Toto je článek prolinkovaný na seznam.cz ze dne 4. 2. 2012 , doporučuji, je zde mnoho krásně shrnuto. Toto je zdroj: http://www.novinky.cz/zena/styl/258022-bara-seidlova-a-danabatulkova-o-nahodach-andelech-a-osudu.html
Bára Seidlová a Dana Batulková o náhodách, andělech a osudu Tyhle dvě dámy spojuje kromě šarmu a herecké profese ještě něco: víra v anděly. Doposud se neznaly, a kdyţ jim redakce Práva zprostředkovala setkání, měly velkou radost. A zapředly velice zajímavý rozhovor o věcech mezi nebem a zemí.
Zvětšit obrázek Věříme jen tomu, co je pro nás uchopitelné rozumem, a tak si někdy nevšimneme opravdových zázraků, shodují se obě herečky. FOTO: Petr Hloušek, Právo
Bára Seidlová Narodila se 23. května 1981 v Mikulově ve znamení Blíženců.
Absolventku brněnské konzervatoře a pražské DAMU jsme mohli vidět ve filmech Snowboarďáci, Bolero či Odcházení.
Nejvíce se věnuje autorskému divadlu Malé(h)ry, kde hraje spolu s Nikolou a Danielou Zbytovskými.
Divadlo má domovskou scénu v Brně, ale nově hostuje v Divadle Bolka Polívky v pražské Uhříněvsi.
Dana Batulková Narodila se 16. 3. 1958 v Praze ve znamení Ryb.
S herectvím dlouho váhala, nejprve uvažovala o studiu angličtiny.
Na přijímačky na DAMU se připravovala sama a přijali ji na první pokus.
Za sebou má pěknou řádku rolí, třeba ve filmech Vrať se do hrobu či v seriálech Četnické humoresky, Náměstíčko, Hraběnky…
Komediální talent skvěle uplatnila v roli Marcely - Mamby v úspěšném sitcomu Comeback.
Dnes 7:53
Vy, Dano, sbíráte andělíčky. Proč? Dana: Je to sloţitější. Já vlastně nesbírám nic, protoţe nesnáším věci. Nemám ráda zavalený byt, a co můţu, vyhodím. Ale andělíčků, které jsem nashromáţdila a dostala, těch se zbavit nechci. Dva z nich mám velmi oblíbené. Jsou to vlastně jen takové siluety a mám je vystavené v loţnici proti oknu. Mám je nejraději, protoţe jsou nejvěrohodnější. Vypadají tak, jak andělé opravdu vypadají. Video
Barbora Seidlová
Tak, jak vypadají andělé? Dana: Ano, přesně tak. Vy víte, jak vypadají andělé? Dana: No ti moji ano. Víte, měla jsem takový zvláštní záţitek. Nevím, jestli to byli andělé, co mě navštívili. Člověk si je představuje různě. Co to vlastně bylo? Duch? Kaţdý má jinou představu. Kaţdopádně jednou brzy ráno, kdyţ jsem se probudila, stály u mě v pokoji dvě postavy. A vypadaly přesně tak, jako ty moje dvě oblíbené figurky. Nevím, co to bylo. Ale moţná andělé.
Bára Seidlová a Dana Batulková FOTO: Petr Hloušek, Právo
A co u vás chtěli? Dana: Já se jich neptala. A nevím, jestli zjistili, ţe jsem vzhůru. Oni tam zkrátka jen tak byli. Bylo to setkání příjemné, nebo nepříjemné? Dana: Velmi příjemné. No a za nějakou dobu jsem v obchodě viděla prodávat ty sošky, andělské siluety. To jsou přece oni! řekla jsem si. A koupila jsem si je. A pak jsem je začala dostávat. Různé andělíčky. Já sama je jako dárek taky často dávám. Ale svou sbírku uţ nerozšiřuji, protoţe mi vadí cokoli hromadit. Bára: Tuhle vlastnost obdivuju a chtěla bych ji mít. Nehromadit. Dana: Já jsem ji získala časem. Vy hromadíte, Báro? Bára: Myslela jsem si, ţe ne, ale kdyţ se podívám kolem sebe, vidím, ţe ano. Mám pocit, ţe všechno se ještě můţe hodit, ţe to budu moci pouţít. Omlouvám si to tím, ţe se mi to bude hodit do divadla. A taky ţe ano, v představení Vepřo knedlo zelo hraje skoro celá výbava kuchyně po mé babičce a tepláky s gumičkama po mámě. Ve hře Nebe? kabát po tetě Milče. Blbé je, ţe se mi tam často hodí i věci, které potřebuju. Nedávno jsem například doma náruţivě hledala dvě matrace, které jsem po přestěhování nepouţívala a uschovala. Nechtěla jsem věřit, ţe by se mi v mém bytě ztratily dvě tak obrovské věci. Pak jsem si vzpomněla, ţe hrajou v divadle. Taky jsem dostala světýlko na kolo, jenomţe to se zase náramně hodí jako svítící prsten Sněhové královny. Takţe budu jezdit na kole dál potmě a spát na rozkládacím gauči, obklopená hromadou věcí…
Jako Marcelka alias Mamba je Dana Batulková spolu s Tomášem Matonohou v sitcomu Comeback nepřehlédnutelná. FOTO: Archiv TV Nova
Dana: Já mám naštěstí velkou kůlnu. Takţe prostor, kde ţiju, mám prázdný, vše dávám do té kůlny. Říkám si, ţe se jednou rozhodnu definitivně, co půjde pryč. Mám odloţených spoustu věcí, třeba hračky po dětech, na které jsem se víc neţ deset let nepodívala. Bára: Říká se, ţe všeho, co nepotřebujete déle jak půl roku, se máte zbavit, nebo to někomu darovat. Dana: Jak něco vyklidím, cítím se tam pak báječně. Kdyţ jsem byla mladší, taky jsem měla spoustu věcí. Třeba krabičku, kam jsem si dávala památky na premiéry. Jenţe pak mi všechno shořelo a já od té doby nesnáším věci. Měla jste vy, Báro, nějaký podobný zážitek jako Dana? Nějaké setkání s anděly? Bára: No, můţeme si anděly představovat jako bytosti s křídly, já se té představy ale nedrţím. Pro kaţdého mají jinou podobu, nebo nemusí mít ţádnou, ale víme o nich, o nějakých nadpozemských silách, ať uţ je nazýváme jakkoli, třeba zázrak. A s těmi se setkávám denně. Stačí se jenom přestat řídit myslí a rozumem a uvidíme, ţe se kaţdý den dějí malé i velké zázraky. Dějí se všem. Je to tady pořád, ale dostupné jenom tehdy, kdyţ jsme ochotni to vnímat.
Lidský mozek je vyuţitý jen z několika málo procent. Věříme jen v to, co je pro nás uchopitelné rozumem, hmatatelné. Třeba zrakem jsme prý schopni vnímat jen osm procent skutečnosti, přitom svému vnímání věříme víc. O existenci těch zbylých devadesáti dvou procent tušíme, ale nejsme schopni je pojmout. A proto i odmítáme určité věci.
Oběť vraždy hrála Bára Seidlová ve filmu z roku 2004 Bolero, na snímku s Danielem Bambasem. FOTO: Pressdata
Například? Bára: Právě zázraky nebo anděly, jak chcete. Cosi, co nás přesahuje a čeho jsme součástí. Zažila jsem vás, Báro, jak prosíte anděly o parkovací místo v auty přeplněném centru Brna. A zabralo to. Děláte to často? Bára: Vy si to pořád ještě pamatujete? No, v přeplněném centru uţ na nic jiného nespoléhám. A vzhledem k tomu, ţe to pořád zabírá, vpouštím si anděly i do dalších oblastí. Tyhle věci, malé zázraky, se opravdu dějí dennodenně. Jen jim musíme dovolit vstupovat do našeho ţivota. Jediné omezení, které existuje, je v naší mysli. No dobře, ale jak na to? Jak to děláte vy?
Bára: No, zklidním emoce a nechám se být. Jsou tisíce přístupů, kaţdý jsme jiný. Mně pomáhá právě to, kdyţ si přestanu myslet, ţe něco vím nejlíp, a nechám věcem jejich vlastní průběh. Dana: Jsme totiţ hrozně zavaleni a znečištěni. Člověk neustále o něčem přemýšlí. O situacích, o lidech, o tom, co ho čeká. Co je dobře a co špatně. A strašně málo tak nějak jenom jsme. Kdyţ tak někdy jenom jsme, to se pak dějí věci! Já jim říkám znamení. Jaké znamení potkalo třeba vás? Dana: Prostě se přihodí něco, co mě osloví. Třeba kdyţ jedu autem kolem Svatého kopečku nad Olomoucí, a najednou se tam rozsvítí kostel. Zrovna ve chvíli, kdyţ jedu okolo. To mě potěšilo a cítila jsem se, jako by se ve mně rozlilo nějaké světlo. Byl to moc hezký pocit. Dokonce jsem se v autě začala usmívat. Měla jsem takovou vnitřní radost a pocit, ţe vše běţí tak, jak má. Bára: Tomu říkám setkání sama se sebou. Jsou to právě ty chvíle, kdy dokáţeme být nezavalení myšlenkami. A dokáţeme opustit smyslové orgány, které nám ukazují jen výseč skutečnosti.
Mladou doktorandkou byla ve filmu Odcházení Václava Havla. Její obdiv k bývalému kancléři (Josef Abrhám) je trnem v oku jeho ženě Ireně (Dagmar Havlová). FOTO: Bontonfilm
Stalo se vám někdy něco, co vám pootočilo vnímání věcí kolem sebe? Vy jste, Dano, zmínila třeba požár, který vám změnil život… Dana: Myslím, ţe s věcmi, o kterých se tu bavíme, nesouvisí. Vůbec. To je úplně něco jiného. To je ţivotní zkušenost, díky které jsem zjistila, ţe nepotřebuju věci.
Bára: Ale moţná to s tím vlastně souvisí, ne? Dana: Dvacet let jsem ţila v domově, kde se přirozeně nahromadila spousta věcí, aniţ bych chtěla. Něco dostanete od rodiny, tak se to nehodí vyhodit. A člověk sám nanosí domů takových blbostí! Mně se strašně líbí ten trend bydlení, který preferuje prázdný prostor. To by mi vyhovovalo. Kdybych se stěhovala znovu, tak mám všude jen úloţné prostory a jinak nikde nic. Bylo by to skvělé. Tak moţná v tomto smyslu mě ta událost ovlivnila. Je fakt, ţe mi pak vadil i nábytek. (směje se) Ovlivnila nějaká náhoda zásadně váš život? Dana: Celý ţivot je sled takových náhod. Bára: Dějí se pořád a krok za krokem mě posouvají dál. Přitom se nemusí dít nic velkého, ţádná senzace, ţe se stane zázrak, nebo strastiplná situace, která s námi zatřese, abychom si něco uvědomili. Důleţité je to, ţe se náhody skutečně dějí. Zázrak je vše kolem. I my jsme zázrak. Je to třeba to, ţe můţu dělat práci, kterou miluji, ţe se ráno probudím… (směje se) Můţe vás ovlivnit setkání s člověkem, který se na vás usměje na rohu ulice, a uţ ho víckrát neuvidíte. Dana: To někdy dělám v autě. Schválně. Směju se v autě na lidi, co se tváří naštvaně. Usměju se na ně a řeknu dobrý den. Plní se vám přání? Dana: Plní. Bára: Jo, plní. Plní se úplně všem. A úplně všechna, a kdyţ se ohlédnu zpět, vidím, ţe se splnilo vše, co jsem chtěla, vše pozitivní i negativní. Dana: A ještě kdyţ se přání vysloví nahlas! Bára: Věřím, ţe svoji skutečnost tvoříme podle toho, co si myslíme, ţe strůjcem všeho je myšlenka. Věci se dějí podle našeho očekávání, a ta očekávání jsou vlastně naše přání. Kdyţ je naše vize pozitivní, výsledek je taky takový, a naopak.
Osud můžeme vzít vždy do svých rukou, notovaly si herečky. FOTO: Petr Hloušek, Právo
Ne nadarmo jedno staré čínské přísloví přeje nepřátelům, ať se jim splní všechna přání! Bára: Ano, protoţe podvědomě si přejeme často i nepříjemné věci. Nebo spíš nejsme ochotni přistoupit na to, ţe se určité situace můţou vyvinout pozitivně. V takových chvílích se sama sebe ptám: čemu skutečně věřím? Snaţím se ponořit do pocitů a najít zdroj situace, ve které se ocitám. Tím zdrojem je nějaká utkvělá myšlenka, představa. Kaţdý v sobě máme část, kterou si jen neradi připouštíme, něco, v čem se nemáme rádi. Nebo to, kde se nechceme měnit. A právě to je třeba změnit nejvíc. Vy už se, Dano, nadechujete… Dana: Ano, protoţe chci říct, ţe je taky třeba si dát pozor na to, kdyţ si přejeme něco negativního pro někoho druhého. Můţe se to pěkně vrátit! Člověk by si měl hlídat, aby byl čistý. Když vy jste vyhrála StarDance, přála jste si to? Dana: A víte, ţe ani ne? Šla jsem do toho jako do takového pokusu. Řekla jsem si, proč to nezkusit. Brala jsem to jako výzvu. A vidíte, bylo to osudové rozhodnutí, ţe jsem na to kývla. Vůbec jsem nepočítala s tím, ţe vyhraju. Brala jsem se jako taneční poleno. Myslela jsem, ţe dopadnu jako Veronika Ţilková, ţe zvládnu první večer a moţná, opakuji, moţná ten druhý. S Vláďou Kratinou jsme dokonce měli nejvyšší tipy na vyřazení. Byli jsme absolutní outsideři. Bára: Váţně? Dana: No jistě! Víte, kolik lidí na mně vyhrálo peníze? Třeba Táňa Vilhelmová s Péťou Čadkem? Bára: No vida, nejen v autě děláte lidem radost, ale i takhle!
Báro, vy často ve svých divadelních hrách používáte křídla. Souvisí to nějak s anděly? Bára: S anděly, tak jak si je běţně představujeme, asi přímo ne. Je to spíš symbol víry. Odkaz k tomu, aby si kaţdý mohl uvědomit, ţe má svého vnitřního vůdce. Ţe má moţnost pomoci, vedení, inspirace, která nemusí být racionální, ale můţe pocházet odjinud. A tak se v komedii Nebe? na křídlech vznášejí učitelka, herečka a kadeřnice, v komedii Peklo je má pes. Pes, který hraje jelena, co se jako jediný po sráţce s autobusem dostane do nebe. A v představení Vepřo knedlo zelo je anděl kráva. Dana: A víte, koho jsem já hrála letos na Vánočních hrách v Divadle ABC? Anděla. Rok 2012 je opředený mnohými mýty a proroctvími. Jak ho vnímáte? Dana: Necháme se překvapit. Jsem zvědavá. Koupila jsem si nějakou kníţku, a tam psali, ţe má nastat zvláštní postavení planet. Myslím, ţe změna celkově k lepšímu asi probíhá. Velmi jsem se třeba těšila na rok 2000. Říkala jsem si, ţe ta dvojka v začátku letopočtu přinese změnu. A je fakt, ţe třeba děti, co se dnes rodí, jsou jiné. Přicházejí na svět s dvojkou a dávají naději, ţe by vše nemuselo být tak egoistické jako celé minulé tisíciletí. Navíc probíhá věk Vodnáře a svět se díky komunikaci a médiím jakoby zmenšil. Mělo by to vést k uvědomění, jaké jsme jen nepatrné zrníčko, a jak je všechno naše bytí tady křehoučké. Zatím se chováme jako pomatené bytosti. Naši planetu ničíme. Je to jako bláznivá šachová partie, kdy nedomýšlíme absurditu a šílenost našeho počínání. Bára: Já ţiju přítomností. Věřím tomu, ţe budoucnost je závislá na tom, co jsem teď. Jediné, co mám k dispozici, je přítomnost. A s tou mám dost starostí, takţe s budoucností si hlavu nelámu. Můţu se jen snaţit dělat teď vše co nejlíp, a na tom se potom odrazí ta dvanáctka. Podle toho, co říkáte, to vypadá, že skutečně můžeme ovlivňovat svůj osud. Bára: Věřím, ţe ho máme naprosto ve svých rukou. Nebo spíš si ho tvoříme sami, svou myslí. Navíc máme dar intuice, ta nám pomáhá k tomu, abychom se následovali a tvořili svůj osud co nejradostněji.
Anděla hraje Dana Batulková v divadelní hře České Vánoce, kterou uvádí pražské Divadlo ABC. FOTO: Archiv Městských divadel pražských
Dana: V momentě, kdy se přihodí špatná věc, nějaká tragédie, ať uţ je to bouračka nebo rozchod partnerů, můţeme vzít taky osud do svých rukou. I kdyţ jsou okolnosti hrozivé a přijde cokoli, velmi záleţí na tom, jak se k nim postavíme. Jakmile to vzdáme, je konec. Je to o vnitřní síle a o tom nenechat se zdeptat. Za jakýchkoli okolností! Pořád musíme mít sílu a chuť jít dál. Nejen kvůli sobě - i kvůli lidem se kterými ţijeme, se znovu musíme dostat na ţitelnou úroveň. Bára: Myslím, ţe ani ta špatná věc, o které mluvíte, se nám jen tak nepřihodí. Aspoň tedy mám takovou zkušenost, ţe jde o to, abychom si něco uvědomili. Proto se nám děje tolik nepříjemných věcí, na které se ale zpětně nedíváme jako na tragédie, ale jako na něco, co nám pomohlo se posunout dál. Něco jiného je uvědomovat si to, když je nám fajn, a něco jiného, když se nedaří. Třeba když vás vyhodí z práce. Bára: I to, ţe vás vyhodí z práce, se později můţe jevit jako to nejlepší, co se vám v té chvíli mohlo stát. Třeba vás to osvobodí k něčemu novému. Nebo donutí v sobě najít sílu pro vytvoření něčeho, co vás bude vystihovat a naplňovat mnohem víc… Ostatně, ţivot je takový, jaký ho chceme vidět. Tragédii můţete vidět v tom, v čem druhý spatřuje radost, stejně tak můţe pro jiného vyhazov z práce znamenat nový začátek. Kaţdý si můţeme zvolit svůj úhel pohledu. Já to vidím takhle.
Vás někdy vyhodili z práce? Bára: Ne, proto dělám autorské divadlo, aby mě nikdo nemohl vyhodit (směje se). Ale dějí se mi zase jiné věci a přivádějí mě k tomu, ţe svět zázraků je skutečnější neţ materiálno. Stačí tomu jen uvěřit.
