SLUŽEBNOSTI V ŘÍMSKÉM PRÁVU A V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Mgr. et Mgr. Tomáš Heide-Hermann

SLUŽEBNOSTI V ŘÍMSKÉM PRÁVU A V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Rigorózní práce

Konzultant: Doc. JUDr. Petr Bělovský, Ph.D. Katedra právních dějin Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 15. 9. 2013

Služebnosti v římském právu a v novém občanském zákoníku

Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených a že tato práce nebyla dosud využita pro získání akademického titulu.

2


OBSAH ÚVOD Metodika práce ČÁST I POJEM A PODSTATA SLUŽEBNOSTÍ V ŘÍMSKÉM PRÁVU 1. 2. 3. 3.1 3.1.1 3.1.2 3.2 3.2.1 3.2.2

Služebnosti jako věcná práva Podstata služebností v římském právu Rozdělení služebností v římském právu Pozemkové služebnosti Polní (venkovské) služebnosti Domovní (městské) služebnosti Osobní služebnosti Právo požívací Užívací právo, právo k bytu a ke službám otroků a hospodářských zvířat

ČÁST II SROVNÁNÍ SLUŽEBNOSTÍ V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU A V ŘÍMSKÉM PRÁVU 1. 2. 3. 4.

Pojem a podstata služebností v novém občanském zákoníku Pojem služebností a pojem věcných břemen Rozdělení služebností v novém občanském zákoníku Služebnosti a reálná břemena

A. 5. 5.1 5.2 5.3 6. 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6 6.7 7. 7.1 7.2 7.3 7.4 7.4.1 7.4.2 8.

Pozemkové služebnosti Obecná ustanovení nového občanského zákoníku o služebnostech (§ 1257 odst. 1) Vlastníkova služebnost (§ 1257 odst. 2) Obsah a rozsah práva služebnosti (§ 1258) Ochrana služebnosti z pohledu oprávněného (§ 1259) Nabytí služebnosti (§ 1260 – § 1262) Nabytí služebnosti smlouvou (§ 1260 odst. 1) Nabytí služebnosti pořízením pro případ smrti (§ 1260 odst. 1) Nabytí služebnosti vydržením (§ 1260 odst. 1) Nabytí služebnosti ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 1260 odst. 1) Vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku (§ 1260 odst. 2) Zvláštní ustanovení o lesních pozemcích (§ 1261) Vznik služebnosti ve vztahu k zápisu do veřejného seznamu (§ 1262) Právní poměry ze služebnosti (§ 1263 – § 1266) Otázka nákladů spojených se služebností (§ 1263) Míra výkonu práva služebnosti (§ 1264 odst. 1) Vliv změny služebné věci na služebnost (§ 1264 odst. 2) Ustanovení o osobních a pozemkových služebnostech (§ 1265 odst. 1 a 2) Užívací právo k prostoru pod povrchem (§ 1265 odst. 3) Více služebností na věci (§ 1266) Některé pozemkové služebnosti (§ 1258 – § 1273) 3


8.1 8.2 8.3 8.4 8.5 8.6 8.7 8.8

Služebnost inženýrské sítě (§ 1267 - 1268) Opora cizí stavby (§ 1269) Služebnost okapu (§ 1270) Právo na svod dešťové vody (§ 1271) Právo na vodu (§ 1272) Služebnost rozlivu (§ 1273) Služebnost stezky, průhonu a cesty (§ 1274 - 1277) Právo pastvy (§ 1278 - 1282)

B. 9. 10. 10.1 10.2 11. 12.

Osobní služebnosti Užívací právo (§ 1283 – § 1284) Požívací právo (§ 1285 – § 1293) Požívání nalezené věci (§ 1286) Právní poměry z požívacího práva (§ 1287 - 1293) Společná ustanovení k požívacímu právu (§ 1294 - § 1296) Služebnost bytu (§ 1297 – 1298)

C. Zánik služebnosti 13. Zánik služebnosti (§ 1299 – 1302) 13.1 Zánik služebnosti změnou věci (§ 1299) 13.2 Zánik služebnosti dohodou (§ 1300) 13.3 Ostatní způsoby zániku služebností (§ 1301 - 1302) 13.3.1. Zánik služebnosti promlčením (§ 633 odst. 1) D. 14. 14. 1 15. 16. 17. 18. 19. 20.

O reálných břemenech (§ 1303 – 1308) Vývoj reálných břemen Reálná břemena v novém občanském zákoníku Povaha a vznik reálných břemen (§ 1303) Podmínky vzniku časově neomezeného reálného břemene (§ 1304) Zřízení reálného břemene právním jednáním (§ 1305) Reálné břemeno v podobě opakovaného plnění (§ 1306) Podmínky výkonu práva reálného břemene (§ 1307) Zánik reálných břemen (§ 1308, § 633 odst. 2)

ČÁST III ZÁVĚR 1. Věcná břemena - věci, nebo práva? 2. Rozsah služebností v římském právu a v novém civilním kodexu 3. Vztah služebností k vlastnickému právu v římském právu a v novém občanském zákoníku Příloha: Přehled ustanovení nového občanského zákoníku a jejich porovnání s římskoprávní úpravou

4


ÚVOD Práce je provedena srovnávací metodou a jejím východiskem byla zpočátku osnova občanského zákoníku ve znění předloženém vládou Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky;1 po schválení občanského zákoníku a jeho publikaci ve Sbírce zákonů2 byl za základ vzat tento text. Srovnávání probíhá po jednotlivých právních institutech podle jejich paragrafového řazení v novém občanském zákoníku. Zvolenou komparativní metodu pokládáme vzhledem k systematice uspořádání látky v novém občanském zákoníku za nejvhodnější, způsob řazení pak za nejpřehlednější. Nový občanský zákoník vznikal řadu let a řada jeho ustanovení, mezi nimi i ta, která se týkají služebností, byla podrobena kritice, aniž by byl brán zřetel na podstatu služebností a jejich historický vývoj, přetržený teprve v době socialistických kodifikací.3 Svou koncepcí se v mnoha ohledech odchyluje od dosavadního civilního kodexu4 a nepopírá inspiraci vládní osnovou občanského zákoníku z roku 1937,5 která je zase z velké míry ovlivněna rakouským občanským zákoníkem z roku 1811 ve znění z let 1914 – 1916.6 Je zcela pochopitelné, že současné právní poměry nelze beze zbytku upravit právními normami utvářenými v devatenáctém století, a nový občanský zákoník se proto v mnoha ohledech vzdaluje klasickému pojetí služebností. Také z tohoto důvodu je zvolená metoda vhodná pro porovnání navržené úpravy s klasickými římskoprávními instituty. Je nepochybné, že ambicí nového občanského zákoníku je restituce právního dualismu ve smyslu pokusu o důsledné oddělení soukromého a veřejného práva z pozice organické teorie,7 které bylo formulováno až v poklasické době a které marxisticko-leninská právní věda odmítala.8 Nejde při tom o oddělení veřejnoprávních a soukromoprávních

1

Sněmovní tisk č. 362 ze dne 26. 5. 2011 Zákon č. 89/2012 Sb., ze dne 3. února 2012, občanský zákoník, uveřejněný v částce 33 Sbírky zákonů, rozeslané dne 22. března 2012 3 Srov. Těsnopisecká zpráva z vystoupení ministra Jiřího Pospíšila na 16. schůzi Senátu dne 25. ledna 2012, http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=8&IS=4714&D=25.01.2012 (navštíveno 24. 6. 2012).: „Zkrátka úprava vlastnického práva v občanském zákoníku, ale zvláště tak zvaných věcných práv k věcem cizím, na prvním místě k tak zvaným věcným břemenům, ta právní úprava, která zde byla, je naprosto nedostatečná. (…). Nepřesné užívání termínu věcná břemena pro něco, co věcnými břemeny zásadně není, zrušení jiných termínů, které zná civilní evropské právo dva tisíce let, jako jsou služebnosti, reálná břemena a tak dále. To všechno bohužel je nutné napravit, a my to v tom novém zákoníku napravujeme. Zavádíme standardní podobu struktury věcných práv k věcem cizím, jako to mají jiné evropské země. Proto tedy ta změna je velmi fatální a výrazná.“ 4 K východiskům nového občanského zákoníku srov. Eliáš, K., Nový občanský zákoník ve Sbírce zákonů. Právní rozhledy č. 7/2012, str. 229 - 234 5 Senát Národního shromáždění R. Čs. roku 1937. IV. volební období, tisk 425. 6 Viz např. Eliáš, K., Návrh českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat, Právní rádce 1/2010, přístupné na http://pravniradce.ihned.cz/c1-40207140-navrh-ceskeho-obcanskeho-zakoniku-obrat-paradigmat-sup-1-sup; Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Masarykova univerzita Brno - Doplněk, 1993, str. 24- 26 7 Srov. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku, str. 27 8 Srov. např. Knapp, V. Právo veřejné a soukromé, Právník, 89, 1950, s. 99 – 100; Kučera, E. Obecná teorie státu a práva. II. díl. 1. vydání. Praha: Orbis, 1975, str. 236 an 2

5


norem po stránce systematické nebo legislativně-technické, ale o rozlišování veřejného a soukromého práva na úrovni jednotlivých norem civilního kodexu. Jinými slovy, nový občanský zákoník obsahuje i některé normy veřejného práva, aniž by tím byl narušen jeho převáženě soukromoprávní charakter. Klíčovým principem soukromého práva je podle nového občanského zákoníku princip autonomie vůle, přednosti přirozené svobody člověka před státem jako garantem, nikoli tvůrcem této svobody. Nový civilní kodex rovněž na rozdíl od dosavadního občanského zákoníku neklade na čelní místo v soukromém právu zásadu rovnosti, protože historická zkušenost ukazuje, že tato zásada nemohla zaručit ochranu základních práv a svobod a stala se spíše nástrojem jejich omezování.9 Důsledkem autonomie vůle je pak široce pojatá možnost každého člověka rozhodnout o vlastních záležitostech podle vlastního uvážení, dosahovat shody vůle s jinými lidmi, zatímco právo přichází ke slovu jako ultima ratio ve chvíli, kdy buď k dohodě nedojde, nebo je toho zapotřebí z jiných důvodů, např. proto, že k takovéto dohodě dojít nemůže.10 Tímto východiskem je možné vysvětlit mnohé změny u řady právních institutů, které upravují typické soukromoprávní chování, mezi něž patří i úprava služebností. Návrat k římskoprávnímu pojetí (se změnami, které budou uvedeny v první a druhé části) je logickým důsledkem návratu ke kontinentální koncepci občanského práva jako takového, a toto právo dosud stojí na římskoprávních základech. V domácích poměrech, kde občanské právo prošlo mnohem větším odklonem od tradičního pojetí než v jiných státech a kde byla svého času odmítána i sama koncepce věcných práv, je tento návrat poměrně složitý, protože za dobu účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 včetně jeho novelizací bylo vychováno několik generací právníků. Tato práce se snaží srovnat původní pojetí služebností v římském právu a jejich pojetí v novém občanském zákoníku a jak bylo uvedeno, postupuje pro lepší přehlednost podle institutů, tedy pododdílů, resp. podle paragrafů nového civilního kodexu. Citaci jednotlivých institutů nového občanského zákoníku, které jsou předmětem této práce, vždy bezprostředně následuje výklad o podobě tohoto institutu v římském právu. Tam, kde to bude vhodné, bude připojeno vlastní zhodnocení obou úprav, v případě potřeby s přihlédnutím k významným zahraničním civilním kodexům, případně k osnově československého občanského zákoníku z roku 1937. Základem pro srovnání jsou

9

Srov. Procházka, R. Všetkým telám rovnako. In Bobek, M. - Molek, P. – Šimíček, V. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav. Masarykova univerzita: Brno, 2009, s. 93- 122. Přístupné na www.komunistickepravo.cz. Dále srov. důvodovou zprávu k novému občanskému zákoníku, becnou část, str. 12. Opačný názor, tj. důraz na rovnost jedinců jako na základní princip občanského práva, zastává J. Švestka - srov. Švestka, J, Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 7 a str. 35. 10 Viz Důvodová zpráva k občanskému zákoníku, str. 21

6


Justiniánova Digesta,11 Justiniánovy Instituce,12 Gaiovy Instituce.13 Citované latinské texty jsou buď uváděny přímo v textu práce, mají-li podle názoru autora větší význam z hlediska komparace s platným občanským zákoníkem, nebo jsou obsaženy v poznámce pod čarou, jeli jejich úloha v celkovém kontextu o něco méně významná. Krátké citované fragmenty jsou parafrázovány přímo v textu práce, v případě delších fragmentů jsou přeloženy pokud možno doslovně s přihlédnutím k překladům uvedeným v seznamu literatury. Tam, kde je uvedeno číslo paragrafu bez dalšího, jde vždy o ustanovení nového občanského zákoníku.

11

The digest of Justinian, translation edited by Alan Watson, University of Pennsylvania Press, Philadelphia 1998; latinský text IUSTINIANI DIGESTA: Recognovit Theodorus Mommsen / Retractavit Paulus Krueger (Corpus Iuris Civilis, vol. I), dostupné na http://webu2.upmf-grenoble.fr/DroitRomain/Corpus/digest.htm; 12 Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones – Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010 13 Gaius, Učebnice práva ve čtyřech knihách, přel. Jaromír Kincl, Vydavatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2007

7


ČÁST I POJEM A PODSTATA SLUŽEBNOSTÍ V ŘÍMSKÉM PRÁVU Jedním z projevů vlastnického práva v římském právu byla ničím neomezená svoboda nakládat s věcí podle vlastního uvážení, užívat věc, požívat její výnosy a užitky tak, jak to dovoluje platné právo a mravní zvyklosti.14 Již v tomto okamžiku je vhodné poznamenat, že pojetí vlastnického práva jako „všeobecného právního panství nad věcí“ pochází až z doby novověké a bylo ovlivněno individualistickou filosofií, zejména pak idejemi tvůrců francouzského občanského zákoníku, ale i filosofií Immanuela Kanta. V době starověkého Říma existovalo mnohem těsnější hospodářské spojení vlastníka věci a ostatních osob, kdy ani jeden z nich zpravidla nemohl existovat bez druhého a kdy rozhodujícím činitelem v těchto vztazích bylo faktické, širší či užší užívání věci.15 Proto odlišení pojmu „věcná práva k cizí věci“ (iura in aliena) od vlastnického práva má dnes poněkud odlišný význam, než tomu bylo v době starověku. Římskoprávní omezení vlastnického práva, které bývá chápáno jako absolutní (tj. bez jakéhokoli omezení), úplné (nejširší možné oprávnění) a výlučné (tj. vlastník může zásadně vyloučit všechny třetí osoby), mohlo spočívat na dvou skupinách důvodů, a to sice na důvodech veřejnoprávních, nebo naopak na důvodech soukromoprávních.16 Do první z uvedených kategorií patřil důvody veřejného zájmu, náboženské či mravní důvody, do druhé kategorie pak zejména četné důvody omezení vlastnického práva plynoucí z tzv. sousedských práv a dále plynoucí z věcných práv třetích osob k věci, kam patřila omezení plynoucí ze služebností. Důsledkem všech uvedených omezení byla skutečnost, že vlastník věci nemohl s věci činit to, co by jinak byl oprávněn, či musel strpět to, co by jinak nebyl povinen strpět. Omezení plynoucí ze služebností pak byla zvláštní právě svým charakterem věcných práv, který jim zajišťoval určitou trvalost.

1.

Služebnosti jako věcná práva 17

re),

Tradiční řazení pojmu služebnost (servitus, pl. servitutes) mezi věcná práva (iura in konkrétně mezi věcná práva k věci cizí (iura in re aliena), je dílem poklasické právní

14

Viz Mackeldey, F., Manuel de droit romain, Bruxelles, 1841, str. 147 - 148 Viz Sedláček, J., Občanské právo československé, I. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012 (reprint vydání z roku 1931), str. 99 16 Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 97 17 Ve středověku přistoupil k pojmu věcných práv v důsledku rozvoj lenních vztahů a měnících se představ o vlastnictví (dominium, proprietas) i pojem práv k věci, který není obsahově zcela totožný s obligačním nárokem, ale není ani tradičním římským věcným právem. Za autora pojmu „práva k věci“ (ius ad rem) bývá pokládán Jacques de Révigny (Jacobus de Ravanis). Viz Urfus, V., Historické základy novodobého práva soukromého, C. H. Beck, 2. Vydání, Praha 2001, str. 40. K osobě J. de Révigny viz de Savigny, F. C., Histoire de droit romain au moyen-age, IV. díl, Paříž 1839, str. 191 15

8


vědy. Klasické právní prameny i justiniánských kodifikace s tímto termínem nepracují, zabývají se spíše kazuistickým popisem typických znaků a modalit služebností. Gaius řadí venkovské i městské služebnosti mezi nehmotné, netělesné věci (res incorporales), které spočívají v právu (iure consistunt).18 Výslovné zařazení venkovských i městských služebností mezi nehmotné věci (res incorporales) lze zjistit i z Justiniánových Institucí.19 Současné chápání služebností coby věcných práv k věci cizí je výsledkem procesu, na jehož počátku stály školy středověké právní školy glosátorů a později komentátorů 20, a v devatenáctém století pak vědecké zpracování římského práva v podobě tzv. práva pandektního. Pojem věcných práv k věci cizí jako takový se v justiniánských kodifikacích nevyskytoval, avšak teprve jejich zásluhou byla civilní práva ususfructus a usus zařazena jako servitutes personarum spolu s iura praedorium pod jednotný pojem služebností.21 Klasické římské právo ani právo justiniánské nevytvořilo abstraktní definici věcných práv, ale jeho pozornost byla zaměřena na konkrétní ochranu práv k cizím věcem žalobami:22 Tak vznikl pojem žalob směřujících k věci (actiones in rem), tedy zaměřených na ochranu věci kteroukoli osobou. Tímto znakem se actiones in rem lišily od osobních žalob (actiones in personam).23 Pojem věcných práv byl proto vytvořen ve středověku abstrakcí: římské právo sice fakticky rozlišovalo mezi vlastnictvím a jinými věcnými právy, ale v klasické době nebyla definice věcných práv vytvořena. Římské právo však stanovilo, že má-li někdo právo podat žaloby proti komukoli na ochranu věci, má zároveň k věci určité zvláštní právo, jehož je tato žaloba projevem, a toto právo je možné žalobou vynutit proti komukoli. Toto právo bylo označeno za „věcné“, další abstrakcí pak byla vytvořena skupina věcných práv, které se vztahují nikoli k vlastní věci, ale k věci ve vlastnictví jiného subjektu. Tato skupina práv bývá označována jako věcná práva k věci cizí a byly do ní později zařazeny nejen římskoprávní služebnosti, ale i superficies a emfyteusis.24 Podobným způsobem ostatně vznikl i obecný pojem subjektivních práv, na jehož utváření měla jako první zásluhu škola glosátorů.25 Podstatou věcných práv bylo jejich absolutní působení vůči všem myslitelným lidským jedincům, nikoli pouze vůči obligačně zavázaným. Jejich korelativním prvkem je všeobecná negativní povinnost uložená všem subjektům tato práva nerušit.26 Pokud jde o služebnosti, v římském právu na jedné straně naplňovaly ve znaku absolutního působení vůči všem lidem obsah dnešního pojmu věcných práv, na druhé straně neměly všeobecnou povahu stejně jako vlastnické právo, ale byly obsahově omezeny. Vzhledem k tomu, že služebnosti jsou 18

Gai. Inst. 2. 14 Iust. Inst. 2. 2. 3 a 2. 3 20 Sommer, O., Prameny soukromého práva římského, Praha, Melantrich 1932, str. 12 21 Sommer, O., Prameny soukromého práva římského, Praha, Melantrich 1932, str. 243 22 Viz Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 153 23 ibidem 24 Srov. Warnkoenig, M. A., Élements de droit romain privé, Librairie Deschamps, Paris 1827, str. 83- 86 25 Urfus, V., Historické základy novodobého práva soukromého, C. H. Beck, 2. Vydání, Praha 2001, str. 61 26 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J. Otto, 1910 str. 424; dále viz Lariche, L. E. A., Explication des institutes de Justinien, I. díl, Paris 1868, str. 332 19

9


vždy pojmově spojeny s cizí věcí (do skupiny věcných práv k věci cizí je výslovně řadí i nový občanský zákoník), je namístě připomenout stanovisko propracované právní teorií27, podle nějž věcná práva k věci cizí v podstatě odpovídají právům relativním, liší se od nich pouze zánikem či přechodem na jiné subjekty práva. K tomu lze poznamenat, že kromě toho, že klasické římské právo neznalo kategorii věcných práv k věci cizí, nebyla určitá práva řazena vůbec ke služebnostem (viz dále část třetí).

2.

Podstata služebností v římském právu

Gaiovy28 a Justinánovy29 Instituce sice řadí služebnosti k nehmotným věcem, avšak vysvětlují je popisem jejich obsahu. Deskriptivní povahu má i definice, jíž se uvozuje VIII. kniha Digest pojednávající o služebnostech: Servitutes aut personarum sunt, ut usus et usus fructus, aut rerum, ut servitutes rusticorum praediorum et urbanorum. (Služebnosti náleží jednak osobám, jak je tomu v případě užívacího a požívacího práva, jednak věcem, jak je tomu v případě venkovských a městských služebností.)30 Po jazykové stránce pojem služebnost (servitus) souvisí se slovesem servire, tj. sloužit nebo pracovat nuceně či otrocky.31 Vztah služby jednoho pozemku ve prospěch jiného se projevil v použitých termínech „panující pozemek“ (praedium dominans) a „služebný pozemek“ (praedium serviens). Pojmovým znakem služebnosti není zpravidla aktivní konání, ale zdržení se určité činnosti nebo strpění určité činnosti.32 Klasická zásada servitus in faciendo consistere nequit však neplatila absolutně bez výjimek (např. servitus oneris ferendi, viz dále kap. 3.1.2), šlo však o dílčí konání, které nebylo v rozporu s obsahem služebnosti, tedy právy a povinnostmi, v nichž spočívala. Podstatou služebností byla od počátku potřeba uspořádání poměrů mezi sousedními nemovitostmi,33 zejména venkovskými (osobní užívací práva se v klasické době za služebnosti nepovažovala) tak, aby jedné z nich mohl vzniknout prospěch na úkor druhé a to zásadně bez ohledu na individualitu jejich konkrétních

27

Švestka, J, Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 619 28 Gai. Inst. 2. 14 29 Iust. Inst. 2. 3 30 D 8. 1. 1. 31 Pojmem servitus se v římském právu rovněž označovalo otroctví, tedy právní postavení osoby zbavené právní osobnosti, svobody jednání a pohybu, nebo osoby ve stavu, který se tomuto stavu fakticky podobá např. z důvodu insolvence. Viz Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva, Praha: Acadamia, 1994, str. 252 32 D 8. 1. 15. 1.: Servitutium non ea natura est, ut aliquid faciat quis, veluti viridia tollat aut amoeniorem prospectum praestet, aut in hoc ut in suo pingat, sed ut aliquid patiatur aut non faciat - Není povahou služebnosti, aby na jejím základě někdo něco konal, například kácel stromy nebo zajistil příjemný výhled či aby za tímto účelem zkrášloval svůj majetek, ale aby něco snášel nebo něco nekonal. 33 Sousední pozemky (praedia vicina) nemusely mít nutně společnou hranici, musely však být vzájemně v takovém poměru, aby mohl být výkon služebnosti možný.

10


vlastníků; ze zásady nulli res sua servit34 pouze vyplývalo, aby dotčené nemovitosti vlastnili různí vlastníci.35 Nejstarší služebnosti měly povahu konkrétních omezení vlastnického práva k venkovským pozemkům (praedia rustica), čemuž odpovídá i užívaný pojem iura praediorum. Počet pozemkových služebností byl omezen (numerus clausus) a nemohl být svévolně rozšiřován.36 Zemědělská činnost si vyžádala nejprve úpravu vztahů k vodě a práva cesty, takže tyto vztahy byly upravovány již zákony XII. desek. Pro městské pozemky (praedia urbana) pak měl význam třeba zákaz odstraňovat dřevo vestavěné do budov. 37 Náhradou za snášení tohoto omezení musel povinný zaplatit oprávněnému dvojnásobek. 38 Pro služebnosti bylo typické, že omezení, které výkon služebnost představoval pro vlastníka, nebylo natolik citelné, aby mu zásadním způsobem bránilo ve výkonu vlastnického práva. Šlo často o jediné možné urovnání vztahů mezi nemovitostmi podle místních podmínek a mohlo být přínosem pro obě nemovitosti. Služebnosti spjaté s nemovitostmi nemohly být od těchto nemovitostí odděleny. Pozemkové služebnosti nemohly vzniknout ani trvat bez pozemku (sine praediis constitui non possunt). Rovněž nikdo nemohl být oprávněn nebo zavázán ze služebnosti, nebyla-li tu nemovitost, k níž by se takováto služebnost vázala, a nikdo nemohl být oprávněn nebo povinen z pozemkové služebnosti, pokud tento pozemek nevlastnil.39 Větší omezení pro vlastníka mohly představovat služebnosti spjaté s určitou osobou, avšak toto omezení je pouze dočasné, protože osobní služebnosti nepřecházely na právní nástupce oprávněné osoby a nebylo je možné ani na jiné osoby převádět.40 Tím se služebnosti odlišovaly od práv označených jako superficies o emfyteusis, která naopak na právní nástupce přejít mohla a která omezovala vlastníka výrazněji. Pro všechny případy služebností platilo, že mají být vykonávány tak, aby co nejméně zatěžovaly služebný pozemek. Platila zde zásada servitus civiliter exercenda.41 Římské právo připouštělo, zřejmě i z tohoto důvodu, aby služebnosti byly zřizovány v určitých časových obdobích, například jen pro vyhrazené hodiny nebo dny.42

34

D 8. 2. 26. O tzv. vlastníkových služebnostech viz dále v kap. 5.1 36 Zásluhu na pojetí služebností neuzavřeného obsahu měla teprve německá obecnoprávní věda (usus modernus pandectarum). Viz Urfus, V., Historické základy novodobého práva soukromého, C. H. Beck, 2. vydání, Praha 2001, str. 84 37 VI. 8; D 47. 3. 1. pr. 38 Stejný režim jako dřevo nebo opora na vinici měl i jiný stavební materiál (D 47. 3. 1. 1.) 39 D 8. 4. 1.; Iust. Inst. 2. 3. 4. 40 Srov. Iust. Inst. 2. 5. 1-3 41 Srov např. D 8. 1. 9. 42 Viz D 8. 1. 1. 1. 1: Usus servitutium temporibus secerni potest, forte ut quis post horam tertiam usque in horam decimam eo iure utatur vel ut alternis diebus utatur. Právo služebnosti může být vykonávno i jen v určitých vymezených dobách, například je lze vykonávat od třetí do desáté hodiny nebo obden. 35

11


3.

Rozdělení služebností v římském právu

Stejně jako definice služebností, i jejich členění podle různých kritérií bylo prováděno v poklasické době. Základní členění spočívalo v povaze subjektu oprávněného z práva služebnosti, tj. zda je tímto subjektem blíže neurčený vlastník určité nemovitosti, nebo konkrétní, individuálně určená osoba. V prvním případě, kdy služebnost byla zřízena ve prospěch určitého pozemku bez ohledu na jeho konkrétního vlastníka a při změně vlastnictví přecházela na vlastníka jiného, se tyto služebnosti pokládaly za pozemkové (servitutes rerum, iura praediorum). Ve druhém případě, kdy byla služebnost spojena s určitou osobou a nemohla z ní přejít na jinou osobu, šlo o osobní služebnosti (servitutes personarum nebo personales).43 Další (neklasické) členění služebností bylo odvozeno od jejich obsahu, tedy od chování, které s nimi bylo spojeno. Služebnost znamenala vždy omezení, či určité vyprázdnění vlastnického práva. Bylo-li užívání, požívání či jiné nakládání s věcí stanoveny ve prospěch osoby odlišné od vlastníka, který jako oprávněný ze služebnosti směl na věci služebné něco činit a vlastník věci to musel trpět, šlo o služebnosti afirmativní (též jistivé, servitutes affirmativae). Byla-li vlastníkova možnost užívat, požívat či jinak nakládat s věcí omezena, čili mohl-li být vlastník omezen ve své volnosti nakládat s věcí, a jinak by takto omezen nebyl, šlo o služebnosti negativní (záporné, servitutes negativae).44 Významné bylo rozlišení služebností související s členěním práva civilního (ius civile) a práva prétorského (ius honorarium).45 V klasické době nestály tyto dva systémy proti sobě, prétorské právo nebylo vytvářeno jako právní systém odlišný od civilního práva.46 Přesto se v pozdní římské jurisprudenci v této souvislosti rozlišovaly služebnosti civilní (servitutes iure constitutae) a služebnosti prétorské (servitutes praetorio iure, tuitione praetoris constitutae). Význam tohoto členění spočíval ve skutečnosti, že služebnosti civilní byly původně jedinými věcnými právy, která uznávalo ius civile.47 Původní civilní služebnosti mohly vznikat pouze na římské půdě, tedy nikoli v provinciích, a svědčily pouze římským občanům způsobilým

43

D 8. 1. 1. Molitor, J. P., La possession, la revendication, la publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868, str. 289 45 D 1. 1. 7: Ius autem civile est, quod ex legibus, plebis scitis, senatus consultis, decretis principum, auctoritate prudentium venit. Ius praetorium est, quod praetores introduxerunt adiuvandi vel supplendi vel corrigendi iuris civilis gratia propter utilitatem publicam. quod et honorarium dicitur ad honorem praetorum sic nominatum. „Civilní právo vzniklo na základě zákonů, plebiscitů, usnesení senátu (senatusconsulta), nařízení císařů a autoritě významných právníků. Prétorské právo bylo zavedeno prétory za účelem pomoci, doplnění a opravy civilního práva tak, jak to vyžaduje veřejná potřeba. Nazývá se také podle cti prétorů právem honorárním (tj. čestným).“ 46 Sommer, O., Prameny soukromého práva římského, Praha, Melantrich 1932, str. 62 - 63 47 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J. Otto, 1910, str. 425 44

12


k civilněprávním jednáním (tj. těm, kteří měli ius commercii).48 Díky činnosti prétorů však byly chráněny i služebnosti cizinců nebo služebnosti na provinční půdě. V literatuře bývají rozlišovány ještě služebnosti kvalifikované (vykonávané prostřednictvím lidského výtvoru, např. oneris ferendi, tigni immitendi), a jednoduché (vykonávané nezávisle na výsledku lidské činnosti) a dále služebnosti kontinuální a diskontinuální. Služebnosti kontinuální jsou vykonávány nezávisle na vlastníku věci, služebnost diskontinuální vyžaduje činnost vlastníka panující nemovitosti.

3.1

Pozemkové služebnosti

Pozemkové služebnosti v římském právu nemohly být odděleny od pozemku a nemohly být zřízeny ani ke spoluvlastnickému podílu na pozemku.49 Pozemkové služebnosti se dále členily na polní (venkovské, iura praediorum rusticorum) a domovní (městské, iura praediorum urbanorum) podle toho, zda se vázaly na venkovské nebo městské pozemky.50 3.1.1 Polní (venkovské) služebnosti Venkovské služebnosti patřily tradičně, až do Justiniánovy doby, mezi res mancipi.51 Mezi nejvýznamnější venkovské služebnosti pak náležely služebnosti cestní, tj. služebnost vozové cesty (via), služebnost stezky (iter) a průhonu (actus). Právo vozové cesty (via) zahrnovalo právo chůze, jízdy a hnaní dobytka po cestě, jejíž šíře byla stanovena zákony XII. desek na osm stop v rovných úsecích a šestnáct stop v zatáčkách.52 Právo stezky (iter) zahrnovalo chůzi, jízdu na koni a právo nechat se nést v nosítkách. Právo průhonu (actus) obsahovalo právo hnát dobytek a jet vozem, z povahy věci však vyplývalo, že do něj bylozahrnuto i právo chůze.53 K polním cestním služebnostem bývá řazena i služebnost vodní cesty (servitus navigandi).54 Významnými polními služebnostmi byly rovněž tzv. vodní služebnosti, mezi něž patřilo právo svádět vodu (servitus aquaeductus), právo vstupovat na cizí pozemek a čerpat

48

Ke složkám státního občanství viz Sommer, O., Prameny soukromého práva římského, Praha, Melantrich 1932, str. 66 49 D 8. 1. 2. 50 Gai. Inst. 2. 14 51 Na rozdíl od městských služebností. Srov. Gai. Inst. 2. 14 52 D 8. 3. 8. 53 D 8. 6. 2.: Qui iter et actum habet, si statuto tempore tantum ierit, non perisse actum, sed manere sabinus cassius octavenus aiunt: nam ire quoque per se eum posse qui actum haberet. „Pokud ten, komu je zřízena služebnost stezky a průhonu, po určitý čas využívá pouze práva stezky, služebnost průhonu nezanikne, ale v souladu s názorem Sabina, Cassia a Octavena přetrvává. Protože ten, kdo má služebnost průhonu, má z věci samé i právo chůze.“ 54 D 8. 3. 23. 1.: Si lacus perpetuus in fundo tuo est, navigandi quoque servitus, ut perveniatur ad fundum vicinum, imponi potest. „Je-li na tvém pozemku trvalá vodní plocha, může na ní být zřízena služebnost vodní cesty pro přístup k sousednímu pozemku.“

13


tam vodu (servitus aquaehaustus) a právo přivádět dobyteka k vodě (ius pecoris ad aquam adpulsus). Zvláštní povahu měla služebnost svádět vodu z jednoho pozemku na jiný (ius aquae ducendae). Mezi polní pozemkové služebnosti náleželo rovněž právo pastvy (ius pascendi), právo pálit vápno (ius calcis coquendae), právo těžit křídu na cizím pozemku (ius cretae eximendae).55 3.1.2 Domovní (městské) služebnosti Mezi římskoprávní domovní služebnosti bylo řazeno zejména právo stavět budovy do určité výšky a zastínit tak sousední budovu,56 nebo naopak ze stejného důvodu do výšky nestavět (ius altius tollendi aedes et officiendi luminibus vicini aedium). Dále to bylo právo svádět tekoucí vodu nebo vodu z okapu na cizí pozemek, a to buď žlabem (ius fluminum) nebo skapáváním (ius stilicidiorum), právo vyústit na cizí pozemek stoku (ius cloacae immittendae) a právo vpouštět na cizí pozemek světlo, nebo i právo udělat okno v cizí zdi (ius luminum immitendorum). K městským nebo též domovním služebnostem rovněž patřilo právo mít střechu nebo přístavek, který vyčnívá do prostoru cizího pozemku. Významnou domovní služebností bylo z praktických důvodů právo opírat stavbu nebo části její konstrukce o cizí nemovitost. Právo zapustit trám či jinou konstrukční část zahrnovala servitus tigni immitendi, právo opory např. zdí či sloupem pak bylo obsahem servitutis oneris ferendi. Pro tuto služebnost pak platilo, na rozdíl od služebnosti tigni immitendi,57 že vlastník služebné věci (nikoli vlastník panující věci) musel udržovat zeď či sloup v náležitém stavu (což byla výjimka z pravidla servitus in faciendo consistere nequit, šlo však o dílčí povinnost související s výkonem práva služebnosti, nikoli o povinnost, která by sama o sobě mohla být předmětem služebnosti). Pokud by z důvodu špatného stavu musel být sloup být zbourán, podle názoru římských právníků tím tato služebnost nezanikala, ale naopak vznikala povinnost postavit sloup nový.58

3.2

Osobní služebnosti

Mezi osobní služebnosti se v římském právu řadily instituty užívacího práva (usus) a požívacího práva (ususfructus), dále pak právo k bytu (habitatio) a právo k službám otroků a

55

Iust. Inst. 2. 3. 2.; D 8. 3. 1. Toto právo samo o sobě je součástí vlastnického práva a není tedy nutné jej zřizovat zvláštní služebností. Je proto otázkou, jaký má právo stavět do výšky smysl. Mohlo jít o řešení situace, kdy zastínění zakazovaly stavební řády, strany si však mohly prostřednictvím služebnosti sjednat odchylnou úpravu. Viz Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J Otto, 1910, str. 433. V jiných situacích to však zřejmě neplatilo. Podle D 8. 2. 9. nenáležela žaloba proti nikomu, kdo zastínil vysokou stavbou sousední budovu, nebránila-li mu v tom právě služebnost. (Cum eo, qui tollendo obscurat vicini aedes, quibus non serviat, nulla competit actio.) 57 Viz Molitor, J. P., La possession, la revendication publicienne et les servitudes en droit romain, H. Hoste, Gand, 1868, str. 345- 346 58 D 8. 2. 33. 56

14


hospodářských zvířat (operae). Tato práva nebyla nejprve pokládána za služebnosti vůbec, k osobním služebnostem (servitutes personarum) byla přiřazena teprve koncem republiky, systematicky pak nejpozději justiniánskými kodifikacemi.59 Ze systematiky Digest je zjevné, že v justiniánské době užívací ani požívací právo nebylo chápáno jako služebnost a byla jim věnována odděleně samostatná sedmá kniha nazvaná „O právu užívacím a požívacím a způsobu výkonu užívacího a požívacího práva“ (De usu fructu et quemadmodum quis utatur fruatur), zatímco tradičním pozemkovým služebnostem je věnována kniha osmá (De servitutibus).60 Osobní služebnosti mohly být po obsahové stránce totožné se služebnostmi pozemkovými, mohly se tedy týkat využívání pozemků k pastvě, k čerpání či vedení vody apod., svědčily však vždy jen určité oprávněné osobě a trvaly nejvýše po dobu jejího života, případně po dobu trvání nemovitosti, jíž se týkaly. 61 Takovéto služebnosti byly označovány jako nepravidelné (servitutes irregulares), jejich poměry se však nelišily od ostatních osobních služebností. Jinak tomu bylo u některých osobních oprávnění, u nichž pro jejich osobní povahu nebylo podle názoru římských právníků možné zřídit pozemkovou služebnost, např. česání ovoce, procházení se či jezení na jiném pozemku (ut pomum decerpere liceat, et ut spatiari, et ut caenare in alieno possimus, servitus imponi non potest).62 3.2.1 Právo požívací Právo požívací (ususfructus) bylo v římském právu definováno jako právo užívat (uti) a požívat (frui) cizí věc jakýmkoli způsobem tak, aby byla zachována podstata věci.63 Vlastníku věci zůstávalo zachováno právo na podstatu věci (substantia), jinak řečeno tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas). Na rozdíl od služebností, které byly zřizovány k nemovitostem, mohlo být požívací právo zřizováno i k věcem movitým, tedy i k otrokům a domácím zvířatům, ale i k uměleckým předmětům (Consistit autem usus fructus non tantum in fundo et aedibus verum etiam in servis et iumentis ceterisque rebus),64 obecně tedy ke všem věcem, které se užitím nespotřebují, protože „k takovým věcem nelze zřídit požívací právo ani podle přirozeného

59

Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J Otto, 1910, s. 434 Molitor, J. P., La possession, la revendication publicienne et les servitudes en droit romain, H. Hoste, Gand, 1868, s. 288; Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 252 61 D 7. 1. 2. : Est enim usus fructus ius in corpore, quo sublato et ipsum tolli necesse est. Pozn.: latinský text lze chápat v obou významech. Ius in corpore sublatum může znamenat jak zánik práva náležející osobě, tak zánik věci, k níž se toto právo vztahuje. 62 D 8. 1. 8 63 D 8. 1. 1.: Usus fructus est ius alienis rebus utendi fruendi salva rerum substantia. Zachování podstaty věci, tedy její nezhoršení, však nebylo ve všech případech zcela možné. Mohlo proto být zřízeno podle vůle vlastníka právo quasiususfructu. Ulpianův fragment D 7. 1. 12. 1. řeší otázku nebezpečí zkázy věci. Na otázku, zda v případě, že bylo zřízeno požívací právo k lodi, může být tato loď vyslána na moře, kde hrozí nebezpečí ztroskotání, je dána kladná odpověď. Odůvodněna je pouze tím, že loď je postavena tak, aby mohla plout po moři (navis etenim ad hoc paratur, ut naviget). 64 D 7. 1. 3. 1 60

15


rozumu, ani podle práva.“65 Výjimkou byly pouze peníze v případě, že k nim získal požívací právo odkazovník (legatarius); v takovém případě však bylo nutné, aby odkazovník poskytl dědicům záruku, že v případě své smrti či při kapitisdeminuci bude dědicům příslušná částka vrácena.66 Požívací právo se vztahovalo jak k celé věci, tak - na rozdíl od pozemkových služebností - mohlo být zřízeno i k části věci nebo k ideálnímu podílu na věci.67 Zahrnovalo i právo brát si z věci výtěžky, tj. plody (fructus), a to jak přirozené, tak tzv. fructus civiles, které vznikaly na základě určitého právního vztahu. Zásadně platilo, že vlastnické právo k plodům věci nabýval oprávněný z požívacího práva přisvojením (perceptione),68 v některých případech však přímo jejich vznikem, např. narozením mláďat hospodářských zvířat (agni et haedi et vituli statim pleno iure sont bonae fidei possessoris et fructuarii). 69 Užívání i požívání věci směl provádět oprávněný pouze jako bonus pater familias,70 v případě požívacího práva k lesu měl oprávnění kácet stromy pouze pro řádné hospodaření v lese, v případě požívacího práva ke stádu musel nejprve doplnit počet jedinců ve stádu. Ke všem výtěžkům věci, které nebyly pokládány za fructus, oprávněný právo neměl, náležely vlastníku věci, oprávněný však jimi mohl věc zlepšit.71 Oprávněný dále musel nést všechny náklady spojené s věcí, včetně daní, poplatků a jiných dávek (stipendium vel tributum vel 65

Iust. Inst. 2. 4. 2: Neque naturali ratione neque recipiunt usum fructum. Citováno podle: Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones – Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010, str. 113 66 Iust. Inst. 2. 4. 2 67 D 7. 1. 5.: Usus fructus et ab initio pro parte indivisa vel divisa constitui potest: „Požívací právo může být od počátku uděleno více oprávněným, a to jak vcelku, tak i prostřednictvím podílů.“ 68 D 7. 4. 13.: Fructuarii fructus tunc fieri, cum eos perceperit. „Plody nabývá oprávněný z požívacího práva v okamžiku, kdy si je přisvojí.“ Otázku okamžiku percepce řešil tento fragment velmi podrobně: Si fructuarius messem fecit et decessit, stipulam, quae in messe iacet, heredis eius esse Labeo ait, spicam, quae terra teneatur, domini fundi esse fructumque percipi spica aut faeno caeso aut uva adempta aut excussa olea, quamvis nondum tritum frumentum aut oleum factum vel vindemia coacta sit. Sed ut verum est, quod de olea excussa scripsit, ita aliter observandum de ea olea, quae per se deciderit, Iulianus ait: fructuarii fructus tunc fieri, cum eos perceperit, bonae fidei autem possessoris, mox quam a solo separati sint. „Předpokládejme, že poživatel zemřel uprostřed sklizně. Podle Labeonova názoru klasy, které již byly požaty, náležejí dědici poživatele, zatímco klasy, které jsou stále vrostlé v zemi, patří vlastníkovi pozemku. Okamžikem, kdy jsou plody sklizeny, je okamžik, kdy jsou klasy posečeny nebo tráva požata nebo kdy jsou vinné hrozny utrženy nebo olivy setřeseny z olivovníku, a to i když ještě zrno ještě nebylo semleto nebo nebo vylisován olej nebo vinné hrozny stlačeny. I když to, co píše Labeo o setřesených olivách ze stromu, je jistě pravda, je třeba řídit se v souladu s názorem Julianovým odlišným pravidlem, pokud jde o olivy, které spadly ze stromu samovolně. Takovéto plody se stanou vlastnictvím poživatele v okamžiku, kdy je sesbírá, a náležejí držiteli v dobré víře od okamžiku, kdy jsou zvednuty ze země." 69 D 22. 1. 28.: jehňata, kůzlata a telata náleží plným právem ihned držiteli v dobré víře a oprávněnému z požívacího práva. 70 Za nikoli řádné používání věci je podle fragmentu D 7. 1. 15. 1. pokládáno nakládání nevhodné práce otrokům, kteří ji běžně nedělají (nam si librarium rus mittat et qualum et calcem portare cogat, histrionem balniatorem faciat, vel de symphonia atriensem, vel de palaestra stercorandis latrinis praeponat, abuti videbitur proprietate – „neboť pokud by někdo poslal písaře na venkov a nutil jej, aby tam nosil zásoby a vápno, nebo by nechal herce starat se o lázně, nebo učinil hudebníka domácím sluhou nebo by kdo nutil zápasníka čistit záchody, bude to považováno za zneužití vlastnictví“). 71 D 7. 1. 13. 4.: Fructuarius causam proprietatis deteriorem facere non debet, meliorem facere potest. „Oprávněný z požívacího práva nesmí poškodit majetek, který užívá, smí jej však vylepšit.“

16


salarium vel alimenta ab ea re relicta).72 Po skončení požívacího práva byl oprávněný povinen věc vlastníkovi vrátit. Zajištění všech povinností probíhalo obligačním úkonem, jímž byla cautio usufructuaria.73 3.2.2 Užívací právo, právo k bytu a ke službám otroků a hospodářských zvířat Usus neboli užívací právo bylo právem osobním a zahrnovalo užívání věci bez jejího požívání, tedy bez nároku na její plody a přírůstky. Pro zuživatelné věci platilo totéž, co v případě požívacího práva (kap. 3.2.1). Pro povinnosti oprávněného z užívacího práva platilo totéž co pro oprávněného z požívacího práva, i v tomto případě byl měřítkem jeho chování bonus pater familias. Stejně tak musel oprávněný poskytnout kauci formou obligace. Užívací právo nemohlo být, na rozdíl od práva požívacího, vykonáváno k ideálnímu podílu, a nemohlo být vykonáváno ani více oprávněnými současně.74 Zákaz braní si plodů neplatil u užívacího práva bezvýjimečně, zejména se netýkal vlastní spotřeby, pokud nedocházelo k jejich požívání či zneužívání (abusus).75 Osobní služebnost práva k bytu (habitatio) vznikala zpravidla odkazem a vzhledem ke svému charakteru zabezpečení základní potřeby bydlení měla zvláštní režim odlišný od práva požívacího. Právo k bytu totiž na rozdíl od práva požívacího nezanikalo kapitisdeminucí, ani nevykonáváním a nepřecházelo na dědice.76 Podobně jako užívací právo se habitatio neomezovala jen na pouhé bydlení. Oprávněný se mohl navíc na předmětné nemovitosti nejen procházet či nechat se nést v nosítkách, ale měl i právo na přiměřené množství plodů, (např. dříví na otop pro vlastní potřebu, ovoce a zeleninu, vodu), avšak tak, aby nedošlo k požívání, nebo dokonce k plnému vyčerpání těchto plodů.77

72

D 7. 1. 7. Stipulace měla věcný charakter, zavazovala i právní nástupce – viz D 7. 9. 5.: Huic stipulationi „ dolum malum abesse afuturumque esse" continetur: et cum in rem sit doli mali mentio concepta, omnium dolum comprehendere videtur successorum et adoptivi patris. „Obsahem této stipulace bylo ustanovení, že nebyl a nebude proveden žádný podvod. Protože se stipulace vázala k věci, byla pokládána za závaznou pro kohokoli, tedy i pro právní nástupce a adoptivního otce.“ 74 D 7. 8. 19.: Usus pars legari non potest: nam frui quidem pro parte possumus, uti pro parte non possumus. „Podíl na užívacím právu nemůže být zanechán odkazem; požívat lze i z části (pro parte), užívat však ne“. 75 D 7. 8. 12. 1.: Sabinus et Cassius et lignis ad usum cottidianum et horto et pomis et holeribus et floribus et aqua usurum, non usque ad compendium, sed ad usum, scilicet non usque ad abusum. „Sabinus a Cassius se domnívají, že (oprávněný) může pro svou denní potřebu užívat dřevo, zahradu, ovoce, zeleninu, květinu a vodu, ne však proto, aby je požíval, nebo dokonce zneužíval, ale pouze k užívání.“ 76 D 7. 8. 10.: ad heredem tamen nec ipsa transit nec non utendo amittitur nec capitis deminutione – nepřechází na dědice, nezaniká nevykonáváním ani kapitisdeminucí. Srov. také D 7. 4. 1. 1.: (Sed ita demum) amittitur capitis deminutione usus fructus – požívací právo zaniká kapitisdeminucí. 77 D 7. 8. 12. 1.: Praeter habitationem quam habet, cui usus datus est deambulandi quoque et gestandi ius habebit. Má-li kdo právo k bytu, může se rovněž procházet po pozemku a nechat se nést v nostíkách. 73

17


Služebnost spočívající v právu ke službám otroků a hospodářských zvířat (operae servorum vel animalium) podobně jako služebnost habitationis nezanikala nevykonáváním (non utendo). Oprávněný měl navíc možnost práci otroků či zvířat pronajmout jinému (ipse locare poterit).78

78

D 33. 2. 2.

18


ČÁST II SROVNÁNÍ SLUŽEBNOSTÍ V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU A V ŘÍMSKÉM PRÁVU Účelem této části práce je porovnat, nakolik se nový občanský zákoník přidržuje úpravy služebností známých z římského práva a nakolik se od nich odchyluje. Z podoby právní úpravy služebností v novém občanském zákoníku je znát přístup jeho autorů, podle nichž „ani k římskému právu, ani k jednotlivým aktuálně platným zahraničním úpravám návrh tohoto občanského zákoníku nepřistupuje jako k dogmatům a nerecipuje je bezmyšlenkovitě, nýbrž po předchozím kritickém vyhodnocení a po obsáhlejší komparativní analýze.“79 S tímto záměrem lze souhlasit; podobným způsobem pracovali představitelé starších římskoprávních škol i autoři velkých kodifikací občanského práva. V oblasti úpravy služebností se aplikační praxí podařilo ověřit, že řada odchylek od tradičního římskoprávního pojetí vyhovuje současnosti z mnoha důvodů lépe, než jejich římskoprávní předloha, a měnit tento stav by proto nemělo smysl, zejména s ohledem k vývoji domácí úpravy i srovnatelné legislativy evropských zemí posledních desetiletí.

1.

Pojem a podstata služebností v novém občanském zákoníku

Pojem služebností a reálných břemen jako věcných práv v osnově úzce souvisí s novým pojetím věcí. Nový občanský zákoník opouští tripartici předmětu občanskoprávních vztahů v § 118 současného občanského zákoníku, tj. rozdělení tohoto předmětu na věci, práva a jiné majetkové hodnoty (pokud to jejich stav připouští), k nimž jsou poněkud neorganicky přiřazeny byty a nebytové prostory. V § 979 nový občanský zákoník uvádí: „Ustanovení této hlavy (tj. druhé hlavy, pozn. aut.) se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného.“ Je proto zřejmé, že zákon reaguje jednak na široké vymezení věcí v občanském zákoníku z roku 181180, jednak na právní stav zavedený občanským zákoníkem z roku 1950, který pokládal z ideologických důvodů za věci jen hmotné předměty,81 a snaží se dosáhnout mezi těmito přístupy určitého konsensu. Prostředkem k tomu je i akceptace pojetí držby jako držby práva82 (srov. § 988, podle nějž lze držet jiné než osobní právo převoditelné na jiného právním jednáním, které připouští trvalý nebo opakovatelný výkon, a § 1002, podle nějž se ustanovení o držbě vlastnického práva použije přiměřeně i pro držitele jiných práv).

79

Viz Důvodová zpráva, str. 596 § 285: Věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. 81 § 23: Věci v právním smyslu jsou ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které slouží lidské potřebě. 82 Podle J. Krčmáře není pojem „držba práva“ zcela přesný. Držba práva podle občanského zákoníku z roku 1811 podle něj znamená možnost nějakého konání, avšak konání doloženého skutkem, které by bylo výkonem nějakého práva. Tato možnost musí být spojena s vůlí držitele provést toto konání, jakoby příslušelo po právu. Viz Krčmář, J.: Práva věcná. Držení. Čerpáno z databáze ASPI, č. LIT1328CZ. 80

19


Z hlediska úpravy služebností, které jsou součástí druhé hlavy nového občanského zákoníku a je proto nutné na ně aplikovat výše uvedený § 979, je zřejmé, že nový občanský zákoník přejal, i když nikoli bez výhrady, tradiční římskoprávní dělení věcí na hmotné (res corporales) a nehmotné (res incorporales). Služebnosti lze za nemovité věci pokládat na základě jazykového výkladu § 498 odst. 1, který za nemovité věci pokládá i věcná práva k pozemkům, ačkoli v novém civilním kodexu schází výslovné zařazení služebností mezi věci nemovité, na rozdíl např. od práva stavby (srov. § 1242).83 Tím se zákon snaží překonat některé aplikační potíže, plynoucí z příliš širokého pojetí služebností jako věcí nehmotných.

2.

Pojem služebností a pojem věcných břemen

Opětovné zavedení pojmu služebností a reálných břemen je součástí nového pojetí občanského práva jako celku a snahou o překonání přetrvávající nedostatečné úpravy věcných břemen jako věcných práv k věci cizí v dosavadním občanském zákoníku (§ 151n až § 151p). Zvolený přístup nebyl přijat odbornou veřejností jednoznačně kladně; nové úpravě byla vytýkána zejména přílišná archaičnost, kasuističnost84 a odtržení od současné praxe, která v kontextu dosavadní právní úpravy znamená spíše krok vzad než vpřed.85 Je třeba připomenout, že dnes praxí zaběhlý pojem „věcná břemena“ byl do československého, resp. českého právního řádu zaveden s účinností občanského zákoníku z roku 1950.86 Do té doby se sporadicky objevoval pouze v odborné literatuře a v judikatuře.87 Pojem věcná břemena zahrnoval jak služebnosti, tak reálná břemena. V tomto významu byl převzat i do svých závěrečných ustanovení (§ 495) dosavadním občanským zákoníkem ve znění z roku 1964.88

83

O právu stavby se v této souvislosti výslovně zmiňuje i důvodová zpráva k § 498, aniž by se však zmínila o služebnostech. Je proto myslitelný i výklad, podle nějž nejsou služebnosti nemovitými věcmi, ale věcnými právy sui generis, na něž se vztahuje hlava druhá části třetí, jen pokud to připouští jejich povaha. 84 Není bez zajímavosti, že podobné argumenty provázely i přijetí tzv. středního občanského zákoníku č. 41/1950 Sb. v reakci na úpravu Obecného zákoníku občanského: „Dosavadní občanský zákoník zabředl na poli úpravy služebností do přílišné kasuistiky — domovních služebností vypočítává příkladmo 12, polních 6 a dává zvláštní ustanovení o právu okna, okapu, svodu dešťové vody, stezky, pruhonu dobytka a cesty vozové, o právu čerpat vodu a svádět ji. U práva pastvy ustanovuje o druhu vyháněného dobytka, o jeho počtu (zvlášť pamatuje na sající mláďata), o době pastvy a o rozsahu užívání. Je na bíle dni, že toto staré rozlišování je ryze formální a učebnicové; hospodářského ani sociálního odůvodnění nemá, nehledíc k tomu. že novou úpravou vlastnictví k půdě a přechodem ke kolektivnímu jejímu obhospodařování význam bývalých služebností a reálných břemen v našem hospodářském životě značně poklesl a časem zmizí.“ Viz Důvodová zpráva k § 166 171 zákona č. 141/1950 Sb. 85 Srov. např.: Spáčil, J., Věcná práva v návrhu občanského zákoníku in Švestka, J., Dvořák, J., Tichý, L. (eds.), Sborník statí z diskusních fór o rektifikaci občanského práva, Praha: ASPI, str. 141 86 Zákon č. 141/1950 Sb. z 25. října 1950 s účinností od 1. ledna 1951, § 166n. 87 Švestka, J, Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 907 88 Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964

20


Nový občanský zákoník termín „věcná břemena“ nadále používá, avšak pouze jako obecnější, nadřazený pojem pro pojmy služebnosti a reálná břemena.89 Vymezení služebností v novém civilním kodexu je v souladu s jeho vzorem, vládním návrhem občanského zákoníku z roku 1937, velmi široké tak, aby nezahrnovalo jen nemovité věci.90 Nový občanský zákoník v § 1257 odst. 1 stanoví: „Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.“ Vládní návrh z roku 1937 pak v § 399 uváděl: „Věc může být zatížena ve prospěch jiných osob užívacími právy věcnými (služebnostmi). Vlastník může zatížiti svůj pozemek služebností ve prospěch užívání jiného svého pozemku.“ Účelem široké definice služebností v osnově nového občanského zákoníku je vytvořit podklad pro široký rámec možných jednání, tedy pro nejširší pro smluvní autonomii.

3.

Rozdělení služebností v novém občanském zákoníku

Jak bylo uvedeno výše, nový občanský zákoník rozlišuje služebnosti a reálná břemena, podobně jako vládní návrh z roku 1937. Nový občanský zákoník dále nepoužívá v normativním textu výslovné členění služebností na pozemkové a osobní, systematicky z něj však vychází. Nejprve v § 1267 až 1282 upravuje některé pozemkové služebnosti (služebnost inženýrské sítě, opora cizí stavby, služebnost okapu, právo na svod dešťové vody, právo na vodu, služebnost rozlivu, služebnost stezky, průhonu a cesty, právo pastvy) a v § 1283 až 1298 upravuje tradiční osobní služebnosti (užívací právo, požívací právo, služebnost bytu). Nový občanský zákoník nerozlišuje domovní a polní pozemkové služebnosti, protože podle předkladatelů toto rozlišování nemá praktický význam.91 Na závěr (v § 1303 až 1308) je v novém občanském zákoníku uvedena úprava reálných břemen. Bližší výklad k jednotlivým institutům nového civilního kodexu je obsahem druhé části této práce. Z hlediska systematiky nového občanského zákoníku lze konstatovat, že úprava služebností je zařazena do třetí části označené „Absolutní majetková práva“.92 V této části, dělené na tři hlavy, jsou pak služebnosti včleněny do druhé hlavy nazvané „Věcná práva,“ jejíž pátý díl nese název „Věcná práva k cizím věcem“. Pátý díl pak obsahuje druhý oddíl

89

Ačkoli to důvodová zpráva výslovně neuvádí, důvodem pro zachování pojmu věcných břemen je patrně i snaha o kontinuitu s jinými právními předpisy i zachování srozumitelnosti vzhledem k zažitosti pojmu „věcná břemena“ mezi veřejností. 90 Viz Důvodová zpráva k vládnímu návrhu, str. 904 91 Srov. Důvodová zpráva, str. 908 92 Podle některých názorů právní teorie je pojem „absolutní majetková práva" málo opodstatněný, zejména s ohledem na skutečnost, že definice absolutních majetkových práv pomocí vztahu oprávněného a povinného se nemusí lišit od relativních práv - např. věcná práva k věci cizí obsahují relativní složku a naopak práva obligační mají absolutní stránku. Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol., Občanský zákoník I., 1 - 459. Komentář. C. H. Beck, 1. vydání, Praha 2008, str. 619.

21


nazvaný „Věcná břemena“ a druhý oddíl je dále rozdělen na sedm pododdílů. První až šestý pododdíl pak upravuje služebnosti, sedmý reálná břemena. Je tedy zřejmé, že nový občanský zákoník v zásadě zachovává svou systematikou tradiční rozdělení soukromého práva na právo osob a právo k věcem, jak je známo z Gaiových a Justiniánových Institucí,93 když právo práva k věcem tvoří třetí část, která následuje až po právu osob, jemuž je věnována jednak první obecná část, jednak celá část druhá.

4.

Služebnosti a reálná břemena

Reálná břemena jsou institutem, který římské právo neznalo. Na rozdíl od služebností reálná břemena spočívají nikoliv v pasivním chování vlastníka, tj. v jeho zdržení se určitého jednání nebo strpění určitého jednání, ale naopak v aktivním chování vlastníka, který tak musí něco konat. Reálná břemena jsou proto nejen v pravém opaku k zásadě servitus in faciendo consistere nequit, ale mají i rozdílný historický původ a účel. Původ reálných břemen je nutné hledat ve středověkých lenních vztazích a z nich odvozeného pojmu „práv k věci“ (iura ad rem),94 hlavní zásluhu na rozpracování tohoto právního institutu pak měli představitelé německé obecnoprávní vědy (usus modernus).95 Reálná břemena jsou v novém občanském zákoníku částečně převzata z vládního návrhu z roku 1937. Podle jeho vzoru byla reálná břemena pojata spíše jako osobní závazky vlastníka nemovitosti, které mají dočasnou povahu a jsou zapisovány do veřejného seznamu. Reálná břemena tedy měla v tomto pojetí blíže k osobním služebnostem, pokud jde o jejich vztah k věci96 a opakovaná plnění z nich plynoucí proto bylo možné vymáhat i po předešlém vlastníku nemovitosti.97 Další pojednání o reálných břemenech je uvedeno níže v části II., písm. D této práce.

93

Gai. 1. 8; Iust. Inst. 1. 2 a 2. 1-3 Viz výše část I., kap. 1. 95 Také z tohoto důvodu, tj. pro odchylky od římskoprávního pojetí služebností, se začal pro středověká práva podobná služebnostem používat pojem servitus iuris germanici, služebnost německého práva. Viz Urfus, V., Historické základy novodobého práva soukromého, C. H. Beck, 2. vydání, Praha 2001, str. 85 96 Srov. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu z roku 1937 (k §§ 372 až 376). 97 Srov. § 375 vládního návrhu z roku 1937: „Není-li nic jiného ani vyjednáno ani v jiných zákonech ustanoveno, mohou při reálných břemenech záležejících v opětovaném plnění býti zadržené dávky nebo jejich náhrada požadovány jak od toho, za jehož vlastnictví dospěly, tak od nynějšího vlastníka, ale to jen z nemovitosti reálným břemenem zatížené.“ 94

22


A. Pozemkové služebnosti 5.

Obecná ustanovení nového občanského zákoníku o služebnostech (§ 1257 odst. 1)

Podle ustanovení § 1257 odst. 1 platí: „Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.“ Uvedené ustanovení nového občanského zákoníku je formulováno jako základní, obecné vymezení služebností. Jak bylo uvedeno výše, jde o formulaci inspirovanou § 260 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 a rovněž ustanovením § 472 Obecného zákoníku občanského z roku 1811,98 který zněl: „Právem služebnosti se vlastník zavazuje strany své věci ve prospěch jiné osoby něco snášeti nebo opomíjeti. Je to právo věcné, účinné proti každému držiteli služebné věci.“99 Podobná definice v pramenech římského práva není v takto explicitní a zobecňující podobě. Z následujících konkrétních pravidel však lze vyvodit, v jakých ohledech se současné pojetí v novém občanském zákoníku shoduje s římskoprávním pojmem služebností a v čem se od něj liší. Pokud jde o pojem „věc,“ ten znamená v novém občanském zákoníku věc jak movitou, tak i nemovitou,100 avšak v římském právu mohla být služebností zatížena zpočátku pouze nemovitá věc; synonymem pojmu servitutes byl ostatně pojem iura praedorium, pozemková práva.101 Z pravidla servitus servitutis esse non potest102 lze vyvodit obecné pravidlo, že služebnost mohla zatížit pouze věci hmotné (res corporales), protože služebnosti byly pokládány za věci nehmotné.103 Ačkoli se týkaly hmotných věcí, jejich podstatou bylo nehmotné právo (in iure consistunt).104 Nový občanský zákoník se proto v tomto ohledu odlišuje od tradičního, úžeji pojatého klasického římskoprávního pojetí věci, jež může být zatížena služebností. Odlišuje se tím i od některých zahraničních civilních kodexů.105 Pokud jde o sloveso „zatížit“ věc, odkazuje na omezení vlastnického práva, které ze služebnosti vždy vyplývá. Latinské prameny však většinou v tomto významu používají

98

Císařský patent č. 946/1811 Sbírky zákonů soudních, dále v textu jen „Obecný zákoník občanský“. Český překlad citován dle Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Masarykova univerzita Brno - Doplněk, 1993, str. 127 100 Srov. § 489 a 498 nového občanského zákoníku 101 Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 252 102 D 33. 2. 1.: Nec usus nec usus fructus itineris actus viae aquaeductus legari potest, quia servitus servitutis esse non potest. 103 Gai. 2. 12 – 14; D 1. 8. 1. 1.; Iust. Inst. 2. 2 104 Iust. Inst. 2. 2. 105 Srov. Občanský zákoník Québecu (Code civil du Québec), čl. 1177: „La servitude est une charge imposée sur un immeuble, le fonds servant, en faveur d'un autre immeuble, le fonds dominant, et qui appartient à un propriétaire différent". Podobně i švýcarský občanský zákoník (Schweizerisches Zivilgesetzbuch, Art. 730 (1)): „Ein Grundstück kann zum Vorteil eines andern Grundstückes in der Weise belastet werden, dass sein Eigentümer sich bestimmte Eingriffedes Eigentümers dieses andern Grundstückes gefallen lassen muss oder zu dessen Gunsten nach gewissen Richtungen sein Eigentums recht nicht ausüben darf.“ 99

23


neutrální sloveso „imponere,“ tj. „vložit“ (servitutem imponere) nebo constituere,106 „zřídit“. Dále římské právo jazykově rozlišovalo zřízení služebnosti jako jednání mezi živými pomocí slovesa cedere, „postoupit“, a jednání pro případ smrti, k němuž se užívalo sloveso relinquere, „zanechat“.107 Pokud jde o pozemek zatížený služebností, často je použito buď pouhé sloveso servire, nebo vazba servitutem debere.108 Zásada, že služebnost nespočívá v konání, ale ve zdržení se určité činnosti, či ve strpění určité činnosti či chování (povinnost non facere nebo pati), je tradiční a vlastní římskoprávnímu pojetí služebností: „Servitutium non ea natura est, ut aliquid faciat quis, veluti viridia tollat aut amoeniorem prospectum praestet, aut in hoc ut in suo pingat, sed ut aliquid patiatur aut non faciat.“ - „Není povahou služebnosti, aby na jejím základě někdo něco konal, například kácel stromy nebo zajistil příjemný výhled či aby za tímto účelem zkrášloval svůj majetek, ale aby něco snášel nebo něco nekonal“.109 V tomto ohledu je tedy osnova konformní s tradičním pojetím služebností. Povahu věcného práva, které je svázáno s hmotnou věcí, vystihuje toto ustanovení D 8. 4. 12: „Cum fundus fundo servit, vendito quoque fundo servitutes sequuntur. Aedificia quoque fundis et fundi aedificiis eadem condicione serviunt.“ „Slouží-li jeden pozemek druhému, služebnost přechází při prodeji kteréhokoli z těchto pozemků spolu s nimi. Stejné pravidlo platí, je-li budova ve vztahu služebnosti k pozemku a pozemek k budově.“ Deskripcí je zde vyjádřena věcněprávní povaha služebnosti, která lpí na věci a přechází na nového majitele s převodem vlastnického práva. Na rozdíl od obligačních vztahů jde o právo absolutní, ukládající všem osobám s výjimkou oprávněného toto právo nerušit, jak to bylo výslovně formulováno v § 399 vládního návrhu z roku 1937. Rovněž zde je tedy nový občanský zákoník s touto povahou služebnosti v souladu. Slova „ve prospěch jiného“ jsou výrazem zásady, podle níž nelze na vlastním pozemku vykonávat služebnost (zásada nulli res sua servit) ani ji zřídit (s výjimkou vlastníkovy služebnosti, viz níže). Obsahem služebnosti musí být činnost, která tím, že omezuje vlastníka služebné věci, současně přináší oprávněnému ze služebnosti prospěch; pokud by takovýto prospěch scházel, nejednalo by se o služebnost, a to ani podle římského práva, ani podle nového občanského zákoníku: „Quotiens nec hominum nec praediorum servitutes sunt, quia nihil vicinorum interest, non valet, veluti ne per fundum tuum eas aut ibi consistas: et ideo si mihi concedas ius tibi non esse fundo tuo uti frui, nihil agitur: aliter atque si concedas mihi ius tibi non esse in fundo tuo aquam quaerere minuendae aquae meae gratia.“ (D 8. 1. 15) „V případě, že služebnost není ani osobní, ani pozemková, protože nepřináší žádným prospěch majitelům sousedních pozemků, je taková služebnost neplatná. Dovolím-li ti chodit po tvém vlastním pozemku či setrvávat tam, nebo pokud mi zřídíš právo, podle nějž nebudeš užívat a

106

Např. D 8. 5. 5. Srov. D 8. 1. 9.: Si cui simplicius via per fundum cuiuspiam cedatur vel relinquatur… 108 Srov. např. D 8. 3. 27. a D 8. 2. 14. 109 D 8. 1. 15. 1. 107

24


požívat svůj vlastní pozemek, nejde o služebnost. Jinak je tomu v případě, že mi zřídíš právo, že nebudeš čerpat na svém vlastním pozemku vodu tak, abych já nepřicházel sám o vodu.“ Prospěch, který musí vzniknout určitému pozemku či určité osobě, je shodný jak v osnově, tak v relevantních pramenech římského práva.

5.1

Vlastníkova služebnost (§ 1257 odst. 2)

V § 1257 odst. 2 je stanoveno: „Vlastník může zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného svého pozemku.“. Uvedený text se týká tzv. vlastníkovy služebnosti a podle důvodové zprávy jde o recepci čl. 733 švýcarského občanského zákoníku („Der Eigentümer ist befugt, auf seinem Grundstück zugunsten eines andern ihm gehörigen Grundstückes eine Dienstbarkeit zu errichten“). Jde však současně o ustanovení, které je téměř doslovně shodné s textem § 261 vládního návrhu z roku 1937, který zněl: „Vlastník může zatížiti svůj pozemek služebností ve prospěch užívání jiného svého pozemku.“ Předně je nutné poznamenat, že institut vlastníkovy služebnosti je v logickém protikladu k pojetí služebnosti jako k věcnému právu k věci cizí. Pokud je vlastníkova služebnost přijímána, mělo by být z textu patrné, že jde o odchylku od pojetí služebností, či důsledně vzato by pojem „věcná práva k věci cizí“ neměl být vůbec používán. Vlastníkova služebnost byla v českém právním prostředí známa již od dob účinnosti Obecného zákoníku občanského z roku 1811,110 a to ve dvou případech: buď jako tzv. původní, pokud již dříve došlo ke zřízení služebnosti tak, že oprávněným ze služebnosti i vlastníkem služebné věci byla tatáž osoba, nebo jako následná, kdy jestliže dojde ke splynutí (confusio) vlastníka panující a služebné věci.111 Pokud toto rozdělení aplikujeme i na římskoprávní služebnosti, je možné konstatovat toto: původní vlastníkovu služebnost římské právo neznalo, uplatnila se zde zásada nulli res sua servit.112 Pokud šlo o následnou vlastníkovu služebnost, byla situace jiná. Podle fragmentu D 8. 1. 18 musel ten, komu byla odkázána nemovitost, čelit námitce zlého úmyslu, pokud by bránil ve výkonu služebnosti proto, že služebnost zanikla splynutím v osobě dědice - In omnibus servitutibus, quae actione

110

Viz Rouček, F., Vlastníkova služebnost, Právník VII/1925, str. 201n. Ibid. F. Rouček v tomto textu vyvodil přípustnost existence vlastníkovy služebnosti jako takové z několika skutečností. Předně, její existenci zákon nebránil. Dále, vlastníkova služebnost v souladu s povahou služebnosti jako věcného práva působila absolutně, tedy bez ohledu na osobu vlastníka. Nezanedbatelný byl i význam principu zápisu a principu publicity, které bránily zániku služebnosti confusione, nedošlo-li k výmazu v pozemkových knihách. Oporou pro tento argument byl § 526 Obecného zákoníku občanského, který zněl: „Sjednotí-li se vlastnictví služebného a panujícího pozemku v jedné osobě, zaniká služebnost sama sebou. Zcizíli se však později opět některý z těchto sjednaných pozemků, aniž se mezitím služebnost ve veřejných knihách vymaže, je nový držitel panujícího pozemku oprávněn, aby služebnost vykonával.“ (Český překlad citován dle Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Masarykova univerzita Brno - Doplněk, 1993, str. 136). 112 D 8. 2. 26.. F. Rouček připomíná, že toto pravidlo byla pouhá „regula iuris, nikoli absolutní právní norma.“ (Rouček, F., Vlastníkova služebnost, Právník VII/1925, str. 206) 111

25


confusae sunt, responsum est doli exceptionem nocituram legatario, si non patiatur eas iterum imponi. K zániku služebnosti splynutím nedocházelo ani v situaci, kdy se vlastník panujícího pozemku stal spoluvlastníkem služebného pozemku. Podle Iuliánova fragmentu D 8. 3. 27 lze zjistit: Si communi fundo meo et tuo serviat fundus sempronianus et eundem in commune redemerimus, servitus extinguitur, quia par utriusque domini ius in utroque fundo esse incipit. at si proprio meo fundo et proprio tuo idem serviat, manebit servitus, quia proprio fundo per communem servitus deberi potest. „Slouží-li Semproniův pozemek pozemku, který je v mém a tvém spoluvlastnictví, a my oba potom Semproniův pozemek nabudeme do spoluvlastnictví, služebnost zaniká. Je to proto, že oba máme stejné právo k oběma pozemkům. Kupujeme-li však do spoluvlastnictví pozemek, na němž je zřízena služebnost ve prospěch výlučně mého a výlučně tvého pozemku, takováto služebnost trvá i nadále, protože služebnost, jíž je zatížen pozemek ve spoluvlastnictví, může být zřízena ve prospěch pozemků výlučných vlastníků.“ Podobně podle Paulova fragmentu D 8. 1. 8. 1.: Si praedium tuum mihi serviat, sive ego partis praedii tui dominus esse coepero sive tu mei, per partes servitus retinetur, licet ab initio per partes adquiri non poterat. „Pokud tvůj pozemek slouží mně a já se stanu spoluvlastníkem tvého pozemku nebo ty se staneš spoluvlastníkem mého pozemku, služebnost je u (ostatních) podílů zachována, ačkoli nemohla být takovýmto způsobem nabyta od počátku.“113 Dalším případem existence následné vlastníkovy služebnosti v římském právu byla situace, kdy služebnost nezanikala confusione, i když se vlastníkem dvou pozemků ve vztahu služebnosti stala jedna osoba. Podle fragmentu D 8. 3. 31: Tria praedia continua trium dominorum adiecta erant: imi praedii dominus ex summo fundo imo fundo servitutem aquae quaesierat et per medium fundum domino concedente in suum agrum ducebat: postea idem summum fundum emit: deinde imum fundum, in quem aquam induxerat, vendidit. quaesitum est, num imus fundus id ius aquae amisisset, quia, cum utraque praedia eiusdem domini facta essent, ipsa sibi servire non potuissent. negavit amisisse servitutem, quia praedium, per quod aqua ducebatur, alterius fuisset et quemadmodum servitus summo fundo, ut in imum fundum aqua veniret, imponi aliter non potuisset, quam ut per medium quoque fundum duceretur, sic eadem servitus eiusdem fundi amitti aliter non posset, nisi eodem tempore etiam per medium fundum aqua duci desisset aut omnium tria simul praedia unius domini facta essent. „Tři pozemky, které ležely jeden nad druhým, byly ve vlastnictví tří různých vlastníků. Vlastník nejnižšího pozemku získal ze služebnosti právo vést vodu z nejvyššího pozemku na nejnižší přes prostřední pozemek se souhlasem jeho majitele. Poté vlastník nejnižšího pozemku koupil nejvyšší pozemek a potom nejnižší pozemek, tedy ten, k němuž nechal vést vodu z nejvyššího, prodal. Vznikla otázka, zda zanikla služebnost vést vodu z nejvyššího pozemku k nejnižšímu, protože oba pozemky náležely jedinému vlastníku a

113

Toto řešení je důsledkem nedělitelnosti služebnosti. Viz Sommer, O., Učebnice soukromého práva římského, díl II., Praha, Wolters Kluwer ČR, reprint původního vydání z roku 1946, str. 249

26


nemohly proto být ve vztahu služebnosti. Odpověděl jsem, že služebnost nezanikla, protože prostřední pozemek, přes nějž tekla voda z nejvyššího k nejnižšímu, byl stále ve vlastnictví odlišné osoby. Protože služebnost vést vodu z nejvyššího k nejnižšímu pozemku nemohla být ustavena jinak než tak, že voda byla vedena přes prostřední pozemek, tato služebnost nemohla zaniknout jinak než v případě, že by voda přestala být vedena přes prostřední pozemek, nebo v případě, že by všechny tři pozemky naráz přešly do vlastnictví jediného vlastníka.“ Římské právo znalo i zřízení vlastníkovy služebnosti při prodeji nemovitosti: Ei fundo, quem quis vendat, servitutem imponi, et si non utilis sit, posse existimo: veluti si aquam alicui dedere ducere non expediret, nihilo minus constitui ea servitus possit: quaedam enim debere habere possumus, quamvis ea nobis utilia non sunt. (D 8. 1. 19). „Domnívám se, že prodávající může zřídit služebnost k pozemku, který prodává, a to i když mu není tato služebnost užitečná. Například právo svádět vodu nemusí přinášet prodávajícímu žádný prospěch, přesto může být k tomuto účelu zřízena služebnost. Protože můžeme mít určité věci, i když nám nejsou k užitku.“ Služebnost ve prospěch vlastního pozemku nebyla v římském právu pravidlem, ale výjimkou pro řešení určitých situací (a v takových situacích mohla být chráněna prétorem), například pro případ prodeje nemovitosti a současné vypořádání vztahů k ostatním nemovitostem tak, aby nedocházelo ke zbytečným potížím plynoucím z místních poměrů.114 V tomto ohledu se se zřizováním vlastníkových služebností počítá i § 1257 odst. 2 nového občanského zákoníku,115 ale pouze na prodej se výše uvedená formulace neomezuje. Právě šíří možností, danou vlastníkovi, aby na své věci mohl zřídit služebnost k jiné své věci, se nový občanský zákoník odlišuje od užšího vymezení římskoprávních vlastníkových služebností.

5.2

Obsah a rozsah práva služebnosti (§ 1258)

V § 1258 je stanoveno: „Služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti; není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší“. Obsahem práva služebnosti je povinnost vlastníka služebné věci nečinit to, co by jinak mohl činit (non faciendum), nebo strpět to, co by jinak mohl zakázat (patiendum).116 V tomto ohledu je pojetí služebnosti shodné v novém občanském zákoníku i v římském právu. Stejně tak zná i římskoprávní pojetí služebnosti 114

Kdyby nebyla vlastníkova služebnost přípustná, bylo by možné ji obejít různými způsoby, např. převodem malé části pozemku či opětovným prodejem a nákupen věci. 115 Srov. Důvodová zpráva (zvláštní část), str. 328 (k § 1257 až 1259). 116 Obecný zákoník občanský to stanovil v § 482: „Všechny služebnosti se shodují v tom, že držitel služebné věci zpravidla není povinen, aby něco konal, nýbrž toliko, aby druhému dopouštěl vykonávání práva anebo pomíjel to, co by jinak jako vlastník činiti směl.“ (citováno dle Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Masarykova univerzita Brno - Doplněk, 1993, str. 129)

27


určitou výjimečnou aktivitu vlastníka, která se v některých případech předpokládá, jak bylo uvedeno výše u služebnosti tigni immitendi nebo oneris ferendi.117 Z použití slov „obsah a rozsah“ lze usoudit, že jimi zákonodárce zamýšlí vyjádřit obsah práv a povinností v nejširším smyslu, která plynou ze služebnosti; pokud jde o kvantitativní a kvalitativní vymezení služebnosti, zákonodárce užívá spojení „míra služebnosti“ (§ 1264 odst. 1., viz dále). Zákonodárce v případě nového civilního kodexu povinnosti vlastníka služebné věci shrnul v § 1258 první větě a v § 1263 velmi obecným prohlášením, které v římskoprávních pramenech nemá stejně zobecňující ekvivalent. Vzhledem k navazujícímu textu má § 1258 první věta118 na mysli jak aktivní povinnost vlastníka služebné věci,119 tak i vymezení obsahu a rozsahu práv plynoucích ze služebnosti pro oprávněného ze služebnosti. Podle § 1258 druhé věty má být obsah a rozsah služebnosti v první řadě určen zákonnou úpravou nebo dohodou. Není-li tohoto (zákonného či smluveného) určení, posoudí se obsah a rozsah služebností podle místní zvyklosti. Teprve není-li tu místní zvyklost, nastupuje pravidlo de minimis a obsah a rozsah služebnosti bude vykládán jako spíše menší než větší. Římské právo tuto otázku řešilo pomocí zásady servitus civiliter exercenda. Podle Celsiova fragmentu (D 8. 1. 9.) bylo nutné vykonávat služebnost rozumným způsobem (civiliter). V uvedeném fragmentu se uvádí: „Pokud má být někomu zřízena nebo odkázána služebnost vozové cesty (via) přes pozemek jiného bez bližšího určení, může oprávněný přecházet či přejíždět přes jakoukoli část pozemku podle svého uvážení, pokud to činí rozumným způsobem (civiliter). Toto oprávnění však není bezvýjimečné. Nemusí znamenat právo procházet či projíždět domem či vinicemi, může-li přitom oprávněný zvolit jinou cestu a méně tím zatížit služebný pozemek. Je všeobecně uznáváno, že oprávněný by měl používat tu cestu, kterou si zvolil poprvé, a později již nemá právo tuto cestu měnit. S tímto názorem souhlasil i Sabinus, který použil argument podobnosti s vodním tokem. Stejně jako si potok zpočátku vybere svou trasu a poté se jí drží a nemůže své koryto změnit, tak by měla být vykonávána i služebnost cesty.“.120

117

Právní nárok z této služebnost pokládal Heyrovský nikoli za součást věcného práva služebnosti, ale za zvláštní obligační nárok, jehož se zavázaný mohl zprostit pouhou derelikcí věci. Srov. Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J Otto, 1910, str. 432 118 Podle důvodové zprávy byl vzorem čl. 1177 občanského zákoníku Québecu („A servitude extends to all that is necessary for its exercise; La servitude s'étend à tout ce qui est nécessaire à son exercicie“) a čl. 730 švýcarského občanského zákoníku („Eine Verpflichtung zur Vornahme von Handlungen kann mit der Grunddienstbarkeit nur nebensächlich verbunden sein“). 119 Je však nutné mít na paměti, že povinnost vlastníka spočívající v konání je vzhledem k povaze služebnosti vyjádřené v § 1257 odst. 1 výjimkou. 120 D 8. 1. 9.: Si cui simplicius via per fundum cuiuspiam cedatur vel relinquatur, in infinito, videlicet per quamlibet eius partem, ire agere licebit, civiliter modo: nam quaedam in sermone tacite excipiuntur. non enim per villam ipsam nec per medias vineas ire agere sinendus est, cum id aeque commode per alteram partem facere possit minore servientis fundi detrimento. verum constitit, ut qua primum viam direxisset, ea demum ire agere deberet nec amplius mutandae eius potestatem haberet: sicuti sabino quoque videbatur, qui argumento rivi utebatur, quem primo qualibet ducere licuisset, posteaquam ductus esset, transferre non liceret: quod et in via servandum esse verum est.

28


V případě cesty bylo uznáváno, že oprávněný může provést i poměrně výrazné zásahy do služebného pozemku. Podle fragmentu D 8. 1. 10 lze zjistit: Si iter legatum sit, qua nisi opere facto iri non possit, licere fodiendo substruendo iter facere proculus ait. „Byla-li někomu odkázána služebnost stezky (iter) a není ji možné vykonávat bez provedení určitých prací, podle Procula je dovoleno v takovém případě průchod zřídit vyhloubením a vystavěním cesty.“ Z nového občanského zákoníku je zřejmé, že navržené pojetí obsahu a rozsahu služebností se částečně rozchází s římskoprávním pojetím. Formulace § 1258 druhé věty podle našeho názoru míří spíše na dobu, kdy se služebnosti stanou běžnou součástí soukromoprávních jednání; v současnosti je otázkou, jak by byla po desetiletích absentující, zkreslené či kusé úpravy věcných břemen tato místní zvyklost vykládána. Nejde přitom o zanedbatelnou otázku, protože místní zvyklost nastupuje ke slovu před pravidlem o minimálním zásahu.

5.3

Ochrana služebností z pohledu oprávněného (§ 1259)

Ochrana oprávnění vycházejících ze služebností v návrhu nového občanského zákoníku (§ 1259: „Kdo je oprávněn ze služebnosti, může se domáhat ochrany svého práva; § 1040 až 1043 se použijí obdobně.“) míří zpět k tradičním nástrojům ochrany vlastnického práva, a sice k žalobě na vydání věci neboli k žalobě reivindikační (§ 1040 nového občanského zákoníku) a k žalobě zápůrčí čili negatorní (§ 1042 nového občanského zákoníku). K nim je přiřazena žaloba z domnělého vlastnictví, v důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku nazývaná publiciánská (viz § 1043).121 Římské civilní právo znalo ochranu služebností vzniklých iure civili pomocí vindicatio servitutis, později actio confessoria in rem122, na ochranu práva požívacího obdobná ususfructus petitio, prétorské služebnosti pak byly chráněny pomocí actio confessoria utilis. Podstatou věcných žalob byla možnost uplatnit u soudu nárok k věci, i když žalovaný nebyl vůči žalobci zavázán žádnou obligací (cum eo agit, qui nullo iure ei obligatus est);123 vlastník služebné věci (či ten, kdo služebný pozemek držel) byl na základě této žaloby nucen uznat právo služebnosti. Bylo mu rovněž zakázáno rušení, přikázáno odstranění rušivého stavu a

121

Viz Důvodová zpráva, str. 271 - 272. Text byl však v platném znění občanského zákoníku oproti vládnímu návrhu výrazně změněn. Původní znění ustanovení § 1036 odst. 1 a 2 pojednávající o ochraně domnělého vlastnického práva znělo: „Právo domáhat se vydání věci nebo ochrany proti jinému rušení náleží i tomu, kdo má věc v oprávněné nebo poctivé držbě. Právo vlastníka na ochranu může uplatnit vlastním jménem i ten, kdo má věc u sebe z jiného právního důvodu. Brání-li se osoba uvedená v odstavci 1 proti tomu, kdo do jejích práv zasahuje, ač má pro to slabší právní důvod, hledí se na ni jako na vlastníka věci.“ 122 Obsah obou žalob byl shodný. Název actio confessoria patrně nepochází z doby klasické římské jurisprudence, původní název byl zřejmě actio ex confesso. Viz Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 34 123 Iust. Inst. 4. 6. 1.

29


byl povinen k náhradě škody. Žalovaný mohl rovněž být povinen pronést stipulační slib doprovázený zárukou (cautio de amplius non turbando), jímž na sebe bral závazek, že nadále nebude právo služebnosti rušit. Ochranu služebnosti zajišťoval interdikt Quem servitutem, kterým byl žalovaný donucen umožnit výkon práva služebnosti; obdobným způsobem, interdiktem Quem usumfructum, bylo chráněno požívací právo.124 Podle Ulpianova fragmentu D 8. 5. 4. 5. se actio confessoria dala použít také pro ochranu práva stezky (iter), hnaní dobytka (actus) či cesty (via), bylo-li nezbytné provést na služebném pozemku nezbytné úpravy, avšak jeho vlastník tyto úpravy nechtěl povolit. Actio confessoria se používala i v případech, kdy samotná existence služebnosti nebyla zpochybněna, jejímu výkonu však někdo bránil. Tato žaloba měla širší využití než ochrana interdiktem (pro služebnosti se používalo interdictum quam servitutem):125 Si quis mihi itineris vel actus vel viae controversiam non faciat, sed reficere sternere non patiatur, pomponius libro eodem scribit confessoria actione mihi utendum: nam et si arborem impendentem habeat vicinus, qua viam vel iter invium vel inhabile facit, Marcellus quoque apud iulianum notat iter petendum vel viam vindicandam. sed de refectione viae et interdicto uti possumus, quod de itinere actuque reficiendo competit: non tamen si silice quis sternere velit, nisi nominatim id convenit. „Pokud někdo nezpochybňuje mé právo stezky (iter), hnaní dobytka (actus) či cesty (via), ale nedovolí mi opravit nebo zpevnit cestu, podle názoru Pomponiova uvedeného ve stejné knize je třeba, abych použil žalobu actio confessoria. Přesahuje-li sousedův strom tak, že činí stezku či cestu neprůchodnou, Marcellus v pojednání k Julianovi uvádí, že je třeba podat žalobu ve věci stezky nebo zpřístupnění cesty. Pokud však jde o opravu cesty, je možné použít interdikt, který slouží i pro obnovení práva stezky a hnaní dobytka, ne však pro zpevnění povrchu cesty kamenem, není-li to výslovně smluveno.“ Z uvedených skutečností je zřejmé, že současné pojetí reivindikační, resp. negatorní žaloby v novém občanském zákoníku přímo navazuje na římskoprávní ochranu služebností, jejichž znakem bylo, že směřovaly na ochranu erga omnes. Rozdílem římskoprávních prostředků ochrany služebností od současné úpravy spočívá v tom, že tyto prostředky v sobě zahrnovaly jednak zajišťovací nástroj (cautio), jednak prostředek pro náhradu škody, často ve formě násobku žalované hodnoty. Pokud jde o navrženou žalobu z domnělého vlastnictví (§ 1043 nového občanského zákoníku), tento procesní nástroj má svůj vzor v římskoprávní žalobě actio Publiciana, sloužící původně k ochraně bonitárního vlastnictví, v justiniánském právu pak k ochraně držby, a to i před uplynutím doby nutné pro vydržení, ve výjimečných případech i tehdy, kdy žalující neměl ještě věc ve své moci, například při odkazech a fideikomisech.127 Podmínkou pro uplatnění žaloby je podle nového 126

124

Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 136 Rozlišování interdiktů a žalob coby prostředků ochrany bylo v době císaře Justiniána zachováno jen ve formální rovině. Srov. Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 134 126 Negatorní žalobu dosavadní občanský zákoník (č. 40/1964 Sb. v platném znění) úplně pomíjí. 127 Podle Gai. Inst. 4. 36. byla znakem actio Publiciana fikce vydržení. Rovněž podle D. 6., 9. 6 nemohly být chráněny touto žalobou věci, které nepodléhaly vydržení. Srov. Molitor, J. P., La possession, la revendication, la 125

30


civilního kodexu poctivá nebo oprávněná držba. Dobrá víra v římském právu postačovala (s několika výjimkami) v okamžiku započetí držby,128 nový občanský zákoník však v tomto místě nic takového výslovně nestanoví, avšak z formulace § 1043 odst. 1 lze vyvodit, že oprávněná nebo poctivá držba musí trvat.129

6.

Nabytí služebnosti (§ 1260 – § 1262)

Nový občanský zákoník stanoví v § 1260 odst. 1 způsoby nabytí služebnosti výčtem, zahrnujícím (i) smlouvu, (ii) pořízení pro případ smrti, (iii) vydržení, dále pak k nabytí služebnosti může dojít (iv) ze zákona a (v) rozhodnutím orgánu veřejné moci: „Služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.“ Při srovnání s nabytím služebností smlouvu (právním jednáním) v římském právu je nutné vzít v potaz, pokud jde o způsob ad (i) a ad (ii), že římskoprávní služebnosti zřízené právním jednáním mezi živými či pro případ smrti mohly být vznikat v režimu civilního (kviritského) i prétorského (honorárního) práva. Pouze civilní vlastník mohl zřídit služebnost civilního práva (servitus iure constituta) jinému civilnímu vlastníkovi. Nabyvatel musel v takovém případě mít oprávnění commercia. Byl-li vlastník služebného pozemku bonitárním vlastníkem, mohla být zřízena honorární služebnost (servitus tuitione pretoria constituta). Současné pojetí vlastnického práva jako jednotného ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny samozřejmě nic podobného neumožňuje.

6.1

Nabytí služebnosti smlouvou (§ 1260 odst. 1)

S rozdělením služebností na civilní a honorární souvisel i rozdílný způsob jejich smluvního sjednání. Služebnosti civilního práva byly v klasické době zřizovány iniurecessí, polní služebnost na italské půdě130 také i mancipací.131 Při manicpaci132 a iniurecessi (nikoli

publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868, str. 281; Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 36 128 Srov. D 6. 2. 7. 11.: non igitur omnis emptio proderit, sed ea, quae bonam fidem habet: proinde hoc sufficit me bonae fidei emptorem fuisse, quamvis non a domino emerim, licet ille callido consilio vendiderit: neque enim dolus venditoris mihi nocebit. „Publiciánskou žalobu nelze použít při každé koupi, ale jen při té, která byla provedena v dobré víře. Proto stačí, koupil-li jsem věc v dobré víře, ačkoli prodávající nebyl vlastníkem věci a při prodeji neměl poctivý úmysl. Jeho podvodné jednání mi jako kupujícímu nebude na škodu.“ Viz též Molitor, J. P., La possession, la revendication, la publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868, str. 283 129 K tomuto závěru lze též dojít s ohledem na předpoklad trvalého výkonu práva služebnosti. 130 Pro pozemky v provinciích se služebnosti zřizovaly úmluvami a stipulacemi (pactionibus et stipulationibus) – Gai. Inst. 2. 31. 131 Gai. Inst. 2. 29.: Sed iura praedorium urbanorum in iure cedi tantum possunt, rusticorum vero etiam mancipari possunt. Práva k pozemkům městským lze však postoupit pouze injurecessí. Naproti tomu (práva

31


však při tradici) mohl být využit zvláštní způsob smluvního zřízení služebnosti, nazvaný deductio servitutis, jíž služebnost zřizoval ve svůj prospěch dosavadní vlastník nemovitosti, který ji převáděl do vlastnictví jiného.133 Vlastník mohl při mancipaci nebo iniurecessi, jimiž převáděl určitý svůj pozemek, rovněž zřídit služebnost k tíži jiného vlastního pozemku ve prospěch nabyvatele převáděného pozemku; v takovém případě se obvykle hovoří o impozici, impositio servitutis.134 Podmínkou takovéhoto jednání bylo, aby převodce vlastnil alespoň dva pozemky.135 Protože mancipace a iniurecesse začaly z všedního života mizet, justiniánské právo již zná zřizování služebností pouze úmluvami a stipulacemi. 136 Nový občanský zákoník o nabytí smluvním služebnosti nic dalšího nestanoví, je proto zřejmé, že smlouva jako právní důvod (titulus)137 nabytí služebnosti musí být vyjádřením shodné vůle smluvních stran, musí být platná, musí splňovat obecné náležitosti právních úkonů (v novém občanském zákoníku jde o právní jednání, § 545 n.), musí z ní jasně vyplývat, jaké movité nebo nemovité věci se týká, jaký bude rozsah služebnosti, zda jde o služebnost osobní či pozemkovou, měla by vymezovat i další práva a povinnosti vyplývající z charakteristiky jednotlivých služebností. V § 1262 odst. 1 a 2 nového občanského zákoníku je řešena otázka okamžiku vzniku služebnosti k věcem zapisovaným do veřejného seznamu a k věcem ostatním. V případě, že služebnost vzniká zápisem do veřejného seznamu, vzniká služebnost konstitutivním zápisem do veřejného seznamu. V případě, že jde o věc nezapsanou do veřejného seznamu, vzniká služebnost účinností smlouvy o vzniku služebnosti. Tento způsob konstitutivního zápisu do veřejného seznamu byl římskému právu neznámý (viz dále výklad k § 1262). Pozemkové

k pozemkům venkovským) mohou být i mancipována. Citováno podle Gaius, Učebnice práva ve čtyřech knihách, přel. Jaromír Kincl, Vydavatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2007, str. 101 132 Podle Gai. Inst. 2. 33. se mancipací nepřevádělo samo požívací právo, ale majetek, při jehož převodu mohlo být zřízeno požívací právo jiné osobě tak, že jedna byla vlastníkem majetku a druhá k němu měla požívací právo (non enim ipse ususfructus mancipatur, sed cum in mancipanda proprietate deducatur, eo fit ut talium ususfructus, apud alium proprietas sit). 133 Podle D 8. 3. 30. si vlastník mohl zřídit (dedukcí) služebnost i přesným vymezením okruhu okolo vodního zdroje, k němuž si chtěl zachovat přístup. 134 Srov. D 8. 4. 3. 135 D 8. 4. 3: Duorum praediorum dominus si alterum ea lege tibi dederit, ut id praedium quod datur serviat ei quod ipse retinet, vel contra, iure imposita servitus intellegitur. „Pokud vlastník dvou pozemků převede jeden z nich pod podmínkou, že převáděný pozemek bude sloužit tomu, který si vlastník ponechá, anebo naopak, je služebnost zřízena po právu.“ 136 Srov. Iust. Inst. 2. 4. 4.: Si quis velit vicino aliquod ius constituere, pactionibus atque stipulationibus id efficere debet. „Ten, kdo by chtěl svému sousedovi zřídit některé z těchto práv (tj. služebnosti), musí tak učinit neformální dohodou nebo stipulací.“ Citováno dle Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones – Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010, str. 111. 137 Předválečná literatura odlišovala smlouvy věcné a obligační, z nichž prvními se služebnost skutečně zřizovala, zatímco druhá pouze zakládala mezi smluvními stranami nárok na zřízení služebnosti. Obligační smlouva nebyla sama o sobě titulem pro zřízení služebnosti, mohla však časově věcnou smlouvu předcházet. Neměla však povahu pacta de contrahendo, protože se jí nezakládala další obligace uzavřít věcnou smlouvu, ale již na základě obligační smlouvy se již uzavírala rovnou věcná smlouva. Viz Rouček, F. - Sedláček, J., et al., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II, Praha: V. Linhart, 1937, str. 834

32


knihy nebo jiný způsob evidence nemovitostí nahrazovala publicita mancipací a iniurecessí, dokud tyto formy převodu služebností nevyšly z užívání.

6.2

Nabytí služebnosti pořízením pro případ smrti (§ 1260 odst. 1)

Při výkladu o nabytí služebností pořízením pro případ smrti je nutné nejprve uvést, že nový občanský zákoník nepřejímá klasické římské pojetí ležící pozůstalosti (hereditas iacens), ale naopak vychází z předpokladu, že okamžikem nápadu dědictví je vždy okamžik smrti zůstavitele (§ 1610 odst. 1 nového občanského zákoníku). Pořízením pro případ smrti /ad (ii)/ je podle nového občanského zákoníku závěť, dědická smlouva a dovětek (§ 1491). Důvodová zpráva k § 1260 však uvádí z tohoto výčtu pouze závěť, což lze vysvětlit tím, že závětí lze služebnost zřídit bezprostředně; avšak služebnost může být zřízena rovněž v návaznosti na odkaz, dědickou smlouvu a dovětek, přičemž v těchto případech je ke vlastnímu vzniku služebnosti nutné další právní jednání. Věcné břemeno lze coby právo podle § 1477 nového občanského zákoníku zřídit prostřednictvím odkazu v souvislosti s pořízením závěti (srov § 1494 odst. 1), stejně jako lze zavázat určitou osobu ke zřízení služebnosti příkazem podle 1569. V římském právu mohly být služebnosti zřizovány prostřednictvím vindikačního legátu (odkazu), legatum per vindicationem. Podmínkou převodu vlastnictví zůstavitelem na odkazovníka však v římském právu bylo, aby zůstavitel byl civilním (kviritským) vlastníkem, a to jak v době zřízení služebnosti, tak v okamžiku smrti;138 jinak by byl vindikační odkaz kvůli svému formálnímu charakteru neplatný. Později však byla tato přísnost zmírněna usnesením senátu (senatusconsultum) na návrh císaře Nerona, kterým se odkazy, jež by jinak byly neplatné, pokládaly za damnační odkazy, legatum per damnationem.139 Mezi oběma uvedenými odkazy byl významný rozdíl. Zatímco prostřednictvím vindikačního odkazu získával odkazovník věc již okamžikem, kdy dědic nabyl dědictví po zůstaviteli, damnační odkaz představoval jen obligační nárok na vydání předmětu odkazu.140 Justiniánské právo rozlišení jednotlivých forem odkazů setřelo s tím, že přednost před formálními náležitostmi má mít vůle zůstavitele.141

138

Podle Gai. Inst. 2. 196 postačovalo pro druhově určené věci, že testátor je musel mít v civilním vlastnictví v okamžiku smrti, zatímco pro ostatních věci (tj. včetně služebností) musely být splněny obě podmínky, tj. civilní vlastnictví v okamžiku vzniku odkazu v testamentu i v okamžiku smrti. 139 Viz Gai. Inst. 2. 197 140 Viz Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 305 141 Iust. Inst. 2. 20. 2.: nostra autem constitutio (…) defunctorum voluntates validiores esse cupientes et non verbis, sed voluntates eorum faventes disposuit, ut omnibus legatis una sit natura – „naše konstituce ve snaze zajistit, aby vůle zůstavitele měla větší význam a aby byla chráněna zůstavitelova vůle a nikoli slova, stanovila, že všechny odkazy mají mít stejnou povahu.“ V tomto případě jde o konstituci C 6. 43. 1.: (Rectius igitur esse censemus (…) omnibus vero tam legatariis quam fideicommissariis unam naturam imponere).

33


Nový občanský zákoník vindikační legát nezná, pojetí odkazu se v něm blíží odkazu damnačnímu, protože jde o pouhý obligační nárok na zřízení služebnosti. Protože podle nového občanského zákoníku vzniká právo na odkaz smrtí zůstavitele (§ 1620 odst. 1), vlastnictví k odkázané věci se nabývá podle způsobu nabytí vlastnického práva (§ 1621 odst. 1), je možné argumentem a simili dovodit, že i v případě zřízení práva služebnosti je třeba další ujednání mezi odkazovníkem a dědicem. V takovém případě by služebnost nebyla striktně vzato zřízena závětí zůstavitele, ale smlouvou o zřízení služebnosti mezi legatářem a obtíženým. Přípustnost zřízení věcného břemene v souvislosti s dědickou smlouvou lze vyvodit ze znění § 1587, který odkazuje na úpravu podmínek (§ 548 a 549). Lze proto stanovit podmínku, že naplnění dědické smlouvy bude podmíněno zřízením věcného břemene. Dědickou smlouvu podle § 1582 až 1593 je nutné odlišovat od dohody o rozdělení pozůstalosti mezi dědici podle § 1695 a § 1696. Podle § 1696 odst. 2 lze dohodou o rozdělení pozůstalosti zřídit věcné břemeno, i když o něm zůstavitel nepořídil; jde o variantu smluvního zřízení věcného břemene, dohodu však musí schválit podle § 1696 odst. 1 soud. Zřízení věcného břemene v návaznosti na pořízení dovětku (kodicilem) je možné dovodit ze znění § 1498.

6.3

Nabytí služebnosti vydržením (§ 1260 odst. 1)

Služebnost může podle nového občanského zákoníku /ad (iii) / vzniknout vydržením po dobu, potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Počátek institutu vydržení služebnosti je možné hledat v klasickém římském právu, které chránilo držbu (usucapio) včetně držby služebností,142 avšak ještě za republiky (asi okolo roku 216 př. n. l.) bylo zamezeno Scriboniovým zákonem143 nabývat pozemkové služebnosti vydržením (usucapio servitutis). Později (ještě za trvání republiky) se prosadil názor, že i právo lze držet a z tohoto důvodu bylo justiniánskými kodifikacemi umožněno služebnost vydržet.144 Pojetí držby a vydržení v § 987 až 1010 a 1089 až 1098 nového občanského zákoníku reflektuje poklasické oddělení držby věci a držby práva, je však částečně odlišné. Nový občanský zákoník upravuje držbu jednotně jako držbu práva, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon (§ 988 nového občanského zákoníku) a připouští proto i držbu vlastnického práva (§ 989 odst. 1 nového občanského 142

Počátkem ochrany držby byla podle Niebuhrovy a De Savignyho teorie nutnost ochrany uživatelů obecní půdy (ager publicus), kteří se nazývali possessores a jejich vztah k obecní půdě byl nazýván possessio. Termínem possessines se totiž označovaly i velké půdní komplexy v Itálii, státní pozemky i půda v provinciích. Srov. Van Wetter, P., Traité de la possession en droit romain, Gand, 1868, str. 29 143 D 41. 3. 4. 28.: quia eam usucapionem sustulit lex scribonia 144 Viz Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 197

34


zákoníku). Předpokladem pro vydržení práva podle nového občanského zákoníku je existence způsobilého subjektu, způsobilého objektu, uplynutí určité doby (longi temporis possessio), poctivost držby (§ 1089 odst. 1 nového občanského zákoníku), pravost držby a existence právního důvodu postačujícího k nabytí vlastnického práva (§ 1090 odst. 2). Povaha způsobilého subjektu držby není v novém občanském zákoníku blíže určena, z čehož lze vyvodit, že (s výjimkou uvedenou v § 1260 odst. 2, viz níže) neexistují zvláštní subjekty, pro něž by platily zvláštní podmínky vydržení, např. jiná délka doby nutné k vydržení apod. V klasickém římském právu mohli do civilního vlastnictví vydržet pouze římští občané a osoby s právem kommercia. Pro cizince platila pozdější forma vydržení, longi temporis praescriptio, původně sloužící k obraně pozemků v provinciích, které nebyly způsobilé k vydržení podle civilního práva.145 Klasické římské právo vydržení služebnosti nedovolovalo, avšak současně chránilo faktický výkon služebnosti podobně jako držbu pomocí prétorských interdiktů, a to jak specifických pro určité služebnosti, např. interdictum de itinere actuque privato, interdictum de aqua quotidiana et aestiva ducenda, interdictum cloacae, tak obecných, jakým bylo interdictum uti possidetis146 pro nemovitosti nebo pomocí interdiktu utrubi pro movité věci. Díky ochraně interdikty byla držba služebnosti postavena na stejnou úroveň jako držba jiných věcí. Prétorským interdiktem byla chráněna osoba, která prokázala, že určitou dobu (longi temporis possessio) služebnost fakticky vykonávala, a to dokonce i proti vlastníku věci. Účinná ochrana byla poskytována i tomu, kdo měl požívací právo k pozemku (ususfructus). V době, kdy se ustálil pojem držby práva (iuris quasi possessio; Gaius již používá pro vztah podobný držbě pojem quasi possessio147), tj. za pozdního císařství, již mohly být služebnosti nabyty způsobem podobným vydržením jiných věcí - longa quasi possessione. Pro vydržení služebnosti se – s určitými výjimkami148 - nevyžadoval řádný důvod vydržení a dobrá víra toho, kdo služebnost vykonával po celou dobu nutnou k vydržení, služebnost však nesměla být vykonávána násilím, tj. i proti zákazu vlastníka a lstí a nesmělo jít o výprosu prekarium (nec vi nec clam nec precario). Doba vydržení služebnosti byla stanovena

145

Viz Gai. Inst. 2, 46 Tento interdikt nemohl být používán k ochraně všech služebností. Viz Molitor, J. P., La possession, la revendication, la publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868, str. 31. Použití interdiktů bylo závislé mj. i na tom, zda jde o osobní či pozemkovou služebnost. Srov. k tomu Von Savigny´s treatise on Possession or the Jus Possessionis of the Civil Law, transl. by Sir Erskine Perry, The Lawbook Exchange Ltd., Clark, New Jersey 2003, str. 366n. 147 Gai. Inst. IV, 139: Certis igitur ex causis praetor aut proconsul principaliter auctoritatem suam finiendis controversiis interponit. quod tum maxime facit, cum de possessione aut quasi possessione inter aliquos contenditur. „Ve snaze ukončit rozepře, zasahuje tedy v určitých případech prétor nebo prokonsul autoritativně svou mocí úřední. Nejčastěji to dělá tehdy, když mezi nějakými (osobami) vznikne spor o držbu či vztah držbě podobný (quasi possessio).“ Citováno podle Gaius, Učebnice práva ve čtyřech knihách, přel. Jaromír Kincl, Vydavatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2007, str. 299 148 D 43. 20. 1. 1.: Aristo putat eum demum interdictum hoc habere, qui se putat suo iure uti, non eum, qui scit se nullum ius habere et utitur. „Aristo má za to, že tento interdikt (tj. interdictum de aqua quotidiana et aestiva) může použít ten, kdo se domnívá, že vykonává své právo, ne však ten, kdo ví, že žádné právo nevykonává“. 146

35


justiniánským právem149 v případě, že šlo o přítomné osoby, na deset let; v případě nepřítomných osob to bylo dvacet let.150 Takto vydržená služebnost platila jako služebnost prétorského práva a byla chráněna žalobou actio utilis. Rozlišení řádné, poctivé a pravé držby v novém občanském zákoníku je pojmově odrazem římskoprávního požadavku na právní titul držby (iusta possessio) a dobrou víru (bonae fidei possessio): řádná držba se opírá o platný právní důvod, případně jde o situaci, kdy se držitel ujal držby svou mocí tak, že nenarušil cizí držbu nebo jiné právo, případně se ujal držby z vůle předcházejícího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci (§ 991). Avšak i držitel bez platného právního důvodu může právo držet v dobré víře, pokud se z přesvědčivého důvodu domnívá, že právo, které vykonává, mu náleží (poctivá držba podle § 992 odst. 1). Nepoctivý držitel ví nebo z okolností musí vědět, že právo, které vykonává, mu nenáleží. Podle § 992 odst. 3 nového občanského zákoníku pak platí, že poctivému držiteli náleží stejná práva jako držiteli řádnému. Řádnost i poctivost držby je v novém občanském zákoníku presumována (§ 994). Dobrá víra se přitom posuzuje objektivně, nejde tedy pouze o subjektivní představu držitele. Služebnost může být podle nového občanského zákoníku nabyta vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. V úvahu proto přichází řádné vydržení podle § 1089 až 1098 nového občanského zákoníku, případně i mimořádné vydržení podle § 1095 nového občanského zákoníku. Podle § 1091 odst. 1 je k vydržení vlastnického práva k movité věci potřebná nepřerušená držba trvající tři roky. Podle § 1091 odst. 2 je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let. V obou případech je možné ve prospěch vydržitele započíst i dobu oprávněné nebo poctivé držby jeho předchůdce. Přerušení držby je řešeno v § 1093, podle nějž se držba přeruší, nevykonával-li ji držitel v průběhu vydržecí doby déle než jeden rok. Na rozdíl od Obecného zákoníku občanského a vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 není v novém občanském zákoníku reflektován stav, kdy vlastník věci nachází nedobrovolně a nezaviněně mimo hranice České republiky (srov. § 1451 Obecného zákoníku občanského a § 1285 vládního návrhu z roku 1937).

149

C 7. 31. 1.; Iust. Inst. 2. 6: et ideo constitutionem super hoc promulgavimus, qua cautum est, ut res quidem mobiles per triennium usucapiantur, immobiles vero per longi temporis possessionem, id est inter praesentes decennio, inter absentes viginti annis, usucapiantur, et his modis, non solum in Italia sed in omni terra quae nostro imperio gubernatur, dominium rerum iusta causa possessionis praecedente adquiratur. „Proto jsme o tomto vyhlásili konstituci, v níž je nařízeno, že movité věci lze získat vydržením po třech letech, nemovitosti pak pomocí námitky uplynutí dlouhého času, což znamená, že mezi přítomnými je možné je vydržet po deseti letech, mezi nepřítomnými po dvaceti letech. A podle uvedených pravidel se má nabýt vlastnické právo nejen v Itálii, ale v každé zemi, která je podřízena naší moci, jestliže ovšem existuje právem uznaný důvod nabytí držby.“ Citováno podle: Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones – Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010, str. 117 150 Podle Zákona 12 desek se věci nemovité vydržely ve dvou letech, ostatní věci v jednom roce. Viz Gai. Inst. 2. 54.

36


Z uvedených skutečností vyplývá, že vzhledem k tomu, že držba a vydržení služebnosti v novém občanském zákoníku se řídí stejnými pravidly jako vydržení jiných práv, resp. vlastnického práva (srov. § 1002 a § 1260 odst. 1 nového občanského zákoníku), jsou podle nového civilního kodexu nároky na řádnost a poctivost držby mnohem vyšší než byly římskoprávní požadavky na vydržení služebnosti. Shodná je naopak nutnost nevykonávat držbu služebnosti násilím, lstí nebo se jí dovolávat na základě prekaria (srov. úpravu ochrany držby proti tzv. vypuzení z držby v § 1007 nového občanského zákoníku).

6.4

Nabytí služebnosti ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 1260 odst. 1)

Římské právo neznalo zřízení služebnosti zákonem /ad (iv)/, avšak známé bylo zřízení služebnosti výrokem soudu (adiudicatione), případně výrokem prétora. Podle fragmentu D 10. 2. 22. 3: Sed etiam cum adiudicat, poterit imponere aliquam servitutem, ut alium alii servum faciat ex iis quos adiudicat. „Soudcovským výrokem lze zřídit služebnost tak, aby z pozemků, o nichž se rozhodovalo, jeden pozemek sloužil jinému.“ Podle nového občanského zákoníku mohou být služebnosti nabyty ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci, tj. orgánem veřejné správy nebo soudním orgánem. Příkladem zřízení služebnosti soudním rozsudkem /ad (v)/ může být § 767 odst. 2, který se týká zabezpečení bydlení pozůstalého manžela při úmrtí druhého z manželů, nebo soudem zřízené věcné břemeno v případě povolení nezbytné cesty podle § 1029 nového občanského zákoníku. Starší literatura tyto služebnosti pokládala za případ tzv. nuceného práva služebnosti (servitus necessaria). Pokud jde o zákonem zřízené služebnosti, je třeba je odlišovat od zákonem stanovených omezení vlastnického práva ve zvláštních předpisech v případě veřejného obecného i zvláštního užívání (viz dále výklad k § 1260 odst. 2). Příkladem může být obecné užívání lesů podle § 19 zákona č. 289/1995 Sb. o lesích. Zákonem zřízené služebnosti je nutné odlišovat i od tzv. zákonných věcných břemen, která lze najít např. v § 24 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) nebo v § 104 odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). Tato tzv. zákonná věcná břemena nejsou věcnými břemeny ve vlastním smyslu, pouze se jim podobají svým obsahem, důvod jejich vzniku je však jiný.151 Použití pojmu „zákonná věcná břemena“ je samo o sobě poněkud nešťastné,

151

O povaze tzv. zákonných věcných břemen viz Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1624/2000 ze dne 7. 1. 2002 (dostupný na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud zde uvedl: „(…) jde o zákonná (legální) věcná břemena, která jsou instituty svého druhu, náležejícími veřejnému právu. Jejich podstata spočívá v tom, že jde o věřejnoprávní omezení vlastnického práva, nebo také o vymezení obsahu vlastnického práva věřejnoprávním předpisem.“ Srov. též obecnou zásadu vyjádřenou v § 1 odst. 1 poslední větě nového občanského zákoníku.

37


protože se jím stírá odchylný režim veřejného a soukromého práva, když podle § 1 odst. 1 uplatňování soukromého práva není závislé na uplatňování veřejného práva.

6.5

Vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku (§ 1260 odst. 2)

Ustanovení § 1260 odst. 2 („Při vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku je vydržitelkou obec, na jejímž území se věc nalézá.“) upravuje zvláštní druh služebnosti, tedy služebnost odpovídající veřejnému statku, a zvláštní způsobilý subjekt, který je jediný způsobilý vydržet služebnost, jímž je obec, na jejímž území se nachází věc, které se týká služebnost odpovídající veřejnému statku. Tato obec je výhradním subjektem způsobilým uvedenou služebnost vydržet, objektem tohoto zvláštního druhu služebnosti může být podle nového občanského zákoníku jakákoli věc. Pojem „veřejný statek“ je široce vymezen v § 490 nového občanského zákoníku jako věc určená k obecnému užívání.152 Toto ustanovení je obecnější než vymezení veřejného statku v Obecném zákoníku občanském, který stanovil v § 287, že obecným neboli veřejným statkem (nutno odlišit od obecního statku, upraveného v následujícím § 288 téhož zákoníku) jsou věci, které jsou všem členům státu ponechány k potřebě (nikoli k přivlastnění), např. silnice, veletoky, řeky, přístavy a mořské břehy. Jaromír Sedláček definuje veřejný statek jako „věc, která je obtížena správními předpisy, které určují tuto věc veřejnému užívání“;153 důvodem, proč Obecný zákoník občanský odlišoval veřejný statek od věcí bez pána a rovněž odlišení státního majetku, obecního majetku a majetku panovníka, byla snaha o překonání staršího feudálního pojetí, podle nějž byl panovník vrchním vlastníkem všeho jmění ve státě.154 Podle důvodové zprávy k ustanovení § 490 nového občanského zákoníku je veřejný statek věcí zvláštní povahy; kritérion určení, co je veřejným statkem, není ve zjištění, kdo je vlastníkem určité věci, ale v tom, jakému účelu má sloužit nebo slouží. „Vymezení veřejného statku odkazem na účel, jemuž má určitá věc sloužit - nikoli, jemuž již slouží - se opírá o fakt, že rozhoduje stav chtěný, nikoli faktický. Povolá-li zůstavitel dědice s příkazem, aby dědic učinil z uzavřené zahrady uprostřed města, kterou zdědil, veřejný park, pak se zahrada okamžikem smrti zůstavitele stane veřejným statkem, byť obecnému užívání ještě neslouží, a

152

V pozitivním právu existuje rovněž úprava tzv. veřejného prostranství podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 153 Viz Sedláček, J., Občanské právo československé, I. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012 (reprint vydání z roku 1931), str. 211 154 Viz Sedláček, J., Občanské právo československé, I. Díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012 (reprint vydání z roku 1931), str. 211. Podle Sedláčka mohl být veřejný statek ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, ale i ve vlastnictví soukromníků, např. v případě průchodů či cest pod loubím (srov. Vážný, č. 8687).

38


ten, komu to podle zvláštních právních předpisů náleží, má právo domáhat se, aby pozemek byl veřejnosti zpřístupněn.“155 Z důvodové zprávy je tedy zřejmé, že pojem veřejného statku jako zvláštní kategorie věci nemá v římském právu zcela přesnou obdobu, nejblíže jim jsou zřejmě částečně res communia omnium (věci společné všem lidem) a res universitatis (věci náležející pospolitosti).156 Zásadní rozdílem vůči pojmu veřejného statku spočívá v tom, že zatímco římskoprávní věci společné nebo náležející pospolitosti nemohly být ve vlastnictví jednotlivců, novým civilním kodexem zaváděný veřejný statek může sloužit obecně komukoli a současně být stále ve vlastnictví jednotlivce. Pojem vydržení služebnosti odpovídající veřejnému statku je nutné vykládat odlišně od vydržení kterékoli jiné služebnosti.157 Předně, nastane-li stav odpovídající držbě služebnosti, lze si jako oprávněného z této služebnosti představit obec jako veřejnoprávní korporaci. V praxi lze jen stěží předpokládat, že by obec jako vydržitelka reálně držela právo odpovídající služebnosti (corporalis possessio) po určenou dobu cum animo possidendi, tuto skutečnost však nelze předem ani vyloučit. Domníváme se proto, že v tomto případě jde o zvláštní druh vzniku služebnosti ex lege, jsou-li splněny zákonem předvídané podmínky, mezi něž patří existence obce jako způsobilého subjektu a uplynutí vydržecí doby. Dále je nutné upozornit na skutečnost, že nelze zaměnit vydržení služebnosti, např. služebnosti cesty, s omezeními vlastnického práva danými veřejnoprávními předpisy zejména v případě tzv. veřejného užívání. Veřejným užíváním lze rozumět „užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídá jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů.“158 Typickým předmětem veřejného užívání mohou být pozemní komunikace, veřejná prostranství, voda apod., kdy možnost tyto předměty užívat vzniká přímo ze zákona v případě obecného užívání, nebo na základě správního aktu v případě zvláštního užívání.159 Pokud jde o otázku ochrany veřejného užívání, normy, které ji upravují, jsou obvykle obsaženy v příslušných veřejnoprávních předpisech.160 Podle judikatury161 má veřejné užívání veřejnoprávní povahu a nelze se jeho ochrany domáhat prostředky soukromého práva.

155

Viz Důvodová zpráva, str. 693. V další části citovaného ustanovení je uvedeno, že pojem veřejného statku by měl být zohledněn při novele katastrálního zákona, je tedy zřejmé, že označení věci za veřejný statek bude součástí zápisu do katastru nemovitostí. 156 Iust. Inst. 2, 1; Gai. Inst. 2, 10-11 157 Již podle předválečné judikatury (Vážný, č. 1588, 2293, 3223, 4604) se obec jako orgán veřejné správy nemohla soudně domáhat vydržení služebnosti veřejné cesty, protože nešlo o soukromé právo chráněné podle občanského zákoníku, ale o právo veřejné, které však nelze vydržet. 158 Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 303 - 304 159 Srov. např. § 19 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů 160 Viz Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 313 161 Viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 178/99 z 3. 5. 2000: „Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění“. Viz rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1141/99 ze dne 26. 4. 2001.

39


Nabyde-li tedy určitá osoba, včetně obce, právo veřejného užívání, nelze jej de lege lata zaměňovat s nabytím práva služebnosti jakožto institutu soukromého práva. Je pravděpodobné, že v praxi bude tato otázka moci působit nedorozumění.

6.6

Zvláštní ustanovení o lesních pozemcích (§ 1261)

Vzhledem k vývoji evropské civilizace je pochopitelné, že římské právo neznalo zvláštní předpisy na ochranu lesů. Namísto veřejnoprávní ochrany lesů byla v římském právu běžná ochrana soukromoprávní spočívající u pozemkových služebností v povinnosti šetřit podstatu pozemku, u usufruktu, práva požívacího, pak byla měřítkem péče řádného hospodáře.162 V současnosti jsou lesy chápány jako významné a zranitelné ekosystémy s bohatou biodiverzitou, které mají nezastupitelnou hodnotu hospodářskou i ekologickou. V našich zemích je lesům věnována zvláštní veřejnoprávní ochrana již od devatenáctého století163. Zájem na ochraně lesa je důvodem pro omezení soukromoprávního jednání při zřizování služebností, obsažené v § 1261 nového občanského zákoníku („Pozemek určený k plnění funkcí lesa lze zatížit pozemkovou služebností, služebností pastvy nebo služebností braní lesních plodů jen smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. Taková služebnost může být zřízena jen jako vykupitelná a podmínky výkupu musí být již při zřízení služebnosti předem určeny.“) Podstatou tohoto omezení je výčet služebností - pozemkové služebnosti, služebnost pastvy nebo služebnost braní lesních plodů – které lze k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa (tento termín je vysvětlen v § 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, v platném znění) zřizovat pouze smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. Vzhledem k formulaci § 1260 odst. 1 nového občanského zákoníku je tedy vyloučeno uvedené služebnosti nabýt ze zákona a vydržením. Na rozdíl od římskoprávních věcí extra commercium, k nimž nebylo možné zřizovat služebnosti vůbec, je v tomto případě možné zřídit některé služebnosti jen některými uvedenými způsoby. Podmínkou tohoto zřízení služebnosti je její vykupitelnost a předchozí určení podmínek výkupu služebnosti. Ochrana lesních pozemků je v novém občanském zákoníku promítnuta i do § 1275 odst. 2 (viz výklad k tomuto ustanovení).

162

Bylo-li kácení stromů (ius silae caeduae) ve prospěch pozemku, např. pro získání dřeva jako materiálu pro oporu vinné révy, jednalo se podle názoru římských právníků o pozemkovou služebnost; pokud by však stromy kácel oprávněný ve svůj vlastní prospěch, šlo o osobní služebnost. Srov. D 8. 3. 6. 163 Rakouský lesní zákon ze dne 3. 12. 1852, č. 250 ř. z.

40


6.7

Vznik služebnosti ve vztahu k zápisu do veřejného seznamu (§ 1262)

Vzhledem k tomu, že intabulační princip je institutem, který neměl v římském právu obdobu v současném smyslu, nebylo možné vázat vznik práva služebnosti na zápis do veřejného seznamu, jak stanoví nový občanský zákoník v § 1262 odst. 1: „Zřizuje-li se právním jednáním služebnost k věci zapsané ve veřejném seznamu, vzniká zápisem do takového seznamu. Vzniká-li služebnost k věci zapsané do veřejného seznamu na základě jiné právní skutečnosti, zapíše se do veřejného seznamu i v takovém případě.“ Roli principu publicity při absenci zápisu do veřejného seznamu hrála do jisté míry přítomnost svědků v případě mancipace, nebo přítomnost magistráta v případě iniurecesse. Určitou podobnost lze spatřit snad jen v právu úředníků pořizovat veřejné záznamy (ius actorum conficiendorum) za dominátu, které sloužilo k vytváření veřejných protokolů o soukromoprávních jednáních a tím toto právo sloužilo i k dodání plné důkazní moci a potřebné publicity.164 Lze zmínit i související institut insinuatio, tedy uložení listiny do protokolu úřadu vybaveného právem actorum conficiendorum. Za dominátu byla insinuatio předepsána pro některá právní jednání, od doby Konstantinovy pak pro některá darování (donatio).165 Pouze v případě věcí, které se do veřejného seznamu nezapisují, vznikají podle § 1262 odst. 2 služebnosti účinností smlouvy („Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy.“), obdobně jako v římském právu postačily ke vzniku služebnosti předepsané způsoby jejich zřízení (viz výše výklad k § 1260).

7.

Právní poměry ze služebnosti (§ 1263 – § 1266)

7.1

Otázka nákladů spojených se služebností (§ 1263)

Jak bylo uvedeno výše, služebnost v římském právu i v novém civilním kodexu typicky spočívá v nekonání, tj. zdržení (non facere) se či strpění (pati) určité činnosti.166 Obecné pravidlo odpovídající § 1263 („Oprávněná osoba nese náklad na zachování a opravy věci, která je pro služebnost určena. Užívá-li však věci i ten, kdo je služebností obtížen, je povinen na náklad poměrně přispívat, anebo se užívání zdržet.“), aplikovatelné na pozemkové i osobní služebnosti bez rozdílu, v římském právu chybělo, povinnosti byly v římském právu stanoveny pro konkrétní služebnosti nebo např. v případě oprávněného u usufruktu.167 Pokud jde o povahu konání (facere) spojeného se služebností, předválečná literatura pokládala povinnost k aktivnímu konání za akcesorický obligační závazek, nebo také závazek

164

Srov. Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 143 Podle Inst. 2. 7. 2. šlo o darování o hodnotě převyšující pět set solidů, a to na základě konstituce C 8. 53. 36. 166 D 8. 1. 15. 1. 167 D 7. 1. 2. 165

41


podobný reálnému břemeni, aniž by měl skutečně povahu reálného břemene. Dokladem toho je, že tento závazek sdílí osud služebnosti a zaniká spolu s ní.168 Podobně jako u římskoprávních služebností mohou speciální ustanovení nového občanského zákoníku (srov. např. § 1276 odst. 3) obsahovat další povinnosti oprávněného ze služebnosti ke konání. Obecné ustanovení § 1263 stanoví v první větě oprávněnému ze služebnosti povinnost nést náklady na zachování a opravy věci, která je pro služebnost určena. Nejde v tomto případě o věc, jež je předmětem práva služebnosti, tj. věci, která by byla služebností zatížena, ale o věc, která slouží k výkonu práva služebnosti spojenému s jinou věcí (arg. formulace „věci, která je pro služebnost určena“). První věta § 1263 tedy míří na situace, kdy je k výkonu práva služebnosti nezbytná určitá věc (např. vodovod, káď na dešťovou vodu, lávka)169 a stanoví, že v takovém případě nese náklad oprávněný ze služebnosti. Pouze pokud tuto věc užívá i obtížený služebností, má povinnost buď náklady na opravu nést poměrně, jinak by byl povinen se užívání věci zdržet.170

7.2

Míra výkonu práva služebnosti (§ 1264 odst. 1)

Ustanovení § 1264 odst. 1 („Není-li míra služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího pozemku“) řeší otázku způsobu a míry výkonu práva služebnosti a dále otázku změny služebné věci či panující věci, příp. změny hospodaření na panujícím pozemku. Pojmem „míra služebnosti“ lze podle našeho názoru rozumět jak kvantitativní, tak kvalitativní hledisko. Míra služebnosti má být v první řadě určena dohodou stran. Není-li takováto dohoda uzavřena, věc musí být posouzena podle potřeby panujícího pozemku. Toto pravidlo lze částečně nalézt například v případě římskoprávní pozemkové služebnosti pálení vápna a těžení křídy (servitus calcis coquendae et cretae eximendae), kde byla stanovena jako míra výkonu uvedených služebností potřeba panujícího pozemku.171 Je 168

Viz Rouček, F. - Sedláček, J., et al., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II, Praha: V. Linhart, 1937, str. 846. Podobně i Molitor, J. P., La possession, la revendication publicienne et les servitudes en droit romain, H. Hoste, Gand, 1868, str. 345- 346 169 Srov. Důvodová zpráva k § 1263, str. 330 170 Obecný zákoník občanský stanovil v § 483, že obtížený služebností se mohl závazku na příspěvek na údržbu věci jen postoupením věci oprávněnému, a to i bez jeho souhlasu. Navržená úprava poměrného příspěvku odpovídá např. čl. 741 švýcarského občanského zákoníku, který stanoví jednak povinnost oprávněného ze služebnosti provádět nezbytné činnosti pro výkon práva služebnosti, jednak povinnost obtíženého spolupodílet poměrně se na těchto nákladech, pokud z nich má prospěch. (§741 art. 1, 2: „Gehört zur Ausübung der Dienstbarkeit eine Vorrichtung, so hat sie der Berechtigte zu unterhalten. Dient die Vorrichtung auch den Interessen des Belasteten, so tragen beide die Last des Unterhaltes nach Verhältnis ihrer Interessen“). 171 Viz D 8. 3. 5. 1.: Sed ipse (Neratius) dicit, ut maxime calcis coquendae et cretae eximendae servitus constitui possit, non ultra posse, quam quatenus ad eum ipsum fundum opus sit. „Avšak (Neratius) prohlásil, že služebnost pálení vápna a těžby křídy může být ustanovena tak, že nemá překročit potřebu pozemku, pro nějž je zřízena“. Ustanovení je řazeno do třetího titulu osmé knihy Digest, který je věnován venkovským pozemkovým služebnostem. V Paulově fragentu D 8. 3. 6. jsou dále rozlišeny dvě situace: k těžbě surovin na cizím pozemku dochází buď v zájmu výroby zboží přímo určeného k prodeji, nebo je tato těžba předpokladem

42


však třeba dodat, že v tomto případě šlo o výkon výhradně pozemkových služebností, jak to ostatně výslovně stanovil i vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937.172 Znění § 1264 odst. 1 nového občanského zákoníku toto omezení na pozemkové služebnosti výslovně nezmiňuje, vzhledem k povaze ustanovení a jeho systematickému zařazení do třetího pododdílu upravujícího právní poměry služebností jako takových lze pravidlo § 1264 odst. 1 bezesporu aplikovat i na osobní služebnosti. Pojem „míra výkonu služebnosti“ má v novém občanském zákoníku význam i pro posouzení, zda služebná věc může nadále sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě (§ 1299 odst. 1), případně zda nedošlo ke změně, která by vyvolala hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby (§ 1299 odst. 2, viz dále).

7.3

Vliv změny služebné věci na služebnost (§ 1264 odst. 2)

Z podstaty služebnosti jako věcného práva k cizí věci vyplývá, že postihuje celou věc a na její trvání nemá vliv faktická změna panující či služebné věci (např. změna jakosti půdy), v případě pozemkové služebnosti pak ani změna v osobách vlastníků věci.174 173

Osobní a pozemkové služebnosti byly v římském právu odlišovány nejen podle vůle zřizovatele, ale i podle jejich povahy; tak například právo čerpat vodu bylo pokládáno za pozemkovou služebnost,175 která byla zachována i při převodu vlastnictví.176 Římská kasuistika dovodila, že služebnost je zachována i při rozdělení a následném prodeji části panující nemovitosti, a to bez ohledu na to, zda prodaná část panující nemovitosti dříve skutečně měla určitý prospěch ze služebnosti.177 Nový občanský zákoník naproti v § 1151

jiné činnosti. V prvním případě, tj. v případě, že ze suroviny se vyrábí zboží přímo určené k prodeji, by mělo jít podle římských právník o požívací právo, ve druhém případě o pozemkovou služebnost. 172 Srov. § 410 návrhu: „Není-li míra pozemkové služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího pozemku.“ 173 Tedy i každou z jejích částí. Srov. např. D 8. 3. 13. 1. 174 Srov. D 8. 4. 12.: Cum fundus fundo servit, vendito quoque fundo servitutes sequuntur. aedificia quoque fundis et fundi aedificiis eadem condicione serviunt. „Slouží-li jeden pozemek druhému, při prodeji kteréhokoli z nich přechází služebnost na nabyvatele. Stejné pravidlo platí, slouží-li budovy pozemky a pozemky budovám.“ 175 Srov. D 8. 3. 20. 3.: Hauriendi ius non hominis, sed praedii est. „Právo čerpat vodu je pozemkovou, nikoli osobní služebností.“ Avšak v jiných případech kasuistika bere ohled i na vůli zřizovatele služebnosti. Tak např. podle D 8. 3. 4 služebnost pást dobytek a vodit jej k vodě se pojí spíše s pozemkem než s osobou, avšak v závěti je lze odkázat i určité osobě, tj. učinit je osobní služebností, která nepřechází na kupujícího nebo na dědice (si tamen testator personam demonstravit, cui servitutem praestari voluit, emptori vel heredi non eadem praestabitur servitus). 176 Srov. D 8. 3. 20. 2.: Si fundo seiano confinis fons fuerit, ex quo fonte per fundum seianum aquam iure ducebam, meo facto fundo seiano manet servitus. „V případě, že ti náleží právo čerpat vodu z pozemku, který sousedí se Seiovým pozemkem, a rovněž právo vést vodu přes Seiův pozemek, a já Seiův pozemek koupím, služebnost bude zachována.“ 177 Srov. D 8. 3. 25.: Si partem fundi mei certam tibi vendidero, aquae ductus ius, etiamsi alterius partis causa plerumque ducatur, te quoque sequetur: neque ibi aut bonitatis agri aut usus eius aquae ratio habenda est ita, ut eam solam partem fundi, quae pretiosissima sit aut maxime usum eius aquae desideret, ius eius ducendae

43


stanoví: „Při rozdělení panující věci trvá věcné břemeno pro všechny díly zpravidla nadále, nesmí však být rozšířeno, ani se stát obtížnějším. Prospívá-li věcné břemeno jen některým dílům, zanikne vzhledem k dílům ostatním.“ Pokud jde o služebnou věc, jde úprava v § 1152 ještě dále směrem k zániku služebnosti: „Rozdělí-li se zatížená věc a postihuje-li věcné břemeno jen některý díl, zaniká na dílech ostatních.“178 Z římskoprávních pramenů lze zjistit, že v případě, že došlo k objektivní změně v poměrech, která zabránila výkonu práva služebnosti (např. vyschl pramen, z nějž byla vedena voda a služebnost spočívala v právu vést vodu) bez zavinění vlastníků pozemků a poté další změnou poměrů se původní stav obnovil (voda z pramene začala opět téci), služebnost byla zachována.179 Nový občanský zákoník se v tomto ohledu drží římskoprávních pravidel formulací § 1264 odst. 2 („Služebnost se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci, ani změnou hospodaření na panujícím pozemku.“). Pro úplnost je třeba dodat, že ačkoli to nový civilní kodex výslovně nestanoví, je třeba respektovat pravidlo servitus civiliter exercenda a nevyužít situace změny rozsahu věci ke zhoršení postavení služebné nebo panující věci. Pokud jde o změnu hospodaření na panujícím pozemku, jde o změnu vzniklou nejen objektivními skutečnostmi, pokud existují, ale i lidským přičiněním. Bylo by proto v rozporu s výše uvedenými pravidly a podstatou služebnosti coby s věcným právem, kdyby pouhé rozhodnutí o změně hospodaření na panujícím pozemku mohlo vyvolat změnu kvalitativní či kvantitativní stránky služebnosti. Stejné pravidlo je možné najít i v římském právu: byla-li pozemková služebnost zřízena k určitému typu pozemku, např. k vinici, zůstávala zachována i v případě, že vinice byla odstraněna, protože služebnost se v tomto konkrétním případě vázala k půdě, nikoli k porostu na ní.180

sequatur, sed pro modo agri detenti aut alienati fiat eius aquae divisio. „Prodám-li ti určitou část svého pozemku, přejde na tebe i právo vést vodu, i když voda byla většinou vedena na jinou část pozemku. V takovém případě nezáleží ani na bonitě půdy, ani na způsobu, jakým jsem vodu používal, aby to snad vedlo k závěru, že právo vést vodu bylo spojeno jen s nejcennější částí pozemku nebo s tou částí, která potřebovala nejvíce vody. Právo na vedení vody totiž bude rozděleno poměrně podle rozsahu pozemku, který si ponechám, a pozemku, který prodám.“ Ve stejném významu srov. D 8. 3. 23. 3. 178 Srov. k tomu podobnou úpravu v čl. 743 švýcarského občanského zákoníku („Wird das berechtigte Grundstück geteilt, so besteht in der Regel die Dienstbarkeit zugunsten aller Teile weiter. Beschränkt sich die Ausübung der Dienstbarkeit jedoch nach den Umständen auf einen Teil, so kann der Belastete verlangen, dass sie in Bezug auf die andern Teile gelöscht werde. Der Grundbuchverwalter teilt dem Berechtigten das Begehren mitund nimmt die Löschung vor, wenn dieser binnen Monatsfrist nicht Einspruch erhebt.“). Podobně i čl. 1187 občanského zákoníku Québecu: „Si le fonds dominant vient à être divisé, la servitude reste due pour chaque portion, mais la condition du fonds servant ne doit pas en être aggravée.“ 179 Viz D 8. 3. 34. 180 Srov. D 8. 3. 13.: Certo generi agrorum adquiri servitus potest, velut vineis, quod ea ad solum magis quam ad superficiem pertinet. ideo sublatis vineis servitus manebit: sed si in contrahenda servitute aliud actum erit, doli mali exceptio erit necessaria. V tomto případě byl předmětem služebnosti pozemek určitého typu (genus agrorum), který sloužil jako vinice, nikoli rostliny vinné révy (servitus ad solum magis quam ad superficiem pertinet).

44


7.4

Ustanovení o převodech osobních a pozemkových služebností (§ 1265 odst. 1 a 2)

Pozemková služebnost je věcným právem pevně spojeným vždy s konkrétním pozemkem. Podle římskoprávního pravidla nemohly pozemkové služebnosti existovat bez konkrétního pozemku (sine praediis constitui non possunt) a nikdo nemohl nabýt práva služebnosti ani nemohl být zavázán ze služebnosti, pokud nevlastnil panující či služebný pozemek.181 Ustanovení § 1265 odst. 1 nového občanského zákoníku („Pozemkovou služebnost nelze spojit s jiným panujícím pozemkem.“) je proto logickým důsledkem uvedených pravidel a je s nimi v souladu. Odlišnou úpravu lze v novém občanském zákoníku nalézt u reálných břemen (§ 1303 odst. 2) nebo např. u zástavního práva (§ 1345). Osobní služebnost je právem spojeným jak s konkrétní věcí182, tak s konkrétní osobou a jako takové je nezcizitelné, jak shodně s římským právem stanoví § 1265 odst. 2. Římské právo připouštělo převod výkonu usufructu (tedy ne práva samého) na jinou osobu, a to úplatně i bezplatně,183 avšak toto oprávnění zanikalo vždy se smrtí oprávněného.184 7.4.1 Užívací právo k prostoru pod povrchem (§ 1265 odst. 3) Zvláštní věcná užívací práva zmíněná v ustanovení § 1265 odst. 3 („K prostoru pod povrchem lze zřídit užívací věcná práva jako zcizitelná a dědičná“.) je možné převádět na právní nástupce a dědit. Systematické řazení tohoto ustanovení do třetího pododdílu upravujícího právní poměry ze služebností je nutné vykládat v kontextu předchozího ustanovení § 1265 odst. 2 nového občanského zákoníku jako výjimku z pravidla nepřevoditelnosti osobních služebností, protože na pozemkové služebnosti se z logiky věci vztahovat nemůže. Nový občanský zákoník rozlišuje výkon práva služebnosti k povrchu pozemku a k prostoru pod povrchem. Termín „prostor pod povrchem“ je v novém civilním kodexu vyložen v § 506 tak, že jde o součást pozemku. V § 1240 nového občanského zákoníku je zakotvena možnost zřídit právo stavby jak k povrchu pozemku, tak k prostoru pod povrchem. Nový občanský zákoník nerozlišuje, zda jde o prostor pod povrchem vzniklý lidskou činností a jde proto o důlní dílo, nebo zda je prostor pod povrchem přírodním útvarem - jeskyní. Pro

181

Viz D 8. 4. 1. 1.: Ideo autem hae servitutes praediorum appellantur, quoniam sine praediis constitui non possunt: nemo enim potest servitutem adquirere vel urbani vel rustici praedii, nisi qui habet praedium (nec quisquam debere, nisi qui habet praedium). 182 D 7. 1. 2.: Est enim usus fructus ius in corpore, quo sublato et ipsum tolli necesse est. „Požívací právo je (věcným) právem ke hmotné věci a je proto nezbytné, aby se zánikem věci zaniklo i požívací právo.“ 183 D 7. 1. 12. 2.: Usufructuarius vel ipse frui ea re vel alii fruendam concedere vel locare vel vendere potest: nam et qui locat utitur, et qui vendit utitur. „Oprávněný z požívacího práva může buď věc požívat sám, nebo její požívání přenechat jinému, nebo právo požívání jinému pronajmout nebo jej prodat. Protože užívá věc jak ten, kdo právo pronajímá, tak ten, kdo jej prodá.“ 184 Viz D 7. 1. 51.: Titio " cum morietur" usus fructus inutiliter legari intellegitur, in id tempus videlicet collatus, quo a persona discedere incipit. „Je-li Titiovi zřízeno požívací právo pro okamžik, kdy zemře, je toto zřízení pokládáno za neplatné, protože by mu připadlo v okamžiku, kdy člověk požívací právo ztrácí.“

45


jeskyně coby podzemní prostory vzniklé přírodní činností185 však platí speciální úprava zákona č. 114/1992 Sb.,186 podle níž jeskyně není součástí pozemku a ani není předmětem vlastnictví.187 Zřízení služebnosti k jeskyni je proto podle našeho názoru vyloučeno. Důvod, proč mají být užívací věcná práva k prostoru pod povrchem zcizitelná nevyplývá z textu nového občanského zákoníku a nic konkrétnější o této věci nestanoví ani důvodová zpráva. Je proto možné usoudit, že úprava § 1265 odst. 3 směřuje k zřizování věcných práv spojených nikoli s pozemkem, ale s určitou osobou. Pokud jde o obsah těchto věcných práv, mohou se shodovat se služebností inženýrské sítě (§ 1267 a § 1268). Při srovnání zcizitelnosti osobních služebností s římským právem platí totéž, co bylo uvedeno k § 1265 odstavci druhému. Římské právo neznalo zvláštní dělení služebností podle toho, zda se vztahují k povrchu pozemku či prostoru pod povrchem. Zřízení služebnosti k určité části pozemku však v římském právu možné bylo.188 Větší význam než rozlišení povrchu pozemku a prostoru pod povrchem mělo v římském právu rozlišování různých typů pozemků podle jejich povrchu. Z tohoto důvodu bylo proto např. možné smluvně zřídit služebnost k určitému typu pozemku (např. k vinici) tak, že pokud tento pozemek ztratil své vlastnosti (vinice byla vykácena), vznikala možnost uplatnit námitku podvodu (exceptio doli). Pokud takováto domluva nebyla, nehrála změna typu pozemku roli.189 V římském právu nebyly rozlišeny nerostné suroviny vyhrazené státu a ostatní, tj. nevyhrazené tak, jak to v současnosti činí zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů. Naopak běžné byly služebnosti spočívající v těžbě nerostů či hlíny (srov. výklad k § 1285). V tomto ohledu se proto ustanovení § 1265 odst. 3 od římského práva liší. 7.4.2 Více služebností na věci (§ 1266) Stejně jako v novém občanském zákoníku bylo i v římském právu možné a obvyklé, aby se k jedné věci vztahovalo více služebností; vyplývá to nejen z ustanovení § 1266 („K věci lze zřídit i několik služebností, pokud není novější právo na újmu právům starším.“), ale i z povahy služebností jako věcných práv, které v klasické podobě spočívaly ve větším či

185

Srov. § 10 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů: „Jeskyně jsou podzemní prostory vzniklé působením přírodních sil, včetně jejich výplní a přírodních jevů v nich.“ 186 Viz § 61 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 187 K právní povaze jeskyně viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1181/2002, ze dne 20. 5. 2003: „Pokud jde o povahu jeskyně, je dovolací soud toho názoru, že jde o podzemní přírodou v ložisku nerostů vytvořený prostor, který není samostatnou věcí a jako takový je součástí ložiska nerostů, které tvoří její stěny, resp. vymezuje její obvod. Jde-li o ložisko nerostů vyhrazených, patří jeskyně vlastníku ložiska. Jde-li o ložisko nerostů nevyhrazených, patří vlastníku pozemku, pod jehož povrchem se nachází. V daném případě pak sporná jeskyně, pokud se nachází pod povrchem pozemku žalobkyň, nemůže být v jejich vlastnictví.“ 188 D 8. 1. 6.: Ad certam partem fundi servitus tam remitti quam constitui potest. „Služebnost může být zřízena i zrušena pro určitou část pozemku.“ 189 D 8. 3. 13.: Certo generi agrorum adquiri servitus potest, velut vineis, quod ea ad solum magis quam ad superficiem pertinet. ideo sublatis vineis servitus manebit: sed si in contrahenda servitute aliud actum erit, doli mali exceptio erit necessaria.

46


menším omezení vlastnického práva, avšak toto omezení bylo jen dílčí povahy. Římskoprávní služebnosti neměly povahu všestranného užívání věci, jak tomu bývalo třeba u práv superficies a emfyteusis. Otázka konkurence jednotlivých oprávnění vyplývajících ze služebností byla v římském právu řešena podobně jak v novém občanském zákoníku, tedy s ohledem na to, jak lze výkon jednotlivých práv uvést do souladu. Jde v podstatě o další z prostředku ochrany služebností, jejichž výkon by mohl být ohrožen zřizováním nových služebností, neslučitelných plně nebo částečně s původními. Nový občanský zákoník ve svém § 1266 vychází z tohoto pojetí, když stanoví výslovný apriorní zákaz zřizovat nové služebnosti, pokud by z nich plynoucí právo mohlo být na újmu dříve zřízenému právu. Z gramatického výkladu ustanovení nového občanského zákoníku lze vyčíst, že tuto skutečnost je třeba posuzovat ještě před zřízením služebnosti. Římská kasuistika řešila případ, kdy byly na jedné budově zřízeny dvě služebnosti (služebnost okapu a služebnost nestavět do výšky) a vlastník panující věci povolil vlastníku služebné budovy tuto budovu přestavbou zvýšit. Tato přestavba byla umožněna pouze za podmínky, že navzdory rekonstrukci budovy bude současně zachována služebnost okapu. Pokud by to nebylo možné, stavbu nebude možné z důvodu existence služebnosti nestavět do výšky uskutečnit.190

8.

Některé pozemkové služebnosti (§ 1267 – § 1282)

Z názvu kapitoly je již patrné, že nový občanský zákoník neupravuje pozemkové služebnosti (tj. služebnost inženýrské sítě, oporu cizí stavby, služebnost okapu, právo na svod dešťové vody, právo na vodu, služebnost rozlivu, služebnost stezky, průhonu a cesty, právo pastvy) uzavřeným výčtem, ale ponechává prostor pro sjednávání jiných, zákonem neupravených pozemkových služebností. Jde navíc o úpravu, která pouze rozvíjí a doplňuje dosud vyložená společná ustanovení o služebnostech. Konstrukce nového občanského zákoníku nerozlišuje pozemkové služebnosti polní a domovní, jinak se však částečně shoduje s Obecným zákoníkem občanským z roku 1811 a civilními kodexy, které jím byly ovlivněny - italským nebo švýcarským občanským zákoníkem nebo vládním návrhem z roku 1937.191 V novém občanském zákoníku je zakotvena výslovná úprava devíti tradičních pozemkových služebností římského práva. Podle nového civilního kodexu je proto možné zřídit jakoukoli pozemkovou služebnost, pokud nebude její výkon 190

D 8. 2. 21.: Si domus tua aedificiis meis utramque servitutem deberet, ne altius tolleretur et ut stillicidium aedificiorum meorum recipere deberet, et tibi concessero ius esse invito me altius tollere aedificia tua, quod ad stillicidium meum attinet, sic statui debebit, ut, si altius sublatis aedificiis tuis stillicidia mea cadere in ea non possint, ea ratione altius tibi aedificare non liceat: si non impediantur stillicidia mea, liceat tibi altius tollere. 191 Viz: Art. 1027nn italského občanského zákoníku; Art. 730n. švýcarského občanského zákoníku; § 263 až 265 vládního návrhu z roku 1937.

47


v rozporu s dobrými mravy nebo zákonem. Tím se současné pojetí služebností liší od římskoprávního, kde existoval uzavřený počet služebností (numerus clausus).192 Kromě toho je veškerá úprava typových služebností pojata v novém občanském zákoníku jako dispozitivní.193

8.1

Služebnost inženýrské sítě (§ 1267 - 1268)

Pod pojmem služebnost inženýrské sítě se v § 1267 odst. 1 nového občanského zákoníku rozumí „vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení“. Jde tedy o souhrnný pojem pro jednotlivé polní a domovní služebnosti, známé povětšinou z římského práva (servitus aquaeductus, ius cloacae immittendae, viz kap. 3.1.1 a 3.1.2) samozřejmě s přihlédnutím k technickému pokroku současnosti. Vzhledem k tomu, že jde o soukromoprávní úpravu, nejsou jí dotčena ustanovení zvláštních veřejnoprávních předpisů, např. zákona č. o 289/1995 Sb. o lesích, a rovněž ustanovení tzv. zákonných věcných břemen, která lze najít např. v § 24 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) nebo v § 104 odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). 194 Oprávněný ze služebnosti, tj. vlastník panujícího pozemku, může podle ustanovení § 1267 odst. 1 („Služebnost inženýrské sítě zakládá právo vlastním nákladem a vhodným i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj vést vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat je a udržovat. Vlastník pozemku se zdrží všeho, co vede k ohrožení inženýrské sítě, a je-li to s ním předem projednáno, umožní oprávněné osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu za účelem prohlídky nebo údržby inženýrské sítě.“) na vlastní náklady zřídit výše uvedená nebo i jiná vedení, provozovat je a udržovat. Za tímto účelem má oprávněný právo vstupovat na služebný pozemek po předchozím projednání s vlastníkem pozemku, a to po nezbytnou dobu a nutném rozsahu. Takovéto oprávnění bezesporu odpovídá pravidlu římského práva, podle nějž právo vést vodu zahrnovalo právo provádět opravy, procházet po služebném pozemku a mít po obou stranách koryta vyhrazen prostor, kam je možné odhazovat zeminu a kamení. Zatímco nový občanský zákoník s výjimkou náhlých událostí, předvídaných v § 1268 vyžaduje předchozí souhlas vlastníka služebného pozemku, v římském právu takovéto zpřísnění nebylo.195

192

Zásluhu na pojetí služebností neuzavřeného obsahu měla teprve německá obecnoprávní věda (usus modernus pandectarum). Viz Urfus, V., Historické základy novodobého práva soukromého, C. H. Beck, 2. vydání, Praha 2001, str. 84. 193 Viz § 1 odst. 2 a důvodovou zprávu k § 1267 až 1298. 194 Viz kap. 2.5, § 1 odst. 1 nového občanského zákoníku a Důvodová zpráva k § 1267. 195 Srov. D 8. 4. 11.: Si prope tuum fundum ius est mihi aquam rivo ducere, tacita haec iura sequuntur, ut reficere mihi rivum liceat, ut adire, qua proxime possim, ad reficiendum eum ego fabrique mei, item ut spatium

48


Vlastník služebného pozemku je pak podle § 1267 odst. 1 nového občanského zákoníku povinen zdržet se všeho, čím by výkon práva služebnosti ohrozil nebo omezil.196 Jde o stejnou povinnost non facere, resp. omittere, spočívající ve strpění přístupu a ve zdržení se určité činnosti (tj. činnosti, jíž by byl ohrožen či omezen výkon práva služebnosti), kterou měl vlastník služebného pozemku) podle římské kasuistiky pro pozemkové služebnosti domovní i polní. Ten, jehož pozemek byl zatížen služebností vedení vody, nesměl podle římského práva tento pozemek učinit zasvěceným místem (locus religiosus),197 protože by tím znemožnil nebo značně ztížil výkon práva služebnosti.198 Je přitom nutné doplnit, že výkon náboženských úkonů spojených s pohřbíváním mrtvých spadal pod věci božské (res divini iuris) a proto nemohl podle římského práva podléhat omezení zřízenému služebností, protože věci božské nemohly být podřízeny lidskému právu (ius humanum). Nebylo proto možné služebností omezit výšku kultovní stavby nebo omezit počet těl pohřbených na určitém místě.199 Na rozdíl od výše uvedené běžné údržby jde v § 1267 odst. 2 („Je-li to výslovně ujednáno, zahrnuje služebnost právo zřídit, mít a udržovat na služebném pozemku také potřebné obslužné zařízení, jakož i právo provádět na inženýrské síti úpravy za účelem její modernizace nebo zlepšení její výkonnosti“.) o právo zřizovat obslužné zařízení a udržovat jej a dále o právo provádět úpravy síťových vedení jiné než vyplývající z běžné údržby, tedy o úpravy směřující ke zdokonalení síťových vedení, k jejich nahrazením za novější. Takovéto právo podle tohoto odstavce nového občanského zákoníku není samo o sobě obsahem služebnosti inženýrské sítě, nevyplývá z něj mlčky, je proto nutné jej zřídit zvláštním smluvním ujednáním. Jde o logický důsledek pojetí výkonu práva služebností ve spíše menším než větším rozsahu;200 síťová vedení bez zvláštního souhlasu vlastníka služebného pozemku v souladu

relinquat mihi dominus fundi, qua dextra et sinistra ad rivum adeam et quo terram limum lapidem harenam calcem iacere possim. „Mám-li právo vést vodu přes tvůj pozemek, jsou v tomto právu mlčky zahrnuta i tato oprávnění: opravovat koryto, přistupovat ke korytu za účelem oprav, mít vyhrazen prostor po levé i pravé straně koryta, na nějž budu moci odhazovat zeminu, bahno, kameny, písek a křídu.“ 196 V tomto případě jde o soukromoprávní omezení z věcného břemene, nikoli o úpravu tzv. zákonných věcných břemen ve zvláštních veřejnoprávních předpisech. 197 Zasvěcené místo vzniklo pochováním mrtvého na pozemku, k němuž měl ten, kdo vystrojil pohřeb, vlastnické nebo jiné právo, nejméně však souhlas vlastníka (srov. Gai. Inst. 2. 6.). Toto místo mělo zvláštní režim nejen z důvodů právních a náboženských, ale i z důvodu ochrany rodinné piety. Viz Skřejpek, M., Ius et religio – Právo a náboženství ve starověkém Římě, vydavatelství 999: Praha 1999, str. 126 198 D 8. 4. 11.: et ideo nec secundum rivum nec supra eum (si forte sub terra aqua ducatur) locum religiosum dominus soli facere potest, ne servitus intereat: et id verum est. „Rovněž vlastník (služebného) pozemku nemůže zřídit zasvěcené místo vedle vodního koryta nebo nad ním, je-li voda vedena v podzemí, aby služebnost zanikla“. 199 D 8. 4. 4.: Caveri, ut ad certam altitudinem monumentum aedificetur, non potest, quia id, quod humani iuris esse desiit, servitutem non recipit: sicut ne illa quidem servitus consistere potest, ut certus numerus hominum in uno loco humetur. „Není možné sjednat, že pomník bude mít pouze omezenou výšku, protože tam, kde končí lidské právo, neplatí ani služebnosti. Podobně není možné sjednat služebnost, podle níž by na určitém místě byl pohřben jen určitý počet osob.“ 200 Srov. § 1258 nového občanského zákoníku a text této práce k tomuto ustanovení.

49


s prvním odstavcem a i v souladu s římskoprávními pravidly pouze udržovat, ne však například nahrazovat jinými. V kontextu českých veřejnoprávních předpisů pak lze konstatovat, že jde o doplňující soukromoprávní úpravu, která se nijak nedotýká zvláštních ustanovení o tzv. zákonných věcných břemenech.201 V § 1267 odst. 3 („Oprávněná osoba zpřístupní vlastníku pozemku dokumentaci inženýrské sítě v ujednaném rozsahu, a není-li ujednán, v rozsahu nutném k ochraně jeho oprávněných zájmů.“) je stanovena povinnost osoby oprávněné ze služebnosti inženýrské sítě poskytnout vlastníku služebné věci dokumentaci síťových vedení přinejmenším v rozsahu nutném k ochraně jeho oprávněných zájmů, jinak v rozsahu dohodnutém. Vzhledem k tomu, že inženýrské sítě jsou vedeny zpravidla pod povrchem a jejich rozsah není zjevný, slouží toto ustanovení k ochraně vlastníka služebné věci. Ačkoli přirozeně nemá v římském právu ekvivalent, lze je pokládat za promítnutí římskoprávní zásady servitus civiliter exercenda. Při posouzení vlastnictví inženýrských sítí je třeba brát ohled na zvláštní veřejnoprávní předpisy.202 Ustanovení § 1268 („Nesnese-li záležitost při náhlém poškození inženýrské sítě odkladu, obstará její opravu oprávněná osoba i bez předchozího projednání; dotčeným osobám však neprodleně oznámí provádění opravy, její místo označí a zabezpečí. Po skončení prací uvede služebný pozemek na vlastní náklad do předešlého stavu a nahradí škodu způsobenou provedením prací.“) dopadá na mimořádné situace, kdy je nutné provést nezbytnou opravu síťových vedení bez projednání s vlastníkem služebného pozemku tak, jak to požaduje § 1267 odst. 1 druhá věta nového občanského zákoníku. V takovémto případě je možné opravu obstarat (tj. nikoli pouze provést osobně) ihned za stanovených podmínek. Toto ustanovení nemělo obdobu v římském právu, kde oprávněný mohl za účelem nejen naléhavých oprav vstupovat na služebný pozemek i bez předchozího projednání s jeho vlastníkem.203

8.2

Opora cizí stavby (§ 1269)

S tradiční pozemkovou služebností opory cizí stavby (servitus oneris ferendi) byla v římském právu spojena výjimečná povinnost vlastníka služebné nemovitosti znějící na facere,

201

Viz část II., kap. 6.4 Např. zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích); zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon); zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). 203 D 8. 4. 11. 1. 202

50


tj. aktivně se starat o náležitý stav této opory, zatímco v případě služebnosti tigni immitendi tato povinnost neexistovala204 (viz kap. 3.1.2). Zatímco nový občanský zákoník v § 1269 („Kdo je povinen nést tíži cizí stavby, přispěje také poměrně na udržování zdí nebo podpěr, není však povinen k podpěře panujícího pozemku.“) stanoví povinnost vlastníka služebného pozemku pouze poměrně přispět na udržování zdí nebo podpěr, římské právo bylo mnohem striktnější: vlastník služebného pozemku se o oporu musel starat zcela sám.205 Přitom platilo, že nerozhodoval aktuální stav opory, ale stav právní: byla-li opora ve smlouvě zřízena na neomezenou dobu (in perpetuum), musela být obnovena i po zániku konkrétní podpěrné konstrukce tak, že byla nahrazena konstrukcí novou.206 Tento názor postupně převládl, nebyl však jediný. Podle Ulpianova fragmentu D 8. 5. 6. 2. se římský právník Gallus207 původně domníval, že se měl starat o oporu ten, kdo z ní měl prospěch, tedy vlastník panující nemovitosti.208 Povinnost udržovat oporu cizí stavby mohla být v římském právu vynucena žalobou.209 Pasivně legitimovaným byl v takovém případě vlastník služebné nemovitosti, aktivně legitimován byl vlastník panující nemovitosti. Protože šlo o právo k věci, bylo možné se této žalobě vyhnout derelikcí.210 Pokud jde o způsob provedení opravy, rozhodovalo ujednání při zřízení služebnosti: římskoprávní ujednání o služebnosti opěry proto zřejmě obvykle zahrnovalo i dohodu, že opravy budou provedeny z určité jakosti kamene.211 Vlastník služebné nemovitosti mohl

204

Povinnost facere byla pouze akcesorickým vztahem a nijak se nedotýkala věcněprávního charakteru služebnosti, což plyne z pravidla uvedeného v D 8. 5. 6. 2.: non hominem debere, sed rem (viz dále). 205 D 8. 2. 33.: Eum debere columnam restituere, quae onus vicinarum aedium ferebat, cuius essent aedes quae servirent, non eum, qui imponere vellet. „Povinnost udržovat sloup, který na základě služebnosti poskytuje oporu sousední stavbě, má vlastník služebné stavby, ne ten, kdo má z této služebnosti prospěch.“ 206 D 8. 2. 33.: nam cum in lege aedium scriptum esset paries oneri ferundo uti nunc est, ita sit, satis aperte significari in perpetuum parietem esse debere: non enim hoc his verbis dici, ut in perpetuum idem paries aeternus esset, quod ne fieri quidem posset, sed uti eiusdem modi paries in perpetuum esset qui onus sustineret. „Je-li ve smlouvě o nemovitosti uvedeno, že zeď bude tvořit oporu tak jako dosud, toto ustanovení postačuje k tomu, aby byla opora zřízena trvale. Těmito slovy není míněno, že tatáž zeď musí být trvale udržována, což není ani možné, ale že musí trvale existovat zeď stejného druhu, která bude tvořit oporu.“ 207 Zřejmě Aelius Gallus, právník žijící ke konci období republiky. 208 D 8. 5. 6. 2.: Gallus putat non posse ita servitutem imponi, ut quis facere aliquid cogeretur, sed ne me facere prohiberet: nam in omnibus servitutibus refectio ad eum pertinet, qui sibi servitutem adserit, non ad eum, cuius res servit. „Gallus se domnívá, že nemůže být zřízena služebnost, kterou by byl někdo nucen něco činit, ale naopak jí pouze lze někomu v něčem zabránit. Protože v případě všech služebností je věcí oprávněného ze služebnosti, aby se staral o údržbu, nikoli vlastníka služebné věci.“ 209 D 8. 5. 6. 2.: Etiam de servitute, quae oneris ferendi causa imposita erit, actio nobis competit, ut et onera ferat et aedificia reficiat ad eum modum, qui servitute imposita comprehensus est. „Rovněž existuje žaloba k ochraně služebnosti opory, kterou je ten, kdo je obtížen služebností, donucen k tomu, aby tuto oporu snášel a za tímto účelem udržoval svou nemovitost.“ 210 D 8. 5. 6. 2.: Labeo autem hanc servitutem non hominem debere, sed rem, denique licere domino rem derelinquere scribit. „Labeo uvádí, že tato služebnost je zřízena ve prospěch věci, nikoli osoby, proto je možné, aby vlastník věc opustil.“ 211 D 8. 5. 6. 5.: Modus autem refectionis in hac actione ad eum modum pertinet, qui in servitute imposita continetur: forte ut reficiat lapide quadrato vel lapide structili vel quovis alio opere, quod in servitute dictum est.

51


provést opravu lépe, než bylo ujednáno; pokud však provedl opravu v horší kvalitě, vystavoval se opět žalobě.212 Lze proto konstatovat, že nový občanský zákoník přebírá princip účasti vlastníka služebné věci jen částečně, omezuje ji na spoluúčast ve formě poměrného příspěvku. Navíc tím, že nový civilní kodex vylučuje povinnost příspěvku v případě, kdy jde o podpěru cizího pozemku, je povinnost přispívat ze zákona omezena pouze na stavby, ne na pozemky. Nic však nebrání takovouto služebnost sjednat smluvně.

8.3

Služebnost okapu (§ 1270)

Ustanovení § 1270 a 1271 upravují problematiku svodu dešťové vody a jsou k sobě komplementární a obě mají základ v tradičních domovních služebnostech spočívajících v právu svádět tekoucí vodu nebo vodu z okapu na cizí pozemek žlabem (ius fluminum) nebo skapáváním (ius stilicidiorum). V římském právu se obě služebnosti formálně odlišovaly, většina pravidel však platila pro obě varianty. Praktický význam svodu dešťové vody volně, tj. skapáváním bude v současnosti menší, než byl v době, kdy tato pravidla byla formulována, nelze je však vyloučit (například volné stékání dešťové vody z vyšší střechy na nižší. Pro obě varianty římskoprávních služebností volí nový občanský zákoník pojem „služebnost okapu.“ Právo svodu dešťové vody volně nebo okapy je tradiční římskoprávní domovní (městskou) služebností,213 upravující zvláštní poměry v zastavěných oblastech, kde dešťová voda působí větší škody než na venkově. Výkon práva služebnosti okapu ve smyslu nového občanského zákoníku byl v římském právu, stejně jako v případě jiných pozemkových služebností, pokládán za obdobu držby z důvodu dlouhodobého působení na cizí nemovitost.214 Z tohoto důvodu nebylo dovoleno vlastníkovi služebné nemovitosti takovému výkonu práva bránit, například tím, že by na

„Způsob opravy podle žaloby odpovídá způsobu, který byl domluven při zřízení služebnosti. Může být třeba domluveno, aby byly použity tesané kameny, stavební kameny nebo jakékoli jiné postupy smluvené při zřízení služebnosti.“ 212 D 8. 5. 6. 7.: Parietem autem meliorem quidem, quam in servitute impositum est, facere licet: deteriorem si facit, aut per hanc actionem aut per operis novi nuntiationem prohibetur. „Je možné, aby vlastník služebné nemovitosti zvýšit kvalitu zdi nad úroveň stanovenou služebností. Pokud by však tuto kvalitu snížil oproti tomu, co bylo domluveno při zřízení služebnosti, je možné vlastníka služebné věci přimět k nápravě žalobou nebo požadavkem na stavbu nové zdi.“ 213 Srov. D 8. 2. 2.: Urbanorum praediorum iura talia sunt: altius tollendi et officiendi luminibus vicini aut non extollendi: item stillicidium avertendi in tectum vel aream vicini aut non avertendi. „K domovním (městským) pozemkovým služebnostem náleží právo stavět budovu do výšky a zastínit sousední nemovitost nebo naopak do výšky nestavět, a dále právo svádět na sousední střechu nebo pozemek dešťovou vodu okapem nebo naopak nesvádět.“ 214 D 8. 2. 20.: Servitutes, quae in superficie consistunt, possessione retinentur. Pozemkové služebnosti jsou zachovány prostřednictvím držby.

52


místo, kam dopadá voda, umístil stavbu.215 Nebylo ani dovoleno provádět opatření, jímž by se zrychlil tok dešťové vody, například tím, že by namísto skapávání ze střechy pokryté taškami stékala po prkenné střeše.216 Obecný zákaz vykonávat právo služebnosti k nepřiměřené tíži služebného pozemku byl kasuisticky římskými právníky rozveden tak, že bylo možné zvýšit úroveň, z níž volně stéká a skapává dešťová voda, protože působením větru dochází k rozptylu kapek a tím menšímu dopadu na služebný pozemek; naopak snížením úrovně by voda stékala silnějším proudem a dopad na služebný pozemek by byl silnější, což bylo nepřípustné. 217 Poněkud upravený zákaz obsahuje i ustanovení § 1270 odst. 1 nového občanského zákoníku („Kdo má služebnost okapu, má právo svádět dešťovou vodu ze své střechy na cizí nemovitou věc buď volně nebo ve žlabu; svou střechu smí zvýšit jen tehdy, neztíží-li tím služebnost.“), které naopak povoluje zvýšení střechy jen v případech, kdy tím nebude ztížen výkon služebnosti. Příčinou opačné konstrukce nového občanského zákoníku je zřejmé jiná současná zkušenost s konstrukcí střech, působení volně stékající dešťové vody a následnému působení na stavby, než bylo obvyklé v době formulace římskoprávního pravidla. Ze zkoumaných římskoprávních pramenů dále plyne, že služebnost svádět dešťovou vodu mohla být převáděna na jiné v kupních smlouvách formulací „právo nechat stékat dešťovou vodu budiž zachováno tak, jak existuje nyní“ (stillicidia uti nunc sunt, ut ita sint); v takovém případě platilo podle Ulpiana, že (nejen) tuto služebnost sjednával převodce ve prospěch budovy, kterou prodával, nikoli že by tím vznikla služebnost k tíži převodce.218 Otázka zániku práva služebnosti svádění dešťové vody při zániku domu byla řešena v římském právu podle toho, zda byl na stejném místě postaven obdobný, nebo jiný dům. V prvním případě, tj. byl-li nový dům stejného typu, služebnost nezanikala. Pokud by však byl nový dům jiného typu, neměla by být věc vykládána takto přísně a služebnost by měla být pokládána za zaniklou.219 Služebnost okapu a svodu dešťové vody podléhala v římském právu některým omezením: nesměla být zřízena nad veřejným pozemkem (solum publicum) nebo cestou (via publica), protože by tato služebnost představovala nepřípustné prostorové omezení nad

215

D 8. 2. 20. 3: Si servitus stillicidii imposita sit, non licet domino servientis areae ibi aedificare, ubi cassitare coepisset stillicidium. Je-li zřízena služebnost okapu, nemá vlastník služebného pozemku právo stavět na místě, kam dopadá dešťová voda. 216 D 8. 2. 20. 4.: Si antea ex tegula cassitaverit stillicidium, postea ex tabulato vel ex alia materia cassitare non potest. Stékala-li voda nejprve z tašek, nemůže poté stékat z prken nebo z jiného materiálu. 217 D 8. 2. 20. 5.: Stillicidium quoquo modo adquisitum sit, altius tolli potest: „Získá-li kdo jakýmkoli způsobem služebnost okapu, může zvýšit jeho výšku.“ 218 D 8. 2. 17. 3.: Haec lex traditionis "stillicidia uti nunc sunt, ut ita sint" hoc significat impositam vicinis necessitatem stillicidiorum excipiendorum, non illud, ut etiam emptor stillicidia suscipiat aedificiorum vicinorum: hoc igitur pollicetur venditor sibi quidem stillicidiorum servitutem deberi, se autem nulli debere. 219 Viz D 8. 2. 20. 2.

53


veřejným pozemkem či cestou.220 Z obdobného důvodu nesměla být služebnost okapu a svodu dešťové vody zřízena nad hrobkou, a to ani v případech, že se hrobky žádná část okapu nedotýkala.221 Z uvedeného srovnání je zřejmé, že nový občanský zákoník stanoví mnohem obecnější pravidla nakládání s dešťovou vodou, než jak tomu bylo v římském právu, terminologicky je úspornější a celou úpravu výrazně zjednodušuje, částečně z důvodů faktických, částečně jde o nezbytný důsledek odlišné, více kasuistické povahy římského práva, na rozdíl od současného civilního kodexu. Obecná povinnost oprávněné osoby ze služebnosti nést náklady na zachování a údržbu věci, která je určena pro služebnost, je stanovena ve výše uvedeném § 1263 nového občanského zákoníku (viz předchozí výklad k tomuto ustanovení). Služebnost okapu, jak bylo výše uvedeno, zahrnuje jak právo nechat dešťovou vodu volně stékat na cizí nemovitost i tuto vodu svádět žlabem. Je-li voda vedena žlabem, potom povinnost udržovat žlab je uložena vlastníku nemovitosti, z níž je voda sváděna na cizí nemovitost. Formulace § 1270 odst. 2 („Kdo má služebnost okapu, musí svodní žlab, byl-li zřízen, udržovat v dobrém stavu. Také musí, napadne-li mnoho sněhu, sníh včas odklidit“) navíc ukládá tomu, kdo má služebnost okapu, i povinnost úklidu sněhu, přičemž není zcela jasné, zda jde o úklid sněhu z celé střechy nebo jen ze žlabu. Obdobu tohoto pravidla v římském právu lze spatřit jak ve výše uvedených ustanoveních o dešťové vodě, tak je lze vyvodit z obecné zásady výkonu práva služebnosti tak, aby nedocházelo k nepřiměřené zátěži služebné věci. Ustanovení o odklízení sněhu pak z důvodů rozdílných klimatických podmínek nebylo římským právem řešeno, v novém civilním kodexu pak má bezesporu své místo.

8.4

Právo na svod dešťové vody (§ 1271)

Zatímco služebnost okapu ve smyslu nového občanského zákoníku je zřízena ve prospěch pozemku, z něhož je voda sváděna na služebný pozemek, právo svádět dešťovou vodu je zřizováno ve prospěch pozemku, na nějž je voda sváděna – tento pozemek, tj. ten, na něž je voda sváděna, je proto podle § 1271 odst. 1 („Kdo má právo na svod dešťové vody ze sousední střechy na svůj pozemek, hradí sám náklady na zařízení k tomu potřebná.“)

220

Viz D 8. 2. 1., kde se doslova uvádí, že tato služebnost brání tomu, aby obloha nad veřejným pozemkem či cestou zůstala volná (item fluminum et stillicidiorum servitutem impedit, quia caelum, quod supra id solum intercedit, liberum esse debet). 221 V takovém případě přicházelo v úvahu použití interdikta quod vi aut clam, případně actio sepulchri violati. Viz D 43. 24. 22.: Si quis proiectum aut stillicidium in sepulchrum immiserit, etiamsi ipsum monumentum non tangeret, recte cum eo agi, quod in sepulchro vi aut clam factum sit, quia sepulchri sit non solum is locus, qui recipiat humationem, sed omne etiam supra id caelum: eoque nomine etiam sepulchri violati agi posse.

54


pozemkem panujícím, nikoli služebným, jako je tomu v předchozím § 1270 nového občanského zákoníku. Protože jde o pozemkovou služebnost, což kromě systematického řazení § 1271 odst. 1 vyjadřuje slovy „svůj pozemek“, je oprávněnou osobou vždy vlastník panujícího pozemku; není však vyloučeno, aby určitý prospěch ze zařízení ke svodu dešťové vody měl i vlastník služebného pozemku. V takovém případě by vlastník služebného pozemku měl v souladu s § 1263 nového občanského zákoníku poměrně přispívat na údržbu zařízené ke svodu vody. Zatímco nový civilní kodex upravuje problematiku nakládání s dešťovou vodou jednotně pro pozemky ve městech i na venkově, v římském právu bylo přesně rozlišováno, zda jde o městské nebo venkovské služebnosti. V obou případech se vyžadovalo, aby předmětem služebnosti bylo právo, které může trvat bez omezení. Proto bylo možné zřídit služebnost upravující nakládání s dešťovou vodou, ne však s vodou, která by vytékala z umělé nádrže,222 a to i přesto, že déšť netrvá bez ustání, ale přichází pouze v určitých intervalech. Jak bylo uvedeno k § 1263, římské právo neznalo obecné ustanovení, které by bylo v obecné rovině zahrnulo všechny náklady oprávněného ze služebnosti, jak je tomu právě v § 1263 nového občanského zákoníku. Římské právo při nakládání s dešťovou vodou rozlišovalo situace, kdy její přirozené stékání na pozemek určitého vlastníka nebránilo žádné lidmi zbudované zařízení, tj. situaci, kdy stékala přirozeně, a situaci, kdy dešťové vodě stála v cestě určitá stavba (opus factum). Zatímco v prvním případě nebyl vlastník pozemku, z něhož dešťová voda stékala, právem nucen k žádné činnosti, okamžikem, kdy na svém pozemku zbudoval stavbu či jiné zařízení, které přirozený odtok dešťové vody změnilo, se situace změnila. Pokud chtěl vlastník ze svého opus factum svádět dešťovou vodu na jiný pozemek, měl tak činit iure servitutis, tj. na základě služebnosti.223 Pravidlo obsažené v § 1271 odst. 2 („Je-li k svodu potřebná strouha nebo podobné zařízení, nese náklady na jejich zřízení a údržbu vlastník panujícího pozemku.“) je ovlivněno tímto římskoprávním pojetím a je s ním proto plně v souladu. Druhý odstavec § 1271 stanoví oproti obecnému pravidlu v § 1263 nového občanského zákoníku povinnost vlastníka panujícího pozemku strouhu nebo podobné zařízení na své náklady nejen udržovat, ale i zřídit, tj. vybudovat. Stejně jako v předchozím ustanovení § 1271 odst. 1 však podle našeho názoru druhý odstavec neodstraňuje povinnost vlastníka služebného pozemku přispívat na údržbu strouhy či jiného podobného zařízení, pokud by tento vlastník měl z takového

222

D 8. 2. 28.: (…) quod ex caelo cadit, etsi non adsidue fit, ex naturali tamen causa fit et ideo perpetuo fieri existimatur. omnes autem servitutes praediorum perpetuas causas habere debent, et ideo neque ex lacu neque ex stagno concedi aquae ductus potest. stillicidii quoque immittendi naturalis et perpetua causa esse debet. „Dešťová voda teče z přirozené příčiny, i když déšť nedopadá na zem bez ustání. Všechny pozemkové služebnosti musejí mít nepřetržitou příčinu, proto nemůže být zřízena služebnost opravňující k čerpání vody z nádrže nebo z rybníka. Přirozená a trvalá příčina musí stát také za zřízením práva okapu.“ 223 Molitor, J. P., La possession, la revendication publicienne et les servitudes en droit romain, H. Hoste, Gand, 1868, str. 354

55


zařízení prospěch. Argumentem je v tomto případě systematické uspořádání § 1271, které je speciální k obecně platnému ustanovení § 1263.

8.5

Právo na vodu (§ 1272)

Zatímco nakládání s dešťovou vodou dopadající na lidská obydlí je typickým předmětem domovních (městských) služebností, právo na vodu bylo tradičním předmětem polní (venkovské) služebnosti,224 protože se jím řešil zásadní problém dostatku vody. Základem ustanovení § 1272 odst. 1 pojednávajícího o přístpu k vodě („Kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.“) je římskoprávní institut práva vstupovat na cizí pozemek a čerpat tam vodu (servitus aquaehaustus). Podle Ulpianova fragmentu D 8. 3. 3. 3. právo čerpat vodu zahrnovalo i právo přístupu (iter) ke zdroji vody, pokud ovšem šlo o soukromý zdroj vody (fons privatus). V případě, že šlo o veřejný zdroj vody, nemělo smysl právní jednání, jímž by někdo jinému umožnil čerpat z něj vodu, ačkoli přístup (iter) k tomuto zdroji byl povinen umožnit.225 Právo čerpat vodu mělo být vykonáváno přímo u vodního zdroje, tato praxe však nebyla vždy dodržována.226 Bylo důležité, aby obě oprávnění – tj. přístup k vodě a čerpání - byla vykonávána současně, jinak hrozila ztráta obou oprávnění. Podle fragmentu D 8. 6. 17. pokud někdo určitou dobu pouze chodil ke zdroji vody, ale nečerpal ji, ztratil jak oprávnění čerpat vodu (aquaehaustus), tak oprávnění přístup ke zdroji (iter) z důvodu nevykonávání svého práva, totiž práva čerpat vodu.227 Nezbytnou podmínkou pro přístup k vodě bylo podle názorů některých římských právníků, aby se na daném místě voda skutečně vyskytovala.228 Pokud 224

Srov. D 8. 3. 1. 1.: In rusticis computanda sunt aquae haustus, pecoris ad aquam adpulsus, ius pascendi, calcis coquendae, harenae fodiendae. „Mezi venkovské (polní) služebnosti patří právo čerpat vodu, přivádět k vodě dobytek, právo pastvy, právo pálit vápno a těžit písek.“ PodobněD 8. 3. 20. 3.: Hauriendi ius non hominis, sed praedii est. „Služebnost čerpat vodu je pozemkovou, nikoli osobní služebností.“ 225 D 8. 3. 3.: Qui habet haustum, iter quoque habere videtur ad hauriendum et, ut ait Neratius libro tertio membranarum, sive ei ius hauriendi et adeundi cessum sit, utrumque habebit, sive tantum hauriendi, inesse et aditum sive tantum adeundi ad fontem, inesse et haustum. Haec de haustu ex fonte privato. Ad flumen autem publicum idem Neratius eodem libro scribit iter debere cedi, haustum non oportere et si quis tantum haustum cesserit, nihil eum agere. „Má se za to, že ten, kdo má právo čerpat vodu, má i k vodě přístup (iter). Jak píše Neratius ve třetí knize pergamenů, je-li někomu přiznáno právo čerpat vodu a právo přístupu k vodě, má tato práva obě. Je-li mu přiznáno pouze právo čerpat vodu, je v něm obsaženo rovněž právo přístupu k vodě. Je-li mu přiznáno pouze právo přístupu ke zdroji vody, je v něm obsaženo rovněž právo čerpat vodu. To vše platí pouze pro soukromý zdroj vody. Pokud jde o řeku, Neratius ve stejné knize píše, že i když přístup (iter) k vodě musí být poskytnut, pro právo čerpat vodu to neplatí. Pokud tedy někdo poskytne pouze právo čerpat vodu, nemá toto jednání žádné následky.“ 226 Viz D 8. 3. 9.: Servitus aquae ducendae vel hauriendae nisi ex capite vel ex fonte constitui non potest: hodie tamen ex quocumque loco constitui solet.“ Služebnost vést nebo čerpat vodu může být zřízena jen v případě, že voda je vedena od svého zdroje. V současnosti je však obvyklé, že je služebnost zřízena na jakémkoli místě.“ 227 Srov. D 8. 6. 17.: ex variis lectionibus Labeo ait, si is, qui haustum habet, per tempus, quo servitus amittitur, ierit ad fontem nec aquam hauserit, iter quoque eum amisisse. 228 Viz D 8. 5. 21.: Si qua aqua nondum apparet, eius iter ductus constitui non potest. Paulus: immo puto idcirco id falsum esse, quia cedi potest, ut aquam quaereres et inventam ducere liceret. „Pokud voda ještě na určitém

56


jde o dobu zániku práva, byla tato doba justiniánským právem jednotně stanovena na deset let inter presentes a dvacet let inter absentes.229 Protože servitus aquaehaustus patřila mezi pozemkové služebnosti, domnívali se někteří římští právníci, že panující a služebný pozemek musí být v případě této služebnosti v bezprostředním sousedství.230 Právo čerpat vodu mohlo být přiznáno v závislosti na vydatnosti vodního zdroje několika osobám nebo mohlo být vykonáváno určitými osobami vždy v určité dny nebo stanovené hodiny.231 Právo čerpat vodu bylo možné zřídit i v případech, kdy mezi dvěma pozemky vedla veřejná cesta (via publica) nebo veřejný statek ve smyslu návrhu (locus publicus).232 Pokud jde o ochranu služebnosti, měla v římském právu podobu actio in rem.233 Institut služebnosti práva na vodu, upravený v § 1272 odst. 1 a 2 nového občanského zákoníku, věcně souvisí s institutem přístupu k vodě na vlastním pozemku, tak jak je upraven § 1019 odst. 2. Podle tohoto ustanovení může vlastník níže položeného pozemku, je-li pro tento pozemek nutný přívod vody, na vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby nebránil odtoku vody v rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje. Je proto možné konstatovat, že jak ustanovení § 1272 odst. 1, tak i ustanovení § 1019 odst. 2, jsou plně v souladu s římskoprávními pravidly. Ustanovení § 1272 odst. 2 („Kdo má právo svádět vodu z cizího pozemku na svůj nebo ze svého pozemku na cizí, může na svůj náklad zřídit a udržovat zařízení k tomu potřebná; jejich rozsah se řídí potřebou panujícího pozemku.“) je téměř doslovným, byť formulačně upraveným přepisem § 287 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937, resp. jeho § 287 (právo sváděti vodu): „Kdo má právo, aby vodu s cizího pozemku na svůj anebo se

místě není, není možné zřídit k ní přístup nebo ji vést. Paulus k tomu dodává, že má opačný názor, protože lze někomu umožnit, aby vodu vyhledal a po nalezení ji vedl (prostřednictvím služebnosti)“. 229 Desetiletá lhůta, po níž není právo služebnosti vykonáváno, vede k zániku tohoto práva ex lege i v občanském zákoníku Québecu (art. 1191). Naproti tomu např. švýcarský občanský zákoník spojuje zánik služebnosti buď pouze se zánikem panujícího nebo služebného pozemku, nebo s výmazem zápisu služebnosti v registru (art. 734). 230 Podle D 8. 3. 5.: Neratius libris ex Plautio ait nec haustum nec appulsum pecoris nec cretae eximendae calcisque coquendae ius posse in alieno esse, nisi fundum vicinum habeat: et hoc Proculum et Atilicinum existimasse ait. „Neratius v knihách od Plautia tvrdí, že právo čerpat vodu nebo přivádět k vodě dobytek nebo těžit křídu a pálit vápno nemůže vzniknout, nesousedí-li spolu dva pozemky. Totéž si myslí Proculus a Atilicinus.“ 231 D 8. 3. 2. 1.: Aquae ductus et haustus aquae per eundem locum ut ducatur, etiam pluribus concedi potest: potest etiam, ut diversis diebus vel horis ducatur. Si aquae ductus vel haustus aquae sufficiens est, potest et pluribus per eundem locum concedi, ut et isdem diebus vel horis ducatur. „ Právo vést a čerpat vodu po témže pozemku může být přiznáno více osobám. Je-li dostatek vody, která má být sváděna nebo čerpána, právo svádět vodu po témže pozemku může být uděleno několika osobám tak, že mohou toto právo vykonávat v týchž dnech nebo hodinách.“ 232 D 8. 1. 14. 2. pr.:. Publico loco interveniente vel via publica haustus servitus imponi potest, aquae ductus non potest. Služebnost čerpat vodu může být zřízena i v případě, že pozemek je protnut pozemkem, který je veřejným statkem nebo veřejnou cestou. To však neplatí pro služebnost vést vodu. 233 D 8. 4. 6.: Sed et de haustu, quia servitus est, competunt nobis in rem actiones. Podobně Gaius Comm. 4. 3.

57


svého na cizí pozemek sváděl, je také oprávněn, aby na svůj náklad zřídil a udržoval k tomu potřebná zařízení. Míra těchto zařízení se řídí potřebou panujícího pozemku.“ Obdobné pravidlo pro vedení vody lze nalézt v osmé knize Digest.234 Z gramatického znění textu lze zjistit, že v tomto případě jde o právo odlišné od práva vést vodu (servitus aquaeductus), protože zde hrají důležitou roli přírodní podmínky, kdy je jeden pozemek vůči druhému vyvýšen a slouží mu tak svou přirozenou povahou i bez výslovného ujednání.235 Stav, kdy voda stéká z jednoho pozemku na druhý, může být přirozený. Ohledně využití technických zařízení k čerpání vody však panovaly v římském právu pochybnosti. Ten, kdo k čerpání a přepravě vody používal čerpací kolo nebo užíval vodu z nádrže na základě služebnosti, měl být chráněn proto, že jednal po právu, ačkoli přísně vzato v daném případě o služebnost nešlo (servitus iure non valuit).236 Toto rozlišení však nový občanský zákoník již nereflektuje.

8.6

Služebnost rozlivu (§ 1273)

Služebnost rozlivu neměla obdobu ani v římském právu, ani v návrhu občanského zákoníku z roku 1937 podle důvodové zprávy byla do nového občanského zákoníku zařazena na návrh Ministerstva zemědělství.237 Ustanovení § 1273 odst. 1 („Služebnost rozlivu zakládá vlastníku vodního díla, které umožňuje řízený rozliv povodně, právo rozlévat na služebném pozemku vodu. Služebnost zahrnuje i právo vlastníka vodního díla mít a udržovat na služebném pozemku obslužná zařízení, a je-li to výslovně ujednáno, provádět na nich i na vodním díle úpravy za účelem

234

D 8. 3. 15.: Quintus Mucius scribit, cum iter aquae vel cottidianae vel aestivae vel quae intervalla longiora habeat per alienum fundum erit, licere fistulam suam vel fictilem vel cuiuslibet generis in rivo ponere, quae aquam latius exprimeret, et quod vellet in rivo facere, licere, dum ne domino praedii aquagium deterius faceret. „Quintus Mucius uvádí, že má-li někdo na cizím pozemku přístup k vodě (iter), ať již ke každodennímu použití, použití v létě nebo během delších časových období, má právo položit do země jakýkoli vodovod z kameninové keramiky nebo jakéhokoli jiného materiálu, aby tak dosáhl většího přítoku vodu. Může také postavit podle své úvahy další zařízení, pokud tím nezhoršuje funkci vodovodu vlastníka pozemku.“ 235 D 39. 1. 2.: In summa tria sunt, per quae inferior locus superiori servit: lex, natura loci, vetustas, quae semper pro lege habetur, minuendarum scilicet litium causa. „Existují tři důvody, které vedou ke vzniku služebného postavení níže položeného pozemku vůči výše položenému: právní důvod, přirozená povaha pozemku a dlouhodobé užívání, které je dáno na roveň zákonu, aby nedocházelo ke sporům.“ 236 D 8. 4. 2.: De aqua per rotam tollenda ex flumine vel haurienda, vel si quis servitutem castello imposuerit, quidam dubitaverunt, ne hae servitutes non essent: sed rescripto imperatoris Antonini ad Tullianum adicitur, licet servitus iure non valuit, si tamen hac lege comparavit seu alio quocumque legitimo modo sibi hoc ius adquisivit, tuendum esse eum, qui hoc ius possedit. „Panovaly pochybnosti o tom, zda je čerpání vody z řeky a její přeprava pomocí čerpacího kola nebo o tom, zda je užívání vody z nádrže služebností. V reskriptu císaře Antonia Tullianovi však bylo stanoveno, že i když služebnost nebude platná z hlediska práva (iure non valuit), získal-li někdo tuto služebnost po právu, má být chráněn tak, jako by mu právo služebnosti svědčilo.“ 237 Srov. Důvodová zpráva k § 1273, str. 333

58


jejich modernizace nebo zlepšení jejich výkonnosti.“) navazuje na § 68 odst. 1 zákona 254/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů, které upravuje režim území určených k řízeným rozlivům povodní a počítá se soukromoprávním smluvním ujednání o omezení vlastnického práva pro vzdouvání, popřípadě akumulaci povrchových vod veřejně prospěšnými stavbami na ochranu před povodněmi. V tomto případě může vlastník služebného pozemku sjednat služebnost spočívající ve strpění rozlivu vody a ve strpění instalace obslužných zařízení. Obdobně se zde použije ustanovení služebnost inženýrské sítě, pokud jde o zpřístupnění dokumentace a nezbytné opravy instalovaných zařízení. Účelem úpravy § 1273 odst. 2 („Vlastník pozemku se zdrží všeho, co vede k ohrožení vodního díla a obslužných zařízení, a je-li to s ním předem projednáno, umožní oprávněné osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu.“) je omezení vlastnického práva, v daném případě však ke splnění sledovaného účelu je namísto veřejnoprávního nástroje umožněno užití soukromoprávní služebnosti. Pro podobný charakter institutu služebnosti rozlivu a služebnosti inženýrské sítě odkazuje ustanovení § 1273 odst. 3 na obdobné užití ustanovení o služebnosti inženýrské sítě (§ 1267 odst. 3 a § 1268).

8.7

Služebnost stezky, průhonu a cesty (§ 1274 - 1277)

Služebnosti stezky, průhonu a cesty patřily k nejstarším venkovským služebnostem; jejich věcněprávní povahu byla vyjádřena tak, že nezanikaly smrtí (morte) ani kapitisdemunicí (capitis deminutione), jak je stanoveno v Gaiově fragmentu D 8. 6. 3: Iura praediorum morte et capitis deminutione non perire volgo traditum est. Tento typ služebností, zvané rovněž služebnosti cestní, patřil tradičně k tradičním římskoprávním venkovským služebnostem, známým pod pojmy iter, actus a via: Servitutes rusticorum praediorum sunt hae: iter actus via aquae ductus. Iter est ius eundi ambulandi homini, non etiam iumentum agendi. Actus est ius agendi vel iumentum vel vehiculum: itaque qui iter habet, actum non habet, qui actum habet, et iter habet etiam sine iumento. Via est ius eundi et agendi et ambulandi: nam et iter et actum in se via continet. Aquae ductus est ius aquam ducendi per fundum alienum. „Mezi polní (venkovské) služebnosti patří právo stezky (iter), průhonu (actus), cesty (via) a právo vést vodu (aquae ductus). Právo stezky zahrnuje právo jít pěšky a procházet se, ne však hnát tažné zvíře. Obsahem práva průhonu je hnaní tažného zvířete i přeprava nákladu; proto kdo má právo stezky, nemá právo průhonu, kdo má právo průhonu, má i právo stezky, ačkoli toto právo (tj. právo stezky) samo o sobě neobsahuje možnost hnát tažné zvíře. Právo cesty zahrnuje právo jít pěšky, právo hnát zvířata či právo se procházet, protože obsahuje právo stezky i právo průhonu. Právo vést vodu je právem svádět vodu přes cizí pozemek).“238

238

D 8. 3. 1.

59


Z uvedeného ustanovení lze proto vyvodit, že právo stezky bylo v římském právu obsaženo jak v právu průhonu,239 tak i v právu cesty. Právo průhonu bylo obsaženo v právu cesty. Služebnost stezky (iter) v římském právu zahrnovala pouze chůzi (ius eundi et ambulandi) a jízdu na koni, nikoli však na jiném hospodářském zvířeti.240 Chůzi byla postavena na roveň přeprava osoby v nosítkách nebo v podobném zařízení, využívající síly jiných.241 Nový občanský zákoník v § 1274 odst. 1 a 2 („Služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali.“) podobně jako jeho předloha z roku 1937 zdůrazňuje, že doprava musí probíhat lidskou silou,242 zatímco Obecný zákoník občanský se v § 492 držel tradiční formulace, přiznávající oprávněné osobě právo nechat se nosit lidmi. V současnosti je proto možné pod ustanovení § 1274 odst. 1 nového občanského zákoníku, na rozdíl od římskoprávního ekvivalentu, zahrnout i právo jízdy na jízdním kole, přepravu osoby na invalidním vozíku apod. Úprava služebnosti stezky (iter) v novém občanském zákoníku se vyznačuje zřetelnou inspirací ustanoveními § 282 až 285 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 (Služebnost stezky, průhonu dobytka a cesty vozové) i § 492 až 494 Obecného zákoníku občanského z roku 1811. Stejně jako Obecný zákoník občanský (§ 492) i předválečná předloha zahrnuje nový občanský zákoník do práva stezky výslovně i osoby odlišné od oprávněné osoby a přiznává i jim právo přicházet i odcházet.243 Ustanovení § 1274 odst. 2 („Služebnost stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena.“) vylučuje, stejně jako výše uvedené pravidlo z Digest, ze služebnosti stezky právo jízdy na zvířatech a přepravu nákladů. Podobné ustanovení měla jak osnova z roku 1937 v § 283 („v právu stezky není obsaženo právo dáti se nositi zvířaty“) i Obecný zákoník občanský v § 493 („naproti tomu

239

Výslovně to uvádí např. Paulův fragment D 8. 6. 2.: nam ire quoque per se eum posse qui actum haberet. „Neboť je jasné, že ten, kdo má právo průhonu, má rovněž právo chůze.“ 240 Viz D 8. 3. 12.: Inter actum et iter nonnulla est differentia: iter est enim, qua quis pedes vel eques commeare potest, actus vero, ubi et armenta traicere et vehiculum ducere liceat. „Mezi služebností stezky a průhonu je nemalý rozdíl. Služebnost stezky označuje cestu, po níž je možné jít pěšky, nebo jet na koni, zatímco služebnost průhonu dovoluje jet na hospodářském zvířeti nebo vést náklad.“ 241 Viz D 8. 3. 7.: Qui sella aut lectica vehitur, ire, non agere dicitur: iumentum vero ducere non potest, qui iter tantum habet. „Kdo je přepravován v nosítkách, pokládá se za osobu jdoucí pěšky. Komu svědčí pouze služebnost stezky, nemá právo vést hospodářské zvíře.“ 242 Srov. § 282 osnovy z roku 1937: Služebnost stezky dává právo po ní choditi nebo lidskou silou dáti se dopravovati, pak právo, aby po ní také jiní k oprávněné osobě přicházeli. Při doslovném výkladu ustanovení § 1274 by z práva stezky byly vyloučeny veškeré dopravní prostředky, které kombinují lidskou sílu a např. elektropohon (elektrické invalidní vozíky, akumulátorem poháněná kola či tříkolky apod.). Takovéto rozlišení je sice z hlediska pozitivněprávního pochopitelné, stěží však bude racionální. Řešením by mohla být upřesněná formulace § 1274 odst. 1, nikoli pouze mechanické přebrání starší úpravy bez zřetele k technickému pokroku. 243 Viz důvodovou zprávu k § 282 osnovy z roku 1937.

60


nelze bez zvláštního dovolení rozšiřovati právo chůze na právo jízdy na koni nebo jiných zvířatech“). Nový občanský zákoník, na rozdíl od římskoprávních pramenů, nestanoví další podrobnosti o přesném vymezení místa, kudy lze při výkonu práva služebnosti stezky procházet; v § 1277 nového občanského zákoníku se hovoří pouze o tom, že plocha pro výkon služebnosti stezky musí být přiměřená potřebě a místu. Římské právo znalo pravidlo, podle nějž v případě, že byla zřízena služebnost stezky bez bližšího místního určení, musela být stezka vymezena rozhodcem na služebném pozemku bez zbytečného odkladu, a toto vymezení bylo zásadně neměnné po celou dobu trvání služebnosti.244 Pokud byl terén pro výkon práva stezky nevyhovující, měl podle oprávněný možnost provést nezbytné úpravy sám.245 Výkonu práva stezky v římském právu nebránilo, pokud se mezi zatíženými pozemky nacházel veřejný pozemek nebo veřejná cesta.246 Souhrnem lze uvést, že pojetí stezky v návrhu nového občanského zákoníku v zásadě odpovídá pojetí římského práva, ne však v celé šíři; změny jsou důsledkem vývoje společenských vztahů, respektují však tradiční úpravu. Služebnost průhonu (actus) zahrnuje podle § 1275 odst. 1 nového občanského zákoníku „Služebnost průhonu zakládá právo hnát zvířata přes služebný pozemek. Se služebností průhonu je spojeno i právo jezdit jinými než motorovými vozidly.“) nejen právo hnát hospodářská zvířata, ale i právo jezdit na hospodářských zvířatech přes služebný pozemek, právo jezdit bezmotorovými vozidly, tj. zejména vozidly taženými zvířaty. Podle důvodové zprávy by provoz motorových vozidel příliš poškozoval povrch pozemku a hrozilo by i nebezpečí zranění hospodářských zvířat, proto je zakázán.247 Na rozdíl od návrhu z roku 1937 (§ 283) neobsahuje § 1275 občanského zákoníku zákaz vláčet náklady, citovaný římskoprávní pramen (D 8. 3. 12.) uvádí, že služebnost průhonu zahrnuje i právo náklad vozit prostřednictvím povozu (vehiculum ducere). Na příkladu služebnosti průhonu je ve fragmentu D 8. 6. 11. uvedeno, že excesivním užíváním tato služebnost nezaniká, ale nadměrný výkon práva oprávněným ze služebnosti nedává oprávněnému právní důvod k dalšímu excesivnímu chování. Nový občanský zákoník však obdobné ustanovení nemá.

244

D 8. 3. 13. 1.: (…) si iter actusve sine ulla determinatione legatus est: modo determinabitur et qua primum iter determinatum est, ea servitus constitit, ceterae partes agri liberae sunt. (…). Latitudo actus itinerisque ea est, quae demonstrata est: quod si nihil dictum est, hoc ab arbitro statuendum est. „Byla-li zřízena služebnost stezky nebo průhonu odkazem, aniž by bylo určeno, místo, kde má být vykonávána, je třeba toto určení bezodkladně provést a služebnost bude napříště určena tímto místem. Ostatní část pozemku potom nebudou služebnosti zatíženy. (…) Šířka cesty pro výkon služebnosti odpovídá té šířce, v jaké byla zřízena. Nebyla-li tato šířka stanovena, určí ji rozhodce.“ 245 D 8. 1. 10. 246 Srov. D 8. 2. 1. 247 Viz důvodovou zprávu k § 1275.

61


Z důvodu ochrany lesů byl do nového občanského zákoníku zařazen § 1275 odst. 2 („Je-li služebným pozemkem pozemek určený k plnění funkcí lesa, zakazuje se zřídit služebnost průhonu dobytka. Rozhodne-li orgán veřejné moci, že je služebný pozemek určen k plnění funkcí lesa až po zřízení takové služebnosti, služebnost zaniká.“), který nedovoluje zřídit služebnost průhonu dobytku přes pozemek určený k plnění funkcí lesa a obsahuje zvláštní důvod zániku služebnosti průhonu rozhodnutím orgánu veřejné moci. Takováto úprava přirozeně neměla v klasickém římském právu obdobu. Vymezení pojmu „pozemek určený k plnění funkcí lesa”248 je obsahem § 3 zákona č. 289/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V § 3 odst. 5 tohoto zákona je stanovena možnost konstitutivního prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa se souhlasem nebo na žádost vlastníka takového pozemku, a dále v § 3 odst. 4 tohoto zákona je stanovena pravomoc správního orgánu vydat v pochybnostech deklaratorní rozhodnutí o povaze pozemku. Formulace § 1275 odst. 2 souvisí rovněž s § 20 odst. 1 písm. n) zákona č. 289/1995 Sb., který zakazuje pastvu dobytka, umožňování výběhu hospodářským zvířatům a průhon dobytka lesními porosty. Pojem „dobytek“ v souladu s gramatickým výkladem i důvodovou zprávou k občanskému zákoníku nezahrnuje koně, mezku a osly, běžně užívané pro jízdu a práci v lese (srov. důvodovou zprávu k § 1275). Navržená úprava § 1275 odst. 2 v druhé větě zakotvuje zvláštní důvod zániku služebnosti průhonu. Podle našeho názoru však toto ustanovení dostatečně nebere v úvahu, že rozhodnutí orgánu veřejné moci o tom, že pozemek je určen k plnění funkcí lesa, může být konstitutivní, a působit tedy ex nunc, i deklaratorní, a působit ex tunc. Půjde-li o deklaratorní rozhodnutí orgánu veřejné moci podle § 3 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které navíc může být vydáno i z moci úřední,249 pak vzhledem k formulaci § 1275 odst. 2 sice vyplyne z logiky věci, že toto rozhodnutí musí být vydáno až poté, co došlo ke zřízení služebnosti průhonu, avšak současně nelze vyloučit, že okamžik, od kterého bude určitý pozemek prohlášen ex tunc za pozemek určený k plnění funkcí lesa, bude předcházet okamžiku zřízení služebnosti průhonu. Tato služebnost by tak zřejmě musela být pokládána za neexistující od samého počátku, resp. by nemohla vůbec vzniknout. Služebnost cesty (via) upravená v novém občanském zákoníku se od předchozí služebnosti průhonu odlišuje mimo jiné i tím, že jako jediná umožňuje oprávněnému používat k jízdě přes služebný pozemek jakákoli vozidla, tedy motorová i bezmotorová (§ 1276 odst. 1: „Služebnost cesty zakládá právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoli vozidly.“). V římském právu byla služebnost cesty spjata s výkonem všech oprávnění, tedy i chůze pěšky (iter) či průhonu dobytka (actus). Pokud byla zřízena služebnost označená jako

248

Viz výklad k § 1252, kap. 2.6 Srov. Drobník, J., Dvořák, P., Lesní zákon. Komentář, Wolters Kluwer: Praha 2010 a Staněk, J., Lesní zákon, výklad k § 3, ASPI ID LIT 9153CZ 249

62


via, avšak nedostatečná šířka cesty neumožňovala jízdu vozidly ani pohyb hospodářských zvířat, pak se podle Pomponiova fragmentu D 8. 1. 13. nemohlo jednat o tuto služebnost ani o služebnost průhonu, ale pouze o služebnost stezky (iter): Si tam angusti loci demonstratione facta via concessa fuerit, ut neque vehiculum neque iumentum ea inire possit, iter magis quam via aut actus adquisitus videbitur. Pokud se podle stejného pramene po cestě mohla pohybovat hospodářská zvířata (iumenta), ne však vozidla (vehicula), šlo o služebnost průhonu: sed si iumentum ea duci poterit, non etiam vehiculum, actus videbitur adquisitus. Služebnost cesty je v novém občanském zákoníku pojata užším způsobem, než tomu bylo u stejného institutu v římském právu. Zatímco výše uvedené pravidlo uvedené v Ulpianově fragmentu D 8. 3. 1. stanovilo, že služebnost cesty zahrnuje jak právo jít pěšky, tak právo hnát zvířata či právo se procházet (Via est ius eundi et agendi et ambulandi: nam et iter et actum in se via continet), nový občanský zákoník se o právu chůze v § 1276 vůbec nezmiňuje250 a v § 1276 odst. 2 je pak výslovně vylučuje právo průhonu („Ve služebnosti cesty není obsaženo právo průhonu.“). Možnost pěší chůze je tedy možné vyvodit z tohoto ustanovení pomocí argumentu a maiori ad minus. Nový občanský zákoník neřeší ani subsidiárně otázku šířky cesty, která má být služebností zřízena, namísto toho však stanoví řešení uvedené v § 1277 (viz dále). Římskoprávní konstrukce byla jiná: podle Gaia (D 8. 3. 8.) již Zákony XII. desek určily, že v rovných úsecích má být šířka cesty osm stop, v zatáčkách pak šestnáct: Viae latitudo ex lege duodecim tabularum in porrectum octo pedes habet, in anfractum, id est ubi flexum est, sedecim. Pokud jde o ustanovení § 1276 odst. 3 („Osoba, které přísluší služebnost cesty, přispívá poměrně k udržování cesty včetně lávek a mostů. Vlastník služebného pozemku přispívá, jen když tato zařízení užívá.“),251 jeho inspirací byl § 284 vládního návrhu z roku 1937.252 V kontextu nového občanského zákoníku je vhodné si povšimnout, že formulace § 1267 odst. 3 se odlišuje od obecného pravidla obdobného významu, uvedeného v § 1263: v něm je pojednáno o věci určené k výkonu služebnosti, což podle výše uvedeného výkladu k § 1263 neoznačuje údržbu věci služebné, tj. věci, která je sama o sobě předmětem práva služebnosti. Namísto toho ustanovení § 1276 odst. 3 hovoří o údržbě povrchu cesty, tedy v podstatě o údržbě povrchu části služebného pozemku, a vedle toho i o údržbě lávek a

250

Srov. však § 492 Obecného zákoníku občanského z roku 1811: „Právo stezky zahrnuje právo po ní choditi, lidmi se dáti nositi nebo jiné lidi nechat k sobě přicházeti.“ 251 Právo provádět opravy cesty i stezky bylo možné v římském právu vynutit pomocí actio confessoria - srov. D 7. 5. 4. 5.: Si quis mihi itineris vel actus vel viae controversiam non faciat, sed reficere sternere non patiatur, pomponius libro eodem scribit confessoria actione mihi utendum.“ Pokud někdo nezpochybňuje právo stezky, průhonu nebo cesty, ale nedovoluje opravu a údržbu povrchu těchto cest, podle Pomponiova spisu bylo v daném případě na místě použít actio confessoria.“ 252 Srov. znění § 284: „Ti, kterým přísluší služebnost cesty, přispívají poměrně k udržování cest, mostů a lávek; vlastník pozemku přispívá tehdy, když těchto zařízení užívá (§ 272).“

63


mostů, které je možné podřadit pod věci ve smyslu § 1254. Takto chápaný výklad ustanovení § 1276 odst. 3 dává vysvětlení na otázku důvodnosti této úpravy ve srovnání s obecně platným ustanovením § 1263. Na rozdíl od exaktní římskoprávní úpravy šířky cesty (viz výše výklad k § 1276) stanoví nový občanský zákoník v § 1277 („Plocha pro výkon služebnosti stezky, cesty nebo průhonu musí být přiměřená potřebě a místu. Stanou-li se stezka, cesta nebo průhon působením náhody neschůdnými, lze se domáhat, aby byla vykázána náhradní plocha, než budou uvedeny v předešlý stav.“) pouze, že plocha vymezená pro výkon služebnosti stezky, cesty a průhonu musí být „přiměřená potřebě a místu“. Konkrétnější vymezení plochy v délkových nebo obsahových jednotkách proto zřejmě bude nutné přesně stanovit ve smlouvě o zřízení služebnosti; v případě sporu je bude moci vymezit soud podle své úvahy, opřené o znalost místních poměrů a podle zájmu vlastníka služebného pozemku i oprávněného ze služebnosti. Nový občanský zákoník nepočítá v tomto ohledu s předběžnou ochranou poskytnutou obecním úřadem. Římské právo řešilo problematiku ochrany služebností pomocí interdiktů, zejména interdiktu Quem servitutem, a rovněž pomocí actio confessoria (viz kap. 1.3). V D 8. 6. 14.) je možné zjistit následující skutečnosti: Si locus, per quem via aut iter aut actus debebatur, impetu fluminis occupatus esset et intra tempus, quod ad amittendam servitutem sufficit, alluvione facta restitutus est, servitus quoque in pristinum statum restituitur: quod si id tempus praeterierit, ut servitus amittatur, renovare eam cogendus est. „Je-li pozemek, na němž je zřízena služebnost cesty nebo stezky, zaplaven povodní, avšak dříve, než by mohlo dojít k zániku práva služebnosti, se vlivem náplav pozemek vrátí do původního stavu, rovněž se do původního stavu vrátí služebnost. Pokud však v této době uplynula doba nutná k zániku služebnosti, může být vlastník pozemku úředně donucen služebnost obnovit.“ V případě, že po zaplaveném pozemku vedla veřejná cesta (via publica), byla úprava ještě přísnější; podle fragmentu D 8. 6. 14. 1. platilo toto pravidlo: Cum via publica vel fluminis impetu vel ruina amissa est, vicinus proximus viam praestare debet. „Dojde-li k zničení veřejné cesty povodní nebo jinou nepříznivou událostí, vlastník sousedního pozemku je povinen nabídnout (náhradní) cestu.“ Druhá věta ustanovení § 1277 zakládá oprávněnému ze služebnosti možnost domáhat se náhradní plochy pro výkon práva stezky, cesty nebo průhonu v případě, že zásahem náhody (ve smyslu vis maior)253 stanou dosavadní plochy neschůdné. Uvedené ustanovení je projevem zásady, že služebnosti mají být vykonávány civiliter, tj. tak, aby co nejméně obtěžovaly vlastníka služebné věci.254 Proto si oprávněný nemůže zvolit jinou

253

Tato formulace vylučuje jakékoli zaviněné působení člověka, ať již ve formě úmyslu, nebo nedbalosti. Srov. i formulaci § 285 vládního návrhu z roku 1937: „Plocha pro výkon těchto služebností musí býti přiměřena potřebě a místu. Stanou-li se cesty povodní nebo jinou náhodou neschůdnými, lze se domáhati, neučinil-li již opatření příslušný úřad, aby byla vykázána nová plocha, než budou cesty uvedeny v předešlý stav.“ 254 Srov. D 8. 1. 9.

64


plochu pro výkon služebnosti sám, ale je povinen domáhat se u vlastníka a případně i u soudu, a to i na dočasnou dobu, aby mu byla vyhrazena plocha jiná, než bude původní plocha uvedena v předešlý stav.

8.8

Právo pastvy (§ 1278 - 1282)

Úvodem je vhodné poznamenat, že úprava práva pastvy má značně kazuistickou povahu; účelem přijetí této úpravy nového občanského zákoníku má být podle důvodové zprávy řešení poměrů drobných chovatelů a menších farem, zejména v podhorských oblastech, kteří nevlastní dostatečně velké pozemky, zvláště jde-li o chov ovcí nebo koz. Dalším důvodem je pak ohled na ekologická hlediska, zejména pravidelné pastvy, která zajišťuje ochranu biodiverzity luk a umožňuje zachovat krajinný ráz.255 Povaha tohoto ustanovení nového občanského zákoníku vedla, jakožto příklad nové úpravy služebností, ke kritickým polemikám o vhodnosti takovéto úpravy a o podobě úpravy služebností jako celku.256 Skutečností je, že právu pastvy je v novém občanském zákoníku věnováno pět paragrafů; stejný počet paragrafů měl i Obecný zákoník občanský z roku 1811 a vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937, silně inspirovaný tímto kodexem, měl ještě o jeden více.257 Při polemikách o vhodnosti úpravy této služebnosti byl často opomíjen fakt, že – tak jako v případě jiných služebností – jde o úpravu, která se použije tehdy, nesjednají-li si strany něco jiného. Upřesnění práv a povinností plynoucích ze služebnosti pastvy může být vhodné zejména při tvrzeném vzniku této služebnosti vydržením. Nakolik jde jen o řešení teoretických, tedy v praxi se málo vyskytujících problémů, se ukáže v nejbližší budoucnosti. Právo pastvy tak, jak je upraveno v § 1278 nového občanského zákoníku („Není-li určen druh, počet dobytka nebo rozsah a čas pastvy, když se právo pastvy zřídilo, chrání se pokojná desetiletá držba. Jsou-li pochybnosti, použijí se ustanovení § 1270 až 1273.“) je obdobou římskoprávní pozemkové venkovské služebnosti ius pascend. Dokládá to Ulpianův fragment D 8. 3. 1.: In rusticis computanda sunt aquae haustus, pecoris ad aquam adpulsus, ius pascendi, calcis coquendae, harenae fodiendae. Podle Ulpianova fragmentuD 8. 3. 3. mohla být zřízena služebnost pastvy dobytka, s nímž se vykonávala práce, na sousedním pozemku. (Item sic possunt servitutes imponi, et ut boves, per quos fundus colitur, in vicino agro pascantur: quam servitutem imponi posse Neratius libro secundo membranarum scribit. „Rovněž mohou být zřízeny služebnosti, podle nichž se dobytek, který slouží k obdělávání

255

Viz Důvodová zpráva k § 1278, str. 331n. Srov. např. Uhlíř, D., Proč neschválit nový občanský kodex, Lidové noviny - Právo & Justice, 14. 2. 2011, str. 32; text je dostupný také na stránkách www.cak.cz. Jakkoli jde o publicistický text, nelze opomenout, že předkládaný argument o možnosti nahradit služebnost coby věcné právo právem nájmu je možné velmi snadno vyvrátit. 257 Viz § 498 až 502 Obecného zákoníku občanského z roku 1811. 256

65


půdy, může pást na sousedním pozemku; zřízení této služebnosti popisuje Neratius v druhé knize spisu Membranae.“). Přestože v římském právu šlo o služebnost spojenou nejčastěji s pozemkem, nebylo vyloučeno ani pojetí odpovídající osobní služebnosti: Pecoris pascendi servitutes, item ad aquam appellendi, si praedii fructus maxime in pecore consistat, praedii magis quam personae videtur: si tamen testator personam demonstravit, cui servitutem praestari voluit, emptori vel heredi non eadem praestabitur servitus (D 8. 3. 4.). „Pochází-li užitek z pozemku z práva pastvy dobytka a práva přivádět dobytek k vodě, jde spíše než o osobní služebnost o služebnost pozemkovou. Jestliže však někdo označí určitou osobu, jíž chce odkázat tuto služebnost po své smrti, nebude tato služebnost přecházet na kupujícího nebo na dědice této označené osoby.“ Z uvedeného textu vyplývá, že právo pastvy mohlo být výslovně zřízeno jako osobní služebnost, nepřecházející na právní nástupce. Pokud však takto výslovně označeno nebylo, bylo za výše uvedených podmínek pokládáno za pozemkovou služebnost. Ke stejnému závěru vede text D 8. 5. 20., podle nějž právo pastvy přecházelo na právní nástupce, pokud nebylo dohodnuto něco jiného: Plures ex municipibus, qui diversa praedia possidebant, saltum communem, ut ius compascendi haberent, mercati sunt idque etiam a successoribus eorum est observatum: sed nonnulli ex his, qui hoc ius habebant, praedia sua illa propria venum dederunt. Quaero, an in venditione etiam ius illud secutum sit praedia, cum eius voluntatis venditores fuerint, ut et hoc alienarent. Respondit id observandum, quod actum inter contrahentes esset: sed si voluntas contrahentium manifesta non sit, et hoc ius ad emptores transire. Item quaero, an, cum pars illorum propriorum fundorum legato ad aliquem transmissa sit, aliquid iuris secum huius compascui traxerit. Respondit, cum id quoque ius fundi, qui legatus esset, videretur, id quoque cessurum legatario. „Obyvatelé města – vlastníci různých pozemků – společně zakoupili les, aby v něm mohli pást svá zvířata a tento les stejným způsobem využívali i jejich nástpci. Někteří z nich, kterým svědčilo toto právo (tj. právo pastvy) však prodali své podíly z pozemku. Vznikla otázka, zda při prodeji bylo převedeno i toto právo, za předpokladu, že jej prodávající chtěli převést. Odpověď zněla, že je třeba brát ohled na to, co bylo dohodnuto mezi smluvními stranami, a jestli nebyla vyjádřena (odchylná) vůle smluvních stran, právo přešlo na kupující. Rovněž vznikla otázka, zda v případě, že podíl na uvedeném pozemku někdo nabyl dědictvím, připadlo této osobě i právo pastvy. Odpověď zní, že toto právo je spojeno s pozemkem a proto svědčí rovněž tomu, kdo nabyl pozemek dědictvím.“ Právo pastvy jako osobní služebnost je zmíněno rovněž ve fragmentu D 7. 1. 32.: Si quis unas aedes, quas solas habet, vel fundum tradit, excipere potest id, quod personae, non praedii est, veluti usum et usum fructum. Sed et si excipiat, ut pascere sibi vel inhabitare liceat, valet exceptio, cum ex multis saltibus pastione fructus perciperetur. Et habitationis exceptione, sive temporali sive usque ad mortem eius qui excepit, usus videtur exceptus. „Prodává-li někdo pozemek nebo stavbu, kterou má ve svém výhradním vlastnictví, může si 66


vyhradit právo svědčící osobě, nikoli pozemku, jakým je užívací právo (usus) nebo požívací právo (ususfructus). Vyhradí-li si však, že bude na pozemku pást zvířata nebo užívat stavbu, tato výhrada platí, protože je možné získat užitek z pastvy na různých pozemcích. A pokud jde o právo užívat stavbu, ať již po určitý čas nebo až do smrti toho, kdo si toto právo vyhradil, má se za to, že jde o užívací právo (usus).“ Z povahy věci plyne, že právo pastvy může být spojeno pouze s nemovitostí, nikoli s movitou věcí. Pokud jde o nemovitosti, je nutné brát zřetel na omezení stanovené v § 1279 nového občanského zákoníku, které zakazuje vznik služebnost pastvy k lesním pozemkům (srov. výklad k tomuto ustanovení). O římskoprávní ochraně držby a o nabytí služebnosti vydržením bylo pojednáno v kapitole 6.3 této práce. Nový občanský zákoník stanoví pro právo pastvy desetiletou dobu ochrany pokojné držby, což je odchylkou od vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 i od Obecného zákoníku občanského, které shodně stanovily třicetiletou dobu. Lze souhlasit s tím, že třicetiletá doba se dnes nezdá být praktická, a to i s ohledem na vývoj římskoprávní vývoj ochrany služebností, kde bylo možné služebnost vydržet.258 Sledované římskoprávní prameny sice nepoužívají stejnou systematiku pro rozlišení hospodářských zvířat jako nový občanský zákoník v § 1279 odst. 1 („Právo pastvy se vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoli však na prasata a drůbež. Zvířata nadměrně znečištěná, nemocná nebo cizí jsou z pastvy vyloučena.“), to však neznamená, že by tato zvířata nebyla při zřízení služebností rozlišována. Z hospodářských zvířat byl výslovně zahrnut do práva pastvy hovězí dobytek a ovce (byly zahrnuty do pojmu „pecus“,259 viz výše fragment D 8. 3. 4.), častěji však o dobytek určený k práci na poli: Item sic possunt servitutes imponi, et ut boves, per quos fundus colitur, in vicino agro pascantur: quam servitutem imponi posse Neratius libro secundo membranarum scribit. „Rovněž mohou být zřízeny služebnosti, které spočívají v pasení dobytka užívaného k obdělávání půdy na sousedním pozemku. O tom, že tato služebnost může být zřízena, píše Neratius ve své druhé knize.“ (D 8. 3. 3.) O jiných hospodářských zvířatech se zkoumané římskoprávní prameny v této souvislosti nezmiňují. Lze se tedy domnívat, že shodně s § 1279 odst. 1 nepočítaly s možností zřízení služebnosti pastvy pro prasata či drůbež. Důvodem byla pravděpodobně povaha těchto zvířat a jejich odlišné chování, dané jejich přirozeností. Ze stejného důvodu vylučuje nový občanský zákoník z práva pastvy nemocná, nadměrně znečištěná (pravděpodobně je 258

Viz C 7. 31. 17.; Iust. Inst. 2. 6. Pojem pecus původně označoval brav tj. ovce, kozy a vepře (srov. Pražák, J., Novotný, F., Sedláček, J. Latinsko-český slovník, Praha 1948, str. 950, který jej překládá jako drobný dobytek) v literatuře občas i menší hospodářská zvířata, která nebyla používána k těžké práci na poli. Svědčí o tom např. klasické dílo Zápisky o válce galské, resp. jeho osmá kniha, jejímž autorem byl Aulus Hirtius: non tantum pecora atque iumenta, sed etiam magna hostium multitudo siti consumebatur - žízní hynula nejen drobná a tažná zvířata, ale i mnoho nepřátel (De Bello Gallico, 8. 8. 41). 259

67


míněno vlivem nemoci) a cizí zvířata, tj. zvířata ve vlastnictví jiné než oprávněné osoby. Z hlediska legislativní konstrukce bylo ustanovení § 1279 odst. 1 převzato v mírně pozměněné podobě z § 499 Obecného zákoníku občanského, vynecháno bylo pouze bližší rozlišení hospodářských zvířat a zmínka o pastvě koz v lesnatých oblastech: „Právo pastvy vztahuje se, pokud nepřekážejí tomu nařízení politická a v lesnictví daná, na každý druh tažného, hovězího a skopového dobytka, nikoli však na vepře a drůbež; v krajinách lesnatých stejně nikoliv na kozy. Nečistý, nezdravý a cizí dobytek je povždy z pastvy vyloučen.“ Inspirací byl nesporně i vládní návrh z roku 1937 (§ 289) o druhu dobytka. „Právo pastvy se vztahuje, není-li jiných právních předpisu, na každý druh tažného, hovězího a skopového dobytka, nikoli však na drůbež a dobytek vepřový, v krajinách lesnatých ani na kozy.“. Ustanovení § 1279 odst. 2 („Je-li služebným pozemkem pozemek s lesními porosty, zakazuje se zřídit služebnost pastvy dobytka.“) doplňuje ustanovení § 1261 v tom smyslu, že vylučuje zřízení služebnosti pastvy dobytka na pozemcích s lesními porosty.260 Při srovnání obou ustanovení nového občanského zákoníku, tj. § 1261 a § 1279 odst. 2 je zřejmé, že v lesních porostech není dovolena pouze služebnost pastvy dobytka, zatímco jiné služebnosti je možné zřídit. Tato praxe je motivována ochranou lesa, v dřívější době však podobný zákaz neexistoval. Konkrétní, značně podrobné ustanovení § 1280 odst. 1 a 2 o počtu dobytka („Měníli se počet paseného dobytka v posledních deseti letech, je rozhodný průměr za první tři léta pastvy. Není-li ani tento počet zřejmý, stanoví se podle zásad slušnosti přiměřeně k rozsahu a jakosti pastvy; oprávněná osoba však nemůže na služebném pozemku pást více dobytka, než kolik ho může přezimovat s pící dodanou panujícím pozemkem. Do počtu podle odstavce 1 se nevčítají sající mláďata.“) se týká počtu pasených kusů, který se může přirozeným způsobem v průběhu času měnit. Úprava vychází z § 500 Obecného zákoníku občanského, který stanovil: „Měnil-li se počet honěného dobytka v posledních třiceti letech, buď vzat průměr z toho, co bylo v prvních třech letech vyháněno. Není-li ani tento zřejmý, jest slušnou měrou hleděti jednak k rozsahu, jednak k jakosti pastvy a oprávněnému aspoň nedopustiti, aby na cizí pastvě choval více dobytka, než může přezimovati pící, kterou mu dodá pozemek panující. Sající mláďata se k ustanovenému počtu nepočítají.“. Obdobně v § 290 písm. b) vládní osnovy z roku 1937 bylo uvedeno: „Měnil-li se počet paseného dobytka v posledních třiceti letech, je rozhodný průměr za první tři léta pastvy. Není-li ani tento počet zřejmý, je slušnou měrou hleděti jednak k rozsahu, jednak k jakosti pastvy, a oprávněné osobě nedopustiti aspoň tolik, aby na cizí pastvě chovala více dobytka, než ho muže přezimovati pící, kterou jí dodá pozemek panující. Ssající mláďata se nepočítají.“

260

Tedy pozemek určený k plnění funkce lesa, zmíněný v § 1261, je termínem zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů.

68


Nový občanský zákoník omezuje v § 1280 odst. 1 dobu, za kterou dojde ke změně v počtu paseného dobytka, oproti svým předlohám z třiceti let na deset let. Stanovení rozsahu užívání pozemku poukazem na přiměřený počet zvířat je výrazem římskoprávní zásady servitus civiliter exercenda est a zásady, podle níž je nutné služebný pozemek maximálně šetřit, tj. nevyužívat jej nad míru, kterou je schopen snášet.261 V daném případě zákonodárce formuloval konkrétní pravidlo, podle nějž je nutné hledět k výtěžku panujícího pozemku v podobě píce. Toto pravidlo, i když se ve stejné podobě ve zkoumaných římskoprávních pramenech nevyskytuje, je důsledným projevem pozemkové služebnosti jako vztahu mezi dvěma pozemky,262 z nichž jeden „slouží“ druhému tím, že mu poskytuje výtěžek v podobě píce. Římské právo přísně odlišovalo, zda je výtěžek služebného pozemku určen potřebě panujícímu pozemku, nebo osobní potřebě toho, kdo panující pozemek vlastní.263 Pokud by výtěžek služebného pozemku nebyl určen potřebě panujícího pozemku, nejednalo by se totiž o pozemkovou služebnost, ale o ususfructus.264 Otázkou je, zda bez znalostí této souvislosti bude toto pravidlo pro běžné adresáty právní normy dostatečně určité a srozumitelné. Pokud jde o dobu pastvy, uvádí nový občanský zákoník v § 1281: „Doba pastvy se řídí místní zvyklostí; řádné hospodaření na pozemku se však pasením nesmí omezit nebo ztížit.“ Obdobné ustanovení § 501 Obecného zákoníku občanského ponechávalo úpravu doby pasení v každé obci „zavedenému nepopřenému obyčeji,“ podobnou formulaci měla i vládní osnova z roku 1937. Nový občanský zákoník používá pojem „místní zvyklost“ (srov. § 9 odst. 2 a § 1258 nového občanského zákoníku). Místní zvyklost lze postavit na roveň římskoprávním obyčejům, které původně tvořily základ římského práva vůbec; i když Gaius obyčeje ve své učebnici mezi prameny práva neuvádí (srov. Inst. 1. 2), v době justiniánských kodifikací měly obyčeje alespoň teoretickou závaznost jako pramen práva. Svědčí o tom Julianův fragment D 1. 3. 32 pr. a D 1. 3. 32. 1.: De quibus causis scriptis legibus non utimur, id custodiri oportet, quod moribus et consuetudine inductum est: et si qua in re hoc deficeret, tunc quod proximum et consequens ei est: si nec id quidem appareat, tunc ius, quo urbs Roma utitur, servari oportet. Inveterata consuetudo pro lege non immerito custoditur, et hoc est ius quod dicitur moribus constitutum. Nam cum ipsae leges nulla alia ex causa nos teneant, quam quod iudicio populi receptae sunt, merito et ea, quae sine ullo scripto populus probavit, tenebunt omnes: nam quid interest suffragio populus voluntatem suam declaret an rebus ipsis et factis? Quare rectissime etiam illud receptum est, ut leges non solum suffragio legis latoris, sed etiam

261

Srov. D 8. 3. 5.: Sed ipse dicit, ut maxime calcis coquendae et cretae eximendae servitus constitui possit, non ultra posse, quam quatenus ad eum ipsum fundum opus sit „Avšak (Neratius) sám řekl, že navzdory skutečnosti, že může být zřízena služebnost pálit vápno nebo těžit hlínu, takováto služebnost nemá být vykonávána nad potřebu panujícího pozemku“ 262 Srov. D 8. 3. 4. 263 Srov. D 7. 1. 32. 264 Srov. D 8. 3. 6.

69


tacito consensu omnium per desuetudinem abrogentur. „V případě, že není možné použít psaného práva, je třeba zachovávat to, co bylo zavedeno zvyky a obyčeji (mores et consuetudo), a pokud v dané věci žádné nejsou, to, co je nejbližší a co s touto věcí souvisí. Pokud není ani to, musí být zachováno právo, které se používá v městě Římě. Není nesprávné, že starý obyčej je zachováván stejně jako právo, takové právo je označováno jako právo ustanovené obyčeji. Protože i samotné zákony jsou pro nás závazné pouze z toho důvodu, že byly přijaty úsudkem lidu, také to, co lid schválil bez zapsání, bude po právu závazné pro všechny. Co záleží na tom, zda lid projevil svou vůli hlasováním, nebo vlastním chováním a činy? Proto je velmi správným úsudkem, že zákony mohou být zrušeny nejen hlasováním zákonodárce, ale mohou také vyjít z užívání prostřednictvím mlčenlivého souhlasu všech.“ Uvedený text přiznává obyčejům aplikaci nejen v případech, na něž nedopadalo římské psané právo, což by odpovídalo formulaci § 1281, ale jde o aplikaci obyčeje jako pravidla chování, které je pokládáno za závazné. Obyčeje jsou dokonce kladeny na roveň zákonům tím, že mohou vést k tomu, že zákony nebudou aplikovány. Význam, který má tento fragment, vedl některé autory o pochybnostech o jeho původu, resp. k úvahám, zda nejde o pozdější interpolaci.265 Ustanovení § 1282 odst. 1 („Právo pastvy nezahrnuje jiné užívání. Nevylučuje zpravidla ani vlastníka služebného pozemku z práva spolupastvy.“) je stručnější podobou § 502 Obecného zákoníku občanského, který stanovil: „Požitek práva pastvy nezahrnuje žádného jiného užívání. Oprávněný nesmí ani trávu žíti, ani zpravidla vlastníka pozemku ze spolupastvy vylučovati, nanejméně však podstatu pastviny porušovati. Hrozí-li škoda, musí svůj dobytek dát hlídati pastýřem.“ Obdobně § 292 vládní osnovy z roku 1937: „Právo pastvy nezahrnuje jiného užívání. Nevztahuje se ani na žetí trávy ani na podstatu pastviny, zpravidla nevylučuje ani vlastníka ze spolupastvy.“ Ačkoli to nový občanský zákoník výslovně nestanoví, je zřejmé, že účelem § 1282 odst. 1 je vyloučit užívání služebného pozemku k jinému než stanovenému účelu, tj. k pastvě dobytka. Oprávněný z práva pastvy proto nebude mít možnost po služebném pozemku jezdit, skladovat na něm materiál266 či jej jinak hospodářsky využívat (srov. též § 1258 in fine). Ke stejnému závěru vede i pravidlo stanovené v D 8. 3. 5. in fine (viz výše výklad k § 1280). Pokud si podle § 1282 odst. 1 druhé věty strany nedojednají něco jiného, není vlastník služebného pozemku omezen v jeho užívání k témuž účelu, tj. ke spolupastvě. Jde o výkon vlastnického práva, nikoli o zvláštní typ služebnosti; uplatní se zde zásada nulli res sua servit.

265

Viz Dostalík, P. Právní obyčej jako pramen práva v právu římském, sborník Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings, Brno : Masarykova univerzita, 2009, str. 2517 266 Skladování mohlo být sjednáno jako zvláštní služebnost - viz D 8. 3. 3.

70


Ustanovení § 1282 odst. 2 o nutnosti hlídání dobytka („Hrozí-li škoda, musí být dobytek hlídán.“) lze pokládat za speciální prevenční povinnost. I když se ve výslovné formě v relevantních pramenech římského práva nevyskytuje, vyplývá ze zásady výkonu práva služebnosti civiliter. Z kontextu úpravy vyplývá, že musí jí o prevenci škody, která přesahuje běžné poškození pozemku, jež bylo i v římském právu zásadně dovoleno: podle Pomponiova fragmentu D 8. 3. 20. platilo, že služebnost může poškodit služebný pozemek svým přirozeným působením, tj. nikoli působením lidskou rukou služebný pozemek (Servitus naturaliter, non manu facto laedere potest fundum servientem). Speciální prevenční povinnost v ustanovení § 1282 odst. 2 lze chápat v kontextu celé úpravy tak, že jejím smyslem je zajistit, aby nedocházelo na jedné straně k pochybnostem o bránění výkonu práva a na druhé straně k poškození majetku či zdraví osob. Vládní návrh z roku 1937 proto výslovně stanovil, že škoda může být jakéhokoli charakteru, „zejména pro lidi, cizí zvířata nebo pro polní úrodu“.

B.

Osobní služebnosti

9.

Užívací právo (§ 1283 - 1284)

Stejně jako bylo v římském právu užívací právo (usus) spojeno s osobami (viz Marcianův fragment D 8. 1. 1.), je podle nového občanského zákoníku užívací právo osobní služebností. Právo užívací zahrnuje právo oprávněného uživatele (usuarius) věc pouze užívat, přičemž všechny užitky a plody věci náležejí vlastníkovi věci. Tím se užívací právo v novém občanském zákoníku shoduje s užívacím právem ve své původní římskoprávní podobě coby nudus usus, id est sine fructu (pouhé užívání bez braní plodů, tj. požívání). Podle Ulpianova fragmentu D 7. 8. 2. platilo pravidlo cui usus relictus est, uti potest, frui non potest - komu bylo zřízeno užívací právo, má právo užívat, nikoli však brát plody (požívat). Problém rozsahu užívacího práva byl stěžejní otázkou i v zkoumaných římskoprávních pramenech. Římskoprávní služebnost užívacího práva nebylo možné převést na jinou osobu, a to ani úplatně. Podle Ulpianova fragmentu D 7. 8. 8. nemohl uživatel, který měl v užívání dům, přenechat tento dům do výlučného užívání jiným osobám, nebo dokonce celý dům přenechat jiným osobám za úplatu. Tuto situaci však bylo nutné odlišit od situace, kdy uživatel sám v domě bydlel a rozhodl se vzít do domu další osoby. Zde justiniánská kasuistika rozlišovala, zda uživatel byl mužem či ženou, a roli hrála i povaha domu, tj. zda šlo o venkovskou usedlost nebo o jiný dům. Bylo-li muži zřízeno užívací právo k domu, podle fragmentu D 7. 8. 2. 1 toto právo zahrnovalo i právo bydlet v tomto domě spolu s manželkou, dětmi a podle některých názorů i s propuštěnci a hosty.267 Pokud byla

267

D 7. 8. 2. 1.: Domus usus relictus est aut marito aut mulieri: si marito, potest illic habitare non solus, verum cum familia quoque sua. An et cum libertis, fuit quaestionis, et Celsus scripsit, et cum libertis: posse hospitem quoque recipere, nam ita libro octavo decimo digestorum scripsit, quam sententiam et Tubero probat. Sed an etiam inquilinum recipere possit, apud Labeonem memini tractatum libro posteriorum, et ait Labeo eum, qui

71


oprávněnou ze služebnosti užívacího práva žena, měla v zásadě stejná oprávnění jako muž, avšak neměla právo vzít k sobě do domu hosta.268 V případě venkovských usedlostí měl usuarius podle Ulpianova fragmentu D 7. 8. 12. a D 8. 12. 1. zvláštní rozšířená oprávnění, která zahrnovala vymezené užívání plodů a výtěžků venkovských nemovitostí: justiniánské právo přiznávalo v takovém případě uživateli právo právo sbírat dřevo pro svou každodenní potřebu, užívat zahradu a sbírat z ní ovoce, zeleninu, květy a vodu.269 Římskoprávní úprava, zohledňovala potřeby rodiny uživatele i v případě užívacího práva k otroku. Usuarius měl právo otroka užívat nejen pro sebe, ale i pro svou manželku a pro své děti. Pokud otroka užíval spolu s ostatními, nebude to pokládáno za přenechání tohoto otroka ostatním. Avšak bylo-li užívání otroka odkázáno neplnoprávnému synu nebo jinému otroku, bylo by nutné na věc nahlížet, tak, že toto právo nabyl otec rodiny nebo

ipse habitat, inquilinum posse recipere: idem et hospites et libertos suos. „Bylo-li odkázáno užívací právo k domu buď manželovi, nebo manželce, v prvním případě v domě smí bydlet nejen sám, ale i spolu se svou rodinou. Vznikla otázka, zda se to týká také propuštěnců. Celsus v osmnácté knize Digest napsal, že smí v domě bydlet nejen s propuštěnci, ale i že smí i v domě přijímat hosty, a stejného názoru byl i Tubero. Pokud jde o možnost vzít si do domu nájemce, pamatuji se, že Labeo v jedné ze svých posledních knih uváděl, že tuto možnost uživatel má, a že ten, kdo sám v domě bydlí, má možnost vzít si do domu hosty a své propuštěnce.“ 268 Srov. D 7. 8. 7. 269 D 7. 8. 12. pr. a D 7. 12. 1.:: Plenum autem usum debet habere, si et villae et praetorii ei relictus est. Venire plane proprietarium ad fructus percipiendos magis dicendum est, et per tempora fructuum colligendorum etiam habitare illic posse admittendum est. 1. Praeter habitationem quam habet, cui usus datus est deambulandi quoque et gestandi ius habebit. Sabinus et Cassius et lignis ad usum cottidianum et horto et pomis et holeribus et floribus et aqua usurum, non usque ad compendium, sed ad usum, scilicet non usque ad abusum: idem Nerva, et adicit stramentis et sarmentis etiam usurum, sed neque foliis neque oleo neque frumento neque frugibus usurum. Sed Sabinus et Cassius et Labeo et Proculus hoc amplius etiam ex his quae in fundo nascuntur, quod ad victum sibi suisque sufficiat sumpturum et ex his quae Nerva negavit: iuventius etiam cum convivis et hospitibus posse uti: quae sententia mihi vera videtur: aliquo enim largius cum usuario agendum est pro dignitate eius, cui relictus est usus. Sed utetur his, ut puto, dumtaxat in villa: pomis autem et oleribus et floribus et lignis videndum, utrum eodem loco utatur dumtaxat an etiam in oppidum ei deferri possint: sed melius est accipere et in oppidum deferenda, neque enim grave onus est horum, si abundent in fundo. „Ten, komu bylo uděleno právo k venkovské usedlosti a pozemku, má k těmto nemovitostem plné užívací právo. Avšak současně platí silnější pravidlo, že vlastník má právo přístupu za účelem sběru plodů a v době sklizně tam může i pobývat. Stejně jako v případě práva bydlení má uživatel právo procházet a projíždět. Sabinus a Cassius se domnívají, že má rovněž právo sbírat dřevo pro svou každodenní potřebu, užívat zahradu a sbírat z ní ovoce, zeleninu, květy a vodu, avšak ne za účelem zisku, ale v souladu s užívacím právem tak, aby nedošlo k úplnému spotřebování. To samé říká Nerva, avšak doplňuje, že uživatel má právo užívat slámu, chrastí, ne však listí, olej, obilí ani ovoce. Sabinus, Cassius, Labeo a Proculus navíc tvrdí, že uživatel má právo brát si z výtažku usedlosti tolik, kolik potřebuje pro sebe a pro svou rodinu, což Nerva popřel. Juventius dokonce tvrdí, že uživatel má právo užívat tyto věci pro potřebu svých hostů a osob, o které se stará, a s tímto názorem souhlasím, protože v některých případech má být s uživatelem zacházeno velkoryse, a to s ohledem na osobu, které bylo právo užívat odkázáno. Takovýto rozsah užívacího práva však je podle mne možný pouze v případě, že uživatel pobývá ve venkovské usedlosti. Pokud jde o ovoce, zeleninu, květiny a dříví, je třeba rozlišovat, zda je uživatel užívá na místě, nebo zda si je rovněž odváží s sebou do města. Rozumnější však bude, aby tyto věci mohly být odváženy do města, protože je-li jich na pozemku dostatek, nebude to znamenat velkou škodu.“

72


majitel otroka, nikoliv ti, kdo jsou v jejich moci.270 I zde však platil pro uživatele zákaz výlučného přenechání otroka jinému.271 Právo věc užívat váže nový občanský zákoník v § 1283 nejen na osobu uživatele, ale i na „potřebu jeho domácnosti“ („Služebností užívacího práva se uživateli poskytuje právo užívat cizí věc pro jeho vlastní potřebu a potřebu jeho domácnosti. Změní-li se tyto potřeby po zřízení služebnosti, nezakládá to uživateli právo na její rozšíření.“). Pojem „domácnost“, případně „rodinná domácnost“, je v novém občanském zákoníku užit v nejširším smyslu (srov. např. § 690). Pojem „užívání pro potřebu domácnosti“ proto zřejmě zahrne potřeby nejen čistě osobní povahy, ale i potřeby plynoucí z vlastnictví určitých movitých věcí (srov. § 698 a násl., který hovoří o věcech, které tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti). Má-li proto podle nové úpravy uživatel možnost užívat věc i pro potřebu své domácnosti, jde o užívání, které svým rozsahem přesahuje vlastní potřebu uživatele. Předmětem užívacího práva mohla být v římském právu i hospodářská zvířata, bylo však třeba rozlišit, které zemědělské produkty ještě mohlo toto právo zahrnout. Podle Ulpianova fragmentu D 7. 8. 12. 2 a D 7. 8. 12. 3. byl užitek z hospodářských zvířat striktně vymezen tak, že uživatel směl využívat hnůj, avšak ne mléko, jehňata nebo vlnu.272 Pokud šlo o koně, justiniánské právo připouštělo jejich užívání k přepravě nákladu i k použití na dostizích, tj. na hrách v cirku (circenses). Takovýto způsob užívání by mohl být sice pokládán za pronájem, avšak nebylo možné vyloučit, aby při zřízení užívacího práva zřizovatel měl na paměti i takovýto způsob využití koní.273 Současná úprava užívacího práva v novém občanském zákoníku je obecná, nerozlišuje mezi různými druhy věcí tak, jako římská kasuistika, přesto v zásadních otázkách z římskoprávního pojetí užívacího práva vychází – jde především o osobní povahu užívacího práva a o možnost využívání předmětu pro potřebu domácnosti uživatele. Vymezení práv uživatele a vlastníka provádí nový občanský zákoník v § 1284 („Vlastníku věci náležejí všechny užitky, které může brát bez zkrácení práva uživatele. Vlastník však nese všechny její závady a musí věc udržovat v dobrém stavu. Přesahují-li náklady užitek, který vlastníkovi zbývá, musí uživatel buď tyto zvýšené náklady nést, anebo od užívání upustit.“) obecně tak, že vlastníkovi náleží užitky, které může brát bez zkrácení užívacího 270

Srov. D 7. 8. 12. 5. Srov. D 7. 8. 12. 6. 272 D 7. 8. 12. 2. a D 7. 8. 12. 3.: Sed si pecoris ei usus relictus est, puta gregis ovilis, ad stercorandum usurum dumtaxat Labeo ait, sed neque lana neque agnis neque lacte usurum: haec enim magis in fructu esse. Hoc amplius etiam modico lacte usurum puto: neque enim tam stricte interpretandae sunt voluntates defunctorum. Sed si boum armenti usus relinquatur, omnem usum habebit et ad arandum et ad cetera, ad quae boves apti sunt. „Je-li někomu odkázáno užívací právo k hospodářským zvířatům (pecus), například ke stádu ovcí, má podle názoru Labeonova právo užívat pouze hnůj, ne však vlnu, jehňata ani mléko – ty je totiž třeba pokládat spíše za požitky. Podle mého názoru je však možné zajít dál a přiznat mu i právo přiměřeně užívat mléko, protože vůle zemřelých nemá být vykládána tak přísně. Je-li však odkázáno užívání hovězího dobytka, má uživatel právo jej užívat k orání a vůbec ke všemu, k čemu je hovězí dobytek vhodný“. 273 Srov. D 7. 8. 12. 4. 271

73


práva. Argumentem a contrario lze snadno dovodit, že na jiné užitky, tj. na ty, které by zkracovaly práva uživatele, vlastník právo nemá, jeho vlastnické právo je tedy omezeno. Ustanovení § 1284 přiznává určité užitky věci, které jsou imanentní užívacímu právu, uživateli, zatímco užitky vznikající nad rozsah těchto užitků zůstávají vlastnictvím majitele věci. Vlastník má povinnost o věc, která je předmětem užívacího práva, pečovat a hradit náklady na údržbu této věci tak, aby uživatel nebyl krácen na svých právech, a to až do výše vlastníkova užitku. Přesahují-li náklady vlastníkův užitek, následkem je buď povinnost uživatele spolupodílet se na nesení náklady na údržbu věci, nebo zánik užívacího práva, a to v závislosti na tom, zda změna vede k trvalé nemožnosti výkonu užívacího práva podle § 1299 odst. 1, nebo ke vzniku hrubého nepoměru mezi právy vlastníka a oprávněného z užívacího práva a podle § 1299 odst. 2. Podobně v římském právu platilo pravidlo, podle nějž uživatel mohl užívat pozemek pouze po dobu, po kterou nepůsobí škodu vlastníkovi pozemku nebo těm, kteří pro vlastníka pozemku vykonávali zemědělské práce (D 7. 8. 11.: Inque eo fundo hactenus ei morari licet, ut neque domino fundi molestus sit neque his, per quos opera rustica fiunt, impedimento sit). Užívací právo pak bylo podle téhož fragmentu vyloučeno z prodeje, pronájmu nebo bezplatného přenechání jinému: (nec ulli alii ius quod habet aut vendere aut locare aut gratis concedere potest.). Skutečnost, že uživatel nesměl krátit práva vlastníka, je možné zjistit rovněž z Ulpianova fragmentu D 8. 10. 4., podle nějž mohl uživatel pozemku zabránit vlastníku v přístupu k tomuto pozemku, nesměl však bránit výkonu vlastnického práva v podobě sklizně. Rovněž měl uživatel právo skladovat na užívaném pozemku zemědělské suroviny (např. víno a olej) a vlastník pozemku jej nesměl při tomto užívání rušit.274

274

D 7. 8. 10. 4.: Si usus fundi sit relictus, minus utique esse quam fructum longeque nemo dubitat. Sed quid in ea causa sit, videndum. Et Labeo ait habitare eum in fundo posse dominumque prohibiturum illo venire: sed colonum non prohibiturum nec familiam, scilicet eam, quae agri colendi causa illic sit: ceterum si urbanam familiam illo mittat, qua ratione ipse prohibetur, et familiam prohibendam eiusdem rationis est. Idem Labeo ait et cella vinaria et olearia eum solum usurum, dominum vero invito eo non usurum. „Je-li někomu zanecháno užívací právo k pozemku, je zřejmé, že rozsah užívacího práva nedosahuje rozsahu požívacího práva. Nyní je nutné zjistit, v čem tento rozdíl spočívá. Podle Labeonova názoru smí uživatel bydlet na užívaném pozemku a zabránit vlastníku v přístupu na užívaný pozemek. Nesmí však zabránit v přístupu otrokům vlastníka, pokud zde vykonávají zemědělské práce. Pokud by však vlastník poslal na místo své domácí otroky, uživatel jim může odmítnout vstup na stejném základě, na němž odmítl vstup vlastníkovi. Podle Labeonova názoru je navíc uživatel výhradně oprávněn užívat předmětný pozemek ke skladování vína a oleje a vlastník pozemku tento pozemek nesmí užívat proti vůli uživatele.“

74


Podle Paulova fragmentu D 7. 8. 23. nesměl vlastník věci, která byla předmětem užívacího práva, měnit způsob jejího užívání a nesměl zhoršit uživatelovo právní postavení, pokud tím současně zlepšil stav užívané věci.275 Pokud jde o povinnost nést náklady na údržbu služebné věci, výše uvedená pravidla § 1284 druhé a třetí věty jsou ekvivalentem pravidel obsažených v Paulově fragmentu D 7. 8. 18. Podle něj v případě, že užívací právo bylo zřízeno odkazem, měl uživatel i dědic povinnost pečovat o věc, pokud však měl užitek z věci pouze dědic, byl nucen nést náklady na údržbu věci pouze on. Pokud však povaha užívacího práva byla taková, že dědic nemohl mít z věci žádný užitek, musel údržbu provádět oprávěný z odkazu, tj. uživatel.276 Avšak v případě, kdy má dědic z věci užitek (fructus), má také on sám povinnost provádět údržbu věci. Jde-li však o věc, k níž bylo zřízeno odkazem užívací právo tak, že dědic z něj užitek mít nemůže, povinnost věc udržovat náleží uživateli – odkazovníku. Z uvedených pravidel lze dovodit, že úprava § 1284 je plně v souladu s římskoprávními pravidly ve sledovaných pramenech.

10. Požívací právo (§ 1285 - 1293) Formulace § 1285 („Služebností požívacího práva se poživateli poskytuje právo užívat cizí věc a brát z ní plody a užitky; poživatel má právo i na mimořádný výnos z věci. Při výkonu těchto práv je poživatel povinen šetřit podstatu věci.“) vykazuje základní podobu požívacího práva spočívajícího v braní plodů a užitků věci nezuživatelné, aniž by docházelo k vyčerpání podstaty této věci. Toto pravidlo první věty před středníkem a druhé věty odpovídá úpravě usufructu v úvodnímu fragmentu D 7. 1. 1. 1.: Usus fructus est ius alienis rebus utendi fruendi salva rerum substantia (Požívací právo je právem užívat (uti) a požívat (frui) cizí věc s tím, že její podstata zůstává nedotčena).277 Okruh věcí, na něž se vztahuje požívací právo, není v ustanoveních o požívacím právu dále vymezen. Věcí je proto podle § 489 nového občanského zákoníku vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. V § 1294 je potom výslovně připuštěna možnost zřizovat požívací právo k zuživatelným zastupitelným věcem (k tomu § 499 a § 500 nového občanského zákoníku). Podle § 979 se pak ustanovení části třetí druhé hlavy použijí na věci hmotné i

275

Viz D 7. 8. 23.: Neratius: usuariae rei speciem is cuius proprietas est nullo modo commutare potest. Paulus: deteriorem enim causam usuarii facere non potest: facit autem deteriorem etiam in meliorem statum commutata. „Neratius říká, že vlastník věci nesmí změnit věc, kterou má v užívání, k horšímu. Paulus tvrdí, že vlastník nesmí zhoršit vlastníkovo právní postavení (causa); toto zhoršení je přípustné pouze pokud tím dojde ke zlepšení stavu užívané věci“. 276 D 7. 8. 18.: Si domus usus legatus sit sine fructu, communis refectio est rei in sartis tectis tam heredis quam usuarii. Videamus tamen, ne, si fructum heres accipiat, ipse reficere debeat, si vero talis sit res, cuius usus legatus est, ut heres fructum percipere non possit, legatarius reficere cogendus est: quae distinctio rationem habet. „Je-li zřízeno odkazem užívací právo k domu bez práva požívacího, povinnost udržovat dům stíhá jak dědice, tak uživatele - odkazovníka.“ 277 Srov. obdobnou formulaci v Iust. Inst. 2. 4.

75


nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného. Římské právo připouštělo možnost zřizovat služebnost požívacího práva k hmotným věcem (Celsus, D 7. 1. 2.: Est enim usus fructus ius in corpore, quo sublato et ipsum tolli necesse est.) Podle Gaiova fragmentu D 7. 1. 3. 3. 1. mohlo být požívací právo zřízeno nejen k pozemkům a stavbám, ale také k otrokům a hospodářským zvířatům: Constitit autem usus fructus non tantum in fundo et aedibus, verum etiam in servis et iumentis ceterisque rebus.278 Na uvedené věci se však požívací právo neomezovalo, mohlo být zřizováno kromě pozemků, budov, otroků a hospodářských zvířat i k jiným věcem (ceterae res)279 v podobě quasiusufructu.280 Římské právo znalo požívací právo i k pohledávce (ususfructus nominis), při němž měl poživatel právo pobírat úroky i vybrat kapitál.281 Skutečnost, že poživatel má právo přisvojit si plody věci, je v § 1285 výslovně upřesněna tak, že se vztahuje i na mimořádné výnosy věci. Co je mimořádným výnosem nový občanský zákoník nestanoví, podle jazykového výkladu to však zřejmě bude výnos vyšší než obvykle dosahovaný. V římském právu platilo obdobně v případě výnosu požívacího práva pravidlo, že výnosem věci jsou veškeré výnosy, tedy i ty, které nebyly zřejmé v okamžiku nabytí věci. Podmínkou však bylo, aby se poživatel choval jako řádný hospodář (bonus pater familias). Podle Ulpianova fragmentu D 7. 1. 9. 1. - 3. mohl poživatel pozemku získat výnos ze všech věcí, které se na pozemku nacházely, např. včelstev nebo i nerostných surovin, a to i v případě, že k objevu ložisek těchto surovin došlo až po vzniku požívacího práva. Podmínkou však bylo, aby oprávněný měl požívací právo k celému pozemku,282 ne jen k jeho části.283

278

Srov. Iust. Inst. 2. 4. 2. Srov. fragment D 7. 1. 3. 1. 280 Srov. D 7. 5. 2. a dále výklad k § 1294. 281 K usufructu nominis srov. dále výklad k § 1295. 282 Viz D 7. 1. 9. 1. - 3. Item si fundi usus fructus sit legatus, quidquid in fundo nascitur, quidquid inde percipi potest, ipsius fructus est, sic tamen ut boni viri arbitratu fruatur. Nam et Celsus libro octavo decimo digestorum scribit cogi eum posse recte colere. 1. Et si apes in eo fundo sint, earum quoque usus fructus ad eum pertinet. 2. Sed si lapidicinas habeat et lapidem caedere velit vel cretifodinas habeat vel harenas, omnibus his usurum Sabinus ait quasi bonum patrem familias: quam sententiam puto veram. 3. Sed si haec metalla post usum fructum legatum sint inventa, cum totius agri relinquatur usus fructus, non partium, continentur legato. „Bylo-li zřízeno k pozemku požívací právo odkazem, je požitkem (fructus) cokoli z tohoto pozemku vzejde a cokoli je možné z něj sklidit tak, jak by to učinil každý rozumný člověk. Proto Celsus napsal v osmnácté knize svých Digest, že může být nucen pečovat o půdu řádným způsobem. Pokud by na pozemku byly včely, i jejich užívání a požívání náleží k pozemku. Avšak pokud by se na pozemku nacházel lom a oprávněný by z něj chtěl těžit kámen, křídu nebo písek, podle Sabinova názoru tak může činit s péčí řádného hospodáře (bonus pater familias); s tímto názorem souhlasím. Byly-li tyto nerosty objeveny na pozemku poté, co vzniklo požívací právo odkazem, spadají pod požívací právo za podmínky, že toto požívací právo bylo zřízeno k celému pozemku a ne jen k jeho části.“ 283 Ovšem např. současný švýcarský občanský zákoník zakazuje těžbu surovin z pozemku bez souhlasu jeho vlastníka, srov. jeho čl. 769, odst. 1 až 3: 1 „Der Nutzniesser darf an der wirtschaftlichen Bestimmung des Grundstückes keine Veränderungen vornehmen, die für den Eigentümer von erheblichem Nachteil sind. 2. Die 279

76


Následující fragment D 7. 1. 9. 4. pak pod požívací právo zahrnuje i pozemek, který byl zvětšen naplavením (srov. § 1068 nového občanského zákoníku). O možnosti poživatele vyhledávat a těžit nerostné suroviny svědčí Ulpianův fragment D 1. 13. 4. - 5. Rys zachování podstaty věci je charakteristickou náležitostí užívacího práva v novém občanském zákoníku i v římském právu, kde bylo zakázáno měnit i účel věci.284

10.1 Požívání nalezené věci (§ 1286) Speciální pravidlo obsažené v § 1286 („Na skrytou věc nalezenou v pozemku poživatel právo nemá.“) vyjímá z požívání a užívání věcí, které se nacházejí na pozemku, věci skryté (srov. § 1063 a násl. nového občanského zákoníku) tak, že na ně nemá poživatel nárok za žádných okolností. Zcela jiné pravidlo platilo v římském právu. Věci skryté (neboli také poklad) byly v římském právu nabývány originárně nálezcem, protože se dovozovalo, že nelze zjistit původního vlastníka pokladu.285 V justiniánském právu však byla tato skutečnost upravena tak, že poklad patřil vlastníku pozemku v případě, že jej nalezl na svém pozemku. Pokud došlo k nálezu pokladu určitou osobou na cizím pozemku a bez toho, že by tato osoba poklad cílevědomě vyhledávala, měl nálezce právo na jednu polovinu pokladu, druhá polovina pak připadla vlastníku pozemku. Obdobně připadala polovina pokladu císaři, šlo-li o císařský pozemek, nebo obci či státu, šlo-li o veřejný pozemek.286 Současná úprava na rozdíl od justiniánské vychází z myšlenky formulované v § 1051 nového občanského zákoníku („Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a Sache selbst darf er weder umgestalten noch wesentlich verändern. 3. Die Neuanlage von Steinbrüchen, Mergelgruben, Torfgräbereien u. dgl. ist ihm nur nach vorgängiger Anzeige an den Eigentümer und unter der Voraussetzung gestattet, dass die wirtschaftliche Bestimmung des Grundstückes dadurch nicht wesentlich verändert wird." 284 Například stromořadí běžných stromů, jehož účelem byla ochrana před horkem, nebylo možné vykácet a nahradit ovocnými stromy; viz Molitor, J. P., La possession, la revendication, la publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868, str. 372 285 Srov. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 180 286 Viz Inst. 2. 1. 39.: Thesauros, quos quis in suo loco invenerit, divus Hadrianus, naturalem aequitatem secutus, ei concessit qui invenerit. idemque statuit, si quis in sacro aut in religioso loco fortuito casu invenerit. at si quis in alieno loco non data ad hoc opera sed fortuitu invenerit, dimidium domino soli concessit. et convenienter, si quis in Caesaris loco invenerit, dimidium inventoris, dimidium Caesaris esse statuit. cui conveniens est et si quis in publico loco vel fiscali invenerit, dimidium ipsius esse, dimidium fisci vel civitatis. „Poklady, které někdo našel na svém pozemku, přiřknul božský Hadrianus v souladu s přirozenou spravedlností tomu, kdo je nalezl. A stejně rozhodl také v tom případě, když někdo našel poklad náhodou na posvátném místě. Naproti tomu, pokud ho našel náhodou na cizím pozemku, tedy aniž by ho chtěl hledat, přiřknul císař polovinu vlastníkovi pozemku. Stejně rozhodl v případě, když je nalezen poklad na císařském pozemku, tehdy patří polovina nálezci a druhá polovina císaři. Také jestliže někdo nalezne poklad na veřejném pozemku nebo na pozemku patřícímu státní pokladně, náleží polovina nálezci a druhá obci nebo státní pokladně.“ Překlad citován podle Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones – Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010, str. 105

77


přivlastnit si ji.“). Nový občanský zákoník tím dává najevo, že nalezené věci není možné bez dalšího pokládat za derelinkvované - opuštěné (ve stejném významu je užit termín „věc, která nikomu nepatří“, viz § 1045 odst. 1 nového občanského zákoníku). Nálezem věci ještě nemusí dojít k originárnímu vzniku vlastnického práva, pokud jde o věc, kterou vlastník nikdy nepozbyl, pouze k ní ztratil držbu. Originární nabytí vlastnického práva k nalezené věci nálezcem je podle nového občanského zákoníku možné pouze za dodržení podmínek stanovených zákonem, tj. za dodržení obecné tříleté lhůty, během níž se vlastník může o věc přihlásit (srov. § 1057 odst. 3 ve spojení s § 1050 odst. 1).

10.2

Právní poměry z požívacího práva (§ 1287- 1293)

Odvrácenou stranou zisku výnosů věcí, která je obtížena požívací právem, je povinnost jednak přijmout věc se všemi jejími závadami v době zřízení služebností, jednak povinnost nést náklady nutné k dosažení plodů a užitků, stejně jako povinnost nést všechny závady váznoucí na věci. Nový občanský zákoník to stanoví v § 1287 („Poživatel přejímá všechny závady, které na věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Nese také náklady, bez nichž by se plodů a užitků nedosáhlo“). Jde o projev povinnosti věc opatrovat a užívat s péčí řádného hospodáře (bonus pater familias). Péče o věc je nezbytnou podmínkou řádného výkonu požívacího práva. Nový občanský zákoník proto v § 1288 stanoví: „Poživatel udržuje věc ve stavu, v jakém ji převzal, a hradí obvyklé udržovací náklady na věc včetně její obnovy a obvyklého pojištění proti škodám. Zmenší-li se přesto řádným užíváním věci její hodnota bez viny poživatele, není za to poživatel odpovědný.“ Podobné pravidlo platilo v justiniánském právu, které kladlo důraz na udržení věci ve stavu vhodném k jejímu užívání a požívání, avšak nekladlo na poživatele nárok věc doplnit či nahradit; šlo-li např. o budovu, spočívala údržba věci v povinnosti poživatel k ochraně před poškozením povětrnostními vlivy;287 poživatel však nebyl povinen nahrazovat věci, které podléhaly zkáze působením času nad rámec nezbytných oprav (srov. D 7. 1. 7. 2. 2.): Quoniam igitur omnis fructus rei ad eum pertinet, reficere quoque eum ad aedes per arbitrum cogi Celsus scribit Celsus libro octavo decimo digestorum, hactenus tamen, ut sarta tecta habeat: si qua tamen vetustate corruissent, neutrum cogi reficere, sed si heres refecerit, passurum fructuarium uti. Unde Celsus de modo sarta tecta habendi quaerit, si quae vetustate corruerunt reficere non cogitur: modica igitur refectio ad eum pertinet, quoniam et alia onera adgnoscit usu fructu legato: ut puta stipendium vel tributum vel salarium vel alimenta ab ea re relicta. Et ita Marcellus libro tertio decimo scribit. „Protože poživateli náležejí všechny výnosy věci, může být rozhodcem přinucen udržovat nemovitost

287

Použitý výraz „ut sarta tecta habeat“ lze interpretovat tak, že poživatel musí udržovat celou budovu uzavřenou, tj. musí dbát na stav střechy, oken a dveří, jakož i na stav zdí. Srov. Molitor, J. P., La possession, la revendication, la publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868, str. 389.

78


v dobrém stavu, jak píše Celsus v osmnácté knize Digest, avšak jen potud, aby byla chráněna před nepřízní počasí. To, co však podléhá zkáze působením času, nemá povinnost napravit ani dědic, ani poživatel; je-li však dědic přeci jen povinen provést opravu, musí umožnit poživateli věc užívat. Celsus se proto ptal, do jaké míry je nutné, aby poživatel prováděl údržbu věci, není-li třeba opravovat to, co vezme za své vlivem času. Protože poživatel na sebe spolu s požívacím právem bere i jiná břemena, jako jsou daně, poplatky a nájmy, musí provádět i skutečně nezbytné opravy. Totéž píše Marcellus ve své třicáté knize.“ Rovněž podle Ulpianova fragmentu D 7. 1. 7. 3. a D 7. 1. 8. lze zjistit, že poživatel je oprávněn a za určitých okolností dokonce i nucen provádět určité opravy, ze své vůle pak mohl i věc mírně zlepšit nad rámec původního stavu, nikoli však provádět větší změny, např. stavební, jejichž důsledkem by původní věc byla nahrazena novou: „Cassius quoque scribit libro octavo iuris civilis fructuarium per arbitrum cogi reficere, quemadmodum adserere cogitur arbores: et aristo notat haec vera esse. neratius autem libro quarto membranarum ait non posse fructuarium prohiberi, quo minus reficiat, quia nec arare prohiberi potest aut colere: nec solum necessarias refectiones facturum, sed etiam voluptatis causa ut tectoria et pavimenta et similia facere, neque autem ampliare nec utile detrahere posse, quamvis melius repositurus sit: quae sententia vera est.“ „Cassius rovněž v osmé knize Civilního práva uvádí, že poživatel může být rozhodcem přinucen provádět opravy, stejně jako může být přinucen vysadit stromy, což potvrzuje i Aristo. Neratius ve čtvrté knize Pergamenů tvrdí, že poživateli nemůže být bráněno, aby konal opravy, stejně jako mu nemůže být bráněno orat nebo kultivovat půdu. Navíc má poživatel právo nad rámec nezbytných oprav provádět i okrasné práce, například malby, mosaiky a podobně. Poživatel však nesmí rozšiřovat budovu nebo z ní odstraňovat to, co je užitečné, a to i když by to nahradil něčím lepším. Tento závěr je správný.“ Stejně jako v římském justiniánském právu, i v novém občanském zákoníku tedy není poživatel nucen opravovat a udržovat věc nad rámec obvyklé údržby a obnovy, nezbytné k jejímu dalšímu trvání (nový občanský zákoník navíc zavádí poživateli povinnost pojistit věc proti škodám), má však možnost tyto opravy provádět sám288 (viz dále). Rovněž přirozený úbytek věci způsobený řádným užíváním věci (a také i pouhým plynutím času), který není pokryt zaviněním poživatele, nelze poživateli přičítat k tíži tak, obdobně tomu, jak je uvedeno v citovaném fragmentu.289

288

Zvláštní režim měly budovy, u nichž poživatel neměl právo měnit jejich vzhled, vnitřní uspořádání, tím méně pak provádět větší stavební úpravy, jako snížení či zvýšení počtu podlaží. Přirozeně také poživatel nesměl začít stavět novou stavbu na obtíženém pozemku, kde neproběhlo žádné ujednání povolující stavbu. Viz Molitor, J. P., La possession, la revendication, la publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868, str. 371 289 Nový občanský zákoník neklade na poživatele povinnost zajistit věc pojištěním, je-li to obvyklé nebo patří-li takové chování k dobré správě, jak to činí čl. 767 odst. 1 švýcarského občanského zákoníku.

79


Je-li předmětem požívacího práva stavba, není vlastník nemovitosti právní úpravou § 1289 nového občanského zákoníku povinen provádět udržovací stavební práce, nýbrž má pouze oprávnění tyto práce provést po upozornění poživatele a na svůj vlastní náklad („Vlastník může po upozornění poživatele provést na svůj náklad stavební práce, jejichž nutnost vyvolaly náhoda nebo stáří stavby; v takovém případě poživatel zaplatí vlastníku úplatu stanovenou podle míry, jakým se požívání zlepšilo. Nemůže-li nebo nechce-li vlastník stavební práce provést, je poživatel oprávněn provést je sám a po skončeném požívání se domáhat stejné náhrady jako poctivý držitel.“). Povinnost údržby totiž stíhá podle předchozího ustanovení § 1288 poživatele (viz výše). Smyslem uvedeného ustanovení je, spolu s následujícím § 1290, vymezit vlastníku možnost pečovat o svůj majetek i v době, kdy k němu bylo zřízeno požívací právo jiného, tedy mj. i získat k němu přístup. Důvody pro to mohou být podle doslovného jazykového výkladu pouze stáří stavby a náhoda, nikoli například úmyslné působení třetích osob, navíc, jak bylo výše uvedeno, poživatele nelze nutit k rozsáhlejším stavebním pracím, jejichž účelem je rozšíření či vylepšení stavby. Tyto situace však lze řešit podle následujícího § 1290 nového občanského zákoníku. V justiniánském právu byl poživatel rovněž oprávněn, coby nepřikázaný jednatel, provést takové práce nad rámec běžných oprav, které by jinak byl povinen provést vlastník věci; v takovém případě mu svědčila žaloba z nepřikázaného jednatelství (negotiorum gestio).290 Poživatel měl právo zužitkovat spadlé nebo vyvrácené stromy, dokonce i z celého pozemku, a to jak ve svůj vlastní prospěch k topení, pokud neměl palivové dřevo odjinud, nebo k opravě domu, jak svědčí Ulpianův fragment D 7. 1. 12.291 Vice versa bylo právem vlastníka provádět opravy v případě, že byl poživatel nepřítomen. Podle Paulova fragmentu D 7. 1. 48. v takové situaci měl vlastník proti poživateli žalobu z nepřikázaného jednatelství (negotiorum gestio), i když provedením těchto oprav vznikne prospěch vlastníkovi věci. Pokud se však poživatel chystal věc opustit, resp. zanechat požívání (recedere ab usu), povinnost opravit věc neměl a byl proto osvobozen z odpovědnosti za nepřikázané jednatelství.292 Úpravu § 1289 odst. 1 a 2 lze proto pokládat za shodnou s pravidly v relevantních římskoprávních pramenech.

290

V tomto případě jde o actio bonae fidei, viz Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 228. V novém občanském zákoníku viz § 3006 a násl. 291 D 7. 1. 12.: Arboribus evolsis vel vi ventorum deiectis usque ad usum suum et villae posse usufructuarium ferre Labeo ait: nec materia eum pro ligno usurum, si habeat unde utatur ligno. Quam sententiam puto veram: alioquin et si totus ager sit hunc casum passus, omnes arbores auferret fructuarius: materiam tamen ipsum succidere quantum ad villae refectionem putat posse: quemadmodum calcem, inquit, coquere vel harenam fodere aliudve quid aedificio necessarium sumere. „Podle Labeonova názoru smí poživatel odvézt stromy spadlé nebo vyvrácené působením větru, nesmí je však zužitkovat, pokud by současně měl jiné dřevo k užitku. Tento názor pokládám za správný. Navíc, pokud by stromy popadaly na celý pozemek, má poživatel právo je odvézt. Labeo se dále domnívá, že poživatel smí pokácet tolik stromů, kolik je jich zapotřebí k opravě domu, stejně jako smí v témže rozsahu pálit vápno, těžit písek nebo činit cokoli dalšího, co je nezbytné k opravě domu.“ 292 Srov. Paul. D 7. 1. 48.: Si absente fructuario heres quasi negotium eius gerens reficiat, negotiorum gestorum actionem adversus fructuarium habet, tametsi sibi in futurum heres prospiceret. sed si paratus sit recedere ab usu fructu fructuarius, non est cogendus reficere, sed actione negotiorum gestorum liberatur. „Pokud

80


Ustanovení § 1290 („Poživatel je povinen snášet stavební práce, i když nejsou nutné, nestane-li se tím jeho právu újma, anebo nahradí-li se mu všechna škoda.“) je doplněním pravidla uvedeného § 1289 a ze systematického hlediska by mohlo podle našeho názoru tvořit jeho třetí odstavec. Jde o komplementární vztah k právu vlastníka provádět stavební práce uvedenému v § 1289 odst. 1, ovšem v případě § 1290 je povinnost snášet stavební práce rozšířena i na jiné situace než ty, které vznikají stářím stavby nebo působením náhody. Povinnost snášet stavební práce je v tomto ustanovení formulována negativně - vztahuje se na veškeré stavební práce, tj. i na takové, jež nejsou nutné, a to za podmínky, že se poživatelovým právům buď nestane žádná újma, nebo mu bude případná celá škoda nahrazena. Stejnou konstrukci lze nalézt v římském právu, které vycházelo z předpokladu, že vlastník má právo k podstatě věci; ačkoli vlastník nemůže nutit poživatele do zlepšování věci nad rámec toho, co je nutné k jejímu řádnému užívání, má právo věc zlepšit i v době, kdy je obtížena požívacím právem.293 Ustanovení § 1291 („Vlastník hradí poživateli náklad, jímž byla věc zlepšena, za stejných podmínek, jako by byl povinen hradit jej nezmocněnému jednateli. Vynaložil-li poživatel náklady ze záliby nebo pro okrasu, má poživatel stejná práva a povinnosti jako poctivý držitel.“) přímo souvisí s § 1289 a stejně jako v římském právu odkazuje na náhradu podle zásad platných pro nezmocněné jednatelství (negotiorum gestio). Podmínkou náhrady nákladů proto nebude každé zlepšení věci, ale pouze takové, které může posloužit prospěchu vlastníka (viz k tomu § 3009 odst. 1; přitom je vhodné doplnit, že zlepšení věci ze subjektivního hlediska poživatele zde přirozeně nehraje roli). Nezbytná je rovněž absence zákazu vlastníka provádět takovéto zlepšení. Dále lze z ustanovení § 3009 odst. 2 zjistit, že nebude-li užitek „převážný", nemá poživatel na náhradu nákladů právo a vlastník věci může požadovat, aby poživatel vše uvedl do předešlého stavu, a není-li to dobře možné, může vlastník požadovat, aby poživatel nahradil škodu.294 Zlepšení věci ze záliby nebo pro okrasu je právem poživatele, stejně jako tomu bylo v římském právu (srov. D 7. 1. 13. 4.).295 Pro náhradu nákladů vzniklých ze záliby nebo pro

v nepřítomnosti poživatele dědic provede opravy jako nepřikázaný jednatel, má proti poživateli žalobu z nepřikázaného jednatelství, ačkoli při tom hledí na vlastní budoucí prospěch. Ale pokud je poživatel připraven zanechat požívání, není dědic povinen k opravě a je osvobozen ze žaloby z nepřikázaného jednatelství.“ 293 Viz Molitor, J. P., La possession, la revendication, la publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868, str. 389 294 Podle § 3009 odst. 1 platí: „Ujme-li se někdo záležitosti ve prospěch jiné osoby bez jejího svolení, nahradí mu tato osoba účelně vynaložené náklady, zařídil-li záležitost k jejímu převážnému užitku. Zda byla záležitost provedena k užitku jiného, se neposoudí podle obecných hledisek, ale se zřetelem k jeho pochopitelným zájmům a záměrům". § 3009 odst. 2 pak stanoví: „Není-li užitek převážný, nemá nepřikázaný jednatel právo na náhradu nákladů. Osoba, jejíž záležitost na sebe vzal, může po nepřikázaném jednateli požadovat, aby vše uvedl do předešlého stavu, a není-li to dobře možné, aby nahradil škodu.“ 295 D 7. 1. 13. 4.: Fructuarius causam proprietatis deteriorem facere non debet, meliorem facere potest. „Oprávněný z požívacího práva nesmí poškodit majetek, který užívá, smí jej však vylepšit." Srov. též D 7. 1. 13.

81


okrasu bude na místě aplikace § 998 nového občanského zákoníku, podle nějž se poživateli nahradí jen tolik, o kolik se zvýšila obvyklá cena věci. Poživatel pak může k svému prospěchu odstranit vše, co lze od věci oddělit bez zhoršení její podstaty.296 I toto pravidlo je projevem římskoprávní zásady, podle níž při spojení dvou věcí zůstával vlastníkem věci, kterou bylo možné oddělit, její původní vlastník; pokud však oddělení již nebylo možné, bylo nutné hledět k hodnotě věci. V případě spojení hodnotné a méně hodnotné věci totiž mohlo dojít ke splynutí vlastnického práva ve prospěch vlastníka hodnotnější věci přírůstkem neboli akcesí (vice accesionis). Vlastníkovi méně hodnotné věci pak svědčila žaloba (condictio).297 Vyvratitelná právní domněnka stanovená v § 1292 („Má se za to, že věc, když ji poživatel obdržel, byla prostřední jakosti, ve stavu způsobilém k řádnému užívání a že při ní bylo vše, co je k takovému užívání třeba.“) bude uplatněna v případech, kdy si smluvní strany nesjednají něco jiného. Lze si jistě dohodnout, že poživatel buď věc nejprve uvede do stavu způsobilého pro výkon požívacího práva, je-li věc k němu nezpůsobilá, nebo naopak že věc je sice výjimečné jakosti, avšak po skončení požívání bude pouze jakosti prostřední, a této dohodě přizpůsobit odměnu za požívání. Formulace odpovídá téměř doslova ustanovení § 309 vládního návrhu z roku 1937 („Má se za to, že věc, když ji poživatel obdržel, byla k potřebě, a to prostřední jakosti, a že při ní bylo všechno, čeho je potřebí k jejímu řádnému užívání.") V relevantních římskoprávních pramenech se podobně obecné pravidlo nevyskytuje, nicméně v nich byla podrobně řešena otázka vhodnosti určitého druhu věcí ke zřízení požívacího práva (viz výklad k § 1285). Vlastník věci má po dobu trvání požívacího práva holé vlastnictví k této věci, okamžikem zániku požívacího práva se však obnovuje jeho původní postavení vlastníka. Pokud jde o otázku vlastnictví dosud nesklizených plodů věci v okamžiku zániku požívacího práva, pak v novém občanském zákoníku náležejí, stejně jako v římském právu, všechny plody, které nebyly odděleny separací (separatio fructuum), vlastníkovi věci. Nový občanský zákoník tak stanoví v § 1293: „Když skončí požívání, náležejí plody ještě neoddělené vlastníkovi. Vlastník však nahradí, co na ně poživatel vynaložil, podle ustanovení o poctivém držiteli. Na jiné užitky má poživatel právo podle toho, jak dlouho požívání trvalo.“

7. podle nějž je právem poživatele domu tento dům zkrášlit výzdbou, avšak nesmí měnit rozměry místností, rozvržení oken apod. 296 Stejnou konstrukci požívacího práva převzal i čl. 753 švýcarského občanského zákoníku nebo čl. 985 italského občanského zákoníku. 297 Srov. Iust. Inst. 2. 1. 26.: Si tamen alienam purpuram quis intexuit suo vestimento, licet pretiosior est purpura, accessionis vice cedit vestimento: et qui dominus fuit purpurae, adversus eum qui subripuit habet furti actionem et condictionem, sive ipse est qui vestimentum fecit, sive alius. „Jestliže někdo vetkal cizí purpurové nitě do svých šatů, stává se purpur, i když se jedná o věc hodnotnější, součástí šatů jako věc vedlejší. Předcházející vlastník purpuru má proti tomu, kdo mu ho odcizil, žalobu z krádeže a také žalobu z bezdůvodného obohacení, a to bez ohledu na to, zda je ušil sám, nebo někdo jiný.“ Překlad citován podle Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones – Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010, str. 101.

82


Tato konstrukce je důsledkem skutečnosti, že v římském právu bylo znakem požívacího práva požívání plodů věci, přičemž tyto plody se stávaly vlastnictvím poživatele teprve okamžikem percepce (nebo, v případě mláďat, okamžikem narození mláděte).298 Současně však bylo třeba brát ohled na nutnost údržby věci, kvůli níž nemohl poživatel s plody nakládat zcela svévolně. Měl totiž povinnost určitou část plodů investovat zpět do obnovy a údržby věci,299 která byla předmětem požívacího práva, jak plyne např. z Ulpianova fragmetu D 7. 1. 9. 6.: Seminarii autem fructum puto ad fructuarium pertinere ita tamen, ut et vendere ei et seminare liceat: debet tamen conserendi agri causa seminarium paratum semper renovare quasi instrumentum agri, ut finito usu fructu domino restituatur. „Plody stromů podle mého názoru náležejí poživateli tak, aby měl možnost je prodávat nebo je dále vysévat. Aby však mohl udržovat porost, má poživatel povinnost jej obnovovat tak, jak to bývá při obdělávání půdy, aby jej mohl po skončení požívacího práva předat zpět jeho vlastníkovi.“ Stejně tak měl poživatel sice právo na potomky hospodářských zvířat, avšak současně měl povinnost stádo, které požíval, početně udržovat a doplňovat tak, aby uhynulé kusy byly nahrazeny mláďata (srov. k tomu i fragment D 7. 1. 68. 2.).300 Pokud vlastník na dosud nesklizené plody vynaložil určité úsilí, které by s koncem požívacího práva přišlo nazmar, zavádí druhá věta § 1293 vlastníkovi povinnost náhrady ve prospěch poživatele, a to podle ustanovení o poctivé držbě (§ 992). Podle § 997 se poctivému držiteli se hradí nutné náklady, jichž bylo pro trvající zachování podstaty věci potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a zvyšující užitečnost věci nebo její hodnotu. Náhrada náleží do výše přítomné hodnoty, pokud ta nepřevyšuje náklady skutečné. Obvyklé udržovací náklady se nehradí. Práva k plodům nebo užitkům mohou být předmětem sporu v případě rozdělení společné věci ve spoluvlastnictví. Tehdy platí speciální úprava § 1153. Nedojde-li mezi oprávněnými (dělí-li se věc panující) nebo mezi obtíženými (dělí-li se věc obtížená) k dohodě ohledně práv k plodům nebo užitkům věci, přiznává § 1153 nového občanského zákoníku soudu možnost upravit výkon těchto práv svým rozsudkem na návrh kterékoli oprávněné nebo obtížené osoby. 298

Viz D 7. 1. 7. 1. pr. Pozn: D 7. 1. 9. 6.: Seminarii autem fructum puto ad fructuarium pertinere ita tamen, ut et vendere ei et seminare liceat: debet tamen conserendi agri causa seminarium paratum semper renovare quasi instrumentum agri, ut finito usu fructu domino restituatur. „Plody stromů podle mého názoru náležejí poživateli tak, aby měl možnost je prodávat nebo je dále vysévat. Aby však mohl udržovat porost, má povinnost jej obnovovat tak, jak to bývá při obdělávání půdy, aby jej mohl po skončení požívacího práva předat zpět jeho vlastníkovi.“ 300 V textu předcházejícím tomuto fragmentu se řeší otázka vlastnictví mláďat hospodářských zvířat v návaznosti na vlastnictví potomků otroků. V jejich případě však římští právníci uznávali, že dítě vzešlé z otroka není svou povahou shodné jako potomek hospodářského zvířete a proto poživatel na děti otroků, k nimž měl požívcí právo, nárok neměl (viz k tomu D 7. 1. 68.). Pokud však šlo o výsledky práce otroka obtíženého požívacím právem, ty byly pokládány za plody věci - srov. D 7. 1. 31.: Ex re fructuarii etiam id intellegitur, quod ei fructuarius donaverit concesseritve vel ex administratione rerum eius compendii servus fecerit. „Plodem věci, k níž je zřízeno požívací právo, se rozumí i to, co otrok nabude pomocí věcí, jež mu svěřil nebo ponechal poživatel, nebo to, co otrok získal správou poživatelových záležitostí." 299

83


Náhradu za nesklizené plody znalo i římské právo. V Paulově fragmentu D 7. 1. 60. pr. lze zjistit: Cuiuscumque fundi usufructuarius prohibitus aut deiectus de restitutione omnium rerum simul occupatarum agit: sed et si medio tempore alio casu interciderit usus fructus, aeque de perceptis antea fructibus utilis actio tribuitur. „Je-li poživateli upřeno právo požívat jakýkoli pozemek nebo je z tohoto pozemku vypuzen, má právo se žalobou domáhat všech věcí, které získal okupací. Avšak pokud mezitím požívací právo zaniklo z jiného důvodu, náleží mu žaloba (actio utilis) ke všem plodům, které již dříve sklidil (tj. získal percepcí).“ Římskoprávní úprava tedy v souladu s § 1293 znala zásadu náhrady za plody, které poživatel nestihl převzít, ačkoli by podle pravidel o nabytí vlastnictvím k těmto plodům měly tyto plody náležet poživateli. Prostředkem pro získání náhrady byla actio utilis, která byla povolována prétorem a mohla být konstruována podobně jako žaloba držitele k ochraně držby.301 Nový občanský zákoník však při svém doslovném výkladu zavádí poměrně komplikovanou úpravu rozlišující plody a jiné užitky a stanoví pro ně rozdílný režim náhrad. Je zde na místě obava, zda takto detailní úprava je nutná a zda bude v praxi skutečně využívána. O tom, co je v § 1293 třetí větě míněno „jinými užitky" věci, se nelze nic dozvědět ani v důvodové zprávě. Domníváme se tedy, že v souladu s římským právem jsou těmito užitky tzv. civilní plody věci (fructus civiles), tedy nikoli přirozené plody věci, ale výnosy vzniklé na základě určitého právního vztahu,302 s výjimkou úroků, které jsou v novém občanském zákoníku upraveny zvlášť v § 1295. V souladu s římským právem mohl poživatel požadovat civilní plody věci jen po tu dobu, po níž trvalo požívací právo. V římském právu mohlo být rovněž sjednáno požívací právo tak, že civilní plody jsou úplatou za možnost těžit přirozené plody,303 nový občanský zákoník tuto možnost nezvažuje.

11.

Společná ustanovení k požívacímu právu (§ 1294 - 1296)

Požívací právo může být podle § 1294 („Zřídí-li se užívací nebo požívací právo k zuživatelným zastupitelným věcem, může uživatel nebo poživatel s věcmi nakládat podle své libosti. Když jeho právo skončí, vrátí stejné množství věcí téhož druhu a jakosti.“) zřízeno k zuživatelným zastupitelným věcem (k tomu viz § 499 a § 500 nového občanského zákoníku). Požívání těchto věcí je možné bez omezení, tj. jejich spotřebováním, avšak po skončení požívacího práva musí poživatel vrátit vlastníkovi ekvivalentní věc. Text nového občanského zákoníku zde nepřímo připouští zřízení užívacího i požívacího práva k těmto věcem, na rozdíl od explicitní formulace Obecného zákoníku občanského, který stanovil v § 510, že

301

Actiones utiles byly původně povolovány pro oblasti právních vztahů, pro něž neexistovala přímá žaloba. Viz Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 119 302 Viz Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 117 303 Srov. Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J Otto, 1910, str. 436

84


„spotřebitelné věci nejsou samy o sobě předmětem užívání nebo požívání, nýbrž jen jejich hodnota.“ Požívací právo k zuživatelným věcem bylo možné i v římském právu v podobě nevlastního požívacího práva neboli quasiusufructu, jak svědčí Ulpianův fragment D 7. 5. 1.: Senatus censuit, ut omnium rerum, quas in cuiusque patrimonio esse constaret, usus fructus legari possit: quo senatus consulto inductum videtur, ut earum rerum, quae usu tolluntur vel minuuntur, possit usus fructus legari. „Senát rozhodl, že odkazem může být zřízeno požívací právo k jakýmkoli věcem, které jsou obvykle předmětem dědictví. Toto senatus consultum je tak obvykle vykládáno tak, že umožňuje odkázat požívací právo k věcem, které se užitím spotřebovávají nebo zmenšují.“ Díky rozhodnutí senátu304 z doby císaře Augusta nebo, podle jiných názorů Tiberia,305 jímž bylo umožněno odkázat požívací právo ke všem předmětům vlastnictví (D 7. 5. 1.) vzniklo požívací právo, které bývá běžně označováno jako quasi ususfructus nebo také nevlastní právo požívací. Věci, které se měly stát předmětem tohoto nevlastního požívacího práva, měly odlišný osud od věcí, které byly předmětem usufructu. V případě quasiusufructu se totiž takové věci převedly do vlastnictví poživatele, který prováděl výměnou za to stipulační slib (cautio usufructuaria), že po skončení požívacího práva z jakéhokoli důvodu, včetně smrti nebo kapitisdeminuce poživatele, bude vlastníkovi vráceno stejné množství věcí téhož druhu. Cautio usufructuaria byla obligačním vztahem, nikoli věcným právem306 a mohla rovněž znít na náhradu v penězích. V případě, že by při zřízení nevlastního požívacího práva nebyla sjednána cautio, náležela vlastníkovi žaloba na navrácení stejné kvantity (condictio). To vyplývá i z Gaiova fragmentu D 7. 5. 2., který upravuje požívací právo k penězům: Sed de pecunia recte caveri oportet his, a quibus eius pecuniae usus fructus legatus erit. Quo senatus consulto non id effectum est, ut pecuniae usus fructus proprie esset ( nec enim naturalis ratio auctoritate senatus commutari potuit), sed remedio introducto coepit quasi usus fructus haberi. „Avšak v případě peněz je nutné dát stipulační slib (cautio) těm, vůči nimž je požívací právo zřízeno odkazem. Toto senatusconsultum nemá za následek vznik skutečného požívacího práva – ani senát totiž nemá pravomoc měnit přirozený řád věcí – avšak tím, že je poskytnuta náhrada, lze na věc pohlížet jako na quasiususfructus."

304

Závaznost senatusconsulta coby pramene práva lze dovodit např. z Gai. Inst. 1. 4, kde je senatusconsultum postaveno na roveň zákonům, ačkoli i o tom dříve panovaly pochybnosti (quamvis fuerit quaaesitum). Na příkladu ustanovení Gai. Inst. 1. 84 lze však demonstrovat, že pochybnosti o závaznosti senatusconsulta nebyly zásadní natolik, aby byly připomínány. 305 Přesný rok vydání tohoto senatusconsulta není přesně znám. Předpokládá se, že k němu došlo v době mezi Ciceronovým spisem Topica, z něhož je vyvozována dosavadní neexistence quasiusufructu (viz Topica 3.17 podle nějž, byl-li zřízen usufructus určité osobě k sudům vína, nestávala se tato osoba jejich vlastníkem, ale mohla je pouze požívat. Latinský text je dostupný na http://www.thelatinlibrary.com/cicero/topica.shtml, anglický překlad na http://www.classicpersuasion.org/pw/cicero/cicero-topics.htm (k 30. 4. 2013) a rokem vydání Lex Papia Poppaea, tj. 9 n. l. Obsahem senatusconsulta byla možnost zřídit usufructus k celému majetku. Viz Dictionary of Greek and Roman Antiquities. William Smith, LLD. William Wayte. G. E. Marindin. Albemarle Street, London. John Murray. 1890, dostupný na stránkách http://www.perseus.tufts.edu/ (k 30. 4. 2013). 306 Viz Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 229

85


Podle Gaiova fragmentu D 7. 5. 7 se v případě věcí, které lze použitím spotřebovat, např. vína, oleje nebo obilí307 tyto věci předávaly oprávněnému do vlastnictví výměnou za cautio nebo za určitou jistotu vyjádřenou penězi, pro případ, že by oprávněný zemřel nebo přišel o svou právní osobnost kapitisdeminucí: Si vini olei frumenti usus fructus legatus erit, proprietas ad legatarium transferri debet et ab eo cautio desideranda est, ut, quandoque is mortuus aut capite deminutus sit, eiusdem qualitatis res restituatur, aut aestimatis rebus certae pecuniae nomine cavendum est, quod et commodius est. Idem scilicet de ceteris quoque rebus, quae usu continentur, intellegemus. „Bylo-li odkazem zřízeno užívací právo k vínu, oleji nebo k obilí, má být vlastnictví těchto věcí převedeno na oprávněného z odkazu a od něj má být vyžadován slib (cautio), že v okamžiku jeho smrti nebo kapitisdeminuce bude vrácena věc stejné kvality, nebo je nutné namísto ní dát množství peněz v odpovídající hodnotě, což je obvyklejší. Podobné pravidlo je podle našeho názoru nutné aplikovat na ostatní věci, které se spotřebovávají použitím.“ Nový občanský zákoník sice s pojmem quasiusufructus nebo nevlastní požívací právo nepracuje, jeho stručná úprava však pokrývá stejnou oblast vztahů. V případě § 1295 odst. 1 a 2 („Uživatel nebo poživatel jistiny uložené na úrok má právo jen na tento úrok. Úrok náleží uživateli nebo poživateli i z jistiny, která následkem nějaké změny nastoupí na místo jistiny dřívější. Uživatel nebo poživatel a věřitel rozhodují společně, má-li se co s jistinou podniknout. Nedohodnou-li se, rozhodne soud.“) je v novém občanském zákoníku obsažena speciální úprava vztahu poživatele k věci: je-li předmětem jak užívacího, tak požívacího práva jistina uložená na úrok, nemůže poživatel ani uživatel s jistinou nakládat, ale mají nárok pouze na úrok z této jistiny. Zákon zde tedy nečiní rozdíl mezi požívacím a užívacím právem, což je sice vzhledem k samotné podstatě požívacího práva (při němž má podstat věci zůstat nedotčena) pochopitelné, avšak současně při široké možnosti zřídit požívací právo podle § 1294 jde o úpravu mírně matoucí z hlediska její odůvodněnosti. Pravidla stanovená v § 1295 odst. 2 a 3 se zdá naopak jako racionální a plně by zřejmě postačilo pokrýt požívací právo k jistině uložené na úrok. Úprava, která stanoví právo na úrok v případě uložené jistiny, navazuje na § 510 Obecného zákoníku občanského („Hotovými penězi může oprávněný podle libosti nakládati. Byla-li však dána v požívání nebo užívání uložená již jistina, může oprávněný žádati jen úroky.“) Na rozdíl od § 1294, které připouští požívání věci zuživatelné a zastupitelné, zde platí jako lex specialis, že s jistinu uloženou na úrok poživatel disponovat nemůže bez souhlasu věřitele nebo rozhodnutí soudu (viz § 1295 odst. 2), jeho právem je pouze brát pro sebe výnos jistiny v podobě úroku. Poživatel má podle následujícího třetího odstavce významné právo, aby mu byla splacena jistina spolu s věřitelem. Podle § 512 Obecného zákoníku občanského „za čistý užitek může však pokládáno býti jen to, co po srážce všech

307

Podle Justininánských Institucí (Inst. 2. 4. 2.) k věcem spotřebitelným (res quae ipso usu consumuntur), výslovně pak k vínu, oleji, obilí, šatům a penězům nebylo možné zřídit požívací právo, dokud nebylo přijato rozhodnutí senátu.

86


nutných výdajů přebude. Poživatel přejímá tedy všechna břemena, která na věci vázla v době, kdy požívání bylo povoleno, proto také úroky z jistin na ní zapsaných. Na něho spadají všechny řádné i mimořádné dávky, jež z věci jest platiti, pokud se mohou hraditi z užitků braných za požívací dobu; nese také náklad, bez něhož by se plodů nedocílilo.“ Římské právo znalo nejen nevlastní požívací právo k věcem zuživatelným a k penězům, jak bylo uvedeno výše, ale také k právům, tedy i k pohledávkám (ususfructus nominis). Podle Ulpianova fragmentu D 7. 5. 3. bylo možné kromě požívacího práva k pohledávkám zřídit i požívací právo ve prospěch dlužníka a zbavit jej tak nutnost platit úroky (ipsi quoque debitori posse usum fructum legari scribit et remittendas ei usuras). Ve všech těchto případech jde o odchylku od pravidla zachování neporušené podstaty věci tak, jak je stanoveno v Paulově fragmentu D 7. 1. 1., což bylo rovněž jedním z důvodů pro odlišení „pravého" usufructu od quasiusufructu. Vse srovnání s úpravou § 1295 odst. 1 však římské právo umožňovalo požívací právo nejen k úrokům, ale i k jistině - šlo o právo vymáhat tuto jistinu, někdy označované jako ius exigendi v užším smyslu.308 Avšak v případě, že ususfructus k jistině byl odkázán osobě odlišné od dlužníka a požívací právo oprávněného z odkazu se týkalo jen jistiny, která patřila dědicovi, měl takový oprávněný právo pouze buď na jistinu, nebo na úroky z prodlení. Povinností oprávněného bylo v obou případech poskytnout záruku (cautio). Podle fragmentu D 33. 2. 24. pr: Uxori fructu bonorum legato faenus quoque sortium, quas defunctus collocavit, post impletam ex senatus consulto cautionem praestabitur. Igitur usuras nominum in hereditate relictorum ante cautionem interpositam debitas velut sortes in cautionem deduci necesse est. Non idem servabitur nominibus ab herede factis: tunc enim sortes dumtaxat legatario dabuntur aut, quod propter moram usuras quoque reddi placuit, super his non cavebitur. „Zanechal-li zůstavitel manželce odkazem požívací právo ke svému majetku, musí jí v souladu s rozhodnutím senátu být poskytnuta jistina i úrok k majetku zesnulého poté, co manželka poskytne záruku (cautio). Také splatné úroky z částky, kterou je oprávněný z odkazu povinen platit dědici a které nebyly do poskytnutí záruky zaplaceny, budou použity vůči dědici jako záruka (cautio) z usufructu. Stejné pravidlo však neplatí v případě pohledávek, které má sám dědic, protože dědic poskytuje oprávněnému z odkazu nanejvýš jen jistinu, nebo úroky, které vzniknou v souvislosti s prodlením, avšak tyto úroky nebudou započítány do částky poskytnuté jako záruka (cautio).“309 Povinnosti poskytnout záruku se nemohl oprávněný z odkazu zbavit ani tehdy, když ho zůstavitel výslovně této povinnosti zbavil: Cod 3. 33 .1: Si usus fructus omnium bonorum testamento uxoris marito relictus est, quamvis cautionem a te prohibuerat exigi, tamen non aliter a debitoribus solutam pecuniam accipere poteris quam oblata secundum formam

308

Srov. Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 144. Častěji se tohoto termínu užívá pro právo zástavního věřitele vymáhat zastavenou pohledávku. 309 Překlad podle Hulot, M., Bartelot, M.; Les cinquante livres du Digeste ou les Pandectes de l´empereur Justinien, Paris 1804, sv. 4., str. 528

87


senatus consulti cautione. „Odkázala-li manželka závětí svému manželovi ususfructus k celému svému majetku a zakázala-li přitom od tebe vyžadovat jakoukoli záruku, přesto nemůžeš přijímat žádné peníze od dlužníků, dokud nebude složena záruka v souladu se senatusconsultem." Z výše uvedeného vyplývá, že úprava nového občanského zákoníku je v otázce úroků a jistiny více restriktivní než římskoprávní úprava, zřejmě s ohledem na nutnost zjednodušení poměrně komplikovaných právních vztahů, které mohou v této souvislosti vznikat. Ustanovení § 1296 („Vlastník se nemůže domáhat na uživateli nebo poživateli, aby zajistil podstatu, ledaže jí hrozí nebezpečí. Nebude-li jistota dána, může se vlastník popřípadě domáhat vydání věci za slušné odbytné“), které platí společně i pro užívací i pro požívací právo, zakazuje vlastníkovi věci klást oprávněnému ze služebnosti překážky ve výkonu práva služebnosti v podobě požadavku určitého zajištění služebné věci, s výjimkou situace, kdy je věc ohrožena. Podobnou úpravu obsahoval i Obecný zákoník občanský z roku 1811 ve svém § 520 („Zpravidla může vlastník žádati od osoby oprávněné k užívání nebo od poživatele zajištění podstaty jen, hrozí-li nebezpečí. Nebylo-li dáno, budiž věc přenechána buď vlastníkovi za slušné odbytné, nebo podle okolností dána do soudní zprávy.“) Text § 1296 přebírá téměř doslova, pouze s vynecháním role soudní úschovy, dikci § 308 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 („Vlastník se nemůže domáhati na uživateli nebo poživateli, aby zajistili podstatu, leč hrozí-li jí nebezpečí. Nebyla-li jistota dána, může se vlastník domáhati, aby mu věc za slušné odbytné byla puštěna nebo aby podle okolností byla dána do soudní úschovy.") Otázka zajištění podstaty požívacího práva byla v klasickém římském právu řešena pomocí cautio usufructuraria (viz výše výklad k § 1294), jejímž účelem bylo zajistit, že se oprávněný z požívacího práva bude chovat jako řádný hospodář a že po skončení požívacího práva předmět požívání předá zpět vlastníkovi (viz D 7. 9. 1. Pr.): Si cuius rei usus fructus legatus sit, aequissimum praetori visum est de utroque legatarium cavere: et usurum se boni viri arbitratu et, cum usus fructus ad eum pertinere desinet, restituturum quod inde exstabit. „Je-li požívací právo k nějaké věci zřízeno odkazem, podle prétorova názoru je plně v souladu s právem, aby oprávněný kaucí zajistil tyto dvě skutečnosti: že bude věc užívat jako řádný hospodář a že po skončení požívacího práva vrátí to, zbude z požívané věci.“ Úprava nového občanského zákoníku je zde tedy zcela odlišná, protože závazek, kterým by byla věc zajištěna, může vlastník požadovat pouze v případě ohrožení věci. V případě, že jistota nebude dána, svědčí vlastníkovi právo na vydání věci za náhradu, tzv. odbytné.310

310

Termín „odbytné“ se nevyskytoval ani v dosavadním občanském zákoníku (č. 40/1964 Sb.) ani v občanském zákoníku z roku 1950. Nový občanský zákoník s ním pracuje kromě § 1296 ještě pouze na třech místech: v § 2968, kde je použit v souvislosti s náhradou při újmě na přirozených právech člověka, v § 761, který

88


12.

Služebnost bytu (§ 1297 a 1298)

Tradiční římskoprávní institut označovaný jako habitatio našel odezvu ve služebnosti bytu, upravené v § 1297 a 1298 („Je-li zřízena služebnost bytu, má se za to, že byla zřízena jako služebnost užívání. Vlastníku náleží právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se služebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu být znesnadněn potřebný dohled.“). Skutečnost, že jde o osobní služebnost, sice není v § 1297 výslovně uvedena, lze ji však dovodit ze systematického uspořádání a zařazení § 1297 do pátého pododdílu oddílu věnovaného věcným břemenům, tedy oddílu druhého dílu pátého. (Naproti tomu služebnost bytu ve vládním návrhu z roku 1937 v § 316 stanovila výslovně, že „služebnost bytu může býti zřízena jako užívací nebo požívací právo. V pochybnostech se má za to, že jde o právo užívací.“) Úprava služebnosti bytu se použije při sjednávání výměnku podle § 2707 odst. 2. Úprava služebnosti bytu je podle § 1297 pokládána podle vyvratitelné právní domněnky za služebnost užívání; právní úprava Obecného zákoníku občanského v § 521 navíc výslovně připouštěla i požívání obytného stavení v případě, že jsou oprávněnému přenechány všechny obytné části domu, aby je mohl neomezeně užívat s tím, že je třeba šetřit jejich podstatu. V římském právu nebylo určitou dobu zcela jednoznačné, zda je habitatio užívacím nebo požívacím právem. Podle Iust. Inst. 2., 2. 5. lze zjistit, že teprve rozhodnutím císaře Justiniana byla tato otázka vyřešena definitivně tak, že habitatio je určitým zvláštním právem svého druhu (quasi proprium aliquod ius), odlišným od užívacího i požívacího práva: Sed si cui habitatio legata sive aliquo modo constituta sit, neque usus videtur neque usus fructus, sed quasi proprium aliquod ius. quam habitationem habentibus, propter rerum utilitatem secundum Marcelli sententiam, nostra decisione promulgata permisimus non solum in ea degere sed etiam aliis locare. „Jestliže bylo někomu odkazem nebo i jiným způsobem zřízeno právo bydlet, není to považováno ani za požívací, ani za užívací právo, ale v určitém smyslu za právo samostatné. Nositelům tohoto práva bydlet, v souladu s názorem Marcella vyhlášeným v našem rozhodnutí, jsme z důvodů účelnosti dovolili nejen, aby bydleli v bytě sami, ale také aby ho pronajímali jiným."311 O tom, že habitatio byla skutečně služebnosti svého druhu, svědčila i skutečnost, že toto právo mohlo být dále podle Justiniánova rozhodnutí pronajato jiné osobě, což by jinak odporovalo povaze osobní služebnosti (Viz k tomu v opačném smyslu D 7. 8. 8. – pronájem ani prodej práva habitatio nebyl podle tohoto fragmentu možný). Justiniánovo rozhodnutí se

upravuje otázku výživného rozvedeného manžela, a konečně v § 1657, který upravuje otázku dohody dědiců o podílech z pozůstalosti. Ve všech případech je jím označeno jednorázové vyrovnání. 311

Překlad citován dle Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones – Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010, str. 115.

89


nedotklo zákazu věnovat habitatio druhé osobě darem, jak plyne z Ulpianova fragmentu D 7. 8. 10. pr.: Si habitatio legetur, an perinde sit atque si usus, quaeritur. Et effectu quidem idem paene esse legatum usus et habitationis et Papinianus consensit libro octavo decimo quaestionum. Denique donare non poterit, sed eas personas recipiet, quas et usuarius: ad heredem tamen nec ipsa transit nec non utendo amittitur nec capitis deminutione. „Je-li zřízeno právo habitatio odkazem, vznikla otázka, zda se postupuje stejně jako v případě užívacího práva. Papinianus v osmnácté knize svého díla Questiones uznává, že ve výsledku je zřízení práva habitatio a užívacího práva odkazem téměř stejné. Konečně, oprávněný z práva habitatio nemůže toto právo darovat, ale může do něj zahrnout stejné osoby jako oprávněný z užívacího práva. Přesto se však toto právo nepřechází na dědice a nezaniká nevykonáváním nebo ztrátou právní osobnosti (kapitisdeminucí).“ Zajištění domu, který byl předmětem habitatio, nemělo v římském právu podobu zákonného zakotvení vlastníkova dohledu, nýbrž bylo možné je řešit složením kauce.312 V § 1298 je vlastníkovi domu přiznáno právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se služebnost bytu nevztahuje, a mít nad nimi potřebný dohled. Tato skutečnost vyplývá z obecné zásady, že služebnosti mají být vykonávány civiliter a spíše v menším, než větším rozsahu. Pokud by však byla služebnost bytu zřízena k domu v celém rozsahu, možnost vlastníkova dohledu je nutno dovodit z argumentu ad minori ad maius. Nový občanský zákoník neupravuje důsledky právního jednání, jímž by vzniklo oprávněnému právo užívat celý dům, na rozdíl od § 521 a 522 Všeobecného zákoníku občanského a § 316 vládní osnovy z roku 1937, podle níž „poskytnou-li se někomu všechny obytné části domu, aby jich užíval neobmezeně, šetře jen podstaty, je to požívání obytného stavení. Podle toho se užije předcházejících předpisů o právu užívacím nebo požívacím.“ Úprava služebnosti bytu v § 1297 a 1298 je tedy poněkud méně podrobná než v předchozích civilních kodexech platných na našem území. V porovnání s pozdní římskoprávní úpravou se nový občanský zákoník přiklonil v první řadě k užívacímu právu, přičemž požívací právo by mohlo být sjednáno dohodou. Další otázky, které nový občanský zákoník neřeší, například možnost přenechání služebnosti bytu jiné osobě, bude možné zodpovědět s pomocí výše nastíněné interpretace uvedených ustanovení. Se služebností bytu úzce souvisí rovněž otázka práva oprávněného sdílet obtížený byt s jinými osobami, a to buď s blízkými osobami, nebo s jinými osobami za úplatu. Podle Ulpianova fragmentu D 7. 8. 2. bylo právo bydlet s blízkými osobami a otroky většinou uznáváno, ačkoli tento závěr nebyl jednoznačný. Podobně přiznávaly právo bydlení rodině oprávněného i některé judikáty k Obecnému zákoníku občanskému z roku 1811,313 objevily

312

Viz Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J Otto, 1910, str. 446 313 Srov. Sedláček J., Rouček F.: Komentář k čsl. Obecnému zákoníku občanskému a právo platné na Slovensku a Podkatpatské Rusi, Praha 1935, díl II., str. 877 a 880.

90


se však i opačné rozsudky. Tak např. podle rozhodnutí pod č. j. Rv II 139/20 ze dne 23. června 1920 „služebnost užívání bytu, propůjčená neprovdané ženě do její smrti, neopravňuje ji v případě sňatku, by do bytu vzala svého manžela.“314 Domníváme se, že tento závěr není správný, protože ke vzniku odvozeného titulu bydlení brání následující konstrukce: je-li služebnost bytu podle právní domněnky uvedené v § 1297 služebností užívání, je třeba přihlédnout k úpravě nezcizitelnosti užívacího práva v § 1265 odst. 2, podle nějž osobní služebnost nelze převést na jinou osobu.315 Tam, kde není možné převádět služebnost bytu, nepřichází v úvahu ani vznik odvozeného práva. Celkově lze uzavřít, že služebnost bytu je částečně inspirována římskoprávní předlohou, ačkoli ji nový občanský zákoník upravuje jen velmi stručným způsobem. Přitom právě tato služebnost může být a zřejmě také bude sjednávána velmi často, protože jí lze řešit základní potřebu bydlení.

C.

Zánik služebnosti

13.

Zánik služebnosti (§ 1299 - 1302)

Služebnost mohly v římském právu zanikat zánikem panujícího nebo služebného pozemku, vzdáním se práva služebnosti (iniurecessí, v justiniánském právu pak pouze neformální cessí), dále pak spojením vlastnictví pozemku panujícího a služebného (confusio), nevykonáváním (non usu) po dobu dvou let (v justiniánském právu v případě venkovských služebností deseti nebo dvaceti let). Nový občanský zákoník některé z těchto způsobů zániku služebnosti převzal, některé modifikoval a některé upravil odlišně.

314

Pokud jde o současnou českou judikaturu k této otázce, lze připomenout rozsudek Vrchního soudu v Praze (Rc) 2 Cdo 54/93 ze dne 29. září 1993, podle nějž získává blízká osoba žijící spolu s oprávněnou osobou tzv. odvozený titul k užívání domu nebo bytu: „Skutečnost, že s otcem dovolatele žije ve sporném bytě otcova manželka - žalovaná - tedy osoba blízká ve smyslu ustanovení - § 116 ObčZ, nelze považovat za nepřípustné rozšíření práv vyplývajících pro oprávněného z věcného břemena. Ten, kdo je oprávněn na základě práva odpovídajícího věcnému břemenu užívat byt, je držitelem tohoto práva ve smyslu ustanovení § 129 odst. 2 ObčZ a jako oprávněný držitel má stejná práva jako vlastník (§ 130 ObčZ). Podle ustanovení § 123 ObčZ vlastník je v mezích zákona oprávněn mimo jiné předmět svého vlastnictví držet, užívat a nakládat s ním. Z uvedeného vyplývá, že oprávněný držitel má právo, shodně jako vlastník, umožnit užívání bytu manželovi, kterému pak vzniká odvozený právní důvod užívání bytu.“ V stejném smyslu viz též rozhodnutí NS č. 22 Cdo 555/2004 z 31. srpna 2004. 315 Srov. D 10. 2. 15.: (usus fructus) nec enim a personis discedere sine interitu sui potest. „(Požívací právo) nemůže být odděleno od osob, aniž by nezaniklo. Nelze proto uvažovat o převodu služebnosti bytu na jiné osoby.“

91


13.1

Zánik služebnosti změnou věci (§ 1299)

Služebnost v novém občanském zákoníku jakožto věcné právo sdílí osud věci, s níž se pojí. Podle § 1299 odst. 1 platí: „Služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě.“ Pokud služebná věc zanikne, podobně jako v případě jiných věcných práv zaniká i právo služebnosti. Stejné následky nastanou, dojde-li k trvalé změně služebné věci, kvůli níž sice služebná věc nepřestává existovat, ale nemůže nadále plnit účel, pro nějž byla služebnost zřízena. Zánik služebné věci byl v zásadě důvodem zániku služebností i v římském právu, avšak tento způsob zániku služebnosti nebyl absolutní a zejména v justiniánském římském právu byl rozlišován zánik služebností podle jejich povahy. V případě pozemkových služebností zanikaly služebnosti kromě zániku věci rovněž splynutím oprávněného ze služebnosti a vlastníka, jednáním vlastníka a oprávněného, či uplynutím doby deseti či dvaceti let, po níž nebyly vykonávány. Avšak pokud například služebnost souvisela s budovou, která byla zbourána a opět postavena, služebnost v takovém případě nezanikala: podle Paulova fragmentu D 8. 2. 20. 2.: Si sublatum sit aedificium, ex quo stillicidium cadit, ut eadem specie et qualitate reponatur, utilitas exigit, ut idem intellegatur: nam alioquin si quid strictius interpretetur, aliud est quod sequenti loco ponitur: et ideo sublato aedificio usus fructus interit, quamvis area pars est aedificii. „Dojde-li k demolici budovy, k níž se vázala služebnost svodu dešťové vody, a tato budova je nahrazena novou budovou téhož vzhledu a druhu, s ohledem na prospěch této budovy lze novou stavbu pokládat za totožnou s původní. Avšak při přísnější interpretaci je jasné, že na místě původní budovy byla postavená jiná. Proto tímto zánikem budovy dojde i k zániku usufructu, a to i v případě, že by se vztahovalo k části budovy.“. V případě usufructu podle Iust. Inst. II, 4, 3 existovaly tyto způsoby zániku služebnosti:316 smrt oprávněného, capitisdeminutio maxima a capitisdeminutio media, nevykonáváním po určitou dobu (podle některých názorů však bylo současně nutné, aby se tohoto práva opět ujal holý vlastník usucapione libertatis, tj. vydržením svobody, podobně

316

Iust. Inst. 2. 4. 3.: Finitur autem usus fructus morte fructuarii et duabus capitis deminutionibus, maxima et media, et non utendo per modum et tempus. quae omnia nostra statuit constitutio. item finitur usus fructus, si domino proprietatis ab usufructuario cedatur (nam extraneo cedendo nibil agitur): vel ex contrario si fructuarius proprietatem rei adquisierit, quae res consolidatio appellatur. eo amplius constat, si aedes incendio consumptae fuerint vel etiam terrae motu aut vitio suo corruerint, extingui usum fructum et ne areae quidem usum fructum deberi. Cum autem finitus fuerit usus fructus, revertitur scilicet ad proprietatem et ex eo tempore nudae proprietatis dominus incipit plenam habere in re potestatem. „Požívací právo končí smrtí oprávněného a ve dvou případech snížením právního postaveení, totiž největším a středním. Toto všechno bylo zavedeno naší konstitucí (tj. C 3. 33. 16). Stejně tak požívací právo skončí také tehdy, jestliže ho poživatel postoupí vlastníkovi (postoupení požívacího práva třetí osobě totiž nemá žádné účinky) anebo naopak, pokud poživatel získá vlastnictví k věci, která je předmětem požívacího práva, tento způsob se označuje jako splynutí. Dále můžeme říci, že požívací právo zanikne tehdy, když shoří dům, nebo je zbořen zemětřesením, či v jeho důsledku, a pak již požívací právo k pozemku dále není.“ Citováno podle Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones – Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010, str. 113

92


jako v případě městských služebností,317 dále pak postoupením - injurecessí (in iure cessio), přičemž podle justiniánského práva musel být ususfructus postoupen zpět jen vlastníkovi, jinak nenastávaly žádné právní účinky in iure cessio)318 – dále splynutím oprávněného a holého vlastníka, tj. konsolidací (consolidatio), a konečně zánikem věci. Pokud jde o trvalou změnu věci jako důvod zániku usufructu, tento důvod je výslovně zmíněn v Ulpianově fragmentu D 7. 4. 5. 2. věnovanému zániku požívacího práva: Rei mutatione interire usum fructum placet: veluti usus fructus mihi aedium legatus est, aedes corruerunt vel exustae sunt: sine dubio extinguitur. An et areae? Certissimum est exustis aedibus nec areae nec cementorum usum fructum deberi. Si areae sit usus fructus legatus et in ea aedificium sit positum, rem mutari et usum fructum extingui constat. Plane si proprietarius hoc fecit, ex testamento vel de dolo tenebitur. „Má se za to, že požívací právo zaniká změnou věci. Je-li třeba zřízeno požívací právo k budově a tato budova se zřítí nebo vyhoří, požívací právo bezpochyby zanikne. A pozemek? Je zcela zřejmé, že pokud budova vyhořela, není tu požívací právo ani k pozemku, ani k materiálu z něj.“ Současně však platilo, že v případě, kdy bylo zřízeno požívací právo k pozemku, na němž postavil jeho vlastník budovu, toto právo sice zaniklo (usum fructum extingui constat), protože i v tomto případě pozemek ztratil své vlastnosti, nezbytné pro výkon požívacího práva. Poživateli však svědčil v takovém případě prétorský interdikt quod vi aut clam, jímž se mohl vůči vlastníkovu pozemku domáhat navrácení původního stavu. Lze to zjistit např. z Ulpianova fragmentu D 7. 4. 5. 3.: Si areae sit usus fructus legatus et in ea aedificium sit positum, rem mutari et usum fructum extingui constat. Plane si proprietarius hoc fecit, ex testamento vel de dolo tenebitur (sed et interdictum quod vi aut clam usufructuario competit. „Bylo-li zřízeno odkazem požívací právo (ususfructus) k pozemku, na němž byla poté postavena budova, je zřejmé, že došlo ke změně věci a k zániku požívacího práva. Pokud stavbu provedl vlastník pozemku, bude odpovědný z porušení závěti nebo z podvodu a oprávněný z požívacího práva proti němu bude moci použít i interdikt quod vi aut clam“. Římská kausisitka podrobně rozpracovala trvání požívacího práva v případě, kdy zaniká stavba na určitém pozemku nejen v souladu s tradičním pravidlem, podle nějž stavba je součástí pozemku (viz D 7. 4. 8.), ale i za předpokladu, že se požívací právo vztahovalo k budově a pozemky byly jen jejím příslušenstvím (viz D 7. 4. 10.). Obecné pravidlo, podle nějž při úplném zániku služebné věci nebo při její trvalé změně na stav neslučitelný s výkonem služebnosti zaniká i sama služebnosti, tím však není dotčeno. Úprava § 1299 odst. 1 proto v zásadě odpovídá římskoprávní úpravě zániku usufructu, na rozdíl od ní se však týká všech služebností jako celku a protože nerozlišuje mezi jednotlivými typy služebností, jak to bylo obvyklé v římském právu, je v porovnání s ním mnohem jednodušší.

317 318

Viz Demangeat, M. Ch. Cours élémentaire de droit romain, I. díl, Paris 1864 str. 532 ibidem, str. 534

93


Oproti předchozímu odstavci řeší § 1299 odst. 2 („Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.“) situaci, kdy dojde sice ke změně, která se nemusí vůbec týkat služebné věci, ale spíše poměrů, za nichž je služebnost zřízena. Je zde zakotveno právo vlastníka služebné věci domáhat se za náhradu zrušení nebo omezení služebnosti, vznikne-li mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby trvalý a hrubý nepoměr. V tomto případě není předmětem úvahy soudu, zda oprávněný služebnost vykonává, či ne, ale zda je služebnost „spravedlivá“, tj. zda je možné požadovat po vlastníkovi služebné věci její snášení z řady objektivních důvodů. Takto obecně formulovaný důvod zániku služebnosti nelze v římském právu nalézt. V justinánském právu byl kladen důraz na to, zda jsou služebnosti vykonávány, či nikoli, a zda z tohoto důvodu nezanikají, což bylo pravidlem v případě venkovských služebností (venkovské služebnosti zanikaly pouhým nevykonáváním po určitou dobu, zatímco v případě městských služebností musel vlastník oprávněného ze služebnosti vyloučit vydržením svobody (usucapio libertatis), tj. právním jednáním, jímž se vlastník opět zmocnil svého majetku a takto dosažený stav musel určitou dobu trvat. Míra výkonu služebnosti se v římském právu řídila podle potřeby panujícího pozemku; v případě pochybností o míře výkonu služebnosti se mohl oprávněný nebo povinný ze služebnosti obrátit na prétora s výhradou exceptio doli generalis, užívanou v případech, kdy striktní výklad práva nebyl zpochybněn, pokud jde o jeho platnost, nicméně výkon takového práva by odporoval ekvitě.319 Současná úprava se tedy odlišuje zakotvením zániku služebnosti z hlediska nepoměru výhody věci či osoby na úkor služebné věci přímo jako zvláštního důvodu domáhat se zániku služebnosti. To odpovídá § 321 vládního návrhu z roku 1937.320 Přitom je nutné doplnit, že v původním znění Obecného zákoníku občanského z roku 1811 se ustanovení o vzniku hrubého nepoměru mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nevyskytovalo a tato úprava byla do pozitivního práva zařazena teprve s přijetím občanského zákoníku z roku 1950.321

319

Tímto způsobem mohly být revidovány i jiné instituty ius civile; v justiniánském právu mohla exceptio doli jakožto exceptio generalis nastoupit na místo ostatních excepcí. Viz Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, str. 106 320 Srov. § 321 vládního návrhu z roku 1937: „Služebnost zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc služebná nemůže již sloužiti prospěšnějšímu nebo pohodlnějšímu užívání pozemku panujícího nebo potřebám osoby oprávněné. Jestliže se břímě věc služebnou zatěžující změnou poměrů octne v hrubém nepoměru k výhodě pozemku panujícího nebo osoby oprávněné, lze se domáhati zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Přechodná nemožnost výkonu služebnosti její zánik nezpůsobí.“ 321 Srov. zánik věcných břemen podle § 186 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb.: „Octne-li se věcné břemeno změnou poměrů v hrubém nepoměru k výhodě oprávněné osoby nebo její nemovitosti, lze se domáhat, aby za přiměřenou náhradu bylo omezeno, a není-li to dobře možné, aby bylo zrušeno."

94


13.2

Zánik služebnosti dohodou (§ 1300)

Intabulační princip v současné podobě vyjádřený v § 1300 odst. 1 („Dohodnou-li se strany o zrušení služebnosti zapsané ve veřejném seznamu, zanikne služebnost výmazem322 z veřejného seznamu.“) nebyl římskému právu znám, obdobný způsob zániku služebnosti proto nepřicházel v úvahu.323 Namísto toho se mohl oprávněný vzdát služebnosti veřejně podle civilního práva; v takovém případě vlastníku služebné věci iniurecessí potvrdil, že mu již právo služebnosti nadále nepřísluší. Podle praetorského práva pak stačila neformální smlouva,324 v justiniánském právu rovněž smlouva v podobě cessio.325 Druhý odstavec § 1300 („Dobu, na kterou byla někomu zřízena služebnost, lze ujednat i tak, že služebnost zanikne, dosáhne-li nějaká jiná osoba určitého věku. V takovém případě se má za to, že dřívější smrt této osoby nemá na trvání služebnosti vliv.“) upravuje možnost sjednat zánik osobní služebnosti (srov. slova „byla někomu zřízena služebnost") pomocí časového omezení, které je stanoveno tak, že jde o okamžik, kdy se předpokládá, že osoba odlišná od účastníků právního vztahu dosáhne určitého věku. Jde tedy o časové určení dies ad quem, a to v podobě dies incertus an, certus quando. Vzhledem k nejistotě, zda uvedená událost v určeném časovém okamžiku skutečně nastane, a vzhledem k poslední větě druhého odstavce je však otázkou, zda není přesnější hovořit spíše o rozvazovací podmínce (condicio ad quam). Uvedená událost (dosažení určitého věku určitou osobou) sice nemusí nastat vůbec, avšak zákon pracuje s nevyvratitelnou právní domněnkou, podle níž se sice uznává, že k události nedošlo, ale přesto se pro účel ukončení trvání služebnosti na věc hledí tak, jako by k ní došlo. Domníváme se však, že z praktického hlediska nemá tato otázka větší význam. Z hlediska římského práva je na tomto místě nutné upozornit na skutečnost, že ačkoli podmínka je pravidelně pokládána za vedlejší ustanovení právních jednání, v určitých právních jednáních se nepřipouštěla, a to s ohledem na zásadu expresssa nocent, non expressa non nocent. Mezi tato jednání patřily podle civilního práva tzv. actus legitimi,326 k nimž náležela mj. i mancipace a injurecesse, jinak tradiční prostředky pro zřízení

322

Pokud jde o výmaz práva k věci, v § 980 odst. 2 nového občanského zákoníku je zakotvena vyvratitelná právní domněnka, podle níž toto právo výmazem zaniká. 323 Viz však výklad k § 1262 odst. 2. Podle § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem platí: „K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen "katastr") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Práva uvedená v § 1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak.“ 324 Viz Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J Otto, 1910, str. 454 325 Srov. Sommer, O., Učebnice soukromého práva římského, díl II, Praha, Wolters Kluwer ČR, reprint původního vydání z roku 1946, str. 249 326 Viz Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994, s. 39; Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 102

95


služebností. V tomto ohledu se úprava § 1300 odst. 2 od klasického římského práva zásadně liší.

13.3

Ostatní způsoby zániku služebností (§ 1301 - 1302)

Ustanovení § 1301 („Spojením vlastnictví panující a služebné věci v jedné osobě služebnost nezaniká.“) je pro přehlednost zařazeno mezi úpravu zániku služebností, ačkoli o zánik služebnosti v tomto případě nejde. Tematicky jde o problém tzv. vlastníkovy služebnosti, o níž bylo pojednáno v kap. 5.1 (výklad k § 1257 odst. 2). Charakteristickým rysem osobních služebností je jejich nerozlučné spojení s osobou, v jejíž prospěch jsou zřizovány. Z tohoto důvodu trvají jen po dobu života oprávněné osoby, jsou nezděditelné a pravidelně nemohou být ani převedeny inter vivos.327 Ustanovení § 1302 odst. 1 („Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby; při rozšíření služebnosti i na dědice se má za to, že jimi jsou zákonní dědicové první třídy. Nabylali osobní služebnost právnická osoba, trvá služebnost potud, pokud trvá tato osoba.“) se téměř doslova shoduje se zněním § 324 vládního návrhu z roku 1937328 a § 529 Obecného zákoníku občanského.329 Společným rysem těchto ustanovení je možnost rozšířit dopad osobních služebností na určitou kategorii dědiců. Klasické římské právo neznalo obecný pojem osobních služebností, spojení práva usufructus, usus, habitatio a operae do jedné kategorie odlišné od služebností pozemkových provedly teprve justiniánské kodifikace. Z tohoto důvodu se zánik služebností posuzoval u těchto práv odlišně. V případě usufructu zanikalo toto právo buď dobou, na níž bylo zřízeno, nejpozději však smrtí oprávněného nebo jeho kapitisdeminucí:330 Ulpianův fragment D 7. 4. 1. pr. uvádí: Non solum usum fructum amitti capitis minutione constat, sed et actionem de usu fructu. „Je všeobecně známo a uznáváno, že kapitisdeminucí zaniká nejen ususfructus, ale právo k jeho ochraně žalobou.“ Dále, fragment D 7. 4. 3. 3.: Morte quoque amitti usum fructum non recipit dubitationem, cum ius fruendi morte extinguatur, sicuti si quid aliud, quod personae cohaeret. „Není žádných pochybností o tom, že ususfructus zaniká smrtí, protože právo požívat věc, stejně jako jakékoli jiné právo spojené s osobou, bere smrtí za

327

Viz Sommer, O., Učebnice soukromého práva římského, díl II, Praha, Wolters Kluwer ČR, reprint původního vydání z roku 1946, str. 249 328 §324: „Osobní služebnosti končí smrtí osoby oprávněné. Byly-li rozšířeny i na dědice, jsou v pochybnosti jimi míněni jen první dědicové zákonní. Rozšíření to jest omezeno stejně jako náhradnictví svěřenské. Osobní služebnost, které nabyla právnická osoba, trvá potud, pokud trvá tato osoba.“ 329 § 529: „Osobní služebnosti končí smrtí. Byly-li výslovně rozšířeny na dědice, jsou v pochybnostech jimi míněni jen první dědicové zákonní. Právo propůjčené rodině přechází však na všechny její členy. Osobní služebnost, které nabyla obec nebo jiná právnická osoba, trvá dotud, dokud trvá právnická osoba.“ 330 Do doby císaře Justiniána tento následek měla i capitis deminutio minima. Srov. Sommer, O., Učebnice soukromého práva římského, díl II., Praha, Wolters Kluwer ČR, reprint původního vydání z roku 1946, str. 253.

96


své.“ V případě práva na bydlení v domě habitatio nebo práva k využívání práce otroka či zvířete operae nezanikalo toto práva kapitisdeminucí. Z uvedeného srovnání je zřejmé, že odlišné, tedy široké současné pojetí osobních služebností si vyžaduje i jednotná pravidla pro jejich zánik v případě smrti oprávněného. V římském právu podobné jednotné pravidlo zániku osobních služebností scházelo, tím méně pak široce koncipované právo přechodu osobní služebností na dědice. Namísto toho zde existovala partikulární pravidla, typická pro jednotlivá práva řazená mezi osobní služebnosti. I když přechod např. usufructu na dědice možný nebyl, bylo možné a zcela běžné jej zřídit odkazem. Změna statusu v podobě kapitisdeminuce pak v pozitivním právu přirozeně nemá žádnou obdobu. Pokud jde o § 1302 odst. 2 („Slouží-li služebnost provozu závodu, nezaniká převodem nebo přechodem závodu nebo takové jeho části, která bude provozována jako samostatný závod.“), termín „závod“, který přirozeně nemá v římském právu ekvivalent, používá nový občanský zákoník jako legislativní zkratku pro tzv. obchodní závod, který vymezuje v § 502 takto: „Obchodní závod je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.“ Z této definice i z důvodové zprávy k § 502 je tedy zřejmé, že „závod“ není subjektem právních vztahů, ale jejich objektem, a to sice věcí hromadnou (universitas iuris). Služebnost, která podle § 1302 odst. 2 slouží závodu, tedy slouží věci, nikoli subjektu, a převod nebo přechod této věci nebo její samostatné části nemá vliv na trvání služebnosti tak, jak to je obvyklé u služebností vážících se k nemovitým věcem. Dojde-li k rozdělení závodu, tedy k rozdělení věci, lze poukázat na výklad k § 1264. 13.3.1. Zánik služebnosti promlčením (§ 633 odst. 1) Podle § 633 odst. 1 nového občanského zákoníku se v případě, že osoba zavázaná z věcného břemene brání výkonu práva, promlčí věcné břemeno, pokud oprávněná osoba neuplatní své právo do tří let. V případě práv zapsaných do veřejného seznamu jde o odchylku z desetileté promlčecí lhůty (viz § 631). V římském právu platila od doby císaře Theodosia II. obecná třicetiletá promlčecí lhůta, která však byla Justiniánovými zákony pozměněna výjimkami: pro kostely a náboženské nadace byla promlčecí doba prodloužena až na čtyřicet let, v jiných případech však byla naopak krácena.331 Okamžikem, kdy dochází k počátku promlčecí doby, je shodně v římském právu i v občanském právu okamžik, v němž je actio nata, tj. okamžik, kdy dojde k právní

331

Srov. Heyrovský, L, Dějiny a systém soukromého práva římského, díl prvý, nákladem Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě 1929, str. 133.

97


skutečnosti, která má za následek změnu práv a povinností plynoucích z věcného břemene, např. zavázaná osoba z věcného břemene započne s restrikcemi vůči oprávněné osobě, nebo zavázaná osoba brání chování, které je povinna snášet (a to i nezaviněně), nikoli okamžik vzniku věcného břemene. Promlčené právo plynoucí z věcného břemene není možné chránit soudně.332 Pokud jde o účinek promlčení, římské právo rozlišovalo, zda se v případě actionis in personam vyčerpávalo právo zcela, a rovněž zda v případě actionis in rem docházelo pouze k pozbytí účinnosti tohoto práva vůči určité osobě - rušiteli práva a k jejím právním nástupcům.333 Ve druhém případě pak právo zůstalo zachováno vůči všem ostatním (erga omnes). Nový občanský zákoník takovéto rozlišení neobsahuje, je však možné jej doktrinálně dovodit z uvedených římskoprávních pravidel.

D.

O reálných břemenech (§ 1303 – 1308)

14.

Vývoj reálných břemen

Římskoprávní pojetí služebností bylo ve středověké střední Evropě více či méně nahrazeno jinými instituty, které plnily podobnou úlohu, tj. upravovaly zacházení s věcí, která byla ve vlastnictví jiné osoby než osoby oprávněné s touto věcí nakládat. Charakteristickým rysem středověkého práva byla držba půdy na základě teorie o děleném vlastnictví, kdy půdu vlastnil feudální pán, ale užívaly ji osoby odlišné na základě lenních vztahů, a to prostřednictvím svých poddaných. Rovněž v případě svobodného vlastnictví půdy šlechtou v českých zemích půdu užívali a obhospodařovali nesvobodní lidé, kteří jí nevlastnil, avšak mohli mít vlastnické právo jen k části výtěžku poté, co z něj odevzdali povinné dávky, a to jak v naturáliích, tak v penězích. Právo těchto uživatelů tuto půdu zatížit dluhy či zastavit bylo pochopitelně vyloučeno. Podle slovanského práva (ius slavicum) současně neměl takovýto nesvobodný uživatel žádnou záruku, že nebude z půdy vyhnán, aniž by se mohl svobodně rozhodnout půdu opustit. Odlišnou úpravou se vyznačovalo německé právo (ius theutonicum), které umožnilo vlastníku půdy uzavřít s poddanými smlouvu, jíž vlastník půdy poskytoval poddaným držbu půdy dědičně a bez časového omezení za určitý pravidelný poplatek, jehož velikost byla odvozena od rozlohy svěřeného pozemku. Toto právo bylo označováno jako dědičný pacht či pro něj byl používán starší termín emphyteusis334 a bylo pro uživatele půdy jednoznačně výhodnější než právo slovanské.

332

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 431/2006 Srov. Heyrovský, L, Dějiny a systém soukromého práva římského, díl prvý, nákladem Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě 1929, str. 134. 334 Malý, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. upravené vydání. Praha, Linde. 1999, str. 111 333

98


Středověké právo rozlišovalo aktivní užívací práva (libertates) v podobě osobních práv k nemovitostem - práva cesty, práv k užívání lesa apod.335 Pasivní formu v podobě zákazu směřovaného k poddaným k užívání jiné věci než té, kterou určila vrchnost, představovala tzv. práva zapovídací (iura bannaria). Teprve vlivem recepce římského práva se středověká užívací práva začala proměňovat do podoby služebností, např. právo výměnku se přiblížilo právu habitatio.336 Pozdější kodifikace právní úpravu služebností zpřesnily. Právo služebností mohlo být ve středověku nabyto smlouvou, vydržením i rozhodnutím soudu. Ve středověku mají původ i reálná břemena, která spočívají v povinnosti aktivního konání (facere) a jsou spojeny s určitou nemovitostí, na rozdíl od povinnosti strpět konání jiného (pati), které je typickým rysem římskoprávních služebností. Reálná břemena mohla vzniknout jak smlouvou, tak vydržením.337 Častou formou reálných břemen byly v českých zemích od dvanáctého století tzv. komorní nebo holé či věčné platy. Byly spojeny s nemovitou nebo s movitou věcí (kusem dobytka) a jejich podstatou byla povinnost pravidelně platit (zpravidla dvakrát ročně a zpočátku bez časového omezení) sjednanou částku. Komorní plat byl náhradou za jednorázově poskytnutý kapitál vlastníkovi věci. Protože vázl na věci v podobě břemene, nezanikal s jejím zcizením a nezávisel na osobě vlastníka věci. Příjemce komorního platu mohl svůj nárok převést, a to bez souhlasu vlastníka věci. Různé podoby komorních platů sloužily především k obcházení zákazu lichvy a byly pro vlastníka věci krajně nevýhodné. V případě, že pravidelný a neomezený plat byl poskytován náhradou za propachtování kusu dobytka (tzv. železné krávy), přistupovalo k povinnosti poskytování tohoto platu i po uhynutí původního kusu dobytka i povinnost chovat jiný kus;338 tím se věcněprávní charakter platby vymykal běžnému pojetí věcných práv, která zanikají zásadně se zkázou věci. Vztah komorního platu trval zásadně neomezeně, bylo však možné jej ukončit vykoupením, buď na základě dohody obou stran, nebo na základě právních předpisů. Tím se komorní plat odlišoval od pozdější koncepce reálných břemen, která jsou vždy pokládány za dočasná.

335

Viz Adamová, K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2001, str. 25 336 Ibid., str. 25 337 Ibid., str. 26 338 Byl dále rozlišován pravý a nepravý železný dobytek, kde v prvním případě měl vztah časově neomezeného reálného břemene nezávislého na osobě, v druhém případě pak šlo o časově omezený osobní závazek. Odlišnou kategorií představoval chov na příchovek, kdy chovatel neodpovídal za ztrátu dobytka. Srov. Jančář, J. Chov dobytka na jihovýchodní Moravě v 19. století, Český lid 4, roč. 58, Praha 1971, str. 213-216, dostupné na http://na.nulk.cz/1973/1/Nr.html#30.

99


14. 1 Reálná břemena v novém občanském zákoníku Úprava reálných břemen v novém občanském zákoníku navazuje zejména na vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937.339 Je vhodné poznamenat, že Obecný zákoník občanský z roku 1811 výslovnou úpravu reálných břemen neobsahoval. Jejich existence se však vyvozovala z § 530, který upravoval stálé roční renty, které nebyly pokládány za osobní služebnost a mohly být proto převedeny na všechny právní nástupce. Stále roční důchody proto byly dobovou teorií chápány jako reálná břemena.340 V pozdějších předpisech, např. v knihovním zákoně č. 95/1871 ř. z., jsou věcná břemena výslovně zmiňována. Rozlišovala se osobní reálná břemena, která svědčila pouze konkrétní, individuálně určené oprávněné osobě, a věcná reálná břemena, která svědčila určené věci nemovité.341 Za reálné břemeno byl pokládán výměnek (reservatum rusticum), původně obyčejový právní institut vzniklý ve venkovském prostředí, jímž se zjednávalo právo užívat část nemovitosti výměnou za přenechání této nemovitosti jinému.342 Podle nového občanského zákoníku se ve shodě s předválečnou teorií počítá s tím, že reálné břemeno je dočasné. V případě, že povinný z věcného břemene nesplní svou povinnost, přemění se právo reálného břemene v právo na peněžitou náhradu, při níž je možné dosáhnout výkonu rozhodnutí i na úkor zatížené věci.343

15.

Povaha a vznik reálných břemen (§ 1303)

Reálná břemena definuje nový občanský zákoník v § 1303 odst. 1 takto: „Je-li věc zapsána do veřejného seznamu, může být zatížena reálným břemenem tak, že dočasný vlastník věci je jako dlužník zavázán vůči oprávněné osobě něco jí dávat nebo něco konat.“ Ve druhém odstavci pak je stanoveno, že „pro totéž reálné břemeno lze zatížit i několik věcí.“. Předválečná osnova občanského zákoníku z roku 1937 definovala reálná břemena v § 372 takto: „Závazky lze zříditi tak, že dlužníkem je dočasný vlastník určité nemovitosti zapsané ve veřejných knihách (reálná břemena).“ Z uvedeného ustanovení nevyplývalo výslovně, že

339

Viz Důvodová zpráva k § 1303 až 1308, str. 335 a dále viz vládní návrh z roku 1937, § 372 až 376. Je přitom vhodné poukázat na to, že v návrhu z roku 1937 jsou věcná břemena zařazena nikoli bezprostředně za úpravu služebností, ale až za úpravu zástavního práva. 340 Srov. Bradáč, A. a kol. Věcná břemena od A do Z. 4. vydání. Praha: Linde 2009, str. 23 - 24 341 Ibid. 342 V novém občanském zákoníku je institut výměnku zaveden znovu, a to po vzoru vládní osnovy z roku 1937 (srov. § 2707 až 2715), přičemž ve shodě s názory předválečné právní vědy není nadále výměnek pokládán za výhradně za věcné právo, ale lze jej sjednat jako obligaci. Bude-li však výměnek sjednán jako věcné právo, bude mít podobu reálného břemene (srov. § 2708 odst. 1 první větu a důvodovou zprávu k tomuto institutu, s. 534). 343 Viz Důvodová zpráva k § 1303 až 1308, str. 335.

100


vlastník je zavázán něco konat či dávat, případně komu má takto činit, protože tuto věc pokládala za známou.344 Na rozdíl od služebností v novém občanském zákoníku, které mohou být zřízeny k věci nemovité i movité (viz výklad k § 1257), může být reálným břemenem zatížena jen věc zapsaná do veřejného seznamu, typicky tedy půjde o nemovitost; jako reálné břemeno může být např. podle § 2708 odst. 1 zřízen výměnek. Aktivní složka reálného břemene je v prvním odstavci formulována tak, aby zněla na dare nebo facere, přičemž toto plnění je poskytováno ve prospěch oprávněné osoby, nikoli ve prospěch jiné věci. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že oprávněný z reálného břemene má prvoplánově právo na plnění; pokud mu nebude plněno, náleží mu právo na náhradu, pro niž je možné vést na zatíženou věc exekuci. Zajištění plnění povinností z reálného břemene je dosaženo prostřednictvím postihu obtížené věci.“345 Na rozdíl od služebností, které se vždy vážou na konkrétní nemovitost či konkrétní osobu (srov. § 1265) je podle druhého odstavce § 1303 možné zatížit tímž reálným břemenem několik věcí.346 Odlišná povaha reálného břemene se projeví tím, že při zatížení několika věcí se bude jednat stále o jediné a totéž věcné břemeno.

16.

Podmínky vzniku časově neomezeného reálného břemene (§ 1304)

Zřízení reálného břemene bez časového omezení je podmíněno nutností stanovit podmínky výkupu předem, tj. v okamžiku zřízení reálného břemene. V § 1304 to nový občanský zákoník uvádí výslovně: „Časově neomezené reálné břemeno může být zřízeno jen jako vykupitelné a podmínky výkupu musí být předem určeny již při zřízení reálného břemene.“ Zákon přitom žádná pravidla pro výkup ani dispozitivně nestanoví, a neupravuje ani žádnou lhůtu, kdy by mohlo být časově neomezené reálné břemeno poprvé vykoupeno na popud zavázané osoby, na rozdíl od např. od třicetileté lhůty upravené ve švýcarském občanském zákoníku.347 Bude proto otázkou, do jaké míry konkrétně bude nutné sjednat podmínky výkupu. Ustanovení § 1304 je téměř doslovným přepisem § 373 vládního návrhu z roku 1937. Právo na vykoupení reálného břemene se podle § 614 nového občanského zákoníku nepromlčuje.

344

Pokud jde o reálná břemena, pak „Superrevisní komise nijak neustanovila jejich obsah, poněvadž pojem reálného břemene je již v právní nauce obecně běžný.“ Viz Důvodová zpráva k osnově z roku 1937, K hlavě 14 (§§ 372 až 376). 345 Viz Důvodová zpráva, str. 336 346 Podobně lze v případě zástavního práva podle § 1345 zastavit pro tentýž dluh několik věcí. 347 Srov. čl. 788 odst. 1: „Der Schuldner kann die Ablösung verlangen nach Abrede und ferner: 1. wenn der Vertrag, auf dem die Grundlast beruht, vom Berechtigten nicht innegehalten wird; 2. nach dreissigjährigem Bestande der Grundlast, und zwar auch dann, wenn eine längere Dauer oder die Unablösbarkeit verabredet worden ist.“

101


17.

Zřízení reálného břemene právním jednáním (§ 1305)

O způsobu vzniku reálných břemen lze z § 1305 nového občanského zákoníku zjistit pouze to, že reálná břemena mohou vznikat právním jednáním. Ekvivalentním ustanovením pro služebnosti je § 1262, které však činí konkrétnější výčet zahrnující smlouvu, pořízení pro případ smrti, vydržení a dále vznik ze zákona a rozhodnutí správního orgánu. Domníváme se, že formulace § 1305 („Zřizuje-li se reálné břemeno právním jednáním, vzniká zápisem do veřejného seznamu.“) nebrání vzniku reálných břemen i jiným způsobem než z právních jednání. Vzhledem ke kogentnímu charakteru úpravy hlavy druhé části třetí je však na místě obezřetnost. Lze si představit vznik reálného břemene ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (srov. k tomu § 1145, podle nějž při zrušení spoluvlastnictví rozdělením věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo). Podobně jako v případě služebností zákon stanoví pro vznik služebnosti právním jednáním intabulační princip (srov. výklad k § 1300). Jakmile je právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem (§ 980 odst. 2 věta první). Ustanovení § 1305 bylo velmi silně inspirováno § 374 vládního návrhu z roku 1937, ve kterém se však namísto právního jednání uvádělo zřízení smlouvou nebo posledním pořízením. Nešlo-li o poslední pořízení, byl proto jednostranný úkon jako důvod vzniku reálného břemene vyloučen.

18.

Reálné břemeno v podobě opakovaného plnění (§ 1306)

Podle § 1306 platí: „Záleží-li reálné břemeno v opakovaném plnění, může být zadržená dávka nebo její náhrada požadována jak po osobě, za jejíhož vlastnického práva dávka dospěla, tak od přítomného vlastníka, avšak jen z věci reálným břemenem zatížené.“ Povinnost opakovaného plnění tedy vázne na věci zatížené reálným břemenem; protože jde o věcné právo, je možné toto plnění požadovat při změně vlastnictví od současného vlastníka věci z titulu jeho vlastnictví k věci obtížené reálným břemenem. Speciální úprava vymykající se povaze věcných práv pak spočívá v tom, že právo požadovat zadrženou dávku zákon umožňuje i po předchozím vlastníku věci, jemuž navíc zákon ukládá pro případ náhrady neposkytnuté dávky solidární postavení s vlastníkem současným. Z teoretického hlediska není zřejmé, z jakého důvodu může být předchozí vlastník věci nucen k náhradě dospělé dávky,348 která je spojená s věcí, nikoli s osobou nebo osobami

348

Logické řešení je obsažneo v čl. 790 a 791 švýcarském občanském zákoníku, podle nějž není dávka osobním závazkem povinného z reálného břemene, ale tímo závazkem se stává po třech letech; poté také začne podléhat promlčení: Art. 791: Der Gläubiger der Grundlast hat keine persönliche Forderung gegen den Schuldner, sondern nur ein Recht auf Befriedigung aus dem Werte des belasteten Grundstückes. Die einzelne Leistung wird jedoch mit Ablauf von drei Jahren seit Eintritt ihrer Fälligkeit zur persönlichen Schuld, für die das Grundstück nicht mehr haftet. Art. 790: Die Grundlast ist keiner Verjährung unterworfen. Die einzelne Leistung unterliegt der Verjährung von dem Zeitpunkte an, da sie zur persönlichen Schuld des Pflichtigen wird.

102


vlastníka věci, a to bez ohledu na skutečnost, že to byl právě předchozí vlastník, kdo neposkytl chybějící plnění. Účelem ustanovení je bezesporu ochrana příjemce opakovaného plnění z věci. Ustanovení § 1306 obsahově navazuje na obdobnou úpravu § 375 vládního návrhu z roku 1937. Dle této úpravy při absenci jiného ujednání mohly být být, pokud jde o reálná břemena spočívajících v opakovaném plnění, zadrženy dávky nebo mohla být jejich náhrada požadovány jak od toho, jehož vlastnictví dospěly, tak od současného vlastníka, ale jen z nemovitosti reálným břemenem zatížené. Při tom ovšem, pokud reálné břemeno spočívalo v naturáliích nebo v podobném plnění, změnilo se v peněžitou náhradu, která při exekuci z nemovitosti mohla být uhrazena.349

19.

Podmínky výkonu práva reálného břemene (§ 1307)

V § 1307 odst. 1 nový občanský zákoník stanoví: „Vlastník zatížené věci se zdrží všeho, čím by se věc zhoršila k újmě osoby oprávněné z reálného břemene.“ Jak bylo uvedeno výše, pro služebnosti platilo v římském právu pravidlo servitus civiliter exercenda est (srov. část I, kap. 2). Nový občanský zákoník toto pravidla doslovně nepřebírá ani v případě služebností, pro reálná břemena pak zakotvuje povinnost nezhoršit věc zatíženou reálným břemenem k újmě oprávněného - nejde tedy o jakékoli zhoršení věci, ale jen o zhoršení věci, které by oprávněné osobě vznikla újma při výkonu reálného břemene. Ustanovení § 1307 odst. 2 („Nedostačuje-li věc reálnému břemeni z viny jejího vlastníka nebo pro nedostatek, který vyjde najevo teprve později, tou měrou, jak se mělo při jeho zřízení za to, napraví vlastník tento stav složením jistoty nebo jinak, aby osoba oprávněná z reálného břemene neutrpěla újmu.“) představuje sankci za porušení povinnosti stanovené v předchozím odst. 1., a to buď složením jistoty ze strany vlastníka, nebo jinak; volbu mezi těmito způsoby nápravy bude mít podle všeho vlastník. Klíčovým výrazem je zde slovní spojení „z viny vlastníka“; pokud by věc nedostačovala reálnému břemeni oproti stavu v době zřízení reálného břemene z důvodu změny povahy věci, pak by s ohledem na § 1308 ve spojení s § 1299 odst. 1 muselo dojít k zániku reálného břemene.350

20.

Zánik reálných břemen (§ 1308, § 633 odst. 2)

Vzhledem k tomu, že zákon v § 1308 stanoví obdobné použité ustanovení o zániku služebností („O zániku reálných břemen platí obdobně ustanovení o zániku služebností.“) je možné uvést, že k zániku reálných břemen dochází na základě těchto skutečností: trvalé změny věci zatížené reálným břemenem (srov. § 1299), dohody nebo jiného právního 349

Srov. Důvodová zpráva k osnově z roku 1937, K hlavě 14 (§§ 372 až 376). Použití těchto ustanovení „obdobně“ zde však nutně vyžaduje interpretaci, podle níž bude na místě služebné věci věc zatížená reálným břemenem a na místě vlastníka služebné věci vlastník věci zatížené reálným břemenem. 350

103


jednání (§ 1305), v některých případně dosažení určitého časového okamžiku ve vazbě na konkrétní fyzickou osobu (§ 1300) a konečně výkupu (§ 1304). Pokud jde o promlčení plnění z reálného břemene, podle § 633 odst. 2 se právo na jednotlivé plnění z reálného břemene promlčuje jako pohledávka; pro promlčení práva z věcného břemene pak platí úprava § 633 odst. 1 (viz k tomu výklad k zániku služebností promlčením).

104


ČÁST III ZÁVĚR Jakkoli se dnes může právní praxe míjet se studiem římskoprávních pramenů, existují oblasti soukromoprávních vztahů, pro jejichž hlubší uchopení je znalost těchto pramenů neocenitelná, zejména jako zdroj inspirace pro zákonodárce. Problematika služebností patří bezesporu mezi tuto skupinu vztahů. Je přirozené, že některé instituty z okruhu služebností prošly v průběhu času vývojem a nemají ekvivalent v současné právní úpravě, jiné však byly modifikovány jen mírně nebo vůbec (míru ekvivalence či naopak odlišnosti lze zjistit z tabulky, která tvoří přílohu této práce). Nebude proto překvapujícím závěrem, že většina ustanovení o věcných břemenech, které byly popsány výše, odpovídají římskoprávním institutům služebností jen částečně, druhá nejpočetnější skupina institutů je pak jsou zcela odlišná; naopak pozoruhodná je naproti tomu řada institutů, které nebyly změněny v podstatných znacích vůbec nebo jen nepatrně. Lze proto tvrdit, že věcná břemena v novém občanském zákoníku se po desetiletích v zásadě opět vracejí k původní římskoprávní předloze v rozsahu, srovnatelném s Obecným zákoníkem občanským, byť často ve značně pozměněné podobě. Významným důvodem pro návrat k římskoprávnímu pojetí jsou změny ve vymezení věcí a práv, v rozsahu věcných břemen a v institutu vlastnického práva v novém občanském zákoníku.

1.

Věcná břemena - věci, nebo práva?

Zatímco římské právo bez pochybností pokládalo služebnosti za věci (viz část I., kap. 1), novodobé občanské zákoníky platné na našem území prošly v této otázce určitým vývojem, na jehož konci je opětovné opuštění důsledného rozlišování věcí a práv. V ustanovení § 292 Obecný zákoník občanský z roku 1811 stanovil, že práva jsou věcmi nehmotnými („Věci hmotné jsou ty, které lze smysly vnímati, jinak slují nehmotné; např. právo loviti, ryby chytati a všechna jiná práva“). Je však třeba uvést, že toto ustanovení bylo později interpretováno tak, že předmětem vlastnického práva mohou být výhradně hmotné předměty – takovéto pojetí zastával např. Antonín Randa: „Ostatek sluší uvésti, že předmětem vlastnictví, jakož i ostatních práv věcných býti mohou toliko věci hmotné - nikoli práva. Mluví-li se o vlastnictví k právům, jest to buď tautologie - buď právnická nemožnost.351

351

A. Randa se k předmětům vlastnického práva dále vyjadřuje dále takto: „Zmiňuje-li se zákon v §§ 427 a 1424 o vlastnictví k právům a v § 1030 o vlastnictví živnosti, užívá tu patrně slova vlastnictví v širším neprávnickém smyslu, totiž ve smyslu majetku. Že i tak zvané duševní vlastnictví čili vlastnictví k plodům duševním (literárním a uměleckým) nemá za předmět "věci" v právnickém smyslu, jinými slovy, že není vlastnictvím v technickém slova smyslu, jest patrno. Neboť ono "vlastnictví" jest výhradné právo sužitkovati dílo duševní, (buď literární neb umělecké neb fotografické), zejména uveřejněním neb násobením neb napodobením nebo prodáváním. Rovněž není pravým vlastnictvím výsada či patent na vynálezy průmyslové, kterýž vynálezci po dobu výsadní výhradné

105


Naproti tomu František Rouček a Jaromír Sedláček, autoři komentáře k Obecnému zákoníku občanskému, Randovy teze nesdíleli: „Práva jsou také věcmi (nehmotnými, § 292) a pokládají se (stejně jako nehmotné věci vůbec) za věci movité, což výslovně ustanovují §§ 298 a 299.“352 Ve stejném duchu pak i § 82 vládního návrhu z roku 1937 uváděl (ve stručnější podobě), že nehmotnými věcmi jsou „zejména práva“. Avšak po nástupu komunistické moci (a na základě zcela jiných ideologických východisek než těch, která zastával A. Randa) přijatý tzv. střední občanský zákoník z roku 1950 (č. 141/1950 Sb.) stanovil v § 23, že věci v právním smyslu výhradně „ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které slouží lidské potřebě“, nikoli však již práva.353 Dosavadní občanský zákoník č. 40/1964 Sb. v posledním znění pokládal v § 118 vedle věcí za předmět občanskoprávních vztahů i práva, avšak jen potud, pokud to připouští jejich povaha; zachoval tím odlišení věcí od práv. Ustanovení § 496 odst. 2 nového občanského zákoníku představují určitý modifikovaný návrat k pojetí Obecného zákoníku občanského či předválečného vládního návrhu z roku 1937 v tom, že napříště jsou práva, jejichž povaha to připouští, výslovně zařazena mezi nehmotné věci. Jde však jen o posun částečný – k tomu, aby právo bylo pokládáno za nehmotnou věc, musí být splněna podmínka přípustnosti jeho povahy. Lze proto snadno dovodit, že práva, jejichž povaha to nepřipouští, např. osobnostní práva, nemohou být ani v novém občanském zákoníku pokládána za nehmotné věci. Služebnosti jako věcná práva k cizí věci jsou tedy bezesporu věcmi nehmotnými ve smyslu § 496 odst. 2 a kromě toho jsou podle vymezení § 498 odst. 1 věcmi nemovitými. Nový občanský zákoník proto připouští možnost vlastnit věcná břemena stejným způsobem jako jiné věci. Jinými slovy, věcná břemena mohou být předmětem vlastnického práva.

2.

Rozsah služebností v římském právu a v novém civilním kodexu

Z druhé části této práce je zřejmé, že římskoprávní služebnosti coby omezení vlastnického práva byly typizovanými právy s jasně vymezeným obsahem, který se sice vlivem nauky měnil a obohacoval, avšak ne do podoby úplné obsahové volnosti, ponechané jen na vůli smluvních stran.

pojišťuje právo, sužitkovati po živnostensku vynález svůj (vynález či opravu), zejména výrobou, prodejem neb užíváním předmětu vynálezu.“ (Srov. Randa, A.: Právo vlastnické, 1900, databáze ASPI, ID LIT3CZ) 352 Viz Rouček, František, Sedláček, Jaromír: Komentář k Obecnému zákoníku občanskému. Hmotné a nehmotné věci. Movité a nemovité, ASPI ID LIT339CZ 353 Srov. důvodovou zprávu k § 23 zákona č. 141/1950 Sb.: „Na rozdíl od dosavadního práva, podle něhož se pod pojmem věcí nerozuměly jen předměty hmotné, ale i práva jako věci nehmotné, což odporuje lidovému chápání, rozumí osnova věcmi v právním smyslu jen předměty hmotné a přírodní síly, které v důsledku technických vynálezů nové doby také slouží k úkoji lidských potřeb (na př. elektřina) a jsou předmětem právních poměrů upravujících hospodářský styk lidí. Aby nebylo pochybnosti o rozsahu pojmu věci, vytýká zákon společný znak věcí; rozhoduje zdali slouží lidské potřebě, t.j. zdali mají povahu prostředků úkojných a zdali jsou podrobitelné lidské moci a jí ovladatelné.“

106


Nový občanský zákoník stanoví uzavřený výčet absolutních majetkových práv (viz § 977), mezi něž jsou systematicky řazena i věcná břemena, současně však umožňuje sjednávat služebnosti v zákoně neupravené.354 Lze si proto představit, že věcná břemena podle nového civilního kodexu budou utvářena podle aktuálních potřeb praxe, avšak vždy s ohledem na základní zásady soukromého práva, obsažené v hlavě I., § 1 až 14. Jejich respektování by mělo být dostatečnou zárukou proti snahám o zneužití věcných břemen k nepoctivým účelům, přičemž zásadní roli zde bude hrát soudní ochrana. Zvláštní otázkou pak bude, do jaké míry se mohou smluvní strany odchýlit od ustanovení o služebnostech: v případě pododdílu prvního oddílu druhého, který pojednává obecně o služebnostech, to bezesporu zpravidla nebude možné, aniž by došlo ke konfliktu s veřejným pořádkem (§ 1 odst. 2). Nebude tak např. možné platně sjednat, že odchylně od § 1258 se bude obsah služebnosti posuzovat extenzivním způsobem, i když tak nestanoví místní zvyklost,355 nebo že v rozporu s § 1259 se oprávněný ze služebnosti nemůže domáhat svého práva. Pokud jde o odchylku od pododdílu čtvrtého druhého oddílu, který obsahuje konkrétní úpravu některých pozemkových služebností, zde si lze snadno představit, že se smluvní strany např. dohodnou, že v případě opory cizí stavby podle § 1269 nebude ten, kdo je povinen nést tíži cizí stavby, muset přispívat ani poměrně k udržování zdí či podpěr, jinými slovy nebude výměnou za oporu cizí stavby nucen podílet se na údržbě zdí či podpěr vůbec. Vždy bude přirozeně nutné zvážit konkrétní dopad na práva a povinnosti obou stran, jakož i na veřejný pořádek. Právě to je také cílem autorů nového občanského zákoníku, kteří k uvedenému cíli dospěli tím, že nezvolili ani výčtovou metodu kogentních ustanovení, ani obecnou formulaci odkazující na povahu určitého ustanovení, od něhož by se právě z důvodu této povahy nebylo možné odchýlit tak jako v případě § 2 odst. 3 dosavadního občanského zákoníku.356 Výraznou odchylkou (nejen) od klasického římského pojetí služebností je možnost sjednat služebnost nejen k nemovitým, ale i k ostatním věcem, zakotvená v novém občanském zákoníku v úvodním ustanovení § 1257 odst. 1 tím, že je zde použit pouze pojem „věc“, nikoli termín „pozemek“ nebo „nemovitá věc“.357 Tím se nový občanský zákoník vydává v možnosti zřizovat služebností na široké pole věcí vymezených v § 498 odst. 2 nového občanského zákoníku negativně k nemovitým věcem jako veškeré další věci (tj. jiné než nemovité), ať je jejich podstata hmotná či nehmotná.358 Z uvedeného textu lze vyvodit, že služebnosti (i reálná břemena, pokud jde o věci zapsané do veřejného seznamu) mohou být zřizovány i k nehmotným věcem, tj. i k právům, jejichž povaha to připouští. Domníváme 354

Srov. Důvodová zpráva k § 976 - 978, str. 251 a kapitolu 4.1 této práce. K problematice obsahu pojmu „místní zvyklost“ viz kapitolu 5.2 této práce. 356 Srov. Důvodová zpráva, obecná část, str. 31 - 33. 357 Naproti tomu římskoprávní služebnosti mohly zatěžovat pouze věci nemovité. Stejně tak tomu bylo i v dosavadním občanském zákoníku, který pro věcná břemena stanovil v § 151n výslovně, že omezují vlastníka nemovité věci. Stejné pojetí lze sledovat v čl. 733 švýcarského občanského zákoníku nebo v čl. 1027 italského občanského zákoníku. 358 Samotná věcná břemena budeme pokládat za věc nemovité, viz výše část I. kap. 1. 355

107


se, že ačkoli textové znění by nasvědčovalo možnosti zřídit služebnost i ke služebnosti nebo reálnému břemenu, bude to právě z tohoto důvodu, tj. z důvodu nepřípustné povahy služebností, proč nelze zřídit služebnost ke služebnosti (servitus servitutis), stejně jako to nebylo možné v římském právu.359

3. Vztah služebností k vlastnickému právu v římském právu a v novém občanském zákoníku Pojetí služebností, řazených v novém občanském zákoníku mezi věcná práva k cizí věci, úzce souvisí s návratem k individualistickému pojetí vlastnického práva v novém kodexu. Římskoprávní služebnosti (tj. práva, která byla zařazena do justiniánské množiny servitutes) tvořily uzavřenou množinu omezení vlastnického práva, které bylo ve své původní klasické podobě pokládáno za ryze individuální právní panství nad věcmi, odvozené od otcovské moci patris familias.360 Jako takové bylo vlastnické právo v zásadě neomezené, a to takovým způsobem, že pouhým výkonem tohoto vlastnického práva bylo pojmově vyloučeno se dopustit bezpráví (nullus videtur dolo facere, qui suo iure utitur).361 Současně je však nutné uvést, že již justiniánské právo změnilo důraz z vlastnictví coby právního panství na důraz na nárok ochrany vlastnictví před nerušením ze strany třetích osob, z něhož pak byla vyvozena negativní povinnost všech lidí nerušit výkon vlastnického práva. Věcné právo však nemůže být pokládáno jen za ekvivalent této negativní povinnosti, jakkoli je tato negativní povinnost jeho součástí. Věcněprávní charakter římských služebností je důsledkem chápání vlastnického práva jako právního panství patris familias, který se svrchovaně rozhodne některé ze svých pozemků omezit ve prospěch jiných osob nebo pozemků, a to výběrem z uzavřené množiny oprávnění. Servitutes přitom představovaly relativně malé omezení vlastnického práva, na rozdíl např. od usufructu.362 Římské právo neznalo teoretický pojem zneužití práva (abusus iuris, srov. § 8 nového občanského zákoníku) v dnešním smyslu, tím méně pak obdobu koncepce sociální funkce vlastnictví, utvářenou německou a francouzskou právní v 19. a 20. století, kterou lze podle některých autorů dovodit i z Obecného zákoníku občanského z roku 1811.363 Bylo by však 359

Srov. D 33. 2. 1.: Nec usus nec usus fructus itineris actus viae aquaeductus legari potest, quia servitus servitutis esse non potest. „Není možné zřídit odkazem užívací ani požívací právo, ani služebnost průhonu či vodovodu, protože nemůže být zřízena služebnost služebnosti.“ 360 Viz Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání, C. H. Beck, Praha 1995, str. 161 361 D 50. 17. 55. Srov. Také Sommer, O., Učebnice soukromého práva římského, díl II, Praha, Wolters Kluwer ČR, reprint původního vydání z roku 1946, str. 190 362 Sommer, O., Učebnice soukromého práva římského, díl II., Praha, Wolters Kluwer ČR, reprint původního vydání z roku 1946, str. 190. 363 Srov. Pavlíček, V., Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl, 2. doplněné vydání, Linde Praha a.s., Praha 2002, str. 124. Tzv. sociální rozměr vlastnického práva zdůrazňovala i marxisticko-leninská právní věda, která pojetí absolutního právního panství nad věcí zavrhla jako individualistické a zastaralé a místo něj

108


nepřesné tvrdit, že římské právo neznalo instituty, kterými bylo dosaženo v konkrétních případech zákazu šikany či zneužití práva (srov. např. D 7. 8. 12. 1. či předběžnou soukromoprávní ochranu před zhotovením nové stavby operis novi nuntiatio, srov. D 39. 1. 16.); praktickou ochranu před šikanózním výkonem práva, včetně služebností, mohl poskytovat prétor prostřednictvím zejména námitky exceptio doli (srov. např. výklad k § 1299). Protože římské právo pokládalo vlastnické právo za svrchované právní panství nad věcí, nikoli jako souhrn práv, např. práva věc držet, užívat či požívat, šlo o jednotné právo působící všemi směry.364 Služebnosti v římském právu sice mohly po faktické stránce postihnout vlastnictví tak, že by se dalo hovořit o vlivu na některou z těchto složek vlastnického práva (např. práva věc požívat), avšak takováto teoreticko-abstraktní představa nebyla v klasické době obvyklá. Úprava vlastnického práva v novém občanském zákoníku uvedeným římskoprávním východiskům odpovídá mnohem více, než dosavadní občanský zákoník č. 40/1964 Sb., je však současně ovlivněna dosavadní právní úpravou. Nový občanský zákoník dovršuje změny občanského práva zahájené významnou novelou stávajícího civilního kodexu č. 509/1991 Sb. Teprve tato novela vedla k odstranění hlavních projevů pojetí nejednotného vlastnického práva, tj. jeho dělení na vlastnické právo osobní, soukromé, družstevní a socialistické. Uzavřela se tím perioda započatá krátce po druhé světové válce s přijetím Ústavy 9. května 1948 (150/1948 Sb.) a zejména pak tzv. středním občanským zákoníkem z roku 1950 (č. 141/ 1950 Sb.). Vlastnické právo bylo přijetím novely č. 509/1991 Sb. zákona č. 40/1964 Sb. sjednoceno do jediného institutu (ne však důsledně, pojem „vlastnické právo“ je v dosavadním občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. používán promiscue s pojmem „vlastnictví“ - srov. např. jeho § 123 nebo § 125 odst. 1 a 2, což je poměrně typický relikt socialistického přístupu k vlastnickému právu), přesto se od římskoprávního pojetí vlastnického práva liší. Příkladem může být legislativní vymezení obsahu vlastnického práva. Občanský zákoník z roku 1964 zahrnul do pojmových znaků vlastnického práva mimo užívání a požívání také držbu a nakládání s věcí (viz jeho § 123: „Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat

prosazovala pojem vlastnictví jako „společensko-výrobního vztahu“. Viz k tomu Bělovský, P., Občanské právo. In Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno 2009, s. 425-462. Přístupné na www.komunistickepravo.cz. Srov. dále Důvodová zpráva k § 100 až 106 zákona č. 141/1950 Sb.: „Na rozdíl od nesprávného názoru ovládajícího buržoasní právní theorii, podle něhož je vlastnictví poměrem subjektu k věci, projevujícím se jeho panstvím nad věcí (ius ad rem), nutno, jak ostatně dovodil Marx zejména již v rukopise "Formy předcházející kapitalistickou výrobu", vlastnictví rozumět jako společenskému vztahu, vztahu mezi lidmi“. 364 Sommer, O., Učebnice soukromého práva římského, díl II, Praha, Wolters Kluwer ČR, reprint původního vydání z roku 1946, str. 190.

109


s ním.“). Zahrnutí držby bylo přitom nesprávné proto, že držba je faktický stav, nikoli pouhá součást vlastnického oprávnění; vlastnit lze i bez realizace držby. Pojem „nakládání s věcí“, překládaný latinským novotvarem jako „ius disponendi“, pak neměl obdobu v římském právu vůbec. Šlo o pojem, s nímž pracoval např. § 354 Obecného zákoníku občanského ve smyslu nakládání s podstatou věci. Ustanovení § 107 tzv. středního občanského zákoníku365 pak v duchu dobové ideologie stanovilo, že vlastník smí s věcí nakládat, ovšem jen v „mezích právního řádu“.366 Institut „ius disponendi“ upravil i občanský zákoník z roku 1964 ve svém původním znění v § 130; toto ustanovení přiznávalo vlastníkovi bez dalšího pouze právo věc převést na jiného, avšak jiné „nakládání“ s věcí nebo její přenechání k užívání jinému (což je typické pro služebnosti) bylo přípustné pouze pod podmínkou, že to nebylo „v rozporu se zájmy společnosti“. Svoboda vlastnického práva při sjednávání proto byla významně omezena neurčitými zájmy společnosti. Pojem „nakládání s věcí“ našel kontinuitu i v novém občanském zákoníku. Ten sice nepřebírá vymezení vlastnického práva pomocí výčtu oprávnění vlastníka, avšak rovněž ve svém § 996 věnovanému držbě vlastnického práva zdůrazňuje, že „poctivý držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji, ba ji i zničit nebo s ní jinak nakládat“. Podle našeho názoru by zmínka o mezích právního řádu (a to zejména vzhledem k úpravě části první hlavy první nového občanského zákoníku) mohla být jako nadbytečná vypuštěna. To samé lze konstatovat o § 1012, v němž nový občanský zákoník opět klade důraz na „nakládání s věcí v mezích právního řádu“. Lze proto tvrdit, že nový občanský zákoník je starším, tj. komunistickým pojetím vlastnického práva ovlivněn více, než připouští jeho důvodová zpráva,367 podle níž se nový občanský zákoník vyhýbá definici vlastnického práva pro její obtížnost a nebezpečí sklouznutí k ideologickému pojetí.368 Je však třeba ocenit, že nový občanský zákoník na rozdíl od předchozí úpravy odlišuje pojmy „vlastnické právo“ a „vlastnictví“, ačkoli se podle své důvodové zprávy nepřiklání k pandektistickému rozlišování „vlastnictví“ a „majetku“.369 Smyslem úpravy věcných břemen je vnést řád do vztahů týkajících se předmětu vlastnického práva a použít při tom ověřené právní instituty, aniž by bylo nutné je pokaždé koncipovat znovu. V tomto ohledu je pro ně římskoprávní inspirace nedocenitelná. Je paradoxem, že dějinný experiment, který předpokládal, že „novou úpravou vlastnictví k půdě

365

§ 107 zákona č. 141/1950 Sb.: Vlastník smí s věcí v mezích právního řádu nakládat, ji požadovat od každého, kdo ji má neprávem ve své moci, a neoprávněnému zásahu se opřít. 366 Cílem tohoto použití pojmu „nakládání s věcí“ bylo omezit svobodu vlastníka s věcí nakládat blíže neurčenými zájmy společnosti a přizpůsobit ji plánovanému hospodářství.: „Naproti tomu navazuje § 107 osnovy na § 9 odst. 3 a § 164 Ústavy 9. května a vychází ze zásady, že z vlastnictví plynou pro vlastníka nejen práva, nýbrž i povinnosti, a to především povinnosti neškodit výkonem vlastnictví zájmu společnosti a usměrnit jeho výkon podle jednotného hospodářského plánu.“ (důvodová zpráva k § 107 zák. č. 141/1950 Sb.). 367 Projevem kontinuity s komunistickým občanským právem je ostatně i zachování pojmu „věcná břemena“, jak bylo uvedeno výše v první části. 368 Viz Důvodová zpráva k § 1011, str. 258 369 Ibid.

110


a kolektivnímu jejímu obhospodařování význam bývalých služebností v našem hospodářském životě poklesl a časem zmizí,“370 jednoznačně nedopadl úspěšně,371 zatímco, jak se snaží doložit i tato práce, více než dva tisíce let stará pravidla nacházejí ve více či méně obměněné podobě nadále uplatnění. A tím spíše, že vlastnické právo je v novém občanském zákoníku důsledně pojímáno jako jednotné a služebnosti i reálná břemena jsou vhodným nástrojem pro úpravu vztahů k věci, která je ve vlastnictví jiné osoby, přičemž konkrétná vymezení těchto vztahů není nutné vždy znovu objevovat, je-li k dispozici již to, co bylo objeveno. Věcná břemena souvisí s vlastnickým právem ještě v jednom ohledu, a to sice v souvislosti s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku. Jde však nikoli o hmotněprávní úpravu věcných břemen tak, jak o ní bylo pojednáno v části druhé této práce, ale o dopad věcných břemen zřízených podle předchozích právních úprav na vlastnictví pozemků v souvislosti s návratem k zásadě superficies solo cedit. Podle přechodného ustanovení § 3054 platí: „Stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.“ Podle § 3060 „Zatěžuje-li věcné právo stavbu nebo pozemek, nestane se stavba součástí pozemku, dokud toto věcné právo trvá a pokud to jeho povaha vylučuje." Z uvedených ustanovení vyplývá, že pokud existuje nemovitost takové věcné právo, které svou povahou vylučuje, aby se stavba stala součástí pozemku, k přechodu k superficiární zásadě nedojde, dokud takové věcné právo trvá. Uvedeným věcným právem tedy zřejmě nebude právo, které zatěžuje nemovitost jen nepatrně, například např. strpění přejezdu vozidel přes část pozemku; naopak jím bude např. věcné břemeno spočívající v užívání stavby pro zajištění potřeby bydlení. Je proto zřejmé, že to budou právě věcná břemena, jejichž obsah bude v určitých případech rozhodovat o osudu vlastnického práva pozemků a staveb.

370 371

Srov. Důvodová zpráva k § 166 až 171 zákona č. 141/1950 Sb. Svědčí o tom již jen novelizace provedená zákonem č. 131/1982 Sb.

111


Příloha: Přehled ustanovení nového občanského zákoníku a jejich porovnání s římskoprávní úpravou Ustanovení mohou být přímo ovlivněna římským právem a shodují se s ním v podstatných znacích (první sloupec zleva), mohou být ovlivněna pouze částečně s modifikacemi (prostřední sloupec), nebo obsahují zcela odlišnou úpravu (třetí sloupec zleva).

Ustanovení nového občanského zákoníku § 1257 odst. 1 § 1257 odst. 2 § 1258 § 1259 § 1260 odst. 1 § 1260 odst. 2 § 1261 § 1262 odst. 1 § 1262 odst. 2 § 1263 § 1264 odst. 1 § 1264 odst. 2 § 1265 odst. 1 § 1265 odst. 2 § 1265 odst. 3 § 1266 § 1267 odst. 1 § 1267 odst. 2 § 1267 odst. 3 § 1268 § 1269 § 1270 odst. 1 § 1270 odst. 2 § 1271 odst. 1 § 1271 odst. 2 § 1272 odst. 1 § 1272 odst. 2 § 1273 odst. 1 § 1273 odst. 2 § 1273 odst. 3 § 1274 odst. 1 § 1274 odst. 2 § 1275 odst. 1 § 1275 odst. 2 § 1276 odst. 1 § 1276 odst. 2

Shoda v podstatných znacích

Částečná shoda s modifikacemi * * * * *

Odlišná úprava

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 112


§ 1276 odst. 3 § 1277 § 1278 § 1279 odst. 1 § 1279 odst. 2 § 1280 odst. 1 § 1280 odst. 2 § 1281 § 1282 odst. 1 § 1282 odst. 2 § 1283 § 1284 § 1285 § 1286 § 1287 § 1288 § 1289 odst. 1 § 1289 odst. 2 § 1290 § 1291 § 1292 § 1293 § 1294 § 1295 odst. 1 § 1295 odst. 2 § 1295 odst. 3 § 1296 § 1297 §1298 § 1299 odst. 1 § 1299 odst. 2 § 1300 odst. 1 § 1300 odst. 2 § 1301 § 1302 odst. 1 § 1302 odst. 2 § 1303 odst. 1 § 1303 odst. 2 § 1304 § 1305 § 1306 § 1307 odst. 1 § 1307 odst. 2 § 1308 Summa

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

13

40

* * * * * * * * * * 27 113


SEZNAM LITERATURY KNIHY (včetně elektronických)

Adamová, K. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001 Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994 Bělovský, P., Občanské právo. In Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno 2009. Přístupné na www.komunistickepravo.cz Blaho, P.; Skřejpek, M.: Iustiniani Institutiones – Justiniánské Instituce, Karolinum, Praha 2010 Bradáč, A. a kol. Věcná břemena od A do Z. 4. vydání. Praha: Linde 2009 Demangeat, M. Ch. Cours élémentaire de droit romain, I. díl, Paris 1864 Dostalík, P. Právní obyčej jako pramen práva v právu římském, sborník Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference Proceedings, Brno : Masarykova univerzita, 2009 Dictionary of Greek and Roman Antiquities. William Smith, LLD. William Wayte. G. E. Marindin. Albemarle Street, London. John Murray. 1890, http://www.perseus.tufts.edu/ Drobník, J., Dvořák, P., Lesní zákon. Komentář, Wolters Kluwer: Praha 2010 a Staněk, J., Lesní zákon, ASPI ID LIT 9153CZ Gaius, Učebnice práva ve čtyřech knihách, přel. Jaromír Kincl, Vydavatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2007 GAI INSTITVTIONES OR INSTITUTES OF ROMAN LAW BY GAIUS, with the translation and commentary by the late Edward Poste, M.A., fourth edition, revised and enlarged by E. A. Whittuck, M.A., B.C.L., with an historical introduction by A. H. J. Greenidge, D. Litt., Oxford at The Clarendon Press, 1904, http://files.libertyfund.org/files/1154/0533_Bk.pdf Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, 4. opravené vydání, Praha: J Otto, 1910 Hulot, M., Bartelot, M.; Les cinquante livres du Digeste ou les Pandectes de l´empereur Justinien, Paris 1804 Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006

114


IUSTINIANI DIGESTA: Recognovit Theodorus Mommsen / Retractavit Paulus Krueger (Corpus Iuris Civilis, vol. I), http://webu2.upmf-grenoble.fr/DroitRomain/Corpus/digest.htm IUSTINIANI INSTITUTIONES Recognovit Paulus Krueger (Corpus Iuris Civilis, vol. I ) http://webu2.upmf-grenoble.fr/DroitRomain/ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995 Krčmář, J.: Práva věcná. Držení, databáze ASPI, č. LIT1328CZ Kučera, E. Obecná teorie státu a práva. II. díl. 1. vydání. Praha: Orbis, 1975 Lariche, L. E. A., Explication des institutes de Justinien, I, Paris 1868 Mackeldey, F., Manuel de droit romain, Bruxelles, 1841 Malý, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. upravené vydání. Praha, Linde 1999 Molitor, J. P., La possession, la revendication, la publicienne et les servitudes en droit romain, Gand 1868 Pavlíček, V., Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl, 2. doplněné vydání, Linde Praha a.s., Praha 2002 Pražák, J., Novotný, F., Sedláček, J. Latinsko-český slovník, Praha 1948 Procházka, R. Všetkým telám rovnako. In Bobek, M. - Molek, P. – Šimíček, V. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav. Masarykova univerzita: Brno, 2009, www.komunistickepravo.cz. Randa, A.: Právo vlastnické, 1900, databáze ASPI, ID LIT3CZ Rouček, F. - Sedláček, J., et al., Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II, Praha: V. Linhart, 1937 Sedláček J., Rouček F.: Komentář k čsl. Obecnému zákoníku občanskému a právo platné na Slovensku a Podkatpatské Rusi, Praha 1935, díl II Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Obecnému zákoníku občanskému. Hmotné a nehmotné věci. Movité a nemovité, ASPI ID LIT339CZ de Savigny, F. C., Histoire de droit romain au moyen-age, IV. díl, Paříž 1839 Sedláček, J., Občanské právo československé, I. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012 (reprint vydání z roku 1931)

115


Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Masarykova univerzita Brno - Doplněk, 1993 Skřejpek, M., Ius et religio – Právo a náboženství ve starověkém Římě, vydavatelství 999: Praha 1999 Švestka, J, Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2008 Sommer, O., Prameny soukromého práva římského, Praha, Melantrich 1932 Sommer, O., Učebnice soukromého práva římského, díl II, Praha, Wolters Kluwer ČR, reprint původního vydání z roku 1946 Spáčil, J., Věcná práva v návrhu občanského zákoníku in Švestka, J., Dvořák, J., Tichý, L. (eds.), Sborník statí z diskusních fór o rektifikaci občanského práva, Praha: ASPI 2008 Urfus, V., Historické základy novodobého práva soukromého, C. H. Beck, 2. Vydání, Praha 2001 Von Savigny´s treatise on Possession or the Jus Possessionis of the Civil Law, transl. by Sir Erskine Perry, The Lawbook Exchange Ltd., Clark, New Jersey 2003 Van Wetter, P., Traité de la possession en droit romain, Gand, 1868 Warnkoenig, M. A., Élements de droit romain privé, Librairie Deschamps, Paris 1827 Watson, Al., The digest of Justinian, translation edited by Alan Watson, University of Pennsylvania Press, Philadelphia 1998

ČASOPISY Eliáš, K., Návrh českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat, Právní rádce 1/2010, http://pravniradce.ihned.cz/c1-40207140-navrh-ceskeho-obcanskeho-zakoniku-obratparadigmat-sup-1-sup; Eliáš, K., Nový občanský zákoník ve Sbírce zákonů. Právní rozhledy 7/2012 Jančář, J. Chov dobytka na jihovýchodní Moravě v 19. století, Český lid 4, roč. 58, Praha 1971 http://na.nulk.cz/1973/1/Nr.html#30. Knapp, V. Právo veřejné a soukromé, Právník, 89, 1950 Rouček, F., Vlastníkova služebnost, Právník VII/1925 Uhlíř, D., Proč neschválit nový občanský kodex, Lidové noviny - Právo & Justice, 14. 2. 2011 116


JUDIKATURA Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. (Rc) 2 Cdo 54/93 ze dne 29. září 1993 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 178/99 ze dne 3. května 2000 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1141/99 ze dne 26. dubna 2001 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1624/2000 ze dne 7. ledna 2002 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1181/2002 ze dne 20. května 2003 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 555/2004 ze dne 31. srpna 2004 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 431/2006 ze dne 30. listopadu 2006

ZÁKONY A SNĚMOVNÍ TISKY Sněmovní tisk č. 425, Senát Národního shromáždění R. Čs. roku 1937. IV. volební období Sněmovní tisk č. 362 ze dne 26. 5. 2011 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 89/2012 Sb., ze dne 3. února 2012, občanský zákoník Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích); Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon); Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích).

117


SUMMARY The main aim which this thesis tries to achieve shall be to compare the provisions of the new Czech Civil Code (Law No. 89/2012 Coll.) concernig servitudes with the selected sources of th Roman law, esp. with the Digest or Pandects of Justinian, with the Institutes of Justinian and Institutes of Gaius. If it seems suitable, other national civil codifications which were influenced by the Roman law were taken into account, e.g. Czech version of the General Civil Code of 1811 (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch), the governmental proposal of the Civil Code of 1937, the Civil Code of 1950 (Law No. 141/1950 Coll.) and the Civil Code of 1964 (Law No. 40/4964 Coll), as well as the relevant provisions of foreign codifications, e.g. Swiss Civil Code of 10 December 1907. By doing this confrontation, author makes an effort to explain and to make comprehend how the servitudes and other real burdens in contemporary civil law took their origin, how they were used in the ancient times and what they can teach us in the modern age. In order to facilitate the reading of this thesis, it was divided in three main parts. The first one deals with the notion of servitudes in the Roman law, describes their origin, their very nature and their role in the conceving the the notion of the right in rem. It is explained what kind of relations were regulated by means of ancient servitudes as well as what were the main differencies between urban and rural servitudes. The second and most important part of the thesis has four sections indicated with lettres A, B, C and D. These sections deal respectively with the land servitudes and the personal servitudes, with the termination of the servitudes and (in brief) with real burdens. In the third part, the most important questions related with servitudes and property rights are covered and the provisions of new Civil Code are assesed as a whole. In terms of structure of the thesis, the author has decided to pursue the order of provisions of the new Civil Code. In respect of each provision, the relevant rules of the Roman law are selected, quoted and translated in the Czech language (using not only original Latin texts, but also English and French translations) and set against contemporary law. By choosing this approach, the author can find out in each case what differences exist and what can be considered as consistent with the Roman law, what can be seen as partly agreeing and what is in the new code laid down in a different manner.

118


ABSTRAKT Předmětem této práce je srovnání ustanovení nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) týkající se služebností s vybranými ustanoveními pramenů římského práva, zejména s ustanoveními obsaženými v Justiniánových Digestech, dále pak v Justiniánových Institucích a v Gaiových Institucích. V některých případech je brán ohled na české i zahraniční civilní kodifikace, které byly ovlivněny římským právem. Relevantní ustanovení římského práva jsou v textu uvedena vždy s českým překladem (pořízeným z latinského originálu za pomoci anglického překladu) a porovnána se současným platným právem. U každého institutu je provedeno srovnání, díky němuž je patrné, nakolik je současná právní úprava odlišná od římskoprávní, zda se plně shoduje nebo jde o zcela jinak konstruovanou úpravu. Pomocí tohoto přístupu se práce snaží pojednat o nejdůležitějších otázkách souvisejících s problematikou služebností a vlastnického práva, stejně jako o otázkách, které vyvolává celkové pojetí nového občanského zákoníku.

119


ABSTRACT The subject of this thesis is a comparison of the provisions of the new Czech Civil Code (Law No. 89/2012 Coll.) concernig servitudes with the selected sources of th Roman law, esp. with the Digest or Pandects of Justinian, with Institutes of Justinian and Institutes of Gaius. If it seems suitable, other national civil codifications, which were influenced by the Roman law, were taken into account. The relevant rules of Roman law are selected, quoted and translated in Czech language (using not only Latin original, but also English and French translations) and set against contemporary law. In each case shall be found out what differences exist between contemporary and Roman law and what can be considered as consistent with Roman law, what can be seen as partly agreeing and what is laid down in a different manner. By means of this approach, the most important questions related to the servitudes and property rights are covered and to the provisions of new Civil Code are assesed as a whole.

120


BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE: Servitudes in the Roman Law and in the new Civil Code Služebnosti – reálná břemena – římské právo – občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Servitudes - Real burdens – Roman Law – Civil Code (Law No. 89/2012 Coll.)

121

SLUŽEBNOSTI V ŘÍMSKÉM PRÁVU A V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Recommend Documents