SRPEN
2004 MĚSÍČNÍK
naše
TŘEBÍČSKÝCH
FARNOSTÍ
SPOLEČENSTVÍ Ročník XV. č. 8
1. srpna 2004
Cena 7 Kč
Co je podstatou biřmování? Vstoupit do užšího vztahu s trojjedinným Bohem a dovolit mu, aby on mohl více řídit náš život. To se děje tehdy, když přijmeme svátost biřmování a dovolíme, aby nás Duch svatý uchvátil. Napadá mně, že je to tak, jako když mne někdo v lásce obejme. Musí zde být ten druhý a já mu musím dovolit, aby mne objal. Dnes, více než kdy jindy, si chce člověk vystačit sám. Zná to každý z nás. Chceme být na druhých nezávislí, chceme vše dokázat sami. Ostatní jsou často nespolehliví, a tak se učíme spoléhat jen sami na sebe. Když ale začneme naslouchat radám druhých, zjistíme, že i oni jsou někdy moudří a jejich názor či přímo rada nám usnadní nejednou práci a ukáží řešení, na které bychom nepřišli, nebo by nám to trvalo dlouho. A o to také jde ve svátosti biřmování, naučit se počítat s někým, kdo nás bude usměrňovat, radit, vychovávat. Kdo nás povede. Bůh nebude věci dělat za nás - to by byla naše degradace, stejně jako kdyby rodiče za dospívající děti začali dělat školní úkoly. Za nedlouho bude svátek Nanebevzetí Panny Marie. Dívejme se, jak se ona nechala vést Bohem - Duchem svatým. Maria dovolila, aby Bůh vstoupil do jejího života, aby s ní začal uskutečňovat plán spásy. My bychom spíše chtěli, abychom si mohli dělat, co chceme, nebo aby Bůh nás učinil svatými svou vlastní mocí. On ale chce spolupracovat na naší proměně a skrze nás na proměně světa. Mnoho kněží se ptá, kdy křtít a kdy nekřtít děti. Když rodiče chodí pravidelně do kostela, přistupují ke svátostem a děti, které už mají, vedou k Bohu, je rozhodnutí jasné. Když ale u rodičů dítěte chybí víra v Boha, křest si přejí jen jejich rodiče - prarodiče, rozhodnutí je také snadné. Ve většině případů jde ale o to, aby se rodiče k Bohu více přiblížili - povyrostli. Dobrému učiteli ve škole jde nejen o to, aby žáky ohodnotil umíš - za jedna, neumíš - za pět, ale aby žáky vedl, aby uměli stále více, aby se vzdělávali a rostli. O totéž jde Bohu a má jít i nám. Nehodnoťme svůj život jen tím, zda to umím a stačí mi to, nebo to neumím a nebudu se dál snažit, ale pokusme se a dovolme Duchu svatému abychom mohli růst. A to platí pro každého z nás, ať už jsme svátost biřmování přijali, nebo ji teprve přijmeme. otec Jiří Dobeš
z obsahu
Biřmování
Biřmování otec Jiří Dobeš
1
Zážitky klientů příběhy, které napsal život
2
Pouť do Santiaga Zuzana a Milan Zmátlovi
3
Skautská hlídka a Pořád se něco děje
4-5
T. Halík: Humor a víra a Zprávy z farností
6, 7
STRANA 2
✎ ... Příběhy, které napsal život Před dvěma roky mi zemřel manžel. Jeho odchod Zážitky klientů jsem těžce nesla a třebaže se mi dcera snažila pomoci, Na začátku října 2003 zazvonila u dveří Domova pro matky v tísni asi čtyřicetiletá paní s dvouletým synem. Nevěděla, jak dál. Svěřila se, že čeká čtvrté dítě, které manžel nechce v žádném případě přijmout. V době, kdy těhotenství zjistila, již nebylo možné jinak zasáhnout a také po dítěti toužila a nechtěla o ně přijít. Před sebou neměla jednoduchou cestu – čekala ji řada odborných vyšetření, při nichž ji manžel odmítal podpořit a provázet. Snažil se početnou rodinu živit podnikatelskou činností, ale ani úspěch, ani peníze nepřicházely. Ona sama se ve svém stavu o celou rodinu pečlivě starala, celé situaci přispělo i vědomí, že manžel má již delší dobu přítelkyni. Paní se v Domově ubytovala s nejmladším synem – dvě dospívající děti zůstaly v bytě s otcem. V prostředí, které ji netísnilo, mohla přemýšlet o své situaci, pokusit se o domluvu s manželem, znovu začít nebo odejít. Navštěvovala své děti doma po celou dobu pobytu, i když ze začátku v nepřítomnosti manžela. Důležitý zlom nastal jeho rozhodnutím opustit přítelkyni a zachovat původní rodinu. Na Štědrý den 2003, strávený se všemi v rodinném kruhu doma, nezapomene nikdy. U vánočního stromu, když nejmladší rozdával dárky, od jednoho k druhému s radostí pobíhal a užíval si, že je má všechny pohromadě, paní uvěřila, že tato rodina spolu může zůstat a že patří k sobě. Samozřejmě, že překonávání překážek a budování „nového“ vztahu není vždy jednoduché, ale nejen v našem příběhu je to jediná cesta, jak dál. Zatímco jsme chystali tento příběh, narodil se této paní zdravý čtyřkilový človíček. A za přítomnosti manžela. Dana B. navštívil poprvé K-centrum v květnu roku 2001. Tehdy šestnáctiletý uvedl, že pravidelně užívá pervitin, extázi a marihuanu. Specifický byl i svým problémovým chováním ve škole i doma, neschopností převzít zodpovědnost za svůj život, nedodržoval pravidla, rád provokoval nejen svým zevnějškem, ale i chováním. Postupně přišel jak o možnost dostudovat, tak i o rodinné zázemí. Bydlel ve sklepě či u náhodných známých. Káčko využíval hlavně na výměnu použitých jehel, potravinový a hygienický servis a sociální poradenství. Zlom nastal, když se na základě testů prováděných na K-centru dozvěděl, že je pozitivní na hepatitidu typu C., Od pracovníků věděl, že pokud nezmění své postoje k drogám, nebude mít šanci léčit se z této nemoci. Měl šanci se rozhodnout: buď a nebo. Buď prožít poslední léta života v drogovém opojení a bez zázemí, nebo podstoupit pro něj náročnou drogovou léčbu, prodloužit si tak život a zkvalitnit jej. Na konci roku 2003 požádal B. pracovnici K-centra, aby mu zařídila detoxifikaci a následnou léčbu v terapeutické komunitě. Vypadá to, že klient je silně motivovaný k tomu, aby změnil svůj život. V současnosti má za sebou 3 měsíce léčby. Bob
velice jsem trpěla smutkem a samotou. To trvalo téměř rok. Jednou dcera přišla s návrhem, abych se zašla podívat do Domovinky. Nejprve jsem se tomu bránila, nechtělo se mi mezi cizí lidi. Pak jsem se dozvěděla, že tam dochází má známá, tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Na první návštěvu mě doprovodila dcera. Vše jsem si prohlédla, seznámila jsem se s programem a popovídala si se sestřičkami i s ostatními návštěvníky Domovinky. Návštěva na mě udělala dobrý dojem, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Velmi mě potěšilo, že mě sem mohou dovézt autem, že je k dispozici dietní oběd a také to, že si kdykoli mohu odpočinout na lůžku. Teď už se do Domovinky velice těším. Pokaždé je zde přichystán zajímavý program. Ráda si zazpívám, něco pěkného vyrobím a také mě baví zkoušení a ochutnávání nových receptů. Také je moc dobré, že si zacvičím a že nám každý měsíc změří krevní tlak. Minulý měsíc jsme zde měli koncert a besídku, předtím jsme byli v cukrárně. Jsem moc ráda, že do Domovinky můžu chodit, a všem starším lidem, kteří jsou sami, mohu jen doporučit, aby překonali obavy a přišli mezi nás. Je to zde prima, myslím, že se tu všichni cítí dobře a zapomenou na svá trápení a bolesti. Marie Pro příběhy posloužila Výroční zpráva Charity Třebíč
Nový kostel v Praze S přítelem Štěpánem a bratrem Petrem jsme se vypravili do Prahy i do města, které je sice nazýváno matkou měst či stověžatou matičkou, ale už Jaroslav Seifert ji v sedmdesátých letech vystihl jako matku, která je v agónii, ze všech stran rdoušena betonovýma rukama. V současnosti, v níž jsme zahlceni konzumními spády a mnohdy je necháváme vstupovat do našeho vlastního nitra, tak trochu připomínáme businessmana z Malého prince, který tvrdil, že mu patří všechny hvězdy, aniž z nich měl jakýkoliv užitek. Podobně jako on si neumíme (nebo nechceme) přiznat, že naše snažení směřuje k cíli, jehož hodnoty za čas vyzní do ztracena. V době dnešního času, kdy se jinde s velkou slávou staví hypermarkety a přepychově zařízená multikina, vyrostl v Praze – Kbelích kostel. Římskokatolický kostel svaté Alžběty Durynské. Tento kostel jsme navštívili. Budování kostela je součástí rozsáhlého plánu z období po roce 1918. Tehdy došlo ke stržení Mariánského sloupu, ve kterém rozvášněný dav viděl symbol habsburské monarchie a jako symbolické odčinění následovala stavba kostelů v okrajových částech Prahy (představují hvězdy kolem hlavy Panny Marie). Ve Kbelích měli od roku 1932 provizorní kapli, jejímž základem se stala bývalá stodola. V posledních letech se však kvůli jejímu zchátralému stavu bohoslužby konaly v náhradních prostorách. dokončení na str. 7
STRANA 3
Camino de Santiago – Pouť do Santiaga V Evropě už od středověku existují tři nejvýznamnější poutní cesty: do Jeruzaléma k hrobu Ježíše Krista, do Říma k hrobu apoštolů Petra a Pavla a pouť do galicijského města Santiago de Compostela ve Španělsku. Tam je v bazilice pochován apoštol Jakub – Santiago znamená španělsky sv. Jakub. Poutní cesta vede celou Evropou ze všech zemí na jihozápad a její směr ukazovala středověkým poutníkům na noční obloze mléčná dráha (Compostela). V 80. letech 20. století se pouť do Santiaga stala součástí Evropského kulturního dědictví a v posledních letech ročně dorazí do Santiaga de Compostela desítky tisíc novodobých poutníků. Tato pouť si zachovala ve většině rysů svoji středověkou podobu. Více než 90% poutníků jde pěšky. Naše pouť začala letos na svátek Letnic ve francouzském městečku San Jean Pied de Port. K putování jsme si vybrali tzv. francouzskou cestu, která měří 807 km. Vede přes Pyreneje, průsmykem, kterým vedl vojska Napoleon, dále pokračuje hornatou Navarrou, po přechodu horského hřebenu (tzv. Kopec odpuštění) za Pamplonou se přechází do rovinaté a slunné La Rioji, a dále se pokračuje provinciemi Burgos, Palentia, Leon, Lugo a Coruňa v Galicii. Celá trasa se dá pěšky ujít přibližně za 5 týdnů. Vzhledem k možnostem dovolené jsme si trastu rozdělili zhruba na polovinu, takže letos jsme urazili 358 km a skončili jsme ve Frómistě v Palentii. Putování vede po cestách značených žlutými šipkami nebo žlutomodrým zobrazením mušle, což je symbol této pouti. Španělé velmi pečlivě cesty udržují, tak jako to dělali i jejich předchůdci, nejvzpomínanějším je svatý Domingo ze Silnice. Ten organizoval stavbu středověkých mostů, mnoho cest po sobě zanechali i Římané, podél poutní cesty je také mnoho hradů a pevností, které byly postaveny na ochranu poutníků. Každý poutník ve výchozím místě své cesty dostane průkazku - Credencial, která je dokladem, že vykonává pouť a která ho opravňuje ke vstupu do ubytovacích zařízení – nocleháren. Tyto tzv. hospitaly, které vznikaly původně jako zařízení pro nemocné poutníky ve středověku, poskytují nejzákladnější zaopatření. Některé jsou historicky velmi staré a nocleh v nich je opravdovým zážitkem. Po cestě potkáte poutníky z různých koutů světa, každý z nich vykonává pouť ze svých osobních důvodů a pouť není nijak organizovaná. Vyjímečně jsme potkali víc než tři poutníky jdoucí společně, přesto ale cítíte, že na této cestě nejdete osamoceni. Všechny potřebné věci si nese každý sám na zádech. Při balení takového
batohu zjistíte, že se vám do něho vejdou sice jen ty nejzákladnější věci a přesto vám to na pouti stačí. Z vlastní zkušenosti jsme poznali, že jít po cestě denně průměrně 25 km a mít čas na rozjímaní a spolubytí s přírodou a s Bohem je něco velmi obohacujícího. Celá pouť má velmi zvláštní atmosféru, kde vnímáte intenzivní napojení na Boha, přírodu kolem sebe a lidi kolem sebe. Prožíváte pocit souznění a spolubytí, opravdového pokoje a lásky, takže se vám všechny „běžné“ starosti světa zdají nepodstatné. Na pouti si uvědomíte , jak je civilizace omezující a začnete jakoby více vnímat to, jakou cestou jdete, jak se na ní rozhodujete, jakou máte vůli, co jste schopni vydržet a obětovat - což je všechno velmi podobné běžnému rozhodování v každodenním životě. Takže všechno, co na pouti zažijete se bezprostředně promítne do vašeho života a do vztahu k Bohu. Středověcí poutníci se vydávali na pouť často z důvodů pokání. Naše důvody byly podobné, na cestu jsme se vydali i kvůli snaze se více přiblížit k Bohu a vlastní lidskosti, porozumět našim životním úkolům a jako výraz poděkování za dar života a za životní výzvy.
Bylo příjemné zažít, že na cestě s námi je velmi mnoho lidí z různých koutů Země, kteří vyznávají přesvědčení, že Kristus je opravdu naděje Evropy i celého světa. Při každodenním putování jsme se míjeli se Španěly, Švýcary, Italy, Francouzy, Holanďany, potkali jsme poutníky z Ameriky, Norska, Brazílie, Argentiny, Austrálie, Anglie, Irska, Japonska a dalších zemí. Spolu s nimi jsme se na mších a požehnáních pro poutníky modlili za osudy nás všech. Z Česka jsme tam v posledních měsících šli sami. Farář v Roncesvalles četl při požehnání poutníků národnosti všech přítomných - a když jsme uslyšeli „Čekía“, byli jsme tam za celou naši farnost. Zuzana a Milan Zmátlovi
STRANA 4
Skautská hlídka Skautská hlídka Skautská h Skautka Mouně Mám první hlídku. Musím hlídat, protože je to rozkaz. Jako naschvál měsíček nechce vylézt. Nebojím se ničeho, jenom té tmy a nejvíce netopýrů. Dala bych za to korunu, kdybych viděla někde malinké světýlko. Andělíčku, buď tu se mnou. Hůůů... teď opravdu je tu cosi živého, funí to, to bude hastrman – ne jenom převozníkův pes Bela. Ještě že jsem neztropila poplach. Vzala jsem Belu za provaz, se kterým se utrhla, omotala si jej kolem ruky a hlídali jsme spolu. A tu se stala ta neuvěřitelná věc, jako vystřižená z nějaké detektivky. To mi nebudete ani věřit. Za řekou na polní cestě šlehl ostrý záblesk světel a ozval se hluk motoru auta. Kam to ti lidé jedou, vždyť ta cesta se časem úplně ztratí v lese. Mám na ně zavolat, že zabloudili? A tu prošlehla tmou další dvě světla. A tu prásk, prásk, ze zadního auta vyšlehly dva blesky-výstřely a přední auto se zakymácelo, ale přesto i z něho se střílí... Zdá se mně to snad? A pak se ozval u prvního auta náraz, tříštění skla.... A i druhé auto zastavilo. Stále držím vzpínajícího se psa, běžím ke gongu, třikrát na něj udeřím a volám: „Vstávejte, stalo se neštěstí...“ Bela se ranami gongu a předešlými výstřely úplně splašila a táhla mě, když jsem upadla, po mokré trávě a snažila se dostat na druhý břeh řeky. Mě do ní strhla také. Topili jste se někdy? Nedělejte to, není to hezké. Omotána provazem jsem pila tu nedobrou vodu. Konečně jsem se postavila na nohy. I pes se vzpamatoval a obrátil se zpět ke břehu. Byla jsem tak vystrašená a zpola utopená, že jsem si sedla na břeh, konečně odvázala ze zápěstí provaz a Bela se vydala schlíple k domovu. Nade mnou lomozil tábor, na druhé straně šlehala do tmy světla baterek i světla auta – hledají někoho? Mně je to jedno – vždyť jsem se nabumbala tolika vody... Ale teď,co se to vynořuje z vody asi 30 kroků po proudu? Postava ověšena rákosím a chaluhami – tak přece jsou vodníci. Postava tiše zmizela v lese a já jako šílená běžela do tábora. Všichni se na mne sesypali – moc jsem jim toho neřekla: „Na druhé straně řeky, nějaká auta po sobě střílela, a já jsem spadla do vody a viděla hastrmana...“ Ale už tu byl převozník a sním dva policisté: „Hledáme lupiče. Ve městě vyloupili dnes v noci záložnu a ujeli v autě. Ale třetí nám zmizel a peníze s ním. Neviděli jste tu někoho potloukat se kolem tábora?“ Vůdkyně se obrátila na mě: „Mouně, tys měla stráž. Řekni pánům, co jsi viděla.“ Vyprávěla jsem jim tedy vše. „Ano, tak to bylo. Jenže ten třetí lupič jako by se do vody propadl.“ – „To byl ten hastrman,“ vykřikla jsem, „měl na sobě seno a kapala z něj voda...“ – „Ukážeš nám, kde jsi ho viděla?“ pravil policista. Na místě mně nakázal: „Zůstaneš zde tiše ležet, ten hastrman má zbraň a dovede dobře střílet...“ Řetěz policistů začal pročesávat les. Co když na mne zapomenou? Schovám se v lese, tam mi bude líp. A hele, tady je ten smrk, co má nízko větve a na který jsem ve dne často lezla a měla tam svoje hnízdečko.
Tam mě lupič nenajde. A už lezu do větví. Ale hrůza, sotva jsem se usadila, pode mnou se plíží shrbená postava – lupič-hastrman. Přilípne se k mému stromu a vidím ve svitu měsíce, že má v ruce zbraň. A již vidím další stín, tentokrát policisty, sotva deset kroků odtud. Zatočila se mi náhle hlava, ztratila jsem rovnováhu a zřítila se dolů. Když jsem dopadla, ztratila jsem vědomí. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem nad sebou tvář vůdkyně a policisty. „Dostali jste ho?“ ptám se. „Ne, dostalas ho ty. Spadlas přímo na něho a pochroumalas ho tak, že nemohl ani vystřelit.“ Oči mi div nevypadly z důlků. Natloukla jsem si, ale nebylo nic zlomeného. Tak já chytla vlastně toho nejnebezpečnějšího lupiče. Ale peníze u sebe neměl. Stačil je někde ukrýt. Policisté vyzvali celý tábor, aby jim pomohl uloupené peníze hledat. Ale ačkoliv jsme dělali, co bylo v našich silách, výsledek byl žalostný. Ale na škrábance od trní i na puchýře od kopřiv jsme byly hrdé. Zklamaně jsem seděla na mezi a koukala na lány zemědělců, většinou už sklizené. Něco mi tam nehrálo – aha, už to mám, strašák v poli neměl klobouk, kam zmizel? Rozběhla jsem se tam. Ležel zamaskovaný listím z kapusty u balvanu. Zvedla jsem jej a ejhle, bankovky byly na světě. Celý tábor přihlížel, když jsem je vytahovala z klobouku jako nějaká čarodějka a vysázela je náčelníkovi policie do klína, čest tábora byla zachráněna. Druhý den mi přinesl kapitán policie 10 000 Kč jako odměnu ze záložny. Věnovala jsem je na stavbu naší nové klubovny, nad níž se nyní skví nápis: Vila MOUNĚ. A nachýlený kříž na rozcestí u tábora dodnes zdobí jako dík věneček z mateřídoušky a slziček. Aša
Motto: „Neztrácej náladu, neztrácej vtip! Vydrž a dočkáš se, bude zas líp.“ „Máte pěkný tábor,“ povídá host skautíkovi Špulínkovi, „ale k vodě máte daleko.“ – „To nevadí, my se zas tak často nemyjem...“ „Když si topím v týpku, tak zásadně chrastím,“ povídá Akim Pajdovi. „To já si topím taky, ale nechrastím při tom...“ „Představ si, Sašo, když jsem kopal díru na latrinu, našel jsem pětikorunu. Sehnul jsem se pro ni a kopal dál. A hele, další pětikoruna. Strčil jsem ji do kapsy a kopu dál... A v tom uvidím další... a to se opakovalo ještě desetkrát!“ – „Copak, našel jsi poklad?“ – „Ale ne, měl jsem děravou kapsu....!“ „Když déšť bubnuje na stan, to je, Žvando, romantika.“- „Ano, ale když není děravý.“ „Člověče, já jsem po tý výstavbě tábora tak rozbitej, nemohu ani ležet, ani sedět, ani stát...“ –„Víš co? Zkus se pověsit...“ „Cinto, já se od tebe ze stanu odstěhuju. Ty chrápeš, jako když dřevo řeže.“ – „Ale já za to nemůžu. To je dědičné zatížení. Můj otec má malou parní pilu.“
STRANA 5
lídka Skautská hlídka „Teda, Štaflíku, při ranní rozcvičce jsem si všiml, že jsi strašlivě hubený. Nemáš s tím nějaké potíže?“ – „Mám, když se vracím ze školy domů, musím přijít čtyřikrát, aby si vůbec někdo všiml, že už jsem doma.“ „Inžo, co mám dělat, mně se zde na táboře každou noc zdá, že jsem vůl.“ – „To je nesmysl, ráno se probudíš a přeludy jsou pryč.“ – „To se mýlíš, sotva vstanu, tak můj rádce v družině mně tvrdí totéž.“ „Soptíku, probuď se, máš hlídku!“ – „Já nemůžu!“ – „Proč nemůžeš?“ – „Protože nespím.“ Na táboře nikomu nechutnal kompot. Vůdce: „Kuchaři, umyli jste dobře to ovoce?“ – „Jistě, dokonce i mýdlem.“
Zprávy Tábor u Hodova navštívila kontrola Okresní rady Junáka z Třebíče. Byli spokojeni. Hlavní hospodáři přivezli melouny, meruňky do knedlí a kapustu. Spolu s nimi navštívil tábor i okresní duchovní zpravodaj salezián P. Václav Hurník z Mor. Budějovic. Pořídil si několik snímků. Jako každý rok táboří tu P. Stanislav Pacner, denně tu má duchovní „slovíčko“ a slouží mši sv. Účastníci tábora mají už nacvičenou a připravenou evakuaci v případě katastrofických předpovědí o počasí, zatím ale snášejí deštivé počasí dobře a bez následků na zdraví. Skauti mají zajímavou celotáborovou hru na námět „Ze starého Říma“ s výrobou dobového ustrojení a výzbroje, skautky se přizpůsobily vkusu dnešní mládeže a vybrali si hru podle Harryho Pottera. O zdraví se tu stará zdravotní sestra z nemocnice a zároveň vůdkyně 2. oddílu skautek Jaroslava Hlinková-Sisi. Skautské časopisy opět podražily, SVĚTÝLKO pro vlčata a světlušky stojí v předplatném 200 Kč, SKAUTJUNÁK pro skautky a skauty 230 Kč. Sponzorů ubylo, nemůžeme tudíž našim členům dávat časopisy zdarma, ale jen těm, kteří přispějí 50 Kč. Je známo, že děti a mládež málo čtou ke své škodě, ale do časopisu přede jen nahlédnou. I rodiče jsou jimi informováni o našem hnutím. Přimlouváme se, předplaťte si je. Rikitan
Pořád se něco děje aneb Jen dva? V pátek 16. července v 17:30 hodin přijali kněžské svěcení z rukou biskupa Vojtěcha Cikrleho dva kandidáti kněžské služby za brněnskou diecézi. Tolik strohá fakta. Mnoho lidí si povzdechlo: „Jen dva“? V promluvách jednoho kněze opakovaně zazněl zvláštní názor, že Bůh nám malým počtem vysvěcených kněží dává jasně najevo, že je v Církvi potřeba všechno radikálně změnit, přebudovat a reformovat. Není ale malý počet kněží přirozeným důsledkem radikálního odklonu českého národa od Boha? Kde mají být vychováváni mladí muži na cestu ke Kristu a k lásce k Církvi, když i přímo uvnitř mystického Těla Kristova je Církev často dle mé zkušenosti znevažována a zesměšňována? II. vatikánský koncil otevřel „okna Církve dokořán“. Dnes jsme svědky toho, že místo aby Bůh proudil okny Církve do světa, proudí mocným proudem duch tohoto světa do Církve. K čemu nám bude množství kněží, kteří nepochopili hloubku, krásu a tajemství svého vyvolení? Nepotřebujeme mnoho kněží, potřebujeme kněze svaté. Je jich okolo nás díky Bohu stále dost, zkuste popřemýšlet…. Byl jsem s manželkou přítomen oné slavnosti v brněnské katedrále a mohu říct, že nás již dlouho nic tak mocně duchovně nepovzbudilo. V naší bezprostřední blízkosti se uskutečňovala Kristova Církev. Tam jsem si uvědomil, jak málo vím o Církvi, jak málo ji miluji, jak málo jsem Jí vděčen za dlouhá staletí pevného postoje a ochrany Kristovy pravdy před výmysly, bludy a herezemi lidského ducha. Jak snadno podléhám módním proudům v Církvi, které se ji snaží zatlačit na úroveň lidského demokratického spolku, kde je kritérium pravdy většinový názor? Jak snadno podléhám mylnému názoru, že změna vše vyřeší (mlčky se předpokládá, že k lepšímu), onomu lacinému klišé, které na nás útočí ze všech médií. V okamžiku svěcení jsem si uvědomil, jak geniální architekt svého Těla musí být Kristus, když svoji Církev založil na houfu prostých lidí vedených slabým zrádcem? Jak mocně působí v Církvi Duch Svatý, když stejně hříšné a nízké lidi jako ony rybáře obdařuje svými dary, jak tajemně vede nástupce Velkého rybáře Petra, aby v jednotě s Bohem uchoval Kristovu nauku neposkvrněnou a nezměněnou. Je nepředstavitelné, že by se do dnešních dnů uchoval poklad víry neporušený, nebýt svatých mužů a žen Církve. Je jisté, že by se již dávno Kristovo učení rozplynulo v beztvarou šeď nejrůznějších lidských reforem, výmyslů a pokrokových nápadů, jak jsme toho svědky již několik století. dokončení na str. 8
STRANA 6
Humor a víra Kdysi jsem četl povídku o zemi, v níž zakázali smích. Pěstovali tam civilizaci založenou na budování, práci, shánění peněz, zkrátka na samých vážných věcech – a protože by je jakékoliv projevy humoru od nich zdržovaly, zapověděli je. Ale co se zakazuje, stává se přitažlivým. A tak mladí lidé té země po dlouhém pátrání našli „mistra humoru“, který se skrýval ve své poustevně, a snažili se ho přimět k tomu, aby je naučil smát. Chtěli, aby jim celou tuto záležitost nejdříve důkladně vysvětlil. „Když vypravuješ ten tak zvaný vtip,“ naléhali na něj, „kdy a jak se máme začít smát? Když na konci zvýšíš hlas, máme rozhýbat bránici a pak vycenit zuby, nebo nejprve roztáhnout ústa a pak roztřást břicho?“ Starý mistr z nich byl nešťastný. „To všechno k smíchu patří,“ připouštěl, „ale o to se nemusíte starat, to přijde samo – humor však v tom nespočívá, ten stojí za tím vším...“ Mladíci to odmítali přijmout. „Má-li být humor něco, co se nedá přesně popsat jako typ chování a biologický proces, je to podezřele mystická, obskurní a pravděpodobně vůbec neexistující věc! Něčemu takovému odmítáme věřit!“ Ale když od mistra odcházeli, některým z nich došly jeho vtipy a jako když přeskočí jiskra, začali se spontánně chechtat, až se za břicha popadali. Víra znamená také takové „přeskočení jiskry“. Teologové ji nazývají milostí. Záleží víra ve věroučných článcích, v přesvědčení, že je Bůh, Nejsvětější Trojice? Víra jistě není bezobsažná, k víře patří určitý pohled na skutečnost, vyjádřitelný – alespoň do určité míry – lidským jazykem. Ale podstata víry se tím nevyčerpává a ani v tom nespočívá. Víra nezáleží – na rozdíl od ideologie – v tom, že si někdo o něčem něco myslí. Záleží tedy víra v tom, chodit do kostela, světit svátky, v pátek se postit atd.? K plnosti víry i tyto věci patří, jsou to formy, jimiž se víra vyjadřuje. Ale podstata víry „v tom“ není. Znamená tedy víra určitý životní styl a mravní řád, dodržování zásad, že máme pomáhat potřebným, odpouštět nepřátelům, nelhat a nepodvádět? Tím vším se jistě víra projevuje, bez této praxe by byla mrtvá. Avšak víru jistě nelze zúžit na morálku. Kdo zdravě věří, koná tyto věci spontánně, podobně jako ten, kdo pochopil vtip, hýbe bránicí a svaly tváře, aniž by se na to soustředil. A kdyby někdo dělal všechny tyto věci, aniž by v jeho srdci předtím či zároveň „přeskočila jiskra“, bylo by to něco smutně absurdního, bylo-li by to vůbec uskutečnitelné. Ruský fyzik V. Nalimov píše – pamatuji-li si to dobře – že se člověk otevírá pravdě třemi způsoby, z nich každý je spojen s jedním citoslovcem. „Ó“ znamená údiv, obdivné zmlknutí před tajemstvím, které se před námi otevřelo. „Aha“ označuje rozumové pochopení myšlenky. A konečně sem patří i „ha-ha“, které vyráží člověk, jenž pochopil vtip. - Domnívám se, že správné předávání víry by mělo zahrnovat všechny tyto tři polohy. Pokud naše kázání vyvolává jen ospalé a unuděné zívání – ať už je vina na straně kazatele, či posluchačů – mohlo by se stát, že takovému shromáždění by Bůh řekl – podobně jako to čteme v Apokalypse – nejste horcí ani studení, s odporem vás vyzvracím!
Můj židovský přítel mi jednou velmi pomohl nově objevit Ježíšova podobenství, když mi řekl, že mu připomínají židovské anekdoty: jsou stručná a prostá, zaměřená na ono náhlé „přeskočení“ jiskry. Když je zdlouhavě vykládáme a rozebíráme, bývá to tak trapné, jako když se někdo dlouze pokouší vysvětlit vtip. Ostatně: nikoliv náhodou vyrostla Ježíšova podobenství i židovské anekdoty (a dodejme: chasidské příběhy a některá místa Talmudu) na stejném kmeni semitské moudrosti. A nikoliv náhodou byli mnozí hluboce a zdravě věřící lidé opravdovými mistry humoru. Humor (spolu se vzdělaností) zabraňuje věřícímu, aby jeho náboženská horlivost nezdegenerovala do smutné podoby pochmurného věroučného fanatismu. Humor je jednou z důležitých známek duševního i duchovního zdraví. Svatý Tomáš More se modlil o dar humoru a milost vyslyšet vtip, a ještě tváří v tvář katovi udělal vtip o svém vousu, který by neměl být přeseknut, protože ten se velezrady určitě nedopustil. A svatý Filip Neri právem říká: „Svatý smutný? – Smutný svatý!“ Ten, kdo má dostatečně svobodné srdce, že se dokáže z hloubky a radostně smát – ano, i sám sobě! – ten je naším duchovním blížencem a spojencem. Vítězí nad vážností hříchu a pochmurností světa, z něhož byl vykázán smích, smysl i Bůh. P. Tomáš Halík (převzato z časopisu Zuzana 4/94, archiv NS)
Osoby duchovní aneb Pomohla mi sestra Viktorie Dlouhou dobu jsem měla velký problém. Možná mi to ani nebudete věřit, ale bylo to kvůli řádovým sestrám. Byly mi tak vzdálené, že jsem nakonec ani nechápala, jak vůbec někdo může jít do kláštera. Pro mne totiž byly sestřičky osoby, které mluvily tichými hlásky, měly zalíbení v umělých květinkách a barvotiskových obrázcích, a když jsem viděla nějakou zezadu, nenápadně jsem zkoumala, zda nemá někde ukrytá křídla. Vadilo mi i jejich oblékání. Když jsem je viděla ve třicetistupňových vedrech v černých šatech a závojích, říkala jsem si, že pro mě by už tohle bylo důvodem k odchodu z kláštera. A ta jejich jména! Chápala jsem sestru Marii, Kláru, Ludmilu, ale Dezoláta ve mně vyvolávala rozpaky a s Veritas už jsem si nevěděla rady – mám to chápat jako souvislost s pravdou či jako značku šicího stroje? S několika jsem také začala chodit do školy. Získávala jsem vedle nich komplex méněcennosti, protože na rozdíl ode mne nikdy nic nezapomněly ani neztratily, všude chodily včas a všecko uměly. Žádná učebnice jim nebyla cizí – nejenže ji znaly, ale už ji měly dávnou přečtenou. Všechny přednášky si nahrávaly a souběžně s tím si dělaly podrobné poznámky. Zkrátka – ačkoli v tom nebylo ani trošku pýchy, na základní škole by s nimi asi nikdo nekamarádil. Nakonec už jsem se celkem smířila s tím, že sestřičky nikdy nepochopím. Ale – potkala jsem sestru Viktorii. Je dokončení na str. 8
STRANA 7
ZPRÁVY Z TŘEBÍČSKÝCH FARNOS TÍ Jejkov Z farních matrik V pondělí 2. srpna 2004 je slavnost Porciunkule, mše sv. v 18.00 hodin, možnost získat plnomocné odpustky. V pátek 6. srpna na Jejkově „Slavnost Proměnění Páně“ – tomuto tajemství je zasvěcen náš kostel. Možnost získat plnomocné odpustky. V neděli 15. srpna 2004 ve 14 hodin se koná shromáždění 3. řádu sv. Františka.
Sv. Martin V nedělí 8. srpna se ve 14.00 hodin na faře (v klubovně Spomal) promítá film Pater Pio. V neděli 29. srpna se u sv. Martina koná tradiční Mariazellská slavnost. V 16.00 je modlitba růženců. V 18.00 je mše sv. – hlavní celebrant je třebíčský rodák P. Josef Budil. Po mši svaté průvod se sochou Panny Marie, přineste si s sebou svíčky.
Eduard Mittner (21. 1. 2004), Markéta Marie Votavová (8. 5. 2004), Denis Dolák (6. 4. 2004), Pavel Jindřich Horák (24. 4. 2004), Jakub Krupička (16. 3. 2004), Jiří Ondřej Klíma (24. 4. 2004), Daniel Pavel Škarek (6. 4. 2004), Filip Růžička (31. 3. 2004), Aleš Zoufalý (29. 8. 2002) Jiří Zahrádka a Ivana Nováčková, Vít Oplatek a Sylva Nikodémová, David Kříž a Ivana Nováčková, Jan Makovický a Martina Zachová, Jan Pokorný a Simona Peštálová, Ladislav Nováček a Gabriela Nováková, Petr Tretera a Hedvika Švomová, Petr Kauta a Lenka Cahová, Vladimír Večeřa a Miroslava Krátká, Aleš Čajánek a Ivana Číhalová, Ing. Pavel Křehlík a Ing. Lenka Pavlíčková Františka Syrová (1920), Božena Kopečná (1922), Libuše Laštovičková (1924), Jan Dvořák (1929), Marie Mejzlíková (1919)
Bazilika V neděli 15. srpna při obou mších sv. žehnání květin, ovoce, zeleniny a bylinných čajů, které budou k dostání přede mší sv. v sakristii (po 20,- Kč). Přineste s sebou z úrody Vašich zahrad a sadů k žehnání.
Společná pouť V sobotu 4. září je pouť našeho města do Přibyslavic. Ve 14.00 hodin v bazilice sv. Prokopa a Panny Marie je požehnání poutníkům a poté se odchází pěšky do Přibyslavic.
Biřmování Od pátku 17. září 2004 začíná další příprava k svátosti biřmování. První příprava je v 19.00 hodin v kostele sv. Martina. Přihlášky jsou pod věží kostela sv. Martina.
K Roku rodiny Určitě si nenechte ujít v sobotu 4. září Diecézní pouť rodin ve Žďáře nad Sázavou. Program: 9.00 - svědectví rodin, zpívání pro děti, 10.00 mše sv. – celebruje biskup Vojtěch Cikrle, 11.30 divadlo, workshopy pro rodiče, manžele, mládež, koncerty, lukostřelba, dílny, 14.00 - Od rodiny k rodině – výměna přání a adres, 15.45 - Závěrečná modlitba, požehnání, písnička na cestu.
Nový kostel v Praze dokončení ze str. 2 Málokdo dnes ví, že se stavba kbelského kostela chystala již před 1. světovou válkou. Autorem projektu byl architekt Jaroslav Čermák (mimo jiné tvůrce kostela sv. Anežky na pražském Spořilově či sv. Jana Nepomuckého v Praze – Košířích). Na svou dobu pojal návrh velmi moderně. Koncepce budí pozornost i s více než devadesátiletým odstupem, a to nejen užitím pro sakrální stavby nevžitých prvků, ale také obdivuhodnými rozměry. Ani po roce 1989 nechybělo mnoho k tomu, aby ve Kbelích vyrostla křesťanská svatyně, tentokrát navržená Jindřichem Synkem Kbelští věřící se dočkali na počátku 21. století. Ojedinělá stavba vznikala od roku 2001. Zrodila se na rýsovacím prkně architekta Bernarda Ambrose a nepochybně patří mezi nejzajímavější architektonické počiny současnosti. Díky nápaditému tvaru jediné lodi a jednoduše provedené věži se zřejmě stane charakteristickou dominantou dnešních Kbel. Práce na chrámu trvala celé 3 roky. Kostel sv. Alžběty je spravován bratry františkány. Pokud se někdy ocitnete v Praze, zajeďte si do Kbel do chrámu sv. Alžběty. V klidu si prohlédněte kostel, poklekněte a pomodlete se s díky našemu Pánu, že i v dnešní uspěchané době se staví Boží stánky ke cti a věčné chvále a slávě Boží. Čím více bude v naší krásné vlasti kostelů a kaplí, tím více bude věřících přibývat a to bude jen ku prospěchu nás všech. S použitím odborných textů sepsal Jan Pekárek
POŘÁD SE NĚCO DĚJE
STRANA 8
Stálý pořad mší svatých Jejkov NE
7.30, 9.00
Svatý Martin
Bazilika
8.00, 10.30, 18.00 7.00, 10.00
PO
-
7.15
18.00
ÚT
18.00
7.15
18.00
ST
7.55
7.15
18.00
ČT
7.00
18.00
8.00
PÁ
18.00
7.15
16.30
SO
7.30
19.00
8.00
Jejkov Čtvrtek před prvním pátkem v 18.00 adorace “Svatá hodinka”, při ní příležitost ke svátosti smíření. Denně půl hodiny přede mší sv. příležitost ke sv. smíření.
Martin Každou neděli 7.30-8.00 mariánská pobožnost. Každou středu (kromě letních prázdnin) celodenní výstav Nejsvětější svátosti a v 16.00 mše sv. pro děti. Každý čtvrtek po večerní mši svaté modlitba Večerních chval z breviáře. Denně přede mší sv. příležitost ke svátosti smíření.
Bazilika Poslední den v měsíci v 19.30 “Slavnost světla” v kryptě baziliky. Denně hodinu přede mší sv. příležitost ke svátosti smíření, na první pátek od 15.00, případně i po mši sv.
Příprava na manželství a křest Každý si domluví termín ve farnosti, kde chce svátost přijmout, od faráře se dozví o přípravě. Pokud nejsou rodiče církevně oddáni, je třeba hlásit křest 3 měsíce předem.
Osoby duchovní - dokončení ze str. 6
možné, že byste si jí ani nevšimli – je taková malá a nenápadná, věčně něco zařizuje a shání. Už je starší, ale má tak svěžího a mladistvého ducha, že se před ní mnozí mladší mohou stydět. Její skutečný věk byste nikdy neuhodli. Patří totiž k lidem, kteří jsou mnoha lety modlitby tak proměněni, že vyzařují vnitřní krásu a harmonii. Když jsem ji blíže poznala, rázem mi bylo mnohé jasné. Záleží totiž na každém člověku – ať žije řeholním či jiným způsobem života – jaký bude a jakou představu Boha chce těm okolo zprostředkovat. A tak si říkám, že dokud jsou sestry Viktorie, není se čeho bát. Boží láska přibližovaná takovými lidmi je vlídná a laskavá a stojí za to ji hledat. L. P. !!! Poznačte si !!! E-mailová adresa pro zasílání příspěvků:
[email protected] Termín: pondělí před 1. nedělí v měsíci
Nezbývá mi, než děkovat Bohu za ustanovení učitelského úřadu Církve (nemoderní slovo že? Bohudíky však zcela dle Kristových slov), díky za Pravdu, kterou nástupce sv. Petra klidně a neúnavně sděluje svému ovčinci v oblasti víry. Díky za papeže, kterého svět očekává jako úspěšného sebevědomého podnikatele, který přitaká davům, s kravatou a kufříkem, který ale navzdory představám moderního světa (bohužel i mnohých kněží, opět má vlastní zkušenost) dává najevo: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. To on ustanovil do rozbouřeného moře lidských úvah a tužeb pevnou skálu. Záštitu všech lidí ochotných se otevřít Pravdě a Radosti Boží, pevnost, o kterou se rozbije jakákoli plytká filosofie otrocky přitakávající pohodlnému životnímu směru člověka daného napospas sobě samému? Díky za učení Církve, které v dnešní době mění svoji formu podání, nemění však obsah a smysl (stačí se podívat, kde končí protestantská společenství, který je celosvětově registrováno již přes dvě stovky!). Díky za jednotu Církve, vedenou mužem, který patří Panně Marii, jeho heslo je „Totus Tuus“. Proto navrhuji každému, kdo nechce být vláčen křečovitými snahami diktovat Církvi Kristově, poroučet Duchu Svatému, jak a co má dělat: vzdělávejme se, učme se, získávejme pravdivé informace o Kristově katolické Církvi (např. o její historii, o inkvizici, křížových výpravách, o zástupech světců, o celibátu, o kterém koluje velmi mnoho neznalých úsudků, zvláště od lidí, jichž se vůbec netýká), ponořme se do hloubky jejího učení a modleme se za ni. Jen tak budeme schopni odpovědět na otázku: „Proč je dobré býti katolíkem“? Požádejte svého kněze o cyklus promluv na téma Katolická Církev. Kristus svou Církev neopouští, to jen my opouštíme jeden ovčinec. „Cesta ke spáse je cestou věrnosti Kristu, Jeho Církvi a všemu, co Kristus Katolické Církvi předal.“ Proč máme letos „jen dva“ nové kněze? Jeden již zesnulý kněz na to odpověděl: „Protože si jich víc nezasloužíme“. K. Tomek
Umučení Krista opět v Třebíči Ve dnech 16. – 18. srpna vždy ve 20:00 hod. máme možnost v třebíčském kině Pasáž prožít s Kristem vrcholné drama dějin lidstva ve filmu, který se vymyká všem lidským měřítkům. NAŠE SPOLEČENSTVÍ vydává FIBOX s. r. o. Registrováno Okresním úřadem v Třebíči pod značkou MK ČR E11637. Vychází jako měsíčník vždy 1. neděli v měsícinákladem 650výtisků.Redakčnírada:MarieDaňhelová,P.JiříDobeš, Marie Doležalová, František Fiala, Lída Mayerová, Helena Pacnerová, Míla Šebelová, manželé Tomkovi. Sazba a tisk FIBOX s. r. o. Příjem příspěvků do pondělí před 1. nedělí v měsíci na adrese: FIBOX s. r. o., Janouškova 20, 674 01 Třebíč, tel.: 568 840 036, fax 568 841 037, e-mail:
[email protected].
