SPÍLÁNÍ 16. DIVADELNÍ FLORA

festivalové

6

SPÍLÁNÍ 16. DIVADELNÍ FLORA

čtvrtek 17. května 2012

3 Festivalové spílání sa pomaly mení na lifestylové mienkotvorné noviny. Čo do počtu stránok (dnes rekordných 10), pestrého obsahu (divadlo, móda, hudba, komiks, film,…), príťažlivej obálky, pikantních fotografií i ostrých komentárov (Arogancie VV). Zalistujete? V aktuálním čísle představujeme hneď dve módne ikony českého divadla. Nenahraditelným Markom Cpinom sa pomyselne lučíme s programovou líniou režie: Jan Mikulášek, ktorej cyklus piatich ročných období včera uzavrel Doktor Faustus. Módne trendy určuje v Divadle Husa na provázku zas Robert Mikluš. Do noty si rozhodne padol s našim jedinečným módnym komentátorom Varyšom. Už listujete? Najlepšie ale nakoniec. Ktoré divadlo tento rok najviac letí? Treba s trpkosťou dodať, že to pre Divadlo Komedie platí v oboch významoch slova. Konečne začína Žádná Komedie! Žiaľ, na festivale nakoniec neuvidíme poslednú horúcu Pařízkovu novinku, Hodinu, kdy jsme o sobě nic nevědeli. O podrobnostiach pospíláme na stránkach nášho spravodaju. Nalistované? Dominika Široká

JSEM DIKTÁTOR MÓDY Herec Robert Mikluš, opora brněnské Husy na provázku a tradiční host Divadelní Flory, je znám svou zálibou v historických a retro oblečcích; kostkované sako, pumpky a bekovka k němu patří stejně jako apartní knír. V inscenaci Doktor Faustus hraje hlavní roli Adriana Leverkühna, skladatele stiženého genialitou i syfilitidou. Posledně jsme se viděli v Brně. Jaká je tam teď atmosféra, myslím kulturní? Výborná, fakt. Všechny ty problémy tomu hodně pomohly, je to motivace. Za poslední rok dva to tam jde nahoru, vznikají výborný představení, i na nezávislé scéně, jako je Fes-

te nebo Alfrédi a různé improvizační skupiny. Mám pocit, že je tam teď velkej kvas, jsem hodně spokojenej. Opět obdivuju tvůj vytříbenej vintage styl. Jak jsme se tenkrát potkali, myslel jsem,

ROZHOVOR / RECENZE

2

jestli to není náhoda, jestli nejedeš na nějakou tematickou akci, třeba na sraz veteránů? Ne ne, já to mám rád, takhle chodím pořád.

To mívají učitelé, takovej cyklus. S Mikuláškem neděláš poprvé. Jak se ta spolupráce vyvíjí? Ne, dělali jsme asi čtyři věci. Dvě z nich

Nebyl Adrian Leverkühn pro tebe protokol? Ne, nevnímám to tak. Musí se genialita vždycky potkávat s šílenstvím, je tam nutná taková souvislost? Většinou to splývá, prolíná se to, že jo. (smích)

Odjakživa? Jasně. Ten knír je ale novinka? Jo, to ale dneska nosej pankáči. Já na Provázku říkám, že jsem diktátor módy.

Napadne tě jako Adriana, jestli nemáš sklony k šílenství? Jestli já mám sklon k šílenství? V divadle někdy jo, někdy mi z toho hrabe. Odráží se v tom spousta věcí, ale myslím, že člověka to napadá, i když jde po ulici. Ale jinak k tomu sklony nemám.

A funguje to? Právě že jo. Knír už měl Jaromír Jágr, Brad Pitt… a všichni po mně! Jak dlouho už jsi na Provázku? Šestým rokem letos. A žádná krize? Zůstávám, má to smysl. Ale každej rok mě to chytá, samozřejmě. Na jaře, nebo na podzim? Na podzim. Na jaře, jak už je hezky, je to mnohem lepší.

logu, je přece jenom poměrně plachej, někdy je to s ním složitý. Ale mám ho rád, s tou prací jsem spokojenej a stojím si za tím.

byly pro mě výlučný. Během zkoušení Toho léta, textu Ondřeje Novotného, se nám Mikulášek hodně věnoval. A teď Doktor Faustus, to byla mimořádně soustředěná dlouhá práce. Když máš menší roli, tak se s ním vždycky nesetkáš třeba v dia-

Co se chystá na Provázku teď? Teď se znovu zkouší Cirkus Havel, jedeme s tím na měsíc do Francie na festival v Avignonu. Půlka prázdnin zase v háji. (smích)

Za rozhovor děkuje Vojtěch Varyš.

NEZNESIATEĽNÁ ĽAHKOSŤ TÚŽBY ALEBO KOĽKO VÁŽI KRÁSA? Súbor VerTeDance Company pristupuje k tancu ako k prirodzenej reakcii človeka na podnet, pričom sa tanečníčky snažia nevyužívať formálne tanečné kroky, ale skôr prirodzený a autentický fyzický pohyb. Podobným spôsobom bola štylizovaná aj inscenácia Kolik váži vaše touha?, na ktorej Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová spolupracovali aj s Helenou Arenbergerovou a Slovenkou Luciou Kašiarovou. Štvorica interpretiek je zároveň kolektívnym autorom námetu i choreografie o kráse a odhaľovaní túžob. Prostredníctvom tanečno-pohybových obrazov zobrazili materialistický a konzumný svet objektov, kde sa krása stáva akousi bežnou samozrejmosťou a túžba stráca prirodzené parametre. Každý chce byť rovnaký, rovnako krásny, pri čom vznikajú určité stereotypné šablóny a možnosť manipulácie s ľuďmi na základe takto nastaveného hodnotového rebríčka. Kde je tá hranica, kedy sa krása mení na banálne pozlátko? Pri tom všetkom sa stáva silnou témou žena, ktorá stále viac predstavuje (len)

sexuálny objekt, prázdnu nádobu, s ktorou si každý môže robiť, čo chce. Hyperbolizovanou lascivitou vyjadrili interpretky práve tú ľahkosť a lacnosť krásy, ten univerzálny všeobecný obraz o žene. Až napokon jedna z tanečníc zúfalo vykríkne: „Moji největší

touhou je...“, ale koniec vety sa stráca v hluku, v chaose bežného života. Interpretky skúmajú aj otázku nahoty – fyzickej i duševnej, tému odhaľovania túžob a teda seba samého. Je treba priznať, že inscenácia by nebola takou „krásnou“ ani „túžobnou“ nebyť Zrní, kapely, ktorá vytvorila k inscenácií scénickú hudbu. Atmosférotvorné až démonické tóny

sa stali rovnocenným partnerom pohybu, čím sa stierala hranica medzi tým, kedy hudba sprevádza tanec a kedy tanec odpovedá na hudobné impulzy. Špecifickú atmosféru vytvorila aj ich zdanlivá (ne)prítomnosť na scéne (či skôr za scénou). Za polopriesvitnou plentou sa z tmy (prostredníctvom špecifického svietenia) striedavo vynárali a zasa skrývali. Interpretky pracovali počas predstavenia nielen s telom a pohybom ako takým, ale i s mimikou a slovom, čím do tanečnohudobného predstavenia vnášali prvky teatrality a podporovali tak jednoznačnosť obrazov. Niektoré obrazy pôsobili síce až príliš prvoplánovo a popisne, v konečnom dôsledku však vytvorili VerTeDance „ľúbivú“ inscenáciu, ktorá neťažila, ale priniesla skôr ľahkosť na duši. Interpretky pritom upozornili na zdanlivú dôležitosť krásy, ktorá je vo svojej podstate celkom abstraktným (a dovolím si povedať, že výhradne subjektívnym) pojmom. VerTeDance sú už na festivale známym súborom, toho roku však priniesli spolu so svojou inscenáciou nielen zaujímavú „podívanú“, ale vďaka Zrní aj skvelý hudobný zážitok. Katarína Cvečková

RECENZE / ANKETA

3

CO TĚ NEZABIJE… Hudební skladatel Adrian Leverkühn měl zajímavý osobnostní profil (= šílenství). Taky byl génius, ale to možná jen díky smlouvě s ďáblem. A jestli na něj progresivní paralýzu seslal Ďábel, nebo Bůh, či si za ni mohl sám kvůli té prostitutce, už se nedozvíme. Každopádně trudný osud. Thomas Mann, jeden z největších spisovatelů všech dob, v románu Doktor Faustus ani tak nepsal o faustovském dilematu, jako o Friedrichu Nietzschem (Filozof velkých myšlenek, který se odmala bál žen a taky ho stihla syfilis, byl autorem věty „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Víme, že nakonec zešílel.), který byl předobrazem pro Leverkühna. A taky Mann v románu psal o Německu dvacátých a třicátých let, hospodářské krizi, rozpadu starého systému a vzestupu nacismu; o genialitě, šílenství a mukách tvorby. A taky trochu o lásce, vždyť kdo o ní nepsal. A nebyl by to Mann, kdyby tam aspoň jako spodní voda v několika narážkách neplulo téma homosexuality. V Huse na provázku inscenoval román Jan Mikulášek. Jestliže platí teze brněnského teoretika Martina Bernátka, že základním Mikuláškovým tématem je láska, a jestliže platí teze moje vlastní, totiž že základní Mikuláškovu metodou je ilustrace, obojí si v provázkové inscenaci Dr. Fausta užijeme vrchovatě. Na bílé scéně s černými kostýmy a decentními hudebníky se rozehrává hořkosladké rodinné drama o dvou nešťastných sestrách, o svůdcích úspěšných a pak zklamaných, o svůdcích marných i o těch, co svého štěstí aspoň nakrátko dosáhli. A o talentovaném umělci, jehož

SENSEI A SEN Projekty Jiřího Jelínka svou příznačnou ztřeštěností a absurditou rezonují s rozvernou festivalovou atmosférou. Podivnosti pro radost. Skupina improvizátorů Jelínek, Kniha, Dalecký a audio mixér si v improvizační smršti Samurajové vzali jako hlavní inspirační zdroj CESTU a KODEX. Při prvním výstupu improvizační set připomínal čistou parodii žánru samurajských příběhů. Trojice stála v jedné linii a svým vážně míněným uměním připomínajícím „feng-šu-ej“, „wing čchun“ a „džudo“ odháněla negativní energii, která se na ni valila. Obraz rytmizovali zapínáním svých mikinek. Škrkáním zipů vytvořili industriální skladbu, do níž vnikala přehrávaná recitace samurajského kodexu. „Samuraj by šel po cestě, protože cesta je samuraj…“ Postupně se žánrová specifika rozplývala a motivy se vracely velmi zřídka. Aktéři reagovali na aktuální podněty a řadu pozoruhodných eventualit nechávali za sebou. Nepřetržitý

MANÓZA ANEB TRABLE S ĎÁBLEM

největším neštěstím nakonec je, že nesmí milovat, protože uzavřel kontrakt na genialitu. To je snad jak z Malé mořské víly, ne? Mikulášek se Cpinem neumí udělat blbou inscenaci, všechno funguje jak má, provázkovský soubor je sehraný a jakkoli nejvíce cením nenápadnou kreaci Vladimíra Hausera coby trapného svůdce a výkon Petry Bučkové jako exaltované ženy, co prohrála svůj život, poklonu si samozřejmě zaslouží Robert Mikluš v hlavní roli i klasičtí hráči DHNP jako Milan Holenda nebo Ondřej Jiráček. Jenomže mám pocit, že celá parta tím vstupuje do podobně sentimentálních vod, jako loni při čapkovských Trapných mukách. Mikulášek letos na Floře ukázal v Europeanách i Větrné hůrce, že umí sekat; kdysi dávno v Evženu Oněginovi nás naučil, že lze být dojemný a dokonce patetický, a přitom to všechno může mít smysl. Tady se apartně hraje na city, je to dobře udělaná profesionální práce. Ne že by to nemělo krásné chvíle, Nirvana, trpící umělci, Hauser znovu a znovu svádějící ženu, která mu jednou dala a pak už ne – kdo tohle utrpení nezná? Ale je škoda, že inscenace, která mohla pojednávat o tom podstatném, což je tvorba, sklouzne v sérii trapných rodinných historek. Jak pravil Pavel Kohout: všechno tragické, co člověk zažije, má smysl, když o tom dokážete napsat dobrý román. Ke klasické větě, že když nejde o život, jde o hovno, svého času skladatel Petr Kofroň připomínal: ale ono je i něco víc než život. Vojtěch Varyš

přísun slovních hříček a neologismů v typickém jelínkovském stylu přebíjel předešlé jazykové hrátky. O to intenzivnější byly rekapitulace některých nápadů. Např. „dramatický“ strýc (pro některé i děda) na vozíku Jiřího Knihy, který se v situacích zjevoval jako duch minulosti a moudrosti. Byl to také neustále přítomný motiv „divadla jako zla“. Podvratný refrén zdůrazňující, že divadlo je forma přetvářky, se vracel vždy v okamžiku, kdy se soustředění vytrácelo. U produkcí Divadla DNO či Jiřího Jelínka obecně platí, že v sobě spojují genialitu i trapnost okamžiku. Vyznění každého z podivuhodných nápadů, které aktéry přepadají jako ninjové noční dostavníky, je tak dvojí. Například fascinující „soulož s ovcí, s níž se dotyčný kojitel vozí na jedné vlně“ je v kontrastu s podivnými provoláními, jejichž bezobsažná poetičnost je ve své absurditě natolik zarážející, že aktéři musí hledat nová a údernější slovní spojení. Celek tvořil příběh bez pevných mantinelů, jehož poin-

Kolega Macháček nám dal tip na záhadné slovíčko. „Zeptejte se herců z Provázku na manózu!“ Nuž, tvárili sa prekvapene, pobavene i záhadne...

Tomáš Sýkora: No manóza, no výborně! Manóza znamená, že vždycky, když se dělá něco o ďáblovi a Faustovi, tak se dějí zvláštní věci a to se dělo i mně. Chodil jsem pozdě na zkoušky a to se mi nestává. Nejezdily mi autobusy, rozbilo se mi auto… No strašný věci se mi děly. Martin Macháček: Měl jsem asi dva týdny úzkosti, zejména při scénách, když se zkoušela smrt dítěte a vyvolávání ďábla. Všeobecně se všichni hroutili do rohu. Bylo to temný… Ondřej Jiráček: Já manózám dost odolávám už předem, takže mě silná manóza ještě nepotkala. Jdu na fotbal s klukama a tím to vybiju. Když cítím, že to přijde, tak jdu sportovat nebo cvičit. Nejlepší boj proti manózám je sport! Pavel Zatloukal: Třeba v koupelně byl najednou rozbitej talíř. My jsme o tom teď hráli a teď v koupelně je tady rozbitej talíř. Opravdu! To tam nebylo, když jsme začali hrát. A nikdo tady v šatně nebyl během té hry, opravdu. Takže nejen během zkoušek, ale i během hry. Ta hra je tak silná, že se prostě rozflákal talíř. Ďábel. Nebo během zkoušení jaksi duchové přecházeli po šatnách a rozhazovali věci. To se stávalo, opravdu.

ta byla abstraktnější než zbytek celé inscenace. Večer pokračoval koncertem kapely Sen, jejíž poetika byla mnohem koncentrovanější. Hudební průsečík mezi Beatles a Iron Maiden upomínala k písničkám kultovního loutkového kabaretu iDolls. Ustálené hity s texty jako „Na Náměstí svatého Dominika čeká Dominika“ se střídaly s improvizovanými songy na rozličná dívčí jména. Jiří Jelínek se u mikrofonu svíjel v typické spastické choreografii, doprovázený hlasy Michala Daleckého a charismatické Johany Vaňousové. Její zběsilý a hříšný element na jevišti strhával největší pozornost. Celý večer pojmenovává nahodilost. Nahodilost ve vztazích postav i formálních celků. Improvizační smršť a koncert se synteticky prorůstaly, ačkoliv obě části večera měly odlišnou poetiku. Gekijō fukuzatsuna dorifuto – neboli komplexní divadelní úlet. Martin Macháček

ROZHOVOR

4

„NA DEVADESÁTÝCH LETECH BYLO NĚCO SYMPATICKÉHO I UBOHÉHO“ Výtvarné „oko“ a tvorivý partner Jana Mikuláška. Autor opulentných výprav, estét, scénograf a kostýmový výtvarník s neošúchaným rukopisom, vo „voľnom“ čase tiež módny redaktor. Originál českého divadla, Marek Cpin. Dnešným dňom sme na Divadelní Floře už zhliadli kompletnú sadu inscenácií, ktoré za posledný rok vznikli z tvořivého tandemu Mikulášek-Cpin. Na ktorej z inscenácií posledného roka (počínajúc Gottlandom) sa vám pracovalo najlepšie? Tohle období bylo velmi příjemné, asi nejlepší, které jsem zatím zažil. Po “nedorozumění” s Gottlandem (viz vyjádření Jana Mikuláška) jsme zažili pouze vstřícné a velmi profesionální herce i zázemí divadla. A nic víc nepotřebujete. Mám moc rád soubor Divadla v Dlouhé, i když naše působení se trochu vymyká jejich klasickému repertoáru, a proto je těžké se naladit na stejnou vlnu. Naprosto mě uchvacuje soubor Divadla Husa na provázku – koncentrace talentu, dokonalé techniky, pokory, humoru… Práca na inscenácii Gottland pre NDM bola údajne pre Jana Mikuláška problematickou („probíhala v duchu naprostého neporozumění“). Museli ste pri presadzovaní výtvarnej koncepcie bojovať i vy? Nešlo o boj, spíš o humorné, ale velmi bohužel příznačné přetahování. Celá výprava v reakci na text jasně odkazovala ke slavným inscenacím Christopha Marthalera a Anny Viebrockové. Zvolili jsme podobný pracovní postup a snažili se vyjít ze specifikace místa – tedy Divadla Jiřího Myrona. Jeviště se tak stalo jakýmsi prodloužením celé budovy – na podlaze je totožné lino, které najdete na chodbách, křesla na scéně najdete i v administrativní části divadla atd. Jen specifický květináč z 80. let nám správce budovy nedovolil použít, protože by na jeho místo neměl co dát. A přes to nejel vlak. Na rozdiel od Evžena Oněgina sa vo Větrné hůrce vzdávate dobového kostýmu a interpretačne opäť tiahnete k akémusi „šedivému“ svetu postáv. V poslední době cítíme s Honzou určitou únavu z “dobových” kostýmů, které hrají víc než herec. Snažíme se najít hranici mezi civilem a kostýmem, protože nás fascinuje moment, kdy vás herec v kostýmu, který nic nepředjímá, strhne teprve hereckou akcí. Neříkám, že by se vše mělo hrát v obleku, ale určitá civilnost

a hra s ní mě momentálně zajímá. V inscenácii Láska a peníze scéne dominujú rôzne nasvecované otočné bannery. Ako vás napadlo pracovať s takýmto prvkom? Tohle byl Honzův nápad, chtěl, aby docházelo ke kontrastu mezi tím, co se děje na jevišti, a nějakým ideálním, vysněným, a taky falešným světem na fotkách. Vzhledem k tomu, že text z poloviny pracuje s principem zpovědí postav, chtěli jsme, aby prostor působil veřejně, čímž by se zvýraznila určitá ztracenost postav. Proto může scénografie připomínat foyer divadla, ulici se city lighty, nákupní centrum, restauraci… Kostýmy inscenácií Gottland, Europeana, Láska a peníze i Hůrka majú v sebe niečo z módy 70. rokov. Čo vás priťahuje na tejto estetike? Myslím, že nejvýrazněji se 70. a 80. léta projevila v Gottlandu a Europeaně, protože oba dva texty jsou si podobné a nějakým způsobem reflektují naši historii. Estetika 80. let je mi blízká, protože je to historie, kterou jsem já osobně zažil – 60. už v sobě mají jistý romantický nádech a vlídnost. Ale 70. a 80. léta jsou historie, která se vás ještě týká, nemáte od ní takový odstup. Těším se, až nastane ve vnímání estetiky čas na 90. léta – na dobu, kdy se všichni zbláznili z barev, vše bylo velmi levné a nekvalitní, ale pestré a s nápisy. Je v tom něco velmi sympatického i ubohého, ale bohužel nás tato estetika ještě pořád hodně obklopuje, a proto se nedá zatím parafrázovat. V súčasnosti pripravujete pre brnenskú Redutu Nenápadný půvab buržoazie. Ako

sa vám pracuje s filmovým námetom? Snažíte sa od vizuality filmu odpútať, alebo s ňou naopak účelovo pracujete? Snažíme se odpoutat od všeho. Film je natolik autorský, že jeho kopie by mi připomínala představení ochotníků hrajících texty Divadla Járy Cimrmana. V podstatě by se dalo říct, že vycházíme jen z názvu a tématu hry a doufám, že vznikne nový tvar. Na rozdiel od mnohých súčasných scénografov „šetríte“ trendovými projekciami. Vyhýbate sa ich samoúčelnému používaniu, alebo je aj iný dôvod? Myslím, že to vychází už z mých studií u doc. Meleny, který byl scénografem Studia Ypsilon, postaveného na hercích a ne na efektech, a už od začátku nás od projekcí trošku zrazoval. Nemůžu soudit, protože jsem neviděl žádnou inscenaci, která by mě projekcemi uhranula. Pro mě je to vnější prvek, který působí spíš narušitelsky, a tak jsme ji také použili částečně v Lásce nebo Doktoru Faustusovi – projekce není iluzivní, vidíme její zdroj a funguje jako přiznaný “partner”. Váš tvorivý spoluhráč Mikulášek sa vo svojej tvorbe častokrát „vyžíva“ v absurdnosti a trápnosti životných situácií. Ako pracujete s týmto princípom v tvorbe kostýmu a scény? Ta hranice je velmi tenká – ale to je s humorem vždycky. Nesmíte překonat určitou dávku vkusu, nebo to naopak opravdu hodně napálit. V Divoké kachně byly postavy výrazné a nevkusné, v Europeaně bylo potřeba zachovat pocit autenticity, civilnosti. Důležitá je právě už zmiňovaná hranice, která určí, jestli se s postavou máte ztotožnit,

ROZHOVOR

anebo od ní máte jasný odstup. Na vašich kostýmoch sa ešte stále odrážajú súčasné módne trendy. Inšpirujete sa aktuálnou módou cielene, alebo s ňou pracujete intuitívne? Osobně si myslím, že moje kostýmy mají se současnou módou společného jen velmi málo. Určitě jsem estét, nějakého surového a provokativního přístupu se ode mě asi nedočkáte, ale současná móda je někde úplně jinde a na jevišti by moc nefungovala. Divadlo pre nedostatok času údajne nestíhate sledovať. Je ale nejaká česká scéna, ktorá vás svojou produkciou zaujíma? Bohužel ne. Osobně mi chybí velké di-

5

vadlo s dostatečným zázemím, které by mělo možnost dělat moderní, nové věci a věnovat se i výtvarné stránce. Občas si zajdu do Národního divadla v Praze a užiju si pohled na dokonale vyrobené a velkorysé kulisy, které už vzhledem k naprosto nedůstojným rozpočtům některých jiných divadel neuvidíte. Je nejaký český scénograf, ktorého práca vás vyslovene oslovuje? Líbí se mi především, když zejména v kostýmech vidím osobní vklad výtvarníka. Dokonale vypracované a okopírované kostýmy podle historické předlohy mě na divadle nezajímají. Proto se mi moc líbí práce Jany Prekové, i když ona představuje přesně ten

divočejší přístup k tvorbě. A čo zahraničie? Je nejaký scénograf či kostymér, ktorého napriek nedostatku času sledujete? Bohužel ne. Jedna z festivalových dramaturgických blokov nesie podtitul „Žádná Komedie!“. Je nejaký ľahký žáner, pre ktorý máte slabosť? Komedie je ten nejtěžší žánr vůbec a operetu nebo muzikál na divadle nemusím a nesleduji. Ovšem nějaký pokus o převedení těchto žánrů pohledem Honzy Mikuláška by mě asi hodně bavil. Za rozhovor ďakuje Dominika Široká.

„JE TO PRO NÁS MEDITATIVNÍ ZÁLEŽITOST“ Hned po představení Kolik váží vaše touha? jsme si řekli o rozhovor s kapelou Zrní, která VerTeDance živě hudebně doprovází. Od balení nástrojů se nám podařilo získat zpěváka a flétnistu Jana Ungera a houslistu Jana Fišera. V obou ještě doznívala euforie. Jak se Zrní a VerTeDance potkali? Jan Fišer: Holky nás slyšely v rádiu a protože plánovaly hudebně založené představení, obrátily se na nás. Pro Zrní to byla výzva a nová zkušenost, která nás teď hodně baví. Už takhle hrajeme půl roku. Teď jsme ale na prvním výjezdu z domovské scény, která je v divadle Ponec. Po Olomouci je na plánu ještě divadelní festival v Pardubicích a na Slovensku. Jak se vám hrálo v cizím prostředí? Jan Unger: Oproti divadlu Ponec je tu mnohem menší prostor, takže pár technických komplikací vzniklo. Z hlediska energie to ale fungovalo jako vždycky. Máme z toho radost. Tradičně se hudba spíše přizpůsobuje pohybu na jevišti, v tomto případě to ale působilo jako dialog hudby a pohybu. Jak vznikalo představení? JF: Vše vznikalo souběžně. Setkávali jsme se a bavili se o hlavním tématu, holky nadhazovaly klíčová slova a klíčové scény, my z toho pak vycházeli při hudbě. Když začaly pracovat na pohybu, udělali jsme soustředění spolu holky a spolu kluci. JU: Pak už jsme si posílali navzájem ukázky a nahrávky, holky videa a my muziku. V závislosti na tom jsme pak pracovali. Vznikalo to tedy na dálku, ale společně. Hlavně to bylo celé hodně „free“, ani jedna strana nijak neomezovala tu druhou.

Přitom ale vše působilo dokonale nazkoušené. Plánujete vydání hudebního nebo filmového záznamu představení? JF: Za kapelu teď plánujeme nahrát a vydat hudební nahrávku jako soundtrack, který budeme prodávat po představení. JU: Holky ale vlastně připravují během několika měsíců vydat i DVD. Běžně vás řadí do škatulek jako folkrock nebo alternativa, silná hudební abstrakce mi dnes ale neustále připomínala spíše atmosféru a zvuk islandských Sigur Rós. Kdo hudbu skládal? JF: Vznikala kolektivně. Vyloženě jsme vše vyjamovali. Dvě věci hrajeme i běžně na koncertech, ale jinak je to úplně volná záležitost. Přes jedenáct let hrajete pro lidi, které vidíte před sebou, najednou jste v roli doprovodné kapely, která je za černým závěsem a jen občas se přizná světlem. Jak vnímáte rozdíl mezi klasickým koncertním vystoupením a takovýmto hudebním doprovodem k divadlu? JF: Je to rozhodně skvělá zkušenost. Přijde mi totiž, že se člověk může mnohem víc soustředit na muziku. JU: Normálně máš zodpovědnost za to, co se děje na podiu. Neříkám, že se stylizuješ, ale přece jen přítomnost lidí vnímáš. Takhle jen zavřeš oči a soustředíš se na hudbu. Celé je to až meditativní záležitost. I proto nás to tak baví, má to úplně jiné kouzlo. JF: Mně taky vyhovuje nebýt viděný.

Máte i jiné divadelní projekty? Plánujete něco podobného? JU: Tohle představení je zatím naše jediná věc tohoto druhu. Snad se do budoucna zase něco podobného sejde. Jaký máte vztah k divadlu, chodíte do něj rádi? JU: Rádi ho máme, ale nemáme vůbec čas do něj zajít. A když se náhodou chvilka najde, tak jde člověk do lesa nebo rád zůstane doma se ženou. Takže jsme takoví kulturní barbaři. JF: No a taky dost lenivci. Musíme se polepšit. V tomto případě jde ale o k tanečnímu divadlu. Tančíte rádi?

doprovod

JU: Na táborech jsem se vždycky styděl, když jsem musel jít tančit ploužák. Už jsem tomu ale přišel na chuť. JF: Já tančím hrozně rád. Hlavně na večírcích. V inscenaci se pracovalo s tezí, že je žena vnímána jako sexuální objekt. Jak berete ženy vy? JU: Žena je krásné stvoření. Zajímavé je, že se s ní snažíme trávit čas i přesto, že vlastně uvažuje úplně jinak. Postupně se ale člověk naučí v partnerském soužití fungovat a užívá si to. JF: Všichni je máme rádi. Za rozhovor děkují Katarína Cvečková a René Vlasák.

ŽÁDNÁ KOMEDIE!

6

ŽÁDNÁ KOMEDIE! Konečne sme sa odpočítali k príchodu Divadla Komedie! Olomoucká labutia pieseň jedinečnej pražskej scény v heptete Žádná Komedie! prinesie 7 titulov tejto vysoko hodnotenej umeleckej scény. Nemôžeme si skrátka pomôcť, je to po vkuse našom i vkuse českých kritikov jednoznačne Divadlo roka (Cena Alfréda Radoka). Divákom ponúka Divadelní Flora jedinečnú možnosť

uvidieť vo svojom meste naposledy predstavenia už teraz legendárneho divadla. Rozlúčka to bude úctivá. Prinesie prierez toho najlepšieho z posledných rokov dekády fungovania Komedie. Od najúspešnejších archívnych kúskov (Víra, láska, naděje; Goebbels/Baarová) po posledné vyzreté tituly (Srdce temnoty, Podzemní blues, Legenda o svatém pijanovi). Okrem cenami ozdobených hráčov

(Martin Pechlát, Ivana Uhlířová, Martin Finger) vystúpi na Divadelní Floře napríklad i starý mistr Boleslav Polívka (Podzemní blues). Festivalový divák-pamätník isto zhliadol tituly Proces (2007) či Spílání publiku (2011). Posledný zmienený mal rozhodný vplyv práve na tohtoročný festivalový spravodaj. Tiež radi špíláte?

Hrdinové jako my

je tomu inak ani v prípade Hrdinové jako my. V inscenácii textu Thomasa Brussiga sa v hlavnej úlohe objaví Jiří Štrébl, ktorého na festivale tiež uvidíme v Srdcu temnoty a Víre, láske, naději. Inscenácia Hrdinové jako my je súčasťou spolupráce Divadla Komedie so združením Člověk v tísni v rámci programu Podpory lidských práv a demokracie.

NEPREHLIADNITE

ZMENENÝ TITUL! V unikátnej retrospektíve línie Žádná Komedie sa žiaľ neobjaví Hodina ve které jsme o sobě nic nevěděli. Tento posledný titul končiaceho Divadla Komedie, premiérovaný akurát pred týžňom, sa nakoniec vyvinul do tvaru, ktorý do Olomouca nemožno preniesť. Napriek tomu, že inscenátori i organizátori festivalu urobili maximum pre zdarný prenos, bolo samozrejme pripravené i náhradné riešenie. Diváci, ktorí si už zakúpili na predstavenie lístok, majú tak šancu zhliadnuť podobne kvalitnú produkciu Hrdinové jako my, ktorá bude veľmi príjemnou alternatívou. Súbor Divadla Komedie sa navyše rozhodol festivalovým divákom stratu revanšovať. Po skončení predstavenia čaká publikum Divadelní Flory záhadný bonus.

„Střízliví pozorovatelé nyní docházejí k závěru, že žádný lid bořící zdi neexistoval. Ale kdo to tedy byl? Byl jsem to já! Svět má právo dozvědět se můj příběh, zvláště když dává smysl.“ (Klaus Uhltzscht) S podtitulom Komedie o socializmu predstavuje Hrdinové jako my samozvaného hrdinu, ktorý si skromne pripisuje pád Berlínskeho múru. Príbeh bývalého eštébáka Klausa Uhltzschta, ukažkového produktu socialistického zriadenia, ponúka nový prekvapivý pohľad na tento režim včera i dnes. Režisérkou inscenácie je Kamila Polívková, ktorej ďalšia inscenácia Víra, láska, naděje sa tiež objaví na programe Divadelní Flory. Polívková má zároveň na svedomí výpravu väčšiny inscenácii Divadla Komedie a nie

„Polívková se koncentrovala na to, aby ústřední figuru postavila před publikum způsobem, který by nebyl fatálně vázán na německé reálie, nýbrž svázán s klimatem společným celému „táboru míru a socialismu“, a tudíž aby Klaus Uhltzscht nebyl Němcem na návštěvě u nás, nýbrž naším člověkem v situaci, která se vyskytovala tam i tady.“ Josef Chuchma, MF DNES, 12. prosince 2009

ROZHOVOR

7

„UCHOPIT MOUDROST SVĚTŮ JE ZCELA MARNÉ“ S Jiřím Knihou a Michalem Daleckým si o inscenaci Samurajové, kodexu a filosofii povídal Martin Macháček. Hadžime, chlapci. Jiří Kniha: Hadžime. Improvizace měla být otevřená? Samurajské téma se z ní najednou úplně vytratilo. JK: Zdánlivě. Konec máme předurčený, což neznamená, že by se nemohl „vyurčit“. Nicméně téma předurčení, vyhranění nějakého cíle zůstává dost samurajské. Ostatní necháváme na nějakém vnitřním rozpoložení, na souhře ega a „self“, což je improvizace. Improvizace i v životě, a to jsou samurajové. To vypadá jak dost komplikovaný koncept. Jak je to tedy s „divadlem“ na jevišti? Michal Dalecký: No zkrátka… JK: Šo. Chvuan mi aj ny. Mi aj šni aj. Vhea du.

nářečí od řeky U č’chu tu. JK: Souvisí to se zenbuddhismem, který je napojený na čínské jezero Jang Ču, ale to bych odbočil. Chtěl jsem být odmala samurajem, a pak jsem si řekl, že bude lepší být Jirkou Knihou a tím pádem… jsem trochu samurajem. Tak určitě. MD: Tak určitě je to sport.

Máte samurajské sny? MD: Já mám jenom erotické. JK: Samurajské sny neexistují, protože se nedají přeložit. MD: Mně se ve snu zdála Eva a měla katanu.

Je tedy samurajství sport? JK: Ne.

JK: Eva s mečem?

MD: Je to sport duše.

MD: Znáš Evu?

JK: Je to sport v případě, že dokáže být v současnosti něčím jako samurajským kodexem.

JK: Znám. Ten meč je hodně kvalitní, několikrát jsem si ho půjčil.

MD: …se ti někdy stane něco záhadného. Jací jste samurajové? MD: Já samuraj nejsem, i když mám bílý pásek v karate. Udělal jsem si ho v patnácti letech, když jsem chodil první rok do karate. Umím první katu. Tím jsem skončil a dál se zabývám pouze básníkem Li Po. Jediným samurajem v našem seskupení Jirka-JirkaMíša je tady Jirka (Kniha).

Přestal napsat? MD: Já jsem tři roky žil v Číně.

MD: Ale jenom jednou. Je Jiří Jelínek samurajem? Byl to on, kdo přinesl první impulzy a vytvořil základní tematickou osu? MD: S prvním pnutím přišel Jirka (Jelínek), když letěl na Madagaskar s divadlem DNO a kapelou DVA. Na palubě trochu blbli a začali vymýšlet tenhle scénář. Vymysleli prvních šest stránek. Pak je osm stránek nic a nakonec půl stránky závěru.

JK: Tenhle samurajský příběh je takový snový. Šel samuraj lesem a tam byla spousta vlků. A ten samuraj chtěl tnout prvního vlka. Uchopil, ale netasil svoji katanu. Pak si řekl, že je hloupost na ta krvelačná zvířata útočit. Tak pouze hrdě prošel lesem. (MD vyje.) Katanu nechal být, zaťal pěsti a vlci ho pustili. Příběh ze života. To je velmi moudré. JK: Nejhorší na tom je, že ten příběh je pravdivý, samurajský příběh. (Vydá neidentifikovatelný hrdelní zvuk.) Zenbuddhismus. MD: Pravil, když vstoupil do řeky Hm. A jaká je řeka Michala Daleckého? MD: To nevím, ale jestli tenhle rozhovor půjde na výkaz, aby tenhle festival dostal nějaký grant, tak si nejsem vůbec jistý. JK: No, všechno je řeka – potůček. A co je potůček? Pouť potůčkem není jako pouť řekou. A pouť není matějská. A matějská není bystřina. A to je, pánové – pozor – jako samurajský meč.

JK: Kluci mi říkají, že jsem jediný samuraj v našem seskupení Jirka-Jirka-Míša, což je taková samurajská skupina, která má název podle tradice „Č’chang tiang jang tanga ruain to štó“. Je to takový překladatelský oříšek… MD: Je to těžké právě proto, že používáme

JK: Říká se tomu necelý kruh neboli „Š’chang tiaun luan láj. O. Tuajang jo.“ MD: Jakmile se dostal do té pohodové republiky Madagaskar, zjistil, že je tam úplně jiný život a text přestal napsat.

Nějaká shrnující věta? Myslím, že to všechno bohatě stačí. Pták, svoboda. Ach, synové, uchopit moudrost světů je zcela marné. Arigato!

AUTOŘI V OBRAZE / AROGANCIE V. V.

8

VÝKLAD JE ČISTĚ NA RECIPIENTOVI Ve dvou festivalových dnech (15. a 17. 5.) se pod názvem Autoři obrazu na DF představují kolekce videí. Rozhovor Magdalény Petrákové s kurátorem výběrů Alexandrem Jančíkem, editorem výzkumného projektu zabývajícího se pohyblivým obrazem mediabaze.cz, ředitelem Přehlídky animovaného filmu v Olomouci PAF a iniciátorem mnoha novomediálních projektů, vznikl během rozvalování se na oranžových fatboyích v podkroví Konviktu, za trávení skvělého boršče z Ponorky. Protože jsme na festivalu divadelním, kurátor si strategicky vybral videa performativního druhu. Videoperformance je oblast oscilující mezi více uměleckými druhy – film, výtvarno, divadlo. Proč jsi šel právě touto cestou? Na spolupráci s Petrem Nerušilem jsme se domlouvali už delší dobu. Nakonec mi přišlo nejvhodnější vyjádřit se k performance formou videoartu. Ve výsledku je celý proces založený na vstupu autora do záběru, poskytnutí svého těla, obličeje, fyziognomie jakožto materiálu. Jednoduše jsem měl potřebu ty autory ukázat. Chtěl jsem, aby se lidé, co dorazili na divadlo, seznámili s výtvarným uměním skrz ty, kteří ho vytváří. Jak jsi přistoupil k dramaturgii? Hledal jsem interpretační klíč, který jsem, jak jsem přiznal během úterního úvodu, úplně nenašel, společným jmenovatelem zůstal opravdu jen umělec, který ve vlastním díle vstupuje do záběru. Výběr nakonec vznikl spíš intuitivně, reakce oslovených umělců byly veskrze pozitivní a ve výsledku se mi podařilo shromáždit zhruba sto videí od 40 tvůrců. Mým jediným opravdu pevným kritériem byl tedy člověk v záběru. Sami tvůrci jsou studenti a absolventi uměleckých škol, kteří různými způsoby pracují sami se sebou, přítomností v obraze a s faktem, že člověk vydá všanc sám sebe, obnaží se. To obnažení, přiznání je strašně důležité, jdeš vlastně s holou kůží na trh. Důležitá pro mě byla také kritéria divácké přístupnosti a toho, zda jsou ta videa přenosná do kinosálu, protože tento fenomén remediace mě zajímá. Uvědomil jsem si, že by nebylo šťastné pouštět velké množství autorů, důležitější bylo pustit více videí od jednoho člověka, aby se výrazněji projevilo jeho smyšlení a usilování. Co je podle tebe společným jmenovatelem videí? Většinu autorů pojí souvislost se studiem na některé umělecké vysoké škole – zpravidla AVU, UMPRUM, FAVU atd.

Forma sebezobrazování se objevila v 60. letech, kdy se rozšířily přenosné, analogové kamery. Umělci si uvědomili potenciál videokamer a začali s nimi pracovat, obracet je proti sobě. A ten postup přirozeně funguje podobně jako dnes. Přesto, že možnosti jsou skrz komunikační kanály a společenské sites jako youtube, vimeo nebo facebook takřka neomezené, jen málokdo to v tom balastu dokáže podat s přesahem uměleckého vyjádření. Ve světě je velká spousta významných umělců, kteří se zabývají právě tímto konceptuálním druhem umění. Kdo ze světové scény ti přijde nejzajímavější? Například Pipilotti Rist, legenda, která hodně pracuje s vlastním tělem, obnažováním, nebo Belgičan dlouhodobě žijící a tvořící v Mexiku Francis Alÿs, jehož akce mají výrazně sociální přesah. Jaké jsou přístupy umělců? Většinou se jedná o výtvarníky, kteří se k videoperformance dostali v rámci studia. Část umělců pracuje se svým tělem z formálního hlediska spíše filmovými postupy jako je časosběr, pixilace nebo prostě dramaturgická výstavba založená na bytostně filmovém prostředku, jakým je střihová skladba. Další oblast tvoří videa, jež jsou zcela razantní, například guerillové akce Vladimíra Turnera nebo uměleckých skupin jako jsou Rafani nebo I Love 69Popgeju. Jiná videa jsou prvotně méně transparentní a spíše založena na znejistění nebo nedořečenosti. Tvůrci často prostě nechtějí svá díla vysvětlovat a výklad nechávají čistě na recipientovi. Kameru nebo obecně jakýkoliv optický záznamový aparát vnímám jako prostředek, skrz nějž se prozradí spousta věcí o umělci. Ten se ale k ničemu nebo nikomu nezavazuje a prostřednictvím pohyblivého obrazu svou osobnost nebo vykonávaný akt může zcela legitimně zpochybnit, aniž by se obtěžoval s explikací. Sebezobrazení nebo obecně umění je pro mě velmi osobní záležitost. Komunikuje s tebou, když jsi mu ochoten naslouchat, vede s tebou dialog, který je často skrytý, je to jemnost, je to něha založená na důvěře.

SVLÍKNI SE! Ačkoli si názvu této rubriky v záhlaví stránky všimne málokdo, jeden z redakčních kolegů ji již kritizoval coby zastaralou, vyčpělou a vůbec protáhlou všemi festivalovými zpravodaji, co jich jen na světě je. Inu, ano, dalo by se na to pohlížet jako na určitý trademark, ale je pravdou, že už to tu párkrát bylo. Loni jsem se na jiné akci pokusil o inovaci neméně vynalézavým názvem Mistrovská lekce, ale to už zanesly dějiny. To však není podstatou. Tentýž kolega oslovoval po celý včerejší den dívky z festivalu vybranou směsí šarmu a oplzlosti, jíž korunoval rozdáváním ze svého slovního pokladu. Až večer jsem si uvědomil, že nejspíš bral inspiraci z vynikající herecké kreace Vladimíra Hausera v inscenaci Doktor Faustus. Jeho marný výpad na ženu, kterou už jednou svedl, a proto se domnívá, že k ní má automaticky otevřené dveře, doprovázený jeho naléháním „Svlíkni se!“ a její zamítavou reakcí, stvrzenou oslovením „prase“, patří k vrcholům kousku - i proto, že tak věrně popisuje mnohou reálnou příhodu. A k tomu ještě: když se později rozhodně nesmělý hlavní hrdina poslat přítele-šviháka, ať to vyřídí za něj; logicky ji sbalí přítel-švihák, navzdory různým ženiným obezličkám. Svádění zkrátka doprovázejí trapnost i očekávatelné scénáře, stejně jako divadlo. Ostatně, jinou formu marného svádění předvedl výtečný herec Miroslav Hanuš v Lásce a penězích, v Europeanách toho bylo vůbec plno a v tomto směru je i na co se těšit v řadě ze sedmi opusů, které sem ode dneška přiváží pražské Divadlo Komedie. Vojtěch Varyš

ŠPÍLÁNÍ / FOTO / KEIN SPAß / KOMIKS

9

APOKALYPSIS CUM FLUORIS V. Kmet (při pohledu na vyzařující panely v Moravském divadle): To by tu mohlo být pořád. Ale vlastně je to slavnostní... Moudrá: Neruš. Přemýšlím o tom, co jsme právě zhlédli. Kmet: A co jsme právě zhlédli? (O den později.) Jedno z děcek: To se ty tanečnice svlékají a mlátí pořád? Moudrá: Ne, jenom někdy. Kmet: Přemýšlím o zrnění... Další z děcek: Musíme sem zase zítra?

KEIN SPAß

Moudrá: Ne, jenom do stanu. Všechny děti: Zapráskaně! Na vlastní uši viděla Veronika Zýková.

Probůh, co to zas tyhle na sebe navlékly?!

Jdou vojáci do divadla na Prodanou nevěstu a každý nese dárek. Jejich velitel začne řvát: “Na co s sebou sakra taháte ty dárky!! Dyť je to opera!!” Jeden voják se nakloní k druhému a šeptá mu: ”Hmm, teď je chytrej, ale když jsme šli na Labutí jezero, tak nesl největší pytel s chlebem.”

...

Ne, ne, já myslím, že by to klidně šlo...

PROGRAM / ANOTACE

10

ČT 17. 5. AUTOŘI V OBRAZU II. 17:00 Konvikt / filmový sál / volný vstup MONO 18:00 S-Cube GOEBBELS/BAAROVÁ 19:30 Moravské divadlo FESTIVAL PODLE FAGI 21:30 Konvikt / šapitó DJ DRIVER 8 22:30 Konvikt / šapitó / volný vstup

PÁ 18. 5. TANEČNÍ WORKSHOP 11:00 Moravské divadlo PINA 17:30 kino Metropol SRDCE TEMNOTY 19:30 Moravské divadlo

TANEČNÍ WORKSHOP 11:00 Moravské divadlo Workshop současné taneční techniky povede choreografka a pedagožka Stanislava Vlčeková, členka slovenské formace Debris Company. Kurz je určen mírně pokročilým a pokročilým zájemcům o současný tanec. PINA 17:30 kino Metropol První evropský taneční 3D film PINA – Tančeme, tančeme, jinak jsme ztraceni natočil režisér Wim Wenders jako poctu slavné německé choreografce Pině Bausch, která od roku 1973 stála v čele souboru Tanztheater Wuppertall. Za více než třicet let práce s tanečníky, z nichž někteří působí v souboru od jeho založení, nastudovala desítky choreografií, které ovlivnily vývoj tance a divadla poslední třetiny 20. století. Film měl být původně společným projektem Wenderse a Bauschové – pojilo je přátelství, stejná generační zkušenost a vzájemný respekt k tvorbě druhého. Natáčení ale dlouho odkládali, neboť Wenders hledal způsob jak mimořádnou jevištní a choreografickou práci Bauschové uchopit, aby na plátně neztratila na své působivosti. Nápad realizovat film v technologii 3D přišel ale bohužel pozdě, po několika úvodních záběrech Pina Bausch v červnu 2009 umírá, takže snímek vznikl bez její osobní přítomnosti.

SRDCE TEMNOTY 19:30 Moravské divadlo Setkání civilizace a divočiny je vždycky ambivalentní záležitostí a z civilizovaného gentlemana se může stát velice rychle divoch. Pak je tu taky korupce mocí, kterou okusí samozvaný africký diktátor Kurtz. Slavný román, který byl předlohou i Coppolova filmu Apokalypsa, pojal David Jařaba po svém – na (režisérem navržené) opulentní scéně se odehrává pekelná jízda, která nemilosrdně atakuje diváka a tváří v tvář ho konfrontuje s vlastními temnými proudy skrytými v nevědomí. (vv) TOU TEMNOTOU V SRDCI JE FAGI! 21:30 Konvikt / šapitó Třináctiletá dospělá dívka Fagi z nekonečného facebookového komiksu, který nově hostuje i na stránkách Divadelních novin, letos znovu ožívá na Divadelní Floře. A dvakrát. Zapráskaně! Nejprve se nekompromisně podívá na zoubek šestnáctiletému festivalu, aby noc nato dala nahlédnout do svého nelehkého teenagerského života. Loutkový kabaret pro malé, velké, velké malé a malé velké diváky. DJ DNÉ & VJ TVPRODUKT 22:30 Konvikt / šapitó / volný vstup

TOU TEMNOTOU V SRDCI JE FAGI! 21:30 Konvikt / šapitó DJ DNÉ & VJ TVPRODUKT 22:30 Konvikt / šapitó / volný vstup

www.divadelniflora.cz facebook.com/divadelniflora

šéfredaktorka: Dominika Široká, redakce: Katarína Cvečková, Martin Macháček, Dominika Šindelková, Vojtěch Varyš, René Vlasák, korektury: Veronika Zýková, foto: Jiří Doležel, Lukáš Horký, sazba: Zdeněk Vévoda email: [email protected] | tisk: Tiskárna ČD, Nerudova 1, Olomouc, tel. 972 741 204, email: [email protected]