Sportovní hry, jejichž počet překračuje daleko hranici sta, je možno klasifikovat a rozčlenit podle různých hledisek

I. Teoretická část 1. Volejbal 1.1

Charakteristika volejbalu

Volejbal je poměrně rozšířená síťová kolektivní hra. Současný volejbal vyžaduje hráčskou všestrannost, dobrou tělesnou kondici, osvojení potřebných technických a taktických dovedností s vysokými kvalitami morálních a volních vlastností. Rozvíjí rovnoměrně všechny pohybové schopnosti, především rychlost spojenou s obratností a vytrvalostí, rychlou sílu dolních i horních končetin a trupu. Významným charakteristickým

rysem

hry

je

udržení

koncentrace

pozornosti,

uplatnění

koordinačních schopností, psychických vlastností hráčů a správného rozhodování ve stále se měnících podmínkách hry. Volejbal vyžaduje hráčskou ukázněnost, čímž upevňuje smysl pro kolektiv, učí důslednosti, důvěře ve vlastní síly, zdravé ctižádostivosti a neustále podněcuje k bojovnosti (Hančík, 1983). Sportovní hry, jejichž počet překračuje daleko hranici sta, je možno klasifikovat a rozčlenit podle různých hledisek. Jedním z kritérií třídění může být počet hráčů u každého ze soupeřů. Oddělí se tak sportovní hry individuální (singly v tenise), párové (beachvolejbal) a týmové (házená), (Táborský, 2007). Volejbal patří mezi sportovní hry, které se dělí na individuální a týmové resp. kolektivní. Individuálních se účastní pouze jednotlivci, kdežto v kolektivních participují družstva. Individuální sportovní hry jsou založeny především na herním výkonu jednotlivce. V týmových sportovních hrách tyto herní výkony jednotlivců podléhají regulačnímu působení a vytváří týmový herní výkon (Vorálek, 1986). Sportovní hrou chápeme pohybovou činnost dvou stran, které jsou v neustálém současném vztahu a potřebují se. Obě strany usilují o dosažení identického cíle: prokázat svou převahu nad druhou stranou lepším ovládáním společného předmětu a získání většího počtu bodů v nestandardně se měnících herních situacích (Dobrý, L. 1988).

Rozeznáváme sportovní hry brankového typu, které jsou limitovány časem a mají intenzivní charakter, což znamená, že dochází k přímému tělesnému kontaktu soupeřů. V síťových sportovních hrách je rozhodujícím faktorem dosažení určitého počtu bodů. Síťové a také pálkovací hry se řadí mezi neinvazivní hry, protože při nich nedochází k přímému fyzickému kontaktu soupeřů (Vorálek, 1986). Hráči, jejichž počet závisí na pravidlech dané sportovní hry. V týmu mívají hráči zpravidla určené role, a tím mohou vytvářet subsystémy uvnitř systému. Tytu role mohou být různé typy subsystémů. Mohou to být také nováčci a zkušení hráči, nebo hráči patřící do základní sestavy, náhradníci a podobně. Skupina všech hráčů tvoří řízený subsystém (Süss, 2006). Jako každá sportovní hra, i volejbal probíhá podle určitých zákonitostí a domluvených pravidel. Hra má svoji pevnou organizaci. Je soutěživou činnost dvou soupeřících družstev, přičemž hráči každého družstva se snaží zaujmout na svém hřišti takové postavení, které umožňuje co nejlépe plnit herní úkoly po přeletu míče od soupeře a dovoleným trojím odbitím dopravit míč do pole soupeře tak, aby jej nemohl zpracovat a vrátit zpět přes síť a zabránit přeletu míče od soupeře. Volejbal se realizuje v utkání. Utkání je limitováno dřívějším dosažením určitého počtu bodů v sadách. Konečným cílem každého družstva v utkání je vítězství. Každé utkání se skládá z částí – setů – představujících také jednotku výsledku utkání. Sety utkání jsou tvořeny rozehrami, což jsou části utkání, které jsou vždy zahájeny podáním a ukončeny chybou jednoho z hrajících družstev, ohodnocenou rozhodčím jako porušení pravidel. Koncepce volejbalu vychází ze střídání se hráčů ve všech postaveních na hřišti a představuje dynamiku pohybu hráčů po hřišti s neustálou proměnlivostí ve střídání jednotlivých herních činností v útoku a obraně (Příbramská a kol., 1996). V odbíjené se v největší míře vyskytuje úsek utkání, v němž jedno z družstev má míč pod svojí kontrolou a druhé nemá. Tento úsek utkání se zrcadlově opakuje. Vedle toho se v menší míře vyskytují i úseky, kdy mají míč pod kontrolou obě družstva (např. okamžik při současném bloku) a kdy jej nemá žádné z družstev (např. když se jedno z družstev snaží pouze postupným vybíráním míče zabránit jeho dopadu na zem). Z výše uvedeného vyplývá, že k získání kontroly nad míčem nestačí samotný

fakt, že hráči družstva odbíjejí míč. Bude to platit jen tehdy, budou – li jeho hráči cíleně odbíjet míč spoluhráči nebo do pole soupeře.

Přitom ovšem může dojít

k tomu, že výsledek jejich činnosti nebude plně odpovídat uvedenému úmyslu, tj. že i při zřejmě cílené činnosti, nedoletí odbitý míč k zamýšlenému spoluhráči, nebo do pole soupeře. Je třeba vzít v úvahu fakt, že výsledek každé činnosti je do určité míry ovlivněn jistou dávkou nahodilosti. Výsledek činnosti nelze považovat za definitivní a za jediné kritérium toho, zda je, byl nebo nebyl míč pod kontrolou. Nejmenší logickou částí utkání je herní situace. Herní situace je vymezena souhrnem faktorů a podstatných vztahů mezi nimi. Na vznik herní situace působí činitelé vnitřní a vnější.

Mezi vnitřní činitelé patří: postavení a postoj hráčů – spoluhráčů i protihráčů let míče ve vlastním poli nebo v poli soupeře, jeho prudkost, usměrnění (umístění), výška, rotace atd. počet již provedených nebo ještě možných odbití míče možnost přesného odbití míče příslušným hráčem kvalita výkonnosti, nebo aktuálně podávaný výkon jednotlivých spoluhráčů i protihráčů včetně jejich stavu speciální schopnosti a předpoklady spoluhráčů i protihráčů Mezi vnější činitele patří: důležitost a stav utkání domácí nebo cizí prostředí rozhodčí, jeho kvalita a způsob rozhodování prostředí, v němž se utkání koná – počasí, terén, viditelnost, osvětlení, divácká kulisa apod. Záleží na samotných hráčích, do jaké míry se nechají těmito faktory ovlivnit. Herní situace přecházejí plynule jedna do druhé. Každá z nich představuje pro jednotlivého hráče úkol, který je nutno řešit výběrem a realizací jednoho z několika možných individuálních nebo kolektivních způsobů. Je zřejmé, že různí hráči v jedné herní situaci mohou mít rozdílné, ale někdy i stejné úkoly. Naproti tomu jeden hráč může jednu a tutéž herní situaci řešit buď stále stejným, nebo naopak více různými způsoby. Herní situace jsou řešeny jednáním hráčů, které je tvořeno jednak pohybovými úkony a jednak psychickými operacemi. Menší část těchto pohybových úkonů představuje zcela nahodilé reakce na náhle se vyskytnuvší herní situace. Soustavy pohybů zaměřené ke splnění okamžitého herního úkolu, které vždy tvoří určité komplexy s poměrně stálou strukturou, se nazývají herními činnostmi jednotlivce.

Jejich pohybová složka je obvykle nazývána technickou stránkou herní činnosti jednotlivce nebo jinak, jejím způsobem provedení. Na druhé straně taktickou stránkou herních činností jednotlivce se nazývají všechny psychické procesy předcházející vlastní pohybové činnosti. Zachycení a uvědomění si herní situace, její zhodnocení spojené s úvahou o možnostech řešení a konečně z toho vyplývající výběr vhodné herní činnosti jednotlivce či jejího způsobu provedení, představuje hlavní postupné kroky. Taktická stránka je tedy rozhodovacím procesem, kdy hráč na základě informací, které získává smysly ze svého okolí a na základě ocenění sebe, svých možností a svého aktuálního stavu volí ze svého hlediska nejvýhodnější způsob řešení právě se vyskytnuvší herní situace. Výsledkem tohoto řešení je pak zvolený pohyb, tedy technická stránka HČJ (Buchtel, Ejem, 1975). S autory a jejich názory naprosto souhlasím, ale osobně si myslím, že zde zapomněli zmínit jeden velmi důležitý aspekt, kterým je somatotyp hráče. Trend trenérů mládeže je takový, že pokud je možnost si hráče vybrat ze široké mládežnické základny, mají tendenci sahat pouze po vysokých hráčích. Trenéři doslova tvrdí, že nejdůležitější je tělesná výška hráčů a herní dovednosti už trenéři hráče nějakým způsobem naučí. Tento názor s trenéry nesdílím, protože právě díky němu se těmto trenérům v kategorii kadetů, kadetek a juniorů, juniorek podařilo mnoho hráčů a hráček menšího vzrůstu od volejbalu odradit, přitom po technicko-taktické a kondiční stránce herního výkonu byli vybaveni na vysoké úrovni.

1.2

Vznik volejbalu

Koncem 19. století začal na celém světě pronikat do popředí zájem o tělesnou výchovu a sport. Z Anglie, kde toto hnutí mělo především svoji kolébku, se sport šířil nejvíce do Ameriky, kde rychle zdomácněl. V prvém období získávala tělovýchova a sport nadšené vyznavače zvláště u studentů, kteří tak hledali a našli protiváhu ke svému nepřirozenému sedavému způsobu života. V amerických vysokoškolských kolejích patřila k nejoblíbenějším studentským sportům atletika, dále rugby, baseball, tedy vesměs sporty, které se pěstovaly v letní sezóně.

V zimních měsících zájem o tělesnou výchovu silně klesal, neboť studenti nenacházeli nic rovnocenného těmto sportům. Až v roce 1891, resp. 1892 po řadě pokusů springfieldský učitel tělesné výchovy NAISMITH novou hru pro tělocvičnu, která rázem zaujala jeho žáky. Původní "naismith-ball" si pak brzy získal značnou oblibu a pod jménem košíkové, basketbalu, začal svou úspěšnou pouť do celého světa. W. G. Morgan ze stejného důvodu vytvořil největší sportovní školy ve Springfieldu. Novou hru, kterou z neznámých důvodů nazval "mintonette". Košíková se mu zdála totiž příliš namáhavou rekreační hrou, a tak rozdělil tělocvičnu sítí (pro lawn-tennis), jejíž horní okraj natáhl asi ve výši 183 cm od země, žáky své třídy rozdělil na dvě poloviny a dal jim úkol dopravit míč odplácáváním na půli soupeřů. Netušil, že tím dává základ hře, jež se v průběhu dalších desetiletí stala olympijským sportem, radostí a osvěžením statisíců. Roku 1895 zde začíná historie volejbalu Hráči to neměli zprvu vůbec jednoduché, hrálo se s basketbalovým míčem, ten je pořádně těžký a každou chvíli vyvracel prsty. Teprve míč zhotovený podle speciálních propočtů rázem odstranil důležitou překážku v dalším rozvoji a minonette pak patřila k náruživě pěstovaným v tělocvičně Morganovy školy. Toto je úvod podle, volejbalových historiků, pravdivý. Podle ústní, ale nepotvrzené, tradice to však měli být chicagští hasiči, kteří si právě volejbalem krátili volné chvíle, když nehořelo. Ať je to tak, či onak, volejbal se ujal. Když pak měl někdo šťastný nápad, že s hřejivými slunečními paprsky přenesl síť a míč do nejkrásnější tělocvičny světa, do volné přírody, začala se "mintonette" hrát i venku. A pak v roce 1896 vyšel prvý článek o odbíjené. Volejbal je nová hra, výborně se hodící do tělocvičen a sálů, která však může být hrána i venku. Hřiště na volejbal pak byla zakládána na koupalištích, v letoviskách a v některých sportovních střediscích. Hra byla oblíbena hlavně u mládeže. Proto přibývalo hřišť též ve školách, kolejích, v rekreačních střediscích (www.cvf.cz/?clanek=247). Od roku 1896 dostává volejbal herní strukturu v podobě pravidel hry, které uveřejňuje J. J. Cameron a shrnul je do deseti základních pravidel. Jde především o rozměry

hřiště, váha a obvod míče, počet hráčů jednoho družstva atd. (Kaplan, Buchtel, 1987). Specifika ženského volejbalu

1.3

Formy volejbalu

Volejbal rozlišujeme na: rekreační volejbal výkonnostní volejbal vrcholový volejbal 1.3.1

Charakteristika volejbalu z rekreačního hlediska

Volejbal na rekreační úrovni hrají jedinci především pro radost z pohybu a prožitků s touto hrou spojených. Hlavním cílem je aspekt společenský a zdravotní, nikoli výkon.

Družstva

rekreačního

volejbalu

jsou

složena

z hráčů,

kteří nejsou

zaregistrováni v Českém volejbalovém svazu a scházejí se na tréninky po předchozí domluvě. Nejedná se o tréninkový proces, nýbrž většinou o rychlé rozcvičení, po kterém následuje neřízená hra. Na hřišti je možné vidět smíšená družstva jak ve smyslu pohlaví, tak věku. Družstva většinou nehrají žádné mistrovské soutěže. Některá se ale zúčastňují soutěží neregistrovaných hráčů. 1.3.2

Charakteristika volejbalu z výkonnostního hlediska

Výkonnostní volejbal realizují hráči registrovaní v Českém volejbalovém svazu a tvoří největší část členské základny. Cílem je dosažení nejlepších výsledků v soutěži. Podávané výkony a výsledky nemohou být nejlepší, neboť nejsou ochotni, nebo nemohou tréninku věnovat dostatek času. Jsou hnáni především motivací a touhou po aktivní zábavě. Kolikrát jim nejsou umožněny materiální ani finanční prostředky. Do oblasti výkonového volejbalu zahrnujeme družstva hrající krajské přebory a soutěže, a družstva přibližně od poloviny I. Ligy. Většinou se jedná o hráče mladší, kteří se chtějí dostat k vrcholovému volejbalu. Starší jsou většinou bývalí hráči extraligy, kteří s volejbalem nechtějí nadobro skončit.

1.3.3

Charakteristika volejbalu z vrcholového hlediska

Volejbal na vrcholové úrovni je výběrová forma talentované mládeže, která prošla výběrem talentů, a volejbal se stal jejich zaměstnáním. Spousta profesionálních hráčů odchází do zahraničí, kde jsou lepší platové podmínky. Družstva na této úrovni trénují pětkrát týdně dvoufázovým tréninkem. Z důvodu kladení vysokých nároků na hráče, je zapotřebí patřičná relaxace a rehabilitace po zátěži. Realizační tým se skládá z hlavního trenéra, asistenta, maséra, lékaře, technického vedoucího a manažery týmu. Nezastupitelnou roli v této oblasti hrají sponzoři, bez jejichž přičinění by nebyla možná jakákoli realizace. Do vrcholového volejbalu jsou zařazeny reprezentační celky mládežnických kategorií a dospělých, družstva extraligy a přibližně první polovina I. Národní ligy (Buchtel a kol., 2005).

1.4

Výběr talentů

Podla Hohmanna a Carla (2002) se za talent ve vrcholovém sportu označuje osoba, která je s přihlédnutím k již realizovanému tréninku ve srovnání s referenčními skupinami podobného biologického stupně vývoje a podobných životních zvyklostí schopen nadprůměrného sportovního výkonu, a u kterého se lze s odhadem na vrozené výkonnostní dispozice stanovit, že může v následující etapě vývoje dosáhnout špičkových sportovních výkonů. Ve sportu, tudíž i ve volejbalu o talentu hovoříme tehdy, když morfologické, fyziologické a psychické dispozice tvoří komplex, který odpovídá určitému sportu (volejbalu) či sportovní disciplíně. Ideální proporce špičkového volejbalisty podle Přidala, Zapletalové a Tokára (2001) jsou: tělesná výška 195 cm a více, smečařský dosah 360 cm a více, mezomorfní druh somatotypu, švihová síla paže s rychlostí nad 110 km/h, dokonalá vyspělost po technicko-taktické stránce herního výkonu, dobrá psychická odolnost, vysoké IQ a hlavně zodpovědný profesionální přístup k životu a to nejen k jeho sportovní stránce. Proporce špičkové volejbalistky se liší jen v několika detailech a těmi jsou tělesná výška 185 cm a více, smečařský dosah 320 cm a více, somatotyp – ekto-mezomorf a švihová síla paže rychlost smeče a podání nad 90 km/h. Vrcholový volejbal vyžaduje vytvoření dokonalého systému tréninku talentů, který povede k výchově hráčů dosahujících vrcholných výkonů v jejich dospělosti. Výběr

talentů je dlouhodobým procesem, který začíná prvotním výběrem talentů. Výchovný systém vrcholových hráčů a hráček je u v ČR zabezpečován Českým volejbalovým svazem

ve

spolupráci

s Ministerstvem

školství,

mládeže

a

tělovýchovy.

Chronologicky jsou jeho nejnižším článkem sportovní volejbalové třídy při základních školách a na ně navazují gymnázia se sportovními třídami zaměřenými na volejbal. Český volejbalový svaz pak zřídil navíc sportovní a krajská centra mládeže. Všechny tyto instituce fungují při volejbalových klubech a oddílech. Z vrcholových středisek v současnosti zbyly pouze: Armádní středisko vrcholového sportu Dukla Liberec a Policejní sportovní klub Olymp Praha. Vrcholový volejbal v kategorii dospělých je tedy v současné době zajišťován především volejbalovými kluby a oddíly. Nejdůležitější podmínkou pro sportování je sportovcův zdravotní stav. Je nutné zjistit o jedinci zařazeném do prvotního výběru jaký je jeho zdravotní stav. Nutností je včas zjistit, zda neexistují určité překážky, které by okamžitě nebo v budoucnu mohli sportovce limitovat nebo vážně poškodit jeho zdraví. Tyto informace se většinou získávají prostřednictvím rozhovoru s rodiči nebo přímo s ošetřujícím lékařem. Z antropometrického hlediska jsou sledovány parametry převážně týkající se predikce tělesné výšky, jak již bylo v textu mnohokrát zmíněno. Výšku je možné „odhadovat“ podle výšky v určitém věku, podle výšky rodičů a také podle stupně osifikace zápěstních kůstek dítěte. Somatotyp je další hledisko, které nás u mladého sportovce zajímá. Zjištění tělesného typu není v terénu možné, a proto v praxi je většinou uskutečněno pouze zvážením daného jedince, ale to nám bohužel neprozradí, jak se jeho tělesná hmotnost bude měnit s přibývajícími lety věku. Funkční hledisko se zaměřuje na zjišťování úrovně i stavu kardiovaskulárního a respiračního systému sportovce. Hledisko motorické se zaměřuje na hodnocení úrovně komplexu motorických schopností, které jsou u adeptů volejbalu zčásti vrozené a do jisté míry je lze tréninkem rozvíjet. Motorickými schopnostmi se rozumí např. síla, obratnost, rychlost atd.

Hledisko herních dovedností má za úkol zjistit předpoklady sportovce pro volejbal z hlediska techniky ovládání míče. Velkou měrou se zde projevuje doplita, což ve volejbalu znamená schopnost učit se novým pohybům (Buchtel, 2005). S citovanými autory naprosto souhlasím jen psychické hledisko a aktuální problémy volejbalu a sportu v Čechách si dovolím popsat sám. Psychika hráče je v jisté fázi sportovní kariéry naprosto nejdůležitějším hlediskem osobnosti sportovce. Nejvíce se psychika projevuje ve stresových situacích, kdy sportovec musí dokázat svou odolnost oproti vnějším vlivům. Psychiku ovlivňuje mnoho faktorů a nejvíce ty, které jsou pro někoho naprostou samozřejmostí, tj. pocit bezpečí, zázemí, rodina apod. Dále pak aktuální zdraví, nálada. Psychiku ovlivňují také povahové rysy – rvát se o vítězství, umět se motivovat, zůstat klidný i ve vypjatých a pro nás nepříznivých chvílích utkání, držet emoce na uzdě a kontrolovat své chování vůči spoluhráčům, protihráčům, rozhodčím i divákům. Aktuálním problémem při výběru talentů je odliv zájemců a sport. To je dáno asi tím, že mládež raději sedí u PC, než aby vyvíjela jiné a hlavně zdraví prospěšné pohybové aktivity. Volejbal také zaznamenal velký odliv zájemců, který se vysvětluje mnoha novými sporty, které jsou u nás k dispozici, jako je např. florbal. Nechci snižovat kvalitu jiných sportů, ale u volejbalu je stěžejní naučit se alespoň dvě až tři herní dovednosti, abychom byli schopni hrát, kdežto např. u florbalu si vezmu hůl, kterou když se trefím do míčku, tak už vlastně hraji. Co se týče pohybu, tak u florbalu běhám a maximálně změním rychlost a směr lokomoce, kdežto u volejbalu jsou po hřišti

nutné

přesuny

prostřednictvím

překroků,

úkroků,

odskoků,

výskoků,

dynamických náběhů, pádů a podobně. Tyto pohyby dle mého názoru nejsou tělu tak přirozené jako běh. Navíc u volejbalu na to, abychom mohli hrát, je nutné udržet míč ve vzduchu, což je zase o poznání složitější, než ho „vodit“ po palubovce. Takže pokud to shrnu, tak u florbalu je efekt nově naučené činnosti okamžitý, ale u volejbalu je v prvních letech vždy jen pouze průpravou na budoucí dokonalé provedení dané herní činnosti. Postavení českého volejbalu nepřispívá ani současné postavení ČR v žebříčku Evropy či Světa. Povzbudivým výsledkem je účast mužů i žen na MS v Itálii respektive v Japonsku, kde obsadili 10. a 15. příčku. Nejsem si, ale jist, jestli tyto výsledky nevolejbaloví fanoušci vůbec zaznamenali, protože přenosy z MS mužů

byly přenášeny jen kabelovou televizí a MS žen bylo zase přenášeno díky časovému posunu ve velice neatraktivních časech. Podle Buchtela (2005) se při realizaci výběru talentů doporučuje následující antropometrická měření, zjišťování tělesné hmotnosti, motorické testy a hodnocení bojovnosti: • tělesná výška, • dosah jednoruč ve stoji, • tělesná hmotnost, • skok daleký z místa, • hod medicinbalem z kleku, • sbírání míčů – tzv. vějíř, • bedna – kůň – kůň, • hodnocení bojovnosti - míčová hra. Hodnocení technických dovedností – samostatný test. Výsledky doporučujeme zapisovat do „osobního listu“. Popis testů a jejich hodnocení Při hodnocení výkonu v jednotlivých testech vycházíme z bodové stupnice sestavené pomocí výpočtu dle vzorce pro T-skóre, která nám umožňuje převést různé hodnoty na jednotnou bodovou stupnici. Jako podklady pro výpočet byly použity dlouholeté výsledky testů prováděných ve volejbalovém oddíle TJ Vysoké školy Praha – později SK Lužiny pro kategorii chlapců. U děvčat se mi nepodařilo získat spolehlivé a dlouhodobé hodnoty, ze kterých bych mohl body T-skóre vypočítat. Domnívám se ale, že kromě tělesné výšky a dosahu lze tuto bodovou stupnici použít i u děvčat. Bodové hodnoty u nich sice budou nižší, avšak pro porovnání výsledků testů to nemusí vadit. Výška děvčat ve věku 9 a 10 let bude o něco větší (jedná se o známé důvody z hlediska vývojového).

2. Herní výkon 2.1

Herní výkon družstva

Herní výkon je sportovním výkonem svého druhu, je dán průběhem a výsledkem specifického jednání v ději utkání, je jednotou všech forem pohybu vyšších rozlišovacích úrovní – fyzikální, chemické, biologické a sociální (Táborský, 1979). Prostý součet individuálních herních výkonů, které tvoří základní části týmového herního výkonu, tento výkon ještě nevytvářejí. Je nutný pohled nejen na kvantitu v jednotlivých individuálních herních výkonech, ale zejména na kvalitu jednotlivých vztahů mezi danými prvky a jejich vnitřních vlastností (Süss, 2006). Volejbal patří mezi složité multifaktoriální sporty, u nichž se na výkonu podílí velké množství

nejrůznějších

faktorů

pohybových,

somatických,

morfologických,

fyziologických, psychologických, biochemických a genetických. Výkon družstva ve volejbalu chápeme jako kvalitu a kvantitu veškerého konání, které hráči družstva uskutečňují samostatně nebo ve skupinách v průběhu celého utkání anebo v jeho jednotlivých částech (Ejem, 1977). Herní výkon volejbalového družstva chápeme také jako realizované individuální a skupinově

motivované

jednání

hráčů

v ději

utkání,

podléhající

sociálně

psychologickým a speciálně herním zákonitostem, vyjádřené dosaženým výsledkem v konkrétním utkání. Jedna z významných podmínek herního výkonu družstva je jeho vnitřní struktura, jež je daná systémem pozic a rolí hráčů a sociálního klimatu, reprezentovaného především vysokou úrovní soudržnosti, participace a autority. Důležitým hodnotícím kritériem volejbalového družstva je výsledná efektivita ve hře. Z psychologického hlediska jsou efektivní skupiny charakterizovány těmito obecnými znaky: a) přiměřené motivace na skupinový cíl, cíl skupiny je akceptován a chápán všemi členy, b) dobré sociální klima, neformální atmosféra, c) hojná komunikace mezi členy ve skupině, skupina naslouchá svým členům a akceptuje jejich názor,

d) vhodná skladba meziosobních vazeb (Vaněk, Slepička, 1975). Za nejdůležitější jsou považovány meziosobní vazby, protože ovlivňují utváření ostatních tří znaků a mají přímý vliv především na spolupráci hráčů ve hře. Úroveň herního výkonu družstva je vedle výkonu jednotlivých hráčů podmíněna především kvalitou sociálních vztahů uvnitř kolektivu. Proto vytvořit družstvo, které bude podávat požadovaný herní výkon, je bez znalosti sociálně psychologických aspektů neformální skupiny prakticky nereálné. Ve volejbalu lze na základě pozorování utkání herní výkon družstva kvantitativně a kvalitativně charakterizovat. Zaměřujeme se na četnost herních činností jednotlivce a jejich úspěšnost, na četnost a úspěšnost herních kombinací, na pohybovou aktivitu hráčů v utkání, na délku trvání utkání, jednotlivých setů a úseků hry u sítě i v poli, na četnost výskoků, rozeher apod. (Kaplan, Buchtel, 1987).

2.2

Herní výkon hráče

Herním výkonem hráče ve volejbalu rozumíme projev určitého stupně způsobilosti seberealizace v ději utkání, která se projevuje v kvalitě a množství osvojených herních činností integrovaných do herního výkonu družstva. Struktura herního výkonu hráče je dána určitým počtem a uspořádáním faktorů se sítí vzájemných významově diferencovaných vztahů. Dosavadní zkoumání výkonu hráče nepřineslo výsledky natolik úplné a zobecnitelné, aby bylo možné sestrojit model vědecky ověřené struktury herního výkonu. Stanovit kritéria pro objektivní hodnocení hráče ve hře, které by totálně postihlo kvality výkonu, je obtížné. Také míra objektivního posouzení jednotlivých faktorů není na optimální úrovni (Kaplan, Buchtel, 1987). Podle Dobrého a Semiginovského (1988) kterýkoliv pohybový akt nebo složitější pohybový celek, který se váže k řešení konkrétní herní úlohy, je výsledkem učení, praxe a získaných zkušeností. Každá herní činnost jednotlivce, která splňuje tyto požadavky je chápána jako herní zručnost. Technická stránka je vnějším projevem hráče, je to způsob provedení herní činnosti či určitého řetězce herních činností v daných podmínkách, za kterých situace probíhá

a je nejúčinnější. Taktická stránka souvisí s vnímáním a pochopením dané herní situace a výběrem nejoptimálnějšího způsobu jak tuto situaci řešit v závislosti na podmínkách a průběhu hry. Kvalita taktického myšlení je podmíněna tím, na jaké technické úrovni hráč je (Nykodým a kol., 2006). Faktory limitující herní výkon hráče v zápase: biologické faktory motorické faktory psychické faktory sociální faktory deformační faktory (Přidal, Zapletalová, 2003). Specifickým druhem pracovní skupiny je pracovní tým. Přestože se v praxi oba pojmy velmi často zaměňují, lze nalézt podstatné skutečnosti, které v obecné poloze tým od skupiny odlišují. Pojmem „tým“ označujeme zpravidla vnitřně formálně nestrukturovanou malou skupinu lidí, kteří v jejím rámci podávají po stanovenou dobu společný výkon (Bedmová, Nový, 2007).

2.3

Vnější zatížení hráče v utkání

K určujícím znakům volejbalového výkonu hráče a družstva patří rozdílná časová délka, přerušovaný průběh, časová a prostorová ohraničenost kontroly nad míčem, ve které se obě družstva střídají. Délku trvání utkání určuje počet odehraných setů. Průměrná délka utkání se pohybuje v rozmezí 65 – 120 minutami a jednotlivé sety trvají 19 – 25 minut. Průměrný set je rozdělen v průměru na 43 – 48 rozeher. Délka rozehry se nejčastěji pohybuje v rozpětí 5 – 10 sekund a interval odpočinku mezi rozehrami je 10 – 20 vteřin. Z uvedených časových údajů vyplývá, že čistý čas utkání a aktivní činnost hráče představuje jen 30 až 50% z celkové délky trvání utkání (Přidal, Zapletalová, 2010).

Při analýze zatížení v průběhu utkání je nutné předem záměr sledování a tím i indikátory, které bude badatel sledovat. Stanovení záměru sledování je prioritou, důvodů je mnoho (Süss, Tůma a kol., 2011).

2.4 Statistika herního výkonu V sociálních vědách empirický výzkum dochází k poznatkům pomocí systematické analýzy dat získaných nějakým metodologicky podloženým způsobem. Jak data, tak techniky analýzy mají velmi rozmanitý charakter. Výzkumný proces se monitoruje pomocí uznaných kritérií kvality. Má vést k poznání, které přispěje k lepšímu porozumění sociálnímu světu a umožní predikci, případně ovládání jevů. Účel výzkumu obvykle klasifikujeme do jedné ze tří kategorií: explorace, popis, explanace (Hendl, 2008). Ve sportovních hrách jsme si zvykli získávat data o utkání, dříve „z tužky“, dnes z počítače. Dostáváme tzv. prvotní data, například: hráč č. 8 útočil v utkání 10x, z toho 8x úspěšně a 2x neúspěšně, nebo družstvo dosáhlo 17 bodů obrannou činností, a to 7 přímých bodů blokem a 10 bodů vybráním míče v poli, a následným úspěšným protiútokem. Zásadní změnu v postupech sledování a hodnocení herního výkonu umožnil nástup audiovizuální techniky, která pomáhá nejenom při získávání poznatků pro strategii v řízení utkání, ale ve větší míře poskytuje podklady pro zkvalitňování rozvoje a osvojování technických a taktických dovedností v rámci tréninkového procesu. (Haník, Brzobohatý, 2008).

2.5 Sportovní forma Podle Dovalila (2002) sportovní forma vyjadřuje stav optimální specializované připravenosti a jemu odpovídající dosahování maximálních sportovních výkonů. Vyrůstá z trénovanosti sportovce, někdy se považuje ne zcela přesně za její nejvyšší úroveň. Zatím co trénovanost znamená aktuální stav jednotlivých komponent struktury sportovního výkonu, sportovní forma je dána nejvyšší úrovní kondičních, technických, taktických a psychických faktorů výkonu a především jejich propojením, sladěním v homogenní celek. Jejím ukazatelem jsou sportovní výkony dosahované v soutěžích.

Sportovní forma je pojem relativní, vztahuje se vždy k příslušnému stupni trénovanosti konkrétního jedince: jeden a týž výkon může u různých sportovců znamenat různou formu – vynikající, průměrnou, špatnou atd. Vynikající forma vždy představuje relativně maximální výkonnost, jíž je sportovec schopen na konkrétní úrovni trénovanosti. Dominantní roli zde hraje především psychická připravenost – stabilita psychických procesů a zvládnutí emocionálních stavů. Ta na rozdíl od jiných komponent výkonu bývá podstatně méně stabilní. V důsledku toho sportovní forma často kolísá ačkoli řada dalších součástí trénovanosti krátkodobým změnám v čase nepodléhá, přesto dosahovaný výkon neodpovídá aktuálnímu stavu trénovanosti. Poněkud zvláštní charakter má sportovní forma v týmových sportovních výkonech (hlavně ve sportovních hrách). Její základ tvoří forma jednotlivců, sportovní forma týmu vzniká dokonale osvojenou a sladěnou součinností jednotlivců, kteří týmový výkon realizují. Je určována úrovní souhry celého družstva, v níž se odráží nejen jednota myšlení a jednání, ale i další psychické kvality jako vůle, nasazení, odhodlání, spolupráce a jiné. Specifickým problémem tréninku je dosažení a udržení sportovní formy. Řeší se to koncepcí ročního tréninkového cyklu a obsahem přípravného, před závodního a soutěžního období. Vychází se přitom z poznatků o fázovém charakteru sportovní formy. V první fázi – v přípravném období – se vytvářejí základy budoucí formy, trénink se orientuje na selektivní ovlivnění jednotlivých faktorů sportovního výkonu. Druhá fáze představuje ladění sportovní formy. To je hlavním úkolem konce přípravného, resp. předzávodního období. Obsahově se zde těsně sbližují všechny složky tréninku, s narůstající dominancí psychologické přípravy, klade se důraz na kvalitu a intenzitu tréninku, usiluju se o propojení rozhodujících faktorů výkonu do harmonického celku. Třetí fáze se týká udržení, případně opakovaného ladění sportovní formy. Jedná se o stěžejní otázky tréninku a soutěžení v závodním období. Déle trvající stabilita mezi různými biologickými funkcemi a procesy zabezpečujícími sportovní formu klade vysoké nároky zejména na nervový systém a je časově limitována. Dosavadní

zkušenosti naznačují, že bez přerušení lze udržet sportovní formu maximálně 2 – 3 měsíce. Specifické zvláštnosti tréninku žen Zvláštnosti tréninku žen, specifické odchylky od tréninku mužů, plynoucí z odlišností organismu a psychiky žen. Sportovní výkonnost žen se v posledním desetiletí neustále přibližuje výkonnosti mužů, s jejichž tréninkem jsou dlouhodobé zkušenosti. To však neznamená, že trénink žen má být pouhou kopií tréninku mužů. Odlišností tréninku žen oproti mužům jsou dány genetickými rozdíly anatomické, fyziologické a psychologické povahy, z nich pak plynou pro sport důležité předpoklady motorické. Rozdíly žen a mužů Anatomické, fyziologické, psychologické, motorické a v technické a taktické přípravě neexistují významnější rozdíly (Dovalil, 2008). Volejbal je stejně oblíbenou hrou žen všech sportujících věkových kategorií jako mužů. Manipulace se zatížením, požadavky nácviku i didaktické principy však předpokládají znalost zvláštností jednotlivých etap vývoje a stavu ženského organismu odlišného od mužů zvláště pohlavními rozdíly, způsobem života a zejména generačním úkolem. Ženy mají v průměru o 7% nižší tělesnou výšku a o 18% menší hmotnost než muži. Typické je rozdělení tuku. Více tuku mají v krajině pánevní, na kyčlích a na prsou. Mají pohyblivější paže. Uspořádání pánve snižuje těžiště. Horní i dolní končetiny mají postavení do písmene X. Uspořádání hrudníku vede k tomu, že žena využívá méně svalstva trupu. Menší absolutní a relativní hmotnost svalů ovlivňuje nižší výkonnost. V absolutních hodnotách dosahují ženy v průměru 66% maximální izometrické síly mužů (Seliger 1967). Evidentní jsou i rozdíly v srdeční činnosti a ve vitální kapacitě plic. Ženy dosahují 50 až 60% výkonnosti mužů, ale mají větší předpoklady pro cvičení koordinačně

náročné a rychlostní. Po vytrvalostním zatížení mají ženy zpravidla delší dobu zotavení v porovnání s muži. U 50 % žen se zvyšuje výkon v době menses o 10 – 20 %. Snížení výkonnosti až o 50% nastává především u žen s poruchami cyklu, kdy dochází k projevům nevůle a ke zhoršením reakční doby. Takový pokles výkonu při menstruaci a před ní je způsobem zejména poklesem sekrece progesteronu (Kaplan, Buchtel, 1987).

3. Herní činnosti ve volejbalu Všechny herní činnosti jednotlivce s výjimkou podání jsou vlastně činnostmi hráče v herních kombinacích. Jsou tedy z pravidla vázány na činnost spoluhráčů. Herní činnost je obdobou herní dovednosti, která je realizována v činnosti hráče, je vázána na spoluhráče a na charakter herní situace (Haník, Lehnert a kol., 2004)

3.1 Herní činnosti jednotlivce Herní činnosti představují nejmenší části hry. Není jich mnoho, ale vyskytují se v mnoho obměnách a vzhledem k charakteristice hry jsou téměř vždy podřízeny kolektivnímu řešení herních úkolů. Dělíme je na: a) útočné podání přihrávka nahrávka útočný úder b) obranné blokování vybírání míče vykrývání

3.2 Podání Podáním rozumíme odbití míče do pole soupeře jednoruč po vlastním nadhozu. Zahajuje se jím hra na začátku každého setu i kdykoliv po přerušení hry. Smyslem podání je možnost získání bodu nebo narušení soupeřova útoku.

Výběr nejvhodnějšího způsobu podání by měl zajistit co největší účinnost této herní činnosti jednotlivce. Ta je dána kvalitou provedení a kvalitou soupeřova příjmu podání (Buchtel a kol., 2005).

3.3 Přihrávka Přihrávkou rozumíme odbití míče letícího od soupeře, záměrně usměrněně některému spoluhráči k síti, aby ten mohl nahrát nebo provést útočný úder. Význam přihrávky spočívá v její přesnosti a v usměrnění míče umožňujícího zahájení vlastního útoku podle taktického plánu (Kobrle 1974). Jedná se vždy o první odbití míče v poli po podání, po útočném úderu nebo po z nouze přehraném míči od soupeře. Během hry se přihrávka vyskytuje vždy jako součást přípravy útočného úderu, považujeme ji proto jako nepřímý útok. Její účelné a přesné provedení vytváří základní předpoklad pro použití více nebo méně složitých útočných kombinací. Ve výkonnostním i vrcholovém volejbalu provádí příjem podání a přihrávku v průběhu rozehry specializovaný hráč – libero (Buchtel a kol., 2005).

3.4 Nahrávka Nahrávkou rozumíme odbití míče letícího od spoluhráče, kterým se připravují ideální podmínky pro útočný úder. Nahrávkou může být pouze druhé odbití míče v poli. Nahrávka je součástí přípravy útočného úderu, počítáme ji za nepřímý útok. Nahrávka je snadnější než přihrávka v tom, že následuje po zpracovaném míči. Nesnadnost nahrávky je v odbití míče pod úhlem, ať už při odbíjení před sebe nebo za sebe. Další nesnadnost nahrávky je dána vysokou náročností na její přesnost a konečně mnohými obměnami provedení, jejichž výběr souvisí se situací na síti ve vlastním poli i u soupeře a na který není příliš času. Nahrávka má při útoku nejméně takovou důležitost jako sám útočný úder (Kobrle, 1974). Charakteristika nahrávače: Nahrávač je architektem útoku, ale i filosofem a stratégem celé útočné činnosti. Působí jako realizátor trenérových záměrů. Schopnost hrát, jež by neměla chybět žádnému volejbalistovi, by u nahrávače měla být zcela dominantní. Nahrávač hraje

zpravidla každý druhý míč a určuje, kdo ze smečařů bude útočit, kvalitou své nahrávky přispívá k úspěšnosti smečařů (Haník, Lehnert 2004).

3.5 Útočný úder Kobrle (1974) tvrdí, že útočným úderem rozumíme odbití míče do soupeřova pole v průběhu hry, nejčastěji jednou nebo oběma rukama ve výskoku, se záměrem znemožnit soupeři, aby udržel míč ve hře. Útočný úder může být proveden prvním, druhým nebo třetím odbitím míče. Útočným úderem končí útočná fáze hry družstva, po kterém následuje fáze obranná. Útočný úder chápeme jako přímý útok. Je rozhodující herní činností. Na jeho úspěšnosti záleží, zda získá bod nebo výhodu podání vlastní družstvo nebo soupeř. Vzhledem k tomu, že tato DP je zaměřená především na ženský volejbal, zmínil bych jeden druh útočného úderu, který v mužském podání neuvidíme. Jedná se druh smeči, kde se hráčka odráží jednonož. Smeč po odrazu z jedné nohy Tento druh útoku se používá především ve volejbalu žen. Odraz z jedné nohy umožňuje účelně přenést pohybovou energii vpřed do vertikální nebo dlouhého výskoku. Dlouhý rozběh podél sítě zvýhodňuje hráče v tom, že rychlou nahrávku může smečovat v různých místech na síti před sebe nebo do stran (Kaplan, 1999).

3.6 Blokování Blok chápeme jako přehrazení určitého prostoru nad sítí vzpaženýma rukama jednoho, dvou anebo všech třech hráčů přední řady. Hráči jsou v maximálním výskoku a snaží se dosáhnout na míč anebo k místu pravděpodobného přeletu míče pře síť. Blokem vrcholí obrana, která v určitých případech přechází v přímý útok. To v případech, kdy blokující hráč nebo hráči přesahují přes síť do soupeřova pole a jeho útočný úder srážejí k zemi, ještě před přeletem sítě. Blok je herní činností náročnou nejen provedením, ale i tím, že tuto činnost musí ovládat nejen specialisti, ale všichni hráči (Kobrle, 1974).

3.7 Vybírání míče Vybíráním míče chápeme nepřesné odbití nebo odražení míče do výše jakýmkoliv povoleným způsobem, se snahou udržet míč ve hře. K vybírání míče může dojít při prvním, druhém i třetím odbití míče. Při prvním a druhém odbití se jedná o zabránění dopadu míče na zem, při třetím odbití se snažíme usměrnit míč do soupeřova pole. Vybírání míče je nouzovou činností hráče, vynucenou nepříznivou herní situací, jedná se vždy o pasivní obranu, po které družstvo zůstává nadále bezmocné zaútočit. Proto se každé družstvo snaží po vybírání míče co nejdříve přesnou nahrávkou nebo riskantním útočným úderem přejít do útoku. Při vybírání míče hráči pomáhá předvídavost a dokonalá souhra přední a zadní obrané řady (Kobrle, 1974).

3.8 Vykrývání Vykrývání chápeme jako účelné postavení hráče v obraně, zaměřené na obsazení volného prostoru ve vlastním poli. Vykrývání je herní činnost jednotlivce velmi důležitá, ale neoblíbená. Proniká celou hrou a není-li důsledně prováděna, zaviňuje zbytečnou ztrátu bodu nebo podání. Dobré vykrývání souvisí s ukázněným plněním herních úkolů, s rychlým a správným odhadem možností soupeřova nebo vlastního útočníka.

4. Herní kombinace Herní kombinace chápeme jako záměrnou, časově a prostorově sladěnou spolupráci dvou nebo více hráčů při řešení taktických úkolů družstva. Herní kombinace tvoří mezičlánek mezi herními činnostmi jednotlivce a vlastní hrou. Dělíme je na obranné a útočné, které se ve hře neustále střídají. Použití herních kombinací ve hře ovlivňuje fyzická a technicko-taktická vyspělost a připravenost hráčů. Nejdůležitější je herní součinnost hráčů, kteří mají stejný cíl - zabránění dopadu míče do vlastního pole, čímž by soupeř dostal bod a umístit míč do pole soupeře tak, aby nebylo možné ho vrátit zpátky. Každý hráč vnímá, anticipuje a organizuje vlastní činnosti podle činnosti spoluhráčů, jako je například výběr místa odrazu středového hráče podle měnící se pozice nahrávače, nebo v různých situacích hráč zastane funkci jiného hráče - blokař zastane nahrávače, který vybíral míč (Haník, Vlach a kol, 2008). Každé družstvo či už spontánně anebo cílevědomě organizuje svoji hru, určuje funkce a rozestavení hráčů a realizuje herní kombinace. Vytváří si určitý systém hry. Herní systém hry musí zabezpečit účinnou hru družstva ve všech šesti rotacích po vlastním podání a po podání soupeře. Samotný herní systém vytváří ve hře účelné volení útočných a obranných herních kombinací, které hráči realizují herními činnostmi jednotlivce. V moderním volejbale rozlišujeme tyto hráčské funkce: Nahrávač Smečař Diagonální hráč Blokař Libero (Zapletalová, Přidal a Laurenčík, 2007).

4.1 Útočné herní kombinace 1) bez signálu -

s nahrávačem přední řady

-

s vbíhajícím nahrávačem zadní řady

-

s útokem po nahrávce z pole

-

s útokem po přihrávce

2) jednoduché signály – s nahrávačem spolupracuje jeden hráč -

s útokem po krátké rychlé nahrávce

-

s útokem po vystřelené nahrávce

-

s útokem po rychlé nahrávce s oběhnutím nahrávače

3) složité signály – s nahrávačem spolupracují dva a více hráčů -

bez výměny míst jednotlivých hráčů

-

s výměnou míst (s křížením) (Příbramská, 1996).

4.2 Herní kombinace, plnící úkoly obrany a útoku Tato skupina kombinací má za úkol vytvořit podmínky pro to, aby se eliminovala úspěšnost soupeřova útoku. Zároveň však musí vytvořit optimální podmínky pro založení útoku a jeho úspěšné zakončení. 1) Postavení 5 – 1 při podání soupeře Při těchto kombinacích je postavení pěti přijímajících hráčů vždy stejné bez ohledu na to, kde stojí nebo odkud vbíhá nahrávač. Dochází pouze ke změně postavení jednotlivých hráčů. 2) Postavení 4 – 2 při podání soupeře Při této kombinaci jsou připraveni přijímat podání čtyři hráči rozmístění do půlkruhu.

3) Postavení 3 – 3 při podání soupeře Tuto variantu postavení používají především vrcholová družstva, která při příjmu podání využívají specialistu – hráče plnícího funkci libera. Podání pak přijímají vždy libero a další dva hráči, nejčastěji smečaři. 4) Postavení 2 – 4 při podání soupeře Tento druh kombinace používají opět pouze vrcholová družstva, Hráčem, který vždy přijímá podání je libero a k němu se řadí podle rozestavení vždy příslušný smečař S1 nebo S2 (Buchtel, 2006).

4.3 Obranné herní kombinace 1)

Postavení při vykrývání útočícího spoluhráče

2)

Postavení proti útoku soupeře

-

bez bloku – při výměnách, které soupeř odbíjí nouzově

-

s jednoblokem – při útoku soupeře na signál

-

s dvojblokem – proti vysoké nahrávce soupeře

-

s trojblokem – opět proti vysoké nahrávce (Příbramská, 1996).

5. Trendy volejbalu žen 5.1 Charakteristika vrcholového ženského volejbalu Změny pravidel a jejich vliv na volejbal žen V roce 1988 kongres FIVB schválil nové počítání bodů v pátém setu na tzv. „tiebreakový“ systém (rally-point systém), přičemž maximální bodový stav v setu byl určen 17:16. V předchozích setech byl zachován systém se ztrátami, zanedlouho v roce 1992 po Olympijských hrách v Barceloně byl upraven tiebreak. Vítězné družstvo musí zvítězit v pátém setu nejméně o dva body. V roce 1994 došlo k dalším výrazným změnám pravidel. Úder do míče byl povolen všemi částmi těla, zóna podání byla prodloužena na celou šířku koncové čáry.

Umožnil se dvojitý úder při letu míče ze soupeřovy strany a upravilo se pravidlo o dotyku sítě a vstupu do soupeřova hřiště. V roce 1996 se měnila další pravidla, konkrétně tato: změna tlaku míče na 0,300-0,325 kg/m2 , útočná čára se pomyslně prodloužila do nekonečna. Rok 1998 je významný těmito zásadními změnami. Oficiální přijetí bezztrátového systému (rally-point systém – každá rozehra znamená bod) a zařazení specialisty pro příjem a vybírání - libera. Hraje se s barevnými míči. Míč letící z podání může tečovat síť. Z výčtu změn pravidel posledních patnácti let je patrné, že došlo především ke změnám pravidel v počítání, které zvýhodnilo obranu před útokem. Současný volejbal ovšem ovlivňují jiné aspekty a to především ekonomické. Tento bezztrátový způsob počítání má umožnit snazší odhad délky utkání a zatraktivnit tuto hru co nejvíce divákům. Jednotlivé sety bývají přerušeny dvakrát po jedné minutě, při dosažení stavu osmi a šestnácti bodů jedním z družstev, pro reklamní účely technickými time-outy. V nejbližší době se nedá předpokládat další revoluční změna pravidel. Lze proto předpokládat, že v dalším vývoji dojde k zjednodušení a zkvalitnění techniky všech herních činností jednotlivce. Hlavní útočnou silou jsou a budou v současném volejbale univerzální hráčky a smečařky spolu s liberem se budou podílet především na přihrávce. Stále více hráček bude provádět podání ve výskoku. Zvýší se jeho razance, prudkost a přesnost umístění. Soudržnost obrany na síti i v poli bude nutit útočící hráčky hrát údery s větší razancí a ve větší rychlosti, variabilitě i s využitím bloku. Toto vše vede ke zvýšeným nárokům v oblasti kondiční přípravy i specifickém rozvoji výbušné síly dolních končetin, jakož i k správné životosprávě (složení stravy a pitný režim spolu s dovolenými podpůrnými prostředky) a kvalitní regeneraci. Všechny tyto zmíněné aspekty postihly současný volejbal a s ním i tréninkový proces na všech úrovních. Na té nejvyšší je nutný profesionální přístup hráčů, trenérů i celých realizačních týmů. Při změně bodování dochází k situacím, že každá chyba znamená bod. Na tuto skutečnost se musí sportovci připravit a ztotožnit se s ní. Pryč je doba, kdy zkažený servis, útok do autu, bloku či přešlap zadní čáry hřiště při podání, znamenal jen ztrátu míče. Proto i v každém tréninku je třeba klást velký důraz na správnou techniku

všech herních činností. Je jasné, že bez správné techniky a přesného provedení všech činností se nelze zdokonalit až k absolutnímu vrcholu.

5.2 Trendy volejbalu žen do roku 2005 Ženský volejbal se za posledních 10 let výrazně zkvalitnil. Vede k jednoduchosti v neustálém zrychlování a k maximální preciznosti. Svým pojetím se přibližuje k volejbalu mužskému. Špičkové hráčky současnosti se vyznačují rychlostí a silou. I přes tato fakta má však volejbal něžného pohlaví stále svá specifika: hru v poli, která přináší delší rozehry a útok odrazem z jedné nohy, kterými dokáže nadchnout nejen laiky z řady diváků, ale i volejbalové odborníky. Trvalým jevem se ukazuje nárůst stability výkonnosti družstev i jednotlivců s minimálním počtem individuálních chyb. Složení družstva je postaveno ve většině případů na vytypovaných hráčkách, které mají vysokou postavu. Zdá se, že „šikovné hráčky“ menšího vzrůstu ustupují v nominacích právě těmto vyšším a fyzicky připraveným hráčkám.

Neustále se zvyšuje technická vybavenost a dynamika

pohybu hráček i přes jejich typologické rozdíly. Družstva již nejsou sestavována a řízena v průběhu utkání pouze s vidinou základní sestavy, ale sestavená družstva by měla dávat možnost častějšího zásahu do hry většímu počtu hráčů - (např. prvek dvoj střídání nahrávačky a univerzální hráčky, specialistky na podání, na obranu na síti či v poli atd.). Toto je častější u družstev mužů. U ženských družstev odehrává často celý šampionát základní sestava (viz Itálie a USA při MS 2002, nebo Polsko a Turecko ME 2003). Výzkumy posledních velkých šampionátů ukázaly, že trend pouze vysokých hráčů a hráček ustupuje především na místech přihrávajících smečařů – smečařek. V oblasti sledování a statistických rozborů je v nejrozšířenější a nejmodernější soubor programů DataVolley a DataVideo systém. Zaměřuje se na statistickou analýzu herního výkonu ve volejbalovém utkání a prezentaci jeho výsledků číselnou nebo obrazovou formou. Zvláště video modul zajišťuje velký nárůst kvality hodnocení herního výkonu a je velkou pomocí při přípravě taktických variant pro utkání se sledovanými družstvy i následného rozboru hry vlastního družstva. Tento software používají nejlepší světová reprezentační družstva jak mužů, tak žen.

5.3 Vývoj herních činností jednotlivce, herních kombinací a herních systémů a) Herní činnosti jednotlivce Podání Tato herní činnost jednotlivce zaznamenala v posledních letech ve volejbale žen největší kvalitativní posun. -

četnost smečovaných servisů má zvyšující se tendenci

-

smečovaný servis dosahuje maximálních rychlostí a tím je obtížně zvládnutelný pro přijímající hráčky (u žen největší razance u hráček Ruska, USA a Kuby)

-

u žen není míra rizika smečovaného servisu zatím tak vysoká jako u mužů (zkažených servisů nebývá více než pět nejčastěji dvě a nejvíce zkažených servisů bývá ve druhém setu)

-

objevuje se nutnost kvalitního náhradního servisu (naskočeného plachtícího, nikoliv smečovaného hraného na 50%)

-

četnost a účinnost skákaných plachtících podání se zvýšila. Nejvíce jsou realizována z bezprostřední vzdálenosti od koncové čáry

-

velmi často je používáno zkrácené podání před hráčky přední řady se snahou ztížit jim přechod do útoku

-

místo podání se většinou řídí následným postavením v obraně nebo taktickou snahou o jeho umístění (hlavně u plachtícího podání z koncové čáry)

Příjem podání -

v postavení na příjem podání plní funkci přihrávajících hráček libero a obě smečařky, tudíž libero nejčastěji přijímá za blokařky, pouze ve výjimečných případech se přijímá s univerzální hráčkou či jednou z blokařek

-

Libero by se mělo svou funkcí identifikovat a to i přes to, že nemá tak velký kontakt s míčem a nemůže podávat, ani smečovat. Musí to být pozitivně emocionální hráč, který měl by družstvu přinést psychickou a morální podporu.

Při příjmu i při obraně je to hlavní jistící hráč, který ale sám nemůže provádět útočení. Musí dobře ovládat hru v poli. Organizuje příjem i obranu. (Papageorgiou, Spitzley, 2000) -

smečovaný servis se přijímá ve třech a plachtící z velké vzdálenosti ve dvou hráčkách. Plachtící skákaný servis je zatím řešen rozdílně dle kvalit jednotlivých družstev- u mužů se přijímá především odbitím obouruč vrchem, u žen zpravidla obouruč spodem - bagrem

-

družstva většinou neřeší problémy na příjmu podání zvýšením počtu přihrávajících hráček

-

postupné zdokonalování příjmu podání obouruč vrchem- tento trend zvládají hráčky pomalu a je v ní největší rezerva

-

kvalitní je posun v technice práce paží a nohou (zvláště při tvrdých smečovaných servisech s nutností tlumení míče – zpracování servisu mimo osu těla

Nahrávka -

hlavním kritériem pro nahrávačku je kvalita nahrávky (nejsou upřednostňovány somatické dispozice)

-

snahou nahrávačky by měla být nahrávka na jednoblok či neseskupený dvojblok v přesnosti a jednoduchosti řešení

-

zvýšená rychlost nahrávek do zón IV, II a I

-

kvalitní rychlá nahrávka prvního sledu (1,3,4, 8, útok z odrazu jednonož na krátkou i delší vzdálenost za nahrávačkou)

-

velmi dobře zvládnuta nahrávka ve výskoku - stále se zvyšuje jejich počet

-

u špičkových družstev nahrává po vybrání míče v poli nahrávačkou blokařka ze zóny III (využívá se úderná síla diagonální hráčky)

-

většina hráček zvládá kvalitně provést vysokou nahrávku pro smečařku po úspěšné obranné činnosti svého družstva (nahrávka z pole) a to do zóny IV, II, ale i do zóny VI na hráčku zadní řady

Útočný úder -

kvalitní technika i při zachování maximální síly úderu do každého směru a ze všech nahrávek

-

vedle klasických úderů – vytlučení bloku do autu je možno stále častěji vidět i údery hrané úmyslně do bloku na následné vykrytí

-

vybraný míč v obraně se hraje vždy s úmyslem co nejvíce soupeři ztížit následný útok (míče hrané do zóny II-I)

-

zvládnutí útočného úderu po nahrávce z pole, kdy hráči útočí proti kompaktní seskupené obraně soupeře - dvojbloku nebo trojbloku

-

dominantou ženského volejbalu je útok z prvního i druhého sledu středových hráček po odrazu z jedné nohy za nahrávačkou, údery jsou prováděné v maximální rychlosti, hráčky zvládají oba směry útoku

Blokování -

výchozí postavení ze střední vzdálenosti (s povinností krajních hráček pomáhat blokovat útoky prvního sledu ve své zóně)

-

blokování od středu jako taktická varianta je dominantní mužskému volejbalu (ženy tuto variantu trénují, ale ve hře doposud není vidět- jde o techniku úkroku a překroku v blokařském přesunu ve společné činnosti dvou vedle sebe stojících hráček proti útoku 1. sledu a následný přesun proti útoku 2. a 3. sledu. Minimum krajních hráček používá na kraji sítě techniku překroku a následného zášvihu paží, ale většina používá při přesunu na krátkou vzdálenost především úkrok

-

důraz na velkou rychlost blokařského přesunu, správné časování, výběr místa bloku a práci paží

-

vysoká četnost trojbloků v zóně IV. Zvyšující se četnost trojbloků v zóně III, především proti útoku zadní hráčky ze zóny VI (na MS 2002 především USA a Rusko)

Vybírání -

reakce ve výchozím postavení na jakýkoliv odražený míč je nutností úspěchu

-

kvalitní zpracování i nejtvrdších míčů v obraně v poli

-

snaha hráček odehrát v pádu co nejvíce míčů nad zemí (tedy ne za každou cenu hrát míč s dlaní na podložce), u žen neustále převládá valivá pádová technika u mužů je to „rybička“

-

technika vybírání je výběrem hlavně účelnosti bez ohledu na vzhled

-

filosofii obrany v poli lze charakterizovat asi takto: hráčka nečeká na míč, ale vyhledává ho

-

vizuálně hra v obraně působí jako atraktivní herní činnost jednotlivce vnášející do hry atmosféru bojovnosti a přispívající k budování vítězné mentality

Hra libera V postavení se objevují všechny varianty: a) v zóně V b) v zóně VI c) kombinované postavení -

nejčastějším postavením libera bývá hra v zóně V nebo v místě nejčastějšího výskytu útočných úderů. V ženském volejbale je to zóna V vzhledem k tomu, že nejvíce útoků se provádí z hlavního kůlu (zóna IV) a pak nejvíce útoků směřuje právě do zóny V. V současnosti ale asi nelze udělat jednoznačné rozhodnutí o trendu postavení libera v obraně. Jakákoliv varianta má vždy systémové zdůvodnění (jak z hlediska obrany, tak i z hlediska případného protiútoku).

-

libero má výraznou roli ve hře družstva, hráčka na tomto postu musí být výborně

-

technicky vybavená a musí být dynamickou součástí týmového výkonu

-

je nutná vyváženost výkonu v herních činnostech přihrávky a vybírání v poli

-

statistika z MS 2002 dokazuje, že mezi šesti nejlepšími přihrávajícími hráčkami se objevuje libero 4x a mezi šesti nejlepšími hráčkami ve vybírání je libero dokonce 5x

-

vysoký stupeň bojovnosti, předvídavosti a organizačních schopností b) Útočné kombinace

-

velký důraz současného volejbalu je kladen na útočné kombinace po příjmu podání, zrychlení nahrávek do zóny IV, ale i II a I. Právě touto útočnou kombinací po příjmu podání soupeře se bude podobně jako u mužů získávat nejvíce bodů v zápase

-

snahou všech útočných kombinací je rozložení útoku po celé délce sítě, což soupeři znesnadňuje obranu na síti i v poli

-

hlavní útočnou silou mužského volejbalu jsou univerzální hráči, jejichž klíčovou úlohou je razantní útočný úder ze zóny II a útočný úder 3. sledu ze zón I a VI, tento trend se postupně začíná projevovat i ve vrcholovém ženském volejbalu.

-

stále méně často se objevují kombinace s křížením, statistické záznamy ukazují, že nejlepších osm družstev zařazuje pouze jednu kombinaci s křížením, jen asijská družstva využívají dvě a více kombinací

-

hráči a hráčky se po úspěšné přihrávce nabízejí a říkají si o nahrávku k útočnému úderu

-

stále častěji se do útočné kombinace zapojují hráčky v zóně VI (pipe), i přihrávající smečařky po příjmu podání soupeře

c) Obranné kombinace Výrazným jevem ve vrcholovém volejbale žen je snaha o zkvalitnění soudržnosti obrany na síti s obranou v poli a následném protiútoku - např. zapojení dvou hráček zadní řady- smečařky ze zóny VI a univerzální hráčky ze zóny I do útočné kombinace, nebo blokování dvojblokem silného směru smečařky a zdvojení obrany v poli slabšího směru útočného úderu. V neposlední řadě je třeba připomenout velký význam komunikace na hřišti a to ve smyslu komunikace v průběhu rozehry, nezabývat se akcí odehranou, ale soustředit se na rozehru následující. d) Herní systémy Všechna volejbalová družstva mužů i žen na vrcholové úrovni používají herní systém s jedním nahrávačem ( 5-1). Výjimku tvoří pouze reprezentační družstvo žen Kuby, které hraje v systému se dvěma nahrávačkami ( 4-2 ) bez libera. Výhodou herního systému 5-1 je především možnost dokonalé souhry všech útočících hráčů při útočných kombinacích i sladěná organizovaná činnost všech hráčů v obraně, vyplývající z důsledné specializace funkcí. U družstev používajících systém 5-1 mohou nastat dva druhy postavení: -

nahrávač hraje před smečařem (N – S1 – B2 – U – S2 – B1)

-

nahrávač hraje za smečařem (N – B1 – S2 – U – B2 – S1)

Všechna

družstva

mužů

i

většina

ženských

družstev

používá

postavení

s nahrávačem hrajícím před smečařem (N – S1 – B2 – U – S2 – B1). Hodnotíme-li výhody tohoto systému, jeví se jako efektivnější z hlediska přihrávky podání, hlavní přihrávající silou jsou oba smečaři a libero (Buchtel, 2005).

5.4 Historie Klubu PVK Olymp Praha Volejbalový oddíl TJ RH Prahy byl založen v roce 1953. Tehdy jej tvořilo pouze jedno družstvo mužů. U jeho zrodu v té době stáli funkcionáři Merta, Slabý, Liska, z hráčů Lorenc, Magrla, Hondlík, Krůta a další. Družstvo hrálo českou národní ligu.

Příchodem hrajícího trenéra Karla Brože začátkem roku 1955, vyvstal před družstvem úkol postoupit do 1. Ligy. Zintenzivnění tréninku se tento úkol podařil a od roku 1956 byl oddíl odbíjené RH Praha stálým účastníkem naší nejvyšší soutěže. Mezi naší elitu se oddíl vypracoval v roce 1962. To hráčsky dozráli Kop, Groessl, Čuda, Perušic a další, kteří se pak stali oporami i národního celku. Začátkem šedesátých let se začalo tvořit i družstvo žen. Děvčata hrála první třídu a teprve příchodem Brožové, Mádlové, Suchardové a jiných si vybojovalo účast ve 2. lize, kde však marně usilovalo o postup do nejvyšší soutěže. K tomu došlo později, kdy k oddílu přestoupilo kompletní družstvo Slavoje Praha. Na mistrovství světa v roce 1962 v Moskvě reprezentuje hráč Rudé hvězdy Praha Petr Kop. Na OH v Tokiu startují v barvách naší reprezentace tři hráči: Kop, Groessl a Čuda. V roce 1966, kdy se Československo stalo mistry světa, hrají v tomto družstvu opět Kop s Groesslem a navíc Perušic. V tomto roce se také družstvo RH Praha prvně stává mistrem republiky. Sedmdesátá léta znamenají novou éru oddílu tím, že se do popředí probojovávají i ženy. Jsou to právě ony, které v letech 1974, 1975, 1977, 1979-1980 se stávají mistryněmi republiky a vítězem Čs. Poháru v letech 1975 až 1981. Oddíl žen se stává pravou zásobárnou státní reprezentace. Muži hráli v té době se střídavými úspěchy. Pod vedením trenérů, Kopa, Vápenky, Groessla a Pommera se stávají mistry republikyv roce 1972, vítězem Čs. Poháru v letech 1978 a 1981 a konečně v roce 1978 i vítězem Poháru vítězů pohárů. Ve státní reprezentaci jsou Vápenka, Groessl, Chrpa, Fiala, Vondrka, Sýkora, a Řeřábek je dokonce i kapitánem národního družstva. Také mládežnická družstva mají v RH Praha dlouholetou tradici. V devadesátých letech byl klub přejmenován na Policejní volejbalový klub ( PVK ) Olymp Praha a tento název nese dodnes. V roce 1993 končí svou extraligovou činnost družstvo mužů (9x Mistr republiky) a postupně zaniká i celá chlapecká základna klubu. Za dobu historie klubu získaly naše volejbalistky celkem 15x mistrovský titul (1974,75,77,79,80,81,84,85,86,87,88,92,97,99,2005,2008). Cenná jsou rovněž vítězství v Českém poháru. I těchto titulů máme v historii klubu celkem 16 (1975, 76, 77, 78, 79, 80, 82, 92, 96, 97, 98, 99, 2000, 04, 05, 06).

Olymp se také pyšní dnes již letitými úspěchy v mezinárodních klubových soutěžích. Nejvyšší evropskou klubovou trofej, Pohár mistrů evropských zemí, dnes známou jako Champions League, Rudá hvězda vyhrála v letech 1978 a 1980. Poslední působení našeho družstva v evropských pohárech (Top Teams Cup) je z ročníku 2000/01, kdy družstvo zůstalo těsně před branami finále (Final four). V posledních letech se do Evropských soutěží nepřihlašuje. PVK Olymp Praha je častým dodavatelem hráček do reprezentačních družstev žen, juniorek i kadetek. V loňském roce to byli: Šenková, Havlíčková, Pastulová, Novotná M. Kočiová, Nejmanová, Šárešová. V beachvolejbalu úspěšně reprezentují Felbábová s Novotnou P. ( 9. ME ) a mistryněmi Evropy do 18. let jsou Kolocová se Slukovou. O tom, že Olymp nežije pouze historií a družstvem žen, svědčí jeho práce s mládeží. Na nejnižším stupínku představujeme základnu na Praze 10 ve Vladivostocké ul. pod vedením trenérky Jany Pospíšilové a především školní volejbalový klub SC Brdičkova na Praze 5, kde se pod vedením svých trenérů připravují nejmladší adeptky a adepti tohoto krásného sportu. Starší žákyně jsou přebornicemi Prahy a z let 2001/02 také Mistryně republiky. Ty trénují pod vedením manželů Gavalcových a P. Háskové, mladší žákyně jsou v péči trenérů Šinky a Mihaličkové a přípravku vede Eva Drešerová. K tuzemské volejbalové špičce každoročně patří svěřenkyně R. Vorálka ml. (mistryně republiky 03/04, 04/05 ) a juniorky M. Horáčka (mistryně republiky 03/04) zařazené do sportovního centra mládeže popř. do rezortního sportovního centra. Završením volejbalové pyramidy je potom družstvo žen tvořené hráčkami s reprezentačními ambicemi, jejichž kvalitní příprava je stěžejním úkolem PVK Olympu Praha. PVK Olymp Praha patří k tuzemské volejbalové špičce, zajišťuje výchovu reprezentantek a snaží se zajistit divákům co možná nejlepší sportovní zážitky. Hlavním partnerem PVK Olympu Praha je Centrum spotu Ministerstva vnitra České republiky, které je garantem pro přípravu ke státní reprezentaci všech hráček zařazených v RSC. Sezóna 2009/10 byla jednou z nejúspěšnějších v historii klubu. Starší žákyně (trenéři R. Mihaličková a M. Mihaliček) získali mistrovský titul, kadetky (trenéři R. Vorálek a M. Nedoma) obsadili 2. místo, juniorky (trenéři M. Horáček a Z. Groessl) získali

rovněž mistrovský titul a družstvo žen (trenéři S. Mitáč a P Štulc) skončilo po roční odmlce opět na medailové bronzové pozici. V reprezentačním družstvu žen, které úspěšně bojovalo na MS 2010 v Japonsku, byly A. Kallistová a T. Vanžurová (spolu s nimi také hráčky, které prošly naším klubem A. Havlíčková, K. Pastulová, L. Muhlsteinová a Š. Barborková). V reprezentačním týmu, který přivezl bronzovou medaili z MEJ v Srbsku, byly A. Kossanyiová, V. Dostálová a Z. Mudrová. Na MEK se s reprezentačním družstvem připravují K. Melicharová, V. Trnková a T. Patočková. V beachvolejbalu klub úspěšně reprezentují L. Háječková a H. Klapalová v kategorii žen, v mládežnických kategoriích A. Machová, E. Gálová, V. Dostálová a I. Halbichová. (30 let Rudé hvězdy Praha, 1952 – 1982)

5.5 Výsledky žen na MS 1) MS 1952 – SSSR - ČSR 3. místo 2) MS 1956 – Francie - ČSR 4. místo 3) MS 1960 – Brazílie - ČSSR 3. místo 4) MS 1962 – SSSR - ČSSR 5. místo 5) MS 1967 – Japonsko - bez účasti ČSSR 6) MS 1970 – Bulharsko - ČSSR 5. místo 7) MS 1974 – Mexiko - ČSSR 17. místo 8) MS 1978 – SSSR - ČSSR 12. místo 9) MS 1982 – Peru - bez účasti ČSSR 10) MS 1986 – ČSSR - ČSSR 13. místo 11) MS 1990 – ČLR - ČSSR 11. místo 12) MS 1994 – Brazílie - ČR 9. – 12. Místo 13) MS 1998 – Japonsko - bez účasti ČR 14) (Vít, Spirit, Stibitz, Tabara, Šveda, 2001) 15) MS 2002 – Německo - ČR 5. místo 16) MS 2006 – Japonsko - bez účasti ČR 17) MS 2010 – Japonsko - ČR 15. Místo

(Vít, 2006).

5.6 Mistrovství světa v Japonsku 2010 (Zvláštnosti jednotlivých družstev v pojetí HČJ) Postřehy z MS 2010 z hlediska jednotlivých herních činností 5.6.1

Podání

Hráčky ovládají pouze jednu variantu skákaného podání – plachtící nebo rotované. Tendencí je servis nekazit a nevolit riskantní směr, nejčastějším servisem se stává naskočené plachtící podání. Odraz z jedné i z obou nohou (smečařky preferují odraz ze dvou nohou, blokařky z jedné). Výskok při podání je natolik malý, že nezvýší výšku úderu do míče. Většina servisů ze vzdálenosti maximálně 3 metrů od základní čáry, objevily se výjimky, kdy hráčka podávala z větší vzdálenosti. Objevily se taktické varianty, kdy hráčka podávala nejprve ze zóny I a poté ze zóny V (přihrávající hráčky soupeře pokrývaly větší část hřiště přední smečařky, když hráčka podávala ze zóny I. Nebylo tomu tak při podání ze zóny VI). Úmyslné zkrácení plachtícího podání do přední hráčky jako systémovou záležitost trenéři české reprezentace nezaznamenali. 5.6.2

Útok po přihrávce

Většina družstev preferuje přihrávku soupeřova podání ve třech hráčkách, je typické větším pokrytím prostoru pro přihrávku zadní smečařkou a liberem, přední smečařka pokrývá menší prostor přihrávky z důvodu uvolnění pro útok. Přihrávka ve čtyřech hráčkách se vyskytla pouze u Kubánek. Přihrávka prsty jako úmyslný standardní prvek nebyla zpozorována, hráčky se snaží přihrávat bagrem. Útočné kombinace po přihrávce podání bez křížení je typické pro Brazílii, útočné kombinace s křížením jsme zaznamenali u týmu Německa, v útoku po přihrávce po podařeném razantním útočném úderu přichází ulívka a to u týmu USA, útok z doskoku v rotacích s přední nahrávačkou se nevyskytuje v týmu USA. Družstva s výraznou diagonální hráčkou nehrají jednonožku jako např. tým Ruska. Libero nemá po přihrávce podání prioritu vykrýt své spoluhráčky a přemístit se ihned do zóny V,

ale po přihrávce umožní hráčce v zóně VI útočit pipe a pak se teprve přesouvá do svého základního obranného postavení, což je opět typické pro družstvo USA. 5.6.3

Obranný systém

Obranný systém se vyskytoval jiný u týmů Severní a Jižní Ameriky a u evropských týmů. Hráčky USA a Brazílie blokovaly od středu a na blok se přesouvali pomocí překroků. Hráčky obou týmů se snažily vždy seskupit minimálně dvojblok. Hráčky evropských týmu (Holandsko, Itálie) blokovaly od postranní lajny, útoky středem sítě bránily pouze jednoblokem a krajní hráčky se na blok přesouvaly úkrokem.

Snahou týmů USA a Brazílie je vykrýt vlastní útočící spoluhráčku, v obraně se hráčka v zóně I vysouvá až do vzdálenosti 6m od sítě (BRA), Italky brání s hráčkou v zóně I na vzdálenost 3m od středové čáry a hráčka v zóně VI se vysouvá mezi zónu VI a I a brání útok po lajně.

II. Výzkumná část 6. Cíle, úkoly a hypotézy diplomové práce Cílem mé diplomové práce je porovnání výskytu jednotlivých druhů útočných kombinací mezi reprezentačním družstvem žen české republiky a extraligovým družstvem žen PVK Olymp Praha. Sledování vybraných utkání proběhlo v hale družstva PVK Olymp Praha a v halách jeho soupeřů. Ve větší míře budou ÚK vyhodnocovány prostřednictvím analýzy videozáznamů. Videozáznamy byly pořízeny v případě reprezentačního družstva realizačním týmem na MS v Japonsku v roce 2010 a v případě Olympu taktéž realizačním týmem v nejvyšší tuzemské ženské soutěži, tedy extralize v sezóně 2010/2011. Dále je třeba z videozáznamů zjistit, jak stěžejním je pro útočnou kombinaci kvalita příjmu a příjmu ve hře, jinými slovy ověřit logické stanovisko, zda je po excelentním příjmu vysoká úspěšnost navazující ÚK. Z výsledků bude také možné zjistit, počet vítězných ÚK po příjmu podání soupeře a počet ÚK ve hře. Ze zkoumání vzejde také četnost útočných kombinací v jednotlivých zónách hřiště. Je nutné se zmínit o tom, že budeme jak příjem, tak příjem ve hře hodnotit bodovou škálou od 1 do 3, kdy známka 1 je nejlepší a také budeme rozlišovat předního a vbíhajícího nahrávače. Zjistíme i strategii útočných kombinací dvou zkoumaných družstev, zda je shodná či rozdílná a prozradí nám úspěšnost i četnost útoků jednotlivých druhů ÚK neboli útoků z jednotlivých zón hřiště. Na základě studia literárních pramenů a vlastní hráčské a trenérské zkušenosti jsem stanovil a formulovali následující hypotézy: 1. Předpokládáme, že většina ÚK bude vedena ze zóny IV. 2. Předpokládáme, že ÚK se zadní nahrávačkou budou v celkovém procentuálním vyjádření úspěšnější. 3. Předpokládáme, že útočné kombinace po příjmu podání budou úspěšnější, než úspěšnost útoku po příjmu ve hře. Nehledě na kvalitu přihrávky.

4. Předpokládáme, že po příjmu za 1 bude úspěšných více jak 50 procent ÚK. 5. Předpokládáme, že ÚK s křížením se v případě obou družstev nebudou vyskytovat.

6.1

Postup pro realizaci daného cíle (úkoly):

Studium literatury zaměřené na problematiku související s tématem a problematikou mé diplomové práce. Výběr vhodných utkání na MS a v extralize žen Opatření vybraných videozáznamů Konstrukce analýzy videozáznamů zaměřená na zjišťování druhů ÚK Realizace analýzy videozáznamů obou zkoumaných družstev Vyjádření výsledků Diskuse s porovnáním zjištěných výsledků Stanovení závěrů vyplývajících z diplomové práce

7. Metody výzkumu 7.1 Popis sledovaného souboru Ke splnění zadaných úkolů vedoucích ke splnění cílů DP jsem vybral, jak už jsem zmínil, dva volejbalové týmy, které budeme pomocí videozáznamů sledovat a porovnávat. Jde o ženský reprezentační výběr pro MS 2010 a tým PVK Olymp Praha. Oba tyto zkoumané soubory jsou blíže popsány v podkapitolách 5.4 – 5.6.

7.2 Částečná shodnost sledovaných souborů Družstvo PVK Olymp a jeho srovnávání s reprezentačním družstvem žen jsem si vybral záměrně a to hlavně proto, že tyto dva týmy mají, i když se to na první pohled nezdá mnoho společného. Tyto znaky jsem vypozoroval během svého působení u družstva Olympu. Jedním z mnoha společných znaků těchto dvou týmů je fakt, že PVK Olymp Praha je „líhní“ talentovaných hráček vhodných pro reprezentaci. Hlavním trenérem Olympu je Stanislav Mitáč, který sám už reprezentační výběr žen v minulosti trénoval a dokonce i současný reprezentační trenér Jiří Šiller si byl před přípravou pro MS 2010 v Japonsku u p. Mitáče pro cenné rady. Současný reprezentační výběr žen obsahuje několik hráček Olympu Praha a to Kallistovou a Vanžurovou a do širšího reprezentačního kádru se ještě řadí hráčky Halbichová, Jakubšová a Kossányiová. Ze současných 12 hráček hrajících na MS 2010 v Japonsku prošly projektem na výchovu talentovaných hráček pro reprezentaci - Barborková, Havlíčková, Pastulová, Muhlsteinová a tedy i už zmíněné Kallistová s Vanžurovou. Reprezentace i Olymp také používá obdobný posilovací program sestavený každé hráčce „na tělo“ podle jejího somatotypu a silových předpokladů, který je vytvořen Miroslavem Vavákem. Soupisky obou zkoumaných družstev rozděleny podle herních specializací. Reprezentační družstvo: Nahrávačka – Muhlsteinová L., Jelínková M.

Libero – Jášová J. Smečařky – Havelková H., Barborková Š., Vanžurová T., Melichárková Š. Univerzálky – Havlíčková A., Útlá M. Blokařky – Pastulová K., Plchotová I., Kallistová A.

Družstvo PVK Olymp Praha: Nahrávačka – Halbichová I., Machová A. Libera – Dostálová V., Zoulová K. Smečařky – Jakubšová M., Kossányiová A., Mudrová Z. Univerzálka – Vanžurová T. Blokařky –Kallistová A., Jurčenková D., Sládková A., Vašutová A.

7.3 Vybraná utkání z MS 2010 v Japonsku (základní skupina) ČESKÁ REPULIKA - Netherlands

0:3

ČESKÁ REPULIKA - Brazil

2:3

Puerto Rico - ČESKÁ REPULIKA

0:3

ČESKÁ REPULIKA - Italy

3:2

Kenya - ČESKÁ REPULIKA

0:3

7.4 Vybraná utkání extraligy žen PVK OLYMP PRAHA – VK Prostějov

0:3

PVK OLYMP PRAHA – VK KP Brno

1:3

PVK Přerov Precheza - PVK OLYMP PRAHA

1:3

PVK OLYMP PRAHA – Volleyball Club Slavia Praha

3:0

PVK OLYMP PRAHA – SK UP Olomouc

1:3

7.5 Použité metody k získávání informací Veškeré informace jsem získával z videozáznamů pořízených technickým týmem Olympu Praha, české reprezentace a některé záznamy utkání byly z televizních přenosů televize Sport 1. Tyto videozáznamy mi společně s výpočetní technikou umožnily záznamy jednotlivých utkání sledovat několikrát za sebou a vracet se k okamžikům, které jsem nepostřehl bezprostředně z prvního sledování.

7.6 Analýzy videozáznamů jednotlivých utkání Rozbory jednotlivých utkání zjistily kvantitu a kvalitu jednotlivých ÚK. Určil jsem také jaké druhy ÚK se v jaké míře vyskytují a jak velké úspěšnosti dosahují. Rozebral jsem nejdříve obě dvě zkoumaná družstva zvlášť a poté porovnal naměřené výsledky obou týmů a vyhodnotil, do jaké míry zastávají stejnou strategii útočné hry. Druhy útočných kombinací 1) Rychlé kombinace, jsou ty, které začínají dokonalým příjmem soupeřova podání (v bodové škále přihrávky za 1 a 2) nebo po předchozím ideálním příjmu ve hře a také do této skupiny řadíme přesné vykrytí útočícího spoluhráče. Excelentní zpracování míče dává nahrávačce možnost kombinovat nižší a zrychlenou nahrávkou se všemi svými útočícími spoluhráčkami. 2) Normální kombinace, po příjmu soupeřova podání v bodové škále přihrávky za 2 až 3, to samé platí pro příjem ve hře a vykrývání útočícího spoluhráče. Varianta s přihrávkou za 2 nebo 3 neumožňuje nahrávači kombinovat s útočníky jinak než vysokou a dlouhou nahrávkou, která směřuje ke kompaktnímu dvojbloku až trojbloku soupeře. U obou těchto útočných kombinací rozlišujeme, zda se jedná o a) Nahrávačku v předních zónách (VI, III, II), tedy u sítě b) Nahrávačku v zadních zónách I, VI, V Útočné kombinace budeme rozlišovat čtyř bodovou škálou:

1 – úspěšná, tedy vítězná, hráčka provede takový útočný úder, kvůli kterému soupeř nedokáže udržet míč dále ve hře 2 – částečně úspěšná, kdy po útoku je soupeř donucen vrátit míč zpět na naši polovinu „zdarma“ nebo útokem proti plné obraně, jako kdyby zpracoval míč za 3 ve škále příjmu 3 – částečně neúspěšná, kdy soupeř zpracoval útok našeho družstva za 1 nebo za dva a je schopen z tohoto příjmu hrát rychlou útočnou kombinaci 4 – neúspěšná, tedy vítězná pro soupeře neboli bod soupeřova družstva Útočné kombinace jsou vedeny podle aktuálního trendu českého i světového ženského volejbalu především z těchto zón hřiště I, II, III, IV a VI. z hlavního kůlu, tedy ze zóny IV, kde se vyskytují hráčky se specializací S1, S2 a U volí nahrávač tyto nahrávky: a) Normální b) Dlouhá, střelená c) zkrácená střelená V zóně III, kterou svým útokem obléhají pouze specialistky blokařky, jsou k vidění tyto nahrávky: a) rychlík před sebe b) rychlík za sebe c) tzv. „odhozený“ rychlík d) krátká střelená s odrazem jednonož e) krátká střelená f) s křížením Pro zónu II Jsou typické tyto nahrávky (v této zóně jsou útočícími hráčkami U, S1, B1 a B2): a) normální za hlavu nahrávače b) střelená za hlavu nahrávače c) polovysoká nahrávka (metr) za hlavu nahrávače

d) dlouhá střelená s odrazem jednonož e) krátká střelená s odrazem jednonož f) rychlík hlavu nahrávače Zóna I nabízí tyto možnosti nahrávek pro útočící univerzálku: a) doskok b) zkrácený doskok (v případě kombinace s dlouhou jednonohou) Na závěr se dostáváme k zóně VI, pro kterou je známá jen jedna nahrávka, která je převzatá z mužského volejbalu a jedná se o nízký, krátký doskok ve směru k sítí tzv. „pipe“. O útok z této zóny se dělí obě smačerky a univerzálka. Mezi útočné kombinace lze započítat i útok po příjmu soupeřova podání, který zajišťuje nahrávačka z prostoru mezi zónami II a III. Tento útok lze provádět několika způsoby, ulitím anebo smečí. V případě ulití záleží na tom, kam samotný útok směřuje (do jaké zóny pole soupeře) a zda je proveden úderem jednoruč nebo obouruč. Útočné kombinace jsou ovlivněny sérií předchozích odbití a to hlavně příjmem soupeřova podání, příjmem ve hře a vykrytím. Tyto herní činnosti bude stejně jako kvalitu útoku hodnotit a to tříbodovou škálou. Systém hry 5-1 a hrající se v následujícím sledu hráček (podle specializace) N, S1, B2, U, S2, B1 a libero střídá blokařky. Považuji za nutné zdůraznit, že v rámci světového šampionátu 2010 v Japonsku pravidla poprvé umožnila hru dvou liber. Jedno se specializací na příjem podání, druhé na obranu v poli. Příjem 1 – příjem, vybrání a vykrytí (příjem ve hře) míče takřka přesně do rukou nahrávačky, tedy mezi zón hřiště II a III a v ideální vzdálenosti od sítě cca 10 až 50 cm směrem do hřiště od vrchní pásky sítě. Jde o situaci, kdy absolutně není nahrávačka limitovaná ve výběru směru a rychlosti její nahrávky. Příjem 2 - příjem, příjem ve hře do zón II a III. Jedná se o rozehry, kdy nahrávačka neobdrží míč přesně do rukou, ale musí pro něj urazit několik rychlých kroků v rámci třímetrového území. Míč je tedy přihrán méně přesně a dále od sítě. Z tohoto příjmu jdou stále ještě tvořit nahrávačkou rychlé ÚK.

Příjem 3 - příjem, příjem ve hře mimo zóny II a III. Jedná se o rozehry, kdy nahrávačka nebo jiná hráčka s jinou herní specializací nahrává vysokou nahrávku zpravidla do kůlů nebo na doskok. Příjem 4 - příjem, příjem ve hře, ze kterého nejde nijak dále kombinovat. Tzn. obdržené eso, přímí bod ze soupeřova podání nebo jakýkoliv nadražený míč, který nejde nahrávkou usměrnit tak, aby po ni mohla nastat ÚK, ale jen odevzdat míč zadarmo do pole soupeře. Tento druh přihrávky nás vlastně nezajímá, protože moje DP má za úkol sledovat pouze ÚK.

8. Výsledky a diskuse Veškeré naměřené výsledky jsou uvedeny v tabulkách v přílohách. Tyto naměřené výsledky znázorňují následující grafy doprovázené diskusí. Četnost útočných kombinací podle jednotlivých zón hřiště je vidět z následujících grafů. Graf 1: Četnost útočných kombinací ze zóny IV:

IV Olymp

IV CZE

90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 Po příjmu PN

Po přjmu ZN

Ve hře PN

Ve hře ZN

Dle výsledků tohoto grafu je jasně patrné, že pro družstvo PVK Olymp je zóna IV nejvíce využívána a to hlavně po příjmu soupeřova podání i po příjmu ve hře. Tento fakt je ovlivněn několika faktory a to především kvalitou příjmu a tím, že se tréninkem nahrávky do zóny IV věnuje nejvíce času a je pro nahrávačku tou nejjednodušší (další možnosti vysvětlení – viz celkový počet útoků v jednotlivých zónách).

U reprezentačního družstva je četnost útočných kombinací ze zóny IV podobná, ovšem liší se po příjmu podání s přední nahrávačkou. Svědčí to o tom, že nahrávačka národního družstva pokud je v předních zónách využívá útoku hlavně středem sítě (zóna III) nebo ze zóny II. Zóna dva představuje útok přední blokařky dlouhou střelenou nahrávkou odrazem jednonož a nebo samotný útok nahrávačky. Graf 2: Četnost útočných kombinací ze zóny III:

III Olymp

III CZE

50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 Po příjmu PN

Po přjmu ZN

Ve hře PN

Ve hře ZN

Graf jednoznačně vypovídá o tom, že hra středem sítě je pro všechny zúčastněné hráčky této útočné kombinace tou nejtěžší. Nesmíme opomenout, že začíná už v přípravné kombinaci, tím jak dokonale je proveden příjem ve hře či příjem podání. Je třeba pro excelentní příjem zvolit kromě ideální výšky letu míče i vhodné místo, kam příjem doletí. Ke každé útočné kombinaci se nejlépe hodí trochu jiné místo (mezi zóny II a III), ze kterého se nahrávačce s blokařkou nejlépe kombinuje. Obě dvě sledovaná družstva mají vysokou četnost útoku z této zóny po příjmu podání s vbíhající nahrávačkou. Pro tento okamžik se nejčastěji kombinuje před nahrávačkou, tedy rychlíkem a krátkou střelenou nahrávkou. Dalším patrným, shodným výsledkem je útok po příjmu podání s přední nahrávačkou, jedná se o situace po dobrém příjmu v bodové škále za 1 nebo 2, kdy nahrávačka kombinuje rychlým útokem středem sítě, který je prováděn pouze proti soupeřově jednobloku. Graf 3: Četnost útočných kombinací ze zóny II:

II Olymp

II CZE

60 50 40 30 20 10 0 Po příjmu PN

Po přjmu ZN

Ve hře PN

Ve hře ZN

O četnost útočných kombinací ze zóny II se stará hned několik hráček. V tomto postavení se střídají přední nahrávačka, univerzálka, blokařka útočící z dlouhé střelené nahrávky odrazem jednonož nebo (po špatném příjmu, který směřuje k zóně II) i z krátké střelené nahrávky odrazem jednonož. V jednom postavení při příjmu soupeřova podání je zde i ústřední smečařka. A nejčastěji ze zóny II provádí svůj útok univerzální hráčka. Rozdíly patrné mezi oběma družstvy ve všech čtyřech sloupcích grafu jsou jednoduše vysvětlitelné a to tím, že národní družstvo volí více útoků z této zóny, než PVK. Vbíhá-li nahrávačka ze zadních zón hřiště, kombinuje v tu chvíli s přední univerzálkou, operuje-li v předních zónách, kombinuje s blokařkou za svým tělem, jde tedy o již několikrát zmíněnou útočnou kombinaci z krátké či dlouhé střelené nahrávky. Družstvo PVK Olymp v četnosti útoku ze zóny II za družstvem ČR výrazně zaostává a tento rozdíl je ve většině případů řešen na rozdíl od týmu ČR nahrávkou do zóny IV.

Graf 4: Četnost útočných kombinací ze zóny I:

I Olymp

I CZE

35 30 25 20 15 10 5 0 Po příjmu PN

Po přjmu ZN

Ve hře PN

Ve hře ZN

K tabulce ÚK ze zóny I je třeba zdůvodnit, proč jsou v grafu dvě pole prázdná. Důvodem je, že se nahrávačka nachází na své tři postavení v zadních zónách hřiště, sama si při obraně soupeřova útoku přebíhá do zóny I a svoji protější hráčku, tedy univerzálku má v zóně II. Proto pro tyto zmíněné tři postavení nelze využít útoku ze zóny I. Výsledky grafu jsou pro oba sledované předměty takřka totožné, jen lze vysledovat, že univerzálce národního týmu, je z postu nahrávačky projevováno více důvěry, v tzv. těžkých útocích do dobře zformované soupeřovy obrany na síti po předchozím hůře vybraném, či vykrytém míči ve hře. Ještě je třeba zdůraznit, že obě dvě sledovaná družstva využívají poměrně často tento útok z „doskoku“, vypovídá to o kvalitě univerzálních hráček, které jsou útočnými tahounkami svých družstev. V týmu Olympu jde o Terezu Vanžurovou a v národním týmu se jedná o Anetu Havlíčkovou, která je jednou z nejlépe útočících hráček italské série A1.

Graf 5: Četnost útočných kombinací ze zóny VI VI Olymp

VI CZE

14 12 10 8 6 4 2 0 Po příjmu PN

Po přjmu ZN

Ve hře PN

Ve hře ZN

Útok ze zóny VI je převzatý prvek z mužského volejbalu, kde muži dosahují takových skokanských parametrů, že povinnost daná pravidly, že hráč zadní řady musí provádět odraz na smeč za třímetrovou čárou, hráče nijak nelimituje a útok je stejně úderný, jako by byl proveden z předních zón hřiště. Zvlášť, když se jedná o útočnou, tandemovou kombinaci s „rychlíkem“ v zóně II. U žen o takovéto úderné síle jako u mužů mluvit nelze a útok ze zóny VI, tzv. pipe rozlišujeme na dva typy. Stejně jako u mužů, útočná kombinace „tahového“ charakteru, kdy se po příjmu nebo po vybrání míče ve hře rozcházejí na případnou nahrávku všechny čtyři útočící hráčky a pipe je překvapivou herní kombinací schovaný za blokařkou, která by útok provedla nejčastěji ze zóny II nebo III. Druhým případem je nouzový útok po příjmu nebo vybrání za 2 nebo za 3, kdy často nahrávku z pole provádí jiná hráčka, nežli nahrávačka. Nahrávku provádí dle moderních trendů volejbalu především libero a tento druh nahrávky volí, aby nemuselo odbíjet nahrávku na dlouhou vzdálenost až do kůlů.

Graf 6: Celkový počet útočných kombinací v jednotlivých zónách Celkový počet útoků v jednotlivých zónách 300 250

Olymp

CZE

200 150 100 50 0 IV

III

II

I

VI

Z rozložení útoku v jednotlivých zónách platí, že jednoznačně nejvíce útoků se odehrává z hlavního kůlu, tedy ze zóny IV a to nehledě na to, zda se jedná o vbíhající či zadní nahrávačku i nehledě na to, jestli jde o nahrávku po příjmu soupeřova podání nebo ve hře. Toto tvrzení platí pro oba sledované soubory jen s drobným rozdílem. U týmu PVK Olymp znatelně vidíme, že kůlové smečařky byly mnohem více protěžovány, než jejich kolegyně v národním týmu. Důvodů může být hned několik a to např. kvalitnější příjem národního týmu s vyšším procentem excelentně příjmutých míčů. Větší odvážnost nahrávačky národního týmu kombinovat i z hůře zpracovaných míčů nejen s kůlovými smečařkami, ale i s blokařkami nebo z doskoku ze zóny VI, tedy útokem ze zadní zóny středem sítě. Jednoznačným rozdílem je zkušenost a herní vyspělost jednotlivých hráček národního týmu nehledě na jejich herní specializaci. Přeci jen tým PVK je složen pouze ze studentek, tudíž má družstvo výrazně nižší věkový průměr, méně zkušeností a méně drzosti, která se projevuje právě málo odvážnou kombinací nahrávačky s blokařkami po příjmu podání v bodové škále za 2 nebo za 3.

Graf 7: Herní činnosti a pozice nahrávačky Počet útoků dle činností a pozice nahravačky 200 180 160

Olymp

Cze

140 120 100 80 60 40 20 0 Po příjmu PN

Po přjmu ZN

Ve hře PN

Ve hře ZN

Tento graf na první pohled krásně poukazuje na rozdíl ženského volejbalu s mužským. Můžeme zde zaznamenat téměř shodný počet útoků po příjmu i po příjmu ve hře, což přesně vystihuje ženský volejbal. Ten je na rozdíl od toho mužského typický dlouhými výměnami. V mužském volejbalu je časté, že výměny končí po dvou přeletech míče, jedním je podání a druhým je útok, který je veden často přímo na zem nebo končí chybou útočícího hráče. Následujících šest grafů poukazuje na stejné naměřené hodnoty a vyplývají z nich naprosto stejné výsledky popsané již v jednotlivých šesti grafech zabývajících se četností ÚK z jednotlivých zón hřiště, viz výše. Jde o to, abych odděleně, a tudíž přesněji, poukázal na jednotlivé útočné kombinace v závislosti na pozici nahrávačky.

Graf 8: Rozložení útoků po příjmu podání – přední nahrávačka Po příjmu PN Olymp

Po příjmu PN CZE

90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 IV

III

II

I

VI

Graf 9: Rozložení útoků po příjmu podání – zadní nahrávačka Po přjmu ZN Olymp

Po přjmu ZN CZE

80 70 60 50 40 30 20 10 0 IV

III

II

I

VI

Graf 10: Rozložení útoků ve hře – přední nahrávačka Ve hře PN Olymp

Ve hře PN CZE

80 70 60 50 40 30 20 10 0 IV

III

II

I

VI

Graf 11: Rozložení útoků ve hře – zadní nahrávačka Ve hře ZN Olymp

Ve hře ZN CZE

60 50 40 30 20 10 0 IV

III

II

I

VI

Graf 12: Celkové rozložení útoků z jednotlivých zón

90 80 70 60

IV III

50

II

40

I VI

30 20 10 0 Po příjmu Po přjmu Ve hře PN Ve hře ZN Po příjmu Po přjmu Ve hře PN Ve hře ZN PN ZN PN ZN

Graf sumarizuje naměřené výsledky, které jsou přeneseny do jednoho čitelného grafu pro lepší obraz všech útočných kombinací, které se liší pojetím útočné hry obou sledovaných objektů. V prvních čtyřech sloupcích jsou zachyceny ÚK družstva PVK Olymp Praha a v následujících čtyřech jde o ÚK družstva ČR.

Jsou zde dokonale vidět již známé fakty shodné pro obě družstva: -

nejčastěji se provádí ÚK ze zóny IV

-

nejméně útoků je vedených ze zóny VI

-

téměř shodný počet ÚK vedených ze zóny I

Graf 13: Počet příjmů a příjmů ve hře za 1, dle stupnice bodové škály: 120 100 80 Olymp

60

CZE

40 20 0 P - PN

P - ZN

VH - PN

VH - ZN

Tento graf zabývající se počtem příjmů soupeřova podání za 1, tedy excelentní příjem nám ukazuje, že v této herní činnosti národní tým jednoznačně převyšuje družstvo PVK Olymp. A to i přesto, že národní tým měl výrazně menší celkový počet příjmů ve skupině zápasů, které zde porovnáváme. Bylo to dáno tím, že do sledování družstva ČR na MS v Japonsku bylo v rámci testování zařazeno pět utkání s poměrem vítězných setů vůči prohraným 11:8. Pro testování Olympu bylo také vybráno 5 zápasů, sehraných se soupeři nejlepší šestice družstev domácí nejvyšší soutěže a skóre setů bylo 8:10. Z poměru setů vyplývá, že Olymp měl určitě o dva celé sety více příjmů, tedy skoro o 50 možností na příjem více, než jeho sledovaný protějšek, tedy družstvo ČR.

Graf 14: Počet příjmů za 2 70 60 50 40 Olymp 30

CZE

20 10 0 P - PN

P - ZN

VH - PN

VH - ZN

V příjmu za 2 překvapivě dominuje družstvo PVK, tudíž je patrné, že v excelentních příjmech čitelných z předcházejícího grafu se Olymp družstvu ČR nemůže rovnat, ale v počtu dobře (za 2) přihranných míčů je lepší a to výrazně. Vyplývá z toho, že přihrávající hráčky Olympu nejsou tolik precizní v provedení příjmu soupeřova podání a záleží už jen na přesnosti a důvtipu nahrávačky a její sehranosti s dalšími útočnicemi po dobrém nikoliv excelentním příjmu. Tyto hodnoty nám prozradí další skupina grafů a to grafy úspěšnosti ÚK po příjmu za 1, za 2 a za 3. Graf 15: Počet příjmů za 3 50 45 40 35 30 25

Olymp

20

CZE

15 10 5 0 P - PN

P - ZN

VH - PN

VH - ZN

V této statistice opět dominuje družstvo ČR, ale vzhledem k tomu, že je to druh příjmu, po kterém následuje jen nouzová nahrávka, kterou ještě často neprovádí

nahrávačka a je vedena proti většinou dokonale zformované soupeřově obraně na síti, nejsou tyto hodnoty tolik důležité. Zajímavé spíše bude, jak si útočící hráčky dokážou s nahrávkou po tomto nedokonalém příjmu poradit, případně proměnit ji v bod. Graf 16: Úspěšnosti ÚK po příjmu za 1 100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%

Olymp CZE

P1 - PN

P1 - ZN

VH1- PN

VH1 - ZN

Rozložení úspěšnosti útoku dle specializací hráček by mělo nehledě na kvalitě příjmu být asi 40% úspěšnosti pro smečařky, 50% pro univerzálku a okolo 70% pro blokařky. Při sledování této skupiny grafů, tedy těchto tří je možné opět na první pohled vidět, jak je ženský volejbal specifický a to tím, že je skoro stejný počet příjmů soupeřova podání jako příjmů ve hře. Vysvětlení je jednoduché, útoky nejsou tolik razantní, rozdíl mezi blokařským a smečařským doskokem není tak značný a repertoár útočících hráček není tak pestrý, takže se obrana soupeře dokáže svou taktikou a obranným postavením lehce přizpůsobit protihráči a tudíž je úspěšná. V případě

mužského

volejbalu,

kdybychom

udělali

stejný

rozbor,

dojdeme

jednoznačně k číslům zcela rozdílným. Mužský volejbal je specifický rychlými ztrátami. Po příjmu podání soupeře je v 75 případech ze sta uhrána výměna přihrávajícím družstvem a to bezprostředně po svém příjmu. Je to dáno rychlejšími nahrávkami, většími skokanskými parametry útočících hráčů, hráči disponují větší razancí úderu, větší úderovou vybaveností hráčů a celkovou větší precizností projevující se ve všech herních činnostech.

Co se týče tohoto grafu, tedy úspěšnosti útoku po příjmu nebo příjmu ve hře za 1, tak družstvo PVK Olymp se jeví jako úspěšnější oproti národnímu družstvu. Vyplývá z toho, že nahrávačka po dobrém příjmu dokáže roztrhat soupeřovu obranu svou rychlou nahrávkou a útočící hráčky jsou po těchto nahrávkách úspěšné v průměru z padesáti procent. Je to dáno asi také tím, že obrana na reprezentační úrovni je daleko propracovanější, vyspělejší a lépe takticky vybavena a stává se poměrně zřídka kdy, že by byl útok veden pouze proti jednobloku, což o tuzemské extralize toto tvrzení neplatí. Graf 17: Úspěšnost ÚK po příjmu za 2 100% 90% 80% 70% 60% 50%

Olymp

40%

CZE

30% 20% 10% 0% P2 - PN

P2 - ZN

VH2 - PN

VH2 - ZN

V tomto grafu má reprezentační družstvo před Olympem velký náskok v úspěšnosti útoku. Jde o graf úspěšnosti útoku po příjmu za 2 a je nutné říci, že výsledky tohoto grafu jsou v četnosti ty nejvíce vypovídající, protože ve výzkumu do této skupiny spadalo početně výrazně nejvíce příjmů. Jedná se totiž vlastně o průměrný příjem, který je ve volejbalu nejvíce zastoupen.

Graf 18: Úspěšnosti ÚK po příjmu za 3 100% 90% 80% 70% 60% 50%

Olymp

40%

CZE

30% 20% 10% 0% P3 - PN

P3 - ZN

VH3 - PN

VH3 - ZN

Graf úspěšnosti příjmu za 3 samozřejmě poukazuje na logické tvrzení a to, že čím horší příjem, tím méně úspěšný je útok a to je z grafu jasně patrné. Olympské hráčky jsou v tomto ohledu o něco méně úspěšné, důvodem je především menší hráčské vyspělost, která se projevuje použitím vhodně zvoleného útočného úderu v dané situaci. Obecně platným volejbalovým faktem je, že útok je úspěšnější, když jsou v předních zónách (IV, III a II) tři útočící hráčky, tudíž nahrávačka musí být zadní řady. Toto tvrzení z mých grafů tak úplně nevyplývá a přičítal bych to k tomu, že do testování bylo v případě obou zkoumaných družstev vybráno shodně pět utkání, které byly buď velmi snadné, nebo naopak velmi těžké. Za snadné a až lehce vyhrané zápasy považuji v případě národního družstva zápasy s Kenyou a Puertem Ricem a v případě Olympu utkání se Slávií. Za velmi těžké utkání považuji utkání s Holandskem, Itálií, Brazílií a v případě Olympu zápasy proti Prostějovu, Olomouci a Brnu. Dalším možným vysvětlením toho, že úspěšnost útoku se výrazně neliší ať už je nahrávačka v předních či zadních zónách můžeme přisuzovat hráčské kvalitě univerzální hráčky. Pokud totiž tato hráčka je útočně úspěšná ze zón I a VI stejně jako ze zóny II, pak vlastně na postavení nahrávačky tolik nezáleží. Toto tvrzení je opět znakem hlavně mužského volejbalu, v ženském volejbalu v naší nejvyšší domácí soutěži (2010/11) se to týkalo pouze Olympu, Brna, Olomouce a v neposlední radě Prostějova.

9. Shrnutí diskuse Hlavním cílem mé diplomové práce bylo porovnání výskytu jednotlivých druhů útočných kombinací mezi reprezentačním družstvem žen České republiky a extraligovým družstvem žen PVK Olymp Praha. Je nutné říci, že oba dva sledované soubory mají ve své útočné hře mnoho společného. Druhy ÚK jsou naprosto identické s výjimkou jedné jediné kombinace, které reprezentační družstvo ČR sehrálo v jednom ze svých utkání na MS. Jednalo se o netypickou kombinaci dvou prvních sledů (B č.1, U č. 3 a S ze zóny IV). Budu-li hodnotit celkový počet ÚK, tak je mezi oběma sledovanými družstvy rozdíl a to především v tom, že Olymp má více příjmů ve hře, než reprezentační družstvo z čehož vyplývá, že v naší nejvyšší domácí soutěži není tolik razantní útok a proto je výměn míče v rozehře více. Zaměříme-li se na jednotlivé zóny hřiště a jejich četnost ÚK zjistíme mezi sledovanými družstvy drobné rozdíly. Pro družstvo Olympu je zóna IV nejvíce využívána a to hlavně po příjmu soupeřova podání i po příjmu ve hře. U reprezentačního družstva je četnost útočných kombinací ze zóny IV nižší, než v případě Olympu, což svědčí to o tom, že nahrávačka národního družstva pokud je v předních zónách využívá útoku hlavně středem sítě (zóna III) nebo ze zóny II, kterým je myšleno útok ze střelené nahrávky odrazem jednonož nebo samotný útok nahrávačky. Útok ze zóny III je pro obě sledovaná družstva poměrně častý a to především po příjmu podání s vbíhající nahrávačkou. V tento okamžik se nejčastěji kombinuje před nahrávačkou, tedy rychlíkem a útokem z krátké střelené nahrávky. S četností útoku ze zóny II družstvo PVK Olymp za družstvem ČR výrazně zaostává a tento rozdíl je ve většině případů řešen na rozdíl od týmu ČR nahrávkou do zóny IV. Porovnání útočných kombinací pro zónu I je pro obě družstva téměř totožné, lze vysledovat, že univerzálce národního týmu, je z postu nahrávačky projevováno více důvěry, v útocích do dobře zformované soupeřovy obrany na síti po předchozím hůře přijmutém míči ve hře. Je třeba zdůraznit, že obě sledovaná družstva využívají často

tento útok z „doskoku“, vypovídá to o kvalitě univerzálních hráček, které jsou útočnými tahounkami svých družstev. V četnosti ÚK rozdělených dle jednotlivých zón hřiště jednoznačně převažují útoky ze zóny IV (44%), následují zóny II (25%), III (16%), I (8%) a zóny VI (7%). Úspěšností ÚK jsme se zabývali v grafech č. 16, 17 a 18, kde můžeme s jistotou říci, že u družstva Olympu Praha je nejvíce úspěšných ÚK (57%) odehráno po příjmu podání za 1 se zadní nahrávačkou. Nejméně úspěšné ÚK má Olymp po příjmu ve hře za 2 a to s přední nahrávačkou, kde je úspěšnost útoku pouhých 20%. Přesuneme-li se na národní družstvo, dojdeme k závěru, že je nejúspěšnější ÚK jsou po příjmu podání za 1 s přední nahrávačkou (49%) a naopak nejméně úspěšný útok národního družstva je překvapivě po příjmu ve hře za 1 se vbíhající nahrávačkou, kde je úspěšnost útoku pouhých 25%. V závěru diskuse nad naměřenými výsledky zdůrazňuji, že hodnotící kritéria, bodující škálu a zápis naměřených výsledků jsem zpracovával sám a případné chyby mohou být způsobeny pouze numerickou chybou, vzniklou lidským faktore při zpracování dat. Mojí snahou bylo vyhodnotit ÚK co nejpřesněji, aby výsledky byly objektivní.

10. Závěr V této diplomové práci jsme se zabývali útočnými kombinacemi v ženském, vrcholovém volejbalu. Z videozáznamů jsme prováděli porovnání druhů ÚK mezi družstvy Olympem Praha a národním družstvem. Kromě druhů ÚK jsme také hodnotili jejich úspěšnost, vliv příjmu a příjmu ve hře na úspěšnost útoku a v neposlední řadě rozložení ÚK, jinými slovy z jakých zón hřiště obě sledovaná družstva nejčastěji útočí. Pro důkladné pozorování bylo použito videozáznamů a v případě družstva Olympu Praha bylo sledování provedeno za mé osobní přítomnosti na daných utkáních. Hlavním záměrem je použití naměřených výsledků v trenérské praxi. Konkrétně se bude jednat spíše o využití v taktické přípravě hlavně pro obrannou činnost. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že realizační týmy jednotlivých družstev dělají v rámci svých finančních možností maximum pro to, aby docházelo k co nejúčelnějšímu využívání výpočetní techniky pro potřebu trenéra i celého družstva. Jde o dokonalou propracovanost video rozborů, použití programů Data Volley a Dartfish. Obyčejný video rozbor slouží k vyvození úsudku o pojetí hry soupeře a chování jednotlivých hráček. Data Volley slouží k dokonalému statistickému rozboru všech hráček obou družstev, ve všech herních činnostech a k vysledování základního postavení, ve kterém hráčky v jednotlivých setech do pole nastupují. Dartfish je na české poměry méně známý a poměrně drahý program, který slouží k dokonalému rozboru videa. Díky němu se daleko lépe zaměřuje na detaily v učení se nových technik nebo odbourávání vadných stereotypů. Je možné dokonale rozebrat průběh daného pohybu z několika úhlů. Jsem přesvědčen, že cíl mé diplomové práce, kterým bylo provést porovnání výskytu jednotlivých druhů útočných kombinací mezi reprezentačním družstvem žen České republiky a extraligovým družstvem žen PVK Olymp Praha byl splněn, stejně tak jako všech osm zadaných úkolů. Kromě cílů a úkolů jsem stanovil i pět hypotéz, které bych chtěl závěrem zhodnotit a zdůvodnit.

1. Předpokládáme, že většina ÚK bude vedena ze zóny IV. U reprezentačního družstva bylo z celkového počtu 586 útočných kombinací vedeno 235 ze zóny IV, což je 40%. V případě Olympu Praha bylo celkově 572 ÚK a z toho bylo 269 odútočeno z hlavního kůlu, tedy ze zóny IV 47%. Druhou nejvíce využívanou zónou byla zóna II, kde národní družstvo útočilo 152 krát, což je 26% a Olymp 115 krát, což je 20%. V obou případech tzn. jak u národního družstva, tak u Olympu se nejméně ÚK odehrálo ze zóny VI a to konkrétně 57 respektive 55, což shodně tvoří 10% z celkového počtu ÚK. Důvodů proč se nejvíce ÚK odehrává v zóně IV, může být několik, například že ženský volejbal nemá tak výrazné útočnice na pozicích univerzálních hráček. V případě přední nahrávačky je většina ÚK vedena do zóny IV popř. II a III. Samozřejmě jedním z hlavních důvodů je herní vyhranost, zkušenost a inteligence nahrávačky. 2. Předpokládáme, že ÚK se zadní nahrávačkou budou v celkovém procentuálním vyjádření úspěšnější. Tato hypotéza se u družstva Olympu potvrdila a to jednoznačně s poměrem výsledků 5:1. Hypotéza se nepotvrdila „pouze“ po příjmu ve hře za 1 a to o 7% úspěšnosti útočných kombinací. V případě národního družstva, se hypotéza č. 2 potvrdila jen z části s poměrem výsledků 3:3. Nejhůře na tom bylo národní družstvo ve stejné situaci jako Olymp, tedy po příjmu ve hře za 1, ale rozdílem bylo „propastných“ 13% úspěšnosti ÚK. Odpovědí na nezdar v ohledu neúspěšných ÚK se zadní nahrávačkou a hlavně na situaci po příjmu ve hře za 1 se zadní nahrávačkou je opět několik a většina z nich se pojí s osobou nahrávačky. Malá zkušenost nahrávačky, ze které plyne nevhodně zvolený typ nahrávky v danou chvíli, nepřesnost při nahrávce, ale třeba také malá úspěšnost vlastních útočnic anebo dokonalá obrana soupeře. Je nutné ovšem zmínit, že s vbíhající nahrávačkou jsou tři přední útočnice a tak by soupeřova obrana měla mít s obranou jednotlivých soupeřových útočnic mnohem více problémů a ÚK by tak měly být hrány v případě ideální nahrávky do neúplné, „tržené“ obrany soupeře.

3. Předpokládáme, že útočné kombinace po příjmu podání budou úspěšnější, než úspěšnost útoku po příjmu ve hře. Nehledě na kvalitu přihrávky. Olymp má úspěšnost útoku po příjmu podání 38%, po příjmu ve hře 35% a v případě národního družstva je příjem podání 41% a po příjmu ve hře 34%. Z těchto čísel je patrné, že hypotéza se potvrdila, ale v případě družstva Olympu Praha, byl rozdíl mezi úspěšností útoku po příjmu podání a po příjmu ve hře pouhá 4 %. Oba dva sledované soubory měly v tomto měření jeden opačný výsledek oproti hypotéze a to v případě, že bychom rozlišovali kvalitu příjmu. Olymp byl při příjmu za 3 úspěšnější v útoku nikoliv po příjmu podání, ale po příjmu ve hře a reprezentační družstvo mělo stejný výsledek po příjmu za 1 (viz tabulka 1). 4. Předpokládáme, že po příjmu za 1 bude úspěšných více jak 50 procent ÚK. Tato hypotéza není splněna, Olymp Praha byl v tomto ohledu lepší s úspěšností ÚK 48% a národní družstvo mělo dokonce jen 37%. Tento výsledek svědčí o dobré připravenosti obrany, na které si ženský volejbal zakládá. Dalším důvodem jsou horší fyzické parametry, oproti mužskému volejbalu (útok není tolik razantní).

5. Předpokládáme, že ÚK s křížením se v případě obou družstev nebudou vyskytovat. K útočným kombinacím s křížením v případě jak národního týmu, tak v případě Olympu Praha nedošlo. Je to dáno tím, že trend moderního volejbalu spěje k jednoduchosti a preciznosti v maximální rychlosti, po vzoru mužského volejbalu. Je na místě položit si otázku kam by v nejbližších letech mohl český i světový volejbal směřovat a zda je možné předpokládat nějakou revoluční změnu způsobenou pravidly. Já si myslím, že nikoliv. Poslední zaznamenané změny byly s příchodem nových míčů. Jsou barevné, lepené do jiných tvarů, než bylo doposud zvykem a hlavně mají jiné letové schopnosti. Další změnou v pravidlech bylo povolení dotyku hráče se sítí v jakékoliv její části mimo horní pásky. Posledním novým pravidlem, které nabylo platnosti právě na MS 2010 v Japonsku, bylo povolení hry dvou liber jednoho týmu v jednom utkání.

Tato pravidla dle mého názoru hru samotnou příliš neovlivnila, díky povolení dotyku hráče se sítí jsou výměny delší, což je pro oko diváka atraktivnější. Hra dvou liber je obdobná hře s jedním liberem, protože na hřišti může být vždy jen jedno a pokud jde o nové míče, tam se díky jejich letovým schopnostem změnilo to, že se ustupuje hlavně v ženském volejbalu od smečovaného servisu, který je nahrazen servisem plachtícím. Volejbal se tudíž klade důrazu na větší preciznost jednotlivých úderů, jejich přesnost a zrychlování nahrávky, tak aby byla vedena pouze proti jednobloku nikoliv do zformované soupeřovy obrany. Domnívám se, že ze získaných výsledků mé diplomové práce je možné získat mnoho informací o útočných kombinacích ve vrcholovém ženském volejbalu. Informace mohou být využity v tréninkové praxi ke zlepšení herního výkonu družstva a to především v útočných, ale i obranných činnostech. Na základě výsledků výzkumu můžeme s přesností říci k oběma sledovaným souborům, na co konkrétního by v tréninkovém (v ÚK) procesu měly zaměřit a čemu věnovat zvýšenou pozornost. Výsledky mohou být uplatněny v taktické přípravě na jednotlivá utkání. Metody výzkumu prozradí jak charakterizovat dané utkání a jak provést jeho rozbor a to nejen ve vrcholovém volejbalu, ale i v nižších výkonnostních kategoriích. Získané informace vedou ke zlepšení individuálního i týmového herního výkonu.