Závratný, silný příběh, jenž vás nutí přemýšlet. THE GUARDIAN

Závratný, silný příběh, jenž vás nutí přemýšlet. THE GUARDIAN

Zločin ve čtvrti Once První případ komisaře Lascana

Brno 2013

Ernesto Mallo La aguja en el pajar Copyright © Ernesto Mallo c/o Guillermo Schavelzon & Asoc., Agencia Literaria www.schavelzon.com Translation © Simoneta Dembická, 2013 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-080-7 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-081-4 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-082-1 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-083-8 (Formát MobiPocket)

Zítra nebo snad pozítří nás postihne katastrofa a my se budeme topit v krvi, pokud do té doby neshoříme na popel. Všichni jsou vylekaní, já taky, zděšení mi v noci nedá spát, nic nesouhlasí, nefunguje nic než strach… A co dělá uprostřed vlastního děsu i hrůzy ostatních komisař Bauer? Co se dělá ve zlém snu, který je náhodou skutečností? Ano, komisař Bauer si hledí své práce. Snaží se uprostřed chaosu a nezadržitelného rozvratu vytvořit ostrůvek pořádku a rozvahy. A není sám… Ingmar Bergman, Hadí vejce

1 Ano, já vím, že je třeba zabíjet, ale koho… Homero Expósito, 1976

Jsou dny, kdy za okrajem postele zeje hluboká propast. Neu­ stálé opakování věcí, které nechceme dělat. Lascano by rád zůstal v posteli navěky, anebo se vrhl do té propasti. Jen kdyby byla skutečná. Ale není. Jedině bolest je skutečná. Přesně tak se Lascano cítí každé ráno po smrti své ženy. Sirotek od dětství, jako by byl předurčený k samotě. Marisa pro něj byla smyslem života, osmiletým obdobím oddechu, krátkou úlevou, kterou mu osud daroval, ale před necelým rokem zase vzal, a opět ho vyvrhl na mělčinu ostrova, kde si oprávněně vysloužil přezdívku Perro — Pes. Vykročí do prázdna. Sprcha z  něj smývá zbytky spánku a splachuje je do odtoku. Oblékne se, devítimilimetrovou Bersu Thunder zastrčí do pouzdra v podpaží. Přistoupí k ptačí kleci, domovu jediné živé bytosti, která mu zbyla po Marise, a přidá špetku semínek do krmítka. Vyjde do pustiny časného rána. Ještě nezačalo svítat. Vzduch je tak vlhký, že má pocit, jako by musel k autu doplavat. Všechno halí mlha, z níž vystupují přízračně rozmazané obrysy světel a stínů. Zapálí si první cigaretu. Přiblíží se k rohu a z mlhy se vynoří scéna vojenského zátahu. Dva olivově zelené nákladní vozy Bedford blokují 9

vjezd do ulice. Vojáci s puškami Fal a samopaly. Linkový autobus s otevřenými dveřmi. Podél jeho boku, zády k vojákům, stojí všichni cestující s rukama nad hlavou a mlčky čekají, až na ně přijde řada: nejdřív je podrobí osobní prohlídce a pak je vyslechne poručík s tváří krutého dítěte. Lascano je lhostejně míjí. Nějaký nováček se na něj podívá, otočí se k poručíkovi v očekávání rozkazu, který nepřijde, a pak se opět obrátí k Lascanovi. Ten mu oplatí tvrdým velitelským pohledem, zírá mu upřeně do očí, až přinutí vojáka sklopit zrak. Pomalu se rozednívá. Než dojde ke garáži, projedou kolem něj vojenské náklaďáky. Do prvního naložili mladíka a dívku v květovaných šatech, zhruba ve věku Marisy, když se s ní seznámil. Vrhne na něj krátký zoufalý pohled, jenž mu projede páteří jako elektrický šok při výslechu. Pak ji spolkne mlha. Lascano zamíří k temnému vchodu do garáže. Začíná nový den. Výstup po rampě mu připomene každou cigaretu, co kdy vykouřil. Zatímco se motor falconu rozehřívá, zapálí si druhou cigaretu a zapne vysílačku. Patnáctka základně. Přepínám. Haf-haf. Přepínám. To jsme po ránu nějak vtipní, co? Přepínám. Kdybys tady strávil celou noc, Perro, taky bys byl vtipný. Přepínám. Tak co tam máš? Přepínám. Máš jet k řece Riachuelo. Přepínám. Kam? Přepínám. Tří­da 27. úno­ra, k jezeru vedle autodromu. Přepínám. Co tam? Přepínám. Prošetřit hlášení o dvou mrtvolách pohozených u krajnice na břehu řeky. Přepínám. Nejedná se o přesun? Přepínám. Nevím, zjisti to. Přepínám. Jedu tam. Přepínám a končím. Jednička vždycky trochu skřípe, pokaždé víc a víc. Tu spojku budu muset nechat co nejdřív opravit, než skončí úplně a zůstanu někde trčet. 10

Po rozhovoru má špatnou náladu. Z vod Riachuela stoupá po levé straně chemický smog a znečisťuje ovzduší. Lascano řídí s otevřeným okénkem, jako by se chtěl potrestat jedovatými výpary z řeky. Krajina za předním sklem se rozplývá a zase objevuje v rytmu stěračů. Vysílačka mlčí, ulice je prázdná, pneumatiky vydávají na makadamovém povrchu monotónní klepavý zvuk, který připomíná jízdu vlakem. Náhlý pohyb před ním ho vytrhne z hypnotického stavu. Osobní dodávka Falcon Rural vyjede z cesty po levé straně a otočí se do protisměru. Má promáčknuté zadní dveře a rozbitý plastový kryt pravého zadního blinkru, takže vydává bílé světlo místo červeného. Lascano zvedne nohu z plynu. Dodávka se zařadí do stejného pruhu a rychle zmizí v dálce. Lascano přijede k místu, odkud vyjela. Stojí tam plechová bouda, rozbahněná hlína mezi vlhkou trávou je pošlapaná. Vjede na cestu a po několika metrech na zemi rozezná nejasné obrysy. Zastaví, zatáhne ruční brzdu, vystoupí a uvidí je: tři mrtvoly. Zapálí si třetí cigaretu. Přistoupí blíž. Dvě mrtvoly jsou zmáčené deštěm. Obličeje mají rozbité bezpočtem střelných ran, lebky roztříštěné. Zvedne se mu žaludek. Dokáže rozeznat, že se jedná o chlapce a dívku, oba mají na sobě džínsy a roláky. Třetí tělo patří vysokému, asi šedesátiletému muži. Je statný a břichatý, má prořídlé, prošedivělé vlasy a na sobě černý oblek s vázankou. Není mokrý. Hlavu má neporušenou a v obličeji divoký škleb smrti. Nemá pásek. V oblasti žaludku mu na nebesky modrou košili nakreslila rudý květ krvavá skvrna. Vedle něj leží kousek červeného plastu, který Lascano zvedne, prohlédne si jej a schová do kapsy. Zapálí si čtvrtou cigaretu a pomalu se vrací k autu. Po cestě najde opasek, který určitě patřil mrtvému. Přezka je zlomená. Smotá ho. Posadí se do auta, nohy mu trčí ven. Sáhne po mikrofonu. 11

Patnáctka základně. Přepínám. Už jsi tam? Přepínám. Kolik mrtvol jsi říkal? Přepínám. Dvě. Přepínám. Pošli mi sanitku, pře­ ve­ze je do Viamonte. Přepínám. Posílám. Přepínám. Čekám. Pře­ pí­nám a končím. Zaboří se do sedadla. Dokouří cigaretu a vyhodí ji otevřeným okénkem. Zase se spustí déšť. Lascano se napřímí, chopí se volantu. Zapne motor a couvá k silnici, aby ho sanitka viděla. Čeká. Kolem projede mrazírenský vůz. Vzpomene si na Fuseliho slova: Ze smrti dítěte se člověk nikdy nevzpamatuje, s něčím takovým musí žít navždy. Fuseli moc dobře věděl, o čem mluví — z vlastní zkušenosti. Lascana jeho poznámka zarazila, protože jeho přítel si tehdy dával velký pozor, aby mu neprozradil, že Marisa byla ve druhém měsíci, když zemřela. Pak už o mrtvých dětech nikdy nemluvili. Oba vědí, že jim v hloubi duše zůstala jizva, ale nemají potřebu lízat si rány. Jsou jedni z těch, kteří věří, že muži mají trpět mlčky. Znají se spoustu let, ale předtím nikdy nemluvili o ničem jiném než o práci. Fuseli je patolog. Člověk zcela oddaný svému povolání. Je malý, zavalitý a kulaťoučký, s pleškou a nagelovanými vlasy, pracovní plášť má vždy bez poskvrnky a obvykle vystupuje velmi formálně. Ale jakmile dojde na odkrývání tajemství mrtvol, zmocní se ho posedlost. Fuseli s mrtvými mluví a oni mu odpovídají. Nikdo nemá takový smysl pro odhalování i těch nejmenších detailů jako on, ani tolik trpělivosti, aby celou noc pitval jedno tělo. Nicméně v den, kdy se dozvěděl o Marisině smrti, nechal všeho, aby mohl Lascana doprovodit na židovský hřbitov ve čtvrti La Tablada. 12

V dálce se objeví blikající světla sanitky. Perro byl příliš zdrcený, než aby ho to překvapilo. Fuseliho upřímné objetí a několik vhodně zvolených slov na něj zapůsobilo jako nebeská mana. Od té doby byli přáteli, neodsuzovali jeden druhého, nesoupeřili spolu. Ani tehdy, v čase zoufalství, ani ve vzácných chvílích radosti. Kromě toho je spojuje skutečnost, že naprostou oddanost své práci berou jako placebo. Ale o tom samozřejmě také nemluví. Opravdové přátelství se možná projevuje spíše tím, o čem se mlčí, než tím, co se říká. Když sanitka dorazí, Lascano ji navede na místo. Pomalu kráčí za ní a  naznačí řidiči a  zdravotníkovi, aby naložili mrtvoly. Znovu prohledá tělo tlustého muže. Prošacuje mu kapsy, ale najde jen několik mincí a vizitku: Pila Fortuna, s adresou v Benavidezu u Tigre. Ustoupí, aby mohli mrtvolu naložit na nosítka. Nasedne do auta, nastartuje a za chvíli vyjede za sanitkou. UDRŽUJTE BEZPEČNOU VZDÁLENOST Naštěstí je v tuhle dobu minimální provoz, a tak za pár minut vjedou do dvora márnice. Zatímco vykládají mrtvoly, Lascano jde do pitevny za přítelem Fuselim. Patolog soustředěně zírá do mikroskopu a Lascanovu přítomnost nevnímá. Fuseli!? Na nevšímavost není vhodná doba. Nezapomeň, jak skon­čil Archimedes. Perro! Co tady děláš? Přinesl jsem ti dárečky, aby ses nenudil. Cos mi přinesl? Muži s nosítky položí těla na pitevní stoly a odejdou. Fuseli přistoupí k tlouštíkovi. Lascano si zapálí cigaretu. 13

Máš polaroid? Támhle, ve skříňce. Lascano zamíří k vitríně a vytáhne fotoaparát. Fuseli pozorně zkoumá mrtvolu. Je nabitý? Myslím, že ano. Ty dva mladé zastřelili. Tenhle je jiný případ. Myslel jsem si to. Ahoj, chlape. Prozradíš mi své tajemství? Fuseli zvedne mrtvému hlavu a podrží ji, zatímco Lascano namíří polaroid a zmáčkne červené tlačítko. Fotoaparát se zabzučením vyplivne ještě nevyvolanou fotku. Lascano jí mává ve vzduchu. Jsi čím dál větší blázen. Dokonce i hloupí kriminálníci vědí, že mrtví nemluví. Myslí si to právě proto, že jsou hloupí. Mrtví mluví s tím, kdo jim umí naslouchat. Existují taky lidé, kteří mluví s rostlinami. Hele, funguje ten přístroj? Nic tam není. Zkus to znovu. Fuseli opět zvedne mrtvole hlavu a Lascano udělá další snímek. Co myslíš? Fuseli důkladně prohlíží mrtvému ruce. Tenhle se bránil. Myslíš, že ho tam podstrčili? A co myslíš ty? Že když na něj pověsíme papírové řetězy, bude hezký jako vánoční stromeček. Zastřelení mají vždycky rozbitý obličej. Ale tenhle má hlavu nedotčenou. Až na ty rány. Ale mám pocit, že k nim přišel až po smrti. 14

Lascano pozoruje fotku. Začíná se na ní rýsovat portrét mrtvého, jako by se vracel z onoho světa. Zdá se, že tohohle zabili někde jinde. Co mi ještě můžeš říct? Přijď zítra a řeknu ti víc. Platí. Hele, nemůžeš mi sehnat trochu trávy od svých přátel z protidrogového? Ty pořád hulíš? Nestydíš se, tak starý a stále hipík? Stydím, ale když si dám jointa, na všechno zapomenu. Uvidím, co seženu. Můj mozek je ti předem vděčný. Tak ukaž, chlapče, jak tě dostali? Hm, tady je ta díra, tudy vstoupila smrt a unikl život… Fuseli se dostane do transu a okolní svět pro něj přestane exi­stovat. Patolog se zcela pohrouží do práce a důvěrného vztahu se svými mrtvými. Lascano potichu vyjde z pitevny. Lehký, ale vytrvalý větřík vymetl oblohu a mezi mraky vykouklo ospalé zimní sluníčko. Slibné ráno, pomyslí si Las­ ca­no, zatímco čeká, až ho některý z řidičů pustí, aby mohl vyjet z nádvoří márnice.

15

2

Místnost tone v pološeru. Jediné osvětlení pochází z bledé pouliční lucerny, jež se komíhá ve větru a vrhá Amanciův stín střídavě na strop, zdi a knihovnu. Sedí u okna a popíjí pátou whisky. Chtěl by — a myslí si, že by měl — popíjet ballantinku nebo Johnnieho Walkera Black Label, ale musí se spokojit s Old Smuggler, protože Amancio už není tím, kým býval, nebo spíš nemá to, co míval, což vyjde nastejno. Proto pije se vztekem. Je po druhé ráno a Lara už tři hodiny spí. Je to pro něj úleva, krátký odpočinek od neustálých výčitek. Ale je to také urážka jeho touhy po společnosti, potřeby porozumění a podpory a — pche — sexu. Lara jen vyžaduje, a pokud nedostane nic na oplátku, nemusí nic dávat. Dole na ulici vojsko právě zřídilo kontrolní stanoviště. Konec ulice zatarasili džípem a na každou stranu, do stínu, si stoupl jeden voják se samopalem. Další tři se rozestavili pár metrů za nimi a jiní tři zastavují projíždějící auta. Důkladně prohledají vůz, zkontrolují všem cestujícím doklady, oddělí je a každému zvlášť kladou nekonečné množství otázek. Pátrají po nesrovnalostech ve výpovědích, po zbraních, jakýchkoli důkazech, po čemkoli. Při nejmenším stínu 17

podezření je naloží do náklaďáku zaparkovaného opodál a odvezou do jedné z tajných vojenských věznic rozesetých po městě, kde je podrobí mnohem důkladnějšímu a tvrdšímu výslechu. Amancio si uvědomí, že by rád viděl nějaké zatčení. Připadá si jako návštěvník cirkusu, který sleduje provazochodce a tajně si přeje, aby spadl. Čas plyne, ale nic se neděje. Ulice jsou prázdné, vojáci, vycvičení k akci, se nudí a polevují v pozornosti, dokud je k bdělosti nevyburcuje přijíždějící automobil. Okamžitě namíří pušky na hlavy občanů a napjatě drží prsty na spouštích. Cítí strach, a ten je vojákovým chlebem. Amancio jediným zlostným douškem dopije whisky, jako by si chtěl tím levným a drsným nápojem, na jehož chuť si už začíná zvykat, ublížit. Hned potom si nalije další. V podroušeném stavu si prohlíží lovecké trofeje a zarámované fotografie z výprav. Postrádá svou úspěšnou minulost, kdy hrdě držel pušku, pažbu přitisknutou na stehno a pokrčenou nohu triumfálně opřenou o rohy strašlivého kapského buvola. Zbožňoval ten pocit moci, který v něm vyvolávalo zabíjení tak obrovských zvířat. Po boku mu stojí přítel Martínez de Hoz. Před nimi sedí na bobku průvodce, černoušek s vykulenýma očima a zářivým úsměvem. Amancio je vynikající střelec, je to jedna z jeho předních dovedností, možná jediná. Stýská se mu po roli white huntera, po možnosti utratit milion za safari v deltě řeky Okavango, po zašlé slávě; jeho současná finanční situace se hroutí jako domeček z karet. Neumí, nikdy se neučil ani nenaučil vydělávat, jen utrácet. Byl špatným studentem pod dohledem nezodpovědného otce, po němž zdědil pocit, že mu patří svět a ruce může mít ovázané jako čínský mandarín. Nebyl zrozen pro práci. Dávní předkové zbohatli díky půdě, již si zabrali za 18

pouštního tažení generála Rocy. Dnes, stejně jako včera, jsou ozbrojené síly zárukou neotřesitelného principu: bránit dobro znamená chránit majetek. Oběť, masakr tisícovky indiánů denně, mu nepřipadá jako příliš vysoká cena za život v bohatství pro tři nebo čtyři generace. Jeho děde­ ček patřil k těm, kteří se plavili na dlouhé prázdniny do Evropy s vlastní krávou na palubě, aby děti měly čerstvé mléko, a mezi pasažéry v nižší třídě si vydržovali milenku, která uspokojovala potřeby, jež nudily aristokratickou manželku, pro niž byl sex záležitostí dělnické třídy. V pařížských salónech se tehdy zrodil výraz „bohatý jako Argentinec“. Dětství prožité v blahobytu, léta strávená na panství v Rauchu: deset tisíc hektarů nejlepší půdy v zemi. Díky dědické tradici padaly peníze z nebe stejnou měrou, jakou do něj stoupaly duše příbuzných. Život se točil kolem cestování, předvádění se v salónech v doprovodu krásných a unylých dívek, klevetění o parvenu a o těch, kteří přišli na mizinu, kolem pohrdání zbohatlíky a chudobou, úšklebků nad nejnovějšími skandály a užíváním si ve společnosti výstředních aristokratů z rodiny Beccar Varelových nebo Pereyra Iraolových. Ale jmění se dělí mezi všechny dědice a život bez zaměstnání je velmi nákladný, zejména pro někoho, kdo je zvyklý mít všechno drahé, jemné a z dovozu a kdo není schopen se těchto věcí vzdát a začít vydělávat. Z celého toho bohatství nezbylo téměř nic. Z nekonečných pozemků zůstal jen malý dílek v Rencorose. Květinové zahrady, dvě stě let staré stromy, sudan grass, stáj, kde pospávají dvě staré herky, půl tuctu slepic, které přežívají navzdory nevšímavosti svého pána, a jeden nepojízdný traktor. Okrově žlutý panský dům, prostorný a chladivý, veranda s křesílky, dokonalé záhonky, to všechno uvězněné na pouhých pěti hektarech. To je vše, co zbylo po rozmařilém utrácení, opakovaných hypotékách a postupném odprodeji pozemků. Výdaje se nutně snižují, 19

ale nikdy neustanou, stejně jako platby úroků, pokut a penále. Díky slavnému příjmení k němu proudem tečou půjčky od zbohatlíků, kteří hledají příležitost, jak přijít k majetku s aurou urozenosti. Ale jak se kapitál zmenšuje, kohoutek se uzavírá. Amancio je klasickým příkladem tohoto tvrzení, ale jeho cholerická a agresivní povaha mu nedovoluje vnímat situaci jinak než nevraživě, jako špatnou hříčku osudu, jenž vkládá majetek do rukou nýmandů a bere ho těm, jimž podle práva náleží. Z celého bohatství mu nezbylo nic než arogantní a nenucený styl snobské čtvrti Barrio Norte, povýšenost a pýcha. Když se člověk narodí jako bohatý, považuje chudobu za nespravedlnost. Každý by měl mít, co si zaslouží. A on je přesvědčen, že si zaslouží lepší život než tento. Přemýšlí, co bude dělat zítra, a zítra je na řadě Biterman, lichvář. Bude muset jít do jeho kanceláře ve čtvrti Once, kde mu rukama procházejí miliony. Bude se muset ponížit a prosit o půjčku Žida, přijmout jeho podmínky, cítit svou závislost a sžírat se pocitem méněcennosti. Zrovna včera mu banka zamítla zvýšení dočasného úvěru, přestože ředitelem není nikdo jiný než Mariano Alzaga, jeho bratranec a spolužák ze Saint Andrew’s. Amancio už nemá ani na taxík, který by ho zavezl k lichváři. Další panák whisky a láhev je dopitá. Je úplně opilý. Dole na ulici vojáci zastavili fiat patnáctistovku, z něhož vyhnali dva mladíky. Nádherná Lara spokojeně spí. Je mladá, z  rodiny proslulé krásou svých žen, perel salónů z panského sídla na ulici Alvear. Cernadas-Bauerovi také sklouzli po vlně bankrotů, jejich ženy však nejsou jen výjimečně krásné, ale také praktické, protože někde v míze rodokmenu se hrdá galicijská krev smísila s německou. Odtud pocházejí jejich planoucí zelené oči, blonďaté kadeře a energická podnikavost. Její sestra si otevřela realitní agenturu a využívá rodinných 20

známostí. Ladnými křivkami a roztomilou afektovaností dívky z dobré rodiny svádí kupce i prodejce a rozmnožuje svou klientelu i zisky. Sice tím nezbohatla, ale za cenu náročné práce na trhu s nemovitostmi si zajistila slušné živobytí. Na rozdíl od ní si Lara se svou vášnivější, ale méně spořádanou povahou zvolila snazší cestu. Po několika aférkách s muži i ženami z jet set — výměnou za pár laskavostí a dárků — si uvědomila, že ji začínají považovat za aristokratickou prostitutku a že se stává hlavním námětem klepů a pomluv. Přijala proto místo soukromé sekretářky jednoho výkonného ředitele s polským příjmením, absolventa ekonomiky na Harvardu, který úspěšně řídí argentinskou pobočku Exxonu. Lara na tu práci nemá vzdělání ani schopnosti, ale Polák ji pověřil úlohou asistentky pro služby všeho druhu, s přiměřeným platem, takže bez velké námahy naplňuje jeho potřeby, které manželka není ochotna uspokojovat. Protagonisté se mění, ale tradice zůstává. Z její výplaty žijí oba už několik měsíců. Amancio ji zná od dětství, kdy způsobovala pozdvižení na setkáních v domě jeho rodičů, svých rodičů i u společných známých. Dokud mohl, předstíral Amancio dobré postavení. Utratil poslední pesos ve snaze ji získat a okouzlit. Několik cest po Evropě, drahé šaty a kosmetika, večeře a procházky, to všechno ho nakonec zruinovalo. Ale ještě než vše vyšlo najevo, rozhodla se Lara na radu svého šéfa provdat se za příjmení Pérez Lastra, aby zarazila klepy, které kolovaly po čtvrtích Recoleta a Palermo Chico, starém centru i Las Lomas de San Isidro. Sňatkem získala výhodu postavení vdané ženy a  — jak se mylně domnívala — také materiálního zajištění. Za tu cenu, že bude muset snášet svého chotě. Teď, když se vrstva bohatství sloupala a odhalila vrásky a praskliny ztraceného času, hledá Lara s rostoucí netrpělivostí důstojné východisko z tohoto nevýhodného spojení. Polák má stále větší problémy se ženou, 21

a v důsledku toho i s Larou. Na horizontu se začíná rýsovat obraz potápějící se lodi. Amancio potichu vejde do ložnice. Na komodě leží La­ři­ na kabelka. Velmi opatrně ji otevře a rychle nahmatá peněženku. V přítmí rozezná tři desetitisícové bankovky. Jednu si vezme, zasune ji do kapsy a zbytek vloží zpět. Vrátí se do obývacího pokoje, s odporem si nalije koňak a znovu se posadí na své místo u okna. Vojenské náklaďáky i s vojáky odjely, fiat s posádkou zmizel. Ulice je pustá a němá. Noc pokračuje, je stále temnější. Kdo může, spí.

22

3

Fouká studený vítr a po nebi žene cáry mraků. Major Giri­ baldi se nervózně prochází po zahradě. Řekli mu, že se to stane dnes v noci. Pevně věří, že se tak vyřeší problémy jeho ženy Maisabé. Je mu teprve čtyřicet, ale dnes v noci se cítí na sedmdesát. Je netrpělivý. Po kapsách uniformy hledá cigaretu, kterou dostal od jednoho odvedence. Je nekuřák, ale v takových chvílích lidé obvykle kouří. Takže kouří. Mezi větvemi vysokých stromů v zahradě nemocnice Luise Maríi Campose vykoukl měsíc. Giribaldi si vzpomene na stejný měsíc o čtyři roky dříve. Ach, tucumanský měsíčku, v tvém svitu se procházel s Maisa­ bé ruku v ruce po břehu řeky, vyznával jí věčnou lásku a udělal by cokoli, aby ji dostal do postele. Dobývat Maisabé znamenalo doprovázet ji každou neděli z kostela a postupovat přitom tak opatrně, že mu trvalo téměř šest měsíců, než se s rizikem, že ji okamžitě ztratí, poprvé opovážil sáhnout jí na ňadro. Dovolila mu zajít do určitého bodu, a když ho pak prudce a pevnou rukou zarazila, okamžitě pochopil, že mu stojí v cestě samotná Panenka Marie. Maisabina katolická víra byla silnější než její sexuální touha, kterou se mu s tak 23

velkým úsilím podařilo probudit. Pokaždé to skončilo stejně: ona prudce oddechovala, tváře jí hořely a bradavky měla vztyčené a tvrdé jako z oceli, a její náhlé To stačí, Giri! mu v uších znělo jako varování před minovým polem. Po celý rok se nedostal ani o píď dál. Touze se do cesty stavěl oltář. Unavený z věčné masturbace a indiánských děvčat v místním bordelu jí té noci, při měsíčku, nabídl sňatek. Maisabé to dojalo k slzám a okamžitě souhlasila. Voják postoupil ve svém milostném snažení o slepičí krůček. Maisabé se jemnou ručkou lehce dotkla jeho dychtivého pohlaví a ihned ji stáhla jako vyplašenou rybu. To byl jediný pokrok, jehož svým návrhem dosáhl. Nejdřív musel požádat o ruku její rodiče a získat povolení svých nadřízených. Dále následovaly bílé šaty, kostel, hostina… a potom, konečně, tělesné oddání se. Jakmile se stala jeho zákonitou manželkou, přistoupil Giribaldi rovnou k penetraci. Proběhlo to rychle. Prchavá úleva pro něj a  pro ni jen další z  mnoha povinností vdané ženy, k nimž se zavázala před Bohem. Ženich si v polospánku kladl otázku, jestli to celé stálo za to. Když se probudil, Maisabé klečela u postele a modlila se. Rázně ji vzal za ruku, vytáhl ji k sobě na postel a pevně ji sevřel v objetí. Choulila se mu v náručí, hleděla na něj černýma očima plnýma smutku a mlčela. Blízkost toho mladého těla, po němž tolik toužil a které si musel tak dlouho odpírat, naplňovala Giribaldiho dojetím. Co nejjemněji se od ní odtáhl, obrátil se zády a usnul. Jejich milostná sblížení nejsou zdaleka tak častá ani inten­ zívní, jak by si Giribaldi přál. Maisabé se nikdy nechopí iniciativy, nikdy neudělá jediné vstřícné gesto, nikdy ho nepohladí. Vždy to musí být on, kdo začne a kdo ji celou dobu vede. Maisabé občas sice vzrušeně dýchá, ale dech se jí pokaždé zase rychle zklidní. To je z její strany všechno. 24

Vyvrcholení je vyhrazeno pro manžela, ona ho přitom doprovází mlčky a tiše, přímo rezignovaně. Nikdy jí neřekli, že rozkoš je součástí božího plánu. Takže není. Potom čeká, dokud její manžel neusne, aby si mohla kleknout a prosit o odpuštění s bolestně sevřenou hrudí. Giribaldi touží po tom, co nikdy neměl: po ženě smyslné, jež se při milování vášnivě oddává svému muži, po polibcích, jaké viděl jen ve filmech. Ale s Maisabé to tak není. S ní ne. A s jinou… jenže žádná jiná není, ani jako možnost či představa. Giribaldi neumí svádět. Zhruba před rokem vyrukoval s dítětem. Posvětilo by jejich svazek, protože dítě je součástí božího plánu. U Maisabé tak dosáhl ústupku ohledně četnosti styku, nikoli však ohledně jeho intenzity. To je něco jiného. Navzdory vší snaze nemůže Maisabé otěhotnět. Počítají dny, žádají o radu, zajdou k lékaři, ale nic. Organismus je v pořádku, je plodná. Všech­ no funguje správně, ale Maisabé stále není těhotná a s kaž­ dou menstruací se noří hlouběji do smutku. Giribaldi se od­hodlal, nikoli bez odporu, nechat si udělat rozbor spermatu. Ale v tomto ohledu je také všechno normální. Zase nic. Doktor je ujistil, že problém musí být jinde. Ona se začala cítit provinile a Giribaldi využíval jejího pocitu viny, aby častěji dosáhl svého. Na nějakou dobu ho to uspokojilo. Maisabé je oddaná a obětavá manželka, ale opakovaná frustrace v podobě pravidelných měsíčků, potvrzujících, že není těhotná, podlomila její vůli a jejich milostná setkání začala doprovázet různě namíchaná směs studu a odporu. Vojenský lékař, k němuž chodili, se s diskrétností odpovídající jeho hodnosti svěřil Giribaldimu se svou zkušeností: Mnoho žen, které nemohou otěhotnět, přestože jsou plodné, se rozhodne pro adopci. Jakmile adoptují dítě, jako zázrakem samy otěhotní. Vsadím hlavu na to, že je to i případ Maisabé. Soukromě mu poradil: 25

Adoptujte, majore, uvidíte, jak se všechno srovná. A vůbec, dnes je to ta nejsnadnější věc na světě. Probral to se ženou, která souhlasila plachým přikývnutím. To ho dnes v noci přivedlo do zahrady vojenské nemocnice. Před čtyřiceti dny sem přivezli asi dvacetiletou dívku z Veli­ telství taktických operací Martínez, jedné z tajných věznic. Úkolové skupiny sem vozí k  porodu těhotné světlovlasé vě­zeň­kyně. V žilách jí proudil Pentotal a urychloval stahy, které přicházely ve stále častějších vlnách. Lékař trochu roz­tržitě sledoval proces dilatace porodních cest. Porodní bolesti snášela zoufale a netečně, ale vytrvale spolupracovala. Umírala touhou spatřit své dítě. Jenže když se začalo drát na svět a její úsilí už nebylo nezbytně nutné, Pentotal vykonal své a dívka upadla do chemicky navozeného spánku, pro něž má lékařská věda termín kontrolované kóma. Dnes si doktor odnesl dítě pod záminkou povinného očkování. Viděla ho odcházet a věděla, věděla, věděla, že je to konec, ale vypudila tu myšlenku z hlavy a nechala se odvézt na místo, kde — jak jí slíbili — bude mít lepší podmínky pro péči o dítě. Celou dobu bojovala proti pocitu jistoty, že ho už nikdy neuvidí, že se už nikdy nevrátí. Teď je dítě v  Giribaldiho náručí; dostal je společně s  taškou, několika rychlými instrukcemi a adresou důvěryhodného pediatra. Míří domů, kde ho očekává Maisabé, klečící, s modlitbou na rtech. Když Giribaldi vstoupí do domu, položí dítě jako obětinu na stůl v obývacím pokoji a Maisabé k němu musí téměř násilím dostrkat. Při pohledu na spícího chlapečka se jí na tváři spontánně objeví sladký a poněkud smutný úsměv. V té chvíli sebou dítě cukne, otevře oči a spustí pronikavý křik, jenž ji přinutí vylekaně uskočit, až zakopne a upadne na podlahu. 26

Nenávidí mě, ví, že nejsem jeho matka. Když Giribaldi odvede Maisabé z obývacího pokoje, dítě přestane plakat.

27

4

Neexistuje nic takového jako dobře načasovaná smrt. Když zemře filmová hvězda na vrcholu umělecké kariéry, ještě než první příznaky stárnutí přivodí ztrátu iluzí a odliv fanoušků, zůstane na hvězdném nebi navždy; drží ji tam kolektivní nevědomí milionů diváků, kteří ji obdivovali za života a nikdy ji obdivovat nepřestanou. Jako Gardel v letadle. Jako Marisa. Zemřela v době, kdy ji Lascano nejvíc miloval. Dopravní nehoda. Prostá, rychlá, brutální a nevratná. Vzala mu veškerou útěchu, veškerou radost, všechno. Všechno ztratil. Zpočátku byl ochromený šokem, cítil se dezorientovaný a mimo realitu. Pak se v něm probudila slepá zuřivost, namířená proti všem a nikomu, hlavně proti sobě samému. Potom se objevila bodavá bolest v hrudi, každým dnem pronikavější. Nedokázal se smířit s osudem, litoval, že není nábožensky založený, překvapilo ho, jak moc si přeje věřit v Boha, aby měl koho vinit a proklínat. Zálibně pozoroval svou bersu a představoval si vlastní mozek rozstříknutý po posteli, bez Marisy tak prázdné. Tehdy zasáhl Fuseli. Rozpoznal všechny příznaky a dovtípil se, k čemu povedou. Pod záminkou, že nemá kde bydlet, požádal přítele o laskavost. Lascano neměl sílu odmítnout, 29

a tak se chytil do pasti, která mu měla zachránit život. Fuseli si dal za úkol ochraňovat ho před ním samotným. S  neskonalou trpělivostí ho vytáhl ze dna propasti na povrch, kde — pro Lascana absurdně — život pokračoval dál. Vzpa­ ma­toval se, protože mu Fuseli nabídl něco, v co mohl věřit a k čemu se mohl upnout. Jeho spásou se stal zákon a právo. Lascano se zoufale pustil do nového životního poslání, jímž se stala snaha učinit ze světa spravedlivější místo, i když jen o trochu. Mohl se zdát směšný, ale byl to stejně dobrý smysl života jako kterýkoli jiný. Když Fuseli usoudil, že je jeho úkol splněn, vrátil se do své samoty. A Lascana ponechal té jeho. Marisa byla jeho osobní filmovou hvězdou, obdivovanou jediným člověkem: Lascanem. Osud jim nedopřál čas, aby začali pociťovat únavu z přítomnosti toho druhého, aby každo­ denní rutina překryla kouzelné okamžiky, které je spojovaly. Společný život je zatím nepřipravil o zamilovanost, všednost nezahubila vzájemnou přitažlivost. Osm let po sňatku, když stáli na okraji propasti, do níž spadne většina vztahů, možná jen krůček od nevyhnutelné nudy, Marisa odešla a zemřela. Jeho duše to odmítá přijmout a  tvrdošíjně fantazíruje o znovu­vzkříšené Marise, o zázraku, o druhé šanci. Chce ji znovu po svém boku, aby s ním prožívala den za dnem, dokud mu nebude připadat nesnesitelná, dokud mu neotráví stáří. Aby spolu vypili poslední kapku lásky, která ztratila smysl, právě když dosáhla vrcholu. Aby ji mohl milovat, dokud ze sebe nevyždímá veškerou schopnost milovat ji ještě víc, anebo ji vůbec ještě milovat. Aby se stala jeho stálou partnerkou, dokud nebude její přítomnost považovat za naprostou samozřejmost. Dokud nepozná všechny její nej­ intimnější tajnosti, dokud neprozkoumá každičký kousek 30

její kůže. Aby jí mohl říct všechna ta slova, jimiž se dusí. Dokud pro ně společný sex neztratí jakoukoli přitažlivost, jakoukoli příchuť tajemství. Dokud sílou zvyku nepřestane vnímat její vůni. Dokud nebude znát její hlas stejně důvěrně jako svůj vlastní. Dokud nebude vždy předem vědět, co se chystá říct. Dokud si nebudou rozumět beze slov. Dokud pro něj nebu­de tak důvěrně známá jako vzduch, dokud ji nepřestane vnímat a nestane se jeho součástí. Dokud nezačne provinile a s výčitkami svědomí toužit po jiných ženách, či je dokonce mít. Dokud se z nich nestanou dva cizinci, kteří večeří v restauraci za lhostejného ticha, protože už si dávno přestali klást otázku, co je vlastně drží pohromadě. Aby to byla ona, kdo zůstane sám na břehu, až přijde čas se rozloučit. Nic z toho se však nestane, jejich budoucnost byla pře­rvána, ukončena, pohřbena pod malým náhrobním kamenem na židovském hřbitově v La Tabladě, kam nikdy nechodí, protože ví, že ona tam není. Marisa je za nekonečných nocí s ním, občas jen bolestně cítí její přítomnost, občas se zjevuje jako vášnivý duch, jenž se usadí v jeho těle, které si pamatuje to její, jako by ho měl vytetované do kůže. Cítí jeho dotek, vzrušuje ho a tiskne mu ruku, dokud jeho ruka není její. Ve tmě a tichu, zatímco se v prázdném bytě ozývá praskání dřevěného nábytku a prken v podlaze, se s ním miluje a pak ho nechá ještě opuštěnějšího než předtím. Tisíckrát ji proklíná, protože její nepřítomnost ho každou noc nutí pociťovat skutečnou samotu, a přeje si, aby ji nikdy nepoznal. Jak ho mohla takto opustit… Před Marisou pro něj byla samota přirozeným stavem, v němž žil, aniž by si ho pořádně uvědomoval. Po ní… po ní Lascano usne. Vrznutí. Probudí se. Zvuk kroků na smrkové podlaze zní v tichém domě hlasitě jako dupot. Někdo chodí po bytě. Vsta­ ne z postele. Skrytý za dveřmi vidí stín v obývacím pokoji. 31

Opře se o rám dveří. Pohled se mu zamlží. Je to Marisa. Vy­ pa­dá, jako by uklízela, ale věci se nehýbají z místa. Stojí zády k němu, v dlouhé noční košili, té teplé zimní, která ale nedokáže zakrýt křivky jejího těla. Lascano má pocit, že se mu do hrudi zabodl nůž. Marisa se otočí. Její pohled je vzdálený, je v něm smutek, bolest, prázdnota… Sedne si a pozoruje ji. Už ví, že kdyby na ni promluvil, neodpoví mu. Je bosá jako vždy. Chvíli se nehýbe, potom se začne vlnit v bocích. Tančí, aniž by udělala krok, v prázdném náručí něco kolébá. Perrovi se zdá, že slyší smutnou píseň. Schová obličej do dlaní, ale za zavřenými víčky ji stále vidí. Postrkuje k němu vzpírajícího se malého chlapce, který má stejné oči jako ona. Marisa předstírá, že se nic nestalo, že je pořád tady. Dělá to kvůli němu, aby se necítil tak sám, tak hrozně, tak smutný. Ale on těmi návštěvami trpí, nechce ji vidět. Odejdi ode mě, myslí si, stejně jako se zpívá v tom boleru. Ale Marisa odešla jen do kuchyně, a když se za ní jde podívat, už tam není. Pak ji uslyší zpívat v koupelně. Ty, která všechno naplňuješ radostí a mládím. Vejde za ní, ale už je pryč, slyší ji teď z pokoje. Jde za zvukem, ale není tam. Svalí se na postel a touží po klidu. V té chvíli vklouzne za ním pod přikrývku a Lascanovo tělo udělá zbytek, nedokáže tomu zabránit, poddá se duchovi a ví, že za to draze zaplatí. Vyčerpaný po bezesné noci a celodenní práci dorazí Lascano k Fuselimu. Bydlí v malém jednopokojovém bytě s velkou terasou na rohu ulic Agüero a Córdoba. Fuseli se opírá o zábradlí a trpělivě čeká, až mu přítel řekne, co ho sem přivedlo. Lascano zamyšleně hledí naproti na zchátralou budovu psychiatrické léčebny, obklopenou zanedbanými zahradami, a představuje si sám sebe jako tamního pacienta. Noc je jasná a svěží, ani nezafouká. 32

Poslyš, Fuseli, věříš na duchy? Fuseli si s odpovědí dává na čas. Nakonec zvedne oči k obloze a ukáže vzhůru. Co vidíš? Nebe. A na nebi? Hvězdy. Myslíš si, že vidíš hvězdy, ale pleteš se. Hele, nech toho. Včera za mnou zase přišla. Marisa? A kdo jiný? Dobře. Ptal ses mě, jestli věřím na duchy. A ty začneš plácat něco o hvězdách. Hned se k tomu dostanu. Hodně z těch hvězd, které si myslíš, že vidíš, zmizelo před miliony let. Jak to zmizelo? Přece je vidím. Ne, příteli, to, co vidíš, je světlo těch hvězd. To nechápu. Je to jednoduché. Poslouchej: hvězda vyzařuje světlo, je to tak? Je. Světlo cestuje vesmírem, souhlasíš? Jo. Hvězda zanikne, je to tak? Ano. Světlo se dostane až k tobě. To je pravda. Ale ta hvězda už dávno zanikla. Do prdele. To světlo je duch mrtvé hvězdy. Lascano si zapálí cigaretu a nepřítomně zírá na spáry dlaždic. Když Fuseli vidí jeho reakci, nadme se jako kohout a nasadí svůj nejslavnostnější doktorský tón. Každá bytost, už z pouhé podstaty své existence, vyzařuje energii, která se šíří prostorem. Stejně jako u  hvězd tato energie dál cestuje, možná věčně, dokonce i  když ten, kdo ji vydával, už dávno neexistuje. Marisa zemřela, to je jasné, ale její energie k tobě stále přichází. A mimochodem, Marisa byla velice zářivá bytost. Celou dobu, co jste byli spolu, se tvé tělo učilo přijímat její signály, takže teď jsi jako anténa, naladěná na její vlny, které stále procházejí tvým bytem. Když doma všechno vypneš, všude je klid a  ty se uvolníš, jsi schopen vnímat její záření, stejně jako teď vidíš světlo mrtvých hvězd. A  to jsou duchové. 33

Lascano si zhluboka potáhne z cigarety. Fuseli teď vypadá jako profesor při přednášce. Ale ona dělá různé věci, klidně si lehne za mnou do postele. To se, můj milý, děje jen v tvé bláznivé hlavě. Když přijímáš její signály, vracejí se ti vzpomínky, představy a pocity, které v tobě vyvolávala. Mysl člověka, který má bujnou fantazii, si začne spřádat příběh, dává mu formu, hledá vysvětlení toho, co se děje. Když nás někdo opustí, nechá po sobě prázdno tam, kde jsme cítili jeho přítomnost. Všechny ty emoce teď už nemá kdo přijímat. Nemáme je komu předat. Jsi sám… Ten druhý je pro člověka velkým svědkem jeho života, k němu směřujeme své fantazie, on nám říká, že jsme, tady a teď, že jsme se nezbláznili. Přijímá naše slova a naše myšlenky a je pro nás potvrzením toho, že svět je skutečný, konkrétní, hmatatelný. Ten druhý je mistrovský kousek vesmíru. Člověk se ptá: Viděl jsi to? Slyšel jsi to? Co si o tom myslíš? U druhého hledáme důkaz, že co vnímáme smysly, je skutečné. Oba přátelé mlčí. Začíná foukat vítr, noc tmavne. Fuseli vypadá, jako by se probudil ze sna. Stále ještě trpíš kvůli Marisině smrti. Bolest má schopnost všechno prohloubit. Utrpení způsobí, že dobrý člověk je ještě soucitnější a šlechetnější, zatímco zlý bude horší, perverznější, nenávistnější. Co mám dělat? Podívej, ber to s klidem. To nejhorší, co bys mohl udělat, je bránit se tomu. Časem to přejde. A prozatím tady mám prvotřídní červené a v troubě vepřové na ananasu. Byla by naprostá pitomost, kdybych teď jedl sám. Dáš si se mnou? Umyl sis ruce po práci? Blázníš? Takhle to bude mít extra příchuť.

34

5

Na město se snáší vlhká noc. Eva je venku na terase a sbírá suché prádlo, když z ulice náhle uslyší hluk motorů a dusot běžících nohou. Opatrně se vykloní. Uniformovaní vojáci s puškami obkličují dům. Za rohem se vynoří olivově zelená kapota vojenského auta. Dvacítka vojáků zaujme vějířovitou formaci. Obrněný vůz odbočí z vozovky, zboří zábradlí, projede přední zahradou a vyrazí dveře tak prudce, až prolétnou vzduchem. Pak se rychle stáhne zpět. Vojáci vniknou do domu a začnou střílet. Evy se zmocní velký strach. Ovládne její svaly a vyprázdní jí mysl až na jedinou myšlenku: utéct. Seběhne po schodišti vedoucím na zadní dvůr, vyskočí na stříšku nad plynovým potrubím a přes zídku se přehoupne do sousední zahrady. Proběhne jí a přeleze další zeď. Ze tmy se na ni vrhne německý ovčák, jen o vlásek unikne před jeho vyceněnými zuby. Někdo rozsvítí světlo a zavolá na psa, hlas ho na okamžik rozptýlí a Eva stihne vklouznout do nejbližších dveří a zavřít je. Začne šplhat po požárním žebříku, utíká před zuřivým štěkotem a zastaví se až na ploché střeše, kde se snaží popadnout dech. Tiskne se ke zdi, cítí se jako štvané zvíře. Touží uniknout před zvukem výstřelů rušících noční ticho, 35

který se ozvěnou odráží od řeky a neomylně se vrací přímo k ní. Vstoupí do dveří střešního bytu. Ocitne se ve velké místnosti s dlouhým toaletním stolkem se světly a zrcadly, jaké mívají v divadelních šatnách. Zhroutí se na židli. Svůj odraz v zrcadle nepoznává, obličej má zkřivený strachem. Schová tvář do dlaní a rozpláče se. Střelba pomalu utichá, ozve se jen několik sporadických ran z milosti. Z dálky sem doléhá tlumený hluk vzdalujícího se vojska, hučení motorů a nesrozumitelné rozkazy. Vyčerpaná, neschopná jakékoli myšlenky či pohybu, upadne do neklidného spánku. O dva dny dříve padl její partner, přítel a kolega Manuel do léčky nastražené vojskem. Myslí na něj a na Silvia, pohozené jako věci v  kaluži krve na ulici v  městečku Tigre. Manuelova smrt ji bolí, ale je to bolest v hlavě, nikoli v srdci, protože lásku k němu ztratila v ten den, kdy ho viděla naposledy, kdy se milovali, kdy mu to řekla a on ji neposlouchal. Protože Manuel ji skoro nevnímal, tak byl posedlý svým nelítostným rozhodnutím změnit svět za každou cenu. Něco ji probudí. Od schodiště slyší hlasy. Vstane. Hledá místo, kam se schovat, protože hlasy se blíží. Jako myš vklouzne pod kosmetický stůl a před sebe přisune židli. Ze své skrýše vidí nohy dvou žen, které vejdou, zabrané do hlasitého hovoru. Viděla jsi tu melu, co se strhla za rohem? Slyšela jsem výstřely. Vypadá to, že vojáci zlikvidovali nějaké tajné doupě. Chmatáků? Diverzantů. A co se stalo? Co já vím? Zeptat jsem se nešla. Vstoupí další žena a posadí se na židli, za kterou se schovává Eva. Musí se přimáčknout na zeď, aby se nedotýkala jejích kolen. Ženy se převlékají z prostých vycházkových šatů do 36

vyzývavých úborů s flitry a malují se. Dovnitř vpadne další dívka a promluví mladičkým hlasem. Co se tak ksichtíte? Ty nic nevíš? O čem? Ta nemá o ničem ani šajnu. Zlato, tamhle za rohem rozprášili nějaké teroristy, rozstříleli je všechny na maděru. Neříkejte, že nebudeme moct jít do šichty. Zítra musím zaplatit malému školku, jinak ho vyrazí. Já nevím. Musíme počkat na Tonyho. Uvidíme, co řekne on. Eva se otočí za zvukem blížících se kroků. Patří muži v červených botách, ponožkách a kalhotách. Co řeknu na co? Jdeme dneska do práce, nebo ne? A proč byste nešly? No, já jen kvůli tomu střílení. To je v pohodě. Major, co tomu velí, je můj kámoš. Kdo si myslíte, že jim dal tip? Tony je vždycky o krok napřed. A teď dost klábosení a do práce, bude to dlouhá noc. No tak, holky, jdeme, jdeme. Muž je vystrká z místnosti a zakřičí něco, čemu Eva nerozumí. Vzápětí se vrátí s dalším chlápkem. Zavři dveře. Jak to šlo? Bez problémů. Máš prachy? Tady. Spočí­ tals je? Řekls mi, abych je spočítal, tak jsou spočítaný. Dvacet táců. Byl dědek spokojenej? Jakmile uviděl ty dvě snědý pusinky, začal slintat. Říkal něco? Nic, jen mi dal prachy a vypakoval mě ven. Fajn, teď jdi dolů a hlídej, ať je všechno v cajku. Už jdu. Mluvil jsi s tím lampasákem? Jo, máme volnou ruku. Zavři za sebou. Tony přejde ke zdi naproti Evě a dřepne si. Zastaví se jí srdce, je přesvědčena, že ji objevil, ale muž začne odmontovávat kryt elektrické zásuvky. Za ní je schovaný trezor. Otevře ho, dovnitř strčí dva svazky bankovek, pak ho zavře, vrátí 37

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.