Práce s koňmi metodou horsemanship

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat

Práce s koňmi metodou horsemanship Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

doc. Ing. Iva Jiskrová, Ph.D.

Petra Stodolová

Brno 2013

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Práce s koňmi metodou horsemanship vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

dne ………………………………………. podpis diplomanta ……………………….

PODĚKOVÁNÍ

Tímto způsobem bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce doc. Ing. Ivě Jiskrové, Ph.D. za odborné vedení, poskytnuté literární zdroje, cenné připomínky a užitečné rady při zpracování mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat panu Josefu Tmějovi, který mne naučil vše, co o koních vím, a inspiroval mne svým přístupem a prací s koňmi.

ABSTRAKT

Název práce: Práce s koňmi metodou horsemanship Autor: Petra Stodolová

Bakalářská práce se věnuje otázce horsemanshipu, což je výcviková metoda, která bere zřetel na mentální, duševní a emoční stav koně. Práce je rozdělena do pěti částí, ve kterých jsou postupně vysvětleny všechny důležité skutečnosti, kterých bychom si měli být vědomi během každé činnosti spojené s koňmi. První část je zaměřena na sociální hierarchii ve stádě, myšlení koní, vliv emocí na projevy chování a důležitost osobního prostoru pro koně. Ve druhé části se tato práce zabývá komunikací mezi koňmi, které se následně využívá pro komunikaci mezi koněm a člověkem. Třetí část popisuje, jakým způsobem se koně rozlišují na základě jejich dominance a citlivosti. Ve čtvrté části je vysvětlena teorie horsemanshipu a dochází zde k propojení informací z předešlých kapitol s touto metodou. Jsou zde uvedeny zásady a cíle komunikace mezi dvěma odlišnými druhy, která tvoří základ horsemanshipu. Poslední část této práce se věnuje práci s koňmi ze země a využití všech předchozích informací v praxi.

Klíčová slova: Sociální hierarchie, kořist, komunikace, dominance, partnerství

ABSTRACT

Title: Working with horses using the method called horsemanship Author: Petra Stodolová

This bachelor thesis deals with a training method called horsemanship, which takes into account a mental, psychological and emotional state of a horse. This thesis is divided into five chapters in which all important things that we should be aware of during any activities with horses are gradually explained. The first part focuses on social hierarchy, horse thinking, the influence of emotions on behaviour and the importance of personal space. The second part is about communication between horses which is then used for communication between a horse and a man. The third part describes how horses are differentiated by dominance and sensitivity. In the fourth section the information described in previous chapters is summarized and used for the explanation of the theory of horsemanship. There are presented the principles and objectives of communication between two species, which form the basics of horsemanship. The last part of this thesis is devoted to the groundwork and the application of all the information in practice.

Key words: social hierarchy, prey, communication, domination, partnership

OBSAH

1 ÚVOD

8

2 CÍL PRÁCE

9

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1

10

Pochopení psychických vlastností koní

10

3.1.1

Sociální struktura stáda koní

10

3.1.2

Dravec versus kořist

11

3.1.3

Alfa jedinec

12

3.1.4

Osobní prostor

13

3.1.5

Vliv základních emocí na projevy chování

14

3.1.5.1 Strach

14

3.1.5.2 Radost

15

3.1.5.3 Smutek

15

3.1.5.4 Podrážděnost

15

3.2

Způsoby komunikace koní

17

3.2.1

Akustická komunikace

17

3.2.2

Neverbální komunikace – řeč těla

19

3.2.3

Pachová komunikace

21

3.3

Rozdělení koní podle jejich psychických vlastností

23

3.4

Horsemanship – přirozené partnerství člověka a koně

25

3.4.1

Filosofie horsemanshipu

25

3.4.2

Komunikace mezi koněm a člověkem

27

3.4.2.1 Řeč těla jako prostředek komunikace

27

3.4.2.2 Zásady komunikace vyplívající z řeči těla koní

28

3.4.2.3 Základní cíle komunikace

29

3.5

Práce ze země – vytváření důvěry a respektu

32

3.5.1

Tlak a uvolnění

33

3.5.2

Osobní prostor – základ práce ze země

35

3.5.3

Základní cviky ze země

36

3.5.3.1 Přátelská hra

36

3.5.3.2 Posílání na kruh

38

3.5.3.3 Obrat kolem předku a obrat kolem zadku

39

3.5.3.4 Couvání

39

3.5.4

40

Nakládání koně do vozíku jako způsob ověření důvěry a respektu

4 MATERIÁL A METODIKA

42

5 ZÁVĚR

44

6 POUŽITÁ LITERATURA

46

1 ÚVOD

V dnešní době již nejsme na koních tak závislí, jak tomu bylo v předešlých staletích. Koně nám dnes slouží pro zábavu, sportovní využití a jako naše hobby. Snažíme se uspokojovat jejich potřeby, ale velice často se stává, že tyto potřeby jsou spíš naše vlastní než našeho koně. Myslím tím moderní stáje, ve kterých má každý kůň svůj box, drahé uzdění a sedla, promyšlené tréninkové programy, nejlepší krmení apod. Když pak koně začnou být agresivní, mít zlozvyky a různé problémy, ptáme se proč. Odpověď je jednoduchá, sice jsme se snažili, aby náš kůň byl spokojený, ale nepomysleli jsme na jeho skutečné potřeby. Jedna stránka těchto potřeb koně je založena na prostředí, ve kterém jej chováme, a ta druhá spočívá v tom, jak my přistupujeme ke koním. Obě tyto hlediska jsou velice důležitá pro uspokojení všech potřeb koně. Tato práce se zabývá v první části psychickými vlastnostmi koní, jejichž pochopení je důležité pro oba tyto faktory, a v dalších částech je práce zaměřená už jen na utváření vztahu mezi koněm a člověkem. Před jakýmkoliv začátkem práce s koňmi bychom se měli seznámit s etologií těchto zvířat a prostudovat jejich skutečné potřeby a instinkty. Měli bychom pochopit, jak moc je pro koně důležitý pocit bezpečí, svobody, klidu a porozumění. Tato práce se zabývá problematikou mentálních potřeb a instinktů koní a informace o nich převádí do praktického využití. Přístup, během kterého vycházíme z pocitů koně a jeho duševního naladění, nám umožnuje vytvořit si s koněm skutečný přátelský vztah, který se snaží vybudovat většina majitelů koní.

8

2 CÍL PRÁCE Cílem této práce je vytvoření literární rešerše, která shrnuje důležité poznatky z psychologie koně tak, aby byly tyto znalosti snadno pochopitelné a jasné. Představuje určitý návod, kterým bychom se měli řídit při práci s koňmi. Popisuje jednotlivé psychologické aspekty a jejich převedení do běžné činnosti. V práci jsou obsaženy různé příklady z praxe, vysvětlení, proč určité věci nefungují tak, jak bychom chtěli, a řešení těchto situací. Na konci práce je uvedena metodika, ve které shrnuji, jakým způsobem bych chtěla tyto teoretické znalosti využít v praxi a rozšířit o znalosti týkající se ježdění dle horsemanshipu.

9

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED

3.1 Pochopení psychických vlastností koní

3.1.1

Sociální struktura stáda koní

Koně jsou stejně jako všichni lichokopytníci zvířata žijící sociálně ve stádech (Duruttya 2005). Hlavním důvodem, proč tato zvířata vytvářela skupiny již v dávné minulosti, bylo bezpečí, které stádo představovalo. Již tarpani, předchůdci koně domácího, se shromažďovali do stád skládajících se z několika klisen s hříbaty a jednoho dospělého hřebce. Odrostlé hřebečky dospělý hřebec odháněl a ti se sami potulovali po stepi, dokud si nevytvořili vlastní stádo nebo se drželi poblíž stáda a tvořili mu tzv. „přední stráž“ (Volf 2002). V případech, kdy stádu hrozilo nebezpečí, se přimykali ke skupině tak, aby klisny s hříbaty byly v bezpečí uprostřed a pomáhali je chránit. Vůdčí hřebec byl první, kdo odrážel útoky predátorů. V odrazu útoku mu pomáhala i část odrostlých hřebečků. Tento systém zajišťoval bezpečí stáda. Hlavní funkcí vůdčího hřebce bylo udržování stáda v bezpečí a vnitřního klidu ve stádě. Pokud vedoucí hřebec uhynul, ostatní hřebečci začali bojovat o jeho pozici a nejzdatnější z nich se ujal jeho role (Volf 2002). Základní charakteristickou vlastností stádových zvířat je vytváření sociální struktury, hierarchie ve stádě. Tato hierarchie zajišťuje respektování daných zákonitostí a pravidel. Každé zvíře ve skupině může činit pouze dle svého sociálního pořadí. U divokých koní představuje stádo ve většině případů harém několika klisen s jejich potomky žijících s jedním hřebcem (Duruttya 2005). V takovémto uskupení stojí zpravidla na vrcholu sociálního žebříčku dominantní hřebec, jehož hlavní úlohou je zajištění bezpečí stáda, udržování klidu a produkce potomstva. Další stupeň žebříčku vyplňuje zpravidla nejstarší klisna, která má vůdcovskou roli, tzn. udává, kdy a kam se stádo přesune (Brookesmith 2006). Dle Volfa (2002) se na dalších místech žebříčku vyskytují klisny s hříbaty a nejnižší pozice patří odstaveným hřebcům. Odrostlí hřebci odcházejí ze stáda buďto dobrovolně nebo je vyžene dominantní hřebec. Poté vytvářejí tzv. „staromládenecké skupiny“ (Brookesmith 2006), popř. žijí 10

samotářsky, dokud si nevytvoří vlastní stádo (Duruttya 2005). Skupiny mladých hřebců nejsou stálé jednotky na rozdíl od harémových stád a zvířata zde jsou ve velkém stresu, protože neustále soupeří o nadřazenost. Zároveň je ale nutné, aby zůstali pohromadě, protože na tom závisí jejich život (Birdová 2004). Vůdcovskou pozici získávají poražením dominantního hřebce, odlákáním klisny ze stáda nebo založením nového stáda s mladými klisnami. Některé klisny žijí v jednom stádě po celý život, což znamená, že jejich základní skladba se příliš nemění. Změny vyvolávají dospívající klisny odcházející, popřípadě přicházející do stáda. Takovéto klisny odcházejí samy nebo jsou vyhnány staršími klisnami. Následně pak zakládají nové rodiny s mladými hřebci (Duruttya 2005). Odchod odrostlých hříbat obou pohlaví ze stáda je nutný a představuje hlavní nástroj předcházení incestu a reprodukce příbuzných jedinců (Bartošová 2012).

3.1.2

Dravec versus kořist

Pokud se snažíme pochopit, jakým způsobem koně myslí, musíme si uvědomit rozdílnost modelů chování dravce jakožto člověka a kořisti neboli koně. Dravec a kořist představují vzájemné protiklady, které se ovšem ve skutečnosti velice ovlivňují. Jeden potřebuje druhého, aby byl jejich počet vyvážený a mohli přežít. Irwin (2004) tento vztah nazývá „polaritou“, přičemž u koní platí polarita mnohonásobně víc, protože koně polárně i myslí. Polární myšlení znamená buď ano, nebo ne. Neexistuje pro ně odpověď ve smyslu možná, téměř apod. Dvojznačnost a nerozhodnost je pro koně velice stresující. Dravci vytvářejí skupiny, tlupy a smečky s účelem zabití kořisti, kdežto kořist (koně) se uskupují do stád, aby se vzájemně mohli ochránit před smrtí. Z tohoto důvodu je chybou porovnávat např. výcvik psa a koně. Myšlení psa je v tomto způsobu podobné tomu lidskému, neboť lidi i psi jsou dravci. Predátoři se chovají a myslí určitým způsobem. Naše mysl se dokáže koncentrovat na daný cíl (kořist), přičemž vše ostatní ignoruje. Musíme být plně soustředění, abychom byli schopni lovit, obstarat si potravu a přežít. Máme tzv. „vědomí dravce“ (Irwin 2004) se zúženou pozorností a soustředěním.

11

Pokud se snažíme proniknout do koňské mysli, musíme uvažovat jako kůň, jako kořist. Mysl koně se podobá soustředěným kruhům. Kůň se nedokáže soustředit pouze na jednu věc, nýbrž vnímá vše, co se okolo něj děje od pohybu jiných koní, šustění listí až k neznámým zvukům. To vše v poli o úhlu téměř 360 °. Bez této schopnosti by nemohli přežít. Neustále jsou připraveni na cokoliv, jsou uvolnění a zároveň ve střehu. Skupiny dravců i stáda kořistí mají vytvořenou sociální strukturu, která přestavuje základ společného soužití. Je zde ale významný rozdíl v tom, jakým způsobem je tato hierarchie vytvářena. Pokud dojde k boji o vedoucí postavení u dravců, tak se jeden druhého snaží znehybnit. Jako příklad může sloužit smečka vlků, kdy alfa samec drží svého soka a v podstatě mu dává najevo, že pokud se pohne, tak jej zabije. Ostatní členové smečky interpretují svoji podřízenost nehybnou pozicí vleže, kdy alfa jedinci vystaví své břicho. U koní je vytváření hierarchie založeno na naprosto odlišném principu. Místo znehybnění má klíčovou roli pohyb. Pohyb vpřed představuje nejdůležitější věc v životě koně. Díky pohybu mohou utéct před predátory, přesouvají se po pastvině, pohyb je součástí jejich rozmnožovacího rituálu. Cílem boje mezi koňmi není destrukce jedince, který ustoupí, ale ovládnutí jeho pohybu. Po ukončení boje ustupující jedinec stáhne ocas a nechá se odehnat z prostoru dominantnějšího jedince. Poražený kůň není obětí a kůň, který souboj vyhrál, není vítězem. Tento fakt představuje další rozdíl mezi uvažováním dravce a kořisti. Čím výše se jedinec nachází na hierarchickém žebříčku, tím stoupá jeho odpovědnost, tím má více soků a působí na něj více stresu. To je důvod proč kůň, který v boji ustoupí a uzná dominanci jiného koně, není obětí, ba naopak získá někoho, komu může důvěřovat a kdo jej bude chránit. Stádová dynamika je založena na principu „kdo dotlačí koho do bezpečí“ (Irwin 2004).

3.1.3

Alfa jedinec

Alfa jedinec se vyznačuje nejvyšším sociálním zařazením ve stádě, což znamená, že je nadřazený největšímu počtu zvířat daného stáda (Duruttya 2005). Takový kůň se musí vyznačovat určitými vlastnostmi, mezi které Hempfling (2007) řadí osobnost, vůli, vyzařování, zkušenost, důstojnost a inteligenci. Tyto psychologické vlastnosti bývají

12

mnohdy důležitější nežli vlastnosti fyzické, protože ve skutečnosti není pravidlem, aby vůdcovskou pozici vlastnila zvířata největší, nejzdatnější a nejsilnější. Vůdčí jedinci se vyznačují určitým repertoárem chování, který prezentují svým pohybem, řečí těla a gestikulací (Hempfling 2007). Kromě již zmíněných povinností, jako je zodpovědnost, ochrana stáda, udržování klidu apod. (Brookesmith 2006) mají dominantní jedinci určitá privilegia a všichni členové stáda je musí respektovat a podřídit se jejich vedení. Při útěku určují rychlost a směr pohybu, přičemž vpředu se obvykle nachází vedoucí klisna, která udává tempo, a vzadu vedoucí hřebec, který stádo shromažďuje a pobízí jej. Vedoucí klisnu nesmí při útěku žádný z koní předběhnout, jinak hrozí rozdělení stáda (Diacont 2010). Níže postavení koně se alfa jedinci musí „uhnout z cesty“ pokud dojde k setkání (Duruttya 2005), vedoucí zvířata mají právo pít a žrát jako první (Diacont 2010) a zároveň si mohou vybírat nejlepší místa k odpočinku (Hrouz 2007).

3.1.4

Osobní prostor

Osobní prostor je pro koně značně významný a jeho nedostatek může být zdrojem mnoha problémů. Kůň má silnou potřebu uchovat si osobní prostor, protože ten je součástí jeho základních instinktů, které mu velí bránit se útěkem (Black 2012). Představuje pomyslný kruh, respektive ovál, jehož velikost se mění v závislosti na individualitě jedince a představuje určité osobní „přenosné teritorium“ (Duruttya 2005). Dle Parelliho (1994) se minimální prostor nachází 40 cm před hlavou a za zádí koně, Duruttya (2005) cit. podle Parelliho (1994). Koně se vůči osobnímu prostoru chovají velice obezřetně a citlivě. Působení tlaku na osobní prostor umožní dominantnímu koni ovládnutí pohybu a směru pohybu subdominantního jedince (Irwin 2004). Pokud kůň bez svolení narušuje osobní prostor ať už člověka nebo jiného koně, dává tím najevo nedostatek respektu a snahu ovládnout druhého jedince (Bořánek 2008). Koně umožňují vstup do svého prostoru svým spřáteleným druhům, povolují jim pastvu v těsné blízkosti a navzájem si pečují o čistotu těla. Tato přátelství se vytváří mezi koňmi s různým sociálním postavením ve skupině (Du-

13

ruttya 2005). Důležitost osobního prostoru ustupuje, pokud je stádo v nebezpečí. V takovém případě se musí seskupit a dát hromadně na útěk (Widdicombeová 2009). Ve stádě se mohou vyskytovat i vztahy nepřátelské. Tento aspekt je potřeba sledovat při rozmisťování koní ve stáji. Osobní prostor jedince může být větší než jsou hranice jeho boxu a pokud se v sousedním boxu nachází jedinec, se kterým je daný kůň v nepřátelském poměru, tak pro něj pobyt ve stáji představuje permanentní stres. Tento stres se navenek projevuje neklidem, kopáním do stěn boxu a kousáním (Duruttya 2005).

3.1.5

Vliv základních emocí na projevy chování

Chování je silně ovlivněno emocemi, které koně v daný okamžik prožívají. Emoce představují z fyzického hlediska změnu svalového napětí a chemické rovnováhy těla. Tato fyzická změna vyvolává v daném subjektu určitý pocit, který může být příjemný či nepříjemný a navenek je vyjádřen určitými signály, zvuky a chováním jedince (Blake 2011).

3.1.5.1

Strach

Mezi nejdůležitější pocity, které koně cítí, patří strach. Tato emoce představuje spouštěcí mechanismus obranné reakce a slouží evoluci. Pokud by zvířata necítila strach, tak by neměla pud k útěku před predátory, obranné reakce a tendenci volat o pomoc. Koně jsou ve své podstatě plachá zvířata mající strach nejen z predátorů, ale i z neznámých podnětů interpretovanými zvuky, pachy a pohyby, které pro ně mohou představovat nebezpečí. Pokud dojde k nějaké změně v prostředí, ve kterém se běžně pohybují, mohou se koně snadno vylekat. Strach cítí koně individuálně, tzn. co vyleká jednoho, může zanechat druhého zcela v klidu. Koně jsou hodně ovlivněni osobní zkušeností. V průběhu života se kůň může naučit bát věcí, kterých se dřív nebál vlivem špatného zážitku. S předměty, které způsobily tyto špatné zážitky, si vytváří tzv. „asociace strachů“ (Duruttya 2005). Vzpomínky na tyto předměty mohou být vyvolány i pouhou podobností těmto předmětům, což se projeví strachem koně (Duruttya 2005). Obdobně je tomu i s různými situacemi. Pokud 14

se nějaká situace podobá jiné, při které byl kůň vyděšený nebo prožíval bolest, je pravděpodobné, že bude reagovat stejným způsobem (Blake 2011). Strach se projevuje široce otevřenýma očima, zrychleným tlukotem srdce, naježenou srstí, uvolněním svěračů, třesem svalů, dočasným znehybněním s následným útěkem, popřípadě útokem (Duruttya 2005).

3.1.5.2

Radost

Radost je stav, který se u koní vyznačuje akustickými projevy, které Duruttya (2005) popisuje jako „zvuky spokojenosti“ a dále řečí těla. Typickým vyjádřením radosti je u koní dovádivé chování, při kterém vyhazují předními i zadními končetinami, mají vysoko zdvižený ocas, vzpínají se a hlasitě řehtají. Zdrojem radosti pro koně může být pocit svobody, nasycenost, hrdost a pocit uspokojení z dobře provedené činnosti (Duruttya 2005).

3.1.5.3

Smutek

Je dokázáno, že koně cítí smutek nad ztrátou svých druhů. Duruttya (2005) uvádí příklad dvou cirkusových koní, kteří mezi sebou měli tak silný vztah, že po smrti jednoho z nich se ten druhý „usoužil k smrti“ (Duruttya 2005). U tohoto koně nebyl na základně veterinárního vyšetření shledán žádný důvod úhynu. Silný smutek vyvolává deprese, což je v podstatě stav melancholie, vznikající na základě širokého spektra příčin. Smutek se projevuje změnou chování zvířat, akustickými projevy tzv. „plačtivým ržáním“ (Duruttya 2005). Mezi časté příznaky patří snížený zájem o okolí společně s menšími reakcemi na vnější podněty (Fraser 2010).

3.1.5.4

Podrážděnost

Tato emoce vyvolává agresivní chování, jež má řadu příčin (Duruttya 2005). Mezi časté příčiny agresivity patří obranná reakce. Pokud se kůň bojí a nemá možnost útěku, zvolí útok. Pod obrannou reakci spadá i rodičovská agresivita, kdy klisna brání své hříbě (Burdová 2010). Dle Bartošové (2012): „Není nebezpečnějšího tvora než rozzuřená matka.“

15

Dalším důvodem pro agresivní chování je obhajoba sociálního postavení ve stádě. Je velice důležité umět rozpoznat, zda se kůň chová agresivně, protože se bojí, nebo protože se snaží vydobýt si vyšší postavení (Burdová 2010). Podrážděnost se projevuje šviháním ocasu, natáčením zádi k narušiteli s výhružkou kopnutí, zvedání zadní nohy, pohazování hlavou a náznaky snahy o kousnutí. Skutečná agrese je zjevná na první pohled ušima přitisknutýma k hlavě, rozšířenými nozdrami, divokým výrazem v očích s obnaženými bělmy (Brookesmith 2006).

16

3.2 Způsoby komunikace koní

Komunikace představuje přenos informací z jednoho jedince na druhého, přičemž tyto informace ovlivňují následné chování daného přijímatele signálů. Účelem komunikace je jednak identifikace jedince a jeho postavení, jednak koordinace skupinové činnosti. Proces dorozumívání se se skládá z 3 základních komponent: 1. Signál vyslaný odesílatelem. 2. Prostředky přenosu používané pro výměnu informací. 3. Doručení zprávy přijímateli. Pokud se zabýváme komunikačními problémy a studujeme způsoby komunikace, musíme dobře porozumět všem výše uvedeným bodům, protože nám podávají informace o tom, jak se signál vyvinul v odesílateli a jak se jeho interpretace vyvine v reakcích přijímatele, Mills a Nankervis (1999). Koně mají vynikající vnímavost ke svému okolí a jejich způsoby komunikace jsou na vysoké úrovni. Na rozdíl od lidské řeči je jejich dorozumívání univerzální pro všechna plemena bez ohledu na jejich původ (Birdová 2004). Koně jsou zásobeni informacemi ze svého okolí pomocí smyslů. Právě díky smyslům mohou koně pohotově reagovat a zajistit si tak bezpečí (Widdicombeová 2009). Pro koně je velice důležitý kontakt s ostatními koňmi v prvních měsících života. Je to dáno tím, že v tomto období se učí zásady komunikace a společenského života ve stádu. Jedinci, kteří vyrůstají bez tohoto kontaktu, bývají po emocionální stránce nevyrovnaní, hůře snášejí stresové situace, méně se učí a mají problémy se začleněním se do skupiny v pozdějším věku (Bartošová 2012).

3.2.1

Akustická komunikace

Komunikace za pomoci hlasových projevů představuje druhotný způsob dorozumívání se mezi koňmi (Birdová 2004). Je to dáno tím, že hlasité projevy mohou přilákat predátory, což je pro koně nežádoucí (Roberts 2004). Hlavním významem tohoto způsobu 17

komunikace je sdělování informací na větší vzdálenost. Koně mají velice citlivý sluch, který jim umožní zachytit zvukové signály lépe než vizuální, jestliže tyto signály přicházejí z větší dálky (Birdová 2004). Hlasové projevy, které koně vydávají, mají jednoznačný záměr, ale jejich konkrétní význam závisí na situaci a okolnostech (Widdicombeová 2009). Divocí koně používají hlasové projevy zejména ve 3 základních situacích. První z nich představují zvukové projevy hřebce při námluvách, druhou a třetí komunikace mezi klisnou a hříbětem, kdy matka řehtáním ukončuje odpočinek svého hříběte, a v situacích, kdy se hříbě vrací ke své matce po určité době odloučení. Domestikovaní koně často hlasovým vyjádřením reagují na podávání krmiva (Duruttya 2005), zdraví ostatní koně, sdělují své vzrušení či obavy a varují před nebezpečím. Ržání představuje typický akustický projev, při kterém kůň vydává otevřenou tlamou hlasitý vysoký zvuk, jež představuje signál pro vzdalující se koně a pozdrav pro koně blížící se. Ržáním dává kůň najevo svoji přítomnost a z odpovědi na tento projev určuje polohu ostatních koní. Rozdíl mezi ržáním a řehtáním je v hloubce vydávaného zvuku. Řehtání je znázorněno hlasitým, hlubokým zvukem, který je slyšet na velkou vzdálenost. Řehtáním se projevují zvířata znejistěná, oddělená od svých společníků, s účelem získání odpovědi nutné pro lokalizaci. Tento zvuk zní zoufaleji než zaržání, které je vyšší. Další akustický projev, který lze u koní zaznamenat, označuje Birdová (2004) jako tzv. „hudrání“. Tento hluboký zvuk vzniká v zavřené tlamě a slouží k vyjádření spokojenosti nebo jako pozdrav přicházejících koní či lidí. Lze jej také slyšet u hřebců dvořících se klisně (Birdová 2004). Tento zvuk koně mohou vydávat i za účelem získání pozornosti jiného koně nebo člověka (Brookesmith 2006). K vyjádření strachu, poplachu, případně rozrušení slouží frkání. To vzniká prudkým vyfouknutím vzduchu nozdrami, kterými zároveň kůň může zachytit cizí pachy. Při setkání s neznámým předmětem často kůň strne a začne frkat (Birdová 2004). Brookesmith (2006) uvádí, že koně frkáním dávají také najevo nesouhlas s náznakem agresivity (Brookesmith 2006). Během hry lze u koní zaznamenat pronikavý vysoký skřek označovaný jako vyjeknutí. Tímto zvukem dávají zvířata najevo své vzrušení a spokojenost. Vyjeknutí slouží

18

ale i jako signál protestu. Jedná se například o situaci, kdy klisna tímto zvukem a hrabáním přední končetinou dává najevo hřebci, aby se držel dál (Birdová 2004). Pištění neboli ječení znázorňuje zvuk, který potvrzuje dominanci jednoho koně nad druhým. Při vydávání tohoto zvuku mají koně přiložené uši k hlavě, což běžně značí agresivitu, ale v tomto případě tomu tak není, protože zde chybí další znaky útočného chování, jako je sklonění hlavy, odhalení zubů atd. Soutěžení v ječení představuje nenásilný způsob vydobytí dominance nad sokem. Jedinec, který dokáže ječet déle, dokazuje velikost plic a sílu prsních svalů. Toto závodění lze spatřit u divokých hřebců (Brookesmith 2006).

3.2.2

Neverbální komunikace – řeč těla

Neverbální komunikace představuje přenos informací beze zvuků. Tato forma umožňuje přesnější vyjádření mnoha složitých mentálních stavů a pocitů (Duruttya 2005). Pohybová komunikace se vyznačuje širším rejstříkem pojmů než akustická (Blake 2005). Řeč těla představuje nejdůležitější metodu dorozumívání se mezi koňmi. Zahrnuje vše od velmi nápadné komunikace vyjádřené např. přitisknutýma ušima k hlavě až po téměř nezachytitelné pohyby jako je škubnutí svalu (Widdicombeová 2009). Tato řeč se tedy vyznačuje velice širokým spektrem vyjadřovacích možností (Hempfling 2007). Roberts (2005) tuto komunikaci označuje jako jazyk equus. Sdělování informací se děje na základě různých póz, gest, mimiky, postojů a reakcí. Takto koně předávají informace svým druhům ve stádě i lidem (Duruttya 2005). Díky této komunikaci může vedoucí kůň během okamžiku zastavit stádo, změnit směr běhu všech koní nebo přinutit koně k vytvoření kruhu tak, aby byla skupina chráněna před napadením a mohla se bránit (Hempfling 2007). Kůň dokáže komunikovat a podávat sdělení o svém mentálním rozpoložení každou částí svého těla. Pohyb a nesení ocasu představují velice dobře čitelné signály. Pokud je ocas stažený, znamená to, že je kůň znepokojený a úzkostlivý. Nervózní kůň naopak prudce švihá ocasem ze strany na stranu. Ztuhlá a vodorovná oháňka značí vzrušení koně (Irwin 2004), kdežto klidný kůň má volně svěšený ocas, se kterým pomalu kýve ze strany na stranu nebo s jeho pomocí odhání mouchy (Birdová 2004).

19

Na mentální stav koně dále poukazuje vyprazdňování. To může znamenat, že se napjatý a nedůvěřivý kůň začíná postupně uvolňovat, ale v jiné situaci to může být znakem úplného vyděšení koně. Svoji zádí kůň sděluje velice důležité skutečnosti. Pokud se nějaký kůň natočí k jinému svojí zádí, znamená to závažnou urážku, přičemž toto chování značí naprostou absenci respektu, vzdor a agresivitu. V řeči koně představuje natočení zádi k jinému koni vulgární gesto. Spojením signálů ocasu, zadních končetin a zádě dávají koně najevo celou řadu nálad od mírné ignorance až po absolutní opovržení. Kůň, který se takto chová, nemá respekt k danému jedinci, ať už k člověku nebo k jinému koni. Jestliže se kůň tlačí do osobního prostoru jiného koně anebo osoby, tak zpochybňuje autoritu tohoto jedince. Typický příklad představuje situace, kdy se kůň svým bokem tlačí na osobu na zemi, respektive se příliš silně opírá o vnitřní nohu jezdce. Stejně tak tento tlak může vyvíjet i plecí. Dle pozice koňské hlavy lze vypozorovat, v jakém je kůň přesvědčení o dominanci, popřípadě submisivitě druhého jedince. Vztyčená hlava značí, že je kůň vyděšený nebo mu něco působí starosti anebo se staví proti jinému jedinci. Svěšená hlava dává najevo podřízenost, ale je to typ podřízenosti vycházející ze strachu, nikoli z důvěry. Podřízenost vyplívající z důvěry se projevuje pozicí hlavy v rovině zádě, občas pohybující se nahoru a dolů, jako by se kůň ukláněl. Hlavou kůň rovněž může narušovat osobní prostor. Strkání nozder do obličeje se může jevit jako přátelský projev, ale pokud daná osoba nevyzve koně k takovému chování, tak to opět značí zpochybňování autority. Postoj končetin může signalizovat nervozitu, klid, vzrušení a další pocity koně. Klidný kůň stojí předníma nohama vedle sebe. Naproti tomu nervózní kůň připravený k útěku, má jednu přední končetinu nakročenou dopředu (Irwin 2004). Koně, kteří se cítí spokojeně, odpočívají tak, že uvolní zadní končetinu a zpevní karpální klouby předních končetin. Díky tomu mohou odpočívat ve stoje. Kopání předními končetinami představuje asertivní varování, jimž např. člen stáda zdraví nové zvíře. Uši koně jsou velice výmluvným prostředkem komunikace. V kombinaci s výrazem tváře dokáží signalizovat libost, bolest, strach, podřízenost, agresi či netoleranci. Kůň, který se pase nebo odpočívá, má ušní boltce položené do stran nebo dozadu, pokleslá oční víčka a jeho obličejové svaly mohou být natolik uvolněné, že poklesne spodní pysk (Birdová 2004). Pokud během jízdy ušní boltce směřují mírně dozadu, tak je kůň pozorný a soustředěný na jezdcovi pobídky. Boltce přitisklé k hlavě vyjadřují podrážděnost, 20

zlobu a agresi. Uši trčící dopředu mohou znamenat soustředěnost koně na nějaký předmět v dálce, zvědavost a rozrušenost. Kůň, který je dobře naladěný na prostředí kolem sebe, bude neustále pohybovat ušima do všech stran a přijímat informace ze svého okolí. U koně se ztuhlým výrazem v obličeji se dá předpokládat strach (Irwin 2004). Nespokojený výraz v mimice, sklopené uši, stažené nozdry, sevřené čelisti a upřeně hledící oči značí zlobu koně (Birdová 2004). Významným komunikačním prostředkem ve spojitosti se společenským životem jsou dotyky. Submisivní zvíře dává najevo svojí podřízenost dominantnějšímu jedinci tím, že jej olizuje, drbe ho a vykusuje mu starou srst. Dotyky mohou působit jako prostředky usmiřování, snížení agresivity, konejšení a navazování sexuálních vztahů (Duruttya 2005). Ve snaze pochopit, co nám kůň sděluje, musíme sledovat všechny signály zaráz a vyhodnocovat je tak, aby naše reakce byly odpovídající. Řeč těla disponuje širokou slovní zásobou, kterou je potřeba studovat, aby nedocházelo k nedorozuměním (Irwin 2004).

3.2.3

Pachová komunikace

Koně mají velice dobře vyvinutý čich. Oproti lidem koně dokáží diferencovat pachy na vzdálenost mnoha set metrů, kdežto člověk cítí jen na vzdálenost několika metrů. Pomocí čichu koně dokáží zachytit chemické signály označované termínem feromony, které jim poskytují různé informace. Účinky feromonů působí na velké vzdálenosti, stejně tak jako akustické signály. Dle funkce se rozeznávají feromony pohlavní, stopové, poplachové a pachové stopy (Duruttya 2005). Tyto látky se nacházejí v potu, slinách, dechu a zejména pak v moči a exkrementech. Skrze feromony se mohou koně vzájemně identifikovat, rozpoznat věk, fyziologický stav a postavení druhého jedince ve skupině, Mills a Nankervis (1999). Každý kůň vylučuje specifické feromony, díky kterým se ve stádu vzájemně rozeznávají. Čich je velice důležitý pro hříbata, protože pomocí tohoto smyslu dokáží najít svojí matku. Nejtypičtější pach každého koně se nachází v nozdrách. To je důvod, proč se koně zdraví pomocí čichového prozkoumání této oblasti. Seznamují-li se 2 koně,

21

přistoupí k sobě, začnou se očichávat a dotýkat nozdrami. Následkem je projevení sympatií nebo antipatií, které mají dlouhodobý charakter. Projev přízně či nelibosti je ovlivněn právě tím, zda individuální pach jedince je příjemný, snesitelný nebo zcela odpudivý pro druhého koně (Duruttya 2005). Koně dokáží zvýšit schopnost příjmu pachových signálů flémováním. Flémující kůň zdvihne hlavu do horizontální pozice, otevře tlamu a ohrne horní pysk, čímž umožní vstup pachových částic do Jacobsonova orgánu, který se nachází na horním konci nosních průchodů. Koně flémují pokud se setkají s neznámým nebo silným pachem. Hřebci si tak ověřují připravenost klisen k páření (Birdová 2004). Skvěle vyvinutý čich umožňuje koním rozpoznat rozpoložení jiného koně, ale i lidí pomocí feromonů, které v dané situaci vylučují. Pokud ke koni přistupuje osoba, která má ze zvířete strach, kůň to vycítí a dle jeho povahy se začne projevovat buď ustrašeně, nebo agresivně (Edwards 1997). Kůň tímto způsobem funguje jako zrcadlo svého jezdce, protože svým chováním odráží jeho pocity (Bayleyová 2006).

22

3.3 Rozdělení koní podle jejich psychických vlastností

Způsoby chování a jednání, které lze u koní sledovat, jsou výsledkem komplexní interakce fyziologických, psychologických a environmentálních faktorů. Tyto vlivy způsobují, že žádná 2 zvířata nebudou reagovat stejným způsobem za určitých okolností. Toto znamená, že chování jedince není 100% předvídatelné do budoucna, protože se jeho osobnost vlivem prostředí vyvíjí. Je ale možné identifikovat základní typy osobností, díky čemuž lze usuzovat na chování individua v dospělosti. Chování koně je silně ovlivněno jeho mírou dominance či submise. Dle těchto kritérií lze sestavit stupnici od 1 (submisivita) do 10 (dominance) a jednotlivě do ní koně zařadit. Godfrey (2005) ve své knize uvádí, že většina koní se nachází na stupnici 4, a vysvětluje to tím, že pro koně jakožto lovenou kořist je výhodnější se podrobit než se snažit přemoct svého soupeře. Tento princip umožňuje lidem, tvorům mnohem slabším a pomalejším, ovládnutí těchto zvířat. Koně se do jednotlivých stupňů zařazují na základě porovnání chování každého jedince. Při snaze zařadit koně do stupnice vycházíme z pozorování stáda. Dominantní kůň hájí své teritorium a krmivo před ostatními koňmi. Je první kdo se jde seznámit s nově příchozím zvířetem za účelem vyvolání souboje, s cílem ujasnit nově příchozímu svoji pozici ve stádě. Jak bude tento souboj probíhat, záleží na stupni dominance nově příchozího jedince. Submisivní jedinci jsou ve stádě snadno rozpoznatelní. Bývají posledními, kteří se dostanou ke krmení, pokud jsou koně krmeni skupinově. Při setkání s dominantním koněm okamžitě ustupují. Míra dominance se dá sledovat i ve stáji. Při vstupu do boxu dominantního koně bude tento jedinec blokovat svým tělem vchod, kdežto submisivní jedinec se ihned částečně nebo zcela uhne. Výcvik submisivního jedince bývá zpravidla snazší než výcvik dominantního koně. Je to dáno svéhlavostí a úmyslností dominantních koní. Člověk musí prokázat svoji dominantnost, což je obtížnější než u submisivních jedinců. Vedle rozlišení podle dominantnosti je možno koně dělit podle jejich citlivosti. Někteří koně jsou více emocionální či nervózní než ostatní stejně jako je tomu u lidí. Citlivější kůň reaguje na více podnětů ze svého okolí, i když jsou tyto impulzy nedůležité. Takový jedinec se snadněji rozptýlí a méně se soustředí. Na rozdíl od něj méně citlivý 23

kůň ignoruje podněty, které na něj nemají přímý vliv. Je tudíž více soustředěný a učenlivý. Stejně jako se dají koně rozdělit dle stupně dominance, tak se dají rozdělit podle stupně citlivosti. Stupnice je opět vyjádřena hodnotami 1 (málo citlivý) až 10 (hodně citlivý). Zařazení do těchto dvou stupnic nám podává informace o potencionální schopnosti koně učit se. Odhadnutí stupně citlivosti je snazší než odhadnutí stupně dominance. Velmi citliví koně se často plaší, bývají vystrašení a dokáží se jen velmi málo uvolnit, dokonce i ve stáji. Typická pro ně je i vybíravost krmiva (Godfrey 2005). Další možností, jak snadno a orientačně posoudit povahu koně, je zhodnocení čelního chlupového víru. Pokud se vír nachází nad úrovní očí, tak poukazuje na větší pohyb svalů kolem uší, a tím vypovídá o bystrém, pohyblivém a živém koni. Naopak vír ležící pod úrovní očí je spojený s pohybem svalů kolem huby a značí povahu flegmatickou, klidnou a žravější (Sauerová 2011). Při výběru koně musíme brát v potaz jeho budoucí využití. Kůň pro děti a začátečníky by měl být submisivní a málo citlivý. Odvážní, dominantní koně jsou vhodní ke sportovnímu využití. Důležité je, aby každý kůň měl odpovídajícího jezdce. Pasivní osoba pravděpodobně dlouhodobě nezvládne ovládat dominantního koně (Godfrey 2005).

24

3.4 Horsemanship – přirozené partnerství člověka a koně

3.4.1

Filosofie horsemanshipu

„Všechno, co každý jezdec potřebuje znát, je cit, správné načasování a rovnováha.“ Ray Hunt

Slovo Horsemanship se skládá z 3 anglických slovíček a to kůň, člověk a partnerství. Už jenom samotný název vypovídá o odlišnosti oproti pojmu jezdectví, neboť tento termín je odvozen od slova jezdec, čímž je myšlen pouze člověk (Bořánek 2011). Filozofie horsemanshipu vychází z přesvědčení, že kůň je tvor cítící s vlastními potřebami, inteligencí a emocemi. Tréninkové metody a systém horsemanshipu je založený na komunikaci a vzájemném porozumění. Během jakékoliv práce s koněm je vždy kladen výrazný důraz na citový, duchovní a mentální stav koně. Vztah, který se vytváří mezi člověkem a koněm, je založený na vzájemném respektu a důvěře (Bořánek 2008). Tento respekt v žádném případě nevychází ze strachu. Strach a respekt představují naprosto rozdílné pocity (Hunt 2008). Základem tréninku je spolupráce, při které koně do ničeho nenutíme, nýbrž mu nabídneme možnost výběru tak, aby správná volba byla snadná a špatná volba náročná. Koni umožňujeme, aby se naučil sám chápat dané věci, díky čemuž nedochází k pouhému mechanickému opakování cviků (Bořánek 2008). Dle Dorrance (1987), zakladatele tohoto hnutí, je důležité vždy připravit situaci pro koně takovým způsobem, aby kůň necítil žádný odpor v případech, kdy vykonává to, co je po něm žádáno a pokud nedělá to, co má, tak aby na odpor narazil. Zároveň ale člověk není tím, kdo vytváří tento odpor, ale je to kůň sám, protože bojuje sám se svou vlastní chybou. V této situaci je důležité dát koni čas a nechat jej pochopit, že uposlechnutí je pro něj nejlepší volbou, Bořánek a Krýsová (2006) cit. podle Dorrance (1987). V tomto způsobu výcviku, stejně tak jako v hierarchii mezi koňmi, nedochází k zápasu na jehož konci se stanoví vítěz a poražený, nýbrž je to cesta společného úspěchu. Tato metoda je založená na pozorování způsobů chování koní v jejich přirozených podmínkách, přičemž základem celé práce je pochopení koňského světa, myšlení, in25

stinktů a reakcí. Principem horsemanshipu je, že my vstupujeme do světa koní a chováme se jako člen stáda. Metody, během kterých se lidé snaží vtáhnout koně do lidského světa, již mnohokrát dokázaly, že ze strany koně nejsou příliš vhodné. Tato tréninková metoda se dá aplikovat ve všech typech jezdeckého sportu. Rozdílem oproti tradičním metodám je, že pokud kůň správně pochopí naše sdělení, tak pro nás udělá maximum až do výše svých fyzických možností. Koně jsou ochotni spolupracovat s lidmi. Neposlušnost a agresivita jsou pouhým výsledkem selhání komunikace a nedorozumění. Pokud kůň nerozumí, začne bojovat o vlastní život tak, jak mu to velí instinkty (Bořánek 2008). Jak již bylo zmíněno, snažíme se chovat jako člen koňského stáda. Zároveň musíme zaujmout pozici vedoucího koně, abychom si mohli získat důvěru a respekt. Mýtus tohoto výcviku je, že je zcela prost výbojného chování ze strany trenéra. Tak tomu není, protože trenér pracuje s přirozenou komunikací a instinkty koní. Vyvíjení tlaku na koně tkví v náležitém načasování a použití fyzického tlaku tak, aby byl správně koni interpretován. V žádném případě se nesmí jednat o rozzuřené náladové reakce naštvaného trenéra, který ztratí sebeovládání. Pokud na koně musíme vyvinout větší tlak, tak to vždy provádíme s klidem bez pocitů hněvu (Irwin 2004). Další důležitou myšlenkou horsemanshipu je, že učit se musí člověk, ne kůň. Hunt (2008) ve své knize píše: „Cílem mé práce s koněm není zvítězit, je to můj osobní souboj se sebou samým.“ Abychom porozuměli těmto zvířatům, je důležité pracovat na sobě, ne na svém koni. Kůň od nás očekává sebejistotu a pochopení a neustále bude zjišťovat, zda se může na tyto vlastnosti spolehnout. Je důležité umět správně reagovat v každé situaci, která nastane (Hunt 2008). Koně, bytosti dokonale naladěné na své prostředí, dokáží číst všechna naše gesta s naprostou přesností každý okamžik, který s nimi strávíme. Proto je důležité s nimi jednat důsledně a s klidem, jistotou a soustředěností. Vnímavost koní vůči našim pochybnostem a strachu nám napomáhá odkrýt naše chyby a vnitřní konflikty. Pokud po koni chceme, aby byl klidný, statečný a důvěřoval nám, tak tyto kvality nejprve musíme získat sami. Naše sebedůvěra a sebeovládání musí vycházet z našeho nitra, nesmí být pouze předstírané navenek. Když se snažíme být součástí koňského světa, tak na svět musíme hledět jako kůň, otevřít svou mysl a mít vůli ke změně (Irwin 2004). Slovy Bořánka (2006): „Musíme vzít své ego, posadit ho doma na polici a nechat ho tam celou dobu, kdy v sobě hledáme toho pravého horsemana.“, Bořánek a Krýsová (2006). 26

3.4.2

3.4.2.1

Komunikace mezi koněm a člověkem

Řeč těla jako prostředek komunikace

Tak jako koně mezi sebou komunikují zejména pomocí gest, mimiky, pohybů a postojů, tak se komunikace mezi koněm a člověk odehrává za pomoci řeči těla. Naše tělo tedy představuje nejdůležitější a nejpraktičtější pomůcku při práci s koněm. Zároveň se také jedná o pomůcku nejsložitější. Koňský jazyk se vyvíjel přes padesát miliónů let, což koním umožnuje skvěle vnímat všechny drobné detaily naší řeči těla. Naší nevýhodou je, že čím nepatrnější signály vysíláme, tím jím koně lépe rozumí (Bořánek 2008). Lidé mezi sebou komunikují nevědomky až ze 2/3 pomocí neverbální komunikace, tedy řečí těla. Aniž bychom tušili, tak svým neverbálním projevem dáváme najevo naše vnitřní rozpoložení a mentální stav (Roberts 2004). Jestliže pracujeme s koněm a vnitřně si nejsme zcela jisti v tom, co děláme, tak to kůň ihned pozná, protože mu to naše tělo okamžitě prozradí i přes náš nasazený flegmatický výraz v obličeji. Proto je jistota při práci s koněm tak důležitá a je potřeba se jí naučit dosahovat. Nikdy nesmíme zapomínat, že koně vidí takové maličkosti, které my stěží vnímáme. Mezi tyto nepatrnosti patří například sevřené prsty, ruka v pěst, podupávání nohou, pozice ramen atd. Během práce s koněm je velice důležité naučit své tělo „vypnout“ (Bořánek 2008) a zapomenout na každodenní starosti. Pokud tak učiníme, naše tělo bude vyjadřovat klid, bezpečí a pohodu. Kůň pak pochopí, že se v naší blízkosti může cítit bezpečně a v klidu, což je důležité pro rychlé učení. Odměňování tímto klidem koně rychle pochopí a budou jej sami vyhledávat (Bořánek 2008). Musíme se tedy naučit rozpoznávat řeč těla koně, abychom pochopili všechna sdělení, která nám kůň předává, a zároveň si musíme uvědomit vlastní pohyby a s nimi spojené signály, které vysíláme ke koni. Z našeho „vyzařování“ (Diacont 2010) by měla plynout suverenita, zdravé sebevědomí, rozhodnost, a zkušenosti. I podprahové pocity nejistoty, nerozhodnosti a strachu koně ihned rozeznají (Diacont 2010). Jak již bylo zmíněno v kapitole dravec versus kořist, koně myslí polárně, což znamená, že v jejich světě neexistuje nejednoznačnost. To je důvod, proč nerozhodnost a nejistota ze strany

27

člověka jsou pro ně tak stresující (Irwin 2004). Například naše držení těla velice dobře vypovídá o našem rozpoložení. Vzpřímené postavení signalizuje energii, rozhodnost a přímočarost. Oproti tomu pokud se cítíme bez energie, ochable a nerozhodně, tak se pravděpodobně budeme krčit, mít povolená ramena, skloněnou hlavu a podobně (Diacont 2010).

3.4.2.2

Zásady komunikace vyplívající z řeči těla koní

Pokud se snažíme navázat s koněm vztah, který je založený na komunikaci, tak se musíme velice soustředit na veškeré naše pohyby. Jestliže tak neučiníme, signály vysílané skrz náš pohyb budou nejasné, nesrozumitelné až protikladné. Koně pak brzy vzdají všechny pokusy o navázání komunikace, čímž následně dochází k používání více či méně silných fyzických prostředků pro dorozumění se. Musíme tedy dbát na to, že i ten nejmenší pohyb těla, ať už při jízdě nebo při práci ze země, představuje pro koně určitý význam a informaci. Koně vnímají celý způsob našeho chování, který pro ně může být jasný, nepochopitelný anebo rozporný. Další důležité pravidlo, kterým se musíme řídit, je redukce informací. Hempfling (2007) ve své knize uvádí: „Musíme se rozhodně naučit jasně rozlišovat informaci od žvanění.“. Aby se koně soustředili, je nezbytné naši gestikulaci a pohyby vědomě omezit na nejnutnější míru. Naše tělo je neustále v pohybu, většinou nevědomě, což musíme zredukovat tak, abychom koním svým tělem podávali pouze důležité informace. Pro dosažení tohoto cíle je nezbytné zvýšené uvědomení sebe sama a vnitřní soustředění. Během komunikace s koněm bychom měli používat stejné pohyby, znamení a gesta pro sdělení určitého jednoho požadavku. Koně můžeme snadno zmást, jestliže budeme používat

více

způsobů

sdělení

dané

informace,

následkem

čehož

dochází

k nedorozumění. Z toho opět vyplívá, že je důležité neustále se hlídat a kontrolovat, abychom používali pouze již jednou vytvořená znamení a signály pro zcela konkrétní pobídku. V blízkosti koní se musíme pohybovat vždy obezřetně a pomalu. Naše pohyby by měly být plynulé, měkké a klidné. Souvisí to s receptory pohybu, které vyplňují velkou část oka koně, díky nimž kůň zachytí každé hnutí v rozsahu 360 ° kolem sebe. Každý impulzivní pohyb v koních reflexivně vyvolává poplach. Koně v dnešní době jsou

28

zvyklí na tyto impulzy, což je ale nežádoucí, pokud chceme, aby kůň reagoval na nejmenší signály. Jestliže je kůň takto citlivě naladěn na naše gesta, stačí nepatrná impulzivní pobídka, kterou kůň zpracuje jako důležitou informaci, a pohotově zareaguje. Díky této citlivosti lze koně například rázem zastavit z plného cvalu. Na začátku práce s koněm je naší prioritou, aby nám kůň jasně a bezprostředně porozuměl. Proto signály, které k němu vysíláme, musí být velice zřetelné. Po dosažení pochopení začneme tento signály každým opakováním zeslabovat, aby naše komunikace byla optimální a citlivá. Toto zeslabování může trvat týdny až měsíce v závislosti na tom, jak rychle se kůň učí a jak jsme přesní. Princip posledního pravidla tkví v připravenosti koně na změnu. Každému novému impulzu z naší strany by měla předcházet tato příprava. Kůň zpracuje tuto informaci a bude plně soustředěný na další pobídku. Díky všem těmto důležitým zásadám bude naše práce s koněm harmonická a plynulá (Hempfling 2007).

3.4.2.3

Základní cíle komunikace

Bořánek (2008) ve své knize uvádí základní kroky, které je potřeba splnit abychom dosáhli opravdové harmonie. Mezi tyto kroky patří: •

Pokusit se, aby se kůň s námi cítil bezpečně a zbavil se strachu a úzkosti.

Pocit bezpečí představuje jeden z nejdůležitějších a zároveň nejobtížnějších základů, jehož je potřeba dosáhnout během práce s koňmi. Jak již bylo uvedeno v první kapitole, koně si vytváří sociální hierarchii, ve které mají jasně stanoveno své místo. Pokud koni není zcela jasné jeho postavení, necítí se bezpečně, je nervózní a dostavuje se u něj pocit strachu a úzkosti. Projevem úzkosti může být plachost nebo lekavost nesouvisející s konkrétní věcí, ale pouze s přítomností člověka. Pokud si koně nejsou jistí svým postavením vůči člověku, budou jej neustále zkoušet, aby zjistili, zda se mu mohou odevzdat, či nikoli. Typickým příkladem je situace, kdy člověk vstoupí ke koni do boxu a ten se začne po chvilce tlačit na nově příchozího. Pokud tato osoba začne tlačit proti koni, tak je vtažena do hry na přetlačovanou, kterou nemůže vyhrát vzhledem k hmotnosti koně. Jestliže člověk ztratí hlavu a zachová se nepřiměřeně, tak přijde o respekt koně. Správnou 29

reakcí by byl výstražný signál: „Uhni, nebo tě kousnu!“ (Bořánek 2008), tak, jak by to udělal výše postavený jedinec. V těchto maličkostech často začíná naučená agresivita koně vlivem špatných reakcí člověka a končí pocit bezpečí. •

Pokusit se prezentovat sám sebe tak, aby to bylo pro koně přijatelné.

Tento bod je poměrně těžko proveditelný vzhledem k opačným instinktům koně a člověka. Je potřeba se vyvarovat všem extrémům chování od siláckých projevů až po přílišnou náklonnost. Jestliže se například kůň vyděsí, je pro něj přirozené naznačit útěk a po zdolání prvotního strachu se sám rozhodne jít celou věc prozkoumat. Nikdy ale nejde ke zdroji svého strachu přímo, tak jak jej často nutí člověk. Tímto počínáním vzniká další konflikt a kůň přestává rozumět, protože z jeho pohledu je to nepřijatelné. Navíc tím, že koně držíme zkrátka na vodítku nebo na otěžích, mu nedáváme možnost výběru. Kůň se opět začne cítit vystrašeně, úzkostně a nejistě z jednání člověka, který se choval dle svých instinktů. •

Pokusit se získat si respekt koně a ukázat mu jeho hodnostní místo v naší společnosti.

Jestliže se nám podaří zajistit, aby se s námi kůň cítil v bezpečí a zároveň abychom pro něj byli čitelní tak, že nám rozumí, začne se vytvářet vzájemný respekt. Proto je důležité splnit předchozí 2 body. Podstatou tohoto respektu je, že se s námi kůň nebojí, rozumí a důvěřuje nám. Když získáme respekt, kůň uzná člověka za svého vůdce a ví kde je jeho hodnostní místo v jeho společnosti. •

Pokusit se u koně vyvolat schopnost reagovat na naše podněty.

Při práci s koněm je důležité vědět, co děláme a jakou odezvu od svého koně očekáváme. Jestliže na něj budeme mít dlouhodobě přehnané požadavky, tak zpravidla rezignuje. V případech, kdy kůň nezvládá některou situaci nebo jí nerozumí, může začít svého pána vnímat jako silně stresující faktor a začne se mu vyhýbat. Proto je důležité, aby byl každý správný krok koně odměněn uvolněním tlaku. Jestliže tak neuděláme a budeme vyvíjet další tlak, kůň začne hledat jiná řešení, jak se tohoto tlaku zbavit, čímž znovu 30

vznikne konflikt mezi námi a naším koněm, který nám nerozumí. Koně vždy musíme odměnit alespoň malým klidem a uvolněním v situacích, kdy nám vyhoví. •

Pokusit se zanechat v něm svobodného ducha a dopřát mu co nejvíce svobody.

Tento bod je velice často opomíjený a lidé se dost často chovají opačně než by měli. Pocit svobody patří mezi základní potřeby koně. Zároveň se nejedná o velké situace jako množství výběhů a prostoru k životu, nýbrž jde o malé rozdíly, které kůň velmi dobře vnímá. Častým názorem je, že se kůň musí v každém případě podvolit bez možnosti vyjádření. Tak tomu ale není, koni bychom měli vždy umožnit udělat vlastní rozhodnutí. Je rozdíl, pokud kůň zůstane stát například během obsedání z vlastní vůle nebo protože je k tomu přinucen našim pomocníkem, který jej pevně drží za udidlo. V situacích, kdy něco nefunguje, proto koni nabídneme více svobody oproti jejímu ubrání (Bořánek 2008).

31

3.5 Práce ze země – vytváření důvěry a respektu

Práce ze země by měla stát na začátku výcviku každého koně. Funguje jako prostředek k výuce mladých koní a jako nástroj k převýchově a k řešení problémů s koňmi bázlivými a problémovými. Pomocí práce ze země lze zlepšit kondici koně a podpořit vývin svalové hmoty. Díky vztahu, který se vytvoří mezi koněm a člověkem během práce ze země, se ušetří řada problémů, které by mohly vzniknout pod sedlem (Bayleyová 2006). Ze země lze koně velmi snadno a bezpečně naučit veškeré cviky jako zatáčení, zastavování, couvání, ustupování pod tlakem, obraty kolem předku a zadku, překroky apod. Na zemi máme mnohem větší přehled o veškerém dění a více možností, jak vše ovlivnit. Stojíme-li nohama na zemi, tak se cítíme jistěji a mezi nás a koně nevstupuje v takové míře strach. S koněm lze pracovat buď na vodítku, nebo ve volnosti. Obě tyto možnosti skýtají určité výhody i nevýhody a záleží na našich zkušenostech a prioritách, kterou metodu si vybereme. Dá se říci, že s koňmi odchovanými na pastvinách se lépe manipuluje ve volnosti a s koňmi, kteří již mají zkušenosti s lidmi, na vodítku. Pro práci ze země se používá nejčastěji kruhová ohrada. Její historie sahá daleko do minulosti, přičemž ve větší míře se začala využívat v Mexiku a následně ve středozápadu USA. Velikost kruhové ohrady se pohybuje v rozmezí 16 – 20 metrů. Menší rozměry koni nedovolují uniknout z prostoru člověka a u některých jedinců mohou být i nebezpečné. Ve větších kruhovkách je obtížnější získat pozornost koně (Bořánek 2008). Kruhová ohrada poskytuje kontrolované prostředí, ve kterém můžeme s koněm komunikovat za pomocí řeči těla. Kůň se zde může učit na základě vlastní volby. Oproti rohovým ohradám umožňuje koni pohyb, aniž by se přerušil tok jeho energie (Roberts 2004). V žádném případě ale nesmí sloužit pro bezduché honění koní po jejím obvodu. Vlastní princip tkví v možnosti koně reagovat na tlak, který člověk vyvíjí, útěkem. Tím kůň dostává svobodu a možnost vyjádřit se. Pokud si kůň vybere běh po jejím obvodu, tak po chvíli zjistí, že se od osoby stojící uprostřed ohrady nijak nevzdálil a začne hledat jiná řešení. Sám přijde na to, že je pro něj lepší zůstat v klidu stát než se zbytečně unavovat během. Aby na to ale kůň přišel, musíme mu právě umožnit pocit svobody. V kruhovce se kůň učí spolupracovat s námi a zároveň si udržuje svoji individualitu a nezávislost. Práce 32

v kruhové ohradě je velice křehká a lze si díky ní vybudovat důvěru i respekt. My sami se v kruhovce musíme cítit bezpečně, jinak je zapotřebí vrátit se zpět na začátek. Ať už s koněm pracujeme ve volnosti nebo na vodítku, vždy se musíme držet několika základních zásad vyplívajících z horsemanshipu (Bořánek 2008):

1)

Kůň vždy musí mít možnost volby.

2)

Pokud nám něco nejde, dáme vždy koni více svobody.

3)

Nežádoucí věci, které kůň dělá, nastavíme tak, aby byly obtížně.

4)

Naše požadavky musí jít snadno.

5)

Kůň nikdy nic nemusí.

6)

Neodehrává se mezi námi souboj, nikdo není vítězem a poraženým.

7)

Vše co s koňmi děláme, musí být pro koně ukončeno pozitivně.

8)

Pokud něco nefunguje, tak nesmíme ztrácet hlavu a měli bychom to zkusit jindy.

3.5.1

Tlak a uvolnění

Tlak může mít pro koně mnoho podob, může být fyzický, duševní či emoční. Dá se interpretovat dotykem ruky, bičíkem, hlasem, úmyslem jiného koně, strachem z oddělení od svých druhů atd. Na tlak kůň vždy reaguje určitým repertoárem chování do té doby, dokud se jej nezbaví a nenabude opět pocitu pohody a uvolnění. Pro koně je tento pocit klidu a pohody velice důležitý, díky čemuž tento princip lze využít k výcviku koně. Tlak vždy musíme vyvíjet způsobem, kterému kůň rozumí, a zároveň musíme být důslední. Při neadekvátním vyvíjení tlaku dochází k nedorozumění, ztrátě respektu a důvěry, konfliktům a strachu koně (Widdicombeová 2009). Zásadním pravidlem při působení tlaku na koně je, že by kůň měl na tlak lidské ruky povolit a nevytvářet protitlak (Bořánek 2012). V situacích, kdy koni ukazujeme něco nového, a chceme, aby se naučil nějaký cvik, je nezbytně nutné odměnit každý pokus, který se třeba jen vzdáleně podobá tomu, co požadujeme. Koně zásadně odměňujeme okamžitým uvolněním veškerého tlaku, který na něj vyvíjíme. V tento moment je velice důležité, abychom se my sami cítili naprosto uvolněně a v klidu. Koně se učí v okamžiku tohoto uvolnění, ne během působení tlaku.

33

Se základní správnou odpovědí, kterou od koně dostaneme, lze pracovat a cvik pomocí tlaku a uvolnění docvičit. Tímto způsobem nám kůň rozumí a rychle se učí. Při odměňování uvolněním tlaku je velice důležité načasování a vycítění. Tím je myšleno odejmutí veškerého tlaku tak brzy, jak to je jen možné. Musíme umět vycítit, kdy se kůň chystá zareagovat na pobídku a tu ihned uvolnit. Z tohoto důvodu je velice důležité soustředit se na koně, abychom zaznamenali třeba jen přenesení váhy, povolení svalu apod. což signalizuje, že se kůň chystá pohnout (Widdicombeová 2009). Pro správné načasování musíme v každém okamžiku vědět, kde se nacházejí všechny končetiny koně. Díky tomu pak dokážeme určit, co se stane ještě dříve, než se to stane (Bořánková 2012). Na začátku trénování určitého cviku je důležité počkat si na odpověď koně. Koni musíme dát čas, aby mohl o tlaku popřemýšlet a patřičně zareagovat. Proto tlak ihned nezvyšujeme, jinak přijdeme o možnost odměnit koně za jeho pokus. Teprve až kůň pochopí, co daný tlak znamená, a bude mu dobře rozumět, můžeme od koně žádat pohotovější reakce. Jestliže kůň na tlak nereaguje vůbec, tak ten rytmicky zesilujeme tak dlouho, dokud nezareaguje. Začínáme ale s nejjemnější pobídkou, kterou postupně zvyšujeme. Musíme brát v úvahu individualitu koně a jeho reakce na množství tlaku. Po správném porozumění cviku lze signály postupně snižovat tak, že kůň nakonec bude reagovat na nejjemnější pobídku. Při první pobídce, kterou použijeme, kůň neví, co znamená a v podstatě musí hádat, jak má správně zareagovat. Tím pádem musí vyzkoušet celou řadu reakcí, s jejichž pomocí se snaží vyvinutému tlaku uniknout. Nesmíme předpokládat, že kůň ví, tak jako my, jak se má vůči danému tlaku zachovat. On teprve musí přijít na to, jak správně odpovědět na naši otázku. My mezitím musíme vytrvat a počkat na správnou reakci, kterou pohotově odměníme (Widdicombeová 2009). Uvolnění tlaku a poskytnutí pauzy, i když třeba jen velice krátké, představuje smysluplný způsob odměňování koně. Je to dáno tím, že koně na pastvinách nebo divocí koně tráví většinu svého času právě v takovémto klidu, pohodě či pauze. Dá se říci, že celý život koně je svým způsobem o udržení si vnitřního klidu. Koně tento klid vyhledávají v každé situaci, a proto tak dobře reagují na tlak. Jednoduše se jej chtějí zbavit a naší povinností je ho okamžitě uvolnit při správné odezvě. Kůň pak brzy pochopí, že k uvolnění došlo po určité jeho reakci, a zapamatuje si to. Důležité je abychom se i my během této pauzy cítili naprosto dobře a uvolněně, protože to z nás koně vycítí. Pokud 34

nebudeme v klidu, tak se ani náš kůň vedle nás nebude cítit klidně a nebude s námi chtít být. Když dáváme koni (i sobě) pauzu, tak je velice významné to, že jsme spolu. Buď my dojdeme ke koni, nebo on k nám a společně relaxujeme. Kůň si tak spojí naší osobnost s tímto pocitem pohody a bude jej u nás vyhledávat (Bořánek 2012). Pauza by měla představovat místo, ze kterého budeme vždy vycházet a kam se budeme pokaždé vracet (Bořánková 2012). Jezdec by svého koně měl povzbuzovat a budovat jeho sebedůvěru každým správným krokem. Tím, jak se kůň přibližuje ke správnému řešení, by se měl cítit lépe. Pokud kůň pocítí nepohodlí u nesprávných řešení a pohodlí u správných, tak je málo pravděpodobné, že si příště vybere opět nesprávné řešení (Black 2012).

3.5.2

Osobní prostor – základ práce ze země

Nejdůležitější věc, se kterou je potřeba začít, je nestát s koněm v „adrenalinové zóně“ (Bořánek 2008). To znamená, že kůň nesmí vstoupit do našeho osobního prostoru, pokud jsme jej k tomu sami nevyzvali. Velice často můžeme vidět, jak koně strkají do svých majitelů, ba dokonce po nich i šlapou. Kůň, který se takto chová, nemá žádný respekt vůči této osobě. Proto je velice důležité hned na začátku práce nastolit jasná pravidla týkající se našeho osobního prostoru. Je to první věc, která se musí vyřešit během prvního setkání s koněm, protože pokud nejsme schopni uhájit si svůj osobní prostor, tak nemůžeme předpokládat, že by mohlo fungovat něco jiného (Bořánek 2008). Na druhou stranu koně mají silnou potřebu zachování si svého vlastního osobního prostoru. Proto bychom jim jej měli ponechat a brát na něj ohled, jinak u koně ztratíme respekt a získáme problémy s disciplínou (Black 2012). Jestliže kůň vstoupí do našeho prostoru, tak je zapotřebí jej ihned opravit a jakýmkoliv způsobem mu dát najevo, aby se od nás vzdálil do vzdálenosti, která nám bude příjemná. Tato vzdálenost může být různá v závislosti na povaze koně. Každopádně se musíme cítit dobře a bezpečně. Potom, co kůň ustoupí, může reagovat dvěma způsoby, a to tak, že buď zůstane v klidu stát, uvolní se a začne spokojeně přežvykovat, nebo se pokusí vrátit do našeho prostoru. Jestliže se pokusí vrátit zpět, musíme jej ihned opravit a vrátit za pomyslnou hranici. Kůň se může pohnout třeba jen jedním kopytem směrem

35

k nám, čímž zjišťuje, zda jsme to opravdu my, kdo určuje pravidla. V takovém případě musíme koně opravit velice razantním způsobem. Uhájení si vlastního prostoru představuje jediné místo ve výcviku koně, kdy se musíme zachovat až agresivně, abychom koně co nejrychleji zatlačili zpět. Je to pro koně přirozený způsob, protože se tak chovají vzájemně mezi sebou a očekávají, že se takto zachováme. Jestliže naše reakce bude pomalá a jemná, kůň bude zmatený a opět ztratí pocit bezpečí. Musíme tedy reagovat pohotově a rozhodně. Dominantní jedinci ve stádě také nejprve jiného koně varují a následně zaútočí, pokud se tento kůň nestáhne. Tím, že si dokážeme obhájit vlastní prostor, získáme u koně respekt a pocit bezpečí. Opět je to založeno na vyvíjení tlaku a jeho okamžitém uvolnění při správné reakci koně (Bořánek 2008).

3.5.3

3.5.3.1

Základní cviky ze země

Přátelská hra

Přátelská hra je cvik, který prvně pojmenoval Parelli a je součástí jeho výcvikového programu (Bayleyová 2006). Slovy Parelliho: „Jedná se o jediný cvik, kdy na rozdíl od všech ostatních cviků uvádíme koně do klidu.“ (Bořánek 2008). Principem této hry je vysvětlit koni, že může vedle nás stát naprosto v klidu a nic se mu nestane (Bořánek 2008). Cílem této hry je upevnění důvěry mezi koněm a člověkem a vytvoření odvážného koně. Přátelskou hru začínáme dotyky rukou a po zvládnutí tohoto cviku může použít různé předměty od igelitových sáčků, plachet až po hrůzu nahánějící plechovky (Widdicombeová 2009). Princip vždy zůstává stejný, udržet rytmus, vydržet a odměnit správnou reakci. Tento cvik začínáme tak, že se koně snažíme dotýkat rukama po celém těle včetně uší, noh, jazyka, prostoru pod ocasem, slabin atd. Jestliže si kůň nenechá šáhnout na některou část jeho těla, není bezpečné jezdit na něm, protože nám plně nedůvěřuje (Bořánek 2008). V této situaci je dobré mít u sebe např. carrot stick, což je oranžová hůlka sloužící jako prodloužená ruka, nikoli v žádném případě jako bič (Bayleyová 2006), nebo obyčejnou bambusovou hůlku. Proti dotyku touto hůlkou na onom nepříjemném místě se kůň začne bránit a my v této situaci musíme být v pozici, kdy vytrváme v ryt36

mickém kontaktu do té doby, dokud kůň nepřijde na to, že jediným způsobem, jak se tohoto nepříjemného tlaku zbavit, je zůstat v klidu stát. Začneme rytmickým dotýkáním místa, které se koni příliš nezdá, a pokračujeme v tom tak dlouho, dokud se kůň nepřestane ohánět, vykopávat, vrtět apod. Během přátelské hry musíme zachovat rytmus a vydržet za všech okolností. Jestliže se kůň nechce u nás zastavit, tak jej uvádíme do pohybu a jediný odpočinek, který mu nabídneme, je ten, kdy stojí vedle nás. Kůň to rychle pochopí a sám se k nám bude vracet, když se bude cítit unaven a my ho k tomu vyzveme. Musíme být ale důslední a koni umožnit návrat k nám do klidu, pouze když mu to sami nabídneme (Bořánek 2008). Po zvládnutí dotýkání rukou po celém těle koně můžeme přejít k dalším cvikům. Během tohoto cvičení můžeme použít jakýkoliv předmět, který v koni vyvolává strach a vysvětlit mu, že je jeho strach zbytečný. Lze například použít plachtu z plastického materiálu. Tu rozložíme na zem a pokusíme se po ní s koněm přejít. Ze začátku můžeme mít koně pro usnadnění na vodítku, ale později by kůň měl zvládnout sám ve volnosti přejít plachtu jen na náš pokyn. Tím, jak stoupá odvaha koně, můžeme po něm žádat víc, například, aby na ní zůstal stát. Další možností je vzít plachtu a koně do ní celého zabalit. Nikdy nesmíme zapomínat odměňovat koně pauzou, když dělá to, co po něm žádáme. Tak, jak jsme se koně dotýkali rukou, můžeme se jej dotýkat pomocí plastikového sáčku uvázaného na hůlce. Tato pomůcka patří k jedněm z nejužitečnějších, pokud je používána správně. Tímto sáčkem se opět snažíme dotýkat celého těla koně, a když se kůň uklidní, tak sáček ihned dáváme dolů. Tato pomůcka učí koně, že může být něco výše, než je jeho hlava. Ať už použijeme jakoukoliv pomůcku a předmět, nikdy nesmíme zapomínat na to, že první reakcí koně bude podívat se, jak reagujeme my. Proto musíme zůstat klidní a tento klid přenést i na koně (Bořánek 2008). Tato cvičení s různými šustivými materiály jsou vhodná pro koně jakéhokoliv věku a zejména pak pro koně velice citlivé (Bayleyová 2006).

37

3.5.3.2

Posílání na kruh

Tento cvik patří mezi jeden z nejdůležitějších vůbec. Když se nám podaří ze země kontrolovat pohyb koně, dostaneme jej pod kontrolu i pod sedlem. Je to významný cvik, díky kterému se kůň naučí na náš pokyn zatáčet a jeho zvládnutí je důležité pro nakládání koně do vozíku. Abychom tento cvik správně zvládli, musíme si uvědomit několik základních skutečností: •

Musíme se dívat směrem, kterým koně posíláme.

•

Zároveň tímto směrem ukazujeme koni svojí rukou.

•

Tlak, kterým uvádíme koně do pohybu, musí působit na jeho přední část těla.

Pokud nedodržujeme tyto 3 základní pravidla, začne docházet ke konfliktním situacím a nedorozuměním. Velice často lze spatřit lonžování koně, při kterém má člověk spuštěnou vodící ruku podél trupu a druhou rukou, ve které má bič, hrozí na zadní část těla. V této situaci kůň neví, jakým směrem se má dát, a navíc tlak vyvíjený bičem na jeho zadní část mu velí zastavit a ustoupit zádí. Kůň tímto způsobem také zareaguje a stoupne si čelem ke svému trenéru a očekává další pobídku. Jestliže v této situaci daná osoba zareaguje tak, že práskne bičem, kůň se dá na útěk, nebo se postaví na zadní. Tento cvik tedy začínáme velice zřetelnými signály. Nejprve se podíváme do směru, jakým koně posíláme, poté vodící rukou ukážeme tento směr koni a řídící rukou vyvineme tlak na přední končetinu koně. Vyvíjející tlak opět postupně rytmicky zvyšujeme, dokud se nedostaví alespoň minimální správná reakce. Pak dáme koni chvíli pauzu, aby mohl popřemýšlet o tom, co se stalo a pokračujeme dále. Po té, co se nám podaří rozpohybovat koně do požadovaného směru, se musíme pohybovat s koněm tak, aby naše vnitřní rameno otevíralo koni cestu (Bořánek 2008). Když se nám podaří rozpohybovat koně požadovaným směrem, je důležité umět ovládnout jeho rytmus pohybu. Pokud se kůň pohybuje požadovaným krokem, tak na něj nevyvíjíme žádný tlak, takřka si jej nevšímáme a pouze čekáme na jeho chybu, kdy tento rytmus změní např. z klusu do kroku, a tu pohotově opravíme. Na koně začneme okamžitě rytmicky vyvíjet tlak, dokud se nevrátí zpět do klusu. Tento tlak okamžitě uvolníme při správné změně. Kůň sám přijde na to, že na něj nepůsobí žádný tlak v případech, kdy se pohybuje v žádaném rytmu, a ten bude udržovat, dokud mu nedáme ji38

nou pobídku. Tento cvik je velice důležitý a využívá se následně ze sedla, kdy koni dáme pobídku holeněmi např. do cvalu, on naskočí a sám se ve cvalu bude udržovat bez našeho dalšího pobízení (Bořánek 2012).

3.5.3.3

Obrat kolem předku a obrat kolem zadku

Důležitost těchto cviků spočívá v simulaci vyvíjení tlaku holeněmi ze sedla. Pokud žádáme po koni obrat kolem předku na levou stranu, tak naše levá ruka je pasivní, případně zabraňuje koni, aby se rozešel proti nám. Pravá ruka pak vyvíjí tlak, který je stejně jako u ostatních cviků rytmický a postupně se zvyšuje do první správné reakce. Během první zkoušky těchto cviků bychom se měli spokojit s málem, například jen s přenesením váhy nebo jedním krokem. Postupně, jak kůň začne chápat, že se má pohybovat pouze jeho jedna polovina těla, žádáme kroků víc. Pokud kůň zkouší jiná řešení, jak se tlaku vyhnout, tak tento tlak opět s výdrží rytmicky zvyšujeme, dokud se nevydá správným směrem. Obrat kolem zadku se provádí stejným způsobem. Tlak ovšem vyvíjíme v oblasti podbřišníku. Ten můžeme vytvářet rukou nebo pomocí hůlky, podobně jako v přátelské hře. Je důležité si celý obrat rozložit na více malých kroků a spokojit se s málem. Z naší strany musí být interpretace tohoto cviku přesná, aby nám kůň správně porozuměl. Jestliže kůň špatně reaguje na naší holeň ze sedla, můžeme se vrátit zpět na zem a cvik procvičit (Bořánek 2008).

3.5.3.4

Couvání

Couvání samo o sobě představuje gesto podřízenosti, proto tento cvik musíme používat uvážlivě vzhledem k tomu, že se v koni snažíme zvyšovat sebedůvěru a sebevědomí (Hempfling 2007). Cvik se ze začátku provádí s pomocí dlouhého vodítka. Ke koni si stoupneme čelem a vodítko držíme na jeho samém konci. Rytmicky zvyšujeme tlak vlněním vodítka od nejnižší možné míry do té doby, dokud se opět nedostaví sebemenší správná reakce. Pak veškerý tlak uvolníme a koni dáme pauzu. Postupně, jak se kůň učí reagovat na tlak couváním, můžeme použít delší vodítko, jehož prostřední část bude ležet na zemi mezi 39

námi a koněm. Tlak v tomto případě vyvíjíme už jenom signály rukou tak, aby se karabina na ohlávce ani nepohnula. Tímto způsobem naučíme koně reagovat pouze na znamení naší ruky a cvik budeme moci provádět i ve volnosti (Bořánek 2008). Potom, co kůň skvěle zvládá couvání na nejjemnější signály, můžeme tento cvik ztížit tak, že po koni budeme chtít, aby couval po dráze ve tvaru L. Tu vytvoříme pomocí břemen. Koně v této dráze nejprve provedeme směrem dopředu a poté pomalu krok za krokem pozadu. Cvičení vyžaduje hodně soustředění jak pro koně, tak pro člověka, proto by nemělo trvat příliš dlouho (Bayleyová 2006). Tím, jak se kůň učí reagovat na slabší signály, může docházet k tomu, že bude couvat víc, než si přejeme. Z tohoto důvodu je důležité vědět přesný počet kroků, který po koni žádáme. Koně musíme opravit i v případech, kdy sám nabízí více těchto kroků. I v takovýchto drobných detailech se mohou do budoucna skrývat velké problémy, pokud se nepodchytí již v samém začátku. Kůň se učí, že my jsme ti, kdo jej vede, a sám by neměl nabízet jiná řešení, než která po něm chceme. Jestliže budeme důslední a budeme opravovat koně vždy, když bude sám vymýšlet různá východiska, tak se naučí pozornosti v naší společnosti a přestane vytvářet vlastní řešení daných situací, protože pochopí, že je pro něj jednodušší jednat tak, jak chceme my. Důležité je, aby kůň couval uvolněně s krkem a hlavou ohnutými směrem dolů. Jestliže je strnulý, popř. se staví do obranné pozice, musíme zjemnit tlak, protože jej pravděpodobně vyvíjíme příliš silně. Couvání můžeme vyzkoušet i v pozici, kdy stojíme podélně vedle koně a couváme s ním. Signály mu dáváme stejné jako v pozici čelní. Tento cvik se opět uplatní následně při jízdě na koni, kdy nám bude stačit pouhé zavlnění a kůň bude couvat bez použití jiného tlaku (Bořánek 2008).

3.5.4

Nakládání koně do vozíku jako způsob ověření důvěry a respektu

Velmi často je možné vidět situace, kdy nakládání koně do vozíků může být velice stresující jak pro koně, tak pro člověka. Lidé nad tímto úkonem příliš dopředu nepřemýšlí, dokud nepotřebují koně někam odvézt. Pokud nám kůň dostatečně nedůvěřuje a my sami se cítíme nervózně z tohoto úkolu, tak dochází k více či méně fyzickému donucování během kterého se kůň snaží jakkoli vyhnout nastoupení. Nakonec se koně podaří

40

naložit, ale ten je plný strachu a obav. Při příštím nakládání bude tento úkon ještě mnohem složitější, protože kůň získá špatné zkušenosti z předchozího nucení. Nakládání koně do vozíku ukazuje to nejhorší, co se nachází v lidech, ale i v koních. Problém, který se zde projeví, netkví v samotném nakládání, ale již v předchozím výcviku koně a v tom jak nám náš kůň důvěřuje a respektuje nás. Jestliže zvládneme všechna předchozí cvičení a vytvoříme si s koněm dobrý vztah, tak nikdy nebudeme mít potíže s naložením koně. Kůň, který nás nerespektuje, při vodění nás vláčí a pro práci s ním je nutné používat nějaké formy násilí, se bude bránit nastoupení do vozíku, protože to pro něj je naprosto neznámé místo, představující nebezpečí, do kterého jej člověk nutí. Nakládání bychom měli trénovat dříve než jej opravdu budeme potřebovat, protože první naložení může trvat delší dobu. Musíme si být jisti, že se kůň na náš signál rozejde, zastaví a zacouvá. To vše při nakládání potřebujeme mít zvládnuté. Každý krok po nakládací rampě odměníme uvolněním a necháme koně přemýšlet. Tlak, který na něj vyvíjíme, aby se rozešel, musí stejně jako při posílání na kruh směřovat k přední končetině. Směřuje-li k zádi, kůň to chápe jako pobídku pro zastavení. Není vhodné koně lákat do vozíku na pamlsky. Odměnu v podobě žrádla by měl dostat, až když bude celý ve voze. Jestliže je kůň již naložený, ale jeho zadní kopyto není ještě zcela za hranicí vozíku, dává tím najevo, že je schopný kdykoliv utéct a cvik není dokončený. Proto po koni musíme žádat víc. Po nějakém čase, kdy budeme koně takto nakládat, začne kůň vozík vyhledávat jako své soukromé útočiště a bude se na něj dokonce i těšit. Musíme si tedy uvědomit, že při nakládání koně do vozíku netkví problém ve vozíku samotném, nýbrž opět v lidech a v jejich přístupu (Bořánek 2008).

41

4 MATERIÁL A METODIKA

Zdroje, ze kterých jsem čerpala pro svoji bakalářskou práci, jsou díly mnoha odborníků z oboru, kteří mají mnohaleté zkušenosti s obsedáním, výcvikem a nápravou problémových koní. V rámci mé budoucí vědecké práce bych chtěla tyto teoretické poznatky, které uvádím ve své bakalářské práci, uvést do praxe a popsat vlastní zkušenosti s tímto výcvikem. Pro vlastní experiment bych chtěla použít 2 koně, a to klisnu plemene ČT a valacha plemene Quarter Horse, kteří jsou naprosto odlišné povahy. Klisna je velmi citlivá a zároveň dominantní, kdežto valach je přátelský a flegmatický. Rozlišnost jejich povah bude dokazovat, že tento výcvik se hodí pro všechny typy koní a zároveň práce s dominantní klisnou bude důkazem toho, jak jsou důležité uvedené poznatky o komunikaci, vzájemné důvěře a respektu, o umění rychlého uvolnění tlaku a pauzy, vyzařování sebejistoty, klidu, důslednosti a vytvoření vztahu mezi koněm a člověkem. S oběma koňmi bych pracovala v kruhové ohradě na cviku posílání na kruh a na udržování směru a rytmu pohybu. Popisovala bych jejich reakce, chyby a způsob, jakým je opravuji. Zaznamenávala bych, jak oba jedinci reagují na mé požadavky a jak dlouho u každého z nich trvá docílení správné reakce. Mimo jiné bych chtěla analyzovat i své chování, informace, které svým tělem předávám koni, a zda nejsou rozporné a popsat vlastní pocity během různých situací, které nastanou. Pro tuto analýzu bych využila videonahrávky, díky které bych měla možnost vidět své vlastní chování a vystupování navenek a to následně zhodnotit. Chtěla bych cvičit ustupování tlaku během různých cvičení, jako couvání, obrat kolem předku, obrat kolem zadku a překroky. Mezi další cvik, který bych chtěla ve vlastním experimentu provést, je přátelská hra. Tento cvik je důležitý pro upevnění odvahy koně, díky čemuž se snižuje riziko poranění ať už jezdce nebo koně samotného a zlepšuje se jeho i naše sebejistota. V práci by byly zaznamenány všechny důležité situace, které nastanou v průběhu trvání experimentu včetně popisu chování koně, jezdce a řešení těchto situací.

42

Rozšířením této práce by byly teoretické poznatky o jízdě na koni dle metody horsemanship. Chtěla bych se zaměřit na otázku uzdění, jeho správného používání a na další prostředky používané ke „snadnějšímu“ ovládání koní jako jsou např. vyvazovací otěže, martingaly apod., které nemusí být nezbytností u žádného koně. Práce by se zabývala tím, co znamená jezdit ve shromáždění na volné otěži, čímž by se také dotkla fyziologie koně a mechaniky pohybu. Popis základního výcviku ze sedla bude úzce souviset s předešlou prací ze země. Opět zde bude hrát významnou roli působení tlaku, dávání pauzy a komunikace jezdce pomocí sedu, holení a ruky s koněm. I vlastní jízda na koni by byla součástí experimentu, kdy bych ze sedla cvičila obraty, překroky, couvání, udržení rytmu, zvětšování a zmenšování kruhů apod., což jsou cviky, které by měl zvládat každý kůň, protože zlepšují rovnováhu a obratnost.

43

5 ZÁVĚR

Kůň, jakožto býložravec, už od pradávna v přírodě sehrává roli loveného zvířete. Na základě této skutečnosti se u něj vyvinuly instinkty, díky kterým se mu podařilo přežít. Tyto instinkty mu velí v případě nebezpečí utéct a žít ve skupinách tak, aby se zvýšila pravděpodobnost pro přežití. Soužití ve skupinách nebo stádech podléhá určitým zákonitostem a sociální hierarchii, jinak by toto soužití nebylo možné. Dle dominance se určí alfa jedinec, kterého ostatní jedinci respektují, a ten udržuje stádo v bezpečí. Ve stádě jsou koně různého stupně dominance či submise, čímž vzniká sociální žebříček dané skupiny. Aby mohlo stádo fungovat perfektně jako jeden celek, musí se jeho členové dokázat mezi sebou dorozumět. Signály sloužící komunikaci se dají rozdělit na akustické, neverbální a pachové. Vzájemně jsou ale propojeny tak aby informace byly předávány co nejefektivněji. Smysly koně jsou skvěle přizpůsobené pro získávání informací z jejich vnějšího okolí a umožňují jim pohotově reagovat na všechny podněty.

Člověk se vyvinul jako lovec, dokonce jako ten nejefektivnější. Naše instinkty pracují na opačném principu než ty koňské. Stejně tak naše smysly jsou tomuto faktu přizpůsobené. Lidé mají často tendenci přisuzovat koním lidské vlastnosti, které koně ovšem postrádají. Koně totiž nemají ego jako my lidé. Nepotřebují být lepšími než my, ale potřebují si být jisti, že my jsme „lepší“ než oni aby se nám mohli plně odevzdat, respektovat nás a důvěřovat nám tak, jak to dělají s alfa jedincem. Zde se již dostáváme k horsemanshipu. Ten představuje přístup ke koním a výcvikovou metodu vycházející z pozorování divokých stád koní, ze studií jejich chování, komunikace, potřeb a instinktů. Na základě těchto všech informací „horsemani“ pracují se svými koňmi. Jde o to stát se členem koňského stáda, chovat se jako kůň, dokázat předvídat instinktivní reakce, znát skutečné potřeby koně, zaujmout vedoucí postavení a vybudovat si s koněm vztah zakládající se na vzájemné důvěře a respektu.

Dle Hunta (2011) nejde pouze o porozumění těmto informacím ale zásadní je zejména následná proměna člověka, jeho myšlení, uvažování a chování. Člověk v sobě musí vybudovat mnoho vlastností, které jsou v této práci průběžně zmiňovány, a současně se od řady vlastností musí oprostit tak, aby byl schopný zaujmout vedoucí posta44

vení a komunikovat s koněm takovým způsobem, kterému kůň rozumí. Je důležité zaměřit se na signály, které my svým tělem vysíláme ke koni a také na ty, které kůň vysílá k nám. Dosažením optimální komunikace a používáním správně zvoleného tlaku a uvolnění při výcviku dosáhneme harmonie s koněm, která představuje základní princip horsemanshipu. Správné načasování, cit a rovnováha vytváří důvěrný vztah mezi koněm a člověkem, kdy je kůň schopný pracovat až do výše svých maximálních fyzických i psychickým možností a to zcela dobrovolně bez jakýchkoliv donucovacích prostředků.

45

6

POUŽITÁ LITERATURA

1. BAYLEYOVÁ L., 2006: Koně: práce ze země. Praha, Metafora, 151 s. 2. BARTOŠOVÁ J., 2012: Etologie: Klisny v radostném očekávání a po něm.

Horseman. 2 (č. 4): 58-62. 3. BARTOŠOVÁ J., 2012: Etologie: Těžké loučení s matkou (nebo jejím mlé-

kem…). Horseman. 2 (č. 6): 30-33. 4. BIRDOVÁ J., LANGRISH B., PARELLI P., 2004: Chov koní přirozeným způ-

sobem: přirozený způsob chovu koní a péče o jejich zdraví a dobrou výkonnost. Praha, Slovart, 206 s. 5. BLAKE H., 2005: Jak mluvit s koňmi: o komunikaci mezi člověkem a koněm.

Praha, Pragma, 160 s. 6. BLAKE H., 2011: Jak myslí koně. Praha, Pragma, 181 s. 7. BLACK M., 2012: Horká pec za chladného dne. Horseman. 2 (č. 3): 12-13. 8. BLACK M., 2012: Problém s disciplínou nebo jen neusměrněná energie? Hor-

seman. 2 (č. 5): 10-11. 9. BOŘÁNEK V., KRÝSOVÁ B., 2006: Zaříkávači koní. Blažejov, Harmony,

89 s. 10. BOŘÁNEK V., 2008: Horsemanship: přirozené jezdectví. Jindřichův Hradec,

Harmony, 2008, 91 s. 11. BOŘÁNEK V., 2012: Úvod do tréninku koně aneb strašidlo Horsemanshipu na

obzoru. Horseman. 2 (č. 3): 8-11. 12. BOŘÁNEK V., 2012: Úvod do tréninku koně aneb strašidlo Horsemanshipu na

obzoru. Horseman. 2 (č. 4): 6-9 13. BOŘÁNEK V., 2012: Úvod do tréninku koně aneb strašidlo Horsemanshipu na

obzoru. Horseman. 2 (č. 5): 6-9 14. BOŘÁNKOVÁ B., 2012: Malá velká cvičení. Horseman. 2 (č. 3): 14-15. 15. BOŘÁNKOVÁ B., 2012: Malá velká cvičení. Horseman. 2 (č. 5): 14-15. 16. BROOKESMITH P., 2006: Péče o koně, základní dovednosti a profesionální ti-

py. Praha, Svojtka & Co, 192 s.

46

17. BURDOVÁ M., 2010: Agresivita a koně (1). Databáze online [cit. 12. 2. 2013].

Dostupné na: http://www.equichannel.cz/agresivita-a-kone-1 18. DIACONT K., 2010: Jak to řeknu mému koni. Praha, Brázda, 175 s. 19. DORRANCE T., 1987: True Unity, Willing Communication Between Horse and

Human. Bruneau, Give-It-A-Go Enterprises, 151 s. 20. DURUTTYA M., 2005: Velká etologie koní. Košice – Praha, HIPO-DUR, 583 s. 21. EDWARDS E. H., 1997: Velká kniha o koních. Bratislava, Media klub, 240 s. 22. FRASER A. F., 2010: The behaviour and welfare of the horse. Oxfordshire,

CABI, 255 s. 23. GODFREY J. C., 2005: How horses learn, equine psychology applied to trai-

ning. Lincoln, iUniverse, 162 s. 24. HEMPFLING K. F., 2007: Tanec s koňmi. Praha, Brázda, 204 s. 25. HROUZ J. a kol., 2007: Etologie hospodářských zvířat. Brno, Mendelova země-

dělská a lesnická univerzita v Brně, 185 s. 26. HUNT R., 2008: V harmonii s koněm. Jindřichův Hradec, Harmony, 64 s. 27. HUNT R., 2011: Práce s koňmi je celý můj život. Horseman. 1 (č. 1): 20-23. 28. IRWIN Ch., 2004: Jízda na vlně anebo co mě naučili koně. Praha, Rybka Pu-

blishers, 168 s. 29. MILLS D., NANKERVIS K., 1999: Equine Behaviour: Principles & Practice.

Oxford, Blackwell Science, 232 s. 30. PARELLI P., 1994: Natural Horse-manship. North Nevada, Western Horseman,

224 s. 31. ROBERTS M., 2004: O koních a lidech. Praha, Euromedia Group, 280 s. 32. ROBERTS M., 2005: Průvodce nenásilným výcvikem koní. Praha, Ikar, 241 s. 33. SAUEROVÁ H. M., 2011: Chlupové víry koní. Horseman. 1 (č. 2): 44-47. 34. VOLF J., 2002: Odysea divokých koní. Praha, Academia, 142 s.

47

48