S t a t i
ETOPEDIE A PSYCHOTERAPIE Zbyněk Zicha Anotace: Stať se věnuje vymezení místa psychoterapie v etopedii, zabývá se jejími specifiky a zvláštnosti v podmínkách resocializace. Článek má interdisciplinární východisko. V širším slova smyslu se autorovi jedná o otevírání hranic mezi oblastmi aplikace psychoterapie. Na bázi klíčového pojmu „zrnina" ukazuje na nová pole etopedické působnosti reprezentované pojmy „psychologické poradenství" a „podpůrná psychoterapie"; terapeut se zde identifikuje a posiluje existující zvládací schopnosti a posiluje klienta ve využití veškeré sociální podpory. Dále se práce zaméřuje na důležité aspekty psychoterapie v etopedických zařízeních, včetně upozornění na limitující faktory a všímá si kompetenci psychoterapeuta v této oblasti. Klade zásadní důraz na kvalifikační požadavek na psychoterapeuta (dlouholetá teoretická a výcviková příprava). Považuje psychoterapii za součást resocializačního systému, ale převážně ve formě nadstandardu. Klíčová slova: etopedie, resocializace, psychoterapie, podpůrná psychoterapie, psychoterapeut, změna, kvalita života klienta, indikace a kontraindikace, kompetence psychoterapeuta, limity psychoterapie, supervize.
V práci se v ě n u j e m e vymezení místa psychoterapie v etopedii, jejími specifiky a z v l á š t n o s t m i , ale n e j d e o p o k u s o u c h o p e n í celé problematiky etopedie a psychoterapie. Mezi školská zařízení (ve kterých se vyskytují klienti s etopedickou problematikou) využívající psychoterapeutické postupy patří především pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče pro děti a mládež, diagnostické ústavy, dětské domovy a dětské domovy se školou i výchovné ústavy. Nalézáme zde širokou škálu problémů, se kterými se na nás obracejí jednak s a m o t n é děti či dospívající, jednak jejich rodiče nebo r o d i n n í příslušníci, event. pedagogičtí pracovníci. V případě diagnostických
a výchovných ústavů jde o nedobrovolné umístění na základě nařízení ústavní výchovy (s možností předběžného opatření) anebo uložení ochranné výchovy. S e d m d e s á t á léta m i n . stol. j s o u p o znamenána rozmachem, v některých případech možná až příliš optimistickým, zaváděním nových forem resocializace inspirovaných psychoterapeutickou komunitou a psychoterapií do oblasti etopedie a také do oblasti penitenciární praxe. Pro pracovníky obou skupin se otevírají možnosti psychoterapeutických výcviků, zkušenosti z těchto výcviků absolventi přenášejí do praxe. Skupinová dynamika a skupinové procesy se začínají systematičtěji využívat v převýchově n a r u š e n é mládeže, ať už jsou tyto aktivity označo-
vány jejich propagátory jako skupinová psychoterapie (Kunftová; Daněšová 1973, Řezníček 1979, Zicha 1977/78 a další) n e b o skupinová psychagogika (Novák; Skulová 1978). C í l e v ě d o m á skupinová práce terapeutického charakteru se jeví v p ř e v ý c h o v n é m procesu z n a č n ě perspektivní. Kožnar (1982) konstatuje, že zejména nosným se ukazuje v prostředí výchovných a diagnostických ústavů systematické zavádění principů terapeutické k o m u n i t y a režimové léčby (Řezníček 1979, Zicha 1977/78,1980). Z h o d n o c e n í m skupinové psychoterapie v r e e d u k a č n í m zařízení se mj. zabývá J. Lakomá (1994). Konstatuje, že skupinová psychoterapie pozitivně ovlivňuje klienty jak v instituciální péči, tak při a m b u l a n t n í m vedení. Zjistila zlepšení v z t a h ů mezi klienty, stejně jako jejich sociální adaptability, snížení neuroticismu j e d i n c ů , úbytek p o č t u výchovných přestupků apod. K p o d o b n ý m z á v ě r ů m j s m e dospěli v r o z s á h l é m v ý z k u m u nových „ f o r e m převýchovy" (Zicha 1984), ve kterém jsme srovnávali tři typy výchovných ústavů s o d l i š n ý m i r e s o c i a l i z a č n í m i systémy. Nezjistili j s m e mezi n i m i příliš velké rozdíly, ale v ústavu, kde byl d ů s l e d n ě aplikován komunitní systém vč. skupinové psychoterapie, byla podstatné příjemnější skupinová atmosféra a lepší vztahy nejen mezi svěřenci navzájem, ale i mezi svěřenci a personálem. V rámci penitenciární péče koncepčně prosazoval a organizoval zavádění skupi-
nové psychoterapie Čepelák (1979). Považoval ji za ideální prostředek nápravného zacházení s trestnými pachateli, přičemž vycházel z pojetí psychoterapie ve smyslu resocializačního, výchovného procesu.
Klasifikační pohled na resocializaci a psychoterapii; přesahy psychoterapie Pro hledání souvislostí mezi těmito disciplínami lze výhodně použít klasifikační východisko, které navrhl S. Kratochvíl (1997, s. 13) a které zahrnuje pět třídících rovin: 1. Čím daná činnost působí (otázka po nástroji). P s y c h o t e r a p i i Kratochvíl v y m e z u j e jako léčebné působení psychologickými prostředky, jejichž využívání je záměrné a plánovité. K psychologickým prostředkům řadí slovo, rozhovory, neverbální chování, podněcování emocí, vytvoření (terapeutického) vztahu, sugesci, učení, vztahy a integraci ve skupině. 2. Na co působí (otázka po předmětu). Předmětem psychoterapeutického působení je podle Kratochvíla nemoc, porucha nebo anomálie, rozuměno v psychické n e b o p s y c h o s o m a t i c k é oblasti. I. Ulehla (2000) cítí potřebu p ř e k r o č i t r e z o r t n í definice psychoterapie typu: psychoterapie je léčení nemocí psychologickými prostředky; podle něho nenabízejí místo pro všechny psychoterapeuty, tedy ani pro ty, kteří působí ve školství, ani nejsou dostatečně obecné pro obor aspirující
na samostatnost. Navrhuje k diskusi novou definici (viz dále). 3. Č e h o se m á d o s á h n o u t (otázka p o cíli). Cílem psychoterapie je o d s t r a ň o v a t nebo alespoň mírnit psychické nebo i somatické potíže klienta. Nejde jenom o pacientovo vykročení za práh nemoci směrem k obnovenému zdraví, ale také o rozvoj sebeuplatnění a seberealizace, uskutečňování vlastních možností a naplňování životního smyslu apod. Podle Slavíka (1997) se na této úrovni psychoterapie zřejmě nejtěsněji přibližuje k výchově. Psychoterapie, stejně jako resocializace, směřuje i k léčebné nápravě, i k výchovnému rozvoji. 4. Co se při ní děje (otázka po trajektorii mezi vstupem a výstupem). V průběhu psychoterapie dochází k pozitivním změnám v prožívání a chování pacienta. Kratochvíl připomíná procesy stojící za d o s a h o v á n í m stanoveného cíle: vytváření k l a d n é h o očekávání, terapeutický vztah, sebeprojevování a sebeexplorace, katarktické odreagování, korektivní emoční zkušenost aj. 5. Kdo v ní působí (otázka po aktérovi). V oblasti psychoterapie je osoba psychoterapeuta (psychoterapii provádí kvalifikovaná osoba) f e n o m é n e m nen a h r a d i t e l n ý m . Sám psychoterapeut je ústředním bodem definice psychoterapie. Psychoterapeut je integrativním pojítkem o b o r u psychoterapie „jako přímý účastník psychoterapie" (Strnad 1999, s. 9).
Současná situace, kterou přinesly změny ve společnosti, je zcela nová, jiná kvantitativně i kvalitativně. Změnila se i etopedická klientela, vč. étiologie narušeného chování, hodnotových orientací, trávení v o l n é h o času, charakteristik r o d i n , ze kterých etopedičtí klienti pocházejí (ukazuje se např., že někteří dětští vrahové se rekrutují z relativně normálních rodin), je zde silný vliv médií, je jiné chování v ústavech, ve společnosti. Tím je nutno změnit i přístupy ke klientům, metody, prostředky a techniky ovlivňování. S problémem změn se vyhrotil i problém tzv. krize výchovy (Slavík 1997). Opakují se výzvy ke změnám v pojetí výchovy a vzdělání. K jedné z nejzajímavějších tendencí patří sbližování soudobé výchovy s psychoterapií (tamtéž). Psychoterapie často není považována jen za úzce vymezenou léčbu, ale spíše za princip životních vztahů, za specifický d r u h výchovy k sebepoznávání a k p l n o h o d n o t n é lidské existenci (Vymětal 1992, Čálek 1992, Slavík 1997). Slavík (1997, s. 11) uvádí, „že vzato z opačného konce, i výchova může být poznáním a zároveň terapií duše". Může se stát způsobem, jak skrze rozumějící chápání „osvětlit lidskou existenci a porozumět jí v její celistvosti" a jak „opatrovat princip života" (Vymětal 1992), což jsou slova, která mají charakterizovat psychoterapii, ale právě tak by mohla reprezentovat cíle výchovy (Slavík 1997). Naznačené integrační trendy poukazují na jednu ze zásadních proměn soudobého paradigmatu resocializace; je na čase teore-
ticky zohlednit přístupy psychoterapie, které soudobou resocializaci přibližují účinnosti a etice psychoterapie, aniž by rezignovaly na jejich specifickou obsažnost a vzdělávací rozměr (srv. Slavík 1997). Záměrem této práce je příprava plochy pro teoretické výstupy. „Vzájemný dotek psychoterapie a výchovy plodí výchovné koncepce založené na hledání souladu, celostnosti a životního smyslu" (Slavík 1997, s. 11). Je jasné, že výchova n e m ů ž e a nechce zastupovat psychoterapii v klinické oblasti, za p r a h e m duševní nemoci. Podle Slavíka (1997) jde o jiné spojení. Jde zřejmě o to, že v p s y c h o t e r a p i i byly v p o s l e d n í c h desetiletích znenáhla přivedeny v život aktivity, které b y c h o m s n a d lépe než „léčebný postup" směli nazvat náznakem životního stylu. Psychoterapie se vyvíjí ve zcela původní disciplínu, která o „lidských věcech" může získat tak „intimní" p o r o z u m ě n í jako žádný jiný o b o r (Čálek 1992). V přehledu třídících rovin a zamýšlením se nad přesahy psychoterapie n á m vůbec nešlo o jakési ztotožnění psychoterapie a resocializace, naopak chceme nalézt jak souvislosti, tak odlišnosti a přispět k diskusi, kde všude se psychoterapie aplikuje. Přikláním se k názoru I. Ulehly (2000, s. 42): „...není pravda, že psychoterapie se smí vykonávat pouze ve zdravotnictví. Zákony ČR vyžadují poskytovat psychoterapii v řadě rezortů. Přesto například ve zdravotnictví, sociální práci, školství, službách lidem, vězeňství, armádě, poli-
cii či dalších psychoterapeuti užívají své prostředky stejně". Prvoplánové odlišnosti přináší kontext daného rezortu, který si klade své vlastní p o d m í n k y na své „zaměstnance". Proto tedy ve zdravotnictví musí psychoterapie definovat svůj příspěvek k léčení a právě tak ve školství musí být orientován k zák l a d n í m u poslání školství, tj. výchově nebo ve službách lidem ke kvalitě života. „Přitom nepochybně léčení psychoterapií bude mít průběžné efekty výchovné a bude zvyšovat i kvalitu života, naopak psychoterapie ve službách lidem b u d e mít efekty léčebné, stejně jako výchovné. Primární důraz není dán odlišnostmi použití psychoterapeutických prostředků, nýbrž specifiky kontextu té které oblasti" (Ulehla 2000, s. 43). Podle téhož autora dochází k zásadnímu nedorozumění záměnou, při níž se kontextuální p o d m í n k y výkonu profese v jedné oblasti mechanicky přenášejí a aplikuji v oblasti jiné. Ve zdravotnictví nutně platí jiné p o d m í n k y než ve školství a naopak. Ulehla (tamtéž) navrhuje k diskusi definici psychoterapie, která by mohla zlákat více profesionálů, aby připustili, že jsou psychoterapeuty. To, co c h a r a k t e r i z u j e činnost psychoterapeuta, je: „Záměrné, zdůvodněné a cílené použití psychoterapeutických prostředků k dosažení, obnovenia udržení kvality života klienta tak, aby mohl žít život co možná bezpečný, podněcující, uspokojující a příjemný, a to především v aspektech osobních, pracovních, zdravotních a sociálních.
Dobré zdraví je důležitou dimenzí kvality života, právě tak jako dosažení harmonického rozvoje osobnosti a odstranění psychického utrpení".
Systém psychoterapie v etopedii Psychoterapie si p o s t u p n é našla své opodstatněné místo, a to ve formě poradenské, podpůrné, systematické individuální a skupinové včetně rodinné.
Poradenská psychoterapie Dlouhá léta se vedou diskuse o vymezení psychoterapie a poradenství. Nemáme ambice řešit tento problém, ale na základě výše uvedených úvah (otevírání hranie mezi oblastmi aplikace psychoterapie) pojem poradenská psychoterapie do systému psychoterapie v etopedii řadíme. Cílem poradenství i psychoterapie je změna. Poradenství se z a m ě ř u j e především na poznání kauzálních zdrojů problémů, jejich popis a vymezení možných způsobů „řešení", na poskytnutí informací o m o ž n ý c h z p ů s o b e c h n á p r a v y potíží a problémů a na stanovení postupů, jak toho dosáhnout (Knop 2001). K. Kopřiva (2000) objevil podobnosti a dospěl k psychoterapeutickému poradenství. V něm se, píše Kopřiva, soustřeďuje a) b) c)
d)
na vnitřní život člověka, na otázky, jimiž iniciuje vnitřní konflikt, na vlastní přemýšlení nahlas (o tom, co je jemu - poradci/psychoterapeutovi nejasné), na praktické rady, jichž se poradce nevzdává.
Podpůrná psychoterapie Málo, nebo téměř vůbec se v etopedii vyskytuje termín „podpůrná psychoterapie", přestože je v p o d m í n k á c h poradenství a ústavní resocializace „stravitelnější" než klasická systematická psychoterapie. O b e c n é se p o d p ů r n á p s y c h o t e r a p i e u poruch osobnosti, poruch chování s n a ž í o n o r m a l i z a c i d y s f u n k č n í h o chování (Praško, a kol. 2003). P o m á h á klientovi stabilizovat a mobilizovat o b r a n n é m e c h a n i s m y , rozvinout slabé a n e d o s t a t e č n é dovednosti a redukovat j e h o tendenci k obviňování a využívání d r u h ý c h lidí. V p o d p ů r n é psychoterapii terapeut identifikuje a posiluje existující zvládací schopnosti a posiluje klienta ve využití veškeré sociální p o d p o r y . Vztah mezi klientem a vychovatelem-terapeutem n e b o v p a r a d i g m a t u t o h o t o přístupu je z á k l a d e m p r o f e s i o n á l n í práce s klientem, který vyústí v d ů v ě r u a p o c h o p e n í situace ( „ m ů j v y c h o v a t e l - t e r a p e u t m ě poslouchá a má čas na vysvětlení mých obtíží"). Principy jak vést p o d p ů r n o u psychoterapii jsou následující: terapeut je učitel, jehož úkolem je vyslechnout, vést k dosažení cíle, edukovat klienta. P o d p ů r n á psychoterapie začíná diagnostikou životní situace a problémů klienta, dále z h o d n o c e n í m chování, kterým klient řešil předchozí n á r o č n é situace, a p o k r a č u j e k j a s n é m u definování cílů vedoucích k obnovení klientovy emoční rovnováhy.
Praško, a kol. (2003) se domnívají, že každá individuální, skupinová či specifická forma psychoterapie by měla být zpočátku vedena jako podpůrná.
Odborná systematická psychoterapie a) Individuální Do značné m í r y se prolíná s psychoterapií p o d p ů r n o u . Balcar (in: Langmeier; Balcar; Špitz 1989) u dětí a dospívajících třídí p o s t u p y podle toho, jakých p o c h o dů u pacientů především užívají ke zprostředkování terapeutického působení na jeho osobnost a organismus. Postupy „sugestivní" a „racionální" odkazují k t e r a p e u t i c k é m u využití dvou základních d r u h ů lidského poznávání. Postupy „emocionální" míří k p ř í m é m u ovlivnění citového a motivačního dění, v němž bývá často o s o b n o s t n í j á d r o problému. Postupy „nácvikové" využívají různých p r o s t ř e d k ů terapeutického učení v oblastech v n ě j š í h o c h o v á n í a v n i t ř n í c h fyziologických p o c h o d ů . P ř e d k l á d a n é alternativy psychoterapeutického přístupu a praktického p o s t u p u mají posloužit účelné volbě m e t o d y na základě t a k t o založené indikační rozvahy. b) Skupinová Skupinová psychoterapie je systematické léčebné p ů s o b e n í psychologickými prostředky ve skupině p a c i e n t ů - k l i e n t ů , která využívá v r ů z n é míře skupinovou d y n a m i k u . Skupinová d y n a m i k a je souh r n e m s k u p i n o v é h o dění a skupinových interakcí, který je vytvářen interperson á l n í m i vztahy i interakcí členů skupi-
ny spolu s existencí a činností skupiny a silami z vnějšího prostředí. Vztahy a interakce probíhají soub ě ž n ě mezi členy p s y c h o t e r a p e u t i c k é skupiny navzájem, i mezi členy skupiny a psychoterapeutem ( p ř í p a d n ě psychoterapeuty). P ř i r o z e n o u součástí s y s t e m a t i c k é h o p s y c h o t e r a p e u t i c k é h o procesu ve skupině je snaha o reedukaci a r e s t r u k t u r a lizaci osobnosti vedoucí k p r o h l o u b e n í s e b e p o z n á n í a větší v n i t ř n í s v o b o d ě , zmírnění symptomatologie, dosažení pozitivní emoční změny a korekce chování.
Rodinná terapie: R o d i n n á terapie vychází z přesvědčení, že p s y c h i c k é p r o b l é m y v z n i k a j í v sociálních vztazích, a proto je systém těchto vztahů také adresátem terapeutických zásahů. Jednotná definice r o d i n n é terapie m ů ž e být sotva uspokojivá pro všechny r o d i n n é terapeuty. Většina by se však shodla na tom, že r o d i n n á terapie představuje profesionálně organizovaný pokus navodit prospěšné z m ě n y v n a r u šené r o d i n n é skupině psychologickými m e t o d a m i ( L a n g m e i e r ; Balcar; Špitz 1989).
Supervize: Supervize je nezbytnou součástí systému institucionální výchovy, preventivně výchovné péče a pedagogicko-psychologického poradenství ve školství. Návrh „Koncepce supervize ve školských zaří-
zeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy..." se supervizí počítá.
Definování poruch, u nichž je (může být) psychoterapie v etopedii uplatňována: - Agresivní, asociální, antisociální, delilcventní a kriminální jednání, trestná činnost dětí a dospívajících - Problémy spojené s užíváním návykových látek, sklony k závislosti, závislost - Výchovné a vzdělávací problémy - Rodinné problémy • Zneužívání a týrání • Separace, individuace • Dysfunkční rodiny (rozpadlé, sociálně oslabené) • N e p o d n ě t n é rodiny - P o r u c h y osobnosti, o s o b n o s t n í problémy - Naprostá emocionální plochost, až vyhaslost - Adaptace na změny spojené s dospíváním - Problematika vztahů s vrstevníky a partnery - Dětská prostituce a pornografie Kontraindikace: - Psychiatrická o n e m o c n ě n í n e b o jiné závažné zdravotní problémy - Psychopatie - Těžká mentální porucha
Podmínky, za jakých je psychoterapie v etopedii uplatňována hranice a limity psychoterapie:1 1. P s y c h o t e r a p i e je u p l a t ň o v á n a j a k o v z á j e m n á dohoda mezi t e r a p e u t e m a klientem. Jejich spolupráce směřuje ke zlepšení klientovy situace. 2. Děje se ve strukturovaném a bezpečném p r o s t ř e d í . P r o s t ř e d í , které k l i e n t ů m v ústavech nabízíme, nikoli materiální, ale především sociální, je pro psychoterapii m n o h d e kontraproduktivní. 3 . T é m ě ř v ž d y je, zvláště v ú s t a v n í m prostředí, třeba počítat s o m e z e n í m , které přináší velký vliv okolí na chování klienta a v m n o h a případech působí v neprospěch potřebné změny. Fungující důsledný komunitní systém ústavu může tato omezení snížit, protože dává přirozenou oporu a základ pro psychoterapeutické postupy. 4. Psychoterapie vychází především z potřeb klienta, které souvisejí s h o d n o tovou orientací; je zřejmé, že potřeba pozitivní změny etopedických klientů je většinou minimální. 5. Dále je třeba brát v úvahu obecná i individuální vývojová specifika klientů, možnosti a limity jejich vývoje v závislosti na rodinném prostředí, potřeby objevující se v období dospívání, vývojové „úkoly" klientů a jejich rodičů, případné vychovatelů.
Vycházíme z materiálu pracovní skupiny Psychoterapie a školství (zodpovídá doc. Jan Kožnar) České psychoterapeutické společnosti České lékařské společnosti JEP: „Popis současného stavu uplatňování psychoterapeutických postupů ve školství", 2003, který doplňujeme.
6. Dalším důležitým faktorem, který je nutno mít na zřeteli, je správné načasování psychoterapie vzhledem k véku klienta, diagnóze, stupni poruchy chování, jeho možnostem a schopnostem, jeho o c h o t ě k p ř í p a d n é změně, j e h o porozumění sobě a světu apod. 7. S ohledem na tyto (a mnohé další) faktory bychom měli umět užití psychoterapie u etopedických klientů dobře zvažovat a správně „dávkovat". V některých případech je možno poskytnout psychoterapii klientovi, který je okolím označen jako problémový, jindy je potřeba nabízet své služby úzkému nebo širšímu sociálnímu okolí označeného klienta, v některých případech je možné nabídnout klientovi skupinový program. Tyto alternativy lze také různě kombinovat. Z uvedeného vyplývá, že psychoterapie je vhodná, účinná a uplatnitelná jen pro omezený počet klientů. Je (má být) součástí systému resocializace, ale zároveň jakýmsi „nadstandardním" prostředkem. Pokud je navíc klient např. zařazován do skupinové psychoterapie nesystémové, nediferenční, šablonovitě, pak dochází k j e v ů m , k t e r é z n á m e z praxe: n a p ř . klient bez p r o b l é m ů zvládá m e t o d i k u psychoterapie, naučí se, jak se má chovat ve skupině, jak má mluvit, prohlédne fáze psychoterapeutického procesu, pozná, že ve d r u h é má být v o d p o r u k terapeutovi,
m á v z d o r o v a t a být a g r e s i v n í . N a v í c m á m e z k u š e n o s t , jak n a r u š e n í jedinci ovládají neverbální komunikaci, dokonale dovedou „přečíst" vychovatele, sami s verbální komunikací dovedou pracovat, takže se paradoxně může stát, že ovládají vychovatele. Stanovení kvalifikačních předpokladů pro výkon psychoterapie v rezortu školství a jejich sladění se stávajícími kritérii České psychoterapeutické společnosti. 2 Psychoterapie by měla mít stejná pravidla, ať je vykonávána ve zdravotnictví, v sociální sféře nebo ve školství, tudíž by měly být p o d o b n é i o d b o r n é kvalifikační předpoklady. Rezorty si navíc a nad psychoterapeutickou kvalifikaci přidávají své specifické podmínky, které je nutné splnit, aby v jejich rezortu bylo možné psychoterapii praktikovat. Odbornou systematickou psychoterapii v etopedii m ů ž e vykonávat pracovník, který • má VŠ vzdělání h u m a n i t n í h o směru, • má ukončený sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik akreditovaný ČPS v rozsahu 500 hodin, • má absolvováno n e j m é n ě 100 h o d i n práce p o d supervizí, • splnil p o d m í n k y 2. atestace ve školství se zaměřením na psychoterapii, 3 • řídí se etickými pravidly pro psychoterapii.
2
Viz pozn. 1.
3
Bude platit až po schváleni „Návrhu koncepce kariemího růstu", který bude součástí celoživotního vzdělávání pracovníků ve školství.
Podpůrnou psychoterapii v etopedii může vykonávat pracovník, který • má VŠ nebo SŠ vzdělání, • má ukončený sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik akreditovaný ČPS v rozsahu 500 hodin, • pracuje p o d supervizí, • splnil p o d m í n k y 1. atestace ve školství se zaměřením na psychoterapii, 4 • řídí se etickými pravidly pro psychoterapii. Na rozdíl o d psychoterapie ve zdravotnictví není na pracovníka ve školství kladen požadavek odbornosti lékař nebo klinický psycholog. Odbornost takto stanovená je pro nás jedním z hlavních kritérií pro jasné vymezení místa psychoterapie v etopedii jak pojmově, tak strukturálně.
Závěr 1. Psychoterapie v etopedii má dvě f u n k ce: a) inspirující, motivační (v oblasti přístupů ke klientům); b) je součástí resocializačního systému, ale převážně ve formě nadstandardu. 2. Psychoterapie inspirovala v oblasti etopedie mj.: - využití k o m u n i t n í h o systému, - využití práce se skupinovou dynamikou, - vztahovou problematiku, - e m o č n ě korektivní zkušenosti, - v y u ž i t í t v o ř i v ý c h m e t o d , j a k o je 4
Viz pozn. 3.
výtvarná arteterapie, muzikoterapie, teatroterapie, biblioterapie, neverbální pohybové techniky, terapie hrou apod., - sebezkušenostní výcviky pracovníků, - skloubení roviny vertikální (režim, autorita) s rovinou horizontální (demokratičnost, principy psychoterapie postavené především na východiscích f e n o m e n o l o g i c k é filozofie (Zicha 1977/78). 3. V práci jsme naznačili okruhy problémů, kterým je třeba se mj. věnovat: - využít teoretických přístupů psychoterapie, které soudobou převýchovu a resocializaci přibližují účinnosti a etice psychoterapie, aniž by rezignovaly na jejich specifickou obsažnost a vzdělávací rozměr, - hledat teoretická a filozofická východiska bloku: speciální pedagogika - sociální pedagogika - etopedie - psychoterapie, - specifikovat a definovat v práci n a z n a č e n é třídící roviny: nástroj, předmět, cíl, trajektorie, aktér psychoterapie v etopedii, - definovat příspěvek psychoterapie k z á k l a d n í m u poslání ve školství, v našem případě v převýchově, resocializaci, -
stanovit Siřeji pojaté definice psychoterapie a psychoterapeuta, které respektují přesah psychoterapie za hranice zdravotnictví,
-
rozpracovat přístupy ke klientům inspirované zkušenostmi psychoterapie. Přivítáme otevřenou diskusi k uvedené problematice. Literatura: ČÁLEK, O. Hermeneutika umění podle bytí ve světě. Estetika, 1992, 29, č. 4, s. 36-51. ČEPELÁK, J. Funkce skupinové psychoterapie penitenciární resocializaci. In Konferencia o uplatňování pedagogiky a psychologie v penitenciárnej praxi. Z b o r n í k príspevkov. Trenčianske Teplice, 1979, s. 145-155. KNOP, J. Psychoterapie a p o r a d e n s t v í . Konfrontace, 2001, č. 2, s. 83-85. KOPŘIVA, K. Psychoterapeutické poradenství. Konfrontace, 1990,1. KOZNAR, J. Výcvik ve skupinové psychoterapii. P r a h a : O d b o r NVČ správy SN V ČSR, 1982. KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. Praha : Portál, 1997. 392 s. ISBN 807178-179-7. KUNFTOVA, J.; DANEŠOVÁ, M. Skupinová psychoterapie u dívek v situaci ústavní a ochranné výchovy. In Sborník referátů z 8. celostátní psychoterapeutické konference, PL Kroměříž, 1974, s. 56-58. L A K O M Á , J. Skupinová psychoterapie v reedukačním procesu. 2. vyd. Praha :
Psýché, 1994. LANGMEIER, J.; BALCAR, K.; ŠPITZ, J. Dětská psychoterapie. Praha : Avicen u m , 1989. 293 s. NOVÁK, T.; SKULOVÁ, M. Skupinová psychagogika ve výchovném ústavu pro dívky. Psychol. a patopsychol. dieťaťa, 1978, 13, č. 5, s. 459-469. PRAŠKO, J., a kol. Poruchy osobnosti. Praha : Portál, 2003. 359 s. ISBN 807178-737-X. ŘEZNÍČEK, M. Některé zkušenosti s psychoterapií u delikventní mládeže. Moravskoslezský referátový výběr z psychiatrie, 1979, 11, č. 4, s. 96-100. SLAVÍK, J. Od výrazu k dialogu ve výchově: Artefiletika. Praha : Karolinum, 1977. 199 s. ISBN 80-7184-437-3. STRNAD, V. Komu „patří" psychoterapie? Konfrontace, 1999, č. 1, s. 7-12. U L E H L A , I. Jakou psychoterapii bych chtěl mít. Konfrontace, 2000, č. 1, s. 41-43. V Y M Ě T A L , J. Úvod do psychoterapie. Praha : Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, 1992. 170 s. Z I C H A , Z. Pokus o s t r u k t u r u systému komplexní aktivní převýchovy obtížně vychovatelné mládeže. In Otázky defektologie, 1977/78, 20, s. 192-204. ZICHA, Z. Výzkum nových forem a metod zacházení s mravně narušenou mládeží. Praha : Výzkumný ústav kriminologocký, 1984.
