2004
XV-2
ISSN 1214-1836
OBSAH: Radomír Vlček, Proč jsme se stěhovali aneb Brňáci v novém; Tomáš Sterneck, První rok společného pracoviště Historického ústavu AV ČR a Historického ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích; Pavel Kůrka, Den otevřených dveří v Historickém ústavu 12. 11. 2004; Aleš Vyskočil, Den otevřených dveří v brněnské pobočce Historického ústavu AV ČR; Miloslav Polívka, Berlínští studenti na návštěvě v Historickém ústavu AV ČR; Roman Baron, Zpráva o účasti pracovníků ústavu na konferenci o husitství v Táboře; Recenze; Konference a vědecká zasedání: Martin Holý, Politická kultura ve střední Evropě ve středověku a raném novověku; Milan Hlavačka-Roman Vondra, 54. konference Mezinárodní komise pro dějiny stavovství a parlamentarismu; Emil Voráček, Zasedání česko-ruské komise historiků a archivářů a kulatý stůl na téma „Rusko-český dialog (1945, 1968, 1989-1991)“; Zahraniční cesty; Miscellanea.
Proč jsme se stěhovali aneb Brňáci v novém Brněnská pobočka Historického ústavu AV ČR se po několik desítiletí potýkala s prostorovým provizóriem. Místem působení vědeckých pracovníků pobočky se při jejím vzniku v roce 1953 staly místnosti na Moravském náměstí (tehdy náměstí Rudé armády) 9. V roce 1972 se pobočka přestěhovala do rekonstruovaného kláštera na Mendlově náměstí 1. V roce 1981 se stěhovala znovu, ale jen v rámci kláštera – do upravené přístavby s adresou Mendlovo náměstí 1a. Zde také sdílela osudy s dalšími brněnskými pobočkami společenskovědních ústavů, když se v roce 1988 stala součástí historického oddělení Ústavu slavistiky ČSAV, který měl sídlo v Brně. Politické změny na konci roku 1989 přinesly pozitivní kroky ve smyslu obnovy pobočky Historického ústavu AV ČR a návratu komunistickým režimem perzekuovaných osobností, zejména Jaroslava Mezníka a Jaroslava Marka. Přinesly ovšem rovněž majetkové restituce a s nimi nutnost, aby se pobočka z kláštera vystěhovala.
Celkový pohled na budovu, v níž sídlí brněnská pobočka Historického ústavu AV ČR
Knihovna brněnské pobočky HÚ AV ČR
2
V polovině roku 1990 našla útočiště v činžovním domě na Kounicově 42, který krátce předtím opustil Ústav analytické chemie ČSAV. Chemici se přestěhovali do nové budovy na tzv. akademickém náměstíčku na Veveří 97. I když místnosti, v nichž pobočka Historického ústavu - na rozdíl od pobočky Ústavu dějin střední a východní Evropy ČSAV, která se do objektu na Kounicově 42 rovněž přestěhovala, nebyly dříve laboratořemi, nešlo o prostory pro podmínky historikovy práce ani zdaleka optimální. Konec roku 1992 a první polovina 1993 přinesly ČSAV, resp. AV ČR výraznou restrukturalizaci. Třetina akademických ústavů byla zrušena, Akademii opustila téměř polovina někdejších pracovníků. Mezi zrušenými pracovišti byl rovněž Ústav dějin střední a východní Evropy. Pracovnici brněnské pobočky byli až na jednu výjimku delimitováni do Historického ústavu. Brněnská pracoviště AV ČR, stejně jako celá Akademie, tehdy hledala cesty k maximální úspoře prostředků, vynakládaných na jejich chod. Vzhledem k rušení některých ústavů a početní redukci jiných bylo rozhodnuto přestěhovat brněnská pracoviště do objektů, v nichž se neplatil nájem. A tak se pracovníci obou historických pracovišť chystali na další stěhování. Kuriózně v době, kdy bylo rozhodnuto o zrušení Ústavu dějin střední a východní Evropy ČSAV a delimitaci jeho pracovníků do Historického ústavu AV ČR, se obě části nově se utvářející pobočky HÚ sobě vzdálily. Bylo ovšem zajímavým řízením osudu, že se akademičtí historici, zabývající se dějinami střední, východní a jihovýchodní Evropy přesunuli do vily na Květné 8 v Pisárkách, objektu, který byl původně majetkem významného brněnského právníka a historika práva prof. Hynka Bulína. Prof. Bulínovi komunistický režim znemožnil v padesátých letech odborné působení v oblasti práva, zbavil jej místa na právnické fakultě v Brně a násilím si vynutil i jeho vilu. Společně s několika dalšími právníky, činnými až do jejího zrušení na brněnské právnické fakultě, našel působiště v brněnské pobočce Slovanského ústavu ČSAV, předchůdci v roce 1993 rušené pobočky Ústavu dějin střední a východní Evropy. Ačkoli byl již v devadesátých letech v důchodu, pravidelně pracovníky zrušeného ÚDSVE navštěvoval a živě se zajímal o to, jak pokračují bádání, u jejichž kořenů stál, a jež se nyní uskutečňují v Historickém ústavu. Pracovníci původní pobočky Historického ústavu se z Kounicovy 42 přestěhovali do „půlpatra“ rekonstruovaného objektu někdejšího výpočetního střediska akademických pracovišť nacházejícího se ve dvorním traktu Veveří 97. Tři i čtyři pracovníci v jedné místnosti nebyli výjimkou, k práci na počítači se zpočátku museli sestavovat pořadníky. Brno není příliš velké město. Nicméně vzdálenost několika kilometrů mezi pracovníky nově se konstituující pobočky k optimální organizaci rozhodně nepřispívala. Uvědomovali si to i její tehdejší vedoucí, prof. J. Marek a doc. L. Slezák. Řešení se však naskytlo až na počátku 21. století, a to za zvláštních okolností. Na Drobného ulici působící brněnská pobočka ostravského Ústavu geoniky AV ČR (někdejší Geografický ústav ČSAV) byla oslovena restitučním požadavkem. Akademická rada AV ČR uvítala v té době Ústavem analytické chemie AV ČR předložený návrh na drobnou 3
úpravu objektu skladu nacházejícího se ve dvorním traktu Veveří 97, těsně vedle přístavby, v níž sídlila část pobočky HÚ. I když intenzívně jednala o zachování budovy na Drobného ulici pro Akademii, změnila malou rekonstrukci v zásadní přestavbu. Ta měla přinést 200 m2 nových kancelářských prostor. Pokud by restituce dopadla pro Akademii neúspěšně, přestěhovala by se do nich pobočka Ústavu geoniky. Byl-li by restituční spor řešen ve prospěch Akademie, byly by určeny k odstranění některých prostorových problémů brněnských společenskovědních ústavů. Restituční spor byl nakonec vyřešen ke spokojenosti Akademie. Konečná verze dislokace si ovšem vyžádala řadu, v některých případech i velmi emotivních jednání. Začala analýzou prostorových potřeb, která jednoznačně prokázala, že dislokační řešení z roku 1993 bylo krátkozraké. Umožnilo sice v daném okamžiku snížit výdaje brněnských pracovišť, spoléhalo však na to, že AV ČR se bude dále zeštíhlovat. Nepočítalo s tím, že na prahu 21. století se budou připravovat nové vědecké projekty, k nimž bude zapotřebí nejen lepší přístrojové vybavení, ale i další prostory. Nezbylo než Akademické radě navrhnout výrazné přehodnocení dřívějších dislokačních řešení, a to nejen pro brněnská společenskovědní pracoviště. Brněnská pobočka Historického ústavu se tím dostala do soukolí přesunů připomínajících stěhovací akci filmu Kulový blesk. Výsledek však byl pro historiky přínosem. V nově zrekonstruované budově na Veveří 97 získali celé třetí podlaží s deseti místnostmi. Patro pod nimi připadlo etymologickému oddělení Ústavu pro jazyk český, v přízemí byly pro obě pracoviště vybudovány skladovací prostory pro knihy. Pracovny historiků byly zařízeny tak, aby v nich mohli současně pracovat nejméně dva badatelé, do zasedací místnosti se nainstalovala audio a videoprojekce umožňující názornou formou jak odbornou výuku historie, tak i výuku jazyků. Knihovna a studovna byly sestaveny tak, aby v nich měli návštěvníci přístup nejen k příručce, ale i počítačové technice umožňující prostřednictvím sítí vstup do databází akademických i mimoakademických knihoven. Přestěhování pobočky nebylo přínosem pouze pro Historický ústav. Na Květné ulici se „zbavili“ historiků, do „jejich“ místností mohli expandovat pracovníci domovského Ústavu biologie obratlovců AV ČR. Na Veveří ulici připadly prostory po historicích pobočce Etnologického ústavu AV ČR, pobočce Ústavu dějin umění AV ČR a UIACH AV ČR. Místnosti po etymologickém oddělení ÚJČ, které se vystěhovalo z hlavní budovy na Veveří 97, připadly brněnskému pracovišti Ústavu živočišně fyziologie a genetiky. Rekonstruovaly je pro genomickou laboratoř – společné pracoviště ÚŽFG AV ČR a UIACH AV ČR. Z celobrněnského pohledu došlo stěhováním historiků k průlomu do „zredukované“ dislokace z roku 1993. Všechny dislokační problémy se tím odstranit nepodařilo. Zejména historikům velmi blízcí archeologové prostorově stále ještě strádají. Připravují se proto další kroky, uvažuje se např. o rekonstrukci přízemní budovy v Pisárkách na Veslařské ulici, kde doposud sídlí část pobočky Ústavu geoniky, či o další stavbě v areálu Veveří 97. Rada jihomoravských pracovišť AV ČR, v jejímž čele stojí V. Sklenička z Ústavu 4
fyziky materiálu AV ČR a R. Vlček z pobočky Historického ústavu, se jimi ve spolupráci s Akademickou radou AV ČR intenzívně zabývají. Činí tak zejména s ohledem na nutnost vytvořit lepší podmínky pro řešení výzkumných záměrů v těch případech, v nichž tomu stávající dislokace brání. Stěhování s sebou většinou nese jistou míru nostalgie. Pracovníci, kteří opustili budovu na Květné, ztratili např. „svoje“ veverky. Objekt přírodovědců se totiž vyznačuje možností pozorovat ptáky a veverky pohybující se v zahradě, připomínající díky péči správce lesopark uprostřed města. Historici na ně jistě budou vzpomínat. Nové prostory však konečně umožnily pobočku spojit do jednoho celku a rozvinout způsob práce vlastní doposud jen přírodovědným a technickým oborům; výuka spojená s vizualizací či představení práce formou multimediální prezentace jsou jen prvními kroky k moderní formě historikovy práce. Radomír Vlček První rok společného pracoviště Historického ústavu AV ČR a Historického ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Společné pracoviště Historického ústavu AV ČR a Historického ústavu Jihočeské univerzity bylo pod názvem Centrum raně novověkých studií založeno po několikaměsíčních přípravách k 1. lednu 2004. Hlavním úkolem Centra je soustavná ediční práce, zaměřená na zpřístupňování významných pramenů k českým a moravským raně novověkým dějinám formou kritických edic. Připravované publikační výstupy budou součástí ediční řady Prameny k českým dějinám 16.-18. století – Documenta res gestas Bohemicas saeculorum XVI.XVIII. illustrantia, rozdělené na oddíly Vita publica a Vita privata. Nad druhým z uvedených oddílů, který zahrnuje především prameny osobní povahy, převzal patronát Historický ústav Jihočeské univerzity. Jelikož na tamním pracovišti bylo již dlouho před vznikem Centra připravováno několik edičních projektů, jež byly posléze do vznikající ediční řady začleněny, nepřekvapí, že prvními vydanými svazky bude zastoupen právě oddíl Vita privata.1 Cílem edičních projektů pojatých do oddílu Vita publica je zpřístupnění významných pramenných souborů, důležitých především z hlediska dalšího studia politických, církevních, právních a hospodářských dějin Českých zemí v 16.-18. století. Garantem systematické ediční práce v této oblasti je oddělení dějin raného novověku Historického ústavu AV ČR, zastoupené na českobudějovickém pracovišti Tomášem Sterneckem. Jeho aktuálním úkolem je příprava 1
Zprávu o založení společného pracoviště podali Jaroslav PÁNEK – Václav BŮŽEK, Společné pracoviště Historických ústavů AV ČR a Jihočeské univerzity, Akademický bulletin 4, 2004, s. 6.
5
kritické edice relevantních písemností, začleněných do sbírky Historica Třeboň, která je uložena ve Státním oblastním archivu Třeboň. Historica Třeboň představují velmi rozsáhlý pramenný soubor zcela mimořádné hodnoty, jehož těžiště spadá právě do období raného novověku. Vznikal postupným výběrem těch písemností především z rožmberských, švamberských a dalších archivů, které mají prvořadý význam pro politické dějiny Českého státu. Naprostá většina tohoto materiálu se přitom dosud nedočkala edičního zpřístupnění a teprve nedávno byla v souvislosti s prohlášením celé sbírky za Národní kulturní památku dokončena její inventarizace.2 Soustavná příprava prvního dílu edice raně novověkých písemností ze sbírky Historica Třeboň, který bude zahrnovat léta 1526-1540, se mohla rozeběhnout teprve po vyjasnění organizačních otázek spojených s tímto projektem (povolení ze strany vedení Státního oblastního archivu Třeboň, na jehož základě může editor pracovat s originály písemností, které jinak nejsou badatelům předkládány) a po technickém zabezpečení českobudějovického pracoviště. V průběhu ledna 2004 byla v pracovně Tomáše Sternecka instalována výpočetní technika a dokončeno odpovídající vybavování kanceláře, která se nachází v budově rektorátu Jihočeské univerzity a sousedí s kanceláří kolegů z tamního Historického ústavu. V současné době vzniká velmi potřebná příruční knihovna Centra. Vlastní ediční práce se ovšem zčásti odbývá v prostorách Státního oblastního archivu Třeboň, kde Sterneck průběžně jednak pořizuje pracovní snímky pramenů, jednak proměřuje, vyhodnocuje a zaznamenává jejich vnější znaky. Samotnému textu editovaných písemností bude totiž vedle záhlavního regestu předcházet jejich zevrubný formální popis, zahrnující mimo jiné výsledky důkladného paleografického rozboru, sfragistické a filigranologické zhodnocení materiálu. Na českobudějovickém pracovišti Sterneck především buduje databázi nasnímaných dokumentů a následně pořizuje první (pracovní) verzi transkripce textů, opatřovaných záhlavními regesty. Po dokončení této fáze prací přijde na řadu široce koncipovaná heuristika, bez níž není myslitelný vznik kvalitního edičního aparátu. Vedle vydavatelské práce se pracovníci Centra, ať už jde o zaměstnance Historického ústavu AV ČR či o zaměstnance Historického ústavu Jihočeské univerzity, průběžně věnují dalším vědeckým úkolům, totiž jednak projektům jejich mateřských institucí (v případě Historického ústavu AV ČR jde zejména o práci na Encyklopedii českých dějin), dále vlastní publikační, případně pedagogické činnosti. V současné době se rýsují perspektivy hlubší spolupráce mezi badateli z obou ústavů zejména v oblasti zpracovávání některých témat, prostupujících politickými a kulturními dějinami 16. a první poloviny 17. století a heuristicky opřených především o informační potenciál jihočeských archivů. Rozšiřující se spolupráce Historického ústavu AV ČR s Historickým ústavem 2
Netištěný inventář připravil Adolf KALNÝ, Historica Třeboň. Inventář I-V, Třeboň 19931997.
6
Jihočeské univerzity v oblasti zpřístupňování raně novověkých pramenů byla prezentována také v průběhu mezinárodního vědeckého sympozia Společnost v zemích habsburské monarchie a její obraz v pramenech (1526-1740), které se konalo ve dnech 11. – 14. října 2004 v Českém Krumlově. Na sympoziu tak byly mimo jiné představeny aktuálně připravované ediční projekty včetně práce na sbírce Historica Třeboň. Tomáš Sterneck Den otevřených dveří v Historickém ústavu 12. 11. 2004 Den otevřených dveří, pořádaný v ústavech Akademie věd ČR byl vítanou příležitostí k veřejné prezentaci činnosti Historického ústavu. Ohlášená exkurze studentů dějepisných kroužků ze středních škol byla doplněna individuálními zájemci (celkem se Dne otevřených dveří zúčastnilo 115 návštěvníků). Za vedení ústavu se hostů ujala prof. PhDr. Svatava Raková, CSc., která představila celkové zaměření tohoto pracoviště i jeho bohatou historii. Ze současných projektů věnovala zvláštní pozornost Encyklopedii českých dějin, Historickému atlasu měst České republiky a Biografickému slovníku Českých zemí. Knihovnu zastupoval Mgr. Libor Šimek, který popsal zdejší badatelské možnosti. Současně byli zájemci seznámeni s podobou knižních fondů Historického ústavu a mohli si prohlédnout ukázky ze sbírek starých tisků, na nichž Mgr. Šimek názorně doložil etapy vývoje knižní kultury. PhDr. Václava Horčáková představila práci bibliografického oddělení Historického ústavu, které spolu s knihovnou poskytuje služby, jež může využívat i široká veřejnost – je možné, že i z mnoha nynějších návštěvníků vzejdou noví uživatelé těchto služeb. Mgr. Robert Šimůnek PhD. předvedl hostům mapové sbírky ústavu a edice kartografických pramenů vydávané ústavem. Největší pozornost vzbudily již tradičně staré mapy a vzácné tisky. Druhý blok představil konkrétní badatelskou činnost jednotlivých oddělení. V panelové diskusi moderované PhDr. Jiřím Mikulcem, CSc. pronesli vědečtí pracovníci krátké přednášky na vybraná témata, která jsou zajímavá i pro širší veřejnost. Mgr. Eva Doležalová, PhD. (Nová medievistika) představila využití kvantitativních metod v bádání o středověkých dějinách; PhDr. Jan Hájek, CSc. (Trochu jiná historie) promluvil o vztazích mezi kulturní, politickou a ekonomickou činností v 19. století. PhDr. Josef Harna, CSc. v přednášce Sudetoněmecký problém v období první republiky přístupnou formou seznámil posluchače se složitou problematikou národnostních konfliktů ve 20. a 30. letech. Zamýšlel se i nad etickými aspekty historického bádání. PhDr. Petr Prokš, CSc. v příspěvku Československo a západní velmoci 1945-1948 představil otázku diplomatických východisek jednotlivých mocností při rozhodování o poválečném uspořádání Evropy. Všem referentům se podařilo ukázat 7
ze svých témat to nejpodstatnější a přednesené příspěvky byly navzdory vysoké specializaci a náročnosti přijaty publikem se zájmem a vzbudily diskusi. Pavel Kůrka Den otevřených dveří v brněnské pobočce Historického ústavu AV ČR Každý podzim se před zájemci otevírá možnost navštívit jednotlivé ústavy Akademie věd a seznámit se s jejich zázemím, projekty a výsledky práce. Brněnská pobočka Historického ústavu pro ně tentokrát přichystala několik novinek, a tak se letošní program dne otevřených dveří, který připadl na pátek 12. listopadu, nesl v poněkud netradičním duchu. Pro návštěvníky byla připravena počítačová prezentace pobočky (s průvodním slovem doc. Vlčka), která přibližuje její vznik, poslání, badatelské zaměření a výsledky za půlstoletí existence, a také nabízí medailónky jejích současných pracovníků. Doplňuje tak informační bázi, která je k dispozici na internetových stránkách ústavu. Jako celek je prezentace samonosná, lze ji tedy použít i bez doprovodného komentáře; navíc je pochopitelně možné stávající formu účelově variovat. V nejbližší době bude také připravena v podobě posteru, umístěném před vstupem na pracoviště. Druhou novinku představovala sada přednášek, zčásti reflektujících tématické zaměření pracoviště. V té první se dr. Krafl pokusil pomocí stručného úvodu do studia kombinovaného s názorným rozborem denního chleba jednotlivých pomocných věd historických posluchačům objasnit Jak poznáváme středověk?; ve druhé zápolil dr. Řepa s úkolem přesvědčit přítomné o tom, jestli opravdu Může být 19. století zajímavé? Vzhledem k tomu, že se podařilo zaujmout i organizované návštěvníky z řad středoškolských studentů, mohli být (nejen) oba přednášející spokojeni. Rekordních, více jak osm desítek návštěvníků si vyžádalo opakování přednášek. Zbývající pracovníci pobočky se pak věnovali těm, kteří projevili zájem o speciální problematiku, konzultace nebo chtěli získat informace o fungování naší knihovny a možnostech využívání jejího fondu. Aleš Vyskočil Berlínští studenti na návštěvě v Historickém ústavu AV ČR Sedmadvacátého července 2004 navštívila skupina studentů z Technische Universität Berlin pod vedením doc. dr. Detleva Kraacka Historický ústav. Dr. M. Polívka je seznámil se strukturou a badatelským zaměřením ústavu a jeho oddělení. Studenti, kteří se většinou věnují dějinám středověku a raného novověku, si vyslechli přehlednou přednášku dr. R. Šimůnka o českých středověkých 8
dějinách, v níž byly zmíněny počátky českého státu, kolonizace a husitství. O raně novověkých peripetiích české státnosti v předbělohorském období pojednal PhDr. M. Holý. Historiografickou problematiku charakterizoval M. Polívka, který nastínil i vývoj národnostních vztahů v zemích České koruny. Dlouhá diskuse se soustředila mimo otázky týkající se starších českých dějin a česko-německých vztahů také na národnostní problematiku v 19. století a problematiku česko-německých vztahů ve 20. století. Posluchači projevili značný zájem o organizaci výzkumu a vysokoškolské výuky historie v České republice a o roli Akademie věd ČR v základním výzkumu. Dotazovali se také na proměny, jimiž Akademie prošla od svých počátků do současnosti. Hosty zaujala mapová a Sedláčkova sbírka, ale také široká vydavatelská základna Historického ústavu, šíře jeho mezinárodní spolupráce s vědeckými a vysokoškolskými institucemi i rozsáhlá výměna odborných časopisů a publikací. Miloslav Polívka Zpráva o účasti pracovníků ústavu na konferenci o husitství v Táboře Ve dnech 12. až 14. října 2004 proběhla v Táboře mezinárodní konference „Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách“. Byla připravena ve spolupráci Husitského muzea v Táboře, Historického ústavu AV ČR v Praze a města Tábora, záštitu nad ní převzal ministr kultury P. Dostál. Badatelé z České republiky a ze sousedních zemí, zejména z Polska a ze Slovenska, přednesli příspěvky, v nichž jednak pojednali význam Žižkovy role v husitství, jednak osvětlili širší souvislosti politického a vojenského dění v závěru 14. a v první polovině 15. století. Z Historického ústavu AV ČR v Praze se jednání nebo jejich částí zúčastnili Roman Baron, Eva Doležalová, Miloslav Polívka a Robert Šimůnek. M. Polívka přednesl úvodní referát o významu a interpretacích role J. Žižky v českých dějinách, R. Šimůnek pojednal v rozsáhlém příspěvku o vztazích jihočeské šlechty k Táboru ve druhé třetině 15. století. M. Polívka charakterizoval průběh i záměry této konference a smysl bádání o husitství rovněž ve dvou vystoupeních pro ČT 1. Příspěvky přednesené na konferenci v Táboře vyjdou v dalším svazku sborníku Husitský Tábor. Roman Baron
9
RECENZE Historický atlas měst České republiky. Sv. 12. Trutnov. Praha, Historický ústav AV ČR 2004, 1 l., 8 + X s. textových listů, 36 mapových listů; Historický atlas měst České republiky. Sv. 13. Chrudim. Praha, Historický ústav AV ČR 2003, 1 l., 12 + XII s. textových listů, 39 mapových listů. Ediční řada Historický atlas měst České republiky, vydávaná Historickým ústavem Akademie věd ČR, si velmi rychle vydobyla prestižní postavení nejen v domácím výzkumu, zabývajícím se vývojem městských sídlišť. Stala se respektovanou součástí celoevropského projektu historických atlasů měst, který představuje závažný kvalitativní skok kupředu v rozvíjení možností srovnávacího výzkumu měst v mezinárodním měřítku. Snaha o kompatibilitu české řady s podobnými projekty rozvíjenými v řadě evropských zemí (včetně sousedního Německa, Rakouska a Polska) nepochybně přispěla k její vysoké úrovni a otevírá cestu k hlubším poznatkům v oblasti historické demografie i mnoha jiných disciplín. Zároveň ovlivnila i její svéráznou podobu, kdy jednotlivé sešity o formátu A3 jsou tvořeny řadou volných, nesvázaných listů. Za posledních deset let již vyšlo v Historickém atlasu měst ČR třináct svazků, zkoumajících různé typy městského osídlení. V období 1995-2002 byly postupně vydány svazky věnované Litoměřicím, Pardubicím, Českým Budějovicím, Děčínu, Hradci Králové, Slanému, Táboru, Jihlavě, Třebíči, Telči a Českému Krumlovu. V poslední době se objevily svazky zabývající se Chrudimí a Trutnovem, měly by následovat publikace o Tišnově, Kolínu a Libni. Jak je vidět, dosavadní svazky pokrývají především oblast východních, jižních a severních Čech a jihozápadní Moravy, zatímco západní Čechy a téměř celá Morava jsou zatím zmíněným projektem nedotčeny. Mimořádná náročnost vedla rovněž k tomu, že největší česká a moravská města se svého zpracování dočkají později. Poslední vyšlé svazky jsou věnovány dvěma bývalým okresním městům východních Čech, Trutnovu a Chrudimi. Obě dnes patří k městům střední velikosti (Trutnov má asi 32 000 obyvatel, Chrudim 24 000 obyvatel). Jestliže však Chrudim leží na okraji staré sídelní oblasti a vykazuje dlouhou tradici významného slovanského osídlení (slovanské hradiště zde stálo již v 9. století a později zde existovalo jedno z center hradské knížecí správy), pak oblast dnešního Trutnova byla v přemyslovské době osídlena až v důsledku pozdější kolonizace ve 12. století. Obě města byla založena přibližně v polovině 13. století či krátce poté, obě patřila, alespoň po nějaký čas, ke královským městům, respektive k okruhu věnných měst českých královen. Chrudim si toto postavení držela mnohem déle než Trutnov, který často podléhal šlechtě či slezským knížatům. Ostatně Chrudim byla dlouho významnější a lidnatější lokalitou než odlehlejší Trutnov, sužovaný navíc kvůli své poloze nedaleko slezských hranic četnými vojenskými operacemi. Od 19. století však význam Chrudimi začíná 10
slábnout (především ve prospěch sousedních Pardubic) a postupně se dostavuje její stagnace a úpadek, zatímco Trutnov naopak prožívá rozmach a přetváří se v jedno z nejvýznamnějších průmyslových center celého Podkrkonoší. Oba svazky mají standardní podobu. Vedle výkladů o dějinách příslušných měst (doprovázených početnou bibliografií) vyniká rozsáhlá obrazová a mapová část. Tento oddíl vlastně tvoří nejpozoruhodnější část díla. Pokaždé soustřeďuje jedinečnou dokumentaci, přinášející mimořádně cenný soubor reprodukcí mnoha starých i nových plánů a map, včetně různých jiných vyobrazení a fotografií. Jeho součástí jsou i rekonstrukční mapy, jež podávají názorný obraz městské zástavby ve vybraných obdobích jejího vývoje. Na přípravě obou svazků se podílely početné týmy odborníků. Autorský kolektiv v případě Trutnova tvořili Jiří Bok, Günter Fiedler, Luděk Jirásko, Petr Landr, Jitka Lukášková, Roman Reil, Eva Semotanová, Jan Slovík, Michal Vojtěch a Vladimír Wolf, přičemž redakce spočívala v rukou G. Fiedlera a E. Semotanové. Podobně široký byl autorský kolektiv u sešitu věnovaného Chrudimi. Jeho členy byli Jan Frolík, Petr Grulich, Vladimír Hrubý, Pavel Kobetič, František Nesejt, Eva Semotanová, Pavel Šrámek, Ivo Šulc a Vít Vokolek. I zde připadla redakce svazku E. Semotanové a vedle ní i Robertu Šimůnkovi. Jaroslav Boubín Jaroslav PÁNEK (ed.), Vlast a rodný kraj v díle historika. Sborník prací žáků a přátel věnovaný profesoru Josefu Petráňovi. Praha, Historický ústav AV ČR 2004, 661 s. V minulém roce vyšel dlouho očekávaný sborník příspěvků věnovaný takřka třemi desítkami žáků a přátel (29) profesoru Univerzity Karlovy a řediteli jejího Ústavu dějin a archivu Josefu Petráňovi, jehož celoživotní historické dílo zasáhlo do nezvykle širokého spektra témat ze středověkých, raně novověkých i moderních sociálních, hospodářských, kulturních i politických dějin, o čemž zčásti svědčí mj. též tematická skladba sborníku. Sborník Vlast a rodný kraj v díle historika je rozdělen do tří tematických oddílů. V úvodní studii celé knihy i její první části (nazvané Historik a jeho řemeslo) věnoval Jaroslav Pánek rozsáhlou pozornost osobnímu i profesnímu životu a historickému dílu Josefa Petráně. Samostatné pozornosti se zde dostalo pedagogickému působení tohoto předního znalce dějin raně novověké hmotné kultury. Pozoruhodné jsou také přílohy Pánkovy studie, v nichž je vedle vlastní úctyhodné bibliografie J. Petráně vyhrazen prostor početnému seznamu diplomových prací vyšlých z jeho semináře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy za dobu více než tří desítek let (1960-1996). Součástí prvního oddílu sborníku jsou i další příspěvky věnované J. Petráňovi a dějinám Podblanicka 11
(E. PROCHÁZKOVÁ), kulturním dějinám raného novověku jako konceptu k zamyšlení (J. PEŠEK) a analýze Dějin československých Josefa Pekaře (Z. BENEŠ). Druhá část Petráňova sborníku – Od středověku na práh nové doby – obsahuje neméně než 19 příspěvků historiků několika generací z široké palety témat z českých dějin středověku (D. TŘEŠTÍK, F. ŠMAHEL, P. ČORNEJ, M. POLÍVKA) a raného novověku (V. BŮŽEK, V. LEDVINKA, B. ROEDL, M. KOLDINSKÁ, A. KOSTLÁN, P. VOREL, M. RYANTOVÁ, P. MAŤA, K. VALENTOVÁ-BOBKOVÁ, S. RAKOVÁ, J. HÁJEK, M. ONDOGREČENKOVÁ, V. VLNAS), 19. století (L. SRŠEŇ) a dějin historické kartografie (E. SEMOTANOVÁ). Převaha raně novověké problematiky (zejména z hospodářských, náboženských, kulturních a sociálních dějin) je dána pochopitelně především odborným zaměřením prof. Petráně a tím i jeho přímých a nepřímých žáků. Poslední, počtem stran nejmenší tematický oddíl, nazvaný Návraty do rodného kraje, zahrnuje pět v podstatě regionálně orientovaných příspěvků z hospodářských, náboženských a sociálních dějin (A. POŘÍZKA, E. ŠIMEK, J. MIKULEC, E. MAUR, B. JIROUŠEK) a jednu etnologickou (popř. kulturněhistorickou) studii (L. SOUKUPOVÁ). Rozsahem objemný Petráňův sborník (661 s.) je kromě samotného chronologicky i tematicky pestrého obsahu přitažlivý i na omezené podmínky malotirážní tiskárny Historického ústavu AV ČR dobře zpracovanou grafickou stránkou (např. sličnou obálkou). Některé z příspěvků sborníku obsahují též četné obrázky a fotografie, mapy, tabulky aj. Martin Holý Historica. Series Nova. Vol. 10. Prague, Institute of History 2003, 345 pp. Ještě před uplynutím prvního desetiletí od vzniku nové řady sborníku Historica, určeného především zahraničním badatelům, spatřil světlo světa jeho desátý svazek. Oproti předchozímu číslu Historik došlo ke znatelnému zvýšení jak počtu autorů příspěvků, tak členů mezinárodní redakční rady. Čtenáři se dostává do rukou publikace obsahující devět chronologicky seřazených studií, jeden přehled bádání a úctyhodný počet (36) recenzních zhodnocení prací z domácí i zahraniční produkce z let 1998-2003. V úvodním článku se Martin WIHODA důkladně zamýšlí nad místem Moravy v dějinách českého státu za vlády Přemyslovců. Jedná se o příspěvek doplňující a upřesňující autorovy dříve publikované poznatky o této problematice. V následující stati věnuje Robert ŠIMŮNEK pozornost otázkám fungování správního systému šlechtických dominií v pozdním středověku (český a středoevropský model), jejichž poznání je na rozdíl od období raného novověku teprve v počátcích. Jako východisko pro širší nadregionální kompa12
raci Šimůnkovi posloužilo zvláště rožmberské dominium. Nejen problematiku integrování šlechty z českých a uherských zemí na dvoře Ferdinanda I. sledují ve společném příspěvku Václav BŮŽEK a Géza PÁLFFY. Propojením výsledků vlastního bádání obou autorů se zřetelem na širší kontext poznatků především české a maďarské historiografie vznikla přínosná komparativně pojatá studie. Vnímání našich severních sousedů na prahu novověku zobrazil na základě různorodých bohemikálních pramenů Jaroslav PÁNEK. Dobový český pohled na Polsko a Poláky byl vcelku pozitivní (bratři, vlastenci), ne však nekritický. Autor upozorňuje na skutečnost, že spolupráce středoevropských historiků a „nové“ čtení již známých textů může přinést další cenné výsledky na tomto badatelském poli. V následujícím příspěvku analyzovala Benita BERNINGOVÁ český korunovační obřad „zimního krále“ Fridricha Falckého. O genezi a vývoji ruského panslavismu pojednává studie Radomíra VLČKA. Autor v ní čtenáře seznamuje s proměnami tohoto fenoménu v průběhu 19. století, přičemž poukazuje na rozdílnost pohledů malých slovanských národů na jedné straně a ruského prostředí na straně druhé. Hospodářským dějinám je věnována společná práce Vlastislava LACINY a Jana HÁJKA. Autoři se zabývají otázkou dezintegrace středoevropských ekonomik po první světové válce. Zvláštní pozornost přitom upřeli na postavení meziválečného Československa (až do konce světové hospodářské krize). Národnostní politiku První republiky ve svém příspěvku načrtl René PETRÁŠ. Tehdejší situace národnostních menšin žijících na území Československa sice nebyla jednoduchá, avšak ve srovnání s jinými státy (včetně demokratických) lze hovořit o příznivých poměrech v této oblasti. Jan NĚMEČEK se soustředil na problém majetkoprávního vyrovnání mezi Československem a Rakouskem po druhé světové válce. Teprve mezistátní smlouva z roku 1974 umožnila řešení tohoto složitého problému a následnou normalizaci vzájemných politických vztahů. Novým česko-polským výzkumům dějin Kladska po roce 1989 je zasvěceno pojednání z pera Jaroslava PÁNKA. Autor velmi kladně hodnotí již dosažené výsledky a naznačuje možnosti dalšího směřování badatelské práce českých a polských historiků. Důležitou součástí desátého svazku Historik je recenzní rubrika. Roman Baron Pavel KRAFL (Ed.), Synody a statuta olomoucké diecéze období středověku (Opera Instituti Historici Pragae, Series B – Editiones, Vol. 2). Praha, Historický ústav AV ČR 2003, 272 s. + 24 s. obrazových příloh, angl. res. Dobové partikulární církevní zákonodárství nemá význam jenom pro úzkou oblast dějin kanonického práva, ale přináší vedle zásadních poznatků pro církevní a politické dějiny i významné detaily pro společenské, hospodářské a kulturní dějiny, dějiny hospodářství, mentalit, každodennosti, odívání, školství, 13
liturgie atd. Proto je každý ediční počin na tomto poli prvořadou vědeckou událostí. Třetí tisíciletí přitom v tomto oboru začalo v Česku více než šťastně. Neuplynuly ještě ani dva roky od souhrného vydání pražských diecézních a provinciálních statut, které nahradilo a doplnilo stati roztroušené v jednotlivých číslech nesnadno dostupného časopisu Apollinaris a na jiných místech,3 a historická obec se může těšit ze zcela nového vydání a zpracování diecézních statut olomouckého biskupství. Toto vydání, vzniklé usilovnou prací jediného mladého autora, může být oproti pražské reedici označeno jako dílo zcela nové. Vždyť předchozí edice olomouckých statut, kterou pořídil v roce 1766 Arsenius Theodor Fasseau, mohla autorovi posloužit pouze jako jedno z nespolehlivých a zastaralých východisek k dlouholetému průzkumu domácích a zahraničních rukopisů. Na rozdíl od Prahy nebyla kontinuita olomouckého biskupství přerušena bouřlivým desetiletím husitských válek, takže edice mohla být dotažena až k dobře zdůvodněnému mezníku roku 1500. I tak je počet rukopisů obsahujících olomoucká diecézní statuta z tohoto období poněkud menší než pro pražskou metropoli, přesto dosahuje úctyhodného čísla sedmnáct. Kromě pečlivě vypracovaného vědeckého aparátu mají obě edice společné především výchozí vymezení pojmu diecézní (resp. provinciální) synody, jejichž statuta zpracovávají. Synodu definují jako shromáždění duchovních svolané místním biskupem (resp. metropolitou) či jeho zástupcem a projednávající za jeho předsednictví otázky církevního života v nejširším smyslu. Vědomě se tak omezují na jasně definovatelný a v pramenech odlišitelný nový způsob konání synody, který od přelomu 12. a 13. století vytlačoval starší synody, jichž se účastnily i světské osoby od panovníka po ministerialitu duchovních institucí, a které často nelze v pramenech (a asi to nebylo možné ani ve skutečnosti) odlišit od národních sněmů, světských či církevních soudních shromáždění, shromáždění při svěcení kostela apod. Nejisté a volně interpretovatelné doklady takovýchto shromáždění z 11., 12. a poč. 13. století, vydané ostatně v Codex diplomaticus Bohemiae a v edicích Kosmovy kroniky a jeho pokračovatelů, tak mohly být oprávněně ponechány stranou. Obě edice proto podobně jako analogická Concilia Poloniae začínají nespornými doklady synodálních statut z druhé poloviny 13. století. Význam Kraflovy práce přitom podtrhují vedle nové datace statut z roku 1399 (pův. 1342, 1380 nebo 1400) a 1413 (pův. 1412) zvláště dvojí donedávna neznámá statuta, nejstarší z roku 1282 a obsáhlá statuta z roku 1461. Katalog 3
Jaroslav V. POLC – Zdeňka HLEDÍKOVÁ (Edd.), Pražské synody a koncily předhusitské doby. Praha 2002. Edice doplňuje a nahrazuje stati Rostislav ZELENÝ, Councils and Synods of Prague and their Statutes (1343-1361), Apollinaris 45, 1972, s. 471-532, 698-740; Jaroslav V. POLC, Councils and Synods of Prague and their Statutes 1362-1395, Apollinaris 52, 1979, s. 200-237, 495-527; 53, 1980, s. 131-166, 421-457; Jaroslav KADLEC, Synods of Prague and their Statutes 1396-1414, Apollinaris 64, 1991, s. 227-293; i přílohu monografie Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Biskup Jan IV. z Dražic. Praha 1992, s. 169-192.
14
dokladů konání diecézních synod, ze kterých nejsou dochována zákonodárná akta, a pozoruhodná obsáhlá úvodní studie pak přispívají k velice příjemnému dojmu z díla vyčerpávajícího, přehledného, uceleného, vynikajícího. Aleš Pořízka Tomáš CHROBÁK – Doubravka OLŠÁKOVÁ, Ernest Denis, Nakladatelství Eva – Milan Nevole, místo ani rok vydání neuvedeny, 197 s. Útlá kniha obsahuje dvě studie zasvěcené životu a dílu Ernesta Denise, předního francouzského historika-slavisty 19. a počátku 20. století. Oba články jsou ve svazku prezentovány ve dvou jazykových verzích – česky a francouzsky. Studie Tomáše Chrobáka, nazvaná Ernest Denis – život a doba, přináší Denisovu přehlednou biografii. Autor načerpal řadu detailních poznatků ze života svého hrdiny při základním výzkumu ve francouzských archivech. Cenné je, že Chrobák jednostranně nezdůrazňuje pouze tu část Denisova odborného i společenského působení, která se vztahovala k českému prostředí. Objevné budou pro českou čtenářskou obec informace týkající se počátků kariéry. Zaujme zejména Denisova anabáze po francouzských středních školách a později i univerzitách. Z Chrobákovy biografie vyvstává obraz nekonformní osobnosti, jejíž zájem o historii souvisel se zaujetím o politické dění ve Francii, v českých zemích i v soudobé Evropě. Příspěvku Doubravky Olšákové Ernest Denis – život a doba by více slušel název Dílo Ernesta Denise, neboť hlavní předmět autorčina zájmu tvoří právě Denisovy historické práce. Všímá si ovšem také recepce Denisových knih v českém prostředí, zvláště pak v historické obci, a i sleduje Denisův „druhý život“. Za pozornost stojí zvláště pasáže, v nichž autorka sleduje, jak Jindřich Vančura zasahoval coby překladatel Denisových prací do jejich znění. Milan Řepa Petr PROKŠ, Konec říše Habsburků. Střední Evropa v politice a vztazích Německa a Rakousko-Uherska (1867/1871 – 1918), ISV nakladatelství., Praha 2004, 287 s., ISBN 80-86642-25-9. Celé knihovny jsou již schopny zaplnit publikace, které se z toho či onoho aspektu zabývají dějinami habsburské monarchie, státního útvaru, jehož součástí byly po dobu několika století i české země. I když nemalý podíl na této produkci představují práce českých historiků, lze v tomto tématickém okruhu nalézt celou řadu otázek, které dosud zůstávaly na okraji zájmu jejich zájmu nebo zcela unikaly jejich pozornosti. Nesporně k nim patří právě otázky mezinárodního posta15
vení habsburského soustátí a krize jeho velmocenské role v etapě mocenského nástupu sousedního ambiciózního císařského Německa. Petr Prokš vystihl tuto citelnou mezeru a vytýčil si jako cíl své práce objasnit problémy zahraniční politiky habsburské říše, ale především osvětlit proces jejího ústupu z pozic přední evropské velmoci. Z hlediska metodického si k tomu volil formu paralelního výkladu zahraničně politických koncepcí a aktivit vládnoucích garnitur obou států od okamžiku vzniku dualistické Rakousko-uherské říše, resp. od sjednocení Německa, do konce první světové války. Autorově systematické metodě neunikla snad žádný z významných aspektů takto široce pojatého problému. S využitím široké škály zahraniční literatury, především německé a angloamerické provenience, se mu podařilo na pozadí vztahů těchto dvou států ukázat labilitu mocenskopolitické situace v Evropě. Osvětlil peripetie postupného upadání Rakousko-Uherska do závislosti na imperiálních zájmech Německé říše, přitom doložil ztrátu schopnosti habsburské monarchie plnit roli integrujícího faktoru ve středoevropském prostředí. Nejen narůstající asymetričnost vzájemných vztahů Berlína a Vídně, ale neméně přesvědčivě autor vylíčil pragmatičnost německé zahraniční politiky, s níž neváhala přistupovat k svému nejbližšímu spojenci. Prvotním cílem politiky Německé říše bylo, využít proklamovaného spojenectví s Rakousko-Uherskem k prosazení vlastních velmocenských záměrů ve střední Evropě a vytvořit si tak základnu k přeměně Německa ve světovou velmoc, schopnou konkurovat nejen Rusku, ale i Velké Británii, případně i Spojeným státům. Šlo od počátku (od sjednocení Německa) o široce rozehranou partii, v níž do centra pozornosti německé zahraniční politiky vstupovaly téměř všechny státy tehdejší Evropy. Obdobně široký záběr, ovšem s jinou potencí, měla i zahraniční politika rakousko-uherská. Hlavním objektem jejího zájmu bylo další pronikání na Balkán a případně i rozšíření vlivu ve východní Evropě. Kromě snahy o uspokojování vlastních imperiálních zájmů, však Rakousko-Uhersko sloužilo, zejména na Balkáně jako most pro německou expanzi do Malé Asie a do oblasti Perského zálivu. Zajímavé jsou právě postřehy ukazující častou ambivalentnost vztahů obou mocností a neschopnost vídeňské vlády dostatečně čelit tlakům Berlína tam, kde se s ním zájmy podunajské monarchie křížily. K největším kladům práce lze počítat poměrně podrobný rozbor německých představ o cestě k supervelmoci. Jejich součástí byly i úvahy o budoucím osudu habsburské říše. Zarážející je až cynismus, s nímž přistupovala německá zahraniční politika k svému nejbližšímu spojenci. Nevylučovala již v časném období i dělení nebo rozpad habsburského soustátí. Využívala přitom obratně vnitřních problémů rakousko-uherské říše, latentního napětí mezi politikou uherských vlád a Vídní, nacionálních problémů v Předlitavsku (viz podíl na ztroskotání fundamentálních článků), nacionalismu, či později všeněmecké orientace německého obyvatelstva habsburské říše. Úvahy o budoucím „německém uspořádání střední Evropy“ přitom neměly jen onu spektakulární povahu, kterou reprezentuje známý Naumannův spis věnovaný této téma16
tice (Mitteleuropa, 1915), ale byly předmětem strategického plánování vůdčích činitelů Německé říše, ministerstva zahraničí, říšského kancléře, vojenských kruhů, podnikatelského prostředí apod. Pozoruhodné je, že se představy o zániku habsburské říše objevují již záhy po roce 1871, kdy se teprve německý stát konsolidoval. Neméně podrobně se autor věnoval i obdobným koncepčním úvahám a plánům, které se rodily ve vrcholové politice rakousko-uherské. I když i ony se vyznačují nereálným velikášstvím, přece jen se v nich projevuje jistá umírněnost, ale také obezřetnost vůči záměrům Berlína. Po přečtení přítomné Prokšovy práce se vynoří celá řada podnětů, které by mohly vést ke korigování některých rozšířených představ o období předcházejícím první světovou válku. V jiném světle se tak jeví dosud často, zejména při popisech zahájení světové války, opakovaná fráze o dlouholetém, více než 50 let trvajícím, evropském míru. Ukazuje se naopak křehkost tohoto míru, labilita mocenskopolitického uspořádání Evropy. Stejně tak se nabízí nový pohled na českou politiku té doby, na celý boj o české státní právo a na pozdní probuzení z oné uhlířské víry v budoucnost Rakouska, z víry, že toto soustátí může být perspektivním rámcem pro další rozvoj české společnosti. I v tomto ohledu je třeba syntetický pohled autorův přivítat a ocenit. Josef Harna Emil VORÁČEK, Eurasijství v ruském politickém myšlení. Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace. Praha, SET OUT 2004, 350 s. Tématem, kterému je věnována anotovaná kniha, se v českém prostoru doposud nikdo systematicky nezabýval. Přitom jde o fenomén, který je nejen aktuální z hlediska vývoje ruského myšlení, ale úzce souvisí i s českým prostředím: jde o problematiku vztahující se k ruské emigraci po roce 1917, pro niž mělo meziválečné Československo velký význam. Zevrubný rozbor ruské emigrace ovšem v knize nenajdeme. Autor totiž položil důraz na dějiny idejí; šlo mu o to představit myšlenky a názory, které spojoval mýtus svébytného kulturně historického vývoje eurasijského prostoru. Emil Voráček představil eurasijství jako reakci na politický a kulturní přerod, který způsobily první světová válka a zhroucení evropských monarchistických režimů; ukázal, v čem se eurasijství vracelo k otázce co je Rusko a kam Rusko směřuje. Knihu rozdělil do sedmi kapitol, sledujících jak chronologicky tak i problémově proměny eurasijského myšlení. Uvedl ji přehledem pramenů a zevrubným zhodnocením dosavadní historiografické produkce. Následují dvě kapitoly – „Duchovní vývoj eurasijství“ a „Ruské porevoluční proudy a vznik eurasijství“ věnoval kořenům tohoto hnutí. Stejně jako v dalších kapitolách, i zde začlenil rozbor do širšího záběru, zejména do souvislostí ruského duchovního prostředí 19. a 20. století. Postupně v nich identifikoval ko17
řeny eurasijství v předrevolučním období a následně sledoval vliv myšlenkových proudů porevoluční doby. O názorech vlastního hnutí pojednal ve druhé části knihy, a to v kapitolách „Rusko a Evropa“, „Euroasijská syntéza“ a „Eurasijství jako politické hnutí (kulminace, rozkoly, rozpad)“. V těchto pasážích rozbor eurasijského myšlení propojil s popisem eurasijských organizací. Poslední část pak věnoval ohlasu hnutí, diskusi o něm a místu eurasijství v politické filozofii evropského myšlení; knihu doplnil stručným přehledem biografií ústředních aktérů eurasijství. Autorovým cílem bylo popsat a zhodnotit základní etapy politické aktivity eurasijského hnutí, jejich významné momenty a dynamiku. Učinil tak jednak na základě kritického zhodnocení poznatků získaných z dostupné literatury a jednak na základě vlastní analýzy založené na samostatném pramenném studiu. V 90. letech 20. století totiž využil možnosti, které nabídly právě otevřené archivy v bývalém Sovětském svazu. Archiválie ovšem neopomněl rovněž čerpat z německého a českého prostředí. Z hlediska identifikace kořenů eurasijství E. Voráček prokázal, že se sice eurasijství lišilo od obou základních ruských myšlenkových směrů, slavjanofilství a zapadnictví, ale vzhledem ke své animozitě k Západu mělo blíže ke slavjanofilským myšlenkám; velkou inspirací mu byly kulturně historické typy Nikolaje Ja. Danilevského a slavjanofilské vize o výjimečnosti ruského impéria. Ve vlastní analýze eurasijství je nutné vyzdvihnout rozbor koncepcí státního systému a ekonomiky. Autor nově zejména zhodnotil teoretické konstrukce prezentované v tisku či na přednáškách a porovnával je s výroky v interních diskusích. Praktickou politickou činnost eurasijců E. Voráček sledoval v konfrontaci s jejich politickou filozofií založenou na myšlence kulturní, historické a geografické jednoty svébytné Eurasie. Zhodnotil přitom rovněž politický a ideový rozměr eurasijství a identifikoval euroasijský vztah k západoevropské kultuře a společnosti. Kladem publikace rovněž je, že názory, projevy a polemiky začlenil do širších souvislostí; pozornost např. věnoval doposud málo sledovanému ohlasu euroasijských názorů mezi ostatními ruskými emigranty. Přes nesporné klady se E. Voráček neubránil některým nepřesnostem: např. názvy některých institucí či přepis ruských názvů do latinky neuvedl jednotně, odlišně uváděl některé odkazy, drobných nedostatků se dopustil v rejstříku. Některé pojmy by bylo vhodné přesněji definovat, např. „slavistický kongres v Moskvě v srpnu 1991“ či činnost spisovatele Vladimíra F. Odojevského (1803-1869); při zmínkách o názorech historika Vysiluje O. Ključevského by bylo vhodné zdůraznit, že ve své koncepci ruských dějin výrazně akcentoval geografické hledisko. Přes zmíněné nepřesnosti či nedůslednosti je nutno Voráčkovu knihu považovat za cennou sondu do euroasijských názorů a jejich soudobých i pozdějších reflexí. Ve většině pasáží sice převládl syntetizující přístup nad analýzou, ale tato skutečnost byla dána právě tím, co bylo zmíněno v úvodu – české prostředí takovouto práci doposud postrádalo. Jedná se tudíž o výrazný 18
příspěvek k poznání duchovního okruhu ruské emigrace. Jeho význam přesahuje hranice českého historiografického prostoru. Radomír Vlček Miroslav TEJCHMAN, Nicolae Ceauşescu. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004, 208 s. Málokterý představitel východního bloku se stal námětem tolika úvah a tolika nejrůznějších protichůdných hodnocení jako právě Nicolae Ceauşescu.1 Za svého života byl ve své vlasti obklopen státe důmyslněji organizovaným a stále monstróznějším kultem, v němž ožíval jako jeden z velikánů rumunské, ba světové historie. V šedesátých a sedmdesátých letech se mnoha pozorovatelům na Západě jevil jako rozvážný státník a modernizátor Rumunska, odvážný odpůrce sovětské hegemonie ve východní Evropě a některým méně informovaným dokonce jako představitel reformního komunismu. Koncem sedmdesátých let pozlátko Ceauşescova režimu začalo rychle odprýskávat jak vycházely najevo jeho megalomanské experimenty i zločiny spojené s jeho vládou. Nastoupil nový obraz Ceauşesca jako Drákuly, krvavého upíra a pološíleného tyrana rumunských občanů. Jeho pád na konci roku 1989 sledoval se zatajeným dechem celý svět. Lidé na celé planetě viděli na svých obrazovkách zkrvavené mrtvoly manželů Ceauşescových. Tyto záběry se staly jednou z ikon převratného roku 1989 i jistým počátkem nové kapitoly v dějinách médií. Patnáct let, které uplynuly od konce jeho vlády dávají příležitost pohlédnout na období Ceauşescova režimu střízlivě a s odstupem. Je přirozené, že v českém prostředí se toho úkolu zhostil Miroslav Tejchman, v současné době jeden z mála českých odborníků na rumunské dějiny. K sepsání určité syntetizující práce ho opravňoval celoživotní badatelský zájem o rumunskou historii od 30. let po současnost2. Vzhledem k popularizačnímu charakteru edice v níž práce vyšla i k jejímu omezujícímu rozsahu se Tejchman musel uchýlit k poměrně zhuštěné formě výkladu. Místo obsáhlejší analýzy různých aspektů Ceauşescovy vlády (vnitřní a zahraniční politika, ekonomika, národnostní otázka v Rumunsku, propaganda, politická opozice, 1
Rozsáhlá bibliografie o Ceauşescově osobnosti i jeho režimu obsahující přes 1000 položek v angičtině, francouzštině a němčině je shrnuta v publikaci Opritsa D. POPA - Marguerite E. HORN (Eds.), Ceausecu´s Romania. An Anotated Bibliography (Bibliographies and Indexes in World History). Greenwood 1994. 2 Z novějších Tejchmanových prací věnovaných rumunské problematice lze uvést např. : Edvard Beneš şi opoziţia româna (1941-1944), Magazin Istoric, 2000/3 s. 5-8; Nicolae Ceauşescu- vzestup a pád diktátora, Slovanský přehled 87, 2001 s. 245-256, Carol II. Rumuský- král playboy, Historický obzor 14, 2003 s. 20-33 ; Smrt generálního tajemníka, Slovanský přehled 88, 2002 s. 295-303 ; Sovětizace Besarábie 1940-1941, 1944-1945, Slovanský přehled 85, s. 51-62.
19
teror apod.) je Tejchmanova práce do značné míry chronologicky řazeným faktografickým kaleidoskopem, z něhož si pozorný čtenář může učinit plastickou představu o osobnosti hrdiny knížky a způsobu jeho vlády. S ohledem na čtenářský zájem se Tejchman nevyhýbá drobným anekdotám ze života rumunského diktátora, i když si vždy udržuje vědecký odstup a upozorňuje na problematickou hodnotu některých svědectví (především generála rumunské bezpečnosti Iona Pacepy). Tejchmanova práce je rozdělena do čtyř nestejně rozsáhlých kapitol. První kapitola nazvaná „Rumunská krvavá revoluce“ je vylíčením dramatického, vnitřně rozporuplného i zmateného rumunského rozchodu s diktaturou. Druhá kapitola nazvaná „Počátky kariéry“ zachycuje vzestup Nicolae Ceauşesca z bídných poměrů oltenského venkova až rumunský mocenský Olymp. Při psaní této kapitoly musel autor čelit objektivním potížím vyplývajícím z nedostatku hodnověrných informací o Ceauşescových letech „učednických a vandrovních“, kdy se formovala jeho osobnost i politické názory. V oficiální literatuře vzniklé za jeho vlády je Ceauşescu hagiograficky líčen jako rozený revolucionář a zastánce utlačovaných. Naopak ceauşecovská „černá legenda“ představuje mládí budoucího rumunského vůdce jako politicky nevyhraněného příslušníka bukurešťského lumpenproletariátu. Mezi těmito krajnostmi se musí pohybovat každý Ceauseşcův biograf. Tejchmanova pozornost se proto soustřeďuje spíše než na Ceauşescovu osobnost na specifické dějiny Rumunské komunistické strany, jejího přerodu z málo významné sekty ve vládnoucí stanu určující dějiny poválečného Rumunska. Hodně prostoru je v této kapitole věnováno sovětizaci Rumunska. Tejchman soustřeďuje svou pozornost i na specifickou rumunskou destalinizaci, vedenou paradoxně samotným tvůrcem komunistického režimu Gheorghe Gheorghiu-Dejem. Tento proces byl poznamenán nárůstem nacionalismu a postupným posunem Rumunska do role oponenta Sovětů uvnitř bloku. Tejchman přesvědčivě dokazuje, že Ceauşescovo působení v prvních letech jeho vlády přirozeně navazuje na základy položené za předchozí Dejovy éry. Třetí kapitola je nejobsáhlejší a zachycuje 24 let Ceauşescovy vlády od roku 1965 do prosince 1989. Samotná kapitola se dělí do tří oddílů. První představuje nadějný Ceauşescův nástup, počáteční úspěchy na domácí i politické scéně a polovičaté a mnohdy jen verbální pokusy o demokratizaci. Tejchman seznamuje čtenáře s „předimenzovanou“ rumunskou zahraniční politikou, snažící se vystupovat jako uznávaný mediátor v čínsko-sovětském nebo americkovietnamském sporu. Velkou pozornost věnuje český autor logicky postoji Rumunska k československým událostem v roce 1968. Zajímavou částí knihy je také zachycení ekonomického vývoje. Rumunsko v té době mělo stejnou životní úroveň jako Řecko nebo Portugalsko. Druhý oddíl věnovaný sedmdesátým letům sleduje pomalý, ale vytrvalý růst kultu Ceauşescovy osobnosti (tento fenomén Tejchman velmi dobře dokumentuje) a stejně pomalý, ale neodvratný konec nepromyšleného „ekonomického zázraku“. Obnovený pocit hrdosti rumunského národa mění ve vládou hlásaný šovinismus, který místy dosahoval 20
absurdních rozměrů a byl spojený s útlakem maďarské menšiny. Ve třetím oddíle autor ukazuje postupný ekonomický rozvrat Rumunska a rostoucí Ceauşescovu izolovanost od západního i východního bloku. Ceauşescu se v tomto období proměňoval z uznávaného lídra v bizarní postavu světové politické scény a působil jako podivný anachronismus v epoše gorbačovovské perestrojky a glasnosti. Čtvrtá kapitola je jistým apendixem, představujícím aktéry revoluce 1989 a první měsíce postceauşescovské éry. Přes nevelký rozsah práce je Tejchmanova kniha pro českého čtenáře jednoznačným přínosem. Seznamuje ho s nejdůležitějšími aspekty vývoje Rumunska, této nepříliš vzdálené, ale přesto stále málo známé země. Tejchmanův způsob psaní, postavený na řadě konkrétních faktů, je čtivý a místy i zábavný. Ceauşescu vystupuje na stránkách knihy nejen jako politik a státník, ale i jako člověk a hlava rodiny. Dobře je patrný Ceauşescův osobní vývoj pod vlivem korumpující absolutní moci. Z imaginativního a svým způsobem odvážného politika se Ceauşescu mění postupně ve voluntaristického dobrodruha a kapriciózního despotu, jež se s vulgaritou parvenu opájí nabytou mocí a bohatstvím. Možná, že čtenář může v knize postrádat jistá obecnější zamyšlení o postavení Ceauşesca v moderních rumunských dějinách. Bylo jeho působení pouhou „havárií historie“? Anebo můžeme pozorovat některé jeho ideové kořeny - vyplývající z pocitu národní frustrace zaostalé, velmocemi i sousedy ohrožované země - v rumunském nacionalismu 19. století či předválečných antiparlamentních hnutích legionářů? Tyto a další hypotetické otázky ponechává Tejchman bez odpovědi. Přesto však první pokus české historiografie vyrovnat se s touto osobností rumunských dějin má svou nepochybnou hodnotu a může se stát zdrojem dalších úvah. Tomáš Chrobák
21
Jaroslav Pánek za řečnickým pultem a Marceli Kosman, Stanisław Bylina a Petr Vorel za předsednickým stolem
Joachim Bahlcke a Petr Vorel za předsednickým stolem
22
KONFERENCE A VĚDECKÁ ZASEDÁNÍ Politická kultura ve střední Evropě ve středověku a v raném novověku1 Ve dnech 15.–17. června 2004 se v renesančních prostorách pardubického zámku, jenž prošel v posledních letech dalekosáhlou rekonstrukcí, konala konference o dějinách politické kultury ve střední Evropě ve středověku a v raném novověku. Její organizace se společně ujaly Historický ústav Akademie věd ČR, Fakulta humanitních studií Univerzity Pardubice a Východočeské muzeum Pardubice ve spolupráci s Instytutem Historii Polskiej Akademii Nauk a Českým národním komitétem historiků. Slavnostní zahájení patřilo představitelům pořadatelských institucí prof. Jaroslavu Pánkovi (HÚ AV ČR, Praha) a prof. Petru Vorlovi (FHS Univerzity Pardubice). Jménem zahraničních účastníků sympozia promluvil prof. Stanisław Bylina (IH PAN, Warszawa). V úvodním projevu podal předseda Českého národního komitétu historiků J. Pánek přehled dosavadního bádání o dějinách politické kultury ve středoevropské oblasti a nastínil předpoklady dalšího směřování výzkumu této tematiky v rámci spolupráce historiků ze střední Evropy. Vlastní třídenní jednání konference bylo rozděleno do pěti bloků. První z nich, věnovaný teoretickým aspektům výzkumu politické kultury, byl reprezentován úvodní přednáškou proslovenou Marcelim Kosmanem (Instytut Nauk Politycznych i Dziennikarstwa, Uniwersytet im. Adama Mickiewicza, Poznań). Vedle vymezení pojmu politické kultury a rozboru tématu relevantních pramenů shrnul dosavadní polské bádání o této problematice a poukázal na historiografický, politologický, sociologický a jazykovědný zájem o výzkum politické kultury, přičemž zdůraznil mezioborový charakter studia této tematiky. Druhou skupinu referátů, zaměřených na středověkou problematiku, zahájila přednáška Romana Michałowského (Instytut Historyczny Uniwersytetu Warszawskiego). Zabývala se christianizací politické kultury v Polsku v 10. a v první polovině 11. století. Josef Žemlička (HÚ AV ČR, Praha) sledoval ve svém příspěvku formování dědičné pozemkové šlechty, která se vedle panovníka podílela na politické moci ve státě, věnoval se dále českému sněmovnictví, utváření se královské ideologie a s ní spojenými změnami v motivech panovnických pečetí nebo státně dynastické symboliky. Zbigniew Dalewski (IH PAN, Warszawa) se zaměřil na politickou kulturu ve střední Evropě v raném středověku. Zajímaly jej zejména způsoby, jaké se v této době ve středoevropských monarchiích používaly k řešení politických sporů. Vysledoval v této oblasti střet dvou odlišných zásad řešení politických konfliktů a obnovy politického souladu: na jedné straně hledání kompromisu, dodržování jasně Podrobnější informace o této konferenci viz Roman BARON – Martin HOLÝ, Politická kultura ve střední Evropě ve středověku a v raném novověku, ČČH 102, 2004, č. 3, s. 698701.
1
23
Pohled do jednacího sálu konference
Pohled na řečnický pult při přednášce Miloslava Polívky
24
Petr Vorel při referátu
Zleva Zdeněk Beneš, Jiří Pešek a Svatava Raková sledují jednání konference
25
Zleva Petr Maťa, Jiří Mikulec, Tomáš Knoz,Wojciech Iwańczak a Roman Michałowski
Zprava Viliam Čičaj, Svatava Raková, Zdeněk Beneš, Martin Holý a Andrea Holasová
26
vymezených pravidel politické hry, na straně druhé pak násilí a porušování dohod a závazků. Další z referentů – Ján Lukačka (Historický ústav Slovenské akademie ved, Bratislava) – se zabýval politickými poměry v arpádovských Uhrách, přičemž se pokusil charakterizovat proces formování uherské politické kultury od počátku 11. do sklonku 13. století. Wojciech Iwańczak (Instytut Historii, Akademia Świętokrzyska, Kielce) ve svém příspěvku nastínil problematiku politické kultury polské šlechty v pozdním středověku. Zdůraznil přitom nedostatek výzkumů různých aspektů politické kultury středověkého Polska oproti raně novověkému období. Poslední přednášku středověkého bloku proslovil Miloslav Polívka (HÚ AV ČR, Praha), který sledoval vývoj politické kultury českých zemí v pozdním středověku na základě rozboru tradic, o něž se opíral a které utvářel a transformoval přemyslovský a lucemburský stát. Charakterizoval též změny, jež do politické kultury českého státu vneslo husitské hnutí, které umožnilo participaci na politickém životě dosud neprivilegovaným „stavům“ (měšťanstvu a obecnému lidu). Druhý konferenční den byl rozčleněn do dvou bloků. První z nich byl určen politické kultuře stavovského státu. Zahájil jej svým příspěvkem Joachim Bahlcke (Historisches Institut, Universität Stuttgart). V komparativně laděném referátu sledoval představy svobody („libertas“) ve stavovské společnosti Polska, Čech a Uher od 16. do 18. století, upozornil na specifika v českém státě, kde byla šlechtická kolektivní představa svobody ovlivněna podílem nobility na husitské revoluci, dále se formovala v pohusitské a předbělohorské době a vzala za své porážkou stavovského povstání na Bílé hoře. Petr Vorel se ve své přednášce zaměřil na roli peněz v politické kultuře střední Evropy v 16. století a charakterizoval neúspěšné pokusy habsburských panovníků o reformu říšského peněžního systému v této době. Další z referátů zaměřených na raně novověkou tematiku přednesl Edward Opaliński (IH PAN, Warszawa). Soustředil se na problematiku vytváření a proměn občanské kultury polské, litevské a ukrajinské šlechty v 16. a v první polovině 17. století. Marceli Kosman se ve své druhé přednášce zabýval politickou kulturou na Litvě v 16. a 17. století. Nastínil utváření se středověkého litevského státu, jenž dlouho odolával recepci křesťanství, a načrtl postupující integraci Polska a Litvy na obecně kulturním, jazykovém a politickém základě. Další z referentů – Zdeněk Beneš (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha) – se pokusil o vymezení pojmu politické kultury, nastínil souvislosti mezi historickou a politickou kulturou v českém státě v předbělohorské době a sledoval odraz politické kultury v humanistické historiografii tohoto období. Zdeněk Vybíral (Husitské muzeum v Táboře) ve svém referátu nastínil proměny politické kultury Českého království a Moravského markrabství v období od husitství do Bílé hory. Čtvrtý tematický blok konference byl zaměřen na problematiku měst ve střední Evropě na přelomu středověku a novověku. Zahájil jej svou přednáškou Jiří Pešek (Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, Praha), jenž se pokusil postihnout politickou kulturu obyvatel českých měst na základě charakteristiky 27
postavení městského stavu v politickém systému předbělohorského státu a nastínil možná východiska dalšího výzkumu politické kultury obyvatel českých měst v tomto období. Halina Manikowska (IH PAN, Warszawa) upřela svou pozornost na politickou kulturu měst na sklonku středověku na příkladě politického separatismu v Prusku a Slezsku. Poslední z referátů s městskou tematikou pronesl Viliam Čičaj (HÚ SAV, Bratislava), který seznámil účastníky konference se současným stavem slovenského výzkumu politické kultury měšťanstva v Uhrách v 16. a 17. století, přičemž načrtl možné směry dalšího bádání (studium městských elit a jejich struktury, sledování vlivu městské politiky na zemskou politiku apod.). Třetí den jednání byl zasvěcen problematice fungování státu v době „absolutismu“, „šlechtických svobod“ a osvícenství. Charakteristické rysy české politické kultury v době stavovského povstání, pobělohorských konfiskací a třicetileté války se pokusil postihnout Tomáš Knoz (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno). Další z referentů tohoto bloku – Petr Maťa (FF UK, Praha) – věnoval pozornost formování státní moci a uvažování o státě v Čechách a na Moravě v době mezi stavovským povstáním a osvícenskými reformami. Problém racionalizace politického systému šlechtické Rzeczypospolité v 18. století byl tématem referátu Wojciecha Kriegseisena (IH PAN, Warszawa). Nedílnou součást konference představovaly diskuse, přičemž hlavní úsilí jejich účastníků směřovalo k definování základních pojmů, stanovení společných postupů a témat bádání o dějinách politické kultury ve střední Evropě ve středověku a raném novověku a ke snaze o následnou komparaci v evropském a světovém kontextu. Dílčí diskuse, které vždy uzavíraly jednotlivé tematické bloky, i závěrečná generální diskuse současně odrážely rozdílný stav bádání o politické kultuře v české, německé, polské a slovenské historiografii. Mezinárodní spolupráce středoevropských badatelů bude proto i v tomto ohledu velmi přínosná. Na pardubické sympozium bezprostředně navázala konference o dějinách politické kultury ve střední Evropě v 19. a 20. století, konaná v říjnu 2004 ve Varšavě. Výsledkem obou pracovních jednání bude společný dvousvazkový sborník obsahující anglické verze referátů – „Political Culture in Central Europe (10th-20th Century)“. Volba anglického jazyka souvisí se záměrem prezentovat dosažené výsledky bádání účastníkům XX. mezinárodního kongresu historických věd, jenž proběhne v červenci 2005 v Sydney (viz ČČH 102, 2004, s. 209-214). Roman Baron – Martin Holý 54. konference Mezinárodní komise pro dějiny stavovství a parlamentarismu Ve dnech 7. – 10. září 2004 proběhla v Praze v pořadí již 54. konference Mezinárodní komise pro dějiny stavovství a parlamentarismu (54th International 28
Commission for the History of Representative and Parliamentary Institutions, zkratka ICHRPI). Tato prestižní mezinárodní vědecká a společenská akce probíhá každoročně v některé z členských zemí této mezinárodní organizace. Letos připadlo pořádání této akce na hlavní město České republiky. Byla tím oceněna dlouholetá produktivní účast našich vědeckých institucí na práci ICHRPI právě v roce přistoupení České republiky k Evropské unii. Záštitu nad celým projektem převzal Senát Parlamentu České republiky v čele s předsedou Senátu doc. JUDr. Petrem Pithartem. Odborným garantem konference se stal Historický ústav AV ČR ve spolupráci s Ústavem českých dějin a Ústavem politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Národním muzeem. Konference se zúčastnilo na 20 účastníků z České republiky a 60 hostů z Velké Británie, Francie, Spolkové republiky Německo, Rakouska, Itálie, Slovenska, Maďarska, Polska, Španělska, Portugalska, Chile, Chorvatska, Japonska, Spojených států amerických, Kanady, Brazilské federativní republiky. V úterý 7. září se od 16 hodin konal v Rytířském sále Valdštejnského paláce zahajovacím ceremoniál, kde bylo představeno pražské organizační komité (doc. PhDr. Milan Hlavačka, PhDr. Marcella Rossová, CSc. z Historického ústavu AV ČR a JUDr. Jiří Georgiev ze Senátu ČR). Úvodní slovo přednesl předseda Senátu Parlamentu České republiky doc. JUDr. Petr Pithart. V anglicky proneseném projevu nastínil především historii a současnou roli horní komory českého parlamentu a nezastupitelnost role Senátu v ústavním systému České republiky. Za Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze pronesl zdravici děkan prof. PhDr. Jaroslav Vacek, CSc. Velice zajímavým a stylisticky vytříbeným projevem, předneseným rovněž v anglickém jazyce, oslovil účastníky konference jménem Historického ústavu AČ ČR ředitel tohoto pracoviště prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc. Ve své přednášce nastínil staletou tradici českého raně novověkého stavovství a českých zemských sněmů a její odraz v díle Pavla Stránského ze Zhoře „De respublica bojema“. Jménem Národního muzea pozdravil účastníky konference náměstek generálního ředitele PhDr. Michal Stehlík. Poté prezident ICHRPI a profesor právnické fakulty Vídeňské univerzity Wilhelm Brauneder uvítal přítomné a konferenci oficiálně zahájil. Slavnostní ceremoniel byl zakončen koncertem Akademického komorního orchestru, prohlídkou Senátu a banketem v Salla Terrena ve Valdštejnské zahradě. Následující den, ve středa 8. září 2004, probíhal již zcela ve znamení vědeckých referátů a přednášek. V dopoledním bloku přednesl José M. Cerda referát na téma „Anglický parlament v éře svého utváření, královská rada a politika za Jindřicha II.“ Profesor Wacław Uruczczak z Jagelonské univerzity v Krakově vystoupil s přednáškou na téma „Generální sněm Polského království v éře Jagellonců /1385 – 1572/.“ Na něj navázal další polský účastník konference prof. Janusz Małek s referátem „Zemské zřízení a politická kultura v obou částech Pruska /Královského Pruska a Vévodství pruského/ v raném novověku“. Následovaly příspěvky Marie-Laure Legayové o provinčním státním despotismu 29
Členové organizačního výboru konference Jiří Georgiev (vlevo), Milan Hlavačka a Marcella Rossová (vpravo)
Milan Hlavačka
30
Předseda Senátu Petr Pithart při vystoupení během konference
Wilhelm Brauneder, prezident ICHRPI
31
ve Francii v 18. století a Alexandra Buczynského o chorvatském sněmu v raném novověku. Bohumil Jiroušek z Jihočeské univerzity České Budějovice seznámil v Jednacím sále Senátu, kde se všechny referáty a přednášky onoho dne konaly, účastníky s českou stavovskou politikou v díle historika Antonína Rezka. Velký zájem a živou diskusi vzbudil poslední dopolední příspěvek profesorky Pauline Croftové pod názvem „Londýn a Westminster: hlavní město a oko království v 16. a 17.století“. Po obědě následoval odpolední program s referáty Valeria Ferrariho „Poslanci neapolského parlamentu let 1820 – 1821“, Marie Sofii Corciulové „Vliv konstitučního evropského veřejného mínění na politické děje Neapolského království v letech 1855 – 1861“, Francesca Soddu „Fungování italského parlamentu v letech 1861 – 1876“ a Sandra Guerrieriho „Francouzské republikánské zřízení a ústava z roku 1946“. Společenský program prvého konferenčního vyplnila projížďka parníkem a následné hudební soirée v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Velice náročný byl především třetí den konference. Velké množství přihlášených referátů si vynutilo rozdělení dopoledního programu do dvou paralelně probíhajících sekcí. První sekce byla věnována parlamentarismu v habsburské monarchii, zatímco druhá, která probíhala za předsednictví doc. Milana Hlavačky v Zaháňském salónku, se věnovala středoevropskému parlamentarismu v 20. století. V prvé sekci byly předneseny referáty Franze Adlgassera z Rakouské akademie věd „Kontinuita nebo změna? Volební reforma a rakouský parlament 1861 – 1918“, Jiřího Georgieva „Česká šlechta a počátek rakouského parlamentarismu“, Karla Schelleho a Renaty Veselé z brněnské Masarykovy univerzity „K tradicím českého státoprávního myšlení: boj o státní právo a parlamentarismus“, Lothara Höbelta „Volby do předsednictva Poslanecké sněmovny 1867 – 1918“, Christiana Neschwary „Parlament a ústavní soudnictví v Rakousku 1869 – 1918“. V druhé sekci zazněly referáty především českých historiků. Martina Lustigová z Ústavu politologie FFUK promluvila na téma „Projevy Karla Kramáře v Národním shromáždění /1918 – 1937/“ a Michal Pehr z Masarykova ústavu AV ČR přednesl velice podnětný referát na téma „Prozatímní národní shromáždění 1945 – 1946“, ve kterém popsal neobvyklý způsob utvoření i způsob práce a vnitřní organizaci prvního poválečného československého zákonodárného sboru. Velice zajímavý referát, pojednávající o zvláštnostech parlamentarismu uvnitř totalitního československého státu, přednesl profesor Jan Rychlík u Ústavu českých dějin FFUK. István Kajtár z právnické fakulty z Pětikostelí vystoupil s příspěvkem „Zákonodárství a změny systému: Uhry a Maďarsko v 19. – 21. století“ a vzácný jihoamerický host Estevao Martins de Rezende seznámil přítomné s tématem „Procedury a zákonnost: brazilský parlament 1945-1988“. Odpolední program se konal v zasedacím sálu Senátu. Italský profesor Mario di Napoli vystoupil s přednáškou „Parlamentní skupiny v historické pers32
pektivě“, Jolanta Choińska – Miková z Polska přednesla referát na téma „Místní parlamentní kampaně a efektivnost ve společnosti 17. století“, britský profesor John R. Young zaujal posluchače projevem na téma „Skotský parlament a smlouva o unii v roce 1707“ a francouzský profesor Jean Garrigues seznámil přítomné s tématem „Parlamentní skupiny středu na počátku III. republiky (1870-80)“. Vystoupení mladého slovenského badatele Mateje Hanuly, absolventa bratislavské univerzity a člena Slovenské akademie věd, na téma „Slováci, príslušníci štátotvorného národa, v pražskom parlamente 1918-1938“ úspěšně navázalo na dopolední příspěvky ze sekce D. Francouzský profesor René Grevet pak odpolední program zakončil přednáškou na téma „Parlament, politika a vzdělání ve Francii (1753-1783)“. Slavnostní večer na rozloučenou proběhl v Pantheonu Národního muzea. Za Národní muzeum na něm promluvil náměstek generálního ředitele Michal Stehlík, své příspěvky přednesli i členové vedení organizačního týmu a závěrečnou děkovnou zdravici pak přednesl prezident ICHRPI Wilhelm Brauneder. Na dopolední schůzi v Jednacím sále Senátu Parlamentu České republiky v pátek dne 10. září 2004 zazněly již jen tři příspěvky: Cristiana Senigagliová, „Subjektivita a politika u Maxe Webera: funkce parlamentarismu“; Günter Christ, „Jan Lohelius – z pacholka arcibiskupem pražským. Kariéra v období katolické reformy a protireformace“ a Rudolfina svob. paní von Oer, „Konec říšské církve za velké sekularizace roku 1803“. V pátek odpoledne zakončilo 54. konferenci ICHRPI zasedání statutárních orgánů komise. Bylo na nich mj. rozhodnuto, že v roce 2007 proběhne konference v hlavním městě Skotska – Edinburghu a patronem této akce bude britský profesor John R. Young. Konference tak bude spojena s velkolepými oslavami 300. výročí vzniku anglo – skotské unie z roku 1707. Letošní 54. konference se tak definitivně stala minulostí. Organizační tým věnoval její přípravě celé dva roky a svůj úkol splnil dokonale. Akce proběhla bez sebemenších organizačních problémů, za což patří největší dík Senátu ČR, který vytvořil pro účastníky vskutku příjemné domovské prostředí. Mnozí zahraniční účastníci si „slunečné pražské dny“ nemohli vynachválit a zvláště vřelé díky organizátorům vyslovil veřejně především profesor Baury a profesor Rogister. Akce přispěla k upevnění dobrého jména nejen organizátorských institucí – Senátu České republiky, Historického ústavu AV ČR, Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Národního muzea, ale i hlavního města Prahy a celé České republiky ve světě. I 54. konference ICHRPI jasně ukázala, že česká metropole je vhodným místem pro konání prestižních mezinárodních vědeckých a společenských akcí. Milan Hlavačka - Roman Vondra
33
Zasedání česko-ruské komise historiků a archivářů a kulatý stůl na téma „Rusko-český dialog (1945, 1968, 1989-1991)“ Na společném zasedání česko-ruské komise historiků a archivářů, které se uskutečnilo 12. 11., byly diskutovány především otázky další spolupráce. Obě strany se nejprve vzájemně informovaly o personálních změnách, probíhajících v obou částech komise. Práci vědeckého tajemníka ruské části komise, kterou vykonávala Jelena Serapionova z Institutu slavjanovedenija RAV, převzala od srpna 2004 Natalija Korovicyna, působící v témže ústavu. Ke změnám dochází i v české části. V červnu 2004 podlehl nemoci dlouholetý vědecký tajemník komise Pavel Rafaj. V srpnu téhož roku odstoupil z funkce předsedy české části komise Vilém Prečan. Na tomto místě je nutno ocenit jeho práci, kterou v komisi vykonal a úsilí a čas, který jí věnoval.1 Byl jedním z iniciátorů ustavení komise, k němuž došlo počátkem 90. let, jakož i vzniku Společnosti pro výzkum východní a střední Evropy v České republice. Vedením české části komise byl Národním komitétem historiků ČR pověřen J. Němeček, tajemníkem komise pak E. Voráček (oba Historický ústav AV ČR). Výsledkem jednání komise se stala dohoda, jejíž základní body byly zakotveny v protokolu. Kromě shody o tématu příštího zasedání, podpory některých námětů v oblasti vzájemných vztahů bylo též dosaženo dohody o zintenzivnění vzájemné informovanosti o nově publikovaných historických pracích. Ruská strana byla potěšena a až překvapena objemem ediční činnosti Ústavu pro soudobé dějiny, ve smyslu publikování dokumentů k období 19681969 v Československu a jeho souvislostech. Proto bylo rozhodnuto podpořit myšlenku přípravy tematického sborníku dokumentů „Moskva a Praha. Pražské jaro 1968“ v ruštině. Tento sborník by představoval určitý výběr z 18 svazků již vydaných Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR. Některá témata byla kupodivu i v podmínkách režimu byrokratického socialismu málo sledována, což se příliš nezměnilo ani v posledních 15 letech. Komise proto bude podporovat projekt edice dokumentů s pracovním názvem „KSČ a Kominterna 1929-1943 (1945).“ Tento úkol si pochopitelně vyžádá patřičnou přípravu a jednání; partnery by z ruské strany měl být Ruský státní archiv sociálně politických dějin (RGASPI), z české strany Národní archív, badatelsky pak Institut slavjanovedenija RAV a Historický ústav AV ČR. V této souvislosti navštívili J. Němeček a E. Voráček RGASPI. Setkali se zde se zástupcem ředitele O. V. Naumovem, s nímž diskutovali možnosti prohloubení archivního výzkumu československosovětských vztahů meziválečného období. Výsledkem bylo předběžné ujednání o přípravě zmíněného projektu „KSČ a Kominterna, 1929-1943,“ které by mělo znamenat podstatný posun v pramenném poznání této - v posledních letech 1
Bylo by nanejvýše užitečné zhodnotit vývoj Česko-ruské komise historiků a archivářů od jejího ustavení a práce prvního předsedy Františka Janáčka, počátkem 90. let, zamyslet se důkladně nad výsledky její práce a možnostmi dalšího rozvoje vzájemné spolupráce s ruskou stranou.
34
v České republice prakticky nezkoumané - problematice. Je nutné podporovat rozšíření badatelských zájmů i do dalších období. Zejména o starší období je dnes zájem trvale nižší, a proto bude užitečné vydání již připravené edice dokumentů „N. F. Rajevskij a Čechy“, obsahující velice bohaté materiály k česko - ruským společenským, vědeckým a kulturním vztahům v polovině 19. století. Dosud se zcela nedaří připravit nově pojaté společné kritické vydání dokumentů československo - sovětských vztahů pro období 1934-1948. Za minulého režimu byla sice na základě spolupráce historiků ČSSR a SSSR zveřejněna poměrně rozsáhlá edice dokumentů k dějinám československo – sovětských vztahů v rozsahu 5 dílů s celkem šesti svazky, nicméně výběr byl výrazně podřízen ideologickým požadavkům doby.2 Po kolapsu komunistické moci bylo vydáno několik edic dokumentů ke vztahové problematice. Z nich je nejvýznamnější edice, připravená J. Němečkem, H. Nováčkovou, I. Šťovíčkem a M. Tejchmanem k období 1939-1945,3 zpřístupňující prakticky všechny nejvýznamnější dokumenty, uchovávané v českých archivech. Vzhledem ke známým problémům s přístupností dokumentů v ruských archívech, zejména Archivu MZV RF, bude úspěch vydání zvažované edice záviset také na ochotě příslušných orgánů ministerstev zahraničních věcí obou zemí. Potřeba edice dokumentů vzájemných diplomatických vztahů, zahrnující materiály z obou stran a vybavené důkladným aparátem, je více než zjevná. Ruská strana již při dřívějších diskusích vyslovila zájem o nově koncipovanou edici dokumentů vzájemných česko-ruských vztahů od doby, kdy se staly součástí vztahů mezistátních, což by byl počin náročný a dlouhodobý a bezpochyby badatelsky přínosný. V současnosti je však zřejmě schůdnější cesta postupného vydávání tematických edicí. Vzhledem k obsahovému přínosu referátů, prezentovaných na kulatém stolu „Česko-ruský dialog“ den před zasedáním komise, se komise rozhodla vydat v Moskvě sborník studií s názvem „Sovětsko-československé vztahy v druhé polovině 20. století. Diskusní problémy.“ Tyto materiály by mohly posloužit jako další impuls k hlubšímu studiu nejen zlomových období v čs.-sovětských, resp. česko-ruských vztazích. Trvající nedostatky ve vzájemné informovanosti o výsledcích výzkumu vzájemných vztahů, jakož i o historiografické produkci jako takové, vedly komisi k závěru, že je nutné napomáhat výměně informací, zejména recenzní činností. V této souvislosti česká strana nabídla publikační možnosti ve Slovanském přehledu a Slovanských historických studiích v originále (tj. ruštině) pro ruské autory, obdobně ruská strana poskytla pro české autory možnost publikace 2
Vycházely paralelně dvě mutace, jedna v ruštině a druhá česky. Dokumenty a materiály k dějinám československo-sovětských vztahů, díl 1 – díl 5, Praha 1975 - 1988. Ved. redaktor z ruské strany Alexandr I. Nedorezov, z české převážně Čestmír Amort. 3 Jan NĚMEČEK - Helena NOVÁČKOVÁ - Ivan ŠŤOVÍČEK - Miroslav TEJCHMAN (Eds.), Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty, díl 1, březen 1939-1943, Praha 1998, díl 2, červenec 1943 – březen 1945, Praha 1999.
35
recenzí a statí v odborných časopisech Slavjanovedenije, Novaja i novejšaja istorija a Voprosy istorii. Tato možnost se týká všech autorů, kteří o ni projeví zájem. Komise by zde mohla sehrát úlohu zprostředkovatele a podporovatele těchto iniciativ. Příští zasedání komise by mělo proběhnout v roce 2006 v Praze. Předmětem jednání bude zhodnocení výsledků ve zpřístupňování archivních dokumentů, a to v obou zemích - „Nové dokumenty z dějin česko-ruských (resp. česko-sovětských, československo-sovětských vztahů) v 19. a 20. století.“ Dále bude uspořádán kulatý stůl s tématem „Česko-ruské vědecké, společenské a kulturní vztahy v druhé polovině 19. a na počátku 20. století.“ Den před zasedáním komise, 11. listopadu, proběhl kulatý stůl na téma „Českoruský dialog 1945, 1968, 1989-1991, uspořádaný Institutem slavjanovedenija Ruské akademie věd (RAV), Historickým ústavem AV ČR a velvyslanectvím ČR v RF. Zasedání probíhalo v prostorách Institutu slavjanovedenija. Ruští a čeští historici se v rámci zmíněných tří bloků pokusili o kritické zmapování hlavních výsledků výzkumu uvedených klíčových období, zejména v posledním desetiletí. Kulatý stůl uvedli předseda ruské části komise akademik G. N. Sevostjanov a předseda její české části J. Němeček. Účastníky kulatého stolu krátce pozdravila též kulturní atašé velvyslanectví ČR v RF J. Jeřábková. V prvním bloku věnovaném roku 1945 vystoupil J. Němeček s referátem, který vycházel ze spolupráce se Stanislavem Kokoškou (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR). Středem jeho pozornosti byly „Československo-sovětské vztahy na sklonku 2. světové války“. V rámci časem limitovaných možností podal nutně tezovitý přehled vývoje vzájemných rozhovorů československého a sovětského vedení. Podrobněji se věnoval některým kritickým momentům. Z nich pojednal především o způsobu, jakým sovětské vedení jednalo se spojeneckou československou vládou v podkarpatoruské otázce. Zabýval se též posledním jednáním prezidenta E. Beneše se sovětskými představiteli v Moskvě v březnu 1945, jejichž postoje (zejména V. M. Molotova) byly proti dřívějšku přímočaré, agresivní a arogantní (mj. k otázce Podkarpatské Rusi či sovětské válečné kořisti na území Československa). I zde zůstává řada nejasných momentů, jež by mohly být osvětleny zpřístupněním dokumentů z ruských archivů, které by podstatně prohloubily stav poznání. Mj. stále nepřístupné jsou direktivy J. V. Stalina k mezinárodně politickým jednáním. G. P. Muraško se poté kriticky vyjádřila ke snaze nových státně-politických elit v České republice o nové „stigmatizování,“ a to prostřednictvím obnoveného zneužívání historie jako politického nástroje. Referující postupně uvedla několik různých témat, takže bylo poměrně těžké zaujmout kvalifikované stanovisko. Výběrově se soustředila na problematiku roku 1945-1948 a jejího výkladu v současné české historiografii, problém účasti vlasovců v pražském květnovém povstání 1945 a osudy Ruského zahraničního historického archivu. Ostře odmítla snižování úlohy Sovětské armády při osvobozování Československa, které jakoby zrcadlově odráží její glorifikaci před 17. listopadem 1989 v československém oficiálním dějepisectví. Obdobně 36
Vladimir K. Volkov, ředitel Institutu slavistiky RAV
Grigorij N. Sevostjanov a Jan Němeček, po podpisu protokolu, kterým bylo uzavřeno jednání komise.
37
odmítla tvorbu nových mystifikací v současné české historiografii, jako např. tvrzení o násilném vnucování socialismu v Československu diktátem ze SSSR. Zdůraznila nutnost pohledu na vývoj ve střední Evropě v letech 1945-1948 jako na výsledek mnohem komplexnějšího souběhu mocenského střetu, v němž každý hrál svoji hru, což dokládala a odůvodňovala poznatky získanými ze studia dokumentů mj. v Archivu prezidenta RF.4 Následná diskuse zdůraznila nezbytnost plného otevření ruských archivů; jedině pokud bude pramenná základna úplná, bude možno přehlédnout celý historický terén daného období a objektivně ho hodnotit, což se ovšem týká i celé řady dalších témat z československých a sovětských dějin. Okolnosti bojového vystoupení jednotek vlasovců v Praze za květnového povstání uvedl na pravou míru S. Kokoška. Ve druhém bloku vystoupila za českou stranu J. Vondrová. V úvodu představila jeden z rozsáhlých edičních počinů Ústavu soudobých dějin AV ČR - edici Pramenů k dějinám čs. krize v letech 1967-1970 - započatou roku 1993 a obsahující k dnešnímu datu 18 svazků. U většiny z nich je J. Vondrová editorkou (zbývá vydat již jen několik svazků). Diskusi vyvolala především čtyřsvazková edice k osudům Komunistické strany Československa, přinášející řadu dosud nepublikovaných a často i neznámých dokumentů. Podle J. Vondrové prameny potvrzují, že reformní experiment zahájený KSČ v roce 1968 stále zůstával v rámci „reformního komunismu“, tedy usiloval o to zlidštit a liberalizovat dosud nepřekonané stalinské dědictví, aniž by se však narušila socialistická podstata politického systému, tj. ekonomický systém plánování, „společné vlastnictví výrobních prostředků“ a vedoucí úloha komunistické strany. Podle jejího názoru neobstojí koncepce, prosazovaná např. v syntetické práci Československo roku 1968 (Praha 1993), že KSČ dospěla za Pražského jara ke zcela novému pojetí demokratického socialismu a k pluralitnímu pojetí společnosti svobodných a rovnoprávných občanů. Za ruskou stranu přednesl nesmírně zajímavý příspěvek „Pražské jaro a sovětské vedení“ ředitel Institutu slavjanovedenija Vladimir K. Volkov. Vycházel z archivních dokumentů, získaných v Archivu prezidenta RF. Soustředil se zejména na otázku, jakým způsobem probíhalo formování Brežněvovy doktríny omezené suverenity socialistických zemí. Z pramenů připomněl mj. materiál J. V. Andropova z 23. 11. 1966 pro Politbyro ÚV KSSS, v němž je hodnocena situace v tehdejší ČSSR. Podle závěrů tohoto materiálu bylo Československo považováno za „nejslabší prvek v socialistickém společenství“. Za okamžik zrození vlastní Brežněvovy doktríny Volkov považuje závěr jednání Politbyra ÚV KSSS 21. 3. 1968, kde se hovoří o tom, že „nelze dopustit ztrátu Československa“. Tehdejší sovětské vedení podle Volkova vedl především instinkt sebezáchovy. Následovala diskuse, nicméně k jinému problému. V situaci, kdy jsou stávající klíčové archivní fondy 4
Srv. edice dokumentů vydaná G. P. MURAŠKO (otv. red.), Vostočnaja Jevropa v dokumentach rossijskich archivov, t. 1, 1944-1948, Moskva 1997, t. 2, 1949-1953, Moskva 1998.
38
z dané doby v Rusku pro české badatele nepřístupné a jednotliví ruští badatelé nám postupně přinášejí jednotlivé poznatky, těžko můžeme hovořit o plnokrevném objektivním poznání. Nicméně bude mimořádně cenné uveřejnění tohoto materiálu, vzhledem k tomu, že možnosti přístupu do Archivu prezidenta RF jsou omezené, tím spíše pro zahraniční badatele. V závěrečném bloku vystoupila Ella G. Zadorožnjuk. Její vynikající referát „Sametová revoluce v Československu: programy a realizace“, byl profilován spíše politologicky. Pozornost v něm zaměřila na strukturovanost československé opozice, zamyslela se nad důvody její (ne)připravenosti k převzetí moci a přehledně uvedla typické rysy programů. N. Korovicyna, která je v české odborné veřejnosti známa spíše svými pracemi, pohybujícími se na hranici sociologického bádání (viz její dlouhodobá spolupráce s některými pracovníky Sociologického ústavu AV ČR) se soustředila na téma „Problémy změny hodnotových orientací české společnosti.“ Vycházela z některých materiálově bohatých prací o stavu české společnosti, publikovaných v posledních letech zejména Pavlem Machoninem. Cenné je, že usilovala o zjištění způsobu, jakým si pro sebe česká veřejnost transformovala podmínky vytvořené v období komunistické vlády a jak se na druhé straně tato skutečnost projevuje v nové transformaci do „kapitalismu s lidskou tváří“, resp. tržní ekonomiky bez přívlastků. N. Korovicyna považuje závěry vyplývající ze zjištění o změnách hodnotových orientací české společnosti po 17. listopadu 1989 za svým způsobem varující i nadějné. Za pozitivní považuje zejména určitou duchovní obrodu české společnosti. Zdůraznila též, nakolik je pro ruské badatele „současnosti“ důležité udržování stálých kontaktů s českými partnery i pravidelné výměny literatury. E. Voráček přednesl referát na téma „M. Gorbačov a Československo.“ Vycházel především z pramenného výzkumu ve „Fondu Gorbačova“, z dosud neuveřejněných materiálů. Otázkou bylo, jak dalece M. Gorbačov osobně chápal a reflektoval situaci v tehdejším Československu v letech 1985-1989, jakým způsobem vnímal postoje stranických představitelů a mocenské poměry ve vedení. Zjevně zde docházelo ke značnému nepochopení situace, určitou roli zde zřejmě hrál i fakt, že rozhodující jednání, tj. dialog Východ-Západ, vedlo sovětské vedení na jiné úrovni. Nenaplněná očekávání československé veřejnosti v souvislosti s návštěvou Gorbačova v Praze a Bratislavě na jaře 1987, nebyla podle dostupných dokumentů reflektována v podstatě ani poradci gen. tajemníka ÚV KSSS. Emil Voráček
39
ZAHRANIČNÍ CESTY ALBÁNIE – Jaroslav Pánek, Miroslav Tejchman Tirana 29. 8. – 5. 9. 2004 Účast na 9. světovém kongresu balkanistů (IX Congrès international d´Etudes Sud-Est eropéennes) v Tiraně. Oba čeští účastníci se soustředili především na centrální téma, věnované problematice vymezení Balkánu jako historického a geopolitického prostoru a jeho místu v evropských politických a kulturních dějinách (Thème majeur I – Le Sud-Est eropéen – un concept géopolitique). V rámci prvního dne jednání J. Pánek přednesl referát na téma Der Balkan als ein virtuelles Modell: Veränderungen der zentraleuropäischen Konzeption aus der tschechischen Sicht; M. Tejchman jako předseda Českého národního komitétu balkanistů řídil páté zasedání k tomuto tématu a zastupoval Českou republiku na jednáních komitétu a byra Mezinárodní asociace pro jihovýchodoevropská studia. Oba historici se podíleli na diskusích o pojetí dějin jihovýchodní Evropy a o vztazích mezi českými a balkánskými zeměmi, zejména s bulharskými, rumunskými, ruskými a srbskými balkanisty. Z vědeckých prací, jež byly nabízeny v kongresovém knihkupectví, společně vybrali a pro knihovnu Historického ústavu AV ČR zakoupili dvě souhrnné práce k dějinám Albánie resp. Balkánu. ITÁLIE – Pavla Vošahlíková Florencie 8. – 12. 9. 2004 Zúčastnila se workshopu v rámci programu ESF – The Impact of National – Socialist and Fascist Rule in Europe 1939-45. V jeho rámci přednesla příspěvek Approaches of Nazi authorities to educational issues in the countries and regions incorporated within the Third Reich, který bude zveřejněn v připravovaném sborníku The Structure of Daily Life in Europe 1939-45. Současně konzultovala možnosti výzkumu a spolupráce při zpracování biografických hesel pro BSČZ (Češi v Itálii; Italové v českých zemích). ITÁLIE – Jaroslav Pánek, Miloslav Polívka Řím 15. - 27. 10. 2004 V rámci stipendijního pobytu v Českém historickém ústavu v Římě se věnovali studiu nové, jinak nedostupné monografické a časopisecké literatury k evropským dějinám středověku (M. Polívka) a raného novověku (J. Pánek) v římských knihovnách, a to především v Ústřední národní knihovně (Biblioteca 40
Nazionale Centrale), v knihovně Lateránské univerzity a Německého historického ústavu v Římě (Deutsches Historisches Institut in Rom); kromě toho navštívili Španělskou královskou akademii v Římě (Reale Accademia di Spagna a Roma). M. Polívka se zaměřil na medievistickou tematiku s tím, že při studiu moderních kompendií sledoval obecné tendence evropského vývoje 14. a 15. století, zejména v oblasti politické a ideové, což umožní lépe včleňovat soudobé dění v českých zemích do evropského kontextu. V návaznosti na téma zpracovávané monografie a edice o vztazích českých zemí k Norimberku v husitské době sledoval i speciální monografickou i časopiseckou literaturu, týkající se obchodních a finančních vztahů mezi jihoněmeckým a českým prostředím s ohledem na to, že zasahovaly i do Itálie a týkaly se hlavně obchodních a kulturních kontaktů s Benátkami. Dalším okruhem výzkumu byla otázka cestovatelských aktivit v Evropě pozdního středověku, jíž se moderní bádání intenzivně zabývá, a kde je třeba důkladněji analyzovat podíl českého prostředí. Sledoval také práce týkající se moderního pojetí analýzy středověkých textů a slovní zásoby s tím, že jejich výsledky využije při vyhodnocení okolností vzniku a účelu „Vocabularia quadralingue“, v jehož výzkumu započal v Bibliotheca Apostolica Vaticana v minulém roce. Současně provedl výběr a zakoupil publikace, které jsou důležité pro knihovnu HÚ AV ČR. J. Pánek se soustředil na problematiku historických encyklopedií a encyklopedického zpracování příbuzných společenskovědních disciplin, které zahrnují systematické historické zvládnutí zvolené látky (církevní dějiny, dějiny idejí, filozofie, pedagogiky, psychologie, práva, správy atd.). Prováděl průzkum těchto mnohasvazkových publikací z hlediska encyklopedické systemizace rozsáhlých oborů a metodiky strukturování hesel velkého a středního formátu, a to se zvláštním zaměřením na výsledky italské encyklopedistiky. Výsledky budou využity mj. v referátu na table ronde „Historical Dictionaries and Encyclopedias“ na světovém kongresu v Sydney (2005) a budou zařazeny do rozšířené verze studie o historických encyklopediích v Evropě a Americe, která vyjde v anglickém znění. Dále se seznámil se souborem nových monografií z dějin raného novověku, vydaných v jižní Evropě (především v Itálii), v Německu a Rakousku; soustředil se na práce k dějinám mezinárodních vztahů (zvláště papežské kurie a evropských států na přelomu 16. a 17. století) a na studie ke kulturním dějinám v integrativním pojetí „performative turn“. MAĎARSKO – Eva Irmanová Budapešť 15. 6. – 13. 7. 2004 Studijní cesta byla uskutečněna z prostředků grantu GA ČR „Maďarsko v éře sovětizace“. Během pobytu byly navštíveny instituce: Széchényi Országos Könyvtár, Teleki László Alapítvány Könyvtára, Történettudományi Intézet. 41
Vypracována byla podrobná anotovaná bibliografie syntetických i dílčích prací týkající se maďarských dějin v období 1944-1948, a to jednak vydaných do roku 1990 a jednak vydaných v letech 1990-2004. Práce bude využita jako podkladový materiál pro historiografickou část výstupní studie. MAĎARSKO – Eva Irmanová Budapešť 4. – 10. 10. 2004 Pracovní pobyt byl realizován na základě meziakademické výměny jako konkurzní cesta. Navštíveny byly instituce: Széchényi Országos Könyvtár, Teleki László Alapítvány Könyvtára, Történettudományi Intézet. Během pobytu byly studovány prameny a literatura, týkající se vysídlení obyvatelstva německé národnosti z Maďarska v letech 1945-1949. MAĎARSKO – Jaroslav Pánek Budapešť 12.-14. 11. 2004 Na pozvání Historického ústavu Maďarské akademie věd se zúčastnil jednání redakčního týmu biografického lexikonu Who's Who in the Habsburg Empire (1526-1848), v němž jsou zastoupeny Česká republika (prof. Václav Bůžek, České Budějovice; prof. Jaroslav Pánek, Praha), Maďarsko (prof. Lajos Gecsényi, Budapešť; dr. Géza Pálffy, Budapešť), Německo (prof. Axel Gotthard, Erlangen-Norimberk) a Rakousko (prof. Gabriele Haug-Moritz, Štýrský Hradec; prof. Thomas Winkelbauer, Vídeň), a to tak, aby byla rovnoměrně reprezentována tematika českých, rakouských a uherských zemí i Svaté říše římské. Zevrubná diskuse, která se konala v Maďarském národním archivu, podstatně prohloubila a upřesnila výchozí maďarský námět a vedla k vyjasnění záběru a kategorizace biografických hesel, stejně jako k ujasnění koordinace dalšího postupu spoluautorů ve všech čtyřech zúčastněných státech. J. Pánek se aktivně zúčastnil rovněž diskuse o studiu dějin habsburské monarchie, která proběhla v nově zřízeném Ústavu pro dějiny habsburské monarchie (Institut für die Erforschung der Geschichte der Habsburgermonarchie – Institute of Habsburg History) v Budapešti. NĚMECKO – Josef Harna Mnichov 14. – 25. 6. 2004 Plánovaná studijní cesty byla uskutečněna v rámci práce na řešení grantového úkolu „Krize evropské demokracie a Československo 30. let 20. století“. Výzkum se soustředil studium dobových materiálů k otázkám vývoje 42
parlamentního systému Výmarské republiky 1918-33. Jednalo se o studium legislativních materiálů, časopisů a dobové publicistiky. NĚMECKO – Josef Žemlička Münster 22. – 26. 9. 2004 Účast na mezinárodní konferenci Bild und Wahrnehmung der Stadt, organizované Institutem für Vergleichende Städteforschung se sídlem v Münsteru. Konference byla zároveň spojená s pravidelným zasedáním Commission internationale pour l´ histoire des villes. NĚMECKO – Milan Hlavačka Saarbrücken 13. – 17. 10. 2004 Zúčastnil se mezinárodní konference „Die Doppelmonarchie und Europa“, která se konala v univerzitním kampusu sárské univerzity v Saarbrückenu. Pořadatelem této kulturně historické konference byly katedry germanistiky univerzit v Saarbrückenu a v Lille. Během zasedání zaznělo na třicet referátů, které se zabývaly vzájemným vztahem jednotlivých národů habsburské monarchie a vídeňského centra a jejich kulturním vyřazováním. M. Hlavačka přednesl referát na téma Der Zerfall der Reiches von Prag aus gesehen. Doppelmonarchie und die Tschechen. Na zasedání bylo ze strany pořadatelů přislíbeno vydání konferenčního sborníku. NĚMECKO – Martin Holý Kostnice 17. – 30. 10. 2004 Cílem badatelského pobytu v jihoněmecké Kostnici bylo zejména studium literatury a vydaných pramenů k problematice dějin vzdělanosti, každodenní kultury a sociálních struktur šlechty českých zemí v raném novověku v bohaté knihovně Universität Konstanz. Vedle studia novější zahraniční literatury v rámci finalizace obsáhlejší studie o výchově a vzdělání české šlechty pro sborník Folia Historica Bohemica 21 sloužilo bádání též k práci na disertaci (Rodinný život šlechty českých zemí na prahu novověku). Další těžiště výzkumu ve fondech univerzitní knihovny v Kostnici spočívalo ve studiu novější literatury k problematice cestování a česko-italských vztahů v rámci zpracování těchto hesel pro Encyklopedii českých dějin.
43
NĚMECKO – Jaroslav Šebek Mnichov 18. 10. – 22. 10. 2004 Během studijního pobytu v Mnichově, který se uskutečnil v rámci plnění grantu GA AV ČR Politické prostředí sudetoněmeckého katolicismu v meziválečném Československu, prováděl v knihovně Collegia Carolina obsáhlé rešerše dobové publicistiky ze sudetoněmeckého katolického prostředí, která je v českých knihovnách obtížně dostupná (např. časopisy Stimmen der Jugend, Volk und Glaube, Katholiken Korrespondenz). Současně studoval literaturu, věnovanou česko-německým vztahům, roli sudetoněmeckého katolicismu ve společenskopolitickém spektru první republiky a poválečným osudům jeho představitelů. Pobyt byl rovněž využit k odborným konzultacím s německými historiky. NĚMECKO – Robert Šimůnek Göttingen 14. – 28. 11. 2004 Studijní pobyt se uskutečnil v rámci plnění grantového projektu GA AV ČR „Česká šlechta v pozdním středověku: Spektrum a formy šlechtické sebereflexe a reprezentace“ a z prostředků téhož grantu byl i financován. Jeho cílem bylo studium zahraniční literatury především k problémovým okruhům aktuálně v rámci daného výzkumného projektu řešeným – problematice memoriální kultury ve šlechtickém prostředí (formy a média šlechtické paměti jakožto konstitutivního prvku šlechtické sebereflexe) a dále problematice kontaktů šlechty a měst v pozdním středověku (zakupování šlechty ve městech a měšťanů na venkově, konnubium, otázky právní – příslušnost šlechty pod městskou správu a soudnictví atd.). K těmto dvěma okruhům je třeba brát v potaz nejen monografie a přehledné studie, ale – a snad především – se tu z hlediska komparace ukazuje zásadní význam regionálně založených sond. Studie tohoto typu bývají publikovány v regionálních řadách časopisů a sborníků, jež u nás jsou zcela nedostupné a je proto třeba je studovat v zahraničí. Totéž zčásti stále platí i o některých profilujících řadách časopisů a sborníků a ovšem i o řadě prací monografických. POLSKO - Roman Baron Varšava 18. – 23. 7. 2004 Hlavním cílem cesty byla účast na Warsaw Special Convention of the Association for the Study of Nationalites pod názvem Nationalities and Pluralism from Old to New Worlds. East Central Europe and Post-Soviet Countries: Nations, Nationalities, Culture, Religion, History and Politics. Vedle 44
řádných vědeckých zasedání probíhajících každým rokem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, the Association for the Study of Nationalites (ASN) doposud uskutečnila mimořádné konference v Paříži (2000) a v italském Forli (2002). Varšavskou konferenci uspořádalo pod záštitou rektora Varšavské univerzity prof. Piotra Węgleńského a Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky Studium Europy Wschodniej Uniwersytetu Warszawskiego ve spolupráci s Ośrodkem Studiów Wschodnich (http://www.osw.waw.pl). Program obsahoval kolem 100 tematických panelů, dva kulaté stoly a mnoho doprovodných akcí. Počet všech účastníků ze severní Ameriky, Evropy a Asie přesahoval půl tisíce osob. Mezi nimi bylo také několik badatelů z České republiky. Za všechny jmenujme prof. Jana Rychlíka (FF UK), který se velmi aktivně podílel na mnoha diskusních setkání. Na prvním plenárním zasedání referáty přednesli čestný předseda ASN a emeritní profesor City College of New York Michael Rywkin a náměstek ministra zahraničních věcí Jakub T. Wolski. Hlavní organizátor konference Jan Malicki přečetl také pozdravný dopis polského laureáta Nobelovy ceny za literaturu Czesława Miłosze (zemřel 14. 8. 2004). Závěrečný projev sympozia pak proslovil nositel Nobelovy ceny za mír, legendární vůdce Solidarity a bývalý prezident Polska Lech Wałęsa. Bezprostředně po Warsaw Special Convention of ASN probíhal III. sjezd Klubu absolventů Východní letní školy Varšavské univerzity (22. - 23. 7.). Zásadní pozornost byla věnována organizačním záležitostem klubu a přípravě konference u příležitosti dalšího sjezdu, který v roce 2005 bude pořádat Vytauto Didžiojo Universitetas v litevském Kaunasu. Týdenní pobyt ve Varšavě R. Baron využil také ke konzultacím s polskými historiky, studiu v knihovně IH PAN a k nákupu odborné literatury. POLSKO – Eva Semotanová Polanica Zdrój 8. – 11. 9. 2004 Zúčastnila se jednání Kladské komise, která se konala v polské Polanici Zdrój. Na programu jednání byl seminář s tématem Ziemia Kłodzka – historiografia, heraldyka, sztuka i architektura, spory polsko-czechsłowackie, jednání o připravované syntéze k dějinám Kladska a jednání o možnostech spolupráce z české strany na přípravě historického atlasu města Kladska. V rámci výzkumu ke grantovému projektu Proměny regionu a města Kladska v dějinách střední Evropy; mapy, plány, rekonstrukce GA ČR jsem studovala v Muzeu Ziemi Kłodzkiej v městě Kladsku polskou odbornou literaturu, katalog sbírky vedut kladských měst a jednotlivé originály vybraných vedut.
45
POLSKO – Roman Baron Krakov 15. – 19. 9. 2004 Zúčastnil se sjezdu polských historiků (17. Powszechny Zjazd Historyków Polskich), který pod záštitou prezidenta Polské republiky společně uspořádaly Jagellonská univerzita a Pedagogická akademie KEN v Krakově ve spolupráci se Sdružením polských historiků (Polskie Towarzystwo Historyczne, dále PTH). Jako hlavní téma zvolili pořadatelé problém identity ve vztahu k tradici i k moderně (Tradycja a nowoczesność – tożsamość). Během několikahodinového slavnostního zahájení, které se za účasti představitelů kanceláře prezidenta, parlamentu (sejmu), Malopolského kraje (województwa) a Magistrátu města Krakova uskutečnilo ve Filharmonii Karola Szymanowského, byla přednímu polskému historikovi Piotru Wandyczovi, žijícímu ve Spojených státech amerických, předána jubilejní kniha. Úvodní referát proslovil známý britský badatel o dějinách Polska a Evropy Norman Davies. Program sjezdu obsahoval širokou škálu tematických okruhů, jimž byla zasvěcena početná diskusní setkání a jednotlivé sekce. Velká část přednesených referátů je již dostupná na webových stránkách (http://jazon.hist.uj.edu.pl/zjazd/). Účast českých historiků – zastoupených především referáty Jiřího Vykoukala (v sekci „O nás bez nás“ – dějiny Polska očima cizojazyčných historiků) a Martina Nodla (v sekci Středovýchodní Evropa – jednota nebo různorodost od 10. do 18. století?) - lze srovnat s účastí historiků z ostatních států střední a východní Evropy. Několikadenní pobyt poskytl také možnost nákupu nové odborné literatury. V závěru krakovského sjezdu předseda PTH Krzysztof Mikulski pozval přítomné na příští sjezd polských historiků, jehož pořadatelem bude v roce 2009 Uniwersytet Warmińsko-Mazurski v Olsztynu. POLSKO – Jaroslav Pánek, Miloslav Polívka Polský Těšín (Cieszyn) 18. – 20. 10. 2004 Účast na konferenci Piśmiennictwo Czech i Polski w średniowieczu i we wczesnej epoce nowożytnej, na níž přednesli referáty Polonia cosmographica. Polska w kosmografii pierwotnej i w jej adaptacji czeskiej (J. Pánek) a Čechy a Polsko očima norimberského kronikáře pozdního středověku (M. Polívka), a na diskusi o řadě témat česko-polských vztahů ve středověku a v raném novověku; J. Pánek předsedal druhé sekci konference, věnované diplomatickým pramenům středoevropských dějin. Dále se J. Pánek a M. Polívka podíleli na jednání Komisji Dziejów Czech i Stosunków Polsko-Czeskich při Komitetu Badań Naukowych PAN a na rozpravě o jejím dalším programu.
46
POLSKO – Roman Baron, Jan Němeček Vratislav 3. – 6. 11. 2004 Zúčastnili se mezinárodní konference Mezi vynuceným přátelstvím a skutečnou solidaritou. Češi – Poláci – Slováci 1938/1939-1945-1989, kterou uspořádal Historický ústav Vratislavské univerzity spolu s vratislavskou pobočkou Ústavu národní paměti a Ústavem soudobých dějin AV ČR. Celkem téměř sedmdesát příspěvků historiků z Česka, Polska, Slovenska a Anglie organizátoři rozčlenili do čtyř sekcí. V první, věnované především diplomatickým vztahům v době druhé světové války, Jan Němeček proslovil referát Československá a polská exilová vláda – nepřátelé či spojenci? V rámci sekce zasvěcené vzájemným obrazům sousedních národů a států Roman Baron přednesl příspěvek Wzajemne postrzeganie się Polaków i Czechów na przykładzie polskich i czechosłowackich elit politycznych na emigracji (1939-1945). Významnou součást sympozia představovaly diskuse, které odrážely značnou propojenost přednesených referátů. Velmi zdařilou konferenci doprovázely akce, jako například vernisáž historické výstavy Pro a proti Pražskému jaru. Polsko a Československo v roce 1968 či panelová debata Festiwal Niezależnej Kultury Czeskiej i Słowackiej z perspektywy 15 lat. POLSKO – Jan Němeček Krakov 14. – 21. 11. 2004 Účelem cesty bylo proslovení přednášky Československý exil v Polsku 1939 v Komisji środkowoeuropejskiej Polskiej Akademii Umiejętności v Krakově (16. listopadu v sídle PAU, Sławkowska 17) a archivní výzkum v Archiwum Państwowym v Krakově (fond Komenda Wojewódzka Policji Państwowej w Krakowie a fond Komendy Powiatowe Policji Powiatowej woj. Krakowskiego), podniknutý v souvislosti s dokončením publikace Československý odboj v Polsku 1939, která bude vydána v roce 2004. Ze stejného důvodu jsem studoval Ilustrowany Kuryer Codzienny z roku 1939 v Bibliotece PAU. POLSKO – Pavel Krafl Mogilno, Strzelno 23. – 26. 11. 2004 Účast na mezinárodní vědecké konferenci Sanctimoniales. Zakony żeńskie w Polsce i Europie środkowej (do przelomu XVIII i XIX wieku) organizované Instytutem Historii Akademii Bydgoskiej im.Kazimierza Wielkiego. Na konferenci přednesl příspěvek Listiny z doby Václava IV. v archivu kláštera cisterciaček na Starém Brně uloženém v Moravském zemského archivu v Brně, 47
v němž představil prameny zpracovávané v edici Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. POLSKO – Roman Baron Varšava 6. – 19. 12. 2004 Cílem cesty bylo především studium literatury a pramenů k problematice formování obrazů českého národa v polské společnosti v 2. polovině 19. století. Za tímto účelem navštěvoval knihovny Varšavské univerzity, Muzea Adama Mickiewicze, IH a IBL (Instytut Badań Literackich) PAN. Nejprve studoval polskou odbornou literaturu vztahující se k obrazům jiných zemí a národů, následně věnoval pozornost současné produkci týkající se dějin polské společnosti v 2. pol. 19. stol. (zejména v ruském záboru) a nakonec započal excerpci dobového tisku (časopisy Ateneum, Tygodnik Ilustrowany a Wędrowiec). Dále s představiteli IH PAN jednal ve věci společně připravovaného sborníku Political Culture in Central Europe in the European and Global Context a dodatečně řešil s dr. Hułasovou některé otázky související s redigováním druhého svazku. Ke konci pobytu se zúčastnil diskusního setkání na téma Czy Europa przetrwa bez chrześcijaństwa? (Přežije Evropa bez křesťanství?). Debatu spojenou s prezentací knihy Europa-chrześcijańskie korzenie, jejíž autorem je významný historik, ředitel Ústavu středovýchodní Evropy v Lublinu a nositel nejvyššího polského státního vyznamenání (řád Bílého orla) prof. Jerzy Kłoczowski, uspořádal ve svém sídle polský episkopát. R. Baron využil také možnost nákupu historických publikací. Řadu knih a časopisů obdržel od polských kolegů z varšavských vědeckých ústavů a vysokých škol. Studijní pobyt se uskutečnil v rámci výměny mezi HÚ AV ČR a IH PAN. RAKOUSKO – Pavla Vošahlíková Vídeň 7. 6. – 6. 7. 2004 V rámci studijní cesty se věnovala archivnímu výzkumu a excerpci dobového tisku, zaměřené na shromažďování podkladů ke zpracování hesel Biografického slovníku českých zemí (zejména písmeno B). Zabývala se také studiem novinek rakouské biografické literatury. Součástí pobytu byly rovněž konzultace s partnery, kteří připravují Rakouský biografický lexikon. Zaměřila se zároveň na studium pramenů a literatury k vývoji českého školství v době konkordátu.
48
RAKOUSKO – Jaroslav Šebek Vídeň 13. – 17. 9.; 4. – 8. 10; 29. 11. – 5. 12. 2004 Tři týdenní studijní pobyty se realizovaly v rámci plnění grantu GA AV ČR „Politické prostředí sudetoněmeckého katolicismu v meziválečném Československu“. V jejich rámci studoval v Rakouském státním archivu zprávy rakouského vyslance v Praze Ferdinanda Marka za období 1926-1938, obsahující informace k činnosti německých aktivistických stran a vývoji církevněpolitických poměrů v první republice. Zároveň v Rakouské národní knihovně studoval literaturu k tématu recepce autoritativních politických proudů v katolickém prostředí meziválečné Evropy, projevům modernizačních a antimodernizačních trendů, odrážejících se do aktivit sudetoněmeckého politického katolicismu v letech 1918-38 a k otázkám ideového programu katolických obrodných hnutí. RAKOUSKO – Jana Brabencová, Marie Makariusová Vídeň 27. 9. - 8. 10. 2004 Studijní pobyt byl věnován jednak konzultacím s kolegy z redakce Österreichisches Biographisches Lexikon o obsahu společných hesel. Vedle toho se v Rakouské národní knihovně soustředily na studium nejnovějších přírůstků rakouské biografické produkce (H. Kratzer, Die grossen Österreicherinnen, 2002; M. Gruber, Berühmte Gräber in Wien, 2002; E. Malleier, Jüdische Frauen in Wien 1816-1938, 2003; Osttschlesische Porträts 2, 1996; Handbuch österreichischer Autorinnen und Autoren jüdischer Herkunft 18.- 20. Jh, Bd 1-3). Pro dokumentaci BSČZ jsme zároveň pořídily řadu xerokopií. RAKOUSKO – Pavel Cibulka Vídeň 3. – 16. 10. 2004 Dvoutýdenní pobyt ve Vídni sloužil k udržování pravidelného kontaktu s nejnovější zahraniční historickou produkcí, kterou v příjemném prostředí zprostředkovávají solidně zásobené fondy Rakouské národní knihovny a Univerzitní knihovny ve Vídni. Zvláště Österreichische Nationalbibliothek prodělala nedávno rekonstrukci a modernizaci vnitřních prostor, takže všechna pracovní místa v hlavní čítárně poskytují nyní badatelům možnost připojení přenosných počítačů na elektrickou síť. V rámci lepších služeb čtenářům také Rakouská národní knihovna nabízí jako jedna z prvních knihoven na světě přístup po internetu k elektronické podobě úplných svazků vybraných novin a časopisů (např. Pester Lloyd, Reichspost, Wiener Zeitung). V současné době jsou zpřístupněny 49
již dva miliony stránek. Fondy vídeňských knihoven obecně umožňují lepší přehled o pracích německých a rakouských historiků věnovaných vývoji politického stranictví v 19. a 20. století, jakož i podrobné poučení o podobách proměn parlamentního zastoupení v střední Evropě. Zejména německá historiografie má předstih ve vydávání biografických slovníků k danému tématu. Detailní seznámení s nejnovějšími příručkami tohoto druhu učinilo studijní pobyt velmi inspirativním. RAKOUSKO – Milan Hlavačka Vídeň 18. – 29. 10. 2004 V rámci badatelského pobytu se soustředil na excerpci pramenů v Rakouském státním archivu a v HHStA, vztahujících se ke vzniku a fungování samosprávy v Čechách v letech 1863 až 1913 (zvláště se jednalo o fond Presidium ministerstva vnitra, Informační kancelář ministerstva zahraničí a Nejvyšší správní soud). Zároveň studoval odbornou dobovou literaturu k tomuto tématu v Univerzitní knihovně a v knihovně Právnické fakulty. RAKOUSKO – Milan Řepa Vídeň 15. – 20. 11.; 6. – 11. 12. 2004 Dva týdenní studijní pobyty ve Vídni se uskutečnily v rámci plnění grantu GA ČR Poetika českého dějepisectví. Jejich cílem bylo studium odborné literatury ve vídeňských knihovnách – v Rakouské národní knihovně a v knihovnách Vídeňské univerzity. Předmět studia tvořily v prvé řadě knihy, vztahující se k problematice dějin a teorie dějepisectví a také úvody do studia dějin – bohaté fondy k této problematice obsahuje zvláště příruční knihovna historického ústavu vídeňské univerzity (fond SV I–III). Povaha práce, jež se stala předmětem grantového projektu, však vyžaduje rovněž obeznámenost s postupy, sloužícími k textové analýze, a proto bylo nutné důkladně pracovat s monografiemi a studiemi z oblastí teorie literatury, stylistiky a rétoriky. Rozsáhlou literaturou těchto disciplín disponuje vedle ústřední univerzitní knihovny zejména příruční knihovna ústavu anglistiky a amerikanistiky. Dva týdenní projekty tak umožnily řešiteli dvouletého grantového projektu (2003–2004) upevnit koncepci knihy, jež má z tohoto grantového úkolu vzejít, a vyřešit některé metodologické a pojmoslovné nejasnosti.
50
RAKOUSKO - Jana Brabencová, Marie Makariusová Vídeň 14. – 17. 12. 2004 Studijní pobyt byl věnován doplňování biografických materiálů do biografické dokumentace oddělení a informativnímu seznámení s World Biographical Information systém on line. Konzultovaly rovněž genealogická data v ÖBL. RAKOUSKO – Jiří Mikulec, Jaroslav Pánek Vídeň 17. 12. 2004 Cílem cesty byl výběr a nákup literatury pro knihovnu Historického ústavu AV ČR. Bylo nakoupeno značné množství publikací (vydaných převážně v Německu a Rakousku, částečně též jinde v západní Evropě), a to zejména k dějinám habsburské monarchie (zčásti bohemika) a Evropy v období raného novověku, 19. a 20. století (medievalistické publikace, které by zapadaly do badatelského profilu HÚ AV ČR, byly dostupné minimálně). Značná pozornost byla věnována výběru nových prací, pojednávajících o teorii a historii historických věd, dále historické kartografii a historické encyklopedistice. RUMUNSKO – Miroslav Tejchman Bukurešť 29. 9. – 8. 10. 2004 Studijní pobyt se realizoval na základě meziakademické výměny. V knihovně Rumunské akademie věd, národní knihovně a universitní knihovně získal přehlednou informaci o rumunské historické produkci za posledních patnáct let, zabývající se moderními dějinami země za druhé světové války a v poválečném období nastolení a trvání komunistického režimu. Současně zpracoval posledních patnáct ročníků některých speciálních časopisů, které jsou v ČR nedostupné (Dosarele istoriei, Arhivele totalitarismului). Některé dosud v historické produkci neventilované otázky bylo možné prodiskutovat osobně s rumunskými historiky. Dnes je to jediná cesta získání základních informací o dění v rumunské historiografii v posledních více než patnácti letech. RUSKÁ FEDERACE – Pavel Hradečný Moskva 3. – 23. 10. 2004 V rámci řešení grantového úkolu GA AV ČR Řecká občanská válka let 1946 – 1949 a Československo podnikl v říjnu 2004 studijní cestu do Moskvy s cílem studovat prvořadý pramenný materiál k tomuto tématu, který se nachází ve 51
fondech Ruského státního archívu sociálně – politických dějin RGASPI a v Archívu ministerstva zahraničí Ruské federace. V rozporu s očekáváním nebyl P. Hradečnému umožněn přístup k fondům, obsahujícím nejdůležitější dokumenty pro studium problematiky řecké občanské války, to je zejména k tzv. fondu 17 v archívu RGASPI (fond mezinárodního oddělení ÚV KSSS), ke korespondenci ministerstva zahraničí SSSR se sovětským velvyslanectvím v Athénách z let 1945 – 1949 a k politickým zprávám tohoto zastupitelského úřadu ze stejného časového období v archívu MID Ruské federace. V případě prvního archívu se tak stalo s poukazem na skutečnost, že materiály ke zkoumanému tématu „jsou předmětem expertízy“, v druhém případě bez jakéhokoliv zdůvodnění. V obou archívech mohl za těchto okolností studovat ke zkoumané látce pouze „odtajněný materiál“. V RGASPI se jednalo o dokumenty z tzv. fondu 575 (fond Informbyra), v archívu MID o vybrané zprávy tiskového oddělení sovětského velvyslanectví z Athén z let 1946 – 1948. Ve večerních hodinách a o sobotách se zabýval studiem knižní a časopisecké literatury ve Státní veřejné historické knihovně Ruska GPIBR. SLOVENSKO – Eva Irmanová Bratislava, Šamorín 13. – 26. 9. 2004 Pracovní pobyt byl realizován na základě meziakademické výměny jako konkurzní cesta. Navštíveny byly instituce: Historický ústav SAV, Fórum Institut Šamorín, Bibliotheca Hungarica Šamorín. Během pobytu byly studovány prameny vztahující se k postavení a činnosti maďarské menšiny na Slovensku v letech 1918-1949, zejména pak materiály týkající se výměny obyvatelstva, nucených prací v Čechách a reslovakizace. SLOVENSKO – Josef Harna Bratislava 22. – 26. 11. 2004 Cesta byla uskutečněna v rámci výměny mezi akademiemi věd. Ve Slovenském státním ústředním archívu v Bratislavě studoval materiály k otázkám postavení Slovenska v československém státě v období mezi světovými válkami. Výzkum se soustředil především na autonomistickou politiku Hlinkovy slovenskej ľudovej strany. Souvisí s tématem krize demokracie a Československo 30. let 20. století.
52
SLOVINSKO – Ladislav Hladký Lublaň 6. – 18. 9. 2004 Pro připravovanou studii „Češi a Slovinci. Proměny jejich vzájemných styků v 19. a 20. století“ excerpoval během studijního pobytu novější slovinskou literaturu o dějinách Slovinců, česko-slovinských a mezislovanských vztazích. Studijní pobyt byl hrazen z prostředků grantu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a Ministerstva školství Republiky Slovinsko „Češi a Slovinci. Tradice a možnost spolupráce malých národů uvnitř vícenárodních společenství“. ŠPANĚLSKO – Pavla Vošahlíková Madrid 30. 9. – 3. 10. 2004 Zúčastnila se workshopu v rámci programu ESF – The Impact of National – Socialist and Fascist Rule in Europe 1939-45. V jeho rámci přednesla příspěvek The Status and Impact of Schools in the Life of Nazi and Fascist Occupied Countries 1938-1945, který bude zveřejněn v připravovaném sborníku „The Structure of Daily Life in Europe 1939-45“. Během pobytu se zároveň zabývala studiem metodologických postupů, uplatněných v projektu „Cizinci v zahraničí“ ve výzkumném centru Casa de Velázquez. VELKÁ BRITÁNIE – Jaroslav Pánek Bangor 10. – 14. 10. 2004 Na pozvání University of Wales se zúčastnil konference The Mistress-Court of Mighty Europe: Configuring Europe and European Identities in the Renaissance. Přednesl referát A small nation between Germans, Poles and Ottomans: Early modern national identity of Czechs and their attitude towards Europe in the 16th and beginning 17th century a zúčastnil se velmi živé diskuse o problematice dějin raně novověké Evropy (mj. osmanská expanze, ospravedlnění války, nacionální stereotypy ve východní části Evropy, střední Evropa v anglickém politickém myšlení, korespondence exilové české královny Alžběty, národnostní poměry v zemích České koruny). Na cestě z londýnského letiště do Bangoru se seznámil s programovou prezentací dějin britských a velšských ve dvou vynikajících muzeích (British Empire and Commonwealth Museum, Bristol; National Museum and Gallery of Wales, Cardiff).
53
VELKÁ BRITÁNIE – Jan Němeček Londýn 26. 11. – 4. 12. 2004 Účelem cesty byl archivní výzkum prováděný v Public Record Office v Kew Gardens (FO 371 a 181), dále v School of Slavonic and East European Studies při University of London (pozůstalosti K. Lisického a R. W. Setona-Watsona) a krátkodobě též v Institutu Polskim im. gen. Sikorského (fond Zygmunta Sławińského), vše za účelem dalšího výzkumu pro projekt Dokumenty československé zahraniční politiky a dokončení knihy i československém odboji v Polsku v roce 1939.
Archivní výzkum na nových cestách. Jan Kuklík a Jan Němeček fotografují digitálními fotoaparáty dokumenty v National Archives v Londýně (autor snímku: Vít Smetana)
54
MISCELLANEA Eva Doležalová - 29. 9. obhájila doktorskou disertační práci a získala titul Ph.D. Ocenění doc. Evy Semotanové a prof. Josefa Žemličky Dne 9. listopadu 2004 udělila ministryně školství, mládeže a tělovýchovy JUDr. Petra Buzková dlouholetým autorům projektu doc. PhDr. Eva Semotanové, DrSc. a prof. PhDr. Josefu Žemličkovi, DrSc., „Cenu za výzkum ministryně školství, mládeže a tělovýchovy.“ Je zřejmé, že desetiletý interdisciplinární výzkum v oblasti dějin měst a urbanizace vzbuzuje výraznou pozornost v různých oblastech současného života společnosti. Projekt reprezentuje moderní způsob výzkumu v historické práci a tím i Historický ústav, kde se atlas připravuje. Přestože je atlas vědeckým dílem, je záměrně zpracován formou, přijatelnou školní mládeži, studentům i laickým uživatelům s cílem zvýšit prestiž regionálních dějin, regionální vlastivědy a rozšířit poznatky a zajímavosti o vývoji městských obcích na starých mapách a plánech. Velká, menší i malá města a městečka České republiky mají pestrou a zajímavou minulost. Dosud bylo vydáno třináct svazků, zahrnujících města (v pořadí podle zpracování) Pardubice, Litoměřice, České Budějovice, Děčín, Hradec Králové, Slaný, Tábor, Jihlava, Třebíč, Telč, Český Krumlov, Chrudim a Trutnov (srov. www.hiu.cas.cz/atlas; zde rovněž seznam všech reprodukovaných map, plánů a vyobrazení). Jde o soubor městských obcí rozdílné velikosti, způsobů založení i malebné topografie s bohatou historií a pestrými osudy jejich obyvatel. V současné době je připravován sv. 14 – Praha, Libeň a sv. 15, Tišnov.
55
___________________________________________________________ Bulletin Historického ústavu AV ČR vychází nepravidelně. Vydává HÚ AV ČR, Prosecká 76, 190 00 Praha 9. Vedoucí redaktor Jaroslav Šebek.
