K APITOLA 1
S
ir James Almont, kterého Jeho Veličenstvo Karel II. jmenoval guvernérem Jamajky, zpravidla vstával velmi brzy. Částečně za to mohl fakt, že byl vdovcem a přicházel už do let, zčásti to byl důsledek neklidného spánku, narušovaného bolestivou pakostnicí, a také se o to zasloužilo podnebí jamajské kolonie, hned od východu slunce horké a vlhké. Ráno 7. září 1665 se jako obvykle probudil ve svých komnatách ve druhém patře guvernérského sídla a hned se odebral k oknu, aby posoudil počasí a nadcházející den. Guvernérské sídlo byla působivá cihlová budova se střechou z rudých tašek. Jednalo se o jedinou dvoupatrovou stavbu v Port Royalu a výhled na město byl vynikající. Guvernér viděl, jak ulicemi pod ním obcházejí lampáři a zhasínají osvětlení. Na Ridge Street ranní patrola vojáků z posádky sbírala opilce a mrtvá těla, ležící v blátě. Přímo pod guvernérovým oknem lomozily koňské povozy, které přivážely sudy se sladkou vodou z několik mil vzdálené řeky Rio Cobre. Jinak byl Port Royal klidný a užíval si krátký okamžik mezi chvílí, kdy se poslední noční flamendři konečně zpili do němoty, a vypuknutím obchodnického mumraje kolem doků. Od přecpaných úzkých uliček odvrátil pohled k přístavu, kde spatřil pohupující se houštinu stěžňů, stovky lodí všech velikostí, kotvících v přístavišti i odtažených do doků. Na 7
moři za přístavem viděl anglickou obchodní brigu, zakotvenou až za ostrůvkem, nedaleko Rackhamova útesu. Lo: nepochybně připlula během noci a kapitán se uvážlivě rozhodl pokračovat do přístavu Port Royal až za dne. Právě nyní briga v přibývajícím světle spouštěla plachty a od pobřeží u pevnosti Fort Charles k ní mířily dva čluny, aby jí pomohly s cestou do přístaviště. Guvernér Almont, známý mezi místními jako „James Desátek“ kvůli vyžadování desetiny zisku z privatýrských výprav do své soukromé pokladny, se obrátil od okna a odkulhal na rozbolavělé noze přes místnost, aby vykonal potřebu. Na obchodní plavidlo okamžitě zapomněl, nebo? právě toho rána měl sir James nepříjemnou povinnost dostavit se na popravu oběšením. Minulý týden vojáci dopadli francouzského ničemu jménem LeClerc, usvědčeného z pirátského útoku na osadu Ocho Rios na severním pobřeží ostrova. Na základě svědectví několika místních lidí, kteří výpad přežili, byl LeClerc odsouzen k oběšení na veřejné šibenici na High Street. Guvernéra Almonta nijak zvláš? nezajímal samotný Francouz ani jeho případ, ale na popravu se v rámci svých oficiálních povinností musel dostavit. Čekalo ho úmorné úřední dopoledne. Do místnosti vešel guvernérův sluha Richards. „Dobré ráno, Vaše Excelence. Tady je váš klaret.“ Podal sklenici guvernérovi, který ji hned jediným douškem vypil. Richards rozložil toaletní potřeby: umyvadlo čerstvé růžové vody, misku s drcenými myrtovými bobulemi, talířek zubního prášku a zubní plátno. Guvernér Almont se pustil do ranní hygieny za sykavého doprovodu rozprašovače voňavky, jíž Richards každé ráno v ložnici osvěžoval vzduch. „Teplý den na popravu,“ konstatoval Richards a sir James souhlasně zavrčel. Navlhčil si řídnoucí vlasy pastou z myrtových bobulí. Guvernéru Almontovi bylo jednapadesát a plešatěl již deset let. Nebyl obzvláš? marnivý – a stejně zpravidla nosil klobouk –, takže ho holohlavost příliš neděsila. Přesto 8
používal přípravky na léčbu ztráty vlasů. V posledních letech si oblíbil myrtové bobule, tradiční prostředek doporučovaný Pliniem. Vyzkoušel i pastu z olivového oleje, popela a žížal proti šedivění, ovšem tato směs zapáchala tak příšerně, že ji nepoužíval tak často, jak by měl. Guvernér Almont si omyl vlasy v růžové vodě, vysušil je ručníkem a přezkoumal svůj vzhled v zrcadle. K privilegiím jeho postavení nejvyššího úředníka jamajské kolonie patřilo vlastnictví nejlepšího zrcadla na ostrově. To mělo bezmála celou čtvereční stopu a bylo vynikající kvality, bez hrbolů a kazů. Dorazilo z Londýna před rokem jako zásilka pro jednoho místního obchodníka a Almont je pod jakousi záminkou zabavil. Podobné věci se mu nepříčily – takové panovačné chování ještě zvyšovalo jeho respekt v obci. Bývalý guvernér sir William Lytton ho v Londýně varoval, že Jamajka je „končina nezatížená přemírou morálky“. Siru Jamesovi se tato věta v posledních letech často vybavovala – jako přiléhavě zdrženlivé vyjádření. Sám neoplýval darem kultivované řeči; býval odměřený a měl značně popudlivou povahu, což přičítal své pakostnici. Když se te: na sebe díval do zrcadla, všiml si, že musí zajít k holiči Endersovi a nechat si zastřihnout vousy. Sir James nebyl pohledný muž a plnovous nosil k odpoutání pozornosti od svého „lasiččího“ obličeje. Zamručel na svůj odraz a zahájil péči o chrup. Zabořil vlhký prst do masti z nadrcených větviček zlatokeře, slupek z granátového jablka a broskvových květů. Prstem si ji svižně roztíral po zubech a tiše si přitom pobrukoval. Richards stál u okna a pozoroval blížící se brigu. „Říkají, že ta obchodní lo: je Godspeed, pane.“ „Opravdu?“ Sir James si vypláchl ústa růžovou vodou, vyplivl ji a osušil si zuby plátnem. Bylo to vkusné zubní plátno z Holandska, červené hedvábí s krajkou. Míval taková plátna čtyři, což byla další drobná výhoda jeho postavení v kolonii. Jedno však už zničila při praní nemyslící služka, která ho po domorodém způsobu otloukala o kameny a jemnou látku po9
trhala. Se služebnictvem to tu bylo těžké. I o tomhle se sir William zmínil. Richards byl výjimka. Richards byl poklad mezi sluhy, Skot, ale čistotný, věrný a dosti spolehlivý. Rovněž se dalo spolehnout, že ohlásí, jakmile se ve městě bude povídat nebo dít něco, co by se jinak ke guvernérovým uším nedoneslo. „Godspeed, říkáte?“ „Ano, pane,“ přisvědčil Richards, zatímco rozkládal svršky sira Jamese na postel. „Je na palubě můj nový tajemník?“ Podle zpráv z minulého měsíce měla Godspeed přivézt guvernérova nového tajemníka, jistého Roberta Hackletta. Sir James o tom muži nikdy neslyšel a těšil se, až ho pozná. Postrádal tajemníka již osm měsíců, od doby, kdy Lewis zemřel na úplavici. „Předpokládám, že je, pane,“ odvětil Richards. Sir James sáhl po líčidlech. Nejprve nanesl trochu olovnaté běloby s octem, aby docítil módní zsinalosti na obličeji a krku. Potom na tváře a rty přidal fucus, načervenalé barvivo z mořských řas a okru. „Budete si přát popravu odložit?“ zeptal se Richards, když guvernérovi přinášel léčivý olej. „Ne, myslím, že ne,“ odpověděl Almont a se staženým obličejem spolkl celou lžíci. Bylo to sádlo z ryšavého psa, připravené jedním Miláňanem v Londýně a považované za účinný lék na pakostnici. Sir James je svědomitě užíval každé ráno. Potom se oblékl. Richards správně přichystal guvernérovy nejlepší společenské šaty. Nejprve si sir James natáhl jemnou halenu z bílého hedvábí a potom světle modré punčochy. Následoval zelený sametový kabátec, ztvrdlý prošíváním a nesnesitelně teplý, avšak pro dnešní oficiální povinnosti nezbytný. Garderobu završil guvernérův nejlepší klobouk s péry. Celé to zabralo skoro hodinu. Otevřeným oknem sir James slyšel ranní ruch a křik probouzejícího se města. Ustoupil o krok dozadu, aby si ho Richards mohl prohlédnout. Sluha mu upravil krejzlík u krku a s uspokojením při10
kývl. „Komandér Scott čeká s vaším kočárem, Vaše Excelence,“ oznámil Richards. „Výborně,“ odvětil sir James a potom pomalu, nebo? při každém kroku cítil ostrou bolest v palci na levé noze a v těžkém zdobeném kabátu se už začínal potit, až mu líčidla stékala po stranách tváře a po uších, guvernér Jamajky sestoupil po schodech sídla ke kočáru.
11
K APITOLA 2
P
ro člověka s pakostnicí je i krátká jízda kočárem po dlážděných ulicích utrpením. Přinejmenším z tohoto důvodu sir James nenáviděl rituál navštěvování všech poprav. Další důvod, proč tyto výlety nesnášel, spočíval v tom, že musel vstoupit do nitra svého dominia, ačkoli jednoznačně dával přednost pohodlnému výhledu z okna. Port Royal byl v roce 1665 v plném rozkvětu. Během deseti let od Cromwellovy expedice, která z Jamajky vytlačila Španěly, se Port Royal z odporné, zapomenuté a nemocemi zamořené díry rozrostl v odporné, přelidněné a hrdlořezy zamořené osmitisícové město. Nepochybně šlo o město bohaté – podle některých nejbohatší na světě –, ale nebylo díky tomu o nic příjemnější. Jen několik málo ulic se pyšnilo dlážděním, přivezeným z Anglie jako lodní zátěž. Mnohem víc bylo úzkých blátivých brázd, přetékajících smetím a koňským trusem a bzučících mouchami a komáry. Domy, namačkané jeden na druhý, byly zbudovány ze dřeva či cihel, jejich sloh byl prostý a účel zřejmý: nekonečné procesí hospod, kořalen, heren a nevěstinců. Tyto podniky sloužily tisícům námořníků a dalších návštěvníků, kteří se mohli kdykoli vylodit. Ve městě se také nacházelo několik počestných obchodů a na severním okraji kostel, „zřídkakdy navštěvovaný“, jak trefně poznamenal sir William Lytton. 12
Sir James a jeho domácnost se bohoslužeb pochopitelně účastnili každou neděli, společně s hrstkou zbožných členů obce. Často se však stávalo, že kázání přerušil příchod nějakého opilého námořníka, jenž do obřadu zasáhl rouhavými výkřiky a klením a v jenom případě dokonce střelbou. Sir James toho muže nechal na čtrnáct dní vsadit do vězení, ale při udílení trestu musel být opatrný. Pravomoc guvernéra Jamajky byla – opět slovy sira Williama – „tenká jako útržek pergamenu a stejně tak křehká“. Sir James poté, co ho král jmenoval do funkce, strávil se sirem Williamem celý večer. Sir William novému guvernérovi vysvětlil, jak to v kolonii chodí. Sir James poslouchal a měl pocit, že chápe, avšak nikdo doopravdy neporozuměl životu v Novém světě, dokud drsnou skutečnost nepoznal na vlastní kůži. Když nyní v kočáru projížděl páchnoucími ulicemi Port Royalu a kynul z okénka klanícím se neurozeným občanům, sir James žasl, kolik toho již přijal za zcela přirozené a obyčejné. Smířil se s horkem, mouchami a odpornými pachy, nepozastavoval se nad zlodějstvím a nemravnými obchody, přehlížel hrubiánství opilých privatýrů. Učinil tisíc drobných ústupků, až se dokázal vyspat navzdory křiku a střelbě, jež se každou noc bez přerušení rozléhaly přístavem. Několik věcí ho však stále popouzelo a ta nejotravnější právě seděla naproti němu. Komandér Scott, velitel vojenské posádky v pevnosti Fort Charles a samozvaný ochránce vytříbených způsobů, si z uniformy smetl neviditelné zrnko prachu a prohlásil: „Doufám, že Vaše Excelence má za sebou výtečnou noc a že ranní program absolvuje v dobré náladě.“ „Spal jsem docela dobře,“ pronesl sir James úsečně. Již posté si pomyslel, o kolik je život na Jamajce nebezpečnější, když se namísto spolehlivého vojáka stal velitelem posádky hejsek a blázen. „Podle mých zpráv je vězeň LeClerc zcela připraven,“ pokračoval komandér Scott, přiložil si k nosu navoněný krajkový kapesník a zlehka se nadechl, „a k popravě je přichystáno vše nezbytné.“ 13
„Výtečně,“ odvětil sir James a měřil si komandéra Scotta zamračeným pohledem. „Také se mi doneslo, že právě nyní v přístavu spouští kotvu obchodní lo: Godspeed a že mezi cestujícími je pan Hacklett, který zde bude sloužit jako váš nový tajemník.“ „Modleme se, aby to nebyl takový hlupák jako ten poslední,“ podotkl sir James. „Jistě. Samozřejmě,“ řekl komandér Scott a pak naštěstí zmlkl. Vůz dojel na náměstí High Street Square, kde se před popravou shromáždil početný dav. Když sir James a komandér Scott vystoupili z kočáru, zazněla ojedinělá oslavná zvolání. Sir James krátce přikývl, komandér se hluboce uklonil. „Návštěva je vynikající,“ poznamenal komandér. „Vždycky mě potěší přítomnost tolika dětí a mladých chlapců. Bude to pro ně výborná lekce, nemyslíte?“ „Hmm,“ souhlasil sir James. Došel do čela davu a ukryl se do stínu šibenice. Ta stála na High Street permanentně, nebo? byla často zapotřebí: podepřený nízký příčník se silnou oprátkou, která visela sedm stop nad zemí. „Kde je vězeň?“ zeptal se sir James nedůtklivě. Vězně nikde neviděli. Guvernér se zjevnou netrpělivostí vyčkával a v pravidelných intervalech zakládal ruce za zády. Potom uslyšeli tiché víření bubnů, které oznamovalo, že kára se blíží. Po chvíli začali diváci výskat a smát se a pak se rozestoupili, když povoz přijel na dohled. Vězeň LeClerc stál zpříma, ruce spoutané za zády. Na sobě měl šedou plátěnou halenu, potřísněnou odpadky házenými posmívajícím se davem. Přesto vzpurně zvedal bradu. Komandér Scott se naklonil. „Vypadá vskutku působivě, Vaše Excelence.“ Sir James zamručel. „Mám vysoké mínění o muži, který zemře s grácií.“ Sir James nic neříkal. Povoz zajel k šibenici a zastavil tak, aby byl vězeň obrácen tváří k divákům. Popravčí Henry Edmonds předstoupil před guvernéra a hluboce se uklonil. „Dobré ráno Vaší Excelenci i vám, komandére Scotte. Mám tu čest před14
stavit vězně, Francouze LeClerka, nedávno odsouzeného nejvyšším soudem –“ „Pospěšte si, Henry,“ přerušil ho sir James. „Jak poroučíte, Vaše Excelence.“ Kat se s ukřivděným výrazem znovu uklonil a vrátil se ke káře. Vystoupil vedle vězně a navlékl LeClerkovi oprátku. Potom došel před vůz a postavil se vedle muly. Nastal okamžik ticha, protahovaný až příliš dlouho. Nakonec se popravčí obrátil na podpatku a vyštěkl: „Teddy, zatraceně, pospěš si!“ Malý chlapec – jeho syn – okamžitě spustil virbl. Kat se opět obrátil k davu. Vysoko zvedl bičík a pak jím mule uštědřil jedinou ránu. Vůz odhrkal a vězeň se náhle svíjel a kopal ve vzduchu. Sir James sledoval, jak muž zápasí. Slyšel sípání a chroptění dusícího se LeClerka a viděl, jak jeho tvář získává nachový odstín. Francouz te: kopal dost zuřivě a houpal se zhruba dvě stopy nad rozbahněnou zemí. Oči jako by mu vylézaly z důlků. Jazyk mu trčel z úst. Tělo se roztřáslo a zmítalo se v křečích na konci lana. „V pořádku,“ pravil sir James konečně a kývl směrem k divákům. Vpřed bez váhání vyrazili dva podsadití chlapíci, kamarádi odsouzeného. Popadli kopající nohy a tahali za ně ve snaze milosrdně muži zlámat vaz, a to co nejrychleji. Počínali si však nemotorně a pirát byl silný, takže jimi mohutnými kopy smýkal blátem. Agonie pokračovala ještě několik vteřin a pak tělo náhle ochablo. Oba muži odstoupili. Jak se tělo lenivě točilo na konci provazu tam a zpět, po LeClerkových nohou skapávala do bláta moč. „Opravdu vydařená poprava,“ poznamenal komandér Scott se širokým úsměvem. Hodil katovi zlatou minci. Sir James se obrátil a nastoupil zpátky do kočáru, přičemž si uvědomil, že má pořádný hlad. Aby ještě podpořil svůj apetit a zároveň zaplašil městské pachy, dopřál si špetku šňupacího tabáku. 15
* * * Komandér Scott navrhl, aby zastavili v přístavu a zjistili, zda se již vylodil nový tajemník. Kočár zastavil u doků co nejblíž přístaviště. Kočí věděl, že guvernér se snaží co nejméně chodit pěšky. Pak vozka otevřel dveře a sir James vystoupil a zakabonil se do smrdutého dopoledního vzduchu. Proti němu stál muž těsně po třicítce, který se podobně jako guvernér potil v těžkém kabátu. Mladý muž se uklonil a řekl: „Vaše Excelence.“ „S kým mám to potěšení?“ zeptal se Almont s lehkou úklonou. Kvůli bolesti v noze se už nemohl moc ohýbat a tak jako tak nesnášel okázalost a formality. „Charles Morton, sire, kapitán obchodní lodi Godspeed z Bristolu.“ Muž předložil své dokumenty. Almont do nich ani nenahlédl. „Jaký náklad vezete?“ „Západoanglické černé plátno, Vaše Excelence, také sklo ze Stourbridge a železářské zboží. Prohlášení drží Vaše Excelence v rukou.“ „Máte nějaké cestující?“ Nahlédl do prohlášení a uvědomil si, že zapomněl brýle – písmena mu splývala v černou šmouhu. Netrpělivě soupis přejel pohledem a zase jej složil. „Vezu pana Roberta Hackletta, nového tajemníka Vaší Excelence, a jeho manželku,“ odpověděl Morton. „Dále vezu osmnáct svobodných neurozených občanů jako obchodníky pro kolonii. A sedmatřicet trestankyň, poslaných lordem Ambrittonem z Londýna, aby se staly manželkami kolonistů.“ „To je od lorda Ambrittona hezké,“ podotkl Almont suše. Občas úředník z některého většího anglického města zorganizoval odeslání odsouzených žen na Jamajku, což byl průhledný trik, jak se vyhnout poplatkům za jejich věznění doma. Sir James si nedělal iluze, jaká skupina žen zase dorazila. „A kde je pan Hacklett?“ „Na palubě, balí s paní Hacklettovou své věci, Vaše Excelence.“ Kapitán Morton přešlápl z nohy na nohu. „Paní Hacklettová cestu snášela velice špatně, Vaše Excelence.“ „O tom nepochybuji,“ řekl Almont. Dotklo se ho, že jej 16
