ANNA HONOVÁ – JEDNA Z MÁLA ŽIJÍCÍCH SVĚDKŮ 1. MLÁDÍ Roku 8. srpna 1926 se v Uherském Brodě narodila Anna Krmenčíková – Honová, o které jsme se rozhodli napsat náš příběh. Vyrůstala v dělnické rodině. Její tatínek byl „miškař“, což bylo velmi starodávné povolání, zabývající se zvěrokleštičstvím, řemeslem typickým pro muže na Bojkovicku. S tímto povoláním jezdili muži za prací do celého světa. Její tatínek takto procestoval Belgii a Francii. Později bylo toto povolání zrušeno a z tatínka se stal stavební dělník. Maminka Anny Krmenčíkové se jmenovala Marie (za svobodna Matulová) a její hlavní starostí byla péče o pětičlennou rodinu a malé hospodářství. Anna měla dva sourozence - Františka a Ludmilu (později provdanou Vránovou). Celá rodina bydlela v tzv. „židovně“, což byla stará čtvrť ležící poblíž centra Uherského Brodu. Zatímco František vystudoval práva, její sestra studovala soukromou školu. V době Protektorátu Anna navštěvovala obchodní akademii v Uherském Hradišti. Školné se platilo a tak si vydělávala roznášením mléka a pomáhala v židovské rodině. Obor, který si zvolila, ji vnitřně naplňoval a v pozdějších zaměstnáních byla žádanou pracovnicí. Oblíbila si ji majitelka restaurace v Luhačovicích paní Guthová, která zručné dívce nabídla také práci v Praze u svého syna, který měl lékařskou praxi. Tam jezdila vždy na zimu. Bydlení měla zajištěno u paní Pokorné - Purkyňové, vnučky J. E. Purkyně. Její otec byl slavný malíř a vnučka spisovatelka. U paní Pokorné – Purkyňové se měsíčně konávalo matiné, kde se scházeli významní lidé, mezi nimi i Anna Masaryková a mimo jiné hovořili i o nebezpečí komunismu pro naši zemi. Tato setkání v ní vzbudila odpor proti komunismu a formovala v ní vlastenectví. 2. POVÁLEČNÉ OBDOBÍ, NÁSTUP KOMUNISMU Po návratu z Prahy na Moravu v roce 1948 přijala nabídku uherskobrodského podnikatele pana Bruštíka do potravinářské firmy Raciola, kde pracovala jako účetní. V Raciole byly v té době různé provozy – mlýny, sušárny bylin, zpracování drůbeže. Byliny byly vyváženy do celé Evropy i Jihoafrické republiky. Proto pan ředitel Bruštík měl kontakty do různých zemí a vedl korespondenci v němčině, angličtině a francouzštině Mladá Anna Krmenčíková jako jeho sekretářka často na jeho příkaz přepisovala dokumenty svědčící o nedemokratických principech, které šířila
vláda Klementa Gottwalda. Mnohé z takových dokumentů byly odeslány v balících, které podnik Raciola posílal do zahraničí. Anna Honová byla zatčena v únoru 1950, v době kdy Státní bezpečnost již vyslýchala bývalého majitele firmy pana Bruštíka, který byl v roce 1950 zatčen a obviněn spolu s dalšími spolupracovníky – prokuristou (náměstkem), předsedou národního výboru a dalšími. Než došlo k jejímu zatčení, podařilo se jí vynést z kanceláře materiály, které mohly usvědčit pana Bruštíka z protistátní činnosti a korespondence s cizinou, kde žil i jeho syn, který emigroval. Po zatčení nejprve STB prohledala její kancelář a potom i dům jejích rodičů, kde spolu s bratrem bydlela. Byla 14 dnů držena ve vazbě v uherskobrodské věznici, kde musela odevzdat všechny šperky a cennosti. Poté ji odvezli do pověstné věznice v Uherském Hradišti. V uherskohradišťské věznici byla vyslýchána obávaným vyšetřovatelem Holubem. Při týrání u výslechu pan Bruštík přiznal přepis protikomunistických letáků. Při konfrontaci s panem Pijákem a Synečkem, kteří později ve vězení zemřeli, musela Anna Honová přiznat přepis 3 letáků: Pastýřského listu, Desatera proti KSČ a letáku proti JZD. Uvěřili jí, že to musela udělat v „zaměstnanecké podřízenosti“ a dále letáky nešířila. Byla obviněna z maření vyšetřování, ze sdružování s jinými činiteli proti republice a z rozšiřování protikomunistických letáků. Ve vězení v Uherském Hradišti a později v Brně strávila 2,5 roku. 3. VZPOMÍNKY NA VĚZENÍ Ženy v hradišťské věznici byly týrány hlavně psychicky. Například: ,,Když se nepřiznáte, zavřeme vám manžela“ nebo:,,Dáme Vám děti do náhradní péče“. I přes tato krutá týrání zažila paní Honová i světlé chvilky se svými kamarádkami. Mezi vězni fungovala velká solidarita. Peníze, které jim posílaly rodiny, se dávaly na konta a jednou měsíčně si mohli vězni koupit například pastu na zuby, toaletní papír, vložky, rajčata, vypěstovaná ve vězeňské zahradě. O toto se často dělili s těmi, kteří takovou možnost neměli. Nějakou dobu ve věznici trávila jako tzv. chodbařka. Díky tomu nemusela být zavřená v cele, ale mohla se pohybovat po věznici. Časem si zvykla i na tzv. „žankování“, a při něm i na zápach z lidských výkalů, které musela každodenně v kýblech vynášet. Na celý den dostávali jenom 20 – 25 gramů chleba. Ráno měli černou kávu se zeleným povlakem, protože do ní dávali brom. Na oběd byla „šlichta“ a
knedlíky, kterým vězni říkali „blbouni“. V sobotu a v neděli byla nejlepší strava. To dostali i sekanou. Na Vánoce jim dali „škodolibě“ slanečka a nedali jim dostatek vody, aby je trápila žízeň. Voda byla ve džbáně na umývání i na pití, muselo se s ní strašně šetřit. Pod sprchy chodili až za několik měsíců. Topilo se z chodby a potrubím jim teplo vháněli do cel. Na celý den byla určena 1 bedýnka dřeva na celu. Spát museli při osvětlené místnosti, ruce nesměly být pod dekou. Dopisy vězni psávali na chodbě u stolku, měly předepsaný formát, mohly být jen na 1 stránku, a co se zdálo být STB nevhodné, to se „začernilo“ – zcenzurovalo. Totéž se dělo i s dopisy, které docházely do vězení. Často nebyly dopisy ani doručeny. Ve vězení se muselo také pracovat. Vězni drali peří, lepili krabičky na cigarety, vyráběli ručně nitěné knoflíky na povlečení, splétali šáší na vložky do bot, či lýkové provazy. Na výslechy ve vězení vzpomíná takto: "Já sama jsem nezkusila nějakého bití asi z toho důvodu, že při dalším výslechu, při kterém zase začali s tím Chorvatem a že mě tady zřežou, jsem se ohradila proti Holubovi, který mně řekl:„ Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete!‘ A já jsem mu řekla: ‚Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, muž ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky. On byl tak zaražený, že už mně nedal vůbec žádnou facku.“ K paní Honové dali na celu totiž konfidentku, která měla od ní zjišťovat informace. To se jí však moc nedařilo, protože se paní Honová nedala obelhat. Ta však zjistila, že se paní Honová v Praze seznámila s ing. Pušičem, který byl Jugoslávec. Ti byli považování v 50. letech u nás za „Ustašovce“ a nepřátele režimu. Z vazební věznice byla paní Honová přesunuta do věznice v Brně – Cejlu a později do pracovního tábora v Chrlicích u Brna, kde byly soustředěny kriminální i politické vězeňkyně. Jak podotýká paní Honová, mezi kriminálními tam byla spousta prostitutek. V brněnském vězení bylo 20 žen na jedné cele a byla tam hrozná hygiena. Spolu s paní Honovou a ostatními ženami na cele pobývali šváby, myši a kdejaká jiná havěť. Pobývala na cele číslo 64. Vzpomíná si však i na tresty, které byly za sebemenší přestupky. Sama, když odmítla sdílet celu s konfidentkou, dostala zákaz 3 měsíce bez dopisů a ostatních požitků. Na protest proti tomuto nařízení začala držet hladovku. Neustále si opakovala, že Gándhí držel hladovku 40 dnů a vydržel. Vzpomíná, jak to bylo těžké, když musela plnit pracovní normy, aby se neocitla v tzv. korekci za sabotáž. Té se
všichni vězni velmi obávali. Byla to místnost s cementovou podlahou, lůžko zavěšené na zdi a bez pokrývek. Dodnes si vzpomíná na smutné oči vězně Dvořáka, který byl zmučený v korekci a později byl popraven. Hladovku vydržela 8 dnů. Potom ji přesunuli na jinou celu. Z brněnské věznice na Cejlu jí utkvěl v paměti také obrázek Milady Kroupové, kterou uvěznili v 6. měsíci těhotenství, doma měla další 2 malé děti a svého novorozeného chlapce krmívala na vězeňském dvoře pod šibenicí. 4. NÁVRAT NA SVOBODU Dne 28. června 1952 Anna Krmenčíková tábor opustila a vrátila se na svobodu. Znovu začala bydlet v Uherském Brodě, kde ihned získala zaměstnání. Pomohla jí dobrá pověst kvalitní pracovnice. Zaměstnána byla jako účetní v prodejně textilu. Oficiálně však musela mít napsáno v pracovní náplni – prodavačka. Později pracovala jako vedoucí prodejny na kolonádě v Luhačovicích, protože ovládala cizí jazyky. Protože své práci – účetnictví, velmi dobře rozuměla, začala dělat účetní kontroly po prodejnách. Jako bývalá politická vězeňkyně byla pod drobnohledem policie a tak se z veřejného života zcela stáhla. Ptali jsme se jí na reakce lidí, které potkávala a jejich chování k ní. Přiznala, že se k ní málo kdo hlásil, její známí se jí stranili, pouze jedna její spolužačka, paní Moulíková, žena profesora na gymnáziu, se k ní hlásila stále stejně. Anna Krmenčíková se provdala v roce 1964 za Milana Hona. Její manžel byl taky bývalý politický vězeň, odsouzený na 16 let nesvobody za výzvědné aktivity prováděné v rámci ilegální skupiny Skřivánek. Převážnou část trestu si odpykal v jáchymovských dolech a byl propuštěn v rámci rozsáhlé amnestie v roce 1960. Znovu se začala politicky angažovat v roce 1968, kdy spoluzakládala organizaci K 231, tedy Klub bývalých politických vězňů, a byla opět předvedena jako jedna z mála na Uherskohradišťsku k výslechu na STB. Tenkrát se opět obávala o osud své rodiny a svých malých dětí. 5. SOUČASNOST V roce 1989 stála paní Honová u zrodu Konfederace politických vězňů České republiky, v jejích řadách se stále aktivně angažuje za svobodu a demokracii. Dnes je paní Honová, i přes svůj pokročilý věk, jejich jednatelkou v Uherském Hradišti a předsedkyní revizní komise v Praze. V rámci činnosti KPV dodnes koná řadu přednášek převážně na moravských školách.
Uherskohradišťské KPV se podařilo prosadit vytvoření pomníčku před bývalou věznicí a dodnes se snaží udržovat kontakt mezi někdejšími vězni nebo jejich potomky. Anna Honová je dnes jedním z mála žijících svědků, kteří popsali dění v uherskohradišťské věznici a metody vyšetřovatelů Státní bezpečnosti v čele s Aloisem Grebeníčkem. V paměti jí utkvěl takto: „Vyleštěné holínky, vždy ulízané vlasy, to byl ten dobře známý Grebeníček.“ V roce 2007 převzala z rukou prezidenta Václava Klause státní vyznamenání, medaili Za zásluhy o stát. "Když jsem se to dozvěděla, stoupl mi tlak. Je to pro mě pocta, jsem dojatá. Ale i za ostatní politické vězně včetně těch, kteří komunistický kriminál nepřežili," tvrdí rozhodně Anna Honová. Anna Honová je však především starostlivá babička, která se nyní stará obětavě o děti svého syna a jejím přáním je především: „ Ještě 2 – 3 roky zdraví, aby se mohla starat o vnuky, dokud bude třeba.“ 6. NEZAPOMÍNEJME… A kdo je životním vzorem paní Honové? „ Mám životní vzor, i když možná nebudou všichni se mnou souhlasit, Václava Havla.“ A její životní krédo? Má dvě: „ Mluv pravdu, braň pravdu, jak říkal Hus“ „ Nelži zbytečně, když nemusíš.“ A co říká tato moudrá stará paní dnešní době? „ Mrzí mně ta doba dneska, jaká je, protože to jsme si my, kteří jsme chtěli, aby to bylo jinak, nezasloužili…Ale já vám něco řeknu: prezident Masaryk, který vybudoval tento stát, říkal: Je potřeba 50 let pokojného vývoje, aby se řeklo, že je tu demokracie. A my tu máme teprve 20 let, takže si nemůžeme říkat, že to nebude.“ A její vzkaz nám, mladým? „ Ve vás máme důvěru a věříme, že vy to povedete jinak, jak to vedou dneska někteří. Máte dobré učitele, máte velkou výhodu.“
