Ekonomie 1 základní kurz podkladová studijní literatura. Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph. D. Ing. Michal Blahout Ing. Herbert Heissler

Ekonomie 1 základní kurz podkladová studijní literatura

Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph. D. Ing. Michal Blahout Ing. Herbert Heissler

1

Obsah Předmluva................................................................................................................................. 5 1

2

3

4

Základní pojmy, zákony a principy ekonomie .......................................................................... 6 1.1

K čemu slouží ekonomie? ............................................................................................... 6

1.2

Uspokojování potřeb ..................................................................................................... 7

1.3

Princip nákladů obětované příležitosti a subjektivita veškerých nákladů .............................. 10

1.4

Statická, dynamická a paretovská efektivnost .................................................................. 13

1.5

Mezní (přírůstkové) veličiny .......................................................................................... 17

1.6

Zákon klesajících mezních výnosů a zákon klesajícího mezního užitku ................................. 18

1.7

Princip utopených nákladů ........................................................................................... 20

1.8

Mikroekonomie a makroekonomie, pozitivní a normativní ekonomie.................................. 21

Peníze .............................................................................................................................. 24 2.1

Podstata a funkce peněz............................................................................................... 24

2.2

Historie peněz............................................................................................................. 24

2.3

Soudobý bankovní systém a regulace bank...................................................................... 27

2.4

Nabídka peněz, multiplikační proces vkladů .................................................................... 30

2.5

Poptávka po penězích, peněžní agregáty......................................................................... 34

2.6

Cena peněz, kupní síla peněz, úroková míra .................................................................... 36

Teorie jednání spotřebitele................................................................................................. 38 3.1

Základní předpoklady lidského jednání ........................................................................... 38

3.2

Rozhodování spotřebitele při koupi statků ...................................................................... 39

3.3

Relativní ceny statků a směna ....................................................................................... 42

3.4

Cena a poptávka, důchodový a substituční efekt .............................................................. 45

3.5

Další faktory ovlivňující poptávané množství, cenová a důchodová elasticita poptávky .......... 48

3.6

Jiné formy spotřebitelského chování, aspekty ovlivňující toto chování ................................. 51

Teorie jednání firmy .......................................................................................................... 54 4.1

Povaha a podstata firmy, ekonomický a účetní zisk........................................................... 54

4.2

Princip absolutní a komparativní výhody......................................................................... 57

4.3

Minimalizace nákladů, směnné poměry a relativní ceny vstupů (výrobních faktorů) .............. 61

4.4

Rovnovážné množství produkce firmy ............................................................................ 63

4.5

Krátké a dlouhé období, náklady firmy v těchto obdobích ................................................. 67

4.6

Cena a nabídka ........................................................................................................... 70 2

4.7 5

6

7

8

9

Další faktory ovlivňující nabízené množství, elasticita nabídky ............................................ 73

Hrubý domácí produkt ....................................................................................................... 75 5.1

Definice HDP .............................................................................................................. 75

5.2

Podstata zjišťování HDP................................................................................................ 77

5.3

Metoda přidané hodnoty ............................................................................................. 77

5.4

Výdajová metoda ........................................................................................................ 78

5.5

Důchodová metoda ..................................................................................................... 80

5.6

Nominální a reálný produkt .......................................................................................... 83

5.7

Co v HDP nenajdeme ................................................................................................... 83

5.8

Hrubý domácí produkt na obyvatele a potenciální produkt ................................................ 83

Dlouhodobý ekonomický růst ............................................................................................. 85 6.1

Podstata a měření růstu ............................................................................................... 85

6.2

Růst potenciálního produktu, extenzivní a intenzivní ekonomický růst ................................ 86

6.3

Faktory ekonomického růstu a technologického pokroku .................................................. 89

6.4

Teorie endogenního růstu, teorie strany nabídky a teorie mezí růstu .................................. 89

Trh statků a jeho fungování ................................................................................................ 89 7.1

Tržní poptávka a tržní nabídka....................................................................................... 89

7.2

Tržní rovnováha a nerovnováha, přebytek a nedostatek na trhu......................................... 91

7.3

Státem stanovená minimální nebo maximální cena .......................................................... 94

7.4

Aspekty fungování trhu ................................................................................................ 95

7.5

Cenová elasticita tržní poptávky a nabídky .................................................................... 101

Inflace............................................................................................................................ 103 8.1

Definice a měření inflace ............................................................................................ 103

8.2

Vztah inflace a úrokové míry ....................................................................................... 106

8.3

Cenová hladina, inflace a dezinflace ............................................................................. 107

8.4

Příčiny inflace ........................................................................................................... 107

8.5

Důsledky inflace a typologie inflace dle její výše ............................................................. 109

8.6

Náklady deflace a pozitivní důsledky mírné inflace ......................................................... 112

8.7

Očekávaná, předvídaná (anticipovaná) a setrvačná inflace .............................................. 112

8.8

Inflace, nabídka a poptávka po penězích....................................................................... 114

Dokonale konkurenční a nedokonale konkurenční trhy ........................................................ 115 9.1

Dokonalá konkurence ................................................................................................ 115 3

9.2

Obecná charakteristika nedokonalé konkurence ............................................................ 118

9.3

Mrtvá ztráta a podnikatelské příležitosti v nedokonalé konkurenci ................................... 120

9.4

Monopolistická konkurence ........................................................................................ 122

9.5

Oligopol ................................................................................................................... 123

9.6

Monopol .................................................................................................................. 125

4

Předmluva Otvíráte text Ekonomie 1 základní kurz. Tento text slouží jako podkladová studijní literatura pro výuku předmětu Ekonomie 1, který je vyučován v zimním semestru prvního ročníku bakalářského studia na Vysoké škole finanční a správní na většině oborů na Fakultě sociálních studií a na oboru Aplikovaná informatika vyučovaného na Fakultě ekonomických studií. Text seznamuje se základy ekonomie jako společenské vědy a usilují studentům ukázat, že ekonomie jako teoretická věda je schopna zodpovědět spoustu praktických otázek a popsat lidské jednání. Text je psán co nejsrozumitelnější formou. Používá pouze slovní výklad. Obecná problematika je tam, kde je to vhodné, vysvětlována na příkladech. V rámečcích je průběžně shrnováno to nejdůležitější, co je řečeno v textu. Na tento text navazují text Ekonomie 2 základní kurz, která slouží jako podkladová studijní literatura pro výuku předmětu Ekonomie 2, jenž je vyučován v letním semestru prvního ročníku bakalářského studia na Vysoké škole finanční a správní na většině oborů na Fakultě sociálních studií a na oboru Aplikovaná informatika vyučovaného na Fakultě ekonomických studií. Znalosti získané studiem textu Ekonomie 1 základní kurz jsou nutnou podmínkou pro pochopení textu Ekonomie 2 základní kurz a pro úspěšné zvládnutí látky předmětu bakalářská Ekonomie 2. Hlavním autorem tohoto textu Ekonomie 1 základní kurz je Mgr. Ing. Petr Wawrosz, Ph.D., zástupce vedoucího katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní. Na textu se dále autorsky podíleli Ing. Michal Blahout, interní doktorand na Vysoké škole finanční a správní a Ing. Herbert Heissler, vedoucí katedry ekonomie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole finanční a správní. Autoři děkují za připomínky při vzniku textu doc. Radimu Valenčíkovi, CSc., proděkanovi pro vědu a výzkum na Fakultě sociálních studií Vysoké škole finanční a správní. Rovněž je třeba poděkovat Kateřině Wawroszové za přečtení textu a mnoho cenných úprav a připomínek. Stejně jako v jiných případech platí, že za případné nedostatky, chyby a omyly jsou zodpovědní pouze autoři, zejména potom hlavní autor textu. Tento text Ekonomie 1 základní kurz vědomě neobsahuje žádné grafy, matematické vztahy jsou omezeny na absolutní minimum. Výklad je podáván tak, aby čtenáři látku pochopili, koncentruje se na to nejdůležitější. Text nenahrazuje povinnou literaturu. Povinnou literaturou jsou následující učebnice: HEISSLER, Herbert; VALENČÍK, Radim; WAWROSZ, Petr. Mikroekonomie základní kurz. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní o.p.s., 2010. 304 s. Edice EUPRESS. ISBN 978-80-7408-039-5. WAWROSZ, Petr; HEISSELR, Herbert; HELÍSEK, Mojmír; MACH, Petr. Makroekonomie základní kurz. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2012, 376 s. Edice EUPRESS. ISBN 98780-7408-059-3. Studentům oborů veřejná správa, právo ve veřejné správě a právo v podnikání dále doporučujeme publikaci: BLAŽEK, Jiří; WAWROSZ, Petr; HEISSLER Herbert; KUBÍČEK, Jan; VIKTOROVÁ, Dana 2012. Ekonomie, právo a hospodářská politika v českém prostředí. Praha: Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7357847-3. Autoři vám u studia tohoto textu i při studiu samotného předmětu bakalářská Ekonomie 1 přejí mnoho úspěchů.

5

1 Základní pojmy, zákony a principy ekonomie 1.1 K čemu slouží ekonomie? Ekonomie je vědou o lidském chování. Zkoumá příčiny a důsledky lidského rozhodování a jednání. Ekonomy zajímá, proč lidé dělají to, co dělají, co z toho mají a proč třeba nedělají něco jiného. Ekonomie se může zdát složitá a nepochopitelná, řeší však naprosto běžné a lidské otázky. Na nákup kterých statků použiji své peníze? (Konkrétně třeba: mám si koupit jablko nebo hrušku? Mám nyní koupit byt 2 plus KK nebo si pronajmout dům?) Jaké množství daného statku mám spotřebovávat? Mám spotřebovávat v současnosti nebo odložit spotřebu na budoucnost? Mám studovat Vysokou školu finanční a správní nebo jinou universitu? Nebo mám jít rovnou pracovat? A které zaměstnání mám zvolit? Pro kterou firmu mám pracovat? Nebo mám začít sám podnikat? Někteří z čtenářů jsou nebo budou v pozici vlastníků ne bo manažerů firem. Řeší nebo budou řešit otázky jako: Co mám produkovat? V jakém množství? Které vstupy k produkci potřebuji a v jakém množství? Mám si tyto vstupy koupit nebo pronajmout? Které zaměstnance mám zaměstnat? Jak je mám motivovat, aby dobře pracovali? Všechny v předcházejícím odstavci uvedené otázky jsou otázkami ekonomického rozhodování a jednání. Podobných otázek je samozřejmě mnohem více. V každém okamžiku nějak jednáme a vždy porovnáváme užitky (peněžní i nepeněžní přínosy) z našeho jednání s náklady, které jsou s tímto jednáním spojené. Pokud jednáme určitým způsobem, tak tím deklarujeme, že užitky jsou větší než náklady. Nebo se tak alespoň domníváme. Pokud například čtete tento text, tak to děláte proto, že se domníváte, že užitek z jeho četby bude vyšší než náklady s četbou spojené (doufáme, že tomu tak pro vás bude). Pokud však člověk určitým způsobem jedná, tak podle ekonomie dotyčný přinejmenším předpokládá, že dané jednání pro něj bude užitečnější nebo alespoň stejně užitečné jako náklady spojené s tímto jednáním. Ex post můžeme zjistit, že jsme se zmýlili. Někdy lze v případě omylu jednání zanechat (např. přestat jíst jídlo, které nám nechutná a o kterém jsme si mysleli, že nám chutnat bude), někdy jsou důsledky omylu větší (např. v důsledku kouření se kuřák potýká s rakovinou plic, kdyby si dokázal představit negativa, jež mu tato nemoc způsobuje, tak by nekouřil). Obecně platí: ekonomie předpokládá, že svým jednáním chce člověk maximalizovat svůj užitek1. Vědomě nejedná tak, aby si pohoršil. Jak to ale vypadá, když člověk „chce maximalizovat svůj užitek“? Cože to konkrétně dělá? Ekonom by řekl, že uspokojuje své potřeby. A právě potřeby a jejich uspokojování budou tématem další podkapitoly.

Pod tímto pojmem si můžeme představit zlepšení či zachování jeho současného stavu. Tj. člověk nějak jedná, aby svůj současný stav zachoval. Kdyby daným způsobem nejednal, tak by se jeho současný stav zhoršil. Případně může zlepšení spočívat v tom, že, člověk nějak jedná, aby co nejvíce zmírnil zhoršování současného stavu. Kdyby takto nejednal, bylo by zhoršení horší. Příklad: osobě A hoří dům a osoba A jej hasí. V důsledku požáru určitě bude mít méně statků než před požárem a její stav se zhorší. Kdyby však vůbec nehasila, bude na tom ještě hůře. 1

6

1.2 Uspokojování potřeb

Tato kapitola je uvozena obrázkem, na němž jsou uvedeny různé lidské potřeby. Pyramida se nazývá Maslowova pyamida potřeb a vymyslel ji v roce 1943 americký psycholog Maslow. Tvrdil, že lidé se cítí spokojeni tehdy, mohou-li naplňovat své potřeby (přičemž postupují od spodních, životně důležitých pater, k těm vrchním, méně důležitým). K uspokojení většiny potřeb potřebuje používat nějaké zdroje a z těchto zdrojů produkovat statky. Lidé tedy řeší otázky typu: které potřeby budu uspokojovat? Které zdroje na uspokojení použiji? Budu uspokojovat potřebu přímo – tj. bezprostředně použiji nějaký zdroj: Např. sním volně dostupné jablko k uspokojení potřeby hladu. Nebo nejprve vyrobím nějaký statek a teprve potom uspokojím potřebu? Např. upeču z jablka jablkový koláč? A co budu potřebovat na upečení koláče? A kde to seženu? A vyplatí se mi to? A vůbec, mám raději jablka, nebo koláče? Ekonomie toho má hodně co říci k uspokojování potřeb. Zde jsou shrnuty nejdůležitější myšlenky: 1. Člověk v každém okamžiku nějak jedná. Jednáním uspokojuje své potřeby. Vždy se musí rozhodnout, kterou potřebu bude uspokojovat. V jednom časovém okamžiku nelze 7

2.

3.

4.

5.

uspokojovat nekonečný počet potřeb. Uspokojení potřeby je naším cílem, k jeho dosažení potřebujeme řadu zdrojů a prostředků (problematika zdrojů viz dále – bod 7). K uspokojení většiny potřeb musíme vyprodukovat statky. Tj. jen málo potřeb uspokojíme přímo (např. sníme volně dostupné jablko). Produkce statků je jednou z forem lidského jednání. Pod pojmem statek (anglicky goods 2 ) budeme rozumět jak hmotné předměty – např. chleba, automobil, televizi, dům apod., tedy věci, pro které se často používá pojem zboží, tak služby, které mají nehmotný charakter – např. poradenství, ostříhání, počítačové služby apod. Hranice mezi zbožím a službami je přitom neostrá a není cílem našeho zkoumání. Podstatné je, že statky jsou pro nás užitečné v tom smyslu, že jejich použití umožňuje přímo či nepřímo uspokojit nějakou naši potřebu. K produkci statků, které uspokojují naše potřeby (tzv. finální statky – např. chleba, stůl, počítač) jsou potřeba další statky, které slouží k produkci těchto finálních statků. Nazývají se kapitálové statky. K produkci chleba (finální statek uspokojující potřebu hladu) je třeba např. pec – pec je příklad kapitálového statku. K výstavbě obytného domu (finální statek uspokojující potřebu bydlení) je třeba jeřáb – jeřáb je příklad kapitálového statku. Hranice mezi finálním a kapitálovým statkem je rovněž neostrá a záleží na situaci. Například auto – pokud si jej koupí konečný spotřebitel, je to finální statek (uspokojuje jeho potřebu cestovat). Pokud jej používá firma – např. s ním rozváží pizzu, je to kapitálový statek (slouží k dopravě finálního statku). Platí samozřejmě, že i k produkci kapitálových statků jsou potřeba další kapitálové statky – např. k tomu, aby někdo vyrobil jeřáb, potřebuje spoustu jiných kapitálových statků. Ekonomická teorie se v minulosti snažila řadit statky do různých řádů, podle toho, jak daleko jsou od konečné spotřeby – finální statek by byl přímo spotřebováván, jeřáb o řád vzdálený, statek sloužící k výrobě jeřábu o dva řády vzdálený, apod. Dané členění však není nutné, navíc postavení statku v řadě se může měnit. Co je však podstatné: jedna z našich voleb spočívá v rozhodování, zda zdroje použijeme k produkci finálních statků a tedy k relativně bezprostřednímu uspokojení našich potřeb, nebo k produkci kapitálových statků a tedy k uspokojení budoucích (vzdálenějších) potřeb. Právě proto, že finální i kapitálové statky uspokojují naše potřeby, jsou pro nás tyto statky užitečné, či jinak přinášejí nám nějaký užitek. Potřeby jsou subjektivní. Čeština to hezky vyjadřuje úslovím „někdo má rád holky, jiný vdolky.“ Základní potřeby naprosté většiny osob jsou sice velmi podobné, přesto se v detailech potřeby jednotlivých osob budou lišit. Potřeba jídla může být uspokojena tak, že jíme lívance nebo kuře. Potřeba bydlení může být uspokojena tak, že bydlíme v rodinném domě na venkově nebo naopak v bytě uprostřed města. Každý preferuje něco jiného. Různí lidé mají různé potřeby. Z toho, že potřeb jsou subjektivní, plyne, že i užitek je subjektivní. Pokud někomu chutná kuře, přisuzuje mu velkou užitečnost. Pokud někdo kuře nemá rád, je pro něj málo užitečné. Ekonomie nehodnotí lidské potřeby. Chápe je právě jako subjektivní, a zdůrazňuje, že do jednotlivých osob nevidíme a nejsme tudíž oprávněni tyto potřeby hodnotit. Daný nehodnotící přístup je předností i nedostatkem ekonomie. Umožňuje se vyhnout nekonečným sporům o to, co je správné, lepší apod. Tyto spory ve většině případů z povahy věci nelze rozhodnout, protože různí lidé mají různé pohledy. Nedostatkem daného přístupu je, že uspokojování některých potřeb v podobě spotřeby určitých statků může mít negativní důsledky jak pro člověka, který dané statky spotřebovává, tak pro jeho

Všimněte si, že slovo goods má v angličtině jasnou souvislost se slovem „good“, tedy dobrý. Angličtina tak de facto říká, že statky jsou dobré, že jsou pro nás nějak užitečné. 2

8

okolí, respektive celou společnost. Typickým příkladem je spotřeba cigaret, drog apod. Uveďme ale zároveň, že ekonomie si negativní důsledky spotřeby některých statků (tzv. negativní externality) uvědomuje, takže zpravidla nic nenamítá proti omezení této spotřeby např. v podobě vyššího zdanění, zákazů apod. Diskuse se však určitě povede o způsobu dané regulace 3. 6. Nejen různí lidé mohou stejnou jednotku statku hodnotit různě – je tedy pro různé lidi různě užitečná. Dokonce tentýž člověk může určitý statek v různých situacích a v různém čase hodnotit různě – v různých situacích a v různých časech bude pro stejného konkrétního člověka tento statek různě užitečný. Názorný, byť poněkud extrémní, je příklad sklenice vody. Na poušti může být daná sklenice pro člověka nesmírně užitečná a bude za ni ochoten zaplatit (dát) téměř cokoliv, v normálních podmínkách dostatku vody bude užitek této sklenice zpravidla spíše malý. Důležité si je uvědomit, že, pokud nějaký člověk jednal určitým způsobem v určitém čase a prostoru (např. si v pondělí koupil noviny), neznamená to, že v jiném čase nebo v jiném prostoru bude jednat stejně. Mohly se změnit jeho potřeby, přičemž tato změna mohla být způsobena právě změnou v čase či v prostoru. 7. K produkci finálních i kapitálových statků potřebujeme nejrůznější zdroje neboli vstupy, např. lidskou práci, půdu, suroviny. Některé vstupy se použijí jednorázově, jiné lze používat opakovaně. Ty opakované se nazývají výrobní faktory a člení se na práci, kapitálové statky (viz bod 3) a půdu. Všechny vstupy, bez ohledu na to, zda jsou využívány jednorázově nebo opakovaně, jsou vzácné. Množství využitelné půdy na Zemi je omezené. Množství osob, které jsou schopné pracovat, je omezené. Vzácný je samozřejmě i náš lidský čas – jsme smrtelné bytosti, nemáme neomezené množství času, a v každém časovém okamžiku můžeme dělat něco jiného než to, co právě děláme. Vzácnost je tedy důsledkem omezeného množství. Pokud by nějakého zdroje bylo pro všechny lidi neomezené množství (v praxi postačí „hodně velké množství“ schopné uspokojit potřeby, které lidé mají), lze zdroj označit za nevzácný. Pokud jsou z důvodu své omezenosti vstupy vzácné, platí, že je omezené a tudíž i vzácné množství vyprodukovaných kapitálových a finálních statků. Před lidmi stojí potom problém, jak vzácné zdroje využít tak, aby z nich uspokojili co nejvíce potřeb. Protože potřeby uspokojujeme pomocí statků, v praxi musíme řešit otázku, na produkci kterého statku určitý zdroj použijeme. Konkrétně: má se půda použít k pěstování obilí nebo k výstavbě domu? Nestačí ale jen tato otázka. Pro většinu statků platí, že je lze produkovat různými způsoby, čili i zdroje nutné k produkci mohou být využity různě. Musíme proto řešit otázku, jak konkrétně zdroj použijeme? Neboli, jakým způsobem budeme produkovat? Opět konkrétně: daný prostor půdy může být použit tak, že se na něm postaví rodinný dům pro maximálně 5člennou rodinu nebo mnohopatrový činžovní dům. Ještě jeden příklad: máme příkop kopat bagrem nebo jej mají kopat ručně dělníci? Volba konkrétního způsobu produkce by opět měla být taková, aby se daným způsobem vyprodukovalo co nejvíce statků za vynaložení co nejméně zdrojů, jinak řečeno – aby činnost byla efektivní. 8. Pokud jsou potom vzácné statky, které uspokojují naše potřeby, musíme se dále rozhodnut, kdo bude tyto statky spotřebovávat. Pro většinu statků platí, že jejich spotřeba je rivalitní – pokud jej spotřebovává jeden člověk (nebo velmi malé množství osob), už tento statek nemůže spotřebovat nikdo další. Ekonomie danou situaci vysvětluje na 3

Problematice regulace se věnujeme v jiných textech, např. v textu Ekonomie 2 základní kurz.

9

příkladu koláče: pokud nějaký koláč sní třeba Karel, už jej nemůže sníst nikdo jiný. Případně u dalšího statku: pokud nějakým autem jezdí rodina Novákova, už s ním nemohou jezdit Vondráčkovi. Obecně je tedy třeba najít nějaký mechanismus, prostřednictvím kterého se rozhodne, kdo konkrétně bude jednotlivé statky spotřebovávat. Ekonomická teorie potom popisuje jednotlivé mechanismy. Z předcházejícího textu plyne, že ekonomie jako věda hledá odpovědi na spoustu důležitých otázek, jež se týkají lidského jednání. Z předcházejícího výkladu plyne, že k nejdůležitějším otázkám patří: 1. Co se bude produkovat? Které statky budou produkovány a v jakém množství? 2. Jakým způsobem budou tyto statky produkovány a kdo je bude produkovat? 3. Kdo bude vyprodukované statky spotřebovávat? Konkrétní řešení daných otázek závisí na společenském systému. Kupř. v systému centrálně plánované ekonomiky bude existovat nějaká autorita, která bude určovat, jaké statky budou produkovány a v jakém množství, kdo a jak bude tyto statky produkovat, i to, kdo bude dané statky spotřebovávat. Tento systém centrálně plánované ekonomiky existoval v bývalém Československu v letech 1948–1989. Jakým způsobem jsou řešeny dané otázky v soudobém systému tržní, kapitalistické ekonomiky, bude rozebráno v kapitole 7. Každý člověk má řadu potřeb. Ty jsou vázány k jeho osobě, a tudíž jsou subjektivní. Množství potřeb je v zásadě neomezené. K uspokojování většiny potřeb je nutno vyprodukovat statky. Zdroje sloužící k produkci statků jsou omezené a tudíž vzácné. Je třeba se tedy rozhodnout, k produkci kterého statku budou zdroje použity, i jakým způsobem budou zdroje použity. Zdroje, které lze k produkci používat opakovaně, se nazývají výrobní faktory. Člení se na práci, kapitálové statky (kapitál) a půdu. Pokud jsou omezené a tudíž vzácné zdroje, musí být omezeno a tudíž vzácné i množství vyprodukovaných statků. Dále se musíme rozhodnout, kdo bude vyprodukované statky spotřebovávat. Kapitálové statky jsou statky sloužící k produkci dalších statků. Musíme se tudíž rozhodovat, zda zdroje použijeme k produkci finálních statků (přímo uspokojující naše potřeby) nebo kapitálových statků. Pokud člověk jedná určitým způsobem, tak podle ekonomie se dotyčný v okamžiku domnívá, že užitky z daného jednání jsou pro něj větší než náklady spojené s tímto jednáním. Ekonomie připouští, že se daná osoba může mýlit. Ekonomie však nepředpokládá, že vědomě někdo jedná tak, aby náklady spojené s jednáním byly vyšší než užitky z tohoto jednání.

1.3 Princip nákladů obětované příležitosti a subjektivita veškerých nákladů V minulé podkapitole bylo řečeno, že lidé mají užitek z uspokojování potřeb. Potřeby uspokojujeme pomocí statků, s jejichž výrobou jsou však spjaty vždy nějaké náklady – statek tak má svoji cenu. V reálném životě lidé vždy narážejí na alternativy, na alternativní výdaje. Produkce jednoho statku znamená, že zdroje použité pro výrobu tohoto statku již nelze použít pro 10

produkci něčeho jiného, tedy jiný statek nebude vyroben. Mám-li milion a koupím si za něj garsonku, nemůžu už onen milion použít na cestu kolem světa. Mám-li hodinu času a využiji ji ke studiu ekonomie, nemůžu už onu hodinu času využít k návštěvě pivnice. Ve všech těchto případech něco obětujeme, o něco přicházíme. Daná oběť má pro nás povahu nějaké ztráty, tedy nějakých nákladů. Pokud produkujeme statek X, lze vyjádřit oběť (ztrátu) čili náklad v podobě užitku (příjmu) z jiného, nevyprodukovaného statku. Pokud věnuji hodinu svého času dobrovolné pomoci v neziskové organizaci, mým nákladem může být to, že jsem onu hodinu nemohl věnovat ježdění na kole. Pokud ovšem dobrý pocit z hodinové pomoci převáží dobrý pocit z hodinového ježdění na kole, bylo mé rozhodnutí z ekonomického pohledu výhodné. Technicky řečeno, pokud používáme zdroje jistým způsobem, lze vyjádřit oběť (ztrátu) čili náklad v podobě toho, o co přicházíme, kdybychom je využili jinak. Pokud osoba A spotřebuje daný statek (za předpokladu, že je rivalitní), nemůže tento statek spotřebovat někdo jiný. Když zaberu poslední místo v autobuse já, člověk za mnou se už do autobusu nedostane. Pokud daný statek spotřebuje osoba A, je obětí (ztrátou) čili nákladem užitek jiné osoby, respektive příjem, který od této jiné osoby mohl být získán. Aby provedl optimální ekonomickou volbu, musí proto racionální člověk vždy spočítat nejen budoucí náklady, které souvisí s volbou, pro kterou se rozhodl, ale i náklady z nevyužité možnosti. Tuto skutečnost vyjadřujeme tzv. principem nákladů obětované příležitosti (anglicky opportunity cost). Tento princip říká, že užitek (cena) z toho, co získáváme, musí být větší než užitek (cena) z toho nejlepšího, čeho se vzdáváme. Když se rozhoduju, za co utratím poslední stovku, hledám něco, z čeho budu mít větší užitek než z čehokoli jiného. Krabice zmrzliny? Pivo? Z čeho budu mít já osobně v konkrétním čase, místě a situaci (užitky a potřeby jsou subjektivní a závislé na situaci!) největší užitek? Obecně řečeno: náklady obětované příležitosti jsou obecně rovny užitku z nejlepší alternativy, kterou nemůžeme realizovat, protože jsme se rozhodli pro alternativu, kterou realizujeme. Máme-li v konkrétní situaci na výběr z různých možností, jak se zachovat, pátráme po té variantě, která nám přinese největší užitek. Nesmíme však zapomenout prozkoumat bezprostřední náklady, které se ke každé variantě váží. Má zemědělec pěstovat pšenici, nebo kukuřici? Nestačí zjistit si výkupní ceny pšenice a kukuřice, je ještě nutno zjistit, jak drahé je pěstování pšenice a jak drahé je pěstování kukuřice – např. porovnat ceny hnojiv, spotřebu vody nebo pracnost péče o rostliny, atd. Může se lehce stát, že zjistíme, že výkupní ceny kukuřice jsou vyšší než pšenice. Podle cen a příjmů by se vyplatilo tedy pěstovat kukuřici, ale kukuřice může třeba potřebovat mnohonásobně dražší hnojivo. V takovém případě musíme odečíst od užitku či příjmu z jednotlivých alternativ náklady bezprostředně spojené s realizací dané alternativy a porovnávat užitky snížené o tyto bezprostřední náklady. Nákladem obětované příležitosti je potom takto snížený užitek z nerealizované alternativy. Porovnáváme tedy zisk z kukuřice mínus náklady na kukuřici a zisk z pšenice mínus náklady na pšenici. Chci vybrat tu variantu, která mi po odečtení nákladů přinese nejvyšší zisk ze všech alternativ. Jen v takovém případě nebudou náklady obětované příležitosti převyšovat užitek z varianty, kterou jsem zvolil. V některých případech mají jednotlivé alternativy stejné bezprostřední náklady. Pokud se třeba zemědělec rozhoduje, zda pěstovat pšenici pro vlastní potřebu nebo pro prodej, platí, že bezprostřední náklady spojené s pěstováním pšenice budou stejné. V takovém případě stačí 11

porovnávat příjmy (užitky) z jednotlivých variant. Zemědělec se ptá: „Budu mít větší užitek, když pšenici prodám, nebo když ji sám spotřebuji? “ Pokud se rozhodne pšenici prodávat, jeho nákladem obětované příležitosti bude, že už ji nemůžu sám spotřebovat. Užitek z osobní spotřeby pšenice by tedy neměl převýšit užitek z prodeje pšenice, má-li být zemědělcovo rozhodnutí pšenici prodávat ekonomické. Obdobně: pokud firma s daným množstvím lidí, kapitálových statků, prostor (půdy) a materiálu je schopna produkovat, jak housle, tak klavíry, stačí porovnávat pouze příjmy z výroby houslí a příjmy z výroby klavírů. Nákladem obětované příležitosti je zde příjem z nerealizované varianty. Pozorný čtenář si jistě všiml, že mezi příjmem a užitkem děláme rovnítko. Přesněji bychom měli hovořit o užitku z příjmu (např., jaký užitek má zemědělec, pokud prodá kukuřici). V praxi to ale není nutno, příjem a užitek dokážeme bezprostředně porovnávat. Přitom jsme schopni složitého porovnávání kombinace příjmů a užitků. Nákladem obětované příležitosti je užitek (příjem) z nejlepší nerealizované varianty, kterou nelze realizovat právě proto, že realizujeme variantu, kterou právě realizujeme. Příjem a užitek z každé varianty se skládá z řady faktorů. Hodnocení těchto faktorů je vždy subjektivní, a tudíž subjektivní je i užitek z každé varianty. Lidé jsou přitom schopni porovnávat příjmy a užitky. Užitky různých lidí z různých možností jsou subjektivní (máte radši kuřata, nebo koláče?), tudíž i náklady obětované příležitosti jsou subjektivní. Nerealizované varianty a tudíž i užitky (příjmy z nich), tedy náklady obětované příležitosti závisí na konkrétní osobě, jejich schopnostech a dalších faktorech. Náklady obětované příležitosti jsou nutně subjektivní – každý z nás má odlišné náklady obětované příležitosti. Jak je to potom s náklady, které se bezprostředně váží k jednotlivým alternativám? Například náklady na materiál, mzdy, kapitálové statky, apod. Pokud se nad jejich povahou zamyslíme, musíme dospět k závěru, že i ony jsou subjektivní, protože závisí na nákladech obětované příležitosti jiných osob. Pokud jsou subjektivní náklady obětované příležitosti (viz výše), musí být subjektivní i bezprostřední náklady, které na nich závisí. Bezprostřední náklady spojené s realizací určité varianty jsou vidět – vynakládáme je ve prospěch jiných subjektů. Ekonomická teorie je proto nazývá explicitními náklady. Náklady obětované příležitosti vidět nejsou, ale existují a musíme s nimi počítat – ekonomická teorie proto nazývá náklady obětované příležitosti jako implicitní náklady. Název vyjadřuje výše uvedené - skutečnost, že se jedná o skryté náklady, že se vztahují k užitku (příjmu) z naší nejlepší obětované příležitosti, kterou v důsledku toho, co děláme, již nemůžeme realizovat. Tyto obětované příležitosti a užitky (příjmy) z nich plynoucí vskutku vidět nejsou. Z textu dále plyne, že výše explicitních nákladů závisí na nákladech obětované příležitosti jiných lidí. Souhrnně lze o našem životě říci, že žijeme ve světě nákladů obětované příležitosti. S náklady obětované příležitosti se setkává každý člověk po celý svůj život. Jak už jsme konstatova li v kapitole 1.1, pokud právě čtete tento text, tak vaším nákladem obětované příležitosti je užitek (příjem) z nejlepší varianty, kterou byste mohli dělat místo této četby. Náklady obětované příležitosti (jejich výše) jsou subjektivní. Stejně subjektivní jsou i náklady, které bezprostředně souvisí s realizací dané varianty (např. 12

mzdy, náklady na materiál). Výše těchto nákladů závisí na nákladech obětované příležitosti těch, kteří tyto náklady zabezpečují (dodavatelé, apod.). Explicitní náklady jsou náklady, které vynakládáme ve prospěch jiných subjektů. Jsou vidět. Výše těchto explicitních nákladů je dána náklady obětované příležitosti. Implicitní náklady je jiný název pro náklady obětované příležitosti, a to právě proto, že vidět nejsou.

1.4 Statická, dynamická a paretovská efektivnost Pokud jsou zdroje k uspokojování potřeb vzácné a naše potřeby neomezené, měli bychom zdroje využívat tak, aby z nich šlo uspokojit, co nejvíce potřeb. Prakticky, pokud lze z jednoho hektaru vypěstovat 100 tun pšenice, měli bychom usilovat, abychom vskutku 100 tun vypěstovali4. Snaha získat z daných, nám dostupných zdrojů, co největší výstup, je podstatou principu efektivnosti. Efektivnost (anglicky efficiency) lze definovat jako poměr mezi výstupem (to, co je ze zdrojů vyprodukováno) a vstupem (zdrojem), přičemž naším cílem je, aby tento poměr byl co největší. Maximalizujeme-li efektivnost, neexistuje žádná jiná varianta, z níž bychom měli ještě větší užitek než z té, kterou jsme zvolili. Náklady obětované příležitosti jsou pak menší než užitek, plynoucí z námi zvolené varianty. V předcházející odstavci jsou důležitá slova „z daných, nám dostupných zdrojů“. V každém okamžiku můžeme využít pouze omezené množství zdrojů, přičemž mezi zdroje patř í nejen půda, materiál, kapitálové statky, práce, ale i znalosti, jak produkovat (know-how) jaké ostatní mají potřeby a tedy, co produkovat (informace o trhu), apod. Pokud tyto dané, dostupné zdroje využíváme na maximum, tak se chováme efektivně, nicméně je to statická efektivnost – efektivnost pracující s danými zdroji. Vedle této statické efektivnosti existuje druhý typ efektivnosti, tzv. dynamická efektiv nost, kdy se snažíme objevit nové zdroje, včetně informací, co a jakým způsobem produkovat. V takovém případě jsme kreativní, něco nového objevujeme, respektive se o to snažíme. Činíme tak proto, že díky tomuto objevování jsme schopni uspokojovat nové potřeby, dokonce při tomto objevování nové potřeby vytváříme – tyto potřeby si lidé uvědomí, že je mají (mohli by mít) až s příslušným objevem. Dynamická efektivnost spočívá potom právě v objevování nových potřeb, hledání nových zdrojů, využívání existujícíc h zdrojů jinými způsoby, apod. Je projevem naší schopnosti rozpoznávat nové příležitosti, generovat nové informace, které jsme před tím nevlastnili (např. informace o existenci rozhlasových a televizních vln, respektive informace o potřebě posílat sms zprávy). Statická efektivnost je konečná – s danými zdroji a danými technologiemi lze vyrobit jen určitý maximální počet statků a tedy uspokojit určitý maximální počet potřeb. Dynamická efektivnost je nekonečná. Vždy existují nové příležitosti, možnosti. Možná o nich nyní nevíme, Neřešíme pro jednoduchost situaci, že, pokud zdroj maximálně využíváme v jednom okamžiku, v jiném okamžiku nám vynese méně. Prakticky, pokud v jednom kalendářním roce vypěstujeme z hektaru 100 tun pšenice, dojde k tomu, že v důsledku velkého využití půdy v následujícím roce získáme jen 50 tun. Když v jednom roce vypěstujeme pouze 80 tun pšenice, budeme schopni v následujícím roce rovněž vypěstovat 80 tun. Potom, chceme-li pšenici pěstovat dlouhodobě, je lepší se spokojit jen s ročním výnosem 80 tun. 4

13

můžeme je ale objevovat. Při tomto objevování samozřejmě děláme chyby – některé možnosti nerozpoznáme, jiné špatně odhadneme (např. se domníváme, že po nějakém novém statku bude poptávka a ona nebude). Dynamická efektivnost narušuje statickou efektivnost – naše objevy vedou k tomu, že zdroje lze použít jinými způsoby, k jiným účelům. Zároveň platí, že statická efektivnost je výsledkem dynamické efektivnosti. To, že nějaký zdroj (vstup) využíváme maximálně je důsledkem našeho objevu, kolik a co z daného zdroje můžeme získat. Příkladem budiž obavy z vyčerpání zásob ropy – již mnohokrát byly vysloveny předpovědi, že v nejbližších deseti, dvaceti, padesáti letech budou zásoby vyčerpány, i kdybychom prováděli těžbu a využívání s největší možnou (v té době známou a statickou, neměnnou) efektivností. Zatím se to však nestalo. Rozvoj poznání nám totiž umožňuje se nespokojovat se statickou efektivností, ale díky novým poznatkům ji dynamicky zvyšovat. Zatímco na základě statické efektivnosti lze vývoj stavu ropných zásob odhadnout, uvažujeme-li dynamickou efektivnost, předpovědi se stávají značně mlhavějšími. Statická efektivnost spočívá v maximálním využití daných zdrojů (včetně technologií, informací, znalostí, atd.) v produkci maximálního výstupu a uspokojování co největšího množství známých potřeb. Dynamická efektivnost spočívá v objevování nových potřeb, nových zdrojů (včetně technologií, informací, znalostí, atd.). Dynamická efektivnost narušuje statickou efektivnost. Zároveň je právě existující statická efektivnost výsledkem dynamické efektivnosti. Většinou se pojem efektivnost používá pouze v statickém smyslu. Na dynamický aspekt efektivnosti se zapomíná. V tomto textu dynamický aspekt vědomě zdůrazňujeme. Je projevem lidského umu, snažení, zkoumání, výzkumu, vývoje a dalších forem lidského jednání vede k inovacím, k objevování nového. Inovace lze definovat jako záměnu starého (dosavadního) za nové, lepší. Inovace buď šetří náklady, nebo zvyšuje užitek (nebo obojí). Inovovat lze prakticky všechno, co spadá do oblasti ekonomie: Zdroje či suroviny, které používáme jako vstupy, technologie, výrobky, organizaci výroby, způsoby uplatnění výrobků na trhu, naše schopnosti, způsoby nabývání našich schopností, místo, kde provozujeme ekonomickou činnost apod. Inovace rovněž rozlišujeme podle toho, jak zásadní charakter mají. Jsou inovace převratné, které mění celý svět výroby a spotřeby (parní stroj, elektřina, počítače). Jsou inovace, které mají podobu drobných zlepšení. Typickým příkladem inovace je právě objev nového produktu (nový model auta, nový spořicí účet, vylepšený tvar křídel letadla). K dalším příkladům může patřit objev nového technologického postupu, to, že stávající produkt bude schopen uspokojit více potřeb apod. Chceme-li ocenit efekt inovace, zjišťujeme, jak spoří náklady na jednotku užitku, nebo jak zvyšuje užitek při vynaložení srovnatelných nákladů. Připomeneme-li si, co jsme v předcházející části říkali o efektivnosti, vidíme, že inovace jsou základním způsobem jejího zvyšování. Statická efektivnost je neměnná, s inovacemi nepočítá. Statická efektivnost je omezená, má maximum. V dynamické efektivnosti jsou inovace zahrnuty, proto je dynamická efektivnost neomezená, může stále růst. Nebo jinak: chceš-li zvýšit efektivnost (a obstát v konkurenci), inovuj. Má smysl zdůraznit, že podnikatelé, tedy osoby, které produkují statky, jsou svým způsobem inovátory. Jsou to totiž právě podnikatelé, kteří přicházejí na trh s novými produkty, případně s lepšími vlastnostmi starých produktů. Jsou to podnikatelé, kteří hledají nové, levnější nebo jinak 14

výhodnější technologické postupy, levnější nebo jinak výhodnější zdroje pro produkci statků. Podnikatelé při tomto hledání nemusí nutně uspět. Mohou se mýlit – dopředu třeba nevědí, zda bude po novém produktu poptávka. Pokud se zmýlí, tak zbytečně vynaloží náklady a ocitnou se ve ztrátě. Budou-li naopak úspěšní, tak bude po jejich produktech poptávka, budou tedy dosahovat vysokých příjmů a zisků. Většinou při tom platí, že osob, které přijdou s nějakým úspěšným objevem, není v daném časovém okamžiku mnoho. Potom mají inovátoři de facto postavení monopolu – jsou jedinými (nebo několika málo) producenty, kteří dané vysoké zisky realizují. Tyto vysoké zisky vyvolají zájem dalších podnikatelů. Pokud mohou inovaci též uskutečnit (ekonomicky řečeno, mohou vstoupit do odvětví), tak se tyto vysoké monopolní zisky vypaří. Opět je zaručí až další inovace. Proto jsme v předcházejícím odstavci uvedli, že v konkurenčním zápolení vyhrává ten, kdo (neustále) inovuje. Inovace lze definovat jako záměnu starého (dosavadního) za nové, lepší. Inovace buď šetří náklady, nebo zvyšuje užitek (případně může mít kombinované důsledky). Inovace je projevem snahy o dosažení dynamické efektivnosti. Podnikatelé jsou inovátory. Hledají statky, které uspokojí nové potřeby, nové způsoby uspokojování dosavadních potřeb, apod. Při tomto hledání mohou být úspěšní i neúspěšní. Ve snaze o dosažení statické efektivnosti vzniká zajímavý problém. Vždy, když jsou v ekonomickém systému alespoň dva subjekty, může si jeden polepšit na úkor druhého. Typickým příkladem situace, kdy si jeden člověk polepší a druhý pohorší, je situace, kdy osoba A sní osobě B její oběd. Dané jednání je pro osobu A efektivní – z obědu má užitek, kromě svého času ale na něj nevynaložil žádné zdroje. Jsou ovšem možná i taková zlepšení, když se situace nikoho z účastníků nezhorší, nikomu se užitek nezmenší, nikdo neutrpí žádnou újmu. V tom případě hovoříme o paretovských zlepšeních (podle italského ekonoma Vilfreda Pareta). Například manželka přerovnává knihovnu (což nepovažuje za důležité) a manžel zalévá květiny (které ho nezajímají). Ani jednoho z nich jeho činnost nebaví. Pokud se vymění, manžel bude přerovnávat knihovnu (kteroužto činnost považuje za velmi zábavnou) a manželka zalévat květiny (které má ráda), užitek obou se zvýší. To je paretovské zlepšení. Paretovskou efektivnost (paretovské optimum) lze potom definovat jako stav, kdy už nelze zvýšit užitek jednoho subjektu jinak, než snížením užitku jiného subjektu. Reálné ekonomické situace nejsou zpravidla paretooptimální. Ekonomie z tohoto hlediska: -

Hledá příčiny toho, proč nejsou tyto situace paretooptimální. Hledá možnosti tzv. paretovských zlepšení, tj. ta kových zlepšení, při kterých se zvyšuje užitek (alespoň některých) ekonomických subjektů, aniž by se snížil užitek kteréhokoli jiného subjektu.

Většina změn na trhu nemá charakter paretovských zlepšení. Předpokládejme, že osoba A objeví nový výrobek, který začne být vysoce poptáván, a v důsledku tohoto objevu a jím vyvolané poptávky, se sníží poptávané množství u výrobků osoby B. V takovém případě si osoba A nepochybně polepší, osoba B si však pohorší. Zároveň si polepší zákazníci osoby A. Pokud použijeme hodnotové hledisko, můžeme říci, že by bylo nespravedlivé, respektive nesprávné, zakazovat osobě A, aby daný objev učinila, jen proto, že její objev vede ke zhoršení situace osoby B. Většina lidí by rovněž patrně souhlasila s názorem, že nebude ani správné nutit osobu 15

A, aby osobě B platila nějakou kompenzaci. Obecně řečeno, snaha o dosažení dynamické efektivnosti (inovace) vede k tomu, že změny nebývají peratovsky efektivní. Právě proto, že se svět neustále vyvíjí, že se mění lidské preference a potřeby, neustále dochází k situacím, že si někdo polepší – dokáže zareagovat na tyto měnící se preference a potřeby, respektive dokáže objevit zatím neznámé lidské potřeby Ten, kdo takto reagovat nedokáže, si pohorší. Nejlepším způsobem, jak reagovat na neparetovské změny, je podporovat schopnost člověka inovovat a přizpůsobovat se inovacím. Přes zde uvedené je koncept paretovské efektivnosti a paretovského zlepšení užitečný – upozorňuje na to, že efektivnosti lze dosahovat různými způsoby. Pokud chceme jít cestou paretovských zlepšení, nesmíme např. „bohatým brát a chudým dávat“. Pro názornost by bylo možné říci, že při hledání paretovských zlepšení musíme „zakázat Jánošíka 5“. Dodejme, že ekonomická teorie používá ještě jednu definici pro paretovké optimum (efektivnost) a paretovské zlepšení. V tomto přístupu je ekonomický systém ve stavu paretovského optima (paretovské efektivnosti) tehdy, pokud nelze zvýšit produkci jednoho statku jinak, než za cenu snížení produkce jiného statku. K paretovskému zlepšení potom dochází tehdy, lze-li zvýšit produkci jednoho statku, aniž by se snížila produkce jiného statku. Když se nad oběma přístupy k paretovkské efektivnosti zamyslíme (nelze zvýšit užitek jednoho spotřebitele, aniž by se snížil užitek druhého spotřebitele, respektive nelze zvýšit produkci jednoho statku, aniž by se snížila produkce druhého statku), zjistíme, že, pokud klesá produkce jednoho statku, aniž by se zvýšila produkce jiného statku, musí nějakému spotřebiteli klesat užitek. Tento spotřebitel v důsledku poklesu produkce jednoho statku a nezvýšení produkce jiného statku nemůže substituovat statek, jehož produkce klesá a který tedy nemůže spotřebovávat. Ekonomický systém je ve stavu paretovského optima (paretovské efektivnosti) tehdy a právě tehdy, pokud nelze zvýšit užitek kohokoli, aniž by se snížil užitek kohokoli jiného. Paretovské zlepšení je potom takové zlepšení, kdy si alespoň někteří účastníci polepší – zvýší svůj užitek, aniž by se jiným účastníkům užitek snížil. Může dokonce nastat situace, že si všichni účastníci užitek zvýší a nikdo nesníží. Alternativní definice paretovského optima (paretovské efektivnosti) říká, že ekonomický systém ve stavu paretovského optima (paretovské efektivnosti) tehdy, pokud nelze zvýšit produkci jednoho statku jinak, než za cenu snížení produkce jiného statku. K paretovskému zlepšení zde dochází tehdy, lze-li zvýšit produkci jednoho statku, aniž by se snížila produkce jiného statku. V tržní praxi je dosažení paretovské efektivnosti nebo paretovského zlepšení nemožné. U mnoha lidských aktivit dochází k tomu, že si někdo polepší, jiný však pohorší. Podívejme se na jeden aktuální příklad inovace, která zhoršuje něčí postavení, přičemž ten, jehož postavení se zhoršuje, s tímto zhoršením není spokojen. Jedná se o situaci, kdy někdo usiluje o zvýšení dynamické efektivnosti, přičemž v důsledku tohoto úsilí se postavení jiných zhoršuje.

5

Juraj Jánošík (1688 – 1713), byl slovenský zbojník, který dle pověstí bohatým bral a chudým dával.

16

1.5 Mezní (přírůstkové) veličiny Při zkoumání ekonomické reality hrají důležitou roli veličiny, které popisují změny, tj. přírůstky celkových veličin. Nazývají se mezními (přírůstkovými) veličinami. Slůvko mezní lze tedy přeložit jako přírůstkový. Mezní veličina přitom říká, o kolik se změní celková veličina, pokud vstup (tedy to, na čem celková veličina závisí) vzroste o jednotku nebo určitý počet jednotek. Příkladem mezní veličiny je mezní výstup, který popisuje nikoli celkový výstup, ale změnu celkového výstupu, tj. o kolik se změní výstup, přidáme-li na vstupu další jednotku (případně určitý počet jednotek). Lidé myslí v mezních veličinách. Ptají se třeba: O kolik víc stromků zasází moje firma, když najmu dalších pět zaměstnanců? O kolik se sníží množství plevele, když rozpráším na pole o tři kilogramy herbicidu víc? O kolik se zvýší můj počet bodů ze zápočtového testu, když se budu učit ještě dva dny? Nezajímá mě celkové množství zasázených stromků, rostoucího plevele nebo získaných bodů. Zajímá mě, jak se množství stromků, plevele a bodů změní, když přidám pět pracovníků, tři kila herbicidu nebo dva dny učení. Mezní výstup nám tedy vyjadřuje přírůstek celkového výstupu. Pokud výstup vyjadřujeme v kusech nebo v podobných jednotkách (tunách obilí, litrech mléka apod.), hovoříme vskutku o celkovém výstupu a mezním výstupu, respektive celkovém produktu a mezním produktu – slova výstup a produkt chápeme jako synonyma. Pokud výstup vyjadřujeme v peněžních jednotkách, hovoříme spíše o výnosech (příjmech). Slova výstup a výnos (příjem) také můžeme chápat jako synonyma. Obecně lze v mezních, tedy přírůstkových veličinách vyjádřit: -

mezní produkt: o kolik se zvětší celkový produkt, přidáme-li na vstupu (u výrobních faktorů) další jednotku (případně určitý počet jednotek); mezní užitek: o kolik se zvětší celkový užitek, pokud zvýšíme spotřebu statku o další jednotku (případně určitý počet jednotek); mezní náklady: o kolik se zvětší celkové náklady, pokud zvýšíme produkci o další jednotku (případně určitý počet jednotek); mezní příjmy: o kolik se zvětší celkové příjmy, pokud zvýšíme produkci o další jednotku (případně určitý počet jednotek).

Ekonomie uvažuje v mezních veličinách. Říká: porovnávejme přírůstek příjmu (užitku) určité varianty, tedy mezní příjem, respektive mezní užitek, s přírůstkem nákladů, tedy mezními náklady, které jsou s touto variantou spojeny. Pokud je přírůstek příjmů či užitku (mezní příjmy nebo mezní užitek) vyšší než přírůstek nákladů (mezní náklady), vyplat í se danou variantu realizovat. Jinými slovy: nějakou variantu se vyplatí realizovat, pokud mezní příjem (užitek) z této varianty je větší nebo roven mezním nákladům spojených s danou variantou. Nemá smysl porovnávat třeba průměrné veličiny, které udávají velikost příjmu, užitku, nákladů apod. na jednu jednotku. Průměrný příjem tak např. říká, jak veliký příjem připadá na jednotku produkce. Průměrné náklady udávají náklady na jednotku produkce. Průměrné veličiny totiž neříkají to nejdůležitější – kolik stojí a co vynese dodatečná jednotka produkce.

17

Mezní veličina vyjadřuje změnu (přírůstek) celkové veličiny, pokud se změní to, na čem celková veličina závisí. K mezním veličinám patří mezní produkt, mezní užitek, mezní příjem a mezní náklady. Lidé uvažují v mezních veličinách. Porovnávají mezní užitek nebo mezní příjem z dodatečné jednotky (dodatečnou jednotkou může být i první jednotka) s mezními náklady spojené se získáním této dodatečné jednotky. Pokud je mezní příjem (užitek) vyšší nebo alespoň roven mezním nákladům, dodatečná jednotka se vyplatí.

1.6 Zákon klesajících mezních výnosů a zákon klesajícího mezního užitku Když už známe pojem mezní veličina, můžeme si položit otázku, jak se mezní veličiny vyvíjejí v čase. Pokud vím, že přidáním dalšího dne studia (řekněme jedenáctého) se zvýší můj počet bodů u zápočtového testu o pět, bude to platit i pro další, dvanáctý, den? A pro třináctý? A pro dvacátý? A pro stodvacátý? Bude můj počet bodů u zápočtového testu růst pořád stejně, s každým přidaným dnem studia o pět bodů, až do nekonečna, resp. maximálního limitu pro daný test? Bude můj mezní výnos (přírůstek bodů na dodatečně přidaný den studia) pořád stejný? . Intuitivně cítíme, že ne. Pro mezní veličiny totiž platí dva zákony, zákon klesajících mezních výnosů a zákon klesajících mezních užitků. První se nazývá zákon klesajících mezních výnosů a lze jej formulovat následovně: Při jakékoliv produkci platí, že pokud zvyšujeme pouze jeden ze vstupů, dříve nebo později (někdy hned od počátku, někdy až při velkých množstvích) se přírůstek produkce na jednotku dalšího vstupu (neboli mezní produkt) začne snižovat (někdy dokonce nemusí být tento přírůstek žádný, případně může být i záporný. Zákon klesajících mezních výnosů tedy jinými slovy říká, že při rozšiř ování produkce v podobě zvyšování jednoho vstupu bude mít přírůstek výstupu, tedy mezní výstup v případě fyzického vyjádření (kusy, tuny, litry apod.), respektive v peněžním ocenění mezní výnos, klesající charakter. Celkový výstup/výnos tak bude stoupat stále pomaleji. Přidám-li si ke svým deseti dnům studia na zápočtový test ještě jedenáctý, jistě zvýším celkový výstup v podobě počtu bodů v testu, třeba o oněch pět bodů. Přidám-li si další, dvanáctý den, možná opět získám dalších pět bodů navíc, ale s dalšími dny se bude můj mezní výstup snižovat – čím dokonaleji budu látku umět, tím méně a méně dodatečných bodů mi další čas strávený studiem přinese. Důvody, proč tomu tak je, jsou dvojího druhu: 1. Pokud budeme rozšiřovat produkci (tedy výstup nebo výnos) a zvětšovat množství vstupů, tak budeme racionálně z jednotek, jež máme k dispozici, nejprve používat ty nejvíce produktivní jednotky vstupu, tedy jednotky, které nám toho vyprodukují nejvíce. Pokud kupř. budeme v restauraci zvyšovat počet kuchařů, tak budeme nejprve používat (zaměstnávat) ty kuchaře, kteří nám uvaří nejvíce jídel (pochopitelně při zachování kvality jídla). Množství těchto vysoce produktivních jednotek je ale omezené, dříve nebo později tyto produktivní jednotky dojdou, a my budeme muset zaměstnat i jednotky, které tolik produktivní nejsou. Na místa kuchařů začneme najímat prodavače, stavební inženýry, lékaře, kadeřnice, přednášející ekonomie atd., přestože třeba vůbec neumí vařit. 18

Potom logicky přírůstek výstupu, tedy mezní výstup začne mít klesající charakter – dodatečná jednotka vstupu nevyprodukuje tolik jako předcházející dodatečná jednotka. 2. Pokud budeme rozšiřovat produkci a zvyšovat pouze jeden vstup, tak dříve nebo později narazíme na bariéry v podobě omezeného množství ostatních vstupů. Konkrétně: budemeli v restauraci zvětšovat pouze počet kuchařů a nikoliv sporáků, narazíme na bariéru v podobě počtu sporáků, prostoru apod. Kuchaři se v kuchyni začnou plést, narážet do sebe, vylévat na sebe vzájemně polévku, bojovat o sporáky atd., takže logicky dodatečný kuchař nevyprodukuje tolik jako předcházející. Přeplníme-li kuchyň kuchaři k prasknutí, možná to výrobu úplně zastaví. Obecně: dodatečná jednotka vstupu nevyprodukuje tolik jako předcházející dodatečná jednotka. Druhý zde zmíněný důvod lze odstranit tím, že zvětšujeme všechny druhy vstupů. Stále však zůstává první důvod. I pokud zvyšujeme počet jednotek u všech vstupů, dříve nebo později dojde k tomu, že dodatečné jednotky některého ze vstupů budou méně produktivní než předcházející jednotky. I když s dalšími a dalšími najímanými kuchaři zvětšujeme také plochu kuchyně a množství spotřebičů, časem vyčerpáme všechny dostupné kuchaře v okolí. Čili i v tomto případě bude mít přírůstek výstupu klesající charakter. Zákon klesajících mezních výnosů však začíná platit až s určitým zpožděním. Pokud zaměstnáváme jednoho kuchaře a ten umí uvařit pět jídel na hodinu, možná přijetím druhého kuchaře zvýšíme produkci ne na deset jídel za hodinu, ale na dvanáct – kuchaři si můžou vzájemně např. pomáhat, sdílet efektivní postupy atd. Časem se sice (při zaměstnání pátého, sedmého, devátého kuchaře) střetneme se zákonem klesajících mezních výstupů, ale ne hned od začátku. Proč tomu tak je? Důvod spočívá v tom, že ze začátku se projevují výhody dělby práce a specializace. Pokud se každý člověk specializuje na určitou činnost, tak on sám je produktivnější a celková produkce je tedy vyšší než v případě nespecializace. Při zapojení více jednotek se uplatňuje i tzv. synergický efekt, který říká, že více jednotek daného vstupu dokáže i činnosti, které méně jednotek nedokáže. Názorným příkladem je stěhování velmi těžké skříně – např. 4 lidé ji přestěhují, ale méně lidí než 4 ji přestěhovat nezvládnou. Na druhou stranu (zvláště nejedná-li se o opakované stěhování nebo o stěhování na dlouhou vzdálenost) se nevyplatí použít při tomto stěhování dalš í osoby – jednoduše už je nelze nijak zapojit. Zdůrazněme, že konkrétní množství, od kterého se v různých přípa dech začne uplatňovat zákon klesajících mezních výnosů, bude různé. Vždy závisí na konkrétních okolnostech. V praxi tak může nastat situace, že se tento zákon začne uplatňovat již od druhé jednotky, od desáté jednotky, ale také třeba až od sté, tisící nebo dokonce milionté jednotky produkce. Terminologická poznámka - výnosy za situace, kdy zvětšujeme všechny vstupy (velkou většinu vstupů), se v ekonomii nazývají výnosy z rozsahu. Pokud je přírůstek výnosů (výstupů) vyšší než přírůstek vstupů – např. všechny vstupy se zvětší dvakrát a výnosy (výstupy) vzrostou čtyřikrát, pak hovoříme o rostoucích výnosech z rozsahu. Pokud je přírůstek výnosů (výstupů) nižší než přírůstek vstupů – např. všechny vstupy se zvětší dvakrát a výnosy (výstupy) vzrostou pouze 1,5x, pak hovoříme o klesajících výnosech z rozsahu. Teoreticky se lze setkati se situací, kdy se vstupy i výstupy (výnosy) po nějakou dobu zvětšují ve stejném poměru – např. vstupy zvýšíme na dvojnásobek a výnosy se rovněž zvýší na dvojnásobek. V takovéto situaci hovoříme o konstantních výnosech z rozsahu. Zákon klesajících mezních výnosů říká, že pokud zvětšujeme množství jednoho vstupu, dříve 19

nebo později začne přírůstek výstupu klesat. Tento zákon platí, i pokud zvyšujeme všechny jednotky vstupu. V takovém případě hovoříme o klesajících výnosech z rozsahu.Zákon však nezačíná platit okamžitě, protože zpočátku se projevují výhody specializace a synergický efekt. Druhý zákon se týká našeho užitku a nazývá se zákon klesajícího mezního užitku. Lze jej formulovat následovně: Při spotřebě jakéhokoliv statku platí, že pokud zvyšujeme množství statku, který spotřebováváme, dříve nebo později (někdy hned od počátku, někdy až při velkých množstvích) se přírůstek užitku z jednotky dalšího spotřebovávaného statku začne snižovat (někdy dokonce nemusí být tento přírůstek žádný, případně může být i záporný). Tak si třeba představte, že jíte čokoládu. Máte-li čokoládu rádi, přináší vám to užitek. Největší užitek budete mít patrně z první kostičky. Užitek z druhé a třetí kostičky bude patrně v podstatě stejný. U čtvrté, páté a šesté kostičky však začne mezní užitek klesat (první kostička vám určitě přinesla víc potěšení než šestá, prostě proto, že už jste lehce přejedeni), ke konci celé tabulky už může být mezní užitek z každé další kostičky čokolády velmi malý. Přinutí-li vás někdo sníst třeba ještě druhou a třetí tabulku, může být mezní užitek dokonce záporný a celkový užitek začne klesat. Zákon klesajícího mezního užitku vyplývá z vlastností naší psychiky. Pokud volíme mezi variantami, tak spotřebováváme statek, který nám přináší největší užitek. První jednotka daného statku by nám tedy měla přinést největš í užitek. Další jednotka téhož statku by už měla uspokojovat ne tak nutnou potřebu, čili by měla přinést nižší užitek. Přírůstek užitku (mezní užitek) tak bude mít klesající charakter. Stejně jako u zákona klesajících mezních výnosů a možnosti rostoucích výnosů z rozsahu, i zde může v praxi nastat situace, že pro určitý počet jednotek nám může přinášet další jednotka téhož statku vyšší užitek než předcházející. Např. druhá sklenice vína nám přinese větší užitek než první, protože si víno dokážeme lépe vychutnat. Dříve nebo později se ale začne zákon klesajícího mezního užitku uplatňovat. Při zkoumání zákona klesajícího mezního užitku je nutné uvědomit si časový faktor. Nemá smysl hovořit o druhé sklenici vína, pokud jsme naposledy víno pili před delší dobou (např. před týdnem). Má ale smysl hovořit o druhé televizi, pokud již jednu televizi vlastníme a pokud bydlíme sami v jednom bytě. Obecně tedy musíme zkoumat časový interval (a případně další okolnosti), ve kterém dané jednotky spotřebováváme. Ty určí, zda se jedná nebo nejedná o dodatečnou jednotku. Zákon klesajícího mezního užitku říká, že pokud v odpovídajícím časovém intervalu zvětšujeme spotřebu určitého statku, tak dříve nebo později mezní užitek z další jednotky statku začne klesat.

1.7 Princip utopených nákladů V podkapitole 1.3 jsme se seznámili s náklady obětované příležitosti, které lidé musí zahrnout do svého uvažování. Existují ale naopak nějaké náklady, které lidé v žádném případě do svého rozhodování zahrnout nesmí? Ekonomická teorie odpovídá na tuto otázku kladně a říká, že jsou to náklady vynaložené v minulosti nebo náklady, které jsou vynaloženy v přítomnosti, či v budoucnosti budou v každém případě vynaloženy, tj. nyní se už nelze těmto nákladům vyhnout. Ekonomická teorie nazývá tyto náklady (náklady vynaložené v minulosti a náklady, kterým se 20

nelze v současnosti a v budoucnosti v žádném případě vyhnout) jako utopené náklady (anglicky sunk cost). Výraz utopené evokuje, že se jedná o něco ztraceného, něco, čím nemá smysl se zabývat, protože s tím už nic neuděláme. Pokud s danými náklady počítáme, děláme chybu. Daná chyba zpravidla spočívá ve skutečnosti, že pokračujeme v činnosti, do které jsme v minulosti vynaložili náklady, respektive v činnosti, jejíž náklady musíme nést v každém případě, ačkoliv bychom místo dané činnosti mohli dělat něco jiného. Při uvažování o utopených nákladech je třeba si uvědomit, že se vskutku jedná o náklady, které nelze změnit, které byly, jsou nebo budou zaplaceny v každém případě. Pokud se rozhodujeme o nějaké aktivitě, tak nás musí zajímat pouze náklady, které můžeme ovlivnit, tj. náklady, které nemusíme vynaložit. To, jestli se jedná o utopený náklad, záleží na čase. Pokud náklad ještě nebyl vynaložen a nemusí být nutně vynaložen, nejedná se o utopený náklad. Jasně to ukáže následující příklad. Utopené náklady jsou náklady vynaložené v minulosti nebo náklady, které v přítomnosti a v budoucnosti vždy (za všech okolností) musí být vynaloženy. Utopené náklady nezahrnujeme do svého rozhodování, nebo bychom alespoň z pohledu ekonomické teorie neměli. Ekonomie upozorňuje, že lidé často utopené náklady do svého rozhodování zahrnují. Má to řadu důvodů: -

-

-

Nejistota: pokud jsme třeba v kině a film se nám nelíbí, nemáme a nemůžeme mít jistotu, zda i zbytek filmu bude špatný. Raději proto v kině zůstaneme. Pokud jste dlouhodobě nespokojeni v nějakém vztahu a zůstáváte v něm, můžete se bát, že jiné varianty budou ještě horší, respektive nechce se vám do těchto variant investovat. Čekáte-li dvě hodiny u lékaře a ne a ne se dostat na řadu, nechce se vám odejít, protože nevíte, zda za pět minut na vás řada nakonec nepřijde, a nechce se vám vzdát se toho již pročekaného času, přestože je utopeným nákladem. Averze ke ztrátě, respektive smutek (a tedy snížení užitku) ze ztráty: Pokud jste si třeba v minulosti koupili videopřehrávač, tak jste si na něj zvykli. Nechcete se jej vzdát, i když existují jiné lepší formy sledování filmů. Této neochotě vzdát se svého vlastnictví se říká také majetnický efekt. Tlak okolí: Pokud přiznáte, že jste se zmýlili, tedy se přiznáte k utopeným nákladům, může to snížit vaše postavení ve společnosti a tedy i vaše užitky. Výše těchto ztrát je vnímána jako vyšší než utopené náklady.

1.8 Mikroekonomie a makroekonomie, pozitivní a normativní ekonomie Ekonomie se často dělí na mikroekonomii a makroekonomii. V tomto textu se zabýváme jak mikroekonomickými, tak makroekonomickými tématy, proto se též text nazývá Ekonomie. Nicméně má smysl mikroekonomii a makroekonomii vymezit. Mikroekonomie se zaměřuje na jednání jednotlivých (dílčích) ekonomických subjektů – zkoumá např. jednání jednoho spotřebitele nebo skupiny spotřebitelů, jedné firmy nebo skupiny firem (např. chování spotřebitelů a firem na určitém trhu, třeba trhu s chlebem). Zkoumá důsledky daných jednání, jak trhy fungují, řeší, zda fungují optimálně nebo nikoliv. 21

Mikroekonomie se obecně zabývá problematikou hledání a výběru optimálních variant výroby a spotřeby vzácných a užitečných statků. Studuje, jak lidé využívají vzácné zdroje k uspokojování svých neomezených potřeb, přičemž tyto potřeby uspokojují pomocí produkce statků, jak jsou tyto statky rozdělovány mezi jednotlivé členy společnosti a jaké důsledky při využívání vzácných zdrojů k produkci statků a při rozdělování statků mezi jednotlivé členy společnosti přitom vznikají. Makroekonomie se dívá na ekonomiku jako celek. Vytváří různé agregáty za celou ekonomiku – např. hrubý domácí produkt, cenová hladina, míra inflace, míra nezaměstnanosti, devizový kurz, apod. Makroe konomie vysvětluje, proč se agregované ekonomické veličiny chovají (vyvíjejí) určitým způsobem, a rovněž zkoumá důsledky tohoto chování (vývoje) včetně toho, jak předcházet negativním důsledkům a podporovat důsledky pozitivní. Makroekonomie vychází z přesvědčení, že jednotlivé dílčí trhy se vzájemně ovlivňují, že chování ekonomických subjektů má společné rysy a že důsledky tohoto chování lze agregovat. Soudobá makroekonomie vychází z mikroekonomických základů. Agregované veličiny (např. počet nezaměstnaných nebo míra nezaměstnanosti, tj. podíl nezaměstnaných na celkovém počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva jsou výsledkem jednání konkrétních lidí. Nevznikají samy od sebe. Naopak rovněž platí, že makroekonomické agregáty působí na jednání lidí. Bude-li míra nezaměstnanosti vysoká, budou se lidé na trhu práce chovat jinak než při nízké míře. Obě části ekonomie jsou tedy silně propojeny, nemá smysl je striktně oddělovat. Mikroekonomie studuje, jak lidé využívají vzácné zdroje k uspokojování svých neomezených potřeb, přičemž tyto potřeby uspokojují pomocí produkce statků, jak jsou tyto statky rozdělovány mezi jednotlivé členy společnosti a jaké důsledky při využívání vzácných zdrojů k produkci statků a při rozdělování statků mezi jednotlivé členy společnosti přitom vznikají. Makroekonomie vytváří různé agregáty za celou ekonomiku. Dále vysvětluje, proč se agregované ekonomické veličiny vyvíjejí určitým způsobem, a rovněž zkoumá důsledky tohoto vývoje včetně toho, jak předcházet negativním důsledkům a podporovat důsledky pozitivní. Další rozdělení ekonomie (mikroekonomie i makroekonomie) je na tzv. pozitivní a normativní ekonomii. Pozitivní ekonomie popisuje jednotlivá jednání, říká, jaké je, a jaké jsou nebo budou jeho důsledky. Příkladem pozitivního ekonomického výroku je tvrzení, že růst mzdy (jako ceny práce) vede k poklesu poptávaného množství práce. Normativní věda říká, jaké by jednání mělo být, co je správné a co nikoliv. Normativní přístup přistupuje k řešení ekonomických problémů na základě určité představy o spravedlnosti, správnosti, na základě nějaké normy „co by mělo být“. Jinak řečeno, normativní přístup vychází z určité koncepce morálních hodnot. Příkladem normativního ekonomického výroku je tvrzení, že mzdy zaměstnanců by měly být co největší. Jak tento a další text ukážou, fungování tržní ekonomiky nevede vždy k výsledkům, které lidé považují za správné nebo spravedlivé. V takovém případě se často volá po nějakém zásahu, který by správný nebo spravedlivý výsledek zajistil. Subjektem, který má zdroje, pravomoci apod. pro dané zásahy je často stát. Jinak řečeno, lidé často volají po nějakém státním zásahu, který by změnil, ovlivnil, upravil fungování tržní ekonomiky. Tato volání spadají do kategorie normativní ekonomie. Daná volání se týkají, jak mikroekonomie, tak makroekono mie. V případě mikroekonomie se volá po odstranění některých negativních důsledků spojených s produkcí statků, případně po podpoře pozitivních důsledků, které vznikají u produkce některých statků. 22

Řeší se, zda má stát produkovat statky, které trh vůbec neprodukuje nebo, které dle pohledu nějaké osoby jsou produkovány málo. Řeší se, zda je spravedlivé, aby některé osoby měly velký příjem či bohatství a jiné malý příjem a bohatství a zda by nemělo dojít k nějakému přerozdělení. V případě makroekonomie se řeší, zda má stát svými zásahy ovlivňovat jednotlivé makroekonomické ukazatele (např. hrubý domácí produkt, nezaměstnanost) , jaké způsoby ovlivňování má činit. Obecně lze konstatovat, že normativní ekonomie vychází z určitých vnějších hodnocení, na základě kterých si osvojuje právo říci, co z hlediska lidského jednání, podmínek lidského jednání a výsledků lidského jednání je a co není správné, spravedlivé, komu by se mělo něco vzít na úkor někoho jiného, apod. Pozitivní ekonomie normativní výroky odmítá, snaží se ukázat, že efektivního uspořádání lze dosáhnout prostřednictvím tržního mechanismu. P rotože každý člověk má v sobě nějakou představu o tom, co je správné, spravedlivé, jak by měl fungovat svět, vždy budou existovat normativní výroky. Ekonomie je sice převážně založena na pozitivní analýze, nicméně, vzhledem ke zde uvedenému, se nemůže normativním výrokům vyhnout. Normativním tvrzením je i tvrzení, že v ekonomii by měly být preferovány pozitivní tvrzení – dané tvrzení je normativní, říká, že něco by mělo být, že je to tak správné. Pozitivní pohled v ekonomii (pozitivní ekonomie) rozebírá „co je“ – jaká je ekonomická realita, případně co se stane – „jaká bude ekonomická realita“, pokud se uskuteční nějaká činnost. Normativní pohled (normativní ekonomie) v ekonomii říká, jaká by ekonomická realita měla být, co je správné a co nesprávné.

23

2 Peníze 2.1 Podstata a funkce peněz Peníze používáme tak často, že je bereme jako něco samozřejmého a neuvažujeme o nich z pohledu ekonomické teorie. Často o něm přitom mluvíme nepřesně – typickým příkladem je zaměňování bohatství a peněz. Bohatství může být uloženo v penězích, ale může to být také v akciích, dluhopisech a dalších druzích cenných papírů, ve špercích, zlatě, nemovitostech, obrazech apod. Všechny tyto formy, ve kterých lze držet bohatství budeme dále souhrnně označovat jako aktiva, přičemž podmnožinou těchto aktiv jsou finanční aktiva (např. dluhopisy, akcie, podílové listy, atd.). Pokud o někom (např. Billu Gatesovi) říkáme, že má hodně peněz, vlastně myslíme, že má velké bohatství, které ovšem nemusí být nutně uloženo právě v penězích. Teoreticky si lze představit člověka, který je velmi bohatý – vlastní řadu statků typu aut, domů, apod., má však málo peněz, tedy statku, který může použít k nákupu dalších statků. Peníze jsou totiž v ekonomickém smyslu chápány jako statek, který se používá k nákupu ostatních statků. Peníze jsou obecně zvláštním statkem – statkem, který nespotřebováváme, který je přesto užitečný, respektive praktický. Slouží ke třem základním účelům – jako prostředek směny, jako účetní jednotka a jako uchovatel hodnoty. Rozeberme si stručně jednotlivé účely (funkce) peněz: Položme si otázku, na čem peníze vlastně stojí? Samy o sobě nemohou uspokojit žádnou z našich potřeb. Hodnota papíru, ze kterého je vyrobena bankovka s nominální hodnotou 100 Kč, je zlomek centu. Přijímáme snad peníze, protože to určila nějaká vyšší autorita, například stát? Jak bylo zmíněno v příkladu 2.1.1, tak se v Rumunsku platilo cigaretami, i když stát určil za peníze leu (rumunská měna). Lidé totiž ztratili v leu důvěru. Peníze tedy stojí na důvěře. Na důvěře, že když dané peníze člověk smění za své statky, tak si za ně bude moci pořídit statky ve stejné hodnotě. Peníze jsou statkem, který lidé nespotřebovávají, ale používají jako prostředek směny, jako účetní jednotku a jako uchovatel hodnoty. Peníze jsou likvidním statkem – jdou snadno směnit za jiný statek.

2.2 Historie peněz Peníze jsou lidským vynálezem, nemají ale žádného známého objevitele, nemají jednoho vynálezce, který by je vymyslel a zavedl. Peníze se vyvinuly do dnešní podoby postupně během dlouhé doby od počátku lidské existence a ve svém vývoji koneckonců pokračují i dnes Peníze vznikly z důvodu usnadnění směny. Pokud se totiž měnil přímo statek za statek, tedy pokud docházelo k barterové (naturální) směně, byla tato směna obtížná. Při barterové směně musely existovat dva subjekty, přičemž každý z těchto subjektů chtěl koupit statek, jenž vlastnil druhý subjekt.

24

Pokud se vskutku najdou dva subjekty, pro které platí, že první z nich vlastní statek A a poptává statek B, a druhý z nich vlastní statek B a poptává statek A, hovoří ekonomická teorie o tzv. dvojí náhodě směny. Je však zřejmé, že tato dvojí náhoda směny nastává jen obtížně. Barterová (naturální) směna je směna, při které se směňuje jeden statek přímo za jiný statek a nikoliv za peníze (prostředek směny). Dvojí náhoda směny spočívá v tom, že při barterové směně musí existovat alespoň dva subjekty, z nichž každý chce věc, kterou vlastní druhý subjekt. Lidstvo už od počátku hledalo něco, co by mohlo sloužit jako univerzální prostředek směny – statek, který každý bude ochoten vyměnit za jiný statek. Peníze historicky vznikly jako komoditní peníze – v různých společenstvích se vyčlenil určitý statek (určitá komodita), který začal sloužit jako peníze. Bylo to např. plátno 6, dobytek, kožešiny apod. Členové daného společenství tento statek přijímali nejen proto, že usnadňoval směnu, ale i proto, že měl svou vnitřní hodnotu – pokud by jej nechtěl přijmout nikdo další, tak mohl sloužit i k jinému účelu než jako peníze. Postupem času se jako nejvhodnější komodita ve většině společenství ukázaly vzácné kovy – obvykle zlato nebo stříbro. Jejich výhodou bylo, že dva odlišné kusy vzácného kovu o stejné ryzosti a hmotnosti byly identické, a ke směně šlo použít kterýkoliv z nich. Dalšími výhodami byla jejich dělitelnost – vzácný kov šlo snadno rozdělit a opětovně spojit na menší části, a to, že vzácného kovu bylo obvykle v daném čase omezené množství, takže neztrácel svou hodnotu, nedocházelo k inflaci. Komoditní peníze je statek, který může být použit i k jiným účelům než jako peníze. V takovém případě hovoříme o tom, že statek má svou vnitřní hodnotu. Postupem času začaly vznikat bankovky – nejprve ve formě potvrzení, že držitel bankovky vlastní určitý počet zlatých mincí. Jinak řečeno, držitel bankovky měl nárok na smě nu bankovky v bance (odtud slovo bankovka) za zlato, respektive zlaté mince, které si do ní buď předtím sám uložil, nebo které tam uložil někdo jiný, kdo mu bankovku dal. O takových bankovkách (penězích) šlo prohlásit, že jsou kryty zlatem. Směnitelnost za zlato však byla v jednotlivých zemích postupně omezována. Poslední z demokratických kapitalistických zemí, která zrušila směnitelnost své měny za zlato, byly v roce 1971 USA. Současné papírové peníze tudíž již nejsou kryty zlatem. Zároveň si jednotlivé státy postupně uzurpovaly právo peníze vydávat (emitovat) jako jediný subjekt a opět postupem času jednotlivé země vytvořily svoje speciální organizace, které toto právo provádí – centrální banky. Centrální banky tak emitují peníze pro danou zemi, případně pro více zemí (to je případ Evropské centrální banky a eura). Hovoříme zde o měně – tedy o právní formě peněz, kdy státy určí, co slouží jako peníze a zároveň stanoví povinnost, že jednotlivé osoby mající bydliště nebo sídlo na daném území musejí tyto peníze používat. Soudobé peníze tak jsou produktem centrálního bankovnictví. Ze zrušení směnitelnosti za zlato však plyne, že peníze mohou vzniknout pouhým rozhodnutím centrální banky. Ekonomická teorie potom současné peníze označuje někdy jako „fiat peníze“ ( „fiat money“) – slovo „fiat“ pochází z latiny a znamená „budiž uděláno“. Výraz fiat peníze potom evokuje skutečnost, že současné peníze mohou být udělány, aniž by jejich množství bylo vázáno na nějaký statek. Jako určitou historickou zajímavost uveďme, že v češtině slovo platit pochází ze slova plátno. Plátno totiž v českých zemích v dávné minulosti sloužilo jako peníze. 6

25

Poněkud obrazně lze říci, že soudobé peníze můžeme vytvořit „z ničeho“ pouhým slovem, můžeme je jen tak natisknout. Centrální bankovnictví je systém, v němž existuje jediná monopolní banka s právem emise bankovek na daném území. Ta vydává peníze na základě své měnové politiky. Od roku 1971 platí, že žádná měna není kryta zlatem nebo jinými kovy (aktivy) a žádný držitel peněz nemá právo na výměnu peněz za zlato nebo jiné aktivum. Peníze jsou tak vytvářeny „z ničeho“, proto jsou soudobé peníze někdy označovány za „fiat peníze“ („fiat money“). Měna je právní forma peněz, kdy je státem určeno, co v daném státě slouží jako peníze. Např. v ČR je v současnosti měnou česká koruna (Kč). V systému centrálního bankovnictví jsou tedy peníze (měna dané země) používány jako prostředek směny proto, že je to takto státem nařízeno, dodržování nařízení je státem vyžadováno a případné nedodržování sankcionováno. Těmito charakteristikami se liší papírové a kovové peníze (bankovky a mince) vydávané centrální bankou příslušného státu od bankovek a mincí vydávaných pro jiné účely, přičemž tyto jiné peníze (např. používané ve hře Monopoly, Dostihy či v jiných stolních hrách) neslouží ani jako prostředek směny, měřítko cen a uchovatel hodnoty. Nicméně, svým způsobem jsou peníze emitované státem podobné jako peníze vydávané nějakým soukromým subjektem. Je zřejmé, že pouhé státní donucení nepřinutí jednotlivé osoby peníze emitované státem používat. Koneckonců v podkapitole 2.1 jsme uvedli, že za vyšší inflace jednotlivé osoby používají k platbám jiné statky než peníze, případně měny jiných zemí, než je měna ohrožená inflací – typickým příkladem zde může být inflace v Srbsku na konci 90. let 20. století, kdy se v dané zemi místo dinárů (srbské měny) platilo německými markami. Již jsme konstatovali, že nutnou podmínkou, aby lidé nějakou měnu přijímali jako peníze, je, že k ní mají důvěru, že jsou přesvědčeni, že daná měna bude plnit své funkce uvedené v kapitole 2.1. Pokud z jakéhokoliv důvodu lidé tuto důvěru ztratí, přestanou měnu jako peníze používat bez ohledu na státní nařízení. Nejčastějším důvodem ztráty důvěry v určitou měnu je inflace. Stát se samozřejmě nachází v pokušení emisi peněz zneužívat a emitovat nadměrné množstv í peněz. V minulosti vskutku v řadě zemí, kde stát získal monopol na emisi peněz, došlo ke zneužití tohoto monopolu a k inflaci. Jako reakci proto většina států uzákonila nezávislost centrálních bank, kdy centrální banky získaly právo rozhodovat o množství peněz, které bude v dané ekonomice k dispozici, nezávisle, bez ohledu na přání politiků. Politik může mít zájem, aby se množství peněz z nějakého důvodu zvýšilo – např. proto, aby tímto zvýšeným množstvím stát zaplatil své dluhy. Centrální bankéři tento zájem nemají. Nezávislost centrálních bank zahrnuje několik rovin. Jednak v cíli centrálních bank, kterým je obvykle cenová stabilita, dále je to skutečnost, že centrální banky nesmějí přijímat pokyny od vlád a mají samostatnost při rozhodování o nástrojích, které použijí ke svému cíli. Nezávislost se projevuje i ve formě jmenování vedoucích představitelů centrální banky, v jejím hospodaření apod. Praktické zkušenosti demokratických zemí s tržní ekonomikou ukazují, že nezávislost centrální banky vskutku vede k poklesu inflace na nízké hodnoty – pokud je centrální banka nezávislá, tak není nikým ovlivňována a její představitelé nemají důvod usilovat o jiný cíl než o cenovou stabilitu. Zdůrazněme však, že neexistuje stoprocentní záruka, že bude cenové stabilit y

26

dosaženo. I centrální bankéři jsou jen lidé a můžou politickým tlakům podlehnout, případně se obyčejně zmýlit v odhadu, kolik peněz je potřeba emitovat. Dále je vhodné poznamenat, že nezávislost centrální banky může mít i svá negativa, např. se může politika centrální banky rozcházet s aktuální politikou vlády, což může způsobit problémy. Například v roce 1996 centrální banka Česka - Česká národní banka bez konzultace s vládou zpřísnila svoji politiku. Důsledkem byly potíže řady komerčních bank. Je rovněž otázkou, zda je v pořádku situace, kdy se mínění centrálních bankéřů rozchází s míněním veřejnosti. Například lidem nevadí inflace ve výši 4 % ročně, centrální bankéři trvají na tom, že inflace má být 2 %. Současné měny, které nejsou ničím kryty, jsou lidmi přijímány jednak proto, že to stát nařizuje a přijímání vynucuje, a jednak proto, že lidé mají k dané měně důvěru. Pokud lidé nebudou mít v danou měnu důvěru, nebude měna jako peníze fungovat. Nejčastějším důvodem ztráty důvěry v měnu je inflace. Nebude-li docházet k dramatickým změnám množství peněz v oběhu, bude obvykle důvěra v danou měnu zachována. Aby politici byli zbaveni možnosti množství peněz zvyšovat, získaly centrální banky nezávislost – jejich rozhodování nezávisí na přání politiků.

2.3 Soudobý bankovní systém a regulace bank V minulé podkapitole jsme popsali historický vývoj bankovní systému. Jak ale funguje soudobý bankovní systém? Kromě centrální banky, popsané v minulé podkapitole, se v systému nachází mnoho komerčních bank. Komerční banky jsou obecně instituce, které přijímají vklady (ve formě peněz) od veřejnosti a jednotlivým subjektům poskytují úvěry (ve formě peněz) 7 Banky jsou firmou a jako kterákoliv jiná firma usilují o maximalizaci zisku (viz kapitola 4.1). Peníze, které banky od veřejnosti obdrží, se ale nestávají vlastnictvím banky. Naopak představují závazek banky vůči danému konkrétnímu vkladateli. Vkladatel má právo se vkladem nakládat – tj. vybrat jej, převést apod. (pochopitelně při splnění podmínek stanovených smlouvou o vkladu). Dále má vkladatel právo na úroky nebo jiné majetkové výhody. Banky přitom nenechávají přijaté vklady nečinně ležet – to by nebyly schopny vkladatelům vyplácet úroky ani financovat vlastní činnost a generovat zisk. Proto banky peníze dále půjčují (poskytují úvěry)a z úroků, které získají od svých dlužníků, vyplácejí úroky svým věřitelům (tedy vkladatelům bank). Například, Karel si uloží do banky sto korun. Karel je vůči bance věřitelem, půjčil jí peníze. Když si peníze za měsíc vybere, bude požadovat sto jedna korun, ona jedna koruna bude úrokem. Kde banka onu jednu korunu vezme? Karlovy peníze totiž během toho měsíce, kdy je drží, nezamkne do sklepa, ale půjčí je někomu jinému (třeba Honzovi). Honza je vůči bance dlužníkem, banka je jeho věřitelem. Peníze banka půjčí Honzovi na čtrnáct dní a bude za to chtít dvě koruny. Jednu korunu vyplatí pak Karlovi jako úrok, druhou si nechá jako vlastní zisk. Neboli pokud banky peníze půjčují, fungují peníze jako kapitál, kapitálový statek – jsou V textu odhlížíme od konkrétních reálií jednotlivých zemí. Pro účely textu tedy budeme např. v ČR za komerční banku považovat i spořitelní a úvěrové družstvo (družstevní záložnu), ačkoliv z hlediska právní formy se o banku nejedná. 7

27

používány na produktivní účely generující vyšší výnos, než je samotná půjčka, přičemž z těchto výnosů splácí dlužník banky této bance úroky a banka část těchto úroků připíše svým vkladatelům (část si nechá na krytí svých nákladů a jako svůj zisk). Co by se ale stalo, kdyby si Karel chtěl vybrat svých sto korun zrovna v tu chvíli, kdy je banka má zrovna půjčené Honzovi? Pokud komerční banka peníze získané od vkladatelů půjčí dále (poskytne jako úvěr), nemůže již uspokojit vkladatele, který se rozhodne peníze vybrat či poslat do jiné komerční banky – obě operace peníze z určité komerční banky vyvádějí a půjčené peníze nelze na vyvedení použít. Proto drží banka vždy nějakou rezervu, která ale není tak vysoká, aby uspokojila všechny věřitele, kdyby se snad rozhodli vybrat si všechny své vklady všichni naráz. Za normálních okolností je totiž množství peněz, které se vkladatelé rozhodnou z přirozených důvodů (např., že potřebují penězi zaplatit nějaký statek) v nějakém časovém okamžiku (např. během 24 hodin, během týdne, měsíce či roku) z banky vyvést, výrazně menší než celkový objem vkladů, které do komerční banky vložili vkladatelé celkem. Proto stačí, když komerční banky disponují určitým množstvím peněz, které použijí pro vkladatele, kteří se rozhodnou peníze z banky vyvést. Zákonem je určena povinná minimální míra této rezervy, banky však obvykle drží tzv. optimální míru rezervy. O té bude pojednáno v následující podkapitole. Banky tedy hospodaří s cizími penězi. Jiné subjekty (např. domácnosti, firmy, neziskové organizace apod.) vloží peníze do banky jen tehdy, pokud budou mít důvěru, že jim banka bude schopna tyto peníze vrátit zpět. Bankovnictví je tak založeno na důvěře. Pro důvěru obecně platí, že se těžko získává, ale lehce ztrácí. Vkladatelé banky přitom nejsou schopni kontrolovat, jak banka s jejich penězi hospodaří. Je to jednak proto, že vkladatelé nemají příslušné schopnosti, respektive, pokud by se kontrole věnovali, vznikají jim jednak vlastní náklady spojené s touto činností a dále náklady obětované příležitosti v podobě užitku (příjmu) z činnosti, kterou by mohli dělat místo kontroly. Vkladateli, který danými schopnostmi disponuje, respektive má nízké náklady obětované příležitosti (nižší než u jiných aktivit), se vyplatí, aby si založil vlastní banku nebo se stal zaměstnancem nějaké banky, pro ostatní vkladatele je smysluplné, když se věnují aktivitám, ve kterých mají nejnižší náklady obětované příležitosti, a své peníze svěří bance. Nejsou-li ale vkladatelé schopni banky účinně kontrolovat, jsou potom banky vystaveny morálnímu hazardu – mohou se svěřenými penězi provádět riskantní operace, které jim mohou přinést velké zisky, ale také velké ztráty. O zisky se přitom banky se vkladateli nemusejí dělit, ztráty by mohly krýt tak, že vkladatelům nevyplatí celou hodnotu vkladu. Banky přitom předpokládají, že ke ztrátám nedojde, respektive, že v dlouhém období suma zisků převýší sumu ztrát. Pokud by ale vkladatelé věděli, že banky používají jejich peníze na riskantní operace, tak by s danými operacemi nemuseli souhlasit a peníze by z banky vyvedli. V praxi vše může fungovat tak, že banky předstírají, že svěřené peníze používají na nízko rizikové operace, ve skutečnosti je ale požívají na operace vysoce rizikové. Vkladatelé samozřejmě mohou bance přestat důvěřovat, přičemž důvod nedůvěry může být libovolný. Může mít reálný základ – např. banka není schopna uspokojit vkladatele, kteří chtějí vyvést peníze z banky a mají na to právo (tj. neporušují např. výpovědní lhůtu apod.). Mohou to být špatné hospodářské výsledky banky, kdy se vkladatelé logicky začnou obávat, že banka nemusí být schopna jim jejich vklady vyplatit. Nedůvěra ale může být založena na pouhém pocitu nebo fámě (nepravdivé informaci) a nemusí mít reálný základ. Pokud však začnou vkladatelé bance z jakéhokoliv důvodu nedůvěřovat, je logické, když začnou peníze z banky vyvádět. Může 28

tak docházet i k předčasnému vyvádění, kdy např. vkladatel má právo převést (vypovědět) termínovaný vklad, musí ale zaplatit nějakou smluvní pokutu. Masivnímu převádění peněz (vyvádění, respektive výběru peněz z banky) se často říká „run na banku“. Vzniká zde zpětná vazba – pokud je banka v problémech, začnou z ní její věřitelé vyvádět peníze, což ji uvrhne do ještě větších problémů, víc a víc věřitelů z ní začne vyvádět své peníze a roztočí se spirála, na jejímž konci čeká banku bankrot8 - stav, kdy není schopna plnit závazky vůči svým věřitelům. Začnou-li masivně vyvádět vkladatelé jedné banky, mohou si říci vkladatelé jiných bank, že i těmto bankám hrozí problémy, i když ve skutečnosti mohou být tyto jiné banky zcela zdravé. Na masivní vyvádění nemůže být žádná (tedy ani zdravá) banka připravena – aby byla připravena, nemohla by skoro vůbec půjčovat – což vzhledem k výše uvedenému není možné. Pokud ovšem banka není schopna nároky vkladatelů uspokojit, není jiné cesty než její bankrot. Bankroty bank mají ovšem závažné ekonomické důsledky. Ti vkladatelé, kteří svůj vklad včas nevyvedli, by v důsledku bankrotu nedostali celou jeho hodnotu, ale pouze část, takže by se zhoršila majetková situace – pokleslo by jejich bohatství a tudíž i jejich spotřeba. To se odrazí v nižší produkci firem, nespokojenosti obyvatelstva atd. Vzpomeňme na druhou polovinu 90. let, kdy v Česku zkrachovalo mnoho menších bank (Agrobanka, Moravia banka atd.) a v roce 2000 dokonce tehdejší třetí největší banka IPB. Bankovnictví je založeno na důvěře – banky pracují s penězi, které jim svěřili vkladatelé. Ti předpokládají, že tyto svěřené peníze dostanou zpět. Morální hazard bank spočívá v tom, že banky mohou provádět s penězi, které jim vkladatelé svěřili, takové investice, s nimiž by vkladatelé nesouhlasili. Pokud budou tyto investice úspěšné, získají banky zisk, o který se nemusí se vkladateli dělit, budou-li dané investice neúspěšné, mohou jít k tíži vkladatelů. Run (útok) na banku se nazývá situace, když vkladatelé z nějakého důvodu začnou masivně vyvádět peníze z banky (vybírat v hotovosti nebo převádět do jiné banky). Vzhledem k výše uvedenému je bankovnictví významně regulováno. Cílem bankovní regulace tedy je zabránit morálnímu hazardu bank, zajistit, aby banky disponovaly dostatečnými rezervami (zdroji) na uspokojení nároků vkladatelů. Bankovní regulace má řadu podob, zde je vyjmenujme: - Pravidla pro vznik a existenci bank. - Povinná míra minimálních rezerv. - Pravidla obezřetného podnikání (chování) bank. -

Dohled ze strany státních orgánů, zda banky výše uvedená pravidla dodržují (bankovní dohled). - Systém pojištění vkladů. Je třeba zdůraznit, že výše uvedené a další opatření mohou morální hazard bank a eventuální potíže jednotlivých bank omezit, z principu věci je však nemohou odstranit. Každá aktivita v sobě obsahuje určité riziko, riziko musí být zastoupeno i u bankovnictví. Riziko zde plyne zejména ze skutečnosti, že banky půjčují svěřené peníze dalším subjektům – u žádné půjčky Mimochodem, slovo bankrot pochází z italského slovního spojení bancarotta neboli shnilý stůl. Odkazuje k bankám, které fungovaly v italských městských státech. Bankéři v nich vlastnili stůl (italsky banca), na němž byly vyloženy mince ze vzácných kovů a váhy pro stanovení jejich hodnoty. Zdroj: Persson, Carl Gunnar 2010. An economic history of Europe. New York: Cambridge University Press. 8

29

neexistuje nikdy stoprocentní jistota, že dlužník půjčku splatí. Banky rovněž mohou omylem či záměrně investovat do zdánlivě bezpečných aktiv, která jsou ve skutečnosti vysoce riziková. Smyslem povinných minimálních rezerv je, aby banky měly dostatek peněz a byly schopny uspokojit nároky vkladatelů. Povinné minimální rezervy se vyjadřují v % jako podíl rezerv na celkovém množství vkladů. Povinné minimální rezervy jsou jedním ze způsobů, jak omezit riziko vzniku runu na banky. K dalším způsobům patří pravidla pro vznik a existenci bank, pravidla obezřetného chování bank, bankovní dohled a systém pojištění vkladů.

2.4 Nabídka peněz, multiplikační proces vkladů Nabídkou peněz se rozumí celkové množství peněz (dané měny), které se nachází v určité ekonomice. Čím je toto množství dáno? Soudobé peníze lze rozdělit na hotovostní v podobě bankovek a mincí a bezhotovostní (též depozitní) peníze v podobě vkladů na účtech komerčních bank a případně dalších finančních institucí. Obecně lze konstatovat, že množství hotovostních i bezhotovostních peněz v ekonomice významně ovlivňuje centrální banka, v případě depozitních peněz též komerční banky. Centrální banku si lze představit jako organizaci (skladiště peněz), která je mimo ekonomiku dané země (území). Pokud centrální banka do ekonomiky nějaké peníze dodá, tak množství peněz v ekonomice vzroste. Pokud centrální banka z ekonomiky nějaké peníze stáhne, tak množství peněz v ekonomice klesne. Platí přitom (viz kapitola 2.2), že při dodání peněz do ekonomiky centrální banka vytváří peníze z ničeho. Peníze se dělí na hotovostní a bezhotovostní (depozitní) peníze. Centrální banka je mimo ekonomiku. Peníze, které má centrální banka, se nepočítají do množství peněz v ekonomice. Když centrální banka někomu poskytne peníze, tak množství peněz v ekonomice vzroste. Pokud centrální banka nějaké peníze stáhne, tak množství peněz v ekonomice klesá. Množství hotovosti je dáno pouze centrální bankou. Její představitelé rozhodují, kolik hotovostních peněz bude vytištěno a dáno do oběhu (do ekonomiky). Lidé tyto hotovostní peníze používají k nákupům a k dalším transakcím. Samozřejmě, že část hotovostních peněz se může ztratit, zničit, nebo je lidé tezaurují (drží mimo oběh a nepoužívají, třeba je mají zašité ve slamníku). Takovéto peníze do souhrnné nabídky peněz nezahrnujeme, jejich množství je ale malé. Proto můžeme konstatovat, že hotovostní nabídka peněz se skládá z peněz, jež dá do oběhu centrální banka. Hotovostní peníze mají svou nominální hodnotu, celkové množství hotovostních peněz je potom součet těchto nominálních hodnot jednotlivých bankovek a mincí. Jak je to s bezhotovostními (depozitními) penězi? Konkrétní komerční banka může získat vklad následujícími způsoby: 1. Někdo si u ní uloží hotovostní peníze. Při tomto způsobu vzroste množství bezhotovostních peněz v oběhu a klesne množství hotovostních peněz v oběhu. 2. Komerční banka nebo její vkladatel něco prodá centrální bance (třeba dluhopisy) a z prodeje získá peníze, které budou připsány na účet. Při tomto způsobu vzroste rovněž množství bezhotovostních peněz v oběhu. 30

3. Nějaká osoba převede peníze z účtu na účet. V takovém případě se celkové množství bezhotovostních peněz v oběhu nezmění. Depozitní peníze mají samozřejmě stejně jako hotovostní peníze svou nominální hodnotu – částku, která je uložena na daném účtu. Množství bezhotovostních peněz je tedy jednak determinováno množstvím hotovosti, které lidé chtějí převést na depozitní peníze, a dále množstvím a cenou statků, které chce od komerčních bank koupit centrální banka. Množství bezhotovostních peněz ale ovlivňují i další faktory. Vzpomeňme si na příklad s Honzou a Karlem z minulé podkapitoly. Představte si, že na váš účet u nějaké komerční banky přijdou peníze (třeba vám je pošle váš zaměstnavatel jako mzdu nebo váš odběratel jako odměnu za dodané statky). Tyto peníze na vašem účtu jsou vaším majetkem, komerční bance je pouze půjčujete a z půjčky chcete úrok. Jak komerční banka může úrok pro vás získat? Tím, že část peněz někomu půjčí a ten ji z této půjčky úrok zaplatí. Musí samozřejmě platit, že úroky z peněz, které komerční banka někomu půjčí, jsou vyšš í než úroky z vkladů (tedy z peněz, které lidé půjčují komerčním bankám). Kolik peněz z vašeho vkladu může komerční banka půjčit? Banky vycházejí z toho, že velkou většinu svých vkladů lidé bezprostředně nepotřebují a tudíž nepoužívají. Pokud třeba lidé souhrnně v průměru nevyužívají 90 % svého vkladu, mohla by banka z každého vkladu půjčit právě 90 %. Je zřejmé, že banka nesmí půjčit 100 % svých vkladů – lidé vždy nějakou část svých peněz uložených u banky na své transakci v podobě výběru hotovosti a převodů na jiné účty potřebují. Pokud by banka půjčila příliš mnoho, nemohla by uspokojit nároky svých vkladatelů na výběry a převody peněz, kteří by ji přestali důvěřovat. Procento vkladů, které banka nepůjčuje, se nazývá optimální míra bankovních rezerv (OMR) – vklady, jež nejsou půjčovány, drží komerční banky jako rezervy. Soudobé bankovnictví tedy funguje na principu částečných rezerv – přijaté vklady u bank od veřejnosti jsou dále půjčovány a komerční banky mají na uspokojení nároku vkladatelů (v podobě vyplacení nebo převedení přijatých vkladů) k dispozici menší sumu rezerv než je suma přijatých vkladů. Rezervu, kterou komerční banky dále nepůjčují, si obvykle ukládají u centrální banky, u které mají tyto peníze neustále k dispozici. Optimální míra bankovních rezerv komerčních bank vychází z povinné míry minimálních rezerv, kterou stanovuje centrální banka (viz podkapitola 2.3). Výše optimální míry bankovních rezerv musí být minimálně rovna povinné míře minimálních rezerv. V praxi bude hodnota optimální míry bankovních rezerv vyšší než povinná míra minimálních rezerv, protože ji ještě ovlivňují pravidla pro obezřetné podnikání bank, které rovněž stanoví centrální banka, obchodní politika dané komerční banky a řada dalších faktorů. Konkrétní výše optimální míry rezerv se u jednotlivých komerčních bank liší, rozdíly ale nejsou velké. Pokud by byly, tak by některé komerční banky půjčovaly buď příliš mnoho, nebo příliš málo a hrozil by jim již zmíněný odliv vkladatelů. Pro jednoduchost lze proto předpokládat, že všechny komerční banky mají výši optimální míry bankovních rezerv stejnou. Soudobé bankovnictví funguje na principu částečných rezerv – přijaté vklady jsou dále půjčovány a komerční banky mají na uspokojení nároku vkladatelů (v podobě vyplacení nebo převedení přijatých vkladů) k dispozici menší sumu rezerv než je suma přijatých vkladů. Optimální míra minimálních rezerv (OMR) vyjadřuje procento z vkladů, které komerční banky dále nepůjčují a drží jako rezervu pro uspokojení potřeb svých vkladatelů na výběry a převody z banky. 31

Pokud banka půjčuje peníze svých vkladatelů, tak vytváří další vklady a dochází k takzvanému multiplikačnímu efektu. Pokud totiž komerční banky půjčují peníze svých vkladatelů, tak tyto půjčené peníze někomu dávají. Dotyčná osoba si takto půjčené peníze může převést na hotovost nebo si je uloží na svém účtu. Z dodatečně uložených peněz na účtech osob, kterým byly peníze půjčeny, ale může komerční banka uskutečnit další půjčku. Pokud půjčené peníze skončí opět na účtech, můžou je komerční banky opět dále půjčovat. Množství půjčených peněz, které bude převedeno na hotovost, je v soudobém světě velmi malé a lze jej zanedbat. Počáteční suma vkladů u komerčních bank tak generuje velké množství nově vytvořených peněz. Tyto peníze jsou půjčky, jež komerční banky poskytly, zároveň se jedná o vklady osob, kterým byly peníze půjčeny. Celý proces se nazývá multiplikační proces vkladů. Multiplikační proces vkladů vyjadřuje, kolik nových peněz ve formě bankovních vkladů se vygeneruje z počátečního množství vkladů. V příkladu 2.4.4 se jednalo o multiplikační proces vkladů, konkrétně o multiplikační růst vkladů. Existuje však také multiplikační proces zvaný multiplikační pokles vkladů. Pokud z banky peníze odejdou (např. jsou vybrány v hotovosti nebo převedeny na účet v jiné bance), dojde k nesouladu mezi optimální mírou rezerv a skutečnou mírou rezerv, kterou banka v tu chvíli disponuje. Peníze náhle chybějí a má-li se obnovit optimální míra rezerv, banka bude žádat po dlužnících splacení dluhů a omezí půjčování, než se situace srovná. Množství peněz, které musí banka při multiplikačním poklesu vkladů stáhnout z oběhu, je tedy větší, než skutečné množství peněz, které z banky doopravdy odešlo. Multiplikační proces vkladů působí oběma směry. Pokud se zvýší počáteční množství vkladů, vede to k násobnému růstu celkového množství vkladů, přičemž násobek je číslo větší než 1. Pokud se naopak počáteční množství vkladů sníží, násobně se sníží i hodnota celkového množství vkladů. Z multiplikačního procesu je zřejmé, že dodatečný vklad vygeneroval další dodatečné peníze (peníze nad počáteční vklad). Vzrostlo i celkové množství peněz v ekonomice? Ano, pokud počáteční vklad vznikl následujícími způsoby: 1. Někdo uloží u komerční banky hotovost. 2. Komerční banka získá vklad od centrální banky. Jak jsme výše uvedli, existuje ještě jeden způsob, jak komerční banky mohou získat další vklad – převodem z účtu od jiné komerční banky. V tomto případě se ale celkové množství peněz v ekonomice nezvýší. Jedna komerční banka sice díky počátečnímu růstu vkladu může vygenerovat další dodatečné peníze. Další komerční banka, z níž peníze odešly, ale musí snížit množství půjčených peněz úměrně poklesu vkladu. Pokud předpokládáme, že v průměru mají jednotlivé komerční banky stejnou hodnotu optimální míry bankovních rezerv, tak se při převodu peněz z účtu u jedné banky na účet u druhé banky vyrovná multiplikační růst vkladů s multiplikačním poklesem vkladů. V reálném světě v určitém čase (např. v kalendářním měsíci) pochopitelně probíhá jak multiplikační proces růstu počátečního množství vkladů, tak proces multiplikační jejich poklesu. Oba multiplikační procesy u všech komerčních bank se přitom víceméně vyrovnávají. Dlouhodobě však množství peněz v ekonomice obvykle roste – to je dáno 32

jednak tím, že centrální banka emituje větší množství hotovostních peněz, než kolik hotovosti z oběhu stahuje (např. starých a poškozených mincí). Dále je růst peněz způsoben tím, že pokud komerční banky kupují od centrální banky její emitované dluhopisy (těmto dluhopisům se často říká pokladniční poukázky centrální banky), tak centrální banka v době splatnosti dluhopisu vyplatí komerční bance nejen nominální hodnotu dluhopisu, ale i úrok – komerční banky tak obdrží větší množství peněz, než kolik centrální bance půjčily. Můžeme tedy uzavřít, že množství bezhotovostních (depozitních) peněz je determinováno jednak výši vkladů jednotlivých subjektů u komerčních bank a potom multiplikačním procesem vkladů, Mění-li se výše vkladů u komerčních bank, dochází při růstu vkladů v důsledku multiplikačního procesu ke tvorbě dalších peněz (nad rámec původního vkladu). V případě poklesu vkladu, multiplikační proces vkladů způsobí, že množství peněz poklesne o větší hodnotu, než je počáteční pokles. Celkové množství peněz je potom dáno jako součet hotovostních peněz a bezhotovostních (depozitních) peněz. Mění-li se suma hotovostních peněz i suma bezhotovostních peněz, bude se měnit i celkové množství peněz v ekonomice, přičemž počáteční změna bezhotovostních peněz je doprovázena příslušným multiplikačním procesem vkladů. V jeho důsledku je celková změna bezhotovostních peněz vyšší než jejich počáteční změna. Nabídkou peněz se rozumí celkové množství peněz (dané měny), které se nachází v určité ekonomice. Peníze se skládají z hotovosti a bezhotovostních (depozitních) peněz. Množství hotovostních peněz je dáno rozhodnutím centrální banky. Množství bezhotovostních peněz je determinováno jednak objemem vkladů, které jednotlivé subjekty uloží u komerčních bank, a dále multiplikačním procesem vkladů – tj. množstvím peněz, které nad tento objem vkladů mohou komerční banky vygenerovat. Mění-li se suma hotovostních peněz i suma bezhotovostních peněz, mění se i celkové množství peněz v ekonomice. Počáteční změna bezhotovostních peněz vyvolá příslušný multiplikační proces vkladů, v jehož důsledku je celková změna bezhotovostní peněz vyšší než počáteční změna. Uvedli jsme, že jednotlivé komerční banky mají stejnou nebo velmi podobnou hodnotu optimální míry bankovních rezerv: Je to pravda, která ale platí pouze v dobrých časech. Pokud nastane nějaká krize, tak se optimální míra bankovních rezerv u jednotlivých komerčních bank může začít lišit – ty banky, které se dostanou do problémů, budou muset svou optimální míru zvýšit. Je-li přotom krize hlubší, budou asi opatrnější i banky, které neposkytly špatné úvěry. Nevědí přece, zda se osoby, kterým peníze půjčili nebo chtějí půjčit, nedostanou do problémů. Raději proto někomu vůbec nepůjčí, jinému půjčí menší částku. Optimální míra bankovních rezerv tedy není v čase neměnná, za krize roste, v dobrých časech klesá. Je-li krize zvlášť závažná, mohou se komerční banky bát půjčovat, i když jim centrální banka poskytuje dodatečné peníze. To se stalo např. v krizi po roce 2007 (po tzv. hypotéční krizi). Do problémů se dostala řada zákazníků komerčních bank. Banky si nebyly jisty, jaké problémy těmto zákazníkům hrozí a odmítly jim půjčovat (poskytovat další úvěry), i když dostávaly od centrálních bank spoustu peněz, aby půjčky poskytovaly. Komerční banky se bály, že by o půjčené peníze mohly přijít a raději je zpětně ukládaly u centrálních bank. Optimální míra bankovních rezerv se v čase mění. V dobách krize ji komerční banky zvyšují, 33

v dobrých časech snižují. V dobách krize mají centrální banky tendenci zvětšovat množství peněz v oběhu. Nerozdávají hotovost (nesypou peníze z letadla), ale poskytují dodatečné peníze komerčním bankám, a dalším finančním organizacím. Zda se tyto peníze dostanou do rukou dalším subjektům, které je začnou utrácet, čímž můžou pomoci růstu produkce, závisí na ochotě komerčních bank tyto peníze dále půjčovat. Je-li tato ochota nízká, je zvyšování peněz v oběhu centrální bankou málo účinné.

2.5 Poptávka po penězích, peněžní agregáty Uvedli jsme, že peníze jsou zvláštním statkem, který používáme jako prostředek směny. Poptávka po penězích vyjadřuje skutečnost, že jednotlivé subjekty chtějí peníze držet a používat jako prostředek směny a uchovatel hodnoty. Respektive jinak, poptávka po penězích je rovna množství peněz, které jednotlivé subjekty chtějí držet jako součást svého portfolia (množiny statků, v níž mají lidé uloženo své bohatství), tedy jako své peněžní zůstatky. Prakticky řečeno, pokud máte peníze v peněžence nebo na účtu, tak peníze poptáváte – pokud byste je nechtěli držet a poptávat, tak byste za ně koupili jiný statek. Jednotlivé subjekty se poptávají peníze z řady důvodů. Na základě těchto důvodů můžeme poptávku po penězích rozdělit na transakční, opatrnostní a spekulační poptávku po penězích. Dále si tyto důvody rozebereme. Poptávka po penězích vyjadřuje skutečnost, že jednotlivé subjekty chtějí peníze držet a používat jako prostředek směny a uchovatel hodnoty. Poptávka po penězích je rovna množství peněz, které jednotlivé subjekty chtějí držet jako součást svých portfolií. Portfolio vyjadřuje množinu statků, ve které mají lidé uloženy své bohatství. Všechny formy uložení bohatství lze nazvat pojmem aktiva. Podmnožinou aktiv jsou finanční aktiva (např. akcie a dluhopisy). Podle důvodů, proč subjekty poptávají peníze, rozdělujeme poptávku po penězích na transakční, opatrnostní a spekulační. Transakční poptávka: jednotlivé subjekty potřebují peníze, aby mohly provádět ekonomické transakce - nakupovat statky (tj. spotřebovávat - nakupovat spotřební statky, investovat – tj. nakupovat kapitálové statky, nakupovat výrobní faktory sloužící k produkci finálních statků apod.). Transakční poptávka vyjadřuje skutečnost, že peníze slouží jako prostředek směny (viz podkapitola 2.1) Transakční poptávka vyjadřuje skutečnost, že peníze jsou prostředkem směny a jsou používány pro transakční účely – na nákup statků a výrobních faktorů. Transakční poptávka závisí pozitivně na množství vyprodukovaných statků a negativně na výši úrokové míry. Opatrnostní poptávka: subjekty potřebují peníze na krytí nenadálých situací, na neočekávané spotřební, investiční a další výdaje. Pokud lidé nemají určitou část peněz uschovánu na nepředvídané situace, tak je vznik této situace pro ně náročný, najednou nemají hned po ruce statek, kterým by byli schopni tuto situaci řešit. Opatrnostní poptávku po penězích můžeme charakterizovat jako tu část peněz, kterou jednotlivé subjekty drží navíc nad transakční účely. I opatrnostní poptávka vyjadřuje, že peníze jsou prostředkem směny. Opatrnostní poptávka vyjadřuje skutečnost, že peníze lze použít na krytí nenadálých životních 34

situací, na krytí transakcí vzniklých v důsledku těchto situací. Opatrnostní poptávka má stejné závislosti jako transakční poptávka po penězích. Spekulační poptávka: spekulační poptávka vychází ze skutečnosti, že peníze jsou jednou z forem uchování hodnoty (viz podkapitola 2.1). Jednotlivé subjekty proto drží část svého bohatství (někdy to může být veškeré bohatství) v penězích. Z hlediska rozhodování, v jakých formách aktiv uchovat své bohatství, je nutno vzít do úvahy tři faktory: výnos aktiva, rizikovost aktiva (např. v podobě záporného výnosu z aktiva nebo skutečnosti, že hodnota aktiva může poklesnout) a jeho likviditu. Pro peníze platí, že jsou vysoce likvidním aktivem – snadno jdou přeměnit na jiný statek (viz podkapitola 2.1), za nízké inflace málo rizikovým aktivem, že však přinášejí nízký výnos, respektive výnos (úrok), který je výrazně nižší než výnos z jiných aktiv. Kterou formu uchování bohatství konkrétní subjekt zvolí, záleží na aktuální situaci, např. výši inflace nebo aktuální rizikovost a výši výnosu ostatních aktiv. Záleží však také na preferencích – ten, kdo bude preferovat nízké riziko a vysokou likviditu, bude volit peníze, subjekty preferující vyšší výnos zvolí aktivum přinášející tento výnos, byť může být rizikovější než peníze. Pokud však jiná aktiva budou přinášet vysoký výnos, je pravděpodobné, že ačkoliv tato jiná aktiva jsou méně likvidní a více riziková než peníze, i subjekty preferující likviditu a nízké riziko začnou preferovat uchování bohatství v těchto aktivech. Spekulační poptávka po penězích vyjadřuje skutečnost, že peníze slouží jako jedna z forem uchování bohatství. Spekulační poptávka závisí na aktuální situaci a na preferencích jednotlivých subjektů, respektive jejich vztahu k výnosu, riziku a likviditě – subjekty preferující vyšší likviditu a nízké riziko budou držet své bohatství v penězích. Nyní shrneme nejdůležitější faktory, které ovlivňují poptávku po penězích:  množství vyprodukovaných statků: čím vyšší množství reálně vyprodukovaných statků, tím vyšší poptávané množství peněz, protože lidé potřebují více peněz na nákup.  úroková míra: čím je vyšší úroková míra, tím je nižší poptávané množství peněz. Důvod je jednoduchý – poptávka znamená držbu peněz a touto držbou přicházejí subjekty o úrok, který by získaly z výnosu ostatních aktiv (tato aktiva by mohly držet místo peněz).  cenová hladina: čím vyšší cenová hladina (zjednodušeně souhrn cen jednotlivých statků 9), tím více nominální hodnoty peněz je třeba, aby lidé mohli koupit stejné množství statků. Tedy tím vyšší poptávané množství peněz. Nominální poptávka po penězích je tak přímo úměrná cenové hladině. Platí tedy např., že pokud by se cenová hladina zvýšila na dvojnásobek, tak nominální poptávka po penězích rovněž musí vzrůst na dvojnásobek, aby lidé byli schopni si reálně koupit stejné množství statků jako před tímto zvýšením.  rychlost obratu peněz: rychlost obratu peněz vyjadřuje, jak často je daná peněžní jednotka v daném období použita, tj. jak často slouží jako prostředek směny. Je-li rychlost obratu peněz vysoká, stačí ke koupi vysokého množství reálných statků i malé množství peněz. Platí tedy závislost, čím vyšší rychlost obratu peněz, tím nižší poptávané množství peněz.  náklady na výběr a držbu peněz: čím vyšší jsou náklady na výběr a držbu peněz (např. bankovní poplatky – poplatky za výběr na přepážce nebo v bankomatu, za vedení účtu), 9

Pojem cenová hladina je definován v kapitole 8.1.

35

tím méně peněz budou chtít lidé držet, méně často budou směňovat jiná aktiva za peníze, čili tím nižší poptávka.  finanční inovace: finanční inovace mohou být jak technologické (např. v podobě platebních karet nebo internetového bankovnictví), tak produktové (např. v podobě nových finančních aktiv, ve kterých mohou mít lidé uložena svá bohatství). Obecně platí, že bez ohledu na typ inovace tyto inovace snižují poptávané množství peněz – díky technologickým inovacím obvykle roste rychlost obratu peně z, a tudíž lidé mohou držet méně peněz. Díky finančním inovacím se také objevují nové výnosnější produkty než peníze. Peníze jsou obecně likvidní způsob uložení bohatství (v porovnání např. s nemovitostmi), přesto jsou některé formy peněz likvidnější než jiné. Například hotovostní peníze jsou likvidnější než peníze na termínovaném vkladu. Musíme se tedy rozhodnout, zda budeme preferovat hotovost (a přijdeme o úrok) nebo termínovaná vklad (a přijdeme o možnost okamžitého použití těchto peněz). Pro statistické a měnově-politické účely se potom peníze třídí podle likvidity do tzv. peněžních agregátů. Peněžní agregát označovaný M1 zahrnuje nejlikvidnější formu peněz – oběživo (hotovostní bankovky a mince v oběhu) a peníze na běžných účtech. Peněžní agregát označovaný M2 zahrnuje celý agregát M1 navíc i méně likvidní peníze – peníze na termínovaných účtech. Konstatujme, že jednotlivé centrální banky mohou agregáty M1 a M2 definovat poněkud odlišně – podle toho, jaké formy vkladů a dalších finančních nástrojů jsou v dané zemi používány. Některé centrální banky definují další peněžní agregáty, takže lze např. definovat agregát M3, který zahrnuje agregát M2 a aktiva ve formě cenných papírů směnitelných za určitých podmínek za peníze. Příslušnost peněz k určitému peněžnímu agregátu vyjadřuje, jak snadno jsou tyto peníze směnitelné za jiný statek. Nejlikvidnější je agregát M1 – oběživo a peníze na běžných účtech. Každý vyšší agregát zahrnuje v sobě nižší agregáty (M2 tedy zahrnuje M1, M3 zahrnuje M1 a M2) a k tomu přidává další formy peněz.

2.6 Cena peněz, kupní síla peněz, úroková míra Věci okolo nás mají svoji cenu. Tu obvykle vyjadřujeme v penězích. Třeba lampa stojí 400 PJ, chleba 20 PJ, auto 200 000 PJ atd. Ale mají peníze jako statek také nějakou svou cenu? A pokud ano, jak ji můžeme vyjádřit? Těžko můžeme říci, že jedna PJ stojí 1 PJ a sto PJ stojí 100 PJ, toto vyjádření nedává smysl. Cenu peněz lze vyjádřit dvěma způsoby. První je prostřednictvím kupní síly peněz. Kupní síla peněz vyjadřuje, jaké množství ostatních statků lze koupit za jednotku peněz. Cenu peněz tedy vyjadřujeme množstvím statků, které lze koupit za jednotku peněz. Kupní síla peněz podléhá stejným zákonitostem jako cena jakýchkoliv jiných statků na trhu, takže při zvyšování množství peněz na trhu dojde ke snížení jejich ceny – bude za ně možno koupit méně Jinými slovy: více peněz na trhu (při konstantním množství statků k dostání za tyto peníze) bude znamenat pokles kupní síly peněz. Za stejné množství peněz jako před zvýšením množství peněz je nyní možno koupit v poměru méně jednotek statků, protože došlo ke zvýšení cen.

36

Druhý způsob vyjádření ceny peněz je prostřednictvím úrokové míry. Lidé si peníze mezi sebou běžně půjčují. Už jsme uvedli, že když si uložíte peníze u banky (přijdou na váš účet např. od svého zaměstnavatele), tak peníze bance půjčujete a chcete úrok. Obdobně chce banka úrok, když vám peníze půjčí (např., když vám půjčí peníze na nákup nemovitosti – tzv. hypotéční úvěr). Úrok spočívá v tom, že dlužník musí vrátit větší nominální hodnotu peněz, než byla hodnota půjčky (tzv. jistiny). Výši úroku vyjadřuje úroková míra. Úrokovou míru v desetinném tvaru lze spočítat jako podíl částky, kterou dlužník musí vrátit, k nominální hodnotě půjčky, přičemž od tohoto podílu odečteme jedničku. Chceme-li vyjádřit úrokovou míru v procentech, stačí výsledek vynásobit 100. Pro úrokovou míru rovněž platí stejné zákonitosti jako pro cenu ostatních statků. Pokud je po penězích vysoká poptávka, lidé si je potřebují hodně půjčovat, úroková míra poroste. Naopak, je li poptávka po penězích malá, bude úroková míra klesat. Růst množství peněz (nabídky peněz) při nezměněné poptávce po penězích, logicky vede k tomu, že peníze jsou méně vzácné a jejich cena (úroková míra) poklesne. Naopak pokles množství peněz (nabídky peněz) při nezměněné poptávce po penězích, logicky vede k tomu, že peníze jsou více vzácné a jejich cena (úroková míra) roste. Mezi kupní silou peněz a úrokovou mírou existují vzájemné vztahy: -

-

Pokud klesá kupní síla peněz v důsledku zvýšení množství peněz, klesá rovněž úroková míra. Opačně: roste-li kupní síla peněz v důsledku poklesu množství peněz, roste rovněž úroková míra. Roste-li poptávka po penězích, roste při nezměněném množství peněz v ekonomice úroková míra. Zároveň roste i kupní síla – peníze jsou vzácnější a za jednotku peněz si lze koupit více statků. Opačně: klesá-li poptávka po penězích, klesá při nezměněném množství peněz v ekonomice úroková míra. Zároveň klesá i kupní síla – peníze jsou méně vzácné a za jednotku peněz si lze koupit méně statků.

Cenu peněz lze vyjádřit prostřednictvím kupní síly peněz a úrokové míry. Kupní síla peněz vyjadřuje, jaké množství ostatních statků lze koupit za jednotku peněz. Úroková míra vyjadřuje, jaké množství peněz musí dlužník vrátit, pokud si půjčuje peníze. Mezi úrokovou mírou a kupní sílou peněz existují vztahy: roste-li kupní síla peněz, roste i úroková míra. Obojí roste tehdy, když klesá nabídka peněz nebo když se zvyšuje poptávka po penězích. Pokud nabídka peněz roste nebo poptávka po penězích klesá, tak úroková míra i kupní síle peněz klesají.

37

3 Teorie jednání spotřebitele 3.1 Základní předpoklady lidského jednání Každý z nás je spotřebitelem. Jak jako spotřebitelé jednáme? To je jedna z nejdůležitějších otázek, kterou ekonomie řeší. Při hledání odpovědí vychází ze základních předpokladů lidského jednání. Které to jsou? 1. Lidé jednají, aby uspokojili své potřeby a maximalizovali svůj užitek. 2. Jedná vždy konkrétní člověk, nikoli skupina. Když říkáme, USA si myslí to a to, ve skutečnosti tím míníme, že si to a to myslí konkrétní politik. 3. Jednající člověk vždy ví nejlépe, proč dělá, co dělá, ostatní se mohou o jeho cílech jen více či méně úspěšně dohadovat. Do hlavy nikomu nevidíme. 4. Lidské jednání je ovlivněno vnějšími podmínkami. Některé změnit lze (když mě ráno budí slunce, pořídím si závěsy), jiné ne (v kolik hodin vychází slunce). Neměnné podmínky nazýváme všeobecné podmínky jednání. 5. Různých cílů lze dosáhnout za různou dobu. Lyže si můžu zakoupit rychle, ale naučit se lyžovat nějakou dobu trvá. Podle ekonomické teorie jednají lidé racionálně. Co to znamená? 1. Lidé se snaží vynakládat zdroje (peníze, čas) na dosahování cílů co nejefektivněji. K dosažení svých cílů mají nějaký plán. Zdůrazněme, že při dosahování cílů maximalizujeme veškerý užitek, nikoliv jen peněžní užitek. Můžeme tedy například odmítnout nabídku zaměstnání, které nám přináší větší příjem, protože by to bylo spojeno se ztrátou něčeho, co si ceníme více než tento přírůstek příjmů (např. bychom se museli trávit méně času s rodinou, vzdát se koníčků, apod.). 2. Při jednání uvažujeme v mezních veličinách (viz kapitola 1.5). Porovnáváme mezní náklady a mezní užitky. 3. Při jednání reagujeme na pobídky. Pokud se prvky situace a čas, ve kterém jednáme, změní, změní se i naše jednání. Budoucnost je vždy nejistá a závisí jak na našem jednání, tak na jednání ostatních lidí a na objektivních okolních podmínkách (počasí atd.). Možnost ovlivnit budoucnost je motivem pro jednání a tím, že jednáme, budoucnost vskutku ovlivňujeme. Jednání ostatních lidí i okolní podmínky se neustále mění a my bychom měli změnám své chování přizpůsobovat. Jednotlivých změn si ale nemusíme všimnout, respektive, i když si jich všimneme, tak je nepokládáme za důležité, případně je pro nás nákladné naše chování změnit. Můžeme tudíž chybovat, mýlit se. Člověk je tvor omylný, aby se chybám co nejvíce vyhnul, potřebuje informace. Získávání informací je ale nákladné, proto musíme porovnávat užitek z dodatečné informace s náklady na její získání. Problém je však v tom, že když informaci ještě nemáme, obvykle neznáme přesně užitek z ní plynoucí. Informace o užitečnosti jiné informace je také informací a k jejímu získání je třeba vynaložit nějakou námahu. Člověk obecně jedná s neúplným množstvím informací. Jedná s takovým množstvím, o kterém se myslí, že je pro něj optimální. Z hlediska stanovení tohoto množství se může mýlit.

38

Někdy se nám zdá, že konkrétní člověk jedná neracionálně. Ekonomická teorie však tvrdí, že zdánlivě neracionální jednání lze vždy vysvětlit jako špatné posouzení situace v důsledku nedostatečných informací nebo jiných faktorů. Proto můžeme psát, že z pohledu ekonomie lidé jednají racionálně. Prostřednictvím jednání lidé dosahují svých cílů. Jedná vždy jen jednotlivec. Jednání probíhá v konkrétním čase a prostoru. Při jednání reagujeme na pobídky (na vše, co naše jednání ovlivňuje). Racionální jednání lze definovat jako jednání člověka, který reaguje na pobídky, který porovnává mezní náklady a mezní užitky, který se snaží dosáhnout účelů přinášející co největší užitek s co nejmenšími náklady, který využívá dostupných informací k dosažení svých účelů. Budoucnost je vždy nejistá. V důsledku změny situace a času, ve kterém člověk jedná, v důsledku jeho chyb a omylů, apod., se může jednání konkrétní osoby jevit jako iracionální. Ekonomie však nepředpokládá, že by lidé záměrně jednali iracionálně. Při získávání informací lidé porovnávají užitek z dodatečné informace s náklady na její získání. Protože užitek z informace obvykle předem neznáme, snadno může dojít k tomu, že nezískáme informaci, která by se nám hodila, nebo získáme informaci, která se nám nehodí.

3.2 Rozhodování spotřebitele při koupi statků Z předcházejícího textu je zřejmé, že spotřebitelé uspokojují své potřeby. Potřeb je mnoho a zdroje jsou vzácné, vždy se tedy rozhodujeme, kterou potřebu chceme uspokojit. V praxi často uspokojujeme své potřeby tak, že si kupujeme nějaké statky. Při koupi porovnáváme cenu, kterou zaplatíme, s užitkem, který nám z koupě plyne. Zaplacená cena je pro nás (mezním) nákladem, získaný užitek je pro nás (mezním) užitkem. Pro jednoduchost budeme za náklady považovat pouze cenu statku a zanedbáme další náklady (např. s přepravou statku, cestou do obchodu), v praxi však samozřejmě tyto náklady existují a počítáme s nimi. Koupi uskutečníme tehdy, pokud mezní užitek z koupě je vyšší nebo roven mezním nákladům na koupi – předpokládáme přitom, že máme dostatek peněz, abychom si mohli statek koupit. Podívejme se na příklad 3.2.1. Příklad 3.2.1: 1. Pan Vala si rozhoduje, zda si koupí bochník chleba. Porovnává cenu chleba s užitkem, který mu bochník chleba přinese. Je-li užitek vyšší nebo roven ceně, vyplatí se mu bochník chleba koupit. 2. Paní Valová se rozhoduje, kolik si má koupit rohlíků. Porovnává užitek z dané jednotky rohlíku s cenou rohlíků (2 PJ). První, druhý a třetí rohlík ji přináší užitek vyšší nebo roven 2 PJ, čtvrtý rohlík už ji (v důsledku zákona klesajícího mezního užitku) přináší užitek pouze 1,80 PJ. Paní Valová si tedy koupí tři rohlíky.

Než se spotřebitel rozhodne pro výběr konkrétního statku, musí se rozhodnout: 1. kterou potřebu bude uspokojovat; 2. který statek k uspokojení potře by zvolí. Naprostou většinu potřeb lze uspokojit spotřebou různých statků. Ekonomie zde používá termín substitut. Substituty lze definovat jako statky uspokojující stejnou nebo podobnou potřebu. Čím podobnější potřebu statky uspokojují, tím bližší jsou to substituty. Každý statek má bližší nebo vzdálenější substitut. Pokud se rozhodujeme, kterou potřebu uspokojit, vždy se alespoň jedné potřeby vzdáváme a 39

jinou preferujeme. Substituujeme tak užitek (uspokojení) z jedné potřeby za užitek (uspokojení) z jiné potřeby. Pokud se rozhodujeme, který konkrétní statek zvolit k uspokojení určité potřeby, tak jeden statek preferujeme a alespoň jednoho se vzdáváme. Substituujeme tak jeden statek druhým. Platí přitom, že jsme schopni komplexního rozhodování – zároveň se rozhodujeme, kterou potřebu uspokojit a který statek zvolit k uspokojení určité potřeby. V obchodě se třeba rozhodujete, za co utratíte své omezené množství peněz. Vybíráte si mezi pitím a jídlem (mezi uspokojením potřeby žízně a potřeby hladu). Zároveň se rozhodujete, které konkrétní pití nebo jídlo si koupíte. I v situaci, kdy už jste rozhodnuti uspokojit jednu potřebu, můžete se nakonec rozhodnout pro uspokojení jiné. V obchodě si za peníze, co máte, chcete, původně koupit pití. Protože ale právě zlevnili vaše oblíbené jídlo, pití si nekoupíte a koupíte si jídlo. Příklad 3.2.2: 1. Rohlík i chleba jsou pro většinu osob velmi blízké substituty – uspokojují prakticky stejnou potřebu. Rohlík a kuře už jsou vzdálenější substituty – uspokojují sice stejnou potřebu, jejich složení je ale odlišné. Přesto se někdo na základě cen může rozhodnout, že substituuje rohlík kuřetem nebo opačně. Rohlík a oblečení jsou velmi vzdálené substituty – uspokojují odlišné potřeby. Přesto se někdo na základě cen může rozhodnout, že substituuje oblečení rohlíky nebo opačně. 2. Pan Popelka přestal pít pivo Alfa a začal pít pivo Beta. Jeho substituce je velmi blízká. Pan Kořínek přestal kouřit a ušetřené peníze použil na nákup knih. Jeho substituce je velmi vzdálená.

Jak postupuje spotřebitel, který si vybírá mezi více statky, přičemž tyto statky uspokojují bližší nebo vzdálenější potřebu? Třeba se rozhodujete, zda si koupíte láhev Coca-Coly nebo Kofoly (blízké substituty) nebo chleba (k pití vzdálenější substitut) nebo sešit do školy (k pití i jídlu velmi vzdálený substitut). Cena statku již bývá vyjádřena v penězích, vyjádříme tedy v penězích i užitek z daného statku plynoucí a hodnoty porovnáme. Ekonomie říká, že zvolíme ten statek v takovém množství, kde je největší poměr užitků (tedy mezních užitků) na vynaložené náklady (mezní náklady). Příklad 3.2.3: 1. Paní Příplatová se rozhoduje, zdali si k uspokojení potřeby hladu koupí chleba nebo rohlík. Ví, že danou potřebu uspokojí buď tím, že sní půlku chleba nebo čtyři rohlíky. Půlka bochníku chleba stojí 15 PJ, čtyři rohlíky stojí 8 PJ. Paní Příplatové chutná chleba o něco více než rohlíky, užitek z půlky bochníku chleba si cení na 25 PJ, užitek ze 4 rohlíků na 16 PJ. Paní Příplatová má poměr užitků na vynaložené náklady u půlky chleba 1,66 (= 25/15), u rohlíků 2 (= 16/8). Pro paní Příplatovou je výhodnější si koupit čtyři rohlíky. 2. Pan Příplata má k dispozici 50 P. Chce si koupit buď dvě lahve piva (stojí přesně 50 PJ) nebo 3 lahve vody (stojí 49 PJ) nebo jeden časopis (stojí 42 PJ). Užitek z dvou lahví piva si cení na 80 PJ, z 3 lahví vody na70 PJ a z časopisu na 90 PJ. Největší poměr užitků na vynaložené náklady má u časopisu (2,14 = 90/42). Pro dvě lahve piva je tento jeho poměr 1,6, protři lahve vody 1,42. Pan Příplata si tedy koupí časopis.

40

3. Paní Netušilová jde od obchodu, na útratu má k dispozici 1000 PJ. Přemýšlí, zda si koupí oblečení, které stojí 800 PJ, elektrospotřebič za 700 PJ nebo knihu za 500 PJ. Pokud si koupí kterýkoliv z daných statků, už si, vzhledem k cenám, nemůže koupit žádný jiný. Užitek paní Netušilové z oblečení je 2000 PJ, z elektrospotřebiče 1500 PJ a z knihy 1500 PJ. V takovém případě si paní Netušilová koupí knihu – na vynaložené náklady má největší užitek ve výši 3 (= 1500/500). Její užitek z oblečení na vynaložené náklady činí 2,5 (= 2000/800) a její užitek z elektrospotřebiče na vynaložené náklady je 2,14 (= 1500/700).

Možná teď namítnete, že, pokud jdete do obchodu, neprovádíte složité kalkulace, nevyjadřujete svůj užitek z jednotlivých věcí v penězích a nedělíte vaše užitky vynaloženými náklady. Ekonomie říká, že dané operace neděláme vědomě, ale podvědomě (intuitivně) ano. Koneckonců, tím, že reagujeme na pobídky, kdy se mění naše užitky a náklady, potvrzujeme, že užitky a náklady při koupi bereme do úvahy. Viz příklad 3.2.4. Příklad 3.2.4: 1. Vzroste-li cena čokoládových tyčinek Bororo, mohou spotřebitelé začít kupovat místo tyčinek Bororo tyčinky Ulur, přestože tyčinky Bororo měli radši. Nebo dokonce (vzroste-li třeba cena všech čokoládových tyčinek) budou kupovat tabulkovou čokoládu, i když tyčinky měli radši. Případně (vzroste-li cena všech čokoládových výrobků) budou kupovat bonbóny. Nebo utratí peníze původně určené na tyčinky za úplně něco jiného – třeba za oblečení nebo elektrospotřebiče

2. Pokud začne být nějaký statek populární, zvýše se spotřebitelům užitek z tohoto statku. Změní se tedy i poměr užitku a vynaložených nákladů a statek začne být více kupován.

Ochota spotřebitelů substituovat za sebe vzájemně jednotlivé statky závisí jednak na tom, jak moc se změnily náklady na koupi těchto statků (když mé oblíbené kapučíno zdraží o dvě koruny, nejspíš si ho kupovat nepřestanu, pokud by ale bylo zdraženo o padesát, možná si začnu dávat jinou značku), ale také na tom, jak blízké substituty jsou k mání (pokud si v případě zdražení kapučína Alfa můžu vybírat a dát si místo něj kapučíno Beta, Gama, Delta nebo Omega, bude se mi zdražené kapučíno Alfa opouštět snáze, než kdyby jedinou další dostupnou variantou bylo podmáslí). Také však záleží na tom, jak zásadní je pro mě uspokojení té které potřeby. Pokud s oblibou chodím na dělání gelových nehtů, zřejmě od tohoto zvyku upustím, pokud gelové nehty třeba třikrát zdraží, nejde o zásadní potřebu. Naproti tomu, pečivo budou lidé zřejmě kupovat i tehdy, když třikrát zdraží. Při koupi statků disponují spotřebitelé omezeným rozpočtem. Uspokojují proto takové potřeby a kupují takové množství statků, které jim přináší největší (mezní) užitek na vynaložené (mezní) náklady. Substituty jsou statky uspokojující stejnou nebo podobnou potřebu. Čím více statky uspokojují stejnou potřebu, čím mají bližší složení, tím jsou bližší substituty. Každý statek má bližší nebo vzdálenější substitut.

41

3.3 Relativní ceny statků a směna Každý spotřebitel je schopen porovnat, jak je pro něj určitý statek užitečný ve srovnání s jiným statkem. Z tohoto porovnání můžeme odvodit směnné poměry i relativní ceny statků. Příklad 3.3.1: 1. Pan Kluzák si cení kilo jablek třikrát více než kilo hrušek. Pan Kluzák je potom ochoten vyměnit kilo jablek za tři kila hrušek, respektive zaplatit za kilo jablek třikrát více než za kilo hrušek – relativní cena kila jablek u pana Kluzáka je třikrát větší než cena kila hrušek. 2. Pan Adamčík je ochoten směnit 5 rohlíků za 1 chleba. Z daného poměru plyne, že jednotka chleba je pro pana Adamčíka cennější než jednotka rohlíku. Konkrétně je pan Adamčík ochoten dát za jeden chleba až pět krát více než za jeden rohlík.

Směnný poměr můžeme definovat jako počet jednotek nějakého statku, které jsme ochotni dát (směnit) za jednotku jiného statku. Příklad: pan Adamčík má směnný poměr jednoho chleba ve výši 5 rohlíků. Směnné poměry rovněž říkají, jaká množství statků jsou pro daného spotřebitele stejně užitečná. Pro pana Adamčíka je stejně užitečný jeden chleba jako pět rohlíků. Ze směnných poměrů můžeme odvodit, v jakém poměru by měly být relativní ceny statků, aby nám bylo jedno, který statek v daném množství budeme kupovat. Pokud je pan Adamčík ochoten směnit jeden chleba za 5 rohlíků, tak jeden chleba musí být pět krát dražší než jeden rohlík, k (respektive jeden rohlík pět krát levnější než jeden chleba), aby panu Adamčíkovi bylo jedno, zda si koupí 1 chleba nebo 5 rohlíků. Obecně: statek A, za jehož jednotku jsme ochotni dát x jednotek statku B, musí být x-krát dražší než statek B, aby nám bylo jedno, který statek si koupíme. Dodejme, že relativní cena vyjadřuje cenu jednoho statku ve srovnání s cenou jiného statku kolikrát je jeden statek ve srovnání s jiným statkem levnější nebo dražší. Směnný poměr můžeme definovat jako počet jednotek nějakého statku, které jsme ochotni dát (směnit) za jednotku jiného statku. Směnné poměry rovněž říkají, jaká množství statků jsou pro daného spotřebitele v daném okamžiku stejně užitečná. Ze směnných poměrů lze odvodit, jaké mají být relativní ceny statků, aby nám bylo jedno, který statek v daném množství budeme kupovat. Relativní cena vyjadřuje cenu jednoho statku ve srovnání s cenou jiného statku - kolikrát je jeden statek ve srovnání s jiným statkem levnější nebo dražší. Protože platí, že různí lidé mají různé potřeby a preference, budou mít různí spotřebitelé i odlišné směnné poměry. Příklad 3.3.2: Pan Čacký má chleba velmi rád. Takže je ochoten vyměnit bochník chleba jen za spoustu rohlíků (řekněme za 15 rohlíků). Paní Balharové chleba příliš nechutná, takže za bochník chleba je ochotna dát jen 3 rohlíky.

Mají-li různí lidé odlišné směnné poměry, vzniká prostor k dobrovolné směně mezi lidmi. Taková uskutečněná směna je pak paretovským zlepšením. Podívejme se na příklad 3.3.3. 42

Příklad 3.3.3: Pokračujme v zadání příkladu 3.3.2 a předpokládejme, že pan Čacký vlastní 15 rohlíků a paní Balharová jeden chleba. Pan Čacký by se rád vzdal rohlíků, všech 15 je ochoten dát za jeden chleba. Paní Balharové ale stačí vyměnit jeden chleba za 3 rohlíky. Předpokládejme, že se dohodnou na směně jeden chleba za 9 rohlíků. Pan Čacký je na tom dobře – má svůj vytoužený chleba a ještě mu zbývá 6 rohlíků (= 15 – 9). I paní Balharová je na tom dobře – zbavila se chleba a získala o 6 rohlíků (9 – 3) více, než kolik by jí za chleba stačilo. Jakýkoliv směnný poměr, který leží v intervalu mimo uvedené krajní hodnoty: 1 chleba za 3 rohlíky a 1 chleba za 15 rohlíků přináší zlepšení pro obě směňující strany (paretovské zlepšení). Krajní hodnoty přináší zlepšení alespoň pro jednu směňující stranu, přičemž druhá strana není nijak poškozena. Poměr 1 chleba za 3 rohlíky zlepší postavení pana Čackého a nezhorší postavení paní Balharové. Poměr 1 chleba za 15 rohlíků zlepší postavení paní Balharové a nezhorší postavení pana Čackého. Jaký konkrétní poměr bude zvolen, závisí na vyjednávacích schopnostech obou stran a dalších faktorech.

Jsme si samozřejmě vědomi, že naturální směna probíhá mezi spotřebiteli v současnosti málokdy. Zavedením peněz se ale nic nezmění. Příklad 3.3.4: Paní Janoušková vlastní koberec, který si příliš necení a je ochotna jej prodat za 15 PJ. Pan Roubal je za daný koberec ochoten dát 20 PJ. Dohodnou-li se na nějaké ceně, jež je vyšší než 15 PJ a menší než 20 PJ, zlepší se postavení obou dvou – paní Janoušková dostane více, než za kolik je ochotna koberec prodat. Pan Roubal zaplatí méně, než za kolik je koberec koupit. Při ceně 15 PJ za koberec si polepší pouze pan Roubal (zaplatí méně, než za kolik je koberec koupit), při ceně 20 PJ za koberec si polepší pouze paní Janoušková (dostane více, než za kolik je ochotna koberec prodat).

Díky odlišným preferencím mají různí lidé odlišné směnné poměry mezi jednotlivými statky. Existence odlišných směnných poměrů vytváří prostor pro dobrovolnou směnu mezi lidmiDobrovolná směna přináší paretovské zlepšení - zlepšuje postavení (zvyšuje užitek) přinejmenším jedné ze směňujících stran, zpravidla však obou (všech) směňujících stran. Výše jsme uvedli, že aby spotřebiteli bylo jedno, který statek si koupí, musí relativní ceny v obchodě (poměr cen v obchodě) odpovídat směnnému poměru tohoto spotřebitele. Situace, že spotřebitelův směnný poměr odpovídá relativním cenám v obchodě, nastává však zpravidla jen zřídka. Pokud se poměr cen v obchodě liší od spotřebitelova směnného poměru, bude spotřebitel kupovat ten statek, který je pro něj výhodnější. Jasně to ukáže příklad 3.3.5. Příklad 3.3.5: Pan Bachtík si cení jeden chleba stejně jako 6 rohlíků. Můžeme potom konstatovat: -

Pan Bachtík je jeden chleba ochoten vyměnit za 6 rohlíků. Směnný poměr pana Bachtíka je 1 chleba ku 6 rohlíkům. Pro pana Bachtíka je jeden chleba šestkrát dražší než jeden rohlík, respektive jeden rohlík je pro něj šestkrát levnější než jeden chleba.

43

Pokud jsou v obchodě jiné relativní ceny, potom je vždy jeden statek pro Bachtíka výhodnější. Pokud je chleba např. 7krát dražší, je chleba pro pana Bachtíka ve srovnání s rohlíkem už příliš drahý a panu Bachtíkovi se vyplatí kupovat rohlík. Pokud je chleba 5krát dražší, je pro pana Bachtíka levnější než 6 rohlíků, takže se panu Bachtíkovi vyplatí kupovat chleba. Obdobně: Pokud je rohlík 7krát levnější, je pro pana Bachtíka ve srovnání s chlebem hodně levný, takže se panu Bachtíkovi vyplatí kupovat rohlík. Pokud je rohlík 5krát levnější, je pro pana Bachtíka ve srovnání s chlebem málo levný, takže se panu Bachtíkovi vyplatí kupovat chleba.

Tím, že spotřebitel kupuje ten statek, který je pro něj nejvýhodnější, maximalizuje své užitky a minimalizuje své náklady. Neustále tedy platí pravidlo zmíněné v podkapitole 3.1, že spotřebitelé uspokojují takové potřeby a kupují takové množství statků, které jim přináší největší mezní užitek na vynaložené mezní náklady. Příklad 3.3.6: Pokračujme v zadání příkladu 3.3.2. Skutečnost, že pan Bachtík si cení jeden chleba na 6 rohlíků, lze vyjádřit též tak, že jeden chleba mu přináší 6krát vyšší užitek než jeden rohlík. Předpokládejme, že užitek pana Bachtíka z jednoho chleba je 18 PJ a užitek z jednoho rohlíku je 3 PJ – při těchto poměrech je pro něj chleba 6krát užitečnější. Stojí-li chleba 12 PJ a rohlík 2 PJ (jeden chleba je šestkrát dražší než jeden rohlík), je poměr užitků na vynaložené náklady u chleba i rohlíku stejný – 1,5. Stojí-li chleba 10 PJ a rohlík 2 PJ (jeden chleba je pětkrát dražší než jeden rohlík), je poměr užitků na vynaložené náklady u chleba 1,8, u rohlíku 1,5. Panu Bachtíkovi se vyplatí koupit si chleba. Stojí-li chleba 16 PJ a rohlík 2 PJ (jeden chleba je osmkrát dražší než jeden rohlík), je poměr užitků na vynaložené náklady u chleba 1,125 u rohlíku 1,5. Panu Bachtíkovi se vyplatí koupit si rohlík. Obdobně: Stojí-li chleba 12 PJ a rohlík 1 PJ, je poměr užitků na vynaložené náklady u chleba 1,5, u rohlíku 2. Panu Bachtíkovi se vyplatí koupit si rohlík. Stojí-li chleba 12 PJ a rohlík 3 PJ, je poměr užitků na vynaložené náklady u chleba 1,5. u rohlíku 1. Panu Bachtíkovi se vyplatí koupit si chleba.

Spotřebitel je samozřejmě schopen se rozhodnout, který statek si koupí, i v situaci, kdy jeho směnný poměr odpovídá relativním cenám v obchodě a kdy je mu tedy jedno, který statek si koupí. Rozhodnutí může nechat na náhodě („hodí si korunou“), rozhodne se impulsivně či jinak. V každém případě, množství statku, pro který se rozhodne, je pro něj (alespoň v okamžiku rozhodnutí) výhodnější, než množství ostatních statků. Aby spotřebiteli bylo jedno, který statek si koupit, musí poměr peněžních cen odpovídat poměru spotřebitelových relativních cen. To se však děje zřídka. Pokud se tyto poměry liší, je pro spotřebitele nějaký statek levnější. Zdůrazněme, že směnné poměry jednotlivých spotřebitelů a tím i relativní ceny jednotlivých statků pro spotřebitele se v čase mění. Pokud si nějaký spotřebitel nyní vysoko cení nějaký statek, takže je ochoten koupit ho draho, neplatí, že si daný statek bude cenit napořád. V jiném čase mohou existovat jiné okolnosti, mohou se změnit preference spotřebitele, apod. To vede ke 44

změně spotřebitelova směnného poměru. Směnné poměry závisí i na množství jednotlivých statků, kterými spotřebitelé disponují. Platí zde zákon klesajícího mezního užitku. Pokud má spotřebitel statku A málo a tento statek je pro něj užitečný, bude ho ochoten vyměnit za spoustu jednotek jiného statku. Pokud ale množství statku A, které spotřebitel vlastní, vzroste, tak další jednotky statku A už spotřebiteli nepřináší tak velký užitek. Tudíž se může změnit i směnný poměr, ve kterém je spotřebitel ochoten směnit celkové (respektive dodatečné) množství ochoten za jiný statek. Viz příklad 3.3.7. Příklad 3.3.7: Paní Černá vlastní pouze jeden chleba. Protože ho má málo, je ochotna jednotku chleba směnit pouze za 15 rohlíků. Pokud se množství chleba, které paní Černá má, zvýší na 2 chleby, je možné, že chleba už pro ni nebude tolik vzácný a 2 chleby bude ochotna směnit za 25 rohlíků, čili druhou jednotku chleba už bude ochotna směnit pouze za 10 rohlíků.

Směnné poměry a tudíž i relativní ceny jednotlivých spotřebitelů se v čase mění v důsledku změny preferencí, okolností, apod. Směnné poměry a tudíž i relativní ceny jsou ovlivňovány i množstvím daných statků. Pokud se množství nějakého statku změní, změní se i směnný poměr. Při změně se uplatňuje zákon klesajícího mezního užitku.

3.4 Cena a poptávka, důchodový a substituční efekt Jak je zřejmé z předchozí podkapitoly i z prosté lidské zkušenosti, cena ovlivňuje, zda budeme uspokojovat konkrétní potřebu nákupem nějakého statku, který statek koupím a kolik ho koupím. Cena statku ovlivňuje moji poptávku po něm. Statek koupíme tehdy, pokud mezní užitek z něj převyšuje mezní náklady, vynaložené na jeho získání. Rozhodujeme-li se mezi více statky, zvolíme jednotku toho statku, u kterého poměr mezního užitku a mezních nákladů je co nejvyšší. Toto již bylo řečeno v předchozí podkapitole. Představme si, že v souladu s předchozím odstavcem zvolíme potřebu, kterou chci uspokojovat, a statek, jehož koupí tuto potřebu uspokojím. Vybrali jsme si takový, aby podíl jeho mezního užitku na mezní náklady byl nejvyšší, všechno je v pořádku. Ale kolik jednotek tohoto statku si máme koupit? Když se rozhodneme, že je pro nás právě teď nejvýhodnější uspokojit potřebu hladu, a to koupí grilovaného kuřete, a máme s sebou zrovna tisíc korun, budeme snad kupovat grilovaná kuřata, dokud mi nedojdou peníze? Sami cítíme, že je to nesmysl. Je totiž nutno zabývat se ještě otázkou množství statku, který si spotřebitel chce koupit. Při koupi a následné spotřebě zakoupených jednotek se projevuje zákon klesajícího mezního užitku – dříve nebo později bude mít dodatečná jednotka nižší užitek než předcházející jednotka. Dříve nebo později tedy dojde k tomu, že mezní užitek z další jednotky bude nižší než mezní náklady na danou jednotku. Pak koupím něco jiného (nebo nic). Proto říkáme, že při nákupu porovnáváme mezní užitek z dodatečné jednotky statku na mezní náklady, související s pořízením této dodatečné jednotky. Mezní je klíčové slovo. Užitky (případně možná i náklady) se při nákupu dalších a dalších jednotek statku mění. Názorně vše vysvětlí příklad 3.4.1.

45

Příklad 3.4.1: 1. Pan Červenka se rozhoduje, kolik vypije piv. Pivo stojí 25 PJ. První, druhé, třetí i čtvrté pivo mu přináší větší než 25 PJ, tudíž si je koupí. Užitek z piv ale postupně klesá, páté pivo už mu přináší užitek nižší než 25 PJ, tudíž si pan Červenka páté pivo nekoupí. 2. Paní Červenková má 100 PJ a přemýšlí, za co tyto peníze utratí v cukrárně, rozhoduje se mezi věnečky (jeden věneček stojí 20 PJ), větrníky (jeden větrník stojí 15 PJ) a zmrzlinovým pohárem (jeden stojí 45 PJ). První věneček ji přináší užitek 60 PJ, první větrník 50 PJ, první pohár 100 PJ. Při porovnání užitku na vynaložené náklady zvítězí větrník s hodnotou 3,33. (Věneček má hodnotu 3, pohár hodnotu 2,22). Když paní Červenková snědla první větrník, zbylo jí 85 PJ. Užitek z druhého větrníku si cení na 47 PJ. Tento užitek na vynaložené náklady za větrník porovnává s užitkem z prvního věnečku na vynaložené náklady za věneček a s užitkem z prvního poháru na vynaložené náklady za věneček. Při porovnání užitku na vynaložené náklady opět zvítězí větrník s hodnotou 3,13. Paní Červenkové zbývá 70 PJ. Třetí větrník jí přináší užitek 40 PJ. Tento užitek na vynaložené náklady za větrník porovnává s užitkem z prvního věnečku na vynaložené náklady za věneček a s užitkem z prvního poháru na vynaložené náklady za věneček. Při porovnání užitku na vynaložené náklady zvítězí věneček s hodnotou 3. (Větrník má hodnotu 2,66, pohár hodnotu 2,22). Paní Červenkové zbývá 50 PJ. Druhý věneček jí přináší užitek 55 PJ, třetí větrník 40 PJ, první pohár 100 PJ. Při porovnání užitku na vynaložené náklady opět zvítězí věneček s hodnotou 2,75. (Větrník má hodnotu 2,66, pohár hodnotu 2,22). Paní Červenkové zbylo 30 PJ. Ve svém rozhodování by mohla dále pokračovat – stále si ještě může koupit věneček nebo větrník (na pohár už nemá peníze), už je ale nasycená a rozhodne se, že si nic dalšího nekoupí.

Protože je mezní užitek z dodatečné spotřebované jednotky dříve nebo později klesající, zvýšíme naši spotřebu nějakého statku pouze tehdy, pokud nám klesnou mezní náklady na spotřebu tohoto statku. Protože cena dané jednotky tvoří zpravidla rozhodující část mezních nákladů, lze konstatovat, že naší spotřebu určitého statku zvýšíme jen tehdy, pokud klesne cena této dodatečné jednotky (což se může stát též tak, že klesne cena všech jednotek, které si kupujeme). Závislost mezi kupovaným neboli poptávaným množstvím a cenou se nazývá poptávka. Obecně platí: čím vyšší cena, tím menší poptávané množství. Respektive čím nižší cena, tím větší poptávané množství. Příklad 3.4.2: 1. Vraťme se k situaci jedna příkladu 3.4.1. Pokud by jedno pivo stálo pouze 20 PJ, respektive restaurace dala slevu na páté pivo, je možné, že by si pan Červenka páté pivo koupil. Aby pan Červenka vypil pět piv, není třeba, aby pivo stálo 20 PJ. Je pouze třeba, aby páté pivo stálo 20 PJ.

2. Vraťme se k situaci dvě příkladu 3.4.1. Předpokládejme, že paní Červenková již snědla dva větrníky (a nic jiného) a rozhoduje se, co si koupit dál. Prodavačka si všimne, že jí větrníky chutnají a nabídne ji třetí větrník za 10 PJ. (Ceny věnečku a poháru se nemění – věneček 20 PJ, pohár 45 PJ.) Třetí větrník přináší paní Červenkové užitek 40 PJ, první věneček 60 PJ, první pohár 100 PJ. V takovém případě činí poměr užitku na vynaložené náklady u třetího větrníku 4, věneček má hodnotu 3, pohár hodnotu 2,22. V důsledku poklesu cen větrníku paní Červenková změnila své rozhodnutí a koupila si i třetí větrník, který by si jinak nekoupila.

46

V důsledku zákona klesajícího mezní užitku dříve nebo později užitek z dodatečné jednotky (mezní užitek) poklesne pod cenu a tedy i náklady (mezní náklady) na koupi dané jednotky. Další jednotku si koupíme jen tehdy, pokud klesne cena této jednotky. Závislost mezi cenou a kupovaným (poptávaným) množstvím se nazývá poptávka. Platí: čím vyšší cena, tím menší poptávané množství. Respektive čím nižší cena, tím větší poptávané množství. Skutečnost, že s poklesem ceny si spotřebitelé kupují více jednotek daného statku, je intuitivně zřejmá. Na některé statky, respektive jednotky statku, bychom neměli peníze, pokud by jejich cena neklesla. Klesá-li cena, můžeme si dovolit dané zboží koupit nebo si můžeme dovolit koupit více jednotek (přesněji řečeno jsou naše náklady na pořízení dodatečné jednotky statku nižší než užitek z dodatečné jednotky statku plynoucí – pokud by statek nezlevnil, nebylo by tomu tak). Při poklesu ceny roste kupní síla peněz10. Této skutečnosti se říká důchodový efekt. Příklad 3.4.3: Jiří má 100 PJ. Pivo stojí 25 PJ, Jiří si tak může koupit 4 piva. Pokud cena piva poklesne na 20 PJ, může si Jiří koupit 5 piv. Kupní síla Jiřího peněz vzrostla.

Další důvod, proč s poklesem ceny roste poptávané množství statku, u něhož cena klesá, plyne ze skutečnosti, že tento statek se stává relativně levnější oproti statkům, u kterých cena neklesla (nebo neklesla takovým tempem). V důsledku změny ceny přestanou platit dosavadní vztahy mezi spotřebitelovými relativními cenami a peněžními cenami, což ovlivní spotřebitelské jednání. Spotřebitelé začnou substituovat pro ně relativně dražší statky relativně levnějšími statky. Této skutečnosti se říká substituční efekt. Příklad 3.4.4: Marek si cení jeden chleba na 5 rohlíků. Cena rohlíku je 2 PJ, cena chleba je 11 PJ. V takovém případě je pro Marka chleba ve srovnání s rohlíkem příliš drahý a bude si kupovat rohlík. Předpokládejme, že cena chleba poklesne na 8 PJ. V takovém případě začne být pro Marka chleba ve srovnání s rohlíkem relativně levnější a začne kupovat chleba. Rohlíky tedy nahradí (substituuje) chlebem.

Důchodový efekt vyjadřuje skutečnost, že při poklesu ceny určitého statku roste kupní síla spotřebitelových peněz (může si koupit více jednotek daného statku). Při růstu ceny kupní síla klesá. Substituční efekt vyjadřuje skutečnost, že při poklesu ceny určitého statku, se tento statek stává relativně levnější oproti jiným statkům, a tudíž jej spotřebitelé budou více kupovat. Při růstu ceny je tomu opačně.

Pojem kupní síla je zmíněn v kapitole 2.6

10

47

3.5 Další faktory ovlivňující poptávané množství, cenová a důchodová elasticita poptávky Cena samozřejmě není jediným faktorem, který ovlivňuje, kolik jednotek daného statku bude spotřebitel poptávat. Dalších faktorů je celá řada. Uveďme zde nejdůležitější z nich: 1. Vzroste-li spotřebitelův příjem nebo spotřebitelovo bohatství (nejen peněžní, ale uvažujeme nyní pouze likvidní formy bohatství), může si dovolit koupit více jednotek daného statku. Zda si další jednotky vskutku koupí, záleží na dalších okolnostech. Některé statky spotřebitelé kupují v jasně daném množství a růst příjmu nebo bohatství nemá na poptávané množství vliv. Příkladem může být mycí prostředek na nádobí. Vzroste -li spotřebitelův příjem, s velkou pravděpodobností nezačne kupovat více mycího prostředku. Pro jiné statky platí, že s růstem příjmu si spotřebitel koupí další jednotku statku. Může to být další láhev vína, může to být další auto, jachta, ačkoli ani těchto statků nebude, vzhledem ke klesajícímu meznímu užitku, nekonečně. 2. Cena substitutů. Pokud cena substitutů k nějakému statku klesá, zpravidla se sníží poptávané množství daného statku, pokud cena substitutů k nějakému statku stoupá , zpravidla se zvýší poptávané množství daného statku. Konkrétně: pokud vzroste cena jablek, lidé mohou začít kupovat hrušky a poptávané množství jablek klesne. Pokud cena jablek naopak klesne, i lidé, kteří dříve kupovali hrušky, mohou začít kupovat jablka a poptávané množství jablek stoupne. Substitutem může být blízký (např. hrušky), vzdálenější (např. maso) i velmi vzdálený (např. oblečení). Jak už jsme uvedli v podkapitole 3.4, spotřebitelé substituují užitek ze spotřeby jednoho statku za užitek ze spotřeby jiného statku. 3. Cena komplementů. Komplement je statek, který je nutno používat spolu s jiným statkem. Jako příklad lze uvést tenisovou raketu a tenisový míček. Nebo auto a benzín. Cena komplementu k danému statku je potom nákladem, který zahrnujeme při rozhodování o koupi daného statku. Chceme-li si koupit auto na benzín, zahrnujeme do našeho rozhodování i cenu benzínu. Pro ceny komplementu platí: roste-li cena komplementu k danému statku, může klesat poptávané množství daného statku. A opačně: klesá-li cena komplementu k danému statku, může růst poptávané množství daného statku. Komplementy podobně jako substituty lze dělit na blízké neboli dokonalé komplementy a méně dokonalé komplementy. Dokonalými komplementy jsou statky, které nemohou být spotřebovávány jeden bez druhého – musí se spotřebovávat současně v určitém poměru. Typickým příkladem je levá a pravá bota (pokud se používají k nošení), používají se v poměru jedna ku jedné a nemá smysl kupovat si jen levou nebo jen pravou botu. Auto na benzín a benzín jsou příkladem velmi dokonalého komplementu, nicméně spotřebitel může teoreticky auto předělat, aby jezdilo na něco jiného. Obdobně velmi dokonalým komplementem jsou tenisové rakety a tenisové míčky, nicméně raketa i míčky jdou použít i samostatně k jiným účelům. 4. Změna vkusu, preferencí apod. Pokud nějaký statek začne být populární, budou ho spotřebitelé více kupovat. Preference spotřebitele ovlivňuje řada okolností. Např. uvedení nového výrobku na trh může ovlivnit poptávku spotřebitelů po dosavadních výrobcích. Preference se mění v závislosti na reklamě, na spotřebitelských zkušenostech se statky, s tím, jak se mění svět, apod. Pokud třeba statek doporučí nějaká známá osobnost, mohou si ho začít spotřebitelé více kupovat. Některé statky si spotřebitelé začnou kupovat, až 48

když se rozšíří mezi ostatními spotřebiteli. Třeba mobilní telefony. Pokud mobilní telefony vlastní málo osob, nemusí se ostatním spotřebitelům vyplatit si telefon koupit. Vlastní-li telefon spousta osob, začne to být pro většinu spotřebitelů výhodné. K dalším faktorům, které vedle ceny statku ovlivňují poptávané množství statku, patří spotřebitelův příjem, cena substitutů a komplementů k danému statku, změna spotřebitelského vkusu a preferencí. Komplementy jsou statky, které se spotřebovávají společně. Dokonalými komplementy jsou statky, které nemohou být spotřebovávány jeden bez druhé ho – musí se spotřebovávat současně v určitém poměru. Výše uvedené závislosti jsou určitými vodítky, ale neplatí stoprocentně. Někdy i malá změna (ceny, preferencí, ceny komplementů…) způsobí velký rozdíl v poptávce, jindy naopak. Při zkoumání jak spotřebitel reaguje na změnu ceny, vznikl koncept cenové elasticity. Cenová elasticita poptávky vyjadřuje právě vztah mezi změnou ceny statku a poptávaného množství. Předpokládejme, že se cena změnila o 1 %. Potom: 1. Poptávané množství se nemuselo vůbec změnit. Ř íkáme zde, že poptávka je absolutně neelastická. 2. Poptávané množství se mohlo změnit o méně než jedno procento. Říkáme zde, že poptávka je neelastická. 3. Poptávané množství se mohlo změnit o právě jedno procento. Říkáme zde, že poptávka má jednotkovou elasticitu. 4. Poptávané množství se mohlo změnit o více než jedno procento. Říkáme zde, že poptávka je elastická. 5. Poptávané množství se mohlo změnit o nekonečně velké procento. Tato situace je spíše teoretická. Říkáme zde, že poptávka je absolutně elastická. Cenová elasticita poptávky závisí na několika faktorech: -

-

-

-

Čím více je statek nezbytný, tím je poptávka po něm méně elastická. Tj. poptávka po tzv. nezbytných (základních) statcích (základní potraviny, základní bydlení, nutné léky apod.) bude spíše neelastická, poptávka po luxusních statcích bývá naopak spíše elastická. Je to dáno tím, že spotřebu základních statků nelze prudce omezit ani v situaci, kdy jejich cena výrazně vzroste. Naopak, pokud cena základních statků klesne, spotřebitel získá dodatečný důchod, který využije i na nákup jiných než základních statků. Pokud má statek blízké substituty a lze jej tedy nahradit, bude poptávka po něm velmi elastická. Na růst ceny mohou spotřebitelé snadno reagovat snížením poptávaného množství. Proto je v konkurenčním prostředí poptávka více elastické než za situace monopolu. Pokud podíl výdajů na daný statek na celkovém podílu výdajů je malý, bude poptávka spíše neelastická. Změna ceny totiž nezatíží příliš spotřebitelův rozpočet a spotřebitel nemá důvod příliš poptávané množství měnit. Například, pokud vzroste cena pepře na dvojnásobek, spotřebitel bude pravděpodobně kupovat stále stejné množství pepře. Pokud u statku lze volit různé množství či úroveň spotřeby daného statku (u statků typu dovolené apod.) bude poptávka po něm více elastická. I zde platí, že na růst ceny mohou spotřebitelé snadno reagovat snížením poptávaného množství. 49

-

Časový faktor: v krátkém období je poptávka méně elastická než v dlouhém období, důvodem je skutečnost, že změna preferencí spotřebitele, nalezení substitutu apod. chvíli trvá – je spojena s náklady (např. na vyhledání substitutu).

Cenová elasticita poptávky vyjadřuje , o kolik se změní poptávané množství statku, pokud se jeho cena změní o jedno procento. Vedle cenové elasticity existují i další elasticity. Jednou z nich je příjmová (důchodová) 11 elasticita. Ta říká, jak se změní poptávané množství, pokud spotřebitelův příjem vzroste o jedno procento. Možné situace jsou následující: 1. Poptávané množství se vzroste o méně než jedno procento (včetně toho, že vůbec nevzroste). Tato situace se týká statků, které ekonomie nazývá normální statky nezbytné. U těchto statků platí zákon klesajícího užitku – s růstem důchodu spotřebitel jejich spotřebu omezuje, protože další jednotka statku mu dříve nebo později bude přinášet menší užitek. Statky jsou ale nezbytné – spotřebitel si je kupuje (musí kupovat) i při nízkém důchodu. Jde např. o sůl. 2. Poptávané množství vzroste o právě jedno procento. Toto je případ statku s jednotkovou důchodovou elasticitou. Jedná se spíše o teoretický případ, většina statků se řadí mezi ostatní zde rozebírané případy. 3. Poptávané množství vzroste o více než jedno procento. Tento případ nastává v případě tzv. normálních statků luxusních, které uspokojují nikoliv základní potřeby. Spotřebitel nejprve nemá dostatek důchodu, takže si tyto statky buď nekupuje vůbec, nebo si je kupuje jen v malém množství. Jde např. o výběrové potraviny. S růstem důchodu však spotřebitel zvyšuje spotřebu daného statku, přičemž spotřebovávané množství roste rychleji než důchod. Má smysl připomenout (viz výše v této podkapitole), že i u normálních statků luxusních dříve nebo později začne platit zákon klesajícího mezního užitku (každá dodatečná jednotka daného statku přináší nižší užitek než jednotka předcházející), takže od určitého okamžiku by s růstem důchodu měla spotřeba těchto statků také začít klesat. 4. Poptávané množství klesne, přičemž předpokládáme, že k poklesu poptávaného množství dojde již při prvním růstu příjmu. V takovém případě záporné elasticity hovoříme o tzv. podřadném statku. Podřadný statek je většinou nějaký statek základní spotřeby, který spotřebitelé kupují, když mají nízký příjem (důchod), čili když si nemohou dovolit žádný substitut (nebo jen málo substitutů) k danému statku. Jde např. o levné nekvalitní potraviny. V okamžiku, kdy příjem spotřebitelů vzroste, však spotřebitelé spotřebu podřadného statku omezují – místo daného podřadného statku si začnou kupovat jeho substituty. Důchodová elasticita vyjadřuje vztah mezi změnou důchodu (příjmu) a poptávaného množství Pro normální statek nezbytný platí, že při růstu spotřebitelova příjmu o jedno procento, vzroste poptávka o méně než jedno procento. Pro normální statek luxusní platí, že při růstu spotřebitelova příjmu o jedno procento, vzroste poptávka o více než jedno procento. Pro podřadný statek platí, že s růstem spotřebitelova důchodu již od prvního růstu poptávané množství klesá. Pojmy důchod a příjem se zde (a v jiných případech) používají jako synonyma.

11

50

Poslední elasticitu, kterou stručně zmíníme, je křížová elasticita poptávky. Ta zkoumá, jak se změní spotřebitelova poptávka po jednom statku, změní-li se cena jiného statku. Mějme statek A. Pokud na jeho rostoucí cenu zareagují spotřebitelé zvýšením poptávaného množství statku B, pak jsou A a B substituty (A zdražilo, kupují tedy B). Pokud na rostoucí cenu statku A reagují spotřebitelé poklesem poptávaného množství statku B, pak jsou A a B komplementy (A zdražilo a B nejde bez A využívat, proto nekupují ani jedno, respektive obě kupují v menším množství).

3.6 Jiné formy spotřebitelského chování, aspekty ovlivňující toto chování Spotřebitel neuspokojuje své potřeby jen nákupem statků. Často je uspokojuje vykonáváním nějaké činnosti. Třeba si čtete, hrajete počítačovou hru, díváte se na televizi, apod. I zde platí zákon klesajících mezních užitků. Pokud hrajete počítačovou hru, přináší vám první hodina této činnosti větší užitek. Při druhé a třetí hodině užitek klesá, ale stále raději hrajete , než abyste šli spát. Při čtvrté hodině hraní je však mezní užitek už tak nízký, že ho mezní užitek z hodiny spánku převýší. První hodina spánku, které se hraním vzdáte, vám přináší malý užitek, ale když hrajete na počítači už pět hodin hru, může vám pátá hodina sportu (spánku), které se vzdáváte přinášet velký užitek. Vaše náklady obětované příležitosti v čase rostou, rostou tedy i vaše mezní náklady a vy dříve nebo později hraní počítačové hry ukončíte a začnete se věnovat něčemu jinému (třeba sportu či spánku). Obecně: čím déle děláte nějakou činnost v čase, tím s ní máte nižší mezní užitek a tím vyšší jsou vaše mezní náklady, nejčastěji v podobě nákladů obětované příležitosti. Pokud zvolíte určité jednání, tak demonstrujete (ukazujete), že toto jednání vám ve srovnání s jinými variantami přináší největší užitek (na vynaložené náklady). Lidské preference je možno analyzovat pouze na základě skutečného jednání ve skutečných podmínkách. Protože se podmínky mění, protože lidé jsou schopni se učit, reagují na zkušenosti získané minulými jednáními, protože experimentují, hledají nové způsoby uspokojování potřeb i nové potřeby a cíle nelze z minulého jednání predikovat, jak bude člověk jednat v současnosti nebo v budoucnosti. Pokud třeba určitá spotřebitel preferoval v jednom okamžiku sklenici piva před sklenicí vína, nelze z toho odvodit, že i v budoucnu bude preferovat pivo před vínem. Naše jednání se může kdykoliv změnit. Třeba si dáte pivo a hned nato si dáte víno. Obě jednání proběhla v časově odlišných okamžicích, spotřebitel mohl změnit své preference. Samozřejmě platí, že řada spotřebitelů jedná po dlouhou dobu stejně nebo velmi podobně (např. dlouhodobě upřednostňuje pivo před vínem). Tyto pravidelnosti se producenti a další subjekty snaží zjistit, snaží se udělat vše pro to, aby pokračovaly (pro výrobce piva je výhodné, pokud spotřebitel neustále upřednostňuje pivo před vínem), nemají ale nikdy zaručeno, že budou ve své snaze úspěšní. Lidské preference je možno analyzovat pouze na základě skutečného jednání ve skutečných podmínkách. Protože se podmínky mění, protože lidé jsou schopni se učit, reagují na zkušenosti získané minulými jednáními, atd., protože experimentují, hledají nové způsoby uspokojování potřeb i nové potřeby a cíle nelze z minulého jednání predikovat, jak bude člověk jednat v současnosti nebo v budoucnosti. V podkapitole 3.1 jsme konstatovali, že lidé dle ekonomie jednají racionálně, přičemž jsme uvedli definici racionality. V současné ekonomické teorii se hodně diskutuje, do jaké míry lidé 51

vskutku racionálně jednají. Uvádí se řada aspektů, které se zdají být v rozporu s předpokladem racionálního jednání. Zastavme se u některých z nich, přičemž ukážeme, že to, co je uváděno jako iracionální, má své racionální základy. Priming: ukazuje se, že jednání člověka velmi závisí na okolnostech. Různé americké a anglické experimenty třeba ukázaly, že pokud lidé viděli někoho jíst, je více pravděpodobné, že v anglickém slově SO_P doplní U (SOUP, polévka) než A (SOAP, mýdlo). Další průzkumy v USA odhalily, že, pokud lidé v referendu rozhodují, zda se mají zvýšit výdaje do školství, tak je větší podpora pro zvýšení, jsou-li volební místnosti ve školách. To je chápáno za iracionální. Nicméně okolnosti, ve kterých jednáme, ekonomie označuje za pobídky, přičemž platí, že reagujeme na pobídky (viz podkapitola 3.1). Odlišné pobídky mohou vést k odlišnému jednání. Zde zmíněné experimenty a průzkumy tím pádem nejsou v rozporu s tvrzením, že člověk jedná racionálně, pouze ukázaly, že pobídky, na které člověk reaguje, jsou mnohem širšího druhu, než jsme se doposud domnívali (mezi pobídky nepatří jen změna ceny nebo příjmu, ale i další okolnosti). Kognitivní snadnost: pokud je nějaká varianta kognitivně snadná (lze ji snadno poznat, zapamatovat si, apod.), tak ji preferujeme. To je chápáno jako iracionální, protože člověk by se měl rozhodovat na základě jiných aspektů. Nicméně kognitivní snadnost snižuje naše náklady, tudíž kognitivně snadná varianta je logicky preferovaná. Haló efekt: lidé často posuzují a rozhodují se na základě prvního dojmu (první zkušenosti) nebo na základě nějakého aspektu (např. barvy statku) a neberou do úvahy jiné aspekty (třeba kvalitu statku). To je chápáno jako iracionální, protože člověk by se měl rozhodovat na základě jiných aspektů. Nicméně rozhodování je obecně nákladná činnost. Možná máte zkušenost, když vybíráte mezi mnoha statky (výrobky) a nevíte, který z nich zvolit. Haló efekt nám pomáhá náklady na rozhodování snížit. Afektivní heuristika: při svém rozhodování se necháváme ovlivnit nejrůznějšími afekty (pocity, emocemi) typu „mám rád, nemám rád“, „líbí se mi, nelíbí se mi“. Tyto afekty mohou převážit další aspekty (např. kvalitu statku). To je chápáno jako iracionální, protože člověk by se měl rozhodovat na základě těchto jiných aspektů. Nicméně afekty podobně jako haló efekt snižují náklady na rozhodování. Zejména v situacích, kdy je třeba se rozhodnout rychle (třeba, když jde o život), nám při rozhodování pomáhají. Princip „WYSIATI“: Termín WYSIATI vznikl z prvních písmen anglické věty „What You See Is All There Is“ (To, co vidíš je vše, co je) a vyjadřuje skutečnost, že máme tendenci přehlížet skutečnosti a informace, které nejsou na první pohled viditelné. To je chápáno jako iracionální. Nicméně v kapitole 3.1 jsme uvedli, že získávání informací je nákladné a že lidé obvykle předem neznají užitek z dodatečné jednotky informace. Princip WYSIATI je jiným vyjádřením výše uvedeného – lidé se domnívají, že další jednotka informace by jim přinesla nižší užitek než náklady na její získání, a proto další informace nevyhledávají. Ve své domněnce se můžeme i nemusíme mýlit, racionální postup to však je. Ukotvení: některé informace používáme jako kotvu (rámce) pro své jednání. Například, prakticky se ukázalo, že pokud obchod dal u nějakého zboží nápis „sleva“, tak byla poptávka po tomto zboží menší než při nápisu „sleva, odběr omezen na 8 kusů“ To je chápáno jako iracionální. Nicméně kotva opět snižuje naše náklady při rozhodování, proto ji využíváme. Nápis 52

„sleva, odběr omezen na 8 kusů“ evokuje mnohem více, že zboží je vzácné, že ho je málo a bude vyprodáno, než pouhý nápis „sleva“. Jednání spotřebitelů bude logicky jiné. Jak už jsme uvedli, nejrůznější aspekty, o kterých se často říká, že jsou v rozporu s předpokladem racionálního jednání (např. haló efekt, afektivní heuristika, princip WYSIATI), zde považujeme za aspekty, které jsou s racionálním jednáním v souladu. Nesouhlasíme tedy s těmi názory ekonomické teorie, které dané aspekty považují za projevy iracionálního jednání. Podstatné je zde si uvědomit, že člověk se může ve svém jednání mýlit, může dělat chyby. Může třeba některé užitky a náklady podcenit nebo přecenit. Konkrétně může člověk třeba při koupi statku přecenit význam prvního dojmu a podcenit další aspekty statku. V okamžiku svého jednání (když se třeba rozhodl pro koupi statku A na základě jeho barvy a nekoupil si statek B, který by jinak lépe uspokojil jeho potřeby) však člověk jedná racionálně – jeho užitky jsou vyšší než jeho náklady. Pokud se ve svém jednání mýlíme, děláme chyby, má to samozřejmě své důsledky, které někdy nese jednající člověk někdy jeho okolí. Pokud si vybereme mezi finančními produkty ten, jehož název je snadno zapamatovatelný (kognitivně snadný), může naše jednání ohrozit naše budoucí příjmy, ale může případně mít i další důsledky (nezabezpečíme své děti, apod.). V daném okamžiku jsme se rozhodli racionálně, kognitivní snadnost přebyla ostatní faktory, které pro nás byly příliš složité (bylo např. složité vzít do úvahy výnosnost, rizika a další faktory jednotlivých produktů). Dlouhodobé důsledky tohoto rozhodnutí mohou být závažné , v okamžiku rozhodnutí však jejich váha nepřevýšila kognitivní snadnost, nákladnost výběru apod. V okamžiku rozhodnutí nám tedy tyto faktory přinášely menší užitek než kognitivní snadnost. V budoucnu můžeme svého rozhodnutí litovat, říkat si třeba, kdybychom se nerozhodovali jen podle názvu, ale i podle dalších faktorů. V okamžiku rozhodnutí jsme tedy nevzali do úvahy veškeré budoucí důsledky našeho rozhodnutí, protože to bylo pro nás náročné (nákladné), některé důsledky jsme podcenili, neznali apod. I racionální lidé tedy dělají omyly a chyby. Jednat racionálně neznamená jednat z dlouhodobého hlediska nejlépe, může být upřednostněn krátkodobý užitek na úkor dlouhodobého. Ekonomická teorie samozřejmě diskutuje, jak některé chyby a omyly, které mohou mít závažné důsledky pro jednajícího člověka i jeho okolí, omezit. Pokud je třeba pro nás nákladné číst složitě formulovanou smlouvu napsanou malým písmem, takže ji podepíšeme, i když je pro nás nevýhodná, jen abychom se zbavily nákladů se čtením, lze přijmout pravidlo o velikosti písma, o právu na odstoupení od smlouvy bez sankce, apod. Možností omezení konkrétních chyb a omylů je celá řada, některým z daných možností se věnujeme v jiných textech. Člověk se ve svém jednání může mýlit a může dělat chyby. To ale neznamená, že nejedná racionálně.

53

4 Teorie jednání firmy 4.1 Povaha a podstata firmy, ekonomický a účetní zisk Jedním z hlavních prvků tržního hospodářství je firma. (anglicky firm). Firmou rozumíme ekonomický subjekt 12, zabývající se produkcí, výrobou, obchodem, poradenstvím atd., který má hospodářskou samostatnost (rozhoduje o sortimentu a množství produkovaných statků, kde a komu za jakou cenu bude tyto statky prodávat). Firma koncentruje zdroje, vyrábí a prodává za účelem maximalizace zisku. Teorie jednání firmy se potom zabývá odpovědí na dvě z klíčových otázek ekonomie (viz podkapitola 1.2): 1. které statky a v jakém množství se budou produkovat; 2. jakými způsoby se bude produkovat – tedy kdo bude statky produkovat a jaké vstupy a technologie budou při produkci statků použity. Jak funguje firma? Firma produkuje statky, které na trhu nabízí spotřebitelům. Pro naprostou většinu statků uspokojující lidské potřeby platí, že k jejich produkci potřebujeme více vstupů (zejména v podobě výrobních faktorů - práce, půdy, kapitálu, viz kapitola 1.2). Najít optimální kombinaci vstupů pro produkci daného statku není jednoduché. Naopak, je to poměrně náročná, a tedy i nákladná, činnost – náklady mohou mít přinejmenším podobu nákladů obětované příležitosti, místo daného hledání lze dělat něco jiného. Pokud by pro výrobu každého statku znovu a znovu měly být hledány optimální kombinace výrobních faktorů, a tyto výrobní faktory by vlastnili různí lidé, bylo by to extrémně náročné, nákladné. Důsledkem by byla nízká produkce a nedostatečné uspokojování lidských potřeb. Daný problém se v praxi řeší právě prostřednictvím firem. Firmy se stávají vlastníky výrobních faktorů nebo získávají schopnost disponovat výrobními faktory, které jsou nutné pro produkci. Odpadá tak složité vyjednávání při produkci. Práci ve firmách navíc usnadňuje fakt, že vztahy ve firmách jsou řešeny na hierarchickém principu – vlastníci firem mohou přímo rozhodovat o použití výrobních faktorů, mohou s nimi disponovat. Nepotřebují k tomu (pokud to platné právo nevyžaduje) žádné da lší svolení. Vlastníci firem rovněž mohou ostatním osobám, které jsou ve firmě zaměstnány, dávat příkazy, a tyto osoby jsou povinny dané příkazy respektovat 13 . Pro vztahy mezi vlastníky firem a jejich zaměstnanci platí, že jsou zpravidla dlouhodobé a neurčité. Neurčitost vyjadřuje, že zaměstnavatel může zaměstnance pověřit celou řadou úkolů, přičemž o splnění tohoto úkolu se nevyjednává, zaměstnanci jsou povinni jej splnit. Vše výše uvedené snižuje náklady na produkci. Jinými slovy zde říkáme, že firmy vznikly z ekonomických důvodů, vznikly proto, že se to vyplatí, proto, že produkovat statky prostřednictvím firem, čili prostřednictvím více osob a více ostatních výrobních faktorů shromážděných na jednom místě, je levnější než jinými způsoby. Z ekonomických důvodů dochází rovněž ke slučování firem, respektive obecněji ke vzniku Pod pojmem firma budeme zahrnovat každý subjekt, který splňuje zde uvedené znaky, tedy i jednotlivce, neziskové organizace, obchodní společnosti, družstva apod. 13 Nezabýváme se zde situací, kdy by dané příkazy byly v rozporu s právními principy nebo obecnými etickými principy – např. kdyby nějaký příkaz zaměstnavatele zněl, aby zaměstnanec zabil konkurenta svého zaměstnavatele. 12

54

velkých firem – tyto firmy mohou mít (alespoň do určité úrovně velikosti) nižší náklady, vykazovat úspory z rozsahu (viz podkapitola 1.6) apod. Ekonomické důvody má i opačný proces – vyčleňování určitých činností z firmy (tzv. outsourcing). Pokud firma není v nějaké činnosti nejlepší (nejlevnější), tak se jí vyplatí, aby pro ni tuto činnost zajistil někdo jiný. Například, pokud těžební firma není nejlepší a nejlevnější v přepravě vytěženého uhlí, je lepší, když zruší vlastní přepravu a když ji uhlí bude přepravovat někdo jiný. Z ekonomických důvodů existují i malé firmy, tedy firmy, ve kterých působí jedna nebo několik málo osob (např. samostatný účetní, samostatný opravář apod.) – tyto firmy jsou zpravidla flexibilnější než velké firmy. Hledání optimální velikosti firmy, rozhodování, zda má firma uskutečnit nějaký proces slučování nebo naopak nějaký proces outsourcování, je nikdy nekončící proces. Tak, jak se mění okolní podmínky, tak může být v jednu chvíli slučování, jindy outsorcování. Stejně jako spotřebitelé, i firmy jednají ekonomicky. Firmy musí zejména uvažovat v mezních veličinách, musí tedy porovnávat prospěch (příjem) z nějaké aktivity vůči nákladům, které jsou s touto aktivitou spojeny. Firmy sice produkují 14 spotřební statky, uspokojování potřeb spotřebitelů je ale pro firmy prostředek k naplnění jiného cíle - jak dosáhnout a maximalizovat zisk a uspokojit tak vlastníky firem. Zisk je rozdíl mezi příjmy a náklady, kdy náklady jsou vstupy firmy, a příjmy výstupy firmy. Částka, kterou firma získá prodejem svých výstupů, se nazývá celkové příjmy. Částka, kterou firma zaplatí za nákup vstupů, se nazývá celkové náklady. Zisk firmy je tedy roven rozdílu: celkové příjmy mínus celkové náklady. Zdůrazněme, že hovoříme o ekonomickém zisku, tedy o zisku, kdy celkové náklady zahrnují jak explicitní náklady (náklady na mzdy, materiál, apod.), tak i náklady obětované příležitosti (viz kapitola 1.3). Pokud budeme používat samotné slovo zisk, vždy budeme myslet, neuvedeme-li jinak, ekonomický zisk. Explicitní náklady firmy se též nazývají účetní náklady. Je to proto, že tyto náklady jsou uvedeny v účetnictví firmy. Náklady obětované příležitosti v účetnictví firmy uvedeny nejsou. Vedle ekonomického zisku rozlišujeme proto v případě firem i účetní zisk, který je dán jako rozdíl celkové příjmy mínus účetní náklady. Připomeňme, že jak explicitní (účetní) náklady firmy, tak implicitní náklady firmy (náklady obětované příležitosti) mají subjektivní charakter (viz kapitola 1.3). Explicitní náklady jsou dány obětovanými příležitostmi dodavatelů firmy, implicitní náklady firmy jejími obětovanými příležitostmi. Firmě se z dlouhodobého hlediska vyplatí produkovat jen tehdy, pokud je její ekonomický zisk větší než nula. Jen v takovém případě firma v jiné oblasti podnikání (kdyby produkovala něco jiného) nedosáhne většího zisku. Rozlišení mezi účetním a ekonomickým ziskem ukazuje, že firma sice může být účetně v zisku (její účetní neboli explicitní náklady jsou tedy nižší než její příjmy), ekonomický zisk firmy ale může být záporný. Firmě se pak vyplatí změnit předmět podnikání. Toto pravidlo firemního jednání je konkrétním projevem obecného pravidla, že lidé dělají to, v čem mají nejnižší náklady obětované příležitosti. Jak už jsme konstatovali v kapitolách 1.1 a 1.3, pokud si třeba čtete a je pro vás užitečnější dělat něco jiného (třeba hrát počítačovou hru), má smysl přestat číst a začít hrát počítačovou hru.

V celém textu používáme často výrazy produkovat, producent, produkce apod. Chápeme je v podstatě jako synonyma slov vyrábět, výrobce, výroba ale se širším rozsahem – u pojmů výroba, výrobce, vyrábět si většinou představíme, že výsledkem dané činnosti je něco hmotného, tedy zboží, produkce asociuje i aktivity v oblasti služeb apod. 14

55

Pro firmu často není změna předmětu podnikání jednoduchou záležitostí. Některé výrobní faktory, které firma používá k současné produkci, nemůže použít k produkci něčeho jiného. Např. hornická firma se těžko změní na programátorskou firmu, protože jednoduše horníci neumí programovat. Historie ale ukazuje, že v mnoha případech byla změna podnikatelské činnosti poměrně radikální. Výrobce mobilních telefonů Nokia (dnes součást Microsoftu) začínal třeba jako dřevařská firma. Firma je jakýkoliv samostatný subjekt, který se zabývá produkcí. Cílem firmy je dle ekonomické teorie maximalizace zisku. Celkové příjmy jsou příjmy, které firma získá prodejem svých statků. Celkové náklady jsou náklady, které firma vynaloží na produkci svých statků. V celkových nákladech jsou zahrnuty jak explicitní náklady (mzdy, náklady na materiál, nájemné …), tak náklady obětované příležitosti (implicitní náklady). Explicitní náklady firmy též nazývají účetní náklady. To proto, že jsou uvedeny v účetnictví firmy. Náklady obětované příležitosti v účetnictví firmy uvedeny nejsou Ekonomický zisk je rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Je-li ekonomický zisk kladný nebo roven nule, vyplatí se firmě produkovat to, co produkuje. Je-li záporný, je pro ni výhodnější, když změní předmět podnikání. Účetní zisk firmy je dán jako rozdíl celkové příjmy mínus účetní náklady. Účetní zisk může být kladný, i když je ekonomický zisk záporný. Ekonomická teorie předpokládá, že firma maximalizuje svůj ekonomický zisk. Z ekonomického pohledu se firma chová racionálně – čím větší zisk bude, tím více prostředků mají majitelé firmy k uspokojení svých potřeb. Lze namítnout, že firmy mohou mít i jiné cíle, např. maximalizaci obratu (množství prodaných statků), minimalizaci rizika apod. Ukazuje se však, že firmy, které nemaximalizují zisk, nejsou zpravidla dlouhodobě úspěšné a neuspějí v konkurenci. Firmy, které neusilují o maximalizaci zisku, respektive kterým se nedaří zisk maximalizovat, mají vyšší náklady než konkurence a tudíž musí mít vyšší ceny. Nebo prodávají méně než konkurence, mají nižší příjmy. Tudíž nemají dostatek prostředků pro inovace, pro to, aby reagovaly na měnící se spotřebitelské potřeby, na kroky své konkurence apod. Jak jsme uvedli v podkapitole 1.4, pokud chtějí producenti být na trhu dlouhodobě úspěšní, musí inovovat. K inovaci však potřebují prostředky a ty majitelé firem získávají ze zisku. S krachy a problémy s firem se v reálném světě dnes a denně setkáváme. Výše zmíněný producent mobilních telefonů Nokia se stal součástí Microsoftu proto, že nezachytil nástup chytrých mobilních telefonů. Tím nebyl schopen maximalizovat svůj zisk. Obdobně slavný výrobce fotoaparátů a fotografické techniky Kodak nezachytil nástup digitální fotografie a rovněž zkrachoval. Ani on nebyl schopen maximalizovat svůj zisk. Minulé úspěchy firmy nikdy nezaručují, že bude úspěšná i v současnosti a v budoucnosti. Předpoklad maximalizace zisku, který je pro další analýzu klíčový, tedy není zvolen náhodně. V praxi sice úspěšná firma nemusí produkovat takové množství, při kterém zisk maximalizuje, ale usiluje o to, aby se danému množství, co nejvíce přiblížila. Pokud firma usiluje o maximalizaci zisku, tak mus í hledat nové potřeby spotřebitelů a tím i nové statky, které jsou schopny uspokojit tyto potřeby, nové způsoby produkce statků, apod. Tímto hledáním generuje nové informace, které před tím nebyly známy. Tyto informace firma nevyhledává - neporovnává, zda se jí vyplatí danou informaci získat. Dané informace vznikají v podnikatelském procesu. 56

Vznikají de facto z ničeho, objevením nové ziskové příležitosti. Vlastní je pouze ty firmy, které objevily nějakou novou příležitost. Různé firmy tudíž mají různé informace, informace jsou různě rozptýlené mezi jednotlivé subjekty. Dodejme ještě, že pokud firma maximalizuje ekonomický zisk, logicky zároveň maximalizuje i účetní zisk. V této kapitole se nezabýváme vnějšími podmínkami, které jsou nutné k tomu, aby firmy mohly fungovat. Ty jsou rozebrány v podkapitole7.4, částečně též v podkapitole 6.3. Uveďme zde ale, že k nim patří stabilita a ochrana vlastnických vztahů, dodržování včetně vymáhání dobrovolně uzavřených smluv, a možnost vstupu do odvětví i odchodu z odvětví. Cílem firmy je dle ekonomické teorie maximalizace ekonomického a tudíž i účetního zisku. Pokud firmy neusilují o maximalizaci zisku nebo se jim to nedaří, tak je v konkurenci ostatních firem méně úspěšná a dříve nebo později se dostane do problémů. Při snaze o maximální zisk firmy hledají nové potřeby spotřebitelů, statky uskakující tyto potřeby, nové způsoby produkce, apod. V procesu podnikatelského objevování vznikají nové informace (např. o nových potřebách, nových postupech). Tyto informace vznikají de facto z ničeho, objevením nové ziskové příležitosti. Jsou rozptýleny mezi subjekty (firmy), kteří na danou příležitost přišli.

4.2 Princip absolutní a komparativní výhody Firma se v první řadě musí rozhodnout, které statky bude produkovat. Ekonomická teorie říká, že firmy produkují ty statky, v jejichž produkci mají ve srovnání s jinými subjekty nižší náklady obětované příležitosti. Jinak řečeno, firmy produkují ty statky, v jejichž produkci mají ve srovnání s jinými firmami komparativní výhodu. Princip komparativní výhody je jeden z nejdůležitějších ekonomických principů. Ve své podstatě říká, že každý subjekt má ve srovnání s jinými subjekty v nějaké činnosti nejnižší náklady obětované příležitosti. Nejnižší náklady obětované příležitosti má i tehdy, pokud toho ve srovnání s jinými nevyprodukuje nejvíce. Příklad 4.2.1: Mějme následující tabulku, která říká, kolik času stráví dotyčné osoby danou činností:

Pavla Blanka

Čas na upletení jedné dečky 15 minut 30 minut

Čas na vyluxování jednoho pokoje 10 minut 60 minut

Z údajů v tabulce je zřejmé, že Pavla je produktivnější jak v pletení deček, tak v luxování pokojů – obě činnosti vykoná za kratší dobu než Blanka

Ze zadání příkladu 4.2.1 plyne, že Pavla je ve srovnání s Blankou lepší jak v pletení deček, tak v luxování pokojů – dané činnosti vykoná za kratší dobu. Ekonomie říká, že Pavla má v obou činnostech absolutní výhodu. Měla by Pavla ale dělat obě činnosti a Blanka nic? Je jasné, že ne. Když bude Pavla plést dečky, už nemůže luxovat. Když bude Pavla luxovat, už nemůže plést dečky. Pavla by se měla specializovat, a to na činnost, v níž má ve srovnání s Blankou nižší náklady obětované příležitosti, tedy na činnost, v níž má komparativní výhodu. Stejně tak se může specializovat i Blanka, opět na činnost, v níž má ve srovnání s Pavlou nižší náklady 57

obětované příležitosti, tedy na činnost, v níž má komparativní výhodu. Jak Pavla, tak Blanka mohou tedy něco produkovat. Absolutní výhodu v určité činnosti má ve srovnání s jinými osobami ten subjekt, který je v dané činnosti produktivnější (vyprodukuje více, vydělá více). Komparativní výhodu v určité činnosti má ve srovnání s jinými osobami ten subjekt, který má v dané činnosti nejnižší náklady obětované příležitosti. Této činnosti by se dotyčný subjekt měl věnovat. Příklad 4.2.2: Pokračujme v zadání příkladu 4.2.1 a zjistěme, které činnosti by se Pavla a Blanka měly věnovat. Pokud bude Pavla plést dečky, nevyluxuje 1,5 pokoje. Jak jsme přišly k výsledku? Pavla plete dečku 15 minut, pokoj luxuje 10 minut. Za 15 minut tudíž nevyluxuje 1,5 pokoje (=15/10). Pavly náklady obětované příležitosti při pletení dečky jsou 1,5 pokoje (můžeme rovněž konstatovat, že pokud Pavla bude plést dečku, společnost přijde o 1,5 vyluxovaného pokoje). Pokud Blanka bude plést dečku, nevyluxuje 0,5 pokoje. Jak jsme přišly k výsledku? Blanka plete dečku 30 minut, pokoj luxuje 60 minut. Za 30 minut tudíž nevyluxuje 0,5 pokoje (=30/60). Blančiny náklady obětované příležitosti při pletení dečky jsou tedy 0,5 pokoje (můžeme rovněž konstatovat, že pokud Blanka bude plést dečku, společnost přijde o 0,5 vyluxovaného pokoje). Blančiny náklady obětované příležitosti při pletení dečky jsou tedy nižší než Pavla (přijde o méně vyluxovaných pokojů), proto by dečky měla plést Blanka. Blanka má ve srovnání s Pavlou komparativní výhodu v pletení deček. Podívejme se ještě na celou situaci z pohledu druhé činnosti (tj. luxování pokojů): Pokud Pavla bude luxovat pokoj, neuplete 0,66 dečky. Jak jsme přišly k výsledku? Pavla luxuje pokoj 10 minut, dečku plete 15 minut. Za 10 minut luxování tudíž neuplete 0,66 dečky (= 10/15). Pavly náklady obětované příležitosti při luxování pokoje jsou tedy 0,66 dečky (můžeme rovněž konstatovat, že pokud Pavla bude luxovat pokoj, přijde společnost o 0,66 dečky). Pokud Blanka bude luxovat pokoj, neuplete 2 dečky. Jak jsme přišly k výsledku? Blanka luxuje pokoj 60 minut, dečku plete 30 minut. Za 60 minut luxování tudíž neuplete 2 dečky (=60/30). Blančiny náklady obětované příležitosti při luxování pokoje jsou tedy 2 dečky (můžeme rovněž konstatovat, že pokud Blanka bude luxovat pokoj, přijde společnost o 2 dečky). Pavla má tedy při luxování pokoje menší náklady obětované příležitosti než Blanka (přijde o méně ušitých deček, proto by pokoje měla luxovat Pavla. Pavla má ve srovnání s Blankou komparativní výhodu v luxování pokojů. Logicky jsme došly k závěru, že pokud má Blanka komparativní výhodu v pletení deček, musí mít Pavla komparativní výhodu v luxování pokojů. Příklad 4.2.3: Mějme následující zadání, které říká, kolik deček upletou, respektive kolik pokojů vyluxují dotyčné osoby za jednotku času (zde jednu hodinu). 58

Pavla Blanka

Počet deček upletených za hodinu 4 2

Počet pokojů vyluxovaných za hodinu 6 1

I zde je Pavla lepší v obou činnostech. I zde by ale bylo chybou, aby Pavla dělala obě činnosti a Blanka žádnou. I zde se vyplatí specializace, kdy se jak Pavla, tak Blanka budou věnovat činnosti, v níž mají ve srovnání s druhou osobou komparativní výhodu (nižší náklady obětované příležitosti). Jak zde náklady obětované příležitosti spočteme? Začněme třeba pletením deček. Pavla za hodinu uplete 4 dečky a nevyluxuje 6 pokojů. Pavly náklady obětované příležitosti při pletení jednoho dečky jsou 1,5 (=6/4) vyluxovaného pokoje Blanka za hodinu uplete 2 dečky a nevyluxuje 1 pokoj. Blančiny náklady obětované příležitosti při pletení jednoho dečky jsou 0,5 (= 1/2) vyluxovaného pokoje. Blančiny náklady obětované příležitosti při pletení dečky jsou tedy nižší než Pavly (přijde o méně vyluxovaných pokojů), proto by dečky měla plést Blanka. Blanka má ve srovnání s Pavlou komparativní výhodu v pletení deček. Podívejme se ještě na celou situaci z pohledu druhé činnosti (tj. luxování pokojů). Pavla za hodinu vyluxuje 6 pokojů a neuplete 4 dečky. Pavly náklady obětované příležitosti při luxování jednoho pokoj jsou 0,66 (= 4/6) dečky. Blanka za hodinu vyluxuje 1 pokoj a neuplete 2 dečky. Blančiny náklady obětované příležitosti při luxování jednoho pokoj jsou 2 (= 2/1) dečky. Pavla má tedy při luxování pokoje menší náklady obětované příležitosti než Blanka (přijde o méně ušitých deček), proto by nejprve pokoje měla luxovat Pavla. Pavla má ve srovnání s Blankou komparativní výhodu v luxování pokojů. Pozorný čtenář si jistě všiml, že výsledky příkladu4.2.1, respektive 4.2.2 a příkladu 4.2.3 jsou stejné. Odlišná jsou pouze zadání v tabulkách – v tabulce příkladu 4.2.1 udáváme počet minut (obecně počet zdrojů) na jednotku výstupu (statku). V tabulce příkladu 4.2.3 udáváme počet statků (výstupů) za jednotku času.

Úspěšné firmy v reálném světě princip komparativní výhody uplatňují, snaží se produkovat to, v čem mají nejmenší náklady obětované příležitosti. Pokud takto nepostupují, hrozí jim, že se dostanou do problémů (viz kapitola 4.1). Firmy samozřejmě nezajímá jen, kolik vstupů používají na produkci určitého statku nebo kolik statků vyprodukují za nějakou časovou jednotku. Podstatné, jsou jejich příjmy, náklady a zisky. Princip komparativní výhody lze potom formulovat tak, že se firma věnuje té činnosti, ve které má ve srovnání s jinými firmami nejlepší ekonomický zisk. Příklad 4.2.4: Zákazníci si žádají ručně pletené košíky s víkem. Robert je nejlepší v pletení košíků i vík, za hodinu uplete 2 košíky nebo 10 vík. Aleš za hodinu uplete sedminu košíku nebo 2 víka. Robert nyní pracuje 6 hodin – 5 hodin plete košíky (uplete 10 košíků) a 1 hodinu plete víka (uplete 10 vík). Jeden košík s víkem prodá za 59

100 PJ, celkem si vydělá 1000 PJ. Aleš nyní pracuje 7,5 hodin – 7 hodin plete košíky (uplete 1 košíky) a půl hodiny plete na tento košík víko. Košíky s víkem prodá celkem za 100 PJ. Robert je lepší jak v pletení košíků, tak v pletení zisk. Specializací si ale mohou polepšit. Předpokládejme, že Robert šestou hodinu nebude plést víka, ale další košík. Celkem tak za 6 hodin uplete 12 košíků, které je schopen s víky prodat za 1200 PJ, čímž si vydělá navíc 200 PJ. Na košíky ale Robert potřebuje 6 vík. Domluví se s Alešem, aby mi je upletl, Aleš tak učiní za 3 hodiny. Tím, že Aleš 3 hodin pletl víka pro Roberta, neupletl tři sedminy košíku. Protože Aleš nechce pracovat více než 7,5 hodiny, už žádný košík neuplete a není schopen si vydělat svých 100 PJ. Robert má ale díky specializaci o 200 PJ navíc. Když dá Alešovi za košík 120 PJ, stále bude mít o 80 PJ více. Aleš si vydělá o 20 PJ více, než když bude plést jak košíky, tak víka a ještě mu zbydou 4,5 hodiny času na nějakou jinou činnost. Před specializací vydělával Robert 1000 PJ, jeho náklady obětované příležitosti byly 1200 PJ e ekonomický zisk –200 PJ. Po specializace je jeho ekonomický zisk 200 PJ. U Aleše je to podobné: specializací vydělával 100 PJ, jeho náklady obětované příležitosti byly 120 PJ e ekonomický zisk -20 PJ. Po specializaci je Alešův ekonomický zisk 20 PJ.

Tím, že se firmy specializují na aktivitu, v níž mají komparativní výhodu, vyprodukují celkově více statků, než kdyby se nespecializovaly. Specializace dle komparativní výhody tak vede k růstu celkového produktu a k uspokojení většího množství potřeb. Ekonomicky řečeno dochází k paretovskému zlepšení (viz podkapitola 1.4) – zvýší se produkce jednoho statku, aniž by se snížila produkce druhého statku. Podívejme se na příklad 4.2.5. Příklad 4.2.5: Vraťme se k zadání příkladu 4.2.3.

Pavla Blanka

Počet deček upletených za hodinu 4 2

Počet pokojů vyluxovaných za hodinu 6 1

Předpokládejme, že Pavla i Blanka denně pracují 8 hodin, přičemž zatím každá 4 hodiny plete svetr a 4 hodiny luxuje pokoje. V takovém případě: -

Pavla za den vyluxuje 24 pokojů, Blanka 4, dohromady 28. Pavla za den uplete 16 deček, Blanka 8, dohromady 24.

Předpokládejme, že Blanka začne vykonávat pouze činnost, ve které má komparativní výhodu, tedy pletení deček. Blanka potom za den uplete 16 deček. Pavla potom bude 3 hodiny plést dečky (a uplete jich 12), aby dorovnala produkci do produkce před specializací, tj. do 28 deček. Bude-li Blanka ve zbývajících 5 hodinách luxovat pokoje, vyluxuje jich 30, tedy více než vyluxovaly Pavla a Blanka před specializací dohromady. Produkce deček zůstala zachována, produkce vyluxovaných pokojů vzrostla. Došlo tak k paretovskému zlepšení.

Firmy se specializují na ty činnosti, ve kterých mají ve srovnání s jinými firmami komparativní 60

výhodu, tj. nejmenší náklady obětované příležitosti, respektive nejlepší ekonomický zisk. Specializace firem dle komparativní výhody přináší paretovské zlepšení – oproti stavu před specializací vzroste produkce alespoň některého statku, aniž by klesla produkce jiných statků.

4.3 Minimalizace nákladů, směnné poměry a relativní ceny vstupů (výrobních faktorů) Pokud se firma rozhodne, co bude produkovat (statek, u kterého má ve srovnání s jinými firmami nejmenší náklady obětované příležitosti (viz kapitola 4.2), musí se dále rozhodnout, jakým způsobem bude statek produkovat 15. Ekonomická teorie říká, že se firma každé množství produkovaného statku snaží vyprodukovat co nejlevněji, tedy s co nejnižšími náklady. Za náklady zde chápeme pouze explicitní náklady, tedy náklady na materiál, mzdy, kapitálové statky, energie, apod. Snaha produkovat jakékoliv množství jakéhokoliv statku co nejlevněji plyne ze vzácnosti zdrojů. Neprodukuje-li firma nejlevněji, tak vlastně nějakými zdroji plýtvá – využívá je, ač by je využívat nemusela. V takovém případě ji tyto zdroje nepřináší příjem (zisk), které by ji přinesly, kdyby jimi neplýtvala. Minimalizace nákladů je obecně způsob maximalizace zisku – pokud jsou náklady minimální, může firma zisk maximalizovat. Připomeňme znovu, že explicitní náklady, které firma vydává, mají subjektivní charakter – jsou dány náklady obětované příležitosti jejích dodavatelů (viz podkapitola 1.3). Jak firma usiluje o minimalizaci nákladů? U většiny statků a množství produkovaných statků platí, že je lze vyprodukovat různými způsoby (postupy, technologiemi). Odlišné postupy používají zpravidla odlišné kombinace vstupů (výrobních faktorů). Firma hledá takovou kombinaci vstupů, která je nejlevnější. Aby bylo firmě jedno, kterou kombinaci použije, musely by být všechny kombinace stejně drahé (levné), což není příliš pravděpodobné. Pokud firma mění jednu kombinaci vstupů za jinou, tak vlastně substituuje nějaké výrobní faktory (vstupy) jinými výrobními faktory. Firmu potom zajímá, zda směnný poměr, ve kterém vstupy substituuje, je totožný s relativními cenami vstupů. Pokud ano, jsou dané kombinace vstupů stejně drahé. Pokud se směnný poměr a relativní cena liší, je některá kombinace vstupů levnější a firma ji bude preferovat. Firma vlastně dělá totéž, co spotřebitel, když se rozhoduje, který statek si koupí (viz kapitola3.2). I spotřebitel porovnává, zda je jeho směnný poměr roven relativním cenám statků. Pokud není, tak se mu vyplatí nějakou kombinaci statků preferovat. Relativní cena vstupů má stejnou logiku jako relativní cena statků - vyjadřuje cenu jednoho vstupu ve srovnání s cenou jiného vstupu - kolikrát je jeden vstup ve srovnání s jiným vstupem levnější nebo dražší. Je-li relativní cena vstupů odlišná od směnného poměru vstupů, platí, že některý ze vstupů je levnější než jiné vstupy a firmě se vyplatí tento vstup preferovat. Podívejme se na rozhodování firmy na příkladu. Příklad 4.3.1: Stavební firma kope příkop pro kanalizaci. Ví, že 100 metrů příkopu, které musí vykopat, může vykopat buď pomocí 1 bagru, nebo pomocí 10 kopáčů. Firma tedy může substituovat 1 bagr 10 kopáči. V takovém V praxi se firma rozhoduje současně o tom, co produkovat i jakým způsobem produkovat. Způsoby produkce, které firma má k dispozici, určují její komparativní výhodu, tedy určují, co by měla produkovat. V tomto textu jsme rozhodování o tom, co produkovat a jakým způsobem produkovat pro větší názornost rozdělili na dvě fáze. 15

61

případě musí být relativní cena bagru vůči kopáči 10 krát vyšší (bagr musí být 10 krát dražší, respektive kopáč 10 krát levnější), aby firmě bylo jedno, kterou kombinaci zvolí. Bude-li bagr 12 krát dražší než kopáč, už je relativní cena bagru vůči ceně kopáče příliš vysoká a firma upřednostní kopáče. Je-li bagr 8 krát dražší než kopáč, je relativní cena bagru vůči ceně kopáče nízká a firma upřednostní bagr. Obdobně z pohledu kopáče: Bude-li kopáč 8 krát levnější než bagr, je relativní cena kopáče vůči bagru málo levná a firma upřednostní bagr. Naopak, bude-li kopáč 12 krát levnější než bagr, je relativní cena kopáče vůči bagru hodně levná a firma upřednostní kopáče.

Relativní cena vstupů vyjadřuje cenu jednoho vstupu ve srovnání s cenou jiného vstupu - kolikrát je jeden vstup ve srovnání s jiným vstupem levnější nebo dražší. Většinu statků lze vyprodukovat více způsoby, kdy každý způsob používá odlišnou kombinaci vstupů. Firmy potom substituují (směňují) vstup za jiný vstup. Pokud je směnný poměr vstupů roven jejich relativní ceně, jsou dané kombinace vstupů stejně levné a firma nebude žádnou z nich preferovat. Pokud se směnný poměr a relativní cena liší, je určitá kombinace vstupů levnější a firmy tuto kombinaci budou preferovat. V realitě při produkci často dochází k tomu, že firma musí snížit jeden vstup a nahradit jej jiným, aby její výše produkce byla zachována. Například pekárna z nějakého důvodu musí snížit počet pekařů (výrobního faktoru práce). Aby upekla stále stejné množství chleba, musí zvýšit počet pecí (výrobní faktor kapitálový statek). Firmě se daná substituce může vyplatit právě tehdy, když se liší směnný poměr, ve kterém je jeden vstup (výrobní faktor) snižuje a druhý zvyšuje, od relativní ceny vstupů. Příklad 4.3.2: Pekárna musí snížit počet pekařů o 6 a zvýšit počet 2 pecí, aby vyráběla stejné množství chleba. Směnný poměr je tedy 6 pekařů za 2 pece, po zkrácení 3 pekaři za 1 pec. Pec potom musí být třikrát dražší než pekař (pekař třikrát levnější než pec), aby na dané směně pekárna ani nevydělala ani neprodělala. Předpokládejme, že pec je pouze dvakrát dražší než pekař. V takovém případě na směně pekárna vydělá. Kdyby ale pec byla čtyřikrát dražší než pekař, tak pekárna na směně prodělá.

Předpokládejme nyní, že máme dvě činnosti, které používají stejné výrobní faktory (vstupy). U každé činnosti ale existují odlišné směnné poměry – o kolik je při poklesu jednoho vstupu nutno zvýšit druhý vstup, aby se vyrábělo stejné množství statků. Potom se vyplatí převádět vstupy mezi činnostmi, protože převodem dojde k růstu produkce. Podívejme se na příklad. Příklad 4.3.3: Předpokládejme, že směnný poměr u produkce chleba, aby produkce chleba byla zachována, jsou dvě jednotky práce za jednotku kapitálu. Tj. klesá-li počet lidí o dva, je nutno k zachování produkce chleba zvýšit počet kapitálových statků o jeden. Opačně, klesá-li počet kapitálových statků o jeden, je nutno k zachování produkce chleba zvýšit lidí o dva. V případě rohlíků má pekárna směnný poměr nutný k zachování produkce pět jednotek práce za jednotku kapitálu.

62

Co se stane, pokud u rohlíků zvýšíme počet jednotek kapitálu o jednu jednotku? Můžeme snížit počet jednotek práce o 5 a produkce rohlíků zůstane stejná. Předpokládejme, že danou jednotku kapitálu jsme sebrali z produkce chleba. Potom, pokud chceme zachovat produkci chleba, musíme zvýšit počet jednotek práce o dvě. Z produkce rohlíku máme volných 5 jednotek práce, na produkci rohlíků ale stačí pouze 2 jednotky práce. Další tři jednotky práce nejsou po zde popsané změně, tak aby zůstala zachována původní úroveň produkce, potřeba ani k produkci chleba ani k produkci rohlíku. Tyto jednotky lze použít ke zvýšení produkce jednoho z obou statků, případně obou statků nebo jiného statku. Případně lze tyto jednotky propustit a tím ušetřit náklady.

Situace, kdy jsou směnné poměry výrobních faktorů u dvou činností (dvou odlišných produkcí) odlišné je analogická situaci, kdy dva spotřebitelé mají odlišné směnné poměry statků (viz podkapitola 3.3). Potom si spotřebitelé mohli směnou polepšit – zvýšil se užitek alespoň jednomu z nich, aniž by se snížil užitek druhému z nich. V této kapitole rozebírané situaci, kde se liší směnné poměry výrobních faktorů u dvou odlišných produkcí, si rovněž můžeme polepšit – vhodným přesunem lze zvýšit produkci případně snížit náklady. Přesuny mohou prob íhat i prostřednictvím peněz. Firmy dané přesuny realizují, vzájemně si prodávají a kupují jednotlivé vstupy, přičemž usilují, aby při daném obchodu (směně) ušetřili, aniž by jejich produkce v důsledku daného obchodu klesla. Příklad 4.3.4: Firma Alfa má směnný poměr vstupů pět jednotek vstupu A za jednu jednotku vstupu B. Firma Beta má směnný poměr vstupů osm jednotek vstupu A za jednu jednotku vstupu B. Firma Alfa si tedy jednotku vstupu A cení pětkrát dráž než vstup B. Firma Beta je za jednotku vstupu A ochotna zaplatit osmkrát více než za vstup B. Pokud firma Beta koupí od firmy Alfa jednotku vstupu A a zaplatí za ni cenu, která je šestkrát nebo sedmkrát dražší než cena jednotky vstupu B, polepší si obě firmy. Firma Alfa dostane za jednotku vstupu A více, než za kolik by ji byla ochotna prodat. Firma Beta zaplatí za jednotku vstupu A méně, než kolik by byla ochotna zaplatit. Po směně má firma Alfa o jednu jednotku vstupu A méně. Musí ji, chce-li vyrábět stejně, substituovat 5 jednotkami vstupu B. Cena, kterou zaplatí za 5 jednotek vstupu B je ale nižší než příjem z prodeje jedné jednotky vstupu A. Firma Alfa celkově vydělá. Firma Beta má po směně navíc jednu jednotku vstupu A. Když sníží vstup B o 8 jednotek, bude produkovat stále stejně. Těchto 8 jednotek stojí firmu Beta víc než nákup jedné jednotky vstupu A. Firma V také celkově vydělá.

Pokud se u rozdílných činností používají dva stejné vstupy a dané činnosti mají odlišné směnné poměry, ve kterých lze nahradit jeden vstup druhým, vyplatí se přesunout určitý vstup z jedné činnosti do druhé činností a zbývající vstup z druhé činnosti do první činnosti. Tímto přesunem lze zvýšit produkci nebo snížit náklady.

4.4 Rovnovážné množství produkce firmy Už víme, jak se firma rozhoduje, co bude produkovat i jakým způsobem bude produkovat. Zbývá odpovědět na otázku, kolik jednotek statku bude produkovat. Ekonomická teorie říká, takové množství statku, při kterém maximalizuje zisk. Stále máme na mysli ekonomický zisk 63

tedy zisk, který dostaneme tak, že od příjmů firmy odečteme explicitní náklady i implicitní náklady (náklady obětované příležitosti). Firma vždy produkuje nějaké konkrétní množství statku. Samozřejmě zkoumá, jaký ekonomický zisk má při produkci tohoto daného množství. Dále ale zkoumá, co se stane, pokud by produkci změnila – snížila nebo zvýšila (předpokládáme, že je zvýšení reálné, tj. že firma má na zvýšení zdroje, zejména peníze, za které si může koupit jednotlivé vstupy). Pokud firma zjistí, že při jiném množství produkce má vyšší ek onomický zisk, vyplatí se jí dosavadní množství změnit na toto jiné množství. Firma si přitom vybere takové množství produkce, při kterém zisk maximalizuje. Firmy obvykle začínají svou produkci na určitém relativně malém množství produkce. Postupně produkci rozšiřují. Rozšířením je přitom i zahájení produkce – produkce byla rozšířena z nuly na daný objem. Při jakémkoliv rozšíření firmy porovnávají, zda se jim rozšíření vyplatí. Porovnávají tedy mezní náklady spojené s rozšířením s mezními příjmy, které jim s rozšíření plynou. Mezní příjem vyjadřuje, o kolik firmě vzroste celkový příjem, pokud vzroste její množství produkce. Mezní náklady vyjadřují, o kolik firmě vzrostou celkové náklady, pokud vzroste její množství produkce. Mezní produkt vyjadřuje, o kolik se firmě mění produkce. Mezní produkt firmy je klesající z důvodu zákona klesajících mezních výnosů, respektive klesajících mezních výnosů z rozsahu. Pokud jsou mezní příjmy firmy z rozšíření produkce (tedy z mezního produktu) větší nebo rovny mezním nákladům, tak se jim rozšíření vyplatí. Firmy tedy rozšiřují svou produkci tak dlouho, dokud pro rozšíření produkce platí, že mezní příjmy jsou větší nebo rovny mezním nákladům. Pro množství produkce, které vznikne posledním takovým rozšířením, platí, že firma maximalizuje svůj zisk. U dalšího rozšíření by už mezní náklady překročily mezní příjmy a rozšíření by se nevyplatilo. Podmínka rovnováha firmy lze jinými slovy vyjádřit tak, že rovnovážné množství firmy je takové množství, pro které mezní příjmy rovnají mezním nákladům za předpokladu, že pro všechna dalš í (následující)množství už jsou mezní příjmy vyšší než mezní náklady a pro všechna nižší množství jsou mezní příjmy vyšší nebo rovny mezním nákladům. Podívejme se na situace v následujícím příkladu. Příklad 4.4.1: Ve všech situacích vystupuje stejná firma. 1. Firma se rozhoduje, zda zahájí produkci a vyrobí 10 kusů nějakého statku (10 kusů je mezní produkt). Veškeré náklady spojené se zahájením produkce a vyrobení 10 kusů (tedy mezní náklady) jsou 50 PJ. Firma předpokládá, že daných 10 kusů prodá za 35 PJ (to je její mezní příjem z 10 kusů). Protože mezní příjem je nižší než mezní náklady, tak firma produkci nezahájí. 2. Firma na základě zkušeností ze situace jedna přemýšlí, jaké by byly její náklady a příjmy, pokud místo 10 kusů statku vyprodukuje 25 kusů statku (25 kusů je mezní produkt). Veškeré náklady spojené se zahájením produkce a vyrobení 25 kusů (tedy mezní náklady) jsou 100 PJ. Firma předpokládá, že daných 25 kusů prodá za 140 PJ (to je její mezní příjem z 25 kusů). V takovém případě firma produkci zahájí. 3. Firma produkuje 25 kusů statku a přemýšlí, zda zvýšit produkci na 30 kusů statku, tedy o 5 kusů. Mezní produkt je tedy 5 kusů. Mezní náklady na rozšíření o 5 kusů činí 80 PJ, firma předpokládá, 64

že těchto 5 kusů prodá za 95 PJ (to je její mezní příjem). Mezní příjem je větší než mezní náklady, firma rozšíření provede. 4. Firma produkuje 30 kusů statku a přemýšlí, zda zvýšit produkci na 34 kusů statku. Mezní produkt je tedy 4 kusy. Mezní náklady na rozšíření o 4 kusy činí 120 PJ, firma předpokládá, že tyto 4 kusy prodá za 110 PJ (to je její mezní příjem). Mezní příjem je menší než mezní náklady, firma rozšíření neprovede. 5. Firma produkuje 30 kusů statku a přemýšlí, zda zvýšit produkci na 32 kusů statku. Mezní produkt je tedy 2 kusy. Mezní náklady na rozšíření o 2 kusů činí 50 PJ, firma předpokládá, že tyto 2 kusy prodá za 55 PJ (to je její mezní příjem). Mezní příjem je větší než mezní náklady, firma rozšíření provede. 6. Firma produkuje 32 kusů. Rozhoduje se, zda zvýšit produkci na 33 kusů, mezní produkt je jeden kus. Mezní náklady na rozšíření jsou 27 PJ, firma předpokládá, že tento kus prodá též za 27 PJ. Mezní příjem je roven mezním nákladům, rozšíření se firmě vyplatí. 7. Firma produkuje 33 kusů. Ví, že další zvýšení je možné jen o dva kusy. Mezní náklady na rozšíření o 3 kusy činí 43 PJ, mezní příjem z prodeje dvou kusů odhaduje na 28 PJ. Protože je mezní příjem nižší než mezní náklady, tak firma rozšíření neprovede.

Mezní příjem firmy vyjadřuje, o kolik firmě vzroste celkový příjem, pokud vzroste její množství produkce. Mezní náklady vyjadřují, o kolik firmě vzrostou celkové náklady, pokud vzroste její množství produkce. Mezní produkt vyjadřuje, o kolik se firmě mění produkce. Mezní produkt firmy je klesající z důvodu zákona klesajících mezních výnosů, respektive klesajících mezních výnosů z rozsahu. Firma rozšiřuje svou produkci, pokud je mezní příjem z rozšíření vyšší nebo roven mezním nákladům na rozšíření. Pro množství produkce, které vznikne posledním takovým rozšířením, platí, že firma maximalizuje svůj zisk. U dalšího rozšíření by už mezní náklady překročily mezní příjmy a rozšíření by se nevyplatilo. Podmínka rovnováha firmy lze vyjádřit tak, že rovnovážné množství firmy je takové množství, pro které mezní příjmy rovnají mezním nákladům za předpokladu, že pro všechna vyšší množství už jsou mezní příjmy vyšší než mezní náklady a pro všechna nižší množství jsou mezní příjmy vyšší nebo rovny mezním nákladům. Mezní náklady začnou s rozšiřováním produkce dříve nebo později růst. Je sice pravdou, že zpočátku mezní náklady při rozšiřování produkce zpravidla klesají – vyprodukovat dodatečnou jednotku stojí méně než předcházející. Tento počáteční pokles je způsoben tím, že z počátku jsou některé náklady dané, firmy je musí vynakládat bez ohledu na to, kolik jednotek produkce vyprodukují. Z počátku firmy také mohou využívat specializace, dělby práce, výhod lepší organizace apod. Navíc ne všechny náklady musí firma zvětšovat. Při rozšiřování produkce však postupně výše uvedené výhody zmizí a náklady firmy začnou růst. Navíc se projeví ještě jeden vliv: pokud firmy chtějí vyprodukovat větší množství statků, tak také musí zaměstnat (použít) více výrobních faktorů, přičemž vlastníci těchto výrobních faktorů mají různé náklady obětované příležitosti. Obecně platí, že nejprve nechají svůj výrobní faktor použít ti vlastníci, kteří jej nemohou využít jinak, č ili kteří mají nízké náklady obětované příležitosti. Těmto vlastníkům lze nabídnout nízkou odměnu (např. mzdu). Postupně ale musí být použity i výrobní faktory 65

vlastníků s vyššími náklady obětované příležitosti a těmto vlastníkům je nutno dát vyšší odměnu. Firmy tedy těmto vlastníkům musí zaplatit více, což firmám zvyšuje náklady. Navíc může dojít k tomu, že nejdříve zaměstnané jednotky, které neměly tak vysoké náklady obětované příležitosti, zjistí, že jiné jednotek mají vyšší náklady obětované příležitosti než ony. Tyto nejdříve zaměstnané jednotky na základě tohoto zjištění mohou též žádat zvýšení své odměny. Firmy jim často vyhoví – třeba proto, aby udržely na pracovišti dobré vztahy, omezily nebezpečí, že méně placené jednotky nebudou tak kvalitně pracovat (podílet se na produkci) apod. Pokud firmy zvyšují odměnu nejen dodatečně použitým (zaměstnaným) jednotkám, ale i dříve zaměstnaným jednotkám, tak jejich náklady výrazně rostou. Podívejme se na příklad 4.4.3. Příklad 4.4.3: Firma rozšiřuje produkci a hledá nové zaměstnance. Nabízí mzdu20 000 PJ měsíčně. Za tuto mzdu se nechají zaměstnat jen Vilibald a Vilém, kteří by si jinak vydělali 15 000 PJ měsíčně. Waldemar, který si jinde vydělá 25 000 PJ měsíčně, se zaměstnat za mzdu 20 000 PJ nenechá. Pokud jiní potenciální zaměstnanci nejsou k dispozici, a firma potřebuje rozšířit produkci, musí Waldemarovi nabídnout vyšší mzdu, takže jí vzrostou náklady. Často přitom nezvýší mzdu pouze vlastníkovi dodatečné jednotky výrobního faktoru (v našem případě Waldemarovi), ale i předcházejícím vlastníkům výrobního faktoru (tedy Vilibaldovi a Vilémovi). Náklady tedy firmě vzrostou výrazněji.

Pro mezní náklady zpravidla platí: tyto náklady při rozšiřování produkce nejprve klesají, dříve nebo později ale začnou růst. Mezní příjmy závisí na tom, za kolik se firmě podaří dodatečnou produkci prodat. V případě příjmů za prodanou produkci a tedy i mezních příjmů je nutno si uvědomit, že firma obvykle tyto příjmy dostane až časem, tedy v nějakém okamžiku následujícím po okamžiku, v němž se rozhodne o rozšíření produkce. Produkce probíhá v čase, kdy firma nejprve vynakládá nějaké náklady (mezní náklady) a teprve později, v okamžiku, kdy jsou statky, ke kterým se mezní náklady váží, vskutku vyprodukovány, realizuje příjmy (mezní) příjmy. Výše mezních příjmů je tedy v okamžiku rozhodování o rozšiřování produkce zpravidla pouze předpokládaná. Proto jsme i v příkladu 4.4.1 důsledně uváděli „firma předpokládá, že dodatečné kusy prodá za …“. Předpoklad firmy se nemusí naplnit, firma se může zmýlit, může udělat chybu. Snadno tak může nastat, že firma: -

mezní příjmy přecení a rozšíří produkci. Kdyby znala skutečné mezní příjmy, tak by produkci nerozšířila. mezní příjmy podcení a produkci nerozšíří. Kdyby znala skutečné mezní příjmy, tak by produkci rozšířila.

Dále platí, že ani situaci, kdy firma svůj zisk maximalizuje, netrvá věčně. Náklady i příjmy firem se neustále mění – mohou vzrůst i klesnout. Množství, které bylo rovnovážné, najednou rovnovážné není, firma dříve zisk maximalizoval, po změnách tak už nečiní. V realitě tedy není nikdy zaručeno, že firma vskutku produkuje takové množství statků, při kterém svůj zisk maximalizuje. Rozpoznání chyby či omylu, poznání změněné reality a přizpůsobení se jí, obvykle trvá nějaký čas, takže po relativně dlouhou dobu firma nemusí zisk maximalizovat. Na druhou stranu stále platí, že firmy o maximalizaci zisku usilují z důvodů uvedených v podkapitole 4.1 (maximalizuje se tak příjem vlastníků firem, firma má prostředky na inovace, apod.). Byť tent o 66

cíl nerealizují, tak se jej snaží dosáhnout. Pokud se jim to nedaří, včetně toho, že se málo snaží, lze předpokládat, že taková firma se dříve nebo později dostane do problémů a pravděpodobně zanikne. Shrňme, že rovnovážné množství produkce není statickým neměnným množstvím, v realitě se toto množství neustále mění. Firmy usilují o jeho dosažení, při tomto snažení konfrontovány s nejrůznějšími změnami (s dalšími změnami nákladů a příjmů), které jim v dosažení bodu rovnováhy brání, respektive, které vytvářejí stále nové a nové rovnováhy. Firmy tak k rovnováze spíše směřují, než aby ji dosáhly. Mezní příjmy závisí na tom, za kolik se firmě podaří dodatečnou produkci prodat. V okamžiku rozšiřování produkce zpravidla firma své mezní příjmy pouze odhaduje. Skutečné mezní příjmy zjistí, až když statky vyprodukuje a případně prodá, tedy po rozhodnutí o rozšíření produkce. Firma se může zmýlit – mezní příjmy podcenit nebo přecenit. Pokud se zmýlí, tak zisk nemaximalizuje. Rovnováha firmy není statická. Náklady i příjmy firem se neustále mění. Množství, které bylo rovnovážné, najednou rovnovážné není. Na danou změnu firmy reagují snahou o dosažení nové rovnováhy, přizpůsobení však trvá určitý čas, po který firma rovnováhy nedosahuje. Při své snaze o dosažení jsou firmy konfrontovány s dalšími změnami, které vytvářejí stále nové a nové body rovnováhy. Firma tak k rovnováze spíše směřuje, než, aby ji definitivně dosáhla. Pokud však o dosažení rovnováhy neusiluje nebo se jí to nedaří, dostane se do problémů.

4.5 Krátké a dlouhé období, náklady firmy v těchto obdobích Jak explicitní, tak implicitní náklady můžeme dělit z řady hledisek. Jedno z nejpodstatnějších je hledisko času, kdy rozlišujeme náklady v krátkém období a v dlouhém období. Krátké období je obecně takové období, pro které platí, že množství některých výrobních faktorů je fixní – nelze je zejména zvýšit a zpravidla ani snížit. V krátkém období můžeme tedy zvýšit produkci jedině tím, že zvýšíme množství pouze jednoho vstupu nebo velmi malého množství vstupů, nemůžeme však zvyšovat množství všech vstupů 16. Skutečnost, že množství některých výrobních faktorů nelze v daném čase zvýšit, případně ani snížit, plyne z objektivní povahy. Např. v případě kapitálových statků (kupř. budov a strojů) trvá nějaký čas, než jsou pořízeny (např. budovy postaveny, stroje nakoupeny). Rovněž tak v případě kapitálových statků není úplně jednoduché se jich zbavit (např. budovu či stroj prodat, vypovědět nájemní smlouvu apod.). V krátkém období může být fixním faktorem i práce – legálně nelze třeba zaměstnance propustit, najít nového (dodatečného) zaměstnance rovněž obvykle trvá nějaký čas. Pokud náš pohled poněkud rozšíříme, tak zjistíme, že v krátkém období mohou být fixní i ceny. Firmám se nemusí vyplatit ceny toho, co produkují, měnit – změna pro ně může být příliš nákladná, respektive dané změny by znesnadňovaly kalkulaci firem z hlediska jejich nákladů, příjmů a zisků. To, co firmy produkují, jsou jednak finální statky, dále kapitálové statky a nejrůznější meziprodukty (např. mouka k pečení chleba). Nemění-li se ceny finálních statků, jsou strnulé ceny výstupů, nemění-li se ceny kapitálových statků a meziproduktů, nemění se ani ceny vstupů. Pokud většina firem nemění v krátkém období své ceny, nemění se tedy ani ceny vstupů ani ceny výstupů, respektive nemění se souhrn cen – cenová hladina (viz podkapitola 8.3).

Speciálním příkladem krátkého období je tzv. velmi krátké období, kdy vůbec nelze změnit žádný vstup a tudíž nelze změnit ani výši produkce (výstupů). 16

67

Příklad 4.5.1: 1. Firma odebírá určitý vstup za 100 PJ. Pokud by se cena vstupu dramaticky měnila (např. rostla), mohly by se měnit i náklady firmy (např. růst), takže by firma neměla jistotu, zdali dosáhne zisku. Je proto možné, že firma uzavře se svým dodavatelem smlouvu, že po určitý čas se cena, za kterou vstup odebírá, nebude měnit. Případné porušení smlouvy je sankcionováno, takže se dodavateli nevyplatí ceny měnit. 2. Firma prodává určitý statek za 500 PJ. Pokud by firma cenu statku dramaticky měnila, nevěděla by, jak se bude měnit poptávané množství a tím i celkový příjem firmy. Firma by potom nemusela dosáhnout dostatečného příjmu, aby její zisk byl kladný. Změna cen by přitom mohla poškodit i odběratele firmy. Je proto možné, že firma se svými odběrateli uzavře smlouvu, která stanoví, že jim po určitý čas bude daný statek dodávat za pevnou cenu. Případné porušení smlouvy je sankcionováno, takže se firmě nevyplatí ceny měnit.

V dlouhém období zde uvedené fixnosti mizí: 1. Jednak mizí fixnost výrobních faktorů – v dlouhém období bude možno získat dodatečné jednotky výrobního faktoru, případně se zbavit nepotřebných jednotek výrobního faktoru (např. ukončit pronájem nemovitosti, vyřadit stroj). Na základě změny v počtu jednotek vstupů se změní i náklady firmy, přičemž tyto náklady firmy promítnou do svých cen. Na agregátní úrovni tedy přestane platit, že cenová hladina je fixní. 2. V dlouhém období přestává rovněž platit, že změna cen je nákladná, respektive nevýhodná. Dříve nebo později vznikne objektivní důvod ke změně cen vstupů i výstupů (např. skončí platnost smlouvy definující cenu, za kterou firma odebírá vstupy nebo dodává výstupy, skončí platnost katalogu s cenami, apod.). Obecně v dlouhém období užitky spojené se změnou cen převáží nad náklady s danou změnou (např. dlouhodobý růst příjmu spojený s novými cenami restaurace bude vyšší než náklady spojené s tiskem nového jídelníčku). Na otázku, jak dlouho trvá krátké období, není jednoznačná odpověď. U konkrétních činností závisí fixnost na povaze daných činností – v některých produkcích (např. v jednoduchých službách) má jen málo výrobních faktorů fixní charakter. V jiných činnostech má řada výrobních faktorů fixní charakter. Délka krátkého období tak bude odlišná pro dílčí trh a pro celou ekonomiku. Na úrovni celé ekonomiky je nutné fixnost agregovat za všechny činnosti, respektive za všechny firmy v ekonomice či za všechna odvětví dané ekonomiky. To je však velmi obtížné. Obvykle ekonomická teorie na úrovni celé ekonomiky uvádí, že krátké období trvá jeden až dva roky. Je přitom třeba zdůraznit, že se vlastně neustále nacházíme v krátkém období – v každém časovém okamžiku existuje na mikroúrovni nějaká činnost s fixním množstvím alespoň některých výrobních faktorů. V každém časovém okamžiku dále existují fixnosti v podobě strnulých cen vstupů a výstupů. Dlouhé období je tak určitým teoretickým konstruktem, který zahrnuje interval, ve kterém dané fixnosti zmizí17. V krátkém období je množství některých vstupů (výrobních faktorů) fixní – tyto vstupy nelze ani 17

Problematice fixnosti se rovněž věnujeme v kapitole 7.2.

68

snížit ani zvýšit. V krátkém období jsou dále zpravidla fixní i ceny (alespoň některých) vstupů a výstupů. Dlouhé období je období, ve kterém neplatí charakteristika krátkého období. Dlouhé období je teoretickým konstruktem, v každém časovém období se setkáváme s nějakou fixností. Pokud je množství některých výrobních faktorů v krátkém období fixní, můžeme náklady firmy v krátkém období rozlišit na fixní náklady a variabilní náklady. Fixní jsou ty náklady, jež firma hradí za fixní množství výrobních faktorů. Důležité je si uvědomit, že fixní náklady musí firma hradit bez ohledu na výši své produkce. Fixní náklady firma dokonce hradí, pokud vůbec neprodukuje. Právě proto, že dané množství výrobních faktorů nelze změnit, jsou i náklady na tyto faktory fixní (stejné) bez ohledu na to, kolik firma vyrábí (přičemž množství produkce může být i nula). Typickým příkladem fixních nákladů je nájemné za pozemky, budovy, stroje (firma musí nájemné hradit, i když vůbec nevyrábí). V krátkém období mohou k fixním nákladům částečně patřit ale třeba i mzdy – firma základní částku mzdy musí platit bez ohledu na to, zda produkuje, či nikoliv. V dlouhém období může firma tyto fixní náklady vypovědět, přestat je hradit. K fixním nákladům patří i náklady obětované příležitosti, tyto náklady obětované příležitosti zůstávají v krátkém období stejné. V dlouhém období se ale náklady obětované příležitosti mění, i z tohoto důvodu v dlouhém období fixní náklady neexistují. Fixní jsou náklady, které firma musí hradit bez ohledu na výši své produkce, čili je hradí, i když nevyrábí. Tyto náklady jsou pro jakékoliv množství produkce stejné (konstantní). Součástí fixních nákladů jsou i náklady obětované příležitosti. Opakem fixních nákladů jsou v krátkém období variabilní náklady. Jejich výše se mění se změnou produkce firmy, pokud firma zvyšuje svoji produkci, tak se tyto náklady zvyšují, při snížení produkce se snižují. Typickým příkladem variabilních nákladů jsou náklady na materiál, energii, ale i mzdy – pokud firma rozšiřuje produkci, musí zaměstnat více osob, takže její mzdy rostou. Variabilní náklady se s objemem produkce mění – pokud produkce roste, tak variabilní náklady též rostou. V krátkém období tak pro celkové náklady platí, že jsou součtem fixních a variabilních nákladů. V dlouhém období právě proto, že lze libovolně měnit množství všech výrobních faktorů, mají všechny náklady firmy variabilní charakter a závisí na konkrétním daném množství vstupů, jež firma používá ke své činnosti. V dlouhém období firma, pokud nebude produkovat, nebude muset hradit své fixní náklady – nájemní a jiné smlouvy lze vypovědět a přestat hradit apod., čili firma v případě neprodukce neponese žádné explicitní náklady. V dlouhém období se mění i náklady obětované příležitosti, takže rovněž ztrácejí svůj fixní charakter. Pokud firma musí v krátkém období hradit své fixní náklady v každém případě (i v situaci, kdy nevyrábí), potom mají fixní náklady povahu utopených nákladů (podrobněji podkapitola 1.7) – ať se stane cokoliv, musí s nimi počítat. Logicky z toho plyne, že fixní náklady nesmí firma zahrnovat do svého rozhodování. To má podstatné důsledky v situaci, kdy firma produkuje a její 69

ekonomický zisk je záporný (firma je ve ztrátě). Předpokládáme přitom, že ztráta je při dané úrovni produkce minimální 18 – kdyby firma produkovala jiné množství, byla by ztráta větší. Na první pohled by firma měla ukončit produkci. Ale při ukončení produkce musí hradit fixní náklady. Co když jsou tyto fixní náklady vyšší než ztráta z produkce? Potom je pro firmu výhodnější produkovat, a to až do doby, než se jí podaří se fixních nákladů zbavit. Příklad 4.5.2: Firma produkuje 50 kusů statku a má ztrátu 90 PJ. Pokud by produkovala jakýkoliv jiný objem, její ztráta by se ještě zvýšila, čili při daném objemu ztrátu minimalizuje. Firma uvažuje o ukončení produkce, ale i při neprodukci by musela hradit fixní náklady ve výši 120 PJ. V takovém případě je ztráta z produkce menší než úhrada fixních nákladů při neprodukci. Pro firmu výhodnější produkovat, a to až do doby, než se jí podaří se fixních nákladů zbavit.

Firmy proto v krátkém období počítají místo ekonomického zisku (kde v celkových nákladech jsou i fixní náklady) s tzv. krátkodobým ekonomickým ziskem. Ten je dán jako rozdíl celkových příjmů firmy a jejích variabilních nákladů. Je-li krátkodobý ekonomický zisk kladný, vyplatí se firmě produkovat. Je-li krátkodobý ekonomický zisk záporný, platí, že firma ze svých příjmů nekryje ani variabilní náklady. Potom dochází k tomu, že čím více toho vyrábí, tím větší má ztrátu. V takovém případě se jí vyplatí produkci ukončit. Fixní náklady mají povahu utopených nákladů a firmy je nesmí zahrnovat do svého rozhodování. I když má firma záporný ekonomický zisk, může nýt tato ztráta nižší než fixní náklady, které by hradila v případě neprodukce. V krátkém období firmy zajímá místo ekonomického zisku tzv. krátkodobý ekonomický zisk daný jako rozdíl celkové příjmy mínus variabilní náklady. Je-li krátkodobý ekonomický zisk kladný, vyplatí se firmě produkovat. Je-li krátkodobý ekonomický zisk záporný, platí, že firma ze svých příjmů nekryje ani variabilní náklady. V takovém případě se jí vyplatí produkci ukončit.

4.6 Cena a nabídka Předpokládejme, že firma produkuje takové množství statků, pro které platí rovnost mezních příjmů a mezních nákladů, případně takové množství statků, které je v rámci možností firmy co nejblíže množství, pro které platí rovnost. Firma tedy maximalizuje svů j ekonomický zisk. Náklady má firma na minimální úrovni. Je nějaká šance, že firma svoji produkci zvýší? Ano, jsou. Jednu nabízí zvýšení ceny statků, které firma produkuje. Zvýší-li se cena statku, přičemž firma při této vyšší ceně je schopna prodat dodatečné množství produkce, zvýší se i mezní příjem firmy, a firma proto zvýší i množství produkce, které nabízí, a to na novou hodnotu produkce, pro kterou platí rovnost mezních příjmů a mezních nákladů, respektive v rámci možností firmy co nejblíže této hodnotě produkce. Při růstu ceny může firma vyprodukovat i ty jednotky, které by při nižší ceně nebyla schopna vyprodukovat, protože mezní náklady na produkci těchto dodatečných jednotek jsou při nižší ceně vyšší než cena statku, a tedy i mezní příjmy firmy. Obecně tedy platí, že s růstem ceny se zvyšuje i výše produkce, pro kterou platí rovnost mezních

Pokud firma minimalizuje ztrátu, tak vlastně maximalizuje zisk. Minimum u záporné hodnoty je nejvyšší číslo, které lze u záporných hodnot dosáhnout. 18

70

nákladů a mezních příjmů (produkce, u které firma maximalizuje zisk) a firma se bude snažit této vyšší produkce dosáhnout. Příklad 4.6.1: Firma produkuje 15 jednotek statku. Vyprodukovat 16. jednotku ji stojí 30 PJ, tuto jednotku je schopna prodat za 27 PJ. V takovém případě firma 16. jednotku nevyprodukuje. Pokud ale cena statku vzroste na 31 PJ, už se firmě produkce 16. jednotky vyplatí.

Skutečnost, že s růstem ceny roste produkované množství, je intuitivně zřejmá. Danému vztahu mezi cenou a produkovaným (nabízeným) množstvím se říká nabídka. Platí tedy: čím vyšší cena, tím větší nabízené množství. A opačně. Daný vztah je způsoben následujícími skutečnostmi: -

čím vyšší cena daného statku, tím má firma méně nákladů obětovaných příležitostí. Snižuje se množství jiných statků, které firma může produkovat a dostat za ně stejnou nebo vyšší peněžní částku jako za statek, který právě produkuje. Jedná se o tzv. efekt nákladů obětované příležitosti.

-

čím vyšší cena statku, tím má firma vyšší příjem, a tím více všech výrobních faktorů může použít (zaměstnat). Vlastníkům výrobních faktorů může firma zaplatit při vyšší ceně statku i vyšší náklady obětované příležitosti, které vlastníci výrobních faktorů mohou mít. Při nižší ceně statku není firma schopna některé vlastníky výrobních faktorů zaplatit, protože nižší cena statku nedokáže pokrýt obětované příležitosti vlastníků výrobních faktorů. Pokud firma může při vyšší ceně zaměstnat větší množství všech výrobních faktorů, tak toto větší množství (zpravidla) umožňuje vyprodukovat větší množství statků. Jedná se o tzv. produkční efekt.

-

čím vyšší je cena, tím vyšší mezní náklady, které jsou spojeny s rozšiřováním produkce, může firma hradit. Vzroste-li cena, může firma hradit i mezní náklady, které by při nižší ceně hradit nemohla, a rozšířit produkci.

-

řada statků vyžaduje velké náklady na zahájení, respektive rozšíření produkce – tyto náklady se nazývají náklady vstupu do odvětví. Čím vyšší cena statku, tím snadněji se produkce zahajuje, či rozšiřuje.

Nabídka vyjadřuje vztah mezi cenou a nabízeným množstvím. Platí: čím vyšší cena, tím větší nabízené množství. A opačně. Efekt nákladů obětované příležitosti říká, že při vyšší ceně se snižuje množina jiných statků, u kterých má firma lepší náklady obětované příležitosti. Produkční efekt vyjadřuje, že při vyšší ceně má firma vyšší příjem a tím více výrobních faktorů může zaměstnat. Větší množství výrobních faktorů více vyprodukuje. Platí tedy, že s růstem ceny nabízené množství firmy roste. Může ale dojít k situaci, kdy, ačkoliv cena roste, firma svou produkci nezvyšuje (včetně toho, že vůbec nezačne produkovat)? Opačně, existuje situace, kdy s poklesem ceny firma produkci daného statku raději zcela zastaví (ukončí)? Určitě ano. Firmy produkují jen tehdy, když se jim to vyplatí. To je tehdy, když kryje 71

(když se jí zaplatí) její celkové náklady (včetně nákladů obětované příležitosti). Jejich ekonomický zisk musí být při produkci kladný nebo alespoň roven nule. Pokud cena vzroste málo a ekonomický zisk firmy bude záporný, tak firma produkci nerozšíří (včetně zahájení). Pokud cena klesne tak, že ekonomický zisk firmy bude záporný, firma dříve nebo později svou produkci ukončí (a má-li náklady obětované příležitosti, začne dělat něco jiného). Kombinace produkovaného množství a ceny, při které je ekonomický zisk roven nule, se nazývá bod zvratu: ekonomický zisk se zde převrací z kladných hodnot do záporných hodnot a opačně. Firma tedy chce produkovat alespoň takové množství, které je na úrovni bodu zvratu. V krátkém období má ale firma fixní náklady (viz podkapitola 4.5). Ty nesmí zahrnovat do svého rozhodování, jedná se o utopené náklady. V krátkém období proto firma potřebuje pokrýt pouze své variabilní náklady. Její krátkodobý ekonomický zisk (rozdíl celkových příjmů a variabilních nákladů) musí být tedy kladný nebo roven nule. Pokud je krátkodobý ekonomický zisk záporný, tak firma nekryje ani variabilní náklady, tedy náklady bezprostředně související s množstvím produkce. V takovém případě je lepší, když firma své podnikání zcela ukončí, respektive nezačne. Kombinace produkovaného množství a ceny, při které je krátkodobý ekonomický zisk roven nule, se nazývá bod uzavření firmy – při této kombinaci se v jakékoliv situaci vyplatí produkci ukončit. Můžeme shrnout: Firma v krátkém období, kdy do svého rozhodování nesmí zahrnovat fixní náklady, bude produkovat pouze tehdy, pokud je na úrovni bodu uzavření firmy. V dlouhém období, kdy mají všechny náklady variabilní charakter, bude produkovat pouze tehdy, pokud je na úrovni bodu zvratu. Nejmenší nabízené množství firmy je tedy v krátkém období na úrovni bodu uzavření firmy, v dlouhém období na úrovni bodu zvratu. Příklad 4.6.2: 1. Firma produkuje 5 kusů za cenu 15 PJ – celkový příjem má 75 PJ. Její variabilní náklady u produkce 5 kusů jsou 50 PJ. Firma má dále fixní náklady 150 PJ. Ekonomická ztráta firmy (záporný ekonomický zisk) je – 125 PJ (= 75 – 50 - 150). Firmě se vyplatí produkovat, z příjmu kyje právě variabilní náklady a ještě ji zbyde 25 PJ na úhradu fixních nákladů. Firma se nachází nad úrovní bodu uzavření firmy. Kdyby produkci ukončila, musela by hradit fixní náklady 150 PJ. To je více než ekonomická ztráta firmy. Předpokládejme dále, že cena statku klesne na 7 PJ. Potom celkový příjem firmy klesne na 35 PJ. Variabilní náklady zůstávají stále 50 PJ, firma je nekryje a vyplatí se jí uzavřít produkci. Nyní už firma je pod úrovní bodu uzavření firmy. 2. Firma v dlouhém období produkuje 7 kusů za cenu 10 PJ – celkový příjem má 70 PJ. Její celkové náklady (které mají variabilní charakter) u produkce 5 kusů jsou rovněž 70 PJ. Firmě se vyplatí produkovat, z příjmu kyje své veškeré náklady, nic navíc nevydělává, její ekonomický zisk je nula. Firma se nachází právě na úrovni bodu zvratu. Předpokládejme dále, že cena statku klesne na 8 PJ. Potom celkový příjem firmy klesne na 56 PJ. Celkové náklady zůstávají stále 50 PJ, firma je nekryje a podnikání v dané oblasti se jí nevyplatí.

Bod zvratu značí situaci, kdy při dané ceně je ekonomický zisk firmy roven nule. Pokud cena roste, je ekonomický zisk kladný, pokud cena klesá, je ekonomický zisk záporný. Bod uzavření firmy značí situaci, kdy se firmě vyplatí ukončit produkci. V bodě uzavření firmy je krátkodobý ekonomický zisk firmy roven nule. Pokud cena roste, je krátkodobý ekonomický zisk 72

kladný, pokud cena klesá, je krátkodobý ekonomický zisk záporný. Firma produkuje v krátkém období alespoň takové množství, pro které je její krátkodobý ekonomický zisk roven nule, tedy množství na úrovni bodu uzavření firmy. V dlouhém období produkuje firma takové množství, pro které je její krátkodobý ekonomický zisk roven nule, tedy množství na úrovni bodu zvratu.

4.7 Další faktory ovlivňující nabízené množství, elasticita nabídky Cena není jediným faktorem, který ovlivňuje nabízené množství firmy. Dalších faktorů je celá řada. Uveďme zde nejdůležitější z nich: -

-

-

-

růst ceny vstupů (nákladů), respektive neúroda apod. vede k poklesu nabízeného množství. Snižuje se množství vstupů, které mohou mít producenti k dispozici. Při dané ceně se pravděpodobně bude prodávat méně, resp. stejné množství se prodá za vyšší cenu. Pokles cen vstupů, nadměrná úroda mají opačné důsledky. technologické inovace vedou k poklesu nákladů nebo k tomu, že firmám zvětšuje jejich produkční kapacita. Firmy pravděpodobně rozšíří svou produkci. kladný ekonomický zisk v daném odvětví způsobí, pokud lze do odvětví vstoupit, že do odvětví vskutku začnou vstupovat další firmy, takže se nabízené množství zvýší. Záporný ekonomický zisk má opačné důsledky. Pokud ale do odvětví nelze vůbec vstoupit nebo lze vstoupit s vysokými obtížemi (náklady), bude kladný ekonomický zisk hrát jen malou roli. politické a ekonomické prostředí ovlivňuje náklady firem. Je-li toto prostředí nestabilní (časté změny vlád, zákonů), obvykle to vede k růstu nákladů a tím poklesu produkce. růst ceny substitutu k danému statku může vést k poklesu nabízeného množství daného statku Důvodem je, že producenti raději začnou produkovat a nabízet substitut než daný statek – substitut jim díky růstu ceny přináší vyšší příjem a tím zisk. růst ceny komplementu k danému statku může vést k růstu nabízeného množství daného statku Důvodem je, že producenti daného statku očekávají, že spotřebitelé komplementu začnou vedle komplementu rovněž více poptávat daný statek.

K dalším faktorům, které vedle ceny statku ovlivňují poptávané množství statku, patří změna cen vstupů, technologické inovace, výše ekonomického zisku a snadnost vstupu do odvětví, politické a právní prostředí, případně ceny substitutů a komplementů. U zde uvedených bodů jsme opět (stejně jako u faktorů ovlivňujících poptávané množství, viz podkapitoly 3.5) konstatovali, že změna nabízeného množství je možná nikoliv jistá. Opět záleží na dalších okolnostech. U inovace se třeba producenti mohou domnívat, že není podstatná a nezareagují na ni. Kladný ekonomický zisk v jiném odvětví mohou přehlédnout, dále budou produkovat statek, který již produkovali, a jeho nabídka nevzroste. Apod. Koneckonců ani změna ceny nemusí ovlivnit množství, které firma produkuje. Změna může být příliš malá, aby se firmě vyplatilo produkovat jiné množství. Závislost mezi změnou ceny a změnou nabízeného množství zkoumá cenová elasticita nabídky. Předpokládejme, že se cena změnila (vzrostla, poklesla) o 1 %. Potom:

73

1. Nabízené množství se nemuselo vůbec změnit. Říkáme zde, že nabídka je absolutně neelastická. 2. Nabízené množství se mohlo změnit o méně než jedno procento. Říkáme zde, že nabídka je neelastická. 3. Nabízené množství se mohlo změnit o právě jedno procento. Říkáme zde, že nabídka má jednotkovou elasticitu. 4. Nabízené množství se mohlo změnit o více než jedno procento. Říkáme zde, že nabídka je elastická. 5. Nabízené množství se mohlo změnit o nekonečně velké procento. Tato situace je spíše teoretická. Říkáme zde, že nabídka je absolutně elastická. Cenová elasticita nabídky závisí zejména na následujícím: -

-

-

-

-

Pokud jsou náklady na vstup do odvětví produkující příslušný statek vysoké, je nabídka firmy méně elastická. I vysoká cena statku nemusí v takovém případě krýt náklady spojené s jeho produkcí (se vstupem do odvětví) a firmy nebudou v případě růstu ceny produkci zvyšovat. Mnohdy značné zvýšení produkce ani není možné, protože firmy nemají k dispozici vhodné výrobní faktory k produkci daného statku. Pokud existují různá omezení vstupu do odvětví produkující příslušný statek, je nabídka méně elastická. I zde, v důsledku omezení vstupu do odvětví, růst ceny nevede k tomu, že firma výrazně zvýší nabízené množství. Pokud lze v daném odvětví vytvářet zásoby daného statku s menšími náklady, je nabídka více elastická než v případě, kdy produkt nelze uchovávat, či kdy jeho skladování vyžaduje značné náklady. S růstem ceny firmy mohou rozšiřovat produkci na uskladnění, o které předpokládají, že ji prodají někdy v budoucnu. Pokud lze technologii používanou v daném odvětví použít i k výrobě jiných statků, bývá nabídka více elastická. Pokud lze technologie snadno převádět, mohou být snadno použity v odvětvích s vysokou poptávkou, čili při růstu ceny lze snadno zvýšit nabízené množství. Časový faktor: v krátkém období je změna nabídky méně elastická než v dlouhém období. V krátkém období firmy nedisponují dostatečným množstvím vhodných výrobních faktorů, aby při růstu ceny mohly rozšířit produkci. Naopak, při poklesu ceny se firmám nemusí vyplatit omezovat produkci, protože při snížení produkce by krátkodobě dosahovaly větší ztráty, než jaké jsou jejich fixní náklady19.

Cenová elasticita nabídky nám vysvětluje, proč jsou některé statky extrémně drahé a jiné extrémně levné: statky, které mají neelastickou nebo dokonce absolutně neelasticko u nabídku a po kterých existuje vysoká poptávka, budou výrazně dražší než statky s elastickou nabídkou. Cenová elasticita nabídky vyjadřuje vztah mezi změnou ceny a změnou nabízeného množství.

Podrobněji viz podkapitola 4.5.

19

74

5 Hrubý domácí produkt 5.1 Definice HDP Firmy produkuje v čase nějaký výstup. V reálné ekonomice existuje řada firem. Lze nějakým způsobem agregovat, dát do hromady produkci všech těchto firem za daný čas? Ekonomie se o to pokouší prostřednictvím ukazatele hrubého domácího produktu (HDP). HDP představuje peněžní (tržní) hodnotu nových finálních statků vyprodukovaných v ekonomice daného území za určité časové období. Rozeberme si nyní podrobněji jednotlivé části definice. Finální statky: V HDP jsou zahrnuty pouze nové finální statky, tj. statky, které byly v daném období vyprodukovány a které bezprostředně slouží k uspokojování potřeb. Nezahrnujeme tam statky, které byly vyprodukovány v minulosti (mimo námi zvolené časové období), ani statky, které bezprostředně neslouží k uspokojování potřeb. Do HDP se zejména nezahrnuje materiál, polotovary apod., tedy věci, které jsou při produkci finálního statku zcela spotřebovány. Důvod, proč nejsou meziprodukty a materiál do HDP započítány, je prostý: pokud by jejich hodnota započítána byla, byla by tato hodnota započítána několikrát, což by HDP nadhodnocovalo. Takto vypočtená hodnota HDP (vypočtená jako součet všech meziproduktů) by však neodpovídala tomu, co konečný zákazník (kterým může být domácnost, firma, vláda i zahraniční subjekt) zaplatí. Je přitom třeba zdůraznit, že do HDP se počítají pouze statky, které prošly trhem, tj. které byly nějakým způsobem směněny mezi alespoň dvěma subjekty. V HDP nejsou tedy zahrnuty statky, které si nějaký subjekt vyprodukuje pro vlastní potřebu (např. víno vypěstované pro vlastní potřebu). Podrobněji se dané skutečnosti věnujeme v podkapitole 5.7. Podstatnou výjimku z pravidla, že HDP zahrnuje pouze finální statky, představují vyprodukované investice, tj. (zejména) kapitálové statky (jako stroje, budovy apod.), které sice bezprostředně neuspokojují lidské potřeby – zpravidla jsou používány k produkci finálních statků, přesto se do HDP zahrnují. Proč? Hodnota investice by se nepochybně projevila v HDP prostřednictvím hodnoty finálních statků, které jsou díky dané investici vyrobeny. Konkrétně: pokud má nějaká firma stroj na výrobu příborů, tak cenu daného stroje splácí z příjmů za prodané příbory, tedy prostřednictvím cen příborů (finálních statků). Protože však má investice dlouhodobý charakter, předpokládá se, že bude sloužit řadu let, byla by hodnota investice rozložena do HDP řady období, což by měření HDP stěžovalo a komplikovalo. Tržní (peněžní) hodnota: pokud zjišťujeme HDP, tak vlastně sčítáme dohromady vyprodukovaná jablka a hrušky, auta a lodě, lokomotivy a špendlíky, prací prášky a zubní pasty, tj. všechny (finální) statky, jež ekonomika v daném časovém období vyprodukuje. Je zřejmé, že tyto statky musíme převést na nějakého společného jmenovatele. Tímto jmenovatelem je hodnota jednotlivých statků. Hodnotu každého statku získáme tak, že počet kusů daného produktu vyrobeného v daném časovém období vynásobíme (nějakou 20) cenou tohoto statku, přičemž tato cena vyjádřená v penězích (tj. peněžní hodnota), je tržní cenou, čili cenou, za kterou se daný statek prodává a kupuje na trzích daného území. Je třeba zdůraznit, že v reálu se HDP nepočítá 20

Viz podkapitola 5.6.

75

způsobem, že vezmeme všechny statky, které se v dané ekonomice za dané období vyprodukují, a že tyto statky vynásobíme nějakou cenou. Tento postup je modelový a uvádíme jej zde pouze pro jeho názornost. K výpočtu HDP se používají jiné metody (viz podkapitoly 5.3 až 5.5). Na určitém území: HDP zjišťujeme zpravidla za jednotlivé státy, eventuálně vyšší celky (typu EU). Teoreticky bychom si ale mohli představit výpočet HDP Jihočeského kraje, Prahy, Třebíče apod. Pokud hovoříme o HDP, máme na mysli produkt vyprodukovaný subjekty, jež mají sídlo nebo bydliště na daném území (např. České republiky). Je třeba zdůraznit, že tyto statky mohou být spotřebovány subjekty, jež mají sídlo či bydliště mimo dané území (tedy v zahraničí). Jinými slovy, statky, které jsou vyprodukovány na daném území, mohou být z tohoto území vyvezeny (exportovány). Za takto vyexportované statky mohou být nakoupeny v zahraničí vyprodukované statky a tyto v zahraničí vyprodukované statky mohou po dovozu sloužit k uspokojení potřeb ekonomických subjektů (domácností, firem, vlády) dané země. Pokud se zde zmiňujeme o zahraničí, má ještě smysl uvést, že v minulosti se k měření produkce používal ukazatel hrubý národní produkt (HNP) – ten zahrnoval finální statky vyprodukované subjekty, jež byly ve vlastnictví osob dané země. V případě ČR by HNP zahrnoval statky, které vyprodukují firmy ve vlastnictví českých občanů, bez ohledu na to, kde tyto firmy sídlí – i pokud by firma vlastněná českým občanem sídlila třeba v Antarktidě, tak by se její produkce počítala do českého HNP. Naopak do českého HNP se nezapočítávají statky vyprodukované firmami, jež mají sice sídlo v ČR, jsou ale vlastněny zahraničními subjekty – do HNP ČR by se tak např. nezapočítávala produkce Škody Mladá Boleslav. Protože v posledních letech je vlastnictví řady osob proměnlivé (snadno převoditelné) a obtížně definovatelné zejména z hlediska času, přešlo se na ukazatel HDP. Za určité časové období: HDP vyjadřuje množství, které přibydou za daný čas. HDP je z tohoto pohledu toková veličina – vyjadřuje hodnotu všech vyprodukovaných statků za dané období. Časovým obdobím je zpravidla kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní rok, lze si ale představit i jiná časová období. Konkrétně k tokové veličině: představme si, že nějaká ekonomika vyprodukovala v daném časovém období pouze 10 chlebů. Těchto 10 chlebů je tokem (přírůstkem za dané období). Pokud na počátku daného období měla daná ekonomika z minulosti uschovány 3 chleby, v průběhu období tyto chleby nespotřebovala, tak stav ekonomiky na konci období je 13 chlebů. Důvod, proč ekonomie zabývá HDP a otázkou jeho růstu 21 , proč je tento ukazatel pro ekonomii jedním z nejdůležitějších ukazatelů je zřejmý- HDP vyjadřuje bohatství celé společnosti (země či státu). Pokud má dané území (společenství) vysoký HDP, respektive vysoký HDP na obyvatele, lze předpokládat, že většina obyvatel dané země bude vskutku bohatých a že v dané zemi bude panovat vysoká životní úroveň. Ekonomie zde vychází ze skutečnosti, že čím více statků daná společnost (ekonomika) vyprodukuje, tím více potřeb obyvatel žijících na daném území lze uspokojit. HDP tak (po určitých modifikacích) slouží jako ukazatel ekonomické úrovně, respektive jako ukazatel ekonomické vyspělosti daného území. Znalost HDP je užitečná i z jiného důvodu – lze sledovat, jak se tento ukazatel vyvíjí v čase, a díky této znalosti lze reagovat na eventuální nepříznivý vývoj. Ukazatel HDP se v jednotlivých zemích začal postupně používat až od 30. let 20. století, tedy od doby, kdy probíhala jedna z největších ekonomických

Problematika růstu HDP je rozebrána v kapitole 6.

21

76

krizí tzv. Velké deprese 22 . Skutečnost, že na počátku Velké deprese nebyl tento ukazatel používán (tedy nebyly známy jeho hodnoty), byla jednou (nikoliv však jedinou) příčinou, že tato krize byla podceněna a že se rozrostla do obrovských rozměrů. HDP představuje peněžní (tržní) hodnotu nových finálních statků vyprodukovaných v ekonomice daného území za určité časové období.

5.2 Podstata zjišťování HDP

5.3 Metoda přidané hodnoty První způsob zjišťování HDP je prostřednictvím metody přidané hodnoty. HDP touto metodou vyjadřujeme jako součet přidaných hodnot v procesu produkce za dané období, přičemž se jedná o přidané hodnoty firem majících sídlo na daném území. Princip této metody je objasněn v příkladu 5.3.1. Příklad 5.3.1: Mějme tři podnikatele A, B a C, kteří se postupně podílejí na produkci určitého statku. Vstupy a výstupy jednotlivých podnikatelů jsou následující: - podnikatel A: vstupy 100 PJ, výstup 120 PJ - podnikatel B: vstup od podnikatele A ve výši 120 PJ, další vstupy ve výši 90 PJ, výstup 250 PJ - podnikatel C: : vstup od podnikatele B ve výši 250 PJ, další vstupy ve výši 1200 PJ, výstup 400 PJ Přidaná hodnota podnikatele A je 20 (=120 - (20 + 50 + 30)), přidaná hodnota podnikatele B je 40 (=250 (120 + 30 + 60)), přidaná hodnota podnikatele C je 30 (=400 - (250 + 80 + 40)). Součet přidaných hodnot je 90 PJ.

Z příkladu 5.3.1 plyne, že přidané hodnoty spočítáme tak, že od výstupů jednotlivých firem odečteme vstupy. Přidané hodnoty jednotlivých producentů sečteme, výsledný součet dá hrubý domácí produkt. Je ale nutno zdůraznit, že takto jednoduše bychom HDP spočítali pouze v ekonomice bez existence státu, tedy v ekonomice bez daní z produkce statků (zejména daně z přidané hodnoty - DPH a spotřební daně), které firmy státu z produkce odvádějí, a bez dotací, které mohou firmy od státu dostávat. Rozdíl všech zaplacených daní z produkce statků a všech dotací, jež firmy obdrží, dá tzv. čisté daně z produkce. Tyto čisté daně ale musíme do HDP zahrnout – v ostatních metodách zjišťování HDP jsou čisté daně zahrnuty. Všechny tři metody zjišťování HDP musí dospět ke stejnému výsledku – jinak by to způsobovalo zmatek. Z hlediska daní vskutku uvažujeme pouze o daních z produkce statků, tedy nepřímých daních (konkrétně zahrnujeme daň z přidané hodnoty a spotřební daň). Nezapočítáváme daně, které snižují příjem vlastníků výrobních faktorů (např. o dani z příjmu). V příkladu 5.3.1 tedy příjmy, které obdrží podnikatelé za prodej svých statků, zahrnují příjmy před zdaněním daní z příjmu a obdobnými přímými daněmi (např. daně z nemovitostí). V praxi se HDP výrobní metodou zjišťuje nikoliv Tato krize vypukla na podzim 1929 v USA, postupně se rozšířila do všech tehdejších vyspělých kapitalistických zemí včetně tehdejšího Československa. De facto trvala až do vypuknutí druhé světové války, tedy do roku 1939. 22

77

tak, že bychom sčítali přidané hodnoty všech firem, které v dané ekonomice působí – to by bylo příliš nákladné. HDP výrobní metodou proto statistický úřad zjišťuje za sektory (odvětví), čili jako součet hrubé přidané hodnoty jednotlivých institucionálních sektorů nebo odvětví a čistých daní na produkty (které nejsou rozvrženy do sektorů a odvětví). Při zjišťování HDP metodou přidané hodnoty se lze setkat s některými problémy – např., že statek je produkován po více časových období nebo není použit pro finální spotře bu. Způsoby řešení těchto problémů jsou uvedeny v příkladu5.3.2. Příklad 5.3.2: 1. Jak postupuje, pokud je produkce zahrnuta do různých časových období? Odpověď: do daného časového období zahrneme pouze ty přidané hodnoty, které byly v daném časovém období vskutku vytvořeny. Tj. pokud HDP měříme v kalendářních letech a určitý statek byl produkován v prosinci a v lednu, tak do HDP jednoho kalendářního roku zahrneme přidané hodnoty vyprodukované v prosinci, a do HDP druhého kalendářního roku zahrneme přidané hodnoty vyprodukované v lednu. 2. Jak se postupuje, pokud by poslední producent statek, který vytvoří, dále neprodával, ale ponechal si ho pro svoji potřebu? Odpověď: HDP by v takovém případě byl tvořen součtem přidaných hodnot těch producentů, kteří výsledky své produkce vskutku předávají dále.

Metodou přidané hodnoty (výrobní, respektive odvětvovou metodou) zjistíme HDP tak, že sečteme přidané hodnoty jednotlivých subjektů (nebo sektorů), které působí v daném období v dané ekonomice. K této sumě přidaných hodnot je třeba přičíst čisté daně v podobě rozdílu agregované (všech) zaplacené daně z produkce statků (zejména daně z přidané hodnoty a spotřebních daní) mínus agregované (všech) dotace, které firmy obdrží na produkci statků.

5.4 Výdajová metoda Při této metodě zjistíme hrubý domácí produkt jako součet všech výdajů jednotlivých sektorů na finální statky (včetně kapitálových statků), které byly uskutečněny jednotlivými sektory v ekonomice daného území za určité časové období. Proč tak činíme? Nezapomínejme, že tyto výdaje slouží na nákup finálních statků, za tyto výdaje jednotlivé sektory (subjekty) nakupují finální statky, tj. platí za jejich hodnotu. Souhrn všech výdajů všech sektorů za určité období nám tedy dá hodnotu všech finálních statků vyprodukovaných v daném období. Sektory jsou čtyři – domácnosti, firmy, vláda a sektor zahraničí. Na základě znalostí těchto sektorů lze sestavit rovnici výdajové metody zjišťování HDP. Její tvar je (rovnice 5.4.1): Y ≡ C + I + G + NX Co znamenají jednotlivé symboly rovnice? Y = hrubý domácí produkt. C = spotřební výdaje, tj. výdaje domácností na nákup statků konečné spotřeby (zahrnuje veškeré spotřební výdaje domácností, např. za potraviny, bydlení - nájemné, televizory, auta apod.). Spotřební výdaje bychom mohli dělit do řady kategorií (např. výdaje na statky krátkodobé a 78

dlouhodobé spotřeby), pro naše účely to ale není nutné, takže se na spotřební výdaje budeme dívat jako na jeden celek. I = investiční výdaje, tj. výdaje firem do budov, strojů apod., neboli do statků dlouhodobé potřeby, které slouží k produkci dalších statků (tj. do kapitálových statků). V položce investice se z hlediska měření HDP též skrývá zamýšlené i nezamýšlené zvýšení zásob. Pod zamýšleným zvýšením zásob rozumíme situaci, kdy firma chce zvýšit zásoby svých výrobků a předpokládá, že je prodá v následujících obdobích. Nezamýšlené zvýšení zásob je situace, kdy firma vyrobí nějaké statky, předpokládá, že je prodá v aktuálním období (v období, v němž je vyrobila), k tomuto prodeji ale nedošlo – zejména z důvodu, že po vyprodukovaných statcích nebyla poptávka. Toto zahrnutí plánovaných i neplánovaných zásob do investičních výdajů zajistí, že v HDP jsou vskutku zahrnuty všechny statky vyprodukované v daném období, i když nejsou prodány. Zahrnutí se děje prostřednictvím veličiny změny stavu zásob – tato veličina říká, o kolik se v daném kalendářním období zvětšily nebo snížily zásoby vyprodukovaných, ale neprodaných statků. Růst změny stavu zásob za dané kalendářní období tedy signalizuje, že v tomto období bylo vyrobeno na sklad více statků, než kolik jich bylo ze skladů prodáno. Pokles změny stavu zásob potom říká, že některé v minulých obdobích vyprodukované statky byly v aktuálním období prodány, respektive použity v některém ze zde uvedených sektorů, přičemž v peněžním vyjádření bylo ze skladů prodáno více statků, než kolik jich bylo vyrobeno na sklad. O hodnotu takto prodaných statků (o hodnotu poklesu změny stavu zásob) vzrostou zároveň výdaje příslušného sektoru, takže ve výsledku se jedná o operaci s nulovým součtem. Podívejme se na situace v příkladu 5.4.1. Příklad 5.4.1: 1. Pokud by třeba automobilka za kalendářní rok vyrobila 100 tisíc automobilů a žádný neprodala, tak by tyto automobily z hlediska měření HDP za daný kalendářní rok byly zahrnuty v položce investiční výdaje jako zvýšení stavu zásob. 2. Mějme automobilku, která v kalendářním roce vyrobila 100 tisíc automobilů. Předpokládala, že jich prodá 90 tisíc, ve skutečnosti jich však prodala pouze 60 tisíc. Potom 10 tisíc (100 000 – 90 000) činí zamýšlené (plánované) zvýšení zásob, 30 tisíc automobilů (90 000 – 60 000) nezamýšlené zvýšení zásob. Jak zamýšlené, tak nezamýšlené zvýšení zásob se z hlediska měření HDP objeví v položce investiční výdaje jako zvýšení stavu zásob. 3. Na počátku kalendářního roku činily v určité ekonomice zásoby vyprodukovaných, ale neprodaných statků 10 mil. PJ. V průběhu roku byly vyrobeny statky za 3 mil. PJ, které nebyly prodány. Naopak ze skladů byly prodány zásoby za 5 mil. PJ. Změna stavu zásob v daném kalendářním roce tak činila -2 mil. PJ (= 3 – 5) a na konci roku činila hodnota vyprodukovaných, ale neprodaných statků 8 mil. PJ (= 10 + 3 – 5).

G = vládní nákupy na statky, zkráceně vládní nákupy. Uveďme, že v literatuře (včetně novin apod.) se často místo termínu vládní nákupy používá termín vládní výdaje. Zde používáme výraz nákup, protože vláda něco (nějaký statek, čili zboží nebo službu) nakupuje. Vedle těchto nákupů může vláda vydávat i peníze, aniž by něco nakupovala – např. když platí příspěvky v nezaměstnanosti, rodičovské příspěvky, dávky stavebního spoření, apod. (viz v tomto odstavci dále). Pod pojmem vládní nákupy rozumíme nákupy všech součástí státu (tj. nikoliv jen nákupy 79

vlády, čili jednotlivých ministerstev, ale i nákupy územně samosprávných celků – obcí a krajů, výdaje státních fondů apod.) na statky, tj. nákupy, za které vláda obdrží protihodnotu. Vládním nákupy tak je kupř. výdaj za postavení silnice, nakoupení tanku, odměna učitelů nebo jiných státních zaměstnanců (protihodnotou u těchto odměn je práce příslušné osoby). Vládní nákupy nezahrnují transfery, tj. dávky (např. sociální dávky), za něž vláda protihodnotu neobdrží. Vládní nákupy opět můžeme dělit z několika hledisek, obvyklé je dělení na vládní nákupy spotřebního charakteru (Gc) a investičního charakteru (Gi), či podle oblasti, do které vládní nákupy směřují (obrana, doprava apod.). Toto dělení však není jednoznačné, ne vždy je kupř. možné rozhodnout, má-li vládní nákup investiční či spotřební charakter. NX = čistý vývoz. NX je definován jako vývoz do zahranič í mínus dovoz ze zahraničí (v symbolech: NX = EX-IM). Pokud si zahraniční subjekty koupí tuzemské statky, je to stejné, jako kdyby si je koupili tuzemské subjekty (v podobě spotřeby či investic), čili je to výdaj, který zvyšuje náš HDP. Naopak, pokud si tuzemské subjekty koupí zahraniční statky, již nemohou utracené peníze použít na nákup domácích statků, takže se tím HDP dané země snižuje. V případě výdajové metody měření HDP se sčítají jednotlivé položky agregátních výdajů, čili výdaje jednotlivých sektorů dané ekonomiky. Konkrétně je HDP definován jakou součet spotřebních výdajů, investičních výdajů, vládních nákupů a čistého exportu, které byly uskutečněny za příslušné časové období.

5.5 Důchodová metoda Při použití důchodové (případně příjmové) metody se sčítají jednotlivé důchody (tj. příjmy), které v daném časovém období obdrží vlastníci výrobních faktorů mající bydliště nebo sídlo na území dané země. Proč? Nezapomínejme, že každý výdaj nějakého sektoru je zároveň důchodem určitého vlastníka (majitele) výrobního faktoru, který přispěl k produkci daného statku. Na důchodovou metodu se tedy můžeme dívat jako na druhou stranu (zrcadlo) výdajové metody. Příklad 5.5.1: Jdete do obchodu a koupíte si statek za 25 PJ. Těchto 25 PJ je spotřebním výdajem. Daný důchod (příjem) majitel obchodu rozdělí – určitý podíl se objeví ve mzdě jeho zaměstnanců, další podíl dostanou jednotliví dodavatelé, kteří tento podíl opět rozdělí mezi vlastníky výrobních faktorů, kteří se podíleli na produkci daného statku, atd.

I v situaci, kdy jsou některé statky vyprodukovány a neprodány – tedy v situaci zamýšleného či nezamýšleného zvýšení zásob, jsou tyto statky u výdajové metody do HDP zahrnuty. V případě měření HDP důchodovou metodou nesmíme zapomínat, že vlastníci výrobních faktorů, kteří tyto statky produkovali, dostávali důchody (mzdy apod.), byť statky nebyly prodány. Proto můžeme HDP měřit jako součet jednotlivých důchodů. V důchodové metodě tedy za dané období sčítáme následující položky příjmů osob majících bydliště nebo sídlo na daném území:

80

 (hrubé) mzdy a platy 23, hrubé příjmy ze sebezaměstnání (samostatného podnikání, čili příjmy osob samostatně výdělečně činných): Je třeba zdůraznit, že se jedná o hrubé příjmy, tedy příjmy před zaplacením přímých daní (zejména daně z příjmů). Ve výdajové metodě ti, kdo si statky kupují, totiž také platí hrubé příjmy – kupující nezajímá a ani to v cenách nejsou schopni rozlišit, že prodávající (výrobci) platí nějaké přímé daně.  nájemné (vlastníků kapitálu a půdy) a eventuálně další příjmy (důchody): Domácnosti (jednotlivé fyzické osoby) jsou v konkrétních důsledcích vlastníci každého výrobního faktoru. V mnoha případech znamená dopátrat se konkrétního vlastníka poměrně piplavou práci – např. půdu může vlastnit investiční fond, akcie tohoto investičního fondu drží penzijní fond, nicméně tento penzijní fond získal své příspěvky na investice od jednotlivých osob, které si platí penzijní pojištění. Výnos z pronájmu půdy potom získávají v konečných důsledcích osoby platící si penzijní pojištění. Někdy mají tyto příjmy proto podobu dividend (viz další bod). Ještě uveďme, že pokud kapitálový statek nebo půdu vlastní nějaká firma, která jej používá ke své produkci, čili si tyto výrobní faktory nepronajímá ani je dále nepronajímá jiné osobě, tak potom má výnos z vlastnictví tohoto výrobního faktoru formu firemního zisku a rovněž je zahrnut v následujícím bodě.  firemní zisky: Firemní zisky jsou zisky majitelů firem, přičemž majitelé firem jsou samozřejmě rovněž majiteli výrobních faktorů. Tyto zisky jsou dále rozdělovány jednotlivým majitelům v podobě výnosů ze zisku, či dividend 24 . Majitelé firem si ale nemusí zisky vyplatit. Potom mají podobu nevyplacených (zadržených) zisků, které se započítávají do hrubých úspor firem (viz níže).  čisté úroky: zahrnují úroky (výnos) z půjček, které domácnosti poskytly, mínus úroky z půjček, které domácnosti musí platit. Pokud si nějaká firma půjčí peníze, tak z příjmu, který obdrží za prodané statky, musí rovněž splácet úroky z dané půjčky a tyto úroky jsou příjmem domácností. Na druhou stranu domácnosti mohou být příjemcem půjček od firem a z těchto půjček platit úroky. Proto při výpočtu důchodové metody počítáme s čistými úroky. Do příjmů domácností se nezapočítává jistina (vlastní půjčka) – to, co jedna domácnost půjčkou získá, jiný subjekt půjčkou ztratí, navíc jistinu je třeba vrátit. K výše uvedenému součtu musíme dále připočíst daně, které firmy v daném období odvádějí (v podobě daní ze spotřeby, tj. daně z přidané hodnoty a spotřebních daní – čili nepřímých daní) a platby zdravotního, sociálního a eventuálně dalších pojištění, které odvádějí zaměstnavatelé za zaměstnance nad rámec zaměstnancovy mzdy – důvodem je skutečnost, že firmy tyto daně a pojištění kalkulují do cen za svoji produkci, tj. při použití výdajové metody jsou jednotlivé výdaje vyjádřeny v cenách, které zahrnují daně, zdravotní a sociální pojištění apod. Jinak řečeno, ve výdajové metodě jsou v jednotlivých výdajích zahrnuty i částky, které firmy (vlastníci výrobních faktorů) použijí na platby nepřímých daní, zdravotního, sociálního a dalších pojištění nad rámec zaměstnancovy mzdy (tj. tato pojištění nejsou zaměstnancovi ze mzdy stržena, ale jsou zaplacena firmou zvlášť z jiných zdrojů firmy). Firmy částky určené na nepřímé daně a pojištění nad rámec zaměstnancovy mzdy odvedou, čili je neobdrží a nejsou tedy jejich důchodem. Protože však výdajová i příjmová metoda (stejně jako metoda přidané hodnoty) z hlediska hodnoty HDP musí dospět ke stejnému číslu (jinak by to způsobovalo zmatek), je třeba tyto platby, ač nejsou důchodem vlastníků výrobních faktorů do důchodové metody zahrnout. 23 24

Výraz mzda se používá pro příjmy v soukromé sféře, výraz plat pro příjmy ve veřejné sféře. O dividendách se obvykle hovoří v případě akciových společností.

81

Příklad 5.5.2: Pokud jste za nějaký statek, třeba chleba zaplatili 25 PJ, tak část z dané ceny (řekněme 5 PJ) prodejce odvede státu jako daň z přidané hodnoty. U některých statků (např. cigaret) by prodejce vedle daně z přidané hodnoty ještě platil i spotřební daň. Tyto daně nejsou příjmem žádného z vlastníka výrobních faktorů a zatím nejsou do důchodové metody zahrnuty. Jejich přičtením k zahrnutí dochází.

Naopak v důchodové metodě musíme za dané období odečíst subvence poskytnuté firmám na produkci statků. Jedná se o transfery, které v případě výdajové metody zjišťování HDP nejsou zahrnuty – díky těmto transferům můžeme platit za koupené zboží méně. Subvence jsou sice příjmem majitelů výrobních faktorů (zde majitelů firem), nemají ale svůj odraz ve výdajové metodě. Pokud chceme, aby spolu jednotlivé metody korespondovaly, nesmíme tyto transfery započítávat ani v důchodové metodě. Dále musíme k výše uvedeným důchodům přičíst tzv. hrubé úspory firem vzniklé v daném období. Tyto hrubé úspory firem v sobě zahrnují dvě položky – nerozdělené zisky a odpisy (opotřebení kapitálu). Nerozdělené zisky znamenají část důchodu, kterou si nevypla tili vlastníci firem. Nejsou tedy bezprostředním příjmem těchto vlastníků, obecně jsou ale důchodem a při výpočtu důchodové metody je proto musíme zahrnout. Odpisy potom v penězích vyjadřují, že trh v cenách statků, které firmy vyrobí prostřednictvím odepisovaného kapitálového statku, uznává náklady na výrobu těchto statků, konkrétně náklady, které firmy vynaložily na kapitálové statky. Prostřednictvím odpisů získávají vlastníci kapitálových statků zdroje k obnově kapitálových statků, odpisy tak nejsou důchodem jednotlivých vlastníků kapitálových statků. Ve výdajové metodě jsou ovšem odpisy zahrnuty - pokud vynakládáme nějaký výdaj (např. spotřební) za určitý statek, tak v hodnotě tohoto výdaje je i část odpisu, daná část peněz, které platíme, slouží na nákup opotřebovaného kapitálového statku. Ten, kdo používá kapitálový statek k produkci, tedy odpis neobdrží a odpis tudíž není důchodem. Podívejme se na příklad 5.5.3. Příklad 5.5.3: Proč se v důchodové metodě zahrnují odpisy: Pokud jste v obchodě zaplatily za nějaký statek (třeba chleba) 25 PJ, tak nějakou část z těchto 25 PJ (řekněme 7 PJ) použije výrobce chleba na nákup kapitálových statků. Těchto 7 PJ není důchodem producenta chleba a zatím není v důchodové metodě zahrnuto. Jejich přičtením k zahrnutí dochází.

Stejně jako v případě nepřímých daní a pojištění hrazených firmami nad rámec zaměstnancovy mzdy platí, že v případě nezahrnutí hrubých úspor firem by důchodová a výdajová metoda zjišťování HDP dávaly odlišné hodnoty. Aby se tomuto případnému zmatku předešlo, jsou obě složky hrubých úspor firem- odpisy (opotřebení kapitálu) i nerozdělené zisky k výše uvedeným důchodům jednotlivých vlastníků výrobních faktorů připočteny. V souvislosti s důchodovou metodou si můžeme stručně popsat (definovat) dva pojmy, které se při zjišťování HDP používají:  hrubý národní důchod: tento ukazatel zahrnuje veškeré důchody (tj. příjmy) jednotlivých vlastníků výrobních faktorů a opotřebení kapitálu. 82

 národní důchod: tento ukazatel je roven hrubému národnímu důchodu mínus opotřebení kapitálu V případě důchodové metody HDP sčítáme důchody (příjmy) jednotlivých vlastníků výrobních faktorů, kteří se v daném období podíleli na produkci statků vytvořených na daném území. Dále připočítáváme příjmy, které sice nejsou součástí důchodů jednotlivých vlastníků, ale jsou součástí cen vyprodukovaných statků (např. nepřímé daně, či odpisy).

5.6 Nominální a reálný produkt 5.7 Co v HDP nenajdeme 5.8 Hrubý domácí produkt na obyvatele a potenciální produkt Jednotlivé země (obecně jednotlivá území) se budou lišit ve velikosti svého HDP. Pro srovnání těchto zemí se samotný HDP jeví jako nevhodný ukazatel, protože dané země se rovněž mohou lišit v počtu obyvatelstva, kapitálových statků apod. Absolutní hodnota HDP tak nemusí být příliš vypovídající. Jako mnohem vhodnější se potom jeví ukazatel HDP na jednoho obyvatele. Ten lze získat, když HDP daného území za příslušné období vydělíme počtem obyvatel daného území. Ukazatel hrubý domácí produkt na obyvatele je logicky přesnější, než pouhý ukazatel HDP – logicky platí, že více obyvatel by mělo vyprodukovat větší HDP. Teprve ukazatel HDP na obyvatele nám říká, jak velký HDP připadá na jednoho člověka a umožňuje jednotlivé země (území), které mají rozdílný počet obyvatel, porovnávat. Jak jsme ovšem zdůraznili v podkapitole 5.7, ani tento podíl nemusí být vypovídající. Uvedli jsme, že si lze přestavit země, kde z vysokého HDP těží pouze úzká skupina obyvatelstva, většina obyvatel ale žije v chudobě, či v bídě. Potenciální produkt je potom v peněžním vyjádření maximální možné množství statků, které je schopna ekonomika daného území vyprodukovat za dané časové období při plném využití všech výrobních faktorů (vstupů), které jsou v daném období k dispozici, a při použití v dané době nejlepších možných technologií. Pokud se ekonomika nachází na úrovni potenciálního produktu, tak jsou tedy využity veškeré její kapacity, respektive všechny výrobní faktory apod. Velikost potenciálního produktu nějaké ekonomiky je obecně determinována třemi faktory:  množstvím zaměstnaných osob, respektive podílem zaměstnaných osob na celkovém obyvatelstvu, a výší přirozené míry nezaměstnanosti. Zde platí, že čím více osob, které žijí na daném území, bude zaměstnáno, a čím nižší bude přirozená míra nezaměstnanosti, tím více statků bude možno vyprodukovat.  množstvím kapitálových statků připadajících na jednoho pracovníka (jednu zaměstnanou osobu). Zde platí, že čím větším množstvím kapitálových statků bude jeden pracovník disponovat, tím více statků by měl vyprodukovat, a tím větší by měl být potenciální produkt. Podmiňovací způsob je zde použit záměrně. I zde se totiž začne dříve nebo později uplatňovat zákon klesajících mezních výnosů – dodatečná jednotka kapitálového statku bude přinášet menší přírůstek produkce než předcházející jednotka kapitálového statku. Časem bude přírůstek produkce nulový nebo dokonce záporný. Proto k růstu potenciálního produktu nestačí pouze zvyšovat množství kapitálových statků. 83

 technologická vyspělost dané ekonomiky. Zde platí, čím více je daná ekonomika vyspělá, tím větší může být potenciální produkt. Názorně řečeno, ekonomika, která nezná elektřinu nebo ekonomika, která nedokáže zacházet s počítači atd., nebude ani schopna vyprodukovat velké množství statků a její potenciální produkt bude nízký. Rozdíl mezi skutečným HDP a potenciálním HDP tvoří tzv. produkční mezera. Pokud je produkční mezera kladná, znamená to (vzhledem k tomu, že se odečítá potenc iální produkt od skutečného produktu), že ekonomika je nad úrovní potenciálního produktu, je-li produkční mezera záporná, je ekonomika pod úrovní potenciálního produktu. Problém poněkud spočívá ve stanovení výše potenciálního produktu, která je počítána na základě odhadů a expertních metod. Má zde smysl zdůraznit, že krátkodobě ekonomika daného území může být i nad úrovní potenciálního produktu – krátkodobě mohou být využívány i zdroje (vstupy, výrobní faktory), které by jinak využity nebyly, respektive, které by za normálních okolností byly využity s nižší mírou. Tento stav překročení úrovně potenciálního produktu však nemůže trvat příliš dlouho. Je li ekonomika na nebo těsně nad úrovní potenciálního produktu, tak dlouhodobě již tedy nelze zvyšovat produkci, na eventuální vyšší poptávku mohou firmy reagovat jedině tím, že zvýší ceny, pokud tak udělají všechny firmy, tak na agregátní úrovni roste cenová hladina. Příklad 5.8.1: Krátkodobě může člověk (např. student, když se učí na zkoušku) spát minimální počet hodin. Krátkodobě rovněž někdo může pracovat vyšší než obvyklý počet hodin a vyprodukovat tak více statků než obvykle. Dlouhodobě dané přepínání ale není možné.

V realitě jsou jednotlivé ekonomiky spíše pod úrovní potenciálního produktu – obvyklejší je, že existují nějaké nevyužité kapacity apod. Proto řada aktivit v oblasti hospodářské politiky (např. v podobě růstu vládních nákupů) může alespoň krátkodobě dostat aktuální úroveň HDP na úroveň potenciálního produktu. Zbývá dodat, že hodnota potenciálního produktu zpravidla v čase roste – a to buď proto, že roste množství výrobních faktorů, které lze použít k produkci (v takovém případě hovoříme o extenzivním růstu), respektive proto, že se zvyšuje intenzita těchto výrobních faktorů – stejné množství výrobních faktorů je schopno vyprodukovat větší množství výstupu (v takovém případě hovoříme o intenzivním růstu). Hlavním faktorem intenzivního růstu je zejména technologický pokrok (podrobněji viz podkapitola 6.2), čili objevování nových způsobů, jejichž prostřednictvím lze vyrobit nové statky, zvýšit produkci stávajících statků apod. Potenciální produkt vyjadřuje v peněžním vyjádření maximální množství statků, které může určitá ekonomika v daném období se všemi dostupnými zdroji (tj. výrobními faktory), které má k dispozici, při daných technologiích vyprodukovat. Hodnota potenciálního produktu v čase roste, a to zejména díky technologickému pokroku. Produkční mezera vyjadřuje rozdíl skutečného a potenciálního produktu. Kladná produkční mezera znamená, že hodnota skutečného produktu je nad hodnotou potenciálního produktu, záporná produkční mezera znamená, že hodnota skutečného produktu je pod hodnotou potenciálního produktu. Krátkodobě může být HDP konkrétní země vyšší než hodnota potenciálního produktu. V takovém případě jsou v ekonomice nadměrně využívány zdroje. Tento stav však nemůže trvat stále – ekonomika se časem vrátí na úroveň potenciálního produktu. 84

6 Dlouhodobý ekonomický růst 6.1 Podstata a měření růstu Ekonomický (hospodářský) 25 růst je jedním z klíčových ekonomických témat. Ekonomii zajímají:  příčiny ekonomického růstu, respektive faktory (způsoby), které vedou k tomu, že k růstu dochází,  důvody, proč některé země dosahují ekonomického růstu, proč některé země mají vysoká tempa ekonomického růstu, a jiné země růstu nedosahují, nebo jejich tempo ekonomického růstu je nízké. Než na tyto otázky odpovíme, musíme si definovat samotný ekonomický růst. Ekonomickým růstem budeme rozumět růst reálného HDP v dlouhém období, tedy skutečnost, že dlouhodobě (v nějakém dlouhém časovém intervalu) reálná ekonomika (tj. množství a kvalita statků v peněžním vyjádření po zohlednění změn cenové hladiny) určitého území roste. Samotný ekonomický růst v jednotlivých časových intervalech (obvykle v jednotlivých letech, případně v jednotlivých čtvrtletích) vyjádříme prostřednictvím ukazatele tempa růstu HDP . Tempo růstu HDP nám říká, o kolik se změnil HDP vůči základnímu období (zkráceně vůči základně, zpravidla předcházejícímu období). Tempo růstu v desetinném tvaru dostaneme tak, že od hodnoty HDP v období za, které tempo růstu měříme, odečteme hodnotu HDP základního období a rozdíl vydělíme HDP základním obdobím 26 . Chceme-li získat tempo růstu v procentech, musíme výsledek vynásobit stem. Tempo růstu HDP tedy ukazuje, jak se HDP vyvíjí v čase vůči základnímu období. Příklad 6.1.1 Předpokládejme, že HDP v roce 2012 činil 150 PJ. HDP v roce 2013 byl potom 155 PJ. Tempo růstu HDP v desetinném tvaru za rok 2013 ve srovnání s rokem 2012 (základním obdobím) činí: (155 – 150)/150 = 0,0333. V procentech tedy tempo růstu HDP za rok 2013 je 3,33 %.

Ekonomickým (hospodářským) růstem rozumíme růst reálného HDP, tedy růst vyprodukovaného množství statků. Zjišťováním hospodářského růstu zjišťujeme, jak se reálný HDP vyvíjí v čase (v jednotlivých časových obdobích – např. v kalendářních letech či čtvrtletích). Dlouhodobý ekonomický růst vyjadřuje skutečnost, že v dlouhém období se skutečně vyprodukovaný reálný HDP (vyjádřený např. pomocí ukazatele HDP na obyvatele) zvyšuje, čili že obyvatelé daného území mají oproti minulosti více statků, jak po stránce množství, tak Pojmy ekonomický růst a hospodářský růst lze používat jako synonyma. Matematicky lze tempo růstu v desetinném tvaru vyjádřit následovně: , kde: = tempo růstu reálného HDP, Yt = skutečný reálný HDP v čase t (např. v roce 2013), Yt-1= skutečný reálný HDP v čase t-1 (např. v roce 2012). 25 26

85

po stránce druhů (více odlišných statků), přičemž se v čase zároveň zvyšuje kvalita statků. V této kapitole se zabýváme dlouhodobým ekonomickým růstem, tedy zkoumáme, proč se dlouhodobě zvyšuje množství (i kvalita) vyprodukovaných statků. Od dlouhodobého ekonomického růstu je třeba odlišit tzv. krátkodobé kolísání ekonomiky. Krátkodobě může totiž v jednotlivých obdobích (např. kalendářních čtvrtletích) skutečný reálný HDP růst i klesat. V takovém případě hovoříme o hospodářských cyklech (krátkodobém kolísání ekonomiky). Pro většinu vyspělých zemí přitom platí, že ačkoliv se potýkají s hospodářskými cykly, v dlouhém období jejich ekonomika roste, tedy dlouhodobý trend je, že se produkuje více statků (a kvalitnější statky) než v minulosti. Obecně zde lze konstatovat, že pro většinu vyspělých zemí přinejmenším od konce druhé světové války (tj. od roku 1945) platí, že v nějakém dlouhém časovém intervalu (v zásadě v intervalu od 5 nebo 10 let výše) počet období (např. počet roků či čtvrtletí), po které v daném intervalu HDP dané země rostl, byl výrazně větší než počet období, po které klesal. Dále pro většinu vyspělých zemí platí, že absolutní hodnoty temp růstu jsou vyšší než absolutní hodnoty temp poklesu. V důsledku obou skutečností HDP vyspělých zemí celkově dlouhodobě roste. V souvislosti s hospodářskými cykly lze potom říci, že v případě zkoumání dlouhodobého ekonomického růstu makroekonomii zajímá proč, přes tato krátkodobá kolísání, ekonomika dlouhodobě roste. Jinak řečeno, makroekonomie zkoumá, čím je dáno, že krátkodobé poklesy HDP nepřeváží dlouhodobý trend jeho růstu.

6.2 Růst potenciálního produktu, extenzivní a intenzivní ekonomický růst Ačkoliv při zjišťování tempa růstu měříme změnu skutečného reálného HDP, tedy zjišťuje, o kolik se po zohlednění cenových změn vskutku vyprodukovalo více, je zřejmé, že aby jakákoliv ekonomika dlouhodobě produkovala větší množství statků než v minulosti, musí růst její potenciální produkt, čili musí se dlouhodobě zvyšovat maximální množství statků, které je ekonomika s danými zdroji a technologiemi schopna vyprodukovat. Pokud by v čase nerostl potenciální produkt, ekonomika by brzy narazila na své produkční kapacity (v mikroekonomické terminologii na svoji hranici produkčních možností) a nebyla by schopna produkovat další statky navíc, čili by k dalšímu ekonomickému růstu nedocházelo. Zkoumáme-li faktory dlouhodobého růstu, tak makroekonomii zajímá nejen růst skutečného HDP, ale zejména růst potenciálního HDP a faktory, které způsobují růst potenciálního HDP. Aby se dlouhodobě mohl zvyšovat reálný HDP, musí rovněž růst potenciální HDP, jinak by daná ekonomika narazila na své produkční možnosti. Zkoumáme-li faktory dlouhodobého růstu, musíme proto zkoumat faktory, které vedou k růstu potenciálního HDP. V podkapitole 5.8 jsme uvedli, že výše potenciálního produktu je determinována jednak počtem zaměstnaných osob, respektive přirozenou mírou nezaměstnanosti, dále množstvím kapitálových statků připadajících na jednoho pracovníka a technologickou úrovní, kterou daná ekonomika disponuje. Z toho vyplývá, že růst potenciálního produktu závisí na následujících zdrojích:  tempu růstu počtu zaměstnaných osob (zaměstnaných, pracovní síly),  tempu růstu kapitálových statků připadajících na jednoho pracovníka,  tempu růstu technologického pokroku. 86

Podívejme se na problematiku těchto tří zdrojů růstu potenciálního HDP ještě poněkud z jiného úhlu pohledu. HDP můžeme mj. vyjádřit jako součin počtu zaměstnaných osob (včetně osob samostatně výdělečně činných, apod.) krát produktivita na jednoho pracovníka, kdy ukazatel produktivity na jednoho pracovníka je dán podílem HDP ku počtu zaměstnaných osob. Aby HDP rostl, musí růst buď počet zaměstnaných osob, nebo produktivita na jednoho pracovníka. Bude-li růst počet zaměstnaných osob, aniž by se zvyšovalo množství dalších faktorů, HDP s velkou pravděpodobností poroste – tito dodatečně zaměstnaní nepochybně vyprodukují další statky. Pravděpodobně ale tušíte, že bez růstu dalších faktorů, nebude přírůstek nijak velký – brzy zde narazíme na zákon klesajících mezních výnosů, dodateční zaměstnanci nebudou disponovat kapitálovými statky, a proto nebudou schopni vyr obit příliš finálních statků navíc. Krom toho množství osob, které lze zaměstnat, je v jakékoliv ekonomice početně omezené (limitované). Pokud se bude zvyšovat produktivita práce, tak HDP poroste. Jak ale lze zajistit růst produktivity práce? Jedním ze způsobů je, že se zvyšuje množství kapitálových statků. V úvahu připadají zejména tyto možnosti. 1. zvyšuje se pouze počet kapitálových statků a nikoliv počet zaměstnanců, případně tempo růstu kapitálových statků je vyšší než tempo růstu zaměstnanců (konkrétně: počet zaměstnanců se zvýší z 5 na 10, počet kapitálových statků vzroste z 15 na 50). V tomto případě roste počet kapitálových statků připadajících na jednoho pracovníka a ekonomická teorie hovoří o tzv. prohlubování kapitálu. Díky vyššímu množství kapitálových statků budou pravděpodobně zaměstnanci produktivnější (produktivita práce vzroste), ale časem dojde k tomu, že na jednoho zaměstnance bude připadat příliš mnoho kapitálových statků, zaměstnanci nebudou schopni tyto statky obsluhovat. Dodatečný kapitálový statek potom přispěje málo (případně nepřispěje vůbec) k růstu HDP – obecně řečeno, dříve nebo později začnou mít přírůstky HDP klesající nebo nulový charakter. 2. tempo růstu kapitálových statků a tempo růstu zaměstnanců je stejné (konkrétně: počet zaměstnanců se zvýší z 5 na 10, počet kapitálových statků vzroste z 15 na 30). Potom množství či hodnota kapitálových statků připadajících na jednoho pracovníka zůstává stejná a ekonomická teorie hovoří o rozšiřování kapitálu. Pokud bude tempo růstu zaměstnanců i tempo růstu kapitálových statků dlouhodobě stejné, lze předpokládat, že bude růst HDP vyšší než v situaci, kdy tempo růstu kapitálových statků bylo vyšší než tempo růstu zaměstnanců, protože nenastane situace, že na jednoho zaměstnance bude připadat příliš mnoho kapitálových statků. Ale i zde dříve nebo později dojde k tomu, že vysoce produktivní (poněkud laicky řečeno šikovní) zaměstnanci již budou zaměstnaní a další šikovní zaměstnanci již nebudou k dispozici, tudíž dodatečný zaměstnanec, i když dostane dodatečný stejně kvalitní kapitálový statek jako předcházející zaměstnanci, nevyprodukuje tolik jako tito předcházející zaměstnanci. Tedy i v situaci, kdy je dlouhodobě stejné tempo růstu zaměstnanců i tempo růstu kapitálových statků, dojde k tomu, že dříve nebo později začnou mít přírůstky HDP klesající nebo nulový charakter. Obecně zde lze konstatovat: zvyšujeme-li určitý vstup, případně všechny (většinu) vstupy, hovoříme o tzv. extenzivním rozvoji a přírůstek produkce začne mít dříve nebo později nízký charakter. Tento extenzivní rozvoj si můžeme vyjádřit prostřednictvím produkční funkce. 87

Produkční funkce obecně vyjadřuje závislost výstupu - na makroúrovni HDP (tj. závislé proměnné) na množství vstupů (tj. nezávislé proměnné). Vstupem přitom může být:  pouze jeden vstup - např. pouze množství pracovníků nebo pouze množství kapitálových statků, kdy tedy roste pouze hodnota (množství) jednoho vstupu.  více vstupů, kdy se tedy zvyšuje hodnota (množství) více vstupů. Pro jednoduchost lze předpokládat dva vstupy – práci a kapitálové statky (množství půdy je v zásadě fixní27). Produkční funkce v makroekonomii vyjadřuje závislost mezi HDP (závislou proměnnou) a množstvím vstupů (nezávislou proměnnou). Bez ohledu na to, zda zvyšujeme jeden nebo všechny (většinu) vstupy, začne dříve nebo později platit, že přírůstek HDP má klesající charakter. Pokud HDP roste v důsledku zvyšování jednoho, více, většiny (všech) vstupů, hovoříme o extenzivním ekonomickém růstu. Z předcházejícího textu v této podkapitole vyplývá důležitý závěr: pokud má nějaká ekonomika dlouhodobě růst, tj. pokud se má dlouhodobě zvyšovat její potenciální produkt, nelze toho dosáhnout pouhým zvyšováním některého nebo všech (většiny) vstupů. Zde dříve nebo později ekonomika narazí na faktor vzácných vstupů (zdrojů). Dlouhodobý růst proto závisí na něčem jiném, konkrétně na technologickém pokroku. Faktor technologického pokroku jsme uvedli mezi faktory růstu potenciálního HDP, potom jsme jej ale opustili. Nyní se ale na základě zde uvedeného ukázalo, že technologický pokrok je hlavním zdrojem ekonomického růstu. Jakkoliv se faktor technologického pokroku obtížně vyčísluje, je zřejmé, že společnosti (ekonomiky), které nedokážou využívat moderní technologie, nebudou ani schopny vyprodukovat velké množství statků. V případě technologického pokroku navíc neplatí zákon klesajících mezních výnosů (respektive klesající výnosy z rozsahu) – jednotlivé technologie jsou na sobě do značné míry nezávislé, respektive jsou jiného druhu. Rozvoj nových technologií tak znamená, že lidstvo přichází s něčím novým, co dříve nebylo k dispozici. Technologický pokrok jsou obecně inovace (viz podkapitola 1.4), které buď šetří náklady, nebo umožňují produkovat nové statky, respektive umožňují produkovat větší množství stávajících statků (případně kombinaci zde uvedených možností). Bez technologického pokroku nemůže být dlouhodobého růstu ani skutečného reálného HDP ani potenciálního HDP – bez technologického pokroku by jakákoliv ekonomika brzy narazila na své produkční možnosti. Faktor technologického pokroku lze v produkční funkci vyjádřit tak, že díky technologickému pokroku se produkční funkce posouvá nahoru – se stávajícím množstvím vstupů lze vyprodukovat více statků. V takovém případě hovoříme o tzv. intenzivním ekonomickém růstu. Hlavním faktorem dlouhodobého ekonomického růstu je technologický pokrok. Technologickým pokrokem rozumíme inovace, kdy dochází k objevům nových technologií, jež umožňují buď šetřit náklady, nebo produkovat nové (respektive kvalitativně lepší) statky (případně kombinaci obojího). Intenzivní ekonomický růst vyjadřuje růst HDP založený na technologickém pokroku. Tento typ růstu posouvá produkční funkci nahoru. Při intenzivním ekonomickém růstu ekonomika produkuje se stávajícím množstvím zdrojů větší výstup. Pro jednoduchost tedy odhlížíme od situace, že je nějaká půda nevyužívána a že tím, že začneme danou půdu využívat, se množství půdy zvýší. Rovněž neřešíme situaci, kdy se zvýší kvalita využívané půdy. 27

88

6.3 Faktory ekonomického růstu a technologického pokroku 6.4 Teorie endogenního růstu, teorie strany nabídky a teorie mezí růstu

7 Trh statků a jeho fungování 7.1 Tržní poptávka a tržní nabídka Vztah mezi cenou a poptávaným množstvím spotřebitele se nazývá poptávka (viz kapitola 3.4). Vztah mezi cenou a nabízeným množstvím firmy se nazývá nabídka (viz kapitola 4.6). V reálné ekonomice existuje řada spotřebitelů i firem. Můžeme potom zkoumat, jaká je poptávka všech spotřebitelů a nabídka všech firem na určitém trhu. Trh je vymezen statkem, prostorově (místně) a časově. Zahrnuje všechny spotřebitele, kteří na daném trhu statek poptávají a všechny výrobce, který statek nabízejí. Vymezení je arbitrární – záleží, jak definujeme statek, jak velký prostor a jak dlouhé časové období si zvolíme. Úzká definice trhu je trh s jablky v pondělí na tržišti na náměstí obce X. Širší definice je trh s jablky v srpnu na všech prodejních místech obce X. Velmi široká definice je trh s ovocem v kalendářním roce v celé zemi, v níž leží obec X. Je zřejmé, že při příliš úzké definici zanedbáváme, co se děje na ostatních trzích. Pokud se soustředíme jen na trh jablky na tržišti na náměstí obce X, zanedbáváme, že jablka jsou prodávána nejen na tržišti na náměstí, ale i jinde. Pokud jsou na tržišti na náměstí jablka drahá a jinde levná, budou je spotřebitelé kupovat jinde. Příliš široká definice neumožňuje zase vidět detaily. Pokud budeme analyzovat trh s ovocem za celý kalendářní rok v celé zemi, v níž leží obec X, může nám uniknout, co se děje na trhu s jablky obce X. Cena jablek na trhu obce X může být třeba o něco vyšší než v jiných obcích, spotřebitelům se ale nevyplatí pro jablka jezdit jinam. Nebo opačně: cena jablek na trhu obce X může být třeba o něco nižší než v jiných obcích, spotřebitelům z jiných obcí se ale nevyplatí pro jablka jezdit do obce X. Obecně platí, že jednotlivé trhy jsou vždy nějak propojené. Trh s jablky souvisí s trhem hrušek. Trh s ovocem souvisí s trhem s masem. Atd. Naopak většinu trhů lze rozdělit na dílčí trhy. I trh s jablky v pondělí na tržišti na náměstí obce X můžeme rozdělit na trhy u konkrétních stánků. Na trhu vystupují: -

producenti (nabízející, firmy), kteří nabízejí své statky za nějaké ceny. spotřebitelé (poptávající), kteří statky poptávají (chtějí koupit) za nějaké ceny.

Tržní nabídku lze potom definovat jako množství nabízeného statku, který je na dané m trhu prodáván (nabízen) za určitou cenu. Tržní poptávku definujeme jako množství nabízeného statku, který je na daném trhu kupován (poptáván) za určitou cenu. Jinak řečeno: tržní nabídku tvoří všechny firmy, které na daném trhu při určité ceně produkují a statky nabízejí. Tržní poptávku tvoří všichni spotřebitelé, kteří na daném trhu při určité ceně statky poptávají. Poptávka konkrétního spotřebitele závisí na mezním užitku a ceně statku. Spotřebitel si nějakou jednotku koupí jen tehdy, bude-li cena statku nižší nebo rovna meznímu užitku. Je-li cena vysoká, koupí si spotřebitel málo jednotek statku – jen málo jednotek mu přináší vyšší nebo 89

stejný užitek jako cena, na koupi statků nemusí mít peníze. Statek je dále ve srovnání s jinými statky příliš drahý. Je-li cena nízká, koupí si spotřebitel více jednotek statku – větší množství jednotek mu přináší vyšší nebo stejný užitek jako cena, na koupi většího množství statků už má peníze. Statek je ve srovnání s jinými statky levnější než tyto jiné statky. Stejné závislosti platí pro tržní poptávku, vždyť vzniká jako suma poptávek jednotlivých spotřebitelů na trhu. Bude -li cena statku příliš vysoká, bude je kupovat jen málo spotřebitelů a spotřebitelé budou kupovat málo jednotek. Tržní poptávka bude malá. Jen malý počet spotřebitelů si je schopen statek koupit (má na ně peníze), jen malému počtu spotřebitelů přináší statek užitek vyšší nebo roven ceně statku. Statek je dále ve srovnání s jinými statky pro spotřebitele příliš drahý. Je-li cena statku nízká, bude je j kupovat více spotřebitelů a ve větším množství. Tržní poptávka bude vysoká. Statek si může dovolit koupit řada spotřebitelů, i větší množství jednotek přináší spotřebitelům užitek vyšší než cena statku. Statek je dále ve srovnání s jinými statky pro spotřebitele relativně levný. Můžeme tedy shrnout, že pro tržní poptávku platí následující vztahy: -

při vysoké ceně je poptáváno malé množství statku při nízké ceně je poptáváno velké množství statku

Nabídka konkrétní firmy závisí na mezních nákladech a ceně statku. Cena statku musí převýšit mezní náklady na jeho produkci, jinak se statek nevyplatí produkovat. Pokud je cena příliš nízká, tak jen u malého počtu jednotek dostane firma vyšší nebo stejnou cenu, než jsou náklady na produkci. Mezní náklady pro dodatečnou produkci dříve nebo později rostou (viz kapitola 4.4), dodatečná produkce stojí firmu vyrobit více než je cena statku. Naopak při vysoké ceně i u vysokého množství statků produkovaných firmou dochází k tomu, že jejich mezní náklady jsou nižší než cena. Podobné závislosti platí i pro tržní nabídku, vždyť vzniká jako suma nabídek jednotlivých firem na trhu. Pokud je cena příliš nízká, tak statek bude schopno produkovat jen málo producentů, kteří jej budou produkovat jen v malém množství. Pro většinu producentů bude cena příliš nízká, aby se jim vyplatilo vůbec produkovat, respektive, aby vyráběly hodně. Dodatečné jednotky produkce stojí na nákladech více než, kolik v ceně za jednotku statku firma dostane. Naopak při vysoké ceně se statek vyplatí produkovat řadě producentů, přičemž jednotliví producenti produkují velká množství. Cena je stále vyšší než náklady na rozšiřování produkce. Můžeme tedy shrnout, že pro tržní nabídku platí následující vztahy: -

při nízké ceně nabízeno malé množství statku při vysoké ceně nabízeno velké množství statku

Jak konkrétně velké množství bude nabízeno a poptáváno při nějaké malé ceně nebo při nějaké velké ceně záleží samozřejmě na konkrétních okolnostech – velikosti trhu, jak moc je statek pro spotřebitele užitečný, jaké má substituty, jak velké jsou mezní náklady jednotlivých výrobců, jak snadno lze vstoupit do odvětví, apod. Zde uvedené vztahy jsou obecné. V konkrétní situaci může dojít k tomu, že při růstu ceny tržní poptávané množství nevzroste – třeba proto, že spotřebitelé dále chtějí statek kupovat. Nebo při růstu ceny tržní nabízené množství nevzroste – růst ceny je pro producenty příliš malý. Trh je vymezen statkem, prostorově (místně) a časově. Zahrnuje všechny spotřebitele, kteří na daném trhu statek poptávají a všechny výrobce, který statek nabízejí. Tržní poptávka vyjadřuje závislost mezi cenou a poptávaným množstvím na konkrétním P latí: 90

čím vyšší cena, tím nižší poptávané množství a opačně. Tržní nabídka vyjadřuje závislost mezi cenou a nabízeným množstvím na konkrétním trhu, Platí: čím nižší cena, tím nižší poptávané množství a opačně.

7.2 Tržní rovnováha a nerovnováha, přebytek a nedostatek na trhu Firmy budou produkovat a nabízet více jednotek statku jen tehdy, pokud cena statku vzroste. Spotřebitelé budou poptávat a kupovat více jednotek statku jen tehdy, pokud cena klesne. Potom logicky existuje nějaká úroveň ceny, pro kterou je tržní nabízené množství rovno poptávanému množství. Pokud cena vzroste nad tuto rovnovážnou cenu, tak se nabízené množství zvýší, poptávané se ale sníží, takže nabízené množství převýší poptávané množství. Naopak, pokud cena klesne pod tuto rovnovážnou cenu, tak se nabízené množství sníží, poptávané se ale zvýší, takže nabízené bude nižší než poptávané množství. Pokud tedy nastává tržní rovnováha, tak jsou při dané rovnovážné ceně spokojeni jak všechny firmy, tak všichni spotřebitelé nacházející se na daném trhu – na trhu není vyprodukováno žádné množství statku navíc, a při dané ceně jsou uspokojeny právě všechny potřeby (veškerá poptávka) všech spotřebitelů. Pokud na trhu statků nenastává stav tržní rovnováhy, lze se setkat s jednou z následujících situací: -

přebytek: cena je vyšší než rovnovážná, je nabízeno více statků, než je poptáváno, nedostatek: cena je nižší než rovnovážná, poptáváno je více statků, než je nabízeno.

Při přebytku je nabízeno větší množství statků než, kolik je poptáváno. Firmy se snaží jednotky statku, o které není zájem, prodat. Pokud sníží cenu, tak se jim to daří – při nižší ceně začnou statek kupovat i spotřebitelé, kteří jej při vyšší ceně nekoupili, protože cena převýšila jejich užitek. Při poklesu ceny se ale firmám do budoucna nevyplatí přebytečné jednotky statku produkovat a nabízet – nižší cena je menší než mezní náklady na produkci daných statků S poklesem ceny tedy budou firmy omezovat produkci. Při poklesu ceny se tedy zároveň zvyšuje množství spotřebiteli poptávaných statků a zároveň firmy omezují množství nabízených statků. Situace směřuje k tržní rovnováze. Při nedostatku je nabízeno menší množství statků než, kolik je poptáváno. Nějací spotřebitelé by si statek rádi koupili, ale nemohou. Pro spotřebitele, kteří při dané ceně nejsou uspokojeni, je statek užitečný, jeho mezní užitek převyšuje cenu statku. Spotřebitelé jsou ochotni zaplatit vyšší cenu. Při růstu ceny se firmám další produkce vyplatí – cena kryje vyšší mezní náklady na dodatečnou produkci. S růstem ceny se ale snižuje počet spotřebitelů, pro které je mezní užitek vyšší než cena. S růstem ceny se tedy zároveň zvyšuje počet vyprodukovaných jednotek statku, zároveň se snižuje počet spotřebitelů, kterým dodatečné jednotky přinášejí užitek. Situace směřuje k tržní rovnováze. Při tržní rovnováze se rovná nabízené množství poptávanému množství. Cena, při které tato situace nastává, se nazývá (tržní) rovnovážná cena, množství (tržní) rovnovážné množství. Je-li tržní cena vyšší než rovnovážná, nastává na trhu přebytek – tržní nabízené množství je vyšší než tržní poptávané množství. Je-li tržní cena nižší než rovnovážná, nastává na trhu nedostatek – 91

tržní nabízené množství je nižší než tržní poptávané množství. Tržní cena by tedy, vzhledem ke zde uvedenému, měla směřovat k rovnovážné ceně. Tento proces však může trvat různou dobu. Na trzích, na kterých je snadný vstup (ekonomie používá pojem snadný vstup do odvětví), respektive lze snadno měnit ceny, může rovnováha nastat během chvíle. Příkladem trhu, kde lze snadno měnit ceny, je veřejně obchodovatelný akciový trh - pokud se nerovná nabízené a poptávané množství akcií, lze nerovnováhu snadno odstranit změnou ceny. Příkladem trhu se snadným vstupem do odvětví může být trh stánků párků v rohlíku. Bude-li na trhu párků s rohlíky nedostatek, snadno na tento trh vstoupí noví producenti nebo dosavadní rozšíří produkci. Bude-li přebytek, lze snadno produkci omezit. Nicméně vstup do odvětví i výstup z odvětví může být v řadě oborů velmi nákladný, a může trvat dlouho. Typickým příkladem je strojírenství - začít vyrábět nějaký stroj je nákladné. Navíc je k tomu potřeba řada výrobních faktorů, které nemusí být k dispozici. Rovněž odchod z odvětví je složitý. Firma mnohdy disponuje specifickým složením výrobních faktorů (např. hornická firma), které jí nedovolují produkovat příliš odlišné statky. Firmy mohou mít i vysoké fixní náklady, kdy se jim vyplatí produkovat i při nízkých cenách ač mají ztrátu. Kdyby produkci omezily nebo ukončily, byla by jejich ztráty vyšší (viz podkapitola 4.5). Nerovnováha na trhu tedy může přetrvávat déle, nabízené a poptávané množství se po delší dobu může lišit. Můžete namítnout: pokud krátkodobě nelze změnit produkci (ani zvýšit, ani snížit), lze vždy změnit ceny – v případě přebytku na trhu statků cenu snížit, v případě nedostatku na trhu statků cenu zvýšit. Ukazuje se však, že v některých oblastech lidské činnosti není bez nákladů ani změna cen. Producenti preferují situaci, kdy jsou ceny pevně domluveny po určitou dobu – pevné ceny jim umožňují kalkulovat, zda se jim produkce vyplatí nebo ne. Pokud by se ceny příliš často měnily, měli by producenti velkou nejistotu, zda produkovat, bude-li produkce zisková, a nemuseli by vůbec produkci zahájit (rozšiřovat) – tedy nemuseli by vstupovat do odvětví. Pokud jsou někde domluveny pevné ceny, tak producenti tyto ceny mění, pokud náklady spojené se změnou cen jsou nižší než příjem z této změny cen. Náklady spojené se změnou cen přitom mohou mít nejrůznější podobu – od nutnosti označit zboží novými cenovkami, vytisknout nové katalogy a prospekty, až po povinnost zaplatit nějakou smluvní pokutu odběrateli či dodavateli, pokud se cena v rozporu se smlouvou změnila. Ekonomická teorie náklady se změnou cen nazývá náklady jídelníčku (menu cost). Pro restauraci je nákladné neustále měnit ceny svých jídel a pití. Musí neustále tisknout nové jídelníčky. V krátkém období tedy producenti mohou ponechat nerovnovážnou cenu proto, že je to pro ně ekonomicky výhodné. Změna ceny by jim přinesla větší náklady a menší zisk, případně vyšší ztrátu. V dlouhém období samozřejmě dojde ke změně cen, může to ale být vskutku až za určitý čas. Po dobu, než ke změně cen dojde, bude v případě, že tržní cena není rovnovážná, na trhu existovat přebytek nebo nedostatek28. Termín snadný vstup do a odchod z odvětví říká, že lze snadno (s nízkými náklady) vstoupit na nějaký trh nebo z něj odejít (začít nebo skončit produkci nějakého statku). Čím snadnější vstup a odchod z odvětví je, tím dříve může být nastolena rovnovážná cena a rovnovážné množství. Pojem náklady jídelníčku (menu cost) vyjadřuje skutečnost, že pro firmy je v krátkém období nákladné měnit ceny svých produkovaných statků. 28

Problematice fixnosti se rovněž věnujeme v kapitole 4.5.

92

Proč ale na začátku nerovnováha vzniká? Jedním z důvodů je skutečnost, že firmy neznají a ani nemohou znát preference spotřebitelů, nevědí, jak jsou pro ně statky užitečné. Představme si, že firma může s daným objemem vstupů (přičemž tento objem a tudíž i náklady jsou minimalizovány) může vyprodukovat 1 chleba nebo 10 rohlíků. Aby firmě bylo jedno, co bude produkovat, stanoví ceny tak, že cena jednoho chleba odpovídá ceně 10 rohlíků (chleba je tedy desetkrát dražší než rohlík, respektive rohlík desetkrát levnější než chleba). Spotřebitelé ale mohou mít odlišné preference – třeba si mohou cenit chleba za 15 rohlík a jsou tedy ochotni za chleba zaplatit patnáctkrát více než za rohlík. Potom je pro spotřebitele chleba příliš levný (jeho cena je nízká) a na trhu chleba bude vznikat přebytek. Naopak rohlík je pro příliš drahý (jeho cena je vysoká) a na trhu rohlíků bude vznikat nedostatek. Pokud relativní ceny statků na jednotlivých trzích (třeba na trhu chleba a rohlíků) neodpovídají preferencím a směnným poměrům spotřebitelů, bude na jednotlivých trzích vznikat přebytek nebo nedostatek. Dalším důvodem existence přebytku nebo nedostatku na daném trhu (obecně nerovnováhy) je, že se změnila situace – např. statek začalo poptávat více spotřebitelů, protože se stal módní; na trh vstoupily další firmy, které na tomto trhu očekávaly zisky apod. Původní rovnovážná cena potom nemusí této změně odpovídat. Producenti nemusí být o změně dané situace informováni, a mohou statky nabízet za cenu, která v minulosti byla rovnovážná, nyní však rovnovážná není. Než se povědomí o změně situace rozšíří mezi producenty, může uplynout nějaký čas, přičemž i informovaní producenti ke změně ceny stejně přistoupí jen, pokud se jim to vyplatí. V čase přitom probíhá najednou řada procesů. Cena může být třeba vyšší než rovnováž ná, takže producenti ji postupně snižují a omezují produkci. Zároveň ale roste (třeba v důsledku změny vkusu) poptávané množství daného statku, takže spotřebitelé jsou ochotni za statek vyšší cenu. Apod. Vzhledem k neustálým změnám, je stav tržní rovnováhy spíše výjimečný. V realitě jsou tedy běžnější nerovnovážné vztahy. Potom existují výše popsané procesy směřující k rovnováze (producenti zvyšují nebo snižují cenu a nabízené množství). Těmto tendencím směřování k rovnováze některé faktory (např. náklady na vstup a odchod z odvětví, náklady jídelníčku) brání. Tendence k rovnováze jsou dále narušovány jinými tendencemi, které cenu a množství od rovnováhy vzdalují - např. změnou poptávky, inovacemi, změnou nákladů. Všechny tyto tendence a faktory znamenají, že trhy se neustále vyvíjí, že neexistuje žádný pevný rovnovážný bod. Některá jednání spotřebitelů a firem (změny cen a produkce) sice směřují k nějakému rovnovážnému bodu, jiná jednání (např. inovace) tento rovnovážný bod ruší a nastolují nový rovnovážný bod. Vše dále pokračuje. Konkrétní ceny na jednotlivých trzích jsou determinovány nabídkou a poptávkou na těchto trzích i výše uvedenými faktory. Svůj vliv ale má i množství peněz v ekonomice. Představme si pro jednoduchost, že máme dvě identické ekonomiky (stejný počet obyvatel se stejnými preferencemi, stejný počet producentů se stejnými technologiemi, kteří vyrábějí stejné statky). V druhé ekonomice je ale v oběhu dvojnásobné množství peněz než v první. Potom budou ceny v druhé ekonomice dvojnásobné než v první.

93

Trhy se v čase vyvíjejí. Setkáváme se na nich s tendencemi k dosahování tržní rovnováhy, s faktory, které brání dosažení tržní rovnováhy, i s tendencemi, které cenu a množství od rovnováhy, jež byla nastolována, vzdalují a vytvářejí novou rovnováhu. Na trhu v čase neexistuje žádný pevný rovnovážný bod.

7.3 Státem stanovená minimální nebo maximální cena Speciálním případem přebytku a nedostatku na trhu nastává při regulaci cen. Stát má právo stanovit cenu statků. Pokud jej využije, snadno může stanovit cenu příliš vysoko (státem stanovená cena je vyšší než rovnovážná cena), takže nastává přebytek na trhu statků nebo příliš nízko (státem stanovená cena je nižší než rovnovážná cena), takže nastává nedostatek na trhu statků. V důsledku regulace (státního stanovení) ale producenti nesmí cenu změnit, musí za ni prodávat. Přebytek a nedostatek mohou dlouho přetrvávat. Stát většinou nestanoví pevnou cenu. Obvykle stanoví: -

buď minimální cenu: potom producenti musí statek prodávat za tuto nebo vyšší cenu. nebo maximální cenu potom producenti musí statek prodávat za tuto nebo nižší cenu.

Pokud je státem stanovená minimální cena vyšší než rovnovážná, nastává na trhu přebytek. Stát potom musí tento přebytek (nadprodukci) nějak řešit – jedním ze způsobů je, že nadprodukci vykupuje, tedy vynakládá na ni peníze z veřejných rozpočtů – tedy peníze od daňových poplatníků, čili od nás všech. Minimální cena je obvykle stanovena s cílem chránit producenty – aby za své statky dostali alespoň minimální cenu, ukazuje se však, že v případě vysokých minimálních cen (vyšších než rovnovážných) jsou poškozeni spotřebitelé a případně i další subjekty (daňoví poplatníci). Pokud je státem stanovená maximální cena nižší než rovnovážná, nastává na trhu nedostatek. Je produkováno menší množství statků, než spotřebitelé poptávají. Tento nedostatek vede k frontám, podpultovému prodeji, ke vzniku neoficiálních trhů, respektive jiným formám prodeje. Při podpultovém prodeji, na neoficiálních trzích jsou statky prodávány za vyšší cenu, než je státem stanovená maximální cena. Chudí obyvatelé tuto vyšší cenu zpravidla nejsou schopni zaplatit a musí se spokojit jen s množstvím, které je k dispozici za maximální cenu, toto množství však není dostatečné. Maximální cena je obvykle odůvodňována tím, že má chránit spotřebitele – má zabránit, aby spotřebitel za nějaké statky platil hodně peněz. Ukazuje se však, že v praxi maximální cena spotřebitele spíše poškozuje. Minimální cena není škodlivá, pokud je nižší než tržní. Maximální cena není škodlivá, pokud je vyšší než tržní. Vzhledem k neustálým změnám na trhu je ale velmi nepravděpodobné , že stát stanoví minimální nebo maximální cenu tak, aby nebyla škodlivá. Minimální cena je výhodná pro producenty a je v jejich zájmu, aby byla co nejvyšší – budou mít vysoký příjem. Maximální cena je výhodná pro spotřebitele a je v jejich zájmu, aby byla co nejnižší. Politici mají tendenci producentům i spotřebitelům vyhovět (jsou to voliči, když jim politici vyhoví, je větší důvod, aby producenti nebo spotřebitelé politiky volili). Je tudíž spíše pravděpodobné, že minimální cena bude stanovena příliš vysoko a bude vyšší než rovnovážná. Respektive je pravděpodobné, že maximální cena bude stanovena příliš nízko a bude nižší než rovnovážná. Proto by stát do cen 94

zasahovat neměl. Chce-li stát pomáhat některým producentům nebo spotřebitelům, lze to dělat i vhodnějšími způsoby než zásahem do cen (např. tvorbou takového právního a ekonomického prostředí, které stimuluje trh, aby na něm bylo dostatek statků pro spotřebitele přijatelné ceny). Státem stanovená minimální cena určuje minimum, pod které nesmí cena na trhu klesnout. Je -li toto minimum stanoveno příliš vysoko, nastane na trhu přebytek, který v důsledku minimální ceny může dlouhodobě přetrvávat. Státem stanovená maximální cena určuje maximum, nad které nesmí cena na trhu vzrůst. Je -li toto maximum stanoveno příliš nízko, nastane na trhu přebytek, který v důsledku maximální ceny může dlouhodobě přetrvávat. Stát by do cen neměl zasahovat, neměl by stanovovat ani minimální ani maximální cenu.

7.4 Aspekty fungování trhu S trhy se setkáváme neustále. Pokud by trh někdo vynalezl, jednalo by se o objev stejného významu, jakým bylo pro lidstvo použití ohně. Trh však nikdo nevynalezl a ani vynalézt nemohl. Vznikl spontánně, jako „vedlejší produkt“ činnosti lidí, kteří spolu v ekonomické oblasti vstupovali do běžných kontaktů, a utvářel se, aniž by si to lidé uvědomovali. Trh je založen na svobodné směně statků, kterými disponují jednotlivé ekonomické subjekty. V tomto textu předpokládáme, že jednotlivé subjekty směňují, nabízejí a prodávají statky dobrovolně, že k tomu nejsou nijak nuceni. Trhy se neustále vyvíjí. Například peníze vznikly až na určitém stupni vývoje tržního mechanismu, přičemž jejich vznik byl rovněž spontánní (viz podkapitola 2.2). Na určitém stupni vývoje tržního mechanismu vzniká trh zápůjčních fondů 29 (kapitálový trh), jeho produkty a instituce. Ani k dnešnímu dni není vývoj tržního mechanismu ukončen. Produkty a instituce kapitálového trhu se zdokonalují, trh vstupuje i do oblastí, o nichž si dříve nikdo ani nedokázal představit, že by zde mohla proběhnout směna tak, aby přinesla užitek oběma stranám (tedy těm, co něco nabízejí, a těm co něco poptávají). V současné době se trh rozšiřuje např. do oblastí, které byly v minulosti vyhrazeny státu – např. v oblasti železniční dopravy, výroby a rozvodu elektřiny apod. Významnou roli v rozšiřování trhů hrají inovace. Například inovace v oblasti mobilních telefonů vedly ke vzniku zcela nového trhu mobilních telefonů, deregulaci trhu pevných linek, atd. Dynamika trhu spočívá i ve změně podmínek na trhu. Mění se množství spotřebitelů, jejich věk, vkus, preference. Mění se příjem spotřebitelů. Mění se cena substitutů a komplementů. Mění se ceny vstupů. Dochází k inovacím. Nastává neúroda nebo nadúroda. Mění se náklady obětovaných příležitostí firem, takže se firmám vyplatí změnit produkci – z jednoho trhu (odvětví) odejít a vstoupit na jiný trh (do jiného odvětví). Spotřebitelé a výrobci na tyto změny reagují – jsou pro ně pobídky (viz podkapitola 3.1). Všechny tyto změny vedou ke změně poptávaného a nabízeného množství a tudíž i ke změně rovnovážného množství a rovnovážné ceny. Trh v žádném případě není statický, ale dynamický.

Trh zápůjčních fondů je trhem, na kterém někdo nabízí úspory, tj. dočasně volné prostředky, a někdo tyto úspory poptává, aby je nějakým způsobem investoval. Podrobněji viz text Ekonomie 2, základní kurz. 29

95

Jakým způsobem se poptávané a nabízené množství mění je popsáno v kapitolách 3 a 4. Většina změn je intuitivních – pokud se např. zvyšuje počet spotřebitelů, lze předpokládat, že vzroste poptávané množství daného statku a tudíž i jeho cena. Změn ale může být více, mohou se vzájemně vyrovnávat nebo převažovat. Může třeba růst počet spotřebitelů. Na trh ale zároveň vstupují noví producenti, takže dochází k rozšiřování produkce daného statku a ještě klesá cena substitutů k danému statku. V takovém případě cena daného statku vzroste nepatrně. Případně zůstane stejná nebo dokonce klesne. Záleží, která změna je větší. Pokud je větší změna v důsledku vstupu nových producentů a poklesu ceny substitutů než změna v důsledku zvýšení počtu spotřebitelů, cena statku ve výsledku klesne. Trhy se neustále vyvíjejí. Nejsou statické ale dynamické. Objevují se nové prvky tržního mechanismu, trhy se díky inovac ím rozšiřují do nových oblastí. Neustále se mění i podmínky na trhu, takže se mění pobídky lidského jednání a tudíž i poptávané a nabízené množství, respektive rovnovážné množství a rovnovážná cena. V běžném společenském povědomí, ale i v odborných diskusích, jsou na trh a jeho možnosti různé názory. Někteří jej zatracují či uznávají jen jako nutné zlo, vidí v něm původ všech problémů, domnívají se, že čím více bude trh omezen, regulován či nahrazen jinými nástroji, tím bude společnost zdravější. Jiní považují trh za všelék, předpokládají, že stačí nechat trh v některé oblasti volně působit a problémy se zde samy vyřeší. Praktická zkušenost ukazuje, že trh je schopen řešit uspokojování lidských potřeb, jen pokud jsou splněny další podmínky (viz dále v této podkapitole), které ale přinášejí určitou regulaci trhu. Bez jejich splnění, bez dané regulace vzniká řada problémů. Rovněž tak ale platí, že nadměrná regulace, nadměrné omezování trhu, postavení lidí spíše zhoršuje. Jednou z příčin, proč je trh často kritizován, je jeho neosobnost. Tržní interakce jsou anonymní, neosobní, provádějí je většinou lidé, kteří se jinak blíže neznají, nic o sobě neví. V tržních interakcích často chybí vědomí sounáležitosti, pospolitosti, přátelství apod. Lze se domnívat, že naše fyziologická i psychologická výbava je více nastavena na malé skupiny, ve kterých žil člověk po většinu doby své existence. Tyto skupiny nutně musely být, chtěly-li přežít, postaveny na spolupráci, podpoře, přátelství apod., tedy na vlastnostech, které v tržním mechanismu nejsou přinejmenším tolik viditelné. Jakkoliv můžeme život v malých skupinách obhajovat, nesmíme zapomenout, že šlo o život těžký, ve kterém nebylo snadné přežít. Členové malých skupin nemohli realizovat spoustu příležitostí, v dostatečné míře u nich neprobíhala dělba práce apod. Rozšíření tržního mechanismu dává člověku mnohem více možností, od výběru povolání (respektive zaměstnání nebo předmětu podnikání), po výběr spotřebních statků, které bude kupovat. Díky rozšíření tržního mechanismu se výrazně rozšířil počet statků, které si spotřebitelé mohou koupit, výrazněji se rozšířila možnost jednotlivých lidí věnovat se činnosti, v níž mají nejmenší náklady obětované příležitosti, a tedy činnosti, ve které mohou získat největší příjem. Současný blahobyt spousty lidí je možný díky existenci tržního mechanismu a nikoliv navzdory tržnímu mechanismu. Trh nepochybně přispívá k růstu bohatství, není však absolutně dokonalý. Růst bohatství jednotlivých subjektů, které se na trhu pohybují, nemusí být stejný – někdo může získávat prostřednictvím svých tržních aktivit větší příjmy než jiný. Toto rozdělení bohatství se nám nemusí zdát spravedlivé. Ukazuje se navíc, že velké rozdíly v příjmech a bohatství vedou 96

k nespokojenosti včetně možných sociálních bouří apod. Tyto jevy mohou narušovat tržní mechanismus. Dále stále existují statky, které trh nedokáže z různých důvodů produkovat, případně je neprodukuje v dostatečném množství. Hovoříme zde o existenci veřejných statků 30. Při tržních transakcích krom toho mohou být některé náklady přenášeny na jiné subjekty, respektive někdo může být poškozen, aniž by mu škoda byla kompenzována. Případně někdo může prostřednictvím trhu uspokojovat potřeby, za tyto své aktivity ale nedostane od některých osob, jejichž potřeby uspokojuje, zaplaceno. Všechny tyto případy jsou souhrnně označovány jako externality – první dva (přenesení nákladů na jiného, respektive způsobení škody bez její náhrady) jako negativní externality, poslední (některé osoby, jejichž potřeby jsou uspokojovány, za toto uspokojování neplatí) jako pozitivní externalita. Základní rozbor těchto externalit je obsažen v jiných textech. Přes dané nedostatky platí výše uvedené, že trh je nejvhodnější způsob produkce statků a uspokojování potřeb. Lze to vyjádřit i prostřednictvím tzv. přebytku spotřebitele a přebytku výrobce (producenta). Pokud je tržní cena statku nižší než mezní užitek z dané jednotky statku, spotřebiteli se vyplatí si danou jednotku koupit. Jednak uspokojí svou potřebu, jednak vlastně ušetří – zaplatí méně, než kolik by byl ochoten zaplatit. Ušetřený rozdíl se nazývá přebytek spotřebitele. Výrobci jsou na tom podobně. Produkují-li nějakou jednotku za mezní náklady nižší než je tržní cena dané jednotky, tak se jim produkce vyplatí. Cena jednak pokryje výrobcovi mezní náklady. Výrobce by byl ochoten danou jednotku statku prodat za její mezní náklady, ale dostane ještě něco navíc. Tato částka navíc se nazývá přebytek výrobce. Spotřebitelský přebytek vyjadřuje rozdíl mezi cenou, kterou je spotřebitel ochoten za danou jednotku statku zaplatit, a cenou, kterou platí. Výrobcův (producentův) přebytek vyjadřuje rozdíl mezi cenou, za kterou producent (prodejce) danou jednotku statku prodává, a cenou, za kterou je ochoten ji prodat. Jakmile dochází k působení tržního mechanismu, vyvíjejí se i následující prvky ekonomického systému: -

30

Peníze: jako všeobecný prostředek směny: Blíže k penězům viz kapitola 2. Cena: prostřednictvím ceny je hodnota jednoho zboží vyjádřena směnným poměrem ve vztahu k jinému zboží, po vzniku peněz pak příslušnou peněžní částkou, za kterou lze statek koupit či prodat. Možnost tvorby cen, jejich změny napomáhá nastolování tržní rovnováhy (viz kapitola 7.2). Je třeba zdůraznit, že volná tvorba cen je z hlediska fungování tržního mechanismu jednou ze zásadních podmínek. Ceny totiž účastníkům trhu přinášejí důležité informace. Říkají, po kterých statcích je poptávka, tj. jak jsou jednotlivé statky užitečné. Dále říkají, jak jsou vzácné jednotlivé výrobní faktory apod. Prostřednictvím cen lze ex post ohodnotit, zda nějaká aktivita byla úspěšná (zda např. rolník při pěstování obilí dosáhl ekonomického zisku) a na základě toho upravit současné plány. Ceny tak ovlivňují chování producentů i spotřebitelů, ovlivňují, které statky, respektive výrobní faktory (tj. zdroje k produkci statků) budou poptávány, co budou producenti vyrábět apod. Spotřebitelé i producenti přitom zkoumají relativní ceny (tedy

Blíže viz text Ekonomie 2, základní kurz.

97

-

-

-

cenové poměry) statků i zdrojů, tyto relativní ceny, jim říkají, který zdroj se vyplatí používat, který statek produkovat, který statek poptávat (viz kapitoly 3 a 4). Informace, které ceny přinášejí, vznikají v průběhu tržních vztahů, jsou generovány trhem. Jakékoliv zásahy do cen deformují chování producentů i spotřebitelů, vedou k tomu, že je poptáváno či nabízeno jiné množství, než jaké by bylo poptáváno či nabízeno bez těchto zásahů. Potom ale není produkováno optimální množství statků a zdroje nejsou využívány efektivním způsobem. Konkurence: jedná se o vlastnost tržního prostředí, která je dána tím, že každý poptávající si může svobodně vybrat pro něj nejvýhodnější nabídku ze strany nabízejících a pouze oproti této nabídce realizovat směnný akt. Existence konkurence v tržním prostředí mj. znamená, že nabízející mezi sebou soutěží o nejvýhodnější nabídku. Konkurují si však i poptávající – v případě omezeného množství statků si kupř. poptávající konkurují v tom, kdo danou jednotku statku získá. Existence konkurence je jednou z důležitých podmínek fungování tržního mechanismu, pokud konkurence neexistuje, nelze hovořit o svobodě volby apod. Konkurence rovněž vytváří prostředí pro inovace, neustálou snahu o snižování nákladů, objevování nevyužitých tržních příležitostí (např. v podobě vynalézání nových produktů, které by mohly uspokojovat lidské potřeby) atd. (viz podkapitola 1.4) Ačkoliv v dalších částech textu budeme hovořit o tom, že trh vyžaduje určitou regulaci, pokud tato regulace vede k omezování konkurence, lze konstatovat, že daná regulace nemusí plnit svoji úlohu, a že bude postavení jednotlivých osob spíše zhoršovat než zlepšovat. Zdůrazněme, že z hlediska konkurence postačí i potencionální možnost konkurence, tedy aby na daný trh mohl vstoupit dalš í producent (firma) nebo spotřebitel. Za konkurenční můžeme tedy označit i trh, na kterém působí jediný producent na straně nabídky nebo jediný spotřebitel na straně poptávky, platí však, že na tento trh mohou snadno, bez problémů, vstoupit další producenti či spotřebitelé. Specializace jednotlivých výrobců: jednotliví výrobci se specializují na produkci statků, v níž mají komparativní výhodu (nejnižší náklady obětované příležitosti, viz podkapitola 4.2). Výrobci přitom statky, které vyprodukují, směňují za jiné statky – jak statky, které výrobce potřebuje ke své produkci, tak statky, jež potřebuje ke své spotřebě (např. k zajištění svého živobytí). Tito výrobci prostřednictvím směny mohou využívat své komparativní výhody. Přenos informací ve vztazích mezi nabízejícím a poptávajícím: při tomto přenosu informací nabízející poptávajícímu, i poptávající nabízejícímu, sděluje informaci o sobě (která je jinak nedostupná). Jedná se zejména o informace o preferencích jednotlivých subjektů trhu. Poptávající sdělují, co mají zájem kupovat a za jaké ceny. Nabízející sdělují, co mají zájem produkovat a za jaké ceny. Jsou to informace mimořádně významné, protože preference v určitých případech korelují s inovačními schopnostmi jednotlivých subjektů, tedy s tím, co vnáší do ekonomického systému změny.

V podkapitole 1.2 jsme uvedli, že každý ekonomický systém řeší následující otázky: 1. Co (které statky) produkovat? 2. Jak, tj. jakým způsobem a prostřednictvím kterých výrobních faktorů, produkovat? 3. Pro koho produkovat, tedy kdo bude vyprodukované statky spotřebovávat? Trh řeší tyto tři otázky následujícím způsobem: 98

1. O tom, co vyrábět, dává výrobcům informaci poptávka – obecně můžeme konstatovat, že produkovat (vyrábět) se budou statky, po kterých je největší poptávka, a které tedy přinášejí výrobcům největší zisk. 2. O tom, jak vyrábět, rozhoduje konkurence, která každého výrobce nutí využívat co nejefektivnější výrobních postupů. Obecně můžeme konstatovat, že dané statky budou produkovat osoby, které mají při jejich produkci nejmenší náklady obětované příležitosti, a způsobem, který je nejméně nákladný. 3. O tom, pro koho produkovat, rozhoduje trh tím, že každému subjektu přiděluje prostředky, které může směnit za jiné statky. Jednotlivé subjekty na trhu vystupují jednak jako majitelé výrobních faktorů, přičemž díky produktivitě těchto výrobních faktorů získávají příjmy. Za tyto příjmy potom nakupují statky. Platí přitom, čím je výrobní faktor produktivnější (schopnější), tím je po něm větší poptávka, a vlastník tohoto výrobního faktoru tak má větší příjem. Dotyčná osoba má tedy i více prostředků na to, aby mohla určit, jaké spotřební statky se budou produkovat – určuje to tak, že tyto statky poptává, kupuje, je za ně ochotna platit peníze. Trh vede k efektivní alokaci (používání) zdrojů. Trh stimuluje producenty k dosahování zisku. Snaží se tedy produkovat statky co nejlevněji (s nejmenším množstvím zdrojů) a prodávat je těm, pro které jsou nejvíce užitečné (kteří jsou za ně ochotni nejvíce zaplatit). Spotřebitelé na trhu vyhledávají statky, které nejvíce uspokojují jejich užitky (na vynaloženou jednotku nákladů). K tomu, aby tržní systém byl schopen řešit výše uvedení tři otázky, aby vskutku efektivně alokoval zdroje, je nutné, aby v tomto systému jednotlivé subjekty mohly svobodně a volně stanovit své ceny. To jsme již zdůraznili výše v této kapitole. V kapitole 7.2 jsme ukázali, jaké důsledky má regulovaná cena na trhu statků. Zdůrazněme ještě jednou, že bez volné tvorby cen nebude tržní mechanismus fungovat, respektive bude fungovat velmi nedokonale. Prostřednictvím trhu se produkují ty statky, po kterých je největší poptávka. Produkují je firmy, které v jejich produkci mají nejmenší náklady obětované příležitosti způsobem, jež je nejméně nákladný. Statky jsou produkovány pro osoby, které jsou schopny a ochotny za ně zaplatit cenu, kterou požadují producenti (případně vyšší cenu). Dochází tak k efektivní alokaci zdrojů a efektivní produkci statků. Ceny, které na trhu vznikají, přinášejí spoustu informací – jak jsou užitečné statky, jak vzácné jsou zdroje. Tyto informace vedou k efektivní alokaci zdrojů a k efektivní produkci statků. Prostřednictvím cen lze ex post analyzovat, zda se nějaká produkce vyplatí a na základě toho případně produkci změnit. Zásahy do cen efektivní alokaci narušují. Ekonomická teorie považuje za konkurenční i takový trh, na kterém je jeden producent nebo jeden spotřebitel, na trh však snadno mohou vstoupit další producenti nebo spotřebitelé. Trh se ve většině případů ukazuje jako nejefektivnější způsob koordinace lidských aktivit, jako nejefektivnější způsob, jak zajistit, že bude produkováno to, co spotřebitelé poptávají. Nejrůznější pokusy omezit trh (např. prostřednictvím regulace ceny) obvykle vedou k problémům (např. v podobě nedostatku či přebytku na trhu. Trh vzniká přitom všude, i v situacích, kdy je různě omezen. Nejedná se potom o oficiální trh, ale o tzv. šedý nebo černý trh 31. O šedém trhu lze hovořit tehdy, když některé aktivity jsou legální, z různých důvodů však neprobíhají oficiálně. Nejčastějším důvodem je vysoké zdanění těchto aktivit, takže tyto aktivity nejsou oficiálně 31

Pojem šedý trh (šedá ekonomika), černý trh (černá ekonomika) jsou rozebrány v kapitole 5.7.

99

přiznávány a zahrnuty do daňového přiznání. O černém trhu lze hovořit v případě aktivit, které jsou přímo nelegální. Je přitom v mnoha případech diskutabilní, zda omezení je žádoucí, nebo zda spíše nezhoršuje situaci jednotlivých subjektů, respektive nezhoršuje celospolečenskou situaci. Není úkolem ekonomické teorie rozebírat etické, medic ínské a jiné otázky spojené s nejrůznějšími zákazy a omezeními – např. zda zákaz obchodování drog je prospěšný pro lidské zdraví, zda tento zákaz snižuje nebezpečí vzniku závislosti apod. Ekonomická teorie může říci, jaké jsou důsledky daných restrikcí. Případně, pokud spotřeba daného statku má evidentně negativní důsledky (jako v případě drog), může ekonomická teorie hledat ekonomické prostředky, jak spotřebu, případně produkci daného statku omezit – např. v případě drog se vhodnou cestou zdá být hledání vhodných substitutů k drogám. Tj. ekonomická teorie spíše doporučuje, aby spotřebitelé místo drog mohli spotřebovávat jiné statky, respektive, aby producenti místo drog měli možnost produkovat jiné statky. V závěru této podkapitoly je třeba zdůraznit, že trh nevznikne sám od sebe. K tomu, aby vznikl, existoval, a rozvíjel se, jsou nutné určité společenské (institucionální) podmínky. K nejdůležitějším patří: -

-

Existence vlastnických práv: Pouze vlastníci mohou disponovat s vlastněným majetkem, mají právo na ochranu svého vlastnictví, právo vlastněný majetek prodat, darovat apod. Vlastnická práva vznikají jako důsledek vzácnosti, pokud by statky a výrobní faktory nebyly vzácné – byly by dostupné v neomezené míře, nemuselo by vlastnictví existovat. Bez jednoznačně definovaného vlastnictví potom není zřejmé, komu daný výrobní faktor nebo statek patří, takže může jen obtížně být předmětem směny. Nejsou-li vlastnická práva chráněna (tj. lze-li např. beztrestně vzít výrobní zdroj nebo statek, který někomu patří), nerozvine se dostatečně směna a tím ani trh, neboť statky budou získávány jinými způsoby. Lidé rovněž nebudou chtít inovovat, podnikat, protože nebudou mít jistotu, že si výsledky jejich tvůrčí aktivity nepřivlastní někdo jiný. Podstatné rovněž je, aby většina statků a zdrojů byla v soukromém vlastnictví – patřily konkrétnímu subjektu. Tj. aby nebyly ve společenském vlastnictví všech, kdy není zřejmé, kdo o ní může rozhodovat. Soukromí vlastníci vědí, jak jsou pro ně cenné jejich zdroje a statky. Pokud jsou zdroje a statky všech, nejsou na nich jednotlivé subjekty zainteresovány a nebudou si jich odpovídajícím způsobem vážit. V soukromém vlastnictví je možná kalkulace, zda se zdroje vyplatí využívat k produkci statků, respektive, zda se vyplatí směňovat statky, aby uspokojily potřeby někoho jiného. Bez této kalkulace budou zdroje využívány neefektivně – bude se jimi plýtvat na něco, co si lidé necení. Rovněž bude docházet k neefektivní směně – zdroji a statky budou využívat ti, kterým nepřináší největší užitek. Dodržování dobrovolně uzavřených smluv a zajištění tohoto dodržování: Nejsou-li dodržovány dobrovolně uzavřené smlouvy (např. prodejce nedodá koupené zboží, případně spotřebitel jej nezaplatí), a není-li zajištěna ochrana tohoto dodržování, opět nebudou jednotlivé subjekty ochotny příliš směňovat, neboť nebudou mít jistotu, že obdrží adekvátní protiplnění. Trh se tak nerozvine. Ochrana případného porušení smluv musí být přitom relativně rychlá a nepříliš nákladná – pokud tomu tak nebude (např. soudní řízení bude trvat velmi dlouho), opět to bude klást překážky směně. Ochrana dobrovolně uzavřených smluv přitom může řešit i otázky neplatnosti některých smluv či 100

-

jejich částí, ochranu spotřebitele apod. Typické příklady jsou prodeje na dálku (kdy spotřebitel bezprostředně nevidí a tudíž nezná statek, který si kupuje, jeho vlastnosti apod.). V takovém případě je žádoucí, aby měl po obdržení statku po určitou dobu právo odstoupit od smlouvy. Jiným příkladem je neplatnost určitých částí smluv – např. nepřiměřeně vysoká pokuta v případě odstoupení od smlouvy u podomního prodeje a jiných forem prodeje (prodeje mimo obchod) – u těchto forem může být na spotřebitele vykonáván nátlak, aby si zboží koupil, přičemž tomuto nátlaku může podlehnout. Byť se třeba ve smlouvě, kterou podepíše, hovoří, že ji spotřebitel uzavřel dobrovolně, ve skutečnosti tomu tak není. Spotřebitel by potom měl mít právo bez sankcí od smlouvy odstoupit. Možnost volného vstupu na trh (do odvětví) a odchodu z trhu (odvětví): Aby se trh mohl rozvinout, je žádoucí, aby na něm bylo více prodávajících (producentů) i kupujících (spotřebitelů). Jen tak dochází ke konkurenci, k zlepšování kvality statků, k inovacím apod. Jen tak se vyskytují jiné negativní jevy (jako např. nedodání zboží v požadované kvalitě, nezaplacení za zboží) v menší míře – pokud už se vyskytnou, tak příště má jak spotřebitel, tak producent, možnost výběru, a možnost neuzavřít tak kontrakt s tím, kdo se nechoval v souladu s dobrovolně uzavřenou smlouvou a dalšími pravidly. Jak jsme výše v této podkapitole uvedli, z hlediska vstupu do odvětví stačí, pokud existuje možnost tohoto vstupu. Důležitá je i možnost odchodu z odvětví – pokud tato možnost není nebo je nějak omezena, nemohou firmy produkovat něco jiného, např. statky, po kterých je větší poptávka. Rovněž tak spotřebitelé nemohou spotřebovávat statky, které více uspokojují jejich potřeby (přinášejí jim větší užitek). Čili i nemožnost odchodu z odvětví způsobuje tržní nerovnováhu a nerozvinutost trhu.

Zde zmíněné podmínky ukazují, že trh musí být nějakým způsobem regulován. Musí být někdo, kdo zajišťuje ochranu vlastnických práv, dodržování dobrovolně uzavřených smluv, kdo dbá, aby nevznikaly zbytečné bariéry vstupu do odvětví. Nejčastěji tuto roli plní stát, mohou ji ale plnit i soukromé subjekty32. K fungování trhu je třeba existence vlastnických práv, dodržování dobrovolně uzavřených smluv a možnost volného vstupu na trh a z trhu. Většina zdrojů a statků by měla být v soukromém vlastnictví, kdy patří konkrétní osobě. Soukromý vlastník ví, jak jsou pro ně zdroje a statky vzácné a užitečné. Na základě těchto informací lze zdroje nejefektivněji využívat a statky nejefektivněji směňovat.

7.5 Cenová elasticita tržní poptávky a nabídky V podkapitolách 3.5 a 4.7 jsme definovali cenovou elasticitu poptávky jednoho (individuálního) spotřebitele a cenovou elasticitu nabídky jedné (individuální) firmy. Pro elasticitu tržní poptávky a tržní nabídky platí stejné vztahy jako pro individuální elasticity i stejné faktory, které elasticitu ovlivňují. Jen má smysl zdůraznit, že cenová elasticita individuální nabídkové nebo poptávkové křivky se pravděpodobně bude lišit od cenové elasticity tržní nabídkové nebo poptávkové křivky. Podívejme se na situace v příkladu. Příklad 7.5.1: 32

Podrobnosti o roli státu nebo případně soukromých subjektů při regulaci trhu lze najít v jiných textech.

101

1. Přemysl má statek A velmi rád. Pokud vzroste jeho cena, bude ho kupovat stejně nebo svou spotřebu jen málo omezí (při růstu ceny o 1 % poklesne jeho poptávané množství o méně než 1 %). Jeho individuální postávka je neelastická. Většina spotřebitelů na trhu ale není jako Přemysl a při růstu ceny svou poptávku omezí výrazně. Tržní poptávka bude více elastická než individuální poptávková křivka Přemysla. 2. Nezamysl reaguje u statku B na procentní změny větším než procentní změnou poptávaného množství. Většina spotřebitelů ale není jako Nezamysl a své poptávané množství změní o méně než 1 %. Tržní poptávka bude méně elastická než individuální poptávka Nezamysla. 3. Firma Alfa už nemá volné výrobní kapacity a na růst ceny statku A vůbec nereaguje. Její individuální nabídková křivka je neelastická. Ostatní firmy mají volné kapacity a produkci rozšíří. Tržní nabídka je více elastická než individuální nabídka. 4. Firma Beta má v produkci statku B velkou komparativní výhodu a na růst ceny reaguje výrazným zvýšením produkce (cena vzroste o 1 %, firma Beta svou produkci zvýší mnohem více než o 1 %). Ostatní firmy takovou výhodu nemají. Tržní nabídka tak bude méně elastická než individuální nabídka firmy Beta.

Pokud se někdo odvozuje z hodnot individuální elasticity hodnoty tržní elasticity a naopak. Individuální elasticita je dána konkrétním spotřebitelem nebo firmou, tržní elasticita všemi spotřebiteli nebo firmami na trhu – je to jakýsi průměr všech spotřebitelů nebo firem. Charakteristika konkrétního spotřebitele či firmy se od tohoto průměru může výrazně lišit. Tržní elasticita nabídky vyjadřuje závislost mezi tržním nabízeným množstvím a tržní cenou. Tržní elasticita poptávky vyjadřuje závislost mezi tržním poptávaným množstvím a tržní cenou. Pro tržní elasticitu nabídky a poptávky platí stejné vztahy jako u individuální elasticity nabídky a poptávky. Rovněž tržní elasticity závisí na stejných faktorech jako individuální elasticity. Neplatí však, že z hodnot individuální elasticity lze odvodit hodnoty tržní elasticity a naopak.

102

8 Inflace 8.1 Definice a měření inflace V podkapitole 7.4 jsme uvedli, že na jednotlivých trzích se mění ceny proto, že dochází k přizpůsobování k rovnováze, respektive, že se změnily okolnosti na daném trhu (např. se zvýšil počet spotřebitelů). Ceny se ale mohou měnit ještě z jednoho důvodu. Tímto důvodem je, že se mění množství peněz v ekonomice. V takovém případě lze předpokládat, že se budou měnit ceny na všech trzích. Na některém více, na některém méně, nicméně v průměru ke změně bude docházet. Když ceny v dané ekonomice, vyjádřené v určité měně, v průměru rostou, hovoříme o inflaci, neboli o růstu cenové hladiny. O inflaci naproti tomu nehovoříme, když se mění cena jednoho zboží, zatímco cena jiného klesá, aniž by rostly ceny v průměru. Když ceny v České republice vyjádřené v Kč v průměru vzrostou během roku o 5 %, říkáme, že meziroční míra inflace koruny činí 5 %. Záporný růst (tedy pokles) cenové hladiny nazýváme deflací. Inflace je situace, kdy v průměru ceny v dané ekonomice rostou, tedy situace růstu cenové hladiny. Míra inflace je relativní nárůst cenové hladiny za dané období. Záporný růst (tedy pokles) cenové hladiny se nazývá deflace. Hlavní příčinou inflace je růst množství peněz v oběhu. Míru inflace porovnáváme jako změnu cenové hladiny, respektive jako tempo změny cenové hladiny. Tempo změny cenové hladiny (tedy míru inflace) v desetinném tvaru měříme podobně jako tempo růstu HDP: od velkosti cenové hladiny ve zkoumaném (běžném) období odečteme cenovou hladinu v základním (zpravidla předcházejícím) období a tento rozdíl vydělíme hodnotou cenové hladiny základního období 33. Chceme-li inflaci vyjádřit v procentech, musíme výsledek vynásobit 100. Pokud třeba vyjde hodnota inflace 0,05, znamená to, že inflace je 5 %. Období, ke kterému se inflace vztahuje, je obvykle kalendářní rok. Proto se míra inflace uvádí podobně jako u úroků v případě ročního vyjádření zkratka p.a. (z latinského per annum). Pokud míra inflace byla v jednom roce 3 % a v následujícím roce 7 %, vzrostla míra inflace o 4 procentní body (p.b.). V procentních bodech se tedy vyjadřuje absolutní rozdíl měr inflace. Cenová hladina je teoretický koncept, který vyjadřuje všeobecnou úroveň cen. Nedokážeme ji v praxi změřit. Mohli bychom se o to pokusit pomoc í váženého průměru cen všech finálních a kapitálových statků, kde vahami by byl podíl výdajů na daný statek na celkových výdajích, nicméně prakticky nejsme schopni všechny ceny ani podíly výdajů za jednotlivé statky na celkových výdajích zjistit. Proto cenovou hladinu obvykle vyjadřujeme prostřednictvím indexu spotřebitelských cen (CPI) 34 což je soubor (koš) spotřebních statků, které domácnosti nejčastěji spotřebovávají. Každý statek je v koši zastoupen určitým podílem zhruba tak, jak se podílí na spotřebě typické domácnosti. CPI si můžeme představit jako účtenku za obrovský nákupní koš (vozík), do kterého ve fiktivním super-marketu naložíme řadu statků, které ekonomika produkuje

Matematicky lze míru inflace vyjádřit následovně: , kde je míra inflace za dané (měřené) období, je cenová hladina v daném období, je cenová hladina v předcházejícím období. 34 Z anglického Consumer Price Index. 33

103

a domácnosti (spotřebitelé) 35 obvykle spotřebovávají – od chleba přes boty po nákup aut, kadeřnických služeb, atd. Platí však, že v CPI jsou zastoupeny pouze vybrané druhy statků, tedy nikoliv všechny statky. Vahou jednotlivých statků v tomto košíků je podíl, kolik v průměru domácnosti na tento statek vynakládají k celkovým výdajům domácnosti na všechny statky v koši. Součet všech vah musí dát 100 %. Spotřebitelský koš vytváří statistický úřad dané země, který rovněž přiřazuje jednotlivým statkům (skupinám statků) jejich váhy. Pokud se podíváme do aktuálního spotřebního koše používaného v ČR, zjistíme, že váha chleba je 0,65 %. – jinými slovy české domácnosti v průměru vynakládají na 1 kg chleba 0,65 % výdajů z výdajů na statky uvedené ve spotřebním koši. Váha pekárenských výrobků a obilovin je 2,7 %, váha potravin je 15,4 % , váha potravin a nápojů je 17 %. Výdaje na odívání a obuv činí 3,2 %, výdaje na krytí nákladů spojených s bydlením (nájemné, energie, teplo) 26,5 %, atd.36. Míra inflace se potom počítá jako změna indexu spotřebitelských cen v jednom kalendářním roce vůči indexu spotřebitelských cen v jiném (zpravidla) předcházejícím kalendářním roce. V praxi ji zjistíme tak, že použijeme hodnoty CPI jako hodnoty cenové hladiny. Míra inflace v desetinném tvaru za daný rok je tedy rovna hodnota CPI v daném měřeném (běžném) roce mínus hodnota CPI základního (zpravidla předcházejícího) období, přičemž tento rozdíl vydělíme hodnotou CPI základního období 37 . Abychom dostali míru inflace v %, musíme výsledek vynásobit 100. Cenová hladina vyjadřuje úroveň cen v dané ekonomice. V praxi se hodnota cenové hladiny měří nejčastěji pomocí indexu spotřebitelských (CPI). Index spotřebitelských cen je košem vybraných statků, které domácnosti (spotřebitelé) nejčastěji spotřebovávají. Koš sestavuje statistický úřad, který jednotlivým položkám koše přiřazuje váhy odpovídající tomu, kolik domácnosti utratí za daný statek ze svých celkových výdajů. Index spotřebitelských cen je nejčastějším indexem, který se k měření inflace používá. Tento index ovšem trpí určitými nedostatky: -

Stálé váhy: index předpokládá, že i v situaci, kdy se ceny různých statků vyvíjejí různě (např. cena chleba roste a cena rohlíků klesá), zůstává váha daného stejná, čili nepředpokládá se, že by domácnosti začaly kupovat více statku, jehož cena zlevnila (vzrostla méně než ceny ostatních statků), a naopak kupovat méně statku, jehož cena vzrostla (vzrostla více než ceny jiných statků). Daná skutečnost není zahrnuta proto, že ji nelze zjistit (respektive je zjistitelná jen s velkými obtížemi a náklady).

Termín domácnost a spotřebitel se používá v ekonomii jako synonymum. Domácnost může být tvořena jedním spotřebitelem, který žije a provádí své výdaje sám. 36 ∑ ∑ Matematicky se index spotřebitelských cen (CPI) počítá jako: 35

kde: pi,1 = cena i-tého statku (např. chleba, rohlíku, …) v běžném období, pi,0 = cena i-tého statku v základním období, pi,0 * qi,0 = stálá váha v podobě výdajů domácností za zboží (službu) v základním období. Jmenovatel celého výrazu zahrnuje součet stálých vah. 37 Matematicky lze míru inflace v desetinném tvaru měřenou prostřednictvím CPI vyjádřit takto: , kde je míra inflace za dané (měřené) období, je hodnota indexu spotřebitelských cen v daném období, je hodnota indexu spotřebitelských cen v předcházejícím období.

104

-

-

Nezahrnutí nových statků: index spotřebitelských cen obsahuje pevně daný koš statků. Nemusí se v něm ale objevit nové statky, které začnou domácnosti spotřebovávat. Zatímco některé věci, např. chléb, mléko či kadeřnické služby nakupovali lidé i před sto lety, mobily, mp3 přehrávače a notebooky ještě před patnácti či dvaceti lety nikdo neprodával. Naopak řadu věcí, které se prodávaly dříve, dnes již nikdo nekupuje – např. mechanické psací stroje. Nové statky ale nepochybně ovlivní (sníží) podíl statků zahrnutých do koše na spotřebě domácností. Nezahrnutí růstu kvality statků: index neuvažuje se skutečností, že v průběhu doby mohou jednotlivé statky změnit kvalitu. Nemůžeme přeci porovnávat cenu počítače s cenou psacího stroje nebo cenu Škody Octavia s cenou kdysi používané Škody 120. Změna kvality ale ovlivní (změní) podíl statků zahrnutých do koše na spotřebě domácností.

Statistikové si jsou samozřejmě daného nedostatku vědomi, a proto čas od času index spotřebitelských cen mění – některé položky z koše vyřazují, jiné zařazují. Rovněž mění váhy statků, podle toho, jak se mění jejich podíl na spotřebě domácností. Ke změnám ale dochází ex post, než dojde ke změně, tak jsou pro výpočet inflace používány CPI, které nemusí zcela odpovídat realitě. Určitým nedostatkem CPI je rovněž skutečnost, že obsahuje i statky, které se produkují v zahraničí, které jsou ale do dané země dováženy - v ČR je typickým příkladem ropa či benzín. Pokud roste v zahraničí cena ropy, dochází ke zvyšování hodnoty CPI a i k růstu inflace. Tento nárůst však nemůže ČR nikterak ovlivnit. Možná vás napadla otázka, jak můžeme měřit změnu průměrných cen, když se v čase skladba koše mění? Nemůžeme, jak se říká, porovnávat hrušky s jablky – jsou-li ve spotřebitelských koších, které se používají v různých letech odlišné statky, nejsou tyto spotřebitelské koše vzájemně porovnatelné. Upřímně řečeno, statistika si s tímto problémem poradit neumí a v zásadě přistupuje ke spotřebitelským košům za jednotlivé roky, jako kdyby byly stejné, i když jsou rozdílné. Jinými slovy, když nám statistický úřad sdělí, že ceny vzrostly v průměru o 1,5 %, musíme si být vědomi, že to číslo není úplně přesné. Lepší číslo ale ekonomové k dispozici nemají. Obecně platí, že všechny výše uvedené faktory, které nejsou v CPI zahrnuty, inflaci nadhodnocují. Další nevýhodu je samotná skutečnost, že se jedná o koš vybraných statků. Pokud rostou ceny statků, které nejsou v CPI zahrnuty, tak se oficiálně inflace nemění. Tento nedostatek se projevil v některých zemích (např. v USA) za hypotéční krize (krize po roce 2007). Výdaje domácností na nové formy hypoték, nebyly ve spotřebním koši vůbec zastoupeny nebo byly zastoupeny nedostatečně. Ceny těchto hypoték sice v realitě rostly, v CPI se ale tento růst neprojevil, respektive projevil výrazně méně než v skutečnosti. Řada osob se potom domnívala, že na trhu hypoték je vše v pořádku. Vedle CPI lze inflaci zjišťovat i prostřednictvím jiných indexů, které obsahují jinou strukturu statků – např. index cen průmyslových výrobců, index životních nákladů důchodců apod. V praxi se může stát, že zatímco index cen životních nákladů důchodců stoupá (pokud roste cena potravin nebo nájemního bydlení), zatímco index průmyslových výrobců klesá – a naopak. Jednotlivé ceny totiž nikdy nerostou stejně. Příkladem mohou být ceny potravin. I za mírné inflace mohou ceny potravin růst výrazně více, než je průměrný růsti cen (hodnota míry inflace). Domácnosti, které vynakládají na potraviny velkou část svých důchodů (zejména chudé domácnosti), jsou tak zasaženy více než domácnosti, které za potraviny tolik neutrácejí. Zdůrazněme ještě, že i další indexy trpí podobným problémem jako index spotřebitelských cen a inflaci nadhodnocují. 105

Index spotřebitelských cen trpí několika nedostatky. Jeho stálé váhy nezahrnují změnu výdajů domácností na jednotlivé statky. Jeho stálé složení nezahrnuje nové statky, růst kvality statků. To vše hodnotu inflace nadhodnocuje. Pokud ale rostou ceny statků, které v CPI zastoupeny vůbec nejsou nebo jsou tam zastoupeny nedostatečně, může být inflace podhodnocena.

8.2 Vztah inflace a úrokové míry Úroková míra se obecně počítá jako výnos z nějakého aktiva (pojem aktivum – viz kapitola 2.5, příkladem aktiva je třeba dluhopis) ku ceně tohoto aktiva. Cenou aktiva se přitom myslí tržní cena, tj. cena, kterou dotyčný subjekt za dané aktivum zaplatí. Úroková míra se přitom obvykle vyjadřuje v procentech za rok. Abychom dostali úrokovou míru v %, musíme tento podíl vynásobit stem. Pokud nějaké aktivum vynáší 100 PJ a jeho cena je 1000 PJ, je jeho úroková míra v desetinném tvaru 0,1, v procentech tedy 10 %. Co se stane, pokud je výnos z aktiva stejný, cena aktiva se ale změní? Potom se logicky změní i úroková míra. Podívejme se na příklad 8.2.1. Příklad 8.2.1: Mějme dluhopis s 10% kupónem o nominální hodnotě 1 000 PJ. 10% kupón říká, že úroková/výnosová míra je 10 %, čili že očekávaný výnos z dluhopisu je 100 PJ. Pokud by tržní cena dluhopisu klesla např. na 500 PJ, zvýšila by se úroková (výnosová) míra na 20 % (=100/500 *100), pokud by naopak tržní cena vzrostla na 1 500 PJ, klesla by úroková/výnosová míra na 6,66 % (=100/1 500 *100).

Závěry z příkladu 8.2.1 lze zobecnit: klesá-li cena nějakého aktiva (případně statku), roste úrokový výnos (úroková, respektive výnosová míra) z tohoto aktiva, růst ceny aktiva (případně statku) vede k poklesu úrokového výnosu z tohoto aktiva. Platí: čím vyšší cena aktiva, tím nižší úroková (výnosová) míra; čím nižší cena aktiva, tím vyšší úroková (výnosová) míra. Inflace snižuje hodnotu peněz. Protože ceny v důsledku inflace nejsou stálé, je potřeba rozlišovat mezi reálnými a nominálními veličinami. Týká se to také úrokové míry. Pokud nám banka nabízí za vklad úrok 2 % za rok a pokud za stejné období vzrostou ceny statků, které nakupujeme, o 2 % , pak reálně žádný úrok nevyděláme, i když nominální úrok činil 2 %. Lze ale říci, že nás v takové situaci úrok uchránil před znehodnocením peněz. Kdybychom peníze do banky neuložili a šetřili si je doma, koupili bychom si za odložené peníze za rok přibližně o 2 % statků méně. Reálný úrok může být i záporný. Pokud dostaneme v bance za rok úrok ve výši 1 % a ceny vzrostou o 2 %, náš reálný úrok bude přibližně minus 1 %. Reálnou úrokovou míru lze na základě předcházejícího odstavce na první přiblížení def inovat jako nominální úrokovou míru (úroková, kterou dostáváme nebo platíme) mínus míra inflace. Předpokládáme, že jak nominální úroková míra, tak míra inflace se vztahují ke stejnému období (zpravidla ke kalendářnímu roku) 106

Příklad 8.2.2: Mějme nominální úrokovou míru 7 % p.a. V daném období činí inflace 3 % p.a. Reálná úroková míra za dané období potom přibližně je 4 % p.a.

Zde uvedený vztah pro reálnou úrokovou míru jako rozdíl nominální úrokové míry a míry inflace je vskutku přibližný. Přesný vztah je o něco složitější. Přibližný vztah reálné úrokové míry jako rozdílu nominální úrokové míry a míry inflace lze navíc použít pouze pro nízké hodnoty inflace (cca do 10 %). V takovém případě jsou rozdíly mezi přesným vzorcem pro výpočet reálné úrokové míry a přibližným vztahem zanedbatelné. Nominální úroková míra je míra včetně inflace. Reálná úroková míra je míra očištěná o inflaci. Podívejme se na příklad. Příklad 8.2.5: Mějme nominální úrokovou míru 7 % (= 0,07) a míru inflace 2 % (= 0,02). Podle rovnice 8.2.3 je reálná úroková míra rovna: r = (1 + 0,07) / (1 + 0,02) – 1 = 0,049 (tj. 4,9 %). Podle rovnice 8.2.4 je reálná úroková míra r přibližně rovna r ≈ 0,07 – 0,02 ≈ 0,05 (tj. 5 %).Rozdíl mezi výsledky činí pouze 0,1 procentního bodu a lze jej obvykle zanedbat.

8.3 Cenová hladina, inflace a dezinflace K akceleraci inflace dochází tehdy, pokud inflace v následujícím období roste rychleji než v předcházejícím (časově srovnatelném) období. Dezinflace je postupné snižování míry inflace neboli zpomalování růstu cenové hladiny. Tento růst je ale stále kladný.

8.4 Příčiny inflace Ekonomická teorie se shoduje, že hlavní příčinou inflace je růst množství peněz v oběhu. To už jsme konstatovali v kapitole 2. Ekonomická teorie přesto rozlišuje různé typy inflace dle její příčiny. V našem textu je rozebereme. Rozbor můžeme začít rozborem na konkrétním trhu, např. pšenice. Kdo může za to, když roste cena pšenice? Cena je vždy dána nabídkou a poptávkou. Takže i příčiny růstu ceny mohou ležet na straně nabídky, i na straně poptávky. Začněme stranou poptávky. Pokud se zvyšuje poptávané množství pšenice, poroste za jinak stejných okolností i její cena. Důvody po růstu poptávaného množství mohou být různé. Může to být zvýšení zájmu o pšeničné produkty doma i v zahraničí. Nemusí jít jen o vyšší zájem ze strany potravinářského průmyslu, obilí může sloužit i jako přísada do biopaliv, takže o obilí mají vyšší zájem producenti biopaliv. Každý zákon o povinném 107

přimíchávání biopaliv do nafty a benzínu tedy může zvyšovat poptávku po obilí. Obecně platí, že vyšší poptávka po jakémkoliv statku obvykle zvyšuje jeho cenu – na trhu najednou není dostatečné množství tohoto statku. Ti, kteří statek chtějí, jsou ochotni zaplatit vyšší cenu. Producenti tak mohou cenu zvýšit a dosáhnout vyššího zisku. Pokud se zvýší poptávka po všech statcích, rostla by cena na všech trzích. Jinak řečeno, dochází k růstu cenové hladiny (k všeobecnému růstu cen) z důvodu na straně poptávky. Můžeme proto hovořit o poptávkové inflaci (inflaci zapříčiněné poptávkou). Nicméně, k tomu, aby dlouhodobě rostla cena na všech trzích, tedy aby docházelo k poptávkové inflaci, je nutné, aby subjekty, které na většině trhu žádají vyšší množství statků, měly více peněz. A dodatečné peníze nemohou všechny subjekty najednou získat jinak, než že centrální banka a komerční banky vytvoří (emitují) více peněz – centrální banka tím, že vytiskne více hotovostních peněz a poskytne více bezhotovostních peněz komerčním bankám, komerční banky tím, že začnou více půjčovat (tedy prostřednictvím multiplikačního procesu vkladů38). Poptávková inflace nastává tehdy, pokud cenová hladina roste v důsledku vyšší poptávky po statcích. Za růstem ceny může být i snížení nabízeného množství. Na trhu pšenice může být důvodem snížení nabízeného množství špatná úroda nebo prostě to, že zemědělci využili svá pole letos pro něco jiného, např. místo obilí zasadili brambory, nebo pole poskytli ke stavbě solárních panelů. Obecně pro každý statek platí, že výrobci snižují nabízené množství, ať je jeho cena jakákoliv, pokud se jim tento statek nevyplatí nebo nelze produkovat v dosavadní míře. Jedním z důvodů může být, že vzrostla cena výrobních faktorů (vstupů), které se podílejí na produkci daného statku – tím pádem rostou náklady na produkci tohoto statku a producenti musí, chtějí-li si zachovat zisk, zvýšit cenu. Další důvody mohou spočívat v nepříznivých vnějších okolnostech, jako je špatná úroda, zemětřesení, výbuch sopky, nebo záplavy. Dochází-li ke snížení nabídky na všech trzích, roste na těchto trzích cena. V takovém případě roste i cenová hladina. Protože k růstu cenové hladiny dochází z důvodu na straně nabídky, lze hovořit o nabídkové inflaci. Za normálních okolností ovšem růst ceny na trhu jednoho statku (statku A) vede (za předpokladu, že subjekty tohoto statku kupují stejně), k tomu, že jednotlivé subjekty už nebudou mít dostatek peněz na nákup jiného statku (statku B), takže sníží poptávané množství u statku B, jehož cena by měla klesnout. Konkrétně, pokud např. poroste cena potravin, domácnosti už nebudou mít tolik peněz na nákup oblečení a cena oblečení by měla klesat. Aby docházelo z nabídkové příčiny k dlouhodobému růstu cen na všech trzích, musí jednotlivé subjekty disponovat větším množstvím peněz. Platí potom, to, co jsme uvedli u poptávkové inflace, toto větší množství získají jen díky tomu, že centrální banka a komerční banky zvýší množství peněz v oběhu. K nabídkové inflaci dochází tehdy, pokud cenová hladina roste v důsledku nižší nabídky. Ukázali jsme, že růst cenové hladiny může mít příčiny jak na straně poptávky, tak na straně nabídky. V realitě působí na cenovou hladinu obvykle obě příčiny současně a inflace bývá částečně poptávková a částečně nabídková. 38

Viz podkapitola 2.4

108

8.5 Důsledky inflace a typologie inflace dle její výše Inflace má na rozdíl od stálosti cen své negativní důsledky. Stručně si dané důsledky rozebereme. Ztráta kupní síly. Inflace obecně snižuje reálnou hodnotu peněz, které jednotlivé subjekty drží – mohou si za ně koupit méně statků. Aby se tomuto snížení vyhnuly, snaží se peníze co nejrychleji utratit. Ekonomická teorie zde hovoří o nákladech ošoupaných podrážek (bot) – obrazně řečeno, lidé musí někam častěji chodit a tam se snažit peníze utratit. Obecně platí, že zbavování se peněz je nákladné a vede k neefektivní alokaci – lidé např. kupují za peníze statky, které by jinak nekoupili. Nesmíme zapomínat ani na náklady obětované příležitosti – pokud by se lidé nemuseli zbavovat peněz, mohli by dělat něco jiného a z toho mít příjem nebo užitek. Je třeba připomenout (viz podkapitola 2.4), že, pokud centrální banka zvyšuje množství peněz v ekonomice, tak na různých trzích porostou ceny různě. Prakticky: pokud dojde v důsledku zásahů centrální banky ke zdvojnásobení množství peněz v oběhu. Neznamená to, že na každém trhu se ceny zdvojnásobí. Ceny se zdvojnásobí v průměru, na některém trhu ale mohou vzrůst více než dvojnásobně, na jiném trhu méně než dvojnásobně. Lze přitom předpokládat, že více než dvojnásobně vzrostou na trzích statků, které si lidé běžně kupují (tzv. normálních statků nezbytných, viz podkapitola 3.5). Potom ale budou inflací více postiženi lidé s nižšími příjmy, kteří si tolik nekupují ostatní statky. Dalším důležitým aspektem inflace je skutečnost, že nové peníze se nedostanou k jednotlivým subjektům rovnoměrně. Někdo je získá dříve, jiný později. Subjekty, které získají nové peníze dříve, je mohou stihnout utratit ještě před tím, než se zvýší ceny (s růstem cen jsou spojeny náklady, takže k němu firmy hned nepřistoupí, viz dále a podkapitola 7.2), si přilepší (nakoupí za staré, nižší ceny). Jako první obvykle dostávají nové peníze finanční subjekty (banky a další finanční organizace), protože mají bezprostřední kontakt na centrální banku. Pro ty, ke kterým se zvýšený příjem dostane v době, kdy právě dochází k růstu cen, budou na tom zhruba stejně (i když si můžou sami chybně myslet, že mají více peněz a jsou „bohatší”, ale nedojede jim, že došlo k růstu cen). Nejvíce ovšem na důsledky inflace doplatí lidé, ke kterým se nové peníze dostanou pozdě a už musí nakupovat za vyšší ceny. K těmto lidem patří víceméně všichni na fixních příjmech, tedy důchodci, osoby na mateřské a rodičovské dovolené. Fixní mzdu má ale i většina zaměstnanců. I se změnou mezd jsou spojeny náklady a firmy uskutečňují změny mezd obvykle jen za delší čas. I z tohoto důvodu platí, že inflace tedy poškozuje jednotlivé lidi nerovnoměrně. Inflace snižuje reálnou hodnotu peněz, které jednotlivé subjekty drží. Peníze za inflace ztrácí kupní sílu, za jednotku peněz si lze koupit méně jednotek statku. Potom se lidé snaží peníze co nejdříve utratit. To je nákladné (včetně nákladů obětované příležitosti) a vede to k neefektivní alokaci. Pojem náklady ošoupaných podrážek (bot) obrazně vyjadřuje náklady, které subjekty musí vynaložit, pokud se nuceně zbavují peněz. Inflace poškozuje jednotlivé subjekty nerovnoměrně. Na některých trzích rostou ceny za inflace více, než je průměrný růst, na některých méně. Trhy s vyšším růstem jsou zpravidla trhy, na kterých kupují lidé s nízkými příjmy. Lidem s fixními příjmy se dále nové peníze 109

dostanou obvykle jako poslední, tudíž je už utrácejí za nové vyšší ceny. Některé jiné subjekty stihnou ale nové peníze utratit ještě za původní nezvýšené ceny. Vliv na daňový výnos. Náklady jídelníčku a neefektivní alokace. Pojem náklady jídelníčku vyjadřuje skutečnost, že změna cen je nákladná. Náklady zahrnují jak vlastní náklady změny (např. tisk nového katalogu), tak možnou ztrátu, kterou změna může způsobit, apod. Za inflace ceny přestávají plnit svoji informační funkci. Změna cen není v čase rovnoměrná, na jednotlivých trzích rostou ceny odlišně, než je průměrný růst cen. To znesnadňuje rozhodování spotřebitelů i producentů, jak mají na inflaci reagovat. Snadno dojde k chybě (producenti zvýší cenu moc či málo, brzy či pozdě), spotřebitelé neodhadnou, čím je růst cen způsoben. Důsledkem je neefektivní alokaci, kdy jsou produkovány a kupovány i statky, které by jinak produkovány a kupovány nebyly. Za inflace přestávají trhy fungovat efektivně. Pokřivení investičního chování. Přerozdělování bohatství mezi věřiteli a dlužníky. Neočekávané zvýšení inflace zvýhodňuje dlužníka a znevýhodňuje věřitele. Neočekávané změny inflace jsou nákladnější u vyšších hodnot inflace. Jejich důsledkem je, že firmy nemají dostatek zdrojů na nákup kapitálových statků, které jsou podmínkou hospodářského růstu. Země s vyššími hodnotami inflace proto obvykle dosahují nízkých (někdy i záporných) hodnot hospodářského růstu. Ztráta funkčnosti peněz. Příklad 8.4.4: Praktické situace zemí, v níž došlo k inflaci: 1. Jedním z příkladů hyperinflace je situace v Argentině 80. let dvacátého století. V roce 1981 vrostly ceny o 131 %, tedy na více než dvojnásobek oproti roku 1980. V roce 1982 vrostly o 209 %, tedy už na sedminásobek oproti roku 1980 (Věc, která v roce 1980 stála 100 pesos, stála v roce 1981 o 131 % více, tedy 231 pesos, více než dvojnásobek. Pak ceny vzrostly o 209 %, takže co stálo v roce 1981 231 pesos, stálo v roce 1982 714 pesos. To je více než sedmkrát více, než za věc, která v roce 1980 stála stovku.) V roce 1983 byla míra inflace 434 %, což znamenalo, že ceny byly na konci roku 38 krát vyšší než v roce 1980 (2,31 x 3,09 x 5,34). Když pak v roce 1989 dosáhla míra inflace 4 923 %, znamenalo to, že oproti roku 1980 byly ceny vyšší 1 790 968 krát. V roce 1990 byly ceny už více než 25 milionkrát vyšší než v roce 1980. Stačila na to po deset let průměrná roční míra inflace 876 %. 2. Dalším příkladem hyperinflace je hyperinflace v Zimbabwe, která dosáhla v letech 2008 až 2009 odhadem 13,2 miliardy procent měsíčně. Pro obyčejné lidi v Zimbabwe znamenala hyperinflace doslova pohromu. Byli nuceni peníze utratit okamžitě po jejich obdržení, jinak ztratí hodnotu. Země trpěla jednou z největších inflací všech dob, ke zdvojnásobení cenové hladiny stačilo 110

každých 1,3 dne. Ceny rostly tak rychle, že centrální banka vytiskla bankovky v hodnotě 100 bilionů dolarů. Zimbabwané strádali nedostatkem masa, kukuřice, ropy a dalších základních komodit, poté co zkolabovala ekonomika. Bývalý velvyslanec v Zimbabwe Jaroslav Olša, jr. mi po návratu z mise vyprávěl, jak k tamější české ambasádě pravidelně přijížděla dodávka až po strop nacpaná obřími pytli ještě teplých, ale už prakticky bezcenných zimbabwských dolarů. Šlo doslova o každou minutu. Zaměstnanci ambasády „papírky“ co nejrychleji vyložili a rozběhli se po nákupech. Stávalo se, že po jejich příchodu chodili za nimi prodavačky a připisovaly ke zboží dvě nuly. V současnosti země nepoužívá vlastní měnu. 3. V roce 1991 se jugoslávská federace začala pomalu drolit. Nejdříve ze svazu vystoupilo Slovinsko a Chorvatsko, o něco později Makedonie a v roce 1992 Bosna a Hercegovina. Svazová republika Jugoslávie, jak se srbsko-černohorská federace nazývala, financovala a ideově podporovala separatistické Srby v Bosně a Chorvatsku. Obě tyto „provincie“ tedy de facto vydržovala a tím nesla největší díl zodpovědnosti za krvavé střety v bývalé Jugoslávii. Na vedení nákladné války a vydržování více než milionu válečných uprchlíků však v zemi nebyly peníze. Jak je co nejjednodušším způsobem získat? Stačí si je vytisknout! Začaly se tedy tisknout nové peníze, přestože ekonomika vykazovala nevalné výsledky. Peněz bylo v tu ránu tolik, že úspěšně roztočily kolotoč hyperinflace. Všechny úspory, které měli lidé v bankách, se během krátké chvíle staly naprosto bezcenné. V kdysi plných a standardně zásobovaných hypermarketech najednou nebylo nic, většina regálů zela prázdnotou. Lidé, kteří měli styky v bankách, a dostávali tudíž své týdenní mzdy dopoledne (a někdy i něco navíc v podobě naturálií, např. mouku, cukr), mohli počítat s tím, že si za tuto mzdu nakoupí zboží základní potřeby. Ostatní, na které přišla řada s obálkovou mzdou až odpoledne, měli smůlu a za své vydělané peníze si mohli koupit leda kilo brambor nebo několik žvýkaček. Řadu lidí přivedla ekonomická situace k naprostému zoufalství i k sebevraždám, které však režim účelově skrýval. Na místo bezcenných miliardových dinárových bankovek nastoupily německé marky. Funkci oběživa z větší části nahradily cigarety a na vrcholu paniky už se ani marky nepřijímaly. Spousta starších lidí přeživších koncentrační tábory za druhé světové války nacházela v těchto situacích řadu paralel. Jugoslávie se stala jedním velkým vězením, kde peníze ztratily funkci oběživa a země se vrátila zpět ke směnnému obchodu.

4. Pravděpodobně nejznámějším případem inflace je hyperinflace v Německu v roce 1923. Zdůrazněme zde, že tato hyperinflace byla jednou z příčin rozmachu nacionálně-socialistického (nacistického) hnutí a nástupu Adolfa Hitlera k moci. Můžeme ji tak označit za jednu z příčin druhé světové války, obrovských tragédií a škod, které válka způsobila. Hezky je tato inflace popsána v článku: „Hyperinflace v Německu 1923“, uveřejněného 11. 10. 2002 na www.penize.cz.

Z praktických příkladů inflace lze dovodit, že k nejčastějším důvodům, proč inflace vzniká, tedy proč státy (centrální banky) emitují nadměrné množství peněz je válka a nutnost financovat válečné výdaje, respektive vysoké zadlužení daného státu a nutnost financovat (splácet) tyto dluhy. Novou emisí peněz (peníze vznikají z ničeho, viz kapitola 2.2) stát získává zdroje na financování války nebo splácení dluhů. Tato emise peněz však vede k inflaci. Podle výše roční inflace lze inflaci rozdělit na mírnou (do 5 % p.a), pádivou (do 20 % p.a.), vysokou (cca do 200 % p.a.) a na hyperinflaci (nad 200 % p.a.). Inflace je vzhledem ke svým důsledkům pro ekonomiku zlem. Platí přitom, čím je inflace 111

vyšší, tím jsou její důsledky závažnější. Rozumná politika bojuje proti inflaci Základními důvod, proč státy začnou emitovat nadměrné množství peněz, takže dochází k inflaci je buď válka a nutnost hradit náklady s válkou nebo vysoká zadluženost a nutnost splácet dluh. Nově emitované peníze jdou použít na krytí daných výdajů, jejich důsledkem však je inflace.

8.6 Náklady deflace a pozitivní důsledky mírné inflace 8.7 Očekávaná, předvídaná (anticipovaná) a setrvačná inflace Vzhledem ke svým negativním důsledkům lze inflaci označit za jedno ze zel ekonomiky. Pokud již existuje, má smysl se na něj připravit. Jednotlivé subjekty se proto snaží získat informace o výši inflace a tomu přizpůsobit své chování. Nezajímá je samozřejmě pouze minulá inflace, u které navíc platí, že její hodnotu (stejně jako jakoukoliv jinou minulost) nejde změnit. Důležitá je budoucí hodnota inflace. Příklad 8.7.1: V příkladu 8.6.1 jsme uvedli, že pan Novák půjčil panu Dvořákovi 1 000 PJ při nominální úrokové míře 4 %, která v sobě zahrnovala inflaci 2 %, ve skutečnosti však inflace byla 5 %. Pokud by pan Novák předem věděl (očekával), že inflace bude ve skutečnosti 5 %, tak by nominální úrokovou míru, za kterou půjčuje, zvýšil39 (přibližně na 7 %).

Očekávaná hodnota inflace potom udává výši inflace, kterou jednotlivé subjekty v průměru očekávají. Jako každé očekávání i hodnota očekávané míry inflace pro dané období může být stejná nebo odlišná od skutečné hodnoty inflace v tomto období. Pokud se hodnota očekávané inflace a skutečné inflace shodují, pak je daná míra předvídána (anticipována). Pokud se naopak očekávaná a skutečná míra neshodují, tak daný rozdíl dá nepředvídanou (neanticipovanou) inflaci. Z příkladu 8.7.1 vyplývá, že zlo pro ekonomiku představuje zejména neanticipovaná inflace. U anticipované inflace lidé danou hodnotu předvídají a přizpůsobují jí své chování. Ačkoliv i tato inflace má své náklady – zejména v podobě ztráty kupní síly, vlivu na daňový výnos, nákladů jídelníčku a pokřivení investičního chování, při anticipované inflaci jednotlivé subjekty vědí, proč se ceny mění. Nehrozí v takové míře neefektivní alokace zdrojů a přerozdělení bohatství mezi dlužníky a věřiteli. Určitým problémem u anticipované inflace je ale i to, že tuto hodnotu nemusí některé subjekty předvídat (i když většina subjektů ji předvídá) – např. proto, že nemají dostatek ekonomických znalostí, či je předvídání pro ně příliš nákladné. Ty subjekty, které anticipovanou inflaci nepředvídají, pak čelí stejným důsledkům jako subjekty, které se nachází v prostředí neanticipované inflace (viz následující odstavec). V případě neanticipované inflace se jednotlivé subjekty pohybují v prostředí velké nejistoty – nevědí, zda jejich ceny budou odpovídat nové hodnotě inflace. Budou-li jejich ceny příliš nízké, potom nemusí inflaci pokrýt a subjekty reálně prodělají. Ale i s ituace, kdy růst cen konkrétního 39

Podrobnosti viz kapitola 8.2.

112

subjektu bude vyšší než skutečná míra inflace, není příznivá – v takovém případě je daný subjekt komparativně dražší než jiné subjekty, takže po jeho statcích nemusí být poptávka. Důsledkem neočekávané inflace tak může být pokles ekonomické aktivity (subjektům se nevyplatí podnikat) a tedy i pokles HDP. Očekávaná míra inflace vyjadřuje míru inflace, kterou v daném období jednotlivé subjekty (v průměru) očekávají. Pokud se v daném období očekávaná a skutečná míra inflace rovnají, potom je daná míra anticipovaná (předvídaná). Neanticipovaná inflace je rovna rozdílu skutečné a očekávané míry inflace za dané období. Pokud v nějaké ekonomice panuje po určitý čas anticipovaná míra inflace, lze říci, že se tato míra stane samopotvrzující – lidé si na ni zvyknou a přizpůsobí jí své chování, kdy budou své ceny zvyšovat o anticipovanou míru. Zdůrazněme ale, že tak mohou činit jen tehdy, pokud jim to centrální banka dovolí, čili pokud bude provádět takovou politiku, aby zvyšová ní o anticipovanou míru bylo možné. Pokud tak centrální banka činí, anticipovaná míra inflace může ve společnosti přetrvávat. Podívejme se na příklad 8.7.2. Příklad 8.7.2: Je-li anticipovaná míra inflace v ekonomice 3 % p.a., potom subjekty této míře přizpůsobí své chování. Firmy budou zvyšovat své ceny o 3 %, zaměstnanci a další majitelé výrobních faktorů budou chtít, aby jejich mzdy (ceny dalších výrobních faktorů) rostly o 3 %. Tento růst všech (většiny) cen o 3 % povede k tomu, že míra inflace v jednotlivých letech vskutku bude 3 %.

Anticipovaná míra bude přetrvávat tehdy, pokud ekonomika nebude zasažena nějakým poptávkovým nebo nabídkovým šokem, který ji změní (způsobí poptávkovou nebo nabídkovou inflaci) 40. Ale i anticipovaná míra může být důsledkem nějakého prvotního poptávkového nebo nabídkového šoku. Předpokládejme třeba, že v důsledku růstu cen vstupů nebo v důsledku vyšší poptávky na trhu většiny statků se míra inflace zvýšila z 2 % na 5 %. Pokud tato nová míra inflace bude přetrvávat, stane se anticipovanou a subjekty jí přizpůsobí své chování, ačkoliv původní šok již pominul. V takovém případě lze hovořit, že míra inflace má setrvačný charakter, respektive ji označit za setrvačnou míru inflace. K setrvačné inflaci dochází tehdy, pokud míra inflace zůstává stejná, ačkoliv pominuly příčiny, které vedly k nastolení dané míry. Setrvačná inflace může nastat zejména proto, že pro jednotlivé subjekty je nákladné měnit své chování. Navíc mohou chtít dalším zvyšováním cen vyrovnat ztráty, které způsobil prvotní šok – tento šok vedl k neanticipované inflaci, která má výše uvedené negativní důsledky. Setrvačná inflace do určité míry ohrožuje úsilí centrální banky, pokud chce inflaci snížit. Pokud subjekty mění své ceny podle hodnoty setrvačné inflace, nemusí bezprostředně k inflaci dojít. Z výše uvedeného však plyne, že inflace je peněžním jevem – pokud centrální banka sníží tempo růstu množství peněz v ekonomice, tak (nenastane-li jiná změna, zejména se nesníží tempo růstu reálného HDP nebo rychlost obratu peněz) pokles tohoto tempa růstu povede k poklesu inflace. 40

Viz podkapitola 8.4.

113

Jednotlivé subjekty zkrátka nebudou mít dostatek peněz na to, aby mohly kupovat všechny statky za cenu vyšší o setrvačnou míru. Potom cena alespoň některých statků poklesne a na agregátní úrovni se míra inflace sníží. Chce-li tedy centrální banka proti inflaci bojovat, musí tempo růstu peněz v ekonomice snížit a v tomto snížení vytrvat. V takovém případě poklesne i setrvačná míra inflace.

8.8 Inflace, nabídka a poptávka po penězích

114

9 Dokonale konkurenční a nedokonale konkurenční trhy 9.1 Dokonalá konkurence Každý trh je jiný. Na některý je snadný vstup do a odchod z odvětví, spousta firem (prodávajících) i spousta spotřebitelů (kupujících). Jinde je vstup do odvětví a odchod z odvětví složitý, producentů i spotřebitelů je málo. Někde se směňuje prakticky homogenní produkt (třeba obilí), jinde se prodávají odlišné produkty (třeba různé druhy aut). Někde jde informace získat snadno, jinde nikoliv. Ekonomická teorie si tohoto rozdílu pochopitelně všimla a jednotlivé rozdíly analyzovala. Při této analýze vytvořila model tzv. dokonalého trhu neboli trhu, na kterém panuje dokonalá konkurence. Dokonalou konkurenci ekonomická teorie charakterizuje jako prostředí, ve kterém producent není schopen ovlivnit cenu, za kterou prodává své statky. V dokonalé konkurenci je tedy firma příjemcem tržní ceny (cenovým příjemcem), musí akceptovat tržní cenu, tedy cenu, která se vytvoří na trhu. Pokud je firma cenovým příjemcem, musí akceptovat cenu, která se na trhu vytvoří, prodávat za danou cenu, tak se firmě ani nevyplatí od této ceny odchýlit. Pokud by producent (prodejce) snížil cenu pod úroveň tržní ceny, tak by v podmínkách dokonalé konkurence prodával za méně, než za kolik je schopen prodat, jeho celkový příjem by tedy poklesl. Zároveň by se snížil i jeho ekonomický zisk, který by tak nemaximalizoval – producent by neměl tedy maximum prostředků ani pro sebe, ani na inovace apod. Pokud by naopak producent (prodejce) v dokonalé konkurenci zvýšil svou cenu nad úroveň tržní ceny, tak by ztratil zákazníky – ti by se přesunuli k ostatním výrobcům (prodejcům), kteří prodávají za (nižší) tržní cenu. I zde by tedy producent přicházel o ekonomický zisk. V dokonalé konkurenci je mezní příjem firmy roven ceně statku. Prodá-li firma o jednu jednotku více nebo méně, vzroste nebo klesne její celkový příjem právě o cenu statku. Jasně to vysvětlí příklad 9.1.1. Příklad 9.1.1: Firma prodává všechny jednotky statku za 5 PJ. Pokud jich prodává 10, je její celkový příjem 50 PJ. Prodáli jich 11, bude její celkový příjem 55 PJ. Mezní příjem je 5 PJ. Opačně, pokud firma místo 10 jednotek prodá 9 jednotek, je její příjem 45 PJ. Mezní příjem je opět 5 PJ.

Aby dokonalá konkurence nastala, musí být splněny přísné podmínky: -

-

Velké množství prodávajících a kupujících: produkce každé firmy je jen „kapkou v moři“ v celkové produkci daného statku. Není-li tato podmínka splněna, čili je-li firem málo, firma má sílu na to, aby mohla stanovit vlastní cenu. Navíc malé množství prodávajících zabraňuje kupujícím, aby se (přinejmenším v krátkém období) v případě, kdy některý z prodávajících začne statek prodávat za vyšší cenu, přesunuli k jiným (levnějším) prodávajícím. Volný vstup do odvětví a volný výstup z odvětví: v daném odvětví neexistují žádné administrativní či jiné bariéry vstupu do odvětví či výstupu z odvětví. Není-li splněna tato podmínka, není splněna ani podmínka velkého množství prodávajících. Prodejci potom mají sílu ovlivnit cenu statků. Připomeňme (viz kapitola 7.4), že o existenci volného vstupu do odvětví můžeme hovořit i v odvětví, ve kterém působí jedna nebo relativně málo firem, ve kterém ale právě neexistují žádné bariéry vstupu do odvětví. I v takových 115

-

-

-

odvětvích se cena stává veličinou, kterou neovlivňují. Pokud by totiž firmy cenu změnily – např. snížily a začaly by prodávat větší množství statků a dosahovaly by ekonomického zisku, mohly by do tohoto odvětví vstoupit další producenti – což by vedlo k tomu, že by se produkce rozložila mezi více firem, a ekonomický zisk by zmizel. Jinými slovy, právě možnost volného vstupu dalších firem nutí stávající producenty, aby své ceny neměnili. Homogenní produkt: statky (produkty či výrobky) firem se neliší svou kvalitou ani dalšími vlastnostmi. Pokud se produkty firmy nějakým způsobem liší, tak si konkurují jen do určité míry, změna ceny u producenta produkujícího určitý produkt nemusí vést ke změně poptávky po odlišných produktech jiných výrobců. Důvodem je skutečnost, že tyto produkty uspokojují (alespoň částečně) odlišné potřeby. Dokonalá informovanost kupujících a prodávajících: jen v případě dokonalé informovanosti si každý kupující může vybrat toho nejlepšího prodávajícího. Není-li tato podmínka splněna, kupující nevědí, zdali určitý prodávající (dodavatel) náhodou neprodává za vyšší cenu než ostatní prodávající, což prodávajícím dovoluje za vyšší ne ž tržní cenu prodávat. Dokonale informováni musí být i prodávající – jen tak jsou schopni stanovit cenu rovnající se tržní ceně a neutrpět ztrátu. Zároveň musí vědět, jaké jsou jejich náklady obětované příležitosti, aby věděli, mají-li do nějakého odvětví vstupovat nebo z nějakého odvětví odcházet. Nulové náklady na změnu dodavatele: statky všech producentů jsou pro každého spotřebitele k dispozici všude. Není-li tato podmínka splněna, tak za situace, kdy některý spotřebitel kupuje výrobky za vyšší než tržní cenu, se tomuto spotřebiteli nemusí vyplatit změnit dodavatele (prodávajícího), neboť náklady na tuto změnu by byly vyšší než úspory z rozdílu cen.

Dokonale konkurenční tržní prostředí můžeme charakterizovat jako prostředí, ve kterém producent není schopen ovlivnit cenu, za kterou prodává své statky. V dokonalé konkurenci je tedy firma příjemcem tržní ceny (cenovým příjemcem), musí akceptovat tržní cenu, tedy cenu, která se vytvoří na trhu. Podmínkami dokonalé konkurence jsou velké množství prodávajících a kupujících, volný vstup do a volný odchod z odvětví, homogenní produkt, dokonalá informovanost kupujících a prodávajících a nulové náklady na změnu dodavatele. Asi se ptáte, proč tak přísné podmínky, když v praxi se s nimi nejde setkat. Odpověď zní: protože jen při těchto podmínkách trhy fungují naprosto efektivně, maximalizují přebytek výrobce i přebytek spotřebitele. Jen při těchto podmínkách je produkováno optimální množství statků a maximalizován užitek spotřebitelů. Podívejme se proč. V situaci rovnováhy firmy (viz podkapitola 4.4) firma produkuje takové množství produkce, pro které jsou maximálně mezní příjmy rovny mezním nákladům (respektive množství, které se danému množství co nejvíce blíží). V dokonalé konkurenci je přitom mezní příjem roven ceně statku, za kterou je statek prodáván - cena je totiž (jak jsme již uvedli) pro firmu exogenním faktorem, tj. faktorem, který není schopna ovlivnit. Za danou cenu je firma schopna prodat libovolné množství produkce (viz výše - její produkce je jen „kapkou v moři“ celkové produkce, zvýšení produkce o jednu jednotku, se na celkové produkci projeví nepatrně). Rozhodne -li se tedy firma zvýšit množství vyprodukované (prodávané) produkce o jednu jednotku, zvýší se celkový příjem firmy právě o cenu daného statku, mezní příjem je tedy roven ceně statku. Předpokládejme, že na nějakém dokonale konkurenčním trhu se vytvořila taková rovnovážná 116

cena, při které firmy dosahují ekonomického zisku. Toho si ale všimnou firmy na ostatních dokonale konkurenčních trzíc h (jsou dokonale informovány) a na daný trh vstoupí (do odvětví je volný vstup). Jejich vstupem se zvýší nabízené množství a klesne cena. Ke vstupům firem z jiných odvětví bude docházet tak dlouho, dokud ekonomický zisk neklesne na nulu – potom se už vstup nevyplatí. Dále opačně předpokládejme, že na nějakém dokonale konkurenčním trhu se vytvořila taková rovnovážná cena, při které firmy dosahují ekonomického ztráty. Firmy potom z tohoto trhu budou odcházet (existuje volný odchod). Odchodem se snižuje nabízené množství a roste cena. K odchodům bude docházet tak dlouho, dokud ekonomický zisk nevzroste na nulu – potom se už odchod nevyplatí. Dlouhodobě by se na dokonale konkurenčním trhu měla vytvořit následující rovnováha - mělo by se celkem prodávat, (nabízet) a kupovat (poptávat) takové množství produkce za takovou cenu, při které jednotlivé firmy dosahují nulového ekonomického zisku. Celkový tržní rozsah produkce je tedy optimální – nevyplatí se vyrábět ani více ani méně. Nezapomínejme přitom, že při výpočtu ekonomického zisku jsou v nákladech firmy zahrnuty i náklady obětované příležitosti. Účetní zisk firmy, který zahrnuje pouze explicitní (účetní) náklady, tj. náklady hrazené vnějším subjektům (zaměstnancům, dodavatelům apod.) bude kladný, byť je ekonomický zisk firmy nulový. Jednotlivé firmy na trhu přitom v bodě své rovnováhy (rovnováhy firmy) tento účetní zisk maximalizují – produkují takové množství statků, pro které jsou jejich mezní náklady rovny jejich mezním příjmům (přičemž mezní příjem je roven ceně). Firmám se nevyplatí produkovat více ani méně – pokud by tak činily, jejich účetní zisk (i ekonomický zisk) by klesl. Situace v bodě dlouhodobé tržní rovnováhy je optimální i na straně spotřebitelů. Všichni spotřebitelé, kteří jsou za statek ochotni zaplatit cenu vyšší nebo rovnu tržní ceně, si statek mohou koupit. Potřeba všech spotřebitelů je uspokojena. Paretovská efektivnost dokonalé konkurence tedy spočívá v následujícím: -

Nevyplatí se do odvětví ani vstupovat ani z něj odcházet. Je produkováno optimální množství tržní produkce. Každá firma v odvětví produkuje takové množství produkce, při kterém maximalizuje svůj účetní i ekonomický zisk. Její ekonomický zisk je přitom nulový. Každý spotřebitel, který je ochoten zaplatit cenu větší nebo rovnu tržní ceně, je uspokojen.

Dokonalá konkurence vypadá opravdu dokonale. Nicméně má své nedostatky. Třeba homogenní produkt. Spotřebitelé by možná uvítali, kdyby některé statky měly poněkud odlišné vlastnosti než zbývající. Dlouhodobá rovnováha v dokonalé konkurenci je dále statická. Nepřipouští žádné změny, inovace, nepočítá s podnikatelským objevováním, s lidskou kreativitou. Model dokonalé konkurence sice dokáže upozornit na některé nedostatky reálných trhů, statická rovnováha dlouhodobé rovnováhy dokonalé konkurence však není svět, ve kterém by lidé byli schopni žít. V dokonalé konkurenci jsou ve stavu dlouhodobé rovnováhy uspokojeni všichni spotřebitelé, kteří jsou ochotni zaplatit tržní cenu. Nevyplatí se přitom produkovat žádné dodatečné statky, protože mezní náklady spojené s touto produkcí by byly vyšší než mezní užitek, které by tyto dodatečné statky přinesly spotřebitelům. Dlouhodobá rovnováha v dokonalé konkurenci je dále statická. Nepřipouští žádné změny, inovace, nepočítá s podnikatelským objevováním, s lidskou kreativitou. Proto dokonalá 117

konkurence není reálná.

9.2 Obecná charakteristika nedokonalé konkurence Nedokonalá konkurence je opakem dokonalé konkurence. V nedokonalé konkurenci jsou firmy tvůrci ceny, mohou cenu svých statků stanovit poněkud odlišně než ostatní firmy na daném trhu. Pokud je firma tvůrcem ceny, může ji změnit a tím ovlivnit rozsah své produkce. Pokud zlevní, pravděpodobně vyprodukuje více. Pokud zdraží, pravděpodobně vyprodukuje méně 41 . S nedokonalou konkurencí se setkáváme mnohem častěji než s konkurencí dokonalou, neboli většina trhů, na kterých se nabízejí a poptávají jednotlivé statky, má charakter nedokonalé konkurence. Proč je tomu tak? Obecná odpověď říká: proto, že nejsou splněny znaky dokonalé konkurence. V nedokonale konkurenčním prostředí je firma tvůrcem ceny – firma může ovlivnit množství statků, které bude produkovat a prodávat, změnou ceny. Na naprosté většině trhů existuje nedokonalá konkurence. Firmy jsou tedy v nedokonalé konkurenci tvůrci ceny. Jejich volnost stanovit cenu však zpravidla není neomezená, vždy jsou nějaké konkurenci vystaveny. Pekárna Alfa a obchod na náměstí nemůže stanovit cenu rohlíků extrémně odlišně od ceny rohlíků pekárny Beta, které jsou prodávaný v supermarketu na okraji obce. Jistou vůli obě pekárny a oba prodejci ale přece mají. Koneckonců z vlastní zkušenosti asi víte, že se cena rohlíku liší ve vietnams ké večerce a supermarketu. Obecně lze konstatovat, že čím má výrobek bližší substitut (rohlík v jedné prodejně je přitom substitutem rohlíku v druhé prodejně), čím snadněji lze tento substitut vyprodukovat (tj. vstoupit do odvětví) a koupit (změnit dodavatele), čím lépe jsou spotřebitelé informovaní, tím bude prostor pro tvorbu ceny menší. Podmínky dokonalé konkurence jsou ale spíše modelové než reálné a proto na většině trhů firmy nějakou vůli k tvorbě ceny mít budou. Pokud jsou firmy tvůrci ceny, budou této možnosti využívat a budou stanovovat takovou cenu, při které maximalizují svůj zisk. Platí přitom výše uvedené: chtějí-li firmy prodat více svých statků, musí jejich cenu zlevnit. Chtějí-li prodat méně, musí cenu zdražit. Ve spoustě případů dochází k tomu, že pokud firma zlevňuje nebo zdražuje, tak zdražuje cenu všech svých produkovaných a prodávaných statků, nejenom toho dodatečného. Konkrétně: pokud chce firma prodat desátou jednotku statek, musí jej zlevnit (třeba proto, že desátý spotřebitel si statek koupí jen za nižší cenu, tomuto spotřebiteli přináší statek nižší užitek než předcházejícím devíti spotřebitelům). Firma ale nezlevní pouze desátou jednotku statku, ale všech 10 jednotek statku. Proč se takto firmy chovají? Ve spoustě případů je pro firmy nákladné nebo nemožné ceny diferenciovat, tj. pro různé jednotky statku stanovovat odlišné ceny. V obchodě kupujete rohlík za dvě koruny. Možná byste některé jednotky rohlíku koupily za vyšší ceny, respektive jistě existují spotřebitelé, kteří jsou za rohlík ochotni dát více než dvě koruny. Prodejce ale nemůže s každým spotřebitelem o ceně rohlíku vyjednávat, nemůže se ho ptát, kolik by za rohlík dal. Tím, že producenti stanoví jednotnou cenu pro všechny své statky, přinášejí spotřebitelům jasnou informaci, kolik za statek chtějí a spotřebitel se může rozhodnout, zda si statek koupí nebo ne. Pokud by prodejce měl s každým spotřebitelem vyjednávat o ceně, nemohl by být takto otevřený. Připomeňme, že k tomu dochází z důvodu působení zákona klesajícího mezního užitku. Viz podkapitola 1.6.

41

118

Nemohl by třeba předem říci, že mu za rohlík stačí dvě koruny, když pan Novotný je za něj ochoten dát 10 korun. Pokud by se pan Novotný tuto informaci dozvěděl, možná by už 10 korun za rohlík dát nechtěl. Otevřenost ale snižuje náklady spojené s vyjednáváním, umožňuje místo vyjednávání dělat něco jiného – třeba produkovat další statky a tím uspokojovat další potřeby. Informace (cena) není uvedena jen v obchodě (v místě, kde se zboží prodává), ale i v katalozích, na internetu, apod. Všechny tyto formy uveřejnění snižují náklady na rozhodování. Pokud je to možné, tak se samozřejmě producenti snaží prodat různé jednotky statku za odlišné ceny, čili ceny diferencují. Používají k tomu, ale jiných metod než vyjednávání o ceně každého statku. Třeba množstevní slevy. Producent ví, že další jednotku statku si spotřebitelé koupí jen za nižší cenu. Při množstevní slevě zdánlivě klesá cena všech jednotek, kterých se sleva týká. Ve skutečnosti se ale sleva vztahuje na dodatečné jednotky. Další slevy se týkají času – v různých obdobích bude stát stejná jednotka statku různě. Třeba výprodeje zimního zboží po zimě. Nebo zájezdy mimo sezónu. Někdy je sleva spojena se splněním nějaké podmínky (např. kupující musí vystřihnout slevový kupón v novinách a tento kupón předloží v obchodě). Prodejce počítá s tím, že danou slevu uplatní jen ten, komu se to vyplatí – kdo má čas hledat a vystřihávat slevové kupóny. Pokud firmy v nedokonalé konkurenci mění cenu, tak často mění cenu všech svých produkovaných a prodávaných jednotek daného statku, nejenom cenu dodatečné jednotky. Jednotná cena pro všechny jednotky statku snižuje náklady na vyjednávání a jasně informuje kupující. K diferenciaci cen používají firmy většinou jiné způsoby než vyjednávání o ceně s každým zákazníkem. Například množstevní slevy, různé ceny v různých obdobích, slevy na základě splnění podmínky, apod. Prodává-li firma všechny jednotky statku za stejnou cenu, jej její celkový příjem (příjem ze všech jednotek) roven součinu prodané množství krát cena. Co se stane, pokud firma zvýší produkci a prodej o dodatečnou jednotku, přičemž zlevní cenu všech prodávaných jednotek? Cena klesne. Mezní příjem ale klesne více než cena statku. Je to dáno právě tím, že firma snižuje cenu nejen pro dodatečnou jednotku, ale i pro všechny předcházející jednotky, které před rozšířením produkce prodávala za vyšší cenu. Podívejme se na příklad 9.2.5. Příklad 9.2.5: Firma prodává 4 jednotky za 71 PJ, její celkový příjem je 284 (= 4 * 71). Pokud chce prodat 5 jednotek, sníží cenu všech jednotek na 68 PJ. Celkový příjem je 340 PJ (= 5 * 68). Mezní příjem tedy je 56 PJ (= 340 – 284) a je nižší než cena 68 PJ. Pokles ceny o 3 PJ (= 71 – 68) se odrazil nejen na příjmu z páté jednotky statku, ale i ze čtyř předcházejících, tudíž mezní příjem musí být nižší než cena statku. Konkrétně mezní příjem klesá o 12 PJ (čtyři jednotky jsou prodán y o tři koruny levněji) a zároveň roste o 68 PJ (příjem z prodeje dodatečné páté jednotky), ve výsledku tedy mezní příjem roste o 56 PJ. Předpokládejme dále, že firma vyprodukuje a prodá 6 jednotek statku, každou za 65 PJ. Celkový příjem je 390 PJ (= 6 * 65). Mezní příjem je 50 PJ. Pokles ceny o 3 PJ (= 68 – 65) se odrazil nejen na příjmu z šesté jednotky statku, ale i z pěti předcházejících. Mezní příjem musí být nižší než cena statku. Konkrétně mezní příjem klesá o 15 PJ (pět jednotek je prodáno o tři koruny levněji) a zároveň roste o 65 PJ (příjem z prodeje dodatečné šesté jednotky), ve výsledku tedy mezní příjem roste o 50 PJ. 119

I firmy v nedokonalé konkurenci usilují o maximalizaci ekonomického zisku (viz podkapitola 4.1) a tudíž i účetního zisku. Snaží se produkovat množství při takové ceně, kdy je zisk maximalizován (pro které se mezní náklady rovnají mezním příjmům, respektive množství blížící se této podmínce, viz podkapitola 4.4). Odlišnost od dokonalé konkurence spočívá v tom, že firmy v nedokonalé konkurenci aktivně dané ceny a množství hledají – v dokonalé konkurenci musí cenu přijmout a této ceně množství přizpůsobit. Pokud firma skutečně najde množství a cenu, při které je zisk maximalizován, mohou nastat následující situace: 1. Hodnota ekonomického zisku je vyšší než nula. 2. Hodnota ekonomického zisku je rovna nule. 3. Hodnota ekonomického zisku je nižší než nula. V této situaci firma minimalizuje ztrátu, minimalizace ztráty je forma maximalizace zisku, hodnota ztráty se nejvíc blíží nule. Firma minima lizuje ztrátu tak dlouho, dokud se jí to vyplatí (ztráta je menší než f ixní náklady firmy, viz kapitoly 4.5 a 4.6). V první situaci by v dokonalé konkurenci došlo hned ke vstupům do daného odvětví (na daný trh), ve třetí situaci k odchodu z daného trhu. V nedokonalé konkurenci je ale vstup do a odchod z odvětví omezen. Potom mohou dané hodnoty ekonomického zisku nějaký čas přetrvávat. Jak dlouho budou přetrvávat, závisí na formách nedokonalé konkurence, které se liší právě tím, jak snadný je vstup do a odchod z odvětví. Pořadí těchto forem je od nejvíce snadného po nejméně snadný: 1. Monopolistická konkurence. 2. Oligopol. 3. Monopol. Jednotlivé formy jsou rozebrány v podkapitolách 9.4 až 9.6. Zdůrazněme, že firmy ve svém úsilí o maximalizaci zisku musí brát do úvahy chování svých konkurentů. Představme si firmu na trhu, kde je relativně snadný trh do odvětví. Ta změnila rozsah produkce tak, že svůj ekonomický zisk maximalizuje. Je přitom kladný a vysoký. To bude lákat, aby na trh vstoupily další firmy. Tímto vstupem se cena sníží a vysoký zisk se vypaří. Firmy v nedokonalé konkurenci rovněž usilují o maximalizaci zisku. Aktivně hledají takovou kombinaci produkovaného množství a prodávané ceny, při které je zisk maximalizován. V důsledku bariér vstupu do a odchodu z odvětví může v nedokonalé konkurenci kladný nebo záporný ekonomický zisk po nějakou dobu přetrvávat. Podle toho, jak velké bariéry na vstup do a odchod z odvětví jsou, rozlišujeme tři formy nedokonalé konkurence (od nejmenších po největší bariéry): 1. Monopolistická konkurence, 2. Oligopol, 3. Monopol.

9.3 Mrtvá ztráta a podnikatelské příležitosti v nedokonalé konkurenci Možná si říkáte, v čem spočívá nedokonalost nedokonalé konkurence? Podle ekonomické teorie jedna z nedokonalostí spočívá v tom, že v nedokonalé konkurenci není v situaci rovnováhy firmy maximalizován ani přebytek výrobce ani přebytek spotřebitele. Připomeňme (viz podkapitola 7.4), že přebytek spotřebitele je definován jako rozdíl mezi cenou, kterou je spotřebitel ochoten za danou jednotku zaplatiti, a cenou, kterou vskutku platí. Přebytek výrobce je definován jako rozdíl mezi cenou, kterou výrobce za danou jednotku dostane, a cenou, za kterou by ji tuto jednotku byl ochoten vyprodukovat. Předpokládejme, že firma prodává situaci rovnováhy firmy (všechny výrobky za stejnou cenu. Potom je mezní příjem z poslední jednotky 120

nižší než tato cena (viz kapitola 9.2). Za rovnováhy firmy se mezní příjmy rovnají mezním nákladům, tudíž i mezní náklady jsou pod úrovní dané rovnovážné ceny. Cena vyjadřuje užitek spotřebitele, kolik jsou spotřebitelé za statek zaplatit. Je-li v situaci rovnováhy firmy cena vyšší než mezní náklady, budou existovat nějací spotřebitelé, kteří by za dodatečné jednotky produkce byli ochotni zaplatit cenu, která je nižší než rovnovážná cena, ale vyšší než mezní náklady na dodatečnou jednotku produkce. Existuje tak prostor pro paretovské zlepšení – jsou spotřebitelé, kteří jsou ochotni zaplatit za dodatečnou jednotku více, než jsou náklady na produkci této dodatečné jednotky. Tito spotřebitelé pouze nejsou ochotni zaplatit rovnovážnou cenu, ta je pro ně příliš vysoká. Pokud firma těmto spotřebitelům nestanoví nějakou nižší než rovnovážnou cenu, tak spotřebitelé přicházejí o užitek a není tedy realizován nějaký přebytek spotřebitele. Ztrácí i firma – dodatečná statek by mohla prodat za cenu vyšší, než jsou mezní náklady. I firma přichází o přebytek výrobce. Tomuto ztracenému přebytku spotřebitele i výrobce se říká mrtvá ztráta nebo ztráta (náklady) mrtvé váhy v nedokonalé konkurenci. Dodejme, že cenovou diferenciací firmy (např. množstevními slevami) firmy mrtvou ztrátu přinejmenším snižují. Diferenciace cen je výhodná pro spotřebitele i firmy. Díky ní si koupí statek (a uspokojí svou potřebu) i subjekty, které by jej jinak nekoupili. Firmy díky diferenciaci zvýší zisk. Na úspěšnou diferenciaci cen se můžeme dívat jako na úspěšnou realizaci podnikatelské příležitosti, tedy příležitosti přinášející prospěch firmám i jejím zákazníkům. Lidé často diferenciaci cen odsuzují – zlobí se, když platí vyšší cenu než ostatní. Pokud jsou ale tuto vyšší cenu ochotni zaplatit, deklarují tím, že je pro ně statek při dané ceně užitečný. Mrtvá ztráta (ztráta mrtvé váhy) v nedokonalé konkurenci vyjadřuje nerealizovaný přebytek spotřebitele a přebytek výrobce. Tento nerealizovaný přebytek vzniká, pokud firma prodává všechny jednotky za stejnou cenu. Diferenciací cen firmy mrtvou ztrátu omezují. Diferenciace cen je výhodná pro firmy (prodávající) i spotřebitele (kupující). Diferenciace cen není jedinou podnikatelskou příležitostí, která se v nedokonalé konkurenci nachází. Nedokonale konkurenční trhy doslova oplývají podnikatelskými příležitostmi. Lze na nich přicházet s inovacemi, s novými statky, s novými technologiemi. Každou objevenou a využitou příležitost lze přirovnat k objevení mezery na trhu, k objevení nějaké potřeby, jež není dostatečně uspokojena. Pokud třeba někdo začne nabízet hlídání dětí a je úspěšný, znamená to, že v minulosti nebyla potřeba hlídání dětí dostatečně uspokojována. Nemusela být uspokojována vůbec, případně byla uspokojována za příliš vysoké ceny nebo v nedostatečné kvalitě. Příležitostí je i to, že na nedokonale konkurenčních trzích jsou jednotlivé subjekty nedokonale informovány. Potom se vyplatí, aby existovali zprostředkovatelé, kteří propojují prodávající a kupující, poskytují jim informace. Typickým zprostředkovatelem je obchodník. Pro producenta (třeba výrobní firmu) je zpravidla nákladné shánět si vlastními silami zákazníky – v dané činnosti není nejlepší, má vysoké náklady obětované příležitosti. Pokud se obrátí na obchodníka, může získat výrazně více zákazníků. Obc hodníci jsou prospěšní i pro spotřebitele (kupující). Pro většinu z nich by bylo příliš nákladné kontaktovat přímo jednotlivé výrobce. Obchodník jim tyto náklady sníží, nabídne větší výběr. Mnozí lidé si myslí, že zprostředkovatelé nic nevytvářejí. Jejich existence ale pomáhá snižovat náklady a umožňuje realizovat obchody, které by se jinak nerealizovaly. Dalšími příklady zprostředkovatelů mohou být realitní kanceláře, informační služby, obchodníci s cennými papíry, investiční fondy, různé poradenské subjekty, apod. Ti 121

všichni snižují náklady kupujících, že se specializují na něco, v čem kupující nemají nejnižší náklady obětované příležitosti. V souhrnu lze konstatovat, že podnikání, podnikatelské objevování a inovace jsou možné jen v nedokonalé konkurenci. V dokonalé konkurenci jsou všichni dokonale informováni, takže zde neexistuje žádný prostor pro dosahování zisku. Na dokonalosti není co zdokonalovat a objevovat. Protože, žijeme v nedokonalém světě, máme prostor pro objevování, pro zdokonalování, i když dokonalosti nikdy nedosáhneme. Zprostředkovatelé snižují náklady a umožňují tak realizovat kontrakty, které by jinak nebyly realizovány. Podnikatelské objevování a inovace jsou možné jen v nedokonalé konkurenci. V dokonalém světě není co zdokonalovat a objevovat.

9.4 Monopolistická konkurence Pro monopolistickou konkurenci je charakteristické, že náklady na vstup do odvětví (zahájení produkce) jsou relativně nízké. Připomeňme si, že náklady na zahájení produkce mají povahu utopených nákladů – firma je musí vynaložit i tehdy, pokud po jejích statcích nebude žádná poptávka, tj. pokud sice nějaké statky vyprodukuje, žádné ale neprodá. V případě monopolistické konkurence jsou tedy tyto utopené náklady relativně nízké, do odvětví tak mohou snadno vstupovat další firmy. Jednotliví producenti na trhu monopolistické konkurence nabízejí diferencovaný produkt – např. odlišné zubní pasty, prací prášky, guláše. Tyto produkty se liší svými vlastnostmi, přinejmenším se liší tím, že jsou nabízeny v rozdílných místech (viz podkapitola 9.2). Dané výrobky však mají relativně blízké substituty. Monopolistickou konkurenci tak můžeme definovat jako trh určitého odvětví, na kterém působí řada firem, které však nabízejí poněkud diferencovaný produkt. Na první poslech může znít výraz monopolistická konkurence paradoxně, je ale naprosto logický, v monopolistické konkurenci se opravdu spojuje jak monopol (tedy jediný prodávající – viz kapitola 9.6), tak konkurence. Každá z firem působících na trhu monopolistické konkurence má svým způsobem monopolní postavení, je jediným prodávajícím – nabízí alespoň částečně odlišný a specifický produkt, respektive nabízí jej na odlišném a specifickém místě. Zároveň čelí ostré konkurenci ostatních producentů a prodávajících, kteří nabízejí podobné produkty na blízkých místech. V krátkém období mohou producenti v podmínkách monopolistické konkurence dosahovat ekonomického zisku. Protože však náklady na vstup do odvětví jsou vcelku nízké, skutečnost, že producenti dosahují zisku, vede k tomu, že do odvětví vstupují další producenti. Tento vstup vede k poklesu ceny, která klesá tak dlouho, dokud není ekonomický zisk roven nule. Za této situace nastává tzv. dlouhodobá rovnováha monopolistické konkurence. Firmy při ní produkují takové množství, za takovou cenu, kdy jsou mezní náklady rovny mezním příjmů. Firmy maximalizují svůj účetní zisk. Ekonomický zisk je roven nule, takže se firmám nevyplatí do odvětví ani vstupovat ani z něj odcházet.

122

I u dlouhodobé rovnováhy v monopolistické konkurenci se setkáváme s mrtvou ztrátou (viz kapitola 9.3). Pokud firma produkuje všechny jednotky za stejnou cenu, tak je tato cena vyšší než mezní příjmy a mezní náklady. Potom i zde budou existovat nějací spotřebitelé, kteří by za dodatečné jednotky produkce byli ochotni zaplatit cenu, která je nižší než rovnovážná cena, ale vyšší než mezní náklady na dodatečnou jednotku produkce. Existuje tak prostor pro paretovské zlepšení. Protože monopolistická konkurence je konkurencí, není dlouhodobá rovnováha žádný statickým bodem, který trvá věčně. Na trhu se mění podmínky, výrobci přicházejí s inovacemi (třeba s dalšími variantami produktu, typu nové druhy zubních past), usilují o cenovou diferenciaci. Pokud je jeden producent úspěšný a dosáhne ekonomického zisku, bude jeho jednání díky snadnému vstupu do odvětví snadno napodobeno a ekonomický zisk se zase vypaří. Chce-li být dlouhodobě úspěšný, musí přijít s další inovací. Monopolistická konkurence tak připomíná závod, který nikdy nekončí a nemá žádného vítěze. Pokud firmy úspěšné nejsou, jejich zisk se dostane do záporných hodnot a ony, nepodaří-li se jim vrátit zpět do kladných hodnot (nebo alespoň na nulu)m dříve nebo později své podnikání ukončí. Možná jste si všimli, kolik ve vašem okolí zkrachovalo restaurací, obchodů, apod. Neobstáli v konkurenčním prostředí, nebyly úspěšné. Na trhu monopolistické konkurence si spotřebitel může vybírat z mnoha značek, a alespoň částečně diferencovaných produktů. Tuto možnost spotřebitel na dokonale konkurenčním trhu, kde se setkává s homogenním produktem, nemá. Usilovat o dosažení dokonalé konkurence tak znamená, usilovat o omezení spotřebitelského výběru. S největší pravděpodobností jsou však spotřebitelé spokojeni, že si mohou vybírat z diferencovaných produktů a o omezení výběru nestojí. Proto lze konstatovat, že usilováním o dokonalou konkurenci bychom spíše ztráceli. V odvětví monopolistické konkurence je snadný vstup firem do odvětví. Jednotlivé firmy nabízejí ale diferencovaný produkt (přinejmenším tak, že jej nabízejí na odlišných místech), přičemž náklady na změnu dodavatele jsou pro spotřebitele nenulové.

9.5 Oligopol Pro oligopolní trh je charakteristické, že na něm působí málo (několik) velkých firem. Důvodem je zejména skutečnost, že náklady na vstup do odvětví jsou relativně vysoké. Řadě firem se tudíž do odvětví nevyplatí vstupovat, protože by nepokryly své náklady. Oligopolní trhy jsou zpravidla náročné na výrobní faktory, produkce buď vyžaduje značné množství jednotlivých výrobních faktorů, zejména kapitálových statků v podobě budov, strojů apod., respektive výrobních faktorů se specifickými schopnostmi, kterých není mnoho a jejichž nabídka je neelastická. V každém případě tyto výrobní faktory stojí firmy nemalé peníze, a mnoho firem nemá dostatek prostředků na to, aby si tyto výrobní faktory mohly dovolit zaplatit. Velké firmy těmito faktory a zdroji disponují snadněji než malé firmy. Typickým příkladem oligopolního trhu je automobilový průmysl, hutnictví apod. Jednotlivé velké firmy působící na těchto trzích můžeme označit jako oligopoly, respektive oligopolisty. Zdůrazněme ještě následující: - Oligopolní firmy nabízejí nehomogenní produkty (např. auto Škoda se částečně liší od auta Fiat).

123

-

-

Na oligopolním trhu mohou působit i malé firmy. Ty se zpravidla zaměřují na speciální produkci, která pro velké firmy není zajímavá. U automobilového průmyslu to může být produkce sportovních aut, v hutnictví speciálních odlitků, apod. Připomínáme, že vymezení trhu je arbitrární a můžeme se proto setkat s řadou možných situací plynoucích z toho, jak trh vymezíme. Např. na trhu výroby elektřiny v ČR bude oligopolistou firma ČEZ, ostatní firmy z hlediska objemu své produkce nezujímají významný tržní podíl. Na trhu výrobců elektřiny v Evropě bude firma ČEZ jedním z oligopolistů, další velcí výrobci působí v Německu, Francii, atd. Podívejme se ještě na příklad 9.51. Oligopolní firmy jsou cenovými tvůrci, cenu svých statků si mohou stanovit, nemusí vzít tržní cenu. Nicméně jejich svoboda stanovit tržní cenu přece jen není neomezená, musí odpovídat ceně konkurentů. Větší svoboda přitom existuje, pokud produkt není homogenní. Např. výrobci elektřiny (homogenní produkt) v ČR, budou muset zpravidla akceptovat cenu, kterou stanoví firma ČEZ. Malí výrobci autobusů, (ne tak homogenní produkt) mohou stanovit poněkud odlišnou od ceny, kterou stanoví velcí výrobci (viz příklad 9.5.1).

Příklad 9.5.1: Na trhu produkce autobusů v ČR je největší firmou IVECO CR, která produkuje kolem 85 % všech autobusů v ČR. Druhým největším výrobcem je SOR Libchavy, který produkuje cca 13 % všech autobusů v ČR. Oba výrobce lze označit za oligopolisty. Produkují přitom částečně odlišné autobusy, mohou tedy stanovit cenu svých produktů. Kdyby se ale tyto ceny dramaticky lišily, tak je pravděpodobné, že zákazníci začnou preferovat druhého výrobce, i když třeba autobus druhého výrobce nevyhovuje všem představám zákazníka. Zbylí výrobci produkují cca 2 % všech autobusů v ČR. Tito výrobci nejsou oligopolisty, jsou příliš malí. Ale i tito výrobci, pokud produkují odlišné autobusy, než zmínění oligopolisté, mají určitou volnost z hlediska stanovení cen. Konstatuje, že všichni výrobci autobusů v ČR mají konkurenci a jsou zároveň konkurenty výrobců autobusů v jiných zemích.

Oligopol můžeme definovat jako tržní odvětví, ve kterém působí málo velkých firem z důvodu vysokých vstupních nákladů na tento trh (do tohoto odvětví). V případě oligopolního trhu platí, že i v dlouhém období mohou jednotliví producenti dosahovat ekonomického zisku. Proč? Pokud by totiž do odvětví vstoupili další producenti, museli by tito noví producenti, aby se jim produkce vyplatila, začít produkovat velké množství statků. V takovém případě se ale mohou spotřebitelé přesunout k novému producentovi a přestat poptávat statky od stávajících producentů. Případně nový producent, který vstoupil na trh, spotřebitele nezaujme a velké množství produkce, které je nutné k tomu, aby se mu výroba vyplatila, neprodá. Vstup nového producenta (nových producentů) tedy často způsobí, že alespoň někteří producenti (můžou to být jak noví producenti, tak stávající producenti) prodají málo výrobků. To povede k tomu, že některý z producentů z odvětví odjede. Obecně lze konstatovat, že u oligopolního trhu nelze, v důsledku vysokých nákladů na vstup do odvětví, zajistit takový počet firem, pro které by bylo možné dosáhnout nulového ekonomického zisku, tedy situace, kdy se v bodě rovnováhy firmy u jednotlivých firem (oligopolistů) rovnají průměrné náklady a průměrné příjmy. Příklad 9.5.2:

124

Představme si město o 50 000 obyvatelích, kteří se všichni chodí koupat, ve kterém je jedno koupaliště. Aby toto koupaliště bylo úspěšné, musí na něj chodit alespoň 30 000 lidí. Při návštěvě 50 000 má majitel koupaliště vysoký zisk. To vidí druhý podnikatel a otevře druhé koupaliště, které také potřebuje minimální návštěvu 30 000 lidí. Pokud na každé koupaliště začne chodit 25 000 lidí, budou obě koupaliště ve ztrátě. Potom jedno z nich dříve nebo později zavře.

Skutečnost, že náklady na vstup do odvětví jsou vysoké, tedy na oligopolním trhu vede k tomu, že poptávka kupujících je rozdělena pouze mezi několik producentů. Tito producenti si však mohou konkurovat – kvalitou, doplňkovými službami apod., každý z producentů usiluje o to, aby poptávka po jeho produktech byla co největší. Jinými slovy, oligopolní trh sice v důsledku toho, že se jedná o trh nedokonalé konkurence (viz kapitola 9.2) neuspokojuje všechny spotřebitele – pokud by oligopolisté byli schopni prodávat statky, které produkují, za rozdílné ceny, mohli by produkovat více, a uspokojovat více spotřebitelů, aniž by přitom oligopolisté přicházeli o zisk. Na druhou stranu oligopolisté též spotřebitelům nabízejí diferencované produkty a zvyšují tedy možnost spotřebitelského výběru. I na oligopolní trhy je navíc nutno dívat se dynamicky. V dlouhém období se může třeba zvýšit poptávané množství produktů, které jednotliví oligopolisté nabízejí (může třeba vzrůst poptávané množství aut), v důsledku inovací klesnout náklady na výrobu těchto statků apod. Kladný ekonomický zisk láká ostatní firmy ke vstupu na oligopolní trh. Musí ale zpravidla přijít s něčím novým – novám produktem, levnější technologií apod. Všechny tyto faktory způsobují, že do odvětví budou vstupovat další firmy. V případě, že se výrazně podaří snížit náklady na vstup do odvětví, pak může oligopolní trh nabýt i charakteru trhu monopolistické konkurence.

9.6 Monopol Monopol je jediný producent na trhu. Na první pohled jasná definice. Ale na jakém trhu? Jak jsme uvedli v podkapitole 7.1, trh je vymezen statkem, prostorem i časově. Mnohdy může být toto vymezení příliš úzké. Restaurace v obci X může být jedinou restaurací v dané obci, ale asi nebudeme říkat, že se jedná o monopol. Ano, její konkurence bezprostřední, takže, i když bude mít vyšší ceny než restaurace v jiných obcích, nemusí se obyvatelům obce vyplatit chodit nebo jezdit jinam, danou možnost stále mají. Mají navíc možnost jíst doma apod. Obdobně firma Alfa může být jediným výrobcem sýra třeba v jižních Čechách. Ale do jižních Čech lze sýry snadno dovážet, navíc k sýrům existuje spousta substitutů. Důležité je i časové hledisko. Představme si třeba firmu, která objevila nějakou novou technologii. V takovém případě je firma monopolním držitelem dané znalosti. Nelze však vyloučit, že daný objev učiní i někdo jiný, a že firma ztratí své monopolní postavení. O monopolu má potom obecně smysl hovořit jen tehdy, pokud statek nemá blízké substituty, a pokud vstup na trh není dlouhodobě volný. Monopol je jediný producent na trhu. O tom, že je firma monopolem (má monopolní postavení) má ale smysl hovořit jen tehdy, pokud statek nemá blízké substituty, a pokud vstup na trh není dlouhodobě volný. Ekonomická teorie rozlišuje čtyři situace (formy), kdy může monopol vzniknout: Monopol z důvodu vlastnictví jedinečného výrobního faktoru: tento monopol vzniká, pokud někdo vlastní nějaký výrobní faktor, který je nutný produkci určitého statku, přičemž ani výrobní 125

faktor ani statek nemají blízké substituty. Praktickým příkladem, byť se nejedná přímo o monopol, může být firma De Beers, která se na těžbě diamantů (diamanty pro některé účely nemusí mít blízké substituty) podílí asi dvěma třetinami z celkové produkce. Monopol v důsledku stání regulace: Pokud stát někomu udělí právo být jediným producentem na daném trhu, nebo pokud toto právo daná osoba získá aplikací právního nebo obdobného předpisu či rozhodnutí, je daný producent nepochybně monopolistou. Pojem stát zde používáme v širokém smyslu, chápeme jím i jeho součásti – obce, kraje apod. V minulosti třeba pouze Česká pošta směla doručovat vybrané zásilky. Na většině železničních tratí jezdí pouze České dráhy Apod. Opět ale záleží na vymezení trhu. České dráhy mají konkurenci v jiných formách dopra vy. Pokud tato společnost výrazně zdraží, pravděpodobně řada lidí začne jezdit autobusy, vlastními auty, apod. I k poštovním zásilkám existovaly a existují substituty. Dodejme, že v minulých staletích byly monopoly v důsledku státní regulace četnější. Ve středověku panovníci často udělovali různým firmám privilegia – např. pivo v určitém městě mohla vařit pouze jediná firma. Zároveň byl zakázán dovoz a prodej jinde vyrobeného piva. Firmu, která měla dané privilegium, můžeme označit za monopolistu. Situace byla výhodná nejen pro firmu - nebyla vystavena konkurenci, ale i pro panovníka - za privilegium firmy musely panovníkům platit. Státem vytvářené monopoly vznikají oficiálně z nejrůznějších důvodů, obvyklým argumentem pro to, aby nějaká firma získala právo být na daném trhu monopolistou, je argument ochrany spotřebitele, zajištění dostupných služeb pro spotřebitele, snížení nezaměstnanosti apod. Skutečným důvodem je ale většinou zájem daného monopolisty. Pokud totiž monopolista nemá konkurenci, má „své jisté“, nemusí usilovat o zlepšování kvality, pravděpodobně bude dosahovat kladného ekonomického zisku, a je v jeho zájmu, aby jej konkurence o tento zisk nepřipravila. Jinými slovy, firmy mají racionální zájem usilovat o to, aby na daném trhu získaly monopolní postavení. Monopolista tak bude třeba tvrdit, že zrušení monopolu povede k nezaměstnanosti, k poklesu hrubého domácího produktu apod. Monopolista tak poukazuje na to, co je obvykle na první pohled vidět, nepoukazuje na jevy, které tolik vidět nejsou – např. že v důsledku konkurence dojde ke zlepšení kvality služeb apod. Pokud už stát chce, aby byla zajištěna nějaká činnost, nemusí to řešit monopolem, ale tím, že si danou činnost objedná od některého ze soukromých výrobců. Ostatním producentům ale nebrání v poskytování této činnosti. Konstatujme, že státní regulace vede ke vzniku monopolu málokdy. Častější je situace, kdy státní regulace omezuje některým firmám vstup do odvětví, protože nejsou schopny splnit příslušné předpoklady, takže na daném trhu působí pouze několik producentů, a trh má oligopolní charakter. Přirozený (ekonomický) monopol: V některých případech je ekonomicky výhodné, aby nějakou činnost vykonával jediný producent. Potom hovoříme, že dotyčný je přirozeným (ekonomickým) monopolistou, jedna firma vznikla z přirozených ekonomických důvodů. Daná ekonomická výhodnost existuje u některých speciálních případů, kde existují vysoké náklady na vstup do odvětví, produkce v daném odvětví může ale být po vynaložení těchto vstupních nákladů prakticky neomezená. Potom platí: čím více toho firma vyrábí, tím to vyrábí levněji. Jinými slovy mezní náklady dané firmy neustále klesají, respektive klesají v situaci, kdy firma uspokojuje poptávané množství. S přirozeným monopolem se setkáme zejména v síťových odvětvích, kde jsou vysoké náklady na vybudování sítí (rozvody elektřiny, plynu, tepla, vody), kapacita těchto sítí je ale prakticky 126

neomezená. Pokud bychom vedle sebe postavili třeba dvě rozvodné sítě, tak by se náklady na výstavbu sítě zdvojnásobily, každou ze sítí by ale pravděpodobně protékalo poloviční množství daného statku, čili náklady na jednotku produkce by se zvýšily. Jinými slovy, další síť je rozumné stavět až v okamžiku, kdy kapacita té dosavadní sítě nestačí a kdy je zřejmé, že nová síť bude co nejvíce využívaná. Má smysl zdůraznit, že monopol se vztahuje k síti, čili k distribuci daného produktu, nikoliv ke vstupu do sítě – čili může existovat několik nezávislých výrobců elektřiny, tepla, pitné vody apod. K síťovým odvětvím můžeme řadit i odvětví, kdy se vyplatí, aby, třeba z důvodu kompatibilnosti, daný statek používalo co nejvíce osob. Typickým příkladem jsou počítačové programy, kdy jsou vysoké náklady na vstup do odvětví v podobě vývoje programu, tyto náklady jsou ale vysoké bez ohledu na počet prodaných programů. Navíc, pokud více majitelů počítačů používá stejný program, je to výhodné z hlediska kompatibility, přenosu dat apod. Čím více uživatelů program využívá, tím lépe, náklady na dalšího (dodatečného) uživatele tak klesají. Zejména v síťových odvětvích platí, že statky, které monopol produkuje, mají jen nedokonalé substituty, čili spotřebitel je často na daného producenta (chce-li např. odebírat elektřinu, vodu apod.) odkázán. Přirozený monopol potom může zneužívat svého monopolního postavení jediného producenta – protože nemá konkurenci, může uzavírat nevýhodné smlouvy pro kupující, může je nutit odebírat další produkty apod. Má tedy smysl přirozený monopol regulovat. Regulace se děje jednak pomocí pravidel chování - zákony říkají, co přirozený monopol nesmí, jednak pomocí regulace ceny. Pokud stát reguluje monopol administrativně, stanoví mu, jak se má chovat k zákazníkům, přikáže, že je nesmí diskriminovat apod. Problémem zůstává, zda je stát schopen účinně kontrolovat, zdali monopoly pravidla regulace dodržují, a zda je schopen účinně sankcionovat jejich případné porušení. Má smysl zde zdůraznit, že přirozený monopol nemusí trvat věčně, že technický pokrok a inovace umožňují rozšíření produkce na více producentů i v situaci, kdy doposud existoval přirozený monopol – typickým příkladem je odstranění telefonního monopolu v důsledku rozšíření mobilních telefonů. Optimální regulace tedy usiluje o to, aby důvody, proč je ekonomicky výhodné, aby na daném trhu byl jediný výrobce, co nejdříve pominuly. Dočasný monopol v důsledku inovace: Dočasný monopol v důsledku inovace vzniká tehdy, pokud určitý producent začne produkovat nějaký statek, který nikdo jiný neprodukuje, pokud objeví technologii s nižšími náklady apod. Inovace jsou zde dočasnou příčinou monopolu, resp. vytvářejí dočasný monopol. Role těchto monopolů je většinou pozitivní, a výhoda vyplývající z monopolního postavení je vlastně určitou odměnou za inovaci. Monopolista zde dosahuje kladného ekonomického zisku, který je právě odměnou za riziko spojené s inovací – nikde není řečeno, že inovace bude úspěšná, že po novém produktu bude vskutku poptávka, či že hledání výrobní techniky s nižšími náklady povede k žádoucímu cíli. Podnikatelé by se do inovací nepouštěli, pokud by neexistovala naděje, že dosáhnou ekonomického zisku, tj. že budou za inovace odměněni. Podstatné je, zda i další producenti mohou začít inovaci využívat – tj. začít produkovat stejné nebo obdobné nové produkty, či zda mohou začít používat výrobní techniku s nižšími náklady. Pokud ano, je monopolní postavení z inovace pouze dočasné, dříve nebo později se objeví další producenti, kteří budou inovaci využívat. Protože však zavedení inovace obvykle vyžaduje určitý 127

čas a náklady, může se po dobu inovace producent, který inovaci zavedl jako první, těšit ze svého monopolního postavení a kladného ekonomického (monopolního) zisku. Skutečnost, že hrozí nebezpečí, že přijdou o výhodu získanou inovací, často tyto monopolisty nutí, aby neusínali na vavřínech, ale aby neustále hledali nové a nové inovace. Tyto inovace jsou prospěšné i pro spotřebitele, protože rozšiřují množství statků, které si mohou koupit, jak o nové produkty, tak snižují ceny stávajících statků, zvyšují jejich kvalitu apod. Předcházející druhy monopolů (tj. přirozené monopoly, administrativní monopoly, mono poly spojené s vlastnictvím omezeného přírodního zdroje) jsou většinou trvalého či trvalejšího charakteru. A jsou to většinou právě inovace, které vedou k oslabení monopolního postavení trvalých monopolů. Například tím, že výrazně sníží spotřebu omezeného přírodního zdroje a posunou křivku tržní poptávky po tomto zdroji jihozápadním směrem. V určitém smyslu proto lze podstatný aspekt dějin ekonomiky chápat jako střet trvalých a dočasných monopolů - trvalé monopoly brání své výhody, dočasné monopoly se snaží přijít s inovací, která jim umožní na čas získat určité výhody (např. firma má jako jediná levnější technologii), a z těchto dočasných výhod těžit. V čase přitom neustále dochází k novým a novým inovacím, přičemž pozdější inovace překonávají, nahrazují, dřívější inovace. Firmě, která přijde s nějakou inovací, tak neustále hrozí nebezpečí, že její inovace bude překonána novou, lepší inovací. Podle příčin vzniku monopolu lze rozlišit čtyři formy monopolu: 1. Monopol na základě jedinečného výrobního faktoru, 2. Monopol v důsledku státní regulace, 3. Přirozený (ekonomický) monopol, 4. Dočasný monopol v důsledku inovace. Přirozený (ekonomický) monopol je situace, kdy je ekonomicky výhodné, aby na určitém trhu působila jediná firma. Tento monopol se nejčastěji vyskytuje v tzv. síťových odvětvích, kdy je nějaký statek dodáván prostřednictvím sítě (rozvody elektřiny, tepla, vody, apod.). Inovace vedou ke vzniku dočasných monopolů. Dočasnost je do další inovace, která překoná původní inovaci. Inovace rovněž narušují ostatní formy monopolů.

128