Spolupráce praktického lékaře a zdravotnické záchranné služby při stavech bezprostředního ohrožení života

Vyšší odborná škola a Střední zdravotnická škola MILLS, s.r.o., Čelákovice

Spolupráce praktického lékaře a zdravotnické záchranné služby při stavech bezprostředního ohrožení života

ABSOLVENTSKÁ PRÁCE

Vedoucí práce:

Vypracoval:

MUDr. Vladimír Ščigel, Ph.D.

Miroslav Šimáček

Praha, 2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracoval samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitoval. Jsem si vědom, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě.

Praha, 14. dubna 2010

Podpis

Poděkování Chtěl bych poděkovat vedoucímu práce MUDr. Vladimíru Ščigelovi, Ph.D., z Institutu klinické a experimentální medicíny, za cenné rady a zároveň za pevné nervy a vlídný přístup při vedení práce. Zároveň bych také chtěl poděkovat Česlavu Brabcovi, DiS. a Jakubovi Tyčovi, DiS., ze ZZS za odborný pohled na problematiku spolupráce praktického lékaře a zdravotické záchranné služby z pohledu záchranáře. Též mé rodině za pomoc při technickém zpracování a psychickou podporu.

Obsah 5 Úvod .....................................................................................................

5

1 Cíl práce ...............................................................................................

6

2 Praktický lékař, zdravotnický záchranář a zdravotnická záchranná služba .............................................................

7

2.1 Odbornost a kompetence složek ...................................................

7

2.1 2.1 2.1 2.1

2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4

2.2 2.1 2.1 2.1 2.1 2.1

Porovnání a posouzení vybavenosti obou složek .......................... 2.2.1 Vybavení ordinace praktického lékaře .................................... 2.2.2 Vybavení vozidel zdravotnické záchranné služby ................... 2.2.3 Imobilizační pomůcky ............................................................ 2.2.4 Vyšetřovací přístroje ............................................................... 2.2.5 Protišoková lékárna ................................................................

13 13 15 19 20 21

2.3 2.1 2.1 2.1 2.1 2.1 2.1 2.1

Ohrožující stavy ............................................................................. 2.3.1 Bezvědomí a kolapsové stavy ................................................. 2.3.2 Zástava dechu ......................................................................... 2.3.3 Srdeční zástava ....................................................................... 2.3.4 Kardiopulmonální resuscitace ................................................. 2.3.5 Dušení .................................................................................... 2.3.6 Dušnost ................................................................................... 2.3.7 Léčebná hypotermie ...............................................................

23 23 28 30 32 34 36 39

Praktický lékař ........................................................................ 7 Zdravotnický záchranář .......................................................... 9 Zdravotnická záchranná služba ............................................... 11 Porovnání obou složek ............................................................ 12

2.4 Současné využití léků v ordinaci praktického lékaře a zdravotnickézáchranné služby ................................................... 42 2.1 2.4.1 Metodika a materiál ................................................................ 42 2.1 2.4.2 Výsledky: Vyhodnocení dotazníku ......................................... 43 3 Kazuistiky ............................................................................................ 44 4 Diskuse ................................................................................................. 48 5 Závěr .................................................................................................... 48 5 Zusammenfassung ............................................................................... 49 5 Bibliografie .......................................................................................... 50 5 Seznam použitých zkratek .................................................................. 51 5 Seznam příloh ...................................................................................... 52

4

Úvod Pro svoji absolventskou práci jsem si vybral téma „Spolupráce praktického lékaře a záchranné služby při stavech bezprostředního ohrožení života“. Je to téma, které může vyvolat mnoho diskusí jak mezi odborníky, tak i mezi laickou veřejností. Náhlé postižení pacienta v ordinaci vede právě ke zmiňované spolupráci mezi ošetřujícím (praktickým) lékařem a zdravotnickou záchrannou službou. V době, kdy jsem byl na praxi u záchranné služby, jsem absolvoval několik výjezdů do ordinací praktických lékařů. Vzhledem k této zkušenosti bych ve své absolventské práci chtěl zhodnotit současné postavení těchto složek a jejich vzájemný vztah. Domnívám se, že úzká spolupráce je velice důležitá, neboť včasná a kvalitní pomoc může zachránit život pacienta. V předkládané práci bych chtěl charakterizovat činnost praktického lékaře, zdravotnického záchranáře a záchranné služby. Dále popsat a porovnat vybavenost obou složek, stavy, se kterými se mohou velmi často obě složky setkat. Práci jsem rozdělil na čtyři části. V první části jsem se snažil popsat práci, kompetence a odbornost praktického lékaře, zdravotnického záchranáře a záchranné služby a jejich součinnost. Druhá část je zaměřena na vybavenost obou složek. Zde popisuji ordinaci praktického lékaře a záchrannou službu. Uvádím pomůcky a přístroje, které obě složky využívají. V posledním bodě jsem se snažil z mého pohledu popsat protišokovou lékárnu. V třetí části uvádím stavy, které mohou být nebo jsou ohrožující na životě. Na závěr ze svého pohledu a mé absolvované praxe na záchranné službě popisuji spolupráci praktického lékaře a záchranné služby při daném ohrožujícím stavu. V závěru se věnuji léčebné hypotermii. Rozhodl jsem se tak proto, neboť si myslím, že mnohdy může při některých stavech zvýšit pravděpodobnost přežití. V poslední, čtvrté části, jsem zaměřil na vypracování dotazníku a jeho vyhodnocení. Dotazoval jsem se na nejvíce a nejméně využívaná léčiva a zajímal se o které léky by bylo možné či vhodné rozšířit lékárnu. Pro tuto práci jsem se rozhodl proto, že si uvědomuji důležitost spolupráce mezi praktickým lékařem a zdravotnickou záchrannou službou. Prací chci přispět ke zkvalitnění spolupráce mezi těmito složkami.

5

1 Cíl práce 1.1 Hlavní cíl: Činnost praktického lékaře, záchranáře a záchranné služby

1.2 Dílčí cíle: Odbornost a kompetence praktického lékaře, záchranáře a záchranné služby Vybavenost obou složek Rozdíl mezi pomůckami v ordinaci praktického lékaře a záchranné služby Stavy ohrožující na životě

6

2 Praktický lékař, zdravotnický záchranář a zdravotnická záchranná služba 2.1 Odbornost a kompetence složek 2.1.1 Praktický lékař Péče praktického lékaře (PL) do značné míry rozhoduje nejen o úrovni poskytované zdravotní pomoci, ale také o spokojenosti občanů se zdravotnictvím. Péče poskytovaná PL nemá být omezena na určité skupiny populace. Jde o činnost, která je určena pro každého, bez ohledu na věk, pohlaví, sociální postavení, rasu nebo náboženství. U nás je dosud primární péče rozdělena podle věku nemocných. Naše zdravotnictví rozlišuje dvě odlišné profese: PL pro dospělé a PL pro děti a dorost. Kromě ČR existuje oddělení péče o děti a o dospělé pouze na Slovensku, v bývalé Jugoslavii a v Portugalsku. Klientelu pediatrů neohrožuje konkurence PL, ale spíše očekávaný populační vývoj. V roce 1994 v České republice poprvé klesl počet porodů pod počet úmrtí. Ve městech bude péče o děti nepochybně i nadále doménou ambulantních pediatrů, na venkově se spíše uplatní rodinný lékař. Praktické lékařství je označováno jako všeobecné, dostupné, integrované a kontinuální. Nevylučuje žádné zdravotní problémy a posuzuje je z hlediska somatického, psychického i sociálního. Nelze popřít, že kvalita dřívějších obvodních lékařů jako internistů I. stupně neodpovídala nárokům kladeným na praktické lékaře ve vyspělých evropských zemích. V zájmu nemocných má za terapeutický plán odpovídat PL, nikoli specialista. Role praktického lékaře je nezastupitelná. Zkušenost ukazuje, že praktický lékař je schopen vyřešit sám zhruba 90 % zdravotních problémů, s nimiž se lidé na něho obracejí, přibližně desetinu nemocných odesílá ke konziliárnímu vyšetření. Je třeba uznat, že nákladné léky je nutno limitovat. Omezování těchto léků podle odbornosti lékaře je však příliš jednoduchým řešením. Rozhodujícím kritériem by mělo být spíše přesné vymezení indikace. Jinak budou nemocní odesíláni na odborná vyšetření nezřídka jen proto, že PL jim nemůže indikovaný lék předepsat. Způsobilost PL k provádění výkonů by měla být omezována pouze jeho erudicí a vybavením ordinace. Snahy o administrativní zásahy, však někdy neodpovídají potřebě ani zvyklostem i v jiných zemích. Lékař má být obhájcem nemocného ve všech jeho zdravotních záležitostech a ve vztahu ke všem poskytovatelům zdravotní péče. Lidé právem očekávají, že

7

budou svým lékařem ošetřeni s naprostou diskrétností a že rodinný lékař bude chránit důvěrnost všech informací. Všichni jsme se přesvědčili, že platba podle výkonů vede ke zbytečným vyšetřením a léčebným úkonům, ale také k náročné administrativě a nadměrnému zatěžování zdravotnických pracovníků. Nemá-li dojít k poklesu spokojenosti se zdravotní péčí i k objektivnímu zhoršení její úrovně, musí být pečlivě stanovena hranice, po kterou se za registrovaného nemocného poskytuje plná platba a od které se platba snižuje, případně neposkytuje vůbec. Možnost svobodné volby lékaře by mělo být spojeno s právem lékaře nemocného do péče přijmout nebo nepřijmout. Územní síť zdravotnických zařízení by měla pamatovat také na zajištění primární péče o osoby, které nikomu „nepřísluší“. Již dnes vznikají problémy, například u méně přizpůsobivých jedinců. Praktické lékařství je oborem, jehož rozvoj u nás, ve srovnání se stavem ve vyspělých zemích, zaostal. Podmínky pro zkvalitnění primární péče má přinést zavedení pregraduální výuky i zlepšení postgraduální výchovy. Při neodkladné péči patří ke kompetencím PL mimo jiné i poskytování kvalifikované neodkladné péče bez ohledu na kvalifikaci nebo specializaci. Patří sem např. zajištění dýchacích cest, znovuobnovení srdeční činnosti, podání léků a roztoků (proti otokům, fyziologické roztoky, apod.). K tomu by měla být na všech pracovištích PL uzpůsobena technická i léková výbava. [www.svl.cz, 9]

8

2.1.2 Zdravotnický záchranář Když vznikal v roce 2004 zákon o nelékařských zdravotnických povoláních, zamysleli se zřejmě autoři návrhu nad tím, jakou specializaci dát do vínku zdravotnickému záchranáři. Volba padla na operátora operačního střediska. Vznikl tak zajímavý paradox, že zdravotnický záchranář, který je ze své podstaty určen pro práci na záchranné službě, může bez specializace pracovat pouze ve výjezdové složce. Tedy de facto vykonávat pouze 50 % činností potřebných na záchranné službě. Proto bylo třeba příslušným orgánům zodpovědět otázku, jeli vůbec nějaká specializace pro záchranáře potřeba, zvláště když existují i bakalářská studia oboru. Bylo poukázáno na fakt, že v současnosti není žádný kvalitativní rozdíl mezi absolventem vyšší školy a bakalářským studiem a to ani po teoretické a už vůbec ne po stránce praktických dovedností. Pro specializační studium však hovoří několik faktů. Vzrůstající nedostatek lékařů, zvláště kmenových, nedostatečná erudice záchranářů, která neumožňuje potřebné plošné zvýšení jejich kompetencí. Záchranář specialista by tedy neměl být pouze určen pro práci na operační středisko, ale měl by být tzv. „malým doktorem“. To neznamená hru na lékaře, ale možnost nahradit v nezbytném případě lékaře záchranářem a tím umožnit pacientovi, například v odlehlých částech země nebo při nedostupnosti lékaře, uplatnit právo na stejnou péči. Poslední oblastí, kde mají záchranáři velké rezervy, je krizová připravenost. Samotný vzdělávací program je navázán na novelu vyhlášky 424/2004 Sb., na tzv. vyhlášku o činnostech – kompetencích. Tato dosud není v platnosti. Doufejme, že novela přinese záchranářům rozsáhlé zvýšení kompetencí. To bude vázáno právě na specializační studium tak, aby byla zaručena skutečná teoretická i praktická připravenost záchranáře pro tyto kompetence. Momentálně pracují posádky rychlé zdravotnické pomoci (RZP), jako prostředky zdravotnické záchranné služby (ZZS) k zajišťování přednemocniční neodkladné péče, a to buď samostatně nebo v režimu rendes-vous (RV), kde, pokud je na místě dříve než lékař, postupuje podle svých kompetencí. Zdravotnický záchranář provádí: defibrilaci: zvládá fibrilaci komor elektrickým výbojem v nepřítomnosti lékaře, je povinen pořídit přístrojový záznam srdeční akce před výbojem a záznam síly výboje. zajištění dýchacích cest: nezahrnuje však intubaci trachey, koniopunkci, koniotomii a zavedení vzduchovodu nosem. medikace: léčebná opatření farmaky zahrnující především:

9

– Podání 40% glukózy u naměřené hypoglykemie (pod 3 mmol/l) u pacienta v bezvědomí. – Podání paracetamolu (Paralen) – Podání diazepamu (zklidnění) v čípku u febrilního stavu. – Podání diazepamu v rektální formě pro zklidnění u febrilních křečí – Zahájení infúzní léčby krystaloidem (Ringerův, Hartmanův roztok) u středních a velkých krevních ztrát. – Posádka RZP musí mít trvale možnost konzultovat lékaře a přivolat jej. Pro podávání léků ordinované lékařem vysílačkou nebo telefonem musí být zajištěno nahrávání hovoru. – Podání léků, které má pacient pro uvedené obtíže ordinovány, a které dosud neužil, zejména při koronárních, astmatických a alergických příhodách. – Posádka RZP nemusí zahájit neodkladnou resustitaci (NR), pokud pacient má rozsáhlé zranění neslučitelné se životem, nebo pokud jsou přítomny jisté známky smrti (posmrtná ztuhlost, posmrtné skvrny). Ukončení NR se děje při obnovení vitálních funkcí, předáním lékaři nebo při úplném vyčerpání. U tonutí v chladné vodě zahájí kardiopulmonální resuscitace (KPR) vždy, pokud tělo nebylo ponořeno pod hladinu více než 60 minut. Při úrazu chladem nezahájí KPR, pokud je tělo natolik zmrzlé, že komprese hrudníku není možná a ústa a nos jsou ucpány ledem. Nemůže konstatovat smrt, provést ohledání a vyplnit list o prohlídce mrtvého. Vyšetření a ošetření výjezdová skupina neposkytne případech, kdy by jejich provedení vážně ohrozilo zdraví nebo život členů skupiny. V dokumentaci o pacientovi uvede vždy: stav vědomí, krevní tlak, počet pulsů, saturace kyslíkem (SpO2), dechovou frekvenci, subjektivní obtíže, anamnézu ve vztahu k nynějšímu onemocnění či úrazu . Pacienta předává vždy buď středně zdravotnickému pracovníkovi nebo lékaři. O předání cenných věcí vede písemný záznam. [Ertlová, Mucha, 2004]

10

2.1.3 Zdravotnická záchranná služba Zdravotnická záchranná služba zajišťuje odbornou přednemocniční neodkladnou péči. Přednemocniční neodkladná péče (PNP) předpokládá zajištění postižených na místě jejich úrazu nebo náhlého onemocnění, v průběhu jejich transportu k dalšímu odbornému ošetření a při jejich předání do zdravotnického zařízení. PNP je poskytována při stavech, které: Bezprostředně ohrožují život postiženého. Způsobí bez rychlého poskytnutí odborné první pomoci trvalé následky. Mohou vést prohlubováním chorobných změn k náhlé smrti. Působí náhlé utrpení a bolest. Působí změny chování a jednání, ohrožující postiženého nebo jeho okolí. Přednemocniční neodkladnou péči poskytují výjezdové skupiny. Tyto skupiny můžeme rozdělit na rychlou zdravotnickou pomoc, rychlou lékařskou pomoc a leteckou záchranou službu. Rychlá zdravotnická pomoc (RZP) se skládá z dvoučlenné posádky, řidiče a zdravotnického záchranáře. Rychlá lékařská pomoc (RLP), je tříčlenná posádka. Členy posádky jsou řidič, zdravotnický záchranář a lékař. Pokud se jedná o systém rande vous, jezdí pouze zdravotnický záchranář-řidič a lékař. Letecká záchranná služba (LZS) má posádku tříčlennou, ve složení pilot, zdravotnický záchranář a lékař. Rande-vous (RV), je systém setkávání posádek u nemocného. V praxi to funguje tak, že na místo případu je poslán dispečinkem vůz RZP a RLP, oba vozy se potkají na místě případu. Další možností je, že na místo je poslána jen posádka RZP a po zhodnocení stavu si posádku může přivolat přes dispečink vůz RLP. U posádky RLP se jedná většinou o vůz osobní nebo terénní. Rozhodnutí o vyslání výjezdových skupin je výhradně v kompetenci dispečera. V případech, kdy reálně hrozí nebo došlo k selhání základních životních funkcí (dýchání, krevní oběh, vědomí), je na místo události vysílána posádka RLP nebo LZS. Tyto stavy však tvoří necelých 10 % všech výjezdů ZZS. V ostatních případech může být pacient kvalifikovaně ošetřen posádkou RZP. Dalšími činostmi záchranné služby je kvalifikovaný příjem, zpracování, vyhodnocení a předaní tísňových výzev. Sekundární transporty, doprava související s transplantační činností, přednemocniční neodkladná péče při hromadných neštěstích a katastrofách, spolupráce s dalšími složkami integrovaného záchranného systému (IZS) (hasiči, policie) a také v neposlední řadě výuková činnost v poskytování PNP. [Ertlová, Mucha, 2004

11

2.1.4 Porovnání obou složek Zdravotnická záchranná služba Jde o službu určenou zejména k řešení náhlých a neočekávaných změn zdravotního stavu, zpravidla život bezprostředně nebo alespoň potenciálně ohrožujících. Indikací výjezdu jsou zejména známky selhání nebo selhávání základních životních funkcí (vědomí, oběhu, dýchání), závažné úrazy, otravy a situace s výskytem většího počtu raněných. Dalšími indikacemi výjezdu zdravotnické záchranné služby může být například náhle vzniklá silná bolest či psychiatrická příhoda, zejména pokud je pacient agresivní a ohrožuje sebe nebo okolí. Vozidlo zdravotnické záchranné služby musí být vybavené k poskytnutí komplexní přednemocniční resuscitační péče. Vedoucím výjezdové skupiny je lékař s atestací v některém z oborů anestezie a resuscitace, chirurgie, interního lékařství, všeobecného lékařství nebo dětského lékařství a mající speciální školení v poskytování přednemocniční neodkladné péče. V případech, kdy nejde o život bezprostředně ohrožující onemocnění, může být vedoucím výjezdové skupiny střední zdravotnický pracovník, kvalifikovaný k monitorování základních životních funkcí a provádění základních, život zachraňujících úkonů. Hlavním úkolem zdravotnické záchranné služby není léčit onemocnění, které bylo příčinou ohrožení životních funkcí, ale tyto životní funkce stabilizovat, zajistit a pacienta bezpečně dopravit do nejbližšího vhodného zdravotnického zařízení ke stanovení diagnózy a případné léčbě. Praktický lékař Zajišťuje lékařskou službu určenou pro ošetření běžných, život neohrožujících onemocnění. Lékaře je možné navštívit v ambulanci, případně si lze vyžádat jeho návštěvu v bytě. Praktický lékař oproti záchranné službě disponuje např. recepty pro předpis léků. Na základě vyšetření, může praktický lékař odeslat pacienta na specializované pracoviště k podrobnějšímu vyšetření. Z mého pohledu si myslím, že zdravotnická záchranná služba je momentálně vybavena lépe než praktický lékař. Je vybavena jak na stavy lehčí, tak i na stavy, které jsou bezprostředně ohrožující na životě.

12

2.2 Porovnání a posouzení vybavenosti obou složek 2.2.1 Vybavení ordinace praktického lékaře (příloha 1) Vybavením ordinací praktických lékařů se nezabývá žádný právní předpis s výjimkou jediné vyhlášky o technických a věcných požadavcích pro provoz zdravotnických zařízení. Ve své první části popisuje prostorové a stavební řešení zdravotnických zařízení a ve druhé části popisuje požadavky na minimální plochy ordinací a na jejich vybavení lékařskými technologiemi a nábytkem. Bohužel vyhláška nepopisuje požadavek na vybavení léčivy a přístrojovou technikou nebo vybavení potřebné pro neodkladnou péči o pacienta. Jedině co ještě vyhláška specifikuje, je podrobnější vybavení pracoviště lékařské služby první pomoci (LSPP) a vozidla ZZS. Přímo doporučené vybavení ordinace praktického lékaře pro běžný provoz a pro poskytování neodkladné péče není legislativně upraveno. V tomto momentě tedy záleží na možnostech, schopnostech a zkušenostech lékaře a provozujícího ordinaci praktického lékaře, o jaké vybavení a jaká léčiva svou ordinaci rozšíří. Samozřejmě ordinaci lze vybavit také podle dostupnosti ZZS a také na tom, zda praktický lékař provozuje pohotovostní lékařskou službu první pomoci. Vybavení můžeme rozdělit na: Vybavení pro ordinaci Vybavení pro LSPP (v kufříku v autě) Na základě získaných poznatků a vlastních zkušeností bych považoval za účelné, aby se ordinace praktického lékaře měla rozšířila o léky pro neodkladné a životu bezprostředně ohrožující stavy, zdravotnické pomůcky a přístrojové vybavení. Léčiva by měla být taková, která se běžně využívají, dále by si měl lékař určit, o která léčiva svou lékárnu rozšíří (nejčastější pacienti, nemoci atd.) a dále by neměly chybět léky pro neodkladné a životu bezprostředně ohrožující stavy. Zdravotnické pomůcky a přístrojové vybavení by mělo být takové, které je nutné k upřesnění zdravotního stavu a jeho léčebnému zajištění. Léčiva pro neodkladné a život bezprostředně ohrožující stavy: Rozhodně by neměly chybět léky které jsou potřebné při resuscitaci (adrenalin a atropin), léky na snížení tlaku (perorální či sprejové formy nitrátů), pro

13

akutní alergické stavy (antihistaminika), pro zvládání dušnosti (bronchodilatancia – léky rozšiřující průdušky), kortikoidy, léky na analgesii u bolestivých stavů a traumat (analgetika, opioidy), léky pro sedaci neklidného pacienta (benzodiazepiny v injekční formě), také léky na toxické stavy (živočišné uhlí) a v neposlední řadě roztoky – krystaloidní (fyziologický, Hartmannův, Ringerův) nebo koloidní (Dextran, želatiny, plazmy). Krystaloidní roztoky jsou roztoky, které se velice rychle přesunují z cévního řečiště do tkání, upravují vodní a minerální hospodářství, udržují acidobazickou rovnováhu (dynamickou rovnováhu kyselin a zásad uvnitř organizmu na základě poměru mezi jejich tvorbou a odbouráváním) a jsou snadno vstřebatelné. Koloidní roztoky jsou látky, které udrží tekutinu v krevním řečišti, podávají se pacientům v šoku, při těžkých dehydratacích, k náhradě krevní ztráty atd. Mezi zdravotnickými pomůckami by neměly chybět infúzní sety, kanyly, minitrach, laryngeální maska, dýchací vak, kyslík, kyslíková maska, intraoseální jehlu, porodnický balíček, dlahy, krční fixační límce a další. Mezi přístrojové vybavení by rozhodně měl patřit monitor spojený s defibrilátorem, pulzní oxymetr a odsávačka. Celkově by léky, zdravotnické pomůcky a přístrojové vybavení mělo být uloženo v kufru nebo batohu, na určitém – přesně vymezeném místě, které bude snadno dostupné a v případě nutnosti vše po ruce s možností okamžité využitelnosti i ke službě LSPP. V případě nadstandardní výbavy různých léčiv, pomůcek nebo přístrojů je třeba mít na paměti péči o ně. Rozhodně je třeba provádět pravidelné kontroly exspirací léčiv, u přístrojů dodržovat předepsané revize a kontroly, apod. Pokud lékař provozuje LSPP měl by při transportu kyslíkových láhví autem dodržovat bezpečnostní předpisy (uchycení láhve v držáku). Kromě léčiv, zdravotnických pomůcek a přístrojů je důležité mít i osobní ochranné vybavení při používání auta u služby LSPP (reflexní vesta, gumové rukavice, ale i odolné pracovní rukavice na odstraňování předmětů a překážek, označení automobilu atd.)

14

2.2.2 Vybavení vozidel ZZS Vozidlo záchranné služby využívá zdravotník pro transport nemocných lidí, zraněných lidí, rodiček a tělesných orgánů, lidí do nemocnice, polikliniky apod. jejich vybavení se řídí podle funkcí, ke kterým jsou určeny jednotlivé typy sanitek. Typy sanitek podle funkcí A Dříve převozová sanita, nejméně vybavené vozy, slouží k dopravě nemocných, raněných a rodiček, obvykle obsazeny pouze řidičem. Přestože to české ani evropské normy nevyžadují, v praxi převozová sanita používá bílou barvu. Zmíněné vozy svou podstatou, určením, posádkou a vybavením nejsou určeny pro akutní převozy, česká norma dovoluje na těchto vozech instalaci světelných signalizačních zařízení modré barvy a sirény. Případné použití těchto prvků řidičem takového vozu je tedy sice legální, ale neopodstatněné. Často jsou tyto vozy odvozeny od osobních automobilů (kombi) a dodávkových automobilů. B Obvyklé označení služby je RLP – Rychlá lékařská pomoc, jsou obsazeny řidičem-záchranářem, zdravotníkem-záchranářem a lékařem nebo zdravotníkem-záchranářem a lékařem, nejčastěji se využívají vozy terénního typu, označované jako SUV (příloha 12). C Typ C představují nejlépe vybavené vozy, veškeré vybavení pro monitoring a udržení základních životních funkcí, obvyklé označení služby je RZP – Rychlá zdravotnická pomoc (příloha 13, 15). Jsou obsazeny řidičem-záchranářem a zdravotníkem-záchranářem. Tyto vozy bývají často stavěny jako skříňové nástavby pro získání co největšího prostoru pro vybavení i pohyb ošetřujícího personálu za jízdy. Při použití v randez-vous systému je sanitní vozidlo s posádkou zdravotnických záchranářů doprovázeno dalším vozidlem SUV přivážejícím lékaře. Sanitka a SUV s lékařem nemusí mít stejné stanoviště, setkávají se až na místě zásahu. V praxi jde o osobní automobil s posádkou řidič-záchranář a lékař. Obě vozidla se pohybují nezávisle a lékař tak může po ošetření pacienta na místě buď pokračovat svým RLP vozem k jinému případu nebo o pacienta pečovat i v sa-

15

nitce při převozu do zdravotnického zařízení. Tyto vozy mívají výrazné signální barvy, někdy s reflexními pruhy. V neposlední řadě patří k záchranné službě i vrtulník. Posádku vrtulníku tvoří nejčastěji pilot, lékař a zdravotnický záchranář. Vrtulník se nejčastěji využívá k přepravě velmi těžce zraněných pacientů, případně pacientů ohrožených na životě, kteří potřebují rychlé ošetření. Toto vozidlo lze použít jako „malý“ operační sál. Mohou se zde provádět život zachraňující výkony (odsání pneumotoraxu, punkce perikardu při srdeční tamponádě, atd.). Během jídzy lze provést KPR i podpora dýchání. Vozidlo je velmi prostorné a z tohoto důvodu zde současně může pracovat minimálně lékař a zdravotnický záchranář. Posádka tohoto vozu musí ovládat přístrojovou techniku a znát uložení přístrojů a pomůcek, které jsou potřebné k práci.

Také se využívají moduly na hromadné neštěstí. Jeden z nejznámějších, je modul pražské záchranné služby „Golem“. GOLEM (příloha 13) Tento modul neplní funkci polní nemocnice s operačními sály nebo jiného pojízdného zdravotnického zařízení. Hlavním účelem je poskytnutí nezbytného zázemí záchranářům při zásahu u hromadného neštěstí. Modul obsahuje pouze řidič, který je schopen ve velmi krátké době vyjet na místo určení. Zde je modul během několika minut rozložen a je připraven k plnění úkolů. Modul se dá použít např: Železniční nehody, havárie v letecké dopravě, při přírodních katastrofách (povodně), teroristických útocích, ale také při zcela běžných společenských akcích s velkou koncentrací osob. Modul obsluhuje: třídící pracoviště, úložný prostor, strojovnu, sociální zázemí, štábní pracoviště a pracoviště pro dispečery.

16

Vybavení vozu zdravotnické záchranné služby RLP + RZP Vozidlo rychlé lékařské pomoci (RLP) a rychlé zdravotnické pomoci (RZP) by měla být vybavena, materiálem, který je potřeba k zásahu při bezprostředním ohrožení života. Monitor spojený s defibrilátorem Pulzní oxymetr Kapnometr Přístroj na podporu dýchání + pomůcky k oxygenoterapii (příloha 17, 18) Odsávačka Tonometr a fonendoskop Glukometr Léky (příloha 21) Infúzní roztoky (příloha 22) Resuscitační pomůcky: laryngoskop, endotracheální rourka (ETR), zavaděč (příloha 6) AutoPulse Dýchací vak a dětský dýchací vak (příloha 7) Pomůcky pro alternativní zajištění dýchacích cest: Combitube, minitrach, Quicktrach, laryngeální maska (příloha 8) Pomůcky k provedení hrudní drenáže a cévkování Set pro zavedení centrálního žilního katetru (CŽK) Vakuová matrace celotělová a končetinová (příloha 16) Extenční dlaha Krční fixační límce (příloha 16) Popáleninový balíček Porodnický balíček Vyprošťovací pomůcky: nabírací (scoop) rám, vyprošťovací plachta, schodolez atd. Výběhový batoh a dětský výběhový batoh (příloha 24, 25) Termofólie Baterka Mrazící box na led k hypotermii Kyslíkové láhve (příloha 23) Nosítka Vaky na infekční odpad

17

Tabulka č. 1 Srovnání ZZS a PL [vlastní].

Zdravotnická záchranná služba

Praktický

a praktický lékař – vybavení

lékař

ZZS

Monitor spojený s defibrilátorem

ano

ano

Pulzní oxymetr

ano

ano

Ventilátor + pomůcky k oxygenoterapii

ne

ano

Tonometr

ano

ano

Fonendoskop

ano

ano

Glukometr

ano

ano

Infúzní roztoky

ano

ano

ne

ano

ano

ano

ne

ano

ne

ano

Krční fixační límce

ano

ano

Porodnický balíček

ano

ano

Kyslíkové láhve

ano

ano

Resuscitační pomůcky: laryngoskop, ETR, zavaděč Dýchací vak Pomůcky pro alternativní zajištění dýchacích cest: Combitube, minitrach, Quicktrach Vakuová matrace celotělová a končetinová

18

2.2.3 Imobilizační pomůcky Praktický lékař ve své praxi nejčastěji využívá takové imobilizační pomůcky, které jsou potřebné pro pacienty s lehčím zdravotním stavem. Jsou využívány vozíky a lehátka, které jsou určeny k převozu pacienta z čekárny do ordinace nebo na vyšetření po zdravotním středisku. Dále praktický lékař ve své praxi využívá, obvazy, trojcípé šátky, bandáže, ortézy, krční límce a další nezbytně nutný materiál, který slouží k částečnému nebo úplnému znehybnění a stabilizování dané postižené části těla. Zdravotnická záchranná služba ve svém provozu využívá také imobilizační pomůcky, které jsou potřebné pro pacienty ke stabilizování jejich stavu. Nejčastěji to jsou nosítka a sedačka k přepravě pacienta z daného místa do sanitky. Velmi častými pomůckami jsou vakuové dlahy a matrace. Imobilizační pomůcky se využívají hlavně u poranění končetin nebo při poranění páteře. Dlahy a matrace jsou vyplněny polystyrénovými kuličkami. Končetina se položí do dlahy a musí se zformovat přesně podle končetiny, poté se z dlahy odsaje vzduch a vytvoří se tak pevná a neohebná dlaha, která znehybní končetinu. Dále to jsou stabilizační krční límce, které nám znehybní krční páteř. Méně často se také extenční dlaha ke zlomenině femuru a scoop rám. Extenční dlaha se podloží pod postiženou končetinu, která se uvede do repozičního tahu a v něm zůstává po celou dobu transportu. Scoop ram se využívá k vyproštění a přenosu postiženého ze špatně dostupných míst. Poté se samozřejmě postižený musí přeložit do vakuové dlahy nebo na nosítka.

19

2.2.4 Vyšetřovací přístroje Vyšetřovací přístroje a pomůcky jsou ve většině ordinací praktických lékařů stejné. Tyto přístroje a pomůcky se liší jen podle specializačního zaměření určitých pracovišť. Například kardiologická ambulance využívá elektrokrdiogram (EKG) (příloha 2), echokardiograf, gynekologická ordinace používá vyšetřovací zrcadla, vnitřní i vnější sonografii. Každý obor má specifické pomůcky a přístroje, které jsou nutné pro dané lékařské odvětví. Samozřejmě ve všech ordinacích praktického lékaře nebo specializovaných ambulancích jsou běžně využívané stejné pomůcky jako je například tonometr (příloha 3), fonendoskop (příloha 4), pomůcky na odběr biologického materiálu (krev, sputum, stolice, moč, atd.), EKG, teploměr, glukometr, svítilna, Snellenova tabule (tabule na měření zraku – příloha 5), váha a v neposlední řadě vyšetřovací lehátko. Většina těchto pomůcek a přístrojů je použitelná k okamžitému zhodnocení a zjištění aktuálního stavu pacienta. Pokud lékař naměří nebo zjistí jiné hodnoty než jsou dané, předepíše léky nebo pacienta odešle na specializované pracoviště k odbornějšímu vyšetření. Zdravotnická záchranná služba ve svém provozu na vozech RZP a RLP nejčastěji využívá monitor spojený s defibrilátorem (příloha 19, 20), pulzní oxymetr, ventilátor, odsávačku, tonometr, fonendoskop, glukometr. Veškeré tyto pomůcky a přístroje se využívají velmi často, a to proto, aby se zkontroloval momentální stav pacienta a bylo možno podat určité léčivo na daný stav. Monitor spojený s defibrilátorem – slouží k monitorování srdečního rytmu. Pomocí tohoto přístroje můžeme zjistit změny na srdci. Monitor je také vybavený defibrinačními elektrodami, které používáme při srdeční zástvě. Pulzní oxymetr (příloha 9) – je určen k neinvazivnímu monitorování saturace arteriálního hemoglobinu kyslíkem (SpO2) a tepové frekvence. S tímto přístrojem poznáme, zda se pacientovi dýchá dobře nebo ne a zda je jeho tepová frekvence normální. Přístroj na podporu dýchání (v záchranářském slangu nazýván „ventilátor“) – využívá se na podporu dýchání u pacientů, kteří musejí být napojeni na umělou plicní ventilaci. Odsávačka (příloha 19, 20) – přístroj, se kterým se odsávají postiženému tekutiny z dýchacích cest (krev, hlen, voda, atd.). Tonometr a fonendoskop – slouží k neinvazivnímu měření krevního tlaku. Pomocí fonendoskopu můžeme poslouchat plíce, srdce, břicho. Glukometr – pomůcka na měření hladiny cukru v krvi. Nejčastěji se využívá u lidí s DM.

20

2.2.5 Protišoková lékárna (příloha 10, 11) Pro poskytování neodkladné péče při komplikacích, které mohou nastat v ordinacích, by protišoková lékárna měla obsahovat potřebné léky k zvládnutí stavů, které vedou k bezprostřednímu ohrožení na životě. Základní výběr léčiv, o kterých si myslím, že jsou potřebné k zvládnutí stavů, při kterých je pacient ohrožen na životě, je uveden v tabulce. Nesmí se opomenout, že k vybraným lékům náleží i potřebné pomůcky; např. jehly, tampóny, dezinfekce, elastické zaškrcovadlo, nůžky, peán a náplast (nejlépe dva druhy). Obsah lékárny může být mnohem širší, podle toho, s jakou klientelou přichází lékař do častějšího kontaktu. Vybavení protišokové lékárny je velmi dynamickým seznamem život zachraňujících léčiv. Je to z důvodu pravidelně se obměňujících klinických zkušeností a výsledků dlouhodobých studií. Vybavení by mělo odpovídat základním léčivům, které jsou prospěšné pro řešení nejvíce pravděpodobných akutních stavů a personál ordinace by s nimi měl umět podle své erudice a zodpovědnosti pracovat. Do protišokové lékárny by měly patřit i pomůcky, se kterými je lékař schopen provést takové úkony, které povedou k záchraně života. Rozhodně si myslím, že by v lékárně neměl chybět set na zajištění dýchacích cest a „TOP TEN“ léky, které jsou nejužívanější k záchraně života [Ščigel, 2004].

Tabulka č. 2 Nejvyužívanější léky [vlastní].

TOP TEN deset nejužívanějších léků k záchraně života ATROPIN FUROSEMID ADRENALIN DIAZEPAM VASOCARDIN ISOPTIN (VERAPAMIL) F1/1, HAEMACEL (plastikové vaky) MESOCAIN 2% GLUKÓZA 40% DOPAMIN

21

Tabulka č. 3 Výběr základních léčivých přípravků pro poskytování neodkladné péče při náhlých příhodách [Ščigel, 2004]. obrázek

název léku tlaková láhev s kyslíkem a redukčním ventilem

indikace

– dušnost

adrenalin (ADRENALIN)

glukokortikoid (SOLU MEDROL inj.)

– alergie – otoky

benzodiazepin (APAURIN inj.)

– křečové stavy – rozrušení

nitráty ve spreji (NITRILEX spray) (NITROMINT spray)

– anginózní bolesti – akutní infarkt myokardu

glukóza (GLUCOSUM inj.)

– hypoglykémie

FYZIOLOGICKÝ ROZTOK

– zajištění žilního vstupu – k ředění léčiv

roztok k přípravě injekcí AQUA PRO INJECTIONE inj.

– k ředění vybraných léčiv

22

2.3 Ohrožující stavy 2.3.1 Kolapsové stavy a bezvědomí Kolapsový stav Kolaps, v odborné terminologii označován spíše jako synkopa, je krátkodobá odezva na zpomalení srdeční frekvence a pokles krevního tlaku. To způsobí, že se k srdci nedostane prakticky žádná krev a dojde tak ke chvilkovému nedokrvení mozku. Nervové buňky jsou velmi citlivé a proto chvilkovou nedokrevnost zaregistrují a v momentě přestanou správně pracovat. Mozek se snaží pomoci srdci proto, aby se nemuselo tolik namáhat při pumpování krve do hlavy. Následkem toho dochází k pádu. V momentě, kdy člověk leží, je pro srdce snazší dostat krev k mozku. Jakmile je opět obnoven dostatečný přísun krve do mozku, postižený se sám začne probírat. Kolaps (synkopa) může mít různý původ: např. při dlouhém pobytu ve vydýchaném prostředí, při prudkém úleku, při rozčílení, rychlé vstání (prekolaps) nebo při pohledu na něco odporného (fóbie), také i u metabolických a kardiálních onemocnění. Někteří lidé na sobě dokáží příchod kolapsu poznat a snaží se tomu zabránit tím, že si například lehnou, tím srdci ulehčí práci, aby prokrvilo mozek a kolaps se nedostaví. Nejčastěji se kolaps objevuje v horkých dnech, kdy je člověk vyčerpaný například špatným pitným režimem, dlouho stojí, je ve vydýchaném prostředí (uzavřené prostory např. kulturní akce, MHD). Kolaps se dá předvídat na základě několika příznaků: zejména je to bledost, nevolnost, pocení, snížená tepová frekvence (bradykardie), snížený krevní tlak (hypotenze). Postižený může mít těsně před kolapsem problémy se zrakem nebo sluchem, což se projeví různými typy vizuálních efektů (tma, blesky, hvězdičky) nebo slyší šelesty. Někdo si může plést kolaps s bezvědomím, ale je v tom velký rozdíl. V bezvědomí dochází k povolení svalstva a hrozí tak zapadnutí jazyka, což postiženého velmi ohrožuje na životě, také jsou potlačeny obrané reflexy. Při kolapsu je důležité, aby se co nejdříve dostala okysličená krev zpět do mozku. Proto je nutné zdvihnout dolní končetiny, podat kyslík nebo přivést čerstvý vzduch, uvolnit těsnící oděv u krku a chladit čelo. Příklad spolupráce praktického lékaře a zdravotnické záchranné služby Dojde-li v ordinaci praktického lékaře ke kolapsu pacienta, pak by měl PL poskytnout pacientovi první pomoc a kontaktovat ZZS. Nejprve by měl PL zjistit příčinu kolapsu. Dále změřit TK, P, SpO2 a natočit EKG. Je třeba také zajistit i periferní žilní vstup PL a pacienta tak stabilizovat.

23

Po příjezdu ZZS předá PL celkovou anamnézu a naměřené hodnoty. Dále informuje ZZS o postupu první pomoci pacienta. ZZS napojí pacienta na své EKG, zkontroluje a přeměří hodnoty TK, P, SpO2, zjišťuje příčiny kolapsu, zda pacient není diabetik a netrpí nějakou chorobou, která by mohla způsobit kolaps. Poté zjišťuje další anamnézu a transportuje pacienta do vozu a do nemocnice.

Bezvědomí Bezvědomí je částečná nebo úplná ztráta funkce vědomí. Stav vědomí ovlivňuje centrální nervový systém (CNS), prodlouženou míchu, mozkovou kůru. Bezvědomí je závažný stav, který bezprostředně ohrožuje život postiženého. Tento stav může být způsoben mnoha příčinami. Mezi tyto příčiny patří například otravy, předávkování léky, nízká hladina cukru u diabetiků (hypoglykémie), cévní mozkové příhody, úrazy hlavy, kolapsy z oběhových příčin například poruchy srdečního rytmu (arytmie) a další. Pokud tento stav nebude včas rozpoznán a okamžitě léčen, může skončit smrtí postiženého, a to v důsledku udušení ze zapadlého jazyka, protože v bezvědomí dochází k útlumu obranných reflexů v dutině úst a tím i k omezení průchodnosti dýchacích cest. Při bezvědomí je hmatný puls na krční tepně a viditelné zvedání hrudníku, ale chybí jakákoliv reakce postiženého na hlasité oslovení či případně na silné zatřesení. Mezi dalšími příznaky je, že postižený nereaguje na bolestivé stimuly, například štípnutí do ušního lalůčku nebo ruky.

Bezvědomí rozdělujeme na kvalitativní a kvantitativní: Při kvalitativním stavu si postižený uvědomuje sám sebe a reakce je nepřiměřená (např. zmatenost). Při kvantitativní poruše je vada bdělosti různého stupně od lehkého útlumu a ospalosti až po hluboké kóma. Jednotlivé fáze se mohou navzájem přecházet. Mezi kvantitativní stavy vědomí patří spánek, který je aktivním biologickým pochodem, sloužícím ke zotavení a regeneraci mozkové tkáně.

Stupně kvantitativního vědomí: Stav plného vědomí Je stav, kdy si pacient plně a správně uvědomuje sám sebe i své okolí, reaguje a jedná adekvátně na zevní i vnitřní stimuly.

24

Somnolence Je lehká porucha vědomí – hlubší spánek. Pacient reaguje na důraznější oslovení nebo dotyk, reakce jsou zpomalené a neprobírá se k normálnímu (plnému) vědomí. Na výzvu provede motorickou odpověď, polykání je zachováno a není přítomna inkontinence. Pokud se pacient ponechá v klidu, opět rychle usíná. Sopor Výraznější porucha vědomí, kdy se postižený nachází ve velmi hlubokým spánku, ze kterého ho s obtížemi probíráme. Většinou reaguje až na bolestivý podnět, který je nutný většinou opakovaně vyvolávat. Dostaví se obranný pohyb nebo grimasa v obličeji. Pacient může otevřít oči, polykání může být částečně zachováno, může být přítomna inkontinence. Verbální kontakt není zachován, reakce je nejčastěji zamručení maximálně jedno slovo špatně artikulováno. Kóma U tohoto stupně není reakce na slovní podněty, nelze navázat verbální ani jiný kontakt, v tomto případě bolest vyvolá jen reflexní odpověď. Hluboké (těžké) kóma Jsou vyhaslé zornicové reflexy, není reakce na bolestivé podněty a je ohroženo spontánní dýchání. Vigilní kóma Postižený je apatický, jsou zachované životní funkce. Tento stav je dlouhodobý a nezvratný (ireverzibilní). [www.prvni-pomoc.com, 7]

25

Při hodnocení stavu vědomí se používá Glasgow Coma Scale (GCS). Tato stupnice bodově hodnotí otevírání očí, motorickou a verbální reakci. Součet všech bodů může být 3–15. Glasgow Coma Scale (GCS) Otevření očí spontánní

4

na oslovení

3

na bolest

2

bez reakce

1

Slovní odpověď orientovaná

5

zmatená

4

nekomunikuje

3

nesrozumitelné zvuky

2

žádná odpověď

1

Reakce na bolest provede na příkaz pohyb

6

lokalizuje podnět (pohyb k podnětu)

5

úniková reakce (pohyb od podnětu)

4

necílená flexe končetiny

3

necílená extenze končetiny

2

nereaguje

1

Hodnocení Normální vědomí 14–15 bodů Lehká nebo střední porucha vědomí 9–13 bodů Závažná porucha vědomí 3–8 bodů

Při bezvědomí se nejprve zkontroluje dýchání. Provede se záklon hlavy a zkontroluje ústní dutina, zda není zapadlý jazyk a zda není přítomnost zvratků nebo krve apod.

26

Poté se zkontrolje krevní tlak např. na arteria carotis, arteria radialis, arteria brachialis, arteria femoralis, arteria dorsalis pedis, také se zkontroluje barva kůže nemocného a poloza a zajišťuje se krvácení. A v neposlední řadě se kontrolují příčiny bezvědomí (prázdné obaly od léků, láhve od alkoholu, saponátů, drogy atd.). (VYŠETŘENÍ OD HLAVY AŽ K PATĚ!) Příklad spolupráce praktického lékaře a zdravotnické záchranné služby Při bezvědomí v ordinaci PL neprodleně sestra PL volá ZZS. Praktický lékař poskytuje pacientovi první pomoc. Zjišťuje jeho srdeční činnost a zda pacient dýchá. Sleduje jeho základní životní funkce. Poté změří TK, P, SpO2 a natáčí EKG. Jestliže dojde u pacienta k zástavě dechu, zajistí průchodnost dýchacích cest, tzn. zkontroluje ústní dutinu (zapadlý jazyk – Esmarchův manévr). Pokud by pacient nedýchal, měl by lékař přikročit k intubaci. Při srdeční zástavě lekař neprodleně provádí KPR až do doby obnovení srdeční činnosti. PL by také měl zajistit intravenózní vstup kanyly a podat krystaloidní roztok. Po zajištění pacienta a obnovení jeho životních funkcí PL zkoumá příčiny tohoto stavu pokud se jedná o pacienta, kterého lékař nezná (nový pacient atd.). Zajímat by se měl především o nemoci srdce, údaje o vysokém krevním tlaku, prodělané cévní mozkové příhody, cukrovce. Dále o léky, které postižený užívá a o alergie. Důležitá je kontrola přítomnosti vpichů od injekčních jehel, zápach dechu (alkohol, aceton). Všechna tato vyšetření a ohledání je nutno zahájit včas a bez zbytečného váhání. PL předá celkovou anamnézu a naměřené hodnoty zdravotnocké záchranné službě. Zdravotnická záchranná služba napojí postiženého na své EKG, přeměří hodnoty TK, P, SpO2 a transportuje do vozu. Po celou dobu by pacientovi měly být monitorované životní funkce, z důvodu, že u postiženého může dojít k zástavě dechu a srdce. Pokud tento stav nastane, musí záchranář zahájit KPR a obnovit dýchání. Měl by být podán Ringerův krystaloidní roztok.

27

2.3.2 Zástava dechu Pokud není slyšet ani cítit vydechovaný vzduch a nejsou vidět dýchací pohyby hrudníku jedná se o zástavu dechu. K zástavě dýchání může dojít například vdechnutí cizího tělesa, prudká alergická reakce, poranění hrudníku (zlomeniny žeber, zhmoždění), pád do vody, zasažení elektrickým proudem, požití jedu a další. Dospělý člověk se obvykle nadechne 12–16krát za minutu a v případě umělého dýchání je tato frekvence dostačující. Příliš rychlé dýchání může vést k nafouknutí žaludku postiženého, které snižuje účinnost umělého dýchání. Školní děti dýchají frekvencí 16–20 vdechů/min. malé děti 20–30 vdechů/min. a kojenci 30–40 vdechů/min. Dechový objem je u mužů kolem 600– 700 ml, u žen 400–500 ml, u školáků 300–400 ml, předškolní děti 150–200 ml a kojenci 40–100 ml. Vlivem tohoto stavu může dojít v krátké době k srdeční zástavě. Pokud není tento stav okamžitě zvrácen a není chybějící dýchání obnoveno pomocí umělého dýchání, dojde k selhání životně důležitých funkcí, což je právě zmiňovaná srdeční selhání vlivem dušení. Mezi hlavní znaky zástavy dechu je hmatný puls na krční tepně, ale není cítit proudění vzduchu ani není viditelné zvedání hrudníku, asi do jedné až dvou minut začínají být viditelně cyanotické zbarvení dásní a rtů. Pokud je postižený nedýchající, pokusíme se nejdříve uvolnit jeho dýchací cesty. Pro uvolnění dýchacích cest zakloníme hlavu a to mnohdy stačí k tomu, aby se dýchání obnovilo. Záklonem hlavy odstraníme tzv. zapadlý jazyk. Prohlédneme ústní dutinu a odstraníme viditelné cizí předměty. [www.prvni-pomoc.com, 7]

Příklad spolupráce praktického lékaře a zdravotnické záchranné služby Zahájení první pomoci, ze strany PL, by mělo začít bez zbytečné prodlevy. Praktický lékař zkontroluje dýchací cesty, tzn. zkontrolovat ústní dutinu (zapadlý jazyk – Esmarchův manévr). Jsou-li dýchací cesty neprůchodné a pacient nedýchá, měl by lékař přikročit k intubaci. Pokud jsou dýchací cesty průchodné, musí být okamžitě zahájena ventilace postiženého dřív, než dojde k zástavě srdeční činnosti vlivem dušení. Provádí se umělé dýchání. To může provádět i sestra PL. Pacientovi se zakloní hlava, přiloží maska s dýchacím přístrojem a provádí ventilace. Při zajištění dýchání se používá také např. laryngální maska. Sestra nebo PL v průběhu zajišťování dýchání nebo po zajištění všech životně důležitých funkcí napojí pacienta na EKG a monitoruje jeho stav, měří TK, P, SpO2 a předpokládá se, že PL nebo sestra zajistí pacientovi periferní žilní vstup.

28

Při příjezdu zdravotní záchranné služby předá PL celkovou anamnézu a naměřené hodnoty. Jsou-li obnoveny a zajištěny dýchací cesty a periferní žilní vstup, do kterého lze podávat koloidní roztoky, napojí postiženého zdravotní záchranná služba na své EKG. Dále přeměří hodnoty TK, P, SpO2 a transportuje do vozu. Ve voze pacienta vyšetří, zjistí další anamnézu a napojí na kyslík. Po celou dobu transportu jsou pacientovi monitorovány životní funkce.

29

2.3.3 Srdeční zástava Při srdeční zástavě je nejohroženější částí lidského těla mozek. Bez přísunu kyslíku vzniká do 3–4 minut nevratné poškození až smrt. Pokud tento stav není okamžitě zvrácen a není srdeční činnost znovu obnovena pomocí umělého dýchání a nepřímou srdeční masáží, dojde k nezvratné smrti. Srdeční zástava může vzniknout předávkování léky, srdečním infarktem, úrazem elektrického proudu, otravou, alergickou reakcí a další. Pokud dojde k zástavě dechu, následuje bezvědomí a pokud není dech obnovený dochází k zástavě oběhu cca do 2–3 minut. Naopak pokud dojde nejprve k zástavě srdce, pak během 6–12 vteřin následuje bezvědomí a za půl až jednu minutu dochází i k zástavě dechu. Mezi hlavními příznaky srdeční zástavy patří ztráta vědomí, bílá barva, nehmatný puls, žádná reakce postiženého. Spolehlivým místem kontroly pulsu je arteria carotis. Detekci pulsu provádíme maximálně 10 vteřin. U kojenců a novorozeňat můžeme hmatat puls na fontanele nebo v třísle. Také se může stát, že vznikne zástava srdce náhle a pod vlivem zhoubných arytmií (chvění srdečních komor), současně v tom okamžiku dochází i k náhlému zhroucení postiženého k zemi a poté po dobu asi dvou minut po této zástavě dochází k lapavým dechům. Často se tak může stát, že tyto lapavé dechy se zamění za účinné dýchání. Tyto dechy se ve skutečnosti projevují jako rytmické záškuby svalstva nadbřišku a břicha, ale přitom nejsou viditelné zdvihy hrudníku. Frekvence u dospělého je cca 60–80 tepů za minutu, u dětí 80–100 tepů/minutu a u novorozenců a kojenců 120–150 tepů/minutu. Aby bylo možné postiženému pomoci, musíme ho otočit na záda a umístit jej na tvrdou podložku. Musíme se provést záklon hlavy a obnažit hrudník. Vyčistit ústní dutinu, případně i vyjmout zubní protézu a zahájit KPR. Resuscitaci zahájíme podle toho, zda jde o dospělého nebo dítě. [www.prvni-pomoc.com, 7] Příklad spolupráce praktického lékaře a zdravotnické záchranné služby Při tomto stavu zahajuje PL neprodleně KPR a sestra PL kontaktuje ZZS. Při srdeční zástavě musí jednotlivé úkony na sebe navazovat okamžitě. PL pokládá postiženého na záda na tvrdou podložku. Poté kontroluje ústní dutinu, příp. vyjme zubní protézu. Lékař provádí resuscitaci a sestra PL napojuje pacienta na EKG a dále neprodleně zajišťuje žilní vstup. Na podporu činnosti srdce může lékař podat adrenalin, který podává žilně nebo rozstřikuje do ETR. Také zkontroluje průchod-

30

nost dýchacích cest. Jsou-li dýchací cesty neprůchodné a pacient nedýchá, měl by lékař přikročit k intubaci. Sestra nebo PL v průběhu KPR nebo po zajištění všech životně důležitých funkcí napojí pacienta na EKG a monitoruje jeho stav do příjezdu ZZS. Změří též TK, P, SpO2. Zjišťuje příčiny tohoto stavu. Zdravotnická záchranná služba si převezme celkovou anamnézu a naměřené hodnoty. Pokud je pacient stále bez srdeční činnosti, převezme si ZZS postiženého do své péče a pokračuje v KPR. Postiženého napojí na své EKG a sleduje srdeční akci, pulz a saturaci. Pokud – po dvouminutové resuscitaci – je na EKG komorová tachykardie nebo fibrilace, provede posádka defibrilaci. Při obnovení srdeční činnosti, transportují nemocného do vozu, kde je napojen na 12svodové EKG, kyslík a do zajištěné periferní žíly jsou mu aplikovány roztoky. Po celou dobu transportu jsou pacientovi monitorovány životní funkce.

31

2.3.4 Kardiopulmonální resuscitace (KPR) Kardiopulmonální resuscitace jsou jednoduché a logické soubory, které na sebe navazují a mají sloužit k obnovení dodávky okysličené krve do mozku. Aby byla KPR úspěšná je nutná rychlost zahájení a účinnost jejího provedení. Příčiny zástavy oběhu mohou být různé, u dospělých dojde k zástavě nejčastěji při onemocněních srdce, to může být např. ischemické choroby srdeční (ICHS), fibrilace komor. U dětí jsou příčiny spíše dechové, nejčastěji je to dušení při vdechnutí cizího tělesa nebo při úrazech či tonutí. Mezi hlavními příznaky je bezvědomí, postižený nereaguje, nehýbe se, nedýchá, někdy se mohou vyskytnout lapavé konečné dechy, není cítit puls. Postupně dochází k cyanóze obličeje, která je způsobena nedostatkem kyslíku v organizmu.

Resuscitaci rozdělujeme na resuscitaci u dětí a u dospělých: Kardiopulmonální resuscitace u dospělých. Resuscitace u dospělých se provádí v poměru 30 : 2 (30 stlačení a 2 vdechy). Frekvence nepřímé srdeční masáže je 100 stlačení za minutu. Hloubka stlačení hrudního koše je 4–5 cm. Dechový objem je okolo 500 ml, ale záleží samozřejmě na postiženém (žena, muž, hubený, obézní). Vyhledáme střed hrudní kosti a mezi prsní bradavky položíme překřížené ruce nebo ke konci hrudní kosti přiložíme dva prsty směrem k hlavě a v místě, kde prsty končí položíme překřížené ruce a začneme se stlačováním. Po 30 stlačení provedeme dva umělé vdechy, poté opět provádíme 30 stlačení. Umělé dechy se provádějí se záklonem hlavy. Kardiopulmonální resuscitace u dětí. Celkově se resuscitace u dětí provádí nejprve pěti umělými vdechy, ale v menším objemu vzduchu než u dospělého. Poté vyhledáme střed hrudní kosti. Toto místo leží mezi oběma prsními bradavkami a na toto místo přiložíme jednu ruku a započneme se stlačováním hrudní kosti do hloubky asi 3 cm a rychlostí 100 stlačení za minutu. Kardiopulmonální resuscitaci u dětí dále ještě rozdělujeme na resuscitaci novorozenců a kojenců a dětí od jednoho roku do puberty. U novorozenců a kojenců do jednoho roku podložíme ramínka tak, aby měli lehce zakloněnou hlavu. Pokud bychom hlavu zaklonili hodně, dýchací cesty by se zmáčkly a nebylo by možné správně dýchat do plic. Resuscitaci zahájíme 2–5 vdechy. Místo stlačení je dolní třetina hrudní kosti, cca 1,5 cm pod spojnicí prsních bradavek, masáž se provádí dva prsty nebo překříženými palci při obejmutí hrudníku dítěte. Hrudník stlačujeme asi 2–3 cm.

32

Frekvence stlačení u novorozence je 120x za minutu v poměru 3:1, u kojence to je 100–120x za minutu v poměru 30:2. Resuscitace u děti od jednoho roku do puberty je podobný jako u dospělého, ale musí se dbát velké šetrnosti a opatrnosti. Je nutno používat menší fyzické úsilí na stlačování a menší dechové objemy, ale musí se zrychlit frekvence. Srdeční masáž se provádí podle velikosti dítěte. Může se provádět jen prsty, jednou rukou, nebo stejně jako dospělých. U dětí si musíme dávat velký pozor, protože při umělém dýchání vdechujeme menší objem vzduchu, než u dospělého. [www.zachranarick.cz, 6]

Kardiopulmonální resuscitaci můžeme rozdělit na dva cíle. Na primární cíl a sekundární cíl. U primárního cíle se snažíme obnovit krevní oběh. Sekundárním cílem je resuscitace, aby postižení přežili, ale hlavně propuštění pacienta do domácího ošetřování v dobrém stavu a následná kvalita života po resuscitaci. Obnovení krevního oběhu na místě příhody nemusí znamenat přežití postiženého, ale pro něj znamená poskytnutou šanci na život. Příklad spolupráce praktického lékaře a zdravotnické záchranné služby Při KPR musí veškeré úkony na sebe navazovat. Sestra PL kontaktuje ZZS. Lékař provádí KPR a dýchání, sestra napojuje pacienta na EKG. Je předpoklad, že i zajistí intravenózní vstup a asistuje lékaři při KPR. Lze podat i adrenalin na srdeční podporu, který může být aplikován zajištěným žilním vstupem. Po dvouminutové resuscitaci vyhodnotí lékař EKG. Je-li na EKG fibrilace, příp. komorová tachykardie, provede PL defibrilaci. Pokud je neúspěšná, pokračuje PL v KPR. Při obnovení srdeční činnosti a dýchání lékař změři základní životní funkce a do příjezdu ZZS monitoruje pacienta. Zdravotnická záchranná služba ihned po příjezdu přebírá pacienta do své péče. Postižený je napojen na EKG a provádí se KPR. Při obnovení srdeční činnosti přebírá lékař ZZS od PL celkovou anamnézu a naměřené hodnoty. Mezitím posádka RZP transportuje pacienta do vozu a provede napojení na kyslík a změří fyziologické funkce. Při transportu jsou pacientovi sledovány základní životní funkce, kontrolována EKG křivka a zajištěné dýchací cesty.

33

2.3.5 Dušení Dušení je velice závažný a život bezprostředně ohrožující stav, který tak způsobí obstrukci dýchacích cest. Vzniká například vdechnutím cizího předmětu (žvýkačky, bonbónu, ale i zlomený zub, jež se zaklíní v dýchacích cestách a brání v dýchání), při alergické reakci, otokem dýchacích cest (laryngitida). V podstatě tak dochází k zamezení přívodu kyslíku do plic a vzniká tak akutní stav – dušení. Vlivem dušení tak dochází v krátké době k zástavě dýchání a následně i srdeční zástavě. Pokud tento závažný stav není okamžitě zvrácen a překážka která brání v dýchání není odstraněna, dojde k selhání životně důležitých funkcí. Projevuje se zmodráním, resp. dochází k cyanóze rtů, jazyka a sliznice dutiny ústní, někdy velmi zbledne, zhruba během minuty bez dechu se ztratí vědomí. Po vdechnutí cizího předmětu je slyšitelné hlasité sípání v kombinaci s chrčením. Pokud je postižený při vědomí nemůže mluvit, často se drží za krk a není schopen si odkašlat. S trvající obstrukcí se objevuje cyanóza dásní a rtů, stav se velmi rychle zhoršuje a dochází k pozvolné ztrátě vědomí. Postižený, který je v bezvědomí, má namodralé rty, hrudník se nezvedá ani neklesá a může být slyšet sípání. [Keggenhoff, 2006] Při pomoci postiženého vyzveme, aby se pokusil ihned a usilovně kašlat a byl přitom v předklonu. V průběhu tohoto kašle lze rozevřenou dlaní ruky silněji udeřit postiženého několikrát mezi lopatky. Pokud to nepomůže a je-li pacient při vědomí, okamžitě provedeme Heimlichův manévr. Je to výkon, pomocí kterého je možné vypudit cizí předmět z dýchacích cest. Provádí se v mírném předklonu postiženého, kterého oběma rukama obejmeme v oblasti mezi pupkem a hrudní kostí. Na jedné ruce vytvoříme pěst, druhou rukou uchopíme tuto sevřenou ruku v pěst provedeme prudký pohyb směrem k sobě. Tím vytvoříme dostatečně silný tlak v dýchacích cestách, pomocí něho se tak může překážka uvolnit. Heimlichův manévr se nepoužívá u dětí mladších jednoho roku, u těhotných a silně obézních. Vždy však dáváme nejprve přednost úderům mezi lopatky. Pokud Heimlichův manévr nepomůže a nejsme ani schopni postiženého prodýchnout, můžeme provést koniopunkci. [www.prvni-pomoc.com, 7] Koniopunkce Konioponkce se provádí při trvající neprůchodnosti horních dýchacích cest a nemožnosti endotracheální intubace. Jedná se o propíchnutí hrtanu jehlou s velkým průsvitem nebo několika jehel vedle sebe. Tento výkon se provádí v poloze, kdy postižený leží na zádech se zakloněnou hlavou. Místem vpichu je prostor mezi štítnou chrupavkou a prsténčitou chrupavkou.

34

Příklad spolupráce praktického lékaře a zdravotnické záchranné služby Lékař zjišťuje příčiny dušení. Vzniká např. vdechnutím cizího předmětu (žvýkačky, bonbónu, ale i zlomený zub, jež se zaklíní v dýchacích cestách a brání v dýchání), při alergické reakci, otokem dýchacích cest (laryngitida). Vyšetření je třeba zahájit včas a bez zbytečného váhání. PL by měl zajistit kanylaci žíly a tak pacientovi provést prvotní analgosedaci a zajistit dýchací cesty např. laryngální maskou. I v tomto případě následuje změření TK, P, SpO2 a napojení na EKG a podle příčiny dušení podat léčiva (především u alergických příhod). Po zajištění všech životně důležitých funkcí PL monitoruje jeho stav do příjezdu ZZS Po příjezdu zdravotnické záchranné služby předá PL celkovou anamnézu a naměřené hodnoty. Postižený je transportován do vozu, kde je napojen na EKG, jsou přeměřeny hodnoty TK, P, SpO2. Dále do zajištěného periferního žilního vstupu jsou podány koloidní roztoky. Jedná-li se o obstrukční nemoci dýchacích cest nebo alergie, podá se kyslík a léky proti otokům (glukokortikoidy, kalcium). Při vdechnutí cizího tělesa se snaží posádka ZZS odstranit překážku z dýchacích cest. Není-li to možné, je nutné zajistit dýchací cesty (např. urgentní koniopunkcí). Postižený je po celou dobu transportu monitorován.

35

2.3.6 Dušnost Dušnost je subjektivní pocit nedostatečného dechu. Tento nepříjemný pocit je zpravidla provázen zvýšeným dýchacím úsilím nemocného. Vyskytuje se také i u onemocnění srdce. Dušnost může být pociťována jen osob, které jsou při vědomí. Je častým příznakem onemocnění dýchacího ústrojí, ale je také přítomna u nemocí srdečního systému, nemocí mozku a při dalších stavech. K objasnění původu dušnosti nás dovede zjištění přesných informací jako je její stupeň dušnosti a časové souvislosti jejího vzniku a pečlivé fyzikální vyšetření (typ dýchání). Dušnost můžeme rozdělit podle projevu a to na fyziologickou dušnost, námahovou dušnost a klidovou dušnost, také podle času: akutní a chronická a dále podle postižení na plicní (pulmonální) dušnost, srdeční (kardiální) dušnost a dušnost psychického původu (psychogenní). Dušnost podle projevu: Fyziologická dušnost objevuje se u zdravých osob při pobytu ve vzduchu chudém na kyslík (ve velkých nadmořských výškách nebo v uzavřených prostorách). Ventilace je zvýšená a udržuje se zvýšenou stimulací dechového centra v mozku. Dechové centrum je drážděno poklesem hladiny kyslíku v krvi (hypoxemií) nebo nadměrným vzestupem hladiny kysličníku uhličitého v krvi (hyperkapnií). U většiny lidí je pokles hladiny kyslíku v krvi (hypoxemie) mnohem slabším podnětem ke zvýšení dechového úsilí. Hypoxemie kromě dušnosti může mít i jiné projevy jako je zmatenost, neurčitý nepříjemný pocit, až i bezvědomí. Námahovou dušnost mohou pociťovat i zdravé osoby během nebo bezprostředně po ukončení velké tělesné námahy. Z námahové dušnosti může vzniknout i chronická, která vznikne tehdy, pokud se začne objevovat už i při běžné denní tělesné aktivitě. Námahová dušnost bývá počátečním příznakem onemocnění dýchacího a srdečně-cévního systému. Klidová dušnost vzniká již bez tělesné námahy. Vždy je příznakem nějakého onemocnění a vyžaduje objasnění příčiny. Dušnost můžeme také analyzovat podle času. Může se dostavit záchvatovitě (akutní) nebo dlouhotrvajícím stavem (chronická). Jeden typ dušnosti může přecházet v druhý. Záchvatovitá (akutní) dušnost Nejčastěji se vyskytuje u astmatického záchvatu, u akutních plicních otocích (edém), při selhávání levé srdeční komory, pneumotorax.

36

Chronická dušnost Vyskytuje se především u onemocnění levé srdeční komory a u plicních chorob. Abychom zjistili příčiny dušnosti, je nutné zpracovat informace z předchorobí. V úvahu by jsme se měli zaměřit na příčiny dušnosti: Plicní, srdeční a psychické dušnosti Plicní (pulmonální) dušnost Do příčin plicní dušnosti zahrnujeme onemocnění plicní tkáně, ale také onemocnění dýchacích cest (nosní dutiny, hltanu, hrtanu, průdušnice, průdušek), pohrudnice a i hrudní stěny (žeber, mezižeberních dýchacích svalů) a bránice. Dvě hlavní příčiny plicní dušnosti jsou tzv. restrikční poruchy (snížená podajnost plicní tkáně a hrudní stěny, zápal plic) a tzv. obstrukční (poruchy s odporem proudění vzduchu v dýchacích cestách, jako jsou vdechnutí cizího tělesa, průduškové astma). Pacienti s restrikční dušností jsou v klidu bez obtíží, jakmile se zvýší námaha začnou být výrazně dušní. U obstrukční dušnosti je dušnost i v klidu. Dušnost může nastat během nádechu (inspirační) často je slyšet hvízdání, které svědčí pro překážku v hrtanu a průdušnici, dušnost během výdechu (exspirační) jedná se tak pro uzávěr menších průdušek. Srdeční (kardiální) dušnost Příčinou je zpravidla onemocnění levého srdce s městnáním krve v malém (plicním) krevním oběhu. Často je přidruženo i zúžení průdušek. Na vzniku dušnosti se mohou podílet i psychické stavy rozrušení a úzkost. Pro srdeční původ je charakteristický noční záchvatovitý vznik dušnosti. Zpravidla nemocný se srdeční dušností sedí na lůžku a nemocní s plicní dušností spíše leží. Dušnost psychického původu (psychogenní) Je nejčastěji tam, kde nezjistíme objektivní patologický nález a nemocný je citově nevyrovnaný. Vyvolávajícím faktorem jsou určité emoce (např. chorobný strach z otevřeného prostoru nebo davu). Tyto osoby mívají subjektivní pocit, že nemohou prorazit dech a lapají pravidelně po vzduchu. Díky tomu se u postiženého může projevit hyperventilace. Hyperventilace je nadměrné, příliš rychlé nebo příliš hluboké dýchání. Jde o důsledek nedostatku oxidu uhličitého. Hyperventilace se projevuje roztřesením, závratěmi, mravenčením až brněním v prstech, slabost v nohou, bušením srdce, rozmazaným viděním.

37

Postiženého bychom měli zklidnit a usměrnit dýchání nebo necháme postiženého vydýchat do uzavřeného prostoru (plastikový vak). K vyšetření dušnosti se provádí EKG, kardiologické vyšetření, zobrazovací vyšetření dýchacích cest a plic (rentgen), laboratorní vyšetření (krevní obraz, močovina v séru), psychiatrické vyšetření a další. [Kolektiv autorů, 2008] Příklad spolupráce praktického lékaře a zdravotnické záchranné služby Dušnost je subjektivní pocit nedostatečného dechu. Tento nepříjemný pocit je zpravidla provázen zvýšeným dýchacím úsilím nemocného. Dušnost je častým příznakem onemocnění dýchacího ústrojí. Vyskytuje se také i u onemocnění srdce. Proto PL při zjišťování anamnézy a příčiny dušení se zkoumá především nemoci srdce, údaje o vysokém krevním tlaku, prodělané cévní mozkové příhody, cukrovka. Dále léky, které postižený užívá a alergie. Také by měl zkontrolovat zda na těle postiženého nejsou přítomny vpichy od injekčních jehel, zápach dechu (alkohol, aceton). Všechna tato vyšetření a ohledání je nutno zahájit včas a bez zbytečného váhání. Dále následuje změření TK, P, SpO2, napojení na EKG. I v tomto případě se předpokládá, že PL zajistí žilní vstup a podá koloidní roztoky z důvodu dehydratace. Do příjezdu ZZS monitoruje stav postiženého. Poté předává pacienta ZZS, jeho celkovou anamnézu a naměřené hodnoty. Zdravotnická záchranná služba zjistí další potíže, které postižený má z důvodu příčiny dušnosti. Ve voze napojí postiženého na EKG, kyslík, přeměří hodnoty TK, P, SpO . Pacient by měl být zklidněn, aby nevznikla hyperventilace. 2

Postižený musí být monitorován až do doby, kdy je předán k dalšímu oštření v nemocnici.

38

2.3.7 Léčebná hypotermie Léčebnou hypotermii ve své práci uvádím proto, že to je nová a málo vyžívaná metoda, která se dá využít u stavů, které bezprostředně ohrožují život postiženého a právě proto bych chtěl poukázat na výhody této léčby. Léčebná hypotermie Přežití a kvalita života nemocných po kardiopulmonální resuscitaci jsou do značné míry ovlivněny postischemickým postižením mozku, které je dáno jak samotnou hypoxií během oběhové zástavy, tak patologickými ději spojenými s reperfúzí. Momentálně jediným způsobem, který snižuje rozsah mozkového postižení u nemocných po oběhové zástavě, je terapeutická hypotermie. Jedná se o pokles tělesné teploty, který vede ke snížení metabolických nároků tkání. Tělesná teplota se snižuje na 32–34 °C na dobu 12–24 hodin. Nejefektivnější způsoby snížení tělesné teploty patří zevní chlazení a infúze ledových roztoků. Vzhledem účinnosti, jednoduchosti a bezpečnosti, si myslím, že by léčebná hypotermie měla být zvažována u všech nemocných po srdeční zástavě s přetrvávající závažnou poruchou vědomí. Léčebná hypotermie Léčebná hypotermie je řízené snížení tělesné teploty z terapeutických důvodů. Mezi další klinická využití patří neurochirurgické operační výkony. Léčebnou hypotermii je možné rozdělit dle cílové tělesné teploty: Mírná střední a hluboká hypotermie Mírná hypotermie Je snížení tělesné teploty na úroveň 33–36 °C. Je jednoduchá bezpečná a možná i nejvíce účinná. Střední hypotermie Znamená snížení tělesné teploty na úroveň mezi 28–33 °C. Hluboká hypotermie U této hypotermie se snižuje teplota těla pod 28 °C a používá se výhradně při operacích při zástavě oběhu. Pokles teploty je spojen se snížením metabolických nároků tkáně. Po resuscitaci tak může léčebná hypotermie vést k relativnímu snížení nároků na kyslík v oblastech mozku se sníženou perfúzí. Léčebná hypotermie omezuje tvorbu mozkového edému a snžení intrakraniálního tlaku. Hypotermie je nejvýraznější, pokud k ochlazení dojde, bezprostředně po oběhové zástavě. Pokles tělesné teploty je spojen se snížením hladiny kalia

39

a zvýšením glykemie. Při léčebném využití hypotermie u postižených po resuscitaci je důležité rychlé snížení tělesné teploty bezprostředně po obnovení oběhu. Proto je nutná volba způsobu ochlazení. Mezi nejčastější používané techniky u takto nemocných patří zevní chlazení a infúze chlazených roztoků. K zevnímu chlazení lze použít ledové obklady nebo speciální chladící zařízení (helmy, vesty, matrace a přikrývky). Efektivním a levným způsobem chlazení je rychlá infúze velkého množství ochlazených krystaloidů. Podání krystaloidů o teplotě 4 °C v dávce 30 ml/kg tělesné hmotnosti vede k poklesu tepoty cca o 1,6 °C během 25 minut. Starší osoby reagují na chlazení více než mladší jedinci. To je dáno rozdílnou schopností vazokonstrikce. Jednou z dalších možností chlazení je kontinuální hemodialýza nebo mimotělní oběh. Tyto metody se pro svoji technickou náročnost a omezenou dostupnost u postižených po resuscitaci příliš nepoužívají. V současné době se využívavá podání chladných roztoků o teplotě 4 °C a poté se teplota udržuje ledovými obklady. Chlazené infúze je potřeba podávat velmi rychle, aby nedošlo k jejich ohřátí okolním vzduchem. Pokles tělesné teploty je spojen se svalovým třesem. K jeho eliminaci může být výhodné podání myorelaxace v počáteční fázi nebo analgosedace. K ochlazení pacienta stačí cca 4–6 litrů chladných roztoků za 24 hodin. Vysoký objem roztoků je kompenzován chladem indukovanou diurézou. Pokles tělesné teploty pod 33 °C může vést k vyššímu riziku arytmií. Pokud k tomu dojde, je vhodné podat antiarytmika nebo provést kardiostimulaci. Pokud však tato terapie nebude úspěšná, měli bychom zvýšit tělesnou teplotu nebo ukončit hypotermii. Jedinou absolutní kontraindikací léčebné hypotermie je závažná arytmie (oběhová nestabilita). Na závěr je nutno připomenout, že léčebná hypotermie je nový způsob, jak zlepšit dlouhodobou prognózu nemocných po kardiopulmonální resuscitaci. Jedná se o technicky jednoduchou a levnou metodu, se kterou lze velmi výrazně omezit poškození centrálního nervového systému. Nemocní by měli být ochlazeni co nejrychleji po obnovení krevního oběhu, tzn. ochlazování by bylo zahajováno již v sanitním voze co nejdříve po obnovení a stabilizaci oběhu. Teplota mezi 32 °C a 34 °C je účinná a bezpečná. S ohledem na stále zmiňovanou jednoduchost, nízkou cenu a na malé množství závažných komplikací, které jsou spojeny s mírnou léčebnou hypotermií, se tato metoda může brzy stát standardním léčebným postupem u nemocných po srdeční zástavě. Z těchto uvedených důvodu a lepších

40

prognóz pro život postižených, vybavila pražská zdravotnická záchranná služba některé své vozy chladícím zařízením, ve kterém jsou chlazeny roztoky a ledy na právě zmiňovanou léčbu. U ZZS se léčebná hypotermie využívá více než u PL. Je to ovlivněno tím, že ZZS se více setkává se stavy srdeční zástavy a s pomocí léčebné hypotermie pomohou k lepší prognóze na život již v přednemocniční péči. Praktický lékař léčebnou hypotermii nevyužívá z důvodu krátkodobé návštěvy pacienta a nepravděpodobností že se setká se srdeční zástavou. Z mého hlediska si myslím, že pomůcky na léčebnou hypotermii v ordinaci PL by být měly, neboť srdeční zástava může vzniknout kdykoli a PL by tak mohl přispět k lepší prognóze na život v přednemocniční péči. [www.solen.cz, 8]

41

2.4 Vlastní pozorování: Současné využití léků v ordinaci praktického lékaře a zdravotní záchranné služby 2.4.1 Metodika a materiál Pro svoji práci jsem vypracoval dotazník, ve kterém se dotazuji na léčiva, která se užívají nejčastěji, která se využívají méně a zda by se léčiva měla rozšířit. Dotazník jsem zpracoval s cílem zjistit, která léčiva preferují více nebo naopak méně praktičtí lékaři a zdravotničtí záchranáři. Dotazoval jsem se na následující otázky: – Která léčiva z protišokové výbavy podle zkušeností užijete v průběhu roku s vyšší pravděpodobností? – Která léčiva z protišokové výbavy z praktického hlediska považujete za důležitá? – Která léčiva z protišokové výbavy považujete za výběrová či za málo využívaná? – O které léčiva by se měla rozšířit povinná výbava? Otázky jsem vypracoval s konkrétním cílem zaměřeným na zjištění, zda se v určitých odvětvích léčiva liší nebo zda jsou stejná, která jsou potřebná více a která méně.

Dotazník 1 vyplněný zdravotnickým záchranářem.

Dotazník 2 vyplněný praktickým lékařem.

42

2.4.2 Výsledky: Vyhodnocení dotazníku Při srovnání dotazníků praktických lékařů a zdravotnických záchranářů byly odpovědi různé, avšak u jednotlivých skupin ZZS a PL se odpovědi v mnohém shodovaly. Praktičtí lékaři na otázku (Která léčiva z protišokové výbavy podle zkušeností užijete v průběhu roku s vyšší pravděpodobností?) se nejvíce shodli u léků: ATB, analgetika, antidepresiva, antihypertenziva. V další otázce to nejčastěji byly léky, které byly uvedené v prvním bodě. Bylo mi to odůvodněno častým postižením a onemocněním pacientů, kteří je navštěvují. Ve třetí otázce se v odpovědi méně často využívaných léků objevil Adrenalin (na srdeční podporu například při srdeční zástavě). V poslední otázce by nejčastěji léčiva rozšířili o infúzní roztoky z důvodu zajištění pacienta. Zdravotničtí záchranáři se nejčastěji shodli u otázky (Která léčiva z protišokové výbavy podle zkušeností užijete v průběhu roku s vyšší pravděpodobností?) na léčivech: Adrenalin, Solu-medrol, analgetika, kortikoidy, krystaloidní a koloidní roztoky. Tyto léky se používají z důvodu četností výjezdů na stavy, které to vyžadují. U druhé otázky se většina shodla na léčivech, které uvedli v prvním bodě. Ve třetí otázce mezi výběrová léčiva rozhodně patřil adrenalin. Proti praktickým lékařům je Adrenalin u záchranné služby používán často a je proto také zařazen mezi výběrová léčiva. Je to z důvodu, že v posledních pěti letech jsou častější výjezdy k srdeční zástavě. Poslední otázka nebyla zodpovězena, neboť vozidla záchranné služby jsou vybavena odpovídajícími léčivy. Jak praktičtí lékaři, tak i zdravotničtí záchranáři se shodli na teplu, transportu, tekutinách, protišokové poloze a tišících prostředcích. Samozřejmě ještě by mělo mezi těchto pět bodů patřit ticho. To však není možné například z důvodu převozu do nemocnice, kdy vozy záchranné služby využívají sirény k upozornění ostatních účastníků silničního provozu. Tabulka č. 4 Vyhodnocení dotazníku (vlastní).

PL

ZZS

rozdáno

8

10

vráceno

8

10

5

7

62,5 %

70 %

zpracováno ve všech ukazatelích % odpovězených otázek

43

3 Kazuistika V době, kdy jsem absolvoval povinnou praxi na záchranné službě hlavního města Prahy a Středočeském kraji, jsem se účastnil mnoha výjezdů do ordinací praktických lékařů. Práce lékařů byla velice různorodá, někdy jsme pacienta přebírali z ordinace zajištěného jindy jsme museli pacienta kompletně vyšetřit, od hlavy až k patě abychom se zjistili jaký je problém. Proto v této kapitole chci uvést některé výjezdy, se kterými jsem se setkal.

Kazuistika 1 V dopoledních hodinách přijala naše posádka výzvu, popsanou jako: bolest na hrudi, muž 58 let, ordinace PL. Od nahlášení jsme na místo dorazili do 5 min. Po příjezdu jsme z vozu vzali: výběhový batoh, batoh s kyslíkem, sedačku a monitor s defibrilátorem. Avšak před budovu praktického lékaře již stál zmiňovaný pacient a očekával náš příjezd. Posadili jsme ho na sedačku, převezli pár metrů do sanitky a položili na nosítka. Druhý z posádky šel za lékařkou pro zjištěnou diagnózu. Lékařka ukázala natočené EKG s tím, že nemůže vyloučit, že by se nejednalo infarkt. Dále odpověděla, že pacienta posadila do čekárny s tím, že má počkat na příjezd záchranné služby a dále se věnovala ostatním pacientům. Mezitím naše posádka odebrala anamnézu a zjistila obtíže. Pacient si stěžoval na neměnou svíravou bolest na hrudi s propagaci do levé horní končetiny s pocitem nauzey. Fyzikálně jsme postiženého vyšetřili. Po tuto dobu druhý záchrannář z posádky přivolal lékaře záchranné služby. Mezitím bylo natočeno 12svodové EKG a změřeny fyziologické funkce: TK – 180/95, P – 95‘, SpO2 – 97 %. Zajistili jsme periferní žilní vstup. Po příjezdu lékaře, jsme mu sdělili informace. Lékař podle EKG diagnostikoval infarkt myokardu. Na místě byl aplikován Kardegic, Isoket a kyslík. Byl aplikován fyziologický roztok 250 ml a dále sledováno EKG. Pacient byl převezen na koronární jednotku fakultní nemocnice. Ještě před předáním do nemocnice jsme pacientovi změřili fyziologické funkce: TK – 135/75, P – 85‘, SpO2 – 99 %.

44

Kazuistika 2 Mezi dalšími výjezdy naše posádka přijala výzvu: nevolnost, muž 51 let, ordinace PL. Na místě jsme byli do 6 min. Po příjezdu jsme z vozu vzali: výběhový batoh, batoh s kyslíkem a sedačku. Při příchodu do ordinace praktického lékaře ležel postižený na lůžku napojený na 12svodové EKG a byl zajištěn periferní žilní vstup. Praktický lékař nám sdělil celkovou anamnézu, obtíže postiženého a předal natočené EKG. Pacient si stěžoval na celkovou slabost, bolest zad, bolest hlavy a závratě. Pocit na zvracení neguje. Fyziologické funkce naměřené praktickým lékařem: TK – 120/75, P – 70‘, SpO2 – 97 %. V ordinaci jsme překontrolovali fyziologické funkce, naměřené hodnoty byly stejné, které nám uvedl praktický lékař. Na sedačce jsme ho přenesli do sanitky. Ve voze byl podán kyslík a postižený byl napojen na EKG a byl převezen na neurologické oddělení fakultní nemocnice s anamnézou nespecifické neurologické potíže. Fyziologické funkce před předáním jsme naměřili stejné jako při příjezdu s výjimkou SpO2 (99 %).

Kazuistika 3 Dalším z výjezdů byla hlášená dušnost: žena 68 let, ordinace PL. Vzali jsme s sebou výběhový batoh, sedačku a kyslík. Při příchodu k ordinaci pacientka seděla v čekárně a v ruce držela převozový lístek. Okamžitě jsme zjišťovali, co pacientku trápí. Mezitím druhý člen posádky řešil s praktickou lékařkou zdravotní stav pacientky. Lékařka nám sdělila, že paní je dušná a ať jí vyšetříme sami. Dále nám bylo sděleno, že má v ordinaci jiného pacienta, který také potřebuje vyšetření a na nás nemá čas. Pacientku jsme posadili na sedačku a přenesli do sanitky. Ve voze jsme zjistili anamnézu a obtíže, které postiženou trápí. Stěžovala na celkovou slabost, únavu, bolest hlavy a špatné dýchání. Pacientku jsme celkově vyšetřili; bolesti neměla žádné. Změřili jsme fyziologické funkce: TK – 105/60, P – 75‘, SpO2 – 93 %. Podali jsme kyslík, zajistili periferní žilní vstup a podali fyziologický roztok 250 ml. Pacientku jsme předali na interní oddělení fakultní nemocnice k dalšímu specializovanému vyšetření.

45

Kazuistika 4 V odpoledních hodinách jsme dostali výzvu: psychóza, muž 40 let, ordinace PL. Na místě určení jsme byli do pěti minut. Z vozu jsme si vzali výběhový batoh a sedačku. Při příchodu do ordinace seděl pacient neklidně na lůžku. Sestra nám ihned sdělila, že pacient byl léčen v psychiatrické léčebně a víc nám řekne lékařka, ale musíme chvilku počkat, protože vyřizuje hovor. Pacienta jsme vyšetřili, odebrali anamnézu, změřili fyziologické funkce: TK – 145/90, P – 85‘, SpO2 – 98 % a vše zaznamenali do výjezdové zprávy. Po asi 10 minutách, kdy se nám už lékařka mohla věnovat, nám bylo sděleno, že pacient přišel s tím, že už nechce žít a chce se zabít. S touto informací jsme pacienta odvedli do vozu, posadili ho na nosítka a cestou se snažili zjistit z jakého důvodu nechce žít. Postižený nám sdělil, že od něho odešla žena i s dětmi a že toto je důvod proč již nechce žít. Postižený byl předán do psychiatrické léčebny v Bohnicích.

Kazuistika 5 Dalším výjezdem byla hlášena: dušnost, muž 56 let, ordinace PL, s lékařem. Při příjezdu byl na místě již lékař ZZS, proto jsme vzali z auta sedačku a kyslík. Při příchodu do ordinace byl pacient již napojen na monitor našeho lékaře. Praktická lékařka před příjezdem našich posádek natočila 12svodové EKG a posadila pacienta na infarktové křeslo. Jak posádce RLP, tak i nám byly podány veškeré informace o stavu pacienta. Postižený si stěžoval na bolest na hrudi s propagací do zad a zhoršené dýchání. Před odjezdem z ordinace jsme ještě změřili fyziologické funkce: TK – 115/80, P – 80‘, SpO2 – 95 %. Pacienta jsme převezli do vozu, zde mu byl zajištěn periferní žilní vstup, podán Ringer roztok 500 ml, kyslík a celou dobu byl monitorován na EKG. Pacient byl převezen na interní oddělení fakultní nemocnice.

46

Kazuistika 6 Mezi dalšími výjezdy naše posádka přijala výzvu: muž 40 let, ordinace PL, zvrací. Na místě jsme byli do 3 min. Po příjezdu jsme z vozu vzali: výběhový batoh a sedačku. Při příchodu do ordinace praktického lékaře postižený byl v polosedě. Praktický lékař nám sdělil, že postižený dorazil do ordinace s velkými bolestmi břicha a zvrací. Pacientovi jsme změřili fyziologické funkce: TK – 145/90, P – 90‘, SpO2 – 97 %. Pacienta jsme na sedačce přenesli do sanitky. Ve voze jsme zjistili celkovou anamnézu a zajistili periferní žilní vstup koloidním roztokem. Postižený si stěžoval na bolest na pravé straně, která vystřeluje od třísla do boku. Byl převezen na chirurgické oddělení fakultní nemocnice. Fyziologické funkce před předáním jsme naměřili stejné jako při přijetí pacienta.

Kazuistika 7 Dalším z výjezdů byla hlášená dušnost: muž 59 let, ordinace PL. Při příjezdu jsme s sebou vzali výběhový batoh, sedačku a kyslík. Při příchodu do ordinace pacient seděl na lehátku. Okamžitě jsme zjišťovali, co pacienta trápí, v ordinaci jsme změřili fyziologické funkce: TK – 150/95, P – 95‘, SpO2 – 95%. Mezitím druhý člen posádky zjistil od praktické lékařky anamnézu a obtíže co postiženého trápí. Lékařka sdělila, že pán je dušný, má bolest zad, trpí únavou a motá se mu hlava. Pacienta jsme posadili na sedačku a přenesli do sanitky. Ve voze jsme zjistili anamnézu a obtíže přímo od pacienta. Stěžoval si na celkovou slabost, únavu, motání hlavy, bolest v zádech a špatně se dýchá. Podali jsme kyslík, zajistili periferní žilní vstup, napojili na EKG a podali fyziologický roztok 250 ml. Po dobu cesty do fakultní nemocnice jsme monitorovali. Před předáním na interní oddělení jsme pacientovi změřili fyziologické funkce, které byli neměnné od přijetí do naší péče.

47

4 Diskuse Při zpracování této práce jsem si uvědomoval, že je velmi důležité, aby praktičtí lékaři a zdravotnická záchranná služba spolu úzce spolupracovali. Myslím si, že mnohdy tomu tak není a je to velká škoda. Praktičtí lékaři by mohli včasným zajištěním pacienta přispět k lepším hodnotám a prognózám, než když nemohou pomoci. Záchranná služba musí zjišťovat anamnézu a obtíže přímo od pacienta. Zde se nabízí otázka: proč lékař nebo sestra nepodá informace, není natočené EKG atp. Je to snad tím, že lékař nechce nebo neví? Myslím si, že by bylo vhodné pořádat pro praktické lékaře stáže na záchranné službě a školení v přednemocniční péči, které by se týkaly stavů, které jsou ohrožující na životě. Mnohdy by tak PL mohl přispět k záchraně pacienta. Příčiny tohoto stavu lze hledat v časovám faktoru, avšak i v nejistotš praměnící pravděpodobně v málo využívaných příležitostech v prámci postgraduálního vzdělávání a stáží ZZS Chtěl bych podotknout, že praktický lékař a zdravotnická záchranná služba jsou velmi důležitým článkem ve zdravotnictví. Včasné rozpoznání a pomoc při bezprostředním ohrožení života může zachránit život. Myslím si, že lze předcházet stavům, které ohrožují na životě a proto by se neměly podceňovat prvotní známky, například stavů dušnosti a kolapsových stavů. Může se tak předejít komplikacím, které mohou ohrozit na životě. V době mé praxe jsem zjistil a stále častěji uvědomoval, že málokterý PL včas a kvalitně zajistí žilní přístup. Z hlediska frekvence stavů, ke kterým jsme byli a jsme voláni PL vyplývá z dotazníku, že PL klade vetší důraz na antibiotika.

Závěr Spolupráce PL a ZZS zatím nemá standardní úroveň a je ovlivněna celou řadou faktorů. Lze se domnívat, že ve velkých městech PL spíše spoléhají na rychlý příjezd ZZS. Proto i přes relativně kvalitní lékovou a přístrojovou vybavenost ordinací často zahájí kvalifikovanou první pomoc až lékař ZZS. Největší rozdíl byl patrný v zajištění žilní linky. Tento krok lze považovat za nejdůležitější při zvladnutí akutního stavu v ordinaci PL. Často však – jako první – zajišťuje periferní žilní vstup ZZS.

48

Zusammenfassung Arbeit eines Absolventen heißt"Zusammenarbeit zwischen Arzt-und Notdiensten in den Fällen eine unmittelbare Bedrohung für das Leben, die Bereitstellung von Informationen über Arbeitskosten, Ausstattung und Verteilung von Notdiensten und Praktischen Ärzten. In der Zeit, meiner Erfahrungen in Notfalldiensten, absolvierte ich mehrere Ausflüge in die Arztpraxen. Angesichts dieser Erfahrungen in meiner Diplom-Arbeit habe ich versucht, den aktuellen Stand der Zusammenarbeit zwischen diesen Komponenten zu bewerten. Ich glaube, dass diese Zusammenarbeit sehr wichtig ist, weil zeitnahe und qualitativ gute Betreuung das Leben des Patienten retten kann. Ich entschied mich so, weil sie die Bedeutung der Zusammenarbeit zwischen dem Arzt und dem Rettungsdienst zu realisieren war. Ich habe auch einen Beitrag zur Verbesserung der Zusammenarbeit zwischen diesen Komponenten. Ich denke, dass es manchmal nicht, sowohl der PL und der Rettungsdienste sehr schade ist. Ärzte würden oft in der Lage sein der Bereitstellung von Hilfe für den Patienten die Werte und proposition besser, als er helfen kann. Sanitätsdienst muss dann erfahren eine Geschichte der Patienten von ihm Persönlich. Meine Arbeit habe ich in vier Teile aufgeteilt. Im ersten Teil der Dissertation, beschrieb ich die Arbeit der Ärzte, Sanitäter und Rettungsdienste. Im Ergebnis dieses ersten Kapitels, vergleiche ich die beiden Teile. Im zweiten Kapitel habe ich versucht, den Hausarzt Arzt, Krankenwagen und Ausrüstungen, die verwendet werden oder verfügbar zu beschreiben. Im dritten Teil konzentriere ich mich auf Aktionen, die sein können oder sind lebensbedrohlich. Inter-bedrohlichen Bedingungen, Interesant ist auch Hypothermi.Ich denke, es ist eine Methode, die wenig genutzt wird und oft kann Leben retten kann. Der letzte Teil ist anhand eines Fragebogens, wo ich, Allgemeinärzte und Rettungsassistenten gefragt habet überMedikamente,die mehr oder weniger gebraucht werden. Schließlich arbeitete ich an der Auswertung der Fragebögen. Im Anhang habe ich Fotografie beigelegt. Ich denke, der Hausarzt-und Notdienst ist weitgehend ein wichtiges Bindeglied im Gesundheitswesen. Die frühzeitige Erkennung und Unterstützung für die unmittelbare Bedrohung von Leben kann Ihr Leben retten. Oft vermeidbare Erkrankungen, die das Leben bedrohen und deshalb sollten nicht frühe Anzeichen von Erkrankungen wie Atemnot und Kollaps unterschätzt werden. Dies hilft zu verhindern, dass Komplikationen Leben gefährden können.

49

Bibliografie 1. ŠČIGEL, V. Lokální anestezie v praxi zubního lékaře. Praha : Quintessenz, 2004, 1. vyd., s. 201–204. ISBN 80-903181-4-2 2. ŠČIGEL, V., MICHÁLEK, P., HESS, L. Sedace v praxi zubního lékaře. Praha: Quintessenz, 2007, 1. vyd., s. 90–91 175. ISBN 80-86979-02-4 3. KEGGENHOFF, F. První pomoc. Praha : Euromedia Group, 2006, 1. vyd., 208 s. ISBN 80-249-0662-7 4. ERTLOVÁ, F., MUCHA, J. et al. Přednemocniční neodkladná péče. Brno : Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2004, 2. vyd., 368 s. ISBN 80-7013-379-1 5. KOLEKTIV AUTORŮ. Sestra a urgentní stavy. Praha : Grada Publishing, 2008, 1. vyd., 552 s. ISBN 978-80-247-2548-2 6. ŠTĚPÁNEK, K. European Resuscitation Council Guidelines for Resuscitation 2005, [online]),[cit. 9. 1. 2010], dostupné na: http://www.zachranarick.cz/index.php?page=download 7. ŠEBEK, M., Nejčastěji se vyskytující akutní stavy aneb včasná a bezodkladná první pomoc rozhoduje o životě a smrti, 2008, [online]), [cit. 9. 1. 2010], dostupné na: http://www.prvnipomoc.com/storage/prirucka-prvni-pomoci.pdf 8. SOLAŘ, M., Léčebná hypotermie u nemocných po srdeční zástavě, Akutní kardiologie, 2004, s. 192–195, [online]), [cit. 9. 1. 2010], dostupné na: http://www.solen.cz/pdfs/kar/2004/04/08.pdf 9. POKORNÝ, J., ČERVENÝ, R., WIDIMSKÝ, P., KASAL, E. Systém přednemocniční neodkladné péče a poskytování lékařské první pomoci u neodkladných stavů praktickým lékařem, doporučené postupy pro praktické, 2007, 14 s. [online]), [cit. 9. 1. 2010], dostupné na: http://www.svl.cz/Files/nastenka/page_4766/Version1/Prednemocnicni-neodkladnapece.pdf

50

Seznam použitých zkratek CNS

centrální nervový systém

CŽK

centrální žilní katetr

EKG

elektrokardiogram

ETR

endotracheální rourka

GCS

Glasgow Coma Scale

ICHS

ischemická choroba srdeční

IZS

integrovaný záchranný systém

KPR

kardiopulmonální resuscitace

LSPP

lékařská služba první pomoci

LZS

letecká záchranná služba

MHD

městská hromadná doprava

NR

neodkladná resuscitace

P

puls

PL

praktický lékař

PNP

přednemocniční péče

RLP

rychlá lékařská pomoc

RV

rande vous

RZP

rychlá záchranná pomoc

SpO2

oxygenace

SUV

sport utility vehicle (sportovní užitkové vozidlo)

TK

tlak krve

ZZS

zdravotnická záchranná služba

51

Seznam příloh Příloha 1 – Ordinace praktického lékaře Příloha 2 – EKG Příloha 3 – Tonometr Příloha 4 – Fonendoskop Příloha 5 – Snellenova tabule Příloha 6 – Laryngoskop Příloha 7 – Ruční dýchací vak Příloha 8 – Laryngeální maska Příloha 9 – Pulzní oxymetr Příloha 10 – Lékařský kufr vybavený základními pomůckami pro resuscitaci Příloha 11 – Vybavená a rychle dostupná protišoková lékarna Příloha 12 – Vozidlo RLP (Nissan Patrol) Příloha 13 – Vozidlo RZP (Mercedes Benz) Příloha 14 – Vozidlo pro hromadné neštěstí (Mercedes Benz) Příloha 15 – Ambulantní prostor vozu Příloha 16 – Krční límce a vakuové dlahy Příloha 17 – Skříňka pro uložení pomůcek pro zajištění dýchání Příloha 18 – Přístroje na podporu dýchání Příloha 19 – Umístění EKG a odsávačky ve vozidle Příloha 20 – EKG a odsávačka připravená k použití Příloha 21 – Ampulárium Příloha 22 – Vytápěný prostor pro infúzní roztoky Příloha 23 – Kyslíkové láhve Příloha 24 – Výběhový batoh a batoh s kyslíkem (uvnitř vozu) Příloha 25 – Výběhový batoh a batoh s kyslíkem (vně vozu)

52

PŘÍLOHA Praktický lékař

Příloha 1 Ordinace praktického lékaře.

Příloha 2 EKG.

Příloha 3 Tonometr.

Příloha 4 Fonendoskop.

Příloha 5 Snellenova tabule.

I

Příloha 6 Laryngoskop.

Příloha 7 Ruční dýchací vak.

Příloha 8 Laryngeální maska.

Příloha 9 Pulzní oxymetr.

Příloha 11 Vybavená a rychle dostupná protišoková lékárna.

Příloha 10 Lékařský kufr vybavený základními pomůckami pro resuscitaci.

II

Zdravotní záchranná služba

Příloha 12 Vozidlo RLP (Nissan Patrol).

Příloha 13 Vozidlo RZP (Mecedes Benz).

Příloha 14 Vozidlo pro hromadné neštěstí (Mecedes Benz).

III

Příloha 15 Ambulantní prostor vozu.

Příloha 16 Krční límce a vakuové dlahy.

Příloha 17 Skříňka pro uložení pomůcek pro zajištění dýchání.

Příloha 18 Přístroj na podporu dýchání.

Příloha 19 Umístění EKG a odsávačky ve vozidle.

Příloha 20 EKG a odsávačka připravená k použití.

IV

Příloha 21 Ampulárium.

Příloha 22 Vytápěný postor pro infúzní roztoky.

Příloha 23 Kyslíkové láhve.

Příloha 24 Výběhový batoh a botoh s kyslíkem (uvnitř vozu).

Příloha 25 Výběhový batoh a botoh s kyslíkem (vně vozu).

V