III. Úvod do studia literatury A. Slovesnost a literatura Souhrn všech lidských výtvorů, materiálních i duchovních, se nazývá kultura. Kulturu lze klasifikovat podle různých hledisek (chronologických, teritoriálních, tematických atd.). V každém případě však důležitou součást kultury představuje textová tvorba. Text je jakýkoli ucelený a uspořádaný jazykový projev, mluvený či psaný. Textologické bádání zpravidla uvažuje jen texty, které jsou zaznamenány a uchovávány pro další reprodukci. Texty původně tradované ústně se označují jako ústní slovesnost. Texty vzniklé záměrně v písemné podobě tvoří písemnictví neboli literaturu. Literatura se z hlediska funkčního dělí na věcnou (převládá v ní funkce sdělovací) a beletristickou (převládá tu funkce estetická). Pokud beletristická literatura poskytuje objevnou, tvůrčí interpretaci skutečnosti, označuje se jako literatura umělecká. Druhou podskupinu beletrie představují texty, jež se spokojují jen s prostou zábavností, zbavenou hlubších obsahů: hovoříme zde o literatuře triviální. Celou situaci ukazuje následující schéma: reprodukované texty
ústní slovesnost
literatura
literatura věcná
beletrie
literatura umělecká literatura triviální
Počátky literatury spadají do přelomu 4. a 3. tisíciletí př. Kr., kdy v souvislosti s utvářením nejstarších států vznikalo první písmo. Již ve starověku se vyvinulo dvojí dělení textů na základní literární druhy: podle způsobu vyjádření skutečnosti na epiku, lyriku a drama; podle jazykové formy na prózu, poezii a drama. Starověké a částečně i středověké písemnictví se vyznačují některými společnými charakteristickými rysy: (a) není přesně oddělena literatura věcná od beletristické, (b) velký vliv ústní slovesnosti se odráží v převaze poezie nad prózou, (c) hlavními faktory podněcujícími rozmanitost literární tvorby jsou teritoriální, kulturní, náboženské aj. rozdíly mezi národy. Teprve v novověku, kdy se (zejména díky knihtisku) prudce zvyšuje objem literární produkce, dochází k ještě bohatšímu rozrůznění beletrie. V euroamerickém prostoru vznikají jednotlivé literární směry, zpravidla začleňované do obecnějších kulturních slohů; jsou to zejména: renesance, manýrismus, baroko, rokoko, klasicismus, preromantismus, romantismus, biedermeier, realismus (a naturalismus), novoromantismus, umění konce století (impresionismus, symbolismus, dekadence atd.), expresionismus, směry moderny, surrealismus, směry postmoderny. Ve 20. století se významným činitelem ovlivňujícím podobu i vývoj beletrie staly hromadné sdělovací prostředky (média). Odborným zkoumáním umělecké literatury se zabývá literární věda.
Česká literatura – úvodní přehled Čeština není sama tak citlivá, aby svou slovní zásobou odlišila přívlastky vztahující se k české zemi od přívlastků vztahujících se k českému národu (českému etniku). Je zajímavé, že některé jiné jazyky toto rozlišení u českých reálií dokáží: srovnej adjektiva v němčině (böhmisch pro zemi a tschechisch pro národ) nebo v angličtině (Bohemian, Czech). Z tohoto důvodu musíme nejprve objasnit, co všechno lze zahrnout pod pojem česká literatura (výraz České země tu budeme používat pro běžně chápané území českého státu, v podstatě totožné s rozlohou dnešní České republiky). Uvedené příklady autorů jsou ryze ilustrativní, bez nároku na úplnost: I. Spisovatelé pocházející z Českých zemí: A. Češi: 1. Tvorba doma: a) v češtině (Jan Hus, Jan Amos Komenský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský, Jan Neruda, Alois Jirásek, Karel Čapek, Josef Škvorecký, Milan Kundera, Václav Havel); b) v jiných jazycích (Kosmas, Jan Hus, Josef Dobrovský, Karel Hynek Mácha); 2. Tvorba v cizině: a) v češtině (Jan Amos Komenský, Karel Havlíček Borovský, Josef Škvorecký); b) v jiných jazycích (Jan Amos Komenský, Milan Kundera, Libuše Moníková); B. Menšinová etnika (zejména Němci, včetně německy píšících autorů židovského původu): 1. Tvorba doma: a) v mateřském jazyce (Johannes von Saaz, Adalbert Stifter, Franz Kafka, Egon Erwin Kisch); b) v češtině (Karel Klostermann); c) v dalších jazycích (Petr Žitavský); 2. Tvorba v cizině: a) v mateřském jazyce (Franz Werfel); b) v dalších jazycích (Tom Stoppard); II. Spisovatelé z ciziny usazení v Českých zemích: a) tvorba v češtině (Bartoloměj Paprocký z Hlohol, Pavel Kyrmezer, Ján Kollár); b) tvorba v mateřském (či některém dalším) jazyce (Bartoloměj Paprocký z Hlohol). Česká literatura sledovala všechny hlavní vývojové proudy evropského písemnictví. Její dějiny můžeme v hrubých obrysech rozdělit takto: staroslověnské období (9. – 10. století), období přemyslovského státu (10. – 14. století), doba lucemburská (14. – 15. století), doba husitská (15. století), renesance (15. – 16. století), baroko a období germanizace (17. – 18. století), národní obrození (asi 1780 – asi 1860; klasicismus, preromantismus, romantismus, biedermeier, počátky realismu), realismus po r. 1860, naturalismus, novoromantismus, literatura konce století (Česká moderna aj.), literatura první Československé republiky, literatura v době Druhé světové války, literatura 1945 – 1989, literatura na přelomu 2. a 3. tisíciletí.
B. Záznamy o četbě a zvláštnosti beletristického jazyka Pravidla pro tvorbu záznamů o četbě: Text záznamu (můžete jej vytvářet rukopisem nebo na počítači) má podobu strukturovaného archu s jednotlivými body týkajícími se bibliografických náležitostí, autora a jeho vztahu k dílu, kompozice, námětu, tématu a významných motivů, postav, jazykové stránky a širších kulturních souvislostí. Všechny body by měly být vyplněny (pokud je to smysluplné ), důležité je soustředit se na kvalitní podobu bodu nejobsáhlejšího, jímž je Námět a téma. Tento bod by měl zhruba odpovídat jádru recenze na dané dílo a měl by mít podobu souvislého textu, v němž se budou prolínat důležité části námětu („obsahu“) s jejich významotvorným využitím v uměleckých tvůrčích souvislostech („proč je to napsáno právě takhle“). Rozsah: Samotný záznam cca 3 – 4 strany A4. Následující body záznamu jsou logicky seřazeny, opište je nebo zkopírujte a doplňte k nim jednotlivé části vašeho textu. Autor: Jeho životní data: Název: Originální název (u původně cizojazyčných děl): Rok vydání (vzniku): Žánr: Umělecký směr / Tvůrčí skupina: Kompozice: zejména její zvláštnosti. Údaje o autorovi ve vztahu k dílu: Doba děje: Místo děje: Hlavní postavy a jejich charakteristika: Námět a témata (souvislý text): Jazykové zvláštnosti (+ příklady): Kulturní souvislosti: Vlastní názor: Poznámky:
Tropy a figury Umělecký text může plnit svou estetickou funkci nejen svým námětem, ale i formou. Ve vývoji literatury se ustálily 2 skupiny jazykových prostředků pro aktualizaci – tedy estetické ozvláštnění – textu: A. Tropy (řec, tropos = obrat): spočívají v přenosu pojmenování směrem k neobvyklému, objevnému použití: a) Metafora (včetně personifikace): přenesení pojmenování na základě (vnější) podobnosti (i mezi abstraktními jevy): b) Metonymie (včetně synekdochy, hyperboly): přenesení pojmenování na základě (vnitřní) souvislosti; c) Ironie: hodnotící pojmenování s použitím slov opačného významu. B. Figury: spočívají v ornamentálních odchylkách od obvyklé podoby vět, je jich mnoho, nejčastější jsou: 1. Figury opakovací: a) epizeuxis: opakování téhož slova nebo skupiny slov v jednom verši nebo větě; b) anafora: opakování téhož slova nebo skupiny slov na začátku sousledných veršů; c) epifora: opakování téhož slova na konci veršů; d) epanastrofa: opakování skupiny slov na konci předešlého a na začátku následujícího verše nebo sloky; f) rým: zvuková shoda na konci (někdy i uvnitř) veršů, v češtině obvykle začíná poslední přízvučnou samohláskou); g) zvukomalba: napodobování zvuků hromaděním slov s příznačnými hláskami; 2. Figury syntaktické: a) inverze: změna obvyklého slovosledu; b) elipsa: vynechání (výpustka) slov nebo vět označujících skutečnosti známé z kontextu; c) aposiopeze: významová a intonační neukončenost výpovědi; d) asyndeton: spojení slov s vynecháním obvyklé spojky; e) polysyndeton: spojení slov s nadbytečným užitím spojek; 3. Figury řečnické: a) apostrofa: oslovení nepřítomné osoby nebo neživé skutečnosti; b) řečnická otázka: tvrzení, které má podobu otázky (na niž se nečeká přímá odpověď); c) aluze: odkaz (často citátový) na jiné umělecké dílo; 4. Hodnotící figury: a) eufemismus: zjemňující výrazy pro označení drsných či nepříjemných skutečností; b) dysfemismus: zhrubělé, hanlivé pojmenování (opak eufemismu); c) oxymóron: spojení slov, která si navzájem odporují; d) paradox: spojení dvou skutečností navzájem si odporujících (od oxymóronu se liší především tím, že má podobu celé věty, nikoli jen slovního spojení).
C. Lidová slovesnost 1. Lidová kultura, folklor a lidová slovesnost / 2. Pohádky / 3. Pověsti / 4. Drobná lidová epika / 5. Drobné neepické útvary / 6. Lidové písně a lidové hry / 7. Dětský folklor Po úvodních tematických celcích se budeme věnovat historickému průřezu literárního vývoje v Evropě a souvisejících oblastech. Zvláštní pozornost upřeme samozřejmě na literaturu českou. Ponoříme se do textů dávných časů, jejichž kultura, mentalita a vůbec způsob života se dosti lišily od dnešních poměrů. Abychom si tento úkol ulehčili, začneme těmi slovesnými díly, která se stále těší velké oblibě, přesto (nebo právě proto), že mají leckdy věkovité kořeny; konečně, s některými z nich jsme se potkali dávno předtím, než jsme poprvé překročili práh školy. 1. Lidová kultura, folklor a lidová slovesnost Mezi mnoha hledisky, podle nichž můžeme kulturní tvorbu třídit a členit, nás nyní bude zajímat způsob vzniku díla a otázka autorství. Vedle rozsáhlé tvorby profesionálních autorů, jejichž jména na nás čekají ve výstavních síních, na obalech kompaktních disků či na hřbetech knih, snadno najdeme i svébytnou oblast kultury lidové. Její vymezení prolíná jinými klasifikačními hledisky, takže se s lidovou kulturou setkáváme ve stavitelství, bydlení, oblékání, v oblasti zálib, zvyků, rodinných vztahů a samozřejmě v umělecké tvorbě. Pro lidovou kulturu jsou příznačné zejména tři prvky: 1. Anonymita tvůrců a otevřená existence díla: tento rys vyplývá především z toho, že uživatelé daného kulturního výtvoru jsou zároveň spolutvůrci. Tak vznikly například různé varianty lidových pohádek. 2. Typový základ tvorby: každý autor vytvořil své dílo tak, aby odpovídalo již existujícímu převládajícímu vkusu v dané kulturní oblasti. Individuální autorské experimenty jsou tedy vždy doplňovány zřetelem k typickým, osvědčeným a očekávaným náležitostem díla. 3. Vzájemný kontakt tvorby lidové a umělé: lidoví autoři se nechávali ovlivňovat výtvory umělými, tedy těmi, které vznikaly v prostředí specializovaných profesionálů. Na druhé straně se však právě tito profesionálové lidovou kulturou často inspirovali a dodnes inspirují. Folklor jako duchovní součást lidové kultury Kulturu můžeme obecně dělit také na kulturu hmotnou a duchovní. a) Hmotná kultura zahrnuje ty lidské výtvory, které jsou trojrozměrné (stavby, dopravní prostředky, nábytek apod.). b) Ke kultuře duchovní náležejí výtvory, které hmotnou podobu vůbec nemají (např. způsob zdravení) nebo jejichž hmotná forma je druhotná (píseň lze zaznamenat na notový papír, ale její základní podobou je samotný zpěv). S rozdělením na hmotnou a duchovní sféru se setkáváme i v lidové kultuře. Slovem folklor pak označujeme duchovní oblast lidové kultury (anglicky folk-lore = lidové vědění). Ve folkloru jsou tedy zahrnuty: Lidová hudba, lidový tanec, lidové výtvarné umění, lidová slovesnost, lidové obřady, zvyky (obyčeje), názory na svět apod.
Celou skladbu kultury si tedy – se zřetelem k lidové slovesnosti – můžeme znázornit takto: umělá Kultura lidová
lidová hmotná
lidová duchovní = folklor
kultura umělecká: hudba, tanec, výtvarné umění slovesnost
kultura společenská: obřady, obyčeje...
Lidová slovesnost se pak člení na 4 žánrové skupiny: 1. Lidová próza: pohádky, pověsti, pověrečné povídky, povídky ze života, humorky, anekdoty, drobné neepické útvary (často na pomezí prózy a poezie: přísloví, pořekadla, rčení, hádanky, pranostiky; 2. Lidové písně: např. lidové písně taneční, koledy, ukolébavky apod. 3. Lidové hry: např. hry obřadní, obchůzkové, dětské, selské, loutkové. 4. Dětský folklór: částečně se prolíná s některými prvky předchozích tří skupin. Leckteré texty, zejména pohádky a písně, byly původně určeny především pro dospělé a teprve později se staly doménou dětí a mládeže. Existují ovšem i žánry typicky dětské: např. dětské hry a říkadla. Někteří čeští sběratelé folkloru František Ladislav Čelakovský (1799 Strakonice – 1852 Praha): Básník a překladatel, vysokoškolský profesor. Knihy Slovanské národní písně, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. František Sušil (1804 Nový Rousínov /dnes Rousínov; u Brna/ – 1868 Bystřice pod Hostýnem /u Přerova/): Český katolický kněz a folklorista, sběratel moravských a slezských lidových písní. Kniha Moravské národní písně s nápěvy do tekstu vřaděnými (1835 – 1860). Karel Jaromír Erben (1811 Miletín /u Dvora Králové nad Labem/ – 1870 Praha): Básník, folklorista a historik. Knihy Písně národní v Čechách (1842 – 1845), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1863 – 1865), Prostonárodní české písně a říkadla (1864), Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869). Božena Němcová (1820 Vídeň – 1862 Praha): Spisovatelka a folkloristka. Knihy Národní báchorky a pověsti (1845 – 1848), Slovenské pohádky a pověsti (1856 – 1858).
František Bartoš (1837 Mladcová /dnes součást Zlína/ – 1906 tamtéž): Etnograf (národopisec), folklorista, jazykovědec. Knihy Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými (1882), Sto lidových písní českoslovanských s rozbory a výklady (1903). Josef Štefan Kubín (1864 Jičín – 1965 Praha): Spisovatel a folklorista. Knihy Pohádky z Kladska (1916), Kladské písničky (1925), Lidové humorky (1948), Zlatodol pohádek (1948 – 1952). Jiří Horák (1884 Benešov u Prahy – 1975 Martin /Slovensko/): Etnograf, folklorista, jazykovědec. Knihy Český Honza (1940; soubor lidových pohádek), Naše lidová píseň (1946), Pohádky a písně Lužických Srbů (1959). Karel Plicka (1894 Vídeň – 1987 Praha): Československý fotograf, filmový dokumentarista a muzikolog. Mimořádným způsobem přispěl k zmapování slovenského folkloru. Knihy Český zpěvník (1946), Slovensko vo fotografii Karola Plicku (1949); poetický dokumentární film Zem spieva (1933). Jan Seidel (1908 Nymburk – 1998 Praha): Český hudební skladatel. Upravoval české vánoční koledy. Kniha Národ v písni (1940 – 1945). Odolen Smékal (1928 Olomouc – 1998 Praha): indolog a československý diplomat v Indii. Kniha indických lidových vyprávění i pohádek Nejkrásnější zahrada (1967; s Jiřím Markem). Milena Hübschmannová (1933 Praha – 2005 Jižní Afrika): česká romistka. Knihy Romské pohádky (1973), Romane giľa: zpěvník romských písní (1999, se Zuzanou Jurkovou). 2. Pohádky Pohádka je prozaický epický text, který líčí základní rysy skutečnosti pomocí nadpřirozených bytostí či jevů, případně prostřednictvím výmluvných, ustálených situací. Nadpřirozené prvky a dějové zápletky mají charakter symbolu: jsou konkrétním projevem abstraktních, obecných pojmů, vlastností i myšlenek. V pohádce zpravidla vystupuje kladný hrdina, vybavený ideálními vlastnostmi. Překonává překážky, které nakonec téměř vždy vedou ke šťastnému konci. Doba ani prostředí děje většinou nebývají v pohádkách blíže upřesněny. Smysl pohádek spočívá v přesvědčení, že mravní hodnoty dobra a spravedlnosti jsou klíčovým zdrojem i oporou kvalitních mezilidských vztahů, zejména v prostředí rodiny či obce. Osobitý význam pohádek, jejich vypravování, obměňování i vnímání jsou posilovány a usnadňovány častým používáním ustálených motivů (čísla tři, sedm, dvanáct) i jazykových obratů: Bylo nebylo…; Za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero lesy… Nejstarší pohádky byly určeny dětem i dospělým. Až zhruba v 18. století se hlavními adresáty pohádkového žánru stávají děti. A teprve v této době vznikají ve větší míře písemné záznamy pohádkových vyprávění. Nejstarší a také nejrozsáhlejší ucelený soubor pohádek se nazývá Kniha tisíce a jedné noci (arabsky Kitáb alf laila wa-laila; vznik ve středověku). Mezi sběrateli pohádek dosáhli největšího významu i proslulosti němečtí bratři Grimmové, Jacob (1785 – 1863) a Wilhelm (1786 – 1859). Byli významnými jazykovědci, kteří výrazně
ovlivnili dnešní podobu němčiny. Věnovali se však také lidové slovesnosti; stanovili si za úkol zapsat pohádky a pověsti co nejvěrněji. Typologie (druhové třídění) pohádek rozeznává: 1. Pohádky kouzelné (fantastické); 2. Pohádky zvířecí; 3. Pohádky legendární (o Pánu Ježíši a svatém Petrovi); 4. Pohádky novelistické (realistické; bez nadpřirozených prvků, často s humorem); 5. Pohádky moderní autorské. 3. Pověsti Pověst bývá – podobně jako pohádka – spjata s působením nadpřirozených sil (i zde ovšem existují výjimky). Na rozdíl od pohádky pověst výrazně usiluje o věrohodnost. Nechybějí tu přesné údaje místní i časové, příběh navazuje na konkrétní historické souvislosti. Pověsti se vyznačují vírou v mravní světový řád, jehož respektování přináší člověku prospěch, ale jehož porušení vede ke zkáze (v pověstech šťastný konec nebývá pravidlem). Dějová osnova pověsti je ve srovnání s pohádkou jednodušší, i vypravěčský styl bývá střídmější. Navíc mnohé pověsti získávaly písemnou podobu záhy, mnohdy zásluhou středověkých a raně novověkých ksronikářů, a jsou tedy vzdálenější šťavnatému podání lidových vypravěčů. Mnohokrát se však stalo, že lidové pověsti posléze zpracovali profesionální spisovatelé, kteří je patřičně zbeletrizovali (doplnili je o odborné poznatky dějepisců, prohloubili charakteristiky postav, někdy sáhli i ke zveršování apod.). Pověsti lze třídit různými způsoby. Nejčastěji se uvádějí tyto druhy pověstí: 1. Pověsti národní: pojednávají o (domnělém) vzniku národa či státu nebo o klíčových postavách či událostech národních dějin; Příklad: Pověst o české kněžně Libuši a o jejím manželu Přemyslu Oráči. 2. Pověsti legendární: obsahují lidové podoby příběhů s náboženskou tematikou, např. o světcích a světicích – význačných postavách křesťanského života, které jsou (údajně) nadány nadpřirozenými schopnostmi. 3. Pověsti lokální a regionální: vztahují se k pozoruhodným místům, která poutají pozornost svou podobou nebo souvisejícími historickými událostmi či osobnostmi; Příklad: Pověsti o přízračné Bílé paní z některých jihočeských hradů a zámků. 4. Pověsti etymologické: pokoušejí se objasnit (často naivním, poetickým, ale neodborným způsobem) původ místních názvů, zejména těch neobvyklých. Příklad: Město Jihlava má své jméno prý podle množství ježků, ve skutečnosti podle ostrých, jako bodliny špičatých kamenů v řečišti. 5. Pověsti erbovní a rodové: vztahují se k původu rodových či městských znaků (erbů) nebo podávají příznačný příběh z dějin erbovního (šlechtického) rodu. Příklad: Městský znak Pardubic (stříbrná přední polovina koně v červeném poli) prý vznikl na paměť rytířského úniku na poslední chvíli městskou bránou, ačkoli padající mříž spuštěná obránci rozpůlila jezdcova koně. 4. Drobná lidová epika 1. Pověrečné povídky (démonologické): vypravěč je nejčastěji sám hlavní postavou, vypráví o nečekaném setkání se záhadnými úkazy (vodníkem, hejkalem, bludičkou apod.) nebo nevysvětlitelnými silami (které působí např. úraz nebo naopak nečekanou záchranu apod.).
2. Povídky ze života: autor a zároveň vypravěč líčí napínavou, gradující příhodu, kterou sám zažil, byl jejím očitým svědkem nebo ji od přímého účastníka slyšel; rozuzlení mívá povahu razantní, často vtipné pointy. 3. Humorky: vycházejí z reálného, přirozeného světa, avšak tíhnou ke grotesknosti: např. příběhy o popletených obyvatelích smyšleného města Kocourkova apod. 4. Anekdoty: velmi krátké humorné příběhy s razantní pointou, která má často charakter duchaplného osvobodivého přiznání nějaké tabuizované skutečnosti. 5. Drobné neepické útvary 1. Přísloví: jsou to stručná (v jednom větném celku), výstižná vyjádření základních životních pravd, ověřených zkušenostmi celých generací, často jsou založena na metafoře, mají dvoudílnou kompozici a pro snazší zapamatování bývají někdy veršována (Bez práce nejsou koláče. Břich tlustý, mozek pustý. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.). 2. Pranostiky: také zobecňují dávnou zkušenost společnosti, ovšem týkají se pouze meteorologických jevů, chtějí odhalit jejich případnou pravidelnost a vyjádřit jejich souvislosti se zemědělstvím či jiným pobytem v přírodě. Často mívají formu rýmovaného dvojverší (Březen – za kamna vlezem; duben – ještě tam budem. Na svatého Řehoře čáp letí od moře, žába hubu otevře, líný sedlák, který neoře. Co červenec neuvaří – srpen nedopeče.). 3. Pořekadla a rčení: používají se k výstižnému, zpravidla metaforickému hodnocení či komentování různých situací a liší se podle toho, zda mění svou formu (např. podle jednající osoby apod.; pak jsou to rčení: Nemáme na růžích ustláno.) nebo zůstávají stále stejná (pak se jedná o pořekadla: Kovářova kobyla chodí bosa.). V praxi se však obou pojmů často užívá synonymicky. 4. Hádanky: slouží k pobavení i k trénování myšlenkové aktivity; hádanka nahlíží na nějaký jev (předmět, osobu, událost) z úhlu, jenž je výstižný a neobvyklý zároveň. Hádanka má podobu utajení a zároveň výzvy k rozluštění. Pokud hadač nalezne správnou odpověď, pronikne blíže k podstatě hádané skutečnosti. (Čtyři rohy, / žádné nohy; / chodí to, stojí to. // Dveře.). 6. Lidové písně a lidové hry Lidové písně Lidová píseň je základem lidové hudby evropských národů. Lidová hudba vzniká jako spontánní (neuvědomělý) projev lidské hudebnosti. Rozdíly v lidové hudbě jednotlivých národů jsou soustředěny především do oblasti hudební (do melodiky, rytmu i harmonie), zatímco písňové texty bývají univerzálnější: hovoří o běžných radostech i starostech tradičního života (v souvislosti s láskou, přírodou, obživou apod.). Texty lidových písní si často uchovávají nářeční prvky. Připomeňme ještě, že lidové písně bývají často spojeny s lidovým tancem, že v českém folkloru převažují písně lyrické nad epickými, že lidová píseň má nesmírný význam při udržování pospolitých vztahů ve společnosti – nejčastěji, ale nikoli výlučně ve venkovském prostředí. Ach, synku, synku; A já sám; Na břehu Blanice; Okolo Hradce; Ó řebíčku zahradnický; patří sem však i mnoho koled: Nesem vám noviny; Půjdem spolu do Betléma. Lidové hry Lidové hry představovaly již odedávna důležitou součást života. V moderní době se udržely především na venkově, v České republice však dochází od 90. let 20. století k jejich oživování dokonce i v městském prostředí. Nejstarší lidové hry souvisejí s obřady, jimiž naši dávní předkové (dokonce již v předkřesťanských časech) reagovali na významné události: střídání ročních období, namlouvání, svatby apod. Dnes je patrně nejpopulárnější lidovou hrou obchůzková masopustní koleda.
7. Dětský folklor A tím se dostáváme k dětskému folkloru. Patří do něj mnoho z již uvedených oblastí, od pohádek až ke hrám. Jako zvláštní žánr uveďme alespoň říkadla: Jsou to poetické texty, související s dětskými hrami. Jejich poznávacím znakem je naprostá převaha rytmu nad slovními významy. Tak vznikají odvážná fantazijní, až nesmyslná slovní spojení. V textu se mohou objevit i zkomoleniny, nebo dokonce nahodilé shluky hlásek. Říkadla se dělí na: a) Rozpočitadla (Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos); b) Jazykolamy (Strč prst skrz krk); c) Škádlivky (Tomši, už je po mši! až po razantní Antoníne, hovno kyne, odnes si ho do kuchyně! nebo Frantíku, dej si prdel na kliku!).
