William James a základv jeho filozofie, vliv jeho myšlenek na práci C. G. Junga
Diplomová práce
Autor: Naděžda Ságnerová Studijní program: FF B - PH Filozofie Studijní obor: FF PH Filozofie Vedoucí práce: Prof. PhDr.Jaroslav Hroch, Csc.
Brno, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2004
Poděkování Ráda bych poděkovala všem, kteří mi pomáhali při vypracování této diplomové práce, zvláště mému vedoucímu práce panu profesorovi PhDr. Jaroslavovi Hrochovi, Csc.
2
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením vedoucího diplomové práce a uvedla jsem všechnu použitou literaturu. V Brně, dne 20.10.2004
3
Obsah; Úvod
5
Vliv životních zkušeností na formování Jamesových názorů
6
Kniha „Druhy náboženské zkušenosti"
8
Individuální přístup k náboženské zkušenosti
9
Člověku skrytý řád
10
Uvědomování
11
Proces obrácení - setkání s nadsvětem
15
Mysticizmus
17
Hlavní rysy náboženského života
19
Existuje vědomí?
21
Monizmus
24
Svět čisté zkušenosti
26
Závěr
28
Literatura
30
Poznámky
31
4
Úvod V diplomové bakalářské práci, kterou předkládám, se budu snažit představit vám základy filozofie Williama Jamese, načrtnout, jak ovlivnil práci C.G.Junga a zprostředkovaně po něm i vznik moderní psychologie náboženství, transpersonální psychologie a hlubinné hermeneutiky. Zajímavé pro mě je sledovat, jak se kategorie „podprahové vědomí (subliminal counsciousness), „podvědomé já" (subconscious self) a „širší já" (wider self) u Jamese definují a jaký vliv to později mělo na pojetí Jungova tzv. bytostného já (selbst). Nebyl to ani fenomenolog, ani existencialista, ani pragmatik, byl velmi svůj. Filozofii chtěl vidět jako systém, ke kterému může vždy existovat alternativa. Zajímal se o filozofy a jejich práci, a tak jako to prohlašoval o nich, tak i o něm je možno prohlásit, že celou jeho filozofii je nutno vidět v kontextu jeho zajímavého a mnohdy těžkého života. Pro hodně filozofů znamená jeho práce mezník takového významu, jako byla díla Platonova, Aristotelova nebo Liebnizova a mnozí také jeho životopis i dílo podrobně zkoumali. Všeobecně se nejvíce hodnotí tyto aspekty jeho díla: objevy v psychologii, vůle k víře a radikální empirismus. William James se stal obhájcem vědomí. Je pro něj silou, která měla a má vliv na evoluci druhů. Nejdříve, pod vlivem Darwinismu, psal o efektu přírodního výběru na duševní život. Pak začal studovat vědomí v oboru experimentální psychologie a prováděl pokusy.
Na
vrcholu své kariéry napsal svou asi nejvlivnější práci „Principy psychologie". Poté obrátil pozornost ke studiu postojů a hodnot ke zdraví a nemoci. Pokusy s hypnózou a automatickým psaním byly vystřídány zájmem o francouzskou experimentální psychologii podvědomí a psychopatologii. Snažil se o propojení empirizmu s duchovními směry ve filozofii. Jako oponent tradice Kantovy se nám představí v celkové koncepci teorie poznání. Nesouhlasí též s tradičními empiriky v pojetí zkušenosti.
5
Vliv životních zkušeností na formování Jamesovych názorů William James se narodil do kosmopolitní a hluboce věřící rodiny, jeho otec i matka se snažili dát všem svým dětem široké vzdělání v literatuře a filosofii a poskytovali jim i možnost cestovat. Jeho bratr Henry byl problematické dítě, chtěl se oprostit od vlivu otce a jeho životní úděl měl silný vliv na Williama. Jamesova rodina žila na Manhattanu, ale nebyli tam nikdy šťastni. Otec se chtěl vrátit do Evropy, o které si myslel, že jsou tam učitelé, kteří by dětem poskytli lepší vzdělání. Wiliam James byl vzděláván soukromými učiteli v Anglii a Francii a cítil se tam svobodně a šťastně. James si pohrával s myšlenkou, že se stane malířem a chodil na lekce do Newportu. Otec byl přítelem filozofa R.W.Emersona (1803-1882). Emerson hodně čerpal z jeho interpretací religiózního mystika Emanuela Swedenborga a Emersonem byl zase ovlivněn sám William. Rodina se vrátila do Paříže a pak do Ženevy a William začal studovat vědy a matematiku, ale necítil se ve Švýcarsku jako doma. Stěžoval si, že mu rezervovaní a k cizincům chladní Ženevané nesedí. V devatenácti letech nastoupil na Harvardskou univerzitu, v té době mluvil plynule pěti jazyky. Konečně našel obor, který ho naplňoval entuziasmem - byla to medicína. Během studií mu byla učiněna nabídka jet na expedici do Brazílie. William James to přijal, ale hrozně se mu stýskalo. Bylo to také období, kdy James začal mít zdravotní problémy, které ho pak provázely po celý život. Jeho fyzické obtíže se střídaly s psychickými. V roce 1873 přijal práci anatoma a fyziológa na Harwardu a dva roky poté zde začal učit psychologii. Předtím než začal, tak na amerických univerzitách nebyl žádný profesor psychologie. Učila se pouze fřenologie a Skotská mentální filosofie a James sám nikdy přednášky z psychologie nenavštěvoval. James k tomu dodává: „První lekce z psychologie, kterou jsem kdy slyšel, byla ta první, kterou jsem sám učil.".' William James začal psát své Principy v roce 1878 a v tomto roce se také oženil. Proč je to takový důležitý životní mezník? Alice Gibbensová nebyla jen jeho manželkou, matkou pěti dětí, učitelkou a dobrou pianistkou, ale i silnou oporou. Alice se rozhodla snášet jeho neurasténii, hluboké deprese, jeho myšlenky na sebevraždu a duševní krize. William James se brzy stal asistentem filosofie. Napsal mnoho článků do nejlepších novin, setkával se s nejvýznačnějšími mozky té doby, ale tato dekáda byla také ve znamení osobní tragédie. V roce 1882 ztratil matku i otce a za tři roky také své třetí dítě Hermana. Myslím si, že postupné smiřování se se smrtí blízkých a každodenní otázka, že to přece nem možné, aby jen tak odešli, nás někdy přivede k otázkám na Boha nebo posmrtný život.
6
Od roku 1885 do roku 1907 působil James na Harvardské univerzitě jako řádný profesor a v roce 1890 publikuje své stěžejní dílo „Principy psychologie", které nebylo jen psychologickou učebnicí, ale ifilozofií,autobiografií a manuálem pro život. Poprvé představil kategorie nazvané „proud vědomí" („stream of consciousness"), respektive „proud myšlení" („stream of thought"). Ještě se zde hlásí k dualizmu, později však vypracoval svou teorii neutrálního monizmu. V roce 1902 vydal knihu „Druhy náboženské zkušenosti". V ní se velmi dobře projevuje Jamesova snaha vidět filozofii jako otevřený systém, jako věčné hledání pravdy ve světě, který má nekonečně mnoho aspektů, a ukázat v něm na místo, kde se může míchat ideální svět s reálným. Dalšími jeho díly byly v roce 1907 „Pragmatizmus",
v roce 1909 „Pluralistické
univerzum" a též „Význam pravdy". Posmrtně byly vydány „Eseje o radikálním empirizmu".
7
Kniha „Druhy náboženské zkušenosti" V tomto díle se už projevuje zájem Jamese o náboženství a duchovní život, ale začínají se zde také vyjevovat základní rysy jeho filozofie.2 Je považován za zakladatele moderní psychologie náboženství. Snaha propojit empirizmus se spiritualizmem se nám v této knize vyjeví nejlépe. Podobně jako v tomto díle i v „Pluralistickém univerzu" (1908) se autor hlásí k panteizmu - tento reálný svět, který nás obklopuje, je součástí božské, duchovní skutečnosti. Jamesův panteizmus je pluralistický a má kořeny v radikálním empirizmu. Tvrdí, že se nám nikdy nemůže podařit obsáhnout svět kolem nás, zakusit ho, že svět je spontánní, živý a vnímáme ho jako rozčleněný a neúplně sjednocený jev. Tento známý americký hlasatel pragmatizmu se pokouší v knize „Druhy náboženské zkušenosti" vyložit, že náboženská zkušenost je lidský cit, zamýšlí se nad tím, zda by zbožnost nemohla být maskovaná duševní choroba a co to je, když zakoušíme Boha. V této knize dále rozvíjí termíny, které už nastínil v knize „Principy psychologie" a snaží se je zpřesnit a empiricky zkoumat. Jsou to pojmy: podprahové vnímání, vědomí a podvědomí. Pro Jamese jako psychologa musely být náboženské zkušenosti, názory a postoje lidí velice zajímavé. Hlavně ho zaujali lidé, kteří se náboženství obětovali, a z nich nejspíše lidé, kteří o svých zážitcích napsali. Psané prameny o lidských náboženských zkušenostech se podle něj mohou hodnotit různě, ukazuje na subjektivnost soudů vyřčených o bibli. James upozornil, že se tedy nebude zabývat vnitřním životem běžného věřícího člověka, ale bouřlivým, nervově nestálým a neobyčejným vnitřním životem náboženských „géniů". James na příkladech hluboce nábožensky zaujatých lidí ukazuje, co s nimi tyto prožitky udělají a do jaké míry jsou to projevy patologické. Nesnažil se tyto jevy snižovat a odmítat, chtěl se přes ně dostat na jinou úroveň myšlení, která by mu dovolila zkoumat to, co pro mnoho filozofu zůstává záhadou a čemu chtějí porozumět i psychologové, totiž jak poznáváme, jak se naše bezprostřední zkušenosti třídí a jak se asi mísí v našem vědomí s jistými podvědomými pochody. Nejdříve zdůraznil intenci, se kterou přistupujeme k poznávání věcí, které nás opravdu zajímají. Rozum se upírá k poznání věci, která je pro nás jedinečná. Pak se ptáme na podstatu těch věcí, o které jevíme zájem. Co nás vede k tomu, že o tu věc vůbec zájem projevíme? James polemizoval s tzv. lékařským materializmem, který se pokoušel najít vysvětlení náboženské vytrženosti některých osob v jejich psychických i fyzických problémech. Podkladem mu byla jeho vlastní pozorování, introspekce jemu blízkých osob nebo literární či filozofická díla od autorů známých ( Tolstoj nebo Augustin), ale i od těch, kteří jsou dnes již
8
zapomenuti. Záměrem Jamese bylo přistupovat k různým druhům náboženských zážitků, popisování spojení s Bohem, záchvatům a jiných způsobů zažití ontologické zkušenosti Boha tolerantně, bez předsudků a se zřejmou snahou jim porozumět a vyvodit z nich pro sebe závěry, které by ho ještě více přiblížily k poznání lidské duše. Jung se nám také snaží vyložit příklady zakoušení Boha u různých náboženských autorů. Ani Jung ani James náboženské cítění nepodceňovali a jejich přístup k jakékoli zkušenosti od sebevíce bláznivě vypadajících lidí byl korektní. Nesnažili se o bagatelizaci, ale o promýšlení, aby se pak postupně dostali k závěru, že tyto typicky lidské duševní stavy nejsou vůbec jednoduché a nemohou být vysvětleny jen na základě jednoduchých mechanistických definic. Jung se přiznává, že je dnes velice těžké zaujímat ve zkoumání psýché člověka jen empirické stanovisko a že množství fenoménů se raději smetá ze stolu, protože jsou prý empirií nevysvětlitelná a hypotéza nevědomí je právě onou nepříjemnou věcí, která by mohla čeřit poklidné vody psychologie. Individuální přístup k náboženským zkušenostem James se rozhodl prozkoumat náboženství osobní, které se zabývá hlavně člověkem. Zkoumání obřadů, církevní organizace a jiné náboženské konstrukty nechával na nauce o náboženství. Osobní život každého člověka, jeho vnitřní svět, jeho svědomí a skutky, které tvoří, se stávají jeho osobním náboženstvím, ať už se nazývá svědomím nebo mravností. Uznal, že může být náboženství bez boha nebo bohů, jako toto osobní náboženství nebo buddhismus a nadsmyslový idealismus filozofa Emersona. Člověk může přijmout třeba emersonovský optimismus nebo buddhistický pesimismus, ale následky konání takových zbožných lidí se vyrovnají činům nejlepšího křesťana. Náboženství je pro něho reakcí člověka na jeho celkový život a dopátrat se příčin náboženských zkušeností znamená poodhalit roušku vnějšího světa, který máme ve smyslech, a vzít v úvahu svět jako celek, prožívat „celkovost" světa a prožívat přítomnost a způsob, kterým na tu přítomnost světa reagujeme. Je to jen náš individuální způsob, kterým to prožíváme. Stav mysli, při kterém procházíme náboženskou zkušeností, je nezaměnitelný s nějakým „obyčejným stavem", protože má vznešený ráz. Není tedy jádrem takové zkušenosti nějaká vlastnost, něco, s čím se jinde nesejdeme? Když totiž sledujeme nábožné lidi, nemůžeme si nevšimnout jejich zanícenosti, klidu a uvolněnosti, mravního postoje, jehož dodržování jim nepůsobí žádnou námahu.
9
Člověku skrytý řád James se nebál vyslovit domněnku o neviditelném řádu, který všemu vládne. Nevěděl do jaké míry jsou některé věci, kupříkladu naše mravní, citové a volní projevy, podmíněny naším vědomím. Jak tyto věci působí na naše smysly, jestli na nás působí ovšem jen věci, které jsou „opravdu" kolem nás, nebo i ty, které jsou jen myšlené. Někdy totiž výrazně hmotné věci mohou mít slabší účinek na naše vědomí než vzpomínka na nějaký děj.4 Stále si můžeme všímat podobných názorů, i když Jungovo pojetí světa za, pod nebo nad vědomím už je propracovanější. James nesouhlasil s Kantem, který se nechtěl zabývat věcmi jako „duše", „bůh" nebo „nesmrtelnost", může v nás existovat tak silná vůle, že něco je, aniž je to vidět a lze to popsat. Nejsou tu jen představy čistého rozumu, který určuje a pomáhá nám pociťovat přítomnost světa kolem nás. Svět podstat umístěný někde v nadprostoru považoval James za možný, svět, jenž dává význam individuím. Vše kolem nás má na těchto věcech svoji účast. S platonizujícím filozofem Emersonem však pouze koketuje a nepřiklonil se ani k názoru, že cokoli nám podráždí naše smysly, je skutečně přítomné, i kdyby to měla být abstraktní představa. Také Jung vyložil svou představu takového „světa", který s námi komunikuje ve formě symbolů - oblast archetypů, nevědomých, nenázorných předforem, které jsme pravděpodobně zdědili. Platonovy věčné obrazy, uložené někde v nadnebeském místě, by mohly být Jungovy archetypy. James jen uvažuje, že by svět významů mohl být, Jung je už přesvědčen a pracuje s tímto světem při své psychoterapeutické činnosti a používá ho dále ve svých filozofických zkoumáních. James podal mnoho příkladů, že u mnoha lidí funguje taková ontologická obrazotvornost, že pocit skutečnosti některých fantazií je velice silný. Nepodceňoval to a snažil se tyto zážitky vědecky analyzovat. Racionální pohled na tuto problematiku mu přišel poněkud povrchní. Některé světové náboženské soustavy právě propojily rozumové a intuitivní důvody. William James je považován za jednoho z otců moderního psychologického výzkumu a nepovažoval za vhodné, aby si lidé budovali umělé hranice, ke kterým se může dojít a tím se ochuzují o možnosti zkoumání jejich psýché a nemohou využít všechny jejich možnosti, které se při rozšíření vědomí naskýtají. Stanislav Grof se zmiňuje ve své knize „Holotropní vědomí" o nutnosti překonání předsudků proti zpřístupnění tzv. transpersonálnflio vědomí" seriozním výzkumům.5 Transpersonální psychologie se zabývá výzkumem vědomí a zdůrazňuje osobnostní růst jedince a jeho seberealizaci s využitím mystických zážitků, transcendence a teorie a praxe meditace. Za své historické precedenty uznává Williama Jamese, C.G.Junga a A. Maslowa. U všech třech jmenovaných se dá vysledovat víra v transpersonální zážitky i 10
jejich osobní zkušenost s nimi. Nesnažili se tyto zážitky potlačit a přehlížet, ale nechali se jimi inspirovat, protože došli k závěru, že plný potenciál člověka lze uskutečňovat nasloucháním podnětů ze „zdrojů duše".6 V duchu přesvědčení filozofa Emersona James říká: „Skutečnost učiníte zlou nebo dobrou jen tím, co si sami o ní myslíte, hlavní vaší starostí je ovládat své myšlenky."7 A hned začíná s tímto názorem polemizovat—v lidské přirozenosti je touha po blaženosti, stálém stavu bez bolestí a chmur. Varuje před tím, že v mnohých lidech se tak otupí smysl pro zlo. Jak je tato myšlenka v této době aktuální. Máme se stavět čelem k zjevenému zlu, které vyvěrá z jakési nutnosti v našem vědomí? Denně nás obkličuje, setrvává s námi jako nezvaný, ale stále jsoucí host, až si nějak zvykneme, že je tady s námi, přijmeme ho do svých vědomí. Toto myšlenkové hnutí se však v té době velice rozšířilo mezi Američany, kteří si setrvalý stav pozitivní mysli pěstují a výchovou se tento návyk předává do dneška. Připouští i možnost, že zlo je podstatnou součástí naší bytosti a různé náboženské soustavy se pokoušejí do sebe zahrnout větší či menší míru živlů jako pesimizmus, utrpení, bolest, smrt (buddhizmus, křesťanství). James si všiml, že podvědomé složky duševního života lidí se dají použít k filozofii léčení, a opět se snaží prozkoumat, zdali je tato část mysli spojena nebo dokonce totožná s jakousi božskou bytostí. Všimněme si podobnosti těchto tezí s Jungovými principy postupu při léčení neuróz nebo psychických poruch. Proces individuace, proces, kdy se jedinec stává vlastním úplným bytostným Já („Verselbstung"), stvořit se v úplné jednotě, zahrnout se se vším, co ke mně jako k jedinci patří, stát se úplným člověkem, vypátrat a odhalit v sobě dobré i zlé vlastnosti a přijmout fakt, že ke mně patří. Jung pomáhal lidem dostat se k jejich nevědomým myšlenkám, jako psycholog uskutečňoval touhu nevědomí po uvědomění.8
Uvědomování James přemýšlí o celistvosti člověka a o dvou cestách, kterými k ní můžeme dojítpozvolné a prudké. Jsou to cesty k vnitřní obrodě člověka tím, že nalezne Boha, nabývá vědomí o svých činech, odvrací se od nich a stává se tak blaženějším. I Jung tvrdí, že nevědomí je pro nás pramenem religiózní zkušenosti, a také si není jistý, zdali je nevědomí s Bohem totožné nebo je částí Boha, každopádně je přesvědčen, že je médiem, ze kterého k nám tato zkušenost vyvěrá. James myšlenku ohniska dále rozebírá. Je to skupina myšlenek v našem vědomí, kterými se nejintenzivněji zabýváme, je to bod, ve kterém máme sdruženu naši energii. Při obrácení se na víru právě k takovým změnám v ohniscích dochází, lidé mění soustředění z jedné věci na 11
druhou, ale z jaké příčiny se tomu tak stane, nebo kolik energie je třeba, tak na to nezná nikdo odpověď.9 Někdy k těmto změnám dojde dokonce tak, že si to nenadále uvědomíme, protože podněty přijdou z podvědomé nebo nevědomé (nebo James navrhuje i název podprahové) činnosti mozku. Uvádí příklady lidí, kteří o svém určení v životě začali pochybovat a vysvětluje, že naše vědomí je soustředěno myšlením na určité ohnisko, střed, ale některé zájmy jsou i na okrajích tohoto středu a životem se stává, že tento střed mění umístění v naší duši. Ani Jung si neví s prožitky, které se náhle vynoří ve vědomí, rady, klade si otázky a pak dochází k několika závěrům. Funguje nevědomí podobně nebo jinak než její vědomá část? Nejde jen o všeobecné hranice poznání, ale také o ten práh vědomí, která nás dělí od nevědomých psychických obsahů. Tímto prahem jsou odděleny myšlenky a poznatky a zdá se, že nedosažitelně. Jak podvědomí funguje? Možná že úplně stejně jako vědomí, tedy má percepci a apercepci, paměť, fantazii, vůli, afekt, cit, uvažování, úsudek, ale vše v podprahové formě. S myšlenkou prahu vědomí a podprahového „života" je však spojem předpoklad nutnosti nějaké energie, která předchází uvědomění psychických obsahů v potřebné intenzitě. Další nezodpovězené otázky plynou, když začneme nevědomí hledat, kde sídlí? Nevědomé procesy jsou často nezávislé na prožitcích vědomí a když je nutné si nevědomé procesy uvědomit, musí dosáhnout potřebné hladiny energie, James to označil jako „bod propuknutí" („bursting point").10 Jung si také myslí, že nevědomé procesy jsou nezávislé na tom, co zrovna ve vědomí probíhá. Předpokladem nutného prahu vědomí vznikají velké problémy, které lze odstranit teorií tzv. disociability psýché.11 Jsou to procesy, které Jung vysvětluje takto: Obsah nevědomí byl původně vědomý, ale nemohl dále ve vědomí zůstat a vytěsněním se stal podprahovým. Ale existují obsahy podvědomí, které ještě nikdy ve vědomí nebyly, a vědomí, které je vázané na já, tyto obsahy ani nemůže přijmout, i když se tento podprahový vjem z hlediska energetického už dostal do svého „bursting point" a mohl by být ve vědomí vnímán. James mluví o poli vědomí jako o novém termínu, donedávna neznámém, protože se za jednotku duševního života považovala v té době „idea".12 V tomto poli máme ohnisko, ve kterém se soustřeďuje nejvíce naší energie zájmu a předměty, které se do stran jakoby ztrácejí, protože se od ohniska naší všímavosti vzdalují. Meze tohoto pole nelze vůbec vyznačit, ztrácejí se v neurčitosti. James tvrdí, že se lidé rozsahem pole liší a například géniové ho mají široké a pronikající daleko do prostoru. Důležitý je také okraj vědomí, přes něj se přelévají naše myšlenky, aby se pak někdy opět mohly objevit. Obrysy pole jsou 12
nejasné, nelze vytyčiti jeho hranice, naši pozornost přirovnává k magnetické střelce, které je ohniskem přitahována. Vše, co je mimo okraj vědomí, je nejsoucí a nemůžeme si to uvědomit. Je to ještě velmi nepochopený prvek naší lidské přirozenosti. James upozorňuje na to, že do našeho běžného pole vědomí, které vnímáme a můžeme více či méně ovlivňovat, činí vpády nevědomé vzpomínky, myšlenky a pocity, které se náhle bez ohlášení v poli vědomí objeví. S tím musíme počítat. Psychologie tyto vpády do vědomí omezuje jen na celek individuálního duševního života, křesťané si myslí, že se jedná o síly, které pocházejí od stvořitele. Meze, které oddělují skutečné od možného, jsou nejasné, a co se za nimi opravdu skrývá, je nedosažitelné. James si myslí, že některé city, vědomosti nebo i traumata mohou v podprahovém stavu inkubovat a po určité době, i nekontrolovatelně, vstoupit do vědomí, kde si je společně s hromadícími se stopami smyslových zkušeností uvědomujeme.13 Upozorňuje, že ne u všech zkušeností, které se náhle do vědomí dostanou, se dá dokázat jejich původ v podvědomé inkubaci. Připouští, že někteří lidé mají asi tak „tvrdý" okraj vědomí, že se k němu takové podněty ani dostat nemohou. Také Jung se domnívá, že stejně jako se mohou vědomé obsahy ztrácet do nevědomí, mohou se nové obsahy objevovat a vzpomínky ze vzdálené minulosti mohou být doplňovány novými myšlenkami a idejemi. Studujeme-li novější autory zabývající se zkoumáním podvědomí, dávají za pravdu právě linii myšlení táhnoucí se od Jamese přes Junga například k českému psychologovi Stanislavu Grófovi. Jeho léta trvající výzkumy se snažily o nový náhled na tradiční newtonovský kosmos, a tím na umístění člověka v něm, na vnímání takového kosmu, na nové možnosti v chápání kauzality. Věří, že vědomí je něco víc než jen náhodný vedlejší produkt neurofyziologických a biochemických procesů odehrávajících se v lidském mozku, chápe ho jako propojené pole všech vědomí v celém kosmu, a za mimořádných okolností se lze „podívat" za hranice našeho vědomí. Jak James, tak Jung i Grof mluví o případech obrácení lidí na víru nebo nastoupení některých lidí na cestu asketizmu, o zážitcích náhlého osvícení rozumu, a tím vyřešení nějakých vědeckých problémů, nebo o zážitcích z minulých životů. Často jsou tyto události předznamenány pocitem rozpolcenosti lidského vědomí, jakoby lidem něco našeptávalo, ať se chovají jiným způsobem, než by se za normálních okolností chovali. Připomeňme si Sokrata a jeho stálého „druha" daimonion. Výzkumy podprahového vědomí dávají tušit oblast nepoznaných jevů, kosmu v nás nebo nějaké zvláštní propojení
s kosmem vnějším,
ale běžnými prostředky
subjektem
nepoznatelným, do jisté míry nepochopitelným a dokonce některými průzkumníky na tomto 13
poli odmítaným. Přesvědčuje nás o tom i Jung, když tvrdí, že kategorie vědomí je relativní, protože jeho obsahy jsou současně vědomé i nevědomé. Musíme vzít jako fakt, že vědomí není něco zde a nevědomí něco tam, duše člověka je spíše vědomě-nevědomá celost.14 James dále rozebírá náhlé obrácení k Bohu, které může být pociťováno jako náhlý příjemný vpád citů, zrakové nebo sluchové jevy. Lidé se po takovém vpádu podvědomého pocitu, že jsou pod vlivem nějaké vyšší mocnosti (boha nebo ďábla) cítí příjemně, jakoby spaseni, úplně zmizí sebeláska, cítí pokoj v duši. I když se připouští, že někteří se časem zase vrátí k původnímu způsobu života, většina výrazných obrácení markantně změnila život těchto jedinců. James se dále zabýval rozdíly mezi lidmi, rozdíly mezi podvědomím různých lidí. Také nastínil obecné rysy svatosti: to, co je svaté, je vnímáno jako nadsmyslové, vyšší než je život na tomto světě, máme pocit, že tento svět je nám přátelsky nakloněn, že se mu můžeme odevzdat, že je tam svoboda, panuje tam láska a soulad. Lidé se snaží tomuto ideálnímu světu přiblížit. Stávají se z nich asketi, vyjadřují tak odevzdanost vyšší moci, nabývají duševní síly, která jim vtiskuje ráz blažené blahosklonnosti, jsou cudní a v neposlední řadě mají pohnutky k pomoci a něžnosti k druhým. Jsou to stavy náboženského vytržení, mravního zápalu, vzrušení z kosmu, ontologického úžasu, které jsou a byly shledávány v různých náboženstvích, ať se jedná o stoicismus, hinduismus, katolictví nebo buddhismus.15 Nesoulad a chaos vnějšího světa může působit tak rušivě, že způsobuje bolestně iritující disharmonii nitra obráceného člověka, který pak může vyhledávat samotu, místa, kde se sdružují jemu podobní lidé nebo se obrací jen do svého nitra. Lidé bojují se svými pudy, s touhou po majetku, dobrém jídle nebo nějakým nemírnostem v čemkoli. Podle Jamese zde není přítomen jen ten příkaz následování vyšší síly, ale i odevzdání se do ní, úplné zbavení se pravidel rozumu, kterými se řídíme, úplná důvěra v ideální stav, kdy nic nevlastníme, za nic nemáme zodpovědnost, o nic se nestrachujeme, nemyslíme na budoucnost. James se správně po svém ptá: Co z toho, když se člověk takto obrátí? Ozval se v něm empirik, který po vymyšlení přesné metody zkoumání podrobí analýze a výpočtům celé to množství získaných dat o lidech, kterým se do jejich vědomí dostal pocit štěstí a blaha a nazvali to setkáním s Bohem nebo obrácením nebo spojením s Tvůrcem či jakkoli jinak. Jamese zajímalo hlavně, jak se ve vědomí jen některých lidí objeví jakési centrum energie a rozhoří se v plamen, který se šíří a roste dál, jaké praktické důsledky to má pro přebývání těchto jedinců v tomto světě. Nestačí mu scholastické závěry, jež oddělovaly v člověku jeho živočišnou a rozumovou část, a nechce ani rozdělovat účinky na přirozené a nadpřirozené. Nechce se zabývat tím, jestli na něho působí nadpřirozeno boží nebo satanovo. 14
Postupným vývojem empirického zkoumání přírody se lidstvo dostalo do fáze, kdy je sto samo posoudit, které náboženské úkony se mu provádějí snadno a které se mu příčí dělat (například rituální oběti lidské nebo zvířecí), člověk je schopen hlubšího zkoumání přírody a představy o tom, čím se zavděčit bohu, abychom měli lepší úrodu, se nyní mění. Bohové poskytovali dobro, dozírali na úspěšné završení díla. Každý má svoji teologii, a tím se u lidí mění přístup k bohům. James podotýká, že nás zajímají božstva, jejichž požadavky na náš život jsou v souladu s našimi vlastními zájmy nebo zájmy společenství, kam patříme. Lidé mají své zkušenosti, které jim umožňují poměřovat bohy podle vnějšího světa. James podrobuje empirickému zkoumání různá náboženství, i když si je vědom nebezpečí upadnutí do skepse. Vychází z toho, že si uvědomuje pravděpodobnost rozumového zkoumání, protože se omylům nemůžeme vyhnout. Naše názory na tento svět jsou jen dočasné a platí to i pro toho, kdo se snaží o sebevětší objektivnost, že se jeho posuzování mění, tak jako svět sám. James nabádá k otevření se pravdě
a toleranci, protože ať se budeme snažit sebevíce,
nemůžeme zabránit, aby na světě neexistovalo množství názorů na bohy a řada interpretací těch názorů a tím i velké množství náboženství.16 Příští generace filozofů bude naše zákony podrobovat zkoumání a opravovat je, to je všeobecný zákon, který by empirik měl brát neustále v úvahu. Naše nástroje poznání nemůžou být neomylné. Dogmatici s Jamesem nemůžou souhlasit, protože jim připadá nemožné uznat, že by se mohli mýlit, že by něco mohlo být jinak. Dokud se lidé budou lišit v potřebách, které mají, v jejich míře uspokojenosti, ve stavu rozumu, v momentálním citovém rozpoložení, nebude možné mít pro všechny připravený jednotný model náboženství, který by vyhovoval každému. Hodně lidí zápasí s tím, že bylo připraveno sdílet s nějakým společenstvím jejich pojetí boha, ale zanedlouho dojdou k názoru, že by jiné náboženství „chutnalo" lépe.
Proces obrácení - setkání se s nadsvětem Začíná se zdát, že se James jakoby začíná bát pojmu pravda, ale je to jen zdání, nebojí se, ale přiznává, že dovede pochopit, když ji někdo přijme - raději budeme všichni přijímat dogmatické pravdy, je to pohodlnější, ale James se nechce vzdát hledání pravdy, předčasného uzavírání se v nějakém oploceném, ale bezpečném pozemku jistých řádů a stálých pravd. Nezajímají ho ani církve, které dávají ráz společenským zřízením nebo mají velký vliv na masy lidí, přitažlivý je pro něho prožitek náboženství v naší osobní každodenní zkušenosti. Zajímá ho pravá a původní náboženská zkušenost, tak jak se přihodila Budhovi, Ježíšovi, Mohamedovi nebo se stávala mystikům a jiným, přeměna takových zkušeností na chytlavá učení, která buď jsou prohlášena za kacířství nebo projdou obdobím pronásledování a stanou 15
se pravovernými. Zlatá střední cesta - to je pravý způsob řešení otázky, jestli věřit nebo nevěřit. Ale v jaké intenzitě? Nadprůměrně silná víra žádá nadprůměrně silného člověka s nadprůměrně vyvinutým rozumem, aby byla zachována celost člověka integrací všech k němu náležejících duševních a tělesných částí a zajistila se harmoničnost všech funkcí těchto částí. Pokud člověk náhle prožije obrácení a není na to připraven (má příliš slabé rozumové schopnosti, nemá v rovnováze své city), dochází k obrácení ctností na nectnosti. Fanatici, lidé s přemrštěně okázalou oddaností k Bohu, flagelantství, násilné obracení ostatních na víru - i takto může skončit „obrácení". Je nutno zase upozornit na Jungův termín individuace, tedy uskutečnění celosti člověka. Není možné tento proces jednoduše popsat. Proces je to zdlouhavý a subjekt ho úspěšně dovrší, když bude ochoten nechat se konfrontovat s nevědomými složkami své osobnosti. Tyto složky však nemůžeme jen obyčejně asimilovat, ale musíme se nechat jimi změnit, ale jen do té míry, aby nedošlo k psychické poruše. Číhá na nás však ještě další obtíž - obsah nevědomí může být tak nepříjemný, že odmítáme uvědomit si ho, zkonfrontovat se s zlou pravdou a zaujmout postoj. James se začíná zaobírat příklady lidí, kteří se dobrovolně nechali zavřít do klášterů nebo prostě odešli někam do prostředí, kde mohli být úplně sami, nechali za sebou vztahy s lidmi a okolím, které jim nedovolovaly zachovávat čistotu jejich pohnutek k jednání. Považuje za etické takové chování, ve kterém jsou v souladu vztahy mezi původcem činnosti, cílem, k němuž se činnost vztahuje, a těmi, které činnost zasahuje. Když posuzujeme nějaký čin, máme prozkoumat nejenom úmysl, ale i okolnosti činu. Není těžké se chovat svatě, chovají-li se svatě všichni z vašeho okolí. James přichází s myšlenkou pozitivního růstu lidských duší, pěstování nitra každého z nás. Neznáme skoro nic ze světa, který se nachází v podprahové vrstvě vědomí, a James je přesvědčen, že každý z nás je schopen obrácení. Jung se domnívá, že takový svět, ve kterém je obsaženo bohatství všech po staletí nahromaděných životních zkušeností, vlastně duševní majetek lidstva, je reálný. Každý člověk se rodí s tzv. vzorcem chování („pattern of behaviour"), jenž představuje nekonečně mnoho vrozených představ. Mezi nimi najdeme i „elementární myšlenky", což jsou analogické základní formy nazírání, které formuluje jako „archetypy", ale i zděděné typy primitivních instinktů, regulátorů pudové sféry chování lidí, jejichž působnost končí rozhodováním svobodné vůle. James se domnívá, že je v našem vědomí centrum náboženského citu, ze kterého někteří lidé odvozují pocity velkého významu, které přisuzují i malým věcem, které nahlédli jako spojené s božím řádem, a to jim dává pocit blaženosti a duševní rovnováhy, vnitřní volnosti a
16
neočekávané síly k vnějšímu jednání. Takové lidi není možné posuzovat podle našich světských měřítek a empirií. Protože příčiny jejich chování se nacházejí v řádu jiného světa. Mysticizmus V desáté kapitole nás James chce lépe seznámit s jeho postoji kmysticismu. Názory mysticizmu byl ovlivněn již jako velice malý chlapec. James se může opřít jen o osobní zážitky lidí, které vyslechl nebo si o nich přečetl.K jejich osobní zkušenosti přistoupil co nejnestranněji. Nejdříve se zabývá samotným slovem mysticizmus a vyvrací domněnky, že by mělo znamenat nějaké duchařství nebo přenášení myšlenek, a vytyčuje některé znaky, které by mystický zážitek měl mít. Je to stav, který nelze vystihnou slovy, prožitek, při kterém máme pocit, že nazíráme nějakou vnitřní pravdu, která se však vymyká pochopení rozumem. Tyto stavy nemají dlouhého trvání a nedají se vyvolat, musíme čekat, až se nám stanou, nebo se snažit o to, aby se staly nějakým speciálním cvičením tělesným nebo duševním.17 Některé mystické úkazy mohou být nenáboženské, jsou to stavy, kdy si najednou uvědomíme sloky písní, verše nebo hudbu, stavy deja vu a snění, dále stavy opilosti nebo drogového opojení. I sám James na sobě zkusil účinky chemických látek, aby se dostal do stavu změněného vědomí, a nabyl přesvědčení, že za rozumovým vědomím, které je nám dáno, existuje množství jiných vědomí, která jsou od něho oddělena jen tenounkými přepážkami. Stačí krok a jsme v jiném poli vědomí. Není lehké tato pole zkoumat, ale jsou nám upomínkou, že nemáme svět pod takovou kontrolou, a že nevíme vše! Mystické stavy náboženského charakteru se mohou přihodit i člověku s materialistickým přesvědčením, aniž by si to přál. Některé východní nauky jsou však přímo schopné, sleduje-li člověk přesně jejich nařízení týkající se způsobu života nebo vhodných cviků, naučit se vstupovat do mystického nazírání a pěstovat si tuto dovednost. Člověk, který dosáhne tzv. samadhi, se dostane do stavu, ve kterém se setká s jevy, které nemůže posuzovat rozumem a poznat instinktem. Všechna náboženství, která jsou znalá těchto technik, je používají pouze pro dobro, které přinášejí lidem. To, co poznáme mysticky, je upotřebitelné pouze pro nás, tak jako naše smyslové vjemy jsou nesděhtelné druhým jako vědění, které promýšlíme pojmově. Jsou to zážitky něčeho, co se bude teprve v budoucnosti odehrávat, pocity hluboké empatie k lidem, zjevování různých božích poselství a nahlédnutí pravdy. James se ptá, zdali můžeme mystickému vědomí přičíst nějakou platnost. Určitě platí pro toho, kdo ho má, ostatní mají zase právo podrobovat ho kritice. 17
Skutečnost kolem nás zkoumáme našimi smysly a ty nám o ní podávají zprávu. Musíme si však uvědomit, že i mystické zážitky jsou lidmi vnímány tak, jako my vnímáme přímou realitu kolem nás, mystické zážitky jakoby dávaly našim běžným zážitkům z tohoto světa nadsmyslový význam. Mystické zážitky mohou být stupni k pochopení celé pravdy o světě, ve kterém přebýváme a kterému se snažíme porozumět. Jsou zdrojem nekonečně mnoha hypotéz, které se nemohou jen tak smést ze stolu a dál si jich nevšímat. Je vědomí boží přítomnosti něco objektivně pravdivého nebo můžeme těmto stavům u některých jedinců dát nálepku nenormálnosti, vyšinutosti? James je přesvědčen, že individuálně mají pro nás takové zkušenosti podstatný význam, musíme ale počkat se zevšeobecňováním. Hluboké city náboženské pak budí v lidech touhu produkovat různé druhy filozofie a teologie, spekulovat o bozích s pomocí našeho intelektu. Náboženství se zde na světě drží ne na základě nějakých abstraktních příruček o původu Boha nebo bohů, ale na základě citu. James nyní udělá odbočku a začíná se zamýšlet nad vnímáním a myšlením. Obviňuje Kanta, že zbavil Já osobnosti a udělal z něho jednu z hlavních kategorií, až jeho nástupcům se podařilo přeměnit jeho pojem „abstraktní vědomí" na neurčité konkrétní sebevědomí, které je duší světa a v kterém mají naše různá osobní sebevědomí své bytí. Takové tvrzení se zakládá na zásadě, že při myšlení nějakého objektu musíme vzít do úvahy i pojem jiného předmětu, který v sobě objekt zahrnuje. Objekty našeho myšlení v našem myšlení jednají, mění se nebo mění naše předpoklady, které jsme o objektu zpočátku měli. Dokazuje na příkladech, že pokusy ozřejmit náboženské představy racionálním postupem zatím ztroskotaly, a vybízí k ustavení kritické náboženské vědy, která by zprostředkovala porozumění mezi věřícími. Náboženskou filozofii své doby (přednášku pronesl v roce 1906) rozděluje na dva hlavní směry—radikálnější křídlo, takzvaný transcendentálni idealismus anglo-hegelovské školy, a tradiční teizmus, což je přímý potomek dogmatického scholastického teizmu. Pokud se stanete stoupenci ať jednoho či druhého tábora, uniknete materializmu a empirizmu, ale může se vám stát, že vám začne unikat svět faktů, konkrétní a hmatatelný svět kolem vás. Ifilozof,který je příliš od tohoto světa odtržen, nevěří v Boha, ale vytvoří složitý systém s jakýmsi abstraktním Absolutnem, které je stejně nepřístupné jako Bůh a může být lidem stejně cizí. Závěrem předkládá James jako fakt, že projevy individuálního náboženského života jsou spojeny s podvědomím. Lidé, u kterých byly vpády z oblastí za vědomím popsány, byli o své víře více než přesvědčeni, byli ochotni obětovat vše. Tyto případy se nedají vysvětlit halucinacemi. Nemusí mít ale náboženský charakter, může se jednat o takové projevy podvědomí, jako je např. automatické psaní, jehož studiu se James také dlouho věnoval. 18
James je přesvědčen, že oblast za okrajem nebo pod prahem vědomí je mnohem rozsáhlejší než naše pravidelné vědomí. Popisuje tuto oblast jako schránku s tím, že co je skrytého, nezaznamenaného, naše tušení, vášně, domněnky, fantazie, vše se tam dostalo bez naší vůle a nelze to odtud vůlí vyvolat. Domnívá se, že odtud vycházejí naše sny, mystické zážitky, nezvyklá poznání, ale i sebeklamy, utkvělé myšlenky a podněty k hysterii. James ukazuje na neviditelný svět, v jehož klínu máme usazeno naše vědomí, a jako náš nejdůležitější cíl vidí sjednocení a soulad s tímto nadsvětem. Vidí i praktické důsledky modliteb, které nás s tímto světem spojují a nechávají tak do nás vlévat duchovní sílu a žít opravdový život. Hlavní rysy náboženského života Svět, který nás obklopuje, je součástí duchovního univerza.18 Jung už tuto hypotézu podává v mnohem propracovanější formě— zavádí pojem kolektivní nevědomí, jež mu slouží k psychoterapii. Člověk zde má uchovány pravzory věcí, chování, předobraz světa. Nevědomí se sebemanifestuje jeho archetypy, přesahuje do vědomí. Je to nepsaná historie lidstva, něco, co má tvořivou autonomii, ale i určitou nebezpečnost, když sem z vědomí potlačujeme vše, co se nám nehodí. Jung si vědomí představuje jako maličký ostrov v obrovském oceánu nevědomí. Vědomí je pro lidi dar, kterým se jim daří vítězit nad zemí i snad nad sebou samými, a naším životním cílem by mělo být sjednocení s tímto nadsvětem. Podle Jamese se máme s tímto duchovním univerzem spojovat pomocí modlitby, Jung navrhuje spojení přes sny.19 Při obcování s tímto nadsvětem cítíme silné emoce, které nám pomáhají překonávat každodenní starosti, získávat vyrovnanost a toleranci k druhým. Některým dokonce přidají takové duchovní síly, která je uvede na úplně jinou životní cestu. Závěr Jamesových „Druhů náboženské zkušenosti" se asi některým představitelům církví nelíbil. Říká se zde že, lidé mají tak různorodé životní osudy, různé životní povinnosti, že není možné „ušít jim na míru" jednu církev, náboženství nebo sektu. Božství, které jsme třeba už někdy prožili, je individuální souhrn zkušeností, které nemá nikdo jiný, my všichni dohromady dáváme smysl božství, božství je tedy souhrn všech lidských vlastností, jsme nezaměnitelnou součástí velké božské mozaiky. Poznat to je chvályhodná věc, uskutečňovat svůj život je věc druhá. I v této knize James vysvětluje, jak chápe zkušenost. Naše zkušenost se skládá ze dvou částí- objektivní část je souhrn všeho myšlení v daném okamžiku a subjektivní část je vnitřní stav, ve kterém se jedinec ocitá. Je skoro nemožné nějak objasnit naše individuální pole 19
vědomí a předmět jeho cítění nebo vnímání, náš postoj k tomuto předmětu a postoj k postoji k tomuto předmětu. Taková zkušenost už není předmět sám o sobě, stojí v samém ději světa. James k tomu podotýká: „Osa jsoucnosti probíhá jen egoistickými místy, jsou na ni zavěšena jako růžencové kuličky. ".20 Při popisu světa se mají zohledňovat subjektivní zkušenosti, aby nehrozilo, že vědecká stanoviska budou plytká. Naším hlavním cílem, tedy i vědců, je náš soukromý osud a to, že dáme přednost světu živých citů jedinců před světem zevšeobecněných předmětů bez pohybu. Vlastnosti, které obrácením na víru získáme, jsou mnohdy fascinující. Co to způsobí? Sjednocujeme se s něčím „větším", ale jakou to má podobu? Na tyto otázky James odpovědi nemá, ale pojem podvědomí už považuje za prokázaný fakt a důkaz, že náš psychický život je široký a pole za okrajem vědomí je stále terra incognita. James vyšel svým zkoumáním vstříc jak vědcům, tak teologům, kteří tvrdí, že s námi pohybuje nějaká vnější síla. Této vnější síle můžeme dávat klidně název „Bůh", tak jak jsme zvyklí, pokud jsme vychováni v křesťanské tradici. Proč vstupovat do oblastí za „okrajem"? Co nás tam čeká? James vidí konečné důsledky v celkovém obrození člověka.
20
Existuje vědomí? Ze sborníku mnoha článků, které vyšly po Jamesově smrti v roce 1912 pod názvem „Radikální empirizmus", jsem si pro naše téma vybrala stati „Existuje vědomí?", „Pojem vědomí" „Svět čisté zkušenosti" a „Věc a její vztahy". Pro naše zkoumání se hodí, Jamesovy hypotézy zde uzrály a sám autor k tomu podotknul: „Zo posledních dvacet let jsem vědomí představoval na přednáškách a ve svých dílech nepřesně jako nějakou entitu"?^ Nesmíme opomíjet fakt, že vědomí je nutné nejenom k vysvětlení existence objektivních věcí, ale k jejich poznávání. Vědomí tedy není jen nějaký abstraktní pojem, je to i funkce. James se bojí, že až představí své pojetí vědomí, ztratí některé příznivce. Zásadní otázkou, kterou si klade, je, zdali existuje vědomí. Snaží se však nejdříve řešit pojmy duch a látka, duše a tělo. Vědomí nám dokazuje bytí věcí, ale také to, že je můžeme poznat. Začíná od předpokladů, že jestliže existuje na světě nějaká látka, materie, z které se vše skládá, pak tuto látku nazvěme čistou zkušeností („pure experience").22 Součástí takové čisté zkušenosti je vztah. Je to vztah mezi nositelem, subjektem na jedné straně a poznávaným objektem na druhé. Nechápejme však zkušenost jako dualistickou strukturu, znamená to, že nemůže být odděleně jen subjekt a objekt, ale musí existovat alespoň objekt-plus-subjekt. Vědomí je svědkem událostí v čase, nehraje žádnou roli. Je to místo, ve kterém fakta přicházejí do světla. Vědomí je neosobní „self a aktivity, které se v něm odehrávají, náležejí jeho obsahům. I moje vůle je ovládána obsahy vědomí. Musí se však přidat fakt, že každý má bezprostřední vědomí o svém vědomí, vnímáme ho jako vnitřní proudění, ve kterém pluje masa obsahů. Dva faktory zkušenosti, tedy proud vědomí a obsahy, od sebe nemůžeme oddělovat, ale můžeme je natolik rozeznat, že poznáme, že jsou dva. W. James upozorňuje na paradox dvou realit, jedna realita je ve světě, druhá v mysli osoby. Do jednoho celku pak splyne vnímaný pokoj, který máme ve vědomí, a pokoj reálný. Všechny věci tak mohou být dvakrát najednou, jednou v prostoru, podruhé v mysli osoby. Ačkoli jsou celou dobu numericky jednou věcí, při čisté zkušenosti je například vnímaný pokoj místem, kde probíhají dva procesy existence. Člověk tak vstupuje do dvou kontextů, je to jeho pole vědomí a pokoj, ve kterém sedí. Simultánně probíhají dva procesy, je to naše osobní biografie a historie pokoje, zástupce impersonálnflio objektivního světa, ve kterém sedíme. Tato zkušenost pak je souběhem vjemů, emocí, rozhodování, očekávání, atd., které končí v přítomnosti, poslední souběh našich jednoduchých vnitřních procesů, které se pak zase rozšíří do budoucnosti.
21
Fyzické a mentální procesy (operace) tvoří neslučitelné skupiny. James dává příklad s pokojem, který může být zničen fakticky nebo jen vnáší mysli, můžeme ho mít jako vysněný objekt nebo za něj opravdu měsíčně platíme. Chce vše lépe osvětlit, když přechází od pojmu „percept" (vjem, pojem, postřeh) k pojmu „concept" ( představa, chápání, logický pojem) a chápe je jako něco, co bylo přítomné a to, co bylo minulé. Vzpomínky jsou části čisté zkušenosti, jsou to tzv. jednoduchá THATS,23 která jsou v jednom kontextu jako objekty, ve druhém jako mentální stavy, a když ignorujeme vztah k percepcím, ke kterým mohou vést, dostaneme svět, který je myšlen a ne přímo viděn nebo cítěn. Tento svět k nám přichází nejdříve jako chaos zkušeností, ale brzy se začnou objevovat linie řádu. Jakýkoli kousek tohoto světa, který by byl vytržen, je spojen s jistou skupinou asociací z tohoto světa. James upozorňuje na problém s nepercepčními zkušenostmi, které mají vztah k asociacím. Percepty bereme jako ryzí, duševní skutečnosti, ale neperceptivní zkušenosti jsou cele utvářeny látkou vědomí („consciousness"). James užívá tento termín ve smyslu jakéhosi druhu entity. Nepercepční zkušenosti se mohou jednak pojímat jako objekt nebo pole objektů anebo jako stav mysli. Uznává objektivitu těchto nepercepčních zkušeností, tento kompletní paralelismus v bodě reality mezi tím, co současně vnímáme a vzdáleně o tom přemýšlíme. Máme si uvědomit, že můžeme mít ve vědomí věci, které teď vnímáme, ale i ty, které se staly v minulosti a vzpomínáme na ně, oboje nás mohou determinovat a oboje bereme v úvahu. James cituje profesora Miinsterberga, který říká, že ve vnějším světě existují objekty, i když je nemáme ve svých smyslech (před smysly). Co je skutečné v tomto čase a prostoru, je skutečné i v tom, co se stalo tam a před tím. Nemůžu si být jist tím, co bylo, ale ani tím, co teď je. Oba druhy zkušeností tvoří náš svět, ale nejsou to obecné zkušenosti, nejsou pro všechny! Náš svět myšlenek je jediný, viděný pokoj je také pole vědomí. Do tohoto pole přichází obraz vnímaného pokoje a tato zdvojená zkušenost má v obou případech podobný základ. V mysli také máme stabilní i méně stabilní obrazy pokojů, které jsme viděli už před rokem, v naší mysli je to vjem, který zaujímá v čase nějakou část, ale v historii domu je pokoj stabilní součástí. Naše vnitřní myšlení proudí a na moment se v té historii jakoby „sveze" i mentální představa kousku reality. Pokoj může hrát dvě role—je myšleným objektem i objektem myšlení. Zkušenost se reprezentuje, ale je i reprezentována, ale početně je tento objekt jen jeden. Subjektivita a objektivita jsou funkcionální atributy, duševně jsou rozpoznatelné, když o zkušenosti mluvíme nebo je vybrána a posuzována společně s oběma jejími kontexty.
22
Zkušenost je formována do čerstvého obsahu novou zkušeností a zkušeností minulou. Pořád zde je přítomná čistá zkušenost, je to existence, jednoduché „tamto". Jak vidí vnímání okolního světa Jung? Žil v době, která ještě stále přála předpokladu, že sama základna našeho poznání pochází zvnějšku a ztotožňuje se s Lockovým: „Nic není v intelektu, co nebylo dříve ve smyslech". Jung tvrdí, že nejsme schopni převádět přesně do psychických procesů to, co jsme zjistili v přírodě, tudíž se nám objektivní pravda o realitě nikdy nemůže ukázat. Duše vyrábí obrazy, které nás o realitě informují, pozorující psýché je do procesu poznávání zahrnuta. Hmota nebo duch jsou pak v psychické oblasti svou povahou nenázorné, transcendentálni, ale je to jediná skutečnost, která je nám naší psýché dána. Jung se snaží dát psychičnu aspoň nějaký odrazový můstek, bod, od kterého se máme dát do zkoumání podstaty duševna. I když okolní nepsychickou přírodu vnímáme subjektivně, vnímáme ji jako psychickou danost. Už jsme byli přesvědčeni o její objektivní realitě, zprostředkované skrz naše smysly, přes jisté uspořádání například částic světla, která dopadají na naší sítnici a podávající nám určitý sestavený obraz světa jevů. Pak dochází k jisté součinnosti mezi nám zprostředkovaného světa jevů a vědomím, součinnosti mezi reálnými procesy a subjektivním vnímáním. Při tomto procesu dochází k tomu, že vnímaná realita nese nevyhnutelný vliv pozorovatele, a tak ztrácí svůj objektivní charakter.24 Jungova tvrzení se dají propojit s tezemi, které načrtnul už James: Okamžitá zkušenost v jejím probíhání je vždy pravda, praktická pravda, něco k činění, něco ve svém vlastním pohybu. Vědomí označuje druh vnějšího vztahu a neoznačuje druh látky („stuff") nebo způsob bytí. Zvláštností našich zkušeností je, že nejenom jsou, ale jsou i známy. Vztahy mezi zkušenostmi jsou také zkušenostmi. Jak jsem už napsala: Jednu zkušenost nazývá James poznávající („knower"), ta druhá je realita poznaného. A zde si hned klade otázku: „Jestli zkušenost nemá vědomou existenci, z čeho je vytvořena, když ne vědomím?". Čistá zkušenost je něco, co úplně neznáme, je tvořená nějakou základní látkou. Neumíme ani odpovědět, z jakých se skládá částí. Slovo zkušenost je pouze souhrnné jméno pro všechny druhy smyslových zkušeností. Jak tedy máme zkušenosti pojímat? Jednou jako materiální věci, které tedy zaujímají prostor, mají své místo, ale když je myslíme, je to jinak. James v tom vidí rozpor a pokouší se ho řešit pomocí dualizmu myšlenky a věci.25 Myšlenku považuje také za druh bytí a klade si otázku, jestli jsou myšlenka a věc opravdu tak heterogenní, jak se říká. Myšlenky a věci mají některé kategorie společné, např. vztah k času, mohou mít části, mohou se porovnávat, odečítat a zařazovat do řádů. Kdyby neměly subjekt a objekt nic společného, jak bychom mohli říkat, jaká část poznávaného materiálního objektu prochází skrz smyslové orgány a 23
která pochází z naší hlavy? Vjemové („sensation") a pojmové („perceptive") ideje přicházejí tak skrytě, že není poznat, kde jedna končí a druhá začíná. James říká, že jsou zde dva světy, které se liší hlavně kvůli vztahům extenzí, ve kterých oba existují. Je náš stav mysli také horký nebo vlhký, když mluvíme o ohni nebo vodě? Můžeme mít dokonce živou představu ohně a vody a cítíme horko nebo teplo jako při bezprostřední fyzické přítomnosti obou živlů. My ale víme, že existují ohně, které budou pálit, ale i takové, které nebudou, nebo voda, kterou požár uhasíme, ale i ta, kterou ne. Mentální oheň nic nezažehne, jako si nic neukrojíme mentálním nožem. Tyto zkušenosti mají vlastnosti stejné jako ty ve fyzickém světě, ale selžou, jakmile se mají manifestovat energeticky. Reálné zkušenosti jsou stabilní součástí chaosu fyzického světa a jsou jádry našich pojmových zkušeností, jsou to silné zkušenosti, my k nim přidáváme naše představy a činíme je ještě silnějšími. Tady si musíme vzpomenout na Jungovo tvrzení o psychických procesech, které mají vztah k fyziologickému základu. I psýché může působit změny, které jsou kvalitativní, ale běžnými fyzikálními způsoby neměřitelné. Jung dochází ke zjištění jistých analogií, které jsou společné podstatě duše a fenoménům atomové fyziky.26 Jak fyzika, tak psychologie tvrdí, že vytvořila za poslední léta výzkumů jisté myšlenkové modely, které u obou narazily na zvláštní hranice, které mají podobný principiální ráz. Máme v sobě proud myšlení, který poznáváme jako jev, „ já myslím" je tak přirozené jako ,já dýchám" a toto dýchání - myšlení je ten duch, ta esence, ze které se skládá entita zvaná vědomí. Monizmus James nazývá svou teorii monizmem a tvrdí, že je v úplném protikladu k učení Spinozově nebo k vědeckému pozitivizmu. Psychologie se obvykle definuje jako věda faktů nebo fenoménů nebo stavů vědomí. Materiální věci se nám zjevují, my svět kolem poznáváme, ale on může klidně existovat bez nás. James musel udělat ústupek a začal svou další analýzu učením o dualizmu, sám se vyjádřil v tom smyslu, že bez objektu a subjektu nemůže filozofie udělat krok dopředu, už před ním na to přišli scholastici, Karteziánství, Kantova škola i Novokantovci. James usvědčuje z dualizmu i jiné směry ve filozofii, které hlásají monizmus.27 Popisují neznámou realitu, ale hned tvrdí, že tato realita představuje dva aspekty - vědomí a materii, ale ve skutečnosti to je zase Spinozův Bůh - extenze a myšlenka. Subjektivní existence nevypadá jen jako logicky nepostradatelná podmínka objektivního světa, který se jeví, je také elementem zkušenosti samé, kterou přímo cítíme, kvůli tomu také 24
cítíme své vlastní tělo. James přiznává, že dualizmus vždycky přináší obtíže, a snaží se je dále vysvětlit. Vezměme si vnější vjem, například zdi kolem nás, můžeme říct, že fyzické je úplně heterogenní? Slova „ stěny pokoje" mají jen jeden význam, být znamená vnímat a naše počitky („sensations") nejsou malé (vnitřní) duplikáty věcí, jsou to věci samé, tak jak se nám prezentují. Aktuálnost života věcí kolem nás je homogenní s jistou částí našeho vnitřního života. Vezměme si čistou myšlenku, tak jak se zjevuje ve snu nebo vzpomínce na minulost, ani v tomto případě se látka zkušenosti neprezentuje dvojitě. Jestliže sním o zlatých horách, jistě neexistují vně snu, ale ve snu jsou tak fyzické, že se mi zjeví. To, co je obsahem snu nebo vzpomínky nese formu části reálného světa, i tu, která může být na tisíce kilometrů od nás. James se zamýšlí nad tím, odkud se tyto obsahy berou a kdy se pojmenovávají. Je to v době, kdy se odděluje obsah od fyzických zprostředkovatelů („intermediaries") k nové skupině asociací, které znovu vstupují do mého mentální života ( například moje emoce, které se ve mně náhle probudily, nebo nějaké nápady, které to evokovaly jako vyvolání vzpomínky)? Moje mysl může myslet na něco, co jsem před chvílí vnímal, kde je však dualizmus, diskontinuita mezi věcí v mé mysli a reálnou věcí? I myšlená věc mi může vnutit nějakou vůli a tedy s ní zacházím jako s reálnou. Myšlenka a bezprostřednost vjemu reálného světa, který mě obklopuje, jsou tvořeny jednou a to samou látkou („stuff'), je to látka zkušenosti. James dochází jinými slovy k závěru, že vše, co existuje, je čistá zkušenost a čistá zkušenost je vše, co existuje. Nazývá to monizmem čisté zkušenosti. Avšak tento závěr je radikálně pluralistický, když nám James řekne, že čistá zkušenost („pure experience") může být různorodá ve své přirozenosti. Čistá zkušenost je totiž cokoli, co je teď ve zkušenosti, je to okamžité („instant") pole přítomnosti—jasná bezprostřednost vjemu reálného světa („actuality") nebo existence, obsah vědomí, jednoduše tamto. Zkušenost v „čistém" stavu je ještě nediferenciovaná na věci a myšlenky.28 Psychologie vnější percepce (vnímání) nás vede ke stejnému závěru. Při vnímání nějakého objektu, který má nějaký tvar a je v nějaké vzdálenosti, prochází citlivá látka očima vnímajícího a poskytuje prvek skutečné vnějškovosti. Probuzené myšlenky, které se potkají s realitou, se třídí a interpretují. Ale kdo pozná, co je na vnímaném stole to vnímané a co je myšlené? Máme množství adjektiv atributů, které nejsou ani exkluzivně objektivní nebo subjektivní, mluvíme o kvalitách, kterými věci oceňujeme z hlediska estetického nebo morálního. Kde
25
sídlí krása? Je v soše, sonátě nebo v naší mysli? James zde mluví o animistické touze lidí pojmenovávat některé vztahy k věcem a vyjadřovat tím vztahy ke své vlastní vnímavosti. Mnoho teorií, mohou být velmi kontroverzní, se zabývá otázkou, co je mentální aktivita, žádná však nepřišla na to, jestli některé fenomény obsazují fyzicky svět, nebo zdali jsou čistě psychické, tedy vnitřní přirozenosti. Naše individuální tělo nabízí praktický a často násilný kontrast ke zbytku okolního prostředí. Vše, co se děje uvnitř našeho těla, je pro nás důležitější než to, co se děje kdekoli jinde. Naše tělo to identifikuje a klasifikuje. Duše, život, dech, kdo mezi nimi může podat pravdivé a přesné rozlišení. James věřil, že vědomí se prezentuje jako entita nebo čistá aktivita, ale vždy jako žijící tekutina („fluid"), sebepoznávací, zkrátka spirituální. Toto vědomí je čistá obrazotvornost a souhrn konkrétních realit. Vědomí je nezredukovatelná půlka každé zkušenosti. Obsah vědomí označuje
slovem that.
Fundamentální ontologický dualizmus je tímto pro Jamese zrušen. Obsah zkušenosti nemá jen imanentní existenci, ale každá část obsahu zvolna mizí do sousedních částí a dává se nám takovým způsobem, aby byla poznána. Jak je vědomí konstituováno? Je jako prostor plný zrcadel? Části zkušenosti se vyznačují bilateralitou a taje potvrzována obecným („prevailing") názorem, který bilateralitu vysvětluje fundamentálně dualistickou vnitřní konstitucí každého bitu zkušenosti. James na příkladě s barvami ukazuje, jak se nám skutečnost v aktuální chvíli jeví. Tvoří se dvě pole, tedy psychické, což je vědomí se zkušenostmi, a fyzický svět, ale vztahy mezi zkušenostmi uvnitř pole se liší. Nějaký fenomén se stane vědomým nebo známým pro vztah, který nazýváme znalost. Je to v mnoha případech série zkušeností, které perfektně zpřístupní popsání vjemu v konkrétních pojmech. James se stále pokouší doložit, že dělení na subjekt a objekt, myšlenku a věc, je dělení praktické a není z ontologického řádu, tak jak se to chápe v klasickém dualizmu. Svět čisté zkušenosti James sám si nazval své učení radikálním empirismem, který se od ostatních empirizmu liší. Snad jedinou podobnost vidí v Humově empirizmu. Pokouší se svou filozofii vidět jako mozaiku— začíná částmi a při popisování věcí tvoří celek. Aby se jeho empirizmus mohl zvát radikálním, nesmí do své konstrukce přijímat žádný element, aniž by ho předem nevyzkoušel, neprověřil zkušeností. Také nesmí žádný element, který už zkušeností prošel, vytrhnout z celku.
26
Vztahy, které samy spojují zkušenosti, musí projít zkušeností a jakýkoli druh vztahu, který prošel zkušeností, musí být vzat do úvahy jako „skutečný", jako cokoli dalšího v tomto systému. Vefinálnímfilozofickémsystému musí mít vše své reálné místo. Str. 195 Tak jako v empirizmu běžném i on zkoumá tyto vztahy z pohledu konjunkce a disjunkce. Jakým způsobem vchází jedna zkušenost do druhé, když obě patří stejné osobě? Jak tento přechod ve vědomí probíhá? Nabízí řešení v tzv. kontinuálním přechodu.29 James považuje pocit kontinuity subjektu za skutečný obsah. Dále rozebírá problém substitucí v systému zkušeností a drah, po kterých se zkušenosti pohybují, aby se spojily a rozpojily. James zkoumá vztah mezi tím, co poznává, a tím, co je poznáváno. Nazývá ho kognitivním vztahem a vidí ho ve třech možných rovinách interpretace: 1. mezi poznávajícím a poznávaným není žádný rozdíl, je to stejná část zkušenosti, která se však může pochopit různě, ve dvou kontextech; 2. nebo to jsou dvě části aktuální zkušenosti, které patří stejnému subjektu; 3. to, co poznáváme, je možná zkušenost subjektu nebo něčeho jiného.
27
Závěr Jamesovy eseje, které jsem se zde v krátkosti snažila předvést, nepředstavují jednoduché čtení. James je považován za extrémně výborného stylistu, ale mnohdy si ve svých závěrech protiřečí a tato charakteristika se zvláště hodí na poslední dva články o existenci vědomí, kde prezentuje své ideje. James se snažil založit svůj radikální empirismus na metafyzických argumentech, které bychom mohli zhruba rozdělit do 3 skupin : a) kontinuita zkušenosti; b) metafyzika „čisté zkušenosti"; c) epistemologie vztahů zkušeností (zkušenostních vztahů). James podává charakteristiku myšlení, které je podle něho kontuinuální, vědomí je proměnlivé a selektivní - vybírá si mezi objekty, které se mu představují. Okolní předměty jsou na myšlení nezávislé. Vědomí má svůj střed, takové ohnisko a okolo ohraničení. Vědomí je schopno postihnout proud představ. Vědomí proudí a střídají se v něm jasné psychické stavy s temnými, které je vroubí. James se snaží vysvětlit, že některé zážitky jsou velice jasné, jsou z nedávné přítomnosti, ale některé jsou jakoby v pozadí, jsou staršího data. Rozeznává bezprostřední přítomnost a nedávnou přítomnost. James si před napsáním esejů kladl otázku, co je vědomí. Jeho odpověď se jevila být skandální—vědomí neexistuje jako nezávislá entita, ale jako funkce jistých zkušeností, vědomí a objekty tvoří funkční komplex, to, co nás obklopuje, nejsou hotové věci, my je vědomím utváříme, sympatizujeme s nimi, počítáme se změnami a náhodami, a tak odhalujeme principy světa. Jung se také pokusil o pochopení pojmu duše a mluví v této souvislosti o živelném vpádu nevědomí do filosofie. Ukazuje to na strojeném a mocenském jazyce Hegelově. Píše, jak dochází k poznání. Reakce psychického systému proudí do vědomí a jsou uváděny v řád, který odpovídá chování metafyzických a o sobě reálných věcí. Proč je nevědomí odděleno? 1. Možná to byl původně vědomý obsah, ale vytěsněním pro svou neslučitelnou povahu se stal podprahovým. 2. Nevědomí je sekundární subjekt a nachází se ještě ve stavu, kdy nenašel vstup do vědomí, protože tam ještě neexistují možnosti jeho přijetí nebo i jeho uvědomění. Jung předpokládal, že nevědomí jako sekundární subjekt působí na vědomí vázané na Já nepřímo, prostřednictvím symbolů. Některé prožitky jsou vytesnené, ale také nevědomé. To 28
Junga dovedlo k závěru o tom, že celost psýché, která je shrnuta v jednotě vědomí, je pro člověka ideální a nikdy nedosažitelný cíl. Jung se v této době ještě nerozhodl, jak tuto část subjektu nazve. Mluví o potížích s terminologií a rozhoduje se mezi „podvědomím" a „nadvědomím". Navrhuje vytvořit model, který by pomohl odhalit další stránky nevědomí. Opírá se o Jamesův, ve kterém je nevědomí okraj nebo třáseň vědomí, nebo mluví o poli za okrajem vědomí a celé toto území nazývá podprahovým vědomím. Dalším styčným bodem Jamesova a Jungova přístupu je snaha o zkoumání lidské osobnosti kvůli jejímu rozvoji. James tak zprostředkovaně ovlivnil vznik Jungovy koncepce analytické psychologie a zájem Junga o hlubinnou hermeneutiku.30 Jen velmi zlehka jsem se dotkla řešení úkolů naznačených hned v úvodu. Prokázala jsem spojitost mezi základními idejemi Jamesovy a Jungovy filozofie. Zájem o práci Williama Jamese přinesl rozšíření celkového obrazu světa a stálé uvědomování si, že náš obraz musíme brát jen jako předběžný.
29
Seznam použité literatury: HROCH, J. (2003): Soudobá anglo-americká a kanadskáfilozofie.Brno: Vydavatelství MU. JAMES, W. (1922 ): The varieties of religious experiencies. A study in human nature. New York: Longmans, Green and Co. JAMES, W. (1967): Radical empiricism. The Writings of William James. A Comprehensive Edition. Edited by John J. McDermott. New York: Random House, 169-227 JUNG, C. G. (1994): Duše moderního člověka. Brno: Atlantis. JUNG, C. G. (1998): Archetypy a nevědomí, Výbor z díla IL. Brno: Nakladatelství Tomáše Brdečka. GROF, S. (1999): Za hranice mozku. Praha 10: Perla. PAJARES, F. (2002): William James - Biography, Chronology, and Photographs, http://www.emory.edu/EDUCATION/mfp/jphotos.html
30
Poznámky 1
Hroch, J., Soudobá anglo-americká a kanadskáfilozofie.Brno: Vydavatelství MU 2003, s. 21. 2 Tamtéž, s. 27. 3 Jung, C. G., Duše moderního člověka. Brno: Atlantis 1994, s. 16. 4 James, W., The Varieties of Religious Experience. A study in human nature. New York: Longmans, Green and Co. 1922, s. 53 5 Gróf, S., Holotropní vědomí. Praha: Perla 1999, s. 86. 6 Tamtéž, s. 144. 7 James, W., The Varieties of Religious Experience. A study in human nature. New York: Longmans, Green and Co. 1922, s. 89. 8 Jung, CG., Archetypy a nevědomí, Výbor z díla II. Brno: Nakladatelství Tomáše Brdečka 1998, s. 56. 9 James, W., The Varieties of Religious Experience. A study in human nature. New York: Longmans, Green and Co. 1922, s. 169. 10
Tamtéž, s. 236. Jung, CG., Archetypy a nevědomí, Výbor z díla II. Brno: Nakladatelství Tomáše Brdečka 1998, s. 25.
11
12
James, W., The Varieties of Religious Experience. A study in human nature. New York: Longmans, Green and Co. 1922, s. 231. s. 231. "Tamtéž, s. 261. 14 Jung, CG., Archetypy a nevědomí, Výbor z díla II. Brno: Nakladatelství Tomáše Brdečka 1998, s. 53. 15
James, W., The Varieties of Religious Experience. A study in human nature. New York: Longmans, Green and Co. 1922, s. 271. 16 Tamtéž, s. 333. 17 Tamtéž, s. 388. 18 Tamtéž, s. 485. 19 Jung, CG., Archetypy a nevědomí, Výbor z díla II. Brno: Nakladatelství Tomáše Brdečka 1998, s. 43. 20
James, W., The Varieties of Religious Experience. . A study in human nature. New York: Longmans, Green and Co. 1922, s. 509. 21
James, W., Radical Empiricism. The Writings of William James. A Comprehensive Edition. Edited by John J. McDermott. New York: Random House 1967, s. 169. 22 Tamtéž, S.170. 23
Tamtéž, s. 174. Jung, CG., Archetypy a nevědomí, Výbor z díla IL Brno: Nakladatelství Tomáše Brdečka 1998, s. 21.
24
25
James, W., Radical Empiricism. The Writings of William James. A Comprehensive Edition. Edited by John J. McDermott. New York: Random House 1967, s. 180.
31
26
Jung, CG., Archetypy a nevědomí, Výbor z díla II. Brno: Nakladatelství Tomáše Brdečka 1998, s. 96.
27
James, W., Radical Empiricism. The Writings of William James. A Comprehensive Edition. Edited by John J. McDermott. New York: Random House 1967, s. 185. 28 Tamtéž, s. 190. 29 Tamtéž, S.210. 30 Hroch, J., Soudobá anglo-americká a kanadskáfilozofie.Brno: Vydavatelství MU 2003, s. 28.
32
