C. Slovní zásoba a otázka spisovnosti Mít vždy něco do zásoby, to patří k zodpovědnému životu. V šatníku, spíži, psacím stole nebo v prázdninovém zavazadle – tam všude máme zásobu věcí vhodných pro různé situace, s nimiž se můžeme potkat. Podle okamžité potřeby pak vybíráme, kombinujeme, upravujeme. Tu nejrozsáhlejší zásobu pomocníků však nosíme s sebou neustále, i když jdeme s prázdnýma rukama: jsou to slova, jejichž prostřednictvím se dorozumíváme. I tady však potřebujeme pečlivý, a přitom pohotový a výstižný výběr odpovídající daným okolnostem. 1. Slovní zásoba a její složení 1-A1 Slovní zásoba jazyka Nejširším rámcem, z něhož zpravidla pro komunikaci vybíráme, je slovní zásoba celého jazyka. V naší učebnici máme samozřejmě na mysli především český jazyk. V České republice je pro velkou většinu středoškolských studentů (ale jistě ne pro všechny) čeština jazykem mateřským: naučili se jej ve svém životě jako jazyk první (jsou rodilými mluvčími češtiny). Jak je slovní zásoba češtiny rozsáhlá? Jinak řečeno, kolik lexémů obsahuje? To můžeme jen odhadovat. Jazyky totiž dělíme – podle jednoho z mnoha hledisek – na živé neboli moderní (stále žijí jejich rodilí mluvčí) a mrtvé neboli klasické (dnes již žádné rodilé mluvčí nemají). Aktuální (nynější) počet lexémů živého jazyka nelze určit již proto, že v něm nová pojmenování stále vznikají a některá stará zanikají. A jazyky klasické jako pomůcku vzít těžko můžeme, protože pro mnoho skutečností dnešního světa prostě nemají výrazy. Takže nezbývá, než se obrátit ke slovníkům. Nejrozsáhlejší český výkladový slovník (tedy slovník česko-český) se nazývá Příruční slovník jazyka českého, vycházel v letech 1935 – 1957 a čítá 9 svazků. Podává výklad zhruba 250 tisíc slov. Ani on však nezahrnuje všechna česká slova (nejen proto, že byl dokončen před více než půlstoletím); může jen naznačit, že skutečný počet všech českých lexémů se patrně bude pohybovat v řádu statisíců. V jiných jazycích je situace podobná. Nejvýznamnější německý výkladový slovník Německý slovník (Deutsches Wörterbuch; 1854 – 1971, 33 svazků) podává výklad asi 350 tisíc slov. Slovní zásobu jazyka (národní slovní zásobu) můžeme dělit podle různých hledisek na mnoho různých oborů. Základní členění je toto: 1. Jádro slovní zásoby: je historickým základem slovní zásoby. Skládá se ze slov, která: a) jsou velmi stará (zpravidla několik staletí i déle); b) označují nejzákladnější životní skutečnosti; c) bývají bez citového nebo hodnotícího zabarvení; d) alespoň některá se vyskytují v každé promluvě či textu; e) jsou v drtivé většině nemotivovaná (a stávají se základem pro další tvoření); f) jsou poměrně stálá, neměnná; g) svou setrvalostí udržují komunikační kontinuitu (návaznost) mezi generacemi obyvatel i mezi různými dějinnými epochami; h) ale mohou být převzata z jiných jazyků.
Příklady: matka, bratr, dům, pluh, moře; pole, řeka, dřevo, milovat, muž; mouka, nádoba, obloha, hrubý, povaha; růže, kostel, škola, tabule, mistr; vzduch, příroda, sport, benzín, kino. Jazykovědci uvádějí, že v českých jazykových projevech slova z jádra slovní zásoby mají vysokou frekvenci (četnost) výskytu: tvoří až 90 % z celého počtu užívaných slov, což mnohonásobně převyšuje jejich podíl ve slovní zásobě. 2. Periferie (okrajová oblast): a) je proměnlivá, neustále se vyvíjí; b) zahrnuje jak slova zastarávající a mizející, tak i slova oblíbená (módní); c) převažují tu slova motivovaná; d) člení se na mnoho vrstev podle různých hledisek (společenských, krajových apod.); e) některá slova se přesunují z periferie do jádra slovní zásoby (a naopak). Příklady: luk, forman, cep, ohlávka; toužebně, větroplach, sličný, klábosit; honorace, roráty, vinšovat, procovský; noetický, monitorovat, kontokorent, samoupínací; jablíčko, lajznout si, herka, vysmátej. 1-A2 Slovní zásoba individuální Kolik slov bychom měli znát, abychom se v daném jazyce domluvili? To nás zajímá především u jazyků cizích. Pro základní dorozumění potřebujeme znát alespoň 1,5 tisíce slov. Aby hovor s námi byl i pro rodilého mluvčího přínosem, měli bychom ovládat asi 3 tisíce slov (a umět je používat v několika stech ustálených spojení). A jak je to v jazyce mateřském? Jeho (národní) slovní zásobu můžeme nahlížet jako velké množství (v případě češtiny asi 12 milionů) vzájemně se prolínajících individuálních slovních zásob (slovních zásob jednotlivců), z nichž každou lze rozdělit na: a) pasivní: slova, která jedinec zná (rozumí jim); b) aktivní: slova, která jedinec používá (jde o podmnožinu pasivní slovní zásoby). Rozsah individuální slovní zásoby (i obou jejích složek) u každého jednotlivce závisí na mnoha faktorech (činitelích): na věku, duševních schopnostech, na vzdělání, sečtělosti atd. V průměru každý Čech používá při běžném dorozumívání asi 5 – 10 tisíc slov. Pokud je absolventem odborného středoškolského vzdělání, jeho pasivní slovní zásoba zahrnuje asi 50 tisíc slov. To mu umožňuje bezproblémové dorozumívání prakticky v každé společenské situaci: proto se takový díl slovní zásoby označuje jako lexikální standard. Samozřejmě jsou lidé, jimž schopnosti, zájmy i profese dovolují jeho hranice překračovat (novináři, učitelé, vědci, spisovatelé, herci, ale také prostě jen lidé, kteří se nadprůměrně zajímají o okolní svět). Pro srovnání: Angličan William Shakespeare (1564 – 1616), vůbec nejvýznamnější autor divadelních her, použil ve svých dílech celkem 23 tisíc různých slov. A Karel Čapek (1890 – 1938) ve svém posledním, nedokončeném románu Život a dílo skladatele Foltýna užil 4 192 různých slov. 1-B Nyní se obrátíme k autorovi, který učinil jazyk dokonce hlavním námětem svých povídek. Leo Rosten byl americký spisovatel židovského původu: narodil se v Polsku, ale od dětství žil ve Spojených státech amerických. Využil své krátké učitelské zkušenosti a již jako čtyřiadvacetiletý začal psát příběhy z newyorské večerní školy, v níž se evropští přistěhovalci učí anglicky. Pro ně to byl cizí jazyk, ale Rosten psal pro americké publikum a odhaloval mu taje i souvislosti jazyka mateřského. Rostenovy povídky, posléze shrnuté a vydané knižně, si získaly velkou popularitu. Do češtiny byly přeloženy dvakrát, Pavlem Eisnerem a Antonínem Přidalem. Překlady (či spíše volnější adaptace) jsou samozřejmě postaveny na pronikání do nitra češtiny.
Leo Rosten (1908 – 1997): Pan Kaplan má stále třídu rád (1) Díl první 1 Poněkud zapeklitý případ H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A „Pan Aaron Blattberg.“ „Zde.“ „Slečna Carmen Caravellová.“ „Ste!“ „Pan Karl Finsterwald.“ „Pšítomen!“ „Paní R. R. Rodriguezová.“ „Sí.“ „Pan Wolfgang Schmitt.“ „Ja!“ „Yussel Spitz.“ Ticho. Profesor Parkhill vzhlédl. Yussela Spitze nebylo. Z poslední lavice se ozvalo mručení pana Guse Matsukase a skončilo oznámením: „On nechal studium. On vzdal. On nebude. On žikal mne, ať žikám.“ Profesor Parkhill si udělal do prezenční listiny poznámku. Popravdě řečeno, nijak zvlášť nelitoval, že pan Spitz na svůj sen o vzdělání rezignoval. Pan Spitz byl živoucí ozvěna. Míval trapnou potřebu opakovat každou otázku, která mu byla položena. Jsa dotázán „Jaké je množné číslo od dítě?“, spolehlivě zarezonoval „Jaké je množné číslo od dítě?“ – ale odpověď ze sebe žádnou nevydal. A co horšího, byl vyladěn tak dalekosáhle, že často opakoval otázky určené žákům ve zcela jiných lavicích. A to je znervózňovalo. Mnozí frekventanti začátečnické třídy si stěžovali, že jejich odpověď je naprosto „zmrzáčena“ tím, jak pan Yussel Spitz papouškuje otázku. „Paní Slavko Tomasicová.“ „Mhm.“ „Olga Tarnovská.“ „Da, da.“ Kromě toho vyučující věděl, že předčasné ukončení studia na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé není nic neobvyklého. Žáci přicházeli, žáci odcházeli. Někteří zůstali v jeho třídě půl roku i déle, jiní odešli po jediném večeru nebo týdnu nebo měsíci. Někteří sem přišli, protože jejich otec nebo matka, jejich partner nebo láska přesídlili na Manhattan nebo do Brooklynu či Bronxu. Někteří odešli, protože se kvůli manželovu zaměstnání nebo manželčině rodině odstěhovali do jiného obvodu nebo města. (Loni zmizela po šestitýdenní svědomité docházce a chvályhodných pokrocích v pravopise a výslovnosti jistá paní Ingeborg Hutschnerová a nikdo nevěděl, kam se poděla a proč, ani jestli si dále kouše nehty.) „Slečna Mitnicková.“ „Ano, prosím,“ špitl plachý hlásek. Pedagog také nikdy nezapomínal, že mnozí z jeho žáků vstupují do bran VPŠD v důsledku nejrůznějších otřesů: revoluce v Řecku, sucho v Itálii, krize v Německu či v Karibském moři, štvanice a čistky tam i onde – každý mocenský záškub na neklidné zeměkouli se odrážel, byť mikroskopicky, v příbytku či úbytku žactva. Neboť přistěhovalci nechodili do VPŠD jen proto, aby se naučili základním, svízelným náležitostem svého nového jazyka; učili se zde také nejpodstatnějším věcem z občanské nauky, aby se mohli na městské správě podrobit zkoušce, jež byla předehrou k události nanejvýš významné, ba magické, totiž k získání státního občanství. „Paní Moskowitzová.“
„Joj.“ „Pan Kaplan.“ „Tády je Hyman Kaplan! Osopně!“ Profesor Parkhill si povzdechl. Pan Kaplan mu dělal těžkou hlavu. Dělal mu těžší hlavu než kdokoli z třicítky žáků v začátečnické třídě, a to už od prvního písemného úkolu, který zněl „Napište dvacet podstatných jmen v jednotném a množném čísle“. Když tenkrát opravil doma asi deset úkolů, dostal se k papíru, z něhož zářila slova: Podstátní meno strom dá pes dá nemoc dá lev dá
Mnoš. č. stromy pesy nemocnice Löwi
Pedagog si to několikrát přečetl. Potom list s úkolem odsunul a snažil se utřídit své myšlenky. Připomněl si klasické dílo Jazyková výuka cizinců, jehož autoři Plaut a Samish opakovaně varovali učitele, aby si neutvářeli unáhlený závěr, že žák je omezený, pomalý nebo nepolepšitelný, dokud se nedopátrají skutečné příčiny začátečníkových omylů, ať už je jakákoli. Někdy například ten, kdo pomalu čte, potřebuje silnější brýle, nikoli přísnější vedení. Někdy jsou pravopisné chyby projevem lenosti, nikoli hlouposti. (Jak prokázal historický výzkum dr. Tylera B. Ponsonbyho, pravopis nemá nic společného s inteligencí.) A někdy neplynou žákovské chyby z nevědomosti, ale ze zvukové záměny. Profesor Parkhill si všiml, že někteří žáci říkají ocet, když chtějí říct otec, a otec, když chtějí říct ocet. Výsledné věty pak ovšem byly zcela zavádějící. Vrátil se k tomu písemnému úkolu. kost etáš trenér
dá dá dá
kostra vítach trenýrky
Profesor Parkhill si odkašlal. Veškeré jeho pochyby se náhle rozplynuly a měl jasno: nedostane-li se tomuto žákovi včasné první pomoci, mohl by snadno skončit jako „problémový případ“. Každý, kdo si myslí, že množné číslo podstatného jména lev je Löwi, potřebuje zvláštní péči. A pokud jde o proměnu podstatného jména v podstátní... Přelétl nezapomenutelný úkol očima. Hledal žákovo jméno, ale žádné tam nebylo. To ho překvapilo, protože žáci se vždycky podpisovali na horní okraj. Tento papír však nahoře podepsán nebyl – ani uprostřed, ani v rohu. Profesor Parkhill list obrátil. Ano, jméno bylo na druhé straně. Nebylo napsáno, ale nakresleno, a to velkými, hrdými písmeny; tím hrdějšími, že každé bylo provedeno červenou pastelkou – a obtaženo modrou. Mezi každými dvěma písmeny pak jiskřila pečlivě nakreslená zelená hvězdička. Celek, triumfální jako slavnostní ohňostroj, hlásal: H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N Při další hodině si profesor Parkhill pana Kaplana s neobyčejným zájmem prohlédl. Byl to boubelatý muž s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima; v náprsní kapse saka měl vždycky dvě plnicí pera. (Jiní muži ve třídě inzerovali svou gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv – vlídný, bystrý, dobrotivý. Jen zřídkakdy žákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i ve chvílích, kdy byly jeho
nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti výslovnosti nebo pravopisu nebo gramatice. Jako by byl pan Kaplan pyšný, že se mýlí tak často a tak objevně. Profesor Parkhill si vzpomněl na jednu hodinu věnovanou rozšiřování slovní zásoby. Předříkával tenkrát žákům nová slova, která měli použít v mluvených větách. Na slovo povinnost odpověděl pan Pinsky větou: „Když chceš být dobrý občan, dělej tvou povinnost.“ Na přezdívku – slovo, které žáci přivítali s potěšením – reagovala slečna Kipnisová sdělením: „Jmenuji se Klára, ale kamarádi mi říkají Zajda.“ Zato když na pana Kaplana připadlo slovo prášky, rozzářeně pravil: „Já pučil kufr od mýho prášky.“ A jindy, když při procvičování slov s protikladným významem vzbudila slečna Mitnicková obdiv dvojsloupcem, který krasopisně napsala na tabuli, táhnout pokazit plakat
tlačit opravit smát
a Wolfgang Schmitt sklidil ovace za své impozantní příklady práce správně slunce
odpočinek špatně mněsíc
ohromil pan Kaplan vyučujícího dvojicemi mlíko život hlavní
šleháčka smrď pohlavní. (...)
Leo Rosten, Pan Kaplan má stále třídu rád, Praha 1987, s. 21 – 25. Do češtiny převedl Antonín Přidal. Poznámky a vysvětlivky: Aaron [a:ron]; Bronx [broŋks], Brooklyn [bruklin], Manhattan [mæn'hætәn] – městské čtvrti v New Yorku; Carmen Caravellová [karmen karavelová]; Hutschnerová [hučnerová]; Kipnisová [kipnysová]; Löwi – jedno z typických židovských příjmení; odvozeno od biblického izraelského kmene Lévi; jméno kmene lze do češtiny přeložit jako Připojení, podobnost se slovem lev (srovnej v němčině der Löwe) je tedy náhodná; magický – kouzelný, divotvorný; Mitnicková [mitnyková]; Moskowitzová [moskovicová]; newyorský [njujorský]; Parkhill [pa:khil]; Rodriguezová [rodrigezová]; Samish [sæmiš]; Schmitt [šmit]; Spitz [špic]; Tyler [tailә]. 1-D Některá zajímavá data Leo Calvin Rosten (11. 4. 1908 Lodž /v části Polska, jež tehdy náležela k Rusku/ – 19. 2. 1997 New York) Americký sociolog a publicista (ve Spojených státech žil od dětství). Ve své práci se zaměřoval na život Američanů židovského původu, k nimž sám náležel.
Některá díla: Ve světě beletrie (zábavné literatury) Rosten vynikl svými humoristickými příběhy o evropských přistěhovalcích (většinou s židovskými kořeny), kteří se v New Yorku na večerní škole učí anglicky: 15 povídek s tímto námětem bylo uveřejněno (pod autorovým pseudonymem Leonard Q. Ross) v letech 1932 – 1934 v týdeníku The New Yorker. Povídky byly pak shrnuty do knihy Studia Hymana Kaplana (The Education of H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N; 1937): česky vydáno pod názvem Pan Kaplan má třídu rád (1946, v překladu Pavla Eisnera; v překladu je samozřejmě poznávání angličtiny nahrazeno poznáváním češtiny). Návrat Hymana Kaplana (The Return of Hyman Kaplan; 1959): 12 nových příběhů z přistěhovalecké jazykové školy. V letech 1963 – 1976 Rosten obě knihy přepracoval a jejich novou verzi spojil do jednoho svazku: Ó Kaplane, můj Kaplane! (O K*A*P*L*A*N! MY K*A*P*L*A*N! 1976). Název je odvozen (s humorným odlehčením) z titulu básně Walta Whitmana Ó kapitáne, můj kapitáne, věnované zavražděnému americkému prezidentu Abrahamu Lincolnovi. Do češtiny tuto poslední verzi kaplanovských příběhů převedl a předmluvou opatřil Antonín Přidal: vyšlo pod názvem Pan Kaplan má stále třídu rád (1987). Vtipný průvodce po jazyce Jidiš pro radost (The Joys of Yiddish; 1968): jidiš je jazyk, jímž mluví 3 – 4 miliony osob židovského původu v různých zemích Evropy i Ameriky a v Izraeli; vznikl smísením vlivů hebrejštiny (původního jazyka Židů), němčiny, polštiny aj. (některé výrazy z jidiš pronikly také do české slovní zásoby: bichl/e = knížečka, mešuge = blázen atd.). 1- A3 Slovní zásoba obecně Souhrn všech znaků v konkrétním jazyce se označuje jako slovní zásoba takového jazyka. Jednotkami slovní zásoby jsou slova (les, patnáct, vyrůstat, ačkoli) nebo ustálená slovní spojení (šicí stroj, starší doba kamenná, praštit se přes kapsu, bez práce nejsou koláče). Slovní zásoba jazyka se vyvíjí. Mnohá slova přestávají být používána a zůstávají známa jen úzkému okruhu odborníků (šlojíř = rouška, jíž si ve středověku ženy ovíjely hlavu) nebo přežívají jen ve specifických situacích (slovo žďářit = mýtit les vypalováním dnes zůstává jen v názvech obcí Žďár, Ždírec apod.). Naproti tomu se ve slovní zásobě objevují nová slova: panelák (místo panelový dům), bankomat, veřejnoprávní, hrotit. Slovní zásobu můžeme dělit podle různých hledisek, v zásadě ovšem takto: A. Národní slovní zásoba: souhrn všech slov v jazyce: 1. Jádro slovní zásoby: především nejstarší slova; označují nejzákladnější životní skutečnosti, jsou nepostradatelná pro jakoukoli komunikaci (slunce, voda, syn, mladý, jít) a jsou poměrně stálá, neměnná; 2. Periferie (okrajové části): člení se na mnoho vrstev podle různých hledisek (společenských, krajových apod.), snáze podléhají vývojovým proměnám; B. Individuální slovní zásoby (slovní zásoby jednotlivců; vzájemně se prolínají): 1. pasivní: slova, která jedinec zná (rozumí jim); 2. aktivní: slova, která jedinec používá (podmnožina pasivní slovní zásoby).
2-A1 Obohacování slovní zásoby obecně Protože se mění svět kolem nás – a měníme se i my sami – je třeba počítat také s proměnami jazyka. Toto samozřejmé tvrzení v sobě skrývá odkaz k řadě procesů, na jejichž vzniku či rozvoji se podílí prakticky každý z nás: Přibývá nových skutečností. Na přelomu 20. a 21. století se prakticky všechny úřední jazyky na světě musely vyrovnat s prudkým nárůstem informační a výpočetní techniky, ale rozvoj slovní zásoby je podmíněn i širšími možnostmi cestování, přejímáním jiných kulturních zvyklostí, novými podobami vztahů mezi pohlavími či generacemi apod. Navíc i v jazyce – stejně jako v oblékání, stravování, zábavě atd. – působí přirozená snaha po pestrosti, obměnách, vtipu a originalitě (neotřelé původnosti). Proto se kvalitní komunikace neobejde bez smysluplného obohacování slovní zásoby. K dispozici jsou následující způsoby: A. Používání či vytváření slov spojených významem nebo formou; jsou to: a) Synonyma (slova souznačná): mají různou formu, ale shodný (tj. stejný nebo podobný) význam; b) Homonyma (slova souzvučná): mají shodnou formu, ale různý význam; c) Antonyma (slova protikladná): slova opačného významu; B. Vznik nových významů již existujících slov: 1. Rozšiřování a úžení významu (vůz = původně vůz formanský, tažený koňmi, dnes především automobil); konkrétně se jedná o tyto postupy; 2. Přechod slov z jedné jazykové vrstvy do jiné (slovo tým původně patřilo jen do sportovní mluvy jako pojmenování hráčského družstva, dnes se používá především v souvislostech podnikání, politiky či vědy pro označení jakékoli výkonné skupiny); 3. Užití lexému v přeneseném (poněkud posunutém) významu: a) Metafory: přenesení pojmenování z jedné skutečnosti na druhou na základě (vnější) podobnosti, b) Metonymie: přenesení pojmenování z jedné skutečnosti na druhou na základě (vnitřní) souvislosti; c) Ironie: přenos pojmenování na skutečnost opačného významu C. Tvoření víceslovných pojmenování (hladká mouka); D. Přejímání z jiných jazyků (telefon, klub, parfém, ekologický, surfovat); E. Tvoření nových slov: odvozováním (pra/věk, rychlík/ový), skládáním (vod/o/vod, oka/mžik), zkracováním (OSN = Organizace spojených národů; TOM = turistický oddíl mládeže). 2-A2 Synonyma Synonyma (slova souznačná) jsou slova, která mají různou formu, ale shodný (tj. stejný nebo podobný) význam. Kromě toho synonyma jsou alespoň částečně navzájem nahraditelná a náležejí ke stejnému slovnímu druhu (synonymita však existuje i mezi lexémem jednoslovným a víceslovným). Příčiny vzniku synonym jsou především tyto:
a) Jednotliví uživatelé jazyka chtějí zdůrazňovat různé stránky pojmenovávané skutečnosti: polosyrový x polovařený; b) Skutečnost bývá v rozdílných společenských situacích různě pojmenovávána: v běžné mluvě rozčilovat (někoho) x ve (vyšší) společnosti iritovat; c) Mluvčí usilují o zpřesňování významu: v běžné řeči lokomotiva x v odborném železničářském vyjadřování hnací vozidlo – může jím být lokomotiva i motorový vůz (s prostorem také pro cestující); d) Mluvčí se snaží o pestré vyjadřování: písemka byla těžká x písemka byla brutální; e) Mluvčí posilují pragmatický význam slova (nejčastěji vyjadřují citový nebo hodnotící postoj): manžel spí x starej chrní. Synonyma můžeme ještě třídit takto: 1. Podle rozsahu: a) Úplná (absolutní): jsou shodná ve všech významech a způsobech použití. Mezi slovy ryze domácími se vyskytují velmi zřídka (louže – kaluž; hezký – pěkný; zvedat – zdvihat). Častější jsou tam, kde se ke slovu domácímu ujalo synonymum přejaté (cizí); i takové dvojice však dosahují úplné synonymity jen v odborných textech, protože tam je vymezení lexikálního významu vždy velmi přesné (mluvnice – gramatika; rekreační běh – jogging [džogiŋ]; ověřit – verifikovat); b) Částečná: překrývají se jen částečně, a to pokud jde o význam (volat – silnější křičet) nebo o příležitost k užití (běžně krajíc – starobyle skýva); 2. Podle slovnědruhové příslušnosti: Nejvíce synonym je u substantiv (žena – manželka – choť – drahá polovička), adjektiv (velký – obrovský – hrozitánský – nesmírný), sloves (dívat se – hledět – koukat se – čubrnět) a u příslovcí (tady – zde - tu). U jiných slovních druhů najdeme synonym mnohem méně (zájmena který – jenž; číslovky jeden – raz; předložky okolo – kolem; spojky ale – avšak; částice ať – nechť – kéž; citoslovce bum – řach); 3. Podle vzájemných vztahů: Skupinu synonym (jednoho shodného významu) nazýváme synonymní pole. V jeho středu najdeme dominantu – slovo základního významu, k němuž se ostatní synonyma vztahují. Tak slovo dům je dominantou v synonymním poli, které zahrnuje výrazy od barabizny až třeba po vilu. 2-C2 Cvičení 1. Uveďte synonyma k těmto slovům: analfabet, břídil, civět, dohled, expert, fajnový, gáže, hlásit, chlácholit, instrument, jmění, který, lomoz, mimo, neúspěch, osamělý, plavný, rubat, skanout, taška. 2. Seřaďte uvedené výrazy do synonymních dvojic: cévka, červánky, chřípí, jizba, kvelb, maštal, nozdry, paruka, spižírna, stáj, světnice, vlásečnice, vlásenka, zora. 2-A3 Homonyma Homonyma (slova souzvučná) jsou slova, která mají shodnou formu, ale různý význam. Kromě toho jsou zpravidla různého původu (a jejich shoda je tedy většinou náhodná). Příčiny vzniku homonym jsou především tyto: a) Hláskový vývoj, který sblíží slova různého původu: topit znamená buď zahřívat užíváním paliva (souvisí se slovem teplo), nebo ponořovat pod vodní hladinu (souvisí s tonout, tůně aj.); b) Užití homonymních morfémů: stopka je buď tenká část rostlin nesoucí květ nebo plod (pochází snad od slova stéblo), nebo dopravní značka přikazující zastavit (z angl. stop = zastavit); obě slova se stala homonymy, protože mají homonymní přípony -ka (užití první z nich označuje zdrobnělinu, užití druhé je označením prostředku sloužícího k určité činnosti);
c) Tvarové připodobnění slova, jehož původ je málo známý, k mnohem častějšímu slovu blízkému: patrně každý máme nepříjemnou zkušenost s bzikavkami – bodavým hmyzem z čeledi ovádovitých; etymologie slova ovád je nejasná, a tak relativně nedávno lidé v běžné mluvě nahradili toto pojmenování výrazem hovado, které původně označovalo jednotlivý kus hovězího dobytka; vzniklá homonymie je atraktivní i tím, že v sobě obsahuje citově zabarvené záporné hodnocení; d) Tvarová shoda slova přejatého se slovem domácím: když do české slovní zásoby přibylo slovo role = válcovitý svitek (přes francouzštinu a němčinu z latinského rotulus = váleček), vytvořilo homonymní dvojici se starým českým slovem role = pole (je tu souvislost s orat); e) Tvarová shoda slov přejatých z různých jazyků: homonymní dvojici tvoří slova puk (= hrana na vyžehlených kalhotách; z něm. der Bug = ohyb) a puk (= hokejový kotouč; z angličtiny – snad od poke [pәuk] = šťouchnout, píchnout, postrkovat, nebo z puck [pak] = skřítek, čertík). Homonymie může být: a) Lexikální: slovní zásoba byla obohacena slovy ze zcela různých zdrojů: kolej – odvozeno od kolo (železniční koleje) i collegium (lat. sbor) (studenti ubytovaní na koleji); objetí – odvozeno od jet (objetí města) i jmout (láskyplné objetí); b) Slovotvorná: vzniká při vytváření nových slov: vinná – odvozeno od víno (vinná réva) i vina (jsem vinná); travička – odvozeno od tráva (travička zelená) i trávit (jedem) (odsouzená travička); c) Slovnědruhová (homomorfie): souznění jen některých tvarů různých slov: je – tvar slovesa být (venku je hezky) nebo tvar zájmena oni (vidím je); d) Gramatická: souznění různých tvarů téhož slova: psa – 2. pád (bez psa se neobejdu) i 4. pád (hvízdl na psa); Homonymie se vyskytuje nejen mezi slovy, ale také mezi: a) morfémy: kromě výše uvedeného příkladu se stopkou můžeme zmínit ještě jinou homonymní příponu: -ný, která označuje jednak vlastnost vyplývající z obsažené látky (dřevěný, skelný), jednak vlastnost vyplývající z děje (dotěrný, opojný); b) slovními spojeními: zlatý důl může být jednak místo těžby zlata, jednak jakákoli velmi výnosná činnost (absolvovali jsme prohlídku zlatého dolu x provozovat sázkovou kancelář, to je zlatý důl); c) celými větami: déšť následoval vichr (obě substantiva mohou hrát střídavě roli podmětu i předmětu; dvojí možnost výkladu věty může být ovšem považována za jazykovou chybu). Dosud jsme uváděli homonyma úplná. Existují však i homonyma částečná, která se shodují jen v některých tvarech (uvádíme pouze příklady, jejich vysvětlení jistě zvládnete sami): los, jez. Dále existují homonyma nepravá. Jsou to: a) Homofona: slova, jež shodně znějí, ale odlišně se píší: mít x mýt; výška x vížka; b) Homografa: slova, jež se shodně píší, ale odlišně vyslovují: tik [tyk] (z fr.) = škubání nejčastěji v obličeji jako projev nervové poruchy x tik [ťik] = citoslovce hodinového chodu. Paronyma: slova téměř homonymní, jejich záměna může být zdrojem politováníhodné chyby (efektní x efektivní) nebo jazykového humoru (historický x hysterický). Uživatel jazyka se dosti často setkává s hranicí mezi homonymií a polysémií.
Polysémie (mnohoznačnost) znamená, že jeden lexém má více významů, které však (na rozdíl od homonym) mají nějakou věcnou souvislost. Např.: Straka obecná z čeledi krkavcovitých je přeborníkem na vybírání ptačích hnízd x Letos v létě v našem autokempu řádí nějaká straka. Lexém straka je tedy slovem mnohoznačným: označuje ptáka (význam základní, prvotní) i zloděje (význam druhotný). Jde o mnohoznačnost, nikoli o homonymii: je obecně jasné, jak souvislost mezi oběma významy vznikla. Jiná situace však nastala např. se slovem kohoutek. Prvotní význam (sameček kura) byl – kvůli podobě kohoutí hlavy s hřebínkem – podnětem pro význam druhotný (vodovodní ventil). Ačkoli i zde vidíme původní významovou souvislost, dvojice kohoutek – kohoutek je považována za homonymní. Proč? a) Lze předpokládat, že ve vědomí drtivé většiny mluvčích se při vyslovení takového slova v druhotném významu již nevybaví význam prvotní (podobně chlapec může o dívce říct, že ji má strašně rád a že ji hrozně miluje, a už nevnímá, že obě příslovce jsou odvozena od strachu a hrůzy); b) Obě slova signalizují svou značnou významovou vzdálenost odlišnostmi ve skloňování: 4. p. sg. Vyplašil jsem kohoutka x Zavřel jsem kohoutek; c) Od obou slov se další slova odvozují různým způsobem: kohoutkův zobák x kohoutkový filtr. d) V drtivé většině textů se obě slova zároveň nevyskytují. Někdy je však hranice mezi homonymií a polysémií nejasná. Také je třeba počítat s tím, že zasvěcený uživatel jazyka vidí tuto hranici jinde než uživatel nepoučený. 2-C3 Úlohy a cvičení 1. Každé z uvedených slov užijte ve větách jako homonymní dvojici: červenka, kozák, obloha, pila, pračka. 2. Určete druhy následujících homonym a některá použijte vždy ve dvojici vět: černí, matka, mžikem, pas, průvodčí, rys, stav, takt, vinice, zaječí. 2-A4 Antonyma Antonyma (slova protikladná) jsou slova opačného významu. Zdánlivě se jedná o jednoduše vymezitelnou a málo zajímavou skupinu, při bližším pohledu tu však najdeme řadu zvláštností. 1. K většině slov samozřejmě antonyma neexistují (dřevo, polský, sedm, jestli…). 2. Pokud má jedno slovo různé významové odstíny, lze k němu přiřadit hned několik antonym: starý dům – nový dům, ale starý muž – mladý muž; ostrý/tupý nůž, ale ostrá/klidná debata nebo ostrá/jemná chuť. 3. Antonyma lze rozdělit na 2 základní druhy: a) Antonyma polární: členové antonymické dvojice označují krajní polohy nadřazeného pojmu, nikoli celou šíři možností (začátek – konec: lze doplnit ještě prostředek; mladý – starý: lze doplnit středního věku); b) Antonyma komplementární: členové antonymické dvojice společně označují obě jediné možné polohy nadřazeného pojmu (spát – bdít; živý – mrtvý). Existují však ještě druhy další:
c) Antonyma záporová: skupina se vyznačuje zápornou předponou ne- a různí její členové hrají různou úlohu: slouží jako antonyma polární (plavec – neplavec), pokrývají zbývající široký rozsah zmiňované skutečnosti (nevelký člověk může být nejen malý, ale také střední postavy), nebo vyjadřují střední člen významové řady (milovat – nemilovat – nenávidět); d) Antonyma vektorová: oba členy se týkají téhož druhu pohybu, liší se jen jeho směrem (přijít – odejít; objevit se – zmizet). Od některých slov se záporkou ne- nenajdeme kladné tvary, a to ze 3 důvodů: a) Během jazykového vývoje vymizely: v dnešní češtině máme např. slovo nevole = rozhořčení či odpor vůči něčemu, co maří naše záměry (zrudnul nevolí). Nevole vznikla odvozením od staročeského vóle, které se však na konci středověku proměnilo do podoby vůle (= mj. snaha naplnit nějaký záměr). Dnes sice také existuje (mnohem méně používané) slovo nevůle, ale má poněkud jiný význam: označuje pasivní neochotu k činnosti (platební nevůle odběratele). Celá tato záležitost poutá pozornost i díky možnosti snadného komického využití: Z davu se ozývaly výkřiky nevole i vole. b) Při vytváření záporného tvaru se podoba kladného tvaru pozměnila: nebohý (= původně nebohatý), necita (= necitlivý), netečný (= ten, koho se nic nedotkne). c) Kladné tvary mají jiný význam: nemoc (antonymem je zdraví, zatímco antonymem moci může být bezmoc). d) Záporka je nadbytečná, protože jejím použitím se význam slova nemění. Předpona ne- jen posiluje záporné vyznění slova: nesvár = svár = spor, konflikt; nestvůra = stvůra = zrůda, netvor. Částečně sem patří i citově zabarvená slova jako nekňuba, nemotora aj. Antonymum se označuje také jako opozitum. 2-C4 Úlohy a cvičení 1. Najděte ke každému z následujících slov alespoň dvě antonyma: hluboký, loudavě, měknout, muž, náhoda, nepozorný, rozdávat, štíhlá, učitel, voda. 2. Následující antonyma zařaďte k jednotlivým druhům: černá – bílá, kázeň – nekázeň, zákonný – nezákonný, vlevo – vpravo, stoupat – klesat. 2-B Leo Rosten (1908 – 1997): Pan Kaplan má stále třídu rád (2) (…) Nebo toho příjemného, měsíčního večera, když probírali nejběžnější synonyma a antonyma. „Veselý… smutný. Snadný… těžký. Lenivý…“ „Hepčí!“ kýchla paní Schimmelfarbová. „Potrefpánbu,“ řekl pan Kaplan. „P a n e Kaplane,“ zalapal po dechu profesor Parkhill. „Správně se říká pozdrav pánbůh nebo na zdraví. Pozor na ledabylou výslovnost.“ „Spráfně, nastrafi,“ přisvědčil horlivě pan Kaplan. „Ne nastrafi, ale na zdraví. Nemůžeme libovolně měnit hlásky – znělou za neznělou, dlouhou za krátkou – to bychom změnili význam celého slova! Je rozdíl, řeknu-li zdraví a řeknu-li stravy. Co je zdraví, všichni víte – “ „Jistě.“ „Jasně.“ Ale mudrc v první řadě, povznesený nad lenivé přitakání, upíral oči ke stropu a broukal si: „Zdráví… zdráví?“ Jeho přemítání bylo slyšet až v poslední řadě. „Achá!“ zazářil na profesora Parkhilla. „Zdráví je půl čistoty.“
Pan profesor pobledl. „Čistota je půl zdraví, pane Kaplane… Ale teď ke slovu stravy. Je to druhý pád podstatného jména – Zná je někdo? Určitě jste se s ním setkali. Nebo alespoň se slovem strávník, že? „Samosébně! Je zakasáno šlápat na strávník.“ „Probůh, to ne, pane Kaplane.“ „Není zakasáno?“ „O to teď nejde. Vy myslíte trávník, odvozený od slova tráva, kdežto strávník –“ „Je od slova strava,“ ozval se dívčí hlásek. „Výborně, slečno Mitnicková! A co to slovo znamená?“ Pan Kaplan se nemínil dát upozadit. „Stráfa je osopa, kerá neni marod!“ „Omyl!“ zvolala slečna Mitnicková. „Strava je něco úplně jiného než zdráva.“ „Ták?“ podivil se pan Kaplan. „Strava je jídlo!“ opáčila jeho odpůrkyně. „Stráfa?!“ „Slečna Mitnicková má pravdu,“ rozsoudil jejich při vyučující. „Strava je potrava, je to podstatné jméno, kdežto zdravá je jméno přídavné, které znamená ,zdravím obdařená, pro zdraví prospěšná´.“ Pan Kaplan zpražil slečnin úsměv bohorovným pohledem. „Ale stráfa má bejt zdráfa.“ (…) Leo Rosten, Pan Kaplan má stále třídu rád, Praha 1987, s. 28 – 29. Do češtiny převedl Antonín Přidal. Poznámka: Schimmelfarbová [šimlfarbová]. 3-A1 Víceslovná pojmenování Jazyk je systém, který se vyznačuje ekonomií (hospodárností). Proto jednou z častých cest, jak pojmenovat nové skutečnosti, je vytváření víceslovných pojmenování: v nových kombinacích se využívají slova, která již existují. Víceslovná pojmenování se vyznačují těmito vlastnostmi: a) jsou ustálená; b) mají jednotný význam (ve všech komunikačních situacích stejný), který navíc nemusí vyplývat z prostého spojení významů jednotlivých částí. Ukažme si příklady: Volné spojení slov: zlatý prsten; Víceslovné pojmenování: a) sdružené (sousloví): zlatý déšť (zahradnický název keře štědřence odvislého); b) frazeologické (frazém): zlatý člověk (člověk dobrý, ušlechtilý). Podobně: dáme (mu) dárek x dáme pozor, dáme (mu) prostor. 3-A2 Víceslovná pojmenování sdružená (sousloví) Skládají se z části určované (determinované) a určující (determinující). Dělí se na: 1. Sousloví substantivní: (určovanou částí je substantivum): hladká mouka, Archimédův zákon, druhá směna, Druhá světová válka, C-vitamín (vitamín C), oxid uhličitý, tetřev hlušec, prezident republiky; 2. Sousloví slovesná (určovanou částí je sloveso): brát ohled, mít radost, dělat potíže, běžet naprázdno, bydlet nad (pod) sebou; 3. Sousloví příslovečná (určovanou částí je příslovce): slovo od slova, tváří v tvář, stůj co stůj, chtě nechtě, páté přes deváté, křížem krážem, třesky plesky.
Výhodou sousloví je jednoduchý způsob tvoření a relativně dobrá srozumitelnost. Nevýhodou je délka a velmi omezená schopnost tvořit odvozeniny. Sousloví často podléhají univerbizaci (jsou nahrazována jednoslovným pojmenováním): minerální voda – minerálka; rychlý vlak – rychlík; propisovací tužka (propisovačka/propiska). 3-A3 Víceslovná pojmenování frazeologická (frazémy) 1. Frazémy nevětné: železné zdraví, vlčí mák, lehký průmysl, Černé moře, Achillova pata, zakázané ovoce; lev salonů, zkouška ohněm; levou rukou, s klidem Angličana, zuby nehty; pro nic za nic, bodejť by ne; prolomit ledy, malovat čerta na zeď, praštit se přes kapsu; být hravý jako kotě, změna jako Brno; 2. Frazémy větné: Ranní ptáče dál doskáče. Bez práce nejsou koláče. Opatrnost matka moudrosti. Kdo s čím zachází, tím také schází. Mluviti stříbro, mlčeti zlato (druh přísloví – obecné výpovědi s mravním naučením); Vzal mu vítr z plachet. Teče mu do bot. Jsme tu páté kolo u vozu (rčení neboli úsloví – vystihuje danou situaci, na níž je svou formou částečně závislé, takže komunikační situace ovlivňuje tvar některého slova: lze použít ve formě vezmeme jim vítr z plachet, teče nám do bot atd.); Kovářova kobyla chodí bosa. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Tichá voda břehy mele (pořekadlo – vystihuje situaci, má však vždy stejnou podobu); hranice mezi pořekadlem a příslovím nemusí být vždy zřetelná, avšak spatřuje se především v tom, že pořekadlo nemá výchovný, nabádavý charakter; Na Nový rok o slepičí krok; únor bílý – pole sílí; Medardova kápě čtyřicet dní kape; svatá Anna chladna zrána (pranostika – druh pořekadla vztahující se k atmosférickým apod. jevům); Veni, vidi, vici = Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem (efektně stručná zpráva starořímského vojevůdce Gaia Iulia Caesara o jednom z jeho vítězství – příklad okřídlených slov = známého citátu); Odvolávám, co jsem odvolal (zlidovělý výrok krále z české filmové pohádky Pyšná princezna – příklad průpovídky – ta se dnes ovšem nejčastěji označuje jako hláška); Na zdraví (frazém dialogický: lze jej uplatnit jen v rozhovoru). Některé frazémy obsahují slova (zpravidla historická), která se již v jiné souvislosti nevyskytují: mít něco za lubem (luby bylo bednění kolem mlecích kamenů ve mlýně: po mletí zůstávalo mezi luby a kameny trochu napadané mouky, která představovala pro mlynáře malý, ale příjemný zisk navíc); kout pikle (pikle = malé bodné zbraně). 3-B Leo Rosten (1908 – 1997): Pan Kaplan má stále třídu rád (3) Díl první Kapitola 3. Hrůzy souzvuku Poprvé to profesora Parkhilla napadlo, když paní Yanoffská napsala v textu diktované básně: Jaro se vrací, poslyšte, co v zahradě zpívá koz!
Od toho dne si stále připomínal, že začátečnická třída bezpodmínečně potřebuje poučení o slovech stejného znění a různého významu čili o homonymech. Přísně vzato, u slov kos a koz by se spíše než o homonymii mělo mluvit o homofonii, protože tato dvojice splývá jen ve své podobě mluvené, a nikoli též psané, jak je tomu u dvojice kos – kos, kde první slovo označuje ptáka a druhé je povelem ke kosení. Ovšem kos a kos jsou spíše slova homoformní, protože se shodují jen v některých svých tvarech, a nikoli ve všech, jak tomu bývá u pravých homonym typu travička – travička a u takzvaných homografů, kde se shoduje pouze podoba grafická, kdežto výslovnost se liší, viz panický – panický. Ať už byl profesionální žargon jakýkoli (a profesor Parkhill si dával obzvláštní pozor, aby své žáky nemátl děsivými termíny jako homonymie či homofonie), nebylo nejmenší pochyby, že výklad o slovech, která se různě píší a stejně vyslovují, anebo stejně píší, ale liší významem, třídě neobyčejně prospěje. V dalších hodinách bedlivě sledoval, kdy někdo z jeho žáků nesprávně pochopí souzvučné slovo. Jeho chvíle nadešla, když slečna Pomeranzová v jinak zdařilé kompozici napsala: Ze zbouraniště odvezli hromady cihel a rumu. Pan Matsukas pohotově zavrčel: „Do malty nedává rum. Rum dává do čaje.“ „Ale prózim vas,“ namítl Wolfgang Schmitt, „proč jenom do čaje? Kdo pije meltu, dá rum do melty.“ „To je blebina,“ zívl pan Trabish. „Nekazte rum.“ „Moment!“ vložil se mezi ně profesor Parkhill. „Narazili jsme na velmi zajímavý problém. Slečna Pomeranzová použila slovo, které má dva různé významy, a připomínka pana Matsukase nás na to upozornila. Ano, rum, to jsou vlastně dvě různá slova, která se píší úplně stejně!“ Třídu zaplavila vlna úžasu. Někteří by od slečny Pomeranzové takovou virtuozitu nikdy nečekali, jiní ustrnuli nad dalším odhalením, dosvědčujícím proradnou obojetnost gramatiky. „Dvě slova a jedno písání?“ zaúpěla Olga Tarnovská. „Tarnovská, učit, a né stěžovat!“ okřikl ji pan Kaplan. „Vy v baletu netančila dvě tanci na jednu muziku?!“ „Přesně tak!“ přistoupil pan profesor k tabuli. „Dávejte pozor, třído.“ Napsal velkými písmeny: RUM RUM „Písmena se do jednoho shodují. Ale první rum znamená rozpadlé zdivo na zbořeništi nebo na rumovišti –“ „Achá!“ „– kdežto druhý rum je alkoholický nápoj.“ „Vrťan!“ dal se slyšet pan Matsukas. „Sme ve škole, né v hospodinci!“ pokárala ho slečna Zievová. „Víte co, třído?“ zvolal pan profesor nadšeně. „Myslím, že by bylo nesmírně zajímavé, kdybychom zbytek hodiny věnovali právě takovým slovům!“ „Pro mě už zajimavé bylo,“ ujistila ho paní Rodriguezová. „Dobrej nápad,“ prohlásil pan Pinsky. A pan Schmitt zvolal: „Zákva, to zi muzim zapízat!“ „Slyšim tady čmeláci,“ utrousil pan Kaplan. Profesor Parkhill na něj káravě pohlédl. „Takové poznámky do třídy nepatří. To se snad rozumí samo sebou.“ „Dyby Schmitt žek ´samo sebou´, tak bysme mysleli, že tu syká pepiňák!“ „Papiňák,“ řekl pan profesor přísně. „Ale je to výraz nespisovný a –“
„Prej p e p i ň á k !“ zařehtal se pan Bloom. „Kaplan, vy vaříte na měkko ňákou Pepinu?“ Lavice se otřásaly smíchem. Slečna Tarnovská třepetala kapesníčkem. Pan Blattberg byl u vytržení. Jak bylo panu Kaplanovi, nedalo se poznat. Vždycky, když byl zahnán ke zdi, kterou nemohl zdolat důmyslem ani lstí, nasadil důstojný obličej, plný opovržení k lůze, jejíž nepřístojnosti nesahají lepšímu člověku ani po paty. „No tak, třído... třído...“ Pedagogovo ukazovátko konečně rozruch utišilo. „Poslouchejte mě co nejpozorněji. Řekl jsem, že některá slova, například rum, se vyslovují naprosto stejně, ale mají různý význam. Jiná slova se stejně píší, ale různě vyslovují –“ Bleskově napsal na tabuli: 1. PANICKÝ 2. PANICKÝ „První je odvozeno od slova panic, které označuje nezkušeného mládence, kdežto druhé od slova panika, jistě vám všem známého –“ „Jak to jeden pozná?“ zachrčel Jacob Marcus. „Podle kontextu,“ vysvětlil ochotně pan profesor. „Neboli ze souvislosti, v jaké je slovo použito. Jakmile vám to vejde do krve –“ „Mně nikdy nepůjde do krve!“ vykřikla prorocky slečna Kipnisová. „Ale půjde... vlastně vejde,“ ujistil ji pan profesor. „Naučit jsme se to museli všichni. A teď třetí skupina. Patří do ní slova, která se stejně vyslovují, ale různě píší. Podívejte.“ Třída zírala na tabuli, kam přibyla dvojice PLOT PLOD „Jistě tato podstatná jména znáte, jde však o to, abyste je dovedli správně použít. Chce to někdo zkusit?“ Přihlásila se slečna Mitnicková. „Se stromu spadl plod a...“ „Co dělal plot na stromu?“ zamračil se pan Trabish. „On... tam rostl,“ řekla slečna Mitnicková. „Plot? Nikdy,“ řekl pan Trabish. „Pozor, pane Trabishi,“ přispěchal slečně na pomoc pan profesor. „Slečna Mitnicková mluví o části rostliny, která –“ Pan Trabish se zakabonil ještě víc. „Ona myslí plot, co je živej plot?“ „Jistěže myslím živý plod,“ zachvěla se slečna Mitnicková. Pan Trabish řekl: „Ale živej plot nemůže spadnout.“ „Jak to, še nemůše?“ vložil se do sporu pan Feigenbaum. „Když dosrá, spadne.“ „Živej plot spadne, jen dyš ho číháte nůžkama,“ odpověděl pan Trabish. „Trabish, vy číháte jabka nůžkama?“ podivil se pan Kaplan. „Sem cvok?“ opáčil pan Trabish. „Co sem mícháte jabka, Kaplan?“ „Jabka míchá Mitnick!“ pohodil hlavou pan Kaplan. „Vy mícháte nůžky.“ Profesor Parkhill chtěl všechno napravit, ale nakvašený pan Trabish ho nepustil ke slovu: „Já nejsem blebec, aby mně padal živej plot ze stromu! Mně nerostou na stromu ploty!“
„Slyšeli jste? Ploty!“ chytil se stébla pan profesor. „Pan Trabish mluví o plotech, kdežto slečna Mitnicková o plodech, ale v prvním pádu jednotného čísla je výslovnost obou slov stejná. Takové nedorozumění by bylo vyloučeno, kdyby se dorozumívali písemně!“ Pedagog znovu připomněl, jak důležité je znát pravopis, ale na panu Trabishovi bylo vidět, že jakýkoli písemný či jiný styk s ženou, která nerozumí plotům, pro něj nepřipadá v úvahu. „A teď se, třído, dostáváme ke čtvrté skupině - ke slovům, která se stejně píší, stejně vyslovují, ale –“ „Ale co?!“ neudržela se Bessie Shimmelfarbová. „Jjjj...“ přemáhala paní Moskowitzová své zděšení. „– patří k různým slovním druhům!“ „Joj!“ zazněl zoufalý sten naplno. „Je to nesmírně zajímavé,“ řekl rychle pan profesor a právě tak rychle přiložil křídu k tabuli. 1. ŽAL 2. ŽAL „Vidíte, třído, že písemná i zvuková podoba obou slov je naprosto shodná. Přesto však –“ na chviličku se odmlčel, protože si uvědomil, že důvěrou některých žáků a žákyň to otřese, „– přesto však slovo číslo jedna znamená něco naprosto jiného než slovo číslo dvě a naopak.“ Stěny se zachvěly. Nebyl to otřes, ale učiněné zemětřesení. Nevěřícné výkřiky, vzpurné skučení, uražené výčitky zhrzených, žalostivé repetění obětí, které by se nejraději spasily útěkem. „Slovo číslo jedna,“ vznášel se nad tou vřavou hlas profesora Parkhilla, „je totiž podstatné jméno, kdežto slovo číslo dvě je –“ „Né!“ „To je choror!“ Rochelle Goldbergová hltala rozinky, jako by to byl penicilin. „Prosím vás, poslouchejte mě!“ Profesor Parkhill zaťukal na první ŽAL ukazovátkem. „Toto je první pád podstatného jména žal, které znamená hoře, smutek, zármutek, a toto –“ zaklepal hůlkou u druhého slova, „je minulý čas slovesa žnouti, které znamená totéž co síci.“ „Psíci?“ vytřeštila oči slečna Kipnisová. „Síci! Neboli sekat kosou, případně srpem.“ Panu Pinskému svitlo. „Do jetele?“ „Kdo je tele?“ vyjevil se pan Scymczak, ale to už pedagog vysvětloval: „Ano, sekat jetel nebo obilí – čili kositi, síci, žnouti.“ Zauvažoval, nemá-li žáky upozornit také na tvar žíti, který ovšem nesouvisí jen s kosením, ale zároveň s životem... Ne, nesmí dopustit, aby se jim souzvučnost slov stala postrachem. „Podívejme se na jinou takovou dvojici.“ Křída zakmitala po tabuli, jako by měla křídla: 1. PIL 2. PIL „První slovo nám říká, že někdo hasil svou žízeň tekutinou –“ „Pil – pil – až se vypil!“ zahlaholila slečna Caravellová. „Až se upil,“ řekl téměř omluvně pan profesor. „Kdežto druhé slovo je tvar podstatného jména – ví někdo, kterého? Vzpomeňte si, co používá dřevorubec, když řeže strom.“ Všichni se zamysleli. Pan Matsukas vyhrkl: „Rum?“ „Používá nástroj zvaný pila, popřípadě více – pil. A to je právě naše slovo číslo dvě.“ „Já to nemůšu věřit!“ zakroutil hlavou pan Feigenbaum. „Já jo,“ zubil se pan Kaplan. „Ževorupec pila více pil?“ huhlal pan Wilkomirski, který se často zaplétal do neřešitelných větných konstrukcí.
„Ale jak poznáme, že je to nástroj, a né pijatyka?“ poškubával pan Blattberg řetízkem od hodinek, na kterém měl připevněn mléčný zoubek svého vnuka. „Podle celé věty,“ odpověděl profesor Parkhill. „A nemůže číslo jedna znamenat číslo dvě a číslo dvě znamenat číslo jedna?“ zeptala se Goldie Pomeranzová. „To je jásný, že můše!“ Pan Kaplan přivítal tuto kalamitu, jako by to bylo požehnání. „Může, slečno Pomeranzová. Ale o to mi právě jde. Vidíte-li to slovo samo o sobě, nepoznáte, jestli je to pil ve významu jedna, nebo pil ve významu dvě. Teprve větný celek, ve kterém je toto slovo použito, nám zcela jednoznačně poví, o který význam se jedná. Řekneme například: Dřevorubec pil mléko. A to je přece něco úplně jiného, než když řekneme: Dřevorubec měl v lesní chatě množství pil.“ „Ách, lesní chaty,“ zasnily se italské oči slečny Caravellové, „to je džúdžo.“ „Špíčkovej číklad,“ pochvaloval si pan Kaplan. „V těchto větách si nikdo nemůže splést pil ve významu jedna a pil ve významu dvě. Viďte, že ne?“ „Né!“ „Nikdy!“ „Hlavní je věta, a ne slovo!“ zruměněla slečna Mitnicková. Leo Rosten, Pan Kaplan má stále třídu rád, Praha 1987, s. 21 – 25, 47 – 52. Do češtiny převedl Antonín Přidal. Poznámky a vysvětlivky: Bloom [blu:m]; kompozice – (zastarale) velká školní písemná slohová práce; lůza – (hanlivě) spodina společnosti; Jacob Marcus [džeikәb ma:kәs]; Rochelle [rošel]; Scymczak [simčak]; Bessie [besi]; Trabish [trәbiš]; zhrzený – odmítnutý, zklamaný, opovržený; žargon – mluva určité společenské nebo profesní skupiny (zde mluva jazykovědců); 3-C4 Úlohy a cvičení 1. Rozlište volná spojení slov, sousloví a frazémy (někdy je možný dvojí výklad): Dudčí hnízdo, hroší kůže, jelení lůj, medvědí služba, psí oči, psí víno, sloní stádo, vraní oko, zaječí úmysly, žirafí mládě. 2. Následující sousloví nahraďte jednoslovným pojmenováním: dopravní policista, hrát nerozhodně, kontrolní světlo, osobní obrana (v míčové hře), peněžní automat (na výběr peněz z účtu), prachový sníh, Sachrův dort, třetí ročník (ve škole), učitel češtiny, vídeňská káva. 3. Následující jednoslovná pojmenování rozveďte v sousloví: čistička, ekoturistika, infolinka, komunálky, laborky, mistrák, paralympiáda, překážkář, třídnice, záchytka. 4. Rozlište pořekadla, přísloví a rčení: nedrážděte hada bosou nohou; mladí ležáci – staří žebráci; padla kosa na kámen; prázdný sud nejvíc duní; děláš z komára velblouda; až naprší a uschne; jez do polosyta, pij do polopita a vyjdou ti naplno léta; kdo hledá, najde; rozumí tomu jako koza petrželi, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.
4-A1 Užití slov v přeneseném významu: metafory, metonymie, ironie Vyjadřování raději přesné, nebo výstižné? Sledujeme fotbalový zápas, v němž mužstvo, kterému fandíme a které už už sahá po titulu, hraje s týmem ze dna tabulky, jenže ten právě vstřelil branku. Běží nám 43. minuta, a ten gól do šatny obzvlášť mrzí. Na druhou stranu víme, že do konce střetnutí ještě zbývá moře času, a že tedy můžeme chovat naději na zvrat. Po přestávce, kdy si kabina domácích nejspíš řekla, že takhle to dál nejde, se ale obraz hry naštěstí změnil. Náš vysunutý útočník dostal šikovný míč, kličkou si vychutnal dva soupeřovy zadáky a dělovkou z velkého vápna prostřelil soupeřova brankáře. A když vzápětí jeden z hostujících obránců nastavil jinému našemu útočníkovi v pokutovém území stoličku, musel předčasně do sprch a sám faulovaný hráč pak nařízenou penaltu proměnil. V tu chvíli jsme věděli, že když tenhle stav udržíme, pohár pro vítěze extraligy bude náš bez ohledu na večerní zápas Plzně s Libercem. Ke konci zápasu se naše obrana i záloha stáhly, aby udržely těsné vedení. Hosté útočili v devíti, ale zapomněli za sebou jednoho z našich záložníků a ten po zisku míče zpečetil naše vítězství bombou do šibenice. Po závěrečném hvizdu rozhodčího ochozy vybuchly nadšením. Cestou domů jsme si říkali, že to byl fajn zápas: hosté otevřeli skóre, aby nakonec odešli poraženi 1:3. Takováhle líčení sportovních utkání čítáváme, slýcháváme nebo si je vyprávíme často. Zdá se, že tentokrát šlo opravdu o napínavý boj. Zítra o něm bude v novinách nebo na internetu jen pár řádek: sestavy obou mužstev, výsledek, minuty, kdy padaly góly, jména střelců a rozhodčích, počet diváků. To jsou přesné statistiky, které ocení především profesionálové ze světa fotbalu, nejzapálenější fanoušci a asi také sázkaři. Text, jak jsme jej uvedli, tyto exaktní informace neobsahuje (až na jednu výjimku). Přesto mu nepochybně bez problémů rozumíme a jistě na nás přenesl i trochu z té vzrušené atmosféry na stadionu, což suchý výčet dat zpravidla neumožňuje. Mnohá slova v textu mají jednoznačný význam: fandit, fotbalový, hráč, přestávka, rozhodčí, stadion, tedy, vidět… Ovšem četná jiná slova či slovní spojení tu jsou – zcela samozřejmě – použita ve významu poněkud (nebo dosti) jiném než ve všednějších souvislostech: Sledování zápasu bylo pro nás méně náročné než pro detektiva sledování podezřelého, na stadionu určitě nikdo nenatahoval ruku po titulu, tabulka je dvojrozměrný útvar, takže nemá skutečné dno, možná jsme tam někoho zahlédli, jak chová na klíně psíka, ale těžko mohl takto chovat naději, a prostřelený brankář nepochybně přežil: jistě také proto, že na stadionu nikdo neměl skutečnou bombu, takže nemohlo dojít k opravdovému výbuchu a ani ze šibenice nešel strach. Stejně tak nedebatovala kabina, ale hráči a trenéři, kteří do ní na přestávku odešli, nikdo nepřinesl velký kbelík s vápnem, ale na hrací ploše jsou tímto materiálem nalajnovány bílé čáry, na hřišti jsme poznali obranu podle toho, že to jsou hráči, kteří tu obranu hrají, a nemusíme se obávat, že večer spolu bojovaly celá Plzeň s Libercem: jednalo se pouze o hráče klubů, které v těchto městech sídlí. A konečně jsme si všimli, jak se měnila nálada v hledišti: zatímco zprvu panovaly obavy o výsledek, ve druhé půli padla poťouchlá zmínka, že hosté zapomněli na domácího záložníka – formulace o zapomnětlivosti měla ukázat, jak byli hosté dezorientovaní; a na závěr přišel už vyložený výsměch: hosté přece nevsítili první gól proto, aby nakonec prohráli. Všechna tato a podobná slova či slovní spojení, použitá v jiném než obvyklém, běžném významu jsme ve výchozím textu vyznačili kurzivou. Jsou to příklady dalšího, velmi rozšířeného způsobu obohacování slovní zásoby: jedná se o užití slov v přeneseném významu.
Jinými slovy: abychom se vyjádřili zajímavěji a výstižněji, použili jsme slova a slovní spojení, která jsou (zdánlivě) nepřesná, nepatřičná. V daném kontextu však právě tyto výrazy naopak dosahují tak působivého účinu, jaký suchá řeč přesných faktů nikdy nevytvoří. Poznámka: pojem slovo v přeneseném významu se běžně používá; ve skutečnosti však nepřenášíme význam, ale pojmenování: z jedné skutečnosti na jinou, novou. Všechna slova tedy můžeme podle tohoto kritéria sémantického tvoření rozdělit na: 1. Slova jednoznačná: jejich lexikální (věcný) význam je jediný, přesně vymezený; Jsou to: a) odborné názvy: živočich, vektor, křemík, zeměpisný, analyzovat; b) vlastní jména, jejichž původ je běžnému uživateli skryt: Jiří, Praha, Zvíkov, Alpy, Brazílie; c) zvukomalebná slova: bzz, cink, fuj, glogloglo, řach. 2. Slova mnohoznačná: mají jeden význam základní (původní) a další významy druhotné, odvozené na základě nějaké věcné souvislosti mezi skutečností pojmenovanou původně a skutečnostmi pojmenovanými druhotně, tedy později (o mnohoznačnosti neboli polysémii jsme se zmínili již v kapitole 2a-A3 Homonyma); existují 3 typy vzniku druhotných významů: (a) metafora, (b) metonymie, (c) ironie. 4-A2 Metafora Metafora je přenesení pojmenování z jedné skutečnosti na druhou na základě (vnější) podobnosti, týkající se konkrétních i abstraktních skutečností. Metafora se často označuje také jako obrazné pojmenování. Metafora se týká: a) tvaru: zub (v ústech → u pily, ozubeného kola, po špatném sestříhání), zvonek (nástroj na zvonění → květina), lopatka (nářadí → část kostry), houser (samec od husy → nemoc bederní páteře, kdy postižený člověk deformací postižené partie i chůzí připomíná kolébající se husu), list (stromu → knihy), ručička (dítěte → hodin), koza (zvíře → řemeslnická nebo tělocvičná pomůcka); b) barvy: krémová (poleva → barva), čokoládové (bonbony → oči); c) umístění: koruna (královská → stromu → přehradní hráze), dno (nádoby → společnosti); d) rozsahu: moře (→ spousta), kapka (→ trochu), palec a stopa (→ anglosaské délkové míry); e) funkce: hlava (→ vůdčí osobnost rodiny, státu apod.), štika (→ nečekaně úspěšný tým, hráč apod.); f) kvality: těžká (→ práce), měkká (→ povaha), vřelé (→ přijetí), stříbrný (→ hlas), kamenné (→ srdce), vážná (→ hudba); g) chování: klacek, buchta, pařez, medvídek, krysa, kanec, štěkat, vrnět; h) záměny smyslových vjemů: teplé barvy, jasný zvuk, ostrá chuť; i) přenášení prostorových pojmenování na časové údaje (protože v žádném jazyce neexistují zvláštní výrazy pro vlastnosti či děje časové): krátký den, hluboká noc, hodina uplynula. j) přenášení pojmenování z dějů konkrétních na abstraktní: řezat zatáčku, otevřít diskusi, šplhat v práci, tepat zlořády. Upozornění: Za metaforu nepovažujeme slovní spojení se spojkou jako (ten závěs má barvu jako brčál; jedná se o prosté, neobrazné přirovnání), sle jen přímé pojmenování (brčálový závěs). Zvláštními případy metafory jsou: Personifikace (zosobnění): neživým skutečnostem jsou přisuzovány vlastnosti i děje živých bytostí (zpravidla lidí): slunce vychází, houba saje, lék pomáhá, vítr hvízdá. Eufemismus (zjemnění): odklonit miliony na svůj účet (= pololegálně si přivlastnit cizí peníze); Dysfemismus (zhrubění): natáhnout brka (= zemřít).
4-A3 Metonymie Metonymie je přenesení pojmenování z jedné skutečnosti na druhou na základě (vnitřní) souvislosti. Metonymie se vyskytuje především v těchto případech: a) pojmenování děje se přenáší na osobu: hlídka (hlídková činnost → hlídkující lidé), vláda (vládnutí → sbor ministrů), rada (poučení → poradní nebo řídicí sbor); obrana (herní činnost → hráči na postu obránců); b) pojmenování děje se přenáší na jeho výsledek: psaní, stavba, učení, sběr; c) pojmenování děje se přenáší na místo, kde k ději dochází: zastávka, přejezd, soutok; d) pojmenování vlastností se přenáší na jejich nositele: mládí, samota, sladkost. e) pojmenování materiálu se přenáší na výrobky: plechy (→ druh dechových nástrojů v orchestru), zlato (→ šperky), olej (→ obraz malovaný olejovými barvami), norek (→ kožich z norkové kožešiny); f) pojmenování místa se přenáší na obyvatele, pracovníky apod.: celý svět užasl, naše škola zvítězila, továrna stávkuje; g) pojmenování autora se přenáší na jeho dílo: čtu Čapka, poslouchám Dvořáka, miluju Němcovou, koupil jsem nového Ladu; h) pojmenování místa se přenáší na událost, která se tam stala: České země po Bílé hoře; pro Čechoslováky byl Mnichov osudovým mezníkem; i) pojmenování osoby se přenáší na skutečnost, s jejímž vznikem souvisela: patří sem zejména fyzikální jednotky watt (podle Jamese Watta [džeimze uota]), volt (podle Alessandra Volty), pascal (podle Blaise Pascala [bléze paskala]), ale také pojmy jako rentgen (podle Wilhelma Röntgena), bojkot (podle irského podnikatele Boycotta), brajgl (podle nizozemského malíře Breughela [bréchela], který proslul ztvárňováním rušných davových scén z venkovského života); j) pojmenování místa se přenáší na typ produktu, který tam vznikl: eidam, gouda, kašmír, kaolín, manšestr, pergamen, plzeň, šampaňské; čeština odlišuje tyto metonymické významy od původních i pravopisně: malým počátečním písmenem a někdy i zjednodušením písemné či zvukové podoby; Poznámka: jistě jste si všimli, že metonymie se týká jen podstatných jmen; u jiných slovních druhů se s ní nesetkáváme. Zvláštním případem metonymie je synekdocha: spočívá v přenášení pojmenování mezi celkem a částí, a má 2 podoby: a) přenos pojmenování části na celek: kolo (→ jízdní kolo), malina (→ celý keř maliník), ořech (→ celý strom ořešák královský), Londýn oznámil, že… (→ britská vláda oznámila…), musím živit čtyři hladové krky (→ čtyři členy rodiny), vrátil se k rodinnému krbu (→ domů); b) přenos pojmenování celku na část: len (rostlina len setý → textilní vlákno ze stonku), tabák (rostlina → jen nasušené listy). Metafoře a metonymii jsou blízké rozšiřování a úžení významu slov: vůz (selský vůz tažený koňmi → také osobní automobil) x zbraň (jakákoli zbraň → jen puška nebo pistole). Některá slova prodělala obojí vývoj: slovo slečna vzniklo z výrazu šlechtična a označovalo (od 17. století) neprovdanou mladou dcerku ze šlechtické rodiny. Teprve v 70. letech 19. století se význam tohoto slova rozšířil i na dívky z měšťanských rodin (do té doby se jim říkalo panna). Ve 20. století se výraz slečna rozšířil dále a stal se běžným (také jako oslovení) pro všechny neprovdané ženy, a to zprvu dokonce i pro ty, které již dosáhly vyššího věku (slečna Marplová). Až nyní, ve 21.
století, kdy se mladí lidé do sňatku většinou nehrnou, se význam slečny prudce zúžil: je možné ho společensky přijatelně použít jen pro velmi mladé dívky (studentky, prodavačky v obchodě apod.). Běžné metafory a metonymie se označují jako lexikalizované, tedy pevně začleněné do obvyklé slovní zásoby. Vedle nich však vznikají a používají se i metafory aktualizované (umělecké), které jsou původní, objevné. Např. v básni Jaroslava Seiferta Ticho plné rolniček najdeme obojí:
(…) Když jsme šli k petřínské rozhledně. kolem zavátých laviček nepříjemně fičelo a brzy zalezl nám za nehty nestydatý mráz. Rukavičky bych nechal v kapse. Však víš! V gumových rukavicích se špatně drží i všední nádobí, což teprve čajové šálky s míšeňskou růžičkou uprostřed. Jsou hladké a tak milostného tvaru, že když je vezmeš do prstů, třesou se ti v ruce. (…) Některé metafory se časem stanou natolik omšelé (zejména častým mediálním užíváním), že naopak začínají v textu vadit; označují se pak jako fráze nebo (silněji) klišé: časovaná bomba, drtivá většina, mapovat situaci, nastavit mantinely, neprůchodný návrh, první dáma, tah na branku. 4-A4 Ironie Ironie je přenos pojmenování na skutečnost opačného významu: cílem je zjemnit/zesílit vyjadřování nebo poukázat na absurdní povahu reality, to vše vždy se záměrem vyvolat komický (až výsměšný) účin. Nejčastěji se používá kladné hodnocení místo záporného (ty rozbité talíře, to se vám opravdu povedlo), méně obvyklý je opačný postup (jednička z češtiny fakt nehrozí). 4-B Velkým zdrojem metaforičnosti je dětské vyjadřování, dětský způsob vidění světa a dětská představivost. Z této oblasti čerpají a zase ji zpětně ovlivňují mnozí spisovatelé. Podívejme se na úryvek z knížky, jejíž autor byl předním českým básníkem, přítelem a tvůrčím kolegou Seifertovým. Jde o příběh, v němž venkovská dívenka Anička a městský chlapec Hubert spolu putují po Praze plné čarodějných podivností. Dostanou se až do zoologické zahrady. Vítězslav Nezval (1900 – 1958): Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936) Kapitola sedmnáctá, v které Anička skřítek a Slaměný Hubert jsou zkoušeni „Kolik je jedna a jedna?“ otázal se Papoušek, který mezitím trochu ochraptěl. „Jedna a jedna jsou dvě,“ odpověděl Slaměný Hubert. „Jak? Dvě?“ řekl udiveně Papoušek a hlasitě se rozesmál. „Ano, jedna a jedna jsou dvě,“ podotkla Anička skřítek. Papoušek se hlasitě smál. Když se dost nasmál, pravil: „To se musí dát na konferenci k lepšímu!“ Pak se znovu hlasitě rozesmál. Když se dost nasmál, pravil:
„Takové žáky jsme tu ještě neměli!“ A dodal: Jedna a jedna jsou žluté střevíce!“ Teď se neubránil smíchu Slaměný Hubert. Anička skřítek se také zasmála. „Kolik je jedna a jedna?“ „Jedna a jedna jsou oslí uši,“ odpověděl Slaměný Hubert. Anička skřítek se neubránila smíchu. „Dobře,“ pravil Papoušek a přestal se čepýřit. „Kolik je půl a půl?“ „Jedna!“ odpověděla Anička. Papoušek se hrozně rozčepýřil: „Budete tahat parní válec, uděláte-li ještě patnáct takových chyb. To je hrozné, to je hrozné!“ Když se Papoušek vynaříkal, řekl klidně: „Půl a půl jsou žluté polobotky. Pamatujte si to a sedněte si!“ Anička si sedla. Nevěděla, má-li plakat, nebo se smát. „Kolik je půl a půl?“ Slaměný Hubert vstal a odpověděl: „Půl a půl je vajíčko!“ „Výborně!“ zvolal Papoušek. „Zdá se mi, že jste se přece jen učil. Postupujete z Početnice do Hvězdářství!“ (…) Výuka v tomto duchu pokračuje. Papoušek klade rychle nové otázky a děti odpovídají. Za své výborné výkony dostanou zoologické vyznamenání. „Co je blesk? „Blesk je zásuvka plná staniolu.“ „Co je krtek?“ „Krtek je vypasené dláto.“ „Co je Mléčná dráha?“ „Mléčná dráha jsou prázdniny na nebi!“ „Co je západ slunce?“ „Západ slunce je lampión.“ „Co je hrách?“ „Hrách je vojenský bubínek.“ „Co je potkan?“ „Potkan je potkání se ocásku a nabubřelé švestky.“ „Co je ropucha?“ „Ropucha je rukavice bez prstů.“ „Co je havran?“ „Havran je kaňka na bílém sněhu.“ „Co je večerní rybník?“ „Večerní rybník je balón na odletu.“ „Co je rosnička?“ „Rosnička je zvoneček.“ „Co je sůva?“ „Sůva je hlásná trouba.“ (…) Vítězslav Nezval: Anička skřítek a Slaměný Hubert, Praha 1963, s. 71 – 74. Vysvětlivka: konference – zde starší výraz pro školní klasifikační poradu. 4-C Úlohy a cvičení 1. Rozlište metafory a metonymie a u některých objasněte jejich obsah: anglická slanina, brutální písemka, delta řeky, už jede elektrika, humanitární gesto, naléhavé hlášení, knížka indiánka, dámská jízda, krvavý západ slunce, letiště v ložnici, dechová muzika, síla 10 newtonů, sešit s oslíma ušima, platím dvě plzně, tohle je nový Rembrandt, tunelovat investiční fond, celá ulice se sběhla, výtah k moci, zasít nedůvěru, vaše Monika je pěkná žába. 2. Chovatelsky velmi oblíbený je malý papoušek vlnkovaný, původem z Austrálie. Běžně ho nazýváme andulka – objasněte, proč (pozor, při hledání řešení si nevystačíte jen s češtinou…).
1-D Některá zajímavá data Vítězslav Nezval (26. 5. 1900 Biskoupky /u Moravského Krumlova/ - 6. 4. 1958 Praha) Český spisovatel (především básník), literární a výtvarný teoretik i kritik, překladatel. Jeden z předních představitelů české moderní kultury 20. a 30. let 20. století, významná osobnost uměleckých směrů poetismu a surrealismu. Pocházel z rodiny venkovského učitele, vystudoval gymnasium v Třebíči, ale nedokončil Právnickou fakultu brněnské Masarykovy univerzity ani Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Žil především jako spisovatel na volné noze, ale také přispíval do různých novin a časopisů a v letech 1928 – 1929 byl dramaturgem pražského autorského Osvobozeného divadla (1923/1926 – 1938, klíčovými osobnostmi tu byli Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek, Jiří Frejka, Jindřich Honzl). V r. 1922 Nezval vstoupil do uměleckého sdružení Devětsil (existovalo 1920 – 1930), které se stalo hlavním centrem tehdejší české modernistické kultury (jeho dalšími literátskými členy byli Karel Teige, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Jiří Wolker, Jiří Voskovec, Konstantin Biebl aj.). Na půdě Devětsilu se Nezval podílel na utvoření literárního směru poetismu, který objevoval a zprostředkovával hravou a emotivní poezii všedního života v moderním poválečném světě, ovšem udržel si také citlivost vůči tíživým sociálním rozdílům. Nezval jako básník vynikal jak bohatou imaginací (představivostí) a námětovou invencí (vynalézavostí), tak pohotovým a esteticky i významově objevným vyjadřováním. Ve 30. letech se Nezval stal vůdčí osobností českého surrealismu (výtvarného a literárního směru vzniklého ve Francii a chápajícího umělecké dílo jako odraz spontánních intimních, racionalitou nekorigovaných – tedy nadreálných – představ, spojovaných jen volnými asociacemi). Nezval hodně cestoval po Evropě (Francie, Itálie, Sovětský svaz…) a seznámil se s řadou vynikajících kulturních osobností. V r. 1924 vstoupil do komunistické strany, v r. 1944 byl jako antifašisticky orientovaný člověk zatčen německou tajnou policií gestapem a krátce vězněn, 1945 – 1951 pracoval na ministerstvu informací. Nezvalovou životní partnerkou byla (od r. 1926) Františka („Fáfinka“) Řepová (sňatek až 1948), potomka (syna Roberta, narozen 1954) však měl se svou milenkou (od 1952) Olgou Jungovou. Některá díla: Básnické sbírky Pantomima (1924; v ní cyklus Abeceda), Menší růžová zahrada (1926), Skleněný havelok (1932), Sbohem a šáteček (1934), Praha s prsty deště (1936), Žena v množném čísle (1936), Absolutní hrobař (1937; inspirováno slavným španělským surrealistou Salvadorem Dalím, 1904 – 1989); Matka Naděje (1938), Chrpy a města (1955); Básnické skladby Podivuhodný kouzelník (1922), Akrobat (1927), Edison (1928; o vztahu mezi tvorbou básníka a vynálezce; zhudebnil 1978 Jan Spálený), Zpěv míru (1950); Divadelní hry Milenci z kiosku (1932), Manon Lescaut (1940; francouzská předloha z r. 1731); Literárněteoretická kniha Moderní básnické směry (1937); Knížka pro děti Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936).
2. Otázka spisovnosti: Pojem spisovnost v jazyce se vztahuje k projevům psaným i mluveným. Spisovná vrstva jazyka (tedy ta, která nejlépe reprezentuje jazyk jako celek) se vyznačuje 3 hlavními rysy: 1. je sdělná pro všechny uživatele jazyka (neobsahuje zvláštnosti regionální, sociální, profesní apod.); 2. je relativně systematická (takže obsahuje málo příležitostí k neporozumění smyslu sdělení); 3. je ve vysoké míře estetická (disponuje přiměřenou bohatostí i pestrostí výrazových prostředků). Vrstvy slovní zásoby: A. Spisovná čeština: 1. Slova knižní: lože, chrabrý, jenž, umyji, kráčet; někdy se u vrstvy knižních slov ještě určují: a) historismy: halapartna, fěrtoch, groš; b) archaismy: regiment (pluk), kantor (učitel), anžto (protože); c) odborné výrazy: anesteziologicko-resuscitační, vodoteč, hnací vozidlo; d) publicismy (z mediální sféry): deklarovat úmysl, první dáma, filozofie zpracování odpadu; e) poetismy (básnické novotvary): Štuclinka a Zachumlánek. Některé – zejména moderní – poetismy a publicismy mohou náležet i např. k hovorové vrstvě (sněhánky a pršlivo, pohodový). 2. Slova neutrální: dům, postel, turistika, zeměpisný, obědvat, jestli; 3. Slova hovorová: hovorovost ve slovní zásobě (táta, propiska, obývák), ve tvarech (můžu, umyju, komunisti) nebo ve slovních obratech (jsi mimo mísu, to dáš). B. Nespisovná čeština: 1. Obecná čeština (středočeské nářečí proměněné v interdialekt – velmi rozšířené téměř po celých Čechách: bílej talíř s polívkou u vokna) a obecná hanáčtina (děcka v krčmě chcou okurek); 2. Nářečí (územní dialekty): Jardo Kovářů, utři si smrkán, vylez na ty šprušle a roužni; 3. Profesní mluva: šalovat (staveb.), vytunit (eltech.), krajánek (žurn.); 4. Slangy (dialekty zájmových skupin, např. slang sportovní, studentský, kutilský apod.): minela, bedna, jet na krev; matyka, koule, šrotit; ponk, vercajk, temovat; 5. Sociolekty, např.: pražština (mluva zejména mladších Pražanů): Hele, koukej, Simča má novou trvču, páč jede na dovču; brněnský hantec: Vyhópne ráno borec z betle, hodí čučku z vokna a zgómne, že zoncna rumpluje; maminkovština (mluva zejména matek – z vyšších středních vrstev – na mateřské dovolené): Ráno jsme se napapinkali a pak trošku blinkali, ale teď už si mimíska vzal manža; 6. Argot: původně tajná mluva kriminálních živlů, dnes zahrnuje i výrazy obecněji srozumitelné, ale – vlivem silné metaforičnosti – přijatelné pouze v kriminogenním prostředí: stříkačka, káča, chlupatý, odklonit veřejné prostředky, na peří nefrčím – nejsem žádná stará smažka; 7. Esteticky nejníže, ale v praxi bohužel někdy časté jsou vulgarismy (hajzl, srát, parchant). Příznakovost: vlastnost slova daná tím, že slovo z jedné jazykové vrstvy je použito v textu, který jinak náleží do vrstvy jiné. V našem městě jsou dva bijáky a v obou se hraje velice skvostně. Poznámka: i v rámci jedné vrstvy existují slova objektivní (bez citového zabarvení) a slova expresivní (citově zabarvená) – ta jsou většinou: a) s hodnotícím významem kladným (nejčastěji se označují jako eufemismy): v neutrální slovní zásobě např. dříve narozený (starý), tělnatý (tlustý), odešel na věčnost (zemřel); b) s hodnotícím významem záporným (nejčastěji se označují jako pejorativa): udavač (informátor), psisko (velký pes), babizna (stará žena).
