SKRYTÁ PRAVDA ZEME Živly jako archetypy ekologického myšlení Zdenek Neubauer a Tomáš Škrdlant Archetypy a živly Archetypy je tedy možno chápat jako jakési ”dynamické obrazy”, uvádející duši do pohybu. Jsou to doslova motivy – od motus, pohyb (lat. moveo = hýbám, pohybuji i pohybuji se: odtud motivace–pohnutky a emoce–hnutí). Archetypy (doslova: pocátecní vtisky, puvodní ražba a výchozí ražení = TYPOS) jsou soucástí jakési standardní ”softwarové výbavy” vložené do duše, jimiž je zárodek nadán k vytvárení zkušenosti, tak jako je nadán vlohami pro tvorbu hlavy, petiprsté koncetiny, krevního barviva, vzorcu chování. Následující úvahy se zabývají postupne každým z živlu jako filosofickým archetypem. Následující stati pomocí ukázek, príkladu a poukazu poskytnou predstavu, jak a nakolik se filosofické myšlení tím kterým z živlu zabývalo, pripomenou úlohu každého jak v mysterijním, mytologickém, kosmologickém a náboženském pozadí, tak jeho (obvykle bezdecnou) prítomnost ve vede, která zastupuje (ci predstavuje) náboženské a mýtické prostredí a zázemí filosofie moderní. Hlubiny nevedomí Voda jako archetyp ekologického myšlení Proc archetyp? Ve smyslu hlubinné psychologie C. G. Junga jsou archetypy (dosl. ”pravzory” ci ”prvo[v]tisky”) zdedené podoby duševních pochodu. Jung považuje tyto praobrazy za orgány duše, tak, jako jsou smyslová a vnitrní ústrojí orgány tela. Jsou to ”mocnosti” které formují naše cítení, myšlení i chování. Poskytují schopnost vybavování, rozpoznávání a tvorby symbolických predstav, obrazu, motivu. Dnes bychom rekli, že jde o vrozenou ”softwarovou výbavu” pro zacházení se symboly. K archetypum patrí všechny živly. Jsou predmetem jak psychologie tak filosofie. My však chceme ukázat, že voda není jen predmetem filosofie, nýbrž soucasne jejím archetypem, tj. zdrojem i pramenem (vidíte, že opravdu mluvíme o vode). Co naznacují dejiny filosofie V ucebnicích se obvykle docteme, že Thalés z Mílétu - jeden ze sedmi staroreckých mudrcu - prohlásil za ARCHÉ - pocátek, puvod, praprícinu ci podstatu
všeho - práve VODU. Ucil prý, že i Zeme spocívá na vode a zemetresení vykládal neklidem vln. Ale vodní živel je s filosofií a lidským myšlením a vedomím, spjat ješte jinak, mnohem archetypálneji. Nehledejme ted pocátek skutecnosti, sveta, universa, ten pocátek, který hledá filosofie, ale hledejme pocátek filosofie samé. Zdroj všeho filosofování, myšlení, mysli. Není tímto zdrojem samo nevedomí, v nemž ostatní archetypy prebývají, z nehož i do nehož se mysl neustále norí, na jehož vlnách pluje? A pod povrchem temná hlubina, v které se rozpouštejí všechny myšlenky i vjemy, nevedomí nás pohlcuje jako voda, vše co nechceme nebo odmítáme vedet, klesá ke dnu. Na povrchu vidíme pouze vlny, pereje, víry. Samotné príciny proudu a vírení zustávají naší mysli skryté. Mysl však není jenom povrchem, je také hladinou - rozhraním mezi svetem a nevedomím. Od hladiny se svet odráží a ona ho reflektuje. Vodní hladina byla asi prvním zrcadlem, v kterém kdysi clovek spatril svou tvár. ”Já jsem...”, byla a jsou pocátecní slova filosofické reflexe. Ruzné podoby dokoncení toho výroku jsou pak spekulace (speculum = zrcadlo). Voda - nevedomí je tedy živel, který oživuje myšlení a práve proto nemuže být tím myšlením zpredmetnen - uchopen, pochopen. Vše plyne Filosofie se jeví jako snaha nalézt neco pevného v neustálém toku a neuchopitelnosti zdroje, ci pramenu myšlení. A jazyk nám zde napovídá, že je to prece VODA, která tece, je neuchopitelná a pramení - má zdroj. Voda je tu archetypem neuchopitelnosti zacátku a vzniku všeho. Mluvíme o toku myšlenek, vjemu, nápadu. Filosof usiluje naše vjemy a myšlenky upevnit. Dát jim rád, ci nalézt ho v nich. Zacíná u beztvarého a bezmezného. A tak se v archetypálním smyslu slova dá ríct, že filosofie pochází z vody. Voda je promenlivá a promenující mnoha zpusoby: * proudením promenuje svoji tvárnost, * prijímá tvar nádoby kterou naplnuje * je sama schopna tvarovat: tvorí meandry, kanony i krasové jeskyne, obrušuje kámen: ”tichá voda brehy mele”. * mení svá skupenství - je tekutá, pevná i plynná.
Své vlastní podoby (tvary) promenuje voda viditelne, pred našima ocima, ale to s cím prichází do styku promenuje pozvolna a proto nepozorovane: z kamenu ciní oblázky a písek - a z písecné poušte kterou zavlaží, vytvárí živou krajinu. Je nejen hluboká, ale i sama hloubí, podemílá, vytvárí dutiny, ponorné reky, plyne (pracuje) pod povrchem (pod vedomím?) skutecnosti. Obrábí ji svou neustálostí. Tvaruje uvnitr, nepozorovane a trvale. Jak voda reší problémy Problém je to, co leží prede mnou. Je to predmet - objekt. Neco, co mne bylo pred-loženo, nebo i pred-hozeno. Nekdy to mužeme od-mítnout (reject), ci alespon neco na-mítnout (object). Predmety jako objekty leží v ceste - prekážejí. Chceme-li je odstranit, musíme je vyrešit. Když vyreším problém - ROZPUSTIL JSEM HO! (I solved it). Rešení je tak vlastne odstranení, rozpuštení (solution). Když se problém vyreší, rozpustí, mužeme zapomenout na útrapy s jeho rešením. Rozplynuly se! Jakoby nikdy ani nebyly. Ale cosi zustává: Neco nehmatného, težko vyjádritelného, skrytého: roztok - solution – rešení, které by se mohlo príšte hodit. Zkušenost je také neco rozpušteného, tedy latentne prítomného. Vyrešené problémy, prave tak jako archetypy, neprinášejí hotové návody k rešení, ale zkušenosti. Mužeme je snadno cítit jako živel vodní, promenlivý a príšte i v jiné situaci užitecný. Zapouští své koreny i do nevedomí, živí se jím - a všimnete si, že zkušenost je ženského rodu, tak jako skutecnost i pravda. Ale voda ve své promenlivé ruznorodosti zná i jiné zpusoby rešení: Nemusí vždy prekážky odstranovat, rozpouštet. Muže je také obtéct, nebo pretéct! Proud není zastavitelný. Pred prekážkou uhýbá, ale nezastaví ho to. Prirozený rád skutecnosti jakoby vlastne žádné problémy nerešil. Pouze hledá cestu dál. Pokracuje. Škeble vytvorí kolem svého problému perlu. To je také ”vodní” rešení. Nic na svete není tak mekké a poddajné jako voda, a prece v tom, jak zdolává pevné a silné, ji nic neprekoná. Proto ji nemuže nic zastoupit.
Tao te ting 1(78)
Voda je krásný príklad toho, cemu se dnes ríká asertivní chování : Prosazovat své, trpelive, vytrvale, tvrdohlave, ale ne tvrde. Neústupne. Prizpusobit se a soucasne dosáhnout svého. Živly a clovek Pripomenme, že živly nejsou látky, ani složky, nýbrž elementární zpusoby povstávání, jevení a trvání. Jako život sám. I on je dejem vznikání, pohybu, pusobení. Proudí, tece, nemá predmetný tvar. Práve tak voda: prejímá tvar nádoby, anebo vytvárí dynamický tvar turbulencí, víru. Není ji za co uchopit. Zastavit reku znamená znicit reku. Vodu mužeme možná zadržet - odtud nádrž. Ale zadržujeme-li ji dlouho, zemre. Zahnije, stane se mrtvou látkou. Prestane být živlem. Ratio - rozum, antický, východní i renesancní, živly snoubil, nikoliv svárel. Teprve novodobá racionalita žene živly proti sobe. Ríkáme o nich, že jsou slepé a nespoutané. Jejich síly samy o sobe nikam nemírí - jsou bezcílné a bezmezné. Bezohledné. Clovek má dve možnosti, jak je nechat tvorit: První zpusob: Rozdelit a opanovat. Postavit proti sobe. Kanalizovat, uveznit v hlavni pušky, v pístu motoru, v reaktoru elektrárny, atd. Je to ten prístup, typický pro novovek. Je tvrdý - možná je v nem kámen úrazu celé naší civilizace. Živly nám sice slouží, ale takto pokorené a úcelove zapražené jsou nebezpecnejší, než ve své nespoutanosti. Veškeré katastrofy a nezdary svádíme na únavu materiálu, lidský, ci technologický faktor, povolený ventil, chybný výpocet, vadnou pneumatiku, a podobne. Vždy, když se nám situace vymkne z rukou, objevíme a oznacíme nejakou jednoduchou prícinu. Jasnou a mechanickou. Ale nejsou všechny nehody a hrozby vedlejšími produkty našeho zpusobu nakládání s živly? Nekdy tomu ríkáme dan, ale není to spíš dluh, který narustá a jednou bude vybrán i s úroky? (Zkusíme takto nahlédnout katastrofální povodne, které v posledních letech ve svete i u nás /1997, 2002/ stále casteji pripomínají nerovnováhu, kterou clovek vnesl do krajiny.) Druhý zpusob je ten kormidelnický. Plynout s proudem a citlivými, jemnými dotyky využívat jeho turbulencí, nenechat se strhnout vírem, ale promenit jeho dostredivou sílu na odstredivou, tak jak to umíme v prípade kosmických sond, které vysíláme do dalekého vesmíru. Jejich dráha je tak jemne vyladena, že využijí pritažlivosti Slunce a planet, aby je vyslala za hranice naší slunecní soustavy.
Ale takový prístup nacházíme zrídka. Vetšinou v lidském konání stále prevládá ten tvrdý, panovacný a krátkozraký pocit, že jsme pány, kterí všemu kolem sebe vnutí svou vuli. Dva základní motivy podpírají a zduvodnují tento náš utkvelý postoj: Pocit práva silnejšího: Když neco mohu, tak to proste udelám. Už jenom proto, abych si „dokázal, že to dokážu!“. Pýcha plynoucí z pocitu moci a nutkavá touha po uplatnení vlastní prevahy zaslepuje vuli a vede ke zvuli. U jednotlivcu si snáze všimneme, že takový postoj se casto pojí s nižší inteligencí, vzdeláním a primitivnejší osobní psychologií; u skupinových tendencí a programu už to není tak dobre patrné: spolecenství prináší pocit jistoty a pravdivosti-oprávnenosti. Jsme ”pány a vlastníky prírody” (Descartes) – svrchovanými vládci sveta. Druhý, sofistikovanejší duvod našeho nerozpacitého vládnutí nad okolím je presvedcení, že „víme, co je správné. Svetu už prece zcela rozumíme!”. Vysoce úspešná vedotechnika nám potvrzuje, že cokoliv deláme, dobre deláme. Naše zásahy jsou úcinné a správné, jsme vlastne lékari a zachránci sveta. Chirurgové, kterí vždy vedí, co vyríznout, kterým bypassem vést tok reky, co vysušit a co zaplavit, jak zmenit funkce prírodních deju tak, aby celek prospíval lépe a zdraveji, než když býval ponechán sám sobe. Odpoved vody Živly, podobne jako život sám, nelze spoutat beztrestne. „Nespoutanost“ je jejich bytostnou vlastností – spoutaný živel není živlem, zastavený cas není casem, znehybnený a promen zbavený život není životem. Povodne, potopy a záplavy najdeme v mýtech a tradicích mnoha kultur a civilizací, nejcasteji jako trest za život v nesouladu s vyšším smyslem skutecnosti, at byl vnímán jakkoliv. Nejstarší sumersko-akkadská tradice mluví o potope, která trvala 7 dní a 7 nocí. Babylonský epos o Gilgamešovi (669 pr. Kr.) popisuje také sedmidenní potopu, kterou buh moudrosti Ea predem prozradil Utnapištimovi, aby mohl zbudovat koráb pro svou záchranu. Voda na rozdíl od ohne, nenicí definitivne. Je mekká a dává nadeji. Príležitost vzpamatovat se. Voda krísí. Krtí znovuzrozený život. Tím se potopa liší od požáru, voda od ohne, kterým, podle bible, teprve zanikne ten druhý, dnešní svet. (2Pt 3,10) Požár je finální zánik. Rozplynutí v prach. Ocista – definitivní a nevratná. (Pád do Slunce, srážka s kometou, ohen jaderné fúze.)
Mytologicky a archetypálne lze vnímat potopu jako varování a nabídku nového pocátku. Zmeny vztahu ke svetu, k životu, k sobe samému. Voda vždycky nese možnost znovuzrození: Plodová voda, živá voda, Duch vznášející se nad vodami. Vzkríšení a krest. Ekologicky i mytologicky tak mužeme zahlédnout hlubší prícinné souvislosti mezi nebývalou nicivostí a nepredvídatelností soucasných záplav a naším zacházením s krajinou i vodou. Reky se rozlévají, mení koryta, meandrují, prinášejí šterk a naplaveniny, modelují krajinu a jsou s ní v živém a promenlivém vztahu. Žijí – svobodne a živelne. Jsou dravé a zdravé – a pokud clovek respektuje jejich životní prostredí, žije s nimi v míru a užitecné symbióze, je soucástí ekosystému, tak jako ostatní živocišné a rostlinné populace, pak celý systém prosperuje, nachází svou rovnováhu, která však není nehybná. Je živá jako ta reka, prochází zmenami a výkyvy i krizemi, tak jako vše co žije.
Patologie organismu nenastává s onemocnením, ale teprve když nemoc prevládne, organismus se vuci ní stává bez-mocným. Urcitá míra krizí a nemocí (tedy i povodní a záplav) patrí ke ”zdravé” tj. prirozené existenci. Clovek se však chová v prírodním ekosystému jako patogen: nerespektuje jeho zákonitosti a neustále ho pretvárí podle svých, casto velmi mechanických a úcelových predstav. Aplikuje na vodu v prírode svou prumyslove-revolucní metodu. Vidí vše kolem sebe jako jakýsi stroj, který muže libovolne upravovat a programovat: Hlavou proti vode? Meliorace, prehrady, regulace rek a potoku, odlesnování, snižování schopnosti krajiny zadržovat vodu, to všechno jsou vlivy, které se scítají a násobí, (jakkoliv nevypocitatelne a nepredvídatelne – protože živelne) a promenují celý hydrologický režim krajiny, lokální i globální klimatické cykly. Stále vetší prumyslové a obytné aglomerace vyzarují stále více tepla, cím dál vetší povrch zeme se ztrácí pod neprostupným kobercem betonu a asfaltu, krajina už vodu nevstrebává, ale odvádí ji co nejrychleji pryc. V krajine zmizely remízky, meze, vsakovací strouhy, záchytné rybnícky, mení se populace pudních organismu i mikroorganismu, od bakterií, pres žížaly až po krtky.
Snižuje se tak schopnost i té dosud odkryté, zemedelsky obdelávané pudy zadržovat vodu. Už koncem 19. století vznikla v Rakousku-Uhersku služba hrazení bystrin s cílem rychlého a bezpecného prevedení povodnových prutoku. Prirozené chování rek – eroze, meandrování, transport a ukládání naplavenin, docasné zmeny recište – to vše zacalo být považováno za škodlivé jevy, kterým je nutno zabránit. Na hrazení bystrin navazovaly souvislé úpravy navigace, vcetne naprimování toku. Hlavním cílem bylo a dodnes je: aby voda protekla krajinou po stanovených trasách, neprekvapovala nás žádnými zmenami, tekla pokud možno rovne a sporádane a neobtežovala nás svou živostí a nevypocítatelností. Clovek tak vlastne kolonizoval území, na které si voda vždycky cinila nárok. Její životní prostor. Pokusil se zahnat ji do rezervací, podobne jako puvodní obyvatele dobytých kontinentu. Necháme-li stranou nekdy i potvrzená podezrení, že hlavní motivací výstavby obrích vodních del je zájem velkých betonárských a stavebních koncernu na vlastním “trvalém ekonomickém rustu”, tedy stále nové výrobe a výstavbe, pak jsou hlavní duvody stavby prehrad: výroba elektriny, rekreacní funkce a teprve potom ochrana území pred povodnemi. Tato tretí funkce je nejcasteji slyšitelná pri prosazování výstavby, nejméne pak vstupuje do hry behem funkcního života prehrady - a pri urcité souhre okolností se muže ukázat paradoxne kontraproduktivní: nezbytnost upouštet vodu z preplnených prehrad muže kriticky posílit kumulující se povodnovou vlnu. Jsou živly slepé, nebo mají svou inteligenci? Inteligence je hodne lidský pojem, stací když ho aplikujeme na zvíre – a už je jako merítko velmi pofidérní. Kdosi rekl, že každé zvíre je maximálne inteligentní, pokud k inteligenci patrí schopnost spolupracovat se svým okolím. Možná že vhodnejším pojmem než “inteligence”, tu bude “životnost”, nikoliv v soucasne prevládajícím smyslu: délka života, ale ve smyslu schopnost života. Možná, že duležitou vlastností životnosti je pamet. Mají živly pamet? Soucasný „vedecký“ prístup takový predpoklad odmítá. Pro vedce je neprijatelné, že by prírodním jsoucnum, stavum ci pochodum náležela svébytnost: že by byly nadány pametí, že by jejich existence zahrnovala minulost a odrážela vlastní zkušenost – zkrátka, že by úcinky, chování, povaha vecí, mohly spocívat v príbehu a nikoliv v pouhém prubehu.
Je-li voda spoutána, nebourí se okamžite. Dlouho trpne a zvedave zkoumá, co jí to náhle stojí v ceste. Pak se zacne prizpusobovat - prijímá vnucený tvar. Má už takovou trpelivou povahu, nespechá, tiše brehy mele - a nakonec dosáhne svého. To my lidé reagujeme jinak: prudce a okamžite, bez ohledu na sebepoškození (hlavou proti zdi), chceme vše zmenit tak, jak se nám zrovna zalíbilo - anebo bezradne rezignujeme. Voda si zatím pocká na svuj cas - a pak náhle tece tam kde pred lety. „Objektivní“ prístup upírá prírodním skutecnostem vše, co by z nich cinilo bytosti s vlastní prirozeností, a ne pouze “soustavy” (systémy), jejichž vlastnosti lze prevést (redukovat) na chemickou a fyzikální podstatu složek, na které jsme je sami predtím rozložili. V prípade živé bytosti (cloveka) zacíná být taková redukce chápána jako nesmyslná a zavádející. Jde-li „jen“ o živly, mnohým to ješte pripadá v porádku. Vodní živel však opravdu reaguje podobne jako organismus: tíhne ke stavu dynamické rovnováhy mezi kinetickou energií vodního proudu a objemem i charakterem splavenin (všeho, co voda unáší a premístuje, zejména pri povodních). Vytvárí si tak vlastní geomorfologický typ toku a údolní nivy. Je-li rovnováha vodního organismu narušena, odpovídá reka jakousi „imunitní reakcí“ - akceleracním procesem: Cím vetší je odchylka od prírodního stavu, tím silnejší je erozní tlak pusobící na stavby, které stojí v ceste prirozené tendenci toku k dynamické rovnováze. Extrémní erozí dna i vymíláním brehu se tok snaží vrátit ke svému puvodnímu geomorfologickému typu, nebo, není-li to možné, hledá si nový stav dynamické rovnováhy. Nekdy a nekde už trpelivost vody zacíná rozemílat nejen neprirozené hráze svých brehu, ale i našeho myšlení: Ve Spojených státech a v nekterých zemích severní Evropy zacínají lidé vracet vodním tokum jejich puvodní koryta. Ne tak v Ceské republice. Sledujeme-li urputné obnovování težce regulací poté co jsou povodní zniceny (naposledy 1997 a 2002), nabízí se obraz tvrdohlavé nepoucitelnosti: Hlavou proti zdi! Hlavou proti vode! Jednou prece ta reka musí pochopit, že tudy nesmí téct! Anebo možná jednou my pochopíme, že skutecnou cestou není souboj, ale spolupráce. Ne “boj o prežití”, ale spolužití. Ne hlavou proti vode, ale hlavou (i 2
srdcem) s vodou. Ne s kapalinou H 0, ale s živlem, s bytostí, se vzácným, inteligentním a nepostradatelným partnerem našeho života vezdejšího. Reka nám ukazuje cestu tím, že ji sama vytvárí.
