SOKRATES Správní právo - letní semestr 2011 Další oblasti zvláštní části správního práva a. Vnitřní věci - Matrika - Evidence obyvatel - Občanské průkazy - Cestovní doklady b. Správa školství c. Správa kultury d. Správa na úseku katastru nemovitostí e. Právo životního prostředí Do správního práva zahrnujeme celou řadu oblastí, která spočívá mimo jiné i ve výkonu státní správy. Jsou jimi například vnitřní správa (matrika, evidence obyvatel, cestovní doklady), bezpečnostní správa (policie a obrana státu), správa školství, správa kultury, správa na úseku zdravotnictví, správa na úseku zaměstnanosti, správa na úseku živnostenského podnikání, správa dle stavebního zákona, správa na úseku katastru nemovitostí, správa dopravy, správa na úseku telekomunikací. Naše pozornost bude směřovat jen k některým z nich, dle mého názoru k těm oblastem, které prakticky využijete. Vnitřní věci Vnitřní správa je charakterizována jako tzv. zbytková oblast, kam nespadají specializovaná odvětví státní správy. Respektive z širšího kruhu správy vnitřních věcí se časem oddělovaly menší zvláštní oblasti, které si vynutily vyšší pozornost a samostatnou úpravu. Dle odborného rozdělení řadíme do vnitřní správy tyto podkapitoly: 1. Zabezpečení osobního stavu obyvatelstva – matriky, jména příjmení, evidence obyvatel, občanské průkazy, cestovní doklady, státní občanství ČR, pobyty cizinců a věci azylové. 2. Právo sdružovací a shromažďovací. 3. Archivnictví. 4. Územní členění státu. Státní symboly. Sčítání lidu. Právní úprava, která je pro výše uvedené oblasti určující, zahrnuje zejména: - zákon č. 3012000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení - zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel - zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech - zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech - zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců území ČR - zákon č. 325/1999 Sb., o azylu - zákon č. 40/1993 Sb.,o nabývání a pozbývání státního občanství - zákon č. 83/1990 Sb.,o sdružování občanů - zákon č. 84/1990 Sb. o právu shromažďovacím - zákon č. 97/1974 Sb., o archivnictví - zákon č. 36/1960, o územním členění státu - zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech ČR - zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů ČR - zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů - … Zde si přiblížíme pouze úpravu matrik, evidence obyvatel, občanských průkazů a cestovních dokladů.
Matriky Matrika (dle zákonné definice) je státní evidence narození, uzavření manželství a úmrtí fyzických osob na území ČR, nebo totéž v cizině, jedná-li se o občana ČR. Faktický rozsah matričních záznamů je však širší. Matriční záznamy O matričních záznamech se vedou tzv. matriční knihy. Údaje zapsané v matriční knize jsou rozhodné pro ověření pro zjištění nebo ověření osobního stavu. Matričním záznamem potom rozumíme zápis buď matriční události (tj. narození, uzavření manželství a úmrtí), nebo matriční skutečnosti (tj. rozvod, údaje o osvojení, určení otcovství, změně jména, apod.). Matriční knihy jsou neveřejné a vedou je tzv. matriční úřady. Matriční knihy dále dělíme druhu zapisovaných skutečností, na knihu narození, knih manželství a knihu úmrtí. Matriční knihy se uchovávají po dobu 100 let od posledního zápisu matričního úřadu, následně se předávají k archivaci příslušnému státnímu oblastnímu archivu (u nás Zemský archiv v Opavě, dále Státní oblastní archivy Brno, Litoměřice, Plzeň, Praha, Třeboň a Zámrsk). Matriční knihy, jakož i sbírky listin a matriční doklady jsou veřejnými listinami. Matriční úřad vydá matriční doklad nebo povolí nahlížení do matriční knihy jen v přítomnosti matrikáře vymezenému okruhu osob. Mezi ně patří zejména fyzická osoba, které s zápis týká, členům její rodiny, sourozencům, zplnomocněným zástupcům, státní orgánům pro úřední potřebu, statutárním orgánům církví a osobě, která prokáže nezbytnost informace pro uplatnění práv před orgánem státu nebo územní samosprávy. Organizace státní správy Matriční úřad je orgán státní správy, v jehož působnosti je správa matrik. Mezi ně dnes řadíme se základní působností - obecní úřady, městské úřady, úřady městských částí, úřady městských obvodů v přenesené působnosti; s rozšířenou působností – obecní úřady obcí s rozšířenou působností a krajské úřady; a Ministerstvo vnitra. Na území vojenských újezdů platí újezdní úřady v gesci Ministerstva obrany. Úřady se základní působností provádějí zejména zápisy do matričních knih. Obecní úřady s rozšířenou působností potom vyřizují agendu se zahraničním prvkem a provádějí kontrolu úřadů se základní působností. Kontrolu vůči obecním úřadům s rozšířenou působností vykonávají krajské úřady. Matrikář pracuje precizně, přesně, na povolání jsou kladeny vyšší nároky, a proto je nutno prokázat svou odbornou způsobilost zvláštní zkouškou. Matrikář je povinen zachovávat mlčenlivost ohledně údajů, k nimž měl během výkonu profese přístup i po odchodu z tohoto zaměstnání. Evidence obyvatel Evidence obyvatel zahrnuje údaje o státních občanech ČR, údaje o cizincích s povolením k pobytu na území ČR a o cizincích, jimž byl na území udělen azyl. V systému evidence obyvatel se uchovávají osobní údaje zejména jméno, příjmení, datum narození, pohlaví, místo a okres narození (u cizinců se místo okresu zaznamenává rodný stát), rodné číslo, adresa trvalého pobytu, zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům, zákaz pobytu (včetně doby jeho trvání), rodná čísla rodičů, rodinný stav, rodné číslo manžela, dítěte,údaje o osvojení dítěte, záznam o poskytnutí údajů z této evidence, datum, místo a okres úmrtí (popř. stát úmrtí). Proměnlivé údaje je nutno aktualizovat (př. příjmení). Evidence spadá do okruhu přenesené působnosti Ministerstva vnitra, krajských úřadů, obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, obecních úřadů a újezdních úřadů. Obecní úřady se v těchto souvislostech nazývají ohlašovnou. Ministerstvo plní roli správce celého systému a plní úkoly zejména v souvislosti se zachováním bezpečnosti státu (Policie ČR, BIS, …). Krajský úřad zpracovává údaje pro ministerstvo a užívá běžnou evidenci jen v okruhu své působnosti. Obecní úřady (OÚORP i obecní úřady) zpracovávají údaje občanů s trvalým pobytem v jejich správním obvodu. Správní úřady na úseku evidence obyvatel úzce spolupracují s matričními úřady zejména za účelem aktuálnosti a správnosti údajů. Nakládání s těmito údaji podléhá zákonu o ochraně o osobních údajích – evidence zpracovává velmi citlivá data, a proto není možno s nimi veřejně nakládat. Příkladně rodné číslo jakožto identifikátor
fyzické osoby je oprávněna využívat nebo rozhodovat o jeho využívání v mezích stanovených zákonem výlučně fyzická osob, které bylo rodné číslo přiděleno nebo její zákonný zástupce. Občanské průkazy Občanský průkaz je veřejnou listinou, kterou občan prokazuje své jméno, příjmení, rodné číslo, podobu a státní občanství ČR, jakož i další v ní uvedené údaje (místo a okres narození, pohlaví, případné zbavení nebo omezení ve způsobilosti k právním úkonům, rodinný stav, místo trvalého pobytu, dobu platnosti OP a datum jeho vydání). OP musí mít povinně každý občan ČR,který dosáhl 15 let, má trvalý pobyt na území ČR. Lze do něj vyznačit i tzv. nepovinné údaje, př. vědeckou hodnost, akademický titul, údaje o manželovi a dětech. Občanské průkazy vydávají obecní úřady s rozšířenou působností na základě vyplněné žádosti, kterou za občana mladšího 15 let podává zákonný zástupce nejdříve 60 dní před dovršením 15. roku věku, nejpozději v den 15. narozenin. Veškeré údaje zapisované do občanského průkazu je občan povinen doložit potřebnými doklady v originále, popř. ověřeným opisem nebo ověřenou kopií. Je zakázáno užívat občanský průkaz jako zástavu. Každý má povinnost pečovat o aktuálnost údajů v něm uvedených. V případě dlouhodobého pobytu v zahraničí lze uložit OP u obecného úřadu do úschovy. Občanský průkaz lze použít jako cestovní doklad k cestě do států Evropské unie. Nalezený OP musí být odevzdán státnímu orgánu. V případě nesplnění povinnosti vyplývající ze zákona o občanských průkazech, popř. z dalších právních předpisů, se může občan dopustit přestupku se sankcí ve výši až 15 000,- Kč. Cestovní doklady Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území ČR, má právo je svobodně opustit a každý občan ČR má právo na svobodný vstup na území ČR. Cestovní doklad je taktéž veřejnou listinou opravňující občana k opuštění státní hranice. CD prokazuje jméno, příjmení, rodné číslo, podobu, státní občanství a další údaje o jeho držiteli. Žádost o vydání cestovního dokladu může podat občan starší 15 let, přičemž občané mladší 15 let mohou opustit území bez vlastního cestovního dokladu jen s rodičem, v jehož CD jsou zapsáni. Pro vycestování do států jakožto členů EU postačuje platný občanský průkaz. Správcem informačního systému o cestovních dokladech je Ministerstvo vnitra. Mezi cestovní doklady řadíme a) cestovní pas b) diplomatický pas c) služební pas d) cestovní průkaz e) jiný cestovní doklad na základě mezinárodní smlouvy, jíž je ČR vázána. CD taktéž nelze užívat jako zástavu a je nutno údaje v něm uchovávat aktuální. Cestovní průkaz lze ze zákonem stanovených důvodů zadržet a v určitých případech stanoví zákon důvody, které činí cestovní doklad neplatným bez dalšího, př. závažné poškození, podstatná změna podoby. Pokud občan nesplní povinnost, nebo poruší zákaz stanovený zákonem o cestovních dokladech, může být takové jednání posouzeno jako přestupek, například porušení povinnosti chránit cestovní doklad před ztrátou, poškozením, zničením nebo zneužitím, odevzdat neplatný cestovní doklad, apod. Za přestupek lze uložit pokutu do 10 000 Kč, jedná-li se o neoprávněné zpracovávání údajů v nosiči dat s biometrickými údaji do 1 000 000 Kč. vs. Vízum je dokument povolující vstup, případně opuštění, v určitém období do země, která vízum vydala. Vízum bývá vymezeno také důvodem pobytu. Obvykle je to razítko nebo formulář vlepený do cestovního pasu, někdy je také vydáno jako samostatný kus papíru.
Správa školství Ústavní základy českého školství spočívají v ustanovení čl. 33 LZPS, které zaručuje právo každého na vzdělání. Pod tím se rozumí zákaz každého (včetně státu) jinému bránit ve vzdělávání a současně povinnost státu vzdělání přímo poskytnout nebo jeho poskytnutí zajistit. Vzdělání na základních a středních školách se poskytuje bezplatně. Možnost vysokoškolského vzdělávání je potom omezena schopnostmi občana a možnostmi celé společnosti. Současně je možno provozovat jiné školy než státní za podmínek stanovených zákony, přičemž je regulérní požadovat úplatu. Právní úprava: - zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) - zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách - zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících - zákon č. 128/2000 Sb., o obcích - zákon č. 129/2000 Sb., o krajích - zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů - zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví - vyhláška č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři - vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání - zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením - zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních - vyhláška č. 10/2005 Sb., o vyšším odborném vzdělávání - … V souladu s ústavně zakotvenou povinností školní docházky stanoví školský zákon, že povinná školní docházka začíná počátkem školního roku, který následuje poté, co dítě dovrší šestý rok věku. U některých dětí se nejprve provádí odborné posouzení lékaře, pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra a individuálně lze posunout začátek povinné školní docházky. Povinná školní docházka trvá 9 let a žáci ji splní ukončením období školního vyučování školního roku, v němž dovrší poslední rok povinné školní docházky. Ve školách vyučují a vychovávají děti a mládež nebo dospělé pedagogičtí pracovníci s odbornou a pedagogickou způsobilostí, občansky bezúhonní a morálně vyspělí. Typy škol a) základní škola poskytuje základní vzdělání a připravuje žáky pro další studium a praxi. Vedle základních škol se zřizují základní umělecké školy poskytující vzdělání v jednotlivých uměleckých oborech. b) střední škola připravuje žáky pro výkon povolání i pro studium na vysokých školách. Zahrnuje o střední odborné vzdělání o úplné střední vzdělání o úplné střední odborné vzdělání o vyšší odborné vzdělání o nástavbové studium. Střední školy se dělí na gymnázia, střední odborné školy a střední odborná učiliště. Ke studiu na středních školách je nutno absolvovat přijímací řízení za podmínky splnění povinné školní docházky.
c) vyšší odborná škola připravuje studenty pro kvalifikovaný výkon náročných odborných činností nebo prohlubuje dosažené vzdělání pro výkon konkrétních náročných činností. Obsahuje praktickou výuku a ukončuje se absolutoriem. d) speciální škola poskytuje vzdělání na úrovní základní nebo střední školy pro žáky s určitým typem postižení, tj. mentálně, smyslově nebo tělesně postiženým, žákům s vadami řeči, popř. jinými vadami, nebo umístěnými ve zdravotnických zařízeních. K tomu mají přizpůsobeny výukové metody a pomůcky. e) vojenská škola, policejní škola, škola požární ochrany, střední škola Vězeňské služby umožňují získat znalosti a praktické dovednosti pro výkon budoucího zvláště specializovaného povolání. Státní správu ve školství vykonávají ředitel školy, obecní úřady s rozšířenou působností (zejména pro finanční záležitosti – rozpočet, hospodaření s majetkem apod.), krajské úřady (koncepční činnost a speciální rozhodovací pravomoci), Česká školní inspekce (kontrolní činnost), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (ústřední orgán) a další orgány státní správy. Samosprávu ve školství vykonávají obce, kraje a rada školy. Obec zřizuje a pečuje zejména o předškolní zařízení a základní školy; kraje potom o středoškolské vzdělávání a rada školy umožňuje vnějším osobám podílet se na správě konkrétní školy. Mimo tuto soustavu lze postavit předškolní zařízení a vysoké školství. Předškolní zařízení zabezpečují předškolní výchovu. Účast v nich není povinnou, zpravidla ulehčuje rodičům péči o dítě a připravuje dítě na budoucí povinnou školní docházku. Zásadně důležitá je zde spolupráce školy a rodiny. Mezi tyto typy školských zařízení lze zahrnout mateřské školy a speciální mateřské školy. Vysoké školství je v ČR nejvyšším článkem vzdělávací soustavy. Vysoká škola je právnickou osobou. VŠ dělíme na veřejné, soukromé a státní. Rozdíl mezi nimi spočívá ve způsobu zřízení a samosprávy. Veřejná vysoká je založena přímo zákonem, seznam veřejných vysokých škol obsahuje příloha č. 1 zákona o vysokých školách. Soukromá vysoká škola se zřizuje na základě státního souhlasu Ministerstva školství na základě stanoviska Akreditační komise. Oba typy škol vykonávají v zákonem stanoveném rámci samosprávu. Naproti tomu státní vysoká škola neumožňuje samosprávu a uplatňují se zde vojenské (policejní) metody. Státní správu vůči nim vykonává Ministr a ministerstvo obrany, protože se jedná zejména o vojenské a policejní vysoké školy. Nejčastějším typem vysokých je veřejná vysoká škola, která povinně vytváří samosprávné akademické orgány a vydává samosprávné vnitřní předpisy. Mezi samosprávné akademické orgány patří zejména akademický senát (složený jak ze studentů, tak ze zaměstnanců školy), rektor, vědecká rada nebo umělecká rada, disciplinární komise a případné další orgány (příkladně správní rada nebo kvestor). Veřejná vysoká škola se dělí na fakulty, vysokoškolské ústavy, jiná pracoviště a účelová zařízení. Fakulta pak povinně vytváří další samosprávné orgány, tj. akademický senát fakulty, děkan, vědecká rada fakulty a disciplinární komise fakulty. Správa kultury Pod pojmem kultura rozumíme souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi v procesu historického vývoje. Do správy kultury zahrnujeme tyto úseky a) péče o kulturní památky b) knihovní, muzejní a galerijní činnost c) divadelní činnost d) vydávání periodického a neperiodického tisku e) činnost hromadných sdělovacích prostředků f) některé veřejnoprávní aspekty související s problematikou audiovizuálních děl a autorských práv
Právní úprava tomto úseku zahrnuje zejména - zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči - zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy - zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji vývozu předmětů kulturní hodnoty - zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb - zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě - zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání - zákon ČNR č. 483/1991 Sb., o České televizi - zákon ČNR č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu - zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích - zákon č. 46/2000 Sb., tiskový zákon - zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích - … Ústředním ránem pro výkon státní správy na tomto úseku je Ministerstvo kultury, přičemž určitou část svěřených úkolů vykonávají obce a kraje převážně v přenesené působnosti. Dále se zaměříme pouze na správu vydávání tisku a provozování rozhlasového a televizního vysílání. Správa na úseku vydávání periodického a neperiodického tisku Svoboda projevu je zaručena v čl. 17 odst. 1 LZPS : každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem,jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Jednou z možností, jak tohoto práva využít je vydávání periodického nebo neperiodického tisku. Periodickým tiskem se rozumí noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce. Za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel, který má povinnost tisk „přihlásit“ do celostátní evidence. Evidenci periodického tisku vede Ministerstvo kultury. Vydavatel je povinen bezplatně na svůj náklad z každého vydání periodického tisku do 7 dnů ode dne jeho vydání zajistit dodání stanoveného počtu výtisků některým příjemcům, mimo jiné Národní knihovně České republiky, ministerstvu, Parlamentní knihovně, každé krajské knihovně, apod. Tiskovým zákonem byla zavedena novinka tzv. odpovědi. „Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.“ Neperiodickým tiskem se rozumí rozmnoženiny literárních,vědeckých a uměleckých děl určených k veřejnému šíření, které jsou vydávány jednorázově, popřípadě nanejvýš jednou ročně, anebo po částech i častěji, tvoří-li obsahově jeden celek. Nemusí jít jen o prodej tiskovin, pojem zahrnuje i šíření zdarma. Vydavatel je povinen bezplatně a na svůj náklad odevzdat z každého vydání neperiodické publikace do 30 dnů ode dne vydání stanovený počet publikací některým příjemcům, zejména Národní knihovně České republiky, Moravské zemské knihovně v Brně, Vědecké knihovně v Olomouci, Městské knihovně v Praze a místně a příslušné krajské knihovně podle sídla vydavatele. Provozování rozhlasového a televizního vysílání Vzhledem k tomu, že média nás naprosto neustále obklopují, asi je vhodné si uvědomit, na jaké právní úpravě tento úsek stojí. Pod pojmem rozhlasového a televizního vysílání se rozumí činnost spočívající v prvotním šíření původních rozhlasových a televizních programů a teletextu určených k příjmu veřejností. Provozovatele lze rozdělit na 1. provozovatele ze zákona 2. provozovatele s licencí 3. provozovatele s registrací.
Provozovatelé ze zákona byli zřízeni zákonem (Česká televize, Český rozhlas) a byl jim svěřen úkol veřejné prospěšnosti – tvořit a šířit programy na celém území České republiky, poskytovat objektivní, vyvážené, ověřené všestranné informace tak, aby se mohla svobodně vytvářet a rozvíjet kulturní identita všech obyvatel ČR. Byl jim k tomu poskytnut určitý státní majetek, přičemž dalším zdrojem příjmu pro ně jsou reklamy. Názor společnosti na přínos nebo naopak negativní dopad reklam se různí. Provozovatelé s licencí jsou oprávněni k vysílání a šíření teletextu v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem. Licenci uděluje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, a to na dobu určitou – dlouhodobě v počtu několika let (8 let k rozhlasovému vysílání, 12 let k televiznímu vysílání), krátkodobě po dobu nejvýše 60 dnů za kalendářní rok. Rada je oprávněna za zákonem stanovených podmínek licenci i odejmout. Licence je nepřevoditelná na jinou osobu. Na licenci není právní nárok. Provozovatelé s registrací jsou oprávněni k provozování převzatého vysílání prostřednictvím příslušné sítě elektronických komunikací, tj. kabelových systémů a družic. Převzatým vysíláním se rozumí příjem vysílání původních rozhlasových televizních programů a jejich podstatných částí a jejich současné, úplné a nezměněné šíření pro veřejnost. Na registraci je právní nárok, jsou-li splněny zákonné podmínky uvedené. Registrace vzniká dnem, kdy rozhodnutí Rady o registraci nabylo právní moci. Podmínkou provozování vysílání je přihláška k registraci u Rady pro televizní a rozhlasové vysílání. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání RRTV je správní úřad, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání a v oblasti audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání poskytovaných podle zákona č. 132/2010 Sb. Zajišťuje ochranu spotřebitele, rovné postavení subjektů na trhu a trh samotný rozvíjí. Hlavní představitelem je vedoucí úřadu Ing. Petr Bartoš, RRTV sídlí v Praze. RRTV dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti vysílání a převzatého vysílání dbá na obsahovou nezávislost vysílání a převzatého vysílání, dále dohlíží na dodržování právních předpisů v oblasti vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci uděluje, mění a odnímá licence k provozování vysílání. RRTV vydává, mění a zrušuje rozhodnutí o registraci k provozování převzatého vysílání. Vede evidenci provozovatelů vysílání a provozovatelů převzatého vysílání. RRTV dále pravidelně uveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup přehled žádostí o licenci a registraci a přehled udělených licencí a jejich změn, registrací a jejich změn. Monitoruje obsah rozhlasového a televizního vysílání. Upozorňuje provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na porušení povinností stanovených zákonem nebo podmínek udělené licence a stanoví mu lhůtu k nápravě. Správa na úseku katastru nemovitostí Katastr nemovitostí je definován jako soubor údajů o nemovitostech v České republice, zahrnující jejich soupis, popis, geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a dalších práv. Katastr je v současném významu ucelený, průběžně aktualizovaný, počítačově ovládaný informační systém o nemovitostech. Katastr tvoří jeden ze základních pilířů správy České republiky. Katastr je propojován s dalšími počítačově vedenými evidencemi údajů o obyvatelích ČR (př. daňový systém). Z historického pohledu se přístup k evidenci nemovitostí měnil. Zemské desky a gruntovní knihy mají kořeny už v druhé polovině 16. století. Později pak vznikají pozemkové, horní a železniční knihy o evidenci jednotlivých typů nemovitostí – př. horní knihy – zanikly se znárodněním dolů v roce 1957. Podstatným důvodem pro vznik evidence nemovitostí byly účely daňové – v druhé polovině 18. století zavádí Marie Terezie I. a II. Tereziánský katastr; následují Nový josefský, stabilní a pozemkový katastr. Skutečný problém a nesoulad v evidenci nemovitostí vzniká až 2. polovině 20. století, kdy je zrušen intabulační princip převodu nemovitostí … tzn. že k převodu nemovitosti postačuje smlouva a předání věci – změna vlastníka již nebyla vázána na zápis do evidence KN.V těchto letech nastal v evidenci nemovitostí značný chaos, který začal být odstraňován až počátkem 90. let 20. století. Převody od roku 1993 už podléhají povinnosti převodce prokázat své vlastnické právo a doložit
veškeré listiny, které se k nemovitosti váží. To platí pouze pro první převod. Další radikální obnovou operátu je digitalizace katastrálních map, kdy dochází k přesnému vytýčení, zaměření a zakreslení všech nemovitostí do jedné mapy. Tento proces vyžaduje dost finančních prostředků a času. Právní úprava rozhodující pro tuto oblast - zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí - zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem - vyhláška č. 26/2007 Sb., katastrální vyhláška - zákon č. 395/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních orgánech - vyhláška č. 162/2001 Sb., o poskytování údajů z katastru nemovitostí - zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích - zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád - zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - … Organizace státní správy
1
Zeměměřičský úřad Zeměměřičské a katastrální operáty Katastrální úřady
1: Český úřad zeměměřičský a katastrální: ústřední orgán státní správy na tomto úseku se sídlem v Praze. Zajišťuje zabezpečuje centrální správu KN v ČR, koordinuje výzkum a zahraniční spolupráci, spravuje centrální databázi a vykonává další řídící úkoly. Zeměměřičský úřad: vykonává správu geodetických základů ČR, spravuje státní mapová díla, vede databáze bodů bodového pole, … vede Ústřední archiv zeměměřičský, apod. Zeměměřičské a katastrální operáty: plní zejména kontrolní a dohlížecí funkce nad výkonem správy katastrálními úřady a projednávají porušení pořádku na tomto úseku. Katastrální úřady: na katastrálních úřadech spočívá těžiště práce na tomto úseku. Zejména zapisují vlastnická a jiná věcná práva k nemovitostem do evidence katastru a další listiny – resp. většinu změn údajů o nemovitostech potvrzuje svou činností katastrální úřad.
Druhy řízení K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Do katastru se zapisují i další práva, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Zápisem se rozumí vklad (§ 2), záznam (§ 7), poznámka (§ 9) nebo jejich výmaz. - Vklad Práva vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. Každý má právo nahlédnout do evidence doručených návrhů. Vklad lze provést jen na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu. Na řízení o povolení vkladu se vztahuje zákon o správním řízení Většinou se vklad děje na základě dobrovolném návrhu dvou účastníků, př. smlouva. - Záznam Výše uvedená práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Listiny vyhotovené státními orgány a jiné listiny zasílají jejich zhotovitelé katastrálnímu úřadu k provedení záznamu do katastru ve lhůtě do 30 dnů ode dne jejich pravomoci nebo do 30 dnů ode dne jejich vyhotovení. Katastrální úřad zjistí, zda je předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností. Je-li listina vyhotovena státním orgánem nebo jiná listina způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí listinu tomu, kdo ji vyhotovil. - Poznámka Poznámku zapíše katastrální úřad na základě a) doručeného rozhodnutí nebo oznámení soudu, správce daně, správce podniku, vyvlastňovacího úřadu, soudního exekutora, osoby oprávněné provádět veřejné dražby podle zvláštního právního předpisu, insolvenčního správce, či k doloženému návrhu toho, v jehož prospěch má být poznámka zapsána na základě návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti a zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti, exekučního příkazu k prodeji nemovitosti, exekučního příkazu k prodeji podniku, usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti a o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku, na základě usnesení o dražební vyhlášce o prodeji nemovitosti, na základě vyrozumění insolvenčního správce o soupisu nemovitostí, které jsou podle katastru nemovitostí ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, na základě usnesení o nařízení předběžného opatření, na základě oznámení o uzavření smlouvy o provedení dražby nedobrovolné, na základě žádosti o vyvlastnění práv k pozemkům a stavbám podané u příslušného vyvlastňovacího úřadu nebo na základě jiného rozhodnutí, kterým se omezuje oprávnění vlastníka nemovitosti nebo jiného oprávněného nakládat s předmětem práva zapsaným v katastru, b) na základě podaného žalobního návrhu, kterým se navrhovatel domáhá, aby soud vydal takové rozhodnutí, týkající se nemovitostí evidovaných v katastru, na jehož základě by mohl být proveden záznam do katastru podle § 7, c) na základě usnesení o nařízení exekuce, d) na základě rozhodnutí o předběžném opatření, podle kterého nemůže dlužník nakládat s majetkovou podstatou nebo může dlužník nakládat s majetkovou podstatou pouze se souhlasem předběžného insolvenčního správce, e) na základě vyrozumění insolvenčního soudu o vydání rozhodnutí o úpadku, f) na základě rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Právo životního prostředí Právo živnostního prostředí je v podobě práva na příznivé životní prostředí jedním ze základních sociálních a kulturních práv obsažených v LZPS (v čl. 35). Právo je zakotveno též v Ústavě – čl. 7 = stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a o ochranu přírodního bohatství, již v preambuli je odhodlán stát střežit a bránit zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství. Principy práva ŽP: a) princip nejvyšší ochrany = vyjadřuje hodnotu ŽP, kterou je člověk povinen chránit a zachovat, akcentováno v právu na příznivé ŽP, výkon ostatních práv nesmí být na úkor práva na příznivé ŽP b) princip integrace v přístupu k ŽP a jeho ochraně = vychází z jednoty ŽP, nutné chránit jako celek i jeho části a vztahy mezi nimi, vyjadřuje i nutnost chránit ŽP všemi dostupnými prostředky (právními i neprávními) c) princip trvale udržitelného rozvoje = je uveden v z.č. 17/1992 Sb., jde o takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů d) princip únosného zatížení území = též v z. č. 17/1992Sb., ŽP je vždy spojeno s územím, snese jen některé zatížení, které se projevuje negativně (schopnost území se vyrovnat s negativním působením vlastními silami) e) princip přípustné míry znečišťování ŽP = je v z. č. 17/92 Sb., při každé lidské aktivitě dochází k nepříznivým důsledkům na ŽP, LZPS zakazuje takové chování, které by mělo přesáhnout míru stanovenou zákonem f) princip prevence = patří k obecným právním principům, výhodnější je předcházet než škody napravovat g) princip předběžné opatrnosti = v pochybnostech ve prospěch ŽP (když ne zamezení, tak aspoň zmírnění) h) princip znečišťovatel platí = aby každý, kdo zapříčiňuje škodu, nesl alespoň část nákladů (v užším smyslu) a ten, kdo zhoršuje má celou řadu dalších povinností (širší smysl) i) princip ochrany ŽP jako všeobecné povinnosti = povinnost každého jednotlivce ŽP chránit, každý dle svých schopností a možností (jsou ale subjekty, jejichž povinnosti k ochraně jsou silnější – např. znečišťovatelé nebo stát) j) princip účasti veřejnosti na ochraně ŽP = každý musí mít právo ale i možnost se podílet na rozhodovacích procesech v ochraně ŽP, právo musí vytvářet pro tuto účast předpoklady, efektivní účast = umožňuje podílet se na formování rozhodnutí a na kontrole výkonu kompetencí a pravomocí PŽP se zaměřuje na více různorodých oblastí: a) právní režim ochrany ŽP při umisťování činnosti v území, řešení střetu zájmů (územní plánování, stavební, kolaudační řízení, pozemkové úpravy) b) posuzování vlivů činností c) prevence d) odpovědnost e) havárie a jejich řešení f) ochrana půdy, vod, ovzduší, přírody, lesů g) myslivost, včely a ryby h) odpady, ionizující záření i) režim pracovního prostředí, ochrany kulturních památek
