SOUBOJ S MALOMĚSTEM. Maloměstský román - nestal se velikým, poněvadž se velikým stát nesměl. Ke vzniku Maloměstského románu (1890) Terézy Novákové

1

SOUBOJ S MALOMĚSTEM Maloměstský román „nestal se velikým, poněvadž se velikým stát nesměl“

Ke vzniku Maloměstského románu (1890) Terézy Novákové.

2

Moje počínání jeví se nerozumným a snad příliš sobeckým. Ano, tak dalece nerozumným, jak bývá skok na smrt pronásledované laně do nedohledné hlubiny, a tolik sobeckým, jak jim bývá planý šípek, jenž vytváří si trny, aby nemohl k němu dorážeti leckterý nenasycený patvor, aby zachováno bylo několik červených plodů přes tuhou zimu až k jaru. Anna Pammrová1

I. 31.7. 1853 - 1879 Když čteme více děl jediného autora, brzy objevíme, že tento autor propadá určitým motivickým stereotypům, podobně jako se v citovém životě může opakovat představa jakési „osudové ženy“ – představa téměř obsedantně neodbytná a nutkavá, kterou si sice dokážeme uvědomit, ale mnohem hůře se jí zbavit. Ve svém životě se nemůžeme oprostit ani od prostředí, ve kterém jsme vyrůstali nebo které nás zasáhlo v klíčových údobích. Je do nás vepsáno a v mnoha nečekaných ohledech předurčuje i naše další reakce. Často se zákeřnou nenápadností rozhoduje o našem „odkud-kam“, ať už prostřednictvím touhy, nebo naopak zabraňujících strachů. Tyto determinanty můžeme buď respektovat a setrvávat v nich jako v pevných hranicích, nebo se pokoušíme jejich diktát postupně lámat. Ve druhém případě je tak životní cesta vlastně „zápasem se sebou“, přehodnocováním vlastních zkušeností, růstem. Umělecká díla takových „věčně nespokojených“ autorů nám podávají svědectví o vyhraných i prohraných bitvách jejich životní poutě. S „maloměstem“ se Teréza Lanhausová (nar.1853) až do svých 23 let vlastně nesetkala. Vyrůstala v dynamickém a lehce uvolněném prostředí Prahy. Její matka Arnoštka pocházela ze zámožné jihlavské rodiny a kdysi snila o závratné umělecké kariéře. Zájem o kulturu a zvláště literaturu ji však neopustil, ani po svém sňatku s úředníkem České spořitelny se nestává „městskou paničkou“ a například jako jedna z prvních pražských čtenářek rozpoznává uměleckou kvalitu Tolstého epopeje Vojna a mír. Přesto se však nikdy nenaučila česky.2 Otec František, vřelý vlastenec, účastník mnohých akcí tehdejšího národního hnutí, však také doma česky asi příliš nemluvil a spíše se podřizoval vídeňskému vychování své manželky. Navzdory těmto poměrům se však jejich dcera Teréza naučila česky. Dostalo se jí výtečného vzdělání v ústavu vedeném manželi Amerlingovými, který byl doslova továrnou na výrobu nadšených vlastenců. Po r.1868 se dívka vzdělávala soukromě, 1

Anna PAMMROVÁ: Alfa. Embryonální pokus o řešení ženské otázky. Klatovy 1917. S.105. 2 Rodinné protředí a dětství své matky Nováková volně zachycuje v próze Baronesa, napsané roku 1887. Arnoštčinu matku tu představuje paní Dolanová, přísná a necitlivá žena, vyžadující od svých dcer stálou poslušnost. Na tuto paralelu upozorňuje Zdeněk Nejedlý (na základě přímých vyjádření Terézy Novákové), srov. Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková. Československý spisovatel. Praha 1958. U citovaných prací dále uvádíme již jen autora a název. 2

3

zejména po stránce jazykové (čte knihy v angličtině a francouzštině). Jedním z jejích učitelů byl i nesmělý Josef Novák, bohemista a klasický filolog, její budoucí manžel.3 Na spisovatelčinu duši snad měla velký vliv její dětská churavost. Už na svět přišla jako polomrtvá, teprve po několika napjatých okamžicích začala dýchat (jak podává ve Vlastním životopise). V následujících letech trpěla smrtelně nebezpečnou spálou. Častá vyšetření u lékaře, neustálé polehávání a péče rodičů mohly znenáhlu vypěstovat její pocit romantické výlučnosti – „jsem jiná než ostatní, jsem zranitelnější než druzí“. Ona, která je stále nemocná, se musí životem doslova protrpět. Chceme-li načrtnout život Terézy Novákové před příchodem do maloměsta, postačí nám představa plesového víření, lehké salonní koverzace, dobového vlasteneckého blouznění, které se kromě vášnivých debat projevovalo i patetickou poezií ve stylu Svatopluka Čecha (který byl pro ni téměř duchovním vzorem). Horlivě četla, nechyběla při žádné slavnosti a zábavě, hluboce prožívala svá první milostná vzplanutí. Snad nejlepší profil její osobnosti získáváme ze slov Arne Nováka, že „vynikala pikantním vzhledem a duchaplnou vervou, měla mnoho radostného smyslu pro zábavy a flirt, což bylo v rozmarném rozporu s její byronovskou rozervaností.“4 Prostředí, ve kterém se rodila budoucí spisovatelka, bylo vlastně umělé. Mladá žena byla uchovávána ve „skleníku“, setkávala se pouze s elegantním povrchem intelektuální společnosti.Ovládal ji nacionalismus šedesátých let, tudíž ideologie zdůrazňující morální a lidskou povinnost boje za českou věc, představa, že jednotlivec musí vystupovat proti skrytému či zjevnému zlu, že je přímo povolán k vysokému a svatému poslání. Pro její duševní vývoj má toto prostředí ještě jiný význam, než pouhou inspiraci pro další osobní angažovanost. Zmíněná ideologie totiž dává jakýsi řád a směr vášnivým citům a fantaziím této půvabné a trochu záhadné dívky. Její romantický pocit výlučnosti, spojený s utajovaným bolestínstvím (bezpochyby souvisejícím s traumatizující nemocí v raném dětství), se tu nenápadně spojil s touhami po ideálním češství a sociální spravedlnosti. A zatímco jiní buditelé nadšenecky popisovali krásy a úspěchy národního života (Jirásek, Rais), či alespoň jeho utěšenou snovou představu (Světlá), Teréza Lanhausová se chystala přijít se svým notorickým pesimismem.5 V roce 1874 se zasnoubila s Dr.Josefem Novákem, a tak vlastně pro svůj další život získala oporu v povaze zcela racionální, spíše hloubavé, než impulzivní. Po svatební cestě do Mnichova (v létě 1876) následuje svého manžela na jeho nové působiště – v září 1876 se stěhují do venkovského maloměsta Litomyšle (obrázek č.1 a 14). Její milovaný „Joe“, jak ho ve svých intimních denících nazývá, se stává profesorem tamějšího gymnázia (obr.č.16). V průběhu dalších let vyučuje češtině (a literatuře), němčině, řečtině a latině. Odchod z Prahy do odlehlé Litomyšle byl pro oba novomanžele jistě velkým zklamáním – opouštějí své přátele a vzdalují se elektrizujícího kulturního prostředí, v němž se oba mohli společensky rozvíjet. Doufají, že se v krátké době naskytne výhodnější místo na některém z pražských gymnázií.6 3

Základní údaje o rodičích a dětství Terézy Lanhausové podává Arne NOVÁK: Z vývoje Terézy Novákové. In: A.NOVÁK: Podobizny žen. Fr. Borový. Praha 1918. S.176-180. 4 Tamtéž, s.180. 5 O raném dětství Terézy Lanhausové si můžeme učinit představu z kusých náznaků v jejím Vlastním životopise, psaném v poměrně neradostném roce 1893. První novější vydání viz Arne NOVÁK: O Teréze Novákové. František Lukavský. Česká Třebová 193O. Podle těchto, ale i jiných zpráv ji portrétuje Zdeněk NEJEDLÝ v již citované práci (pozn.2). Domníváme se, že v některých případech až příliš volně. 6 O tomto období píše Nováková: „Vzpomněla jsem si na svá dívčí léta, kdy se mi zdálo od oltáře se odebrati tolik, jako tonouti na věky v opojné písni krásy, vítězství a lásky, kterou celé tvorstvo okolo nás zpívá a kdy jsem celý tucet rozkošných čepečků, každý jiného tvaru a s pentlí jiné barvy, k nimž se družila řada průsvitných a koketních ranních obleků, s jinými ještě titěrnostmi, měla za rovněž podstatnou a důležitou čásť mladé domácnosti jako vařečku, utěrák, struhadlo a kartáč. Vzpomněla jsem si, jak jsem se domnívala, že plesy, koncerty, duchaplné, čajové večery a jour fixy, budou u mne jako

4

Tímto přerodem teprve Teréza Nováková vstoupila do života. Bylo jí třiadvacet, plná mladistvých ideálů, toužila po vlastním uplatnění v národním životě a zástěra a smeták jistě nejsou rekvizity, jejichž existenci by si ve svém omámeném životě přinejmenším uvědomovala. Vyrostla uprostřed poezie a hudby.7 Význam tohoto přerodu může doložit i srovnání s jejím vrstevníkem – spisovatelem Aloisem Jiráskem. Zatímco ona přichází z „krasoduché“ Prahy, Jirásek vyrůstal v malém podhorském Hronově, v prostředí krajně venkovském. Co bylo pro Jiráska krásným divadlem, pozoruje Nováková s vnitřní nechutí. Jirásek, který se na litomyšlském gymnáziu ocitl jako suplent už v roce 1874 a který se později stal u Novákových častým hostem v době, kdy již psal své maloměstské příběhy, byl typem zcela opačným. Jirásek se v Litomyšli nadechoval k životu, v roce 1879 si vzal Marii Podhájskou, poměrně rychle se stal uznávaným spisovatelem a s jakýmsi humorem se zapojoval do rozličných přátelských podniků. Naproti tomu Nováková se z obletované „slečinky“ proměnila v ustaranou manželku a matku a její práce, sepisované ve volných večerních chvilkách, pokud byly vůbec čteny, nalézaly odezvu jen v úzkých kruzích vzdělaných a horlivých dam. Ačkoli Jirásek a Nováková ve stejné době a na stejném místě konali obdobnou literární činnost (oba s vlasteneckými záměry líčili litomyšlské prostředí), jejich výsledky byly protichůdné. S určitou nadsázkou bychom mohli tvrdit, že Jiráskova díla kypí životem, zatímco hrdinové Terézy Novákové ztrácejí život až k bezkrevnosti.8 Po příjezdu do města měli novomanželé značné problémy s ubytováním. Vystřídali několik míst (hostinec U slunce, pokoj v domě č.p.25) a teprve koncem roku získali rozlehlejší byt v budově pošty (obr. č.2-4). Zde se konečně mohli zařídit v duchu alespoň trochu podobném tomu pražskému. Samotné město v nich nezanechalo valný dojem. Náměstí se sice tváří vznosně, ale stačí udělat pár kroků a všude se otevřou protivné venkovské domy s ještě protivnějšími obyvateli. I lidé, kteří se procházejí po „podsíních“, jak se tu říká rozsáhlým podloubím, jsou spíše studení úředníci. 9 „Co ji tu tehdy, živě společenskou, romantickou a dokonce rozmarnou dívku, dychtící po poezii a neobyčejnosti, čekalo? Město asi sedmitisícové, jehož vlastní městský střed kolem náměstí byl zabydlen úředníky a starousedlými měšťany. Jako sídlo okresního hejtmanství a soudu, správy zámeckého panství (zámek byl v té době již neobydlený – pozn.J.B.) a tehdy již dvou městských úřadů – politické obce a osady – byla Litomyšl plná úředníků. Vyšší z nich dodávali ještě městu německý ráz. Vždyť i v purkmistrově rodině se ještě dost mluvilo německy, natož u vyšších úředníků státních!“ 10 u mladé paní na denním pořádku - (...).“ Teréza NOVÁKOVÁ: K sesterským srdcím. Řada přátelských rozhovorů pro paní a dívky českoslovanské. 1.2.. 1889. In: Domácí hospodyně. Roč.6. Olomouc 1889. S.42. 7 Motiv bolestného „vstupu do maloměsta“ je pevným motivem všech odborných prací o jejím díle. Musíme přiznat, že jsme nenalezli okolnosti, které by tento motiv vyvracely. Kromě mnohokrát opakovaného příběhu o nadané a hluboce vnímavé ženě ocitající se v nízkém nekulturním prostředí (Nioba,, Démon, Baronesa, Maloměstský román, Pohádka o staré panně, Sfinx, Lojzička Hendrychová, dívka z lidu - z let 1883-1889) mu nasvědčuje i samotná Teréza Nováková ve Vlastním životopise. 8 O Jiráskově litomyšlském působení nejkompletněji viz Zdeněk NEJEDLÝ: Litomyšl. Tisíc let života českého města. Kniha druhá. Státní nakladatelství politické literatury. Praha 1954. S.104-114. Poněkud idealizovaný obraz této epizody podává novela Josefa KLEMPERY, Litomyšlská romance. Východočeské nakladatelství. Havlíčkův Brod 1965. Přesto tu máme v obrysech zachycen charakter Jiráskova působení. Na litomyšlská léta (včetně literárních rozhovorů s Terézou Novákovou) JIRÁSEK vzpomíná ve své knize Z mých pamětí, díl II, Praha 1913. Tato kniha má vzácnou dokumentární hodnotu. Dostupnější vydání v Mladé frontě, Praha 1980. Přehledné historické pojednání viz též Marie VORLÍČKOVÁ: Tou cestou jsem šel. Nástin životopisu Aloise Jiráska. Díl II – „V Litomyšli“. In: Sborník Společnosti Aloise Jiráska. Repro Brandýs 1996. Méně už ldoporučujeme oslavnou brožuru - Zdeněk NEJEDLÝ: Alois Jirásek. Družstevní dílo. Praha 1946. 9 O životě na podsíních kreslí poetický obrázek básnířka Lucie SOVOVÁ: Na podsíni.Tiskárna Augusta Litomyšl 1949. Zachycený stav se příliš neliší od toho, který nám Nováková sama předestírá v románu Drašar (na začátku čtvrté kapitoly). 10 Obsah této práce se z velké části kryje se studií Jindřicha RUŽIČKY: Litomyšl v rané tvorbě Terézy

5

Na podkladě poznámek v osobním zápisníku Terézy Novákové se pokusil Jindřich Růžička zrekonstruovat její společenský život.11 Podle něho se Novákovi se svým okolím příliš nestýkali, alespoň v sedmdesátých letech. Navštěvovali sice většinu tehdejších zábav, ale jejich bližší vztahy k lidem byly spíše vlažné. Většina jejich přátel byli sousedé z pošty – rodina ředitele gymnázia Antonína Tilla, rodina okresního hejtmana Wižďálka, případně také Alois Jirásek. Blízkým přítelem ředitele byl i suplent Josef Šimek, jehož navštívenku si mezi mnoha jinými Nováková také poznamenala ( č. 28 přílohy).12 „Paní Teréza Nováková, choť profesora gymn., počínala tehdy již psáti a my suplenti měli jsme za svou povinnost při zábavách dvořiti se dámám svých starších kollegů, tedy i paní T.Novákové. Poznali jsme ovšem, že se vyhýbala běžným hovorům, (...).“13 Historik Šimek, kamarád a spolupracovník Jiráskův, však dodává, že Nováková na něho působila spokojeným dojmem. Brzy po svém příjezdu se patrně alespoň letmo seznámila s většinou honorace (ta intelektuální se beztak soustředila jen kolem gymnázia), ale prozatím do ní příliš nevstupovala. Byli to lidé jiného druhu, než jaké poznala v Praze. Zde v Litomyšli nemohlo vzkvétat patetické vlastenectví, hovory bývaly střídmější, obyčejnější. I když se tu nacházeli mnozí vlastenci, jejich pracovní úsilí muselo připadat Novákové velmi skromné a chudičké. „Není pochybnosti, že mladá choť nového profesora musila vstoupiti v kruh místní honorace, získávajíc si tu rázem přízeň, ale vystavujíc se také ostré kritice některých dam, jimž „vysoká“ čeština Terézy Novákové i celé její vystupování se zdálo poněkud afektované.“14 Od roku 1873 učil na gymnáziu také spisovatel Alois Vojtěch Schmillauer (pseud. Šmilovský). V této době také píše svá prozaická díla, z nichž největší proslulost si získala novela Za ranních červánků (1875), poutavě líčící osudy Josefa Dobrovského jako soukromého učitele v rodině Černínů z Chudenic. Šmilovský však proti svému příteli Jiráskovi nebyl v Litomyšli šťasten. Nevedlo ho k tomu ani tak samotné prostředí, jako spíše četná životní zklamání. V Litomyšli mu zemřelo několik dětí, on sám byl nemocen a práce školního inspektora ho nutila postupovat i proti jeho osobním sklonům (snad proto se od něho odklonili někteří přátelé). I když se s Novákovou často vídal, užší přátelství mezi nimi nevzniklo. (Šmilovského dům – viz obr.č.5). Přesto krátce po jeho smrti v roce 1883 napsal Josef Novák o Šmilovském životopisnou monografii.15 O této práci Nováková za několik let řekla, že ji psal „jaksi z donucení“.16 Teréza Nováková je k tomuto „intelektuálnímu exilu“ nucena ještě osobními důvody. Její první těhotenství skončilo roku 1877 porodem mrtvé holčičky. Ve Vlastním životopisu označuje následující rok jako „hrozný“, zřejmě plný úzkosti a smutku, také proto, že se naděje na návrat ukázaly jako marné. Záhy po příjezdu do Litomyšle a zhruba do zmíněného roku 1878 se v myšlenkách neustále vracela do Prahy.Těmto myšlenkám dala i literární podobu ve svých Klepech z plesů. Sama o nich prohlašuje, že je psala na „rozptýlení svého stesku“. Těchto šest krátkých, téměř portrétních, obrazů vydala až o několik let později v časopise Novákové (K 45.výročí úmrtí spisovatelky Jiřího Šmatlána a Dětí čistého živého.) In: Pardubický kraj. Vlastivědný sborník. Roč.2. Pardubice 1958. S.79-92. Kromě precizní analýzy tehdejšího života manželů Novákových tu autor podává rozbor relevantních děl, v těchto rozborech zdůrazňuje především sociální práci Terézy Novákové. Citát pochází ze s.8O. 11 Tamtéž, s.8O. Zmíněný zápisník je spolu s jinými uložen v Městském muzeu a galerii v Litomyšli, kam jej svěřil Arne Novák. Ffond „Teréza Nováková“, kr.1, inv.č. 1915. 12 Zmíněný zápisník Terézy Novákové. 13 Josef ŠIMEK: Moje paměti a vzpomínky. Nákladem Českého čtenáře. Praha 1927. S.95. 14 Josef PÁTA: Teréza Nováková. Tiskem pražské akciové tiskárny. Praha 1928. S.9. 15 O Šmilovském viz NEJEDLÝ: Litomyšl. Tisíc let života českého města. S.102-106. Litomyšlskými literáty se zabývá diplomová práce Jany POHORSKÉ: Čeští spisovatelé druhé poloviny 19.století a Litomyšl. Pedagogická fakulta Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové. Katedra historie. 1996. Tato práce shromáždila mnoho (často i původního) materiálu. 16 Dopis Karolině Světlé z Litomyšle 14.3.1889. In: Z lidské sonáty. Teréza Nováková: Korespondence. Ed. Blanka Svadbová. Odeon. Praha 1988. S.131.

6

„Jitřenka“, vycházejícím v sousední Poličce.17 Ve zmíněném roce se také pokusila sestavit životopis Jonathana Swifta.18 Klepy z plesů jsou vlastně literární prvotinou Terézy Novákové. Tehdy ještě vědomě neusilovala o uměleckou kariéru, tvořila je více jako vzpomínky na předchozí, nyní snově neskutečný život. Jejich atmosféra však není útěšná ani humorná. Nováková se prochází po plesech, aby na nich odhalovala zákeřnost a směšnost erotického života. Avšak už zde nalezneme motivy charakteristické pro pozdější Maloměstský román (vyd.1890). Například v „črtě“ nazvané Chudobka popisuje dívenku, smutně se rozhlížející po roztančeném sále. Dovídáme se, že patnáctiletá „chudobka“ má za sebou již milostné zklamání a že ten, na kterého „myslila ve dne, v noci“, si nyní vodí jiná děvčata. „Chudobka“ je dívka, která se pro svou zamilovanost stala nevolnicí elegantního a podmanivého floutka. I po ukončení známosti dochází na ples, aby jako žebračka mohla „urvat“ pohled na svůj idol. Nováková ji kreslí jako omámenou, zcela podmaněnou svým idolem. „Jest krásný, duchaplný, národ klade veň nejkrásnější naděje, prstem jest mu jen pokynouti, a každá přítomná dívka poslušně i oddaně bude ho následovati.“19 Povšimněme si dvojice „poslušně i oddaně“. V těchto slovech se skrývá celé znevolnění titulní hrdinky. Někdejší setkání s jejím milým jí otevřelo fantastický svět, ve kterém se už necítila jako nějaká „chudobka“, ale ve kterém se stávala přímo královnou. Tímto nárazem krásy si svůdce svůj objekt dokonale podmanil – opojil ji. Vyprahlá duše hrdinky nemohla v sobě najít sílu, aby se z jeho moci vymámila. Chudobka je tedy příběh o duševním otroctví nešťastně zamilované dívky. Avšak Nováková vložila do samého závěru obrazu i průhled do budoucnosti – z „chudobky“ se jednou stane „snivá básnířka, která tklivou písní svou prodchne všecka srdce, potěší všechny mysli!“20 Tomu můžeme rozumět jako hrdinčinu osvobození, svou bolest a nutkavou příchylnost nakonec překoná uměním – je svobodná a dívá se na někdejší závislost už svrchu. II. 1879 - 1885 V roce 1879 zemřela Teréze Novákové její milovaná matka Arnoštka. To se však Nováková dovídá až později, právě totiž přišel na svět Theodor Novák. Vyrůstal už v jiném prostředí, než byl poněkud ztrnulý střed města. Rodina se přestěhovala na samostatné venkovské předměstí Záhraď, přesněji do tzv. „okresního“ nebo „úřednického“ domu, č.p. 79 (obr. č.7-9). 21 Lidé, se kterými se tu setkávala v bezprostřední blízkosti domu, byli již prostí venkované, prozrazující se tehdy ještě existujícím litomyšlským nářečím a kteří jsou ustavičně upachtění prací na přilehlých polnostech ( viz obr.č.11). Takové postavičky Nováková dosud nepoznala, vždyť se zatím pohybovala jen v „pěstěných“ kruzích, kde vládla konverzační a rituální bravura. Zpočátku kolem nich Nováková jenom procházela, stěhování do této „pustiny“ muselo ještě dovršit její pocit vyhnanství. V těchto letech stále ještě hledá sama sebe. Od 2.března 1880 měl již Theodor mladšího bratříčka Arnošta, pojmenovaného po jeho zesnulé babičce.22 Obě děti budou v pozdějších letech vystupovat jako „geniální dvojka“ – 17

Teréza NOVÁKOVÁ: Klepy z plesů(v). První vydání v „Jitřence“ na pokračování roku 1883. Později vloženy do knižního souboru Z měst i ze samot, Praha 1890. 18 Práce Jonathan Swift. Nástin životopisný, je nám známa pouze z výčtu „Práce hotové“, obsaženém v již zmíněném zápisníku, inv. č.1915. 19 Teréza NOVÁKOVÁ: Klepy z plesův (Chudobka). In: T.Nováková: Z měst i ze samot. Jos.R.Vilímek. Praha s.d. S.16. 20 Tamtéž, s.18. 21 Srov. Jindřich RUZIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové. S.81. Tento dům dosud stojí (dnes ul. Terézy Novákové) a slouží jako zdravotnické zařízení (jsou zde umístěna dvě oddělení nemocnice). 22 O Arnoštově a Theodorově dětství píše Milan ZAHÁLKA: Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895). In: Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, č.8. Vlastivědné muzeum v Litomyšli 1969. S.3-13. Tato studie má velký význam i pro poznání života Terézy Novákové.

7

Theodor se už jako kluk začne zabývat botanikou a Arnošt je přímo magicky přitahován literaturou. Právem na ně bude maminka pyšná. Ke klukům roku 1881 přibude děvčátko Marie. O svém rodinném životě Teréza Nováková tehdy píše těmito slovy: „Od roku 1876 jsem ženou muže šlechetného, který po všecky roky v žalu i v radosti pevnou jest oporou ženušky své, poněkud blouznivé. Štěstí naše přerváno hned rokem druhým, kdy ztrativše první dítko toužebně očekávané, jehož já sama ani nepoznala, doznali jsme, že míra štěstí nemá v tomto světě býti úplnou! Roku 1879, tři dny po smrti drahé mé matinky, která mi zatajována byla po dva týdny, daroval nám Bůh v náhradu Bohdana, obecně Tedouškem zvaného, který ovšem v době tak velikého žalu byl nám útěchou nesmírnou. My všickni věříme, že na čele tohoto dítěte, zvláštní dojemnou povahou vynikajícího, spočívá posvěcení, jako by vyprošené od oné, která nás tak velice milovala. Po něm v příštích rocích následovali Arnošt a Marica, dva milí diblíci. Netřeba mi dokazovati, jak živou jest domácnosť má – živou až do únavy! Nejenže drahá ta dítka, která láskou něžnou k rodičům svým lnou, opatřovati třeba stravou, oděvem i prádlem – i mladého ducha hošíků vždy žíznivého mi napájeti jest: nestačím zpívati jim písniček, vysvětlovati jim obrázků, odříkávati deklamovánek!“23 Zdá se, že v rodině nalezla Nováková naplnění svých tužeb. Můžeme také poznamenat, že ve své pozdější tvorbě bude zaujímat ke svým hrdinům postoj málem mateřský, z jejích textů lze vycítit, že se k nim sklání s vlídným pochopením. Avšak její hmotná situace na kraji chudé (i když spořádané) Záhradi nedovolovala, aby se tu cítila jako v harmonické idyle. Přestože se o svých poměrech nikde přímo nevyjadřuje, ba dokonce si dovolíme prohlásit, že je tají, chápeme, že se tato mladá rodina nachází ve finanční tísni. Milan Zahálka si například povšiml, že profesor Novák od roku 1880 vykazoval příjmy za přespočetné vyučovací hodiny.24 Roku 1883 se k Arnoštovi ,Theodorovi a Maryčce přidá ještě mladý Vladimír. Probíráme-li se pak v korespondenci s Karolinou Světlou, čteme i tam mezi řádky, že Novákovi jsou nuceni žít velmi skromně (viz např. nemožnost cestovat do Prahy, způsob trávení dovolené atd.).25 Literární tvorba Terézy Novákovét byla tehdy velmi sporadická. Kromě zmíněných dvou textů (tj.Klepy z plesů, Jonathan Swift) již žádný jiný neznáme. Důvodem jistě nebyla velká pracovní zaneprázděnost, za několik let bude Nováková pracovat ještě více, a přece vychrlí mnohé a mnohé beletristické i publicistické texty. Pravý důvod tkví jinde – až do začátku osmdesátých let ještě o umělecké kariéře vůbec neuvažuje. Pokud píše, má to význam pouze osobní. Zatím jsou její ambice spíše praktické a organizační. Vlastenecké horlení, jakému propadla v Praze, ji dosud neopouští. Zejména její bývalé členství v nepředstavitelně pokrokovém Náprstkově Klubu amerických dam, kam přišla na konci šedesátých let, ji nutí, aby se i zde účastnila ženských aktivit.26 V roce 1880 zavítal do Litomyšle již starý a nemocný rodák Bedřich Smetana. Při té příležitosti vystoupila Nováková jako recitátorka a také byla samotnému Mistru představena.27Na její tvorbu nebude mít sice Smetanova hudba přímý vliv (alespoň ne srovnatelný s vlivem Richarda Wagnera), ale přesto jím byla Nováková uchvácena – zejména radostností a pro ni snad nepochopitelným optimismem, s jakým Smetana zbásňuje české 23

Dopis K. Světlé z Litomyšle 8.1.1883 (vůbec první dopis adresovaný Světlé). In: Z lidské sonáty. S.91/92. Srov. Milan ZAHÁLKA: Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895),s.5. 25 V roce 1972 píše Milanu Zahálkovi dopis paní Jiřina Nováková, ve kterém upřesňuje některé okolnosti finanční situace manželů Novákových. Teréza Nováková pocházela ze zchudlé rodiny. Josef Novák musel už od útlého věku podporovat také své staré rodiče. Paní Nováková tu upozorňuje na velikou obětavost této mladé rodiny. 26 O tomto klubu (i jiných aktivitách) píše velmi čtivě Milena LENDEROVÁ: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta. Praha 1999. Zejm. s. 240 n. (Kapitola „Emancipace po česku“ seznamuje i se vzdělávacím ústavem manželů Amerlingových, do něhož docházela i Teréza Nováková.) 27 „V poledne byl „u Hroznu“ slavnostní banket a večer na Karlově studentský ples, jehož se Smetana se svými dcerami zúčastnil. Tu seznámil se také s Jiráskem a s Terézou Novákovou (se Šmilovským se znal již z Prahy).“ Jan ŽIŽKA: Studentská Litomyšl. Všestudentský spolek „Smetana“ v Litomyšli 1937. S.54. 24

8

prostředí. Průzračnost jeho hudby, plné životní vervy (a to i v krizových chvílích – srov. smyčcový kvartet Z mého života), musela působit na „tragickou“ povahu Terézy Novákové jako zázrak.28O dvanáct let později přednášela o Smetanovi ohnivě a pateticky a jeho život líčila v nápadné paralele se životem Ježíše Krista. Smetana se v Litomyšli rodí jako Mesiáš a již tehdy kolem něho obchází ďábel s připravenou trnovou korunou. „Ach, co asi kypělo pod sklenutým čelem tam na stolci kapelnickém, když básníkskladatel viděl, slyšel, že nejvzácnější perly a diamanty své duše ryzím zlatem svého umění spojil marně ve skvoucí čelenky a pasy (sic!), že národ, jemuž je věnoval, nedbá ozdobiti jimi své témě, svou šíji, že raději honosí se laciným blýskáním skla a pozlátka v nerozumné povrchnosti a zaveden jsa hlasem zlých, i pošetilých rádců?“29 Pokusme se o srovnání s příběhem o zamilované „chudobce“. Zde byl týž motiv transponován do vztahu umělce a národa. Komponista vystupuje jako zázračný dárce, který zahrnuje svůj idol tím nejvzácnějším, co má. Ale sklízí jen nevděk – o svého miláčka se musí přetahovat se „zlými rádci“. Toto dilema budeme později sledovat i v jejím Maloměstském románu. Jde v zásadě o duchovní boj mezi osvobodivou mocí dobra (obětavá láska k člověku nebo k národu) a nadvládou svůdného omámení (elegantní muž nebo bohatý germánský salón).30 Litomyšl se v osmdesátých letech projevovala i společenskými aktivitami, které měly jiný než pouze umělecký charakter. Již řadu let zde vlastenecké ženy usilovaly o založení emancipačního vzdělávacího sdružení, které nazývaly Spolek paní a dívek. I když tento Spolek ještě oficiálně neexistoval, prosadil roku 1882 své první velké společenské dílo. V tomto roce byla založena dětská opatrovna, tedy jakási obdoba dnešních mateřských školek. Litomyšl v tomto ohledu nebyla nijak výrazně probudilejší než jiná města, dala se vést dobovým proudem sociálního soucitu. Například stejná instituce vznikla roku 1887 i v sousední, proti Litomyšli zaostalé, České Třebové, a to zásluhou slečny Františky Honlové.31 Nevíme přesně, jakou úlohu měla při založení opatrovny Teréza Nováková, kromě ní se tu z výrazných osobností ještě angažoval Jirásek. 32 Z bibliografických údajů však vyplývá, že Nováková tu při přípravných setkáních 33 přednesla zanícenou řeč o Karolině 28

Vztahem Terézy Novákové k dílu Bedřicha Smetany se v širších souvislostech zabývají dvě práce Jindřicha RUŽIČKY (které jsme však v tomto výkladu nevyužili): Teréza Nováková a Smetanova hudba. In: Litomyšlský kulturní zpravodaj. 1982 – listopad. S.7-12. Teréza Nováková o hudbě Bedřicha Smetany. VZOS. 1984. S.12-14. 29 Teréza NOVÁKOVÁ: Památce Bedřicha Smetany. Rukopis přednášky, označený datem 12.6.1892. Uloženo v Městském muzeu a galerii v Litomyšli, fond „Teréza Nováková“, kr.1, př.č.15/87/9. S.8. 30 Domníváme se, že toto dilema obtížné svobody a snadné závislosti stojí v základu veškerého duchovního úsilí člověka. Nacházíme jej také v dramatickém příběhu Demlova Zapomenutého světla (1934). Zde se autor pohybuje v rozhraní mezi sebepřekročením, či zoufalou podřízeností. S pocity Terézy Novákové podivuhodně koresponduje Demlův výkřik: „My jsme jim dali své srdce a oni se nám na ně vysrali!“ Jak být sám sebou, jak usilovat a věřit, když nás celá realita přímo tlačí, abychom se podřídili jejímu diktátu setrvačného a povrchního „sebeudržování“? Srov. Jakub DEML: Zapomenuté světlo. Jota a Arca Jimfa. Brno 1991. Zejm s. 26 (o krutém údělu básníka). Připomínáme, že Deml se často setkával s Arne Novákem a že toto Demlovo dílo obsahuje dosti ostré poznámky vůči němu. 31 O Františce Honlové (1858-1929) se zmiňuje František LAŠEK: Zapadlí osvícenci. František Lukavský. Česká Třebová 1946. S.95. Tato pozoruhodná žena, v některých rysech příbuzná s Novákovou, je podle Laška zpodobněna v románu Červenec Františka Václava Krejčího (zde jako paní Klánová). O Honlové v současné době píše studii doc. Milena Lenderová (na základě fondu uloženého v Ústí nad Orlicí). Snad se dovíme, zdali o sobě tyto „souputnice“ ze sousedních měst věděly. 32 Tato první mateřská škola zprvu sídlila na „horním“ náměstí č.p.22. Pak byla ještě dvakrát přestěhována – do ulice Boženy Němcové č.199, nakonec nalezla místo v bývalé „chlapecké“ škole. V době Terézy Novákové se tu vystřídaly celkem tři vychovatelky – slečna Bláhová, A.Sedliská-Slezáková a nakonec slečna Josefa Zábová, která tu setrvala až do roku 1931. Viz František LAŠEK: Oživené litomyšlské paměti. Nákladem městského muzea v Litomyšli. 1940. S.91. 33 Tento „přerod“ v Terézině životě popisuje Milan ZAHÁLKA: Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895) na s.5. A Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové. S.82.

9

Světlé. Ta byla ve stejném roce publikována v poličském časopise Jitřenka. Tato událost bude mít pro její další dráhu rozhodující význam. Na přelomu let 1882/1883 od ní dostala dopis, jímž se otevřelo dlouhodobé přátelství Terézy Novákové a Karoliny Světlé. Světlá si v Jitřence přečetla zmíněnou přednášku a velmi vřelým způsobem se obrátila na svou oddanou ctitelku Novákovou. Takové vřelé slovo mělo na ambiciózní ženu neobyčejně povzbuzující vliv. Bibliografie prací naznačuje, že její vlastní uvědomělá literární tvorba začala v roce 1883. Jako mávnutím proutku napíše řadu kratších i delších prací, z nichž některé už prozrazují bystrou pozorovatelku. Podařilo se nám zachytit tyto: Na Horách (Jitřenka 1883) Z mého rodného domu. Vzpomínka z dětských let. (Jitřenka 1883) Nioba. Novela. (v druhém přepracovaném vyd. Laura, Jitřenka 1883) U mříže. Allegorický žert. (nebylo patrně vydáno) V Zákoutí. Idylla. (var. Předměstská idyla, Obzor 1884)34 Stejně plodná, ovšem s kratšími zámlkami, budou již všechna další léta Terézy Novákové. Psaní se jí stane posláním – nikdy však pouhým uměním pro umění, spíše kompenzací jejích snů o proměně konvenční společnosti. Již v tomto prvním roce její tvorby se nám prozrazuje látka budoucího Maloměstského románu. Zastavme se na okamžik u příběhu Z mého rodného domu, zvláště u těch jeho rysů, které budou na konci osmdesátých let zopakovány v Maloměstském románu. Pro nedostatek pramenů však nemůžeme posoudit, do jaké míry byl vypsaný příběh skutečnou vzpomínkou. Tragický konec hlavního hrdiny Heřmana by nasvědčoval konvenční literární stylizaci.35 Heřman je o něco starší soused vzpomínající vypravěčky. Ona ho často navštěvuje a podivuje se jeho vlastenecké horlivosti. Mladík je přímo posedlý prací pro národ, v duchu této ideologie se chce obětovat pro jeho blaho. Leč jednoho dne se pohádá s otcem, který je již nějaký čas pod vlivem jistého přítele. Tato hádka, při níž se tento důvěřivý a citlivý mladík jeví svému otci jako neuvěřitelně prostoduchý, a dokonce ho spolu s přítelem neváhá zesměšnit, se znovu objeví v určité obměně i v Maloměstském románu, zejména ve chvíli, kdy se mladý Pavel Střítežský ocitne v salónu rodiny Zimových a obě nevlastní sestry ho po jeho odchodu s rozkoší pomlouvají.36 Na mnoha místech vystupuje jako naivní prosťáček. Heřman tuto urážku neunese a spáchá sebevraždu skokem do Vltavy. Pro Novákovou je příznačné, že důvodem sebevraždy není urážka osobní, nýbrž urážka ideálů. Odtud jistě chápeme, jak tuto vlasteneckou ideologii viděla úzce spojenou s konkrétním životem. Je to ideologie, určité ordo amoris (Max Scheler), hodnotový systém lásek a ideálů, které udržují pohromadě lidský život v jeho směřování. Vlastenectví, láska k národu je tak vlastně určujícím cílem lidského života (v Aristotelově terminologii oním telos – účelem, k němuž se jedincův život upíná). Ve chvíli, kdy je tento řád narušen, lidský život umírá na nedostatek smyslu. 34

Tento výčet neodpovídá přesné chronologii prací. Nečiní si nárok na úplnost. Tuto otázku si klade také Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková. S.56. Domnívá se, že někdo, jako Heřman, musel v období Terézina dospívání skutečně existovat. Všímá si také, že „Heřman“ byl pro Terézu i jistým idolem milostným. 36 Zmíněný přítel v příběhu Z mého rodného domu říká: „ Snad byste nechtěl zastávati se těch proletářů, kteří se tak rádi Čechy nazývají? Nenadál jsem se, že v tomto domě, kde vládly vždy zásady tak rozumné, uslyším podobné zbloudilosti!“ Srov. citované vydání Z měst i ze samot, s.71. V páté kapitole Maloměstského románu se pak zákeřná paní Rzerychová posmívá vlasteneckým snahám maloměsta a útočí na legendární postavu zesnulého rodáka Kroveckého: „Nevím, drahá Evelýno, pamatuješ-li se na rozhořčení, které asi před deseti lety naplňovalo každého věrného občana, za aféry jakéhosi Kroveckého, jenž dlouho český lid svými jakobínskými spisy podněcoval, až konečně pro buřičství, ba velezradu jat a vězněn byl. (...) Věru, že jest mi protivno zdejší hřbitov navštěvovati, abych spatřiti nemusila na hrobě jeho trikolóru, (...)“ Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román. Obraz z našeho života. Přítel domoviny. Praha 1890. S.65. 35

10

Uvidíme dále, že v průběhu osmdesátých let Nováková pozorovala zejména dva druhy těchto osmyslňujících ideálů, které se vůči sobě staví konfliktně – ideál milenecké lásky a ideál lásky vlastenecké. V tomto období nebyla Nováková nezaujatou pozorovatelkou, dobře cítíme, na jaké straně barikády stála. Postupně si však začala všímat, že tímto životním ideálem nemusí být jen češství, ale také konkrétní podoba víry v Boha, sociální spravedlnost, manželství atd. Její hodnotový řád se překvapivě decentralizoval. Heřmanův osud budou později sdílet i Drašar a „děti čistého živého“. Už v první polovině roku 1883 bylo její sebevědomí natolik vysoké, že si dovolila zaslat své práce čelné představitelce ženského hnutí – Elišce Krásnohorské. 12.července 1883 Krásnohorská odpověděla rozsáhlým dopisem.37 Její hodnocení nebylo jednoznačné. I když některé povídky dosti ocenila, varovala Novákovou před obtížností literární práce. Doporučila jí, aby raději pracovala skromně a nikdy ne s chvatností, jakou rozpoznala v zaslaných dílech. Jako příklad jejího prozatimního uplatnění uvedla pohádky, kterými by mohla prospět i svým třem dětem. 38 Shodou okolností Krásnohorská vyzdvihla vzpomínky Z mého rodného domu. Vytkla jim však řadu technických nedostatků, zejména značnou neprokreslenost postav. Svůj posudek uzavřela opatrným celkovým hodnocením jejího talentu: „Ale kdybych měla poctivě Vám říci, co myslím a soudím, znělo by to v ten smysl, že ač talent Váš jest nepopíratelný, předce není z oněch, jež jako zázraky se rozvíjejí a vzkvétají takořka vlastní svou přirozenou silou lehce a hravě, nýbrž z takových, které pracně, se studiemi a s namáháním musí si raziti dráhu.“39 III. 1885 – 1886 Pro duchovní vývoj Terézy Novákové bude mít důležitost ještě jedna společenská událost. Bude to v době, kdy už Novákovi opustila periferii města a vrátila se přímo do středu náměstí, tentokrát do domu č.p.112 (obr.č.13).40 V roce 1885 byl totiž konečně oficiálně ustaven Spolek paní a dívek . Předsedkyní tohoto spolku se stala blízká přítelkyně Novákové, paní Klotilda Wižďálková, se kterou se poznala jako se sousedkou v budově pošty (1876-1879). Paní Wižďálková byla manželka tehdejšího okresního hejtmana a její dcera se právě v tomto roce provdala za syna básníka V.B. Nebeského.41 Proč na předsednictví rezignovala již v roce následujícím, nevíme. Činnost Spolku spočívala v různorodé osvětové činnosti. Vůdčí myšlenkou jeho zájmu byla co největší emancipace ženy. Pod tímto pojmem si členky představovaly vzdělaný a aktivní přístup k životu, podle nich může být (a má být) žena vysoce společensky angažovaná, nikdy ne přikovaná k plotně a naivně pasivní. Právě vzdělání má umožnit ženinu osobní nezávislost, má posílit její společenské sebevědomí. Proto Spolek vedl kulturní knihovnu a odebíral řadu moderních časopisů (zde měla Nováková veliké zásluhy). Nedílnou součástí 37

38

39 40

41

Dopis vřadila Blanka Svadbová do svého výdání korespondence Z lidské sonáty, s.259-266. Tuto knihu považujeme za vzorně připravenou „čítanku“, uvádějící nás do pozadí života a díla Terézy Novákové. Toto doporučení Nováková nikdy nepřijala. Kromě cestopisné knihy určené mládeži (Potulky po Čechách východních) nemáme žádné dílo, které by adresovala dětem. Její „pohádky“ (srov. např. výbor Moderní pohádky) jsou spíše složitými alegoriemi. Rovněž i zprávy o dětství „Tedouška“ a „Arnoštka“ svědčí, že se setkávali více s vlasteneckou poezií, než se skutečnou „dětskou literaturou“. Z lidské sonáty, s.263. O této budově viz František LAŠEK: Litomyšl v dějinách a výtvarném uměni. J.R.Veselík. Litomyšl 1945. Je zajímavé, že ve stejných domech (na poště a zde) bydlel před Novákovými i Alois Jirásek. V domě č.p. 112 (dnešní spořitelna) po odjezdu Novákových pak bydlel literární vědec Jan Voborník, známý svou prácí o Máchovi. Sama Teréza Nováková uvádí, že k přestěhování došlo v roce 1887. Viz Vlastní životopis. In: Arne Novák: O Teréze Novákové. S.54. Tento rok potvrzuje i údaj na pamětní desce na domě č.p.112. Jindřich Růžička uvádí z neznámých důvodů už rok 1885 (Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové, s.84). Taktéž i Milan Zahálka poznamenává, že roku 1886 (kdy se narodila dcera Lila) již Novákovi bydleli na náměstí (Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895), s.5). Viz František LAŠEK: Oživené litomyšlské paměti, s.87.

11

schůzek byly tradiční pondělní přednášky. Do Spolku zavítal pozvaný host, aby členky seznámil s určitou (často aktuální) problematikou. Valná část přednášejících byla zvána z gymnázia, vícekrát tu přednášela i sama Nováková. Členky také často organizovaly společné výlety (poznávacího charakteru). Důležitá byla i jeho charitativní činnost, zejména dopolední chudinská kuchyně, kam chodívala vařit také Nováková. Schůzky Spolku se konaly většinou v měšťanské dívčí škole (na tzv. „Špitálku“ – obr.č.19,20) nebo v budově základní školy pod děkanským kostelem (obr.č.21).42 V roce 1886 už měla pětiletá Maryčka sestru – této holčičce dala Nováková jméno „Lila“.„Lila“ bylo jméno tehdy v literatuře dost známé, tak se totiž jmenovala dcera básníka Adolfa Heyduka. Jako čtyřletá však Heydukova Lila roku 1884 zemřela. Její smrt zanechala v literatuře výraznou stopu. Heydukův přítel Jan Neruda do svých Balad a romancí vložil také jednu, v níž s hrůzou hledí na uprázdněnou postýlku (Balada dětská). Sám Heyduk v roce 1886 vydává sbírku Zaváté listy, která v mnoha podobách líčí zoufalství nad Lilinčinou (Liduščinou) smrtí (srov. Ó, jak tě vyzdobili naposled, Uvadla jsi ..., Vždy jsem tě křížkem líbával ...).43 Nováková v těchto letech navázala s Heydukem hluboké přátelství (dochovala se část korespondence) a k Lilinčině úmrtí napsala do Jitřenky článek.44 Spojitost jména její holčičky, narozené o dva roky později, se slavnou Lilou je více než pravděpodobná (srov. též obr.č.25).45 Navzdory péči o Lilinku převzala Teréza Nováková předsednictví Spolku paní a dívek. V jeho čele zůstala až do roku 1895. Její pracovní vytížení bylo nepředstavitelné – věnovala se domácím pracím, vychovávala čtyři děti, dopisovala si s řadou osobností, odebírala množství tiskovin a seznamovala se s čerstvě vydávanou literaturou (běžně i zahraniční), kromě toho přispívala do některých časopisů (někdy máme dojem, že olomoucká Domácí hospodyně je téměř celá její), psala povídky a měla poslední slovo mezi členkami Spolku.46 Od roku 1886 tedy vidíme už jinou Terézu Novákovou – před námi vystupuje energická sebevědomá žena, očividná autorita svého okolí. Zaráží nás svou organizační schopností. Ve srovnání s „blouznivou“ básnířkou působí tato Nováková jako zjevení. Tuto proměnu si uvědomovala i ona sama – v roce 1892 například psala: „Můj muž pokládá to za veliké štěstí, že jsem byla urvána vzduchu velkoměstského života, vždy jakési zahřívarně podobnému, a že mne Litomyšl podrobila přísné škole života, o jehož opravdovosti prý jsem neměla zdání.“47 Pozorujme nyní Novákovou jako velitelku maloměstských paní a dívek. Slovo velitelka je v daném případě na místě. Marie Jeřábková na její autoritu bude později vzpomínat takto: „Nejen ve spolku, ale všude jinde, dovedla zvláštním, jen jí vlastním taktem získati sympatie i poslušnosti, že její návrhy byly přijímány bez námitek, a věděli jsme předem, řekla-li, že to neb ono se podnikne, jistě že se to zdaří. Uměla každého pro svou myšlenku přímo 42

„Od roku 1888 se Spolek podílel na vaření polévek pro děti a městskou chudinu. Když se tohoto podniku město vzdalo, navrhla T.Nováková, aby se vařilo jen pro chudé děti. Začalo se vařit ze soukromých prostředků 10.ledna 1889. Když byl nedostatek financí, byla ve městě v roce 1893 uspořádána sbírka na tyto účely. Sama Nováková se pravidelně podílela na vaření polévek, jak o tom svědčí zápisy v Deníku chudinské kuchyně pro školní mládež.“ Jana POHORSKÁ: Čeští spisovatelé druhé poloviny 19.století a Litomyšl. S.46. 43 Adolf HEYDUK: Kam píseň zaletí. Výbor z díla. Nakladatelství ELK. Praha 1947. S.93-1O6. 44 Teréza NOVÁKOVÁ: Heydukova Lila. In: Jitřenka 1884. 45 Maryčka (zemř. v Litomyšli 1895) a Lila (zemř.v Proseči 1905) jsou pohřbeny na litomyšlském hřbitově. Stručnou poznámku o vztahu Lily a tvorby její matky podává Jakub BRDÍČKO: Hmota a sen v Úlomcích žuly (Úvahy o povídkách Terézy Novákové). In: Pomezí Čech a Moravy. Sv.3. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli 1999. S.163 (poznámka k portrétu patnáctileté Lily). 46 O způsobu života své maminky vypravuje Arne NOVÁK: V knihkupectví u Veselíků. In: Sto let ve službách knihy. Vzpomínky litomyšlských literátů k jubileu knihkuprctví J.R.Veselíka v Litomyšli. 1835-1935. Litomyšl 1934. S.27. Toto vypravování rozvádí Milan ZAHÁLKA: Litomyšlská léta Arna Nováka (1880-1895). S.5 n. 47 Dopis Karolině Světlé z Litomyšle 21.února 1892. In: Z lidské sonáty. S.2O9. Z citovaného dopisu je však dále cítit mírný nesouhlas s manželovým tvrzením.

12

nadchnouti, nejen přesvědčivostí svých důvodů, ale i skvělou formou přednesu.“48 Poslední věta naznačuje, že Nováková se vyznačovala jakýmsi společenským charismatem. Jistě uměla vystupovat, byla velmi půvabná (a to i v pozdějších letech!) a ve svém jednání spíše dominovala (mohli bychom uvažovat o jejích vůdcovských sklonech). Její základní rysy, jimiž se projevovala vůči druhým, lze vyjádřit i jako „výbušný a neklidný temperament, ohnivá výmluvnost, vrozený sklon k debatérství, nevyčerpatelná podnětnost a vzácný talent organizační.“49 K Novákové se ve Spolku spíše vzhlíželo, byla ze všech členek nejvzdělanější, stýkala se s pražským centrem ženského hnutí atd. Tehdejší Novákovou si tudíž nepředstavujeme jako melancholickou hrdinku, ale spíše jako ženu-bojovnici. Pravděpodobně jí vznik Spolku připravil půdu, na kterou dlouho čekala. Nová organizace připouštěla, aby se Nováková už nespokojovala se stojatou vodou maloměsta a pokusila se sama vytvořit společnost odpovídající jejím vlastním snům. Její aktivita narušuje představu, že by se Nováková před Litomyšlí uzavírala do vnitřního světa. Naopak se v ní probouzí smysl pro realitu. Zmíněná horlivost však dokládá, že za celým úsilím stály jasné ideály a principy, pro které obětovala třeba i své soukromí. „Předsedka nevynechala ani tehdy, když stonala. Svolala schůzi, ač byla rozpálená horečkou, do útulného svého salonku, vše projednávajíc s největší důkladností.“50 Z tohoto důvodu také nesmíme přeceňovat její motiv konfliktu s maloměstem, opakující se ve více prózách a v dopisech Světlé. I když bezpochyby v její duši existoval a působil, nikdy nevedl k její společenské izolaci ! Ba dokonce máme doklady, že Nováková komunikovala i s osobami, se kterými vnitřně nesouhlasila – k tomu byla nucena nejen svou funkcí ve Spolku, ale i svým přesvědčením o nezbytnosti osvětové práce. Kdybychom chtěli jedním slovem charakterizovat její tehdejší společenskou úlohu, zvolili bychom slovo misionář. Člověk vzdělaný a pro své poslání připravený, vstupující mezi žalostné a chudé, mezi neosvícené a otrocky podřízené zlu, člověk, který vůči svým svěřencům přistupuje opatrně a s citem, avšak rázně. Podle výpovědi Marie Jeřábkové (členky Spolku v letech 1887-1891) Nováková vedla své svěřenkyně velmi důmyslně, a to vždy s cílem, aby zůstaly Spolku věrny, aby v něm každá nacházela své vlastní individuální uplatnění. Strategie této předsedkyně spočívala v lákání,agitaci, postupném předávání úkolů ,co možná největším aktivním zapojování členů do činnosti, slovním odměňováním aj. Vše směřovalo k získání aktivního a věrného člena Spolku.51 Neodpustíme si drobnou poznámku: činnost Spolku se nápadně podobá náboženskému společenství. A Teréze Novákové tu jistě o víru šlo, vždyť vlastenectví, láska ke službě národu a bližnímu, které neúnavně prosazovala, jí byly jedinou zárukou společenského dobra. Spolek pro ni nemohl být jen vzdělávacím centrem, nýbrž vždy a jen dílnou lidskosti. Odtud 48

Marie JEŘÁBKOVÁ: Teréza Nováková v Litomyšli. In: Od Trstenické stezky. Roč.6. (1926-27). Č.3. S.42. 49 Julius HEIDENREICH: Arne Novák. Cesta k osobnosti. Fr.Borový. Praha 1940. S.7. Autor zmíněné vlastnosti připisuje Arne Novákovi jako dědictví po jeho matce. Odvolává se přitom na svědectví pamětníků Terézy Novákové. Své vyjádření též formuluje v jiné práci: „Po své matce zdědil Arne Novák vedle některých typických vlastností v tělesné konstrukci a v tazích obličeje též výbušný temperament, kypivou vitalitu (? – J.B.) a neumdlévající lásku k živému slovu. Vedle málomluvného otce a zamlklého staršího bratra byl Arne Novák stejně jako jeho matka nadšený a jiskřivý debatér. I on přijal od své rodičky goethovskou „Lust zu fabulieren“.“ TÝŽ: Syn své matky. In: In memoriam Arne Nováka. Melantrich. Praha 1940. S.47. 50 Marie JEŘÁBKOVÁ: Teréza Nováková v Litomyšli. S.43. 51 „Aby večírky více lákaly, určila pí předsedka: „Slečno, vám jsem našla pěknou báseň, přednesete jí před přednáškou a vy slečny zahrajete něco čtyřručně!“ Vysloveno, vykonáno.“ Tamtéž, s.43/44. Dále Jeřábková píše: „Rozzářeným zrakem přehlížela svou milou mládež před počátkem produkce a hned postřehla, když ta neb ona scházela. V tom případě uložila nám, abychom zítra připomněly oné „dívce“, jak důsledně nás všecky nazývala, že ji postrádala. Jindy postřehla přítomnost některé dámy, která se až dosud večírků vzdalovala. Přistoupila k ní, srdečně ji vítala a zavázala ji slibem, že přijde každé pondělí.Jejímu oku nic neušlo. Jejímu slovu nikdo neodolal.“ Tamtéž, s.44.

13

pak její zájem o aktivitu a účast členů, pečlivá duchovní příprava a zavádění kultu vlasteneckých „světců“ (např. M.D.Rettigové). Právě zde se měla zrodit v srdcích paní a dívek víra v lepší a krásnější svět, za který stojí po celý život bojovat. Spolek paní a dívek je stále instituce tradiční, setrvávající ve věřených ideálech (viz antické mythos – vyprávění, jímž se obec sdružuje do kosmického celku). V tomto smyslu nebyl výjimečný, vždyť i prvorepublikový Sokol měl obdobný kultický charakter. Jako předsedkyně se Nováková nemohla vyhnout konfliktům. Většina dokladů svědčí o její tendenci konflikty spíše uhlazovat, než vyhledávat. Mnohou nechuť si raději schovávala pro sebe. „Její poměr k ostatním členkám spolku byl ideálně krásný, přesto bylo jí mnohdy potřebí značného sebezapření, když některé dámy z výboru cítily se svým společenským postavením povýšeny, ač jejich duševní niveau s jejím daleko nesneslo srovnání. Ale Teréza Nováková byla vždy stejně jemná, zdvořilá, přímá a bylo-li třeba i rozhodná, takže jakékoliv intriky zpravidla minuly se cílem.“52 O jednom z jejích konfliktů se dovídáme z korespondence Karolině Světlé. Do sporu se dostala dokonce se samotným purkmistrem Františkem Gregorem, který měl na vzniku Spolku lví podíl (usiloval o jeho založení už od roku 1884) a od roku 1889 již působil na straně staročechů jako zemský poslanec. 53 Spor se týkal ženského vzdělání. Gregor navrhoval, aby Spolek v Pardubicích zorganizoval „všeobecný sjezd ženský“, při němž by byla sepsána petice rakouské vládě o zřízení ženských gymnázií a otevření vysokých škol ženám. Nováková oponovala praktickými argumenty. Podle ní by byla taková petice nesmyslná. Tehdejší vláda by se jí beztak vysmála a pokud by nějakým zázrakem požadavky přesto byly splněny, vzdělaná žena by nenalezla uplatnění. Gregor nechtěl také uznat její námitky, že vzdělávání je pro ženu už přirozeně náročnější, podle Gregora se mohou rodina a škola docela dobře v ženském životě snášet. Ostatní členky Spolku tomuto složitému sporu pouze přihlížely, i když se Novákové zdálo, že stojí na její straně.54 O „ženské otázce“ napsala v té době (i později) celou řadu odborných i uměleckých prací. Hned v roce 1886 přednáší na téma Žena a vlasť.55 Lze se domnívat, že jde o první teoreticko-odbornou práci Terézy Novákové věnovanou ženské otázce. Je psána se silným emotivním nábojem, je proklamativní a chce apelovat na širokou dívčí veřejnost. Opět se setkáváme s představou duchovního boje, kde proti sobě stojí ušlechtilé vlastenky a bezcharakterní odrodilci. Celý program načrtáváme v několika bodech: 1. Žena má „povinnosť vlasť milovati, pro ni pracovati“. 2. Žena se musí kultivovat četbou kvalitní národní literatury (zvl. poezie). 3. Žena musí svou tyto národní ideály u sebe opatrovat a bránit. 4. Žena ať je vlastenka skromná a tichá, nikdy ne „ostentativně blýskavá“. 5. Žena musí své děti vychovávat vlastenecky. 6. Žena musí jednoznačně (např. mecenášsky) podporovat „domácí umění“. Nováková pozorovala, že povaha ženy je stálejší než mužská. Zatímco muž snadno podléhá cizím nebezpečným vlivům, je tu žena jako strážkyně posvátné tradice. Autorka se ani nezdráhala vyslovit otevřenou paralelu s posláním Panny Marie. Už za tři roky potom napíše svůj první román, Maloměstský román, ve kterém budeme pozorovat, jak se těchto šest bodů pozvolna hroutí a jaké to bude mít tragické důsledky pro život hlavní hrdinky. Vlastenectví, to není jen životní oblast, vlastenectví byo pro Novákovou duchovní řád, mimo nějž už není života ! 56 52

Tamtéž, s.43. Stručně o Gregorovi viz FRANTIŠEK LAŠEK: Oživené litomyšlské paměti. S.92. 54 Srov. dopis Karolině Světlé z Litomyšle 8.6.1888. In: Z lidské sonáty, s. 112-114. 55 Přednáška Žena a vlasť byla vzápětí publikována v poličské Jitřence, roč.5., č.13, 14, s.147-148, 159-161. Později už publikována nebyla. 56 Tuto koncepci vlastenectví můžeme nazvat jako esencialismus. Láska k vlasti je nezbytné „antropinum“, jehož ztráta se platí duchovní smrtí. Cit pro „to národní“ je člověku vrozený a kultura ho pouze rozvíjí 53

14

IV. 1887 (Démon) Od této chvíle vznikala řada článků a próz s uvědomělou emancipační tématikou. Některé beletristické texty přímo autobiograficky (s určitými úpravami) zachycují práci v ženském hnutí. Jde zejména o tři povídky psané v onom roce 1886. Vzhledem k tomu, že jejich rozbor již před lety podal Jindřich Růžička, uvádíme pouze výčet.57 V dcerách vlasti síla národa (Vesna 1886) Za každou cenu (var. Stůj co stůj, psáno 1886, vydáno ve výboru „Z naší národní společnosti“ 1887) Ve prospěch českého čtení (Světozor 1887) Z naší národní společnosti (ve stejnojmenném výboru 1887) V roce 1887 přibyly k těmto povídkám i dvě rozsáhlejší práce, které bychom snad mohli nazvat novelami. Obě se úzce dotýkají sociální role ženy. Baronesa (Světozor 1887) Démon (Světozor 1887)58 Než se pustíme do dalšího výkladu, nemůžeme tu opomenout poslední zmíněnou novelu. Pro naše centrální téma – Maloměstský román – má totiž zásadní důležitost. Celý její název totiž zní: Démon. Novela z maloměstského života. Slovo „maloměsto“ se vyskytuje v titulech litomyšlských literárních děl vydaných v letech 1887-1890 vlastně třikrát. Je to náhoda? V roce 1889 totiž Jiráskovi vyšly Maloměstské historie, zahrnující tři starší povídky.59 Bližší průzkum těchto tří povídek však naznačuje, že „maloměsto“ nabyla vůbec běžná součást Jiráskova slovníku. Předpokládáme, že ho zvolil až při pokusu nějak dodatečně povídky spojit. Shodou okolností právě v roce 1889 dokončila Nováková rukopis Maloměstského románu. Je možné, že toto slovo, pro Novákovou mnohem typičtější, „přeskočilo“ na Jiráska při jejich vzájemných literárních disputacích? Tomu by odporovala skutečnost, že Jirásek opustilí Litomyšl už v roce 1888.60 To však možný „přeskok“ nevylučuje, neboť Nováková slovo „maloměsto“ v souvislosti se svými pracemi užívala daleko dříve, rozhodně už před rokem 1887.61 „Maloměstský“ znamená pro Novákovou mnohem více než charakteristiku velikosti a významu města. Tímto slovem označovala prostředí, které není jen malé svým významem, ale zároveň také duchem. „Maloměstský“ je totéž co „ubíjející“, „dusící“ nebo „uspávající“. „Maloměstský život“ znamená potom život, který je donucen jen živořit. Zde bychom mohli s udivující přiléhavostí použít závěrečná slova o pět let mladšího německého románu od Karla Maye – románu Vinnetou. May zde totiž nad hrobkou apačského náčelníka uzavírá: „Zde odpočívá rudý národ. Nestal se velikým, poněvadž se velikým stát nesměl !“62 Stejná (v některých případech ovšem potlačí). Není možné nebýt vlastenec. Přibližně ve stejném období však existovala i variantní koncepce Františka Matouše Klácela, publikovaná v jeho Dobrovědě už v roce 1847. Podle Klácela je vlastenectví pouze předstupeň k lásce všesvětové, jako je zdravá láska k sobě předstupněm lásky k druhému. „Byťby jste vypočetli více a větších obětí, kterých vlasti přinášíte, předce vždy při svém ostanu, že vlastenectví vaše egoismus jest, arci ne tak hrubý, patrně zisku hledající, ale zahalený, sama sebe neznající, jinému čistějšímu oku vždy ošemetný.“ František Matouš KLÁCEL: Kosmopolitismus a vlastenectví. In: Časopis Českého Museum, roč.16., sv.2., Praha 1842. S.11. Klácel tedy nahrazuje esencialismus národní esencialismem celosvětového sbratření, tzv. „vesměrností“. Proti esencialismu vystoupil až Hubert Gordon Schauer v pověstných Našich dvou otázkách, publikovaných v prvním čísle Herbenova Času. O reakcích Terézy Novákové na tuto kritiku viz dále. 57 Jindřich RUZIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové. S.84-88. 58 Výčet neobsahuje jiné práce, které se odchylovaly od tématu ženy. Přesto však můžeme tvrdit, že zmíněné téma v tomto období u Novákové dominuje. 59 Filosofská historie (Světozor 1877), U rytířů (Květy 1879) a Na staré poště (Květy 1881). 60 Srov. Zdeněk NEJEDLÝ: Litomyšl. Tisíc let života českého města. S.114. 61 O tom viz později – při výkladu o prvotní koncepci Maloměstského románu. 62 Karel MAY: Vinnetou. Kap. „Tmavá voda“. Přeložil V.Kocourek. Státní nakladatelství dětské knihy. Praha 1968. S.345. Na s.347 „Poznámka“ obsahující datace jednotlivých kapitol Mayova rukopisu.

15

slova by mohla být vytesána i na náhrobku Svatavy, hlavní hrdinky Maloměstského románu. „Maloměstský“ ti přikazuje: nebuď velký, neusiluj o velikost - jinak tě zničíme. Stejně jako byli pro „bílé“ američtí indiáni překážkou , nenáviděnou přítěží a méněcennými „chudáčky“, je i titulní hrdinka zmíněné novely pro své maloměstské spoluobčany „démonem“. Démon je příběh o situaci „nesmět se stát velikým“. A stejně jako Mayovi ideální hrdinové zápasí proti moci ďábelského „nesmět“, i mladá Ada usiluje o zlomení této poroby. Zde ale bojuje žena – navíc citlivá umělkyně, zvyklá na jemný kulturní dekor. Nováková nikdy nedává svým postavám silné předpoklady, které by je uschopňovaly k radikální proměně prostředí. Přesto však mladá umělkyně, přijíždějící do maloměsta jen z donucení, vítězí – musí ovšem maloměsto opustit a ponechat ho jeho dalšímu zahnívání. Neboť v maloměstě je všechno jako začarované, začíná to tím, že se muži jejím ideálům vysmívají, a končí více než bolestným vztahem k jedinému chápavému, leč šťastně ženatému muži. To zlé má povahu promyšlených intrik. V Adině okolí je až příliš mnoho duší, které ji postupně vplétají do sítě pomluv a lží. Stačí, aby svou krásou a inteligencí bezděčně omámila několik místních mužů (zejména inteligentního Bernarda Pešku), a tím zkalila naděje vdavekchtivých hloupoučkých slečinek, aby se z ní stala městská poběhlice. Když se náhodou osaměle setká s duchaplným inženýrem Plánským, ví to okamžitě paní Syrobová a hned pospíchá k paní Plánské, aby ji přesvědčila o manželově nevěře. Jediné svádění tak vlastně paradoxně vyvíjí Syrobová, když obratnou manipulací tlačí jinak pevnou paní Plánskou k myšlence, že ji ušlechtilý muž podvádí. Syrobová (v Maloměstském románu se potom její role ujme paní Rzerychová) chce především zbořit důvěru, jakožto předpoklad šťastného manželství. Determinismus její pasti lze tedy vyjádřit jako záměnu ideální víry za přesvědčení o všudypřítomném zlu („všichni muži přece podvádějí“).To se děje pomalým, ale neústupným zaséváním semen zla – od drobných náznaků až po „pádné“ důkazy. Hlavním cílem je beznaděj. Zlo si hledá cestu především erotikou. Ada odmítá lásku oddaného Bernarda. Důvodem není nic, co by souviselo s Bernardovým charakterem, Ada Bělská zkrátka svého ctitele nemiluje. Patří už nějak k logice maloměsta, že se ti praví k sobě nikdy nedostanou. Dokonce i jediný šťastný vztah – manželství Plánských je povážlivě ohrožen. Ada je i k jiným mužům takto chladná, to také zavdává myšlenku, že udržuje tajný poměr s Plánským – uvěří tomu i Bernard, i Adin bratr Vojtěch. Pro pochopení Adiny osobnosti musíme vědět, že její vztah k manželství je „ideální“, nikdy by se neprovdala bez lásky. Byť by byl Bernard sebesympatičtější a sebelepší, nikdy si ho nevezme. Proto ji i její vlastní bratr prorokuje trudný konec, vždyť usiluje o něco v tomto světě nemožného. „Ado, jsi vskutku tím, čím ve městě tebe nazývají a čím i Bernard tebe v malomyslnosti své nazval – démonem. Mohla bys býti strážným duchem rozkošné domácnosti, oslazovati starému otci a tetě pohledem na své štěstí pozdní věk, ale ty šlapeš po srdci oddaném a sama ubíráš se v život neradostný. Bohužel, vím jistě, že svého nerozumu trpce odpykáš !“63 Ano, tato dívka má už sama ve svém srdci předurčeno neštěstí. Je zotročena nejen maloměstem, ale i svými vlastními city! Ada se nehodlá provdat za někoho, kdo je sice slušný a jí oddaný, ale koho ve svém srdci nemiluje. Nováková tak v Démonu uplatnila osudové pojetí lásky – podle něho je milostný cit k určitému druhému člověku již osudově předurčen a dotyčný se mu vlastně jen slepě podřizuje. Lásku k určitému člověku si nelze vypěstovat, buď ji cítíme, nebo ne. Adu ani nenapadne, aby se alespoň snažila Bernarda milovat – podle ní se lásce nedá naučit. Teréza Nováková ukazuje lásku k muži jako cit, jemuž se dá jen těžko poroučet, svou oběť téměř zlomyslně napadá. Člověk je proti své vůli láskou determinován. V osudové lásce rozpoznáváme kořeny romantismu – vášnivý cit panuje nad vůlí, individuum se neumí samo ze sebe vysvléct. 63

Teréza NOVÁKOVÁ: Démon. Novela z maloměstského života. In: T.Nováková: Démon a jiné ženské podobizny. J.R.Vilímek. Praha 1934. S.108.

16

V tomto ohledu Nováková Karolinu Světlou nerespektovala. Vždyť u Světlé je nadvláda citů v milostných vztazích už překonána, její hrdinky nemilují jen silou vášně, ale hlavně a především milují silou své trpělivé víry a vůle. Jak je toto pojetí lásky odlišné! Teprve zde je jedinec osvobozen od fatalismu citových i tělesných sklonů. Pozorujme například její Kresby z Ještědí (1870).64 Poselstvím jednotlivých povídek je víra, že láska dokáže překonat nestálost individuálních pocitů, ba dokonce i lhostejnost či nenávist. Povídka Přišla do rozumu názorně sleduje, jak je díky trpělivosti a odříkání moc osudové lásky zlomena. Andulinku opustil milenec Urban. Jí samotné nezbývá, než se provdat za mladého sedláka Rokelského. Nemiluje ho, myslí stále na Urbana, k oltáři ji vede jen hmotná bída. Rokelský její nešťastně zamilovanou duši plně respektuje, chová se spíše jako Andulčin soused, nikdy ne jako manžel. Je dokonce ochotný, až si společně naspoří, ji z tohoto vynuceného manželství propustit. Rokelský Andulinku miluje, nečiní si však iluze, že by mohl být jeho cit opětován. Ve chvíli, kdy chce raději odejít do ciziny, než aby se soužil svou utajovanou láskou, rozpozná jeho žena, že byla doposud v moci jakéhosi nezdravého uhranutí. Truchlí po Urbanovi, který ji bez výčitek zanechal v bídě, a oddaného a trpělivého Rokelského si nevšímá! Teprve nyní jí spadnou klapky z očí, vidouc svého manžela odcházet do ciziny, uvědomí si, že ho miluje. Tato povídka boří určitý literární úzus, který by nás mohl vést ke zcela negativnímu chápání sňatku z rozumu. Na tuto běžnou praxi lze hledět z různých stran. Odmítání a literární démonizace „rozumného manželství“ zaznívá patrně až se zrodem moderního romantického individualismu.65 „Sama ve své rozervanosti nevěděla, čeho si přeje...“, píše Nováková o své hrdince.66 Ada žije v zajetí sama sebe. Její poslední rozhovor s Plánským před tajným odjezdem do Prahy prozrazuje, že oba k sobě chovají nemalé sympatie. I jinak pevný Plánský Adě ve svém srdci podléhá. Zlo si k nim našlo cestu prostřednictvím rozpoutaných emocí. Když se Plánský vrátí z nádraží domů, jeho manželka se zmítá úzkostí, že spolu s Adou utekl. To jí neustále našeptává a potvrzuje paní Syrobová. Plánský však Syrobovou přinutí opustit dům a své manželce taktně vypoví, že mezi ním a Adou vzniklo jen hluboké přátelství. Novela je tedy korunována vítězstvím. Avšak vítězstvím vzniklým jen a jen z rezignace, neboť Plánský, byť talentovaný a hlubokomyslný, se zahrabal v maloměstě a Ada odešla naplnit svou kariéru jinam. Za tuto cenu bylo zachráněno manželství a byla zachráněna umělecká dráha. Zůstává však i nadále pocit povážlivé vratkosti těchto hodnot – v maloměstě mohou být kdykoli narušeny znovu. Zlo nikdy nespí. Stačí, aby se tu objevila další nová Ada. Novela Démon měla pro další vývoj Novákové veliký význam. Sama Světlá si knihy vážila a přála si, aby vzniklo takových „Démonů“ co možná nejvíce.67 Nováková vždy knihu považovala za osobní výpověď, svědectví o prostředí, ve kterém je nucena žít. Ačkoli její současníci poznávali Novákovou jako šarmantní a energickou dámu, výbornou předsedkyni Spolku paní a dívek, ona sebe sama líčí v poněkud nešťastných barvách. „ (...) byla bych potěšena, kdybych vskutku směla doufati, že mám několik přátel. Zde alespoň jich nemám – ó nedovedete si představit, jak bolestně, jak těžce se kráčí po maloměstské půdě.“ O několik řádků dál pak popisuje svou obtížnou roli ve Spolku: „ (...) co ústrků, opozice, co zastaralých 64

Karolina SVĚTLÁ: Kresby z Ještědí. Sebrané spisy Karoliny Světlé. Sv.4. L.Mazáč. Praha 1941. O povídce Přišla do rozumu (1878) píše Nováková ve své monografii Karolina Světlá, její život a spisy. Nejnověji in: Teréza Nováková: Roztroušené kapitoly. Ed.Věra Vrzalová. Vybrané spisy Terézy Novákové. SNKLHU. Praha 1961. S.152. Její postoj k jmenované povídce je obdivný. 66 „Nezáviděla jí ani na okamžik klidného, blaženého žití v kruhu rodinném, nepřála si takového. Sama ve své rozervanosti nevěděla, čeho si přeje...“ Teréza NOVÁKOVÁ: Démon a jiné ženské podobizny. S.116. 67 V dopise odeslaném z Prahy 21.února 1889 Světlá mimo jiné píše: „Ode všech dám, které četly Vašeho „Démona“, srdečné uznání a žádost, abyste svoje péro co nevidět namočila k práci podobné.“ In: Polemika s dobou. Karolina Světlá ve vzpomínkách a korespondenci současníků. Ed. Josef Špičák. Odeon. Praha 1969. S.141. 65

17

náhledů, stranictví jest mi snášeti, pudí-li mne svědomí, aby se pracovalo, úsilovně a k dobrému cíli pracovalo. Přečtla jste laskavě Démona, tam je vše růžově přibarveno proti leckdy se naskytující skutečnosti.“68 Z této poslední věty cítíme odhodlání, které vzápětí povede až k Maloměstskému románu. Dvojznačnost rodinného a vlastně i společenského úspěchu Novákové a jejího vnitřního duchovního stavu je zarážející. Byla šťastná, a přece nešťastná. Vždyť o těchto letech později její syn napsal: „Byla to nejjasnější, nejšťastnější doba jejího požehnaného života.“69 Toto bolestínství patrně vyvěralo z velkého smyslu pro ideální hodnoty. Nováková se nedokázala spokojit s daným stavem, stále hleděla výš. I když dosáhla mnohého, měla před očima vady, které se od vysněného ideálu značně lišily. Teréza Nováková byla nesmírně náročná, nejvíce však na sebe. Poklesky okolního světa ji nikdy nepřivedly k rezignaci, nýbrž ji zcela naopak popoháněly k ještě větší aktivitě. Na rozdíl od Ady, propadlé svým vnitřním stavům, se Nováková odhodlává k „záchranným akcím“ ve prospěch českých žen. V. 1888 Už rok po napsání Démona zahájila palbu příspěvků do olomouckého časopisu „Domácí hospodyně“. Tento čtrnáctideník, řízený Miloslavou Procházkovou, poskytoval řadu teoretických i praktických příspěvků věnovaných ženám. Nováková sem psala na pokračování rozsáhlé stati o ženské otázce, vedla fejetonistickou rubriku k aktuálním událostem, také podrobně recenzovala vydávanou literaturu (včetně zahraniční). Jen s obtížemi si představujeme, jak mohla na tak intenzivní publikační činnost vůbec stačit.70 V úvaze Česká žena a nové otázky společenské (1888) se opakují proklamace nám známé už z přednášky Žena a vlasť (1886). Nováková tu rýsuje ideologii boje dobra se zlem, přičemž ženy v něm mají hrát rozhodující úlohu. Zcela konvenčně připisuje ženám větší vnímavost a pozornost k mravním a národním hodnotám. „Především ovšem záleží na ženách, aby nákaze nepřipustily uhnízditi se ve svém kruhu, aby nejprvnějším jejím příznakům již dovedly se vyhnouti, aby dobře poznavše strašnou záhubnosť zla zprvu příjemně a růžově se jevícího postavily se mu se vší silou a odhodlaností bojovnou pro vlastní krb a dobrou věc.“71 Nebudeme se drze ptát, co je dobro, raději se zaměříme na obecné rysy citované výzvy. Nováková tu vlastně doporučuje boj zdola, prostřednictvím rodiny a dalších úzkých přátelských kruhů. Zlo je, jednoduše řečeno, všechno, co chce rodinu rozvrátit. Buditelka chce zejména varovat před jeho rafinovanou svůdností – vstupuje dovnitř naprosto nenápadně, takřka přirozeně. Lze ho likvidovat pouze v zárodečné formě, jestliže se rozbují, zotročený jedinec už v sobě stěží nalezne obrannou sílu (je znesvobodněna jeho vůle). Nejlepší obrana proti zlu je proto úzkostlivá snaha uchovat harmonii v rodině a přátelství. Tento názor je dosud velmi moderní – jestliže je rodina v rozkladu, děti jen s obtížemi získají etické povědomí v dalším životě. Jistě není náhoda, že Svatava Krovecká vyrůstá v Maloměstském románu vlastně bez rodiny. Metoda, jakou chtěla Nováková odhalovat zlo, bychom mohli nazvat pozorování. Nejprve musíme negativní tendenci uvidět. Snad právě proto, že Teréza Nováková byla odchována v nacionalistické ideologii, která se živila obecnými hesly, idealizovanými 68

Dopis Karolině Světlé z Litomyšle 29.prosince 1888. In: Z lidské sonáty. S.121, 122. Arne NOVÁK: Teréza Nováková v polévkové kuchyni. In: Chudým dětem 42., ročenka dobročinného komitétu v Brně 1930. S.25. 70 Hrubý (a poněkud zkreslující) obecný obraz o ženském hnutí v druhé polovině 19.století viz Eva UHROVÁ: Po nevyšlapaných stezkách. Z dějin ženského hnutí a jeho žurnalistiky do roku 1921. Mona. Hradec Králové 1984. S.6-28. O Teréze Novákové se tu píše poměrně hojně, časopis Domácí Hospodyně však zmíněn není. Další kapitoly se snaží zdůraznit úlohu levicových politických stran. 71 Teréza NOVÁKOVÁ: Česká žena a nové otázky společenské. In: Domácí hospodyně. Čtrnáctidenní list věnovaný naší ženské pleti českoslovanské, jakož i všem ctitelům spořádaných domácností. Red. Miloslavy Procházkové. Roč.5. Olomouc 1888. S.147. 69

18

vzpomínkami na národní minulost a sny o vítězné budoucnosti, znamenalo pro ni pozorování ještě něco více. Až do svého příjezdu do Litomyšle se vlastně neuměla dívat. Raději snila. Pozorovatelkou se mohla stát až tehdy, když jí okolní svět dokázal nějak upoutat, ať už pozitivně, či negativně. Aby byla vytržena ze sna, potřebovala úder. Dobře tušila, co je to smysl pro realitu. Musela se mu s námahou učit. To jest – zbavit se romantických opiátů (vášní, snů a hesel) a místo toho se dívat na vrásčité stařeny a žebráky. „Bojem o vidění“ u Terézy Novákové se zabývala Jaroslava Janáčková.72 Podle ní spisovatelka objektivní vidění reality přímo potřebovala. Nováková dobře chápala, že bez vidění hrozí jedinci nevyhnutelný pád do subjektivismu. „ (...) přistupuje k rozpolcenosti a k introvertním sklonům jako k situaci, kterou je třeba nejen znát, respektovat a ozřejmovat, ale i jako k chorobě, již je záhodno překonávat. Přitom východiskem, které v náznaku nabízí, je „pevnost mysli“. Pevnost mysli se pro ni tedy stává ostnem i základem přetvořující činnosti, mostem od analýzy daného stavu k jeho překonání a přetvoření.“73 Subjekt by se sám o sobě bezpochyby rozpadl, nemaje žádnou oporu v něčem objektivním. Z Novákové se tudíž stala realistka. Viděli jsme, jak Ada tuto pevnost postrádala a ještě uvidíme, kam tento nedostatek dovede Svatavu Kroveckou. Místo pevnosti bychom také mohli říci: čistota mysli, a to si již představujeme mysl jako klidnou hladinu, v níž se zrcadlí skutečnost co možná nezměněná. Již v době, kdy psala svého Démona, vyvíjela svou první práci národopisnou. Samotná povaha tohoto úsilí znemožňovala, aby si tu spisovatelka řešila své úzkosti. Sběr materiálu a jeho zpracování ji vedl k vědecké objektivitě. První motivací snad mohla být výstava lidových výšivek, pořádaná jejím Spolkem. Z těchto a dalších sběrů sestavila roku 1887 Nováková převratnou práci nazvanou Kroj lidový a národní vyšívání na litomyšlsku.74 Toto dílo můžeme směle považovat za první českou studii o lidovém kroji. V roce 1888 přinesly Literární listy její zásadní stať o realismu v literatuře. Nováková v ní shrnula zásady nezbytné pro každé moderní literární dílo. V této práci O podmínkách zdárné tvorby umělecké v naší literatuře čteme o důležitosti pozorování – ano, literát nemůže snít a křepčit uvnitř nádherně vystavěných ideologií, to bychom ani jeho výpověď nepotřebovali. Literární dílo nechť se týká tohoto světa, ať pozoruje, jak se věci mají, ať jim rozumí a hledá jejich kořeny. „ Ovšem, kdo líčiti chce „vnitřní život národní“, nesmí po světě blouditi s očima k hvězdám stále upřenýma, klopýtaje přes každý kámen skutečnosti, v cestě mu ležící. Jemu jest bystře pozorovati vše, co kolem něho se děje, zkoumati toho příčinu i souvislost, informovati se z pramenů rozličných (často sobě zřejmě odporujících) o hnutí a cílech doby, vnikati všude, kde pro líčení jeho naskýtá se potřebný základ. Ba se vzdechem přiznáváme, že k úkolu tak velikému a nesnadnému potřeba jest nejen vzácného pozorovatelského talentu, ale ducha přímo prorocky jasného, který vším úskalím falešných a nebezpečných hesel, vší mělkosti laciné novoty a kolem sociálních neřestí probředl by se s praporem pravdy a krásy v ruce...“75 To, co platí pro spisovatele, mělo by být i vlastností každé ženy – totiž schopnost vidění. Jestliže jsem s to něco před sebou vidět, znamená to, že viděnou věc uznávám jako objektivně existující, jako něco od mého subjektu odlišného. Umělecké dílo přímo svádí, abych ho uzavřel před okolním světem a vyprojektoval si v něm ideální snovou skutečnost. Podobně i 72

Jaroslava JANÁČKOVÁ: Krajina v posledních románech Terézy Novákové. In: J.Janáčková: Román mezi modernami (Studie z historické poetiky). Československý spisovatel. Praha 1989. S.29-63. 73 Tamtéž, s.36. 74 Teréza NOVÁKOVÁ: Kroj lidový a národní vyšívání na litomyšlsku. Poprve vydáno časopisecky v již zmíněné „Domácí hospodyni“ roku 1890, o rok později vyšlo knižně. 75 Teréza NOVÁKOVÁ: O podmínkách zdárné tvorby umělecké v naší literatuře. In: T.Nováková: Roztroušené kapitoly. Ed.Věra Vrzalová. Vybrané spisy Terézy Novákové. SNKLHU. Praha 1961. S.91. Pro srovnání analogického programu doporučujeme předmluvu k románu Nemodlenec (1873) od Karoliny Světlé.

19

milostný zápal svádí, abych zavřel oči a upadl do blaženého vytržení. Jenže takto umělá (virtuální) realita dlouho neobstojí, jak říká Nováková, dříve nebo později zakopne o kámen. Musíme být velmi opatrní, abychom svět „nesoukali jako pavouci sami ze sebe“ (Bacon) a aby se nám tedy viděný svět nestal vizí. Můžeme zde uplatnit i často opakovaná slova akademického malíře Radoslava Kutry: „nemalujme to, co o skutečnosti víme, malujme jen to, co vidíme“.76 Teréza Nováková se musela učit vidět. I příběh její „chudobky“ (Klepy z plesů) je vlastně příběhem o překonání nereálného omámení viděním. Z dívenky podrobené milostné vášni se stává básnířka, tedy již „vidící“ (sebepřekračující). Paní Syrobová z Démona je příklad totálně potlačeného vidění – ona už zcela dopředu ví, že Plánský svou dobrou ženu podvádí, nepotřebuje se o tom ani přesvědčit. Domníváme se, že Nováková považovala samu Adu za „vidící“, neboť oproti svému okolí jasně rozpoznává falešnost intrik a naškrobenou eleganci maloměstských tet. V tomto ohledu je jiná než Svatava Krovecká. VI. léto 1888 – zima 1888/1889 Maloměstský román - obraz z našeho života je v tvorbě Terézy Novákové jakousi záhadou. V literární historii se na něj vlastně zapomnělo. Od doby jeho napsání leží spíše na okraji spisovatelčina díla.77 Badatelé se shodují v názoru, že jde o text umělecky značně slabý, příliš šablonovitý a černobílý. Dokonce se zdá, jako by do celku autorčiny tvorby ani nepatřil. Například se vždy hovoří o pětici jejích románů, chceme-li se však důsledně držet označení román, musíme k pětici dodat ještě tento román šestý. Zmíněná marginalizace Maloměstského románu přitom nemá žádnou oporu v autorčině postoji – ona sama toto dílo v době jeho vzniku považovala za vrchol, na který se již dlouho připravovala. Ještě v první polovině devadesátých let byl pro ni Maloměstský román zásadní životní výpovědí, ba přikládala mu hluboký osobní význam. Do jisté míry je pro literární historii příslovečným „horkým bramborem“. Co s dílem, které tak protiřečí mnohokrát obdivované sociální tendenci Terézy Novákové, co s příběhem, který se podobá spíše té nejhorší noční můře, zkomponované tak, aby děsila, když je Nováková pro nás pozornou průvodkyní po lidové duši nejvýchodnějších Čech? Kde se v Novákové vzalo to kompoziční a ideové násilí, které daleko předčí Démona i povídku Z mého rodného domu? Vždyť tento román už není pozorováním, ale více obecným vzorcem, do něhož si můžeme libovolně dosazovat. Tady už nejde o individuální selhání postav, ale přímo o principiální běžící pás úpadku – ani jedna z postav nezůstává alespoň nepoznamenána. Atmosféra Maloměstského románu je dusivá a přísná, jeho obrazy nejsou ani tak zachycením reality, jako spíše jejím zkarikováním do podoby nějakého obludného snu. Odkud se zrodil onen okatý nacionalismus? Proč z díla čiší taková nenávist? První jasnou stopu tohoto díla obsahuje její osobní zápisník.78 Nováková si v něm na jedné stránce poznamenávala náměty pro další díla. Na jiné stránce si dokonce vypsala přehled svých hotových prací. Na rozdíl od tohoto přehledu, kde se můžeme orientovat podle 76

Radoslav Kutra říká: „Pod pojmem „skutečnost sama o sobě“ rozumíš skutečnost ležící mimo nás. To však je jen částečná skutečnost. Plná skutečnost není jen to, co existuje mimo nás, ale co nás do sebe zahrnuje. Proč se vlastně ze skutečnosti stále vylučujeme? Což nejsme také skutečnost? Teorie vidění je pokus chápat skutečnost jako jednotu objektu a subjektu. Její těžiště neleží ani na objektu ani na subjektu, ale mezi nimi. Mezi nimi není tedy dualistická propast, ale sjednocující třetí komponenta jedné skutečnosti: skutečnost vidění.“ Radoslav KUTRA: Škola vidění. Nové spojení tvůrčích a duchovních hodnot. Rukopis knihy šířený mezi jeho žáky. S.10. 77 Nejnověji vyšel v prvním svazku Vybraných spisů Terézy Novákové – Drobné prózy I (ed. Věra Vrzalová). Praha 1957. S.122-147. 78 Jde o již zmíněný zápisník (někdy nesprávně uváděný jako „deník“) uložený v Městském muzeu a galerii v Litomyšli, inv.č.1915. Upozorňujeme, že od uvedených stran se seznamy prací byly vytvořeny fotokopie, které jsou přístupné ve Státním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, C 215. Fot. kart. 14/24.

20

datace jednotlivých děl, je doba napsání této stránky námětů obtížně zjistitelná. Nadpis Projekty ukazuje, že šlo o díla zatím jen zamýšlená. Podle toho však, že obsahuje tituly Starý pavil(l)on, Z dívčí školy, V podletí a Theorie a praxis (var. Sny a skutečnosť), o kterých víme, že byly napsány roku 1884, usuzujeme, že zmíněná stránka mohla být napsána nejpozději roku 1884.79 V seznamu je hned na prvním místě uveden Maloměstský román, a to ještě s výrazným podtržením (viz příloha č.27). Pokud by byla naše datace správná, znamenalo by to, že Nováková nosila v hlavě jeho námět přinejmenším pět let (byl realizován na začátku roku 1889).80 To je z celého seznamu (pokud vynecháme možnost realizace námětů pod jinými názvy) vlastně největší časový odstup. Pouze uvedený Démon by byl napsán tři roky od jeho námětu. Maloměstský román tedy musel být pro Novákovou něčím zásadním. Ačkoli však v domnělém roce 1884 stál na jejím prvním místě, na celých pět let od něho upouští. Proč? Maloměstský román, jak si ho tehdy Nováková vyprojektovala, byl už pravděpodobně kritickým bojem s maloměstem. Vždyť už na začátku práce z roku 1883 nalézáme nápadné spojení „malosvět podivný, ba směšný.“81 Označení román dává tušit, že mělo jít po kompoziční stránce o dílo rozsáhlé a složité (snad proto jí nejvíce leželo v hlavě a uvedla ho do seznamu jako první). Takový rozsah předpokládá i jasnou a rozhodnou myšlenku – Nováková se chtěla vyjádřit k něčemu zásadnímu. Poměrně pozdní realizace námětu může mít kořeny právě v jeho závažnosti, jak formální , tak ideové. Proto s napsáním tolik otálela. Další pátrání (jestliže si odpustíme podrobné sledování všech motivických předzvěstí) nás vede až na sklonek roku 1888. V říjnu totiž poslala Karolině Světlé dopis, ve kterém čteme tato slova: „Vůbec jest naše pohlaví ve svém boji za právo o světlo vysoce k politování, a to z tolika příčin, že nelze je takřka vypočítati. O nejbolestnějším bodu v našem životě společenském chystám se beletristicky promluviti – kéž nadchne mne přitom pravý duch ...“82 Z této zmínky lze usoudit, že se práce bude týkat právě toho nejzávažnějšího problému ženské otázky. Vůbec způsob, jakým se o ní Světlé zmiňuje, je překvapující. Obvykle totiž o své tvorbě příliš nemluví. Maloměstský román je tu výrazná výjimka ! Kdy byl přesně napsán, zůstává otázkou. Víme, že s příchodem zimy Nováková těžce onemocněla a že jí nemoc bránila v psaní. Rovněž u ní narůstal hluboký pesimismus a tvůrčí krize. O tom svědčí její slova z prosince 1888: „Často si myslívám, že jest snad nemoc moje pokynem osudu, abych přerušenou činnosť pérem ani znovu nezačínala, neboť – kdoví, čte-li má slova kdo jiný než sazeč, který k tomu nucen jest?“ Dále Nováková prozrazuje, že ji k psaní donucují „úmysly etické“, jimiž by chtěla alespoň něco ve společnosti zlepšit.83 Pro vznik Maloměstského románu to ukazuje, že už byl alespoň rozepsán. Jak uvidíme později, musel být jeho rukopis v prosinci 1888 už v dosti pokročilém stádiu. Až do března 1889 se v dopisech opakovaly povzdechy nad rozepsaným dílem. Nováková tu ani tolik nepochybovala nad svými uměleckými schopnosti, jako spíše lamentovala nad stavem společnosti. Dílo nezamýšlí umělecky, ale společensky. „Ba zde jsou poměry horší oněch vylíčených. Zde jest odpadlictví tajné, a proto tak těžko proti němu 79

V seznamu projektů se vyskytuje též titul Z rodinných kruhů, který se nápadně podobá později realizované vzpomínce Z mého rodného domu. Tato práce pochází už z roku 1883. Jindřich Růžička dataci Projektů vkládá teprve do roku 1885. Srov. Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové. S.90. 80 Nápadné nakupení realizovaných titulů z roku 1884 by naznačovalo, že seznam byl sepsán někdy těsně před tímto rokem. S postupem do dalších let realizovaných námětů ubývá. K roku 1884 jsme v textu neuvedli arabesku s obtížně čitelným francouzským názvem Si vous n´ avez rien a me dir („pokud mi nemáte co říci“). Podle seznamu Práce hotové vyšla ve Vesně roku 1886. Další stopou je i její prohlášení v předmluvě románu, že ji k psaní motivovala práce Karoliny Světlé Z našich bojů, která vyšla roku 1883. 81 V daném kontextu Nováková sní o tom, jak se vrací z Litomyšle do rodné Prahy: „Letí, letí myšlenky daleko z tichého městečka rolnického, z toho malosvěta podivného, ba směšného, z toho ostrova, dalekého života světového, (...)“ Teréza NOVÁKOVÁ: Z mého rodného domu. In: Z měst i ze samot, druhé vydání s.d. S.53. 82 Dopis z Litomyšle 12.10. 1888. In: Z lidské sonáty, s.118. 83 Dopis z Litomyšle 12.12. 1888. Tamtéž, s.119.

21

vystupovati, když má masku češství na líci ! Často si myslívám, že bych v ten čas, který takto – marním, měla psáti- ale pak mi připadá, že by to muselo být jiné péro, jiná ústa, která by slyšení došla. Píši velmi málo, nemajíc nijak času a jsouc večer již velmi unavena.“84 Stížnosti churavějící Novákové ostře směřovaly proti tehdejšímu literátům: „Zdá se mi, že jakživa tomu „mladšímu kruhu spisovatelstva“ nic do noty nenapíšu, a tudíž „kariéru“ neudělám. Jsem obdařena velikou prudérií uměleckou a mám pramálo odvahy, (...).“85 Zdá se, že Světlá na začínající spisovatelku pohlížela s mírnou shovívavostí. Chtěla ji především co nejvíce povzbudit. Trpělivě naslouchala jejím projevům nespokojenosti a s chápavým úsměvem dodávala: „ (...) , vidím ve Vás, smím-li se tak řemeslnicky vyjádřiti, jakéhosi regulátora našeho v tak mnohém ohledu pobouřeného, znepokojeného žití ženského.“86 Regulátor je ten, kdo citlivě zaznamenává všechny výkyvy od ideálního stavu a okamžitě se je snaží vyrovnat. Takovým regulátorem opravdu Teréza Nováková byla. Věčně nespokojená a stále pro něco angažovaná. Většina jejích tehdejších prací upozorňovala na nějaké vady a také, i když skrytěji, načrtávala tu a tam probleskující ideál (babička Krovecká, Pavel Střítežský, starý děkan v Maloměstském románu). Pro naše pátrání po okolnostech vzniku románu má velkou důležitost dopis ze 14.března 1889. Z něho se dovídáme, že rukopis díla byl již v nakladatelství a že Nováková rozepisovala další povídkové práce ! „Přikračuji vždy s takovou nedůvěrou k práci beletristické, jsem vždy tak málo s ní spokojena, že skoro se jí bojím. Ale uposlechnu Vaší rady, mám látku trochu s Démonem příbuznou a sdělení Vaše o Němcové ještě více mne v ní potvrdila. Paní Albierová vyžádala si delší povídku pro Ladu, hodlám zamýšlenou jí práci odevzdati. V Příteli domoviny (až jestli dostojí nakladatelství ujednání) shledáte se v posledních svazcích s prací mou, dosud nejdelší, ovšem poněkud jiného žánru než Démon, ale realističtější!“87 Poslední jmenovanou prací je myšlen právě Maloměstský román. Jeho dokončení Nováková před Světlou vlastně trochu tajila a zmínila se o něm až jako o hotové věci (byl zamýšlen jako dar k narozeninám). V úryvku se také dovídáme o dvou neznámých povídkách. O jejich přesné určení se pokusíme až ve 12. kapitole. Narážka na Boženu Němcovou nám brzy poodhalí něco z autorčiných duchovních zápasů v době kolem napsání románu. Maloměstský román bychom tedy na základě korespondence měli datovat někam mezi říjen 1888 a březen 1889. Přihlédneme-li k autorčině zimnímu onemocnění, jde o dobu poměrně krátkou (i když Nováková psala vždy velmi rychle). S touto datací je však v rozporu sama Nováková, totiž ve svém věnování románu Karolině Světlé. Vždyť v této předmluvě k románu uvedla, že ho začala psát „uprostřed čarovné krásy lesní“ a následná scenérie bezpochyby líčí léto. 88 Přitom víme, že Nováková od 19. července 1888 až do konce prázdnin pobývala v malebné vesničce Budislavi.89 První stránky románu tedy začala psát už v létě a její slova „chystám se beletristicky promluviti“ z října 1888 pak nesmíme chápat jako začátek její práce. Tedy román vznikal přibližně v období od léta 1888 do zimy z roku 1888 na rok 1889. 90 (Srov. též přílohu č.31). 84

Dopis z Litomyšle 2O.2. 1889. Tamtéž, s.124. Dopis z Litomyšle 23.2. 1889. Tamtéž, s.126. 86 Dopis Karoliny Světlé z Prahy 12.3. 1889. In: Polemika s dobou, s.145. 87 Dopis z Litomyšle 14.3. 1889. In: Z lidské sonáty, s.132. 88 Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román. Obraz z našeho života. Přítel domoviny. Roč.6. Č.1. Praha 1890. S.7/8. Není-li uveden jiný údaj, čísla stránek se vztahují k prvnímu svazku. 89 Dopis z Budislavi u Proseče 7.8. 1888. In: Z lidské sonáty, s.115-116. 90 S touto datací se neshoduje Jindřich Růžička. Podle něho byl Maloměstský román psán v létě a na podzim roku 1889. Srov.: Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové, s.90. Korespondence však nasvědčuje, že se Karolině Světlé dostal výtisk do rukou už v zimě 1889, což by při podzimním dokončení rukopisu bylo nemožné. Srov.: Polemika s dobou, s.157. Uvedený rok 1890 v tiráži knihy tedy neodpovídá skutečné době vytištění. V době vydání Růžičkovy stati však nebyly tyto prameny dostupné. 85

22

VII. (záměr Maloměstského románu) Další měsíce – od jara až do zimy 1889 – byly naplněny jen čekáním na vydání románu. Nováková několikrát Světlé připomínala, že očekává její kritické ohodnocení, a sama Světlá se podivovala, že nakladatelství s románem tolik otálí: „Nechápu, proč Domovina pořád váhá s vydáním Vaší práce. Myslím, že chce míti pro první číslo příštího ročníku cosi velmi zajímavého, neb že jest redakce s prací tou velmi spokojena , několikrát odtamtud jsem slyšela.“91 Román byl však skutečně vytištěn v zimě 1889 jako první svazek šestého ročníku edice Přítel domoviny. Ještě v říjnu prozrazovala Nováková svou velikou netrpělivost. Tušíme, že vyjádření Karoliny Světlé mělo pro ni rozhodující význam. Už několikrát se totiž rozhodovala, zdali nemá svou literární tvorbu raději ukončit. Maloměstský román byl snad pro ni jakýsi prubířský kámen, na němž se má toto dilema konečně rozhodnout. Podobné tvůrčí krize prodělávala Teréza Nováková častokrát, největší však v roce 1901. „Myslím, že mi činnosť spolková letos překážeti nebude, neboť odřekla jsem se „zase jednou“, jak můj muž říkává, psaní. Staly se mi v poslední době zcela nezaslouženým způsobem některé nepříjemnosti, i čekám jen, co ráčíte říci Maloměstskému románu (až totiž vyjde), abych ve své abstinenci zcela dotvrzena byla. Více a více zdá se mi, že píši zcela marně, že si mých myšlenek nikdo nevšímá, prostě že je nikdo nečte. Jsem si vědoma svých chabých sil, ale zároveň také své dobré vůle a úzkostlivé péče nepodati nikdy nic banálního, nic, co by zhoubně, ba jen uspávavě na čtenáře působilo. Víc a více poznávám, že ve kruh, kde vládnou Mrštík, Machar, Kaminský e tutti quanti, nelze se vetřít bez kapitulace před samu sebou. – Maloměstský román, milostivá paní, bude v sobě chovati pramálo onoho esprit, který zcela nezaslouženě ráčila jste mi přiřknouti, jest to historie přímo zoufalá, jako většina našich poměrů, a zcela nepodobna črtám Z naší národní společnosti. Opakuji ještě jednou, že jsem velmi dychtiva bezohledného, jak možno nejobjektivnějšího úsudku Vašeho.“92 Román měl kromě tohoto posudkového významu ještě jiný vztah k osobě Karoliny Světlé. Nováková jej totiž „na důkaz nejhlubší úcty a obdivu“ věnovala právě jí.93 Možnosti věnovat své dílo drahým bytostem využila Nováková již dříve několikrát. Své prózy věnovala památce své matky (Kresby a črty) a soubor Z měst i ze samot (1890) připsala svému manželu. Na rozdíl od předešlých byla však tato dedikace ideová – tímto činem se autorka ztotožnila s názory Karoliny Světlé. Za dedikací následuje ještě rozsáhlé vysvětlení. V této jakési předmluvě Nováková citovala z již zmíněné její práce Z našich bojů (1883) a přihlásila se k názoru, že „povolují základy budovy naší národní samostatnosti“ a v takové chvíli, že se vlastenec už nemůže spokojovat s dekorativními malůvkami, nýbrž „odloží pokorně štětec a hlásí se horlivě ku lžíci zednické“.94 Jinými slovy, literát se v nynější povážlivé situaci musí pustit do té nejšpinavější práce – nelze už načrtávat krásné ideály, když se všechno pod námi bortí.To činí i Teréza Nováková, v následujících větách se přiznává, že by raději „pustila na pouť do dobrodružného světa pohádek“.95 Román byl tedy psan pod tlakem rozumové vůle. Byla k němu přinucena svým vlasteneckým svědomím. Jako látku k tak závažnému dílu si zvolila známou tehdejší postavu osiřelé dcery Karla Havlíčka Borovského – Zdeňku Havlíčkovou (1848-1872). Spojitost Havlíčkové a hlavní hrdinky Svatavy byla čtenáři románu vždy konstatována. Nenalezli jsme žádný doklad, ve kterém by Nováková tuto spojitost vysloveně tvrdila, avšak nikde ji také nikomu nevyvrátila. Příběh Zdeňky Havlíčkové je v textu snadno rozpoznatelný. Například Světlá už po přečtení prvních kapitol psala: „i kdybych nebyla znala osud nebohé Zdenky, z té nálady pohřební 91

Dopis Karoliny Světlé z Prahy 22.8. 1889. In: Polemika s dobou, s.156. Dopis z Litomyšle 19.10. 1889. In: Z lidské sonáty, s.146. Podtržené slovo je v edici uvedeno kurzívou. 93 Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.5. 94 Tamtéž, s.7. 95 Tamtéž, s.8. 92

23

cesty byla bych jej nezvratně vytušila.“96 Proč si však Nováková vybrala právě Zdeňku ? Tato postava se v jejím díle vynořila zcela nečekaně. Není známo, že by se kdy dříve o Zdeňce alespoň zmínila. Samotná kompozice románu pak ukazuje, že autorce na této předloze příliš nezáleželo, zacházela s ní volně a původní historická postava jí sloužila výhradně jako inspirace. V tomto ohledu román příliš realistický nebyl. Zdeňka Havlíčková byla ve své době, zvláště v šedesátých letech, kdy Nováková právě dospívala, jednou z nejznámějších postav společenské scény. Po smrti Karla Havlíčka Borovského v roce 1856 byla osmiletá Zdeňka objektem všeobecného soucitu a dojetí. Tehdy byla vychovávána v rodině strýce Antonína Jaroše a chodila do několika soukromých vzdělávacích ústavů (jako později i Nováková). V letech 1861-1862 vypukla celonárodní kampaň, při které bylo prodejem losů a rozsáhlou sbírkou pro Zdeňku získáno celkem 30 596 zlatých.97 Tato kampaň předpokládala, že je třeba ve Zdeňce uctít památku národního buditele, a proto se Zdeňka stala „dcerou národa“. Ze stejného důvodu byla v roce 1863 odebrána strýci a dána do opatrování vlasteneckému politikovi – Františku Braunerovi.98 Odtud i určitá spojitost Zdeňky s Litomyšlí, Brauner do Litomyšle zajížděl jako rodák a brával svou svěřenkyni s sebou (obr.15). O postavení Zdeňky jako loutky tehdejší vlastenecké ideologie píše velmi případně ve své studii Vladimír Macura: „Dívka se stala součástí Havlíčkova kultu, svým způsobem přímo relikvií po „velikém muži“, byla včleněna do mytického syžetu, jímž se národ s Havlíčkem ztotožnil – hrdina se obětoval za národ a národ ho za to zastoupil ve výchově osiřelého dítěte, jemuž se stal místo něho „otcem“.“99 Ať byla tedy Zdeňka svou přirozenou povahou jakákoliv, vždy se od obyčejných holek odlišovala – byla dcerou národního „světce“. Její osobní život se musel podřizovat neustálému soudu veřejnosti, už skutečnost, že byla v dětství odebrána strýci a z vlasteneckých důvodů vychovávána u Braunera, ukazuje, nakolik byla ideologie silnější než její soukromí. Zcela nezaslouženě byla pozorována veřejností, podobně jako osoby činných politiků. Její další život provázely značné skandály. Devatenáctiletá dcera Karla Havlíčka totiž udržovala poměr s polským důstojníkem Quidem Battagliou. Tento fakt byl záhy rozmazáván ve společnosti i v tisku – jako senzační skandál. Jak však ukázal Vladimír Macura, byl vztah s Battagliou v jejím životě jen epizodou, o půvabnou slečnu se ucházela ještě řada mužů, z nichž ne všichni byli Zdeňkou odmítáni (hrabě Václav Kounic, Karel Petr Kheil, Antonín Svoboda).100 Z popsaných milostných vztahů máme dojem, že si Zdeňka Havlíčková se svými nápadníky téměř zahrávala, že lásku chápala osudově romanticky, ale její city byly vždy nestálé, až nebezpečně proměnlivé. Ze všech vztahů však pronikl na veřejnost pouze jediný, vztah s polským s důstojníkem. Battaglia byl elegantní muž, šlechtic, usiloval o sňatek se Zdeňkou, ale v očích vlastenecké mytologie byl příliš propojený s nenáviděnými vládními strukturami. Macura dále dokládá, že v jeho době byli Poláci chápáni nepřátelsky.101 Důvodem rozchodu však nebyla ani tak nevole veřejnosti a okolí, spíše již zmíněná nestálost Zdeňčina srdce.102 Braunerovo převezení Zdeňky do Poděbrad by bylo pro Battagliu snadnou překážkou.

96

Dopis Karoliny Světlé z Prahy 3.12.1889. In: Polemika s dobou, s.157. Masarykův slovník naučný. Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Díl 3. Nákladem „Československého kompasu“. Praha 1927. S.100. 98 Tamtéž. 99 Vladimír MACURA: Sen o dceři národa. In: Vladimír Macura: Český sen. Lidové noviny. Praha 1998. S.131. 100 Srov. tamtéž, s.129-141. 101 Tamtéž, s.129-130. Jde o jinou Marii Podhájskou, než byla manželka Aloise Jiráska. 102 Střídmé líčení vztahu k Václavu Kounicovi podává Ferdinand Strejček. Práce vykazuje snahu osvobodit Zdeňku z dobové představy „kokety“. Srov.: Ferdinand STREJČEK: Zdeňka Braunerová a Václav Kounic. In: Osvěta. R.1915, č.1. S.25-30. 97

24

František August Brauner (1810-1880), známý především svým bojem proti robotě roku 1848, svého času přední politik strany staročeské, se narodil v Litomyšli a do Litomyšle se vícekrát později také vracel.103 Tak se v roce 1865 ocitla v maloměstě i Zdeňka. Zdejší studenti tu prý na její počest uspořádali taneční zábavu („merendu“). Zdeňka měla v Litomyšli i důvěrnou přítelkyni – slečnu Marii Podhájskou (zemř.1922). 104 Po návratu do Prahy pak Zdeňka Marii psala i o svém vztahu k Antonínu Svobodovi: „Svoboda tedy jest muž srdce nad míru šlechetného a má mě věru tuze rád. A já bláhová, ač jsem přesvědčena, že bych mohla být velmi spokojena a velmi šťastná, přece jen vidím, že posud ho tůze nemiluji.“105 Na tuto nebo jinou návštěvu Braunerových vzpomíná i pozdější přítel Terézy Novákové, lékař František Teplý (1843-1920). Podle něho přijeli do Litomyšle z nejmenovaných oslav v Brandýse (?). Brauner (neuvádí, zda i Zdeňka) strávil několik dní i na Budislavi, přímo v myslivně, kde bude o více než dvacet let později rozepisovat svůj román o Zdeňce Teréza Nováková. Brauner se prý zúčastnil neúspěšného lovu na sluky a potom se vrátil do Litomyšle, kde se ubytoval u děkana Antonína Šanty. 106Teplý prozrazuje, že tehdy Braunera všude doprovázel. Pravděpodobně byl přítomen i zmíněné taneční zábavě, která se konala „na Veselce“. Podle jeho slov byla Zdeňka středem pozornosti, ona si však nejvíce oblíbila jistého mladíka, kterého Teplý sice neudává jménem, ale který prý vedl hýřivý život (u herců) a zemřel ve velké nouzi již jako mladý. Teplý se ve vzpomínkách otevřeně vyhýbá jakékoli charakteristice povahy Zdeňky Havlíčkové, píše, že ji přenechává životopiscům, neodpustí si však poznámku, že mu bylo divné, když se Zdeňka při řeči nikomu nedívala do očí.107 Z této vzpomínky jistě vycítíme závan dobového hodnocení Zdeňky Havlíčkové – je vnímána jako dívka pochybné pověsti. Teréza Nováková mohla toto vyprávění také znát, František Teplý manžele navštěvoval (v seznamu vizitek si Nováková zapsala i jeho jméno – příloha č.28), přednášel ve Spolku paní a dívek a pobyty Novákové v budislavské myslivně (od roku 1887) by mu jistě mohly vyvolat vzpomínku. Kromě toho musela žít v Litomyšli ještě řada dalších pamětníků. Spojení Zdeňky (Svatavy) s Litomyšlí bylo pro ni tedy zcela nenásilné – Brauner se jí stal doktorem Zimou a Šanta, který Braunera ubytoval u sebe na děkanství, se v její fantazii proměnil v dávného přítele slavného Svatavina otce. Co bylo na životě Zdeňky Havlíčkové pro Novákovou nejpodstatnější, bylo dilema mezi vlasteneckým posláním a erotickým poblouzněním. Proč Zdeňka tolik zklamala ? Vždyť i její smrt na tuberkulózu v roce 1872 (který měl pro Novákovou zvláštní důležitost) jako by jen dotvrzovala toto tragické propadnutí zlu. Proč náš národní život nemá tu sílu, jíž by se mohl vzepřít nad všednost a jednoznačně překonat onu omezující moc tělesných a citových slabostí? Dokážeme vůbec něco obětovat? Je nám ještě něco svaté? Opravdu všichni žijí jen pro požitek „teď a zde“? Vidíme, že otázky otevírající Maloměstský román v mnohém vlastenecký patos překračují – jsou obecně mravní. V daném období si je Nováková od národního cítění ještě nedovedla oddělit (toto oddělení vlastně v plné síle neprovedla nikdy), poznáváme, že odpověď tu měla již dopředu připravenou (zejména v postavě obětavého Pavla Střítežského). Avšak líčení rafinovaného mechanismu svádění a snadného pokušení, jímž je domnělá Zdeňka stále obklopena, dává románu opravdu větší dimenzi než jen úzce nacionalistickou. 103

Základní údaje o Braunerovi viz Jan V.NOVÁK, Arne NOVÁK: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. J.Promberger. Olomouc 1913. S.297. 104 František PÁTA: Z korespondence Zdeňky Havlíčkové. In: Litomyšl. Věstník Klubu přátel a rodáků Litomyšle v Praze. Ročenka 3. Č.5-6. Praha 1935. S.17-19. 105 Tamtéž, s.18. 106 Od Páty však víme, že Zdeňka bydlela „v hostinci Dvořákově, sousedícím s domem Podhájských“. Tamtéž, s.17. Pokud tedy popisuje stejnou návštěvu jako Teplý, museli Zdeňka a Brauner bydlet odděleně. 107 František TEPLÝ: Z mých vzpomínek. Rukopis uložený v Městském muzeu a galerii v Litomyšli. S.610-615.

25

Abychom lépe pochopili tuto nejhlubší otázku položenou Maloměstským románem a která je v nemenší intenzitě zopakována i v pracích po románu hned následujících, dovolíme si malou odbočku. Krátce po dopsání posledních stránek románu totiž vychází práce Josefa Hanuše, Božena Němcová v životě i spisech (Praha 1889). Literární historik Josef Hanuš (1862-1941) v ní načrtl obraz Boženy Němcové jinak, než bývalo v tehdejších romantických dobách zvykem. Pokusil se ji poněkud neobratným způsobem zbavit zkreslující glorioly. Po přečtení knihy někdy v zimě na začátku roku 1889 se Nováková opravdu rozčílila: „Ovšem někdy to ve mně vzkypí, jako když dostala se mi do rukou kniha o Němcové. Jeden večer jsem ji četla, druhé ráno psala jsem kritiku, ve které můj muž vyškrtl ještě mnohé prudké slovo. A takové věci se nejen tisknou – ale jsou spisovatelé, kteří odvažují se je napsati !“108 Recenzi knihy začala Nováková psát 24.ledna 1889 a poslala ji do „Domácí hospodyně“, kde vycházela na tři pokračování.109 Zpracování vytýkala přetíženost citáty, nepravdivá fakta, nesprávné přirovnání Němcové ke Karolině Světlé, celkově neobjektivní obraz spisovatelky. Nováková byla zejména nespokojena, že se Hanuš odvážil tak směle vykreslovat velikou autorku. „Či vyhynula již mezi námi pieta, (...) ?“110 Zdálo se jí, že Hanuš vykazuje obecnou nectnost – „která na slavných živoucích titěrné slabosti na místě platných skutků spatřuje a mrtvé z hrobů zve, aby na nich skvrny ukázala.“111 Tato epizoda se v dalších týdnech v jejím životě vyvinula až v jakýsi boj o Němcovou. A pro Maloměstský román a další její práce bude příznačné, že půjde o boj týkající se milostného života Boženy Němcové. Ještě v této recenzi se Nováková snažila známé aféry spíše omlouvat, nepřikládala jim žádnou zvláštní důležitost (poklesky): „Že pak, jsouc dospělá, hledala ideály milostné jinde, jest tak přirozeno, jako její stálá rozervanosť, která by se za šťastného manželství byla jevila snad jinak.“112 Už zde nás napadá, že se tu Němcová nápadně podobá jejím hrdinkám – Adě a zvláště Svatavě Krovecké.113Zdeňka Havlíčková a Božena Němcová si v těchto poklescích byly náramně podobné. Až do března 1889 Nováková zachovávala tuto chápavou tendenci vůči Němcové. Obrovské rozčarování jí však způsobil dopis Karoliny Světlé z 12. března. Světlá v něm podala svědectví o neutěšeném citovém životě národní spisovatelky, netajila se, že byla svědkyní některých jejích milostných vzplanutí.114 Zmínila se, že Němcová překazila svou náklonností chystanou svatbu a že se její vinou odvrátil od její sestry Sofie nápadník Dušan Lambl. Snad to vedlo k tomu, že se nakonec Sofie provdala za lékaře a novináře Josefa Podlipského.115 Světlá dále prosila Novákovou, aby si svěřená tajemství ponechala pro sebe. Odpověď Terézy Novákové je plná emocí – poznáváme z nich, že její obraz Boženy Němcové byl velmi ideální. Svědectvím Karoliny Světlé se zbořila její víra v čistotu a krásu národní buditelky. Zažívá jakousi duchovní smrt, nikoli nepodobnou duchovní smrti Svatavy Krovecké ( předcházející její smrti fyzické). Tato smrt je způsobena pádem obdivované modly, zradou vlastenecké čistoty. Stojí za poznámku, že pro Novákovou byla tato eticky – nacionální hodnota téměř životním smyslem, proto všechna její narušení prožívala s krajní bolestivostí. „Zprávy o Němcové jsou smutné i rozlaďující. Přece tedy pravda, čemu jsem vší 108

Dopis z Litomyšle 2O.2.1889. In: Z lidské sonáty, s.124. O Josefu Hanušovi a jeho knize viz poznámky Blanky Svadbové, tamtéž, s.360. Celkový přehled Hanušovi literární činnosti podávají citované Přehledné dějiny literatury české ..., s.707/708. 109 Teréza NOVÁKOVÁ: Nová kniha o Boženě Němcové. In: Domácí hospodyně. Roč.6. Olomouc 1889. S.46-47, 61-62, 77-78. 110 Tamtéž, s.78. 111 Tamtéž, s.77. 112 Tamtéž. 113 Tuto řadu bychom mohli rozšířit o Lojzičku Hendrychovou, o níž začala Nováková psát krátce po Maloměstském románu. Viz dále. 114 Je příznačné, že po něčem takovém není v jejích vzpomínkách Z literárního soukromí ani stopa. Obraz Boženy Němcové je tu poněkud šedý, bez snahy o glorifikaci, či senzaci. 115 Dopis Karoliny Světlé z 12.března 1889. In: Z lidské sonáty, s.145-146.

26

mocí věřiti nechtěla, přece tedy nemá poezie toho povznášejícího vlivu, který jsem v ní vždy viděla ! Připisuji však mnoho vychování Boženy, vlastně ona žádného neměla, matka byla nulou a vzpomínky na babičku nebyly patrně v bouři vášní tak silny, aby ji od hrozných úmyslů odvrátily. Nemohu je vůči rodině Hanušově ani jinak nazvati. Kdyby spisy její byly jiného rázu , kdyby byla měla zapotřebí prožíti dříve tragické konflikty a situace, spíše bych její erotickou, - nehněvejte se, řeknu-li zuřivosť, pochopovala, ale vláhu ku kvítkům, které nám zanechala, bylo jí zplna lze čerpati z hořkých vln zklamání a odříkání se. Věřte, milostivá paní, že se mi nyní zdá na dvě půle rozštěpena – nedovedu nemilovati její spisy, čtla a uzavřela jsem je příliš záhy, již v osmém roce svém, ve své srdce – jak mám to vše nyní spojiti s událostmi jejího života...?“116 Z citované reakce lze usoudit, že Nováková žila v romantických představách o obrozující moci umění. Vždyť i ona sama svým právě dokončeným Maloměstským románem hodlá proměnit bezútěšný stav národního života. Slastné umění pro umění, radost z pouhé fabulace, z cinkání krásných veršů, jak je tehdy rozezníval Vrchlický, jí bylo něčím nepředstavitelně vzdáleným. Jak by mohly být umění a láska k národu oddělovány od lidského života? Copak je možné psát jen tak? Copak není literatura službou a posláním? Nováková chtěla v této době každým svým dílem něco ukázat, zvláště právě v Maloměstském románu, u něhož je podíl tohoto vědomého poselství až neúnosný. Že největším nebezpečím a zradou na lidském úsilí je právě erotická touha, jí bylo dotvrzeno právě (pro ni prohraným) „bojem o Němcovou“. Jak dokazuje už dříve citovaná další pasáž z dopisu, toto šokující ohalení ji motivovalo k práci na další povídce. Touto povídkou byla pravděpodobně Sfinx z roku 1889, kde bude erotické svádění zcela proti našemu očekávání hlavní hrdinkou odmítnuto a ona se nad ně postaví vítězně. O ní však až později. Zatím sledujeme jen slepá podlehnutí, v nichž se nadané a inteligentní děvče stává pouhou loutkou, vydanou na milost zlomyslnému ďáblu. Všimněme si, že Nováková přikládala velký vliv na pozdějších avantýrách Němcové právě rodině a dětství. Přesto jí však představa nedostatečné domácí výchovy nedostačovala – divila se, že takové „zuřivosti“ nepředcházela žádná tragická zklamání. Nováková sama bude ve svém díle hledat kořeny podobných vzplanutí v určitém vnitřním zranění člověka, v nějakém druhu citové a duševní deprivace. Svatava Krovecká podlehne právě proto, že vyrostla uprostřed lehkovážné pražské smetánky. Jsou to vždy „vlivy“, které určují, jak se jedinec zachová. Buď pro svou křehkost propadne otroctví, nebo se dokáže díky své vypracované vůli přemoci a osvobodí se. Maloměstský román byl psán jako drama o opozičních silách, které se mezi sebou přetahují o duši Svatavy Krovecké. Badatele však napadá ještě jedna dosti netaktní otázka. Zračí se v Maloměstském románu také osobní autorčina zkušenost? Nenapovídá v její tvorbě tolikrát opakovaný vzorec nešťastné lásky, že i ona sama někdy propadla vášni? O milostném životě Terézy Novákové nevíme dosud nic. Byla spolehlivou a oddanou manželkou Josefa Nováka a nikde nenalézáme ani stín citového tíhnutí k někomu jinému. Přesto však máme věrohodnou stopu z jejích dívčích let, někdy kolem jejího osmnáctého roku. Nemusíme se přitom držet spekulací o možných vnitřních vztazích k „Heřmanovi“ nebo nadšeneckému učiteli Tůmovi.117 Při bližším studiu zápisníků mladé Terézy Lanhausové objevíme kromě marginálních poznámek o četbě, nákupech, obdržených darech i záhadné zápisy, načmárané nervózním, ba 116

Dopis z Litomyšle 14.března 1889. In: Z lidské sonáty, s.130. Nováková však musela o erotickém životě už něco vědět, jak ukazuje recenze na Hanušovu knihu (jiný Hanuš než zmíněný v citátu). Bližší skutečnosti ze vztahu Barunky a babičky, jejich vzájemné rozepře ukázal až Václav Tille: „Hádávala se s babičkou, když jí hleděla zošklivět němčinu, hájila nový svět, v němž se octla, (...).“ Václav TILLE: Božena Němcová. Družstevní práce. Praha 1947. S.22. 117 Nejedlý nadepsal celou jednu kapitolu své monografie „Láska“. Srov. Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková. Např. s.57-60 ad.

27

hysterickým rukopisem.118 Od střídmých a krasopisných údajů se nápadně odlišují. Jsou překvapivě psány jen tužkou a proti pisatelčinu zvyku zachycují její utajované citové události. Ocitáme se s nimi někdy na přelomu léta a podzimu 1872, kdy bylo dívce osmnáct let. „Žiju – ach jak truchlivým tónem vyslovuji slova. Ten za nějž se tolik let – dobu takovou jsem se úpěnlivě modlila – Miluji – ó hanbo má – miluji muže – o němž nevím zda jen jiskra náklonnosti pro mne v srdci jeho (...)“119 Lanhausová dále líčí, jak je se svým idolem citově propojena, jak je na něm závislá, neváhá se zmínit o obrovské moci jeho „sladkého polibku“. Tento milý, kterému dospívající dívka tolik důvěřovala, se však patrně netajil, že vztah nemyslí vážně. Dívka se domnívala, že „bude navěky sloučen s jinou“ a se svou zamilovaností zápasila jako s nějakou zhoubnou nemocí: „Nic mne nevysvobodilo z moci té žhoucí vášně mé – ani dech jara – ani Svatoplukovy nadšené zpěvy jež rty mé co strážnou modlitbu neustále šeptaly.“120 Zápisy se sdružují kolem jediného dne (datum nečitelné), patrně dne rozchodu milenců, dívka své zápisy psala zjevně proto, aby se mohla svěřit alespoň papíru, během dne zápisník otevírá dokonce vícekrát (udává přesnou hodinu). V zápisech se často opakuje motiv sebevraždy či smrti. Krize pak vrcholí drastickým zápisem: „Několik dní --- a ------ ------------- ----- ty čáry nechť mluví já nemohu -------- ´´121 Nebudeme spekulovat o historických okolnostech těchto prožitků, rozhodující jsou pro nás jejich rysy, jež se dochovají i za necelých sedmnáct let v Maloměstském románu. Prozrazují, jakým způsobem pozorovaná osobnost tyto emoce reflektovala a jakou jim dala literární podobu. Především se tu objevuje již zmíněné osudové pojetí lásky. Láska je stav, který vládne nad jednotlivcem, jakkoli je nerozumný a blouznivý. Přichází jako zákeřná infekce, která napadá zejména rozumové schopnosti oběti. Dívka je v područí svých citů, je doslova opojena a neexistuje síla, jež by dokázala tuto moc překonat (uvidíme, jak slabá bude neutuchající snaha babičky Krovecké a Pavla o překonání moci Svatavina svůdce). Ovládaná oběť chce zapojit svou vůli a přispěním díla národního světce Svatopluka Čecha tuto nadvládu zbořit, avšak tento pokus vyrůst nad svůj problém selhává. Transcendence se ukazuje jako nemožná. Citované zápisy dosvědčují, že dívka propadla zvláštní schizofrenii, podobné, jakou bude Nováková konstatovat mezi životem a dílem Boženy Němcové. Je to schizofrenie napjatá mezi tím, co se ve mně dožaduje rozkoše a vášně a tím, co by mě chtělo mít svobodného a rozumějícího. Už otázka, zdali se mohu osvobodit od „moci žhoucí vášně“, přesvědčuje, že v dívce zůstalo ještě nedotčeno „vidící“ (objektivující) (s)vědomí – které ji varovalo. Maloměstský román je působivý právě v pasážích, kdy se toto omámené svědomí nenápadně přihlašuje. Jeho volání je však svůdcem stále umlčováno. V závěru díla však toto „druhé já“ vybuchne s destruktivní silou – nedokáže spoluexistovat s „já“, které bylo již zotročeno. Tato rozpolcenost nakonec hrdinku ničí – sama sobě se hnusí, nedokáže se s potupou smířit. „Vím to jasně že krátká tato vášeň byla mou záhubou. Nebude pro mne více lásky blaha po němž tak velice toužím – pravého blaha jejž nepokalí vášeň – Zdaž smím zasvětit ještě kdy muži to hříšné srdce své – které nedovedlo odporovat jemu – vždyť dosti dlouho mrzlo a chvělo se chladnem – zář tak náhlý jej opojit musel.“122 Pisatelka projevila obdivuhodnou vlastnost, byla totiž s to své chování zpětně reflektovat, dokonce v něm objevovat skryté zákonitosti. S odstupem několika týdnů zjišťovala, že podlehla právě proto, že se v ní nacházelo choulostivé a zranitelné místo – niterná touha po lásce a pochopení. Tato deprivace ji musela vést k přílišnému opojení, když tyto vytoužené 118

Následující text se týká zápisníku označeného jako „Poznámky“, jehož první zápisy pocházejí z roku 1871. Tento zápisník je spolu s dalšími uložen v Městském muzeu a galerii v Litomyšli. Fond „Teréza Nováková“, kart.1, inv.č. 1916. 119 Tamtéž, s.94 n. Citujeme bez oprav autorčiny interpunkce. 120 Citované zápisy se nacházejí mezi stranami 94 a 100 uvedeného zápisníku. 121 Tamtéž, s.108. 122 Datováno 4.10. 1872. Tamtéž, s.132n.

28

ideály zdánlivě získala. Zavřely se jí oči. Dívka poznala, že slepá zamilovanost je vlastně jen důsledkem předchozího citového strádání. Narušená psychika hledá objekt své touhy, avšak bystrý znalec duší tohoto hledání dokázal zneužít – k dokonalému ovládnutí oběti. S ohledem k vypsané pozdější teorii vidění (viz 5.kapitola), v níž se Nováková učila pozorovat, můžeme toto zaslepení charakterizovat i jako pohlcování objektu subjektem – místo abychom přijímali viděný předmět co možná nejsoustředěněji, ve všech jeho kvalitách a odstínech, sami do něho vkládáme naše představy a touhy. Nezajímá nás, co skutečně je, zajímá nás jen to, co si o něm myslíme, že je. Tak se rodí fata morgana, tj. hypnotická autosugesce, ideologické zinscenování domnělé reality. Genialita osmnáctileté dívky se projevuje ve způsobu, jakým se s pokleskem vypořádala. Tato dívka totiž napsala povídku. Je to první literární text budoucí spisovatelky, který se nám podařilo získat. Citujeme ho zde celý.123 I šel poutník světem, a přišel do sadů růžových nejprvé a pokochat se chtěl jich vůní – rozedraly mu nohy do krvava – vyškubaly vlasy z hlavy. Ztrýzněn bral se dále, a tu uzřel vábnou říši plnou nebetyčných paláců báječnou krásou ozdobených, třpytu, až mu oči přecházely. Spěchal dále, a sotva se přiblížil, rozplynula se vábná říše – fata morgana. I zabolelo ho srdce a nevšímal si více krásy a půvabu a putoval do ledových krajin, kde bílé balvany k nebi strměly – sníh poletoval a květy vonné vymřely a zmizely. – A dlouho dlel mezi ledovými stěnami a hleděl do dálky, zdaž spasení přijde. – A přišlo, ale jaké to spasení – přišla bouře a z ledové krajiny zanesla jej pod nejžhavější slunce paprsky – jak mámiva tu – šumění palm štíhlých – vůně cizopasných rostlin – však mezi tím, ó hrůza, hadové se kroužili - a dravé zvěře hrozilo řvaní. – I utekl poutník a daleko, daleko prchal. A tu uzří údolí tak vábivé, kol kol je obkličovaly lesy a velebné jich šumění pojilo se s jemným klokotem potoka, jenž údolím protékal, věčně modré nebe nad ním se klenulo a nejjasnější hvězdy nad ním zářily. I bylo poutníku tak svato – sladké slzy naplnily mu oči – nalezl konečně, po čem tak dlouho bažil – ráj, o němž tak dlouho snil. –S rozepjatou náručí kráčel k údolí, a tu - - jej vyhnali. A kam dále putoval? Já nevím! – A ten poutník – já sama – mé srdce – a to údolí – příliš svatý beznadějný to cit, než abych jej vyslovila – pojmenovala. A ty sladké slze tak zklamané - ? Plníť oči mé v této chvíli – Ach, kam ten poutník teď zabloudí? Snad tam, kde věčné temno se rozlévá?? 7.10.187210 hodin 124

Nedopouštíme se nadměrné spekulace, řekneme-li, že tato alegorická povídka se v tvorbě Terézy Novákové neztratí a že se v ní bude nadále více či méně zjevně vynořovat, a to až téměř do konce jejího života. Samotná forma alegorické povídky bude pro Novákovou něčím jako bytostným žánrem – vydá celkem tři soubory (Rosné perly 1902, Z kamenité stezky 1908 a Výkřiky a vzdechy 1911). Tento žánr bude protiváhou jejích střízlivě realistických pěti románů a mnoha dalších povídek. Poutníkův osud bude shodný nejen s hrdinkou Maloměstského románu, ale taktéž i s osudem Lojzičky Hendrychové, Jiřího Šmatlána, Josefa V.J. Michla – vulgo Drašara, sedláka Kvapila, Růženky Lexové a mnoha jiných. Syžetový vzorec bychom mohli vyjádřit slovy: „nestal se šťastným, poněvadž se šťastným stát nesměl“. Hrdinové vždy narazí na nepřekonatelnou zeď, která vznikla jednak působením zlého malosvěta, jednak i uvnitř postupně zotročovaných hrdinů. Narazili jsme tudíž na jakýsi ideový archetyp Terézy Novákové, na zákonitost osudové moci zla. Odpověď na otázku, proč Nováková svůj zápisník obsahující tak intimní zápisy raději nezničila, nám dává rok 1909. V tomto roce spisovatelka sáhla po svém zápisníku a povídku 123

Teréza LANHAUSOVÁ: I šel poutník světem... Text ze zápisníku „Poznámky Terezy Lanhausovy 1871“. Datováno 7.10. 1872. Viz tamtéž, s.138-142. Název textu (povídky?) jsme vytvořili podle jeho prvních slov. 124 Provedli jsme následující úpravy textu: doplnění chybějící interpunkce (v jednom případě i vytvoření nového větného celku), odstranění kvantity ve slovech balvány a řvání, výměnu akuzativu za instrumentál ve vazbě údolí protékal. Podtrhla autorka. Charakteristickou redundanci v užívání pomlček jsme zcela zachovali.

29

I šel poutník světem ..., starou bezmála třicet let, znovu literárně přepracovala. Vznikla totiž povídka (episoda) Sen večera, vyprávějící o zoufalém poutníku, který vrávorá v děsivé horské krajině.125 Alegorie se otvírá záhadnými slovy, v nichž nyní už poučeni poznáváme vzpomínku na uvedený rok 1872. Vypravěčka tu píše, že na ni jednou hudba tolik zapůsobila, až „povstal obraz, řada obrazů zažitých, překonaných, oplakaných“.126 Hned následující slova nám identifikují dávný literární pokus: „Šel poutník světem, šel dlouho, dnem i nocí, málo odpočíval.“127 Stejně jako ve starší verzi i zde poutník krvácí z nohou, také se musí potýkat s „úpaly“ a jinými nepřízněmi počasí. Přesto se však nová verze odlišuje ještě něčím jiným, než větší uměleckou vytříbeností. Poutník své štěstí nalézá pouze jednou. Otevře se mu malebný utěšený palouček, kde si může odpočinout u studánky. Ale to trvá jen na okamžik. Záhy je scenérie zničena rozkacenou přírodou – poutník je opět ztracen. Lituje toho, že vůbec štěstí uviděl, nyní je jeho srdci ještě tížeji. Příběh se uzavírá slovy: „Neví ještě, jak dlouho půjde, a neví ani, jak snese cestu. Leč ví, že nesmí nad ní naříkati, - sám si ji stížil nespokojenou dychtivostí, sám si přivodil poslední bolest, zaniklý sen večera uprostřed skal.“128 A tak ve svých zralých letech dospěla Nováková ke stejné zkušenosti, jakou získala už ve svých osmnácti letech – štěstí je jenom klam poblouzněné duše. Kdo stále čeká na štěstí, ten bude v životě mnoho a mnoho trpět. Není snad lepší smířit se s obludností životních „skal“ a nevědět, že by mohlo existovat něco krásnějšího? Zatímco cesta osmnáctiletého poutníka vedla až do samých pekel, protože mnoho věřil a doufal v lásku, pozdější poutník už putuje zrale a smířeně, podobným citovým excesům se chce vyhnout. Nešťastná Svatava, tolik důvěřující přeludu vroucí lásky, se do šedivé „skalnaté“ reality už nedokáže vrátit. Helenka, hlavní postava jedné z posledních autorčiných povídek, vystřízlivělá ze svých snů už lásku musí prožívat jen jako chvilkový ráj, kde se za minutu štěstí platí hodinou bolesti.129 U kořene poutníkova příběhu stojí milostné zklamání. Tato vcelku přirozená životní událost je tu však transformována do nadčasového podobenství. „Sen večera“ je hlasem našeho tápajícího nitra, zjevuje se nám v něm to, po čem nejvíce toužíme, co se snažíme možná potlačit, ale co v nás žije a také se umí přihlásit o slovo. Takový sen nás činí zranitelnými a snadno polapitelnými, je to naše nechráněné místo. A právě zde dostává příležitost zlo – když udeří na správnou strunu naší utajované touhy. V tomto neuralgickém bodě můžeme být zotročeni, aniž bychom to pozorovali. Postupně přicházíme o zrak.130 Zde bychom mohli rovněž hledat ideovou páteř“ tvorby Terézy Novákové. Znovu se nám tu u poutníka opakuje zoufalý boj s oním fatálním „nesmět“. Jde o boj na život a na smrt, vždyť se neuspokojuje s trpnou pokorou, ale vždy podstupuje velkolepý, byť marný heroismus. Nejpřesnější charakteristikou tohoto boje by bylo titánství – vzpoura proti osudu, prometheovský zápas se samotnými bohy. 125

Teréza NOVÁKOVÁ: Sen večera. (Episoda). Poprvé otištěno v „Novině“ 1909. Podruhé vydáno v souboru Výkřiky a vzdechy (1911). 126 Teréza NOVÁKOVÁ: Výkřiky a vzdechy. J.R. Vilímek. Praha 1935. S.117. 127 Tamtéž, s.117. 128 Tamtéž, s.123/124. 129 Srov. Teréza NOVÁKOVÁ: Na faře. Povídku psala v době své nemoci, vycházela v letech 1911-1912 v „Novině“. Později ji Arne Novák zařadil do tzv. druhého cyklu souboru Úlomky žuly (v roce 1919). 130 Odhlédneme-li od psychologického významu podobenství, nabízí se nám možnost interpretovat jej takřka ontologicky – jako výpověď o „unikajícnosti“ reality. Tato zkušenost je známa už z dávného Anaximandrova zlomku, v němž se praví, že život jedněch je podmíněn smrtí druhých. Každé štěstí už má za zády smrt, neboť bude muset zaplatit „pokutu a trest podle řádu času“. Podle slov doc. Karla Flosse je tato hrůza dobře „ošetřena“ v křesťanství. Právě v něm se smrtelnost stvořených věcí stává východiskem k jejich sebepřekročení v procesu vzkříšení (povstání z mrtvých). Buddhismus tu kupříkladu provádí obdobnou „přípravu na smrt“ a chce vést pod dojmem zážitku konečnosti k postoji vnitřní nezávislosti (svobody). Vidíme tedy, že Nováková reaguje na stejnou zkušenost, způsob odpovědi je však odlišný – se smrtelností světa se nedovede ani nechce smířit, nejčastěji se projevuje obžalobou. Vždyť i Maloměstský román je drsná obžaloba všech rádobyvlastenců a bezcharakterních požitkářů.

30

VIII. (kompozice Maloměstského románu) Maloměstský román je komponován jako zápas. Jeho jednotlivé kapitoly jsou vlastně záznamy jeho okamžitého stavu. V tomto smyslu je kompozice prvního Maloměstského románu totožná s kompozicí posledního Drašara.(vyd.1910). Dvaadvacet kapitol Maloměstského románu nám vlastně děj zpomaluje. Žádný z jejích románů není vyprávěním – které by děj fabulovalo jako dobrodružný spád. Nováková nám příběh analyzuje, rozkládá do časových sond, mnoha detailních pohledů. Mohli bychom si tu vzpomenout na Čapkovo poslední poselství, Život a dílo skladatele Foltýna, v němž nám obraz titulní postavy vzniká až z dodatečného poskládání všech výpovědí. I Teréza Nováková tu od čtenáře vyžadovala takovou pozornost, vlastně svého čtenáře učí, aby se sám díval. Kdo je Svatava Krovecká? Proč musela podlehnout? Odpovědi musí čtenář sám vydedukovat, ovšem autorkou předložený materiál má odpověď čtenáři okatě sugerovat (proto je Maloměstský román opravdu o dost slabší než jiná díla). Vidění, které nám příběh syntetizuje teprve až na samém konci četby, bylo někdy i v rozporu se samotným autorským záměrem. Spisovatelka nemohla svému dílu poručit. To dokládá její rozsáhlý „epos“ Děti čistého živého (vyd.1907). Tragika individuálních osudů těchto duchovních bojovníků byla v díle natolik velká, že Nováková musela připsat epilogickou kapitolu, ve které se na hrobech nešťastníků začínají vynořovat noví a vítězící hrdinové (čili vědci). V Maloměstském románu je však ještě myšlenkový záměr na prvním místě – jemu se celá kompozice přizpůsobuje, bohužel až s výrazným násilím. Vstup (s.9-22) nás s typickou rozkladnou popisností uvádí do šedesátých let, na pohřeb slavného radiměřského rodáka, „národního buditele a učence“ Jana Kroveckého. Po Kroveckém zůstane malá dceruška Svatava. Na pohřbu se seznámí se svou babičkou, která by se o sirotka v Radiměři ráda starala. Musí se však přání vzdát a děvčátko svěřit vlasteneckému doktoru Zimovi. Zde (tj.v Praze) už Svatava zdomácněla dlouho před pohřbem. I. kapitola (s.23-33) se odehrává za několik let opět v Radiměři. Svatava přijíždí k babičce na prázdniny. Poprve se objevuje mladý Pavel Střítežský, syn babiččiny sousedky, nadšený vlastenec a obdivovatel Jana Kroveckého. V městském předměstí, jak se dovídáme žije i nešťastná paní Malinová, jejíž muž je alkoholik a dcera propadla nepříliš nadějné milostné vášni. Babička nabádá Malinovou k větší přísnosti.131 II. kapitola (s.33-44) přivádí babičku a vnučku ke hrobu Jana Kroveckého. Cestou ze hřbitova se dvojice zastaví na děkanství (podrobné popisy). Děkan, kdysi přítel a rádce Kroveckého, slibuje, že Svatavě vypoví něco o jeho pohnutém životě. III. kapitola (s.44-52) seznamuje Svatavu s tetou Paroubkovou a její dcerkou Boženou (je se Svatavou asi ve stejném věku). Doma pak babička upozorňuje, že Paroubková až nebezpečně podléhá vlivu paní krajské. „ (...) toho dotírání a opičení se po vznešených aneb pánech od stavu u nás vždycky bylo. Co Jan sám proti němu se nahorlil ...“ (s.52). Ve IV. kapitole (s.53-63) už Svatava navštěvuje měšťanský salón paní krajské Rzerychové. Paní sama tyto sešlosti s humorem označuje jako „veliké krmení hadů“ (s.54). Do salónu přichází i okouzlující poručík – baron Hugo z Woldenbergů. Svatava je unesena, „poprvé, co byla v truchlivé Radiměři, na kterou v Praze s bázní, ba hrůzou vzpomínala, cítila cosi jako mladistvou rozkoš“ (s.62). Večer nespí, hledí zasněně oknem do noci. V. kapitola (s.63-69) se kompozičně odlišuje. Jejím obsahem je totiž dopis paní krajské jedné její vznešené přítelkyni. Stěžuje si v něm na divošské prostředí maloměsta, prozrazuje nenávist k českému vlastenectví. „Ve skutečnosti jsou to však lidé právě tak poddajní a zabednění jako jinde“ (s.65). Krovecký je pro ni demagog a buřič. Chystá plán, jak dát Svatavu dohromady s baronem, který je pro ni symbolem pravého němectví. „Vychovanka ultra-radikálů“ a baron Hugo ! 131

Nováková kapitoly označuje pouze číslem. Proto uvádíme kurzívou jen římské číslice.

31

VI. kapitola (s.69-79) se odehrává v romantickém měsíci máji, kdy se konají rozličné společenské výlety. Jednoho z nich se zúčastní i Svatava s rodinou Paroubkových. Toho využije i zkušený svůdce baron Hugo a když je se Svatavou sám, vyzná jí lásku. „Vím, ó Svatavo, že mojí jste, vycítil jsem to z ruky vaší, vyčetl jsem to ze zraku vašeho!“ (s.78) Oba milenci svůj vztah před společností skrývají. VII. kapitola (s.79-91) se vrací k dosud nevyužité postavě studenta Pavla Střítežského. Ten se po kondicích u jednoho nezdárného školáka potká se svým kamarádem Vácslavem Horníkem. Jeho přítel se od zádumčivého Pavla odlišuje veselostí a vtipem. Škádlí Pavla, že se do Svatavy zamiloval , a upozorňuje ho na její tajné schůzky s baronem. Pavel teskně rozvažuje: „Proč jedni úpí v otroctví, kdežto jiným dáno po jich duši šlapati? A mají-li již býti otroci, proč nejsou učiněni pouhými stroji bez vůle, rozumu, citu ...“ (s.87) Dovídáme se, že Pavel se chce stát bohoslovcem, zdá se, že však více kvůli přání chudobné matky. Kapitola končí jeho rozhovorem s matkou, v němž ji upozorňuje na Svatavin vztah k baronovi. VIII. kapitola (s.91-105) ukazuje, že moudrá babička díky opatrnému upozornění paní Střítežské začíná Svatavu hlídat. Především ji zahrnuje mnohými povinnostmi, aby nemohla docházet k paní Paroubkové. Svatava má sice babičku ráda, ale cítí, že té by mohl vyhovět jen Pavel. Na děkanství Svatava konečně slyší vyprávění o svém otci, zvláště o jeho zatčení na zámku Větrově. Na tomto zámku ho prý odhalil „jen z dlouhé chvíle“ jakýsi zákeřný německý šlechtic. Děkan sám prosí Boha, aby zrádce zatratil (s.104). V IX. kapitole (s.105-117) se Svatava a baron konečně setkají na plese. Když je Paroubková touto dvojicí potěšena, paní krajská odvětí: „ (...) toť jen chvilková zábava. Neklamte se! Vaše neť opět jinde se octne, baron Hugo asi ještě mnoho světa proběhne, jako každý mladý vojín. Jsem tím jista, že ti dva za nedlouho budou si zcela cizí ...“ (s.115) V průběhu X. kapitoly (s.118-134) se Pavel snaží Svatavu zachránit. Hraje jí na housle, vypravuje o svých ideálech. Když však v zámeckém parku vyslechne rozhovor milenců, pochopí, že dívce připadá směšný. Po této příhodě musí navštívit jednoho gymnaziálního profesora. Chápavý učitel Pavla varuje, že jeho povaha se ke kněžství příliš nehodí (mohl by být na jiném místě šťastnější). Zraněný Pavel píše básně. XI. kapitola (s.134-151) vyměňuje Radiměř za Prahu. V rodině Zimových se po čase setkají Svatava a dcera doktora Zimy - Blažena. Vypravují si, co je v poslední době potkalo. Shodou okolností obě získaly bohaté a urozené německé nápadníky. U Zimů se náhle objeví upovídaný novinář Plíšek, který obě dívky baví svými směšnými patetickými frázemi. XII. kapitola (s.151-163) uvádí na scénu opět Pavla Střítežského, tentokrát jako studenta bohosloví. Na pozvání navštíví obě děvčata u Zimů, kde se také utká s žurnalistou Plíškem. Při jejich hádce, kdy Pavel vytýká naoko vlasteneckému Plíškovi povrchnost, se Svatava s Blaženou smějí. Po Pavlově odchodu se Blažena třese odporem: „Mluví jako u vytržení, jako starokřesťanští mučenníci. Kdybych měla se za takového muže dostati, zbláznila bych se do týdne. Na štěstí nikdy ženy míti nebude ...“ (s.162) Ve XIII. kapitole (s.163-173) se Pavel dovídá od Vácslava Horníka, který v Praze studuje práva, že Svatavu často navštěvuje baron Hugo. Asi v polovině kapitoly Svatava odjíždí k babičce do Radiměře. Ví, že se v městečku bude moci stýkat se svým milencem. Krátší XIV. kapitola (s.173-179) pojednává o přípravách odhalení pomníku buditele Kroveckého v Radiměři. Dcera babiččiny sousedky Malinové (Mařena) utekla s milencem do Polska, dovídáme se též o smutných osudech celé její rodiny. Malinovou utěšuje Svatava. Kapitola XV. (s.180-189) je přelomová. Ve Svatavě vrcholí vnitřní boj. Pavel ji v rozhovoru upozorní, že Blaženiny zásnuby s německým šlechticem jsou zradou na vlastenecké povinnosti: „Jako Mařena naše odvrhla i ona všecky svazky rovněž drahé a svaté, jako jest láska dětinská.“ (s.186) Svatava Pavlovi oponuje, tuší, že bohoslovec míří i na ni. Přerod pokračuje i v následující XVI. kapitole (s.1–17 druhého svazku), kdy se koná slavnostní odhalení pomníku Jana Kroveckého. Do Radiměře přijíždí i Plíšek, který svými

32

řečmi uvádí babičku do rozpaků. Večer před slavností zaslechne Svatava Pavlův zpěv – přípravu na zítřejší koncert. Je jím dojata, ale něco v ní stále bojuje. Napětí se v ní následujícího dne stále stupňuje, až uprostřed slavnostní mše padne s výkřikem. Její mdloby jsou v tisku vysvětlovány jako projev „neúkojné touhy“ po ztraceném otci. XVII. kapitola (s.17-30) je vrcholnou katastrofou celého románu. Babička se od Paroubkové dovídá, že Svatava uprchla s baronem. Stará Krovecká tomu nemůže uvěřit: „Já tu ve své samotě jsem jako slepá a jiní mi zrak neprotřeli.“ (s.25). Přesto však nepropadá beznaději a spolu s Pavlem objednává bryčku, aby své vnouče zachránila, ještě než zmizí v Bavorsku. „Ten člověk, kterého jste mi vylíčil, Pavlíčku, nikdy ji za ženu nepojme. Nejsem zaslepena jako Katynka Paroubková, abych tomu věřila. On jen si z ní učiní podnož a pak ji zanechá.“ (s.26/27). V XVIII. kapitole (s.30-39) autorka mění perspektivu. Vidíme Svatavu s baronem ve vlaku, jak míří směrem na Mnichov. Svatava je však divně nespokojená, baron jejím citům vůbec nerozumí. Hugo jí prozrazuje, že jeho otec vlastence nenávidí a že se s ní před ním nemůže hned ukázat. To chce doložit i historkou o odhaleném „spiklenci“ na zámku Větrově – jeho otec tam kdysi vypátral skrýš jakéhosi revolucionáře. Svatava v něm okamžitě pozná svého otce. „Nedotýkejte se mne – ó – kéž v kámen se proměním, že kdy vámi dotýkati jsem se dala – vámi, jenž jste z rodu vrahů našich! –´´ (s.37). Pološílená utíká na stanici z vlaku a mizí v polích. XIX. kapitola (s.39-52) líčí záchrannou akci babičky Krovecké a Pavla. Baron se v kritické chvíli kupodivu projevuje lidsky. Nepokračuje v cestě a čeká na Svatavu, obávaje se o její zdraví. Pavel ho pozná na nádraží, a tak se radiměřská dvojice dovídá, že Svatava zmizela někde v polích. Baron odjíždí, oni se ji vydají hledat. Naleznou ji téměř polomrtvou. I v tomto stavu ji Pavel v hotelu podrobí vyčítavému hovoru, přizná , že byl do ní zamilován. XX. kapitola (s.52-57) přináší další dopis paní krajské. Žena v něm vypisuje svůj odpor k vlasteneckým oslavám ve městě. Zjišťujeme, že Svatavin útěk prozradila babičce vlastně ona, obávala se totiž, že by „malá husitka“ mohla barona omámit, a tím pošpinit čest rodu Woldenbergů. „Nutno, abychom učinili si tak zvaný nárůdek úplně poddaným, (...).“ (s.57) XXI. kapitola (s.57-67) už obsahuje jen poslední rozhovor nemocné Svatavy a Pavla Střítežského. Na hřbitově, kam nejraději Svatava chodí, poznáváme, že nedovede sama sobě odpustit. Ani Pavel ji neobviňuje. Poslední XXII. kapitola (s.67-72) je střihem dvou krátkých obrazů. Ve hřbitovní kapli káže o pouti „pan páter Střítežský“ (Pavel). Podkladem jeho vroucné řeči je Mt 5,6 – poselství o blahoslavenství všech hladovějících po spravedlnosti. Po kázání nad hrobem Jana Kroveckého poznáváme Boženu Paroubkovou jako manželku mlynáře Vlčka, novináře Plíška a upřímného advokáta Horníka. Je nám též prozrazeno, že se otec Pavel stará o dítě už zemřelé nešťastnice Mařeny. Obraz končí modlitbou staré Střítežské nad hrobem babičky Krovecké a její vnučky Svatavy. Druhý obraz popisuje setkání barona Huga a jeho manželky s rodinou Ploschwitzů. Blaženka Zimová provdaná za Kurta z Ploschwitzů si už nechá říkat Beata, dávnou historii se Svatavou Hugově manželce samozřejmě neprozradí. „Žádný z obou nedotkl se toho, že někde v území barbarského, přemrštěného národa zelená se rov osoby jim kdysi drahé. –´´ (s.72). To jsou také poslední slova Maloměstského románu. Nechali jsme tedy před námi proběhnout onu „historii přímo zoufalou“ (Nováková), pokusili jsme se trpělivě pročíst schema románu, avšak tentokrát nás neuchvátilo autorčino bedlivé pozorovatelství – četli jsme tu jen jakousi zjednodušenou obžalobu, zřetelně oddělující černé zlo a bílé dobro. Jak už jsme v předešlém textu naznačili, je tato tendence výsledkem autorčina vědomého rozhodnutí. Román je do posledního tahu veden tak, aby odhalil dosud jen přehlížené zlo v jeho skutečné brutalitě. Nutno však poznamenat, že oním zlem je pouze to, co narušuje vlasteneckou ideologii. Podle tohoto vzorce je vše, co této

33

ideologii odporuje, automaticky považováno za zlé. Ten, kdo není vlastenec, musí být zároveň i zlý člověk. Ano, Maloměstský román vypovídá i o tehdejším nacionalismu Terézy Novákové. Ač sama vyrůstala v německy mluvící rodině, v tomto románu je pro ni všechno německé nepřítelem. Román je doslova vypovězením války.132 Vraťme se proto do patnácté kapitoly, přesněji k rozhovoru dvou protichůdných postav – Pavla Střítežského a Svatavy Krovecké. Tento rozhovor je jakýmsi filozofickým jádrem románu, ve zkratce je v něm vyjádřeno celé jeho schema. Je také příznačné, že se odehrává za pět minut dvanáct, jako poslední varování před hrozící katastrofou. Na současného čtenáře (soudíme však, že už i na čtenáře tehdejšího) však rozhovor takto nepůsobí. Naopak naše sympatie se kloní k milující Svatavě. Z Pavlových slov totiž čiší násilná národní ideologie, proto je od této chvíle naše hodnocení této postavy negativní. Jeho slova už nepatří trpělivému a skromnému studentu, slyšíme z nich krutou nenávist. Stejným způsobem bude za půl století mluvit nacistický vrah. „Můžeme-li milovati to, co od kolébky učili nás nenáviděti, čeho nás varovali, co ukazovali nám jako příčinu našeho neštěstí?“ 133 Příčinou neštěstí jsou samozřejmě Němci, proto i manželství s Němcem je pro Pavla zločin. Zrádná Blažena Zimová! „My, malý hlouček proti zástupům mocným a úkladným hájíme země své i práv odvěkých. Není-liž třeba každé ruky, mužské i ženské? Avšak nám ze středu, který jsme měli za nejpevnější, za nejstatečnější, utíkají bojovníci, směle k nepřátelům se hlásíce. Ó buďte dcerou otce svého a uznejte, že jednání slečny Blaženy bylo přímo zločinem!“134 I když v románu není ani stopa po charakterové vadě Blaženina chotě, je přesto nepřítelem – jen pro svou německou národnost! Teréza Nováková se tak přidala k těm, kteří vedli na pranýř zamilovanou Zdeňku Havlíčkovou. Její životní poslání, veřejností zcela automaticky vyvozené, znemožňovalo, aby jejím nápadníkem byl voják Battaglia. Individuální život se podřizuje ideologii. Důvodem takového ztotožnění je již zmíněný esencialismus – jeho forma jedinci přisuzuje nedílné vrozené vlastnosti (lidství, národnost, třídní původ atp.), jimiž je jeho další osud determinován. I kdyby dělal cokoli, bude vždy posuzován podle tohoto měřítka. Pro Zdeňku byl její slavný otec určitým prokletím. Nováková upřímně bojovala s determinismem, který společensky konzervoval postavení ženy, sama si však neumí jiné než esencialistické pojetí skutečnosti představit. Předpokládá, že víra v nějakou esenci člověka může být jedinou zárukou společenské morálky. Vždyť i její hrdinové neustále bojují se svou vlastní esencí, aby na konci tohoto zápasu konstatovali, že takový zápas je nemožný. Maloměstský román proto radí: drž se své vlastní esence, nebo budeš ztracen!135 Svatava na tato nařčení odpovídá naopak vysoce demokratickým způsobem. Vytýká Pavlovi (budoucímu knězi !), že jeho slova postrádají lásku. „Blažena neprovedla nic děsného, jednala, jak velelo jí srdce. Nedbá láska skutečná jmen, ona opět jen lásku zná -´´136 Spisovatelka však k jejím slovům připomíná, že je dívka už slyšela u svého barona, když ji sváděl. Svatavin názor tedy považuje za pochybný. „Aj pane Pavle, málo ve vás lásky 132

Pro plastičtější obraz, jakým způsobem je ideově dílo komponováno, citujeme z pozoruhodné knihy Jolany Polákové. Zde se dotýká racionality a jejího možného „posluhování“ určitým ideologiím: „Racionalita. Tento strukturující prvek každé víry předávané slovem má svou samočinnou vnitřní dynamiku, zaměřenou k ideálu srozumitelnosti a koherence. Bez ohledu na to, zda to či ono tvrzení má nějaký vztah ke skutečnosti, je racionalita v principu schopna takový vztah v našem vědomí přesvědčivě zkonstruovat. Vedle toho je schopna jakoukoli i nezávisle na nás existující záležitost uchopit tak, aby byla asimilovatelná naším vždy omezeným myšlením a životním světem, bez ohledu na její skutečnost podobu.“ Jolana POLÁKOVÁ: Možnosti transcendence. Zvon. Praha 1994. S.75/76. 133 Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.187. 134 Tamtéž, s.187/188. 135 Přesvědčivou polemiku s deterministickým pojetím etiky vede Pavel FLOSS: Ztracené paradigma? Nejnověji in: TÝŽ: Od počátku novověku ke konci milénia. Vyd. Vetus Via. Brno 1998. S.230-249. 136 Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.186.

34

smířlivé!“137 Pavlova odpověď dokazuje, že křesťanské hodnoty stály tehdy pro Novákovou daleko níže než vlastenecké: „Je-li hříchem, že při mně lásky té vše odpouštějící, vše zapomínající není, pak vskutku jsem hříšníkem velikým. Avšak jiní, na nichž neskonale více záleží, jimi nejsou. Proč nestrhl doktor Zima dceru svou od pokraje potupy, v něž uvrhá sebe i jeho?“138 Vzpomeňme, jak starý děkan v osmé kapitole neváhá zatratit německého zrádce. Že zrada národa je neodpustitelná, dokládá i Svatavina smrt – umírá, protože nedokáže odpustit sama sobě (srov. jednadvacátou kapitolu). V Maloměstském románu je však skryta ještě jedna tragédie. Odečteme-li z příběhu všechny tendence zla, jestliže si je představíme překonané, potom musí Svatava a Pavel patřit k sobě. Vždyť oni by mohli být ideálním vlasteneckým manželstvím! Právě Svatavino propadnutí svůdci, je důvodem, pro který se neuskuteční ideál a Pavel odchází do kněžského semináře. Román naznačuje, že pokud by Svatava Pavlovu lásku opětovala, Pavel by od církevní dráhy odstoupil. Kněžství je tedy paradoxně důsledkem zla. IX. (prostředí a postavy Maloměstského románu) Než se však pokusíme o celkovou kritiku románu, pozorujme jeho jednotlivé prvky. Mnohé z nich nás mohou nasměrovat k bližšímu poznání tvůrčí metody Terézy Novákové. Jak už jsme prozradili, jsou její díla vůči příběhu vlastně analytická – rozkládají jej na drobné prvky. Detailům vždy Nováková přikládala velikou důležitost. Už v povídce I šel poutník světem ... se prozrazovala její popisnost, která bude nadále ještě stoupat. Jak tedy Nováková popisovala? Jakým způsobem je tu zaznamenána její zkušenost s maloměstem? Už Šalda v roce 1912 postřehl, že v Maloměstském románu „literární konvencialism jest patrný již ze jmen“.139 Při výběru jmen je patrná jistá inspirace v názvech některých bližších obcí. Litomyšl je například nazývána „Radiměř“. Radiměř je větší obec nacházející se mezi Svitavami a Poličkou. Pavlovo příjmení je zase odvozeno od vesničky Střítež, která leží jen asi dva kilometry od Poličky. Příjmení „Krovecký“ chce jistě sugerovat představu chudoby, venkova a typicky české pokory. Naproti tomu „Plíšek“ obsahuje negativní hodnocení postavy – jeho nositel se podobá lesklému pozlátku. Tuto práci se jmény Nováková brzy opustí. Bude volit typická oblastní jména, často jména místních rozvětvených rodin (tento postup budou jejich členové přijímat s nevolí). Výběr jmen vypovídá mnohé o celkové koncepci díla – realistické pozorování je nahrazeno ideovou schematizací. Materiál se podřizuje záměru. Román se otevírá rozsáhlým a podrobným popisem buditelova pohřbu, který tak vysoce hodnotila samotná Karolina Světlá. Napsala o něm: „Jest to ouvertura vpravdě úchvatná, (...).“140 Zde nám dochované prameny umožňují zrekonstruovat i hlubinně psychologický předobraz této truchlivé scény. Rovněž nás vedou i k určité relativizaci teze, že Svataviným modelem byla Zdeňka Havlíčková. Tehdy tříletá slečna se jistě nezúčastnila Havlíčkova pohřbu v roce 1856, víme však, že se v devíti letech stala účastnicí pohřbu jiného vlastence – Jindřicha Fúgnera (1822-1865). Jeho velkolepý slavnostní pohřeb totiž proběhl hned v sousedství tehdejšího bytu Lanhausových (na rohu Žitnobranské ulice v Praze). Taková událost musela být pro dítě velikým zážitkem.

137

Tamtéž, s.187. Tamtéž, s.187. 139 O Novákové píše František Xaver ŠALDA v pronikavé studii Románové dílo Terézy Novákové. Viz TÝŽ: Duše a dílo. Unie. Praha 1922. S.149-160. Nověji viz výbor ze Šaldy – České medailony. SNKLHU. Praha 1959. S.178-188. Citát ze s.178. 140 Dopis Karoliny Světlé z Prahy 3.12. 1889. In: Polemika s dobou, s.157. 138

35

V roce 1886 vznikl rukopis Staré upomínky Sokolské.141 Nováková v něm podrobně popsala svá poněkud neohrabaná cvičení v právě vznikajícím Sokole. Jejím cvičitelem byl sám Miroslav Tyrš. Na s.7-8 rukopisu je v mnoha barvách popsán Fúgnerův pohřeb. Tento popis později zopakuje i Nejedlý: „Nejvíce ji však uchvátil Fúgnerův pohřeb r.1865, jejž viděla přímo z oken svého domova. To byla velkolepá slavnost smutku, neboť ve Fúgnerovi pohřbívala tehdy Praha, podle svých představ, hrdinu a mučedníka, dědice Havlíčkova. Ale byla to i ohromná manifestace nepřehledných, nekonečných zástupů, plných odhodlání a nadšení. A tak Teréza, hledíc na tuto slavnost, přímo trne jakousi posvátnou hrůzou, ale zároveň jásá nad velikostí tohoto dojmu, zvýšeného ještě tím, že všechen zájem velikých těch mas a jakoby celého národa byl soustředěn na slabou, mladičkou dívku, Fúgnerovu dcerušku Renatu, jež ve svých černých šatečkách zdála se v tu chvíli Teréze něčím přímo nadpozemským.“142 Známe-li spisovatelčin vzpomínkový text, musíme s Nejedlým souhlasit. Sama Nováková o malém sirotkovi totiž psala: „Větší účasť skorem než zemřelý starosta budila u nás školaček osiřelá jeho dcera, i povídaly sobě družky, jak „Renátka“ plakala, kolikráte dojmutím omdlela a jaká slova promlouvala.“143 Na dalších stránkách se pak s překvapením dovídáme, že Renata se později stala Tyršovou manželkou.144 Podobnost Renaty a Svatavy je jistě nápadná. Renata byla pro Lanhausovou symbolem vlasteneckého dědictví a její manželství s Tyršem chápala pravděpodobně jako jeho náležité ocenění. Svatava Krovecká v sobě chová mnoho rysů její tehdejší spolucvičenkyně. Pohřeb v úvodu románu byl bezpochyby vzpomínkou na dětský zážitek. Toto zjištění by nás mělo vést k opatrnosti při identifikaci postav románu – nelze o nich tvrdit, že by realisticky prokreslovaly skutečnou modelovou postavy. Zde mnohem více než v jiných dílech Nováková spojovala rysy vícera skutečných lidí. O výsledných postavách však nelze dokonce mluvit ani jako o typech, jde spíše o karikatury nebo alegorie lidí. O toto přiřazení se pokusil zejména Zdeněk Nejedlý. Domníváme se, že správně. Podle něho Nováková „činí dějištěm románu přímo Litomyšl, dům paní Krovecké je zahraďský domek, stojící proti jejich kdysi tam bytu v Okresním domě, a Střítežská je pravá žena Záhradi, jak je známe ze starších líčení Novákové, stejně jako líčený tu děkan Šanta.“145 Připomínáme, že se tu Nejedlý opřel o již uvedená slova ve Vlastním životopise Novákové. Spisovatelka situovala těžiště románu do míst, které důvěrně znala z každodenních cest. Zmíněná Záhraď byla pro ni v Litomyšli vlastně tehdy jediným místem, které bylo v její mysli spojeno s jednoznačně pozitivními pocity. Záhradští lidé jí připadali mnohem opravdovější než městské úřednictvo.146 To potvrzuje i Maloměstský román: „ Paní Krovecká (vložil J.B.) sama odstěhovala se na předměstí na blízku kostela které, jsouc obklíčeno a prorýváno samými zahradami, jako roztomilá, čisťoučká vesnička vypadalo.“147 Už v roce 1883 Nováková napsala jakousi ódu na Záhraď, název předměstí dokonce přestylizovala na utěšené „Zákoutí“(viz obr.č10-12). 141

Teréza NOVÁKOVÁ: Staré upomínky Sokolské. Rukopis datován 28.5. 1886. V roce 1982 byl objeven ve „fondu tiskárny“. Pokud nebyl text publikován, musel však být znám již dříve, neboť jeho znalost projevuje už Nejedlý. Nyní uložen v Městském muzeu a galerii v Litomyšli, fond „Teréza Nováková“, kart.1, př. č. 15/87/7. O rukopisu víme, že byl zamýšlen pro „Výletní listy“ (?). 142 Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková, s.46/47. 143 Teréza NOVÁKOVÁ: Staré upomínky Sokolské, s.8 rukopisu. 144 „Potkávala jsem později naši družku jako choť učitele dra Tyrše a vzpomínala dob, kdy tak se nám zželelo osiřelé Renátky.“ Tamtéž, s.15. 145 Zdeněk NEJEDLÝ: Litomyšl. Tisíc let života českého města. Kniha druhá. S.122/123. 146 Realistické „obrázky“ ze Záhradi podrobně rozebírá Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové, zejm. s.82 n. U většiny děl hledá na podkladě pramenného studia reálné předlohy. Jeho hledání je v mnoha případech úspěšné – Nováková svá realistická díla psala podle skutečných příběhů. To se však Maloměstského románu týká jen částečně, i když byl psán jako „obraz z našeho života“. 147 Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.17/18. Citováno bez oprav.

36

Čtenáře proto nepřekvapí, že dobrotivá babička Krovecká bydlí právě v místě, kde „jest světlo, zeleno, milo, švitorno“.148 Záhraď má v románu úlohu obdobnou, jakou měla v autorčině mysli – úlohu oázy češství v jinak dosti odnárodnělém městě. Babiččina postava je jedna z prvních z řady milých stařenek, které zalidňují stránky díla Terézy Novákové (namátkou: Chlebounka, Kovářová, Divišová, Loučková, Kubiaska). Babička Krovecká se natolik angažuje za všechno dobré, že nám nemůže nepřipomínat nejslavnější babičku české literatury. Město je v románu líčeno v těch nejodpornějších barvách. Je ovládáno zlomyslnou „paní krajskou Rzerychovou“, jejíž moc pronikavě poněmčuje většinu ambiciózních dam a slečen. Vždyť i babička se městu raději vyhýbá. Nováková ještě v říjnu 1889 píše: „ (...) nenávidím naši maloměstskou promenádu, podsíně“.149 Jak moc se v tomto postoji liší od svižného Jiráska, který tu pozoroval napínavá setkání litomyšlské mládeže! Teprve na konci její spisovatelské dráhy se setkáváme v Drašarovi se smířlivějším popisem, to však už Nováková přizpůsobovala svá slova věcnému materiálu. Avšak i zde neopomene zmínit maloměstské drbny, které se tak rády přiživují na životech druhých. Taková je i paní krajská, která nachází zvláštní rozkoš ve zlomyslném manipulování s lidmi, často prostřednictvím pomluvy. Je schopna (také díky moci svého manžela) zcela určovat veřejné mínění. Viděli jsme už, jak se tyto vlastnosti projevovaly u paní Syrobové z Démona. Paní Syrobová je však ještě ideologicky neutrální, otázka vlastenectví je pro ni lhostejná. Naproti tomu Rzerychová přímo programově dusí všechno, co zavání češstvím. Její rozhodný boj způsobuje, že se nám jeví mnohem méně přesvědčivá než zmíněný protějšek z novely Démon. Druhou obrannou baštou proti maloměstu je děkanství (obr.17). Už jsme konstatovali, že postava „starého děkana“ splývá s významnou litomyšlskou osobností, oblíbeným děkanem Antonínem Šantou (1807-1887). Novákovi se s ním osobně znali, což dokládá zapsaná navštívenka. Šantu před Novákovou zpodobnil už Jirásek, a to ve své nesmrtelné Filosofské historii (1877). Vystupuje zde ještě jako mladý vlastenecký kněz, jehož česká (!) kázání dojímají posluchače až k slzám: „ (...) když se všichni dohodli, odebrali se Vavřena a Frybort jako deputací přímo na děkanství k pateru Antonínovi Šantovi, o němž známo bylo, že upřímný, účinný vlastenec a že jazyk český a literaturu horlivě pěstuje.“150 Ještě oslavnější je Šantův obraz v (již uvedené) Klemperově Litomyšlské romanci (1965). Klempera jej tu líčí jako moudrého a pronikavého muže. Je mladému Jiráskovi blízkým přítelem a důvěrníkem.151 Děkan Šanta působil v Litomyšli jako jedna z nejvýraznějších kulturních postav. Angažoval se na nejširším poli aktivit – od uměleckých až po hospodářské. Šanta byl také veliký filantrop – staral se o sociálně slabší spoluobčany. Jeho kázání přilákala do chrámu i lidi náboženství jinak vzdálené. V roce 1848 napsal báseň oslavující hesla francouzské revoluce a je nepochybné, že pro něho kněžská služba lidu znamenala i vlasteneckou službu národu. U něho nacházelo azyl mnoho tehdejších intelektuálů, ubytovával se u něho už zmíněný Brauner (1865), dále však také Bedřich Smetana (1880), Otylie Sklenářová – Malá a další. Mladý Schauer prý hojně navštěvoval jeho knihovnu, půjčoval si tu svazky filosofů Kanta a Hegela.152 148

Teréza NOVÁKOVÁ: V Zákoutí. In: TÁŽ: Drobné prózy II. Vybrané spisy Terézy Novákové. Svazek druhý. SNKLHU. Praha 1958. S.7. 149 Dopis z Litomyšle Karolině Světlé 5.října 1889. In: Z lidské sonáty, s.142. 150 Alois JIRÁSEK: Filosofská historie. In: Maloměstské historie. J.Otto. Praha 1925. S.316. 151 S některými rysy Klemperova portrétu děkana Šanty polemizuje v roce 1968 Jindřich Růžička. Viz dále. 152 O Šantův „duchovní profil“ se pokouší Jindřich RUŽIČKA: Světový názor a vlastenectví Antonína Šanty. In: Zprávy z muzeí od Trstenické stezky. Č.5. Vlastivědné muzeum v Litomyšli 1968. S.3-11. Práce zdůrazňuje motiv Šantovy „svobodomyslnosti“ a progresivnosti, naproti tomu odsuzuje tehdejší proudy v církvi (papež Pius IX, tomismus aj.). Přesné doklady Šantova názoru na zmíněná církevní hnutí však práce nepodává. Zde také poznamenáváme, že Laškem udaný rok Šantova úmrtí (duben 1888) je nesprávný. Srov.Oživené litomyšlské paměti, s.92 (?).

37

Podle herečky Sklenářové–Malé byl Šanta také přítelem Karla Havlíčka.153 Tato skutečnost nás už spojuje s Maloměstským románem. „Starý děkan“, jedna z vůbec nejsympatičtějších postav románu, tu vystupuje jako dávný důvěrník Jana Kroveckého. Nováková bezpochyby Šantův vztah k Havlíčkovi znala a ve svém románu mu dodala dramatickou odbojářskou podobu. V době, kdy psala svého Démona, Šanta zemřel. V poslední kapitole románu se „starý děkan“ už také kupodivu neobjevuje, z knihy se tiše vytrácí bez jakékoli zmínky. „Starý děkan“ je vedle babičky Krovecké jistě nejživější a nejlépe prokreslenou osobou. Není tomu proto, že by jí Nováková přikládala zvláštní význam (spíše naopak), ale právě pro její znalost skutečné živé předlohy. „Těla i tváří byl plných, postavy prostřední, moudré tváři dodával bohatý šedý vlas ještě více důstojnosti. Byl dobrák veliký a živě se zajímal o duševní život svého lidu.“154 Tak ho líčí Nováková ve druhé kapitole. Děkan se Svatavou rozmlouvá žertovně, cítíme z něho hluboké porozumění. Když konečně o šest kapitol později vyhoví Svatava jeho pozvání a objeví se na děkanství, najde starého pána procházet se v zahradě, kde kdysi býval hřbitov. Jeho slova jsou jednou z nejlepších přímých řečí mezi jinak dosti umělými postavami románu: „Má milá dívenko, vaše zvědavosť nebyla asi velmi prudká, když po mnohých týdnech teprve se ozvala. Avšak, nic neškodí, slibům nutno dostáti, proto ani já vás nesklamu. Nevím jen, budete-li zde chtíti zůstati? Jsme mezi hroby, dušinko, ovšem dávno zrušenými, kdož ví, zdali duchové zemřelých nešelestí tu v těch větvích, k místu tělesného odpočinku se vracejíce?“155 Nebo o několik řádků dále děkan odpovídá na dívčino přání, aby jí vypravoval příběh o jednom z obrazů: „Nevím, nevím, zdali se vám nepovede jako všetečným ženám rytíře Modrovousa pohádkové paměti. Není to právě krvavé, ale k smrti smutné ...“156 Bohužel táž věrohodná lidskost už neproniká z postavy třetího z dobrých duchů – z Pavla Střítežského. Dovídáme se sice o jeho citových bouřích, zvláště když spatří Svatavu s baronem v parku, avšak přesto na nás Pavel působí strojeně, spíše jako neživý robot. V románu ho neustále potkáváme uprostřed práce. Pavel je zavalen všemožnými ušlechtilými úkoly (chrámová hudba, doučování slabších žáků, studium), což kontrastuje se zábavným životem Svatavy. O jeho povaze se vlastně nedovídáme nic, víme pouze, co dělá. Nováková v něm nepochybně chtěla vystavět ideální typ vlastence, který své poslání upřednostňuje před vlastním pohodlím. Pavel pozoruhodně vyhovuje krédu, který si Nováková roku 1893 napsala do Vlastního životopisu: „Neuznána, štvána, hanobena, neustanu do posledního dechu konati svou povinnost, vím, naučila jsem se tomu draze: mým cílem není štěstí – jest jím utrpení a práce.“157 Zatímco děkanovo vlastenectví a služba dobru se projevuje uvolněnou radostností, zatímco z babičky září zdravé lidské teplo, Pavel je zarytý fanatik. Vícekrát vystupuje s bojovnou agresivností, když si někdo z okolí dovolí porušit jeho ideály. Ve svém horlení nerespektuje ani nemoc druhého člověka - vždyť v devatenácté kapitole si dovolí napadat polomrtvou a šokovanou Svatavu. Dívka se na Pavla obrací: „Jen vyčítejte – Babička se smilovala, vy smilování neznáte!“ Pavel pak chladně odpovídá: „Nemám práva vám co vyčítati. Nedbala byste slov mých, nikdy jste jich nedbala ...“, což prozrazuje jeho pocit uraženosti.158 Mnoho pochopíme i z jeho hádky s novinářem Plíškem. Začne totiž tím, že si Plíšek dovolí Kollárův verš „stoj noho, posvátná jsou místa, kamkoli kráčíš“ vztáhnout k Hradčanům a Vyšehradu. Pavel mu okamžitě vytkne, že se vztahují k Pobaltí. Dále se 153

Jindřich RUŽIČKA: Světový názor a vlastenectví Antonína Šanty, s.4. Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.41/42. 155 Tamtéž, s.97. 156 Tamtéž, s.97/98. 157 Teréza NOVÁKOVÁ: Vlastní životopis. In: Arne Novák: O Teréze Novákové. S.59. 158 Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.49 (druhý svazek). 154

38

ukáže, že Plíšek zmíněná místa příliš nenavštěvuje.159 To má vše dokládat jeho vlasteneckou plytkost. Z dalšího průběhu hádky je Pavel neobyčejně rozhořčen. Plíšek je pro něho nenáviděný zrádce. Při bližším pozorování však v Pavlově postavě odhalíme určitý vývoj. Už v jednadvacáté kapitole poznáváme docela jiného Pavla – pozorného a naslouchajícího. Nemocná Svatava mu dává ve všem za pravdu a prosí bohoslovce o odpuštění. Pavel však kajícně odpovídá: „Ó nepřipomínejte mi tehdejší mé ukrutnosti...“160 Je příznačné, že téměř sebevražednou Svatavu neumí povzbudit (přijímá dokonce její návrh, aby ji domů nedoprovázel), zároveň ji však neobviňuje. V následující poslední kapitole o jeho kázání Nováková píše: „ (...) nehrozil, nerozestíral děsných obrazů časných a věčných trestů, mluvil tak, že srdce zarmoucená naplnila se mírem a vznášela se ku věčné pravdě, jež sluje spravedlnost a láska.“161 To je však už docela jiný Pavel Střítežský, než onen nenávistný moralizátor, který v patnácté kapitole považuje šťastnou Blaženčinu lásku ke Kurtovi za zločin ! Tyto okolnosti nám nedovolují jednoznačně hodnotit autorčin postoj k vlasteneckému fanatismu. Vždyť Pavel je z něho na konci knihy vyléčen. Lze dokonce obhajovat i názor, že Pavlův fanatismus je také projevem onoho zotročujícího maloměstského zla. Jeho přítel Vácslav Horník tento fanatismus postrádá, a přece je v poslední kapitole klasifikován jako dobrý vlastenec. Je rovněž možné, že toto vyléčení je podmíněno spíše kompoziční potřebou – dát románu smířlivý a odpouštějící závěr (Svatava je pohřbena v otcově hrobu !). Tomu by odpovídal i druhý obraz závěrečné kapitoly, ve kterém se ocitáme v germánském prostředí rodin Ploschwitzů a Woldenbergů. Nováková tu sice popisuje rodinnou a domácí pohodu, ale s nápadnou nenávistnou ironií: „Bývalá „nejspanilejší, nejroztomilejší Češka“ stala se na svém zámečku ideálem všech paní a děv germánského původu. Její sídlo jest pravzorem ryzí staroněmecké domácnosti, ona pečlivě se stará, aby rod Ploschwitzů ihned pozorovateli ukázal se ve své pravé neposkvrněné podstatě. Všude usmívá se staroněmecká bodrosť: v nápisech malovaných, utkaných či vyšitých, v nářadí a náčiní pracně paní Beatou sebraném. Její Kurt učí se stříleti kuší a šípem, její Thusuelda má malounký kolovrat, jen dvouletý Ekkehardt ničím ještě neprozrazuje svůj původ.“162 Domníváme se, že Pavlův vývoj předběhl duchovní vývoj Terézy Novákové. Právě na něm lze pozorovat, co se vzápětí odehraje i u spisovatelky – postup od „malovat to, co vím“ k postoji „malovat to, co vidím“. Nováková už před Maloměstským románem prokázala svoji schopnost nestranného pozorovatelství, ta se však v ní teprve rodila. Stále ji ovládalo pokušení své vidění podřizovat ideologickému schematu. Dosud si neuvědomovala, že autorovo „já“ nemusí být do díla vpašováno, nýbrž že se zcela samočinně projeví v dobře vypozorovaném díle. Avšak hned po Maloměstském románu napíše práce mnohem živější, některé až rozkošné. Jimi se budeme zabývat ve 12. kapitole. Jednou z nejschematičtějších figur je baron Hugo z Woldenbergu. O něm lze říci pouze to, že je rafinovaným svůdcem. Jeho „lidskost“ projevená na konci románu tím, že šokovanou Svatavu nehodlá opustit, je natolik s jeho vadným charakterem v rozporu, že ji lze přisoudit opět jen kompozičním důvodům – bez jeho pomoci by babička a Pavel Svatavu nenašli. Lidskost se ovšem projevuje jen v míře, co možná nejmenší, právě tak, aby stačila na setkání se záchrannou skupinou. Nejzajímavější črtou této povahy je však její kolísání ve vztahu ke Svatavě. Cítí, že by se měl s ní rozejít, že mu až příliš visí na krku. Netušíme, co hodlá se Svatavou v Bavorsku podniknout, tendenci románu by asi nejvíce odpovídal možný plán vydržovat si dívku jako tajnou milenku. Svatavin útěk je pro barona trochu úlevou, odpadají mu starosti s utajováním. V zásadě lze tvrdit, že tato postava je velice málo prokreslena a že 159

Tamtéž, s.157-158. Tamtéž, s.66 (druhý svazek). 161 Tamtéž, s.68 (druhý svazek). 162 Tamtéž, s.71/72 (druhý svazek). 160

39

v ní nalézáme dosti bílých míst, jimž nerozumíme. Novákovou samotný Woldenberg příliš nezajímá. Objevuje se vždy v pravou chvíli jako ďábel, kompozici stačí pouze to, aby sváděl. Ani samotná Svatava nepatří k příliš plastickým charakterům románu. Omezuje se na pouhou „stydlivou ženskost“. U Novákové, která se tolik zastávala práv žen, tato schematičnost překvapí. Oč je démon Ada živější než pasivní oběť Svatava ! Do značné míry tato nevýraznost charakteru souvisí s autorským záměrem. Svatava má být uzavřená melancholická dívka, žijící pouze v umělém snově salonním světě. Právě tento typ je nejnáchylnější ke svedení. I nedostatek vnějších dojmů v maloměstě způsobuje, že dívka hledá kompenzaci v energickém rytíři. Cítíme, že román má být kritikou takového ženství, uzavírajícího se do sebe, pasivně podléhajícího salonnímu konzumu, avšak neschopného „vidět“, racionálně reflektovat okolní skutečnost. Na Svatavě vlastně není nic zajímavého, kromě jejího tělesného půvabu. To je ovšem jen karikatury ženy, kterou Nováková všude kolem sebe potkávala a kterou ostatně potkáváme dodnes. To je patrné například na Svatavině reakci při setkáních s pro ni novým předměstským světem. Venkovská idyla je pro ni nezajímavá, staví se k ní chladně. O to větší příležitost získat si její duši má paní krajská a téměř nastrčený baron Hugo. U Svatavy lze rozpoznat příznačnou rozpolcenost – ať je kdekoli, není na tom správném místě. Je naplněna neurčitými touhami. K babičce se chová laskavě a vlídně, je také zcela poslušná, ale v Praze ji spolu s Blaženou neváhá pomlouvat. U babičky je pokorná a tichá, v Praze divoce a koketně rozpustilá. Svatava neví, co sama chce, vždy splývá s kolektivem. Proto ji lze snadno získat a ovlánout. Na její povahu se výtečně hodí Rifbjergův výraz „chronická nevinnost“. Tato nevinnost, s níž se neumí vůči okolí bránit a prosazovat, způsobuje, že je extrémně choulostivá. Tajná láska k Hugovi ji vyčerpává. Její mdloby jsou důsledkem vnitřního boje s hlasem svědomí. Na jedné straně povolání k vlastenecké „svatosti“, na straně druhé čarovné štěstí baronovy lásky. „Než přiblížila se jeseň, byla Svatava Krovecká všecka proměněna. Ten tam byl snivý její klid, roztomilá důstojnosť, umírněnosť, již sobě z domácnosti Zimových přinesla, byla vždy rozčílena, oči jí plápolaly, lekala se každého hřmotu, ba i ze spaní často trhavě mluvila, až se dobrá babička lekala.“163 O Svatavu usilují rozličné nákazy – nejprve nákaza zábavné velkoměstské lehkomyslnosti, poté nákaza blouznivé lásky a nakonec smrtelná nákaza, která ji nutí, aby nenáviděla sebe samotnou. Vždyť se Pavlovi přiznává i k myšlenkám na sebevraždu. Svatava nemá ani babiččin zkušený nadhled, děkanův poučený humor, ani Pavlovu bojovnou odhodlanost, aby zdolávala útoky zkušeného ďábla. Její tragédie spočívá i v tom, že se neumí svěřit druhým. Má vlastně všechny ráda, docela jako malé dítě. Nebezpečně důvěřivá, projektující na druhé lidi své tajné sny. „Nesmím bez babičky téměř z domu,“ přiznávala se dívka. „Babička paní krajské nikdy nenavštěvuje i u tety nyní nerada dlívá, jest jí tam hlučno. Nepřeje vůbec veselým schůzkám, jest vždy vážná, ba smutna ...“ „Jaká to společnosť pro krásnou a živou mladou dívku,“ litoval důstojník Svatavu. „Ó, pochopuji babiččinu náladu úplně. Vlastně měla bych býti stejně vážnou, neboť mne týkají se věci, které ji zarmucují rovněž blízce. Avšak moje pěstounka paní Zimová vedla nás dívky k tomu, abychom byly veselými, přívětivými, ke každému roztomilými.“ „Letité dámy bývají ovšem většinou smutny, právě proto měly by hleděti si světa, který by je pobavil, pochmurné myšlénky jim rozptýlil.“ „Abych se Vám upřímně přiznala, babička ani nemá, kam by chodila a s kým rozprávěla, leda snad pana děkana a několik podobně starých pánů. Tvrdí co den, že se jí zdejší kruhy hnusí, že v nich staročeské upřímnosti a přímosti ani za mák ...“ Krásné rty poručíkovy pohnuly se lehce v ironickém úsměvu. „Slyšel jsem cosi, že paní babička holduje mínění podivnému, o kterém jsme se domnívali, že již zúplna vyhynulo. Jest prý radikálkou 163

Tamtéž, s.118.

40 a husitkou ... divím se, že žena zásad děsných obdařena jest vnučkou tak lásky hodnou !“ „Tím, čím jste ji nazýval, babička jistě není. Ovšem že se liší smýšlením od ostatních paní“ ... „Avšak vy nesdílíte jejich citů nenávisti plných, pravda-li? Jste vtělený smír, láska, blaho ... ,“ šeptal mladý šlechtic vždy ohnivěji. „Snažím se býti dle babiččiny a svých učitelů vůle, dobrou Češkou,“ zajíkala se Svatava. Nechtěla, aby baron vyřkl nad ní zničující ortel jako nad babičkou a zároveň ostýchala se úplně zapřít přesvědčení otcovo.164

Zlo se nenápadně vplíží do srdce této naivní dívky, nikoli nepodobně jako v pohádce o Karkulce. Slova o lásce postavená před její oči působí jako oslepující zaklínadlo. Kdo vlastně jsem ? Čemu vlastně věřím ? Svatava je v dvojím ohni. Ani vedle babičky ani vedle barona 0nemůže být sama sebou. Je dětsky prázdná a „nepopsaná“. Předurčená k tomu, aby byla ve vleku něčeho silnějšího, co ani sama řádně nezná. Je bezbranná. Ideologie pro ni nic neznamenají, nerozumí jim. Svatavina tragédie také vypovídá o šancích dobra proti vemlouvavému zlu. Babička na rozdíl od Pavla do vnučky žádnou ideologii nehustí, jde jí prostě příkladem. Baronovo svádění je tu jistě mocnější. Přichází rázně a rychle. V románu nás ale překvapuje, že babička nebyla schopna rozpoznat její citovou krizi. Znovu odpovídáme poukazem na koncepci celého díla – babička prostě musela být slepá, i když to neodpovídá jejímu charakteru, neboť jinak by se zlo nemohlo rozvinout do svého obludného rozměru.

X. (interpretace Maloměstského románu) Maloměstský román vyniká tuhou rozumovostí, je jako celek řízený a ovládaný. Jeho příběh nám nevzniká přirozeně před očima, ale čtenář je k němu přímo dotlačen. O tom Šalda později bystře napíše: „V „Maloměstském románě“ není ani mnoho pozorování, ani mnoho zážitků a zkušeností vnitřních, ani výbojů obraznosti: šablona, schéma, konvence určují jeho ráz literární, jako národnostní a karakterní opravdovost a čestnost až střízlivá jsou jeho tenorem etickým.“165 F.X. Šalda tu správně vystihl, že román je vedený pevnou rukou, že jeho napsáním si chtěla spisovatelka na osudu něco vybojovat, že je vlastně etickým činem („lžící zednickou“, jak píše Nováková v předmluvě) a nikoli uměním. Maloměstský román je rána do stolu, která má probudit dřímající veřejnost. Śalda po vyložení děje pokračuje pozoruhodným psychologickým postřehem: „Psychologa, který umí čísti mezi řádky, zastaví si a upozorní na sebe jedno: nenávist k romanesknosti, k citovému individualismu, k vášni – nenávist jaksi mstivě horlivá, jakou mívají ke svému minulému božstvu jen konvertité.“166 Domníváme se, že tu Šalda naznačil, kde hledat klíč k pochopení románu. Aniž by Šalda znal autorčinu citovou aféru z období jejího dospívání, postřehl, že její hrdinky (zejména Ada) vykazují autobiografické vlastnosti, které tu Nováková bude podrobovat kritické analýze. V tomto ohledu považuje Maloměstský román za přelomový. Byť zatím jen stroze rozumově, je tu již citový individualismus překonán. Můžeme zpětně pohlédnout na Pavla a na jeho sebeukřižování kněžstvím. To ovšem přespříliš rozbouřená Svatava nedokáže, je ovládána svými city – a na ně umírá. Podle Šaldy tu chce Nováková vlastně rozdrtit onu starou Terezku Lanhausovou, zmítanou blouznivými vášněmi, rozesněnou až k zbláznění, pyšnou na svou krásu a slepou pro tváře okolního světa: rozdrtit onen typ „ženy, jichž nechápe jejich tupé okolí, bouří se a hledají své sebeurčení“.167 Ano, Nováková tu účtuje s romantismem, pokud 164

Tamtéž, s.113/114. Citujeme bez oprav (kromě zřetelných tiskových chyb). František Xaver ŠALDA: Románové dílo Terézy Novákové. In: České medailóny. Výbor z kritických studií o české literatuře. S.178. 166 Tamtéž, s.179. 167 Tamtéž, s.179. 165

41

žít, tak jen pod vládou vždy střízlivého rozumu. Jak říká Šalda, „jest třeba spoutati své já, podrobiti je příkazům cti a hrdosti národní, sepnouti je pod jho obecnosti.“168 My k tomu poznamenáváme, že tento akt tu zatím uskutečnila jen na svých postavách, brzy však podrobí i sebe samotnou – její prózy budou objektivní až k průzračnosti, autorčino „já“, které jsme tu prozatím neustále slyšeli, zmizí málem beze stopy. „Tento román mluví pro střízlivou čestnost a mužnou opravdovost – řeč, kterou budou stupňovati v oblasti umělecké všecka příští díla Terézy Novákové, - ale jest výsledkem sebepřekonání, sebezapření, jak napovídá již jeho dedikace.“169 Další tvorba bude mířit směrem ke studii, tj. pozornému, analytickému pohledu. Nováková tu usiluje o zmíněnou pevnost mysli a zatím ji nalézá v obecném programu. V průběhu dalších let již to nebude tolik ideologie sebeumrtvování, nýbrž už sám její postoj, totiž postoj vidícího pozorovatele. Autorka bude sloužit látce, nechť se z ní příběh sám složí. Tyto závěry však nesmíme absolutizovat, díla psaná ve stylu studie představují jen část její tvorby, část, jíž se tato tvorba zdaleka nevyčerpává (byť je právem považována za umělecky nejdokonalejší). Sám autorčin syn, profesor Arne Novák, se k Maloměstskému románu vyjádřil s neskrývaným despektem. V jeho posudku nenalézáme Šaldův vnor, Novák dílo hodnotí jen letmo (je to dáno i zaměřením celého textu). Právě u něho lze objevit první případ marginalizace tohoto díla – Novák se snaží ho odsunout na okraj matčiny tvorby. O tom, že Novák byl ke své matce v literárních otázkách velmi kritický, máme dostatek dokladů.170 V případě Maloměstského románu je však jeho soud naprosto zamítavý: „ První velká výpravná skladba Terézy Novákové, Maloměstský román, připsaný právě Karolině Světlé v den jejích šedesátin, vyhnala tuto národně vychovanou a výstražnou tendenci až do krajnosti, jsou při tom až příkrým soudem citového života hrdinky Svatavy Krovecké, za níž se skrývá melancholická postava Zdeňky Havlíčkové. Leč jak z Maloměstského románu, tak i ze starších a pozdějších prací Terézy Novákové ze společenského života českého mluví úzké a jakési chudé pojetí národnosti, na níž stále lpí starý konvencionalismus.“171 Novák tu popisuje nejnápadnější rys románu – jeho ideologickou černobílost. Nezařazuje ho hlouběji do celku tvorby. Neodpovídá na otázku, proč tato černobílost. Jeho věty dokonce vzbuzují dojem, že celá její tehdejší tvorba nese pečeť zmíněné konvence. Domníváme se, že neprávem. Maloměstský román z díla Terézy Novákové výrazně vybočuje. Takto intenzivně vyprojektovaná ideologie se objeví v jejích knihách a příspěvcích už jenom stopově. Dokonce ani zmíněný příběh Z mého rodného domu, i když zaráží opravdu konvenční fabulací, nedosahuje nenávistnosti románu. Dále se pokusíme dokázat, že texty, které Nováková věnovala prakticky téže tématice hned po napsání románu, jsou umělecky značně kvalitnější, že jsou výborným pozorováním a pro čtenáře dozajista napínavé (Sfinx, Lojzička Hendrychová – dívka z lidu, Pohádka o staré panně). Interpretace tu tedy snad prvně narazila na „záhadu Maloměstského románu“. Toto dílo se ukázalo jako nezařaditelné. O vysvětlení jsme se ale už pokusili – román má odlišnou motivaci než díla jiná. Byl napsán z vědomého popudu, nikoli jako nezaujaté (a přímo vědomím neřízené pozorování). Proto je paradoxně pro poznání Terézy Novákové nejvhodnější, vždyť věrně zobrazuje její tehdejší představu o nebezpečích národního a etického života společnosti !172 168

Tamtéž, s.179. Tamtéž, s.119/120. Podtržená slova jsou v edici kurzívou. 170 Srov. instruktivní stať Blanky SVADBOVÉ: Arne Novák a Teréza Nováková ve světle svého listáře. In: Pomezí Čech a Moravy. Svazek 3. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli 1999. S.171-185. 171 Arne NOVÁK: O Teréze Novákové, s.16. 172 Psychologický pohled na román podává za několik let i sám Arne Novák. Považuje ho za „kritiku romantismu“. Shoduje se tu tedy již s názorem Šaldovým. Tento Novákův článek jsme však do naší práce nezařadili. Byl publikován v Lidových novinách jako „Realismus romantické básnířky“ 30. 7. 1933 a známé ho pouze ze zmínek Jindřicha Růžičky (viz dále citovaná práce). 169

42

V této interpretační cestě pokračuje i Jindřich Růžička. Své hodnocení soustředil do slov: „romaneskní, sentimentální a skoro primitivně národovecký, duchem i stylem konvenční a šablonovitý“.173 Všechna adjektiva jistě dobře vystihují čtenářův dojem, znamená to však, že máme román dávat stranou jako nepodařený zmetek? Růžička tento postup zakládá na objevu (již uvedené) zmínky o románu v seznamu „Projekty“ z autorčina zápisníku (viz Příloha č.27). Podle něho je tedy román „naplněný staršími, v době práce na románu překonanými již motivy a hledisky“.174 Dalším důvodem je i údajný spěch při psaní – autorka se snažila stihnout termín narozenin Karoliny Světlé. Tento poslední důvod jsme již vyloučili, na napsání měla tato „rychlá a hbitá“ spisovatelka přinejmenším šest měsíců. Rovněž i prvnímu argumentu – že Nováková v době psaní již zmíněnou tendenčnost překonala – vůbec nenasvědčuje důležitost, jakou románu připisuje v korespondenci se Světlou, ani její reakce na soudobou kritiku románu . Román obsahuje právě to, čemu Nováková nejvíce věřila a za co chce celým životem bojovat. Podobně Jindřich Růžička odsouvá již mnohokrát zmíněnou novelu Démon. Zatímco v této práci jsme ji postavili na významné místo její dosavadní tvorby (ostatně tak vlastně i činí Šalda), Růžička tvrdí, že „pro duševní vývoj autorčin však povídka neměla jistě velkého významu, nebylo již pro ni potřebou vyrovnávat se tak osobně, útočně a rvavě s těmi věcmi, proto tu bude asi již i větší účast volné fabulace, jak to děj povídky ostatně potvrzuje.“175 Toto konstatování je založeno na představě, že realistické pozorování (např. v povídkách V Zákoutí z roku 1883 a U dědků z roku 1884) představuje v její tvorbě jakési vývojově vyšší stádium. Proto jsou tyto „bolestné historie“ chápány jako určitý sestup (degradace) ve vývoji. I když s tímto názorem souhlasíme a také si nejvíce ceníme autorčiných realistických próz (v nichž učí čtenáře vidět), nejsme si zcela jisti, zdali je hierarchizace její tvorby vůbec možná. Vždy s sebou přináší problematické kritérium kvality. V této práci chceme respektovat hierarchii, jakou svým dílům dávala samotná autorka. Ve zkratce podává hodnocení Maloměstského románu také Milena Lenderová. Její kritika vychází z poučeného pohledu na postavení ženy v minulém století, v tomto ohledu pro ni román není svědectvím o ženské emancipaci, ale naopak dokladem dalšího zotročování. „Požadavek sňatku jako výrazu národního uvědomění literárně vyjádřila ve velmi nesmiřitelné a nenávistné podobě Teréza Nováková ve své literární prvotině Maloměstský román, který poprvé vyšel roku 1890. Nováková v něm využila – či spíše zneužila – příběhu Zdenky Havlíčkové. Jejího milého Quidona Battagliu představila jako Němce s mimořádně odpudivými charakterovými rysy a Zdenku, v románě přejmenovanou na Svatavu, jako dívku, která životem zaplatí za to, že se zpronevěřila věci národa a své dívčí cti.“176 K této kresbě přidáváme jen to, že otázkou pro nás není zpodobnění reálných předloh a podaný obraz ženy a vlastenectví, ale souvislost díla s celou tvorbou Terézy Novákové. Nenávistnost je rys, se kterým se v její tvorbě setkáváme jen zřídka. Postřeh, že hlavním tématem románu je sňatek, můžeme výborně využít k jeho podrobnější interpretaci. V románu se vykytuje řada milostných dvojic, z nichž dvě centrální mají tragický charakter – Svatava a baron, Svatava a Pavel. Tímto schematem chce Nováková ukázat, jak zhoubně je láska nakažena svůdnou vášní. Vladimír Macura posuzuje román nikoli pouze podle čtenářského dojmu, ale zařazuje ho do kontextu vlasteneckých snah druhé poloviny devatenáctého století. Naznačuje, že román chce být pokáráním tehdejšího buditelského ochladnutí. Nováková, která vyrůstala v bojovných šedesátých letech, si v letech osmdesátých naříká na povrchnost.177 Tato 173

Jindřich RUŽIČKA: Litomyšl v rané tvorbě Terézy Novákové, s.90. Tamtéž, s.90. 175 Tamtéž, s.88. 176 Milena LENDEROVÁ: K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Mladá fronta. Praha 1999. S.85/86. 177 „Zrovna léta 80tá jsou totiž snad nejsmutnější léta naší národní společnosti. To, čím žila naše buržoasie kdysi a čím zejména hořela v letech 60tých, to opustila, a odjinud nový život nepřicházel, a tak v letech 174

43

povrchnost se projevovala pouhým opakováním vlasteneckých póz, holdováním pro proudy jdoucí z ciziny atd. Macura dále poznamenává, že román je po literární stránce překvapivě černobílý, což patrně souvisí se zmíněným karatelstvím. „Novákové vidění světa je tak v této rané próze (na rozdíl od jejích pozdějších velkých prací) ještě krajně dvojpólové, rozbité mezi síly dobra (tradičního češství) a zla (odrodilství, cizáctví), není tu příliš místa pro polotóny, nejednoznačnost a ostatně ani pro náhody. I milostná epizoda, která je ústředním prvkem syžetu, je pojata jako výsledek zločinného záměru (jako součást odnárodňovacího plánu paní Rzerychové).“178 Zdeňčin a Pavlův příběh je podle Macury „oderotizován“ – Zdeňka se tiše vytrácí ze světa a Pavel se stává knězem. Můžeme dodat, že po dramatickém výbuchu vášní následuje askeze. Chápeme-li však eros jako životní pnutí, je potom Maloměstský román příběhem o vyhasínání života. Všechno malé se staví životu do cesty, aby ho přísně umrtvilo. Nováková by jistě ráda nechala život vzkvétat, ale její podvědomé „nesmět“ jí velí, aby se každá postava zaplétala do umrtvujících osidel. Budou to „děti čistého živého“, jejichž kypivá vitalita se záhy promění v živoření. Nesmí se žít, nesmí se radovat, nesmí se milovat. 179 Maloměstský román se nestal velikým, poněvadž se velikým stát nesměl. Sama autorka byla pod vlivem nacionální ideologie, názorů, které chtěla svému dílu vnutit (navzdory opravdovosti postav). V tom, aby se stal uměleckým dílem, mu Nováková sama zabránila (což vysvětluje v dedikaci románu) – ať je román tomuto pokolení výstražnou čítankou, nehodlám psát nic krásně uměleckého, nic literárního. XI. 8.12. 1889 – 1892 (dobové kritiky Maloměstského románu) Dopis Karoliny Světlé z prosince 1889 přinesl nadšené hodnocení Maloměstského románu. Tak nadšené, že ho již nemůžeme považovat za nestranný zkušený posudek. Světlá, ač autorka propracovaných literárních textů, románu ani slůvkem nic nevytkla. Musíme proto předpokládat, že k věnovanému dílu přistupovala spíše osobně, než literárně. Román byla pro ni „vzácná kniha“, která u ní zanechala „dojem hluboký“.180 Usuzovala z něho, že Nováková má talent pro psaní sociálních románů. Její slova skutečně potvrzují, že román nečetla kriticky – v dopise líčí, jak jím byla stržena, jak si nad ním zavzpomínala na „svět dávno v mé paměti zašlý“. Román jí evokoval řadu zažitých scén, odtud tedy vyvozuje, že autorčino líčení prostředí je „mistrné“. Taktéž i s útokem na měšťanské odrodilecké kruhy se Světlá shoduje. Nováková přesně pojmenovala aktuální společenské problémy. Vztah románu a jeho předlohy v Zdeňce Havlíčkové považuje Světlá za zcela případný. Svatavu si se Zdeňkou vědomě spojuje, nezdá se, že by v nich nalézala odlišnosti. Její přístup ke Svatavinu osudu byl však přitom pouze citový: „Ta nebohá Zdenka ! Věnovala jsem jí několik hořkých slz. Jak si s ní osud i její okolí zahrály ! Jaké to pověsti o ní kolují. Jakou máte zásluhu, že píšete tuto legendu dcery našeho mučedníka, která se stala mučednicí otcovy slávy.“181 Reakce Karoliny Světlé poněkud vyvrací naši tezi o rozumovosti díla. Světlá četla knihu pouze citem, nebyla jí poukazem k zamyšlení, ale jen vyvolala bouřlivé emoce. Je však možné varovat před vášněmi prostřednictvím vášní ? Odpovídá styl knihy onomu vítězství rozumu nad mocí rozbouřených citů ? 80tých, až do vzniku nového, pokrokového hnutí let 90tých, bylo u nás ticho – smutné, mrtvé ticho. Nikoli však jen ticho. Z duševní prázdnoty rodí se tehdy i známé zjevy rozkladu, myšlenková pohodlnost, lenost, povrchnost, vláda čiré, pusté, prázdné fráze.“ Zdeněk NEJEDLÝ: Alois Jirásek. Družstvo Dílo. Praha 1946. S.73. Nejedlého popis tu výborně charakterizuje postavu novináře Plíška z Maloměstského románu. 178 Vladimír MACURA: Český sen. Lidové noviny. Praha 1998. S.143. 179 Tímto syndromem každodenního umírání se zabývá Karl RAHNER v mistrné úvaze Seberealizace a přijetí kříže. In: Teologie 20. století. Antologie. Ed. Karl-Josef Kuschel. Vyšehrad. Praha 1995. S. 428-432. 180 Dopis Karoliny Světlé z Prahy 8.12. 1889. In: Polemika s dobou, s.159. 181 Tamtéž, s.159.

44

Ze všech postav románu jí nejvíce vedle Svatavy utkvěl Pavel. „Viděla jsem v Pavlovi paprsek z té záře, která z upomínek na toho velikána národního prýští. Jak je ten mladík výtečně podán. Typ jinocha českého, typ moderního národovce, na něhož čeká budoucnost, to jest teď naše přítomnost. Voláme na takové muže, které z takových jinochů vyvinouti se musí, toužíme po nich a plesáme, že se nám třeba porůznu, ale přece jen rázně a poctivě ozývají, že se nadšeně hlásí k práci.“182 Pavel se musel Karolině Světlé spojovat s jejími vlastními ideálními představami. Víme však, že to jediné, co je na Pavlově postavě ideální, je její vlastenecká horlivost (i Světlá jako by nadřazovala vlastenectví nad smířlivou lásku). V citovaném úryvku se zmiňuje o jakémsi „velikánu“. Kontext připouští dva možné velikány, buď jím myslela Havlíčka (Kroveckého), nebo dokonce Husa, o němž píše v předchozí větě. Oba však spojuje mýtus „svatého mučednictví“ – mohli bychom proto výrok vyložit tak, že moderní budoucností „českých jinochů“ je mučednictví. Vždyť i Pavel je mučedník, na své štěstí už zapomněl a bojuje se zatvrzelými názory kdesi v zapadlé vesničce (Budislavi ?). Za několik měsíců píše Světlá o velikém úspěchu románu: „Celá řada dam má již Váš román u mne zamluvený. Vzbudil všude účast, každý hned poznal, kdo byla nešťastná jeho hrdinka. Oživil v době velmi vhodné její napolo již vybledlou památku a mnohé a mnohé z našich mladých vlastenek poskytuje nadmíru časovou výstrahu. A při všem jest přec pravidel uměleckých velmi bedlivě šetřeno.“183 Zdá se, že Nováková svou učitelku podezírá z přehnané vlídnosti. Sama o románu vlastně pochybuje, dokonce jako by se za něj omlouvala. „Že se ráčíte o můj Maloměstský román tak vřele zajímati, velmi mne pohnulo, smím tomu věřiti, že se Vám, milostivá paní, skutečně líbí? Jest to vlastně jen taková „zednická“ práce, a bezbarvá jako ta malta, jíž k ní bylo užito. Stále se mi zdálo, že bych k ní měla užíti stkvělejších, ohnivějších barev, ale nedaly se mi z látky té vylouditi – tak dopadl Maloměstský román velice střízlivě, (...).“184 Jak Nováková sama rozuměla svému dílu, je v této odpovědi dosti zamlženo. Z čtenářské perspektivy je naopak až příliš málo střízlivý a až příliš mnoho ohnivý. Snad těmito slovy Nováková myslela, že román vlastně zaznívá do ztracena, zatímco ona si přála něco progresivnějšího. Světlá a „celá řada dam“ byly také posledními čtenáři, kteří se o románu vyjádřili pochvalně. Začíná „boj o Maloměstský román“, který Nováková povede proti domnělým, či snad skutečným nepřátelům jejího ušlechtilého úsilí. Tento boj bude chápat jako něco bytostně osobního a všechny kritické hlasy se jí promění v nenávistné spiknutí. V jejích reakcích na kritiku se potvrzuje černobílost a afektovanost románu. Tak jako mají Svatava a Pavel všude kolem sebe zaryté nepřátele, tak se bude spisovatelce zdát, že se proti ní spojilo snad všechno zlo. Román došel v tisku dvou kritických recenzí – a obou zamítavých. První kritika vyšla 13.září 1890 v poněkud kontroverzním listu Čas. Shodou okolností krátce před ní Nováková četla jinou zápornou kritiku – kritiku své monografie o Karolině Světlé od V.V. Zeleného.185 Obě kritiky tedy četla zároveň, po návratu z dovolené. V jejích očích se staly jediným proudem útočné nenávisti. Kritika románu má opravdu ke skutečné kritice daleko. Tento nepodepsaný článek bez uplatnění jakéhokoli argumentu Maloměstský román zcela zesměšňuje. Odvažuje se dokonce i urážet samotnou autorku: „Připadá nám často, když se probíráme romány některých spisovatelek, zvláště německých, jakobychom se probírali v prádelníku, naplněném až do vrchu punčochami různých barev a velikostí. Pár jako pár, táž forma a podoba, všechno na jednu šablonu od kudrlinkového okraje až po protáhlou špičku. 182

Tamtéž, s.159. Dopis Karoliny Světlé z Prahy 13.3. 1890. In: Polemika s dobou, s.169. 184 Dopis Terézy Novákové z Litomyšle 29.3. 1890. In: Z lidské sonáty, s.168. 185 Dle udání Blanky Svadbové (Z lidské sonáty, s.369) tato kritika vyšla v Hlasu národa 23.7. 1890. Korespondence ukazuje, že Nováková byla v té době na dovolené v Budislavi, a proto ji mohla číst až na Jiráskovo upozornění teprve na podzim. 183

45

Romány ony vyrábějí se dle všeho s týmž oduševněním a tudíž s touž pravidelností ! U nás poměry nejsou tak zlé, ale přece už aspoň tak zlé, aby na ně bylo poukázáno. Mnohé pochvaly a povzbuzování, jichž se některým našim spisovatelkám dostává, sluší často připočísti na vrub galantnosti a zdvořilosti. Takovým spůsobem stává se spisovatelka nejdřív nadanou, v několika letech velenadanou a po letech velezasloužilou, t.j. nedotknutelnou. Varuj se vysloviti o její práci jinak než v superlativech: budeš postaven na pranýř jako člověk, jemuž není nic posvátného.“186 Neznámý autor nepochopil, proč se Nováková přihlásila k vlasteneckému poslání – vždyť dílo je tak ploché, že mu nelze žádný pozitivní přínos vůbec přičíst. Kritika dál pokračuje už jen ironickým převyprávěním děje. Kde hledat ono „vyplňování děr“ v chátrající stavbě národa, ke kterému se Nováková hlásí v dedikaci ? Kritik nechce dílo chápat jako varování před nebezpečími romantického individualismu, čte ho patrně jen jako zvrácenou love story. I v jeho recenzi se projevuje ona vada knihy, jak jsme před okamžikem poznamenali u Světlé, že proti vášním se bojuje zase jen vášněmi. Nic osvobozujícího v románu není. Je opravdu jen oním tragickým milostným příběhem, který nás má dojímat a děsit. Čtenáři není nabídnut odstup. V tomto ohledu se Maloměstský román od konvenčních milostných románů liší jen svou fúzí s bojovným vlastenectvím. Reakci Novákové zachycuje dopis z října 1890. „Domnívala jsem se, že se mi horšího než kritika Zeleného již nemůže státi – až jsem dnes ve starém čísle Času četla posudek o Maloměstském románu. Domnívají se v gymnáziu, že to psal profesor Viravský, tento protest zuřivý proti mé skromné literární existenci ... Po těchto dvou projevech potupných nezbývá mi než složiti navždy péro (...).“187 Zdá se, že Nováková je skutečně rozhodnuta nepsat. Nepatří k oněm rebelům, kteří píší na truc celému světu. Touží být uznávána a respektována, její reputace je pro ni nade vše. Z poslední věty cítíme, že se cítí uražena a že její ukončení literární činnosti má být i potrestáním nechápavé veřejnosti . V tomto ohledu měla Karolina Světlá obtížnou úlohu. Musela citově poraněnou spisovatelku přesvědčit o potřebnosti jejího díla. Byla to právě Světlá, která negativní kritiky vysvětlovala teorií spiknutí: „ (...) chtěla bych se o bůhvíco zasaditi, že v této akci proti Vám mají ruce bratří Braunerové. Vím, že jsou vřelými přáteli s drem Zeleným a prof. Boh. Brauner, že připlácí na Čas. Jest pro mne skoro nabíledni, že vlastně vše zamířeno proti „Maloměstskému románu“, (...).“188 V tomto tvrzení je překvapivě spojeno několik skutečností. Jednou z předloh románu je František Brauner (doktor Zima), v románu ukázaný spíše jako přítel salonního života, než oddaný služebník vlasti (je však vykreslen jen stínově). Jestliže tedy román plní svou úlohu, tj. odhaluje slabiny národního života, musí se s předlohami znepřátelit. Důkazem úspěšnosti románu vlastně musí být útoky „potrefených hus“. Zmínka o Čase nám tu ukazuje, jak byla tato tiskovina v očích obou žen považována za nepřátelskou tribunu. Čas, to je orgán malosvětských duší. Boj za Maloměstský román musí být potom automaticky bojem proti Času. Druhá kritika vyšla vzápětí 16. října 1890 v Literárních listech. Jejím autorem je někdejší přítel autorčina manžela, literární vědec Jan V. Novák. Tomu odpovídá i odbornější ráz kritiky, která přesvědčivě polemizuje s koncepcí díla. Především se obrací proti přílišnému negativismu a účelovému manipulování s postavami. Novák v knize postrádal příklad opravdového a působícího vlastence, všechny postavy jsou na tomto poli neúspěšné. „Jinak lze říci, že některé kruhy vylíčiti se spisovatelce zdařilo, ač přeceňuje na př. namnoze vliv, jejž úřednické rodiny by měly na veškeru společnosť maloměstskou, jako se to jeví v Radiměři.“189 Kritik přijal autorčino pozorování společnosti, nechce však uvěřit, že by 186

Čas. List věnovaný veřejným otázkám. Roč.4. Č.37. Praha 13.9. 1890. S.584-585. Dopis z Litomyšle 6.10. 1890. In: Z lidské sonáty, s.179. 188 Dopis Karoliny Světlé z Prahy 8.10. 1890. In: Polemika s dobou, s.176. 189 Literární listy. Časopis věnovaný zájmům literárním. Roč.11. Č. 21. Vyd. 16.10. 1890 u Fr. Dlouhého v Brně. S. 360. 187

46

některé rysy mohly být skutečné. Ve zmíněném případě úřednictva však byla Nováková v právu – alespoň tak, že úřednické rodiny měly v Litomyšli (Radiměři) skutečně větší vliv než v jiných městech (jak už ukázal Jindřich Růžička). Lze však úspěšně pochybovat, že by úředníci vyvíjeli proti vlastencům nějakou záměrnou „podvratnou činnost“. Jádrem Novákových výtek je autorčina „negace“. Proč líčí skutečnost v těch nejčernějších barvách ? Není tu realita vědomě zmanipulována, aby působila co možná bezútěšně ? Je náš národní život vskutku tak zoufalý ? „Ale snad spisovatelka chtěla právě takové postavy dáti nám na pranýř, aby se ukázaly negativní stránky našeho národního bytí?“190 Kritik marně hledal v románu postavu nebo jednání, které by mohly motivovat. Co má tedy vlastenec dělat? „Na několika místech spisovatelka pomáhá tendenci své povídky řečnickými projevy o našich poměrech národních, ale to málo prospívá, abychom věřili také činům, a kde by osoba Pavlova mohla se osvědčiti nejvíce sympathickou ve svých činech, totiž v působení jako kněze, tam povídka končí.“191 Vlastenectví a morální zásady zůstávají v románu pouze na rétorické úrovni. Jak by tedy mohl přispět k „zednické práci“ na zdivu stavby českého národa? „Neboť negace je v našem životě národním tolik, až právě ona podkopává základy našeho národního bytí, nedadouc nám přikročiti k práci positivní. A v knihovně pro lid určené byť sama tendence nebyla přímo podána čtoucímu obecenstvu, přece musí býti dosti na snadě, jinak vzbudí právě opak, než se zamýšlí: pravou nechuť ke kruhům, v nichž se takovéto líčené povahy ve všem jednání jeví.“192 Kritik byl proti spisovatelce optimistou, její obraz českých vlastenců byl podle něho nepravdivý. Situace zdaleka nebyla tak zlá, jak ji tu Teréza Nováková vylíčila. To jsou jistě závažné námitky. Krátce po přečtení recenze rozhořčená Nováková psala, že ji v Literárních listech kritik přímo „trhá“, ačkoli týž časopis od ní požaduje zaslání příspěvku. „ (...), stanovisko Literárních listů jaksi se mění, Schauer (Astur, Parus a tak dále) vládne v nich jako monarcha neobmezený. Co si mám o panu Dlouhém pomysliti, když mne neustále upomíná o slíbenou práci a v dnešním čísle Literárních listů dává mne trhati dr. Janem Novákem. (...) Maluji prý příliš černě, tak zle u nás není, tendence chybí, do sbírky pro lid se nehodí – jako bych to psala specielně pro Přítele domoviny! – krátce, dobrého chlupu na tom nezbylo! Můj muž se vyjádřil, že tato kritika „Honzova“(jeť pisatel z dřivejška jeho známý, ale také časista) není sice jízliva, ale zato nejapna. Myslíť pan kritik, že jsem chtěla na vyplnění té trhliny (která jest těm pánům nesmírně nepohodlna a protivna, poněvadž vskutku existuje!) podati sympatické ideály – a tak se teprve ukáže, „či chtěla snad dáti spisovatelka postavy ty na pranýř, aby ukázala negativní stránky našeho národního života“? Byla by to komedie, kdyby to nebylo k pláči - - Na negaci si pan kritik vůbec nejvíce stěžuje – sama prý v knize panuje, nic pozitivního. A to praví časista – nihilista –´´193 I když autorka s kritikou nesouhlasila, nenacházíme v její odpovědi žádné zdůvodnění. Dovídáme se pouze, že jejím záměrem nebylo podávat pozitivní příklad. Odtud již chápeme, že působení Maloměstského románu mělo spočívat v odhalujícím šoku. „Obraz z našeho života“ měl ukázat nás samotné, nahé a přistižené při činu. Román nechápala jako fabulaci nějakého odstrašujícího příběhu, ale doslova jako ukázání na existující stav. Proto byla Nováková nepochopením svého díla rozladěna. Kritik nerozpoznal, že román je o nás, že se dotýká reálné skutečnosti, kritik od samého počátku o něm mluví jenom jako o vymyšleném příběhu. „Což se zla Maloměstského románu neodehrávají dnes a nyní všude kolem nás?“ myslela si Teréza Nováková a kritiku odložila jako bezpředmětnou. V odpovědi také poprvé objevujeme jméno Schauer. Už nyní bylo pro Novákovou synonymem zrádcovství. Toto jméno se poznenáhlu stane i symbolem odporu proti jejímu 190

Tamtéž, s.360. Podtržené slovo je v textu kurzívou. Tamtéž, s.360. 192 Tamtéž, s.360. 193 Dopis z Litomyšle 19.10. 1890. In: Z lidské sonáty, s.182/183. 191

47

románu. Novinář a litomyšlský rodák Hubert Gordon Schauer (1862-1892) v roce 1886 vydal v prvním čísle Času onu tolikrát diskutovanou úvahu Naše dvě otázky.194 S velikou smělostí, ale nikoli neodůvodněně, tu Schauer problematizoval dobové vlastenectví: „stojí-li naše národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná?“ Zatímco on sám tu vyzval k objektivní racionální úvaze, která by takto prověřila, o co se naše víra v národ tehdy opírala, jeho slova budou vzápětí skandalizována. Položit takovou otázku, bylo již známkou nebezpečné hereze. Schauer, z jehož slov cítíme snahu nespoléhat se na bezduchý národní mýtus a jeho ideologii, bude touto ideologií odsouzen. Stane se (omylem také spolu s Masarykem) „filozofem národní sebevraždy“.195 Že tento Schauerův článek Novákovou popudil, můžeme vytušit i ze slov vzpomínajícího Arna: „ (...), velký rozruch působil u mých rodičů v prvních svých ročnících Herbenův Čas, který můj otec, tehdy stoupenec vědeckého realismu, odebíral.“196 Za dva roky po vydání Schauerových Našich dvou otázek začala Nováková psát svůj Maloměstský román (v létě 1888). A hle, co čteme ve dvanácté kapitole – komický novinář Plíšek se tu holedbá: „Minule jsem napsal článeček „Delikátní otázka“, pojednávající o tom, pokud lze našim odpůrcům povolovati – pravím vám směle, že něco tak sensačního dávno nebylo!“197 Snad si tu Nováková vzpomněla na Schauerovu zkusmo položenou otázku, zdali by pro českou kulturu nebylo účelnější spojit se s nějakou kulturou vyspělejší, zdali si češství vystačí samo se sebou. Můžeme tedy spojit Plíška s osobou H.G.Schauera? Za několik měsíců se Nováková o Schauerovi rozepsala znovu. Útočila na jeho „přeintelektualizované“ kritiky v Literárních listech a také se zmínila o Schauerovi jako studentovi litomyšlského gymnázia. Jeho učitelem byl tehdy právě manžel Josef Novák. „Schauer, který nyní hraje v kritice takovou úlohu, je zdejší žák, svého času ještě s Mycjenínem (Černým) pravá bete noir gymnázia. Asi jako sextán napsal pod neznámý citát v německé úloze: „Aus meinem noch nicht edierten Drama.“ Schauer dle všeho je zosobnění domýšlivosti.“198 Josef Novák učil Schauera od sexty do oktávy, za tu dobu mezi nimi došlo k několika otevřeným konfliktům. Mladý Schauer kritizoval Novákovu výuku literatury, odmítal psát slohové práce na daná témata, nebo je alespoň ironizoval. Novák si na Schauera stěžoval při konferencích, výsledkem byla ředitelská důtka a dvojka z mravů. V pozadí snad stála už tehdejší Schauerova nechuť klanět se vlasteneckým modlám, podle spolužáka Klapálka mu byli milejší kosmopolité Zeyer a Vrchlický.199 Novákovi tedy mají dost důvodů, aby se na Schauera dívali přinejmenším podezřívavě. Poslední stopa nás vede až do roku 1892, kdy Schauer umírá. Nováková mu v dopise věnuje krátkou vzpomínku: „Zde před dvěma dny měl pohřeb známý H.G. Schauer. Měl zde rodiče, ale jinak se Litomyšli zcela odcizil. Dr.Julius Grégr na přímluvu poslance Eima již celý rok se oň staral. Rozmanité myšlénky vznikaly ve mně při pohledu na tento celkem 194

Čas. Roč.1. Č.1. V Praze 20.12. 1886. O bojích kolem Schauera a „nihilismu“ Času píše jeho redaktor Jan HERBEN: Kniha vzpomínek. Družstevní práce. Praha 1936. S.278-321. Do této problematiky uvádí také stať Jindřicha RUŽIČKY: H.G.Schauer a počátky Herbenova Času (Ke kontextu Našich dvou otázek). In: Pomezí Čech a Moravy. Svazek 2. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli. 1998. S.7-38. Zde také na s.33-36 text Našich dvou otázek. Schauerův vztah k politice rozebírá i další práce – Jindřich RUŽIČKA: Cesta H.G.Schauera k politické publicistice. In: Východočeské listy historické. Č.15-16/ 2000. Ústav historických věd Pedagogické fakulty Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové 2000. Široké spektrum příspěvků nabízí sborník z litomyšlského mezioborového sympozia Hubert Gordon Schauer, osobnost, dílo, doba. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli. 1994. 196 Arne NOVÁK: V knihkupectví U Veselíků. In: Sto let ve službách knihy. Vzpomínky litomyšlských literátů k jubileu knihkupectví J.R.Veselíka v Litomyšli. 1835 – 1935. Litomyšl 1934. S.27. 197 Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.158. 198 Dopis z Litomyšle 8.11. 1890. In: Z lidské sonáty, s.186. 199 O těchto konfliktech viz Jindřich RUŽIČKA: Zrození kritika společnosti. Knižnice muzea v Litomyšli. Svazek 3. Litomyšl 1970. 195

48

šablonovitý pohřeb. Tolik talentu bylo v tom muži, tolik studií vykonal a po něm nezbyl kus pozitivní práce! Jeho práce byla více negativní, ba rozkladna! Onen nekrolog, který dříve takměř nad každým Čechem byl vyřčen, že byl nadšenec pro vlasť planoucí, o něm nemohl býti prosloven. Kus tragiky byl v tom, že ten, jehož bouři nevole vyvolal povědomým článkem v Času – dr. Julius Grégr – byl v posledních měsících jeho dobrodincem! Snad ani neráčíte věděti, milostivá paní, že neboštík Schauer to byl, od něhož pochází nepodepsaná kritika o Maloměstském románu v Čase, která mne měla navždy zničiti. Napsal pak podobný článek do Literárních listů a podepsal to. Pochopila jsem tu zášť, mínil se poznati v Plíškovi – on nebyl však mým modelem. Leč to vše nutno teď zapomenouti.“200 Zde tedy konečně nalézáme celý vztah Novákové k nešťastnému novináři. Je příznačné, že úryvek je zaplněn podivným spletencem polopravd a nepravd – vyžaduje proto naši zvýšenou pozornost. Poznámka o Grégrovi, který v Národních listech ostře reagoval na Naše dvě otázky, ukazuje, že Nováková pojímala postoj k vlasti nikoli jako určitý intelektuální názor, ale vždy osobně. Pro Novákovou je každý názor osobní. Proto polemiku nese vždy velmi bolestně, zastánci opačných názorů jsou pro ni nepřátelé. V úryvku se podivuje, že se mohl Grégr stát Schauerovi opatrovníkem. Také jsme viděli, že Nováková nechce přispívat do tiskoviny, která si dovoluje vydat kritiku její práce (Literární listy). Tato osobní zaujatost Terézy Novákové snad nejostřeji vysvítá jinde z jejích slov o poměrech na univerzitě. Spisovatelka nechce pochopit, že učitel může nechat absolvovat žáka, který má jiné názory. Takový postoj je pro ni zrádcovstvím.201 Přítel je pro Novákovou ten, kdo s ní v „národních otázkách“ vždy souhlasí. Myšlenka tolerance pro ni zde nemá smysl, tolerovat „zlo“ přece nelze. Vzpomeňme na Pavlův rozhovor se Svatavou v patnácté kapitole románu. Zde nemá smířlivost místo! Je paradoxní, že Nováková tu nad Schauerem pronáší stejná slova, jaká o jejím románu řekl kritik roku 1890. Schauer tedy přinesl jen „rozkladnou negaci“, podobně jako Maloměstský román je jenom „všude negace a negace“. Nováková přitom už zapomněla, že tato slova pocházejí od bývalého manželova přítele a přičítá je omylem Schauerovi. Nad jeho hrobem znějí téměř jako výsměch. Vždyť „rozklad“ v románu nepochází od ní, je jenom bedlivým popisem „rozkladu“ společnosti. A jedním z těchto „rozkladných“ je Hubert Gordon Schauer ! Velmi jsou jí vzdáleny pozdější soudy, v nichž se Schauerova otázka stane známkou opravdového vlastenectví – vlastenectví, které se nebojí podrobit hodnocení i naše vlastní řady. Nováková dokonce tvrdí, že nekrolog oslavující neboštíka za jeho vroucí „češství“ býval výsadou snad většiny Čechů, ne však Schauera. Každá babička byla lepším vlastencem než on! Poznáváme, že Nováková chápala vlastenectví pouze jako vroucí nadšení, jemuž se musel podřídit nejen osobní život člověka (morálka), ale též, pokud byl vědcem, i jeho odborná činnost. Schauerova otázka je už předem rozhodnuta, aniž by se nad ní kdokoli pozastavoval. Je chybně položena, neboť ideologické paradigma stojí na esenciálním přístupu: kdo není vlastenec, není člověk. Názorný příklad nám spisovatelka dává hned vzápětí. Nepodepsaný pamflet na Maloměstský román z Času roku 1890 připisuje Schauerovi. Co k tomu Novákovou vedlo, se pravděpodobně již nedá zjistit. Způsob formulace naznačuje, že to nebyla jen pouhá domněnka, nýbrž že to mohl být názor někoho z jejího okolí. Je možné, že se s tímto názorem natolik ztotožnila, až ho časem považovala za přímou zprávu o Schauerově autorství. S největší pravděpodobností však Schauer o Maloměstském románu nikdy nic nenapsal ! Toto spojení si Nováková pouze vsugerovala – Schauer pro ni představoval symbol drzého, cynického intelektualismu, který ve své naprosté nachází největší zálibu ve výsměchu a 200 201

Dopis z Litomyšle 31.7. 1892. In: Z lidské sonáty, s.214. Srov.: „ (...) profesor jistého směru reprobuje i studenta nejnadanějšího, nejdůkladnějšími vědomostmi se honosícího – má-li tento přesvědčení jiné! Rozumíte něčemu takovému, milostivá paní? A to jsou pak muži – a tomu se říká věda!“ Dopis z Litomyšle 8.11. 1889. In: Z lidské sonáty, s.150/151.

49

škodolibosti.202 Kdo jiný mohl takovou kritiku napsat než Schauer? Myšlenka víc než svůdná. V literární historii je na základě tohoto dopisu označován za autora Schauer. Blanka Svadbová se tu spoléhla asi jen na spisovatelčino vyjádření a odtud pak údaj pronikl až do Lexikonu české literatury.203 Proti Schauerovi mluví nejen forma textu, ale i jeho myšlenky. Pamflet se totiž uzavírá útokem na Václava Vlčka, ale v roce 1890 by před volbami Schauer na Vlčka stěží zaútočil, byl jako on také staročech. Dále je na textu nápadné, že postrádá jakýkoli přímý argument. Takto však Schauer nepsal, jeho kritiky, byť by se týkaly jen „milostného románku“, obsahovaly vždy složitá srovnání a rozbory, často se věnovaly i samotnému slohu autora.204 I sama Nováková si stěžovala na přemíru cizích slov v jeho kritikách. Ještě nápadnější je anonymita příspěvku. Schauer používal buď známých pseudonymů (tehdy nejčastěji „Astur“), nebo se přímo podepisoval.205 Nováková, která Schauerovy práce dobře znala, tu musela podlehnout svým pocitům, neboť jenom tak lze vysvětlit její omyl. Ještě většího omylu se Nováková dopouští, když v citovaném úryvku mluví o Schauerovi také jako o autorovi kritiky z Literárních listů roku 1890. Již jsme uvedli, že jejím autorem je Jan V. Novák, dokonce známý jejího manžela. Od vydání kritiky Novákovou tehdy dělily dva roky, tato doba stačila, aby na Nováka, o němž s manželem diskutovala, zapomněla a aby z autorství osočovala H.G. Schauera. Schauer se tak, aniž by o tom věděl, stal autorem dvou posudků Maloměstského románu. Nelze vyloučit, že si Nováková tuto kritiku se Schauerem spojila ve své paměti i proto, že za kritikou hned následuje skutečný Schauerův článek (o němž víme, že Novákovou zaujal). Spojení nezabránilo ani to, že tato druhá kritika je již zcela korektní a věcná – od prvního hanopisu ji dělí nejméně dva kvalitativní stupně. Přesto mezi oběma posudky nerozlišuje, Novákova kritika je pro ni jen „podobný článek“. Ani odpověď na otázku, zdali je chvástavý žurnalista Plíšek jistým zpodobněním Schauera, není přesvědčivá. Spisovatelka sice prohlašuje, že Schauer nebyl její předlohou, ale proč ji potom napadlo, že by se Schauer mohl v Plíškovi poznat? Už dříve jsme upozornili na podobnost Plíškovy „Delikátní otázky“ s Našimi dvěma otázkami. Podobnost, která přímo bije do očí. Další znaky Plíškovy figury však již s Schauerem nemají nic společného. Zkusme se však ještě vrátit přímo k textu románu: „Minule jsem napsal článeček „Delikátní otázka“, pojednávající o tom, pokud lze našim odpůrcům povolovati – pravím vám směle, že něco tak sensačního dávno nebylo! Ze všad mi gratulovali ...“206

Teprve poslední věta úryvku již Schauerovu portrétu neodpovídá. Schauerovi za Naše dvě otázky rozhodně nikdo negratuloval. Autorčina manipulace proniká i do samotného obsahu článku. Schauer v něm nehovoří o „odpůrcích“, jeho úvahy se neodvíjejí mezi póly „ti dobří 202

Pro ilustraci skutečného Schauerova duchovního profilu citujeme z práce Jindřicha Růžičky: „Schauer tedy nebyl racionalista a analytik bez citových potřeb. Jeho analytická a kritická posedlost mu nebyla radostí, nýbrž spíše mukou. Neboť mu narušovala a dokonce znemožňovala bezprostřední nadšení a oddanost nadosobní ideji, jíž toužil sloužit, ale kterou si kladl vysoko, náročně vysoko, než aby ji mohl někdy najít v reálném světě, ve společnosti, mezi lidmi.“ Jindřich Růžička: Cesta H.G.Schauera k politické publicistice. Stojí za poznámku, že Schauerova třebovského druha Hubáčka přivedlo toto hledání ke katolicismu. Jestliže svou touhu nemohl naplnit v „reálném světě“, rozhodl se svou rozpolcenost řešit vírou – v dobro, které není z tohoto světa. 203 Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 3/I, M-O, Praha 2000. Heslo „Teréza Nováková“ (autorem Vladimír Forst). S.588. 204 Srov. Schauerovu kritiku povídek Sofie Podlipské Právo lásky a Břeh z Literárních listů roku 1890 (je součástí pozdějšího vydání Schauerových spisů z roku 1917). 205 Za všechna tato odhalení děkuji PhDr. Jindřichu Růžičkovi. 206 Teréza NOVÁKOVÁ: Maloměstský román, s.158.

50

a ti špatní“, ale naopak chce od takového hodnocení upustit a podívat se na problematiku nezaujatě. Nováková čte Schauera ze svého vlastního pohledu. Položíme-li tedy znovu otázku, zdali se v románu Schauer proměnil v Plíška, bude naše odpověď nejednoznačná. Charakteristice Schauerovy osobnosti, jak ji Nováková udává v dopisech, Plíšek bezpochyby odpovídá – sebevědomý, až drzý, snaží se radit vlastencům, aniž by sám o národ vůbec stál. Nováková patrně Schauera osobně neznala, mohla tedy v románu vykreslit jen jeho představu. A to takovou představu, jakou si učinila z tisku a ze svých vlastních dosti emotivních reakcí. Domníváme se, že Plíšek má se Schauerem společné především to, že pro Novákovou tehdy zosobňoval nepřátelského démona. Spisovatelku při psaní skutečný Schauer vůbec nezajímal, splýval jí s davem nenáviděných zrádců, kterým jsou všude otvírány dveře (nebo noviny a časopisy), aby mohli „otravovat vzduch“ svými chytrými návrhy. Postava Plíška je mnohem více symbolem, zosobňujícím celý ideový proud, než skutečnou, vypozorovanou figurou. „Boj o Maloměstský román“ tedy vlastně logicky potvrzuje směřování tohoto literárního díla. Jeho záměr je filozofický, či přesněji ideologický. Místo lidí se v něm srážejí „světové názory“. Jeho napsáním se Teréza Nováková postavila na konkrétní místo v „národní frontě“ a všichni, kteří se vyjádří proti románu tímto krokem o sobě prozrazují, že jsou nepřátelé. Román je „nedotknutelný“, neboť jakékoli výtky jsou urážkou celé „národní fronty“. XII. 1889 (povídky navazující na Maloměstský román) Teréza Nováková se Maloměstským románem zdaleka nevyčerpala. Hned na jaře roku 1889 vzniká několik povídek. Mnohé z nich pokračují v látce rozpracované už v románu, avšak s poněkud odlišnými důrazy. Jejich jádrem je „osud ženy“, tentokrát pozorovaný z různých úhlů a hledisek. Zdá se, že Nováková tu byla stržena tématem, neboť po ideologii románu v nich není ani stopy. Udivuje nás brilantními popisy situací, o kterých můžeme říci, že je „také známe“, postavy jsou umně přiléhavé a jejich příběhy sledujeme se živým zájmem (vždyť to mohou být i naše příběhy!). Přesto mají s Maloměstským románem mnoho společného – rozkreslují známý motiv souboje dívky (ženy) s „maloměstským zlem“. Její povídkové práce z roku 1889 uvádíme v následujícím abecedním přehledu: Čtvero dob. Sonáta ženského srdce (Lada 1889) Dorotka (Kalendář české hospodyně 1890) Lojzička Hendrychová, dívka z lidu (Kalendář paní a dívek českých na r.1890) Pohádka o staré panně. Fantastická drobotina. (Vesna 1889) Sfinx (Kalendář paní a dívek českých na r.1891) Ve vleku neb v odboji ? (Lada 1889) O některých, bohužel blíže nejmenovaných povídkách, se Nováková zmiňuje v již citovaném dopise Karolině Světlé ze 14. března 1889. „Přikračuji vždy s takovou nedůvěrou k práci beletristické, jsem vždy tak málo s ní spokojena, že skoro se jí bojím. Ale uposlechnu Vaší rady, mám látku trochu s Démonem příbuznou a sdělení Vaše o Němcové ještě více mne v ní potvrdila. Paní Albierová vyžádala si delší povídku pro Ladu, hodlám zamýšlenou jí práci odevzdati.“207 Nás tu bude nejvíce zajímat první zmíněná povídka. K její identifikaci se však musíme probírat dopisy dále. Dovídáme se, že Světlá projevila o tuto povídku vřelý zájem. Nováková však její nadšení trochu mírní: „Minule jsem se zajisté nedobře vyjádřila, jest to pouhá drobnůstka, kterou jsem konečně začala s dějem velmi skromným. S Němcovou jest jen tak dalece ve spojení, že to, co o ní jste mi sděliti ráčila, utvrdilo mne v tendenci, v níž

207

Dopis z Litomyšle 14.3. 1889. In: Z lidské sonáty, s.132.

51

práce vyznívá.“208 Podle těchto zmínek tuto práci identifikovala Blanka Svadbová. Jde tedy o krátkou povídku nazvanou Sfinx, která vypravuje o výletu maloměstských občanů.209 Zmíněný vztah k Boženě Němcové je opravdu jen volný. Souvisí s uvedeným „bojem o Němcovou“, ve kterém se Nováková pokoušela řešit některé otázky milostného života ženy. Titulní hrdinka je v průběhu výletu neustále obkličována houfem zamilovaných mužů. Jejich nejapné dotírání ji nakonec donutí k útěku. Svobodná sympatická žena, z neobyčejně bohaté rodiny, navíc oduševnělá a jaksi tajemná, je pro muže nevšedním „lákadlem“. A tak se v průběhu povídky znovu a znovu přetřásá otázka: „ Řekněte sama, není-li to skutečná přemrštěnost, nechce-li se slečna vdáti? Dívky jsou k tomu ustanoveny přírodou – mimo rodinu nejsou nic platny – ´´210 „Sfinx“, to je neoblomná hrdinka Míla, jejíž kamenná tvář se nad žadoněním ubohých mládenců ani nepohne. Děj nás uvádí do reálií, které Nováková důvěrně znala. Cílem „nedělních turistů“ je skalnatý les, plný kaňonů s malebnými potoky a studánkami. Rozpoznáváme tu dokonce i zcela konkrétní místa – „Toulovcovy maštale“, jeskyni „Dudychovku“. Tato místa Nováková navštěvovala od roku 1886, když s rodinou pobývala v blízké vesničce Budislavi. Máme o nich zmínku také v dedikaci Maloměstského románu – někde tady vznikaly jeho první stránky. Povídka má dialogickou strukturu, její ráz není popisný, ale konverzační. Pouze vzpomínky ukryté dívky nám přinášejí vyprávěcí „vsuvku“. O dialogičnosti nás přesvědčuje už mistrná expozice. „Již tu jsme, že Mílo?“ „Konečně, věru!“ „Ba, jsem všecka mdlá a nohy jsem si smáčela na louce až běda...“ „Pánové, budou míti notný hlad?“ „Ó, prosím, prosím, ráčíte býti přelaskava...“ „Dvanáctá jistě již minula.“ 211

Konverzace výletníků, točící se především kolem tajemné slečny, má dramatický spád. Nejprve téma lásky jen zlehka obkružuje, až se nakonec kolem Míly sevře jako škrtící smyčka. Spádu napomáhá také ostrý intelektuální humor. Poslechněme si například, jak se tu její přítelkyně brání proti mužské představě ženy jako „domácí puťky“: „Však vy se také vdáte, slečno, jen až přijde takový, jenž se vám zalíbí,“ odbýval ji Hájek. „Mladé dámy tomu nikdy připustiti nechtějí, že teprve sňatkem nabudou platnosti, a přece je tomu tak. Nule je vždy třeba jedničky před sebou, aby stala se číslem...“ Míla zbledla a na rtech chvělo se jí prudké slovo. Slečna Bohuslava, nedovedouc se opanovati, prohodila špičatě: „Podle toho pravidla byli by nejzávažnějšími čísly asijští hodnostáři, kteří mají za sebou nejvíce nul?...“212

Proč se Míla nechce vdát? Povídka nám dává na otázku, která zneklidňuje tolik mužů, jen náznakovou odpověď. Míla Lhotská, pro kterou je toto divoké polesí téměř druhým domovem, zmizí a ukryje se v nedaleké jeskyni. Tam vzpomíná na svůj dosavadní život. Jako dospívající navštěvovala večerní přednášky v jakémsi místním „Spolku paní a dívek“. Tehdy se zamilovala do třicetiletého přednášejícího „estetika“. Tento motiv lásky mladé dívky k jejímu nadanému učiteli se v tvorbě Novákové opakuje mnohokrát a Nejedlý v něm, patrně odůvodněně, hledal souvislost s jejím obdivem k vlasteneckému učiteli Tůmovi v době, kdy 208

Dopis z Litomyšle 30.3. 1889. Tamtéž, s.134. Tamtéž, s.362. 210 Teréza NOVÁKOVÁ: Sfinx. In: Démon a jiné ženské podobizny, s.272. 211 Tamtéž, s.259. 212 Tamtéž, s.272/273. 209

52

Teréza Lanhausová navštěvovala Amerlingův ústav.213 Tato první láska je ovšem nešťastná – Míla na svůj idol pouze mlčky zhlíží, sní o něm. Učitel se však sblížuje s nepříjemnou vychytralou vdovou a Míla zažívá kruté trauma. Utíká do lesů, kde se věnuje kreslení. Když se jí zazdá, že ji některý z nápadníků opravdu miluje, vystřízliví a zjistí, že muži na ni nejvíce obdivují její dědictví. Na rozdíl od slabounké Svatavy z Maloměstského románu se Míla dokáže kolem sebe dívat. Nepodléhá obratným svodům, nenamlouvá si, že by skutečnost byla tak růžová, jak ji chtějí přesvědčit neúspěšní svůdci. Zatímco Svatava byla negativním příkladem ovládané dívky, je už Míla jejím pozitivním překonáním. Tato dívka chce ovládat především sebe. Láska je pro ni až příliš posvátná, než aby ji nechala znetvořit vychytralým manželstvím. Ne, do této pasti se nechytí. V kontextu povídky na čtenáře tato vůle působí sympaticky, vždyť ani jeden z poblázněných výletníků by nemohl být této vyzrálé dívce dostatečným protějškem. Na konci povídky se Míla hodlá zasnoubit s „uměním a svobodou“. Míla nechce žít bez lásky a protože je uskutečnění lásky v podobě manželského vztahu nemožné, miluje uměleckou tvorbu. Ta dává životu jeho opravdový smysl. Ve srovnání s Maloměstským románem je tento krok trochu zvláštní. Vždyť román dává jistě předpokládat, že se tu na oltáři objeví „služba vlasti“. Sfinx je však povídka bez jakéhokoli vlasteneckého aspektu. V centru autorčina pohledu je postavení ženy, nikoli národa. Jejím krédem je představa „silné ženy“ – a tou Míla bezpochyby je ! Míla je v tvorbě Terézy Novákové jakousi „bílou vránou“, neboť takových silných žen, schopných překonávat své pocity a vášně, není v jejím díle vpravdě mnoho. Míla se dokáže postavit nad své romantické sny a stará traumata a překonat je pozitivní prací. Jestliže jsme nad příkladem „ukřižovaného“ Pavla Střítežského váhali, jsme Mílou dokonale přesvědčeni. Novákové se podařilo vykreslit živou lidskou figuru. I když je idea příběhu totožná už s „chudobkou“ cyklu Klepy z plesů (z let 1876-1878), věříme, že nejde o pouhou rétoriku. Přesto i povídkou Sfinx možná běhá stín ideologie. Míla je do značné míry Svatava „postavená na hlavu“. Intenzita pobláznění do muže je tu obrácena do neméně intenzivního odporu. „Všichni muži jsou zlí,“ to je dojem, který se nám tu Nováková snaží sugerovat. A zde i úspěšně – představení muži způsobují, že čtenář Mílin rozhodný odpor schvaluje. Proto ho také nenapadne, že tato rezistence (jinak po lásce toužící dívky) může být docela dobře i chorobná. Míla je svými citovými traumaty dovedena až k podvědomé nenávisti k mužům. Zatímco hrdinka Karoliny Světlé by dokázala svou laskavou trpělivostí svého muže spasit, Míla před mužem utíká. Tuší, že by její inteligentní duše byla v manželství zotročena, třeba do podoby nějaké „umazané kuchty“. „Z otravné rány, na prahu žití jí učiněné, zbylo jí v hloubi mysli hořké přesvědčení, že jsou muži nicotni, vznešené, oddané lásky nehodni, (...).“214 Nováková tak postavila Svatavě protipól – Mílu, která je ovládána získaným odporem k mužům. Domníváme se, s ohledem na autorčin poukaz k Boženě Němcové, že dílo Sfinx je opět zamýšleno programně. Zatímco se Svataviným postojem Nováková nesouhlasila, tušíme, že Míla je pro ni modelem řešení „milostné otázky“. Že Míla je stejně „zajata“ jako její předchůdkyně, si Nováková patrně neuvědomovala. Její útěk do říše umění tu líčí jako triumfální vítězství. Mužům nezbývá než pomyslet si něco o nehybné sfinze a sklapnout pusu. K „otřesnosti“ Maloměstského románu se Teréza Nováková jako by vracela v povídce, jejíž rozsah je blízký už novele. Tentokrát ale již s bedlivým pozorovatelstvím, které autorovi nedává plnou moc do díla vědomě zasahovat. To potvrzuje také její vlastní komentář: „Pokládám za svou povinnost podotknouti, že tato práce zakládá se i co do podrobností na skutečné události, a že i verše a dopisy dívčiny, zde uvedené a jen málo opravené co do 213

Srov. Zdeněk NEJEDLÝ: Teréza Nováková. Kap. „Láska“. Motiv zamilovanosti k učiteli obsahují následující práce: Z dívčí školy (psáno 1884), Baronesa (psáno 1887). 214 Tamtéž, s.290.

53

pravopisných nesrovnalostí a slovosledu, jsou pravdy té „dokumenty“.“215 Podle těchto slov jde tedy v roce 1889 o první „přísně pozorovací“ povídku, vycházející ze studia konkrétních pramenů. Dílo má charakter výpovědi o skutečném lidském životě. Lojzička Hendrychová, dívka z lidu je psána vlastně touž metodou jako pozdější romány Jan Jílek nebo Drašar – metodou životopisné rekonstrukce. Jak jsme viděli u románu, Nováková nebyla obratná fabulátorka, její talent se mohl nejvíce projevit, když se podřizovala určité předloze. Lojzička Hendrychová je díky tomu povídkou dosti zdařilou, vyniká dobrým pozorováním, taktéž i její psychologická kresba působí věrohodně. Nemáme však žádný pramen, který by nám blíže specifikoval předlohu povídky. Novákové se dostaly do rukou zápisky a básně nešťastné dívky, zda o ní věděla něco dalšího i z vyprávění pamětníků, nevíme. Je však pravděpodobné, že realismus příběhu jde až do takových podrobností, jako je jeho umístění (Kyšperk, Litomyšl, Vídeň), jednotlivé peripetie (Lojziččin pokus vzdělávat se v Praze) a postavy (matka aj.). Vztah předchozí prózy Sfinx k Maloměstskému románu byl spíše „ zrcadlově převrácený“, kdežto v případě této povídky jde o jeho celkové „dotvrzení“. Tam, kde románu chyběl přesvědčivý materiál, dává Lojzička Hendrychová živý a konkrétní doklad. Ačkoli poselství obou textů je vlastně stejné, tomuto příběhu již zcela důvěřujeme. Titulní postava prožívá týž boj jako Svatava a stejně jako ona podléhá. Ale zde navíc čtenář dostává do rukou klíč k pochopení její osobnosti. To, co se v Maloměstském románu nezdařilo, je v Lojziččině příběhu umně provedeno – odpověď na otázku „proč se to muselo stát?“ tu není zinscenována, ale nabídnuta v množství průvodních „stop“. Z těchto okolností se čtenář musí sám o motivacích jejího chování dohadovat. Je k této tvůrčí práci takřka přizván. Lojzička Hendrychová nemá být jen studií jednotlivého osudu. Poznámka „dívka z lidu“ naznačuje, že tu spisovatelka chtěla nechat vykrystalizovat určitý obecný typ. Podobných „Lojziček“ existují tisíce a Svatava byla jednou z nich ! Tato Aloisie v sobě přitom nese mnoho rysů nadané a inteligentní osobnosti. Narodila se však v chudé, téměř venkovské rodině, a proto jsou její naděje na rozvinutí talentu marné. I když píše básně a hluboké sebereflexe, je odsouzena k tomu, čeho se Míla tolik bála – k pouhému posluhování u cizích nebo i ve vlastní rodině a manželství. Ani její zbožnost nemůže být naplněna vstupem do řeholního řádu. Když alespoň pomáhá u městských dam jako služka, povšimne si jedna z dam jejího talentu. Pokusí se ji doporučit do Prahy do ženského vzdělávacího spolku. Zde však pro chudou dívku již nemají místo. A tak Lojzička slouží u mnoha lidí, ve Vídni je nešťastná téměř k sebezničení. Nejpodstatnější část příběhu se odehrává v Kyšperku. Tak se tehdy jmenovalo nevelké město Letohrad, ležící v orlickém podhůří. Pobyt v Litomyšli je tu naproti tomu jen šťastnější epizodou. Spisovatelka nám v knize zanechala řadu podrobných popisů městečka Letohradu, včetně zámku a jeho zahrady. O náměstí tu dokonce píše: „pravý to vzor českých maloměstských rynků“.216 Při slově „maloměstský“ však zpozorníme. Ano, také Kyšperk je nasycen oním známým zlem malosti. A protože si Nováková zvykla zpodobňovat maloměsto v postavě zlomyslných „tet“, přidává k paní Syrobové a paní Rzerychové ještě třetí - vtíravou kmotru Matyášku. Tato žena, pohybující se po zámku jako služebná, je vlastně strůjcem Lojziččina neštěstí. Jsou to její rady, které donutí „poddajnou“ matku, aby své dítě poslala do Vídně a aby ho později provdala za Kubáta. Druhým zosobněním zla je soused Kroužil. I on má paralelu v Maloměstském románu – barona Huga. Zde však Kroužilovu svádění rozumíme šířeji, je tu pojato jako další osobní a rodinná tragédie, jako pád do zotročujícího požitkářství. 215 216

Připomenutí. In: Démon a jiné ženské podobizny, s.299. Teréza NOVÁKOVÁ: Lojzička Hendrychová(a), dívka z lidu. Obsaženo v témže souboru „Démon a jiné ženské podobizny“, citát ze s.186. Nejdostupněji však ve druhém svazku Vybraných spisů Terézy Novákové „Drobné prózy II“. SNKLHU. Praha 1958. Citát ze s.139. Vydání se od sebe v některých drobnostech liší, patrně v důsledku uplatnění jiných verzí textu. Ve druhé uvedené edici např. Kyšperk vystupuje pouze pod šifrou „K.“.

54

Ani Lojzička nemůže být nikdy sama sebou. Pro tak citlivou a vnímavou bytost není v maloměstě žádný protějšek, který by jí dokázal rozumět. Lojzička je své matce zcela poslušná, ovšem paní Hendrychová zase naslouchá našeptávání omezující Matyášky. Z druhé strany útočí na Aloisii chytrý Kroužil, předstírající, že u něho nalezne citové i duchovní pochopení. To je zoufalá síť všech vlivů, které padají na tichou dívku. Moc tohoto několikanásobného zla se plně projeví až ve chvíli, kdy Lojzička souhlasí se sňatkem s poctivým, ale jí duchovně nerovným, Kubátem. V manželství sice hraje (proti své vůli) úlohu poslušné upachtěné ženy, ale zároveň se z ní „uvolňuje“ milostnými dobrodružstvími s Kroužilem. Když jednoho dne Kubát objeví dopis, ve kterém ji Kroužil vyzývá k útěku do Ameriky, sahá Lojzička po jedu. Tyto vzorce už známe z románu, zde jsou však realizovány s nebývalou plasticitou. O žádné z postav nemůžeme tvrdit, že by byla schematická. Povídka není jen příběhem Lojziččiny tragédie, je doslova kaskádou propleteného řetězce tragédií. K jejímu pochopení tu však musíme odhalit určitý ideový předpoklad povídky. Lidský osud se v ní jeví jako průsečík mnoha vnějších vlivů. Hrdinka je přímo „loutka“ svého prostředí. Nikdy také nejedná samostatně z vlastní vůle. Nováková tedy uplatňuje filozofii determinismu, jakou my známe například z marxismu (determinismus sociální vrstvy) nebo freudismu (determinismus pudů), ale s tím rozdílem, že s ní nesouhlasí, že ji nehodlá připustit. Už od alegorie I šel poutník světem ... z roku 1872 si Nováková stále klade otázku, jak tento determinismus zlomit, jak se od něho osvobodit. Viděli jsme, že v laškovné povídce Sfinx byl jeden determinismus nahrazen druhým a zde v Lojzičce Hendrychové je tato nadvláda nepřekonatelně mocná. Lojzička je výjimečně inteligentní dívka, nestane se však velkou a vítězící, poněvadž se takovou stát „nesmí“ ! To je tragédie, za niž Nováková obviňuje maloměsto. Mnohokrát opakované „nesmět“ na nás čiší už z varovné první kapitoly, kde se Matyáška obrací na paní Hendrychovou: „Však uvidíte, kmotra, kam s holkou dojdete, vzpomenete na moje slova! Či to svět viděl, takové mazlení s děvčetem málem dvacetiletým? Nic nedělá, stále hlavu věsí, vzdychá – to je mi čistá dcera!“217 Za několik okamžiků prorokuje pak Lojziččin nešťastný konec, neví však, že to bude ona, kdo ji takto podrobí. Vždyť z ní přece mluví obecná vůle. „Ale tohle děvče se mi nelíbí. Tu nevdáte, bude-li pořád stejná. Neumí se ani jak se patří hochům postaviti, s nimi si zažertovati, je to tichá voda – a to juž víme, co je po nich. Zrovna jako ta Orlice před námi, té také Tichá říkají – ale na jaře – pomoz Pánbůh, aby před ní na Kopeček utekl!“218 Matyáščina slova v sobě skrývají onen nepřetržitý podrobující tlak – přizpůsobit dívku poměrům. Zcela jinak na Lojzičku pohlíží paní radová. Když se doví o její smrti, trpce lituje, že dívku nedostala do Prahy. Slečna Filipová v závěru povídky pronáší smutnou charakteristiku zesnulé. „A co se její smrti a tajné lásky týče – nemohu si pomoci – zdá se mně, že byla v ní stále touha po něčem neobyčejném, zvláštním. – Kdož ví, nebylo-li to příčinou jejího jednání?“219 Těmito slovy nám Nováková doporučuje určitý klíč k Lojziččině povahopisu. Týmž klíčem však můžeme „odemknout“ i mnoho jiných postav jejího díla. Ukazuje se, že to není vlastenectví, které by leželo spisovatelce nejvíce na srdci – její nejhlubší otázka je etická. V bezpočtu děl se stále táže jak zařadit opravdovou touhu po lásce a pravdě do života existující společnosti, která se bohužel tak často projevuje jen „maloměstsky“. To je zápas, jímž se její dílo pro nás stává výsostně součastným. Příkaz k „malosti“ k nám přichází už nejen od zlomyslných tet, ale z celého proudu „svůdné“ mediální kultury. Máme stále hledat? Čas od času se rodí lidé, jimž dal osud do vínku podivuhodnou smělost chtít ještě něco jiného než peníze, manžela a poslušné děti. Takoví se zkrátka musí stát pohádkovými blázny. 217

Teréza Nováková: Lojzička Hendrychova, dívka z lidu. In: Drobné prózy II, s.136. Tamtéž, s.137. 219 Tamtéž, s.182. 218

55

Jejich záhadné „předurčení“ se přihlašuje neklidem a nespokojeností, ačkoli právě sedí uprostřed nejspořádanějších poměrů a lidé je zdraví smeknutím. „Tohle pořád není ono,“ tuší ve skrytu duše. Jsou rozenými hledači, tak jako borovský Šmatlán, pro kterého je vlastní manželka, ve srovnání s jeho otázkami, věcí jen dozajista podružnou. Hledají smysl, z něhož by mohli napájet všechno v jejich životě a který by odtud přetékal i do blízkých srdcí. Snad kdyby onen hledaný zdroj skutečně nalezli, objevil by se jim na tváři konejšivý úsměv a oni by poklidně vysedávali před domkem. Běda, pokud jim někdo hodlá vnutit připravenou odpověď. Běda, pokud je nacpou do už rozhodnutých a vyhloubených cest. Jako ptáci s přistřiženými křídly se budou zmítat a plácat, až je najdete někde ubité. Proč se nikde nezastaví? Proč si nedovolí vydechnout? Jsou nemocní touhou a žádný lékař není. Rozumí jim někdo? Kráčejí od domu k domu, ale každý jim podá jen způsobná pouta. Chcete být vůbec šťastní? Podobni nočním můrám sedají na lep kdejaké lampě a ráno leží bez hnutí. Tak si s nimi může pohrát rozmarný klouček. Zmoženým touhou po neskutečné lásce vyhasínají oči. Nejsou na správném místě, protože se narodili do času, který je hotový a připravený a který už žádného hosta nečeká. Přišli, aby blízká srdce slyšela o nedozírných dálkách myšlenek a citů, ale nikdo se ještě nenaučil poslouchat. Řeč se jim rozlámala, taková slova ještě nevznikla. Mají pro každého spoustu pohybů a slov, ale kdo by se zabýval kejklířstvím? Jsou „divní“ a jablko dotýkané jejich rukou musí být jistě zákeřné. Buď stejný jako my, nebo nebuď vůbec ! „Ano, život bez cíle – aneb, lépe řečeno – život, kterému cíl byl vzat ...“220

220

Tamtéž, s.182.