Jedna z autorových nejzábavnějších knih. The Guardian

Scrutonova kniha není běžnou příručkou o tom, jak či jaké pít víno, kterých existují tisíce. Je sofistikovaným filosofickým průvodcem myšlením o víně, ale i osobním vyznáním. Knihou napsanou s typickým anglickým humorem, vášnivou a zaujatou obhajobou nápoje, bez něhož by nevznikla civilizace. Obrací se na všechny, u nichž módní posedlost zdravím úplně neutlumila potěšení z věcí tělesných. Filosoficky obhajuje prastarou myšlenku, připisovanou již Platónovi, že bohové nikdy člověku nedali nic znamenitějšího a cennějšího než víno. Jedna z autorových nejzábavnějších knih. – The Guardian Pokud hledáte zajímavý dárek pro milovníky vína, tak věřte, že požitek z této knihy bude trvat mnohem déle než vyprázdnění nějaké další láhve vína! –Bookbag Je to zajímavé, poťouchlé, informativní, legrační, výstřední, pobuřující, jazykově vytříbené a bystré! Čtenáři, a zejména milovníci inteligentního humoru, se budou při čtení této knihy skvěle bavit. – Choice

Provokativní kniha o filozofii vína od Rogera Scrutona mnohé nadchne, řadu jiných rozzuří, jak jsme u něho zvyklí. .... Stejně jako dobře známe nepříznivé účinky pití alkoholu na prázdný žaludek, ještě horší důsledky má pití alkoholu na prázdný mozek – Týdeník ECHO

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Pojď — palác nebes spočívá na vzdušných sloupech. Pojď a podej mi víno; naše dny jsou jak vítr. Háfiz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217216

ROGER SCRUTON


PIJU, TEDY JSEM FILOZOFŮV PRŮVODCE VÍNEM


© Roger Scruton, 2009 This translation is published by arrangement with The Continuum International Publishing Group © Barrister & Principal, o. p. s., 2015, 2016 ISBN: 978-80-7485-091-2


Předmluva

PŘEDMLUVA

T

ato kniha není příručka o tom, jak víno pít, ale jak o něm přemýšlet. Vyznavač blaženosti v ní chválí požitek a ten, kdo tak tak unikl neřes-

ti, v ní hájí ctnost. Obrací se na teisty i ateisty, na křesťany, židy, hinduisty i muslimy, na všechny myslící lidi, u nichž radost z rozjímání úplně neudusila potěšení z věcí tělesných. Mám připravená ostrá slova na adresu fanatiků zdraví, šílených mulláhů a všech ostatních, kdo se hned pohoršují, aniž by vyslechli stanovisko toho druhého. Mým cílem bude obhajovat názor kdysi připsaný Platonovi, že „bohové nikdy člověku nedali nic znamenitějšího a cennějšího než víno“, chovám pouze přesvědčení, že všichni, koho tato nevinná snaha pohorší, již tím dokazují, že je není třeba brát vážně. Přípravné črty mi pročetli Chris Morrissey, Bob Grant, Barry Smith a Fiona Ellisová a jejich kritické poznámky byly velmi užitečné. Přípravné doušky se mnou pili Ewa Atanassowová a Thomas Bartscherer a dělám, co mohu, abych nezapomněl na jejich cenné rady. Zvláště však jsem vděčný své ženě Sophii, že v klidu vydržela těch dvanáct let průzkumů, které vyústily v napsání této knihy. Část výzkumné práce jsem prováděl na zakázku pro New Statesman, jehož vydavatelé projevili příkladnou snášenlivost, když na stránky jinak nejuznávanějšího londýnského levicového časopisu vpustili sloupeček věnovaný tradici, rodině, hierarchii, lovu a Bohu jen s pouhými několika pokyny, jak tato těžko snesitelná témata učinit stravitelnými. Tento sloupek byl pro mne zdrojem velikého potěšení a rád jsem zužitkoval všechny postřehy, které mě při jeho psaní napadaly. Také jsem využil další publikovaný materiál, jmenovitě kapitolu o „Filozofii vína“, která byla součástí stejnojmenného sborníku Barryho Smithe Questions of Taste: The Philosophy of Wine, Filozofie vína – Věc vkusu. Tato studie posloužila jako východisko pro 6. kapitolu této kni-

7

hy. Připojil jsem i dva vzpomínkové texty určené k jiným příležitostem;


jeden je věnován mému učiteli Laurenci Pickenovi a napsal jsem jej pro nedávno vydanou pamětní publikaci cambridgeské Jesus College a druhý je věnován Davidu Watkinovi; ten byl otištěn ve sborníku k jeho odchodu do penze. Některé části 5. kapitoly vycházejí z materiálů poprvé publikovaných institutem MIT v internetové podobě časopisu Technology Review. Sperryville, Virginie;

Malmesbury, Wiltshire;

Vánoce 2008

8


1. Předehra 1. PŘEDEHRA

K

am až lidská paměť sahá, užívali lidé opojné látky, aby byl pro ně život snesitelnější. A zatímco se lidské pospolitosti lišily v tom, které

z omamných látek se mají podporovat, které tolerovat a které zakazovat, v jednom veledůležitém pravidle panovala názorová shoda — výsledek nesmí ohrožovat veřejný pořádek. Za příklad ideální intoxikace ve společnosti může posloužit dýmka míru původních amerických obyvatel nebo středovýchodní vodní dýmka šíša; ze společného bafčení se rodí dobré mravy, nekomplikované city a poklidné myšlenky. Jsou lidé, kteří podobně nahlížejí na marihuanu, avšak výzkumy jejího působení na nervový systém staví její společenské klady do jiného a znepokojujícího světla. Problém však není konopí, ale alkohol, který okamžitě ovlivňuje koordinaci, chování, city i chápání. Kdyby návštěvník z jiné planety pozoroval Rusy pod vlivem vodky, Čechy ve spárech slivovice nebo americké burany sťaté podomácku vyrobenou whiskou, v mžiku by zvedl ruku pro prohibici. Jak ale víme, prohibice nefunguje. Takže bývají-li opojné látky pro společnost nebezpečné, stejně nebezpečný může být i jejich nedostatek. Bez nich se vidíme navzájem takoví, jací opravdu jsme, a na tak vratkých základech nemůže stát žádná lidská společnost. Svět je v područí zhoubných iluzí a nejnovější dějiny nás naučily ostražitosti tak velké, že občas zapomínáme, že iluze mohou být i blahodárné. Co bychom si počali bez víry, že lidská bytost může silou vůle zabránit nějaké pohromě nebo odpřisáhnout lásku až za hrob? Takové přesvědčení však může vytrvat jen za pomoci představivosti, a kde bychom ji brali, kdybychom neměli žádnou únikovou cestičku z očividné skutečnosti? Potřebu opojných látek máme tedy zakořeněnu hluboko v sobě, a všechny pokusy zakázat nám naše zvyky jsou nakonec odsouzeny k neúspěchu. Navrhuji, aby otázka nezněla, jestli opojné látky ano, či

9

ne, ale které. Všechny tyto látky sice ukazují svět zkresleně, ale některé


— víno v první řadě — nám pomáhají se s ním vypořádat, protože jej pak vidíme nově, idealizovaně. Antika vyřešila otázku alkoholu tak, že z pití vína udělala součást náboženských rituálů, prohlásila je za boží vtělení a jeho neblahé účinky na chování věřících svedla na božstvo. To byl správný tah, protože je mnohem jednodušší napravit božstvo než lidskou bytost. Pod vlivem obřadní, modlitební a teologické spořádanosti se víno postupně zbavilo svých orgiastických kořenů a stalo se napřed rituální úlitbou olympským bohům, a pak i součástí křesťanské eucharistie, což je krátké setkání se svátostí, jejímž cílem je usmíření. Náboženské řešení nebylo v minulosti jediné, existovalo i světské symposion, hostina. Řekové nevyloučili alkohol ze společnosti, ale vytvořili nový druh společnosti kolem jeho pití. Pochopitelně nešlo o tvrdý alkohol jako vodka nebo whisky, ale jen o tak silný, aby se člověk postupně uvolnil a ztratil zábrany, nápoj, po němž se začnete na svět usmívat, a svět se usmívá na vás. I Řekové byli jen lidé, a když se přestali hlídat, zavánělo to problémem, což se stalo Odysseově posádce v domě Kirke. Také měli své období prohibice, které zachytil Euripides ve hře Bakchantky, což je hrozivý příběh o Pentheovi, který byl ženami roztrhán na kusy za to, že neuznával boha vína. Ale když vynalezli hostinu, vynalezli také způsob, při němž víno ze sebe vydá to nejlepší, a totéž platí i o těch, kdo jej pijí; i ti nejzakřiknutější najdou sebejistotu. A právě tato nalezená sebejistota neboli Selbstbestim mung, jak říkali němečtí romantičtí filozofové, je tématem této knihy. Bůh vína Dionýsos byl pozván na slavnostní hostinu. Hosté ověnčení květinami spočívali po dvou na lehátkách, opírali se o levý loket a na nízkých stolcích před sebou měli pochoutky. Slavnostně odění otroci jim dolévali poháry ze společné nádoby, kde bylo víno ředěné vodou, aby se okamžik ovíněnosti co nejvíce oddálil. Všichni si hlídali chování, gesta a slova stejně důkladně jako při japonském čajovém obřadu a hosté si navzájem popřávali sluchu, takže každý mohl promluvit, zarecitovat nebo zazpívat, a nikdo nebyl vyřazen z konverzace. Jednu takovou příle-

10


žitost popisuje v přikrášlené podobě Platon a všichni milovníci literatury ji znají jako scénu, v níž se setkávají Sokrates a Alkibiades. Platonův text Symposion — Hostina má být oslavou Erota. Ve skutečnosti je to pocta Dionýsovi (nebo Bakchovi, jak mu říkali Římané) a důkaz, že užíváme-li vína správně, udržíme lásku a touhu v patřičné vzdálenosti a můžeme o nich rozprávět. Řecká hostina byla záležitost výběrová a vysoce privilegovaná — zúčastnit se mohli jen muži, a to jen muži jisté třídy. Tato zásada však platí i v širším měřítku. Víno je ve společnosti dobrým společníkem, pokud má napomoci konverzaci a pokud ta konverzace nepřestane být civilizovaná a pro všechny. Opilci na ulicích našich měst nás děsí a řada lidí je v pokušení označit jako původce výtržností alkohol, protože je částečně jejich příčinou. Ale veřejné opilství v té podobě, která vedla k prohibici, vzniklo proto, že lidé neuměli pít a že pili špatné nápoje. Za ginové opilství v Londýně osmnáctého století nemohlo víno, ale jeho nedostatek, a v americkém kontextu je určitě správný Jeffersonův postřeh, že „jediným protilékem na whisky je víno“. Pití vína ve společnosti, ať už při jídle nebo po něm, a s plným vědomím jeho lahodné chuti a daru rozvázat jazyk, málokdy vede k opilosti, a k hrubému chování už vůbec ne. Příčinou problémů s alkoholem, které pozorujeme v britských městech, je to, že nedovedeme dát Bakchovi, co mu patří. Pokles kulturnosti vede k tomu, že mladí lidé už nemají v zásobě žádné písně, básně, argumenty ani myšlenky, kterými by se mohli při pití navzájem bavit. Pijí, aby zaplnili tu duševní prázdnotu, kterou plodí jejich kultura, a jako dobře známe nepříznivé účinky pití na prázdný žaludek, dnes objevujeme mnohem horší důsledky pití na prázdný mozek. Kromě toho nás ale nepohoršuje jen opilecké povykování, ale i nejedna slavnostní večeře. Hosté neomaleně hulákají na sousedy, mluví páté přes deváté jeden přes druhéhoho a nikam to nevede, a místo obřadného dolévání si každý urve a zhltne, co může. Dobré víno by vždycky mělo být 11

provázeno dobrým tématem, a to by mělo kolovat kolem stolu spolu s vínem.


Již Řekové přišli na to, že to je nejlepší způsob, jak správně pojednat ony opravdu vážné otázky, jako například zda se pohlavní touha týká individuálního či univerzálního, zda tristanovský akord je totéž jako malý zmenšený septakord a zda lze někdy dokázat Goldbachovu hypotézu. Všichni známe mínění lékařů, že sklenka vína denně je dobrá pro zdraví, ale i názor z opačného tábora, že více než jednou nebo dvěma skleničkami si dláždíme cestu do pekla.1 Takové rady jsou sice důležité, ale méně, než se zdá. Ať už jsou účinky vína na tělesné zdraví jakékoli, mnohem důležitější je jeho vliv na zdraví duševní — a to záporný, když se nedbá na kulturu pití a konverzaci, a kladný v opačném případě. V Americe (kde v mnoha částech platí o pět let vyšší věková hranice pro požívání alkoholu než pro provozování sexu) musí být na láhvích s vínem výstraha před zdravotními riziky. Je-li cílem veřejná osvěta, pak je všechno v pořádku, pokud by ovšem to varování bylo pravdivé (a to není). Ale ze stejných poučných důvodů bychom měli těmito výstrahami opatřovat i balenou vodu a upozorňovat, k jak chmurným stavům mysli vede, pije-li člověk jen vodu, jak prospěšné je místo hypochondrie nakrmit duši a jak ekologicky šílené je převážet sem a tam dokola po zeměkouli v láhvích něco, co na nás prší z nebe a teče nám u nohou. Emerson ve své eseji o perské poezii chválí velkého notorika Háfize následujícími slovy: Háfiz opěvuje víno, růže, dívky, chlapce, ptactvo, jitra a hudbu, že dá vají průchod jeho bezbřehé veselosti a náklonnosti ke všem podobám krásy a radosti; a klade na ně důraz, aby dal najevo své pohrdání pokrytectvím a přízemní opatrností.

1 Koho zajímají zdravotní klady a zápory, nechť si přečte kapitolu „In vino veritas“ od Fredericka Adolfa Paoly ze sborníku Fritze Allhoffa (ed.), Wine and Philosophy: A Symposium on Thinking and Drinking, Oxford, 2008.

12


Právě proti pokrytectví a přízemní opatrnosti je namířena většina mých argumentů, a to ne proto, abych podporoval neřest, ale abych ukázal, že se víno nevylučuje se ctností. Správný způsob života je užívat svých schopností, snažit se mít rád a pokud možno i milovat své bližní, a také přijmout fakt, že smrt je nejen sama o sobě nutná, ale že je i vítanou úlevou pro ty, které byste jinak zatěžovali. Fanatici zdraví, kteří nám otrávili veškerá naše přirozená potěšení, by podle mého názoru potřebovali zahnat na jedno místo, někam, kde bychom za nimi zamkli a kde by se mohli navzájem cílevědomě otravovat svými falešnými elixíry nesmrtelnosti. My ostatní bychom mohli dožít své dny na jednom velkém platonském tahu, kde by katalyzátorem bylo víno, prostředkem konverzace a cílem pokojné přijetí vlastního osudu doprovázené předsevzetím, že se nezdržíme déle, než znělo pozvání. V této knize mluvím o víně jako o doplňku filozofie a o filozofii jako o vedlejším produktu vína. Podle mého mínění se víno výborně hodí k jídlu, ale ještě lépe k přemýšlení. A nic neladí s vínem lépe než filozofování. Když budete u pití přemýšlet, můžete se naučit s každým douškem vychutnat nejen víno, ale i plody lidského myšlení. Splyne-li vám na jazyku předpoklad s argumenty a závěrem v jeden hutný a smysluplný doušek, nejenže pochopíte myšlenku, ale uplatníte ji i na svůj život. Budete umět posoudit nejen jeho pravdivost a vnitřní soudržnost, ale i jeho hodnotu. Víno patří k tomu, čím člověk žije, a to platí i o jisté ideji. A pokud jde o život, pak je víno dobré k prověření jeho ideje, je to jakési předběžné odebírání vzorků, podle nichž se dá odhadnout dlouhodobý efekt. Víno popíjené ve správný čas na správném místě a v té správné společnosti je cesta k rozjímání a zvěstovatel pokoje. 13



První část: piju…

PRVNÍ ČÁST:

PIJU…


Jedna z autorových nejzábavnějších knih. The Guardian

Recommend Documents