Příběh, který se nikdy nestal

Příběh, který se nikdy nestal

Dobrodružství v Pěnkavě

Dobrodružství v Pěnkavě Byl příjemný zimní den. Celou krajinu halil bílý závoj sněhu, ledové krystalky stříbřitě jiskřily v prvních paprscích vycházejícího slunce lámajících se nad obzorem. Zálesák si promnul oči a silou své přírodě vnucené vůle zažehl v chomáči suché trávy pod kotlíkem oheň. Chuchvalec zadýmal, aby neochotně vzplanul a tím pádem navždy zmizel ze světa i z Pídžejova bestiáře. Naldar přiložil několik suchých klacíků, vyčkávaje, než voda začala vřít. Pak do ní vhodil hrst vylisovaných bylin z mošny u pasu. Už léta se styděl přiznat, že se v bylinách pranic nevyzná. Zatím mu to však vycházelo, protože si vždy nechal u bylinkáře na váček napsat, co kupuje a k čemu je to dobré. Nikdy samozřejmě ani nepřiznal, že neumí číst, ale věřil v Paní lesů, která by jistě nedopustila, aby byliny popletl natolik, že by snad družinu přivedl do zažívacích obtíží, nebo ji dokonce otrávil. Vlastně se mu to už jednou podařilo, ale hrdinové náhlou nevolnost a slabost v údech připsali na vrub kletbě zlého bůžka, proti kterému zrovna bojovali. A tak byly Naldarovy čajíčky mezi dobrodruhy i nadále vyhlášeny. Tedy, vyhlášeny zejména neočekávanými účinky, jimiž se u hostitele projevovaly. Po pravdě řečeno, člověk se při popíjení Naldarových bylinných směsí nikdy nenudil. A jestli dobrodruhové něco nesnášejí, pak je to právě nuda. První se probudil válečník. Jakmile ucítil známou, a přece pokaždé jinak dráždivou vůni, Gran zazýval, až to zapraštělo. Reflexy vojáka na sebe nedaly dlouho čekat a brzy popohnaly tělo k rozvážnému pohybu. Opřel se o loket a marně se snažil vstát, dodržuje zásadu, že zbroj před spaním odkládají jen mladí slaboši či staré báby. Co kdyby nepřítel udeřil právě v noci?! „Ááá, čajícek,ÿ zamlaskal a začal se mátožně zvedat. Když s tím skončil, byl čas k obědu a čajícek by byl dávno vypit, kdyby se nad válečníkem druhové neslitovali a nepodstrčili mu misku do pokleku. „Však nám moje těžká zbroj eště bude co platná,ÿ hájil se Gran. „Každej meč se vo ní zlomí. Jenom to vstávání, kdyby tak dlouho netrvalo. No, co? 2


3

Trochu to eště poštelujem v pravidlech.ÿ Počasí slibovalo další překrásný zimní den, jako stvořený pro putování. Mrzlo, až praštělo, v čemž Naldar spatřoval velkou výhodu, protože většinu sněžnic, které s Williamem vyrobil, už prošlapali, a tak by je rozbředlé velmi hluboké závěje značně zpomalovaly. Gran by jistě podotkl, že sníh je jenom pro bábovky, a dál se dral kupředu jako hroch. Přesto se však pochod zpomalil, družina se stále častěji vydávala na lov, tábořila už před soumrakem a věnovala se činnostem pro hrdiny nedůstojným. Například spala. Dobrodruhové nebyli líní ani příliš pohodlní, jenomže s sebou měli Williama. „Když do toho šlápneme, myslím, že bysme se pozdě večer mohli dostat až do Pěnkavy,ÿ prohodil Naldar, když si na záda posadil tornu, k prasknutí napěchovanou trofejemi. Skelné oči nebohé losí hlavy, jejíhož majitele snědli ke včerejší večeři, ho němě obviňovaly. „Ba, ba! Další den pod širákem už bych asi nepřežil. Konečně si dám něco k snědku se stropem nad hlavou a vykoupu se v horké vodě!ÿ Odpověděl sir William popuzeně. „Ta cesta nám nějak dlouho trvá.ÿ Jestliže stopař byl v přírodě jako doma, William přírodu nesnášel a k družině se kdysi dávno přidal jen proto, že bylo lepší mít dobrodruhy po boku, než v patách. Za několik let, která s nimi strávil, už dávno pochopil, že družiníci -– tedy ONI – na svých pokladech příliš nelpí, a když si z ceny, kterou usmlouvá u obchodníka, převážnou část ponechá, jsou všichni spokojeni. Pokud se to nedozví, pochopitelně, ale tím si byl stoprocentně jist. Před Williamem, jenž se vlekl úplně vzadu, hlavně proto, aby mu ostatní řádně prošlápli cestu sněhem, šla Ma Galla, ztěžka se opírajíc o všechny hříchy světa. Na bílém sněhu působila hlubinná trpaslice jaksi nepatřičně. William měl pocit, že v závějích kolem by se mohl nepozorovaně ukrýt i rudý drak, ale ona rozhodně ne. Kousek před trpaslicí cupital drobnými krůčky kapitán Krákchen, zvaný Džekee. No, možná Džekee, zvaný kapitán Krákchen. Sám se několikrát přistihl při přemítání, že ani on přesně neví, jak to vlastně je. Minuli Ledový průsmyk, pojmenovaný podle Ledopádu vílích slz na skalách a zamířili podél říčky Bublavky do údolí. Z nebe se začal sypat nový sníh. Paní sněhu jako by se snažila dohnat, co v noci zameškala a zasypávala krajinu hustým přívalem obrovitých vloček. V tom nadělení brzy zmizely veškeré stopy. Naldar musel mnohokrát zahrabat přední tlapou, aby našel cestu. Putování bylo s každým krokem těžší a těžší. Zvlášť pro těžší členy družiny – pro Grana a Boguna. William šel stále poslední, prskal a vztekle nadával na celý svět, přičemž se neustále snažil své druhy přesvědčit, aby ho nesli.

4

Dobrodružství v Pěnkavě ℘℘℘

Vesnička Pěnkava leží na soutoku dvou řek – Jingy a Jangy. Zdejší obyvatelé se živí převážně rybolovem, tedy, lépe řečeno rybami – odtud také pochází její zpěvný název. O pěnkavanech se říká, že jsou nezvykle vyrovnaní a ve svých skromných životech nemají rádi žádné novoty, které by mohli narušit klid a mír, udržovaný zde po staletí. Pěnkava je součástí državy rodu Chrabromilových, v současné době Zoltána Chrabromila, zvaného Rozhodný. O něm se naopak říká, že v mládí býval dobrodruhem a na klid a mír si dodnes nepotrpí. Kromě pravidelného ročního odvodu daní však do chodu Pěnkavy nezasahuje, jednak proto, že vesnice je od srdce jeho vévodství poměrně odlehlá, a rovněž proto, že je příliš chudá, než aby případným výbojným sousedům stála za námahu. V Pěnkavě mají rčení: „Kdo chce klid mít, výmluvu si vždycky najde.ÿ A podle toho také žijí. ℘℘℘ „Už abysme tam byli,” řekl Džekee. „Ze všeho nejvíc se těším, až zase uvidím vodu. A lodě . . . ÿVrtě rukama, klackoval se kolem Grana. Čím více se blížili k vesnici, tím byl Naldar neklidnější. V poslední době mu civilizace nedělala dobře. Nedokázal určit, zda to bylo od chvíle, kdy se mu zlepšil sluch a zrak a zhoršila schopnost řeči, nebo to začalo ještě dříve, kdy ztratil schopnost úsudku. ℘℘℘ V šenku U poctivého zloděje bylo poměrně prázdno. Naldarovi to celkem vyhovovalo, Ma Galla dění kolem příliš nevnímala, Gran s Bogunem zasedli k řadě korbelů s řídkým pivem a předháněli se, kdo více vydrží. Nakonec skončili svorně pod stejným stolem, ve stejné kaluži slitků a nejen jich. William se pokochal výčepem, jako džentlmen si dal střídmou večeři, popil lehkého vína a odebral se s Jolou, schovankou hostinského, do lázně. V neckách s horkou vodou pak dívku učil, kterak se vyvarovat nástrah života ve velkém světě. I Džekee byl ve svém živlu. Po dvou žejdlících kalného ležáku začal vyprávět: „Jo, to už je dávno, kdy jsme pluli napříč Severní stezkou. Ale jo, vím, že tam jsou pláně. Ale dřív, pánové, dřív tam bylo moře tak hluboký, jako jsou dneska hory kolem vysoký. Tehdy jsem velel velké flotile. Měli jsme za úkol najít a ulovit obrovského netvora. Obludu z hlubin, které se říká Krákchen. Nepředstavitelná nestvůra, samý chapadlo, zuby a kouzla.” „Jo, jo,ÿ odtušil tiše Gran z podlahy. „A ty jsi ho zabil jednou ránou do srdce, a pak se z tebe stal hrdina.ÿ Válečník se zalykavě


5

a bolestně zachechtal. „Prd víš, jak to bylo.ÿ Džekee se zatvářil důležitě a vstal. „Pravdu o hrdinství je potřeba šířit, jinak by naše činy neměly žádnej smysl. Lidi se vo nich musí dovědět. Musí si vo nich vyprávět. Ten krákchen silou předčil desítky lodí.ÿ Když Džekee dokončil větu, zamířil přímo ke stolu rolníků. „Máte tady místo?ÿ S obavami se sesedli na dřevěné lavici blíž k sobě. „Jsem Džekee – kapitán Džekee. Je to už dávno, kdy jsme pluli severní stezkou. Teď náhodou putuji se svými přáteli kolem a narazili jsme na vaši vesničku. Řekli jsme si: Zajdeme na něco k jídlu, podíváme se, jak se žije zdejším lidem . . . ÿ Vesničané seděli a tupě zírali do stolu. „Jak už jsem řekl, jsem kapitán. Mám rád lodě. Nedávno jsem vedl velkou výpravu. Když tady sedím mezi vámi – mezi přáteli – můžeme si o tom popovídat. Měli jsme za úkol najít a ulovit tu nejhorší nestvůru na světě. Říká se jí Krákchen! Žije hluboko v moři, a když dostane hlad, vydá se k hladině a potopí několik lodí. Sežere všechno, co najde. Byla to fakt nebezpečná výprava. Kromě mě se nenašel nikdo, kdo by se do toho pustil. Když jsme pluli, zvedly se vlny velké jako domy. Lodě se nakláněly ze strany na stranu, přelívaly se přes palubu, spousta námořníků skončila v moři, v čelistech toho Krákchena. Žral je po desítkách. Lodě mizely jako ořechový skořápky. Chapadla jako stožáry drtila kýly a bořila záchranný čluny. Když Krákchen nasál vodu, vytvořil se tak silnej vír, že všechno menší než biréma mizelo pod vodou. Nestvůra požírala lidi, zvířata, dřevo, kov, trosky lodí, sudy i čluny. Rozbouřený moře burácelo, krákchenův řev se mísil s výkřiky mejch mužů. Ze tří set lodí zůstala jenom ta naše. Pak se netvor objevil na pravoboku. Byl tak strašlivej, že polovina posádky zešílela a raději naskákala do vln, kde se utopila. Držel jsem v ruce harpunu. Měl jsem jenom jednu ránu.ÿ Vesničané teď Džekeemu viseli na rtech, dokonce i pít přestali. Hospodský nervózně zakroužil kolem, nahlížeje do poloplných žejdlíků. „Mířil jsem a čekal. Jedno z chapadel urvalo kormidlo těsně vedle mě. Věděl jsem, že znova nabít nestihnu. Uviděl jsem žlutý oči a obrovský zuby. A pak jsem hodil.ÿ „A jak to dopadlo, ctěný pane?ÿ „Obluda zařvala tak, že ty, která přežili, přišli vo sluch, pak jí puklo srdce. Voda v těch místech byla rudá eště několik dní.ÿ Posluchači nasucho polkli. „Jak jste to všechno přežil, pane?ÿ „Neříkal jsem vám, že jsem kapitán Džekee – lovec krákchenů?ÿ Džekee si pořádně přihnul ze džbánu. „Co vám budu povídat? Zabít krákchena – to chce fištrón!ÿ „To musíte bejt moc statečnej, ctěnej pane. Odvážnej. Takovejch chlapů, kdyby po světě chodilo víc, nemuseli bysme se bát loupežníků ani draků.ÿ Džekee se samolibě usmál. „A třeba támhle Gran,ÿ ukázal ke stolu dobrodruhů, kde se válečník mezitím potácivě vyhrabal na nohy. „Na lodi mu to

6


sice moc nejde, ale sílu má . . . no skoro jako ten krákchen. Porazí, na koho si vzpomene.ÿ „Hmm.ÿ Zahučeli posluchači pochvalou. „Je tady někdo, kdo by ho vyzval?ÿ Nikdo se nehlásil. Džekee rozverně houkl na válečníka: „Hej, Grane, ukaž něco!ÿ „Co jako?ÿ „Ukaž jim, jak jsi silnej.ÿ Rybářům a rolníkům bylo jasné, že proti obrovskému válečníkovi nemají šanci, proto se nikdo do zápolení nehrnul. „Je jasný, že se s ním nemůžete měřit po jednom! Vemte to všichni naráz!ÿ Džekee došel k tlumoku pro pevné lano. „Gran chytne tenhle provaz do ruky a dá si s vámi páku. Vy budete tahat za druhej konec tak, abyste společně dostali jeho ruku na stůl.ÿ Ještě asi hodinu trvalo, než se, notně posilněni mázem, pustili do soupeření. „Kdo prohraje, platí za vostatní,ÿ dodal Gran. „Tak do toho!ÿ Vidinou dobré zábavy vesničané zvolna roztávali. Nejprve se lana chytl kovář, pak rybář – jeden, druhý, třetí, pátý, pak všichni, zbývající provaz přivázali za stůl, a někoho bohůmžel napadlo hodit smyčku i na trám pod stropem. ℘℘℘ Říká se, že ráno je moudřejší večera. Bylo. Na troskách hostince chmurně posedávala družina, Gran s Bogunem leželi pod zbytky stolu. Nikdo o včerejšku nechtěl příliš mluvit. Ma Galla se modlila a William se tvářil velmi otráveně. „No, snad abychom šli dál.ÿ „Jak jsem moh vědět, že máš takovou sílu?ÿ Hořekoval Džekee. „Jak jsi moh pochybovat?ÿ „Hm . . . ÿ Na to už nebylo co říci. „Přece bylo jasný, že když za to pořádně chytnu . . . ÿ „Hmm, příliš dobře jsme se zde neuvedli.ÿ Odpověděl William. „To se neumíš ovládnout? Hned hrr, hrr!ÿ „Bude-li naše víra opravdová, vše se jistě v dobré obrátí,ÿ snažila se začínající při uklidnit Galla. „Kožešník říkal nějakou divnou věc.ÿ Rozvzpomínal se pomalu Džekee. „Když jsem se ho zeptal, jestli by nevobjednal ještě kapku tý bezvadný, ale trochu moc drahý medoviny, odpověděl, že jindy by už šel po první rundě domů, ale dneska . . . Že si to prej může dovolit a s ním každej, kdo se trochu přičiní.ÿ „Gran se přičinil až hanba!ÿ Neodustil si štiplavou poznámku sir William. „Jak to myslel, že si to dneska může dovolit, když se přičiní?ÿ „To jako, že se tady daj vydělat prachy? Nejsem žoldák!ÿ „Nevšimli jste si, jaký měl hospodský parádní šaty? V takovýhle vesnici?


7

Kde na ně asi vzal?ÿ „To už se těžko dovíme.ÿ „Tak mě napadá,ÿ uvažoval Naldar, „že jsem včera hledal bylinkářku. Chtěl jsme vod ní něco proti chřipce. A ty byliny, který měla, ten výběr . . . Večer mi to už divný nepřišlo, ale teď, když na to pomyslím,. . . ÿ Stopař si pomlaskl. „Byliny, to je toho,ÿ opáčil Gran. „Sbírá je celej život. A ten může bejt v jejím případě sakra dlouhej!ÿ „Hloupost! Měla byliny z pouští, z polí ohnivých par, z elfích hvozdů. Jak by se tam vocuď asi dostala?ÿ „Někdo jí je prodal, no.ÿ „Jsou velmi vzácné. To se mi nezdá.ÿ William se ušklíbl: „Obchodovat se dá se vším.ÿ „I má Paní říká, že je to velmi podivné. Dává mi na srozuměnou, že bychom to raději měli nechat být.ÿ Dodala Ma Galla. „Z její vůle dnes cítím odtažitost. Nejprve musíme pokorně napravit, co jsme způsobili.ÿ „Uspořádáme pro vesničany vyhlídkovou jízdu na lodi po řece?ÿ „Jo. Ale nejdřív si od nich pučíme loď.ÿ Zasmál se Gran. „A to pivo . . . ÿZasnil se Bogun. „Mlask!ÿ „Jo, chutnalo božsky!ÿ Přisadil si Džekee. „Teda, promiň, skoro božsky,ÿ omluvil se Ma Galle, která po něm nevraživě loupla okem. „Jak to, že tady, v takovým zapadákově, vařej tak skvělý pivo?! Z čeho ho vařej? Z ryb?ÿ „V týhle vesnici něco smrdí. A není to jenom pivo, nebo byliny. Svrbí mě meč. A to vždycky znamená ňáký trable!ÿ Gran se vyhrabal ze sutin hostince a ztěžka oddechoval. „Třeba támhleten pták!ÿ „Straka,ÿ doplnil Naldar. „Je mi celkem jedno, co to je, ale má to kolem krku pěkně tlustej blejskavej řetěz. Vsadím zuby, co sem vymlátil drakovi, že je ze zlata.ÿ „Bať!ÿ Přitakal Bogun. Williamovi se zaleskly oči. Mrkl na Naldara: „Ty umíš vábit ptáky, že jo?ÿ „Jako že jsem kapitán Džekee, měli bysme se zdejšímu kraji trochu podívat na zoubek, co jsem vymlátil Krákchenovi.ÿ „Souhlasím, že se zde děje cosi nezdravého. Cítím nejasnou přítomnost cizích mystických sil. Snad se jedná jen o vtělení místních duchů, ale . . . ÿ „Chceš říct, že se máme pro jistotu tak nějak pustit do vybírání ptačích hnízd.ÿ Dokončil za Gallu myšlenku válečník. „Obrazně řečeno, ovšem,ÿ dodal William, mrkl na Naldara a druhým okem neustále sledoval macatou straku, která se pod vahou zlata málem

8


neudržela ve vzduchu. „Ale nejdříve, jak už jsem říkala, musíme pokorně zamést před vlastním prahem.ÿ Kněžka vytáhla z vaku přepychově zdobenou róbu a počala se převlékat, aby mohla zahájit velký obřad Vzývání. Za jejímy zády mezitím sir William pokorně a tiše natahoval kuši. „Život ptactva je vlastně docela zajímavý. Jen je třeba na ně nahlížet z bližší vzdálenosti.ÿ ℘℘℘ „Je jasný, že se s ním nemůžete měřit po jednom! Vemte to všichni najednou!ÿ Džekee došel k tlumoku pro pevné lano. „Gran chytne tenhle provaz do ruky a dá si s vámi páku. Vy budete tahat za druhý konec tak, abyste dostali jeho ruku na stůl.ÿ Ještě asi hodinu trvalo, než se, notně posilněni mázem, pustili do soupeření. „Kdo prohraje, platí za vostatní,ÿ dodal Gran. „Tak do toho!ÿ Nejprve se lana chytl kovář, pak rybář – jeden, druhý, třetí, pátý, pak všichni, zbývající provaz přivázali za stůl a pro jistotu omotali konec kolem trámu pod stropem. Džekee se tam právě chystal udělat pevný uzel, když je Ma Galla zadržela. „Takové nedůstojné soupeření, Grane! Což se ti mohou rovnat, což mohou stačit na sílu paže cvičené v boji s démony, šelmami i draky? Sám bys měl zaplatit a přizvat je na žejdlík. Celý život tvrdě dřou a ty je chceš o jejich krejcary obrat. Vždyť v tobě dřímá tolik síly, že bys jim celý šenk na hlavy shodilÿ „Ale prd, ať si užijou kapánek vzrušení.ÿ „Co si tím dokážeš?ÿ „Je to výzva! A já mám výzvy rád. Navíc mi pivo nechutná, když ho musím platit.ÿ „Je to výborný pivo,ÿ ohradil se Džekee. „Bať.ÿ „Každý pivo je lepší, když mě na něj někdo pozve.ÿ Ze schodů, vedoucích do patra s pohostinskými pokoji, sešel vymydlený, navoněný a růžolící sir William. „Výtečná koupel, pánové. Výtečný den! Rozhodl jsem se, že to dneska zaplatím! Hostinský!ÿ Krčmář se klaněl, téměř ryl nosem do země. „Jak poroučíte, výsosti.ÿ „Sežeň hudbu, ať je veselo. A dobré jídlo. A víno! Víno rudé jako rty žen!ÿ Naldar kroutil nevěřícně hlavou. Co se to s Williamem stalo, že je najednou štědrý? Že by někomu zčistajasna něco nabídl, to si stopař věru nepamatoval. Tahle vesnice je opravdu divná. William způsobně usedl k hrubému stolu a poručil si číšku sladkého vína.


9

Naldarovi z toho bylo na zvracení. Tou dobou už do sebe Gran lil z korbele mohutné šplíchance piva a zábava se rozproudila. Ma Galla pohlédla tiše k zemi a pokorně děkovala své Paní, že to nakonec všechno tak dobře zařídila. Pak opatrně stočila pevné lano do smyček a, aby nikdo neviděl, uložila jej raději do torny. ℘℘℘ Na druhý den se probudili až k polednímu. Kožešiny natažené přes okna pokojů byly ztuhlé mrazem. Zmoženi včerejším jídlem a pivem hrdinové usoudili, že není dobré putovat dále, a že se tedy pouze porozhlédnou po okolí vesnice, aby se na čerstvém vzduchu trochu zmátořili. William samozřejmě protestoval, mumlaje něco o nezdravé zimě, hlouposti a o džbánu, se kterým se chodí pro vodu. „Nesmíš si to tak brát. Nechceme se vydat daleko, jenom si trochu zablbnout ve sněhu,ÿ uklidňoval ho Džekee. „Bodejť!ÿ Gran otevřel okno a z prvního patra – tak, jak byl – skočil do závějí, čímž zahubil naprostou většinu v Jednozemi žijících ledových skřítků, kteří se tam shodou okolností sešli k výročnímu staletému sněmu, na kterém měli zvolit nového krále. „To je paráda!ÿ Pochvaloval si Gran, zabořený ve sněhu až po prsa, v ruce držel malý měch s barbaří vodkou, kterou se pozvolna rozehříval. „Bať, bogh, bogh!ÿ Radoval se i druhý válečník. Vysoko nad hlavami dobrodruhů zakokrhal duhový drak. Byl čas na ozdravnou procházku. Jak se tak courali, klackovali a mrcasili kolem Pěnkavy, kde, jak se znovu shodli, se děla spousta podivných věcí, začal si Naldar drápem na svitek pergamenu čmárat mapu. Chvíli šli podél říčky, kde zálesákovy bystré oči spatřily pod ledem na okraji strouhy podřimující vodní tvory, pak zamířili na úzkou pěšinu, mizící mezi stromy. Chvíli se jen tak bezcílně toulali, ale jelikož byli dobrodruhové, začínali se na společné procházce nudit. „Jednou, když jsme se plavili oceánem – byl to velkej oceán – za bouře, deště. . . ÿ Zrychlili. Naštěstí stopař jako na zavolanou objevil ve sněhu neobvyklou brázdu, odbočující do křoví. „Vypadá to, jako by se tudy plazil nějakej červ.ÿ „Ledovej červ, bude boj?ÿ Pomlaskl si Gran, okamžitě připraven k tomu, porvat se třeba s celým lesem. Oči mu zahořely vzrušením. „Nebo někdo něco těžkého táhl za sebou. Snad pytel?ÿ Prohlédl si Naldar

10


stopu pečlivěji. „Červ, nebo lupiči? Jedno stejně dobrý jako druhý. Pst! Ať je nevyplašíme.ÿ Usmál se Gran a vydal se vpřed. Těsně za ním, tělo na tělo, se plížilo nerozlučné skřípání jeho zbroje. Prošlo s ním už nespočet bojů i bitev a byli od sebe téměř neoddělitelní, podobně jako siamská dvojčata sdíleli své fyzično i niterno. „Dus, dus, skříp, skříp. Dus, skříp, dus, skříp.ÿ Čím déle spolu žili, tím více se skřípění zlepšovalo. Na malé planině, plné očazených a zuhelnatělých pařezů, stopa skončila. Naldar chvíli bezradně procházel kolem, a vysvětloval, že to bude zřejmě od blesku. „Našeho lupičího červa to pěkně popálilo,ÿ dodal Džekee. „Měli jsme jít radši dál po řece.ÿ „To není jistý,ÿ zastavil se stopař, jako by ho právě něco napadlo. „Podívejte se sem.ÿ Podívali se tam. „Vidíte něco?ÿ Neviděli nic. „Někdo tady kopal.ÿ „Takže přece jenom lupiči!ÿ Gran vytáhl z torny krumpáč, neboť krumpáč patří k základnímu vybavení každého dobrodruha, který není čarodějem, knězem, kapitánem, ctihodným sirem, či stopařem, a zaryl jím do země. Pár coulů pod povrchem narazil na bednění. Poklop byl opatřen železnými kruhy a bylo jej možné poměrně lehce – se silou vyžadující jeden Gran – otevřít. Rozsvítili pochodeň, aby nahlédli do mělké šachty, na jejímž dně ležel sytě červený ranec. William, až dosud ukrytý vzadu, se bleskurychle prodral mezi ostatní. „Půjdu první. Co kdyby tam byla past.ÿ V duchu už viděl poklady, které najde. A nejlepší na tom bylo, že o jeho mimoprostorových kapsách neměl zbytek družiny ani ponětí. Když na dně šachty rozvazoval šnůrku sametového pytle, byl si jistý, že jednal správně. Jakmile se jej někdo snažil nařknout ze zlodějství, vždycky se tvrdě ohradil, ale sám už dávno věděl, že zajišťovat si život žoldáckou službou pro cizí, nebo dokonce prací – tfuj! – to slovo pálilo v ústech jako jed, ani vyslovit ho nemohl, není dobré. Pohodlí a luxus si mohl každý, měl-li potřebnou dávku chytrosti, zařídit i jinak. To, co uvnitř objevil, předčilo všechna očekávání. Vlastně si ani neuvědomil, že tam nalezl přesně to, co si vždycky přál. Zlato, drahokameny, šperky různých velikostí, rytinami zdobené poháry vykládané rubíny a mezi tím vším krásnou zlodějskou jehlovou dýku z mitrilu s jemnými rytinami, očarovaný šperhák a zlatý prsten s reliéfem lidského oka. „Je tu jen pár cetek,ÿ houkl nahoru k družině. Ještě se podívám po tajných dveřích. Byl


11

si samozřejmě zcela jistý, že žádné tajné dveře nenajde, ani je nehledal, jen získaný čas využil k tomu, aby co nejvíce cenností ukryl ve vlastní torně. Ve skrývání věcí lidskému zraku byl vážně dobrý, cvičil to odmalička. A tak, zatímco zadumaně obcházel stěny jámy, přebíral hbitými prsty vše, co v pytli našel. Pak hodil poloprázdný vak do výše, ke Granovi. „Něco se mi nezdá.ÿ Díval se Naldar střídavě na hlubokou stopu ve sněhu a na lehký rudý pytel před sebou. „Co sme našli, to sme našli,ÿ opáčil válečník a chystal se Williama z jámy vytáhnout. Sir však nahoru vyběhl mrštně jako kočka, zcela bez pomoci. „Proč někdo ukryl poklad zrovna tady? Předpokládám, že to asi nejsou věci z majetku vesničanů.ÿ Zeptala se Galla. „Navíc si k tomu vybral poněkud nápadnou tornu.ÿ „To je fakt. Měli bysme na to přijít, jsme přece družina kapitána Dž . . . ÿ Džekeemu vpadl do řeči Naldar. „Ze zdejších stop už nic dalšího nevyčtu. Občas tudy projde zvěř, ale to nám asi nepomůže.ÿ „Lupič si tady svůj lup schoval teprve nedávno. Táhl pytel po zemi.ÿ Přemýšlela dále kněžka. „Byl asi malej a slabej.ÿ „Asi. Ale kam se poděl? A jak otevřel ten těžkej poklop?ÿ „No, vlastně bys to mohla zjistit ty, Ma Gallo. Zeptej se bohyně.ÿ „Milost boží bychom neměli zneužívat k odpovědi na malicherné otázky,ÿ odpověděla kněžka. „Jenomže tady se dějou divný věci. Kdo ví, co se chystá.ÿ Podíval se Gran Galle zpříma do očí, takže se musel pořádně sklonit. „Souhlasím s tebou, má přítelkyně. Boží pomoc nelze zneužívat pro naše sobecké záměry.ÿ Vmísil se do rozhovoru William. „Proč by mělo bohy zajímat, že si tady nějaký lupič schoval nakradené věci? Neobtěžujme je s tím. Vrátíme se do vesnice, zajdeme do hostince, poptáme se a uvidíme.ÿ „Nejspíš se doopravdy zbláznil.ÿ Pomyslel si Naldar. „Proč se najednou William zajímá o bohy?ÿ „Pro jednou snad nebude tak zle. Zeptám se Paní na tajemství, které by nám jinak zůstalo ukryto. Snad na tom, co se zde stalo, skutečně záleží, a prospějeme tak dobré věci.ÿ William o poznání pobledl. „A hlavně se zeptej na toho floutka, kterej to sem dotáh.ÿ Švitořil Džekee. „Má Paní . . . ÿZačala Galla. Na mýtině se objevily dlouhé stíny. „ . . . promlouvám k tobě . . . ÿ Sešeřilo se.

12


„ . . . nechť je tvá vůle . . . ÿ „Ehm . . . Nezdá se vám, že jsme tak nějak víc v lese?ÿ Kapitán vypadal vyděšeně. „Jo, jsme v lese. Kde jinde bysme asi byli?ÿ „No, ale nějak víc.ÿ „Jak víc?ÿ „Když jsme sem přišli, byla to spíš mýtina,. . . ÿ „Stromy!ÿ Vykřikl Naldar. Družinu obklopilo několik statných smrků. Vypadaly vztekle, mávaly větvemi a rozhazovaly po družině celé závěje sněhu. „Konečně! To je výzva!ÿ Gran vytáhl meč a začala hrdinsko-epická řežba. Nejhorší ze všeho byl vůdce živých stromů – obrovitý smrk s větvemi plnými řetězů, nablýskaných kousků zbroje, ověnčený modrou a stříbrnou magickou září. Žluté oči mu planuly zlobou a odhodláním ničit, zabít a rozdupat drzé vetřelce. „Připomeňte mi, že příště musim zabít démona se sekerou, teď by se hodila!ÿ Křičel Gran, snaže se podetnout kmen svým, sice kouzelným a svělým, ale přece jen mečem. Naldar napjal tětivu luku, šípy se s drnčením zavrtávaly do dřeva. Tomu se však stromy jen smějí. Tváří v tvář přesile začala družina ustupovat, a pak se semkla do těsného kruhu kolem malého keříku. Jenomže křovíčko využilo situace a, když se nikdo nedíval, poskočilo, aby se v nestřeženém okamžiku zakouslo Williamovi do zadnice. Sir vykřikl a jeho řev si v ničem nezadal s řevem raněného lva. Jakkoliv si lupič zakládal na tom, že je civilizovaný a bývá ozdobou té nejvybranější společnosti, zkus dřevěných zubů ho přinutil chovat se velmi nevybíravě: „Svině zku. . . !ÿ Jeden z blyštivých řetězů na obřím smrku vybuchl do spletence ohně a blesků. Gran blížící se vlně ohně srdnatě nastavil štít, a pak se jen smutně díval, jak kvalitní ocel hoří bílým plamenem. Kov se škvařil, bublal, klokotal, až začala válečníka pálit i madla obalená kůží. Odhodil štít na zem, kde se pokrouceného kovu okamžitě zmocnily spletence kořenů, aby jej lačně pohltily. „Čáry, máry!ÿ Vykřikl Džekee, ale drahocennou šavli po dědečkovi raději ukryl zpět do pochvy. Všiml si, že v místech, kde ze štítu odkapával tekutý oheň, byly stromy krotčí, jako by se přece jen bály. „Zapalte pochodně! Všechny, co máte!ÿ Zavelel rázně, přestože sám pochodeň neměl. Naldar začal křesat, a když se v troudu objevil první plamínek, bylo po boji. Gran, nedbaje toho, že nemá sekeru, většinu stromů v zuřivosti rozsekal a jejich zdobné řetězy rozvěsil pro výstrahu ostatním na polámané klacky, které holýma rukama zarazil do země. Když mu meč uvízl


13

v kmeni obludného smrku, ani na okamžik nezaváhal, chytil se stromu a začal šplhat. Nevšímal si větví, jimiž se ho titán snažil strhnout, jeho pancíř tvrdým úderům dřeva odolával. Za několik chvil vylezl válečník až k obřímu obličeji, zaklonil hlavu a vší silou udeřil čelem smrk mezi planoucí oči. Strom si uvědomil, že tohle nemá zapotřebí a zhroutil se na zem. Démon v jeho nitru zpanikařil a vypařil se do genia loci. „Musim uznat, že to byla výzva, která se nevodmítá.ÿ Řekl Gran, svírající v ruce prasklou přilbu. Naldar si povzdechl a sfoukl pracně vykřesaný oheň. „Nepotřebuješ ošetřit?ÿ Zeptala se trpaslice. „To je dobrý, nic mi neni.ÿ Odvětil válečník. „Na tu bouli si schroupnu ňáký bejlí.ÿ Zalovil ve vaku, vytáhl pár suchých lístků a sežvýkal je. „Paní lesů – odpusť nám naši zbrklost. Nepřišli jsme škodit, ale byli jsme napadeni.ÿ Pomodlila se Galla, kdyby si bohyně jejich počínání náhodou povšimnula, u dobrodruhů je přece jen dobré, neponechat nic náhodě a božské rozmary zvlášť. „Něco takového jsem ještě nikdy nevidělÿ odtušil stopař. „A že jsem už pár hvozdů prošel.ÿ „Celá tadle vesnice je divná. Všechno je tady divný. Ať vezmu, co chci, všechno se chová jinak, než normálně.ÿ Rozumoval dále válečník. „Myslíš tu selku, co tě včera polila vědrem vody?ÿ „Pche – hloupost. Vlastně jsem vo ní nestál. Ale todle,ÿ ukázal na modrou blyštivou, jako pěst velkou, kouli s hákem, přes níž se, podél umě vyvedených sněhových vloček, táhla dlouhá prasklina,„todle mi někdo vysvětlí.ÿ William popíjel jakýsi lektvar a umučeně vzdychal. „No co? Už jsme se tady nastáli dost dlouho. Po týdle patálii mi trochu vyhládlo,ÿ řekl Gran a zastrčil si zbraň do pochvy. Démon uvnitř nesouhlasně zaprskal něco o tom, že už je jako konec, a že si připadá spíš jako bobr, než jako vznešený meč. Družina se pomalu vydala zpět k vesnici, o které začínala velmi pochybovat. Lidé, kteří zde žili, zřejmě měli velké společné tajemství, o něž se odmítali dělit. ℘℘℘ Kněžka usínala. Spíše se pomalu pohroužila do neklidného spánku plného špatných snů. Dnes se zdálo, že nad ní dobří bohové ochrannou ruku nedrží. Přece tu však, uprostřed černočerné tmy, někdo byl – obtloustlý děd s bílými vousy, oblečen v rudém plášti, který mu ze zakulacených ramen splýval až na zem. Díval se Galle do očí a nutil ji odpovídat. Kněžka z něj cítila obrovskou moc. Chápala, že mluví s jedním z nižších Pánů – polobohů, který se zde

14


usídlil. Ale proč? To nevěděla, leč charisma jeho očí a tón jeho hlasu byl tak výmluvný, že nepřipouštěl odpor. „Vítej v mém kraji, kněžko. Často se nestává, aby zdejší zapomenuté končiny navštívila služebnice boží. Co tě přimělo přijít sloužit právě sem? Ne, neříkej mi to. Vím to. Přišla jsi hledat pravdu o světě. Všechny tobě podobné,ÿ neodpustil si pohrdlivé zachechtání, „přicházejí hledat pravdu o světě.ÿ Galla odmítavě zavrtěla hlavou. „Nejprve musíš sama sebe pochopit. Celý život sloužíš potřebám jiných, a vlastní potřeby nemáš. Je čas to změnit. Správná chvíle přichází právě teď, se mnou. Dáš si něco k snědku?ÿ Galla opět zavrtěla hlavou. „Víno? ÿ Neodpověděla. „Jsi na sebe příliš tvrdá a k ostatním příliš měkká. Myslíš, že někomu prospěješ tím, že se o něj budeš starat? Stvoříš jen slabochy neschopné samostatně žít. Umíš se dovolávat cizí pomoci odmalička. Udělej jednou něco sama pro sebe. Nebo, pokud musíš, udělej to pro jiné.ÿ „Co se mi snažíš říci?ÿ „Záleží na tobě. Nezeptáš se, kdo jsem?ÿ „Domnívám se, že vím, kdo jsi – démone.ÿ „Silná slova na plachou kněžku.ÿ Galla se cítila stejně nepříjemně jako pod slunečnou oblohou, jako ve velkém prostoru osvětleném silnou září, před kterou se nemohla ukrýt. Připadala si obnažená a zranitelná. „Nemám snad pravdu?ÿ Zavrčela, až tón hlasu překvapil i ji samotnou. Muž se zamyslel, pak jeho pohled ztvrdl a tam, kde tvář nezakrýval bílý plnovous, uviděla Ma Galla hluboké vrásky. Nevzešly však z ustarání, nýbrž ze zloby. „Démon?!ÿ Vykřikl. „Jak se opovažuješ mě nazvat démonem?! Jak se odvažuješ mě soudit?! Nic nevíš!ÿ Kněžka se proti své vůli usmála, protože si uvědomila, že neznámý právě odhalil víc, než zamýšlel. Kdyby si jen vzpoměla . . . Měla tu myšlenku na krajíčku. Ale ta záře, tak oslepující záře. . . „Co jsi v životě dokázala, zpupná ženo? Mohu ti nařídit, co máš udělat a ty to bez mrknutí oka splníš!ÿ Odmlčel se. „Ale já . . . ti přesto nabízím volbu. Zařiď se podle svého. Nabídnu ti všechno, po čem zatoužíš.ÿ Čekal, jak na ni, podle jeho mínění velkorysá, nabídka zapůsobí. „Všechno?ÿ „Stačí několik slov.ÿ „Malá služba za velký hřích.ÿ


15

„Bla, bla, bla! Žvásty.ÿ Odsekl popuzeně. Ze stropu pokoje začalo hustě sněžit. Vločky usedaly na dřevěnou podlahu a obarvily ji do bíla. „Nebavme se o morálce! Záleží jen na tom, co si budeš přát a s přáním můžeš naložit podle svého uvážení.ÿ Tentokrát konečně přikývla. „Má nabídka trvá, ale pamatuj – dávám ti čas jen do dnešního rána.ÿ ℘℘℘ Po ránu dne Velkého obdarování se družina sešla v malé místnosti za šenkem. „Měla jsem sen,ÿ řekla Galla ostatním. „Dlouho jsem si nemohla vzpomenout. Myslím si, že někdo nechtěl, abych si vzpomněla, ale Paní mi dala sílu prohlédnout předivo klamu.ÿ „Tak nás nenapínej!ÿ Visel na ní Džekee očima. „Je to ten, co schoval v lese poklad?ÿ „Jasně, Gallo, do toho, ať zboucháme toho, kdo za to všechno může.ÿ Přidal se Gran, který začal už od rána zalévat pivem žízeň ze včerejšího večera. „Je to temný eS, vzešlý z bran zapomění. Démon, který tyje z lidských přání a vše, co je v duši dobré převrací ku špatnému.ÿ V hlavě se jí znovu ozvala jeho slova: Dávám ti čas jen do zítřejšího ráno. . . Najednou dostala chuť všeho nechat. „Jestli je to démon, měli bysme ho vymítit,ÿ usmál se válečník samolibě. „Co mlčíš?ÿ „Jak ho najdeme? ÿ Džekee zacinkal prsteny. Možná, že jich měl o něco více než včera, ačkoliv zdání někdy trošičku klame. Kněžka zalapala po dechu a přiměla se pokračovat: „Démon celý rok vyčkává na příležitost, na dnešní den, neboť v Den velkého obdarování jsou srdce lidí, elfů, trpaslíků, barbarů, kudůků, hobitů, krollů, barbitů, skřelfů, čelfů, krodůků a podobných otevřená. Tehdy přichází a nabízí své dary.ÿ „Co vo něm všechno víme?ÿ „Obvykle se vkrádá do snů, ale dnešního večera získává Moc. S houfcem skřetů navštěvuje příbytky, kam vstupuje nejčastěji komínem či oknem. Pochutnává si na rozličných obětinách, od teplého mléka, až po nejvybranější vína a za to natropí spoušť a škodu. Kam vejde, zůstane jen bolest, žal a strach. Posiluje víru v sebe, aby si propůjčenou moc udržel co nejdéle. Členové jeho sekty, lhostejno, zda muži, či ženy, často nosí podobně rudé rubáše a čapky jako on.ÿ „Je zranitelnej?ÿ

16


„Je to démon se silou poloboha. Obyčejné zbraně mu neublíží ani kouzla nad ním zřejmě nebudou mít velkou moc.ÿ „Na každýho démona se někde vaří voda!ÿ Džekee se zamyslel: „Chtělo by to plán. Nějakej lepší plán, než – až řeknu krleš, tak se na něj vrhneme! A potom ten indi, vindi . . . ÿ „Můj plán je jednoduchej,ÿ pohlédl Gran na Boguna. „Najdeme ho, vlítnem na něj . . . ÿ „Bať!ÿ „Indi . . . Prostě takový to, že každej jedná podle svýho,ÿ dokončil myšlenku Džekee, který se do slov trochu zamotal. „Prostě vymyslíme past.ÿ Williamovi zasvítily oči. „To jako velký drátěný voko, jako na Krákchena?ÿ Lupič si výsměšně poklepal ukazovákem na čelo. „Nejsme pytláci.ÿ „Počkej, počkej, to vůbec není špatnej nápad! Voko do komína, když teda přichází komínem, a cvak – máme ho. Až bude překvapenej, skočí po něm Gran a dá mu co proto.ÿ „Umíme se bránit proti kouzlům?ÿ „Prostě nestihne zakouzlit.ÿ „Počkej, počkej, nestihne? Jak to chceš udělat?ÿ „Prostě nestihne.ÿ „A když jo?ÿ „Tak bysme třeba mohli použít ňákej svitek. Podivejte, něco tu mám, ale tak ňák přesně nevim, co to dělá.ÿ Gran vylovil z mošny pomuchlaný pergamen, popsaný runami. „Já bych to viděl asi takhle,ÿ prohlásil Naldar. „Schováme se v jednom z těch domů,ÿ při slově dům nakrčil pohrdavě nos, „zamaskujeme se v pokoji s krbem,ÿ další nakrčení, „a budeme čekat.ÿ „Jako když se na moři chytaj ryby. Nebo krákchen!ÿ Neodpustil si Džekee. „Bylo by dobrý, kdyby někdo hlídal venku, abysme věděli, co se děje. Třeba William by moh.ÿ „Na to zapomeň, ohradil se sir nesmlouvavě. Já sám tam venku nebudu.ÿ „Vevnitř nám asi taky nebudeš nic platnej.ÿ William na Grana nevraživě zaprskal. „Protože si těžko můžeme bejt jistý, že opravdu přijde k nám.ÿ „Snad ho dokáži přivolat rituálem,ÿ šeptla Galla. „Takže to schrnu – Najdeme si nějakej dům s krbem, ukrejeme se tam, zamaskujeme se tam . . . ÿ „Nevím, nevím, jak se zamaskuju,ÿ namítl Gran. „Zamaskujeme se tam a budeme čekat. Hlídku venku nepotřebujeme,


17

protože Ma Galla přivolá démona rituálem.ÿ „A když to nevyjde? Indivindi?ÿ „Stejně bysme rači měli hlídat venku. Třeba ho chytneme dřív, než napáchá škodu na vesničanech.ÿ „Je to démon, umí létat. Navíc vidí po tmě jako za denního světla, či-li venku moc šancí nemáme.ÿ „Taky vidím za tmy. Mohl bych po něm střílet z luku.ÿ „Což si myslíte, že to mnozí nezkoušeli? Ani hrad proti němu neobstojí. Je rychlý jako blesk a silný jako drak.ÿ ℘℘℘ Řeči se vedou a voda teče. A tak, zatímco družina v hostinci spřádala plán útoku na Temného eS, věnovali se vesničané přípravám na večer Velkého obdarování. Někteří šťastně zdobili chudé chalupy řetězy z lýka, větviček a jehličí, druzí přidali kovové třepení a, považte, i nějaký ten zlaťák, další se pak v hrůze choulili doma a snažili se na sebe neupozorňovat. Z nebe se střídavě sypaly saze i sníh, místy se začaly objevovat stopy, o nichž pamětníci tvrdili, že patří velkým parohatým zvířatům – snobům. Vše nasvědčovalo tomu, že večer, který se blíží, bude v pravdě výjimečný, neboť Velký eS je přede dveřmi a čeká na večer splněných přání, aby obdaroval věrné a utrápil odpadlíky. ℘℘℘ Písek v hodinách se dnes sypal nezvykle rychle. Zlatohnědá zrníčka se slévala v malé kapičky, padala do spodní nádobky, kde mizela v kovově lesklé kaužině. Bohdan Kolík se jal vykonávat činnost, kterou nenáviděl. Musel se donutit k přemýšlení. Celý život mu, jak si s oblibou stěžoval, nevycházel podle jeho představ. Od dětství chtěl být velkým zlým chlapcem, který se směje slabším a místo hrbení se nad polem žije ve velkém městě, chodí do baru, hraje vrhcáby, má spoustu ženskejch a peněz. Nikdy se nerozpakoval zalhat, když z toho něco bylo. Jenomže mu osud nepřál. Oproti představám, které o sobě měl, byl spíše malý a zakřiknutý. Když chtěl být zlý, ostatní se smáli, jeho květnaté lži všichni rychle prohlédli a považovali za neškodné . . . Zkrátka, ač si to nechtěl připustit, byl vlastně hodný a společensky přijatelný. Tak rád by zahořkl, zatrpkl na celý svět, aby se mohl užírat sebelítostí a někde v tmavém koutě plánovat pomstu. Nebo, kdyby aspoň dokázal pořádně nadávat. A co bylo nejhorší, často si dokonce na své niterné touhy ani nevzpomněl a byl hodný tak nějak mimochodem. Až dnes. . . Jak

18


se slunce nad šedými mraky naklánělo k polednímu, pocítil ke své radosti konečně chuť něco provést. Byl plný vůně zakázaného, chtěl se opět stát tím zlým chlapcem, o kterém snil. Byl nejvyšší čas k činům, protože Mistr zahálku neodpouští, ale činorodost naopak štědře odměňuje. Kdy se mu, oblíbenému, hodnému a uvážlivému usedlému mužíkovi, naskytne podobná příležitost? Snad by mohl dokonce s Mistrem odejít! Zavděčit se a koupit si lepší život, v němž bude konečně něco znamenat! Co ale provede? Že by něco ukradl? Slepici? Pytel ječmene? Rybářské pruty? Tomu se Mistr jistě vysměje. Co tedy? Co nabídne, až přijde velký eS s pomocníky, aby se spustil komínem v sednici? Mistr s pomocníky . . . S družinou . . . Ta myšlenka ho v hlavě zabolela tak silně, až mu zapískalo v uších. S družinou. A najednou měl Bohdan Kolík – zlý chlapec – jasno. Do vesnice přece přišli dobrodruhové. Určitě také chtějí dárky, čekají na večer, aby se pletli do věcí, do kterých jim nic není! Dobrodruhové už jsou takoví! ℘℘℘ „Nebo bysme mohli voběhnout všechny chalupy a vymýst z nich to svinstvo.ÿ „Myslíš dary, kterými si démon kupuje věrnost?ÿ „Jo, přesně to. Naženeme vesničany ven, vy je tam budete hlídat a já s Bogunem se postarám vo něj.ÿ Gran byl na sebe pyšný. „Bogh,ÿ souhlasil Bogun. „Nedomlouvali jsme se, že na něj počkáme ukrytý v domě?ÿ „No, nebo.ÿ Odtušil Gran, teď už mnohem nejistěji. „Ještě by třeba šlo utěsnit všechny komíny. Pak by se neměl kudy dostat dovnitř.ÿ „A proto bysme na něj mohli počkat venku a ukázat všem vesničanům, že se ho nebojíme a kdo ho bude podporovat, tomu se povede špatně.ÿ „No dobře, ale co s tím jeho lítáním?ÿ „A doprovází ho spousta rohatejch zvířat,ÿ doplnil Džekee. „Zvířata eště nikdy nikoho nezabili,ÿ odpověděl mu Gran s úšklebkem. „No, snad se nepleteš.ÿ „Nejlepší by asi bylo, přivíst všechny ke svatostánku. Bohové jim určitě pomůžou,ÿ zadíval se Naldar na Ma Gallu. Trpaslice se podrbala ve vousech, až to zašustilo. „Ráda bych nabídla pomoc, leč nevím, zda toto nicotné hemžení na povrchu, v místech ovládaných sluncem, vezme má Paní za hodno zájmu.ÿ „Jak tě tak poslouchám, pro bohy je všechno nicotný. Snad se za nás proti zlýmu postavěj, nebo ne?ÿ „Jistě, jen projev její přízně může být pro vesničany těžko pochopitelný.ÿ


19

„Bla, bla, bla. Až ho potkáme, tak uvidíme, co se dá dělat. Ma Galla určitě něco vymyslí.ÿ „Dobrá, obejdeme vesnici, najdeme nějaké vhodné stavení a tam počkáme.ÿ „Jo, to zní jako plán.ÿ „Dokážeš ho přivolat, Ma Gallo?ÿ „Pro úspěch rituálu by bylo vhodné vyčkávat s člověkem, jenž jeho temnou nabídku přijal. Pokud připoutáme esenci zaprodané duše k místu s obětními dary, eS nedokáže odolat. Pak na něj snad budeme moci udeřit.ÿ „Tak na co čekáme, poďte hledat duši toho parchanta!ÿ ℘℘℘ Bohdan Kolík už měl zcela jasno. Musí najít dobrodruhy a přivést je k Mistrovi, aby si zasloužil věčnou slávu. Na místo, odkud neuniknou, do pasti, která bude nad jejich síly. Musí se ale chovat opatrně, nejenže s sebou mají bojovníky, ale hlavně tu kněžku, nebo čarodějku, či sám ďas ví, co to je. Nesmí udělat chybu, která by zlého chlapce v něm stála život. Pomalu vykoukl ze dveří domku, opatrně se rozhlédl, a když v šeru podvečera nikoho nespatřil, uklidnil se. Jako myška za sebou zavřel dveře a vydal se k návsi. Stopy snobů ve sněhu slabě světélkovaly, aby mu ukázaly cestu. Spokojeně si uvědomil, že je nejspíš nikdo jiný nevidí. Znamení se postupně skládala a Bohdanovi začala dávat smysl. ℘℘℘ V hlubinách rudého pytle se objevil plátěný váček. Na první pohled by na něm nebylo nic neobyčejného, protože obsahoval jen běžné osivo. Tedy, pokud by jej do pytle někdo vložil. Vedle váčku byl najednou drahokam. Jen dusivé přítmí uvnitř způsobovalo, že se neleskl. ℘℘℘ „Nechtěl jsem to, nikdy jsem to nechtěl! Nikdy jsem nechtěl tolik peněz! Ať si je nechá! Řekněte mu, prosím, ať si je nechá.ÿ Pohublý muž v otrhané haleně vběhl do místnosti a nervózně poskakoval. Z kapes se mu s cinkáním sypaly mince z ryzího zlaha. „Nechtěl jsem to! Jen pár zlatek, několik penízků na kravku a chalupu, jen pár zlaťáčků, kdybych to jenom věděl. . . ÿ Vyhazoval peníze do vzduchu, kde se potkávaly v cinkajících gejzírech, aby se záhy rozkutálely po podlaze. „Jen pár. . . ÿ Zlaťáky se mu řinuly z kapes jako řeka. Hrdinové jen němě zírali, pusy dokořán otevřené.

20


„Já už ani k půdě nepřivoním, na trávu nešlápnu, kam přijdu, všude zvoní peníze. . . ÿ Williamovi z toho všeho blyštění zežloutly oči a z úst mu vytékal pramének slin. Podvědomě začal počítat a vyšlo mu, že jen a za tu chvíli, co sem podivný muž vběhl, z něj vypadlo tolik peněz, že by se za ně dal pořídit solidní hostinec včetně služebnictva. První by se nejspíš vzpamatovala kněžka, kdyby nebyla trpaslicí. Snaha pomoci byla zcela přehlušena vrozenou trpasličí touhou po zlatě. Ma Galla narozdíl od Williama nepočítala, trpasličí posedlost zlatem je živočišná a nespoutaná. Pohled na nekonečný proud drahého kovu, který obvykle musí hlubinný lid těžce dobývat z žil země s požehnáním Paní kamene, kněžku zcela ovládl. „Stůj, stůj chvíli. Jestli chceš, pomůžeme ti. Zkusíme, co dovedeme.ÿ To promluvil Naldar, pro kterého zlato nepředstavovalo nic výjimečného. Byl to zkrátka způsob, jak přežít ve městě, kde jste si, narozdíl od divočiny, nemohli věci brát právem silnějšího – nebo, pokud jste tak činili, pak jste museli být setsakra silní. „Jak se ti to stalo?ÿ Cink, cinky, cinky, cink, cililing. . . „Prostě jsem si přál mít trochu peněz.ÿ „A to je všechno?ÿ „No, říkal jsem si, že když je dneska ten den velkýho obdarování, že bych taky mohl dostat dárek. Jenomže jsem se ráno probudil a vypadl jsem z chalupy oknem ven. Všude zlato, zlato, zlato!ÿ S každým slovem „zlatoÿ se Galla s Williamem nervózně zachvěli. „Přál sis jenom peníze?ÿ „Jo. Trochu. Přišel skřet, co obcházel kolem, udělal jsem mu křížek na nějakej perganem a bylo to.ÿ „Zaprodal ses Temnýmu! Jak jsi to moh udělat?ÿ „Lituju toho, pane!ÿ Cink, cink, cink. Zlaťáky už pokrývaly podlahu v tak vysoké vrstvě, že jich bylo po lýtka. Nikdo, kromě rolníka, se neodvážil pohnout. Kdo by se totiž jako první sehnul pro minci, ukázal by ostatním záda. „Lituješ? Ma Gallo, Ma-Ga-lo!ÿ Hláskoval Naldar, avšak trpaslice na něj pohlédla až ve chvíli, kdy zhluboka vavrčel. „Ma Gallo, myslíš, že mu umíme pomoct?ÿ Kněžka zamrkala. Teprve, když stopař přistoupil až těsně k ní, a prackou jí zamával před obličejem, se zvolna probrala ze zlatého snění. „Ma Gallo? Posloucháš mě?ÿ


21

„A-ano. Ano,ÿ zakoktala se. „Zla. . . to. Chceš se zbavit zla. . . ta.ÿ Dodala přerývavě. „Už nechceš mít zla-. . . ÿ „Umíš ho toho trápení zbavit?ÿ „Pomodlím se za jeho duši, očistíme ho od zlého. . . zla. . . ta.ÿ Trpaslice vynaložila všechny síly, aby se k blyštícímu bohatství otočila zády.ÿ Naldar se pozorně zadíval na muže a proud mincí, jenž se mu neustále sypal z kapes. „Možná máš jenom prokletý šaty. Svlíkni se!ÿ Rolník ze sebe bez rozpaků strhl halenu, hrubou košili a jal se sundavat lněné kalhoty. „Potřebuji aby si lehl, abych kolem něj mohla namalovat rituální symboly,ÿ dodala rozechvěle Galla. Naldar smetl ze stolu talíře i poháry. Trocha vína se rozcákla po podlaze. „To bude stačit,ÿ řekl. Měl už celé vesnice po krk, raději by se proháněl po lese – svobodný a nevázaný. „Lehni si.ÿ Muž stydlivě ulehl, ruce zkřížené před ohambím. „No, co sem říkal? Přestalo to samo.ÿ Zaradoval se stopař a zlehka špičkou boty nadzvedl hromádku nuzného šatstva na podlaze. Proud zlata, doposud se nespoutaně řinoucí z kapes, ustal. „Prostě si za trochu těch peněz koupíš nový šaty.ÿ „Myslím, že to nebude stačit,ÿ namítla kněžka přes rameno. Měla pravdu. Prudký gejzír zlata vymrštil muže téměř až ke stropu. Mince mu prýštily z pod zad, takže se na zlatém sloupci vznášel jako ležící socha na piedestalu. „Nechtěl jsem to, já jsem to nechtěl!ÿ Křičel přerývavě a mezi jednotlivými vzlyky plival z úst jednotlivé zlaťáky. William přestal dbát na opatrnost a vrhl se do zářící řeky. Cpal zlato do vaku, vyléval z měchů vodu, a když mu došly nádoby, začal jeden zlaťák po druhém prostrkovat hrdlem skleněné lahve. „Nechtěl jsem to!ÿ Naldar si promnul vousy: „Kdo chce víc. . . ÿ „Dej mi sílu, dej mi sílu,ÿ opakovala si kněžka stále dokola krátkou litanii. Pak se velmi opatrně obrátila, aby to boží dopuštění spatřila. Naldar strhl muže na sebe, čímž ho postavil na nohy. Na krátký okamžik tak vznikla zlatá fontánka, která by se dobře vyjímala v kterékoliv z královských zahrad. Galla hrnula zlato ze stolu a její mysl vířila. Vrozenými smysly dokázala vycítit slabé nitky žlutého kovu i skrze skálu. Většina hlubinných trpaslíků věděla naprosto přesně, kde začít kopat. Zlato, které cítilo kolem sebe na ni působilo stejně jako vůně nejvybranějších lahůdek na labužníka. Nemohla se soustředit, a tak si donekonečna opakovala, proč se vydala k povrchu,

22


proč vyměnila příjemnou atmosféru temného podzemí, za svět slunečního světla. „Naldare, polož ho.ÿ Zasýpala u konce se silami. Pak vytáhla třesoucí se rukou z mošny malou lahvičku s tekutými kameny. Namočila ukazováček a počala s ním črtat po rolníkově těle. Při tom monotónně promlouvala hrdelní trpasličtinou. „Má paní, zbav tohoto muže utr. . . pení.ÿ Znovu ten zlatý útok na její smysly. Dar se bránil. Musela vynaložit všechnu sílu vůle, která jí ještě zbývala, aby rituál dokončila. Čáry se se sykotem vypařovaly, proud zlata ustával. Najednou všechno zlato zmizelo. Rolník se rozplakal. Nejprve dojetím, později smutkem, že se ani na kravku, ani na novou chalupu nejspíš nikdy nezmůže. „Vlastně to šlo docela snadno,ÿ usoudil stopař spokojeně. „Čekal jsem od toho eS ňáký nástrahy, nebo překážky.ÿ „Je to démon, před vůlí Paní se musí sklonit. . . ÿ „Takže máme skoro vyhráno. Jestli na něj nebude stačit Gran, určitě ho vyříděj tvoje modlitby.ÿ „Snad. . . ÿOdtušila zmámeně kněžka. Ale jistá si nebyla vůbec ničím. „Ale neříkala si, že dneska získává velkou moc? Ňák mi to nepřipadá,ÿ opáčil Gran. V témže okamžiku se po místnosti rozcákl nový proud zlata. „Hmm. Zase tak jednoduchý to nebude.ÿ „Bať!ÿ „Musíme něco udělat. Dyť může bejt každou chvíli silnější a silnější.ÿ „Zamkneme toho chlapíka v pokoji, až se vypořádáme s démonem, najdeme už cestu, jak kletbu zlomit.ÿ Gran s Bogunem se o to postarali, nestačili si však všimnout, že než závoru na dřevěných dveřích zajistili západkou, chrlič zlata už ve světnici nebyl. ℘℘℘ Právě se chystali vykročit ven, když se na prahu objevil malý přihrblý mužíček s dlouhým vousem. Opíral se o hůlčičku a šelmovskýma očima na dobrodruhy mrkal. „Pěknej den vinšuju, ctění pánové.ÿ Williama si ho nevrle změřil. „Co chceš? Nemáme čas!ÿ „Ráčej vodpustit, ale tak nějak mě napadlo, že někoho hledaj.ÿ „Kdo někoho hledá?ÿ Zeptal se Gran netrpělivě a prodral se kolem mužíka na zápraží. „Voni někoho hledaj. Já to poznám.ÿ „Si z nás dělá srandu, ne?ÿ Podíval se na Kolíka Gran nevraživě. „Ráčej vodpustit, ale, když hledaj někoho, koho nemůžou najít, tak maj ve vočích takovej divnej výraz. Znaj to, jako když někam odložej brejle, a


23

pak si ne a ne vzpomenout. . . ÿ „Co nám chceš říct?ÿ Zeptala se kněžka přímo. „Někdo někoho hledá? Co je nám po tom?ÿ Nenechal se válečník odbýt. „Máš pravdu,ÿ pokračovala Galla, nedbaje na Granovo nechápavé mrmlání. „Někoho hledáme, ale pochybuji, že bys nám mohl pomoci.ÿ „Vím, kde se co šustne. Znám vesnici nejlíp ze všech, nestane se tady nic, co by mi uniklo.ÿ „Takže?ÿ „Asi vo tom nechtěj mluvit, ale pokud by se s Ním rádi setkali. . . ÿ Muž se na okamžik odmlčel. Přesně na tak dlouhou chvíli, aby svému sdělení dodal patřičnou váhu. „Jestli teda myslej, že s ním potřebujou mluvit, nebo si ho třeba chtěj jenom prohlídnout, maj velký štěstí, že potkali zrovna mě, protože já vím, kam přijde.ÿ „Něco tu smrdí,ÿ nakrčil Naldar nos. „Tak už nemektej a vyklop to!ÿ Dodal Gran. „Já jen, líběj dovolit, že znám místečko jako stvořený pro takový setkání. Krásnej krb s komínem, klid, nikdo pány nebude rušit, až budou nachystaný přijmout hosta.ÿ Při těch slovech se potutelně usmál. „Co z toho budeš mít?ÿ „Já, ráčej prominout, z toho budu mít, abych tak řekl, klid na duši. Nejsem už mladý, nemám rád vzrušení, no a pak taky, pokud dovolej, možná by nějakou zlatku mohli utratit za dobrou radu.ÿ „Ah tak,ÿ přikývl William. „U nás si ale odměnu musíš zasloužit.ÿ „Jsem jejich člověk.ÿ Ma Galla zaváhala. Mužík se jí pranic nelíbil, působil příliš měkce, poddajně, ale vypočítavě, jako slizký hlad, který se plazí u nohou, aby, až přijde vhodná chvíle, ze zálohy zaútočil. Na druhou stranu působil i neškodně. Neuměla to vysvětlit. Co vlastně mohl takový třasořitka družině způsobit? Snad jen, kdyby se zaprodal. . . „Počkejme ještě,ÿ řekla nahlas. „Než s tebou půjdeme, podrobím tě zkoušce, která odhalí, zda máš čisté úmysly.ÿ Kněžka. . . Kněžka. . . Měl jsem to vědět. Jsem připravenej podle tvejch rad, Pane. . . Mužík se usmál: „Jak ráčej.ÿ Na čele mu však vyrazily drobné krůpěje potu. Galla si prohrábla plnovous. Něco nebylo v pořádku, ten chlap se zdál být dobrý. Kdyby patřil do družiny, byl by tím nejhodnějsím a nejlépe smýšlejícím člověkem mezi hrdiny právě on. ℘℘℘ Snobové vyrazili. Hlavní stádo letělo jako blesk černým lesem, z pote-

24


vřených čelistí šlehaly plameny, z nozder se valila oblaka kyselinových par, majestátné paroží sálalo smrtícím chladem, z pod kopyt sršely blesky. Stříbřitě bílé oči upírali slepě do dálky a jejich pohled měnil živé tvory v další rudé skřety s pokřivenými tvářemi. Stádo poslechlo volání Sedmi zapřažených do povozu temného eS a vydalo se zahubit opovážlivce, kteří si mu troufli odporovat. Kleofáš, statný samec, vedl ostatní neochvějně k malé vesničce na soutoku dvou říček. V té vesničce je chalupa, bokem od ostatních, u paty malé skály a pod ní velká jesnyně, kde mají udeřit. Tam Kleofáš drzé lidi rozdupe a nasytí se jejich krví. Snoby doprovázely stovky skřetů s malými pytli přes rameno. Třebaže nevelcí, hravě stádu v běhu stačili. Poháněla je chuť na lidská přání, přicházeli, aby je pokřivili, zničili a obrátili naruby. eS povolal služebníky k velké hostině a bylo na nich, aby si ten hodokvas zasloužili. ℘℘℘ Naldar očichával stěny pokoje, který byl podivuhodně prázdný. Krom velkého krbu, punčochy zavěšené na hřebu na stěně, masivní dřevěné lavice a hrubého stolu v ní nebylo pranic. Žádné police s hrnci ani talíři, žádné knihy, či alespoň obyčejné skříně. Stopař zneklidněl. „Nedávno tudy prošlo poměrně dost lidí. Odnášeli věci, pak se vraceli. . . ÿ Rejdil nosem po podlaze. „Pak znova odnášeli věci.ÿ Neudržel se, aby jazykem neolízl podivnou zahnědlou skvrnu. „Hmm. . . ÿ Zamyslel se. „No, prostě všechno ocud odnosili.ÿ „To je jasný! Asi nechtěl,ÿ pohlédl Gran úkosem na Kolíka, „aby se to tady rozbilo, až se budeme prát, ne?ÿ „No jo, ale ty stopy pak vedou do domu.ÿ „Co to znamená?ÿ „Těžko říct, jako kdyby se sem všichni vrátili, a pak zmizeli.ÿ „Krákchen!ÿ „Poslechnou, pánové, udělaj si pohodlí, já donesu něco piva, něco vína. . . ÿ „Ne, počkat, nezmizeli. Šli. . . sem.ÿ Naldar se vítězoslavně zastavil u dveří vedoucích do útrob stavení.ÿ „Kam vedou?ÿ Otázala se kněžka. „Ehm . . . Hmm . . . Tam je chodba, komora a kuchyně.ÿ Stopař dále nečekal a dveře otevřel. „Pučim si světlo, s dovolenim,ÿ vzal Gran lucernu ze stolu. „Ne každej vidí ve tmě tak dobře jako von.ÿ Válečník měl naprostou pravdu, neboť z Naldarových očí prýštily provazce žlutého světla a obstojně ozařovaly okolí.


25

„Ovládej se, prosím.ÿ Napomínala stopaře Galla, „To přece není nutné.ÿ Její oči, naopak jako kdyby tmu pohlcovaly, takže viděla jen ona. Postupně se propracovali až do černé kuchyně. Naldar se beze slova zastavil u dalších dveří, pochopitelně s klikou, klíčovou dírkou, a kdosi ještě přidel petlicí. „Vedou do sklípku.ÿ „Podívej se dovnitř, Williame,ÿ řekl Gran. William, stále v mátohách z množství všeho toho zlata, které dnes spatřil, přistoupil ke dveřím. Nejprve zkusil kliku. Cvak. Bylo otevřeno. „Jednoduchý zámek, petlice bez. . . bez zajištění,ÿ poznamenal. Pak vylovil z kapsy šperhák a chvíli předstíral vyháčkování. „Esli chtěj dovnitř, tak klidně můžou, není zam . . . ÿ „Už je to.ÿ Dokončil spěšně William svou práci a dodal: „Jsi v domě sám a zamykáš si před sebou dveře do spíže?ÿ „Ale pane . . . ÿ „Mlč! To se mi nějak nezdá.ÿ Kolík byl vlastně spokojen. Situace se vyvíjela ještě lépe, než předpokládal, jen trochu moc. . . rychle. Sir William poodstoupil, aby vydal to, co je za dveřmi, napospas Granovi. Válečník zamlaskal, protože za dveřmi vskutku byla malá spíž. Na hácích visely kousky sušeného masa, v bedně na zemi se povalovalo zelí, na polici ležel nakrojený pecen chleba. Sir William, největší gurmán mezi dobrodruhy, překvapeně otevřel ústa, neboť zde spatřil dokonce několik brambor – magickou a nesmírně ceněnou delikatesu, kterou nebylo možné sehnat v celé Jednozemi a možná ani v celém Naulu. Pro jistotu proto nechal pár žlutých hlíz zmizet ve své kapse. Gran se natáhl po špeku. „Fajn, vopravdu jenom špajz.ÿ Kolík postoupil k protější stěně, ke koši s jablky a nenápadně se opřel o vystouplý kámen. Objevil se obrys tajných dveří. „Falešnej špajz. To je výzva!ÿ Vykřikl Gran se špekem v ústech. Kolík se chtěl zatvářit vyděšeně, ale místo toho se zatvářil blahosklonně. Naštěstí mu hrdinové nevěnovali pozornost. V duchu zaradoval. Skřet, s nímž minulé noci hovořil, měl pravdu a družinu odhadl vemi přesně. Byli to dobrodruhové a jako takoví se vyznačovali přesně danými vlastnostmi, kterými se lišili od prostých rolníků. A právě těmi vlastnostmi se dali porazit. Velkým myšlenkám příliš nerozuměl, ale na vlastní oči viděl, že fungují bezchybně. „Věděls o tom?ÿ Zavrtěl odmítavě hlavou. „Jak si můžou myslet, že já bych prokouknul takovou věc? Bojím se, ctěný pánové, ochráněj mě?ÿ pro jistotu se snažil netvářit vůbec.

26


Gran se rozhodně nebál a už se dral za Ma Gallou. Tam, kde se dotkl stěny, jeho tělo zmizelo. Chvíli viděli rozložitá záda, jako by se pokoušel vecpat do úzkého otvoru. Pak se ozvalo zakletí, nikoliv magické, ale válečnické a rána. ℘℘℘ Jednosáhová chodba vedla pozvolna dolů. „Sem přece nikdo nemoh stěhovat nábytek.ÿ „Všechno je to tady podezřelý.ÿ „Neměli bysme zapomenout, že večer už začíná, abysme démona nepropásli, až přijde komínem.ÿ „Počkejte tady, pudu aspoň na krátkej na průzkum.ÿ Navrhl válečník. „Je dobrý vědět, kam to vede.ÿ „Bogh. ÿ „Nevim, jestli jsi pro ohledávání ten nejlepší . . . ÿodpověděl Naldar. „Snad by mohl jít William. Co když cestou narazíš na nějaké pasti?ÿ William, který se dosud prohledávání neúčastnil, protože měl poprvé v životě tolik zlata, že pro něj marně hledal využití, zbystřil: „Jako, že bych šel sám někam dolů do jeskyní? Na to zapomeňte, buď všichni, nebo nic. Copak jsem nějaký trpaslík?ÿ „Klidně se tam podívám,ÿ řekla dotčeně Ma Galla, „ale domnívám se, že se zbytečně zdržujeme nedůležitými věcmi, které mohou počkat.ÿ „Hej ty,ÿ zahuhlal Gran na Kolíka, „řikals, že eS příde do chalupy, je to pravda?ÿ „Maj pravdu, čekám na něj.ÿ „Takže moc času neztratíme, když se rozhlídneme tady dole, a pak se vrátíme zase nahoru.ÿ „Neztratěj, pánové, neztratěj.ÿ Kolík však pomalu půdu pod nohama ztrácel. Pro to, aby dobrodruhy do jeskyně nalákal, nemusel udělat téměř nic, teď se však události ubíraly nesprávným směrem. Kdyby alespoň konečně přišlo znamení, na které čekal. Pak by mohl dobrodruhy uvnitř zavřít a nechat Mistra, nebo jeho doprovod, aby to s nimi vyřídili. Jenomže teď měl strach, aby se nahoru nevrátili předčasně. Možná je skřet neodhadl tak přesně, jak si zprvu myslel. „Ráčej vodpustit, ale jsou hrdinové, jsou určitě slavná družina – odvážná, statečná – hned tak něco je nevodradí. Dyž vobjevili, že je tady dole divná chodba, prozkoumaj ji, pěkně prosím. Vědí, já už bych tady memoh žít, kdybych věděl, že mám pod chalupou podzemí, odkud může každou chvíli vylízt něco strašlivýho. Moc jich prosim, aby se tam podívali.ÿ „Takové přání nejspíš nemůžeme odmítnout,ÿ odpověděla kněžka, tře-


27

baže vnímala, jak se v muži sváří několik protichůdných pocitů. V duchu ho uviděla jako velkorysého, spravedlivého a dobrého, navenek působil odpudivě a úskočně. Snažil se předstírat, kým není? Chtěl být horším, než ve skutečnsti byl? Nedávalo to smysl. „No, tak honem.ÿ Pobízel Gran, který už na nic nečekal a s pochodní v ruce vyrazil chodbou. „Bať.ÿ Po několika krocích se však válečníci zastavili a Gran požádal Naldara, zda by jim neposvítil, protože, jak řekl: „Dyž budu mít v ruce meč a štít, tak už nevim, kam bych to světlo dal, ledaže bych si ho položil na hlavu.ÿ Naldar sice podotkl, že při střelbě z luku také potřebuje obě ruce, ale Gran to přešel mlčením. „Proč musim svítit zrovna já, kterej vidí potmě skoro líp než na denním světle,ÿ ohradil se ještě stopař, nicméně sklopil hlavu a šel. Asi po sto sázích vyústil klikatý tunel do prostorné jeskyně s vysokým stropem. Měla oválný tvar a na první pohled z ní, alespoň podle slov těch, kteří ve tmě viděli docela slušně nebo ještě lépe, nevedl žádný další východ. Ostatní, dkázáni na blikající světlo pochodní, si dosud mysleli, že jsou v chodbě. Na podlaze se povalovaly zbytky starého ztrouchnivělého nábytku, místy Naldar objevil vybledlé rezavé skvrny. Jinak byla jeskyně, až na několik kusů zpřelámané krápníkové výzdoby, prázdná. „Jak dlouho jsi říkal, že žiješ v Pěnkavě?ÿ Zeptal se Kolíka William. „Odjaktěživa,ÿ odpověděl tázaný. „Podle stop bych řek, že se tu něco odehrálo asi tak před desítkou let.ÿ Přemýšlel Naldar. „Další divná věc v týhle vesnici.ÿ „Je to tady celý divný.ÿ „Bať.ÿ Kolík byl čím dál nervóznější, očima těkal z jednoho na druhého. Začínal si zoufat. Dovedl družinu až na místo. Dokonce mnohem snáze, než očekával, jenomže Pánovi pomocníci nikde! Odkašlal si. „Co si myslej, že je to za jeskyni, pánové?ÿ Zeptal se, aby získal čas. „Jeskyně,ÿ odtušil suše sir William. „Jeskyně, která se mi vůbec nelíbí.ÿ „Poďme pryč,ÿ dodal Gran nyní už zcela bez zájmu. „Tady chcíp pes.ÿ Pak se rázně otočil a zamířil k východu. „Pánové, neprohledaj to aspoň?ÿ „Prohlídni si to sám, je to pod tvym barákem.ÿ Zavolal na něj popuzeně válečník. Ma Galla se zarazila. „Téměř se mi zdá, jako by nás někdo chtěl vlákat do pasti.ÿ

28


„Jaká past, prosim tě, tady? Pár schnilejch kusů nábytku. . . ÿ „Ale jen jedna cesta ven. . . ÿ „Hmm. Jo. Asi to není dobrý místo, kde bysme se měli moc dlouho zdržovat. Nahoře nám zatím možná pobíhá ten rudej parchant!ÿ „Bať.ÿ „Pánové. . . ÿ „Promluvíme si až nahoře.ÿ Přerušil Kolíka William a vydal si za válečníkem do chodby. Jako poslední šel Naldar a cosi si mumlal pod vousy. ℘℘℘ Kleofáš zastavil tak prudce, až vyryl do povětří širokou brázdu, z níž se začal sypat nový sníh. Snob měl nozdry pokryté jinovatkou, jen paroží žhnulo touhou ničit. Malý kousek za ním se zastavil Barnabáš von Kozelecz. Tiše upíral na vůdce krví podlité oči, plamen v nich zkomíral. Kleofáš pokynul paznehtem dolů. Barnabáš přikývl a tím přikývnutím srazil k zemi orla, který se pokoušel v náhlé bouři najít cestu zpět do skalního hnízda. ℘℘℘ Po té, co velmi pečlivě, božskou mocí zapečetili vchod do podzemí a pro jistotu ještě, za přispění Williamova umění, uzamkli dveře do spíže, seděli před plápolajícím krbem a nudili se. Démonovi byl sebepečlivěji připravený rituál v Kolíkově domku naprosto lhostejný. William už po několikáté obrátil zlaté přesýpací hodiny. Dal by nevím co za to, aby si mohl někdy v koutku raději počítat své penízky, tady to však jaksi nešlo. Kolík už se potil tak, že z něj pot doslova tekl, sbíraje se do hluboké slané kaluže pod židlí. Hrdinové prožívali stav, který kdysi Džekee vtipně pojmenoval magickým slovem – kóma. Zkrátka nedělali vůbec nic, čekajíce, až si je osud najde. Leč osud měl zřejmě na práci zcela jiné věci. Kolík se v duchu modlil, aby snobové s hromadou skřetů nedorazili právě teď. Moje chaloupka, moje chaloupka! Lamentoval. Pak si ale uvědomil, že chtěl přece být zlým chlapcem, zatvrdil se a sám sebe ukáznil: Co záleží na baráku, když odejdu s Mistrem do jeho země? Po chvíli sebepřemlouvání si začal přát, aby první snob vykopl těžké dveře a ukázal dobrodruhům ve světnici, s kým se zapletli. Gran se chvíli šťoural dýkou v zubech, až do chvíle, než ji s hlasitým lupnutím překousl. „Do prdele!ÿ


29

Džekee se pohupoval na židli, prsty na obou rukou roztažené, takže ve svém třírohém kloubouku připomínal poněkud výstřední stínítko na lampu. „Jednou, když jsme se plavili po moři. . . To teda bylo moře – táhlo se donedohledna, že by ho ani bohyně vod nepřeplavala. . . ÿ Naldar praštil pěstí do stolu. „Proč tady vlastně sedíme?ÿ Zrníčka písku ve Williamových zlatých hodinkách se opět přesypala. „Řikám, proč nejsme venku?ÿ „Protože, pánové, lepší místo nenaj. . . ÿ „Ty už taky zmlkni, ty. . . ÿ Uzemnil Kolíka rázně Naldar. „No, jo, proč tady vlastně sedíme? Do toho! Družino! Já jsem váš kapitán!ÿ „Poďme už konečně ven, podívat se, co se děje ve vesnici. Nevim, jestli poslouchat tady toho skrčka byl dobrej nápad.ÿ Kolík už se nezmohl na slovo a začal tiše ržát. Možná jeho volání uslyší. Čím to, že se ještě neobjevili. Zlý chlapec v něm ustupoval, protože mu bylo jasné, že pokud se dobrodruhové rozhodnou, neudrží je tady. „No bodejť, poďme ven.ÿ „A nebo.ÿ Dodal Gran. „Bať.ÿ „Vlastně si myslim,ÿ opáčil válečník mrzutě, „ já teda žádnej velkej myslitel nejsem, ale nezdá se mi. . . prostě. . . Echm.ÿ Marně hledal vhodná slova. Ma Galla se k němu naklonila a cosi mu potichu zašeptala do ucha. „Jo, klidně by to mohla bejt tadleta, ta. . . past!ÿ „Past na kapitána?ÿ „Prostě nás tady ten chlápek drží, to. . . zdržuje, abysme všechno propásli,ÿ pokračoval Gran a zdálo se, že se těžkým proslovem vyčerpal. Naldar přišel ke Kolíkovi, naklonil se nad ním a začichal. „Smrdí zradou!ÿ Přikývl. „Ale pánové. . . ÿ „Bať.ÿ Protože družina vždycky zastupuje tu vachrlatou stranu spravedlivých a protože zlý chlapec potřeboval dostat za vyučenou, bez dlouhých cirátů ho spoutali a sir William ho vlastnoručně prošacoval, aby mu ulehčil od trápení s mamonem, neboť peníze — a to mějte vždy na paměti — kazí charakter, není-li sám o sobě dostatečně silný. Pak, jak by William vysvětlil, jej upevňují. Milého Kolíka položili na lavici a zatížili pytlem mouky, aby se příliš necukal. Pak Gran sfoukl oheň, ucpal komín, načež William neodemknutelně zamkl dveře. Než se vesničan dostane ven, bude už tato osudná noc dávno pryč. „Potvora jeden!ÿ Otočil se stopař naposledy ke stavení a odplivl si do

30


sněhu. „Rychle, než se stane neštěstí!ÿ „Bať.ÿ Nelenili a rozběhli se na náves. Nikdo si už nevšiml toho, že necelý sáh od okna prolétl orel a zabořil se hluboko do závěje. ℘℘℘ Ukázalo se, že měli naprostou pravdu, neboť venku už zuřila vřava. Obloha se naplnila vybuchujícím světlem, vzduch burácel výkřiky radosti i zoufalství. Po návsi pobíhali vesničané. Ti s červenými čepičkami, lemovanými bílou kožešinkou a červenou bambulkou, pronásledovali ty druhé -– obyčejné. Běhali za nimi, v napřažených rukách svírali jako v obřích spárech hromady darů. „To si teda vemeš!ÿ Ječela stará žena, belhající se, zřejmě za svým mužem, o holi. „Vemeš! Kdo si myslíš, že sme?!ÿ Hulákala. Dobrodruhové jen nevěřícně kroutili hlavami. Všichni ten mumraj pozorovali, netušíce, co dělat. Tedy, dlužno podotknout, že úplně všichni nebyli. Sir William v nastalém rozruchu usoudil, že bez něj se to zcela určitě obejde a raději nenápadně zamířil do hostince. „Hej, hej!ÿ zavolal Gran na hlouček rolníků, kteří se snažili vyrvat jeden druhému z rukou obrovskou krabici převázanou barevnou mašlí s květinami. „Pusťte to!ÿ Neposlouchali, oči v transu do široka otevřené. „Přece se tady s váma nebudeme prát!ÿ Vykřikl. „Jsem kapitám Džekee, řečený rozparovač. . . ÿ Doplnil válečníka Džekee, který se marně pokoušel vytasit šavli, o níž vždy tvrdil, že mu ji zanechal dědeček. „Ne, nebudeme se s nima prát!ÿ Řekl Naldar. „To by eště chybělo.ÿ „Pravdu díš, nebť. . . ÿ Ma Galla v poslední chvíli uhnula před vidlemi, které se zabodly do dřevěné stěny za ní. „Trpaslice pevně sevřela hůl a nad její hlavou se zablesklo.ÿ „No, tak je trochu proženeme — nebojte, vemu si meč na plocho.ÿ Připravil si Gran zbraň. Kněžka se trochu uvolnila. „Cítím přítomnost démonů. Přicházejí!ÿ V tom z nebe spadl do běla rozžhavený kámen, prolétl střechou jednoho stavení a v mžiku je obrátil v hromádku popela. „A sakra! Temnej eS?ÿ Galla nasucho polkla. „Echm. . . Trochu, trochu mi to ujelo. Připravovala jsem se. . . ÿ „Přemodlila to,ÿ šeptl Džekee. „Echm.ÿ Na rozpaky však nebyl čas, protože právě v té chvíli vtrhli do vesnice


31

skřetové. Celí v červeném, s dlouhými zuby i drápy se vrhali na vesničany, kteří dosud odolávali svodu darů. Válečníci vyrazili do boje, zatímco William v šenku vyrazil špunt z flašky. Jakmile čepel Granova meče skřeta zasáhla, pidimužík s lupnutím zmizel. Další a další však proudili do vesnice, jako zarputilí mravenci, kteří ve spíži objevili sladkou homoli. Džekeemu se konečně podařilo vytasit šavli, nyní poskakoval a popichoval protivníky, kteří se k němu otočili zády. Pokud tak dobrovolně neučinili, nejprve je omotal pláštěm, aby se nemohli bránit. Galla se zpola změnila v kamenného golema a rozháněla se kolem sebe pěstmi jako kovář perlíkem. Někteří z rozzuřených ďáblíků se po střetu s Granovým mečem rozpadli v prach, jiní, ti zběsilejší, ještě chvíli bojovali, většinou čistě rozetnuti, než je magická síla přestala držet pohromadě. A pak tu byli proměněnci, kteří se vraceli zpět do lidské podoby vesničanů, měšťanů, potulných rytířů a podobně, podle toho, kde se k průvodu temného eS připojili. Naldar by byl přísahal, že se mezi padlými na okamžik objevil i malý drak. „Bať!ÿ Válečníci se prosekávali středem špalíru a rozháněli útočníky do stran jako útes mořskou vodu. „Gran vlnolam, ÿ neodpustil si Džekee pichlavou poznámku, ale Gran ho buď neslyšel, nebo mu to dělalo dobře, a tak se po něm neohnal. Asi po jedné směně skřetové pochopili, že proti vycvičeným bojovníkům nemají šanci, a tak se snažili udolat alespoň Ma Gallu s Naldarem. Na kapitána Krákchena si netroufali, protože jak zběsile pobíhal kolem, působil velmi hrůzostrašně a nezdolně, což bylo nejspíš zapříčiněno i tím, že ho neustále následoval Gran, aby mu kryl záda, a tam, kde Džekee popíchl, válečník dosekl. Rudé čepičky se naposledy navalily na tři bojovníky, aby je odřízli od kněžky. Na počtu padlých nezáleželo, ztráty nebyly důležité, noví a noví útočníci se sypali z nebes jako nekonečný vodopád. Kněžka ustupovala, Naldar se postavil před ni, za ni a po stranách. Pohyboval se tak rychle, že to působilo, jako by byl na všech místech současně, Galle se zdálo, že ani on sám chvílemi neví, kde je doopravdy. Skřeti se začali stavět na sebe, aby oba statečné dobrodruhy zasypali svrchu. Nově příchozí lezli po zádech svých souputníků a vytvářeli nad kněžkou a stopařem živou kupoli. „To neni dobrý!ÿ Křičel Gran, kolem něhož už bylo skřetů tolik, že ho uvěznili ve svém proudu do pasu. „Bať!ÿ Boj začínal pro družinu vypadat beznadějně. V té chvíli udeřila kněžka holí do země. Zem se rozestoupila a pořádný hemžící se rudý chuchvalec

32


spolkla. Válečníkům se uvolnily nohy a mohli se opět pustit do práce. Než se kamenná ústa bezedné propasti znovu zavřela, byla už z poloviny plná. Gran se prosekal až k živé kupoli a vší silou do ní udeřil. Skřeti se zapotáceli. „Pche! Nás neporazíš!ÿ Zavolal ten na samém vrcholu a plivl dolů. „To je výzva!ÿ ℘℘℘ „Chamraď jedna! To si jako myslel, že nás zastavěj?ÿ Mumlal si Gran, zadupávaje posledního skřeta železnou botou do země. Mlasklo to. Dobrodruhové byli tak obarvení krví, že sami připomínali přerostlé služebníky temného Mistra. „Nemysleli, Grane,ÿ odpověděla kněžka, „stačilo, aby nás zdrželi.ÿ „Na co jako?ÿ „Až přijdou ti silnější – Snobové.ÿ „Ty jeho lítací koně?ÿ „Nejsou to koně,ÿ odporoval Naldar. „Vlastně to vůbec nejsou zvířata, ale. . . ÿ „Koně, nekoně, sem s nima!ÿ „Bať.ÿ „Jasně, už jste někdy slyšeli, aby se kapitán bál koní?ÿ Přisadil si Džekee, který se bojem rozehřál, a protože tam, kam máchl šavlí, byl zároveň i Granův meč, připadal si tvrdý a neporazitelný. „Bať.ÿ „Poďte, uklidíme se někam k chalupě.ÿ „Teď, dyž nám to začlo tak pěkně sekat?ÿ Nesouhlasil válečník. „No, ale moc dobrý místo to tady není. Jako kdybys čekal v lese na vlky pěkně na mýtině, aby k tobě mohli přiběhnout všichni najednou.ÿ Řekl Naldar. „Nikdy sem se výzvy nebál. Klidně se schovejte, jestli chcete.ÿ „Bať!ÿ Přistání prvního snoba se podobalo zemetřesení. Kleofáš zuřil, protože stavení, které mu skřeti označili a kde se měl se svými druhy dosyta vyřádit, bylo prázdné. Lidé na návsi popadali jako hrušky. Snob ve vzteku rozdupal několik už zpola rozdupaných skřetů, a pak jako ohromný býk zahrabal paznehtem a rozehnal se přímo proti Granovi. Válečník si plivl do dlaní, upřeně snoba pozoruje. Neuhnul ani o píď. Stál vrostlý do země, vyčkával na příležitost, aby mohl zvířeti, či co to podle Naldara bylo, zasadit smrtící ránu. Snob před sebou viděl pouhého člověka, jenž nepředstavoval žádné nebezpečí. V běhu vychrlil sáhový plamen. Družina se rozutekla. Jen Gran


33

s Bogunem hleděli Kleofášovi přímo do očí, v nichž se bělalo žárem. Náves se naplnila dusivým dýmem. Rolníci se v panice tiskli k zemi, někteří dosud křečovitě svírali balíčky v pestrobarevných pergamenech. Gran vychrlil na Snoba sáhovou nadávku. Netvor se na okamžik zarazil, protože nevěřil svým uším. ve chvíli, kdy se meč poprvé srazil s parožím, přistál zbytek stáda. „Sou kouzelný!ÿ vykřikl Džekee, když spatřil, jak se od Barbabáše jeho šavle neškodně odrazila. Naldar zasypával stádo šípy, míjel však snoby o desítky coulů, jako by byl kolem nich magický štít. „Zbraně jim neubližujou!ÿ Bral Džekee nohy na ramena, kličkoval mezi netvory, kteří se mu snažili seškvařit záda. Gran měl větší štěstí a hlavně očarovaný meč. Kleofáš, s dlouhým šrámem na boku, pochopil, že na tuhle nicku si chtě nechtě musí dát pozor. Kouše, potvora! TIK. . . ℘℘℘ „Dám ti, co si řekneš!ÿ Nabídku doprovázelo zaržání. „Nemysli si, že se bojím! Ale přece jenom by bylo prospěšnější, kdybychom proti sobě nebojovali! Ty jsi ze sfér, já jsem ze sfér. . . Možná máme i stejného pána! Oba vládneme magií, ale ty jsi svázaný! Nemůžeš se hýbat! Sloužíš a jsi odkázán na lidské rozmary. Nabízím ti svobodu! Souhlasíš?ÿ Chvíli bylo ticho. „Souhlasíš?ÿ „Hm. . . Tak teda jo.ÿ ℘℘℘ . . . TAK. „Co se to sakra děje?!ÿ Láteřil Gran. „Bať!ÿ Na meči, který jej léta doprovázel v bojích na život a na smrt, se objevila maličká rudá čepička s bambulkou. Válečník ze setrvačnosti dokončil sek, ale meč se tentokrát Kleofášovi vyhnul. „Ten hajzl mi snad vočaroval můj vočarovanej meč!ÿ Vykřikl válečník, ddhodil bezcennou zbraň a vytasil dýku. „Vobičejnejma zbraněma jim nic neuděláš!ÿ Zavolal na něj v běhu Džekee. „Bať!ÿ Bogun mlátil hlava nehlava a bylo mu jedno, že bez úspěchu. Celá Sedmička se obrátila proti Granovi. Kleofáš vyloudil na mordě cosi,

34


co by se při dobré vůli dalo nazvat výsměšným úsměvem. Asi jako když se zazubí kůň. „No co? Ňák bylo, ňák bude!ÿ Zamumlal Gran. „Sedum na jednoho? To zní akorát. A co ty vostatní?ÿ Snob byl překvapen odvahou toho člověka. Zkusmo vyslal k válečníkovi obávaný kyselinový oblak. Gran poměrně mrštně uskočil. Ve stejné chvíli se na celý svět kolem snoba snesla temnota. Kleofáš vyděšeně zatřásl hlavou. Jeho ohnivé oči slepotu nikdy nepoznaly. Zpanikařil a začal vyhazovat nohama. Ozval se zvuk drcených kostí, jak někoho zasáhl. Pakáž dvounohá! Pomyslel si. Pak ucítil tupý úder, který mu poranil levý zadní běh. A další rána, tentokrát slabší. Točil se dokola, ale stále nic neviděl. Ucítil ostrou bolest, jak se mu něco zapíchlo do hřbetu. Byl zmatený. Opět naslepo vykopl, kosti zapraštěly. Uslyšel kňučení a chroptění. Vypustil z nozder blesk a najednou měl hlavu v jednom ohni. Zmítal se, vrhl se na zem a mlátil sebou. A pak . . . opět spatřil světlo. „Takovej to byl pěknej plášť,ÿ posteskl si kapitán Džekee. Z cárů černé látky na zemi se kouřilo. Kleofáš přehrnul dolní pysk a frknutím si odstranil z čela poslední zbytek. Kolem statného samce leželo a sténalo dalších šest těžce poraněných snobů. Kleofáš zaváhal. Byl zvyklý, že kdekoliv se objevil, všichni před ním v panice prchali. Dnes však narazil na člověka, který nejenže neustoupil, ale nějakým kouzlem vyřídil šest z velké Sedmičky. eS bude zuřit, až se to dozví a Kleofáše čeká nová zkouška. Musí vybrat z mladých samců ty nejstatnější, aby táhly Sáně. To všechno mu prolétlo hlavou, než se opětbvyřítil proti válečníkovi. Cestou odhodil nějakého panáka ověšeného šperky a prsteny. Škoda, toho by asi bylo možné poměrně snadno získat na svou stranu, ale k tomu snobové stvořeni nebyli. Jejich prvotním úkolem bylo doprovázet temného eS během Dne obdarovávání a pouštět hrůzu. Džekee odlétl stranou udeřil se do hlavy a zůstal tiše ležet. Gran měl prázdné ruce, z dýky strávené kyselinou, zůstal jen nepotřebný jílec, ale vzhledem k tomu, že nebyla kouzelná, na tom stejně nezáleželo. „Sem voják,ÿ řekl. „A voják z boje neutíká.ÿ Než se srazili, spatřil ještě Gran koutkem oka Boguna, jež si osedlal menšího netvora s plavou hřívou a teď se vší silou držel, zakousnutý do jeho hřbetu. „Bogh! Bogh!ÿ Ozývalo se mezi ržáním a dusotem. Pak uskočil do strany, vyhnul se smrtícímu paroží, jenže Kleofáš zkušeně vykopl nohou. Gran ucítil strašlivou bolest, jako kdyby ho zasáhl šíp


35

z balisty. „To je výzva,ÿ zachroptěl. Ležel v kaluži krve. Naštěstí válečníci celý život pracují na tom, aby měli spoustu krve, ať už na bojišti, nebo v šenku, takže stále žil. Kleofáš se zastavil a změřil si padlého nepřitele pohledem plným pohrdání, neboť konečně cítil, že má navrch. Sklonil paroží, aby Grana proměnil v ledovou sochu. Pak se však stalo několik věcí. . . Válečník se s kašláním zvedl na nohy, levou rukou si přidržoval břicho, v pravé tiskl několik mrtvých skřetů, jejichž tělíčka se válela kolem.„Řikal sem, že to je výzva!ÿ Chrčel. „A ty si magickej srab!ÿ Pak jedním mrtvým skřetem vykryl proud ledu z Kleofášova paroží a vzniklého zmrzlé tělíčko pustil na zem. „Jenomže tydle potvůrky sou taky magický!ÿ Dodal a rozběhl se přímo ke snobovi. V té chvíli přilétl ze strany provaz a omotal se Kleofášovi kolem nohou. Netvor zaprskal. Elfí provaz! Ten dotek pálil a svrběl, ale co hůř, lano mu samo začalo přivazovat jednu nohu ke druhé. Ve stejném okamžiku se přímo před ním objevila malá černá trpaslice. Ma Galla promluvila hlasem, kterému nemohl nenaslouchat – „Dnes se tvé činy střetnou se silou kamene. Kámen je stálý, v jeho říši není místo pro snobství. Kámen je štědrý, kámen je obyčejný, kámen nerozlišuje mezi lidmi, tváří v tvář jeho moudrosti uvěříš, že na ničem nezáleží. Kámen tupí snobství.ÿ Kleofáš se opět ušklíbl, pak však zapochyboval. Možná, že by ten exkluzivní štítek z paroží měl přece jen sundat. Záleží na tom, že má melír od theurga, který barvil oči samotným černým stínům? Stejný melír by si mohl pořídit mnohem levněji od běžných alchymistů. Stejně se mu už loupe. . . A nebo ohlávka. . . K čemu potřebuje ohlávku z černého eternia? Na pohled vypadá úplně stejně jako trpasličí samet, který je mnohem levnější a příjemnější. Že ho má každý druhý? Co na tom, když je tak dobrý? Proč pije z misky na vodu, vyřezané ze srdce diamantového elementála? Protože si to může dovolit? Jenom kvůli tomu se napájí z kusu něčeho, co se k uchování chladné a svěží vody vůbec nehodí, neb to bylo stvořeno k účelu zcela opačnému? Kolikrát už si pořezal jazyk? A ty směšné kudrlinky na hřbetě. Dračí šupiny v nich zapletené mají prý dodat zdání hrůzy. Věnovala se jim duše nejlepšího hobitího kadeřníka všech dob a ty šupiny, jsou z praotce všech draků, pochopitelně. Nebo se to aspoň říká. Vypadá v nich jako blbec a nemůže si kvůli nim důkladně podrbat hřbet o obsidiánové drbátko. To mimochodem docela tlačí, ale má na sobě iniciály předního sochaře. On tedy vlastně vůbec nebyl dobrý, ale byl známý tím, že se paktoval s bohy. . . Kleofáš si odkašlal. Gran mezitím doběhl až k němu a udeřil ho pěstí obalenou mrtvými skřety ze spoda do tlamy. „Jsou taky kouzelný,ÿ dodal

36


a netvora ochromila bolest. Tlak elfího provazu a mocná rána válečníka ho dohnaly k tomu, že se sám na obranu zahalil do mraku kyseliny. Zezelenal, zakouřilo se z něj. Vzápětí se lano rozpadlo, válečník na poslední chvíli uskočil, aby se nenadechl jedovatých výparů. Když se štiplavá mlha rozptýlila, zbyla z Kleofáše jen hromádka kostí. „Co se stalo?ÿ Zeptal se udiveně válečník. „Potvrdilo se, v co jsem doufala. Přestal být snobem.ÿ Jakmile přišli o vůdčího samce, prořídlý zbytek stáda, tedy snobové, kteří se dosud drželi na nohou, ztratili tváří v tvář Granovi odvahu a rozprchli se do povětří. „Jsem kapitán Džekee – lovec snobů,ÿ vykuckal ze sebe Džekee, když mu drudové polili obličej trochou vody. Tu a tam se objevil ještě nějaký skřet, ale většinou stačilo, aby před ním Ma Galla zamávala svatým symbolem a proměnil se v pytlík sladkostí. „Démonova moc slábne, zdejší bůžkové se probouzejí.ÿ Řekla vesele. Boj skončil. Vyděšení vesničané se rozutekli do bezpečí svých chalup. „Ale kde vězí ten hlavní parchant?ÿ „Viděl, že prohrál, dostal strach a zdrhnul.ÿ Odpověděl Gran. „To je přece úplně jasný.ÿ „Projděme ještě bjednou vesnici, abychom se ujistili, že je opravdu pryč.ÿ Navrhla Galla. ℘℘℘ V prázdném šenku seděly jen dvě postavy. Mladý muž s úzkým šviháckým knírkem, oblečený v přepychových šatech a mohutný podsaditý stařec s dlouhým bílým plnovousem, oblečený do rudo-bílého kabátce. „Tak ještě jednou na úspěch dnešního dne!ÿ Připil mladík pohárem výtečného tmavého vína z dalekých krajin. „Ano, ano,ÿ odtušil druhý muž. „Ač se to zprvu nezdálo, máš naprostou pravdu. Je to mimořádně úspěšný den.ÿ „Ještě jednou se omlouvám za tvé stádo. Nenapadlo mě, že jsou toho schopni!ÿ „Co záleží na několika snobech? I když – Kleofáš nebyl špatný samec. Chvíli mi trvalo, než jsem ho naučil, jak řídit saně, ale pak se mi to mnohokrát vrátilo. Nic naplat, stvořím si nová zvířata - rychlejší a strašnější.ÿ „Co bude dál?ÿ „S družinou? Nic. Nechám je, až uzraje čas, přijdou sami. Dárky, které dostali, už se postarají, aby na mě nezapomněli. ÿ „Jsem moc rád za tohle setkání. Jsi velmi zajímavý společník.ÿ Odpověděl mladík. „Kdybys potřeboval, mile rád nabízím své služby.ÿ


37

Velký muž se hlučně zasmál: „Děkuji, třeba jich v budoucnu využiji. I rozhovor s tebou je velmi zábavný, ale teď už mne prosím omluv. Tví přátelé se brzy vrátí.ÿ Pak vstal a přistoupil ke krbu, pootevřel tepanou mřížku a nohou rozhrábl polena. Vkročil do plamenů. „Tak hodně štěstí, mladý příteli.ÿ Dodal a zmizel. ℘℘℘ Ian Vohráblo ze sebe bez přestání chrlil hromady zlata, které padalo do temné propasti pod ním. On sám seděl na plošině, u stolu s nejrůznějšími lahůdkami, které mu přinášely sličné dívky. Kdyby je požádal, byly by mu zcela po vůli, prý to přikázala jeho jasnost William. Bylo zde příjemně teplo, v povzdálí slyšel libou hudbu. Když o tom přemýšlel, zatím se neměl špatně, a tak o tom dál nepřemýšlel. ℘℘℘ Byl další mrazivý den. Družina se vypravila na cestu z Pěnkavy už brzy z rána. Na první pohled další běžná výprava za dobrodružstvím, jen rozestupy mezi sebou drželi hrdinové větší a jejich torny byly těžší než dřív. Také spolu příliš nemluvili, spíše si jeden přes druhého něco tiše mumlali. Můj miláššššku, můj milášššššku. . . „Pěknej kůň,ÿ řekl po deseti mílích Gran. William se usmál. „Koupil jsem ho levně.ÿ Tím celý rozhovor skončil. Jen Naldar se nemohl ubránit pocitu, že mu kůň s parožím připomíná tvory, o nichž kdysi slyšel a kteří rozhodně nebyli obyčejnými zvířaty. Pohladil však rukou ratiště nového luku a přešel to mlčením.

c Jeník), vydání první, sazba: Pt-Jeník (LATEX), Děčín, 19. března 2012 Vánoční dobrodružství (°

Příběh, který se nikdy nestal

Recommend Documents