LISTOPAD
2004 MĚSÍČNÍK
naše
TŘEBÍČSKÝCH
FARNOSTÍ
SPOLEČENSTVÍ Ročník XV. č. 11
7. listopadu 2004
Cen a 7 Kč
Každý z nás máme denně sto úkolů. Když ne doslova sto tak jistě spoustu úkolů, které se snažíme plnit. Jsme ponořeni do denních starostí. Nakupujeme, pracujeme, doma i v práci, cestujeme, staráme se o sebe, o své děti, o zestárlé rodiče, sháníme práci. Vše vidíme jako důležité. A ono to důležité je. Tak jsme také v uplynulém týdnu chodili na hřbitovy. Tam jsme upravovali hroby našich rodičů, prarodičů, manželů a manželek a snad i hroby, ve kterých máme pochované své děti. Vše to znamená spoustu cestování, starostí a s tím spojených finančních výdajů. I citově to jsou dny, kdy v srdci prožíváme citové napětí. Otázkou ale zůstává, zda při tomto shonu, starostech a návštěvách hrobů našich zemřelých dokážeme vidět vše z pohledu věčnosti a nebo je to jen spousta pozemského pachtění, které nás stravuje a dokonce odvádí od pohledu na věčnost. Věčnost - toto slovo slyšíme, když někdo zemřel. Říkáme odešel na věčnost, ale spíše s pocitem skončil pro něj krásný pozemský život, nikdy se sem už nevrátí a teď je tam, odkud není návratu. Pro svaté věčnost nebyla prázdný pojem, ale život, plnost života s Bohem, s Ježíšem. Svatá Terezie Veliká chtěla zemřít jako mučednice. Když byla malá, chtěla utéci do země Maurů a tam položit pro Krista život. Se svým bratrem se tajně vydala na tuto cestu. Časně ráno odešli z domu. Ještě dřív, než ale došli do daleké země, poznal je strýc a dovedl je nazpět k rodičům tentýž den, co utekli. Byla v tom spousta dětinských představ o mučednictví a o svatosti. Pravdou ale zůstává, že se po cestě za Ježíšem vydala. Později se svatá Terezie vydala za Kristem tak, že vstoupila do kláštera. Ale ani toto darování se Ježíši nebylo bezvýhradné. Bylo v tom mnoho sebelásky. Teprve ve čtyřiceti letech se Ježíši dává zcela a on si ji mohl použít pro své dílo obnovy řeholního života. Pracuje, namáhá se a vše dělá pro Ježíše. A dochází k hluboké touze po Bohu a říká: „Trpět nebo zemřít“. Jindy řekla: „Kdykoliv jsem na modlitbě nebo rozjímání, není mě možné, i kdybych se namáhala, prosit pro sebe o osvěžení, neboť vidím, že Ježíš celý svůj život byl v bolestech, o bolesti prosím, aby mi je udělil a aby mi především dal milost je trpělivě snášet. Na konci života se zcela odevzdává do Boží vůle a říká známou větu: „Bůh sám stačí.“ Žijme v radostech i bolestech, při práci i odpočinku, ve smutku a radosti tak, abychom i my mohli říci: „Bůh sám mi stačí.“ otec Jiří Dobeš
z obsahu
Věčnost
Věčnost otec Jiří Dobeš
1
Vzpomínka na otce L. Kubíčka a další příběh, který napsal život
2
Třebíčská charita děkuje a Teátr Víti Marčíka
3
Skautská hlídka a Pořád se něco děje
4-5
Zprávy z farností a pozvánky na zajímavé akce
7
STRANA 2
Příběhy, které napsal život Moje vzpomínka na otce Ladislava Kubíčka Za poslední dva měsíce toho bylo o něm napsáno hodně. Kdyby žil, jistě by nad mým příspěvkem jen mávl rukou. Znala jsem ho jen letmo, ale přesto ho mám stále před očima: menší, lehce shrbená postava, zosobněná chodící skromnost, ochota naslouchat a pomoci. V letech 1996-1998 jsem bydlela v Litoměřicích. On měl farnost v sousední vesnici, ale do Litoměřic několikrát týdně dojížděl. Měl zde svoje nezastupitelné úkoly. Všichni ho znali, mluvili o něm s úctou a mnozí k němu pravidelně chodili ke zpovědi. Na biskupství každý týden vyučoval středoškoláky náboženství. V Litoměřicích tehdy působilo i několik mnohem mladších kněží, přesto mládež dobrovolně a ráda chodila právě k tomuto důchodci. Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem se šla jednou na tu hodinu podívat. Začali zcela samozřejmě modlitbou breviáře a on jim pak vysvětloval nějakou Boží pravdu. Už nevím, co to bylo, ale žasla jsem, jak mluví jednoduše, srozumitelně a pro mladé přijatelně. Žádné fráze či „nebeské nářečí“. V Litoměřicích byl také charitní domov důchodců. Byl v bývalém klášteře, měl křesťanské a rodinné ovzduší, vlastní kapli a denně mši svatou. Otec Ladislav tam sloužil mši každý pátek. Obyvatelé ho měli moc rádi. Vždyť starým tak dobře rozuměl! Jakmile se někdo ze staroušků ocitl v nemocnici, otec tam ihned začal dojíždět. Jeho pomoc se neomezovala jen na duchovní útěchu. Byl velice lidský a dokázal využít i svoji původní profesi lékaře. Jednou se v nemocnici ocitla babička a všem bylo zřejmé, že její život je již u konce. Moc chtěla umřít „doma“, v charitním domově, který přijala za svý, a ne v neosobní nemocnici. Lékaři ji nechtěli pustit, ale otec Ladislav zařídil, že babička byla na posledních pár dní převezena zpět do svého pokojíčku, kde umřela šťastná uprostřed modliteb řeholních sestřiček. Jiná paní měla dlouhodobé potíže s dýcháním a po chřipce se její stav zhoršil, že musela být v nemocnici a několikrát denně inhalovat na přístrojích. Byla z toho psychicky velmi špatná a také chtěla zpět do domova. Otec Ladislav vymohl zapůjčení inhalátoru. V domově pracovaly kvalifikované sestry, které přístroj obsloužily, a zdravotní stav oné paní se v domácím prostředí rychle zlepšoval. Další kapitolou by byly exercicie. Když si lidé z diecéze žádali duchovní cvičení a nechtěli se trmácet až na Svatou Horu, byli snad jedinými exercitátory široko daleko otec Ladislav a pan biskup Koukl. Možná tyto řádky čte někdo, kdo otce Ladislava osobně poznal mnohem líp. Moje postřehy jsou jen drobnými kamínky v mozaice. Více si snad přečteme v připravované knize. Díky za takové kněze. šeb
✎ ...
Buď připraven „Nebojte se stáří, stáří není nemoc!“ praví moudrý gerontolog – čtyřicátník a já mu dávám za pravdu. Jenom bych si dovolila, také moudrá a navíc sedmdesátnice, doplnit jeho teoretickou radu některými vlastními poznatky z praxe. Stáří se skutečně nemusíme obávat, ale jenom za určitých podmínek. V prvé řadě je třeba, abychom byli na jeho příchod řádně připraveni a nedali se jím zaskočit. Přivítat bychom ho měli nikoli nerudně, jako vetřelce, ale vlídně a s úsměvem, jako nového druha příštích dní. A neměli bychom ho nazývat „hrozným stářím“, ale „laskavým podzimem života“. Budeme-li se řídit těmito zásadami, přehoupneme se do času stříbra a moudrosti s elegancí lehkonohé gazely. Bohužel, mně samotné se tento plavný gazelí skok nevydařil. Na prahu padesátky, kdy jsem podle zmíněné teorie už patrně měla být na příchod stáří připravena, jsem o svém věku vůbec neuvažovala. Neměla jsem k tomu žádný zvláštní důvod. Častější pocit únavy, méně pružný krok, poněkud toporné ruce, tupou mysl, lenivý mozek, pomalou reakci, špatnou soustředěnost, mizernou náladu – to všechno jsem přičítala uspěchanému rytmu života, přepracování či přemíře starostí. Že by to mohly být první příznaky stáří klepajícího na dveře, mě vůbec nenapadlo. Kdybych byla tenkrát, před dvaceti lety, jen tušila, oč jde, určitě bych své hosty z Tatranské Polianky, novomanžele na svatební cestě, nevedla na petřínskou rozhlednu. V úzké sukni a na jehlových podpatcích. I stalo se, že mě první dotek nadcházejícího stáři zaskočil, zcela nepřipravenou, na 150. dřevěném schodu rozhledny. Schvácenou, s roztřesenými koleny a neschopnou udělat další krok. Svůj nerovný boj s dalšími 149 schody pražské minieiffelovky jsem musela vzdát. K jejímu úpatí jsem se vrátila zutá, s rozedranými punčochami, třískou v palci a natrženou sukní. Domů jsem doklopýtala v pohorkách slovenské novomanželky, která si v mých lodičkách na vysokém podpatku pohmoždila kotník. Tato dívka, doslova odkojená Tatrami, zkušená horolezkyně, která si při zlézání horských velikánů dosud nezlomila ani nehet, si přijela na pražskou dlažbu málem zlomit nohu. Mou vinou. Byl to děs. Takový děs, že jsem své stáří nejen nedokázala přivítat vlídně a s úsměvem, já jsem ho poslala ke všem čertům. Zbytečně. Stáří nelze poslat k čertu ani k šípku, ani kamkoli jinam. Se stářím je nutno se smířit, zvyknout si na jeho rozmary a snažit se s ním co nejlépe vycházet. A pokud se nám někdy zdá, že je až příliš dotěrné, uděláme nejlíp, když si ho přestaneme všímat. tak, jak to dělala moje maminka. Ta každé jeho dloubnutí do žeber, jak říkala, odbyla mávnutím ruky, půlkou acylpyrinu a náprstkem „bechera“. dokončení na str. 8
STRANA 3
TŘEBÍČSKÁ CHARITA DĚKUJE Oblastní charita Třebíč vyhlásila veřejnou sbírku Darovaná cihla, která probíhala ve dnech 20.9.- 26.9.2004. V Třebíči na Karlově náměstí, u supermarketů Kaufland a Hypernova a v Mor. Budějovicích na náměstí Míru byla rozmístěna stanoviště. Lidé zde mohli přispívat do speciálních pokladniček připevněných na 4 stanovištích v časovém rozmezí od 10 do 18 hodin, zde jim také studenti středních škol poskytovali informace týkající se účelu sbírky. Za příspěvek 100 a více korun mohli podepsat cihlu a věnovat ji na rekonstrukci stacionářů. V jedné z místností bude z těchto cihel postavena zeď, opatřená speciálním nátěrem, stále ukazují pomoc zdravých lidí lidem nemocným. V pondělí 27.9. 2004 na Městském úřadě v Třebíči a Mor. Budějovicích došlo k rozpečetění pokladniček. Částka 117.151,- Kč byla ještě týž den převedena na účet České spořitelny 1527816369/0800, který byl speciálně zřízen na rekonstrukci objektu, který bude sloužit pro stacionář Domovinka a stacionář Úsměv. Děkujeme všem lidem, kteří přispěli do pokladniček nebo složenkou či bankovním převodem. Chtěli bychom také poděkovat všem firmám, které poskytly finanční prostředky nebo dary formou služeb na samotné zajištění týdenní akce Darovaná cihla i mediálním partnerům. Za poskytnutí plochy na stanoviště děkujeme městu Třebíč a Moravské Budějovice a obchodním domům Hypernova a Kaufland v Třebíči. Děkujeme také školám Katolickému gymnázium Třebíč, SOŠ Moravské Budějovice, Gymnáziu Třebíč a Střední zdravotnické škole, které uvolnily studenty na naše 4 stanoviště. Nemalé poděkování také patří účinkujícím, kteří při doprovodném kulturním programu na Karlově náměstí vystupovali – skupině historického šermu Páni z Rukštajna, tanečnímu studiu BENE, pěveckému sboru ROSA, ředitelům cirkusu Adrian Harrymu a Fugasovi i moderátorovi panu Ludvíku Svobodovi. Již druhým rokem proběhl v aule Katolického gymnázia 22.10. 2004 v 17.30 Koncert pro Domovinku. Poděkování patří městu Třebíč za poskytnuté finanční prostředky na realizaci koncertu, také vystupujícím žákům ZUŠ Resonance, pěveckému souboru Cantus Slunko i Hance Hložkové a její skupině za vytvoření příjemné atmosféry. Za účasti notáře JUDr. Michálka proběhlo losování o 100 cen pro ty, kteří přispěli osobně na stanovištích nebo formou složenek na charitativní sbírku Darovaná cihla a poskytli nám svoje adresy. Všichni výherci obdrží písemné oznámení o druhu ceny a způsobu jejího vyzvednutí. Před koncertem i během přestávky mohli lidé zhlédnout všech 100 cen, mezi něž patřil zahraniční zájezd věnovaný CK VOMA, společenské šaty v hodnotě 5000 Kč od módního salonu Tereza, varnou konvici od firmy Elektro Klusáček, poukazy na občerstvení v restauraci Neptun, knihy Třebíč město a čas od vydavatelství Fibox, dárkové koše, kosmetika i výrobky lidí navštěvující některá ze zařízení Charity – keramika, vitráže, dřevěné obrázky, batikovaná trička, prostírání, batůžky aj. Vybrané finanční prostředky při sbírce Darovaná cihla budou sloužit na rekonstrukci budovy na ul. G. Sochora
v Třebíči pro osoby s mentálním a zdravotním postižením a pro seniory, výše vybrané částky je do dnešního dne 156 000 Kč. Přibližný odhad nákladů na rekonstrukci byl stanoven na 1 800 000 Kč, proto vyzýváme všechny, kteří chtějí pomoci mentálně a zdravotně postiženým a seniorům k přestěhování se do nových prostor. Budeme vděčni za vaše příspěvky hotově v sídle Oblastní charity Třebíč na ul. L. Pokorného (za CK VOMA), formou složenky či převodem na účet u České spořitelny 1527816369/0800. Za Oblastní charitu Třebíč děkuji všem, kterým osud druhých není lhostejný a pomáhají nám v naší práci. Marcela Blažková koordinátorka akce Darovaná cihla
Teátr Víti Marčíka 30. září na 16. Třebíčském nokturnu jsme měli možnost zhlédnout v aule KG 4 Mystérie Buffa v podání vynikajícího herce Víti Marčíka. I když nejraději hraje na ulicích nebo náměstích, myslíme, že díky atmosféře se mu hrálo výborně. A možná proto jeho představení většinu diváků oslovilo a donutilo je zamyslet se nad životem a nad sebou samými. Během představení jsme se nasmáli (hlavně my, co jsme byli na jeho dopoledním představení, ale byly i chvíle, kdy celý sál upřeně sledoval jeviště a neodvážil se ani pohnout. Většina diváků si nejspíš odnesla smíšené pocity, což možná Víťa Marčík chtěl. Pokusil se nám zprostředkovat to, co je podle něj v životě důležité. To hlavní, co nám chtěl předat, shrnul na konci představení. A sice to, abychom každý den prožívali tak, jako by byl náš poslední. A tak uposlechněme jeho výzvu a žijme. žáci KG
STRANA 4
Skautská hlídka Skautská hlídka Skautská h Třináctka „Kluci, vy se tady flákáte, pozítří začínají dva dny volna, uděláme si výpravu na hrad,“ pravil k nám můj strejda Pavel, když nás přistihl koukat do prázdna na hrázi rybníka. Sbalili jsme si své saky paky a vyrazili. Cesta vlakem uběhla lehce, potom pěšky na hrad s mohutnými batohy na zádech to už bylo horší. Konečně jsme prošli hradní bránou a octli se na hradním nádvoří. Zvenčí se ten hrad zdál opuštěný, ale pod věží stály vyrovnané řady postav, oblečených ve skautských krojích. Měli právě nástup a nádvořím burácel jejich pokřik: „Hip-hip-hip hurej! Hory, lesy, řeka, plujem dodaleka. Hip-hip-hip hurej!“ Až do této chvíle jsme nevěděli, na který hrad půjdem, kde budeme spát, co tam budeme dělat. Strejda na nás ušil boudu, zavedl nás mezi skauty, o které jsem se do dneška moc nezajímal a teď jsem tu mezi nimi měl strávit celé odpoledne, noc i další den. Strejda nám vysvětlil, že kastelán je bývalý člen oddílu a teď v listopadu, kdy je hrad pro návštěvy uzavřen, nikdo skauty neruší. Ti se tu scházejí každoročně jako za odměnu, protože si vzali nad hradem patronát a během roku tu vykonávají různé práce. Vůdce oddílu, který byl o nás již dříve informován, mě zařadil do družiny Lachtanů, Číču k Tuleňům. A začaly středověké hry. Nejprve „král vysílá vojáky do boje“ – Jeden za druhým se rozbíháte a snažíte se prorazit, přelézt nebo podlézt sevřenou řadu soupeřů. Pěkné maso. Následoval štafetový běh, obíhání hradu, trať plná překážek. Pak jsem se přesunuli do rytířského sálu, kde nás čekal rytířský turnaj. Dva soupeři se snažili jeden druhého shodit ze stoličky dvoumetrovou tyčí obalenou na konci hadrovou koulí. Mně se podařilo shodit protivníka hned prvním úderem a sklidil jsem za to bouřlivý potlesk. Sláva mi stoupla do hlavy a chtěl jsem se vyznamenat ještě jednou, ale spálil jsem se. Dostali jsme černé pytle s příkazem nasbírat za hodinu co nejvíce odpadků, vůdce to pak na hradní decimálce zváží. Družina s nejlehčím úlovkem dostane čestný název „Lemplíci“, ti nejpilnější dokáží tím mimořádnou schopnost a půjdou první na večeři. No a mojí zásluhou jsme byli nejlepší. Po vyhlášení vítězů jsem se pochlubil naší družině, že jsem vpašoval do našich pytlů pár šutrů, aby pytle vážily co nejvíc. Místo aby mně gratulovali k mému skvělému nápadu, náš rádce oznámil vůdci, že Lachtani ze soutěže odstupují, protože porušili pravidla hry. A mně ledovým hlasem řekl: „Skauti nepodvádějí.“ Dost mě to otrávilo. Po večeři se u krbu zpívaly zálesácké písničky, moc se mně líbily, doprovázelo je pět kytar. Mezi tím se vyprávěly příběhy z táborů a plaveb po řekách. A pak nováčci v naprostém tichu, kdy všichni stáli v pozoru a zdravili skautským pozdravem, skládali slib, který končil větou: „K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Když jsme lezli na zemi u krbu do spacáku, tak Číča povídá strejdovi: „To je bezvadná parta, ti kluci. Myslíš, že by mě vzali do oddílu?“ Strejda povídá: „Můžeš se zeptat ráno vůdce.“ A mně bylo hned jasné, že stejnou otázku položím vůdci také. Netušil jsem, že se strejda ve spacáku usmívá. Past, kterou na nás nastražil, sklapla. Zet
Skautská praxe Na výpravě ti přijde vhod blesková rajská polévka: Do vařící vody hoď 5 dkg nudlí nebo rýže, 10 minut vaříme, stáhneme z ohně, přisladíme lžičkou cukru, dáme 4 dkg másla, dvě plechovky (800g) rajské šťávy. Jakmile se máslo rozpustí, podáváme – už nevaříme. Uvedené množství stačí pro 5-6 člennou družinu. Další chod může být: Vepřové maso naklepeme, potřeme rozetřeným česnekem, opaprikujeme, opepříme, osolíme, okmínujeme, pokrájíme a navlečeme střídavě s plátky cibule a žampionů na špejli. Možno přidat jablko na nudličky a na okraj dvojitého alobalu, do kterého vše zabalíme, kousek tuku. Po 20 minutách pečení v ohni alobal rozřízneme a porcujeme i se šťávou do misek, nebo jíme přímo z alobalu.
Podzimní příroda Kdy od nás odlétají poslední rackové a kachny? Jak zamrznou poslední rybníky a jezera. Které zvíře žije přes léto ve vodě a přes zimu v zemi? Je to hraboš vodní. Kde spávají vrány na podzim a v zimě? Na stromech, v sadech a houštinách. Která zvířata víc trpí zimou, malá či velká? Malá, čím větší objem, tím více tepla se v něm vyvíjí. Které zvíře má mladé i na podzim, když padá listí? Zaječice, je to poslední vrh. Je kos stěhovavý nebo stálý? Stěhovavý, jen starší jedinci u nás zůstávají. Kde zimují naši ptáci? Špačci, kosové a drozdi v jižní Francii, v Maroku, Tunisu, v Alžíru, čápi a vlaštovky v Jižní Africe. Kdy je nejlépe porážet dřevo? V zimě, má nejméně mízy. Babočka paví oko přečkává zimu jako kukla, nebo jako motýl? Jako motýl.
Motto: „Musíme se smát dřív, než se staneme šťastnými, neboť bychom mohli umřít, aniž bychom se zasmáli.“ Oba kluci byli přijati do oddílu stejně chladně přátelsky. Dveře do klubovny nemáme nikdy otvírat špinavýma rukama. Já je otvírám vždy jen nohou.
STRANA 5
lídka Skautská hlídka Scénky u táboráku už nehraju. Nechtějí mě pro nadávky. Sám nenadávám, to diváci. Můj bratr už není u skautů. Teď zlobí v internátě. Najednou nás všechny přepadl nápad. Jezdili jsme po našich sedacích orgánech po jehličí ze stráně. Jsem sice malý kluk, ale už velký fotograf. Na schůzce jsme o závod švihali přes skákadlo. Střílel jsem na táboře tak přesně, že broky zasahovaly i to, co jsem nechtěl. S kamarády vycházím dobře. Horší oni se mnou. Tričko, které jsem na výpravě ztratil, jsem už našel. Měl jsem ho pod košilí. Oheň můžeme založit za pomoci dvou dřev, z nichž jedno je zápalka. Z výstavy obrazů na zámku mě nejvíce zaujal pohled z okna. Od řeky se nesl veselý zpěv vlčat, která splachovala smutnou školu. Když se na cestičce objevila zmije, vzal jsem nohy do hrsti... V lese se orientujeme nejlépe podle toho, že se podíváme, kolik je hodin. Ohniště budujeme v místě, kde nebude nic hořet. Měli jsme na táboře opravdovou kuchyň, kde jako doma vařily opravdové maminky. Polévku, kterou jsme uvařili, jedli všichni. Nejvíc chutnala psovi pana hajného. Fotografie z tábora byly tak pěkné, že se dodnes musím smát, jak se tam směji.
Zprávy Indiánské léto – sraz skautů z celého okresu – bylo jako loni na základně v Dobré Vodě. V soutěžích získalo našich pět závodních družstev jen průměrná místa, ale to nám z radosti her na náladě neubralo. Závodilo se v netradičních disciplinách, jako: hod špejlí, slalom podle obráceného dalekohledu, obléci bundu, aniž by spadla miska z hlavy, nalámat z větvičky co nejvíce kousků, přelézání žebříku – v ruce pálka s míčkem, poznávání přírodnin atd. Všichni dostali za odměnu ledňáčka a pastelky, vítězové bonboniéry. Z ostatních podniků: výroba kytic na hroby našich zesnulých z ušlechtilého chvojí, Lorenzova stuha, Okresní sněm. Rikitan
Pořád se něco děje aneb AKCE STUDENTSKÉHO KLUBU KATOLICKÉHO GYMNÁZIA HALAHOJ NA MĚSÍC LISTOPAD HERNA STOLNÍCH A DESKOVÝCH HER Přijít může každý. Nemusíte umět žádná pravidla. Rádi vás naučíme kteroukoliv hru z naší bohaté sbírky. Máme přes 100 druhů her všech možných typů. Kromě toho máme bohatou sbírku hlavolamů. Hry jsou určeny pro hráče všech generací, od dětí přes teenagery, dospělé až po seniory. VSTUP A ZAPŮJČENÍ HER JE ZDARMA!!! otevřeno: ÚTERÝ a STŘEDA ( 15:00 – 18:00 ) · 17.11. – HERNÍ STŘEDA – herna stolních her otevřena po celý den od 9:00 do 17:00 současně proběhne TURNAJ v OSADNÍCÍCH o ceny firmy Albi – od14:00 STUDENTSKÁ ČAJOVNA otevřeno v pátek od 18:30 do 23:00 bohatý výběr čajů ( 40 druhů ) – příjemné prostředí hudba – kvalitní literatura – páteční program koncerty - divadla - besedy - přednášky... vždy od 19:30 PROGRAM V ČAJOVNĚ: · 5.11. – OLYMPIÁDA – beseda s promítáním fotografií s přímou účastnicí letošních olympijských her, která byla v pořadatelské službě za ČR – v čajovně od 19:30 · 12.11. – OPUŠTĚNÁ – divadelní představení „DS Ampulka“– od 20:00 · 19.11. – ACOUSTIC IMPACT – čtyřčlenná táborská skupina opět po roce rozezní své akustické kytary a perkuse v jazzovém či flamengovém rytmu s příchutí folku – od 20:00 · 26.11. – RUMUNSKO – promítání diapozitivů a fotek z putování touto zemí – od 19:30 NOČNÍ HRA V ŽIDECH NA MOTIVY KNÍŽEK JAROSLAVA FOGLARA: 16.- 17.11. – POSELSTVÍ ZE STÍNADEL – sraz v areálu KG v 19:00 před domečkem, možnost přespání … NAJDETE NÁS V AREÁLU KATOLICKÉHO GYMNÁZIA ZA TĚLOCVIČNOU V DŘEVĚNÉM DOMEČKU. AKCE JSOU URČENY PRO ŠIROKOU VEŘEJNOST, PŘEDEVŠÍM PRO DĚTI A MLÁDEŽ. TĚŠÍME SE NA VÁS VŠECHNY. Za Halahoj Oplatek Vít
STRANA 6
Kterak se snadno a rychle obnovit Taky patříte do skupiny těch věčně zaneprázdněných, ať už prací, malými dětmi či jinými povinnostmi, že skoro není kdy se zastavit a dopřát si aspoň pořádnou zpověď? Naše společenství maminek to již potřetí vyřešilo po svém. Na volný svátek sv. Václava jsme svoje ratolesti odevzdali tatínkům a dopoledne strávily pro nás specielně slavenou mší svatou s promluvou přímo do naší životní situace. Jedna po druhé jsme pak slavily i-0svátost smíření. V klidu a tichu, beze spěchu, kněz měl na nás dost času a my konečně jednou také. Radost pokračovala při společném agapé - dobrém obědě v dobré restauraci. Vždyť kdy se mamince na mateřské stane, že nemusí vařit a u oběda může v klidu posedět skoro dvě hodiny! Také společné odpoledne uteklo velice rychle. Klubovna Spomal se proměnila ve výtvarnou dílnu a my poprvé malovaly na hedvábí. Vzniklé pěkné výtvory jistě budou ozdobou našeho šatníku. Už od nynějška se těším na jarní duchovní obnovu. Nějakého kněze jistě zase seženeme a tatínci to jednou za půlrok taky vydrží. Všem zúčastněným moc díky. (šeb)
Povzbuzení starším Vám, kteří jste smutni z toho, že vám léta přibývají, že už leccos nemůžete, či leccos nestihnete, zkrátka, že už je vše jinak, než jste byli zvyklí, malé povzbuzení ze staré mnišské tradice: „Začínám stárnout,“ říká jeden z bratří. Stařec: „Jestliže se chceš naučit stárnout, nestarej se o vše, co ti stáří bere, ale o to, co ti nechává!“ A ještě jedno povzbuzení: „Máš čím dál slabší paměť,“ říká bratr starci. „Vím, ale velmi toho využívám: často se raduji jako poprvé ze stejných věcí.“
Zlatá okna Starý příběh vypráví o chlapci, který bydlel v obyčejné chaloupce na horském úbočí. Na protější straně úbočí stál jiný dům. Chlapci se zdál mnohem krásnější než jejich – měl totiž zlatá okna. Často dům pozoroval při východu slunce a velmi si přál, aby ho mohl jednou vidět z blízka. Konečně se naskytla příležitost. Vyrazil časně z rána, ale cesta přes údolí byla dlouhá a namáhavá. Na místo dorazil až odpoledne, vytoužený dům ale nemohl nalézt. Zabloudil? Našel jen obyčejný domek, takový, v jakém sám bydlel, ba ještě obyčejnější. U domu si hrálo děvčátko. Zeptal se: „Nevíš, kde stojí dům se zlatými okny?“ Děvčátko se usmálo a ukázalo na druhou stranu údolí. Jaký div! Domek, ve kterém bydlel, měl zlatá okna. Odráželo se v nich zapadající slunce. Poprvé v životě viděl krásu rodného domku. Neprožíváme i my – dospělí – často podobné zkušenosti? Kolikrát jsme již trávili čas pozorováním „zlatých oken“ života druhých_ Domníváme se, že se mají lépe než my, mají lepší auto, oblečení, zařízení než my. Mají prostě více a lepší věci než my. A my se máme spokojit jen s „drobečky“ života. Čím to je? Proč mají jiní tak krásný život? Přejděme však na druhou stranu údolí. Podívejme se zblízka na život druhých lidí! Poznáme, že „není všechno zlato, co se třpytí“. Často se za „zlatými okny“ druhých skrývají velké bolesti a zklamání., trpké zkušenosti, vyčerpávající nemoci... Možná, že právě druzí vidí naše „zlatá okna“, která my jim závidíme. Zkusme se podívat na život našich bližních jejich očima z jejich pozice. Málokdy totiž dokážeme posoudit, co vše jsme dostali: zdraví, rodinu, přátele... Nedoceňujeme bohatství, které jsme získali vírou v Ježíše Krista. Všechny nás Bůh miluje stejně, všichni jsme jeho dětmi, milovanými dětmi. Všichni můžeme ve svém životě odrážet paprsky Boží milosti – být zlatými okny a mít zlatá okna – život pozlacený Boží láskou, která má ovšem mnoho různých forem, tak jako lidé mají mnoho různých poslání od Boha. Z. P.
Sedmero blahoslavenství starého člověka
Až tak se mohou změnit!
1. Blahoslavení, kteří nelitují času a hovoří se mnou. 2. Blahoslavení, kteří pochopili, že můj sluch slábne. 3. Blahoslavení, kteří pochopili můj stesk po uplynulém mládí. 4. Blahoslavení, kteří trpělivě poslouchají stejné historky. 5. Blahoslavení, kteří dovedou odpustit mým třesoucím se rukám a mému vrávoravému kroku. 6. Blahoslavení, kteří mi tvrdí, že mě ještě potřebují. 7. Blahoslavení, jejichž dobrota mi ulehčuje mou cestu na věčnost. Slova poutníka z Godova
Jednou přišel k velmi moudrému muži chlapec a řekl: „Už si nerozumím se svými rodiči. Každý den hádka. Jsou tak zaostalí! Nemají smysl pro moderní svět. Co mám dělat? Uteču z domova!“ Muž mu odpověděl: „Mladý příteli, dobře ti rozumím. Když jsem byl v tvých letech, byli moji rodiče přesně tak nevzdělaní. Nebylo to k vydržení. Ale musíš mít trpělivost s těmito starými lidmi. Vyvíjejí se pomaleji. Za deset let se přiučili tolik, že jsem se s nimi mohl zcela rozumně pobavit. A co ti mám povídat? Dnes, po dvaceti letech – věř nebo ne – když si nevím rady, zeptám se svých starých rodičů. Až tak se mohou změnit!! Mark Twain
STRANA 7
Z P R Á V Y Z T Ř E B Í Č S K Ý C H FA R N O S T Í Z farních matrik Jejkov Mše svaté o prvních pátcích budou se zaměřením pro nemocné, ostatní pátky pro děti. Děkujeme všem, kteří přispívají během roku na výzdobu kostela květinami nebo finančními příspěvky. Doufáme, že nám i nadále budete pomáhat, aby dům Boží byl důstojně vyzdoben. Bohu díky všem!
Michaela Pendlová (nar. 20. 7. 2004), Klára Marie Koníčková (23. 7. 2004), Jiří Kratochvíl (12. 5. 2004), Martin Kratochvíl (12. 5. 2004), Vojtěch Janíček (9. 7. 2004), Monika Anna Zahrádková (1. 3. 2004), Terezie Benedikta od Kříže Matějková (1. 8. 2004)
Sv. Martin
Ing. Petr Slavík a Ivana Dočekalová, Miroslav Herynek a Markéta Šubrtová, Martin Palásek a Hana Katovská, David Krejčí a Veronika Sonogová, Václav Harant a Jana Svobodová, Ing. Michal Nagy a Ing. Dana Tomková, Stanislav Bednařík a Vladimíra Chatrná, Jürgen Neugebauer a Silvie Koplová, Mgr. Jan Výborný a Mgr. Alžběta Šplíchalová
Příprava dětí na 1. svaté přijímání bude pokračovat ve středu 10. a 24. listopadu. Ve čtyři hodiny odpoledne je mše svatá pro děti a na ni navazuje vlastní příprava. První svaté přijímání bude v měsíci dubnu.
JAK SE ŽIJE NA UKRAJINĚ Více informací se dozvíte z poutavého vyprávění člověka, který zde již mnoho let působí – Petra Krenického. Uslyšíte jej ve středu 17.11. v 18.00 hodin po mši v kostele sv. Jiljí v Moravských Budějovicích a ve čtvrtek 18.11. v 18.00 hodin po mši v kostele sv. Martina v Třebíči. Otec Krenický bude vděčný za jakékoliv příspěvky na svou misijní činnost zde. Oblastní charita Třebíč ve spolupráci s Ostravsko-opavskou charitou na Ukrajině pomáhá formou projektu Důstojný život. Lidé, kteří věnují částku 1 800 Kč ročně, pomohou tak konkrétnímu člověku obdržet léky, otop na zimu, základní potraviny. Fotografii tohoto člověka společně s jeho základními osobními údaji obdrží v sídle Oblastní charity Třebíč na ul. L. Pokorného (za CK VOMA).
Martinské hody Kde: NÁRODNÍ DŮM v Třebíči na Karlově náměstí Kdy: sobota 13.11.2004 začátek v 1900 hod Vstupné: 100,- Kč ( 70,- Kč studenti) Hraje: hudební skupina RADLER Předprodej vstupenek: od 1.11.2004 800 – 1700 hod v kanceláři KDU-ČSL, Karlovo nám.č.38 (tel: 568 844 195) Čeká Vás bohatá tombola a chutné občerstvení! Otevřeny oba vchody do budovy.
Už jste se dneska zasmáli?
Františka Rousová (nar. 1927), Zdenka Knotková (1934), Miloš Kružík (1935), Pavla Kuchaříková (1972), Marie Kristková (1912), Karel Fiala (1912), Jiří Konečný (1937), Vlasta Sedláčková (1923), Žofie Kaiserová (1917), Blažena Mastná (1912), Vlasta Široká (1926), Vlasta Chadimová (1924), Božena Čermáková (1929)
S ptáčky si zpíval ostošest nejen svatý František z Assisi. Občas touto písní končí mše svatá na Jejkově (to když se slaví nějaká kapucínská slavnost či se vzpomíná na otce Antonína). A já si všímám, že refrén už umíme dobře, ale jednotlivé sloky se tak dobře do hlavy nezapsaly. Proto je v dnešním čísle celá písnička zveřejněná, abyste si ji mohli všichni, kteří jste na tom jako já, zopakovat, případně přepsat do zpěvníku. M. D.
Píseň o sv. Františkovi
☺
„Mami, je pravda, že po smrti se člověk obrátí v prach?“ „Ano, Moničko.“ „No tak potom u mě pod postelí někdo umřel.“
1. S ptáčky si zpíval ostošest a přines světu krásnou zvěst svatý muž z Assisi, že všichni lidé bratři jsme, stvoření Boží přeslavné ať lásku slíbí si. Refrén: Zpívej a hřej ty druhé, pak s tebou Pán Bůh bude, jak s ptáčkem na sněti. A tvoje ruce chudé rozdají radost všude a ještě zbude ti. 2. Ten světec jménem František nic neměl, vždyť se všeho zřek’ a tak šel po světě. V očích však světlo mléčných drah a lásku, před níž mizí strach a úsměv dítěte. Zpívej a hřej.... 3. Snad proto dodnes zpívá svět a hřeje slunce, voní květ tomu, kdo láskou žije, že píseň Boží zpíval si svatý muž zvaný z Assisi ze slunné Itálie. Zpívej a hřej....
STRANA 8
Stálý pořad mší svatých Jejkov NE
7.30, 9.00
Svatý Martin
Bazilika
8.00, 10.30, 18.00 7.00, 10.00
PO
7.50
7.15
18.00
ÚT
18.00
7.15
18.00
ST
7.00
7.15, 16.00 pro děti
18.00
ČT
7.00
18.00
8.00
7.15
16.30
18.00
8.00
PÁ 18.00 pro děti SO
7.00
Jejkov Čtvrtek před prvním pátkem od 18.00 adorace, při ní příležitost ke svátosti smíření. Denně půl hodiny přede mší sv. příležitost ke sv. smíření.
Martin Každou neděli 7.30-8.00 mariánská pobožnost. Každou středu (kromě letních prázdnin) celodenní výstav Nejsvětější svátosti a v 16.00 mše sv. pro děti. Každý čtvrtek po večerní mši svaté modlitba Večerních chval z breviáře. Denně přede mší sv. příležitost ke svátosti smíření.
Bazilika Poslední den v měsíci v 19.30 “Slavnost světla” v kryptě baziliky. Denně hodinu přede mší sv. příležitost ke svátosti smíření, na první pátek od 15.00, případně i po mši sv.
Příprava na manželství a křest Každý si domluví termín ve farnosti, kde chce svátost přijmout, od faráře se dozví o přípravě. Pokud nejsou rodiče církevně oddáni, je třeba hlásit křest 3 měsíce předem.
Buď připraven
- dokončení ze str. 2
Bohužel, ne každému je dáno vyrovnávat se s útrapami stáří s takovou lehkostí, jako to dokázala moje maminka.Ona totiž měla dar „červánkového vidění“, které, jak jsem poznala, je pravým elixírem života. Zatímco škarohlídi vidí už předem všechno černě a s chmurou ve tváři očekávají neutěšený zítřek, lidé s červánkovým viděním se plni optimismu a víry ve šťastnou budoucnost radují z každého dne života a smysl pro humor neztrácejí ani ve chvílích, kdy jiný na jejich místě by přinejmenším zaslzel. Já jsem, ke své lítosti, onen vzácný dar červánkového vidění do vínku nedostala. Jsem po tatínkovi tak trochu škarohlíd, i když maminčiny geny určitou úlohu v mé povaze přece jenom sehrály. A tak jsem takový škarohlíd s optimistickým laděním. A jakže tedy vycházím se svým životním druhem, stářím? Rozhodla jsem se pro kompromis. I nadále ho posílám do háje, ale pokaždé vlídně a s úsměvem. Říkám mu: „Jdi k šípku, laskavý podzime mého života!“ Anna Boublíková (podle časopisu Naše rodina)
Listujeme v knížce BRUNO FERRERO:
PŘÍBĚHY
PRO POTĚCHU DUŠE
Řekněte to dřív! On byl robustní, měl silný hlas a drsné způsoby. Ona byla křehká a velmi něžná. Uzavřeli spolu manželství. On jí dělal pomyšlení, nic jí nechybělo. Ona se zase starala o dům a vychovávala tři děti. Děti odrostly, oženily se a povdávaly – a odešly. Jak už to tak bývá… Ale ve chvíli, kdy všechny děti byly zabezpečeny, žena ztratila svůj úsměv, hubla a stávala se čím dál průsvitnější. Nemohla jíst a zakrátko už nemohla ani vstát z postele. Manžel se o ni velmi obával, a tak ji odvezl do nemocnice. U jejího lůžka se střídali lékaři a později i proslulí odborníci. Ale nikdo nemohl přijít na to, o jakou nemoc se jedná. Potřásali hlavami a byli v koncích. Poslední lékař si vzal manžela stranou a sdělil mu: „Řekl bych…, jednoduše…, že vaše žena už nechce žít.“ Muž si sedl beze slova na okraj lůžka své ženy a vzal ji za ruku. Drobounká ručka se skryla celá v ohromné dlani. Potom silným hlasem rozhodně prohlásil: „Ty neumřeš!“ „Proč?“ zeptala se ho hlasem tichým jako lehký závan větříku. „Protože já tě potřebuju!“ - „A proč jsi mi to neřekl dříve?“ Od té chvíle se její stav začal zlepšovat. A dnes se má výborně. Odborníci se ještě dlouho dohadovali, o jakou nemoc šlo a jakým lékařským zákrokem se uzdravila. Nikdy nečekej na zítřek, když máš někomu říci, že ho máš rád. Udělej to hned. Nemysli si: „Ale moje maminka, mé dítě, moje žena… ta to přece ví.“ Snad to vědí. Ale tobě nic neudělá, když jim to zopakuješ. Nedívej se na hodiny, zvedni telefon: „To jsem já, chci ti říct, že tě mám rád.“ Vezmi za ruku člověka, kterého máš rád, a řekni mu: „Potřebuju tě! Mám tě rád, mám tě rád, mám tě rád…“ Láska je život. Je země mrtvých a země živých. Jediný rozdíl mezi nimi je v lásce. Králův šašek V královských službách u dvora byl šašek – blázen. Jeho úkolem bylo krále bavit různými převleky a žertíky. Jednou se král na šaška kvůli nemístným žertům rozzlobil a dal mu do ruky větev jako žezlo se slovy: „Vezmi si to, bude to tvé žezlo a budeš ho nosit, dokud nenalezneš většího blázna, než jsi ty. Pak mu ho můžeš darovat.“ Za několik let král těžce onemocněl. Cítil, že smrt se už blíží, a tak si zavolal šaška, kterého měl ve skutečnosti velmi rád. Řekl mu: „Odcházím na dlouhou cestu.“ - „Kdy se vrátíš? Za měsíc?“ - „Ne,“ odpověděl král. „Už se nevrátím.“ - „A jak ses na tu cestu připravil?“ zeptal se ho šašek. - „Nijak,“ zněla smutná odpověď. - „Ty odjíždíš navždycky,“ řekl blázen, „a nic sis nepřipravil? Vezmi si toto žezlo, našel jsem někoho, kdo je hloupější než já.“ „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu,“ říká Ježíš v evangeliu sv. Matouše. (Mt 25, 13) Připravujeme se ? NAŠE SPOLEČENSTVÍ vydává FIBOX s. r. o. Registrováno Okresním úřadem v Třebíči pod značkou MK ČR E11637. Vychází jako měsíčník vždy 1. neděli v měsícinákladem 650výtisků.Redakčnírada:MarieDaňhelová,P.JiříDobeš, Marie Doležalová, František Fiala, Lída Mayerová, Helena Pacnerová, Míla Šebelová, manželé Tomkovi. Sazba a tisk FIBOX s. r. o. Příjem příspěvků do pondělí před 1. nedělí v měsíci na adrese: FIBOX s. r. o., Janouškova 20, 674 01 Třebíč, tel.: 568 840 036, fax 568 841 037, e-mail:
[email protected].
