Ekonomie 1 středně pokročilý kurz podkladová studijní literatura
Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph. D. Mgr. Ing. Dominik Stroukal Ing. Herbert Heissler
1
Obsah Předmluva...................................................................................................................................................... 4 1
2
3
4
5
6
Dynamická rovnováha na trzích ............................................................................................................ 7 1.1
Rovnováha a nerovnováha na trzích.............................................................................................. 7
1.2
Tendence k nastolení rovnováhy ................................................................................................... 8
1.3
Tendence k narušování rovnováhy ................................................................................................ 9
1.4
Faktory bránící nastolení rovnováhy ........................................................................................... 10
1.5
Dynamická nikoliv statická rovnováha ....................................................................................... 11
Rozhodování mezi současnou a budoucí spotřebou ............................................................................ 13 2.1
Časové preference ....................................................................................................................... 13
2.2
Investiční schopnosti a investiční příleţitosti .............................................................................. 14
2.3
Ekonomická teorie a lidská psychika .......................................................................................... 15
2.4
Produktivní aspekty spotřeby ...................................................................................................... 18
2.5
Další aspekty jednání spotřebitele ............................................................................................... 19
Produkce v čase ................................................................................................................................... 22 3.1
Časový nesoulad mezi produkcí a příjmy z produkce ................................................................. 22
3.2
Vlastní a cizí úspory firem a investice firem ............................................................................... 23
3.3
Propojenost úspor, investic a produkce, zisku a úroku ................................................................ 26
3.4
Trh směny současných statků za budoucí ................................................................................... 27
3.5
Další aspekty rozhodování firem o investicích............................................................................ 29
Analýza trhu zápůjčních fondů............................................................................................................ 30 4.1
Vlastní nebo cizí investiční příleţitosti ....................................................................................... 30
4.2
Podstata trhu zápůjčních fondů ................................................................................................... 31
4.3
Věřitel a dluţník na trhu zápůjčních fondů ................................................................................. 32
4.4
Některé problémy trhu zápůjčních fondů .................................................................................... 34
Lidské jednání, produkce, spotřeba a investice v otevřené ekonomice ............................................... 39 5.1
Základní sloţky zahraničních vztahů .......................................................................................... 39
5.2
Zahraniční vztahy a lidské jednání .............................................................................................. 40
5.3
Devizový trh a devizový kurz...................................................................................................... 43
5.4
Faktory ovlivňující devizový kurz............................................................................................... 44
Lidský a sociální kapitál, princip přenesené ceny ............................................................................... 48 6.1
Podstata lidského kapitálu ........................................................................................................... 48 2
7
8
9
6.2
Podstata sociálního kapitálu ........................................................................................................ 49
6.3
Princip přenesené ceny ................................................................................................................ 51
6.4
Sektor produktivních sluţeb ........................................................................................................ 56
Analýza redistribuce ............................................................................................................................ 58 7.1
Podstata a důvody redistribuce, potřebná redistribuce ................................................................ 58
7.2
Nepotřebná redistribuce............................................................................................................... 60
7.3
Redistribuce a efektivnost ........................................................................................................... 62
7.4
Moţnosti a limity redistribuce ..................................................................................................... 63
Čistý přebytek a jeho formy ................................................................................................................ 65 8.1
Podstata a příčiny čistého přebytku ............................................................................................. 65
8.2
Čistý přebytek na trhu výrobních faktorů .................................................................................... 66
8.3
Čistý přebytek, rovnováha a nerovnováha na trhu práce ............................................................. 69
8.4
Čistý přebytek, dlouhodobé průměrné náklady a trţní struktury ................................................ 74
8.5
Oligopol a čistý přebytek............................................................................................................. 76
8.6
Přirozený monopol a čistý přebytek ............................................................................................ 77
8.7
Dočasný monopol v důsledku inovace a čistý přebytek .............................................................. 79
8.8
Cenová diferenciace a čistý přebytek .......................................................................................... 80
8.9
Monopson a čistý přebytek .......................................................................................................... 82
8.10
Přebytek spotřebitele, přebytek výrobce a čistý přebytek ........................................................... 83
8.11
Státní zásahy a přebytky spotřebitele či výrobce......................................................................... 85
8.12
Typologie statků a čistý přebytek ................................................................................................ 88
8.13
Aukce a čistý přebytek ................................................................................................................ 91
Analýza jednání za rizika a nejistot ..................................................................................................... 93 9.1
Pojmy riziko a nejistota ............................................................................................................... 93
9.2
Averze k riziku, spravedlivá hra .................................................................................................. 94
9.3
Referenční bod a další faktory ovlivňující přístup k riziku ......................................................... 95
9.4
Averze k riziku kontra preferování rizika.................................................................................... 97
9.5
Pojištění, CDS kontrakty a další formy ochrany proti riziku ...................................................... 98
3
Předmluva Otvíráte text Ekonomie 1 středně pokročilý kurz. Tento text slouţí jako podkladová studijní literatura pro výuku předmětu Ekonomie 1, který je vyučován v zimním semestru prvního ročníku magisterského studia na Vysoké škole finanční a správní na většině oborů na Fakultě sociálních studií a na oboru Aplikovaná informatika vyučovaného na Fakultě ekonomických studií. Text rozebírá vybrané ekonomické otázky a problémy, které se týkají lidského jednání a ţivota. Usilují studentům ukázat, ţe ekonomie jako teoretická věda je schopna zodpovědět spoustu praktických otázek a popsat lidské jednání. Text je psán co nejsrozumitelnější formou. Pouţívají pouze slovní výklad bez grafů. Obsahuje problematiku jak mikroekonomie, tak makroekonomie. Vycházejí zde z přesvědčení, ţe mikroekonomická i makroekonomická témata jsou propojena a je chybou je striktně oddělovat. Na tento text navazuje text Ekonomie 2 středně pokročilý kurz, která slouţí pro výuku předmětu Ekonomie 2, jenţ je vyučován v letním semestru prvního ročníku magisterského studia na Vysoké škole finanční a správní na většině oborů na Fakultě sociálních studií a na oboru Aplikovaná informatika vyučovaného na Fakultě ekonomických studií. Znalosti získané studiem textu Ekonomie 1 základní kurz jsou nutnou podmínkou pro pochopení textu Ekonomie 2 základní kurz a pro úspěšné zvládnutí látky předmětu Ekonomie 2. Hlavním autorem tohoto textu Ekonomie 1 středně pokročilý kurz je Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph.D., zástupce vedoucího katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní. Na textu skript se dále autorsky podíleli Mgr. Ing Dominik Stroukal, externí člen katedry ekonomie a mezinárodních vztahů Vysoké škole finanční a správní a Ing. Herbert Heissler, vedoucí katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní. Autoři děkují za připomínky při vzniku textu doc. Radimu Valenčíkovi, CSc., proděkanovi pro vědu a výzkum na Fakultě sociálních studií Vysoké škole finanční a správní. Stejně jako v jiných případech platí, ţe za případné nedostatky, chyby a omyly jsou zodpovědní pouze autoři, zejména potom hlavní autor textu. Text se několikrát odvolává na informace zveřejněné v podkladových textech pro výuku bakalářské ekonomie. Konkrétně se jedná o text Ekonomie 1 základní kurz a Ekonomie 2 základní kurz. Obecně je třeba konstatovat, ţe k pochopení výkladu obsaţeného v těchto skriptech jsou třeba znalosti na úrovni bakalářské ekonomie (v případě studia na VŠFS znalosti na úrovni předmětů bakalářská Ekonomie 1 a bakalářská Ekonomie 2, nebo předmětů bakalářská mikroekonomie a bakalářská makroekonomie). Tento text Ekonomie 1 středně pokročilý kurz vědomě neobsahuje ţádné grafy, matematické vztahy jsou omezeny na absolutní minimum. Výklad je podáván tak, aby čtenáři látku pochopili, koncentruje se na to nejdůleţitější. Studentům doporučujeme pro další pochopení látky, pro seznámení se s grafy, které se v ekonomii pouţívají, pro rozšíření problematiky, získání nových informací, apod. další texty, zejména povinnou literaturu k danému předmětu: HEISSLER, Herbert; VALENČÍK, Radim; WAWROSZ, Petr. Mikroekonomie středně pokročilý kurz. 1. Vydání, 2. Dotisk, 2012. Praha: Vysoká škola finanční a správní o.p.s., 2010. 288 s. Edice EUPRESS. ISBN 978-80-7408-040-1. HOLMAN, Robert 2010. Makroekonomie středně pokročilý kurz. 2. vydání. Praha: C. h. Beck. ISBN 978-80-7179-861-3. 4
Pro zopakování látky bakalářské ekonomie doporučujeme následující publikace: HEISSLER, Herbert; VALENČÍK, Radim; WAWROSZ, Petr. Mikroekonomie základní kurz. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní o.p.s., 2010. 304 s. Edice EUPRESS. ISBN 97880-7408-039-5. WAWROSZ, Petr; HEISSELR, Herbert; HELÍSEK, Mojmír; MACH, Petr. Makroekonomie základní kurz. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2012, 376 s. Edice EUPRESS. ISBN 987-80-7408-059-3. Studentům oborů veřejná správa, právo ve veřejné správě a právo v podnikání dále doporučujeme publikaci: BLAŢEK, Jiří; WAWROSZ, Petr; HEISSLER Herbert; KUBÍČEK, Jan; VIKTOROVÁ, Dana 2012. Ekonomie, právo a hospodářská politika v českém prostředí. Praha: Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7357-847-3. Autoři vám u studia těchto skript i samotného předmětu magisterská Ekonomie 1 přejí mnoho úspěchů.
5
Struktura výuky Struktura přednášek 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.
Dynamická rovnováha na trzích Rozhodování mezi současnou a budoucí spotřebou Produkce v čase Analýza trhu zápůjčních fondů Produkce, spotřeba a investice v otevřené ekonomice Lidský a sociální kapitál, přenesená cena Možnosti a limity redistribuce Čistý přebytek na trhu výrobních faktorů Čistý přebytek na trhu statků Přebytek spotřebitele a přebytek výrobce Rozhodování za rizika a nejistoty Rezerva
6
1
Dynamická rovnováha na trzích 1.1
Rovnováha a nerovnováha na trzích
Problematika rovnováhy na trhu je v ekonomice jednou z nejvíce diskutovaných. Rovnováţný vztah je optimální, střetává se nabízené a poptávané mnoţství. Jednou z klíčových otázek fungování trţní ekonomiky je, zda můţe být rovnováha dosaţena. Ekonomická teorie se zajímá o to, zda můţe být dosaţena dílčí rovnováha (rovnováha na jednom trhu), tzv. všeobecná rovnováha (rovnováha na všech trzích, kdy na všech trzích rovno nabízené a poptávané mnoţství) i tzv. makroekonomická rovnováha, kdy je celkové v ekonomice vyprodukované mnoţství produkce rovno tomu, co jednotlivé subjekty (domácnosti, firmy, vláda, zahraniční subjekty) poptávají. Pokud ano, znamená to, ţe trhy fungují, dokáţí zajistit, ţe je produkováno optimální mnoţství produkce, dokáţí zajistit, ţe nabízející nabízejí přesně takové mnoţství, jaké poptávající chtějí. Jsou-li trhy schopny zajistit nastolení rovnováhy, potom není třeba alternativních ekonomických uspořádání (např. centrálně řízené ekonomiky). Hledání odpovědi, zda rovnováha na trzích nastává nebo ne, je tudíţ spojeno i s hledáním odpovědi na otázku, jaké ekonomické uspořádání by mělo být preferováno. K zodpovězení otázky, zda rovnováha na trzích existuje, zejména zda existuje všeobecná rovnováha a makroekonomická rovnováha, pouţívá ekonomická teorie řadu modelů (např. model všeobecné rovnováhy, model důchod – výdaje neboli modle s přímkou pod úhlem 45 stupňů, model agregátní nabídky a agregátní poptávky). Jako kaţdý model jsou zaloţeny na řadě zjednodušujících předpokladů (např. model všeobecné rovnováhy je zaloţen na předpokladu dokonalé konkurence). Tyto předpoklady jsou logické, ţádný model lidské společnosti není komplexně schopen popsat realitu – bylo by to příliš sloţité, v tomto komplexním modelu bychom se ztratili (obrazně řečeno utopili), navíc by bylo vytvoření komplexního modelu příliš nákladné a uţitky z tohoto modelu by převýšily jeho náklady. V této kapitole představíme dynamickou analýzu rovnováhy. Dynamickou v tom smyslu, ţe se zaměříme na procesy, které na trhu v čase probíhají a které mají vztah k rovnováze. Veškeré lidské jednání probíhá v čase, a pokud je na nějakém trhu rovnováha, nastává tato rovnováha v daném časovém okamţiku. Teoreticky si lze představit situaci, kdy v průběhu času na trhu neustále panuje rovnováha, intuitivně ale je zřejmé, ţe se nejedná o reálnou představu. Vţdyť lidé se mění, vyvíjejí, učí, jsou schopni inovací. Nutně se bude tedy měnit jejich poptávané a nabízené mnoţství. Tyto změny vytvářejí nerovnováhu. Pokud jiţ nerovnováha nastává, tak opět nastává v nějakém časovém okamţiku. Nerovnováhu je třeba nejprve objevit a na základě toho reagovat. K nastolování rovnováhy tudíţ bude docházet ex post po vzniku nerovnováhy. Samozřejmě, ţe nastolení můţe trvat relativně krátkou dobu. Můţe se stát, ţe nerovnováha zmizí prakticky ihned, co se objevila, přesto nerovnováha nějakou dobu v čase trvala. V realitě bude obnovování rovnováhy na většině trhů trvat spíše delší čas (přičemţ vědomě nedefinujeme, co tento pojem znamená), tudíţ nerovnováha bude v procesu obnovování stále existovat. Trh chápeme jako prostředí, na kterém dochází ke směně statků, jednorázových zdrojů, výrobních faktorů, případně investičních prostředků. Statky jsou cokoliv, co uspokojuje naši potřebu a bylo vyprodukováno lidskou činností. Můţeme je dělit na zboţí a sluţby1. Jednorázové zdroje mohou přímo uspokojit naši potřebu (např. volně rostoucí borůvka potřebu jídla), případně jednorázově vstupují do procesu produkce statků (např. mouka jednorázově vstupuje do procesu výroby chleba). Výrobní faktory jsou opakovaně pouţívané zdroje, které slouţí k produkci statků 1
Podrobněji viz kapitola 1.2 skript Ekonomie1 základní kurz.
7
– standardně se dělí na práci, půdu a kapitálové statky. Kapitálové statky jsou statky vzniklé lidskou činností, které slouţí k produkci finálních statků (statků uspokojujících naše potřeby). Investiční prostředek je cokoliv, co můţe přinést výnos – větší hodnotu, neţ je hodnota samotného investičního prostředku. Na jedné straně na trhu vystupují nabízející – které dané věci vlastní a jsou ochotni je prodat nebo pronajmout, na straně druhé poptávající, kteří dané věci nevlastní a chtějí si je koupit nebo pronajmout. Prodávající dané věci prodávají proto, ţe to, co získají prodejem, jim pomůţe uspokojit jejich potřeby (dosáhnout uţitku). Ze stejného důvodu si věci kupují nebo pronajímají2 i kupující – předpokládají, ţe daná věc jim pomůţe uspokojit jejich potřeby. Na kaţdém trhu existuje tendence k rovnováze, takovému stavu, kdy je nabízeno stejné mnoţství, jaké je poptáváno. Cena, při které rovnováha nastává, se nazývá rovnováţná cena. Pokud se cena liší od rovnováţné, nastává na trhu přebytek, kdyţ je cena vyšší neţ rovnováţná, anebo nedostatek, kdyţ je cena niţší neţ rovnováţná. Nerovnováhu lze to tedy obecně definovat jako situaci, kdy se nabízené mnoţství nerovná poptávanému mnoţství. Platí to jak pro nerovnováhu na dílčím trhu (např. trhu chleba – nabízené mnoţství chleba se nerovná poptávanému mnoţství chleba), tak pro všeobecnou nerovnováhu (na všech trzích se nerovná nabízené a poptávané mnoţství), tak pro makroekonomickou rovnováhu (struktura produkce, tedy to, co nabízejí producenti, se nerovná struktuře poptávky, tedy tomu, co chtějí jednotlivé subjekty kupovat). 1.2
Tendence k nastolení rovnováhy
Co se v situaci nerovnováhy děje? V situaci přebytku se nabízející snaţí to, co vlastní, prodat, tudíţ sniţují cenu. Pro některé nabízející je však tato niţší cena nevýhodná – to, co vlastní, by normálně byli ochotni nabídnout jen za původní vyšší cenu. Tito nabízející přinejmenším do budoucna omezují svou nabídku a odcházejí z trhu. Nabízené mnoţství klesá. Pokles ceny činí statek pro spotřebitele výhodnější. Projevuje se důchodový efekt i substituční efekt (viz kapitola 3.4 textu Ekonomie 1 základní kurz) a jsou ochotni statek více kupovat. Poptávané mnoţství roste. Zároveň tedy klesá nabízené a roste poptávané mnoţství a trh směřuje k rovnováze. V situaci nedostatku se kupující snaţí nabízené mnoţství sehnat a alespoň někteří kupující jsou ochotni zaplatit vyšší cenu. Pro jiné kupující je ale tato cena příliš vysoká. U těchto kupujících se také projevuje důchodový a substituční efekt, svoji poptávku omezují a poptávané mnoţství klesá. Růst ceny dále vede nakupující ke zvýšení nabídky a jsou nabízeny i jednotky, které při niţší ceně nabízeny nebyly. Nabízené mnoţství roste. Zároveň tedy roste nabízené a klesá poptávané mnoţství, trh směřuje k rovnováze. Výše uvedené můţeme nazvat tendencí směřující k rovnováze. Platí přitom, ţe, pokud je nerovnováha na jednom trhu, vede to nerovnováze na dalších trzích, na kterých se prodává blízký nebo vzdálený substitut toho, co se se prodává na trhu, na kterém existuje nerovnováha. Abychom byli konkrétní: pokud by třeba na trhu rohlíků byla nerovnováha v podobě přebytku a na trhu chleba rovnováha, povede sníţení ceny rohlíků jako reakce na přebytek na trhu k tomu, ţe rohlík začne být oproti chlebu relativně levnější. Spotřebitelé potom omezí spotřebu chleba a začnou spotřebovávat rohlíky. I na trhu chleba vznikne nerovnováha a k rovnováze musí směřovat oba trhy. Samozřejmě si lze představit situaci, kdy nerovnováha na trhu chleba existovala jiţ před změnou cen na trhu rohlíků. Pro kupující a prodávající nemá smysl zkoumat, 2
V další analýze budeme uţívat pouze výraz kupovat a prodávat. Na pronájem se lze dívat jako na zvláštní případ koupě a prodeje.
8
jak nerovnováha vznikla – musely by jít do minulosti, kterou ale neznají. Lze ale zkoumat, jaká je situace na trhu v nějakém časovém okamţiku. Nakupující a prodávající toto zkoumání provádějí prakticky. Nakupující porovnávají ceny na jednotlivých trzích a rozhodují se pro ten trh, na kterém mají z jejich pohledu nejvýhodnější poměr uţitků na vynaloţené náklady (přičemţ rozhodující část vynaloţených nákladů tvoří cena, k dalším nákladům můţou patřit náklady na dopravu, montáţ, apod.). Je-li na nějakém trhu nerovnováha, znamená to, ţe daný poměr je pro kupující příliš výhodný, tudíţ na trhu vzniká přebytek, nebo příliš nevýhodný, a tak na trhu vzniká nedostatek. Nakupující svým jednáním nerovnováhy odhalují. Nerovnováhy ale samozřejmě odhalují i firmy, které usilují o maximalizaci zisku (viz kapitola 4.1 textu Ekonomie 1 základní kurz). Pokud, mohou změnou ceny dosáhnout vyššího zisku neţ před změnou, je to pro ně výhodné. Mohou-li cenu zvýšit, signalizuje to, ţe je na trhu alespoň pro určitý segment zákazníků nedostatek. Mohou-li cenu sníţit, signalizuje to, ţe je na trhu alespoň pro určitý segment zákazníků přebytek. Tímto jednáním nakupujících i prodávajících dochází ke směřování k rovnováze. Pokud na jednotlivém dílčím trhu nastává nerovnováha, existují tedy tendence ke změně ceny a na základě toho ke změně nabízeného a poptávaného mnoţství. Při všeobecné nerovnováze existují tendence ke změně cen a na základě toho ke změnám nabízeného a poptávaného mnoţství na všech trzích. Makroekonomická nerovnováha znamená, ţe celkově je v ekonomice produkováno více nebo méně, neţ kolik jednotlivé subjekty chtějí poptávat. Je-li celkově produkováno více, existuje tendence k tomu, aby v průměru ceny na všech trzích poklesly. Pokud je celkově produkováno méně, existuje tendence k tomu, aby v průměru ceny na všech trzích rostly3. Mění-li se cena na všech trzích, mění se cenová hladina (viz kapitola 8.1 textu Ekonomie 1 základní kurz). Změna cenové hladiny ovlivňuje kupní sílu peněz. Při poklesu cenové hladiny (poklesu cen na všech trzích), kupní síla peněz roste a subjekty jsou schopny si koupit více. Při růstu cenové hladiny (růstu cen na všech trzích), kupní síla peněz klesá a subjekty jsou schopny si koupit méně. I makroekonomicky tedy celá ekonomika směřuje k rovnováze. 1.3
Tendence k narušování rovnováhy
V realitě neexistují pouze tendence k nastolení rovnováhy. Vše je sloţitější. Nakupující i prodávající vyhledávají pro sebe ziskové příleţitosti. Tím povzbuzují ostatní, aby jednali jako oni a zároveň napodobují jednání ostatních. Lidé se dále učí ze zkušeností, ze svého jednání i z jednání druhých. Na základě zkušeností, věku, případně dalších faktorů se mění jejich preference. To vše narušuje rovnováhu. Zdůrazněme, ţe se ve svém jednání můţe mýlit kaţdý. Kupující si můţe koupit něco, co mu nepřináší tak velký uţitek, jak předpokládal. Prodávající můţe nabízet něco za zbytečně nízkou nebo zbytečně vysokou cenu a v konečných důsledcích utrpí ztrátu (např. nic neprodá, nebo prodá aţ po sníţení ceny, přičemţ cena nekryje jeho náklady, případně naopak prodá zbytečně levně, ač mohl prodat dráţ). I lidské omyly přispívají k nerovnováze. Ceny, které v trţním procesu vznikají, přinášejí prodávajícím i kupujícím důleţité informace – co je vzácné a co uţitečné. Tyto ceny (informace) vytvářejí jednotliví prodávající a kupující svým jednáním, zároveň dané ceny při svém jednání vyuţívají, respektive se jimi 3
Pokud existuje tendence k tomu, aby v průměru ceny na všech trzích klesaly nebo rostly, neznamená to, ţe cena konkrétního statku se nemůţe vyvíjet opačně. Tedy při tendenci k průměrnému růstu můţe cena konkrétního statku klesat, při tendenci k průměrnému poklesu můţe cena konkrétního statku růst. Tyto individuální vývoje však nepřeváţí průměr.
9
nechávají ovlivňovat. Kaţdý z nakupujících přitom vlastní pouze omezené mnoţství informací – např. ţádný člověk není schopen sledovat všechny ceny v ekonomice. Informace jsou tedy rozptýlené mezi mnoha kupujícími i prodávajícími. Nejsou přitom objektivně dány. Za informace je můţeme chápat aţ tehdy, pokud se zhmotní v mysli jednající osoby a pokud se tato informace projeví v jednání dotyčné osoby. Abychom byli konkrétní: například skutečnost, ţe pan X má nějaký statek, který shání pan Y, bude informací aţ tehdy, aţ se oba pánové dozvědí o své existenci, případně aţ nějaký zprostředkovatel přijde na existenci obou pánů a dojde na základě toho k jednání. Údaj, ţe cena mléka vzrostla a cena balené vody klesla, bude pro příslušné informací aţ tehdy, kdyţ dotyční zahrnou tuto informaci do svého jednání. Informace jsou tedy ve výsledku vţdy subjektivní – musí se zhmotnit v myslích konkrétních osob a projevit v jejich jednáních. Projev jednání můţe spočívat v jeho změně (např. v kupování většího mnoţství balených vod a menšího mnoţství mléka), ale i v jeho nezměně – dotyční si vědomě řeknou, ţe daná informace pro ně není důleţitá. Znovu platí, ţe ve zpracování informací mohou jednotliví lidé dělat chybu. Zdůrazněme, ţe informace, se kterými se nakupující a prodávající v trţních vztazích setkávají, nemají jen podobu cen (jak ceny tvoří významnou část informací), ale i dalších údajů. Obecně tím, ţe někdo objeví nějakou podnikatelskou příleţitost, objeví zároveň informaci. Jeho znalost je subjektivní (ví ji konkrétní osoba) a rozptýlená – kaţdý člověk ví o odlišných podnikatelských příleţitostech a rozhodně neví o všech podnikatelských příleţitostech. Veškeré objevování ziskových příleţitostí vyvádí trhy z rovnováhy, respektive narušuje rovnováhu. Dané objevování ziskových příleţitostí lze označit za podnikání – charakteristikou podnikání je, ţe se děje za účelem dosaţení zisku. Tento zisk můţe mít podobu i přírůstku uţitku díky objevení nějaké příleţitosti. Na trzích podnikají tedy jak nabízející, tak poptávající, podnikání není omezeno jen na firmy. Naopak, kaţdý člověk, který vyhledává ziskové příleţitosti, podniká. Typickým projevem podnikání jsou inovace – objevení nového statku, nové technologie – nejedná se však o jediný projev podnikání. I spotřebitel, který hledá další vyuţití statku, jeţ vlastní, který hledá, jak statek pořídit levněji apod., z pohledu ekonomie podniká. K dalším faktorům, které narušují trţní rovnováhu, patří přirozené změny (změna počtu osob, změna vkusu a preferencí), státní zásahy, společenské (sociální) kontexty, ve kterém jednání probíhá. Pokud například začne být obvyklé, ţe ţeny pracují a nejsou jen v domácnosti, určitě to změní jednání lidí a naruší rovnováhu. Stejně tak změní jednání lidí a naruší rovnováhu přesvědčení, ţe otcové mají trávit více času s dětmi. Tyto a mnoho dalších příkladů lze zařadit do sociálních kontextů lidského jednání. 1.4
Faktory bránící nastolení rovnováhy
Kaţdé narušení rovnováhy se projeví v nedostatku nebo v přebytku. Na nerovnováhu by měli nakupující i prodávající reagovat změnou cen, respektive nabízeného a poptávaného mnoţství. Mnohdy je daná reakce ale z jakéhokoliv důvodu nákladná. Je nákladné změnit jiţ dohodnuté smlouvy (kontrakty). Náklady na změnu patří do oblasti transakčních nákladů. Pokud se kupující s prodávajícím dohodnou, uzavřou kontrakt (kontrakt můţe být i ústně, např. kdyţ si něco koupíte v obchodě). S uzavřením kontraktu jsou ale spojeny určité náklady, další náklady vznikají při plnění kontraktu, mohou se vyskytnout i náklady, pokud se prodávající a kupující dostanou do sporu, respektive náklady po ukončení kontraktu při řešení jeho důsledků. Veškeré tyto náklady ekonomická teorie označuje za transakční náklady. Jsou-li vysoké, nemusí se účastníkům trhu i za nerovnováhy vyplatit měnit své chování - náklady spojené s touto změnou 10
by byli niţší neţ uţitky nebo příjmy z dané změny, tudíţ by se změna nevyplatila. Nerovnováha potom přetrvává. Faktorem nerovnováhy jsou rovněţ bariéry vstupu na trh (do odvětví) a bariéry odchodu z trhu (z odvětví). K řadě aktivit jsou třeba speciální schopnosti, kterými nedisponuje kaţdý. V mnoha případech se aktivita vyplatí pouze, pokud je provozována ve velkém rozsahu, ne kaţdý ale disponuje zdroji k jejímu provozování. Změnám mohou bránit i nejrůznější bariéry v podobě státních zásahů (např. stát producentům neumoţňuje vstupovat do odvětví, případně odcházet z odvětví), společenského kontextu (např. je společensky nepřijatelné, aby muţi nebo ţeny vykonávali určitou profesi), apod. Pokud na nějaký trh nelze snadno vstupovat nebo z něj odcházet, logicky nelze snadno měnit nabízené a případně ani poptávané mnoţství (u poptávaného mnoţství třeba proto, ţe toto mnoţství slouţí jako vstup k produkci něčeho jiného). Pokud nejde měnit rovnováţné mnoţství, lze uvaţovat o změně rovnováţné ceny. Ale i změna cen vstupů i výstupů jakékoliv aktivity je nákladná. Pevné ceny vstupů a výstupů umoţňují kalkulaci nákladů a příjmů. Mnoho aktivit je výnosných pouze, pokud se dělají po delší čas (například výroba automobilů – nemá smysl postavit automobilku a vyrábět tam automobily pouze jeden rok). Pokud se ale v tomto čase příliš mění ceny, tyto aktivity ziskové být přestanou. Pevné ceny alespoň částečně ziskovost zaručují. V dlouhém období se ceny měnit budou, ale jejich přizpůsobení vskutku trvá nějaký čas4. Konstatujme ještě, ţe vysoké náklady na vstup do odvětví, respektive skutečnost, ţe řada aktivit je zisková jen po delší čas, způsobují, ţe subjekty nerealizují kaţdou ziskovou příleţitost, o které se dozví. Bylo by pro ně příliš nákladné opustit to, co jiţ dělají. Je pravdou, ţe v minulosti vynaloţené náklady na určitou aktivitu mají povahu utopených nákladů, v mnoha případech ale nejde v minulosti vynaloţené náklady přetransformovat jinam a můţe být výhodnější pokračovat v původní aktivitě. Abychom byli konkrétní: nějaký subjekt staví závod k produkci nějakého statku. Ve stádiu vysoké rozestavěnosti zjistí, ţe existuje nová, během výstavby závodu objevená, výhodnější technologie, neţ kterou v závodě bude mít. Na pořízení této nové technologie však nemá dostatek zdrojů, případně jsou pro něj příliš drahé. Stávající technologii nelze transformovat na novou. Náklady na dokončení stávající technologie jsou niţší neţ náklady na novou technologii. Potom se subjekt můţe rozhodnout dokončit závod se stávající technologií. Obecněji: nelze začínat neustále nové a nové aktivity a ţádnou nedokončit, respektive provozovat po krátký čas, kdy se tato aktivita ještě nezaplatí (nevynese to, co do ní bylo vloţeno). Pokud by nějaká společnost masivně začínala nové aktivity, aniţ by ji přinesly odpovídající výnos, tak by brzy neměla zdroje na další aktivity a její produkce finálních statků by byla nízká. 1.5
Dynamická nikoliv statická rovnováha
Podnikáním dochází ke vzniku nerovnováh (viz kapitola 1.3), zároveň ale platí, ţe kaţdá nerovnováha nabízí podnikatelskou příleţitost k jejímu řešení. Tendence k rovnováze jsou tedy posilovány tím, ţe lidé dané příleţitosti objevují, např. tím, ţe se snaţí vstupovat na trhy, na kterých je nedostatek, a odcházet z trhů, na kterých je přebytek. Tímto jednáním však mění počáteční podmínky, takţe jednotlivé trhy směřují k nějaké nové rovnováze, přičemţ toto směřování je narušováno dalšími jednáními. Zároveň se lidé při svém jednání setkávají s bariérami bránícími nastolení rovnováhy.
4
Skutečnost, ţe změna cen je nákladná, se v ekonomické terminologii nazývá náklady jídelníčku (anglicky menu cost). Podrobněji viz kapitola 7.2 textu Ekonomie 1 základní kurz.
11
V souhrnu lze tedy konstatovat, ţe v ekonomickém systému působí v jednom časovém okamţiku zároveň: - Faktory a tendence, které narušují rovnováhu. - Faktory a tendence, které směřují k nastolení rovnováhy. - Faktory a tendence, které brání nastolení rovnováhy. Rovnováha je, jak plyne z výše uvedeného, dynamický koncept. Neexistuje ţádný neměnný pevný rovnováţný bod, ale měnící se rovnováţný stav – konkrétní hodnoty daného stavu se v důsledku výše uvedeného neustále mění. Moţná se ptáte, proč se danou problematikou vůbec zabýváme, jelikoţ to, co je zde napsáno, můţe bát chápáno za samozřejmé. Ukazuje se ale, ţe člověk podvědomě touţí po nějakém stabilním rovnováţném bodě. Je to projev jeho touhy po jistotě, stabilitě, řádu, po situaci, kdy je vše v pořádku a bez problémů. Situaci bez problémů můţeme vlastně nazvat rovnováţnou situací. V úsilí o dosaţení této stability můţe člověk narušovat svobodu druhých, omezovat jejich jednání apod. Nejrůznější ideologie svým způsobem usilovaly o nastolení rovnováţného stavu, v tomto úsilí však atakovali lidskou svobodu a způsobili mnoho utrpení včetně ztrát na ţivotech, majetku apod. Tyto ideologie usilovaly o statickou rovnováhu, která však znamená omezení podstaty člověka. Aby se podobné pokusy o statickou rovnováhu neopakovaly, je nutné si uvědomit, ţe ţádný pevný rovnováţný bod neexistuje, ţe se rovnováha neustále mění. Naše podstata přímo způsobuje, ţe neexistuje ţádný pevný bod rovnováhy, ţe na rovnováhu je nutno se dívat dynamicky, jako procesy jejího nastolování a narušování včetně faktorů bránící nastolení. Dynamická rovnováha je proces změn. Samozřejmě jsme si vědomi, ţe tyto změny mohou na člověka působit nepříznivě. Efektivní řešení případných negativ ale není čelit jim snahou o dosaţení stabilního rovnováţného bodu. V čem efektivní řešení spočívá, uvidíte v kapitole 6.
12
2
Rozhodování mezi současnou a budoucí spotřebou 2.1
Časové preference
Uţ v kapitole 1.1 jsme konstatovali, ţe lidské jednání se odehrává v čase. Ten samozřejmě objektivně plyne, ale lidské vnímání tohoto plynutí je subjektivní. Lidé vnímají tok času tím, ţe jednají a uzavírají nejrůznější stádia svého jednání vedoucí k dosaţení svých cílů. Platí přitom následující: pokud má jedinec více cílů, přičemţ dosaţení kaţdého z nich trvá různou dobu, tak cíle, jejichţ dosaţení trvají delší dobu, musí pro jednající osobu vzácnější a tudíţ cennější. Čas je vzácný faktor, kaţdý z nás má pouze omezené mnoţství času. Pokud by vzdálenější cíle byly pro jednajícího jedince méně vzácné a méně cenné neţ bliţší cíle, nikdy by se jednající osobě nevyplatilo daných cílů dosahovat. Obecně lze konstatovat, ţe jedinci se snaţí svých cílů dosahovat v co nejkratším čase, a pokud k dosaţení nějakého cíle vede více variant, tak bude jedinec preferovat tu kratší. Ušetřený čas můţe věnovat k dosahování dalších cílů. K tomu, aby něco jedinec dělal delší dobu, musí být důvod, a tím je právě skutečnost, ţe vzdálenější cíl povaţuje za vzácnější, cennější (hodnotnější). Pokud jedinec povaţuje dva cíle za stejně hodnotné, bude preferovat ten, kterého můţe dosáhnout za kratší dobu. Z toho lze odvodit, ţe pokud si člověk můţe vybrat mezi spotřebou nějaké jednotky statku v současnosti a spotřebou téţe jednotky v budoucnu, bude preferovat současnou spotřebu. U spotřeby budoucích statků musíme čekat, čekání nám způsobuje ztrátu uţitku a tudíţ je současná spotřeba preferována před budoucí. Aby člověk preferoval spotřebu nějakého statku v budoucnu před jeho současnou spotřebou, musí v budoucnu spotřebovávané mnoţství být vyšší neţ v současnosti spotřebovávané mnoţství. Jen tak lze kompenzovat ztrátu spojenou s čekáním na budoucí spotřebu. Kaţdý z nás má subjektivní preferenci, kolik jednotek statku spotřebovávaných v budoucnu musí získat, pokud se vzdává nějaké současné spotřeby. Tato preference vlastně vyjadřuje, v jakém poměru jsme ochotni směňovat současné a budoucí statky. Prakticky to lze vyjádřit tak, ţe například pan X je ochoten se vzdát jednoho chleba spotřebovaného v současnosti za pět chlebů spotřebovaných v budoucnosti. Lze si ale představit situaci, ţe se v současnosti vzdáváme jednoho statku, abychom v budoucnu získali jiný statek. Naši časovou preferenci potom musíme převést na společného jmenovatele. Tím jsou peníze. Časovou preferenci v penězích lze vyjádřit jako poměr mezi mnoţstvím peněz, které chceme získat v budoucnu, ku mnoţství peněz, kterých se v současnosti vzdáváme, abychom právě získali budoucí peníze. Za současné peníze jsme si mohli koupit nějaké mnoţství statků. Stejně tak si můţeme za budoucí peníze koupit nějaké budoucí mnoţství statků. Kdyţ od výše uvedeného poměru odečteme jedničku, dostaneme úrokovou míru v desetinném tvaru a po vynásobení výsledku stem úrokovou míru v procentech. Úroková míra5 zde vyjadřuje časovou preferenci kaţdého z nás. Dané preference jsou samozřejmě subjektivní, pro někoho můţe být současná spotřeba velmi uţitečná a za vzdání se jedné současné peněţní jednotky na současnou spotřebu bude poţadovat spoustu jednotek budoucích peněz pouţitých na budoucí spotřebu. Takovou osobu můţeme obrazně řečeno označit za marnotratníka. Někdo jiný opačně bude preferovat budoucí peníze. Dotyčný tím, ţe současné peníze pouţívá na současnou spotřebu, přichází o velký uţitek z budoucích peněz. Aby tuto
5
V praxi se úroková míra vyjadřuje v procentech za rok (p.a.). Pokud je časové období, ve kterém probíhá substituce mezi současnou a budoucí potřebou odlišné od kalendářního roku, převádí se úroková míra za dané období na roční úrokovou míru.
13
budoucí ztrátu kompenzoval, musí v současnosti spotřebovávat velké mnoţství statků. Takového člověka lze obrazně označit za skrblíka. Bez ohledu na to, ţe se časové preference jednotlivých lidí liší, mají společný základ. Čím víc se vzdáváme současných peněz, tím důleţitější potřeby musíme omezit. Naše ztráta uţitku se tedy postupně zvyšuje, a tudíţ budeme stále vyšší úrok. Pokud současné peníze nespotřebujeme, tak je spoříme. Platí tedy, ţe čím více spoříme, tak budeme chtít za dodatečnou jednotku úspor větší a větší úrok. Pouze se v důsledku odlišných preferencí lišíme v tom, jak velký tento úrok pro kaţdou jednotku uspořených peněz u kaţdého z nás bude. Dodejme ještě, ţe skutečnost, ţe s dodatečnou jednotkou úspor se zvyšuje ztráta uţitku z nespotřeby, je projevem zákona klesajícího mezního uţitku. 2.2
Investiční schopnosti a investiční příležitosti
Aby nám uspořené peníze (obecně uspořené zdroje a statky) nějaký úrok (tedy výnos) vskutku přinesly, musí být nějakým produktivním způsobem vyuţity. Musí být vyuţity tak, abychom v budoucnu byli schopni produkovat větší mnoţství statků, tak uspokojovat více potřeb a mít větší uţitek. Pokud to, co uspoříme, nějak pouţijme, tak to dle ekonomické terminologie investujeme. Investujeme právě za účelem dosaţení výnosu. V kapitole 12.2 textu Ekonomie 2 základní kurz jsme konstatovali, ţe kaţdý z nás disponuje nějakými vlastními investičními příleţitostmi, tedy vlastními nápady, schopnostmi a moţnosti, jak to, co bylo uspořeno, vyuţít. Obecně řečeno, to, ţe jsme díky současným úsporám schopni v budoucnu produkovat větší mnoţství statků, je projevem našich investičních schopností. Tyto investiční schopnosti můţeme pro účely ekonomické teorie rozlišit na: - Primární schopnosti, které má člověk od narození v podobě různých vloh a předpokladů. Jako typický příklad lze obecně označit např. schopnost naučit se číst, psát, počítat apod. Primární investiční příleţitosti jsou potom ty, které spočívají ve vyuţití těchto primárních schopností. - Sekundární schopnosti vycházejí z primárních schopností. Sekundární schopnost obecně znamená schopnost vyuţít toho, co jiţ bylo před námi objeveno a vyuţito. Stejně můţeme definovat i sekundární investiční příleţitost – získáváme výnos na základě něčeho jiţ známého a prověřeného. Konkrétním příkladem můţe být práce účetního, který pouţívá obecně známé účetní postupy, podle těchto postupů zpracovává účetnictví a tak si získává příjem. - Terciární schopnosti jsou schopnosti iniciovat a realizovat inovační projekty. Terciární investiční příleţitost tak představuje schopnost přicházet s něčím novým, a toto něco nové nějakým způsobem prakticky pouţít. Jako příklad lze uvést schopnost objevit elektřinu a schopnost umět vyuţít vlastnosti elektrického proudu. Investiční schopnost lze obecně definovat ve schopnosti realizovat investiční příleţitost – najít, rozpoznat a zrealizovat něco, co přináší větší výnos, neţ je cena zdrojů nutných na realizaci. Investiční příleţitost je tedy cokoliv, co přináší větší výnos, neţ je cena zdrojů nutných na realizaci. Platí zde jednoduchá závislost: čím větší budeme mít investiční schopností, tím větší výnos budeme schopni generovat. Největší výnos přinášejí terciární schopnosti, ale ty jsme schopni rozvinout teprve tehdy, pokud máme rozvinuty primární a sekundární schopnosti. Bez ohledu na míru našich schopností se stále budeme setkávat se zákonem klesajících mezních výnosů – dříve nebo později nám dodatečná jednotka investic (tedy produktivně pouţitých úspor) přinese menší výnos neţ předcházející. Výnosné investiční příleţitosti jiţ byly vyčerpány, úspory 14
je nutno pouţívat i na projekty, které tolik nevynášejí. Inovace samozřejmě výnosnost zvyšují. Tento růst není ovšem nekonečný, zákon klesajících mezních výnosů stále platí. Na jednu stranu tedy dříve nebo později dodatečná jednotka investic začne přinášet menší výnos neţ předcházející jednotka. Naopak dodatečná jednotka úspor nám začne přinášet vyšší ztrátu uţitku neţ předcházející jednotka. Tuto vyšší ztrátu chceme kompenzovat vyšším výnosem, ten ale v důsledku zákona klesajících mezních výnosů klesá. Dříve nebo později se tedy výnos, které nám investice jsou schopny přinést, vyrovná se ztrátou uţitku z odloţené současné spotřeby. Okamţik vyrovnání determinuje optimální míru úspor kaţdého z nás. Nemá smysl spořit více, na dalších úsporách by dotyčný ztrácel. Prozatím jsme popsali individuální rovnováhu, respektive individuální optimální mnoţství, kolik má nějaká osoba spořit. Tato individuální rovnováha je na jedné straně determinována zákonem klesajícího mezního uţitku, tím jak si dotyčný cení kaţdou další jednotku úspor. Na druhé straně je determinována investičními příleţitostmi, na co mohou být uspořené prostředky pouţity, a zároveň zákonem klesajících mezních výnosů z vyuţití těchto příleţitostí. Jak je to s trţní rovnováhou? Odpověď na tuto otázku řešíme v kapitole 4.2 a 4.3. Zde jen stručně konstatujme, ţe kaţdý, kdo spoří, stojí před volbou, zda uspořené prostředky pouţije aktivně sám. V takovém případě realizuje své vlastní investiční příleţitosti. Další moţností je, ţe uspořené prostředky někomu půjčí (poskytne). V takovém případě je poskytuje na investiční příleţitosti někoho jiného – na realizaci cizích investičních příleţitostí. Připomeňme ještě, ţe při investování (kdy se úspory mění v investice, kdy jsou úspory nějak produktivně vyuţívány), se můţeme mýlit – úspory pouţijeme na něco, o čem se domníváme, ţe nám přinese výnos, tento výnos ale nezískáme. Výnos můţe být niţší, případně můţe být záporný, v takovém případě se nám nevrátí ani uspořená částka (to, co investujeme, se nazývá jistina), v krajním případě můţe být jistina nulová. Pokud je podobných omylů hodně, nepochybně to ovlivní ekonomiku celého ekonomického systému (společnosti). Některé příčiny těchto omylů jsou rozebrány v jiných textech. Moţný je samozřejmě i pozitivní omyl, kdy čekáme nějaký výnos, ve skutečnosti je ale výnos vyšší. Ten omyl se ale samozřejmě snadněji napravuje. Na doplnění uveďme, ţe pozitivní omyl můţe vést k budoucímu negativnímu omylu. Pokud jsou v některé oblasti vysoké předem neočekávané výnosy, mohou do dané oblasti (na daný trh) začít vstupovat další subjekty. Výnosy se potom začnou vypařovat. Vstoupí-li na trh příliš mnoho subjektů, mohou některé mít i záporný výnos. Jako příklad lze uvést situaci na trhu nákupních center. V minulosti přinášelo otevření centra vysoký výnos. To vedlo k otevírání řady dalších center. V některých případech ale byla centra otevřena na špatných místech, nevhodně projektována apod. a tato centra jsou ztrátová (jejich výnos je negativní). Příklad s nákupními centry ukazuje, ţe zisk je formou výnosu. Vztahem mezi ziskem a výnosem se věnujeme v kapitole 6.3. 2.3
Ekonomická teorie a lidská psychika
Z předcházejících kapitol plyne, ţe člověk má schopnost volit mezi současnými a budoucím uţitky (proţitky), respektive mezi uţitky různě vzdálené budoucnosti. Proto musí mít schopnost ve své hlavě porovnávat to, co bude proţívat v budoucnu, v bliţší či vzdálenější budoucnosti, s tím, co proţívá nebo můţe aktuálně proţívat v současnosti. Kaţdý si můţe sebepozorováním ověřit, ţe tuto schopnost skutečně má. Máme schopnost proţívat nejen současné stavy toho, co je pro nás příjemné či nepříjemné. Máme i schopnost přenést budoucí proţitky z budoucnosti do současnosti, a určitým způsobem je proţívat jiţ nyní. Jinými slovy, máme moţnost vystavit vzájemnému porovnání, vzájemné konkurenci odlišné proţitky – jednak 15
proţitky, které jsou vyvolány něčím aktuálně působícím, a jednak proţitky, které vznikají v důsledku představy budoucnosti. Při tomto přenosu proţitků z očekávané budoucnosti na současné situace, v nichţ rozhodujeme v ekonomickém smyslu o způsobech alokace toho, čím disponujeme, dochází k významnému a zajímavému fenoménu. To, co bylo proţitky oceněno jako statek slouţící ke zprostředkování nějaké budoucí situace vyvolávající proţitky, se někdy samo stává zdrojem proţitků. Například: - Původně jsme měli proţitek jen ze statku A, který bezprostředně uspokojoval naši potřebu (např. ryba, kterou jsme mohli ukojit hlad a která nám chutnala). Nyní máme potěšení i ze statku B, který k získání statku A slouţí (z rybářského prutu, který jsme dostali pod stromeček, a udělalo nám to velkou radost). - Původně nám příjemný proţitek přinášela určitá činnost A (např. poţívání ryby). Nyní máme potěšení i z činnosti B (např. chytání ryb), jejíţ výkon podmiňuje moţnost činnosti A. Ke zde uvedenému doplňme několik poznámek: 1. Je těţké říci, které naše proţitky jsou skutečně ty původní a na základě kterých vznikly ostatní. Vţdyť třeba i příjemné proţitky spjaté s ukojením hladu, tj. pojídáním potravy, vznikly proto, aby tělo bylo vybaveno potřebnými látkami slouţícími k jeho růstu, obnově, energetickému zásobení apod., tedy dané proţitky souvisí s budoucností. Obecně lze konstatovat, ţe všechny proţitky, které proţíváme, vznikly historickým i individuálním vývojem, přenosem z budoucnosti, projekcí či diskontováním očekávaných proţitků na současnost. 2. Při přenosu proţitků z budoucnosti na současné situace dochází k jejich prolínání a následné syntéze. Právě díky syntéze přenesených proţitků zpravidla dochází k tomu, ţe nějaký statek či předmět, který původně slouţil jako prostředek k něčemu, se sám (jeho vlastnictví, či výkon činností spojených s jeho nabýváním) stává zdrojem proţitku a tudíţ motivací. 3. Fenomén přenosu proţitků z budoucnosti na současnost, jejich syntézy a zafixování, je natolik výrazný, ţe člověk si postupně během svého ţivota vytváří potřebu (či spíše něco jako „metapotřebu“) vztáhnout vše co činí k něčemu vyššímu, k něčemu, v čem nalézá smysl, k něčemu, co je skutečnou hodnotou apod. Tj. od mechanismu přenosu a syntézy proţitků je odvozen i mechanismus vztahování současného k budoucímu, který je existenciální dimenzí člověka a který má podobu hledání smyslu. 4. Aniţ bychom si to dostatečně uvědomovali, ţijeme kaţdý spíše proţíváním očekávané budoucnosti neţ aktuální současností. Jen málokdy a v málokterých situacích to, co proţíváme, vzniká převáţně pouze na základě nějakého aktuálního vnějšího podnětu působícího na čidla vyvolávající proţitky. Rozhodující většina našich proţitků tvořících proţitkové bohatství našeho ţivota je přenášena z očekávané budoucnosti na současnost. Mechanismus přenosu, syntézy a zafixování proţitků při dosahování určitého cíle (tímto cílem můţe být např. vlastnění určitých statků nebo výkon určitých činností) plní dvojí roli: 1. Tento mechanismus výrazně zvyšuje motivaci k vlastnění zprostředkujících statků či k výkonu zprostředkujících činností, jeţ jsou nutné k dosaţení vlastního cíle (uspokojení konečné potřeby). Protoţe tyto zprostředkující statky či činnosti často umoţňují produktivnější dosaţení původního cílového stavu neţ situace, kdy se původní cílový stav 16
dosahoval bez jejich existence, zvyšuje se i efektivnost rozhodování z hlediska dosaţení původních cílových stavů. 2. Tento mechanismus odpoutává aktuální aktivity člověka od původních cílových stavů příslušná zprostředkování se sama stávají tím, k čemu člověk směřuje svoji činnost (stávají se novými cíli jednání). Je zřejmé, ţe člověk nemůţe mít uţitek pouze z činnosti slouţící k dosaţení nějakého cíle (např. nemůţe mít uţitek pouze rybaření, které provozuje za účelem získání potravy, musí mít i uţitek z ryb), respektive z nějakého statku (prostředku) slouţícího k dosaţení nějakého cíle (nemůţe mít uţitek pouze z rybářského prutu, které provozuje za účelem získání potravy, musí mít i uţitek z ryb). Na druhou stranu platí, ţe potřeby člověka jsou komplexní (viz Maslowova pyramida potřeb v kapitole 1.2 textu Ekonomie 1 základní kurz). Pokud uspokojujeme nějakou základní potřebu, tak prostřednictvím činností a prostředků nutných k uspokojování této základní potřeby můţeme uspokojovat i vyšší potřeby. Činnosti a prostředky, které pouţíváme k uspokojení daných potřeb přitom, nejsou uţitečné jen proto, ţe jejich prostřednictvím uspokojujeme tyto základní potřeby, tedy jejich uţitek není odvozen pouze z uţitku daných základních potřeb. Tyto činnosti a prostředky mohou být uţitečné i samy o sobě, samy o sobě nám mohou přinášet potěšení. Dále platí, ţe v situaci, kdy máme uspokojeny základní potřeby, se můţeme věnovat i uspokojování vyšších potřeb včetně potřeby seberealizace, přičemţ k uspokojování těchto vyšších potřeb můţeme vykonávat i aktivity a pouţívat prostředky (statky), které jsou vhodné i pro uspokojování niţších potřeb. I zde jsou tyto prostředky a činnosti uţitečné samy o sobě. Pokud by pro nás bylo dosaţení nějakého cíle pouze utrpením, pokud by uţitek z činností a prostředků nutných k dosaţení nějakého cíle plynul pouze z uţitečnosti tohoto cíle, nemuseli bychom se k jeho dosaţení vůbec odhodlat. Skutečnost, ţe činnosti a statky slouţící k dosaţení cíle nám rovněţ přinášejí uţitek, tj. ţe uţitek nám nepřináší pouze finální cíl, nás stimuluje k dosahování finálních cílů. Tato vlastnost lidské psychiky nám vlastně umoţňuje jednat, případně umoţňuje rozšířit mnoţinu jednání i na dosahování vzdálených cílů. Bez dané vlastnosti bychom uspokojovali cíle jen co nejkratším způsobem. Nebyli bychom ale schopni uspokojit cíle, které vyţadují nějaký čas – např. cíle, k jejichţ uspokojení potřebujeme kapitálové statky. Jak víme z kapitoly 1.2 textu Ekonomie 1 základní kurz a z kapitoly 3.1 tohoto textu, díky kapitálovým statkům jsme schopni uspokojovat výrazně větší mnoţství potřeb neţ bez kapitálových statků. Díky kapitálovým statkům jsme schopni produkovat větší mnoţství od kaţdého finálního statku a dále jsme schopni produkovat i takové finální statky, které bychom bez kapitálových statků vůbec produkovat nebyli. Daná vlastnost lidské psychiky nám tedy umoţňuje produkovat kapitálové statky, a tím uspokojovat větší mnoţství potřeb. Tato vlastnost lidské psychiky (ţe činnosti a statky slouţící k dosaţení cíle nám rovněţ přinášejí uţitek) není v rozporu s tvrzením, ţe budoucí statky musí být, abychom se je rozhodli spotřebovat, pro nás uţitečnější, neţ současné statky. Naopak přispívá k tomu, ţe uţitečnější jsou. Uţitek z aktivit a prostředků nutných k dosaţení budoucího statku lze připočíst k uţitku současného statku. I díky tomuto přičtení mohou budoucí statky přinášet vyšší uţitek neţ současné statky. Konstatujme ještě, ţe jeden prostředek, jedna činnost (a i jedna situace) mohou slouţit k dosaţení mnoha potřeb (cílů). Potom uţitky, které z daných činností, prostředků a situací máme, včetně uţitků, které jsme výše označili za uţitky samy o sobě, budou rozdílné. Rozdílné bude i to, co proţíváme, kdyţ danou činnost vykonáváme nebo daný předmět pouţíváme k rozdílným cílům. Tyto proţitky však dokáţeme syntetizovat, kombinovat, takţe tím vznikají nové proţitky, emoce, apod. 17
2.4
Produktivní aspekty spotřeby
Pokud nám nějaká činnost nebo statek slouţící k dosaţení nějakého cíle přináší uţitek, přičemţ tento uţitek nám mohou přinášet i samy o sobě, aniţ by nutně bylo finálního cíle dosaţeno, jak je to potom s finálním statkem? Jeho spotřebováním vše končí? Je uţitek z této spotřeby nějaká finální (konečná) veličina? Nebo jinak: je uţitek z této spotřeby nějaká exogenní (vnější) veličina, která nemá vliv na naše budoucí rozhodování a budoucí spotřebu? Je zřejmé, ţe na tyto otázky musí být odpověď záporná. Člověk svým jednáním získává zkušenosti, učí se z nich. Uţitky z minulé spotřeby nutně ovlivňují naši současnou spotřebu a uţitky ze současné spotřeby nutně ovlivňují naši budoucí spotřebu. Pokud jste v minulosti zjistili, ţe vám nechutná vepřové maso, pravděpodobně tento fakt ovlivní vaši současnou i budoucí potřebu. Mezi současnou a budoucí spotřebou však existují i sloţitější vztahy neţ skutečnost, ţe zkušenost ze současné spotřeby ovlivňuje budoucí spotřebu. Tím, ţe jsme schopni porovnat budoucí uţitky (proţitky) se současnými, můţeme optimalizovat svou současnou spotřebu tak, aby nám nepřinášela uţitek pouze v současnosti, ale i v budoucnosti. Ukazuje se, ţe lidé tuto optimalizaci provádějí a ţe se při svém rozhodování, co v současnosti spotřebovávat, neřídí pouze současnými, ale i budoucími uţitky. Obecně lze konstatovat, ţe lidé disponují představivostním kapitálem – dokáţí si představit budoucnost i budoucí uţitky. Dokáţí tedy převést (diskontovat) budoucí uţitky na současné. Různí lidé jsou samozřejmě v tomto rozhodování (převádění) různě úspěšní. Existuje řada osob, jejichţ současná struktura potřeb jim můţe v budoucnu způsobit problémy projevující se v poklesu uţitku – tedy osoby, které budoucí uţitky neberou dostatečně do úvahy. Typickým příkladem jsou osoby, které v současnosti spotřebovávají něco nezdravého. Ale tím, ţe řada osob vůbec dané nezdravé věci nespotřebovává, právě protoţe by jim v budoucnu mohly škodit, respektive je schopna se jejich spotřeby vzdát, demonstruje, ţe budoucí uţitky do úvahy bere. Naše rozhodování, kolik budoucích uţitků do úvahy vzít, je nutně ovlivněno tím, ţe budoucnost je vţdy nejistá, ţe si ji nelze komplexně představit. Čím lepším představivostním kapitálem však budeme disponovat, tím lépe jsme schopni budoucnost projektovat, a tím do vzdálenějšího horizontu jsme ji schopni projektovat. Samozřejmě svou roli sehrává věk dotyčného – odlišnou projekci budou mít lidé v různých etapách svého ţivota. Na druhou stranu se lze domnívat, ţe schopnost zahrnout budoucnost do našeho rozhodování přispívá k prodlouţení věku produktivního uplatnění. Pokud si člověk dokáţe představit, ţe můţe být v budoucnu nějak prospěšný, je to pro něj motiv, aby vskutku prospěšný byl. Při struktuře naší současné spotřeby nebereme do úvahy jen uţitky z budoucí spotřeby. Rovněţ bereme do úvahy, jak současná spotřeba ovlivní náš budoucí výnos. Ukazuje se zde, ţe řada statků současné spotřeby přímo i nepřímo náš budoucí výnos ovlivňuje. Spotřeba je z tohoto pohledu produktivní, obsahuje v sobě produktivní aspekty, které ovlivňují náš budoucí výnos. Jako typický příklad lze uvést různé vzdělávací kurzy, sportovní, rekreační či zdravotní aktivity. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší je najít příklady produktivní spotřeby neţ neproduktivní. Lze potom konstatovat, ţe jedinci (domácnosti6) usilují o takovou strukturu současné spotřeby, respektive o takové pouţití současného příjmu, při kterém tento příjem pouţijí k nákupu takových statků, k vytváření a provozování takového majetkového portfolia7, které se sestává z fyzických statků
6 7
Pojem domácnost je definován v kapitole 5.4 textu Ekonomie 1 základní kurz. Pojem portfolio je definován v kapitole 2.5 textu Ekonomie 1 základní kurz.
18
(aktiv8), finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, atd. tak, aby maximalizovali současnou hodnotu jejich budoucího příjmu. Touto zdánlivě sloţitou větou říkáme jiţ zmíněné, ţe při svém jednání lidé berou do úvahy nejenom současné uţitky a výnosy ze současné spotřeby, ale také její budoucí uţitky a výnosy. Pokud člověk obecně usiluje o maximalizaci uţitku (výnosu), usiluje o maximalizaci současných i budoucích uţitků a výnosů. Pojem současná hodnota budoucích výnosů jen zdůrazňuje, ţe abychom byli schopni budoucí výnosy porovnávat se současnými, musíme je převést na společného jmenovatele. Tím, ţe je budoucí výnos realizován aţ v budoucnu, se liší od současného výnosu. Hodnota 1000 korun za rok je odlišná od hodnoty 1000 korun v současnosti – právě proto, ţe současných 1000 korun můţeme pouţít hned, zatímco 1000, jeţ budeme mít za rok, hned pouţít nemůţeme. K porovnání hodnot současných a budoucích peněz se pouţívá diskontování, diskontováním převádíme budoucí peníze na současnou hodnotu. V tomto textu mnohokrát konstatujeme, ţe, kdyţ nespotřebováváme, tak spoříme a úspory můţeme pouţívat na investice. Produktivní aspekty spotřeby říkají, ţe hranice mezi spotřebou, úsporami a investicemi není tak ostrá. Zdůrazňujeme, ţe i současná spotřeba nám můţe přinést nějaký budoucí výnos, respektive, ţe současná spotřeba budoucí výnos ovlivňuje. Je tedy třeba si uvědomit, ţe současná spotřeba má produktivní charakter. Od tohoto uvědomění je uţ jen malý krůček k chování, při kterém usilujeme o maximalizaci současné i budoucí spotřeby. Opět platí, ţe v této snaze nemusíme být úspěšní. Třeba proto, ţe na některé budoucí výnosy zapomeneme nebo je podceníme či přeceníme, apod. Z těchto omylů se můţeme ale učit a v budoucnu své chování korigovat. 2.5
Další aspekty jednání spotřebitele
Na spotřebitelovo jednání působí řada aspektů (pobídek). Jiţ jsme konstatovali, ţe spotřebitelé se nerozhodují mezi danými cíli, nemají k dispozici dané zdroje. Naopak aktivně vyhledávají nové cíle i nové zdroje, jak těchto cílů dosáhnout. Z hlediska rozhodování o výši současné a budoucí spotřeby lidé berou samozřejmě v úvahu nejen ztrátu uţitku ze současné nespotřeby a budoucí výnos z úspor, respektive uţitek z budoucí spotřeby. Ovlivňuje jej také výše jejich aktuálního příjmu, aktuální výše bohatství, očekávaná výše budoucího příjmu i očekávané budoucí bohatství. Některé ekonomické teorie říkají, ţe lidé by rádi v průběhu svého ţivota (od dosaţení dospělosti) spotřebovávali přibliţně stejně (na spotřebu by rádi vynakládali stejnou částku peněz). Na počátku své produktivní kariéry (po dosaţení dospělosti) však vydělávají méně, v průběhu jejich kariéry jejich příjem zpravidla roste, ve stáří (po dosaţení důchodového věku) obvykle klesá. Z toho logicky plyne, ţe v mládí by si člověk mohl půjčovat a díky půjčkám mít vyšší spotřebu. Poté, co by jeho příjem dosáhl vyšší úrovně, začal by tyto půjčky splácet a zároveň vytvářet rezervy na stáří. Tyto rezervy by ve stáří utrácel. Jeho příjem by tak mohl být přibliţně stejný. V praxi však daná teorie trpí několika omezeními. Finanční organizace nejsou zpravidla mladým lidem ochotny příliš půjčovat na běţnou spotřebu (televize, auta, …). Mladí lidé jsou pro ně příliš rizikoví a finanční organizace nemají jistotu, zda by se jim půjčka vrátila. U půjček typu hypotéční půjčky apod. je zpravidla podmínkou jejich poskytnutí dostatečná výše příjmu, kterou mladí lidé nemusí mít. V mládí proto člověk obvykle naráţí na své rozpočtové omezení a spotřebovává méně neţ v pozdějších fázích svého věku. Co se týče vytváření úspor na stáří, 8
Pojem aktivum je definován v kapitole 2.5 textu Ekonomie 1 základní kurz.
19
člověk nikdy neví, jak dlouho potrvá jeho produktivní kariéra, jak dlouho bude trvat doba mezi ukončením této kariéry a smrtí. Čili přesně neví, kolik by měl spořit a jakou částku by měl po ukončení své produktivní kariéry pravidelně (např. měsíčně) utrácet, aby mu peníze vystačily po celý zbytek jeho ţivota. Řada lidí chce rovněţ nějaké své bohatství odkázat (dětem, příbuzným, apod.) a úspory vytváří i pro ně. Ve stáří můţe klesat i mnoţství potřeb, které lidé mají. Představa, ţe člověk celý ţivot spotřebovává v jednotlivých obdobích (např. měsíčně) stejnou částku, není reálná. Přes tyto námitky má daná teorie racionální základ. Lidé, jak jiţ víme, volí mezi současnou a budoucí spotřebou. Pokud se jim vyplatí preferovat současnou spotřebu před budoucí (coţ se vyplatí v situaci rozhodování mezi spotřebou nějaké jednotky statku teď nebo spotřebou téţe jednotky statku v budoucnu, viz kapitola 2.8) a mohou současnou spotřebu preferovat - mají na to prostředky, budou tak činit. Téţ řada lidí bude vytvářet úspory na stáří, tudíţ sniţovat svoji současnou spotřebou a zvyšovat svoji budoucí spotřebu ve stáří. Výše současné spotřeby nepochybně záleţí na disponibilním důchodu (částce, kterou mají lidé na spotřebu k dispozici). Změna disponibilního důchodu by měla spotřebu ovlivnit. Nicméně závislosti nejsou zcela jednoznačné. Pokud disponibilní důchod jednorázově klesne (např. z důvodu nemoci), můţe mít člověk dostatek úspor, aby tento výpadek překonal, tudíţ svou spotřebu omezit nemusí. Teprve, pokud by důchod klesal permanentně, tak se s velkou pravděpodobností dříve nebo později dostane do situace, kdy mu dosavadní bohatství (včetně úspor) nebude na krytí původní úrovně spotřeby stačit. Nepředpokládáme, ţe by si tento člověk půjčoval, navíc, i kdyţ si jeden nebo málo lidí takto půjčovat můţe, rozhodně si takto nemůţe půjčovat většina obyvatel. Pokud disponibilní důchod někoho roste, můţe dotyčný svou spotřebu zvýšit. Ekonomická teorie na základě agregovaných údajů (průměrných údajů za celou populaci) říká, ţe je-li dané zvýšení permanentní (stálé), tak lidé vskutku svou spotřebu zvyšují. Obecně zde ekonomická teorie říká, ţe lidé z hlediska změny svého spotřebního chování reagují na permanentní změny disponibilního důchodu, nikoliv na změny, které jsou dočasné. Problémem ale je, ţe lidé často nevědí nebo si nejsou jisti, zda dočasná změna není permanentní, respektive zda permanentní změna není dočasná. V případě dočasného poklesu svého disponibilního důchodu, se mohou lidé obávat, ţe jde o permanentní změnu a mohou svoji spotřebu sníţit, i kdyţ výpadek příjmů mohou nahradit úsporami. V případě permanentního zvýšení disponibilního důchodu se naopak mohou obávat, ţe se jedná o dočasnou změnu, tudíţ svou spotřebu hned nezvýší a ke zvýšení případně přistoupí po čase. Vidíme, ţe faktor očekávání je při rozhodování úspor důleţitý. Pokud lidé něco očekávají (např. očekávají, ţe pokles jejich příjmu je permanentní, nebo ţe růst příjmu je jen dočasný), přizpůsobí tomu své jednání. Realita se můţe od daného očekávání lišit, po relativně delší čas však lidé mohou u svých očekávání zůstat. Vyplývá to z nejistoty ohledně budoucnosti, ze skutečnosti, ţe se změnou jednání jsou spojeny náklady, ţe se změna nemusí vyplatit, apod. Na budoucnost se lze přitom připravovat, i kdyţ zatím k ţádné změně důchodu nedošlo. Očekávání obecně zahrnují to, jak se disponibilní důchod nějaké osoby bude v čase vyvíjet. Pokud dotyčný očekává v budoucnu nepříznivý vývoj (pokles důchodu), ačkoliv v současnosti se s jeho důchodem nic neděje, můţe začít spořit a omezovat spotřebu. Jako příklad lze uvést ČR, kde se po roce 2008 začala řada domácností v důsledku ekonomických potíţí obávat, ţe jejich disponibilní důchod poklesne, a tudíţ omezila svou spotřebu. Lze namítnout, ţe by zvýšené úspory mohly vyuţít firmy k realizaci nejrůznějších investičních projektů (k investicím do kapitálových statků), a tedy k větší produkci kapitálových statků v budoucnu. Ale i firmy se
20
budoucnosti bály a spousta úspor vyuţita nebyla. Na agregátní úrovni potom dojde k problémům – poklesu nebo stagnaci hrubého domácího produktu (HDP)9. V závěru stručně konstatujme, ţe k dalším faktorům, které ovlivňují spotřební chování, patří aktuální i očekávaná hodnota inflace. Bude-li inflace vyšší, budou lidé pravděpodobně více spotřebovávat. Zejména peněţní úspory ztrácí za inflace na hodnotě a mohou se stát dokonce bezcennými, tedy má smysl je utratit a spotřebovávat. Spotřebu ovlivňuje i politická a ekonomická stabilita, apod.
9
Zde neřešíme, čím vším byly dané obavy domácností a firem způsobeny. Podrobnosti viz jiné texty.
21
3
Produkce v čase 3.1
Časový nesoulad mezi produkcí a příjmy z produkce
Ze skutečnosti, ţe se lidské jednání odehrává v čase, nutně plyne, ţe se i produkce všech statků (finálních statků i kapitálových statků) odehrává v čase. Prostá lidská zkušenost dále říká, ţe vyprodukovat jakýkoliv statek trvá nějaký čas. Co všechno se do toho času započítává? Například k tomu, abychom vyprodukovali auto, potřebujeme mít budovu, příslušné stroje, apod. Počítá se pouze vlastní produkce auta nebo i čas nutný k postavení továrny, k vyprodukování strojů nutných k produkci auta, atd.? Je zřejmé, ţe při druhém přístupu bychom mohli pokračovat do nekonečna – k postavení budovy jsou potřeba zase stroje, ty někdo musel vyprodukovat, k jejich produkci byly třeba jiné stroje10, atd. Ekonomická teorie proto navrhuje, ţe čas nutný k produkci nějakého statku má smysl měřit v situaci, kdy jsou dostupné všechny výrobní faktory a další zdroje nutné k jeho produkci. Zaměřujeme se tedy pouze na vlastní produkci statku od okamţiku, kdy začaly být kompletovány zdroje nutné k produkci, po okamţik, kdy je statek připraven k prodeji poslednímu zamýšlenému zákazníkovi. Tímto způsobem lze zjišťovat dobu produkce finálních statků i kapitálových statků. V případě finálních statků je posledním zamýšleným zákazníkem spotřebitel, který koupí statků uspokojuje svou potřebu. V případě kapitálových statků je posledním zamýšleným zákazníkem firma, která bude statek pouţívat k produkci finálních statků nebo kapitálových statků. Je zřejmé, ţe i při tomto způsobu bude mnohdy obtíţné zjistit, jak dlouho produkce nějakého statku trvá. Zejména je obtíţné zjistit, kdy začaly být kompletovány zdroje nutné k produkci, a kdy byl statek připraven k dispozici poslednímu zamýšlenému zákazníkovi. Rovněţ je zřejmé, ţe u většiny statků je nutno strávit nějaký čas jeho vymýšlením. Někdy se vymýšlí zcela nový statek - např. mobilní telefon musel být vymyšlen, před tím, neţ se prakticky vymyslelo, jak by mobilní telefon mohl fungovat, neexistoval. Jindy stačí vymyslet jen nějaké úpravy jiţ existujících statků nebo typu statků – např. u nového automobilu stačí např. vymyslet nový design, případně konstrukční uspořádání, atd. I tento čas na vymýšlení by se měl do produkce statku započítat, v praxi je ale zjištění takových skutečností velmi obtíţné. Důleţité je si uvědomit zde uvedené, ţe produkce kaţdého statku trvá čas. Nějakou dobu trvá vyprodukovat vlastní statek, mnohem delší dobu trvá vyprodukovat statky nutné k produkci tohoto statku, statky nutné k jejich produkci, atd. U naprosté většiny produkce se postupuje oklikovou metodou – nejprve jsou vyprodukovány statky slouţící k produkci finálních statků, tedy kapitálové statky, a teprve potom je prostřednictvím kapitálových statků produkován finální statek. Ekonomická teorie obecně konstatuje, ţe oklikovou metodu lze vyprodukovat více statků neţ bez pouţití dané metody. Firmy přitom produkují proto, ţe chtějí statek prodat, a protoţe chtějí z jeho prodeje dostat to, co uspokojí potřeby vlastníků firem. Teoreticky bychom mohli další analýzu uskutečnit i pro situaci, kdy firmy obdrţí odměnu v naturáliích, na závěrech by se nic nezměnilo. Naprostá většina odměn v současnosti se ale odehrává v penězích a budeme proto předpokládat, ţe firmy za vyprodukované statky obdrţí peníze. Tyto peníze firmy dostávají obvykle aţ v okamţiku, kdy je produkce skončena. Jinými slovy fáze vlastní produkce časově
10
Jak sloţitá je produkce nějakého finálního statku, kdyţ do času nutného k této produkci započítáváme i čas nutný k produkci statků, které se podílejí na produkci finálního statku, čas nutný k produkci těchto podílejících se statků, atd. je znázorněno v textu Leonarda Reada „Já tuţka“. Dostupný např. na http://www.mises.cz/clanky/ja-tuzka10.aspx.
22
předchází fázi výplaty odměny za danou produkci11. V takovém případě firma musí mít k dispozici jiné peníze neţ peníze od zákazníka, protoţe uţ před tím, neţ obdrţí peníze od zákazníka, musí vynaloţit peníze na nákup materiálu a energií, na výplatu zaměstnanců a dalších dodavatelů (např. osob samostatně výdělečně činných, které pro firmu zajišťují některé speciální sluţby), na nákup kapitálových statků, apod. Tyto osoby nebudou ochotny čekat, aţ finální zákazník zaplatí. Pro větší názornost si můţeme představit situaci, kdy je produkován nějaký finální statek (třeba auto) a všichni dodavatelé automobilky (včetně zaměstnanců) dostanou zaplaceno teprve tehdy, aţ kdyţ automobilka obdrţí peníze od svých zákazníků, respektive aţ prodejce auta obdrţí peníze od konečného kupujícího. Po dlouhou dobu by jednotliví dodavatelé byli bez prostředků. Automobilka by musela čekat, aţ jí zaplatí její dealer. I dodavatelé kapitálových statků nutných k produkci auta by dostali zaplaceno, aţ zaplatí zákazníci automobilky. I dodavatelé dodavatelů těchto kapitálových statků, atd. Je zřejmé, ţe v této situaci by ochota něco produkovat prudce klesla, ţe by se omezila pouze na produkci statků, ke kterým nejsou potřeba ţádné kapitálově i jinak náročné vstupy, a které lze vyprodukovat co nejrychleji. Takových statků je ale v realitě velmi málo, tudíţ i mnoţina potřeb, které takto lze uspokojit by se velmi sníţila. S jistou dávkou nadsázky lze konstatovat, ţe bychom se v dané situaci vrátili do doby kamenné nebo do podobného historického období. 3.2
Vlastní a cizí úspory firem a investice firem
Producenti finálních statků, ale i producenti kapitálových statků tedy musí mít k dispozici peníze, a to dříve, neţ jim jejich zákazníci zaplatí, aby se mohli věnovat časově náročné, respektive kapitálově náročné produkci. Kde tyto peníze vezmou? Jednak to mohou být jejich vlastní úspory (úspory vlastníků firem). Těmito vlastními úsporami jsou vklady majitelů firem do podnikání a nerozdělené zisky. Do vlastních úspor se zahrnuje i opotřebení kapitálu (téţ odpisy), coţ jsou v realitě prostředky na obnovu kapitálových statků. Ekonomická teorie potom hovoří o tzv. hrubých úsporách firem. Odpisy v penězích vyjadřují, ţe trh v cenách statků, které firmy vyrobí prostřednictvím odepisovaného kapitálového statku, uznává náklady na výrobu těchto statků, konkrétně náklady, které firmy vynaloţily na kapitálové statky12. Pokud se nad danou problematikou zamyslíme, nutně dospějeme k závěru, ţe někde na počátku, kdyţ byl kapitálový statek pořizován, byl pořizován za úspory majitelů firem nebo úspory jiných osob, které byly firmám poskytnuty. Odpisy potom znamenají pouze splátku daných úspor pouţitých na nákup kapitálových statků. V případě vlastních úspor majitelé firmy odhadují, co jim tyto úspory vynesou, pokud je pouţijí ve firmě, přičemţ, pokud mají v rámci firmy více moţností vyuţití úspor, preferují nejvýnosnější z nich. Takto produktivně pouţité úspory se nazývají investice (podrobněji viz kapitola 4.2). Tento odhadovaný výnos je porovnáván s tím, co by úspory majitelům firmy vynesly, pokud by je firma pouţila jinak, konkrétně poskytla někomu jinému, případně, pokud by je majitelé firmy pouţily ke své spotřebě tedy s náklady obětovaných příleţitostí (s nejvýnosnější 11
Mnohdy fáze výplaty odměny následuje aţ nějaký čas po té, co si konečný zákazník statek koupí. Zákazník např. chce vědět, zdali statek nemá vady a je ochoten zaplatit plnou cenu aţ tehdy, kdyţ se o tom přesvědčí. Lze samozřejmě namítnout, ţe existují situace, kdy zákazník platí předem (ještě neţ je statek vyprodukován), případně platí v průběhu jeho produkce. Jako příklad lze uvést výstavbu domu, kdy zákazník dává předem nebo v průběhu výstavby firmě nějaké peníze. Těchto situací však není mnoho a lze je zanedbat. 12 Podrobněji k problematice odpisů, viz kapitola 5.5 textu Ekonomie 1 základní kurz.
23
obětovanou příleţitostí) investic. Tento výnos (uţitek) z jiného pouţití úspor mimo firmu je implicitním nákladem. Platí, ţe firma pouţije úspory jako investice (bude investovat) jen tehdy, pokud se domnívá, ţe výnos z investic do firmy bude vyšší neţ výnos (uţitek) z příleţitostí mimo firmu. To proto, ţe firma nikdy nemá zaručeno, ţe svou aktivitou výnosu vskutku dosáhne. Daný rozdíl je odměnou (prémií) za riziko. Skutečný výnos určený majitelům firmy je ta část zisku, kterou si majitelé rozhodnou vyplatit. Tento skutečný výnos se samozřejmě můţe lišit od očekávaného. Můţe být menší, potom odměna za riziko nepokryla celé riziko. Skutečný výnos můţe ale být i větší, potom firma realizuje větší výnos, neţ jaký chtěla při daném riziku realizovat. Připomeňme, ţe, jak je konstatováno výše, majitelé se mohou rozhodnout, ţe nějakou část zisku si nemusí vyplatit a tato část slouţí jako úspory. Na druhou stranu si majitelé firmy mohou vyplatit celý zisk. Zisk je obecně odměnou za to, ţe majitelé byli ochotni do firmy vloţit nějaké prostředky, tedy spořit, ţe byli ochotni nést riziko, ţe v tom, co firma dělá, nebudou úspěšní, případně je odměnou za další aktivity majitelů. Dalším zdrojem úspor mohou být úspory jiných osob, které je přímo nebo nepřímo (např. prostřednictvím bank a dalších finančních organizací) těmto producentům poskytnou. Tyto osoby přicházejí o uţitek ze současné spotřeby (viz kapitola 2.1), za coţ od firmy poţadují platbu nějakého výnosu a samozřejmě vratku jistiny (nebo alespoň moţnost vrácení jistiny13). Výnos má podobu úroku, můţou to být ale i splátky podílu na zisku, apod. Platba daného výnosu je pro firmu explicitním nákladem. Logicky firma dané úspory přijme jen tehdy, pokud výše tohoto explicitního nákladu bude menší nebo maximálně rovna tomu, co firmě takto pouţité prostředky vydělají. Firma se při své činnosti prakticky střetává s působením zákona klesajících mezních výnosů. Dodatečná jednotka úspor ji dříve nebo později přinese menší výnos neţ předcházející jednotka úspor. V nedokonalé konkurenci dále platí, ţe k tomu, aby prodala dodatečné statky vyrobené prostřednictvím této dodatečné jednotky úspor, musí sníţit jejich cenu, přičemţ často sníţí cenu všech vyprodukovaných jednotek statků, nejen těch dodatečných. Peněţní výnos (odborně příjem z mezního produktu, viz kapitola 2.1) firmy tak bude klesat a dříve nebo později poklesne pod implicitní nebo explicitní náklady firmy. Firmě se tedy vyplatí pouţívat jen omezené mnoţství úspor, respektive investovat jen omezené mnoţství investic. Protoţe explicitní i implicitní náklady mají často podobu úroku, lze shrnout, ţe čím vyšší bude úroková míra, tím menší bude investované mnoţství firmy (mnoţství úspor pouţitých na produktivní účely), protoţe jen malé mnoţství investic přinese takový výnos, který převýší tyto implicitní a explicitní náklady firmy. Firmy obecně budou mít o vlastní nebo cizí úspory zájem a produktivně je vyuţijí (investují) jen tehdy, jsou-li splněny dvě podmínky: 1. Pokud je díky nim vyprodukováno reálně větší mnoţství statků neţ v situaci bez úspor14. V takovém případě klesají náklady na produkci jedné jednotky daného statku (průměrné náklady). Nemá smysl pouţívat úspory tehdy, pokud by výsledkem pouţití 13
Např. u akcií nemá ten, kdo akcie kupuje, právo od firmy ţádat vrácení jistiny (nominální hodnoty akcie). Můţe ale toto právo realizovat prostřednictvím akciového trhu. 14 V tomto textu se nezabýváme úsporami na krytí nepředvídaných ţivotních situací spojených s nějakou ztrátou (např. úspor na krytí ztrát v důsledku poţáru nebo povodně). Pokud dané úspory nenesou ţádný výnos (obrazně jsou dány stranou, někde leţí a jsou pouţity v případě problémů), je zřejmé, ţe mnoţství daných úspor bude omezené. Takové úspory tedy tvoří jen malou část úspor a mohou být zanedbány. Mnohdy potom úspory, které slouţí ke krytí nějakých ztrát, jsou produktivně vyuţívány, přičemţ v případě vzniku ztráty je toto vyuţití ukončeno či přerušeno. Dané úspory lze zařadit do námi analyzovaných úspor.
24
bylo, ţe jednotku produkce vyrábíme dráţ neţ v situaci bez úspor. Pouţívat úspory se zde evidentně nevyplatí. Pokud bychom jednotku produkce vyráběli se stále stejnými náklady, potom rovněţ úspory nejsou nutné. I případná nutnost rozšíření produkce by se dala realizovat dosavadními způsoby, dosavadními technologiemi, které nepotřebují dodatečné úspory. 2. Pokud tyto vyprodukované statky budou přinášet uţitek, musí být někdo, kdo si je chce koupit a zaplatit cenu, zaručující, ţe výnos z úspor převýší nebo je minimálně rovna ztrátě uţitkům v důsledku úspor a nespotřeby. Splnění první podmínky je dáno zejména technologiemi a dalšími faktory produkce a většinou se daří zajistit. Firmy samozřejmě mohou být neúspěšné, pouţít úspory špatně, takţe větší mnoţství nevyprodukují. Ukaţme si to konkrétně: zemědělec zaseje dva pytle obilí a očekává z nich úrodu ve výši tří pytlů obilí. Dané dva pytle obilí ale zaseje špatně (případně přijde neúroda třeba v podobě sucha) a úrodu ve výši tří pytlů obilí nevyprodukuje. Dané chyby se dějí, učením, zkušenostmi, diverzifikací, apod. je ale lze omezit. Splnění druhé podmínky je sloţitější. Firmy dopředu nevědí, zda to, co produkují, vskutku prodají, zda jejich zákazníci dané statky chtějí. Firmy se při produkci většinou pouze domnívají, ţe budou díky úsporám úspěšné a ţe prodejem statků vyrobených díky úsporám zrealizují vyšší výnos, neţ je ztráta uţitku v důsledku úspor (nebo minimálně výnos rovný této ztrátě). Produkce statků je vţdy spojena s rizikem. Firmy proto k této produkci přistupují tehdy, kdyţ očekávají výnos o nějaké procento vyšší, neţ je ztráta uţitku z úspor. Tento rozdíl kryje jejich riziko, ţe nemusí být úspěšné. Obecně lze konstatovat, ţe firmy tedy ve svém rozhodování berou do úvahy nejen výnos, ale i riziko při pouţití úspor v rámci firmy, riziko při pouţití úspor mimo firmu, časový faktor pouţití úspor. Platí obecně známé závislosti – čím větší riziko, tím větší výnos; čím delší čas, po který jsou úspory pouţívány, aniţ by přinášely výnos, tím delší výnos. Firma zvolí takové vyuţití vlastních úspor, které strukturou výnosu, rizika a časového faktoru nejlépe vyhovuje majitelům firem. Ještě jednou připomeňme, ţe se při svém rozhodnutí můţe zmýlit, tedy ţe výnos z alternativy, která byla vybraná, podcení nebo přecení. V peněţní ekonomice je výnos z úspor determinován třemi faktory: Mnoţstvím dodatečné produkce, která je vyprodukována díky úsporám (mezním produktem). - Cenou, za kterou je produkce, prodána. Tato cena spolu s mezním produktem určí výši příjmu z mezního produktu (mezního příjmu) – o kolik se zvýší příjem, pokud produkce firmy vzroste o jednotku nebo určitý počet jednotek. - Náklady na vyprodukování jedné jednotky produkce (mezními náklady). Výnos je potom celkový příjem firmy, který je získán mj. díky úsporám mínus celkové náklady (ty lze získat jako náklady na jednotku produkce krát počet produkce). Vyplacený výnos osobám, které úspory poskytly, nemůţe být vyšší neţ tato částka. Jiţ v bakalářském textu je konstatováno, ţe pokud výnos spořících osob převýší danou částku, dostane se ten, kdo výnos vyplácí, do problémů. Nutně se potom dostávají do problémů i spořící osoby – očekávaný výnos nedostanou, v mnoha případech se jim nemusí vrátit ani nějaká část jistiny, v krajním případě celá jistina. Jako příklad daných problémů jsme uvedli hypotéční krizi po roce 2007. Zde nejrůznější hypotéční instrumenty slibovaly těm, kdo si je koupili (a danou koupí uspořili peníze) vyšší výnos, neţ byl výnos, který byli schopni splácet majitelé nemovitostí, kteří takto uspořené peníze pouţili na nákup daných nemovitostí (není přitom důleţité, zda tento výnos majitelů nemovitostí pocházel přímo z koupených nemovitostí nebo z jiných aktivit). Pokud se do problémů dostane jeden nebo málo subjektů, které uspořené prostředky pouţívají (investují), -
25
nemusí se to projevit na úrovni celé ekonomiky (makroúrovni). Dostane-li se takto do problémů řada subjektů, bude zasaţena i celá ekonomika. Hypotéční krize z tohoto pohledu slouţí jako jednoznačné varování. 3.3
Propojenost úspor, investic a produkce, zisku a úroku
Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících kapitolách, plyne, ţe rozhodování firmy o časové struktuře produkce, o kapitálových statcích slouţících k její produkci a její rozhodování o úsporách a investicích jsou propojeny. Obrazně řečeno, obě rozhodování tvoří dvě strany téţe mince. Tím, ţe se firma rozhodne shromáţdit nějaké úspory, produktivně je vyuţít (investovat) k nákupu kapitálových statků, můţe docílit větší budoucí produkce. Ekonomická teorie zde často pouţívá modelovou situaci s tzv. Robinsonovské ekonomiky (ekonomiky o jednom člověku), který loví ryby rukama a rozhoduje se, zda si má uplést síť. Kdyţ si Robinson nejprve vyrobí síť (kapitálový statek) a teprve potom loví ryby, uloví více ryb, neţ kdyby je lovil bez sítě rukama. Síť je oklikou k lovení ryb, jedná se ale o produktivní okliku, okliku s větším výnosem. Tato oklika však vyţaduje úspory. V případě Robinsona, kdyţ vyrábí rybu, nemůţe lovit ryby a musí mít vytvořenu dostatečnou zásobu ryb (nebo jiné potravy), aby netrpěl hlady nebo dokonce nezemřel po dobu pletení sítě. V reálném ţivotě, pokud firmy pouţívají oklikové metody (např. produkují chleba prostřednictvím kombajnů, moderně vybavených pekáren, apod.), potřebují úspory, aby byli schopny platit ty subjekty, které se na oklikové metodě podílejí. Firmy se rozhodují, zda a jakou oklikovou metodu zvolí a jaké úspory na ni musí pouţít. Porovnávají přitom, co jim daná metoda vynese, s explicitními i implicitními náklady. V reálné ekonomice, kde se obvykle spoří peníze, jsou uspořené peníze pouţity na kapitálové statky, případně na investice do lidského a sociálního kapitálu (podrobněji k těmto pojmům viz kapitoly 6.1 a 6.2). Ačkoliv v důsledku vyuţití úspor je produkce kapitálově náročnější, díky této kapitálové náročnosti je ekonomika schopna vyprodukovat výrazně více statků, přičemţ náklady na jednotku produkce (průměrné náklady) klesají. Připomeňme, ţe spořit a vyuţívat úspory k nějaké činnosti je výhodné právě pouze v situaci, kdy náklady na jednotku produkce klesají. Bez této podmínky jsou úspory zbytečné. Pokud jsou propojeny, úspory a investice a rozhodování o časové struktuře produkce, musí být propojeny i zisk a úrok. Jejich propojení je evidentní: zisk a úrok jsou formy výnosu – zisk výnos majitelů firem, úrok výnos ostatních subjektů, kteří firmě půjčují peníze. Míra zisku (podíl zisku k tomu, co do firmy majitelé vloţili) a úroková míra (podíl výnosu osob, které majitelům půjčily peníze, ku jistině, tedy půjčené částce) budou mít tendenci se vyrovnávat. Nicméně míra zisku by přece jen měla být vyšší neţ úroková míra. To proto, ţe v míře zisku je téţ zahrnuta odměna za větší riziko, které majitelé firem nesou. Bude-li firma neúspěšná, jsou nejprve odškodňováni její externí věřitelé a aţ jako poslední majitelé. Aktivní podnikatelská činnost je rizikovější neţ poskytování prostředků, coţ se v míře zisku odráţí. Bude-li nicméně míra zisku výrazně vyšší neţ úroková míra, je to pobídkou pro ostatní osoby, aby také začali aktivně podnikat (něco produkovat). Pokud se daný počet osob vskutku zvýší, sníţí se mnoţství zdrojů, které majitelé firem mohou získat od ostatních osob – dané zdroje nyní tyto osoby potřebují ke svému podnikání. To vede k růstu úrokové míry. Vstupem dalších osob, se zvýší nabízené mnoţství produkovaných statků, tudíţ musí klesnout i jejich cena a zisk. Dále začnou být realizovány příleţitosti, které původní podnikatelé (osoby podnikající před vstupem) nepokládaly za tak zajímavé, tedy příleţitosti s niţší mírou zisku. Celkově tedy míra zisku klesá a úroková míra roste. Opačně, pokud je míra zisku příliš nízká, budou některé firmy ukončovat své 26
podnikání. Zdroje, které si původně majitelé firem chtěli nechat na toto podnikání, mohou být pouţity jako půjčky. Nabídka externích úspor roste, úroková míra klesá. Odchodem podnikatelů z odvětví se sniţuje mnoţství nabízených statků, jejich cena roste, coţ se projevuje v růstu míry zisku. Zde popsané procesy se opět odehrávají v čase a platí, ţe vstup do odvětví i odchod z odvětví jsou náročné záleţitosti. Ti, kdo chtějí vstoupit nebo odejít, si musí spočítat, odhadnout, ţe se jim daný krok vyplatí. Nemá smysl začít v nějaké oblasti podnikat, být tam krátce a nevydělat ani na náklady spojené se vstupem. Stejně tak nemá smysl odcházet od jiţ existujícího podnikání a po krátkém čase zjistit, ţe to nebylo výhodné. Uvolněné místo mohl zaplnit někdo jiný. Firmy proto obvykle nějaký čas čekají, neţ ke vstupu či odchodu odhodlají. K bariérám vstupu patří i to, ţe firmy nemusí disponovat odpovídajícími schopnostmi, potřebnými kapitálovými statky, technologiemi, apod. K bariérám odchodu patří závazky, které firmy s podnikáním mají. Příliš velké nebo příliš malé rozdíly mezi mírou zisku a úrokovou mírou tak mohou po nějaký čas přetrvávat. V realitě tedy existuje tendence k jejich vyrovnávání, přičemţ vyrovnání je moţné spíše v delším období. Na druhou stranu v tomto delším období rovněţ dochází k tomu, ţe se objeví nějaká zisková příleţitost jinde, ţe se změní situace na trhu zápůjčných fondů (trhu s půjčkami, viz kapitola 4). Stejně jako v jiných oblastech i v případě vyrovnávání míry zisku a úrokové míry neexistuje ţádná jedna stabilní rovnováha, ale mnoho dynamických rovnovah15. 3.4
Trh směny současných statků za budoucí
V kapitole 1 jsme konstatovali, ţe za podnikatelskou činnost lze chápat jakékoliv objevování ziskových příleţitostí. Pro naprostou většinu podnikatelských aktivit platí, ţe k realizaci těchto aktivit jsou třeba předem vytvořené zdroje a statky. Tyto zdroje a statky nemohou být potom pouţity na současnou spotřebu, jedná se tedy o úspory. V praxi jsou úspory pouţívány na investice do kapitálových statků, do lidského a sociálního kapitálu (viz kapitola 6.1 a 6.2). Jen díky těmto investicím je jakýkoliv systém schopen dlouhodobě produkovat více statků. Krátkodobě je to moţné i rozšiřováním vyuţití dosavadních zdrojů, zde ale brzy narazíme na limity v podobě omezeného mnoţství daných zdrojů. Opět názorně: Robinson by jistě mohl zvýšit svou produkci ryb tak, ţe by je lovil delší dobu rukama. Nicméně, je zřejmé, ţe doba, po kterou můţe ryby lovit, je omezená. Rovněţ se projeví zákon klesajících mezních výnosů a dodatečná jednotka zdroje dříve nebo později přinese menší výnos neţ předcházející jednotka. Názorně: bude-li Robinson lovit ryby desátou nebo patnáctou hodinu, pravděpodobně jich uloví méně neţ druhou nebo třetí, protoţe bude unavený. Podnikatelé se tedy při vyhledávání podnikatelských příleţitostí musí zároveň rozhodovat, co budou muset při jejich realizaci uspořit, aby příleţitost byla vskutku dosaţena, jaké úspory budou potřeba, kde je získají. Musí porovnávat výnos získaný z daných úspor, s jejich náklady. Tyto náklady, ať uţ spoří kdokoliv, jsou nakonec dány ztrátou uţitku z nespotřeby, tím, ţe uspořená částka není pouţita na aktuální spotřebu. Podnikatelé se při rozhodování o mnoţství úspor a jejich struktuře musí vyhnout omylu. Nemohou spořit příliš málo. Potom se snadno můţe stát, ţe podnikatelskou příleţitost nezrealizují, protoţe úspory na realizaci nestačí, ţe nedosáhnou potřebného výnosu a úspory budou promrhány. Nesmí spořit ani příliš mnoho, protoţe, potom by zbytečně omezovali současnou spotřebu a úspory by jim nepřinášely výnos, který by kryl náklady ze ztráty uţitku z nespotřeby. Samozřejmě, ţe podnikatelé v realitě dělají chyby, ţe spoří příliš 15
Podrobněji k dynamické rovnováze viz kapitola 1.5.
27
nebo málo. Trh tyto chyby trestá, jednotlivé subjekty však mohou na tyto chyby reagovat, učit se z nich a své jednání směřovat správným způsobem. Příští kapitola bude věnována trhu zápůjčních fondů. Na tomto trhu některé subjekty hledají, poptávají dočasně volné prostředky (úspory), aby je pouţily k realizaci svých příleţitostí. Naopak jiné subjekty tyto dočasně volné prostředky nabízejí a hledají nějakou příleţitost, jak je zhodnotit. Tento trh ale nevznikl sám o sobě. Vznikl jako produkt poznání, ţe díky investicím do kapitálových statků a do lidského a sociálního kapitálu lze sniţovat náklady na jednotku produkce a zvyšovat mnoţství produkce. Vznikl jako produkt skutečnosti, ţe kaţdý člověk existuje omezeným mnoţstvím zdrojů, které je schopen věnovat na dané investice. Vznikl jako produkt skutečnosti, ţe některé subjekty mají těchto zdrojů málo, ale neustále pro ně nacházejí vyuţití (případně velmi výnosná vyuţití), zatímco jiní těchto zdrojů mají dostatek a vyuţití pro ně nenacházejí (respektive nacházejí málo výnosná vyuţití). Trh zápůjčních fondů je však pouze malou, byť nejvíce viditelnou částí trhu, na kterém jsou současné statky směňovány za budoucí. Na tomto trhu směny současných statků za budoucí statky firmy (producenti) poptávají současné statky a zdroje, které potřebují k tomu, aby byli schopni produkovat budoucí statky. Za tyto současné statky firmy nabízejí budoucích statků, neţ je mnoţství současných statků. Majitelé současných statků jsou přitom ochotni směnit svoje mnoţství současných statků za nějaké větší mnoţství budoucích statků. Firmy platí majitelům současných statků současnými penězi. Prostřednictvím toho, co firmy nakoupily, vyprodukují budoucí statky a získají budoucí peníze, přičemţ mnoţství budoucích peněz je větší neţ současných. Firmy se dále rozhodují, z čeho současné statky zaplatí, tedy kde vezmou současné peníze. Zda to bude z úspor majitelů firem nebo zda budou poptávat jiné úspory. Zdůrazněme, ţe situace, kdy nějaký člověk, který má pouze podnikatelský nápad, rozhodne se jej realizovat a najímá si zaměstnance, pronajímá nebo kupuje kapitálové statky nutné k realizaci, spadá pod kategorie firmy. Dotyčný je podnikatelem, vidí nějakou podnikatelskou příleţitost. Tím, ţe vidí tuto podnikatelskou příleţitost, způsob, jak ji zrealizovat, disponuje nějakou znalostí, informací, disponuje nějakým lidským kapitálem. I tento dotyčný musí na zaplacení zaměstnanců, pronajatých nebo koupených kapitálových statků apod. pouţít svoje úspory nebo úspory někoho, kdo je ochoten mu je půjčit. Můţeme shrnout, ţe trh zápůjčných fondů je projevem existence trhu směny současných statků za budoucí. Tento trh směny současných statků za budoucí je dále důsledkem toho, ţe produkce se odehrává v čase, ţe trvá nějaký čas. Je důsledkem toho, ţe pokud chceme vyprodukovat více finálních statků, musíme je produkovat oklikovou metodou, kdy nejprve musíme vyprodukovat kapitálové statky, případně získat lidský a sociální kapitál. Přitom platí, ţe i k produkci těchto kapitálových statků, případně k získání lidského a sociálního kapitálu, jsou potřeba další zdroje a statky. Ti, kdo chtějí produkovat finální statky, jejichţ produkce trvá čas, k této produkci potřebují současné statky (a zdroje). Producenti tak současné statky směňují za budoucí statky. Producenti přitom majitelům současných statků a zdrojů platí současnými penězi, Naopak z prodeje budoucích statků získávají budoucí peníze. Směna současných statků za budoucí se vyplatí jen tehdy, pokud z prodeje budoucích statků je získáno větší mnoţství peněz, neţ je částka zaplacená za současné statky. Tento rozdíl musí být větší (nebo minimálně roven) neţ ztráta uţitku plynoucí z toho, ţe současné peníze, respektive současné statky a zdroje, které byly za tyto současné peníze nakoupeny, nejde pouţít, v důsledku jejich pouţití na produkci budoucích statků, k současné spotřebě. 28
3.5
Další aspekty rozhodování firem o investicích
Výnos z pouţitých úspor (tedy z investic) je pro firmu podstatným, nikoliv však jediným faktorem rozhodování firem, zda investovat, kolik prostředků na investice pouţít, apod. Berou do úvahy i další aspekty. Připomeňme (viz kapitola 3.2), ţe výnos je dán jako rozdíl příjmu z mezního (dodatečného) produktu díky investicím a mezními náklady na vyprodukování dodatečného produktu. Příjem z mezního produktu v důsledku zákona klesajících výnosů (a v nedokonalé konkurenci i důsledku poklesu cen daného tím, ţe větší mnoţství produkce lze prodat jen za niţší cenu) klesá. Mezní náklady na dodatečnou produkci ve většině případů rostou. Pokud se příjem z mezního produktu rovná mezním nákladům na tento produkt, nemá smysl dále produkovat a tedy ani spořit a investovat. Dodatečné investice by se nevyplácely, přinesly by menší příjem, neţ jsou náklady spojené s touto investicí, Pokud se z nějakého důvodu změní příjem z mezního produktu nebo mezní náklady (příjem z mezního produktu např. vzroste díky inovacím, mezní náklady klesnou díky poklesu cen surovin), změní se i výše investic, kterou má smysl pouţít. Pokud je výhodné pouţít více investic, měla by firma nakoupit další kapitálové statky. Pokud je dosavadní mnoţství kapitálových statků nevýhodné, neměla by firma pouţívat investice na jejich obnovu a měla by tu část kapitálových statků, u kterých je příjem niţší neţ náklady, vyřadit. Firmy však zpravidla nepřistoupí k daným krokům hned. Neví, zdali změna příjmů z mezního produktu nebo mezních nákladů není jen dočasná, zda vskutku potrvá po celou dobu ţivotnosti příslušného kapitálového statku. Firmě by se nevyplatilo pořídit si nějaký kapitálový statek, kdyby za nějaký čas menší, neţ je ţivotnost statku, zjistila, ţe jí tento statek nepřináší v důsledku další změny dostatečný výnos. Rovněţ se firmě nevyplatí hned vyřadit nějaký kapitálový statek, který ještě můţe produkovat, a za nějaký čas zjistit, ţe vyřazení bylo předčasné. Někdy je nákup nového kapitálového statku časově náročný, statek se musí vyrobit, apod. Rovněţ ukončení činnosti kapitálového statku můţe být spojeno s nutností reorganizovat produkce a dalšími jevy. Firmy proto obvykle váhají a k zvýšení nebo sníţení investic do kapitálových statků přistoupí aţ tehdy, kdyţ si jsou více méně jisté, ţe se jim to vyplatí. Opět připomeňme, ţe i zde se mohou zmýlit a udělat chybu. Výsledkem tohoto váhání je, ţe je pouţíváno neoptimální mnoţství investic (více nebo méně, neţ je třeba) a ţe na trhu zápůjčních fondů bude docházet k nerovnováze. K faktorům, které ovlivňují výši investic firem, patří inflace, politická i ekonomická stabilita, stabilní právní prostředí apod. Bude-li inflace vysoká, firmám bude chybět správné cenové signály, zda se produkce a tedy i investice vyplatí (podrobněji viz kapitola 8.5 textu Ekonomie 1 základní kurz) a budou investice omezovat. Jakákoliv nestabilita zvyšuje náklady firem a sniţuje výnosy, které investice přinášejí. V nestabilním prostředí dále výnosy velmi kolísají, lze je jen obtíţně predikovat, coţ sniţuje jistotu firem, ţe budou takové, aby pokryly všechny náklady. Vliv hrají i změny vládních výdajů, protoţe ty ovlivňují úrokovou míru – pokud vládní výdaje rostou, úroková míra se zvyšuje, coţ vede k poklesu investic firem (podrobněji viz jiné texty).
29
4 4.1
Analýza trhu zápůjčních fondů Vlastní nebo cizí investiční příležitosti
Pokud se kdokoliv rozhodne spořit, hledá ve většině případů pro tyto úspory nějaké vyuţití, které mu přinese výnos (viz kapitola 3.2). Můţe přitom úspory pouţít na vlastní investiční příleţitosti nebo na cizí investiční příleţitosti, tedy investovat je do nich. Investiční příleţitost je jakákoliv příleţitost přinášející výnos (viz kapitola 12.2 textu Ekonomie 2 základní kurz). Například, kdyţ rolník zaseje obilí a tato setba mu přinese výnos. K realizaci investičních příleţitostí jsou třeba nějaké investiční prostředky, tedy to, jehoţ prostřednictvím je výnos realizován. Můţe to být např. obilí, stroje, apod. Nejčastějším investičním prostředkem jsou peníze. Investiční prostředky lze dělit z pohledu konkrétní osoby na vlastní a cizí. Vlastní jsou ty, které dotyčný vlastní, cizí ty, které si v nějaké podobě půjčuje. Investiční příleţitosti jsou produktem investičních schopností (viz kapitola 2.2), lze je dělit na primární investiční příleţitosti vyuţívající primárních schopností, sekundární investiční příleţitosti vyuţívající sekundární příleţitosti (jiţ existující produkty lidského poznání) a terciární příleţitosti vyuţívající terciární schopnosti – schopnost inovovat, přicházet s něčím novým. Bez ohledu na to, zda se jedná o primární, sekundární nebo terciární příleţitost, lze investiční příleţitosti dále rozdělit na: - Vlastní investiční příleţitosti: jedná se příleţitosti, u kterých vlastník investičních prostředků tyto prostředky sám aktivně pouţívá. - Cizí investiční příleţitosti: jedná se o situace, kdy vlastník investičních prostředků tyto prostředky půjčuje (poskytuje) jiné osobě, přičemţ tato osoba dané prostředky aktivně vyuţívá. Uţ v kapitole 12.1 textu Ekonomie 2 základní kurz konstatujeme, ţe konkrétní rozhodnutí, zda je nějaká příleţitost vlastní nebo cizí, můţe činit problémy. Nicméně základní kritérium je jednoduché: pokud je daná příleţitost produktem vaší konkrétní schopnosti, pokud vy sami tuto schopnost vyuţíváte, jedná se o vlastní investiční příleţitost. Pokud je naopak daná příleţitost produktem schopnosti jiné osoby, vy této osobě poskytnete prostředky na realizaci její příleţitosti, jedná se o cizí investiční příleţitost. Konkrétně, kdyţ uspořené peníze pouţijete k zaloţení vlastní firmy, k rozvoji vašeho podnikání, je to vaše investiční příleţitost. Kdyţ je dáte do banky, půjčíte někomu jinému, investujete do cizích investičních příleţitostí. V tomto textu nebudeme dále řešit situace typu, kdyţ si akcionář kupuje akcie nebo kdyţ se někdo stává společníkem společnosti s ručením omezeným – v obou případech se dotyčný stává spolumajitelem firmy, na řízení firmy se nijak aktivně nepodílí. Dané situace chápeme za realizaci cizích investičních příleţitostí. Naopak někdo, kdo není majitel firmy, ale aktivně v ní realizuje svoje nápady a má z toho příslušný zisk nebo ztrátu, je chápán za realizátora vlastních investičních příleţitostí. Čím více máme vlastních schopností, tím více budeme mít více i vlastních příleţitostí, tím nám tyti vlastní příleţitosti budou déle přinášet výnos a tím déle budeme moci do těchto příleţitostí investovat (dávat) vlastní úspory. Jednoduché pravidlo tedy říká: chceš-li mít dostatek výnosných vlastních příleţitostí, rozvíjej své investiční schopnosti. Nicméně i u vlastních investičních příleţitostí se setkáváme se zákonem klesajících mezních výnosů. Dříve nebo později začne kaţdá další investiční příleţitost přinášet niţší výnos a dříve nebo později tento výnos poklesne pod ztrátu uţitku z dodatečné jednotky úspor. Potom nemá smysl dále spořit. Vedle ztráty uţitku z úspor nás dále musí zajímat, kolik by nám úspory přinesly, pokud bychom je pouţili na realizaci cizích investičních příleţitostí. Pokud je výnos z investičních příleţitostí 30
vyšší neţ výnos z vlastních investičních příleţitostí, vyplatí se úspory pouţít na cizí investiční příleţitosti. Při veškerém rozhodování je třeba samozřejmě do úvahy brát časový faktor a riziko, přičemţ platí známé závislosti (čím vyšší riziko, tím delší výnos; čím delší doba investic, tím vyšší výnos). Tudíţ pokud je např. cizí investiční příleţitost rizikovější nebo přinese výnos aţ za delší dobu neţ vlastní investiční příleţitost, vyplatí se cizí příleţitost preferovat aţ v situaci, kdy její výnos dostatečně převýší výnos z vlastní příleţitosti, přičemţ rozdíl pokrývá i odměnu (prémii) za riziko nebo dobu investice. 4.2
Podstata trhu zápůjčních fondů
Pokud někdo nemá dostatek výnosných vlastních investičních příleţitostí, má však zdroje, hledá cizí investiční příleţitosti. Dané zdroje jsou úspory, rovněţ je můţeme chápat jako investiční prostředky, dotyčný tyto vlastní investiční prostředky nabízí. Opačně, pokud někdo má výnosné investiční příleţitosti, nemá ale investiční prostředky, tak tato osoba bude poptávat cizí investiční prostředky a nabízet vlastní investiční příleţitosti. Trh, na kterém se realizuje směna vlastních investičních prostředků za cizí investiční příleţitosti, respektive směna vlastních investičních příleţitostí za cizí investiční prostředky se nazývá trhem zápůjčních fondů (někdy téţ kapitálovým trhem, nebo finančním trhem16). Na tomto trhu tedy proti sobě a zároveň společně stojí: - Nabídka a poptávka investičních prostředků: věřitel nabízí investiční prostředky a dluţník poptává investiční prostředky. S pouţitím jiné terminologie: věřitel nabízí úspory a dluţník poptává investice. - Poptávka a nabídka investičních příleţitostí: věřitel poptává investiční příleţitosti a dluţník nabízí investiční příleţitosti. Zdůrazněme, ţe nabídka vlastních investičních příleţitostí můţe mít nejrůznější charakter. Pokud někdo např. hledá spotřebitelský úvěr (úvěr na nákup spotřebního zboţí) nebo hypotéční úvěr, tak z pohledu zde pouţívané terminologie poptává cizí investiční prostředky a nabízí majiteli investičních prostředků svou vlastní příleţitost, jak tyto prostředky zhodnotit. Velkou část trhu zápůjčních fondů však tvoří nabídka úspor za účelem jejich investic do kapitálových statků, případně do lidského nebo sociálního kapitálu. Bez ohledu na to, na co jsou úspory pouţity, platí, ţe ani věřitel ani dluţník k výše uvedeným směnám nepřistoupí, pokud to pro ně není výhodné: - Pro věřitele výhoda spočívá v tom, ţe pokud půjčí své vlastní investiční prostředky na realizaci cizích investičních příleţitostí, musí mu tyto příleţitosti přinést vyšší výnos a uţitek, neţ kdyby dané prostředky pouţil na realizaci vlastních příleţitostí. - Pro dluţníka výhoda spočívá v tom, ţe pokud si půjčí cizí investiční prostředky, tak náklad, který za tyto prostředky musí věřiteli platit (např. v podobě úroku, podílu na zisku) je niţší neţ je jeho výnos (případně uţitek), z realizace vlastních investičních příleţitostí, na které jsou dané prostředky pouţity. I zde platí, ţe se obě strany mohou zmýlit. Věřitelův výnos můţe být niţší neţ očekávaný. Dluţníkovy náklady mohou být vyšší neţ očekávané. V okamţiku sjednání směny však obě strany předpokládají, ţe je pro ně směna výhodná. Pokud vskutku bude, je daná směna paretovsky efektivní – zlepšuje postavení obou stran. Trh zápůjčních fondů tedy obecně přispívá k větší efektivitě společnosti, zlepšuje postavení dluţníka i věřitele. Umoţňuje lepší alokaci 16
Problematika terminologie je řešena v kapitole 12.3 textu Ekonomie 2 základní kurz.
31
investičních prostředků – jsou pouţívány na realizaci těch investičních příleţitostí, které přináší největší uţitek. Bez existence trhu zápůjčních fondů by potenciální věřitelé realizovali i příleţitosti s nízkým výnosem, zatímco potenciální dluţníci by nebyli schopni realizovat příleţitosti, které přináší vyšší výnos neţ příleţitosti potenciálních věřitelů. Na první pohled se zdá, ţe paretovskou efektivnost trhu zápůjčních fondů nemá smysl zdůrazňovat. Jakákoliv směna je z pohledu ekonomické teorie efektivní – obě strany by přece ke směně nepřistupovaly, kdyby jim uţitek sníţila. V případě trhu zápůjčních fondů však existovaly dlouho o efektivitě směny na daném trhu pochybnosti. Úrok nebo jiná odměna za půjčení prostředků byl dlouho chápán jako něco nepřirozeného, jako něco, co vzniká z ničeho. Řada myslitelů v antice a ve středověku úrok odsuzovala, respektive odsuzovala půjčování peněz nebo jiných prostředků, kdy dluţník byl nucen platit úrok. Byly i pokusy půjčování za úrok zcela zakázat. Kritikové půjčování na úrok neviděli, ţe půjčené prostředky mohou být pouţity na něco produktivního, ţe díky nim lze v budoucnu produkovat větší mnoţství reálných statků. Daná skutečnost není na první pohled vidět, proto se k úroku přistupovalo s nedůvěrou. I dnes se objevují názory, které zdůrazňují některá negativa trhu zápůjčních fondů, nevidí však na něm ţádná pozitiva. Jednoznačně je třeba konstatovat, ţe bez existence trhu zápůjčních fondů by prakticky nedocházelo k produkci kapitálových statků, lidská produkce by se neodehrávala oklikovou metodou, takţe výsledkem by byl výrazný pokles produkce a uspokojování potřeb. Rozvoj trhu zápůjčních fondů je proto jedním z největších produktů lidského jednání. Jsme si samozřejmě vědomi, ţe na kaţdém trhu, a tedy i na trhu zápůjčních fondů, se lze setkat s některými negativními jevy. Jeden z důvodů, proč v antice nebo ve středověku bylo půjčování za úrok kritizováno, spočíval v tom, ţe v té době si často půjčovali nikoliv lidé, kteří chtěli půjčené prostředky pouţít na něco produktivního, ale osoby, které se z nějakých důvodů dostali do problémů a půjčka měla jejich problémy překlenout. Bohuţel se z problémů mnohdy nevymanily, půjčku nebyly schopny splácet. Potom v antice upadaly do otroctví, ve středověku se stávaly závislými na věřitelích. I dnes se setkáváme s půjčkami, které dluţník není schopen splácet, s příliš vysokými úroky, které musí splácet (s lichvou). Cílem dané půjčky není pomoci dluţníkovi řešit jeho situaci nebo mu poskytnout prostředky na něco produktivního, ale vytvořit takový stav, kdy dluţník musí neustále splácet a kdy suma splátek mnohonásobně přesáhne jistinu. Dochází k vytváření dluţníků s tzv. trvale udrţitelným dluhem, který nejsou schopni nikdy splatit. Pro věřitele je ale tento dluţník výhodný, pořád jim platí. K výhodnosti přispívá skutečnost, ţe daní dluţníci jsou (často i v důsledku dluhu) osoby s nízkým příjmem, mají tedy nárok na nejrůznější sociální dávky, přičemţ většinu příjmu z těchto dávek zaplatí věřitelům. Díky dávkám mají věřitelé zaručený příjem. Veškerá tato negativa ale nejsou důvodem pro zrušení trhu zápůjčních fondů, ale pro hledání jeho vylepšení, včetně moţných regulací. Podrobněji se některým nedostatků trhu zápůjčních fondů věnujeme v kapitole 4.4. 4.3
Věřitel a dlužník na trhu zápůjčních fondů
Věřitel chce za půjčené prostředky nějaký výnos. Pro jednoduchost můţeme tento výnos ztotoţnit s úrokem, respektive ostatní formy výnosu (podíly na zisku, dividendy, apod.) lze snadno na úrok převést. Velikost úroku je dána úrokovou mírou. Věřitel bude prostředky půjčovat, pokud je úroková míra půjčky vyšší (nebo minimálně rovna) neţ úroková míra z jeho vlastních příleţitostí, respektive neţ ztráta uţitku z nespotřeby. Dluţník si bude půjčovat, pokud je úroková míry niţší vyšší (nebo maximálně rovna) míře výnosu (případně uţitku) tedy tomu, co mu prostředky vynesou. Na základě daných skutečností si v individuálním kontraktu věřitel a 32
dluţník mohou dohodnout takovou úrokovou míru, která je pro obě strany výhodná. Věřitelé i dluţníci si ale mohou zpravidla vybírat, komu peníze půjčí, nebo od koho si peníze půjčí (nyní v analýze předpokládáme shodnou míru rizika a stejnou dobu půjčky). Věřitelé tedy hledají osoby, které jsou si od nich při dané úrokové míře půjčit peníze, přičemţ preferují osoby, které si budou půjčovat za vyšší úrokovou míru. Dluţníci hledají osoby, které jim při dané úrokové míře půjčí, a přitom preferují osoby, které jim půjčí za niţší úrokovou míru. Mnoţství úspor, které jsou věřitelé ochotni půjčit při dané úrokové míře, dá trţní nabízené mnoţství úspor. Mnoţství investic, které jsou dluţníci ochotni si půjčit při dané úrokové míře, dá trţní nabízené mnoţství investic. Rovnováha na zápůjčním trhu nastává tehdy, pokud se trţní mnoţství úspor (nabízených investičních prostředků) rovná trţnímu mnoţství investic (poptávaných investičních prostředků). Úroková míra, při které daná rovnováha nastává, je rovnováţnou úrokovou mírou. V realitě neexistuje samozřejmě jeden trh zápůjčních fondů, ale řada dílčích trhů zápůjčních fondů. Jednotlivé trhy jsou ale propojeny, pokud je na jednom trhu vyšší úroková míra neţ na jiném (včetně zahrnutí rizika a času), a lze relativně snadno z jednoho trhu odejít a na jiný vstoupit. K těmto odchodům a příchodům v současnosti dochází nejen v rámci národního státu, ale doslova globálně – pokud je např. v Česku vyšší úroková míra neţ v zahraničí, budou k nám přicházet s nabídkou úspor subjekty z jiných zemí. Úrokové míry na jednotlivých trzích zápůjčních fondů mají tedy tendenci se vyrovnávat. Pokud se liší nominální úrokové míry zápůjčních fondů na jednotlivých trzích, tak rozdíly v zásadě zahrnují odlišnost výši rizika, odlišnou dobu času a rovněţ odlišnou výši inflace na daných trzích. V důsledku daných přesunů není de facto ţádný subjekt, který nabízí nebo poptává investiční prostředky tak velký, aby byl schopen ovlivnit úrokovou míru – jeho nabízené či poptávané mnoţství na celkovém nabízeném či poptávaném mnoţství činí zanedbatelné procento. Subjekty na trhu zápůjčních fondů jsou tedy zpravidla v roli příjemců ceny (úrokové míry). V angličtině se takový subjekt značí jako pricetaker, musí vzít úrokovou míru, která na trhu je. Paretovské zlepšení věřitele na trhu zápůjčních fondů potom spočívá v tom, ţe jeho vlastní investiční příleţitosti přinášejí niţší výnos, respektive jeho ztráta uţitku z nespotřeby je niţší nebo minimálně rovna neţ daná úroková míra. Paretovské zlepšení dluţníka na trhu zápůjčních fondů spočívá v tom, ţe půjčka mu přináší vyšší nebo maximálně stejnou míru výnosu, neţ je úroková míra, kterou musí platit. Dané rozdíly lze rovněţ vyjádřit jako rozdíly mezi tím, co věřitel dostane a co by byl ochoten dostat, respektive, co by dluţník byl ochoten platit a co platí. Můţeme je tedy téţ označit za přebytek věřitele a přebytek dluţníka. Zdůrazněme, ţe pokud je úroková míra na trhu zápůjčních fondů z pohledu firmy neovlivnitelná, tak potom jsou náklady na pořízení kapitálových statků fixní. Firma musí tuto úrokovou míru akceptovat. Za danou úrokovou míru získává úspory (v případě vlastních úspor drţí úspory), které pouţívá na investice do kapitálových statků. Obecně platí, ţe o tom, zda nějaký subjekt bude na trhu zápůjčních fondů vystupovat v roli dluţníka nebo věřitele rozhodují následující skutečnosti: 1. Úroková míra na příslušném trhu. Ta je, jak jsme konstatovali výše, pro kaţdý subjekt nezávislou cenou, kaţdý subjekt ji musí akceptovat. 2. Výnos z realizace vlastních investičních prostředků dotyčného subjektu. Tento výnos závisí na investičních schopnostech daného subjektu. Je samozřejmě ovlivněn i dalšími faktory (inflací, politickou a ekonomickou stabilitou, apod.) 3. Skutečností, zda pro všechny prostředky, které má dotyčný subjekt k dispozici pro trh zápůjčních fondů, tedy k realizaci nějakých investičních příleţitostí platí, ţe je výnos z těchto prostředků vyšší neţ úroková míra na daném trhu. Pokud tomu tak je a pokud i pro další investiční příleţitosti, na které ale uţ dotyčný subjekt nemá prostředky, je 33
výnos z těchto příleţitostí vyšší neţ úroková míra na daném trhu, vyplatí se dotyčnému subjektu být v pozici dluţníka. Půjčí-li si, vynesou mu dané prostředky více, neţ je úroková míra (cena, tj. náklady půjčky). Pokud ale uţ pro nějakou část (případně i celou část) investičních prostředků dotyčného subjektu platí, ţe výnos z vlastních investičních prostředků tohoto subjektu je menší neţ úroková míra na daném trhu zápůjčních fondů, vyplatí se dotyčnému subjektu být v pozici věřitele. Pokud dotyčné prostředky půjčí za úrokovou míru platnou na daném trhu, vydělá si více, neţ je jeho výnos z vlastních investičních příleţitostí. V závěru této subkapitoly stručně konstatujme, ţe úrokové míry na jednotlivých kapitálových trzích se v čase mění. Jiţ výše jsme konstatovali, ţe tyto míry mají tendenci se vyrovnávat, aby po zohlednění rizika a časového faktoru byli stejné. Pokud se na nějakém trhu z nějakého jiného důvodu neţ je změna úrokové míry změní nabízené nebo poptávané mnoţství investičních prostředků (např. na tento trh vstoupí nebo odejdou další nabízející či poptávající), změní se i úroková míra na daném trhu. Příchody a odchody mohou mít nejrůznější motivy – daný trh můţe být poţadován za výnosnější neţ ostatní, přirozené faktory (změna počtu obyvatel, jejich vyšší nebo niţší příjmy, apod.), státní regulace, která můţe být na jednotlivých trzích odlišná, atd. 4.4
Některé problémy trhu zápůjčních fondů
Jiţ v předcházející subkapitole jsme konstatovali, ţe na trhu zápůjčních fondů se setkáváme s některými problémy. Základní paradox, se kterým se lze na tomto trhu setkat spočívá v následujících předpokladech: 1. Pokud má někdo vysoký příjem, respektive majetek (zjednodušeně je bohatý), měly by mu dříve nebo později z důvodu působení zákona klesajících mezních výnosů tyto prostředky přinášet nízký výnos, takţe by se mu mělo vyplatit dané prostředky půjčovat (být věřitelem). 2. I osoby s malým příjmem nebo majetkem (zjednodušeně chudí), by měli mít nejprve vysoké investiční příleţitosti. Na tyto příleţitosti by se jim mělo vyplatit půjčovat (být dluţníky). Z obou předpokladů plyne, ţe bohatým lidem by se mělo vyplatit půjčovat chudým lidem, přičemţ chudí lidé takto půjčené prostředky pouţijí na nějaké vysoce výnosné investiční příleţitosti, přičemţ tyto příleţitosti vytvářejí něco nového (zvyšují mnoţství vyprodukovaných statků, šetří náklady, apod.). V realitě však k tomuto půjčování nedochází. Naopak se lze setkat s následujícími jevy. 1. Osoby s vysokým příjmem a bohatstvím mají vlastní příleţitosti výnosnější neţ je úroková míra (bez ohledu na to, zda se jedná o trţní úrokovou míru nebo úrokovou míru konkrétního věřitele) i poté, co pouţijí veškeré vlastní investiční prostředky na realizaci svých investičních příleţitostí. 2. Osoby s nízkým příjmem a bohatstvím mají vlastní příleţitosti tak málo výnosné, ţe se jim vůbec nebo téměř vůbec nevyplatí půjčovat si na jejich realizaci. Pokud jin nějaké investiční prostředky zbývají, spíše je půjčují. Pokud si naopak tyto půjčují, tak je to na krytí jejich potřeb, nepůjčují si na tvorbu něčeho produktivního (něčeho, co vytváří něco nové), přičemţ dané půjčky na krytí jejich potřeb mnohdy dostávají za pro ně obtíţně splatitelné úroky, které z nich činí tzv. trvale udrţitelné dluţníky (viz kapitola 4.2). Zdůrazněme, ţe situace, kdy si chudý půjčuje na krytí svých potřeb, nikoliv na tvorbu něčeho produktivního je specifickým projevem situace, ţe dotyčný nemá výnosné vlastní 34
investiční příleţitosti. Kdyby je měl, mohl by své potřeby krýt z výnosu těchto příleţitostí. Proč k daným jevům dochází? Hlavní příčiny jsou následující dvě, přičemţ obě spolu souvisí: 1. Některé osoby neinvestují dostatečně do svých investičních schopností, případně výsledkem jejich investice je nevhodná struktura jejich schopností. Případně, i kdyţ mají vhodné schopnosti, je jim bráněno tyto schopnosti rozvinout. 2. Jiné osoby brání ostatním v investicích do jejich schopností, usilují o to, aby výsledkem těchto investice byla nevhodná struktura, případně, brání, aby ostatní mohly své schopnosti projevit (realizovat). Člověk se rodí s primárními schopnostmi (viz kapitola 2.2), ale i tyto schopnosti musí rozvinout, aby je byl schopen realizovat. Máme schopnost naučit se číst, psát, počítat, musíme se ale učit, abychom tuto schopnost realizovali. Důsledky rozvoje schopností se projeví aţ za delší čas. Mnohdy ten, kdo potřebné schopnosti nemá, v důsledku jejich nedostatku ani neví, o co přichází, kdyţ je nemá a nemá v sobě stimul je rozvíjet. Obrazně řečeno, pokud dítě neumí číst, neví, o co všechno přichází touto neznalostí. Pokud se učí číst, můţe to být pro něj nepříjemné a raději by dělalo něco jiného. K rozvoji primárních schopností je třeba okolí, pokud toto okolí v nějaké podobě absentuje (např. rodiče si s dětmi nečtou), způsobuje to problémy. Obecně rozvoj jakýchkoliv schopností vyţaduje čas, úsilí, další zdroje. Pokud dané podmínky chybí, bude s velkou pravděpodobností rozvoj nedostatečný. Člověk, který má dostatečně rozvinuty primární schopnosti, disponuje zároveň schopností rozvíjet sekundární a terciární schopnosti, k jejichţ rozvoji teoreticky uţ nepotřebuje tlak okolí, ale i tak musí mít potřebné zdroje. Nemá-li je, nemusí je dostatečně rozvinout, respektive rozvine je v nevhodné struktuře. Platí přitom, ţe rozvojem schopností jsme schopni generovat budoucí příjmy, v době rozvoje daných schopností nemusíme mít dostatek příjmů, abychom rozvoj uhradili. Konkrétně, studiem na vysoké škole lze získat řadu schopností generující vyšší příjmy, v době studia ale student nemusí mít příjmy, aby pokryl náklady spojené se studiem. Obecně lze konstatovat, ţe pokud v daném systému nejsou nastaveny mechanismy, aby ten, kdo nemá příslušné schopnosti a nemá ani stimuly, podmínky či zdroje, pro jejich rozvoj, tyto zdroje získal, bude v tomto systému existovat řada osob s nedostatečně rozvinutými schopnostmi. V ČR lze mezi osoby, které nemají příslušné schopnosti ani vhodné podmínky pro jejich rozvoj, zařadit např. osoby ţijící v sociálně vyloučených lokalitách, některé národnostní menšiny, atd. Samozřejmě záleţí vţdy na konkrétní situaci a je důleţité si zde uvědomit, ţe pokud nějaký jedinec čelí nepříznivým podmínkám a nemá rozvinuty potřebné schopnosti, logicky bude mít problémy dané podmínky zvládat a rozvíjet své schopnosti. Nějaká forma pomoci od jiných subjektů (včetně státu) zde je zpravidla nutná, aby dotyčný zvládl svou situaci řešit. Konkrétní způsoby této pomoci jsou diskutovány v dalších kapitolách. Proč někdo ale brání druhým v investicích do jejich schopností či má případně zájem, aby výsledkem této investice byla nevhodná struktura schopností, nebo brání v uplatnění nabytých schopností? Na první pohled dané jednání nedává smysl – dotyčný ztrácí. Ti, kterým brání, by mu, kdyby jim nebránil, přímo nebo nepřímo, pomohli uspokojovat jeho potřeby a zvyšovat jeho uţitek. Pokud je jim bráněno, k danému uspokojování nedochází, respektive dochází v nedostatečné míře. Nesmyslnost tohoto jednání je jen na první pohled. Toto jednání je hluboce racionální: - Pokud dotyčný má rozvinuty své schopnosti, tak bráněním zabraňuje vzniku konkurence své osobě. 35
-
Pokud dotyčný nemá rozvinuty své schopnosti, tak bráněním zabraňuje, aby se jeho postavení, pokud je nebude rozvíjet, zhoršilo. Obecně lze konstatovat, ţe ten, kdo brání v rozvoji nebo v uplatnění schopností ostatním, usiluje, aby měl monopolní nebo oligopolní pozici. V této pozici není vystaven konkurenci nebo je vystaven malé konkurenci. To pro něj můţe být výhodné, ačkoliv se to odráţí na úrovni uspokojování jeho potřeb. V monopolní nebo oligopolní pozici má dotyčná osoba výhody, nebráněním a vznikem konkurence o tyto výhody můţe přijít. Pro větší názornost se podívejme na ilustrativní a vědomě mírně drastický příklad. Předpokládejme situaci domorodého kmene, ve kterém pouze šaman umí číst a psát. Ostatní příslušníci kmene potom šamanovi vzdávají úctu, zahrnují ho pozornostmi a výhodami. Šaman je v určité pozici, a díky této pozici je na tom lépe neţ ostatní členové kmene. Díky nerozvinutým schopnostem ostatních příslušníků kmene bude však celková výkonnost kmene velmi nízká. I šaman, ačkoliv má privilegované postavení a lepší podmínky (např. lepší jídlo a bydlení) neţ ostatní členové kmene, nemůţe disponovat řadou statků, které v důsledku nerozvinutých schopností ostatních členů není kmen schopen vyrobit. Z tohoto pohledu by se šamanovi moţná vyplatilo, kdyby i ostatní příslušníky kmene naučil schopnostem, kterými disponuje pouze on. Vzrostla by potom ţivotní úroveň celého kmene a pravděpodobně i šamana. Jenţe pokud i ostatní členové kmene získají schopnosti, jako má šaman, hrozí šamanovi nebezpečí, ţe kmen zjistí, ţe šamana jiţ nepotřebuje. Čili šaman můţe přijít o svá privilegia a tedy i o výnos z těchto privilegií. V důsledku rozvoje schopností ostatních členů kmene se dokonce mohou ostatní členové kmene začít domnívat, ţe v minulosti šaman postupoval špatně, takţe šamanovi dokonce můţe hrozit trest. Zvláště nepříjemné by to bylo v situaci, kdy by se jednalo o lidoţroutský kmen. Z tohoto pohledu je pro šamana výhodné, aby si svoji pozici a svoje privilegia zachoval. Protoţe ten, kdo druhým brání v rozvoji nebo v realizaci jejich schopností, získává určitou monopolní nebo oligopolní pozici, určitá privilegia, coţ mu generuje příjem, je dané jednání ekonomickou teorií označováno jako investování do pozice, respektive poziční investování. Tímto pojmem se chce vyjádřit právě skutečnost, ţe dotyčný musí vynaloţit nějaký čas, zdroje, apod., aby ostatní své schopnosti nerozvinuli nebo je nemohli realizovat a z tohoto svého jednání očekává nějaký výnos. Toto investování do pozice má řadu podob. Spočívají ve vytváření, respektive uchovávání překáţek a bariér, aby druzí své schopnosti rozvinuli nebo realizovali. Překáţkou můţe být třeba stanovení počtu míst na gymnáziích nebo jiných školách s maturitou. Otevřeně konstatujme, ţe, pokud se brání lidem studovat, stávají se závislí na státu, na zaměstnavatelích, mají menší prostor pro vyjednávající (menší vyjednávací sílu), mohou být více náchylní volit některé poltické strany. To pro řadu subjektů můţe být výhodné. Jedna z forem investování do pozice spočívá v tzv. prestiţní spotřebě. Jde o jednání, kdy určité osoby spotřebovávají luxusní statky, přičemţ tento statek jim uspokojuje jiné potřeby, neţ k čemu na první pohled slouţí. Např. luxusní hodinky jim neuspokojují potřebu sdělit čas. Spotřebou daných statků zejména získávají, posilují nebo uchovávají příslušnost ke skupině lidí s privilegii, k informacím a kontaktům, které by jinak nezískali. Konkrétně, tím, ţe někdo nosí luxusní hodinky, jezdí v luxusním automobilu, hraje golf, se dostává do skupiny vybraných osob. Ty mohou mít vliv, exkluzivní informace, apod. Díky členství v této skupině můţe dotyčný realizovat kontrakty, které by jinak nerealizoval. Prestiţní spotřeba můţe ovlivňovat i rozhodování nečlenů dané skupiny. Např. člověk můţe preferovat advokáta, který jezdí v luxusním autě. Zákazník se domnívá, ţe tento advokát je schopný, ţe si na dané auto vydělal. Prestiţní (někdy téţ demonstrativní nebo okázalá) spotřeba není „spotřebou pro spotřebu“, není samoúčelem, ale jednou ze sloţek majetkového portfolia, od níţ se očekává budoucí příjem. Fenomén prestiţní spotřeby ukazuje, ţe lze spojit „příjemné s uţitečným“, upřednostňovat 36
příjemné a současně tím dobývat společenskou pozici, která umoţňuje získat společenské kontakty, přístup k informacím apod. a stává se tak předpokladem dosaţení budoucího příjmu. Umoţňuje rovněţ vyloučit ty, co „na to nemají“, z konkurence. Ţivotaschopnost a dravost pozičního investování je dána zejména tím, ţe vede k omezené konkurenci. K tomu dále přispívá skutečnost, ţe poziční investování vyuţívá nedokonalostí vývoje lidských preferencí (proţitkového mechanismu), je zaloţeno na „spojení příjemného s uţitečným“ (přesněji v ekonomickém smyslu - výhodným), vytváří skupinovou psychologii, včetně silných konvencí a destruuje předpoklady fungování trhu zápůjčních fondů (kapitálového trhu) v oblasti investování do lidských schopností (viz kapitola 6.3). Investování do pozice vede ke vzniku osob bez privilegií, s nedostatečnými schopnostmi. Daná skutečnost pak vyvolává potřebu sociálně orientovaného přerozdělování a determinuje v oblasti společenského vědomí předpoklady pro takový výsledek veřejné volby, který vede k tendencím rozšiřovat přerozdělování. Tím rozšiřuje i oblast, ve které lze prostřednictvím pozičního investování dosahovat výhody. O přerozdělování totiţ budou rozhodovat ti, kdo příslušné schopnosti mají. Mohou potom přerozdělování nastavit tak, aby jim přerozdělování přinášelo příjem. Poziční investování je opakem investování do schopností. Polarita investování do schopností a investování do pozice významným způsobem odráţí problémy současného vývoje společnosti. V jednom i druhém případě taková investice vynáší, ovšem původ výnosu je odlišný: - V prvním případě člověk se svými schopnostmi něco vyprodukuje, výnos z investic do jeho schopností tak má reálnou protihodnotu. Z ekonomického hlediska se jedná o „hru s nenulovým, respektive kladným součtem“. Všude tam, kde taková situace vzniká, se nabízejí moţnosti paretovských zlepšení. - Ve druhém případě společenská pozice umoţňuje dosáhnout přerozdělení zisků ve prospěch toho, kdo má tuto pozici výhodnější. Z ekonomického hlediska se jedná o „hru s nulovým součtem“ (tj. pokud si má někdo zvýšit uţitek, musí se uţitek někoho jiného sníţit). Investováním do společenské pozice jsou nejvíce ovlivnitelné transakční vztahy v oblasti finančních trhů (trhu zápůjčních fondů) a směnné vztahy zaloţené na dělbě budoucích výnosů. Tyto trhy mají totiţ velmi komplikovanou strukturu a jak ten, kdo poskytuje investiční prostředky (a poptává investiční příleţitosti), tak ten, kdo poskytuje investiční příleţitosti (a poptává investiční prostředky), trpí deficitem informací. Investování do pozice sice na jednu stranu pomáhá daný deficit informací a náklady s ním spojené překonat, na druhou stranu ale brání těm, kteří do své pozice z nejrůznějších důvodů investovat nemohou (např. z důvodu nedostatku informací), aby se stali aktivními účastníky finančních trhů. Mj. právě proto, ţe finanční trhy jsou „zamořeny“ investováním do společenské pozice, se v této oblasti vyskytuje (v lokálním i globálním měřítku) značné mnoţství negativních jevů, a k finančním trhům (jejich společenské funkci) panuje značná nedůvěra, ne-li averze. To se projevuje mj. návrhy na přerozdělování zisků, které jsou na kapitálových trzích generovány. Ţádné přerozdělování zisků ovšem problém neřeší. Jiţ proto, ţe druhou oblastí, kde se nejvíce projevují důsledky investování do pozice, jsou transakční vztahy mezi soukromými a veřejnými subjekty. A k přerozdělení zisků potřebujeme nějaké veřejné subjekty. Jak uţ je výše konstatováno, o formě přerozdělování, o tom, kdo bude adresátem přerozdělování, nakonec budou rozhodovat osoby, které danými schopnostmi disponují, tedy v reálné situaci lidé s privilegii. A ti budou schopni přerozdělování nastavit tak, aby bylo výhodné zejména pro ně. Existuje jediná cesta, která umoţňuje „vytlačit“ investování do společenské pozice a která umoţňuje zlomit trend „bohatnutí bohatých a chudnutí chudých“, prohlubování ekonomické 37
segregace společnosti apod. – a to je cesta vytvoření podmínek, za kterých bude moţné a výhodné investovat soukromé prostředky do rozvoje schopností lidí. Rozboru daného tématu se budeme věnovat v kapitole 6.3.
38
5 5.1
Lidské jednání, produkce, spotřeba a investice v otevřené ekonomice Základní složky zahraničních vztahů
V současnosti není ţádná ekonomika uzavřená, domácí trh neprodukuje všechny statky, které jsou na tomto trhu nakupovány. Část statků je dováţena ze zahraničí a naopak daný ekonomický celek rovněţ vyváţí část statků, které vyprodukuje, do zahraničí. Pokud se rozhodneme spořit, můţeme za úspory nakoupit zahraniční aktiva (úspory investovat do zahraničních aktiv). Obdobně zahraniční subjekty mohou své úspory investovat do domácích aktiv. Zahraniční vztahy ovlivňují lidská jednání a má smysl je nalyţovat. Budeme přitom předpokládat, ţe domácí a zahraniční ekonomika pouţívají jiné měny. Pokud dva státy pouţívají jednu společnou měnu (např. euro), lze se na tyto státy dívat jako na společnou ekonomiku. Nutnou podmínkou fungování společné měny je, ţe dané státy mezi sebou nemají bariéry pro pohyb statků nebo aktiv mezi hranicemi. Problematice společné měny se blíţe věnujeme v jiných textech. Naši analýzu začneme připomenutím sloţek zahraničních vztahů17: 1. Čistý export: čistý export je definován jako rozdíl mezi exportem (to, co daný celek vyveze do zahraničí) a importem (to, co daný celek doveze ze zahraničí). Platí, ţe při exportu domácí subjekty získávají zahraniční měnu (devizové rezervy) – za domácí statky prodané v zahraničí dostanou zahraniční měnu. Naopak při dovozu musí nejprve domácí subjekty získat (nakoupit) zahraniční měnu a teprve potom mohou nakoupit zahraniční statky18. Export i import se měří v hodnotovém vyjádření, tedy v mnoţství domácí či zahraniční měny, kterou za export dostaneme, respektive mnoţství domácí či zahraniční měny, kterou dáme za import. Čistý export je potom rozdíl daných hodnotových vyjádření. Export, import i čistý export jsou tokové veličiny, vyjadřují hodnotu za nějaký čas (nejčastěji kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní rok). 2. Čistý pohyb kapitálu. Pod tímto pojmem se rozumí převody měn z jedné země do druhé, přičemţ důvodem tohoto převodu není nákup domácích nebo zahraničních statků na konečnou spotřebu. Nejdůleţitější sloţkou čistého pohybu kapitálu jsou čisté zahraniční investice. Ty jsou definovány jako rozdíl investic zahraničních subjektů v tuzemsku mínus investice tuzemských subjektů v zahraničí. Investicí zahraničního subjektu v tuzemsku se rozumí situace, kdy tento zahraniční subjekt v tuzemsku nakoupí nějaké aktivum za účelem získání výnosu - např. koupí akcii, podíl ve společnosti s ručením omezeným apod. Můţe i zaloţit novou společnost, postavit novou továrnu, apod. Zahraniční subjekty takto přinášejí do tuzemské ekonomiky devizové rezervy. Naopak investicí tuzemského subjektu v zahraničí se rozumí situace, kdy tuzemský subjekt nakoupí v zahraničí nějaké aktivum. Před tím ale musí získat (nakoupit) zahraniční měnu. Zahraniční investice (ať uţ tuzemských subjektů v zahraničí nebo zahraničních subjektů v tuzemsku) lze dělit na přímé a portfoliové. U přímých ten, kdo investuje, chce aktivně
17
Detaily lze najít v jiných textech. Neřešíme situaci, kdy platba následuje aţ po získání nějakého statku či aktiva. Obecně za statky nebo aktiva musí být placeno, na agregátní úrovni za předpokladu existence svobodných vztahů, nepodřízenosti jednoho subjektu druhému nebude nikdo nikomu dlouhodobě poskytovat statky nebo aktiva, aniţ by za to příjemce platil. 18
39
podílet na řízení společnosti, do jejichţ aktiv investuje19. U portfoliových to neplatí. S čistými zahraničními investicemi souvisí převody výnosů z těchto investic do země původu investora. Pokud tuzemský subjekt investuje v zahraničí, chce zpravidla výnos z dané investice realizovat v tuzemsku. V takovém případě do tuzemska přicházejí zahraniční měny (devizové rezervy). Naopak zahraniční subjekty investující v tuzemsku chtějí zpravidla realizovat tyto výnosy v zahraničí. Potom ale převádějí tuzemskou měnu na zahraniční a tuto zahraniční měnu posílají mimo tuzemsko. Součástí čistého pohybu kapitálu jsou platby neekonomické nebo jen částečně ekonomické povahy typu darů, převodu dědictví, dotací od nadnárodních subjektů, plateb příspěvků těmto subjektům, apod. Obecně lze jako příliv kapitálu definovat jakoukoliv situaci, kdy zahraniční subjekt přichází do tuzemska se zahraniční měnou. Jako odliv kapitálu potom situaci, kdy jakýkoliv subjekt s bydlištěm, sídlem nebo předmětem podnikání v tuzemsku nakupuje zahraniční měnu, nebo pouţívá zahraniční měnu uschovanou v tuzemsku, za účelem jejího převodu do zahraničí. Čistý příliv kapitálu je rozdíl veškerých přílivů a odlivů kapitálu. I čistý příliv kapitálu měříme hodnotově. Příliv, jako mnoţství zahraniční měny, která v nějakém čase do země „připluje“ a mnoţství domácí měny, které je za tuto zahraniční měnu nakoupeno. Odliv jako mnoţství domácí měny, které je v nějakém čase pouţito na nákup zahraniční měny, respektive jako mnoţství zahraniční měny, která v nějakém čase se země odejde. I přílivy kapitálu, odlivy kapitálu a čistý příliv kapitálu jsou tokové veličiny, ostatně zde je to zřejmé z jejich názvu. 5.2
Zahraniční vztahy a lidské jednání
V předcházející subkapitole jsme konstatovali, ţe zahraniční vztahy ovlivňují lidské jednání. Jak? Záleţí na konkrétní situaci. Začněme rozhodováním spotřebitele. Ti se rozhodují, zda nakoupit domácí nebo zahraniční statky. Pokud statky kupují v tuzemsku, obvykle platí v tuzemské měně. Kupují-li je v zahraničí, obvykle platí v zahraniční měně. Nicméně i při koupi v tuzemsku, musí před tím někdo statky dovézt a na jejich nákup musí nejprve získat zahraniční měnu. Obecně je tedy třeba, aby existoval subjekt, který je ochoten koupit domácí měnu a prodat zahraniční měnu. Tento subjekt koupí domácí měnu jen tehdy, pokud bude mít pro ni nějaké vyuţití – nejčastěji, pokud za ní on nebo někdo jiný nakoupí nějaké domácí statky nebo aktiva20. Důleţitý závěr zde říká, ţe zahraniční vztahy musí být v dlouhém období reciproční a objem operací, které se v zahraničních vztazích dějí, musí být hodnotově vyrovnaný. Nikdo do tuzemska nebude dováţet, pokud by za domácí měnu, kterou získá, nebyl schopen koupit statky nebo aktiva o stejné hodnotě, jako je suma domácí měny, kterou získá. Existují názory, ţe pro zemi je výhodné, pokud více vyváţí, neţ dováţí (v takovém případě tato země získává devizové rezervy, viz kapitola 5.1). Z logiky věci však plyne, ţe všechny země světa nemohou více vyváţet neţ dováţet. Vţdy musí existovat přinejmenším jedna, která vyváţí méně, neţ dováţí. Devizové rezervy, které země, jeţ více neţ dováţí, získá, musí subjekty z dané země dříve nebo 19
V ČR podle devizového zákona musí přímá zahraniční investice splňovat podmínku, ţe investicí dotyčná osoba získá 10% podíl na základním kapitálu podniku nebo na hlasovacích právech. Toto vymezení je samozřejmě arbitrární. 20 Na zde uvedeném se nic nezmění, pokud nějaký domácí subjekt v zahraničí platí domácí měnou (např. na trţišti poblíţ hranic). Zahraniční subjekty, které domácí měnu přijímají, ji budou přijímat jen tehdy, pokud pro ni budou nít nějaké vyuţití.
40
později pouţít na nákup statků nebo aktiv ze země, do které se dováţí. Obdobně, pokud nějaká země více dováţí, neţ vyváţí, tak subjekty ze zemí, odkud daná země dováţí, získávají měnu dané země. Jsou si ji ochotny koupit jen tehdy, pokud za ní oni sami nebo někdo jiný budou schopni nakoupit nějaké statky nebo aktiva z dané země. Lze samozřejmě diskutovat o tom, co se konkrétně kupuje. Představme si třeba, ţe nějaká země dlouhodobě pouze dováţí (tedy vůbec nic nevyváţí). Potom subjekty z ostatních zemí, ze kterých daná země dováţí, budou chtít za měnu dané země nakoupit domácí aktiva – nemovitosti, podíly ve firmách, apod. daná země se tak dostává do závislosti na ostatních zemích. Nicméně pokud se jedná o dobrovolnou směnu ve smyslu, nelze proti dané situaci nic namítat. Zdůrazněme ale, ţe dobrovolnost zde má několik aspektů. Předně subjekty z dané země chtějí dováţet z ostatních zemí. Za druhé tyto země nebrání, aby si subjekty dané země, mohly vyprodukovat statky, které se do země dováţí, samy. Tj., nikdo neusiluje o to, aby daná země nebyla na dovozu závislá. Pokud dané podmínky nejsou splněny, lze diskutovat, zda země, ze kterých daná země dováţí, neusilují o ovládnutí dané země21. Vraťme se však k domácímu spotřebiteli. Ten při rozhodování, který statek si koupí, bere v úvahu, zda existuje domácí nebo zahraniční substitut, jak konkrétní statek uspokojuje jeho potřeby, důleţitost daných potřeb, cenu statku i svůj příjem. Zahraniční statky budou spotřebitelé obecně kupovat, pokud je to pro ne výhodnější. Lze přitom předpokládat, ţe pokud budou domácí spotřebitelé chtít nakupovat velké mnoţství zahraničních statků, odrazí se to na hodnotě devizového kurzu. Domácí měna začne znehodnocovat (při přímém záznamu, viz následující subkapitola, budou domácí subjekty platit více jednotek domácí měny za jednotku zahraniční měny), coţ se projeví tím, ţe zahraniční zboţí, vyjádřeno v domácí měně, bude pro tuzemské spotřebitele draţší. Abychom byli konkrétní, předpokládejme, ţe nějaký zahraniční statek, po kterém je v tuzemsku vysoká poptávka stojí 2 eura. V důsledku této vysoké poptávky dojde ke znehodnocení koruny z 25 korun za 1 euro na 60 korun za 1 euro (vědomě uvádíme velké znehodnocení). V důsledku daného znehodnocení bude tento statek stát tuzemské spotřebitele nikoliv 50 Kč ale 120 Kč. Lze potom předpokládat, ţe klesne poptávané mnoţství tohoto statku tuzemskými spotřebiteli. Přejděme nyní k rozhodování producenta. Ten se musí rozhodnout, zda bude statky produkovat pro tuzemský nebo zahraniční trh včetně toho, kde bude statky produkovat – zda je bude produkovat v tuzemsku nebo v zahraničí. Při rozhodování je samozřejmě ovlivněn poptávkou na daných trzích, můţe se stát, ţe na některém trhu vůbec není zájem o koupi daných statků, případně je tento zájem natolik malý, ţe nekryje náklady spojené s produkcí pro daný trh (se vstupem na daný trh). Producenta při jeho rozhodování zajímají příjmy a náklady spojené s jednotlivým rozhodnutím. Konkrétně se ptá: 1. Kolik vydělám (jaký budu mít zisk, pokud budu statky produkovat pro tuzemský nebo pro zahraniční trh? 2. Jaké budu mít náklady, budu-li produkovat v tuzemsku nebo v zahraničí? Producenti potom budou upřednostňovat ten trh, na kterém vydělají více, budou mít niţší náklady spojené s produkcí. Z hlediska toho, zda vstoupit na zahraniční trh, hraje podstatnou roli vývoj devizového kurzu měny země producenta a měny zahraniční země. Opět si to ukaţme konkrétně. Předpokládejme, ţe se producent rozhoduje, zda svůj statek produkovat v tuzemsku nebo v zahraničí. Mějme kurs 1 FM (zahraniční měna) stojí 21
V současnosti (rok je 2014) v postavení země, která dlouhodobě více dováţí, neţ vyváţí, Řecko. Subjekty ze zemí, které do Řecka exportují, proto mají zájem o řecká aktiva, včetně nemovitostí, tj. součástí řeckého území. To se ale některým řeckým občanům nelíbí. Lze přitom diskutovat, zda neexistují bariéry, které brání řeckým subjektům svobodně vyváţet, respektive obchodovat se zahraničím.
41
25 HM (domácí měna). Producent statek prodává v tuzemsku za 100 HM, v zahraničí by ho tedy mohl prodávat za 4 HM. Co kdyţ ale domácí měna zhodnotí, řekněme na 5 HM za 1 FM (opět úmyslně pouţíváme velké zhodnocení domácí měny)? Potom, aby producent dosáhl výdělku 100 HM, musí statek v zahraničí prodávat za 20 FM. To můţe být pro zahraniční subjekty příliš vysoká cena a poptávané mnoţství můţe klesnout. Zhodnocení domácí měny tedy vede k nutnosti zdraţovat vyváţené statky, coţ se můţe projevit na zahraničním poptávaném mnoţství a agregátně na čistém exportu v podobě jejich poklesu. Znehodnocení má opačné důsledky. Pokud by se třeba kurz z 25 FM za 1 HM změnil na 100 FM za 1 HM (opět vědomě velké znehodnocení domácí měny), mohl by statek v zahraničí stát jen 1 FM a pravděpodobně by byl ve srovnání se statky produkovanými výrobci z tamní země levnější. Změny devizového kurzu jsou přitom časté (viz kapitoly 5.3 a 5.4), coţ podnikání v zahraničních vztazích činí více rizikovým. Z hlediska rozhodování, kde produkovat, zajímají producenta zejména náklady. Zahraniční zemi zvolí k produkci zejména tehdy, pokud jsou tam náklady niţší neţ v tuzemsku. Mimochodem v Česku po listopadu 1989 vznikla řada produkcí právě proto, ţe pro zahraniční subjekty byly náklady na produkování v Česku levnější neţ v zemi původu producenta (nebo v jiné zemi). Levné náklady jsou zpravidla způsobeny tím, ţe je v dané zemi dostatek nějakého vstupu (výrobního faktoru), např. půdy nebo práce. Pokud však do země zahraniční subjekty ve velkém vstupují, aby zde něco produkovali, poptávané mnoţství daného faktoru se zvyšuje, coţ vede k růstu jeho ceny, tudíţ k růstu nákladů producentů a k poklesu výhodnosti produkce v zahraničí. Chtějí-li subjekty určité země atraktivní pro zahraniční producenty, nestačí jim dlouhodobě spoléhat jen na to, ţe v dané zemi je dostatek volných zdrojů. Rovněţ musí zvyšovat svoji kvalitu, tedy úroveň (mnoţství a kvalitu) svého výstupu. Jen tak budou stále pro subjekty ze zahraničí atraktivní. Podnikatelé samozřejmě při svém rozhodování, kde produkovat, berou v úvahu nejenom ceny výrobních faktorů, ale i další skutečnosti, které ovlivní jejich náklady a výnosy. Patří k nim produktivita výrobních faktorů, jak kvalitní statky jsou tyto faktory schopny vyprodukovat. Důleţité je i politické a právní prostředí, zda jejich investici nehrozí nějaké riziko. Krajním můţe být vyvlastnění nebo jiný způsob, kterým zahraniční vlastníci o svůj majetek přijdou. Náklady ale zvyšují i časté změny zákonů, nepřehledná daňová soustava, zbytečná byrokracie, vyšší míra korupce a další faktory. Obecně často dochází k tomu, ţe podnikatelé ze zahraničí v jiné zemi staví závody typu montoven, tedy firem s nízkou přidanou hodnotou. Tyto firmy lze navíc snadno přesunout jinam. Zkušenosti s těmito přesuny, kdy nejprve zahraniční investor koupil nějakou výrobu, případně postavil nový závod, a později danou produkci ukončil, máme i v České republice. Poslední rozhodování, které probereme, je rozhodování tuzemského subjektu, který má domácí (eventuálně) zahraniční měnu a chce ji pouţít na nákup aktiv (akcií, dluhopisů, podílových listů, apod.), přičemţ se rozhoduje, zda si koupí tuzemská nebo zahraniční aktiva, tedy do kterých aktiv investuje. Dotyčný subjekt zajímá výnosnost daných aktiv, riziko a časový faktor. Z hlediska rizika a časového faktoru platí obecně známá pravidla, která jsou v tomto textu jiţ několikrát uvedena: čím větší riziko a čím delší doba investice, tím daný subjekt poţaduje vyšší výnos. Pokud i po zohlednění rizika a časového faktoru přináší některé aktivum větší výnos, vyplatí se danému subjektu nakoupit dané aktivum. Má-li vyšší výnos zahraniční aktivum, nakoupí jej. Je však třeba zdůraznit, ţe u koupě zahraničních aktiv musí investor zvaţovat, v jaké měně chce realizovat výnos z dané investice. Můţe to být zahraniční měna (např. někdo investuje do zahraničních dluhopisů a z výnosu z těchto dluhopisů si kupuje zahraniční statky). Pokud ale 42
investor do zahraničních aktiv chce tento výnos realizovat v tuzemské měně, tedy výnos převést na tuzemskou měnu (konkrétně např. dividendy vyplácené ze zahraničních dluhopisů v zahraniční měně chce tuzemský subjekt převést na tuzemskou měnu), musí se zajímat i kurz, za který bude výnos na tuzemské peníze převádět. Tento kurz totiţ významným způsobem ovlivňuje výnosnost zahraničních investic. Jak konkrétně je popsáno v kapitolách 5.3 a 5.4. 5.3
Devizový trh a devizový kurz
Místo zahraniční měny se rovněţ poţívá výraz devizy. Ty mohou být v bezhotovostní podobě nebo v hotovostní podobě, přičemţ jako hotovost se nazývají valuty. Uvedli jsme, ţe pokud do tuzemska přichází zahraniční měna, zvyšují se devizové rezervy. Zahraniční subjekt, který s touto měnou přichází, musí najít nějaký tuzemský subjekt ochotný danou měnu koupit a zaplatit za ní tuzemskou měnu. Obdobně tuzemský exportér zpravidla potřebuje měnu zahraniční měnu získanou za export převést na domácí měnu a hledá nějaký domácí subjekt, která je ochoten tuto měnu nakoupit. Nejčastěji jsou těmito subjekty banky a podobné finanční organizace. Naopak, pokud tuzemský subjekt potřebuje zahraniční měnu, můţe pouţít tu, kterou dříve (v minulosti) koupil od zahraničního subjektu, případně ji koupit od jiného tuzemského subjektu. Převodem dané měny do zahraničí přicházíme o devizové rezervy. Platí přitom, ţe tuzemské subjekty nebudou chtít dlouhodobě devizové rezervy nečinně, budou je chtít pouţít na něco, co jim přináší uţitek či výnos, tedy na nákup zahraničních statků nebo aktiv. Skutečnost, ţe z dané země odcházejí devizové rezervy, je přirozená a nemá smysl tyto rezervy drţet bez jejich dalšího vyuţití (viz téţ předcházející subkapitola). Tuzemský subjekt, který chce realizovat nějakou platbu v zahraničí, můţe samozřejmě rovněţ do zahraničí vyvést domácí měnu a tam za ni nakoupit zahraniční měnu. V takovém případě se sniţuje mnoţství peněz v domácí ekonomice. Tuzemskou měnu potom drţí zahraniční subjekty, je součástí devizových rezerv zahraniční ekonomiky. I zahraniční subjekty však přinejmenším dlouhodobě nebudou chtít tuto měnu drţet nečinně bez z nějakého vyuţití. Pouţijí ji na nákup tuzemských statků nebo aktiv, případně ji prodají někomu, kdo má o tento nákup zájem. Při veškerých těchto operacích se: 1. Buď zároveň nabízí domácí měna a poptává zahraniční měna. 2. Nebo se zároveň nabízí zahraniční měna a poptává domácí měny. Existuje tak propojený trh domácí a zahraniční měny. Domácí měnu nabízejí subjekty, které potřebují koupit zahraniční měnu. Domácí měnu poptávají subjekty, které mají zahraniční měnu a nepotřebují ji. Zahraniční měnu nabízejí subjekty, které potřebují koupit domácí měnu za zahraniční měnu. Zahraniční měnu poptávají subjekty, které mají domácí měnu a nepotřebují ji. Trh, na kterém se dané nabídky a poptávky střetávají, je devizovým kurzem. Cena, za kterou se jednotlivé měny nabízejí a poptávají, je devizový kurz. Ten lze vyjádřit dvěma způsoby: - Cenou jedné jednotky zahraniční měny v domácí měně (např. 1 euro stojí 25 Kč, v symbolech 1 EUR = 25 CZK, případně 1EUR/25CZK). Tomuto způsobu vyjádření se říká přímý záznam (přímá kotace). - Cenou jedné jednotky domácí měny v zahraniční měně (např. 1 Kč stojí 0,04 Kč, v symbolech 1 CZK = 0,04 CZK, případně 1CZK/0,04CZK). Tomuto způsobu vyjádření se říká nepřímý záznam (nepřímá kotace). Z hlediska nabídky a poptávky příslušných měn, platí standardní vztahy: - Nabízené mnoţství domácí měny je tím vyšší, čím více jednotek zahraniční měny lze za jednotku domácí měnu získat. Poptávané mnoţství domácí měny je tím niţší, čím více jednotek zahraniční měny je nutno za jednotku domácí měny zaplatit. 43
-
Nabízené mnoţství zahraniční měny je tím vyšší, čím více jednotek domácí měny lze za jednotku zahraniční měny získat. Poptávané mnoţství zahraniční měny je tím niţší, čím více jednotek domácí měny je nutno za jednotku zahraniční měny zaplatit. Vedle termínů devizový trh a devizový kurz se rovněţ pouţívají termíny měnový trh a měnový kurz. Rovnováţný kurz je takový kurz, při kterém se na devizovém trhu současně rovná jednak nabízené a poptávané mnoţství domácí měny a dále nabízené a poptávané mnoţství zahraniční měny. Pokud kurz neodpovídá této rovnováţné úrovni, nastává na trhu domácí i zahraniční měny nerovnováha, přičemţ platí: - Je-li na trhu domácí měny přebytek (nabízené mnoţství je vyšší neţ poptávané), je na trhu zahraniční měny nedostatek (nabízené mnoţství je niţší neţ poptávané). - Je-li na trhu domácí měny nedostatek (nabízené mnoţství je niţší neţ poptávané), je na trhu zahraniční měny přebytek (nabízené mnoţství je vyšší neţ poptávané). Devizový trh je obecně velmi likvidní, ceny (devizové kurzy) jde rychle měnit (pokud nejsou nějak uměle regulovány ze strany centrální banky, obecněji státu), kurz by proto rychle měl dosáhnout hodnoty rovnováţného kurzu, nerovnováhy by proto měly být na tomto trhu rychle odstraňovány. Zopakujme si ještě pojmy zhodnocení a znehodnocení domácí měny, přičemţ budeme uţívat přímý záznam22. Při zhodnocení domácí měny stojí zahraniční měna méně jednotek neţ před zhodnocením. Při znehodnocení domácí měny stojí zahraniční měna více jednotek neţ před znehodnocením. Platí, ţe, pokud domácí měna zhodnocuje, zahraniční znehodnocuje a opačně. Zhodnocení a znehodnocení má podstatný vliv na čistý export a čisté zahraniční investice. Základní vztahy jsou následující (detaily viz částečně předcházející subkapitola a jiné texty): 1. Zhodnocení domácí měny sniţuje export a zvyšuje import. Hodnota čistého exportu klesá. 2. Znehodnocení domácí měny import sniţuje a zvyšuje export. Hodnota čistého exportu roste. 3. Zhodnocení domácí měny v průběhu investice (tj. před tím, neţ investice začne vynášet výnos) sniţuje výnos a tudíţ výhodnost domácích investic v zahraničí. Naopak zvyšuje výnosnost zahraničních investic v tuzemsku. Čisté zahraniční investice rostou. 4. Znehodnocení domácí měny v průběhu investice (tj. před tím, neţ investice začne vynášet výnos) sniţuje výnos a tudíţ výhodnost zahraničních investic v tuzemsku. Naopak zvyšuje výnosnost domácích investic v zahraničí. Čisté zahraniční investice klesají. Proti daným změnám se lze zajistit. Lze si domluvit pevný kurz. Např., pokud exportér teď produkuje a obává se, ţe v okamţiku vývozu a platby za export kurz zhodnotí, coţ sníţí jeho zisk (klidně i do záporných hodnot), můţe si s bankou nebo jiným subjektem domluvit, ţe v okamţiku, kdy obdrţí platbu, tak má právo ji vyměnit za kurz před zhodnocením. Za tento pevný kurz ale musí dotyčný zaplatit, coţ stejně zvyšuje jeho náklady a sniţuje zisk. Proto jsou exportéři jedni z hlavních zastánců společné měny. 5.4
Faktory ovlivňující devizový kurz
Pokud působí změny devizového kurzu v podobě zhodnocení a znehodnocení domácí měny (a recipročního pohybu zahraniční měny) na čistý export i čisté zahraniční investice, co potom ovlivňuje devizový kurz? Poctivá odpověď musí říci, ţe spousta faktorů. Subjekty nabízejí a poptávají příslušné měny z nejrůznějších důvodů a někdy se daný důvod změní, vznikne, či 22
Částečně s těmito pojmy pracujeme jiţ v kapitole 5.2.
44
zanikne a ovlivní tím nabízené nebo poptávané mnoţství a výši devizového kurzu. Pokud lidé začnou více cestovat do zahraničí (třeba proto, ţe mají vyšší důchod), vzroste poptávané mnoţství zahraniční měny, tudíţ znehodnotí domácí měna. Jednotlivé důvody mohou jít přitom proti sobě, takţe ve výsledku se kurz nemusí změnit. Například zároveň můţe více Čechů cestovat do zahraničí i více cizinců do Česka. Roste, jak poptávka po devizách a nabídka korun, tak poptávka po korunách a nabídka deviz. Ve výsledku můţe devizový kurz zůstat stejný. V tomto textu nebudeme analyzovat jednotlivé situace, kdy se mění nabízené mnoţství jedné měny a zároveň poptávané mnoţství jiné měny. Obecné pravidlo pro určení toho, jakou změnu daná situace vyvolá, říká, ptejte se, jak byste se v dané situaci zachovali. Pokud třeba v Česku hrozí vysoká inflace (vyšší neţ v zahraničí), je racionální převést koruny na devizy. Poroste potom poptávka po devizách a nabídka korun, koruna bude znehodnocovat. Teorie, která zdůrazňuje, ţe devizový kurz se mění proto, ţe se mění okolnosti (stimuly) našeho jednání, ţe se mění naše preference, apod. se nazývá teorie devizového trhu. V našem jednání obecně zvaţujeme, co je pro nás výhodnější, přičemţ do těchto úvah spadají i otázky. Máme kupovat tuzemské nebo zahraniční statky? Máme produkovat pro tuzemský nebo zahraniční trh? Máme kupovat tuzemská nebo zahraniční aktiva? Všechna naše rozhodnutí se agregovaně odráţí v devizovém kurzu a ten zas působí na naše jednání. Pokud třeba domácí měna znehodnotí, pravděpodobně dříve nebo později omezíme dovoz. Zdůrazněme, ţe změna kurzu nemusí mít na naše jednání vliv hned, respektive můţe být převáţena jinými faktory. Pokud třeba ze zahraničí kupujeme nějaký nutný statek, tak změna kurzu nemusí příliš ovlivnit naši poptávku po něm. Vliv má i kvalita apod. Pokud v důsledku zhodnocení domácí měny zlevní stroje ze zahraničí, ale budou méně kvalitní neţ tuzemské stoje, moţná se tuzemským firmám nevyplatí tyto stroje kupovat, nevyprodukovaly by na nich kvalitní finální statky, stoje by byly poruchové. Nakolik změna kurzu ovlivní nabízené a poptávané mnoţství zkoumá cenová elasticita. Na agregátní úrovni je projevem cenové elasticity elasticita k importu a elasticita k exportu, které zkoumají, jak se export a import změní, pokud se devizový kurz změní o jedno procento. Jeden z významných závěrů daných zkoumání je následující: Pokud domácí měna znehodnotí o jedno procento, musí v součtu export vzrůst a import poklesnout o více neţ jedno procento, aby čistý expert vzrostl. V současnosti jsou nejvýznamnější sloţkou zahraničních vztahů zahraniční investice s cílem dosáhnout výnos. V kapitole 5.1 jsme konstatovali, ţe je lze dělit na přímé a portfoliové. Významnou sloţkou portfoliových jsou krátkodobé investice s cílem vydělat výnos v co nejkratším čase. Tyto investice reagují na úrokové míry aktiv v jednotlivých zemích. Pokud aktiva v nějaké zemi přinášejí vyšší výnos (za předpokladu zohlednění rizika a časového faktoru), tak krátkodobí investoři do této země vstupují. Tím ovšem cena aktiv roste a úroková míra klesá23. Vstupem daných investorů dochází ke zhodnocení příslušné měny, odchodem těchto investorů k jejímu znehodnocení. Za jeden z nejvýznamnějších faktorů zhodnocení a znehodnocení příslušné měny se tedy v současnosti pokládá rozdíl v úrokových mírách aktiv na jednotlivých trzích (tedy úrokový diferenciál). Svůj vliv ale na to, jaká bude aktuální výše kurzu, sehrává i očekávání, ţe měna v budoucnu zhodnotí nebo znehodnotí. V kapitole 5.1 je řečeno, ţe daná zhodnocení v průběhu doby investice mají následující důsledky:
23
Vztah mezi úrokovou mírou, výnosem a cenou je popsán v kapitole 8.2 textu Ekonomie 1 základní kurz.
45
1. Zhodnocení domácí měny v průběhu investice (tj. před tím, neţ investice začne vynášet výnos) sniţuje výnos a tudíţ výhodnost domácích investic v zahraničí. Naopak zvyšuje výnosnost zahraničních investic v tuzemsku. Čisté zahraniční investice rostou. 2. Znehodnocení domácí měny v průběhu investice (tj. před tím, neţ investice začne vynášet výnos) sniţuje výnos a tudíţ výhodnost zahraničních investic v tuzemsku. Naopak zvyšuje výnosnost domácích investic v zahraničí. Čisté zahraniční investice klesají. Představme si, ţe investoři obecně očekávají, ţe v budoucnu domácí měna zhodnotí. Co toto očekávání vyvolá? Tuzemští investoři budou omezovat své investice v zahraničí. Bude tedy klesat poptávané mnoţství deviz a nabízené mnoţství domácí měny. Naopak zahraniční investoři zvýší své investice v tuzemsku. Vzroste tedy nabízené mnoţství deviz a poptávané mnoţství domácí měny. Ve výsledku by domácí měna měla jiţ aktuálně zhodnotit tak, aby při hodnotě aktuálního kurzu, očekávané budoucího kurzu, úrokových mír v tuzemsku a zahraničí pro investice přinášející výnos v době očekávané hodnoty budoucího kurzu (např. za měsíc) byly výnosy v obou zemích shodné. Podobný vývoj platí i v situaci, kdyţ obecně očekávají, ţe v budoucnu domácí měna znehodnotí. Toto očekávání povede k tomu, ţe tuzemští investoři budou zvyšovat své investice v zahraničí. Bude tedy růst poptávané mnoţství deviz a nabízené mnoţství domácí měny. Naopak zahraniční investoři sníţí své investice v tuzemsku. Klesne tedy nabízené mnoţství deviz a poptávané mnoţství domácí měny. Ve výsledku by domácí měna měla jiţ aktuálně znehodnotit tak, aby při hodnotě aktuálního kurzu, očekávané budoucího kurzu, úrokových mír v tuzemsku a zahraničí pro investice přinášející výnos v době očekávané hodnoty budoucího kurzu (např. za měsíc) byly výnosy v obou zemích shodné. Různé subjekty mohou mít různá očekávání. V čase se dále očekávání mění, reagují na aktuální situaci. Výsledkem je, ţe někdo na nějakém trhu vidí ziskovou příleţitost, domnívá se, ţe při aktuálním kurzu, kurzu, který očekává, a úrokových mírách v tuzemsku a v zahraničí pro investice za dobu mezi aktuálním a budoucím kurzem můţe realizovat zisk. Vstupem na daný trh se mění nabídka a poptávka příslušných měn, coţ můţe ovlivnit devizový kurz. Očekávání se samozřejmě nemusí naplnit, pokud subjekty své omyly korigují, kurz se opět mění. Jedním z důvodů, proč se očekávání nenaplňují je to, ţe nějaká osoba očekává jiný vývoj neţ ostatní, takţe třeba investuje na domácím trhu, ačkoliv ostatní z tohoto trhu odcházejí. Teorie, která zdůrazňuje vliv očekávání, očekávané hodnoty kurzu na aktuální hodnotu kurzu se nazývá teorie parity úrokových sazeb. Je to proto, ţe tato teorie právě dospívá k závěru, ţe aktuální kurz, očekávaný kurz a úrokové míry v tuzemsku a v zahraničí v tuzemsku a zahraničí pro investice za dobu mezi aktuálním a budoucím kurzem musí být v rovnováze (v paritě). Pokud v rovnováze nebudou, bude někam výhodné investovat a někam nikoliv, tento proces paritu nastolí. Poslední teorie, kterou v rozboru faktorů, co ovlivňuje devizový kurz, je teorie parity kupní síly. Ta je podrobně rozebrána v jiných textech, proto zde jen stručně. Začněme tzv. absolutní verzí této teorie. Základním závěrem absolutní verze teorie je, ţe devizový kurz by měl odpovídat poměru cenových hladin v jednotlivých zemích. Při přímém záznamu kurzu platí, ţe devizový kurz by měl odpovídat poměru cenové hladiny v zahraničí k cenové hladině v tuzemsku. V kapitole 8.1 textu Ekonomie 1 základní kurz je uvedeno, ţe cenovou hladinu nelze změřit. Co ale změřit (zjistit) lze, jsou ceny nějakého statku v tuzemsku a v zahraničí. Zanedbejme pro jednoduchost náklady na dopravu. Pokud se odlišuje poměr cen nějakého statku v zahraničí a v tuzemsku od devizového kurzu, vyplatí se vţdy tento statek z jedné země vyváţet do druhé. Konkrétně, pokud třeba statek stojí v Česku 50 korun, v Německu 1 euro a kurz je 1 euro za 25 korun, vyplatí se daný statek dováţet z Německa do Česka. Důsledkem ovšem je, ţe roste 46
poptávané mnoţství statku v zemi, ze které se exportuje (z Německa) a tudíţ i cena tohoto statku v dané zemi. Dále roste poptávané mnoţství měny dané země, tato měna by měla zhodnocovat. Exportem roste nabízené mnoţství v zemi, do níţ se exportuje, v této zemi by cena statku měla klesat. Ceny v jednotlivých zemích a kurzy by se měly přizpůsobovat (měnit) aţ do situace, kdy nebude výhodné ze ţádné země statek vyváţet do jiné země. Nevýhodu teorie parity kupní síly, ţe v jednotlivých zemích se nemusí vyrábět identické statky. Země by se měly specializovat na produkci těch statků, ve kterých mají komparativní výhodu (viz kapitola 4.2 textu Ekonomie 1 základní kurz). Pokud země produkují odlišné statky, k danému procesu nedochází. I pokud země produkují stejné statky, nemusí být obchodovatelné v zahraničním obchodě – obchodovatelnosti mohou bránit náklady na dopravu, apod. Typickým příkladem neobchodovatelných statků v zahraničním obchodě jsou sluţby, které se váţí na konkrétní trh. Pokud bude třeba ostříhání v Praze levnější neţ v Londýně, nebudou se Britové jezdit stříhat do Prahy, na nákladech by se jim to nevyplatilo24. V praxi v současnosti málokdy bude kurz odpovídat poměru cenových hladin, zahraniční obchod identických statků v různých zemích, vyjádřený jako podíl hodnotového vyjádření exportů a importů ku celkovému hodnotě zahraničních vztahů tvoří jen malou část zahraničních vztahů, tudíţ vliv cen těchto statků na devizový kurz bude malý. Proto ekonomická teorie pracuje spíše s tzv. relativní verzí parity kupní síly. Ta říká, ţe změna kurzu daných měn v příslušném období by měla odpovídat inflačnímu diferenciálu v daných zemích za dané období. Konkrétně: pokud v ČR bude za rok inflace 5 % a v eurozóně 2 %, měla by koruna vůči euru za tento rok znehodnotit o 3 %.
24
Můţe ale docházet k jinému procesu – čeští holiči a kadeřníci začnou pracovat ve Velké Británii. To alespoň částečně daný rozdíl cen zmírní.
47
6
Lidský a sociální kapitál, princip přenesené ceny
6.1
Podstata lidského kapitálu
Jiţ mnohokrát jsme v tomto textu zdůraznili význam lidských schopností. Poměrně logicky lze konstatovat, ţe čím více schopností člověk má, tím více aktivit můţe vykonávat. Pokud se mu z jakékoliv důvod nedaří v jedné aktivitě např. proto, ţe po ní klesla poptávka, můţe se snadno přeorientovat na jinou aktivitu a nehrozí mu nezaměstnanost. Více schopností vede k větší produkci a tím k vyššímu hrubému domácímu produktu na osobu i vyšším tempu tohoto ukazatele. Pokud lidé disponují dostatečnými primárními a sekundárními schopnostmi (viz kapitola 2.2), jsou schopni inovací, přicházet s něčím novým a tím lépe uspokojovat svoje potřeby. Ekonomická teorie, kdyţ v souhrnu hovoří o schopnostech, které lidé mají, často hovoří o lidském kapitálu. Jakkoliv neexistuje jediná definice tohoto pojmu, obecný přístup říká25, ţe lidský kapitál jsou znalosti, dovednosti, schopnosti a vlastnosti jedince, které usnadňují vytváření osobního, sociálního a ekonomického blaha. Daná definice zdůrazňuje, ţe znalosti, dovednosti, schopnosti a vlastnosti jsou pro nás uţitečné, přičemţ zvyšují uţitek (blaho) nejen osoby, která danými vlastnostmi disponuje, ale i dalším lidem. Důleţité je, ţe většinu znalostí, dovedností, schopností a vlastností musí kaţdý jedinec rozvinout, případně je získat. Jinak řečeno, lidským kapitálem nedisponujeme automaticky, ale teprve po té, co do tohoto kapitálu investujeme. Další často uţívaný termín proto je investice do lidského kapitálu. Lidé musí věnovat (investovat) svůj čas, mnohdy i jiné zdroje, aby lidský kapitál získali, rozvinuli, udrţeli a uchovali. Činí tak právě s cílem zvýšit svůj uţitek (včetně svého příjmu). Zdroje, které na investice do lidského kapitálu věnují, musí být nejprve uspořeny – místo do investic do lidského kapitálu by mohly být pouţity na něco jiného. Příkladem investic do lidského kapitálu je školní vzdělávání, jazykové kurzy, kurzy výpočetní techniky, výdaje na lékařskou, lázeňskou péči, sportovní aktivity apod. Pokud tyto a další aktivity ovlivňují lidské znalosti, dovednosti, schopnosti a vlastnosti, ovlivňují lidský kapitál, můţeme o nich hovořit jako o investicích do lidského kapitálu. Teorie lidského kapitálu tak konstatuje, ţe znalosti, dovednosti, schopnosti a vlastnosti jsou aktiva, jejichţ hodnotu lze zvýšit v procesu investování. Po té, co dotyčný lidský kapitál získá, můţe jej ekonomicky vyuţít – pouţít k produkci statků, k uspokojování lidských potřeb. Lidský kapitál lze potom chápat jako souhrn znalostí, dovedností, schopností a vlastností, kterými je vybaven jednotlivec a které mají vztah k nějaké ekonomické činnosti. Jeho kvalita je závislá na místě, času a účelu – záleţí, jak lze v daném místě a čase vyuţít, ke kterým účelům (cílům) bude vyuţíván. Lidský kapitál je produktivní, protoţe přináší vyšší hodnotu. Je variabilní, protoţe jeho mnoţství lze zvyšovat. Můţe být ale i fixní, protoţe lidskou činností se nemusí opotřebovávat (sniţovat). Strukturu lidského kapitálu konkrétní osoby ovlivňuje spousta faktorů. Patří mezi ně rodina, jak se rodiče starají i své děti, zda je nezanedbávají, zda se dítě nesetkává s alkoholismem apod. Patří k nim, kde navštěvuje základní školu, jaký důraz škola klade na kvalitu vzdělávání, jaké vzdělávací metody pouţívá. Svou roli hraje, s kým se člověk stýká, jak na něj prostředí působí. Apod. Závislosti nejsou vţdy jednoznačné, je však zřejmé, ţe nejrůznější negativa budou na lidský kapitál dotyčné osoby působit spíše negativně a mohou sabotovat pozitivní faktory. Pokud bude třeba dítě chodit do dobré školy, rodina však nebude mít zájem, aby se učilo, plnilo 25
Zde uvedená definice je definicí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD).
48
domácí úkoly, můţe být vliv dobré školy významně oslaben. Pro řadu investic do lidského kapitálu přitom platí, ţe uţitky včetně příjmů, které z těchto investic plynou, přicházejí aţ po delším čase a člověk bezprostředně v okamţiku, kdy do svého lidského kapitálu investuje, nemusí být schopen si dané uţitky představit, všechny si uvědomit, apod. Obrazně řečeno, dítě díky tomu, ţe se naučí číst, psát a počítat, je v dospělosti schopno vydělávat peníze. V okamţiku učení se však není schopno si představit vazbu mezi touto znalostí a budoucím výdělkem (a dalšími uţitky). Jakkoliv není pravda, ţe okolí je nutnou podmínkou, aby konkrétní člověk začal do svého lidského kapitálu investovat, přece jen můţe významně pomoci, aby investovat začal. Okolí můţe ovlivnit, jakou strukturu investice mít budou, které konkrétní znalosti, dovednosti, schopnosti a vlastnosti budou rozvíjeny a spoustu dalších praktických otázek. Konstatujme ještě, ţe ne kaţdý rozvoj znalostí, dovedností, schopností a vlastností je prospěšný. Většinu vlastností je dobré mít rozvinuto do optimální míry, je špatně, pokud, je má člověk rozvinuty málo nebo mnoho. Příkladem můţe být šetrnost. Jedním z extrémů je zde rozhazovačnost (vlastnost je rozvinuta málo), druhým lakomost (vlastnost je rozvinuta moc). Dále platí, ţe člověk můţe investovat do znalostí, schopností a dovedností, které nikdy neuplatní, které mu budou přinášet jen malý uţitek. I u investic do lidského kapitálu se setkáváme se zákony klesajících mezních výnosů a klesajícího mezního uţitku. Můţe nastat situace, ţe někdo rozvíjí nějakou znalost nebo dovednost, uţitek s dalšího rozvíjení však uţ převyšuje náklady na toto rozvíjení. Kdy konkrétně k tomuto jevu dojde, záleţí na konkrétním člověku a konkrétní situaci – špičkový chirurg pravděpodobně bude muset mít rozvinuty některé své vlastnosti a dovednosti mnohem ve větší míře neţ nelékař nebo dokonce lékař, který se specializuje na něco jiného. Ale i pro špičkového chirurga platí, ţe dříve nebo později alespoň některé znalosti a dovednosti rozvine na maximum a jejich další rozvoj není potřebný. Můţe ale být potřebné uchovávání těchto znalostí a dovedností. Jedním z nejdůleţitějších stimulů investic do lidského kapitálu je skutečnost, ţe těmito investicemi můţe dotyčný získat vyšší příjem. Zatím jsme spíše mluvili o tom, ţe tyto investice vedou k vyššímu uţitku. Je pravdou, ţe rozvoj znalostí, dovedností, schopností a vlastností přináší i nepeněţní uţitek, faktor příjmu lze však pokládat za jeden z nejvýznamnějších. Prostřednictvím daného příjmu člověk můţe uspokojovat své potřeby, coţ mu přináší uţitek. Mnohdy však v okamţiku investice do lidského kapitálu nedisponuje dostatečným příjmem, aby si danou investici mohl dovolit. Obrazně řečeno, někdo se chce naučit cizí jazyk, protoţe předpokládá, ţe potom bude více vydělávat. Není ale schopen navštěvovat jazykový kurz, protoţe na to nemá v současnosti příjem. Můţe tak vznikat začarovaný kurz: lidé nemají v současnosti dostatečný příjem – v daném důsledku neinvestují do lidského kapitálu – důsledkem těchto neinvestic je, ţe i v budoucnu budou mít nízký příjem. Je však zřejmé, ţe dotyčný člověk, který nemá dostatek zdrojů na investice do lidského kapitálu, si můţe tyto zdroje půjčit a půjčku splácet z budoucího příjmu, který mu investice přinese. Podrobněji je tento mechanismus popsán v kapitole 6.3. 6.2
Podstata sociálního kapitálu
Pojem lidský kapitál je relativně mladý - začal se pouţívat na sklonku 50. let 20. století. Pojem sociální kapitál je ještě mladší, k jeho masovějšímu rozšíření došlo aţ na sklonku 80. let 20. století. Logika tohoto pojmu vychází ze skutečnosti, ţe jedinci nestačí pouze rozvinout jeho lidský kapitál. Pokud jej chce produktivně vyuţít, potřebuje k tomu ve většině nějaké okolí, potřebuje někoho, kdo bude mít zájem, aby statky, které produkuje díky svému lidskému 49
kapitálu, někdo poptával, apod. Toto vyuţití je jednodušší, pokud dotyčný jedinec je zapojený v nejrůznějších sítích, pokud disponuje příslušnými kontakty. Je to jednodušší, pokud v daných sítích poţívá důvěry, pokud ostatní věří, ţe to, co slíbí, splní, apod. Je to jednodušší, pokud dotyčný vskutku své sliby plní, obecněji, pokud respektuje hodnoty dané sítě (společnosti), pokud jedná v souladu s jejími pravidly. Pod pojmem sociální kapitál lze tak zahrnout sociální sítě, důvěru, občanské normy a hodnoty. Takto chápaný sociální kapitál můţeme rozdělit na strukturální kapitál, které zahrnuje sítě, a subjektivní kapitál respektive vztahový kapitál, který se týká důvěry, občanských norem a hodnot. Teorie dále upozorňuje, ţe sociální kapitál existuje na individuální a na kolektivní úrovni. Na individuální úrovni se jedná zejména o vztahy, které má konkrétní jedinec, strukturu (síť) těchto vztahů, jaké důvěry se v dané síti těší. Na kolektivní úrovni platí, ţe prostřednictvím individuálních sociálních kapitálů vzniká v dané síti (skupině, společnosti) určitá důvěra, tato skupina si formuje své normy a hodnoty. Vytváření společenského sociálního kapitálu je dlouhodobý a nikdy nekončící proces. V dnešní době tyto procesy vycházejí z dlouhodobého vývoje – hodnoty a pravidla, které vznikají v konkrétních sítích, jsou přímo i nepřímo ovlivněny prostředím, ve které taro síť vzniká, hodnotami a normami, které na daném území existovaly v minulosti a dalšími faktory. Celá společnost a její jednotlivé součásti potom působí na individuální sociální kapitál. Tento sociální kapitál na kolektivní úrovni ovlivňuje sociální kapitál na individuální úrovni, ovlivňuje, vazby a sítě jednotlivých osob, jak příliš nákladné je pro ně investovat do jejich vlastní důvěry, apod. Pokud třeba k příslušníkům nějaké skupiny nepanuje v dané společnosti obecně důvěra, mohou členové této skupiny preferovat vztahy mezi sebou, nemusí tolik akceptovat normy a hodnoty celé společnosti. To vše se samozřejmě odráţí i v důvěře, kterou ostatní vůči členům této skupiny mají. Sociální kapitál na kolektivní úrovni lze do určité míry chápat jako veřejný statek. Pokud je tento kapitál dostatečně rozvinut, mohou z něj těţit všichni jedinci daného systému (společnosti), a to i ti, kteří k jeho rozvoji nepřispěli, respektive nepřispívají. Sociální kapitál na individuální i kolektivní úrovni je produktem lidského jednání. Lidé se sice rodí do určitých skupin (rodin), sítí, mnohé vztahy jsou jim dány. Máme ale volbu, zda tyto vztahy budeme udrţovat, zda budeme dodrţovat normy a hodnoty daných skupin. Dříve nebo později ve svém věku získáváme moţnost zapojit se do dalších skupin. Pro toto zapojení je opět třeba něco obětovat, opět se musíme rozhodnout, jak se budeme vztahovat k normám a hodnotám jednotlivých skupin. Samozřejmě, ţe tyto normy a hodnoty nemusíme jen pasivně přijímat, můţeme se aktivně podílet na jejich utváření, změně (to platí i pro normy a hodnoty ve skupinách, do kterých se rodíme). Obecně i v případě sociálního kapitálu platí, ţe člověk musí něco investovat, aby sociální kapitál (vztahy, důvěru, normy a hodnoty) získal, aby si jej udrţel. Investice má často podobu času, mnohdy jsou třeba i jiné zdroje. Řada sítí vyţaduje ke vzniku i uchování členství řadu podmínek, nutnost jednat nějakým způsobem (v souladu s normami a hodnotami dané sítě). Z hlediska investic do sociálního kapitálu nelze zapomínat na náklady obětované příleţitosti – tím, ţe se rozhodneme stát (zůstat) v nějaké síti, můţeme přicházet o moţnost být v jiné síti. Tím, ţe se rozhodneme akceptovat určité normy a hodnoty (včetně toho, ţe je aktivně utváříme), jiţ nemáme moţnost akceptovat jiné hodnoty. Musíme tak zvaţovat, zda se nám konkrétní investice do sociálního kapitálu vyplatí, musíme zvaţovat její přínosy a náklady včetně nákladů obětované příleţitosti. Dané přínosy a náklady mají často dlouhodobý charakter, důsledky našeho jednání budou mít vliv nejen na sociální kapitál v přítomnosti a bezprostřední budoucnosti ale i ve vzdálené budoucnosti. K tomu, aby člověk byl schopen odhadnout dané důsledky, potřebuje mít rozvinutý svůj lidský kapitál. Vztah mezi lidským a sociálním kapitálem 50
je tak vzájemný – sociální kapitál slouţí jako prostředek uplatnění lidského kapitálu, na druhou stranu k rozvoji sociálního kapitálu je potřeba disponovat lidským kapitálem. Sociální kapitál je často chápán jako pojítko společnosti, jako něco, co sniţuje transakční náklady (náklady na vyhledávání strany kontraktu, na domluvu kontraktu, na kontrolu dodrţování kontraktu, atd.). Na první pohled to je logické, pokud bude v nějakém systému mít většina osob rozvinutý svůj sociální kapitál, bude rozvinut sociální kapitál i na kolektivní úrovni. Vskutku bude jednodušší najít stranu kontraktu. Bude-li v tomto systému existovat důvěra, bude-li mít normy a hodnoty přispívající k realizaci kontraktu, náklady to bude sniţovat. Nicméně sociální kapitál nemusí být pouze pozitivní. Lze si představit nejrůznější zločinecké nebo podobné struktury, jejichţ členové dodrţují normy a hodnoty dané sítě, vztahy mezi těmito členy jsou zaloţeny na důvěře. Přesto tato síť bude negativně působit na své okolí. Členství v jedné síti obecně můţe být spojeno s nepřátelstvím vůči jiné síti. Některé sítě mohou členům jiných sítí bránit v získání lidského kapitálu. Členové těchto bránících sítí mohou potom být v pozici monopolu (oligopolu). Mohou mít svůj lidský kapitál rozvinut, respektive mohou jej rozvíjet. V důsledku toho, ţe ostatní jej rozvíjet nemohou, disponují určitým privilegiem, které zneuţívají. Podmínkou členství v sítích můţe být demonstrativní spotřeba, okázalý styl jednání. Ti, kdo na danou podmínku nepřistoupí, členy sítě nejsou. Pokud daná síť disponuje nějakými privilegii, opět z nich jsou vyloučeni, respektive mají k nim omezený přístup. Praxe ukazuje, ţe mnohdy jsou bariéry na první pohled nezřetelné. Osoby s nízkým příjmem se třeba mohou stýkat pouze mezi sebou. Tím můţe alespoň částečně být deformována struktura jejich znalostí, dovedností, schopností a vlastností. Jedinci, kteří se snaţí síť opustit, nemusí být úspěšní, a to právě v důsledku jejich úrovně lidského kapitálu. Informace, znalosti, dovednosti, schopnosti, které členové sítě mají, jsou nedostatečné a neumoţňují jim jejich příjem zvýšit. Členové jiných sítí se dívají na členy této sítě podezřívavě, nechtějí s nimi spolupracovat. To vše přispívá k prohlubování izolace. Jakkoliv je náš popis nutně zjednodušující, mělo by být obecně zřejmé, ţe s členstvím v některých sítích můţou být spojena privilegia. I pokud síť disponující privilegii aktivně nebrání nečlenům sítě v jejich získání (typu členové sítě s privilegii nezakazují nečlenům studovat), uţ jen samotný fakt, ţe jsou omezeny kontakty členů sítě s privilegii s nečleny sítě, vytváří bariéry pro rozvoj a uchování lidského kapitálu nečlenů. Konkrétně: pokud nečlen sítě nemá kontakty na kvalitní lékařskou péči (které členové mají), odrazí se to na době, po kterou můţe vyuţívat svůj lidský kapitál i na míře jeho vyuţití. 6.3
Princip přenesené ceny
Jiţ jsme konstatovali, ţe investice s cílem nabýt, rozšířit nebo uchovat lidský kapitál a případně i sociální kapitál splňují obecnou charakteristiku investic. Dotyčné subjekty do tohoto kapitálu investuje proto, ţe předpokládají, ţe jim daná investice přinese výnos. Některé subjekty se mohou potýkat s rozpočtovým omezením, kdy nemají na danou investici dostatek prostředků. V takovém případě mohou hledat někoho, kdo by jim na tuto investici půjčil. Omezme nyní naší analýzu na problematiku investic do lidského kapitálu, tyto investice jdou snadněji definovat neţ investice do sociálního kapitálu. V případě investic do lidského kapitálu, je věřitel, který půjčuje dluţníkovi na investice do lidského kapitálu znevýhodněn, oproti věřiteli, který půjčuje dluţníkovi na investici do fyzického kapitálu. Fyzický kapitál lze zastavit ve prospěch věřitele, takţe, pokud je investice do tohoto kapitálu neúspěšná, věřitel můţe získat alespoň část své půjčky zpět prodejem nebo vyuţitím fyzického kapitálu. Lidský kapitál zastavit nelze. Z tohoto pohledu jsou investice do lidského kapitálu rizikovější neţ investice do fyzického kapitálu, 51
věřitelé mají v menší míře zaručeno, ţe se jim jejich investice vrátí. Snadno tak můţe dojít k tomu, ţe člověk s nízkým rozpočtovým omezením nebude schopen přesvědčit ţádného věřitele o profitabilitě své investice a půjčku nezíská. Pokud by jeho investice byla úspěšná, tak tratí nejen on, ale i věřitelé, které nedokázal přesvědčit, a také celá společnost, protoţe této společnosti nemůţe přispět aktivitami, které by byl schopen vykonávat v důsledku nabytí, rozšíření či uchování lidského kapitálu. U půjčky na investice do lidského kapitálu se dále hůře stanovuje úroková míra dané půjčky. Obtíţně se totiţ odhaduje, jak a na kolik bude investice úspěšná. Bude-li úspěšná málo nebo vůbec, nemusí být investující osoba schopna úrok splácet. Protoţe lidský kapitál není (viz předcházející odstavec) převoditelný, můţe být pro věřitele obtíţné úroky i jistinu od dluţníka (investujícího) získat. Bude-li naopak investice úspěšná a úrok malý, přichází svým způsobem věřitel o část zisku, který dluţník díky půjčce realizuje. Úspěšnost investice do lidského kapitálu se přitom často projeví aţ za delší čas od samotné investice, důsledky této investice však mnohdy mohou být dlouhodobé – je-li nějaká investice úspěšná, můţe dlouhodobě investujícímu přinášet vysoký výnos. Dané problémy (nemoţnost ručení, obtíţná odhadnutelnost výše úrokové míry, apod.) navrhla ekonomická teorie řešit principem přenesené ceny. Oč se jedná? Základní charakteristika přenesené ceny je následující: 1. Věřitel v současnosti poskytne dluţníkovi prostředky na investice do získání, rozšíření, uplatnění a uchování dluţníkova lidského a sociálního kapitálu. 2. Dluţník platí aţ z toho, co mu takto poskytnuté prostředky od věřitele, které definovaným způsobem investuje, vynesou. Platba se tedy odehrává aţ v budoucnosti. Dluţník platí pouze tehdy, pokud mu investice přinesou dostatečný příjem vyšší neţ definovaná hranice (např. vyšší neţ průměrná mzda). Můţe platit pouze z částky nad takto definovanou hranici. Pokud by tedy definovaná hranice činila 25 000 korun měsíčně a dluţník měsíčně vydělával 30 000 korun, dluţník by věřiteli platil pouze z částky 5 000 korun. 3. Dluţník platí podle toho, kolik mu prostředky od věřitele vynesou. V praxi dluţníkova platba spočívá v tom, ţe platí věřiteli určité procento ze svého příjmu - zpravidla pouze z příjmu nad definovanou hranici, viz předcházející bod. Pokud by se tedy dluţník zavázal, ţe bude odvádět věřiteli 10 % z částky nad definovanou hranicí, tato hranice činila 25 000 korun, dluţník vydělával 30 000 korun, tak by dluţník věřiteli platil měsíčně 500 korun. 4. Dluţník platí přímo tomu, kdo mu příslušné prostředky poskytl (tedy věřiteli). Stručně řečeno, dluţník platí věřiteli svým budoucím výnosem. Jedná se o typ kontraktu, kterým je přenesen budoucí příjem do současnosti - proto název „přenesená cena“. V současnosti se stanoví základní parametry kontraktu, z budoucnosti je přeneseno, kolik by dluţník měl platit. Vlastní splátky dluţníka věřiteli probíhají aţ v budoucnu, pokud nastanou podmínky kontaktu, tedy pokud dluţníkem investované prostředky do lidského a sociálního kapitálu začnou dluţníkovi vskutku generovat takový příjem, ţe je své závazky schopen splácet. Platba dluţníka věřiteli tedy závisí na dluţníkově budoucím příjmu. Je-li dluţníkův příjem nízký, k platbě nedochází. Výše příjmu je potom determinována tím, nakolik je dluţníkova investice do jeho lidského a sociálního kapitálu úspěšná. Přenesená cena zbavuje dluţníka jeho rozpočtového omezení a umoţňuje investice do lidského i sociálního kapitálu těm subjektům, které v současnosti nemají dostatek zdrojů. Přenesená cena dále zvyšuje mnoţství subjektů, které jsou zainteresováni na dluţníkově úspěchu. Jiţ to není pouze samotný investor, nyní v pozici dluţníka, ale i jeho věřitel. Ten dluţníkovi půjčil peníze, a pokud mu je dluţník nevrátí, utrpí ztrátu. Jestliţe samotný investor můţe z nejrůznějších důvodů (např. neznalost, jeho osobní 52
vlastnosti, apod.) preferovat investice do takové struktury lidského a sociálního kapitálu, jeţ nevede k úspěchu investice, věřitel bude vystupovat v roli dluţníkova korektora. Samozřejmě, ţe i věřitel se můţe mýlit. Bude-li ale věřitelů více, případně bude-li mít jeden věřitel více dluţníků, tlaky na eliminaci omylů dále zesilují. Zdůrazněme, ţe přenesená cena nemusí fungovat pouze v oblasti investic do vzdělání, ale i v dalších oblastech – investic do zdraví (např. ve zdravotnických, lázeňských, sportovních sluţbách), při zabezpečení na stáří, apod. Přenesená cena se poněkud liší od „normální“ ceny, konkrétně následujícím. - Přenesená cena má více parametrů: výše příjmu, od které začíná odvod, procentuálně stanovená výše odvodu, doba splácení. - Přenesená cena nemá primární nominální hodnotu, teprve na kapitálových trzích můţe sekundárně vzniknout její nominální ocenění. - Její výše je odvozena od ocenění efektu sluţeb spojených s nabýváním lidského kapitálu na profesních trzích. Předcházející text rozebral první tři body přenesené ceny. Poněkud stranou zůstal čtvrtý bod, ţe dluţník platí přímo věřiteli. Proč nedoporučujeme model, ve kterém věřitel půjčuje peníze dluţníkovi a dluţník tyto peníze investuje nějakému subjektu, který mu poskytuje sluţby za účelem zvýšení nebo uchování dluţníkova lidského a sociálního kapitálu? Ekonomická teorie upozorňuje, ţe v tomto modelu je věřitel v obtíţné situaci. Je v jeho zájmu monitorovat, zda poskytovatel sluţeb poskytuje skutečně kvalitní sluţby, v důsledku kterých dluţník získá takovou strukturu lidského kapitálu, jeţ mi zajistí příjem umoţňující dluţníkovi splatit svůj dluh. Nicméně toto monitorování je pro věřitele nákladné a věřitel tak nemusí mít jistotu, zda jsou jeho představy o dluţníkových investicích naplněny. Setkáváme se zde se situací, která je označována jako asymetrie informací. Není-li schopen věřitel danou informační asymetrii odstranit, nemusí dluţníkovi prostředky vůbec poskytnout. Případně můţe poţadovat, ţe po dobu dluţníkova nesplácení budou tyto prostředky úročeny vysokým úrokem nebo, ţe dluţník musí platit vysoký podíl ze svého příjmu. Dané poţadavky mohou odradit některé potenciální dluţníky, zejména ty s nízkým rizikem, pro které se potom splácení stává neúnosným. Dochází potom k začarovanému kruhu – o věřitelovy půjčky mají zájem pouze rizikoví dluţníci s menší pravděpodobností úspěchu. Pokud věřitelé nebudou zároveň půjčovat nerizikovým dluţníkům, z kterých by mohli ztráty rizikových dluţníků krýt, budou dále své poţadavky na splácení zvyšovat, coţ odradí další ne tolik rizikové dluţníky. Řešení zde uvedeného ale nemusí být sloţité. Stačí přímo zainteresovat osobu, jeţ dluţníkovi poskytuje sluţby za účelem zvýšení nebo uchování dluţníkova lidského a sociálního kapitálu (danou osobu nazýváme dále poskytovatelem produktivních sluţeb) na úspěchu jeho zákazníka. Výraz poskytovatel produktivních sluţeb má zdůraznit, ţe díky sluţbám, který daná osoba poskytne tomu, kdo má zájem investovat do svého lidského a sociálního kapitálu, bude daný investor produktivnější, čili vyprodukuje více statků, tudíţ bude schopen půjčku na dané investice splatit. Jak poskytovatele produktivních sluţeb zainteresovat? Právě tím, ţe tento poskytovatel bude od svých zákazníků dostávat část jejich příjmů. Zákazník tedy bude za poskytnuté produktivní sluţby splácet právě prostřednictvím přenesené ceny, tedy určitého procenta z toho, co mu produktivní sluţby přinesenou. Kontrakt mezi zákazníkem a poskytovatelem můţe definovat další parametry jako a) časový okamţik a další podmínky, ve kterém musí zákazník začít splácet (např. zákazník musí dosáhnout určité výš příjmu); b) dobu, po kterou je zákazník povinen svůj závazek splácet; c) okolnosti, za kterých lze splácení přerušit nebo ukončit včetně situace, kdy příjem zákazníka poklesne pod určitou hranici; d) zda se splátka 53
počítá z celého zákazníkova příjmu nebo jeho části (např. z rozdílu mezi zákazníkovým příjmem a minimální mzdou), atd. Koncept přenesené ceny tedy obsahuje následující: 1. Prvotním věřitelem je samotný poskytovatel produktivních sluţeb. Tento poskytovatel můţe být vzdělávací instituce, zdravotnická instituce, lázně apod. Lze dokonce předpokládat, ţe, pokud jednotliví poskytovatelé produktivních sluţeb, kteří své sluţby financují prostřednictvím přenesené ceny, působí v rozdílných oblastech (např. jeden ve vzdělávání a druhý v oblasti zdravotní péče), tak začnou spolupracovat, protoţe příjem jednoho poskytovatele závisí do určité míry i na sluţbách, které zákazníkovi nabídne druhý poskytovatel. 2. Kupující „platí“ za poskytnutý systém sluţeb podle toho, co mu nabytí, rozvinutí, uplatnění či uchování schopností prostřednictvím systému produktivních sluţeb přinese tj. odvádí ze svého příjmu po absolvování sluţby a zpravidla po překročení určité hranice příjmu (jedno či vícenásobku statisticky vyčíslené průměrné mzdy) určitou částku (např. 3-5 % z dosaţeného příjmu) buď po předem stanovenou dobu (10-15 let), čímţ je závazek vyrovnán (bez ohledu na to, kolik a kdy bylo reálně zaplaceno), nebo do vyrovnání závazku (který můţe či nemusí být úročen). Bude-li poskytovatel produktivních sluţeb zainteresován na výši příjmu, který jeho zákazník získá, přičemţ výše příjmu je efektem nabytí, rozvinutí či uchování lidského kapitálu, v jehoţ důsledku zákazník disponuje více a lepšími schopnostmi, bude se poskytovatel snaţit poskytnout zákazníkovi takové sluţby, jeţ rozvinou a uchovají jeho lidský kapitál takovým způsobem, aby zákazník daného příjmu vskutku dosáhl. Samozřejmě, ţe můţe dojít k tomu, ţe někteří zákazníci budou neúspěšní a daného příjmu nedosáhnou, takţe poskytovateli neodvedou nic, respektive jen velmi málo. Bude-li ale poskytovatel mít dostatek zákazníku, bude riziko dané ztráty (poskytovatel měl s poskytnutím sluţeb zákazníkovi náklady) kryto od těch zákazníků, kteří dosáhnou tak vysokého příjmu, ţe odvody z něj pokryjí nejen náklady poskytovatele včetně nákladů obětované příleţitosti, tedy včetně alternativního výnosu poskytovatele, na úspěšné zákazníky, ale i náklady poskytovatele na neúspěšné zákazníky. Dále je třeba zdůraznit aspekt dlouhodobosti. Pokud poskytovatel produktivních sluţeb bude dostávat příjmy od svých zákazníků nějakou relativně delší dobu, bude zainteresován na tom, aby znalosti, schopnosti i dovednosti zákazníka bylo moţno vyuţít po tuto delší dobu. To jednak přispívá k dlouhodobému růstu, jednak omezuje snahy o krátkodobé zisky, jeţ mohou v delším období přinášet negativní efekty26. Pokud klienti poskytovatelů produktivních sluţeb budou tyto sluţby splácet prostřednictvím přenesené ceny po nějaké delší období, dojde k následujícímu: - Daný systém alokuje prostředky ve prospěch těch poskytovatelů sluţeb spojených s nabýváním lidského kapitálu, jejichţ produkce se nejlépe uplatňuje na profesních trzích. Klienti poskytovatelů budou logicky preferovat poskytovatele, kteří jim z investic do jejich lidského kapitálu zajistí co nejvyšší příjem. - Daný systém vytváří „můstek“ mezi specifickým vztahem věřitel - dluţník, který vzniká při investování do lidských schopností (např. studentem nebo absolventem, který „kupuje“ systém vzdělávacích sluţeb a je současně dluţníkem, a vysokou školou, která je „prodávajícím“ a věřitelem současně), a kapitálovým trhem (trhem zápůjčních fondů). Tento můstek spočívá v tom, ţe kapitálové trhy mohou mít zájem odkoupit kontrakty 26
Jako příklad těchto krátkodobých zisků s negativními efekty lze uvést problematiku hypotéčních úvěrů v první dekádě 21. století v USA, kdy poskytovatelé těchto úvěrů byli z hlediska svých krátkodobých příjmů a zisků zainteresováni na tom, aby poskytli co nejvíce úvěrů včetně osobám, které je nebyli schopni splácet. To vedlo k propuknutí hypotéční krize a dlouhodobým negativním efektům.
54
mezi zákazníkem a poskytovatelem produktivních sluţeb, takţe můţe dojít k jejich sekundárnímu ocenění. Pokud poskytovatelé svoji pohledávku (klidně jako součást balíku pohledávek) prodají subjektům kapitálového trhu, dostanou dříve peníze. Kapitálové trhy ovšem budou do kontraktů zaloţených na přenesené ceně investovat pouze tehdy, kdyţ se budou domnívat, ţe se jim to vyplatí. To dále bude zvyšovat zájem poskytovatelů produktivních sluţeb na tom, aby jejich zákazníci díky těmto sluţbám dosáhli co největšího příjmu a aby tedy výnos z pohledávek, jeţ zákazníci mají vůči svým poskytovatelům, byl co nejvyšší a pro kapitálové trhy co nejzajímavější. Z hlediska subjektů působících na kapitálovém trhu platí, ţe je pro ně méně nákladné monitorovat poskytovatele produktivních sluţeb (jeden subjekt) neţ zákazníky poskytovatele (řadu subjektů). U poskytovatele snadněji získají informace, zda jsou jeho zákazníci úspěšní. Do určité míry tak odpadá problém asymetrie informací a s ním spojený problém neţádoucího výběru27. Přenesená cena plní veškeré tradiční funkce ceny, tedy funkci informační, alokační a motivační. Alokační a motivační funkce spočívá v tom, ţe poskytovatel produktivních sluţeb je motivován k co nejlepší kvalitě svých sluţeb z hlediska uplatnění svého zákazníka na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho zákazníci uplatňují na profesních trzích. Informační funkce s alokační i motivační funkcí souvisí – prostřednictvím výdělků zákazníků poskytovatele produktivních sluţeb získávají tito zákazníci i osoby zajímající se o dané sluţby informaci, zda se daná sluţba vyplatí, nakolik je poskytovatel konkurenční ve vztahu k jiným poskytovatelům, apod. Z hlediska informační funkce ještě uveďme, ţe splácení závazků zákazníka vůči poskytovateli produktivní sluţby můţe probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny účastníky systému poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má absolvování té či oné produktivní sluţby. Lze předpokládat, ţe úspěšní poskytovatelé budou mít zájem, aby podobný systém vznikl uţ jen proto, ţe díky němu budou moci snadněji získávat zdroje od subjektů na kapitálovém trhu (ve výše zmíněné podobě odkupu pohledávek, které poskytovatelé produktivních sluţeb mají vůči svým klientům, nebo v podobě úvěrů a investic, které subjekty kapitálového trhu dají přímo poskytovatelům). Přenesená cena z pohledu standardních funkcí ceny funguje jako zpětná vazba. Dává vazbu jak poskytovateli produktivních sluţeb, tak jeho zákazníkovi, ale i třetím osobám (např. subjektům působících na kapitálovém trhu, eventuálním dalším zájemcům/zákazníkům o produktivní sluţby, aktuálním i potencionálním konkurentům, apod.). Všechny subjekty se dozvídají, na kolik je investice do produktivních sluţeb výnosná, nakolik je poskytovatel těchto sluţeb úspěšný. Zdůrazněme, ţe vedle tradičních funkcí ceny plní přenesená cena ještě další funkce, které „normální“ cena neplní. Tyto funkce jsme rozebrali jiţ výše, zde je ještě stručně připomene: 1. Funkce investiční (úvěrová): Kaţdý má přístup k produktivním sluţbám nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na jejich úhradu.
27
Zdůrazněme, ţe dané problémy asymetrie informací a neţádoucí výběru lze sniţovat, nelze je ale nikdy zcela odstranit. Tyto problémy vznikají ve většině lidských interakcí, protoţe u naprosté většiny z nich nemají účastníci interakce stejné informace a dosaţení stavu stejné informovanosti je nákladné či nemoţné. Na druhou stranu lze vyslovit přesvědčení, ţe s rozvojem lidských schopností se bude stále více dařit nacházet řešení daných problémů, takţe jejich dopady budou menší.
55
2. Funkce solidárně-pojišťovací: Úspěšnější zákazníci poskytovatelů produktivních sluţeb zaplatí více neţ méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) zákazníků, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacích sluţeb. Můţe však být prostřednictvím kapitálového trhu přeneseno na jinou osobu. 6.4
Sektor produktivních služeb
Obecně můţeme subjekty, které svým zákazníkům nabízejí získání, rozvinutí a uchování znalostí, schopností a dovedností, označit za subjekty působící v sektoru produktivních sluţeb. Proč tento název? Jsou k tomu následující důvody: 1. Produkce tohoto sektoru můţe vést k prudkému a dlouhodobému zvyšování produktivity práce zaměstnané v průmyslu a s průmyslem spojených osobních sluţeb. Jinak řečeno tento sektor nabízí sluţby umoţňující zvýšit produktivitu lidské činnosti. 2. Produkce tohoto sektoru můţe vést k prudkému a dlouhodobému zvyšování produktivity všech zdrojů pocházejících z půdy jako výrobního faktoru i zdrojů v podobě kapitálových statků v oblasti průmyslové a zemědělské výroby. Stejně jako v předcházejícím bodě i zde platí, ţe daný sektor nabízí sluţby umoţňující zvýšit produktivitu lidské činnosti. 3. Sektor postupně můţe zaměstnat rozhodující mnoţství práce, resp. lidského kapitálu. 4. Produkce tohoto sektoru z podstatné části můţe najít uplatnění právě v samotném tomto sektoru. Je v něm i těţiště inovací. 5. Sektor podstatným způsobem můţe rozšířit spektrum lidských potřeb. Přitom se jedná o potřeby, které jsou ve stále větší míře uspokojovány tímto produkcí vzdělanostní sektoru. Podstata těchto potřeb spočívá v tom, ţe jejichţ uspokojování a uţitek z nich, včetně potěšení souvisejícího s tímto uţitkem bezprostředně souvisí s rozvojem a uchováním lidských schopností. Dané potřeby potom můţeme nazvat schopnostní potřeby. 6. V důsledku výše uvedeného má tento sektor rozhodující podíl na celkové produkci a na ekonomickém růstu, jehoţ podobu určuje samotným charakterem své produkce (tj. produkce, která má podobu poskytování vzdělávacích a dalších sluţeb slouţících k rozvoji a uchování lidských schopností). U většiny výše uvedených bodů jsme vědomě pouţili výraz „můţe“ (např. „Produkce tohoto sektoru můţe vést k prudkému a dlouhodobému zvyšování produktivity práce zaměstnané v průmyslu …“). Aby dané podmínky byly splněny, musí být subjekty, které svým zákazníkům nabízejí získání, rozvinutí a uchování znalostí, schopností a dovedností, zainteresovány na úspěšnosti svých zákazníků. Jak, popisujeme v předcházející subkapitole. Domníváme se, ţe termín sektor produktivních sluţeb je přesnější neţ obvykle uţívaný termín knowledge society. Termín sektor produktivních sluţeb je širší, zahrnuje nejenom oblast získávání znalostí, ale i oblasti vedoucí k jejich uchování (např. prostřednictvím lékařské a lázeňské péče, sportovních aktivit), jejich co nejdelšího vyuţívání (prostřednictvím prodlouţení doby, po kterou lidé mohou být ekonomicky aktivní). Zároveň termín sektor produktivních sluţeb zdůrazňuje, ţe tento sektor nabízí statky, jejichţ cílem je zvýšit produktivitu ostatních sektorů. Protoţe tyto statky mají nejčastěji podobu sluţeb, je dané slovo zdůrazněno. Uveďme ještě, ţe zde uvedená charakteristika sektoru produktivních sluţeb vychází z analogické role, kterou v 18. a 19. století, tedy v době průmyslové revoluce, hrál sektor průmyslu. I pro něj platilo, ţe: - jeho produkce vedla k prudkému a dlouhodobému zvyšování produktivity práce osob zaměstnaných v zemědělství. 56
-
jeho produkce vedla k prudkému a dlouhodobému zvyšování produktivity všech zdrojů pocházejících z půdy jako výrobního faktoru. - sektor postupně zaměstnal rozhodující mnoţství práce. - průmyslová produkce z podstatné části nachází uplatnění právě v sektoru průmyslu, právě v tomto sektoru je i těţiště inovací. - podstatným způsobem rozšířil spektrum lidských potřeb, které jsou ve stále větší míře uspokojovány průmyslovou produkcí, tj. výrobky a sluţbami produkovanými průmyslem. - V důsledku všeho předešlého má sektor průmyslu rozhodující podíl na celkové produkci a na ekonomickém růstu, jehoţ podoba je určena samotným charakterem průmyslové produkce. Ekonomické efekty, které v sektoru produktivních sluţeb vznikají, mají z hlediska jeho klientů podobu urychlení profesního uplatnění, dosaţení lepšího profesního uplatnění, rozšíření schopností produktivního uplatnění prodlouţení zenitu i horizontu produktivního uplatnění. Jednoduše řečeno, zákazník produktivního sektoru je díky sluţbám tohoto sektoru schopen vykonávat více činností, přičemţ danou schopnost získává rychleji, tyto činnosti vykonává efektivněji a je schopen alespoň některé činnosti vykonávat po delší dobu svého ţivota. Produktivními sluţbami rozumíme sluţby umoţňující nabývání, rozšiřování, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Jsou to sluţby typu vzdělání, zdravotní péče, ale i relaxační, rekreační, výchovné, kulturní apod. Všechny tyto sluţby lze zahrnout do oblasti sociálního investování a sociálního pojištění. Sociální investování je právě poskytování sluţeb, kterými člověk nabývá a rozšiřuje svůj lidský kapitál, příp. které slouţí k jeho uchování. Sociální pojištění jsou veškeré aktivity, které lidi chrání před rizikem ztráty lidského kapitálu.
57
7 7.1
Analýza redistribuce Podstata a důvody redistribuce, potřebná redistribuce
Redistribucí budeme myslet jakýkoliv proces, kdy jsou některé osobě nedobrovolně odebrány nějaké statky či zdroje a jsou přiděleny někomu jinému. Nedobrovolnost spočívá v tom, ţe k onomu odejmutí dochází na základě rozhodnutí někoho jiného (dotyčný můţe mít dánu pravomoc k tomuto rozhodnutí zákonem, jiným právním předpisem nebo normou), přičemţ ten, komu jsou statky či zdroje odebírány, se musí rozhodnutí podvolit. Lze si představit, ţe ten, komu jsou statky či zdroje odebírány, s odebráním souhlasí, nedobrovolnost spočívá v tom, ţe rozhodnutí musí respektovat i v případě, kdyţ nesouhlasí. V další analýze budeme předpokládat, ţe redistribuce respektuje normy dané společnosti, respektive obecně uznávaná pravidla lidského jednání. Pod redistribuci tedy nebudeme zahrnovat krádeţ, tedy situaci, kdy někdo si přisvojí něco proti pravidlům daného společenství28. Pro redistribuci existuje řada důvodů. Zejména je to skutečnost, ţe v jakémkoliv systému nutně ţijí lidé, jejichţ ekonomická výkonnost, schopnost produkovat statky a obstarat si statky nutné pro své ţivobytí, je nízká, případně nulová. Typickým příkladem jsou děti, staří lidé, nemocní, invalidé apod. Pokud společnost chce zajistit ţivot těmto osobám (skupinám osob), musí nutně přerozdělovat – některým lidem zdroje a statky brát a jiným dávat. Historie ukazuje, ţe k danému přerozdělování docházelo jiţ od počátku lidské existence. Koneckonců jinak by lidstvo vůbec nepřeţilo. Z filosofického hlediska lze říci, ţe daná redistribuce je projevem lidství, při této redistribuci dochází k setkávání lidí v modu Já-Ty, přičemţ v rámci tohoto modu se rozvíjí osoba (osobnost) jednotlivých lidí – lidé se učí spolupráci, kooperaci, solidaritě, pomoci. Obecně tedy dochází k socializaci jednotlivých lidí. S danou redistribucí se člověk setkává od svého narození, bere ji jako něco samozřejmého, jako něco, co je mu dáno. Redistribuční prostředí je z tohoto úhlu pohledu člověku vlastní (imanentní), můţeme proto napsat, ţe člověk se rodí (je vrţen) do redistribučního prostředí. Všechny ekonomické či sociální systémy jsou současně systémy redistribučními, neboť v nich dochází k jinému přerozdělení prostředků, neţ které odpovídá výkonům jeho členů. Tato redistribuce je zaloţena na sounáleţitosti jednotlivých osob, na ochotě vzdát se určitých statků a zdrojů, které dotyčná osoba vlastní, ve prospěch někoho potřebnějšího. Právě proto, ţe daná redistribuce je nutná k přeţití lidstva, ţe se s ní lidé setkávají po dlouhá tisíciletí, je spojena s etickými kodexy, které existují ve všech lidských společenstvích. Daný typ redistribuce musí být samozřejmě nějakým způsobem upraven, musí existovat nějaká pravidla, ve prospěch koho má být redistribuováno, jakými způsoby má redistribuce probíhat apod. Vzhledem k dlouhé době, po kterou k této redistribuci dochází, mají příslušná pravidla často podobu neformálních institucí – zvyků, obyčejů, tradic, konvencí apod. Vskutku po dlouhou dobu platilo, ţe skutečnost, ţe se nějaká společnost stará o děti, staré lidi, nemocné atd., kteří v dané společnosti ţijí, nemusí být nijak uzákoněna nebo upravena jinými formálními pravidly. V tomto textu bude tento typ redistribuce označen za redistribuci ve prospěch potřebných osob, respektive za potřebnou (ţádoucí) redistribuci. Lze přitom samozřejmě diskutovat o tom, zda se skutečně jedná o redistribuci. Konkrétně lze namítnout, ţe rodiče sice přerozdělují své zdroje ve prospěch svých dětí, rodiče tak ale činí s předpokladem, ţe v okamţiku kdyţ zestárnou, tak se o ně děti postarají. Stejně tak můţe 28
Konstatujme, ţe hranice mezi redistribucí a krádeţí není ostrá. Existují texty, které některé druhy redistribuce za krádeţ povaţují.
58
společnost podporovat staré, nemocné, nezaměstnané, invalidy apod., přičemţ ti, kteří se vzdávají zdrojů a statků (své odměny) ve prospěch takto znevýhodněných osob, alespoň implicitně předpokládají, ţe pokud by i oni byli nějakým znevýhodněním postiţeni, bude o ně postaráno. Jinými slovy, potřebná redistribuce můţe být zároveň formou ochrany proti riziku, sociálního pojištění, spořením (na stáří) apod. V mnoha případech má redistribuce i investiční charakter – pokud např. rodiče či společnost investují do vzdělání dětí, lze předpokládat, ţe děti akumulují znalosti, které společnost v dosavadním vývoji získala, ţe budou schopny inovovat, a ţe tedy zvýší celkové bohatství společnosti, z čehoţ mohou mít prospěch i osoby, které se statků, zdrojů nebo své odměny právě vzdávají. Chce-li společnost poskytovat veřejné statky nebo obecně prospěšné statky, musí rovněţ redistribuovat. Řada z těchto veřejných statků (např. silnice) má jednoznačně investiční charakter a jejich pořízení můţe přispívat k růstu daného systému a tedy i k růstu bohatství jednotlivých členů systému. Nicméně stále je u zde uvedených případů splněno základní kritérium redistribuce – nedobrovolnost. Redistribuce se netýká jen lidí, kteří objektivně nejsou vůbec nebo jsou jen částečně schopni obstarat si prostředky ke svému ţivobytí. Lze si představit člověka, který je produktivní, z nejrůznějších důvodů však o výsledky jeho produkce není zájem. Trţní ekonomika nezaručuje, ţe člověk bude ve svých aktivitách úspěšný, ţe se mu bude dařit. Konstatujme, ţe trţní ekonomika toto zaručit nemůţe. Ţádný podnikatel (pojem podnikatel chápeme v co nejširším slova smyslu, viz kapitola 1.3) nezná předem všechny potřeby poptávajících, neví, jak budou jednat jeho konkurenti apod. Snadno tam můţe dojít k tomu, ţe podnikatelé budou nabízet něco, co poptávající nepotřebují, ţe to budou nabízet ve velkém počtu. Na svůj omyl ale přijdou aţ poté, co vynaloţili řadu nákladů. Tyto omyly se ale netýkají pouze podnikatelů. Mohou se odrazit v příjmech zaměstnanců, dalších dodavatelů neúspěšných podnikatelů. Zaměstnanci se rovněţ snadno mohou dostat do situace, kdy po nějakou dobu byla po jejich schopnostech poptávka, nyní se ale změnila a zaměstnanci nejsou schopni pro sebe vydělat dostatečný příjem. Skutečnost, ţe trţní ekonomika není schopna zaručit úspěch kaţdému člověku je jedním z hlavních důvodů nejrůznějších snah o její reformu. Bohuţel často tyto snahy končí omezováním trţní ekonomiky, vytvářením nejrůznějších centrálních, direktivních systémů. Jak ukazuje historická zkušenost, ty jsou ještě horší neţ trţní ekonomika. Vraťme se však k člověku, kterému se v trţní ekonomice nedaří. Lze si potom poloţit otázku, zda by mu nemělo být pomoţeno a v jeho prospěch redistribuováno. Zda ano nebo nikoliv je normativní rozhodnutí – rozhodnutí typu „co by mělo být, co je správné, co je ţádoucí“. Obecně platí, ţe jakékoliv rozhodnutí komu redistribuovat, v jakém rozsahu, po jakou dobu, apod. je rozhodnutím normativním, tedy rozhodnutím z oblasti normativní ekonomie (viz kapitola 1.8 textu Ekonomie 1 základní kurz). Koneckonců i rozhodnutí (označení), ţe je nějaká redistribuce potřebná, je vţdy normativní a tudíţ arbitrární, záleţí na hodnotovém soudu. V současnosti jsou významnými příjemci redistribuce osoby s nízkým příjmem, kterým je redistribucí tento příjem dorovnáván na nějakou hranici, která je dostatečná k uspokojení potřeb dotyčné osoby. I zde je normativní, kdo má být příjemcem této redistribuce, jak vysoká má být, apod. V praxi se daná skutečnost projevuje kupř. diskusemi o výši sociálních dávek, o tom, které skupiny mají být podporovány (např. všechny rodiny s dětmi nebo pouze rodiny s dětmi, které zároveň mají příjem pod určitou hranicí), od jakého věku mohou nezaopatřené děti pracovat, jaký stupeň invalidity je nutný k přiznání plného invalidního důchodu, apod. Arbitrární je rovněţ stanovení výše základních potřeb (v praxi např. v podobě hranice hmotné nouze, ţivotního minima) – pokud budou tyto hodnoty vysoké, tak většina společnosti musí být příjemci redistribuce. 59
Jednou z příčin, proč se některým lidem nedaří, je, ţe nemají dostatečně rozvinutý lidský a sociální kapitál, přičemţ v daném systému existují nejrůznější přímé i nepřímé bariéry, které brání, aby jej dotyční rozvinuli. Velmi často mají dané bariéry podobu investování do pozice (viz kapitola 4.4), kdy je v zájmu jiných lidí, aby tyto bariéry existovaly. Redistribuce je potom formou, jak zabránit nespokojenosti lidí, kterým se nedaří, kteří mají nízký příjem a majetek. Daná redistribuce je ale výhodná i pro osoby, které se účastní pozičního investování. Náklady na redistribuci jsou pro ně menší neţ zisk, který by ztratily, kdyby přišly o svoji pozici a tudíţ i privilegia, které jsou s touto pozicí svázány. Navíc, jak jsme jiţ konstatovali v kapitole 4.4, tyto osoby s privilegii pravděpodobně o redistribuci budou rozhodovat a mohou ji díky svým znalostem, schopnostem, díky privilegiím, kterými disponují, nastavit tak, aby pro ně byla výhodná, včetně toho, ţe v rámci dané redistribuce dochází k redistribuci v jejich prospěch. 7.2
Nepotřebná redistribuce
Skutečnost, ţe lidstvo ke svému přeţití nějakou redistribuci (ve prospěch starých, dětí, apod.) potřebuje, můţe slouţit k ospravedlnění dalšího typu redistribuce. Nyní se jedná o redistribuci, kdy ten, v jehoţ prospěch je přerozdělováno, si je schopen zajistit zdroje a statky ke svému ţivobytí sám. Jinými slovy, není nutné, aby ve prospěch určité osoby bylo redistribuováno. V praxi včetně historických příkladů se lze s daným typem redistribuce, kterou vzhledem k výše uvedenému můţeme označit a nazvat jako nepotřebnou (neţádoucí) redistribuci, setkat velmi často. Z historie lze jako typický příklad zmínit nevolnictví a robotu, případně problematiku desátků, kdy docházelo k redistribuci ve prospěch šlechty a dalších skupin obyvatel na úkor nevolníků, respektive poddaných. V případě nepotřebné redistribuce nedochází k srovnávání příjmových a majetkových rozdílů, které mohou ohrozit stabilitu a vývoj systému. V případě dané redistribuce dokonce můţe být redistribuováno na úkor těch, jejichţ příjem, majetek apod. je nízký, ve prospěch osob s vysokým majetkem – jinými slovy, můţe se jednat o redistribuci od chudých k bohatým. Můţe být samozřejmě redistribuováno i na úkor lidí s rozvinutými schopnostmi ve prospěch lidí s méně rozvinutými schopnostmi, přičemţ ti, v jejichţ prospěch je redistribuováno, by mohli své schopnosti rozvíjet sami, respektive úroveň jejich schopností je dostatečná k zajištění jejich základních potřeb. Ekonomická teorie místo nepotřebné redistribuce obvykle hovoří o dobývání renty nebo o vyhledávání renty (anglicky rent-seeking), tedy o snaze získat neoprávněnou výhodu na úkor jiných členů daného systému. Protoţe však důsledkem dobývání renty je redistribuce zdrojů, statků a příjmů, lze zároveň pouţít termín „nepotřebná redistribuce“. Má smysl zdůraznit, ţe vedle tradičně uváděných důvodů, proč k dobývání renty (nepotřebné redistribuci) můţe docházet relativně snadno (např., ţe příjemci redistribuce získají velkou částku, zatímco ti, na jejichţ úkor je redistribuováno, jsou zatíţeni relativně malou sumou, přičemţ jejich náklady, aby proti redistribuci bojovali, jsou vysoké, tudíţ se „obětem“ redistribuce nevyplatí proti redistribuci bojovat, zatímco příjemcům se vyplatí o ni usilovat), nelze zapomenout ani na důvod, ţe lidé jsou na nějaký druh redistribuce od svého narození zvyklí. Skutečnost, ţe určitá redistribuce probíhá dlouhodobě (daná skutečnost je konkrétním projevem existující struktury formálních a neformálních institucí), můţe způsobit, ţe je tato redistribuce v dané společnosti (systému) pokládána za něco samozřejmého a nezpochybnitelného, respektive, ţe lidé neuvaţují (v dostatečné míře) o tom, ţe by tato redistribuce měla být změněna. Příjemci redistribuce, byť se jedná o nepotřebnou redistribuci, potom mohou argumentovat právě existující tradicí. Pokud potom příjemci usilují o ve společnosti dosud neprováděnou nepotřebnou redistribuci, mohou 60
poukazovat na jiné, jiţ existující způsoby redistribuce, na analogii těchto jiţ prováděných redistribucí s nově navrhovanou formou, apod. Nepotřebná redistribuce tedy čerpá své ideové odůvodnění z potřebné redistribuce i ze systémů zaloţených na reciprocitě, tedy ze systémů, které vycházejí z lidské sounáleţitosti, z osobních kontaktů, ze znalosti jednotlivých osob, s kterými ke kontaktům dochází, z potřeb přátelství, bezpečí, jistoty apod. Je třeba si uvědomit, ţe lidé po většinu své existence ţili v malých skupinách, ve kterých potřebná redistribuce a reciprocita byly nutnými podmínkami přeţití jednotlivých členů skupiny i celé skupiny. Je proto logické, ţe lidská mysl, neformální instituce a další okolnosti jsou tímto dědictvím přinejmenším ovlivněny. Dané dědictví je mimochodem i jedním z důsledků, proč bývá trh – tedy distributivní systém, tak často kritizován. Jednou z příčin, proč je trh často kritizován, je jeho neosobnost. Trţní interakce jsou anonymní, neosobní, provádějí je většinou lidé, kteří se jinak blíţe neznají, nic o sobě neví. V trţních interakcích často chybí vědomí sounáleţitosti, pospolitosti, přátelství apod. Pokud tyto potřeby patří ke „genetické výbavě“ lidstva – i díky těmto potřebám mohlo lidstvo přeţít, je logické, ţe systémy, v nichţ dané potřeby tolik nedominují, budou kritizovány a to i přes jiné výhody, které tyto systémy nabízejí. Jak ale konstatuje ekonomická teorie, rozšíření trţního mechanismu dává člověku mnohem více moţností od výběru povolání zaměstnání či předmětu podnikání po výběr spotřebních statků, které bude kupovat. Díky rozšíření trţního mechanismu se výrazně rozšířil počet statků, které si spotřebitelé mohou koupit, výrazněji se rozšířila moţnost jednotlivých lidí věnovat se činnosti, v níţ mají nejmenší náklady obětované příleţitosti, a tedy činnosti, ve které mohou získat největší příjem. Současný blahobyt spousty lidí je moţný díky existenci trţního mechanismu a nikoliv navzdory trţnímu mechanismu. Přes tyto výhody však trţní mechanismus některé naše potřeby (sounáleţitosti, osobních kontaktů, bezpečí a jistoty) neuspokojuje dostatečně, a proto je i nadále pravděpodobné, ţe se budou objevovat jeho kritiky. Redistribuce je potom odůvodňována jako prostředek, jak některé nedostatky trţního mechanismu alespoň omezit. Platí, ţe nepotřebná redistribuce můţe mít řadu forem, nemusí se jednat pouze o viditelné přerozdělování, kdy jsou někomu (určité skupině lidí) statky či zdroje odebrány a jinému (jiné skupině lidí) přiděleny. Přerozdělování můţe mít i skrytý charakter. Konkrétně můţe spočívat v jiţ zmíněných bariérách vstupu do odvětví, kdy je některým subjektům bráněno v tom, aby vykonávaly určité činnosti, aby mohly disponovat určitými zdroji apod. V takovém případě jsou tyto subjekty méně produktivní – kdyby nebyly postiţeny danými omezeními, byl by jejich výkon a tedy i odměna vyšší. Rovněţ tak ti, kteří mají z daných omezení výhodu, by bez této výhody nebyli tak produktivní, tudíţ by realizovali niţší odměnu. Dochází tedy ke skryté redistribuci, kdy subjekt s výhodou sice neodebírá subjektu s nevýhodou přímo prostředky, brání však (přinejmenším souhlasí, aby bylo bráněno) subjektu s nevýhodou v tom, aby daná nevýhoda byla odstraněna. Subjekt s výhodou potom můţe realizovat vyšší příjem na úkor subjektu s nevýhodou. Na první pohled však můţe systém, ve kterém pro některé subjekty existují bariéry vstupu do odvětví, působit jako systém bez redistribuce - můţe se zdát, ţe jednotlivé subjekty jsou odměňováni podle své skutečné výkonnosti, podle toho, jak trh oceňuje jejich aktivity. Pokud by však k těmto bariérám nedocházelo, mohla by být výkonnost daných subjektů odlišná (vyšší) a tudíţ by tyto subjekty mohly dostávat i vyšší odměnu. Bariéry vstupu do odvětví tak znamenají skrytou redistribuci. Z výše uvedeného plyne, ţe poziční investování je příkladem skryté redistribuce. Osoby nedisponující danou pozicí tak mohou být v důsledku nevlastnění této pozice méně produktivní, a mohou inkasovat menší odměnu, respektive disponovat menším počtem statků a zdrojů, jedná se tedy o typický příklad bariéry vstupu do odvětví. Osoby disponující danou pozicí jsme potom 61
z hlediska ekonomické teorie označily (viz kapitola 4.4) za monopolisty, případně oligopolisty – působí v oblasti, kde existují bariéry vstupu do odvětví (a často i odchodu z odvětví). Investováním do pozice dochází ke generování společenských kontaktů, vzniku uzavřených toků informací, oddělování (segregaci) společenských vrstev s odlišnou úrovní příjmů. Omezuje se rozsah konkurence a uvnitř jednotlivých skupin se projevuje i koaliční chování. Jinými slovy, ti, kdo investují do pozice, se spojují, vytvářejí koalice, jejichţ cílem je umoţnit investici do pozice jen členům těchto koalic, a zabránit této investici osobám mimo koalice. Typickým příkladem skryté redistribuce jsou v současné době rovněţ investiční pobídky (např. v podobě daňových úlev pro investory, příspěvku za zaměstnání pracovníka, který je investorovi poskytnut), pokud jsou jejich kritéria nastavena tak, ţe tyto pobídky mohou dostat pouze určité podnikatelské subjekty splňující daná kritéria29. Tyto subjekty tak mohou být produktivnější, mohou realizovat vyšší výnos, nabízet své produkované statky za niţší ceny apod. Veškeré tyto faktory samozřejmě ovlivňují i chování zákazníků např. rozhodování zákazníka, zda si koupí statek od subjektu s investiční pobídkou, který můţe být levnější, nebo statek od subjektu, jemuţ investiční pobídka nebyla poskytnuta, a který tudíţ statky musí prodávat dráţ. Důsledků selektivně poskytnutých investičních pobídek můţe být více - je třeba moţné, ţe díky pobídkám poskytnutým jedněm subjektům další subjekty, které nemají na pobídky nárok, do daného odvětví vůbec nevstoupí a budou tak realizovat svoji další nejlepší příleţitost, ve které si však vydělají méně. 7.3
Redistribuce a efektivnost
Ekonomická teorie si při rozboru problematiky redistribuce nutně musela povšimnout skutečnosti, ţe pokud v rámci nějakého systému k redistribuci dochází, sniţuje se výkonnost daného systému. To je poměrně logické – jednak jsou s redistribucí spojeny určité náklady. Zdroje pouţité na redistribuci jiţ nemohou být pouţity k produkci nových statků, tedy nemohou přispívat k růstu výkonu systému. Zejména však má redistribuce demotivační charakter. Ten, na jehoţ úkor se redistribuce děje a kdo tedy přichází o plody svého úsilí, není motivován k ekonomické aktivitě a sniţuje ji. Jeho demotivace však vede k poklesu výkonnosti celého systému a tudíţ i k poklesu mnoţství zdrojů, jeţ lze v rámci systému přerozdělit. Stejně tak ten, v jehoţ prospěch je přerozdělováno, není, má-li příjem (respektive statky a zdroje) zajištěny prostřednictvím redistribuce, příliš motivován, aby byl ekonomicky aktivní a aby přispíval ke zvýšení výkonnosti celého systému. Daná skutečnost – čím větší přerozdělování v rámci systému, tím menší výkonnost systému, je obvykle interpretována jako dilema (trade-off) mezi rovností a efektivností a obvykle je znázorňována právě vztahem: k čím většímu přerozdělování dochází, tím je výkonnost (efektivnost) systému menší. Pokud však vezmeme do úvahy, ţe alespoň některé formy potřebné redistribuce mohou mít investiční charakter, mohou sniţovat nejistotu apod., lze předpokládat, ţe do určité úrovně redistribuce úsilí o větší rovnost můţe být doprovázeno vyšší efektivností. Pokud kupř. redistribuujeme ve prospěch nějaké skupiny osob, aby získala dovednosti a znalosti, jeţ jí pomohou zvýšit jejich výkonnost, lze předpokládat, ţe můţe vzrůst i celková výkonnost systému. 29
Např. platný zákon o investičních pobídkách (zákon č. 72/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) jako jednu z obecných podmínek poskytnutí investiční pobídky uvádí: pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku nejméně v částce 100 000 000 Kč, přičemţ nejméně částka 50 000 000 Kč musí být financována z vlastního kapitálu právnické osoby nebo vlastními prostředky fyzické osoby. Je zřejmé, ţe ne kaţdý subjekt si bude schopen takto velkou částku pořídit, a ne kaţdý bude disponovat dostatkem vlastních prostředků k jejímu pořízení. Pobídky se tak vztahují pouze na některé subjekty.
62
Od určitého bodu se ale i v těchto případech stává redistribuce nadměrnou a její další pokračování vede k poklesu výkonnosti systému. Lze přitom předpokládat, ţe po překročení určitého bodu bude výkonnost systému klesat tím více, k čím větší redistribuci bude docházet. Není při tom náhodou, ţe tvar dané závislosti se podobá Lafferově křivce znázorňující závislost mezi daňovým výnosem a daňovou sazbou (viz kapitola 6.4 textu Ekonomie 1 základní kurz). Tato křivka říká, ţe s růstem daňové sazby daňový výnos nejprve roste. Po dosaţení určitého bodu (tzv. Lafferova bodu) však další růst daňové sazby vede k poklesu daňového výnosu. Daně jsou jedním z nejvýznamnějších způsobů, jak získat zdroje na redistribuci. Bude-li potom redistribuce vysoká, je rovněţ nutně vysoké daňové zatíţení, coţ vede k značnému poklesu plátců daní (poskytovatelů redistribučních zdrojů) a ke sníţení jejich ochoty daně platit. V praxi je samozřejmě u vztahu rovnosti a efektivnosti otázkou, kde leţí bod, před jehoţ dosaţením je úsilí o větší rovnost doprovázeno větší efektivností. Po jeho dosaţení je úsilí o větší rovnost spojeno s poklesem efektivnosti. Stejně tak je na Lafferově křivce otázkou, kde přesně na křivce leţí Lafferův bod. Literatura přinejmenším v případě Lafferovy křivky zdůrazňuje, ţe poloha Lafferova bodu se můţe v různých zemích (obecněji v různých redistribučních systémech) lišit30. Pokud je třeba určitá společnost (určitý systém) orientován více rovnostářsky, můţe bod A leţet relativně daleko od počátku Lafferovy křivky. Naopak v jiných systémech můţe tento bod leţet jiţ relativně blízko počátku křivky. Závislost, ţe zvyšování redistribuce vede k poklesu výkonnosti celého systému, čili standardně chápaný vztah mezi rovností a efektivností, by jednoznačně měla platit v případě nepotřebné redistribuce. Zde se jasně projevuje demotivace těch, na jejichţ úkor je redistribuováno i nízká zainteresovanost těch, v jejichţ prospěch je redistribuováno, získávat příjmy vlastní aktivitou a tím přispívat k růstu výkonnosti systému. Platí přitom, ţe v případě nepotřebné redistribuce není přerozdělování uskutečňováno s cílem zabezpečit větší rovnost, ale naopak přispívá k větší nerovnosti – jak jsme jiţ uvedli výše, redistribuce zde je obvykle prováděna i ve prospěch osob s vysokými příjmy a majetkem a na úkor osob s nízkými příjmy a majetkem. V takovém případě redistribucí dochází k poklesu rovnosti i efektivnosti. 7.4
Možnosti a limity redistribuce
Z předcházejícího textu by mělo být zřejmé, ţe lidská společnost se bez určité redistribuce neobejde. Vţdy bude existovat nějaká slupina lidí, v jejichţ prospěch má být redistribuováno, vţdy tedy budou existovat důvody pro potřebnou redistribuci. Jiţ jsme konstatovali, ţe vymezení této potřebné redistribuce je arbitrární, ţe neexistuje ţádná jednoznačná hranice, co ještě spadá a co uţ nespadá pod potřebnou redistribuci. Přes tuto arbitrárnost lze z pohledu normativní ekonomie (co je správné) konstatovat, ţe jednotlivé ekonomické systémy by měly usilovat o dosaţení této potřebné redistribuce a měly by co nejvíce omezovat redistribuci nepotřebnou. Pokud se jim to bude dařit, budou dosahovat nejvyšší hodnotu efektivity. Ekonomická teorie zde dále uvádí, ţe k hlavním principům redistribuce nepatří jen princip ochranný a homogenizační, ale i principy stimulační a preventivní. Jinými slovy, teorie upozorňuje, ţe redistribuce můţe mít různé cíle. Ochranný a homogenizační princip zdůrazňují, ţe úkolem redistribuce je chránit jednotlivce před nejrůznějšími nepříznivými jevy (např. chudobou a sociálním vyloučením), 30
Připomeňme, ţe myšlenky A. Laffera získaly velkou popularitu v USA za vlády prezidenta Reagana v 80. letech 20. století. Tehdy rovněţ došlo ke sníţení daňových sazeb, přičemţ se předpokládalo, ţe se sazby jiţ nacházejí za vrcholem Lafferovy křivky (za Lafferovým bodem). Vzhledem k tomu, ţe celkový daňový výnos ale poklesl, je zřejmé, ţe celkově byla ekonomika USA před vrcholem Lafferovy křivky.
63
zabraňovat, aby ve společnosti došlo k masovému rozšíření těchto jevů, odstraňovat neodůvodněné rozdíly v rozdělení příjmu a bohatství, statků a zdrojů. Preventivní a stimulační princip potom říkají, ţe je nutno výskytu daných jevů předcházet a ţe je nutno stimulovat osoby, které jsou příjemci redistribuce, aby, pokud je to moţné, byly schopny zajišťovat si dostatečnou úroveň příjmů samostatně, vlastními aktivitami. Redistribuce by měla být prováděna tak, aby preventivní a stimulační princip byly (je-li to moţné) jejím prostřednictvím naplněny, čili aby příjemci redistribuce nebyli těmito příjemci neustále, ale pouze po určitou dobu, případně aby se částky redistribuované v jejich prospěch sniţovaly. Představme si společnost, která umoţňuje svým členům investovat do jejich lidského a sociálního kapitálu, přičemţ financování těchto investic (alespoň některých z nich) se děje prostřednictvím přenesené ceny, přičemţ prvotním věřitelem je organizace, která investujícím zajišťuje získání lidského a sociálního kapitálu (vzdělávací organizace, zařízení lázeňských sluţeb, sportovní organizace, apod., viz kapitola 6.3). Dále v této společnosti existují mechanismy omezující investování do pozice. Lze se potom domnívat, ţe v této společnosti můţe být nepotřebná redistribuce výrazně zredukována. Respektive jinak, redistribuce se můţe týkat pouze potřebných osob. V dané společnosti budou jednotlivé osoby svým okolím stimulovány, aby získaly dostatek lidského a sociálního kapitálu. Okolí (zejména ti, kdo financují investice do lidského a sociálního kapitálu) bude mít z daných investic výnos a uţitek. Pokud investující nebudou úspěšní v jedné oblasti, nebude pro ně problém uplatnit své znalosti, schopnosti, dovednosti v jiné oblasti. Budou disponovat dostatkem kontaktů, budou mít dostatečnou důvěru, aby k tomuto uplatnění došlo co nejdříve. V uplatnění jejich lidského a sociálního kapitálu jim nebudou bránit bariéry v podobě pozičního investování. V takové společnosti můţe být redistribuce omezena na potřebnou redistribuci, redistribuci ve prospěch těch, kteří vlastními silami skutečně nejsou schopni získat dostatek prostředků pro své ţivobytí. Zde uvedené si lze ilustrovat na důchodovém systému. Je obecným faktem, ţe ve stáří se schopnost získat dostatečný příjem sniţuje. Člověk však můţe být zainteresován, aby se snaţil tuto schopnost co nejvíce udrţet a uchovat. V průběhu svého věku můţe investovat do svého lidského a sociálního kapitálu tak, aby ve stáří byl schopen tento kapitál co nejdéle vyuţívat. Čím déle toho lidé budou schopni, tím méně prostředků budou potřebovat prostřednictvím systémů důchodového pojištění (zabezpečení). Zároveň platí, čím více člověk vydělá v produktivní fázi svého ţivota, tím více můţe ve stáří čerpat z toho, co v této fázi vydělal. Přerozdělovací systémy důchodového pojištění se potom mohou omezit na ty osoby, které skutečně nejsou ve stáří schopni svůj lidský a sociální kapitál vyuţít a které si v průběhu své produktivní fáze nevytvořili dostatek prostředků pro svoji důstojnou existenci. Z předcházejícího textu plyne, ţe nepotřebnou redistribuci lze omezovat prostřednictvím trţního mechanismu, kdy trh začne fungovat i v oblastech, kde doposud tolik nepůsobí (zejména v oblasti investic do lidského a sociálního kapitálu), přičemţ vedle standardní ceny na jednotlivých se bude uplatňovat i mechanismus přenesené ceny, případně další mechanismy. Redistribuci lze tedy omezovat posilováním a rozšiřováním trhu, nikoliv omezováním trhu.
64
8 8.1
Čistý přebytek a jeho formy Podstata a příčiny čistého přebytku
Pokud firma podniká, je jejím cílem dosáhnout zisku. Ale jakého zisku? Do nákladů jakékoliv aktivity musíme započítat i náklady obětované příleţitosti. Cílem firmy tedy je dosaţení kladného ekonomického zisku, kdy firma od svých příjmů (případně uţitků) odečítá nejen explicitní náklady (to, co musí dát druhým, aby příjmu či uţitku dosáhla), ale i náklady obětované příleţitosti. Pojem ekonomický zisk potom obvykle vztahujeme k trhu statků, kdy cílem firmy je produkovat takové statky, které ji přinášejí kladný ekonomický zisk. Vedle pojmu ekonomický zisk se dále jako určitý nadřazený pojem pouţívá výraz čistý přebytek, který obecně zdůrazňuje, ţe u všech lidských aktivit se lidé snaţí dosáhnout přebytku (výnosu) nad náklady, přičemţ do nákladů zahrnují jak explicitní náklady (co musí dotyčný vynaloţit, aby dosáhl svého cíle), tak náklady obětované příleţitosti. Čistý přebytek má potom různé formy: - z pohledu vlastníka výrobních faktorů: formu ekonomické renty - z pohledu firmy: formu ekonomického zisku - z pohledu situace na trhu (producenta a spotřebitele): přebytek výrobce a přebytek spotřebitele Z praktického ţivota víme, ţe, existence čistého přebytku v jakékoliv podobě znamená podnikatelskou příleţitost. Pokud někdo daný čistý přebytek objeví, můţe jej realizovat ve svůj prospěch. Tímto svým jednáním ale dává návod ostatním, aby i oni tento čistý přebytek získali. Vstupem dalších osob do oblasti (na trh), kde se čistý přebytek vyskytuje, však roste nabízené mnoţství, klesá cena, tudíţ i příjmy jednotlivých osob. Důsledkem je redukce čistého přebytku. V optimálním případě by měl klesnout na nulu, tudíţ výdělek v dané oblasti bude stejný jako v jiných oblastech. Ve stavu všeobecné rovnováhy čistý přebytek ze všech trhů mizí, na ţádný trh se nevyplatí vstupovat a ze ţádného trhu se producentům na daném trhu nevyplatí odcházet (viz kapitola 1.1). Zde uvedené jevy by měly platit pro trh výrobních faktorů i pro trh statků. Pokud existuje na nějakém trhu výrobních faktorů přebytek, měly by na daný trh vstupovat další osoby, které jsou schopny vykonávat činnost, v níţ přebytek existuje. Tím klesá cena výrobních faktorů a čistý přebytek mizí. Vstupem daných výrobních faktorů se rozšiřuje i produkce firem a klesá cena na trhu statků. Mohou-li na trh firmy neomezeně vstupovat, nebude ţádná firma schopna ovlivnit trţní cenu (na celkové produkci se bude podílet jen malým mnoţstvím). Firmy budou příjemci ceny (viz kapitola 9.1 textu Ekonomie 1 základní kurz). K rozšiřování produkce bude docházet tak dlouho, dokud se vstup vyplatí, tedy dokud bude čistý přebytek kladný. Jakkoliv v realitě dochází k tomu, ţe jednotlivé subjekty se snaţí objevit čistý přebytek, na většině trhů nedochází k takovým vstupům do odvětví, ţe by čistý přebytek v dané oblasti zcela zmizel, tedy klesl na nulu. Pokud existují nějaké bariéry vstupu do odvětví a odchodu z odvětví, můţe v nějaké oblasti čistý přebytek přetrvávat. Subjekty působící v dané oblasti mohou dlouhodobě čistého přebytku dosahovat. Můţe ale i dojít k tomu, ţe do dané oblasti vůbec nikdo nevstoupí, tudíţ v ní je potenciál k získání čistému přebytku, tento přebytek však prozatím nikdo nerealizuje. Jeden z důleţitých závěrů tedy obecně říká, ţe, pokud existují bariéry vstupu do odvětví (na trh, do dané oblasti), můţe v této oblasti dlouhodobě čistý přebytek přetrvávat. Lidským jednáním pouze neobjevujeme jiţ existující čisté přebytky, ale aktivně vytváříme nové. Tím, ţe inovujeme, jsme schopni uspokojovat nové potřeby, případně stávající potřeby uspokojovat jiným způsobem. Je-li inovace úspěšná, je-li po inovaci poptávka, bude inovátor realizovat čistý přebytek. Inovace mu přináší více neţ je součet jeho explicitních a implicitních nákladů. Hlavním motivem inovací je právě moţnost získání čistého přebytku. Ten nelze 65
dlouhodobě získat jinak neţ uspokojováním potřeb ostatních osob, tudíţ i ostatní lidé mají z inovací prospěch. Ekonomie zde ukazuje, ţe sobeckost (snaha získat čistý přebytek pro sebe), má vlastně nezamýšlené pozitivní důsledky (zvyšuje se uţitek dalších lidí). Inovace narušují stávající stav, pokud je nějaký trh v rovnováze, tak jej vyvádějí z rovnováhy (viz kapitola 1.3). Na danou inovaci konkrétní osoby (malého mnoţství osob) mohou reagovat další osoby, v důsledku čehoţ mohou původní inovátoři o svůj přebytek přicházet. Záleţí samozřejmě na bariérách vstupu do odvětví, jak snadno lze inovace napodobit, případně přijít s jinými, lepšími inovacemi. 8.2
Čistý přebytek na trhu výrobních faktorů
Na trhu výrobních faktorů jejich vlastníci tyto faktory nabízejí, nevlastnící poptávají. Na trhu práce tedy práci nabízejí zaměstnanci, poptávají zaměstnavatelé. Nabízející chtějí, aby jim výrobní faktor vydělal, přičemţ výdělek musí pokrýt jejich náklady. Náklady nabízejících jsou jednak reprodukční náklady a jednak náklady obětované příleţitosti. Naši analýzu začneme reprodukčními náklady. Těmito náklady rozumíme náklady, které je třeba vynaloţit na to, aby daná jednotka výrobního faktoru mohla být pouţívána po delší dobu, tj. aby se neopotřebovala apod. Typickým příkladem reprodukčních nákladů v případě lidí jsou náklady, které jednotliví zaměstnanci musí vynaloţit na jídlo, bydlení apod. Pokud by zaměstnanci nejedli, spali pod mostem apod., tak by jejich výkonnost prudce poklesla. V případě kapitálového statku je reprodukčním nákladem cena nového kapitálového statku – kapitálový statek, který firma právě pouţívá, má určitou ţivotnost, dříve nebo později bude muset být nahrazen. Firma tedy musí získat prostředky na obnovu jiţ pouţívaného statku. Obecně přitom z hlediska firmy platí, ţe si koupí nebo pronajme (tedy bude poptávat) kapitálový statek jen tehdy, pokud se jí to zaplatí, tedy pokud statky, které jsou tímto kapitálovým statkem vyprodukovány, poptávajícímu uhradí náklady spojené s koupí nebo pronájmem daného kapitálového statku. Reprodukční náklady determinují minimální cenu (odměnu), kterou budou chtít vlastníci výrobního faktoru zaplatit. Pokud jejich odměna nepokryje ani reprodukční náklady, nevyplatí se danou jednotku výrobního faktoru vůbec pouţívat. Eventuální ztráta z nepouţívání je menší neţ ztráta při poţívání. Připomeňme, ţe odměna, kterou je poptávající ochoten vlastníkovi výrobního faktoru zaplatit, bude maximálně rovna příjmu z mezního produktu (nebo meznímu uţitku) dané jednotky. Případně, pokud je daná jednotka z pohledu firmy homogenní (je součástí souboru více z pohledu vlastníka stejných jednotek), bude tato odměna maximálně rovna příjmu z mezního produktu (nebo meznímu uţitku) poslední homogenní jednotky, kterou poptávající poptává31. Představme si nejprve situaci, kdy jsou reprodukční náklady niţší neţ to, co je firma ochotná vlastníkovi výrobního faktoru, zaplatit, přičemţ předpokládejme, ţe vlastník výrobního faktoru nemá ţádné náklady obětované příleţitosti (není schopen dělat nic jiného). Pokračujme v analýze dále a představme si, ţe na daném trhu je více z pohledu firmy homogenních jednotek výrobního faktoru, neţ kolik jsou firmy ochotny zaměstnat. Homogenita se mj. projevuje v tom, ţe všechny jednotky výrobního faktoru mají stejné reprodukční náklady. Kolik potom bude činit odměna daných jednotek výrobního faktoru? Bude rovna reprodukčním nákladům. Proč? Konkurence daných jednotek, větší mnoţství nabízených jednotek neţ mnoţství poptávaných jednotek způsobí stlačení ceny, kterou tyto jednotku obdrţí na úroveň reprodukčních nákladů. 31
Detaily viz kapitola 10.3 textu Ekonomie 2 základní kurz.
66
Buďme konkrétní: na trhu je 15 homogenních jednotek se stejnými reprodukčními náklady 50 PJ (peněţních jednotek). Firmy jsou ochotny zaměstnat (obecně vyuţít) pouze 10 jednotek. Pokud by kterákoliv z deseti zaměstnaných jednotek dostávala více neţ 50 PJ, můţe kterákoliv z pěti nezaměstnaných jednotek přijít a říci, ţe ona se nechá zaměstnat za těchto 50 PJ. Protoţe jsou z pohledu firmy jednotky homogenní, bylo by neracionální, aby kterákoliv jednotka byla zaměstnána za více neţ 50 PJ, kdyţ jiná je ochotná se nechat zaměstnat za 50 PJ. Kterých 10 jednotek z daného mnoţství 15 jednotek nakonec bude za jejich reprodukční náklady zaměstnáno, je potom firmě jedno, při výběru se můţe rozhodnout náhodně („hodit si korunou“). Důleţitý závěr tedy říká: pokud je počet nabízených jednotek výrobního faktoru vyšší neţ počet poptávaných jednotek, dané jednotky jsou z pohledu poptávajících firem homogenní, přičemţ nemají ţádné náklady obětované příleţitosti, bude odměna těchto jednotek rovna jejich reprodukčním nákladům. V opačné situaci, kdy je počet poptávaných jednotek vyšší neţ počet nabízených homogenních jednotek, které stále nemají ţádné náklady obětované příleţitosti, existuje prostor pro vyjednávání: firmy budou ochotny vlastníkovi výrobních faktorů zaplatit více, neţ kolik tento vlastník minimálně poţaduje (jeho reprodukční náklady), maximální částka, kterou budou ochotny zaplatit je rovna příjmu z mezního produktu (meznímu uţitku) z poslední homogenní jednotky. Změňme nyní naši analýzu a předpokládejme, ţe reprodukční náklady homogenních jednotek výrobního faktoru jsou vyšší neţ příjem z mezního produktu (mezní uţitek) z poslední homogenní jednotky, kterou je poptávající ochoten zaměstnat. Jednotky budou chtít dostat alespoň reprodukční náklady. Poptávající ale nejsou ochotni zaměstnat všechny jednotky – některé jim vydělají méně, neţ je příjem z mezního produktu (mezní uţitek) z poslední homogenní jednotky. V takovém případě poptávající zaměstnají takový počet jednotek, pro který naposledy platí, ţe jejich příjem z mezního produktu je vyšší nebo roven reprodukčním nákladům. Některé homogenní jednotky potom zůstanou nezaměstnané. Které budou zaměstnané a které nikoliv, můţe být opět náhodné. Tato situace je ve svém výsledku totoţná se situací, kdy nabídka homogenních jednotek výrobního faktoru převyšuje jejich poptávku. V předcházející analýze byl důleţitý předpoklad, ţe nabízené jednotky výrobního faktoru neměly ţádné náklady obětované příleţitosti, tj. ţe byly schopny dělat pouze jednu aktivitu. Pokud je těchto jednotek více (je nabízeno více) neţ je mnoţství jednotek, které poptávají firmy, bude odměna jednotek rovna jejich reprodukčním nákladům. Marxistická ekonomie, která je postavena na myšlence vykořisťování dělníků kapitalisty obecně vychází z toho, ţe dělníci nemají ţádné náklady obětované příleţitosti, je jich větší mnoţství neţ, kolik můţe být zaměstnáno. V druhé, třetí a částečně čtvrté čtvrtině 19. století, kdy hlavní představitelé marxistické ekonomie Karel Marx a Bedřich Engels ţili a tvořili, tento stav reálně v mnoha případech existoval. Jeho příčinou byly nedostatečně rozvinutý lidský a sociální kapitál dělníků, kteří byli mnohdy odkázáni na své zaměstnavatele. I dnes se s daným stavem lze setkat, jeho výskyt je ale mnohem menší. Hlavní příčinou je stále nedostatečně rozvinutý lidský a sociální kapitál jednotlivých vlastníků výrobních faktorů. Jen pokud tento kapitál není rozvinut, nemohou jednotky výrobního faktoru vykonávat více činnosti a nevznikají jim náklady obětované příleţitosti. Můţeme tedy shrnout, ţe pokud někdo chce dostávat vyšší odměnu neţ jeho reprodukční náklady, musí rozvíjet svůj lidský a sociální kapitál. Pokud má nějaká jednotka výrobního faktoru náklady obětované příleţitosti vyšší neţ jsou její reprodukční náklady, bude chtít odměnu alespoň ve výši těchto nákladů obětované příleţitosti. Obecně lze konstatovat, ţe v situaci, kdy má nějaká jednotka výrobního faktoru náklady obětované příleţitosti, poptává danou jednotku více subjektů. Daná jednotka si potom 67
můţe vybrat, co bude dělat. Pokud poptávající o danou jednotku vskutku stojí, musí jí dát odměnu alespoň na úrovni nákladů obětované příleţitosti, respektive větší. Je-li odměna vyšší neţ náklady obětované příleţitosti, realizuje daná jednotka čistý přebytek, který se na trhu výrobních faktorů nazývá ekonomická renta. Platba na úrovni nákladů obětované příleţitosti se nazývá transferový výdělek (někdy téţ transferová platba). Různé jednotky výrobních faktorů mají různé náklady obětované příleţitosti. Závisí na jejich schopnostech, k čemu jdou dané jednotky pouţít. Jednotky výrobního faktoru potom nejsou homogenní. I poptávající budou logicky preferovat ty jednotky, které jsou pro ně nejuţitečnější, které jim nejvíce vydělají. V případě lidí (výrobního faktoru práce) lze konstatovat, ţe jejich náklady obětované příleţitosti závisí na jejich struktuře lidského a sociálního kapitálu. Pokud nejsou jednotky výrobního faktoru homogenní, není zároveň moţný volný vstup do daného odvětví – ne kaţdá jednotka disponuje takovými znalostmi, schopnostmi, dovednostmi, případně vlastnostmi, které vyhovují potřebě poptávajících. V případě lidí bude nehomogenita přetrvávat i v situaci, kdy by všichni lidé investovali do svého lidského a sociálního kapitálu (přičemţ investice by byly financovány prostřednictvím přenesené ceny, viz kapitola 6.3). Nicméně spektrum lidského a sociálního kapitálu, kterým budou lidé disponovat, bude natolik široké, ţe budou moci mnohem snadněji přecházet mezi profesemi, činnostmi, apod. Přesto, ţe nebudou homogenní, budou lidé flexibilnější. Nehomogenita téţ bude přispívat ke komplementaritě jednotlivých jednotek – budou se vzájemně doplňovat, vhodně vytvářet týmy, spolupracovat, apod. Díky rozvoji lidských schopností a díky inovacím bude čistý přebytek přetrvávat, i pokud bude docházet ke vstupům do odvětví a odchodům z něj. Čistý přebytek ale bude dynamický, nepůjde o statickou veličinu, bude záviset na tom, jak jednotlivé osoby rozvíjejí a uchovávají svůj lidský a sociální kapitál. Bude-li se jim rozvoj a uchovávání dařit, budou stále v situaci, kdy po nich existuje vyšší poptávka neţ nabídka, v situaci, kdy tedy mají náklady obětované příleţitosti a kdy realizují čistý přebytek. Konstatujme ještě stručně, ţe v realitě můţe nastat situace, kdy má nějaká jednotka více vyuţití, její náklady obětované příleţitosti jsou však pod reprodukčními náklady. Konkrétně třeba můţe existovat jednotka půdy, kterou lze vyuţít více způsoby, přičemţ výnos z kaţdého způsobu je však niţší neţ reprodukční náklady daného způsobu (např. v podobě nákladů na kultivaci půdy). V takovém případě je racionální, aby daná jednotka nebyla vůbec vyuţita – zmíněná půda by měla být nechána ladem. Daný stav můţe nastat i v případě lidí, zde je hlavní příčinou jednoznačně nerozvinutý lidský a sociální kapitál příslušných jednotek. Pokud jsou dané jednotky nevyuţity, je v řadě případů (zejména u půdy) smysluplná určitá míra redistribuce, kdy např. majitel daného pozemku dostává od státu nebo jiného společenského celku (obce, kraje) příspěvek na údrţbu této půdy. V případě půdy třeba hrozí nebezpečí, ţe na této půdě vyrostou invazivní rostliny, které se rozšíří i na okolní půdy. Příspěvek vlastníkovi dané jednotky můţe tomuto rozšíření zabránit. Optimální by samozřejmě bylo, aby vlastníkovi platili majitelé ohroţených pozemků. Tito majitelé ale nemusí být snadno identifikovatelní. Případně můţe být mnoţství nevyuţité půdy a náklady na její udrţování natolik veliké, ţe se majitelům bezprostředně ohroţených pozemků nemusí vyplatit platit nějakou náhradu vlastníkům dané nevyuţitelné půdy. Škody se potom mohou výrazně rozšířit – v důsledku neudrţování nevyuţitelné půdy můţe docházet k její erozi a dalším negativním jevům. Jakkoliv má smysl usilovat o to, aby náklady na údrţbu platili zejména ti, v jejichţ je to bezprostředním zájmu, transakční náklady spojené s identifikováním daných subjektů, se stanovením výše škody, apod. mohou být příliš vysoké. Redistribuce potom můţe být nejefektivnější způsob řešení daného problému a danou redistribuci lze zařadit do kategorie potřebné redistribuce (viz kapitola 7.1 ). 68
Co se týče lidí, potom pokud jejich náklady obětované příleţitosti nedosahují ani úrovně reprodukčních nákladů, je to v řadě případů způsobeno nějakou objektivní situací (nemoc, stáří, apod.). Redistribuce těmto lidem v dané situaci má rovněţ charakter potřebné redistribuce. 8.3
Čistý přebytek, rovnováha a nerovnováha na trhu práce
Práci můţeme označit za nejdůleţitější výrobní faktor. Bez existence práce by nedocházelo k produktivnímu vyuţití půdy, nebyly by produkovány ţádné kapitálové statky, apod. Pokud dojde k nějaké změně na trhu práce, odrazí se to zpravidla i ve změnách na ostatních dvou trzích výrobních faktorů (trhu kapitálových statků a trhu půdy). Má tedy smysl trh práce podrobněji analyzovat. Na úvod připomeňme (viz kapitola 11.1 textu Ekonomie 2 základní kurz), ţe na trh práce se můţeme dívat ze dvou pohledů. První se týká specifického trhu práce. V realitě existuje spousta trhů práce, které se týkají konkrétních profesí (zaměstnání). Jednotlivé profese často nejsou mezi sebou zaměnitelně – osoba schopna vykonávat jednu profesi nemusí mít schopnosti vykonávat jinou profesi. Tyto dílčí trhy nelze slučovat dohromady, jsou heterogenní. Důleţité je zde samozřejmě časové hledisko, v delším období lze příslušné schopnosti nabýt snadněji neţ v krátkém období. Kdyţ např. po změně reţimu ze socialistického na kapitalistický v roce 1989 klesla poptávka po učitelích ruštiny a vzrostla poptávka po učitelích angličtiny, nemohli hned ruštináři substituovat angličtináře, protoţe ruštináři zpravidla neuměli anglicky. Za nějaký čas se alespoň některým ruštinářům daná substituce podařila. Ekonomicky řečeno: v delším období budou mít křivky nabídky práce větší elasticitu neţ v krátkém období. Druhý pohled na trh práce je agregovaný. Dívá se na jednotlivé trhy práce jako na celek, zdůrazňuje, ţe na kaţdém dílčím trhu existují společné zákonitosti, zdůrazňuje, ţe jednu z voleb, kterou máme, je buď pracovat, nebo nepracovat a uţívat si volný čas. Zdůrazňuje, ţe rozhodování zaměstnavatelů i firem neovlivňuje jen změna nominální mzdy, ale zejména změna reálné mzdy. Prostřednictvím tohoto pohledu je zkoumána nezaměstnanost a další jevy. V této subkapitole zůstaneme na úrovni agregovaného pohledu, kdy lze hovořit o agregátním trhu práce. Poptávku na tomto agregátním trhu práce reprezentují firmy (zaměstnavatelé). Ty porovnávají náklady na práci, tj. zaměstnání dodatečné jednotky práce s příjmem nebo uţitkem, který jim dodatečná jednotka přinese. Nákladem je reálná mzda (daná jako podíl nominální mzda k cenové hladině). Reálná mzda říká, co zaměstnanec firmu reálně stojí při dané cenové hladině. Platí, ţe, pokud cenová hladina32 vzroste (tj. v ekonomice je inflace) a nominální mzda (částka, kterou zaměstnanec dostává) se nezmění, potom reálná mzda klesá. Obdobně reálná mzda klesá, pokud tempo růstu nominální mzdy je niţší neţ tempo růstu cenové hladiny (míra inflace). Opačně: pokud by cenová hladina klesla a nominální mzda se nezměnila, potom reálná mzda roste. Stejně tak reálná mzda roste, pokud tempo růstu nominální mzdy je vyšší neţ tempo růstu cenové hladiny (míra inflace), případně pokud tempo poklesu nominální mzdy je niţší neţ tempo růstu cenové hladiny (míra inflace). Firmě se vyplatí dodatečnou jednotku zaměstnávat jen tehdy, pokud příjem (uţitek), který jí tato jednotka přinese, je vyšší neţ reálná mzda a eventuální další náklady spojené se zaměstnáním této jednotky (např. náklady na ochranné pomůcky), tyto náklady lze ale zanedbat. Náklady na kapitálové statky a půdu přitom firma můţe brát jako fixní. Tyto náklady jsou v případě kapitálových determinovány úrokovou mírou na trhu zápůjčních fondů, jako trhu, na kterém firmy získávají zdroje (úspory) na investice do kapitálových statků. V případě půdy jsou tyto 32
Pojmy cenová hladina, inflace jsou vysvětleny v kapitole 8.1 textu Ekonomie 1 základní kurz. Pojmy nominální a reálná mzda jsou vysvětleny v kapitole 11.4 textu Ekonomie 2 základní kurz.
69
náklady determinovány průměrnou mírou výnosu půdy – kolik chtějí majitelé půdy po firmách, pokud se jim rozhodnou nějakou půdu pronajmout nebo prodat (je-li firma vlastníkem půdy, tak kolik by mohla poţadovat, pokud by se půdu rozhodla pronajmout nebo prodat). Zaměstnanci na agregátním trhu práce porovnávají reálnou mzdu se ztrátou uţitku z volného času. Na agregátním trhu práce se tedy zaměstnanci nerozhodují mezi profesemi, ale rozhodují se, zda pracovat nebo nepracovat. I zaměstnance zajímá reálná mzda. Tu chápou jako důchod (příjem), který pouţívají k nákupu současných i budoucích statků. Čím větší bude reálná mzda, tím více bude zaměstnance bolet, pokud nepracují. Za vysokou reálnou mzdu si mohou koupit spoustu současných i budoucích statků. Uţitek z volného času bude dříve nebo později u kaţdého zaměstnance menší neţ uţitek ze mzdy. Je pravdou, ţe jednotliví zaměstnanci mají uţitek z volného času rozdílný. Někteří vstoupí na trh práce (budou ekonomicky aktivní) jiţ při nízké úrovni reálné mzdy. Jiní vstoupí aţ při vysoké úrovni reálné mzdy. Rozdíl mezi reálnou mzdou, kterou zaměstnanec dostává, a reálnou mzdou, za kterou by byl ochoten pracovat lze na agregátním trhu práce chápat za čistý přebytek na trhu práce. Rovnováha na agregátním trhu práce nastává, pokud se celkové nabízené mnoţství práce rovná celkovému poptávanému mnoţství práce. Mzda, při které rovnováha nastává, se nazývá rovnováţná mzda. V takovém případě jsou spokojeni jak všichni zaměstnanci, tak všichni zaměstnavatelé. Všichni zaměstnanci, kteří jsou ochotni pracovat za reálnou mzdu niţší nebo rovnou rovnováţné mzdě, najdou práci. Všechny firmy, které jsou ochotny zaplatit reálnou mzdu vyšší nebo rovnu rovnováţné mzdě, najdou zaměstnance. Pokud existuje rovnováha na agregátním trhu práce, musí existovat i rovnováha na jednotlivých dílčích trzích – na všech trzích se musí nabízené a poptávané mnoţství práce rovnat. Rovnováha na agregátním trhu není statickým stavem. Z nejrůznějších důvodů se mění poptávané i nabízené mnoţství práce, coţ by se mělo projevit ve změně rovnováţné mzdy. Příkladem změny můţe být růst produktivity práce, růst nákladů na práci, příliv pracovníků ze zahraničí, odliv domácích pracovníků ze zahraničí, změna sociálních dávek apod. Ve všech případech změny by se měla měnit nominální mzda, tak aby nová reálná mzda opět byla rovna rovnováţné mzdě. Při této nové rovnováţné mzdě by se ustálilo nové rovnováţné mnoţství práce. Problémem je, ţe nominální mzdy alespoň v krátkém období33 obvykle nejsou pruţné. Proč tomu tak, je vysvětleno dále. V případě, kdyby byly pruţné, by nominální mzdy rovněţ hned reagovaly na vývoj cenové hladiny, měnily by se o míru inflace (deflace) za dané období. Pokud pruţné nejsou, takto reagovat nemusí, coţ opět způsobuje nerovnováhu. Platí následující závislosti: - pokud cenová hladina roste a nominální mzda neroste nebo roste pomalejším tempem neţ cenová hladina, reálná mzda klesá, coţ můţe vést k nedostatku, kdy je nabízeno menší mnoţství práce, neţ je poptáváno. - pokud cenová hladina roste a nominální mzda roste rychlejším tempem neţ cenová hladina, reálná mzda roste, coţ vede k přebytku, kdy je nabízeno větší mnoţství práce, neţ je poptáváno. - pokud cenová hladina klesá a nominální mzda roste, stagnuje nebo klesá pomalejším tempem neţ cenová hladina, reálná mzda roste, coţ vede k přebytku, kdy je nabízeno větší mnoţství práce, neţ je poptáváno.
33
Krátké období je definováno v kapitole 4.5 textu Ekonomie 1 základní kurz.
70
-
pokud cenová hladina klesá a nominální mzda klesá rychlejším tempem neţ cenová hladina, reálná mzda roste, coţ můţe vést k nedostatku, kdy je nabízeno menší mnoţství práce, neţ je poptáváno. Pozorný čtenář si jistě povšiml, ţe v případě přebytku jsme pouţili nepodmiňovací tvar („vede“), zatímco v případě nedostatku tvar podmiňovací („můţe vést“). Ekonomická teorie říká, ţe na pokles reálné mzdy zaměstnanci ne vţdy reagují. Mzda je pro ně často hlavním zdrojem příjmu, a pokud tento příjem nemají jak substituovat, pracují i při niţší mzdě. Zaměstnanci však nebudou ochotni pracovat, pokud reálná mzda klesne pod jejich reprodukční náklady. Konstatujme ještě, ţe i při rovnováţné úrovni reálné mzdy a rovnováze na trhu práce existuje v ekonomice nějaká nezaměstnanost34. Jedná se o tzv. přirozenou míru nezaměstnanosti, která se skládá z frikční a strukturální nezaměstnanosti. Frikční nezaměstnanost zahrnuje osoby, které jsou nezaměstnané v důsledku své ţivotní situace. Frikční nezaměstnanost je spojena s časem hledání, tedy s obdobím, které je nutné k tomu, aby hledající mohli práci najít a obsadit volná pracovní místa. Je rovněţ projevem asymetrie informací na trhu práce – zaměstnanci nemají všechny informace o nejvhodnějším zaměstnání, zaměstnavatelé nemají informace o nejvhodnějším zaměstnavateli. Oběma stranám se chvíli vyplatí hledat. Strukturální nezaměstnanost je projevem heterogenity na trhu práce. Vyjadřuje skutečnost, ţe se liší struktura schopností, dovedností a znalostí osob hledajících práci a struktura schopností, dovedností a znalostí, kterou po uchazečích poţadují firmy. Ve strukturální nezaměstnanosti se projevují i rozdíly mezi jednotlivými regiony, kdy nemusí existovat ochota nebo nemusí být výhodné pobývat v regionu, ve kterém lze najít práci. Termín přirozená míra nezaměstnanosti potom vyjadřuje skutečnost, ţe nezaměstnaní jsou nezaměstnaní z přirozených důvodů: buď proto, ţe se v důsledku své situace stali nezaměstnanými a hledají novou práci (frikční nezaměstnanost) nebo proto, ţe struktura jejich schopností, dovedností a znalostí neodpovídá struktuře schopností, dovedností a znalostí, kterou vyţadují firmy. Jinak řečeno, při přirozené míře nezaměstnanosti najdou za dané mzdy v krátké době (uvádí se cca do 6 měsíců od začátku hledání) práci všechny osoby, jejichţ struktura schopností odpovídá struktuře, kterou poptávají zaměstnavatelé. Jaké jsou důvody nepruţnosti nominálních mezd? Je jich více: náklady jídelníčku: firmám se nevyplatí nominální mzdy měnit příliš často. Mzdy zpravidla tvoří rozhodující část nákladů firmy, pokud jsou pevné, umoţňuje to firmám lepší kalkulaci jejich nákladů a zisků. Platí rovněţ, ţe vyjednávání o mzdách mezi firmou a zaměstnanci je nákladné, trvá nějaký čas, apod. Nemá smysl, aby firmy tyto náklady (jedná se o transakční náklady) nesly pořád, ale pouze ve vybraných intervalech. - existence minimální mzdy: v některých případech nesmí nominální mzda klesnout pod státem stanovenou hranici. Pokud ale mzda, kterou jsou firmy ochotny platit, je niţší neţ tato minimální mzda, budou firmy poptávku po práci omezovat. - informační asymetrie: Na trhu práce existuje řada informačních asymetrií. Firmy znají své zaměstnance. Mají u nich jistotu, jak pracují, apod. Nemusí potom být tolik ochotny najímat lidi mimo firmu, u kterých nikdy nevědí s danou jistotou, zda budou pro danou pozici vhodní apod. Ekonomická teorie zde říká, ţe výši mzdy ovlivňují více zaměstnanci, kteří pracují (tzv. insideři), neţ zaměstnanci, kteří práci hledají (tzv. outsideři). Pokud se třeba v důsledku krize sníţí počet zaměstnanců, tak ti zaměstnanci, kterým práce zůstane, -
34
Detaily k jednotlivým mírám nezaměstnanosti viz kapitola 11.6 textu Ekonomie 2 základní kurz
71
mohou získat větší vyjednávací sílu a mohou dokonce ţádat o zvýšení mezd, i kdyţ by propuštění zaměstnanci, respektive osoby hledající práci byli ochotni pracovat za niţší mzdu. Pokud reálná mzda za krize roste (stačí, aby se nesniţovala), klesá ochota firem zaměstnávat. Nezaměstnaní ale mohou ztrácet své pracovní návyky (odborně částečně ztrácí svůj lidský a sociální kapitál), coţ neochotu firem tyto osoby zaměstnávat prohlubuje. Nezaměstnaní mohou nakonec trh práce zcela opustit. Celý zde popsaný proces se někdy nazývá hystereze na trhu práce. Z hlediska informační asymetrie ještě konstatujme, ţe informační asymetrií trpí i zaměstnanci. Nevědí, zda, to, co jim firma nabízí, vskutku splní. Pokud jí nedůvěřují, nemusí se nechat zaměstnat. - efektivnostní mzdy: Ekonomická teorie říká, ţe se firmám vyplatí udrţovat mzdy, které platí svým zaměstnancům, nad úrovní trţní mzdy. Tato mzda se potom nazývá efektivnostní mzda. Daná mzda ovšem vede k tomu, ţe zaměstnavatelé zaměstnávají menší počet osob, neţ kdyby vypláceli trţní mzdy. Důvody, proč zaměstnavatelé platí efektivnostní mzdy mohou být následující: - zaměstnanci, kteří mají vyšší příjem, o sebe mohou více pečovat, lépe se stravovat apod. Jsou pak méně nemocní. Menší nemocnost sniţuje firmám náklady (nemusí např. hledat za zaměstnance zástup). - vyšší mzdy neţ trţní sniţují fluktuaci zaměstnanců, lidé nebudou tolik odcházet, protoţe neví, zdali jinde rovněţ získají vyšší mzdy. Nízká fluktuace přitom pro firmy znamená nízké náklady na výcvik, zaučování pracovníků, sniţuje riziko, ţe se firma při výběru pracovníků splete (vybere nevhodného uchazeče) apod. - vyšší mzdy stimulují pracovní úsilí zaměstnanců, je pravděpodobné, ţe při vyšších mzdách budou zaměstnanci pracovat více a firma tak vyprodukuje více statků. - kvalita pracovníků. Při nízkých mzdách je vysoce pravděpodobné, ţe kvalitní pracovníci o danou pozici neprojeví zájem, firma si bude vybírat pouze mezi nekvalitními, coţ můţe zvyšovat její náklady (je např. více pravděpodobné, ţe nekvalitní pracovník způsobí škodu). Při vyšších mzdách budou mít sice nekvalifikovaní pracovníci stále zájem o danou pozici, zájem však rovněţ projeví kvalifikovaní pracovníci, firma tak bude mít větší pravděpodobnost, ţe si vybere kvalifikovaného pracovníka. Teorie efektivnostních mezd rovněţ vysvětluje, proč při poklesu cenové hladiny (tj. za situace, kdyţ v ekonomice klesají všechny ceny) firmy (alespoň ne hned) nesniţují mzdy svých zaměstnanců – chtějí si udrţet dobré (tj. vysoce produktivní) zaměstnance. Pokud však firmy při poklesu cenové hladiny hned nesniţují mzdy (tedy ceny práce), pak se cena práce stává oproti cenám ostatních výrobních faktorů relativně draţší, coţ vede k poklesu poptávky firem po práci a nárůstu nezaměstnanosti. Obecně teorie efektivnostních mezd vysvětluje, proč firmy za situace přebytku na trhu práce nesniţují mzdu na rovnováţnou úroveň – toto sníţení se firmám pro zde uvedené důvody nemusí vyplatit. Konstatujme, ţe, pokud je reálná mzda na trhu práce vyšší neţ rovnováţná mzda, tak ti zaměstnanci, kteří jsou za danou mzdu zaměstnáni a kteří by byli ochotni nechat se zaměstnat i za rovnováţnou mzdu, realizují čistý přebytek, jenţ je roven danému rozdílu. Zatím jsme v textu nezmínili poslední sloţku nezaměstnanosti, kterou je cyklická nezaměstnanost. Ta je projevem hospodářského cyklu, kolísání ekonomiky. Pro úvodní přiblíţení platí ţe, pokud ukazatel hrubého domácího produktu (HDP) klesá, tato nezaměstnanost se zvyšuje, pokud roste, měla by se sniţovat. Závislosti jsou ale v realitě o něco sloţitější, vedle skutečného vývoje a úrovně (velikosti) HDP (tedy, to, co bylo vskutku na agregátní úrovni 72
vyprodukováno), musíme vzít v úvahu i úroveň a vývoj potenciálního produktu, tedy maximálního mnoţství statků, které je ekonomika schopna vyprodukovat35. Přesné závislosti jsou následující: - Pokud je skutečný produkt (HDP) pod potenciálním produktem, potom v ekonomice existují nevyuţité zdroje a tudíţ i nějaká cyklická nezaměstnanost. Cyklická nezaměstnanost mizí v situaci, kdy je skutečný produkt roven potenciálnímu produktu. - Pokud skutečný HDP roste rychlejším tempem neţ potenciální produkt, cyklická nezaměstnanost se sniţuje. Pokud naopak skutečný HDP roste pomalejším tempem neţ potenciální produkt, cyklická nezaměstnanost se zvyšuje. - Pokud skutečný HDP klesá rychlejším tempem neţ potenciální produkt, cyklická nezaměstnanost se zvyšuje. Při cyklické nezaměstnanosti existují na trhu nějaké osoby, které jsou ochotny při dané úrovni reálné mzdy pracovat, nemohou však najít práci, přičemţ ji nemohou najít z jiných důvodů neţ důvodů pro frikční a strukturální nezaměstnanost. Na trhu práce existuje přebytek. V takovém případě by logickým důsledkem měl být pokles reálné mzdy. Při její niţší úrovni by některé osoby z trhu práce odešly (staly by se ekonomicky neaktivní) – při niţší mzdě by se jim nevyplatilo pracovat. Reálná mzda by nekompenzovala ztrátu uţitku z volného času, nekryla by alespoň některé reprodukční náklady spojené se zaměstnáním (na dojíţdění), apod. Na druhou stranu při niţší reálné mzdě by firmy byly ochotny zaměstnat větší mnoţství osob – niţší mzda by byla menší nebo rovna příjmu z mezního produktu (meznímu uţitku) dodatečně zaměstnaných jednotek, coţ pro vyšší mzdu neplatí. Trh práce by měl směřovat k rovnováze a k potenciálnímu produktu. Právě pro výše uvedené příčiny je však dosaţení rovnováhy komplikované, respektive zdlouhavé. Na trhu práce můţe existovat nerovnováha i z dalších příčin. Jednou z nich je skutečnost, ţe zaměstnanci málokdy sledují změny cenové hladiny. Nejsou toho schopni, respektive bylo by to pro ně příliš nákladné. To, co zaměstnance zajímá, jsou ceny statků, za které svou mzdu utrácejí. Tyto ceny tvoří jen malou část veškerých cen v ekonomice a i malou část indexu spotřebitelských cen. Předpokládejme nyní, ţe cenová hladina vzrostla. Firmy zvýšily nominální mzdu, ale o menší tempo růstu neţ je růst cenové hladiny (míra inflace). Reálná mzda potom poklesla. Zaměstnanci ale nevnímají růst cenové hladiny, vidí jen růst nominální mzdy a chybně si myslí, ţe jejich reálná mzda vzrostla. Jsou potom ochotni více pracovat. Firmy, které vědí, ţe ve skutečnosti reálná mzda poklesla, jsou ochotny za tuto niţší reálnou mzdu zaměstnávat větší počet osob. Krátkodobě můţe nastat na trhu práce větší neţ optimální rovnováha – nabízené mnoţství práce dané mylným vnímáním zaměstnanců můţe být rovno mnoţství, které poptávají firmy. Kdyby však zaměstnanci netrpěli mylnými očekáváními, tak by nabízeli menší mnoţství práce. Ekonomická teorie ale předpokládá, ţe zaměstnanci dříve nebo později zjistí, ţe cenová hladina roste, jejich reálná mzda klesá a ţe mnoţství práce omezí. Můţe tak vzniknout nerovnováha, přičemţ v čase se mění počet osob, které je zaměstnáno (nejprve je ve zde rozebrané situaci větší, potom menší). Některé teorie dokonce říkají, ţe ani firmy nesledují cenovou hladinu. Ani firmy toho nejsou schopny, respektive bylo by to pro ně příliš nákladné. Firmy zajímají ceny jejich vstupů a statků, které produkují. Předpokládejme, ţe došlo k růstu cen statků firmy z důvodu růstu cenové hladiny. Firmy nevidí růst cenové hladiny a domnívají se, ţe roste reálná cena jejich statků a ţe tudíţ dosahují většího zisku. Mohou být proto ochotny rozšiřovat produkci, poptávat větší 35
Pojem potencionální produkt je rozebrán v kapitole 5.8 textu Ekonomie 1 základní kurz.
73
mnoţství osob. To můţe způsobit nerovnováhu, respektive ovlivňuje počet zaměstnaných osob. I v případě firem ekonomická teorie dále předpokládá, ţe dříve nebo později zjistí, ţe cenová hladina roste a ţe reálné ceny statků nerostou nebo klesají a ţe na tento vývoj budou reagovat. Pokud začnou propouštět, opět to povede k přebytku na trhu práce, tedy k nerovnováze. Nerovnováhu můţe způsobovat i jev, kterému se říká mezičasová (mezitemporální) substituce práce. Ve své podstatě říká, ţe v „dobrých časech“ (časech ekonomického růstu) jsou lidé ochotni více pracovat, firmy mohou být ochotny více zaměstnávat. V těchto dobrých časech si zaměstnanci vytvářejí zdroje pro krytí výpadku příjmů v krizích a problémech. Pokud se v důsledku krize reálné mzdy zaměstnanců sniţují, budou nabízené mnoţství sniţovat. V důsledku rezerv jej ale mohou sniţovat více neţ, jak klesá poptávka firem. Ekonomická teorie diskutuje, na kolik jsou jevy jako skutečnost, ţe zaměstnanci a zaměstnavatelé nesledují cenovou hladinu a pohyby mezd a cen mohou špatně interpretovat nebo mezičasová substituce práce významné, čili nakolik vedou k nerovnováze na trhu práce. Názory nejsou jednotné. Je však zřejmé, ţe dané jevy alespoň částečně ovlivňují jednání zaměstnanců i zaměstnavatelů. Pokud se jednání zaměstnanců a zaměstnavatelů liší, můţe to, alespoň po určité období, vést k nerovnováze. Trh práce stejně jako jiné trhy je v kaţdém případě dynamickým trhem, nabízené a poptávané mnoţství práce se v čase mění a pokud se daná mnoţství nepřizpůsobí (nevyrovnají, tj. nabízené mnoţství práce se nebude rovnat poptávanému mnoţství práce), bude na trhu práce existovat nerovnováha – v případě přebytku nabízeného mnoţství nad poptávaným má tato nerovnováha podobu nezaměstnanosti. 8.4
Čistý přebytek, dlouhodobé průměrné náklady a tržní struktury
V kapitole 8.1 jsme konstatovali, ţe jednou z hlavních příčin vzniku čistého přebytku je nemoţnost nebo omezená moţnost vstupu do některých odvětví. Na trhu statků obvykle existuje nějakým způsobem omezená moţnost vstupů do odvětví. Pokud je vstup volný a pokud jsou splněny další podmínky (viz kapitola 9.1 textu Ekonomie 1 základní kurz) hovoří ekonomická teorie o dokonalé konkurenci, pokud je vstup nějak omezen hovoří o nedokonalé konkurenci, přičemţ ji dále dělí na monopolistickou konkurenci, oligopol a monopol. Všechny formy nedokonalé konkurence i dokonalou konkurenci lze zařadit pod pojmy trţní struktury. Dokonalou konkurenci z hlediska existence čistého přebytku nemá smysl analyzovat – pokud jiţ tam nějaký čistý přebytek v podobě kladného ekonomického zisku vznikne, brzy zmizí. Daný čistý přebytek láká producenty ke vstupu, ten je v dokonalé konkurenci volný. Vstupem dochází k poklesu ceny, příjmů producentů a k vypaření čistého přebytku. Naši analýzu tedy omezíme na jednotlivé trţní struktury nedokonalé konkurence. Začneme otázkou, co způsobuje, ţe nějaké odvětví má charakter monopolistické konkurence, oligopolu či monopolu. Analýzu omezíme na ekonomické příčiny vzniku dané trţní struktury. Nebudeme tedy uvaţovat situaci, kdy některá z forem nedokonalé konkurence (zejména to platí pro oligopol či monopol) vznikla z důvodu státních zásahů. Odpověď říká, ţe ekonomickou příčinou vzniku monopolistické konkurence, oligopolu či monopolu je dlouhodobý vývoj průměrných nákladů. V krátkém období jsou některé náklady firmy fixní, protoţe mnoţství některých vstupů, které firma můţe pouţít, je fixní. V dlouhém období tato fixnost vstupů i nákladů mizí, firmy mohou měnit rozsah všech svých vstupů. Ceny vstupů významným způsobem ovlivňují náklady firmy. Průměrné náklady jsou náklady na jednotku produkce. Dlouhodobé průměrné náklady jsou potom náklady na jednotku produkce za situace, kdy jsou všechny vstupy variabilní. Firmu zajímá pravděpodobný vývoj dlouhodobých průměrných nákladů zejména v situaci, kdyţ se rozhoduje, zda na nějaký trh vstoupit nebo z něj odejít. Při tomto rozhodování jsou pro ni veškeré 74
náklady variabilní. Při vstupu si můţe (samozřejmě s ohledem na své rozpočtové omezení) určit mnoţství produkce, při odchodu odchodem ruší všechny náklady. Standardní (obvyklý) vývoj dlouhodobých průměrných nákladů je u většiny firem následující: nejprve tyto náklady s rozšiřováním produkce klesají, dříve nebo později začnou růst. Průměrné náklady nejprve klesají proto, ţe s rozšiřováním produkce není nutno zvyšovat všechny náklady. Některé se vůbec nemění, jiné rostou jen nepatrně. Například, pokud firma zdvojnásobí svou produkci, nemusí zdvojnásobit počet administrativních pracovníků, účetních, vrátných, apod. Dále se projevují: - synergické efekty: více lidí dohromady udělá víc, neţ je součet jejich produkce, kdyby pracovali jednotlivě. - efekty dělby práce: jednotlivé osoby se při produkci mohou specializovat na tu její část, ve které mají komparativní výhodu (viz kapitola 4.2 textu Ekonomie 1 základní kurz). To vede k nárůstu celkového mnoţství produkce. Proč ale dříve nebo později dlouhodobé průměrné náklady začnou růst? Příčinou je zákon klesajících mezních výnosů, respektive skutečnost, ţe u většiny produkcí se při rozšiřování vstupů začnou uplatňovat klesající výnosy z rozsahu (podrobněji viz kapitola 1.6 textu Ekonomie 1 základní kurz). Firmy při rozšiřování produkce dříve nebo později musí začít pouţívat ne tak produktivní vstupy, které jim toho tolik nevyprodukují. Pokud náklady na tyto vstupy budou stejné, jako na předcházející vstupy, náklady na jednotku produkce vzrostou. Konkrétně: mzda zaměstnanců činí měsíčně 100 PJ. Firma nejprve zaměstnává produktivní zaměstnance, kteří vyprodukují měsíčně 25 jednotek nějakého statku. Náklady na jednotku produkce (průměrné náklady) tak činí 4 PJ (předpokládáme, ţe s produkcí statku nejsou spojeny ţádné další náklady). Dříve nebo později firmě tito produktivní zaměstnanci dojdou a firma bude muset přijmout i zaměstnance, kteří ji měsíčně vyprodukují pouze 20 jednotek daného statku. Průměrné náklady tak budou činit 5 PJ. Lze navíc předpokládat, ţe dodatečné jednotky vstupu budou chtít vyšší odměnu neţ předcházející jednotky vstupu. Tyto dodatečné jednotky mají totiţ zpravidla vyšší náklady obětované příleţitosti neţ dříve zaměstnané jednotky. V našem příkladu lze tedy předpokládat, ţe dodateční zaměstnanci budou chtít mzdu řekněme ve výši 120 PJ. Náklady na jednotku produkce potom budou činit 6 PJ. Pokud by firma zvýšila mzdu i dříve zaměstnaným zaměstnancům (např. proto, aby udrţela dobré vztahy na pracovišti), průměrné náklady vzrostou ještě více. Přes existenci daného standardního tvaru dlouhodobých průměrných nákladů existují určité rozdíly. U některých firem začnou dané náklady jiţ poměrně brzy, tedy při malých objemech produkce vzhledem k trţní poptávce, prudce růst. Pokud se toto děje u většiny firem, bude mít dané odvětví charakter monopolistické konkurence. Ţádná firma není tak velká, aby pokryla trţní poptávku. Pokud průměrné náklady prudce rostou, tak se firmě obvykle nevyplatí rozšiřování produkce - produkce kaţdé jednotky ji dříve nebo později bude stát více neţ příjem z této jednotky. V odvětví působí potom řada firem, které produkují částečně odlišné statky. Jednotlivé firmy musí ceny svých statků přizpůsobit trţní ceně. Částečně se od ní mohou odchýlit (názorně: pokud je trţní cena 10 PJ, můţe být cena firmy působící na daném trhu třeba 8 PJ a 12 PJ), významné odlišnosti v trţní ceně by však vedly ke změně poptávaného mnoţství u jednotlivých firem - významný růst ceny u nějaké firmy by vedl k poklesu poptávaného mnoţství po produktech této firmy, významný pokles ceny by naopak vedl k růstu poptávaného mnoţství po produktech této firmy, na který by ale firma vzhledem k vysokým nákladům spojených s rozšiřováním produkce nebyla schopna reagovat rozšířením své produkce. 75
U jiných firem budou průměrné náklady sice růst, jejich nárůst je ale se zvyšováním produkce postupný a dané firmy by byly schopny uspokojit celou trţní poptávku. Musely by ale statky prodávat za cenu, která náklady na jednotku pokryje. Při této ceně by jednak firmy nemaximalizovaly svůj zisk – k maximalizaci zisku dochází pro takový objem produkce, u kterého se mezní náklady rovnají mezním příjmům (viz kapitola 4.4 textu Ekonomie 1 základní kurz). Dále by daná cena byla příliš vysoká a mnoţství zákazníků, kteří by ji byli schopni platit, by bylo nízké. Tato cena by pravděpodobně přilákala do odvětví další firmy, coţ by vedlo k jejímu poklesu. Pro firmy je rozhodující zejména argument nemaximalizace zisku. Budou se snaţit produkovat takový objem produkce, při kterém dochází k maximalizaci zisku nebo nejbliţší moţný objem produkce. Potom firmy nepokryjí celou trţní poptávku. Rozsah produkce jedné firmy, při níţ dochází k maximalizaci zisku, se ale na trţní poptávce bude významně podílet. Dané odvětví potom bude mít charakter oligopolu. Zda půjde o odvětví s jednou velkou firmou (z hlediska rozsahu produkce) a řadou malých firem, nebo o odvětví s několika velkými firmami závisí na konkrétních vývojích dlouhodobých průměrných nákladů daných firem působících v odvětví. Bude-li mít více firem zde popsaný vývoj dlouhodobých průměrných nákladů (nejprve klesají, potom začnou růst, růst je ale pozvolný), bude v odvětví působit několik velkých firem. I tyto firmy budou produkovat poněkud odlišné statky a budou se lišit i v jiných oblastech. U některých firem však mohou dlouhodobé průměrné náklady poměrně dlouho při rozšiřování produkce klesat a firma je při tomto klesajícím tvaru schopna pokrýt celou trţní poptávku. Klesající vývoj říká: čím více toho firma produkuje, tím jsou náklady na jednotku levnější. Pokud je firma při tomto vývoji schopna pokrýt celou trţní poptávku, je ekonomicky výhodné, aby v daném odvětví (na daném trhu) působila jedna jediná firma – trţní poptávku je tato firma schopna vyprodukovat nejlevněji. Ekonomická teorie hovoří o tzv. přirozeném monopolu (podrobněji viz kapitola 8.6). 8.5
Oligopol a čistý přebytek
V této subkapitole podrobněji zanalyzujeme čistý přebytek v případě oligopolu. Připomeňme, ţe čistý přebytek zde má podobu ekonomického zisku. Hlavní příčina, ţe v případě oligopolu se setkáváme s výše uvedeným vývojem dlouhodobých průměrných nákladů (náklady nejprve klesají, později začnou růst, růst je ale pozvolný) jsou vysoké náklady na vstup do odvětví. Produkce řady statků vyţaduje velké mnoţství kapitálových statků, osob a dalších vstupů. Nevyplatí se potom produkovat malé mnoţství produkce, náklady na jednotku produkce by v takovém případě byly vysoké. Pokud oligopolní firmy rozšiřují produkci, tak poměrně dlouho mají řadu nákladů fixních – jsou to právě náklady spojené s nutností pouţít velké mnoţství vstupů bez ohledu na mnoţství produkce. Dlouhodobé průměrné náklady proto mohou nejprve klesat. Jejich postupný růst při dalším rozšiřování produkce je potom spojen zejména se skutečností, ţe firmy jsou nuceny vyuţívat méně produktivní jednotky některých variabilních vstupů (zejména práce), které navíc mají vyšší náklady obětované příleţitosti (viz předcházející subkapitola). Oligopolní firmy se stejně jako ostatní firmy snaţí produkovat takové mnoţství produkce, při kterém maximalizují svůj ekonomický zisk. Kromě toho, zda zisk maximalizují, je zajímá také výše daného zisku, zejména zda je kladný. Aby to bylo zřejmé: minimalizace ztráty je forma maximalizace zisku, je ale jasné, ţe firma nemůţe dlouhodobě dosahovat ztráty. Pokud je ekonomický zisk pro produkci, při které firmy zisk maximalizují, kladný, oligopolní firmy realizují čistý přebytek. To by mělo lákat ke vstupu do dalšího odvětví další firmy, ke vstupu by 76
mělo docházet tak dlouho, dokud ekonomický zisk nebude nulový. Tyto firmy mimo odvětví (ale i firmy působící v odvětví, pokud uvaţují o rozšíření produkce) se ale mohou potýkat s bariéry vstupu do odvětví – vstup je pro ně příliš nákladný. Obecně lze konstatovat, ţe u oligopolního trhu nelze, v důsledku vysokých nákladů na vstup do odvětví, zajistit takový počet firem, pro které by bylo moţné dosáhnout nulového ekonomického zisku, tedy situace, kdy se u jednotlivých firem (oligopolistů) poptávková křivka po jejich produktech (tedy křivka průměrného příjmu) dotýká křivky průměrných nákladů. Pokud však nelze v oligopolním odvětví zaručit nulový ekonomický zisk, nelze ani dosáhnout toho, ţe oligopolní firmy nebudou dosahovat čistého přebytku. Právě skutečnost, ţe náklady na vstup do odvětví jsou velké a jsou tedy spojeny s nutností velkého mnoţství produkce, je důvodem toho, proč oligopolisté, kteří v odvětví dlouhodobě působí, dosahují čistého přebytku. Zdůrazněme zde: pokud oligopol (respektive obecně firma v nedokonalé konkurenci) dosahuje čistý přebytek, dosahují tento čistý přebytek i vlastníci výrobního faktoru, kteří působí v daném odvětví. Pokud na oligopolní trh vstoupí další firmy, můţe nastat situace, při které na tomto trhu bude příliš mnoho firem a některé z nich, případně všechny, budou mít záporný ekonomický zisk. Zda tato situace nastane a která z moţností nastane (záporný ekonomický zisk má nový příchozí, záporný ekonomický zisk mají stávající producenti, záporný ekonomický zisk mají všechny firmy) záleţí na konkrétní situaci a nelze ji nikdy dopředu jednoznačně odhadnout. Pokud bude záporný ekonomický zisk dlouhodobě přetrvávat, povede to k tomu, ţe některý z producentů z odvětví odjede. Těmito odchody se ale, dříve nebo později ekonomický zisk vrátí do kladných hodnot. V kapitole 9.5 textu Ekonomie 1 základní kurz jsme danou situaci názorně popsali takto: Představme si město o 50 000 obyvatelích, kteří se všichni chodí koupat, ve kterém je jedno koupaliště. Aby toto koupaliště bylo úspěšné, musí na něj chodit alespoň 30 000 lidí. Při návštěvě 50 000 má majitel koupaliště vysoký zisk. To vidí druhý podnikatel a otevře druhé koupaliště, které také potřebuje minimální návštěvu 30 000 lidí. Pokud na kaţdé koupaliště začne chodit 25 000 lidí, budou obě koupaliště ve ztrátě. Potom jedno z nich dříve nebo později zavře. Skutečnost, ţe náklady na vstup do odvětví jsou vysoké, tedy na oligopolním trhu vede k tomu, ţe poptávka kupujících je rozdělena pouze mezi několik producentů. Je třeba však zdůraznit, ţe daný fakt, ţe poptávka kupujících je na oligopolním trhu rozdělena pouze mezi několik producentů (firem), nelze vnímat jen negativně. Tito producenti si totiţ mohou konkurovat – kvalitou, doplňkovými sluţbami apod. Kaţdý z producentů obecně usiluje o to, aby poptávka po jeho produktech byla co největší – v analýze pomíjíme moţnost kartelových dohod, kdy se firmy dohodou, coţ je ze zákona zakázáno, ţe si rozdělí trh. Tato snaha získat pro sebe co nejvíce zákazníků zlepšuje postavení spotřebitelů, uspokojuje více jejich potřeb a můţe zvyšovat jejich uţitek. Je navíc nutné dívat se na oligopolní trhy dynamicky. V dlouhém období se můţe třeba zvýšit poptávka po produktech, které jednotliví oligopolisté nabízejí (můţe třeba vzrůst poptávka po autech), mohou klesnout náklady na výrobu těchto statků apod. Všechny tyto faktory způsobují, ţe do odvětví budou vstupovat další firmy, coţ povede ke sníţení poptávky po produktech konkrétní firmy (nezmění-li se něco jiného). Zákazníci si budou moci více vybírat, tudíţ se jejich poptávka s velkou pravděpodobností rozprostře mezi více firem.. V případě, ţe se podaří výrazně sníţit náklady na vstup do odvětví, pak můţe oligopolní trh nabýt i charakteru trhu monopolistické konkurence. 8.6
Přirozený monopol a čistý přebytek
Monopol je situace, kdy je na trhu jediný prodávající. V kapitole 9.5 textu Ekonomie 1 základní kurz jsme konstatovali, ţe při analýze monopolu záleţí na vymezení trhu, které je vţdy 77
arbitrárně. Pokud je trh vymezen příliš úzce (např. jen jednou ulicí), lze snadno hovořit o monopolu, ve skutečnosti má však daný producent a statek spoustu blízkých substitutů. Je pravdou, ţe v realitě se setkáváme se spoustou tzv. lokálních monopolů (např. občerstvení u konkrétního hradu), které vyuţívají svého postavení a stanovují vyšší ceny neţ v místech s větší konkurencí, stále ale platí, ţe tyto monopoly mají konkurenci, byť je prostorově poněkud vzdálena a ţe se tedy vskutku jedná pouze o lokální monopoly. Naší analýzu proto omezíme na dvě situace, kdy monopoly vznikají z ekonomických příčin. První je situace tzv. přirozeného monopolu, druhá situace dočasného monopolu v důsledku inovace. V této subkapitole se budeme věnovat přirozenému monopolu, v následující subkapitole dočasnému monopolu v důsledku inovace. Přirozený monopol je situace, kdy je ekonomicky výhodné, aby v daném odvětví působila jediná firma. Kdy je to ekonomicky výhodné jsme konstatovali jiţ v subkapitole 8.4: pokud dlouhodobé průměrné náklady s rozšiřováním produkce neustále (respektive i u velkých objemů produkce) klesají a pokud klesají i tehdy, kdyţ je firma schopna uspokojit trţní poptávku. Konstatovali jsme dále, ţe tento klesající vývoj dlouhodobých průměrných nákladů znamená, ţe čím více toho firma vyrábí, tím to vyrábí nejlevněji. Pokud dlouhodobé průměrné náklady klesají i v situaci, kdy je firma schopna uspokojit trţní poptávku, tak je tato jediná firma schopna uspokojit trţní poptávku nejlevněji, a je tudíţ výhodné, aby byla na daném trhu jediná (byla monopolem). Přirozený monopol stejně jako jiné firmy usiluje o produkci takového mnoţství produkce, při kterém maximalizuje ekonomický zisk a dané mnoţství prodává za cenu, kterou jsou pro dané mnoţství spotřebitelé ochotni zaplatit. Předpokládejme, ţe všichni poptávající platí stejnou cenu, tudíţ průměrný příjem (příjem na jednotku) je roven této ceně36. Tento průměrný příjem je potom vyšší neţ průměrné náklady. Přirozený monopol totiţ bude produkovat jen tehdy, pokud náklady na jednotku jsou niţší neţ příjem na jednotku. V opačné situaci by platilo, čím více toho přirozený monopol produkuje, tím má větší ztrátu. Protoţe přirozený monopol je jediným producentem, tak by tuto ztrátu maximalizoval. Toto jednání ale nedává smysl. Protoţe tedy platí, ţe průměrné příjmy přirozeného monopolu jsou vyšší neţ průměrné náklady, přirozený monopol nutně realizuje kladný ekonomický zisk. Protoţe však není ekonomicky výhodné, aby na daný trh vstoupila další firma, bude jej realizovat dlouhodobě. Nejčastějším případem, který vede ke vzniku přirozených monopolů, jsou tzv. síťové monopoly – ţeleznice, telefonní síť, vodovodní a kanalizační síť, ropovody, plynovody atd. V těchto odvětvích jsou náklady na výstavbu sítě velké, kapacita sítě je ale prakticky neomezená. Jinými slovy, pokud zvyšujeme počet jednotek proudících sítí, tak mezní i průměrné náklady mají klesající charakter. V síťových odvětvích se proto z pochopitelných důvodů setkáváme s monopoly nejčastěji. Ukazuje se však, ţe technický pokrok a inovace umoţňují vstup konkurence i v těchto případech (viz např. mobilní telefony, respektive moţnost vstupu různých přepravců na ţeleznici). Statky, které síťové monopoly nabízejí, mají jen obtíţné substituty. Neplatí, ţe substituty vůbec neexistují, avšak tyto substituty často neuspokojují uţitek tak dobře jako statky síťového monopolu (místo elektřiny lze svítit svíčkami a petrolejkami, místo vody z vodovodu, lze chodit ke studni, …). Síťové monopoly můţou zneuţívat svého monopolního postavení – můţe uzavírat 36
Pokud všichni spotřebitelé platí stejnou cenu, tak je celkový příjem roven mnoţství prodaných kusů krát cena. Průměrný příjem dostaneme jako celkový příjem děleno mnoţství prodaných kusů. Průměrný příjem tudíţ musí být roven ceně.
78
nevýhodné smlouvy pro kupující, můţe nutit kupující odebírat další produkty apod. Má tedy smysl přirozený monopol regulovat. Tuto regulaci provádí stát (včetně jeho součástí – tedy např. obce a kraje). Regulace má řadu forem. Lze např. definovat cenu, za kterou můţe síťový monopol statky prodávat (nejčastěji v podobě maximální ceny). Tato maximální cena ale můţe být niţší neţ trţní cena, takţe potom na daném trhu vzniká nedostatek. Stát dále můţe monopolu stanovit, jak se má chovat – např. povinnost obslouţit zákazníky, jiná chování naopak můţe stát zakázat (např. nutit zákazníky, aby si kupoval doplňkové statky, které nepotřebuje, přičemţ, pokud si tyto statky nekoupí, tak mu monopol neprodá ani statek, který zákazník poptává). Zde je třeba zdůraznit, ţe stát musí kontrolovat, zda monopol jednotlivé zákazy a příkazy vskutku dodrţuje. Tato kontrola je náročná, nikdy nelze zkontrolovat vše, monopol můţe opět uplatnit svou převahu (např. zatajit určité informace). Odhalení nezákonných praktik monopolu tedy často vyţaduje nemalé náklady. Ekonomická teorie zdůrazňuje, ţe orgán, který monopol kontroluje, je do určité míry na monopolu závislý. Jednak tento orgán obtíţně získává informace jinak neţ od monopolu. Platí tedy, zde uvedené, ţe monopol můţe snadno nějaké informace zatajovat nebo zkreslovat. Závislost je ale i jiného druhu: pokud by daný monopol přestal existovat, odpadl by i důvod, aby existoval nějaký orgán, který jej kontroluje. Pracovníci daného orgánu tedy nemají zájem, aby monopol zmizel. Z této premisy přistupují i ke kontrole. Některá chování monopolu proto tolerují. Kdyby je postihovali, mohl by se monopol stát příliš nákladným a daná firma by ukončila produkci. Obecně lze konstatovat, ţe nejlepší cestou, jak tyto praktiky omezovat je proto omezování příčin existence monopolu v podobě umoţnění volného vstupu do odvětví a výstupu z něj. Konkurence obvykle vede k tomu, ţe firmy k nezákonným praktikám tolik nepřistupují. Je ale třeba zdůraznit, ţe samotná existence konkurence je z hlediska chování firem nutnou, nikoliv však postačující podmínkou. Pokud bude pro zákazníky i při existenci konkurence obtíţné změnit svého dodavatele, nebudou-li zákazníci mít dostatek informací o jednotlivých firmách, jejich cenách, chování, atd., mohou i firmy působící v konkurenčním prostředí zneuţívat svého postavení (např. prodávat nekvalitní výrobky, o kterých však prohlašují, ţe kvalitní jsou). V konkurenčním prostředí se však nápravy lze domoci relativně snadněji neţ v prostředí monopolu. 8.7
Dočasný monopol v důsledku inovace a čistý přebytek
Pokud nějaká firma dokáţe sníţit průměrné náklady pod úroveň svých konkurentů, uvede na trh nový statek apod., pak je dotyčný producent inovátorem. Díky své inovaci je zároveň alespoň po určitý čas monopolistou – jako jediný se v něčem odlišuje od ostatních producentů (odlišnost můţe např. spočívat v niţších nákladech, novém produktu, apod.). Pokud však danou odlišnost mohou získat i ostatní producenti, je monopolní postavení producenta, který odlišnost začal pouţívat jako první, jen dočasné – proto hovoříme o dočasném monopolu v důsledku inovace. Stejně jako v jiných případech i zde se daná firma snaţí produkovat takové mnoţství statků, při kterém maximalizuje ekonomický zisk. Je-li daná maximální hodnota kladná, realizuje firma čistý přebytek. Na kladný ekonomický zisk se lze dívat jako na odměnu za inovaci. Inovátor v okamţiku inovace nemá jistotu, ţe bude inovace úspěšná, ţe po ní bude poptávka. Platby za inovace realizuje zpravidla ex post aţ po provedení inovace. Pokud není inovátor úspěšný, nemusí pokrýt, jak své implicitní náklady (náklady obětované příleţitosti), tak případně své explicitní náklady (náklady, které musel vynaloţit vůči dalším osobám v souvislosti s inovací). Právě moţnost neúspěchu při inovaci mnohé osoby od inovace odrazuje. K tomu, aby inovovaly, 79
budou jednotlivé osoby stimulovány pouze tehdy, pokud existuje určitá pravděpodobnost, ţe jim inovace přinese, alespoň dočasně, kladný ekonomický zisk. Kdyby inovace tyto zisky nepřinášely, tak by řada osob neinovovala, tudíţ by svět byl mnohem méně rozvinutý, neţ je nyní. Ilustrativně řečeno: pokud by inovace nebyly spojeny s moţností dočasného monopolního ekonomického zisku, zůstalo by lidstvo na úrovni lovců mamutů. Vzhledem k tomu, ţe úspěšné inovace zlepšují postavení spotřebitelů (jinak by spotřebitelé v dlouhém období o dané inovace neměly zájem), není důvod k tomu, aby se výrobce ekonomického zisku vzdával. Spotřebitelé jsou dostatečně uspokojeni tím, ţe v důsledku inovace mohou statek koupit za niţší cenu apod. Monopol na základě inovace tedy bude, pokud je inovace úspěšná, po určitou dobu realizovat čistý přebytek - jeho ceny jsou při daném produkovaném mnoţství vyšší neţ náklady nutné na produkci daného mnoţství statků. Čistý přebytek však bude monopol realizovat jen po dobu, neţ inovaci začnou realizovat další producenti, respektive neţ jiní producenti vstoupí na trh s jinými inovacemi. Potom dojde k poklesu poptávky po této původní inovaci, k poklesu cen, který původní inovátor realizuje. Ekonomický zisk bude klesat. Můţe klesnout aţ na nulu. Pokud původní inovátor nezachytí vývoj dalších inovací, můţe se dokonce dostat do záporných hodnot, coţ můţe vést ke krachu firmy, k jejímu převzetí apod. Historie zná spoustu případů, kdy původně velmi inovativní firmy v nějakém okamţiku inovační vývoj nezachytily, a tudíţ zkrachovaly, byly někým převzaty, staly se součástí jiných firem apod. Jako příklad z nedávné doby lze uvést firmy Nokia nebo Kodak. 8.8
Cenová diferenciace a čistý přebytek
Producenti se snaţí svůj ekonomický zisk zvýšit různými způsoby. Jeden z nejúčinnějších spočívá v tom, ţe tam, kde je to moţné, diferencují ceny – různým zákazníkům prodávají tytéţ nebo velmi podobné statky za různé ceny. Ekonomická teorie místo výrazu cenová diferenciace většinou pouţívá termín cenová diskriminace. Ten má ale negativní konotaci, slovo diskriminace je chápáno jako něco negativního. Cenová diferenciace však negativní není. Spotřebitelé (zákazníci) platí sice různé ceny, kaţdý zákazník si ale můţe vybrat, zda danou cenu zaplatí. Pokud je ji ochoten zaplatit, tak tím říká, ţe mu daná jednotka statku přináší uţitek vyšší neţ druhá nejlepší alternativa. Cenová diferenciace je tedy důsledkem toho, ţe jsou potřeby jednotlivých osob subjektivní, ţe konkrétní statek (jednotka statku) je pro různé osoby různě uţitečná a jsou tudíţ ochotni zaplatit různou cenu. V tomto textu budeme důsledně pouţívat termín cenová diferenciace. V praxi má cenová diferenciace řadu podob. Nejčistší spočívá v tom, ţe kaţdý spotřebitel platí za dané mnoţství statku maximální cenu, kterou je ochoten a schopen zaplatit. Tuto cenovou diferenciaci lze označit za plnou (úplnou) cenovou diferenciaci (téţ za cenovou diferenciaci prvního stupně). V daném případě spotřebitelé nerealizují ţádný spotřebitelský přebytek (rozdíl mezi tím, co jsou ochotni zaplatit, a tím, co platí). Producenti budou realizovat výrobcův přebytek daný rozdílem mezi cenou statku a nejniţší moţnou cenou, za kterou by daný statek byli ochotni prodat. V situaci úplné cenové diferenciace je cena mezním příjmem producenta. Kaţdý spotřebitel platí za další prodanou jednotku maximum, co je schopen a ochoten platit. Pokud produkce vzroste, zvýší se producentův příjem právě o danou cenu. Producent bude své statky nabízet tak dlouho, dokud mezní příjem bude vyšší nebo roven mezním nákladům na další jednotku. Protoţe všichni spotřebitelé platí maximum, neodchází v úplné cenové diferenciaci k mrtvé ztrátě. Tou je situace, kdy producent stanoví nějakou cenu, existují přitom poptávající, kteří nejsou ochotni zaplatit tuto trţní cenu, ale cenu niţší, přičemţ tato niţší cena je vyšší nebo rovna mezním nákladům na produkci dodatečných jednotek statku pro dané poptávající. Tito 80
poptávající tak nejsou uspokojeni, ač by byli schopni zaplatit více, neţ jsou náklady na dodatečnou produkci. V případě úplné cenové diferenciace daní poptávající uspokojeni jsou. Logickým důsledkem je, ţe se při úplné cenové diferenciaci prodává větší počet jednotek statku, neţ v situaci, kdy všichni spotřebitelé platí jednotnou cenu. Úplná cenová diferenciace je spíše výjimkou. Pro prodávajícího je obtíţné stanovit pro kaţdého zákazníka maximální cenu, kterou je za danou jednotku ochoten zaplatit. Zpravidla tuto cenu nezná, vyjednávat se zákazníkem je navíc nákladné. V praxi se proto pouţívají méně nákladné způsoby cenové diferenciace. Konkrétně se jedná o následující: - Cenová sleva, pokud si zákazník koupí více statků. - Sleva v určitých obdobích (např. zájezdy „first minute“ nebo „last minute“, „happy hours“ v restauraci, kdy je jídlo a pití podáváno ve vybrané hodiny za niţší cenu), typickým příkladem slev jsou rovněţ povánoční výprodeje, výprodeje zimního zboţí na konci zimy, apod. - Kupující získá nárok na slevu po splnění nějaké podmínky (např. vystřihne slevový kupón v novinách a tento kupón předloţí v obchodě). - Producent produkuje typově velmi podobné statky, které se liší kvalitou, sloţením, apod. (např. kávu a kávu se šlehačkou). Cena kvalitnějšího statku je ale vyšší neţ jsou náklady, které jsou nutné, aby se tento statek lišil od méně kvalitního statku (cena kávy se šlehačkou je výrazně vyšší neţ producentovy náklady na šlehačku). Producent tak dává zákazníkům moţnost výběru. Kdo je ochoten zaplatit vyšší cenu, můţe si dopřát (zdánlivě) kvalitnější statek. Kdo nikoliv, koupí si méně kvalitní statek. Konstatujme, ţe tento výběr do určité míry podporuje prestiţní spotřebu. Mohou třeba existovat zákazníci, kteří si koupí kávu ze šlehačkou jen proto, ţe koupě samotné kávy by je v jejich okolí degradovala, byli by povaţováni za chudé, skrblíky, apod. Všechny zde zmíněné případy lze označit za částečnou cenovou diferenciaci. Ekonomická teorie tyto případy rozlišuje různými stupni diferenciace, přesné rozlišení však není pro naše účely nutné. Pokud se nad výše uvedenými případy zamyslíme, tak zjistíme, ţe poskytnutí slevy je často spojeno s překonáním nějaké překáţky – např. zákazník musí prokázat, ţe je studentem, musí získat slevový kupón, musí jít do restaurace v době, kdy řada lidí pracuje, apod. Obecně lze proto jednotlivé diferenciace nazvat překáţkovou metodou cenové diferenciace. Z hlediska problematiky čistého přebytku shrňme, ţe producent provádějící cenovou diferenciaci (kterýkoliv případ cenové diferenciace) realizuje na úkor diskriminujících zákazníků čistý přebytek - jeho ceny produkovaného mnoţství jsou vyšší neţ náklady nutné na produkci daného mnoţství statků. Je však třeba uvědomit si, ţe cenová diferenciace a s ní spojená moţnost získání čistého přebytku, můţe do dané oblasti přilákat další producenty. Tento vstup můţe sníţit moţnosti diferenciace a tedy i čistý přebytek producenta (prodávajícího). Diferenciace potom rovněţ zvyšuje čistý přebytek alespoň některých spotřebitelů – díky tomu, ţe je jim poskytnuta sleva apod., si mohou statek koupit. Bez slevy by si jej vůbec nekoupili, nebo koupili za vyšší cenu a tudíţ s niţším přebytkem. Konstatujeme ještě, ţe pod cenovou diferenciaci (diskriminaci) nespadají případy, kdy prodej téhoţ nebo podobného statku různým zákazníkům je spojen s různými náklady. Rozdílné ceny potom odráţejí danou rozdílnost v nákladech. Typickým příkladem jsou odlišné ceny pro domácí a zahraniční turisty v soukromých subjektech (např. v restauracích nebo v hotelech), ale i v subjektech ve veřejném vlastnictví (např. na hradech a zámcích). Důvod odlišných cen zde je fakt, ţe uspokojit poptávku daných osob můţe být náročnější a nákladnější – např. zaměstnanci 81
podnikatele, kteří uspokojují danou poptávku, musí umět cizí jazyk, a za tuto znalost chtějí vyšší mzdu. Je obecně chybou odsuzovat politiku dvojích cen (odlišných cen) pro různé zákazníky. Za těmito cenami mohou být odlišné náklady, můţe za nimi být i snaha dosáhnout vyššího čistého přebytku. Ve výsledku ale získává i poptávající (spotřebitel). Díky odlišným cenám je uspokojeno větší mnoţství zákazníků neţ v situaci jednotné ceny. Pokud jsou podnikatelé nuceni prodávat identické jednotky statku za stejné ceny, ztrácí nejen oni, ale i společnost jako celek. 8.9
Monopson a čistý přebytek
Specifickým případem nedokonalé konkurence je monopson. Monopson můţeme obecně definovat jako jediného kupujícího, neboli jako situaci, kdy je na trhu mnoho prodávajících a jediný kupující. Na trhu statků můţe být monopsonem třeba firma ČEZ, která je jako jediná schopna odebrat zařízení do jaderných elektráren. V případě monopsonu na trhu výrobních faktorů je monopsonem jediný vlastník druhého (jiného) výrobního faktoru, který jako jediná osoba má zájem o první výrobní faktor. Konkrétně řečeno, monopsonem na trhu výrobních faktorů je jediná firma, která je ochotna zaměstnat určité profese (jako příklad monopsonu se opět uvádí např. ČEZ, který jako jediná firma v ČR můţe zaměstnat pracovníky jaderných elektráren). Můţeme si poloţit otázku, co se na trhu výrobních faktorů stane s čistým přebytkem v podmínkách monopsonu. V podmínkách monopsonu je omezena moţnost volného vstupu i výstupu z odvětví – pro výkon profese, kterou monopson poptává, jsou obvykle nutné speciální předpoklady, takţe počet zájemců o vstup do odvětví je omezen. Lidé, kteří těmito speciálními předpoklady disponují, tyto speciální předpoklady potom obvykle nemohou jednoznačně uplatnit v jiných profesích. Z hlediska čistého přebytku tedy platí, ţe v podmínkách monopsonu by čistý přebytek měl vznikat a někdo by jej měl získat. Firma, která má monopsonní postavení, bude stejně jako kaţdá jiná firma porovnávat příjem z mezního produktu dodatečné jednotky výrobního faktoru s mezními náklady, které jsou spojeny se zaměstnáním dané jednotky (např. se mzdou, pronájmem stroje, ale i s náklady na materiál, který dodatečný pracovník či stroj při výrobě dodatečného produktu spotřebuje, apod.). Stejně jako v jiných případech i monopson zaměstná další jednotku výrobního faktoru jen tehdy, pokud příjem z jejího mezního produktu je větší nebo maximálně roven mezním nákladům, které se zaměstnáním dané jednotky vzniknou. Pokud bude monopson zaměstnávat dodatečné jednotky výrobního faktoru, časem bude muset zvýšit cenu za zaměstnání dané jednotky – nejprve sice můţe zaměstnávat ty jednotky, které mají nízké náklady obětované příleţitosti či reprodukční náklady a poţadují za své zaměstnání nízkou cenu (např. mzdu, pokud je výrobním faktorem práce, či nájemné, pokud je výrobním faktorem kapitálový statek), časem se však zásoba jednotek výrobního faktoru s nízkými náklady obětované příleţitosti vyčerpá. Monopson, chce-li dále rozšiřovat produkci, bude muset zaměstnat i ty jednotky, které mají vysoké náklady obětované příleţitosti či reprodukční náklady, bude jim však muset zaplatit vyšší cenu. Poptávané mnoţství monopsonu je právě proto, ţe monopson je jediným kupujícím, zároveň trţním poptávaným mnoţstvím. Vyšší cenu nebude moci monopson zaplatit pouze dodatečně zaměstnané jednotce výrobního faktoru, která tuto cenu poţaduje, protoţe má vysoké náklady obětované příleţitosti či reprodukční náklady, ale i všem předcházejícím zaměstnaným jednotkám. Důvodem je skutečnost, ţe pokud by jednotky s niţší cenou zjistily, ţe jiná jednotka dostává za stejnou práci vyšší cenu neţ ony, tak by tyto jednotky mohly odmítnout svůj faktor monopsonu za tuto niţší cenu dále nabízet. Protoţe monopson dané jednotky potřebuje, musí jejich poţadavek akceptovat. 82
Tyto předcházející zaměstnané jednotky tak budou dostávat část čistého přebytku – jejich odměna bude vyšší neţ jejich náklady obětované příleţitosti. Na druhou stranu zvýšení odměny těmto předcházejícím jednotkám povede k tomu, ţe monopson nebude zaměstnávat optimální počet jednotek výrobních faktorů. Pokud by kaţdé jednotce mohl platit právě tu cenu, kterou daná jednotka poţaduje, a nikoliv cenu, kterou poţaduje poslední zaměstnaná (pouţitá) jednotka, tak by monopson zaměstnal více jednotek daného výrobního faktoru. Část čistého přebytku zrealizuje i monopson. Monopson by totiţ byl některým jednotkám výrobního faktoru ochoten platit vyšší cenu, neţ kterou dostávají. Konkrétně by monopson byl ochoten kaţdé jednotce výrobního faktoru platit maximálně cenu rovnu příjmu z mezního produktu této jednotky. Platí-li jí méně, tak je daný rozdíl čistým přebytkem monopsonu. 8.10 Přebytek spotřebitele, přebytek výrobce a čistý přebytek Přebytek spotřebitele je definován (viz kapitola 7.4 textu Ekonomie 1 základní kurz) jako rozdíl mezi tím, co je člověk ochotný za statek zaplatit, a tím, co platí. Přebytek výrobce (viz kapitola 7.4 textu Ekonomie 1 základní kurz) je rozdíl mezi tím, co producent (prodejce) za statek dostává, a cenou, za kterou je ochoten statek prodat, aby pokryl své náklady. Přebytek spotřebitele můţeme realizovat díky tomu, ţe někde získáváme čistý přebytek. Vyděláváme tak více, neţ jsou naše náklady obětované příleţitosti, vydělaný rozdíl můţeme pouţít na nákup statků, přičemţ za statky jsme ochotni platit díky našemu výdělku více, neţ je jejich cena. Zdůrazněme, ţe při zjišťování spotřebitelova přebytku má smysl uvaţovat pouze o částkách, které je spotřebitel nejen ochoten, ale i schopen zaplatit. Nemá smysl spotřebitelův přebytek počítat s částek, které schopen zaplatit není. Konkrétně: nějaký spotřebitel platí za jednotku statku 5 PJ. Byl by schopen a ochoten zaplatit maximálně 12 PJ, jeho přebytek je tedy 7 PJ. V určitých situacích si daný statek cení i na 20 PJ, těchto 20 PJ al nemá a není schopen je za statek dát. Nemá smysl uvaţovat s přebytkem výrobce ve výši 15 PJ. Přebytek výrobce producentům vzniká proto, ţe producenti alespoň některým jednotkám výrobního faktoru dávají menší odměnu, neţ je příjem z jejich mezního produktu. Daný rozdíl je právě výrobcův přebytek. Kdyby všechny jednotky výrobních faktorů dostávaly odměnu na úrovni hodnoty jejich příjmu z mezního produktu, nebyli by producenti ochotni prodat některé jednotky statků za niţší neţ trţní cenu. To, ţe přebytek výrobce je pouze formou čistého přebytku lze odvodit ještě následovně. Výrobce (producent) chce za statek dostat alespoň jeho náklady včetně nákladů obětované příleţitosti. Jakýkoliv výrobcův přebytek je částka, kterou dostane nad tyto svoje náklady. Tato částka navíc je z pohledu výrobce ekonomickým ziskem, z pohledu situace na trhu přebytkem výrobce. Vidíme tak, ţe přebytek výrobce i přebytek spotřebitele jsou důsledky lidského usilování o čistý přebytek. Co ale determinuje velikost přebytku spotřebitele a přebytku výrobce? V případě přebytku spotřebitele to je, jak moc je pro něj daná jednotka statku uţitečná, kolik je za ní ochoten zaplatit. V případě přebytku výrobce odvozuje výrobce z nákladů produkce dané jednotky minimální částku, za kterou je ochoten danou jednotku prodávat. Tím jsme definovali jednu hodnotu, na které závisí spotřebitelův nebo výrobcův přebytek – v případě výrobcova přebytku se jedná o spodní hodnotu, v případě spotřebitelova přebytku o horní hodnotu. Druhou hodnotou je cena statku. Cena závisí na interakci nabídky a poptávky. Platí přitom následující: - Bude-li na trhu převaha nabídky nad poptávkou (spousta nabízejících a méně poptávajících), konkurují si zejména nabízející, kteří soutěţí, aby získali nějakého poptávajícího, který si je ochoten statek koupit. V takovém případě bude cena spíše niţší. Výrobcův přebytek tak bude malý, spotřebitelův přebytek vysoký. V extrémním případě, 83
kdy je na trhu jediný poptávající, klesne výrobcův přebytek na nulu: konkurence mezi producenty stlačí cenu na úroveň nákladů nutných k produkci mnoţství statku, které chce poptávající. V těchto nákladech jsou zahrnuty i náklady obětované příleţitosti producentů, půjde přitom o náklady nejlevnějšího producenta. - Bude-li na trhu převaha poptávky nad nabídkou (spousta poptávajících a méně nabízejících), konkurují si zejména poptávající, kteří soutěţí, aby získali nějakého nabízejícího, který jim je ochoten statek prodat. V takovém případě bude cena spíše vyšší. Výrobcův přebytek tak bude velký a spotřebitelův přebytek malý. V extrémním případě, kdy je na trhu jediný nabízející, klesne spotřebitelův přebytek na nulu: konkurence mezi spotřebiteli (poptávajícími) vyţene cenu aţ na úroveň uţitku toho spotřebitele, který je ochoten zaplatit nejvíce. Situace na trhu, počet prodávajících a kupujících tedy významným způsobem můţe ovlivnit výši přebytku spotřebitele i přebytku výrobce. Samozřejmě jej ovlivňují i další faktory, zejména snadnost vstupu do a odchodu z odvětví. Bude-li v odvětví příliš mnoho nabízejících (převaha nabídky nad poptávkou), je pravděpodobné, ţe někteří z nich trh dříve či později opustí. Tím se sníţí nabízené mnoţství, zvýší cena a rovněţ zvedne přebytek výrobce. Obdobně v situaci, kdy je na trhu převaha poptávajících, je pravděpodobné, ţe na trh vstoupí, pokud je to moţné, další producenti (prodejci) daného statku. Dále při vysokých cenách statku trh opustí někteří poptávající, pro který je daná cena příliš vysoká. Výsledkem obou procesů bude pokles ceny a sníţení přebytku výrobce. Veškeré procesy samozřejmě probíhají v čase, bude-li vstup do či odchod z odvětví pro nabízející nebo poptávající sloţitý, nákladný apod., můţe příslušný přebytek přetrvávat relativně delší dobu. Pokud například existuje převaha nabídky nad poptávkou, avšak pro producenty a prodejce je nákladné trh opustit, budou mít logicky dlouhodobě nízký přebytek výrobce a spotřebitelé vysoký přebytek spotřebitele. Podobně, pokud je převaha poptávky nad nabídkou, pro producenty (prodejce) je ale nákladné do odvětví vstupovat a pro spotřebitele je nákladné z něj odcházet, vysoký přebytek výrobce a nízký přebytek výrobce budou rovněţ přetrvávat dlouhodobě. Nicméně pokud bude přebytek výrobce přetrvávat, tak lze předpokládat, ţe přinejmenším v dlouhém období se do odvětví pokusí producenti vstoupit. Třeba tím, ţe objeví ke statku nějaký substitut. Konkrétně: nejde asi příliš vstupovat do odvětví těţby uhlí, kdyţ nejsou volné ţádné další zdroje uhlí (na daném území). Lze ale hledat a nacházet alternativy k uhlí, např. v podobě elektrické energie, apod. Tímto vstupem dalších producentů se bude čistý přebytek výrobce sniţovat. Pravděpodobně nezmizí zcela, pokud v daném odvětví zůstane zachována forma nedokonalé konkurence, mohou producenti nějaký přebytek vţdy realizovat, k jeho omezení však dojde. Je třeba zdůraznit, ţe v praxi je přebytek spotřebitele i přebytek výrobce obtíţně měřitelný. Jak konstatujeme v následující subkapitole, ţádná třetí osoba nemůţe: - V případě spotřebitele zjistit maximální cenu, kterou je ochoten za statek platit. - V případě výrobce (producenta) zjistit minimální cenu, za kterou je ochoten statek vyrábět a prodávat. Podrobněji viz následující subkapitola. Dalším faktorem, který ovlivní výrobcův a spotřebitelův přebytek, můţe být chování spotřebitelů. Pokud cena statku příliš vzroste, mohou spotřebitelé začít hledat k danému statku substitut. Případně, pokud se lze dané spotřeby, kterou statek uspokojuje, vzdát spotřebitelé mohou přestat statek spotřebovávat bez hledání nebo nalezení substitutu. Tímto chováním spotřebitelů se sníţí poptávané mnoţství, coţ limituje další zvyšování cen. Poptávané mnoţství 84
zpravidla přitom nesníţí všichni spotřebitelé, ale jen určitá skupina. Pokud by cena dále rostla, můţe poptávané mnoţství sníţit další skupina spotřebitelů. Atd. Ukaţme si jednu praktickou situaci, kdy spotřebitelé dokázali substituovat zdánlivě nutný statek. Během druhé světové války Německo a země pod jeho okupační či protektorátní správou pociťovaly zoufalý nedostatek ropy a ropných produktů. Prakticky veškerá ropa, která se na území kontrolovaném Německem vytěţila, byla pouţita na válečné účely. Ceny benzínu se ovšem nevyšplhaly do nekonečné výše (k čemuţ přispěla i tehdejší regulace cen, automobilového provozu, apod.). Auta začala jezdit na bukové dřevo, respektive dřevoplyn. Opačnou situací je, kdyţ je daný statek ve srovnání s jinými statky příliš levný. Potom začne slouţit jako substitut k jiným statkům a poptávané mnoţství se zvýší. Někteří spotřebitelé budou ochotni zaplatit o něco vyšší cenu, daný statek bude i při tomto zvýšení ceny ve srovnání se substituty relativně levnější. Pokud budou producenti schopni produkovat jednotky statku za niţší náklady, neţ je daná cena, zrealizují výrobcův přebytek. I zde přitom platí, ţe spotřebitelé začnou statek pouţívat jako substitut postupně. Nejprve někteří spotřebitelé. Při dalším poklesu den další skupina spotřebitelů. Atd. Vţdy záleţí na tom, jak si spotřebitelé relativně cení statky, jaké je jejich rozpočtové omezení atd. Z hlediska spotřebitelova přebytku má smysl upozornit ještě na jednu okolnost. Pokud někteří spotřebitelé dokáţí kreativně vyuţít daný statek, můţe jim přinášet výrazně vyšší uţitek, neţ je jeho cena. Kreativní vyuţití spočívá zejména v tom, ţe spotřebitelé objeví další moţnost uţívání statku, se kterou producenti nepočítali apod. Tímto kreativním objevováním se i spotřebitelé chovají jako podnikatelé (viz kapitola 1.3). Pokud se však dané kreativní rozšíření rozšíří, mohou ti spotřebitelé, kteří jej objevili jako první, ztratit určitou konkurenční výhodu, čímţ pádem se jejich spotřebitelský přebytek alespoň částečně sníţí. V této souvislosti je třeba zdůraznit, ţe zmizí jen ta část přebytku spotřebitele, která spočívala ve vyuţití konkurenční výhody, spočívající v kreativním vyuţití statku, přičemţ toto kreativní vyuţití mělo produktivní charakter, tj. spotřebitelům generovalo nějaký dodatečný příjem či uţitek. Konkrétně: jakmile se rozšířilo vyuţití aut, počítačů, mobilů apod., zanikla konkurenční výhoda spojená s moţností lepších obchodních kontaktů, lepšího vyuţití informací, kterou před tím disponovali jen někteří spotřebitelé. To samozřejmě ještě neznamená, ţe zanikla ta část přebytku, která nám vznikem nových statků zlepšila kvalitu ţivota. Zdůrazněme ještě jednou, ţe klesá přebytek spotřebitele plynoucí z toho, ţe ostatní spotřebitelé nejprve kreativní nebyli (tedy přebytek z pozice, kterou měli první kreativní spotřebitelé). Nezaniká další přebytek spočívající v tom, ţe obecně daný statek přináší větší uţitek, neţ je jeho cena. 8.11 Státní zásahy a přebytky spotřebitele či výrobce Kategorie přebytku výrobce a přebytku výrobce pouţívá ekonomická teorie mj. při hodnocení řady státních zásahů. Konkrétně se zkoumá, zda tyto zásahy znamenají zvýšení nebo sníţení daných přebytků, o kolik se tyto přebytky zvyšují a sniţují. Efektivita daných zásahů se potom posuzuje právě z hlediska výše získaných nebo ztracených přebytků. Nutno konstatovat, ţe hodnocení nejsou jednoznačná a závěry nutně musí být diskutabilní. Proč? Z hlediska samotné výše spotřebitelova nebo výrobcova přebytku platí, ţe ţádná třetí osoba (např. teoretický ekonom) vlastně neví a nemůţe vědět, jak je daný přebytek vysoký. Co víme, jsou ceny, za které je realizován nějaký kontrakt. Neznáme ale přesně uţitek, který daný statek spotřebiteli přináší, a tedy ani kolik by za něj byl ochoten zaplatit. Spotřebitel koupí demonstruje, ţe za statek byl ochoten dát danou cenu. Pokud se jej zeptáme, zda by byl ochoten zaplatit více a kolik, je diskutabilní, zda by nám to spotřebitel vůbec řekl a zda by jeho odpověď byla pravdivá. Ale i 85
kdyby byla, tak její relevantnost lze potvrdit pouze tím, ţe spotřebitel danou cenu zaplatí. Jenţe to uţ je jiné jednání spotřebitele. Obecně platí, ţe spotřebitelovy preference se mohou měnit, a to i ve velmi krátké době. Pokud si nějaký spotřebitel koupil nějaký statek v jeden čas a za určitou cenu, neplyne z toho, ţe si daný statek za danou cenu koupí v jiný čas. V okamţiku koupě spotřebitel koupí demonstruje, ţe statek je pro něj uţitečný alespoň na úrovni jeho ceny, o kolik však je v daném okamţiku uţitečnější, zjistit nelze, relevantnost jakéhokoliv spotřebitelova údaje nelze potvrdit. Stejně tak nelze zjistit od výrobce, za kolik by byl ochoten statek prodávat. V kapitole 8.1jsme konstatovali, ţe výrobce chce za statek dostat alespoň jeho náklady včetně nákladů obětované příleţitosti. Jakýkoliv výrobcův přebytek je částka, kterou dostane nad tyto svoje náklady. Nicméně náklady obětované příleţitosti, které jsou součástí výrobcových nákladů, jsou subjektivní a tudíţ pro cizí osobu nezjistitelné. Stejně jako se v čase mění uţitek spotřebitele, tak se v čase mění i producentovy náklady (včetně nákladů obětované příleţitosti). Vţdy se můţe objevit nějaká příleţitost, kterou je producent schopen zrealizovat, tudíţ se mění jeho náklady obětované příleţitosti a tedy i cena, za kterou je ochoten statek prodávat. Opět jediné, co lze z jednání producenta odvodit je skutečnost, ţe v daném okamţiku byl ochoten danou jednotku (daný počet jednotek) prodat za danou cenu. Nelze předjímat, ţe bude ochoten k tomu samému v jiném okamţiku, nelze z tohoto jednání zjistit jeho náklady obětované příleţitosti i další náklady. Ačkoliv jsou přebytek spotřebitele a přebytek výrobce v praxi nezjistitelné, v realitě budou pravděpodobně vţdy existovat nějací spotřebitelé, kteří jsou za statek ochotni zaplatit více, neţ kolik platí. Stejně tak budou existovat nějací producenti, kteří by se spokojili s niţší cenou, neţ kterou dostanou. Na abstraktní úrovni lze s kategorií přebytku spotřebitele i přebytku výrobce pracovat. Logicky lze dále dovodit následující: 1. Pokud se bude současně pro jakoukoliv úroveň ceny zvyšovat nabízené nebo poptávané mnoţství, bude se zvyšovat i výrobcův a spotřebitelův přebytek. Daným zvyšováním se bude zvyšovat i rovnováţné mnoţství a tudíţ poroste i počet spotřebitelů, kteří budou ochotni za statek zaplatit vyšší neţ trţní cenu, a počet producentů, kteří budou ochotni statek prodat za niţší neţ trţní cenu. 2. K celkovému růstu spotřebitelova a výrobcova přebytku bude docházet i tehdy, pokud pro jakoukoliv úroveň ceny poroste jen poptávané nebo jen nabízené mnoţství. 3. Závěr bodu dvě neplatí v následujících situacích: - Nabídka má absolutně neelastický tvar a pro jakoukoliv úroveň ceny se zvyšuje poptávané mnoţství. V této situaci se sniţuje přebytek spotřebitele ve prospěch přebytku výrobce. - Poptávka má absolutně neelastický tvar a pro jakoukoliv úroveň ceny se zvyšuje nabízené mnoţství. V této situaci se sniţuje přebytek výrobce ve prospěch přebytku spotřebitele. Na základě zde uvedeného by státní opatření měla podporovat buď současný nárůst nabízeného i poptávaného mnoţství při jakékoliv úrovni ceny, nebo alespoň růst jednoho z těchto mnoţství v situaci, kdy druhé mnoţství není pevně dáno (nabídka nebo poptávka není absolutně neelastická). Rovněţ se státní zásahy mohou zaměřit na odstranění absolutní neelasticity nabídky či poptávky, pokud k ní dochází. Dodejme, ţe tato absolutní neelasticita je projevem bariéry vstupu do a odchodu z odvětví. Je-li nabídková křivka absolutně neelastická, znamená to, ţe do odvětví nemohou vstupovat další producenti a stávající producenti z něj nemohou odcházet. Je-li poptávková křivka absolutně neelastická, znamená to, ţe do odvětví nemohou vstupovat další 86
spotřebitelé a stávající spotřebitelé z něj nemohou odcházet. Opět se tak dostáváme k důleţitosti otevřenosti vstupu do odvětví, kterýţto aspekt byl v tomto textu jiţ mnohokrát zmíněn. Státní zásahy ale zpravidla spotřebitelský nebo výrobcův přebytek sniţují. Konkrétně následovně: 1. Státní regulace ve smyslu pravidel chování (co mohou a co nemohou producenti nebo spotřebitelé dělat) zpravidla vede k omezení nabízeného nebo poptávaného mnoţství při jakékoliv úrovni ceny. 2. Přímé zdanění je zdanění v podobě daně z příjmu nebo daně z majetku, kdy obecně daň odvádí ten, kdo ji platí. Toto zdanění sniţují spotřebitelův příjem a tedy cenu, kterou by byl schopen za statek zaplatit. Tím dochází k poklesu spotřebitelova přebytku. 3. Nepřímé zdanění je zdanění v podobě daně z přidané hodnoty, spotřební daně, cla, apod. Výše těchto daní je součástí ceny statku. Daň potom odvádí producent, platí ji ale v ceně statku jeho zákazník (spotřebitel). Toto zdanění sniţuje jak spotřebitelův tak výrobcův přebytek. Konstatujme ještě, ţe v současnosti jsou systémy nepřímých daní nastaveny tak, jak je uvedeno výše, tj. ţe daň odvádí prodávající, platí ji ale kupující v ceně statku. Ekonomická teorie zkoumala, zda by se něco změnilo, kdyby daň odváděl l přímo kupující mimo cenu statku (ilustrativně, kdyby v obchodě existovala speciální kasička, kam kupující vhodí peníze, které tvoří daň). Závěr teorie je jednoznačný: u nepřímých daní je jedno, kdo daň odvádí, zda je to prodejce nebo kupující. Ztráta přebytku spotřebitele i výrobce bude v obou případech stejná. Daně, které stát vybírá, se pouţívají na nejrůznější účely. V souhrnu lze tyto účely rozdělit na nákup některých statků, na transfery37 obyvatelstvu a na splacení státního dluhu. Ekonomická teorie na současné úrovni poznání obvykle konstatuje, ţe existují nějaké statky, které trh není schopen produkovat vůbec nebo je produkuje v neoptimální míře (podrobněji viz jiné texty). Chce-li daná společnost tyto statky zajistit nebo zajistit jejich optimální míru, jsou zapotřebí státní zásahy. Jako kritérium efektivnosti zásahů lze vzít na jedné straně uţitek, který členové společenství získají z (optimální) produkce daného statku a na straně druhé ztrátu přebytku spotřebitele a výrobce v důsledku zdanění, přičemţ suma uţitků jednotlivých členů daného společenství by měla být větší neţ suma ztrát přebytků všech spotřebitelů a všech výrobců. Problém v praxi je, ţe ani získaný uţitek ani ztrátu přebytku spotřebitele a přebytku výrobce nelze zjistit. Uţitky jsou subjektivní, pro přebytky spotřebitele a výrobce platí výše uvedené. Obdobně jako v případě zajištění (optimální) produkce statků, postupuje ekonomická teorie i v případě redistribuce, kdy někdo prostřednictvím státu získá nějaké statky či zdroje (zdroje i ve formě peněz) a jiným jsou tyto statky či zdroje odejmuty. I zde lze posuzovat vzrůst uţitků v důsledku získání statků a zdrojů a pokles uţitků v důsledku ztráty daných statků a zdrojů. Pokud suma získaných uţitků převýší sumu ztracených uţitků, zdá se být efektivní k redistribuci přistoupit. I zde ale platí, ţe uţitky nejde změřit a nejde je tedy pro jejich subjektivitu ani porovnávat. Při zkoumání účelnosti, účinnosti, a smyslu redistribuce je dále rozumné zkoumat mimo jiné to, kolik jednotlivé osoby na daních zaplatí, a kolik dostanou od státu v podobě sociálních 37
Transfery jsou nenávratné příspěvky, které stát poskytuje občanům. Příkladem transferu je třeba příspěvek v nezaměstnanosti, rodičovský příspěvek, státní podpora stavebního spoření, apod. Nezaměňujte pojem transfer či transfery s pojmem transferový výdělek zmíněný v kapitole 8.2.
87
dávek. Ačkoliv toto zkoumání není přesné (obtíţně se zjišťuje zejména to, co jednotlivé osoby zaplatí na nepřímých daních) ukazuje se, ţe v mnohých případech jsou částky toho, co osoby na daních zaplatí, a toho, co od státu dostanou v podobě dávek, prakticky stejné. V takových případech je ovšem smysl redistribuce velmi diskutabilní. Jednak stojí přerozdělování další peníze (platy úředníků apod.), jednak nestimuluje osoby, kterým jsou sociální dávky poskytovány38, omezuje jejich spotřebitelskou volbu (mnohdy mohou být peníze pouţity jen na určitý účel) atd. Obecně se ukazuje, ţe samotné poskytování sociálních dávek (např. příspěvků v nezaměstnanosti) potlačuje iniciativu příjemců sociálních dávek řešit svou situaci vlastními silami, např. v podobě zvyšování kvalifikace, přestěhování apod. Jednotlivé sociální systémy mohou mít i další nepříznivé důsledky. Lze např. diskutovat o tom, zdali rozšíření penzijního pojištění nevedlo k poklesu úspor obyvatelstva (lidé uţ nemusí tolik spořit na stáří, protoţe jejich zdroje budou zajištěny prostřednictvím dávek penzijního systému), i k niţšímu počtu dětí (kdyţ v minulosti rodiče zestárli, staraly se o ně jejich děti), protoţe penzijní systémy nabízejí lidem jistotu, ţe o ně bude postaráno. Výše uvedené řádky nemají znamenat, ţe by redistribuce měla být zcela odstraněna. Pouze poukazují na její limity a navazují na to, co bylo zmíněno v kapitole 7.4. 8.12 Typologie statků a čistý přebytek Jak jsme konstatovali v kapitole 8.1, cílem lidského jednání je dosaţení čistého přebytku. Producenti by se potom měli zaměřovat na produkci statků, ve kterých mohou tento čistý přebytek nejsnadněji získat, spotřebitelé zase na spotřebu statků, z kterých jim plyne nejvyšší přebytek spotřebitele. Pro producenty platí, ţe se jedná o statky, v jejichţ produkci mají nejniţší náklady obětované příleţitosti. Pro spotřebitele jsou to statky, ve kterých mají nejvýhodnější poměr mezního uţitku z dané jednotky k vynaloţeným mezním nákladům na danou jednotku. Rozhodující část mezních nákladů tvoří cena, ostatní náklady (jakkoliv existují, typu nutnost jít do obchodu, vzdálenost, apod.) lze zanedbat. Můţeme si poloţit otázku, zda existují nějaké typy (skupiny) statků, u kterých obecně mohou výrobci nebo spotřebitelé bez ohledu na jejich specifické charakteristiky (strukturu schopností, potřeb) získat, co největší přebytek. Jedno z dělení, které u statků ekonomická teorie pouţívá, je podle toho, co se děje z hlediska jejich poptávaného mnoţství, pokud roste spotřebitelský příjem (důchod). Lze se setkat s následujícími moţnostmi: 1. S růstem spotřebitelova důchodu poptávané mnoţství roste. Tempo růstu poptávaného mnoţství je ale niţší neţ tempo růstu důchodu. Ekonomická teorie tyto statky označuje za normální statky nezbytné. Jedná se o statky základní lidské potřeby, které spotřebitel kupuje i při nízkém důchodu. S růstem důchodu můţe jejich spotřebu zvyšovat, první jednotky daného statku však obvykle dostatečně uspokojily spotřebitelovy potřeby. Přírůstek poptávaného mnoţství bude proto malý. V některých případech bude hned nulový – spotřebitel nemá potřebu si kupovat daného statku více, v jiných případech poptávané mnoţství poroste (pomaleji neţ růst spotřebitelova příjmu), lze přitom realisticky očekávat, ţe dříve nebo později se poptávané mnoţství ustálí na nějaké hodnotě a s dalším růstem důchodu se uţ nebude zvyšovat. Dokonce je moţné, ţe poptávané mnoţství s růstem důchodu nejprve roste, později ale začne klesat. Spotřebitelé mají důchod dostatečně vysoký a začnou statek substituovat jiným statkem.
38
Detaily viz kapitola 7.4.
88
2. S růstem spotřebitelova důchodu poptávané mnoţství roste. Tempo růstu poptávaného mnoţství je přitom vyšší neţ tempo růstu důchodu. Ekonomická teorie tyto statky označuje za normální statky luxusní. Při nízkých úrovních důchodu spotřebitel obvykle nemá dostatek prostředků na nákup daného statku, tyto statky dále neuspokojují tak důleţité potřeby. S růstem důchodu si ale spotřebitel můţe dané statky dovolit kupovat, má jiţ uspokojené základní potřeby. Proto můţe poptávané mnoţství růst statku rychleji neţ důchod. Ani zde nelze očekávat, ţe by dané statky spotřebitelé kupovali do nekonečna. I zde dříve nebo později nastane okamţik, kdy potřeba daného statku bude nasycena, takţe si spotřebitelé přestanou kupovat další jednotky, čili spotřeba se ustálí na nějakém fixním mnoţství. Pokud spotřebitelův důchod neustále poroste, můţe být normální statek luxusní substituován jiným normálním statkem luxusním (auto střední třídy můţe být substituováno autem vyšší třídy, auto vyšší třídy můţe být substituováno jachtou, jachta můţe být substituována letadlem, atd.). Záleţí rovněţ, jak rychle se spotřebitelův důchod zvedne. Pokud se třeba spotřebitelův důchod zvedne, ale jen tak, ţe si můţe koupit auto niţší třídy, koupí si toto auto. Pokud by se rovnou zvedl, ţe si můţe koupit nějaké auto střední třídy nebo luxusní třídy, pravděpodobně si jej koupí rovnou a nebude si nejprve kupovat auto střední třídy. 3. S růstem spotřebitelova důchodu poptávané mnoţství klesá, přičemţ se předpokládá, ţe k poklesu poptávaného mnoţství dochází jiţ od počátečních zvýšení důchodu. Ekonomická teorie tyto statky označuje za podřadné statky. Jedná se o nějaký statek základní spotřeby, který spotřebitelé kupují, kdyţ mají nízký příjem (důchod), čili kdyţ si nemohou dovolit ţádný substitut (nebo jen málo substitutů) k danému statku. V okamţiku, kdy příjem spotřebitelů vzroste, však spotřebitelé spotřebu podřadného statku omezují – místo daného podřadného statku si začnou kupovat jeho substituty, které si díky vyššímu důchodu mohou dovolit koupit. Zdůrazněme, ţe hovořit o podřadném statku39 má vskutku smysl pouze v případě, kdyţ k poklesu spotřeby dochází uţ od počátku, tj. při malém růstu důchodu z jeho počátečních nízkých hodnot. Obecně totiţ platí výše uvedené, ţe většina statků má nějaké blízké nebo vzdálené substituty, takţe pokud by spotřebitelský důchod rostl neustále, tak by prakticky u 39
Speciálním případem podřadného statku je tzv. Giffenův statek. Pro něj platí závislost: s růstem ceny poptávané mnoţství roste, s poklesem ceny poptávané mnoţství klesá. Pokud roste cena statku, tak klesá reálný důchod spotřebitele, s poklesem ceny statku reálný důchod spotřebitele roste. Giffenův statek si spotřebitelé kupují jen tehdy, pokud je jejich reálný důchod velmi nízký a kdy si k uspokojení svých základních potřeb nemohou koupit nic jiného. V okamţiku, kdy spotřebitelův reálný důchod vzroste, tak je Giffenův statek substituován jiným statkem. Giffenovým statkem mohou být teoreticky základní potraviny v situaci, kdy tyto potraviny nemají blízký substitut. V současnosti se Giffenovy statky nevyskytují. Na počátku 21. století byly zaznamenány dva ojedinělé případy Giffenova statku – rýţe, respektive obilné placky v některých odlehlých čínských provinciích u velmi chudých domácností. Ekonomická teorie diskutuje, na kolik byly Giffenovy statky rozšířeny v minulosti. Někteří ekonomové se kupř. domnívají, ţe v 19. století ve Velké Británii to byl chléb, ale pro danou domněnku neexistuje dostatek empirických důkazů, tj. nejsou důkazy, ţe v dané době s růstem ceny chleba rostlo jeho poptávané mnoţství a s poklesem ceny chleba poptávané mnoţství chleba klesalo. Jako příklad Giffenova statku v Irsku 19. století se uvádějí brambory, statkem, ke kterému v dané době neexistoval vhodný substitut – brambory tvořily základ veškeré potravy tamního obyvatelstva. Pokud rostla cena brambor, museli tehdy Irové omezit spotřebu ostatních statků, nemohli však příliš omezit spotřebu brambor. V letech 1845 aţ 1849 postihla Irsko velká neúroda brambor, která vedla k výraznému růstu cen brambor. Irové však nemohli spotřebu brambor příliš omezit. To vedlo k hladomoru – uvádí se, ţe v důsledku hladu zemřelo minimálně 0,5 mil. osob (z cca 8 mil.) a zhruba 2 mil. osob z Irska emigrovalo. Ani zde však ekonomická teorie nemá dostatek empirických důkazů, ţe pro brambory v daném období platí charakteristika Giffenova statku, tedy ţe s růstem ceny jeho poptávané mnoţství rostlo. Obecně se zdá, ţe Giffenův statek byl a je spíše teoretická moţnost neţ praktická realita.
89
kaţdého statku dříve nebo později jeho spotřeba začala klesat nebo stagnovat – spotřebitelé by začali místo tohoto statku spotřebovávat nějaké substituty, a to proto, ţe jejich potřeba daného statku by jiţ byla uspokojena. Závislost mezi příjmem a poptávaným mnoţstvím vyjadřuje tzv. Engelova křivka. Problémem dané závislosti je, ţe můţe být odlišná pro vztah mezi důchodem a poptávaným mnoţstvím konkrétního spotřebitele a pro vztah mezi vývojem všech důchodů spotřebitelů na daném trhu a poptávaným mnoţstvím na daném trhu. Pro určitého spotřebitele (pana Nováka) můţe být s růstem jeho důchodu nějaký statek normálním statkem luxusním, pro ostatní spotřebitele na trhu můţe být normálním statkem nezbytným. Vymezení trhu je navíc vţdy arbitrární. Pro ekonomickou teorii je rovněţ obtíţné zjistit, kolik jednotliví spotřebitelé kupují nějakého statku v závislosti na svých důchodech. Tyto problémy se řeší následovně. Ekonomická teorie předně agreguje statky do větších skupin (typu potraviny, automobily, výdaje na bydlení, výdaje na hromadnou dopravu, apod.). Potom zkoumá, sumu výdajů všech domácnosti (spotřebitelů) na daném území na danou skupinu statků. Zároveň zkoumá, jak se tato suma výdajů všech domácnosti (spotřebitelů) na daném území na danou skupinu statků vyvíjí, roste-li reálný důchod40 všech domácností, přičemţ k tomuto růstu důchodu dochází v čase. Vývoj daného procenta zkoumá v čase při růstu důchodu. Daná závislost se potom nazývá Engelova výdajová křivka. Pokud výdaje s růstem důchodu rostou, ale rostou pomalejším tempem neţ důchod, je daná skupina statků normálním statkem nezbytným. Pokud výdaje s růstem důchodu rostou, přičemţ rostou rychlejším tempem neţ důchod, je daná skupina statků normálním statkem luxusním. Pokud výdaje s růstem důchodu klesají, je daná skupina statků podřadným statkem. I dělení pomocí Engelovy výdajové křivky je zatíţeno určitou chybou. V rámci skupiny můţe být statek, který se vyvíjí odlišně neţ zbytek skupiny, jeho vývoj je ale „přebit“ tímto zbytkem. Dále není vţdy zřejmé, jaký je vývoj výdajů na danou skupinu, pokud reálný důchod klesá, coţ se můţe v případě krizí dít. Vývoj v nějakém čase rovněţ nemusí nutně indikovat vývoj v budoucnu. Lze si představit skupinu statků, pro kterou s růstem důchodu v čase podíl výdajů klesá. Z nějakého důvodu ale tyto statky začnou být populární a v budoucnu na ně začnou domácnosti vydávat větší část výdajů. Pro normální statky luxusní potom často platí, ţe, co bylo luxusní v minulosti, je nezbytné v současnosti. Příkladem můţe být lednička a další kuchyňské spotřebiče. Tudíţ, co je luxusní v současnosti, můţe být nezbytné v budoucnu. Přes zde uvedené nevýhody je informace o charakteristice dané skupiny pro producenty uţitečná – alespoň přibliţně mohou očekávat, co se bude dít s poptávkou po statku patřícím do příslušné skupiny, kdyţ důchod spotřebitelů poroste. Z hlediska čistého přebytku se jako ideální kandidáti na přebytek výrobce jeví normální statky nezbytné a podřadné statky. Cena, za kterou je normální statek nezbytný nebo podřadný statek kupován, můţe být výrazně vyšší neţ mezní náklady na výrobu dané jednotky. A spotřebitelé podřadné statky kupovat musí. Nicméně s růstem spotřebitelského důchodu u normálních statků nezbytných roste poptávané mnoţství tohoto statku pomalu, u podřadných statků dokonce klesá, na coţ producenti podřadného statku musí reagovat (roste-li důchod většiny spotřebitelů) poklesem ceny. Producentův (výrobcův) přebytek se potom logicky sniţuje. Obecně platí, ţe ţádný statek nelze dlouhodobě označit za vhodný statek pro realizaci čistého přebytku producenta. Vţdy záleţí na producentových nákladech obětované příleţitosti. Vţdy záleţí i na jeho schopnostech. Budou-li producenti schopni pruţně měnit strukturu své produkce, budou 40
Reálný důchod je důchod po zohlednění inflace. Počítá se stejně jako reálná mzda. Detaily viz kapitola 11.4 textu Ekonomie 2 základní kurz.
90
schopni reagovat na změny poptávaného mnoţství, na to, ţe se určitý statek přesunul v rámci zde uvedené typologie z jedné skupiny do jiné. Totéţ platí i pro spotřebitele. Pokud spotřebitelé budou schopni k jednotlivým statkům nacházet vhodné substituty, nebudou na konkrétním statku tolik závislí. V případě, ţe je cena nějakého pro spotřebitele velmi uţitečného statku nízká, můţe spotřebitel realizovat vysoký přebytek. V okamţiku, kdy ale cena z jakéhokoliv důvodu vzroste, se tento přebytek sníţí. Pokud spotřebitel dokáţe na růst ceny zareagovat substitucí, můţe jeho přebytek zůstat zachován, zvláště kdyţ najde (podnikatelsky objeví) spoustu vhodných substitutů. 8.13 Aukce a čistý přebytek Pokud je nějakého statku málo a je po něm vysoká poptávka, je vhodný způsob prodeje aukce. Aukcí můţe prodejce (producent) zrealizovat vysoký přebytek. Aukci obecně můţeme obecně definovat jako formu obchodování zboţí nebo sluţeb, při němţ cena není předem stanovena, ale určí se během draţby v soutěţi několika nakupujících či prodávajících. V situaci vysoké poptávky a nízké nabídky (např. se nabízí jedna věc, o kterou má zájem více prodávajících) se jako forma aukce pouţívá tzv. Anglická aukce. Její podstata spočívá v tom, ţe nabízející stanoví nějakou minimální cenu za, kterou je ochoten statek prodat (tzv. vyvolávací cenu). Kupující mohou cenu akceptovat. Je-li více kupujících, tak kaţdý z nich můţe navrhnout vyšší cenu, přičemţ je obvykle stanoveno, o kolik minimálně lze cenu zvýšit neboli přihodit (tzv. přihazovací částka, např. o 5 korun). Pokud někdo nabídne nějakou cenu a ţádný další cenu nedorovná, případně nezvýší, tak kupující s daným návrhem statek získá a musí zaplatit danou cenu. Je-li kupní cena vyšší neţ cena, za kterou je prodávající ochoten statek prodat, tak prodávající získává čistý přebytek. Statek si potom kupuje ten kupující, který je za něj ochoten zaplatit největší částku, tedy ten, komu přináší největší uţitek. Anglická aukce se jeví jako vhodná forma maximalizace přebytku prodávajícího. Je tomu ale vskutku tak? Představme si situaci, ţe o nějaký statek mají zájem dva kupující. První je ochoten maximálně dát 60 PJ, druhý 100 PJ. Vyvolávací cena je 20 PJ, přihazuje se po 5 PJ. Potom prodávající dostane 65 PJ, ačkoliv daný kupující by byl ochoten zaplatit aţ 100 PJ. Prodávající má sice čistý přebytek ve výši 45 PJ (= 65 – 20), mohl mít ale přebytek aţ ve výši 80 PJ (= 100 – 20). Prodávající tak svůj přebytek nemaximalizoval. Kupující má stále čistý přebytek ve výši 35 PJ (= 100 – 65). Obecný závěr říká, ţe zde popsaná forma Anglické aukce nemusí garantovat maximalizaci přebytku prodávajícího. Prodávající můţe svůj přebytek zvýšit, pokud je schopen odhadnout cenu, kterou je ochoten za statek zaplatit kupující s nejvyšší nabídkou, případně, pokud vhodným způsobem zvolí přihazovací částku. Ve zde uvedené situaci by prodávající svůj přebytek zvýšil, pokud by např. vyvolávací cenu stanovil na 90 PJ. V takovém případě by ve zde uvedené situaci statek za danou cenu prodal. Případně by prodávající svůj přebytek zvýšil, pokud by přihazovací částku stanovil na 30 PJ. Oba kupující by akceptovali jak vyvolávací cenu 20 cenu, tak cenu danou prvním příhozem, tj. 50 PJ. Druhý kupující by byl ochoten zvýšit o dalších 30 PJ a zaplatit 80 PJ. Problém je, ţe prodávající obvykle nezná cenu kupujícího s nejvyšší nabídkou ani netuší, na jaké hodnotě by měli stanovit přihazovací částku. Jako modifikace Anglické aukce se navrhuje tzv. Vickreyova aukce. Základní forma zde spočívá v tom, ţe všichni zájemci o daný statek (kupující) dají skrytě (např. v zalepené obálce) informaci, za kolik jsou ochotni statek koupit. Statek získává ten, kdo předloţil nejvyšší nabídku, dotyčný ale platí druhou nejvyšší nabídnutou cenu. Při této formě má kaţdý z nabízejících motiv zveřejnit maximální cenu, za kterou je ochoten statek koupit. Proč? Podívejme se na to z pohledu jednoho nabízejícího. Chce statek získat. Neví přitom, jaké jsou nejvyšší ceny ostatních 91
nabízejících. Pokud by předloţil nějakou niţší cenu, neţ je jeho maximální, snadno by se mohlo stát, ţe jiný nabízející by předloţil vyšší cenu, ale stále niţší neţ je jeho maximální. Daný nabízející by potom přišel o nějaký uţitek. Mohl předloţit cenu o něco vyšší neţ druhý nabízející a stále by realizoval nějaký čistý přebytek. Takto uvaţují všichni nabízející, coţ vede, ţe kaţdý předloţí maximální cenu. Prodávající sice nemaximalizuje svůj přebytek (ten by maximalizoval, kdyby statek prodal za cenu rovnající se nejvyšší nabídce), má ale zaručeno, ţe kupující projeví své skutečné preference. Zdůrazněme, ţe podmínkou úspěšnosti Vickreyovy aukce je, ţe se jednotliví kupující neznají a ţe nespolupracují. Pokud by se znali, mohli by se domlouvat a realizovat skryté obchody. Pokud by byli v situaci uvedené v předcházejícím odstavcizmínění dva nabízející jediní nabízející, mohli by se třeba domluvit, ţe první nabízející předloţí cenu 21 PJ, druhý cenu 22 PJ, přičemţ druhý prvnímu za to, ţe předloţil takovou cenu, zaplatí dalších 61 PJ jako kompenzaci za to, ţe statek nezískal. Tím pádem by druhý nabízející ve výsledku zaplatil jen 82 PJ, tedy o 18 PJ méně, neţ kdyby předloţil skutečnou nabídku. Opět se ukazuje význam otevřenosti vstupu do odvětví. Pokud je aukce omezena jen na vybrané osoby, je větší pravděpodobnost, ţe se nabízející domluví a ţe prodávající nedostane maximální částku41. Stručně zmiňme, ţe opakem Anglické aukce je tzv. Holandská aukce. Zde nabízející stanoví nějakou nejvyšší cenu (vyvolávací cenu), kterou, pokud o statek nikdo nejeví zájem, postupně sniţuje o nějakou částku aţ do okamţiku, kdy si statek někdo koupí. Vyvolávací cena je úmyslně nadhodnocena nad hodnotu (náklady) nabízejícího, pro případ, ţe by existoval kupující, který je ochoten tuto cenu zaplatit. Dnes je Holandská aukce pouţívána hlavně pro obchodování zboţí podléhajícího zkáze, jako jsou například květiny, nebo pro prodej sedadel v letadlech, lístků na koncerty či místa v kontejnerech na zaoceánských lodích. Všechny tyto statky mohou být pro někoho velmi cenné, existují k nim ale zpravidla více či méně vhodné substituty, takţe je komplikované provádět anglickou aukci. Mohou však existovat subjekty, které jsou ochotny zaplatit vyvolávací cenu. Pokud existují, tak nabízející realizuje čistý přebytek.
41
Zde neřešíme modifikaci Vickreyovy aukce, kdy nabízející soutěţí o realizaci nějaké zakázky (typu stavba dálnice), přičemţ zakázku získá nabízející s nejniţší nabídkou, kterému je ale zaplacena cena druhé nejniţší nabídky. Pokud se nabízející znají, opět je prostor pro domluvy a kompenzace. Do těch můţe být zataţen i poptávající. Zejména se tak můţe stát, pokud je poptávající subjekt veřejné moci (např. krajský úřad). Potom zaměstnanci poptávajícího nejsou bezprostředně zainteresováni na tom, aby nabízející předloţili nejniţší cenu, mohou se s nabízejícími domlouvat. Více viz jiné texty.
92
9 9.1
Analýza jednání za rizika a nejistot Pojmy riziko a nejistota
Jiţ mnohokrát jsme v tomto a v jiných textech konstatovali, ţe budoucnost je vţdy nejistá, ţe neznáme, co se stane. To logicky můţe vést k omylu, kdy jednající člověk očekává nějaký stav nebo výsledek svého jednání a ve skutečnosti je tento stav nebo výsledek jiný, lepší nebo horší. Předmětem zájmu ekonomické teorie je analyzovat naše jednání v těchto podmínkách a zdůvodnit proč v některých situacích jednáme nějakým způsobem a v jiných jiným způsobem a konečně dát návody, jaký způsob je optimální a nejvhodnější. Ekonomická teorie přitom rozlišuje pojmy riziko a nejistota. Pojem nejistota vyjadřuje skutečnost, ţe jednající člověk vůbec neví, co se můţe stát ani nezná pravděpodobnosti výskytu jednotlivých událostí. Pojem riziko potom charakterizuje situaci, kdy jednající ví nebo tuší, jaké moţné stavy (situace, události) mohou v budoucnu nastat a je těmto stavům schopen přiřadit nějaké pravděpodobnosti. V realitě je obvyklejší stav nejistoty – svět je natolik komplexní a sloţitý, ţe jej vskutku nejsme schopni zcela předvídat, nejsme schopni si představit všechny moţné stavy, které mohou nastat, a nejsme schopni odhadnout jejich pravděpodobnost. Na druhou stranu platí, ţe v mnoha případech lze odhadnout některé moţné vývoje (co se bude dít). Řada dalších moţných vývojů můţe přitom nastat, ale je to vysoce nepravděpodobné. Je zde rozumné, aby se jednající bral do úvahy jen ty moţné vývoje, které jsou mu známy, a těm se snaţil přiřadit nějakou pravděpodobnost. Situaci nejistoty nejsme schopni příliš analyzovat. Lidé samozřejmě často jednají, aniţ by měli přesnou představu o všech důsledcích svých činů, o všech okolnostech a stavech, které mohou při jejich jednání nastat. Na druhou stranu ze zkušenosti apod. tuší, ţe spíše bude mít jejich jednání určité neţ jiné důsledky a ţe spíše bude jejich jednání doprovázeno určitými neţ jinými stavy a ţe se spíše nic nestane, kdyţ zbylé důsledky a stavy zanedbají. Jinak řečeno, je účelné stavy nejistoty převádět na stavy rizika, kdy se zabýváme jen vybranými stavy a těmto stavům přiřazujeme určitou pravděpodobnost. Riziko, na rozdíl od nejistoty, jiţ analyzovat jde. Zdůrazněme, ţe při redukci nejistoty na riziko se člověk můţe mýlit. Můţe zanedbat některé stavy, respektive můţe do moţných stavů zařadit i stavy, které jsou zcela nereálné. Můţe špatně odhadnout důsledky daných stavů (např. správně odhadne, ţe můţe vyhořet, ale špatně odhadne škodu). U stavů, které zahrne do své analýzy, můţe špatně odhadnout jejich pravděpodobnosti. Tyto omyly se dějí. Koneckonců jednou z příčin hypotéční krize po roce 2007 bylo, ţe některé subjekty špatně odhadly riziko spojené s jednotlivými hypotékami. Podstatné je, ţe člověk se můţe ze svého jednání učit a pokud jej omyly ohroţují, můţe jej korigovat. Pokud známe nebo dokáţeme odhadnout důsledky jednotlivých stavů a pravděpodobnosti, se kterými tyto stavy nastanou, dokáţeme spočítat tzv. očekávanou (případně imaginární) hodnotu. Očekávaná hodnota je váţeným průměrem všech moţných výsledků, tedy výher i proher, zisků i ztrát. Váhami jsou pravděpodobnosti, s kterými mohou výsledky nastat. Očekávaná hodnota představuje střední odhad budoucího výsledku, nikoliv nejpravděpodobnější výsledek. Ukaţme si to na jednoduchých příkladech. Začněme situací, kdy máme k dispozici 100 PJ a je nám nabídnuta hra „panna nebo orel“, tedy házení mincí, přičemţ, kdyţ padne panna, vyhrajeme 50 PJ, kdyţ padne orel, prohrajme 50 PJ. Pravděpodobnost obou událostí je stejná, čili 50 % (v desetinném tvaru 0,5). Reálně nastane jen jedna z těchto událostí a na konci budeme mít buď 150 PJ (padla panna a vyhráli jsme) nebo 50 PJ (padl orel a prohráli jsme). Očekávaná 93
hodnota je zde 0,5 * 50 (tj. pravděpodobnost výhry krát hodnota výhry) + 0,5 * -50 (tj. pravděpodobnost prohry krát hodnota prohry). Ve výsledku je očekávaná hodnota 0. Druhá situace předpokládá 4 události. Při první vyhrajeme 600 PJ s pravděpodobností 80 %, při druhé vyhrajeme 1200 PJ s pravděpodobností 10 %, při třetí ztratíme 900 PJ s pravděpodobností 8 % a při čtvrté ztratíme 5000 PJ s pravděpodobností 2 %. Očekávaná hodnota zde je: 0,8 * 600 + 0,1 * 1200 + 0,08 * -900 + 0,02 * 5000 = 428 PJ. Všimněte si, ţe očekávaná hodnota je odlišná od částky, kterou dostaneme při nejpravděpodobnějším výsledku (600 PJ), případně i od částky rovnající se hodnotě této nejpravděpodobnější částky krát pravděpodobnosti, s kterou nastane (600 *0,8 = 480). Platí tedy výše uvedené, ţe očekávaná hodnota představuje střední odhad budoucího výsledku, nikoliv nejpravděpodobnější výsledek. 9.2
Averze k riziku, spravedlivá hra
Znalost očekávané hodnoty je uţitečná, nikoliv však postačující pro rozhodování, zda máme nějaké riziko akceptovat nebo nikoliv. Vraťme se pro názornost k první situaci popsané v předcházející subkapitole. Pokud člověk nepřijme nabídku na hru „panna nebo orel“ bude mít s jistotou 100 PJ. Pokud nabídku příjme, bude mít ve výsledku 50 PJ nebo 150 PJ. Očekávaná hodnota dané hry je 0 PJ, tudíţ očekávaný stav majetku po dané hře je 100 PJ. Zdánlivě je tedy jedno, zda člověk hru přijme nebo nikoliv. Stav, kdy bude mít s jistotou (hru nepřijme) se rovná očekávanému stavu (hru přijme). Problém spočívá v tom, ţe tento očekávaný stav po přijetí hry nenastane, ţe nastane jeden z výše uvedených stavů. Ekonomická teorie přitom předpokládá, ţe lidé mají averzi k riziku. Tato averze je důsledkem zákona klesajícího mezního uţitku, kdy dodatečná částka lidem dříve nebo později začne přinášet menší uţitek neţ předcházející částka. V našem případě lze předpokládat, ţe uţitek z dodatečně získaných 50 PJ (pokud padne panna a dotyčný vyhraje) je menší neţ uţitek z 50 ztracených PJ (kdyţ padne orel a dotyčný prohraje). Obecně řečeno, ekonomická teorie předpokládá, ţe v situaci, kdy je vyhraná a prohraná částka stejná, je uţitek z výhry menší neţ uţitek z prohry. Právě proto, ţe vyhraná částka je dodatečnou částkou a tudíţ přináší menší uţitek. Prohraná částka, je částkou, kterou uţ máme, a přináší nám tak větší uţitek (respektive větší ztrátu uţitku při prohře) neţ dodatečná výhra. Ekonomická teorie nazývá hry (obecněji situace), ve kterých je pravděpodobnost výhry a prohry stejná a vyhraná částka se rovná prohrané částce spravedlivými hrami. Člověka, který má averzi k riziku, lze potom definovat jako člověka, který odmítne hrát spravedlivou hru. V případě spravedlivé hry je v důsledku toho, ţe uţitek z výhry je niţší neţ uţitek z prohry, uţitek z očekávaného stavu po hře niţší neţ uţitek z jistého stavu. Obecně platí, ţe člověka nezajímá očekávaná hodnota výhry nebo prohry, respektive očekávaný stav po hře. Zajímá jej suma uţitků z výher a z proher (prohra má záporný uţitek) a hodnota uţitku z očekávaného stavu ve srovnání s hodnotou uţitku z jisté částky. Je-li suma uţitků z výher niţší neţ suma uţitků z proher a tudíţ uţitek z očekávaného stavu niţší neţ uţitek z jistého stavu, nevyplatí se danému člověku riziko akceptovat. Zůstaneme-li ještě u spravedlivých her, lze konstatovat, ţe pokud někdo spravedlivé hry vyhledává, lze jej definovat jako člověka milujícího riziko. Pro tohoto člověka je i u spravedlivé hry uţitek z výhry vyšší neţ ztráta uţitku z prohry. Jak si ale ukáţeme v kapitole 9.4, většina situací, kdy člověk vyhledává riziko, se netýká spravedlivé hry. Poslední poloţkou do zde uvedené klasifikace, je člověk s neutrálním vztahem k riziku, kterému je jedno, zda spravedlivou hru bude hrát nebo nebude. Pokud lidé odmítají hrát spravedlivou hru, tedy přistupovat v dané situaci na riziko a raději akceptují jistotu, lze si poloţit otázku, kdy se jim vyplatí riziko podstoupit. Ze zadání spravedlivé hry plyne, ţe v následujících případech: 1. Výrazně se zvýší pravděpodobnost výhry. 2. Výrazně 94
se zvýší vyhraná částka. 3. Kombinace prvního a druhého případu. Obecněji řečeno, člověk přistoupí na riziko tehdy, pokud jsou porušeny pravidla spravedlivé hry výrazně ve prospěch výhry. V takovém případě můţe uţitek z očekávaného stavu v důsledku hry (obecněji v důsledku změny lidského jednání42), přesáhnout uţitek z jistého stavu. Opět zdůrazněme, ţe existují další situace, ve kterých člověk riziko akceptuje, viz kapitola 9.4. Dále rovněţ platí, ţe záleţí na kaţdém člověku, zejména na kolik si cení uţitku z výhry a uţitku z prohry. Někomu můţe přinášet konkrétní vyhraná částka (např. 100 PJ) velký uţitek, někomu malý. Obdobně, pro někoho můţe ztracená konkrétní částky (např. 100 PJ) znamenat vysoký uţitek, pro někoho malý. Podstatný je zde poměr vyhrané, respektive prohrané částky k aktuálnímu majetku. Pokud někdo vlastní pouze 200 PJ, tak moţná ztráta ve výši 100 PJ pro něj asi bude velmi citelná. Pokud někdo vlastní třeba 100 000 PJ, tak moţná ztráta 100 PJ pro něj bude zanedbatelná. Takový člověk si moţná rád zahraje, samotná moţnost hry mu přináší uţitek. Zřejmě ale dotyčný člověk nepřistoupí na spravedlivou hru s hodnotou výhry a prohry 60 000 PJ. Záleţí na konkrétních lidech i dalších okolnostech - např. kolik si v budoucnu vydělá. Pokud někdo ví, ţe si brzy po spravedlivé hře určitě (nebo s velkou pravděpodobností) vydělá třeba 1000 PJ, můţe spravedlivou hru s hodnotou výhry a prohry 50 PJ akceptovat. Případná prohra jej příliš v důsledku budoucího výdělku neohrozí. Nelze tedy stanovit ţádnou obecnou hodnotu výhry a hodnotu prohry, respektive pravděpodobnost výhry a prohry, kterou by akceptovali všichni lidé. 9.3
Referenční bod a další faktory ovlivňující přístup k riziku
Kdyţ jsme v předcházející subkapitole rozebírali averzi k riziku na příkladu spravedlivé hry, tak očekávaný stav majetku slouţil jako referenční bod, vůči kterému jsme porovnávali, zda spravedlivou hru hrát nebo nehrát. Obecně platí, ţe při rozhodování, zda nějaké riziko podstoupit, se vztahujeme k nějakému referenčnímu bodu. Tímto referenčním bodem ale nemusí být pouze současný stav. Koneckonců v posledním odstavci předcházející kapitoly jsme uvedli, ţe v situaci, kdy někdo brzy (téměř) s jistotou očekává příjem 1000 PJ, můţe přijmout spravedlivou hru o 50 PJ. Referenčním bodem pro rozhodování zde byl budoucí příjem, respektive budoucí stav majetku po získání tohoto příjmu. Pokud jiţ k nějaké události došlo, můţe být referenčním bodem minulý stav. Pokud třeba dvě osoby v daném okamţiku vlastní 1 000 PJ, nicméně hodinu před tím měla první osoba 100 PJ a 4 900 vyhrála, zatímco druhá osoba měla 5 000 PJ a 4000 PJ ztratila, nelze očekávat, ţe obě osoby budou z částky 1 000 PJ pociťovat stejný uţitek – první osoba bude pravděpodobně šťastná, zatímco druhá bude zklamaná. Soudobé ekonomické teorie proto říkají, ţe naše rozhodování, zda riziko akceptovat nebo ne, je ovlivněno třemi okolnostmi: 1. Referenčním bodem. To, co chápeme za referenční bod je často ovlivněno naším rozhodováním, případně jinými okolnostmi. Referenční bod můţe být současný stav, budoucí stav, jenţ nastane nezávisle na našem rozhodnutí, zda riziko akceptovat nebo neakceptovat. Můţe to být i nějaký z budoucích stavů, který by nastal, pokud, bychom riziko akceptovali. Konkrétně si jako příklad budoucího stavu, jenţ můţe nastat, pokud riziko akceptujeme, představme následující. Člověk si můţe zvolit dvě varianty jednání. Při první s pravděpodobností 90 % získá (vyhraje) 100 000 PJ a s pravděpodobností 10 % nevyhraje (získá) nic. Při první s jistotou získá 30 000 PJ. Referenčním bodem
42
Akceptováním hry člověk mění své jednání, respektive je ochoten změnit svůj stav za jiný stav.
95
zde můţe být jistá budoucí výhra a obava ze zklamání, pokud by člověk při výběru první varianty nic nevyhrál. V běţných situacích je obvykle referenčním bodem současný stav a porovnáváme uţitek z očekávané hodnoty budoucího stavu, kdyţ budeme nějak jednat, s uţitkem ze současného stavu. Z hlediska současného stavu (zejména v případě věcí) se setkáváme s tzv. majetnickým efektem, který říká, ţe se nechceme vzdát některých statků, jeţ vlastníme za účelem pouţití. Pokud tyto statky získáme, tak nám z jejich vlastnění vzroste uţitek. Konkrétně: předpokládejme, ţe za láhev vína nejsme ochotni zaplatit více neţ 35 PJ. V okamţiku koupě nám tedy víno nepřináší uţitek větší neţ 35 PJ. Pokud bychom víno koupili (třeba za 30 PJ), tak bychom jej na první pohled měli být ochotni prodat za jakoukoliv částku převyšující náš uţitek (tedy vyšší neţ 35 PJ). Nicméně často dochází k tomu, ţe dané víno nejsme ochotni prodat i za výrazně vyšší částky. Obdobné můţe platit pro vstupenku na nějaký koncert, za kterou jsme téţ ochotni zaplatit nějakou maximální částku. Kdyţ vstupenku máme a těsně před koncertem nám někdo nabídne výrazně vyšší částku, neţ kolik jsme byli ochotni zaplatit, dost často ji neprodáme. Samozřejmě vţdy závisí na částce, která je nám nabídnuta, nicméně u řady statků, které kupujeme za účelem pouţití a ne za účelem jejich budoucí směny musí nabídnutá částka výrazně převýšit maximální hodnotu, kterou jsme za statek byli ochotni zaplatit. Koupí nám vzrostl uţitek z daného statku. Jinak řečeno, při rozhodování o koupi daného statku porovnáváte cenu s radostí (uţitkem), ţe tento statek získáte. Při rozhodování o prodeji porovnáte cenu statku se smutkem (ztrátou uţitku), ţe statek ztratíte. Jedná se o dvě odlišná rozhodování a tudíţ o dva odlišné uţitky. 2. Klesající citlivostí. Klesající citlivost je projevem zákona klesajícího mezního uţitku. Pokud budeme neustále vyhrávat (získávat) nějakou stejnou částku (např. 100 PJ), potom dříve nebo později uţitek z další dodatečné výhry bude větší neţ uţitek z předcházející výhry. Zajímavá je situace v případě proher (ztrát). Ekonomická teorie totiţ říká, ţe, budeme-li neustále prohrávat stejnou částku, tak naše citlivost na prohru se bude sniţovat. Prvních jednotku prohrané částky (např. prvních prohraných 100 PJ) vztáhneme k dosavadnímu majetku a dané sníţení nám vzhledem k tomuto majetku přinese nějakou ztrátu uţitku. Čím větší je hodnota ztracené částky (hodnota dané jednotky, tedy zda výše ztráty činí 1 PJ, 10 PJ, 100 PJ, 1 000 PJ, atd.), tím je samozřejmě uţitek ze ztráty větší. Pokud však vzápětí ztratíme další stejnou jednotku (např. dalších 100 PJ), jiţ danou ztrátu nebudeme vnímat tak citlivě, bude ovlivněna předcházejícími ztrátami. Důleţité zde, je, aby k další ztrátě došlo bezprostředně, tedy aby se další ztráta stále vztahovala k původnímu referenčnímu bodu. Pokud se hodnota majetku sníţená o první ztrátu stane novým referenčním bodem, potom můţe další ztráta být pro nás opět vysoce citlivá, výrazně nám sníţí uţitek, dokonce více neţ předcházející ztráta. Pravděpodobně dále v situaci, kdy se s další ztrátou budeme blíţit k nulové hodnotě, bude uţitek ze ztráty opět vzrůstat. Nebudeme schopni uspokojovat základní potřeby, které jsou pro nás uţitečné. To by mělo vést k vybuzení aktivity. Ale i v této situaci, můţe být rozhodování člověka sloţitější. Dosavadních ztrát na něj můţe být příliš mnoho, takţe můţe rezignovat a další ztráty příliš nevnímat, i kdyţ se v jejich důsledku musí vzdát některých základních potřeb. V extrémním případě mohou být dosavadní ztráty natolik vysoké, ţe člověk volí i ukončení svého ţivota. 96
3. Averzí k riziku. V přímém srovnání přináší člověku stejná hodnota ztráty jako zisku (např. ztracených 100 PJ versus získaných 100 PJ) větší ztrátu uţitku. Platí tedy výše uvedené (viz subkapitola 9.2), ţe lidé odmítají hrát spravedlivou hru. Lze se domnívat, ţe daná asymetrie je produktem evolučního vývoje. Organismy, které berou hrozby urgentněji neţ příleţitosti, mají lepší šanci na přeţití a reprodukci. 9.4
Averze k riziku kontra preferování rizika
V subkapitole 9.2 jsme na základě analýzy spravedlivé hry konstatovali, ţe přijmout riziko se vyplatí v následujících situacích: 1. Pravděpodobnost výhry je výrazně vyšší neţ pravděpodobnost prohry. 2. Vyhraná částka je výrazně vyšší neţ prohraná částka. 3. Kombinace prvního a druhého případu. Nicméně jsme dále konstatovali, ţe existují i další situace, kdy člověk riziko akceptuje. Nyní komplexně analyzujeme naše obvyklá jednání v různých situacích. Zdůrazňujeme pojem obvyklá jednání, i zde platí, ţe kaţdý z nás je individuální a v dané situaci se můţe chovat odlišně. Zde pouze uvádíme, jak se chová většina lidí v dané situaci, nikoliv jak se chová konkrétní člověk. Vědomě dále pouţívá obecná slova (vysoká pravděpodobnost výhry či ztráty) a nespecifikujeme hodnotu výhry a ztráty. Hodnoty pravděpodobností i hodnoty výher a ztrát jsou právě individuální, nikoliv obecné. Konstatujme ještě, ţe slova výhra a prohra chápeme jako důsledek jakéhokoliv jednání, pojem hra lze chápat za synonym jednání. Zde uvedená analýza se rozhodně netýká jen hazardních nebo obdobných her. První situaci lze charakterizovat vysokou pravděpodobností výhry a nízkou pravděpodobností prohry. V této situaci máme averzi k riziku. Pokud nevyhrajeme, jsme vysoce zklamáni. Raději proto volíme nějakou jistotu, jen abychom o výhru nepřišli. Například v soudním sporu, kde máme vysokou pravděpodobnost výhry, zatímco druhá strana má pravděpodobnost výhry nízkou, volíme dohodu s protistranou, přičemţ jsme ochotni této protistraně něco zaplatit, aby ţalobu stáhla. Částka, kterou jsme ochotni zaplatit, je přitom vyšší neţ rozdíl mezi hodnotou výhry a očekávanou hodnotou (očekávaná hodnota je dána jako pravděpodobnost výhry krát hodnota výhry plus pravděpodobnost prohry krát hodnota prohry). Uţitek z jisté částky, který budeme mít po zaplacení, ale stále bude vyšší nebo alespoň roven uţitku z očekávané hodnoty. Nebudeme ale platit částku, po jejímţ zaplacení by uţitek z jisté částky byl niţší neţ uţitek očekávané hodnoty. Druhá situace je charakterizována nízkou pravděpodobností výhry, ale vysokou vyhranou částkou výrazně vyšší neţ hodnota ztráty. V tomto případě preferujeme riziko. Jeho preference nám dává moţnost výhru získat, i kdyţ to není příliš pravděpodobné. Typickým příkladem dané situace jsou loterie. Kdyţ si koupíme los, vsadíme si, můţeme výhru získat, i kdyţ je to nepravděpodobné. Ztráta ze vsazené částky není příliš vysoká. K uţitkům patří i snění, ţe můţeme vyhrát. Jsme si vědomi, ţe ze sázení se můţe stát závislost, kdy sázkař musí hrát, tento případ ale zde není předmětem našeho zájmu. Třetí situaci lze charakterizovat nízkou pravděpodobností vysoké ztráty. V takovém případě se ztráty obvykle bojíme, máme averzi k riziku, chceme se ztrátě vyhnout. Vhodným nástrojem obrany je pojištění. O tom je pojednáno v subkapitole 9.5. Obecně platí, ţe za to, ţe se ztrátě vyhneme, jsme ochotni zaplatit větší hodnotu, neţ je rozdíl mezi současným stavem (stavem při neztrátě) a očekávaným stavem (tem je dán jako pravděpodobnost ztráty krát hodnota po ztrátě plus pravděpodobnost neztráty krát současná hodnota). Uţitek po zaplacení, tedy uţitek z jistého majetku bude stále vyšší nebo alespoň roven uţitku z očekávaného stavu. I zde jako v první 97
situaci platí, ţe nebudeme platit tolik, aby uţitek z jistého stavu po zaplacení byl niţší neţ uţitek z očekávaného stavu. Čtvrtá situace je dána vysokou pravděpodobností ztráty, přičemţ i hodnota této ztráty je vysoká. V této situaci jsme, pokud existuje nějaká naděje vyhnutí se ztrátě, ochotni riskovat. Riskantním jednáním můţeme ztrátě zabránit nebo ji výrazně omezit. Je třeba konstatovat, ţe mnohdy risk nevyjde, pokud i po tomto nevyjití existuje nějaká naděje na zlepšení situace, můţe člověk znovu riskovat, přičemţ se opět vše můţe opakovat. Do zde uvedené skupiny jednání mohou patřit zoufalé pokusy vyhnout se bankrotu apod., kdy lidé veškeré zbývající peníze (obecně prostředky) vloţí do velmi nepravděpodobné varianty (včetně toho, ţe je vsadí). Patří sem ale i situace ve válce. Pokud nějaká válečná strana prohrává a ví, ţe vzdáním by mohla hodně ztratit, můţe pokračovat v beznadějném boji, protoţe tento boj dává nějakou, byť malou naději na změnu daného stavu. Daný boj však přináší spoustu ztrát řadě subjektů. Ilustrativně lze danou situaci ukázat na příkladu hitlerovského Německa za druhé světové války. Přinejmenším od vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944 bylo zřejmé, ţe je válka pro Německo prohraná. Přesto Německo ve válce pokračovalo, coţ způsobovalo utrpení civilnímu obyvatelstvu v Německu, obyvatelstvu na okupovaných územích, atd. Stále docházelo k zabíjení v koncentračních táborech a dalším negativům. Lze samozřejmě diskutovat, nakolik si vedoucí představitelé Německa uvědomovali, ţe je válka prohraná, mnozí pravděpodobně stále věřili, ţe ji vyhrají. Přesto daný příklad upozorňuje na to, ţe, pokud bude vítěz po ukončení války příliš tvrdý, můţe budoucí poraţený pokračovat v beznadějném boji. Jakkoliv mají být válečné zločiny potrestány, je na zváţení, zda přílišná tvrdost při jejich trestání nezpůsobuje velké škody jiným lidem (např. civilnímu obyvatelstvu, obyčejným vojákům, apod.). 9.5
Pojištění, CDS kontrakty a další formy ochrany proti riziku
Jak jsme konstatovali v předcházející subkapitole, pojištění je vhodný způsob obrany proti riziku v situaci, kdy existuje malá pravděpodobnost ztráty, hodnota ztráty je ale vysoká. Událost, která způsobuje ztrátu, lze nazvat jako pojistnou událost. Pokud se pojistíme, musíme platit pojistné. Jeho platbou se sniţuje naše částka v případě neztráty, tedy kdyţ pojistná událost nenastane. Pokud pojistná událost nastane, tak nám pojišťovna vyplatí pojistné plnění, kterým zvýší naši hodnotu. Podstatné jsou hodnoty pojistného a pojistného plnění. Zaplacené pojistné by mělo být výrazně niţší neţ vyplacené pojistné plnění. Pojištění tak: - na jednu stranu mírně sniţuje naši hodnotu v případě, ţe pojistná událost nenastane - na druhou stranu výrazně zvyšuje naší hodnotu, pokud pojistná událost nastane. Zde uvedené lze vztáhnout na majetkové pojištění, kdy našemu majetku hrozí nějaká škoda, ale i na další formy pojištění. Můţe jít o pojištění odpovědnosti za škodu, kdy my můţeme způsobit škodu někomu jinému. Můţe jít o pojištění podnikatelských rizik. Představme si situaci, ţe podnikatel má nějaký investiční projekt, při kterém musí vloţit nějakou sumu peněz. Pro jednoduchost předpokládejme pouze dva moţné stavy, pokud se podnikatel rozhodne projekt realizovat. Za prvé, ţe uspěje a vydělá více peněz, neţ je vloţná částka. Za druhé, ţe zkrachuje a o investované peníze přijde. Uţitek z očekávané hodnoty těchto dvou stavů můţe být niţší neţ uţitek z jisté částky v případě neinvestice (jaký má podnikatel uţitek z peněz, pokud je neinvestuje). Pokud se ale podnikatel pojistí, tak v případě neúspěchu dané investice pojištění mu pojišťovna poskytne nějaké pojistné plnění, které alespoň částečně pokryje jeho ztrátu. V případě úspěchu platí pojistné plnění, které mu sniţuje vydělanou částku. Je-li uţitek z očekávané hodnoty dané výnosem z investice po zaplacení pojistného a pojistného plnění v případě neúspěchu investice vyšší neţ uţitek z neinvestice, tak se pojištění podnikateli vyplatí. Díky 98
pojištění je tak realizována investice, která by bez pojištění realizována nebyla. V důsledku existence pojištění tak dochází k paretovskému zlepšení. Pojišťovny samozřejmě poskytují pojištění proto, ţe na něm chtějí dosáhnout zisku. Obecně předpokládají, ţe v jednotlivých časových obdobích suma vybraného pojištění převýší sumu vyplaceného pojistného plnění a další náklady (náklady na provoz pojišťovny, mzdy zaměstnanců i náklady obětované příleţitosti). Předpoklad je zaloţen na tom, ţe jednotlivé pojistné události jsou zpravidla na sobě nezávislé a společná pravděpodobnost jejich výskytu se násobí. Konkrétně, pokud u dvou domů je pravděpodobnost, ţe vyhoří 10 % (v desetinném tvaru 0,1), přičemţ výskyt poţáru je u kaţdého domu nezávislá událost, je pravděpodobnost, ţe současně vyhoří oba domy pouze 1 %, čili v desetinném tvaru 0,01 (= 0,1 * 0,1). Pro tři domy je pravděpodobnost společného vyhoření pouze setina procenta, atd. Samozřejmě, ţe mnohé pojistné události na sobě jsou částečně závislé. I tak je ale pravděpodobnost jejich společného výskytu velmi nízká, takţe suma vyplaceného pojistného plnění obvykle nepřesáhne zaplacené pojistné. Konstatujme, ţe při stanovení závislosti mezi jednotlivými pojistnými událostmi se pojišťovny mohou splést. Zejména mohou tuto závislost podcenit. Mohou povaţovat nějaké události za nezávislé nebo málo závislé, ve skutečnosti jsou však závislé hodně. Typickým příkladem takového omylu bylo pojištění nejrůznějších hypotéčních instrumentů před hypotéční krizí, jeţ propukla v roce 2007 či 2008. Pojišťovny se domnívaly, ţe jednotlivé hypotéční instrumenty jsou na sobě spíše nezávislé, ve skutečnosti ale na sobě byly velmi závislé. Potom mnohé pojišťovny nebyly schopny dostát svým závazkům při vzniku pojistné události. Při pojištění uzavírá kontrakt pojištěný a pojistitel (pojišťovna). Obvykle je pojištěný jedna osoba nebo malý počet jasně definovaných osob (např. účastníci zájezdu, členové nějaké sportovní organizace, apod.). I na straně pojistitele obvykle vystupuje jedna osoba. Pokud je pojistitelů u některých kontraktů (typu pojištění jaderné elektrárny) více, tak se sdruţují, vytvářejí tzv. pojistný pool, na který se lze dívat jako na jednu osobu. V posledních desetiletích však vznikla myšlenka, ţe pojistitelů můţe být více a ţe je lze shánět na trhu. Ten, komu hrozí nějaké riziko, si na trhu můţe najít někoho, kdo je ochoten jej proti tomuto riziku pojistit. Projevem této myšlenky (tedy výsledkem podnikatelského objevu, viz kapitola 1.3) je nástroj zvaný credit default swap (CDS). Stručně zde podstatu tohoto nástroje vysvětlíme. Mějme nějaké podkladové aktivum, např. dluhopis. U tohoto aktiva hrozí nebezpečí, ţe emitent nesplní závazky, z dluhopisu plynoucí (nezaplatí úroky, nevyplatí jistinu apod.). Proti tomuto riziku emitenta se investoři do daného aktiva mohou pojistit koupí CDS. Kupující CDS se zavazuje prodávajícímu CDS pravidelně platit určitou částku (prémii). Tuto prémii lze přirovnat k platbě pojistného. Výše prémie je, zjednodušeně řečeno, stanovena v procentech z ceny CDS (obvykle v setinách procenta, pokud je prémie v desetinném tvaru 0,002, tedy dvě setiny procenta a cena CDS je 1000 PJ, platí měsíčně kupující CDS prodávajícímu CDS prémii 2 PJ). Naproti tomu se prodávající zaručuje vyrovnat ztrátu, která by kupujícímu vznikla, pokud by nastala kreditní (pojistná) událost, kterou CDS kontrakt kryje. Tou můţe být zde zmíněná platební neschopnost emitenta dluhopisů (odborně referenčního emitenta), tedy obecně situace, kdy závazky vyplývající z podkladového aktiva nejsou řádně placeny. Zajímavostí CDS kontraktu je, ţe kupující nemusí vlastnit ţádné pohledávky za referenčním emitentem a přesto kontrakt můţe koupit. Pokud pojistná událost nenastane, kontrakt ve stanovenou dobu zaniká a prodejce tak získá prémii za podstoupení moţného rizika. Prodávající CDS platí pouze tehdy, pokud podkladové aktivum postihne událost definovaná v CDS kontraktu. Podmíněná platba, kterou prodávající CDS v případě vzniku dané události hradí, má nejčastěji podobu peněţního plnění: jedná se buď 99
o předem dohodnutou pevnou částku, nebo variabilní částku odvozenou od rozsahu znehodnocení aktiva. Můţe ale rovněţ být dohodnuto, ţe prodávající (emitent) CDS odkoupí od kupujícího samotné podkladové aktivum za jeho nominální hodnotu nebo jinou hodnotu, která neodráţí default emitenta podkladového aktiva. Výhodou daného kontraktu je rozloţení rizika, protoţe CDS kupují různé protistrany, které se rizika snaţí diverzifikovat a zajistit. CDS kontrakty jsou na rozdíl od pojištění obchodovatelné. Drţitel CDS jej můţe, pokud najde zájemce, snadno prodat. Pojistný kontrakt obvykle pojištěný nemůţe převést na jinou osobu. Ţivotnost kontraktu CDS se obvykle odvíjí od ţivotnosti podkladového aktiva, např. v případě dluhopisů od doby splatnosti (nebo do splatnosti) dluhopisů. Kontrakt CDS tedy obsahuje: - kupujícího zajištění, která prodává riziko oproti platbě zajištění - prodávajícího zajištění, který kupuje dané riziko - referenční entitu: podkladové aktivum, proti jehoţ defaultu (obecně kreditní či pojistné události) se kupující zajišťuje - kreditní událost, tj. definici defaultu - doba trvání kontraktu - platby, které je povinen kupující CDS platit prodávajícímu zpravidla definované v bazických bodech (tj. v setinách procent) z platby, kterou naopak musí zaplatit prodávající CDS kupujícímu CDS v případě defaultu podkladového aktiva. CDS kontrakty se po svém vzniku velmi rozšířili. Umoţňovaly na pojistný trh vstoupit i zájemcům, kteří byli ochotni pojištění nabízet (emitovat CDS), nebyli ale ochotni poskytovat standardní formy pojištění. Zájemci o pojištění si mohli vybrat z nabídky více pojistitelů, mohly se dále pojistit proti rizikům, které před vznikem daného nástroje pojistitelné nebyly. Z tohoto pohledu představují CDS paretovské zlepšení. CDS však s sebou nesou i určité problémy: - Kupující a prodávající CDS jsou odděleni od emitenta podkladového aktiva. Kupující i prodávající CDS nemusí přitom podkladové aktivum vlastnit. Sniţuje se tedy moţnost kupujícího i prodávajícího CDS zabránit eventuálnímu defaultu podkladového aktiva. - Hodnota podkladového aktiva můţe být výrazně niţší neţ hodnota kontraktu CDS. Pokud kupující CDS vlastní podkladové aktivum např. za 100 tis. USD, můţe uzavřít CDS kontrakt, ve kterém se prodávající CDS zaváţe kupujícímu v případě defaultu tohoto podkladového aktiva zaplatit 10krát tolik, tedy 1 mil. USD. Většina CDS kontraktů však vyţaduje, v případě úpadku emitenta, dodání podkladového aktiva. To však v konečném důsledku způsobuje růst cen těchto aktiv, především v případech, kdy objem kreditních derivátů je větší neţ objem původní emise. - Default podkladového aktiva můţe být definován velmi široce. Nemusí se jednat pouze o platební neschopnost, ale i pokles ceny aktiva pod určitou hodnotu, pokles úrokové (výnosové) míry, všeobecný pokles trţních cen apod. Pokud není default jasně definován, můţe nastat situace, kdy si kupující CDS myslí, ţe k defaultu došlo, ale prodávající CDS o tom není přesvědčen, coţ můţe způsobovat soudní, případně jiné spory. - Prodávající CDS nemusí své závazky evidovat v rozvaze. Není tedy zřejmé, jaké potenciální nebezpečí prodávajícím hrozí, nastane-li default podkladového aktiva. Z výše uvedeného plyne, ţe CDS nejsou nikterak regulovány a mohou být emitovány prakticky na cokoliv ve značném objemu, takţe se zvyšuje pravděpodobnost, ţe v případě defaultu podkladového aktiva nebude prodávající CDS schopen dostát svým závazkům. Pokud není zřejmé, kolik CDS bylo emitováno, v jakém objemu a na které defaulty se vztahují, jsou potenciální emitenti CDS vysoce rizikové osoby. CDS obecně riziko rozkládá mezi více osob, respektive přenáší na další osoby. V ţádném případě však riziko neodstraňuje. Například 100
v případě defaultu emitenta dluhopisů by bez existence CDS nesl riziko pouze investor dluhopisů. V případě existence CDS dané riziko nese prodávající CDS spolu se subjekty, které tohoto prodávajícího financují, případně pojišťují apod. De facto dochází k násobení rizika. V případě vzniku problémů při existence CDS potom můţe být situace horší neţ bez existence CDS. Bez existence CDS mohl být rizikový jeden subjekt (zejména emitent podkladového aktiva), při existenci CDS kontraktů můţe být rizikový kaţdý prodávající tohoto kontraktu, přičemţ není mnohdy zřejmé, kolik CDS kontraktů emitoval. V závěru této subkapitoly stručně konstatujme, ţe vedle pojištění (a CDS kontraktů) existují i další formy, jak se bránit riziku, např.: 1. Trh s informacemi: máme-li dostatek informací, sniţuje se pravděpodobnost rizika, tj. pravděpodobnost, ţe nastane nějaká nepříznivá událost – díky informacím můţeme riziko eliminovat. 2. Investování do značky: pokud se značka rozšíří, znamená to, ţe je známá, a ţe produkt dané značky je méně rizikový (spotřebitel si pravděpodobně raději koupí auto známé značky neţ auto od neznámého producenta). 3. Poskytování záruk: pokud je poskytnuta záruka, ţe bude nahrazena ztráta, poškození apod. sniţuje to riziko. Záruku obecně můţeme označit za jeden z referenčních znaků, coţ jsou znaky, které naznačují pravděpodobný budoucí vývoj. Konkrétně, v případě existence záruky je více pravděpodobné, ţe v případě vzniku nějakých problémů nebude strana, kterou problémy postihnou a která má na záruku nárok, existencí problémů tolik zasaţena. Je tak rovněţ více pravděpodobné, ţe díky poskytnuté záruce bude tato strana ochotna zaplatit vyšší cenu. 4. Diverzifikace rizika: Obecně diverzifikace rizika spočívá právě v tom, ţe se člověk snaţí své majetkové portfolio rozdělit mezi více statků (více investičních příleţitostí). Pokud potom přijde o jeden statek, nevyjde mu jedna určitá investiční příleţitost, jeho ztráta bude menší. Pravděpodobnost, ţe dotyčná osoba ztratí všechny statky, ţe mu nevyjdou všechny investiční příleţitosti apod., se sniţuje – jednotlivé pravděpodobnosti ztráty jsou zpravidla na sobě nezávislé jevy. Diverzifikace rizika je standardní způsob ochrany, koneckonců uţ naši předkové věděli, ţe není rozumné dávat všechny vejce do jednoho košíku.
101
