LS 15/16 KS
Struktura předmětu Základní otázky: Základní východiska etiky, vztah etiky antropologie,
výsledků antropologických věd, proměny etického paradigmatu, vyjasnění základních etických pojmů, vztah etiky a práva, pojetí etiky v sociální práci, etické kodexy. Svoboda, odpovědnost, kultura a kultury, lidská práva, společné etické základní orientace ("světový étos"). Hodnoty, normy, ctnosti;
Svědomí, Vina, hřích - odpuštění. Biblické zásady pro lidsky důstojný život.
Struktura hodiny Základní východiska v etice Proměny etického paradigmatu Orientace v základních etických pojmech (etika, morálka, svoboda,...)
Objasnění vztahu antropologie a etiky, etiky a práva Svoboda, lidská důstojnost, odpovědnost Kultura, lidská práva, hodnoty, normy, ctnosti Samostudium Pojetí etiky v sociální práci, etické kodexy
Základní východiska „V praktické filosofii čili etice nejde jen o to, něco poznat a vědět, nýbrž o něco základnějšího, totiž dobře a lépe jednat, získávat zdatnost a dobrým se také stávat. Proto také etika nerozlišuje mezi pravdivým a nepravdivým, nýbrž mezi dobrým a špatným, lepším a horším.“ Jan Sokol (*1936) Etika se nezřídka redukuje na ryze metodicky popsatelné aplikatorní instrumentárium, které má zajistit pokud možno nerušené a poklidné naplnění očekávaných cílů.
Jsme svědky ztráty zřejmosti etiky a morálky a důrazu na individuální odpovědnost. Pro hodnotově neukotveného jedince s ochablým vědomím mravní povinnosti se může individuální odpovědnost stávat neurčitou a neuchopitelnou.
Základní východiska „Lákavá i tísnivá otevřenost moderního bohatého světa, často spojená se ztrátou blízkosti, domova a pevné půdy pod nohama, vyvolává téměř spontánní reakce dvojího druhu: 1. Nutnost rozhodovat se sami, protože v rychle se měnícím světě často chybí osvědčené vzory. Osobní autonomii a individuální svobodu ohrožuje především společenská skutečnost uniformované spotřeby a jednotné kultury, mimoděk pěstovaná školou a televizí.“ 2. Úporné shledávání a hájení jakýchkoliv zbytků skutečných i domnělých „kolektivních identit´“ či blízkostí – národní, jazykové, náboženské,…
Jan Sokol (*1936)
„Podstatou veškeré morálky je naučit se dobře myslet. Dobře myslet,
znamená umět rozpoznat, co je v životě nejdůležitější.“ Bluise Pascal (1623-1662) "Mějte se na pozoru před lidmi, kteří říkají: 'Tohle znám příliš dobře, než
abych to dokázal vyjádřit.' Jestliže to totiž nedokáží, znamená to, že to buď neznají, nebo z pohodlnosti zůstali na povrchu.“ Albert Camus (1913-1960)
„Lidem se vede špatně, protože nedostatečně přemýšlejí“
Pavel VI. (1963-1978) - jde o: hlubší kritické hodnocení kategorie vztahů zachycení transcendentní důstojnosti člověka Caritas et veritate (čl. 53)
Základní východiska Člověk jako morální bytost : je konfrontován s „něčím“ nebo „někým“, s čím se poměřuje, ptá se po „odpovídajícím“ (Bůh, kmen, společnost, druhý člověk, svědomí, zákon,…) je ve svém rozhodování a jednání ovlivňován prostředím, institucemi, druhými, … Stát a církev pro něho ztrácejí svoji autoritu i směrodatnost. je v rámci globalizovaného světa konfrontován s rozdílnými přístupy a kritérií pro to, co je morálně správné – zmatek, chaos v konfrontaci s konflikty nevystačí již s běžným morálním vědomím (intuicí) (např. umělé oplodňování, genové inženýrství…) – potřebuje mít dostatečné znalosti (vzdělání). Co se v současnosti stává pro člověka měřítkem, či cílem, kterým se poměřuje, ke kterému směřuje? - svědomí, zákon, … ?
Základní východiska Dávná otázka: „Jak máme žít“ Sokratés: (hledání dobra – dobro existuje) nejdůležitější je na člověku jeho schopnost klást si otázky skutečné mravní poznání existuje a má cenu o ně usilovat neprobádaný život nestojí za to žít budeme-li vědět, kdo jsme, budeme také vědět, jak správně jednat Biblická tradice: (hledání Boha – vztah s Bohem) Jak mám žít, aby se můj život vydařil před Bohem? Plnost života v následování Ježíše Krista Současnost:
??
Shrnutí Dávné přesvědčení: člověk je mravní bytost, má schopnost
uvědomovat si sebe sama, rozhodovat se, nést odpovědnost Člověk se nemůže zříci své mravní kompetence, aniž by přestal být
člověkem Jádrem etiky nejsou příkazy a zákazy, nýbrž kreativní svoboda,
odpovědnost Etika se nedá naučit, neposkytuje manuál jednání, který je
možné automaticky a bezduše aplikovat, stimuluje osobní angažovanost člověka být dobrým a odpovědným.
Proměny etického paradigmatu G. Lipovetsky: 1. období: 2. období:
Náboženská etika (Bůh) Sekularizovaná, laická etika (LP)
vědomí morální povinnosti oběť a sebeodříkání 3. období: Etika třetího typu (postmoralistní etika) (práva jedince) ztráta vědomí morální povinnosti oslabená ochota k oběti a sebeodříkání ztráta transcendence
Postmoralistní etika Volání po etice Ne volání po návratu k tradiční etice (nábož., sekul.) Volání po zajištění pořádku, mých práv, … Citlivost na provinění druhých, ne těch vlastních Společenský a mediální tlak jak mám vypadat jaký mám být akceptovatelnost
blbá nálada, stres, deprese,…
Postmoralistní etika Dilema: „Být či mít“ (E. Fromm) Štěstí kategorie psychologická x potěšení x (blaženost) x
ontologická spása (vykoupení)
je víc než pocit „Konat dobro je ta nejúplnější definice štěstí“ (Aristoteles)
Postmoralistní etika Důraz na štěstí! Život je zábava! „Příliš mnoho velkých i malých činností v našem životě se začalo podobat surfování po televizních kanálech. Vyznačující se otupujícím a zdánlivě nekonečným postupováním od jedné možnosti k druhé bez jakékoli technické nebo morální mapy. Možností prostě existuje příliš mnoho a nikdo nám je nepomůže utřídit. Nic nás neochrání před stálým pokušením nežít s tím, co je na obrazovce, ale raději zkusit ještě něco jiného.“ (Alan Ehrenhalt)
Shrnutí Základem etického chování je schopnost člověka kriticky
(dobře) myslet. Citlivě rozlišovat dobro a zlo. Postmoralistní etika se vyznačuje ztrátou vědomí mravní
povinnosti a oslabenou ochotou k oběti a sebeodříkání. V centru pozornosti je lidské „já“ (jášství). Dochází k
psychologizaci morální řeči. Jsme citlivější na provinění druhých než na svá vlastní.
Otázky Jaké důsledky navozuje postmoralistní etika? Jsou zde dobré předpoklady pro utváření vztahů,
vnímání potřeb druhých, výchovu? Je za dané situace vůbec možná etická výchova? V čem
by měla spočívat?
Objasnění základních pojmů Roviny jednání: instinktivní (impulzivní) – nereflektované jednání
mrav, obyčej, zvyk (vychovaný x nevychovaný) morálka (mravnost) - jednání podle norem etika (morálnost) - hledání toho nejlepšího
Objasnění základních pojmů Etika
Filosofická etika Teologická etika Morálka
Morálnost Mravnost
Antropologický předpoklad etiky Etika se váže na odpovědi: na určité základní otázky světonázorové povahy na světonázorově antropologickou otázku
(„Kdo je člověk?“) – biblická antropologie - filosofická antropologie - křesťanská antropologie - kulturní antropologie
otázky po původu člověka, jeho určení, apod.
Poznatky antropologických věd a etika - biologie, genetika, psychologie, sociologie… Množství dílčích, specializovaných poznatků o člověku Význam – míra svobody jednání (např. sebevražda)
- co ovlivňuje naše jednání Základní životní zákonitosti: I. Každá živá bytost chce žít II. Rivalita x kooperace
Pochopení člověka (model ledovce) Model ledovce - mnohdy nejednáme racionálně. Ovlivňují
nás skutečnosti, které jsou ukryty v našich hlubinách. Nekontrolovaně reagujeme hlavně tehdy, když jsme velmi rozrušeni: např. exist. ohrožení, masová reakce …
Dědictví - je důležité zabývat se naší podstatou! Poznávat
to, co nás vědomě i nevědomě ovlivňuje. Jsou v nás uloženy zkušenosti mnoha předchozích generací, modely jednání vytvořené vývojem života (např. líbání, apod.)
Genetická výbava – máme-li sklony být vážnými, nikdy se
z nás nestanou bezstarostní a otevření lidé.
Pochopení člověka (model ledovce) S. Freud: velký vliv na život čl. mají jeho rané zážitky
(nejdůležitější období prvních dvou let). Jestli čl. získá či nezíská pradůvěru, je to něco, co je uloženo v jeho prapodstatě (osudovost).
C.G. JUNG: k umění života patří i to, jak umíme zacházet
se svými zkušenostmi i negativními. Je zde šance něco s tím dělat.
Frankl (přežil koncentrák): důležité jsou i životní cíle
(logoterapie). Cíl, ke kterému vedou schůdné cesty.
Shrnutí Každá etika je implicitně antropologii, musí řešit základní
antropologickou otázku: „Kdo je člověk?“ Pro etiku jsou důležité poznatky antropologických věd,
objasňují okolnosti, motivace, vnitřní i vnější vlivy, které doprovází jednání člověka. Odhalují míru svobody jednajícího. Při hodnocení jednotlivých činů, je žádoucí komplexní
pohled na člověka. Porozumění sobě samému a pochopení druhého.
Svoboda – odpovědnost - etický nárok Možná chápání svobody – filosofické (indeterminismus, determinismus), teologické (biblické), v rovině zkušenosti (libovůle, pravidla,…) a důstojnosti osoby (inherentní a kontingentní pojetí lidské důstojnosti). Bezpodmínečná platnost etického nároku, povinnosti. Kategorický imperativ (Kant). Odpovědnost: osobní, odpovědnost za struktury a společnost.
RICKEN, F. Obecná etika. Praha: OIKOYMENH, 1995, s. 84-99. SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 74-80, 193-201. SOKOL, J., PINC, Z. Antropologie a etika. Praha: Triton, 2003, s. 115-121. SOKOL, J., Slovník filosofických pojmů. In: SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, heslo „svoboda“ (s. 363-364). SOKOL, J. Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha: Portál, 2002, s. 115118. Život z víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 16-19.
Svoboda – odpovědnost - etický nárok Svoboda je základní předpoklad etiky:
- váže se na ní odpovědnost - člověk má možnost jednat ve variantách, rozhodovat se - bezpodmínečnost etického nároku je dána kategorii lidství - člověk je odpovědný nejen za sebe, ale i za společenské struktury ve kterých žije
Otázka svobody a jejího chápání je záležitost:
- filosofické disputace (různá pojetí) - biblického (teologického) chápání - praktické zkušenosti (jak ji prožíváme)
Bezpodmínečná platnost etického požadavku nejobtížnější z celé etiky – zdůvodnění etického požadavku (krize
morálky = krize zdůvodnění) etické normy jsou jednoznačné a bezpodmínečné! Vztahují se
k fundamentálním hodnotám! Chrání jedinečnost lidského bytí (nedotknutelnost) etické požadavky (normy) nemohou ve své formulaci vystihovat
každou situaci. Vždy potřebují správný výklad vzhledem k novým sociálně kulturním poměrům (viz např. „nezabiješ“) V dnešní době není vždy snadné nalézt to, co je mravně dobré a
správné.
Svoboda – základní předpoklad etiky Člověk je svobodná a tím i mravní bytost:
- je schopen nést odpovědnost za svá rozhodnutí a své činy - někdy se svobody obává a vzdává se ji – kvůli jejím důsledkům (odpovědnosti) - svoboda je nedělitelná (platí pro všechny)
Otázka lidské svobody jako základní filosofická otázka Stoa: svoboda je sebeurčení - dáno vyšším poznáním, participací na světové duši. život a smrt jsou indiferentní - hodnotu získávají svým provedením. J. Roussea: „Člověk se rodí svobodný, avšak po celém světě žije v okovech.“ přirozeně jsme svobodní, společnost omezuje naši svobodu. T. Hobbes: přirozeně jsme zaneprázdněni bojem všech proti všem teprve společenská smlouva nám umožňuje svobodu.
Otázka lidské svobody jako základní filosofická otázka F. Nietzsche: přirozeně je člověk svobodný, hrdý, panský (aristokratický) přirozenou morálkou je morálka hrdosti a síly. panský člověk se nebojí smrti (stává se svobodným). slabí lidé jsou vlastní povahou otroci, ne lidé hrdí a svobodní. slabí si podmaňují silné a zdravé - předkládají „ufňukané“ ctnosti a
příkazy.
etika = spiknutí slabých (nahrazují tím svou slabost), lidi hrdé, silné a krásné etika přesvědčí, že síla je hřích a slabost je
ctnost.
Otázka lidské svobody jako základní filosofická otázka Ayn Randová (1905 -1982) v dějinách tři obecné pohledy na morálku: Mystický (neobjektivní) - zdrojem morálky je Bůh (Boží vůle) Neomystický (neobjektivní) – zdrojem morálky je dobro
společnosti Objektivní - zdrojem morálky je jednotlivec Svoboda a autonomie jedince, prostor k seberealizaci – nezávislost,
egoismus
Otázka lidské svobody jako základní filosofická otázka I. Kant (1724-1804)
Člověk je občanem dvou světů: 1. součástí živočišné říše, (podřízen zákonu kauzality) 2. mravní bytost (přesažnost, důstojnost) - v praktických otázkách je podřízen rozumu.
Kant je přesvědčen o tom, že: - k podstatě čl. patří vědomí a svoboda. Z toho vyplývá kategorická povinnost tyto schopnosti využívat. - člověk je z důvodu své podstaty puzen k tomu, aby pronikal otázkami, které přesahují jeho a konečný svět. - kdyby se toho zřekl, už by nebyl člověkem a pohroužil by se do barbarství a chaosu. - kdo zůstává tomuto dlužen, zůstává dlužen svému lidství. - pokud je čl. v zásadě svobodný, je také zodpovědný. To je zákon lidství!
Podstatou etického požadavku je dobrá vůle, absolutní čistota úmyslu, svobodné podřízení se mravnímu zákonu.
Pojetí svobody v Bibli Nejvýš svobodný je Bůh (nabízí člověku vztah) svoboda je (Boží) dar člověku – Boží obraz (srov. Gn 1) DESATERO - svoboda se žije ve vztahu k Bohu, druhým, sobě, okolní
přírodě, věcem – Nesvoboda = hřích (odvrácení se od Boha, narušení vztahu) Svoboda je souvztažná, vztahuje se k dobru, pravdě a právu
„Hledejte pravdu a pravda Vás osvobodí.“ (Jan 8,32)
Zkušenost se svobodou vnější (objektivní) - možnost jednat podle vlastní vůle - předpoklady/limity svobody: - tělesnost omezuje svobodu a je zároveň jejím nástrojem. - meze klade i okolní svět (čas, prostor, hmota) vnitřní (svoboda vůle) - základnější schopnost svobodně volit - nejsme svobodní, když jednáme impulsivně, bezdůvodně („něco do nás vjelo“), pod nátlakem. - svobodní jsme tehdy, když se rozhodneme k jednání z dobře uvážených důvodů (alternativní možnosti).
Determinismus (popírá svobodu vůle) - každá událost má svou příčinu – postulát vědeckého poznání - cokoliv se stane, má svůj důvod, i když jej dosud neznáme. - Lidské jednání se vysvětluje mechanicky - záměrně se zde zaměňuje důvod a příčina.
Indeterminismus - odmítá všeobecnou, vždy platnou příčinnost.
Zkušenost se svobodou Neuronální determinismus: Wolf Singer: - mezi svévolným a nesvévolným jednáním není rozdíl - jednání a myšlení - komplexně předurčené procesy (nesvobodné)
Gerhard Roth: - je iluze si myslet, že jsme původci našeho jednání. ↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓ Experimenty neurologa Benjamina Libeta: (mechanický pohyb prstu) - člověk nedělá to, co dělat chce, nýbrž chce to, co dělá!
Trojí zkušenost svobody Jan Sokol (*1936) Svoboda jako absence překážek:
- podporována reklamou - „ Nevaž se, odvaž se“, „Dej si doušek svobody“. - svoboda v tomto pojetí je neomezenost – mohu tím ovšem omezovat jiné! - tato forma svobody neumožňuje její plné rozvinutí - omezení prostředím, fyzikálními a biologickými zákony, vzděláním, výchovou - pravidla jsou totéž co překážky a musí být odstraněny Svoboda jako možnost volby:
- volba mezi různými možnostmi - tato svoboda není absolutní, je zde omezené množství možností - jde o maximalizaci možností Svoboda jako hra, jako střetnutí dvou svobod:
- svoboda je vždycky omezená - nutně potřebuje pravidla - zde je možné pochopit rozdíl mezi překážkami a pravidly
Pokus o definici svobody Problematická fráze: „Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“
Svoboda jako vztah: Svoboda je prostor ke konání dobra! Svoboda = uvědomuji si odpovědnost za svobodu svou i
svobodu toho druhého Vstoupit do svobody druhého a přijmout toho druhého = vrchol svobody (manželství)
Lidská důstojnost Má spolu s lidskými právy v pluralitě kultur a náboženství rostoucí
vzájemné konfrontaci v oblasti hodnot a norem privilegovaný význam a autoritu Pojem „lidská důstojnost“ je klíčový v aktuálních politických
debatách, v etických diskuzích (genový výzkum, eutanázie, terorismus, ekonomický systém…) Pojem lidská důstojnost je zatížen růzností výkladů Vedou se četné diskuse o jeho správném výkladu, významu a
zdůvodnění. Existují pochybnosti o původu, univerzalitě i o jeho samotné existenci.
Lidská důstojnost Rozličnost významů důstojnost. Jsou mu přiřazovaná synonyma:
váženost, vážnost, náležitost …
ctihodnost,
vznešenost,
vhodnost,
slušnost,
Dvojí pojetí lidské důstojnosti: 1.
2.
kontingentní sociální nebo podmíněná vyjadřuje hodnost, privilegované společenské postavení člověka, ocenění osobních kvalit či zásluh jednotlivce. Připisuje se jen vybraným lidem (exkluzivita). Může být získána, ztracena či znovu osvojena, váže na sebe požadavek rozličného respektu a úcty není mravním požadavkem inherentní ontologicky pojatá (v něčem obsažená) nepodmíněná důstojnost představuje metafyzický (vnitřní) bytostný charakter člověka, inkluzivní pojetí lidské důstojnosti, nárokuje si respekt mravního ohledu, vztahuje se na všechny lidi.
Shrnutí Svoboda je základním předpokladem etiky. Váže se bezprostředně k
odpovědnosti (Kant). V respektu k její přesažné dimenzi (vztahovosti) se stává základem plnosti lidství. Svoboda bez vztahu vede k destrukci a izolaci, k individualismu, egoismu a pýše (libovůli). V průběhu dějin se koncipují dvě podstatné výkladové formy lidské
důstojnosti – kontingentní a inherentní pojetí. V západních dějinách se tyto dva výkladové přístupy doplňují. Člověk jako důstojná bytost má svým životem tuto důstojnost osvědčovat a prohlubovat. Člověk je v etice vybízen ke kreativní a zodpovědné angažovanosti na
bázi svobody a lidské důstojnosti.
Otázky V čem spatřuješ jádro svobody, kde naopak její
ohrožení a rizika, pro jednotlivce i pro společnost? V čem spatřuješ hlavní rozdíl mezi kontingentním a
inherentním pojetím lidské důstojnosti? Jaký má toto rozlišení dopad do praxe? Jak rozumíš požadavku svobody ve výchově?
Kultura a kultury, lidská práva
Člověk jako kulturní bytost Náboženství a kultura (rozdílná pojetí kultury, kultura x civilizace)
Projekt „světový étos“ (globalizovaný svět – požadavek etického souladu) (H. Küng).
Lidská práva: dějinný vývoj, obsahy, zdůvodnění, obtíže. Lidská práva v sociální práci.
Světokultura a lidská práva.
Doporučená literatura ANZENBACHER, A. Křesťanská sociální etika. Úvod a principy. Brno: CDK, 2004, s. 53-57. KOMÁRKOVÁ, B. Původ a význam lidských práv. Praha: SPN. 1990,
s. 84-116. KRUMPOLC, E., POLÁKOVÁ, J., POSPÍŠIL, C. V. (eds.) Z plnosti Kristovy. Sborník k devadesátinám Oto Mádra. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 21-40. KÜNG, H. Světový étos pro politiku a hospodářství. Praha: Vyšehrad, 2000. LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ. Polemika o planetární kultuře. Praha: Prostor, 2012, s. 67-101. SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 243250. SOKOL, J., Slovník filosofických pojmů. In: SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, heslo „kultura“ (s. 317-318). SUTOR, B. Politická etika. Praha: OIKOYMENH, 1996. s171- 183. SOUSEDÍK, S. Svoboda a lidská práva. Praha: Vyšehrad, 2010. s.9-45. (ISBN 978-80-7429-036-7.) Život z víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 76-80.
Civilizace a kultura Civilizace (z lat. civis – občan) - každodenní provoz, běžný způsob života. - přejímání standardů chování mnohdy bez přemýšlení a pochopení. - civilizaci lze přenést jinam i bez souvislostí. Kultura (z lat. colere – pěstovat) - tvořivá vrstva ve společnosti, ze které vychází civilizace. - obsluhuje ji a zásobuje myšlenkami, vzory chování aj. - o kulturu je třeba stále pečovat, starat se o ni. - kultura tvoří kořeny, souvislosti – je duchové podstaty - zdrojem kultury je náboženství - tvořilo identitu společnosti. - křesťanství připravilo podmínky k oddělení státu od náboženství. - náboženství zakládá nepodmíněné vztahy - nepředstavují výhody, vydrží i v obtížných podmínkách (odpouštět, litovat, pomáhat druhým aj.)
GS čl. 53 Kultura je záměrné rozvíjení hodnot přírody a ducha „Slovem kultura se označuje v širším slova smyslu všechno, čím člověk zušlechťuje a rozvíjí své mnohostranné duševní i tělesné vlohy; snaží se poznáním a prací podřídit zemi své nadvládě; zlidšťuje společenský život jak v rodině, tak v politickém soužití tím, že uskutečňuje pokrok mravů a institucí“
„Kultura má nutně dějinnou a společenskou stránku, (…) mluví se o pluralitě kultur“
Kulturně historické souvislosti Kulturně historický vývoj: Od nejprimitivnějších forem lidského soužití jsou důležitá pravidla předpoklad dlouhodobé perspektivy, pokojného soužití a přežití. specifické odpovědi na otázky po výkladu sebe, světa a orientace v něm (mytologizace) mýty: odpovídají na otázku jak a proč jednat – co vychází z přírody je posvátné, neměnné (řád kmene) upřednostňování společenství před jednotlivcem – na 99,9 % čl. ví, co smí, a co ne čl. má poslouchat a nemá dělat zásadní změny (vyprávění o babylonské věži, Ikarus) rozvoj civilizace, možnosti cestování (námořní doprava), ovlivňování přírody (vodní díla) - zpochybnění tradice objevují se nové otázky a nové odpovědi – kdo je čl., co se smí a co ne (filosofie) – neptáme se na tradici, ale na podstatu utváří se morálka – různá zdůvodnění – proměna etického paradigmatu a zdůvodnění
Kulturně historické souvislosti Specifičnost biblického étosu: mravní požadavky jsou spojeny s Bohem jeden Bůh – milující všechny (Bůh je láska, je odpouštějící) Bůh je nejen milován (Aristoteles), ale on miluje Křesťanský étos: určující v západní kultuře vytvoření řádu (středověk) – jednota a mír profanace 30-ti letou válkou nová paradigmata
Současná kultura - světokultura „Doposud bývala kultura tím, co do života vnáší jasný řád a dává životu smysl, neboť jej rámuje souborem božstev, pravidel, hodnot a symbolických soustav. Světokultura působí oproti této starobylé logice přesně opačně: Do naší existence a našeho vědomí vnáší neustálou dezorganizaci a nedostatek řádu. Nacházíme se v éře, kdy všechny složky našeho života upadají do krize, jsou nestabilní a zbavené svých souřadnic. Církev, rodina, ideologie, politika, vztahy mezi pohlavími, konzumní styl života, umění, vzdělání: neexistuje jediná oblast, jež by se vymykala postupnému rozkladu územní jednoty a ztrátě jasné orientace. Světokultura či planetární kultura rozbíjí všechny systémy záchytných bodů (…), zbavuje velké kolektivní plány jejich přitažlivosti, rozrušuje životní styly a pracovní metody, bombarduje člověka záplavou zmatených informací. Výsledkem je stav nevídané, všeobecné a téměř naprosté nejistoty a dezorientace. Tradiční kultury vytvářely uspořádaný ‚celistvý‘ svět, ustavovaly silné pouto s kolektivním řádem zajišťujícím identitu, díky níž bylo možné čelit nesčetným životním obtížím. V éře druhé moderny je vše zcela jinak: svět odvrhl všechny kolektivní symbolické rámce a upadá do nejistoty psychických identit. Dříve existovala jistá míra zcela samozřejmého společenského zapojení a identifikace – ale my přihlížíme sílícímu rozpadu a individualismu vnímané nejistoty.“ (LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný západ,s. 11-12)
Světokultura „Světokultura představuje triumf módy jakožto formy, která bez ustání proměňuje naše životní prostředí, proniká do všech oblastí lidské činnosti, proměňuje pravidla a záchytné body našeho světa a podmiňuje náš vztah k věcem i smyslu života. Světokultura uvádí do chodu extrémní „zkrášlování“ každodenního života: kultura se dříve vyznačovala hloubkou a vznešeností, dnes je ve službách lehkovážné povrchnosti.“ (LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ, s. 48)
Hyperkapitalistická světokultura „Kdo se nepřizpůsobí, bude smeten ze světové scény: globalizace nebo smrt. Není úniku – od dobrovolného a svobodného kosmopolitismu jsme přešli ke kosmopolitismu nevyhnutelnému, řízenému zákony ekonomického přežití. Na místo svobodné aktivity světoobčana nastoupila ‚nucená planetarizace.“ (LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ, s. 27)
„Světový étos“ Hans Küng (německý teolog) zveřejňuje programovou práci „Projekt Weltethos“ (Světový étos) (1990)
každá společnost, aby mohla fungovat a přežít, potřebuje pravidla, étos. globalizovaný svět potřebuje globální étos.
„Světový étos“ Projekt reflektuje tři roviny: nový světový řád potřebuje nový světový étos (nemůže pokračovat starý
styl světové politiky a ekonomiky) mír mezi civilizacemi není možný bez míru mezi náboženstvími není náboženského míru bez mezináboženského dialogu.
„Světový étos“ Nové uspořádání světa vyžaduje novou etiku odpovědnosti. Nutné minimum společných (pro všechny – věřící i ateisty) humánních
hodnot, kritérií a základních postojů Znovuobjevení a znovuocenění étosu v politice a hospodářství. Etický požadavek chicagské Deklarace o globálním étosu Parlamentu světových náboženství (1993) je lidskost a humanita: - S každým člověkem je třeba zacházet lidsky! - Co chceš, aby se dělalo tobě, dělej i jiným! - Nezabíjej! Měj v úctě život! - Nekraď! Jednej spravedlivě a čestně! - Nelži! Mluv a jednej ve shodě s pravdou! - Nezcizolož! Ctěte a milujte se navzájem! (kultivovaný vztah mezi mužem a ženou).
Lidská práva
Lidská práva mají fundamentální význam pro lidsky důstojnou existenci.
Souvisí bezprostředně s lidským bytím.
Tato práva vyplývají z lidské přirozenosti.
Prehistorie lidských práv Idea lidských práv se utvářela v průběhu dějin. Významný je vliv
především třech velkých formací: Stoicismu (světová duše)
Židovsko-křesťanská tradice (diskuse o jejím vlivu + i -) Humanismus, filosofie osvícenství, teorie přirozeného práva (Kant)
Prehistorie lidských práv Historické předěly a dokumenty:
Chammurapiho zákoník (17. stol. př. Kr.), Řecký stát – rozlišuje svobodné občany x otroky Římské právo Reformace a náboženské války (nábož. svoboda) USA (1776) výslovné prohlášení o lidských právech, Velká Francouzská revoluce (1789), Po 1. svět. válce jsou LP součástí ústav 1945 – vznik OSN 1946 – Charta spojených národů 1948 – Všeobecná deklarace LP – OSN 1961 – Pacem in terris (Jan XXIII.)
Obtíže LP V současnosti je nemálo těch, kteří se domnívají, že jsou:
„nositeli pouze práv, a často mají velké obtíže s dozráváním k odpovědnosti za integrální rozvoj svůj i druhých lidí. Je (proto) důležité podněcovat novou reflexi o tom, že práva, nemají-li se stát čirou svévolí, předpokládají povinnosti“ (Benedikt XVI. Caritas in veritate, čl. 43)
Obtíže LP „V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva. Často se konstatuje souvislost mezi vymáháním práva na zbytečnosti, nebo dokonce na výstřelky či neřesti v bohatých společnostech (…). Jsou-li individuální práva zbavena rámce povinností, jež jim dávají plný smysl, stávají se pomatenými a spouštějí spirálu prakticky neomezených požadavků, zbavených jakýchkoli kritérii“ (Benedikt XVI. Caritas in veritate, čl. 43)
Kult LP „Individualizovaná společnost se neomezuje na oslavu jedince osvobozeného z kolektivních pout a zbaveného tradičních vazeb. Na posílení role konkrétního jedince navazuje rozmach právního individua: tím míníme současný kult lidských práv, vyhlašovaných za všeobecný legitimní princip a za ideál, jímž se má řídit každé kolektivní uspořádání.“ (LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ, s. 67)
LP - princip humanitárního vměšování „Lidská práva v současnosti zajišťují princip humanitárního vměšování, který dovoluje přijít na pomoc postiženým a obětem i v cizích zemích. Stojí též u zdroje nových mezinárodních soudů, jež jsou výrazem odhodlání nadřadit morálku suverenitě vlád, odsoudit zločiny proti lidskosti, genocidu a válečné zločiny, a zavést tak spravedlnost v planetárním měřítku. Setřením hranic mezi oblastí práva a morálky zavádí nové pojetí lidských práv jakýsi mravní světový řád – i když je nutno dodat, že intervenčního práva se využívá jen velmi výběrově a postižení jsou výhradně zločinci z „malých“ zemí, jejichž počínání vyvolává skandál v západním veřejném mínění.“ (LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ, s. 68)
LP - „humanitární válka“ „Ve jménu univerzální mravnosti se také cizí státy mohou vměšovat do vnitřní politiky jiných zemí a vyvolávat války, které mají pomoci rozvoji demokracie a národní svobody. Hypermoderní válka se proto legitimizuje jako „humanitární válka“ anebo „vojenská humanitární pomoc“ (LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ, s. 68)
Samostudium Etika v sociální práci Přečíst článek: Šrajer, J. Etika a požadavek komplexnosti v sociální
práci. In Sociální práce/Sociálna práca, 3/2012, s. 81-88. Etické kodexy v sociální práci Nastudovat a promyslet jejich význam v návaznosti na výše uvedený článek!
Hodnoty a hodnocení
Hodnoty obecně
Subjektivní a „objektivní“ vnímání hodnot,
Proměna hodnot (jednotlivec, společnost),
Vztah mezi hodnotami a světovým názorem, náboženským přesvědčením - křesťanské hodnoty.
Konflikt hodnot – priority, proporce.
Cesty ke shodě na společných hodnotách v pluralitní společnosti.
Zdůvodnění hodnot (autorita, diskurs).
Hodnoty v sociální práci.
Doporučená literatura HODNOTY A POSTOJE v ČR 1991-2008, Evropan Values Study, s.
13-15. SOKOL, J., Slovník filosofických pojmů. In: SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, heslo „hodnoty“ (s. 303). SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 175-185. SUTOR, B. Politická etika. Praha: OIKOYMENH, 1996, s. 183-194. SOKOL, J., PINC, Z. Antropologie a etika. Praha: Triton, 2003, s. 99104.
Co jsou to hodnoty? Platón – hodnota = věc podílející se na ideji dobra. Skeptičtí filosofové - pochybují zda hodnoty existují. Behavioristé: - chování lze vědecky zkoumat bez odkazu na vnitřní duševní stavy - čl. jedná podmíněně, reflexivně (genetické danosti, prostředí /asociace, vnucení/). - svobodná vůle je pouhou iluzí - výsledek : velká existenciální deprese Nietsche: – hodnota je vždy hodnotou pro někoho, vzácně pro všechny – hodnoty chce tvořit
Co jsou to hodnoty? Hodnota je něco: - o co usilujeme - pro co jsme ochotni něco obětovat Hodnota není něco pevného - odstupňovaná (lepší – horší) - často vycházejí z porovnávání.
Hodnoty čl. vidí: - spojené s věcí - ukazují se mu na něčem – žena, auto, socha (krása)
Co jsou to hodnoty? „Hodnota“ – nový pojem Rudolf Hermann Lotze (německý myslitel) (19. století):
- hodnota = metafora - hodnota = úběžník, myšlené vrcholky či krajnosti žádoucího - za čím jdeme („kladné hodnoty“), - čemu se vyhýbáme („záporné hodnoty“)
Co jsou to hodnoty? Skutečnosti, kterým se vyhýbáme
- hlad - nebezpečí - nejistota -… Skutečnosti, o které usilujeme - majetek - moc - sláva - čest -…
Hodnota versus cena Čeho si v životě nejvíce ceníme, si nekoupíme: život zdraví štěstí lásku děti, aj. Ztotožnění hodnoty s věcí: - zhouba - hromadíme, počítáme, (haraburdí) Hodnota se vyjadřuje v penězích (cena) - Kant: hodnota x cena
Požadavek vzhledem k hodnotám? K hodnotám je třeba být:
- pozorný - vychovávat k nim - ve svobodě se pro ně rozhodovat Spojitost reklamy a hodnot Mlčet o hodnotách
Inflace hodnot
Proměna hodnot Jednotlivec
- s věkem - životní událostí (nemoc, smrt, konverze…) - s prostředím -… Společnost - politickým uspořádáním - globalizace -…
Hodnoty a světonázor, náboženské přesvědčení - křesťanské hodnoty Co je to?:
- světonázor - náboženské přesvědčení Co jsou to křesťanské hodnoty?
- exkluzivní pojetí - inkluzivní pojetí
Konflikt hodnot Obecná zásada:
- nemohu nikdy jednat proti hodnotám Kritéria rozhodování:
- upřednostňování vyšší hodnoty (víra x život) - dlouhodobější význam dané hodnoty (rodina x kariéra) - možnost poradit se - odpovědnost – svědomí – norma - kreativita
Shoda na hodnotách v pluralitní společnosti Hodnota = to, co je pro lidi v různých životních oblastech
významné a smysluplné. Cesty vedoucí ke shodě:
- násilí ( oheň a meč ) - společný diskurs - respekt ke společným hodnotám - výchova ( zákon )
Zdůvodnění hodnot Autorita ( Bůh, společnost, církev … ) Diskurs ( poznání, výchova, … )
Morální konsensus v pluralistické společnosti „Pro morální konsensus v pluralistické společnosti má ústřední význam
to, jestli univerzalistické principy, které mají určovat morální chování, jsou zakotveny v přesvědčeních, postojích víry a náboženských praktikách různých skupin ve společnosti“. (Wolfgang Huber) „Teologická etika se nemůže omezit na rozvíjení křesťanských přesvědčení jako obsahu církevního skupinového étosu. Spíše náleží mezi její úkoly, aby tento étos uváděla do vztahu s jinými etickými postoji. Kromě toho jde v křesťanském étosu vždy také o řád společnosti jako celku. Neomezuje se na lidi, kteří patří ke křesťanskému společenství. Naopak hlásá, že máme ctít důstojnost všech lidí a dbát na to, aby byla zaručena jejich práva. Zastává se těch, kteří jsou slabší, poškozovaní, ve svých právech nebo ohrožení na životě, a to nezávisle na jejich příslušnosti ke společenství víry nebo přesvědčení“. (HUBER, W. Etika. Základní otázky života, s. 19).
Hodnoty v sociální práci Lidská důstojnost Lidská práva Sociální spravedlnost
Solidarita Subsidiarita Celistvost / komplexnost
Doprovázení Pochopení
Postoje, ctnosti
Pojem „ctnost“ (definice, obsah, význam). Kardinální ctnosti: moudrost, spravedlnost, statečnost, uměřenost (Platón, Aristotelés). Teologické ctnosti: víra, naděje a láska. Moderní ctnosti - občanská odvaha, solidarita a tolerance. Význam ctností v sociální práci.
Doporučená literatura ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994;
Praha: Academia 2001, s. 129-143. PESCHKE, K. H. Křesťanská etika. Praha: Vyšehrad, 1999, s. 29-34, 35-106 (viz jednotlivé kapitoly v obsahu). WEBER, H. Všeobecná morální teologie. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 89, 328-347. Život z víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 38-54.
Definice ctnosti Ctnost (schopnost) - řecky arete (dobro) - latinsky virtus (mužnost) Ctnost je trvalá dispozice ke konání dobra. Vychází z předpokladu, že člověk je dobrý. Pracuje s potencionalitou člověka (schopností a možností) růstu v
dobrém. Ctnost představuje vrchol etiky. Jedná se v ní o postoj, celkové ladění člověka /Melodie života – Häring/
Pojetí ctností Bible Ctnost není biblický pojem Nacházíme zde jen životní popisy a příběhy ctnostných lidí Ctnost je vždy ctností před Bohem Platón a Aristoteles Ctnostný čl. - zformoval a vychoval svou smyslovost koná dobro rád ctnost je zdraví a krása duše (Platón) (Platón zjišťuje, že příčinou nemocí mohou být poranění, čtvero ročních počasí, nečinnost, rozmařilý způsob života, proto žádá hlavně od bohatých, aby pěstovali ctnost, předpokládaje, že takto se nejsnáze vyhnou chorobám, jež jsou z velké části následkem nečinnosti a rozmařilosti) Vyváženost mezi dvěma krajnostmi (zlatý střed) (Aristoteles)
Kardinální ctnosti: moudrost, spravedlnost, statečnost, uměřenost Platón poprvé formuloval tyto ctnosti (označení kardinální dostávají až v patristice). dva vztažné rámce: - ve vztahu fungování městského státu „polis“ - ve vztahu k harmonii lidské bytosti (duše). Jednotlivé ctnosti připisovány jednotlivým vrstvám městského státu
polis: - vládci (filosofové) - moudrost - vojáci - statečnost - zemědělci a rolníci - uměřenost - harmonii celku a všech jeho skupin - spravedlnost (zákon).
Platón - ctnost Harmonie duše moudrost, rozvážnost - pořádat a ovládat ostatní části duše. Rozum
se přibližuje k pravému dobru. statečnost, odvaha - uvádění vznětlivosti do vztahu k pravému dobru a vychovává ji k tomu, aby o toto dobro usilovala přes všechny překážky a obtíže. uměřenost - umět vzdorovat žádostivosti spravedlnost – vytváří pojivo, harmonii, drží celek pohromadě
Kardinální ctnosti Moudrost zdroj (matka) ostatních ctností předpokládá pravdu - soulad s bytostnou realitou. Spravedlnost zaručuje, že každý dostane to, co mu náleží. zákonná – poměr člověka ke společnosti; distributivní - poměr společnosti k občanům: rozdílení společných dober, rozdílení povinností; směnnou - poměr občanů mezi sebou; sociální - správná rovnováha mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Uměřenost harmonické a smysluplné uspořádání harmonie a soulad různých sil, momentů a energií vnitřní klid - harmonie dění. sjednocující a uspořádávající ctnost. Statečnost Správná a přiměřená odvaha, střed mezi zbabělostí a hazardem.
Moderní ctnosti Občanská odvaha angažovanost - předpoklad dobrého fungování v otevřených, demokratických společnostech. eliminace negativních tendencí ve společnosti (manipulace, diskriminace, prosazování osobních zájmů, zneužívání moci apod.) obhajoba práv Solidarita vnímavost a otevřenost pro potřeby druhých, (osobní, společenská). se dá vynutit zákonem (např. placení daní). dobrovolná se opírá o osobní angažovanost a odpovědnost jedince (např. charita, podpora chudých apod.) Tolerance je konfrontována s pravdou není lhostejnost umět něco vydržet, snést, být snášenlivý vzít na sebe odpovědnost za druhého
Teologické ctnosti: víra, naděje a láska jsou první a nejdůležitější křesťanské ctnosti. bezprostředně utváří vztah člověka k Bohu.
Víra žít s větší důvěrou v Boha a jeho lásku je odpovědí na slovo a lásku Boží je dynamická (cesta) Naděje je ctností finality, zacílení člověka. není čirý optimismus zdroj křesťanské nadějě - Bůh je mezi námi. Láska přilnutí k bytí - může být bolestné, namáhavé apod. není pouhá vášeň, radost nebo příjemnost (agapé) je darem Ducha svatého - vydanost, sebepřekročení až do krajnosti (výkupná oběť Ježíše Krista).
Ctnosti v sociální práci Požadavek na sociálního pracovníka: Vyrovnanost Stabilita Vypočitatelnost Růst Hledání toho nejlepšího Mravní kreativita
Normy význam norem: vztah mezi normami a hodnotami; druhy norem, proměna norem, chybné chápání norem
v sociální práci. situační etika – podstata, různé podoby; etický minimalismus – redukce etiky; etika odpovědnosti a etika smýšlení (M. Weber), etika cti
Doporučená literatura ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994;
Praha: Academia 2001, s. 105-128. SOKOL, J., PINC, Z. Antropologie a etika. Praha: Triton, 2003, s. 15-32. WEBER, H. Všeobecná morální teologie. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 91-96. Život z víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 67-76.
Norma slovo převzato z latiny = pravoúhlé měřítko, míra, podle
které se něco měří. výraz rozumového řádu, podle něhož lidská svoboda
směřuje k dobru. měřítko podle kterého máme uspořádat a orientovat své
chování. prostředek sloužící k ochraně dober a hodnot.
Druhy norem sociální normy etické normy právní normy náboženské normy
Sociální normy uspořádávají život společnosti, ne vždy vydávány zákonodárcem
určují mravy a zvyklosti v jednotlivých kulturách předávány z generace na generaci jako pravidla chování pro určité
příležitosti a situace (pravidla stolování, pravidla zdvořilosti, svatební a pohřební obyčej…). móda - se střídá, může dojít k diktátu módy. nepsaný kodex chování ve skupinách a kolektivech (spolky, profese,
sdružení…).
Etické normy jsou jednoznačné a platí bezpodmínečně, vedou k dobru jejich požadavku se nelze vyhnout - kategorie ospravedlnění jsou formulovány jako příkazy, zákazy nebo jako podmínkové věty.
- jako přikázání jsou ukazatelem cesty k zdařilému životu; - jako zákazy vymezují prostor svobody pro realizaci hodnot a dober; - jako podmínkové věty uvádějí podmínku, kterou je třeba splnit, aby se dosáhlo určitého cíle. Etické normy nejsou samoúčelné, mají smysl jen v souvislosti s bytím
člověka.
Etické normy Se nemohou měnit (bezpodmínečný nárok) kategorie lidství
Jejich aplikace se však mění (historicko-kulturní kontext), např.
nezabiješ
Právní normy
regulují soužití lidí ve společnosti a státu - přispívají k obecnému blahu jsou vymahatelné a žalovatelné – sankce a tresty většinou jsou formulovány písemně (zákonodárcem). představují positivní zákon - nevyplývají přímo z bytostného určení člověka zavazují také ve svědomí. Vztah mezi etickými normami a právními normami: právní pořádek nemůže fungovat bez souladu s etickými normami. právní řád potřebuje etickou hodnotovou orientaci a étos potřebuje podporu právním řádem právní normy ovlivňují etické vědomí a etické chování (+,-). ne všechno co je eticky závazné, musí být vymáháno státním právem
Přirozený zákon Kořeny nauky o přirozeném zákonu - řecko-římská
antika. Největšího rozkvětu zažívá v době pozdní scholastiky a
evropského osvícenství. Vlastní západní kultuře
Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona Sofisté (5. a 4. stol. před Kr.) rozlišují: Positivní zákony - jsou ustanoveny lidmi - nejsou ani věčné ani všeobecně platné. Zákony jež platí „skrze přirozenost“ nebo „z přirozenosti“ (fysis) - jejich porušení je vždycky zlo (platí vždy, nelze je měnit) Stoa: vypracovala učení o přirozeném zákoně (výrazný panteismus ) zdroje morálky: příroda a rozum (božský princip) eticky dobře jednat znamená: - vivere secundum naturam (přirozeností se myslí konkrétní fysis (biologismus)) - vivere secundum rationem (objevování božského řádu) Církevní otcové (patristika) příroda a lidský rozum člověku ukazují, co má dělat nebo pominout. Dobro je shoda s přirozeností. příroda a rozum zakotvené v Bohu a Kristu zaplnění mezery v biblické morálce i pohanům jsou známa nejdůležitější biblická přikázání nezávisle na bibli (zdůvodnění).
Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona Scholastika Tomáš Akvinský (přirozený zákon jako zákon rozumu): - lex aeterna: původ a nositel přirozeného zákona (Boží prozřetelnost a řízení). - lex naturalis: účast na božském lex aeterna zákon rozumu (spontánní a přirozené poznání) – schopnost sebeurčení, přirozené sklony (sklon k sebezáchově), podrobné požadavky
Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona Pozdější vývoj
dobro je závislé na vůli, je to něco svévolného (voluntarismus) dobro se dá poznat ze stále stejné, pevně trvající přirozenosti. Přirozenost je určena: - metafyzickou podstatou člověka (všechno, co je společné všem lidem všech dob, ustavuje lidské bytí jako takové). - struktura nějakého jednání. Určitá lidská jednání mají vždy jim vlastní přirozený cíl, vnitřní účel (finis operis), o nějž je třeba při každém uskutečňování usilovat nebo který se přinejmenším nesmí zvrátit (normy sexuální morálky). Přirozené je to, co se prokáže být rozumné. Rozum i přirozenost jsou odděleny od lex aeterna a chápou se jako samostatné veličiny. Ovocem přirozenoprávní nauky v raném novověku je idea lidských práv a jejich první vyhlášení koncem 18. století v Americké a Francouzské revoluci.
Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona
v 19. a začátku 20. stol. úpadek myšlenky přirozeného práva vliv positivismu a vysokého hodnocení dějinnosti. v právní oblasti ztroskotání positivismu (zkušenost nacismus) návrat k myšlence přirozeného práva a přirozeného mravního zákona Přirozený zákon představují všechny normy, jež vyplývají z bytí člověka a světa a pomocí rozumu se z něho dají vyčíst.
Otázky Odpovídá přirozený zákon vlastní povaze křesťanské etiky? Odpovídá nauka o přirozeném zákonu požadavkům fundamentální dějinnosti světa a člověka? Dá se přirozenost nebo podstata člověka nebo nějaké věci skutečně vždycky přesně poznat, nebo nepovažujeme často to, co je jen faktické, už za podstatu? Jak dalece může být už přirozenost nebo bytí normou pro jednání? Od bytí nevede přímá cesta k mít povinnost.
Přirozený zákon Resumé Mluvit o přirozeném zákonu nebo přirozeném mravním zákonu má i dnes svůj význam. Lze souhlasit s touto koncepcí, jestliže se jí rozumí dvě věci: omezený počet všeobecných, avšak fundamentálních etických základních norem, jež se vymykají jakémukoli disponování s nimi. odkázanost člověka na to, co je předem dáno přírodou, co předchází jeho přirozeným počátkům a danostem, co se nesmí při hledání morálky přeskočit. Otázka přesnějšího obsahu (např. konkrétní normy) zůstává v obou případech otevřená.
Situační etika
zpochybněno stanovisko, že existují etické normy, které platí vždy a pro všechny. etické jednání spíše určeno jedinečnými situacemi než trvale platnými normami a zákony.
Tři formy situační etiky: Extrémní situační etika Umírněná (relativizující) situační etika Doplňující situační etika
Extrémní situační etika
Představitelem této etiky je J.P. Sartre (1905-1980) Všeobecná etická norma neplatí Existuje vždy jen zvláštní situace (rozhodnutí ad hoc) Žádné rozhodnutí se nedá přenést z jedné situace na druhou. Skutečnost, v níž musí každý jednat, je bez souvislostí a absurdní. Dnes se jeví překonanou. Byla uváděna v době 2. světové války a v letech bezprostředně před ní a po ní. Vysvětlit se dá z nepokojů a otřesů té doby.
Umírněná (relativizující) situační etika Představitelé této etiky E. Michel, J. Fletcher, J. A. T. Robinson. Jedinou absolutní etickou normou je láska. Normy jsou pouze
opěrnými body. Je to nejtypičtější a nejčastěji zastávaná forma situační etiky. Etická norma platí, ale ne vždy. Požadavky situace mají přednost před normami Všeobecné etické zásady nebo i obecné požadavky (čl. má být spravedlivý nebo čestný) nejsou relativizovány.
Problém: relativizace norem!
Doplňující situační etika Jedná se o koncepci K. Rahnera („formální existenciální etika“) -
důrazně trvá na platnosti společných norem.
Platný požadavek má být doplněn, nikoliv nahrazen příkazem místa a
konkrétní situace.
Doplnění je potřebné ze dvou důvodů:
- Pro jedinečnost lidské osoby - Každý je osobně volán Bohem Všeobecně proti takové formě situační etiky nejsou výhrady.
Situační etika - resumé Situační etika upozorňuje na dva momenty:
- Zdůrazňuje lásku (láska je první přikázání, všechny ostatní požadavky jsou od ní poměřovány) - Zaostřuje pohled na hodnotu jednotlivce a na to, co je na něm zvláštní. Slabiny situační etiky:
- společné a zavazující je příliš málo zvýrazněno. - návod k mravnímu jednání zůstává příliš neurčitý. - podporuje sklon k etickému minimalismu, libovůli.
Další formy etiky Etický minimalismus Etika odpovědnosti
Etika cti
Svědomí Svědomí jako antropologická konstanta, Pojetí svědomí v bibli (NZ, Řím 1, 14-16), Filosofické a teologické pojetí svědomí (Augustin, Tomáš,
koncilní výpovědi (GS čl.16, LG čl. 16), výpovědi dalších církevních dokumentů (KKC čl. 1776 – 1802)). Utváření svědomí, svoboda svědomí (mylné svědomí), Výchova svědomí, Konflikty ve svědomí (svědomí x zákon), Etické otázky v sociální práci.
Doporučená literatura ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994; Praha: Academia
2001, s. 78-104. Gaudium et spes. Pastorální konstituce II. Vatikánského koncilu. In: Dokumenty II. Vatikánského koncilu. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, zvl. čl. 16 (s. 194-195), čl. 87 (s. 260-261). Katechismus katolické církve. Praha: ZVON, 1995, s. 449-454.(čl.1776-1802) RICKEN, F. Obecná etika. Praha: OIKOYMENH, 1995, s. 143-149. SOKOL, J., Slovník filosofických pojmů. In: SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, heslo „svědomí“ (s. 363). Život z víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 86-104.
Svědomí
Zkušenost svědomí je universální zkušeností. Svědomí je mravní schopnost člověka, Schopnost rozpoznat, co je dobré a co zlé. Je to zvláštní druh vědomí (s-vědomí).
Rozlišujeme: svědomí jako mravní danost (ad.1) svědomí jako praktický mravní úsudek (ad.2) Ad. 1 oznamuje člověku mravní povinnost a nutí ho ji naplnit. Ad. 2 říká člověku v konkrétní situaci, co je jeho mravní povinností.
Svědomí v bibli Dva typické znaky: Svědomí je vždy svědomím před Bohem. Svědomí je záležitost celého člověka.
Svědomí ve filosofii Kant srovnává svědomí - s odkazem na antický obraz – s vnitřním soudním dvorem (žalobce i soudce – bezpodmínečná autorita). svědomí má imanentní charakter, s absolutními nároky kategorického imperativu. Závaznost mravní normy nevyplývá z ní samotné, ale z ideje bezpodmínečně platného mravního zákona, který v sobě nacházíme stejně bezprostředně jako lidský rozum. Fichte Svědomí jednotlivce je poslední a nejvyšší instance. Neuznává nad sebou žádného vyššího soudce.
Schopenhauer Je nanejvýš skeptický vůči svědomí. Svědomí je podmíněno pověrami a lidským strachem. Hegel Svědomí je pro něho nejisté. Je třeba ho posuzovat podle objektivních měřítek. Primárně jsou obsažena ve státě. Nietsche Svědomí považuje za pochybný fenomén. Považuje je za utrpení člověka v něm samotném. Člověk se nedokázal prosadit jako vládce. Ve svědomí se bouří proti sobě samému. Hitler Lidem se má svědomí odejmout. Je to prý chiméra, židovsko-křesťanský vynález.
Svědomí – empirické vědy Empirismus dal na přelomu 19. a 20. století svědomí psychologický význam veškerý obsah svědomí odvislý od společensko-kulturních vlivů (sociologie) Evolucionismus vidí svědomí jako výsledek adaptace člověka na prostředí. Freud svědomí = Superego /Nad-já/ - vypěstovaný a nabytý komplex požadavků a zvyklostí od rodičů nebo bezprostředních vychovatelů a společnosti. odporuje skutečné přirozenosti člověka a jeho nejhlubším, v nevědomí zakořeněným sklonům (energie na instinktivní impulsy, hlavně sexuálního a agresivního charakteru). tlak superega má být stále více redukován. Vztahovat svědomí k Bohu je iluze. Bůh = projektovaná postava otcovské autority. Od přirozenosti není nikdo schopen rozlišovat dobro a zlo. Toto rozlišení přichází z vnějšku. C. G. Jung (1875 – 1961) Svědomí = způsob nadstavby Já, „osoba“ - veličina kolektivního nevědomí. škraboška nebo maska lidské osoby - skrýt skutečnou přirozenost jednotlivce a vyvolat u bližních určitý dojem. člověk musí mít od persony stále větší odstup, aby vypadal navenek, jaký je uvnitř. Svědomí nepodněcuje jen k dobrému, ale i ke zlému (dualistické pojetí svědomí).
Svědomí v teologii Augustin místo nejniternějšího setkání mezi člověkem a Bohem. božské centrum osoby, kde je Bohem oslovena. informuje člověka především o jeho osobním povolání v celkovém božském plánu stvoření. Františkánská škola je v základu duše zasahuje hlouběji než rozum a vůle centrum lidské osoby Tomáš Akvinský úsudek praktického rozumu nemá pro svědomí zvláštní pojem.
Koncilní pojetí svědomí „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomujeme onen zákon, který dosahuje svého naplnění v lásce k Bohu a k bližnímu.“ (GS 16)
Svědomí: nejen etický, nýbrž i náboženský fenomén zahrnuje všechny mohutnosti člověka – personální pojetí zprostředkuje člověku pochopení jeho smyslu života a určení. kreativní složka – není pouhý pasivní přijímač pokynů z vnějšku „Svědomí je mravní vědomí nám všem známý a všemi tak či onak sdílený soubor zásad slušného chování rostoucí zřejmě z podvědomého a hluboce zakořeněného předpokladu, že se přece jen někde všechno a navždy ví, a že nic tudíž neunikne spravedlivému soudu.“ (Václav Havel)
Koncilní pojetí svědomí „Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití.“ (GS 16) „Svědomí člověka je onen bod od kterého se ve společnosti odvíjí husté předivo cenných úkazů a vztahů jako např. blíženská láska, spravedlnost, poctivost, čestnost, angažovanost pro dobro. Tak se vytváří odpovídající ‚morální klima,‘ které opět zlepšuje všeobecnou schopnost k morálním úsudkům.“ (Václav Havel)
Transcendentní pojetí svědomí „ … že se něco změní ve sféře ducha, v oblasti lidského vědomí, v samotném postoji člověka ke světu a v samotném jeho porozumění sobě samému a svému místu v celkovém řádu bytí.“
ztráta víry v Boha „pyšným důrazem na lidského jedince jako na vrchol stvoření a jeho pána“: má to za následek „krizi respektu k mravnímu řádu přicházejícímu k nám shůry nebo prostě (…) krizi úcty k jakékoli vyšší autoritě, než jakou je naše vlastní pozemské já a jeho materiální a veskrze pomíjivé zájmy“. (V.Havel,1997)
Transcendentní pojetí svědomí „Neexistuje-li transcendentní pravda, které poslušen dospěje člověk ke své úplné identitě, pak neexistuje ani zásada, která by spolehlivě zaručovala vztahy mezi lidmi. Jejich třídní, skupinové a národní zájmy je nevyhnutelně uvádějí do vzájemného rozporu. Není-li uznávána transcendentní pravda, triumfuje síla moci a každý se snaží beze zbytku využívat prostředků, které má k dispozici, k prosazování svých zájmů a názorů bez ohledu na práva ostatních. Člověk je pak respektován pouze do té míry, že ho lze využít jako nástroje pro egoistický cíl“. (CA 44)
Dělení svědomí Svědomí: - předcházející - následné - mylné (nepřekonatelně/překonatelně) - skrupulózní - laxní - zmatečné (perplexní) - farizejské
Výchova svědomí svědomí dítěte - „musíš“ svědomí, vyzrálá dospělá forma svědomí - „mít povinnost-svědomí“. přechod od heteronomního k autonomnímu (svědomí u normálních dětí ve věku kolem sedmi let) (Jean Piaget)
musíš – měl bys - co říkáš kdybys … trvalý požadavek výchovy a vzdělání svědomí
Svoboda svědomí Svoboda svědomí - základní právo na svobodu člověka, (Všeobecná deklarace lidských práv spojených národů). „člověk nesmí být nucen, aby jednal proti svému svědomí“ (DH 3)…
„Při používání všech svobod se má zachovávat mravní zásada osobní a společenské odpovědnosti: jednotlivci i společenské skupiny mají při výkonu svých práv z mravního zákona závazek mít na zřeteli jak práva jiných lidí, tak i své povinnosti k jiným a ke společnému blahu všech“ (DH 7).
Svoboda svědomí Někdy mohou světské zákony odporovat svědomí občanů. Určitý a jistý příkaz svědomí má prioritu před příkazem zákona. Svědomí je poslední subjektivní normou mravního jednání. Musí se ale
konfrontovat s objektivními normami:
„Existuje-li právo, aby byl člověk respektován při hledání pravdy, pak musí ještě dřív existovat pro každého člověka závazná morální povinnost, aby hledal pravdu a přijal ji, jakmile ji pozná“ (VS 34). Kvalita sociální práce - vyspělost svědomí sociálního pracovníka, - schopnost realizovat eticky správný úsudek a rozhodnutí. - míra odvahy dotyčného a ochota vstupovat do přiměřeného rizika.
Vina hřích Chápání viny a hříchu dnes Příčiny poklesu vědomí viny Obrácení, odpuštění, usmíření. Sociální, strukturální hříchy Kolektivní vina x důsledky hříšného jednání jednotlivce na společnost
(míra odpovědnosti). Vina a odpuštění v sociální práci
Pojmy Hřích (teologický pojem) Vina Chyba Selhání
Rozlišujeme mezi: - mravní vinou - pocitem viny
Pokles vědomí viny Odpor vůči kategorii hříchu: - 19. stol. (např. F. Nietzsche). - ve 20. a 21. stol. ve jménu vědy (např. Freud). Možné příčiny poklesu vědomí viny a hříchu: 1. ztráta transcedence a s tím spojená krize svědomí 2. přístupy empirických věd (např. hlubinná psychologie) 3. chyby dřívější teologie
Přesuny pocitů viny větší vnímavost pro špatné sociální jednání (netolerance,
diskriminace, ale i špatné zacházení se zvířaty nebo s přírodou).
přesvědčení o strukturálním zlu (umenšuje se a dostává do
pozadí odpovědnost jednotlivce a zdůrazňuje se větší odpovědnost společnosti, prostředí aj..)
Biblický pohled na hřích člověk je hříšný vina člověka je vinou před Bohem
rozlišují se stupně viny. důraz na překonání hříchu možnost odpuštění a nového začátku
Trojí dimenze hříchu Provinění: - proti vlastní osobě - prohřešuje se proti smyslu lidské existence; - proti bližním – porušení přikázání lásky; - proti Bohu – narušení společenství s Bohem. Osobní zodpovědnost za vlastní jednání vylučuje existenci
kolektivní viny!!!
Sociální dimenze hříchu Všechny hříchy, i ty výslovně osobního charakteru, mají
sociální dimenzi. Patří sem i podporování a upevňování nespravedlivých struktur, nebo neodporování zlému ve svém okolí.
„Kde je řád věcí postižen následky hříchu, člověk, rodící se již s náklonností ke zlému, nalézá nové podněty k hříchu“ (GS 25).
Společnost, která svým postojem a jednáním podporuje u
jednotlivých členů společnosti chybné jednání, je spoluviníkem na tomto chybném chování – strukturální hřích.
Hříšné struktury vytvářejí bariéry proti dobru, přímo disponují člověka k osobnímu hříchu (např. minulý
režim).
za hříšnými strukturami stojí vždy hřešící lidé (srov. RP 16). Existuje však zodpovědnost, kterou společnost ručí za
následky, jež vyplynuly z určitých jednání společnosti (např. národ jako celek musí nést důsledky války, i když mnozí na ni nenesou žádnou osobní vinu.)
Obrácení, odpuštění, usmíření vina může být odpuštěna a překonána (Bible). odpuštění předpokládá lítost a obrácení obrácení představuje změnu smýšlení. Děje se ve třech
krocích: 1. Poznání – člověk zjišťuje nesprávnost svého činu a vidí sebe jako viníka. 2. Lítost – člověk v lítosti nejen, že poznává vinu, ale i zamítá spáchaný hřích. 3. Náprava nebo smír – člověk nezůstává u toho, že je stísněn spáchanou nepravostí a způsobenou škodou, ale usiluje jedno i druhé odstranit.
Vina a hřích v SP Otázka viny a hříchu, resp. odpuštění je v sociální
práci, v práci s klientem, důležitou otázkou. S vyřešením této otázky často souvisí ochota klienta
nastoupit cestu k pozitivní změně.
Shrnutí V poslední době jsme svědky oslabování vědomí viny a hříchu.
Možnými příčinami jsou ztráta vědomí Boha, krize svědomí, chyby dřívější teologie a poznatky empirických věd, především psychologie. Dnes je větší citlivost pro sociální hříchy, hříchy těch druhých, ne těch vlastních (fenomén projekce). Vědomí mravní viny je důležitou kvalitou člověka jako mravní bytosti. Činí ho vnímavým pro rozlišování dobra a zla, disponuje ho k cestě nápravy. Kolektivní vina neexistuje. Vina je vždy osobní! Člověk má zodpovědnost také za struktury, ve kterých žije (tzv. strukturální hřích)
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Požadavek 2. vatikánského koncilu: morální teologie i teologie vůbec má být vystavena na biblických základech.
Benedikt XVI.: Biblická víra, resp. křesťanství nepředstavují vlastní (úchvatný) svět, který je vytržen z komplexního celku lidské existence, ze základních vztahů prapůvodních lidských zkušeností. Bible není charakteristická výlučností původů etických obsahů, jako spíše tím, že v trvalém dialogu s okolními kulturami očišťuje, rozlišuje a přivádí ke zralosti to, co se sebou přinášejí. Hledá to nejsprávnější a nejspravedlivější jednání. Pravá novost a originalita Písma se ukazuje „v kritickém rozlišování toho, co je opravdu lidské, protože nás to připodobňuje Bohu; v očišťování ode všeho, co je nehumánní; v začlenění do nového obsahu a významu, kterým je Smlouva, jež vyzdvihuje a přivádí k naplnění vše, co je lidské - nabízí (člověku) autentickou cestu života.“
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Bible nepředstavuje učebnici morálky. Etický požadavek zde není na
prvním místě. Bible vypovídá o dynamice vztahu mezi Bohem a člověkem, jejíž součástí je také etický požadavek. Pro pochopení v Bibli obsažených etických požadavků je nutná náležitá
znalost Bible. Riziko zneužitelnosti Bible je veliké. Můžeme zde najít vše. Odborný výklad Bible je obhajitelný jen tehdy, když text vykládá jako celek, se všemi souvislostmi. V kontextu subjektivity sdělení jde o jeho co nejlepší porozumění.
Předává-li někdo nějaké sdělení, není to objektivní sdělení. Předává zprávu na základě svého chápání a svých zkušeností. Souvisí to s jeho curiculem a kulturou. V Bibli jsme konfrontování s propastí kultur (tisícileté staré texty).
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Člověk jako obraz Boží: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu ke svému obrazu.
Bůh stvořil čl. jako syny a dcery, nikoli jako loutky. Nevytvořil je zcela
hotové. K jeho podobnosti patří svoboda, tvořivost, oduševnělost (viz. také Ježíšovo podobenství o hřivnách).
Podobenství o hřivnách Lk 19, 12-26 Ježíš řekl: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.‘ Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: ‚Nechceme tohoto člověka za krále!‘ Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.‘ Řekl mu: ‚Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.‘ Přišel druhý a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.‘ Řekl mu: ‚Ty vládni nad pěti městy!‘ Přišel další a řekl: ‚Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovánu v šátku, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.‘ Řekne mu: ‚Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem.‘ Své družině pak řekl: ‚Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!‘ Řekli mu: ‚Pane, už má deset.‘ Pravím vám: ‚Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Realističnost Bible Bible je střízlivá a realistická, v tom se odlišuje od jiných textů tradice. Je plná sexu a násilí. Prezentuje komplikovanost dějin izraelského národa i jejich velkých postav (Abrahám, Mojžíš, David...). Ti se dopouští všech představitelných hříchů. Kvalita Bible spočívá v tom, že ukazuje život takový jaký je. Ukazuje klesajícího člověka, který se po svých proviněních vrací zpět k Bohu, usiluje o nový začátek. Inspirace - hledání cesty: K životu patří hledání správných cest. Patří k tomu i bloudění. Důležité je být pozorný, a také opatrný a stále se ptát po správné cestě, zda můj život nevyžaduje nějakou korekturu. Často se čl. učí ze svých chyb. Dělat chyby není žádá hanba. Hanba je dělat stále stejné chyby - nepoučit se z nich.
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Bible povzbuzuje k vlastní životní cestě Bible ukazuje, že všechny oblasti (osobního i národního) života jsou považovány za důležité pro víru. Izraelský národ i jeho jednotliví představitelé dělají opakovanou zkušenost, že Bůh je na jejich životních cestách stále přítomen. I v těch nejtěžších chvílích se na Něho mohou plně spolehnout a zakotvit na Něm svou naději. Ve vztahu k Bohu není nikdy nic ztraceno. V dějinách se vždy vyskytovali i veliké národy, které zcela zanikly, např. Chetité. Malý národ Židů existuje dodnes, přestože stále prožívá pronásledování. Je zcela lidsky nevysvětlitelné a nepochopitelné, proč se tento malý národ udržel. Nebyl to žádný ideální národ. Těžko to vysvětlit jinak, než specifickou identitou tohoto národa: pevná orientace na Boha (Jahveho).
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Exodus (1-40) zkušenost exodu je prazkušenosti izraelského národa Útlak Izraelitů v Egyptě V Egyptě, bohaté říši, musely pracovat malé kmeny a národy. Izrael je tam velmi vykořisťován. Mojžíš pociťuje Boží výzvu, aby Izrael z Egypta vyvedl. Vyvedení se skutečně vydaří proti veškerému lidskému očekávání. Osvobození proti veškerému očekávání Bůh se ukazuje jako silnější než egyptští bohové. Nestojí na straně silnějších, ale utlačovaných. Chce osvobození člověka, ne jeho zotročování.
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Univerzalita Jahveho Lidé o významných událostech (vyjití Abraháma, Izraelitu z
Egypta) meditovali, modlili se. Dochází k závěru, že Bůh osvoboditel je Bohem všech lidí a tvůrcem všeho, není jen kmenovým bohem izraelitů Toto zjištění bylo pro židy velmi obtížně přijatelné, znovu
upadali do redukce Jahveho na kmenového Boha.
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Bůh využívá lidského potenciálu Bůh využívá místo, kde se setkávají rozličné kultury, kde je shromážděno myšlenkové bohatství lidstva. Být obrazem Božím znamená, po celý svůj život rozvíjet své schopnosti a dané možnosti. Inspirace pro současnost Setkávání rozličných kultur má být důvodem k vzájemnému obohacování se a rozvíjení svěřeného bohatství myšlenek dalším generacím. Různorodost kultur nemá být důvodem vzájemných rozepří či vytlačování jedné kultury jinou, nýbrž má být provázena vzájemným respektem, protože Bůh je Bohem všech.
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Desatero (Ex 20, 1-17; Dtn 5, 1-21) seznam nejdůležitějších pokynů - ústřední pro život mezi lidmi, pro život s Bohem. pro pochopení Desatera – je nedůležitější prolog - uvedení do souvislostí s Exodem: „Já jsem Hospodin, já jsem vás vyvedl z otroctví Egypta.“ Teprve na tento prolog navazují pokyny. Nejsou to autoritativní omezení, ale rady milujícího Boha pro další život.
Katecheze Staré katechismy: Bůh jako oko v trojúhelníku. Stále kontroluje, co se děje. Je to strašný obraz Boha, totalitní kamera (Big brother) – otrocká morálka. Bůh chce spásu člověka. Zavazuje ho to k náročné vlastní zodpovědnosti. Jednat podle vlastního přesvědčení, co nejlépe. Podporovat se navzájem ve společenství.
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život Proroctví Připomínání důležitých skutečností, rozlišování. Stále platí: lidé na to nejdůležitější zapomínají! 3 prvky proroctví: 1. Připomínka, že Bůh je Bohem spásy, který vyvedl Izrael. Bůh chce osvobození člověka z jakéhokoli otroctví (hříchu, chudoby, bohatství, závislosti,…) 2. Kritika špatného vývoje Neshoda víry a skutků. V situaci, kdy lidé přinášeli Bohu oběti. Bůh říká: „Nechci vaše oběti … Kritika životní praxe, která odporuje Bohu (např. chudoba). Praxe by měla být odpovědí na spasitelné činy Boží (morálka odpovědi, ne výkonnostní morálka) Lidé svým elitním chováním si nemohou zajistit přístup k Bohu.
Shrnutí Bible nepředstavuje učebnici morálky ani systematizované zpracování etických otázek. Biblická etika nenabízí ani specifický etický obsah. Vychází z obecné lidské zkušenosti, kterou očišťuje a uzdravuje z pohledu Božího zjevení. Nabízí člověku autentickou cestu života.
V Bibli je na prvním místě Boží jednání ve prospěch člověka (spása). Etický požadavek je zakomponován do dynamiky vztahu Boha člověka. Desatero je soubor nejdůležitějších požadavků, které určují život člověka a jeho vztah s Bohem. Biblická morálka není morálka výkonu, nýbrž vděčnosti.
Proroci připomínají Boží jednání ve prospěch člověka a z této perspektivy kritizují problematickou praxi. Jsou zde texty, které vkládají naději do příchodu mesiášské říše.
Novozákonní etické inspirace Vrchol Božího zjevení - postava Ježíše Krista Mt 4, 1-11 Ježíš v pokušení na poušti odmítá falešné představy o Mesiáši 1. z kamenů dělat chleby – ukázat, jaká je jeho mesiášská moc. Očekávání lidí je, že je zbaví lidské nouze. 2. vyveden na vrchol hory, odtud mu pokušitel ukazuje svět a slibuje mu vládu nad světem, když se mu bude klanět politický Mesiáš, světovládce, někdo, kdo to dokáže. 3. vyveden na cimbuří chrámu, stojí na chrámové skále. Je to nejvyšší bod v Jeruzalémě. J. se má vrhnout z cimbuří, andělé ho mají zachytit. Je to opět obraz Mesiáše, který dá jasné ohromné znamení pro všechny lidi.
Novozákonní etické inspirace Očekávání lidu Na začátku svého vystoupení narážel Ježíš na mnohá
očekávání. Lidé od Něho očekávali, že je ten zaslíbený Mesiáš, který je vyvede z područí okupantů. Když Ježíš nenaplňuje očekávání lidí, zájem o něho polevuje. Ježíšovo poslání je jiné. Hlásá blízkost Božího království. Mnohými není pochopen, nakonec je i pronásledován. Dnes mají lidé podobná očekávání. Důvěra v někoho, kdo
dovede vyřešit naše problémy. Naděje na zázračného vůdce, zázračný systém, který změní špatné poměry.
Novozákonní etické inspirace Biblické texty jasně zpravují o tom, že Ježíš byl ve velmi úzkém spojení s Bohem Otcem. Ježíš se velmi často stahoval do ústraní, aby se v tichosti modlil. Modlil se celé hodiny. Intenzivní spojení s Bohem – poznávání, jaký Bůh skutečně je Možnost přibližovat se k lidem, hlavně k těm, kteří toto nejvíce potřebují. Ježíš neseděl na jednom místě, nebyl na kazatelně v kostele. Jeho poslání bylo chodit přímo k lidem. Projevoval vstřícnou náklonnost. Není to tak, že by lidé museli přicházet k Bohu, ale Bůh jde k lidem. Právě tato nezasloužená náklonnost vzbuzuje v lidech naději a působí oživujícím způsobem a uzdravuje. Léčí posedlost, uvolňuje depresivitu.
Novozákonní etické inspirace Ježíš uzdravuje slepé, chromé, hluché. Je v tom také hluboká symbolika: Je-li někdo slepý: černý v černém obraz beznadějnosti, deprese. Ježíš uschopňuje k vidění. Je-li někdo chromý: nemůže dál, je unaven. Ježíš ho činí schopným chůze, růstu. Je-li někdo hluchý: neslyší. Ježíš činí lidi schopnými slyšet včetně Božího slova. Je-li někdo posedlý: už nepatří mezi normální lidi. Ježíš ho volá zpátky, umožňuje mu nový začátek. Ježíš je mezi lidi a hovoří s nimi o jejich životě. Činí jejich život srozumitelným. Boří mnohá společenská tabu (např. rozmlouvá se ženami, apod.)
Novozákonní etické inspirace Lidské projekce do Boha: Bůh není takový, který by požadoval krev svého Syna. To by byl
Bůh, který vyžaduje krvavou pomstu. Velmi mnoho lidí ctí tento obraz Boha. Právě lidé, kteří jsou velmi náboženští, považují tento obraz Boha za správný. Touha po pomstě tkví hluboce v nás Touha po tom, aby byl Bůh, který jednou zjedná spravedlnost. To také projektujeme do Boha.
Novozákonní etické inspirace Představy o Bohu odporují biblické zvěsti:
Představa mocného Boha, který muže ostatní ovládnout SZ proroci se velmi často odvolávali na služebníka Božího, který na sebe bere zlo a nedává ho zpět. Služebník, který má sílu přijmout křivdu a nevrátí ji zpět je projev velké síly, nikoliv slabosti. Ježíš je ztělesněním antiteze ke vzoru moci.
Náklonnost až do krajnosti
model náklonnosti J uskutečnil až do krajnosti, smrti na kříži. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ – byl to skutečně existenciální výkřik. Poslední Ježíšova slova byla: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ vstřícná náklonnost je zde dovedena do krajnosti. Kříž je ústředním znamením křesťanské víry. Není projevem trestajícího Boha, ale osvobozující obraz Božího zjevení. Ježíš roztažený na kříži napětí mezi nebem a zemí napětí inkarnace. Od JK Krista víme, že toto napětí, kdy se nevypouští ani věci pozemské, ani nebe, může vést k životu. V tom spočívá inkarnace.
Novozákonní etické inspirace Znamení kříže Kříž - nutný pro vykoupení našich hříchů. Těžká otázka kříže. Kříž je znamením mechanismu moci a pomsty, které jsou uvnitř člověka. Je proto pro mnohé tak těžké přijmout Ježíšovo radostné poselství. Kříž je nespásný stav světa. Kříž představuje také těžký bod přerodu věřícího člověka. Utrpení a nespravedlnost ve světě – Spolutrpící Bůh Ve 20. stol. bylo a i na začátku 21. stol stále je ve světě mnoho nespravedlnosti a utrpení. Hrůzy koncentračních táborů, gulagů, teroristických útoků, nábož. fanatismu….. Nejčastější otázka: Jak může existovat Bůh, když je na světě tolik bezpráví? Existuje Bůh, když malé děti umírají? Může Bůh dát, že jsou lidé nesmírně chudí a na druhé straně ti, kteří jídlo vyhazují? Kříž je opovědí na tyto otázky. Bůh spolutrpící v JK. Byl ukřižován spojení mezi nebem a zemí. Je to strašně veliké napětí.
Novozákonní etické inspirace Zážitek z velikonoc Kristova
smrt na kříži je dovršena jeho zmrtvýchvstáním – Bůh má poslední slovo, je to slovo života! Během několik desetiletí se Ježíšova zvěst rozšířila do celého tehdy známého světa – misionářský zápal prvních apoštolů
Novozákonní etické inspirace Následování Ježíše Následovat J znamená přistupovat k lidem se vstřícnou náklonností, nesobeckostí. Mnoho lidí včetně náboženských vůdců tento požadavek odmítlo. Ježíš hovoří o pastýřích a ovcích (Jan 10). Bůh zprostředkuje v Ježíši Kristu život, který osvobozuje Exodus. Někdy se stává dodržování detailních předpisů tím podstatným. Hlavní zásada: jak se Bůh chová k nám, tak se i my máme chovat k sobě navzájem. Styl vstřícné náklonnosti. Začít znovu, když jsme ztroskotali. To je obsahem horského kázání. Tato nová orientace musí začít tam, kde zrovna stojíme – v realitě našeho života.
Novozákonní etické inspirace Horské kázání Horské kázání – každý musí začít tam, kde právě stojí a má jít
vlastním tempem, jakého je schopen. Kdo má hodně síly, má dělat velké kroky. Kdo má málo energie, má je dělat menší. Malý měďák chudé vdovy je stejně hodnotný jako měšec boháče. Platí i v etickém smyslu. Bible na rozdíl od pevné morálky hovoří o cestách. Horské kázání se často používá tak, jako by to byly Boží požadavky, udělá se z nich tuhá norma.
Shrnutí V osobě Ježíše Krista, v jeho slovech a činech, se projevuje
jedinečným způsobem Boží zájem o člověka. Jak jedná on, tak mají jednat i ostatní. Ježíš ukazuje Boží suverenitu. Nepřichází Zákon zrušit, ale
naplnit. Naplněním zákona je láska. Ježíš si všímá zvláště těch nejpotřebnějších. Jde za nimi vyhledává je. Ježíš nehlásá na prvním místě morálku, ale Boží blízkost,
ohlašuje příchod Božího království
