SNAŽÍM SE LIDI NIKDY NESOUDIT 16. DIVADELNÍ FLORA. úterý 15. května 2012

16. DIVADELNÍ FLORA

úterý 15. května 2012

5 Napriek tomu, že sa na tohtoročných hokejových majstrovstvách slovenský tým Česku bezpečne vyhýba, inak je tomu na paralelnej Divadelní Floře. Tu máme hráčov z oboch strán bývalej republiky a všetko šlo dosiaľ, zdá sa, hladko. Čitatelia nášho pestrofarebného listu privykli na cudzojazyčný úvodník a Slováci na pódiu zatiaľ iba tancovali. Piaty deň festivalu si to ale Slováci s Čechmi na festivale konečne rozdali, a to na divadelnom i redakčnom ľade. Stačilo, aby Tomáš Dastlík prehovoril po slovensky a Dezolútky trochu „pošaškovali“. Milí obyvatelia Gottlandu, môžete byť hrdí. V oboch prípadoch by po zápase určite zneli slová Tylove, nie Matuškove. A tak odnes až do posledného dňa tohto festivalu už žiaden Čech po slovensky „nezaspílá“ a nikto už neuvidí žiadne slovenské „bábkové“ divadlo. Tešte sa preto na streďajšie Mono, tam sa Slováci opäť vrátia k tomu, čo im ide. Ať mír dál zůstává s touto krajinou, budeme opäť už len tancovať... Dominika Široká

„SNAŽÍM SE LIDI NIKDY NESOUDIT“ V herecké šatně jsme zastihli herečku s krásnou širokou slovanskou tváří, Gábinu Mikulkovou. Chci se optat na ty problematické zkoušky Gottlandu... Jak to v NDM probíhalo? Problematické zkoušky? A co jste slyšeli? Že to bylo docela divoké... Myslím si, že Honza Mikulášek je režisér, který hrozně moc potřebuje, aby herci měli důvěru v to, co dělá. Když potom někteří začnou pochybovat, tak je to složitý... Podle mě není důležitý průběh, ale výsledek. Možná, že se o tom víc mluvilo, ale zažila

jsem horší zkoušení. Jan Mikulášek režíroval v NDM už dříve. Byly už tehdy problémy, nebo to bylo poprvé? Ne ne, to bylo poprvé. Jak jste prožila konec normalizace? Já jsem ročník 1979, takže komunismus vnímám strašně povrchně. To znamená

ROZHOVOR

2

takhle klasicky: v obchodech bylo málo zboží. Když jsem šla s taťkou do hospody a dala jsem si čaj, tak jsem pak celou dobu nechtěla jít čůrat, protože záchody vypadaly hrozně a já jsem se jich strašně štítila. Takže já si to pamatuju jako dítě. A potom když byl převrat, tak jsem to vnímala zase takhle povrchně, že najednou byly hezké restaurace a přibyly věci v regálech. Mandarinky a banány nebyly taková vzácnost. Máte ráda chlebíčky? Já jsem v tomhle divná. Mám hrozně ráda zdravé jídlo, takže jsem požírač ovoce a zeleniny. Ale co k tomu zdravému fakt nejde a co miluju, to je tatarák. A miluju česnek a cibuli. Taky miluju vařený uzený koleno.

a jak jste přistupovala k této roli? Hlavně jsem se nesnažila ji přímo napodobovat. Četla jsem si o ní knížky, protože mě to zajímalo i ve spojení s dobou, s válkou. Ale že bych se snažila převtělit, aby všichni věřili, že je na jevišti Baarová, to ne.

laka, tak mě tatínek držel od všeho docela zpátky. Já jsem nezažil ani pionýra, ani SSN, ani komunistickou stranu. Takže jsem měl v podstatě štěstí.

Jaký máte na Baarovou názor? Vzhledem k tomu, že ona byla opravdu strašně moc mladá, když se to všechno stalo... I když nemám moc ráda, když někdo omlouvá svůj čin tím, že byl mladý... Z toho, co jsem četla, si opravdu myslím, že v něčem byla trošku jednodušší nebo naivní a všechno se to semlelo kolem ní, že se pak najednou probrala a zjistila, do čeho vlítla. Protože jí bylo tehdy snad jednadvacet. Snažím se lidi nesoudit, takže ani Baarovou, kterou jsem nikdy ani nepotkala na chodníku.

Ani v mládí? Ani moc ne.

Jaký máte vztah k osobnosti Baarové Jaký by byl Gottland bez Gotta. David Viktora sice během představení sbíral Slavíka za Slavíkem, v zákulisí k nám jen tak tak zničeně dokulhal. Budete s inscenací Gottlandu ještě někde vystupovat, nebo to byla dnes v Olomouci derniéra? Ne, ještě jedeme do Hradce a vypadá to, že pojedeme ještě v září do Varšavy. Sice nevím, co jim to řekne... V Ostravě jsme měli derniéru před půl rokem a oprášili jsme to kvůli tomuhle festivalu. Jak probíhaly zkoušky Gottlandu? O tom bych radši ani moc nemluvil. Bylo to docela těžké. Některé scény se nám nelíbily, některé se líbily Mikuláškovi... Takže se od toho v současnosti distancuje. Jaká pro vás byla normalizační léta? Zažil jsem je ještě na škole. Ale jsem syn ku-

Posloucháte Karla Gotta? (smích) Ne!

Máte rád chlebíčky? Chlebíčky? Ne. Hrajete rád tuto inscenaci? No, dneska ne. Protože mě tak bolí záda. Ale jinak jo, docela... Za rozhovory děkují Dominika Široká, Veronika Zýková a Andy Fehu.

RECENZE

3

MIKULÁŠKOVA OSTRAVA PODRUHÉ: CHLEBÍČKY A STB Velká umakartová místnost se sloupem uprostřed. Neosobní kancelářská světla, lehce omyvatelné linoleum, dřevotřískové stoly, nepohodlné tvrdé židle, koženková křesla, řečnické pultíky. Masivní ornamentální schodiště vedoucí nad horizont. Pro zútulnění hrstka pokojových rostlin. Všude záplava okru. Už nejsme v divadle, ale v prostředí nechutné jídelny; nejlépe odejít. Vítejte v Gottlandu! Chlebíček? Další inscenace představující režijní rukopis Jana Mikuláška je dramatizace bestselleru polského novináře Mariusze Szczygiela, vzniknuvší pro ostravské Národní divadlo. Szczygiel pohledem hravě-šťouravým aktualizuje stereotypní představy o české nátuře a podobách češství. Kniha velice čtivou reportážní formou poukazuje na řadu zajímavých souvislostí a zapomenutých skutečností v nedávných českých dějinách. Podstatná část Gottlandu reflektuje dění z období po r. 1945 do Pražského jara a především z doby normalizační – praktiky StB, cenzuru, hon na údajné kolaboranty, manipulaci skrze média, masové podpisové akce, osobní tragédie výrazných osobností veřejného života. Dramatizace Marka Pivovara a režiséra Jana Mikuláška zahrnuje pouze ty úseky

knihy, které jsou snadno ilustrovatelné. Soustředí se především na individuální příběhy než na otázku kolektivní viny či všeobecné netečnosti a podřízení se stavu věcí. Neobžalovává, nehodnotí, jen vypráví. Dramaturgicky invenční jsou do Szczygielova textu připsané aktualizace – například doplnění případu Vondráčková-Kubišová o nedávné společné soudní pře, jež sice částečně podkopává Szczygielovu snahu o prolomení černobílého vnímání zpěvaček, na druhou stranu tím získává celá kauza punc paradoxu. Oproti tomu nevyužitá je paralela mezi praktikami StB a dnešním bulvárním tiskem (zveřejňování odposlechů „miláčků národa“ v normalizačních médiích vs. rozebírání životního stylu celebrit podle analýzy obsahu odpadkového koše) a celková propojenost komunistických návyků a strašáků s dnešním světem, která právě knihu činí tolik zajímavou. Nejvyužívanějším principem při scénickém zpracování je kombinace zpravodajského popisu událostí do bočních mikrofonů a přímé dialogické či monologické akce v předním plánu scény. Vytratí se tak značná část ironie původního textu a naopak vynikne patos tragických osudů. V jiných

pasážích pracuje Mikulášek hojně se sborovým přednesem, zpěvem, němými groteskními skeči, které však už jen dokreslují pozadí „velkých“ příběhů. Přísně stylizovaný scénický tvar, rytmizované pohyby, zkratkovitost, roztříštěnost a náznakovost v kombinaci s monology hlavních protagonistů dávají příběhům nejasné kontury, které se pozvolna rozpouští a mění v mrazivé prozření. Herecky je inscenace velmi vyrovnaná. Za použití minimálních divadelních prostředků – jednoduchých gest a mimiky – buduje chór davové scény i jednotlivci své charaktery. Úsporným výrazem, komičností a vynikající prací s hlasem oživují herci statičnost kompozice (a scénografie, s níž se pracuje minimálně), která by jinak byla neúnosná. Mikuláškovy scénické obrazy a alegorie v Gottlandu nejsou oku libé a harmonické, ale sterilní a konzervované jako sama doba, o které pojednávají. Přesto se mu daří vykřesat z toho chladu spoustu humoru, který je jedinou záklopkou před patosem a slzami. Dost bylo oplakávání a zoufání si! Nimrat se pořád dokola v trudné minulosti je absurdní! Zasmějme se, poučme se a žijme přítomností! Dominika Šindelková

NE VŽDYCKY SE DÁ S MALÝM KAŠPÁRKEM ZAHRÁT VELKÉ DIVADLO Ne že by se někomu do vymrzlého stanu na Konviktu v pozdní hodině úplně chtělo. Přesto měla Gašpárkove šibalstvá v podání slovenského Dezorzova lútkového divadla solidní návštěvnost, snad vybuzenou slíbenou erotickou, třebaže loutkovou podívanou. Pro drtivou většinu zúčastněných to ovšem byla tragická chyba. Trapnost začala houstnout už na samém zpožděném začátku. Zkušenějšímu divákovi by už tehdy mohlo dojít, že se to nikam neposune a vše je ztraceno. Čtvrt hodiny po ohlášeném začátku totiž vystoupil principál souboru s extrémně nevtipným, zoufale dlouhým proslovem, který v trapnosti překonal i legendárního Ing. Yvona Pošvatku; snažil se získat do hry diváky a nesmyslně dlouho představoval své spolupracovníky. Hra na trapno, bylali vůbec úmyslem, tragicky nevycházela, šlo jen o nudu s náznaky budoucí nechutnosti. Nakonec to mohlo všechno slavnostně začít, tedy po zhola zbytečném úvodu

konečně samotné představení. Navzdory pestrobarevně střiženým loutkám, půvabně nakresleným pozadím a docela snesitelné hudbě se ale pořád nedělo nic zajímavého. Základní problém byl zjevně ve velikosti penisu hlavní postavy jménem Bob de Niro. Řešením byla smlouva s ďáblem, kterou bylo potřeba podepsat semenem: za to obdržel Bob ovšem duhový externí penis, který držel hrdina většinou v náručí nebo se vyskytl několik centimetrů od něj. To ovšem byl jen začátek. Následovala série nikoli vtipných lascivních narážek či explicitně sexuálních scén, které však neposkytovaly (a nebylo to jen tou zimou) ani zábavu, ani vzrušení. Trable s extrémně drahým taxíkem, mořskou pannou či mořským panicem a vyčpělé narážky na slovenské a občasně i české celebrity by nemohly zaujmout ani puberťáka po lobotomiii. Upřímně, hlavní otázka, která se záhy začala honit hlavou divákům, byla, co přesně mají pánové za problém (tvůrci i účastníci byli

všichni muži): jde-li jen o mindrák z malého penisu (neboť na tom to celé stálo), nebo o sexuální frustraci plynoucí z nedostatku milostného vyžití, nebo, vzhledem k znepokojivému počtu příslušných narážek („natrhnem ti riť“ atp.), jde o nějaké trauma plynoucí z nepřiznané homosexuality. Vzhledem k pohlaví tvůrců nelze než prohlásit, že to výjimečně nebyla píčovina, ale čurákovina. Nejde přitom o nějakou prudérnost ze strany diváků, všichni se spíš nudili, naštvaní začali být až postupně z imbecility představení. Humor na lascivní téma je vždycky těžká disciplína, ale zneužívat by se neměl. S loutkami se dá zahrát ledasco, i divadlo pro dospělé: ale nesmí suplovat to, co by v případě živých herců nebylo ani zajímavé, ani vtipné, ani roztomilé. Kdyby Gašpárkove šibalstvá hráli živí herci, bylo by trapné k nesnesení: takže by to nejspíš ani nevzniklo. Vojtěch Varyš

ROZHOVOR / RECENZE

4

TVÁROU V TVÁR ANNE RÉTI Excelentná tanečníčka a performerka si po náročnom predstavení Vis-a-vis našla chvíľku času a porozprávala nám o procese tvorby projektu, ako aj niečo o plánoch do blízkej budúcnosti.

V Olomouci ste boli aj v roku 2009 s projektom Inside Out. Zmenil sa odvtedy váš pohľad na tanec? Áno, určite sa zmenil. Každý sa vyvíja. Teraz napríklad stále menej a menej hľadám významy len v tanečných pohyboch. Ak porovnám tieto dve produkcie, tak si myslím, že práve Vis-a-vis je projekt viac divadelný a svojim spôsobom krajší. Vis-a-vis znamená čosi ako tvárou v tvár. Čo to však znamená pre vás? Jednou z mojich priorít je udržať publikum. Vis-a-vis pre mňa znamená stretnutie s publikom, ako i stretnutie so samou sebou, v rozličných štádiách mňa. Sú to tváre mojich štádií i tváre štádií publika. Kedy a ako vznikla téma prítomného času a vývoja samého v sebe? Hlavnou vecou je pre mňa byť v prítom-

nosti, v tomto momente. Dôležité je však aj hľadanie inej cesty ako bytia v prítomnosti. Všetko to plynie z normálneho denného pocitu, keď mám dojem, že som niekde. Napríklad, keď sa s vami rozprávam a pri tom rozmýšľam o večeri. Na viacerých predstaveniach síce som prítomná fyzicky, ale občas som duchom niekde inde. Preto mám občas pocit, že strácam veľa času z môjho života. A túto vec som začala skúmať. Keď niekde ste fyzicky, ale psychicky – duchom, nie. Na koncepcii a choreografii projektu Vis-a-vis ste pracovali sama alebo v spolupráci s niekým? Hlavná a počiatočná myšlienka je odo mňa. Na začiatku som však mala rozhovory s mnohými ľuďmi, ktorých som sa pýtala na ich názory. Zaujímalo ma, či sa zaoberajú rovnakými problémami. Ja chcem totiž vytvoriť niečo, čo nie je zaujímavé len pre mňa, ale obohatí to aj ďalších ľudí. S projektom ste navštívili viacero festivalov. Mení sa na ňom niečo z predstavenia na predstavenie? Áno, veľmi veľa sa mení a závisí to najmä od publika. Niekedy sa ľudia smejú, niekedy si

držia odstup. Záleží to aj od priestoru, kde predstavenie prebieha. Niekedy hrávam vo veľkých divadlách, kde je medzi mnou a publikom veľká vzdialenosť. Je to o to ťažšie, keď sa s publikom „necítime“ a preto je pre mňa oveľa príjemnejšie, keď sme si navzájom blízko. Aj to sú dôvody a príčiny, prečo sa projekt neustále mení. Momentálne žijete Vis-a-vis alebo premýšľate aj o nových témach a nových projektoch? Práve teraz rozmýšľam aj nad novými vecami, čo je veľmi dôležité. Tancujem a pracujem aj s ďalšími ľuďmi, ako napríklad s Josephom Nagyom zo Srbska. Premýšľam nad novou produkciou, ktorá sa tiež spája so scénami z prítomnosti. Mnohokrát je však pre mňa prekážkou, že dopredu premýšľam nad krokmi, ktoré urobím. Občas si o nich myslím, že sú zlé a potom ich ani neuskutočním. To je taký druh môjho malého boja. A však vždy keď mám predstavenie, som len vo vnútri jeho diania. Mávate niekedy sama o sebe pochybnosti, viete sa sústrediť? Napríklad dnes to bolo veľmi príjemné, pretože fotografi nefotili počas tichých scén. Takže ma to nerušilo a vedela som sa koncentrovať. Dokázala som byť uprostred diania predstavenia. Za rozhovor ďakuje Katarína Cvečková.

TVÁROU V TVÁR ALEBO BEZ TVÁRE?

...bez svojej tváre, bez tváre druhého. Prítomnosť v stotine sekundy. Telo bez hlavy, hlava na tanieri. Nepotrebná. Meniaci sa vonkajší i vnútorný svet. Po troch rokoch sa tanečnica Anna Réti vracia na Divadelní Floru s podobne úspešným projektom ako bol Inside Out v roku 2009. Vis-a-Vis Meetings with A je i hľadaním a nachádzaním „seba“, prekračovaním hraníc vnútorného i vonkajšieho sveta v okamihoch prítomnosti. Prostredníctvom pohybových obrazov, akýchsi poetických fragmentov, vytvára Anna Réti projekt o človeku v sebe samom. Prázdny priestor s koženým kreslom (ktoré na konci vyfučí ako ľudská duša), stolík a mikrofón. Anna Réti začína svoju výpoveď zrkadlom miesto tváre. Divák nevidí ju, ale svoj odraz. Vidí seba v nej. Performerka postupne prechádza prerodom, ktorý nutne absolvuje každý z nás.

Na samom začiatku je zrodenie – performerka v polohe embrya v maternici. Nasleduje postupný vývoj, náročný proces spoznávania svojho tela, rast a stavanie sa na vlastné nohy. Strnulý minimalistický pohyb evokuje neistotu. Detailná práca s každou časťou tela, od končekov prstov. Kovový zvuk dotvára napätosť situácie, ťaživosť celého prerodu, od neuvedomovania si seba samého po komplikovanosť neskoršieho vnímania. Inak sú jednotlivé štádiá – obraz predeľované akousi tichou spoveďou. Len nádych do mikrofónu, tichá výpoveď slova, ktoré nikdy z úst vyjsť nemuselo. Anna Réti sa postupne mení na zvieratko, príšerku, ktorá má miesto očí ruky. Od uvedomenia si seba samého prechádza k vnímaniu okolitého sveta. Svojimi rukami-očami vidí všetko, doslova hltá okolie. Napokon však svoj „pohľad“ upriamuje do svojho vnútra a ruky-oči pohlcujú oči skutočné.

Vrcholným obrazom „stretnutia s A“ je dokonalá mystifikácia tela bez hlavy. Hlava na tanieri a tango s hlavou v rukách. Okolitý svet beží svojim tempom a my sa mu síce prispôsobujeme, ale hlava je pri tom niekde celkom inde. „Bezhlavá“ štylizácia samého seba až do neschopnosti prispôsobiť sa. Napätie sa stupňuje a paralelne s pohybmi graduje hudba v pozadí. Pohybové kreácie a mizanscény postavené na precíznej práci s telom evokujú proces ľudského vývoja, uvedomovania si, postupný vzdor i neschopnosť akejkoľvek výpovede. Nechuť vypovedať, až určitý stupeň alibizmu. Akoby sme aj tak tušili, že nás ten druhý nepočúva. Že sa na nás díva a zároveň nás nevidí. Pozerá sa niekam cez nás, či za nás a pri tom vidí sám seba. Svoj odraz v zrkadle. Vis-a-Vis znamená tvárou v tvár, či naproti niečomu. Stretnutie s Annou Réti bolo stretnutím tvárou k sebe samému. Katarína Cvečková

ROZHOVOR

5

„CHCEME DĚLAT DIVADLO, ZA KTERÉ BYCHOM SE NEMUSELI STYDĚT“ S Dorou Viceníkovou, silnou dramaturgickou osobností Divadla Reduta, jež letos získalo druhé místo v kategorii divadlo roku Cen Alfréda Radoka, jsme si povídaly přes e-maily. Tématem byla nejen inscenace Europeana, ale také spolupráce s Janem Mikuláškem a celkové směřování Reduty, která je hned po Divadle Komedie nejsledovanější scénou loňského roku. Škoda jen, že jsme se nesetkaly osobně, ne na vše se dá přes e-mail odpovědět. Jenomže Dora je vytížená žena a na Floru to letos prostě nestihla. Divadlo Reduta se za posledních pár sezon vyšvihlo na jednu z kritikou nejvelebenějších scén. Oceňována je především invenční dramaturgie, progresivní repertoár, zajímavé režijní osobnosti – kolik úsilí to současné vedení stálo? Respektive, byl to proces násilný, měli jste či máte se současným směřováním scény nějaké problémy? O velkých problémech se nedá hovořit. S Petrem Štědroněm, uměleckým šéfem, jsme si na začátku řekli, že chceme dělat divadlo, za které bychom se nemuseli stydět. A to opravdu není taková banalita, jak to zní. Vždy musíte u divadla zvažovat tíhu repertoáru vůči kapacitě, vkusu a zvykům diváků. A i když 300 sedadel, které máme, není málo, tak se nám snad daří hledat vlastní tvář, zvát generačně spřízněné režiséry, objevovat texty i pro divadlo původně neurčené – zkrátka jít nevyšlapanou cestou a diváci to naštěstí oceňují. Jaké má Reduta cíle do dalších sezon? Co jí chybí do „divadla roku“ (samozřejmě, že druhé místo je také velký úspěch)? V dalších sezonách chceme pokračovat v nastoupené cestě a jen mírně rozšiřovat okruh spolupracovníků. Domníváme se, že trvalá práce – ať už s herci nebo režiséry – má jedinečnou hodnotu: vzájemně si rozumíme, nemusíme si vysvětlovat elementární věci, vlastně pokračujeme v jednou započaté práci. Samozřejmě, že nové tváře jsou přínosem, novým vzruchem, ale právě v rámci toho „zajetého týmu“. Největší úspěch mají zatím v Redutě inscenace vzniklé spoluprací mezi vámi a Janem Mikuláškem – inscenace se dostaly do zahraničí, posbíraly četná ocenění (nejvíce Korespondence) – jakých úspěchů si ceníte nejvýše? Nejvíce si cením kontinuální práce, která nám umožňuje formovat tvář jednoho divadla. To je opravdu výjimečná příležitost. Jak dlouho Reduta s Janem Mikuláškem spolupracuje, kdo ho pozval a proč? Čím je pro vás zajímavý a lákavý? Má první spolupráce s Honzou se odehrála před lety při inscenaci Krvavá svatba v Mahenově činohře (premiéra 2007, pozn. red.), kde jsem tehdy působila jako dramaturg. Od té doby, co jsme v Redutě, patří Jan Mikulášek k pravidelně zvaným režisérům.

Trošku nadneseně řečeno, myslím si, že nás spojuje vidění světa i chápání divadla. A konkrétně – obdivuji jeho rukopis, který se opírá o hledání podtónů, významů, pracuje s paralelním odvíjením dějů, s detailem, se střihem… Dokáže naprosto abstraktní, filozofická témata zhmotnit na jevišti. A to pomocí velice jednoduchých prostředků. V loňské sezoně sklidila inscenace Korespondence V+W velký úspěch, jak je na tom Europeana, daří se jí obdobně? Čekají ji další festivaly? Máme květen, který odstartovává divadelní festivaly. Europeana navštíví většinu z nich (Olomouc, Zlín, Ostrava, Plzeň…), z čehož máme velkou radost a stejně tak nás těší zájem diváků v Redutě. Zahraničí se zatím neozývá… Mají nebo mohou se diváci na Europeanu nějak speciálně připravit? Můžete je na představení několika slovy pozvat, aby věděli, na co se těšit? Na Europeaně je nejzajímavější ukázka kolektivního herectví, souhry a hry s velkým téma-

tem, jakým jsou dějiny 20. století. Diváka u této inscenace posadíme na kolotoč, ze kterého v poměrně vysoké rychlosti uvidí a uslyší fragmenty celého století, komentované s nadsázkou, ironií a humorem. Máte už s Janem Mikuláškem nějaké společné plány do další sezony? Právě připravujeme Nenápadný půvab buržoazie, volnou adaptaci Buñuelova filmu. Premiéra bude 7. června. V příští sezoně to budou hned dvě režie Jana Mikuláška. Nejprve se nám snad podaří propadnout až na dno ztrápené duše Pavla Juráčka, jehož deníkové zápisy ze šedesátých let hodláme inscenovat, a následovat budou Gurmáni, autorská inscenace na téma jídlo. Co na něm máte nejraději? Skromnost, chytrost, přemýšlivost, prozíravost, odvahu, vkus… Za internetovou komunikaci děkuje Dominika Šindelková.

AROGANCIE V. V. / REPORT / KEIN SPAß

6

JARO JE TADY Po roce zas v Olomouci: to vede autora sloupku, po nakonec nikoli marném pokusu stihnout večerní představení, k tradiční úvaze na téma absurdnosti úprav olomouckých cest pro pěší. Žádné cesty v parku nevedou přímo, ulice, chodníky a přechody ve městě na sebe nenavazují; a tak cesta, která by normálně mohla trvat příjemných deset minut, zabere dvojnásobek jen proto, že se jeden snaží být poctivý a nepošlapat trávník. Nebo nevběhnout někomu pod kola. A zatímco holubicím dál rostou křídla dravců a družstevním rolníkům touha mořeplavců, v redakci festivalového zpravodaje tradičně debatuje kdo s kým. Když se například z původně neznámých důvodů promenoval po festivalových kuloárech jeden nechvalně známý český režisér, mnozí jakkoli zkušení redaktoři byli překvapeni, jak půvabnou a dobrou herečku byl kdysi schopen svést. Posuňme se jen naoko jinam: jako v loňských letech, i letos lze hledat mezi jednotlivými inscenacemi, jež byly pozvány na Floru, nečekané spojnice. Po Gottlandu může při letmém pohledu do programu sekce Žádná Komedie každého návštěvníka napadnout vztah Lídy Baarové (na mysli vytane známá melodie Petra Hapky na text Michala Horáčka Táta měl rád Máju Westovou, která byla před zásahem bolševického cenzora napsána právě se jménem Lídy Baarové) s Goebbelsem, jen na první pohled šokující. Stejně jako se třeba dnes může homosexuální antisemita například zamilovat do židovky, mohla se totiž tenkrát i hezká mladá a trochu naivní herečka zamilovat do kulhavého nacisty. Vždyť je jaro. Vojtěch Varyš

KEIN SPAß Na hudebním festivalu Benátská noc jsou letos tři headlineři. Kabát, Jaromír Nohavica a Daniel Landa. Je to jako ve starém vtipu: na jednom podiu se sejdou

estébák, nácek a buran a buran povídá: ...

BEE AND FLOWER – ŽÁDNÁ KOMEDIE Ekonomická krize je prý vyprázdněný pojem. Jako zaklínadlo na omezení finančních zdrojů se ale prakticky projevila i na letošním doprovodném hudebním programu Divadelní Flory. Naštěstí pouze kvantitativně. Oproti loňskému ročníku se Svátečním popem a čtyřkou zahraničních hostů ze zemí Visegrádu, u nichž žánrově vítězila elektronika a rock, dominuje šestnáctému ročníku jediné velké jméno – kapela Bee and Flower. Ta v pondělí potěšila Olomouc po pěti letech na svém turné po Evropě. Bee and Flower se dali dohromady zhruba před dvanácti lety někde mezi New Yorkem a Berlínem. Hlavní personou kapely dodnes zůstává německá ilustrátorka a zpívající baskytaristka Dana Schechter. Do Jazz Tibet Clubu přivezla hudební páteř sestavy, s níž letos natočila poslední album Suspension. Kolem deváté večer tak mohli příchozí zachytit nenápadný pódiový nástup klávesisty Rodericka Millera, kytaristy Jonathana Heina, houslisty Jona Petrowa a bubeníka Thomase Fietze. Pětice muzikantů pak předvedla zaplněnému klubu hodinu a půl dlouhý koncert plný nepředvídatelných hudebních postupů a neprvoplánových zvukových experimentů. Pro Bee and Flower jsou příznačné dvě polohy. Jedna si libuje v melancholické náladě a poklidném tempu, které často volně a nečekaně přejde do závěrečného ticha, byť člověk marně očekává pískavé doznění vazbící kytary nebo dlouhý ohnutý tón vybrané klávesy. Druhý pól kapela nachází

v rozvětvených psychedelických plochách, které eskalují ve zvrstvení zvuků jednotlivých nástrojů se zjevnou inspirací v noisu. Propojující jsou pak pro obě polohy melodické nápěvy zpěvačky, která se je nebojí zbarvit punkovým i popovým nádechem. Kritika často hudbu Bee and Flower přirovnává k Portishead v jejich počátcích. Kvůli pestré spolupráci jednotlivých členů s hvězdami jako Nick Cave and The Bad Seeds, Swans, American Music Club nebo Sparklehorse se srovnávání přímo nabízí. V tomto případě jde ale o slepou uličku, která vás odvádí od poddání se nezaměnitelné síle kapely. Špinavý zvuk hádajících se kytar, ocelově chladná světla a atmosféra malého klubu, jenž patří k nejútulnějším ve městě, se mezi sebou v pondělí skvěle doplňovaly. Když se pak člověk zahleděl z bočních dveří na letité neonové NO, které vyčnívalo z tmavých mraků na protější budově Metropolu, filmový potenciál hudby došel naplnění. Stejně jako si užili koncert diváci, kteří potleskem dosáhli na přídavek v podobě skladby Homeland, působili spokojeně i hudebníci. Byť jejich vybídnutí k společnému zpívání refrénu „hey now“ vyšlo trochu naprázdno, v dobré náladě pochválili domácí slivovici, hodili do placu pár vtipů a pogratulovali k šestnáctinám festivalu. Flower Flower Dance se nekonalo, Bee and Power ale ano. René Vlasák

FOTO / ŠPÍLÁNÍ / KOMIKS

7

APOKALYPSIS CUM FLUORIS III. (Nad ránem. Dav zvědavých děcek stojí v tichosti a čeká na východ slunce. Všichni vytahují z batohů chlebíčky a začnou snídat.)

Dav zvědavých děcek: (skočí mu do řeči) Co uvidíme spolu?

Děcko s přelepeným okem: Dědo! A kdy skončí Gottland?

Děcko s přelepeným okem: Eur co? (taky mu zaskočí chlebíček)

Kmet: Až dojíme chlebíčky.

Moudrá: Mlčte, radši mlčte! Ještě se udusíte… Mlčení je pro nás nejlepší, tak se říká v Gottlandu! (Dav zvědavých děcek přikyvuje.) A zpátky do bunkru, tak se to přece dělá! Dělejte! Běžte! Vostopět!

(Děcka se ani nehnou, jenom zírají na nebe.) Kmet: (přes drhnutí) Europu…

Kmet: Eur… (zaskočí mu chlebíček) Dav zvědavých děcek: (přeruší ho) Hele!

Dav zvědavých děcek: A co bude pak? Kmet: Pak uvidíte SPOLU…

(Vychází slunce, trochu líné, ale přesto zářivé.) Kmet: (vykřikne) Europeana! (pak se začne klanět) Moudrá: (zastaví ho) Dědo! To ještě nic neznamená! Slunce vycházelo stejně i v Gottlandu! Hostovala Silvia Vollmannová.

ze zdi na mě tupě zírá po trezoru černá díra...

když muž se ženou snídá...

je jaká je!

PROGRAM / ANOTACE

8

ÚT 15. 5. KRÁSKA A ZVÍŘE V NÁS ANEB HOLKA A LEV 15:00 Konvikt / šapitó / volný vstup AUTOŘI V OBRAZU I. 17:00 Konvikt / filmový sál / volný vstup EUROPEANA 18:30 Moravské divadlo STAND’ARTNÍ KABARET 21:30 Konvikt / šapitó

TANEC A KAMERA 16:00 Konvikt / filmový sál / volný vstup Kolekce sedmi filmů Tanec a kamera vznikla spoluprací domácích choreografů a studentů FAMU pod vedením britského režiséra Davida Hintona v rámci stejnojmenného workshopu, který se uskutečnil říjnu 2011 jako doprovodný projekt Festivalu tanečních filmů v Praze. Materiálem filmů jsou autorské taneční projekty, které ve filmovém zpracování získaly podobu krátkých poetických snímků, v nichž jsou pohyb a tělo hlavním obrazovým kompozitem.

DOKTOR FAUSTUS 18:30 Moravské divadlo

KOLIK VÁŽÍ VAŠE TOUHA? 17:00 Konvikt / Divadlo K3 Před půl rokem uvedená inscenace jedné z nejoriginálnějších českých tanečních souborů VerTeDance prozkoumá otázku, zda vysvlečením skutečně odhalujeme sami sebe, svoji podstatu a své tužby a zda je v tomto smyslu nahota vůbec nutná a potřebná. Dané otázky spolu s tématy krásy, přetvářky či naplnění zpodobní čtyři třicátnice, které pojí kromě společného vnímání věcí lidských zejména láska k tanci. O živý hudební doprovod se po celou dobu představení bude starat jedna z nadějí domácí hudební scény, folkrocková kapela ZRNÍ z Kladna. Tato symbióza slibuje prožitek, při němž vaše touha ještě nikdy nevážila tolik. (rené)

SAMURAJOVÉ 21:30 Konvikt / šapitó

DOKTOR FAUSTUS 18:30 Moravské divadlo

SEN 22:30 Konvikt / šapitó / koncert

„Tentokrát jsem věděl, co chci a co jsem si uložil: nic menšího než román své epochy, oděný do příběhu vysoce prekérního a hříšného života umělce.” T. Mann

PŘEDPŮLNOČNÍ PIANISSIMO 23:00 Konvikt / šapitó / volný vstup

ST 15. 5. TANEC A KAMERA 16:00 Konvikt / filmový sál / volný vstup KOLIK VÁŽÍ VAŠE TOUHA? 17:00 Konvikt / Divadlo K3

Brilantní filozofický román nositele Nobelovy ceny Thomase Manna o životě a smrti fiktivního skladatele Adriana Leverkühna na pozadí skutečných dějin 20. století zobrazuje svět v kulturní i obecně lidské krizi. V osudu dobrovolně nemocného skladatele, jenž se zmítá mezi genialitou a šílenstvím, je symbolicky zachycena katastrofa Německa propadlého nacismu. Popisuje svět na pokraji apokalypsy jako hudební oratorium jedné epochy lidstva. Doktor Faustus coby faustovské memento se tak ve svém prvním českém uvedení opírá zejména o hudebnost románové předlohy. (rené) SAMURAJOVÉ 21:30 Konvikt / šapitó Cestovat se dá do dálky, anebo dovnitř. Kabaret pro tři magory a vaši fantazii. Mystérium o čištění zubů. Kniha – Dalecký – Jelínek na cestě samurajů v exkluzivní premiéře v rámci Divadelní Flory. Svéhlavý cestopis o hledání přirozenosti, samozřejmosti, vyrovnanosti... Anebo to bude úplně stejná divočina, jako vždycky – scénky, písně, divné pohyby, improvizace, zkrátka hugr bugr. SEN 22:30 Konvikt / šapitó / koncert Kapela, co se vám bude zdát. SEN tančí, hraje, zpívá a mezitím mluví. Měli-li jste někdy chuť si při představeních Divadla DNO zatančit, teď je pravá příležitost! Rozverné, živelné, lyrické i romantické songy vyluzuje nepříčetné kvinteto pro potěchu ucha, těla i ducha. Jestli vás SEN bude bavit jen z půlky, tak jako ty maniaky na jevišti, hrozí vám infarkt už u třetí písně! Žádný děj. Divoké rytmy. Pošahané pohyby. TANČÍRNA!

www.divadelniflora.cz facebook.com/divadelniflora šéfredaktorka: Dominika Široká, redakce: Katarína Cvečková, Martin Macháček, Dominika Šindelková, Vojtěch Varyš, René Vlasák, korektury: Veronika Zýková, foto: Jiří Doležel, Lukáš Horký, sazba: Zdeněk Vévoda email: [email protected] | tisk: Tiskárna ČD, Nerudova 1, Olomouc, tel. 972 741 204, email: [email protected]