SOKRATES Správní právo - letní semestr 2011 ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA 1. Územní samospráva. a. Územní samospráva i. historický vývoj ii. prameny iii. současné členění 1. ZÚSC = obce 2. VÚSC = kraje b. Profesní samospráva c. Ostatní samospráva 2. Obecní zřízení. a. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích b. Základní samosprávná územní jednotka povahou veřejnoprávní korporace s vlastními občany s vlastním majetkem. c. Územní celek i. Katastrální území. Změny hranice obcí. d. Osobní substrát – občané obce e. Ekonomická samostatnost – majetek obce, hospodaření s ním f. Působnost: samostatná, přenesená g. Orgány obce i. Samostatná působnost – zastupitelstvo, rada, starosta ii. Přenesená působnost – obecní úřad, výbory a komise h. Tvorba právních předpisů i. Dozor j. Statutární města k. Hlavní město Praha 3. Krajské zřízení. a. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích b. Územní společenství občanů, které mají právo na samosprávu, tito občané jsou zároveň občany některé obce v rámci daného kraje. c. Územní celek d. Osobní substrát – občané obce e. Ekonomická samostatnost – majetek kraje, hospodaření s ním f. Působnost: samostatná, přenesená g. Orgány kraje i. Samostatná působnost – zastupitelstvo, rada, hejtman ii. Přenesená působnost – krajský úřad, výbory a komise h. Tvorba právních předpisů i. Dozor 4. Zákon o okresních úřadech. a. Zákon č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech b. Územní členění: okres je v Česku a na Slovensku označení typu územně-správní jednotky menší než kraj a větší než obec, české a slovenské okresy vznikly postupným vývojem z okresů. c. Organizace: přednosta, referáty, okresní shromáždění d. Zrušení: od roku 2003 byly okresní úřady zrušeny a okresy tak zůstaly jednotkami statistickými a územně-orientačními. e. Okres – obvod úřadů práce, okresní správy sociálního zabezpečení, pozemkových úřadů, soudů, státních zastupitelstev
Samospráva Jejím předmětem je správa věcí veřejných, které však byly odděleny od hromadné správy a svěřeny k výkonu subjektům, odlišným od státu. Neplatí zde vztah nadřízenosti a podřízenosti. Vyčleněné záležitosti souvisí s určitým územím, nebo s určitým povoláním nebo s jinou činností (př. vysoké školy). Územní: obce, kraje Profesní: vychází z výkonu tzv. svobodných povolání, př. lékaři, advokáti, notáři, … (dříve tzv. cechy) Ostatní: vysokoškolská, … Územní samospráva. Historický vývoj První pilíře územní samosprávy byly položeny po revolučním roce 1848. Revoluce proti Rakouskému feudalismu a Metternichově absolutismu sice byla celkově potlačena, ale přesto se podařilo prosadit a uhájit některé novoty. Především byl zrušen feudalismus (poddanství a robota) a byla zřízena obecní samospráva. Tehdy se začala prosazovat zásada „Základem svobodného státu je svobodná obec“. Již tehdy byl položen základ pro navazující právní úpravy, jelikož působnost místních obcí se členila na tzv. přirozenou a přenesenou (dnes samostatná a přenesená působnost). Od roku 1862 byly vedle samosprávných obcí vytvořeny tzv. dvoukolejné veřejné správ zastupitelské okresy (subjekty samosprávy) a země (nositelé zákonodárné moci i územní samosprávy: země česká, moravská a slezská). Samospráva byla oddělena od výkonu politické státní správy, kdy okresům vele okresní hejtman a zemským politickým úřadům místodržitel. Československá republika převzala z rakouské říše vnitřní uspořádání a následně počítala s přerozdělením státu na župy a zrušením zemí. K tomu však nedošlo a dalším vývojem v roce 1927 byly zřízeny nové korporace územní samosprávy „okresy“. Část zastupitelů byla volena v přímých volbách obyvatelstvem daného územního obvodu, část byla jmenována vrchními státními představiteli. Okresům byla přiznána rozsáhlá právní subjektivita a do jejich moci směl stát zasahovat jen v zákonném rámci. Po II. světové válce převzaly roli místní správy „národní výbory“. Ustanovením místního národního výboru zaniklo obecní (městské) zastupitelstvo, ačkoli nezanikla obec samotná. Národní výbory měly opět dvojí povahu – jednak působily jako orgány státní správy podřízené vládě a dalším vrchním představitelům státní správy, jednak působily jako orgány územních korporací. Po roce 1948 se měly národní výbory stát „orgány jednotné lidové správy“ jako strážce práv a svobod lidu, avšak zároveň byla zakotvena jejich podřízenost vyšším orgánům. Takto zanikla v té době samospráva, jelikož veškerá jejich činnost byla postátněna. Ústava sice hovořila o komunálním (obecním vlastnictví), ale v dalším vývoji byl tento záměr ignorován. Národní výbory s určitými organizačními a právními změnami fungovaly v Československém státě až do r. 1990. Pokud se týče krajského zřízení, tak lze říci, že do vzniku ČSR se samospráva na krajské úrovni nevytvořila. Administrativní členění ČSR bylo provedeno zákonem č. 125/1927 Sb. Od r. 1949 pak převzaly úlohu zemských krajských úřadů Krajské národní výbory. Zákonem č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení, došlo k vytvoření 14 krajů, které však byly po 11 letech své existence, zejména pro malou rozlohu, zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění pozdějších předpisů, nahrazeny 7 kraji novými (viz pojem velké kraje dále užívaný). Zákon rozčlenil území ČR na správní obvody v rovině krajů a okresů a je ve své podstatě zákonem geografickým, který vymezuje pouze územní plochy státu a sám k nim neváže žádné úřady či jiné veřejnoprávní instituce. V roce 1990 proběhla velká reforma místní správy a : byly zrušeny celé soustavy národních výborů : byla obnovena samospráva na úrovni měst a obcí : byly vytvořeny nové monokratické orgány státní správy s působností pro území okresů
: byly bez náhrady zrušeny krajské národní výbory a : byl vysloven princip perspektivního vytvoření vyššího stupně územní samosprávy. Základní právní úpravy v této oblasti byly po sametové revoluci zákon o obcích, o volbách do zastupitelstev obcí, o hlavním městě Praze a okresních úřadech. Ústava ČR (z. č. 1/1993 Sb.) stanovila, že „Česká republika se člení na obce, které jsou základními územně samosprávnými celky. Vyššími územně samosprávnými celky jsou země a kraje.“ Bylo vytvořeno 14 vyšších samosprávných územních celků, tj. Praha a 13 krajů. Poslední právní úpravou jsou zákon č. 128/2000 Sb., o obcích; z. č. 129/2000 Sb., o krajích a z. č. 130/2000 Sb., o hl. městě Praze. Okresní úřady byly úplně zrušeny. Prameny Právní úprava územní samosprávy se v první řadě opírá o ustanovení Ústavy ČR, která stanoví, že se zaručuje samospráva územních samosprávných celků. Základními územně samosprávnými celky jsou obce. Vyššími územně samosprávnými celky jsou pak kraje. Každá část územní ČR musí příslušet do některé obce, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, př. újezdy. Dále LZPS výslovně zakotvuje povinnost orgánů územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti, petiční právo vůči orgánům územní samosprávy, možnost domáhat se ochrany svého práva, právo na soudní ochranu vůči nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozdupnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu samosprávného celku. Dále je právní úprava provedena v zákonech, tj. zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 130/2000 Sb., o hlavním městě Praze, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, zákon č. 36/1960 Sb., územním členění státu, zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů, zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu, zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, apod. Současné členění Nositeli územní samosprávy jsou na území České republiky obce a kraje. Obec a kraj jsou dle Ústavy (čl. 100 odst.1) veřejnoprávními korporacemi odlišnými od státu, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Jsou právnickými osobami vzniklými na základě veřejnoprávních norem, které disponují v zákonem vymezeném rozsahu veřejnou mocí. Mezi jejich základní znaky se řadí územní základ, osobní základ a právo na samosprávu. Obec nazýváme základním územním samosprávným cekem = ZÚSC. Kraj nazýváme vyšším územním samosprávným celkem = VÚSC. Profesní samospráva Profesní samospráva je reprezentována zejména profesními komorami, což jsou zákonem zřízené právnické osoby povinně sdružující osoby vykonávající určité povolání. Také spadají do kategorie veřejnoprávních korporací. Zákon určuje jejich působnost, právní poměry jejich příslušníků (notáři, advokáti, exekutoři), případně dalších osob (př. koncipienti či kandidáti). Zákon určuje základní orgány těchto komor a způsob jejich ustavení. Komora si sice smí zřídit další pomocné orgány, ale nesmí na ně přenášet svá veřejnoprávní oprávnění a pravomoci. Dnes rozeznáváme exekutorskou komoru v Brně, lékařskou komoru v Olomouci, advokátní komoru v Olomouci, … Komora má postavení tzv. stavovské organizace, přičemž členem se může stát každý, kdo splní taxativní podmínky stanovené zákonem. Stav je sociální skupina vnitřně spjatá s určitým právním postavením ve společnosti, tímto postavením je vymezena vůči druhým společenským stavům.
Komora vydává vlastní právní předpisy, tzv. stavovské předpisy, které jsou právně závazné pouze pro osoby podrobené působnosti dané komory. Předpisy musí být samozřejmě v souladu s vyšší právní úpravou, tj. zejména s ústavními předpisy a zákony, jinak mohou být zrušeny soudem. Ostatní samospráva, resp. vysokoškolská Vysokoškolská samospráva má své kořeny již v hluboké minulosti, resp. od vzniku první univerzity v Praze (1348). Vysokoškolské samosprávě jsou podrobeni příslušníci tzv. akademické obce - těmi jsou akademičtí pracovníci a studenti. Akademická obec realizuje svoji vůli prostřednictvím jí ustanovovaných akademických orgánů: akademický senát fakulty a školy, děkan a rektor, vědecká rada a disciplinární komise. Vysoká škola vydává své vnitřní předpisy, za jejichž porušení může být student postižen za disciplinárních přestupek v disciplinárním řízení až vyloučením ze studia.
Obecní zřízení Základním pramenem právní úpravy je zákon č. 128/2000 Sb., o obcích Obec = základní samosprávná územní jednotka povahou veřejnoprávní korporace s vlastními občany s vlastním majetkem. Obec je tedy charakterizována třemi prvky: osobami, územím a právem na samosprávu, které tvoří podstatu obce. Hlavním posláním obce je zajišťovat všestranný rozvoj svého území a pečuje o potřeby svých občanů Územní celek Územní samosprávné celky vykonávají působnost v rámci svého území vymezeného hranicemi oddělujícími je od jiných územních samosprávných celků. Obec tedy tvoří územní celek, v němž je zahrnuto jedno nebo více katastrálních území. Katastrálním územím se rozumí technická jednotka, kterou tvoří místopisně uzavřený a v katastru společně evidovaný soubor nemovitostí (definice dle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky). Zákonnou povinností obce je pečovat o trvalé označení územních hranic obcí. Katastrální předpisy upravují zjišťování hranic územních samosprávných celků a hranic katastrálních území pro obnovu katastrálního operátu. Speciální územní jednotkou, která nespadá do územní působnosti žádné obce jsou tzv. vojenské újezdy. Platná úprava vojenských újezdů je obsažena v zákoně č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Újezdní úřad je podřízen Ministerstvu obrany. Ze zásady, že každé území je součástí některé obce, je vedle vojenských újezdů vyjmuto také hlavní město Praha. Území obcí lze měnit zákonem nedokládaným způsobem, konkrétně se jedná o sloučení obcí, připojení obce, oddělení části obce, jiné změny obce a změny území obce vyvolané změnami jiných územních jednotek. Sloučení obcí spočívá ve spojení dvou a více sousedních obcí, přičemž původní hranice sloučením zaniknou. Připojením obce k sousední obci zaniká pouze připojovaná obec - stává se součástí obce, do níž je nově zařazena. Pro obě změny je podmínkou dohoda dotčených obcí. Oddělení části obce znamená vytvoření nové obce. Tento způsob změny území může mít značný vliv na hodnotu nemovitostí v obci (příklad: odpojením Libhošti od Nového Jičína se snížily ceny pozemků ve všech katastrálních území nové samostatné obce Libhošť na polovinu). Osobní substrát Jak jsme si výše uvedli, osobní substrát obce, neboli občané obce jsou jedním z pojmových znaků obce. Občanem obce je fyzická osoba, která je státním občanem České republiky a je v obci hlášena k trvalému pobytu. Je obecně známo, že obec může udělit vybrané osobě tzv. čestné občanství.
Jako takoví mají občané samozřejmě zakotvena určitá práva, jak se jejich členství k veřejnoprávní korporaci obce projevuje. Část práv je zakotvena v Ústavě, další jsou pak vyjádřena v jednotlivých zákonech. Mezi základní práva občana obce patří - právo volit a být volen do obecního zastupitelstva (obecně řečeno do orgánů územní samosprávy) - právo účastnit se hlasování v místním referendu - právo vyjadřovat na zasedání zastupitelstvu v souladu s jednacím řádem svá stanoviska k projednávaným věcem, vyjadřovat se k návrhu rozpočtu a k závěrečnému účtu, nahlížet do rozpočtu a do závěrečného účtu, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva, rady, výborů apod. a pořizovat si z nich výpisy. - právo požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou nebo zastupitelstvem - právo podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty - práva občanů příslušejících k národnostním a etnickým menšinám (př. využívat jejich rodného jazyka při úředním styku) - právo užívat obvyklým způsobem veřejné ústavy (př. školy, zdravotnická střediska, apod.) a jiný majetek samosprávných celků sloužící pro veřejné účely Ekonomická samostatnost Důležitou podmínkou reálného působení obecní samosprávy je její ekonomická samostatnost předpokládající především existenci vlastního majetku (tzv. obecního či komunálního vlastnictví) a finančních zdrojů, se kterými mohou jednotky samosprávy v mezích zákona relativně disponovat. Působnost Působností se rozumí souhrn práv a povinností, které jsou územnímu samosprávnému celku stanoveny k plnění jeho úkolů. Rozlišujeme tzv. věcnou a územní působnost. Územní působnost je určena hranicemi obce. V rámci tohoto územního obvodu je obec oprávněna realizovat své úkoly ve veřejné správě. Věcná působnost zahrnuje veřejné záležitosti různého charakteru. V ČR byl od pradávna prosazen tzv. dualismus veřejné správy, kdy je odlišena státní správa od samosprávy. Tak je členěna působnost na samostatnou (tzv. vlastní, přirozenou, samosprávnou) a přenesenou (tj. cizí, delegovanou). Zatímco výkon územní samosprávy je výrazem decentralizace veřejné správy, plnění agendy v rámci přenesené působnosti znamená pouze dekoncentraci státní správy. Rozdělení agendy je patrné z hlediska, kdo danou správu vykonává a poté jaké se týká záležitosti. Věcí samosprávy jsou př. místní záležitosti veřejného pořádku, místní poplatky, zřizování škol a školských zařízení, hospodaření s vlastním majetkem. Agendou přenesené správy je příkladně správa na poli stavebnictví (stavební úřady), ochrany životního prostředí (orgány ochrany životního prostředí), výkon živnostenské správy, apod. Orgány obce - Samostatná působnost: zastupitelstvo, rada, starosta - Přenesená působnost: obecní úřad, výbory a komise Zastupitelstvo obce Je orgánem samostatné působnosti obce, složený z členů zastupitelstva obce. Jejich počet je stanoven v souladu se zákonem o obcích na každé volební období vzhledem k počtu obyvatel obce. Zastupitelstvo může mít 5-55 členů, jejichž mandát vzniká zvolením (hlasování občanů obce). K platnému usnesení, rozhodnutí nebo volbě zastupitelstvem je potřeba nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva. Zastupitelstvo si kromě zákonem stanovených otázek, které projednává, může vyhradit další záležitosti. Zastupitelstvo také rozhoduje na podnět starosty obce o zrušení usnesení
rady obce, považuje-li je za nesprávné. Mezi základní úkoly zastupitelstva patří schvalování základních dokumentů rozvoje obce a územní plán obce (včetně regulačního plánu). V rámci hospodaření obce rozhoduje zastupitelstvo o schválení rozpočtu obce a jejího závěrečného účtu. Rada obce Je výkonným orgánem obce v samostatné působnosti a ze své činnosti se zodpovídá zastupitelstvu. Rada obce zejména připravuje návrhy pro jednání zastupitelstva a zabezpečuje plnění zastupitelstvem přijatých usnesení (toto je právě ta výkonná moc rady obce). Rozumí se tím především hospodaření obce podle schváleného rozpočtu. Rada obce může rozhodovat o věcech v přenesené působnosti pouze tehdy, stanoví-li tak zákon. Rada je jediným orgánem obce, který může vydávat nařízení obce v přenesené působnosti. Radě je svěřena významná rozhodovací pravomoc v institucionálních nebo formálních záležitostech fungování obce, zejména pak o personálním složení obecního úřadu. Rada vykonává kontrolu vůči obecnímu úřadu, příkladně prostřednictvím prověrkové a inspekční činnosti. Rada obce je složena ze starosty, místostarosty a dalších členů. Starosta Je volen zastupitelstvem a vystupuje za obec navenek. Je tzv. reprezentantem obce a ve statutárním městě se nazývá primátorem. Starosta odpovídá za včasné objednání přezkoumání hospodaření obce za uplynulý rok, odpovídá za informování veřejnosti o činnosti obce, svolává a zpravidla řídí zasedání zastupitelstva a rady obce, může pozastavit výkon usnesení rady obce, má-li za to, že je nesprávné. Rozhoduje i o záležitostech v samostatné působnosti obce svěřených mu radou, atd. Obecní úřad Obecní úřad je pověřen zejména výkonem v přenesené působnosti, ale není vyloučena ani samostatná působnost obce. Plnění úkolů v samostatné působnosti obce přichází v úvahu, jen pokud je mu taková záležitost uložena zastupitelstvem nebo radou. V oblasti přenesené působnosti vykonává obecní úřad státní správu s výjimkou věcí, které jsou svěřeny jinému orgánu obce. Obecní úřad je tvořen starostou, místostarostou, tajemníkem a zaměstnanci. Obecní úřady rozlišujeme podle okruhu jejich územní a věcné působnosti na obecní úřad (I. stupně) x pověřený obecní úřad (II. stupně) x obecní úřad s rozšířenou působností (III. stupně – nejširší oblast výkon státní správy). Tajemník Tajemník je odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu v samostatné i přenesené působnosti starostovi. Není-li funkce tajemníka v obci zřízena, plní jeho úkoly starosta. Obec může dále zřizovat výbory (zejména jako kontrolní orgány), komise (zejména jako poradní orgány) a v samostatné působnosti potom i obecní policii. Zřízení a činnost obecní policie upravuje zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Tvorba právních předpisů V přenesené působnosti se nachází obec i kraj v podřízeném postavení a vydává v zákonem stanoveném rámci podzákonné právní předpisy k podrobnější úpravě zákonem stanovených pravidel, vydává nařízení. Nařízení jsou obecnou formou normotvorný veřejné správy, vyjadřuje relativní samostatnost a odpovědnost veřejné správy, jeho postavení se odvíjí od jemu nadřazených předpisů, zejména od zákona. Nařízení proto nemůže upravovat věci, které jsou svěřeny úpravě pouze zákonnou formou. Jedná se o zpravidla o tzv. prováděcí předpis, který slouží k provedení, upřesnění obecného zákonného pravidla. Proto musí mít každé nařízení základ v zákoně (správa praeter legem) a nemůže svým obsahem zákon překročit (dostalo by se do postavení contra legem). Nařízení má zásadně obecnou povahu, jedná se o abstraktní akt (opakem je akt konkrétní). Upravuje vždy neomezený počet případů stejného druhu a obecně je vymezen i okruh jeho adresátů. Jeho výhodou jsou pružnost, rychlost, odborná znalost problému ze strany nařizujícího subjektu. Platné nařízení se stává součástí právního řádu a správa samotná i ostatní adresáti jsou jím vázány. Generální zmocnění pro vládu v čl. 78 Ústavy ČR: „K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení.“ Další orgány veřejné moci potom potřebují výslovné zákonné zmocnění dle čl. 79 odst.3 ÚČR: „Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou
na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.“ Z toho je patrné výsadní postavení vlády, která k vydání podzákonného právního předpisu nepotřebuje zvláštní zákonné zmocnění. Ve své samostatné působnosti vydává obec tzv. obecně závazné vyhlášky (OZV) Obecně závazné vyhlášky územních samosprávních celků jsou projevem obecní a krajské samosprávy, tzn. projevem samostatnosti některých pověřených subjektů jako vykonavatelů veřejné moci, kteří smí spravovat určité otázky ve vlastní režii. Zejména u samosprávných celků je pro nás nejpodstatnější uvědomit si, kde vykonává daný subjekt působnost přenesenou a kde samostatnou. To se odráží i ve formě jejich vlastní normotvorby. Právní základ pro vydávání takových aktů nalezneme zejména v zákonech č. 128/2000 Sb., o obcích, č. 129/2000, o krajích a 130/2000 Sb., o hlavním městě Praze. OZV musí být v souladu se zákony a dalšími právními předpisy vydávanými k provedení těchto zákonů. Jak jsme již výše řekli, OZV nemohou taktéž upravovat věci svěřené výhradně zákonu. Faktem je, že zákonodárce v určitých otázkách ponechává samosprávnému celku prostor na tvorbu OZV a je na samosprávném subjektu, zda tento prostor využije či nikoli. Subjekt, který obecně závaznou vyhlášku vydal, ji může zároveň kdykoli zrušit. Příkladně: úprava záležitostí veřejného pořádku, čistoty obce, stanovení místních poplatků apod. OZV jsou povinně publikovány na úřední desce obce. Dozor Samospráva v ČR vychází z toho, že je ústavně zakotvený rámec dále rozvíjen zákony a jednotkám je svěřována do rukou určitá moc rozhodovat o vlastních záležitost. Tato moc však není absolutní, a proto podléhá určité kontrole a dozoru ze strany státu. Stát v první řadě vydává zákony, jimiž stanoví obecné předpoklady pro vznik, existenci a činnost územní samosprávy. Následně však samozřejmě musí disponovat prostředky, jimiž bude zajišťovat dodržování a respektování těchto právních předpisů. Dozor se dále liší podle toho, zda je vykonáván vůči subjektu samosprávy nebo přenesené státní správy. Řadíme sem jednak kontrolu toho, zda daný subjekt postupuje v souladu s právními předpisu, kontrolu hospodaření se svěřeným majetkem a dále správní dozor, který je vykonáván ve veřejném zájmu z úřední moci a slouží k ochraně subjektivního práva. Dozor není zaměřen jen na soulad činnosti územní samosprávy správními předpisy, ale taktéž na kritéria jako hospodárnost, účelnost, apod. Zejména je takto dozorováno vydávání právních předpisů, tj. nařízení na úrovni státní správy, a obecně závazných vyhlášek na úrovni samosprávy. V případě rozporu daného předpisu s jinou vyšší normou, je dozorující orgán oprávněn, resp. povinen dát podnět ke zrušení předpisu. Dozorující orgán může v určitých případech využít i disciplinárních opatření. Statutární města Zákon o obcích určuje, že některá města mají mezi ostatními výsadní postavení a z tohoto důvodu je jim udělen tzv. statut. Člení se zpravidla na městské části a obvody. Dnes máme 23 statutárních měst, a to Kladno, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Zlín, Olomouc, Přerov, Chomutov, Děčín, Frýdek-Místek, Ostrava, Opava, Havířov, Most, Teplice, Karviná a Mladá Boleslav + PRAHA. Praha Praha je hlavním městem ČR, které se však nepočítá mezi statutární města. Základním pramenem právní úpravy je zákon č. 130/2000 Sb., o hl. m. Praze. Praha je členěna na 57 samostatných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem a dále radou, starostou a úřadem městské části a 22 správních obvodů. V Praze je stanoveno zvláštní členění soudů: Městský soud v Praze v roli krajského soudu + obvodní soudy v roli okresních soudů.
Krajské zřízení Kraj je definován jako vyšší územně samosprávný celek. Pro jeho úpravu platí stejná pravidla jako v případě obcí, kromě níže uvedených odchylek. Základním právním předpisem je zákon č. 129/2000 Sb., o krajích. Kraj taktéž zajišťuje všestranný rozvoj svého území a pečuje o potřeby svých občanů Území kraje je dáno jeho hranicí, přičemž v sobě obsahuje několik obcí a vojenských újezdů. Celkem je v ČR 14 krajů: Moravskoslezský, Jihomoravský kraj, Olomoucký kraj, Zlínský kraj, Kraj Vysočina, Královéhradecký kraj, Pardubický kraj, Liberecký kraj, Ústecký kraj, Karlovarský kraj, Plzeňský kraj, Jihočeský kraj, Středočeský kraj a Kraj Praha. Občan kraje: občanem kraje je fyzická osoba, která je státním občanem ČR a je přihlášena k trvalému pobytu v některé obci nebo na území vojenského újezdu v územním obvodu kraje. K právům dle výčtu práv občana lze připojit navíc právo účastnit se hlasování nikoli v místním, nýbrž v krajském referendu. Orgány kraje Zastupitelstvo Je opět orgánem samostatné působnosti kraje a skládá se z 45-65 členů. Členové voleni na 4 roky v komunálních volbách. Zastupitelstvo vydává obecně závazné vyhlášky, které jsou povinně zveřejňovány ve Věstníku kraje. Rada Je opět výkonným orgánem kraje v samostatné působnosti a ze své činnosti se taktéž zodpovídá zastupitelstvu. Hejtman Stejně jako starosta v obci vystupuje za kraj navenek. Hejtman je volen zastupitelstvem z řad jeho členů. Za výkon své funkce je odpovědný zastupitelstvu. Hejtmana zastupuje jeho náměstek, přičemž těchto může být zvoleno i více než jen jeden. Se svolením Ministerstva vnitra jmenuje a odvolává ředitele krajského úřadu. Krajský úřad Je opět zejména orgánem státní správy v přenesené působnosti kraje. V samostatné působnosti plní úkoly uložené mu zastupitelstvem nebo radou kraje. V čele krajského úřadu stojí ředitel (nikoli hejtman) a dále jej tvoří zaměstnanci krajského úřadu. Dělí se na odbory a oddělení
Zákon o okresních úřadech. V souvislosti se zrušením soustavy národních výborů s obnovením samosprávy na úrovni obcí došlo k vytvoření nových monokratických orgánů státní správy (správních úřadů) pro území okresů – okresních úřadů. Stalo se tak zákonem ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících. Okres je v Česku označení typu územně-správní jednotky menší než kraj a větší než obec. Okresy se dále dělily na obce a vojenské újezdy. Území některých statutárních měst (Brno) tvořily samostatné okresy (okres Brno-město) a dokud existovaly okresní úřady, jejich působnost vykonávaly pro své území magistráty těchto měst a orgány samosprávných částí těchto měst (§ 10 zákona č. 147/2000 Sb.). Praha není a nebyla okresem. Okresní úřady byly správními úřady s územní působností v jednotlivých okresech, které vykonávaly státní správu ve více oborech. Okresní úřad byl proto označován jako úřad, který má všeobecnou působnost z hlediska věcného a místní působnost z hlediska územního. V čele okresního úřadu stál jeho přednosta, kterého jmenovala a odvolávala na návrh ministerstva vnitra vláda ČR. Okresní úřady byl členěn na referáty. Dalším orgánem byla tzv. okresní shromáždění, tj. nepřímo volené zastupitelské sbory tvořené vybranými zástupci obecních
zastupitelstev. Okresní shromáždění kontrolovala činnost okresních úřadů, schvalovala a kontrolovala jejich rozpočet a hospodaření, schvalovala rozdělení dotací obcím a prosazovala společné zájmy obcí u okresních úřadů. Shromáždění mohlo v mezích zákona ukládat úkoly přednostovi okresního úřadu. Přednosta okresního úřadu mohl usnesení okresního shromáždění předložit vládě ke zrušení, pokud odporovalo zákonům nebo jiným obecně závazným předpisům. Okresní úřady vykonávaly mj. dozor nad činností obcí podle ustanovení zákona o obcích o nápravě nesprávných opatření, byly v zásadě odvolacím správním orgánem vůči rozhodnutím orgánů obcí ve správním řízení. V souvislosti se zánikem československé federace a se vznikem samostatné České republiky byly s účinností od 1.1.1993 změněny ústavní základy takto: „Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Vyššími územně samosprávnými celky jsou země nebo kraje.“ Od roku 2003 byly okresní úřady zrušeny a okresy tak zůstaly jednotkami statistickými a územněorientačními. Byl naplněn ústavní předpoklad, že vyšším územně samosprávným celkem v ČR je kraj, které byly zavedeny zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích. Mezi zavedením krajské správy a úplným zrušením okresních úřadů byla stanovena jistá přechodná doba, která sloužila zejména k rozdělení kompetencí okresních úřadů mezi obce (trojkové obce – obce s rozšířenou působností) a kraje. Dodnes jsou okresy zachovány jako správní obvod některých správních úřadů, příkladně úřadů práce, okresní správy sociálního zabezpečení, pozemkových úřadů, soudů, státních zastupitelstev.
