ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA JIHOČESKÉ UNIVERZITY v Č. BUDĚJOVICÍCH - katedra speciální a sociální pedagogiky -
SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA
ETOPEDIE
studijní text
PaedDr. Zdeněk Slomek
…………………………………………………………………………………………………... 2006
Etopedie je jednou ze součástí speciální pedagogiky (z řec. ethos = mrav, paideia = výchova). Původně byla součástí psychopedie (v našem systému do roku 1969). Defektologický slovník charakterizuje etopedii jako vědní odvětví, zabývající se výchovou, vzděláváním a výzkumem sociálně narušené mládeže – obtížně vychovatelné (pojem „obtížná vychovatelnost“ je třeba chápat ve smyslu pedagogickém, nemá diagnostický charakter, jde o syndrom se širokou příčinnou základnou). Dílčí užívaná označení: poruchy chování, mravní problémy, emocionální narušení, neurotické problémy, mládež maladaptivní, problémová, delikventní, sociálně narušená apod. Všechna tato označení upřednostňují fakt, že primární postižení je ve sféře sociální. Předmět etopedie
otázky morálního formování, ovlivňování osobnosti jedince s poruchami chování etiologie vzniku mravní narušenosti (jak, kdy, proč, intenzita) prevence (předcházení, aby defekt nepřerostl v poruchu sociálních vztahů) profylaxe (ochrana před možným vznikem podmínek, přístup při vzniku podezření) determinologické otázky oboru (co priorizuje, co je základní a určující a proč) systém školských institucí v dané sféře speciálně pedagogické péče obor a ostatní vědní disciplíny spolupracující instituce (orgány sociálně právní ochrany dětí, soudy, Policie apod.)
Etopedie přejímá poznatky z věd, které se zabývají především společností a člověkem:
pedagogika, psychologie patopsychologie sociologie, etika, axiologie (učení o povaze hodnot, teorie hodnot) psychiatrie, genetika, neurologie ¨filosofie, politika právo, kriminologie, penologie
Moor: „Etopedie je pedagogika, do které velmi silně vstupují psychologické pricipy“. Etopedie se nezabývá jen člověkem s poruchami chování, ale studuje etiologii vzniku mravních poruch a cesty vedoucí k možné nápravě. Častá kombinace: obtížná vychovatelnost + mentální retardace, ale i kombinace smyslového či tělesného postižení s poruchou chování (někdy nebývá obtížná vychovatelnost primárním nebo dominantním problémem u kombinace postižení – viz dále). Klíčová slova: etopedie, porucha chování, maladaptace, etiologie, determinace, obtížná vychovatelnost, prevence, profylaxe. Etopedie a ostatní vědy vývojová psychologie – má velmi blízký vztah k etopedii, přibližuje, vysvětluje zvláštnosti jednotlivých vývojových období, je určitým vodítkem normotvornosti vývoje, je teoretickou základnou pohledu na odchylnosti projevů (v průměru) pedagogická psychologie – ozřejmuje zákonitosti učení (včetně sociálního učení) z psychologického hlediska, pomáhá etopedii odhalovat a hodnotit důsledky patologie výchovného prostředí. Ve školní práci přibližuje aspekty vztahů žák – učitel, žák – škola, žák – žák 2
sociální psychologie – podává řadu nezbytných informací o sociálních interakcích, rolích a různých společenských skupinách (pozitivních i negativních) psychopatologie – zkoumá příčiny duševních poruch a jejich symptomy. Pro etopedii má především diagnostický význam patopsychologie – je vědou o hraničních psychických stavech, vlastnostech a procesech mezi normou a patologií. Pro etopedii přináší informace o důvodech vybočení z normy sociologie výchovy, rodiny, sociální patologie – etopedii pomáhá při odhalování vlivu patologického prostředí, pomáhá objasňovat příčiny vzniku obtížné vychovatelnosti, je základnou informací o dopadech při návratu do původního prostředí právní vědy – význam je především normativní, určují legislativní rámec postupů před a při zajišťování výkonu ústavní či ochranné výchovy. Ovlivňují systém institucionální etopedické péče psychiatrie, neurologie – pomáhají řešit hlavně problémy diferenciální diagnostiky, oporu tvoří i sociální psychiatrie. Rozlišení mravního či psychického narušení kriminologie, penologie – přibližuje v náhledu pachatele, způsoby trestné činnosti, druhy potrestání a odlišnosti od pedagogického způsobu řešení. Ujasňují finální cíle při návratu z výkonu trestu, charakterizují vztah trestu a výchovy Některé základní pojmy v etopedii ♦ delikvence – označení protispolečenské činnosti dětí do 15 let = do doby jejich trestné neodpovědnosti (jde o takové jednání a činy, které by u dospělého byly kvalifikovány pojmem trestný čin). Též pojmy dětská delikvence, juvenilní delikvence (viz dále) ♦ mravní narušenost – termín vystihuje podstatu defektu a defektivity v etopedii (tento termín byl nejvíce používán v 1. polovině 20. století – Chlup, Zeman, Zikmund). V roce 1960 byl nahrazen termínem „obtížná vychovatelnost“. Pojem je chápán především jako porušení vztahu k hodnotovému systému ♦ abnormita – (lat. norma = pravidlo) – zvláštnost, odchylka, nepravidelnost ♦ agrese, autoagrese – (lat. aggressivus = útočný) – jednání s úmyslem ublížit (agrese je jednou z běžných reakcí na frustraci). 4 stupně agrese: 1) navenek bez projevů (příp. zblednutí, zaťaté zuby apod.) 2) slovní forma = nadávky, urážky 3) projevy destrukce (rozbíjení předmětů) 4) projevy fyzického násilí (i zabití), v autoagresi = zaměření na sebe ♦ depravace – (lat. depravatio = zkřivení) – zvrácenost. Etiologicky: vliv nemoci, nevhodné vnější vlivy (parta), rodina, promiskuita, provokace, destrukce, inzultace, loupeže, krádeže, podvody, příživnictví. Podobné některým psychopatickým stavům ♦ deprivace – (lat. privatio = stav nedostatku, chybí něco) – nedostatek v uspokojování základních (hlavně duševních) potřeb člověka (potřeba jistoty, lásky, bezpečí, uznání apod. – viz studijní text Základy speciální pedagogiky). Deprivace psychická – chudé, nepodnětné prostředí (nejčastěji rodina, ale i nevhodně řízená školská instituce), deprivace citová – dlouhodobé citové strádání může mít až deprivační dopady (často směřuje k asociálnímu jednání až delikvenci), deprivace sociální – není např. uspokojována potřeba adekvátního místa mezi vrstevníky. Obecně se deprivace navenek manifestuje svou charakteristickou inteligenční a citovou nevyspělostí a poruchami chování (Drtilová – Koukolík: „Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality či o ni přišli“) ♦ deviace – (lat. via = cesta, deviatio = sejití z cesty) – odchýlení, vybočení. Deviace sexuální (pohlavní úchylnost), deviovaný vývoj (scestný vývoj), deviované dítě (vadné, úchylné, nápadné) 3
♦ dificilita – (lat. difficilis = těžký, obtížný) – těžkosti v přizpůsobování se (rodině, škole, práci, kolektivu). Příčinou jsou většinou nevhodné vnější vlivy, často špatné návyky, špatná, nevhodná výchova ♦ etopat – (řec. ethos = mrav, pathos = bolest, nemoc) – jedinec s poruchami chování, narušenou mravní složkou osobnosti, nechápající a nerespektující mravní normy. Porušení je dlouhodobé a intenzívní (pak je možno použít pojmu „etopat“). Etiologicky mapujeme vnitřní a vnější faktory, přístup má převýchovný (resocializační) základ ♦ etoped – profesionální označení speciálního pedagoga v etopedických zařízeních (nezastupitelné místo má v diagnostických ústavech). Zabývá se především speciálně pedagogickou diagnostikou etopedickou, psychoterapií, ovlivňuje metodiku práce, spolupracuje s psychologem, výrazně se podílí na stanovení prognózy (DDÚ, DÚM) ♦ maladaptace, maladjustace – ekvivalentní pojmy – výrazněji snížená schopnost až neschopnost přizpůsobit se, projevuje se poruchami chování různého stupně. Následkem může být i vznik neuróz a psychóz. M. obvykle vzniká z psychické deprivace ♦ převýchova – reedukace – souhrn metod a postupů speciálně pedagogické práce s cílem resocializačním (náprava, znovuzapojení jedince do společnosti, úprava chování) ♦ sociální narušenost – odpovídá pojmům obtížná vychovatelnost či mravní narušenost. Používá se též pojmů sociální nepřizpůsobivost či sociální nepřizůsobenost ♦ prevence – v etopedii je rozlišována prevence primární, sekundární a terciární (postupy zaměřené na předcházení vzniku poruchy, zamezení jejího prohloubení nebo zamezení recidivy). U terciární prevence – termíny „následná péče“ či „postpenitenciární péče“ ♦ sociopatie – termín pro vyjádření druhu či komplexu abnormáních postojů vůči sociálnímu prostředí ♦ negativismus – (lat. negativus = popírající, odpírající) – postoj, tendence, návyk odporovat všemu. Formy: pasívní odpor, nečinnost, i zlostné výbuchy a útěkové reakce Klíčová slova: etopedie, delikvence, mravní narušenost, obtížná vychovatelnost, abnormita, depravace, deprivace, etoped, etopat, maladaptace, dificilita, sociopatie, negativismus Nástin přístupu k péči o mravně narušené (historicky) Názor na možnosti výchovy, úpravy projevů a vůbec péči o mravně narušené jedince se měnil v korelaci s vývojem společnosti, myšlení a vědomí a hlavně podle názorů těch, kdo měli možnost mocenského uplatnění. Lze uvést několik charakteristických stupňů v péči o jedince s poruchami chování: REPRESE – hlavně v období počátků vývoje společnosti, defektní jedinci byli ze společnosti vylučováni – likvidace = u jiných postižení ihned po narození, v etopedickém slova smyslu až po projevu. Segregace = vyloučení (např. vyhnanství) • REHABILITACE – hlavně od 15. století (Itálie), pak i celá Evropa. Projevovaly se snahy zapojit mravně narušené jedince do pracovního procesu s cílen získat zisk. Mizí represe, objevují se snahy o výchovu (převýchovu) – vliv dobročinných spolků a reformátorských osobností • PREVENCE – vychází z principu, že lepší je zamezit a předejít, nežli následně odstraňovat. Objevuje se poradenská péče, vznikají příslušné instituce V historii péče o mravně narušené jedince je stěžejním znakem problematika používaných trestů – dvojí směr: a) trest jako represe b) trest jako výchovný prostředek Klíčová slova: represe, rehabilitace, prevence, poradenství, trest •
4
Vývoj péče o obtížně vychovatelné v zahraničí V historickém pohledu lze vysledovat velmi pomalý odklon od tělesných trestů a tvrdé represe (ani vězeňská zařízení neměla o mravně narušené jedince a jejich převýchovu zájem). Až při oddělení mladistvých od dospělých ve výkonu nápravy došlo k jinému přístupu. První takové zařízení bylo založeno v Bridevellu v Anglii (osobní zásluha anglického krále Eduarda VI. – 1553). Cíl – naučit poctivé práci + dobrý výdělek. Poměrně velkou tradici v oblasti převýchovného typu má Holandsko: - v roce 1595 byl v Amsterdamu založen ústav s výchovným charakterem (práce chovanců byla finančně oceňována), v roce 1612 byla vydána publikace o výchovných metodách tohoto ústavu. V Německu následovalo zakládání obdobných zařízení: 1609 = Brémy, 1613 = Lúbeck, v roce 1622 = Hamburk. Itálie – 1667 ve Florencii, 1703 pak v Římě. Polsko – 1629 byl založen ústav ve Varšavě, později pak v Belgii, Francii apod. Ve všech zařízeních byla hlavní metodou pracovní výchova a často i dobře organizačně a obsahově pojatá profesní příprava (byly vydávány i výuční listy). Historicky lze vysledovat několik etap ve vývoji péče o jedince s poruchami chování. Hovoříme o několika výchovných systémech: A) TRADIČNÍ SYSTÉMY: a) Filadelfský – byl založen na úplné izolaci chovanců v samostatných celách. Účelem tohoto opatření bylo směrování jedinců k sebekritickému hodnocení situace, uvědomování si rozsahu a dopadu svých přečinů – chovanci měli k dispozici i odborného pracovníka – konzultanta. Platil zákaz kontaktu chovanců mezi sebou. Zakladatelé – sekta Kvakerů (protestanti). První takovéto vězení bylo založeno v roce 1829 ve Filadelfii, následovala pak Kanada, Anglie. Tento systém byl též označován jako „systém malých cel“. b) Augburnský – první ústav tohoto typu byl založen ve státě New York v roce 1832, byl organizačně řízen obdobně jako Filadelfský, ovšem v malých celách byli chovanci umístěni pouze v noci, jejich denní zaměstnání bylo společné (platil přísný zákaz vzájemné komunikace). Za výhodu byla považována možnost hromadného výchovného působení na chovance – určitá uniformita přístupu. c) Lensburgský – metodika přístupu byla odvozena z důvěry v člověka, jeho možné sebekázně, sebeuvědomění a sebekontroly. První ústav byl založen ve Švýcarsku roku 1855. Vlastní výchovný princip byl propracován do řady postupných cílů, které měly svou hierarchii. Předpokladem propuštění bylo splnění jednotlivých cílových etap (povrchní pohled na možnosti převýchovné práce). Prvně se přihlíží k pedagogickým a psychologickým aspektům. Kromě uváděných příkladů péče vznikaly i další více méně úspěšné pokusy. Např. v Belgii byl rozšířen názor, že mladí se od sebe neliší, že stačí vůči všem uplatňovat stejné a jednotné požadavky (=uniformita péče) a výsledek je zaručen. Základní metodou byl režim, řád, stereotyp – vše řešeno cestou pokynu, příkazu, povelu (učení, práce). Prakticky mimo stojí možnosti sociální výchovy, vlivu interakce s okolím, individualita a její respektování apod. B) RODINNÉ SYSTÉMY: Vznikají především v polovině 19. století, duchovním otcem myšlenek byl J. H. Pestalozzi (1746 – 1827), který zaváděl řadu nových prvků do výchovy obecně (výchova všem – mínil tím i jedince v dnešní terminologii obtížně vychovatelné, propagoval
5
tvrzení, že výchova odkryje zárodky dobra. Založil ústav v Yverdonu, kde se snažil uplatnit systém výchovné práce podobné výchově v průměrné rodině. Ústav zanikl, ale idea zůstala. Mezi jeho pokračovatele můžeme zařadit Wehrliho (založil ústav v Hofwylu – Švýcarsko, kde žil přímo s chovanci), Wicherna, který vytvořil kolonii rodinných domků (Německo), kde se o mravně narušené jedince staral manželský pár. Ve Francii vznikla v Tours velká kolonie s několika výchovnými skupinami (výchovnou skupinu tvořilo 40 chovanců, kterou vedl vychovatel – otec). Každá skupina měla svůj dům i druh práce. Dva chovanci tvořili institut poradců otce – tuto skutečnost můžeme považovat za určitou formu vznikající samosprávy. V kolonii byly uplatňovány tělesné tresty. Objevuje se i sledování chovance po odchodu z kolonie = princip postpenitenciární péče. Mezi progresívní prvky lze zařadit i fakt určité výchovy otců přímo v kolonii. Obdobně postupoval Rukavišnikov (Moskva 1864), podobné přístupy byly uplatňovány v ústavu Feuenbergu ve Švýcarsku apod. Mezi propagátory myšlenky postupné metody ve výchově a metody výchovy žáka žákem byl i „apoštol opuštěné a zanedbané mládeže“ Giovanni Bosco (1815 – 1888), který založil dům v Turíně, byl nekompromisním odpůrcem tělesných trestů (odmítal i veřejné pokárání chovance), jeho přístup měl nábožensky laděný základ, prosazoval osvětovou činnost ve výchovné i převýchovné práci (=zárodek prevence). C) SYSTÉMY S VNITŘNÍ SOCIÁLNÍ STRUKTUROU: (pod tímto pojmem chápeme systémy pracující se samosprávou umístěných jedinců) A. S. Makarenko (1888 – 1939) – vybudoval v roce 1920 kolonii pro mladistvé provinilce poblíž Poltavy. Mezi základní principy jeho pedagogické práce patří: humanismus, pedagogický optimismus, skupina či kolektiv jako činitel, samospráva. Dosahoval dílčích úspěchů v převýchovné a výchovné práci, ale jeho přístup měl znaky jednostrannosti (malá míra respektace biologické struktury osobnosti, úrovně fixace dřívějších návyků apod.). Wiliam Georg – založil v USA první tzv. „Republiku mladých provinilců“ pro věkovou kategorii 14 – 25 let v koedukovaném složení (neobvyklé, odvážné). Republiku řídila samospráva chovanců („Kabinet republiky“), kde byly zastoupeny i funkce prezidenta, státního tajemníka, soudu apod. Kolonie nebyla dotována státem. Nebyli přijímáni mentálně postižení jedinci. V roce 1917 bylo v Nebrasce založeno „chlapecké město“ (Boys Town), kde byl uplatňován obdobný systém jako v republice mladých provinilců. Mezi hlavní zásady převýchovy patřily: samospráva, práce, vzdělávání. Byl zastáván názor: „Mládež je taková, jakou ji vychovala rodina a společnost“. V Evropě patřil mezi propagátory obdobných myšlenek Antonio Rivolta – založil v Itálii „Republicu dei Ragazzi“ = nekoedukovaný ústav (jen pro chlapce), který žil poněkud separativně – ústav měl své peníze, vydával své noviny apod. Po druhé světové válce se objevují nové trendy v péči o obtížně vychovatelné, především je zjevná snaha rozvíjet více prevenci ve výchově (včetně i tzv. dohledů v rodinách) – výrazněji rozpracováno v Anglii, Belgii, Polsku. Je budován (postupně a velmi diferencovaně) systém institučního zajištění jak preventivní péče, tak i přímé převýchovné (resocializační) práce. Úkol: Charakterizujte základní pozitiva a negativa uváděných přístupů. Co můžeme považovat za přínosné i pro současnou etopedickou praxi?
6
Péče o obtížně vychovatelné v našich zemích
ve 40. letech 19. století u nás vznikají první spolky, které působí na poli převýchovy 1841 byl založen „Spolek pro blaho nuzných dívek“ v Praze, „Spolek paní sv. Ludmily“ – zakladatelkou byla M. Riegrová – Palacká 1847 vzniká „Moravsko – slezský ochranný spolek“ v Brně významným průkopníkem byl Slavibor Breuer, volnomyšlenkář, který se svými svěřenci opustil Čechy a společně vstoupili do kláštera v Chilandru. Putovali po Evropě. k významným pedagogům patřil Leopold Pek, ředitel vychovatelny v Říčanech, velký odpůrce tělesných trestů, dále Jaroslav Doležal (v ústavu modifikoval rodinné poměry), Josef Zeman (zakladatel časopisu „Úchylná mládež“) výrazně vynikl Alois Zikmund, ředitel Zemské vychovatelny (původně polepšovny) v Opatovicích (ústav zanikl v roce 1947 a byl přemístěn do Králík). Zavedl podmínečné propouštění chovanců (teprve po dvacátém roce věku definitivně). Provedl třídění mravně narušené mládeže do tří skupin: a) mládež mravně ohrožená (hlavně prostředím, kde vyrůstá) b) mládež mravně narušená (chápal jako vybočení) c) mládež mravně vadná (s pasívní reakcí: žebráci, povaleči, s aktivní reakcí: agresívní) Rozlišoval dvě základní příčiny mravní poruchy: ENDOGENNÍ = vlohy, dědičnost EXOGENNÍ = okolí, dysf. rodiny Kladl velký důraz na vliv osobnosti vychovatele (autorita, erudice, …) Věnoval se řešení konfliktních situací – doporučoval využívání modelových situací. Chtěl vytvořit ucelený výchovný systém. Prosazoval využívání pedagogických, psychologických a sociologických zásad. Čerpal z kriminologie. Přeceňoval možnosti psychoanalýzy a tělesných trestů. Navrhoval oddělení rozumově postižených v převýchově. Zabýval se kombinovanými vadami z etopedického hlediska. Mezi světovými válkami byla ve vztahu k dané oblasti přijata i některé legislativní opatření: v roce 1931 byl vydán Zákon o trestním soudnictví nad mládeží, který stanovil trestní odpovědnost od 14 let, zavedl pojem ochranná výchova ve spojení s výkonem ve výchovně či léčebně, změnil název polepšovna na zemskou výchovnu . Po druhé světové válce dochází k rozvoji speciálního školství, včetně etopedické oblasti, jsou zrušeny spolky pečující o mravně narušenou mládež, úlohu komplexní péče převzal stát (zákon č. 48/1949 Sb.).
Ústavy pro obtížně vychovatelné u nás – vývoj (výběr) Vychovatelna Jednoty pro blaho mladistvých káranců – Dobrý pastýř – Praha (založena byla v roce 1839) – od roku 1904 sídlí v Lublaňské ulici (dnes Diagnostický ústav pro mládež – chlapci) Ochranovna v Brně (Černá Pole) – založena 1847, zrušena 1890) Vychovatelna pro opuštěnou a zanedbanou mládež v Modletíně (zal. 1869 Sl. Breuer) Vychovatelna v Libni (založena 1883), organizačně pro chlapce ve věku 8 – 16 let, měla tři oddělení (určitá forma vnitřní diferenciace): vyšší – pro malý stupeň narušení, nižší a pak trestní (pro vážné poruchy chování). Šlo o kombinaci ústavní a „otevřené“ péče, byla využívána chovanecká samospráva, tělesné tresty byly odmítány. Při vychovatelně byla (jako součást) škola. Ústav byl jako celek přemístěn do Kostelce nad Orlicí.
7
Dívčí ochranovna v Černovicích u Tábora (založena roku 1885) byla situována pro péči o dívky, zařazování bylo prováděno podle žádosti rodičů, obce či i jiných institucí. Dnes je zde umístěn Výchovný ústav pro mládež (dívky) s profesní přípravou podle dané struktury. Výrazně se ústav podílí na péči o nezletilé matky ve výkonu ústavní či ochranné výchovy. Zemská polepšovna v Novém Jičíně (založena roku 1889). Původně jako zvláštní oddělení donucovaní pracovny. Organizačně pro chlapce a dívky ve věku 14 – 18 let české a německé národnosti s kapacitou 250 míst, vlastní školou a řemeslnickými dílnami. Dnes Výchovný ústav pro mládež (chlapci) s potřebnou sférou péče po splněné povinné školní docházce. Zemská vychovatelna v Kostomatech pod Milešovkou byla založena původně jako první koedukovaná polepšovna v Čechách, později byly přijímány jen dívky. Bylo zajišťováno jak vzdělávání v rámci školní docházky, tak i přímý praktický (pracovní) výcvik. Dnes je zde umístěn Výchovný ústav pro děti a mládež (dívky) se zabezpečením povinné školní docházky i profesní přípravy. Klíčová slova: výchovný systém, samospráva, endogenní, exogenní, kombinovaná vada, ochranovna, vychovatelna, polepšovna, profesní příprava, koedukace Úkol: Vyhledejte v materiálech MŠMT kapitolu sítě speciálních výchovných zařízení. PORUCHY
CHOVÁNÍ
Nejčastější členění poruch chování podle stupně závažnosti, obsahu a forem je následující: Chování disociální – nepřiměřené, nespolečenské, avšak zvládnutelné a zvládané vhodnými pedagogickými postupy. Výskytově je nejčastější v rodinné či školní výchově, jeho charakteristickým rysem je skutečnost, že nenabývá sociální dimenze (viz kapitola vysvětlující pojem defektivita). Jde o drobnější výkyvy a nesoulady s běžnými zvyklostmi společenské normy, projevy často korespondují s typickými projevy některých věkových období (projevy věkových zvláštností) nebo jsou průvodním jevem u některých jiných druhů postižení (neuróz, lehkých mozkových dysfunkcí apod.). Řadíme sem kázeňské přestupky proti školnímu řádu, vzdorovitost, některé negativistické projevy, neposlušnost, odmítání kontaktu i některé lži. Při řešení těchto obtíží se uplatňují poradenské instituce, své místo zde má terapeutický přístup psychologa či speciálního pedagoga. Chování asociální – je již patrný rozpor se zvyklostmi společenské morálky, většinou chybí sociální cítění jedince, případně je na nízké úrovni. Je patrná odlišnost od průměru. Tím jak jedná většinou škodí v důsledku sám sobě (např. záškoláctví, jehož neřešení vede k řadě dalších doprovodných problémů – špatný prospěch, ztráta pozice u ostatních spolužáků, navazující lhaní, krádeže, kontakt se závadovými skupinami apod.). Asociální projevy mají většinou trvalejší charakter a často i vzestupný trend. Řadíme sem útěky, toulky, demonstrativní sebepoškozování, toxikománii, patologické hráčství, výrazné záškoláctví, lži, krádeže a jiné. Řešení situace již vyžaduje speciálně pedagogický postup, zapojení nejen poradenského sytému (včetně středisek výchovné péče), ale i řešení prostřednictvím speciálních výchovných zařízení, zdravotnických institucí a terapeutických pracovišť.
8
Chování antisociální – má povahu protispolečenského jednání, které poškozuje jak jedince, tak i jeho okolí, společnost, ohrožuje majetek, hodnoty i život (včetně vlastního života problémového jedince). Vývojově je obyčejně pokračováním asociálních projevů, graduje v porušování zákonů a norem. Reedukace (náprava) je prováděna ve školských zařízeních pro výkon ústavní či ochranné výchovy (v případě mladistvého je realizována i ve vězeňských institucích). K antisociálním projevům a jednání řadíme veškerou trestnou činnost, krádeže, loupeže, sexuální delikty, vandalství, zabití a vraždy, výrazné násilí a agresivitu, terorizmus, organizovaný zločin. Patří sem i trestná činnost, která souvisí s gamblerstvím a toxikománií. Je nutno počítat s dlouhodobější reparací, velmi pravděpodobná je recidiva, výraznou roli sehrává návrat do původního (= nevhodného) prostředí. Poznámka: Jedinci s diagnózou lehké mozkové dysfunkce tvoří v etopedickém souboru dosti často specifickou skupinu. Je potřeba (ve smyslu diferenciální diagnostiky a speciálně pedagogického přístupu) vědět, že těmto jedincům musí být věnována náležitá pozornost, aby způsoby jejich jednání a chování nebyly považovány za projevy poruchy chování (přesto, že jejich manifestace je podobná či může mít značnou intenzitu). Je důležité znát příznaky lehké mozkové dysfunkce (ADD, ADHD), abychom správně posoudili problematiku kontaktu tohoto dítě s okolím, jeho zvláštnosti v citové oblasti, znali skutečnost nízké frustrační tolerance, chápali některé změny osobnostního rázu a chápali zvláštnosti jeho sociálního chování neodpovídající věku nebo intelektu. Klíčová slova: chování disociální, asociální, antisociální, reparace, reedukace, sociální chování, sebepoškozování, lehká mozková dysfunkce, frustrační tolerance Úkol: Prostudujte projevy dítěte s LMD a vyhledejte možná rizika etopedického rázu. Etiologie poruch chování 1) vliv sociálního prostředí – především vliv rodiny, její modelová hodnota. Rizikovou je rodina asociálních jedinců, psychopatických osobností, rodičů s tendencí k nevhodným návykům (alkoholismus), emočně chladných a bez zájmu o své děti a jejich rozvoj, s málo vhodnou strukturou hodnot a norem. Vliv příliš ambiciózního prostředí, kterému neodpovídá naturel dítěte. Vliv školního prostředí, atmosféra, podpora pozitivních vazeb ve třídě, včasné řešení problémů pedagogem (správné, odborné řešení), eliminace šikany apod. Do této kategorie patří i nevšímavost rodičů k trávení volného času jejich dítěte, neznalost okruhu kamarádů, celkově nemotivační přístup. Svou roli sehrávají i prarodiče. 2) geneticky podmíněná dispozice – dispozice k disharmonickému vývoji, případně až psychopatickému vývoji, genetická dispozice s často typickou odchylkou v rozvoji emočních a volních charakteristik. 3) oslabení nebo porucha centrální nervové soustavy – především v období prenatálním nebo perinatálním (před nebo během porodu). Jsou tak vlastně vytvořeny podmínky pro vznik adaptačních poruch, jejichž základem je kolísavost emočního ladění, impulzivita a nižší schopnost sebeovládání (např. jedinci s lehkou mozkovou dysfunkcí a epilepsií). Některé výklady etiologie poruch chování Freud – považuje základ za výraz pudových tendencí a nerovnováhu či disharmonii s ostatními subsystémy osobnosti
9
Adler – klade důraz na sociální determinanci (předurčenost) psychiky, za podstatné považuje především sebehodnocení (zdroj pocitů méněcennosti), dále sociální roli dítěte v rodině a nepříznivé okolnosti a vlivy prostředí v raném dětství Bowlby – autor tzv. deprivační teorie (vývoj osobnosti a jejích poruch je výrazně ovlivněn situací v raném dětství) Langmeier, Matějček – navazují na deprivační teorii, hovoří o významu neuspokojování základních psychických potřeb, především citové jistoty Rohner – teorie akceptace a odmítání = odmítané, citově neuspokojené děti bývají méně vyrovnané, málo empatické, ale mají i větší sklon k nepřátelství a agresivnímu jednání, jež nemůže být sociálně přijatelné a je tedy poruchové Výhradně biologizující výklad etiologie asociálního a antisociálního jednání byl oblíbený v 19. století. Nejznámější je Lombrosova teorie o rozeném zločinci, jehož chování bylo spojováno s dědičnými (hereditárními) předpoklady, které byly patrné i v somatických znacích (např. tvaru lebky apod.) Poruchy chování – hledisko agresívnosti: Neagresivní – dochází k porušování sociálních norem, ale jednání a chování nemá prvky agresivity (lži, záškoláctví, útěky, toulání, abusus různých látek) Dětské lži je potřeba vždy hodnotit ve vztahu k vývojové úrovni dítěte. Rozlišujeme tři druhy lží: konfabulaci (čili smyšlenku) – normální jev u dětí předškolního věku, vzniká záměnou vzpomínek nebo fantazijními představami. V podstatě nejde o poruchu chování v pravém slova smyslu, protože chybí úmysl zkreslení reality a cílenost. Lež bájivá – pseudologia fantastica = vymýšlení nepravdivých příběhů, kde dítě zpravidla hraje atraktivní roli. Disponovány bývají děti s hysteroidními rysy či děti určitým způsobem deprivované (kompenzují svoje potíže aspoň ve fantazii). Opět chybí vědomí nepravdy, chybí účelnost – nejde o poruchu chování, za kterou by dítě mělo být trestáno. Pravá lež – je charakteristická vědomím nepravdivosti, je typické i sledování nějakého účelu. Je možné ji vysledovat převážně až ve školním věku, kdy lež má již jinou významovou hodnotu. Při posuzování lži je významná frekvence (jak často lže), výběr osob kterým lže, specifičnost situací, kdy lže. Lež může být obranou v zátěžové situaci, kterou dítě neumí vyřešit jinak (např. očekává trest). Lži zaměřené na poškození někoho nebo na dosažení osobního prospěchu mívají jinou motivaci. Nejde o obranou reakci, spíše bývá tato lež spojována s dalšími negativními projevy – egoismus, necitlivost. Jedná se již o závažnější odchylku s problematickou prognózou. Záškoláctví a případný odpor ke škole – bývá spojováno se strachem z negativního hodnocení jeho školní práce. Příčiny je třeba hledat ve škole a v rodině, ale i v osobnosti dítěte (např. vyšší selhávání v jakékoliv zátěžové – pro jiné běžné – situaci). Počátkem záškoláctví bývá impulsívní jednání, které vyvolává nutnost dělat další přestupky (lhát, podvádět, utíkat) – vždy jde o signál nevyřešeného problému (z pohledu dítěte). Záškoláctví může mít (obyčejně u starších dětí) charakter plánu a jeho realizace, může být uskutečňováno i individuelně i ve skupině (zde vliv party, přitažlivost příslušnosti, pokyn vůdce party). Může být i výrazem neochoty či neschopnosti akceptovat povinnost – ve třídě může záškoláctví působit i jako sociální model, který děti napodobují (není-li správně řešeno, není-li „izolován“ iniciátor). Je-li posuzováno a analyzováno záškoláctví, pak je potřeba vzít v úvahu i možný odlišný socializační vývoj jedince. Obecně lze uvést, že čím je záškoláctví častější a plánovanější a čím dříve se projeví, tím je jeho eliminace těžší, tím méně je příznivá prognóza nápravy. Škola a rodina zde sehrávají kardinální roli. Útěky a toulání – jsou závažnou variantou únikového jednání (především z rodinného prostředí – rodina by měla fungovat jako zdroj bezpečí a jistoty). Útěky mohou být
10
chronického či aktuálního charakteru, prakticky jde o adaptační selhání – příčinou mohou být jak nedostatky v osobnostním vývoji dítěte, tak v prostředí. Dítě není schopné zvládnout situaci vhodnějším, adaptačně zralejším způsobem. Existují však i útěky tzv. bez příčiny, nemotivované – zde je potřeba hledat odpověď ve spolupráci s medicínskou sférou. Reaktivní, impulzívní útěky – jsou téměř vždy zkratkovitou reakcí na jinak pro dítě nezvladatelnou situaci doma či ve škole. Smyslem může být únik, ale i pomsta dospělým. Takto motivovaný útěk bývá ojedinělý a po vyřešení problému se neopakuje (reakce na vysvědčení a slibované následky neúspěchu). Plánované a připravované útěky obyčejně mají základnu v dlouhodobě neřešených problémech. Mívají – na rozdíl od impulsívního útěku – přesný cíl (kam uteče, kdy, ke komu, co řekne) a nechuť k návratu (např. útěk od matky k rozvedenému otci či naopak). Opakované útěky je možné považovat na projevy maladaptivity, za stereotypní reakci na opakující se a neřešený konflikt. Bývají projevem závažnější odchylky jak v chování rodiny, tak osobnosti dítěte (např. v případech nedostatečného vztahu rodičů a dítěte, při rozvrácení rodiny apod.) Diagnosticky je možné vysledovat i patologické okolnosti vývoje osobnosti dítěte – vliv dědičných záležitostí. Chorobné útěky jsou výrazem nějakého onemocnění, mohou mít ráz impulsívního jednání. Dítě utíká bez důvodu – takovéto projevy mohou souviset s epileptickými problémy, mohou se vyskytnout u jedinců s jiným organickým postižením mozku či u jedinců psychotických. Toulání je charakteristické dlouhotrvajícím opuštěním domova, většinou navazuje na útěky a záškoláctví. Sklon mívají děti s trvalejšími odchylkami ve vývoji osobnosti, děti, jejichž vývoj byl ovlivněn citovou karencí nebo děti citově chladné na základě vrozené anomální dispozice (společným rysem je nedostatečnost citové vazby k lidem). Toulají se sami či v partě (obyčejně v adolescentním věku), může být propojenost s krádežemi, drogou, prostitucí. Není výjimkou pevnost řádu a určitá rituálnost. S touláním se lze setkat i u dětí s organickým postižením CNS, kde je zřejmý určitý neklid, nezdrženlivost a organicky podmíněné obtíže sebeovládání. Krádeže – jsou charakterizovány záměrností, mluvíme o ni tehdy, je-li dítě schopno pochopit pojem vlastnictví a akceptovat danou normu chování (moje věc, cizí věc). Vždy je potřeba posuzovat několik kriterií: Místo krádeže – pouze doma, pouze ve škole, v obchodě. Mnohdy rozhoduje i snadnost provedení a mizivé riziko. Způsob krádeže – je pro posouzení závažnosti maldaptovaného chování velmi podstatný. Neplánované, příležitostné krádeže mohou být výsledkem nezvládnuté aktuální potřeby přivlastnit si nějakou věc (zejména u mladších dětí). Plánované a předem promyšlené krádeže (starší školní věk) jsou mnohem závažnější. Mohou být prováděny v partě i samostatně, prognóza je tím nepříznivější, čím je dítě mladší. Sociální důsledky odhalených krádeží výrazně ovlivňují další situaci dítěte (komplikují, izolují, stresují, vedou až k výkonu ústavní výchovy apod.). Na řešení příčin, které vedly k jednání dítěte bývá mnohdy pozdě (nefungující rodinné zázemí, narušený vývoj osobnosti, fixace egoistického jednání, ztráta schopnosti adaptace na běžné podmínky, atd.). Cíl krádeže – včetně motivace – dítě může krást pro druhé = dítě se chce prosadit, není uspokojena jeho sociální akceptace nebo nemá osvojeny potřebné sociální dovednosti. Dítě krade pro sebe = nežádoucí aktivita získat něco, co jinak získat nemohu (třeba nemám předpoklady). Vzácně může jít i o uspokojení základních potřeb (jídlo na útěku) nebo v případech, kdy rodina selhává zásadním způsobem. Citově deprivované děti mohou mít zvýšenou potřebu hromadění věcí nebo jídla – náhražka za strádání v emoční a vztahové oblasti. Krádež pro partu – snaha udržet si svou pozici (souvisí se sociálními normami party, kdy může jít i o povinnou aktivitu) – dochází k fixaci maladaptivního chování jako normy (mimořádně nebezpečné). Kleptomanie – zdánlivě nesmyslná forma impulzivních, nevysvětlitelných krádeží. Odcizování bez výběru či přísně výběrově. Kleptomanie může souviset
11
s nutkavou neurózou, psychotickým onemocněním (kde chybí přiměřený vztah k realitě), lze se s ní setkat i u mentálně postižených (kleptomanie není porucha chování – nejde o vědomé porušování sociálních norem, případně o vědomí těchto norem). Drogová problematika – hovoříme o tělesné a duševní závislosti na určité látce, která ovlivňuje fyziologické a duševní projevy. Bývají zřejmé nápadnosti v citovém ladění, autoregulačních mechanismech a v jednání. Osobnost narkomana se vyznačuje postupnou ztrátou původně dosažené úrovně socializace. Jeho hierarchie hodnot je postupně ovládána pouze jedním motivem = získat drogu. Návykové užívání vede k destrukci osobnosti, s duševními změnami postupuje i tělesné chátrání. Doprovodné náležitosti (stálá potřeba zdroje pro nákup látky) vedou k trestné činnosti. Motivací k užívání drogy může být snaha zbavit se pocitů méněcennosti a nepříjemné tenze, úzkostí, strachů, pocitu prázdnoty, nepochopení okolí apod. Svou roli sehrává nuda a nedostatek atraktivní činnosti, zvědavost i nepochopení závažnosti svého jednání. Sociálním problémem narkomanů je jejich generalizované odmítání společnosti, profesní potíž, nízký sociální status – handicap takového jedince bývá i po zdánlivém vyléčení dost komplexní. Recidiva je velmi pravděpodobná.
Agresivní projevy – jsou charakteristické porušováním sociálních norem, jsou spojeny často s omezováním základních práv ostatních. Mohou mít (a často mají) násilnou podobu. Typická bývá neschopnost emaptie (vcítění do pocitů druhého), nedostatek citového vztahu ke komukoliv, emoční plochost, lhostejnost. Objevuje se výrazný egoismus, je patrná dominance vlastních potřeb a osobního uspokojení nad jiným motivem. Pocit viny většinou schází. Jsou však i vyskytující se převahy impulzivní agresivity s nedostatkem sebeovládání a chybějícím úmyslem se takto chovat (i pozdější lítost). Mezi příčiny agresivních poruch chování řadíme specifické vlivy prostředí – především závažnou psychickou deprivaci, která naruší emoční a socializační vývoj jedince (negativní vliv sociálního modelu agresivního chování v rodině). Dědičné dispozice k agresivním projevům mívají děti s disharmonickým vývojem osobnosti, často s odchylkami citového prožívání. Výskyt již v raném věku, výchovně málo ovlivnitelné. Zde bývá agresivita spojena s odmítáním běžných norem a preferencí vlastních pravidel (obyčejně egoistických) bez ohledu na jiné. Agresivita se vyskytuje i v souvislosti s některými chromosomálními odchylkami (znásobený počet Y chromosomů u chlapců nebo syndrom lomivého X v kombinaci s mentálním defektem – také u chlapců). Poškození mozku - může být v některých případech příčinou zvýšené agresivity impulzivního charakteru (po úrazech hlavy, v rámci epileptických změn osobnosti apod.). Agresivní projev je spíše záležitostí neschopnosti sebeovládání a výbušnosti, než neschopnosti rozeznat nevhodnost svého jednání. Některé varianty agresivního jednání můžeme popsat jako prostředek k získání něčeho či prosazení se (jde pak o potřebu agresivně jednat kvůli cíli – vandalismus, týrání). Cílené agresivní jednání se vyskytuje v některých partách mladistvých a bývá často spojeno s dalšími sociálně patologickými projevy. S osobnostním vývojem, který vede k poruchám chování jako projevu maladaptace na dané sociální prostředí, může souviset i upřednostňování a typ uspokojování základních psychických potřeb těchto dětí: -
potřeba stimulace může být zvýšena nebo i kvalitativně změněna, často dominuje potřeba podnětů vyšší intenzity potřeba určitého řádu a učení – rozumět pravidlům sociálního prostředí (tato potřeba může být naopak snížena), děti podávají výrazně nižší výkony, setrvávají na stupni chování, které není vhodné. Korektivní zkušenost bývá málo účinná. Někdy je učení velmi výběrové a souvisí s uplatněním někde (dítě se učí krást v partě, rozvíjí sílu kvůli převaze)
12
potřeba citové jistoty a bezpečí bývá často neuspokojována, neboť děti s poruchami chování jsou mnohdy citově deprivované - potřeba seberealizace - vlastní identita se vytváří postupně v průběhu celého dětství, v pubertě se mění v závislosti na úsilí o osamostatnění a jiném sociálním začlenění. Osobní aspirace dítěte mohou být sociálně nepřijatelné – dítě hledá náhradní uspokojení bez ohledu na normu okolí (třeba v partě). Mnohé poruchy chování mohou být obranou vlastní identity a způsoby reakce dětí pak jsou založeny na nepřiměřeném úniku z frustrující situace (záškoláctví, podvody, lži). Sociální identita (někam patřit) je u těchto dětí různá – typickým maladaptačním projevem je ztotožnění se s asociální partou (jinde děti nebývají sociálně akceptovány v potřebné míře a dítěti to vadí). Pak jejich vztahy s lidmi jsou krátkodobé, povrchní a často konfliktní. Jednání je zkratkovité. - rozumové schopnosti mohou hrát roli v porozumění normám, nižší intelektová úroveň je činitelem, který vznik poruch chování usnadňuje (dokáže-li rozeznat, které chování je žádoucí). V některých případech (zejména při kombinaci etiologických faktorů – dědičnosti a negativních vlivů prostředí) může s rozvojem poruchového chování následovat disharmonický vývoj osobnosti - patrné jsou pak odlišnosti v oblasti prožívání (sklony k afektům, citová chudost), zvýrazněno pudové zaměření, patrné minimální úsilí o regulaci svého chování. Odlišně se rozvíjí i volní záležitosti – bývají nestálí, nezdrženliví, chybí jim schopnost ovládat svoje jednání (neschopnost odložit svoje uspokojení). Odlišné může být též sebehodnocení a hodnocení vůbec (v sebehodnocení sklon k přeceňování vlastních schopností a možností, pocity vlastní výjimečnosti a významu).
-
Problémy chování jedinců s mentálním postižením Chceme-li hodnotit nějaké chování jako poruchové, musíme zjistit důležitou okolnost: rozumí dotyčný platným normám a hodnotám ? Mentálně postižení mohou mít problémy: s hodnocením nových situací s aplikací běžných pravidel neví si rady s adekvátní odpovědí často preferují stereotypy jsou sugestibilnější snáze se ocitají v poloze dezorientace někdy je afektivní až agresivní reakce vlastně reakcí obrannou (bojí se nové situace) i u lehké ment. retardace může hrát roli odlišné zpracování informací (požadavku, pokynu, návodu) – může mít pro ně podobu nadměrné zátěže často se řídí především emocionálními impulsy nižší schopnost sebeovládání (pedagog pak může sám nevhodně vyhrotit situaci) obtíže při vyjádření pocitů a problémů (okolí jim neporozumí) = neadekvátní reakce verbálně vyjadřovací problémy nápadnosti se těmto jedincům osvědčily (dají jim tedy přednost) obvyklá snaha ihned dosáhnout svého = zdroj možných konfliktů V období adolescence bývá zvýšený sklon k agresivnímu jednání – jde většinou o nedostatečné sebeovládání a příčinou bývají: ♦ stresující sociální požadavky (ale i výchovné tlaky – odbornost pedagoga !) ♦ negativní postoje okolí vůči požadavkům jedince ♦ odmítání, kterému se mentálně postižený brání (často agresí) ♦ omezení, kterým nerozumí (hledá řešení v agresi) ♦ objevují se problémy ve vyšší nervové činnosti (např. při organickém poškození mozku), které zvyšují dráždivost a sklon k impulsi a útokům)
13
♦ agrese může být zcela nevýběrová – k personálu školy či zařízení, spolužákům, spolubydlícím, sourozencům, náhodné osobě apod. ♦ v daném období je adaptační fáze pobytu v novém prostředí mimořádně náročná (lze vysledovat i po přemístění dětí z diagnostického ústavu do návazného zařízení) Klíčová slova: lež, záškoláctví, útěky, toulání, vandalismus, týrání, krádež, návyková látka, agresivita, dědičnost, etiologie, empatie, egoismus, sociální identita, seberealizace, adaptace, agrese, adolescence, sugestibilita, mentální postižení, stereotyp, emoce Úkol: Popište projevy dítěte s poruchou chování, se kterými jste se setkali ve vlastní praxi. Poznámka: Zahraniční speciálně pedagogická literatura uvádí i jinou klasifikaci a třídění poruch chování, např.: poruchy chování vyplývající z konfliktu – záškoláctví, lhaní, krádeže poruchy chování spojené s násilím – agrese, šikana, loupeže poruchy chování související se závislostí – toxikomanie, závislost na automatech nebo např.: poruchy chování s externími vlivy – agrese, hyperaktivita, impulzivita, porucha pozornosti poruchy chování s interními vlivy – strach, komplex méněcennosti, úzkostnost, ztráta zájmu o dění, poruchy spánku nezralé sociální vztahy – snížení schopnosti koncentrace, infantilní chování, snadná unavitelnost, snížená výkonnost socializovaná delikvence – násilnické chování, vznětlivost, nezodpovědnost, poruchy vztahů Z pohledu výchovně vzdělávací činnosti je vždy potřeba respektovat skutečnost, že porucha chování ovlivňuje možnosti práce s dítětem a jeho celkový osobnostní rozvoj, výrazně se podílí na výsledcích pedagogického charakteru a v celém komplexu působení se dotýká i budoucího pracovního uplatnění jedince (jak ve smyslu profesní přípravy, tak i výkonu). V současném pojetí etopedie je nutné překonat negativní trendy vnímání jedince s poruchou chování (uvědomit si, že většina problémů je získaných během života za přispění rodiny, školy, vrstevníků, okolí = společnosti). Od toho odvozovat své přístupy a hodnocení ! PŘEVÝCHOVA A PŘEVÝCHOVNÝ PROCES Převýchovný proces a převýchova probíhá ve speciálních výchovných zařízeních pro děti a mládež (ale i pro dospělé – vězeňství). Předmětem převýchovy je obtížně vychovatelný jedinec – jedinec s poruchami chování. Převýchova začíná okamžikem umístění do speciálního výchovného zařízení – jde o speciálně pedagogickou činnost s cílem vrátit jedince k sociální normě, upravit jeho vztahové a kontaktní problémy, řešit jeho hodnotový systém. Jde o dvoustranný proces probíhající současně: a) ruší se navyklá schémata jednání, upravují názory, přesvědčení, kompenzuje se nevhodné rodinné prostředí b) vytváří se nové náhledy, budují nová schémata jednání odpovídající sociální normě Nejde o jednoduchý etapový proces, převýchova neprobíhá ve smyslu překonání dřívějšího a pak budování nového – je to záležitost dlouhodobá, ovlivňovaná řadou prolínajících se
14
okolností (včasnost zahájení převýchovné práce, doba fixace nevhodného chování, spolupráce či nespolupráce rodiny, zkušenosti, osobnostní výbava apod.). Převýchova je u dětí a mladistvých většinou spojena s překonáváním psychického odporu vychovávaných. Stupeň psychického odporu závisí na: etiologii poruchy chování věku a stupni narušenosti druhu postižení jednotlivých mravních vlastností stupni akceptace výchovných stimulů Příčina psychického odporu je obvykle v nesprávné, defektní výchově – v rodině, ale i v náhradní péči v dětském domově či náhradní rodině, v přežívajícím negativním způsobu života, v motivační úrovni prostředí, kde vychovávaný žije. V převýchovné práci je nutno počítat s určitým stupněm odporu, nesouhlasu a zatvrzelosti vůči vnějším vlivům. Reakce převychovávaného na výchovné vlivy je výrazně individuální, liší se navzájem různou intenzitou aktivity. Čím lehčí narušení a nižší věk, tím jednodušší může být cesta k úpravě situace, tím zvladatelnější může být převýchova. Vzájemná propojenost vnějších a vnitřních vztahů a postojů je základním rámcem cíle převýchovné práce: za úspěch v převýchově můžeme považovat stav, kdy jedinec s indikovanými problémy mění své vnitřní kvality, přijímá nabízené a bere je za své. Cílem převýchovné práce je resocializace, náprava, návrat k respektování sociálních norem. Cesta musí mít jasné cíle (předpokladem je znalost situace dítěte či mladistvého), nahodilost je nebezpečná (promítá se v nedůslednosti). Jasná představa užitých prostředků je základem – o tento fakt se musí opírat koncepce výchovné práce v etopedických zařízeních. Převýchovná práce má jednoznačně charakter dlouhodobosti, je to nepřetržitá a vůbec ne kampaňovitá záležitost (člověk se netvoří po částech). Je potřeba respektovat dva základní aspekty přímého působení:
strategii působení (strategii převýchovné práce) – stanovení klíčových bodů pedagogického vlivu, ujasnění si požadavků směřujících ke změně stavu, stanovení musí vycházet z maximálně možné míry informací o jedinci (viz metody pedagogické práce) postup převýchovy (cíl je ve strategii a je realizován v etapách působení – jak, čím, kdy,…). Není založen na principu prosazování „slepé“ poslušnosti a vyžadování plnění jen režimově daných norem (tento postup by nevytvářel potřebný prostor trénující samostatnost a vlastní způsoby rozhodování).
Převýchovný proces definujeme jako pedagogickou činnost, zaměřenou na postupné odstraňování poruch chování, tlumení projevů defektivity u obtížně vychovatelných jedinců. Je to proces záměrný, cílený, řízený. Má své zákonitosti, své prostředky, formy a metody. Obvykle začíná eliminací (odstraňováním) patologických vlivů = vyjmutím z původního (nevhodného) prostředí. Rozhodující vliv na výsledky přímé resocializační práce má především: odborná připravenost pedagogických pracovníků a jejich reagenční pohotovost výrazná míra tolerance a odolnosti (podmíněná zájmem o vykonávanou práci a děti) kvalitně provedená diagnostika a z ní pramenící pravděpodobná prognostická doporučení uplatňování vhodných didaktických zásad, především zásady individuálního přístupu možnost včasného zahájení převýchovy možnost požadovaného ovlivnění následné (postpenitenciární) péče = značný problém !
15
Dítě s poruchou chování prožívá velice často situace napětí i stresu – jde v podstatě o důsledek stálých konfliktů s okolím (pozor na automatická obviňování a neobjektivní šetření kázeňských problémů ve škole). Reagenční pohotovost a celkový projev chování pak vykazují určité charakteristické rysy, které ohrožují jejich perspektivu. Malá, snížená či tlumená stabilita chování se manifestuje buď projevy agrese (mluvíme o rovině externí ventilace napětí a nestability) nebo určitým „stažením“ do sebe, až i po vnější dojem sociální izolace. Oba tyto projevy vedou někdy k vyčleňování z přirozené sociální skupiny – lze vystopovat velmi dlouhodobý vliv, např. až i do dospělosti. Je třeba počítat i s negativní podobou a laděním vztahů ke spolužákům a okolí vůbec: • zřejmá a viditelná neoblíbenost mezi vrstevníky (parta je samozřejmě jiná skupina) • cílená provokace okolí k negativní reakci • vyvolávají v ostatních nechuť spolupráce a vzájemného kontaktování • tyto děti málokdy zažívají ve škole osobní úspěchy (v učení i jinak) • zažívají pocity odcizení, cítí se sami mezi druhými (chybí akceptace okolím) • provokují a dráždí autority (vyvolávají pocit potřeby potrestání) • nemívají vůdčí postavení ve třídě či jiné pozitivní skupině Ve vztahu k sobě samému: • mívají malé sebevědomí (vnější projevy tomu mnohdy nenasvědčují) • mívají pocity neúspěšných, smolařů, negativně výjimečných • často jejich rozhodování nese rysy unáhlenosti (chybí korekce) • poměrně typická je snaha dosáhnout cíle v co nejkratší době (i za cenu agrese) • neumí se radovat z drobností, nevýrazných pokroků • motivační pohotovost je krátkodobá (zde zcela zřetelně vidíme možnosti pedagoga) • rychle podléhají lákavému podnětu (vzniká dojem nesoustředěnosti a neochoty pracovat) • předem vzdávají své původní aspirace Pedagog musí znát situaci dítěte, vědět o uváděných souvislostech a projevech (naučit se v nich orientovat = dobře znát dětskou dokumentaci), umět je věcně zpracovávat. Hledat příčinu a zaměřit se na ni – víc než na nepříjemné okolnosti chování dítěte. Možnosti korekce pohledu nabízí vybraná zájmová činnost, psychoterapeutické postupy, systém hodnocení a sebehodnocení dětí, režimové složky života v zařízení, celkový vliv prostředí apod. Klíčová slova: psychický odpor, resocializace, převýchova, strategie, externí ventilace Znaky převýchovného procesu:
zaměření na přetváření nežádoucích vlastností (či jejich úplnou eliminaci) složitost a provázanost vnitřních a vnějších vlivů (při nerespektování = výchova mělká a neadekvátní záměrům) – věk, doba umístění, situace v době umístění, úroveň pracovníků, systém práce v zařízení, rodiče a jejich ovlivňování snah zařízení (většinou, bohužel, negativní) potřebnost maxima informací o jedinci s poruchami chování (v obecně vývojovém i specificky patologickém slova smyslu), zmapování jeho dosavadních zkušeností (často má širší spektrum zkušeností a ovládá řadu kamuflujících způsobů jednání, nežli je běžné) socializační dimenze – jde především o výchovu pro život mezi lidmi, ve společnosti nelze uspěchat, urychleně realizovat – jde o proces dlouhodobý převýchova je dvoustranný či mnohostranný proces (dítě – vychovatel až spoluobčan)
16
převýchovou vzniká nová kvalita – nový návyk, postoj, pozitivně se mění charakterové vlastnosti (obezřetné hodnocení je nutné)
Etapy převýchovného procesu: seznamování jedince s požadavky (mimořádný vliv zde sehrává úroveň motivace a způsob komunikace) – v zařízeních charakterizováno jako vstupní fáze (adaptační fáze) realizace požadavků v přímé praktické činnosti – zahájení tvorby nových návyků (jasné pokyny, vyžadování plnění režimových záležitostí, stavění povinností, jednotnost nároků důsledné uplatňování individuálního přístupu v procesu vysvětlování, přesvědčování (ověření validnosti projevů svěřence je nezbytné – vnější prezentace nemusí být projevem souhlasu a dokladem přesvědčenosti) vnitřní přijetí požadavků svěřencem (dosažení této etapy je ovlivněno řadou okolností: věk, doba zahájení převýchovy z hlediska dosavadní fixace nevhodných způsobů jednání, zkušenostní úroveň, vztahové záležitosti, atd) Jednoznačně respektovat skutečnost, že převýchova je multifaktoriální dlouhodobý proces !
Prostředky a formy převýchovné práce: Prostředky: HRA – vede k dodržování pravidel (výběr hry má zásadní dopad – sportovní, společenské, soutěživé, náročné na individuální dispozice jedince, …) - učí sebeovládání, včetně zvládání afektivních projevů - je prostředkem k překonávání únavy - má výrazně motivační dopady - pěstuje morální vlastnosti – ohled na druhé, spolupodíl v kolektivní hře apod. PRÁCE - bývá účinná i tam, kde jiné prostředky selhaly - fyzická práce pozitivně ovlivňuje charakterové vlastnosti - vychovává ke svědomitosti a vytrvalosti (kontrola je nezbytná – vhodná míra) - práce musí mít smysl, zjevnou užitečnost (eliminovat trestání prací !) REŽIM - pomáhá budovat dynamický stereotyp - má své principy – společenské (dodržování norem, společenských zvyklostí) - hygienické (biorytmus, hygienické návyky) - pedagogické (hlavně s ohledem na věkové zvláštnosti) PROSTŘEDÍ - především převýchovného zařízení (má nezastupitelný vliv) - lokalita - strukturace Formy: výchovně vzdělávací činnost vzdělávací jednotky (výuka ve škole při zařízení, profesní příprava apod.) výchovné jednotky (výchova mimo vyučování v celé šíři, víkendové a jiné aktivity, činnost jednotlivých výchovných skupin, letní prázdninová činnost)
17
specifické formy (komunita, celoústavní shromáždění, veřejně prospěšná činnost, účast na olympiádách a soutěžích - sportovní olympiády speciálních výchovných zařízení, přehlídky zájmové umělecké činnosti apod.) Klíčová slova: hra, práce, režim , prostředí, etapy a znaky převýchovného procesu METODY PŘEVÝCHOVNÉ PRÁCE: Vychází z psychologických disciplín, z psychiatrie, sociologie, kriminologie, penologie a řady dalších – využitelnost je především v modifikační rovině. Použité metody pomáhají plnit základní cíl převýchovy = dosažení maximálního stupně sociální integrace, resocializace. Pro etopedii jsou specifické především metody: • reedukace ♦ kompenzace ♦ rehabilitace ♦ aplikace psychoterapeutických přístupů ♦ prevence REEDUKACE • •
• •
obecně jde o působení, které je zaměřené na problémovou oblast, na její pozitivní ovlivňování, posilování žádoucích jevů v etopedii rozumíme způsoby odstraňování negativních jevů, které se týkají dosavadního života jedince (nejen osobnostní formativní okolnosti, ale i motivační činitelé, podněty jež vedly k asociálnímu až antisociálnímu jednání) v etopedii je reedukace zaměřena na novou orientaci, nové hodnotové vnímání, na pozitivní aktivitu cílem reedukace v etopedii je plná resocializace , tzn. odstranění defektivity i postižení, je-li rázu sociálního
KOMPENZACE • •
•
rozumíme tímto pojmem nahrazení či vyrovnání této metody lze využít i tehdy, nebyly-li reedukační postupy účinné nebo je nebylo možno vhodně zařadit (např. z důvodu stupně postižení) – tato skutečnost platí ve speciální pedagogice obecně metoda kompenzace je v etopedických postupech vlastně jednou z dílčích metod reedukačního typu: náhrada původního patologického prostředí prostředím novým, více odpovídajícím cílům (prostředí náhradní rodiny, prostředí výchovného ústavu) odstranění či zmírnění citové chudosti, nedostatku citových podnětů či málo rozvinutých citových vztahů přeměna sociálně patologické činnosti (jednání) v pozitivní a společensky prospěšnou uplatňování kompenzačních metod je v rukou především pracovníků výchovných ústavů, je procesně dlouhodobá, denodenní
18
REHABILITACE • • •
•
•
obecně tímto pojmem rozumíme působení celostního charakteru (na celou osobnost), máme na mysli úpravu prostředí, vztahů, možné společenské a pracovní začlenění jde o přípravu obtížně vychovatelného (v závěrečné fázi převýchovné práce) na vstup mezi „nepostiženou“ populaci mezi hlavní cíle rehabilitačních postupů patří vyhledání optimálního pracovního zařazení – tuto okolnost výrazně ovlivňují možnosti sítě profesních institucí v rámci výkonu ústavní či ochranné výchovy (četnost nabídky v souvislosti s postupem resocializace) dílčí překážkou účinnější výslednosti při používání rehabilitačních postupů je určitá „izolovanost“ speciálních výchovných zařízení (místo i systém vnitřní práce). Řešeno především intenzivnějším rozvojem kontaktů s okolím, vytvářením modelových situací, tréninkem ve smyslu řešení náročnějších problémů, nověji pak i realizací některých činností ve spolupráci s běžnými typy škol a školských zařízení možnost užití rehabilitačních metod je ovlivněna skutečností včasného či pozdního zahájení převýchovné práce (evidentní vliv terénních nedořešeností, prolongace postupů příslušných orgánů, pozdní avizace problémů apod.)
APLIKACE PSYCHOTERAPEUTICKÝCH PŘÍSTUPŮ •
• •
• •
využívána v převýchovné práci je především technika založená na individuálním kontaktu (interakce mezi jedincem a terapeutem) či techniky skupinového charakteru (interakce mezi členy skupiny) předpokladem je důkladná průprava – výcvik cílem využití těchto postupů je aktivizovat jedince k řešení svých problémů (i formou rozboru problémů ostatních a hledání řešení či doporučení dalších kroků), posílení důvěry ve své schopnosti, trénink samostatnosti v přístupu mezi psychoterapeutické prostředky zahrnujeme: domluvu, rozhovor, sugesci, hru, cvičení, práci a řadu dalších k psychoterapeutickým technikám řadíme: - porady (rozhovory) – jsou v kompetenci erudovaných odborníků (psycholog, etoped) - užití při řešení silného vnitřního konfliktu klienta (svěřence) (při výrazném citovém napětí), čili tam, kde svěřenec není schopen najít správný postoj k normě - metoda psychické ventilace – jde o určité formy poradenství, svěřenec je veden k uvědomování si příčin svých problémů - metoda posilování – tzv. podpůrná psychoterapie. Cílem je zahájení realistického hodnocení svých možností, objektivní způsob sebehodnocení, posílení důvěry ve své schopnosti (věřit si) - vhledová psychoterapie – nezabývá se jednotlivými životními problémy, ale emočními stavy a pomáhá je měnit - druhem vhledové psychoterapie je terapie permisivní – užití je tam, kde svěřenec inklinuje k agresivitě vůči autoritám (hlavně těm, kteří reprezentují společenskou autoritu) - permisivní psychoterapie má dvě fáze: 1) vytvoření vzájemné citové vazby až závislosti, 2) ztotožnění chování svěřence a terapeuta. V obou fázích má nezastupitelnou úlohu motivace 19
-
psychodrama – průkopníkem byl Moreno – jde o dramatizaci určité situace. Cílem je pochopení místa mezi lidmi (pochopení interpersonálního základu osobnosti). Pracuje se s každým členem skupiny.
PREVENCE rozumíme ve smyslu překladu pojmu („obrana předem“) předcházení poruchám chování v etopedii pak jde o včasné odkrytí možností vzniku obtížné vychovatelnosti svůj pozitivní podíl odvádí vybudovaný poradenský systém, jsou využívány možnosti preventivně výchovných pobytů v zařízeních školského charakteru (včetně středisek výchovné péče pro děti a mládež – viz dále), letních výchovných táborů • uplatňovány jsou formy individuálních kontaktů • přínosem je práce výchovných poradců ve školách • výrazně se podílí v obsahovém řešení referáty sociálních věcí, systém protidrogového boje • preventivní postupy plní funkci zpomalující i eliminační (odstraňující) – odhalování činitelů povahy biologické, psychologické, sociální, situační eliminační potup má obvykle 3 etapy: 1) zásah do patogenních příčin vzniku poruchy chování (do sociální sféry – rodiny, parta) – účinně mohou zasáhnout učitelé, vychovatelé, pracovníci sociální oblasti, policie, soudy, 2) co nejrychlejší odhalení a řešení poruchy chování – podíl medicínské sféry, psychologů, speciálních pedagogů-etopedů, 3) boj s recidivou a zabránění demoralizaci jedinců • základní podmínkou prevence je depistáž (viz dále) • • •
Klíčová slova: reedukace, kompenzace, rehabilitace, psychoterapie, prevence, psychická ventilace, motivace, permisivní terapie PŘEHLED POUŽÍVANÝCH METOD V PŘEVÝCHOVĚ depistáž a primární diferenciace – depistáží v etopedickém slova smyslu rozumíme vyhledávání obtížně vychovatelných jedinců s cílem včas příslušným způsobem ovlivnit celou sféru vzniku potíží. Provádí ji škola, sociální pracovníci, policie, poradenský systém (především střediska výchovné péče). Primární diferenciace je výsledkem depistáže – vyjmutí z nevhodného prostředí, umístění do speciálního výchovného zařízení (viz síť), poskytnutí speciálně pedagogického (etopedického) servisu. Zásadní je přístup pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí sociálních referátů a soudů (správní akt), realizují se i tzv. dobrovolné (preventivně výchovné) pobyty v diagnostických ústavech a střediscích výchovné péče (internátní forma) diagnostika a sekundární diferenciace – diagnostika následuje či předchází umístění (DÚ, SVP, PPP). Cílem je určit rozsah narušení, provádí se týmově. Diagnostické závěry jsou podkladem výchovné prognózy a ta je základem sekundární diferenciace, kterou rozumíme přijetí dalších opatření výchovného rázu, následné případné umístění do návazných (po DÚ) zařízení či eventuelní návrat při ukončení dobrovolných pobytů reedukace, kompenzace, rehabilitace – vysvětlení viz výše postpenitenciární péče (následná péče) – následné sledování jedince po ukončení ústavní nebo ochranné výchovy a odchodu ze školského zařízení. Je míněna pomoc při řešení
20
osobních a rodinných záležitostí, pracovního začlenění, návratu do školy apod. Tuto pomoc poskytují i SVP, podílí se pracovníci sociální sféry prevence – viz výše psychoterapie – viz výše Mezi další metody patří i metoda osobního příkladu, metoda kázně a pořádku, systém metod odměn a trestů a celá řada dalších. Nazastupitelné místo v převýchovné práci a soustavě převýchovných metod má pracovní výchova, výrazné místo patří metodám MRAVNÍ VÝCHOVY: Užití metod mravní výchovy záleží v praxi speciálních výchovných zařízení na řadě faktorů:
osobnostní výbava vychovatele, učitele, etopeda (včetně erudiční úrovně) názorová jednotnost výchovného týmu propracovanost systému a úroveň metodiky a řízení přímé výchovné práce programová pestrost resocializační péče spolupráce speciálního pedagoga s kolektivem svěřenců a jeho jednotlivými členy, využití svěřeneckého aktivu (např. samosprávy) při řešení vnitřních problémů zařízení (hodnocení svěřenců, výběr činností, výchovné situace apod.) dosavadní způsoby výchovného působení (fixace vlivů prostředí), doba pobytu v zařízení vazba k rodině, složení výchovné skupiny úmyslně laděný postoj jedince k přístupu pracovníků (odpor, ochota či neochota) apod.
Nejčastěji užívané metody:
metoda přesvědčování – přesvědčování slovní (volba komunikačních způsobů) - přesvědčování činem (včetně osobního příkladu)
metoda organizace chování – jde o metody získávání návyků (opakování až automatizace) formy této metody: požadavek – jasný, srozumitelný, přiměřený možnostem svěřence : příkaz – jednoznačný, proveditelný, patrná účelnost : cvičení – ve vztahu ke sledovanému cíli, vhodná frekvence : zapojení do jiné činnosti – uplatnění systému zájmově organizované výchovné činnosti – víkendy, zájmové soboty, prázdniny, změna práce
metoda stimulace chování – obsahuje strukturu odměn, hlavním stimulátorem je kladné hodnocení formy této metody: pochvala – nejen za mimořádné činnosti ! : vyjádření důvěry – samozřejmě s ověřením a vyzkoušením / metoda donucení – bývá často ztotožňována s trestem (neplatí to vždy) formy této metody: morální přinucení : využití veřejného mínění : podmíněnost chování – na tomto principu je obvykle založen hodnotící systém v převýchovných zařízeních
Klíčová slova: diagnostika, sekundární diferenciace, postpenitenciární péče, metoda
21
ŠKOLSKÁ ZAŘÍZENÍ PRO VÝKON ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY Zákon č. 109/2002 Sb. a jeho novela č. 383/2005 Sb.v základní preambuli stanoví, že školskými zařízeními jsou dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy v další diferenciaci. Školskými zařízeními pro plnění diagnostických úkolů při výkonu ústavní či ochranné výchovy a předběžného opatření jsou diagnostické ústavy. Uvedená školská zařízení poskytují péči jinak poskytovanou rodiči nebo jinými osobami, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu, dětem s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou a rovněž dětem, u nichž bylo nařízeno předběžné opatření. Zařízení poskytují péči rovněž dětem, které nejsou občany ČR a splňují podmínky dané zvláštním zákonem. Zařízení může též poskytovat plné přímé zaopatření zletilé nezaopatřené osobě po ukončení výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do 26 let věku, a to za podmínek sjednaných ve smlouvě mezi nezaopatřenou osobou a zařízením. Plné přímé zaopatření je: • stravování, ubytování, ošacení • učební potřeby a pomůcky • úhrada nezbytně nutných nákladů na vzdělávání • úhrada nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky • kapesné, osobní dary a věcná pomoc při odchodu zletilých ze zařízení • úhrada nákladů na dopravu do sídla školy Klíčová slova: dětský domov, dětský domov se školou, výchovný ústav, diagnostický ústav V rámci péče o děti jsou zajišťovány i specifické výchovné a vzdělávací potřeby, a to v odstupňovaném rozsahu pro děti: • samostatné přiměřeně věku • samostatné vyžadující občasnou kontrolu • vyžadující občasné vedení a stálou kontrolu • nesamostatné vyžadující stálé vedení i kontrolu • vyžadující soustavnou intenzívní individuální péči Do zařízení jsou umisťovány i děti s mentálním, tělesným, smyslovým postižením, s vadami řeči, případně s více vadami, u nichž byla nařízena ústavní výchova, uložena ochranná výchova nebo nařízeno předběžné opatření, pokud stupeň zdravotního postižení neodpovídá jejich umístění do ústavu sociální péče nebo do specializovaného zdravotnického zařízení. Pro tyto děti zařízení zajistí vhodné podmínky úpravou denního režimu a vybavenosti, jejichž přiměřenost posoudí příslušný praktický lékař pro děti a dorost, s nímž zařízení uzavřelo smlouvu o poskytování zdravotní péče. Dále zajistí odpovídající vzdělávací, terapeutický a sociálně rehabilitační program nebo zabezpečí jejich týdenní pobyt v internátu školy podle typu jejich postižení a prostřednictvím příslušného zdravotnického zařízení i specializovanou zdravotní péči. Jsou vytvářeny podmínky pro účast dětí na náboženské výchově, náboženských obřadech, popřípadě na dodržování náboženských zvyklostí – ohled na rozumovou vyspělost dítěte i na předchozí rodinnou výchovu. Pro děti se závažnými poruchami chování, které z těchto důvodů nemohou plnit povinnou školní docházku v jiné škole, zřizovatel zařízení zřizuje školu s odpovídajícími vzdělávacími programy jako součást zařízení.
22
Pro děti , které po dokončení povinné školní docházky pro závažné poruchy chování nemohou být zařazeny do jiné školy poskytující střední vzdělání, zřizovatel zařízení může jako součást zařízení zřídit školu poskytující střední nebo střední odborné vzdělání. Pro děti, které nedosáhly základního vzdělání, zajistí ředitel zařízení příslušný vzdělávací program. Pro účely vysvědčení se používá tiskopis a razítko s uvedením názvu a adresy školy bez uvedení názvu zařízení. Základní organizační jednotkou je: rodinná skupina (v dětském domově a v dětském domově se školou) výchovná skupina (v diagnostickém ústavu a ve výchovném ústavu) Sourozenci se zařazují do jedné rodinné skupiny (výjimečně i odděleně – především z výchovných, vzdělávacích či zdravotních důvodů).
Diagnostický ústav Na základě výsledků komplexního vyšetření, zdravotního stavu dětí a volné kapacity jednotlivých zařízení, umisťuje přijaté děti do dětských domovů, dětských domovů se školou nebo do výchovných ústavů (s výjimkou dětí, které byly do diagnostického ústavu přijaty z důvodu preventivně výchovné péče). Diagnostický ústav plní tyto úkoly: • • • •
•
•
diagnostické – vyšetření úrovně dítěte formou pedagogických a psychologických činností vzdělávací – zjišťuje se úroveň dosažených znalostí a dovedností, stanovují a realizují se specifické vzdělávací potřeby terapeutické, které prostřednictvím pedagogických a psychologických činností směřují k nápravě poruch v sociálních vztazích a v chování dítěte výchovné a sociální – vztahující se k osobnosti dítěte, k jeho rodinné situaci a nezbytné sociálně-právní ochraně dětí, podle potřeby je zprostředkováváno zdravotní vyšetření dítěte organizační – související s rozmísťováním dětí do návazných zařízení v územním obvodu DÚ vymezeném ministerstvem školství, popřípadě i mimo územní obvod, spolupracuje s orgánem sociálně právní ochrany dětí koordinační – směřující k prohloubení a sjednocení odborných postupů ostatních (návazných) zařízení, k ověřování jejich účelnosti a ke sjednocení součinnosti s orgány státní správy a dalšími osobami, zabývajícími se péčí o děti
Diagnostický ústav na základě výsledků diagnostických, vzdělávacích, terapeutických, výchovných a sociálních činností, které jsou součástí komplexního vyšetření, zpracovává komplexní diagnostickou zprávu s návrhem specifických výchovných a vzdělávacích potřeb (program rozvoje osobnosti). Diagnostický ústav písemně sděluje orgánům sociálně právní ochrany dětí údaje o dětech vhodných k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče. Pobyt dítěte v diagnostickém ústavu trvá zpravidla 8 týdnů. Do dětského domova (DD), dětského domova se školou (DDš) či výchovného ústavu (VÚ) mohou být děti umístěny pouze diagnostickým ústavem.
23
V odůvodněných případech může DÚ, který byl požádán o přijetí dítěte bez závažných poruch chování, umístit dítě do DD nebo DDš na základě osobní dokumentace dítěte bez jeho předchozího pobytu v DÚ – to platí i pro děti, které byly v péči kojeneckého ústavu. Přemístit dítě do jiného DD, DDš či VÚ může jen diagnostický ústav (vlastní podnět DÚ, žádost zařízení, žádost zákonných zástupců dítěte či orgánu sociálně právní ochrany dětí). DÚ oznámí přijetí, umístění nebo přemístění dítěte do 3 pracovních dnů soudu, který ve věci dítěte rozhodl, orgánu sociálně právní ochrany dětí podle místa trvalého pobytu dítěte a osobě odpovědné za výchovu (rodič, zákonný zástupce). Diagnostický ústav předává s dítětem umísťovaným nebo přemísťovaným do zařízení komplexní diagnostickou zprávu s programem rozvoje osobnosti, pravomocné rozhodnutí soudu, školní dokumentaci včetně posledního vysvědčení a návrhu klasifikace za dobu pobytu v DÚ, osobní věci dítěte. Při umísťování dítěte se dbá na umístění co nejblíže bydlišti osob odpovědných za výchovu nebo zákonných zástupců, pokud by tím nebyl ohrožen mravní vývoj dítěte. DÚ poskytuje po dobu nezbytně nutnou péči dětem zadrženým na útěku z jiných zařízení. Dané zařízení je povinno dítě do 2 dnů od oznámení převzít. Tutéž péči DÚ poskytuje i dětem zadrženým na útěku od osob odpovědných za výchovu – a to na základě rozhodnutí soudu o předběžném opatření. Diagnostický ústav může poskytovat péči i dětem, o jejichž umístění v důsledku jejich poruch chování požádali zákonní zástupci (preventivně výchovná péče). V těchto případech je možno využít pouze 10 % kapacity diagnostického ústavu (výjimky udělí ministerstvo). Diagnostický ústav vede evidenci dětí umístěných v zařízeních ve svém územním obvodu (stejně tak i evidenci volných míst v těchto zařízeních). Nejméně 2 x v kalendářním roce zajišťuje DÚ činnost svého odborného pracovníka (etoped-koordinátor) v zařízeních ve svém obvodu (metodické vedení, koordinace postupů, ověřování účelnosti postupů a výsledků výchovné péče). Diagnostický ústav vypracovává pro ministerstvo návrhy potřebných změn v síti. Perspektivně bude zajišťovat potřebné náležitosti instituce smluvních rodin. Kapacitně jsou v DÚ zřizovány nejméně tři výchovné skupiny pro účely komplexního vyšetření dětí. Se souhlasem ministerstva mohou být v DÚ ustaveny výchovné skupiny pro účely dlouhodobé péče o děti (dokončení studia, poskytování psychologických nebo speciálně pedagogických služeb apod.). Specifická úloha speciálního pedagoga – etopeda (včetně úlohy koordinátora). Pro děti, které ukončily povinnou školní docházku, se jako součást diagnostického ústavu zřizují diagnostické třídy, v nichž je zajišťována příprava dětí na jejich budoucí povolání. Diagnostické ústavy se člení podle věku dětí na: (§ 4, odst. 2 vyhlášky č. 334/2003 Sb.) • Dětský diagnostický ústav (přijímány jsou děti, které nemají ukončenou povinnou školní docházku) • Diagnostický ústav pro mládež (přijímány jsou do péče děti s ukončenou povinnou školní docházkou)
Dětský domov Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb, plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Do DD jsou umisťovány děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Děti se vzdělávají ve školách, jež nejsou součástí DD. Do dětského domova mohou být umísťovány děti ve věku zpravidla od 3 do nejvýše 18 let (prodloužení ústavní výchovy je možné), umisťují se rovněž nezletilé matky spolu s jejich dětmi (podrobnosti viz vyhláška č. 334/2003 Sb.).
24
Dětský domov se školou Dětský domov se školou zajišťuje péči o děti: a) s nařízenou ústavní výchovou, mají-li závažné poruchy chování, nebo které pro svou přechodnou či trvalou duševní poruchu vyžadují výchovně léčebnou péči b) s uloženou ochrannou výchovou c) jsou-li nezletilými matkami – s nařízenou ÚV či uloženou OV - (spolu s jejich dětmi, které nemohou být vzdělávány ve škole, jež není součástí dětského domova se školou) Do dětského domova se školou mohou být umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení povinné školní docházky. Pokud pominou důvody pro docházku dítěte do školy při DDš, lze dítěti umožnit plnění povinné školní docházky ve škole mimo zařízení. Nemůže-li se dítě po ukončení povinné školní docházky pro pokračující závažné poruchy chování vzdělávat ve střední škole mimo zařízení nebo neuzavře-li pracovněprávní vztah, je přeřazeno do výchovného ústavu.
Výchovný ústav Výchovný ústav pečuje o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova. Ve vztahu k dětem plní VÚ zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Výchovné ústavy se zřizují odděleně pro děti s nařízenou ústavní výchovou a uloženou ochrannou výchovou, případně jako výchovný ústav nebo výchovná skupina pro děti, které vyžadují výchovně léčebnou péči nebo jsou nezletilými matkami (ÚV či OV). Do výchovného ústavu může být umístěno i dítě mladší 15 let, má-li uloženou ochrannou výchovu a v jeho chování se projevují tak závažné poruchy, že nemůže být umístěno v dětském domově se školou. Výjimečně, v případech zvláště závažných poruch chování, lze do výchovného ústavu umístit i dítě s nařízenou ústavní výchovou starší 12 let. Společná ustanovení pro zařízení: V zařízeních, ve kterých jsou umístěny děti s uloženou ochrannou výchovou, jsou používány speciální stavebně technické prostředky k zabránění útěku. Podle rozhodnutí ředitele využívat (k ochraně majetku i pro bezpečnost zaměstnaných osob) využívat audiovizuální systémy: • pro kontrolu okolí budovy či více budov na jednom ohraničeném pozemku • pro kontrolu vnitřních prostor zařízení, kam děti nemají přístup • pro kontrolu chodeb, místností určených pro zaměstnance a oddělené místnosti O umístění a využívání audiovizuální techniky musí být ředitelem předem informovány všechny děti umístěné v zařízení a všichni zaměstnanci. Pracovníci v zařízení nebo ve středisku: Pedagogickým pracovníkem zařízení či střediska může být jen ten, kdo splňuje podmínky stanovené zákonem č. 563/2004 Sb.(zákon o pedagogických pracovnících) a dále splňuje podmínku psychické způsobilosti. Psychická způsobilost se zjišťuje psychologickým vyšetřením a prokazuje se: a) před vznikem pracovněprávního vztahu k zařízení či středisku b) za trvání pracovněprávního vztahu, vznikne-li důvodná pochybnost, že pracovník danou podmínku splňuje (ředitel nařídí takovému pracovníkovi, aby podstoupil psychologické vyšetření a určí k tomu přiměřenou lhůtu)
25
Psychologický posudek je platný po dobu 7 let ode dne vydání a je součástí osobního spisu pracovníka. Klíčová slova: ústavní výchova, ochranná výchova, předběžné opatření, výchovně léčebná péče, úkoly diagnostických ústavů, psychická způsobilost pedagogických pracovníků, útěk, audiovizuální systémy, nezletilé matky Práva a povinnosti dětí umístěných v zařízení Dítě s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou má právo:
na zajištění plného přímého zaopatření (viz výše) na respektování lidské důstojnosti na společné umístění sourozenců (výjimky možné) na vytváření podmínek pro vzdělávání, včetně profesní přípravy na svobodu náboženství být seznámeno se svými právy a povinnostmi, radit se se svým obhájcem nebo opatrovníkem bez přítomnosti třetích osob a za tímto účelem odesílat a přijímat korespondenci bez kontroly jejího obsahu účastnit se aktivit zařízení (viz opatření ve výchově) obracet se s žádostmi, stížnostmi a návrhy na ředitele a pedagogické pracovníky zařízení vyjádřit svůj názor na opatření, která se ho týkají požádat o osobní rozhovor a uskutečnit ho s pracovníkem OSPODu, ČŠI, ministerstva nebo orgánu kraje (bez přítomnosti dalších osob) být hodnoceno a odměňováno a ke svému hodnocení se vyjadřovat na udržování kontaktu s rodiči či zákonnými zástupci (viz kompetence ředitele) – a to formou korespondence, telefonických hovorů a osobních návštěv přijímat v zařízení návštěvy dalších osob (s vědomím ped. pracovníka), pokud nedošlo k jejich zákazu či omezení v rámci opatření ve výchově (netýká se ochranné výchovy) opustit zařízení se souhlasem ped. pracovníka za účelem vycházky (viz opatření ve výchově) -netýká se ochranné výchovy
Děti mají povinnost:
dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit příkazy a pokyny nepoškozovat majetek, dodržovat BOZP předat na výzvu ředitele do úschovy předměty ohrožující výchovu, zdraví a bezpečnost podrobit se na výzvu ředitele vyšetření, zda není ovlivněno alkoholem či jinou návykovou látkou (včetně odborného odběru krve, pokud to není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví)
Opatření ve výchově Za prokázané porušení povinností vymezených zákonem, může být dítěti: odňata výhoda sníženo kapesné (v rozsahu jedné třetiny – viz dále) s nařízenou ústavní výchovou omezeno nebo zakázáno trávení volného času mimo zařízení v rozsahu stanoveném vnitřním řádem odňata možnost účastnit se atraktivní činnosti nebo akce organizované zařízením
26
s nařízenou ústavní výchovou zakázány návštěvy, s výjimkou návštěv osob odpovědných za výchovu, osob blízkých a oprávněných zaměstnanců orgánů sociálně právní ochrany dětí
Za příkladné úsilí a výsledky při plnění povinností může být dítěti: prominuto předchozí uložené opatření udělena věcná nebo finanční odměna zvýšeno kapesné v limitaci dané zákonem (viz dále) povolena mimořádná návštěva kulturního zařízení, mimořádná vycházka, mimořádná návštěva nebo přiznána jiná osobní výhoda. dítěti s uloženou ochrannou výchovou může být povolena samostatná vycházka mimo zařízení na dobu nejvýše 12 hodin, není-li tím ohrožen účel výkonu ochranné výchovy, dále povoleno přijetí návštěvy, není-li to v rozporu s účelem ochranné výchovy (v odůvodněných případech může být návštěva uskutečněna se zrakovou či sluchovou kontrolou zaměstnance zařízení)
Oddělená místnost V zájmu zklidnění agresivního dítěte a stabilizace jeho psychického stavu, lze dítě starší 12 let individuálně umístit do tzv. oddělené místnosti. Lze realizovat v: - diagnostickém ústavu - dětském domově se školou - výchovném ústavu Dítě lze umístit na dobu maximálně 48 hodin v průběhu 1 měsíce, v jednotlivém případě na dobu nejvíce 12 hodin nepřetržitě. Příkaz k umístění do oddělené místnosti vydá ředitel zařízení, následně bezodkladně zajistí lékařské vyšetření zaměřené na zjištění příčin agresivity. S dítětem po dobu umístění v oddělené místnosti pracuje psycholog či terapeutický pracovník (nejméně v rozsahu 6 hodin denně). Stav dítěte je sledován v intervalech 30 minut, o průběhu je vedena dokumentace – záznam poznatků o projevech dítěte, o poskytované péči a zaměstnání, o provedených vyšetřeních a o zpětném zapojení do kolektivu. Oddělená místnost musí splňovat určité technické parametry stanovené zákonem (§ 22). Práva ředitele zařízení povolit dítěti pobyt mimo zařízení dát soudu návrh na podmíněné umístění dítěte s uloženou ochrannou výchovou mimo zařízení povolit dítěti s nařízenou ústavní výchovou po splnění povinné školní docházky přechodné ubytování mimo zařízení v souvislosti s jeho studiem nebo pracovním poměrem (u dětí s uloženou ochrannou výchovou může soudu stejnou okolnost navrhnout) zrušit předchozí rozhodnutí, pokud dítě neplní stanovené dohody zakázat nebo přerušit návštěvu osob odpovědných za výchovu či jiných osob, zjistí-li jejich negativní vliv na dítě být přítomen při otevření listovní či balíkové zásilky při podezření na nevhodný obsah povolit dětem starším 15 let cestovat do místa podmíněného pobytu bez dozoru dát soudu návrh na změnu ochranné výchovy v ústavní výchovu schvalovat výchovná opatření navržená pedagogickými pracovníky
27
dát příkaz k umístění dítěte do oddělené místnosti zastoupit dítě v běžných záležitostech nařídit vyšetření dítěte, zda není ovlivněno alkoholem či jinou návykovou látkou v odůvodněných případech požádat specializované zdravotnické zařízení o určení skutečného věku cizinců
Povinnosti ředitele zařízení seznámit dítě s jeho právy a povinnostmi oznámit neprodleně orgánu sociálně právní ochrany vhodný případ pro osvojení či pěstounskou péči předat dítě podle rozhodnutí OSPODu do péče budoucího osvojitele či pěstouna dát soudu podnět ke zrušení ústavní výchovy, pominuly-li důvody jejího výkonu dát soudu podnět ke zrušení ochranné výchovy, bylo-li dosaženo jejího účelu dát soudu podnět na prodloužení výkonu ÚV či OV, vyžaduje-li to zájem dítěte podávat informace zákonným zástupcům či OSPODu na jejich žádost projednat předem opatření zásadní důležitosti se zákonnými zástupci (nehrozí-li nebezpečí z prodlení) informovat obecní úřad o nadcházejícím propuštění dítěte (šestiměsíční předstih) uskutečňovat program rozvoje osobnosti dítěte a sledovat záznamy o jeho plnění vydávat a měnit vnitřní řád zařízení (po schválení diagnostickým ústavem) ředitel diagnostického ústavu vydá bezodkladně stanovisko k návrhům vnitřních řádů zařízení ve svém územním obvodu ředitel zařízení uzavře smlouvu o prodlouženém pobytu s dítětem připravujícím se soustavně na povolání i po dosažení zletilosti (na základě žádosti dítěte) Práva a povinnosti osob odpovědných za výchovu vůči zařízení ♦ ♦ ♦ ♦ ♦ ♦
na informace o dítěti (na základě své žádosti) vyjadřovat se k návrhu opatření zásadní důležitosti (nehrozí-li nebezpečí z prodlení) na udržování kontaktu s dítětem (není-li dítě kontaktem ohrožováno) na poradenskou pomoc právo požádat ředitele o povolení pobytu dítě mimo zařízení seznámit se s vnitřním řádem a dodržovat jeho ustanovení
Zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy vedou d o k u m e n t a c i:
vnitřní řád (obsahuje hlavně: pravidla hodnocení, práva a povinnosti dětí i pracovníků zařízení, denní a týdenní program, pravidla organizace návštěv, přijímání, přemísťování či propouštění dětí, pravidla dětské samosprávy a u diagnostických ústavů provoz záchytného pracoviště) roční plán výchovně vzdělávací činnosti týdenní programy výchovně vzdělávací činnost jednací protokol osobní dokumentaci dětí (včetně záznamů pedagogického pozorování) evidenci využívání oddělené místnosti (umístění a proběh pobytu) knihu denní evidence zařízení knihu návštěv
28
Do zařízení se nepřijímají děti, které: • • •
trpí nemocí v akutním stádiu, včetně psychiatrického onemocnění, nebo jsou pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky a podle stanoviska lékaře vyžadují zdravotní péči jsou bacilonosiči kterým bylo uloženo karanténní opatření
Klíčová slova: právo, povinnost, oddělená místnost, agresivní dítě, povinná dokumentace, opatření ve výchově, zdravotní kriteria, prodloužený pobyt, OSPOD Poznámka: Nadřízeným správním orgánem ředitele dětského domova, dětského domova se školou a výchovného ústavu je krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem ředitele diagnostického ústavu je ministerstvo. Dozor státního zastupitelství (§ 39 zákona č. 383/2005 Sb.) Dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu ústavní či ochranné výchovy v zařízeních provádí pověřený zástupce státního zastupitelství, v jehož obvodu se zařízení nachází. Státní zástupce je oprávněn: vstupovat v kteroukoliv dobu do zařízení nahlížet do povinné dokumentace vedené zařízením hovořit s dětmi bez přítomnosti jiných osob žádat od zaměstnanců zařízení potřebná vysvětlení podávat soudu návrh na zrušení ÚV či OV prověřovat, zda rozhodnutí a postupy ředitele zařízení odpovídají zákonům a jiným právním předpisům vydávat příkazy k přijetí opatření vedoucích k odstranění stavu odporujícího právním předpisům nařídit, aby dítě, které je v zařízení nezákonně, bylo po oznámení OSPODu bezodkladně propuštěno Zařízení je povinno příkazy státního zástupce bez prodlevy provést. Poznámka: Pro zkvalitnění vzájemné informovanosti a posílení možností přímé pomoci, je při propouštění dítěte z výkonu ústavní či ochranné výchovy, zasíláno orgánům sociálně právní ochrany dětí příslušných sociálních referátů „Oznámení o nadcházejícím propuštění“ s časovým předstihem 3 – 6 měsíců. Úkol: Seznamte se se sítí speciálních výchovných zařízení ve svém regionu. Ústavní výchova Je to výchovné opatření nařizované soudem v občansko-právním řízení, končí dovršením 18 let věku (výjimečně je možno rozhodnutím soudu realizovat prodloužení do 19 let – využíváno především u složitějších okolností a při dokončování profesní přípravy ve výchovných zařízeních). Podklady obvykle připravuje soudu orgán sociálně právní ochrany dětí a mládeže – návrh je podáván, jestliže jiná opatření nevedla k nápravě stavu, je-li zřejmé, že jiné způsoby řešení nejsou k dispozici (špatná rodina, patologie rodinného prostředí, ale i objektivní důvody – rodina nemůže plnit funkci či zanikla). Ústavní výchova nemá trestní charakter, vykonává se ve školských zařízeních (ale i v zařízeních jiného resortu,
29
např. ministerstva práce a sociálních věcí apod.). Před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí, která má přednost před výchovou ústavní. Pominou-li po nařízení ústavní výchovy její důvody nebo lze-li dítěti zajistit náhradní rodinnou péči, soud ústavní výchovu zruší. Ochranná výchova Je ochranným opatřením ukládaným soudem, obvykle mládeži starší 15 let (výjimka možná). Nemá trestní charakter ani se nezaznamenává do trestního rejstříku. Časové trvání je shodné s výkonem ústavní výchovy, realizace probíhá rovněž ve školských zařízeních. Důvodem uložení ochranné výchovy jsou výrazné negativní způsoby jednání, výrazná antisociální dimenze projevů, činy, které by u dospělého byly kvalifikovány jako trestné. Předběžné opatření Je vydáváno soudem v případech nebezpečí z prodlení či při řešení nenadálé, akutní situace jedince – ocitne-li se bez jakékoliv péče, je-li ohrožen život či je vážně ohrožen či narušen jeho další vývoj. Avizaci provádí orgán sociálně právní ochrany dětí při využití ustanovení § 76a občanského soudního řádu. Předběžné opatření má krátkodobé poslání, je následně soudem dořešeno – může být zrušeno či soud nařídí ústavní výchovu. Poznámka: Ústavní výchovu bylo možno realizovat již podle zákona z roku 1877, kdy soud mohl jen doporučit umístění jedince do donucovací pracovny či polepšovny (o provedení rozhodovala komise Zemského úřadu). V roce 1919 byla upravena organizace a stanoveny podmínky pro přijímání chovanců do Státního výchovného ústavu J. A. Komenského v Košicích (pouze chlapci, byla zde i řemeslná příprava, délka pobytu do 20 – 21 let). Roku 1929 byl vydán zákon o nucených pracovních koloniích, od roku 1931 se v zákoně o trestním soudnictví nad mládeží mění název polepšovna na výchovnu, byla stanovena dolní hranice trestní neodpovědnosti do 14 let. Klíčová slova: ústavní výchova, ochranná výchova, předběžné opatření, výchovný ústav, ochranný režim, výchovně léčebné oddělení Zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb. (č. 257/2000 Sb., č. 272/2001 Sb.) ve své V. hlavě hovoří o ústavní a ochranné výchově (§ 28 a další). Stanoví povinnosti sledování dodržování práv dítěte ve školských zařízeních pro výkon ÚV a OV, v ústavech sociální péče a ve zvláštních dětských zdravotnických zařízeních a v obdobných ústavech. Je orgánu sociálně právní ochrany dětí ukládáno sledovat zejména rozvoj duševních a tělesných schopností dětí, zda trvají důvody pro pobyt jedince v ústavním zařízení, jak se vyvíjejí vztahy mezi dětmi a jejich rodiči. Je stanovena povinnost půlroční (minimálně) frekvence návštěvy dítěte přímo v daném zařízení. Ústavní zařízení jsou povinna: umožnit příslušnému pracovníkovi přístup do zařízení, poskytnout potřebné podklady vztahující se k dětem a jeho rodičům umožnit styk s dítětem s nařízenou ÚV či uloženou OV oznámit orgánu možnosti osvojení či pěstounské péče odeslat písemné podání dítěte adresované soudu informovat orgán sociálně právní ochrany o nadcházejícím propuštění dítěte informovat o útěku ze zařízení či o přemístění do jiného ústavního zařízení (soud, orgán sociálně právní ochrany) § 30: Ústavní zařízení může jen po předchozím písemném souhlasu orgánu sociálně právní ochrany povolit dítěti, kterému byla nařízena ústavní výchova, dočasný pobyt u rodičů,
30
popřípadě jiných fyzických osob, a to nejvýše v rozsahu 14 kalendářních dnů při jednom pobytu. Tato doba může být prodloužena na základě písemného souhlasu uvedeného orgánu. Je-li dítě v ústavním zařízení na základě žádosti rodičů (zákonných zástupců), je možno povolit takový pobyt u jiných fyzických osob jen po předchozím písemném souhlasu rodičů (zákonných zástupců), pokud získání tohoto souhlasu nebrání vážná překážka. K problematice útěkovosti ze zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy je vždy nutný komplexní pohled na vzniklou situaci, podrobnější analýza přináší obvykle objasnění příčin a genezi posoudit i možný podíl výchovného pracovníka (jeho přístup, požadavky, objektivnost) na způsobech reakce dítěte vycházet z přesvědčení, že útěky lze ovlivňovat, počty snižovat co ovlivňuje danou oblast: • férové a spravedlivé jednání s dítětem • minimum náznaků převahy výchovného pracovníka z titulu funkce • nebrat dítě jako „číslo“, ale jako partnera. Toto partnerství umět vysvětlit z pohledu rovných mezilidských vztahů • kladně motivovat (využívat prostředků psychoterapie) • akceptovatelně hodnotit, mít promyšlený systém hodnocení, začít u jednotlivce a přejít postupně (velmi pomalu) k veřejné prezentaci názoru na své chování – i tady musí dospělý ukázat úroveň své profesionality • klidná, věcná, debatní atmosféra (emoce musí počkat) • jasnost formulací požadavků – hledisko splnitelnosti nám musí být předem zřejmé • nedramatizovat, nešetřit si část výtky na „potom“, raději navázat na předchozí (i drobnou) úspěšnost • pracovat se svěřeneckou samosprávou v partnerské úrovni ve věcech tomu odpovídajících • znát úskalí příchodu dítěte do zařízení, využít možností individuálního kontaktu (možnost neobyčejné výtěžnosti) • reálná situace ve skupině či ve třídě nám musí být dobře známa (vazby, vzory, aspirace, submise, vůdci apod.) • bývá nedoceněna oblast pozitivního vlivu kvalitní zájmové činnosti, sportu, her (dětem je často teprve ve výchovném zařízení poprvé činěna nabídka tohoto druhu) • výběrově uplatňovat způsob zařazování dětí do tříd, skupin, na ložnice – promyšleně volit hlediska (znát a předvídat) • brát v úvahu osobní přání (samozřejmě výběrově) dítěte a využívat je motivačním způsobem • stěžejní úkol pedagoga: umět zajímavě zaměstnat, hledat cestu ke spontaneitě, umět žít se svěřenými dětmi, vidět pod povrch („nehasit“, pozitivně ovlivňovat, řídit, usměrňovat) klást si otázky: - jak vyhovuje naše zařízení pojmu „domov“ (hledisko dítěte) - co dítě a jeho vrstevníci, jaké jsou jejich vzájemné vztahy (vím to ?) - co činnosti, které nabízím (pedagog) – motivují nebo jenom vyplňují čas - je forma hodnocení dítěti srozumitelná, umím hodnotit ? - znám skutečně dobře situaci a stav dítěte ? Klíčová slova: sociálně právní ochrana dětí, útěky ze zařízení, přístup k dítěti, úskalí převýchovné práce, osobnost pedagoga, vliv zájmové činnosti, hodnocení
31
Vyhláška č. 334/2003 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní a ochranné výchovy ve školských zařízeních (vyhláška je novelována v následujícím smyslu): řeší organizaci a zabezpečení výchovně vzdělávací činnosti v daných zařízeních stanovuje organizační postupy diagnostických ústavů při přijímání, umísťování, přemísťování a propouštění dětí řeší organizační zabezpečení pobytu dětí v DÚ přibližuje okolnosti umísťování dětí se zdravotním postižením upravuje zabezpečení výkonu ÚV či OV nezletilých matek a jejich dětí stanoví zásady výchovně léčebného režimu uvádí podrobnosti organizačního zabezpečení umísťování a pobytu dětí – cizinců upravuje obvody diagnostických ústavů uvádí vzorový vnitřní řád zařízení Rodinné skupiny jsou zřizovány v dětském domově a v dětském domově se školou (denní péče je zpravidla zajišťována třemi stálými pedagogickými pracovníky) Výchovné skupiny tvoří základní jednotky v diagnostickém a výchovném ústavu Pro děti s ukončenou povinnou školní docházkou, které se nepřipravují na povolání, může být v dětském domově se školou, diagnostickém či výchovném ústavu zřízena tzv. pracovně výchovná skupina (může jít i o formu pracovně právního vztahu) Dětské diagnostické ústavy = péče o děti plnící povinnou školní docházku Diagnostické ústavy pro mládež = péče dětem, které splnily povinnou školní docházku V DÚ přebírá dítě sociální pracovník. Psycholog (speciální pedagog – etoped či jiný pedagogický pracovník určený ředitelem) zpravidla provádí vstupní pohovor (podmínky pobytu, vnitřní řád a jeho zásady, práva a povinnosti, další perspektivy apod.). Komplexní diagnostická zpráva = obsahově se podílí psycholog, speciální pedagog – etoped, další pedagogičtí pracovníci, je zařazen popis sociální anamnézy, hodnocení schopností adaptace, úroveň sebehodnocení, charakteristika volních vlastností, společenských a pracovních návyků, vztah dítěte k rodině, autoritám, vrstevníkům. Dále obsahuje informace o znalostech a dovednostech dítěte, o jeho chování ve škole, o postavení dítěte ve skupině, o jeho zvláštnostech a o chování v zátěžových situacích či při zvládání konfliktů. Pozornost je věnována i oblasti zájmové orientace dítěte, nastíněna potřeba perspektivních přístupů. V návazném zařízení je zpracován program rozvoje osobnosti dítěte (podkladem je komplexní diagnostická zpráva diagnostického ústavu) – ve spolupráci s odborným pracovníkem DÚ, který nejméně 2 x ročně ověřuje věcnou správnost postupů. Funkce etopeda. Pobyt dětí zadržených na útěku v diagnostickém ústavu: Pro přijetí těchto dětí je v DÚ zřízeno záchytné pracoviště – po přijetí je s dítětem vykonán pohovor speciálním pedagogem – etopedem či psychologem (písemný záznam je součástí dětské osobní dokumentace). Po dobu pobytu v záchytném pracovišti je dítěti poskytována individuální péče formou zájmových činností (tuto péči zajišťuje pedagogický pracovník v rozsahu nejméně 6 hodin denně. Mimo tuto dobu je stav dítěte pravidelně kontrolován ve třicetiminutových intervalech. Nejsou-li zjištěny zdravotní nebo psychické překážky, může být dítě umístěno do odpovídající výchovné skupiny. Úkol: Navštivte dětský diagnostický ústav a seznamte se s jeho regionální působností.
32
Děti se zdravotním postižením Děti s mentálním, smyslovým či tělesným postižením, s vadami řeči a více vadami, s autismem a děti nemocné a oslabené se umísťují zejména do dětských domovů – je zároveň přihlíženo k oprávněným zájmům dítěte na udržení a rozvíjení kontaktu s rodinou. Stávají se členy rodinných skupin či pro ně mohou být vytvořeny samostatné rodinné skupiny (alespoň jeden pedagogický pracovník u skupiny je speciálním pedagogem). Nezletilé matky a jejich děti Nezletilé těhotné dívky se zpravidla umísťují nebo přemísťují od 12. týdne těhotenství do dětských domovů se školou nebo do výchovných ústavů, které jsou schopny zajistit potřebnou úroveň zdravotnické a pedagogické péče. Ředitel informuje nezletilou těhotnou dívku o možnostech péče o dítě po porodu v rámci výkonu ústavní či ochranné výchovy v daném zařízení. Nezletilé těhotné dívky nebo matky plní povinnou školní docházku nebo se připravují na povolání v příslušné škole, nebrání-li tomu jejich zdravotní stav. Děti vyžadující výchovně léčebný režim (v důsledku jejich neurologického poškození či psychického onemocnění)
Za děti vyžadující výchovně léčebný režim se považují děti s psychickým nebo psychiatrickým onemocněním a s disharmonickým vývojem osobnosti, které mají: emoční poruchy a vývojové poruchy chování výrazné poruchy chování s antisociálním, sexuálně deviantním a jinak nebezpečným chováním Děti vyžadující výchovně léčebnou péči Tyto děti jsou umísťovány do dětských domovů se školou nebo do výchovných ústavů (tam, kde lze zabezpečit výchovně léčebnou péči). Jedná se zejména o: děti, které jsou v důsledku svého psychického oslabení závažně ohroženy ve svém vývoji děti s poruchami pozornosti a soustředění, doprovázenými hyperaktivitou, které není možné zvládat běžnými výchovnými postupy a metodami děti experimentující s návykovými látkami nebo drogově závislé Děti jsou do uvedených zařízení umísťovány na nezbytně dlouhou dobu (pomine-li důvod pobytu, je dítě přemístěno do běžného zařízení). Děti s extrémními poruchami chování Děti s extrémními poruchami chování jsou umísťovány do výchovných ústavů za tímto účelem zřízených, případně do výchovných skupin při běžných výchovných ústavech. Jedná se o: děti, které opakovaně utíkají ze zařízení a dopouští se trestné činnosti (a není je možné zvládnout výchovnými postupy, organizací a prostředky používanými v běžných zařízeních) děti, u nichž jsou násilné projevy chování spojeny s náznaky duševních poruch, sexuálních úchylek – specializované péče se však jeví jako vhodná součást výchovně léčebného působení děti s drogovou závislostí, která je důvodem jejich společensky nebezpečného chování děti, kterým soud uložil ochrannou výchovu, přestože jsou již trestně odpovědné, ale z osobnostních či výchovných důvodů je vhodné dokončit započatý proces změn v daném zařízení
33
Zpravidla je v uváděných případech zajišťována spolupráce zdravotnického zařízení. Pobyt dítěte v dané typu zařízení je limitován nezbytně nutnou dobou, při práci s těmito dětmi jsou se skupinou přítomni tři pedagogičtí pracovníci (z toho jeden je asistentem pedagoga). O každé mimořádné události (napadení, pokus o útěk, sebepoškozování apod.)je vedena podrobná dokumentace včetně vyhodnocení situace. Děti s extrémními poruchami chování se nesetkávají při běžných činnostech s ostatními dětmi ve výchovném ústavu ani mimo něj. Pohyb jedné výchovné skupiny mimo zařízení je zabezpečen nejméně třemi pracovníky zařízení, z nichž nejméně jeden je pedagogickým pracovníkem. Klíčová slova: výchovně léčebný režim, extrémní poruchy chování, záchytné pracoviště, útěky, etoped, komplexní diagnostická zpráva, prognóza, výchovná skupina, rodinná skupina, děti se zdravotním postižením Úkol: Seznamte se s diferenciací sítě zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v ČR. Organizační zabezpečení umísťování a pobytu dětí – cizinců Zařízení pro děti – cizince má 3 – 6 rodinných nebo výchovných skupin (z toho nejméně jedna skupina plní úkoly diagnostického charakteru) Zařízení pro děti – cizince plní úkoly: diagnostické (úroveň znalostí, znalost českého jazyka, atd.) výchovně vzdělávací (zabezpečováno vzdělávání podle schopností dítěte) terapeutické (individuální konzultace, odbourávání úzkosti a traumat, posilování pocitu bezpečí, příprava na další návazné situace) sociální (akceptace kulturně historických a náboženských zvyklostí) Podle individuální potřeby jsou pro děti – cizince smluvně realizovány tlumočnické služby. --Vyhláška stanoví i zásady koncepce vnitřního řádu zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy: • charakteristika a struktura zařízení • postup při přijímání, přemísťování a propouštění dětí • organizace výchovně vzdělávacích činností v zařízení • organizace péče o děti v zařízení • práva a povinnosti dětí • práva a povinnosti osob odpovědných za výchovu • bezpečnost a ochrana zdraví Zákon č. 218/2003 Sb. – o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže – stručný výtah Platnost od 1. ledna 2004 Vymezení pojmů: ♦ protiprávní čin = provinění, trestný čin ♦ mládež = děti mladší 15 let a mladiství ♦ mladistvý = v době spáchání věk mezi patnáctým a osmnáctým rokem ♦ činné orgány = Policie, státní zástupci, soudy pro mládež ♦ soud pro mládež = zvláštní senát, samosoudce
34
♦ trestný čin spáchaný mladistvým = provinění Druhy opatření: výchovná opatření – dohled probačního úředníka - probační program - výchovné povinnosti, výchovná omezení, napomenutí s výstrahou ochranná opatření: - ochranné léčení (lze uložit podle trestního zákona) - zabrání věci (lze uložit podle trestního zákona) - ochranná výchova (lze ji uložit pouze podle tohoto zákona) trestní opatření: - obecně prospěšné práce - peněžité opatření - peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu - propadnutí věci - zákaz činnosti - vyhoštění - odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu - dtto s odkladem na zkušební dobu s dohledem - odnětí svobody nepodmíněně § 53 = nesmí být zveřejněna informace umožňující identifikaci mladistvého Výkon ochranné výchovy – vykonává se ve výchovných zařízeních (vyžaduje-li to zdravotní stav mladistvého, má umístění do zdravotnického zařízení přednost před výkonem ochranné výchovy) Změna ochranné výchovy – o změně ochranné výchovy v ústavní výchovu rozhoduje soud pro mládež (podle obvodu, kde se OV či ÚV vykonává) Probační úředník – sleduje a kontroluje chování mladistvého - poskytuje mladistvému odborné vedení a pomoc Mladistvý s uloženým dohledem je povinen – spolupracovat s probačním úředníkem - dostavovat se k probačnímu úředníkovi - informovat ho o svém pobytu a zaměstnání - nebránit probačnímu úředníkovi ve vstupu do obydlí
Klíčová slova: protiprávní čin, soud pro mládež, výchovné opatření, ochranné opatření, trestní opatření, probační úředník, probační program, dohled, samosoudce xxxxxxxxx
Středisko výchovné péče – vyhláška MŠMT č. 458/2005 Sb.+ § 16 a 17 zákona č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb. Vyhláška upravuje podrobnosti o organizaci výchovně vzdělávací péče ve střediscích, stanoví vzorový vnitřní řád této instituce, určuje kriteria pro přijímání a propouštění klientů. Základem péče je poskytování speciálně pedagogických a psychologických služeb dětem s rizikem poruch chování nebo s již rozvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u kterých nebyla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, případně zletilým osobám do ukončení středního vzdělávání. Součástí je i činnost zaměřená na podporu vzdělávání klientů a motivaci k sebevzdělávání.
35
Středisko poskytuje tyto služby: a) diagnostické (psychologická diagnostika osobnosti, speciálně pedagogická a pedagogicko psychologická diagnostika poruch chování a sociálního vývoje, sociální diagnostika podmíněnosti příčin poruch chování a sociálního vývoje) b) preventivně výchovné (výchovně vzdělávací činnost zaměřená na předcházení poruchám chování nebo jejich nápravu a sociálně rehabilitační činnost, dále vypracování individuálního výchovného plánu, jednorázové, krátkodobé i dlouhodobé vedení klientů formou individuální, skupinové a rodinné terapeutické činnosti, vypracování a uskutečňování speciálně pedagogických a terapeutických programů cílených na potřeby klientů, zpracování a realizace cíleného speciálně pedagogického programu pro třídní kolektivy – tam, kde je signál školy c) poradenské (poradenská intervence – včetně telefonické- psychologická podpora klientovy v jeho obtížné životní situaci, kterou není schopen sám vyřešit, poradenská činnost zaměřená na předcházení vzniku sociálně patologických jevů, na řešení problémů souvisejících s manifestovanou poruchou chování, odborná činnost zaměřená na podporu při začleňování klienta do společnosti, poskytování informací zaměřených k volbě povolání a zvládání nároků profesní přípravy Organizace péče ve středisku: Střediska spolupracují se školami, jichž je klient žákem (zákonný zástupce dá písemný souhlas k předávání údajů), dále s orgány sociálně právní ochrany dětí, nejpozději do čtrnácti dnů po přijetí klienta do ambulantní péče vypracuje středisko s klientem individuální výchovný plán (zaměření na nápravu poruch chování, prevenci negativních jevů v sociálním vývoji a zdravý rozvoj osobnosti). Ředitel střediska seznámí s obsahovým zaměření individuálního výchovného plánu i zákonného zástupce klienta. Členění střediska: Středisko se organizačně člení na oddělení – ambulantní, celodenní a internátní. a) oddělení ambulantní (poskytuje klientům výchovně vzdělávací péči v pracovních dnech v rozsahu nejméně 8 hodin denně, poskytuje poradenskou podporu klientům v tíživých životních situacích, doporučuje na základě výsledků a průběhu dosavadní péče vhodnou další návaznou péči a zařazení klienta do oddělení celodenního či internátního, podle potřeby realizuje pobytové výchovné a terapeutické programy v délce do 7 dnů (účast je u nezletilého podmíněna souhlasem zákonného zástupce), poskytuje následnou výchovně vzdělávací péči klientům po ukončení pobytu v celodenním nebo internátním oddělení – zpravidla po dobu jednoho roku. Vyhláška stanoví i základní míru prostorových podmínek, materiálního a technického vybavení. b) oddělení celodenní ( poskytuje klientům souvislou výchovně vzdělávací péči a též stravování v pracovních dnech, nejméně v rozsahu 8 hodin denně, nejdéle však do 19 hodin. Základní organizační jednotkou je výchovná skupina (v případě společných činností), oddělení i skupina pracují formou koedukace. c) oddělení internátní (poskytuje klientům po dobu jejich pobytu ve středisku nepřetržitou výchovně vzdělávací péči, ubytování a stravování a zajišťuje dohled nad plněním individuálního vzdělávacího plánu, pokud byl kmenovou školou žáka vypracován, organizační jednotkou je koedukovaná výchovná skupina. Péče o bezpečnost klientů je v době od 20 hodin do 8 hodin zajišťována zpravidla asistentem pedagoga, výchovně vzdělávací péči ve výchovné skupině zajišťuje nejméně jeden pedagogický pracovník.
36
Přijímání a propuštění klienta (celodenní a internátní péče): Podmínkou pro přijetí klienta do celodenní či internátní péče je doporučení ambulantního oddělení. Před přijetím podpisuje ředitel střediska smlouvu se zletilým klientem či v případě nezletilosti s jeho zákonným zástupcem. Je doložena úhrada za ubytování a stravování, lékařský posudek o zdravotní způsobilosti, kopie posledního školního vysvědčení (u internátní péče i očkovací průkaz a průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny). Jsou vyjasněny postupy při případné hospitalizaci klienta a podána informace o podmínkách pobytu ve středisku. Začlenění klienta do výchovné skupiny provádí pedagogický pracovník (ten podá informaci o organizaci života ve výchovné skupině a středisku vůbec). Při ukončení pobytu předá ředitel střediska prokazatelně zletilému klientovi (nebo zákonnému zástupci u nezletilce) závěrečnou zprávu – kopie závěrečné zprávy je součástí dokumentace o klientovi. Náležitosti závěrečné zprávy: Středisko na základě výsledků diagnostických, preventivně výchovných a poradenských činností zpracovává závěrečnou zprávu s návrhem opatření v zájmu rozumového, citového a morálněvolního rozvoje klienta a jeho zdárného společenského uplatnění. Zpráva hodnotí dosažený pokrok stanovený v individuálním výchovném plánu. Podklady zpracovává psycholog, speciální pedagog, další pedagogičtí pracovníci a sociální pracovnice. Jsou zahrnuty informace o vztazích klienta s rodinou, posouzení vztahu klienta k autoritám, jeho sféra zájmové orientace, údaje o změnách v chování a prospěchu ve škole při středisku, údaje o tom, co se osvědčilo při eliminaci projevů v chování, doporučení pro volný čas apod. U klienta celodenní či internátní péče i informace o schopnostech navazování sociálních vztahů a postavení klienta ve výchovné skupině, hodnocení úrovně společenských a pracovních návyků, úrovně spolupráce v kolektivu dětí, údaje o chování v zátěžových situacích a doporučení týkající se řešení mezilidských konfliktů a překonávání stresu. Souhrnně: střediska jsou od roku 1991 součástí sítě institucí preventivně výchovné péče střediska jsou jednou z forem sociálně výchovné pomoci dětem, mladistvým, rodinám a dalším výchovným subjektům nenahrazují jiná školská výchovná zařízení (především pro výkon ÚV a OV), ale doplňují jejich služby a zároveň spolupracují s dalšími zařízeními preventivně výchovné péče v resortu MŠMT, MPSV, MZd a MV poskytují preventivně výchovnou péči klientům, u nichž je dominantní porucha chování, ale ještě nenastal důvod k nařízení ÚV nebo uložení OV poskytují pomoc zejména v případech výskytu školních, rodinných či psychických problémů, zneužívání návykových látek, gamblerství, projevů asociality nezabezpečují péči o klienty s předběžným opatřením, nařízenou ÚV či uloženou OV po propuštění klientů z ústavní péče jim poskytují výchovnou pomoc při jejich integraci střediska pracují ambulantně, mohou nabízet celodenní či internátní péči nabízí klientům pomoc, radu nebo systematickou péči při zachycení výchovných problémů, rozvíjí spolupráci s rodinou, poskytují poradenství pedagogům, úzce spolupracují s kmenovou školou klienta zjišťují vlivy, vztahy a nedostatky ohrožující vývoj dítěte či mladistvého hledají možnosti snížení rizika negativního rozvoje usilují o eliminaci poruch chování provádí činnost diagnostickou, poradenskou, psychoterapeutickou, výchovnou, vzdělávací
37
oddělení ambulantní poskytuje sociálně výchovné poradenství, konzultace, diagnostické vyšetření, psychoterapeutickou a výchovnou péči. Vychází z individuálních potřeb klienta, nejpozději po třetí návštěvě pro klienty vypracovává individuální výchovný plán oddělení internátní zajišťuje maximálně dvouměsíční pobyt (podmínkou je předchozí ambulantní péče a vypracovaný individuální výchovný a vzdělávací plán). Během pobytu musí pokračovat vzdělávání (je-li klient žákem školy). Pobyt je zajištěn smluvně a za úplatu pobyt ve středisku je dobrovolný a je možný pouze na základě písemné dohody se zákonnými zástupci klienta základní jednotkou odborné činnosti je jednotka odborného výkonu (JOV) základní dokumentace střediska: osobní spis klienta, kniha činnosti, plány činnosti, celková evidence klientů v internátní péči pak smlouva o pobytu, kniha služeb, kniha denního hlášení, vnitřní řád, evidence pobytů, evidence požadavků na umístění, školní dokumentace
Klíčová slova: středisko výchovné péče, diagnostické, preventivní a poradenské služby SVP, ambulantní, celodenní a internátní servis, dobrovolnost, dokumentace, klient Úkol: Ověřte si, zda Vaše škola spolupracuje se střediskem výchovné péče v místě, konzultujte tuto skutečnost s výchovným poradcem školy. Některé nové metody řešení etopedických problémů problém integrace jedinců s poruchami chování = výrazně složitá záležitost (různost úhlů pohledu na danou realitu). Při opakovaném porušování norem, pravidel, zákonů je namístě dočasný pobyt v resocializačním zařízení. Řadu let u nás je situace řešena formou ústavní péče v zařízeních školských, zdravotnických, případně jiných v posledních 5 letech rozšiřujeme poměrně výrazně (v zahraničí jde o běžnou praxi) systém preventivních kroků, opatření proti vzniku sociálně negativních jevů – hovoříme o tzv. primární prevenci (zamezení recidivy a kvalitní resocializace = sekundární a terciární prevence). Určitým východiskem zvýšené aktivity je skutečnost neúměrného růstu delikvence a kriminality dětí a mládeže s fenoménem rostoucí agresivity, brutality, šikany, vandalismu řada aktivit ve školách – peer programy, využití pozitivního vlivu vrstevníků (určitým způsobem připravených), jejich důvěryhodnosti a komunikativnosti – zaměřenost hlavně na primární a sekundární preventivní působení činnost SVP – viz výše projekt LATA (laskavá alternativa trestu pro adolescenty) – činnost od počátku 90. let, předmětem zájmu je především věková skupina 15 – 21 let. Pomoc při řešení konfliktů s rodiči, zvládání školních a pracovních povinností, rozborové postoje při inklinacích k rizikovým skupinám (práce s jedinci vyšetřovanými na svobodě po spáchání trestného činu, po návratu z výkonu trestu odnětí svobody, řešení co dál …). Členy LATY jsou především dobrovolníci – studenti sociálních oborů, psycholog, právník, kurátor. Dobrovolník = jeden klient v jeho přirozeném prostředí, 2 – 3 hodiny týdně, minimálně po dobu šesti měsíců. Spolupráce se soudy, věznicemi, psychiatrickými léčebnami, poradenskými pracovišti, … oblast terciární prevence – čili následné péče po skončení ústavní výchovy, ochranné výchovy = značný problém, chybí vhodné zázemí, podmínky (po odchodu z dětských
38
domovů, výchovných ústavů apod.). Tento chybějící mezičlánek či „koncový“ článek výrazně zkresluje a ovlivňuje úspěšnost školských zařízení pro výkon ÚV či OV, čili vlastně možnou integraci daných jedinců (proto i častá – a brzká – recidiva sociálně patologického chování). Hodnocení úspěšnosti je potřeba provádět z několika hledisek – v prvé řadě systém převýchovného snažení, jeho koncepčnost, materiální a personální podmínky, dále včasnost zahájení převýchovné práce, úroveň fixace nežádoucích projevů, dlouhá prolongace a kumulace výchovných obtíží před příchodem do zařízení a konečně úroveň návratného prostředí po skončení výkonu ÚV či OV (bydlení, práce, rodina, okolí). Centra sociální prevence (CESOP) realizují metodu „dobrého startu“ pro mladistvé a mladé dospělé po návratu z výchovných zařízení. Pracují od roku 1993 jako odborná, internátní zařízení (koedukovaná) s cílem: snížit riziko kriminální recidivy, zabránit vlivu negativního (většinou původního) prostředí, pomáhat řešit sociální problémy a krizové situace klientů, posilovat společensky přijatelné způsoby chování. Pobyt je dobrovolný. Ke klientele patří kromě uváděných i navrátilci z vězení, jedinci v podmíněném, případně alternativním trestu (tam, kde je nebezpečí recidivy), osaměle žijící v problémovém sociálním prostředí, s psychickým handicapem, bez práce, apod. Ubytovaní klienti prochází třemi základními režimy resocializace: • Režim neodkladné péče – příjem především klientů v krizi (opuštění, zanedbaní, na útěku z domova či výchovného zařízení, se známkami týrání, atd. Přichází buď sami, či cestou Linky důvěry, Modré linky, Krizového centra, … Je jim poskytnuta materiální pomoc (ubytování, strava, zapůjčeno oblečení), nabídnuta psychologická pomoc, eventuelně též zprostředkován lékařský servis. Pobyt max. 3 dny, dobrovolná účast v zájmových akcích CESOPu • Režim azylové péče – klientelu tvoří zaměstnaní jedinci či frekventanti profesní přípravy, kteří nemají bydlení (přeřazení z předchozího režimu, zletilí z výchovných zařízení, ti, kteří opustili rodinu či o ně rodina nemá zájem). Je poskytnuto ubytování a stravování proti částečné úhradě (sami, rodiče, využití státních sociálních příspěvků). Je věnována pomoc při studiu, podány nabídky volnočasového charakteru. Sociální pracovnice pomáhá řešit problém, který je příčinou pobytu v CESOPu. • Režim resocializační péče – klientelu tvoří mladiství a mladí dospělci stíhaní na svobodě pro delikt, jedinci se sociálními problémy a problémovým jednáním, ale ne trestného typu. Za částečnou úhradu je poskytnuto ubytování, stravování, výchovná péče (především resocializační aktivity, účast na komunitě), pomoc při hledání zaměstnání, spolupráce se školami, rodinami, zaměstnavateli. • Součástí CESOPu – je i nízkoprahový kontaktní klub – pro ohrožené, bez ubytování, dobrovolnost kontaktu je podmínkou. Jsou sestavovány programy pro volný čas, programy zaměřené na změnu hodnotové orientace apod. • Zázemí CESOPu – tvoří psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci, řada dobrovolných spolupracovníků (včetně odborníků v určitých řemeslných profesích, sportovců,…) Klíčová slova: resocializace, nízkoprahový klub, režim, koedukace, LATA, CESOP
Úkol: Navštivte některé z uvedených zařízení a seznamte se blíže se systémem přímé práce.
39
K typologii pedagoga v etopedických zařízeních Osobnost pedagoga (učitele, vychovatele, asistenta pedagoga, etopeda,…), jeho odbornost, erudiční průprava, zkušenosti a v neposlední řadě postoj k vykonávané profesi, tvoří základ úspěchu či negativních dopadů při řešení výchovných problémů: Autoritativní přístup se vyznačuje stereotypem přesně vymezeného chování, vyžadováním dodržování stanovených norem a pravidel. Tito pedagogové nebývají tolerantní k extrémům (i relativně pozitivním), umí jednoznačně stanovovat požadavky (důležitá okolnost pro následné hodnocení). Mívají potíže při navazování kontaktu s dětmi. Nejistý pedagog považuje spontánní projevy a odchylky od stanovené normy za nežádoucí (takovéto chování dětí posiluje jeho nejistotu) a ohrožující jeho autoritu. Mívá tendenci posuzovat některé projevy dětí jako vztahovačné, jako projevy naschválu, případně negativismu. Bývá však tolerantní k nejistým a úzkostným projevům dítěte – rozumí mu a umí mu pomoci. Liberální pedagog nestanoví přesná pravidla, mívá potíže s dodržováním daného řádu = cesta k dezorientaci. Bývá oblíbený, problémem je až nekázeň, negativní odraz v kontrole zadaných úkolů, obtíže při plnění povinností. Aktivní a temperamentní pedagog nemívá dost trpělivosti s dětmi bázlivými, pomalými (pozor na ment. retardaci), vadí mu projevy nejistoty a úzkosti. Raději pracuje s dětmi živějšími až neklidnými. Klidný a pomalý pedagog může výrazněji nevyhovovat dětem rychlým, kterým jeho tempo vadí (zdroj problémů). Výhoda: neřeší problémy zbrkle, bývá tolerantnější. Začínající, nezkušený pedagog s mnoha ideály má větší tendenci experimentovat, jeho výhodou je jistá otevřenost a ochota naslouchat dítěti (riziko zklamání). Kamarádský vztah k dětem – někdy negativní odraz v autoritě (chybí včasné rozpoznání hranice mezi tolerancí a ztrátou potřebného postavení pro výkon profese). Rutinér – nižší míra tolerance k problémům vyžadujícím více energie či změnu zafixovaného přístupu a stylu řešení (nevýhoda: větší rigidita a stereotypnost). Příliš spoléhá na svou zkušenost, dokáže i neobjektivně rozdělit děti do předem vytvořených kategorií. Klíčová slova: autorita, temperament, typologie, rutinér, liberální pedagog, experiment K pozitivním vlastnostem pedagoga v oblasti etopedické péče patří:
samostatnost, potřeba nezávislosti na pokynech nadřízeného, svoboda pro práci spontánnost nekonvenčnost (nevšednost) při přístupu k okolí originalita (včetně schopnosti přijímat a realizovat nové) náročnost (především na sebe) kritičnost (především ve vztahu k sobě) citlivost (k problémům druhých, bez zlehčování a jen formálního zájmu) asertivita umění spojovat přísnost a spravedlnost mimopedagogické odborné schopnosti (vzdělání v urč. oblasti, specifické zájmy) vybudovaná přirozená autorita, podložená znalostmi, vztahem k dané oblasti, uměním přiznat svou chybu a pozitivním způsobem práce s názorem skupiny i jednotlivce klidné jednání, upřímný zájem o dítě
40
v kontaktu s dítětem ho oslovovat křestním jménem (mimořádný psychologický dopad) umět pracovat s odměnou a trestem projevovat dětem důvěru větší míra sociální interakce ujasněnost denního programu
Zdroje výchovných problémů • • •
dítě – jeho vlastnosti, postoje, vztahy ke škole, pedagogům i ke spolužákům, jeho sociální zázemí (rodina, zájmové instituce a organizace, kamarádi, parta apod.) pedagog – jeho osobnost, stupeň odbornosti, didaktické schopnosti (srozumitelnost, míra náročnosti, přísnost, ale i shovívavost, v zásadních věcech nekompromisnost) vnější vlivy – nevhodné zásahy rodiny, vliv party, kontakt s patologickým prostředím, vlivy masmédií apod.
Příčiny výchovných problémů ♦ nepříznivý vztah mezi dětmi a pedagogem – způsobený obvykle pedagogovou osobností (nepřiměřeně přísný či naopak příliš benevolentní, náladový, nespravedlivý, nudný, trestá bez prověření, nekomunikativní, ironizuje děti apod.) ♦ konflikty mezi dětmi ve skupině či třídě – především tehdy, když je pedagog neřeší či řeší jen povrchně nebo dokonce nespravedlivě ♦ konflikt mezi skupinou, třídou a jednotlivcem – zpravidla outsiderem, autoritativním typem, agresorem nebo oblíbencem pedagoga (tuto záležitost nevyřeší děti, ale pedagog) ♦ snaha vyhnout se trestu – častý úhybný manévr dětí (= rozumět situaci ve třídě, skupině) ♦ strach z neúspěchu ♦ citová deprivace dětí – tam, kde je pocit křivdy, chybí ocenění, uznání, sounáležitost ♦ konflikt dítěte s rodiči – často absence důvěry v rodinu a její pomoc, postoje rodičů, nezájem o dítě včetně absence kontaktů s dítětem (vždy poznat příčinu, pak řešení) Postup při řešení výchovné situace
především se dobře zorientovat ve vzniklé situaci, zjistit zdroje zjistit příčiny, motivaci, zázemí problému ověřit si zjištěná fakta a souvislosti uvážit možná alternativní řešení – podle míry provinění a postojů k aktérům, vždy rozbor zvolit optimální řešení (= konkrétní pedagogické opatření) vyhodnocení účinku pedagogického opatření (řešeno pozitivně x negativně)
Klíčová slova: asertivita, výchovný problém, konflikt, citová deprivace, zdroj, trest, opatření Ukládání trestů • • • • •
po zralé úvaze a na základě ověřených informací přiměřenost provinění i věku dítěte tak, aby tím byla řešena situace (aby trest nebyl vnímán jako odplata) aby trest nevedl k trvalé ztrátě důvěry v pedagoga či spolužáky po udělení trestu již dále situaci nepřipomínáme (nedávkujeme „po kapkách“)
41
Pravidla pro udílení trestu (V. Levi):
nesmí škodit zdraví (fyzickému ani duševnímu) musí být užitečný najednou jen jeden trest (trest nikoliv na úkor odměny) jsou-li pochybnosti o oprávněnosti trestu, raději netrestat raději netrestat, než trestat opožděně (diferencovaně posoudit) dítě by se nemělo bát trestu vyvarovat se ponižování po trestu následuje odpuštění
Pochvala
každý člověk potřebuje pochvalu – upevňuje se jeho sebedůvěra (u dítěte obzvlášť) pochvala posiluje správné chování pochvala je hluboký vnitřní pocit uznání, prestiže, úspěchu pochvala motivuje pochvalu udělujeme věcně a konkrétně (chválíme veřejně, trestáme více neveřejně) chválit přiměřeně k činu, situaci a osobnosti dítěte (nepřiměřená pochvala vyvolá nejistotu a dráždí nejen dítě, ale i okolí) kdo neumí přiměřeně chválit, nemůže dobře vychovávat !! pochvala je nejvýznamnějším výchovným prostředkem
Klíčová slova: trest, pochvala, hodnocení, objektivita
42
Základní použitá a studijní literatura: Hladílek, M.: Sociálně patologické jevy a výchova, SPMP, Pelhřimov, 1996 Jedlička, R., Klíma, P., Koťa, J., Němec, J., Pilař, J.: Děti a mládež v obtížných životních situacích, Themis Praha, 2004 Monatová, L.: Pedagogika speciální (etopedická část), MU Brno, 1995 Pipeková, J.: Kapitoly ze speciální pedagogiky, Paido Brno, 1996 Sovák, M.: Nárys speciální pedagogiky, SPN Praha, 1985 Stankowski, A.: Etopedie, OU Ostrava, 2003 Vocilka, M.: Etopedie, skripta, PF UK Praha, 1985 Vocilka, M.: Netradiční formy prevence poruch chování, VÚP, Praha, 1997 Vojtová, V.: Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti, MU Brno, 2005 Vyhláška MŠMT č. 334/2003Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní či ochranné výchovy ve školských zařízeních (návrh novely) Vyhláška MŠMT č. 458/2005 Sb., kterou se upravují podrobnosti organizace výchovně vzdělávací práce ve střediscích výchovné péče Zákon č. 109/2002 Sb.o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy a preventivně výchovné péči ve znění pozdějších předpisů (z. č. 383/2005 Sb.)
Doporučená studijní literatura: Czapow, C., Jedlewski, S.: Resocializační pedagogika, SPN Praha, 1981 Edelsberger, L., Kábele, F.: Speciální pedagogika pro učitele ZŠ, SPN Praha, 1988 Illyés, G., Jankovich, L., Illyés, S., Lányi, M.: Špeciálnopedagogická psychológia, SPN Bratislava, 1978 Kolektiv: Defektologický slovník, SPN Praha, 1988 a další reedice Novosad, L.: Základy speciálního poradenství, Portál, Praha, 1990 Novotná, V.: Sociálně-právní ochrana dětí, IMS, Praha, 2001 Spousta, V.: Speciálně pedagogická diagnostika etopedická, Praha, 1990 Vágnerová, M.: Poruchy adaptace, TU Liberec, 1996 Werner, R.: Dieťa s poruchami správania, SPN Bratislava, 1973
43
