ETOPEDIE
• • • • • • • • •
LITERATURA Vojtová Věra – Přístupy k poruchám emocí a chování v současnosti, Brno 2004; Edukace žáků s poruchami chování (kapitola z knihy Vítková – Integrativní školní pedagogika, Brno 2003) Elliott – Dítě v nesnázích, Grada 2002 Matoušek, O. – Práce s rizikovou mládeží, Portál 1999 Monatová L. – Úsilí o řešení poruch chování, Pajdo, 1996 Ondráček P. – Františku, přestaň konečně zlobit nebo... Novotná, Kremličková – Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele 1., SPN 1997 Procházková M. – Uvedení do etopedie Pipeková – Kapitoly ze speciální pedagogiky, Pajdo 1998 Smolík P. – Duševní a behaviorální poruchy II., Maxdorf 2002 Koťa J. – Děti a mládež v obtížných životních situacích
-
ZÁKONY Vyhláška č. 334/2003 Sb. o ústavní nebo ochranné výchově ve školských zařízeních. Č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy (v platném znění 2006)!!! Č. 561/2004 Sb. (školský zákon). Č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže (zákon o soudnictví). Č. 104/1991 Sb. úmluva o právech dítěte. Č. 94/1963 Sb. o rodině ve znění pozdějších předpisů. Ke zkoušce ne čísla zákonů, ale jejich obsah.
•
1
Otázka č. 1 ETOPEDIE JAKO OBOR SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Etopedie – Ethos = mrav – dílčí obor speciální pedagogiky, který se zabývá výchovou a vzděláváním obtížně vychovatelných dětí, mládeže i dospělých (Kremličková). • Vznikl asi v roce 1860. • Počátkem 20. století se používal termín pedopatologie – výchova mravně vadných. • 1948 defektologie – výchova a vzdělávání dětí a mládeže obtížně vychovatelných. Na Slovensku se říkalo „nápravná a liečebná pedagogika“. Podoborem defektologie byly psychopedie. • 1963 speciální pedagogika – výchova a vzdělávání dětí a mládeže vyžadujících zvláštní péči. • 1969 se ze speciální pedagogiky z podoboru psychopedie (mentálně narušení) vyčleňuje obor etopedie (mravně narušení). • Nejvýznamnější autoři speciální pedagogiky: Miloš Sovák (+1989), Pavel Klíma. Eto na Slovensku • Nejprve liečebná pedagogika – problematika výchovně léčebné práce se sociálně nepřizpůsobenými a emocionálně narušenými dětmi. • 1970 vnik jednotného termínu etopedie v celém ČSSR. • 1989 liečebná a špeicální pedagogika. Eto v Německu • 1970 – název eto = pedagogika poruch chování (překlad z Němčiny). Eto v USA • 1940 – 50 se formuje eto – kromě pedagogů a psychologů se podílejí i psychiatři. VZTAH ETO A VYBRANÝCH OBORŮ • Psychologie – poznávání individuality jedince – vznik a vývoj poruchy chování (vytváření hypotézy o etiologii konkrétní situace jedince s poruchou emocí a chování), zajištění rovnováhy mezi individuálními potřebami jedince s poruchou chování a nastavením tzv. resocializačního programu, vytváření hypotézy o prognóze a životní perspektivě jedince s poruchou emocí a chování. • Dále eto spolupracuje s pedagogikou, vývojovou psychologií, pedagogickou psychologií, sociální psychologií, forenzní psychologií, s penologií, s psychologií, psychiatrií, sociologií, kriminologií, s právními a dalšími obory. Rozdíly mezi etopedií a penologií Etopedie Účinek pozitivní motivace ve Podle předmětu zájmu výchovně vzdělávacím procesu. Děti a mládež s problémy a Stěžejní cílové skupiny poruchami emocí a chování. Pozitivní potenciál jedince. Prostředky Podmínky
Penologie Účinek výchovné funkce trestu odnětí svobody.
Jedinec ve výkonu trestu odnětí svobody. Udílení stacionárních sankcí a nebo trest odnětí svobody. Speciálně pedagogický Resocializace spojená proces edukace. s trestem odnětí svobody. 2
Otázka č. 2 CÍLE A ÚKOLY ETOPEDIE (PŘEHLED TEORIE A PRAXE)
-
TEORIE ETO Eto je zaměřená na souvislost osobnostního vývoje vzhledem k poruchám chování, kritické životní události a sociálnímu začlenění jednotlivců. Předmětem teorie eto je výzkum morálního formování osobnosti jedince obecně; výzkum etiologie poruch chování; otázky prevence a nápravy poruch chování. Stěžejní cíl – optimalizace jeho přírodních perspektiv. Cíle: omezení rizika – ve smyslu sociálního začlenění; přerušení nepřijatelného chování jedince; změna v jeho chování. Etoped musí: rozpoznat nežádoucí chování jedince, charakter nežádoucího chování jedince, vybrat optimální intervenci, eliminovat nežádoucí destruktivní vlivy. Úkoly etopedie: malé výchylky v chování – preventivní opatření; riziková mládež (záškoláctví) – prevence + diagnostika + poradenská práce; reedukace, diagnostika + poradenská péče.
Výzkumy 1) Osobnostní – individuální vývoj, morální vývoj jedince, motivace chování, proces učení, životní horizont (budoucnost). 2) Životní historie jedince s poruchou chování a emocí, ztráta sociální stability a životních perspektiv, co vedlo k citové deprivaci, co vedlo v rovině kritických životních událostí i ohrožení, co vedlo k akademickému selhávání. 3) Sociálního prostředí – nevhodné výchovné přístupy v rodině, ve škole, v kolektivu, hodnotové normy sociálního mikroprostředí. Vztah teorie a praxe Co zkoumají teoretikové Co přináší praxe Výzkum: sběr dat, poznatků, analýza, Edukace jedinců s poruchami emocí a vyhodnocení. chování → školy. Zobecnění závěrů → metodiky didaktiky. Zařízení preventivně výchovné péče. Doporučení pro praxi Školská zařízení pro ústavní a ochrannou výchovu. Studijní programy → prevence, intervence, reedukace, rehabilitace. Další vzdělávání pedagogů • • • • • • • •
PŘEDMĚTEM ETOPEDICKÉ TEORIE JSOU OTÁZKY SPOJENÉ: s terminologií oboru s diagnostikováním typu a stupně poruchy s etiologií poruch chování (s vývojem) s prevencí poruch chování s intervencí ve výchovně vzdělávacím procesu s vlivem poruch chování na jeho postoje, sociální vztahy a prostředí se vztahem mezi edukací a poruchami chování Eto se zabývá reedukací poruch emocí nebo chování.
3
VE ŠKOL. ZAŘÍZ. JE PEDAG. PRAXE ROZLOŽENA NA 3 SKUPINY MLÁDEŽE 1. Děti, které nemají výraznější problémy v chování, náprava – formou prevence v běžných školských zařízeních. 2. Riziková mládež – špatné chování se opakuje (krádeže, lži, podvody). Náprava – formou prevence, diagnostik a následné poradenské práce. Ve škole či školském zařízení preventivní výchovná péče (ne pedagogicko psychologická poradna). 3. Problémoví jedinci. Náprava – reedukace, diagnostika – psychologové, psychiatři, dále poradenství – na základě stanovené diagnózy. Ve školských zařízeních pro výkon ochranné a ústavní výchovy. ÚKOLY DLE FÁZE PEDAGOGICKÉHO PROCESU
-
-
Úkoly ve fázi prevence Zjistit v jaké je žák třídě, jaké je nežádoucí chování a proč (první informace), podpora pedagoga. Podpora jedince s problémovým chováním. Učíme ho reagovat adekvátně na věci, které mu působí problémy. Podpora sociálního okolí jedince (rodiny, kamarádů, blízkých). Odstraňování ohrožujících škodlivých aspektů v sociálních podmínkách jedince. Formy realizace: poradenství, vzdělávání, spolupráce. Fáze intervence Odstranit – eliminovat zdroje nežádoucích vlivů – naplánovat zásah, který by sledoval řešení určitého konkrétního problému. Může být realizována i institucionálně, může být aplikována i terapie. Vytvářet v jedinci sebeúctu, sebedůvěru, probouzet v něm zájem, pohotovost, usměrňovat aktivity. Posílení pozitivních sociálních vztahů k sobě i k druhým. Pomáhat jedinci orientovat se ve vlastním chování, v reakcích okolí na něj.
-
Fáze rehabilitace Pomoci orientovat se v sociálním prostředí. Zprostředkovat jedinci nové zážitky v kolektivu. Poskytnout mu vhodný hodnotový systém. Pomoci mu vidět vlastní perspektivu s orientací na budoucnost. Formy naplňování úkolů: individuální, skupinová. Všechny úkoly dávají jedincům příležitost a možnost, aby se přes veškeré selhání mohli uplatnit ve společnosti.
• • • • •
ÚKOLY ETOPEDICKÉ PRAXE A TEORIE Prevence rozvoje poruch chování v běžném školním prostředí. Diagnostikování typu a stupně narušenosti chování. Problémy spojené se vzděláváním dětí a mládeže. Reedukace (náprava) naučených způsobů nevhodného chování. Resocializace jedinců s narušenými sociálními vztahy (potřeba vytvořit k tomu přiměřené podmínky).
4
SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ PRAXE ETOPEDIE - Ve školách, školských zařízeních, následně v zařízeních preventivně výchovné péče, ve školských zařízeních pro výkon ochranné a ústavní výchovy. - Úkoly se liší dle toho, zda jsou obecné nebo dle toho, zda se vztahují k určité fázi. - Přecházet, eliminovat a reedukovat nežádoucí způsoby chování. DÍLČÍ ÚKOLY ETOPEDIE 1) Správně identifikovat a diagnostikovat charakter nežádoucího chování. 2) Zvolit intervenci optimální k životní perspektivě jedince. 3) Eliminovat – odstranit nežádoucí vlivy sociálního prostředí. PRÁCE ETOPEDA V ELEMENTÁRNÍ ROVINĚ Speciální pedagog posuzuje dítě nejčastěji ve 3 rovinách: 1) Individualita jedince – odlišnosti od normálu. 2) Biologie dítěte – životopis – krizová situace a konflikty, které má již za sebou. Jsou cenným zdrojem o původu poruch, zde by měla být intervenční část. 3) Sociální začlenění dítěte.
5
Otázka č. 3 PROBLEMATIKA VYMEZENÍ, ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE TERMINOLOGIE ETOPEDIE - Dříve děti s poruchami chování nazývali různě, např. blázni, šílenci, devianti, hajzlíci, atd.
1. 2. 3. -
-
Aleš Zikmund – roce 1930 rozdělil terminologii do třech skupin: Mládež mravně ohrožená – jedinci nejsou mravně narušení, ale jejich mravní život je ohrožen z venčí. Mládež mravně narušená – ojedinělé špatné přestupky ve společnosti. Mládež mravně vadná – nejhorší stupeň. V 60. letech ETO ještě neexistovala, v ústavech byla „mládež obtížně vychovatelná“. 70. léta – poprvé se hovořilo o poruchách chování. Objevují se termíny: „poruchy školní přizpůsobivosti“ (LMD, dyslexie, lehká DMO, apod.), laická veřejnost používala termín „devianti“, „deviantní chování“. → snaha o sjednocení české terminologie. Miloš Sovák (1906 – 1989) – první Defektologický slovník (1977), v roce 2000 upravený a vydaný znovu pod vedením L. Edelsberga. J. Kuja v roce 1989 sestavil základy etopedické terminologie. Evropská agentura pro rozvoj speciálního vzdělávání se snaží o mezinárodní sjednocení terminologie (www.european-agency.org). Klasifikace poruch chování podle Bowera.
- Defekt = mravní narušenost. - Delikvence = činnost porušující zákonné nebo jiné normy chování. V širším smyslu protispolečenské chování než kriminalita. Dětská delikvence (do 15 let) a juvenilní delikvence (od 15 do 18 let). - Deprivant, deprivantství – nový termín, lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality či o ni přišli. - Děti – děti ve věku 6-15 let související s kriminalitou. - Kriminalita mládeže – součást celkové kriminality, takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je charakteristický pro trestný čin. Kry se s termínem juvenilní delikvence. Prekriminalita se kryje s termínem dětská delikvence. - Mládež – jedinci ve věkové kategorii do 18 let. - Mladistvý – osoba 15-18 let, která je trestně odpovědná ze zákona s jistým omezením. - Mravní narušenost – jedinec s poruchami chování, charakterizuje narušený vztah k hodnotovému systému. - Nezletilý – osoba mladší 15 let (v etopedii, kriminologii a právní praxi), která ještě není trestně odpovědná. - Obtížná vychovatelnost – nahradila termín mravní narušenost, může znamenat i handicapovaného jedince jiným druhem postižení. - Poruchy chování – narušený vztah k výchově. - Prevence: primární, sekundární, terciální. Soubor postupů zaměřených na předcházení vzniku poruchy chování, na zamezení prohloubení již vzniklých poruch nebo na zamezení recidivy sociálně patologického jednání. - Převýchovný (reedukační) proces – souhrn metod a postupů, které tvoří těžiště práce v převýchovných zařízeních (školských i vězeňských), jejich cílem je resocializace – opětovné úplné zapojení jedince do společnosti. - Sociální narušenost – vymezuje jedince v etopedické péči, sociální nepřizpůsobivost nebo sociální nepřízpůsobenost.
6
Otázka č. 4 ROZLIŠENÍ PROBLÉMOVÉHO A PORUCHOVÉHO CHOVÁNÍ
1) 2) 3) 4)
-
-
• • • • •
DIMENZIONÁLNÍ KLASIFIKACE PORUCH DLE ZÁKLADNÍCH VZORCŮ CHOVÁNÍ DĚTÍ A MLADISTVÝCH Poruchy chování – fyzická agrese, ničení věcí, vzdor, odmítání autority. Osobnostní problémy (výchovné problémy): přehnaná úzkostlivost, sociální uzavřenost, izolace, stydlivost. Nevyzrálost osobnosti: roztržitost, problém s pozorností, denní snění dospělých lidí, naivita, lenost. Socializovaná agrese: záškoláctví, loupeže, skupinová agrese. PORUCHA EMOCÍ NEBO CHOVÁNÍ Je to výraz pro postižení, kdy se chování a emocionální reakce dítěte liší od odpovídajících věkových, kulturních nebo etnických norem a mají nepříznivý vliv na školní výkon včetně jeho akademických, sociálních, předprofesních a osobnostních dovedností. Může být přechodnou, víceméně předvídatelnou reakcí na stresující události z prostředí. Vyskytuje se současně nejméně ve dvou různých prostředích, z nichž alespoň jedno souvisí se školou. Může se také vyskytovat u dětí a mladistvých se schizofrenií, emocionálními poruchami, úzkostnými poruchami, atd. Vybrané kategorie poruch chování a emocí se začátkem obvykle v dětství Hyperkinetické poruchy: porucha aktivity a pozornosti, hyperkinetická porucha chování, atd. Poruchy chování: vázané na vztahy k rodině; nesocializovaná porucha chování; socializovaná porucha chování; opoziční vzdorovité chování, atd. Smíšené poruchy chování a emocí: depresivní porucha chování, atd. Emoční poruchy: separační úzkostná porucha v dětství; fobická anxiozní porucha v dětství; porucha sourozenecké rivality, atd. Poruchy sociálních funkcí: elektivní mutismus; reaktivní porucha příchylnosti dětí, atd.
7
PROBLÉMOVÉ CHOVÁNÍ PORUCHOVÉ CHOVÁNÍ - O svých problémech ví, vadí mu a chtěl - Není s danými normami v konfliktu, ale by je odstranit. nepřijímá je, ignoruje. - Problémové chování je výsledkem - Nepociťuje vinu ve vztahu k důsledkům konfliktu mezi vnějšími požadavky a vlastního jednání. vnitřními potřebami a dispozicemi žáka. - Problémy bývají dlouhodobé. - Normy nenarušuje úmyslně. - Pociťuje za své chování vinu. - Trpí nálepkou problémového žáka, vyvolává v něm negativní emocionální zážitek. - Problémy jsou spíše krátkodobé, mohou se projevovat nahodile nebo v určitých periodách. NÁPRAVA, KOMPENZACE, REEDUKACE - K nápravě vedou cílená pedagogická - Náprava vyžaduje speciální pomoc. opatření. (v prostředí školy, plány výuky, - Směřuje k převádění (sublimaci) způsobů pedag. metody ve výuce). a cílů chování společensky pedagogické metody - Speciálně nepřijatelného k chování, které je kompenzují nežádoucí chování žáka, přijatelné. způsoby jinými, které by mu současně umožňovaly přiměřené naplňování jeho potřeb.
8
Otázka č. 5 KLASIFIKACE PORUCH CHOVÁNÍ (MEDICÍNSKÁ, SOCIÁLNÍ, ŠKOLSKÁ)
-
ŠKOLSKÁ KLASIFIKACE PORUCH CHOVÁNÍ Poruchy chování vyplívající z konfliktu (záškoláctví, lhaní, krádeže). Poruchy chování spojené s násilím (agrese, šikana, loupeže). Poruchy chování související se závislostí (toxikomanie, gamblerství). Socializovaná delikvence.
MEDICÍNSKÁ KLASIFIKACE PORUCH CHOVÁNÍ - Je hodně užívaná a učitel se s ní proto bude při práci s žáky s poruchami emocí a chování setkávat. PORUCHY CHOVÁNÍ Z HLEDISKA SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÉHO → Poruchy chování podle stupně společenské nebezpečnosti (stupně mravního narušení, společenské závažnosti). → Poruchy chování z hlediska věku. → Poruchy chování podle převládající složky osobnosti. → Jako zvláštní skupina bývají vyčleněny děti se syndromem LMD. Poruchy chování podle stupně společenské závažnosti a) Disociální = nespolečenské, nepřiměřené, ale jde napravit přiměřenými pedagogickými postupy, např. drobné krádeže, lži, záškoláctví, drobné projevy vandalství, kázeňské přestupky proti školnímu řádu, neposlušnost, vzdorovitost, negativismus. K nápravě je potřeba funkční rodina a škola. b) Asociální = v rozporu se společenskou morálkou vzhledem k nedostatečnému nebo dokonce chybějícímu sociálnímu cítění. Porušuje společenské normy, normy morálky dané společnosti, ale jejich intenzitou ještě nepřekračuje právní předpisy. Drogy, gamblerství, sekty, těžké projevy alkoholismu, závislosti, z toho plynou poruchy chování, sexuální deviace, útěky, toulky, apod. Nápravu zajišťují: PEPSIporadny, psychoterapeuti, lékaři. c) Antisociální = zahrnuje veškeré protispolečenské jednání bez ohledu na věk, původ a intenzitu činu. Svými důsledky poškozuje společnost i jedince, porušuje zákon dané společnosti. Nepředpokládá se resocializace (náprava), člověk většinou končí ve vězení nebo v nápravném zařízení, apod. Např. vraždy, vážné sexuální deviace, dětská kriminalita, krádeže, loupeže, vandalství, terorismus, organizovaný zločin. Poruchy chování z hlediska věku - Asociální chování se zpravidla vyskytuje u mladších dětí a antisociální chování pozorujeme ve větší míře u starších dětí a mládeže (asi od 12. roku). - Nejmladší sledovanou věkovou skupinou jsou děti od 6 do 15 let. Mohou nastat problémy s nástupem na ZŠ, na dítě jsou kladeny větší nároky, pravidla, režim, autorita učitele, začlenění do nového kolektivu. Dítě se k těmto požadavkům může může postavit buď záporně nebo je může zlehčovat a stavět se k nim lhostejně → záškoláctví, neposlušnost, vyrušování, lži, atd. - Dalším problémovým obdobím je puberta (okolo 12. roku) – jedinec prochází složitými fyzickými i psychickými změnami. Může se vyskytovat delikvence – označujeme ji
9
prekriminalita, dětská delikvence nebo dětská kriminalita (zvláště u dětí z narušeného sociálního prostředí). - Juvenilní delikvence neboli kriminalita mladistvých se týká věkové kategorie 15-18 let. V tomto období se formují hlavní rysy osobnosti – kritické období charakteristické hl. sociálními změnami. Silný vliv vrstevníků, tvoří se party. Trestné činy se blíží kriminalitě dospělých (násilí proti jednotlivci i skupině, opilství a výtržnictví, neoprávněné užívání motorového vozidla, rozkrádání, trestné činy v souvislosti s toxikomanií, patologickým hráčstvím a prostitucí. - Kriminalita dospělých – jedinci nad 18 let, vyznačující se rozsáhlou trestnou činností s častou recidivou. Poruchy chování podle převládající složky osobnosti - Vyžadují komplexní rehabilitační péči. → Jedinci, jejichž antisociální projevy a jednání jsou projevem nevyrovnanosti v období puberty a adolescence. → Osoby s neurotickými problémy. → Osoby s psychopatickým vývojem. → Jedinci s LMD terénem. → Jedinci s duševním či jiným postižením. Hlavně neurózy: hysterie, psychastenie, schizofrenie, atd.
-
Poruchy chování u dětí se syndromem LMD Poměrně časté v etopedické praxi. Čtyři skupiny podle projevů: poruchy motorických funkcí, poškození percepce, poruchy myšlení, poruchy chování a změny osobnosti. Nejčastější projevy: psychomotorický neklid, psychická instabilita, impulzivní jednání a pohybová neobratnost. Příznaky: problematický kontakt s okolím, zvláštnosti v citové sféře, nízká frustrační tolerance, sociální chování neodpovídající věku nebo intelektu, změny osobnosti.
10
Otázka č. 6 PPP, SPC, SVP PRO DĚTI A MLÁDEŽ
-
-
-
SVP PRO DĚTI A MLÁDEŽ SVP je středisko výchovné péče pro děti a mládež (u nás od roku 1991) jako součást sítě institucí preventivně výchovné péče a zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Od roku 1998 jsou SVP zařazena do nového systému pedagogicko-psychologického poradenství, které tvoří pedagogicko-psychologické poradny, speciálně pedagogická centra a střediska výchovné péče. Nejčastěji vznikají při diagnostických nebo výchovných ústavech. Hlavní úkol: poskytnout všestrannou preventivně výchovnou péči dětem a mládeži s negativními jevy chování, pokud nenastaly důvody pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy ve speciálních výchovných zařízeních. S klienty pracuje na bázi jejich dobrovolnosti, ochoty a zájmu spolupracovat. Služby jsou poskytovány ambulantně klientům ve věku 6-18 let (nejčastěji to bývá poradenská péče mladistvým). Pracovníci: vedoucí pracovník, speciální pedagog – etoped, psycholog a sociální pracovnice. Může být zřízeno internátní oddělení, které zajišťuje maximálně dvouměsíční pobyt, během pobytu musí být zajištěno vzdělání. Při SVP může být zřízeno také krizové (azylové) oddělení, poskytuje pomoc v akutní životní krizi či bezvýchodné životní situaci maximálně po dobu tří dnů. Základní metody práce s klienty: individuální, skupinová a rodinná terapie, také poradenská činnost pro rodiče, učitele, širší veřejnost.
PEDAGOGICKO-PSYCHOLOGICKÁ PORADNA - Poskytuje pedagogicko-psychologické a speciálně pedagogické poradenství a pedagogicko-psychologickou pomoc při výchově a vzdělávání žáků. - Ambulantně na pracovišti poradny, návštěvy ve školách a školských zařízeních. • • • • • • • • •
Činnost: zajišťuje pedagogicko-psychologickou připravenost žáků na povinnou školní docházku, vydává odborný posudek, doporučuje zařazení žáka do příslušné školy a třídy a vhodnou formu jeho vzdělávání, spolupracuje při příjímání žáků do škol, provádí psychologická a speciálně pedagogická vyšetření pro zařazení pro žáky se zdravotním postižením, zjišťuje speciální vzdělávací potřeby žáků ve školách pro zdravotně postižené, poskytuje poradenské služby žákům se zvýšeným rizikem školní neúspěšnosti nebo problémů v osobnostním a sociálním vývoji. Poskytuje metodickou podporu škole. Zajišťuje prevenci sociálně patologických jevů.
11
SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÉ CENTRUM - Poskytuje poradenské služby žákům se zdravotním postižením a žákům se zdravotním znevýhodněním integrovaným ve školách a školských zařízeních, školách, třídách, odděleních nebo studijních skupinách s upravenými vzdělávacími programy, v základních školách speciálních a dětem s hlubokým mentálním postižením. - Služby poskytuje ambulantně na pracovišti centra a návštěvami pedagogických pracovníků centra ve školách a školských zařízeních, případně v rodinách a zařízeních pečujících o žáky se zdravotním postižením. • • • • • • •
Hlavní činnosti speciálně pedagogických center: Pracovníci centra pravidelně navštěvují rodiny a zařízení, kde jsou děti s postižením umístěny. Pořádají instruktáže a odborné semináře, pro rodiče a učitele integrovaných dětí, zaměřené na výchovu a vzdělávání, doporučení k vypracování individuálního vzdělávacího plánu a pořádají konzultace s učiteli. Je zde možnost vyzkoušení a doporučení, případně i dodání vhodných pomůcek a kompenzačních pomůcek. Po dodání pomůcek je zde možné zaškolení. SPC mohou také zprostředkovat diagnostické pobyty ve škole. Pracovníci SPC provádějí pravidelné konzultace s učiteli a rodiči integrovaných dětí v běžných školách. Některá speciálně pedagogická centra zajišťují i individuální výuku, víkendové akce pro rodiče a učitele. Je zde možnost zapůjčení učebnic a pomůcek.
12
Otázka č. 7 SYSTÉM ŠKOLSKÝCH ZAŘÍZENÍ PRO VÝKON ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY
-
NÁHRADNÍ VÝCHOVNÁ PÉČE VE ŠKOLSKÝCH ZAŘÍZENÍCH PRO VÝKON ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY A VE ŠKOLSKÝCH ZAŘÍZENÍCH PREVENTIVNĚ-VÝCHOVNÉ PÉČE Stát provádí náhradní rodinnou péči institucionální formou, pro děti 3 – 18 let. Rozhoduje soud – nařizuje ústavní a ochrannou výchovu. Ústavní výchova vychází ze zákona o rodině nebo ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže do 18 let. Ochranná výchova se nařizuje podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže 12 – 18 let. Nařizuje ji soud u dětí 12 – 15 let v případě, že: spáchaly čin, za který lze podle trestního zákona dát výjimečný trest. U dětí 15 – 18 soud nařizuje ochrannou výchovu tam, kde je pravděpodobné, že bude mít větší efekt než uložení trestu odnětí svobody.
ÚSTAVNÍ VÝCHOVA - Nařizuje ji soud (podle Zákona o rodině nebo podle Zákona o soudnictví ve věcech mládeže) dětem do 18 let, z důvodů: výchovný nebo sociálních. - Doba trvání je podle nutnosti, nejdéle do dosažení zletilosti. - O zrušení rozhoduje také soud na žádost zákonných zástupců, pokud splnila svůj výchovný účel anebo pokud pominuly důvody, pro které byla nařízena. OCHRANNÁ VÝCHOVA - Nařizuje se jedincům od 12 do 18 let podle Zákona o soudnictví ve věcech mládeže, z důvodů: • U dětí od 12 do 15 let ji soud nařizuje v případě, kdy spáchaly čin, za který lze dle trestního zákona uložit výjimečný trest, • Mladistvým mezi 15 a 18 lety soud ochrannou výchovu nařizuje za trestný čin, pokud je pravděpodobné, že bude mít větší efekt než uložení trestu odnětí svobody.
• • • •
SYSTÉM ŠKOLSKÝCH ZAŘÍZENÍ PRO VÝKON ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY Dětem ve věku od 3 do 18 let (výjimečně do 19 let) poskytuje výchovu i vzdělávání. Instituce zajišťují výchovu, vzdělávání, sociální zázemí a péči formou interní nebo externí. Dvě roviny: výchovná a sociální rovina. Děti mají soudem nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovu nebo předběžné opatření. Důvody umístění Rodiče nejsou schopni zajistit podmínky pro rozvoj dítěte. Porucha chování je takového stupně a intenzity, že ohrožuje zdárný voj chování dítěte (drogy, loupeže, trestné činy). Dítě porušuje v důsledku poruchy chování zákonné normy, je trestně odpovědné a ústavní nebo ochranná výchova je přijímána jako alternativní trest. Dítě 12 – 15 let porušuje zákon způsobe, kdy dospělému hrozí výjimečný trest.
Typy zařízení 1) Diagnostický ústav 2) Dětský domov
3) Dětský domov se školou 4) Výchovný ústav
13
-
-
-
-
DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV Přijímá děti krátkodobě zpravidla na 8 týdnů. Provádí komplexní diagnostiku a na jejím základě je umísťuje děti do konkrétního školského zařízení. Poskytuje také preventivně-výchovnou péči dětem na základě žádosti rodičů, péči dětem s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou zadrženým na útěku z jiných zařízení nebo od rodičů (po dobu nezbytně nutnou). Na základě diagnostiky je stanoven „program rozvoje osobnosti“. Diagnostickým ústavem prochází všechny děti s ústavní nebo ochrannou výchovou mimo těch, bez závažných poruch chování, které mohou být umístěny přímo do dětského domova nebo dětského domova se školou na základě jeho osobní dokumentace a děti z kojeneckého ústavu. Úkoly Diagnostické – vyšetření úrovně dítěte formou pedagogických a psychologických činností. Vzdělávací Terapeutické – směřují k nápravě poruch v sociálních vztazích a v chování dítěte. Výchovné a sociální. Organizační – umístění dítěte do zařízení v územním obvodu diagnostického ústavu. Koordinační – prohloubení a sjednocení odborných postupů ostatních zařízení v rámci územního obvodu diagnostického ústavu. DĚTSKÝ DOMOV Stát zde zajišťuje edukaci dětí s nařízenou ústavní výchovou, které mají závažné poruchy chování a to s ohledem na jejich individuální potřeby. Děti od 3 do 18 let, jsou zde umístěny zpravidla ze sociálních důvodů, jejich rodiče se o ně nemohou nebo neumí postarat. Úkoly hlavně výchovné, vzdělávací a sociální. Také pro nezletilé matky s jejich dětmi. Školu navštěvují v místě, obci, kde je dětský domov.
DĚTSKÝ DOMOV SE ŠKOLOU - Probíhá zde edukace dětí s nařízenou ústavní výchovou, mají-li závažné poruchy chování, nebo pro svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu vyžadují výchovně-léčebnou péči. - Také děti s uloženou ochrannou výchovou a nezletilé matky se závažnými poruchami chování nebo duševní poruchou vyžadující výchovně-léčebnou péči a to se svými dětmi. - Pro děti od 6 let do ukončení povinné školní docházky, pokud problémy přetrvávají i nadále, může být dítě umístěno do výchovného ústavu. VÝCHOVNÝ ÚSTAV - Pro děti starší 15 let se závažnými poruchami chování, u nichž byla nařízena ústavní nebo uložena ochranná výchova. Výjimečně sem může být umístěno dítě starší 12 let. - Úkoly zejména výchovné, vzdělávací a sociální. - Součástí výchovného ústavu je základní škola, popř. střední škola.
14
Otázka č. 8 PORUCHY DISOCIÁLNÍHO RÁZU Zlozvyky - Např. dumlání, kousání nehtů, návyk nechutenství, atd. - Příčiny: chybná výchova, někdy následek úrazu. - Kdy? Na základě nějakého signálu (únava, stres, vypjatá situace) jde o nežádoucí návyky – vznikají nenápadně a upevňují se pozvolna.
-
Vzdorovitost Projev odporu až protestu proti výchově. Příčiny: chybná výchova, často související s perfekcionismem. Věk: předškolní (2-3 roky), pak období puberty (kolem 15 let). Rozlišujeme 2 fáze: 1. pasivní vzdor (přerušení činnosti, tvrdohlavost, izolace). 2. aktivní vzdor (agresivita, křik, kope kolem sebe, může dojít i k záchvatu vzteku a k zástavě dechu).
Lež - Vědomé nebo úmyslné zkreslování skutečnosti. Dítě záměrně podává nepravdivé informace. - Typy lží: fantazijní, vychloubačná, alternistická, chorobná.
-
Krádež Lze charakterizovat jako trestný čin. Přivlastnění si cizí věci, úmyslem je obohatit se na úkor původního majitele. Nutno odlišit kleptomanii. U dětí je důležité, co je ke krádeži vedlo (např. dobrodružství, vyrovnat se s ostatními).
Záškoláctví (Koťa) - Častá neomluvená nepřítomnost žáka ve výuce, má desítky až stovky zameškaných hodin. - Příčiny: špatný prospěch, nesprávná výchova, nevhodné působení učitele, strach ze školy, šikana, atd.
-
Útěky Většinou ve školním věku. Nedovolené nevhodné vzdálení se. Dítě utíká z: rodiny, ze školy, z dětského domova, atd. Často jde o strach před nějakým trestem. Celkově bývá útěk spojen s nepříznivou situací.
15
Otázka č. 9
-
-
-
-
-
ŠIKANA DĚTÍ A MLÁDEŽE Agresivita – latinsky aggredi = přistoupit, přiblížit, útočit, dosáhnout něčeho prostřednictvím násilí. Agresivitu máme v sobě každý z nás, jde o to jak s ní naložíme: buď skrze akceptovatelnou aktivitu (v podobě anekdoty, epigram, karikatura, atd.) nebo méně sociálně vhodnou cestou (vulgární nadávky, rozbíjení nádobí, atd.). Destruktivní uvolnění agresivity se může odehrávat směrem k druhým, ale i směrem k sobě samému (sebepoškozování, sebevražedné jednání). Agrese může být zjevná (vyjádřena verbálně nebo fyzickou akcí) nebo skrytá (myšlenky). Agresivita je vrozená, ale do značné míry ovlivnitelná prostředím. Veškeré chování je ovlivněno jak genetickým vybavením, tak podmínkami prostředí, které v průběhu vývoje existují. Dětská agresivita se vyvíjí v závislosti na výchovné erudici citlivosti rodičů a pozdějších vychovatelů. Nadměrné užívání tělesných trestů a křik vedou k odporu ze strany dítěte. Namísto útlumu agresivních sklonů je pravděpodobnější, že převezme tyto formy chování. Zvláště kruté zacházení, bezcitná výchova, týrání, stálé ponižování a někdy i sexuální zneužívání dětí vede k trvalému úzkostnému napětí a stupňujícímu se agresivnímu ladění. V zásadě se růst dětské agresivity spojuje se zanedbávající výchovou, s pocity nejistoty a s nedostatkem citového zázemí, násilí v rodině, lhostejností a zaneprázdněním rodičů. ŠIKANA Šikana je nemoc, nemoc toho kdo šikanuje. Je to porucha vzájemných vztahů (v celé třídě). Většina projevů šikany naplňuje skutkovou podstatu trestných činů. Důležitým znakem šikany je poměr sil mezi agresorem a obětí (samoúčelnost převahy agresora nad obětí). Musí existovat agresor, oběť a prostředí, ve kterém se šikana odehrává. Šikana má u oběti následky fyzické, ale hlavně psychické, a proto jí nesmíme přehlížet. Škola má systém sankcí, pokud žák vybočuje z vyžadovaného jednání. Problémy se tak často řeší ale jen pro učitele (nespravedlivé potrestání = pocit křivdy). Doma ho čeká další sankce za to, že byl ve škole potrestán. Začarovaný kruh (poznámky, špatné známky, tresty) → vede k trvalé frustraci, nikdo kdo by uspokojil jeho citové a emocionální potřeby. → Probouzí se v něm hostilita, ta se může projevit násilností vůči slabším spolužákům, narušováním výuky, záškoláctvím spojeným s vandalismem, ničením školních věcí a zařízení, krádežemi, atd. Stále častější je také agresivita vůči učitelům. Učitelé jsou často unavení, mají nedostatek možnosti relaxace a jsou přetěžování řadou vedlejších povinností a funkcí, je také ohrožena jejich prestiž. Proto je řešení problémů šikany tak nedůsledné, nespravedlivé a nic neřešící.
Projevy šikany - verbální přímé a nepřímé - fyzické přímé a nepřímé - aktivní a pasivní
16
-
Prevence proti šikaně Rozvíjet pozitivní mezilidské vztahy a úctu k životu druhého člověka. Respekt k individualitě každého jedince. Etické jednání (humanita, tolerance). Jednání v souladu s právními normami a s důrazem na právní odpovědnost jedince.
Oběti šikany - Patrně zranitelné děti: introvertní, plaché, nemají sklony k násilí. - Odlišují se od průměru (výškou, brvou vlasů, pleti, oblečením, váhou, názory, atd.). - Šikanující si na své oběti vždy něco najde, hlavně když nad ní bude mít fyzickou nebo psychickou převahu.
-
Příznaky šikanovaného dítěte Bývá zaražené, zamlklé, špatně spí, nechce mluvit o škole. Nechce se mu chodit do školy, utíká do nemoci (psychosomatické příznaky). Zhoršuje se mu pospěch. Mívá potrhané a špinavé oblečení, šrámy, „ztrácí“ se mu peníze, nejí svačiny, atd.
-
Jak pomoci Nedávat vinu oběti, podporovat jí v sebedůvěře, posilovat sebevědomí. Naučit se chodit se vzpřímenou hlavou, s přímým pohledem před sebe. Naučit se říkat NE. Posilovat v dítěti to, co umí, v čem vyniká. Naslouchat dítěti, mluvit s ním o jeho problémech, dát mu najevo svou přízeň a podporu. Oznámit šikanu ve škole. Kromě oběti je třeba pomoci i agresorovi (špatné rodinné prostředí).
1. 2. 3. 4. 5. -
Metody řešení šikanování Rozhovor s těmi, kteří na šikanování upozornili a s oběťmi. Nalezení vhodných svědků. Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky (ne konfrontace obětí a agresorů). Zajištění ochrany obětem. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi. Je třeba překonat šok pedagoga, nahlásit situaci policii, zabránit domluvě agresorů na křivé výpovědi, pomoci a podpořit oběť.
17
Otázka č. 10
-
PORUCHY ASOCIÁLNÍHO RÁZU Závislostní chování, člověk se může stát závislým na čemkoli. Závislost je většinou reakcí na náročnou životní situaci, člověk ji nezvládá běžnými prostředky, volí nejjednodušší řešení. Závažnější je stav somatického rázu → opakovaný kontakt, nedá se ovládat vůlí. Závislost vyvolá určité psychické a tělesné změny s pocitem blaženosti. Drogy: stymulanty (pervitin, kokain), psychoinhibiční (útlum, úzkost), desintegrační (kombinace), opiáty (heroin, opium, morfium), konopné produkty, halucinogeny (LSD, MDA, HDMA). Prevence: primární, sekundární, terciální.
• • • • • • • • • • • •
Typy závislostí na návykových látkách Alkoholo-barbiturátový typ (alkohol, hypnotika, trankvilizéry, anxiolytika). Amfetaminový typ (psychoton, anorektika, antidepresiva, látky obsahující efedrin). Cannabisový typ (látky obsažené v konopí – cannabis, hašiš, marihuana). Halucinogenový typ (LSD, mezkalin, psylocybin). Kathový typ (látky obsažené v listech rostlin catha edulis). Opiátový-morfinový typ (papaverin, morfin, heroin, diolan, Dolsin). Solvenciový typ (Toluen, benzin, inhalační narkotika). Tabákový typ. Kofeinový typ. Antipyretiko-analgetikový typ. Neuroleptikový typ. Antidepresivový typ.
-
-
18
• • • • • • • • • • • •
-
-
-
-
Nejčastější motivace k užívání drog Interpersonální motivace (získat uznání vrstevníků, komunikovat s nimi). Sociální motivace (potřeba prosadit si sociální změny, identifikovat se s určitou subkulturou, uniknout z obtížných podmínek). Fyzická motivace (přání fyzického uspokojení, fyzického uvolnění, odstranění fyzických obtíží, získat více energie, udržet si fyzickou kondici). Senzorická motivace (přání stimulovat zrak, sluch, hmat, chuť, potřeba smyslové sexuální stimulace). Emocionální motivace (uvolnění od psychické bolesti, řešení obtížných komplikací, snížení úzkosti, uvolnění, relaxace). Politická motivace (identifikovat se se skupinami protestujícími proti establismentu, měnit drogovou legislativu, boj proti společenským pravidlům). Intelektuální motivace (uniknout nudě, dosáhnout intelektuální kurióznosti, řešit umělé problémy, produkovat originální ideje, zkoumat své vlastní vědomí a podvědomí). Kreativně estetická motivace (vylepšit uměleckou tvorbu, zvýšit prožitek z umění, ovlivnit a představivost). Filosofická motivace (objevovat významné hodnoty, hledat smysl života, nalézat osobní identifikaci, objevovat nové pohledy na svět). Antifilosofická motivace (neuspokojení hledání sebe sama v učeních filosofů, zklamání při hledání smyslu života). Spirituálně mystická motivace (vyznávat ortodoxní víru, prosazovat a vázat se na spirituální náhled, získávat boží vize, komunikovat s Bohem, získávat spirituální moc). Specifická motivace (osobní potřeba prožít dobrodružství, jinak nevyjádřitelné prožitky, získat ocenění u určitých osob). ALKOHOLISMUS Nejvíce závislostí. Alkohol je po tisíce let kulturně schvalovaným opojným prostředkem. Alkohol je u dětí zakázaný a právě „zakázané ovoce chutná nejvíce“. Dva druhy opojení: exces (běžné vybočení v jednání vznikající v důsledku opojení – tyto větší či menší odchylky jsou v naší kultuře nejrozšířenější), extáze (vede k pocitu existence mimo sebe, ke schopnosti být fascinován tóny hudby, barvami a obrazy). Ritualisace požívání alkoholu na smutek, pro radost, pro větší výkonnost či pro uvolnění napětí má svůj rub to, že není snadné si uvědomovat individuální motivy, které jsou „zamaskovány“ do tzv. „společenského pití“, ale od určitého bodu nabývá samostatné dynamiky. U mladistvých se závislost na alkoholu rozvíjí daleko rychleji (tři roky) než u dospělých jedinců, jejich organismus je k alkoholu vnímavější. Alkoholismus mladistvých je převážně alkoholismus chlapců. U těch, kteří působí problémy, se setkáváme s nezájmem o školu, s nezájmem o učební poměr, jež přerušují. Nejčastější příčiny: piják v rodině, dlouhodobější výchova mimo domov, smrt jednoho nebo obou rodičů, rozvod. Podezření: reagují podrážděně, ohrazují se, že pití alkoholu je jejich soukromá věc, popírají jakékoli konflikty nebo problémy zaviněné pitím a svým způsobem i ti, kteří požívání alkoholu nějak vehementně obhajují, jako něco, co je zcela samozřejmé a patří k běžnému životu všech „normálních“ lidí. Prevence: důležitá je protialkoholní propaganda již od prvních tříd školy.
19
1. 2. 3. 4.
Vztah populace k alkoholu má několik úrovní Abstinenti – nepožili žádný alkohol minimálně tři roky. Děti do pěti let věku a vyléčení alkoholici. Konzumenti – pijí alkohol pro jeho chuť, ne pro účinek, pijí v přiměřeném čase, na přiměřeném místě a v přiměřeném množství. Pijáci (příležitostní nebo pravidelní) – pijí především pro dopad, ne pouze pro chuť. Závislí alkoholici.
Diagnostická kritéria - Podle WHO je syndrom závislosti na alkoholu chápán jako skupina jevů fyziologických (tělesných), behaviorálních (týkajících se chování) a kognitivních (týkajících se duševního života, zejména poznávání), v nichž přijímání alkoholu má u jedince mnohem větší přednost, než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více.
1. 2.
3.
4.
-
-
-
Fáze závislosti na alkoholu Fáze iniciální, počáteční – neliší se od okolí, pije kvůli psychotropním účinkům alkoholu, zvyšuje konzumaci, jeho tolerance roste. Fáze prodromální, varovná – roste tolerance, stále vyšší hladina alkoholu v krvi, preferuje tajné pití, konzumuje rychleji než okolí, citlivý na komunikaci o alkoholu, nepamatuje si průběh intoxikace, prohlubuje se pocit viny, zvyšuje se snaha ovládnout účinky alkoholu. Fáze kruciální, rozhodná – stále roste tolerance, alkohol se stal součástí metabolických jevů, narůstají konflikty s okolím, upadají zájmy, koníčky a povinnosti, ospravedlňování sobě i okolí svého potí. Fáze terminální, konečná – nepříjemný stav po vystřízlivění, ranní doušky, denní konzumace, konzumuje i technické prostředky, degradace osobnosti, celkový úpadek. PATOLOGICKÉ HRÁČSTVÍ (GAMBLERSTVÍ) Relativně nová forma závislostí (zvláště závislost na hracích automatech). Radost ze hry, pocit uspokojení z přemožení protivníka, postupně dochází k fixaci na peníze, což hráči bere radost ze hry. Automat sám nepůsobí jako droga, ale vyvolává změny podobné droze: oslabuje vůli, zvyšuje impulsivnost, netrpělivost, agresi, v důsledku dluhů a zanedbávání pracovních či školních povinností dochází k rozložení přirozených sociálních vazeb, a dokonce až k destrukci životního smyslu. Hráčství je častější u mužů než u žen (tzv. „úspěšný muž“). U nezletilého už se může vyvinout závislost během několika týdnů, pokud nedojde k léčbě a sociálně-psychologické intervenci. Může dojít k úplnému psychickému, fyzickému a ekonomickému zhroucení. Nápravná opatření příslušejí specializovaným pracovištím. Úspěch léčby je vázán na souhlas a zájem gamblera. Příznaky: malá soustředěnost, roztěkanost, výpadky pozornosti, stavy „mimo“, bizarní důvody, jimiž žák vysvětluje svou absenci a nečekané odchody ze školy. Později drobné či významnější krádeže peněz, případně prodej vlastních cennějších věcí. Varovná je také změna kamarádů, vyhýbání se rozhovorům s dospělými, zvyšování nároků na kapesné.
20
Druhy automatů 1) Zábavní (neslibují výhru, pouze si hráč kupuje možnost hry); 2) Výherní (spíše proherní – pravděpodobnost výhry je okolo 1:200). a) lehké – výhra do 300 Kč b) těžké – výhra do 50 000 Kč Stádia vzniku patologického hráčství 1. Fáze výher – člověk hraje občas, někdy vyhraje, hra je pro hru jako takovou, postupně zvyšuje sázky, sní o velké výhře, chlubí se svým hráčstvím. 2. Fáze prohrávání – člověk ztrácí schopnost zabývat se něčím jiným než hrou, myslí pouze na ni, půjčuje si peníze (zatím bez trestné činnosti), není schopen přestat, i když hodně prohrává, ztrácí zábrany vůči rodině, selhává v zaměstnání, zanedbává zdraví, dostává se do konfliktu s věřiteli. 3. Fáze zoufalství – bývá spojena s konfliktem se zákonem, s podmínečnými tresty, se ztrátou přirozených sociálních vztahů, s nezaměstnaností, s duševními změnami ve formě strachů, úzkostí a obviňování druhých za vlastní beznadějné postavení, se sebepoškozujícími pokusy.
21
Otázka č. 11 DROGY „Tam, kde rodiče ve svých rolích ztroskotávají, nebo je neplní vůbec, objevuje se pocit nedůvěry jak k klidem a kvalitě jejich vztahů, tak i ke svým vlastním silám a možnostem (Ericson 1996).“ Nejde jen o nezralost projevující se v procesu rozhodování, ale o nezpůsobilost vnitřně se vyrovnat s případným neúspěchem či společenským odmítnutím. Tam, kde takováto způsobilost chybí, kde jí nebylo dosaženo, jsou předpoklady pro vznik jakékoliv chorobné závislosti (Erikson 1996).“ Riziková prostředí - Snížení prahu zranitelnosti vůči životním nárokům a stresům. - Rizikové rodiny: dysfunkční rodiny, hyperprotektivní rodiny. - Rodina nedokáže dítě uvolnit ze svých vazeb a propustit ho na svobodu X naopak je dítě stavěno před problémy, které ještě není zralé řešit. → Dítě žije ve vakuu, nemá stabilnější systém hodnot.
-
-
-
-
Řešení Vytvořit řadu praktických metodicko-didaktických programů, které umožní pozitivně rozvíjet nejen intelektuální dovednosti, ale především se orientovat ve svých citech a rozvíjet vytrvalost, soustředěnost, volní zaměřenost na nějakou vybranou aktivitu. Vytvoření atraktivních programů pro rozvoj sebevědomí a sebepoznání jedince. Rozvoj volních vlastností. Úkolem pedagogů je naučit děti a mládež rozpoznat sociálně patologické jevy a umět říci ne. Drogy a cesta k závislosti Drogy byly dříve užívány k léčení, dnes se označují jako látky s psychotropním účinkem, které jsou schopny vyvolat chorobnou závislost. Ovlivňují duševní činnost člověka, a to jak jeho nálady, vnímání a chování, tak i poznávání a stavy vědomí. Zpočátku vyvolávají příjemné efekty a nepříjemným účinkům se jedinec snaží vyhnout či je zmírnit, ale změny v chování se projevují stále výrazněji. Mohou se projevovat poruchy vědomí, stavy vnitřní nejistoty, paniky, zmatku, úzkosti, prohlubují se deprese, někdy halucinace a bludy. Pokud tyto stavy nabudou paranoidně persekučního rázu, začne se stupňovat pocit pronásledování, špehování, odposlouchávání, jedinec má pocit, že mu okolí usiluje o zdraví, život, svobodu či bezpečnost. Tělesné komplikace: záněty žil, hnisavé abscesy po neodborné injekční aplikaci, bolesti hlavy, záněty dýchacích cest u tzv. „čichačů“, zvrací, otravy a mnohé další problémy a choroby.
22
Důvody závislostí - Sociální odcizení, fascinace neobvyklostí zážitků, vliv vrstevníků a přátel, životní apatie, touha po úniku z tíže každodennosti, nedostatečná sebeidentita a snaha dosáhnout životního potěšení. - Na počátku: zvědavost, touha zlepšit si náladu, vyřešit některé životní konflikty, zahnat nudu. - Touha být nápadný, upoutat na sebe pozornost. - Na drogách může být somatická a psychická závislost. - Po odebrání drogy se objevují abstinenční příznaky – reakce těla a psychiky na nepřítomnost drogy. Abstinenční příznaky u opiátů jsou závažnější než u kuřáků nebo alkoholiků, můžou končit i smrtí. - Plně rozvinutá závislost je chorobou, patří do kompetence lékařů. - Uzus znamená běžné užívání, misuzus označuje zneužívání psychoaktivních látek, byť jednorázově. Abúzus je vyznačován nadužíváním návykových látek. Úloha učitele - Osvojení si základů diagnostických dovedností a zvýšené citlivosti ke změnám chování, které by mohlo svědčit pro začínající závislost. - Srozumitelně žákům vyložit nebezpečí návykových látek. - Položení nového akcentu na ideály a schopnost zprostředkovat dětem a mládeži vstup do světa hodnot (úkol celého učitelského sboru).
1. 2. 3. 4.
Fáze drogové závislosti etapa se vyznačuje hledajícím vztahem mladistvého, který prožívá své generační problémy a konflikty, etapa je spojená s vytvářením a stabilizací skupin (part) mladistvých, kde se konzumují drogy, etapa je vyjádřena vznikem vlastní závislosti jedince na droze, kterou potřebuje bez ohledu na partu, etapa znamená fyzickou závislost na droze se stálou starostí o její opatření, neboť hrozí dramatické abstinenční příznaky.
23
Otázka č. 12 SEXUÁLNÍ DEVIACE - Sexuální deviace je sexuální chování vybočující ze společenských norem, je to druh sociální deviace. Některé druhy sexuálních deviací mohou být i trestné. Dnes se jim říká parafilie. - Deviace z latinského deviatio = úchylka, vybočení. • • • • • • • • • •
• • • • • • •
Kritéria sexuální normality Správná pohlavní identifikace. Heterosexualita. Dospělý objekt. Vzájemná dobrovolnost. Adekvátní technika. Základní poruchy sexuálního chování Fetišismus – sexuální touha se vztahuje k jednotlivým částem těla, součástem oděvů, případně k předmětům, jež mají pro nositele poruchy sexuální náboj a symboliku. Spojí-li se s agresivitou, může ohrožovat život „oběti“. Transvestitismus – nutkavá touha nosit oděv vhodný pro druhé pohlaví, převlečení je spojeno se sexuálním vzrušením. Společensky málo nebezpečené. Narcismus – přebujelá sebeláska, zahledění se do sebe se silným egocentrickým laděním. Neusiluje o navázání citových vazeb, hledá vždy obdiv a potvrzení oprávněnosti lásky k sobě. Voyerství – abnormální sexuální zvědavost spojená s potřebou nepozorovaně sledovat objekty nebo výjevy týkající se reálně nebo potencionálně sexuálního chování. Exhibicionismus – mužské chování, spočívá v předvádění obnaženého genitálu před zraky neznámých žen, dětí. Chování má nutkavý charakter, pohlavní uspokojení z údivu či strachu oběti. Vysoce společensky nebezpečné poruchy Sadismus – k sexuálnímu uspokojení dochází pouze ve spojení s trýzněním partnera, případně oběti. Masochismus – opak sadismu, uspokojení je vázáno na trýznění, trestání nebo pokořování sexuálním partnerem. Pedofilie – sexuální chování či uspokojení se vztahuje k nezletilým dětem. Zoofilie – sexuální uspokojení v kontaktu se zvířetem. Gerontofilie – eroticko-sexuální zaměření na staré lidi. Nekrofilie – sexuálním objektem je mrtvé tělo. Incest – styk mezi blízkými příbuznými (rodič + děti, sourozenci). Sociálně, eticky i právně nepřijatelná forma sexuálního chování.
Dnes už právem chápané normální sexuální chování • Homosexualita, masturbace
24
-
Léčba sexuálních deviací Dobrovolná Ochranné léčení Ambulantní Ústavní Farmakoterapie (estrogeny, antiandrogeny, gestageny, lithium, neuroleptika). Psychoterapie (skupinová, KBT). Socioterapie Operační (stereotaxe, kastrace).
25
Otázka č. 13
-
-
-
-
• • • •
1) 2) 3) 4)
SEKTY Sekta je náboženská nebo paranáboženská skupina charakterizovaná tím, že zahrnuje absolutní a bezpodmínečnou autoritu znalce i vůdce v jedné osobě. Spojuje tedy určitý druh moci a výlučnosti s naprostým podvolením se autoritě. Termín sekta pochází z latiny, původně znamenal „odchylka, neukázněnost, narušení křesťanské poslušnosti“. Nejvíce sekt se vyvinulo koncem 20. století. Kontakt člověka se sektou může být riskantní tak, že zásadně mění sociální vztahy, systém hodnot a norem, v tom, že způsobuje změnu chování, myšlení, emocí, vůle a pragmaticky řídí proud informací, jež má člověk k dispozici. → Psychická manipulace, která odpovídá těmto změnám. Nejvíce je ohrožena mladá generace (hlavně gymnazisté a vysokoškoláci). Ohrožený je člověk v náročné životní situaci, z níž nenachází jiné východisko, hledá společenství lidí, utíká ze samoty, hledá jistotu a především emocionální odezvu, lásku, nebo i ten, kdo hledá jistý druh výlučnosti. Z hlediska léčby se doporučuje tolerance, minimalizace nátlaku nebo agrese a účinné nabídnutí pomoci, ochoty vyslechnout, ponechání „otevřených dveří zpět“. Prevence – podpora zdravé, silné konstituované osobnosti s vědomím své hodnoty, s pocitem přijetí, s naplněnými základními potřebami (láska a obecně kladné emoce se jeví jako nejpodstatnější). Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. Základní znaky sekt Uzavřenost skupiny – komunikace s okolím na pragmatické úrovni, případně komunikace podobající se expanzi názorů. Autoritářské a totalitní vedení – důraz na bezpodmínečné přijetí normy. Rozsáhlé utajování organizačních struktur, případně učení jako celku. Fundamentalismus – tendence prosazovat a vnucovat vlastní normy celému společenství lidí a stavět je nad zákon, dávat jednoduché odpovědi na složité otázky. Čtyři hlavní skupiny sekt a hnutí Sekty s křesťanským základem (objevuje se postava Krista) – např. svědci Jehovovi, Mormoni (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů), Moonisté (Církev sjednocení). Sekty s východním základem – modifikace buddhismu a hinduismu, např. hnutí Hare Kršna, meditační skupiny OSHO. Sekty s „okultním“ základem – vyznačují se velkým množstvím proudů a hnutí, do nichž je obtížné zvenčí proniknout. Hlavně proud satanismu. Sekty s „psychoterapeutickým“ základem – hlavně scientologie (dianetika).
26
Otázka č. 14 PORUCHY CHOVÁNÍ NA ZÁKLADĚ PSYCHICKÝCH ONEMOCNĚNÍ
-
• • • • • • • • •
-
NEURÓZY Neurózy jsou již od dětství výsledkem konfliktního vývoje, nedořešených či neřešených obtíží. Příčiny vzniku závisí na stavu příslušného společenského prostředí, především v rodině a ve škole. Ovlivňuje je sociální prostředí, ale i vrozené dispozice. Časté příčiny neuróz: regrese ve vývoji, upadání do pasivity, negativismus, hyperaktivita doprovázená obtížnou zvladatelností běžnými pedagogickými prostředky. Typy neuróz Neurastenie – neodůvodněné pocity a stavy slabosti, zvýšená únavnost bez zřetelné příčiny, snížená výkonnost, citová labilita, případně poruchy pozornosti. Hlavně v adolescenci. Hysterie – typické u dospívajících i v dospělém věku. Záchvatovité stavy doprovázené nekontrolovatelnými výbuchy emocí, může docházet i k výpadkům hybnosti, ztrátě řeči, k teatrálnosti, k omdlení. Psychastenie – intenzivní projevy strachu, nejistoty. Může se projevit jako nepřiměřený strach z hloubky, tmy, atd. Některé neurózy jsou popisovány jako obscedantní (nutkavé) chování: Tiky – příčinou vzniku může být trestání za nutkavé a nevědomé chování žáka. Tiky jsou poruchou motorické koordinace, projevují se jako rychlé, stereotypní, nefunkční pohyby (mrkání, záškuby obličejových svalů, pokašlávání, atd.). Neurotické povahy může být i koktavost, zadrhávání v řeči, mutismus. Neurotické poruchy ve vztahu k jídlu (mentální anorexie, mentální bulimie). Nespavost, noční děsy. Psychogenní zvracení – ve vztahu ke školní docházce, projevuje se při ranním odchodu do školy. SEBEPOŠKOZOVÁNÍ, SEBEVRAŽDY Jde o sebezraňování, polykání předmětů, nebo o sebevražedné pokusy. Příčinou bývá zátěžová situace, kterou mladistvý nezvládá a neumí ji řešit, nebo jde o průvodní jev psychické poruchy či nemoci. Někdy jde o jistý druh demonstrace, odporu, o pokus upozornit na sebe. Je třeba vše rozlišit a správně pomoci.
27
Otázka č. 15 PROJEVY ANTISOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ – DELIKVENCE - Antisociální chování se vyznačuje největší mírou nebezpečnosti pro společnost a největším stupněm narušenosti chování. Toto chování je trestně stíháno jako přestupky nebo trestné činy. Jsou spojeny s výraznou agresivitou a primárně motivovány úsilím škodit. - Např. zabití, vražda, ublížení na zdraví, pohlavní zneužití, znásilnění, některé formy krádeží, loupežná přepadení, vandalismus, atd. → delikvence. - Kriminalitou (mladistvích) rozumíme souhrn sociálně podmíněných aktivit, které mají relativně četný výskyt, ve zvýšené míře ohrožují společnost a jsou prohlášeny platným zákonodárstvím za trestné činy, respektive přečiny. Kriminalita mladistvých bývá také označována v některých oborech, například v psychiatrii a ve speciální pedagogice, termínem „juvenilní delikvence“. - Příčiny: často narušené sociální vztahy nejrozličnější podoby (poruchy vztahů k výchově a vzdělávání, k práci a k hodnotám, menší nebo větší závažnější odchylky ve struktuře osobnosti). Některé teorie upozorňují na možný vliv dědičnosti, ale ve vývoji lze mnohé napravit. - Poruchy a odchylky v jednání mají své důsledky pro další vývoj jedince, narušují adaptační procesy a mohou poškozovat zájmy celé society. Pokud způsobují společnosti potíže, hovoříme o asociálním jednání. - Prekriminalita – jednání v rozporu se zákonem, kterého se dítě dopouští v méně než 15 letech, a v mladistvém věku se chová delikventně. Projevy prekriminálních jedinců: výraznější neposlušnost, vypočítavá lhavost, vzdorovitost, nekritičnost k vlastním chybám, sklon k nezdrženlivosti, agresivita a destruktivnost, ubližování vrstevníkům, zvláště těm, kteří jsou fyzicky slabší, případně i mladším dětem, drobné krádeže. Většinu jsou tyto tzv. „dětské delikty“ páchány v partách. I jinak hodný jedinec dokáže být velmi ovlivněn vůdcem party, udělá cokoli, aby neztratil přízeň party, její ochranu a svou „prestiž“. - Základy závadové činnosti jsou pokládány již v rodinném prostředí. Rodina by se měla k v případě více dětí chovat ke všem stejně, nedělat velké rozdíly, aby děti neměly potřebu získávat si pozornost nevhodným chováním. Nevhodná je také přílišná zaměstnanost rodičů, kdy nemají na své děti čas a děti tak mají velký časový prostor pro toulání se, sdružování se v nevhodných partách, vysedávání po hospodách, hraní na automatech a užívání návykových látek. - Důležitý je také vliv formálních a neformálních skupin na osobnost mladistvého. Mohou mít i již trestané členy, ti bývají často vůdci, mají své oblečení, znamení, přijímací rituál, atd. Častá promiskuita a užívání návykových látek. Mnohdy jsou party jediným prostředím, kde dospívající zažívá pocit akceptace, sounáležitosti, významu a síly ve skupinových akcích, nachází zde dobrodružství, zábavu, napětí i katarzi. Při pouličních bitvách může prokázat svou neohroženost, schopnost obětovat se pro kamaráda a oddanost vztahové skupině. Jedinec se postupně zbavuje pocitu sociální kontroly. U delikventních part je nejčastější činností návštěva hostinců, bloumání ulicemi, výtržnosti a chuligánské chování. Naproti tomu nedelikventní party nejčastěji navštěvují kina a sportovní podniky nebo provozují aktivní sporty. Novější jsou teď rasově orientované trestné činy a trestné činy spojené s užíváním drog. - Závažnost juvenilních delikvencí stále stoupá, také stoupá jejich brutalita, bezohlednost a skupinový ráz.
28
-
Statistika Polovina mladistvých delikventů postrádá v rodině otce, který by mohl tvořit společensky přijatelný vzor chování. Přes polovinu delikventů zažilo či zažívá velmi přísné trestání. Pouze pětina rodičů se zajímá o to, jak, kde a s kým bude mladistvý trávit svůj volný čas. Skoro polovina mladistvých delikventů začalo pít alkohol krátce po dosažení dvanácti let svého věku a celkem 96% těchto mladistvých kouřilo.
Prevence kriminality dětí a mladistvých - Důsledně odstraňovat negativní výchovné faktory a vytvářet optimální podmínky pro zdravý psychický a morální vývoj mládeže. Hlavní těžiště této prevence je v rodině a ve škole, ale i v nově vznikajících organizacích pro volný čas. - Nedemotivovat vychovatele a učitele, aby si nehledali jiná vedlejší zaměstnání, ale pro ně výchova dětí a mladistvých měla smysl.
-
-
-
-
Prevence kriminality dětí a mládeže především vyžaduje Dbát o aktivní mentální hygienu ve společnosti. Posílit kooperaci mezi lidmi, rozvíjet a upevňovat duševní zdraví. Zvýšit odolnost proti zátěži a konfliktům, které podporují asociální sklony. Podchytit dissociální a predelikventní chování v samých počátcích, aby se dále nerozvíjelo. K tomu školit budoucí učitele již na VŠ (hl. výcvik sociálních komunikativních dovedností: empatie, asertivita, persuase a umění naslouchat). Zvládnout základy resocializace a reedukace mladistvých, kteří se již dopustili trestné činnosti → zkvalitnění práce výchovných a diagnostických ústavů pro mládež a jejich účinná ekonomická a společenská podpora. Podporovat rodiče v dobré výchově svých dětí (humanizace vzdělávání i v technických oborech). Zkvalitnění života rodin (kurzy pro rodiče, zapojit média, církve, politické strany, společenské organizace, atd.). Prevence i v případě resocializace – místo trestu odnětí svobody (který stav často zhoršuje) se může uložit uvést poškozenou věc do původního stavu, odpracovat určitý počet hodin na veřejně prospěšných pracích, apod. Jako velice vhodná resocializační zařízení připadají v úvahu i zvláštní letní soustředění a tábory s převýchovným programem. CHARAKTERISTICKÉ PŘÍSTUPY JEDINCE S PORUCHOU CHOVÁNÍ NEBO EMOCÍ K SOBĚ A KE SVÉMU OKOLÍ
Malá stabilita chování 1) Externí chování – navenek se projevuje agresivitou. 2) Interní chování – sociální izolace a stažení se do sebe. Negativní ladění vztahů 2) Ve vztahu k druhým – provokuje, rozčiluje → je odmítán, odcizení, agrese. 3) Ve vztahu k sobě – nemá rád sám sebe – malá oblíbenost mezi vrstevníky, neúspěch v učení, málokdy je vůdcem třídy, negativní reakce chování. → Oba typy se považují za smolaře a neúspěšného člověka, mají malé sebevědomí, impulzivně se rozhodují ve snaze rychle dosáhnout cíle, převažuje u nich krátkodobá motivace, neumí se radovat z drobných úspěchů.
29
