Strategie znevýhodněných: jedna z bariér rovnosti příležitostí

Strategie znevýhodněných: jedna z bariér rovnosti příležitostí

Strategie znevýhodněných: jedna z bariér rovnosti příležitostí INFORMAČNÍ PŘÍRUČKA PRO ODBORNOU VEŘEJNOST

INFORMAČNÍ PŘÍRUČKA PRO ODBORNOU VEŘEJNOST

2008


Publikace vznikla díky finanční podpoře grantem MPSV Reg. číslo IJ0631/05-DP2 v rámci smlouvy uzavřené s Univerzitou Karlovou v Praze, Fakultou sociálních věd.

OBSAH

Komu je publikace určena a jaký je její cíl? _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 5 O co se opíráme? _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 8 Jak rozumět pojmům, s nimiž pracujeme? _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 10 Strategie znevýhodněných: Jedna z bariér rovnosti příležitostí _ _ _ _ _ _ _ _ _ 14 1. Omezené příležitosti a nedostatek uznání _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 15 1.1 Přijetí světa nerovností jako přirozeného _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 17 1.2 Překonávání nerovných šancí drobnou lstí či podvodem _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 19 1.3 Vztah osobní závislosti _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 21 2. Komentované příklady _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 24 2.1 Vstřícné majitelky domu _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 24 2.2 Slušný Čech _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 26 2.3 Šéfova pomocná ruka _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 27 2.4 Lhát se prostě musí _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 28 2.5 Poučená matka _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 29 2.6 Od lsti k vazalství _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 29 3. Čeho je užitečné si všímat a jak reagovat? _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 31 Kde se lze dozvědět více o našem výzkumu _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 33 Použitá literatura _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 33 Autoři: © Jadwiga Šanderová, Olga Šmídová, Petra Klvačová, Jiří Šafr, Blanka Tollarová, Ivan Vodochodský, 2008 Design: © Oleg Man Jazyková úprava: Barbora Šmídová

4

5


Protože diskriminace je problém mnohostranný, nemůže existovat žádný naprosto spolehlivý recept na jeho řešení. Žádný jednotlivý útok není moc účinný, ale mnoho drobných útoků ze všech možných stran může přinést kumulované výsledky značného rozsahu. Gordon W. Allport


KOMU JE PUBLIKACE URČENA A JAKÝ JE JEJÍ CÍL?

Publikace je určena všem pracovníkům, do jejichž agendy spadá podporovat a uvádět v život rovnost příležitostí. Cílem této příručky je ukázat, jak jednání lidí, jejichž nerovné postavení ve společnosti omezuje jejich vyhlídky zařídit si život dle svých představ, může posilovat nerovnosti. S pomocí příběhů, které jsme shromáždili v rámci výzkumu podporovaném grantem MPSV, chceme ukázat, že znevýhodnění často považují užívané normy a stereotypy, které je znevýhodňují, za normální, či dokonce legitimní. Přistupují k nim jako k realitě, s níž je třeba se vyrovnat, a nikoli jako k situaci, kterou je třeba změnit. Politika rovných příležitostí a její uvádění v život vychází ze snahy minimalizovat předsudečné a diskriminující jednání vůči znevýhodněným. Tomu odpovídá i fakt, že nejrůznější programy, osvětové akce a manuály věnované nerovnostem se zabývají především předsudky a diskriminací. Jak poukázal v dnes již klasické práci „O povaze předsudků“ Gordon W. Allport, je jistá míra předsudečného vnímání světa a lidí přirozená. Vychází totiž z přirozené potřeby lidí vnímat svět jako uspořádaný a předvídatelný. 1 V přímé i zprostředkované návaznosti na toto dílo se politika rovných příležitostí zaměřuje především na diskriminaci. Cílem osvěty je učit pracovníky veřejného sektoru a širokou veřejnost, aby si své předsudky uvědomovali, dokázali je kontrolovat a respektovali druhé, kteří jsou jiní než oni. Allport se však ve své rozsáhlé práci také věnoval, ač jen okrajově, reakcím diskriminovaných na předsudky a diskriminaci ze strany většinové společnosti. Sou-

1 Tento

problém je velmi instruktivně zpracován v manuálu „Věz a nediskriminuj“ určeném příslušníkům Policie ČR, který je k dispozici na http:// www.diskriminace.cz/dt-publikace/vez_a_nediskriminuj.pdf. Str. 13-23.

6

7


středil se zejména na chování a jednání, jímž znevýhodnění brání svoji sebeúctu. V návaznosti na tyto Allportovy úvahy a závěry chceme na zjištěních výše zmíněného výzkumu ukázat, že nerovnosti, u jejichž zrodu stojí především ti, kdo jsou jimi zvýhodňováni, do jisté míry udržují při životě i sami znevýhodnění. Ti se totiž často v rámci úsilí uskutečnit své představy o dobrém životě svému nedůstojnému postavení přizpůsobují a nerovnoprávné vztahy tím konzervují. Stejně jako v pozadí předsudků stojí přirozená potřeba lidí snadno se orientovat ve světě, tak i v pozadí přizpůsobování se znevýhodněných světu nerovností stojí přirozený sklon lidí brát svět takový, jaký je, a nalézt v něm vlastní cestu ke štěstí. Sociální nerovnosti v podobě nerovných příležitostí představují problém, který nelze vyřešit jednou provždy. Je z rodu těch společenských problémů, které oslabují sociální integraci, a proto je třeba jim věnovat nepřetržitou pozornost a využívat přitom různorodých prostředků. Otupování předsudků a zejména předsudečného jednání vůči znevýhodněným k nim rozhodně patří. Jednou z mnoha dalších cest oslabování sociálních nerovností a posilování integrace společnosti by podle našeho názoru měla být i snaha tlumit defenzivní postoje a jednání znevýhodněných. Takové jednání totiž v konečném důsledku stávající nerovnosti upevňuje, a zeslabuje tak účinnost nástrojů politiky rovnosti příležitostí. Politika rovných příležitostí a její uvádění v život spočívá vedle legislativy především ve snaze minimalizovat předsudečné a diskriminující jednání zástupců veřejných i soukromých institucí, úřadů, firem i běžné populace vůči často skrytě diskriminovaným a jinak znevýhodněným.2 Méně pozornosti se věnuje jednání samotných znevýhodněných. Ti v rámci snahy vést život dle svých představ zaujímají postoje a strategie, jimiž se snaží se svým znevýhodněním vyrovnat. Nacházejí vlastní, někdy i nelegální způsob překonávání překážek, na něž v důsledku svého postavení ve společnosti narážejí. Tyto strategie sice mohou vést k částečnému narovnání konkrétního znevýhodnění v individuálních případech, zároveň však mohou stávající nerovnosti a předsudky upevňovat.

2

Obsáhlé právní a praktické informace jak rozpoznat diskriminační jednání a jak se mu bránit lze například nalézt na http://www.diskriminace.cz, Poradny pro občanství, občanská a lidská práva.


V této příručce jsme se zaměřili na některé postoje a jednání znevýhodněných, které nerovnosti potenciálně udržují a upevňují vzdor politice rovných příležitostí. Jejich společným jmenovatelem a zároveň jednou z překážek uplatňování opatření vedoucích k rovnosti příležitostí je výše zmíněné přijetí nerovnosti a adaptace na ni. Jejich vliv je proto žádoucí oslabovat. Jedním z předpokladů prevence takového jednání znevýhodněných je, aby si ho všichni zúčastnění byli vědomi. Účinnou politiku rovných příležitostí nelze omezovat na neutrální uplatňování jasně daných norem a osvětu většinové (zvýhodněné) populace, ale je také třeba vědět, že nerovnost, předsudky a diskriminaci do jisté míry posilují i sami znevýhodnění tím, že vcelku přirozeně hledají vlastní cestu překonávání překážek a nevyužívají institucionálních nástrojů sociální politiky a legislativních norem podporujících rovnost příležitostí.

8

9


O CO SE OPÍRÁME?

V pozadí publikace je výzkum sociálních nerovností. Základním cílem výzkumu „Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti“, v němž jsme navázali na současnou diskusi ve světové sociologii, bylo hledání společných znaků sociálních nerovností různého typu. Konkrétně jsme zkoumali tři typy či formy nerovnosti: postavení cizinců u nás, situace nájemníků bytových prostor v soukromém vlastnictví a postavení rodičů malých dětí (především žen) v zaměstnání. Jde o nerovnosti, v jejichž důsledku je určitá skupina lidí, či spíše kategorie jednotlivců v podobném postavení, ve společnosti znevýhodněna, ačkoli nejde o systematické sociální vyloučení. Dále bylo naším cílem zjistit, jak lidé v každodenním jednání (hovoříme o praktikách a strategiích) více méně neuvědoměle upevňují existující nerovnosti a do jisté míry tak podkopávají snahu uplatňovat politiku rovných příležitostí. Tato příručka je jedním z dílčích výstupů projektu3. Problémy cizinců, nájemníků a zaměstnaných rodičů malých dětí jsou na první pohled zcela nesouměřitelné, a to jak z hlediska překážek, na něž narážejí, tak pokud jde o problémy, s nimiž se potýkají. Přesto však mají tito lidé něco společného. Všichni totiž musí překonávat specifické překážky, které souvisejí s tím, že jejich vyhlídky uskutečňovat své představy o dobrém životě jsou ve srovnání s ostatními více či méně omezeny. Nerovné postavení cizinců u nás je právně ukotveno z hlediska specifických povinností a omezení některých nároků. Jinak by neměli narážet na žádné bariéry související s tím, že přišli odjinud. Mateřství nesmí být oficiální překážkou získání a udržení zaměstnání. Nájemníci soukromých bytových prostor mají,

3

Publikovali jsme tři stati v odborném tisku a jeden popularizační článek, dva sborníky a k publikaci je připravena monografie. Podrobnější informace jsou k dispozici na http://www.ronero.wz.cz.


pokud plní podmínky dané smlouvou, právně zajištěny určité jistoty bydlení. Vzdor tomu mnoho z těchto lidí musí překonávat specifické překážky úzce spojené s tím, že jsou cizinci, matky malých dětí či že nejsou vlastníky bytových prostor, v nichž žijí. Výzkum ukázal, že to, nakolik se jim zdaří tyto překážky individuálně překonat, záleží mimo jiné jednak na tom, nakolik se ztotožní se svým postavením ve společnosti, a jednak na zcela konkrétních lidech, s nimiž se ve snaze uskutečnit své životní plány setkávají.

10

11


JAK ROZUMĚT POJMŮM, S NIMIŽ PRACUJEME?


Politika rovných příležitostí Zákonná opatření a veřejné programy, jejichž cílem je rovnost příležitostí a překonávání předsudečného smýšlení a jednání.

Členské vědění

Pracovníci uvádějící v život politiku rovných příležitostí

Běžné praktické postupy a kompetence, které se člověk učí jakožto člen určité kultury či lokální kultury. Jde zejména o to, jak rozumět světu, jak hodnotit běžné situace a jak v nich postupovat, jakými pravidly se řídit. Zda je člověk v rámci dané kultury kompetentní a vládne-li patřičným členským věděním, se ukáže podle toho, jak obstojí v komunikaci s dalšími členy, nakolik se mu daří řešit běžné situace a zvládat je bez narušení obvyklého průběhu spolupráce s ostatními. Členské vědění je často neuvědomované, samozřejmé a rutinní. Je to praktické vědění typu „jak na to“. Lze je přirovnat ke znalosti jazyka pětiletého dítěte, které mluví gramaticky správně, aniž by cokoliv vědělo o skloňování, časování atd.

Zaměstnanci státní či veřejné správy a neziskových organizací, kteří přímo jednají se znevýhodněnými lidmi, i ti, kdo vymezují pravidla a doporučení pro jednání s takovými klienty.

Kategorizace Porovnávání lidí a skupin podle podobností a rozdílů, kterými si vypomáháme při snaze porozumět složitosti světa. Pomocí sdíleného klasifikačního systému zobecňujeme vlastnosti druhých, pojmenováváme je a připisujeme je všem, kdo do takové kategorie patří. Na základě kategorie, kterou takto lidem přisoudíme, usuzujeme na to, jaký jednotlivec je, jak se chová a jaké názory lze od něj očekávat. Kategorizace se může stát prostředkem symbolické kontroly a donucení a napomáhá vzniku sociálních nerovností (viz též heslo sociální kategorie).

Osobní závislost Nelegitimní mocenský vztah mezi lidmi či skupinami lidí. V takovém asymetrickém vztahu mohou ti, kdo mají moc, omezovat svobodné rozhodování druhých proto, že disponují zdroji, které jsou pro ty, kdo na nich závisí, důležité pro naplnění jejich životních šancí. Tyto zdroje jim mohou zpřístupnit (a nebo také ne) a pro závislé osoby se tak stát existenčně nepostradatelnými „patrony“. Přístup znevýhodněných ke zdrojům je pak dán libovůlí takových „patronů“.

Předsudek Předpojatý a zobecňující postoj k druhým lidem, který je většinou emočně (negativně i pozitivně) zabarven. Posiluje diskriminaci skrze posuzování druhých a očekávání určitého typu jednání nikoli na základě jejich individuálních vlastností, ale dle jejich příslušnosti k určité skupině či sociální kategorii lidí. Zvláštním případem je stigmatizace, v jejímž rámci jsou lidem určité skupiny či sociální kategorie apriorně připisovány negativní vlastnosti.

Sebeúcta Významný předpoklad integrity osobnosti. Sebe-přijetí a celkový pocit hrdosti. Ovlivňuje emoční rozpoložení jedince a je klíčovou součástí spokojenosti se životem.

Sociální kategorie. Množina lidí, jimž je společná určitá charakteristika ovlivňující jejich životní šance bez ohledu na individuální vlastnosti, a to zejména v důsledku určitých předsudků, ale i nedostatku zdrojů. Sociální kategorií jsou například lidé starší padesáti let. Ve srovnání s mladšími hledají obtížně zaměstnání, protože jsou automaticky považováni za konzervativní, nevýkonné a neperspektivní. Sociální kategorií jsou ale také třeba absolventi vysokých škol. Ti mají naopak bez ohledu na své individuální schopnosti více šancí získat výhodná zaměstnání než lidé s nižším vzděláním.

12

13



Skrytá diskriminace

Životní šance

Běžně se rozlišuje diskriminace přímá (ustanovení znevýhodňující určité sociální kategorie lidí) a nepřímá (znevýhodnění určité sociální kategorie primárně nestranným ustanovením). Pojem skrytá diskriminace používáme k označení situací, kdy jsou představitelé určité sociální kategorie často znevýhodňováni v každodenních interakcích, aniž by v pozadí takového jednání stálo nějaké ustanovení. Příkladem je opět situace starších lidí hledajících zaměstnání.

Vějíř možností životní dráhy. Jeho šíře a kvalita života závisí na sociální kategorii, do níž člověk „spadá“.

Stereotypy Ustálené vzorce myšlení a jednání. Úzce souvisí s kategorizací (viz výše). Stereotypu předchází předsudek, tyto dva pojmy jsou však často zaměňovány. Na rozdíl od všudypřítomných stereotypů je však předsudek většinou chápán jako ustrnulé přesvědčení spojené s negativním hodnocením lidí určité kategorie a negativním postojem vůči nim.

Strategie a praktiky Určitý typ jednání, jímž člověk reaguje na různé situace, a to zcela cílevědomě (strategie) nebo spíše podvědomě (praktiky).

Uznání Míra úcty a respektu, jíž se člověk těší v sociálním prostředí.

Zdroje Materiální prostředky a institucionální předpoklady dosažení životního cíle.

Znevýhodnění Sociální kategorie lidí, jejíž příslušníci mají omezené životní šance. Nerovnost se z tohoto hlediska projevuje v podobě párových sociálních kategorií zvýhodněných a znevýhodněných. Příkladem jsou muži a ženy, staří a mladší, cizinci a místní, zdravotně hendikepovaní a ostatní, minoritní a majoritní etnika.

14

15



Strategie znevýhodněných: Jedna z bariér rovnosti příležitostí

1. Omezené příležitosti a uznání

Text je rozdělen do tří částí. V první z nich nejprve obecně popíšeme některé praktiky a strategie, které znevýhodnění používají ve snaze překonat překážky, na něž narážejí. V druhé části předkládáme šest konkrétních příkladů takového jednání, které považujeme za typické. Zkonstruovali jsme je na základě reálných příběhů zachycených naším výzkumem. V třetí části jsme shrnuli do pěti bodů, jakých situací by si pracovníci, do jejichž agendy spadá péče o klienty znevýhodněných sociálních kategorií, měli všímat.

Adaptace znevýhodněných na nerovnosti je výrazem snahy zachovat si sebeúctu, získat potřebné zdroje a překonat tak omezené šance. Allport ve své klasické práci konstatuje, že člověk v znevýhodněném postavení má na vybranou v zásadě čtyři typy strategií a reakcí. Může se (1) se svým postavením smířit, považovat ho za více či méně normální a jednat tak, jak se od něj očekává. Může se (2) stáhnout, a pokud to jen jde, vyhýbat se kontaktu s těmi, kdo ohrožují jeho sebeúctu, nebo se (3) spojit s lidmi, kteří jsou v podobné situaci, a v tomto prostředí hledat útěchu a sebeúctu. Může však také (4) podvádět. Ve všech čtyřech případech jde podle Allporta o obranu ega, neboli o snahu zachovat si sebeúctu. V této souvislosti krátce rozebírá více než deset konkrétních strategií na obranu ega, jimiž se oběti diskriminace snaží kompenzovat zneuznání, jemuž jsou vystaveny. 4 Některé z těchto strategií a reakcí či jim podobné vyplynuly i z našeho výzkumu. Nalezli jsme je prakticky u všech zkoumaných znevýhodněných sociálních kategorií. Zároveň jsme dospěli k závěru, že v daných případech nejsou tyto reakce jen výrazem snahy zachovat si sebeúctu (obrany ega). Stejně tak jsou výrazem snahy vyrovnat omezený přístup ke zdrojům. Nerovné postavení ve společnosti totiž znamená řadu znevýhodnění, která na jedné straně představují omezený přístup k zdrojům a na straně druhé neustálé ohrožování sebeúcty plynoucí z nedostatku uznání. Tyto dva aspekty nerovného postavení – omezené příležitosti a nedostatek uznání – jdou ruku v ruce a navzájem se posilují. Nedostatek uznání, v jehož pozadí stojí

4

Jde o utkvělé znepokojení, zapírání příslušnosti, stažení se a pasivitu, šaškování, posilování vnitroskupinových pout, mazanost a prohnanost, identifikaci s dominantní skupinou, agresi vůči vlastní skupině, předsudky vůči jiným skupinám, vracení rány (bojovnost) a zvýšené úsilí.

16

17


především různorodé předsudky a stereotypní uvažování, znesnadňuje přístup k nejrůznějším zdrojům a tím posiluje skrytou diskriminaci. Na druhé straně, snaha zařídit si lepší život je někdy v prvním plánu orientována na získání zdrojů. Například cizinci po svém příchodu do ČR musejí především nalézt a stabilizovat zaměstnání a bydlení. Komplikuje jim to jak počáteční obtížná orientace v novém prostředí, tak potřeba řady povolení. Mladé ženy zakládající rodinu hledají zaměstnání, s nímž by mohly skloubit své mateřství. Nájemníkům, ať už v domech s regulovaným, či tržním nájemným, jde především o důstojné bydlení za rozumnou cenu. Znevýhodnění, aby uskutečnili své představy o dobrém životě po materiální stránce, často, zejména na počátku cesty za svým cílem, více méně rezignují na uznání a sebeúctu, čímž nevědomky roztáčejí nekonečný kolotoč znevýhodnění sebe sama a nerovného postavení své sociální kategorie jako celku. V rámci výzkumu jsme identifikovali dva z takových začarovaných kruhů. Na počátku obou dvou je přijetí světa nerovných vyhlídek jako normálního světa. Znevýhodnění se velmi často s nerovností a s vlastními sníženými vyhlídkami v zásadě smíří. Vezmou prostě na vědomí, že určité vzorce jednání, neformální normy a předsudky je (jakožto cizince, potenciální či reálnou matku malých dětí, nájemníka platícího regulované nájemné atd.) staví do nevýhodné pozice. Mnozí nerovnost zakalkulují do svých úvah o tom, jak překonat snížené vyhlídky na určité zdroje. Řešení nezřídka naleznou v nějaké lsti, s kterou se sice morálně neztotožní, nicméně ji považují za nejjednodušší, či dokonce jediné možné východisko. Nutnost takového řešení má dva důsledky. Na jedné straně podrývá jejich sebeúctu, což jim usnadňuje přistoupit i na další nedůstojná řešení. Na straně druhé posiluje, nebo dokonce potvrzuje předsudky ve společnosti (například, že určitá kategorie lidí obchází pravidla), které jsou základní překážkou uznání jinakosti. Nízké uznání omezuje přístup ke zdrojům a šance se tak, navzdory veškeré politice a osvětě, obtížně vyrovnávají. Smíření se s nerovnými vyhlídkami také může někdy vést až k takové míře ztotožnění se znevýhodněných s většinovým pohledem na svět (a tedy i na svoji sociální kategorii), že považují jakýkoliv jen trochu vstřícný přístup „z druhé strany“


za osobní laskavost, tedy za výjimku z „normálního“ chodu věcí. Za tuto domnělou laskavost či mimořádnou vstřícnost je podle nich třeba prokázat vděk, což často vede k osobní závislosti na libovůli konkrétní osoby. Vztah osobní závislosti je především velmi nedůstojný. Zároveň podkopává sebeúctu i uznání druhých a upevňuje daný typ nerovnosti. Tento mechanismus upevňování nerovností je ukotven jak v nedostatku zdrojů, tak v nedostatku uznání, především však ve vzájemném posilování těchto dvou aspektů nerovnosti. U některých typů nerovností pak přímo přitahuje amorální a vychytralé jedince, ať už z majoritní populace, nebo z řad samotných znevýhodněných. Popsaný mechanismus umožňuje takovým lidem systematicky parazitovat na individuální snaze znevýhodněných zlepšit své postavení. Typickým příkladem je systém tzv. klientů nebo agentur zařizujících různá povolení cizincům přicházejícím do ČR za prací.

1.1 Přijetí světa nerovností jako přirozeného Znevýhodnění se svým jednáním ztotožňují s představou ostatních, že by vlastně měli být jiní.Tím jednak podporují normy a předsudky,které je znevýhodňují,a jednak posilují neochotu ostatních uznávat nárok na to být jiný. S určitým zjednodušením lze říci, že prvním krokem, který vede k uzavření začarovaného kruhu nerovností „nízké uznání – nízká sebeúcta a nerovné šance – nízké uznání – nerovné šance“, je přijetí světa nerovností jako přirozeného. Znevýhodnění pod vlivem zkušeností v zásadě uznají, že oni a jim podobní jsou těm ostatním na obtíž, a se svým znevýhodněním se do jisté míry smíří, či dokonce ztotožní. To vede k tomu, že často považují jednání dominantní populace za normální nebo i za legitimní a k zažitým stereotypům a skryté diskriminaci přistupují jako k realitě, jíž nemá smysl odporovat. Allport v této souvislosti hovoří o tom, že diskriminovaní se ztotožňují s většinovou populací, zapírají svoji příslušnost k znevýhodněné sociální kategorii a zvyšují své úsilí, aby se vyrovnali nebo co nejvíce připodobnili ostatním. Znevýhodnění se

18

19


tak snaží vyhovět většinové normě, která je znevýhodňuje a diskriminuje. Vědí totiž, že se obecně předpokládá, že lidé jako oni určitých výkonů nejsou schopni, jsou s nimi problémy, neočekává se od nich samozřejmá spolehlivost a důvěryhodnost jako u představitelů majority. Proto se snaží ukázat, že oni osobně jsou jiní než ostatní lidé jejich sociální kategorie a že jsou schopni být stejní jako ostatní, tedy ti „normální“. Tak například rodiče (především matky) zdůrazňují, že ač mají malé dítě, pracují stejně dobře jako ostatní, protože se o dítě vlastně nemusí starat (stará se partner, příbuzní, paní na hlídání apod.). Pokud předpokládají očekávání zaměstnavatele, že rodičovství nebude ovlivňovat jejich přítomnost v zaměstnání, přizpůsobují chod rodinného života pravidlům, která jsou nastavena pro bezdětné. Lze dokonce hovořit o jakémsi „neviditelném rodičovství“, které nejen že má hodně daleko k prosazení systémové změny ve prospěch pracujících rodičů, ale vlastně ji brzdí. Nájemníci (zejména staří) v obavě, aby nebylo hůře, vstřícně a s pochopením ustupují neoprávněným požadavkům některých majitelů v obavě, že ti si jinak najdou „normální“ (zejména solventní) nájemníky. Snahu vyrovnat se „normálním“ či přímo se distancovat od své sociální kategorie lze vidět také v jednání některých cizinců, kteří se co nejvíc snaží, aby se skutečnost, že jsou cizinci, ukázala co nejpozději. Pokud k tomu mají předpoklady (např. hovoří dobře česky), ucházejí se o zaměstnání písemně, vyhýbají se telefonování (které odhalí přízvuk), oddalují ústní pohovor, k žádosti o zaměstnání nepřiloží životopis apod. Jsou si totiž dobře vědomi toho, že cizí přízvuk a národnost je a priori znevýhodňuje nejen při hledání zaměstnání, ale také ubytování. Lze předpokládat, že podobně, tj. jako normální, vnímají nerovné příležitosti i představitelé dalších znevýhodněných sociálních kategorií. Například lidé v předdůchodovém věku nebo zdravotně hendikepovaní. Mají-li zkušenost, že příslušnost ke kategorii může hned na začátku negativně ovlivnit jakoukoliv komunikaci, snaží se a musí umět „prodat“ své osobní kvality dříve, než začne fungovat negativní předsudek spojený s jejich kategorií.


1.2 Překonávání nerovných šancí formou drobné lsti či podvodu Znevýhodnění přijímají jako danost, že jejich životní šance jsou značně omezené. Zároveň však věří, že tuto nerovnost lze obejít a individuálně rozšířit své vyhlídky na lepší život. Často volí prostředky, které ani oni sami nepovažují za morální.V důsledku tím snižují svoji sebeúctu a posilují předsudky, které vedou k zneuznání a upevnění nerovnosti. Přijetí diskriminujících norem a předsudků za běžné vede často k hledání cesty, jak je obejít. Spíše než k celkové změně podmínek směřuje často jednání znevýhodněných k dílčímu či dočasnému zlepšení vlastní individuální pozice navzdory diskriminujícím podmínkám. Vůči možnosti celkové systémové změny jsou většinou skeptičtí. Individuální strategie považují za jistější způsob, jak dosáhnout svého cíle. Nejen že nejde o snahu změnit diskriminující podmínky, mnohdy by se dokonce dalo říct, že ani nejde o obranu v pravém slova smyslu, ale spíše o únik z diskriminujícího prostředí, nebo naopak průnik do něj přes nepříznivé vstupní podmínky. V některých případech může jít o čin zoufalství, o snahu zachovat si alespoň trochu důstojnosti a nedat se tak snadno. Vcelku běžnou strategií, kterou alespoň jednou v životě zvolí snad každý, je lest. Allport hovoří o mazanosti a prohnanosti. V pozadí tohoto typu reakce vidí dvojí etickou míru každého společenství: jinak jednám s vlastními a jinak s cizími. Typickou reakcí diskriminovaných se mazanost stává, když se stává podmínkou přežití. Je to vcelku běžná obrana proti nejobvyklejšímu způsobu skryté diskriminace například žen na pracovním trhu při přijímání do zaměstnání. Ženy, které musí čelit zcela protiprávním otázkám týkajících se jejich soukromí, považují za účinnější zapřít své těhotenství či zdravotní problémy dětí než se odvolávat na příslušné paragrafy. Dalším typickým příkladem je situace cizinců zejména ze zemí s horší ekonomickou situací přicházejících pracovat a žít do České republiky. Ti jsou zpravidla po svém příchodu vystaveni náporu mnoha praktických omezení, které z nich činí někoho, kdo má více povinností a méně práv než běžní občané. Bývají také předmětem častých projevů zneuznání nebo diskriminujícího zacházení ze strany ostat-

20

21


ních, vůči nimž se takto ocitají ve vztahu závislosti. Nejčastěji jde o úředníky, s nimiž musejí cizinci po svém příchodu jednat, ale také o poskytovatele ubytování, na jejichž ochotě závisí, zda získají střechu nad hlavou. Zákony často ukládají podmínky pro povolení k pobytu, které se někdy dají jen obtížně splnit, jako je povinnost doložit zaopatření vysokou finanční částkou, uzavřít předražené zdravotní pojištění či předložit potvrzení o ubytování. Tato nařízení ve svém důsledku vedou k použití lsti a nejrůznějších „fint“, jak jim dostát. Půjčují se peníze ve frontě na cizinecké policii, správa studentských kolejí vydává fiktivní potvrzení, že ubytuje studenta i během prázdnin, aby se nemusel vracet do vzdáleného domova, protože mu mimo školní rok neplatí studentské vízum. Na neprůhlednosti a komplikovanosti systému a na nezřídka nesplnitelných podmínkách se živí mnoho agentur, které za nemalý poplatek vydávají různá potvrzení, jež stačí cizinecké policii, ale často nemají žádnou další platnost. Celkově platí, že čím je jedinec v zoufalejší situaci, tím spíše se odhodlá k nějakému druhu „lsti“. Typickým příkladem takových zoufalých situací jsou momenty, o nichž vyprávějí cizinci z Východu, kteří přijíždějí za sezónním zaměstnáním. Problémem pro tyto cizince není jen samotný pobyt v cizím, neznámém prostředí a obtížné zvykání si. Jde hlavně o časté odírání ze strany zaměstnavatelů, které se projevuje nepřiměřeně nízkou mzdou za vykonanou práci, těžkými pracovními podmínkami, ubytováním v nejistotě na nízké hygienické úrovni, bráněním v kontaktu s okolím i s blízkými doma a podobně. Právě zoufalství plynoucí z takových podmínek je v jednom z příběhů uvedených v druhé části této příručky popisováno jako motiv k rozhodnému činu – útěku od zaměstnavatele za účelem nalezení jiného zaměstnání nebo dočasného návratu domů do země původu, a to právě s použitím lsti s vědomím rizika například ztráty zaměstnání a často i dobrých vztahů s krajany a podobně. Vztah mezi zaměstnancem a cizincem může být skutečně vztahem nerovným, kdy zaměstnanec je na zaměstnavateli existenčně závislý. Pobyt cizince bez trvalého pobytu totiž mimo jiné závisí i na tom, zda má zaměstnání, protože to je jedna z podmínek udělení povolení k dočasnému pobytu na našem území. Využití lsti je často snahou získat nějakou výhodu na úkor druhých. Jde o hledání cest, o nichž ti, kdo je volí, zpravidla vědí, že nejsou morální, ale jiné řešení


nevidí. Bývají to řešení, která se mohou krátkodobě i vyplatit, ale dlouhodobě rozhodně ne. Neřeší totiž základní problém, jímž je nerovný přístup ke zdrojům a zároveň však takové řešení vede do bludného kruhu, ničí sebeúctu a sebevědomí a šanci na uznání druhých. Krom toho se nejrůznější lsti, jimiž lze individuálně nerovnosti obejít (použít fiktivní potvrzení, vyzrát na domácího či nadřízeného), stávají součástí tzv. „členského vědění“, které si znevýhodnění mezi sebou předávají, a v důsledku toho tak nevědomky posilují předsudky, které o nich ve společnosti panují. Úskočná strategie v podobě lsti se postupně může stát (a také stává) standardním řešením a jako taková vejít v obecnou známost, což přirozeně vyvolá „protistrategie“ okolí (zpřísnění vydávání povolení k pobytu, nelegální „lustrování“ potenciálních nájemníků, nepřijetí potenciální matky do zaměstnání). To vše, navzdory antidiskriminační legislativě, politice rovnosti příležitostí a osvětě, nerovnosti upevňuje. Hypoteticky lze předpokládat, že v pozadí tzv. sociální nepřizpůsobivosti mimo jiné často stojí také výše zmíněné přijetí světa nerovnosti a strategie drobných lstí, jakožto individuální cesty, jak překonat omezení životních šancí.

1.3 Vztah osobní závislosti Přijetí světa nerovnosti jako přirozeného i individuální překonávaní jeho bariér formou lsti často přivádí znevýhodněné do nedůstojného stavu osobní závislosti na někom, kdo zdánlivě podá pomocnou ruku. V krajních případech se znevýhodnění stávají snadnou kořistí amorálních jednotlivců či organizovaných kriminálních skupin, kdy osobní závislost přerůstá do novodobého vazalství. Považuje-li znevýhodněný své obtížné postavení za v podstatě normální (běžné, či dokonce legitimní), chápe pak často vstřícný přístup z „druhé strany“ jako osobní laskavost konkrétního člověka, za niž je mu bezpodmínečně třeba prokázat vděk. Osobní zavázanost a loajalita k tomu, kdo laskavost prokázal, často vede ke snaze vyhovět i těm jeho přáním, jež nevyslovil. To může vést k určitým zárodkům či plnému rozvinutí (zejména v případě cizinců) nerovnoprávného vztahu typu patronáže či klientelismu.

22

23


V takové situaci jsou například matky malých dětí, které si váží toho, že nadřízený má pochopení pro jejich rodinnou situaci a umožňuje jim dále pracovat, nebo nájemníci v domech s regulovaným nájemným připouštějící, že majitel by vlastně mohl chtít daleko více, svým způsobem na ně doplácí a je vlastně vstřícný. Podobně někteří cizinci věří, že měli štěstí a potkali někoho mimořádně laskavého a vstřícného, díky němuž získali dobrou práci a zaměstnání. Za laskavost a vstřícnost se prokazuje vděk. Běžný vděk však může, a také se to stává, přerůst do zcela nerovnoprávného vztahu podřízenosti a někdy i vydírání. Takový „patron“ si na vděčnost a zejména loajalitu a někdy i drobné úsluhy zvykne a postupně je už samozřejmě očekává nebo přímo vyžaduje. Může jít o očekávání drobných úsluh mimo pracovní smlouvu (práce navíc či dle potřeby nadřízeného bez ohledu na pracovní dobu, pomoc při vyřizování soukromých záležitostí nadřízeného), šikanu nájemníků (zákaz přítomnosti jakéhokoli živočicha v bytě, zákaz věšení prádla v koupelně, vyžadování úklidu kolem popelnic či donášení na jiné nájemníky) či vydírání cizinců. Přirozená vděčnost tomu, kdo pomohl v tíživé situaci, postupně přeroste v nedůstojný vztah individuální závislosti na konkrétní osobě, a to za více či méně vydatného přispění znevýhodněného. Krátkozraká lest může vést k pocitu viny, kterou je třeba odčinit. Například ženy, které zapřely své těhotenství, bývají někdy k zaměstnavateli či nadřízenému přehnaně loajální a vstřícné, protože vědí, že vůči nim nebyly upřímné, a tak se snaží v dalších ohledech co nejvíc vyhovět a přizpůsobit se normě, nastavené pro bezdětné. V ponižující závislosti na druhém se však může znevýhodněný ocitnout i bez vlastního přičinění. Typickým příkladem je situace (především starých) nájemníků v původně obecním domě, jenž byl prodán (vrácen) soukromému majiteli, pro něž je obtížné se přestěhovat jinam. Vedle nedostatku zdrojů zde často hraje roli psychologická vazba k místu. Takoví nájemníci se proto snaží udělat vše, co se po nich žádá či pouze očekává, jen aby mohli zůstat. Do takové situace se však může dostat například i nezkušená dívka z venkova, která je ráda, že ve městě, kde se teprve začíná orientovat, nalezla ubytování za přijatelnou cenu. Požadavku přehnané loajality, ústupků a drobných služeb jsou znevýhodnění často prostě nuceni vyhovět. Při vstupu do regulérních občanskoprávních vztahů


(kdy někdo přijíždí do cizího prostředí hledat práci nebo byt pro rodinu; kdy žena otěhotní dříve, než plánovala apod.) člověk zjistí, že nadřízený nebo majitel bytu výše zmíněné úsluhy a závazky samozřejmě očekávají, nebo dokonce vyžadují. Pokud člověk z nejrůznějších důvodů, které však většinou úzce souvisí s jeho znevýhodněným postavením, nemá jinou možnost jak problém řešit, nezbývá mu než ponižujícím požadavkům vyhovět. Vztah osobní závislosti, který bývá spojen s vydíráním a zneužíváním obtížně řešitelné životní situace, je typický pro cizince, zejména ze zemí bývalého Sovětského bloku, kteří pracují pro tzv. klienta. Tito klienti nejsou legálními zaměstnavateli nabízejícími řádné pracovní smlouvy, ale zprostředkovateli práce, kteří se pohybují na hranici i za hranicí legality a na „svých“ pracovnících vydělávají. Cizinci jsou těmto klientům vydáni na milost a nemilost a ti toho plně využívají. Lze předpokládat, že do jednostranné závislosti na konkrétních lidech se mohou dostávat i další znevýhodnění. Například starší či zdravotně postižení lidé, kteří se snaží si udržet zaměstnání nebo nalézt nové.

24

25


2. Komentované příklady

V této pasáži uvádíme příklady výše popsaných situací, s nimiž jsme se setkali v rámci výzkumu. Příklady byly zkonstruovány na základě vyprávění a diskusí respondentů. Pro větší názornost jsme v některých příkladech spojili vyprávění dvou až tří lidí. V příkladech se především snažíme ukázat, že přirozeným a primárním zájmem znevýhodněných je individuální překonávání nedostatků zdrojů, jehož východiskem je adaptace na nerovnost a s ní někdy spojené lstivé jednání. Výsledkem může být nedůstojné postavení osobní závislosti.

2.1 Vstřícné majitelky domu Paní Růžena je důchodkyně a bydlí v domě, který byl vrácen v restitucích. Původní majitelka v domě bydlela už předtím a vždy spolu dobře vycházely. Ze staré známosti pak na rozdíl od nových nájemníků, kteří platí tržní nájemné, ona mohla platit dál regulované nájemné. Byla za to majitelce velmi vděčná. Mimo jiné i proto, že od ní věděla, že bez nových nájemníků s vyšším nájemným by se dům vůbec nedal utáhnout, nemluvě o nákladech na nutné opravy. Snažila se tedy majitelce její velkorysost oplatit. Chodila pro poštu, ráno odemykala popelářům, postupně začala kolem popelnic i uklízet. Když pak byla majitelka nemocná, chodila jí na nákupy a zařizovala vše, co bylo potřeba. Po smrti majitelky převzala dům její dcera, která dala paní Růženě najevo, že vše bude jako dříve. Když zvyšovala nájmy, jí ho nezvýšila. Tu a tam ji však požádala, aby dohlédla na řemeslníky, na to, aby se dům zamykal apod. Růžena se navíc sama z vděčnosti nabídla, že bude v domě uklízet. Nová majitelka s ní však postupně začala zacházet jako s domovnicí v pracovním poměru. Uvědomila si to, až když potřebovala odjet na několik měsíců k nemocné sestře. Na upozornění, že asi půl roku v domě nebude, reagovala ma-


jitelka velmi dotčeně s tím, že „po tom všem, co pro ni její rodina udělala,“ je přece nemůže zničehonic vyšplouchnout. Vždyť přece nemusí nikam jezdit a může si sestru vzít k sobě. Paní Růžena byla zaskočena. Myslela, že jsou přátelé, kteří si, když je to možné, vzájemně vycházejí vstříc. Místo toho dostala jasně na vybranou, buď si to nějak zařídí, nebo bude platit nájem ve stejné výši jako ostatní. Co měla dělat, na tak vysoký nájem neměla, jít „žebrat“ o příspěvek na bydlení považovala za nepřekonatelné ponížení a rychle si najít jiné bydlení neviděla jako reálné. Jednak neměla potřebné prostředky a jednak by si už asi jinde nezvykla. Zhruba o rok později u sebe chtěla ubytovat vnučku, která přijela do Prahy studovat. Poctivě to předem oznámila majitelce. Ta ji obvinila, že je spekulantka a že chce pro vnučku byt získat. Paní Růžena se nakonec musela maximálně uskrovnit a platí činži jako ostatní. Vztahy mezi ní a majitelkou jsou však stále velmi napjaté. Komentář: Paní Růžena se ztotožnila s interpretací původní majitelky, že není normální nájemník, že je jí ze známosti poskytnuta výjimka. Vzhledem k tomu, že neměla dostatečné zdroje platit jako ostatní nebo si pořídit jiné bydlení, částečně akceptovala nedůstojné postavení člověka, který je druhému zavázán. Toto nedůstojné postavení se snažila nějak vykompenzovat, aby si alespoň ona sama mohla interpretovat vztah mezi sebou a majitelkou jako vzájemně výhodný. Je možné, že to tak vnímala i původní majitelka, aniž by si uvědomovala, že vlastně paní Růženu zneužívá, protože nejde o jasně vymezený smluvní vztah. Nová majitelka už možná nerovného vztahu vědomě využívala. Významnou roli hraje v tomto příběhu také legislativní úprava nájemného, jejímž výsledkem je existence dvojí normy, tj. regulovaného a neregulovaného nájmu. Tato právní norma ve svém důsledku vytvořila novou sociální kategorii lidí, kteří jsou vlastníky, ale často i nájemníky platícími neregulovaný nájem považováni za jakési poloplatiče a neplnoprávné nájemníky.

26

27


2.2 Slušný Čech Pan Pavel přijel do ČR z Ukrajiny před patnácti lety, aby zde vydělal nějaké peníze. Využil tehdy placenou službu zprostředkovatelské firmy, která mu zde měla zařídit pracovní pobyt. Telefonický kontakt na zaměstnavatele, u kterého měl nastoupit, byl zřejmě falešný, protože telefon nikdo nebral. Prostřednictvím krajana, který zde už byl delší dobu, dostal kontakt na místního člověka, který mu zajistil práci i ubytování. Považuje to za skutečně velké štěstí. Na základě vlastních i zprostředkovaných zkušeností ví, že mnoho lidí v Česku nemá gastarbeitery zrovna rádo. Nemají s cizinci vždy dobré zkušenosti a také mají pocit, že jsou s nimi spojeny problémy (je třeba mnoho potvrzení, nemívají vyřízeno povolení k pobytu, hovoří špatně česky). Proto pan Pavel s vděčností hovoří o svém zaměstnavateli a zároveň ubytovateli, který se k němu chová slušně, skoro jako, jak říká, k normálnímu zaměstnanci a nájemníkovi. Dává mu normální, tedy ne zcela podřadnou práci, a navíc ho ujistil, že s prací i ubytováním může počítat i do budoucnosti. Pan Pavel považuje za samozřejmé, že pro svého zaměstnavatele dělá zdarma různé práce i v jeho soukromém domě, a vůbec je vstřícný, když potřebuje s něčím pomoct. Je rád, že se s ním slušně zachází. Na druhou stranu však sám říká, že když už je tu cizinec delší dobu, všechno má vyřízené, naučí se jazyk a žije jako ostatní, neměl by mít problémy sehnat slušnou legální práci a ubytování na úrovni. Že by však on sám mohl mít takovou šanci, na kterou mají podle něj cizinci právo, nevěří. Tak se ani nezajímá, zda by třeba někde nedostal větší plat či lepší ubytování. Říká, že má štěstí, protože potkal slušného člověka. Komentář: Pan Pavel hovoří o tom, že potíže cizinců jsou přirozené na počátku jejich pobytu, než si vyřídí všechny formality a aklimatizují se. Uznává dokonce, že zpočátku pro někoho mohou znamenat problém. Pro zaměstnavatele kvůli potvrzením, pro ubytovatele a ostatní kvůli předsudkům. Po překonání prvního období, a zvlášť když se cizinec snaží integrovat, by se s ním však mělo jednat jako s ostatními. Nicméně považuje za normální, že tomu tak není. Velmi si váží toho, že měl štěstí a narazil na slušného člověka, který s ním zachází jako s „normálním“.


To, že ho zřejmě tento „slušný Čech“ využívá a že vztah mezi nimi je výrazně asymetrický a nerovnoprávný, si nejspíš vůbec neuvědomuje.

2.3 Šéfova pomocná ruka Když paní Alenu (odbornou finanční analytičku) přijímali do zaměstnání, vcelku bezostyšně se vyptávali, zda neplánuje rodinu. Alena v rozhovoru s námi přiznala, že jí to bylo nepříjemné a myslí si, že by se to nemělo. Jedním dechem však dodala, že to je běžné. V době přijímacího pohovoru skutečně rodinu ještě neplánovala, nicméně do roka otěhotněla. O svém těhotenství nadřízeného ihned informovala, aby si včas našel náhradu a ona ještě stihla novou sílu zapracovat. Šéf jí však řekl, že je s její prací spokojen a navíc že firma dost investovala do jejího zapracování. Zaručí se tedy za ni, vyjedná jí zkrácený úvazek a možnost pracovat z domova. Alena mu byla vděčná a snažila se ho nezklamat. Za rok přišlo druhé děcko. Alena je stále u téže firmy a většinou pracuje z domova. Postupně si však uvědomila, že jí práce zabere více než čtyři hodiny denně a že je jí mnohem více, než odpovídá polovičnímu úvazku. Navíc jí přibylo účetnictví, které dříve nedělala, nikdy neměla a nemá v náplni práce. Když na to upozornila šéfa, řekl jí, že firmě bohužel chybí účetní a že firma k ní také byla vstřícná. Pokud teď pomůže ona firmě, tak samozřejmě může počítat s uznalostí a až zas budou děti nemocné, že firma opět vyjde vstříc jí. Při představě, že by měla se dvěma malými dětmi hledat nové zaměstnání, si Alena řekla, že tady už je zvyklá a kdo ví, zda někde jinde by to bylo lepší. Sice si posteskne, že je to především ona, kdo dělá něco navíc. Ostatní pracovníci jen výjimečně a kolegyně, s nimiž ve firmě začínala, mezitím povýšily a mají větší plat. Připadá si „tak trochu jako blbec“, ale zase když to vezme kolem a kolem, je ráda, že se může věnovat dětem a přitom dělat práci, která ji baví. Komentář: Paní Alena si je v zásadě vědoma svých práv, na druhé straně však ví, „jak to chodí“. Ani ji nenapadlo, že by mohla sama požádat o zkrácení úvazku a jasně se dohodnout na pravidlech, ale ihned nabídla výpověď. Považovala pak za velké štěstí,

28

29


že jí nabídli jiné řešení. Zná řadu jiných případů a ví, že bude-li se ucházet o zaměstnání jinde, nemusí jakožto matka dvou malých dětí najít přesně to, co odpovídá její kvalifikaci, pokud najde vůbec nějaké místo. Ačkoli se dnes cítí tak trochu vydíraná, je vlastně docela spokojená, protože má pocit, že mohla dopadnout hůř. Svým přijetím nerovných šancí jako samozřejmosti se dostala do nedůstojné situace závislosti na firmě, která ji de facto zneužívá. Zároveň svým postojem podporuje obecné přesvědčení, že mladá matka to má prostě těžké. Jinými slovy, přijímá diskriminující podmínky jako normální a sama přispívá k tomu, že jsou za normální obecně považovány, a tudíž prakticky nezměnitelné, a to bez ohledu na oprávněné nároky plynoucí z politiky rovnosti příležitostí.

2.4 Lhát se prostě musí Paní Slavica je v ČR několik let. O cizinecké policii už nechce mluvit, a když je opětovně dotázána, vypráví spíše humorné historky a ironicky popisuje, jak opakované prodlužování pobytu člověka zoceluje a nutí ho být pořád ve střehu. Jednou se požadují formuláře modré, podruhé zelené, jindy je třeba mít razítko Všeobecné zdravotní pojišťovny, která však lidem s krátkodobým pobytem takové razítko nedává. Koneckonců úsměvná je také povinnost předkládat určitou finanční částku. Peníze si lidé prostě půjčují ve frontě. Všichni to vědí, ale peníze se ukázat musí. Dnes už paní Slavica dobře ví, co má udělat, když hledá bydlení. Musí se co nejpozději ukázat, odkud vlastně je. Nemá už tak výrazný přízvuk, takže po telefonu má docela šanci. Podobně dostala i zaměstnání. Do firmy jen telefonovala, „zapomněla“ poslat životopis, aby se neukázalo, že je cizinka. Naštěstí to vyšlo. Nerada někoho obelhává, ale prostě zjistila, že takhle jde vše snáz. Sice ji to štve, ale snaží se to brát s nadhledem. Komentář: Příběh paní Slavici uvádíme jako ukázku situace, kdy je znevýhodněný prakticky tlačen k řadě strategií a praktik, s nimiž se však vnitřně neztotožňuje. Ironické popisování pravidel „co kancelář, to jiný zákon“ a zlehčování obtížných situací je v rozhovorech často způsobem, jak stav věcí kritizovat a přitom si otev-


řeně nestěžovat, neukazovat se jako člověk, který má nějaké problémy. Slavica ví, že chce-li mít slušný život, za nímž sem přijela, neobejde se bez různého kličkování, počínaje obtížným vyřizováním věcí a konče třeba i ponižujícím zapřením toho, odkud člověk je. Zdrojům tedy obětuje část sebeúcty.

2.5 Poučená matka Paní Šárka má chronicky nemocnou dceru. Ucházela se o zajímavé zaměstnání, a když se chystala k pohovoru, rozebírala to se svými kamarádkami. Jedna jako druhá jí jasně řekly, že zdravotní problémy své dcery rozhodně musí zapřít. V žádném případě nesmí říct, že dcera je často nemocná, protože jinak to místo určitě nedostane. Paní Šárka si to tedy vzala k srdci. Naštěstí během pohovoru nebyla nucena přímo lhát, jen o nemoci své dcery pomlčela. Na dotaz, zda jsou děti zdravé, řekla, že to není žádný problém, že si vše „kdyžtak“ zařídí. A také si to zařizuje: nikdy nebyla doma „na paragraf“. Komentář: Situace paní Šárky je velmi podobná situaci Aleny, která neplánovaně otěhotněla. Alena je svým způsobem vydírána stanoviskem zaměstnavatele „Vy vyhovíte nám a my budeme také vstřícní“, přičemž její „vstřícnost“ zřejmě není patřičně vyvážena pochopením zaměstnavatele. Paní Šárka nevyužívá zákonných možností zcela dobrovolně, protože se cítí vinna, že nemoc své dcery zatajila.

2.6 Od lsti k vazalství Paní Světlana přijela z Běloruska za prací a pracovala ve velmi těžkých pracovních podmínkách jako šička. Zaměstnavatel jí také poskytl ubytování, a to na velmi nízké hygienické úrovni. Ačkoli byla odhodlaná vše vydržet, po čtyřech měsících zjistila, že se to prostě vydržet nedá. Pracovní doba však byla tak dlouhá, že neměla vůbec žádnou možnost hledat si něco jiného. Řekla tedy šéfovi, že se musí nutně na mě-

30

31


síc vrátit domů. Zároveň mu slíbila, že o svém odjezdu neřekne žádné ze svých kolegyň, protože šéf se bál, aby neodjely také. Domů však nejela a zavolala zprostředkovateli práce (tzv. „klientovi“), který jí sjednal práci v restauraci, kde se nejen stala obětí šikany, ale záhy ji propustili. „Klient“ jí tedy zprostředkoval jiné zaměstnání, kde je spokojenější. Jen tak mimochodem říká, že mzdu jí vyplácí právě on (nikoli tedy zaměstnavatel) a strhává si z ní nájem za ubytování, které jí také zařídil. Komentář: Příběh paní Světlany je typický pro cizince přicházející ze zemí bývalého Sovětského svazu jako sezónní pracovníci nebo jako nekvalifikovaná pracovní síla. Přijíždějí vydělat peníze, a to prakticky za jakoukoliv cenu včetně sebeúcty, osobní svobody a uznání obecně. Zaměstnání mívají často zařízené již z domova přes nějaké zprostředkovatele a jsou na něm či zaměstnavateli, který také často bývá jejich ubytovatelem, zcela závislí. Ze zaměstnání nemohou jednoduše odejít, protože by to ohrozilo jejich povolení k pobytu. Pokud chtějí změnit práci, musejí získat nového zaměstnavatele dříve, než ztratí současného, protože povolení k pobytu za účelem zaměstnání platí pouze při nepřetržité pracovní smlouvě. Změna práce, se kterou zaměstnavatel nesouhlasí, se však neobejde bez nějaké lsti. Když paní Světlana hovoří o tom, že zaměstnavatele obelhala, zároveň uvedla, že to vlastně udělala ohleduplně, aby mu neodlákala za lepším zaměstnáním ostatní zahraniční pracovnice. Cizinci v této situaci často také oželí část mzdy, která jim nebyla v důsledku rychlého odchodu vyplacena. Současně tím také, zejména ženy, šetří samy sebe, vyhnou se nepříjemnému jednání, sankcím nebo dokonce pomstě obelstěného zaměstnavatele. Paní Světlana se nakonec opět dostala do vazalského postavení, nyní vůči svému „klientovi“. Nicméně je ráda. Získala lepší práci než u původního zaměstnavatele a svým způsobem je spokojená.5

5

K osobní závislosti tohoto typu přispívá zákon o pobytu cizinců a zákon o zaměstnanosti, které zakotvují ochranu českého trhu práce. Svůj vliv mají i úřady práce, které nejsou příliš aktivní v kontrole zaměstnavatelů ohledně legality zaměstnání a pracovních podmínek. Když potom například cizinci vyprší vízum (které nelze obnovit na území ČR), protože mu skončila pracovní smlouva, je prakticky nucen pracovat pro „klienta“, tedy nechat se vykořisťovat, protože šance znovu se do ČR vrátit nemusí vůbec přijít.


3. Čeho je užitečné si všímat a jak reagovat?

Rozeznat a chápat znevýhodněné, kteří se s nerovností smířili. Usilovat také o sebereflexi a počítat s různorodostí lidských osudů.Vést klienty k prosazování oprávněných nároků a posilování jejich sebeúcty a zapojit je tak do prosazování politiky rovných příležitostí. 1.Věnovat pozornost také klientům „bez problémů“. Pracovníci uvádějící v život politiku rovnosti příležitostí by v první řadě měli věnovat citlivou pozornost i těm svým klientům, kteří si explicitně „nestěžují“, své problémy zlehčují a někdy je i zastírají. Může to totiž znamenat, že se na své nerovné postavení více méně adaptovali. 2.Vést v patrnosti, že znevýhodnění nejsou všichni stejní a mají různorodé problémy. Dosáhnout skutečné rovnoprávnosti nelze jen důrazem na nezaujatý „stejný“ přístup ke všem dodržováním formálně stejných pravidel. Spíše to znamená počítat s různorodostí znevýhodněných a jejich problémů, povzbuzovat je a zejména jim dát prostor a pokud možno i nástroje k tomu, aby se stali aktivními, sebevědomými a cílevědomými klienty a nikoli jen příjemci pomoci, rad a soustavné péče. 3. Aktivně zapojit znevýhodněné a usilovat o partnerský vztah. Součástí politiky rovnosti příležitostí by vedle konkrétní pomoci v tíživé situaci měla být snaha zapojit také ty, koho stávající nerovnosti znevýhodňují, a postupně je přivést ke spolupráci při jejich zmírňování. To mimo jiné znamená je opakovaně přesvědčovat, že nerovnosti a z nich plynoucí omezení životních šancí nejen nejsou normální, ale často jsou dokonce protiprávní. Je užitečné při komunikaci s nimi upozorňovat na to, že přijetí světa nerovností za normální a snaha je individuálně ob-

32

33


cházet může vést k nedůstojnému postavení, ztrátě sebeúcty i uznání nejen jich samých, ale mnohých dalších v jejich sociální kategorii. Ukázat jim, že svým jednáním oslabují možnosti obecného vyrovnávání příležitostí a v důsledku toho i řešení problémů v jejich konkrétním případě. 4. Sebereflexe institucionálních pracovníků. Stejně důležitá, ne-li důležitější, je sebereflexe těch, kdo znevýhodněným problémy pomáhají řešit. Máme tím na mysli reflexi vlastních postupů, postojů a názorů pracovníků různých institucí, které mohou defenzivní postoje znevýhodněných posilovat. Někdy totiž instituce a jejich pracovníci svým přístupem k akceptaci a adaptaci nerovnosti znevýhodnění bezděky potvrdí. Například se spokojí s tím, že klient nemá žádné problémy, a nezajímají se podrobněji, jakým způsobem je vyřešil. Mohou tím posílit jejich rezignaci na důstojné a rovnoprávné postavení.


KDE SE LZE DOZVĚDĚT VÍCE O NAŠEM VÝZKUMU Sociální nerovnosti v podmínkách politiky rovnosti (www stránky výzkumu) – http://www.ronero.wz.cz. Navštíveno 31. 10. 2008.

POUŽITÁ LITERATURA

Allport, G.V. (2004). O povaze předsudků. Praha: Prostor. Diskriminace. Manuál pro pracovníky institucí. Dostupné z http://www.diskriminace.info/ dp-migrace/diskriminace.pdf. Navštíveno 5. 10. 2008. Štěpánková, M., P. Čižinský (2007). Antidiskriminace: pravdy a mýty rovnosti. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva. Dostupné z: http://www.diskriminace.cz/dt-pub-

5.Vykazatelnost a vstřícnost v informování. Nepředkládat jen soubory nařízení a zákonů, kterým klienti nerozumí, protože si jejich využití v konkrétních situacích jen těžko představí. Na stránkách www a prostřednictvím letáků (včetně cizojazyčných) informovat o tom, jak lze typické i atypické případy řešit, jaké jsou možnosti a varianty řešení problémů a tíživých životních situacích klientů. Využít při tom skutečných případů.

likace/anti-. diskriminace_web.pdf. Navštíveno: 5. 10. 2008. Věz a nediskriminuj. (2007). Poradna pro občanství, občanská a lidská práva. Dostupné z http://www.diskriminacecz/dt-publikace/vez_a_nediskriminuj.pdf. Navštíveno 5. 10. 2008.

34

Strategie znevýhodněných: jedna z bariér rovnosti příležitostí

Recommend Documents