SOCIÁLNĚ PROSTOROVÁ DIFERENCIACE: DEFINICE A VYMEZENÍ POJMU Martin Ouředníček, Jana Temelová 1. Úvod Česká republika prochází v období po roce 1989 řadou společenských a ekonomických změn. Tyto změny postupně transformují strukturu a stratifikaci české společnosti (Večerník 1995, 2006). Narůstající sociální diferenciace se promítá také do změn prostorové organizace české společnosti. O tom svědčí například rostoucí nevyrovnanost v rozvoji jednotlivých regionů České republiky v průběhu transformačního období (Hampl 1996, 2005). Sociální a ekonomické nerovnosti a rozdílné tempo vývoje jednotlivých území se promítá do různé kvality života obyvatel v různých regionech, městech a obcích České republiky. Odlišné přírodní a socioekonomické podmínky některé regiony zvýhodňují a jiné naopak diskvalifikují pro lokalizaci ekonomických aktivit. Řada těchto nerovností je po dlouhou dobu ukotvena v sídelním systému České republiky a nelze je zásadním způsobem ovlivňovat. To je zřejmé především u obcí a regionů v periferních nebo jinak nevýhodně lokalizovaných polohách (Jančák 2001). Některé projevy sociální diferenciace jsou nicméně nové a souvisí s ekonomickými a sociálními procesy započatými po roce 1989 (Mareš a Rabušic 1994, Sirovátka 1997, Večerník 2006). Výsledkem těchto procesů je narůstající sociálně prostorová diferenciace nejen mezi periferními a metropolitními regiony, ale také sociální polarizace uvnitř mikroregionů nebo sídel, které mají podobné ekonomické a sociální charakteristiky i pozici v hierarchii osídlení (Ouředníček 2003). Hodnocení diferenciace, rozrůzněnosti, variability a nerovnosti patří mezi základní témata teoretického a empirického výzkumu sociálních i přírodovědných disciplín. Výzkum (sociálně) prostorové diferenciace je pak stěžejním úkolem (sociální) geografie. Cílem předkládaného textu je definovat význam a chápání termínů (pojmů) relevantních při výzkumu sociálně prostorové diferenciace. Text je koncipován jako teoretické zarámování pro účely projektu Národního programu výzkumu II „Sociálně prostorová diferenciace a její vliv na kvalitu života ve městech a obcích České republiky“ (zadání cíle výzkumu viz rámeček 1). V projektu je důraz kladen 1) vedle vertikální (hierarchické, stratifikační) diferenciace také na horizontální aspekty sociální diferenciace; 2) na projevy nadměrné sociální diferenciace a marginalizace skupin obyvatelstva; a 3) na prostorové aspekty sociální diferenciace. Vzhledem ke specifickému zadání programu je vymezení některých pojmů upraveno pro účely projektu „Sociálně prostorová diferenciace a její vliv na kvalitu
1
života ve městech a obcích České republiky“. V jiných výzkumech proto mohou být diskutované termíny chápány v odlišném smyslu. Specifikem našeho výzkumu sociální diferenciace je zařazení prostorového aspektu. Nehodnotíme tedy sociální diferenciaci ve společnosti jako celku, ale sledujeme, jak se tato nerovnoměrná diferenciace zrcadlí v prostředí regionů, měst a obcí České republiky. Naším cílem je popsat a pochopit pravidelnosti v rozmístění obyvatelstva
podle
hierarchických
(stratifikačních)
i
druhových
(horizontálních)
charakteristik především s důrazem na sociální (společenské) charakteristiky.
Rámeček 1 – Zadání cíle výzkumu v Národním programu výzkumu II., tematický program „Sociálně-ekonomický rozvoj české společnosti (2D)“ Dimenze tzv. nové chudoby a mechanismů sociální inkluze a exkluze, je permanentním evergreenem evropské sociální politiky. Důraz na toto téma vyplývá z nekončící diskuse nad tím, jaké by měly být cíle společenského rozvoje moderní společnosti. Jeden diskurs, zjednodušeně řečeno, vychází z toho, že společenskou prioritou by měl být permanentní ekonomický růst, který umožní adekvátně rozšiřovat jak individuální blahobyt, tak také instituce umožňující minimalizovat chudobu a sociální vylučování. Druhý diskurs operuje především s pojmem kvality života (která obsahuje prvky sociální solidarity a sociální inkluze), pro kterou trvalý ekonomický růst není nezbytnou podmínkou. Cílem tematického programu „Sociálně-ekonomický rozvoj české společnosti“ je identifikace problémových oblastí uspokojování diferencovaných veřejných zájmů. Prostřednictvím návrhů na odstranění rizik vzniku nezdůvodnitelných sociálních nerovností, chudoby a sociální exkluze určitých skupin obyvatelstva by měly výsledky výzkumu umožnit lépe stanovit investiční priority ve sféře sociální infrastruktury. Cílem programu je vytvořit nové postupy směřující k minimalizaci negativních důsledků nadměrné sociální diferenciace a marginalizace v kontextu sváru mezi ekonomickým tlakem na růst meritokratických principů a mezi možnostmi sociálního státu kompenzovat sociální nerovnosti a prosazovat kriteria sociální spravedlnosti. Úkolem výzkumu je spolu s analýzou změn v sociální struktuře získat podklady pro identifikaci faktorů posilujících sociální kohezi České republiky jako celku. Zdroj: MŠMT (2005): Zadávací dokumentace pro veřejnou soutěž Národní program výzkumu II., upraveno autory.
2. Definice klíčových pojmů 2.1 Diferenciace Diferenciace (z latinského diferre odchylovat, lišit se) označuje rozlišení, rozrůznění, odlišení, rozlišování, vývojové rozrůznění. Pro naší práci je přínosné rozlišení diferenciace jako procesu a diferenciace jako výsledku tohoto procesu (stavu). Na dvojaké chápání diferenciace upozorňuje například Geist (1992) v Sociologickém slovníku, Šanderová (1996) ve Velkém sociologickém slovníku nebo Baršová (2002, str. 8) při výzkumu
2
etnické segregace. V následujícím textu i v celém výzkumu chápeme diferenciaci jako stav (výsledek) diferenciačních procesů.
2.2 Sociální diferenciace Studium sociální diferenciace patří mezi stěžejní témata sociologie. Pro definici sociální diferenciace jsme využili zejména encyklopedických publikací, které často považují za její synonymum termín sociální stratifikace. Jadwiga Šanderová (1996) v heslech Velkého sociologického slovníku „Diferenciace sociální“ a „Stratifikace sociální“ vychází především z ekonomického rozdělení společnosti na základě dělby práce. Sociální diferenciaci jako výsledek diferenciačních procesů ztotožňuje právě s širokým chápáním termínu sociální stratifikace. Harrington a kol. (2006) chápou sociální stratifikaci jako hierarchické rozdělení sociálních struktur založené na „vrstvách“ jednotlivých typů disponujících různými výhodami a nevýhodami v závislosti na stupni bohatství, statusu a vzdělání. Sociální stratifikaci považují za techničtější výraz pro „sociální nerovnost“. Stratifikace je v sociologii chápána jako rozdělení společnosti na vrstvy, které mají vyšší nebo nižší sociální status. Ačkoli je ztotožňováni termínů diferenciace a stratifikace v sociologii pochopitelné (zajímavější pro studium jsou spíše vertikální vztahy), je podle našeho názoru nutno diferenciaci chápat obecněji. Sociální diferenciace zahrnuje rozdíly nejen stratifikační (hierarchické, tzn. na základě majetku, příjmu, moci, vzdělání a kvalifikace, přístupu k
informacím)
ale také
horizontální
(např. mezi
věkovými
kategoriemi, pohlavími, profesemi, národnostmi apod.). Přestože i horizontální kategorie mohou v některých případech napovídat o sociálně ekonomickém statusu (ukrajinský stavební dělník, důchodkyně, mladý americký podnikatel), v jiných případech neukazují druhové rozdíly samy o sobě na sociální nerovnosti (mladý úředník, slovenská učitelka). Ve Velkém sociologickém slovníku je v tomto ohledu překvapivé výrazně ekonomické pojetí sociální diferenciace bez citlivosti k etnickým, genderovým, demografickým nebo kulturním aspektům diferenciace. Naproti tomu Sociologický slovník (Geist 1992) přisuzuje sociální diferenciaci širší záběr od biologických k sociokulturním faktorům. Širší pojetí sociální stratifikace je obsaženo také v Giddensově Sociologii (2000). Členění sociální diferenciace vychází z myšlenek Pitirima Sorokina (1927), který rozlišil sociální mobilitu na vertikální (pohyb nahoru nebo dolů v sociální stratifikaci) a horizontální (mezi významově rovnocennými kategoriemi). Rozdělení sociální diferenciace na horizontální a vertikální se objevuje ve většině relevantních
prací
(Geist
1992, Giddens 2000, Steinführerová 2003 aj.). Podle
Steinführerové (2003) působí horizontální dimenze sociální nerovnosti na proměny prostoru stejně jako vertikální znaky, přičemž obě dimenze se navzájem doplňují, 3
překrývají a posilují. Vertikální a horizontální dimenze sociální diferenciace představují pouze ideální kategorie, které se ve skutečnosti významným způsobem překrývají. Tento překryv částečně zohledňuje Machonin (2003a) v rozlišení horizontální, polohorizontální a vertikální diferenciace (viz rámeček 2).
Rámeček 2 - Typy sociální diferenciace Horizontální rozdíly = rozdíly mezi skupinami lidí, které samy o sobě nevytvářejí sociální nerovnosti (např. rozdíly mezi generacemi, pohlavími, pracovníky různých oborů a odvětví, způsoby trávení volného času, …). Polohorizontální rozdíly = rozdíly, které jsou se společenskou nerovností tak těsně spjaty, že je obtížné je od ní odpreparovat. Např. obyvatelé různých velikostí sídel se odlišují od sebe jinakostí způsobů svého života, o nichž nelze jen tak říci, že jedny z nich jsou lepší či vyšší než druhé, ale zpravidla také vyšším či nižším průměrným postavením třeba z hlediska dosaženého stupně vzdělání, informovanosti, příjmů a dalších vlastností. Podobné nerovnosti existují i mezi obytnými čtvrtěmi větších měst. Vertikální rozdíly = rozdíly, podle nichž můžeme postavení odlišovat jako vyšší a nižší, horší či lepší, významnější či méně významné apod. V současných společnostech se za nejčastější rozdíly zakládající sociální nerovnosti považují: - stupeň vzdělání, informovanosti a kvalifikace - rozdíly mezi zaměstnáními a povoláními podle stupně složitosti, kvalifikovanosti, společenského významu apod. - rozdíly v postavení na mocenském žebříčku (ve sféře politické, v hierarchii ekonomického řízení a rozhodování) - rozdíly v úrovni příjmů, objemu majetku, životní úrovni - diferenciace v kulturnosti a jiných vlastnostech životního stylu (např. úrovni aktivit volného času) odlišnosti v intenzitě kontaktů s jinými lidmi, zvláště těch, které jsou pro člověka nějak důležité Zdroj: Machonin (2003a, str. 205-207)
Z výše uvedeného členění vyplývá zařazení regionální (územní) diferenciace do průniku mezi horizontální a vertikální diferenciací. Polohorizontální rozdíly u územní diferenciace lze tedy chápat jako výsledek společného působení sociální stratifikace a pozice sociální skupiny v geografickém prostoru, tedy sociálně prostorové diferenciace. Většina autorů (Geist 1992, Giddens 2000) však chápe prostorovou (územní) diferenciaci jako podmnožinu sociální diferenciace s horizontálními vztahy a nevěnuje ji zásadní pozornost. Geist (1992, str. 66) například tvrdí, že „regionální diferenciace (např. městovenkov) je zcela neorganizovaná a působí jako determinační faktor“. Z pozice geografie je potřeba s takovým pojetím prostorové diferenciace polemizovat. Společnost (a prostředí) je diferencována jak sociálními, tak prostorovými pozicemi jednotlivců nebo sociálních skupin. Sociální i prostorová diferenciace jsou součástí organizace společnosti
4
v prostoru. Stejně jako je v sociologii považována prostorová diferenciace za součást sociální diferenciace, je v geografii sociální prostředí a sociální struktura pojímána jako jedna ze složek životního prostředí (krajiny). Další složky tvoří fyzické (přírodní a člověkem vytvořené) prostředí. Odlišné vnímání sociální diferenciace se vyskytuje v díle Émila Durkheima a Talcotta Parsonse. Sociální diferenciace podle nich označuje procesy, jimiž se sociální praktiky, instituce a systémy specializují na jisté funkce. Tyto procesy jsou poháněny dělbu práce, jež
je
rovněž
součástí Weberovy
koncepce
autonomně racionalizovaných
„sfér“
moderního sociálního života (Harrington a kol. 2006). Podobný přístup zastává Herbert Spencer (Šanderová 2006), který tvrdí, že diferenciace sociálních struktur je nezbytnou podmínkou přežití celku, přičemž důsledkem zvyšující se specializace je větší vzájemná závislost a integrace částí. V tomto smyslu je sociální heterogenita, stratifikace a mobilita mezi různými sociálními kategoriemi chápána jako přirozená součást lidské existence, která umožňuje propracovanou dělbu práce ve společnosti. Diferenciace společnosti je rovněž podmínkou pro vytvoření územní dělby práce a efektivní specializace (Hampl 1998). Z pohledu
našeho
výzkumu
zaměřeného
na
nadměrnou
sociální
diferenciaci
a
marginalizaci určitých skupin obyvatel (území) se jeví tento přístup jako diskutabilní. Část společnosti (a území) je v důsledku vysoké specializace a koncentrace některých funkcí vyloučena z různých činností a nepřispívá k lepšímu fungování společnosti jako celku. Marginalizované a izolované části společnosti (a území) se nezapojují do kooperačních
vztahů a stávají se
jednostranně závislé na jádrových oblastech.
V sociologii upozornilo na nadměrnou diferenciaci několik autorů především na příkladu společenské dělby práce. Émile Durkheim (1893, in Keller 1995, str. 154) říká, že „dělba práce, která nebudí solidaritu, je patologická a vede k poruchám ve fungování společnosti“. Podle Friedmanna (1956, in Keller 1995, str. 154) existuje „v procesu dělby práce určitý bod, po jehož překročení rozkouskovanost práce ztrácí své výhody a náklady na koordinaci začnou převyšovat přínos plynoucí ze specializace“. Podle Machonina (2003b) je sociální soudržnost jako neoddělitelný aspekt a současně míra integrace společnosti párově spjata s existencí významných sociálních diferenciací, a to i těch, jež směřují až ke společenské desintegraci. V protikladu ke Spencerovi (výše) lze tvrdit, že specializace a diferenciace nemusí vést výhradně k větší integraci a ekonomickému růstu, ale naopak v některých případech směřuje právě k desintegraci a
5
sociálním problémům1. Příliš velké rozdíly mezi jednotlivci i územími mohou vést k závažným sociálním i politickým problémům (Blažek a Uhlíř 2002). V geografické literatuře můžeme najít přínosné úvahy o vztahu mezi ekonomickou efektivností a sociální spravedlností a dilematu mezi principem zásluhovosti a solidarity například u Martina Hampla nebo Jiřího Blažka (Blažek 1993, Blažek a Uhlíř 2002, Hampl 1996). Dynamické
pojetí
kategorie
sociální
soudržnosti
předpokládá
existenci
sociálních
diferenciací a s nimi spjatých konfliktů, jež mohou být v optimálním případě v průběhu historického procesu řešeny a relativně zmírňovány v zájmu společensky prospěšné integrace, avšak jen proto, aby se na dalším stupni vývoje vynořily sociální diferenciace nové, popř. obměněné (Machonin 2003b, str. 302). Sociální diferenciace může přerůst v extrémní sociální rozštěpení a konflikt. Hlavní okruhy sociálních diferenciací, které ohrožují soudržnost
společnosti
v České
republice v transformačním
období, jsou
uvedeny v rámečku 3.
Rámeček 3 - Okruhy sociálních diferenciací v České republice Nejzávažnější zdroje možných, nebo už existujících sociálních rozštěpení, potenciálně ohrožujících soudržnost české společnosti: a) ekonomická aktivita x neaktivita (staří lidé, děti z neúplných, vícedětných a hůře situovaných rodin) b) vnitřní rozrůznění ekonomicky aktivní populace (sociální nerovnosti všech typů: třídní struktura, stratifikace, diferenciace životní úrovně, příjmů a majetků, střední vrstvy, bohatství a chudoba, nezaměstnanost, odvětvová a profesní struktura) c) diferenciace vzdělanosti a kulturnosti životního stylu d) diferenciace dle rodu (genderu) e) problematika generací a fází životního cyklu f) diferenciace etnické g) diferenciace regionální h) vztah elita vs. masa obyvatelstva a vnitřní diferenciace elit Zdroj: Machonin (2003b, str. 304)
2.3 Sociálně prostorová diferenciace Prostorová diferenciace (jako proces i výsledek procesu) je výsadní doménou geografie. V geografické literatuře se uplatňuje velké množství přístupů a metod hodnocení prostorové
diferenciace
(areal
differentiation,
regional
differentiation,
spatial
differentiation) v závislosti na předmětu studia a měřítku sledování. Mezi zásadní odlišnosti
v diferenciaci
jevů
v prostoru
1
patří
zejména
rozdílná
organizace
Jiří Musil (2004) poukazuje také na možný negativní vliv nadměrné sociální (prostorové) soudržnosti a tvrdí, že příliš silná soudržnost na úrovni regionu může vést k oslabení pozice státu a růstu separatismu. 6
fyzickogeografických a sociogeografických jevů. Jelikož považujeme v našem výzkumu přírodní prostředí pouze za vedlejší činitel, budeme se dále věnovat pouze aspektům hodnocení sociálně prostorové diferenciace. Zajímavým přístupem, který ovlivňuje celou generaci sociálních geografů, je rozčlenění prostorové organizace společnosti podle dvou typů proměnných (Hampl 1998, Korčák 1973). Hierarchické uspořádání sídel, jejichž rozdělení četností je krajně asymetrické versus symetrické unimodální rozložení obyvatelstva podle biologických, vzdělanostních a částečně i příjmových charakteristik. Právě existence mnoha malých sídel na jedné straně a pouze několika velkých center na straně druhé vytváří řadu sociálně prostorových nerovno(měrno)stí, které jsou vyvolány koncentrací hierarchicky vyšších funkcí a aktivit do několika větších center. Podobně jako u sociální diferenciace můžeme i v sídelním systému rozdělovat vertikální a horizontální pozici (polohu). Sociálně prostorová diferenciace označuje v našem pojetí výsledek vztahu mezi sociální a prostorovou organizací společnosti, tedy nerovnoměrné rozložení různých skupin obyvatel (věkových, kulturních, socio-ekonomických, etnických, podle životních stylů apod.) v určitém území. Obrázek 1 – Vymezení sociálně prostorové diferenciace SPOLEČNOST
ÚZEMÍ
Sociální diferenciace
Územní (prostorová) diferenciace
vertikální
horizontální
hierarchická
horizontální
Sociálně prostorová diferenciace residenční diferenciace segregace exkluze Zdroj: autoři
2.4 Vztah k jiným termínům Pojem sociálně prostorová diferenciace se do určité míry překrývá a doplňuje s dalšími termíny, které vyjadřují různé pohledy na nerovnoměrné rozložení sociálních skupin a jejich příležitostí v prostoru (např. residenční diferenciace, segregace, prostorová a sociální exkluze a izolace,). Vedle dalších charakteristik můžeme tyto pojmy odlišovat z normativního pohledu, tedy zda jsou ve společnosti vnímány negativně a jsou zdrojem závažných sociálních nerovností a problémů. Sociální diferenciace není sama o sobě vnímána jako společenský problém (naopak určitá míra diferenciace je podmínkou efektivnějšího fungování společnosti). Přiměřená míra segregace je považována za
7
nevyhnutelný výsledek diferenciace společnosti, který nemusí vždy přinášet negativní důsledky (Illner 2005). Naproti tomu sociální a prostorové vyloučení (exkluze) a izolace představují problém ve společenské i politické rovině (Mareš 2000). Níže diskutované pojmy - sociálně prostorová diferenciace, residenční diferenciace, segregace a prostorová exkluze - spolu úzce souvisí. Vzhledem k mnohostranné podmíněnosti faktorů, mechanismů i aktérů se uvedené procesy do značné míry prolínají. Sociálně prostorová diferenciace a residenční diferenciace Někteří
autoři
v oblasti
urbánní
geografie
považují
termíny
sociálně
prostorová
diferenciace a residenční diferenciace za synonyma, která označují soustředění lidí s podobnými sociálními a kulturními charakteristikami do určitých částí měst (např. Knox a Pinch 2006). Hodnocení residenční diferenciace se tak omezuje na sledování rozmístění sociálních skupin podle místa jejich trvalého bydliště. V našem pojetí je ovšem sociálně prostorová diferenciace širší. V ideálním případě zachycuje nejen strukturu trvale bydlícího obyvatelstva, ale také další uživatele přechodně nebo dočasně přítomné v území, stejně tak jako další složky sociálního prostředí (např. sociální klima, bezpečí, vztahy mezi jednotlivými aktéry působícími v území) a fyzického prostředí a funkční vybavenosti dané lokality. Souhrnným faktorem takto široce chápané sociálně prostorové diferenciace je potom kvalita života obyvatel v konkrétních lokalitách. O propojení měnící se sociální struktury městské populace v industriální společnosti s residenční diferenciace ve městech se pokusili například američtí sociologové Bell a Shevky (1955, cit. v Johnston a kol. 2000, str. 745) v teorii (a metodě) označované analýza
sociálních
oblastí
(social
area
analysis),
která
byla
později
rozvinuta
v sofistikovanější metodu faktorové analýzy. Soustředění podobných sociálních skupin v určitých čtvrtích je vysvětlováno existující sociální diferenciací (rozdíly v příjmech, vzdělání, prestiži, hodnotách, spotřebním chování), upřednostňováním čtvrtí s podobnými sociálními charakteristikami a zároveň odmítáním oblastí s charakteristikami odlišnými (Jones 1968). Sociálně prostorová diferenciace a segregace Segregace je prostorovým vyjádřením sociálních nerovností (Burjanek 1997, Savage a Warde 1993). Residenční segregaci lze chápat jako relativní prostorové oddělení nebo proces oddělování sociálních skupin do rozdílných obytných čtvrtí (Burjanek 1997, Musterd a kol. 1999). V současné době je segregaci věnována pozornost zejména v souvislosti s narůstající sociální polarizací, chudobou a marginalizací některých skupin obyvatelstva.
8
Představitelé Chicagské školy zdůrazňovali, že koncept segregace zahrnuje jak proces sociální diferenciace, tak prostorový vzorec, který je výsledkem tohoto procesu (Johnston a kol. 2000). Musterd a kol. (1999) poukazuje na úzké propojení konceptů segregace a prostorové koncentrace (některé části města vykazují nadprůměrné a jiné podprůměrné zastoupení určité skupiny obyvatel ve vztahu k podílu této skupiny v celém městě). Rovněž Baršová (2002) chápe residenční segregací prostorovou koncentraci určitých skupin obyvatelstva. Sociálně prostorová diferenciace je naproti tomu obecnější pojem, který označuje nerovnoměrné rozmístění sociálních skupin v území, a to nejen podle místa trvalého bydliště (ačkoli je z důvodu dostupnosti dat ve většině analýz tak pojímána). Sociálně prostorová
diferenciace
nemusí
být
nutně
vyjádřením
sociálních
nerovností.
Steinführerová (2003) považuje sociálně prostorovou diferenciaci za proces, který vede k výslednému stavu – segregaci. Nadměrná sociálně prostorová diferenciace, která nabývá formy nedobrovolné segregace snižuje životní šance a kvalitu života obyvatel a lze ji považovat za nežádoucí. Sociálně prostorová diferenciace a (prostorová) exkluze Podle Mareše (2000) je sociální exkluze proces vyčleňování jedinců i skupin z organizací a komunit, z nichž je složena společnost. Sociální exkluze je nejčastěji diskutována ve vztahu k marginalizaci na pracovním trhu nebo vyloučení z trvalého zaměstnání (Somerville 1998). Koncept sociální exkluze zahrnuje nové rysy rostoucí chudoby v posledních desetiletích, kterými jsou její permanentnost a prostorová koncentrace doprovázená marginalizací, patologickým jednáním, závislostí na sociálním státu a rozpadem tradičních sociálních institucí (Mareš 2000). Sociální exkluze je tak úzce spjata s prostorovou exkluzí. Prostorová exkluze je nejen důsledkem, ale také příčinou vedoucí k dalšímu prohlubování sociální exkluze. Moravec (2002) hovoří o sociálně vyloučených lokalitách, kterými označuje části města, seskupení domů nebo jeden bytový dům, kde žije větší počet domácností s nejnižšími příjmy, a to odděleně a mimo život ostatního obyvatelstva (u nás například lokality či domy vyčleněné pro neplatiče nájemného). Poloha bydliště, funkční vybavenost, residenční prostředí apod. ovlivňují pozici v sociální stratifikaci. Zároveň někteří lidé (např. s nízkým příjmem) mohou být vyloučení z určitých prostor na základě sociálního statusu.
9
Předmětem našeho výzkumu je nadměrná sociálně prostorová diferenciace, tedy prostorová exkluze v různých sférách života. Na rozdíl od segregace se nejedná tolik o vyloučení vůči jiné (většinové) skupině obyvatel, ale spíš o vyloučení vzhledem k dosažitelnosti určitých funkcí důležitých pro kvalitu života obyvatel (např. zaměstnání, vzdělání, služby denní potřeby, lékařské péče apod.).
Literatura BARŠOVÁ, A. (2002): Problémy bydlení etnických menšin a trendy k residenční segregaci v České republice. In: Víšek, P. ed.: Romové ve městě. Socioklub. Praha. BLAŽEK, J. (1993): Regionální vývoj a regionální politika: hlavní přístupy v zemích západní Evropy. In: Sýkora, L. ed.: Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha. Str. 120-146. BURJANEK, A. (1997): Segregace. Sociologický časopis, 33, č. 4, str. 423-434. GEIST, B. (1992): Sociologický slovník. Victoria Publishing. Praha. BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. (2002): Teorie regionálního rozvoje. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum. Praha. GIDDENS, A. (2000): Sociology. Třetí vydání. Polity Press. Cambridge. HAMPL, M.(1996): Teorie geografické organizace společnosti. In: Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha. Str. 13-34. HAMPL, M. (1998): Realita, společnost a geografická organizace: hledání integrálního řádu. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta. Praha. HAMPL, M. (2005): Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha. HARRINGTON, A. a kol. (2006): Moderní sociální teorie. Portál. Praha. ILLNER, M. (2005): Je residenční segregace vždy jen sociálním problémem? In: Sýkora, L., Temelová, J. eds.: Prevence prostorové segregace. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Ministerstvo pro místní rozvoj. Praha. Str. 40-43. JANČÁK, V. (2001): Příspěvek ke geografickému výzkumu periferních oblastí na mikroregionální úrovni. Geografie – Sborník ČGS, 106, č. 1, str. 26-35. JOHNSTON, J.R., GREGORY, D., PRATT, G., WATTS, M. eds. (2000): The Dictionary of Human Geography. Blackwell Publishing. Malden, Oxford. JONES, F.L. (1968): Social area analysis: some theoretical and methodological comments illustrated with Australian data. The British Journal of Sociology, 19, č. 4, str. 424-444. KELLER, J. (1995): Úvod do sociologie. Studijní texty. Třetí vydání. Sociologické nakladatelství. Praha. KNOX, P., PINCH, S. (2006): Urban Social Geography. An Introduction. Páté vydání. Prentice Hall. London. KORČÁK, J. (1973): Geografie obyvatelstva ve statistické analýze. Univerzita Karlova. Praha. MACHONIN, P. (2003a): Co jsou sociální nerovnosti. In: Tuček, M. a kol.: Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Edice Studie. Praha, Slon. Str. 205-207. MACHONIN, P. (2003b): Sociální soudržnost. In: Tuček, M. a kol.: Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Edice Studie. Praha, Slon. Str. 302-305. MAREŠ, P. (2000): Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení. Sociologický časopis, 36, č. 3, str. 285-297. MAREŠ, P., RABUŠIC, L. (1994): Nezaměstnanost v České republice na počátku devadesátých let v regionálním pohledu. Sociologický časopis, 30, č. 4, str. 475-498. MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK, M., VODÁKOVÁ, A. (1996): Velký sociologický slovník. Univerzita Karlova v Praze. Karolinum. Praha. MORAVEC, Š. (2002): Sociální vyloučení. In: Veselý, M. ed.: Úvod do terénní sociální práce. DROM, romské středisko. Brno. MŠMT (2005): Zadávací dokumentace pro veřejnou soutěž Národní program výzkumu II. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Praha.
10
MUSIL, J. (2004): Současná pojetí sociální soudržnosti a Česká republika. In: Musil, J. a kol.: Pojetí sociální soudržnosti v soudobé sociologii a politologii. Univerzita Karlova v Praze. Centrum pro sociální a ekonomické strategie, Praha. Str. 7-16. MUSTERD, S., PRIEMUS, H., VAN KEMPEN, R. (1999): Towards undivided cities: the potential of economic revitalisation and housing redifferentiation. Housing Studies, 14, č. 5, str. 573584. OUŘEDNÍČEK, M. (2003): Suburbanizace Prahy. Sociologický časopis, 39, č. 2, str. 235-253. SAVAGE, A., WARDE, M. (1993): Urban sociology, capitalism and modernity., Macmillan Press Ltd. London. SIROVÁTKA, T. (1997): Sociální a ekonomické faktory marginalizace na pracovním trhu v České republice. Sociologický časopis, 33, č. 2, str. 169-188. SOMERVILLE, P. (1998): Explanations of social exclusion: where does housing fit in? Housing Studies, 13, č. 6, str. 761-780. SOROKIN, P. (1927): Social Mobility. Harper. New York. STEINFÜHRER, A. (2003): Sociálně prostorové struktury mezi setrvalostí a změnou. Historický a současný pohled na Brno. Sociologický časopis, 39, č. 2, str. 169 – 190. ŠANDEROVÁ, J. (1996): Diferenciace sociální. In: Maříková, H., Petrusek, M., Vodáková, A.: Velký sociologický slovník. Univerzita Karlova v Praze. Karolinum. Praha. Str. 207-208. ŠANDEROVÁ, J. (1996): Stratifikace sociální. In: Maříková, H., Petrusek, M., Vodáková, A.: Velký sociologický slovník. Univerzita Karlova v Praze. Karolinum. Praha. Str. 1236-1237. VEČERNÍK, J. (1995): Staré a nové ekonomické nerovnosti: případ českých zemí. Sociologický časopis 31, č. 3, str. 321-334. VEČERNÍK, J. (2006): Evolution or Revolution? Disparities in Earnings and Household Income in the Czech Republic 1988-2002. Occasional Paper 4/2006. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd. Praha.
11
