Sociologie kultu Ayn Randové * Murray N. Rothbard V Americe sedmdesátých let zná každý alespoň nějaký náboženský kult. Jejich počet totiž v posledním desetiletí prudce vzrostl. Charakteristickým znakem kultu (od Hare Krishna, přes „Moonies“, EST, scientologii, až k Mansonově rodině) je nadřazenost guru či vůdce, který je zároveň tvůrcem a konečným vykladačem učení, jemuž musí být každý potenciální člen kultu bezmezně oddán. Hlavní, ne-li dokonce jedinou podmínkou přijetí do kultu a následného postupu vzhůru jeho hierarchií je naprostá oddanost vůdci, jeho uctívání a bezvýhradná poslušnost jeho příkazů. Životy členů kultu jsou ovládány vlivem a přítomností vůdce. Ve chvíli, kdy se kult rozroste, získává přirozeně hierarchické uspořádání. Už jen z toho důvodu, že není v silách vůdce ovlivňovat a dohlížet na každého jednoho člena kultu. Přední pozice v hierarchii jsou obvykle obsazeny hrstkou nejstarších členů, kteří si je zasloužili dlouhou, loajální a obětavou službou. Někdy dokonce může být vrcholové vedení svázáno příbuzenskými pouty, což může užitečným způsobem upevnit oddanost uvnitř kultu. Cílem vedení kultu je získat peníze a moc. Moc nad jednotlivými členy je získávána tak, že jsou přinuceni bez výhrad přijímat vůli vůdce a jeho učení. Tato oddanost je vynucována pomocí psychologických sankcí. Jakmile je člen kultu přesvědčen o tom, že souhlas vůdce a komunikace s ním jsou neoddiskutovatelnou nutností a nedílnou součástí jeho života, stává se hrozba vyloučení z kultu (a odejmutí možnosti být přímo či nepřímo ve společnosti vůdce) natolik silnou, že působí jako spolehlivý mechanismus „vynucující“ oddanost a poslušnost. Peníze, získávány formou dobrovolných služeb jednotlivých členů nebo skrze přímé poplatky, pak vzlínají hierarchií kultu vzhůru. Dnes by již mělo být zřejmé, že ideologický kult může nabývat stejných charakteristických znaků jako kult zřetelněji náboženský. A to i v tom případě, kdy je daná ideologie explicitně ateistická a protináboženská. Skutečnost, že kulty Hitlera, Mussoliniho, Stalina, Trotského a Maa jsou navzdory svému zřejmému ateizmu ve své podstatě náboženské, je již dnes všeobecně přijímána. Uctívání zakladatele a vůdce kultu, hierarchická struktura, neotřesitelná loajalita a psychologické (a pokud mohou využívat moc státu také fyzické) sankce jsou snadno identifikovatelné. Vnější a vnitřní učení Každý náboženský kult má dvě rozdílné podoby svého učení: vnější a vnitřní. Vnější je tou oficiální, veřejnou doktrínou, filosofií, která má v první řadě lákat potenciální uchazeče o členství. Poněkud jiným učením je však neznámá skrytá agenda, která je ve svém plném rozsahu známa pouze nejvyšším vůdcům, „veleknězům“ kultu. Ti jsou pak ochránci Tajemství kultu. Obzvláště zajímavé jsou kulty, jejichž vnější a vnitřní učení jsou nejen rozdílná, ale navíc naprosto a do očí bijícím způsobem vzájemně protichůdná. Zmatek, jež tento zásadní rozpor způsobuje v myslích a životech stoupenců kultu, by pak nikoho neměl překvapit. Nejrůznější *
Sepsáno v roce 1972. Tento text je prvním revisionistickým pohledem na Ayn Randovou z libertariánských pozic.
marxisticko-leninské kulty tak oficiálně a veřejně velebí Rozum a Vědu, odsuzují vše spojené s vírou, a přesto jsou jejich členové záhadně přitahováni ke kultu a jeho údajné neomylnosti. Alfred G. Meyer poznamenává o leninských názorech na neomylnost Strany následující: „Lenin zřejmě věřil, že Strana, jakožto organizované vědomí, vědomí v podobě rozhodovacího aparátu, je schopna rozhodovat lépe než jakýkoli jednotlivec. Tento kolektivní orgán se vskutku časem zahalil do aury neomylnosti, později povýšené na dogma, a částí zkoušky loajality členů Strany se stalo přijetí této skutečnosti. Tvrzení, že Strana nedělá chyby, se stalo součástí komunistického vyznání víry… Strana je neomylná.“1 Pokud jsou leninské kulty díky svým do očí bijícím vnitřním rozporům zajímavými objekty studia, je kult Ayn Randové ještě mnohem zajímavější. Tento kult, který v určitém slova smyslu přežívá ještě dnes, zažil období největšího rozmachu během šedesátých let. Přesněji řečeno počínaje přednáškami Nathaniela Brandena počátkem roku 1958, až k rozchodu Randové a Brandena o deset let později. Kult Ayn Randové nebyl totiž jen výslovně ateistický, protináboženský a velebící Rozum. On také propagoval otrockou závislost na vůdci ve jménu nezávislosti, poslušnost vůči vůdci a obdiv k němu ve jménu individualismu a slepou oddanost a víru ve vůdce ve jménu Rozumu. Prakticky každý do kultu vstoupil na základě četby románu Atlas Shrugged od Ayn Randové, který se objevil ke konci roku 1957, pár měsíců před vznikem organizovaného kultu. Navzdory opakované úctě k Rozumu byla tedy hlavním motivem k přeměně v člena kultu četba románu, neboli probuzené emoce. Nováček pak brzy zjistil, že randistická ideologie načrtnutá v románu je doplněna několika eseji a především pravidelným měsíčníkem The Objectivist Newsletter (později The Objectivist). Index povolených knih Jelikož základem každého kultu je víra v neomylnost vůdce, stává se nezbytností udržet stoupence mimo dosah děl kritických bezvěrců, která by mohla svést členy kultu na scestí. Katolická církev měla svůj Index zakázaných knih; ještě důslednější je starodávné muslimské heslo: „Palte knihy, vždyť veškerá pravda je v Koránu!“ Avšak kulty, jejichž cílem je vnutit svým členům jednotný pohled na svět, musí zajít ještě dále. Stejně jako jsou komunisté často vedeni k tomu, aby nečetli antikomunistickou literaturu, kult Randové šířil něco, co by se dalo označit za Index povolených knih. Protože velké množství nových randistů bylo mladých a relativně nevzdělaných, dalo se skrze důsledný výběr jejich četby docílit toho, že zůstali navždy neznalí nerandistických či protirandistických idejí a argumentů (s výjimkou pár stručně zmíněných a zkresleně podaných argumentů v randistických publikacích). Randistická teorie „nepodporovat Nepřitele“ se stala filosofickým odůvodněním pro to, aby randisté byli drženi v sladké nevědomosti. Čtení děl Nepřitele (což, až na pár pečlivě vybraných výjimek, znamenalo díla všech ne- či antirandistů) prý znamenalo „dát jim svou morální podporu,“ což bylo jakožto neracionální striktně zakázáno. V pár případech byla udělena výjimka vůdčím osobnostem kultu, kteří prokázali, že musí číst jistá díla Nepřátel 1
Alfred G. Meyer, Leninism (New York: Frederick A. Praeger, 1926), str. 97-98. Obzvláště názorným vyjádřením této komunistické víry je projev Trockého na sjezdu sovětské komunistické strany v roce 1924: „Soudruzi, nikdo z nás si nepřeje, a ani nemůže, mít pravdu v rozporu s míněním Strany. Strana má nakonec vždy pravdu, neboť je jediným historickým nástrojem v rukou dělnické třídy, který může být použit pro řešení jejích základních úkolů... Člověk může mít pravdu jen se Stranou a skrze Stranu, neboť historie nevytvořila žádný jiný způsob realizace pravdy.“ V Isaac Duetscher, The Proplet Unarmed. (New York: Random House, 1965), str. 193. Více viz Williamson M. Avers, „Lenin and His Critics on the Organizational Question,“ (nepublikovaný rukopis) str. 15ff.
z toho důvodu, aby je mohli vyvrátit. Proces zakazování knih dosáhl svého vrcholu po rozchodu Randové a Brandena na sklonku roku 1968. Ten byl miniaturním příkladem typu rozkolu, jež by mohl nastat mezi Marxem a Leninem či Ježíšem a svatým Pavlem. Při tomto rozkolu, až děsivě připomínajícím organizovanou nenávist ke kacíři Emanuelu Goldsteinovi v Orwellově románu 1984, bylo po randistech vyžadováno, aby podepsali přísahu věrnosti Randové. Součástí této přísahy věrnosti bylo i prohlášení, jímž se signatář zavazoval k tomu, že od nynějška nebude číst žádná budoucí díla odpadlíka a kacíře Brandena. Pokud byl po tomto rozchodu jakýkoliv člen kultu přistižen s knihou či jiným Brandenovým dílem, byl okamžitě vyloučen. Od blízkých příbuzných Brandena bylo očekáváno, že s ním přeruší jakékoliv styky – což také udělali. Je zvláštní, že členové hnutí, jež veřejně hlásalo svou oddanost rozumu jedince, zvídavosti a otázce „Proč?“, byli nuceni odpřísáhnout svou nezpochybňovanou víru v to, že Randová měla pravdu a Branden nikoli, přestože jim nebylo dovoleno seznámit se s důvody jejich rozchodu. Pouhá neschopnost zaujmout stanovisko, pouhý pokus zjistit fakta či vyjádření, že stanovisko k tak závažné skutečnosti nelze zaujmout bez znalosti fakt postačovaly k okamžitému vyloučení. Takový přístup byl totiž nezvratným důkazem nedostatečné oddanosti stoupenců svému vůdci, Ayn Randové. Zocelený kádr Frank Meyer ve své knize The Moulding of Communists2 píše o řadě krizí, kterými musel během své stranické kariéry opakovaně procházet každý komunista. Z jeho popisu je zřejmé, že řadový člen vstupuje do Strany zaujat oficiální (vnější) učení. Jak ale setrvává ve Straně a postupuje její hierarchií vzhůru, prožívá řadu krizí testujících jeho vytrvalost, které ho buď ze Strany vyženou, nebo z něj postupně vytvoří zocelený kádr. Krize mohou být ideologického rázu, řekněme například ospravedlnění pracovních táborů nebo Stalinova a Hitlerova paktu, nebo rázu osobního při prokazování skutečnosti, že oddanost Straně je důležitější než přátelé, rodina a lidé, které milujeme. Není proto překvapivé, že trvalý tlak takovýchto krizí vede k velkému odlivu komunistů, a k vytvoření mnohem větší skupiny exkomunistů. Podobný, avšak mnohem intenzivnější proces probíhal během existence randistického hnutí. Nováčci obyčejně vstupovali do hnutí v nadšení po přečtení románu Atlas Shrugged ohromeni koncepty rozumu, svobody, individuality a nezávislosti. Série krizí a rostoucí počet vnitřních rozporů byly nutné k získání moci nad myšlenkami a životy členů a k vytvoření absolutní oddanosti k Randové – jak na úrovni ideologické, tak v osobním životě. Pomocí jakých mechanismů ale vůdci kultu dosáhli takovéto slepé oddanosti? Již jsme se zmínili o tom, že jednou z těchto metod bylo držení členů kultu v nevědomosti. Další metodou bylo zajistit, aby bylo každé vyslovené či napsané slovo každého randisty správné nejen obsahově, ale také formou, neboť sebemenší rozdíl či odlišné používání slov mohl být – a také byl – napaden jakožto odchýlení se od randistických pozic. Stejně jako marxistická hnutí lpěla na vytvořeném žargonu a sloganech ze strachu před chybným použitím, totéž probíhalo v hnutí randistickém. Stručně řečeno, ve jménu „preciznosti jazyka“ byly v podstatě zakázány jakékoliv nuance a dokonce i používání synonym. Další metodou bylo udržování členů téměř v nepřetržitém stavu vzrušení prostřednictvím neustálého opětovného čtení Atlas Shrugged. Krátce poté, co byl tento román vydán, jsem byl 2
Frank S. Meyer, The Moulding of Communists: The Training of the Communist Cadre (New York: Harcourt, Brace and Co., 1961.
pokárán jedním vysoce postaveným kultovním vůdcem za to, že jsem tento román četl pouze jednou. „Je nejvyšší čas, abyste ho začal číst znovu,“ nabádal mne. „Já už jej přečetl pětatřicetkrát.“ Opakované čtení románu bylo také důležité pro kult z toho důvodu, že pózující a jednodimensionální hrdinové a hrdinky byly přímo určené k tomu, aby sloužili jako vzory pro každého randistu. Tak jako by se měl každý křesťan ve svém každodenním životě snažit napodobit Krista, měl každý randista usilovat o napodobování Johna Galta (hrdiny hrdinů románu Ayn Randové). Měl se vždy v každé situaci sám sebe zeptat „Co by byl John Galt udělal?“ Když si navíc uvědomíme, že Ježíš byl přeci jenom skutečná historická postava, je bizarnost snahy napodobovat románového hrdinu zřejmá. (I když z úcty, která zněla z hlasů randistů hovořících o Johnu Galtovi, získával člověk dojem, že je pro ně hranice mezi románem a realitou vskutku velmi nejasná.) Román jako Bible Biblickou povahu románu Atlas Shrugged pro mnoho randistů je možno ilustrovat svatbou jednoho randistického páru v New Yorku. Pár během obřadu slíbil společnou oddanost a věrnost Ayn Randové a doplnil tento slib náhodným otevřením románu a hlasitým předčítáním pasáže z tohoto svatého textu. Vtip a humor, který lze v této příhodě nalézt, byl v randistickém hnutí zakázán. Filosofické zdůvodnění pravilo, že humor prokazuje, že člověk „nebere vážně své hodnoty“. Pravým důvodem však byla samozřejmě skutečnost, že žádný kult nesnáší dobře nadhled a zdravý pohled na věc, který humor přináší. Jediným povoleným projevem humoru bylo zesměšňování nepřátel, pokud se to tedy dá humorem vůbec nazvat. Ani osobní zábava nebyla v hnutí tolerována a byla odsuzována jako požitkářství. Nic totiž nemělo být děláno jen pro samotné potěšení z činnosti, neboť každá aktivita musela mít nějaký nepřímý, „racionální“ účel. Jídlo proto nebylo od toho, aby bylo vychutnáváno, nýbrž pouze konzumováno, jakožto prostředek nutný k přežití; sex nebyl od toho, aby byl provozován pro potěšení, ale měl být vykonáván bez radosti jako reflexe a znovupotvrzení „nejvyšších hodnot“ jedince; stejně tak k malování či sledování filmů mělo docházet pouze v případě, kdy člověk v provozování této aktivity mohl najít „racionální hodnoty“. Všechny tyto hodnoty neměly být pouze v tichosti objeveny každou osobou – kacířství „subjektivismu“ – ale musely být obhájeny před ostatními členy kultu. Jak později v textu ještě uvidíme, jediné bezpečné estetické nebo romantické „hodnoty“ či objekty pro členy byly ty, jež explicitně schválila Ayn Randové nebo jiní vysoce postavení členové kultu. Obzvláště účinnou metodou formování a ovládání členů bylo, stejně jako je tomu v případě všech kultů a sekt, zajišťování jejich neustálé a neochabující činnosti uvnitř hnutí. Frank Meyer líčí, jak komunisté znemožňují svým členům samostatně uvažovat tím, že je drží v neustálé aktivitě společně s ostatními komunisty. Poznamenává, že takřka všichni významnější lidé, kteří ve Spojených státech opustili myšlenky komunismu, tak učinili pouze po období nucené izolace. Stručně řečeno poté, co měli možnost zamyslet se (např. v armádě, v ilegalitě atd.). V případě randistů – zejména těch žijících v New Yorku, kde bylo hnutí nejsilnější, a kde žila Ayn Randová spolu s nejvyšším vedením kultu – probíhala taková činnost nepřetržitě. Každý večer jeden z čelných randistů přednášel jiným členům o názorech kultu na nejrůznější problémy: o základech učení, psychologii, literatuře, sexu, myšlení, umění, ekonomii nebo filosofii. (Tato struktura odpovídá představě Utopie načrtnuté
v samotném Atlas Shrugged, kde hrdinové a hrdinky trávili každý večer tím, že si navzájem přednášeli.) Zanedbání návštěv těchto přednášek bylo předmětem vážného znepokojení. Filosofické zdůvodnění tlaku na navštěvování těchto setkání bylo následující: Randisté jsou nejracionálnějšími lidmi, s nimiž je možno se setkat (závěr odvozený z teze, že randismus znamená racionalitu v teorii a v praxi); Každý chce samozřejmě být racionální (a pokud ne, pak byl v rámci hnutí ve velkých potížích); Tudíž by měl lačnit po každé minutě strávené společně s ostatními randisty a a fortiori s Randovou a jejími nejvýše postavenými žáky. Tato logika se zdá být bez vady, ale co když, jak se často stává, člověk neměl tyto lidi rád, nebo je dokonce nemohl ani vystát? Podle randistické teorie jsou emoce vždy následkem myšlenek, přičemž nesprávné emoce jsou následkem špatných myšlenek, takže osobní antipatie k jinému (obzvláště čelnému) randistovi musí být následkem vážné nákazy iracionalitou, jež musí být buďto držena v tajnosti, nebo odhalena vůdcům. Každé takové doznání pak znamenalo trýznivý proces ideologické a psychologické očisty s předpokládaným koncem v podobě úspěšného dosažení racionality, nezávislosti a sebeúcty, a tudíž nezpochybňované oddanosti Ayn Randové. Zajímavý je jeden případ potlačovaných pochybností o randistických principech a odkrytí psychologie i těch nejvýše postavených členů kultu. Jeden vrcholný mladý randista, veterán hnutí v New Yorku, se jednou v soukromí doznal, že má vážné pochybnosti o jednom z klíčových randistických filosofických principů; šlo o skutečnost jeho vlastní existence. K smrti se bál zeptat, neboť šlo o tak základní věc, že byl přesvědčen, že pouhé položení takovéto otázky by znamenalo jeho okamžité vyloučení. Zároveň si byl jist, že by Randová dokázala na tuto otázku uspokojivě odpovědět a zbavit ho tak pochybností. A proto léta čekal, a doufal, že někdo jiný tuto otázku položí, bude vyloučen, ale jeho vlastní pochybnosti budou mezitím odstraněny. Je ve zvyku mnoha kultů, že oddanost vůdci je upřednostňována před oddaností rodině a přátelům, což pro nováčka obyčejně znamená první osobní krizi. Pokud nerandistická rodina a přátelé nezměnili ani po určité době svoje přesvědčení, byli označeni za iracionální a za Nepřátele, a člen kultu je byl nucen opustit. Totéž platilo v případě manželů; mnoho sňatků bylo vedením kultu rozbito, když ve vší vážnosti oznámili jednomu z partnerů, že jejich druh či družka nevykazuje dostatečnou randističnost. Jelikož jsou emoce pouze výsledkem předpokladů, a protože předpoklady vůdců kultu byly už z definice absolutně racionální, snažilo se vedení dávat dohromady, nebo naopak rozdělovat páry. Jak jednou jeden z nich prohlásil: „Znám všechny racionální mladé muže a ženy v New Yorku a můžu je dát dohromady.“ Co se ale stalo, když byl pan A dán dohromady se slečnou B, a jeden z nich toho druhého neměl rád? Inu, zase jednou zvítězil „rozum“: antipatie byla iracionální a vyžadovala intenzivní psychoterapeutické vyšetření s cílem zbavit se chybných myšlenek. Psychologická moc Psychologická moc členů kultu může být ilustrováno na příkladu jedné dívky, certifikované randistky, které se naneštěstí stalo to, že se zamilovala do jí nehodného nerandisty. Vedení sdělilo dívce, že pokud neustoupí od svého záměru vdát se za onoho muže, bude okamžitě vyloučena. Ona tak i přesto učinila a byla ihned z hnutí vypovězena. Přesto se však přibližně po roce svěřila příteli, že randisté měli pravdu; že ona skutečně zhřešila a opravdu měla být
vykázána z jejich řad, neboť nebyla hodna toho, aby byla nadále označována za racionální randistku. Nejdůležitějším prostředkem vynucujícím oddanost a poslušnost, nejdůležitějším nástrojem psychologické kontroly nad členy kultu, bylo vytvoření a praktikování objektivistické psychoterapie. Tato psychologická teorie vycházela z toho, že všechny neurózy pramení, stejně jako emoce, z nesprávných myšlenek. Z tohoto důvodu je možno léčit tyto neurózy tím, že u jedince objevíme a odstraníme nesprávné myšlenky a hodnoty. A jelikož všechny randistické ideje byly správné a veškeré odchylky tudíž nesprávné, sestávala objektivistická psychoterapie z (a) vnucování randistické teorie všem – nyni v podobě údajné psychoterapie; a (b) hledání skrytých odchylek a deviací od randistické teorie majících za příčinu danou neurózu, a její zničení odstraněním nalezené odchylky. Je zřejmé, že s přihlédnutím k emocionální a psychologické moci psychoterapeutické praxe měl kult Ayn Randové ve svých rukou mocnou zbraň pro posílení a formování Nového Randistického Člověka. Filosofie a psychologie, jednoznačná doktrína, společenský tlak a terapeutický tlak, to všechno se společně doplňovalo a posilovalo s cílem vytvořit poslušné a loajální nohsledy Ayn Randové. Není divu, že enormní psychologický tlak členství vedl k extrémně velkému počtu odchodů z randistického hnutí, relativně mnohem většímu než v případě komunistů. Dokud ale v hnutí zůstával, byl nový randistický člověk vskutku chmurnou a neradostnou postavou. Randisté byli schopni hodiny diskutovat o „štěstí“ a o údajném nepřetržitém setrvávání v tomto stavu. Po bližším zkoumání se však ukázuje, že byli šťastni jen z definice. Že zkrátka randistická teorie ani v nejmenším nepoužívá slovo štěstí v běžném jazykovém smyslu, tedy jako subjektivní stav spokojenosti či radosti, nýbrž jej používá k popisu stavu, kdy je mysl člověka plně využívána (tj. je ve shodě s randistickými poučkami). Ve skutečnosti byly převládajícími emocemi randistů strach a děs: strach z toho, že se znelíbí Randové nebo jejím nejvyšším žákům; strach z toho, že použije nesprávné slovo nebo nuanci, která ho dostane do potíží; strach z toho, že bude shledán iracionálním z důvodu nějaké ideologické či osobní odchylky; dokonce strach usmát se na osobu, která toho nebyla hodna (tj. na nerandistu). Tento strach byl větší než strach členů komunistického kultu, protože randisté nechávali daleko menší prostor pro ideologické či osobní odchylky od schváleného normálu. Navíc vzhledem k tomu, že Randová vždy znala pravdivou odpověď na každou myslitelnou otázku z oblasti ideologie a každodenního života, musely být všechny stránky života zaměřeny na vyhledávání podezřelých kacířských a pomýlených myšlenek. Vše tak bylo prostoupeno strachem a podezřením. Existoval strach před nezávislým úsudkem, neboť stačilo, aby se člen kultu vyjádřil k nějaké věci, na níž neznal názor Randové, a později zjistil, že Randová nesouhlasila. Randista pak byl ve velkých potížích – a to i v případě, kdy pouze použil poněkud jiná slova. Bylo tedy mnohem moudřejší mlčet a ověřit si u vedení kultu přesné znění správné reakce. Co na to vedení kultu? Jednou jeden čelný randistický právník hovořil o randistické politické teorii. Během dotazů se dostal do úzkých, když mu byla položena otázka, jak se podle něj shoduje podpora povinnosti dostavit se k soudnímu řízení ze strany Ayn Randové s randistickým axiomem neiniciace síly. Chvíli se ošíval a pokašlával, načež řekl, že se nad tím musí zamyslet – kódové označení toho, že si musí u Randové a ostatních vůdců zjistit správnou odpověď.
Nutnost ověřovat si neustále vše u vedení kultu částečně pramenila ze skutečnosti, že přestože Randová byla svými žáky považována za neomylnou, často měnila své názory, zejména pokud šlo o konkrétní osoby nebo instituce. Jasným příkladem je zásadní obrat v případě Brandena, stejně jako změny v názorech na další dříve vysoce postavené randisty, kteří byli z hnutí vykázáni. Ale mnohem častější, i když méně zásadní, byly změny názorů na lidi ze šoubyznysu, s nimiž se Randová setkávala. Pohled na lidi jako jsou Johnny Carson nebo Mike Wallace (prominentní televizní osobnosti) se rychle měnil – z velké části proto, že Randová objevovala nejrůznější kacířské myšlenky a domnělé zrady z jejich strany. Pokud randista tyto změny nezaznamenal a stalo se mu, že označil Carsona za „racionálního“ nebo řekl, že má positivní „přístup k životu“, přestože už měl nálepku iracionálního či negativního, byl ve velkých potížích a byl podroben zkoumání racionality svých vlastních názorů. Vedeni konceptem povinností racionality, tvořili randisté komunitu špehů a informátorů, vždy připravených vyslídit a udat jakoukoliv odchylku od randistické doktríny. Jednou se tak jeden randista během procházky své dívce svěřil, že navštívil večírek, kde někteří randisté imitovali hlasy vrcholných randistických představitelů a vše nahrávali na kazetu. Zasažena touto šokující informací, běžela dívka po probdělé noci za vedením kultu, aby je o tomto strašlivém prohřešku informovala. Účastníci byli okamžitě pozváni na kobereček svým objektivistickým psychoterapeutem a odsouzeni během „terapeutického“ sezení: „Konec konců,“ řekl terapeut, „také byste nenapodobovali Boha.“ A když potom majitel pásky odmítl nahrávku na terapeutovu výzvu odevzdat, aby mohla být do detailu prozkoumána, byl jeho osud jako člena hnutí v podstatě zpečetěn. Ani ti nejvyšší randisté nebyli ušetřeni všudypřítomného strachu a nátlaku. Každý starší kádr byl například alespoň jednou v podmínce, a byl přinucen dlouze rozličnými způsoby dokazovat svou oddanost Ayn Randové. Jak tato atmosféra strachu a cenzury ochromila produktivitu členů kultu, můžeme vidět na skutečnosti, že žádný z vysoce postavených randistů nepublikoval během svého pobytu v hnutí jedinou knihu (například všechny Brandenovy knihy byly publikovány až po jeho vykázání). Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo bylo schválené cvičení v nekritickém obdivování v knize Barbary Brandenové „Who Is Ayn Rand?“ Pro randistu žijícího ve stavu strachu a bázně před Randovou a jejími žáky však existovaly i psychologické kompenzace. Mohl totiž žít s útěchou a vzrušujícím vědomím, že je jedním z malé skupiny vyvolených, kteří žijí v souladu s rozumem a realitou. Zbytek světa a dokonce i ti, již jsou zdánlivě inteligentní, šťastní a úspěšní, žili vlastně v prázdnotě, odříznuti od rozumu a od pochopení podstaty reality. Nemohli být šťastni, neboť teorie kultu stanovuje, že štěstí může dosáhnout pouze oddaný randista. Nemohli být ani inteligentní, protože inteligentní člověk přeci nemůže nebýt randistou, a obzvláště pak pokud spáchali ten největší hřích – nestali se randisty poté, co jim bylo toto nové evangelium vyjeveno. Vyobcování a čistky Již jsme se zmínili o vyobcování a „čistkách“ v randistickém hnutí. Exkomunikace často, obzvláště v případě důležitých randistů, probíhala až rituálním způsobem. Zrádce byl rázně vyzván, aby se dostavil k „soudu“ a vyslechl obvinění. Pokud odmítl (což udělal, pokud mu zbyla jen špetka sebeúcty), pokračoval soud in absentia a všichni zúčastnění postupně předčítali obvinění proti vyloučenému členovi (opět způsobem až děsivě připomínajícím román 1984). Ve chvíli, kdy byl jeho nevyhnutelný osud zpečetěn, byl nejčastěji jeho
nejbližším přítelem sepsán hořký a okázalý dopis, v němž byl odpadlík navždy zatracen a vyhnán z ráje rozumu a reality. Přiřknutí hlavní role při soudu kacíře jeho nejbližšímu příteli bylo samozřejmě důležité, neboť to byl způsob, jak ho přinutit, aby prokázal svou oddanost Randové a očistil se tak od jakéhokoliv spojení s odpadlíkem. Říká se, že když byl vyloučen Branden, poslal mu jeden z jeho bývalých nejbližších přátel v New Yorku dopis, v němž tvrdil, že jediná morální věc, kterou může udělat, je spáchat sebevraždu – zvláštní postoj pro filosofii, jejímž základem je život a jednotlivec. Přerušení styků s odpadlíkem, i když to byl jeden z nejbližších přátel, muselo být nekompromisní, trvalé a úplné. Jedna žena, vysoce postavená v randistické hierarchii, tak jednou zaměstnala randistickou dívku jako svou asistentku při editování časopisu. Když pak byla žena vyloučena z hnutí, odmítla s ní její asistentka s výjimkou čistě pracovních témat hovořit – a tento postoj navzdory napětí, jež muselo v kanceláři panovat, nezměnila. Pro všechny skupiny, v nichž dochází k honům na čarodějnice, platí, že největším hříchem není ani tak ono vlastní provinění, jako spíš neochota uznat a schválit samotný proces odsouzení kacíře. Barbara Brandenová takto sama uvádí, že největší hřích spáchala, když se odmítla zúčastnit svého vlastního „soudu“ a uznat tak jeho legitimitu. Jiní vyloučení se vyjádřili v obdobném smyslu. Nikoho by nemělo překvapovat zjištění, že narozdíl od většiny jiných psychoterapií, objektivističtí psychoterapeuti vykonávali funkci strážců morálky hnutí. „Nemorální“ pacienti byli z terapie vypovězeni. Tyto praktiky dosáhly svého vrcholu, když byli pacienti z objektivistických psychoterapií vypovídáni jen proto, že se zeptali na důvod rozchodu Randové a Brandena. Odtržený od světa, od faktů, myšlenek či lidí, kteří by se mohli odchýlit od oficiálních randistických názorů, držen v šachu obdivem k Randové a jejím „pomazaným“ žákům a současně vystaven jejich teroru, vznikl pochmurný, robotický a neradostný Randistický Člověk. Formovací procesy kultu byly při tvorbě Nového Randistického Člověka úspěšné – a to na tak dlouho, dokud muž či žena zůstávali v hnutí. Pomocí těchto formovacích procesů byli lidé neustále přeměňováni z rozličných a často sympatických mužů a žen v pochmurné, nervózní a nepřátelské pozéry, jejichž osobnosti mohly být jednoduše shrnuty do slova „robotické“. Randisté jako roboti přednášeli své slogany obvykle přitom napodobujíce gesta a zvyky Nathaniela a Barbary Brandenových. Kromě toho kopírovali i jejich kultovní pohled na hrdiny a hrdinky z randistické beletrie. Pokud někdo kritizoval Randovou či její žáky, nebo předkládal randistům argumenty, na něž nedokázali reagovat, nasadili útočný tón a se slovy „Jak se vůbec opovažujete takhle o ní mluvit?“ se rázně otočili a odkráčeli. Úsměv, ani mnoho dalších projevů lidskosti, nebylo možno na jejich rituálně strnulém obličeji spatřit. Mnoho mladých mužů se snažilo vypadat jako přesné kopie Brandena a mladé ženy se snažily být jako Barbara Brandenová, včetně, od samotné Ayn Randové okoukané, vysoko držené cigaretové špičky, která měla symbolizovat vysoké morální standardy hrdinek z knih Randové a jejich zbraň – pohrdání. Syn Randové Někteří randisté napodobovali svého vůdce tím, že si změnili svá jména z ruských či židovských na údajně tvrdší a heroičtější anglosaská. Branden si například změnil své jméno
z Blumenthal; nebude asi náhoda, jak poukázala Nora Ephronová, že při prohození některých písmen v jeho novém jméně dostaneme B-E-N-R-A-N-D, což v hebrejštině znamená „syn Randové“. Jedna randistická dívka s polským jménem začínajícím na „G-r“ jednoho dne oznámila, že si změní jméno. Jeden člověk se smyslem pro humor, svědek tohoto prohlášení, se s kamennou tváří zeptal, zda si mění jméno na „Grand“, a ona ve vší vážnosti odpověděla, že ne, že si ho mění na „Grant“ – jak onen svědek později podotkl, bylo ono „t“ podle všeho jediným projevem nezávislosti. Pokud „nejracionálnějším“ způsobem chování bylo vypadat, mluvit a dokonce se jmenovat jako vysoce postavení randisté, a nejracionálnější aktivitou bylo být s nimi co nejvíce v kontaktu, pak racionálním místem k životu bylo zcela jistě bydliště co možná nejblíže vůdců. Typický newyorský randista tak po svém připojení k hnutí opustil rodiče a našel si bydlení v co největší blízkosti Randové. Výsledkem bylo, že téměř celé newyorské hnutí žilo v několika málo blocích v okolí 30. východní ulice na Manhattanu, mnoho vůdců dokonce ve stejném domě jako Randová. Pokud byl jedním důvodem extrémně velkého odlivu z řad randistů trvalý a intenzivní psychologický tlak, pak dalším důvodem bylo, že hnutí mělo striktní názor doslova na všechno, od estetiky, přes historii až k epistemologii. To mělo zejména ten následek, že odchýlení se od oficiálních názorů bylo velmi snadné: Například preferovat Bacha před Rachmaninovem znamenalo vystavit se obvinění z víry ve zlo. Pokud nebyla napravena sebekritikou a psychoterapeutickým vymýváním mozku, mohla tato odchylka vést až k vyhnání z hnutí. Je také třeba zmínit, že vytváření striktního názoru na každou oblast života a myšlení bylo velmi obtížné, obzvláště pokud byli tvůrci „názorových linií“ v těchto různých disciplínách z velké míry nevzdělaní, což byl případ právě Randové a jejích nejvýše postavených stoupenců. Randová přiznala, že čtení nebylo právě její silnou stránkou a členům hnutí samozřejmě nebylo povoleno číst díla ze skutečného světa plného kacířství, i když byli ochotni tato díla číst. A tak se mladý konvertita (a mladí byli skoro všichni), poté co se dozvěděl něco více o oblasti svého zájmu, začal vzpouzet. Historik, přitom jak pronikal hlouběji do svého oboru, mohl být jen stěží spokojen s dávno překonanými burkhardtiánskými klišé o renesanci nebo nesmysly o Otcích zakladatelích. A pokud začal člen hnutí odhalovat, že se Randová mýlila v jeho oboru či daný problém velmi zjednodušila, draly se napovrch zásadní pochybnosti o její neomylnosti i v jiných oblastech. Racionální tabák Všezahrnující povaha randistických oficiálních názorů může být ilustrována příhodou, kdy se jeden můj přítel zeptal jednoho vysoce postaveného randisty, zda existuje postoj hnutí k nějaké otázce, s nímž by nesouhlasil. Po několika minutách usilovného přemýšlení odvětil: „No, ne úplně rozumím jejich postoji ke kouření.“ V úžasu nad tím, že má randistický kult vůbec nějaký postoj ke kouření, přítel na randistu přitlačil: „Oni mají oficiální postoj i ke kouření? A jaký?“ Randista odpověděl, že kouření je podle kultu morální závazek. Sám jsem zažil, že se mě jednou jeden vrcholný randista poněkud ostře zeptal: „Jak je možné, že nekouříte?“ Když jsem odvětil, že jsem již dříve zjistil, že jsem alergický na kouř, randista se uklidnil: „Aha, pak je to v pořádku.“ Oficiálním zdůvodněním, proč byla z kouření udělána morální povinnost, byla věta v Atlas Shrugged, kde hrdinka mluví o zapálené cigaretě jako symbolu ohně mysli, plamene tvůrčího myšlení. (Člověk by myslel, že držet zapálenou sirku bude ze symbolických důvodů dostačující.) Lze se ale domnívat, že skutečným důvodem bylo, stejně jako v mnoha jiných oblastech randistické teorie, počínaje Rachmaninovem, přes Victora Huga až po step, že Randová zkrátka ráda kouřila a cítila potřebu pátrat po takovém
filosofickém systému, jenž by její osobní rozmary učinil nejen morálními, ale navíc je povýšil na morální povinnost všech, kteří dychtí po racionalitě. I přes množství randistických oficiálních názorů, které zahrnovaly všechny aspekty života, a navzdory skutečnosti že všechny základní premisy byly odsouhlaseny vedením a randisté zjišťovali u vedení, kdo je „in“ a kdo „out“, bylo nutné mít nějaký „soudní“ mechanismus k řešení konkrétních případů a k zajištění přesného plnění příkazů. Nikdo nemohl být v žádné otázce nestranný. Soudním mechanismem používaným pro řešení konkrétních sporů byla, jak je v případě kultů zvykem, pozice v randistické hierarchii. Dalo by se říci, že výše postavený randista měl a priori pravdu, níže postavený se mýlil, a každé rozhodnutí, ačkoliv se nemuselo zdát zcela odpovídající randistické úctě k Rozumu, ze strany vedení musel přijmout. Jeden humorný případ ilustruje toto rozhodování podle pozice v hierarchii. Jednou se rozhořel spor mezi dvěma certifikovanými a vysoce postavenými randisty označenými objektivistickým psychoterapeutem za racionální. Přesněji řečeno, jedna byla sekretářkou druhého. Sekretářka šla za svým šéfem a žádala zvýšení platu, které racionálně odvodila jako spravedlivé. Šéf však naopak rozhodl, že je nekompetentní, a propustil ji. Nyní tu tedy byl spor, konflikt zájmů, mezi dvěma kvalifikovanými randisty. Jak měli ostatní členové rozhodnout, kdo má pravdu a je tedy racionální, a kdo pravdu nemá, je iracionální, a tedy kandidát na vyloučení? Ve skupině opravdu racionálních lidí by samozřejmě nebylo povinností nikoho zaujímat jakékoliv stanovisko, s výjimkou samotných účastníků sporu, kteří jako jediní znali veškerá fakta. Ale tento způsob nestrannosti není v žádném kultu, randisty nevyjímaje, povolen. Vedeni nutností měřit všem stejným metrem, rozřešili celý spor jediným možným způsobem: skrze postavení v hierarchii. Šéf měl náhodou vyšší postavení, takže sekretářka nejenže ztratila práci, ale navíc byla vyloučena z randistického hnutí. Pyramida Randistické hnutí bylo striktně hierarchické. Na vrcholku pyramidy byla samozřejmě samotná Randová, Finální Arbitr všech sporů. Branden, jmenovaný jejím „intelektuálním dědicem“ a sv. Pavlem hnutí, byl číslem 2. Na třetím místě v hierarchii byl úzký kruh, starší žáci, kteří vstoupili do hnutí ještě před vydáním Atlas Shrugged. Protože konvertovali na základě čtení jejího předchozího románu The Fountainhead publikovaného v roce 1943, byl kruh v hnutí nazýván jako „třída ’43“. Existovalo ještě neoficiální označení, jež prozrazovalo mnohem více: „kolektiv starších.“ Toto označení mělo „podtrhnout“ individualitu každého z randistických členů; ve skutečnosti to však byla ironie v ironii, neboť randistické hnutí bylo ve skutečnosti „kolektivem“ v každém smyslu tohoto slova. K pevnosti vazeb mezi členy kolektivu starších přispívalo, že všichni byli z jedné kanadsko-židovské rodiny, příbuzní Nathaniela nebo Barbary Brandenových. Například tam byla Nathanova sestra Elaine Kalbermanová; jeho švagr Harry Kalberman; jeho bratranec Dr. Allan Blumenthal, který po Brandenově vyloučení převzal funkci vrchního objektivistického psychoterapeuta; Barbary bratranec Leonard Piekoff; a Joan Mitchellová, žena Allana Blumenthala. Příbuzenské pouto Alana Greenspana k ostatním bylo mnohem slabší, byl pouze bývalým manželem Joan Mitchellové. Jedinou členkou třídy ’43 bez příbuzenských vztahů k ostatním byla Mary Ann Rukovina, která se dostala do vedení jako spolubydlící Joan Mitchellové. Toto tedy byli stoupenci před vydáním Atlas Shrugged. Po jeho vydání začal Branden přednášet a tato činnost dala brzy vzniknout Institutu Nathaniela Brandena (NBI), organizační paži hnutí. NBI byl založen v symbolu heroismu – Empire State Building, ačkoliv sídlil
neheroicky v suterénu. V New Yorku přednášeli osobně, mimo New York mělo každé město či region jmenovaného představitele NBI, jehož úkolem bylo přednášky nahrávat. Představitelé NBI byli obvykle nejvíce robotičtí a nejvěrnější randisté v dané oblasti, a tak zde docházelo k pokusům, ačkoliv často ne zcela úspěšně, reprodukovat atmosféru úcty a poslušnosti prostupující mateřskou sekci v New Yorku. Existovala snaha přeměnit čtenáře bestsellerů Ayn Randové ve věrné stoupence, kteří si nejprve objednají The Objectivist, a potom budou v oblasti, kde žijí, navštěvovat (na kazetách nahrané) přednášky NBI. Pokud proudily ven z NBI k členům hnutí časopisy, kazety a doporučené knihy, plynuly nevyhnutelně opačným směrem peníze a služby dobrovolníků, poplatky za psychoterapie nevyjímaje. Z toho, co jsme uvedli, je zřejmé, že struktura a vnitřní učení randistického hnutí (učení, které ve skutečnosti v hnutí působí), byla diametrálně odlišná od učení vnějšího spočívajícího na filosofii individuality, nezávislosti, a všeobecného uznání vlastní mysli a rozumu jako jediné autority. Ještě jsme se však detailně nezaměřili na ústřední axiom vnitřního učení randistického hnutí, implicitní předpoklad, skrytou agendu, která zajišťovala a vynucovala nezpochybňovanou loajalitu žáků. Tímto ústředním axiomem bylo tvrzení, že „Ayn Randová je největší osobnost, která kdy žila či bude žít.“ Pokud je Ayn Randová největší osobnost všech dob, pak z toho plyne, že zná správnou odpověď na každou otázku, nebo přinejmenším bude mít vždy mnohem pravděpodobněji pravdu v porovnání s pouhým žákem, jenž nedisponuje takovou všeobjímající velikostí. Typické pro tento postoj bylo setkání mladých vysoce postavených randistů, kterého se zúčastnil jeden můj přítel. Setkání se zvrhlo ve sled svědectví, během nichž každý ze zúčastněných potvrzoval nezvratný vliv Ayn Randové na svůj život. Jak jeden z nich vysvětlil: „Ayn Randová vnesla do mého života znalost, že A je A, a že 2 a 2 jsou 4.“ Jeden notoricky vzpurný člen, jenž zrovna opuštěl hnutí, napsal v randistickém stylu parodii, filosofický „důkaz“, že Ayn Randová je Bůh. Když o tom slyšel jeden čelný randista, upřímně zmaten se zeptal: „Žertuje, že ano?“ Mezi randisty docházelo ke sporům ohledně jejich velikosti a postavení. Všeobecně se souhlasilo, že Randová je největší osobnost všech dob. Pak probíhaly přátelské pře o přesné zařazení Brandena mezi největší myslitele všech dob. Někteří zastávali názor, že Branden je druhou největší osobností všech dob; jiní zas, že se Branden přetahuje o druhé místo s Aristotelem. Takový byl tedy rozsah povoleného nesouhlasu uvnitř randistického hnutí. Ústřední axiom velikosti Randové byl přijímán díky jejímu nepochybnému osobnímu charisma, podporovanému aurou neotřesitelné arogance a sebevědomí. Bylo to právě charisma a arogance, které byly částečně napodobovány jejími čelnými žáky. A protože řadový člen hnutí v hloubi své duše věděl, že není vševědoucí ani zcela sebevědomý, bylo pro něj velmi snadné podřídit svou vlastní vůli a svůj intelekt Randové. Randová se stala živoucím ztělesněním Rozumu a Reality a byla schopna silou své osobnosti navodit v myslích svých žáků pocit, že nejvyšší hodnotou je vysloužit si její pochvalu a největším hříchem je vyvolat její nelibost. Nehynoucí důvěra v prvotřídní originalitu Randové byla samozřejmě posilována tím, že stoupenci nečetli (nebo nemohli číst) žádná taková díla, ve kterých by zjistili, že někdo již tytéž věci tvrdil dlouho před ní. Vyhnání z Ráje
Kult Ayn Randové rostl a vzkvétal až do nezvratného rozporu mezi Největší a Druhým největším, až do vyhnání Satana z Ráje na podzim roku 1968. Rozkol mezi Randovou a Brandenem zničil NBI a s ním padlo také organizované randistické hnutí. Randová neprojevila schopnost ani touhu posbírat zbylé střípky a znovu z nich sestavit podobnou organizaci. The Objectivist se změnil zpátky na The Ayn Rand Letter, a i ten již dnes zmizel. Se zánikem NBI byli poprvé za poslední desetiletí členové kultu zanecháni bez cíle pouze se svými myšlenkami. Jejich osobnosti se zpravidla samy vrátily zpět k jejich nerobotickým předrandistickým já. Kult ale přesto po sobě zanechal několik nešťastných odkazů. Na prvním místě to byl problém, který Thomisté nazývají nepřekonatelnou nevědomostí. Mnoho exkultistů totiž zůstalo prosyceno randistickou vírou, že každý jednotlivec je a priori vybaven prostředky k odhalení pravdy – necítili tudíž žádnou potřebu studovat konkrétní fakta o reálném světě, ať už v oblasti moderní historie či společenských věd. Vybaveni prvotními axiomatickými principy, necítí mnoho exrandistů potřebu učit se něco jiného. Dlouhotrvající období randistického přílišného sebevědomí navíc mnoha bývalým členům hnutí vnuklo myšlenku, že každý z nich je schopen a oprávněn a priori rozvíjet celistvou filosofii života a světa. Takové výstřelky jako „Studenti objektivismu za racionální bestialitu“ nejsou daleko od bizarností mnoha neorandistických filosofií, kázajících hrstce fanatických stoupenců. Na druhou stranu se však objevila jiná, pochopitelná, avšak nešťastná reakce. Po mnoha letech podřízenosti randistickému diktátu ve jménu „rozumu“, se u několika exkultistů projevuje efekt kyvadla – zcela odmítnout rozum a myšlení ve jménu hedonistického vzrušení a rozmařilosti. Naši analýzu randistického kultu zakončíme připomínkou, že máme co do činění s extrémní příkladem rozporu mezi vnějším a vnitřním učením, kdy ve jménu individuality, rozumu a svobody kázal kult něco zcela odlišného. Kult Randové se nestaral o individualitu a rozum každého jednotlivce, ale pouze o individualitu a rozum Ayn Randové. Jediná osobnost, která rozkvétala a vysávala tím všechny ostatní, byla sama Ayn Randová; kdokoliv jiný byl pro ní pouhým číslem. Slavné odsouzení Stalinova kultu Nikolajem Bucharinem, maskované v Rusku třicátých let za kritiku jezuitského řádu, se nezdá být nikterak přehnaná, je-li využita k zobrazení randistické reality: Bylo správně připomenuto, že na světě neexistuje zlo, pro nějž by nebylo možné nalézt ideologické zdůvodnění. Jezuitský král, Loyola, vyvinul teorii podřízenosti, teorii „mrtvolné disciplíny“, kdy každý člen řádu musí svého nadřízeného poslouchat „jako mrtvola, kterou lze nasměrovat každým směrem, jako klacek, který následuje každý pohyb, jako kus vosku, který lze vytvarovat a protáhnout všemi směry“ ... Tato mrtvola se vyznačuje třemi stupni dokonalosti: výkonem podřízenosti, podřízeností vůle a podřízeností rozumu. Je-li dosaženo posledního stupně, kdy člověk zavrhne veškeré své přesvědčení a nahradí je neochvějnou poslušností, získáváte stoprocentního jezuitu.3 Všimli jsme si, že existoval nepochopitelný rozpor ve strategii randistického hnutí. Členové hnutí totiž na jednu stranu neměli povoleno číst díla jiných lidí či mluvit s nimi, ačkoliv k nim tito lidé mohli mít jakožto libertariáni nebo objektivisté hodně blízko. V rámci širšího racionálního či libertariánského hnutí zastávali randisté stoprocentní ultrasektářský postoj. A přesto se randistická strategie drasticky změnila, když šlo o otázky většího politického světa, a Randová a její žáci byli ochotni podporovat a pracovat s politiky, kteří mohli být jen o 3
Nikolai Bukharin, Finance Capital in Papal Robes: A Challenge (New York: Friends of the Soviet Union, n.d.), str. 10–11. Také viz. Evers, "Lenin and his Critics," str. 15.
milimetr konzervativnější než jejich oponenti. Zdá se, že ve větším světě byl zájem o čistotu a principy zcela opuštěn. Proto Randová z celého srdce podporovala Goldwatera, Nixona a Forda, a dokonce i senátory Henryho Jacksona a Daniela P. Moynihana. Ani Svoboda, ani Rozum Zdá se, že existuje pouze jedno vysvětlení rozporu mezi randistickou strategií extrémního sektářství v rámci libertariánského hnutí, a extrémním oportunismem a ochotou spojovat se s jen mírně konzervativnějšími představiteli státu. Tímto vysvětlením je, jak také potvrzuje zbytek naší analýzy kultu, že vládnoucím principem randistického hnutí nebyla individuální svoboda – jak se to mohlo mnoha mladým členům zdát – nýbrž spíše osobní moc Ayn Randové a jejích čelných žáků. Moc uvnitř hnutí totiž mohla být zajištěna totalitářskou izolací a kontrolou nad myšlenkami a životy členů; taková taktika by ale ve světě mimo hnutí nefungovala, tam bylo možno získat moc jen přízní s prezidentem a jeho blízkými. Moc, ne svoboda či rozum, byla tedy ústředním cílem randistického hnutí. Hlavním poselstvím historie hnutí tedy pro libertariány je, že „se to může stát i tady“, že i libertariáni, navzdory výslovné úctě k rozumu a individualitě, mohou podlehnout mystickému a totalitářskému kultismu, provázejícímu jiná ideologická stejně jako náboženská hnutí. Doufejme, že libertariáni, poté co byli jednou zasaženi tímto virem, budou již v budoucnu imunní. Copyright © 2003 by the Ludwig von Mises Institute. Pro CEP z anglického originálu “The Sociology of the Ayn Rand Cult” přeložil Jiří Schwarz jr.
