LITERÁRNÍ SOUTĚŽ NA MNOHO TÉMAT!

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ „NA MNOHO TÉMAT !“ Sborník všech prací Obsah

Jak to vlastně celé vzniklo ....................................................................................................................... 2 Slovo poroty ............................................................................................................................................ 2 Boříme plot .............................................................................................................................................. 4 Díl první - Dala jsem Beskydskou 7 .......................................................................................................... 4 Děvka s jizvou .......................................................................................................................................... 7 Dokud pěna nespadá aneb jak to mohlo být .......................................................................................... 8 Hezká tvářička ......................................................................................................................................... 9 Stádo ovcí (nesoutěžní) ......................................................................................................................... 10 Neratovická 201 očima závodníka č. 9. ................................................................................................. 12 Proč jsem si vzal za ženu ekonomku ..................................................................................................... 13 UČITELKA ............................................................................................................................................... 13 Jsem stará a všechny štvu! .................................................................................................................... 14 Tři slepice............................................................................................................................................... 14 Malé štěstí ............................................................................................................................................. 15 Děvka s jizvou aneb Mrtvé děvče .......................................................................................................... 16 Rybka ..................................................................................................................................................... 17 SEN O POBĚHLICI ................................................................................................................................... 18 Přelí(é)zání ohradníku aneb cesta do neznáma .................................................................................... 20 Děvka s jizvou ........................................................................................................................................ 21 vůně sýrovýho popkornu....................................................................................................................... 23 Děvka s jizvou ........................................................................................................................................ 25

Jak to vlastně celé vzniklo Svou koncepcí se soutěž podobá mnoha ostatním, na které můžete narazit ve všech regionech ČR, ovšem takovou malou pikantností určitě disponuje. Jsou to témata, která se mohou zdát být lehce kontroverzní, a faktem je, že téměř všechna vznikla v hospodě a musela být zaznamenána na papír, aby si je ráno vůbec někdo pamatoval. Po večírku měla proběhnout klasická selekce ve střízlivém stavu, ovšem zde se ukázalo, že by vyřazením čehokoliv jenom trošku provokujícího, nezbylo zhola nic. A tak jsme nechali všechna témata a poskytli vám tím nepřímo náhled do našich duší. Co nás trápí, co nás irituje a co se nám líbí, je zakódováno mezi všemi tématy, která by měla tvořit jakýsi leitmotiv povídek.

Společně pro Neratovice

Slovo poroty Helena Dvořáková: Děkuji za možnost zúčastnit se této soutěže. Lepší by bylo něco napsat a nechat porotou ohodnotit, ale současné pracovní vytížení mi neponechalo v hlavě prostor pro fantazii. Takže, skvělé, účastním se jako člen poroty. Příspěvků je přiměřené množství a většinou mají přiměřenou úroveň - všichni autoři jsou spisovatelé amatéři a začínají něco psát. Povídky mají ve většině případů velmi nápaditou zápletku, gradaci děje a překvapivý závěr. Mnohdy velmi dobrá, silná témata. Ale autoři jsou začátečníci, proto literární zpracování někdy není tak výborné. Tady platí jediná rada, pište dál, ať se vypracujete, a také čtěte. Krátké příspěvky bych označila jako fejetony nebo charakteristiku postavy a platí pro ně totéž. Mnohé příspěvky jsou plné pravopisných chyb!! To považuji v literární soutěži za strašné a bije to do očí!! Nějčastěji ji - jí, interpunkce, shoda podmětu s přísudkem, někde i tečka za větou, je toho tam jako máku. Také grafická úprava - oddělování odstavců. Nejlepším příspěvkem celé soutěže je podle mě povídka č. 16 Stádo ovcí. Autor má přehled, píše s grácií, má dobrou zápletku, kterou výborně literárně zpracoval. Má dobrou slovní zásobu, správně používá přímou řeč, v ní pro výstižnost hovorovou češtinu. Pravopis, odstavce, dokonce kapitoly, nemá to chybu. Výborné jsou také malé holky. Doufám, že se nenechají odradit tím, že třeba nevyhrají. Tady víc než u dospělých platí pokračovat, psát dál, hodně číst. V prostřední kategorii je dobrá dívka s Bohumilem Hrabalem. Ta by také měla psát dál. Doufám, že se soutěž bude opakovat každý rok, je to výborný nápad.

Anežka Kahancová: Celková úroveň mě mile překvapila. Leč neobjevila jsem žádné dílo, které by mi vysloveně vyrazilo dech a podlomilo kolena. Bylo dost těžké určit absolutní pořadí. Minimálně prvních pět děl v poslední kategorii bylo dost vyrovnaných a stálo mě to hodně sil se nějak rozhodnout.

Aleš Dvořák: Původně jsem neměl figurovat jako porotce. Měl jsem být tichý pozorovatel, který vše koriguje zpovzdálí a vyhodnocení nechává na erudovaných jazykovědcích. Pak jsem si ale řekl, že musím mít alespoň přehled, abych dokázal čelit jejich názorům, až budeme utvářet pořadí. A tak jsem se začetl do toho, co jste vytvořili. Vnímal jsem, co se dalo: specifický styl, osobnost člověka, která se promítne do kvality díla, sebestřednost a aroganci, která zase některým povídkám vzala vítr z plachet, dále třeba drobné nuance, jako jazykovou masturbaci, nesmyslné, vykonstruované dialogy a topornost vět. Vnímal jsem ale i květnatý slovník, nápaditost, bezbřehý rybník invence a moderní jazyk, který je to nejpodstatnější. Jsem rád, že lze krásnou literaturu utvořit soudobou češtinou, že modly našich předků už dávno nepatří mezi pomníky, které určují směr. Nadchla mě kategorie dětí, všechna díla byla svébytná, originální a hlavně s širokým potenciálem do budoucna. Malé štěstí je silná a napínavá povídka, která vás hned vtáhne, přestože má řadu jazykových nedostatků, které však lze vypilovat, zlepšit, eliminovat. Byl jsem hodně shovívavý stran jazyka, protože celková atmosféra díla posunula text o kategorii výš. Kategorie, kterou jsem si sám pro sebe nazval maturanti, mě zase tolik nevzala, byť se našlo minimálně jedno dílo hodné obdivu, které by obstálo i v drsné konkurenci dospělých – Hrabal. Nejstarší kategorie mě především potěšila, ale i naštvala. Zdá se, že období vzdoru se ve věku vysokoškoláků snoubí s představou protřelosti životem a vytváří podivně charakteristický, ovšem stále podobný motiv – týpek, co všechno zná, vše ví nejlépe a dokáže to vtipně oglosovat (v určitém úhlu pohledu – nejčastěji v tom jeho). Pak tu jsou experimentátoři, kteří by však pro svůj „Indie style“ měli najít míru vkusu a originality. Dílo Boříme plot je jakousi akční scénou z Rodokapsu, která má drive, flow a na nic si nehraje. Zároveň má společenský přesah, který všichni vnímáme jen okrajově, což je možná škoda. Toto dílo považuji za nejlepší, dost možná absolutně nejlepší. Navíc postrádá chyby, které všude jinde jsou. Jo Nesbo kdysi v rozhovoru pro vydavatelství Kniha Zlín řekl, že se naučil psát díky analytickému rozboru větné stavby při čtení kvalitních románů a literatury, takže čtěme a nezapomínejme vnímat jazyk, ať jsme co nejlepší.

2

Ondřej Hergessel: Jsem příjemně překvapen, něco bylo fakt zajímavé a zábavné. V kategorii dospělých hlasuji pro Stádo ovcí (muž 30 let), hodně se mi líbil "rýmovaný" příběh Děvka s jizvou (muž 21 let), to by si zasloužilo nějakou speciální kategorii za rým. Oba příspěvky byly fakt nejlepší. Pak se mi líbil Děvka s Jizvou (Pádím si to v buicku…) a vůně sýrovýho popkornu. Příběh „Dala jsem beskydskou 7“ se mi také líbil, ale neodpovídá kritériím – moc dlouhé. Prostřední kategorie: Dokud pěna nepadá (žena 18 let). Z nejmladší kategorie pak hlasuji pro Malé štěstí (dívka 14 let). Miloš Landa:  VŮNĚ SÝROVÝHO POPKORNU - Autor si pravděpodobně nezkontroloval klávesnici. Někdo mu vyměnil písmenka. To F bylo už na mne příliš.  SEN O POBĚHLICI – Těším se na celou knihu, určitě si ji přečtu. Líbila se mi věta „Hořela jsem za živa jako papír v kamnech“.  RYBKA - Jednoduchý vtipný Příběh, při kterém jsem se dost nasmál. Při představě, kdybych měl 3 přání, asi bych si také nevěděl rady.  UČITELKA - čest a sláva učitelkám. Učitel má také duši.  DEVKA S JIZVOU ANEB MRTVÉ DĚVČE – dobrá magnetovka v trafice za 7kč. Až poletím do Vietnamu určitě si to koupím a cestou přečtu.  TŘI SLEPICE – Je vidět, že ani po letech se na základkách nic nemění. Podobné příběhy se odehrávaly i za „našich mladých časů“. Prostě ty slepice mají kurník pořád na těch záchodcích. Jen za nás se nefasovaly ty klíče   BOŘÍME PLOTY – jakoby autor nám čtenářům chtěl něco sdělit, apelovat. Vidím složité obrazce života. V textu je cítit dobrodružství, určitou poetiku a především srdce válečníka. Uchvátila mne věta“ My jsme vykopali sekeru a dýmku míru zapálíme od trosek Tokia.“ Vsadím se, že autor by napsal i dobrou báseň.  MALÉ ŠTĚSTÍ – vyspělý text, při čtení jsem měl pocit, že to psala dospělá žena. Hororový příběh na velmi aktuální Téma. Jediná výtka, káva mi voní. Určitě bych nešel do kavárny, ve které příjemně zapáchá káva.  DĚVKA S JIZVOU (Pádím si to v buicku…) - Připomíná mi styl Phila Marlowa – jednoduchý čtivý text, jako bych četl další díl Phila Marlowa. Dokážu si představit celou knihu.

3

Boříme plot Jan Parolek Teď! Já a moji bratři, běžíme. Každý krok otřese zemí. Cítím náraz chodidla na tvrdou půdu, chvění kostí a pnutí svalů. Vdechuji chladný vzduch a cítím, jak se mi stahují a roztahují plíce. Srdce tluče, pevně, neustále, jako buben. Vítr mi hučí v uších a čechrá vlasy. Směji se! S láskou a radostí pozoruji svoje druhy a měsíční světlo na vlastních pažích a pravidelně se míhajících nohách. Máme sekery a pušky. Na hlavách nám splývají válečnická pera a kůže lehce svědí pod černou a rudou barvou válečného malování. Korálky chřestí a na opascích vlají skalpy. Dnes budeme bořit ploty. K nebi se vznesou jiskry, plameny a blesky. Nocí zazní náš zpěv, budeme tříštit hlavy, střílet, a zabíjet. Budeme osvobozovat a dávat život. Dnes v noci se od severu přižene vlna a očistí naši zemi. Brzy už vidíme plot. Hned za ním stojí vysoké věže a měsíc je v úplňku. Prostor okolo je prázdný, k lesu je to celou jednu krvavou a krutou míli, prosáklou potem a ubitou řevem. Nikdo nás ale neuvidí. Všichni, co měli mít oči, jsou opilí jako zvířata. Ohnivá voda je srazila do černoty smrti, která jim náleží. Dobíháme na místo, rychle a tiše, po pás ve vlnící se trávě prérie modrostříbrné v měsíčním světle. Sestavujeme žebřík a John the Screaming Cougar, celý v černém malování, s dýkou v zubech a pistolí na opasku, stoupá vzhůru. Dýcháme trochu rychle a usmíváme se. Zuby se lesknou, stejně jako hlavně našich pušek a ostří seker. Trvá to několik minut ticha a voňavého větru pod hvězdnou oblohou, dmoucí se svou obrovskou tíhou dolů k zemi. Náhle k té obloze tryská jiskřící, zářivý, fialový a bílý oblouk plamene, jen o kus dál, mezi černými baráky za plotem. Sekery, nože a kleště se dávají do práce. Směšné dráty, zbavené své síly, padají k zemi jako ostříhané kadeře. Ozývá se tesání a padají dva sloupy. Plechové tabulky s lebkami chrastí jako podzimní listí. Srážíme plot do udusané hlíny na druhé straně a běžíme dovnitř, mezi baráky. Sekery! Kladiva! Zámky pryč! Bušíme na okenice, bubnujeme na stěny, kopeme do dveří a zpíváme. Mysleli si, že nás zničili, že nás porazili, že jim z moře přišla záchrana a že nám znovu vyrvou zemi, kterou jsme vybudovali. Zapomněli na všechno, zapomněli na svou vlastní minulost. Zapomněli na bubny, dunící nocí, zapomněli na sykot krve, vytékající do prachu, na oheň, jekot a smrt ve tmě. Dnes v noci jim to vše připomeneme a oni už nezapomenou nikdy. Rozsvěcují se první světla a první ohně. Křik, potácející se postavy. Vznáší se okolo nich oslepující oblak, stoupající z ohnivé vody. Smějeme se a tiskneme spouště. Cvaknutí v dlani, výbuch, surová rána do ramene, zazvonění mosazi a ocele, klapnutí, jak se do komory posune nová nábojnice. Jásavé zazvonění, když prázdný zásobník vyskočí vzhůru. Řev dvacátých let v dlouhých dávkách. Mezi černými baráky, rudnoucími vzbuzeným požárem, se rozléhá jásavá píseň války. Sekery se širokými oblouky zatínají do rezavého kovu, zešedlého dřeva a zpoceného masa. Z oken, děr a rozražených dveří vybíhají naši bratři. Kůže, napnutá na tvrdých kostech, se jim leskne ve světle měsíce a ohně. Nemají malovaní, jen na pažích, a jejich hlavy jsou holé. Berou zbraně a zpívají spolu s námi. Požár se šíří. Už zase běžíme prérií. Na obzoru je černý les a nad ním bílé hory, jiskřící před zapadajícím měsícem. Vítr nese naše výkřiky a smích, rachot motorů a páchnoucí kouř. Plátno noci, ztmavlé sazemi a krví, občas protrhne výstřel. Vracíme se do hor, i s několika stovkami bratrů. Plot jsme strhli na zem a zašlapali ho do ní, do černé a dobré země. Zítra se vrátíme a půjdeme dál. Dál na západ i na východ, od moře k zářícímu moři, v jehož vlnách utopíme všechny císařovy vojáky a všechny hrdé válečníky amerických kmenů. My jsme jediný americký kmen. My jsme vykopali sekeru, a dýmku míru zapálíme od trosek Tokia. Hledíme přes opevnění a přelezeme ho.

Díl první - Dala jsem Beskydskou 7 Michaela Landová Po absolvování „Beskydského masakru“, jak se někdy tomuto závodu taky říká, poznáte nejkrásnější vrcholy Beskyd opravdu dokonale a to takříkajíc na vlastní kůži. A já je poznala. A jak to začalo? Úplně nevinně. V magazínu MF Dnes jsem si přečetla reportáž redaktora, který popisoval, jak byl vyzván jakýmsi sportovcem. Po té se chlubil, jak tento brutální ultaramaraton dal bez tréninku a vyzyvatele nechal někde napospas  „Když to dá nějaký pisálek bez tréninku, dám to taky“ I jala jsem se notně hecovat v rodině. Netušíc však, že se někdo z naší rodinné tlupy chytí. I přes posměvačné narážky na datum narození v mém občanském průkazu jsem našla startovní číslo pod vánočním stromečkem. V té chvíli jsem si pomyslela, že mé děti chtějí buď rychle dědit nebo se chtějí chlubit, že mají brutální železnou matku. (nebo obojí) Po celou dobu devíti měsíců jsem byla odhodlána, že to prostě dám. Přišel den D. Nastaly přípravy. Povinná výbava v super mini ruksaku.. Hotovo a jede se na start. Ředitel závodu, Libor Uher, se inspiroval výstupem na himálajskou osmitisícovku K2 a zorganizoval se svým týmem výstup na K2 v Beskydských podmínkách.. Absolvováním 96km trasy totiž nastoupáte v součtu stejně metrů, jako by jste se drásali na obávanou K2. Je to zkouška vašich fyzických i psychických sil. A věřte, že zdolají opravdu jen ti nejodolnější.

4

Tak nejprve cesta. Jela jsem jako řidič dodávky transit. Vezla jsem na registraci závodu celkem 8 závodníků, včetně sebe  Z Prahy jsme vyrazili v pátek v 8 hodin. Na místo registrace dorazili asi o 6 hodin později. Následovala registrace závodníků, balení zavazadla na cestu a nezbytný odpočinek. Vzhledem k tomu, že jsem fungovala jako řidič, nebylo z odpočinku skoro nic. Zaparkovat, přeparkovat, zabezpečit auto, vzít baťůžek a běžet na vlak. Jak jsem záviděla osazenstvu auta jejich pochrupávání cestou a potom bezstarostné válení se v parku. Z Frenu byl do místa startu vypraven celý vlak. V Třinci na startu stálo 3000 závodníků. Někteří, jako například já, nevěděli do zaznění startovních sirén co bude vlastně následovat. Z jedné strany obrovské nadšení, z druhé strany strach a respekt z neznámého. Takže 3000 šílenců na startu. Poslední pokyny. Varování, že si někteří sáhnou až na samé dno. A je tu siréna. Celé třinecké náměstí se dává do pohybu. Než však projdeme startovní bránou uplynou dlouhé minuty. To jak se třítisícový dav vydává vpřed. Dáváme si prostý cíl. Pokořit K2 a dokončit závod v 30 hodinovém limitu. Jdu v týmu s Mirkou a už v Třinci máme hrůzu, že se cestou roztrhneme. Podmínkou týmu je totiž procházet čipovými kontrolami současně. Jinak hrozí diskvalifikace. Plyneme s davem. Dávám pokyn Mirce „ Šetři čelovku, svítí tu lampy. Až budeme ve tmě tak zapínáme.“ Dav nám neumožňuje zrychlit ani zpomalit. A tak udržujeme tempo. Někde vpředu tušíme Lopraise s jeho Tatrou, který vede světelného hada k úpatí prvního kopce. Jsme pořád ještě v Třinci a když zvednu hlavu, vidím začátek světelné anakondy jak se blíží k červeně blikajícímu vrcholovému světýlku. „Mirko, nekoukej tam. My jsme ještě ve městě a někteří magoři už zdolávají vrchol“ …… Po chvilce jsme na úpatí prvního vrcholu. Je tma, tak naštěstí nevidíme co je před námi. Do kopce mi to jde lépe. Nechávám Mirku někde vzadu. Fandící davy dodávají sílu. Postávají po okrajích cesty od startu až na samý vrchol Velkého Javorového. Zpívají, cinkají na zvonce, na vrcholu hraje živá muzika. Adrenalin mne popohání dopředu. Jenže kde je Mirka? Dlouhé minuty čekám před první čipovou kontrolou, abychom prošly současně. Á, je tady. Čipneme si a rychle dál. Její kamarádi nás psychicky nadeptávají jakou loni měli obrovskou časovou rezervu. A nám ukazovaly hodiny na první kontrole pouze +45minut. Řekly jsme si, že musíme rovinky a sestupy běžet, abychom si ztrátu nahnaly. Jenže dav nás pořád ještě nechce pustit dopředu. Navíc jsem zjistila, že sestupy mi vůbec nejdou. To zase vede Mirka a dole čeká. Jako v transu přejdem Ropici. Čas na čipových kontrolách se nám neustále zkracuje. Bojuji s myšlenkou, že se doplazím na Lysou Horu a končím, protože již nebude v mých silách do časového limitu zdolat celou délku závodu. Později se dovídám, že stejnou myšlenkou se pere i Mirka. Během noci má Mirka krizi. Chce se jí spát. Táhnu ji za sebou a snažím se ji udržel v bdělém stavu. K ránu potkáváme její kamarády úplně zhroucené, sedíc na jedné kládě a pozorujíc nádherný východ slunce. Očividně mají též spací krizi. V tomto okamžiku nabádám parťačku Mirku k maximálnímu výkonu „ Žádný odpočinek. Jdeme, jdeme….“ Její kamarádi se zvedají. Přeci se nedají zahanbit 50letou babou, která jde dál a ani na chvilku si ještě nesedla. K ránu mne začínají z těch děsných klesáků bolet příšerně kolena. Mirka mi radí požít „brufíka“. Nejprve se tomu bráním, ale po chvilce neodolám a beru si první dva. Po chvíli bolest v kolenou ustává. Opět běžím jak srna. K ránu se divím, že někteří závodníci si pletou směr. Jo, to když jsem spatřila, kam budu muset nastoupat po snad té nejstrmější sjezdovce, pochopila jsem. Nejraději bych to otočila také. Ale zatím jdeme dál. Už vůbec nepočítám kolikrát jsme stoupaly, kolikrát klesaly. Čas se nám pořád krátí. Cestou jsme viděly i spáče zabalené do stříbrné termofolie, jak spí na odpočívadlech. Nemáme však času nazbyt. Řítíme se dál. Kolem osmé hodiny ráno jsme se přiřítily na čipovou kontrolu s občerstvením, chtěly jsme na chvíli posedět a odpočinout si, ale jsme propocené a začíná nám být zima. Urychleně opouštíme občerstvovačku a vydáváme se na obávanou Lysou Horu. Obě nás honí myšlenka, že tam končí náš závod. Kamarádi v nedohlednu. Dlouhou dobu jsme je vůbec nepotkaly. Mirku to začíná značně deptat. Ustálily jsme své tempo. Občas někoho mineme, občas někdo mine nás. Sílu nám dodávají odpadlíci nebo hádající se páry, či partnerky zabíjející partnery svým pohledem. A jsme na Lysé Hoře. Zde obrovské překvapení. Na poslední kontrole jsme měli asi +15 min. Teď jsme + 5 hodin. Vůbec nevíme jak se nám to přihodilo. Nacpeme do sebe sušenku, zapijeme vodou. Pokocháme se pohledem z vrcholu a pádíme zvesela dál. Všechno nás už bolí ale pořád jdeme. Při sestupu slyším, jak jeden turista popohání závodníka před námi „ Hochu, jen běž, to dáš. Člověk vydrží víc než zvíře“ To mne pobavilo a tato věta se stala našim heslem až do konce závodu. Další občerstvovací stanice je v základní škole v Ostravici. A ejhle naši kamarádi. Vykračují si ze vrat školy a halekají na nás. „Tak jsme si 2 hodinky schrupli a jde se dál.“ Vidím vyděšený výraz Mirky. „Hele, dej si sušenku a vodu., Na půl hodinky zavři oči. Já si oblepím své puchýře a pak tě budím a stíháme ty vejtahy“ Jak jsem řekla, tak se stalo. Myšlenka, že chvástalům ukážeme jak to myslíme vážně nás hnala vpřed. Jen od této čipovací stanice jsme osazenstvo našeho auta neviděly. Statečně jsme se snažily je dohonit a pořád nic. Cestou mi začaly čvachtat nohy v botách. To mi těmi šílenými sestupy odpadávaly nehty. Brufíky fungovaly perfektně, ale jen na bolesti kolenou a postupem času jsem cítila i příjemnou euforii a veselou mysl. Na další z kontrol jsem si statečně utrhla chatrně držící nehet a šlo se dál. Největší krize však nastala pro mne u poslední občerstvovací stanice s teplou polévkou. Po prvním doušku se mi udělalo hrozně zle. Byla jsem přesvědčena, že končíme. Pokud vstanu a udělám jediný krok, zákonitě zhynu strašnou smrtí. Jenže při pohledu na Mirku jsem se ještě ztopořila „Přeci tě nezklamu. Jde se.“ Šlo to. Sice těžko, ale šlo. Na Radhošti nás doběhl mladík obalený v termofolii. Neuvěřitelně šustil. Vyzvídaly jsme jak daleko je cíl. „Holky, když už jste došly sem, tak to dáte. Už je to co by kamenem dohodil“ Uvěřily jsme mu a dokonce zrychlily tempo. Mladíka jsme dostihly pod vrcholem na následující čipové kontrole úplně zničeného, že prý konči. Křeče. Pokračujeme. Další noc beze spánku. Přicházejí halucinace. Viděly jsme tu a tam neexistující skupinku fandících lidí, bábu s nůší jak sedí na pařezu, trpaslíka . Legrační bylo, že jsme viděly obě stejné obrazy a mohly jsme si o nich vyprávět. Poslední sestup. Masakr největšího kalibru. Mirka mi již nechtěla dát žádný brufík a tak nesmírně trpím. Když se ohlédla za sebe, popadala se smíchy. Trekové hůlky jsem při sestupu již používala jako berle. Prostě co nejvíce odlehčit kolenům.

5

„Jéééé, cedule 2 km cíl.“ To jsem však netušila, že to jsou nejdelší 2 km v mém životě. Mirka čumí vyděšeně na hodinky.“Máme 20 minut do vypnutí cílové brány‘. Panika a děs. Stane se neuvěčitelné, běžíme. Po 500m zrychlených pohybů Mirka kontroluje čas. „Jé, já se spletla. Máme ještě hodinu.“ Asi jí zabiju. Přecházím opět do chůze.Cedule 500m, 400m, 300m ……. Prostě nekonečné. A najednou slyšíme, „Dělejte, za chvíli vypínáme čipovou bránu“ Až toto zrychlilo opět naše kroky. Prolétly jsme cílem za 29,5hodiny. K2 jsme zdolaly. Za odměnu jsem si chtěla dát malé pivko, jenže jsem si lokla se slovy“tak to už nedám“ Odplížila se k autu a dospala noc. Mirka si šla hledat pelech do společné noclehárny ke kamarádům. Ráno mne vzbudila radostným výkřikem, „Mámo, jsme jediné z našeho auta, kdo ten brutální závod dokončil“ Nemohla jsem uvěřit. Vždyť byli všichni tak nadupaní, mladí, natrénovaní a sebevědomí Odměna, 8 hodinová cesta za volantem domů. (trošku se nám to protáhlo) Doma si lížeme rány. Vlezu do vany, a po půl hodině volám „Někdo mně vyndejte, nemohu ven“. Pořádně chodit nemohu ještě po 10 dnech. 6 nehtů u nohou vzalo za své. Čert je vem. Ale můžu říct, „Dala jasem Beskydskou sedmičku. A těsně před prahem 50 narozenin“ Takže milé děti. Na dědictví si musíte ještě počkat. Zatím se však můžete chlubit, že máte železnou matku, blázna, šílence, který bez nějakých velkých příprav, když chce tak, zdolá i K2.

Díl druhý – Dokážu repete? Sešel se rok s rokem. Stojíme opět u registrace. Tentokrát ve Frýdlantu neboť na trati z Frenu do Třince je dlouhodobá výluka. „Ahoj holky, zase tady?“ , slyšíme od jednoho z registračních stolků. Zjišťujeme, že nás jedna z organizátorek závodu poznává. „To byla ta, co nám poskytla loni na jedné z posledních kontrol to luxusní jablko“, říká Mirka. „Jo myslíš, ta jak si myslela, že někde za kontrolou vypustíme duši, ale aby nám to nebylo líto, předpověděla, že do cíle dorazíme 20 minut před ukončením závodu?„ Díky této bytosti jsem loni sebrala poslední síly a šlapala dál i přes ztrátu prvního nehtu. Následuje start a šílený výstup na K2. Letos s rozdílem vědomí do čeho se řítíme. Nevím jestli to je výhoda . Tento rok nemáme sebou hnací motor. Loňské osazenstvo auta to vzdalo už během roku. Prý nikdy více. Ve Frýdlantu potkáváme kamarády z Prahy. Při pohledu na jejich závodní obuv, jedny sandálky a jedny obyčejné kecky, nabírám novou motivaci, že překonáme i tyto svalovce s nevhodným obutím. I tentokráte s vypětím všech sil dosahujeme vrcholu pomyslné K2. Dokonce o 1,5hodiny dřive oproti loňsku. Mohu tedy prohlásit, že poprvé to rozhodně náhoda nebyla. Jsem tedy železná matka, magor a šílenec v jednom. Vyzkoušela jsem si spaní s tisícovkou vyčerpaných lidí ve škole přeměněné na super obří noclehárnu. Nebo márnici? Kam jsem se podívala ležela samá mrtvola. Nebylo pomalu kam šlápnout. A cesta domů? Letos vlakem. Ve Frenu se táhlo procesí kulhajících mátoh na nádraží . Přestup. Ve Valmezu je nádraží plné mrzáků. Třídíme se do vlaků. Ještě v Práglu jasně vidíme, kdo přijel z Beskyd. Odmítám další přestup a voláme si domů pro rodinné taxi. Díl třetí – Jak to bylo s tím ohradníkem? Rok 2016. Když už se nám to 2x podařilo, do třetice to dáme taky. Toť naše heslo. Registrace. Start. Nekonečná světená anakonda. Lysá těsně po východu slunce. A Čelaná. Zouvám si boty. I přesto co vidím, jsem odhodlána pokračovat. Mirka se hrozí zda to myslím vážně. Její hlasité pochyby přivolávají filmový štáb. Mé zdevastované nohy se v tomto okamžiku stávají slavné. Do kamery prohlašuji „Přeci to nevzdám, když už jsem se doškrábala až sem.“ Mirka usíná s hlavou na stole. Lepím co se dá a velím k odchodu. Předposlední čipová kontrola, Pindula. Rozhodujeme se zda pokračovat. Už se mi nechce. Nejsem tentokrát přesvědčená, že cíl nestíháme v předepsaném limitu. Letos je limit o hodinu zkrácen a navíc přidán jeden náročný stoupák těsně před dokončením závodu. Zvítězila naše touha dosáhnout cíle, třeba i po limitu. Ale hlavně dojít  Netušily jsme však, že to nejdramatičtější nás teprve čeká. Mirka mne táhne jak pes mashera. Zdoláváme i ten ohavný přidaný vrchol, ale teď se to stane. Od předešlých let je les trochu jiný. Cestou jsou vykácené paseky, které roky před tím nemíjíme. Svého tahouna jsem špatně řídila. Tma jak pytli. Les, les a zase les. Jedna nepozornost a míjíme odbočku na Velký Javormík, poslední to vrchol před cílem. Hledáme onu

6

odbočku vracíme se 1x, 2x, 3x ….. Mirka ztrácí nervy. Voláme si o pomoc na tísňovou linku závodu. Bohužel marně. Linka mlčí, zadané číslo neexistuje. Mirka hledá na svém chytrém telefonu další spojení na organizátory. Jsme ztraceni v beskydském lese. Chytrý telefon nabízí místo telefonních čísel na hlavní stránce závodu její fotku s hlavou na stole v Čeladné. Mirka propadá opět zoufalství. Ztracená a ještě znemožněná. Nakonec jsme se dovolaly na taxislužbu závodu. Taxikář nás statečně na dálku vodí po lese. „paní, uveďte nějaký orientační bod.“ Já,“po prave ruce mám hromadu klád. Stojíme na rozbahněné cestě“ Taxikář: „To jste v lese““ Já, „to vím i bez vás. Máme jít doleva nebo do prava?“ Taxikář „to je jedno. Každá cesta vás někam dovede, zavolejte zase až někam dojdete“ Pokračujeme v cestě. Pomalu mne opouští boty. Mirce to už ani neříkám. Panu taxikáři voláme ještě asi 3x jednou, že vidíme světýlka, po druhé, že jsme u salaše. Jeho povzbuzování romantikou pobytu v přírodě ve mne vzbuzuje hruzu. A tak chvílemi slyším vlka, vlčí smečku, medvěda a divoké prase. Přecházíme rozlehlou louku. A najednou před námi ohradník přetínající cestu po které se ploužíme pořád jestě do neznáma. Po dlouhých minutách nacházíme průchod pro turisty. Jenže hned za ohradníkem na nás koukají oči. Ve tmě není vidět zda se jedná o ovci nebo berana. S hrůzou postupujeme tmou a oči se dávají do pohybu s námi. Množí se. Za námi již celé stádo. Nekonečná cesta. Hurá opět ohradník. Naposledy přelézám ohradník. Představuji si jak se ze mne kouří a stojí mi všechny vlasy až k nebi. Potom už nuda. Potkali už jen jednu krávu a asi jednoho býka. Sláva, vesnice Stojíme na autobusové zastávce …….. Voláme taxikáře. Čekání asi půl hoďky. V autě řidiči vysvětluji naše bloudění, Celou dobu mu svítím čelovkou do očí. Po pár minutách mne žádá ať zhasnu. A tak hledám po autě spínače světel. V tu chvíli se ozývá ze zadního sedadla „Mámo myslel čelovku“ Cesta do cílového Frenu cca 25minut autem. Cena 350Kč: Teprve teď si uvědomuji, že jsme našlapaly přes 100km. Bohužel jsme se odchýlily od předepsané trasy, neprošly jsme cílem a nedodržely limit 29hodin. A tak jsme tentokrát nedosáhly vrcholu Beskydské K2. Kdo z vás ale může říct, že ve 4hod ráno bloudil Beskydama. Potkal ovci, berana, krávu, býka … vlka, medvěda, divoké prase a přelézal cestou necestou všechny ohradníky, které naskytly do cesty. Řekly jsme si, že to byl poslední brutální ultramaraton v Beskydech, ….. Moje boty to vzdaly. Jejich duše (přesněji podrážky) zůstala někde mezi Radhoští a Frenštátem. Jenže už mám nové. Tak co třeba zapsat se do proklaté vrcholovky Beskydské K2 do třetice.

Děvka s jizvou Marek Stojka V pochmurný prosinec, kdy led se stával jediným po čem chodit se dalo, stála dívka, mladá dívka, na tomto chodníku, zimu, podzim a snad i celé léto. Utrápeně vypadala, dívka, co se na mrazu hrbí a choulí tělo, snad do klubíčka? Když ostatní kolemjdoucí a hlavně muži, snaží se jí vyhnout bez kontaktu, aby nenechali unést své touhy, neovládnuté před jejím chvěvem co způsobil jí mráz. Najdou se však tací, co dívku krásnou, jenž na mrazu slábnoucí, nenechají čekat dlouho. Dívka pak se slzou na lících zahřívá své tělo o cizí, když zpytuje svědomí, které v tu chvíli o další část ztrácí. Kéž by ho ztratila. Ztratila by lidství své, ba i možná vše pro co dostala se tam, kde právě je. Ráda by se připravila o své plné vědění, že jen další děvka se z ní stala, co živa je z radostí, které sice neprožívá, ale je z nich živá živoucí, ta co láskou dříve v zimě hřála, okolní svět chřadnoucí. Teď svět jí drtí ve spárech svých, kde bolestí se svírá v sobě. Pak další radost způsobená, kdy duše její leží v hrobě, neprožije upřímného polaskání údu svého. Zamyšlená nad chodem času, stojící a snažící se o stálou krásu, vyčkává dne, kdy konec dnů bude tělu jejímu znovu přiblížen. Živoucí schránka, která stojí, lidem jenom kolemjdoucím, zahřívá proud tepen. Své tepny přerušila, několikrát jak je vidět, čepel zřejmě nebroušená, určitě méně než je duše naší Děvky! Není to však jizva, které dívka na sobě si cení. Jizva, kterou používá k zaslepení? To je ta, co za uchem jí dřímá. Několik malých čárek co spojí se v den, kdy Děvka zemře na chodníku, který zmrzl další den. Až tak bude naplněno, dívce osud ukončí vědění, že její tělo, stane se předmětem, co dokáže říci kolik lidí bude trpět, když zapsali se navždy na ní. Čárka každá za uchem, představuje utrpení, které dívka snesla každý den, na každého, kdo chtěl a byl v ní, nad i pod ní. Prý se tomu nevyhnou už žádní lidé postižení. A ta dívka co nesla toto utrpení? Ta se bála, že jí samotné se nepodaří, o to co snila dnem a nocí, jenž utíkal jí tak pomalu, že z bolesti své udělala skořápku, kterou nechala svůj problém uniknout ven. Podělila se světu a těm, kteří zažili si radost na úkor jejího utrpení tím, že předala své navždy jim...

7

Dokud pěna nespadá aneb jak to mohlo být Lucie Sondová Znáte to – dáte loka a svět se zdá být krásnější a každá historka vtipnější. Připadáte si jako v ráji, v hříšné a opojné zemi kurtizán, věčně spaseni jejich líbeznou tváří, jejich pěnkavím hlasem, jejich… „Dělá to čisté dvě stovky – už máte dluh z minula!“ praštil do stolu buclatý hospodský svou ještě buclatější, silnou dlaní, kterou křečovitě držel sevřenou v pěst ve výhružném gestu. Zjevně měl špatný den, a tak se rozhodl, že se o něj milerád podělí i se svým posledním hostem. „Ále, počkejte, ještě si dám,“ zareagoval klidným, ale důrazným hlasem vyhublý maník, takový nevýrazný mladý pán mající tvář dítěte. Kdyby nenosil to luxusní sako, které natolik poukazovalo na jeho vyspělost a zámožnost, ani by ho do žádného podniku nepustili. Ze saka vytáhl ubrousek, malý kousek hadříku, kterým párkrát ledabyle zamával ve vzduchu a začal pečlivě čistit pivní sklenku. Podivínovo flegmatické chování hospodského dopálilo, mladík však to hrubé probuzení z denního snění přešel pouze s mírným úsměvem na tváři. Tak nějak s nadhledem. Jakmile hostinský odešel, oči toho chlapce se potměšile zatřpytily, jako by snad z celé situace vyšel bůhvíjak vítězně. Znovu sáhl do kapsy, ze které tentokrát vypadl lehce pomačkaný, značně ošuntělý, pochybný kus papíru. Cár plný „škrtanců“, kterými se neúspěšně pokoušel zakrýt svůj dlouhodobě budovaný „škrabopis“, položil na stůl, a jelikož zvenčí foukal vítr skrze pootevřené okno, použil prázdnou pivní sklenku jako těžítko – aby mu lístek neuletěl. „Ještě jedno!“ křikl směrem k hospodskému, který ho okázale ignoroval. „Ještě jedno, pane!“ zkusil to znovu, poněkud ráznějším, avšak nikterak agresivním, hlasem. Pouze pracovní povinnost donutila hostinského, aby se s neskrývanou ochotou dobelhal ke svému hostovi. Rádoby tajně, přestože s o tom všeobecně vědělo, mu lidé říkávali „Sádlo“, nebo „pan Sádlo“, nebo také „pan hospodský Sádlo“. Pivní půllitr odnesl a po chvilce dokráčel s dalším, po vrch naplněným. „Přejete si podtácek?“ „Ne, děkuji,“ poklepal na pravý horní roh počmárané stránky, která měla prakticky a úsporně plnit úlohu podtácku. Zatím mezi prsty převaloval tu nejcennější věc, kterou kdy v ruce držel – plnící pero po jeho babičce. Špičku pera přiklepl k papíru a zamyšleně skousl druhou stranu. Očima bloumal po liduprázdné místnosti, aby pochytal potřebnou inspiraci. Tu nakonec našel právě ve sklence, kterou měl na dosah ruky. *** Plavba řekou zlatavou obraz míru tvoří, člověk se vždy raduje, když pery v pěnu noří. *** Chvíli ještě převaloval psací potřebu mezi zuby, než ji rozladěně odhodil na stůl. Zní to jako reklama na pivo, uvědomil si. Pero opět uchopil – proto, aby celý výtvor pečlivě přeškrtal – poté ho položil. Upil větší doušek z půllitru. Tady, U Zlatého tygra, měli pivo vždy nejlepší. Zřetelně cítil souhru hořkosti chmele se sladovým nádechem sladkosti. Náhle se, i přes burácení větru, ozvalo tiché, ostýchavé zaklepání. Ženský obličej se vynořil za oknem těsně před tím, než celá postava vkročila dovnitř. „Pane Fiala!“ všichni mu tak říkali, vlastně tak říkali všem mužským, kteří bydleli v domě paní Fialové. Muž okamžitě zanechal psaní i přemýšlení a na děvče se se zájmem otočil. Měl ji rád. „Jarmilko!“ Dívce zvědavost nedala a nakoukla mu přes rameno. Slova, která dokázala rozluštit i přes veškeré snahy o jejich nerozluštitelnost, ji stejně samostatně nedávala smysl. „Nerozumím tomu, vysvětlete mi to.“ Sedla si naproti němu, pravou nohu přehodila přes levou a začala s ní pohupovat ze strany na stranu. Hravá a zvídavá jiskra ji sálala z očí. Mladík se však věnoval pivu, které dalším douškem dopil – bylo výtečné, pěna ani nestihla vyprchat. Byl příliš zabraný do své práce. Opět zavrzaly dveře. Zvláštní, zbývala jen krátká chvíle do zavíračky, a lidé stále přicházeli. Najednou se před ním všechno rozplynulo, jen sotva vnímal ladný pohyb nožek své Jarmilky, jen sotva rozpoznával jednotlivá písmena svého básnického pokusu. Vše to přisuzoval hříšné vůni piva. Svět se opět rozjasnil. Zvedl ztěžklou hlavu ze stolu a stočil ji do strany – směrem k osobě, která vešla dovnitř a svýma očima ho přímo propalovala (ostatně jako vždy, když nabyla dojmu, že je jí věnována nedostatečná pozornost). Byl doma. Sledoval svou drahou Jarmilu rozespalýma očima zatíženýma příliš krátkým spánkem. Přesto se usmál. Pohled nakonec věnoval i malému kousku papíru – roztrhanému, ušmudlanému – byl plný přeškrtnutých slov, která sama od sebe nedávala smysl. Nedopitá sklenka, stále do půli plná piva, vrhala na text stín, a proto ji jen přesunul na pomačkaný růžek, aby mu nic

8

neclonilo ve výhledu. Pěna už dávno spadla, jak usnul – ochutnal, ale musel se zakřenit – nebylo to dobré – teplé a bez chuti. „Zlato?“ dožadovala se pozornosti jeho milá. „Ano?“ zareagoval vlídně Bohumil Hrabal. „Přestaň už konečně s tou pivní poezií... Piš raději prózu!“

Hezká tvářička David Jiřička Byli jsme mladí, znali jsme se krátce a vztah to neměl být trvalý, přesto na něj musím vzpomínat. Ten den jsme měli namířeno do naší průmyslové školy. Otevřel jsem až téměř masivní vstupní dveře a za ruce jsme vystoupali po schodech. Zamířili jsme dolů do šatny. Zavedl jsem ji až ke své skřínce. "Vy to tady máte fakt divný." "Co bys chtěla, průmka." "No jo, vlastně," řekla s vtipem a arogancí zároveň. Nevěděl jsem, jak to dělá. Vždy působila trochu nafoukaně, snobsky, přitom byla nad věcí a téměř vše pronášel s nadsázkou. Tím se mě docela získala, přesto, že to byla taková fiflenka. Vedl jsem si ji do posledního, druhého, patra po schodech, které každý z tříd nahoře náležitě proklínal po každém ranním výšlapu. "Tohle šlapeš denně?" "Ne, já se vždycky teleportuji," prohodil jsem výsměšně. "Ahá. A proč ses neteleportoval i teď?" "Protože to bych pak na tebe musel nahoře čekat." Usmála se a zakroutila hlavou, což znamenalo jediné - že jsem ji dostal. "Tady vpravo" postrčil jsem ji směrem ke třídě. Kousek od dveří byla lavička. Posadili jsme se. Byl klid. V tuhle hodinu se už na tomhle patře neučilo. "Tady máme třídu, vedle má kabinet Valica." "Vy máte třídu vedle kabinetu? Chudáci..." litovala nás a hned mě táhla za jednu ruku do třídy. Sundali jsme z první lavice vpravo židle a posadili se blízko sebe, šibalsky se usmála, obtočila nohy kolem mého trupu, ruce kolem krku a přitáhla si mě hodně blízko a vrhla se na má ústa. Pak se jen usmála, zatímco mě držela všemi končetinami. „Na tohle jsem se těšil.“ „Nepovídej.“ „To je mi nadšení,“ řekl jsem téměř dotčeně, ale nemyslel jsem to doopravdy. „Hlavně jsem se těšil, že si zahřeju ruce,“ dodal jsem, zatímco jsem rukama pomalu zajížděl pod černý svetr a ústy se přesunul k šíji, na které nešetřila parfémem. Byla to sice pěkná vůně, ale nechutnala dobře. Vyhrnul jsem raději kus svetru, prostrčil ruce a rozepnul s nepatrným zápasem podprsenku, jenže mě hned zastavila. „Co je, snad se nebojíš, že někdo přijde?“ řekl jsem laškovně, ale pak jsem si všiml výrazu, který by se dal popsat jako značně zdrcený. „Počkej, co se děje?“ „Nech to být,“ a začala si rovnat ramínka na původní pozici. Teď jsem zastavil já ji. „Tohle se mi vůbec nelíbí. Je to něco vážného?“ otázal jsem se a hlavou mi probíhaly myšlenky na všemožné zákeřné nemoce, nejvíc však rakovina prsu. Bylo by to vůbec možné? Takhle mladá? „Karle…“ začala větu, ale pak ji spadla hlava do rukou. Vzlykala a já váhal, jestli ji vůbec utěšovat. Bál jsem se, že zbořím ležérní hranici tohoto nevztahu. Jenže když se před vámi rozbrečí ženská, tahle myšlenka rychle opadne. Přisunul jsem se k ní, objal ji a po chvíli přesunula hlavu na mé rameno a ruce na má záda. Bylo to zvláštní. Celou dobu jsem ji vnímal jako silnou ženu, která se nebojí ničeho. Za celou tu krátkou dobu o sobě nevyprávěla nic příliš osobního a najednou mi tu brečí v náručí. Když se pak uklidnila, vzala mě za ruce a podívala se mi do očí. Její pohled byl ještě lesklý. „Jsi první člověk, kterému po dlouhé době věřím. Takže tě prosím, nikomu tohle neříkej.“ Tohle jsem nečekal, myslel jsem, že jí je se mnou jenom dobře. Následovala odmlka a já se chtěl zeptat, cože to nemám vyzradit, v tom ale zašmátrala pod svetrem, spustila opět ramínka podprsenky, lehce na mě kývla a pomalu mrkla. Pochopil jsem, pomalu začal odhrnovat svetr směrem vzhůru s klidem a očekáváním něčeho neznámého. Pomalu už jsem viděl část pahorků. Když se mi ukázaly celé, všiml jsem si, co bylo špatně. Přes celou jednu bradavku vedla jizva. Zcela jsem to nechápal. Kvůli tomuhle tak vyváděla? Vždyť ničemu nevadila. „Náběh na rakovinu, ještě kdysi, jako dítě. Doktor byl normální řezník, protože co jsem zjistila, dalo se to odstranit jinak. Teď je už pozdě a tohle mám napořád,“ řekla mi ve zkratce s výrazem mučitele. Stále jsem to nechápal. Byla to jen kosmetická vada. „Divím se, že sis toho nevšiml. Ty tvoje ruce šmátralky…“ usmála se, se slzami v očích. Měla pravdu, nevšiml jsem si toho. Pohmatu nebyla cítit žádná anomálie, jizva totiž byla dávno zahojená, přesto však zrakem viditelná, mnohem světlejší než kůže. „Doteď na to nikdo z mejch bejvalejch nepřišel, protože jsme měli vždycky zhasnuto nebo to byla spontánní rychlovka, při které se vršek neslíkal. Všichni se stejně věnovali jen spodku. Za to ty… a teď víš,“ spolkla konec věty, protože se dala opět do pláče. Utěšoval jsem ji slovy, že mi to rozhodně nevadí, že se nemá za co stydět a podobně, ale nic z toho nechtěla slyšet, měla svou ideu, že je příšerně zhyzděná. V hlavě mi vrtaly myšlenky, kolik jich přede mnou asi měla. Zapnula se, svetr stáhla

9

opět dolů a rozpačitě se usmála. Zřejmě jí dělalo problém, někomu se plně otevřít. Nechtěla už o tom mluvit a zdálo se, že mě pomalu ani nevnímá. S omluvou se pak rozloučila a řekla jen, že mi napíše. Nechtěla ani doprovodit ven. Seděl jsem na židli, stále ještě s erekcí a něco mi říkalo, že se už nespoutaného, nezávazného sexu nedočkám. Další týden jsme se míjeli, takže jsem se rozhodl, že za ní v sobotu dojedu. Máma nadšená nebyla, sotva jsem se vrátil z intru a už druhý den jsem chtěl pryč? Musel jsem ale přeci jet. Přijížděl jsem na zastávku, viděl, jak vyčkává. Měl jsem tušení, že to dlouho nepotrvá, ať to byl vztah nebo ne, ale hodlal jsem si užít přítomné okamžiky. Jen co jsem vystoupil, vrhl jsem se ji kolem krku. Bylo poznat, že takové nadšení nečekala. Chtěl jsem jen, aby cítila, že je se mnou v bezpečí a nemusí se přede mnou schovávat do pomyslné ulity. O pár dní na to se však moje tušení potvrdilo, byl konec. Seděl jsem u notebooku a psal si s ní, zdála se přešlá, dostával jsem od ní útržkovité odpovědi. Tušil jsem to, už mi to začínalo být jasné. „Mrzí mě to, ale připadám si s tebou víc jako s kamarádem než jako s přítelem.“ Zřejmě by mi to nedokázala říct do očí, emočně nestabilní člověk, který se bojí čehokoliv vskutku lidského. Je vážně možné, aby se chtěla rozejít kvůli bradavce? Jak je jenom zvláštní poznávat někoho jen proto, abyste se po čase zase odcizili. Ale mně to přeci neuškodí, stejně to nebylo nic vážného, odpočinu si na delší čas od holek, jen mi to prospěje. Neměl jsem se do toho tak hrnout, měl jsem se nejprve vzpamatovat z rozchodu. Chvilkové pobláznění, ze kterého se probudila první ona. Já jsem si doteď ani neuvědomoval, že mi to nedávalo mi to zdaleka to samé, co předchozí vztah. Jistotu a bezpečí. Bude to už takhle vždy? Bude mě vždy penis hnát do takhle směšných situací, ze kterých ani on sám nic mít nebude? Jak mě mohlo tak rozhodit takové malé, blonďaté rozptýlení? Musel jsem se dát do kupy. Už jen pro své dobro. Přeci jen, maturita se blížila a nemohl jsem se trápit nějakou zjizvenou kozou.

Stádo ovcí (nesoutěžní) Aleš Dvořák „Byli tam samí cizáci a z práce jen my dva, tak nás to asi nějak přitáhlo k sobě. Stojím, piju víno, pomalu začínám vidět dvojitě, poslouchám nějakou uřvanou hudbu a najednou zjišťuju, že se držíme za ruce. Pak mě začala různě osahávat a v tu ránu se líbáme. Pamatuju si jen záblesky, ale vím, že jsme se zavřeli do nějakýho prázdnýho pokoje! Úplnej návrat ke kořenům! Achjo,“ vyprávěl naprosto opilý Tomáš, který v kontextu svých pokřivených morálních zásad trpěl výčitkami svědomí. „Ty jsi borec, to snad není pravda. Vždyť tu účetní chce snad každej chlap v baráku! Sedíš si o dvě patra vejš, sotva se pozdravíte, když jdete na oběd, a najednou tohle. Ty kráso, to je fakt mazec!“ obdivoval ho Petr, jehož alkoholem rozmytá mimika právě oscilovala mezi překvapeným výrazem dítěte, které dostane nejoblíbenější dárek, a lačným výrazem starosvětské drbny. „Víš, jak jsem si to vyčítal, sakra? Prostě furt manželku miluju, ale mladý maso je prostě mladý maso, vždyť to nešlo zastavit, do háje. Jsem asi svině, ale pochop mě! Tohle je prostě jiná dimenze!“ omlouval sám sebe Tomáš. „Chápu! Monogamie není pro chlapy! Jen bacha, ať si z ní neuděláš regulérní milenku. Bude chtít víc. A jestli nechceš o Magdu přijít, tak nesmíš dopustit, aby tě nějaká mladá upírka vysála. Teda jako obrazně řečeno!“ Oplzlému dvojsmyslu se zasmál jenom Petr. Když ale viděl, jak na něj Tomáš zírá, vážně dodal: „Bacha! Píchat cokoliv v práci se nevyplácí.“ „Já vím, jenomže taky kde jinde bych měl hledat ženský, když jsi v práci tři čtvrtě života a pak musíš poslušně domů, kde tě čeká uvadající květina, kterou jsi dřív pro její lesk tolik miloval. Teď zbývá jen ta krásná duše, díky který se ti ale pokaždý nepostaví, jak by měl, a jak ty bys chtěl!“ dumal Tomáš. Petr na něj zůstal zírat a pak dodal: „Hele, když je v tom chlast, příležitost a je to v rámci pracovního kolektivu, tak to tak nějak zůstane v náhradní rodině jako pomník oběti práce a systému přesčasů. To je v pohodě! Neřeš to! Ale kdybys to plánoval táhnout dlouho, tak je v tom úmysl a každej rozvodovej právník by si tě namazal na chleba!“ „Hospoda zavírá, pánové,“ sdělil vrchní a ostentativně rozevřel peněženku. „Kartou!“ setřeli ho a vytáhli své zlaté, klientské kreditky. Tomáš byl o půl generace mladší než Petr a Petr díky celoživotnímu stresu krátce po padesátce ztratil možnost důstojně uspokojit jakoukoliv ženu. Taky by si rád zašpásoval, ale nemohl. Navíc měl jednu srdeční chlopeň trochu zduřelou, což rozhodně nepomohlo prokrvení jeho chlouby, přičemž užití podpůrných prostředků, jako je Viagra, Arginmax a další, nebylo, díky onomu kardiovaskulárnímu nedostatku, možné. Celý život se staral o aktiva v nadnárodní firmě, sbíral špínu na konkurenci a tvrdě je trestal za jakékoliv, byť nepatrné, škobrtnutí. Sám přitom holdoval svodům života, alkoholu, ženám, vlastnil krásná auta a občas zkusil i koks. Teď už by to jeho srdce nevydrželo. Tomáš mu včera řekl věci, které mu vrtaly hlavou. Mohl by toho nějak využít? Jeho starý svět se mu při každém podobném tajemství vracel jako bumerang a spouštěl naučené mechanizmy, rozezníval prastaré zvony, jež chtěl dávno pohřbít, ale které důvěrně znal. Využít kompromitující informace, vyčerpat zdroj a zdiskreditovat ho. Tomáš je kamarád, do hajzlu! pomyslel si. Ale taky má hodnou, milující a hlavně nic netušící ženu a ten pozemek, který mi nechce už deset let prodat! Parchant! Přitom tam akorát dvakrát za rok poseká trávu! Petr si s Tomášem domluvil schůzku na další den. „Tak co nového v účtárně?“ zavtipkoval Petr hned v úvodu. „Vtipné!“ odsekl nakvašeně Tomáš.

10

Bez intoxikace alkoholem byl jejich rozhovor o poznání sofistikovanější a odměřenější, přesto v sobě nezapřeli celkem dobře skrývané bonvivánství. „Přejdu k věci!“ rozhodl Petr. „OK!“ dodal lhostejně Tomáš. „Chci ten tvůj pozemek, Tome!“ „Říkal jsem ti, Petře, že ho neprodám!“ Na jméno svého kamaráda dodal zvláštní důraz, který by jenom trochu nejistému člověku zavřel pusu. Vařila se v něm krev. „Jestli mi ho neprodáš…,“ pak se náhle zamyslel a rychle doplnil, „všimni si, že ho chci koupit, mohl bych s tím, co vím, žádat všechno zadarmo!“ „A co víš?“ „Vím, že máš milenku a že tvoje žena nic netuší. Kdyby se to dozvěděla, určitě bys měl sbaleno dřív, než bys jí to stačil vysvětlit s kyticí růží.“ „Jsi zkurvená svině!“ odvětil chladně Tomáš. Distingované chování vzalo za své s prvním vyděračským pokusem. „Díky, kámo!“ „Kámo? Děláš si prdel? Chceš mě nasrat?!“ Teď už Tomáš křičel. Zvedl se od stolu a kabát, který nechal volně ležet na opěradle, se zařinčením klíčů v kapse spadl na čerstvě vytřenou podlahu drahé restaurace. Lidé už se po nich ohlíželi. „Vaše objednávky, pánové!“ řekl číšník, když odněkud připlul s talíři plnými jídla. Známý trik, jak umlčet rozhádané hosty, je zacpat jim pusu a počkat až se vyplaví do krve pozitivní energie z jídla. Feng Shui to zrovna není, ale praktikovali to již v Antice a vždy to pomohlo. „Jděte do prdele všichni!“ zahalasil Tomáš a odrázoval východem ke svému autu. „Zítra ti brnknu!“ stačil za ním zavolat Petr a usmál se na překvapeného muže, který v ruce stále držel podnos plný dobrot. „Já se najím,“ dodal spokojeně a číšník druhý talíř odnesl pryč. Tomáš tu zradu těžko rozdýchával. Podle palubního počítače zjistil, že už hodinu jezdí bezcílně městem a neustále nadává a buší vztekle do volantu. Měl nepopsatelnou zlost na svého kamaráda – bývalého. Na tom pozemku už pět let choval ovce. Měl je rád, nemusel sekat a měl z nich nějaké mléko a trochu vlny, kterou prodával bio podnikatelům. Z mléka dělal sýry a občas s nimi jel na farmářské trhy. Když nebylo zbytí, porazil nějaký nedomrlý kus a pozval rodinu na pečínku. Nebyla to výnosná obživa, ovce byly zhruba samo-udržovací systém, jenž si na sebe finančně vydělal, ale který se za ty roky proměnil v jeho obrovské hobby. Miloval to, miloval je. Ten kolorit, tu volnost, kterou cítil v okolí dvacetihlavého stáda pokaždé, když se procházel ohradou a počítal nově připuštěné samice. Do prdele! Ten sráč! Petr zavolal přesně v 9 ráno. Pevná linka. Přesně jak Tomáš očekával. Telefonuje zdarma z práce. Už jen tento fakt ho maximálně popudil. „Jdi do prdele, Petře!“ řekl Tomáš do telefonu, aniž by se představil. „Rád tě slyším!“ ozvalo se ve sluchátku. „Neser mě, kurva!“ zahřímal Tomáš a v očích měl v tu chvíli blesk jako Poseidon před vypuknutím bouře. „Jak ses rozmyslel?“ zeptal se lakonicky Petr. „Sejdeme se v sobotu na louce! V 6 ráno chodím pravidelně přikrmovat ovce.“ rozhodl Tomáš, čímž bez mrknutí oka přešel k činům a samotného Petra zaskočil. „Fajn!“ ozvalo se po chvilce slyšitelně napjatého dechu. Musel to všechno sešrotovat. „Zmrde!“ dodal Tomáš a ukončil hovor. Vztek by se dal krájet jako hutný ovčí sýr, přesto existovala naděje, jak odvrátit katastrofu. V 5 ráno už měl nakrmeno, ovce byly zahnány do malé dřevěné ohrady, která působila jako malá buněčná organela v jinak velké ohradě, tvořené elektrickým ohradníkem. Tomáš seděl poblíž svého stáda a bojoval s rostoucím neklidem. Tušil, co přijde. Věděl, že hamižnost je dynamicky rostoucí veličina, která s každým stimulem závratně mění své parametry a hranice, až nakonec pohltí celé okolí. Přijel na čas. Petr. Nemohl mu přijít na jméno! Impotent vystoupil ze svého nablýskaného Porsche a zopakoval trapný moment ze všech filmů, když se při první kroku mimo své vycizelované auto zahleděl na bláto, které se otisklo jako smrdutý psí výkal na drahou italskou polobotku. Ubožák. Laciná gesta a povrchní vztahy. Vyžrané české prase, jehož testosteron kulminoval před dvaceti lety a teď mu zbyla jen hnusná vylysaná pleš a přehazovačka, za kterou by se nestyděla ani firma Shimano. „Nazdar!“ halasil na dálku a Tomáš si uvědomil, že se mu chce zvracet! „Ty vole, ty máš ovce?! To ze mě bude farmář?“ zaradoval se parazit a vetřelec v jedné osobě. Přesně jak jsem tušil, uvědomil si Tomáš a nechal ho stát za ohradníkem. Persona non grata! Stejně jako Lars von Trier v Karlových Varech, když obhajoval veřejně Hitlera a fašismus. I on se stal ohavnou loutkou svého nabubřelého ega. Petrovo ego je možná větší než režisérovo, byť mu na rozdíl od hrdinů Trierových filmů ani nestojí. Asociace se míchaly jedna přes druhou a Tomáš se donutil soustředit se na svůj plán, uklidnit se. Nahmatal v kapse telefon a ostentativně navolil kód. „To si budeme přes plot volat nebo co?“ zareagoval pohotově Petr. „Tak přelez sem!“ „Na to seru, pojď sem ty!“ Tomáš dělal, že přemýšlí. „Tak chceš tu louku i s ovcemi, nebo bez nich?“ „Jak to myslíš?“ zeptal se Petr.

11

Tomáš vytáhl zpoza barelu na vodu kanystr. „Jestli sem nepůjdeš, tak je zapálím! Víš přeci, že nemám co ztratit!“ „Ty ses posral, ne? Jsi magor?“ Při těch slovech se zahleděl na levné zastřešené stání pro ovce, které momentálně debužírovaly na něčem, co dostaly do krmelce, další dřevěné stavby v ohradě. Tomáš se musel v duchu smát Petrovu vyděšenému výrazu. Stál, v očích měl zase ten náboj, který i lhostejného Petra donutil se pohnout směrem k ohradníku. „Je to vypnutý! Taky proto jsou v ohradě!“ Petr pokýval hlavou, a aby mu nepodklouzly drahé boty s plesovou podrážkou, přidržel se drátu, který se vinul kolem celého pozemku. Drátu, v němž nebyl proud. Alespoň ne v tom okamžiku, kdy se ho Petr prvně dotknul. Pak ale přišla první vlna a jím projela nečekaná bolest. Zařval. Vztekle se podíval na Tomáše, ale ten se jen usmíval. Než stihl něco říct, přišla druhá rána. Pocitově silnější. Normálně by se člověk pustil už po prvním pulzu, ale moment překvapení, emoce a vypjatá situace zcela ochromily pud sebezáchovy. Ta druhá rána způsobila učebnicový příklad pro patologa jakékoliv nemocnice. Zbytnělá srdeční komora dostala neadekvátní stimul, se kterým by se zdravý člověk krásně vyrovnal, jenomže mírně zesílené napětí v ohradníku a nesouměrné stahy srdce způsobily přesně to, po čem Tomáš toužil od prvního okamžiku. Arytmii, fibrilaci, smrt! Petr ležel na trávě. Jeho drahý oblek byl špinavý a jeho kravata visela pozvracená na levém boku. Otevřené Porsche působilo syntetickým dojmem vesnického patosu a kýče. Na telefonu navolil 155, trochu snížil napětí na ohradníku a vypustil ovce. Bude trvat nejméně dvacet minut, než sem dorazí sanitka. I kdyby ho probrali, bude dementní. „Haló? Tady Tomáš Ohradil! Kamarád přelézal ohradník a zabil ho proud! Ne, já vím, že by neměl, ale on má nemocné srdce. Jo, pokusím se! Ano, je to vedle bývalého vodojemu. Jojo, ta pastvina. Dobře, díky!“ zavěsil. „Tak, Petře, prý dorazí až za dvacet osm minut. To je smůla, co?“ promluvil k mrtvému. Tomáš se rozhodl, že si za tu dobu projde se stádem část výběhu, aby se uklidnil. Oživovat se nebude. V kapse mu zavibroval telefon. Na displeji svítilo jméno jeho ženy a přes celý třípalcový displej zářil její úsměv. „Ano, Magdi?“ vzal telefon a snažil se v hlase potlačit odstupující rozrušení. „Čau,“ řekla úsečně, „před dveřmi stojí nějaká ženská a tvrdí, že s tebou musí nutně mluvit, prý je to důležité. Vypadá jako ta od vás z práce!“ „Jakže vypadá?“ polknul obtížně Tomáš a z čela mu začaly kapat krůpěje potu. V telefonu se ozvaly ženské hlasy, nikdo nereagoval, pak náhle rychlá rozmluva v pozadí skončila. Manželčina dikce v telefonu zvlídněla. Mazlivý nádech sopránu by za normálních okolností vydržel poslouchat do nekonečna, jenže teď ťal přímo do živého. „Prý dělá účetní, pozvu ji dál!“ řekla Magda a dodala: „Je docela sympatická!“ Tomáš oněměl a vůbec poprvé v životě se mu vybavilo slovní spojení, které kdysi četl v novinách: Karmická odplata!

Neratovická 201 očima závodníka č. 9. Pavel Šanda K tomuto závodu v běhu do schodů mám citový vztah, protože jeho název i logo vznikly u nás doma při společné debatě s Míšou Landovou a Honzou Pelejem. V tom okamžiku jsem věděl, že se prostě musím účastnit i kdybych nechtěl. Situaci mi ulehčila skutečnost, že bydlím v sedmém patře panelového domu. Ideální podmínky pro trénink. Silou vůle jsem se donutil, každý den nejméně jednou vyjít, či vyběhnout těch sedm poschodí. Musím přiznat, že ani měsíční trénink nepřinesl nějaké výrazné zlepšení. Na jeho konci jsem toho měl dost úplně stejně jako na začátku. Stanovil jsem si dva cíle. Za prvé. Zdolat trasu pod minutu. Za druhé. Nevypustit přitom duši. Sobota 20.2 2016. Den D. Prvního ročníku tohoto extrémního podniku se účastní celá naše rodina. Polovina jako závodníci, polovina jako pořadatelé. Sál Kulturního domu, který tvoří zázemí závodu je plný nabušených závodníků a nadšených fanoušků. Z reproduktorů zní pro tuto chvíli vhodně vybrané písně. Po schodoch, Po starých zámeckých schodech, Schody do nebe. Sálem se kromě hudby line vůně párků v rohlíku, gulášové polévky či chleba se sádlem a cibulí. Je čas na registraci. Dostáváme startovní čísla. Syn David je s desítkou velmi spokojený, protože ví, že desítka je číslo Maradony nebo Messiho. Míša Landová, ředitelka závodu účastníky přivítá a po chvíli závod oficiálně zahájí. Startuje kategorie Rafani. To jsou muži, kterým nestačí do 201 schodů nést vlastní váhu, tak si přidají ještě 10 kilogramů navíc. Batohy mají naplněné krabicovými mléky, nebo kilovkami cukru či mouky. Toto opravdu není kategorie pro mne. Bohatě mi stačí Open. Je 14.30 hodin. Řadíme se podle čísel. Vybíhá se po čtyřiceti vteřinách. Číslo šest, sedm, osm. Je to tady. Devět. Start. Jsem hlasitě povzbuzován fanoušky i kolegy závodníky. Vstupní halou zní rachot. Vbíhám do prvního patra. Hlavně nepřepálit začátek. To co provozuji, není běh, ale spíše rychlá chůze. Oproti hale je na schodišti ticho. Slyším jen vlastní dech a bušení krve do spánků. Do sedmého patra to ještě jde. Mám přeci natrénováno. Od sedmého je vše kolem trochu rozmazané. Můj pohled potom zaostří na číslo 11 nalepené na zdi. Ještě patro. Oběma rukama se držím zábradlí a na ztěžklých nohou se dovleču do cíle. Pálí mě na prsou a ani po několika minutách nedokážu zpomalit dech. Připravený kbelík na zvratky naštěstí nepotřebuji. David dobíhá za mnou. Je mladší, lehčí a určitě rychlejší. Výtahem sjedeme zpět do sálu.

12

Závod pokračuje. Čas ubíhá v příjemné sportovní atmosféře. Poslední kategorií jsou děti. Nasazením a zarputilostí se nezadají s dospělými borci. Venku za okny se pomalu stmívá. Finále kategorie Open se běží na dvou schodištích. Někteří finalisté tak mají těch dvanáct pater v nohou pětkrát. Následuje vyhlášení vítězů a rozdávání cen. Ředitelka Míša závod oficiálně ukončí. Pořadatelé balí občerstvení, zvukovou aparaturu, dataprojektor. Odnášejí se stupně vítězů. Uklízejí se plastové kelímky a talíře ze stolů. Dám si ještě pivo na cestu a odcházím. Strávil jsem tu příjemné odpoledne a splnil oba vytyčené cíle. Tak zase za rok. Tě péro sombrero a neratovické 201 Zdar.

Proč jsem si vzal za ženu ekonomku Josef Kubias Když jsem dospěl, hledal jsem sobě ženu. Abych nenaletěl, řekl jsem si, že s ní budu nejdříve nějaký čas jen tak, abychom se lépe poznali. Nevím co to bylo za zákonitost, ale měl jsem štěstí na učitelky. První byla tělocvikářka. Já , všestranný sportovec, tedy stejné zájmy což značně sbližuje, jenže: Když jsme se trochu oťukali, už to začalo. Při zavazování tkaničky u bot jsem nebyl ve správném předklonu, prádlo jsem neždímal obouruč podhmatem,, u stolu jsem neměl lokty ve správném úhlu k tělu, a hlavu jsem musel mít zpříma i když padaly kroupy. Vyvrcholilo to tím, že když jsem stál frontu na maso, sjela mě přede všemi, že nestojím ve stoji spatném a nedodržuji zástup. Rozešli jsme se. Druhá učila zeměpis. To byl zas jiný problém. My nešli na normální procházku na Skala. Kdepak. To bylo pochodové cvičení směrem jihojihový-chodním na zalesněný pahorek zvaný Skala, který vznikl vrásněním a erozí v Druhohorách, nacházející se na 50 stupni a 15´ severní šířky a 10 stupni a 18´ Východní délky, a kde jsem neusedal na šutr, ale na krásný vyvřelý čedič z doby neolitní, tedy mladší doby kamenné. V Žatci, kam chtěla jít původně pěšky, jsem se ocitl mezi Doupovskými horami a Českým středohořím kde je nejméně srážek v roce a tudíž to prospívá chmelu. Zato jsem nemusel být úzkostlivý na pořádek a čistotu. Když měla binec v pokoji, kopla ho do kuchyně a bylo uklizeno. Skvrnu na ubrusu přešla poznámkou, že má tvar Celebesu. Když jsem začal chodit na záchod podle azimutu, vzdal jsem to. Zajímavá byla dějepisářka. Měl a úžasnou paměť. Prvně jsem ji políbil při 446 výročí kdy Hernando Cortéz dobyl Tenochtitlan a tím vyvrátil říši Aztéků. Prvně jsme se milovali při 176 výročí pádu pařížské Bastily. Ponožky jsem si měnil když v Rusku dávali do chodu první atomovou elektrárnu. Měli jsme se brát v den výročí bitvy u Tachova. Od učitelky chemie jsem hodně pochytil. Takže už si nečistím zuby louhem a oděv kyselinou sírovou, ale také jsem při ní hodně zhubl. Nejedl jsem totiž dobrou hovězí polévku, ale koloidní roztok různých vitaminů, solí a aminokyselin rozpuštěných ve vodě a nutných pro správnou výživu těla. Omáčka nebyla omáčkou, ale suspenzí a knedlík byl tuhou sloučeninou uhlohydrátů, bílkovin, lepku a dextrinu se značným množstvím popelovin a nežádoucích příměsí. Ztratil jsem chuť k jídlu i vzít si ji za ženu. Od učitelky ručních prací jsem se naučil vařit, prát, žehlit, ušít si kalhoty, uplést svetr jehlicemi č.2 a 4, udělat panáka ze slámy, opravit aktovku, naložit okurky a zasklít okno. Už jsem myslel, že se ani neožením, když se mi do cesty připletla ekonomka. Jak se mi jednou ve slabší chvilce přiznala, vybrala si vlastně ona mne. Jako ekonomka si moc dobře spočítala co všechno dovedu, a jaký by to byl přínos do domácnosti. A já se mám dobře. Zajímám se pouze o otázky světového významu, jak to třeba vypadá se sporem o Malvíny, jaké jsou světové ceny nafty, cukru, jak to vypadá v Kongu, s u, jaký je stav deštných pralesů v Brazílii a ponechávám jí k rozhodování jenom v těch méně podstatných otázkách, jako co s mojí výplatou, kterou jí mohu dávat normálně bez stojky o jedné ruce s výdrží na šest dob, nezajímá mě jaké je počasí na Balkáně, jaké je výročí když se holím. Když jdu na procházku, nemusím přemýšlet kde končí nekonečno a Skala jsou pro mne skal se svými stromy a šutry. Potvrdilo se mi to staré, našimi předky léty osvědčené a ověřené – Že kdo hledá, najde.

UČITELKA Mayuri Vaculíková Na světě existuje mnoho pozoruhodných stvoření. A uhodli byste, jaké z těch stvoření (koneckonců, vy jste také stvoření) je nejpozoruhodnějším stvořením na světě? Mnozí z vás by zajisté řekli nějaký druh živočicha, který se špatně vyslovuje a téměř nikdo ho nezná. Ale to je omyl! Nejpozoruhodnějším stvořením světa je totiž učitelka. Což učitel, učitele mají všichni rádi, protože se vyskytují mnohem méně, než učitelky. Ale učitelka, to je bytost nemilována. To je bytost doslova trpící! Bytost mučedníka, oběti. Teď jsem vám trochu otevřela oči. Můžeme se tedy podívat, proč je takové učící stvoření hodno obdivu. Pozor! Ono učí, i když je nemilováno. Ono učí, i když trpí! Učí, trpí a obětovává se pořád dokola. A nemyslete si, jistěže by mohla dělat cokoliv jiného. Jen si prohlédněte délku inzerátů nabízejících práci. No ano, podívejte se. Tisíce očividně LEPŠÍCH zaměstnání pro osobu její inteligence. A ona si vybrala žíti v mučednictví. A to právě pro nás, děcka ještě nedorostlá. Děcka potřebujíc mnoho informací o světě.

13

Jsem stará a všechny štvu! Tereza Špalková Starý. Co to vlastně znamená, být starý? Nejspíš záleží na tom, koho se zeptáte. Váš dědeček vám řekne, že starý začal být, když odešel do důchodu, zato váš mladší sourozenec vám o sobě totéž odpřisáhne, i kdyby mu bylo teprve pět. No a já? Já jsem stará už nějaký ten pátek. A všechny tím pořádně štvu. Ptáte se, jak můžu být stará? Je mi přece teprve osmnáct. Pro většinu je to vrchol mládí, začátek toho pravého života, konec schovávání se s lahví ve stínu autobusové zastávky, začátek jedné velké, jen tak nekončící party. Ne však pro mě. Pro mě není dospělost začátek. Pro mě je to konec. Představte si, že se rozhodnete uběhnout maraton. Celé roky trénujete, pomalu se posouváte dál a dál, máte radost z každého krůčku kupředu, máte pocit, že vás nic nemůže zastavit. Úspěch chutná sladce, jako opojný nektar, chcete ho víc. Jste odhodlaní cíl si splnit. A pak najednou ten den přijde, uběhnete závod… a co? Nic. Ohlédnete se zpátky na ty roky, které jste věnovali splnění cíle, který je teď pryč. Roky, během kterých jste si postupně zavírali jedna vrátka za druhými. Roky, které jste zasvětili jediné věci. Roky, které už vám nikdo nevrátí. Ztracené roky. A v tu chvíli se sami sebe zeptáte – co mám teď dělat se svým životem? Ano, jsem stará. Jsem stará, protože jsem zasvětila poslední čtyři roky svého života jedinému cíli – škole. Budoucnosti. A teď stojím na prahu jeho splnění. Ohlížím se zpátky – a nevím. Udělala jsem vůbec správně? Je to to, co opravdu chci? A není pozdě to měnit, není škoda všech těch let, promarněných příležitostí? Učit se, učit se, učit se. Lenin? Moje denní realita. Musíš se učit, jinak to nikam nedotáhneš, vtloukali mi rodiče do hlavy. Rukama se ty neuživíš. Už ani nevím, kdy byly tyto poučky vyměněny za mnohem zvláštnější. Proč nikam nechodíš, proč se s nikým nebavíš? Měla bys sis taky někdy vyrazit, co nějaká party, tak aspoň ples? A odpověď vždy stejná. Nechci, nemám kdy, nemám s kým. Ztráta času, stejně nepiju, proč bych to dělala? Jak hořké zklamání. Asociální, neoblíbená dcera. Který rodič by chtěl něco takového? A to ani nemluvím o svých… chtěla jsem napsat přátelích, ale to si už samo o sobě odporuje s tím, co jsem zmínila prve. Řekněme tedy o svých vrstevnících. Spolužácích. Lidech stejného věku, kteří dýchají stejný vzduch, jako já. Co ti si o mně myslí, když se mluví o večírcích, o pití, o klucích? Nejspíš že jsem sto let za opicemi. Pokud se s nimi na něčem shodnu, dá se to považovat za zázrak. A vlastně mi to nevadí. Proč by měl člověk vůbec chtít zapadat do stupidních šablon, když může být svůj? Vlastně mi nevadí, že jsem stará. Občas si říkám, že bych se mnohem radši bývala narodila před stem, dvěmi sty let. Nesouhlasím s většinou moderních pohledů na svět, nejsem typ, který se snadno odváže, jsem konzervativní, usedlá. A své okolí tím štvu. Co je ale nejdůležitější? Jsem na to hrdá.

Tři slepice Kateřina Lingrová Jednoho krásného slunečného dne se shodou náhod konalo v 1. C na ZŠ Jana Žižky ve městě Přerov vítání prvňáčků. Tam se potkaly tři dívky. Ivana, Isabela a Iveta. Malá Isabela, jakožto předsedkyně třídy dostala z neznámého důvodu klíč od dívčích záchodů. Od té doby se tam naše trojice každou přestávku scházela a říkala si různé pikantnosti. Tak to chodilo až do třetí třídy. V září přiběhla Ivana z tělocviku, tváře měla červené od toho, jak spěchala a hned začala vyprávět o tom, jak si Dana rozbila koleno, když běžely třetí kolečko, s panem učitelem Kotkem. Všechny se ihned začaly smát, protože Dana nebyla zrovna jedna z nejhubenějších. V tu dobu měla ale Dana tu smůlu, že zrovna byla na záchodě, protože dívky zapomněly zamknout. Vylítla ze dveří od kabiny a začala jim vyčítat to, že si o ní povídají takovýmto způsobem. Od té doby se jim začalo přezdívat tři slepice. Když byla děvčata v páté třídě, začala pozorovat své spolužáky, aby věděla o všem. První obětí se stala Lucie. Brzy však přišla na to co se děje, spolu s Liduškou a Andrejem se rozhodli s tím skoncovat. A trochu jim to i oplatit. Na začátku ledna se plán uskutečnil. Lucie se sešla v deset hodin na záchodech se svojí partou. Ivana, Isabela a Iveta tu zatím nebyly. Za chvíli se pak objevily a velmi se rozzuřily. Liduška, Andrej a Lucie si o nich něco šuškali. V tom si ale Iveta uvědomila svou chybu a řekla: „Hele, jako já sem s tím chtěla už dávno skončit, ale vy jste mi nedaly prostor na to, abych něco řekla. Teď si uvědomuju, že už asi nejsme nějakej ten pátek kámošky. Vy mě jako vůbec neposloucháte a radši si zas něco šuškáte. A vůbec nepřijde vám to blbý, že si takhle o všech povídáte? Já končim!“ V tom si ale i Isabela s Ivanou uvědomily svou chybu a se šuškáním a pozorováním velmi rychle skončily. Hned nato se z Lucie, Andreje, Lidušky, Isabely, Ivety a Ivany staly ti nejlepší přátelé. A co se stalo s klíčem? Ten už dlouhou dobu nikdo neviděl. Mnoho lidí se ho pokusilo získat, ale marně. Od té doby co se klíč ztratil, nikdo nedostal (teda aspoň doufám) přezdívku tři slepice.

14

Malé štěstí Jolanta Niemiec Šla dívka. Ona sama by se mohla pojmenovat jako žena, silná žena, vzhledem k tomu, co všechno prožila, ale pro okolí to byla jen mladá dívka. Bylo ji čerstvých 15, tátu ztratila. Jediné co měla, byla její matka, které zavděčovala víc než dost, a jeho. Plátky sněhu ji dopadaly na její světlé vlasy, které měla v tom čase stáhnuté v ledabylém drdolu. Byl počátek listopadu a tohle byl první sníh. Byla to její tradice. Dřivé jejich. Bylo to ještě nedávno, kdy ji dělal společnost její údajně nejlepší kamarád. Bylo to ještě nedávno, kdy mu věřila. A bylo to ještě nedávno, kdy si slibovali přátelství na věky, než se k ní otočil zády. Ona tuhle tradici ale miluje. Třese zimou, rty má fialové, pleť bledou, ale cítí se dobře. Cítí se hrda, hrdá na samu sebe. Kabát si přitáhla blíže k tělu, aby se vyvarovala chladu a případnému nachlazení. I když měla ráda zimu, neměla ráda choroby a to jí za to rozhodně nestálo. Právě míjela kavárnu, ze které vycházel příjemný zápach kávy a dokonce i pečiva. Měla ráda tenhle malý podnik, vždy v něm našla klid. Bohužel nebyla jediná a tak tam každým dnem chodilo čím dál tím více lidi. Ale to nebylo to, co přikulo její pozornost. Byl to muž vycházející právě z oné kavárny. Dech se jí na moment zatrhl, nohy se jí roztřásly, srdce vynechalo úder a ona měla pocit, jako by jí z mozku vyprchávala veškerá krev. Možná tomu tak i bylo. Jedná část, ta přeplněná strachem, jí říkala, aby vzala nohy na ramena a utekla, ale ta druhá, ve které měla všechnu svou hrdost, jí říkala, ať jde. A tak to udělala. Jediné co zahlédla, předtím než kolem něj beze slova prošla, byl jeho překvapený výraz na tváři. Je to osm let, co její otec umřel. Bylo jí tehdy sedm, takže si ho celkem pamatuje. Ela byla až na ženské rysy celá po něm. Hnědé velké oči, dlouhé světlé vlasy, krásné vykrojené ústa, to vše zavděčovala jemu. I charakterem připomínala jeho. Místo mody, stylu, vzhledu milovala míč, auta a stejně jako on nenáviděla prohrávat. Za těch osm let její máma vyměnila pár těch partnerů. Většina z nich se s ní rozešla hned, jak zjistili, že má dceru. Jasně že to dávala za vinu Ele. A pro ten zbytek to většinou znamenalo jen intimní setkání a pak když je to nudilo, řekli jednoduché sbohem. Byl jen jeden, který vypadal na slušného muže. Matka dívky se do něj zamilovala až po uši. Dva měsíce se s ním setkávala. I její dcera Ela si ho oblíbila. Dívka se při té vzpomínce povzdechla. Lidé dokážou celkem dobře lhát, zvlášť tenhle týpek to měl celkem vymakané. Nechápala jak to, že si toho ani jedna nevšimla. Ale teď s tím nemohla udělat absolutně nic. Bylo tehdy teplé jaro. Den se prodloužil, noc zkrátila a Elina chůva onemocněla. A právě v ten den měla matka noční. Pár krát se to snažila přeložit na jiný termín, ale nevyšlo to. Domluvila si i záskok, ale ten v poslední chvíli nemohl. A tak, jelikož byla starostlivá matka a nechtěla nechat svou dceru doma samotnou, její poslední možnost byl její přítel Adam, který na to kývl. Hned co se za matkou Ely zavřela dveře, všechno se zvrtlo. Sledovat hokej a popíjet pivo je ideální večer pro každého muže. Zvlášť když není sám a má s kým komendovat zápas. Adam nečekal ani chvíli, obvolal pár jeho kamarádu a představil jim jeho plán na strávení večeru. On sám ale věděl, že tímto neskonči. Jen co se malá dívka ukázala pětici nadrženým chlapům, nebylo jí pomoci. Zdáli se nevinní. Chovali se k ní slušně, mluvili s ní jako s princeznou, než se jejich skutečné touhy vydobyly na povrch. Toužily po ní, oh a jak moc. Toužili se jí dotýkat, toužili si hrát s jejím malým, křehkým tělem, prahli slyšet své jméno z jejích úst. Ela sama nevěděla co se ve skutečnosti děje. Celý ten večer má dodnes v mlze. Ten prášek v pití se tam ale nenašel jen náhodou. Hned po tom co se nenápadné dotyky změnily na něco nepříjemného a Ela o nevelkou chvíli přišla o svou hrdost, a to díky mužovi, ke kterému měla velký respekt, její život se proměnil v jednu velkou katastrofu. Nejhorší na tom bylo, že tímto to neskončilo. Jako výborní přátele se podělili. Ela se stala jejich loutkou. Nedokázala dělat nic jiného než jen ležet, brečet a svíjet se v bolestech. Mohla křičet, křičela, co jí síly stačily, ale z jejich úst to vyznělo jako tichý šept. Každý jeden dotek, jedno pohlazení, slova, hnusilo se jí to tak moc a při tom byla absolutně bezmocná. V ten večer byla sedmkrát znásilněná, zraněná a psychicky vytížená. A pak tu byl výsledek. Pravděpodobnost, že by se to mohlo stát, byla minimální dokonce skoro mizivá, ale stala se. Dala život. A takhle vypadalo její dětství. Ztratila milovaného otce, o panictví přišla ve svých jedenácti letech přes bandu úchylu. Přátele a lidi, na kterých jí záleželo, se k ní otočili zády, devět měsíců trpěla bolestmi, a už v tak mladém věku byla nucena dospět. Ten největší paradox ale byl, že byla šťastná. Nezabývala se maličkostmi typu urážek na její osobu ze strany jiných lidi, špatných známek ve škole, neštěstí v několika věcích, neopětované lásky. Litovala se, protože kdyby to nedělala, nemohla by být na sebe následně hrdá. Prošla si depresemi, zhroucením, posezeními s psychology, a díky tomu teď stála pevně nohama na zemi s pevným štítem. A tak tam stála. Na prahu dveří jejího domova. Na tváři měla široký úsměv, oči ji svítily radosti a její srdce bylo vyplněné klidem. Její život nebyl procházkou růžovým sadem, byl plný ztráty, bolesti, smutku a odpovědnosti. Neměnila by. Její konečný názor nebyl vždycky takový, ale shodla se na tom, že jinak by žít nedokázala. Neměla by jej. Nevážila by si věci a lidi kolem ní. Byla by jen mladou dívkou s velkými sny. „Máma je tady.“ Stačilo jí jen štěstí jejího vlastního syna a věděla, že víc nepotřebuje.

15

Děvka s jizvou aneb Mrtvé děvče Nikola Puškárová Probudil jsem se brzy, nemohl jsem usnout, ani nevím proč. Včera jsem dořešil jeden případ a musím říct, že úspěšně. Možná jsem se děsil, co přijde dnes. Budík už prudce zvoní a já ho se vší silou zamáčknu a deru se z měkké postele. Podívám se na druhou polovinu postele, moje žena v poklidu ještě spí. Je tak krásná, lehce jí políbím na čelo a odcházím do koupelny. Po ranní sprše se snažím v kuchyni něco vytvořit k snídani. Otevřu okno a zjistím, že je studený ráno. Vlhký a vlezlý. Už dnešní ráno mi napovídá, že dnes to nebude žádný med. Nějaká předtucha ve mně je, ale nedokážu ji nějak specifikovat. Jen vím, že něco je špatně. Kdyby to byl film, tak by mi třeštila hlava po včerejším alkoholu a měl bych dlouhý kabát jako v těch detektivkách, co vidím občas v televizi. Ale tohle je realita. Kafe je hořký a hnusný, jako bych právě spolkl nějaké léky. Vypiji svůj šálek hořké kávy a spěchám rychle do práce. Chodím tam dřív, abych tam nezůstával na přesčas, jelikož teď se snažím domů chodit brzy. Moje žena má teď o mě starost. Čekáme naše první dítě. Bojí se, že se může něco stát. Pracuji na kriminálce, vyšetřuji vraždy, často se dostanu do potyčky se zločinci. Sotva se doplazím do práce, tak musím zase odejít, zjistím, že se našlo tělo v místním parku. Musím tam jít, jedná se nejspíše o vraždu. Podle prvních informací se jedná o dívku mezi lety 18 až 21 let, nemá u sebe žádné doklady. Tohle je bohužel realita dnešní doby. Bohužel pro dívku, která se začíná rozkládat v parku na okraji našeho města. Bohužel je to krutá pravda pro mě. Musím odjet až za ní a pořádně si ji prohlídnout, zajistit všechny stopy. Všichni mi stále říkají, že si na to zvyknu. Časem to budu brát jako součást mojí práce. Snažím se tyto věci netahat domů. Zatím tu nebyly žádný čumilové, žádný davy zvědavých lidí a to je co říct. Asi proto, že je to v parku. Kdyby se jí to stalo ve středu města, tak by tam už byly reportéři dříve, než by nás někdo zavolal a oznámil, co se tady děje. Tak ukaž, dívko, co pro mě tady máš. Nebude to již bolet... Probůh! To snad ne, to není možné… To nemůže být pravda. Bohužel ano. Poznávám jí, je to ona. Je to Marika, bratrovo dcera. Měla zrovna maturovat. Měla život před sebou. Byla to hodná holka, měla jít studovat medicínu. Její sen byl, aby se stala lékařkou. A teď toto…Jak jen to můžu bratrovi říct? Chudinka musela velmi trpět, měla potrhané oblečení, nejspíš ji někdo znásilnil. Nevím, zda to bylo před, nebo až potom, co jí zasáhl sedm bodných ran do hrudníku a ještě do toho ji znetvořil obličej. Co to mohlo být za psychopata? Pokud vím, Marika s nikým nechodila. Snažil jsem se soustředit, i když to bylo velmi těžké a vzhled k té situaci náročné. Ale vydařilo se, opodál jsem našel zásadní stopu. Ležel tam malý pytlíček s bílým obsahem. Téměř bych ho přehlídl. Ale jak ten pytlíček může souviset s vraždou Mariky? Vražednou zbraň jsme stále nenašli. Co v tom pytlíčku může být za svinstvo. Je mi jasné, že se jedná o drogu. Ale jak by to mohlo souviset s její smrtí? Znal jsem ji velmi dobře. Pochybuji, že by ona něco takového brala. Vždyť ani nepila alkohol. Nebo jsem se v ní snad mýlil? Běhá mi z toho mráz po zádech. Sakra! Odpoledne mi volá bratr, že se Marika nevrátila domů, že byla večer v knihovně a pak měla přespat u kamarádky, jenže tam už ani nedorazila. Řekl jsem mu, že jedu za ním. Musel jsem mu říct bolestivou pravdu. Musel jsem jim říct bolestivý ortel nad jejich dcerou. Švagrová jen kývala hlavou nad těmi děsivými informacemi jako smyslů zbavená a jen pořád opakovala, že to musí být strašný omyl. V tom parku to nemohla být jejich dcera, protože ta přeci žije. Pak se rozplakala a neustále omílala, že je to jeden obrovský omyl. Pak omdlela. Můj bratr to neustál to se svou ženou, musel jsem volat záchranku, ta odvezla švagrovou na psychiatrii. Psychicky se zhroutila. Stále tomu nemohli uvěřit. Že to musí být omyl, že jsem si ji jistě spletl. Bohužel ne, měla na pravém zápěstí jizvu. Kolik lidí by asi mělo stejnou jizvu? Chtěl po mě více informací, řekl jsem mu jen, co vím, že určitě dopadnu pachatele. Bohužel musel Mariku ještě identifikovat. Doma jsem řekl své ženě, dost ji to rozrušilo. Byla z toho vedle jako já. Dost mimo. Šla dost pozdě spát. Celý večer si prohlížel Mariky fotky od jejího dětství. Na facebook dala na její profil fotku, kde byly spolu. Napsala, že navždy zůstane v našich srdcích. Případ jsem nemohl vyšetřovat vzhledem k rodinným vazbám oběti. Výsledky pitvy jsem se dozvěděl další den. Bylo to horší, než jsem si mohl myslet. Sice výsledky vyvrátili, že by v sobě měla nějaké drogy, ale co bylo zásadní bylo to, že Marika byla ve druhém měsíci těhotenství. Ještě k tomu navíc byla znásilněná. Takže jsem si začal mapovat profil vraha. Ten, kdo ji zabil, byl stoprocentně otec jejího dítěte. Náhoda to určitě nemohla být. Možná ji tam vylákal na schůzku a chtěl se ji a toho malého zbavit? O pár hodin později se dostavili výsledky z laboratoře. Obsah onoho záhadného pytlíčku se mi potvrdil, byl to pervitin. A sakra, řekl jsem si pro sebe. Bude to určitě chtít vyšetřovat protidrogové. Stopa nevedla zatím zásadně nikam. Další týden měla Marika pohřeb, byla tam úplně naše celá rodina a Maričini spolužáci a mnoho přátel. Kromě švagrové, ta byla stále zavřená na psychiatrii a doktoři nedoporučovali další stres, tak ji nedali propustku. Snažil jsem se hledat někoho, kdo by mohl něco vědět více. Ale bez úspěchu. Když najednou hodně daleko od nás sen si všiml, že nás někdo pozoruje. Byl to mladík v černých brýlích. Stál tam tak nepozorovaně, nejspíš nechtěl, aby ho někdo viděl, ale i tak se chtěl nejspíš s Marikou rozloučit. Ale co je to za kluka, problesklo mi hlavou. Je to její vrah? Bohužel si všiml, že jsem ho zbystřil a on se dal na útěk. Bohužel jsem ho nedohonil a uklouzl mi, jak se říká mezi prsty. Doma jsem se musel uklidnit, dal jsem si whisky. Kde toho kluka najdu proboha. Žádná stopa, jak se k němu dostat. Nakonec jejího vraha dopadli, díky DNA. Ukázalo se, že měla kluka. Vše vypadalo jako naprosto normální vztah, dokud se nedozvěděla, co je zač. Nebyl to žádný zbohatlík díky svým rodičům. Byl totiž drogovým dealerem. Marika se to

16

dozvěděla a chtěla se s ním rozejít, jenže pak zjistila, že je těhotná a to značně zkomplikovalo situaci. Podle jejich konverzace se měli ten večer sejít v parku. Měl jsem jeho jméno, ale důkazy byly nepřímé, navíc jsem neměl ani vražednou zbraň. Neměl jsem na vybranou, musel jsem případ předat protidrogovému oddělení. Věděl jsem, že jsem selhal, ale měl jsem v tom zcela svázané ruce. Nemohl jsem víc udělat. Protidrogové ho nejdříve sledovalo. Když už bylo dost důkazů, že obchoduje s drogami, tak dostali soudní povolení prohledat byt. A našli vše, co potřebovali. Byl obviněn za nelegální obchod s drogami. Ale to mi nestačilo. K Maričině smrti se nepřiznal. Řekl, že tu děvku nezabil. Neměl k ní žádnou úctu. Případ se táhne už dlouho, teprve nyní jsou dokončené všechny laboratorní testy a expertízy. Snad najdou jeho stopy DNA. Mariku už nám však nikdo nikdy nevrátí. Švagrová, když se to dozvěděla, tak razantně prohlásila, že neexistuje trest, který by odčinil Maričinu vraždu. Jen smrt! Já už mám malou dcerku, je to moje všechno, moje princezna. Mám o ni však strach, můžu ji chránit před vším zlým, jen pokud bude stále malá. Až dospěje, bude to jen ona sama. Můj bratr se svou ženou se marně snaží fungovat dál. Ale dost se nám odcizili. Poslední návštěva u nich byla velice zvláštní. Spíš než posezení nad kávou, nám to připomínalo obřad nad černou magií. Všiml jsem si, že v kuchyni nad lustrem visí panáček propichovaný špendlíky, příjemný mi to nebylo, ale raději jsem se k tomu nevyjadřoval. Zanedlouho bych na to málem zapomněl, kdyby si jednoho rána moje žena nevšimla v novinách článku o mrtvém drogovém dealerovi obviněného z vraždy. Bylo tam napsáno, že ho našli v cele mrtvého, oběsil se. Manželka prohlásila, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Já jsem si však jist, že s tím souvisí nějak pomsta mojí švagrové za vraždu její dcery. Jsou podle mě věci mezi nebem a zemí, které neodhalí ani ten nejzkušenější kriminalista.

Rybka Lukáš Záleský Tak jsem si byl poprvé v životě zarybařit. Pominu to jak strašná je to nuda a přejdu rovnou k hlavní pointě. Chytil jsem totiž rybu. Já vím, je to k nevíře, ale občas se to při rybaření stává. Zvláštní bylo, že ta rybka byla zlatá. To bych byl bejval ještě nějak vydýchal, ale když na mě začala pořvávat nadávky a naznačovat, že moje matka byla šlapka (i když ve skutečnosti dělala jen eskort), tak už jsem sebou málem seknul. Nějak jsem to ale ustál, vytáh jí na břeh a za jejího stálého remcání jsem jí hodil do suché trávy hned vedle mojí malé přenosné ledničky, která ještě před hodinou byla plná plných plechovek piva. Rybka řvala, že prej nemůže dejchat, že jsem sadista, co si libuje v utrpení nevinných ryb a tak podobně. Já jsem byl docela vyděšenej. Už jsem četl, že přehnané pití může způsobovat halucinace. S otevřenou hubou jsem pozoroval mrskající se klející rybku, jejíž zlaté šupiny se při odpoledním slunci oslnivě leskly a začal jsem si zouvat levou botu. Byla to pořádná kožená kanada s těžkou podrážkou, kterou jsem hodlal umlčet tu uřvanou a zcela jistě neexistující rybu. Rybka nasadila vyděšený výraz a i přes její příšernej přízvuk a otravné lapání po dechu jsem pochopil, že mě prosí, abych to nedělal. Říkala, že je velice mocný čarodějný vodní tvor a že se jí ještě nechce skonat. To by mě až tak nebralo, ale ona k tomu přihodila i úplatek v podobě tří přání. Tak jsem jí holt nezabil. Když už mám mít halucinace z chlastu, ať alespoň stojí za to. Viděl jsem celkem dost filmů, abych věděl, že tohle se dá u zlatých ryb čekat. Botu jsem si teda zase nazul, ale ryba pořád ne a ne přestat řvát. Že se prej pořád dusí, že se jí stahujou žábry a ať rychle zavolám doktora a tak podobně. Samozřejmě do toho zvládla vměstnat spoustu nadávek, které mě svojí barvitostí a tématickým rozsahem až ohromovaly. Naplnil jsem tedy svou ledničku na pivo vodou a hodil jí dovnitř. Rybka si pod vodou zhluboka vydechla a hned přešla k věci. Co bych si teda jako přál za to, že jí zase vrátím do rybníka. Jako malej jsem několikrát přemýšlel nad tím co bych si v takovéhle situaci přál. První mě obvykle napadly prachy (už jako kluk jsem byl praktičnost sama). Člověk si stejně obecně přeje hlavně věci, co se dají koupit. Takhle rybka ale působí dojmem, že je to malej hajzlík, kterej jenom čeká na to, až řeknu něco, co si bude moct překroutit podle svýho. Řekněme, že chci 100 miliónů korun. Napřed musím specifikovat, že chci, aby to byly koruny české, papírové platné platidlo, tisknuté po roce 2011 (to byla zrušena padesátikoruna) a aby měly vodoznak a okénkový proužek s mikrotextem. Kdo ví, jakej odpadek by mi jinak ta rybka dala. Dobře, takže řekněme, že bych skutečně dostal platné platidlo. Měl bych teda 100 milionů korun v hotovosti. Co teď s nima? Do banky je najednou dát nemůžu. Berňák by se na mě hned nalepil a asi by jim nestačilo vysvětlení, že mi je vyčarovala zlatá, skoro leklá ryba. Takže bych měl doma takovej balík v hotovosti. První co bych si chtěl koupit, by byl pěknej barák, ale bylo by dost zvláštní platit za něj hotově. To samý s pořádným autem. Prostě bych ty prachy ani nemohl pořádně utrácet. Mohl bych si je jedině tak pomalu, řekněme po 20 nebo 30 tisících měsíčně ukládat na účet. To by bylo fajn, ale pořád je tu ten jeden nepříjemnej fakt, že mám doma pod postelí 100 miliónů. Každej den. Kdykoli vyjdu z domu, budu strachy bez sebe, že mě někdo vykrade. Nebo co když vyhořím, co když mě někdo vytopí? Mohl bych říct rybě, ať mi ty prachy převede třeba na účet ve Švýcarsku, ale ten já nemám a tak by na to padlo další přání. Dobře dobře, tak k tomu se vrátím později. Co jako druhé přání, hmmm? Mohl bych třeba chtít, aby moji blízcí byli v pořádku a zdraví. Mohl bych se postarat, aby jim nikdy nic nebylo. To zní dobře. Ale jak to zformulovat? Říct, že chci, aby byli navěky zdraví? To by vlastně znamenalo, že budou nesmrtelní, protože každá „přirozená“ smrt je vlastně nemoc nebo selhání nějakého orgánu. To já nechci, viděl jsem Highlandera, takže vím, že nesmrtelnost je na prd. Tak jak to říct? Chci, aby byli všichni zdraví a v pořádku do sta let? To bych zase znal přesný den, kdy vážně onemocní nebo umřou. Sakra, tak jak?! Nějak to domyslím.

17

Ještě tam mám jedno přání. To by mohlo být něco úžasnýho. Třeba bych si mohl přát mít drápy jako Wolverine. No jo, jenže to bych potřeboval i to jeho uzdravování jinak bych měl permanentně tři bolavé zanícené ranky na obou rukou. Navíc než bych se s těma drápama naučil, tak bych moh omylem někomu vypíchnout oko. Třeba sobě. Navíc by to ta mrcha rybka mohla pochopit jako rosomáka a udělala by ze mě středně velkou, věčně nasranou, pelichající lasičku. Wolverine teda ne. Co třeba umět lítat? Ne, moc nebezpečný. Třeba by to mělo ze začátku hroznej vodpych, vylít bych 20 metrů do vzduchu, pak nevěděl co, a zabil bych se. Co mít schopnosti jako Spider-man? Ne, z pavouků mám strach. Batman? Ne, ten nic neumí. A z netopýrů mám taky strach. Fajn, dobře to ještě promyslím. Takže čtvrté přání. Počkat tři, mám jenom tři. Sakra, tak co mám dělat?! Rybka už vypadá dost nakvašeně. Všechno je to nějaký zamotaný a ty piva v hlavě mi taky zrovna moc nepomáhaj. Měl bych asi vzít ty prachy. Asi ne až tolik, ale rozhodně nějaký. Při nejhorším to prostě budu pomaličku lifrovat na účet, sice si nebudu moct tak užívat, ale finanční polštář v bance není k zahození. Takže prachy, budou to prachy. Určitě prachy. Myšlenky jsou už srovnanější, opilost už pomalu ustupuje a nahrazuje jí něco jako střízlivost a to je dobrý znamení, takže jdeme na to. „Hej rybko, tak já bych měl pro tebe to první přání.“ V puse mám najednou úplně vyschlo. Jako kdybych sněd misku písku se skořicí. Co když se to nějak posere? Co když tý rybce řeknu něco blbě a ona mi místo peněz dá papírky z Monopoly? „Takže rybko, já bych si přál mít tu hned teď 50 milionů korun českých, papírových, pravých, platných, tisknutých po roce 2011, v hnědé kožené tašce.“ Bože, ať to vyjde! „Hej rybko! Neslyšíš pod vodou?! Řekl jsem přání.“ Rybka nic. Trochu kopnu do chladničky, ve které rybku vězním. „Rybko!“ A do hajzlu. „Rybko!!“ to už držím přepravku ve vzduchu a kvrdlám s ní jak magor. Zřu, kvrdlám. Kvrdlám, řvu. Vyndávám rybku ven a pak začnu provádět snad tu nejabsurdnější věc vůbec. Malíčkem pravé ruky začnu na hrudníčku rybky provádět oživovací pokusy a dokonce se pokouším i dýchání z úst do tlamičky. Asi po minutě mi dojde, že dělám úplnou kravinu, dám od rybky prsty pryč a pomalu se postavím. „Ne! Neee! Kruci, rybko!“ Řvu jak malej fakan. Já jsem ale takovej vůl. Tři přání! Prachy, zdraví, superman a já místo, abych to ze sebe hned vyblil, tady hodinu dumám a ta rybka mi tu zatím chcípla! Pár vteřin nehybně sedím vedle rybího tělíčka. Slzy mi tečou po tváři. Pak natáhnu ruce, vezmu rybku a hodím ji do vody. Všechno je to v kelu. Takhle si asi musí připadat chlapík, který si na poprvé špatně zkontroloval tiket do loterie a tak pět minut poskaval po baráku celej nadšej, pak ale podívá znova. Vlastně o výhru nepřišel, protože ji nikdy neměl, ale stejně je z toho v háji. Tenhle smutek a zklamání mi ale moc dlouho nevydržely. Jen co se totiž rybka dotkla vody, tak se jí ploutvičky najednou rozpohybovaly, očka otevřela a ta její křivá tlama protáhla ve vítězoslavný úsměv. „Dostala jsem tě ty tupej kořalo! Cheche! Dostaneš leda tak hovno!“ Ani jsem nebyl schopnej na ní začít řvát a nadávat, jak jsem byl skoprnělej. Mrcha jedna mrňavá! Ještě jednou se na mě zašklebila, plivla mým směrem a byla fuč. Asi dvacet minut jsem jen tak koukal na rybník. V odpoledním slunci se nádherně leskl a kapradí kolem něj se ve větru lehce naklánělo směrem k severu. Pak jsem vzal prut a prázdnou chladničku a vyrazil pěšky domů. Při procházení kolem nedalekého kukuřičného pole jsem si začal říkat, že jediný způsob, jak se s tímhle příšerným zklamáním a osobním selháním vyrovnat (vždyť mě proboha přechytračila ryba!) bude uvědomění si, jak neskutečně živá ta halucinace byla.

SEN O POBĚHLICI Patrik Battya Věřila jsem, že mohu vyhrát první cenu v poezii. Psala jsem již od pěti let do malého šuplíku uprostřed svého malého něžného pokoje. Matka mi nosívala o deštivých dnech horké kakao, aby se mi lépe fantazírovalo a já za to byla vděčná. Nevyrostla jsem z těch slov do dneška, a myslím, že už to nikdy nedokážu. Že ne nevíš, o čem že to mluvím? O těch zvláštních spojeních, co budí zájem u posluchačů. Ano, hraji také na jeden hudební nástroj. Ale to se tam tahat nechci, promiň mi to. Na začátku mé životní cesty jsem začala kopírovat u jedné nevládní organizace. Ani nevím, jak jsem k tomu dostala. Náhoda mi byla partnerkou a já ji vlastně děkovala, že to tak všechno náramně zařídila. Když jsem šla jednou z práce domů později, na schodišti seděla mladá žena, byla tichá jako úvodní píseň k romantickému filmu. Při pohledu na ní jsem si však začala klást otázky, které jsem do té doby nepoložila. Myslela jsem si, že už jsem všechno viděla, všechna ta kouzelná zákoutí v mé hlavě. A tak jsem ji pozdravila. Ona se ale nechtěla setkat s mou tváří. Nechtěla být objevena mnou a možná, že není z toho vesmíru a možná to jen hraje. V hlavě mi probleskovaly různé obrazy. Přiznávám, že jsem ji neuměla zařadit a to mě stálo chvíli času. Ona tam stále sedí, skoro nic nemá na sobě a něco ji pálí, škrábe své čelo a tváře do

18

němoty. Nekončí s tím ani po minutě, kterou ji věnuji. Sedla jsem si k ní a začala povídat. Mám pocit, že si s ní nikdo nikdy nepovídal. Já ještě nemám děti, ale tahle mladá holka mi je připomínala. Jako kdyby ji někdo vyhodil z okna života přímo před můj zrak. Vůbec jsem netušila, co s tím mám dělat. Jak uspořádat zkušenost, kterou jsem ještě nikdy neměla. Já měla všechno oproti ní, zdálo se mi to. V podstatě jsem se těšila, že se neškrábu, že nemám mastný vlasy a že nebrečím jako malá holka. Já takové příběhy nepsala nikdy, protože jsem vždycky tahala úsměv na mé tváři za pořádné pačesy. Nabídla jsem ji větrový bonbon a ona si ho vzala do té její třesoucí se vyzáblé ručičky. „Vy jste odtud?“ zeptala jsem ji a nečekala odpověď. „To už nevím…“ polohlasem do těch studených schodů vyryla svým momentálním hlasem nehlasem. „Já se jmenuju Klára a ty?“ bez rozmýšlení jsem tykla té dívce, neboť přes špinavou tvář a jizvu na kru, vypadala stále jako dítě z obrázku. „Máte peníze?“ otočila se na mě a poprvé jsem se naše oči potkaly. Bylo to zvláštní setkání třetího druhu, povím vám. Strach v jejích očích klouzal po mém flísovém kabátku a já ji půjčila šálu, aby se tolik nebála. Řekla jsem ji, že bychom se mohli jít někam ohřát. A ona souhlasila. Zvedly jsme se obě a odešli do města. Když jsem šla vedle ní, najednou bylo všechno jiné, jako by se něco stalo. Říkala jsem si, že je to možná další z náhod, které mě měly v životě potkat. Možná, že mě má ta tajemná, nemocně vypadající dívka něčemu naučit, vyprovokovat k nějakému činu, akci, že má sehrát roli božské jiskry v mém vlastním příběhu, který právě píšu. Došly jsme ke kavárně, kde prodávají koblihy. Nabídla jsem ji, že bychom si mohli dát něco dobrého na zub. A ona se trochu usmála, ale jen trochu a bylo to zvláštní a vlastně jiné. Protože ona se usmála jako by už nebyla, jako by už nestála frontu na banány a vánoční dárky ve slevě. Ona taková nebyla, jako by už byla na konci té cesty, která nikam nevede. Slepý zdál se být její rozkroužený pohyb. Její očí přes lidi, už je neviděla a já už je také možná neviděla. Nevím co se děje, ale stojí to za to. Je to něco nového, i když ta dívka naproti mně mi asi za chvíli převypráví své utahané parte. Ne, ještě chvíli tu s ní budu a vyslechnu jí, protože ona není sama, víš? Já ji tady nenechám takhle, aby tu chcípla u odpadkového koše. „Dáš si koblihu s jahodovou marmeládou?“ „Jo…“ „Ubližuje ti někdo?“ A ta dívka, jejíž jméno ani neznám, opět odešla někam do jiných světů a já se možná styděla, co jsem si to dovolila. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Paťka“ „Ty myslíš jako Patricie?“ „Hmmm…“ „Překrásné jméno, kdo ti ho dal?“ „Prej babička od táty, že aspoň někdo v rodině by se mohl jmenovat královsky…“ „Poslyš to zní zajímavě!“ „Proč takhle vypadáš, proč jsi přišla sedět na to schodiště, hledáš někoho, mohu ti pomoci?“ „Šlapu chodník…“ „Promiň, ale napadlo mě, že to tak nějak bude. Co se vlastně stalo, že jsi tu a ne někde jinde. Máš vůbec kde bydlet. Chodíš do školy. Co vlastně od života čekáš?“ „Já už nic nečekám, i když jsem jednou měla krásný sen, co se mi zdál, když jsem usnula u hlaváku.“ „Řekneš mi o něm trochu víc?“ „Ale chci ještě jednu koblihu a kafe, to velký s mlíkem a tři cukry nebo tak.“ „V pohodě, nemusíš se bát.“ A tak to magické stvoření s překrásným jménem, jizvou na kru a špinavými nehty, začala vyprávět svůj příběh, který se jí možná jen zdál. Byla jsem připravena, vyposlechnout si tu story, která jistě nebude jen tak obyčejná. Ona není hloupá a přesto jí něco nutí zavírat oči. „Tak já začnu vyprávět, jo?“ A když to řekla, měla jsem pocit, že jí nikdo nikdy nechtěl slyšet, ta její zvláštní radost, když se našel někdo se zájmem o její vypravování. Trochu se mi podobala v tom chvilkovém nadšení. Vzpomněla jsem si na sebe a na to kakao, co mi mamka nosívala do pokoje, když jsem já sama soustředila svou mysl na to co není a možná je, ale to nikdo ještě neví. „Tak jak to tedy celé bylo?“ „Byla jsem v tom snu krásná, asi jo, protože jsem se usmívala. Na stromech byla jablka a ptáci zpívali. I já jsem najednou chtěla, bylo to divné, protože já zpívat neumím. Na zakládce jsem měla dvojku z hudebky, že to prostě jinak nejde. Ale doma, když žila ještě máma, jsme docela hodně zpívaly, teda spíš ona. Já se jen snažila. Ale to už je pryč. No, a v tom snu jsem běhala rychle, jedno sem a pořád tam a sluníčko mi pálilo do čela a měla jsem i krásný vlasy, takový jako od kadeřníka drahého. Byla jsem prostě za kočku, co ti mám povídat. Ne, kluci tam žádný nebyli, to až na konci. Pak jsem se teda unavila, i v tom snu, představ si. Už jsem nemohla, tak jsem se opřela o hrušeň, co tam taky byla a překrásně voněla. Bylo mi dobře a líbilo se mi tam. Pak jsem byla trochu smutná, ale jen trošičku. Ty ptáci pořád štěbetali a já jsem jim chtěla dát pusinku, jenže to nešlo jak byli rychlí a pořád někde lítali. A já chtěla taky lítat, ale neumím to, stejně jako zpívat. Já si nic neumím, protože jsem taková už od narození. Jo, tak prsa trochu mám, ale to je všechno. No, a stejně v tom snu nebyli žádný kluci, teda až na konec. No, a pak se zatáhlo najednou a já se neměla kam schovat, nějak jsem věděla, že asi začne pršet, tak jsem roztáhla deštník, který se vedle mě najednou objevil. Bylo to zase zvláštní a v tom jsem si vzpomněla na jeden obrázek, kdy byl andělíček strážníček jak pomáhá malýmu kluku na zablácené cestě, aby se v pořádku dostal domů…A já ho chtěla vidět na vlastní oči v tu chvíli, ale bylo to těžký a asi nedosažitelný, i když to byl sen, kterej může všechno! Tak jsem roztáhla ten deštník a běžela jsem někam dopředu a hledala střechu, pod kterou bych schovala svá malá, něžná křídla. Jo, dostala jsem

19

takovou básničku jednou, že jsem „něžná“ a já tomu ještě nerozuměla, protože jsem vždycky měla jenom ty prsa a dvojku z hudebky, že jo? Když se končil můj sen, já našla dům, jako spíš chaloupku, která byla jako z pohádky, ale perník na ní nerostl, to je jenom v pohádkách. No a byl tam ten správnej kluk a já se zamilovala.Hořela jsem zaživa jako papír v kamnech. Řekl, že mi naleje horkou polívku, že musím mít hlad. Jenže já žádnej hlad neměla, bylo to zvláštní. Nechtěla jsem ho naštvat a tak jsem kývla, aby nalil z toho mega hrnce, co v něm snad kanibalové vaří člověčinu. Oba jsme najedli do syta. A já už pak nemohla, byla to těžká polívka a všechno se mi točilo. I když jsem ho asi v tom snu milovala, chtělo se mi pryč od něj. Když jsem se zvedala, že už musím domů. Blbost! Kam já bych v tom snu chodila domů, že jo? Něco jsem si musela vymyslet. On mě chytnul a začal líbat jako drak. Bolelo to a já se škubala, ale já neříkám, že se mi to nelíbilo! Menoval se Fakun, prej že je nějakej princ ze země Fakúnie, já jsem mu to moc nežrala, ale líbal mě dobře. Bylo vidět, že už má něco za sebou, že to umí. Ta polívka sice stála za velký hono, ale jinak suproš! No, a pak jsem se probudila.“ „Proč vlastně šlapeš ulici, Paťko?“ zeptala jsem se hned po tom, co dokončila své vypravování. „Protože já nic jiného neumím, mám jenom ty prsa a to je všechno. A hodně lidí mi řeklo, že nic neumím, takže tak. A jeden chlap předtím, než jsem ho vykouřila, mi řekl, že jsem asi líná, a to mě dožralo. „Chtěla bys ještě koblihu?“ ptám se té „prsatice“. „Nějaký peníze mi nedáte, paní?“ „Ne, ale za chvíli pojedeme do nemocnice, aby se ti někdo podíval na tu tvou šílenou jizvu!“ „Ne, na ni mi nesahejte, je moje a já ji nikomu nedám, protože jsem si jí sama udělala v návalu radosti, když jsem poprvý dostala dýško. Ta holka se najednou zvedla jako vítr a utekla z té kavárny. Ne, neměla jsem pocit, že bych za ní měla běžet. Byla jako sen, který mi tu přednesla. Prostě odešla někam, kde jí nikdo nebude sahat na jizvu, o které ví jen ona sama a pak ještě někdo, ale to se ještě neví. Když jsem přišla domů, všechno bylo pryč. Ta dívka mi však nedala spát. Měla být královnou a stala se z ní poběhlice. Jako štvaná zvěř se obléká a čeká na konec. A já o ní napíšu srdceryvný příběh a bude to bestseller. Bude se to jmenovat: „Sen o poběhlici“. AMEN.

Přelí(é)zání ohradníku aneb cesta do neznáma Petr Holec Už od útlého věku, kdy se začínáme plazit a objevovat své okolí se nám všichni snaží tyto choutky omezit. Nejhorší na tom je, že i naši nejbližší nám do cesty staví ploty, ohradníky či příčky. Následně pak po nás chtějí v pokročilém věku kreativitu, odpovědnost za své činy a kritické myšlení. Avšak s tím co po nás společnost vlastně chce je to celkem sporné. Co je lepší pro pasáčka ovcí než ohrazené a poslušné stádo. Co je lepší pro rozvoj a pokračování vývoje než dětská radost z objevovaní. Doufám, že je to právě ta dětská radost, která je motorem nejen radosti, ale i pozdějšího úspěchu a jiného pohledu na svět. I když jednoho dne nastal velký zlom a začal jsem pochybovat či spíše ztrácet iluzi a čím dál tím víc mně pohlcoval pocit šedosti, krásně ohnutých zad vlivem sklopené hlavy a sourodosti všeho co kolem vidím. V ten moment mně začali napadat podivné otázky, na které se má mysl nikdy předtím neptala a sám jsem na ně nedokázal odpovědět. Již při nástupu do školních lavic jsem hledal odpovědi, proto jsem se neustále ptal vyučujících, ke kterým jsem vzhlížel s velkou úctou. Vždy jsem se však dozvěděl jen prosté proto, že to tak je, co se ptáš. Přesně vím, kde se to ve mně začalo lámat. Bylo to přesně ten den, kdy jsem byl za své otázky potrestán a přesně v ten moment jsem začal pochybovat a přestával jsem se i ptát. Čím méně jsem se ptal, tím více jsem se uzavíral do svého světa a hledal jsem odpovědi na své otázky už jen vlastním pozorováním okolí. Mé pozorování nemělo vždy pochopení u mého okolí. Spálený koberec vlivem testování zdali hoří hliníkové fólie, se ještě dal vysvětlit rozlitou borůvkovou marmeládou. Avšak rozbité 20 l akvárium a vztekající se sousedka za našimi dveřmi z patra pod námi již vysvětlit nešla. Při pozorování svého okolí jsem se dostal až na hranu, kdy jsem se upnul na několik otázek co je vůbec smyslem života, co by se stalo, kdybych se vůbec nenarodil a jak se stanu lepším člověkem. Stárnutí a pohlcování naším dokonalým světem mně dovedlo k domnělým odpovědím. Kdy se smyslem všeho stalo uspokojování svého přebubřelého ega, které vycházelo ze systému, ve kterém jsem žil. Postupem času se z mého života začala vytrácet radost a stal jsem se hodnou ovečkou v poslušném stádu, kdy mně okolí plácalo po zádech, jak vedu spořádaný a skvělý život. Avšak když jsem se kochal, svojí dokonalostí objevila se v mém životě Olga, která postupně začala otevírat mojí hravou a neukojenou duši. Začali jsme se spolu společně nadechovat, smát se a objevovat náš nádherný barevný svět. Podle všeho jsme snad tvořili téměř i dokonalý par a téměř nikoho jiného jsme nepotřebovali, aby sdílení radosti bylo o to intenzivnější. Jeden druhého jsme doplňovali a objevovali vše, z čeho jsme měli radost. Z dálky připomínalo naše soužití barevny ostrov plný života mezi odstíny šedi a temnoty. Neustále jsme však bojovali s okolím, které se nás snažilo pohltit, začlenit nás mezi sebe a dát našemu bytí správný řád. Neustále jsme stáli v ruku, v ruce s připravenými štíty a čekali útok, kdykoliv a kdekoliv. S časem získávala naše barevnost charakteristický mléčný zákal před znamenající změny. Naše vnímání světa nedokázaly ranit přímé rány přicházející z vnějšího světa. Ale sama naše hravá povaha, která se nedokázala vyrovnat s vládnoucí lží, přetvářkou a honbou za něčím čemu sami vlastně nevěříme. Proto se začala bránit sama. Obrana spočívala ve vytvoření sice na venek neviditelného, ale jinak nepropustné vrstvy, která vše pohltí a ven již nic nepustí. Čímž zůstávají vnější podněty bez výraznější odezvy. Tím začala naše společná etapa života, která nesla jen jeden jmenovatel a to přizpůsobení se daným konvencím. Přestával jsem hledat veškeré pozitivní impulsy, které přicházely neustále od Olgy, a viděl jsem už jen samá negativa, které jsme si začali postupně společně vyčítat. Často jsme se sami sebe ptali, kde je ta radost, ta barevnost společného soužití z let minulých.

20

Veškeré naše bytí se začalo odehrávat ve spirále, která na začátku člověka chytí do svých drápů a pokračuje s ním až do úplného konce po vytyčené dráze spirály. Postupně se vše začíná zrychlovat což je vynikající stav pro pasáčka, jelikož už nejste schopni přijímat žádné podněty od svého okolí. Impulsy, které vám mohou pomoci zpomalit či se úplně zastavit. Hromada vycucaných a gumových těl se ani nedostane na konec spirály. Drápy je jen uvolní ze svých spárů a tyto gumy se jen setrvačností dostanou ven ze života spirály. Klišé, které již bylo několikrát řečeno v průběhu vývoje lidstva, abychom se zastavili a rozhlédli se po svém okolí. Tímto klišé se pokoušíme samozřejmě řídit, ale jen malému počtu se při zastavení rozjasní oči a vykouzlí úsměv na rtech. Zbytek se vrací na nekonečnou cestu spirálou, která je postupně zbavuje důstojnosti a zajišťuje tupé následování svého okolí. Není se čemu divit, že k takovému pohledu na svět jsme pomalu dospěli i my. Samozřejmě, že jsme si uvědomovali nástup do nekonečné spirály, která poskytuje neustálý růst a domnělá pozitiva. Samozřejmě, že jsme se často snažili spirálu smrti opustit, ale vždy se pokusil opustit své vyhřívané místo ve spirále jen jeden z nás. Pouto, které nás drželo, vždy pomohlo druhému, který se pokusil vystoupit se znovu do spirály dostat, aniž by se zastavil a podíval se vzhůru na noční oblohu. Ten večer, kdy se Olga znovu pokusila opustit stále zrychlující spirálu, se jí konečně rozzářily oči a vytvořil úsměv na jejich malých rtech. Najednou na tmavé noční obloze spatřila do červena zabarvenou planetu a z jejich malých úst vyšla potichu jen jedna jediná věta, kterou si pamatujeme až do teď. Ano, bude to Venuše, jo Venuše to bude. Tato věta se donesla až ke mně, kdy jsem na základě tak to silného podnětu následoval Olgu a z vlastního přesvědčení vystoupil ze spirály. S pomocí Venuše jsme začali společně objevovat ztracenou hravost, radost a barevnost života bez ohledu na tmavé okolí, které se nás samozřejmě snažilo dostat zpět, na svojí stranu. Venuše se stala našim velkým ochráncem, průvodcem a rozvíjela naše chápání okolního světa do absurdních souvislostí. Postupem času se ze mne začala vytrácet radost. Sama jsme chtěla být vždy o krok na před a tak jsem i začínala tušit možnou pohromu. Proto jsem se svěřila se svými obavami Františkovi i Venuši. Venuše však vše viděla jasně, až nás zamrazilo, a s řešením jsme ihned souhlasili. Proxima nám přinesla i odpovědi na již dříve položené otázky. Co je vůbec smyslem života, co by se stalo, kdybychom se vůbec nenarodili, jak se staneme lepším člověkem. Odpovědi na tyto otázky jsou velmi jednoduché a prosté. Určitě by chtěl znát odpověď, každý z nás a proto zde jsou. Zkuste se zastavit a oživit svojí vnitřní hravost, ve kterém naleznete potřebné odpovědi bez zbytečných složitostí, norem, pokynů, které jsou přeci tak strašně důležité a potřebné pro vnímání našeho světa.

Děvka s jizvou Jakub Krčál Louisa Groganová vyšla ze svého malého bytu, zamkla dveře, klíče hodila do kabelky a vyrazila do temné ulice. Jako vždy prošla kolem bezdomovce, který seděl na zemi na červené bavlněné dece opřený o zeď jednoho domu. Onen člověk měl před sebou prázdný hrníček na drobné a popíjel laciné krabicové víno. Louisa ho zná již hodně dlouho a ví, že se jmenuje Joe. Jedná se o celkem zajímavého chlapíka se smyslem pro humor a velmi smutným životním příběhem. Joe vystudoval angličtinu a několik let přednášel na několika univerzitách. Oženil se, porodil dvě děti a napsal jednu fantasy knihu, jež mu přinesla pěkné jmění, ale jelikož si vzal peněz chtivou ženu, o všechen výdělek přišel během půl roku. Choť mu ze dne na den sbalila věci a vyhodila ho na chodník. Jeho děti už dávno vyrostly a nevěděly, co mu matka udělala a Joe se bál k synovi či dceři jít a požádat o pomoc, a tak raději zůstal na ulici s nákupním vozíkem přecpaným oblečením. Louisa ho pozdravila a do hrníčku mu vložila pětidolarovou bankovku. „Jak jdou obchody, Joei?“ zeptala se. „Špatně, Louiso.“ Odvětil, říhl si a napil se. „Už to není, co to bejvalo. Každej si dneska sedí na pětníku.“ „Aha, to je mi líto. Zatím se měj. Musím jít makat. Až v práci skončím, přinesu ti něco k snědku.“ „Děkuju, seš na mě moc hodná. Ani si to nezasloužím.“ „Ale běž, hlupáčku, ráda dělám dobrý skutky. Zvlášť pro tebe.“ řekla na to Louisa a pokračovala v cestě. Při chůzi si zapálila cigaretu a užívala si chvíli klidu. Kolem deváté večer se v této části města vyskytují samí budižkničemové. Různé rasově motivované gangy, feťáci, alkoholici a prostitutky. Louisa bohužel patří do čtvrté kategorie. S prostitucí začala v sedmnácti letech, kdy jí umřela matka a od otce utekla, protože pil a byl k ní často hrubý. Od té doby si obstarává peníze sama. Při prvním pohlavním styku zjistila, že to má docela ráda, a když zahlédla poprvé v životě prostitutku, co všechno dělá s chlapem v zadní části auta, rozhodla se, že spojí zábavu s prací. Tehdy na sobě měla krátké, těsné černé šaty a dámskou šedou košili. Nalíčila se, navoněla a začala shánět zákazníky. Pořád si do podrobností pamatuje vzhled jejího prvního zákazníka. Byl to tlustý starý děda bez vlasů, s chybějícími zuby, obrovským nosem a panděrem. Neuvěřitelně páchnul rybinou a pivem. Představil se jako Wilbur. Zavezl ji daleko od města, protože, jak jí sám vysvětlil, nechtěl, aby ho při aktu někdo načapal a potom to vyslepičil manželce. Také Louise řekl, že jí dá klidně příplatek, pokud o něm s nikým nikdy nepromluví. Když už byli u toho, Louisa si taky ujasnila pár pravidel. „Na penis si nasadíš kondom, jasný?“ diktovala mu, zatímco jí starý Wilbur osahával prso a hladil přes růžové kalhotky její klitoris. „A až se ti bude chtít stříkat, vytáhneš ho ze mě. Rozumíme si?“ Wilbur přitakal. „Peníze předem!“ Wilbur vzdychl, z palubní desky vytáhl krásnou hnědou koženou peněženku a předal Louise třicet dolarů. Potom se na ni vrhl a choval se k ní jako ke zvířeti. Škrtil ji, několikrát ji uhodil a ke konci vytáhnul nůž a řízl ji přes celou pravou tvář. Tekoucí krev slízal jako upír. A tak vzniklo Lousina pověstná jizva, která dodávala jejímu obličeji drsnost.

21

Po styku byla naprosto v šoku. Nadobro z ní zmizela její nevinnost a naděje, že na světě existuje nějaký chlap bez skrytých nechutných choutek. Něco takového by do sedmdesátiletého děduly nečekala. V mužích se velmi zklamala a začala je nenávidět všechny do jednoho. 2 Louisa dokouřila cigaretu a nedopalek hodila na zem. Konečně dorazila na své obvyklé místo, nasadila falešný úsměv a na každé projíždějící auto zamávala. O půl hodiny později před ní zastavil jakýsi stříbrný Cadillac, ve kterém seděl přibližně dvaadvacetiletý nádherný muž v obleku s kudrnatými kaštanovými vlasy, černýma očima a vypracovanou postavou. „Chceš si užít trochu zábavy, brouku?“ zeptala se Louisa a několikrát na něj zamrkala. „A-ano.“ Vykoktal. „Nasedněte si.“ Řekl. Louisa přikývla. „Kam pojedeme, zlatíčko?“ „Ke mně domů. Moje služebná připravila na dnešní večer výtečnou večeři a k tomu nechala vychladit výborné víno dovezené z Francie.“ „To zní dobře. Máš se mnou další plány, krasavče?“ „Uvidíme.“ Vzdychl muž. „Jmenuji se Jacob Sweeney.“ „Louisa.“ „Pěkné jméno.“ „Ani ne.“ „Proč ne?“ „Dal mi ho otec.“ „Aha.“ Chvíli jeli mlčky. Jacob Sweeney naladil rádio na rockovou stanici a začal zpívat společně se zpěváky, i když hodně falešně. Jacob Louisu kamarádsky poplácal po stehně a donutil ji, aby se k němu přidala. Louisa nic nenamítala, protože odjakživa má ráda odvázané lidi, žádné zamlklé suchary. Jacob Sweeney jí dokázal za takovou malou chvíli zvednout náladu a doufala, že po ní nebude chtít žádné nechutnosti. Mohli by se stát dobrými přáteli. Poté si uvědomila, že Jacob jistě pochází z bohaté rodiny a rodiče by mu nedovolili mít za kamarádku prostitutku. Přestala zpívat a tancovat v rytmu hudby a zamračila se. Na světě je tolik neporozumění, předsudků a nenávisti, až jí z toho tolikrát bolí srdíčko. Jacob muziku ztlumil, jelikož si všiml jejího náhlého smutku. „Copak se stalo, Louiso? Udělal jsem něco špatně?“ Louisa Groganová zavrtěla hlavou. „Ty ne, zlatíčko. Společnost.“ „Jak to myslíš, Louiso?“ nechápal. „Mezi náma je vobrovská propast, Jabe. Ty seš bohatej jako Rockefeller, já jsem chudá jako kostelní myš. Tví rodiče by mě určitě neschválili. Štítili by se mě. V duchu by si říkali „Náš chlapeček se přece nemůže bavit s prostitutkou, jistě je prolezlá všeljakejma přenosnejma nemocema. Musíme mu v tom zabránit“. Předsudky jsou hrozná věc, Jacobe. Sama to znám nejlíp. Žiju mezi lidskejma troskama. Něco ti ovšem řeknu, Jacobe. Nejsme zlí. Někteří ano, ale většina ne. Každej den chodíme do práce, kde se mlčky necháváme ponižovat od vás bohatejch. Posloucháme váš smích. Vidíme vaše zkřivený obličeje, když vás žádáme o pomoc. Pro vás jsme absolutní nuly. Řeknu ti jeden rozdíl mezi náma. My si život aspoň užíváme. Neřešíme prachy, nehlídáme si majetek jako oko v hlavě. Jsme bez majetku šťastnější. A dobře vám tak, že vám občas mí lidi něco ukradnou. To si myslím já.“ Jacob vzdychl. „Já ale nejsem jako ostatní boháči, Louiso. Neštítím se vás. Věř mi nebo ne, ale i já jsem kdysi žil v chudinské čtvrti. Žili jsme ve starém, polorozpadlém domě bez elektřiny a teplé vody. Otec byl závislým na drogách, matka ráda pila. A to je zabilo. Oba se předávkovali. Na starost si mě vzal můj strýc, miliardář. Adoptoval mě a staral se o mě dobře. Jenomže před nedávnem zemřel na infarkt. Odkázal mi veškerý majetek. V tom velkém domě jsem sám. Opuštěný jako kůl v plotě se špatnými vzpomínkami. Takže, Louiso, vím, jaké to je být na nejnižším společenském žebříčku. Dodnes si pamatuji ta ponížení, kterých se mi dostávalo od spolužáků ze základní školy. Nutili mě dělat tolik nechutných věcí a plnil jsem to jen proto, že jsem měl hlad.“ Jacobovi při těch náhlých vzpomínkách vytryskly slzy. Louisa ho hladila láskyplně po vlasech. „Promiň, Jacobe, nemyslela jsem to tak.“ „Ale ano, myslela, Louiso, a je dobře, že se nebojíš vyslovit to, co si doopravdy myslíš. Většina lidí toho není schopná.“ „Já vím.“ „Nebudeme se raději bavit o něčem příjemnějším? Co kdybychom zajeli do autokina? Dlouho jsem tam nebyl. Vykašleme si na večeři, koupíme si popcorn, brambůrky a užijeme si trochu zábavy. Bez sexu! Zvu tě.“ Louisa se zasmála. „Tak to beru. Jakej film dávají?“ Jacob pokrčil rameny. „Nevím, necháme se překvapit. Vím, že takhle pozdě večer hrají pouze staré dobré horory.“ „Horory zbožňuju. Dávají mi pocit, že je na tom někdo ještě hůř než já.“ „To je dobře. Aspoň se nebojíš.“ V autokině to bylo skvělé. Louisa si to užívala naplno a nikdy se necítila tak šťastná jako ten večer. Jacob se choval jako opravdový džentlmen. Oběma koupil kolu, praženou kukuřici a zaparkoval úplně vepředu. Byli totiž mezi prvními. Ostatní diváci přijížděli asi pět minut před samotným začátkem. Louisa byla dojatá, protože podruhé ve svém životě uvidí film. Na zbytečné vysedávání a nic nedělání nebyla zrozena. Raději se prochází venku, klidně, klidně i během deště, a přemýšlí o lepším životě, než aby celé odpoledne promarnila v temném kinosále plného zamilovaných párů. Dnes to ovšem znamenalo něco jiného. Byla s přítelem – snad jediným. Ano, považovala Jacoba za svého přítele a z jeho obličeje poznala, že i on ji. Uvažovala, jestli ho z nebe neseslal samotný Bůh, ale hned ten nápad zavrhla. Zasáhl pouze osud. Během filmu (dávali King Konga z roku 1976!), se mu opřela o ramena a řekla. „Zůstaňme kamarády, prosím.“

22

„Těmi nejlepšími. Vždyť jsme skoro ze stejného těsta, Louiso.“ Odvětil na to Jacob a usmál se.

vůně sýrovýho popkornu Pavel Folprecht vybavuju si uplně přesně, jak sem tam jel. vobčas se mi stává, že si nějakou ptákovinu pamatuju do posledního detailu. měl sem mírnou kocovinu, mašinka na Lítačku nefungovala a zasvítil na mě křížek. cestou tam sem pozoroval svodidla dálnice a za vokny autobusu se pomalu stmívalo. na Čerňáku sem si koupil presso a v metru se už po stý zapřemejšlel, co dál se svym životem. ale po stoprvý sem na nic nepřišel. tak sem aspoň v Hloubětíně dopil kafe, nasadil sluchátka a dal si žvejku. nebyl sem nervózní. jen sem to chtěl mít rychle za sebou. kolem bylo hrozně moc hezkejch holek s kabelkou přes rameno a igelitkou v ruce. fšechny pospíchaly domů za nějakym blbečkem, se kterym bydlely v jedna plus káká, aby mu k večeři vohřály párky z Penny, potom mu podržely a hlavně šly brzo spát. protože ráno zas fšichni fstáváme do práce nebo na přednášku. bylo mi z toho smutno na mý zjizvený černý duši. na tu ptákovinu sem dostal poukaz za vosum stovek ke svejm dvaadvacátejm narozeninám. neměl sem to srdce ho nechat propadnout nebo třeba prodat. tenkrát nebylo na světě moc věcí, kerý by mě fakt zajímaly a bavily, takže ani tohle se mnou moc nehnulo. ale byl to tenkrát velkej boom. přišel s tim Google a pomalu to rozšiřoval všude možně po světě. f Česku fungovala zatim jenom jediná pobočka a do tý já mířil. sídlila na Novym Smíchově. nahoře, hned vedle kina. byla menší, než by člověk čekal. hned za skleněnejma dveřma seděla paní u stolečku. pozdravil sem a ukázal jí voucher. paní cinkla na zvonek a přistoupila k nám nějaká slečna. měla dlouhý černý vlasy a nohy a zadek jí vobepínaly černý legíny. co taky jinýho. „Tohle je Irena, bude se vám věnovat.“ když sem něco podobnýho slyšel naposledy, stálo mě to patnácet na hodinu, líbání za příplatek. „Pojďte za mnou, prosím,“ vyzvala mě Irena. vešli sme do takový malinkatý postranní místnosti. byl tam fpodstatě jen psací stůl s notebookem a ještě jedny zavřený dveře s led páskou kolem futer. Irena si sedla za stůl a z prvního šuplíku vytáhla dotazník. „Jméno a přímení?“ „Petr Ruprecht.“ „Věk?“ „dvacet dva.“ „Pohlaví?“ „patnáct čísel.“ neusmála se, zaškrtla ‚mužské‘ a vyptávala se dál. na adresu, číslo mobilu a další blbosti. „S jak starym mladym ‚já‘ se chcete setkat?“ „já?“ „Vy.“ „jako jak mladou bych vás nejrači potkal?“ „Ne. Jako jak staré má být to vaše mladé ‚já‘, se kterým se chcete potkat.“ „co ‚já‘ vim…“ vobrátila voči fsloup. „kolik je tak normální?“ zeptal sem se. „Vzhledem k vašemu nízkému věku doporučuji deset let.“ „tak deset let.“ do políčka f dotazníku zapsala jedničku a nulu. „S jak starým starým ‚já‘ se chcete potkat?“ „jakože jak starou bych vás nejrači potkal?“ „Nezačínejte zas!“ „pětačtyřicet,“ vypálil sem. zapsala pětačtyřicet. „Vzhledem k nezletilému věku vašeho mladého ‚já‘, musím být první schůzce přítomna. Na obě setkání máte dohromady deset minut.“ přectava pedofilního ‚sebe‘, kterak znásilňuju svoje desetiletý ‚sebe‘, mě pobavila. ale nic sem neřikal. něco nacvakala na notebooku a světelná páska kolem dveří zablikala twitterově modrou. pomalu se votevřely a bez jakýhokolif varování vešlo dovnitř tlustý desetiletý dítě s nepřirozeně kulatejma tvářema a malym nosem. vypadalo zmateně a plaše. bylo ticho. nevěděl sem, co říct. Ireně sme byli evidentně u prdele. v černejch legínách. prohlížela si svoje gelový nechty a šťourala se pod nima propiskou. „jak je?“ zeptal sem se nakonec. „Dobrý.“ „cajk.“ s lehce zvednutou hlavou se mi moje desetiletý ‚já‘ plaše koukalo do vočí. „Můžete mu třeba poradit, aby se vyhnul nějaké situaci, která ve vás zanechala špatnou vzpomínku,“ ozvala se Irena. už jí to ticho asi přišlo až moc trapný.

23

pořát mě nic nenapadalo. jakože mam fsobě hodně fspomínek z děctví, na kerý když si fspomenu, tak mi je úsko. kerý bych nejrači zapomněl nebo vymazal. ale fšechny mě nějakym úchylnym spůsobem někam posunuly a udělaly ze mě todleto, co teď sem. není to nic extra. ale je to fšehofšudy to jediný, co mám. „Nebo mu můžete třeba poskytnout nějakou radu do budoucna…“ znova sem se na něj podíval. připadal mi strašně jednoduchej a bezbrannej. nepřipravenej. uvědomil sem si, kolik jizef mu eště realita fšedních dnů vryje hluboko do těla, a bylo mi ho líto. „vobčas je lepší, držet hubu, kámo,“ vypadlo se mě nakonec. „jakože víš jak. prostě myslet si svoje a mlčet…“ přikývlo. tak tohle si chci fskázat? asi jo. taky nechlastat! a nešňupat! nosit domů jedničky. hákovat vod pondělí do pátku f práci, kerá tě nebaví. koukat na zprávy f televizi a chodit do kostela a milovat školu a život a lidi. „nebo víš co? zapomeň na to. jestli tě něco sere, tak to řekni. fakt. vždycky to řekni. a vyser se na lidi, co tě kvůli tomu nebudou mít rádi. nebudou tě mít rádi. fakt. ale ser na ně. lidi sou jedna velká banda zmrdů.“ šáhnul sem do zadní kapsy kalhot a vyndal peněženku. „vidíš tuhle holku?“ přikývlo a vzalo do ruky fotku, kerou sem mu podával. „tak ta tě jednou bude mít fakt hódně ráda, právě kvůli tomu, jakej seš. teda sem. teda… co já vim, kurva!“ votočil sem se na Irenu. „pošlete ho pryč.“ desetiletý dítě vodešlo, stejně jak přišlo. Irena zas něco nacvakala do počítače a pak i vona vopustila místnost. světla kolem futer znova zablikala modře a vešel člověk, kerej rozhodně nevypadal na pětačtyřicet. nevypadal ani jako vyléčenej feťák, prokletej básník, spisovatel, poslední žijící beatník nebo alkoholik. vypadal… dobře. byl krásně a draze voblečenej. tmavě modrý sako, šedivý kalhoty a bílá košile bez kravaty. stříbrný hodinky a přes pravou ruku přehozenej dlouhej kabát. a na nohách semišový polobotky. jeho hladce voholená tvář kontrastovala s tou mojí. působil voproti mně mužně a charismaticky. f xichtě měl zakouslejch pár vrásek a po stranách hlavy už mu mírně šedivěly vlasy. jeho zhruba třícenťáková jizva přes pravý vobočí, jakožto památka na půllitr z jedný Letenský herny, byla hlubší než ta moje. jenže jemu slušela. „J/jak je?“ zeptali sme se naráz. „Dobrý,“ vodpověděl. „cajk.“ „daří se ti dobře, co?“ napadlo mě, když sem se zakoukal na ten jeho kabát. musel stát pěknejch pár tisícovek. „Dobře,“ přikývl. „Ale kdybych v tvých letech věděl to, co vím teď, dařilo by se mi ještě lépe.“ „kde děláš?“ já na to. jeho poslední větou sem schválně přeslechnul. „V jedné reklamní agentuře.“ hrdě si poupravil límeček u košile. „a píšeš eště?“ „Samozřejmě, že píšu. Emaily, výroční zprávy, faktury…“ „já myslim jakože povídky a tak.“ „Ach takhle. Ne, to ne.“ „proč?“ „Před pár lety mi vyšla kniha příběhů a poezie, ale neprodávala se moc dobře. Tak jsem psaní zanechal.“ udělalo se mi špatně vod žaludku. „Podívej, máš papír a tužku?“ ptal se von. „nemam…“ „Rád bych ti nadiktoval nějaké body, kterých když se budeš v budoucnu v práci držet, tak-“ „seš ženatej?“ skočil sem mu do řeči. „Ano.“ „s Catherine?“ bál sem se vodpovědi. „S Catherine?“ zvopakoval. sklopil hlavu a snažil se si vzpomenout. „Jo s Catherine… kdepak,“ nostalgicky a hrozně debilně se usmál. „Ale mám dvě krásné děti. Chceš ukázat nějaké fotky?“ „ne,“ vodpověděl sem. zatvářil se trochu zaraženě, ale snažil se to nedat najevo. „Podívej, vezmi si támhle z toho stolku papír a tužku a zapiš si, co ti teď nadiktuji. Máme už asi jen dvě minuty. Když se tím vším budeš řídit, oběma se nám povede velice dobře.“ přejel sem pohledem přes ty jeho semišový polobotky až po tu zasraně hlubokou jizvu. najednou mu neslušela. vypadala hrozně slizce. von vypadal slizce. jako kurva, co vyměnila svůj talent za práci v reklamce. Bukofski blije v hrobě. igelitky z Penny. lízing na auto a rodinný fotky na nočnim stolku. vytáhnul sem pravou ruku z kapsy a poplácal ho přes rameno. „kámo, vod tebe nic nechci. ale dík.“ votočil sem se k východu a nechal ho za sebou. s „naschle“ sem prolítnul ven z pobočky. do nosu mě praštila umělá vůně nákupního centra a sýrovýho popkornu. za chvilku už sem stál venku na ulici a z plnejch plic dejchal nádherně vosvěžující podzimní vzduch nasáklej deštěm a samotou. trošku se mi zamotala hlava. kousek dál byla hezká hospůdka.

24

Děvka s jizvou Pavel Vágner Pádím si to v buicku po široký americký pětatřicítce ze San Antonia. Auto je plný. Je tu Harry, Mike i Fred. Všichni mí kámoši. Před pár hodinami jsme stáli vedle sebe v parádních bílých uniformách a salutovali naší americké vlajce. Je to ty parádní hadry, co si vojáci vezmou, na ukončení kadetní školy. Pět let jakoby vzala voda. Ostatní šli se svojí rodinou. S hrdými otci s uplakanými matkami i s dívkami v puntíkatých šatech. To my čtyři frajeři, co jsme z byli děcáku, jsme drželi tak nějak po celou dobu spolu a věřte mi nebylo to pokaždý snadný. Teď kdy je nad námi nebe v otevřeném autě, vítr nám cuchá vlasy. Tedy až na Freda, co si koleno nechal i po přijímači. On má na rozdíl od nás na tu pleš hlavu. Slzí mi oči. Chtělo to brejle. Ty jediný černý, co máme, jsme dali řidiči Harrymu. Tečou mi slzy, nevím, jestli větrem nebo jsem jednoduše štastnej. Něco skončilo, ale další etapa mého života se otvírá. A určitě to bude lepší než do teď. Amerika má novýho mladýho prezidenta a díky Rusům, co hrozí atomovkami, jde spousty peněz do armády a tím i nám kadetům. Prostě super rok 1962. Auto zpomaluje, už jsme na dohled od mexické hranice. „Doufám, že všichni máte v pořádku papíry,“ zahartusí Harry od volantu. Zastavujeme u vojáka s puškou a druhému podáváme dokumenty nás všech. Podezíravě si nás prohlíží. Čumím jak jelimánek, Mike se chechtá do dlaně, šťouchnu do něj, ať se zklidní. Jsme v Mexiku. Kam si myslíte, že má namířeno parta mladých absolventů? Máme z vyprávění ze starších ročníků. Projeďte Peirdras Negras dál na jich po pětatřicítce až do Allende. V baru Star se ptejte po Chosem. Když jsme nakráčeli do tý zakouřený putyky, hlásilo se k nám hned několik chlápků a všichni „Chosé“. Harry ještě nedoset za stůl a už kejvne na obsluhu. „To mexický pivo je fakt hnusný,“ řekne plešoun Fred, „jdem to Tequily.“ Po pár panácích srandista Mike baví celej bar. Alkohol odplavuje můj vrozený stud a rozhlížím se po ženskejch. Proto jsme se přece přijeli. Vidím, jak Harry strká Chosému nějaký dolary. Odcházíme zadním vchodem přes dvorem do sousedního baráku. Za těžkými železnými dveřmi je ponuré světlo a vyhazovač se zmuchlaných ksichtem. Cítím parfém padlých žen smíchaný s cigaretovým kouřem. Jo, jsem v BORDELU. Snažím se tvářit tvrďácky jako Harry. Je mu to jde samo o sobě, mně to stejně nikdo neuvěří. Oči se zvykají na přítmí. Konečně si prohlédnu děvky, ty nevěstky, obchodnice s rozkoší, co mě zasvětí do tajů milování. „Jo, je to venku. Tady se zbavím svého panictví.“ Romantické představy o naivní dlouhovlásce s krásnýma velkýma – očima, mazlení na dece při pikniku a první nesmělém milováním jsem nechal doma, když buicku a vydal se na tuhle cestu. Těkám pohledem z jedné dívky na druhou. „Co je to tu tedy za výběr,“ pomyslím si. Menší Mexičanka, dlouhý, černý vlasy, kozy alespoň čtyřky, dírkovaný punčochy, kraťounká sukýnka a vykukující kalhotky. Stačí a už jsem vzrušený. Vedle ní je mulatka s malejma, kudrnatý háro, ta jí bude mít určitě chlupatou. Tak co dalšího. Vidím jí, je ke mně zády, dost hubená, malej zadek, postraší, „No tak se otoč,“ říkám si nedočkavě. Delší rovný vlasy zakrývají obličej, úzké rty bez úsměvu. „Jo, kozy ujdou,“ hodnotím si pro sebe. A co je vlastně komu do velikosti prsou. Ty přece nesouloží. Čekám, až se na mě podívá. Smutný oči. „Co ta jizva ve tváři. Taková ta jizva od malé ostré čepele, co rychle mávneš rukou. Jizva, co má označit, že patříš sem,“ tohle vše mě napadlo, když jsem, vyděl malou krátkou jizvu. Díváme se na sebe. Jdu k ní. Beze slova vezme mojí ruku a vede mě někam za závěs. Sedám na chlupatý silonový přehoz přes postel. Začala se svlékat. Je starší, než vypadala. Nespouštím ji z očí. Pořád mi tu jako něco nehraje. Takovej divnej pocit okolo žaludku a knedlík v krku. „Co to sakra má bejt.“ Pozoruji její ruce a pletou se mi na mysl úplně zastrčený vzpomínky, jak s prehistorie mého života. Sedím a čumím, jak si sundavá tu blyštivou košilku. Jde ke mně. Svými stehny se zasouvá mezi moje nohy. Hladí mě po vlasech. Zase ty vzpomínky, jako z dálky. Rozepínám ji podprdu uprostřed hrudi. Taková malá patentka, a už jsou venku. Nádhera! Je to tady! Chci je políbit. Nebrání se. „Co ta piha vedle bradavky, co to je?“ To snad není možný, odstrkuji ji. Rvu si ze sebe uniformu a vyhrnu si tričko. A vidím její překvapený výraz. Jak to, že má stejnou pihu vedle bradavky jako já. Zas ty neurčitý vzpomínky na ty ruce a snad na mojí MÁMU, jejíž obličej na žádný fotce neviděl. Ty probrečený noci děcáku, v místnosti o deseti postelích a o nevyplněných snech o mámě, co se mě zbavila a už nikdy nepřišla. Ty výčitky, otázky o naději, že možná jednou příjde. A znovu zklamání z dalšího dne. Teď tu stojí polonahá. Je to ONA! Pádíme si tu v buicku po pětatřicítce. Otevřené nebe nad námi. Plešatej Fred nám barvitě vypráví, jakože byla ta malá černá. Jeden přes druhýho se chluběj svými erotickými zážitkami. Jasně, že přeháněj. Ve větru mi slzej oči, ale dobře vím, co udělám. Určitě to udělám. VRÁTÍM SE TAM PRO TU DĚVKU S JIZVOU.

25