V jednom z předchozích elaborátů o country hudbě jsem připomněl propojení české country s trampskou muzikou, ačkoliv obecně mají oba hudební směry kořeny někde jinde. Zatímco country music se vyvinula z horalského muzicírování přistěhovalců do Ameriky, trampská písnička, tak jak ji známe, se zrodila v české kotlině, byť trend opětného sžití s přírodou vzešel také z prostředí amerického. Domnívám se, že nebude na škodu si něco z historie trampingu a hudební tvorby s ním spojené připomenout. Woodcraft, skauting, československý Junák, tramping Na přelomu 19. a 20. století dosáhla americká společnost značného stupně technické modernizace, přinášející usnadnění dosud namáhavým výrobním činnostem, dopravě, domácím pracím…, ale současně sváděla k pohodlí. Zejména u mladší generace se takovýto styl života začal projevovat sníženou fyzickou kondicí, nižšími pohybovými schopnostmi a nakonec jistými zdravotními potížemi. Ostatně stejné nebezpečí přináší náš současný elektronický věk, kdy opět hlavně mladí lidé vyměnili skutečné aktivity za virtuální nepohybový svět počítačových her.
Sir Robert Baden-Powel Ernest Thompson Seton
Foto: internet
Antonín Benjamin Svojsík
Před oněmi sto lety našel lék na tehdejší společenský neduh milovník přírody, malíř zvířat, spisovatel a obdivovatel schopností a dovedností indiánů a jejich způsobu života v souladu s přírodou Ernest Thompson Seton. Na začátku 20. století založil v Americe hnutí mládeže, stavějící na lesní moudrosti indiánů – Woodcraft Indians, které záhy mělo půl miliónu členů. Jeho myšlenku o několik let později v Anglii organizačně rozvinul britský generál Sir Robert Baden-Powell. Zavedl pro členy hnutí, nazývané skauty (zvědy), uniformy, symboly, pozdravy, deset bodů přísahy…, vše vycházející z jeho vojenské zkušenosti. Skauting se brzy rozšířil do Evropy. Roku 1912 založil Antonín Benjamin Svojsík československou odnož skautingu – spolek Junák. Inspirací mu sice bylo Baden-Powellovo skautské hnutí, ale více vstřebávalo Setonův woodcraft a méně vázalo své junáky na náboženské body přísahy. Nacistický a pak i komunistický režim činnosti junáků nepřál a zakazoval ji. Ne všem takto organizované pobyty v přírodě vyhovovaly, navíc už jen na pořízení junáckého kroje a předepsanou výbavu mnozí neměli, a tak se takřka paralelně zrodilo nezávslé svobodné toulání – žádné uniformy, žádné povely, přísahy… jen touha vyrazit na konci týdne do přírody a bavit se po svém. „Vlci samotáři“ se časem začali sdružovat ve stejně naladěné party, jejichž názvy vyjadřovaly směr romantiky, často inspirované knihami Karla Maye, rodokapsy a prvními filmovými westerny. Jejich vybavení bylo velmi skromné, vlastně skoro žádné, často jen srolovaná deka na šňůře přes rameno. Teprve po Velké válce se objevily v armádních výprodejích torny, včetně proslulých amerických „úesek“, polní láhve a misky, lopatky, sekery, celty, vařiče, klobouky… V oblečení se vžily pumpky, vlněné košile, pulovry, plátěnogumové kecky, později kožené šněrovací boty až pod kolena, zvané kanady. To, že se těmto tulákům přírodou, nebo také divokým skautům, začalo říkat trampové, má patrně na svědomí Jack London a jeho knížka Cesta, která v českém vydání vyšla v roce 1922. 1
Autor v ní popisuje nevázaný život amerických tuláků, hobo – trampů. Výraz tramp se však vyskytuje i v románu Karla Maye Poklad na Stříbrném jezeře, který vyšel v češtině poprvé už v roce 1902. Použití onoho pojmenování tuláků je však také otázkou překladu knih. V českém prostředí to bylo nejen označení osob oddávajících se pobytu v přírodě, ale i jejich činnostem – chodilo se či jezdilo na tramp, vracelo se z trampu, zkrátka trampovalo se a trampuje dodnes, ale zdaleka ne tak, jako dřív. V některých případech popírá tramping sám sebe. Jeho nevázanost a volnost je svazována zásadami, jako je například posvátnost táborového ohně, hymna, vztyčování osadní vlajky…, to a další přibližuje tramping skautingu, od něhož se kdysi právě proto oddělil. Tuto tendenci mimo jiné paroduje písničkář Jaromír Nohavica ve své písni Tramp. Trampská písnička Jestliže je předmětem našeho zájmu píseň, pak do skautské písně se zákonitě promítl charakter celého hnutí. Protože skautské oddíly jsou členěny podle věku, u oddílů nejmladších vlčat a světlušek je dětský zpěvný repertoár jednoduchý a komponovaný tak, aby zpíval celý oddíl. Jiné slavnostní písně mají až podobu chorálů. Je svým způsobem paradoxní, že do repertoáru skautských sborů časem přešly i písně trampské, importované de facto z prostředí popírajícího některé zásady skautingu. Přesto došly mezi skauty takové obliby, že u skautských táborových ohňů znějí trampárny. Pakliže, jak zmíněno, byly trampům předlohou i filmy s tematikou dobývání amerického Divokého západu, jejichž součástí byla vždy i hudba a nezřídka také písně, pak se i písnička stala přirozenou součástí trampingu a tím pádem i harmonika, banjo, ukulele, klarinet, na co kdo uměl, ale hlavně kytara. Zprvu se nejspíš zpívaly soudobé kabaretní kuplety a šansony. Za první ryzí trampskou skladbu je považována písnička „V záři červánků“. V roce 1919 napsal její text Jarka Mottl na melodii operetní skladby Rej duchů od Rudolfa Piskáčka. Byla to jeho vstupenka do osady Ztracená naděje. Mottl udal trend obsahu trampských písní, a jak píše ve své historii trampingu Bob Hurikán: Dal trampské písničce duši, všechno, co s trampingem souvisí, především mládí, radost ze života, lásku, zklamání, táboráky, zálesáky, prérie, kánoe, škunery, indiány, trampy… Primátu písničky V záři červánků konkuruje podle Tonyho Linharta píseň Indián (cizí melodii otextoval, jak tvrdí vodáci, Josef Rössler-Ořovský, podle trampů je autorem textu Karel Kuthan, zvaný Švec). K trojlístku prapůvodních trampských písní patří i Stará píseň. Hudbu složil R. A. Whiting, český text napsal Karel Brouček. Ambice na prvenství si činí i další písničky. Použitá literatura: T. Linhart: Historie trampské písně, B. Hurikán: Dějiny trampingu, P. Č. Jelínek: Volání větru, Z. Mácha: Kronika trampské písničky. (Pokračování v příštím Countrymanu)
2
Military country Military country nebo patriot country, či chcete-li country s vojenskou, ba přímo válečnou tematikou, není sice součástí vývojového pavouka country hudby, přesto existuje. Jestliže, jak již bylo několikrát konstatováno, country rezonuje s dobou a jejími událostmi, nemohla nechat nepovšimnuty válečné konflikty, hrdinství a oběti jejich aktérů. To se samozřejmě netýká jen country samotné, ale lidové písňové tvorby obecně a napříč národy. V americké lidové písni a z ní vycházející country lze začít sledovat toto téma zhruba od poloviny 18. století, kdy se američtí kolonisté vojensky střetávali s Angličany v boji o nezávislost, posléze bojovali s Mexičany o připojení jižních států, také s indiánskými kmeny při obsazování západních teritorií. Ačkoliv se tehdy už do výzbroje dostávaly některé novější zbraně, například kulomety, stále se bojovalo starým stylem, kdy vojáci se přesunovali pěšky za zpěvu a doprovodu bubnů a píšťal a do boje šli v sevřených šicích a není divu, že na bitevních polích pak ležely tisíce padlých. Roku 1815 napsal Jimmy Driftwood písničku The Battle of New Orleans, opěvující vítězství nad Angličany u New Orleans. O sto padesát let později byla hitem Johnyho Hortona. Ovšem při turné v Británii, aby se nedotkl hostitelů, raději pozměnil text písně a nezpíval o vítězství nad Brity, ale o poražených rebelech. Tu písničku měli v repertoáru i Johnny Cash, Les Humphries Singres, a dokonce i rock’n’roller Bill Haley. V šedesátých letech 19. století vzplanul na území Spojených států amerických dosud největší tamní válečný konflikt, který vstoupil do dějin jako válka Sever proti Jihu. Demokratičtější Seveřané bránili zásady Lincolnovy Unie, vzbouřený konzervativní a nakonec poražený Jih chtěl nastolit Konfederaci se starými pořádky, včetně zachování otroctví. Čtyři roky bojů našly odezvu v americké litratuře, kinematografii, výtvarné tvorbě a samozřejmě v hudbě a v písničkách. Rodily se přímo u ohňů v táborových leženích, na dlouhých pochodech či v lazaretech. Zprvu na nápěvy populárních kupletů psali nové texty, které spontánně reflektovaly předchozí boje a útrapy vojáků. Posléze se tématu chopili renomovaní skladatelé a básníci. Není až tak nadsázkou, že i písničkami se bojovalo. Tak například vojáci Unie s radostí zpívali píseň, kterou složil Henry Clay Work o vítězném tažení generála Shermana Georgií. Jižané ji naopak nenáviděli a prý je v jižních státech odmítána dodnes. Možná proto jsou písničky Seveřanů a Jižanů tak důsledně odděleny i na elpíčku Tennessee Ernie Forda Sever proti Jihu, které v roce 1983 vydal Supraphon v licenci EMI. Zřejmě aby nebyla porušena rovnováha sil, je na Fordově LP sedm písní Severu, včetně zmíněné Marching Through Georgia či The Fall of Charleston, vyvažováno sedmičkou jižanských písní se slavnou Dixie nebo Goober Peas, která je u nás dobře známa pod názvem Buráky v podání Taxmanů. Těch písniček je samozřejmě víc. O padlém vojákovi jménem Johnny Reb zpívá Johnny Horton (LP Dvorana slávy I), The Night They Drow Old Dixie Down v podání kapely Robie Robertsona připomíná pád Richmondu, bašty Konfederace, moderní Country Gentlemans reprodukovali baladu o dvou bratrech bojujících na opačných stranách (Two Little Boys), Shiloh´s Hill je o bojišti v západním Tennessee, kde 1862 padlo nebo bylo zraněno 24 000 vojáků, píseň Aura Lee o dívce se zlatými vlasy zpíval původně Jim Reeves, ale pak si melodii vypůjčil Elvis Presly pro svůj hit Love Me Tender. Z bitev s indiány je patrně nejznámější ta, alespoň u nás, v níž se v červnu 1876 střetly spojené kmeny Siouxů pod vedením náčelníků Splašeného koně a Žluče se 7. kavalerií vedenou podplukovníkem G. A. Custerem. U Little Big Hornu v Montaně byli vojáci pobiti do jednoho. Jediný, kdo bitvu přežil byl Custerův kůň Komanč. Onu událost zpopularizovali v českých zemích Greenhorni písní Blízko Little Big Hornu. V textu Jana Vyčítala je ovšem jedna zásadní nepřesnost. Hrdina písně stopař Jim Bridger nemohl Custerovi radit, protože u Little Big Hornu prý tenkrát nebyl. Nepřesnost patrně vznikla tím, že melodie, na niž Vyčítal text psal, je převzatá 3
z písně Leona Payna Jim Bridger, kterou zpíval Johnny Horton. Do češtiny byla přetextována a zpívána Jiřím Grossmannem, a také Jindrou Šťahlavským z ústeckých Strangers. Vedle populární písně z první světové války It´s A Long Way To Tipperary je z písniček provázejících americké vojáky na evropská bojiště asi nejznámější Over There (Támhle) v podání sboru American Quartet. Složil ji Georg M. Cohan a první nahrál Bill Muray. Z písně je odvozen slogan The Yanks Are Coming (Amíci přicházejí). Hillbilly zpěvák Veron Delhart (viz Countryman č. 1) zase nazpíval baladu o krásném Lotrinsku, tak často sužovaném boji. Krátce po napadení havajské základny z rádia zazněla píseň Cowards Over Pearl Harbor (Zbabělci nad Pearl Harborem). Byla to doba swingu a jazzu, a tak do snah podpořit amerického bojového ducha se zapojily orchestry Glenna Millera, County Basieho, Duka Elligtona a zpěváci Bing Crosby, Frank Sinatra, Ella Fitzgeraldová, trio Andrews Sisters a mnozí další. V country hudbě byl v popředí módní western swing a také jeho představitel Bob Wills nazpíval v roce 1945 oslavnou píseň White Stars on Okinawa a zpívající kovboj Gene Aurty písničku Private Buckaroo, Tex Ritter There´s A Gold Star In Her Windows, či Ernest Tubb Fillipinas Child… Válka doznívala ve vzpomínkách amerických veteránů ještě po návratu domů. Například v písni Fraulein, zpívá Bobby Helms o německé dívce, kterou voják potkal, miloval a opustil, ale stále se mu vrací do mysli (viz supraphonská Dvorana slávy 3). V roce 1957 onu písničku složil Larry Williams. Do repertoáru si ji zařazoval i Willie Nelson. V písničkách se promítaly i pozdější války v Koreji a ve Vietnamu. Míla Langer ve své Dvoraně slávy píše: … zatímco folkaři a hippies se stavěli za odmítače vietnamské války, countrymani zůstali na pozici amerického patriotismu… Kris Kristoferson v tomto duchu zpívá svoje Vietnamské Blues, Merle Haggard – Billy Overcome His Size a The Fightin Side of Me, Johnny Cash – Drive On, Willie Nelson– Jimmy´s Road, Hank Snow – Letter From Vietnam… Těch písní je na sta, proti válce i oslavujících vítězství a její hrdiny. Některé z takzvaných military country písní pronikly i do české country. Kromě již zmíněných Buráků a bitvy u Big Hornu, jsou to i písničky přetextované do češtiny Balíček karet (The Deck of Cards) Mirka Černého, Vzdálené bubny (The Distatn Drums), či Drahý můj (Dear John) Jiřího Grossmanna… Válečné události na území Československa vážící se k podílu spojenců na osvobození republiky, tedy na pozadí znějícím country, našly odezvu i v původní tvorbě českých countrymanů, především Honzy Vyčítala a jeho někdejšího parťáka z kapely Jiřího George Fallady. Na albu To tenkrát v čtyřicátom pátom vydaném Supraphonem v roce 1990 se Greenhorni uniformami a v džípu stylizují přímo do role amerických vojáků. Elpíčku v tomto smyslu dominují Vyčítalovy písničky. Kromě té, jež dala LP název, je to ještě Battledres, připomínající hrdinství českých parašutistů, a pak i Veterán, oslavující jeden ze symbolů vítězného tažení spojenců – džíp. 4
Ke klasice české military country, rozšířené mezi trampskými interprety, patří zajisté i Guadalcanal J. Voldána a také Balíček čokolády. Autor původní verze není již znám, ale podle textu byl zřejmě z Brna nebo z jeho okolí. Skutečným představitelem české military country je ovšem kapela Taxmani. Je to dáno patrně i tím, že kapelník a banjista Taxmanů Jaroslav Čvančara se historii spojeneckých operací na území tehdejšího protektorátu a západního odboje zabývá, jako historik a badatel, profesionálně. Jejich elpíčka Calamity Jane 1 až 4 obsahují snad všechny významné songy tohoto směru country. Mnohé z nich – Buráky, Třicet vteřin nad Tokiem, Spitfire a flak, Sestřelen, Rytíři oblak, Lilly Marlene, Most u Remagenu, Cizinecká legie – česky otextoval Old Greenhorn Jiří George Fallada. Ze znojemské písničkové provenience by se snad do škatulky Military country dala zařadit písnička Vorařů Generál (Cmunda), od Květinky Ruby James (Michal Malč).
AMerican Forces Network Významným šiřitelem country hudby byla vždy rádia. Zpočátku jen v Severní Americe. Do ostatních částí světa se dostala s americkými vojáky. S invazními jednotkami Američanů v létě 1944 přišla country i do Evropy, posléze také k nám a obdobně tomu bylo i v jiných částech světa. Když Američané vstoupili po napadení Pearl Harboru v roce 1941 do války, snažili se především zabezpečit svoje západní pobřeží, v prvé řadě Aljašku a ostrovy Kodiak, ležící nejblíže agresivnímu Japonsku. Součástí této operace bylo nejen vybudování strategické aljašské dálnice, ale také zřízení vysílačky, která tam dislokovaným vojákům dávala i na výspě kontinentu prostřednictvím muziky pocit domova. Poté, co se začalo schylovat k otevření západní fronty byly na Britské ostrovy přesunuty početné síly americké armády. Tak jak se blížil den D a vrcholily i přípravy na operaci Overlord, vzrůstal i přirozený stesk vojáků po domově a rostl pocit odloučení. Tehdy se sešli generálové D. Eisenhower a G. C. Marshall a došli k názoru, že by v tomto ohledu mohl vojákům také pomoct styk s jejich domovy alespoň prostřednictvím rádia, které by jim přinášelo zprávy o dění v Americe, informace o jejich oblíbených baseballových a hokejových týmech a také muziku, kterou měli rádi. Tak vznikla myšlenka American Forces Network (AFN). Realizaci dostal za úkol mladý kapitán John C. Hayes, který měl jisté zkušenosti s civilním vysíláním. Jinak neměl nic, ani personál, kancelář, technické vybavení. Navíc ve Spojeném království platil vysílací monopol BBC. Prvotní organizační potíže, včetně britského monopolu, pomohla Hayesovi překonat americká Office War Information a na základě mimořádné dohody poskytla BBC Američanům své nouzové zařízení v Londýně. Po pouhých třech týdnech usilovné práce bylo 4. července 1943 Desátník Syl Binkin při relaci Foto: AFN v 17.45 zahájeno vysíláni AFN z pěti 50 W vysílačů v místech soustředění amerických jednotek. V ten den mohli Američané poslouchat Binga Crosbyho, Edgara Bergena, Charlieho McCarthyho, Dinah Shore Show. Postupně se začalo vysílat až 19 hodin denně. Rozšiřovala se i síť vysílačů, až dosáhla počtu 50-ti, z toho šest bylo zřízeno v Severním Irsku. Do projektu AFN se zapojila řada amerických umělců, zpěváků, bavičů – herec Broderick Crawford, jeho kolega David Viven. Pro AFN pracoval také Roy Neal,
5
který následně vedl NBC News v Los Angeles. AFN spolupracovala také s BBC a Kanadskou vysílací korporací (CBC). Mobilní vysílací vozy byly i součástí jednotek, které se v červnu 1944 vylodily na plážích Normandie a postupovaly kupředu spolu s frontou. Všude, kudy projely, zněla spolu s blues, gospely, swingem armádní kapely Glena Millera i country v podobě hillbilly, horalské a kovbojské halekačky i písničky z války Severu proti Jihu. Dá se říct, že country přinášela svobodu. Žel ani obsluhy těchto válečných radiostanic nebyly ušetřeny obětí. Na osvobozeném území byla zřizována stacionární vysílací centra. V Paříži se armádní rozhlasáci nastěhovali do paláce Mer císaře Napoleona III. Vysílače byly zřízeny i v Nice, Marseille, Cannes, Le Havru. Konec války zastihl vysílací štáb v Mnichově, kde se nastěhoval do honosného sídla známého německého umělce Kaulbacha. V té době disponovala AFN třiašedesáti vysílači a měla 700 zaměstnanců. To už byla opravdová rozhlasová armáda. Už s blížícím se koncem války se řídící štáb AFN přestěhoval z Londýna do Paříže a posléze do Frankfurtu nad Mohanem. Nejsilnější vysílač o síle 100 000 wattů měla AFN v Mnichově a v kombinaci s ostatními vysílači síla AFN Mobilní vysílací vůz Foto: AFN vzrostla na 200 000 W, a tak bylo vysílání slyšet nejen po Německu, ale i dál po Evropě. Vysílání přesahovalo i do Československa, kde se rázem stalo oblíbeným zdrojem hudby všem ctitelům jazzu, blues, rock’n’rollu a také country. Velice populární byl pořad Music in the Air uváděný Johnem Vrotsosem, Sound 80 s Herbsem Pilhoferem, Americanas Melodiers s R. J. Gambrillem, Music Everwhere s Victorem Youngem a také pořad Hill Billy Gasthaus. Na poslech AFN Munich vzpomínají všichni jazzmani, rockeři i countrymani té doby. Na večery s uchem u rádia naladěného na frekvenci středních vln 1106 kHz vzpomínají vedle mnohých i Pavel Bobek, Honza Vyčítal, Jiří Fallada, Mirek Černý… O vysílání z Mnichova často mluvil i znojemský bubeník a jistou dobu i člen kapely Voraři Milan Janků. Vysílání z Mnichova bylo ovšem trnem v oku protiamerickému režimu a prokázaný Centrála AFN ve Frankfurtu nad Mohanem Foto: AFN poslech jeho rádia byl důvodem pro černý puntík v kádrových materiálech. Kuriózní vzpomínku v tomto ohledu má Jiří Suchý, rovněž pravidelný posluchač vysílání z Mnichova. To ovšem skončilo s jeho nástupem na vojnu. V době, kdy byl přidělen na štáb, nadhodil důstojníkům lišáckou myšlenku, že by nemuselo být od věci, znát o nepříteli i to, co hraje svým vojákům. Kupodivu to prošlo, a tak se s požehnáním šarží mohl dál věnovat poslechu muziky, která ho v mnohém inspirovala v jeho pozdější písničkové tvorbě. Určitě nebude velkou nadsázkou, když napíšu, že bez American Forces Network by česká country měla mnohem mělčí kořeny. A nejen country, ale podobně i jazz, blues i rock. (Zdroj informací: internet)
6
V 70. a 80. letech minulého století, kdy country hudba ve Znojmě prožívala svůj rozmach, patřil k jejím vyznavačům i Mirek Řeznik, zvaný všeobecně mezi kamarády Maik. Na nic nehrál, nikdy jsem ho neslyšel zpívat, myslím že čas dělal zvukaře Toulákům, ale hlavně se zúčastňoval countryového dění coby zručný kreslíř. Jeho kresbičky zdobily mnohé plakáty, pozvánky, diplomy… V předkomputerové době mohl jeho kresbě málokdo konkurovat, ovládl i náročnou techniku air brushe a po nástupu počítačů zvládl i grafické programy. V minulosti byl u všeho, co se v muzice, zvláště country, šustlo, posléze se víceméně stáhl do svého soukromí. Jakožto milovník filmů a muziky sestavoval filmové a hudební CD s vlastními etiketami. Jednou to bude něco jako zlatý důl. Po dlouhém tápání lékařů, kteří včas nerozpoznali zhoubné bujení, a pozdní krátké hospitalizaci Mirek Maik Řeznik 15. prosince 2015 zemřel. Nám, co jsme ho znali a spolupracovali s ním, bude chybět.
7
í Mnozí jsou toho názoru, že vstoupí-li do kapely dívka, jsou z toho jen problémy, jež mohou časem přerůst i v rozpad hudební party. Jistě by se našly příklady potvrzující obavy, na druhou stranu by se daly snést vzory, kdy ženský prvek skupině naopak prospěl. Nemíním hodnotit dívky, které prošly znojemskými country kapelami, snad ale neuškodí některé připomenout.
Někdy kolem roku 1970 se Voraři doslechli, že v místní pěvecké soutěži zvítězila studentka znojemské ekonomické školy Alena Sladká. Krátce na to ji oslovili s nabídkou, aby si zapívala s nimi. Aleně nechybělo sebevědomí, a tak nabídku přijala. Pokud si dobře vzpomínám, v repertoáru ji tehdy připadla písnička Krásně je na světě, to bude den. Netrvalo ale dlouho a do Aleny se zakoukal basista Vorařů Jindra Sepl Vyhnánek. To už se ale schylovalo k jeho odchodu z kapely, načež Alena odešla s ním a posléze se vzali. Sotva odkojila dceru, do kapely se nakrátko vrátila a zpívala písničku Ovečka (Bláznova ukolébavka) – viz nahrávka na CD Voraři 1971-1981. Po nějaké době opět kapelu opustila. Ale když odešel Jarda Pytlák Říha do kapely Senior Q, přestavěli Voraři repertoár a vytvořili takřka scénický program Zpívání z (s)cesty, v němž našla uplatnění opět Alena. Jirka Čapoun pro ni a pro sebe napsal duet Nádherná potopa. Po roce, kdy došlo ke spojení Vorařů s kapelou Senoir Q, čímž vznikla velká kapela s ambicí hrát moderní country, Alena Voraře zase opustila. Několik let pak žila ve Spojených státech, kde snad i zpívala v nějakém gospelovém sboru. Po návratu domů ji Znojmáci mohli vidět v roce 2013 společně s Cmundou v pořadu Čechr. S Voraři je spojeno ještě jméno Marcely Králové, která s nimi nazpívala pro televizní program písničku Dívka z hor. Zatímco na prvních Přehlídkách znojemských country skupin byla jevišovicko-bojanovická kapela Stopaři chlapskou záležitostí, na třetí přehlídce v roce 1975 už měli ve svém středu zpěvačku Marii Pisařovicovou, která s nimi vydržela nejméně dva roky, načež se Stopaři odmlčeli. Objevili se opět až v roce 1982 na desáté přehlídce se zpěvačkou Janou Havelkovou. O pár let později, to už v klubovém pořadu Westerníček, vystoupili Stopaři několikrát s vynikající zpěvačkou Svaťou Jelínkovou, s níž natočili i řadu rozhlasových nahrávek. Svaťa pak vzala několikaleté zahraniční angažmá a zpívala na zámořské lodi. V současnosti v Brně vyučuje zpěv, ale sama zpívat nepřestala. Touláci se ženskému elementu vyhýbali, tedy jen na pódiu, ale pokud se namýlím, tak na začátku 80. let, kdy s Touláky krátce hrál Jarda Pytlák Říha, několikrát s nimi vystoupila i tehdejší Pytlákova manželka Marie. Naopak s Květinkou zpívalo vícero dívek. Zhruba v letech 1976 až 1981, a pak po přetržce ještě i později, zpívala se skupinou její zakládající členka Marta Bělková. V roce 1981 přišlo do kapely hned několik dívek – Iveta Tůmová, Marta Bartolšicová, Libuše Došková, Simona Skokanová. Nějaký čas v Květince působily i Magda Skřipská, Petra Polášková a Dáša Holubová. V roce 1987 se v seznamu členů objevuje jméno Pavla Hýžová, což je jen dřívější příjmení současné zpěvačky Pavly Valové. Aby byl výčet úplný (snad jsem na některou hvězdu nezapomněl), doplňme ještě, že s někdejší skupinou Repetenti zpívala v roce 1977 Marie Boudová. Na konci 80. let, kdy se začaly formovat kapely o generaci mladší, s Havrany zpívala Renata Siláková, s BLaFem vystupovala Eva Morysková a na počátku 90. let v nově vzniklé skupině Jewelci zpívala Míša Konvalinová. Stabilní členkou kapely Paroháči je klávesačka a zpěvačka Eva Vincourová. 8
COUNTRY ADVENT Program loňského znojemského adventu (ne)obohatila také country hudba v podání folkových Neřež a bluegrassových Poutníků. Hráli dobře a bavili publikum jak před hlavním pódiem, tak i přilehlých stánků. Přišli si je tam poslechnout i tři čtyři místní countristi. V hloučku znojemských příznivců tohoto druhu hudby padla však i otázka: Proč nám tady hrají kapely cizí a ne znojemské? Ano, ta otázka je namístě. Proč pořadatel – Znojemská beseda dává přednost a platí muzikanty odjinud? Poslání znojemské kulturní instituce se bohužel dost smrsklo na pořádání akcí výdělečných a propagujících trend radnice. Snad se při tom domnívá, že tím přispívá k růstu kulturní úrovně Znojmáků. Méně pozornosti už věnuje těm, kteří jsou skutečnými nositeli místní kultury, v tomto případě hudebním souborům. Obávám se, že zde chybí základní přehled o tom, kdo a jak ve Znojmě hraje. Pak je snazší obrátit se na agenturu a pozvat kapelu z Brna, z Prahy… Jistě, občas je dána příležitost k vystoupení osvědčeným bavičům od Paroháčů, či Sešupu… Možná, že i oni hráli v tu dobu taky jinde. Pokud je mi známo, jen Květinka tradičně o adventním čase vystupuje se svým sakrálně-countryovým repertoárem v Mikulášském kostele. Na druhou stranu mají ostatní co nabídnout? Touláci už zcela rezignovali na pódiová vystoupení, Havaj Band alias Sebranka, Samci zahrají z pódia jen občas. Ono totiž nejde jen o to umět zahrát, ale veřejná produkce, nikoliv jen před svými kamarády, chce alespoň jednoduchý program s průvodním slovem. To, obávám se, znojemští countristi příliš nepěstují.
Znojemská country skupina Květinka oslaví letos čtyřicáté výročí svého vzniku. Není na domácí amatérské scéně mnoho dalších kapel, které by se mohly chlubit takovou dlouhověkostí. Duchovním otcem-zakladatelem Květinky a takřka po celou dobu jejím kapelníkem byl Michal Malč. Kdo jiný, když ne on, je oprávněn k ohlédnutí do nejvzdálenější historie kapely. Takže, Michale, co vlastně bylo tím impulsem, který tě pohnul k založení vlastní kapely? Kapela Touláci, ve které jsem asi rok hrál, nesplnila moje očekávání. Nelíbil se mi systém zkoušek, nacvičování vokálů ani samotné hraní. Repertoár byl postaven takřka výhradně na písničkách od Jardy Pospíchala a nebyla ochota hrát něco jiného. Moje náměty na rozšíření repertoáru nebyly přijímány… Definitivně jsem se k odchodu od Touláků rozhodl po účinkování na srazu mládeže pod Rysy v Tatrách. Součástí programu byl i výstup na vrchol Rysů a padl návrh vynést nahoru i nástroje a zahrát tam. Někteří členové kapely, snad z pohodlnosti, se postavili proti. Hlavně Jarda se nahoru nehodlal s banjem tahat. Nakonec jsem ho vzal já. Jarda, ač lídr kapely, se často nechtěl podřizovat zájmům kolektivu, a tak jsem naznal, že v budoucnu tomu nebude jinak a udělám lépe, když založím kapelu vlastní.
Michal Malč
Připomeň prvotní sestavu kapely. Byli to: Jirka Jelínek s mandolínou, kytaristé Víťa Havlík a Ivan Bureš, basu zpočátku hrával 9
Günter Czesnek, jehož pro zdravotní potíže s rukou nahradil Zdeněk Masan Frank, Max Först s foukací harmonikou, houslista Jarda Svor a zpívala Marta Bělková. Spoluhráče sis programně vyhledával? Ani ne, často to byla náhoda a obvykle se tak stalo v hospodě. Například Max na sebe upozornil, když jsme ještě neoficiálně hráli na zahradě restaurace Na statku. Bydlel přes ulici, slyšel nás, přišel se svou harmoničkou a přizvukoval. Už tehdy hrál dobře, a tak jsem mu nabídl, aby s námi chodil hrávat pravidelně. Měl jsi představu, jak by tvoje kapela měla znít? Jako všechny tehdejší country kapely jsme tíhli k akustickému bluegrassu. Od začátku jsem prosazoval vícehlasý zpěv. Tlačil jsem na muzikanty, aby sólového zpěváka podbarvovali druhým a třetím hlasem. To mi u Touláků chybělo. Pravda, dá to hodně práce. Jestli bylo pro Květinku něco typické, tak to byl právě vícehlas. Po celou dobu existence jsme o to usilovali. Jak jste se dostali k názvu Květinka? Když jsme se rozhodli ustavit kapelu, hledali jsme pro ni název. Ten byl nutný už kvůli registraci a pak i pro propagaci. Padaly různé návrhy, většinou anglické, ale pak Masan navrhl, ať se jmenujeme Květinka. To bylo tak blbé, až se nám to zalíbilo. Dala by se doba existence Květinky rozdělit na charakteristické etapy? Když přicházel do kapely nový muzikant, snažili jsme se, aby co nejdříve zapadl a změna byla co nejméně znát. To ale nešlo tak úplně u zpěváků. Když přišel do kapely například Pavel Morysek, který tíhl k rocku, hned to bylo na celkovém zvuku kapely poznat. Nemělo smyslu svazovat jeho projev. S příchodem Tondy Ilka se nám zase dařily vokály, a tak jsme přibrali do kapely děvčata z hudební školy. I to vedlo ke změně repertoáru. Dělali jsme náročnější věci. Co považuješ za úspěch kapely? Já si nejvíc cením toho, že jsme stále byli, že jsme se nikdy nerozpadli, i když jsme na chvíli hráli ve třech, ve čtyřech. Pokud jde o úspěchy u publika, také jsme měli řadu příznivých ohlasů Vyhráli jsme na festivalu Ostravský totem, z oblastních kol Porty jsme si odnesli čestná uznání za zpěv a také za texty. Cením si i toho, že jsme byli vybráni k reprezentaci Znojma do Itálie. Jezdili jsem hrávat také do Rakouska a hráli jsme i v Bavorsku. Přimělo tě něco, abys uvažoval o konci kapely, o jejím rozpuštění? Ne, ale po zdravotních problémech jsem se rozhodl, abych kapelu nebrzdil, že odejdu sám. Tím jsi definitivně s kapelou skončil, nebo se o její činnost zajímáš dál, udržuješ s ní kontakt? Čtyřicet let se nedá jen tak odhodit. S mnohými členy Květinky se občas sejdeme. Pokud mi to zdraví dovolí, zajdu i na jejich vystoupení. Kapela se sice změnila, omládla, ale stále tam cítím svoji stopu. Amatérské country kapely často směřují svoji činnost k vystoupení na Portě či na jiném festivalu. Co bylo pro Květinku takovým vrcholným vystoupením roku? Jistým vrcholem sezóny byl pro nás vánoční koncert. Zprvu jsme ho uváděli ve Znojemské besedě, posléze v kostele svatého Mikuláše. V tamním akustickém prostředí nejlépe vyznívaly naše zpěvy. A taky tam na nás přišlo nejvíce posluchačů. Připravovali jsme se na ta vystoupení zvlášť pečlivě. Za minulého režimu jsme ovšem museli vždy předložit repertoár ke schválení na odbor kultury. To už se teď nemusí. Nově ovšem do toho, co v kostele budeme hrát, začala mluvit církev. Obvykle se, spíš žertem, přeje jubilantovi „ještě jednou tolik“. Uvidíme, jak dlouho to Květince bez Michalovy zarputilosti vydrží. 10
„Halóóó! No tak, halóóó! Slyšíte mě? Je to policie? Už jsem myslela, že se tady v tom našem zapadákově člověk ani pomoci nedovolá… Tady Zlámalová, Zlá-ma-lo-vá, z Karlíkova, z pohostinství U lesa… Proč volám? No proč? Vykradli nás, jsem z toho dočista pryč… Ráno jsem přišla po tom včerejším candrbálu uklízet a hned vidím, vylomenej zámek… Peníze? Ne. Tržbu si beru vždycky domů. Brali alkohol a cigarety… To mají na svědomí určitě ti kluci, co tu včera hráli… Ne, na nic jsem nesahala, ani do úklidu už jsem se nepustila. Přijeďte, ale co nejdřív, odpoledne musím otvírat. To víte, co nevydělám o víkendu, ve všední den nedoženu…“ Když hostinská, stará vesnická panímáma, položila sluchátko, postavila se znovu před regál a už pokolikáté přepočítávala láhve na polici. „No jo, je to tak, chybí pět flašek rumu,“ mumlala polohlasně, „štyry půllitrovky vodky, dvě borovičky… Jsem si jista, že to byli ti kluci. Však už od podívání vypadali v těch svejch kloboukách podezřele. Nechtělo se jim z hospody…,“ zahrozila směrem k lesu, kam v noci viděla muzikanty odcházet.
Kapitán Šeda přijel za hodinu a hostinská ho hned vedla k vypáčeným dveřím. Šeda prohlídl ze všech stran zničený zámek. „Nebyl to žádnej odborník, je to fušeřina,“ ulevil si Šeda. Venku ho ale víc zaujaly otisky po pneumatikách, zvlášť jedny. Nebyly od auta ani od motorky, když tak se sajdou, či od něčeho podobného. A taky si prohlížel poměrně čerstvou olejovou skvrnu. „Paní Zlámalová,“ obrátil se na hostinskou, „mluvila jste do telefonu o nějaký partě, co tady večer byla.“ „Voni si je sem pozvali skauti z tábora od řeky. Prej jestli si vzadu v sále můžou udělat country bál nebo jak tomu říkají. No proč ne, povídám, jen tam nedělejte žádnej brajgl. Tržba z toho ale velká stejně nebyla. Skauti pili limonády, alkohol bych jim ani nenalila. Měli s sebou vedoucí a taky toho mladíka, co mu říkali šerif. A ti kluci, co jim hráli, vypili dohromady nanejvýš deset piv… Ukázali mi občanky, bylo jim všem přes osmnáct. Přišlo i pár místních kluků a holek… A taky mi vyjedli všechny utopence. Naložila jsem už nový, nedáte si?“ nabídla hostinská. „A ti muzikanti ještě v noci odjeli?“ zeptal se kapitán Šeda. „Ne, šli spát na loučku k lesu. Určitě je tam ještě zastihnete,“ ukázala hostinská kriminalistovi směr.
Šeda se vydal pěšky naznačeným směrem a po chvilce už šel najisto. Vedly ho zvuky kytary a banja. Po chvilce už viděl čtveřici kluků rozesazených na kládách a zaujatých hrou a zpěvem, že si ho ani nevšimli. Chviličku, částečně krytý mlázím, poslouchal… „Klukům to ladí,“ uznal v duchu. Pak si uvědomil, proč tu je, a šel rovnou k nim. První si ho všiml basista a přestal hrát… „Tak pánové, co jste zač?“ tázal se Šeda a přitom pohledem pátral po nejbližším okolí. Kolem ohniště ležely spacáky, celty, kufry od nástrojů. „Texaská patrola,“ odpověděl mu kluk s banjem. „Cože ste?“ dal si Šeda dlaň k uchu, aby jako líp slyšel. „Texaská patrola, to je název naší kapely. Včera jsme v hospodě hráli na country bálu. Pozvala nás Karotka, teda Lída Mrkvičková z tábora,“ vysvětloval banjista. „Vaše občanské průkazy,“ přikázal úředním tónem Šeda. A když mu je dali, zapsal si jména a adresy do bloku. „Z hospody jste šli rovnou sem?“ ptal se dál a přitom obcházel jejich ležení a 11
díval se, zda se kolem nepovalují láhve. „A v noci se nikdo z vás do hospody nevrátil?“ vystřelil policista otázku. „Akorát já jsem tam v noci běžel, když jsem si uvědomil, že v hospodě zůstal můj spacák,“ přiznal kluk s kytarou. „Ale bylo už zavřeno, tak jsem se vrátil a celou noc pak klepal kosu u ohně…“ „Rum a cigarety tě nezahřály? Dejchni na mě!“ přistoupil k němu Šeda. „Já nekouřím a rum nepiju,“ bránil se Majkl. „No a v noci u tý hospody neviděls nikoho nebo nevšiml sis něčeho zvláštního?“ vyšetřoval Šeda. „Ani jsem tam nedošel. Bylo všude zhasnuto. Jen se mi zdálo, že slyším startovat a odjíždět motorku,“ přemýšlel kytarista.
Kapitán Šeda zajel ještě do tábora, kde vyhledal vedoucí Lídu Mrkvičkovou. „Texaskou patrolu? Tu znám od nás z Radlejova. Jsou dobří. My tady v táboře hrajeme totiž takovou hru na osadníky, kovboje a indiány, a jeden večer jsme měli plánovanou venkovskou tancovačku ve stylu country, a tak jsem pozvala Texaskou patrolu,“ vyprávěla Lída. „To seš tady na to všechno sama?“ rozhlídl se po táboře Šeda. „Ne, pomáhá mi ještě šerif, chci říct Mirek. Stará se o technické věci, zásobování, vozí poštu a tak. A pak nám sem chodí vařit obědy paní Rychtářová. Snídaně a večeře si ale připravujeme sami,“ ukázala Lída směrem k ohništi, nad nímž se kouřilo z kotlíku, zavěšeného na trojnožce. „A s tím Mirkem mohl bych mluvit? Nemá náhodou motorku se sajdou?“ vzpomněl si Šeda na stopy pneunatik u hospody a pojal nejasné podezření. „Motorku nemá, ale takovýho toho hadráka, velorex. V noci bohužel odjel, on se totiž pozítří žení, a dnes se prý bude loučit se svobodou,“ omlouvala ho Lída.
Kapitán Šeda se v táboře rozloučil, zapsal si adresu Mirka a rozjel se za ním do Radlejova. „Kapitán Šeda,“ zasalutoval policista, když mu otevřel mladík kolem dvaceti. „Pan Miroslav Křenek? Přicházím k vám jako za kolegou. Jste přece šerif tábora u Karlíkovic. V noci po tom vašem country bálu se někdo vloupal do hospody a odnesl odtud alkohol a cigarety,“ mluvil s úsměvem Šeda a přitom obhlížel velorex stojící v průjezdu. „Ne, o tom nic nevím. Spíš se ptejte těch kluků…, co tam včera hráli. Hra-hra-hrají si na drsňáky… a nátisk t-t-taky už měli,“ koktal Mirek. „Pane Křenku, kape vám olej,“ ukázal na lesklou loužičku mezi koly velorexu. „A víte co, když mi vydáte se šerifskou hvězdou i uloupený láhve kořalky a cigarety, nezkazím vám svatbu. Hned v pondělí ale přijďte na policejní služebnu sepsat protokol. Svatební cestu pro jistotu odložte,“ řekl nekompromisně Šeda.
„Tak, paní Zlámalová, tady máte všechno uloupený zboží zpátky,“ nesl Šeda pod paží krabici s láhvemi. „Zámek vám přijede ještě dnes opravit šerif z tábora. Udělá to rád a zdarma. Ani pivo si za to nezaslouží. A těm klukům z Texaský patroly byste se měla omluvit.“ „A to mi ani neřeknete, kterej grázl to udělal?“ mračila se hostinská. „Paní Zlámalová, případ není uzavřen. Tratná už nejste, tak co? Mně teď ale natočte limonádu a přineste mi ji támhle k oknu,“ mluvil se strojenou přísností Šeda a zamířil ke stolu, kde seděli kluci s nástroji. „Tak, co kdybyste mi hoši zahráli tu o dopadeným texaským zloději koní?“ „Můžem zahrát i písničku o neohroženým lovci lupičů,“ smál se basista, odpočítal rytmus a vzápětí se hospoda U lesa alespoň zvukem změnila v saloon někde v pláni Llana Estacada.
12
1/ Vzpomínkové vystoupení v takřka počáteční sestavě. Zleva: Jiří Jelínek, Zdeněk Masan Frank, Marta Bělková-Malafová, Eda Jelínek, Max Först, Michal Malč. 2/ Rok 1977. Zleva: Michal Malč, Jirka Jelínek, Marta Bělková-Malafová, Masan, Eda Jelínek. 3/ Snímek zhruba z poloviny 80. let. Zleva: Pavel Vittek, Mirek Tesař, Michal Malč, za ním Masan, Pavel Morysek, Tonda Ilek, Pavel Luňáček. 4/ Na novoroční péefce zleva: Jarda Šábes Šabatka, Iveta Tůmová, Michal Malč, za ním Pavel Morysek, Pavel Luňáček, Masan. 5/ Třicáté páté výročí kapely, rok 2011. V horní řadě zleva: Karel Bula, Petr Večeřa, Pavla Valová, Jarda Fiala, Libor Malafa. V dolní řadě zleva: Jarda Šabatka, Michal Malč, Honza Jeřábek ml. 6/ Rok 2015. Zleva: Petr Večeřa, Honza Jeřábek ml., Pavla Valová, Jarda Fiala, Vláďa Oulehla, Karel Bulla. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ZNOJEMSKÝ COUNTRYMAN Pro přátele country hudby vydáva Jiří Cmunda Roupec v autorském vydavatelství ROJ Pokud není uvedeno jinak, autorem nepodepsaných příspěvků je Jiří Cmunda Roupec Neoznačené fotografie: Jiří Cmunda Roupec, případně jeho archív. Toto číslo vyšlo v únoru 2016 Náklad: 50 výtisků © Cmunda 2016
