Správa a organizace soudnictví z pohledu ekonomické teorie Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Vysoká škola finanční a správní Anotace: Tento text se pokusí rozebrat otázky správy a organizace soudnictví z pohledu ekonomické teorie. Nebude se tedy zabývat praktickými ekonomickými otázkami správy a organizace soudnictví – např. v jaké účetní soustavě by měly soudy účtovat. Neřeší ani problematiku soudcovské samosprávy apod. Zaměří se spíše na obecnější základy fungování soudní soustavy. Klíčová slova: soudnictví, monopol, právní principy, právo na spravedlivý proces, ekonomické principy fungování soudní soustavy
Cíle a úkoly soudnictví, monopolní postavení soudnictví K tomu, abychom mohli organizaci a správu soudnictví posuzovat, je nutno začít rozborem cíle soudnictví. Jakákoliv organizace by měla vycházet z cílů a úkolů daného systému. Co se týče cílů a úkolů soudnictví lze se odkázat na základní právní dokumenty, konkrétně na ústavu ČR (ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a Listinu základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále LZPS). Soudy jsou dle čl. 90 Ústavy povolány k poskytování ochrany právům a k rozhodování o vině a trestu za trestné činy, jsou tedy povolány k výkonu soudnictví. Výkon soudnictví je proto třeba povaţovat za jediný moţný způsob realizaci soudní moci. Dle článku 36 LZPS platí, ţe „kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, ţe byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, můţe se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“. Článek 38 LZPS potom konstatuje, ţe „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Kaţdý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost můţe být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“ A konečně článek 40 LZPS (stejně jako článek 90 Ústavy) stanoví: „Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.“ Z výše uvedeného plyne, ţe soudy mají de facto monopolní postavení na to, aby poskytovaly ochranu právům. V případě rozhodování o trestných činech je tento monopol jednoznačně vyjádřen ústavou, respektive Listinou základních práv a svobod. V případě ochrany jiných práv, se sice můţe ten, jehoţ práva jsou porušena, domáhat ochrany jiným způsobem (např. formou rozhodčího řízení), přinejmenším v případě výkonu svých práv však narazí na to, ţe výkon musí být schválen soudem. V zákonech vymezených případech ochranu právům poskytují i jiné orgány veřejné moci: obecní úřady poskytují ochranu podle § 5 občanského zákoníku, který konkrétně stanoví: „Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se
domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten můţe předběţně zásah zakázat, nebo uloţit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.“, Bezprostřední ochranu je dále povinna poskytnout policie (státní i obecní) a spory mezi telekomunikačními operátory a jejich zákazníky rozhoduje Český telekomunikační úřad, za splnění zákonem stanovených podmínek je přípustná i svépomoc. V těchto případech ovšem zpravidla nejde o jakési suplování rozhodování soudů ani o rozhodnutí o právech, ale o předběţný zásah, jehoţ cílem je předcházení (dalším) škodám, ochrana pokojného stavu a podobně. Vţdy však musí mít občan moţnost obrátit se se svou věcí na soud. Dané monopolní postavení soudu existuje z několika důvodů: - z důvodu zajištění, aby právo na soudní ochranu měl kaţdý. V případě existence soukromých soudů hrozí nebezpečí, ţe tyto soudy budou odmítat zabývat se ochranou práv některých osob (např. osob, které nejsou schopny platit náklady soudního řízení) - z důvodu právní jistoty: pokud by o právních otázkách rozhodovaly soukromé soudy, mohlo by se jejich rozhodování výrazně lišit, takţe by nebylo zřejmé, zdali dané soudy rozhodnou spravedlivě – lze si např. představit, ţe by tyto soudy preferovaly ve svých rozhodnutích lidi s vyššími příjmy, protoţe dané osoby by byly schopny soud uplatit. - Z důvodu zajištění míru a pokoje: jednotná soudní soustava výrazně více garantuje to, ţe její rozhodnutí budou respektována. V případě existence soukromých soudů hrozí nebezpečí, ţe rozhodnutí těchto soudů nebudou respektována, čili ţe nebude zajištěn výkon jejich rozhodnutí. Ukazuje se, ţe na určitém území musí existovat jediná moc, která je schopna výkon soudních rozhodnutí zajistit. V případě existence soukromých soudů rovněţ hrozí nebezpečí, ţe o dané věci bude rozhodovat více soudů, které rozhodnou jinak a výkon jejich rozhodnutí nebude moţno sloučit. V předcházejících bodech jsme implicitně zmínili moţnost existence soukromých soudů. Tato myšlenka není tak absurdní, jak by se na na první pohled mohlo zdát. V teoretické ekonomické literatuře (zejména v případě liberální ekonomie) existují publikace, které kritizují soudy za jejich monopol a navrhují privatizaci soudní soustavy. Z literatury dostupné v češtině lze zmínit např. Boaz (2002), Šíma (2004), Hoppe (2009). Výše uvedené důvody však ukazují, ţe model absolutního soukromého soudnictví by pravděpodobně vedl k velké nejistotě a nezajišťoval by základní cíle soudnictví – tedy garanci oprávněných práv, míru a prosperity. Na druhou stranu i pro soudní monopol platí, ţe se můţe chovat neefektivně, ţe v důsledku nedostatku konkurence není zainteresován na tom, aby své sluţby poskytoval včas, v nejvyšší kvalitě a za nejniţší cenu. Cenou zde rozumíme jednak skutečné náklady osob, které jsou účastny na soudním řízení. Cenou v případě soudnictví ale mohou být i obětované příleţitosti těchto osob - tyto osoby by místo toho mohly dělat něco jiného. Pokud uţ existují důvody pro to, aby soudnictví mělo monopol na zajišťování ochrany práv, není důvod, aby uvnitř soudní soustavy neexistovala určitá konkurence, a aby jednotlivé subjekty, které v soudní soustavě působí, nebyly odměňovány podle toho, jak efektivně danou ochranu zajišťují – pod slovem efektivita si lze představit, jak rychle, kolik srovnatelných případů vyřídí v daném časovém období apod. Bohuţel princip vnitřní konkurence a princip vnitřní stimulace, aby jednotlivé osoby působící v soudnictví usilovaly o efektivitu, není podle našeho názoru v soudnictví včetně jeho organizace a správy dostatečně uplatněn. Důsledné uplatňování některých principů – např. principu, ţe „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, potom podle nás můţe vést k neefektivitě, k pomalosti soudního řízení, tedy v důsledku k tomu, ţe právo na spravedlivý proces nebude zajištěno. Vědomě mírně provokativní návrhy, či otázky: - Co brání tomu, aby si ţalující strana, tedy strana tvrdící, ţe byla zkrácena na svých právech, v občanském soudním řízení mohla vybrat soud, na který se svou ţalobou
obrátí? V takovém případě by nepochybně rostla poptávka po konkrétních soudech, které rozhodují rychle, včas, předvídatelně apod. Pokud by se daná poptávka odrazila i na rozpočtu soudů, případně odměnách osob na nich působících, je velmi pravděpodobné, ţe by se soudy více snaţily rozhodovat efektivně, aniţ by právo na spravedlivý proces bylo potlačeno. Vědomě navrhujeme moţnost obrátit se pouze na soud nikoliv na soudce. Daný návrh by šel zkonkretizovat tak, ţe stále by byl zákonem určený místně příslušný soud. Ţalující strana by však měla právo obrátit se na jiný soud stejného stupně (např. na jiný okresní soud). V takovém případě by musela zaplatit určitý násobek soudního poplatku – tedy platila by vyšší poplatek neţ, kdyby se obrátila na místně příslušný soud. Pokud by ţalující strana u jiného neţ zákonem místně určeného soudu neuspěla, tak by musela zaplatit určitý násobek nákladů řízení – tedy platila by na nákladech řízení více neţ, kdyby se obrátila na místně příslušný soud. Daná opatření by mohly zabraňovat zneuţívání moţnosti obrátit se na jiný neţ zákonem místně příslušný soud. Dané rozdíly (tedy rozdíl mezi násobkem soudního poplatku a běţným soudním poplatkem, respektive rozdíl mezi násobkem nákladů řízení a běţnými náklady řízení) by mohl jít i ve prospěch soudu, na který se ţalující strana obrátila – lze se domnívat, ţe by to soudy stimulovalo, aby rozhodovali rychle, předvídatelně a kvalitně. - Je v odměňování osob působících na soudě dostatečně zohledněno, jak rychle dokáţou danou věc vyřešit, kolik věcí srovnatelného druhu dokáţou vyřešit za nějaký časový úsek (např. kalendářní čtvrtletí nebo rok)? Domníváme se, ţe nikoliv – jinak bychom se opakovaně nesetkávali se stíţnostmi na soudní průtahy apod. Domníváme se dále, ţe platné právní předpisy, které se zabývají odměňováním soudců (zejména zákon č. 236/1995Sb. ve znění pozdějších předpisů), de facto svými ustanoveními nestimulují soudce, aby kvalitně rozhodovali co nejvíce případů a ţe by daná schopnost měla být v platu odpovídajícím způsobem zohledněna – jinými slovy zatím podle nás dostatečně zohledněna není. Výše jsme zdůraznily, ţe se jedná o poněkud provokativní návrhy nebo otázky. Domníváme se, ţe ale jdou správným směrem a ţe je nutno je klást, aby si co nejvíce osob začalo uvědomovat, ţe bez zavedení ekonomických principů, můţe být právo na spravedlivý proces pouhou chimérou – činnost soudů bude taková, ţe v řadě případů daného práva nebude dosaţeno.
Povinnost soudnictví obsloužit každého kdo splňuje podmínky zákona a omezené zdroje Pokud má soudnictví monopol na ochranu práv, na rozhodování o trestných činech apod., musí počítat s tím, ţe se na něj můţe obrátit kaţdý, kdo se domnívá, ţe je porušeno jeho právo. Ze zákona se potom na něj musí obrátit příslušné státní orgány, které vyšetřují trestné činy, protoţe jen soud můţe, jak je výše uvedeno, rozhodnout o tom, zda-li trestný čin byl spáchán a pokud ano, kdo jej spáchal (tj. o vině), a jak má být pachatel potrestán (tj. o trestu). Pokud by soudnictví bylo soukromým monopolem, mohlo by si vybírat, koho, kdo se na něj obrátí, obslouţí. Jako veřejný monopol však nemá právo někoho odmítnout, respektive můţe odmítat pouze ze zákonných důvodů. Povinnost soudu obslouţit de facto kaţdého, kdo se domnívá, ţe je porušeno jeho právo, respektive povinnost soudu zabývat se otázkou viny těch, kdo jsou podezřelí ze spáchání trestných činů, implikuje závaţné důsledky: - soudy musí mít lidské, materiální, finanční a další prostředky, aby svým povinnostem byly schopny v rozumném čase dostát
pravidla soudního rozhodování musí být nastavena tak, aby soudnictví bylo svým povinnostem schopno v rozumném čase dostát Nikoliv náhodou obsahují předcházející řádky slova „v rozumném čase“. Pokud by soudy rozhodovaly o ochraně práv za dlouho, co se na ně ţadatel o ochranu práv obrátil, respektive, pokud by rozhodovaly za dlouho poté, co byl před ně postaven podezřelý ze spáchání trestného činu, tak by de facto ochranu práv nevykonávaly Je však třeba zdůraznit, ţe soudy dopředu neví, kolik osob se na ně v určitém časovém období obrátí (včetně toho, kolik podezřelých ze spáchání trestného činu bude před ně postaveno). Rovněţ neví, jak náročné dané kauzy budou. Tato nejistota ztěţuje plnění výše uvedených cílů. Pokud dojde k tomu, ţe se v nějakém kalendářním období na soud obrátí příliš mnoho osob s poţadavky na ochranu svých práv (respektive je před soud postaveno příliš mnoho podezřelých ze spáchání trestných činů), hrozí nebezpečí, ţe osobní (lidské), materiální, finanční a další prostředky nebudou stačit, aby dané mnoţství osob bylo obslouţeno v rozumném čase. Stejně tak hrozí nebezpečí, ţe procesní pravidla pro rozhodování soudů nebudou schopny zajistit ochranu práv v rozumném čase. Obdobná je situace, pokud jsou nuceny soudy řešit sloţité případy – např. vyţadující značné dokazování apod. I zde hrozí nebezpečí, ţe osobní (lidské), materiální, finanční a další prostředky, respektive procesní pravidla nebudou stačit, případně vyhovovat, aby dané spory byly obslouţeny v rozumném čase Ještě jednou je třeba zdůraznit, ţe soudnictví předem neví, zdali daná moţnost nastane. Ţijeme přitom ve světě vzácných zdrojů a nelze postupovat způsobem, ţe ve prospěch soudnictví přidělíme co největší mnoţství zdrojů, takţe bude schopno zvládnout jakýkoliv počet případů. Zdroje přidělené ve prospěch soudnictví, jiţ nelze pouţít nikde jinde. Pokud tyto zdroje nebudou vyuţity, např. proto, ţe na soudy se obrátí menší počet osob, neţ kolik by bylo schopno obslouţit, tak jsou dané zdroje vyuţity neefektivně. Vědomě ad absurdum: soudce, který nesoudí, protoţe se občané na soudy neobracejí, je neefektivní a bylo by lepší, kdyby raději děla něco jiného. Obecně je přitom zřejmé, ţe maximální počet případů, které bude soudnictví v nějakém časovém okamţiku zvládnout, je vţdy omezený, protoţe soudnictví nelze poskytnout neomezené mnoţství osob, budov, počítačů, financí atd. Vţdy je nutno rozhodovat, ve prospěch které aktivity tyto a další zdroje budou pouţity. Rozhodování by teoreticky mělo probíhat podle principu mezního prospěchu – přednost by měla dostat ta aktivita, které daný zdroj přinese největší prospěch/uţitek. Problémem však zůstává, ţe v případě soudnictví a dalších statků se tento prospěch obtíţně měří, takţe zpravidla nelze jednoznačně rozhodnout, ve které oblasti by určitý zdroj (např. počítač) byl nejvíce prospěšný. Navíc stále nesmíme zapomínat na povinnost soudnictví obslouţit kaţdého, kdo se na něj obrátí a splňuje zákonné podmínky, aby soud jeho ţádost řešil. I kdyby teoreticky uţitek z daného sporu byl niţší neţ uţitek z jiné činnosti, kterou by zdroj vyuţitý pro řešení dané ţádosti (daného sporu) mohl vykonávat, pravidlo prospěchu správně uplatnit nelze: vzhledem k povinnosti soudnictví zabývat se kaţdou ţádostí, která splňuje stanovené podmínky, by daný zdroj měl být pouţit ve prospěch soudnictví. Situace ještě můţe být zkomplikována tím, ţe podobnou povinnost obslouţit kaţdého, kdo splňuje zákonem stanovené podmínky, nemusí mít pouze soudnictví, ale i další aktivity veřejného sektoru. De facto má tuto povinnost zdravotnictví, které je povinno obslouţit kaţdého, kdo má na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky. Opět vědomě ad absurdum: představme si situaci, ţe ve veřejném sektoru existuje právě jeden nevyuţitý počítač. Ve stejnou chvíli se na soud obrátí osoba A, která ţádá o ochranu svého práva, a na zdravotní zařízení osoba B, která ţádá o léčení. K vyřešení obou ţádostí je třeba vyuţít zmíněný nevyuţitý počítač, přičemţ není k dispozici další počítač ani zdroje na jeho pořízení. Počítač nelze vyuţít pro řešení obou ţádostí současně. Pokud bude pouţit pro jednu z některých ţádostí, bude muset být vyuţit po dobu alespoň jednoho měsíce. Bude-li daný počítač vyuţit ve prospěch soudu, hrozí nebezpečí, ţe osoba B zemře. Bude-li -
tento počítač vyuţit ve prospěch zdravotnictví, hrozí nebezpečí, ţe osoba A přijde o 1 mld. Kč, kterou jiţ nedostane zpět. Lze za takové situace nějak správně/spravedlivě rozhodnout? Daný případ je samozřejmě, jak jsme zdůraznili, vědomě doveden ad absurdum. Nicméně obecná podstata zůstává – v mnoha případech nelze jednoznačně rozhodnout, pro který účel mají být zdroje, které má veřejný sektor k dispozici, pouţity. Budou-li pouţity pro určitou oblast, hrozí nebezpečí, ţe budou poškozeny nebo zamřeny oprávněné zájmy osob v druhé oblasti. U veřejného sektoru vzácnost zdrojů neplyne jen z obecné charakteristiky, ţe zdrojů na zemi je omezené mnoţství, včetně omezeného času. V případě veřejného sektoru je zřejmé, ţe nikoliv všechny zdroje, kterými lidstvo disponuje, mohou být pouţity ve prospěch tohoto sektoru. Pokud by všechny nebo většina zdrojů, kterými lidstvo disponuje, byla pouţita ve prospěch veřejného sektoru, nebyla by moţná ţádná soukromá iniciativa, respektive by soukromá iniciativa byla výrazně omezena, coţ by v konečných důsledcích vedlo k tomu, ţe statků slouţících k uspokojování lidských potřeb (např. počítačů) by bylo nedostatečné mnoţství. Veřejný sektor by potom nemohl těmito statky disponovat, takţe by nemohl plnit své úkoly. Opět dovedeno ad absurdum – protoţe veřejný sektor je zpravidla financován prostřednictvím daní: pokud zdanění bude převyšovat nějakou rozumnou mez, dojde k omezení legálních podnikatelských aktivit a poklesu daňového výnosu – danou závislost vyjadřuje tzv. Lafferova křivka (blíţe k problematice Lafferovy křivky např. Hamerníková (2007)). Veřejnému sektoru se tak sníţí mnoţství prostředků, které má k dispozici. Výše uvedené lze opět zobecnit: z principu věci veřejný sektor (tedy ani soudnictví jako jeho součást) zajišťovat neomezené mnoţství úkolů, neboť zajištění tohoto neomezeného mnoţství úkolů by znamenalo značné zdanění, případně mít k dispozici značné mnoţství vzácných zdrojů. Vţdy by ale tyto kroky vedly k poklesu individuálních aktivit občanů, tedy k tomu, ţe by veřejný sektor v konečných důsledcích měl menší mnoţství zdrojů a statků k uspokojování svých úkolů. Pro to, aby veřejný sektor nedisponoval maximálním mnoţstvím zdrojů (maximálním zdaněním) hovoří i další skutečnost: ve veřejném sektoru nelze oproti soukromému sektoru stimulovat osoby, které ve veřejném sektoru pracují, k vlastní iniciativě – zejména proto, ţe danou iniciativu nelze dostatečným způsobem odměnit. Jinými slovy osoby působící ve veřejném sektoru nejsou dostatečně stimulovány k efektivitě, aby vzácné zdroje šetřily, aby je pouţívaly k činnostem přinášejícím největší efekt apod. Opět tak dochází k plýtvání se vzácnými zdroji, jeţ se odráţí i v tom, ţe veřejný sektor neplní dostatečně své úkoly. Výše uvedené můţeme shrnout, v na první pohled nepříliš objevné konstatování, ţe objem zdrojů a statků, které má soudnictví k dispozici, nutně musí být omezené. Podstatné však je uvědomit, si danou objektivní nutnost i skutečnost, ţe toto omezené mnoţství nemusí být dostatečné pro splnění všech cílů, které je soudnictví ze zákona (dokonce z ústavního zákona) povinno plnit. Samozřejmě lze namítat, ţe v dlouhém období lze statisticky vysledovat kolik osob se na soudy obrací, a podle toho soudnictví stanovit takový objem prostředků, aby tyto osoby bylo schopno uspokojit. Přesto ale existují moţná nebezpečí: - Průměr je ošidný. Pokud se v jednom kalendářním roce na soudnictví obrátí málo osob a v druhém hodně osob, tak v druhém kalendářním roce nemusí být všechny osoby obslouţeny a mohou být zkráceny na svých právech. - Společnost se neustále vyvíjí. To, co platilo v minulosti, nemusí platit v současnosti. Obecně se zdá, ţe komplexnost vztahů mezi lidmi v čase roste, tudíţ roste i pravděpodobnost lidských sporů. V současnosti můţe soudnictví řešit i spory, které dříve řešit nemuselo – např. v oblasti genetiky, lidských transplantátů, geneticky modifikovaných rostlin, ochranu osobnosti způsobené moderními sdělovacími prostředky apod. Dokazování a další úkony v těchto a dalších oblastech mohou být
-
nákladné a stávající objem zdrojů nemusí stačit k zabezpečení všech úkonů, které v takovém případě musí soudnictví učinit. Nejrůznější změny mohou vést k nečekanému zahlcení soudní soustavy. Typickým příkladem jsou společenské země – v ČR např. přechod od socialismu ke kapitalismu, který logicky byl doprovázen velkým mnoţstvím sporů a vedl k určitému zahlcení soudní soustavy v první polovině 90. let 20. století. Zahlcení však nemusí přinést jen zásadní společenské změny, ale i nejrůznější změny zákonů – v ČR lze v této souvislosti upozornit na jiţ schválený trestní zákon, která nabývá účinnosti od 1. ledna 2010, a na uvaţovaný nový občanský zákoník. Nelze vyloučit, ţe dané nové zákony povedou ke zvýšení počtu osob, které se na soud budou obracet – i kdyţ, zejména v případě nového trestního zákoníku, je zřetelný trend neřešit některé trestné činy před soudem.
Právo na spravedlivý proces kontra ekonomické princip, obecně Správu a organizaci soudnictví je nutno obecně konstruovat tak, aby s omezeným mnoţstvím zdrojů, bylo soudnictví schopno uspokojit všechny osoby, které se na soud obrátí, a které mají nárok, aby se soud jejich věcí zabýval. To se lehko řekne/napíše, ale hůře činí. Opět existuje řada bariér, aby daného cíle mohlo být snadno dosaţeno. Řada bariér je přitom logický. Jiţ citované zásady, ţe „kaţdý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, případně zásada“ Kaţdý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“, které lze shrnout pod pojmy právo na spravedlivý proces (má smysl zdůraznit, ţe tento pojem zahrnuje i další zásady jako: „Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“), implikují nutnost pravidel, které musí soudy dodrţovat bez ohledu na povahu věci, tedy i v případech, kdy by bylo ekonomičtější daná pravidla nedodrţovat. Nicméně pokud by daný ekonomický postup vedl např. k porušení rovnosti účastníků, případně k porušení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, nebo byl v rozporu s jinými pravidly, soudního řízení, nemůţe být pouţit. Právo na spravedlivý proces ve své sobě implicitně obsahuje zásadu, ţe spravedlnost má přednost před ekonomickými principy. Vědomě mírně zjednodušeně lze konstatovat, ţe právo na spravedlivý proces ve své podobě v sobě obsahuje zásadu: „spravedlnosti musí být dosaţeno, ať to stojí, co to stojí.“ Jak opět postupujeme vědomě metodou ab absurdum, je čtenáři asi zřejmé, proč tak činíme – chceme ukázat, ţe důsledné trvání na uplatňování práva na spravedlivý proces, principů spravedlnosti, můţe vést k tomu, ţe ve skutečnosti tyto principy nebudou naplněny. Důsledné uplatňování těchto principů můţe vést přesně k tomu, na co jsme upozorňovali výše, ţe dojde k zahlcení soudní soustavy, ţe soudní řízení bude trvat dlouho, tedy k tomu, ţe se osoby spravedlnosti buď vůbec nedočkají, nebo se jí dočkají za velmi dlouho. Justice si je samozřejmě dané pasti vědoma a má v sobě zabudovány určité mechanismy, které se snaţí dosáhnout toho, aby fungování justice bylo ekonomické, aby principů spravedlnosti, práva na spravedlivý proces bylo dosaţeno s minimem nákladů, čímţ se tedy snaţí dosáhnout i toho, aby daných principů a práva mohlo dosáhnout co nejvíce lidí a v reálním čase, tedy, jak uţ jsme uvedli výše, snaţí se dosáhnout toho, aby principy spravedlnosti a právo na spravedlivý proces byly vůbec naplněny. Dané mechanismy najdeme zejména v procesních ustanoveních, tedy zejména v občanském soudním řádu, trestním řádu a v zákoně o soudním řízení správním. Na druhou stranu tyto zákony rovněţ obsahují zásady, které jednoznačně upřednostňují principy spravedlnosti i za
cenu „ať to stojí, co to stojí.“ Domníváme se, ţe pro čtenáře můţe mít smysl učinit u výše uvedených předpisů výtah vybraných ustanovení, které podle našeho názoru buď spíše upřednostňují principy spravedlnosti i za cenu, ať to stojí, co to stojí, nebo naopak ty ustanovení, které se snaţí o uplatňování ekonomických principů.
Právo na spravedlivý proces kontra ekonomické princip, konkrétně - OSŘ Začněme občanským soudním řádem (zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále OSŘ). Ţe ekonomické hledisko není na prvním místě, je zřejmé podle našeho ustanovení např. z těchto ustanovení OSŘ: - §18: „Účastníku, jehoţ mateřštinou je jiný neţ český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéţ platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímţ se nelze dorozumět jinak neţ některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob.“ §43: „Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náleţitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.“ §96: „Ţalobce (navrhovatel) můţe vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Jestliţe ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z váţných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, ţe zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.“ - §78: „Před zahájením řízení o věci samé lze na návrh zajistit důkaz, je-li obava, ţe později jej nebude moţno provést vůbec nebo jen s velkými obtíţemi.“ - §116 Veřejnost můţe být pro celé jednání nebo pro jeho část vyloučena, jen kdyby veřejné projednání věci ohrozilo tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, obchodní tajemství, důleţitý zájem účastníků nebo mravnost. - §120: „Ve věcech, v nichţ lze zahájit řízení i bez návrhu, jakoţ i v řízení o povolení uzavřít manţelství, v řízení o určení a popření rodičovství, v řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění a v řízení o některých otázkách obchodních společností, druţstev a jiných právnických osob (§ 200e) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, neţ byly účastníky navrhovány. Nejde-li o výše uvedená řízení, můţe soud provést jiné neţ účastníky navrţené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.“ - §126: „Kaţdá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď můţe odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud.“ Ekonomicky můţe být opravdu velmi nevýhodné, aby se někdo dostavoval k soudu a vypovídal jako svědek. - §127: „Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimţ je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci můţe také uloţit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců,
-
-
-
mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce můţe se soud v odůvodněných případech spokojit písemným posudkem znalce.“ §138: „Na návrh můţe předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.“ §213: Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud můţe zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vţdy, má-li za to, ţe je z nich moţné dospět k jinému skutkovému zjištění, neţ které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichţ soud prvního stupně neučinil ţádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaţe by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliţe ke skutečnosti, jeţ jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichţ při zjišťování skutkového stavu vycházel. §259: Poţádá-li o to oprávněný před podáním návrhu na výkon rozhodnutí nebo při podání tohoto návrhu a povaţuje-li to předseda senátu za účelné, předvolá povinného a vyzve ho k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou mu ukládá rozhodnutí. § 260: Jde-li o vymáhání výţivného pro nezletilé dítě, poskytne soud na ţádost účastníka pomoc při zjišťování bydliště toho, komu z rozhodnutí vyplývá povinnost. Soud přitom postupuje v součinnosti s jinými státními orgány. Na ţádost účastníka, kterému rozhodnutí přiznává právo na zaplacení peněţité částky, dotáţe se soud toho, komu je zaplacení peněţité částky uloţeno, zda a od koho pobírá mzdu nebo jiný pravidelný příjem, popřípadě u které banky, pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního druţstva (dále jen „peněţní ústav“) má své účty a jaká jsou čísla těchto účtů.
Naopak svým způsobem ekonomické principy lze najít např. v těchto ustanoveních OSŘ: - §6 konstatuje: „V řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.“ Lze se domnívat, ţe toto ustanovení nepřímo nabádá k ekonomickému postupu, ale daný postup je v něm vyjádřen vskutku spíše nepřímo. - §75 b): K zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběţným opatřením, je navrhovatel povinen sloţit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběţného opatření, jistotu ve výši 50 000 Kč a v obchodních věcech ve výši 100 000 Kč. Podalo-li návrh na předběţné opatření více navrhovatelů, jsou povinni jistotu sloţit společně a nerozdílně. Nebude-li jistota … sloţena, předseda senátu návrh na předběţné opatření odmítne. Výše uvedené neplatí, a) jde-li o předběţné opatření podle § 76a a 76b; b) jde-li o předběţné opatření pro řízení, které můţe soud zahájit i bez návrhu; c) jde-li o předběţné opatření ve věci výţivného; d) jde-li o předběţné opatření ve věci pracovní; e) jde-li o předběţné opatření ve věci náhrady škody na zdraví; f) osvědčí-li navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběţného opatření, ţe jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků (§ 138); g) je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehoţ důsledku by mohla navrhovateli vzniknout újma, a navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběţného opatření osvědčí, ţe jistotu bez své viny nemohl sloţit. - §77c): „Předseda senátu můţe, vyţadují-li to okolnosti, uloţit navrhovateli povinnost sloţit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla zajištěním předmětu důkazního prostředku. Výši jistoty stanoví předseda senátu s přihlédnutím k
-
-
-
-
-
-
-
okolnostem případu, maximálně však ve výši 100 000 Kč. Takto stanovená jistota je splatná do 8 dnů od doručení rozhodnutí o stanovení jistoty navrhovateli. Podalo-li návrh více navrhovatelů, jsou povinni jistotu sloţit společně a nerozdílně.“ §100: „Jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Přitom usiluje především o to, aby spor byl vyřešen smírně.“ §113: S řízením o určení otcovství je spojeno řízení o výchově a výţivě nezletilého dítěte. § 113a: S řízením o určení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti nebo členské schůze druţstva je spojeno řízení o náhradu škody, která vznikla z tohoto neplatného usnesení. § 114a: „..připraví předseda senátu jednání tak, aby bylo moţné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.“ §118a: „Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, ţe účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.“ §118b: „Ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneuţitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, v incidenčních sporech v rámci insolvenčního řízení, o základu věci ve sporech o ochranu hospodářské soutěţe, o základu věci ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohroţených nekalým soutěţním jednáním, o základu věci ve sporech z porušení nebo ohroţení práva na obchodní tajemství a v dalších případech stanovených zákonem mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíţí. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiţ má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.“ §118c: „Dochází-li v projednání věci k průtahům proto, ţe účastník je nečinný nebo ţe přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, můţe soud, li to účelné …, na návrh jiného účastníka usnesením rozhodnout, ţe ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou určí, a ţe k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíţeno; lhůta nesmí být kratší neţ 15 dnů od doručení usnesení.“ §119: „Jednání můţe být odročeno jen z důleţitých důvodů, které musí být sděleny. Nebrání-li tomu okolnosti případu, oznámí předseda senátu při odročení jednání den, kdy se bude konat další jednání;“ §122: „Je-li to účelné, můţe být o provedení důkazu doţádán jiný soud nebo předseda senátu můţe důkaz z pověření senátu provést mimo jednání. Účastníci mají právo být přítomní u takto prováděného dokazování. Jeho výsledky je třeba vţdy při jednání sdělit.“ §133a: „Skutečnosti tvrzené o tom, ţe účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboţenství, víry, světového názoru, zdravotního postiţení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Skutečnosti tvrzené o tom, ţe účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého rasového nebo etnického původu, má soud ve věcech poskytování zdravotní a sociální péče, pomoci v hmotné nouzi, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a
-
-
-
-
členství v profesních a zájmových sdruţeních a při prodeji zboţí v obchodě nebo poskytování sluţeb za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“ §134: „Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakoţ i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, ţe jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“ § 135: „Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, ţe byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postiţitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakoţ i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.“ §136: „Lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtíţemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.“ §202: „Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímţ bylo rozhodnuto o peněţitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíţí; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.“ §205: „Odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímţ bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, ţe a) nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaţe místo samosoudce rozhodoval senát, b) soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, c) řízení je postiţeno jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, d) soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navrţené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, e) soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, f) dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, g) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ §205a): „Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliţe a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, ţe v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichţ spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, ţe pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a ţe odvolatel nebyl řádně poučen e) odvolatel nebyl řádně poučen; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.“ §212: „Odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán a) ve věcech, v nichţ lze zahájit řízení bez návrhu, b) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, c) v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, ţe se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní, třebaţe odvolání podal jen některý z účastníků, d) jestliţe z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.“
-
-
-
§228: „Ţalobou na obnovu řízení účastník můţe napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl pouţít v původním řízení před soudem prvního stupně, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.“ §229: „Ţalobou pro zmatečnost účastník můţe napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliţe a) bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleţí do pravomoci soudů, b) ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, c) účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen, d) nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba, e) rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, f) soud byl nesprávně obsazen, ledaţe místo samosoudce rozhodoval senát, g) bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího.“ §230: „Ţaloba není přípustná proti a) rozsudkům, kterými bylo vysloveno, ţe se manţelství rozvádí, ţe je neplatné nebo ţe zde není, a proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno zrušení, neplatnost nebo neexistence partnerství; b) jen proti výrokům rozhodnutí o nákladech řízení, o lhůtě k plnění a o předběţné vykonatelnosti; c) jen proti důvodům rozhodnutí. Ţaloba na obnovu řízení není přípustná téţ proti rozsudkům a usnesením, jejichţ zrušení nebo změny lze dosáhnout jinak, nepočítaje v to dovolání. Ţaloba pro zmatečnost není přípustná také proti usnesení, jímţ bylo rozhodnuto o ţalobě pro zmatečnost.“ §237: „Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiţ bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiţ bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak neţ v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, ţe byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiţ bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliţe dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, ţe napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“ “Dovolání není přípustné a) ve věcech, v nichţ dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněţitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíţí, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaţe jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.“
Právo na spravedlivý proces kontra ekonomické princip, konkrétně – zákon o soudním řízení správním Další předpis, který rozebereme je zákon o soudním řízení správním (zákon č. 150/2002Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen SŘS). Tento zákon spíše obsahuje jak ustanovení, která nejsou postavena na ekonomických principech, tak ustavení, která tyto principy preferuje. K prvním, tedy nikoliv na ekonomických principech, patří: - §16: „Senát Nejvyššího správního soudu (NSS) se skládá a) z předsedy a šesti soudců ve věcech volebních, ve věcech politických stran a politických hnutí a v řízení o kompetenčních ţalobách, b) předsedy a čtyř soudců, rozhoduje-li o kasační stíţnosti
-
-
-
-
-
ve věcech mezinárodní ochrany.“ Je zde otázka, zda daný počet soudců není poněkud nadbytečný. Pokud pouţijeme analogie, tak o ústavní stíţnosti rozhoduje Ústavní sod v senátu sloţením pouze celkem ze tří soudců. NSS má tedy ve zde zmíněných případech senát početnější, i kdyţ povaha řízení se blíţí ústavní stíţnosti. §36: „Účastník, který doloţí, ţe nemá dostatečné prostředky, můţe být na vlastní ţádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.“ §49: „Jednání je veřejné. Veřejnost můţe předseda senátu vyloučit, a to i pro určitou část jednání, jen z důvodu ochrany utajovaných informací, obchodního tajemství, mravnosti nebo veřejného pořádku. V takovém případě na ţádost účastníka povolí účast na jednání dvěma jeho důvěrníkům, nemá-li tím být zjevně zmařen účel vyloučení veřejnosti, a poučí je o následcích porušení povinnosti mlčenlivosti.“ §56: „Soud mimo pořadí věcí, v jakém k němu došly, vyřizuje přednostně návrhy na přiznání odkladného účinku, návrhy na předběţná opatření, návrhy na osvobození od soudních poplatků a návrhy na ustanovení zástupce.“ Dané přednostní vyřizování věci můţe být v některých případech nákladné. §77: „V rámci dokazování můţe soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.“ §102: „Kasační stíţnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímţ se účastník řízení, z něhoţ toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěţovatel“) domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stíţnost je přípustná proti kaţdému takovému rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak.“ Ustanovení obsahující důvody kasační stíţnosti (§120 a následující SŘS).
K druhým, tedy ustanovením, obsahující ekonomické principy patří: - §5: „Nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon.“¨ - §10: Úkony, které by příslušný soud mohl provést jen s obtíţemi nebo neúčelnými náklady anebo které v jeho obvodu provést nelze, provede podle jeho doţádání okresní soud nebo specializovaný senát krajského soudu. - §39: „Samostatné ţaloby směřující proti témuţ rozhodnutí anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, můţe předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání.“ - §42: Jestliţe doručování písemností zřejmě bude spojeno s průtahy nebo s obtíţemi, můţe předseda senátu uloţit tomu, jehoţ se to týká, aby si pro doručování zvolil zmocněnce, jemuţ lze doručovat bez obtíţí, a poučí jej, ţe jinak se písemnosti budou ukládat u soudu s účinky doručení. Ten, komu bylo doručeno uloţením, má právo vyzvednout si rozsudek nebo usnesení anebo poţádat, aby mu byl zaslán na udanou adresu. Je-li zřejmé, ţe doručování osobám zúčastněným na řízení bude neúměrně zdlouhavé, nákladné, administrativně náročné anebo nemoţné, zejména pro jejich velký počet nebo proto, ţe je nelze jednotlivě určit, lze jim na základě opatření předsedy senátu doručit vyvěšením rozhodnutí nebo jiné písemnosti na úřední desce soudu. Soud můţe téţ uveřejnit své rozhodnutí nebo jinou písemnost způsobem umoţňujícím dálkový přístup anebo na úřední desce obecního úřadu.
-
-
-
-
-
§51: „Soud můţe rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliţe to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, ţe souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“ §52: „Soud rozhodne, které z navrţených důkazů provede, a můţe provést i důkazy jiné.“ §68: „Ţaloba je nepřípustná také tehdy a) nevyčerpal-li ţalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaţe rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného, b) jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, c) je-li jediným jejím důvodem tvrzená nicotnost napadeného rozhodnutí, nedomáhal-li se ţalobce vyslovení této nicotnosti v řízení před správním orgánem, d) směřuje-li jen proti důvodům rozhodnutí, e) domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.“ §68: „Ţaloba je nepřípustná také tehdy, a) nevyčerpal-li ţalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaţe rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného, b) jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, c) je-li jediným jejím důvodem tvrzená nicotnost napadeného rozhodnutí, nedomáhal-li se ţalobce vyslovení této nicotnosti v řízení před správním orgánem, d) směřuje-li jen proti důvodům rozhodnutí, e) domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.“ §76: „Soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) proto, ţe skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyţaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Ustanovení o prekluzivních lhůtách pro jednotlivé ţaloby (např. ustanovení §72, §80, §84 SŘS).
Právo na spravedlivý proces kontra ekonomické princip, konkrétně – trestní řád Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen TŘ) obsahuje spíše ustanovení, která nejsou zaloţena na ekonomických principech: - §2: „Jestliţe tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiţ je Česká republika vázána;“. Lze si představit situaci, kdy není z ekonomického hlediska účelné postupovat v trestním řízení. Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně.
-
-
-
-
-
-
-
-
Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Kaţdý, kdo prohlásí, ţe neovládá český jazyk, je oprávněn pouţívat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, ţe ho ovládá.“ §7: „Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat doţádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů.“ §36 a §36a, který stanoví, kdy musí mít obviněný obhájce. Dále §38, kdy se obviněnému obhájce ustaví, pokud si jej v případech, kdy jej musí mít, nezvolí. §43: „Ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlíţet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.“ Lze si představit situace, kdy výkon tohoto práva můţe být velmi nákladný. §65: „Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlíţet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí.“ Opět si lze představit situace, kdy výkon tohoto práva můţe být velmi nákladný. Ustanovení o vazbě, která de facto zcela pomíjí, ţe vazba je ekonomicky velmi nákladná. Ustanovení o vydání a odnětí věci důleţité pro trestní řízení, zajištění peněţních prostředků na účtu, zajištění zaknihovaných cenných papírů a zajištění nemovitosti, které opět de facto neberou v úvahu, ţe dané kroky mohou být v některých případech velmi nákladné. §97: „Kaţdý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důleţitých pro trestní řízení.“ I tato povinnost můţe být v některých případech velmi nákladná.“ §151: „Náklady nutné k provedení trestního řízení včetně řízení vykonávacího nese stát; nenese však vlastní náklady obviněného, zúčastněné osoby a poškozeného, ani vydání způsobená zvolením obhájce a zmocněnce. Stát však nese náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stíţnosti pro porušení zákona. Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu;“ §151a: „Obviněný, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníţenou odměnu, a poškozený, který má nárok na ustanovení zmocněnce, mohou ţádat, aby předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodl o tom, ţe stát ponese náklady na znalecký posudek, který obviněný nebo poškozený vyţádá.“ §158: „Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichţ podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; je povinen činit téţ nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti. Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin, je povinen přijímat státní zástupce a policejní orgán.“. I tyto kroky mohou být někdy velmi nákladné. §165: „Policejní orgán můţe připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umoţnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Zejména tak postupuje, jestliţe obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. Obhájce je jiţ od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při
-
-
vyšetřovacích úkonech, jejichţ výsledek můţe být pouţit jako důkaz v řízení před soudem, ledaţe nelze provedení úkonu odloţit a vyrozumění o něm zajistit. Můţe obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, aţ orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo.“ Opět je nutno poukázat na náklady s tím spojené. §183: „Kdykoliv v průběhu řízení před soudem můţe předseda senátu poţádat policejní orgán o opatření jednotlivého důkazu, o předvedení osoby nebo o doručení písemnosti. Policejní orgán je povinen mu urychleně vyhovět.“ §199: „Hlavní líčení koná soud zásadně veřejně.“ §259: „Rozhodnout sám rozsudkem ve věci můţe odvolací soud, jen je-li moţno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se můţe odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliţe v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené jiţ v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Odvolací soud nemůţe sám a) uznat obţalovaného vinným skutkem, pro nějţ byl napadeným rozsudkem zproštěn, b) uznat obţalovaného vinným těţším trestným činem, neţ jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně.“ Opět platí, ţe důsledné dodrţování daných zásad můţe být velmi nákladné.
Neplatí však, ţe by trestní řád ţádné ekonomické prvky neobsahoval. Můţeme je najít např. v následujících ustanoveních: - §20: „Proti všem obviněným, jejichţ trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důleţité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení.“ - §47a: „Soud a v přípravném řízení státní zástupce upustí od provedení zajišťovacích úkonů nebo zajištění zruší, pokud obviněný nebo s jeho souhlasem jiná osoba sloţí na účet soudu u peněţního ústavu peněţitou jistotu ve výši odpovídající pravděpodobnému nároku poškozeného na náhradu škody; jiná osoba musí být seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, které vedly nebo by mohly vést k zajištění.“ - §53: „Soud, státní zástupce a policejní orgán vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení ve svém obvodu zpravidla sami. Mimo svůj obvod vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení doţádáním okresního soudu, státního zástupce nebo policejního orgánu, v jehoţ obvodu má být úkon proveden; jestliţe věc nesnese odkladu nebo je-li toho pro řádné posouzení věci nezbytně třeba, vykonají však úkon i mimo svůj obvod sami.“ - §164: Policejní orgán postupuje při vyšetřování z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důleţitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu. Výslechy svědků provádí, jestliţe se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon nebo jde-li o výslech osoby mladší patnácti let, osoby, o jejíţ schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, anebo nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, ţe na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Jinak poškozeného a další svědky vyslechne jen tehdy, jestliţe hrozí z jiného důvodu, ţe bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro sloţitost věci odůvodněn předpoklad
-
delšího trvání vyšetřování. Úkony, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání, nemusí policejní orgán opakovat, byly-li provedeny způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. §259: „Je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, můţe odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliţe nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, ţe je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtíţně proveditelné doplnění dokazování.“
V některých případech se dokonce v TŘ přístup preferující ekonomické hledisko a přístup preferující jiné hodnoty, protínají. Lze zmínit např. následující ustanovení: - §183a: „V řízení před soudem můţe předseda senátu nebo jiný pověřený člen senátu výjimečně z důleţitých důvodů vyslechnout obviněného, svědka, znalce nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání. Státní zástupce i obhájce obviněného, kterého se takový úkon týká, jsou oprávněni se takového úkonu zúčastnit a o jeho konání být včas vyrozuměni, ledaţe nelze provedení úkonu odloţit a jejich vyrozumění nelze zajistit. Účast obviněného na takovém výslechu můţe být připuštěna zejména v případech, kdy nemá obhájce, a jde-li o výslech svědka, který má právo odepřít výpověď.“ - §215: „Státní zástupce, obţalovaný a jeho obhájce mohou ţádat, aby jim bylo umoţněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. Předseda senátu jim vyhoví zejména tehdy, jestliţe jde o důkaz prováděný k jejich návrhu nebo jimi opatřený a předloţený; není povinen jim vyhovět, jde-li o výslech obviněného, výslech svědka mladšího neţ patnáct let, nemocného nebo zraněného svědka, anebo jestliţe by provedení důkazu některou z uvedených osob nebylo z jiného závaţného důvodu vhodné.“
Právo na spravedlivý proces kontra ekonomické principy – zhodnocení a možná řešení Pokud bychom jednotlivé procesní předpisy upravující různé druhy soudních řízení měli srovnat, nepřekvapí, ţe nejvíce ekonomických principů v sobě obsahuje občanský soudní řád. Nepřekvapí proto, ţe většina řízení se vede na návrh soukromé osoby, odpůrce je rovněţ zpravidla soukromá osoba. Právo v takovém případě nabízí daným subjektům relativně dostatek dalších moţností, jak eventuelní spor řešit, respektive jak mu předejít. Porušení práva, ke kterému dochází v občanských věcech, má zpravidla mírnější důsledky neţ v porušení práva ve věcech, které se řeší v soudním řízení správním a v trestním řízení. Poţadavek práva na spravedlivý proces proto není tolik v rozporu s uplatněním ekonomických principů. Ještě jednou zdůrazněme, ţe uplatňování ekonomických principů oslabuje právo na spravedlivý proces jen částečně. Pokud by v jakémkoliv soudním řízení vůbec nebyly uplatňovány ekonomické principy, nebylo by moţné vést ani ţádný spravedlivý proces. Relativně hodně ekonomických přístupů v sobě obsahuje i soudní řízení správní. Důvodem je i zde, ţe řízení se vede na návrh, tedy nikoliv z úřední povinnosti. Před tím neţ proběhne soudní řízení správní, tak zpravidla probíhají jiná řízení. Svým způsobem se soudní řízení správní chápe jako krajní prostředek, jak se domoci svých práv. Na druhou stranu odpůrcem je vţdy orgán veřejné moci, orgán, který má autoritativní oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob, respektive stanovovat, zdali právo je nebo není. Jeho rozhodnutí
tak mohou znamenat významný zásah do práv soukromých osob a je nutno, aby ti, kdo se domnívají, ţe byli na svých právech činností nebo nečinností orgánu veřejné moci dotčeni, měli šanci na nápravu. Proto principy spravedlivého procesu musí převaţovat. Pokud hovoříme o soudním řízení správním, nelze nezmínit zkušenost první republiky. Jakkoliv byla odlišná výchozí situace i odlišná organizace a způsob právního soudnictví, má smysl připomenout, ţe neuplatňování ekonomických principů vedlo k zahlcení tehdejšího právního soudnictví, takţe jednotlivé osoby, měly často pramalou šanci domoci se svých práv. Nejméně jsou ekonomické principy, opět logicky, uplatněny v trestním řízení. Jiţ samotné řízení, které se vede z úřední povinnosti, můţe znamenat výrazný zásah do práv jednotlivých osob – obviněného, obţalovaného, poškozeného, svědka apod. Samotné rozhodnutí zejména v případě obţalovaného, kdy toto rozhodnutí můţe skončit rozsudkem o jeho vině a trestu, znamená zásah ještě větší. Nelze připustit, aby toto rozhodnutí bylo chybné proto, ţe bylo zanedbáno právo na spravedlivý proces. Historie a praktické zkušenosti znají nejen z ČR, ale i ze zahraničí bohuţel řadu případů, kdy k chybnému rozhodnutí došlo, kdy právo na spravedlivý proces respektováno nebylo, a kdy v důsledku toho byli nevinní lidé odsouzeni, v některých případech dokonce zbaveni ţivota. Dané jevy je třeba co nejvíce eliminovat. Na druhou stranu ale i v trestním řízení platí, ţe objem zdrojů, které lze pouţít pro trestní řízení je omezený. Pokud nebudeme uplatňovat v trestním řízení v optimální míře ekonomické principy, můţe dojít k tomu, ţe na vyšetření některých trestných činů nebude mít společnost dostatek prostředků, protoţe prostředky určené pro trestní řízení pouţila nadměrně na vyšetřování jiných trestných činů. Stále se tedy do určité míry pohybujeme v začarovaném kruhu: absolutní uplatňování ekonomických principů v soudním řízení, při správě a organizaci soudnictví můţe vést k totálnímu potlačení práva na spravedlivý proces. Absolutní upřednostňování práva na spravedlivý proces můţe vést k tomu, ţe se ţádný spravedlivý proces nepovede. Co s tím? Obecná odpověď říká, ţe je nutno porovnávat mezní náklady a výnosy. V daném případě je tedy třeba hledat optimální kombinaci ekonomických principů, které zajistí uplatnění práva na spravedlivý proces. Jinými slovy nesmíme myslet v absolutních (celkových) veličinách, ale musíme se zabývat: - jednotlivými ekonomickými principy a zkoumat, jaký je jejich vztah k právu na spravedlivý proces. - jednotlivými ustanoveními, která zaručují právo na spravedlivý proces, a zkoumat, zda tato ustanovení spravedlivý proces ve všech případech zaručí. Teoreticky bychom tedy měli postupovat tak, ţe vezmeme první, druhý, třetí a další (tedy vţdy dodatečný) ekonomický princip a ptáme se, jaký je jeho vztah k právu na spravedlivý proces. Rovněţ tak vezmeme první, druhé, třetí a další (tedy vţdy dodatečné) ustanovení, která garantují právo na spravedlivý proces, a ptáme se, zda důsledné uplatňování tohoto ustanovení, spravedlivý proces vskutku zajistí. Čili musíme porovnávat náklady a prospěch kaţdého ustanovení (kaţdého principu) a dané ustanovení zavést tehdy, pokud prospěch z něj bude větší neţ jeho náklady. Prospěch zde můţe být formulován tak, ţe dané ustanovení zajistí spravedlivý proces ve všech případech. Náklady lze potom definovat i jako skutečnost, ţe k v důsledku uplatňování daného ustanovení, alespoň v některých případech spravedlivého procesu dosaţeno nebude. Základní pravidla lze potom zformulovat např. takto: - pokud by dodatečné uplatnění ekonomického principu vedlo ke sníţení práva na spravedlivý proces a nepřineslo by ţádný jiný efekt, který by toto sníţení dokázal vyrovnat, je chybou dodatečný ekonomický princip uplatňovat.
pokud by absolutní trvání na dodatečném ustanovení, které garantuje spravedlivý proces, v konečných důsledcích vedlo k tomu, ţe spravedlivý proces nebude zajištěn, je chybou dané dodatečné ustanovení uplatňovat. Jsme si vědomi, ţe výše uvedená pravidla zůstávají na velmi obecné úrovni. Jsme si rovněţ vědomi, ţe prospěch a náklady je nutno porovnávat v dlouhém období, přičemţ ustanovení se přijímá předem a jaký prospěch v dlouhém období přinese a jaké náklady s ním budou spojené, předem neznáme. Tedy můţe nastat situace, ţe bude přijato ustanovení, u kterého se budeme domnívat, ţe jeho prospěch v dlouhém období převýší náklady, v praxi se však ukáţe opak. Nicméně daná skutečnost, ţe prospěch a náklady jednotlivých kroků předem neznáme, se uplatňuje ve většině lidských činností. Jinými slovy většinou se rozhodujeme za nejistoty a můţeme se rozhodnout špatně. Na druhou stranu člověk se dokáţe ze svých chyb poučit a je schopen je napravovat, čili je schopen své rozhodnutí korigovat. V případě soudnictví samozřejmě platí, ţe některé přínosy a náklady jsou obtíţně vyčíslitelné, přesto bychom s nimi měli nějak počítat. Opět pro názornost poněkud drastický příklad: předpokládejme, ţe v důsledku uplatnění nějakého ekonomického principu, nebude potrestán zločinec, který díky pobytu na svobodě zavraţdí jinou osobu. Z ekonomického pohledu je jeho čin nákladem, který značně převyšuje eventuelní prospěch uplatnění daného principu, ale jak máme tento náklad vyčíslit? Navíc prokázání kauzální souvislosti (v daném případě: 1. přijetí ekonomického principu, 2. důsledek: nepotrestání zločince a jeho pobyt na svobodě, 3. v důsledku pobytu na svobodě zavraţdění jiné osoby), nemusí být vůbec jednoduché. Přes všechny výše uvedené námitky chceme zdůraznit, ţe uplatnění principu prospěchu a nákladů má smysl do procesních pravidel, do pravidel upravujících organizaci a správu soudnictví zavádět. Vskutku nelze uvaţovat v absolutních veličinách, nelze uvaţovat pohledem: buď principy zajišťující spravedlivý proces, nebo ekonomické principy. Vskutku má smysl porovnávat jednotlivé (tedy dodatečné, tedy z ekonomického pohledu mezní) principy a porovnávat jejich (tedy z ekonomického pohledu dodatečné, mezní) přínosy/prospěchy a náklady. Obáváme se, ţe se v soudnictví porovnání mezních přínosů a nákladů neděje v dostatečné míře. Prvním krokem tedy musí být, ţe soudnictví včetně organizace a správy soudnictví vezme dané pravidlo za své. Potom můţeme postoupit na konkrétnější úroveň a hledat takovou kombinaci principů zajišťujících spravedlivý proces a ekonomických principů, která povede k tomu, ţe s daným objemem prostředků (zdrojů) bude moci právo na spravedlivý proces realizovat co nejvíce osob. -
Literatura: Boaz David: Liberalismus v teorii a politice. Praha : Liberální institut, 2002 Hamerníková Bojka, Maaytová Alena a kol.: Veřejné finance, Praha : Aspi, 2007 Hoppe Hans Hermann: Demokracie, anarchie a omyly ekonomie.Alfa nakladatelství, 2009 Šíma Josef: Ekonomie a právo: úvod do logiky společenského jednání. Praha : Oeconomica, 2004 Neveřejné plnotextové znění právních předpisů na www.fulsoft.cz
Petr Wawrosz, Vysoká škola finanční a správní, o.p.s, Estonská 500, Praha 10
[email protected]
