Jen příď naší lodi už v Savoně
STŘEDOMOŘÍM 2010
Miloš Nekvasil
Cestoval jsem v ţivotě světem různě, lodí však po Středozemním moři nikdy. V tomto prosinci se mi naskytl zájezd, za dobrou cenu. Tolik tamních míst najednou bych jen tak dohromady nepoznal. Vydal jsem se na něj. Do Afriky jsem se letos uţ vydal dvakrát, ten první noční odlet letadla, po Nilu jsem nestihl, letadlo mi uletělo. Vyjeli jsme z Prahy, z Florence v 7 ráno. Bylo po svátku svatého Mikuláše. V tuto temnou noční dobu mrzlo, hustě sněţilo, klouzalo to a praţští pracující měli zelené a naštvané obličeje. Jen naši barevní přistěhovalci (hnědí a černí) měli ze sněhu jásavé výrazy. Náš autobus byl ale uţ vlídnější, osvětlený, seděli v něm usměvaví lidé, v letních oblecích. Německý autobus se dvěma německými řidiči měl „pochopitelně“ zamrzlý záchod. Fungovala v něm však cisterna s pitnou vodou a malá kuchyňka. Na účet cestovky nám přivezli čeští bufeťáci malé občerstvení.
1
Jeli jsme směrem k hraničnímu přechodu Rozvadov. Pomalu se den rozsvítil a tak jsme viděli zkázu České země, českou ornou půdu pokrytou fotovoltaickými panely, osvětlovanými reflektory, jejich majiteli státní elektřinou za 5 korun, státem však podnikatelům vykupovanou za 13! Takhle se to přeci vydělávají peníze!
Přechod Rozvadov
2
V Rozvadově
Přechod Rozvadov byl zasněţený, nevlídný a vůbec nepřipomínal naše budoucí prosincové koupání ve Středozemním moři. Bavorské příhraničí bylo také zasněţené, mlhavé, s mnoha stromy sněhem vyvrácenými. Směrem k Mnichovu se však oteplovalo a slunce vysvitlo. Na zelených loukách se pásli koně. Po zkáze německého zemědělství solárními panely tady nebylo ani stopy! Němci si dokonce ani chmelnice nezničili! Rakousko také neukázalo přijatelné počasí. Innsbruck byl vidět jen z dálky, škoda se vůbec dívat z okna. Rakousko nás také nepřijalo přívětivě. Asi ve 100 námi projíţděných jejich tunelech byla mlha jako mléko. Němečtí šoféři ale nevybourali.
3
Zdejší jelení guláš za 20 euro by mi asi zhořkl na jazyku
Autobus nám zastavoval kaţdé dvě hodiny, tak jsme tolik netrpěli. Poplatek (záchodový) tam byl uţ v eurech. Manţelé pak lkali, ţe jim zatím manţelky pročůraly uţ za 5 €! A tomu ještě nebyl konec. Muţi chodili dozadu, do roští a zadarmo! Šlo to ale i uvnitř zdarma, kdyţ po mrzačce nezapadly záchodové dveře. Brennerský přejezd do Itálie uţ zase nebyl vlídný. Temný sněţivý a mrazivý. U něj jsme přejeli nejvyšším mostem světa, vysokým 190 metrů! Koně se tu také pásli, jenom ale na sněhu. Naše průvodkyně nebyla průvodkyně ale jen delegátka – neměla průvodcovskou licenci pro zahraničí. Tak jsme nic nevěděli o názvech okolních horstev ani jménech řek. Měli-li bychom s sebou průvodce s licencí, zájezd byl by draţší. Průvodce bere 130 € za hodinu mluvení.
4
Z okna autobusu v Itálii
Most v Itálii
Severní Itálie byla také mlhavá a nepřívětivá. Přesto v ní nebylo vidět ţurnalisty doporučovanou národní likvidaci průmyslu a 5
zemědělství. Vše tam jede postaru a naplno, asi tam tolik nenaslouchají podplaceným hlasům vlastizrádců!? První noc jsme přespali v italském Lago di Gardo. Přijeli jsme za tmy, přesto nás uvítal místní chudičký ohňostroj. K večeři nám předloţili nudle. Ráno jsme vyjeli zase za tmy a tak tohle výletní město vůbec neviděli. Jen ten kontejner propagující Usáma bin Ládina tu nastiňoval jasnou budoucnost Evropy.
Sousedka v našem autobusu byla mladičká a tak musela v ruce pořád něco ţmoulat – byl to mobilní telefon. „Trháky“ z něj pořvávala na celý autobus; třeba děda si uţ sedl, strejda uţ vstal ze ţidle, děda poobědval, pes usnul, polévka v hrnci uţ bublá! Měli jsme z těch jejích hlasitých novinek nervy nadranc! Manţelské páry byly neobyčejně vyzrálé. Uměly spolu vysedávat a neuvěřitelně mlčet. Byla s nimi legrace jako v krematoriu. Asi měli spolu hluboké citové vztahy? V zavazadlovém prostoru si jedna spolucestující baba odloţila berle. Po celou dobu zájezdu ale po kymácející se palubě běhala bez nich, jako křepelka. Teprve po návratu do České republiky začala být zase chromá, aby si toho opět všimla Česká správa sociálního zabezpečení a zvýšila jí zase příplatek za nepohyblivost!
6
LOĎ byla italská s domovským přístavem Janov, cestovní kancelář východoněmecká, důstojnická posádka italská, niţší personál lodi indonézský a malajský, majitel americký. Loď se jmenovala COSTA MAGIKA, byla dlouhá skoro 300 metrů, široká 35, měla 14 palub, ponor 9 metrů a dosahovala rychlosti 50 kilometrů za hodinu. Cestujících s personálem bylo na ní skoro 5000. V principu to byl plovoucí hotel s řemeslníky snad všech profesí. Rejdařství COSTA má zatím 14 lodí, putujících v době našeho zájezdu po mnoha oceánech a mořích světa, jejich jednotlivé trasy jsme mohli sledovat na satelitním intranetu. Setkali jsme se s ní v italském přístavu Savona, v Ligurském moři. V přístavu se zásobuje obsahem kamionů osm hodin! Spotřebuje na týden jízdy potraviny po 10-ti tunách od kaţdého druhu, za stejnou dobu toaletního papíru v délce 58 kilometrů!
COSTA MAGICA
7
COSTA MAGICA záď
Lodní komín dýmající jen při přistání
8
Bazény na zádi lodi
COSTA MAGICA
EKOLOGIE COSTA MAGICA má nejvyšší ekologické ocenění. Odpadky ručně třídí uţ stewardi. Má svou drtírnu skla a hliníkových odpadů. Biologický odpad se mele a suší. Něco se spálí na výrobu páry, zbytek se vypouští do moře. Mají ve sluţbě stále šest hasičů. Kaţdá kajuta má detektor poţáru a stropní hasící sprchu. Při poţáru ale sprcha vypouští páru, ta prý hasí lépe (obyvatele komnaty tak zároveň i povaří a nebudou si dál stěţovat).
9
Loď má svou prádelnu. Je tam vlhké teplo a tak tam smí a mohou pracovat jenom Číňané. Ti snáší velmi dobře vlhké teplo. Jiná barva pleti by to tam nepřeţila! COSTA MAGICA prý stála 500 milionů euro. V případě pádu „muţe přes palubu“ začne vše jinak. Loď musí jezdit jenom dokola, přijedou na pomoc i okolní lodě. Za úsvitu pak vzlétnou vrtulníky. Vše se řídí satelitním systémem. Loďní paluba se myla kaţdé ráno. Kdyţ za noci mrzlo, bylo na ní náledí ještě dopoledne. Sledoval jsem přistávání lodi. Je to ruční práce pro opravdové námořnické chlapy. Plavidlo nejdřív vystřelí na břeh tenké lano. Námořníci pak za něj přitáhnou to tlusté, lodní. Ručně ho uváţí k mohutným kovovým pobřeţním čepům. Totéţ udělají i na zádi. Na lanech jsou kulaté zábrany; slouţí k zábraně vstupu krys na loď. Loď se pak pomalu přitáhne bokem k mnohametrovým kovovým přístavním nárazníkům. Jídlo Na lodi se jí hodně a jeho cena je uţ v ceně zájezdu. Kaţdý můţe sníst kolik jen dokáţe. Je to obţerství. Na mnoha palubách pak probíhaly několikrát denně odtučňovací kůry. Některé Němky pobíhaly i samostatně po palubách, kolem dokola. Stejně ale nezhubly. Kdo byl na lodi uţ dlouho, bylo to vidět na jeho postavě. I já jsem si vybíral z nabízených 15-ti chodů a zajídal to osmi moučníky. Platilo se jenom pití, kartou a draho. Dával jsem si k servírované večeři nudlové předkrmy, pak teprve několik dalších chodů. Jídlo bylo ale neslané a nekořeněné, nevychutnal jsem ho. Ani přikořenění mu uţ nepomohlo, a to mi vyvářelo 40 italských kuchařů. Neznali české chuti. Snídaně a obědy byly v bufetu, jen si na tác vybrat, odnést a sníst to. Italové si také vybrali hodně a zadarmo, snědli toho jen trochu, zbytek naházeli na palubu. Uklízet po nich jídlo na zemi museli ţlutí lodní zřízenci.
10
Má kajuta
11
Mé kajutní dvojlůžko
Bydlení Hirohito byl z Indonézie, byl to můj první komorník v ţivotě. Zastával funkci stewarda v mé oblasti kajut. Byl zakrslý a ošklivý. Chtěl jsem mladou krásnou italskou pokojskou, dostal jsem ale tohohle ţluťáska. Celý ţivot jsem touţil zaměstnávat komorníka, aţ na lodi se mi to však podařilo. Měl jsem kajutu číslo 8226 se ţlutým stewardem. Při mém nástupu měl se mnou dost práce. Musel mi čtyřikrát opravovat dálkové ovládání televizoru. Nakonec se mu to i podařilo. Splachování záchodu mořskou vodou byl také velký problém. Mechanika měla „dlouhé vedení“. Po celou dobu pobytu to Hirohito musel dělat aţ po mém odchodu z lodi. To se mu to pak nakonec zdařilo. Byl to pro mě trapas. Komorník však o mě vzorně pečoval, několikrát denně po mě ustlal a dával mi na lůţko barevné pentle a přehozy. Také pyţamo mi skládal několikrát denně, vţdy jiným způsobem. Od Hirohita jsem si také mohl objednat donášku snídaně aţ do postele. Dokonce jsem si mohl sestavit i jednotlivé chody snídaně. Stíral po mě vodu ve sprše, rovnal mi věci v zásuvkách, měnil mi několikrát denně ručníky, byl to poklad v mé kajutě. Své 12
ţluté zaměstnance hodnotí bílí bodovým trestným systémem. Po pěti bodech je pak nemilosrdně vyhodí z práce, navţdy! Hirohito byl tak lepší neţ česká a líná manţelka. Má kajuta se v osmém patře nahoře více kymácela neţ ty niţší. Kajutu jsem měl bez okna, těţko se bez denního světla tělo časově orientovalo. Tak jsem nevěděl jaké je venku počasí. Ještě ţe jsem měl v TV intranetové vysílání, tak jsem viděl z kamery na lodní přídi a zádi výhled na oblohu. Podle něj jsem se v ten den oblékal. Většinou byla prosincová teplota 13 - 17 stupňů. TV nám ukazovala také rychlost jízdy lodi, směr větru na palubě, naši aktuální noční trasu v putováním po středomoří, příjezd a odjezd další den. Následovaly ukázky architektury zítra navštíveného města, k tomu nám hrály skladby vídeňských mistrů. TV promítala také celovečerní zahraniční filmy v obvyklých středomořských jazycích (italštině, španělštině, francouzštině, němčině, ruštině a angličtině). Ranní budíček jsem míval v 7 ráno. Po hygieně jsem pozřel snídani a v osm uţ vyráţel do neznámého města. Mapy měst mi byly k ničemu, historické památky byly daleko, musel jsem si zachovat holý ţivot, bez přepadení a okradení, bez zabloudění, nešlápnutí do četných psích lejn, udrţet se na úzkých chodnících středomořských chodníků, nenechat se přejet motocykly na chodnících, zachovat si orientací k návratu zpět k lodi! Vstup na loď byl sloţitější neţ v bývalém reţimu při hraničním přechodu na kapitalistický západ. Dokladů se muselo vyplnit hodně, předloţit osobní spisy, prohlášení o zdravotním stavu (dosti podrobně). Vše muselo projít detektory kovů a nakonec jsme byli i vyfotografováni, vše bylo uloţeno v počítačích přístavních i lodních.
13
Desinfekce rukou před jídlem
Školení bylo i o moţném vzniku epidemií, na palubách se šířících rychle, při kymácení lodi se cestující stále přidrţují čehokoliv – ohmatávají vše. Pokud by se epidemie rozšířila, byla by na lodi vyhlášena karanténa, odplula by k pustému ostrovu a později posypána letadly s napalmem, i s námi!
14
Nácvik evakuace
Nácvik tonutí byl hned po vyplutí. Museli jsme si nasadit záchranné vesty s lampičkou a píšťalkou. Pěšky pak seběhnout na čtvrtou palubu (výtahy při potápění nefungují). Jeden ţlutý steward mi ukázal cestu k záchranným člunům sice ochotně ale špatně. Tam jsem se dostal do skupiny německých turistů. Museli jsme stát v pravoúhlých útvarech, před záchrannými čluny (do těch nás ale nepustili Čechoslováci se dříve z jejich zásob v noci stravovali a napájeli). Hrobové ticho nástupu přerušovalo jen hvízdání píšťalek stewardů. Bylo to jako na potápějícím se Titaniku! Hrůzou jsme se moc potili a asi i zapáchali, tak nás lodní personál postříkával voňavkou. Asi za půl hodiny prošel usměvavý vysoký důstojník, odpískal konec tonutí a my tak mohli konečně jít na večeři. Někteří vozíčkáři, slepci a přestárlí směli nenacvičovat, předpokládal se jejich tichý skon i bez zvládnutého nácviku! Výbava lodi byla více neţ dokonalá. Loď měla 14 palub, jen 5. patro bylo v lodí průchozí. Měla v nultém patře lazaret s lékařem a márnicí. Jinak i kasino, obchody, 50 restaurací, několik tančíren, bazény, řemeslníky všech profesí, tobogán, kapli, personál pro pohyb 15
vozíčkářů a slepců, dětský útulek, divadlo, kino, asi 20 výtahů, tiskárnu lodních novin s roznáškou aţ na postel, intranetovou televizí. Loď uměla i couvat, měla také boční šrouby. Byla vybavena pěti radary. Babylon Někteří muţi si dávali na lodi k půlnoci na posilněnou „kafíčko na dobrou noc“. Ihned po něm na stole usnuli a byli tak dál uţ neškodní. Po půlnoci se ve třetím patře dělo něco jako dávno v tomhle prý nemravném městě. Tehdejší pravěk byl ale asi slušnější. Tančilo se o sto šest. Teprve po půlnoci rej začal skutečně vrcholit. Mezi zdravé taneční páry najeli vozíčkáři, nalezli slepci, kymácením lodi mezi ně vjely kočárky s dětmi a doplazila se batolata. Začaly se líbat páry tančících ţen (ne vţdy to byla matka s dcerou). Také páry tančících mladíků se rozlíbaly. Raději jsem šel spát, nemusím mít všechno. Lodní divadlo mělo 1 500 sedadel. Dávali tam jen lehčí ţánry, estrádní scénky, cirkusácké atrakce, muzikálové scénky a šanghajské bojové výstupy. Loď se kymácela a tak jim to na jevišti vţdy vše nevyšlo a také ledacos upadlo.
Zpěvačka v divadle
16
Pohled na jeviště divadla
„Prezentace přítomnosti“ Díky PC věděl kapitán kolik poutníků se večer na loď vrátilo a tak mohl bezstarostně vyplout. Lodní kapely a zpěváci tam hrávaly skladby ještě z 50. let (Rosamünde, Donna Maria, Sorrento …) Ty bývaly melodické, líbivé a snadno zapamatovatelné. I v Československu jsme je slýchali z rozhlasu, v podání našich, ale lepších interpretů. Na podiích také hráli a zpívali latinskoameričtí indiáni. Španělská tanečnice měla vystoupení na 3. palubě. Byla pěkně oblečená a nalíčená. Usmívala se na mě a lákala mě na parket, před publikum. Neměl jsem odvahu, neobstál bych v tancích, mnou z tanečních dávno zapomenutých. Nevadilo jí to, odpustila mi mé odmítnutí. Loď měla vlastní rozhlas, fotografa, knihovnu, lékaře (jeho návštěva byla za 30 - 100 euro)! Lodní kaple fungovala pro zpovědi kaţdý den, slavnostní bohosluţba byla ale jenom v neděli dopoledne. Lodní kněz tam jednu neděli prováděl i křtiny. Také tu působil lodní sochař, tesal sochy z ledu. Byl tu kadeřník i masér.
17
Ledařský sochař na začátku díla
Ledová socha
18
Lodní prosklené výtahy
Cestující Byli to většinou starší manţelé, němečtí a z okolních románských zemí. Asi se otevřely dveře všech starobinců Evropy. Hodně bylo také bohatých invalidů a ţen s dětmi v náručích a kočárcích. Bohaté baby tu palubami korzovaly, byly jednotykadlové i dvojtykadlové. V úzkých lodních chodbách byla tlačenice jako v prvomájovém průvodu, sotva se dalo projít. Jedna baba se zastavila nad prodejními pulty a vystrčila kýty zleva, druhá zprava. Z jedné strany přijíţděl vozíčkář, z druhé přicházel slepec s bílým tykadlem. Na zemi se batolily děti. Spolucestující byli většinou nadprůměrně bohatí lidé, velmi světem zcestovalí. Já mezi nimi byl ten nejchudší. Naši důchodci pobírali penze kolem 17 000 korun.
19
Spoluvečeřící
Hans a Ivan byli naši spolupoutníci. Němec a Rus se velmi skamarádili, válka uţ přeci dávno skončila, oni byli uţ z jiné generace. Byli rozeřvaní, stále v objetí, mávali rukama, na mne obzvlášť, při kaţdé příleţitosti mě zdravili a oplácávali. Mluvili mezi sebou jenom anglicky. Ceny Pivo tu vyšlo na 150 korun za 0,4 litru. Sedmička vína na 500. Karton cigaret o 2/3 dráţe neţ ve středomořských přístavech. Spropitné se automaticky sráţelo z účtu ve výši 7 euro denně. Při zaúčtování piva se automaticky přiráţelo 10 %. Mořská nemoc se prakticky nevyskytla. Moře bylo v tu dobu dosti klidné, před časem prý ale zaţili sedmimetrové vlny nahoru a dolů. Proti nevolnosti je prý nejúčinnější sníst zelené jablko. Je to lepší neţ tablety či papírové sáčky! Orientace na lodi Prý to trvá kaţdému dva dny, neţ lodí přestane bloudit. Někteří se nezorientovali ani poslední den. Třeba vystoupit z lodi bylo pokaţdé jinak, z jiného patra. K mým orientačním bodům patřil třeba lodní komín, jen tak jsem rozeznával příď od zádi. Jinak se také dal rozeznat směr jízdy podle mizící vodní pěny na bocích. Začal jsem se v útrobách lodi orientovat podle prosklených výtahů. Z nich hned vlevo, pak hned vpravo. Ne všude byly skleněné výtahy, pak to bylo na druhé straně opačně a k nepochopení. 20
Výtahy Uţ jsem byl nadměrným voţením výtahy zhýčkán, v ţivotě jsem se jimi tolik nenajezdil jako na COSTA MAGICA. Nakonec jsem nejezdil jinými neţ těmi prosklenými. Jen tak pro radost jsem si zajíţděl na třetí palubu, na ranní klavírní koncerty. Do divadla jsem jezdil kaţdý večer do čtvrtého patra.
Číšníci a servírky byli oblečeni v modrých uniformách a měli ţlutou pleť. Vrchní dozorce nad nimi byl zlý hnědý Ind. Báli se ho. Vzorně a rychle odnášeli pouţité nádobí a nedojedené jídlo. Uměli základy běţných jazyků, dále se s nimi bavit o něčem sloţitějším ale nebylo moţné. Dálněvýchodní personál na lodi vydělává asi 2000 euro měsíčně. Je to 3x více neţ by si vydělali doma, našli-li by tam vůbec nějakou práci. Pracují souvisle 12 hodin denně, šest měsíců. Pak mají dva měsíce náhradní volno doma, na odvšivení. I kdyţ v průvanu lodi drkotají zuby, umí si v objetí ramen dvojhlasně a ze ţivotního štěstí zapívat indonéské lidové písně. Umí se také naučit a vyslovovat naše křestní jména, mě třeba říkali „Milos“. Důvěrnost dělá vzájemně dobrý dojem. Obţerství Snídaně, obědy a svačiny jsme si brali z pultu sami a v jakémkoliv mnoţství. Přeháněli jsme to. Oči by chtěly, ale břicho uţ nemohlo. I já jsem si jednou dal po obědě 8 moučníků. Po pěti snědených jsem si došel pro vodu, ale číšník mi ty zbývající tři uţ
21
odnesl. Nakonec jsem nelitoval a nedošel si pro jiné. Stejně jsem z přejídání nemohl v noci dobře spát. Zmrzlina prýštila ze šesti kohoutů. Dţusy tekly z kohoutků, čerstvou zeleninou se pulty prohýbaly. Byly na nich i mořští červi, mořští bezobratlí i obratlovci. Nabízela se i vařená jablka a vařené hrušky. I tady, na lodi umí předkládat k jídlu zkaţené kafilérní potraviny (jako v demokratické České republice – kdo se to od koho naučil)? Jednou byly k snídani páchnoucí míchaná vajíčka - pukavce, podruhé tepelně neopracovaný biftek, silně zasmrádlý! Nemělo cenu to reklamovat, jakým by to bylo asi jazykem, stačilo si vzít jinde a jiné jídlo a doufat v jeho čerstvost a chutnost. Zdařilo se mi to. Nalodění a vylodění V naší skupině jednomu při nakládce rozdrtili laminátový kufr. Reklamoval to, nabídli mu jeho opravu, zdarma. Při vylodění jsem měl v textilní tašce dva skleněné půllitry z lodního Oktoberfestu. Jeden mi roztřískali, zjistil jsem to ale aţ v Praze.
Savona před naloděním
VEČEŘE S KAPITÁNEM (první). On seděl u kulatého stolu o palubu níţe, s lodní důstojnickou elitou. Svítily k tomu svíčky. Oni jedli a pili jenom málo. Pak měl kapitán projevy z hlavy, v různých jazycích. Jen ten německý projev musel číst z papíru.
22
Kapitánský stůl
Kapitánův monolog
23
Kapitán na podiu
VEČEŘE S KAPITÁNEM (druhá a poslední). Byla ještě slavnostnější. Elektrická světla zhasla úplně, zářily jenom svíčky, hrály se známé a slavné části klasických hudebních děl (fanfáry z Aidy, Traviatta, Funiculi funicula…), desítky číšníků pochodovaly s bílými dorty na tácech. Kousek z nich nám pak i dali.
Slavnostní nástup číšníků
Ještě té slávě nebyl konec. Následoval slavnostní nástup 40-ti lodních kuchařů. Opět následoval projev kapitána. Při obou večeřích 24
jsme museli být v oblecích a s kravatami.
Slavnostní nástup kuchařů
Oktoberfest probíhal na lodi aţ v prosinci. Tančila se polka vlevo i vpravo, k tomu hrála dechovka, německé i světové skladby. Pivo se nosilo v tuplácích, účtovalo se za 10 a k tomu kaţdá pouţitá sklenice ještě za 8 euro! Dal jsem si to dvakrát. Podávalo se zdarma pečené sele s kremţskou hořčicí a s masitý štrúdl. Probíhaly ţenské závody o čas v přenášení čtyř tupláků najednou. Němky hodně bryndaly a na palubu padaly nosičky i sklenice. Má dobrá odpolední nálada mě stála ten den 40 euro!
Polední tanec na palubě
25
Závod v přenášení čtyř tupláků piva
Tragédie a trapasy u stolu na deváté palubě. Právě tuhle jsem si nejvíce oblíbil. Smělo se tam jíst pít a kouřit. Za sklem byl výhled na moře, nefoukalo tam, jídlo bylo blízko, ba i záchod. Výtahy byly jen na pár kroků. Bar s výčepem byl pár metrů od stolu. I třetí paluba byla dosti přívětivá. Smělo se tam kouřit, pít míšené nápoje, vše ale o jen hladu. Zuby Stařičký soused od večeře u našeho stolu měl zubní protézu. Rád mluvil hlasitě a zřetelně artikuloval. Zaţil ještě koncentrační tábor a nevzpomínal na něj v dobrém. Jednou jsme seděli na deváté palubě a on se šel podívat na moře, do míst paluby, kde uţ nebylo proskleno. Kýchl silně a horní část zubní protézy mu vylétla do moře. Uţ se nedala zachytit ani zachránit. Loď kvůli její ztrátě nezastavila ani nevypustila potápěče. Pak jsme to probírali, jak si nechat protézu za 15 000 pojišťovnou proplatit. Nenašli jsme ale chytré řešení! Mdloby Na oblíbené palubě si k vedlejšímu stolu přisedla parta Italů, po večeři. Pohodově se bavila aţ do … Jedna Italka se napila pitné vody a… Náhle se ozvala rána, hlava jí ve mdlobách padla na stůl. Krajané kolem ní vzrušeně pobíhali, nepomohli jí, nejsou tak všeobecně vzdělaní v podávání první nemoci jako my Češi. Pak se svalila na podlahu. Nakonec jsem se toho ujal já, v italštině téměř negramotný. Slovo deku pod hlavu nakonec prvně pochopil ţlutý 26
steward a přinesl ji. Pokrčil jsem jí nohy v kolenou. Pomalu přicházela k vědomí. Ţlutí stewardi hned telefonovali lodnímu felčarovi. Jiní ţluťásci zajišťovali bezpečnost místa před kradením. Po chvíli přijela výtahem lékařka s brašnou a dvoukolovým vozíkem. Nijak nezasahovala, jen na ni mluvila italsky. Pak ji přemluvila, aby vstala a sedla si do dvoukoláku. Odváţeli ji; omdlelá ještě stačila zulíbat všechny známé. Výtahem ji odvezli do nultého patra, do nemocnice s márnicí. První pomoc s lékařkou se dostavila výtahem uţ za 10 minut.
Téhle jsem minulý večer při jejích mdlobách na palubě poskytoval první pomoc, zotavila se a po snídani následující den jsme se zulíbali. Nedala jinak…
Beznohý Po pěti hodinách trmácení po Palermu jsem usedl za stůl, na oblíbené deváté palubě. Usmíval jsem se na sousedního Němce a významně si pod stolem zouval boty a stahoval ponoţky z bolavých nohou. On neměl pro mne soucitný výraz, spíše se na mě mračil. Nejdříve jsem nechápal proč? Jeho nohy ho bohuţel nebolely, měl je uţ nahoře amputované, byl to vozíčkář. Později jsme se spřátelili a dle lodního zvyku se na sebe usmívali a zdravili se.
27
Troskotání Při ranním přistáním v Marseille to francouzský lodivod s naší lodí nějak neuměl? Bokem lodního kolosu strašlivě narazil do mola. Rána byla tak silná, ţe jsme skoro všichni spadli z postelí. Zásuvky skříní vyskákaly na podlahy. Zvedl jsem se z koberce a šel kajutou. Zakopl jsem o zásuvku a padl znovu na podlahu. Pak jsem teprve rozsvítil nic nevědě, a čekal na tlampačové instrukce k evakuaci lodi. Důstojnictvo to nějak zamluvilo, jako by se vlastně vůbec nic nestalo.
TRASA LODI Trvala celkem 8 dnů plavby. Savona Civitavecchia Palermo Tunis Palma de Malorka Barcelona Marseille Savona
SAVONA Tam jsme se naloďovali, dojmů z hodinových čekání bylo aţ dost, historií a folklórem města jsem se po nekonečné cestě sem nechtěl rozptylovat. Nalodění nám trvalo 4 hodiny. Dostat 5000 lidí na loď nejde tak rychle.
CIVITAVECCHIA Z přístavu se mi do Říma nechtělo, byl daleko a stejně jsem tam byl uţ dříve. Toulal jsem se přístavním městem pěšky. Zaujal mě elektrifikovaný ţebrák. Elektřinou se otáčel a natahoval na peníze chamtivou pracičku. Před sebou měl čepici s naţebranými mincemi. Nikdo mu ty peníze neukradl. Ani v české demokracii nemáme ještě elektrifikovaného ţebráka! Tak jsme proti tomu vyspělému západu zaostalí! Ještě jsem v tomto městě viděl čtyři ţivé ţebráky, ti mě ale ničím zvláštním nezaujali. Došel jsem hlavní ulicí aţ na její konec. Byla tam vrata a za nimi hřbitov. Nevstoupil jsem raději, třeba by zase chtěli peníze?
28
Elektrický žebrák
PALERMO Čím jiţněji jsme putovali, tím byla vidět větší chudoba světa. Tohle město mělo ţebráků nejvíce. Afričtí přistěhovalci se povalovali po podlaze, v přízemních opuštěných činţovních domech. Veškerý majetek měli poházený kolem sebe. Palermští obyvatelé vozili na dvoukolácích do sběrny kovů kusy kovových předmětů. V tomto městě jsem se o ţivot doslova bál, i ve dne! Pořád jsem musel mít oči na stopkách, aby mě neokradli. Třeba na chodníku jel proti mně motocyklista a troubil, zezadu jel další a troubil zase na něj. Já mezi nimi. Uskočil jsem do vozovky, tam jela koňská droţka a do ní praštilo auto z vedlejší ulice. Vozka vykřikl „stupido“ a jelo se dál. Zděšený jsem byl jenom já! Ulice a chodníky města byly posázeny kusy starého vyházeného nábytku. Město je ještě poškozeno střelbou vyloděných spojenců ze druhé světové války. Střelba je vidět na fasádách, některým domům chybí po válečných operacích horní patra. Přesto mi toto město učarovalo nejvíce ze všech shlédnutých měst. 70 let po konci války (vylodění spojenců) ještě není opravené a dostavěné.
29
Páteční průvod v Palermu
Průvod v Palermu
30
Palermo dole banka hořejší patra odstřelili spojenci
TUNISKO Není členem Evropské unie a tak mi jejich frankofonní pohraničník dal do pasu vstupní vízum. Měnu mají také místní. Kdysi jsem pracoval ve vedlejší Libyi. Mám zaţitou arabskou koloniální angličtinu a umím ještě dnes několik důleţitých arabských vět. Těšil jsem se znovu na Afriku. Přivítala mě opět vlídně, přátelsky a pohostinně. Frankofonní číšník mým výrazům hned porozuměl a ihned mi přinesl opravdu dobrou a silnou kávu. Já jsem vám zatím u restauračního stolu psal pohledy. Nemohl jsem najít poštovní schránku (byla přímo proti mně), tak mi tam pohledy odnesl on. Kawhu (kávu) jsem platil jen málo a v eurech. Vydal jsem se pěšky do přístavního města. Taxíkáři mě přemlouvali k jízdě. Nakonec mě umluvil taxíkář Ali. Město je daleko a musí se projet vojenskou zónou. Domluvili jsme se na 15-ti eurech. Zašli jsme za jeden dům a tam on měl zaparkovaný „černý“ taxík. Kvůli mně na něj posadil ţlutou cedulku TAXI. Zbytky Kartága jsem nechtěl vidět, bylo daleko, základní kameny pravěkých staveb jsem viděl i tady. Ali jezdil jako vrah, na bílých přechodech pro chodce mu lidé museli uskakovat. Byla neděle a to tam je normální pracovní den. Školní mládeţ právě vycházela ze škol. Nikoho jsme naštěstí nepřejeli. Město bylo obyčejně výstavné, viděl jsem další prezidentskou rezidenci a plakát s prezidentem, ještě o 40 let mladším! Koupil jsem poměrně výhodně karton cigaret. Při návratu chtěl Ali o pět euro více, prý jsem mu moc sympatický. Hádal mi o
31
15 let méně. Řekl jsem mu, ţe on je mi také moc sympatický, ale cena byla domluvena na jenom 15. Tak jsme u ní zůstali.
Ptáčníci s dravci pro fotografování s turisty
Můj taxíkář Ali
32
Velbloud k pronájmu
MALORKA Zaujal mě tam bezhlavý ţebrák. Domníval jsem se ţe je také elektrifikovaný. Vyfotil jsem si ho ale nedal mu do čepice peníze. Naštvalo ho to a přibliţoval se pomalu ke mně. Mluvil z prostoru hrudníku a napřahoval na mě pěsti. Raději jsem mu utekl, neuměl jsem se hádat a prát ve španělštině.
Žebrák na mě mluvil z pod kravaty chtěl peníze 33
Mlýn a radnice Malorka
Radnice
34
Policejní ministerstvo
Bubliknář u katedrály
35
Zámek
Bublinky ve větru Malorky
36
BARCELONA I v tomto městě se mluví všemi středomořskými jazyky (umí je zvláště taxíkáři a číšníci). Město je architektonicky neobyčejně zajímavé. Je v něm vidět bohatství bývalého španělského koloniálního světa. Od lodi bylo město na dohled, tak jsem se tam vydal pěšky. Katolické památky jsem vynechal, na vstup čekaly tisíce lidí a mezi nimi, ve frontě účtující baba. Tak poboţný zase nejsem.
Americkou sodovku jsem si nedal
Barcelona
37
Barcelonský upír
Barcelona katedrála
38
Barcelona uliční komedianti
Barcelona socha Columba
MARSEILLE Ráno nezačalo příliš bezpečně. Lodivod naboural lodním kolosem bočně do mola. …. Kyvadlovým lodním autobusem za 7 eur jsem ujel těch osm km do města (na silnici byl hrozný chaos i náš šofér křičel Jéţiš Mária)! V přístavu jsem si koupil zase za 7 lístek na vláček, jedoucí do kopce na Notre Dame. Potulný šumař tam hrál Ave Maria na lesní roh a ţebral. Hodně jsem tam fotografoval a tak ztratil přehled o času. Vlak zpět mi ujel, musel jsem jít dolů do přístavu pěšky. Stejně jsem se chtěl projít pěšky mým prvním francouzským městem. Orientoval jsem se podle 39
slunce, musel jsem ho mít stále v zádech. Bylo to nakonec do přístavu docela blízko, jen pár desítek minut. Zaujal mě ţebrák v přístavu, jeho bída mě fascinovala. Seděl uţ z rána na lavičce a popíjel koňak. Kéţ by francouzská bída došla i do Čech (naši bezdomovci by pak nemuseli pít jenom to krabicové víno)!
Věznice Monte Christa
Marseille z Notre Dame
SAVONA Odjezd autobusem zpět do střední Evropy se také trochu nevydařil. Oděvy se musely zapakovat do označených tašek a večer je postavit před dveře kajuty. Pak se to mělo zařídit samo. 40
Někteří z nás si do zavazadel zapakovali i denní šaty na příští den. Ráno se probudili jen v pyţamu a neměli nic na sebe, kufry uţ byly pryč. Muselo se volat na břeh a sloţitě jim byly nakonec kufry s šaty vráceny. Zase tomu nebyl konec. Někteří naši nepoctivci zcizili dálkové ovládače lodních televizorů. Z lodi volali na břeh, aby je vrátili zpět na loď! Byl to trapas, naši je vytahaly z břemen a delegát je ručně vrátil stewardům. Byl to opět český trapas.
Poslední pohled z lodi na Savonu
Lodní bazény Byly naplněny odsolenou mořskou vodou. Byla ale nadměrně chlorována a lidé z ní vycházeli s popálenou bílou kůţí; tu si pak museli pro regeneraci pomazat v kajutě mastnou kosmetikou. Uţ pak do nich raději nelezli. Lodní kymácení bylo někdy silnější. Pak voda z několika bazénů vytékala na palubu a pod bar. Personál byl hbitý, bazén vypustil a vodu setřel.
41
Loďní účetnictví Platilo se jen kartou, hotové peníze nikde nechtěli. V recepci jsme museli na naši kartu vloţit peníze a ty se za kaţdou útratu a po ranním probuzení počítače sráţely (7 eur denně tuzér jen uţ při probuzení). Po postavení piva mi servírka kartu vrátila a musel jsem jí vţdy podepsat účet. Pak bylo vše v pořádku. Výpis mých nepochopitelných výdajů mi na poţádání kdykoliv v recepci vydali. Divíval jsem se těm číslům! Piráti Neměli jsme se jich prý vůbec bát. Naše plavidlo bylo neobyčejně rychlé proti jejich kocábkám, ujelo by jim. Ve středomoří zatím nejsou, jinak má loď na jiné, nebezpečnější trasy proti nim hlukové dělo. Těch se oni prý bojí. Posádka lodi není ozbrojena ani lehkými palnými zbraněmi. Průvodce nám sdělil, ţe není průvodce ale delegát. Nic nám nesmí v cizině vyprávět! NÁVRAT Vyjeli jsme ze severní Itálie ve 12 hodin v poledne. Uţ před odjezdem nám sdělili, ţe autobusový záchod opět „nefunguje“! Rychle se stmívalo, i tady na jihu. Uţ nebylo z oken autobusu na co se dívat. Jeli jsme zase přes Brenner a pak Bavorskem. Byla tma, mrzlo a sněţilo. Museli jet pomalu. Kolem německé dálnice byla hrůza. Kamion byl na bok převrácen, viděli jsme jen jeho podvozek. Uţ nehořel, přesto u něj stálo asi 10 hasičských vozů. Náš autobus ho sice minul, také ale začal hořet. Vzplanul mu pravý reflektor a my museli ihned zastavit. Ještě ţe byly v okolí sněhové závěje. Sněhem závějí řidiči poţár uhasili a my jeli směrem k pohostinnému Rozvadovu. Tam uţ byl záchod zadarmo ale neuklizený! Jedna manţelka celou noc v autobusu strašlivě kašlala. Bylo to jako v tuberkulózní léčebně. Měla kašel „Rychnovský, Rychnovskýíý, Rychnovskýýíí“. Asi nastydla nadměrným pitím vody s ledem a nekonečným pojídáním zmrzlin. Měl jsem v příruční tašce několik lodních jogurtů Parlamat. Jeden mi nějak pukl a vyhřezl mi do pyţama. Řekl jsem to do noci mezi spící nahlas a autobus se rozesmál. Pak jsem rozespalé spolucestující bavil plytkými příběhy ze Ţiţkova. Na praţskou Florenc jsme přijeli ráno ve čtyři hodiny (16 hodin jízdy a najetých 1200 kilometrů). Bylo tu hrozně nasněţeno a stále ještě sněţilo. Cesta odtud na blízký praţský Ţiţkov byla nemoţná a 42
asi i nebezpečná. Najal jsem si taxík. Ţiţkovské ulice byly liduprázdné a nádherně zasněţené. Dojem mi zkazil potácející se kriminálník, právě před naším domem se tetelící. Měl asi deset rozházených tašek na stanici tramvaje a před našimi domovními vraty. Padaly mu z nich nakradené okurky a jiná zelenina. Motal se kolem mých tašek mého taxíku, na slovní odeslání taxíkáře nereagoval, tak jsem ho musel demokraticky zkopat! Pak uţ byl klid, konečně to pochopil a já s břemeny mohl bezpečně vystoupit. Taxíkář chtěl jenom 140 korun.
1. 2. 3. 4. 5.
ZÁVĚR Nespadl ţádný muţ přes palubu jako se to tam děje v létě. Nikoho z nás nepřepadli, neokradli a ani neznásilnili. Nezlomil jsem si nohy při skluzech po psích výkalech na úzkých středomořských chodnících. Ţenatí muţi naříkali, ţe jim manţelky za zájezd pročůraly peněz za 20 euro. Pojedu-li někdy zase lodí, bude to uţ jen malým parníkem a to jenom po Nilu.
Sbohem COSTO MAGICO
43
44
