A DASEINSANALYTICKÁ PSANÍ PSYCHOTERAPIE ISBN

ODBORNÉAČTENÍ A PSANÍ KOMUNITNÍ SKUPINOVÁ DASEINSANALITICKÁ PSYCHOTERAPIE 07_Psychoterapie_OBAL_01.indd 1

PhDr.PhDr. Richard Doc. Jiří Machan, Růžička, Th.D. Ph. D.

Doc. PhDr. JiříMachan, Růžička, Th.D. Ph. D. PhDr. Richard

ISBN 978-80-904541-5-6 978-80-904541-3-2

ODBORNÉ ČTENÍ KOMUNITNÍ A SKUPINOVÁ A PSANÍ DASEINSANALYTICKÁ PSYCHOTERAPIE

11/8/10 11:11:51 PM

EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND PRAHA&EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI

Pražská vysoká škola psychosociálních studií Praha 2010

ISBN 978-80-904541-5-6

skripta_7.indd 07_Psychoterapie_OBAL_01.indd 2

2

10.10.2010, 19:59

11/8/10 11:11:51 PM

KOMUNITNÍ A SKUPINOVÁ DASEINSANALYTICKÁ PSYCHOTRAPIE

Komunitní a skupinová Daseinsanalytická psychoterapie Doc. PhDr. Jiří Růžička, Ph.D.

Doc. PhDr. Jiøí Rùžièka, PH.D. Praha, PVŠPS 2010

07_Psychoterapie_01.indd 1

11/8/10 10:58:39 PM

Obsah 1. Základy teorie a organizace komunity a skupiny v DA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 1.1 Kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 1.2 Vztaženost v archetypální zkušenosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 1.3 Psychoterapie v rámci jiných léčebných systémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 1.4 K charakteristikám tělesné a duševní nemoci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 2. Prameny komunitně skupinové daseinsanalýzy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 2.1 Daseinsanalytická výcviková komunita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 2.2 Daseinsanalytická skupina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 2.3 Poznámky k lidské sexualitě a agresi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 2.4 Poznámka k emocím a skupinové komunikaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 2.5 Poměry v komunitně skupinové daseinsanalýze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 2.6 Smysl psychoterapie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 2.7 Vztahy a vztahovost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 2.8 Meze a přesahy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 3. Zpět ke komunitě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 4. Rozhovor v individuální a komunitně skupinové daseinsanalýze . . . . . . . . . . . . . . . 29 4.1 Bytí a věc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 4.2 K ontogenezi vztaženosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 4.3 Řeč a rozhovor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 5. Rozhovor a jeho psychoterapeutické aspekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 5.1 Respektující naslouchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 5.2 Rozumějící účast . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 5.3 Bezpředsudečné přijetí, úcta a agapé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 5.4 Hledání smyslu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 5.5 Rozšiřující dotazování, ohled na kontexty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 5.6 Přiléhavost vyjádření, hledání věrného výrazu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 6. Rozhovor ve skupině. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 6.1 Rozhovor terapeuta s jedním členem skupiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 6.2 Rozhovor členů skupiny mezi sebou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 6.3 Rozhovor členů skupiny ve společném tématu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 7. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

2


11/8/10 10:58:39 PM

1. Základy teorie a organizace komunity a skupiny v DA 1.1 Kultura To, co v psychoterapii léčí, nejsou zdaleka techniky, ani speciální léčebné postupy, kterými se prezentují jednotlivé psychoterapeutické školy, ale lidská, osobní, společenská a odborná kultura uplatněná v psychoterapeutických vztazích a v psychoterapeutickém provozu. Kulturou nemíníme jen souborné lidské dílo. Člověk je kultura. Jemu se zjevuje svět a vyzývá jej sám ze sebe k poznávání, starosti, jednání, k lásce. Stává se kulturou, postupně se v něm a takto i jím vyjevující se svět proměňuje. (Fink, 1996; Aristoteles, 1998). Na nedávné návštěvě Vídně, kde jsem byl na pravidelné pracovní schůzi výboru Evropské psychoterapeutické asociace, mi známý kognitivně behaviorální psychoterapeut ukazoval záznam KBT léčby paranoidního bludu. To, co mne zaujalo nejvíce, nebyla samotná metoda, i když je nepochybně inspirativní, ale důsledné a poklidně vytrvalé zdržování se u věci, o které pacient hovořil. Ten nebyl psychoterapeutem veden k asociativnímu odbíhání od tématu k tématu, či od jednoho místa k druhému. Nebyl rovněž vybízen k nějakému srovnávání jedné situace s jinou, jí podobnou, neděly se významně a určujícím způsobem žádné předem dané a předepsané úkony, které psychoterapeutické školy používají. Psychoterapeut vytrvale a samozřejmě respektoval způsob, kterým o svém životě hoch vyprávěl a místa vyprávění, u kterého se zrovna zdržoval. Onen muž nebyl ani nabádán či řízen hovořit jinak o své situaci, nežli mu bylo vlastní a přirozené. Rovněž jeho potíže zůstaly, jak o nich vyprávěl, tím, čím také byly. Terapeut měl s dotyčným na jeho nouzi nestrojenou účast, ze které vyvěraly jeho chápající a rozumějící návrhy možností vidět to, zač se pacient styděl, čeho se obával a co si kladl za vinu v jiném, přiměřeném a mnohem příznivějším světle, než se jevily strádajícímu mládenci. Nejednalo se o originální novinku v přepracovávání “kognitivních map“, ale o kulturu psychoterapeutické práce, se kterou psychoterapeut s pacientem, který ve své existenci zbloudil, zabýval. Byla zjevná samozřejmá úcta, respekt, takt a ohledy na pacienta. Redukcemi deformované porozumění pacientovi a situacím, do kterých se ve svém životě dostal, zde nemělo místo a věrnost významům toho, o čem mluvil, byla nepřehlédnutelná. K tomu patřilo osobní psychoterapeutovo nasazení, které bylo zjevné v každém momentě léčby. Působivá pak byla vysoká míra kultivovanosti speciálního vzdělání v oboru.

3


11/8/10 10:58:39 PM

Kdyby mi tuto ukázku předložil například můj kolega doc. Čálek jako daseinsanalytický záznam z jeho práce, byl bych na výsost spokojený a je velmi pravděpodobné, že bych jej uznale komentoval jako zdařilý1 a vhodný pro studenty naší vysoké školy2 .

Rovněž v nedávné době jsem shlédl český dokumentární film „Romský král“. Aniž bych se pouštěl do analýz zdařilého longitudinálního dokumentu, diváka nemůže neoslovit skutečnost, že „romský problém“, nevzdělanost, kriminalita, rozvrácené rodiny, život v ghettech je, jako problém každé jiné „minority“, věcí naší kultury. My, aniž bychom si to často vůbec uvědomovali a také připouštěli, naše provinční poměry, které bez reptání přijímáme a také jimi žijeme, jsou těmi, kdo si s „romskou otázkou“ nejen neví rady, ale sami patříme k nejvýznamnějším spolutvůrcům romských potíží. Když se pak části romské komunity dostalo skutečného a nepodmíněného přijetí určitou částí společnosti, (jedni emigrovali do Velké Británie, kde byli akceptováni bez předsudků, druzí odešli na Moravu, kde se jich ujala křesťanská církev), spolu s prostým přiznáním viny a požádáním o prominutí za způsobené křivdy námi „bílými“, právě v tomto okamžiku byly ustaveny základní podmínky změn. A to i těch, které spadají do oblasti zdánlivě odlehlé, jako je zdraví a nemoci. Teprve tehdy se totiž mohly některé nemocné orgány hojit a lidé uzdravovat. Ženě ve středních létech se uzdravily stále zanícené vaječníky, mladému muži se zacelily opakované a nepříjemně bolestivé furunkly, u staršího muže přestaly chronické bolesti hlavy a zad. Otevřená kultura společnosti, do které Romové vstoupili, pro ně, jak ukazuje dokument, vykonala svá mnohá dobra. Dostalo se jím občanského přijetí a lidské úcty i respektu. Potom teprve mohla být Romy přijata a svobodně i s důvěrou využívána nabídka tolik potřebného vzdělání, slušného bydlení i pracovního uplatnění. Nejznámější a jeden z několika málo světově proslulých českých lékařů, alkoholog J. Skála, svoji léčbu opřel o léčebné společenství. Pochopil, že závislým lidem se zhroutily lidské vztahy, za své vzaly životní hodnotové opory, vytratil smysl zodpovědnosti za svoji existenci. Rozpadla se jejich životní skladba a nastalo tragické odcizení těm kulturním oblastem, ve kterých usazeně žili. Skála svůj léčebný systém postavil na obnově kultury každodenního života a postupném návratu do jednotlivých oblastí přirozeného světa. 1 Uvedená zkušenost je příkladem vysoké kultury psychoterapeutické práce a má sloužit jako její příklad. Jakékoli další zobecnění by bylo zavádějící. Viděl jsem i ukázky jiných škol a byly obdobně kultivované, zatímco několik dalších z KBT i směrů jiných vypadaly jako prvoplánově propagační seriály. 2 Naše škola je vedena v duchu fenomenologie, i když obecné předměty a odborné přednášky a semináře jsou vyučovány jednotlivými odborníky v závislosti na jejich filosofické orientaci. Fenomenologické přitakání je patrné v oblasti psychoterapie, kde naše škola rozvíjí samostatně a zcela původně komunitní a skupinovou daseinsanalýzu.

4


11/8/10 10:58:39 PM

Už je to více než dvacet let, co mi jedna kolegyně, jejíchž názorů jsem si vždy vážil, řekla: „Vy analytici jste se stali díky individuálnímu výcviku asociálními. Neznám jediného, u kterého bych to nepozorovala“. Tato věta mi hluboce utkvěla v paměti a nemálo přispěla k mým potřebným osobním i profesionálním změnám, zejména v porozumění lidským vztahům a jejich mnohostranné kultuře, budování společenství i jejich udržování, obnově a rozvoji.

1.2 Vztaženost v archetypální zkušenosti Vztaženost charakterizuje lidský život, bytí na světě. Svět je to bytí jsoucího, které zakoušíme bezprostředně a neredukovaně. Vztaženost patří k našemu bytostnému určení, které je nekauzálně přítomné před všemi určitými vztahy, a také po celou dobu našeho života. Proto vztahy nemohou být jen reakcemi, ale jsou projevem, konkretizací bytostného vždy přítomného, ve smyslu kauzality bezdůvodného obdaření člověka vztahovostí (Buber, 1968; Boss, 1975)3. Vztahy patří k nepominutelné charakteristice pobytu. M. Boss říká, že: “bytostný rys spolubytí se ohlašuje ve společném vydržování otevřenosti a prosvětlenosti našeho světa a v jejich uchovávání“ (Boss, 1975). Tato obecná charakteristika má své konkrétní existenciální podoby, které se uplatňují v životních výkonech, zejména v lásce, práci, boji a dalších lidských činnostech (Fink, 1990; Rezek, 1996). Práci, boj i lásku je třeba chápat nejen jako existenciální výkony jednotlivých lidí, ale jako aktivity, které jsou uskutečňovány vždy také v oblasti spolubytí. Citovaná životní zaměření jsou totiž smysluplná právě tehdy, pokud se v něm uplatňují odpovídajícím způsobem i ti druzí. Neboť milování, práce i boj, stejně tak jako řada dalších existenciálních aktivit, by bez neustálé účasti těch druhých byly jen abstraktními, do sebe uzavřenými projevy, pouze virtuální a v neživotné podobě na sebe orientovanou angažovaností ve světě, jenž Patočka nazývá přirozeným (Patočka, 1970). Pro zmíněné druhy činností je dimenze spolubytí jakožto bytí společně s druhými, tělem i duší uskutečňovaná konání a k nim náležící sdílená zkušenost klíčovou a rovněž nepominutelnou součástí. Nežijeme jinak nežli v průběžné odkázanosti na druhé od počátku4, ve své vztaženosti jsme druhým lidem 3 I lidský plod žije vztahově, a to od jeho početí. To, jak se vztahy vytvářejí a proměňují, již jsou případy jeho vztahů. V možnostech plodu jsou vztahy určeny prostupujícím spolubytím, které otevírá nejáské apersonální „bytí v symbiotické zajištěnosti, v „myství“ (Růžička, 2003). Je ovšem nutné připomenout, že vztaženost je založena početím, i když zatím nevíme, jaké jsou konkrétní podoby nejranějšího vztahu plodu a matky. Porod je vstupem dítěte do světa. I tento vstup má vždy již rovnou vztahový ráz, vztahy se netvoří následně, ale běh událostí je vztažeností konkretizován do vztahových modalit. Zajišťující odezva vztahujícího se novorozence je lidské přijetí, nejlépe pak matkou. Oddělením dítěte od matky přestřižením pupeční šňůry, je novorozenec vyzván k nové vztahové možnosti, „Já a Ty“, kterým se konstituuje individuace. Vztahování se je tedy vždy také komunikací (Gadamer, 1999). 4

Počátkem míníme početí.

5


11/8/10 10:58:40 PM

otevřeni osobně. Toto „osobně“ nazýváme lidským já. Není to však žádná substance, ani soubor funkcí, psychická instance či abstraktní struktura oddělená od druhých podobných struktur, jak je jáství pojímáno v psychologii, ale je osobní otevřeností světu, který je společný i pro druhé, v němž také spolu a nikoli jen vedle sebe, pobýváme5. Tato společná pobývání u věcí společného zájmu, určení a významu otevírají člověku vstup pro pobyt v lidských společenstvích. Pro spolubytí je charakteristická spolupráce, soudružnost, v ní a z ní vyrůstající láska, pomoc a soucitná péče, ale také společenský význam práce, výchovy, vzdělávání, zábavy a her. Na druhé lidi jsme odkázáni trvale. Odkázanost je patrná v aktu potvrzení smyslu vlastní existence druhými. Kristus na kříži před smrtí volá: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ (Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?) (Marek 15,23-42 NZ) V evangeliu sv. Lukáše (L 23,28-48, NZ) pak jej slyšíme těsně před skonáním: „Otče, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Bible, 1985). Odkázanost je jednou ze základních charakteristik spolubytí. Nežijeme jinak nežli v průběžné odkázanosti na druhé tak, že jsme ve své otevřenosti druhými prostoupeni, a proto jimi také utvářeni. Ona je také původní půdou individuace i součástí vztahů. Je vlastností spolubytí. Stane-li se odkázanost nesvobodnou, pak vyúsťuje v otroctví nebo se promění v závislost. Krajní individualismus i heroická samostatnost jsou srozumitelné pouze v kontextu spolubytí, neboť, jako odpovědi na jeho výzvy jsou od něj odvíjeny. Na opačné straně pak stojí krajní propadnutí druhým, což je patrné na osudech členů sekt, na chování davu a mas. Přirozeným životním prostředím člověka je kultura, ve které žije a ne příroda ještě bez lidí. Její vliv je neméně významný jako genetická výbava6, kvalitní výživa a čisté venkovní prostředí, bakteriální či virové epidemie a jiní činitelé rychlých a radikálních fyziologických změn 7. Naši identitu potvrzuje trvalost vztahů, které ji ustalují a zároveň ji nově otevírají sociálním situacím. Činí nás sociálně vnímavými, otevřenými i adekvátně angažovanými. Člověk totiž nikdy není bez druhých, a to ani v případě opuštěnosti. Ta je ostatně důkazem její absentující přítomnosti8.

5

Abychom mohli pobývat sami, musíme mít spolu.

6 Na Oidipově příběhu vidíme, že kultura je zde před genetickou informací, bez ní by totiž žádná antropologická genetika neměla smysl. Nejedná se proto o vztah kauzální, ale vztah bytostný, o možnost určitého bytí, o být člověkem (Růžička, 2010). 7 Viděli jsme to v pozitivním světle na příkladu Romů, ale minulé století je lapidárním příkladem kulturních otřesů s dalekosáhlými negativními účinky. Vyložit změnu myšlení a jednání Němců za 2. světové války, či nás během normalizace, lze pouze pochopením účinnosti totálního rozvratu základů kultury a jejich opor, což společnosti a lidem v ní znemožnilo se orientovat a roztříštěné sebezáchovné síly se velmi rychle vyčerpaly. Celé země byly velmi rychle bezbranné a snadno se ocitly v nebezpečí, že se jich zmocní násilník, který měl na destabilizaci zájem, což se také stalo. Následujícím krokem bylo vytvoření nové, totalitní kultury. Národy rovněž neměly prostředky, jak se proti devastačnímu účinku těchto vlivů účinně bránit. Jakmile ochrany selžou, jen výjimeční lidé jim dokážou dlouhodobě čelit. Jaké jsou účinné postupy rozvracející celé kultury, poprvé v masovém rozsahu ukázala Goebbelsova propaganda. Většina analýz i kritik chování člověka nedokázala uspokojivě vysvětlit selhání národů i jednotlivých lidí. Jako antropologicky konstitutivní nebyly kulturní vlivy dostatečně doceněny. 8 Tato argumentace je poněkud zavádějící, protože směšuje dvě roviny uvažování, uvažování o bytí a jeho způsobech. První je základní, druhé pak se provádí na něm. Má zde význam poukazu na význam jednoho vedle druhého, byť skutečnost je, že druhé plyne z prvního a ne naopak.

6


11/8/10 10:58:40 PM

Otevřenost je možná díky identitě člověka a jeho účastí ve vztazích. Svobodné udržování otevřenosti ve spolubytí vyžaduje ještě jeden soubor aktivit a tím je navracení člověka k sobě samému. Tento pohyb vychází ze společného pobývání u věcí přirozeného světa (Patočka, 1970). Návrat k sobě není „narcistickým“ únikem od druhých k sobě, ale pohybem, který je také setkáváním sebereflektujícího bytí s autoritami, které přesahují naše lidské možnosti porozumění, stejně tak, jako zpřítomňujícím setkáváním s těmi možnostmi, které již byly uzavřeny i s těmi, které (ještě) nenastaly. Je to setkávání, které je rovněž jednou z lidských podob spolubytí. Psychoterapie uvedená do života člověka je sebevýchovou. Základem sebevýchovy, jenž je předpokladem účinnosti psychoterapie, je pak autentický návrat k sobě. Teprve v komunitně skupinové psychoterapii jsme plně pochopili, že tzv. archetypy se neodehrávají individuálně v hlavě člověka, ani nejsou obecně vrozenými strukturami duše, ale jsou součástí vývoje a dynamiky spolubytí, společensko-kulturních situací, ve kterých se člověk spolu s druhými lidmi v přirozeném světě za určitých okolností ocitá (Patočka, 1970; Čálek, 2005; Růžička, 2008). Rovněž se nám ukázalo, že archetypy jsou kulturním jevem, způsobem, kterým člověk rozumí bytí 9. Archetyp hrdiny se objevil v komunitním prostoru poté, kdy její existence byla krajně ohrožena a jeden z jejich členů se společenství ukázal jako povolaný k její záchraně. Tímtéž společenstvím byl vyzván, aby situaci v rozpadem ohrožené komunitě zachránil. A po úspěšném splnění úkolu byl oslaven jako hrdina 10. Bez lidského společenství by archetyp hrdiny neměl žádný smysl, s ním a v něm se naopak objevil a mohl být skutečnou angažovaností dotyčného člověka také otevřen a naplněn. Zjev smrti mohl vyvstat výcvikové komunitě o jedněch Velikonocích, kdy shodou okolností probíhalo bombardování Bělehradu. Ranní setkání komunity, které obvykle probíhalo vesele a svižně, se konalo v tísnivě napjaté atmosféře. Ukázalo se, že všichni její členové jsou prostoupeni tématikou zkázy, zmaru a umírání. Během dne se ke komunitnímu obrazivému zabývání se smrtí, zmarem a zlem přidružil nový zjev, totiž „archetyp dítěte“, jenž v kontextu právě se blížících Velikonoc přinesl možnost spontánní obnovy života vynášením smrtky, jako obraznému připomenutí nových a s jarem a omlazením souvisejících možností života. Kolektivní deprese zmizela s nově se otevírajícími nadějemi, které nečekaně a zřetelně vyvstaly v mytické podobě. Ve skupinovém výcviku se narodilo jedné frekventance dítě. Kojence pak jeho maminka 9 Přirozené životní prostředí, kterým je pro zvířata prales či step, je pro člověka kultura. Příroda bez lidí se změní v kulturu v okamžiku, když do ní vstoupí člověk. Dá věcem jméno a začne přírodu zkoumat a proměňovat do možností, které samy bez lidské účasti nemohou vzejít. Sochu uschovanou v kameni z něho s úsilím vyprostí pouze člověk. Jen člověk z jablek padajících na zem vydobude fyzikální zákon. 10 Sportovní stadiony, místa, kde se hrami a sportovními zápasy připomínají a obnovují staré hrdinské mýty; na hrdiny her čekají davy v hledišti i širší veřejnost a potom je náležitě oslaví. Sportovní hrdinové pomáhají druhým lidem obnovit vědomí možností vlastních schopností a ujištují, že překonání velké námahy a odříkání přináší také nevšední, hrdinské výkony. Jiným zase ujištění, že existuje ochrana, zastání, ochránce slabých. Pro některé ovšem slouží jako alibi, možnost přenést ze sebe odpovědnost na druhého pod záminkou vlastní nedostačivosti ve srovnání s hrdinou.

7


11/8/10 10:58:40 PM

vzala na nejbližší skupinové, později pak i komunitní setkání. Matka byla po celou dobu kojenectví a i později přítomností dítěte ochráněna od skupinových svárů, konfliktů, ale i běžné zátěže, kterou skupinová a komunitní terapie přinášejí. Jinou, avšak svojí povahou stejnou zkušenost měl vedoucí komunity, který si během skupinové arteterapeutické metody, která ve skupině probíhala, vzal nemluvně do náručí a procházel napřed jen náhodou, ale později záměrně ohnisky malování. Tato metoda je silně expresivní a pro účastníky má potenciálně překvapivé a nečekané účinky. Účastníci svorně uvedli, že přítomnost dítěte vyvolávala, obzvláště pak v případě „malování do živé tváře“ až mýticky působivé pocity sdružující význam a působivý vliv, který má pro lidi novorozeně, neboť jeho přítomnost vnímali jako jakousi záruku společenského bezpečí, které přinášelo. Psychoterapeuti, kteří se malování zúčastnili, byli pomalovaní jako každý jiný člen komunity, zatímco ten, který nosil dítě v náručí a opakovaně se ocítal ve středu malování, nebyl nikým ani dotčen, ba nikdo se o to ani náznakem nepokusil.

1.3 Psychoterapie v rámci jiných léčebných systémů Moderní lékař se zabývá úzce vymezeným segmentem patofyziologie a jejího léčení jaksi zvenku, osobně neúčastně. Nemoc a její průběh, stejně tak jako valná část léčby se lékařům ukazuje mimo člověka, „za sklem“, na obrazovce, v křivkách grafů a souborech standardně vytvořených tabulkách laboratorních hodnot, nebo v operačním poli, takže s ní osobně nemá nic společného. Dokonce i pacient jako celá osoba není do procesu nemoci zvána jinak, nežli jako vnější pozorovatel, kterého se lékař ptá na jeho nemocný orgán a potom mu, třeba na diagramu nebo obrazovce ukazuje neduh tak říkajíc z venku, mimo něj. Stejně tak stojí mimo nemoc lékař, jak jinak, může zde být pouze svojí osobní účastí, soucitem, ale to již stojí zcela mimo rámec lékařství definovaného přírodovědecky. Šamani, medicinmani či kouzelníci se s nemocí setkávají zcela odlišně. Porozuměli, díky své životní zkušenosti spočívající ve vědomí vydanosti vyšším mocnostem, bohům, že nemoc je dílem těchto nadlidských sil. Podstata jejich léčby spočívá v osobní angažovanosti, která je zástupná. Pravidelně na sebe nechají vstoupit démonický konflikt, neboť tím nemoc podle nich je a prožívají jej tělesně i duševně. Smyslem takového počinu je odvést nemoc, démonický zápas z osoby nemocného na sebe. Šamani se nezřídka vydávají ze všech svých sil ve prospěch nemocného. Bojují s nemoci nikoli, jako současní lékaři zvnějšku, v chladně odtažitém objektivním postoji, ale uprostřed sváru démonických sporů, v centru nemoci. Zatímco odcizení moderní medicíny člověku je způsobenou jejím zvěcněním, objektivizací, v šamanizmu, který se opírá o magii a vyznačuje se magickým pojetím rozumu, se setkáváme s odcizující deformací osoby člověka, neboť ta je nevýznamná. Je pouhým jevištěm, nemocí vyvlastněnou půdou, 8


11/8/10 10:58:40 PM

bitevním polem nadlidských sil. I když se kouzelníci a medicinmani během léčení angažují ze všech svých sil, přesto je jejich pojetí osoby člověka a jeho onemocnění jen stěží přijatelnou zjednodušující a lidskou přirozenost deformující arteficiální skutečností. Odlišně vidí nemoc, člověka a jeho léčbu léčitelé. Ti nepodstupují tak namáhavou a náročnou proceduru fyzického nasazení jako šamani. Jak nemoc sama, tak její léčba pomocí léčebných přípravků, především přírodnin rostlinné povahy, spočívá na existenci společného základu a tím jsou přírodní látky. Vyskytují se a působí v celé Přírodě. Jsou z nich složeny orgány, jejich vzájemným míšením a reagováním vznikají látky, které podmiňují zdravý organický růst a vývoj, ale také způsobují choroby a neduhy nebo naopak, lze je použít k léčení. Přírodní látky nejsou definovány biochemicky a biofyzikálně, ale jsou kategorizovány podle pragmatických a pozorováním a praxí osvědčených kriterií do systémů, jejichž skladba i působení je odvozováno od metafyzických konstrukcí Přírody a jejich zákonů. Nemoc sama o sobě, na rozdíl od démonické charakteristiky není bytostí, ale jen jejím projevem. Je atributem velké, mocné, všudypřítomné Přírody, a to jak na straně onemocnění, tak na straně jejího léčení. Ani nemoc, ani uzdravování se nedějí „na těle“ léčitele, ale v přírodninách působících v přírodním prostředí, kam samy svou povahou organicky patří. Jsou obsaženy v Přírodě, v jakémsi panensky posvátném prostředí, ze kterého jsou léčiteli vynášeny,odpovídajícím způsobem použity a pak již působí vlastními přírodními silami. Léčitel má za úkol ztracenou harmonii v těle pomocí léčiv uvést do rovnováhy. Vyváženost těla pak způsobuje i vyrovnanost duše neboť i na ní disharmonie přírodní povahy dopadá negativně. I v léčitelství tedy vidíme, že nemoc je chápána jako něco co se děje mimo lidskou osobu. Osoba zde není „ten, kdo je nemocen“, ale nemocný je, podobně jak to vidíme v moderní medicíně nějaký orgán, oblast těla, která není vždy a bezprostředně vztahována k osobě, ale míří od ní ven, k přírodním procesům, které v šamanizmu ani léčitelství nejsou sice vymezeny vědecky, ale stejně tak stojí jaksi výše nad lidmi i nad jedincem. Přírodní i démonické zákony mají transcendentální podobu. V psychoterapii se však celá situace radikálně proměňuje. V ní se vždy jedná o osobu celého člověka a to za všech okolností. V neredukovaném celostním pojetí si jsme dobře vědomi, že nemoc, či porucha není pojata jako něco, co je oddělené od člověka, separovatelná část jeho bytí. Není to ani nic co by bylo usídleno v tkáni, v mozku nebo někde v abstraktní přírodě a jejich zákonech někde mimo člověka. Nemoc zasahuje celé lidské bytí. Být nemocen znamená v psychoterapii být nemohoucím celým člověkem, byť jen určitým způsobem. Mám-li zlomenou končetinu, pak tato nemoc přináší mému životu omezení celého, byť ne veškerého, v původních možnostech omezeného bytí. Nemoc také vstupuje do celého mého života, byť jej nemusí zcela

9


11/8/10 10:58:40 PM

zaplnit. 11 Nemohu totiž svobodně uskutečňovat, co jsem ve zdraví mohl, nejde zdaleka a především jen o bolest a kulhání, ale o všechny skutečné, ale také ještě nerealizované možnosti, které jsou nemocí pohybového aparátu ohroženy. Nemoci chodit tedy znamená nemoci se radovat z pohybu na čerstvém vzduchu, tance, nemohu jít tam, kam jindy mohu. Tím také ztrácím ona dříve dostupná místa, lidi, ke kterým již nemohu zajít, či již nestačím jejich zdravému tempu. Musel jsem změnit své dosavadní plány, neboť například místo kariéry tanečníka mohu uvažovat již jen o sedavém zaměstnání. A právě těmito skutečnostmi se psychoterapie zabývá. Nemoc tedy není něčím vnějším, ale nemocí jsem já. Sice ne beze zbytku, ale cele. Celek mého bytí tedy není vymezován, protože ani není vymezitelný povrchem mého těla, ani jeho hybností, neboť se netýká jen tělo bytí, ale také vždy všech ostatních bytostných určení, která nejsou věcné povahy. Tak každá nemoc, ale i zdraví má vliv na naše bytí v čase, v prostoru, ve vztahu ke smrti i k druhým lidem a světu, nejen věcí, ale také světu mých představ, ideálů, plánů. Nemoc se tedy projevuje vždy také v mých dalších vztazích, dalších dimenzích mé existence. Protože naše bytí je vždy také vztahové i pohlavní, a tak je moje pohlavní vztahové bytí patrné v mých dalších určeních, existenciálních charakteristikách12. V tomto smyslu je tedy moje nemoc celostní. Toto pojetí nemoci není abstrakcí ani redukcí, je celostní. I když nepostihne a nevyjmenuje všechny její části beze zbytku, ba když o ní řekne výstižně jen jednu její charakteristiku, pak stále ještě celostním pojetím zůstává. Na rozdíl od atomistických pokusů poskládat člověka do celku pojatého jako úplný soubor atributů. Tímto způsobem se k celku nepřiblížíme ani o píď! Protože většina nemocí je neduhem tělesnosti, pár slov k ní. Naše tělesnost (nejen tedy tělo definované přírodovědecky, ale všechny další její přívlastky) se váže ke všemu tomu, co dělám, myslím, v trojím čase ústícím do žité přítomnosti, v předstihu do stejně živé budoucnosti, i svým teď již zdravým tělem mířím tam, kde světlina světa se ztrácí v neproniknutelných a tajemných končinách zásvětí. A jsem to právě já jakožto nemocné bytí, kterému se tato místa připomínají, v nemoci jsem přiveden k jejich prahu a jsem konfrontován svým nemocným způsobem bytí s těmi možnostmi, kterých se ve zdraví lekám a před kterými utíkám. Toto tělesnění mého časování se projevuje jeho proměnami. Napřed plod, posléze novorozenec a tak dále až do stáří. Nejedná se však nikdy pouze o předmětný stav mého těla, ale o to, jak coby dítě, dospělý či starý člověk svůj život v jeho svébytných dimenzích kterými jsou kromě žité tělesnosti a časovosti také pohlavnost, vztahovost, dějinnost, prostorovost, spolubytí a další, také existuji. Tělesností jsem přiveden ke smrti, ke konečnosti mého lidského pobytu na Zemi. V nemoci se mi tato skutečnost připomíná, neboť se jí ocitám na horizontu, za kterým zmizeli a mizí moji 11 Důsledně celostní pojetí medicíny založil s pomocí fenomenologické metodologie M. Boss, což je patrné zejména v jeho knize z r. 1975 „Grundris der Medizin und Psychology“. 12 I obyčejnou chřipku, jak všichni víme, prožívají a nesou ženy poněkud jinak, nežli muži. Většinou při ní „neumírají“...

10


11/8/10 10:58:40 PM

drazí a všichni ostatní, tam, kam časem odejdu i já a ve stejném společném údělu my všichni. I ti, kteří se ještě mají narodit. Je to antropologická věc. Není to však pouze tato poloha záhady. Ve zkušenostech i vizích lidí se objevují tajemství jiná, světlá, plná naděje. A i ona patří k nemoci, prostřednictvím které začínáme rozumět podstatněji našemu vezdejšímu bytí, a to smysl nemoci může proměnit. 1.4 K charakteristikám tělesné a duševní nemoci

I když nám tělesná nemoc vstupuje do celého života, přece jen se tak děje jinak, nežli v případě nemoci duševní. Základní rozdíl spočívá v tom, že zatímco tělesná nemoc vstupuje do našich možností být svobodně ve světě, nemoc duševní ohrožuje člověku být svobodně ve světě sám sebou. Tělesná nemoc ohrožuje svobody, které jsou nám přirozeně dány. Duševní porucha je nebezpečná tím, že nám bere nás samotné, naši identitu. Po tělesné nemoci se vracíme do starého známého světa, neboť ten sám není nemocí ohrožen. V případě poruchy duševní se pro nás mění svět a návrat do zdraví je spojen také se změnami podoby světa, ve kterém pobýváme.13 S nemocí bývá spojená také bolest. Zatímco tělesné bolesti nám drásají, bodají, hnětou a rvou a pálí naše různé orgány, místa a části těla, duševní bolesti nás trápí tím, že nám proměňují svět v jeho důvěrných, spolehlivých a bezpečných podobách a významech. Ohrožuje a ničí vztahy a jejich podoby, dává vystoupit jen těm možnostem a stránkám světa, které jsou nebezpečné a stojí proti našim zájmům, vkládá na naše ramena tíhu světa a činí nás zodpovědnými za zla, jež jsme nenapáchali. Rovněž nám bere lásku lidí i lásku k nim a proměňuje ji v zášť, zlobu, nedůvěru a nenávist. Činí nás závislými na těch, kteří nás trápí a nespravedlivými vůči bližním. Otrocká příchylnost nám bere radost z vlastního bytí, znemožňuje růst a opírat se o vlastní důstojnost, podrývá a oslabuje vědomí vlastní ceny i vědomí přirozených práv, ba vědomí práva na ně. Komplikuje pak nejen naše možností žít v pravdě svého bytí, přitakat mravním hodnotám, ale ohrožuje sám jejich smysl (Růžička, 2009)14. Nemoc tělesná nás může změnit, ale naší identity se netýká, zatímco duševní nemoc je přímým ohrožením identity jáství. Zatímco tělesné bolesti nechávají naše vztahy stejné povahy, jakými byly před nemocí, nemoci duševní je významně a neblaze proměňují, znehodnocují a maří. 13 Tato tvrzení nejsou absolutní, neboť řada tělesných nemocí, obzvláště dlouhodobých, traumatizujících a nevyléčitelných přinášejí nemalá duševní strádání. Nepatří však k nemoci těla přímo, ale jsou jejími existenciálními důsledky, které jsou však oddělené jen teoreticky, v životě jsou prožívány dohromady současně. 14 Zdá se, že se čím dál tím více blíží uznání, že lidská zloba a její podoby je mnohem spíše „nemocí“ a nikoli vadou charakteru, za který jsme vždy sami v plném rozsahu odpovědni. Tímto však nemíníme člověka omluvit ze zlého, co činí, ale spíše pochopit smysl zla, které člověk koná.

11


11/8/10 10:58:40 PM

Lidské vztahy uskutečněné ve spolubytí se na tělesných nemocech přímo nepodílejí, nejsou jejich součástí, v případě neduhů duševních však jsou jejich atributem. Proto také psychoterapie věnuje tak velkou pozornost lidským vztahům a práci s nimi. Uskutečňují se v psychoterapiích, ve kterých jím je věnována speciální pozornost. Mezi psychoterapeutické mody patří psychoterapeutické společenství - komunita a psychoterapeutická skupina.

2. Prameny komunitně skupinové daseinsanalýzy Česká „daseinsanalytická modalita“ má dvě na sebe navazující a spolu související formace, komunitu a skupinu. Souběh a integraci komunity a skupiny úzce svázali a do psychoterapeutické péče a psychoterapeutického výcviku zavedli J. Skála, E. Urban a J. Rubeš pod označením SUR. V této podobě i názvu byl komunitně skupinový psychoterapeutický výcvik využíván především po dlouhé roky jako psychoterapeutické sebezkušenostní vzdělávání. Praxe této modality se dílem uplatnila také v klinické praxi při léčbě závislostí, rozšířila se i v jiných zařízeních. Stala se výchozím modelem léčebných programů komunit pro závislé, vzdělávacím systémem českých psychoterapeutů ve skupinové a komunitní terapii, a také východiskem organizace osobního sebepoznání, růstu a rozvoje studentů i kultivací jejich budoucí pomáhající profesní orientace v prostředí kultury vysoké školy a studia na ní. Na Pražské vysoké škole psychosociálních studií jsme vypracovali sebepoznávací, sebezkušenostní a seberozvojový program pro posluchače všech bakalářských studií v pomáhajících profesích. Na prvním stupni curricula je účast povinná, neboť to, co je vlastním „nástrojem“, kterým tito odborníci disponují, je jejich vlastní osoba, kterou je třeba podrobit speciální sebepoznávací a seberozvojové výchově. V druhé fázi, která může plynule navázat na fázi první, se jedná o sebezkušenostní podmínku psychoterapeutického výcviku navazující plynule na stupeň první. Tento navazující program pak trvá další dva roky. Zmíněný systém pracuje s dvojí komunitní modalitou, studijní a výcvikovou. Nás v tomto pojednání bude zajímat komunita výcviková.

2.1 Daseinsanalytická výcviková komunita Aby vůbec nějaká psychoterapeutická skupina mohla vzniknout a pak dále žít, je třeba vytvořit psychoterapeutické společenství, komunitu. 12


11/8/10 10:58:40 PM

Výcviková (stejně tak jako studijní) komunita je společenství mající svoji kulturu, organizaci, cíle i pravidla svého životního provozu. Jsou jejich bezprostřední a autentickou přirozeností, živou kronikou společenských, vztahových a dějinných skutečnosti společenství i připravovanou budoucností, jejíž smysl spočívá v účinné a zaujaté práci pro potřebné lidi, k čemuž jsou také určeny. Skupinový výcvik je specifický výsek komunitního života, jedno z pravidelných setkávání lidí komunity umožněné psychoterapeutickými postupy a metodami. Komunita může být společnou půdou několika výcvikových (psychoterapeutických) skupin. Společenství skupiny pak je sdíleno pouze jejími členy. Proto i společenství jedné skupiny je de facto její (sub)komunitou, společně sdílená , „velká“ komunita je další, širší komunitní formací, které u společných věcí sdružuje lidi několika skupin (sub) komunit. V systému, který uskutečňujeme u nás, lze velkou a malou komunitu, komunitu a skupinu (y) charakterizovat také pomocí principů kmenového a rodového uspořádání, neboť obě mají jejich podstatné rysy. Výcvikova komunita je zázemím sebezkušenostní skupiny15. Každá z komunitních modalit má komunitní vedoucí, výcvikoví vedoucí jsou zároveň vedoucími výcvikových skupin. Psychoterapeutická komunita sestává z jedné, dvou, zpravidla ne více než tři psychoterapeutických skupin

2.1.1 Obecné charakteristiky výcvikové komunity 1. Komunita je kultivovaná půda studentské pospolitosti. 2. Podoba a organizace života tohoto společenství musí vycházet z vnitřního smyslu společenství, od čehož se odvíjí také organizační a provozní pravidla setkávání i jejich náplň. Od smyslu se pak generuje její vlastní život, cíle, úkoly, práva a povinnosti, pravidla a další určující činitelé. 3. Komunita se zabývá svými vlastními každodenními záležitostmi, a to v celém průběhu jejího vývoje, v jednotlivých chvílích, etapách i mimořádných událostech po dobu jejího trvání. 4. Odpovědi na tyto výzvy každodennosti jsou podmíněny rozuměním smyslu pohybu komunitního života.

15 Zároveň je studijním společenstvím. Odehrávají se v ní semináře praxe, organizují se v ní některé studentské aktivity, hledají východiska pro studijní potíže a hledají nová témata, okruhy, zájmy studentů a studijní témata.

13


11/8/10 10:58:40 PM

5. Důležité je sladění komunitního pohybu s pohybem lidí v ní. Cíle, očekávání, naladění, možnosti, původ a další vlastnosti určují nejen komunitní tempo, ale i jeho povahu, tvář, další směřování. 6. Aby mohlo takové společenství vytvořit svoji vlastní kulturu, potřebuje mít vůdčí ideu, cíle, program a pravidla. 7. Komunita vyžaduje vedení, jeho kompetence a organizaci. Členové společenství musí s vedením spolupracovat. A to plněním úkolů i podílem na jejím obsahovém určení, správě a řízení. 8. Vedle programu oficiálního v komunitě existuje „komunitní kuloár“, neorganizované prostředí členů komunity, které slouží volné diskusi, zábavě, neformálním vztahům a aktivitám, které nespadají do programu komunity. Vedoucí komunity jej nejsou zpravidla účastni ani nebývají jeho členy. 9. Kuloár je intimním a soukromým prostředím majícím vlastní subkulturu. Komunitní (i skupinový) kuloár je nedílnou součástí komunity. Je to prostor komunitní svobody a nezávislosti. 10. Svými „okraji“ komunita prolíná do jiných oblastí společnosti, do jiných kultur a prostředí, která se navzájem ovlivňují a zakládají další sociálně kulturní pohyb.

2.1.2 Komunitní výcvikový program Komunitní program se ve dni sestává z ranních aktivit, může se jednat o společnou či individuální rozcvičku, (podobně však je pro někoho může být smysluplná ranní duchovní meditace, kontemplace nebo modlitba či obyčejná procházka, dále pak společnou snídani a ranní komunitní setkání, během něhož se lidé zabývají reflexí minulého dne, proběhlé noci, povídají o tom, čím právě žijí, navzájem se poslouchají a společně také hovoří. Sdělují si svoje dojmy, zážitky, pokud má někdo narozeniny či je svátek, je také oslaven. Komentují se události, které se týkají společenství, řeší se provozní věci i běžné problémy, se kterými je nutné se vypořádat. Poté, zpravidla 2 – 3 x denně probíhá skupinový terapeutický, resp. výcvikový program. Program bývá doplněn různými formami relaxací, arteterapeutickou dílnou, muzikoterapií, nácviky chybějících komunikačních dovedností atp. Uprostřed dne je společný oběd, po němž mají lidé dvě až tři hodiny volno, následuje další skupina. Společná bývá večeře, po ní večerní zábava či edukační nebo kulturní program a pak je volno, ve kterém se lidé mohou sejít, teď již v malých skupinách, občas ale i všichni na volném programu. Komunitní organizaci i setkání vedou společně s výcvikovými vedoucími studenti, kteří od samého začátku postupně přebírají některé povinnosti i řízení a organizaci společenství na sebe. Patří mezi to 14


11/8/10 10:58:40 PM

cvičení, vedení ranní komunity, zabezpečení služeb (vaření, úklid, nákupy, organizace večerních klubů, vedení účtu komunity, zabezpečení informovanosti členů komunity v mezidobí setkání, atd.16 2.1.3 Komunitní kuloár Komunitní kuloár považujeme za stejně významný a svébytný modus života psychoterapeutického společenství, jako všechny jiné části programu. Je spontánním, neorganizovaným atributem společenství, které se uskutečňuje mimo nebo souběžně s ostatními částmi společného života komunity, který organizován a řízen je. V něm se setkávají lidé mimo skupinový prostor ve svém volném čase, především v době komunitního soustředění mezi skupinami, po programu, večer. Lidé potřebují své komunitní a skupinové dojmy a zážitky zpracovat, prohovořit, domyslet a také sdílet. Kuloár je prostorem pro diskuse a spory, které se na skupině ani na komunitě neobjeví. Je místem, kde se kritizuje a někdy i pomlouvá. Kde však také dochází k informování lidí o životě mimo skupinu, o společenském životě, kultuře, politice, lidech z oboru, ale také o osobním životě, hodnotách, ideálech, tématech, která byla právě „in“. Kuloár se běžně žije také prostřednictvím internetu.

2.2 Daseinsanalytická skupina Podstata výcviku spočívá v procvičování pravdivosti vlastní existence, která je vždy vztahová. Existenciální pravdivosti odpovídá základní pravidlo, které nabádá k upřímnosti a k nepředpojatému odpovídání a poctivému a otevřenému vyjadřování k tomu, s čím se člověk během výcviku setkává. Jinými slovy, jedná se o pravdu bytí s druhými lidmi a sama se sebou. a) Výcviková skupina je ustavena na principech úplného a bezpodmínečného přijetí svých členů podobně, jako to bývá v rodině.17 b) Chování, jednání a ostatní projevy členů skupiny včetně vedoucího (vedoucích, tvoří li dvojici) jsou autentické, bezprostřední a otevřené. 16 V některých komunitách ke konci výcviku přebírali lidé ze skupiny roli koterapeutů. Zdá se, že tato eventualita přináší řadu otázek a sporných momentů. Obecně lze říci, přebírání terapeutických a koterapeutických závazků je přiměřenější organizovat ve zvláštním k tomu určeném semináři, kde si účastníci výcviku mohou terapeutické dovednosti cvičit, reflektovat a analyzovat podle potřeby, aniž by zatížili sebezkušenostní proces dalšími nároky a úkoly, které mohou přinášet zmatek, dezorientaci a ohrozit intimitu i potřebnou přehlednost společenských procesů, rolí i témat. 17 Skupinoví vedoucí bývají s nadsázkou nazýváni rodiči, členové skupiny sourozenci, vedoucí komunity děda, resp. bába. I komunita má řadu rysů rodových společenství, ale zároveň i znaky kmenové. Patří mezi ně soutěživost, tlak na výkon atp. Tradiční SURovské komunity byly vedeny hierarchicky, plnění úkolů bylo vynuceno, byly ostatně nadřízené osobním zájmům.

15


11/8/10 10:58:40 PM

c) Jednání, postavení a vzájemné vztahy mezi vedoucím(i) a členy skupiny jsou určeny posláním pramenícím z úkolů, povinností a specifického jednání vedoucího (vedoucích), které je profesionálně vzděláno a jeho provádění je odborně závazné. d) Dominantními rysy skupinového ladění je vzájemná láska, přijetí spolu s úctou, respektem a účastí panujícími mezi členy skupiny. e) Ladění (motivace) panující ve skupině se vyznačuje blízkostí, důvěrou, bezpečím a akceptací na horizontu víry v převahu dobra nad nebezpečím a zlem18 . f) Závist, žárlivost a řevnivost mezi členy skupiny jsou považovány za známky nepříznivé kultury komunikace, vztahů a vzájemné péče a porozumění a nikoli za důsledky komplexů, fixací a regresí iracionálních kolektivních atavizmů a instinktivních sil. Tomu odpovídají rozumějící odezvy i výzvy vedoucích a členů skupiny vůči lidem k prohloubení porozumění, kterých se příslušné ladění týká. g) Jednání a komunikace mezi členy skupiny je kultivováno porozuměním smyslu situace i postavení jednotlivých lidí v něm. h) Skupinové hodnoty patří do tradice Západní civilizace, kde láska, svoboda, tolerance, rovnost a nepodmiňované přijetí patří k hodnotám ústředním. V tomto smyslu a ve stejném duchu se k nim přistupuje a jimi se žije. i) Nezbytná opatření zajišťující soužití ve skupině nemají podobu hrozeb trestů a sankcí, ale nabývají podobu takových podmínek, aby každý člen skupiny mohl uplatnit svoje osobité zájmy, aniž by byl smysluplný život ve skupině pro její ostatní členy ohrožen. Pokud se ukázalo, že je opuštění skupiny jejím členem konsekventní, pak žádné následné jednání neobsahovalo dodatečné pomsty či satisfakce. j) Tresty ve skupinové terapii nejsou považovány za dobré a účinné léčebné ani výchovné metody a proto nejsou používány. Pokud dojde k uplatnění sankce, jedná se o opatření, jehož smyslem je ochrana všech jednotlivců i skupiny, včetně toho, jenž udělal chybu. Podle daseinsanalýzy se skupina vyznačuje vždy pravými a vždy také původními vztahy, z nichž tzv. vztahy přenosové či modelové a účelové jsou považovány za deformující konstrukty. Daseinsanalytické tzv. přenosové vztahy vykládá jako dlouhodobě zúžené či předsudečně zatížené relace minulou zkušeností. Ta, spíše nežli by budoucí možnosti spolubytí otevírala, je naopak znesvobodňujícím způsobem omezuje nebo dokonce uzavírá. 18 I když je u lidí víra v převahu dobra leckdy otřesena, má přece jen převahu. Kdyby totiž nabyla vrchu ztráta této víry i naděje v možnou změnu k dobrému, pak by život nebylo možné žít. Stal by se nesmyslným, stal by se opravdovým peklem tehdy, kdyby jej nebylo možné ukončit.

16


11/8/10 10:58:40 PM

S nimi související regrese, považována za upadnutí do původních nebo vytěsněných, a proto i nevědomých dětských vztahů, je v DA vyložena bez zjednodušujících a reduktivních teoretických postupů. Během skupinové DA se v tzv. případech regrese a přenosu ukazuje, že tzv. dospělé a zralé vztahy nebyly nikdy skutečně osvojeny, ale člověk se jim naučil jako herec rolím. Tím však tyto vztahy nemají pravou autentičnost, nejsou tím, čím se zdají být. Proto není divu, že ve skutečném životě, ve kterém lze „hrát roli dospělosti“ jen dočasně a zralost předstírat jen do její první zkoušky, se takové vztahy ukáží jako neživotné a nepravdivé. A ty původní a nezralé zase nemohou obstát v situacích, jež vyžadují dospělé, autentické, svobodně zodpovědné chování a jednání. Skutečný stav, podoba i míra zralosti či nezralosti jsou pak zřejmé. Ve skupině lze proto vidět, že nezralé vztahy či jednání se u lidí ve skupině projeví většinou velmi záhy v sociálním chování, ve vztazích, v otevřenosti a angažovanosti. Jako neautentické jsou také postupně přiměřeně vyloženy. Ukazují se nejen v sebeodhalujících či sebeobjevných výpovědích členů skupiny během terapie (což je nepochybně cenné) nebo v dodatečných rekonstrukcích odborníků (což může být návodné, ale i zavádějící), ale především ve skupinových situacích, ve kterých se nekrácený a bezprostředně skutečný stav životní (ne)připravenosti prezentuje rovnou, tak říkajíc naživo. Skupinové spolubytí ukazuje i vytváří vzájemnou odkázanost lidí. Ta se projevuje soucitem, solidaritou, ochotou naslouchat, sdílet a pomáhat, stejně tak jako v dalších, lidsky původních a přirozených vztazích a citech.19 Skupinová DA je rovněž vedena s úctou, respektem a snahou po porozumění i tolerantností vůči druhým lidem.

2.3 Poznámky k lidské sexualitě a agresi Skupinová DA, což platí pro daseinsanalytickou psychoterapii obecně, se distancuje od reduktivních směrů, které považují agresi a okleštěnou sexualitu bez lásky za „biologicky původní“, přírodním výběrem upravený zděděný vzorec chování. Naopak, chápe lidskou přirozenost, a proto i sexualitu a agresivitu za kulturně podmíněnou. Nesdílíme neoprávněný a zjednodušený názor, že člověk, který nejedená neagresivně tyto své „pudy“ potlačuje a že agresi je „zdravé“ projevovat, odreagovat a vybít. DA abstraktní pojem agrese považuje za umělý konstrukt sdružující zcela odlišné důvody a okolnosti „tzv. biologicky“ podmíněného jednání a naučeného chování, postojů a sociálních návyků. Východiskem úvah o agresi není zúžený biologistický koncept pudu či instinktivního 19 Nepříznivou formou odkázanosti je závislost. Jako každý intenzivní vztah tedy i vztahy skupinové se mohou za určitých okolností zvrátit v nesvobodnou podobu spolubytí. Ve skupině nejsou zaváděny sektářské postoje a názory, naopak, skupina je otevřená okolnímu světu. Během výcviku jsou pozvání na soustředění rodinní příslušníci, přátelé, jsou rovněž pěstovány vztahy s dalšími skupinami komunity, pokud je komunita víceskupinová, během výcvikových roků se rodí nové děti, a tak se ve skupině ocitají partneři, prarodiče. V teoretických seminářích se lidé setkávají s odborníky jiných směrů a škol. K okolnímu světu jsou pěstovány vztahy i jinak, návštěvami kulturních statků, míst i akcí.

17


11/8/10 10:58:40 PM

drivu a její biologický účel, ale polarita dobra a zla, mezi kterými je člověk nucen volit, rozhodovat se a v tomto duchu také jednat. Lidské jednání se v prostoru dobra stává srozumitelným, můžeme je také kontextuálně posoudit a přiléhavě pojmenovat. Se zlem je ovšem teoretická potíž, protože člověk velmi často působí druhým bolest nebo nepříjemnosti, útočí nebo se brání a přitom jeho chování není motivováno zlými úmysly. Navíc pak je zjevné, že ani o negativním působení na druhé neví, není si toho vědom. Další nedostatečně zohledněnou otázkou je lidská komunikace. Ta přináší opravdu velké množství bolestivých nedorozumění, která plodí agresivní jednání, které spočívá právě v komunikačních potížích. Nakonec bych rád zmínil problém, ke kterému je třeba věnovat obzvláštní pozornost. Tím je dvojice dobra a zla. Ukazuje se totiž, že pojetí agrese jako pudu, který je vynášen ven z „nitra“ přináší metodologické problémy jeho ověření. Víme totiž, že lidé opakovaně ze své zkušenosti hovoří o tom, že se jich zlo zmocnilo, propadli mu, byli jím přemoženi. Zlo tedy nepřišlo zevnitř, ale zvenčí. Co tato primární a autentická zkušenost lidí znamená, je třeba pečlivě analyzovat a fenomenologicky uchopit. Související pojem projekce pak je nutné reinterpretovat podobně pozorně a pečlivě. Tzv. pudová (instinktuální) či zděděná agrese bez konkrétních souvislostí je odlidštěný konstrukt, který spíše než by otevřel, tak naše porozumění člověku i tomu, co se děje, zavádí mimo reálnou antropologii. Podobně jako lidskou sexualitu, je i agresi třeba dále rozkrýt k neredukovanému porozumění, kdy se nám objevuje v určitých situačních kontextech, ale také na pozadí hodnot a přesvědčení, víry a vyznání, bez kterých je nesrozumitelná. Jednou se tzv. agrese objeví jako vzpoura proti násilí, jindy se jedná o pokus o násilné a zkratkovité jednání v cestě za určitou věcí, nebo zas jako propadnutí zlu, které se člověka zmocní a opanuje jej. Zvrhlost vztahů, intencí, hodnot, postojů i ladění plodí sexuální násilí. Agrese ale může být také poslední možností jak vydobýt právo a lidské svobody nad tyranem, nad bezprávím a nesvobodou. To i tehdy, když ostatní takovou situaci posuzují zcela jinak, nežli člověk takto bojující.20 20 Mladá matka se pokusila, naštěstí neúspěšně, opakovaně zavraždit své novorozené dítě. Byla hospitalizována na psychiatrii. V léčbě s e ukázalo, že nebyla na mateřství připravenou takovou měrou, že novorozence vnímala jako největší podobu nebezpečí, proti kterému celý svůj život bojovala. Ohrožení těch osobních svobod a nezávislosti, ve které po celý svůj, na nepřátelské a necitlivé dospělé pěstouny a dětské domovy odkázaný život, doufala. Těhotenství naivně považovala za účinný akt vzdoru a nenapadnutelný prostředek odpoutání se od minulého života. Jaké však bylo její zděšení, když jí po porodu dohonilo poznání, že mateřství je celoživotní a neodvolatelný vztah, Vlastní dítě se jí stalo největším a nejzákeřnějším nepřítelem. DA léčba prokázala, že původní diagnóza jejího chování jako dekompenzační projev vysoce agresivních tendencí při vymizení mateřských pudů, byla redukce vedoucí k naprostému neporozumění její situaci. Zároveň pak se v rozumějících rozhovorech ukázalo, kde a jak ve svém životě stojí. Následující léčba pak vedla k postupnému osvojování nezávislé dospělosti, ze které se pak vynořilo její zraněné ženství, a poté následoval obrat ve vztahu k synovi. Dnes je z ní milující a oddaná matka, jejíž péče synovi prospívá. Další děti však již neměla a zůstává svobodnou matkou, i když již našla oddaného i chápajícího přítele, který ji poskytuje starostlivou péčí i partnerskou lásku. Z posledního zjištění víme, že syn již končí školní docházku a hodlá pokračovat studiem na gymnáziu, soužití s partnerem uspokojivě trvá.

18


11/8/10 10:58:40 PM

Pouze genetický nebo jiný přírodovědecký pokus o výklad sexuality a agrese je vždy deformující redukcí. Východiskem úvah o agresi u člověka proto nemůže být její biologický účel, ale polarita dobra a zla, pravdy a nepravdy, svobody či nevolnictví, lásky a nenávisti, ze kterých pak je jednání lidí možné porozumět, posoudit a také přiléhavě vykládat. Jak ukázal Zimbardo (2005) to, co oběti vnímají jako agresi, jejich původci mohou považovat za bezvýznamné nebo dokonce oprávněné jednání. Nebo, jak víme z dějin, dvě strany ve jménu vlastních hodnot a ideálů mohou proti sobě bojovat jako antagonisté. Mnohá zla nebyla motivována agresivními záměry, ale sociálně kulturními vlivy a ideologiemi. Je rovněž třeba zmínit teorii Dollarda a Millera, kteří agresi vyložili jako reakci na frustraci. Nepochybně řada frustrací má agresi za následek (Miller, Dollard, 1947). Souhrnem, vyložit přiměřeně tzv. agresi člověka bez kulturních, situačních a dalších antropologických kontextů je zavádějící a antropologicky nepřiléhavé. Atmosféra, vztahové podmínky a dobrá vůle spolu s hlubokým porozuměním je u DA psychoterapeutů kultivováno odborným i širším kulturním a antropologickým vzděláním. Je také novou půdou, jež umožňuje členům skupiny růst a zbavovat se dřívějších pokřivených přesvědčení, vztahů, názorů i očekávání. Důležité je rovněž nově se tvořící vědomí přirozených a odevždy člověku daných lidských práv a svobod, které je předpokladem jejich osvojování. Skupinová psychoterapie umožňuje účast na osudech, událostech i příhodách druhých lidí. Mohou srovnat i posoudit své vlastní projevy s ostatními členy, mohou jimi být inspirováni i poučeni. Především se ale stávají blízkými lidmi a mnohá skupinová soudružství přerostla v životní přátelství.

2.4 Poznámka k emocím a skupinové komunikaci Lidské pocity nejsou nic jiného, nežli lidským projevem porozumění světu. Proč říkáme porozumění, když se po více než století tvrdí, že pocity jsou pouhé doprovodné subjektivní stavy, které nás spíše přepadají iracionálně a racionalitě spíše škodí, nežli by jí byly nápomocné? Říká se i v psychologii, že nezávislá, adekvátní objektivní poznání city znemožňují nebo přinejmenším komplikují, natož aby byly jeho součástí, přirozeným aspektem. Ale když pohlížíme na náš duševní život bez těchto předběžných názorů, vidíme, že naše vnímání světa nemůže neobsahovat pocity a pociťování je integrální součástí poznávání. Jejich oddělení lze provést pouze abstrakcí. Pocit strachu nemůže neobsahovat vidění nebezpečí, úzkost je vnímáním ohrožení, které je pro člověka neprůhledné. Radostná

19


11/8/10 10:58:40 PM

nálada je výrazem vnímání světa, jako bezpečného a přátelského, úžas zase poukazuje k zjevování se něčeho nečekaného a svým významem velikého, zármutek nás přistihuje při vědomí nenahraditelné ztráty, a tak bychom mohli pokračovat dál. Není pochyb o tom, že pociťování může být nepřiléhavé, jednostranně zatížené nebo dokonce tak potlačené a člověk tak ujařmený, že si je ani netroufá uvolnit k prožívání. Ale zároveň s ním jde ruku v ruce jako druhá strana téže mince to, co se nazývá kognice. Údiv obsahuje vidění nečekaného, strach vědomí nebezpečí, spokojenost vědomí zajištěnosti a bezstarostnosti v podmínkách bezpečí a důvěrné obeznámenosti s prostředím. Ustrašení lidé malují čerty na zdi, úzkostní si netroufnou ani vzhlédnout, a tak nemohou rozpoznat to, před čím v panice a nesvéprávně utíkají, depresivní jsou uzavřeni v temných myšlenkách, které jim zamezují vidět světlo naděje, paranoidní bludaři zabloudili. Ztracení a izolováni od lidí hledají vodítka a odpovědi na otázky, které život předkládá, které však díky izolaci nemohou být ani potvrzena ani vyvrácena (neboť k tomu potřebujeme druhé) a oni pak, nemohouce rozeznat hypotézu od skutečnosti propadají v myšlenkách i ve vztazích do dalších bludných končin a nemají možnost sami nalézt cestu nazpět k ostatním. Všichni pak, každý po svém, však ztratili důvěru, bezpečí a lásku sdílenou s druhými lidmi. Můžeme předběžně uzavřít, že emoce jsou výrazem poznání, ve kterém nebylo vysloveno to co se zjevilo způsobem, který by uchoval vyslovené jako platnou zkušenost toho, co se objevilo. K uchování je totiž třeba, aby došlo k přeladění, které uvolňuje upoutání danou chvílí a my pak můžeme spatřit zjevené jinak, totiž svobodně. A tak ztrácejíce, paradoxně je získáme v pojmenované, nikoli však původní podobě21. Pocity je proto v psychoterapii nejen potřebné nechat jejich svobodnému vyjádření, ale také je vyjmout z toku privátního prožívání a řečí je uzpůsobit k opakování a zveřejněním dát k dispozici k druhým lidem. Neboť právě to patří k účinným léčebným podmínkám. Z těchto důvodů je na řeč v DA kladen velký důraz (Čálek, 2005; Heidegger 1987; Gadamer, 1999). Ve skupině emoce druhých nepřinášejí zdaleka jen pouhou emoční abreakci, ale jsou vhledem do plnosti významů životních událostí a situací členů skupiny. Prožitky a jejich svobodná vyjádření jsou inspirací i výzvou k podobnému svobodnému a plnému životnímu projevu, který u duševních nemocí chybí22. To však je možné v psychoterapii obnovit. Ve skupině pak tuto možnost restituce mohou lidé zakusit díky novým zkušenostem oněch základních předpokladů nekrácené lidské existence, kterými je důvěra, rozumějící respekt, úcta a laskavá přízeň druhých. V této nové zkušenosti se také obnovuje bezprostřední otevřenost světu tak, aby se zjevil v novém a příznivém světle, které nebylo nemocným volně přístupné. 21

Původní podoba je silná svým prožitkem, vidíme to zřetelně např. u psychotraumat.

22 Potíže s emocemi a jejich tzv. iracionalitě spočívají v tom, že city mohou vládnout proto, že ačkoli se změní situace a emoce nikoli, naše nové a změně odpovídající porozumění nenastává. Je to proto, že na vlně emoce, v duchu a smyslu jejího ladění zůstává také její součástí i porozumění, které je vůči nové situaci neadekvátní. Nová situace je prožívána starým způsobem a stejně tak je jí rozuměno. Změna může nastat novým vhledem, který přinese tomu odpovídající prožívání nebo, jak to vidíme jinde v psychoterapii, nové prožívání sebou nese nové vidění věci.

20


11/8/10 10:58:40 PM

Příklad: Před mnoha lety k nám přišla pacientka s diagnózou hraniční osobnosti s přechodnými psychotickými dekompenzacemi. Bála se ve skupině všeho, co přicházelo od lidí natolik, že si ani hrůzu, kterou odevšad čekala, ani nebyla s to zcela připustit. Na její ztuhlé a toporné chůzi, nehybném obličeji a smutných, leč stále ke střehu pohotových očích bylo patrné, jak se asi ve skupině cítí. Skupina složená z podobně vystrašených, nedůvěřivých a uzavřených lidí trpících mizivým a pokrouceným sebevědomím byla proto z počátku spíše jejím vnějším zrcadlem, nežli skutečným společníkem. Postupně se však pro ni, ale i pro druhé, otevíraly nejen lidské osudy, ale i ochota, zájem a snaha sobě navzájem vyjádřit soucit, sdílet témata i podílet se na postupném osvobodivém projevu svých emocí i dojmů a názorů. Nebudu líčit dlouhý čas, který byl spotřebován pro objevení a ruku v ruce kráčejí osvojení vlastních a již ničím neohrožovaných zájmů lidí ve skupině. Zmiňovaná žena se napřed dychtivě přimkla k terapeutům, které si snažila dostat na svoji stranu zbožňovatelskými praktikami, neproveditelnými sliby a nevyžadovanými sebetrestajícími akty, které měly obměkčit autority v očekávaných trestech. Nejvíce se bála zavržení, výsměchu a pohrdání. Když k ničemu takovému ze strany terapeutů nedocházelo, znejistěla natolik, že se znovu objevily její halucinace, depersonalizace a masivní úzkosti. Mohla však kdykoli volat, měla možnost docházet na individuální sese. Lidi ze skupiny považovala za mnohem méně potřebné péče i zájmu terapeutů, nežli pro sebe. Zároveň se však lidí ve skupině bála, neboť počítala s jejich pomstou. Tehdy byla skupina spíše pospolitostí značně izolovaných jedinců, nežli spolupracujícím, soucitným a navzájem se podporujícím kolektivem. K jednomu z mnoha potřebných obratů došlo poté, co jí jiná žena ze skupiny rozhněvaně zarazila, když si poněkolikáté uzurpovala veškerý čas pro sebe. Postupně si v řadě konfliktů, ale vzájemně vytrvalým návratům k sobě navzájem skupina vybudovala chápající, tolerantní, přátelsky otevřené vztahy natolik, že se nejen dokázali pohádat a vynadat si, ale i spontánně se při setkání obejmout, švitořit a radostně si užívat vzájemného setkání. Tehdy, po prvních objetích a něžných dotecích její vztahovačně nedůvěřivé postoje ustoupily a objevila se usměvavá, vtipná a bystře reagující žena s neskrývaným a opravdovým zájmem o druhé lidi, kterých se přestala bát. Proto v daseinsanalýze vždy neustále a vytrvale dbáme na to, aby lidé své city dokázali vyjevit, a tak zároveň tak sami prostřednictvím druhých a spolu s nimi ukázali, jaký je skutečně jejich zapíraný vztah k sobě, k druhým lidem, ke světu. Neboť s projevenými city se zároveň odkrývajícím způsobem ukazuje způsob jejich rozumění světu i stav pobytu v něm. 23 24 23 Ani lidem, jejichž vztah ke světu a s ním i jeho prožívání nejsou všechny cesty k plnému a nekrácenému vztahu ke světu odepřeny. Lidé mají svoje otevřené a často překvapivě bohaté a košaté vztahy v některých oblastech. Rozhodující pak vždy je, zdali tyto oblasti přinášejí dostatek těch naplňujících vztahů, které každý člověk potřebuje ke svobodnému životu, který v naplňujících možnostech může svobodně žít. Pokud tomu tak je, potom i „objektivně!“ obtížnými, skromnými a jinak náročnými životními situacemi prochází bez újmy, ba dokonce jej takové okolnosti mohou posilovat. V případě absence naplňujících vztahů je nenahradí nic. 24 Mladý svobodný muž s polyperverzními sklony, z nichž vystupovaly jeho sadistické sklony a xenofobní postoje. Byl netolerantní, provokoval druhé ke konfliktům, zlehčoval prakticky všechny autority, k ženám se choval arogantně a urážlivě. Trpěl nesnesitelnými vnitřními tenzemi, kdy se opakovaně sebepoškozoval, v jedné fázi své nemoci se opakovaně pomočil se a pokálel.

21


11/8/10 10:58:40 PM

Vyjmenované podmínky mohu vypadat jako idealizace všední skutečnosti. Během fenomenologických analýz vycházejících z přirozeného světa jakožto první a základní životní zkušeností se naopak ukazuje, že jsou primárními a rozhodujícími, neboť jsou charakteristickými a zároveň nepominutelnými předpoklady zdravých a šťastných lidských pospolitostí a života v nich. Pozitivní a normální komunikace, vztahy a společenské poměry jsou primární skutečností, ze které mohou vzniknout a být také odvozeny jejich negativa a nedostatky, nikoli však naopak.25 Skupinová komunikace je nejdůležitějším způsobem skupinové léčby. Je totiž vyprávěním, nasloucháním a sdílením. Svobodnou výměnou zkušeností i zážitků, debatou, projevem citů, vzpomínek, představováním plánů, příležitostí k pyšnění se úspěchy i fórem, na kterém je možné si stěžovat a vyjádřit své názory a přesvědčení. Vyprávění a svěřování je otevíráním privátního životního prostoru druhým lidem, kterým jsou představeny situace, ve kterých jejich kolegové žijí. Vyprávění je také výzvou ke spoluúčasti na mnohých otřesných a krajně vydržených životních událostech, při kterých byla destruována životodárná vztahová pletiva, ve kterých je lidská existence usazena. Lidé jsou svědky vyprávění o zmarech nadějí a víry, majíce před sebou nejen události, ale i jejich přímého účastníka, jenž je zároveň i živým místem oněch pohnutých časů, které zpřítomňuje, ztělesňuje a jenž ne-mocí nesvobodně a útrpně sám sebou vydržuje. Ve vyprávěních se jim ukazují cesty i křižovatky bloudění, objevují se události, životní skutečnosti, kterým vládly spíše jen funkční vztahy, které byly vnuceným domovem, často vězením, byť formálně zvládnutou, přece však cizinou. K náhledu vystupují názory, zvyklosti a návyky, mající podobu vnucených železných košil nošených často jen s krajním úsilím, avšak nereflektovaně a proto i neodložitelně. Neboť vrostly cizorodě do lidských osudů, spojily se s ním a činí existenci nevlastní, odcizenou. Potřebné vhledy a poznání, vědomí autentičnosti existence, kterou je mnohdy třeba s velkým úsilím a nemalými obtížemi vypěstovat takřka od základu, otevírají prostor svobody. 26 Trápily ho masivní úzkosti, takže po týdny ani nevycházel z domu. Měl rovněž úporné bolesti hlavy, břicha. V noci jej trápily noční můry. Rovněž hovořil o depersonalizacích a derealizacích. Nejhorší ale byly deprese. Depresivní propady trvaly i několik měsíců. Zabýval se myšlenkami na sebevraždu. Jeho stav se zhoršil natolik, že musel být hospitalizován na chronickém oddělení, kde strávil takřka celý rok. Jeho diagnózy se lišily a zdálo se, že všechno odborné úsilí bude marné. Po celou dobu však neztratil kontakt se svojí ambulantní psychiatričkou a ani s námi, kteří jsme jej měli ve skupinové léčbě. Opakovaně a vytrvale jsme s ním udržovali spojení, a pokud mohl, přišel k nám na kliniku. Naši návštěvu v léčebně odmítl, ale nabídka ho potěšila. Posléze tam začal více hovořit se spolupacienty a navazoval kontakty s personálem. Učil se, jak říkal, „přežít“. Jeho stav se postupně zlepšil natolik, že bylo možné jej propustit do sociálního zařízení. Po propuštění a několikaměsíčním odstupu jsme s ním měli rozhovor o jeho nejtěžším období i průběhu onemocnění. Potvrdil, že pozbyl víru v možnost soužití s druhými. Vůbec jim nemohl důvěřovat, zájem o svoji osobu vnímal pouze jako něco náhodného a nedůvěryhodného. Sebe považoval za bezcenného tvora. Takřka úplně ztratil pocit bezpečí a vztahových jistot. Teprve v době nejhlubší krize k němu začaly doléhat projevy lidí tak, že je rozeznával jako přátelské, jemu nakloněné a důvěryhodné. Poprvé ve svém životě se jej dotkly projevy nepodmiňujícího zájmu o jeho osobu a on je přijal. Právě na tomto základě si začal postupně budovat své nové životní plány. Toto nové životní světlo jej pozvolna uvádělo mezi lidi. 25

Zlo lze pochopit jako nedostatek dobra, zatímco opačný postup provést nelze.

V léčebné skupině pacientka hovoří o svém synovi, který se, jak ke svému zděšení zjistila, zapletl do obchodu s drogami natolik, že byl dealery krutě mučen kyselinou, která mu spálila, a tak zmrzačila obě ruce. To proto, aby byl odrazen svědčit v soudním procesu. Když domluvila, rozhostilo se ticho. Někteří pacienti byli doslova ztuhlí a nemohli ani hovořit. Zděšení a bezradnost byly patrné. Pak se

26

22


11/8/10 10:58:40 PM

Členové skupiny sdílením a účastí na vyprávění vytvářejí intimní prostor, který je nepřístupný, ale i nesdělitelný lidem mimo skupinu. Vyprávějící se často poprvé v životě setkávají s kolektivní účastí i společným soucitným porozuměním, kterého se jim jinde nedostávalo, s názory, se kterými se dosud mnohdy ani nesetkali, přijetím, které je povznáší k odvaze a úsilí se postavit na vlastní nohy, rozhlédnout se vlastníma očima a činit ze své vůle a svých rozhodnutí. To vše se pak děje v atmosféře vzájemné blízkosti a souručenství, účastných ohlasů, podnětných doporučení a povzbuzení. Autentická porozumění a objevná životní zjištění poskytovaná navzájem patří k významným, šťastným a radostným chvílím skupiny.

2.5 Poměry v komunitně skupinové daseinsanalýze Jak v terapii individuální, tak i v komunitě skupinové psychoterapii je důvěra a jistota v pravdivost projevů lidí ve skupině jednou z nejdůležitějších podmínek v jejich trvání. Přesvědčivá je jistota, že každý z lidí ve skupině se vší snahou a nasazením snaží o upřímnost, poctivou otevřenost a pravdivost jak sám k sobě, tak vůči druhým lidem. Důvěra se buduje postupně a pozvolna, neboť otevřenost a nezakrývaná bezprostřednost lidí ve skupině sebou nese riziko zklamání, zranění a desiluse. Ztráta důvěry neohrožuje pouze pocity bezpečí a jistot ve vzájemném styku lidí, ale také víru v trvalost dobra, platnost ctností a spolehlivost mravní síly lidí. Ztrácená důvěra otřásá stabilitou přítomnosti a nezakotvenou budoucnost ponechává nejistotám. ozvala jedna žena a prohlásila, že by svědčit i přesto měl, protože je třeba zamezit beztrestnosti gangsterů. Nato však jiný člen, mladý muž opáčil, že by naopak svědčit neměl, aby nevystavil nebezpečí nejen sebe, ale i rodinu. Jeden z terapeutů se soustředil na paralyzovaně vyhlížející členy, znatelně otřesené vyprávěním neboť, jak konstatoval, jejich vyděšenost se neprojevila pouze při tomto vyprávění, ale vždy, když je někdo v ohrožení nebo dokonce i se jen ocitne v nepříjemné situaci, ba dokonce, když si dotyční pacienti myslí, že by k takovému vývoji mohlo dojít. Druhý terapeut však byl velmi odtažitý a rozzlobený. „Vždyť některé situace jsou absolutní, nelze je relativizovat situacemi jinými“. Měl pak na mysli onoho popáleného mladíka a považoval ohromení lidí ve skupině za adekvátní. Tento rozpor i emoční vypjatost terapeutů nemohly neujít pozornosti pacientů. Oba terapeuti mezi sebou vedli krátký rozhovor. Nepřeli se, pouze si vysvětlili vlastní pozice a snažili se porozumět pohledu druhého. Jeden uznal to, že situace onoho muže je krajní a definitivně úspěšný boj proti drogovému zlu je jen utopií. Druhý zase připustil, že navzdory tomu je třeba hledat cestu z paralyzující situace ven. Obrátili se proto ke konkrétním situacím lidí ve skupině a díky práci celé skupiny se podařilo zjistit, že nejvíce vylekaní lidé ve skupině nejsou s to rozpoznat, natož pak vůbec vyjádřit ještě jiné, nežli umrtvující pocity. Postupně se ukázalo, že vedle strachu a vlastní nemohoucnosti jsou součástí oné chvíle ještě i zlost, nenávist a pobouření nad jednáním „mafie“. Tyto neobyčejně důležité a skryté pocity totiž obsahovaly odvahu uvidět slabiny zla i vlastní nepřiznanou touhou se mu postavit. „A vidíš díky těmto pocitům nějakou slabinu dealerů?“, zeptal se kdosi ve skupině. „Ano, myslím, že se mi ukazuje“, odpověděla žena. „Jsou sice nemilosrdní a zákeřní, ale také bohorovně nafoukaní. To je jejich slabost.“ Skupině to rázem otevřelo jejich témata i nové pohledy na některé paralyzující situace, kterým podlehli a, což je důležité, které jim berou svobodu i nyní.

23


11/8/10 10:58:40 PM

Znakem skupinového spolubytí je vzájemné přijímání v prostoru laskavé přízně a pečujícího zájmu. V těchto časech se utváří skupinová intimita, která pěstuje, uchovává a chrání i intimitu jednotlivých členů skupiny. Dalším skupinovým i komunitním tématem je vědomí přirozených a nezadatelných lidských práv. Toto vědomí není pěstováno indoktrinací, ale vyvěrá samo v průběhu komunitní skupinové terapie z psychoterapeutického procesu, z nových vztahů a ze svobodných, bezpečných a důvěrných podmínek vztahů, které DA psychoterapie explicitně vyznává a které považuje za základní. Bez vědomí práv a jejich integrování a uplatňování v každodenním životě by nebylo uskutečnitelné přitakat nově se zjevujícím horizontům, ze kterých vyvstávají pravé, člověku vlastní životní možnosti. 2.6 Smysl psychoterapie Daseinsanalytická léčba není primárně orientována na nemoc, na traumata, konflikty minulé újmy a neblahé zkušenosti, ale na „bytí zde“, na existenci. Je zaměřena na to, co se člověku bezprostředně ukazuje v živých významových souvislostech, ve svém životě. Ono ukazování se však není automatické a samozřejmé. To, abychom nechali vyvstat svět takový, jaký je, vyžaduje naši upřímnou a náročnou snahu po pravdivém vnímání a poznávání vlastního života. Jak říká Freud, „Být upřímný sám k sobě je … cvičení, které připomíná řecké áskesis, latinské exercitatio, což není nic jiného, nežli praktické provádění sebepoznání a výuku, či nácvik sebepoznání a umění praktického života tak, aby se člověk mohl stát samostatným a nezávislým. A to proto, že prošel úspěšně výchovou k pravdě o sobě samém. Právě v tomto smyslu je psychoanalytická léčba postavena na upřímnosti.“ A pokračuje: „V tom z velké části spočívá její výchovné působení a její mravní hodnota. Je nebezpečné tento základ opouštět“ (Freud in Wucherer-Huldenfeld, 2006). Freud základní určení otevřené výpovědi pochopil, a proto psychoanalýzu také doporučoval nikoli primárně pro léčebné účinky, nýbrž „kvůli hodnotě pravdy, kvůli vysvětlením, která nám podává o tom, o co jde člověku především“ (tamtéž). Léčebné účinky se v tomto světle ukazují jako její tak říkajíc „by produkt“. Jejím zájmem tedy není přenos, konflikt a pudové konstelace, či zvědomění nevědomí, ale upřímná až do krajnosti vystupňovaná otevřenost vůči sama sobě a poctivá a upřímná výpověď o tom, co a jak se ukazuje. A to navzdory překážkám, které spočívají v malé odvaze, nezkušenosti i obavám, co všechny takto vyjevené skutečnosti mohou znamenat a jak budou posouzeny naslouchajícím terapeutem, po případě jinými účastníky léčby, tak sama sebou. Tato snaha vyžaduje nejen upřímnost, ale také odvahu terapeuta i pacienta či klienta a víru ve význam a hodnotu této pravdy. Co člověka v psychoterapeutické léčbě uzdravuje, je úlevné spolehnutí se na hodnotu pravdy i porozumění tomu, že duševní nemoci omezují být v pravdě vlastního 24


11/8/10 10:58:40 PM

života. Tu ovšem nestačí jen objevit, je třeba výzvě k pravdivému vedení života dostát. (Růžička, 1984, 2009). Když hovoříme o pravdivosti života, nemáme na mysli nějaký obecný poznatek nebo všemi sdílené pravidlo, nemáme na zřeteli ani nějakou normu, mravní nebo společenskou zvyklost či požadavek, natož pak takzvanou „objektivní pravdu“ odvozenou od měřitelnosti věcí, ale každý jedinečný a neopakovatelný lidský život a události, situace, konkrétní příhody konkrétních lidí, kteří se v něm objevují.

2.7 Vztahy a vztahovost K pobytu ve skupině patří vztahy. Ve skupině nejsou žádným bezduchým opakováním starých schémat chování. Ty mohou být stereotypní, ale vždy jsou osobní, původní, živé a jedinečné. Proto je vše, k čemu ve skupině dochází, terapeutem přijímáno s respektující úctou a porozuměním. Ve skupinovém prostředí se lidé odvažují k těm vztahovým možnostem, k nimž dosud nedospěli, ke kterým nebyli s to se svobodně uvolnit. Rozvoj vztahů však není odkázán pouze na skupinu, ale díky zkušenosti svobodného vztahování, se otevírají nové horizonty jinde ve společenském životě. Zde se také uskutečňují první nezávislá rozhodnutí v oblastech, ve kterých dosud nebyla možná a pro vztahy k lidem se uvolňují rozhodnutí a z nich plynoucí kroky, které již člověk vykonává nezávisle a sám. Jak je to ale vůči terapeutovi? Ten je zpravidla vnímám jako osoba zvláštní autority, kterou ostatně z povahy svého postavení i své práce pro druhé také je. Je tím kdo je schopen naslouchat a rozumět potížím a starostem, má neskrývaný zájem o člověka a přitom jej akceptuje takového, jaký ve svých možnostech je, má pro něj něho pochopení i v situacích, ve kterých je obecným míněním posuzován negativně. Trpělivě naslouchá jeho steskům a stížnostem a společně s ním hledá takové cesty, po kterých se může v rámci svých a nikoli obecně předpokládaných možnostech jít. Jejich vzájemný vztah je autentický a osobní, označit jej za přenosový je zavádějící. Jedná se o původní, byť minulou zkušeností ovlivněný vztah. Minulá zkušenost vstupující vždy do současnosti bývá u duševně zraněných a nemocných poznamenána dřívějším míjením, nepochopením a někdy i zlou vůlí důležitých lidí. Není pak divu, že v této perspektivě, v takto předznamenaném postoji bývá i příznivá přítomnost zamlžena nebo mylně vnímána, dokonce se v předsudečném vztahu může ztrácet natolik, že jako nová skutečnost ani není nově rozpoznávána. Lidé jsou pak percipováni se setrvačností, kterou nejsou s to rozpoznat, neboť její součástí jsou názory, hodnoty, očekávání, také jednání a chování, které vstupuje do vztahů. Člověk se takto vztahuje ke všem lidem, nejen k psychoterapeutovi. Přítomnost a lidé s ní jsou takto ztraceni v minulostním způsobu vztahování v poměru, jenž je určen vládou bývalosti nad současností. Pokud je i výhled uzavřený ve schématu minulosti, nebo v nehybné 25


11/8/10 10:58:40 PM

a k novému světu nevstřícné tradici, pak zde vidíme nesvobodné a setrvačné ulpění, ujařmený pohyb, nedůvěru, odtažitost i k lidem, hodnotám, ke světu. Rozhodující je respektování druhého v jeho osobitém a jedinečném životním projevu i s jeho minulostní zátěží. Pak je také možné, aby členové skupiny pocítili blahodárnou moc neutuchajícího zájmu a upřímné přízně, kterou k němu psychoterapeut i další lidé ve skupině chovají. V těchto podmínkách se začne proměňovat a podstatně přetvářet celá životní pozice člověka. S touto proměnou se uvolňují a dozrávají nezávislé a přátelské vztahy rovnocenných partnerů, což se netýká pouze lidí mimo psychoterapeutický prostor, například v rodině, s přáteli, v zaměstnání, ale také mezi studenty psychoterapie a jejich učiteli. V DA psychoterapii k uvolňujícím vztahům přispívají poctivě a otevřeně i psychoterapeuti. Neboť i oni se k lidem vztahují ve svých původních možnostech, i oni musí zápasit s osobními těžkostmi, které do vztahu vstupují, s osobními limitacemi, s překážkami plynoucími, které patří k jejich životu. V DA psychoterapii nedochází jen k proměnám na straně pacientů či studentů psychoterapie, ale stejně tak na straně psychoterapeutů. Vzájemná vztahová proměna a vývoj jsou v DA reflektovanou součástí psychoterapeutického procesu. Poté, co výcvik skončí a student psychoterapie je se svým vzděláváním hotov, jeho vztahy již nejsou vyměřeny jen výcvikovými možnostmi, setkávání i pěstování nových známostí z výcviku mohou přerůstat a nezřídka i natrvalo vstupovat do běžného života. Není divu, když studentům (respektive pacientům v případě léčby) nejen výcvikoví terapeuti, ale i ostatní lidé skupiny byli svědky osobního vyprávění o nejtěžších, ale též radostných a šťastných životních chvílích. Nezřídka také pomohli těžké věci unášet a byli účastníky i svědky nejintimnějších sdělení a sbližujících setkání. Terapeuti stáli trpělivě po jejich boku, překonali řadu frustrací, snášeli dobré i zlé, tolerovali řadu výstřelků i k nim patřících výstředností. Ale podobný pohyb nastává i opačným směrem. I terapeuti mají vlastnosti, které ostatním přinášely nedorozumění, frustrace i zranění a různé potíže. I ty by měly být vyjeveny, pojmenovány a lidé by o nich měli upřímně a otevřeně hovořit. I pacienti či studenti se museli naučit tolerovat své psychoterapeuty, naučit se jím rozumět, přizpůsobit se jim a odpouštět jim chyby, kterých se dopustili. Tento pohyb je vzájemný a i když pro každou stranu specifický, má vždy obecně lidské konstanty. Pobyt ve skupině otevírá pro její účastníky řadu příležitostí k setkání, které se zpravidla jinde neobjevují. Jednání lidí ve skupině je živou odezvou na skupinové dění, zaujatou angažovaností ve skupinovém životě. Členové sami iniciují a otevírají nová témata i možnosti jak je žít, poukazují na významy toho, co se ukazuje a objevují s ohledem na kontexty jejich podstatné souvislosti. Skupina je místo, kde se člověk může vydat na neznámou půdu svého nerozpoznaného a nesvobodného života, neboť je obklopen lidmi, kteří se stali jeho důvěrnými známými i spolehlivým zázemím. 26


11/8/10 10:58:40 PM

2.8 Meze a přesahy Meze těchto možností však musí člověk získat sám vlastní zkušeností a také je vtělit do svého života, do pobytu. Vymezování však není především kladením hranic, ale vytvářením nových konstitutivních zkušeností ve vztazích odlišováním a rozpoznáváním vlastních možností od nevlastních, respektováním sebe a druhých, přitakáním důvěryhodnému mravnímu řádu, navázáním vztahů k autoritám, osvojením si přirozených práv, uspokojením plynoucím z pohlaví, vědomím lidského přesahu a akceptujícím smířením s dočasností vlastního života i dalšími omezeními a nedokonalostmi příznačnými pro sama sebe i lidský rod. Tyto antropologické skutečnosti samy ze sebe ustavují a zabydlují určitý životní prostor, na jehož okrajích vyvstává to, čemu se vágně, s konotacemi, které mají původ jinde, než v psychoterapeutické zkušenosti, říká „hranice“. Ve skupinovém společenství, které je schopno akceptace, respektu, porozumění a tolerance odlišností druhých se osamocenost vytrácí. Vztahovým pojítkem je vědomí podobností údělů a solidarita z něj plynoucí. Růstové úspěchy jedněch vybízejí druhé k následování a u všech povzbuzují víru i naději v to, že lidský život, autentická existence, je s to se sama ze sebe objevit jako smysluplná. Sdílené úspěchy a radost z nich mají blahodárný vliv na celý výcvikový proces, na všechny lidi ve skupině. Úspěšné kroky však nemohou vést k bezduchému napodobování, ale mají povzbudit k hlubšímu porozumění vlastní situaci, ze které pak plynou svobodné volby i jednání, přijetí vlastního údělu, ke kterému patří také spolubytí. Ve skupině se pravidelně objevují témata, která jsou všem společná. Důkladné a soustředěné skupinové rozhovory o nich a nad nimi přinášejí zpravidla velké zisky v porozumění a vedou k objevování nových možností jejich naplnění. Opakovaně se při takových příležitostech setkáváme s tím, že lidem před jejich zraky poprvé v životě vyvstanou neotřele a nově skutečnosti, ke kterým dosud nedospěli, a to v mocném a intenzivním zážitku oné skutečnosti společně sdílené a společně prožité ve stejné chvíli. Takové situace mají, jak jsme již zmínili, obecně lidský ráz. Zvláštním a svébytným společenským fenoménem je nejáské spolubytí, „myství“ (Růžička, 2007). Je sladěným setkáním u téže věci, společnou otevřeností pro ty skutečnosti, které svojí tváří i projevem a svým významem naléhavě oslovují všechny členy skupiny zároveň. Takové setkání ve shodném (nebo vůči dané věci komplementárním) vyladění je také společným pobýváním, nejáským přesahem, který je sice zakoušen vždy každým jednotlivým člověkem, ale sama zkušenost je individuálně přesažná. Jung v této souvislosti hovořil o kolektivním nevědomí a měl s největší pravděpodobností na mysli právě onu společnou otevřenost vůči skutečnostem, které se ukazovaly v té autentické podobě, jež oslovila všechny sama sebou, významy, které promlouvaly vždy stejně a byly také lidem podobně srozumitelné. Tato oslovitelnost pak vychází z povahy 27


11/8/10 10:58:40 PM

oné věci, jež zůstává v dějinách tématicky a takto i antropologicky stálá27. Naše společná sladění, podobná zkušenost, kterou přinášejí a stálost významů, kterými k nám promlouvají, patří k určujícím charakteristikám lidské existence. Nerodí se v hlavách, nejsou obsaženy v genech, ale vyvstávají společným, byť ne vždy nutně časově shodným prodléváním ve shodném naladění u těch věcí, kterým my lidé napříč kulturami i časem podobně rozumíme. Objevují se však nejen v psychoterapeutické skupině, ale zcela pravidelně i ve výcvikové i pacientské komunitě stejně tak, jako v běžném životě. V psychoterapeutickém prostoru jim však věnujeme zvláštní pozornost.

3. Zpět ke komunitě Psychoterapeutické společenství, komunita, je ta oblast léčebného či výcvikového spolubytí, kde se uskutečňuje faktická každodennost skupiny, která se neomezuje výhradně na psychoterapii, ale má svůj mimoskupinový program, který patří k životu society, k její každodennosti. (srov. Kalina, 2008). Jestliže se ve skupině odkrývají staré, vznikají a dále se budují nové vztahy, v komunitě je lidé proměňují a uvádějí v živou a nekrácenou podobu. Vytvářejí z nich kulturu spolubytí, kulturu vztahů, jednání, komunikace, upevňuje a posiluje se důvěra a bezpečí panující mezi přáteli a bližními v malých ad hoc skupinkách. V psychoterapeutické skupině objevené poznatky a nové možnosti se takto vtělují do každodenního života a upevňují v hodnotách komunitní kultury. V komunitě se ukazují zisky i rezervy léčby v bezprostřední následnosti. Komunita není pouhým zrcadlem předešlého skupinového setkání, ale svou povahou nezávislým komentátorem, účastným glosátorem a doprovodným echem skupiny. Zde je však možné ještě mnohé dohovořit, prodiskutovat, vyslovit či zopakovat a také, v humoru, legraci, karikující či jinak odlehčující zábavě se odpoutat a odstoupit od předešlého skupinového dění. Ve skupině dochází k odhalení neautentických, jen rolových postojů a projevů a jejich porozumění i k jejich osvojování. V komunitě se pak ukazuje, jak na tom člověk skutečně je. Každá komunita má svůj osobitý ráz, řád, zvyklosti i povahu. Má rovněž svoji nenahraditelnou tvořivou a léčivou působnost, svoji vlastní a původní kulturu. V tomto smyslu je skupinová práce a skupinová terapie součástí psychoterapeutického společenství. Léčebné společenství dává příležitost k uplatnění a rozvoji společenského nadání různého charakteru, vytváří příležitosti pro sebeuplatnění, sebeprezentaci a poskytuje i zábavu a podívanou. 27 Pro tyto vlastnosti jednotlivce přesahují témata, pro jejich dlouhodobu platnost i pro stálost se kterou se jim otevíráme, není vůbec nutné zavádět zcela umělý a vykonstruovaný pojem nevědomí, ani kolektivní.

28


11/8/10 10:58:40 PM

Umožňuje bezstarostně a bez nebezpečí zakusit sama sebe v různých společenských situacích a také se jen tak nechat nést i vést proudem společenského dění a bez rizik výsměchu a znehodnocení či nepatřičných pobídek a kritiky si vyzkoušet ty společenské role, ve kterých se člověk neumí pohybovat, nebo jsou pro něho nové a neznámé. Může si je opakovat a ověřovat i objevovat v různých podobách a situacích. Komunita i skupina jsou místy, kde se nejen objevují nové možnosti, ale také jsou vytyčovány významové i společenské a hodnoty a jejich vymezování. Komunitní zkušenost přináší možnost v plné síle zakusit smysl spolubytí, je příležitostí k rozpoznání společného lidského údělu. Komunitní prostředí se ryzostí vztahů a upevňujícím vědomím vlastní i společenské hodnoty pro své účastníky stává východiskem k další životní pouti, je jedním z nových horizontů domova. Podobně jako skupinová terapie, tak i léčebná komunita se může přetvořit v nesnesitelné, svobodu ničící a přirozená lidská práva potlačující společenství. Může být ovládnuta totalitními názory a praktikami. A nezáleží na tom, zda se jedná o komunitu daseinsanalytickou nebo jakoukoli jinou, stane-li se dogmatickou a přirozenému životu odcizenou kulturou. Aby lidská společenství mohla smysluplně existovat, je nezbytné, aby žila vírou v pravdy, které vyznává a jimž slouží, cíli, které z nich vyvěrají a ke kterým míří a pevným řádem, jenž má kořeny v tradicích a horizont přesahující oborové zájmy (srov. Nussbaumová, 2003). Pro psychoterapeutická společenství, která nejsou redukována na samoúčelné society a jsou otevřena tomu, co je bezprostředně oslovuje, je příznačné, že kromě psychoterapeutických se otevírají témata označovaná jako přesažená a bezprostředně nesouvisející. To se netýká pouze duchovních, ale všeobecně lidských oblastí. Konkrétní provozní a organizační pravidla i léčebná doporučení v DA komunitně skupinové psychoterapii jsou odvozena ze shora uvedených vodítek. Stejně tak je k nim vztažen a interpretován, kromě na potíže zaměřeného hlediska, i průběh a nemedicínské výsledky DA léčby a způsob, jakým byla prováděna.

4. Rozhovor v individuální a komunitně skupinové daseinsanalýze Každá psychoterapeutická škola má svoje základní léčebné metody. Daseinsanalýza (DA) považuje za stěžejní rozumějící rozhovor. Ten je také východiskem pro metody ostatní: výklad snů, volnou imaginaci a práci s psychoterapeutickým společenstvím (skupinou, komunitou), rodinnou terapie a psychosomatickou léčbu. 29


11/8/10 10:58:40 PM

Pro porozumění další argumentace je třeba čtenáře krátce uvést do fenomenologického uvažování, což ukážeme na tématech, které se rozhovoru týkají. Fenomenologie je odlišná svým pojetím světa i člověka od hlavního proudu, a proto je nezbytné o ní říci pár ilustrujících vět.

4.1 Bytí a věc Fenomenologická psychoterapie, podle M. Bosse nazývaná daseinsanalýza, považuje současné psychoterapeutické směry za odvozené z metodologie přírodních věd, a tudíž za zredukovanou lidskou zkušenost. Co se tím míní? Předně došlo ke ztotožnění jsoucna a bytí. Descartovské pojetí jsoucna se opírá o Cartesiovu ideu vykazatelnosti měření. Vše, co má rozměr, je měřitelné. A proto je lze uchopit jako před-mět, věc. Měřitelnost je proto společná všem věcem. Vše předmětně jsoucí je tedy poznáváno podle této metody, a to nezávisle na osobě, době i čase, ve kterém se tak děje. Předmětná, objektivní vykazatelnost nezávislá ne subjektu je vědou takto Descartesem ustavenou. Vše předmětné je pak již jen případem tohoto bytostného určení (Descartes, 1922). Určující vlastnost věci, totiž předmětná měřitelnost, založila přírodovědecky definovaný svět včetně člověka a jeho bytí. Všechny objekty, určené svojí rozlehlostí, jsou fyzis, a to nezávisle na tom, zda jsou věcmi živými nebo neživými. Pokud se ovšem přírodovědné myšlení pokouší živé bytosti, a také člověka vyměřit předmětně (objektově a odtud objektivně), pak se dostává na pole redukce, která o jedinečném neřekne nic jedinečného, neboť vše je metodou sjednoceno, včetně jazyka, který z objektové metody vychází a v tomtéž jazyce axiomů, popisů a vymezení se také výhradně pohybuje. Přes vlastní hranice se však dostat nemůže. (Heidegger, 1993; Boss, 1975). Vše, co je jedinečné, zvláštní a subjektivní se ocitá mimo tento prostor, neboť jako unikátní a osobní nemůže být objektivně zachyceno. Další redukcí je čas. Pro přírodní vědu jsou prostor i čas homogenní abstrakce, které umožňují zavedení dalšího přírodovědeckého postulátu, kterým je kauzalita. Ta, vycházejíc z pojetí sice neustále dopředně ubíhajícího, avšak ve svých intervalech naprosto stejného času, zakládá vědecké zkoumání nejvyšší abstrakce a tou je experiment. Vědecká metoda (stejně tak jako věda o ní) stojí a padá s podmínkou opakovatelnosti experimentálního postupu, který tímto zaručuje stálost předmětného jevu, kterou je podmíněna jeho obecná platnost. Dvakrát se však v případě přirozeného života vstoupit do téže řeky nedá. Náš život (byť by byl stereotypně nudný sebevíc) je vždy nový, původní a neopakovatelný. Z časového hlediska je lidský život, pobyt, trvale rozvržen do tří směrů: bývalosti, přítomnosti a do rozvrhování budoucího. My lidé v původní vrženosti (minulost), rozvrhování (přítomnost) 30


11/8/10 10:58:40 PM

a bytím v předstihu (budoucnost) žijeme takto svůj život, pobyt, po celý nám vyměřený čas. Zakořeněni a zapleteni v bývalosti, ustaraní i rozložení v přítomnosti a vyklonění dopředu do budoucího ve světě jej těmito základními způsoby existence otevíráme k bytí a zároveň v něm takto i pobýváme (Heidegger, 1993). Veškeré pokusy použít intervalární čas (to je čas stále stejně ubíhající dopředu v námi zvolených intervalech) a z něj odvozenou kauzalitu (byť třeba kruhovou) k postižení neredukovaného lidského bytí, nemohou uspět. Jakmile totiž homogenní intervalární čas určuje povahu věci, která má jinak svoje vlastní, v sobě přítomné jsoucno, přestává být tato sama sebou a stává se obecným, a proto i anonymním předmětem. Nikoli tedy jsoucnem o sobě jsoucím v bezprostředním významu, jak se nám objevuje v otevřenosti konkrétního vztahu a chvíle, ale věcí abstraktně myšlenou, virtuální, skutečností zobrazenou. Svět již zde není rovnou, bezprostředně určitě a cele, ale jen jako jeho, reduktivním myšlením zobrazovaná reprezentace (Heidegger, 1993). Tímto krokem dochází k tomu, co DA pociťuje jako nejzávažnější a nejcitlivější problém psychoterapie, totiž k oddělení subjektu od jiného subjektu již na počátku konkrétního vztahu, k oddělení apriornímu. Osobní a jedinečný vztah v tomto diskurzu již není stálou a nezbytnou součástí celku Já-Ty, ale je nahrazen mentální reprezentací, a proto jej lze kdykoli přerušit, změnit či v myšlení navázat nebo dokonce zrušit, a to bez předcházejícího vědomí a jakékoli účasti i možnosti vlivu proti stojícího subjektu28. Propast mezi subjektem a objektem je zde nezvratně a ve všech myslitelných modalitách vytvořena předem (Boss, 1975). Shora uvedenou abstrakcí je subjekt odtržen od druhého subjektu a vztah přenesen do objektového badatelského ústraní. Poněvadž je metodou ego cogito res (egem poznávaná věc) vztah již jen myšlen, mění se ve virtuální skutečnost, a proto např. lze vztah nazvat přenosem (Freud, 1900). Zkoumaný subjekt takto nezvratně ztrácí svoji subjektivitu a stává se objektem. Na této skutečnosti nic podstatného nemění ani pokusy o dodatečné opravy různých škol. (Kernberg, 1985; Kohut, 1978, ad.). Metoda totiž určuje pojetí a způsob myšlení. Z téhož důvodu také nemůže ani psychoanalytik zajistit skutečnou rovnost subjektů, protože ego cogitans rozvrhuje skutečnost svoji metodou předem a jednotlivé subjekty odsouvá do pozice objektu, tedy věci myšlené a vůči ego cogitans vždy odtažité a takto i uchopené a nikoli pouze oslovené a oslovující, vyzvané a vyzývající. Stejně tak ovšem se proměňuje závaznost myšlení vůči myšlenému. U neživých věcí se zdá, že nezávaznost není problémem, že „nikoho nebolí“. Jak je však tento krok slepě necitlivý lze spatřit v psychoterapeutickém prostředí, neboť to a jak myslím a smýšlím o druhém je zároveň podobou mého vztahu k němu. Navíc pak toto mé myšlení a smýšlení o někom, není-li komunikováno, stává se v oblasti, která není pro obě strany zjevná 28 Poruchy vztahovosti jsou sice v psychopatologii považovány za významné ukazatele její míry i podoby, ale protože jsou jen myšleny, snadno pomíjíme to, jak se ukazují v konkrétním přirozeném světě. Jen myslet vztah a nepohybovat se v něm v živém spolubytí, které je také vzájemnou komunikací, vede k některým z potíží, o kterých psychopatologie včetně vývojové pojednává.

31


11/8/10 10:58:40 PM

a přístupná oboustranně a spravedlivě. Není-li mé myšlení a tak i smýšlení svobodně přístupné druhému člověku, stává se, jak víme z psychopatologie, postupně nepřístupné i mně samému, a tak se já sám sobě ztrácím. Neboť ten druhý je možnou zárukou mne samého, kdo a jak jsem. Objektivní metodologie je ze své povahy věcně mocenská. Věc je vydána tomu, kdo ji myslí. Takto ustavený vztah panské moci nad jiným člověkem plynoucí z přírodovědeckého paradigmatu věcného světa ovládaného člověkem, jde v psychoterapii stojící mimo subjekt objektové pojetí zcela proti jejímu duchu. Stojí však také proti smyslu vztahu k druhému člověku stejně tak, jako vůči sobě a tak se i sobě ztrácí (Lévinas, 1997). Tímto založená nerovnost mezi psychoterapeutem a jeho pacientem nemá nic do činění s osobními postoji, zásadami, motivacemi či hodnotami terapeuta. Asymetrické postavení, jak bylo poukázáno, je povahy ontologické, týká se tedy rozumění bytí, které předchází myšlení o konkréciích.29 V nich se jen uskutečňuje. Což nás přivádí k otázce lidského vztahování. 4.2 K ontogenezi vztaženosti Dalším, pro psychoterapii rozhodujícím tématem, je lidské vztahování a vztahy. Vztaženost charakterizuje lidský život, bytí na světě. Svět jako bytí jsoucího zakoušíme bezprostředně ve vztazích. Vztaženost patří k našemu bytostnému určení, které je nekauzálně přítomné před všemi určitými vztahy, a také po celou dobu našeho života. Proto vztahy nemohou být jen reakcemi, ale jsou projevem, konkretizací bytostného vždy přítomného, ve smyslu kauzality bezdůvodného obdaření člověka vztahovostí (Buber, 1968; Boss, 1975). I nenarozené dítě, lidský plod, žije od chvíle svého početí vztahově. V jeho možnostech jsou vztahy určeny prostupujícím spolubytím, v nejáském, leč personálním30 bytí v symbiotické zajištěnosti, v „myství“ (Růžička, 1976). Vztaženost počatého dítěte patří jeho bytostným charakteristikám. Bytí ještě nenarozeného dítěte je právě vzešlým 29 Popsaný poznatek se ovšem nevztahuje pouze na analytické směry, ale zahrnuje psychoterapii obecně (nepochybně se týká i psychologie). To, že se daří psychoterapeutům tuto nerovnost měnit, pramení z toho, co v ní je původního a cenného. Výchozí metodou – dá li se to tak přiléhavě říci - je její bezprostřední a bezpředsudečné setkávání s druhým člověkem v situaci nouze a naděje účinné pomoci, která je v psychoanalýze situací „klinickou“. Druhou její podobou jsou modely, které z oné základní zkušenosti abstrahují a konstruují virtuálního člověka. Metodologicky jsou oba přístupy nesouměřitelné, přírodovědecký je odvozen z fenoménů, které převádí na umělou skutečnost, jenž má být předvídatelná a měřitelná. Tedy zvěcněná. Psychoterapeutické působení spočívá v setkání člověka s člověkem (což se může dít i na dálku), ze kterého pak se buduje důvěra, porozumění, oboustranná akceptace a nová naděje pro plný a člověku vlastní život v možnostech, které jsou vždy osobní a jedinečné. Objevení těchto možností a jejich postupné osvojování tvoří další psychoterapeutický krok. Samostatné přebírání života do vlastních rukou pak psychoterapeutické konání završuje. Některé směry akcentují jednu, jiné druhou stránku svého konání, ale všechny, aby byly smysluplně účinné, je, byť o nich nehovoří, zahrnují. 30 V předcházejících statích pojednávajících o „myství“ jsem používal pojem „apersonální“ bytí, které dnes považuji za zavádějící, neboť bylo odvozeno od psychologie osobnosti. Osobou však je i ještě nenarozené dítě od samého počátku a nestává se jí teprve během života. Psychologické pojetí je nejen reduktivní, subjekt-objektová tradice je dítěti v mateřském lůně také diskriminační s dalekosáhlými kulturními důsledky. Tím, že nenarozené dítě není považováno za osobu, otevírá se volně cesta nejen k interrupcím (interrupci nepovažují pouze za matčinu, ale stejně tak věc otce), ale ke zcela předsudečnému pojetí nenarozeného dítěte, kterému ani nejsou uznána lidská práva. Ostatně, zatím ani narozené dítě není považováno za rovnocenné dospělému.

32


11/8/10 10:58:40 PM

světlem, ve kterém se objevuje svět, jistě jinak vystupující, nežli pro dítě již narozené. V jeho překotném prenatálním vývoji se jeho vztaženost ve světě převratně proměňuje a rozvíjí. Sdílí s matkou prostřednictvím pupeční šňůry krevní oběh a s ním i látkovou výměnu, sdílí s ní také její prostor, první domov, který je zároveň vnitřním prostorem matky. Má však již od počátku svoji samostatnost, neboť není jen částí matčina těla, ale je lidským jedincem. Svět je tedy pro ně nejspíše mnohem autonomnější, než se nám dosud jevilo a své bytí postupně vnímá jako něco jiného, nežli živé tělo matky, která jej obklopuje a je s ním také spojena. Synchronicita jejich tělesností je sice značná, ale to nic nemění na autonomnosti obou. Neboť jak matka, tak plod jsou odlišně angažovaní ve svém životě. Dítě žije intenzivně svým vlastním prudce se proměňujícím vývojem a jeho změnami, matka pak je kromě svého tělesného spolubytí a orientace na své dítě také vztažena k vnějším oblastem světa, kde je angažovaná jak v zájmu těhotenství, tak v zájmech jiných. Postupná diferenciace a členící rozlišování vlastního a nevlastního pak je prajástvím, které má jistě více, zatím jen málo probádaných podob a forem vyspělosti. I před narozením však tím, jak vyvstává ve světě, je subjektem a nikoliv pouhou fyziologickou tělesnou kompozicí, má svoje vlastní bytí a jím danou osobní životní zkušenost prenatální existence. O zkušenosti spolubytí před narozením hovoříme jako o myství. Tím je zakoušení společně sdíleného, sobě navzájem odevzdaného spolubytí. Již jsme však řekli, že ani v době prenatální naprosto synchronní trvalá soupatřičnost není ani z fyziologických důvodů možná. Ani jeden, matka, ani dítě, nemohou „stravovat“ sebe navzájem, ale již od počátku žijí také svůj život odděleně, byť těhotenstvím31 vzájemně odkázaně. 32 Porod je vstupem dítěte do světa. I tento vstup má vždy již rovnou vztahový ráz. Vztahy se netvoří následně, ale běh událostí je vztažeností konkretizován do různých vztahových modalit. Zajišťující odezva vztahujícího se novorozence je lidské přijetí do společného světa sdíleného s druhými lidmi, především a nejlépe pak matkou. Oddělením dítěte od matky přestřižením pupeční šňůry, je novorozenec radikálně a neodvolatelně vtažen do vztahů, které mají jáskou podobu Já-Ty, či rovněž Já-Ono. Jelikož vztahování je vždy také komunikací (Gadamer, 1999), která se specifickým způsobem děje již od samého počátku v mateřském lůně, komunikace novorozence se dramaticky rozšiřuje do světa a ve světě společně sdíleného s druhými bytostmi. Lidská řeč je tělesněna. Medicínsky řečeno, má svůj fyziologický korelát. Tato skutečnost se obzvláště významně týká nenarozeného potomka. I když plod lidské řeči nerozumí a ještě dlouho po narození rozumět nemůže, přesto rozumí jejímu fyziologickému 31 Fenomenologické popsání těhotenství zasluhuje zvláštní pozornost i proto, že může vnést nové světlo do fenoménu spolubytí stejně tak, jako porozumění prenatálnímu bytí. 32 Analýza fází prenatálního vývoje a jeho fenomenologický popis však musí být ještě udělán a nepochybujeme o tom, že přinese podobně fascinující vhled, jako vývoj postnatální. Nehledě na to, že nám umožní porozumět i věkům postnatálním jinak, nežli dosud.

33


11/8/10 10:58:40 PM

významu, který s matkou sdílí. Spoluprožívá s ní tuto tělesnou fyziologii řeči jako tělesnou vztaženost a podle ní se také přelaďuje. Fyziologie řeči spoluutváří emoční vyladění, které již nepochybně pravděpodobně vstupuje do formování základních vztahových zkušeností plodu. Právě tento vzájemný vztah, charakterizovaný jako stav symbiotický, je zároveň lidským „pra-rozhovorem“.33 Ona symbióza však rozhodně není žádným absolutním splynutím, ale mnohem spíše složitě sdíleným, nicméně také odděleným spoluladěním plodu a matky s vlastním rytmem i harmonií. I v tomto vztahovém modu se oba učí hledat možnosti spolubytí. I v tomto období dochází nejen k setkáním, ale rovněž k míjením, kterým dosud jen z malé části rozumíme.34

4.3 Řeč a rozhovor Svět je pro člověka konstituován řečí. Znamená to, že svět, tak jak jej známe, jak mu můžeme rozumět a jak jej také můžeme smysluplně utvářet, závisí na tom, jak jej řečí činíme známým, srozumitelným a komunikovatelným prostorem, v němž se uskutečňuje náš pobyt, naše existence. Z lidské vztaženosti plyne, že řeč utváří také nás. Proto je rozhovor, ve kterém se řeč stává smysluplnou, výchozí metodou daseinsanalytické léčby. V rozhovoru nejde o především o podávání informací, ty jej sice za určitých okolností podporují a zajišťují, ale nejsou jeho základem. Rozhovor také není pouhý prostředek komunikace, ale je lidským výkonem existence „v rozhovoru být s druhým společně u téže věci“ (Gadamer, 1999). Stejně tak, jako rozhovor umírá s absencí naslouchajícího, stejně tak s jeho umlkáním zaniká být lidsky sebou (Heidegger 2006).35 Jak ale můžeme být s druhým společně u téže věci, když druhého jen myslíme, když s ním nevedeme dialog, když neslyšíme, co nám odpovídá? 33 Prenatální psychologie již zhruba dvě desetiletí rozvíjí různé teorie o duševním životě plodu. Je však nezbytné začít fundované úvahy početím. Neboť počátek je ta událost, jenž pak umožňuje a ze které jsou uvolňovány další začátky (Wucherer-Huldenfeld, 2008) Je tou tajemnou a zázračnou chvílí, která zažíná světlo lidského bytí a odemyká tak novému člověku svět. Zapaluje oheň lidské existence, která je pak světem živena. Svět se takto stává matkou všech matek. V naturálním náboženství je touto „Velkou Matkou“, či „Pramátí“ Příroda. Z ní, jak se ukazuje, abstrahovaný a v abstrakcích v přírodovědeckém diskurzu rozpracovávaný pak je celý svět, příroda. 34 Je jen velkou škodou i profesionální tragédií, že R. Hubbard, zakladatel dianetiky a později scientologie a její církve o zkušenostech života plodu hovořil již v padesátých létech XX. století. Považoval traumata, která plod zakusil během těhotenství za rozhodující v budoucím psychickém životě člověka. Engramy, stopy prenatální zkušeností v mysli se pak svojí metodou „clearingu“ snažil nahradit zkušeností novou, příznivější. Jeho projekt nemocné mysli a jejího uzdravení prostřednictvím dianetické metody se však postupně proměnil v manipulativní doktrinářskou a na zisk zaměřenou scientologickou církev. 35 Jak ale můžeme být s druhým, pokud jej myslíme a nikoli s ním rovněž společně nepobýváme? Jedním z kroků plynoucích ze subjekt-objektivní pozice je oddělení myšlení od prožívání. „Čisté ratio“, abstrakce, která poznamenala filosofii a posléze i psychologii na několik generací, předpokládala, že skutečně správné myšlení je prosté emocí a emoce nemají žádný rozum. Ale právě s největšími emocemi bývá spojeno silné poznání. Úžas je jistě silná emoce, která ovšem předpokládá spatření něčeho, co nás právě přesahuje, podobně je tomu s děsem, rovněž nás zachvátila emoce rozsahem nečekaného zla. To, že nás takové silně prožité situace uvězní, takže v nich „ztratíme rozum“ znamená nikoli ztrátu rozumu, ale ztrátu pevné půdy pod nohama, nikoli emoce, ale situace nás uvězní. Samotná změna emocí jen málokdy pomůže, co je třeba změnit, je právě situovanost. Naše pozice a svobodné možnosti v ní.

34


11/8/10 10:58:40 PM

Ten druhý nemusí být fyzicky přítomen, také hovoříme sami se sebou, neboť naše bytí ve světě, pobyt, není monolitický, ani se neuskutečňuje pouze na jednom určitém místě v jednom určitém čase, ale rozprostírá se k hranicím možností pobytu. Rovněž rozhovor nevedeme nutně jen jeden (to ostatně jen vzácně). V sousledných dílčích rozhovorech vedeme s ohledem a ve vztazích se všemi lidmi, vůči kterým se vztahujeme tématy rozhovoru v kontextech světa, ve kterém společně bytujeme, polyfonickou řečovou skladbu (která je ve vzácných chvílích symfonií). V rozhovoru jsou proto přítomny nejen věci jasné, ale vždy je v něm dotčeno nevyslovitelné, co nemůžeme řečí postihnout, ani dosáhnout, ale vůči čemu se řeč vymezuje a odráží a z čehož vyvstává. Právě nevyslovitelné je přítomností nepřítomného, toho, o kterém nemůžeme hovořit, ale kde se rodí naděje i možnost bytí toho, co se ohlašuje v mlčení. Člověk je také mlčením, neboť i to patří k rozhovoru (Heidegger, 2008). Každý rozhovor je mlčením obklopen, mlčení je branou nového rozhovoru. Rozhovor nemůžeme chápat jen jako modus vztahování, protože v rozhovoru jsou kromě jejího tématu přítomny i přiléhající kontexty. Mají podobu připomínek, výzev a upozornění, jsou ukazateli na cestách účastníků v rozhovoru. I kontexty se připomínají výzvami, kterými se k nám obracejí a probouzejí v nás odpovídání. V rozhovoru se ozývá svět také ozvěnami, které nutně nejsou určeny přímo nám i echy, na která nedokážeme odpovídat jinak, než je nechat doznít.36 Lidský život tak, jak jej vedeme je rozhovorem, jenž, jako každý rozhovor (který není pouhým mluvením, ve kterém se více, než jinde obráží děs z mlčení, ve kterém se ohlašuje přítomnost tajemství toho, co nemůže být řečí uchopeno) má svůj motiv. A ten je v každém dílčím rozhovoru i v jeho celku obsažen. Motiv nelze uchopit jako něco hotového, jako věc a a proto také nekončí odpovídáním. Neboť tehdy, když se odpoví, následuje mlčení a v něm, jak již víme, se nově zpřítomňuje nepřítomné, ke kterému se obracíme s novým tázáním. Proto je rozhovor, náš život, spíše než odpovědí tázáním. A nyní se obrátíme ke konkrétním a také praktickým ukázkám a kasuistickým postřehům.

36 Obě možnosti přinášejí zvláštní situace, kterým je dlužno v psychoterapii rozumět speciálně. Neboť obě se osobitě podílejí na bloudění, v psychopatologii pojednané jako „bludy“, na vydanosti obviňujícím soudům, proti kterým člověk nemá obhájce, a tak ani obhajobu, a která patří k jedněm z nejnesnesitelnějších utrpení, jaké kdy člověka může potkat, neboť se má nejen za opuštěného, ale zatraceného. V zatracenosti pak ztrácí nejen druhé lidi, ale naději možného návratu mezi ně. Ztrácí tak svoji cenu spočívající ve významu pro druhé. Ztrácí právo na právo.

35


11/8/10 10:58:40 PM

5. Rozhovor a jeho psychoterapeutické aspekty 5.1 Respektující naslouchání

Re-spicere znamená „opakovaně uznat to, co je hodno úcty“ (Rejzek, 2001). V daseinsanalýze je respekt vyjádřen v pozorném naslouchání pacientovi, a to bez předcházejících, dodatečných reduktivních a převáděcích aktů. Úcta se proto netýká pouze osoby hovořícího, ale také toho, co je vysloveno, neboť, jak bylo řečeno, člověk je řečí a vztah rozhovorem. Své porozumění daseinsanalytik předkládá pacientovi v průběhu rozhovoru k autorizaci. Daseinsanalýza nepoužívá pojem vědomí (a nevědomí) v žádném psychoanalytickém nebo z psychoanalýzy odvozeném významu. Důvod je nejen prostý, ale základní. Heidegger považuje právem zkušenost a to, co je zakoušené jako k sobě neoddělitelně patřící. Jedno náleží druhému, člověk zakoušející patří k zakoušenému, svět patří k člověku a člověk neoddělitelně světu. Člověk je neustále ve světě (transcendující), u něčeho, rovněž není vědomí bez sebe-vědomí. Nejedná se o nějaký vztah vlastnický, ani o příslušnost, či jiné oddělitelné určení, ale o základní charakteristiku lidského bytí. Subjekt proti objektu, subjekt bez objektu, objekt bez člověka jsou abstrakce z oné původní soupatřičnosti. Pokud připustíme, že vědomí (přesně řečeno, člověk, jenž je vědomou bytostí) má vždy svět, a je tudíž vztahové, pak nevědomí je možné porozumět jako takové vztažhovosti, která není člověku zřejmá. Pak ovšem není abstraktním konstruktem, psychickým útvarem, který je zde pro sebe, před, či pod jiným útvarem nazývaným vědomí, ale stavem nepřístupnosti určité zkušenosti našemu zřeteli (zřetel od zření). Je to ona vztaženost, kterou sice žijeme, ale je pro nás nesrozumitelná, nejasná, nezřejmá. To se může dít jak pouhým postavením člověka vůči oblasti bytí, které zření neumožňuje, tak vztahem k okrsku nezřejmého, totiž odpíráním možnosti objasňujícího porozumění. Aby se ono nepřístupné zpřístupnilo, je třeba vykonat práci, o které psychoterapie ví své. Touto prací však není zvědomění nevědomého, pochopení minulého, ani naučení se nových mechanizmu chování a myšlení, ale konkrétní, životem vykonávané úsilí nalézat, obnovovat a udržovat pravdivost vlastního bytí ve světě. (Freud, 1985; Růžička, 1984). Příklad Pacientka: Včera jsem měla špatný den. Terapeut.: Včerejší den za moc nestál. P: No, hlavně večer, když jsem si uvědomila, že se zase u mne nikdo z dětí nezastavil. T: Čekala jste, že někdo z dětí o víkendu přijde a nepřišel, takže vám to pokazilo dojem z celého víkendu. 36


11/8/10 10:58:40 PM

P: Ano, pokazilo mi to celý den, i když jsem vlastně dopoledne byla ještě docela spokojená. Byla jsem nakupovat a nebylo moc lidí a ještě jsem se zastavila v prodejně s bytovými doplňky. Našla jsem tam moc pěkné prostírání a povlečení na postýlky pro vnuky. T: Aha, takže neděle neprobíhala špatně, měla jste radost z věcí pro ně, ale něco se vytratilo, radost, cítila jste se být sama a také jste sama zůstala. P: No…, raději jsem šla brzy spát…. T: Už jste to raději šla zaspat. P. Potřebovala jsem se odříznout. T: Hmmm, nechala jste to raději za sebou… P: Aspoň na chvíli. T: Abyste nemusela vnímat to dotírající zklamání. P: Je to od nich opravdu kruté! T: Nevnímají, jak se Vás to dotýká. P: Bolí to a také ponižuje…. T: Zraňuje to Vaši důstojnost… P: Ponižuji se ….a neumím na ně nemyslet. …, neumím to… T. Nejde vám se od nich jen tak odloučit.. To máte na mysli, ano? P. Přesně… T: …hm…,jakoby vás kromě nich nic nenaplňovalo. P. No, já už toho v životě moc nemám. T: Nic kromě nich se Vám neukazuje. P: A mělo by? T: To není špatná otázka. Zdá se, že naznačuje cestu z deprese. V rozhovoru pacientka říká to, co se jí přihodilo a jak prožívala víkendový den. Terapeut pozorně naslouchá a ověřuje i hledá smysl řečeného. Stýskání pacientky na nevděk dětí je třeba respektovat. Je to bolestivá konfrontace se skutečností. Jak se však ukazuje, pacientka nerezignuje, jen ještě neví, jak dál. Poslední její otázka však otevírá nové téma, hledání východiska, nové možnosti žít v jisté nezávislosti na dětech. Terapeut respektuje nejen téma, ale i pacientovy možnosti se v něm orientovat a nechat vyvstat jemu dostupná východiska. Neinterpretuje motivace či „skryté“ významy, nenabízí hypotetická „řešení“, naslouchá, neboť v rozhovoru, v prostoru řečeného, se odkrývá smysl potíží, ale také se v něm objevuje, co a jak je v možnostech pacienta uskutečnitelné. Nespěchá, pacientovi nevnucuje svoje tempo, ale přizpůsobuje se jemu, přičemž jej také vybízí k pokusům využít své, nezřídka nepoznané či opomenuté možnosti. Tam však, kde se objevuje prostor pacientem jen naznačený či vytoužený, vstoupí do něho i před ním, aby však počkal, je-li třeba. „A mělo by?“ je místem možného obratu, dotazem vykročujícím ze stavu opuštěnosti ponižujícím uvíznutím v rodině bez zájmu, ze smutkem ztěžklého 37


11/8/10 10:58:40 PM

okrsku pacientčina života. Je také provokací pacientky, její výzvou vůči terapeutovi: „tak dobře, zkuste to se mnou, pomozte mi, je zde ještě nějaká naděje“? A psychoterapeut musí být připraven nejen na dlouhé etapy unaveného hledání, které nemá jiskru sebevědomí ani jistotu přinášející sebedůvěru, ale také musí být bděle pozorný k zábleskům světla naděje, ve kterém se objevuje nová možnost: „a mělo by?...To není špatná otázka…“. Respektující naslouchání se v tomto podobá nedirektivnímu rozhovoru dle C. Rogerse. DA považuje některé Rogersovy postoje za shodné. Empatie otevírá společný prostor k setkání, lze ji proto považovat za možný nástup k porozumění. Respekt, úcta a tolerance spolu s nepodmiňovaným přijetím pacienta jsou velmi blízké s DA37. V rozumějícím rozhovoru se obnovuje pacientova orientace v jeho nemocném způsobu života. V něm se také setkává s možnostmi, které jsou přiměřené svobodnému, tedy „zdravému“ způsobu života. Bezpředsudečně věrné a pozorné naslouchání řeči pacienta k těmto možnostem spolehlivě vede, neboť právě v rozhovoru se tyto otevírají (Čálek, 2005). Původně netušená možnost přechodu z beznaděje k naději se v rozhovoru náhle ukazuje na konci. „Nic kromě nich se Vám neukazuje?...A mělo by?“ Padesátiletá žena trpí bludnými představami o tom, že je všude nežádoucí. Hospitalizace v psychiatrické léčebně, dlouhodobá léčba psychofarmaky, psychoterapie. Postupně a velmi, velmi pomaličku budovala nový vztah k lidem, které z domova znala jen jako nedůvěryhodná a sobecká stvoření. Zjišťovala nejen to, že skutečnost je příznivější, ale také zjišťovala, jak je její původní rodina jiná, nežli jí byla neustále a systematicky rodiči vnucujícím způsobem představována. Pravdu své životní situace poznávala s velkými obtížemi, neboť mezi nejtěžší patřilo zjištění, že žije v iluzích. Bála se totiž ze všeho nejvíce své samostatnosti, neboť ji vnímala jako ztrátu veškerých pout, měla totiž 37 V DA však nedoporučujeme klást na empatii zvláštní důraz. Za jistých okolností empatie přináší porozumění. V DA však není ústřední. Opakovaně jsme si totiž v supervizích ověřili, že důraz na ní vede častěji, než je v DA považováno za nezbytné, ke společnému ladění, nikoli však nutně k porozumění. I když tomuto nebezpečí věnujeme nemalou pozornost, zjistili jsme, že je obtížné ji kontrolovat tak, aby nevedla ke spoluagování. U těžších depresí u supervidovaných kolegů bylo pozorovatelné, že empatie psychoterapeuty vtahuje do temného ladění a může vzbuzovat neopodstatněné sebeobviňování, Což v několika případech vedlo k tomu, že si následně kladli nadměrné cíle nebo se v sebeochraně pacientům vzdalovali. U poruch příjmu potravy opakovaně empatie přinášela málo pochopitelnou bezradnost na straně pacienta, ale i psychoterapeuta, u kterého také vyvolávala spoluagování pro něj netypické vzdorovitosti. U psychotických pacientů může mít u psychoterapeuta destabilizující a desintegrující vliv. Tento jev jsme pozorovali zejména u mladších kolegů, a také u lidí křehkých a úzkostně disponovaných, kteří neměli vybudovanou zvyklost se svěřovat se svým laděním. Dalším úskalím empatie je, že u některých pacientů s hraničními osobnostními rysy budí nepodložená očekávání a v důsledku toho i zbytečná zklamání. Emoční „svádění“, nevyslovený příslib nereálných léčebných výsledků se u empatie objevil častěji než tam, kde vciťování není ústřední léčebnou metodou. Byl projevem přání, aby se pacient uzdravil nebo aby se jeho stav zlepšil a nemoc měla nadějný vývoj. Tyto poznatky plynou ze supervizí, rozhovorů s kolegy a také z vlastní osobní zkušenosti. Tím ovšem nepovažujeme empatii za nevýznamnou nebo za škodlivou (Rogers, 1961).Jak jsme zjistili, může mít některá úskalí, na která upozorňujeme. .

38


11/8/10 10:58:40 PM

vytvořena pouze ta s rodiči. S postupujícím vyjevováním nezkreslené skutečnosti svého života bloudění ve vztazích s jinými lidmi nejen ustávalo, ale pokaždé, kdy se pokusila nároky s osamostatňováním spojené nějak obejít či zkrátit, nebo když narazila na těžkosti a navrátila se do „zakletého zámku své rodiny“ tzv. bludy se byť jen na čas i slaběji, přesto však vracely38. Jiná dáma prošla těžkým životem od nejútlejšího dětství. Dokázala se zbavit značně úporných gynekologických obtíží, jež vyplynuly z neutěšených a ponižujících vztahů s muži, stejně tak jako dlouhých období prázdnoty a těžkého paralyzujícího smutku. Přesto však se trápila jakousi podivnou letargií a neschopností se nikde osobně angažovat prací. Neustále vyhledávala nějaká dobročinná společenství i spolky přátel přírody, pokusila se najít spřízněné duše i mezi křesťany, leč marně. Jeden sen odhalil stav jejího hledání. Zdálo se jí totiž, že se jí má narodit dítě, ale těhotná skutečně nebyla. Pak, v prostředí jakési plachty, záchranné sítě vytvořené spřízněnými lidmi se jí na dlaň ruky shůry narodilo malé dítě. Porozuměla tomuto snu jako dlouho a toužebně vymodlovanému nebeskému daru původní a neinstitucionalizované víry, o kterou musí v kruhu svých blízkých jako o dítě pečovat. Její proměna byla působivá. Svou cestou však musí jít sama.

5.2 Rozumějící účast Rozumějící účastí míníme specifickou skutečnost psychoterapeutické situovanosti. Na daseinsanalytikovi je, aby jeho porozumění a z něj plynoucí komunikace i další, s pacientem společné podnikání, bylo vedeno v kontextu původních antropologických vodítek. Patří mezi ně ohled na pacientovy vlastnosti tak, jak se bezprostředně uplatňují v pacientově životě. Důležité jsou kulturní a sociálně-antropologické aspekty jeho života současného i bývalého s ohledem na živá témata, stejně tak, jako rozpoznávání pacientova ladění i životní směřování. Patří sem dozajista osobní podoba pohlavnosti ve vztahu sama k sobě a ostatním důležitým lidem, která nemůže být redukována na sexualitu v dnešních úzkých významech. Vztaženost a z ní pramenící vztahy jsou v psychoterapii klíčové, neboť jimi se odemyká i uzavírá spolubytí. Rozumějící účastí se také míní přiměřená a vůči pacientovi vstřícná otevřenost a pohotovost k angažovanosti. Rozumějící účast je v DA soucitná a chápající, avšak rozhodující není jen prožívání pacienta, ale také pochopení jeho souvislostí, včetně tělesných, a zejména ve vztahu 38 Daseinsanalýza nechápe představy jako psychologie, totiž jako nějaké ideové či obrazové struktury uvnitř mozku, ale jako způsob, kterým se ukazuje nám všem společný svět v možnostech, které jsou člověku otevřeny. Proto také nepovažuje halucinace ani bludy za něco pochopitelného pouze prostřednictvím vmezeřených hypotetických psychických struktur, jako jsou například komplexy, ale jako naprosto přirozené podoby, zastrašené, neznalé nebo jinak krácené a deformované podoby životní zkušenosti člověka. I proto je tzv. svět psychotiků v DA chápán jako jedna z možností toho, jak se otevírá člověku svět v důsledku jeho vztaženosti v něm. Vztažnost také není nic hotového, ani geneticky, neboť v genech žádné vztahy žádným současným, ani budoucím mikroskopem nebo jiným zařízením nejsou. Ty se utvářejí pouze ve světě s druhými lidmi, byť do nich disponovanost vstupuje někdy radikálně.

39


11/8/10 10:58:41 PM

k jeho situovanosti. Je třeba najít smysl problému a odpovídající možnosti, jak si osvojit svobodné možnosti žít, nehledáme proto různé determinanty ve snaze po jejich technicistním ovlivnění.39 Daseinsanalytik se orientuje na základě komplexního porozumění. Doporučujeme určité léčebné postupy, nikoli ovšem technologické předpisy, ale antropologická a precedentní vodítka. Ty však nemohou být svazujícím programem ani bezduchou matricí, ale inspirací a promýšleným námětem. Následující příklad má ukázat, co DA míní rozumějící účastí v situaci pacienta. Příklad Třicetiletá, nápadně hezká, bystrá a úspěšná, energií sršící žena, si stěžuje na problémy, které má s lidmi. Neustále má konflikty, půtky a střety s muži, ale i s ženami. V této souvislosti byla v předchozí léčbě dotázána na analogické životní zkušenosti. Ukázalo se, že má již od malička špatnou zkušenost s otcem, který například, protože chtěl mít syna a ne dceru, ji jako dítě a později dospělou hrubě a neomaleně vyčítal její „holčičí nedostatky, neustále ji kritizoval a ponižoval. Dosavadní psychoterapie, které se podrobuje, ji vedla k odchodu z domova, ale konflikty a opakovaná selhání v partnerství i v některých mezilidských vztazích trvají. I v denním stacionáři, kam docházela, měla konflikty. Ačkoli je obklopena partou kamarádů a obdivovatelů, je stále nespokojená a v životě neusazená V programu jednoho večerního klubu překvapivě ostře napadala „muže“, vyčítá jim jejich „příznačnou aroganci, tupost a bezohlednost“. Ženy pak nazve „blbé slepice“. Klub končil pořádným konfliktem. Pacientka je rovněž nepřehlédnutelná svým vzrůstem, měří okolo 190 cm. Vzdělaná a inteligentní, hlučná, soutěživá a dominantní. Kdykoli to jen jde, tak udává směr i tón. Totéž se ovšem děje i během stacionárního pobytu. Často pacienty a terapeuty doplňuje a dlužno říci, že je nezřídka ve vhledech i výkladech předchází. Prostě „nesnesitelná“. Druhý den ráno po onom klubu, ve kterém všechny urazila měla jakousi kocovinou a snad i v jejím důsledku, ale především proto, že o „katastrofálním večeru“ přemýšlela a chtěla o svém podílu na něm hovořit, požádala členy skupiny, aby jí sdělili co se jim na ní nelíbí, co jim na ní a jejím chování vadí. Po krátkém váhavém tichu se na její adresu začala rozjíždět lavina kritických připomínek. Bylo jasné, že taková výzva byla sebezničující. „Myslím, že se svými vlastnostmi neumíte zacházet“, přerušila skupinové destruktivní náběhy psychoterapeutka. „Chováte se jako svalnatý černoch ověnčený zlatými řetězy, 39 Nedávno mne velice zaujalo angažování slovenského kolegy v případu zneužití státní moci, kdy jeho pacientka byla traumatizována nejen brutálním napadením neznámými muži, ale i postupem státní policie, ale i některých dalších institucí a oborově významných osob. Její psychoterapeut jí léčil z poststresové reakce, ale zároveň jí pomáhal v dalších oblastech její v tu dobu velmi svízelné životní situaci. Když jsem o tomto případu mluvil s kolegy, někteří označili jednání dotyčného za neprofesionální a hovoříce z pozice institucionalizovaných pravidel profesionálního chování, naprosto přehlédli, oč v psychoterapii skutečně běží. Totiž o pomoc bližnímu.

40


11/8/10 10:58:41 PM

který, aby „zakryl“ svou odlišnost, tak si namaluje ústa bílou rtěnkou, rozhrne si košili až po pás a takhle „neviditelný“ vyrazí do české hospody na venkovskou zábavu balit děvčata. No a pak se diví, že jej místní hoši vylákají před hospodu, pořádně ho zmlátí, a ještě mu seberou zlato i peněženku. Výbuch pacientčina smíchu (a celé skupiny) však byl záhy vystřídán jejím pláčem. Porozuměla. „A jak to mám tedy dělat?“, zeptala se bezradně. Po krátké odmlce kdosi ve skupině řekl: „Jedna kráska, vyhlášena za miss, odpověděla na miliony obdivných projevů slovy: „Moje krása je krásou vašich očí“. Lidé ji milovali. Mladá žena se ještě téhož dne převlékla, ustoupila do pozadí, ztišila svůj hlas a večernímu klubu pouze účastně přihlížela. „Bylo to pro mne zásadní zjištění“, vzpomínala později. Vskutku se začala měnit a proměna pokračuje. Tento příklad rovněž napovídá, proč se v daseinsanalýze v časových dimenzích pacientů nemůžeme pohybovat bezmyšlenkovitě stereotypně. Psychoterapeutka pacientku nevracela do minulosti, aby pátrala po nápodobou získaných stereotypech, nehledala jen paralelu v psychologii tyrana a jeho oběti, kdy akt zneužití je generován obětí, která se na základě identifikace s agresorem může, ale také nemusí stát sama tyranem, ale poskytla jí vhled do jejího chování a jeho důsledků. Tuto paralelu otevřela mnohem později, neboť praxe výkladu vhledem může způsobit zejména u lidí s poruchami sebevědomí a sebehodnotí zahanbení a pocity viny a nemá předpokládaný „aha efekt“. K tomu totiž může zpravidla dojít až poté, co má pacient již vybudované autentické vědomí sebe natolik, aby nový poznatek o sobě vnímal něco, co již patří minulosti a je proto vyřízeno, ale o čem je potřebné pro kultivaci existence vědět, ke kterému vědomí osobní historie patří. Současí všech temporálních dimenzí se v existenci uskutečňuje v přítomnosti. Je v ní vždy, s převahou některé nebo vyrovnaností všech, tak či onak, žito. Proto DA nevysvětluje současné symptomy z minulostí života, stejně tak, jako strom nelze vyložit z jeho kořenů, ale jednotlivé části vztahuje vůči celku života, existence. Pacientka byla, což anamnéza potvrzuje, svým otcem ponižována a znevažována. Její malá sebedůvěra a touha se otci zalíbit však není minulostí samou, ale minulostním způsobem života v přítomnosti. Nestačí proto mít minulost odkrytou zpřítomnělými vzpomínkami na ni. Je třeba být v přítomnosti tak, aby se odloučily momenty minulostního (způsobu) života, které byly vnucené a nevlastní od těch, jež přítomnost zajišťují pravdivostí a laskavým přitakáním tomu, co je v našem životě autentické a výhledu do budoucnosti poskytuje živou naději a víru v to, co provází, uklidňuje a vždy také přesahuje omezenost našich možností ono tajemné učinit poznatelným a tak i konečným. Neboť pak bychom se stali jeho pánem. Proto nestačí jen oddělit současnost od minulosti rozpomenutím se na ní, i když i to může pomoci prostým rozpoznáním jednoho času od druhého, ale je třeba být v přítomnosti tak, že jí máme za domovsky vlastní, námi rozvrhovanou, podílnicky zabydlenou. Přátelsky 41


11/8/10 10:58:41 PM

nakloněnou, umožňující v ní pobývat v rozvrhu našich možností, ve spolubytí s druhými tak, že jsme s nimi v bratrském a sesterském vztahu. S nimi a mezi nimi, s jejich přispěním také obnovujeme a znovu upevňujeme naše nezadatelné právo být sebou „autenticky“. K tomuto způsobu bytí bylo pacientce dopomáháno tím, že byla ochráněna sama před sebou i před revanší druhých, ale zároveň jí byla poskytnuta možnost spatřit tu část její bytosti, kterou neměla díky nepříznivým minulým zkušenostem svobodně osvojenou. Zároveň se zde také ukazuje, jak členové psychoterapeutické komunity, respektive skupiny mohou být nápomocni jako živé zrcadlo povahy a jednání, a také jako rozumějící a posilující zázemí pro orientaci na křižovatkách životních cest. Život se odehrává v přítomnosti a nikoli v nenávratné minulosti. Minulost otevíráme tehdy, pokud je živě zpřítomněná v přítomnosti tak, že jí již nemůže vládnout. Anebo, když přítomnost ochromuje natolik, že z ní nezbývá již nic smysluplného, co by dovolilo projektovat budoucnost. Potom, což není bez rizika, je možné v minulosti hledat opomenuté možnosti, ze kterých je nadějné vyjít nově. Osvobození od minulostního vedení života, je však možné pouze novou vírou založenou v přítomnosti a nadějí upínající se k možnostem, které otevírá horizont budoucnosti, nikoli jen heroicky osamoceně, ale spolu s blízkými lidmi. Jinak člověk uvízne v kruhu opakovaného, bloudivého, a tak znovu a znovu traumatizujícího minulostního způsobu bytí, nebo v jalovém snění o tom, co by mohlo být, kdyby… Zlomek léčby také naznačuje, že nestačí pouze pochopit logiku vztahu minulosti k přítomnosti, ale že toto porozumění má být účastně, ohleduplné a vnímavé vůči možnostem druhého člověka. Skupina se svojí ochotou pacientku kritizovat stala na určitou dobu jen málo ohleduplnou a ochotně, pravděpodobně z různých vlastních, vůči dané situaci nesouvisejících motivací necitlivým partnerem. Energický vstup psychoterapeutky neříkal nic o jejich problematických činech, nebyl hodnotící, ani mentorský, neobsahoval nějaká doporučení nebo návody. Ukázala na její obdivuhodná osobní obdaření, která jí samotnou uchvacovala a kterým pacientka nevěnuje patřičnou pozornost a vyjevila osobní názor na její sebeničivě zacházení. Tento přímočarý projev byl citlivý, na rozdíl od poněkud pokrytecké ochoty skupiny vyhovět sebedestruktivnímu vybídnutí pacientky k „hodině pravdy“. Michael Balint vzpomíná na starou dámu, kterou jako její rodinný lékař dlouho a jen s velmi malými úspěchy léčil na neduhy, jež v průběhu času přicházely. Nakonec, nedlouho před jejím koncem u ní seděl na pelesti postele a stará dáma mu děkovala za všechno, co pro ni udělal. Balint se upřímně divil, vždyť žádnou z nemocí skutečně nevyléčil a stará paní umírala. Její odpověď pro něho znamenal více, nežli by čekal nebo našel v učených pojednáních. Řekla mu totiž, že pro ni bylo nejcennější to, že s ní celou tu dobu trpělivě a laskavě snášel její nemoci i přicházející stáří a nakonec s ní byl i v době před její smrtí. To, že jí nevyléčil, bylo jistě k lítosti, ale člověk smrt 42


11/8/10 10:58:41 PM

nepřemůže. Pro Balinta byla tato příhoda významná natolik, že o ní hovoří i ve své nejslavnější knize (Balint, 1998). Frido Mann, významný německý klinický psycholog, který se věnoval onkologicky nemocným dětem na otázku, co považuje pro své malé onkologické pacienty v psychoterapii za nejdůležitější, odpověděl prostě: “To, že jsme s nimi“ (Mann, 1994).

5.3 Bezpředsudečné přijetí, úcta a agapé

V DA je respektující přijetí pacienta, bez předsudků vůči jeho onemocnění a jeho jednotlivým projevům nutností. Bezpředsudečností ovšem nemyslíme pouze společenské předsudky veřejného mínění. Máme zde na mysli předsudečnost plynoucí z pojetí člověka v jeho bytí na světě. Z této předpojatosti se nelze žádnými dodatečnými, a tudíž druhotnými opravami a nabádáními vyhnout, ani je odložit či překonat, pokud je zcela neodhalíme a pak neopustíme. Příklady předsudků v psychoterapeutických školách a směrech: Ve výcvikové psychoanalýze se již po delší dobu nedaří, obě strany jsou nespokojené, je obtížné o tom hovořit i proto, že vlastně „není žádný problém“. Aspirant se nakonec táže, jak této nepříjemné situaci analytik rozumí, jak by ji vysvětlil. Odpověď je tato: Jedná se odpor, který je nutné zlomit. Student protestuje: Ale ten odpor, jak tomu říkáte, to jsem já. A já nechci být lámán. Terapeut pokračuje: To, co říkáte, svědčí o jedné podobě odporu a tou je intelektualizace. Přece dobře víte, že to nemyslím doslovně, že to je jen příměr. S: Ale co tedy se mnou budete dělat, já tomu příměru teď už opravdu vůbec nerozumím. Skutečně se vzpírám a odmítám, abyste se mnou dělal cokoli násilného. Prostě to nechci. T: S vámi nebudu dělat nic, to musíte vy sám nahlédnout nevědomý motiv vašeho chování. S: Já nic nevědomého nemám, v každém případě o tom nevím, jen vím, že nechci, abyste mi dělal cokoli nepříjemného, něco co by mne mohlo bolet. A jak se mohu dobrat k něčemu nevědomému, když o tom nic nevím? T. otázku ignoruje a ptá se: Máte nějakou zkušenost s tím, že vám někdo ubližoval? Z rozhovoru plyne zamlčený předpoklad o existenci odporu tehdy, když psychoanalýza vázne, další soud předem je jakási samozřejmost existence tajuplného a člověkem samým neuchopitelného a nedostupného nevědomí stejně tak, jako ignorování pacientova 43


11/8/10 10:58:41 PM

strachu z dané situace odkloněním pacienta k jinému, časově odlehlému tématu, neboť se automaticky předpokládalo, že minulá zkušenost násilí je pravým motivem současných obav z nich. Již předem musíme odmítnout námitku, že příklad shora uvedený ukazuje spíše na špatně vedenou výcvikovou analýzu a nemá nic společného s meritem věci. Naopak, příklad je jen typickým popisem zákonitostí, které vyplývají z reduktivního, mechanického modelového pojetí člověka. Výchozí argumentace vůči redukcím, kterými se vyznačují psychoterapeutické školy, chceme ukázat na příkladu dvou z nich. Ukázka předsudku plynoucího z teorie učení a vytváření kognitivních schémat uvnitř CNS (Beck, 1995; Ellis, Dryden, 1996). Během asertivního nácviku má pacientka trpící malou schopností se prosadit doma i v práci nacvičovat situace, ve kterých odmítá otci vyhovět v jeho naléhání, aby se provdala za muže stejné rasy i vyznání. Jeho opakované požadavky a výzvy jsou terapeutem označeny za manipulativní a posouzeny jako nepřijatelné. Při nácviku asertivity se pacientka učí antimanipulativnímu chování, aby se dokázala vůči otcovým snahám vymezit a nakonec je i odmítnout. Cvičení zvládá dobře. Modelové situace již neprožívá úzkostně ani se strachem. Dostává je za úkol uplatnit doma. Po prvních pokusech však nejen selhává, ale její subdepresivní ladění se mění v depresi. Jsou ordinována antidepresiva a je pozvána na další, protidepresivní nácvik. Z reálného zlomku je patrné, že psychoterapeut definuje pacientčiny potíže na základě symptomů, aniž rozumí jejich smyslu. Zdravotní problémy jsou dle kognitivně behaviorální terapie způsobeny neosobními mozkovými pochody a abstraktními vzorci naučeného chování. Je opomenuto to, co k člověku neopomenutelně patří, totiž jeho původ, rodinné i kulturní zázemí, žitá tradice. Léčba spočívala výhradně ve změně „kognitivních schémat a navyklého chování“, bez ohledu na další aspekty pacientčiny existence. Podle DA by terapeut neměl zpochybňovat ani tradice, ani otcovu starost, ale mnohem spíše by bylo na místě hledat způsoby, které by umožnily pacientce i ostatní rodině asimilovat tradiční hodnoty do nového prostředí. To je ovšem bez začlenění rodiny do terapie jen málo představitelné. Proto je potřebné porozumět problému také kulturně antropologicky a poté hledat nová možná řešení. V takových případech se musí počítat se složitou a zdlouhavou prací. Je totiž možné, podobně jak se stalo v našem případě, že dotyčná osoba na čas rezignovala na psychoterapii prostě proto, že působila proti jejímu přesvědčení. Nakonec, po dlouhé době několika let hledání a zkoušení pacientka pozvala k psychoterapeutovi otce, který si nepřál, aby se jeho dcera odklonila od kulturní a náboženské tradice, ze které rodina pocházela. Dosáhli jsme, opět po delší době toho, že otec dílem porozuměl některým aspektům zdejší kultury tak, že našel jistou obdobu některých zdejších hodnot ve svém sociálně kulturním a náboženském přesvědčení. Uvolnil tak ruce pro další asimilaci naší pacientky, která byla potřebná pro její život 44


11/8/10 10:58:41 PM

zde. Sám však velice trpěl narůstající vinou a dojmem zmaru. Obětoval se pro dceru i pro rodinu, jak sám říkal, ale s postupujícím časem v něm narůstalo přesvědčení, že neměli vůbec emigrovat, neboť se stávali někým jiným.40 A on sebe, ani ostatní v jejich proměnách nepoznával. Je možné, že mu bude třeba nabídnout pomoc, odpovídající psychoterapii nevyjímaje. Je však také možné, že se sám nebo s několika ostatními členy rodiny za příhodných podmínek do své vlasti vrátí. DA kulturní specifika ctí, neboť, jak se nám ukazuje i na našem případě, člověk je svébytná kultura, o kterou je třeba se starat a pečovat o ní právě s tímto vědomím i ohledem. Úcta a péče nemůže mít pouze obecně humanitní charakter, ale je třeba, aby byla držena a projevována kulturně přiléhavě. Pokud je psychoterapie prováděna bez kulturních ohledů, stává se mocenským nástrojem té ideologie, v jejímž duchu je prováděna, a to tehdy, je-li ke kulturní sebereflexi slepá. V DA se ovšem nehovoří o kultuře pouze ve významu etnickém, národnostním nebo geografickém. Míní se jí ta skutečnost, že člověk sám o sobě bez kultury není jako člověk myslitelný. On sám je totiž kulturou, výpěstkem.41 Bytostí, která je schopná se o kulturu svého života, sama o sebe také přiměřeně starat. K symptomům a jejich léčbě proto není dostačující označit příznaky a pracovat na jejich odstranění, ale je nezbytné také obnovit nebo nově založit kulturu svobodných životních možností a odložit kulturu dosavadního ne-mocného života. Jinými slovy, vždy když pracujeme psychoterapeuticky, zasahujeme také do kultury pacienta (klienta). Zdá se, že mnoho změn či naopak, jejich nemožnost či potíže s ni, plynou z pozadí kultury, kterou nevnímáme a jíž nerozumíme, ale která je ložem potíží.42 Při této příležitosti se mi připomíná pacient Dr. Dosužkova43o kterém referoval na jednom setkání Psychoanalytického kroužku. Mladý muž byl zcela v područí nutkavého onanování, nepomáhala ani psychoanalýza, ani psychofarmaka. Psychoanalytik si nevěděl rady, a tak mladému muži důrazně doporučil, aby onanovat přestal, že to nepatří do života zdravého muže, neboť tam patří plný sexuální život. K jeho překvapení pacient skutečně s masturbací skončil a v poměrně krátké době začal žít partnersky. Nezměnilo se pouze nutkavé chování, ale skladba jeho života. Jiný příklad: Pacientka je hospitalizována s OCD (obsedantně kompulzivní porucha) na psychoterapeutickém oddělení, kde jsou jí ordinována cvičení a úkoly, jejichž průběh i výsledky si má zapisovat a referovat o nich. Léčebnou metodou je kognitivně behaviorální 40 Zajímavé je naše další setkávání, poněvadž je z řady důvodů pro psychoterapii tak, jak jí rozumíme, klíčové. 41 Jako lidé žijeme nejen společensky, ale každá společnost má svoji tvář, ráz, podobu, výraz, ducha, jenž svoji podobu vtiskuje člověku a ten ji zase nese a utváří svým osobitým způsobem. DA si je této dialektiky vědoma, neboť ji nejen respektuje, ale zabývá se jí. 42

Toto je zřetelně patrné např. u tzv. poruch osobnosti.

43 MUDr. Th. Dosužkov (1899 – 1982) byl známý český psychoanalytik ruského původu, který žil a působil v bývalém Československu po odchodu do emigrace rodiny z Ruska po Velkém říjnu. U nás vystudoval lékařství, původně neurolog a psychiatr, psychoanalýzu absolvoval u A. Reichové a O. Fenichela. Zavedl pojem skoptofóbie, jako čtvrtou neurózu odvozenou od uretrálního erotismu. Díky jemu u nás psychoanalýza přežila německou okupaci i komunistický totalitní režim (International Dictionary of Psychoanalysis, 1991).

45


11/8/10 10:58:41 PM

přístup. Pokouší se s odborníky o smyslu takto zadávaných úkolů diskutovat, ale její úsilí je označeno za proti-léčebné. Po čase tedy rezignuje a snaží se úkoly plnit, ale je jí čím dál hůř. Když o potížích referuje, jsou vyloženy jako nevědomě skrytý bojkot léčby. Aby se vyhnula dalším nepříjemným sdělením, která vnímá jako sankce, referuje o průběhu léčby tak, aby vše znělo jako „podle pravidel“. Její stav se ale náhle zhoršil. Nakonec oznámila, že si některé výsledky nácviků vymyslela, aby nemusela z oddělení odejít. Byla málem z programu stažena jako nemotivovaná, ale odejít nechtěla, začala plnit zadané úkoly podle doporučení a podle hodnocení odborníků její potíže znatelně ustoupily. Nakonec absolvovala celý program a vrátila se do skupiny, která léčbu KBT podporovala, ačkoli byla daseinsanalytická. Po dotazu, jak se pacientka v programu měla a co považuje za přínosné, začala ona žena vyprávět o tom, že poprvé v životě si dovolila být v partě lidí, se kterými si rozuměla, mohla si s nimi volně povídat, prožívala spoustu legrace a drobných důvěrností, které v kolektivu druhých lidí zažila. Ukázalo se, že nejvíce jí prospěl pocit spřízněnosti, důvěrnosti a solidarity s lidmi, což vše dohromady jí celý dospělý život chybělo mnohem více, nežli vůbec dovedla docenit. Cítila se v manželství i v práci jako ve vězení, zbavená všeho toho, co zase našla. Její obtíže se jí zase v určité míře vrátily, bylo však zjevné, že již neměly takovou sílu a vládu nad jejím každodenním životem jako před tím. Postupně se začala uvolňovat ze svých obav a nejistot a před ní i skupinou se objevilo jako velké téma povinnosti a práva, životní styl, postoje k lidem i k sobě, předsudky a ulpívavě neživotné názory, které sebou nesla ze své původní rodiny. To vše bylo v nerovnováze nebo zcela nedotázáno. Obsedantě kompulzivní jednání se pak objevilo ve zcela jiném světle a v odlišných souvislostech, než se dály umělé výklady derivované od v abstrakcích visících psychoterapeutických teorií, jímž pacientka sice rozuměla, ale ony k ní nepromlouvaly. Bez kulturních souvislostí života mladé ženy by její potíže byly nepochopitelné a také mnohem obtížněji léčitelné. Potupné a pozvolné osvobozování od zastaralých a překonaných názorů, postojů a zvyklostí, vykročení k novým horizontům jejího vlastního rozhodování bylo nezbytné.44 Úcta k člověku v DA vychází z posvátného úžasu setkání s druhou zjevující se bytostí, s člověkem, ze „zá-zraku“ jeho „bytí ve světě“. M. Buber hovoří o setkání ve vztahu JáTy, který je odlišný od předmětného vztahu Já-Ono. 44 DA považuje schématické předpoklady a hypotetické a vykonstruované “modely” duševních nemocí a z nich derivované léčebné postupy za zavádějící. Sami psychoanalytici konstatují, že z modelů nemocí nevyplývá jejich léčba. (Fonagy, Target, 2003). Tak např. KBT modely jsou testovány tak, že dílčí abstrakce, např. model úzkosti, jako naučená reakce je odnaučena postupným přibližováním s ohrožující věcí. To však, že se k ní mění postoje v přítomnosti důvěryhodné osoby, že se proměňuje vztah k sobě díky důvěře nejen k oné osobě, ale k sobě, a důvěra je podobou víry a naděje, která je obnovena a upevněna, to vše zůstává mimo rámec testování. Realita je pak zúžena na dílčí, byť nepochybně důležitý element skutečnosti. Ve výzkumech pak jsou vybírány ty případy, které okleštěný model potvrzují.

46


11/8/10 10:58:41 PM

O bytí pobytu se musíme starat. Tato starost však má ladění i motiv a vybízí k určitému způsobu zacházení. Je starostí milosrdnou, která však nemá jiný motiv pohlavní ani spirituální. Vládne jí soucit a ohleduplná péče. Je vyjádřením zodpovědnosti za druhého ve smyslu Lévinase. Tento druh lásky ochraňuje pacienta před láskou erotickou, neboť stojí mimo ni. Agapé je účinná antikoncepce stejně tak, jako motivace k léčebné péči (srov. Buber, 1968; Lévinas 1997).

5.4 Hledání smyslu V daseinsanalýze se smyslem nemíní žádný úběžný životní cíl, nejedná se o ústřední teologický motiv, kterému je podřízen a vůči kterému jsou ostatní motivace vedlejší nebo pouhými prostředky. Nemíní se jím ani duchovní motivace, ani motivy odvozené, autonomní či druhého řádu (Allport, 1937; Maslow, 1954). Smyslem míníme ten okruh významů, které jsou člověku bytostně vlastní, autentické. Jsou to ty důležité skutečnosti, které náš život (existenci) začleňují do řádu bytí. K tomu je ještě třeba dodat metodologicky neopomenutelnou zásadu. Výklad současných skutečností našeho „bytí tu“, je podle DA možné uskutečnit pouze z nich samých. Historické i prognostické komplementy proto nemohou k žité přítomnosti dodat nic podstatného. Pouze mohou přítomnost významově rozvinout a učinit ji srozumitelnější a přehlednější. Je sice možné hledat časové souvislosti a významové či genetické odkazy, nicméně ty samy o sobě neobsahují z přítomnosti zhola nic. Přítomnost se všemi svými skutečnostmi a ve své rozlehlosti odůvodňuje pohled do minulosti a otevírá výhled do budoucnosti. Takto zakládá smysl lidské existence. Příklad Manželka: Pořád nemohu být těhotná, pokoušíme se o to, ale nedaří se. Manžel: No, už jsme z toho oba pěkně unavení. Terapeut: Unavení? Unavení z úsilí a marné snahy? M-ka: Už trochu ztrácíme naději. M-l: No, já snad ani neztrácím….(obrací se provinile k manželce, potom k terapeutovi) M-ka: (podrážděně) …pořád to podceňuješ, já už z toho jsem nešťastná a ty to nechápeš! M-l: …tak to uděláme uměle, nebo ještě počkáme! M-ka: Já už čekat nehodlám, na koho pořád bereš ohledy? Na mne snad? T: Pro oba je to už docela řádný stres. Chybí mi zde však ještě něco…, M-ka: Mně chybí, abych byla konečně těhotná a mohla žít svůj život. T: Copak nežijete? M-ka: (se podívá po manželovi, vypadá to na nějaké téma, o kterém nemůže hovořit bez souhlasu manžela) M-l: (vypadá naštvaně a zarputile, mlčí) 47


11/8/10 10:58:41 PM

T: Asi jsme narazili na nějaké důležité téma, o kterém neradi hovoříte s druhými lidmi… M-ka: mlčí, dívá se se slzami v očích do země, pacientův hněv evidentně stoupá, je opravdu naštvaný. T: Že jste naštvaný je v pořádku, určitě máte důvod (říká manželovi). Stejně tak je lítost vaší reakcí na frustraci (obrací se na ženu). No a v manželství je obvyklé, že o skutečných důvodech neshod se mluví nejobtížněji. Co kdybyste zde napsala na papír, co vám skutečně vadí a pak to dáme přečíst manželovi a ten vám zase stejnou cestou odpoví. Nezapomeňte v psaní požádat o porozumění a poděkovat za snahu. M-ka: (píše) Velmi bych Tě prosila, aby ses na mne nezlobil, když ti tohle píšu. Nemyslím tím nic zlého, opravdu mi můžeš věřit. Nejvíce mi ale vadí ten nábytek v ložnici po Tvých rodičích. Mám je oba ráda, ale jakoby je měla stále za zadkem. Tak promiň a děkuji, že to budeš číst. M-l: Já se také omlouvám za moji nedůvěru, ale ty pořád nechápeš, že jsou to moji rodiče. Přece nevyhodím jejich nábytek. T: Nešlo by ten nábytek na rok uskladnit mimo byt a po roce se k věci vrátit a pak se lépe rozhodnout? M-l: (váhavě)…no. Možná by to nějak šlo, jen to dát do úschovy nebo tak to myslíte…? T: No, zhruba tak nějak. Takže, je možná dohoda? A přijďte za tři měsíce. Oba manželé se dohodnou na tom, že nábytek uskladní u známých ve stodole. Manželka je evidentně spokojená, jakoby pookřála. Manžel je sice poněkud méně spokojený, ale rozhodně již netrpí nedůvěrou. Byla dohodnuta také další dílčí doporučení, která měla podpořit základní úmluvu. Po čtyřech měsících přicházejí oba. Hned při vstupu do dveří hlásí: budeme mít rodinu! T: No to je krásná novinka, gratuluji. Náhle se to všechno změnilo, viďte. M-ka: Mně se po těch rozhovorech ulevilo…spadla ze mě tíha. M-l: Poněkud rozpačitý, tak…jsem rád, ale ženským fakt nerozumím…tak dlouho to nešlo a taková …. T: nebojte se to říci, maličkost…,prkotina…(všichni se smějí, manžel trochu rozpačitě, manželka těhotně a terapeut úlevně spokojeně). Smysl neplodnosti (jak uvidíme spíše odpírání těhotenství), byl zřejmý. Pacientka nemohla založit rodinu, ve které se necítila jako ve vlastním a nedotknutelném soukromí, ve svém „hnízdě“. Pacient žil se svými rodiči velmi těsně odjakživa. Nechápal, co jeho manželka proti jejich vtíravé přítomnosti má, „když je to přece správné mít pěkné vztahy s rodiči“. Takto vedené manželství nedávalo ženě smysl, proč by tedy měla riskovat těhotenství. Proto nabídnuté řešení, schůdné pro oba se ukázalo jako smysluplné, neboť se týkalo jádra věci. Jakmile byli manželé schopni se k této věci postavit touto symbolickou cestou, pro manželku byla cesta 48


11/8/10 10:58:41 PM

k těhotenství otevřena a manželovi pak ustoupení z těsného soužití s rodiči přineslo novou, jím založenou rodinu. Pro oba se tak otevřela nová společná perspektiva vzniklá jejich společným úsilím, jež obsahovalo vzdání se některých ze svých původních osobních zájmů 45. Jiný příklad. Oldřiška je třiadvacetiletá absolventka VŠCH, která začala pracovat v biochemické laboratoři velkého ústavu léčiv. Trpí bolestmi hlavy a závratěmi, špatně se jí dýchá a svědí ji kůže. Nemůže dospat, když vstane, tak se cítí unavená. Po práci se dostavují úzkosti a neklid, večer se přidává letargie. Ve skupině se jí ptáme na její nový život, na práci, kolektiv, všechno se zdá celkem v pořádku. Pak ale padne otázka: A prosím tě, je tohle vůbec to, co chceš dělat?“ Krátká pauza… “Ne!, tak tohle dělat nechci. Představa, že bych měla žít zbytek života tímto způsobem takhle zavřená a znevolněná…, tohle tedy opravdu nechci!“ Je celá napnutá, vzpříčená v křesle, je nad slunce jasnější, že bylo vysloveno to, co opravdu cítí a co jí trápí. T: „Pak nezbývá nic jiného nežli hledat to, co byste dělat chtěla“. P: „Ale já mám vystudovanou školu!“ T. „Vypadá to tak, že buď budete dělat to, co má pro vás smysl nebo to, co byste měla dělat podle kriterií, které však nejsou Vašimi“. Hovor ve skupině, který následuje je rozvedenou replikou pacientčina vnitřního sporu. Nakonec pacientka říká co by chtěla, co by se jí líbilo, co se jí jako možnosti objevuje. Má dvě alternativy. Jednou je interní doktorandské studium, které by jí zajistilo poměrně bezstarostný a zřetelně časově limitovaný úsek prodlouženého studentského života, druhá možnost je odejít z oboru a se svou sestrou provozovat obchod s luxusním zbožím, k jehož výběru by jí, byť jen částečně posloužilo její dosavadní vzdělání. P: „Tohle by mne skutečně bavilo, ale bojím se toho, protože o podnikání a provozu vůbec nic nevím a musla bych se všemu učit“. Hlas skupiny I.: „Ale tohle by přece bylo to, co chceš…, když jsi zvládla školu, z vládneš i toto. Hlas skupiny II: „Přece si ale můžeš ještě prodloužit mládí“ Hlas III.: „Měla bys dělat to, co jsi začala a k čemu máš vzdělání“. Všechny tyto názory patří k jejímu vnitřnímu přemítání, jen je třeba zjistit, co jsou požadavky okolí a co její vlastní tužba. Ve skupině tyto varianty procházely zkoumáním, názory i vlastní zkušenosti se předkládaly jedna po druhé. Pak se ozval dotaz. „Není v tomhle zkoušení všech možných variant ještě schována další věc? Není v něm skryto ještě hledání vhodného partnera?“ P: To mne ale ani ve snu nenapadlo, myslím, že skryto tam není, protože ještě nikoho 45 S manželi pak bylo ještě třeba řadu měsíců pracovat na vyjasnění a vzájemném pochopení, sblížení a důvěře. K jednomu rozhovoru jsme přizvali i oba prarodiče, jejich věcné a střízlivé vstupy narovnání potíží pomohly.

49


11/8/10 10:58:41 PM

nehledám, je ale možné, že na další etapě ve stejném směru se něco takového může objevit“ Skupina: Oživené porozumění a decentní povzbuzující šumění. Rázem bylo zjevné, že se celá věc rozpadla na dvě zcela samostatné věci a záhy bylo jasno. Pracovní uplatnění není ani tak složitá hádanka. Volné zaměstnání v obchodě je to, co jí láká a co chce zkusit. Druhou věcí jsou vztahy k mužům, samostatné téma, kterým se bude zabývat v pokračování v léčbě. Prolínání pracovního a milostného života naší mladé ženy je věcí další práce. Je evidentní, že je nejen frustrovaná, ale nemá volný přístup k milostnému životu. DA psychoterapie se odklání od používání a spoléhání se na předem dané „mechanizmy a zákonitosti lidské psychiky“. Nepracuje s nimi. Důvodem je jedinečnost lidí a původnost situací. Schematické analogizování nebo mechanické varírování téhož motivu, téhož způsobu jednání a jejich motivací vede k postupnému vyprazdňování a banalizaci psychoterapie a tak i života lidí. Psychoterapie pak je nezajištěným hledáním pravdy vlastního života a nikoli aplikací „pravdy“ abstraktních zákonitostí nějakých hypotetických například bio-psycho-sociálních systémů či jinak definovaných skutečností. Odcizení léčby a tak i lidí v ní od konkrétního lidského existování je zákonité.46

5.5 Rozšiřující dotazování, ohled na kontexty Hledání kontextů je rovněž součástí rozhovoru. Hledání kontextů znamená ohled na horizonty našeho zde-bytí, které vymezují a trasují náš svět. Rozšiřující dotazování nám tyto horizonty otevírá i rozšiřuje. V psychoterapii bereme ohled především na ty z nich, které se vážou k nemoci a její léčbě, ale jelikož nemoc není jen soubor symptomů, ale kontext, ze kterého jsme je vyňali, je třeba nepouštět ze zřetele. 46 Věc lze ukázat na výkladu snů. V DA jsou sny vykládány z nich samých a nikoli z pozadí předem daných vyšších obecnin. Neexistuje zde již předem hotová teorie snové motivace nebo teorie mechanizmů snové tvorby, ani matrice, do které bychom elementy snu přiřazovali jako nějaké strukturální nebo funkční částice snového celku. DA se také nezabývá snovými symboly jako výrazy skrytých motivů, které prostřednictvím snového jazyka, jež podle vůle nějakých hypotetických sil k nám promlouvají. Záhadnost snů, jejich výrazů a jejich místa v životě nespočívá v tajemství jiných skutečností, nežli jsou ony samy, jakožto podoba lidského života, jenž není jen bděním, ale i sněním. DA výklad snů je otevíráním porozumění těm naším životním možnostem, kterými žijeme a které v proudu každodenního obstarávání ztrácíme ze zřetele. Výkladem je nejen můžeme spatřit, ale také k nim můžeme zaujmout takové postoje, které nemusí být bez výkladu možné. Výkladem jsme s nimi totiž přímo konfrontováni. Podobně je tomu s výkladem v psychoterapii v bdělém stavu, kdy se v „patologických“ projevech našeho života ztrácejí ty významy, které patří k pravdivému vedení našeho života. Potíže jsou spíše pěšinkami, na kterých ztrácíme nejen směr, ale ve kterých se také ztrácí vinou dlouhého a bloudivého putování a jeho okolností i náš skutečný životní záměr, my sami sobě ve světě.

50


11/8/10 10:58:41 PM

Příklad P: (gymnazistka): Máma se bojí, že budu mít ve škole špatné známky a já se bojím také. Terapeutka: Maminka se bojí, že nezvládneš učení? A ty si také nejsi jista, viď? P: No,…já bych to zvládla, ale ona se bojí. T: Ty se spíš než učení bojíš, že se maminka bude trápit nebo zlobit kvůli výsledkům… P: Ani ne tak kvůli výsledkům, jako že budu mít špatné známky, ale…že se za mne bude stydět. T: Hm., to musíš dávat pozor, abys nedělala mámě ostudu, a tak hlídáš známky než na to, co se ve škole učíte. To je problém, kvůli kterému bych nejraději pozvala také mámu P: Ona se bude bát, že se bude za mě muset stydět, ….tak nepřijde. T: Co kdybych přišla já k vám. Neměla bys proti tomu nic? P: (viditelně ožile) Já bych proti tomu neměla vůbec nic. T: Tak já Tvé mámě zavolám. Souhlasíš? P: Když myslíte… T: Byl to můj nápad, mámě to řeknu! P: (zavrtí se v židli) Tak jo! V rozhovoru se otevírá několik tématických horizontů, jejichž důležitost i postavení se během rozhovoru dotazováním rozkrývá a posunuje. Od známek se dostáváme k tématice uzavřeného domova, kde dcera s matkou díky školnímu hodnocení uvázly ve studu a jednostranném, na dojem bezúhonnosti a dokonalosti zaměřeném hodnocení. Nesvoboda uzavřeného domova ohrožuje svobodu dívky a návrh psycholožky jít k nim domů je krokem, který otevírá dívce k dospělosti a rodičům ke zralosti. Zároveň se proměňuje i vztah mezi psychoterapeutkou a pacientkou. Vnímá ji jako svého spojence, který otevírá okna naděje její volnosti. Návštěva se uskutečnila. Rozhovor na půdě domova matky a dcery proběhl zajímavě. Matka se psychoterapeutce svěřila s historií manželství, s úmrtím druhého dítěte a následné ztrátě manžela. Pochopení pro její situaci i otřesené životní jistoty a opory dávají nahlédnout do motivace matčina ochranářského a úzkostného lpění na dceřině prospěchu. Jediné, říká, co jí poskytovalo jistoty, bylo vzdělání, které mělo dceři, podobně jako nyní matce, zajistit „úspěšné přežití“. Dceřina domněnka, že matka chce výtečný prospěch kvůli veřejnému mínění, nebyla podstatná. Obě si vysvětlily svůj vlastní pohled na věc, došlo k posunu v komunikaci i vzájemnému porozumění. Spojence tak našla v psychoterapeutce i matka a vzájemná komunikace se zlepšila.

51


11/8/10 10:58:41 PM

5.6 Přiléhavost vyjádření, hledání věrného výrazu

Rozhodující není, zda je idea vyjádřena, rozhoduje, zda a jak je přijata. Vidíme to v kooterapii. Oba terapeuti sice řeknou totéž, ale jeden použije pro pacienta přiléhavou formu, druhý nevystihne věc pro pacienta věrně. Jindy je třeba teprve význam objevit, hledáme slovo, které by umožnilo, aby se tušené stalo objevem. Hledání výrazu však není vázáno pouze na slovní výpověď. Velmi přesné a přiléhavé mohou být výrazy pantomimické, emotivně expresivní47. I proto využíváme neverbální postupy a metody. Je však zároveň třeba poznamenat, že v prostoru lidského způsobu bytí je slovní řeč rozhodující. Bez ní by naše lidské porozumění a dorozumění nebylo možné. Na slovní řeč totiž převádíme i vyjádření mimoslovní. Jinak by ani psychoterapie nemohla existovat, natož působit. V psychoterapii je třeba hledat výrazy, které věrně vystihují to, co pacient míní a k jejichž vyjádření potřebuje svoje osobité, kulturně či jinak podmíněné řečové prostředky. Příklad T: Vy jste se svým synem pořád nějak nespokojený. P: No, pořád ani ne… T: To je taková vaše náročnost… P: mlčí. T: Moc to nejde o tom mluvit? P: Ale ne, to mi nevadí. Člen skupiny: Připadáš mi, že jsi zaseklý. P: (oživeně) To je asi …, jsem zaseklý, to mi fakt …to je …,no jo, jsem zaseklý! Jiný příklad Depresivně laděná, jakoby zmrazená a ztracená v utkvělých představách žena se pohybuje těžce a toporně. Má nezdravou, prosáklou pleť a její dříve štíhlá postava se stala až neforemnou. Léčba se nedaří, antidepresiva i skupinová léčba mají jen podpůrný efekt. T: Kláro, já pořád přemýšlím co to s vámi je a když na vás koukám, tak mám dojem, že jste jakoby naplněná něčím cizím… P: (napřed se tváří nechápavě, pak však je vidět, že usilovně přemýšlí). T: Mohla byste si stoupnout tak, aby bylo zjevné, jak vás „to uvnitř“ vyplňuje? Prostě ten 47 Zajímavé a pro psychoterapii použitelné jsou sdílené fyziologické stavy jako například svalové napětí, zrychlený tep, některé gastrointestinální procesy, bolesti hlavy apod. Zkušený psychoterapeut se podle svých stavů může naučit rozpoznávat ladění pacienta, kterému jsou jejich významy nepřístupné. Situační fyziologické sdílení je přirozené a v životě běžné. Profesionál je může dobře využít diagnosticky i terapeuticky.

52


11/8/10 10:58:41 PM

tělesný stav vyjádřete naplno. Třeba to i přežeňte. P: Vstává, staví se jako golem. Potom se klátivě a bez nějakého cíle začne pohybovat místností. Všichni jsme užaslí. T: Cítíte, že je něco ve vás? P: Kýve hlavou. T: Tak ano. A kde to máte nejvíce? P: Ukazuje na břicho, směrem dolů k podbříšku. T: (T. ji pobízí) Ano…?! P: (promluví ) Je to hnus! Mám to všude, v břiše, rodidlech, konečníku…. T: Je možné to ze sebe vypudit? ….pokuste se o to…., klidně si i odejděte …. P: ( s výrazem velkého úsilí a jakési ošklivosti, s hlasitými vzdechy a hekáním ze sebe souká něco, co jí okupuje. Pak utíká na záchod. Terapeut jde za ní, ale chce být sama. Po hodné chvíli se vrací, rudá a zpocená, chvěje se! Balíme ji do deky, zachumlává se do ní a nechá se obejmout. Je silně cítit nakyslým potem. T: Po chvíli. Tak Kláro…, je to lepší? P: Je to hnus, hnus, hnus! Vy….jsem ho, vy….jsem to…, ještě mám v sobě zbytky….já to nechci!!! Vstává, s hlasitými jekavými vzdechy ze sebe vyráží „zbytky vetřelce“, jak to později nazvala. T: ji vybízí k hovoru. P: Byl to můj manžel! Já se ho nemohu zbavit…..pořád na něj myslím….,ale to jsem tedy netušila….(Udiveně a překvapeně hledí na druhé, jakoby se po dlouhém spánku právě probudila). Pacientka je po několika měsících celá proměněná. Živá, štíhlá, sebevědomější. Svůj život tělesní již volněji, přiměřeně okolnostem. Její proměnu nelze přehlédnout, s potěšením i obdivem sledujeme, jak je spokojená. Mezitím však proběhla řada skupin, pacientka postupně vykládá o svém manželství, rozvodu, marných snahách se seznámit a vyhledání naší pomoci. Zorientovala se a porozuměla mnohému v dosavadním životě, hledá si novou práci.

53


11/8/10 10:58:41 PM

6. Rozhovor ve skupině

V dasensanalytické skupinové terapii můžeme, podobně jako v jiných skupinových modalitách, spatřit ve trojí podobě.

6.1 Rozhovor terapeuta s jedním členem skupiny

Takový rozhovor má podobu individuální psychoterapie ve skupině (Růžička, 1975). Probíhá tehdy, když je zapotřebí věnovat jednomu z členů skupiny zvláštní odbornou pozornost, kterou skupina nemůže sama vést patřičným způsobem. Týká se to nejen druhu rozsahu potíží, ale také potřebnosti člena skupiny mít vedoucího „pro sebe“, specifičnosti situace, či tehdy, kdy se ukazuje, že vedoucí skupiny problému rozumí odpovídajícím způsobem. Skupina se stává jakýmsi pozadím a svůj čas věnuje jednomu ze svých členů. Zde je třeba věnovat zvláštní pozornost vyvážení této pozornosti, neboť lidé očekávají spravedlnost. Pravidelně se stává, že je možné problém uchopit určitým v dané situaci vhodným způsobem, jehož uplatnění vyžaduje odbornou znalost, zkušenosti a čas. Potom není zbytí a vedoucí skupiny musí vzít věc do vlastních rukou a pracovat po určitou dobu výhradně s jedním skupinovým členem. Mirek je čerstvý čtyřicátník. Do terapie chodí už řadu roků, a i když ve svém životě udělal řadu významných pokroků a změn, stále přetrvává jeho nejistota a úzkost před lidmi a stále nízké a labilní sebehodnocení. Skupina, která ho zná, s ním už ztrácí trpělivost a léky, které je nucen stále užívat mají jen dílčí udržovací efekt. Psychoterapeut, ke kterému dochází, konstatuje, že již nemá, co by mu mohl nabídnout, ostatně, sám jej přebral do péče po jiném kolegovi, který, podobně jako on měli jen dílčí úspěch. Takových specialistů vystřídal několik, psychoanalytikem počínaje a KBT konče. Proto je mu psychoterapeuty po společném zvážení nabídnuta možnost týdenního intenzivního léčebného pobytu speciálně sestaveného tak, aby lidé dostali nejen intenzivní péči, ale rovněž mohli dle svého uvážení odpočívat a v kolektivu se bavit a hrát. Psychoterapeutický tým pěti odborníků pro každého pacienta připravuje určitý léčebný program, který je každý den referován a upravován podle toho, jak se léčba vyvíjí. Pro Mirka se ukázalo důležité jej ve skupinové expozici vystavit jeho nadměrné úzkosti z blízkosti lidí. Má ke každému předstoupit a na míru únosnosti, kterou má překročit až po objetí, a to tak dlouho, dokud nezačne vnímat dotyčnou osobu a přestane se zabývat pocity a představami, se kterými k ní přistoupil. Pak má se svojí úzkostí hovořit v „horkém křesle“ a nakonec se o celé věci podrobně hovoří i ve skupině. Lidé mu sdělují své dojmy, 54


11/8/10 10:58:41 PM

postřehy i pocity. Je patrný posun v Mirkově jednání a při tom mu je nabídnuto, aby to, co slyší, hlasitě opakoval, aby uslyšel slova v jejich míněném významu. Dvojice psychoterapeutů s ním bylo po celou dobu v úzkém osobním kontaktu povzbuzováním, zaslouženou pochvalou a povzbuzováním. I oni byli zapojeni do tělesného kontaktu, objetí a dalších tělesných doteků, poplácali jej po tváři, pohladili, požduchli do akce. Radovali se s ostatními z každého dílčího úspěchu, sami pak celou skupinu aktivně a pevně moderovali a řídili. Druhý den měl o předchozím dni referovat. Říkal, že to bylo fajn, že se večer náramně bavil, ale že obavy a úzkost cítí stále dál. Hovořili jsme proto o jeho představách a názorech na to, jak by měl před druhými lidmi vypadat. „Rozhodně ne jako můj otec“, odpověděl. I když hovořil o otci v individuální analýze nesčetněkrát, byl vybídnut k tomu, aby se k tomu, co řekl, opět vrátil. Hovořil o tom, že otce si nikdy nevážil a nikdy nechtěl být jako on, matku měl rád, ale měl jí za zlé, že se vystěhovala z kulturního města na vesnici. Pak si ale vybavil sen, který měl již několikrát. Zdálo se mu, že má u sebe na návštěvě svého otce, který se mu svěřuje s nějakými starostmi, které nemůže dost dobře zvládnout. Utěšuje jej a povzbuzuje, dokonce jej bere kolem ramen. Otec se upokojuje a řeč přechází do klidného, přátelského, již konverzačního tónu. Pak odchází do bytu své tety, která o otci hovoří jako o venkovském zabedněnci. Mirek jí to nevyvrací, ba dokonce jejím výhradám rozumí a chápe je. Zároveň však se otce zastává a vypráví o skutečnostech, o kterých ona nemůže vědět a tak je ani neocení. Vzpomíná na dobu, kdy se otec za socializmu vzepřel diktátu tehdejších stranických mocipánů, prosadil řadu rozumných věcí jako pozdější starosta, postaral se o jednu problematickou rómskou rodinu s dobrým výsledkem atd. Sen má ještě další pokračování, ale tato část se stala předmětem výkladu. Sen ukázal nový postoj k otci, který si v bdělém životě ani díky setrvačnosti názorů dostatečně a přiměřeně stavu věci neuvědomoval, neměl jej začleněný do života. Objevil pro člověka, který odešel do odlišných kulturních poměrů, zákonitou dvojí identitu. Jednu, tu venkovskou, neměl rád a stále ještě nezrale si jí nevážil, neboť se mu zdála přízemně primitivní. Druhá, kterou miloval, patřila světu matčina mládí, středoškolským studiím a vzdělaným tetám. Přestěhoval se za ní do velkého města a užíval si jí, jak jen mohl. Obě spatřil jako vlastní a přirozené, obě ho vytvářely, hnětly a modelovaly. Cítil, že je obě má v krvi. Na tomto pozadí se s větší vervou ne nepodobnou energickému jednání jeho otce, které dosud zcela neovládal, pustil do života. Týdenní pobyt se skupinou a v léčeném společenství prožil ve velkém stylu. S neskrývaným zájmem o své i věci ostatních byl nabitý novým elánem, avšak zdálo se, že se dívá na svoji situaci střízlivě. Ne však pesimisticky, jak bylo jeho špatným zvykem, bez pověrčivého opatrnictví a ustrašeného alibismu shrnul svoji situaci jako „zajímavou a nadějnou“. Kombinace individuální psychoterapie ve skupině s prací skupinovou i komunitním angažování se v sebeobslužných pracích (měl službu v kuchyni a zajišťoval týdenní 55


11/8/10 10:58:41 PM

komunitní rozpočet) společenství přineslo léčebné zisky jemu i ostatním lidem. Jen pak také potvrdilo DA předpoklad, že nikoli samy metody a jejich teoretický efekt, ale jejich životní situaci přiměřené použití jsou smysluplně účinné, a to mimo rámec psychopatologických konstruktů, zato však v přímo a bezprostředně v žitém světě, přímo v Mirkově životě, i životě lidí ve skupině a celém léčebném společenství. Individuální pozornost a čas věnovaný jednotlivým lidem ve skupině je nezbytný. V DA není možné pracovat pouze s jedním modem skupinové léčby; jedincem, tzv. skupinovou dynamikou nebo se skupinovými tématy. A to proto, že DA se zabývá tím, co se právě nyní děje, co je žitou skutečností, co pacienti potřebují a také vyžadují. Pokud by tak nečinila, bylo by to považováno za účelovou manipulaci. Někdy se ale stává, že někteří členové skupiny vyžadují zvláštní pozornost a po čase se mohou snadno stát skupinovým břemenem. Záleží ale na tom, s jakými potížemi takový člověk do léčby přišel, zda je jeho situace taková, že soustavnou pozornost vyžaduje. Situace se dá řešit několika způsoby; lze pacienta přemístit do skupiny lidí s podobnou problematikou, poskytnout zvýšeně potřebnému členu skupiny paralelní péči individuální či farmakologickou a časové i pozornostní přetěžování skupiny jedním jejím členem tak eliminovat. Je ovšem rovněž důležité o věci hovořit se všemi členy skupiny a dohodnout se na přijatelném řešení. Opakovaně jsem se setkal s tím, že skupina unese poměrně dlouhodobou péči věnovanou jednomu členu tehdy, když cítí, že ji opravdu potřebuje, ale když je zároveň definovaná jako dočasná. Obecně platí, že rozhovory mezi psychoterapeutem a pacientem (klientem) mající dyadickou podobu jsou běžné, užitečné a nezbytné. Mají podobný ráz i určení, které spatřujeme v individuální psychoterapii.

6.2 Rozhovor členů skupiny mezi sebou Tato situace je pro skupinovou psychoterapii kýžená. Lidé ve skupině berou svoji věc do vlastních rukou a jsou schopni s ní a v ní se orientovat, držet ji ve skupinovém prostoru, vyjasnit a vyjádřit pravý význam věci a nést ji v rámci těch možností, které jí odpovídají. Jednou z častých skupinových témat jsou vzájemné vztahy mezi lidmi ve skupině, události, které se stávají a na kterých jsou jednotliví lidé osobně účastní. Těmto situacím je vystaven a v nich rovněž angažován bývá také psychoterapeut. Situace vyplývají se skupinového života, vztahů, vzájemných setkání i sdílení společných momentů, témat, uplatňuje se v nich vzájemné sympatie, sbližující okolnosti nebo také konflikty, předsudky a nepříjemné osobní nedorozumění a kolize. Velmi často jsou vyprávěny osobní příběhy, líčeny rodinné či jiné události, přicházejí vzpomínky na dávno minulé nebo osudové chvíle.

56


11/8/10 10:58:41 PM

V DA se minulost nepovažuje za léčebně rozhodující ani významem, ani masivností svého vlivu. To, kde se léčba a my s ní (stejně tak jako život lidský sám) nacházíme a čím se zabýváme je pobývání v otevřené přítomnosti. Přítomnost je otevřená jak bývalosti, tak budoucnosti. Na přítomnosti minulost nepochybně participuje, avšak ani především, ani převážně konkrétními událostmi a vzpomínkami na ně - to zpravidla jen u událostí traumatických - ale skladbou minulých významů vstupujících do přítomnosti, která je do sebe vpouští nebo do které se vlamují. To znamená, že určité a ne vždy všechny konkrétní události - často jen některé jejich momenty, připomínky, kterou jsou včleňovány do jakési kapitoly, či věty bývalosti - se uplatňují nikoli automaticky a mechanicky, jako již jednou hotové celky. Minulou životní realitu našeho bytí zakoušíme coby, vůči přítomnosti proměnlivě vlivný, až metamorfózní pramen zkušeností se svými proudy. Ty svou fakticitou, rázem i významy poznamenané minulostí odpovídají na nehotovou a rodící se, ale již rozsáhlou a přítomně pociťovanou současnost vztaženou také k budoucnosti ji ale zároveň přetvářejí v osobní historii a jejich nadosobní dějiny. Žitá přítomnost má svůj vlastní ráz, kolorit, ducha doby i její kulturu. Určité vzpomínky, významné dojmy a jejich paměťová residua vystupující na tomto pozadí pak společně vcházejí do přítomnosti podobně, jako starý motiv vzlíná do nově se rodícího pokračování životní skladby, ve které má každý hlas kompozice svou vlastní osnovu. Zároveň také DA odmítá psychoanalytický pojem: „přenos“. (Boss, 1979). Všechny vztahy totiž považuje za pravé a skutečné. Neboť to, co je “přenášeno“ není bývalý afektivní a/nebo instinktivní vztah, ale významná zkušenost, která zůstala minulostním způsobem stále ještě živě účastná v současných vztazích natolik, že brání svobodnému, na minulosti nezávislému rozvinutí vztahů nových. Minulost vstupuje do nových relací tak, že je k původním vztahovým modům i modalitám strhává a k novým je svobodně neuvolňuje. Takže například zamilovanost mladé ženy do staršího pána není v DA rozpoznána jako přenosový vztah z otce na staršího partnera, ale jako vyvstávající vztah nový a jedinečný, jenž, jako všechny vztahy jiné se otevírá na pozadí ustupující minulé zkušenosti s pro ni významnými muži, ale i netématicky přítomnými ženami, které k mužům neodmyslitelně patří. Způsob, kterým je minulost účastna na přítomnosti, pak nechává vzejít novým vztahovým možnostem, které uvolňuje jen v rámci, v kompozici, ve smyslu, kterým se účinně vyznačuje. O meziosobní komunikaci ve skupině se vede řada teoretických rozvah. DA tento modus skupinové komunikace považuje za stejně významný, jako rozhovory jiné. Je nepochybně důležitý a přirozený. DA tyto hovory považuje za přirozeně laděné tím, čím a jak lidé s potížemi žijí. Vzájemné informování, vyprávění o událostech, epizodách, životních úsecích vede ke sdílení a porozumění, podpoře i spolupráci. Skupinový život však přináší velmi rozdílné postoje, názory, spory, střety a vzájemnou nevraživost a také nepřátelství. DA skupinová léčba hledá jejich osobní významy a podobně jako jiné analytické směry se zabývá jejich stereotypností, omezeností a předsudečností. V léčbě se snažíme odlišit to, 57


11/8/10 10:58:41 PM

co je ve vztazích autentické a co na druhou stranu patří k slepě opakovaným a předsudky ovlivněným názorům. DA nepovažuje člověka za předem špatného a agresivního, ani slepě determinovaného zděděnými vzorci skupinového chování získaného přírodním výběrem. Má člověka za bytost, která vede zápas o svoje autentické a smysluplné bytí na pouti životem, jehož konce si je vědoma. Rovněž poučena tisíciletími, zejména pak tradicí Evropské civilizace si je vědoma toho, že člověk o svoje autentické bytí musí usilovat a neustále se o ně starat. Dobro a zlo patří mezi ty nepominutelné skutečnosti, které je nucena nejen rozpoznávat, ale také mezi nimi volit. DA je nevkládá do oblasti pudů, afektů, nevědomí a jejich obran, tedy dovnitř hypotetické substanciální „duše“, ale považuje je za „vnější“ skutečnosti, mezi kterými se lidský život rozepíná a mezi kterými člověk vede svoje životní úsilí, osobní zápas. V psychoterapii pak se ukazují ty důvody, které toto rozpoznávání omezují nebo dokonce znemožňují. Člověk usiluje také o lásku a přátelství, krásu a další dobra, které patří neoddělitelně k jeho životu. V neposlední řadě mu však běží o něho sama, o vlastní bytí a to nikoli jen o holý život, ale o život, který patří do řádu světa tak, aby jemu i řádu ve svých možnostech člověk také rozuměl. V tomto prostoru se také DA pohybuje a orientuje. Do skupiny přichází nová členka, která se okamžitě uvádí tak, že autoritativně všechno dění i hovory komentuje, posuzuje a hodnotí. Rázem u lidí vzbuzuje averzi, několika však imponuje energičností, vzdělaností a kulturními zájmy. Pětatřicetiletý lékař je jejím jednáním opravdu vyveden z míry. Popouzí ho jeho autoritativnost a bohorovná sebejistota, se kterou se vrhá i do vedení skupiny. Když mu ale přikazuje, aby se na ní nedíval, jeho míra trpělivosti je přesažena a on vybuchne hněvem a křikne jí do tváře: „ Ty krávo, ty mi nebudeš říkat, kam a jak se mám či nemám dívat. Tohle právo mi brát nebudeš!“. Dotyčná si toto nenechá líbit, ale její argumenty jsou slabší, než Martinovy odvolávky na lidská práva a jejich chartu. Oba, žena i muž se do sebe pustí tak, že vedoucí skupiny ani nestačí reagovat. Nakonec spor tak rychle, jak začal, také ustává, žena odchází plakat do ústraní, zbytek skupiny překotně debatuje o právech, ohledech, podmínkách lidského soužití, o tom, zda Martin a Olina měli či neměli to, či ono dělat tak, či onak. Martin prožije noc plnou vnitřních hádek a diskusních sporů s rodiči, zaměstnavateli, dalšími lidmi, které jsou však vítěznější, než kdy jindy, i když je jeho noc také plná výčitek, pochyb a provinilého ladění. Další dny se jak skupina, tak oba účastníci konfliktu s celou věcí vypořádávají. Olina připouští, že se mnohdy chová autoritářsky, postupně se uvoluje přestat. Musí se přitom vzdát postavení mezi lidmi, které získává násilným vystupováním, ambicemi a pokud se nepodaří získat své tímto způsobem, uchýlí se k manipulativním výčitkám a emočnímu vydírání. Je překvapená, že ji ostatní takto vidí již delší dobu a nechápe, že se s ní vůbec ještě baví. Paradoxně tak získává spojence a ve skupině je mnohem méně agilní, trpělivější a také viditelně méně mocenská.

58


11/8/10 10:58:41 PM

Mirek nemůže zatím ze svého příkrého postoje ustoupit. Velice se bojí, že jakmile by se vzdal svého jednostranně odmítavého postoje, rázem by tak ohrozil svoji křehkou a slabou nezávislost. Monika sice Olinu „moc nemusí“, najde k ní cestu, ale vyhýbá se delším kontaktům, bojí se totiž, že by se na ní Olina vrhla „ve svatém přesvědčení o nezbytnosti záchrany v akutním nebezpečí života“. I to je tvrdé, ale pro Olinu již únosné „zrcadlo“.

6.3 Rozhovor členů skupiny ve společném tématu

Práce se skupinou jeho prostřednictvím jako s celkem. Pokud se téma pacienta ve skupině stane tématem skupinovým, pak jej lidé mohou paralelně srovnávat s jejich vlastním a zde již byť „technicky“ se jedná o léčbu individuální ve skupině, přechází individuální léčba ve skupině do skupiny tématické. Společné téma, věc pak oslovuje nejen jednotlivé lidi, ale také celé společenství. Jednotliví členové skupiny mohou na tématu participovat různým způsobem, a to podle toho, jak se v něm sami nacházejí a jak k nim ono promlouvá. Důležitý je pak výsledný vliv a proměna společenství, který může následovat. Tak například při jedné skupinové situaci, kdy se ztratily dvěma lidem ze skupiny osobní šperky. Ačkoliv bylo narušení intimity, ohrožení společného spočívání v prostoru skupinové důvěry, jistoty a bezpečí a důvěry vnímáno individuálně, každý se v něm nacházel svým osobitým a jedinečným způsobem. Jeden se cítil být druhým podezřelý, druhý podezíral zejména jednu ženu a muže, kteří se mu „nelíbili již od začátku“, třetí rozhořčeně pobouřený karatel pronášel řadu proslovů na téma obecného úpadku hodnot, morálky a lidských povah. Další se cítil být obětí spiknutí, přestože odcizené šperky patřily jiným lidem. Jiný zase podezíral nějakého „vnějšího nepřítele, který se vplížil do skupiny a peníze sebral“ a ještě další pacient chtěl peníze „vrátit“ ze své kapsy, protože „bylo pravděpodobné, že jeho nevědomí je s ním s to takto zacházet, aniž by o tom věděl“. Nakonec bylo třeba celé věci věnovat několikaměsíční úsilí a hledat možnosti, zda a jak je ještě možné obnovit těžce narušenou důvěru a pochroumané bezpečí. Debaty o celém problému ukázaly „křehkost dobra“(Nussbaumová, 2003) a snadnost, s jakou mohou být narušena. Ačkoli se věc týkala každého jinak, pracovali jsme s ní společně, neboť se nás jako společenství týkala. Bylo zajímavé, že kromě ztrát bývalého bezstarostného společenství jsme museli nově budovat realističtější a méně naivně jednostranné idealizované představy o lidech, museli jsme celou věc také odložit „na smetiště dějin“, jak se vtipně vyjádřil jeden mládenec a také jsme se důkladně podívali na takřka psychotické stavy, které ve skupině vládly po oné události. Událost proměnila skupinu i lidi v ní v sociálně odolnější a zkušenější ženy a muže. 59


11/8/10 10:58:41 PM

Práce se skupinou jako s celkem přestavuje specifický druh komunikace, rozhovorů s ní a v ní. Řeč se týká společné věci, která jakoby ležela uvnitř a lidé se k ní vztahují tak, že řeč se vede ve věci a k ní, ale zároveň promlouvá ona i lidé v ní. Skupinový rozhovor je vždy určen věci i druhým lidem. Lidé oslovují sebe navzájem, ale hovoří před druhými k tématu. Tím se také tvoří nový vztah k němu a ono samo ze sebe oslovuje lidi nově. V něm pak se společenství rozprostírá, bere si je za své vlastní, neboť je součástí skupinové identity, toho, co nazýváme nepřesně vědomím společenského bytí, které má konkrétní danou situaci přesahující ráz i význam.

7. Závěr Daseinsanalýza je psychoterapie, která vychází z jiného, než vládnoucího přírodovědeckého pojetí světa. V DA se obráží fenomenologicky vyjádřené úsilí porozumět bytí jako tomu, co nelze jakkoli vyložit ze jsoucna jakékoli jednotlivé věci či věcí úhrnem. Bytí je to, co se objevuje přede všemi věcmi, aniž by od nich bylo odloučeno nebo v nich obsaženo. DA psychoterapie proto nemůže přijmout jako určující (aniž by popírala nebo znevažovala dílčí) ty směry a školy, které vysvětlují člověka, jeho zdravé nebo nemocné bytí z věci. Proto, zkoumá lidský pobyt, lidskou existenci ze zkušenosti pobytu (existence), života člověka ve světě v kontextuálním celku a jeho základních určeních. To, co umožňuje člověku vědět o světě i o svém pobytu v něm je řeč, která se vždy uskutečňuje a stává smysluplnou v rozhovoru. Proto také DA považuje rozhovor za svoji výchozí i bazální léčebnou metodu. Autor uvádí a charakterizuje některé základní aspekty rozhovoru, kterými jsou respektující naslouchání, rozumějící účast, bezpředsudečné přijetí a úcta, hledání smyslu, rozšiřující dotazování a hledání přiléhavého výrazu. Respektující naslouchání vychází z poznání, že člověk je řečí, a proto ji nemůžeme redukovat žádným výkladem, aniž bychom zároveň nepřevedli člověka na něco jiného, nežli čím bytostně je. Rozumějící účastí se rozumí spolubytí pacienta a psychoterapeuta v rozhovoru u vysloveného. Bezpředsudečné přijetí vychází z vědomí nezbytnosti se vystavit v rozhovoru smyslu řečeného autenticky, tedy vždy znovu nezatíženě a tudíž nově. Rozšiřující dotazování uvádí rozhovor do pobytu relevantních kontextů, hledáním výrazu se míní úsilí po přiléhavém výrazu nejen řečeného, ale také míněného. V tomto pojednání jsme představili psychoterapeutické společenství v jeho dvou formacích, kterými jsou komunita a skupina. Komunita má dva významy; a) obecně jí je společenství lidí v terapii nebo ve výcviku, ze kterého jako jeho součást vystupuje psychoterapeutická skupina a její provoz a b) organizovaná programová část psychoterapie nebo jejího výcviku s předem daným programem. 60


11/8/10 10:58:41 PM

Daseinsanalytická komunitně skupinová léčba a výcvik v ní považuje psychoterapeutické společenství za přirozenou půdu skupinové psychoterapie, přičemž se o toto společenství stará a pěstuje je jako svobodnou a bezpečnou societu. To nevylučuje nezbytné plánování, organizovaní a řízení jejich členů. Na naší vysoké škole jsme vypracovali a zavedli komunitní způsob studia i program sebepoznání a rozvoje, který kultivuje nejen samotné studium, ale i obor a jednotlivé předměty vtahuje do živých společenských kontextů, kterými studenti žijí a takto odborné a speciální vědomosti přecházejí a průběžně jsou uváděny do reálného života. Celý program školy má rozvojový, povahotvorný a kulturně tvořivý vliv. Je podobou vysokoškolského studia, která se vrací ke svým evropským kořenům a snaží se dostát jejich odkazu. Považujeme jej za smysluplnou, původní a nadějně se rozvíjející jednu z podob vzdělávání v antropologických oborech.

Literatura ALLPORT, F.H. Personality. London: Constable, 1937. ARISTOTELES, Politika. Praha: Oikoymenh, 1998. BECK, J.S. Cognitive Therapy, Basics and Beyond. N.Y., 1995. BALINT, M. Lékař, jeho pacient a nemoc. Praha: Grada Publishing, 1998 BIBLE, Písmo Svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1985 BOSS, M. Grundriss der Medizin und der Psychologie. Stuttgart: Huber, 1975. BOSS, M. Von Psychoanalyse zur Daseinsanalyse. Bern: Sien, 1979. BUBER, M. Já a Ty. Váhy, 1968. ČÁLEK, O. Skupinová daseinsanalýza. Praha: Triton, 2005. DESCARTES, R. Abhandlung über die Methode. Überzetzung Artur Buchenan. Leipzig: F. Meiner, 1922. ELLIS.A, DRYDEN, W. The praktice of Behaviour Therapy. N.Y. 1996 FINK, E. Bytí, pravda, svět: předběžné otázky k pojmu fenomén. Přel. Jakub Čapek. Praha: Oikoymenh, 1990. FONAGY, P., TARGET, M. Psychoanalytické teorie. Praha: Portál, 2003 FREUD, S. The interpretation of dreams. In STRACHEY, J. (ed.). The Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud. Vol. 4, 5. London: Hogarth Press, 1900, pp.1 – 715. FREUD, S. The Complete Letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fliess 1887-1904, ed. J. M. Masson, London,: Cambridge, Mass., 1985. 61


11/8/10 10:58:41 PM

GADAMER, H-G., Člověk a řeč. Praha: Oikoymenh, 1999. HEIDEGGER, M. Zollikoner Saminäre. In BOSS, M. (ed). Gesaumtausgabe. Sv.34. Frankfurt a. M.: Klatterman, 1987. HEIDEGGER, M. Sein und Zeit. Tubingen, 1993. HEIDEGGER, M, Básnicky bydlí člověk. Praha: Oikoymenh, 2006. International Dictionary of Psychoanalysis, Thomson, Detroit, N.Y., 1991. KALINA, K. Terapeutická komunita. Praha: Grada, 2008. KERNBERG,O. Objektbeziehungen ind die Praxis der Psychoanalyse. Stutgart: Klett-Gota, 1985. KOHUT, H. The Search for the Self. IUP, New York, 1978. LÉVINAS, E. Být pro druhého. Praha: Zvon, 1997. MASLOW, A.H. Motivation and Personality. N.Y. ,1954. MANN, F. Dětský onkologický pacient Přednáška na Pražské psychoterapeutické fakultě, 1994. MILLER, J. DOLLARD, N.E. Frustration ad Agression. Yale: UP, 1947. NUSSBAUMOVÁ, M.C. Křehkost dobra: náhoda a etika v řecké tragédii a filosofii. Praha: Oikoymenh, 2003. PATOČKA, J. Přirozený svět jako filosofický problém. Praha: Československý spisovatel, 1970. REJZEK, J. Český etymologický slovník, Leda, Praha 2001. REZEK, P. J. Patočka a věc fenomenologie. Praha: Oikoymenh, 1996. ROGERS, C.R. Client Centered Therapy. Boston: HM, 1961. RŮŽIČKA, J. Kryzys psichoterapii grupovej. Psychoterapia (Krakov-Wrzesien), 1975, Vol. 14, s. 11–15. RŮŽIČKA, J. Transindividualna psichoterapia grupowa i jej stosunek do mytu grupowego. Psichoterapia (Krakow), 1976, Vol.19, s. 19–23. RŮŽIČKA, J. Etika a psychoterapie. Psychoterapeutické sešity. Praha: Kabinet psychoterapie KP LFUK, 1984. RŮŽIČKA, J. Péče o duši v perspektivách psychoterapie. Praha: Triton, 2003. RŮŽIČKA, J. Wehood as a Form of Coeexistence and Psychotherapy. In Jahhrbuch fur phänomenologische Antropologie und Psychotherapy. Daseinsanalyse, 2007, Vol.23, s 142-154. RŮŽIČKA, J. Daseinsanalýza. In BAŠTECKÁ, B. Psychologická encyklopedie. Praha: Portál, 2009. RŮŽIČKA, J. K otázce dobra a zla v psychoterapii, in: KOŤA, J. ed. Dobro, zlo a řeč v psychoterapii. Praha: Triton, 2009. WUCHERER-HULDENFELD, A. K. Über den Bezug der Emotionen zur Wahrheit. In Daseinsanalyse, 22, 2006, 22, s. 28-40. WUCHERER-HULDENFELD, A. K. Otázky k počátku snění. Příspěvek k prenatální a perinatální antropologii a k porozumění bytosti snící existence. In Daseinsanalyse, 24, 2008, s. 66-88. ZIMBARDO, Ph. G. Moc zla. Praha: Vize 97, 2005.

62


11/8/10 10:58:41 PM

A DASEINSANALYTICKÁ PSANÍ PSYCHOTERAPIE ISBN

Recommend Documents