Současná strategie přípravy trojrozměrných nosičů metodou elektrospiningu

Současná strategie přípravy trojrozměrných nosičů metodou elektrospiningu

Sborník k workshopu

Tento sborník vznikl v rámci projektu OrganoNET – partnerství pro vzdělávání a výzkum v oblasti zobrazování tkání a orgánů (reg. č. CZ.1.07/2.4.00/31.0245.)

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 3 TROJROZMĚRNÉ NOSIČE ................................................................................................. 4 MATERIÁLY PRO TVORBU NOSIČŮ ........................................................................................... 5 Přírodní materiály .............................................................................................................. 6 Syntetické materiály ........................................................................................................... 8 METODY PŘÍPRAVY NOSIČŮ................................................................................................... 10 Příprava nanovláken ........................................................................................................ 14 Elektrostatické zvlákňování (Electrospinning) ............................................................ 15 4SPIN ........................................................................................................................... 19 APLIKACE NANOVLÁKENNÝCH MATERIÁLŮ V MEDICÍNĚ ....................................................... 23 SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................................ 26 SEZNAM LITERATURY ..................................................................................................... 27

Úvod Konvenční kultivace buněk in vitro poskytují pouze dvourozměrný prostor pro buněčnou proliferaci, migraci a diferenciaci. Takový model však neodpovídá fyziologickému stavu. Proto se v rámci tkáňového inženýrství v současné době rozšiřuje příprava a používání trojrozměrných nosičů. Jako materiál pro tvorbu takovýchto nosičů slouží jak přírodní látky vyskytující se v extracelulární matrix různých tkání, tak i uměle vytvořené polymery. Z těchto materiálů jsou formovány různě strukturované konstrukce - „lešení“, které mohou být dále obsazovány buňkami a použity k transplantacím v rámci regenerativní medicíny. Současně s přípravou takovéhoto nosiče je pak možné přímo do materiálu či na jeho povrch nanést aktivní látky, které mohou ovlivnit cytokinetické děje. V přípravě

trojrozměrného

nosiče

hraje

významnou

úlohu

metoda

„elektrospining“, která umožňuje vrstvit nanovlákenný materiál dle specifických požadavků. V tomto sborníku naleznete informace o materiálech, které se používají pro tvorbu 3D nosičů a také o metodách, kterými se tyto nosiče připravují. Podrobněji je pak popsána právě metoda „elektrospiningu“. V závěru textu jsou shrnuty možnosti využití takto vytvořených nosičů.

3

Trojrozměrné nosiče Výběr vhodného nosiče, který mimikuje prostředí buněk in vivo, je základním předpokladem pro tvorbu trojrozměrného modelu tkáně. V takovémto modelu mohou buňky vrůstat do porézního biokompatibilního trojrozměrného prostředí, kde je téměř celý povrch buňky vystaven buď povrchu ostatních buněk nebo povrchu nosiče (Haycock, 2011). Kromě mechanické opory a možnosti adhezivních kontaktů, poskytují 3D nosiče buňkám přirozené mikroprostředí včetně dostatečného přísunu živin a růstových faktorů. Takovýto model pak umožňuje buňkám vyšší stupeň organizace včetně vytváření prostorových komunikačních sítí (Page et al., 2013). Zvolený design nosiče ovlivňuje vlastnosti 3D modelu v makro-, mikro- a nanoměřítku. V Makro-měřítku hraje roli celková velikost a tvar podpůrné struktury, což může být kritérium výběru pro konkrétní použití. Např. v regenerativní medicíně se pro náhradu kloubní chrupavky více hodí nosič ve tvaru ploténky než třeba trubičky. Správná mikrostruktura nosiče zase umožňuje efektivní transport signálních molekul, přísun živin a odvod odpadních produktů a vytváří prostor pro snadnou migraci či proliferaci buněk. Nanostruktura je pak rozhodující při přímé interakci buněk s nosičem a ovlivňuje tak děje na molekulární úrovni (Haycock, 2011)

4

Materiály pro tvorbu nosičů Podle původu lze materiály nosičů dělit na přírodní a syntetické. Výhodou přírodních materiálů je jejich přirozený výskyt v organizmu a možnost degradace přirozenou cestou. Naopak předností syntetických materiálů je přesně definované složení a možnost eliminace rizika přenosu zvířecích patogenů. Materiály, ze kterých jsou 3D nosiče vytvořené je možné obecně charakterizovat podle několika kriterií. Nejdůležitějšími z nich jsou biokompatibilita, biodegradabilita,

porozita,

elasticita

a

úroveň

síťování

(následující

vychází

z Wintermantel et al., 1996).

Biokompatibilní materiál je pro tělo netoxický, nealergenní a nemutagenní, neovlivňuje plodnost a nezpůsobuje vznik nádorů. Nejlepší je neimunogenní materiál podobný extracelulární matrix (ECM). Biodegradabilita

popisuje

možnost

rozkladu

materiálu

v

organizmu.

Pro terapeutické účely jsou vhodné takové materiály, které buňkám poskytnou podporu při přenosu do organizmu a začleňování do tkání, ale po určité době, ve které dojde k uchycení buněk v organizmu, se degradují a mohou být nahrazeny ECM. Porozita materiálu poskytuje buňkám prostor k uchycení, proliferaci a migraci. Velikost pórů v biomateriálech se pohybuje v rozmezí desítek až stovek mikrometrů. Elasticita popisuje schopnost materiálu vrátit se po stlačení nebo natažení do původního stavu. Elasticita materiálu má vliv na uchycení, dělení i diferenciaci buněk, měla by se podobat elasticitě konkrétní tkáně tkáně. Síťováním dochází ke spojení jednotlivých molekul tvořících 3D materiál kovalentními nebo iontovými vazbami. Síťování je obvykle dosaženo pomocí UV záření nebo chemicky. Síťováním, stejně jako koncentrací použitého materiálu lze regulovat degradabilitu, porozitu a elasticitu materiálu.

5

Přírodní materiály In vivo je přirozeným prostředím buněk ECM. ECM se v různých tkání liší, jak po strukturní, tak po funkční stránce. Proto jsou jako přírodní nosiče využívány organizované 3D struktury složek ECM, jako jsou např. kolagen, laminin, fibronektin a zejména kyselina hyaluronová a její deriváty (Tanzer, 2006). Buňky s ECM vytváří adhezní spojení, které neslouží pouze k jejich ukotvení, ale často znamená i přenos informací v podobě buněčné signalizace. Mikroprostředí ECM tak může mít přímý vliv na směr diferenciace a výsledný fenotyp buněk (Lin et al., 2010). Kromě materiálu nosiče mohou na buňky působit i aktivní látky, nejčastěji proteiny, které je možné navázat na povrch materiálu. Kromě proteinů lze materiály pokrývat krátkou sekvencí aminokyselin, která slouží v daném proteinu jako signální doména pro buněčné receptory (Patel et al., 2007). Kolagen je nejčastěji zastoupený protein v lidském těle, tvoří asi 30 % všech proteinů v organismu. Vyskytuje se hojně v mezibuněčné hmotě pojivových tkání a to nejčastěji ve vláknité formě. V současnosti je známo nejméně 27 různých typů kolagenů, ale jen některé, jako např.: kolagen I, II, III, V, XI, XXIV a XXVII, vytváří vláknitou strukturu. Naopak nevláknitý kolagen typu IV je obsažen v bazální lamině. Vzhledem k hojnému zastoupení kolagenu v těle, biodegradabilitě, biokompatibilitě a poměrně nenáročné přípravě je kolagen ideálním materiálem pro tvorbu 3D systémů (Ricard-Blum, 2011). Glykoprotein laminin tvoří základní složku bazální laminy. Molekula lamininu se skládá ze tří původně samostatných řetězců, které se propojují disulfidickými můstky a vytváří spolu komplex křížovitého tvaru. Lamininy jsou označované čísly (1–5) a obvykle řídí buněčnou adhezi a migraci během embryonálního vývoje (Sasaki et al., 2004).

6

Fibronektin je glykoprotein s vysokou molekulovou hmotností (~440kDa). Rozpustný plazmatický fibronektin je produkován hepatocyty a je jednou z hlavních komponent plazmy (300 μg/ml). Nerozpustný fibronektin je důležitou komponentou ECM. Je produkován různými typy buněk především fibrocyty ve formě rozpustného dimeru a poté je seskládán do nerozpustné hmoty. V rámci ECM se jednak váže k membránovým receptorům buněk, tzv. integrinům, a jednak ke komponentám ECM jako jsou kolagen, fibrin a heparan sulfát. Fibronektin tak má důležitou úlohu v buněčné adhezi, migraci, proliferaci a diferenciaci (Pankov and Yamada, 2002).

Kyselina hyaluronová (HA) je přírodní glykosaminoglykan, který nese záporný náboj. HA se přirozeně vyskytuje v ECM tkání, jako součást základní hmoty amorfní. Chemicky se řadí mezi nesulfatované glykosaminoglykany o molekulové hmotnosti od 100 do 8000 kDa. Glykosaminoglykany jsou tvořeny lineárními polysacharidy, které

obsahují

deriváty

uronových

kyselin

a

zbytky

hexóz.

Vazbou

glykosaminoglykanů s proteiny vznikají takzvané proteoglykany. Jedinečnou vlastností HA je vysoká schopnost hydratace. Na jednu molekulu HA se může vázat až 6000 molekul vody. Tímto HA zastává hlavní roli v regulaci rovnováhy tekutin v intersticiu. Další funkcí HA je adheze buněk a vláken, a mnoho dalších biologických funkcí včetně transportu rozpuštěných látek a jejich výměny. V extracelulárním prostředí vytváří molekuly HA síť s různě velkými póry. Tato síť vytváří stavební oporný prvek tělních tkání a udržuje viskozitu tělních tekutin. Je také významnou signální molekulou, která ovlivňuje buněčný cyklus, mobilitu, diferenciaci i maturaci. HA se liší biologickými účinky v závislosti na své molekulové hmotnosti (Chen and Abatangelo, 1999; Noble, 2002; Reitinger and Lepperdinger, 2013). Chitosan je netoxický biodegradovatelný přírodní polymer. Může být formován ve vlákna, která jsou používána pro přípravu „lešení“, které kombinuje odpovídající porézní strukturu s dostatečnou mechanickou odolností (Raftery et al.). Algináty jsou sodné, draselné nebo trietanolaminové soli kyseliny algové, která je obsažena v mořských řasách. V přítomnosti dvoumocných iontů mají schopnost tvořit gel. Vytvořený gel je stabilní a pouze pomocí chelatačních činidel se může znovu změnit v sol (Bogun et al., 2013). 7

Matrigel je komerčně vyráběný rozpustný extrakt z proteinů bazální membrány získaných z myšího sarkomu (EHS - Engelbreth–Holm–Swarm sarcom). Matrigel se uchovává zmražený a při teplotě 37 C tvoří gel, který podporuje buněčnou proliferaci a diferenciaci (Hughes et al., 2010). Buňky mohou být naneseny na povrch gelu nebo mohou být vmíchány do roztoku Matrigelu, , čímž je po ztuhnutí dosaženo rovnoměrného rozložení buněk v celém objemu gelu.

Syntetické materiály Mezi materiály používané k výrobě „lešení“ řadíme i kovy, sklo, keramiku, ale především polymery. Polymery jsou používány hlavně proto, že známe jejich chemické a strukturní vlastnosti a je možné je snadno vyrobit. Jde o zcela syntetické látky nebo o syntetické deriváty přírodních látek jako např. polymery kyseliny glykolové (PGA, poly glycolic acid) a kyseliny mléčné (PLA, poly lactic acid) nebo jejich kopolymery. Hlavní předností polymerních kompozitních materiálů je možnost volby jednotlivých složek z pohledu jejich skladby a orientace, materiálových, fyzikálních a chemických charakteristik, kterými je možno dosáhnout širokého rozsahu mechanických a biologických vlastností (Haycock, 2011). PGA

byl

jeden

z

prvních

vyrobených

syntetických

polymerů

využitých

pro biomedicínské aplikace. Vykazuje vysokou pevnost v tahu a nízkou rozpustnost v organických rozpouštědlech. I přes jeho nízkou rozpustnost, může být vyroben v různých formách a strukturách. Pro svou schopnost tvořit vlákna a pro svou biologickou rozložitelnost, začal být využíván při výrobě vstřebatelných stehů. V těle se rozkládá za vzniku glycinu, který je dále přes Krebsův cyklus kompletně biologicky odbourán (Nair and Laurencin, 2007). PLA je ve srovnání s PGA pomalu rozložitelný polymer s dobrou pevností v tahu a přitom vysokou pružností. Proto se stal ideálním biomateriálem pro nosné aplikace, jako jsou například fixace ortopedických náhrad (Nair and Laurencin, 2007).

8

Obr. 1: Trojrozměrné porézní struktury vytvořené z PLGA (Nair and Laurencin, 2007)

Kopolymer kyseliny glykolové s kyselinou mléčnou (PLGA) je syntetický materiál, který se v organizmu rozkládá na kyselinu mléčnou a glykolovou, které jsou fyziologickými meziprodukty metabolismu (Nair and Laurencin, 2007). Polykaprolakton (PCL) je biokompatibilní a zároveň biodegradabilní polymer, využitelný v medicíně. Polykaprolakton (PCL) se vyrábí polymerací ε-kaprolaktonu (CL). Tento polyester je biologicky odbouratelný, může tvořit kopolymery se škroby či jinými látkami, a to z něj činí velmi zajímavý materiál. Vyrábí se z něj chirurgické nitě pro vnitřní stehy, nebo nosiče léků, u kterých je potřeba postupné uvolňování do těla. Také se používá jako kostní náhrada, která se vytiskne 3D tiskárnou na míru a pokryje vhodnými buňkami. PCL se zvolna odbourává a nová kost roste. Mechanismus rozkladu in vitro se může lišit od mechanismu rozkladu ve tkáních (Bogun et al., 2013). PLA, PGA, PCL a jejich kopolymery jsou často používány pro přípravu nosné konstrukce „lešení“. Nicméně, jejich hydrofóbnost, kyselost produktů jejich rozkladu, a rychlá degradace představují možné komplikace při použití zejména při náhradách namáhaných tkání (Bogun et al., 2013; Nair and Laurencin, 2007). Polyuretan - je elastický polymer, který je pružný, pevný a odolný. Většina z těchto polymerů se skládá z lineárních alifatických polyesterů s vysokou molekulovou hmotností. Tyto materiály mají mechanické vlastnosti, které lze nejlépe využít pro náhrady tvrdé tkáně. Nicméně i v oblasti tkáňového inženýrství měkkých tkání jsou žádoucí jako elastické „lešení“ (Guan et al., 2005).

9

Metody přípravy nosičů Výběr metody přípravy trojrozměrných nosičů závisí na chemické struktuře materiálu a na požadovaných chemických a fyzikálních vlastnostech. Současnou strategií je využití nanobiotechnologie. Zde jsou uvedeny některé příklady metod přípravy 3D nosičů (vychází z Khang, 2012; Tsang and Bhatia, 2004). Příprava nanovláken je popsána v samostatné kapitole. Modelování depozicí taveniny. V tomto případě se roztavený materiál vytlačuje tryskou a ukládá ve vrstvách na povrchu podložky. Výhodou této metody je nepřítomnost organického rozpouštědla v procesu zhotovení. 3D tisk spočívá v nanesení vrstvy prášku materiálu na povrch matrice a pomocí tiskové hlavy je proveden přesný postřik pojivem, čímž dojde ke spojení částic. V další vrstvě se proces opakuje. Samosestavování je spontánní tvorba 3D struktury, založená na nekovalentních interakcích. Takovéto schopnosti mají biopolymery jako např. peptidy nebo nukleové kyseliny. Lyofilizace, neboli vysoušení mrazem, je proces, při kterém se nejprve daný materiál zmrazí, a následně snížením tlaku a zvýšením teploty dojde k sublimaci zmrzlé vody, čímž vznikají v materiálu póry.

10

Obr. 2: Lyofilizací zhotovený nosič z kolagenu (A, B) a nosiče z želatiny (C, D) a z kolagenu (E, F), zhotovené metodou elektrostatického zvlákňování (URL 1).

Proces loužení soli znamená, že se chemická látka, ze které bude 3D nosič vytvořen, smísí s krystaly soli vhodné velikosti (např. NaCl). Po ztuhnutí je ponořen do vody, kde dojde k vyluhování krystalů, což zanechá v materiálu póry. Tento proces loužení se musí několikrát opakovat, aby byly odstraněny všechny zbytky soli. Napěnění pomocí plynu a částečné loužení. Směs materiálu a soli se slisuje a vzniklé disky jsou pak vystaveny vysokým tlakům plynu CO2 po dobu 48 hodin, aby došlo k nasycení. Následným snížením tlaku plynu na tlak okolního prostředí dojde k vytvoření termodynamické nestability. To vede k nukleaci a růstu pórů CO2. Solné částice jsou následně odstraněny vyluhováním.

11

Fotopolymerace využívá světlo k převedení kapalného roztoku materiálu v pevný hydrogel při fyziologické teplotě a pH. Tento způsob je výhodný pro zhotovení hydrogelového „lešení“ se současným zapouzdřením buněk nebo biologicky aktivních látek. Stereolitografie je fotopolymerizační technika. Světlo z laserového paprsku je zaměřeno na předem naprogramované oblasti určité vrstvy kapalného polymeru, což způsobuje tuhnutí v exponovaných místech. Postup se opakuje postupně ve všech vrstvách (Tsang and Bhatia, 2004).

Obr. 3: Stereolitografie (Tsang and Bhatia, 2004)

Výroba pěny mechanickým mícháním v kombinaci s metodou vytvrzení kapaliny. Silný roztok chemické látky se míchá dokud nedojde k napěnění. Pak se přidá

12

vhodný roztok, který způsobí ztvrdnutí. Vzniká nosič s póry v místech bublin. Smísí-li se látka s vodou, lze pro extrakci použít lyofilizaci a vznikají větší póry. Další možností, jak vytvořit pórovitý materiál vhodný jako nosič pro buňky, je použít agregace mikrokuliček (microcarrier beads). Buńky zde mohou růst přímo na povrchu kuliček a využívají také mezer mezi kuličkami pro vytvoření 3D struktury. Mikrokuličky jsou malé kuličky typicky 100 - 400 um, které jsou vyrobeny z různých materiálů. Velikost a tvar mikrokuliček ovlivňuje velikost povrchu nosiče vzhledem k jeho objemu (Clark et al., 1980).

Obr. 4: Růst epitelových buněk linie HTB-30 mezi mikrokuličkami (URL 2).

Příprava hydrogelu síťováním. Kroslinkační činidlo způsobuje, že se vytváří kovalentní vazby mezi funkčními skupinami výchozího polymeru. Hydrogely mohou být přírodního nebo syntetického původu, nebo hybridní (z obou typů). Z přírodních materiálů jsou pro 3D buněčné kultury úspěšně využívány kolagen, škrob, želatina, chondroitin sulfát, kyselina hyaluronová a kolagen-glykosaminoglykany. Hydrogely jsou vyráběny i ze syntetických polymerů, jako je PGA, PLA a jejich směsi PLGA. Hydrogely dokážou ve svojí struktuře držet až 99% tekutiny, např. média, a tím vytváří vhodné prostředí pro růst buněk (Dutta and Dutta, 2009).

13

Příprava nanovláken Nanovlákna jsou definována jako vlákna s průměrem menším než 100 nm (Kreyling et al., 2010). Jednou z jejich důležitých vlastností je velký měrný povrch. Existuje hned několik postupů, jak lze vyrobit nanovlákna. Mimo velmi užívanou metodu,

tzv.

elektrostatické

zvlákňování

(anglicky

Electrospinning),

kterým

se budeme věnovat podrobněji, existuje řada dalších metod (shrnuto v Zahrádková 2012 - URL 3): Dloužení (drawing) znamená tažení z kapek polymeru nebo širšího vlákna, kterým se vlákna ztenčují a několikanásobně prodlužují. Podobá se procesu zvlákňování za sucha, který se používá v textilním průmyslu. Může produkovat dlouhá samostatná vlákna. Podložková syntéza

(template synthesis)

používá membránu s drobnými

nanorozměrnými póry, pomocí nichž se tvoří nanovlákna nebo nanotrubičky z velké škály rozdílných materiálů, např. kovů polovodičů, elektricky vodivých polymerů a uhlíku. Touto metodou však nemohou vznikat samostatná nanovlákna. Samo-organizování (self assembly) je také zdlouhavý proces, při němž se prvotní složky samy organizují do požadovaných forem a tvarů s různými funkcemi.

.

14

Elektrostatické zvlákňování (Electrospinning) Elektrostatické zvlákňování je velmi perspektivní a efektivní způsob přípravy nanovláken, při kterém z polymerních roztoků nebo tavenin vznikají polymerní vlákna s průměry od 2 nm do několika mikrometrů. Tento způsob produkce nanovláken je velice rozšířen pro svou univerzálnost a schopnost trvale produkovat vlákna v rozsahu nanometrů, což je obtížně dosažitelné jinými standardními technologiemi. Proces elektrostatického zvlákňování využívá vysoké napětí k vytvoření elektricky nabitého proudu polymerního roztoku nebo taveniny, přičemž elektroda vysokého napětí je spojena přímo se zvlákňovanou tekutinou. Díky vysokému elektrickému napětí mezi špičkou kapiláry a uzemněným kolektorem vzniká tzv. Taylorův kužel na špičce zvlákňovací trysky. Taylor stanovil, že v elektrickém poli se kapka v rovnovážném stavu deformuje do kónického tvaru, ze kterého se potom v důsledku zvyšování elektrického napětí a snižování povrchového napětí roztoku, tvoří proud roztoku polymeru (Garg and Bowlin, 2011). Proud nabité viskózní kapaliny, ať už polymerního roztoku nebo taveniny, v elektrostatickém poli zrychluje a dochází k jeho ztenčování. Cestou k uzemněné elektrodě se odpařuje rozpouštědlo a tvoří se nabité submikronové vlákno, které se následně usazuje na povrchu materiálu umístěného před uzemněnou elektrodou. Vznikající vlákna tuhnoucí buď odpařením rozpouštědla nebo chladnutím taveniny se vlivem elektrostatických sil zachycují na povrchu kolektoru a vytvoří vlákennou vrstvu. Polymerní kapaliny jsou viskóznější a elastické síly stabilizují proud, což dovoluje formaci nabitých vláken malého průměru, která ztuhnou a uloží se na kolektoru ve formě netkané textilie (Růžičková, 2012; Deitzel et al., 2001).

15

Obr.5: Princip elektrostatického zvlákňování a elektrostatického rozprašování (Deitzel et al., 2001).

K elektrostatickému zvlákňování je možné použít různé polymery, jak přírodní, např. kolagen, želatina, chitosan a kyselina hyaluronová, tak i syntetické jako PLA, PCA, polyethylenoxid nebo PLGA. Je možné je použít pro výrobu nosiče buněk pro regeneraci tkání nebo pro aplikaci léčiva. Další

podobné

metody

přípravy

nanomateriálů

jsou

„electroblowing“

a „electrospraying“. „Eletroblowing“ je vzduchem asistovaný „elektrospinning“, kdy je kolem elektrody vháněn ohřátý vzduch, což vede k překonání obtíží při vysoké viskozitě polymeru (např. HA) (Um et al., 2004). Při „electrosprayingu“, neboli elektrickém rozprašování, se kapalinový proud rozbije do kapiček následkem povrchového napětí a kvůli nízké viskozitě použité kapaliny tak nevznikají vlákna, ale jednotlivé částice (Deitzel et al., 2001; Zamani et al., 2013). „Electrospraying“ je slibnou metodu pro přípravu mikro- a nanočástic vhodných jako nosič léků. Použití techniky „electrospraying“ mohou být překonány nevýhody spojené s běžnými způsoby produkce částic (Zamani et al., 2013).

16

Obr. 6: Schéma „electroblowingu“ (Um et al., 2004).

Nanovlákna mohou vykazovat jednoosé či víceosé uspořádání. Z nanovláken 1000x tenčích než lidský vlas tak mohou být tvořeny celé struktury, které mohou být osety buňkami a sloužit jako náhrada tkáně. Podobně jako ostatní nosiče mohou ve své struktuře nést aktivní látky. Aktivní látky mohou být do nanovláken začleněny dvěma různými principy. Prvním z nich je elektrostatické zvlákňování polymerních roztoků s rozpuštěnou aktivní látkou a druhým je zvlákňování polymerních roztoků s nerozpustnými částicemi ve formě jemné disperze. Do vláken je možné inkorporovat jak hydrofobní (např. rifampin, paclitaxel), tak hydrofilní látky (např. tetracyklin hydrochlorid, doxorubicin hydrochlorid) a biomakromolekuly, jako jsou proteiny a DNA (Zamani et al., 2013). Regulace uvolňování antibiotik (gentamicin, chlorhexidin) nebo jiných antimikrobiálních látek, jako jsou stříbrné ionty, porfiríny nebo chiniofon, je důležitá při léčbě a souvisí se způsobem začlenění aditiv do struktury nanovláken a samozřejmě i s jejich rozpustností (Růžičková et al., 2012).

17

Obr. 7: Různé struktury nanovláken z PLA (Xie et al., 2008).

18

4SPIN Společnost Contipro představila v rámci workshopu přístroj 4SPIN, který umožňuje přípravu nanovláken (URL 4). Tímto zařízením je možné zjednodušit výrobu nanovlákenných materiálů pro medicínu a výzkum. Přístroj 4SPIN je lehce ovladatelný, je do něj snadný přístup, je bezpečný a dobře se udržuje a čistí. Obsluhu přístroje tak s přehledem zvládnou i studenti. Díky uzavřenému dávkování se významně spoří drahé roztoky určené pro výrobu nanovláken. Podle toho, jaký materiál je třeba připravit, lze kombinovat různé trysky, sběrné elektrody a procesní podmínky. Na přístroji

lze nanomateriály tvořit metodami „electrospinningu“,

„electroblowingu“ a „elektrosprayingu“. Těmito metodami je možné zpracovávat všechny běžné syntetické polymery a také přírodní polymery využívané pro výrobu nanovláken. Přístrojem 4SPIN je tak možné zpracovávat např. kyselinu hyaluronovou (HA), polykaprolakton, polyethylen oxid, polylaktid, polyuretan nebo polyvinylalkohol. Navíc lze ovlivňovat uspořádání vlákenných vrstev a vytvářet i pravidelné 3D vlákenné struktury. Základní sestavu pro tvorbu nanovláken tvoří zdroj vysokého napětí, zvlákňující tryska a uzemněný kolektor. V klasickém uspořádání elektrostatického zvlákňování, se nanovlákna ukládají na kolektor v náhodném směru. Pro některé aplikace je však vhodnější uspořádaná struktura. Uspořádání nanovláken může být regulováno typem kolektoru. Různé typy kolektorů mohou být použity pro generování nanovlákenných vrstev s různým stupněm organizace. Prostřednictvím použití různých kombinací elektrod, lze ovlivňovat výslednou morfologii a rozměry nanovlákenné vrstvy. Tvorbu a strukturu nanovláken ovlivňuje několik dalších parametrů týkajících se roztoku materiálu, vlastního procesu tvorby a okolních podmínek. Co se týče roztoku materiálu, má významný vliv jeho viskozita, koncentrace, molekulová hmotnost, vlastnosti rozpouštědla, povrchové napětí a vodivost. Mezi procesní parametry, které ovlivňují tvorbu nanovláken, patří přiváděné napětí, vzdálenost elektrody od kolektoru, rychlost průtoku a kapilární geometrie. V neposlední řadě tyto procesy ovlivňuje teplota a relativní vlhkost okolního prostředí.

19

Obr. 8: Contipro 4SPIN C4S Lab 1 je stolní laboratorní zařízení používané při výrobě nanovláken a nanovlákenných vrstev z roztoků syntetických a přírodních polymerů. Jedná se o vysoce modulární zařízení. Vybrané parametry procesu jsou kompletně řízeny centrálním řídícím systémem s intuitivním ovládáním pomocí dotykového displeje (URL 4).

Funkční charakteristika 4SPIN - Nastavení vysokého napětí do 60 kV - Automatická konfigurace vzdálenosti kolektoru - Automatické vybití zbytkového náboje - Regulace rychlosti proudění a ohřívání vzduchu - "electroblowing" 20

- Monitoring stavu v průběhu procesu výroby nanovláken - Snadné intuitivní ovládání s možností ukládání dat na PC - Integrovaný dávkovací systém s možností vkládání stříkačky s různými objemy roztoku (10, 20 a 30 ml) - Přesné nastavení rotační rychlosti kolektorů ovlivňující uspořádání nanovlákenné struktury Funkce, jako je například elektronicky řízený zámek dveří a mechanismus automatického

vybíjení

zbytkového

náboje

na

elektrodách,

jsou

zárukou

bezpečnosti. Přístroj 4SPIN má čtyři odlišné typy trysek a čtyři typy kolektorových jednotek. Trysky jsou připojeny ke zdroji vysokého napětí a k podávacímu mechanismu, který obsahuje směs pro spřádání. Většina trysek je navíc doprovázena vzduchovody přivádějícími vzduch s řízenou rychlostí a teplotou do oblasti těsně kolem hrdla trysky. Trysky 4SPIN jsou navrženy tak, aby měly čtyři základní funkce potřebné pro výrobu nanovlákenných struktur: - Vedení vysokého napětí - Kontinuální dávkování zvlákňovací směsi - Přirozené formování zvlákňovací směsi do malých kapek - Proudění vzduchu v blízkosti kapek (electroblowing)

Obr. 9: Různé typy trysek přístroje 4SPIN (URL 4).

21

Kolektory (sběrače) jsou vodivé elektrody, na nichž se postupně ve vrstvách ukládají tuhnoucí letící vlákna, čímž vzniká nanovlákenný materiál. Různé typy kolektorů mohou být použity k vytváření jednak velkých plochých náhodně strukturovaných vzorků, ale i vzorků s přesnou jednoosou nebo víceosou uspořádanou strukturou. Díky tomu, že je zařízení modulární, mohou být tyto elektrody použity v libovolné kombinaci, mohou být rychle vyměněny a snadno se udržují. Jediný ústřední řídící systém je zárukou stabilních provozních podmínek, což znamená stejných vlastností materiálu při opakované výrobě nanovláken. Design kolektoru je vždy přizpůsoben požadavku na produkt, pokud jde o velikost a vnitřní morfologii nanomateriálů. Další významné vlivy na materiálové vlastnosti (průměr vláken, mechanické vlastnosti, velikost vzorku, atd.) má vzdálenost mezi oběma elektrodami, vysoké napětí, klimatické podmínky, atd. Systém kolektorů nabízených jako vybavení 4Spin umožňuje přípravu malých i velkých plochých materiálů, jak náhodné tak přesně definované struktury.

Obr. 10: Různé typy kolektorů přístroje 4SPIN (URL 4).

Tyto

další

parametry

výrazně

rozšiřují

možnosti

využití

přístroje

pro experimenty a hrají významnou roli při vytváření a formování vláken, jakož i dosažení požadovaných morfologických parametrů připravovaných materiálů.

22

Aplikace nanovlákenných materiálů v medicíně Nanovlákna poskytují spojení mezi nano- a makrosvětem, protože jejich průměry jsou v řádu nanometrů, zatímco jejich délky mohou být až stovky metrů. Materiály formované do nanovláken pomocí „electrospinningu“ jsou využívány zejména pro biomedicínské aplikace. Biomedicína představuje dvě třetiny aplikací nanovláken, filtrace zahrnuje šestinu a zbytek je rozdělen mezi další aplikace (ochranný oděv, optické elektroniky, atd.). Hlavní užití nanovláken v biomedicíně se týká tkáňového inženýrství, cíleného transportu léčiv nebo aplikace hojivých obvazů. Ve srovnání s většinou materiálů povrch nanovláken umožňuje mnohem větší adhezi buněk, proteinů a léků. Elektrostatické zvlákňování poskytuje příležitost pro přímé

zapouzdření

drog

do

nanovláken.

Léčiva

inkorporovaná

do nanovlákenných fólií mohou být aplikována lokálně k hojení ran nebo jako pooperační

implantát

s

antibiotiky,

protiplísňovými,

antimikrobiálními

a protinádorovými léčivy. Zejména cílená doprava protinádorových léčiv a jejich řízené uvolňování pouze v nádorových buňkách, je téma, které by mohlo významně profitovat z využití polymerních nanovlákenných struktur, a proto je v současné době středem pozornosti mnoha vědeckých skupin. K dnešnímu dni byla nanovlákna se začleněnými léčivy použita hlavně k lokálním aplikacím, ačkoliv už byla nanovlákna použita i perorálně (Zamani et al., 2013).

Nanovlákenné

materiály

z polyvinylacetátu

(PVA)

se

začleněným

ciprofloxacinem byly použity jako obvazy na rány, a bylo prokázáno, že právě nanovlákna z PVA snížila rychlost uvolňování léčiva a prodloužila dobu jejich působení (Zamani et al., 2013). Nanovlákna mohou také poskytovat trojrozměrné porézní biokompatibilní prostředí, tzv. „lešení“, či „scaffold“ pro růst buněk. Byl vytvořen in vitro model pro studium toxicity, který využívá kultivace hepatocytů na „lešení“ z nanovláken. Při pokusech s tímto modelem bylo dosaženo korelace s pokusy in vivo (Bierwolf et al., 2011).

23

3D „lešení“ je možné použít pro dlouhodobé kultivace buněk epiteliálních (Choe et al., 2006), nervových (Ma et al., 2004), hladkých svalových (Kim et al., 1999), osteoblastů (Bancroft et al., 2002) a nebo třeba buněk kmenových (Levenberg et al., 2003). Na konstrukci z nanovláken, vyrobené elektrostatickým zvlákňováním PCL mohou proliferovat a diferencovat i kmenové buňky vlasového váčku (Hejazian et al., 2012).

Obr. 11: Snímek rastrovacího elektronového mikroskopu. Kmenová buňka vlasového váčku sedící na „lešení“ z PCL nanovláken (Hejazian et al., 2012).

3D systémy nanovlákenných materiálů jsou využitelné také pro tkáňové terapie, kde implantovaný 3D materiál vyplní prostor vzniklý degradací poškozené tkáně a poskytne vneseným buňkám prostředí vhodné pro jejich růst a začlenění do tkáně. Polyestery, jako je PGA, PLA, PCL nebo polyhydroxybutyrát, a jejich kopolymery byly použity jako nanovlákenné konstrukce pro inženýrství nervové tkáně (Cao et al., 2009; Patel et al., 2007). Tato „lešení“ s uspořádanými nanovlákny slouží jako vodítko pro uspořádání neuronů a orientaci jejich neuritů. Neurony kultivované na uspořádaných nanovláknech mají dlouhé neurity, delší než když jsou kultivované na neuspořádaných vláknech. Avšak největší prodloužení neuritů bylo pozorováno na uspořádaných nanovláknech nesoucích ve své struktuře fibroblastový růstový faktor 2 (FGF2) (Patel et al., 2007). Podobný systém nesoucí proteiny může významně podpořit obnovení poraněné periferní nervové tkáně (Chew et al., 2007). Také v oblasti regenerace kostí, chrupavky a dalších tkání se stále více používají nosiče z nanovláken. Byl vyvinut kompozitní nanovlákenný materiál z PCL, HA a kolagenu pro růst osteoblastů. PCL zde poskytuje mechanickou stabilitu, zatímco

24

kolagen podporuje buněčnou proliferaci a HA může zlepšit mineralizaci osteoblastů (shrnuto v Cao et al., 2009). Závěrem lze snad jen podotknout, že technologie nanovláken patří k jedněm z nejrychleji se rozvíjejicích oblastí vědy s velice širokým mezioborovým uplatněním, jak je jistě vidět z několika výše uvedených příkladů. Zdá se, že zanedlouho budou nanovlákna ve svých různých podobách součástí běžné praxe a stanou se každodenní oporou i pomocníkem v mnoha oblastech činností člověka.

25

Seznam zkratek ECM

extracelulární matrix (mimobuněčná hmota)

HA

kyselina hyaluronová

PCL

polykaprolakton

PGA

polymer kyseliny glykolové (polyglykolid)

PLA

polymer kyseliny mléčné (polylaktid)

PLGA

kopolymer kyseliny glykolové a mléčné

PVA

polyvinylacetát

26

Seznam literatury

Bancroft GN, Sikavitsas VI, van den Dolder J, Sheffield TL, Ambrose CG, Jansen JA, Mikos AG (2002) Fluid flow increases mineralized matrix deposition in 3D perfusion culture of marrow stromal osteoblasts in a dose-dependent manner. Proc Natl Acad Sci U S A 99(20):12600-5. Bierwolf J, Lutgehetmann M, Feng K, Erbes J, Deichmann S, Toronyi E, Stieglitz C, Nashan B, Ma PX, Pollok JM (2011) Primary rat hepatocyte culture on 3D nanofibrous polymer scaffolds for toxicology and pharmaceutical research. Biotechnol Bioeng 108(1):141-50. Bogun M, Krucinska I, Kommisarczyk A, Mikolajczyk T, Blazewicz M, Stodolak-Zych E, Menaszek E, Scislowska-Czarnecka A (2013) Fibrous polymeric composites based on alginate fibres and fibres made of poly-epsilon-caprolactone and dibutyryl chitin for use in regenerative medicine. Molecules 18(3):3118-36. Cao H, Liu T, Chew SY (2009) The application of nanofibrous scaffolds in neural tissue engineering. Adv Drug Deliv Rev 61(12):1055-64. Clark J, Hirstenstein H, Gebb C (1980) Critical parameters in the microcarrier culture of animal cells. Dev Biol Stand 46:117-24. Deitzel JM, Kleinmeyer J, Harris Dea, Beck Tan NC (2001) The effect of processing variables on the morphology of electrospun nanofibers and textiles. Polymer 42(1):261-272. Dutta RC, Dutta AK (2009) Cell-interactive 3D-scaffold; advances and applications. Biotechnol Adv 27(4):334-9. Garg K, Bowlin GL (2011) Electrospinning jets and nanofibrous structures. Biomicrofluidics 5(1):13403. Guan J, Fujimoto KL, Sacks MS, Wagner WR (2005) Preparation and characterization of highly porous, biodegradable polyurethane scaffolds for soft tissue applications. Biomaterials 26(18):3961-71. Haycock JW (2011) 3D cell culture: a review of current approaches and techniques, in 3D Cell Culture, pp 1-15. Springer. Hejazian LB, Esmaeilzade B, Moghanni Ghoroghi F, Moradi F, Hejazian MB, Aslani A, Bakhtiari M, Soleimani M, Nobakht M (2012) The role of biodegradable engineered nanofiber scaffolds seeded with hair follicle stem cells for tissue engineering. Iran Biomed J 16(4):193-201. Hughes CS, Postovit LM, Lajoie GA (2010) Matrigel: a complex protein mixture required for optimal growth of cell culture. Proteomics 10(9):1886-1890. Chen WY, Abatangelo G (1999) Functions of hyaluronan in wound repair. Wound Repair Regen 7(2):79-89.

27

Chew SY, Mi R, Hoke A, Leong KW (2007) Aligned Protein-Polymer Composite Fibers Enhance Nerve Regeneration: A Potential Tissue-Engineering Platform. Adv Funct Mater 17(8):1288-1296. Choe MM, Tomei AA, Swartz MA (2006) Physiological 3D tissue model of the airway wall and mucosa. Nat Protoc 1(1):357-62. Khang G (2012) Handbook of Intelligent Scaffolds for Tissue Engineering and Regenerative Medicine. CRC Press. Kim BS, Nikolovski J, Bonadio J, Smiley E, Mooney DJ (1999) Engineered smooth muscle tissues: regulating cell phenotype with the scaffold. Exp Cell Res 251(2):318-28. Kreyling WG, Semmler-Behnke M, Chaudhry Q (2010) A complementary definition of nanomaterial. Nano Today 5(3):165-168. Levenberg S, Huang NF, Lavik E, Rogers AB, Itskovitz-Eldor J, Langer R (2003) Differentiation of human embryonic stem cells on three-dimensional polymer scaffolds. Proc Natl Acad Sci U S A 100(22):12741-6. Lin YM, Zhang A, Rippon HJ, Bismarck A, Bishop AE (2010) Tissue engineering of lung: the effect of extracellular matrix on the differentiation of embryonic stem cells to pneumocytes. Tissue Eng Part A 16(5):1515-26. Ma W, Fitzgerald W, Liu QY, O'Shaughnessy TJ, Maric D, Lin HJ, Alkon DL, Barker JL (2004) CNS stem and progenitor cell differentiation into functional neuronal circuits in three-dimensional collagen gels. Exp Neurol 190(2):276-88. Nair LS, Laurencin CT (2007) Biodegradable polymers as biomaterials. Progress in polymer science 32(8):762-798. Noble PW (2002) Hyaluronan and its catabolic products in tissue injury and repair. Matrix Biol 21(1):25-9. Page H, Flood P, Reynaud EG (2013) Three-dimensional tissue cultures: current trends and beyond. Cell Tissue Res 352(1):123-31. Pankov R, Yamada KM (2002) Fibronectin at a glance. J Cell Sci 115(Pt 20):3861-3. Patel S, Kurpinski K, Quigley R, Gao H, Hsiao BS, Poo MM, Li S (2007) Bioactive nanofibers: synergistic effects of nanotopography and chemical signaling on cell guidance. Nano Lett 7(7):2122-8. Raftery R, O'Brien FJ, Cryan SA (2013) Chitosan for gene delivery and orthopedic tissue engineering applications. Molecules 18(5):5611-47. Reitinger S, Lepperdinger G (2013) Hyaluronan, a ready choice to fuel regeneration: a minireview. Gerontology 59(1):71-6. Ricard-Blum S (2011) The collagen family. Cold Spring Harb Perspect Biol 3(1):a004978. Růžičková J, Pokorný M, Suková L, Novák J, Řebíček J, Velebný V (2012) Comparative study of needleless and multijet technologies of nanofiber production, 23. – 25. 10. 2012, Nanocon, Brno.

28

http://www.nanocon.eu/files/proceedings/04/reports/665.pdf Sasaki T, Fassler R, Hohenester E (2004) Laminin: the crux of basement membrane assembly. J Cell Biol 164(7):959-63. Tanzer ML (2006) Current concepts of extracellular matrix. J Orthop Sci 11(3):326-31. Tsang VL, Bhatia SN (2004) Three-dimensional tissue fabrication. Adv Drug Deliv Rev 56(11):1635-47. Um IC, Fang D, Hsiao BS, Okamoto A, Chu B (2004) Electro-spinning and electro-blowing of hyaluronic acid. Biomacromolecules 5(4):1428-36. Wintermantel E, Mayer J, Blum J, Eckert KL, LĂĽscher P, Mathey M (1996) Tissue engineering scaffolds using superstructures. Biomaterials 17(2):83-91. Xie J, Li X, Xia Y (2008) Putting Electrospun Nanofibers to Work for Biomedical Research. Macromol Rapid Commun 29(22):1775-1792. Zamani M, Prabhakaran MP, Ramakrishna S (2013) Advances in drug delivery via electrospun and electrosprayed nanomaterials. Int J Nanomedicine 8:2997-3017.

Internetové zdroje URL1: http://www.ecr6.ohio-state.edu/mse/faculty/powell/ URL 2 http://www.forschung3r.ch/fr/projects/pr_97_05.html URL 3 http://www1.fs.cvut.cz/stretech/2012/sbornik/31.pdf URL 4 http://www.4spin.info/

29