Život C. G. Junga. Autor: Ronald Hayman PODĚKOVÁNÍ

Život C. G. Junga Autor: Ronald Hayman PODĚKOVÁNÍ Pokaždé, když dokončuji nějakou biografii, cítím, že opět nesu na svých bedrech obrovský dluh díků vůči všem, kteří mi pomáhali — přátelům, známým, i těm, kteří mi na počátku spolupráce byli neznámí tak jako já jim. Pociťoval jsem jistou skepsi vůči velkorysosti těch, kteří se obtěžovali a věnovali mi svůj čas, aby mi nějak pomohli, a jsem šťasten, že mohu žít v zemi, kde je takovéto zadlužení povoleno. Největším dlužníkem zůstávám Anthony Storrovi a dalšímu odborníkovi na Junga — kterému jsem ovšem slíbil, že ho nebudu jmenovat —, kteří si přečetli kompletní rukopis této knihy a opatřili ho neocenitelnými poznámkami. Jsem také zavázán neúnavnému Andrew Burnistonovi, který si přečetl některé části knihy, poskytoval mi své znalosti z oblasti náboženské komparatistiky a neustále mne překvapoval fotokopiemi článků, které by jinak unikly mé pozornosti. V Británii mi konverzačními podněty i praktickou pomocí vyšli vstříc Wilfred Beaver, Ean Begg, Paul Bishop, Beverly Cohen, Ann Colcordová, Michael Fordham, Věra van der Heydeová, Sleven Karcher, Roger Payne, Catherine Petersová, Laurens van der Post, Andrew Samuels, Ann Shearerová, Molly Tubyová a Lewis Wolpert. Byl jsem vděčen, že mi bylo umožněno využít knihoven Společnosti pro analytickou psychologii a Klubu analytické psychologie. Děkuji za zásadní pomoc mým vydavatelům z nakladatelství Bloomsbury. Za mnohem víc než za redakci knihy děkuji Davidu -5-Reynoidsovi a za víc než za zredigování textu děkuji Ingrid voň Essenové: oba dva přispěli významnými strukturálními připomínkami. Děkuji též Heleně Drakakisové a Walteru Scottovi, kteří byli mými neselhávajícími spolupracovníky. Ve Švýcarsku jsem mohl vést příjemné rozhovory se dvěma Jungo-vými vnuky, Peterem Jungem a Uirichem Hoernim, který mi ukázal věž v Bollingenu, a také s Mariem Jacobym. Jsem vděčen Rudolfu Ritsemovi i Cristě Robinsonové za jejich vstřícnost a cenné informace při mé návštěvě střediska Eranos v Moscii u Askony; a také mimořádně nápomocným knihovnicím, paní Elle Stillmanové v Jungově institutu v Kiisnachtu a paní Gudrun Seelové v Psychologickém klubu v Curychu. V Burghólzli mi pomohl a byl na mne velmi laskavý pan Moessii, který mi ukázal nemocnici, muzeum i archivní materiály. Rád bych poděkoval společnosti Pro Helvetia, Arts Council of Swit-zerland za jejich velkorysé přispění na výdaje, které jsem si přivodil ve Švýcarsku. Velmi vstřícná a nápomocná mi byla Molly Craigová z Francis Countway Medical Library v Bostonu. V New York C. G. Jung Center mi hodně daly společné rozhovory s Michelle McKeeovou, Davidem Wardem a Stevem 0Neillem, stejně jako jejich nasměrování ke knihám, archivnímu materiálu a videozáznamům. v Část I. v^ ^ BOZI ZÁBLESKY 6-l. KAPITOLA ROZLET äTenhle člověk působí přirozeně jako nějaký venkovan, ale zároveň má tu nejpozoruhodnější mysl, s jakou jsem se kdy setkal." Při Ľ pokusech o popis Jungovy osobnosti se stále znovu opakují takové výrazy jako venkovan, přirozený atd. äPrvní dojem, který jsem z něho měl, bylo velké zklidnění," dokládá psychoanalytik Joseph Hender-son, äneboť se zdál naprosto přirozený a měl v sobě cosi jako instinkt venkovana, ovšem s velmi kultivovanou myslí. Bylo úžasné, jak lidi pokaždé dokázal učinit tím, čím opravdu byli." Týž psychoanalytik jej nazval ähumanistou ve starém renesančním stylu... a tím nejhlouběji

zakořeněným člověkem, s jakým jsem se setkal". Jung se zdál být plně v kontaktu s vlastní identitou. Una Thomasova, jeho sekretářka z počátku 50. let, řekla: äVždycky byl sám sebou — což je pro každého to nejtěžší... Stěží si dovedu představit někoho, kdo sám sebe žil intenzivněji než právě on." Jung, který si své nadání být sám sebou doslova vychutnával, nestavěl na odiv jen své já, ale i svou chuť žít sama sebe. Místo aby se stavěl do pozadí, i jak to při vyšetřeních činil Freud, jenž své pacienty nechával ulehnout na pohovku a posadil se za ně, měl Jung konfrontaci rád a užíval si ji. Při přednáškách si neustále sundával a nasazoval brýle, neboť vyhledával přímý kontakt očima s publikem. Přišel na to, že je pro l něho nepostradatelný. Kombinace charizmatu, prostoty a přímosti mu umožňovala navodit dojem přímého kontaktu z očí do očí nejen při osobním setkání, Ľ -9-při veřejných přednáškách, ale dokonce i při televizním vystoupení. Ve věku 84 let se Jung objevil v televizním pořadu BBC nazvaném Tváří v tvář. Během rozhovoru (který se zachoval na záznamu) působí vášnivě, impozantně a přátelsky. Jeho oči pomrkávají za brýlemi se zlatými obroučkami, jeho hlas je uklidňující, má roztomilý přízvuk, podmanivě se usmívá. Je vlídný, autoritativní, uvolněný. Díky své neformálnosti a spontánnosti vyhlíží jako ideál lidské upřímnosti a otevřenosti. Uklizečka, která o něm nikdy předtím neslyšela, se zeptala Laurense van der Posta: äViděl jste také včera večer tu úžasnou show?" Henderson popsal jeho chování k pacientům takto: Během rozhovorů přecházel sem a zase tam, při řeči gestikuloval a hovořil o všem, co mu přišlo na mysl, ať šlo o nějaký lidský problém, sen, osobní připomínku, alegorický příběh nebo nějaký vtip. Přesto se dokázal v pravý čas ztišit, nabýt na vážnosti, být mimořádně osobní, posadit se kvůli pohodlí až těsně k vám a pronést interpretaci vašeho zoufalého osobního problému tak, aby se hořká pravda skutečně dostala do vašeho vědomí. Jeden z jeho pacientů si povšiml, že si při přednáškách a rozhovorech dával záležet, aby své myšlenky představoval způsobem, který by lidé reprezentující jiné disciplíny nemohli odmítnout pouhým mávnutím ruky. Slyšel jsem Junga přednášet jeho základní teorii o kolektivním nevědomí dvěma různými způsoby před dvěma různými skupinami lidí. Jednou vysvětloval, že tato oblast nevědomí představuje jakousi anatomickou konstrukci, která produkuje obrazy a symboly asi tak, jako thyroid produkuje thyroxin nebo jako ledviny produkují moč... Podruhé vysvětloval, že ätam venku" existuje jakási velmi rozlehlá oblast a že všechny tyto symboly vlastně existují vně jedince, a tam se také odehrávají. Jung uvažoval o kolektivním nevědomí jako o síle, která by mohla kolektivním způsobem zasahovat do privátních vztahů i do věcí veřejných. äAni v nejmenším mi nezáleží na tom, zda jsou bůh a kolektivní - 10nevědomí v zásadě totožné či nikoli." To, co náboženský člověk nazývá bohem, řekl Jung, je tím, co vědecký intelekt nazývá kolektivním nevědomím. Výrazy jako kolektivní nevědomí a psýché byly pro něho vzájemně zaměnitelné: jelikož jde o äzásadní předpoklad u člověka a sine qua non jeho psychického života", dovoluji si tuto äpsýché" (nebo oč vlastně běží) nazývat äbožskou" oproti tomu, co je v nás älidské". V dopise z roku 1945, který napsal jednomu knězi, Jung říká: äŽivotní energie člověka nebo jeho libido, to je božská pneuma. Šlo mi o to přiblížit kolegům právě toto své přesvědčení a přispět tak k jejich porozumění." Nicméně, když se obracíte k vědcům, äje těžké začínat náboženskou vírou... Jiné by bylo, kdybych měl hovořit k venkovanům. Pak bych zcela jistě hovořil o bohu, neboť bych si byl jist, že vědí o čem mluvím." Podobným způsobem se často vyjadřoval v dopisech přátelům nebo duchovním, v dílech určených k publikaci však byl mnohem opatrnější. Přál si, aby ho považovali za vědce, takže nesnášel, když ho kdokoli označoval za ämystika". Trval na tom, že je empirikem, jehož zajímají pouze ověřitelná fakta. äZáleží mi pouze na tom, co lze ověřit zkušeností. .. Tím, co nemohu demonstrovat na úrovni lidské zkušenosti, se nezabývám. Kdyby si kdokoli troufal tvrdit, že o tom ví víc, žádám ho, aby mne opatřil nezbytné důkazy." Stále znovu a znovu to ve svých přednáškách, esejích, knihách a dopisech zdůrazňoval. V

roce 1933 řekl, že je änaprosto neschopen mísit do sebe teologii a vědu". äO bohu samém," napsal 8. února 1941, äjsem nikdy nic netvrdil, neboť podle mého předpokladu nelze o bohu samém tvrdit vůbec nic. Všechna taková tvrzení jen odkazují k psychologii představy boha." A v dopise Victoru Whiteovi z října 1945 píše: äK povaze boha nemám co říct." V dopise ze září 1944 však napsal: äJakožto křesťan samozřejmě zastávám křesťanskou pravdu." Na zdi za jeho stolem visela fotografie překrytá kouskem látky, jež však byla neustále povytažena jako nějaká opona. Šlo o fotografii Turínského plátna. Byl to otisk Kristovy tváře, který, podle katolické tradice, na pohřebním rubáši zůstal, když do něho Josef z Arimatie zabalil Kristovo mrtvé tělo. Rysy této tváře dělaly na Junga dojem mimořádně silné osobnosti. äJeho přísná a důstojná tvář potvrdila má původně mlhavá očekávání." -11-Šlo Jungovi o to, aby své psychologické dílo učinil nezávislým na osobní náboženské víře? Jedním ze způsobů, jak na tuto otázku najít odpověď, je pokusit se znovu převyprávět jeho životní příběh. Od roku 1961, kdy Jung zemřel, bylo učiněno mnoho podobných pokusů, je však třeba říci, že vzít Jungovi äsprávnou míru" je velmi těžké. To, co Jung řekl o Paracelseovi, lze vlastně říci i o něm samém: äNení možné být k němu spravedlivý: buďto ho lze podcenit, nebo přecenit, takže nám nezůstává než neustálá nespokojenost s vlastní snahou porozumět byť jedinému aspektu jeho mnohostranné povahy." Anebo, jak řekl Henderson: äJunga prostě nelze zasadit do žádného rámu... Vždycky vám z něho bude přečnívat a ničit tak i samotný rám." 122. KAPITOLA v ^v JEŽÍŠ KANIBAL Jung, jakožto dítě 19. století, vyrůstal v prostředí tehdy ještě rurálního Švýcarska, kde se křesťanství proplétalo s lidovými pověrami. Jeden mnich z kláštera františkánů v Rapperswilu, což byla vesnice nedaleko Curyšského jezera, byl pověstný tím, že léčil nemocná zvířata. Obec to byla převážně protestantská, ale říkalo se, že faráři již postrádají jakoukoli kouzelnou moc, takže když krávy dojily málo mléka, sedláci prostě udělali soupis jmen äočarovaných" zvířat a odešli s pěti franky buďto do kláštera, nebo za čarodějným lékařem do hor. Tento zázračný léčitel byl venkovan, jenž disponoval řadou svědectví a děkovnými listy od vděčných pacientů. K jeho nejcennějšímu majetku patřila stará kniha, kterou dostal darem od mnichů — kniha magických zaříkání, konaných ve jménu takových pohanských bohů, jako byli Venuše nebo Baldur. Měl pověst léčitele zvířat, ale vyháněním ďábla dokázal äztišovat" i lidi. Říkalo se o něm, že zajal šest set ďáblů a uvěznil je uvnitř magického kruhu v jednom starém lomu. Mniši z blízkého kláštera Einsiedein mu darovali prastarou čarodějnickou knihu o černé magii a zaříkání. Podle Junga měli magie a lidoví léčitelé své příznivce ještě v 50. letech, a ve všech švýcarských vesnicích se udržovaly archaické zvyky. V údolí Lotschental v Bernských Alpách ädosud existují věci, o kterých se můžete dočíst v Paracelseovi", řekl Jung v roce 1942. äSetkal jsem se s mnoha čaroději a zaříkávači. Víte, že v Bernu nebo -13-v St. Galiu stále ještě existují místa, kde se pořizují smlouvy s ďáblem podepsané vlastní krví?" Jako dítě vůbec nepochyboval, že jeho matka udržuje kontakty s duchy. Mumlala si cosi äjakoby pro sebe, i když všechno, co řekla, bylo určeno mně. Normálně to také směřovalo přímo do středu mé bytosti, takže jsem obvykle nevěděl, co si se slovy počít." Byla to ona, kdo ho učil modlitbám, které musel odříkávat, dříve než ho políbila na dobrou noc. Žádal v nich Pána Ježíše, aby rozestřel svá ochranná křídla a einnehmen Kuchlein, kterého se chtěl zmocnit satan. Ve švýcarské němčině mají obě slova dvojí význam — einnehmen může znamenat äpřivlastnit si" anebo äpozřít", zatímco Kuchlein může znamenat äkuřátko" nebo také äkoláček". Matka nechtěně učila malého Carla Gustava věřit v Ježíšovo kanibalství. Paul Achilles Jung, Carlův otec, byl pastorem švýcarské reformované církve. Na univerzitě v Góttingenu studoval orientální jazyky a byl autorem disertační práce o arabské verzi Písně písní. Tento vzdělanecký a citlivý komentář prokazuje, že Paul Jung byl mnohem kultivovanější, než jak se snaží naznačit jeho syn. Jungovy

Vzpomínky, sny a úvahy jej vykreslují jako muže s dobrými úmysly, avšak neúspěšného, muže, jenž se snažil si uchovat na věky slávu, které na univerzitě dosáhl udržováním takových středoškolských zvyků, jako bylo kouření dlouhé dýmky. Diplomová práce, kterou předložil v nároku na doktorát z filozofie, ho představuje, jak napsal Joel Ryce-Menuhin, jako änefalšovaného monoteistu, který měl mnohem širší rozsah znalostí zdrojů semitských náboženství, než si mnozí jungovci uvědomili. Tato atmosféra musela být v domácnosti švýcarského protestantského pastora, ve které C. G. Jung vyrostl, něčím ve své době naprosto jedinečným." Rodina postupně žila na celé řadě venkovských far. Paulu Jungovi bylo třicet jedna a jeho ženě Emilii dvacet pět let, když se jim v srpnu roku 1873 narodil první syn. Dostal jméno Paul, avšak žil jen několik dnů. Uběhly téměř dva roky, než se jim narodil druhý syn, pojmenovaný Caři Gustav. Stalo se tak 26. července 1875 v Kesswilu, ve vesnici ležící na břehu Konstanského jezera. Tato farnost byla pastorovi svěřena poté, co dokončil svá teologická studia. Protože duchovní tu bývali zároveň kantonálními úředníky, patřilo k jeho povinnostem i vedení matričních záznamů -14a rozličných statistik. Je možné, že díky pracovní rutině, která mu dávala jen málo možností procvičit si intelektuální svalstvo nebo naplnit svůj kreativní potenciál, pociťoval Paul Jung frustraci a deprese. Carlovi ještě nebylo ani pět měsíců, když se rodina přestěhovala do Laufenu nedaleko Schaffhausenu, kde pak zůstali ještě čtyři roky. Paul Jung na sebe vzal břímě impozantní církve, která dosud ve Švýcarsku existuje. Laufen je obec ležící nedaleko Rýnských vodopádů, které jsou nejmohutnější v celé Evropě. Řeka se tu řítí z výšky sedmdesáti stop a proud má v průměru 25 000 kubíků za vteřinu. Řev vody malého Carla vždycky děsil. Reka tu má šířku pět set stop. Když Caři přecházel most přes řeku do sousední vesnice Neuhausen, na druhém břehu Rýna, musel se naučit opatrnosti. Jednou uklouzl a málem by propadl skrz zábradlí. Naštěstí ho zachytila děvečka. Jung nikdy nezapomněl na osamělou kapličku, stojící nedaleko od zámku (ze kterého je nyní restaurace), ani na zahradu, na prádelnu, kostel ani na nízký cihlový domek, který patřil hrobníkovi, stejně jako na místní hřbitov. Ačkoli vesnice byla malá, zdálo se mu, že pohřby jsou tu časté. Když hrobník vykopával hlubokou jámu, navršil hlínu na obou stranách a pak jen čekal na dlouhou černou bednu, kterou doprovázeli smuteční hosté se zachmuřenými tvářemi, v černých šatech, vysokých kloboucích a nablýskaných botách. Nad obřadně pohřbívanou rakví se vznášel pastorův hlas. O co tu šlo? Dospělí malému Carlovi řekli, äže Ježíš Kristus si někdy člověka zavolá k sobě, a to je to samé jako pohřbít ho do země". Smrt maličkého Paula zanechala na způsobu, jakým s Carlem zacházeli jeho rodiče, znatelnou stopu. Matka, která přijde o své první dítě, mívá o druhé dítě úzkostný strach a stejně i jeho otec. Úzkost by pominula, kdyby měli ještě další, třetí dítě, ale Caři zůstával po celých dalších devět let jejich jediným dítětem. Osm z jeho strýců byli faráři — dva byli ze strany otcovy a šest z matčiny. Oblečeni do černých redingotů a v nablýskaných botách vypadali, jako by bylo jejich povinností patrolovat na hranici mezi životem a smrtí. Caři se snažil sbírat zlomky poznání z teologických debat, které doma zaslechl, ale nedávaly mu velký smyl. Jméno Jesus bylo podobné jménu jesuita. Ale jezuité byli ve Švýcarsku zakázáni. Proč vlastně? -15-Možná byli nebezpeční. Nicméně, Ježíš zakázán nebyl, i když také on byl zřejmě nebezpečný. Jednoho horkého dne, když mu byly tři roky, zůstal Caři před farou sám a hrál si na písku. Po cestě, vedoucí odtud k lesu na vrcholu kopce, sem přicházel muž v širáku a v černém rouchu, které mu sahalo až k nohám. Možná to byl zakázaný jezuita převlečený za ženu. Caři se skryl v podkroví a ještě několik dní měl strach vyjít ze dveří. Často ho sužovaly noční můry. V jedné viděl sedět na telegrafních drátech ptáky, kteří byli čím dál tlustší. Nikdy nezapomněl na noc, kdy byl äroztěkaný, měl horečku, byl ospalý. Otec mne vzal do náruče, chodil se mnou po pokoji a zpíval mi staré studentské písně. Vzpomínám si na jednu z nich, kterou jsem měl obzvláště rád a která mne uklidňovala... Dodnes si pamatuji otcův hlas, který mi v tichu noci zpívá." Uklidnit a povzbudit potřeboval Caři často, ale ne vždy se toho dočkal. Jeho rodiče spali v

oddělených pokojích a on sám, přemožen atmosférou, jež se zdála houstnout, již nedokázal rozlišovat mezi skutečností a iluzí. Vlivy nahánějící strach přicházely zpoza dveří matčina pokoje. V noci byla má matka velmi podivná, záhadná. Jednou v noci jsem spatřil mírně zářící mlhavou postavu, která se přibližovala od jejích dveří. Hlava se jí odpoutala od krku a vznášela se ve vzduchu jako nějaký malý měsíc. Okamžitě se objevila hlava nová, ale i ta se vzápětí odpoutala. Všechno se opakovalo šestkrát nebo sedmkrát. Někteří farníci měli Paula Junga mnohem raději nežli jeho ženu. Jedna žena řekla, že prý měl laskavé srdce, byl klidný, nenáročný, hodný při kázání k venkovanům, obecně oblíbený a uznávaný, zatímco jeho žena prý byla tlustá, ošklivá, panovačná a povýšená. Podle jiných zdrojů ho kolegové považovali za člověka nudného, zatímco na jeho matku si jeden Jungův přítel vzpomínal jako na ženu moudrou a srdnatou. Ačkoli byla takřka nevzdělaná, byla silnější a mnohem dynamičtější než její manžel, byla však v neustálém konfliktu sama se sebou. Tak jako její syn Caři, i ona byla obětí despotismu zažitého v dětství. Vychovávali ji, aby uvěřila, že lidi živé obklopují zástupy duchů -16lidí mrtvých. Jejím otcem byl Samuel Preiswerk, Antistes z Baselu. Aby Jung nějak slovo Antistes objasnil, říkával později svým pacientům: äAsi byste ho nazvali basilejským biskupem," a dodal: äPodle všeho, co jsem o něm slyšel, mu starozákonní jméno Samuel muselo velmi dobře padnout." Samuel Preiswerk, který hebrejštinu považoval za jazyk, jímž se hovoří na nebesích, zasvětil celý život jejímu studiu. Poté, co mu zemřela první žena, připravil pro ni ve své studovně křeslo, kde ho měla, jak jí prý bylo řečeno, navštěvovat každý týden. To ovšem rozčilovalo jeho druhou ženu Augustu — Jungovu babičku —, která však nikdy nezapochybovala o jeho duševním zdraví. Pověry a šílenství se často překrývají: mnoho nápadů a představ lidí posedlých se podobá improvizovaným pověrám. Od svých dvaceti věřila, že má kontakt se světem duchů. Bodem obratu byla její duševní krize. Poté, co se ocitla na šestatřicet hodin v bezvědomí, jí na hlavu přiložili do ruda rozžhavený pohrabáč, jako jakési cejchovací železo, a ona následkem toho začala prorocky žvatlat. Tento model pokračoval celým jejím životem: neustále vstupovala do stavů transu a zpět přinášela cosi, co se jevilo jako informace ze světa mrtvých. Ostatně, celá rodina Preiswerků měla zvláštní zálibu ve všem pa-ranormálním. Čtyři z Jungových strýců prý měli ädruhý zrak" a Jung později popsal svého starozákonního dědečka jako ävelmi inteligentního člověka, duchovního, který měl často halucinace i v bdělém stavu (většinou šlo o vize, často velmi dramatické sekvence doprovázené dialogem)". Ačkoli se Caři se svým dědečkem nikdy nesetkal, mrtví ve světě, ve kterém vyrůstal, nikdy nechyběli. Když byla jeho matka malá, sedávala po boku otce, aby zastavovala duchy procházející za jeho zády během jeho přípravy na kázání. Nikdy prý nepochybovala o jejich realitě. Seděla by tam, i kdyby ho nevyrušovali? Pokaždé, když Caři navštívil svou neprovdanou tetu, mohl prý vidět, jak se Samuel Preiswerk pohybuje. Na jedné ze zdí jejího pokoje totiž visela fotografie Antistese stojícího ve vší parádě na terase svého domu. Pod schody, které vedly z terasy dolů, byla pěšina vedoucí ke katedrále. Caři, který si vylezl na židli, aby si fotografii lépe prohlédl, nikdy neuvěřil tetě, když mu říkala: äAle můj drahý, on přece nechodí. Vždyť on tam jen v klidu stojí." 17-Podle matriky vedené v Basileji dostalo dítě narozené v červenci roku 1875 jméno Karl Gustav, brzy však své první jméno začal vyslovovat Caři, podle svého dědečka z otcovy strany Carla Gustava Junga, o kterém se šuškalo, že byl nelegitimním synem básníka Goetheho. Ačkoli někdy tvrdíval, že ho tahle šeptanda — která, jak se ukázalo, neměla žádné opodstatnění — uváděla do rozpaků, bral ji vážně, a jako student byl dokonce hrdý, že je Goetheho pravnukem. Caři Gustav Jung první byl synem německého fyzika, studoval přírodní vědy a lékařství v Heidelbergu, kde si choval domácí prase a bavil obyvatele tím, že s ním zacházel jako se psem, dokonce ho chodil věnčit. Když mu bylo čtyřiadvacet, začal přednášet chemii na Pruské královské válečné škole v Berlíně. Zároveň pracoval v nemocnici jako chirurgický asistent jednoho oftalmologa. Poté, co emigroval do Francie, se setkal s Alexanderem voň

Humboldtem, známým přírodovědcem a zeměpiscem, jehož doporučení mu zajistilo práci při reorganizaci lékařské fakulty na univerzitě v Basileji. Usadil se tam a brzy se stal jednou z předních osobností ve městě. Byl jmenován rektorem zdejší univerzity, kde se také pokusil slavnostně zahájit výuku psychiatrie. Byl mimo jiné i velmistrem švýcarských svobodných zednářů. Dvakrát se oženil a měl stejný počet dětí jako Samuel Preiswerk — třináct. Carlovi byly teprve čtyři roky, když jeho otce převedli do Klein-Huningenu, farnosti na břehu Rýna nedaleko Basileje. V roce 1908 byl Klein-Híiningen začleněn do městského kantonu a stal se industrializovaným předměstím Basileje, ale v roce 1879 to ještě byla patriarchální vesnice obklopená lesy, poli a potůčky. Rodina Jungů tu žila ve velkém presbytáři, doplněném o stáje a zahradu. Dům patřil patricijské rodině, ale Jungovi si patricijský životní styl nedokázali osvojit. V Klein-Húningenu byl také ústav pro duševně choré, Friedmatt, a pastor v něm vedle svých farních povinností zastával funkci kaplana. Knihy sehrály v Jungově životě hlavní roli, a to ještě dříve, než se vůbec naučil číst. První kontakt s nimi měl díky matce. Miloval Orbis Pictus, ilustrovanou dětskou knihu o hinduismu a dalších náboženstvích. Byl fascinován obrázky Brahmy, Višnua a Sivý. Nicméně i přesto, že největší vliv na Carlovo dětství měla právě jeho matka, -18většina odkazů na ni v knize Vzpomínky, sny, úvahy je kupodivu negativních. Byl vděčný za její äzvířecí teplo" a jídlo, které mu poskytovala, ale zdá se, že si v paměti neuchoval žádné výraznější momenty těsného fyzického kontaktu. Je dost dobře možné, že poté, co ztratila své první dítě, pociťovala při zacházení s Carlem takovou úzkost, že se jí nedařilo, aby se v jejím náručí cítilo její druhé dítě příjemně. Když musela několik měsíců strávit na nervovém oddělení basilejské nemocnice, dohlížela na něj mladá děvečka. Právě tato dívka na něho zapůsobila nesmazatelným tělesným dojmem. äDodnes si pamatuji, jak mne zvedla a já jsem si položil hlavu na její rameno. Měla černé vlasy a olivovou barvu pleti a docela se lišila od mé matky. Vzpomínám si na její linii vlasů, krk se silně pigmentovanou kůží a její ucho." Vzpomínku na to, jak ho k sobě vyzvedl otec, lze zřejmě zařadit do stejného období roku 1878, do doby nepřítomnosti jeho matky. Caři, kterému tehdy byly dva nebo tři roky, začal trpět dlouhotrvajícím ekzémem. Zčásti to mohlo být zapříčiněno citovým napětím. Jung zpětně hledal vinu v dočasném odloučení svých rodičů. Později tehdejší nemoc své matky diagnostikoval jako neurotickou hysterii. Jako dítě ji připisoval jejímu zklamání, že manžel nikdy nenaplnil příslib, který jako talentovaný student projevil v mládí. Jung v jedné větě vytržené ze Vzpomínek, snů a úvah říká, že se jeho matka neuzdravila, dokud otec nezemřel. Jung matce její tehdejší nepřítomnost nikdy neodpustil. äOd té chvíle, jakmile bylo vysloveno slovo láska, jsem okamžitě pojímal nedůvěru. Ještě dlouhou dobu nad mým vztahem k ženám vládl pocit jejich přirozené nespolehlivosti. Otce jsem si spojoval se spolehlivostí a — s bezmocí. S tímto handicapem jsem začínal." Jungova matka později vyprávěla, že Caři byl melancholické dítě. I kdyby se tato dispozice rozvinula, když mu byly dva nebo tři roky, nepřetrvala by, kdyby ji nepodpořily následné zkušenosti. Možná že si zpětně promítal i jiné vzpomínky, když za své problémy se slovem láska a s citem samotným vinil matku, přesněji její nepřítomnost. Když byl takto bolestně odkázán na vlastní zdroje, zjistil, že je bezpečnější omezit si je dobrovolně. To mělo vliv i na jeho vztahy s ostatními dětmi. Když mu bylo pět let, přivedli chlapce téhož věku, aby si -19-s ním na faře hrál. äNebylo však co dělat. Caři seděl sám uprostřed místnosti a hrál si tam s malými kuželkami. Nevěnoval mi vůbec žádnou pozornost... Nikdy jsem neviděl tak antisociální příšeru." Ačkoli to bylo napsáno až po pětapadesáti letech, jde o potvrzení Jungových vlastních vzpomínek. äHrával jsem si sám a po svém. Bohužel už si nevzpomínám, co jsem přesně dělal, vím jen to, že jsem si nepřál být nikým vyrušován. Byl jsem do svých her hluboce ponořen a nesnášel jsem jakékoli obtěžování nebo kritiku." Když se dítě nebere na vědomí, má jen malou šanci integrovat to, co se mu jeví jako oddělené kousky jeho vlastní existence. Jung říká, že když mu byly tři nebo čtyři roky, měl sen, kterým se musel zaobírat celý svůj život. Na nějaké louce našel temný

pravoúhlý otvor obroubený kameny, ve kterém bylo kamenné schodiště. Ještě hlouběji byl kruhový vstup, maskovaný těžkým zeleným závěsem. Za ním pak byla malá čtvercová komora se zaklenutým stropem. Na podlaze z kamenných dlaždic ležel červený koberec, vedoucí k jakémusi zlatému trůnu na pódiu. Od trůnu ke stropu bylo napnuto cosi, co se podobalo kmenu stromu. Bylo to však z holé kůže a z masa a mělo to kruhovitou hlavu bez obličeje a bez vlasů a jakési nepohyblivé centrální oko. Každou chvíli se to mohlo začít plížit směrem k němu. äAno, dobře se na něj podívej," řekl matčin hlas. äJe to požírač lidí." Německý výraz, který použila —Menschen-fresser — označoval zároveň strašidelného obra z jedné pohádky, nyní však mělo toto slovo, které vyšlo z úst matky, znamenat Ježíše. Podle Junga byla výška této äbytosti" něco mezi třemi a půl až čtyřmi metry. Takové míry však vycházejí spíše z pozdější rekonstrukce nežli ze snu tak malého dítěte. Když hovoří o snech, zpravidla nerozlišuje mezi původním zážitkem a přírůstkem detailů, který je nevyhnutelný, když se sny rekonstruují po paměti. Jak říká, netrvalo dlouho než tu masitou věc na trůně identifikoval jako falus, později přímo jako rituální falus. Domníval se, že to mohl být äbůh podzemí". Ve třech nebo čtyřech letech samozřejmě o falic-kých rituálech nebo bozích podzemí nevěděl vůbec nic, ale když si sny interpretoval později, dospěl k názoru, že by se tyto představy mohly vynořit odkudkoli z kolektivního nevědomí, a nazval tuto techniku -20interpretace amplifikací. Interpret se zmínkou o čemkoli, co vstupuje do jeho mysli, pokouší navázat spojení s äuniverzální představivostí". Když Jung píše sám o sobě, často si projektuje myšlenky a představy dospělého věku zpět do dob svého dětství. Spolu s odosobněním a mýtizací osobního nebo sexuálního materiálu se vzdaluje původní zkušenosti. Jestliže byl Freud znám svou přehnanou dychtivostí vysvětlovat náboženskou zkušenost výrazivem sexuality, u Junga byla naopak patrná horlivost překládat sexualitu do jazyka náboženství. I když matka byla jednou z hlavních postav tohoto snu, nic jí o tom neřekl. Přiřadila by jej ke světu, který s takovým opovržením odmítala, když hovořila o äpohanech". Jung se o tomto snu nebavil s nikým. Sám sebe ve vzpomínkách líčí jako člověka, který byl od malička hrdý na svá tajemství: Tak jako člen tajné společnosti, který je svázán přísahou, že půjde jinou cestou než nediferencovaný kolektiv, tak i jedinec potřebuje na své cestě osamění nějaké tajemství, které z toho či onoho důvodu nesmí nebo není schopen sdílet... Potřeba tajemství tohoto typu je často tak velká, že vede k myšlenkám a činům, za něž jedinec nemůže přijmout odpovědnost. Často za tím není ani umíněnost, ani arogance, ale nutkavá potřeba, jež je jedinci samému zcela nevysvětlitelná. Odpor k vyprávění nestydatých snů snad souvisel s ostychem hovořit o masturbaci. V 19. století bývali na švýcarských farnostech rodiče velmi netolerantní, pokud šlo o přirozenou chlapeckou zvědavost týkající se vlastního těla. Je možné, že Jung vytěsnil své vzpomínky na hrozby trestem — v tomto i v dalším životě — za případnou masturbaci. Když později diskutuje o milostném životě studentů, hovoří o pouze ženské, nikdy o mužské masturbaci. V knize Vzpomínky, sny a úvahy neříká o svých sexuálních tajemstvích vůbec nic, ačkoli je těžké uvěřit, že právě sexualita vůbec ničím nepřispěla k jeho víře v hodnotu mlčenlivosti. Jungovo tajnůstkaření šlo ruku v ruce s jeho izolací: jedno dokázalo rozjitřit druhé. Strach z intimity posiloval jeho sebeopovržení i jeho narcismus. Sny a fantazie posilovaly jeho přesvědčení, že je äbuď vyvržencem nebo vyvolencem, člověkem prokletým či požehnaným". -21-Nicméně žádný podstatný důvod pro své pocity vyvrženosti nebo prokletí ve Vzpomínkách, snech a úvahách neuvádí. Jung ve své knize Proměny a symboly nevědomí z roku 1912 píše o schizofrenních sklonech tří nebo čtyřletých dětí. Říká, že normální dítě se snaží dobýt svět a oprostit se od matky. Pacient trpící chorobou dementia praecox (anebo schizofrenik) se však snaží o opak: oprostit se od světa a znovu si získat subjektivitu dětství. Při dementia praecox pacient odmítá aktuální obraz světa ve prospěch jeho archaického obrazu. Když se dítě vyhýbá svému úkolu adaptace na realitu..., nahradí aktuální adaptaci archaické formy adaptace. Jung nevysvětluje, proč některé děti ztrácejí schopnost konfrontovat realitu, avšak jeho vlastní způsob adaptace byl v tomto věku,

jak se zdá, archaický. Místo aby projevil radostnou spontánnost a vykročil sebejistě kupředu, k neproblematickým vztahům s druhými lidmi, uzavřel se do alternativního prostoru, do světa svých tajemství, fantazií a privátních rituálů. Připouští, že duševní život dítěte je pro rodiče, učitele i lékaře problém, änicméně, když je dítě normální, žádné skutečné problémy tohoto druhu nemá. Lidská bytost o sobě může mít pochyby a neshodovat se sama se sebou teprve, když dospěje." Jungovo dětství ovšem bylo vzdáleno tomu, aby bylo normální. Ve své recenzi Vzpomínek, snů a úvah tvrdí pediatr a psychiatr D. W. Winnicott, že psychotická choroba mívá své počátky již ve věku čtyř let a že se Jungova osobnost rozštěpila, když se snažil ubránit sám sebe. Měl však velmi silnou vůli k zotavení, takže se dobral pochopení své psychózy. Jeho tajnůstkaření bylo součástí jeho systému obrany a bylo tedy charakteristické, že se ze svého snu o přerostlém penisu nikomu nevyzpovídal, ani si jej nespojil s vlastní sexualitou. Mnoho psychiatrů se od Winnicottova verdiktu distancuje, souhlasí s ním však psychoanalytik Michael Fordham — jeden z editorů, které si Jung vybral pro anglické vydání svých sebraných spisů. Po přečtení nástinu prvních tří kapitol Vzpomínek, snu a úvah řekl Jun-govi, že äbyl vlastně schizofrenním dítětem se silně obsesními sklony, a kdyby ho bývali přivedli ke mně, musel bych říci, že prognóza je -22dobrá, ale musel bych doporučit psychoanalýzu. On však mé necitlivé stanovisko nepřijal." V lednu 1955, když jsem se setkal s doktorem Fordhamem těsně před jeho smrtí, zeptal jsem se ho, jak se nástin Jungovy knihy lišil od publikované verze. Fordham řekl, že Jungova matka se mu tu jevila jako spíše hysterická osoba a jeho dětství působilo dojmem větší mentální narušenosti. Carlovi bylo asi šest let, když napadl chlapce stejného stáří, dobře oblékaného syna sousedů. O nedělích nosil tento hoch i jeho dvě sestry patentní boty z kůže, bílé fiží a bílé rukavičky. Čistotou však zářily i ve všední dny. Carlovi, který měl obvykle špinavé ruce, díry v botách a roztrhané kalhoty, pořád opakovali, že by se měl chovat jako tyhle hezké a vzorné děti. Pomsta, pro kterou se rozhodl, odpovídala vzorci, který podle Winnicotta často vzniká na základě internalizace špatných vztahů mezi rodiči. Matka Carlovi vynadala, ale když si později hrál s kostkami za starým spinetem, slyšel, jak si cosi mumlá pro sebe, až nakonec promluvila nahlas: äPochopitelně, takovému nepořádku přece není možné zabránit." Celý štěstím bez sebe, že matka je na jeho straně, věděl, že nemohla být otevřenější. Otec učil Carla latině. Caři začal záhy navštěvovat vesnickou školu, kam chodil až do svých devíti let. Aby se dětem vštípila abeceda, používalo se tělesných trestů. äBylo nás ve třídě osm chlapců, kteří jsme seděli na lavici vedle sebe. Učitel měl rákosku spletenou ze tří vrbových prutů, dost dlouhou na to, aby dokázala přetáhnout záda nás všech najednou. Pak řekl: ,Tohle je A (prásk), ,Tohle je B (prásk)... Zas tak moc to ale nebolelo, protože když dal ránu do osmi zad zároveň, stačilo se schoulit a moc jste toho necítili." Záměrem bylo vštípit žákům písmena do paměti prožitým utrpením a vztekem. Caři se naučil číst už v pěti letech, takže si velmi snadno udržel náskok před svými sedmi spolužáky — dětmi venkovanů. Nehrál si s nimi rád. äPřidal jsem se k nim, když si z něčeho dělaly legraci, anebo jsem je přizval ke svým vylomeninám, které jsem doma dělat nemohl." S druhými lidmi se však necítil dobře. äBylo to, jako bych v sobě pociťoval rozštěp a bál se ho." Chránil se vymýšlením rozličných kvazimagických rituálů, jejichž součástí byla i hra s ohněm. Staré kamenné zdi v zahradě byly samá -23-puklina. Ty vypadaly jako nějaké miniaturní jeskyně. V jedné z nich si rozdělal oheň. Ostatním dětem dovolil, aby mu pomáhaly sbírat dřevo, ale vkládat ho do plamenů nesměly. Mohly si dělat vlastní ohníčky v jiných puklinách, ale tenhle jeho äměl neomylnou příchuť svátosti". Oheň symbolizoval jeho vnitřní já. äNa dlouhou dobu to byla moje nejoblíbenější hra." Když psychotici nemají žádnou možnost hrát si s ohněm, alespoň o něm mluví. äOheň může být," podle R. D. Lainga, änejistým mihotáním vnitřní čilosti jedince. Může to být příznak destruktivní vetřelecké síly, která ho ničí." V sedmém a osmém roce si Caři rád hrál s hracími kostkami. Stavěl si z nich věže, které pak ničil zemětřesením. Často si o samotě hrával s jedním velkým kamenem, který vyčníval ze svahu vedle zdi. Celé hodiny na

něm seděl a představoval si, že stejně tak si ho uvědomuje kámen. A pak vyvstala otázka: äJsem ten, co sedí na kameni, anebo jsem kámen, na kterém sedí om?" Potom přijal za svůj jeden malý kámen podlouhlého tvaru zbarvený do černá. Pomaloval ho, aby ho barvou rozdělil na dvě poloviny, a nosíval ho neustále s sebou v kapse u kalhot. Zdá se, že k chlapcově dezorientaci došlo, když jeho neurčité úzkosti ze zániku dostaly mnohem určitější podobu: strach z udušení. Jeho úzkostné sny se začaly shodovat s tělesnými příznaky. Někdy viděl v dálce maličkou kouli, která se začala přibližovat a zvětšovat, až se z ní stalo cosi monstrózního a dusivého. Od sedmi let trpěl infekcí dýchacích cest, ke které patřilo těžké, chraplavé dýchání, ostrý kašel a záchvaty dusnosti. Tato nemoc je mnohem častější u mladších dětí a své jméno äpseudozáškrt" dostala proto, že často souvisela se záškrtem. Během jednoho nočního záchvatu se Caři musel postavit do nohou své postele a hlavu zvrátit dozadu, přičemž otec ho přidržoval pod rameny. äSpatřil jsem nad sebou jasně modrý kotouč velikosti úplňku a uvnitř se pohybovaly zlatavé postavy, které jsem považoval za anděly. Pokaždé, když k tomu došlo, tato vidina utlumila můj strach z udušení, ale vše se mi vracelo ve snech... Tahle spirituální atmosféra se stávala nedýchatelnou." Strach z udušení občas dokázal malého Carla přesvědčit, že se nějak mění kvalita vzduchu. Byl čím dál závislejší na svých tajných rituálech. Bavilo ho vyřezávat si do dřeva, a když mu bylo devět let, vzal si pravítko, odřízl od jeho konce asi dva palce a vytvořil si malou figurku s cylindrem na -24hlavě, oblečenou v sutaně a ve vysokých botách. Celou figurku obarvil černým inkoustem, takže mužíček se nápadně podobal všem duchovním v rodině. Stejně jako si mladší děti oblékaly svého medvídka nebo panenku, Caři si pro svého mužíčka vyrobil malý černý vlněný plášť a postýlku. Pravítko uložil do žlutého pouzdra na tužky. Z něho se teď stal mužíčkův domov, kde bydlel se svým kabátem, s podestýlkou a s pomalovaným kamenem, který se nyní stal jeho kamenem. Mansarda na špičce fary byla nepřístupná, protože podlahová prkna tu byla prohnilá a sežraná od červotočů. Přes vyslovený zákaz se však Caři vyšplhal na jeden z trámů, aby sem do prostoru pod střechou ukryl svůj penál. äMěl jsem pocit bezpečí, konečně jsem se osvobodil od bolestného pocitu být sám se sebou v rozporu. V každé obtížné situaci, pokaždé, když jsem udělal něco špatného, nebo když byla zraněna má senzitivita, když mě trýznila otcova popudlivost anebo matčino chabé zdraví, pomyslel jsem vždycky na svého mužíčka." Na rozdíl od posvátného ohně a kamenů nepředstavovala tahle figurka jeho tajné já. Kdyby ano, nevytvořil by si ji do podoby duchovního. Jeho funkce se podobala spíše funkci nějakého plyšového medvídka, panenky nebo kousku jiného měkkého materiálu, který tak často bývá pro mnohem mladší dítě nepostradatelný. Winnicott používá pro äprvní objekt nejá", který lze vlastnit a manipulovat s ním, výrazu äpřenosový objekt". Také Fordham považuje figurku mužíčka za přenosový objekt. Ačkoli se jeho sestra Gertruda narodila v roce 1884, Jung tuto událost nezmiňuje jako jednu z příčin svého rozrušení, kvůli kterému tak nutně potřeboval svou figurku. Rodiče ho nijak nepřipravovali na to, co se mělo stát. Neustále rozmrzelý, když ho matka brala do své postele, si ani nepovšiml, že odpočívala více než obvykle a že se jí začalo zvětšovat břicho. Když spatřil nemluvně, jeho pocity byly negativní. Rozjařený otec ho vzal do ložnice, kde matka držela v náručí ämalé stvoření, které ho mimořádně zklamalo: jeho rudá svraštělá tvář připomínala tváře starců, mělo to zavřené, pravděpodobně slepé oči, vypadalo to jako nějaké štěně. Ta věc měla na zátylku pár zrzavě blonďatých vlásků, které se mi snažili ukázat. Cožpak z toho měla vyrůst nějaká opička?" Rodiče mu řekli, že nemluvně přinesl čáp, ale Caři už nebyl ve svých -25-devíti letech tak naivní, aby to mohl brát vážně. A co všechna ta spousta štěňat a korat? To lítá čáp sem a zase tam, aby je doručoval separátně? A jak by mohl čáp nosit malá telata? Znovu se ho rodiče pokusili oklamat; znovu udělala jeho matka cosi tajného. Jeho mlhavé pocity nedůvěry jen zesílily. äPozdější nedůvěřivé reakce mojí matky potvrdily mé podezření, že s porodem bylo spojeno něco, co bylo spíše politováníhodného." Každý z jeho rituálů vedl k dalšímu rituálu. Uchovával figurku v bezpečném úkrytu, a když bylo zapotřebí, komunikoval s ní. Vymyslel si

dokonce privátní jazyk, a když byl ve škole, psal mužíčkovi zprávy na malé proužky papíru. Vyšplhal pak nahoru na mansardu a zprávy mu nechával v penále. Shromaždiště těchto malých svitků připomínalo miniaturní knihovnu. -263. KAPITOLA v ^v TAKOVÁ HŘÍŠNÁ MYŠLENKA V jedenácti letech Carla poslali na gymnázium v Basileji. Každé ráno ho teď čekalo třicet minut chůze z Klein-Húningenu do města cestou vedoucí převážně podél břehů Rýna. Po dětství, které strávil na venkově, teď mohl každý den navštěvovat skutečné město — prohlížet si příkré a úzké uličky plné rušných obchodů, drahé kočáry tažené koňmi, lidi v pozoruhodných šatech a účesech na ulicích a v kavárnách, rušný rybí trh, velkou katedrálu z pískovce se dvěma gotickými věžemi a zvonicí ozdobenou věžičkou, fresky na fasádě městské haly, rýnskou promenádu, starý přístav, podrobně propracované reklamy propagující módu a představení v divadlech a koncertních sálech. Basilej měla silnou tradici protestantské kultury. S populací, čítající něco kolem pěti tisíc obyvatel, bylo město dost malé na to, aby se tu lidé znali navzájem. Caři věděl, že ho znali jako vnuka Carla Gustava Junga, na ulicích pak často vídal pověstného Jakoba Burckhardta, sedmašedesátiletého historika kultury, anebo dalšího známého spisovatele, nápadně vousatého sedmdesátníka Johanna Jakoba Bachofena. Když naslouchal vyprávění svých spolužáků o kapesném, o prázdninách u moře a víkendech v Alpách, uvědomil si, na jak nízkou úroveň byla jeho rodina zařazena v hierarchii bohatství, moci a životního stylu. Začal si uvědomovat ošuntělost svých rukávů a děravost svých bot a byl vůči rodičům čím dál kritičtější. Necítil se dobře, když se na něho lidé dívali, a proto ho ztrapňoval matčin zvyk pokřikovat za ním, když odcházel z domu: Umyl sis ruce? Vzal sis kapesník? Nezapomeň se vysmrkat! -27-Utěšoval se modlitbami — ovšem nikoli k Ježíši, ale k Pánubohu. Bůh pro něho znamenal mystérium. O Ježíšovi se vědělo, že měl vousy a nosil jasně zbarvená roucha, ale jak vypadal Bůh, to nevěděl nikdo. Hodiny náboženství byly nudné a stejně tak hodiny matematiky. Narozdíl od zvířat, květin a zkamenělin byla čísla a algebraické symboly fádní, a tupé odříkávání, že a se rovná b, nemělo žádný smysl. Jak by se mohly rovnat? A jak by se paralelní přímky mohly setkat v nekonečnu? Caři matematiku zvládal jen díky své fotografické paměti, která mu připomněla algebraické symboly, které předtím viděl na tabuli. Někteří učitelé by mu jistě bývali pomohli, stačilo se svěřit s potížemi, které nad abstraktními koncepty pociťoval, ale Caři se raději cvičil ve svém tajnůstkaření. Hltal knihy, které si namátkou vytáhl z otcovy knihovny, a nasával ideje a fakta, která neměla žádnou spojitost tím, co se musel učit ve škole. Sám si mimovolně dopřával vzdělání, které by jeho učitelé zavrhli jako anarchické. Aniž by o tom věděli, Carlovi se zdálo, že ho odmítají. Bez ohledu na kreslířský a řezbářský talent bylo Carlovi odepřeno navštěvovat hodiny výtvarné výchovy. Nejhorší muka mu však připravil tělocvik. Caři nenáviděl, když mu někdo nařizoval, jak se má pohybovat. V létě roku 1887, když mu bylo dvanáct let, se změnil model jeho náboženského uvažování. Mohl za to sen, snad bdělý. Nevíme přesně, oč šlo, ale Jung vzpomíná, že v tomto snu viděl Boha kadit. (Používám zde výrazu, který chtěl použít Jung — nikoli eufemismu, který se díky redakční úpravě objevuje ve Vzpomínkách, snech a úvahách). Jung popisuje jedno slunečné odpoledne v Basileji, kdy se cestou ze školy na katedrální náměstí snažil ze všech sil zahnat představu, která by mu mohla přivodit trest věčného zatracení. Ve verzi, která hovoří o bdělém snění a která ve Vzpomínkách, snech a úvahách zabírá celé čtyři strany, toto zápolení pokračuje celou noc. Snová verze — kdy spící Jung nemá žádnou šanci odporovat — se objevuje v knize C. G. Jung od jeho anglického přítele Edwarda Benneta. (Jung si ji mohl přečíst ve strojopisné verzi a také provedl rukopisné korektury, které byly autorem akceptovány.) Bůh v obou verzích sedí na zlatém trůnu a kadí

masivní hovno, které rozbije katedrálu. Proč do Carlovy mysli vstoupila tak hříšná myšlenka? Rodina věnovala při čtení bible spoustu času představě, zřejmě inspirované -28jednou pasáží na konci knihy Exodus, kde Hospodin odmítá ukázat Mojžíšovi svou pravou tvář. äNebudeš moci viděti tváře mé; neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal. A když tudy půjde sláva má, postavím tě v rozsedlině skály, a přikryji tě rukou svou, dokudž nepřejdu. Potom odejmu ruku svou, i uzříš hřbet můj, ale tvář má nebude spatřína." Jung stejně jako Mojžíš věřil, že se mu — intimně — zjevil sám Bůh. äNeudělal jsem si to, ani jsem si to nepřál... Odkud takovéto věci pocházejí?... Bůh mne do této situace postavil, ale pak mne ponechal sobě samému... Nepochybuji, že mi Bůh připravil tuhle rozhodující zkoušku, že šlo jen o to, správně mu porozumět." Na této juvenilní fantazii — být vyvolen k přímému kontaktu s Bohem — není nic podivného. Divné je jen to, že až tak dlouho přežila v Jungově vědomí. Ještě v sedmdesáti letech Jung věřil, že Bůh, který mu věnoval tuto představu, si jej vybral pro jakýsi zvláštní vztah. Tato víra však původně nemusela být než cenou útěchy, kterou si udělil sám Jung. Jistě by dal přednost láskyplnému vztahu mezi oběma rodiči, kteří by se navzájem milovali. Toto však bylo tajemství, které si střežil i sám před sebou. Další důležitou událostí roku 1887 byla nehoda, která přerušila jeho studium. V poledne, krátce poté, co skončilo ranní vyučování, se vydal ze školy domů. Jako obvykle ho část cesty doprovázel některý ze spolužáků. Když na něj čekal na katedrálním náměstí, strčil do něj násilím jiný chlapec, takže Caři ztratil rovnováhu a hlavou se málem udeřil o obrubník. Využil této nehody, aby mu poskytla omluvu, že nebude muset jít do školy. Tento napůl vymyšlený nápad možná zasáhl jeho hlavu tvrději, než bylo třeba. Caři zůstal v mdlobách ležet na chodníku. Částečně i proto, aby se pomstil chlapci, který do něho strčil. Zvedli ho a odnesli do nepříliš vzdáleného domu jeho dvou neprovdaných tet. Ráno ho znovu poslali do školy, ale on opět upadl do mdlob. Pokaždé, když měl dělat domácí úkoly nebo jít do školy, opakoval to, co částečně bylo jeho vlastní lstí. Až do počátku šedesátých let se věřilo, že děti nikdy netrpí depresemi, žádný jiný výraz by však jeho duševní stav, kterým během šesti měsíců nepřítomnosti ve škole trpěl, necharakterizoval lépe. Oddával se bdělému snění, osamělým hrám v lesích, kreslení bitevních scén, v představách se pokoušel ztotožnit -29-se stromy, s vodou, mokřinami, kameny, zvířaty a s knihami z otcovy knihovny. Během měsíců, které trávil doma, mohl častěji než obvykle vídat svou setru Trudí. Vzpomínky, sny a úvahy o ní nevypovídají takřka vůbec nic, jako by zapomněl, že jí devět let byl doma starším bratrem. V autobiografickém materiálu, který sám napsal a diktoval, hovoří o věkovém odstupu šesti let. Jejich vzájemný vztah nebyl nikdy nijak blízký a Trudi, která jako dítě byla neduživá a křehká, lpěla na matce způsobem, který Carla iritoval. Soudil o ní, že se narodila, aby zůstala starou pannou. Nikdy z ní nic nebude, pravil, jestli ji matka bude dál vychovávat tímhle způsobem. On však, jak sám říká, Trudi vždycky obdivoval a velebil její pozici. V originálním strojopise prvních tří kapitol Vzpomínek ji nazývá äurozenou dámou" a říká, že zemřela sama — tato věta je však vytržena, stejně jako pasáž, ve které ji srovnává s Goetheho setřou Cornelií, která také trpěla kopřivkou a dráždivými vyrážkami a která také zůstala osamělá a trávila většinu života doma. Trudí žila od dětství ve světě fantazie a místo, aby své knihy podepisovala svým pravým jménem, používala jakési aristokratické pseudonymy. Jejich dědeček z otcovy strany měl mladší sestru, která strávila celý život v ústavu pro šlechtičny. Jung měl dojem, že Goethe, jeho dědeček i on měli stejný typ sester. Když Trudí zemřela, občas o ní sníval a někdy v ní dokonce spatřoval svou animu nebo personifikaci svého nevědomí. Caři po nehodě věděl, že je na něm, jak dlouhý čas si vezme na zotavenou. Když přišel o svou fixaci na vnější skutečnost, necítil se ve své kůži. Pocit spojení s druhými lidmi mu měli zajišťovat rodiče, jeho hlavním vztahem však byl vztah k sobě samému. Nyní měl pocit, jako by prchal pryč. Odtržen od svých spolužáků si nyní rekapituloval samotu svého dětství a upevňoval si zvyk svého tajnůstkářství. Fantazij ní představa božího hovna pro něho byla důležitá, ale mohla být

až tak důležitá, jakou ji chápal on? Jung říká: äCelému mému mládí lze rozumět ve smyslu tajemství..., a dodnes jsem vlastně izolován, neboť mám ponětí o věcech, a musím lidem naznačovat věci, které ostatní neznají a většinou ani znát nechtějí." Miliony chlapců zajímalo, zda také Bůh a Ježíš používají toaletu, ale problémem je, jak se následně formuje jejich vztah ke světu. -30Měl Jung ještě nějaké další velké tajemství, kromě svých dvou snů, hry s figurkou mužíčka a sexuality osamělého školáka? Lewis Mumford se vyjádřil v tom smyslu, že Jung mohl mít sen o velkém penisu mnohem později, než říká. Jak tento sen, tak jeho potřeba zůstat určitou dobu mimo školu snad mohly mít souvislost s homosexuální zkušeností. Ve Vzpomínkách, snech a úvahách však nic takového zmíněno není. Jung byl již čtyři a půl roku ženat, když napsal Freudovi o jednom svém traumatickém zážitku z chlapeckých dob. Je možné, že jeho dopad na Carlovu emocionalitu byl mnohem víc zničující nežli prodlužovaná nepřítomnost jeho matky, avšak Jung se s ním vyrovnává (jako by si ho udržoval na vzdálenost paže) pouze jedinou kryptickou větou: äKdyž jsem byl chlapcem, podvolil jsem se jednomu muži, kterého jsem kdysi obdivoval." V publikovaném překladu dopisů je to podáno takto: äUtrpěl jsem sexuální útok ze strany..." Nicméně, Jch bin unterlegen,1 doslova znamená, jak poukazuje Erik Erikson, äpodlehl jsem", což je totéž co äpodvolil jsem se". Možná se už nedozvíme, co se tehdy opravdu stalo a kolik tehdy bylo Jungovi let. Jestliže ovšem uvěříme Jolandě Jacobiové, která později pracovala pod Jungovým vedením, incident se zřejmě odehrál dříve než v jeho osmnácti letech. Později už byl Jung příliš velký (hodně vyrostl a zesílil, než aby se nedobrovolně podrobil nějakému sexuálnímu obtěžování). Vzhledem k tomu, že ani já jsem pro něco podobného nenašel žádné doklady, je možné, že se incident opravdu odehrál dříve. Renatě Hoferová ve své knize Die Hiobsbostchaft C. G. Jungs tvrdí, že ze všech jeho tajemství právě toto pro něho znamenalo největší zátěž a myslel na ně, když napsal, že je v božích rukou a byl stvořen pro to, aby dokázal snášet jeho vůli. Sen, který si zaznamenal později, může odkazovat k tomuto incidentu. Ve snu se nějaký muž pokoušel zoufale dostat za něho a skočit mu na záda. O tomto člověku nevěděl nic mimo to, že převzal cosi, co mu Jung řekl, ale pokusil se to překroutit do ätrochu groteskní travestie mého významu". Jung neříká, jestli to byl vracející se sen, ani kdy se mu zdál, říká však, že ho na čas zmátl. Nakonec ho, v eseji z roku 1961, interpretuje ve smyslu rčení äDu kannt mír auf dem Buckel teigen", což doslova znamená: äMůžeš mi vlézt na -31-záda!" A nebo obrazně: äJe mi jedno, co říkáš." Snažil se tento svůj sen objasnit nebo spíše zatemnit? Ačkoli sen o penisu, fantazie o kálejícím Bohu a hra s figurkou byly pro jeho imaginativní svět čímsi zásadním, nikdy o nich nemluvil. Po neúspěšném pokusu svěřit se Freudovi s homosexuální epizodou se o ní odmlčel rovněž. Jeho sen zůstal tajemstvím do jeho šestašedesáti let a o své fantazii nebo hře s figurkou se až do pozdních let manželství nesvěřil ani vlastní ženě. Během Carlovy rozvleklé nepřítomnosti ve škole konzultovali jeho rodiče několik lékařů. Jeden mu doporučil prázdniny ve Win-terhuru, ležícím osmnáct mil na severozápad od Curychu. Caři zde pobýval u příbuzných na železniční stanici a svůj čas trávil pozorováním vlaků. Jiný doktor vyslovil své podezření na epilepsii. Chlapec jednoho dne zaslechl, co jeho otec říká příteli. Nikdo neuměl diagnostikovat, co vlastně bylo v nepořádku. äBylo by hrozné, kdyby byl opravdu nevyléčitelný. Přišel jsem o to málo, co jsem měl. Co s ním bude, když si ani nedokáže vydělat na živobytí?" Caři se rozhodl, že se raději uzdraví. Galvanizován k činnosti znovu usedl k práci na latinské gramatice a záhy zjistil, že učebnice otevírá i každý další den. Když ho o několik dní později poslali zpět do školy, cítil se zahanben, že zameškal tak dlouhou dobu. Nyní přešel do opačného extrému a sám si vnutil velmi přísný režim. äPravidelně jsem vstával ke studiu v pět ráno a ještě před odchodem do školy jsem často od třetí do sedmé ráno pracoval." Jeho sebedůvěra se upevnila, avšak přece jen ji stavěl na nepev-ných základech. Přišel na to, když zpochybnil autoritu otce jednoho svého spolužáka — muže, kterému patřila továrna, dva domy a několik koní. Jeden z jeho domů ležel u jezera Lucerně, kde tato rodina

měla i vlastní hausbót a veslici. Carlovi a jeho příteli dovolili, aby si na loďce vyjeli na jezero, ale upozornili je, že musí být opatrní. Protože Caři věděl, jak s Waidling (loďkou typu gondoly) zacházet, vyplul sebevědomě na vodu. Postavil se v loďce na lavičku a chopil se vesla k odstrkování. Otec přítele na ně hvízdal, aby se vrátili ke břehu. Caři byl pak za neposlušnost několikrát přísně pokárán. -32Ačkoli nedodržel příkazy tohoto muže, vnitřně odmítal jeho právo kritizovat ho. Začal se o sobě domnívat, že je vlastně složen ze dvou lidí, a tento incident zjitřil jeho sebeklam. Jednoho dne, když kolem něho v Klein-Hůningenu projel prastarý zelený kočár z Černého lesa, pocítil jakýsi nevysvětlitelný nával radosti. Měl dojem, jako by podobné kočáry kdysi v osmnáctém století sám řídil a byl nějakým způsobem ošizen o zážitky, které mu vlastně náležely. Když byl jednou v domě své tety a spatřil terakotovou sochu dvou basilejských osobností z osmnáctého století, cítil s jistotou, že také on kdysi nosil podobné boty s přeskami. O něco později — tentokrát však nepsal o sobě — Jung řekl, že dětské fantazie o tom, že člověk patří do jiné rodiny, indikovaly citové odmítnutí skutečných rodičů. Jak vyjádřil v jedné své přednášce z roku 1912, neurotické dítě na tom bude lépe, když opustí škodlivou rodinnou atmosféru, byť by to mělo být bez patřičné lékařské péče. Caři takovou péči neměl a dál ve škodlivé atmosféře žil. Žil současně dvěma životy. Dvanáctiletý chlapec se musel podřizovat starším a smířit se se svou nedostatečností v algebře; ve své fantazii však byl důležitým mužem, který žije v osmnáctém století, který nosí boty s přeskami a napudrovanou paruku a který si vyjíždí ve svém kočáře. Vrátil se zpátky ke své představě, jež se mu zpřítomnila, když mu vyhubovali za to, že se postavil v loďce na jezeře. Skládal se ze dvou lidí. Jakožto školák se cítil méněcenný před spolužáky, kteří víc dřeli a věnovali učitelům víc pozornosti, častěji se myli a lépe se oblékali. Avšak jeho druhá osobnost, kterou nazýval Číslo dvě, měla v sobě moudrost dospělého muže. Byl skeptický a nedůvěřivý a udržoval si odstup od druhých lidí, nikoli však od přírody. Carlovo záchranné lano spočívalo v jeho systému seberozštěpení. Číslo dvě disponovalo silou a autoritou. Číslo jedna však bylo příliš ostýchavé, aby je dokázalo projevit. Jeho spolužáci, to byli většinou nejistí, prostí kluci. V mnoha předmětech se dokázal dostat ve třídě na špici, ale protože se necítil dobře, když u druhých vzbuzoval závist, zařídil to vždycky tak, aby byl až druhý. Kdykoli byl poslán, aby došel pro knihy do univerzitní knihovny, prodlužoval svou nepřítomnost ve třídě, aby si je prohlédl. Četl hodně, ale tak jako předtím neměla většina jeho četby žádnou spojitost se školní prací. -33-Odcizil si učitele i spolužáky pěstováním vlastní nezávislosti. Byl na svůj věk dost velký a silný, aby se dokázal ubránit, kdyby byl napaden. Jednoho dne ho přepadlo sedm kluků. Caři jednoho z nich popadl za ruce a jeho nohy použil jako zbraň proti ostatním. Točil jím kolem sebe a několik jich zasáhl. Když pak byl potrestán, považoval to — nikoli bezdůvodně — za cosi nefér. Jung se domnívá, že ähra a mezihra osobností Číslo jedna a Číslo dvě, která pak probíhala po celý můj život, neměla nic společného s ,disociaci" (paltung — odlukou) v běžném medicínském smyslu". Trochu odlišný pohled na věc vyjádřil svým popisem schizoidního chování R. D. Laing v knize The Divided šelf z roku 1960. Schizoid vyděšený, že druzí lidé chtějí zničit nebo narušit jeho identitu, potlačuje jedno ze svých dvou já s rizikem, že alespoň uchrání své druhé, mnohem cennější já. Toto já, které se mu jeví jako äjeho vlastní", ävnitřní", äpravé" a äskutečné", nabývá stavu, který Kierkegaard nazývá äsebeobsažením". Člověk uzavřený do sebe se zdá zbaven tělesnosti a neúčasten aktivit svého falešného já. Když si jedinec věří a bezproblémově navazuje vztahy s druhými, žádná psychóza mu nehrozí, avšak psychotik se cítí bezpečně jen ve vztahu s fantomy, s představami nebo jinými částmi svého já. I když se mnohé z Laingových myšlenek postupem doby zdiskreditovaly, je stále těžké jeho pojetí rozděleného já nějak zdokonalit. Touha po samotě je často prostoupena potřebou všemocnosti. Jedinec, který cítí nejistotu ve vztahu k druhým, si svou izolaci racionalizuje tím, že je obviňuje z vulgárnosti, obyčejnosti, triviálnosti. Může při svém pohroužení do vřavy prožívat muka, ale bezproblémové vztahy

jsou uskutečnitelné jen tehdy, jsou-li si obě strany jisty svou vlastní půdou. Nevyváženému jedinci, který od malička trpěl chronickým strachem z anihilace, hrozí jen neúspěšné pokusy o navázání přátelství. Ve chvíli, kdy se cítí ohrožen, se stahuje zpět, namlouvaje si, že musí zůstat vyhýbavý a neangažovaný. Jinak mu lidé mohou něco vzít, tak jako rukojmí, a poškodit jeho vnitřní já. Milovat nebo být milován znamená učinit se zranitelným, narcismus však není nutnou součástí schizoidní pozice. Intrapersonální vztah se přibližuje podmínkám interpersonálních vztahů. Schizoid to pociťuje, jako by byl sám více osobami, jako by byl člověkem v plurálu. -34Od jedenácti let matka očekávala od Carla solidaritu, když se mu s důvěrou svěřovala a když vyjadřovala, a pravděpodobně i zveličovala, své výhrady proti vlastnímu muži. Matka před synem odhalovala své úzkosti, které před jeho otcem tajila. Dávala najevo alarmující obvinění, když však svůj příběh vyprávěla příště, celý ho změnila. Caři byl její podvojností zmaten. äVe dne to byla milující matka, ale v noci se měnila v podivína. Byla jako nějaký vizionář, který je zároveň podivným zvířetem. Vypadala jako nějaká kněžka v medvědí jeskyni. Archaická a nemilosrdná. Nemilosrdná jako pravda a příroda. Pak se stávala ztělesněním čehosi, co jsem nazval .přírodní mysl (natural mind)." Jung tuto anglickou frázi užil pro uvažování, které za nic nevděčí vzdělání, ale prýští přímo ze země jako nějaký přírodní pramen. Caři někdy napodoboval její primitivní přímost, když se zbavoval intelektuální kontroly nad tím, co říkal. Pěstoval si své intuitivní síly a pokoušel se probudit v sobě jasnozřivost. Jeho matka, ačkoli často vypadala strašidelně, se mu zdála mnohem poctivější nežli její manžel, který se držel protestantské ortodoxie. äNabyl jsem jistoty, že tohle byl špatný způsob, jak přistupovat k bohu, protože jsem ze zkušenosti věděl, že tato milost náležela jen těm, kteří bezvýhradně naplňovali Jeho vůli." Duchovní se mohli domnívat, že vědí jak potěšit Boha, ale ämohl někdo z těch, kteří si nárokovali, že znají Jeho vůli, předvídat, co se On rozhodne ze mě udělat?" Carlova víra v jeho osobní přímý kontakt s Bohem byla nepřímo úměrná víře v náboženské učení jeho otce. Pastor byl sice v Carlových očích spolehlivý jakožto rodič, avšak nikoli jako teolog. Jedinými děvčaty, se kterými si Caři po celou tuto dobu hrál, byly jeho sestřenice. Jeho kmotrem byl starší matčin bratr Rudolf, povoláním zámečník — v pořadí páté ze třinácti dětí Samuela Preis-werka. Mezi lety 1866 a 1889 dala Rudolfova žena Celestine život celkem patnácti dětem. Sedmá z nich, Luise (Luggy), byla Carlovou nejmilejší sestřenicí. Byla vysoká, štíhlá, temperamentní a inteligentní, měla pravidelné rysy, přitažlivé tělo, jasné oči a nádherně zaklenuté obočí. Luggy často své tetě Emilii pomáhala s domácími pracemi a Jung jí o ní napsal, že byla jeho první láskou. Nikdy jí však neřekl, že by do ní byl zamilován. -35V létě Carlův otec pravidelně odjížděl na prázdniny do Sachsein u jezera Sarnen, asi 25 kilometrů od Luzernu. Děti nechával doma s matkou. Chtěl být sám. Jung si v dospělém věku užil mnoha dovolených, aby si vynahradil jejich nedostatek v dětství. Jednu měl ve čtrnácti letech, protože postonával. Z ničehož nic ztratil chuť k jídlu. Lékař mu doporučil léčebný pobyt v Entlebuchu, západně od Luzernu, kde měl být ubytován v domě jednoho katolického kněze. Caři si před odjezdem koupil anglickou žokejskou čapku a bambusovou hůlku. Noci trávil v knězově domě a dny pod dohledem starého venkovského lékaře, který zde měl sanatorium pro rekonvalescenty. Jeden z Carlových soudruhů u stolu, mladý chemik, ho učil hrát kroket a společně chodili na vycházky. Jednoho dne navštívili lihovar, a když vypili příliš mnoho skleniček připravených pro návštěvníky, Jung se poprvé v životě opil. V pohupujících ulicích se musel chytat kande-lábrů a podpírat o zdi domů, aby si udržel rovnováhu, ale euforie slibovala, že by dospělý život mohl být plný příjemných překvapení. Poslední den pobytu v Entlebuchu přijel za Carlem otec a společně odešli do Luzernu, kde nastoupili na parník a zamířili do 30 kilometrů vzdálené vesnice Vitznau. Jung si později nevzpomínal na čas, který strávili společně, ale naopak na chvíle soběstačnosti — na nošení černého tvrdaku a

hůlky, na usrkávání kávy u stolku pod pruhovanou plachtou na terase luxusního hotelu na břehu jezera, na pojídání rohlíků s máslem a džemem a plánování projížďky parníkem po jezeře, které bylo obklopeno horami pokrytými ledovcem. Pastor, který se jen tu a tam snažil být vlídný, ponoukal svého syna, aby si vyjel lanovkou na vrchol nejbližší hory, Rigi. Když do chlapcovy ruky vtiskl lístek, vysvětloval mu, že víc než jeden si dovolit nemohou. Caři, dýchající zhluboka horský vzduch, se těšil z nádherného výhledu a říkal si, že teď je ve skutečném světě — božím světě — kde nejsou žádní učitelé, žádní spolužáci a žádné domácí úkoly. Vracel se dolů, ale protože na každé straně byly prudké propasti, bylo nezbytné dodržovat pravidla. Držel se obezřetně vytýčených stezek. Pastor se nevzdal naděje vylepšit svůj vztah s patnáctiletým synem, kterého bylo třeba připravit na biřmování. Ačkoli bylo možné delegovat tuto záležitost na některého jiného duchovního v rodině, pastor se rozhodl, že se věci ujme sám. Možná že doufal, že by se mohli jeden -36druhému svěřit, nicméně vše, co řekl, jeho syna nudilo. Caři, který pročítal katechismus, zjistil, že některé pasáže jsou mu nesrozumitelné a jiné jsou zase sentimentální. Protože nikdy nepochopil, co to je Nejsvětější Trojice, těšil se, že se od otce konečně dočká vysvětlení, ale když se k věci dostali, otec řekl: äNyní se dostáváme ke Trojici, ale přeskočíme to, protože nic z toho nechápu." Podle Jungova podání jeho otec postrádal jak inteligenci, tak intelektuální odvahu, a je těžké srovnat si tuto situaci s kultivovaností jeho mladistvého pojednání o Písni písní. Kmotrem při biřmování byl Carlovi zámečník, kterého bylo možné běžně spatřit v jeho obchůdku, ohnutého nad soustruhem. Oblečený ve fraku a s cylindrem na hlavě ovšem vypadal nemístně. Paul Achilles Jung ve svém rouchu čekal za oltářem. Bochníky od místního pekaře se rozkrájely na malé kousky. Víno se přelilo z cínového džbánu do cínového poháru. Když pastor pojedl chleba a polkl trochu vína, podal pohár jednomu ze starců, kteří všichni vypadali nezúčastněně. Caři zaznamenal podobnou atmosféru při křtech, svatbách i pohřbech. Nakonec i on polkl mdlý chléb a nakyslé víno. Cestou domů věděl, že se v jeho životě vůbec nic nezměnilo, vyjma toho, že měl nový černý oblek s delším sakem, který se nad sedlem jeho kalhot dělil ve dvě křídla. Když listoval otcovými teologickými knihami a pátral po nějakých informacích o bohu, nenašel vůbec nic, co by mu nějak pomohlo. Teprve když mu matka doporučila Goethova Fausta, podařilo se mu konečně narazit na spisovatele, který bral vážně ďábla, i když autor si nepřál, aby jeho hrdina zaprodal svou duši až tak lehkovážně. Zasloužil si prokletí a Mefistofeles neměl být o duši, kterou vyhrál, ošizen. Konec však zlo učinil jakoby neškodným. Vývoj Jungových myšlenek však byl ovlivněn Goethem, který studoval středověkou alchymii a věřil, stejně jako alchymisté, že za vším lze najít skryté harmonie a vzájemné vztahy. Carlovo odcizení od spolužáků, učitelů i od formálního vzdělání se prohloubilo, když byl obviněn z plagiátorství. Běžně měl s psaním školních úvah málo problémů a dostával dobré známky. Když se ale jednou opravdu snažil, učitel se domníval, že opisoval z nějaké knihy. Aniž by se ujistil, zda jeho izolace nebyla důsledkem nějakých odpuzujících rysů, které nemohl vidět, stáhl se ještě hlouběji do sebe. -37-Právě po této události dostal od spolužáků přezdívku äPatriarcha Abraham", kterou nesnášel. äV pozadí jsem však cítil, že přezdívka mi docela sedí." Vnitřní rozpor se prohluboval. Vedle ästarce, který náležel staletím", se jeho osobnost Číslo jedna ztrácela, jakoby v neexistenci. Když se znovu prosadila, stařec v něm se jevil jako nějaký sen. Stále izolovanější Caři cítil vinu ve svém venkovském původu. V nedůvěře vůči obyvatelům města soucitně pohlížel do äsmutných a opuštěných očí krav a rezignovaných očí koňů". Když se vydával na osamělé procházky do lesů, pořád ještě pociťoval svou spřízněnost s kamenem. Byl si jist, že mrtvé i živé hmotě je společná táž božská přirozenost. Kromě svých sestřenic z rodiny Preiswerků se Caři setkal jen s málo dívkami. K jednomu zdánlivě příznačnému setkání došlo jednou v létě, když byl patnácti či šestnáctiletý Jung pozván na návštěvu za otcem, který tou dobou trávil svou obvyklou dovolenou v Sach-selnu u svého známého, katolického kněze. Doporučovali Carlovi, aby navštívil blízkou poustevnu ve Fliieli, kde byly

uloženy ostatky německého mystika z 15. století, Mikuláše Kusánského. Poustevna byla nahoře nad údolím, a když Caři vyšplhal na kopec, setkal se tam z hezkou vesnickou dívkou, oblečenou do místního kostýmu. Dolů pak sestoupili společně. Ostýchavě jí sdělil, že je tu na prázdninách. Kráčeli pak společně a, jak se domníval, tak přirozeně, jako by k sobě patřili. I když dívka zřejmě byla katoličkou. Caři neprozradil, že jeho otec je protestantským duchovním. Nepokusil se hovořit o Schopenhauerovi nebo o Goethem — jen o počasí a nádherném rozhledu. Ani poté o ní nepřestával přemýšlet, i když dobře věděl, že ji už nikdy nespatří. Žádná z dívek, které během příštích několika let potkal, nedokázala tuto vzpomínku z jeho paměti vytlačit. Caři se však přece jen stal o něco průbojnějším a mnohem odhodlanějším rozluštit záhady života. Jaký má život smysl? Při systematičtějším čtení filozofických knih přišel na to, že Pythagorovy, Herakleitovy, Empedoklovy a Platonovy ideje působí änádherně a akademicky, tak trochu jako obrazy v galerii, ale jen o něco vzdálenější". Carla teď přitahoval mysticismus mistra Eckharta, ale s Tomášem Akvinským či Hegelem se necítil doma. Vzrušující pro něho byl Schopenhauer: místo aby horoval pro -38lidskou dobrotu a božskou benevolenci, konfrontoval krutost přírody a slepotu světotvorné Vůle. Filozofické čtení zvyšovalo Carlovo sebevědomí. äStal jsem se evidentně přístupnějším a komunikativnějším. Zjistil jsem, že má chudoba nebyla handicap a v žádném případě nebyla hlavním důvodem mého trápení: synové boháčů nebyli v silnější pozici nežli hoši, kteří měli smůlu a byli hůře oblečení... Udělal jsem si víc přátel a lepších, než jsem měl dříve." Během zdlouhavého období schizoidní osamělosti se jeho ima-ginativní svět soustředil na přímou zkušenost božské milosti, která dokázala přežít vedle idejí, jež měly původ v jeho extenzivní četbě. Schellingova rovnice Přírody a Ducha a voň Hartmannův doklad, že skutečnost je poznatelná, na něho učinily menší dojem nežli Goethe, Nietzsche, Schopenhauer a Kant. Hluboce na něho ovšem zapůsobila německá tradice romantického idealismu, který posílil jeho antipatii vůči materialismu a vědeckému racionalismu. Slovo psýché bylo pro něho synonymem německého slova seele, které lze přeložit jako duše. Nicméně Freud ve své vlivné knize Vyklad snů, z roku 1900, psýché definoval pomocí analogie s optickým aparátem. Mysl chápal jako aparát s funkcí přenosu a proměny specifické energie. Čím více Carla inspirovali romantikové a jeho privátní náboženství, tím více se vyhýbal kontaktům s ostatními lidmi. Odkazy na knihy, o kterých se ve třídě nikdy nehovořilo, však neučinily dojem ani na spolužáky, ani na nový okruh jeho známých, kteří narážkám na Kanta a Schopenhauera nedůvěřovali. äNěkteří se domnívali, že se vychloubám nebo že před nimi něco hraji." Jeho instinkt mu říkal, aby zůstával stranou, nicméně díky událostem ve školním kalendáři se přece jen dostával do kontaktu se spolužáky. Na jaře roku 1894 se podle školní zprávy dostal do potíží, protože se prý špatně choval a narušoval vycházku. Místo aby svůj vnitřní rozštěp kultivoval, pokoušel se ho léčit, ten se však dokázal vždy znovu prosadit, když začal uvažovat o své budoucí kariéře. Jeho osobnost Číslo jedna přitahovala perspektiva studia objektivních fakt ve světě zoologie, paleontologie nebo geologie; osobnost Číslo dvě zase lákala možnost zaměřit se na duchovní problémy řeckořímské, egyptské nebo prehistorické archeologie. Je-39-den z jeho strýců z matčiny strany — pastor v kostele svatého Albana v Basileji — se domníval, že by Caři mohl být dobrým teologem, a pravidelně ho k sobě zval na čtvrteční obědy. Konverzace se většinou točila kolem otázek teologické doktríny a biblických zmínek o zázracích. O Nietzschem se tu nehovořilo nikdy; Burckhardt byl považován za volnomyšlenkáře a Kant za heretika. Ačkoli se tu Caři necítil příliš dobře, zjistil, že tato konverzace je mnohem povzbudivější než jeho marné pokusy diskutovat o těchto otázkách s vlastním otcem, který mu radil, aby moc nepřemýšlel, aby jen věřil. Caři chodil do kostela jen zřídka, ale pastor ho kvůli tomu neplís-nil. Pořád ještě rád a hodně četl, především o prázdninách. Předplatil si dokonce jedno vědecké periodikum a začal sbírat zkameněliny, vzorky minerálů, ale také kosti — mamutí kosti ze štěrkové jámy na Rhinelandské pláni, i lidské kosti z masového hrobu za Hiiningenem, který pocházel z roku 1811. Vypadalo to, že

už se nemůže dočkat univerzitních studií, ale jediná dostupná univerzita byla ta basilejská, kde se však archeologie nepřednášela. äTen kluk se zajímá o všechno pod sluncem," řekl ustaraný pastor, äale neví, co vlastně chce." Dlouho však nerozhodný zůstat nemohl, protože byl nejvyšší čas zapsat se na nějakou fakultu. Jeho rozhodnutí nakonec ovlivnily dva sny. V jednom se ocitl v temném hvozdu nedaleko Rýna. Přišel k pohřební mohyle a začal kopat. Uvnitř našel kosti prehistorických zvířat. Ve druhém snu se mu také zjevil les. Hustý podrost obklopoval kruhovou tůňku s hlubokou a čirou vodou. Kolem dokola v něm byla zvláštní zvířata, třpytiví a opalizující mřížovci. äTyto dva sny mou mysl definitivně nasměrovaly k přírodním vědám." Radiolarie — mřížovci — jsou druhem mořské planktonové protozoie s nespočtem výstupků z povrchu buněk podobných prstům. Nejspíše si o nich přečetl v Bachofenovi. Kdyby se rozhodl studovat zoologii, skončil by nejspíš jako učitel. A co třeba medicína? Pastor požádal autority o radu ohledně dalších jeho studií, což jeho syna spíše překvapilo, neboť Číslo dvě diktovalo svůj názor na Číslo jedna, které mělo být äpoškozeno" řadou defektů, jako jsou sporadická lenost, zbabělost, deprese, nepřípadné nadšení pro ideje a věci, kterých si nikdo něčem, imaginární přátelství, úzko-prsost, předsudky, hloupost (ta matematika!), nedostatečné pochopení -40pro druhé, nesrozumitelnost a filozofická zmatenost, nebyl křesťanem, ani ničím jiným. Faust pro Carla znamenal mnohem víc než kterékoli z evangelií. Vypadalo to, že Faust má jakousi příbuznost s jeho osobností Číslo dvě. Caři snil o tom, že drží malé světélko a zároveň prchá od obrovité temné postavy, která znamenala — alespoň se o tom sám přesvědčoval — že jeho vědomí, nositel světla, se skrýval v osobnosti Číslo jedna, zatímco Číslo dvě ji pronásledovalo jako stín. Pochopil sen jako poselství kohosi, kdo byl mnohem inteligentnější než on. Nyní se začal více identifikovat s Číslem jedna. I když osobnost Číslo dvě mohlo být mnohem inteligentnější a mít i něco společného s produkcí snů, přestal ho pociťovat jako svou součást. V osmnácti letech Caři obnovil své pokusy o komunikaci s otcem, který však měl čím dál horší nálady. Během záchvatů vzteku byl nepřístupný. Když se modlil, znělo ählasem jeho víry značné zoufalství". Jako ten jediný, kdo znal pravdu o boží přirozenosti, chtěl Caři otci prospět zjevením, kterým byl obdařen, ale když otci položil intelektuální otázky, pastor se zdál podrážděný a nebyl schopen otevřeně hovořit. Pastor byl samozřejmě obětí. Církev ho nejdříve chytila do pasti zvyku teologického uvažování, které mu nedávalo žádnou šanci přímého kontaktu s bohem. Pak ho ovšem církev opustila. Bylo zřejmé, že svou víru ztratil — Caři ho jednou zaslechl, jak se modlí, aby mu byla víra vrácena. Caři dospěl k názoru, že se jeho otec nechal infikovat materialismem lékařů z ústavu pro duševně choré, kteří věřili, že duše je pouze výměškem mozku. Místo aby mu pak církev pomohla, opustila ho. Bůh měl právo být vykrmován teologií a církví, která se na tom zakládala, proč však dopustil, aby dál klamali lidi? Zřejmě byl sám v omylu. äBylo by absurdní dávat lidem za vinu, že umožňují, aby se děly takovéto věci." Pastor však nebyl zcela nevinný. Obraceje své slepé oko k božím nedostatkům, dál se zmítal ve své selhávající víře, místo aby se aktivněji angažoval ve věcech duchovních problémů člověka. Syn uvažoval, že bude muset převzít úkoly, které jeho otec zanedbal. Od léta roku 1895 bylo zřejmé, že Paul Jung, kterému teď bylo něco přes padesát let, je vážně nemocen. K příznakům nemoci patřil i jeho pocit, že má v břiše kameny, ale lékař na nic špatného nepřišel. -41-Toto nebyla jediná krize v životě jeho syna. Z Jungovy povahy by vyplývalo, že se písemně vyzpovídá z kterékoli ze svých prvotních sexuálních zkušeností. Dokonce i když nebyl obětí homosexuálního znásilnění, ohlížel se s rozpaky na äobscénní fantazie" a školácké tlachání, které se äjako příval špinavé vody" valilo přes křehké pocity. Chlapcům zůstává dětská duše, i když již disponují dospělou sexualitou, která je änaplňuje brutálními žádostmi a potřebami a jen málokdo z nich unikne bolestnému problému masturbace". Tak jako kůže, na níž vyráží akné, je i mladistvá duše vyvedena z rovnováhy. Jejich äpsychologická puberta" může trvat klidně až do pětadvaceti let. Jejich stále ještě äčistě animální" sexualita je často fixována na äpříliš nízkou úroveň" díky zkušenostem s

änejpodřadnějším typem žen" nebo s muži — homosexuální vztahy jsou totiž ämnohem častější, než se běžně ví". 424. KAPITOLA GEOLOGIE OSOBNOSTI Jung celý šťastný, že konečně opustil gymnázium, později ťvrdíval, že s výjimkou školy se nikdy v životě nenudil. Ještě mu nebylo dvacet, když byl 18. dubna 1895 přijat na lékařskou fakultu basilejské univerzity. Nyní očekával, že mu univerzitní studium anatomie a fyziologie objasní tajemství života. Do jeho přednáškového plánu patřila organická i anorganická chemie, fyzika, optika, mechanika a elektřina, ale většinu studijního času měl věnovat zoologii a biologii. Profesor Friedrich Zschokke, který oddělení převzal před dvěma roky, ve svých dvaatřiceti letech, učinil z kurzů äsrovnávací anatomie" kurzy äsrovnávací zoologie". Zschokke věřil, že se kompletní evoluce lidstva opakuje v anatomii každého jedince. Hovořil o ägeologii osobnosti" a tvrdil, že vše v lidském těle lze vysledovat směrem dolů po evolučním žebříku. Jung, který byl přesvědčen, že i teplokrevná zvířata mají duši a že rostliny v době svého růstu vyjadřují myšlenky božího světa, zareagoval na tuto ideu, která byla později zdiskreditována, pozitivně. O několik let později ji ve své knize Hádanky vesmíru zpopularizoval biolog Ernst Haeckel, který tvrdil, že äontogeneze rekapituluje fylogenezi", čímž měl na mysli, že individuální lidské tělo prochází během svého života stejnými vývojovými stupni jako evoluce celé lidské rasy. V roce 1899 přišel Haeckel s äfylogenetickou psychologií" zaměřenou na äfylogenezi duše". Jestliže lze vývoj lidského myšlení -43nahlížet jako paralelu biologické evoluce, pak by nová psychologická věda mohla pomoci osvítit lidské dějiny. O čtvrt století později nás etologie naučila, že při studiu chování zvířat je třeba počítat spolu s dědičností i s rolí životního prostředí, Jung však nadále věřil tomu, co učil Zschokke. Jak to vyjádřil Adolf Portmann: äJung nepohlížel na plazy, řekněme na ještěrku, konkrétním způsobem, tj. v pojmech chování, které nám ukázala etologie. Pohlížel na ni jako na jeden z hierarchických stupňů v evoluci našeho vlastního nervového systému." Jung velmi rychle dokázal, že je dobrým studentem. Byl jmenován mladším asistentem anatomie a záhy se ujal kurzů histologie, zabývající se podrobným studiem struktur tkání. Nejvíce ho ovšem fascinoval ämorfologický pohled v nejširším svém smyslu". Morfologie se zabývá strukturami, které určují podobu zvířat a rostlin. Obeznámil se s teoriemi äneovitalistů" — biologů, kteří odmítali Darwinův materialismus. Formulaci jejich názoru lze později najít v takových knihách, jako byla např. Naturgechichte der Seele (Přírodní historie duše) od Eugena Bleulera z roku 1921. Po roce 1895 se již takové formule, jako byl äboj o život" nebo äpřežití nejsilnějšího", staly předmětem útoků a Darwin sám byl obviněn, že vztahy mezi organismem a prostředím zjednodušoval. Zschokke, který přijal evoluci jakožto fakt, se však primárně nezaobíral teoriemi ani interpretacemi. Konfrontován se záhadami evoluce se zmítal mezi empirismem a zbožnou úctou. Stejně i Jung, který se držel toho, co Portmann nazývá äskrytou vírou v život". V Zschokkeho učení nebylo nic, co by tuto víru narušovalo. Profesor se koncentroval na formy zvířat a zkoumal struktury i zjevné souvztažnosti mezi nimi. V květnu roku 1895, měsíc po začátku prvního semestru, se Jung přidal ke sdružení, které si říkalo bratrství Zofingia. Jejich insignie se podobaly vojenské uniformě a patřila k nim zašpičatělá kápě, šerpa přes žaket, pumpky a vysoké boty sahající až ke kolenům. Zofingia se svým stářím vyrovnala nejstarším německým bratrstvům, ale uchovala si svou švýcarskou nezávislost. Členové bratrstva směli působit v jakékoli straně s výjimkou anarchistů a jejich mottem bylo: äZa vlast, přátelství a písmo." -44Při společenských setkáních, která byla směsicí žertů a formalit, pronášeli členové bratrstva proslovy na nejrůznější témata. Hovořilo se tu o federální bance, lidových písních i o životě

středoškoláků. Jung, jehož sebevědomí nyní vzrostlo, si v bratrstvu i mimo něj našel nové přátele. Jednou z jeho hlavních činností se teď stalo popíjení v hospůdce jménem Breo. Jeho nová přezdívka äSud" neměla původ jen v jeho mohutnosti, ale také v množství piva, které dokázal vypít. Dojem, který dělal na své spolužáky, byl trochu jiný, než se sám domníval. äPůsobil neomylně, často přehnaně sebevědomě," napsal o něm Gustav Steiner. äNikdo z nás zofingianů by nepředpokládal, že on v sobě vidí bytost osamělou, nepochopenou či dokonce izolovanou... Žil ve světě, který znal jen on sám... Kráčel si svou vlastní cestou. Občas měl záchvaty hněvu a byl přesvědčen, že ho učitelé nemají v lásce. Ve skutečnosti on nedůvěřoval jim." Narozdíl od Alberta Oeriho, který se mlčky snažil pomáhat ostatním studentům, se Jung zdál hluboce ponořen do vlastních problémů. Albert Oeri byl oním chlapcem, kterému se kdysi pětiletý Jung zdál tak nepřístupný. Bylo přirozené, že Jung tíhl ke spiritismu. Jeho sestřenice vyprávěly o podivných událostech, které se děly v rodině, a o módě spiritistických seancí, která se ve 40. letech 19. století objevila v USA a o deset let později se rozšířila i do Evropy. Psychologie a spiritismus se Jungovi nezdály bez spojitosti. Jeden z hlavních populárních vstupů do nevědomí vedl právě přes aktivity spiritistických médií. Někteří z nejvěhlasnějších myslitelů a lékařů té doby — William James, Theodore Flournoy, Frederick Myers — se začali zabývat parapsychologií. Jung, který pobyl několik dní v domě svého přítele v Schaffhauenu, si z knihovny jeho otce vytáhl knihu o spiritismu. Podle Vzpomínek, snů a úvah k tomu došlo na konci druhého semestru, nicméně svému příteli E. A. Bennetovi Jung řekl, že to bylo někdy v roce 1896 nebo 1897. Autorem knihy byl nějaký teolog a jeho pojednání o spiritistických manifestacích povzbudily Jungovu chuť po tomto typu literatury. Jung postupně zhltl sedm knih od Emanuela Swedenborga, švédského vědce z 18. století, kterého krátce po padesátce náboženská krize přesvědčila, že sny nabízejí přímý přístup do jinak neviditelného světa, odkud andělé a démoni uplatňují svůj vliv na každodenní realitu. -45V roce 1829 vyšla kniha, která měla na Junga asi největší vliv: Die Seherin voň Prevort (Vizionářka z Prevortu), jejímž autorem byl Justinus Kerner. Kerner pracoval jako obvodní lékař ve Weinbergu nedaleko Heilbronnu. Převést je wúrttemberská obec, kde žila vizemi a předtuchami obdařená dcera hajného, Friederike Hauffeová. Tato dívka obdivovala kazatele, jehož pohřeb se časově shodoval s jejím zasnoubením s mužem, kterého jí vnutili rodiče. Když bylo po svatbě, uvěřila, že byla v posteli s kazatelovou mrtvolou. Když pak vážně onemocněla, nereagovala na léky, avšak její stav se zlepšil, když ji Kerner mesmerizoval. Potom Friederike začala vést änetě-lesný život", vstupovala do transů a hovořila o spirituálním světě, nikoli ovšem ve svém obvyklém švábském nářečí, ale ve vznešené němčině. Zároveň předpovídala budoucnost a poskytovala rady návštěvníkům. Jedním z nich byl i teolog David Straus, jehož Život Ježíšův zpochybňoval zprávy evangelií. äJejí rozhovory s blahoslavenými duchy nebo o nich," napsal Straus, äměly tak opravdový průběh, že jsme nemohli zapochybovat, že se nacházíme v přítomnosti prorokyně, která je v kontaktu s vyšším světem." Někdy promlouvala řečí, kterou nazývala původním jazykem lidstva. Ve stavu transu doporučovala léky, které zabíraly proti neduhům jejím i těch druhých. Výraz mesmerizovat dostal jméno podle rakouského lékaře Franze Antona Mesmera, jenž žil v 18. století a, jak se říká, objevil hypnózu kterou používal k navození stavů transu. Mesmer se domníval, že součástí hypnózy je i působení magnetismu. Zvířecí magnetismus považoval za sílu či äfluidum", které je schopno uvést lidské tělo nebo atmosféru do nerovnováhy, a magnetismus vlastního těla dokázal äkanalizovat" do těla pacientova. Jung toto umění ämagnetických tahů" rychle ovládl. Profesor vnitřního lékařství na univerzitě v Nancy, Hippolyte Bernheim publikoval v roce 1886 skripta pojmenovaná Sugestivní terapie. Bernheim, na rozdíl od Jeana-Martina Charcota, tohoto průkopníka neurologie, který hypnózu považoval za patologický stav, chápal hypnózu jako stav zvýšené sugestibility a doporučoval

její terapeutické využití. Po jistou dobu se výrazy psychoterapie a hypnóza staly synonymy. Osvojit si techniku hypnózy nebylo obtížně a sám -46Jung se jí pravděpodobně naučil pouhým čtením knih a pozorováním hypnotizérů v akci. Měl radost, když získal dočasnou moc nad lidmi, kteří nad ním normálně měli nadvládu. Jeho matka se mesmerismu vysmívala, ale když jí nabídl, že jí ukáže, jak to celé funguje, přikývla. Požádal ji, aby zdvihla ruku. Když tak učinila, oznámil jí, že za chvíli ji už nedokáže dát dolů. Odpověděla, že je to nesmysl, ale záhy zjistila, že to je pravda. Jung jí vysvětlil, že ruku drží nahoře, protože to tak sama chce. Seděla na židli, a když jí natáhl jednu nohu, seděla tam takto s jednou rukou vztyčenou a jednou nohou nataženou, dokud jí neřekl, aby s nimi zahýbala. Ačkoli se Jung již častěji vídal se svými sestřenicemi Preiswerko-vými, v roce 1895 se stále ještě nořil do své izolace a pocitů nečistoty, které navozovalo jeho tajnůstkaření. Osciloval mezi sebeopovržením a narcismem: ze svého přesvědčení, že je äbuďto vyvržencem nebo vyvolencem, člověkem prokletým nebo požehnaným", vlastně nikdy nevyrostl. Většina jeho spolužáků si již utvářela vztah k dívkám, ale on, ačkoli procházel dlouhým obdobím, kdy se pokoušel najít náhražku za otce, si již budoval základy pro svou teorii, že pro duši je nejdůležitější vztah se sebou samým a že cesta k duchovní dospělosti vede přes integraci já. Součástí jeho prvních praktických spiritistických zkušeností byly jeho sestřenice. Když uspořádal sérii seancí, došlo k tomu s podporou jeho matky a nebo spíše, jak to sám vyjádřil, s podporou její osobnosti Číslo dvě. Také ona přicházela na seance, avšak pastor, který v tomtéž domě polehával v posteli, o těchto věcech nevěděl nic. Byl udržován v nevědomosti. Ačkoli sestřenice Luggy nevěřila na duchy, zúčastňovala se seancí se svou další sestrou Helly (Helena), které tehdy bylo třináct a půl, a svou nejlepší přítelkyní Emmy Zinnstagovou. Helly byla roztržitá, jemnocitná a pobledlá dívka s temnýma a pronikavýma očima, měla nervózní povahu a chytrou a ostražitou tvář. Někdy byla plachá, jindy prudká skoro až k neslušnosti. Helly z rodu Preiswerků měla stejně zvláštní zálibu ve věcech paranormálních jako její teta Emilie a určitě se musela jevit jako její mladší verze. Při spiritistických seancích u Jungů se používal kruhový stůl z ořechového dřeva, který patřil Samuelu Preiswerkovi. Když se -47stůl pohnul, ozývaly se z něj i z okolních zdí jakési klepavé zvuky. Duchové dávali najevo svou přítomnost. Když seance začala, Helly vstoupila do transu. Zbledla, sesunula se na podlahu, vyrazila ze sebe několik hlubokých vzdechů a začala hovořit v osobě Samuela Preiswerka. Imitovala ho. Místo, aby mluvila svým rodným švýcarským nářečím, hovořila vznešenou němčinou. Její hlas byl mnohem starší a dospělejší. Když se opět postavila na nohy, pohybovala se mnohem vznešeněji, její hlas náhle zněl opravdu mužsky. Hlas říkal, že promlouvá z nebes a ona že létá v ledových výšinách nad severním pólem. Říkal, že ji má rád více než kohokoli jiného a že zná všechny její myšlenky, avšak žádnou otázku, která se týkala jí osobně, zodpovědět nedokázal. Pak se museli všichni modlit za její starší sestru Berthu, které se prý narodil ämaličký negr". Bylo jí odpuštěno, ale rodině odpustit nelze, dokud jí neodpustí všichni a nepomodlí se za ní. Museli se kát a milovat se navzájem. Ačkoli se Helly se svým dědečkem, který zemřel již v roce 1871, nikdy nesetkala, slyšela o jeho známostech s duchy a každotýdenních setkáních s jeho mrtvou manželkou. Bylo ovšem těžké vysvětlit, jak dokázala reprodukovat jeho hlas a jeho manýru. Dělala to tak dobře, že o tom, že skrze ni promlouvá dědeček, dokázala snadno přesvědčit i ostatní. Bertha, která žila v Brazílii s nějakým míšencem a měla již dvouleté děcko, porodila týž den, kdy probíhala seance, další dítě — jestliže ovšem byly Jungovy následné výpočty přesné. Helly, která po seanci vypadala docela vyčerpaná, řekla, že byla v Brazílii přítomna porodu dítěte. Teď, když byla podnícena jeho chuť, byl Jung dychtiv uspořádat další seanci. Připravil si proužky papíru označené písmenky a čísly. Ty pak byly rozloženy do kruhu kolem sklenice obrácené vzhůru. Všichni se pak usadili kolem stolu a dva prsty položili na sklenici. Když seance začala, byl právě měsíc v soumraku. Jakmile se setmělo, Helly vyskočila na nohy, padla na kolena a ptala se ostatních, jestli také vidí hvězdu. Rozrušená a vyděšená žádala světlo a stěžovala si, že je jí

nevolno. Nedokázala však říci, co jí je. Když se v pokoji objevila rozsvícená lampa, znovu se utišila. Když se pohnul stůl, bylo znovu slyšet klepavé zvuky. Po stole klouzala sklenice a Helly začala hláskovat slova, některá i pozpátku. -48Znovu skrze ni začal promlouvat Samuel Preiswerk, byl však přerušen hlasem Carla Gustava Junga staršího. Oba dva dědečkové se navzájem neměli rádi, ale později si prý začali rozumět a podle Helly se i zavázali, že budou dohlížet na všechny žijící členy rodiny. Helly z polovědomí opět sklouzla do transu a promluvila o další ze svých sester, Dini (Celestině), která byla těhotná. Měla prý přijít o dítě. Její mrtvý dědeček jí však nemohl pomoci. Prý jí však mělo být odpuštěno. Když se Helly znovu probrala k vědomí, zdálo se, že nemá tušení, co před chvílí říkala. Ptala se, kde to byla. Ta však Dini, která vyprávěla, že po celou noc vedle ní u postele stál černý démon, jenž jí chtěl odebrat dítě, ale bojoval s ním bílý anděl, který se ji pokoušel ochránit, nic o ztrátě dítěte neřekla. Dini ve skutečnosti dostala infekci od manžela nakaženého syfilidou a na konci srpna její předčasně narozené dítě zemřelo. Při třetí seanci, která měla proběhnout na konci července, Helly znovu zareagovala na tmu. Položila se na pohovku, zavřela oči a zhluboka dýchala. Chvilku ležela nehybně a se zavřenýma očima, pak se ale nadzvedla a v polosedu promluvila změněným hlasem. Někdy promlouval jejími ústy Samuel Preiswerk nebo některý jiný z mrtvých příbuzných; jindy jako by zůstávala sama sebou. Jung následně provedl křížový výslech duchů. Ťukal do stolu v rytmu, kterého se Helly chopila a dále ho rozvinula. Luggy se o Helly, svou mladší sestru, která se často zdála v nebezpečí, bála: její duše byla, jak řekla, s tělem spoutána pouze tenkou nitkou. Na jaře roku 1897 se právě připravovala na své biřmování a Luggy bylo zřejmé, že byla značně přepjatá. Měla dojem, že by bylo lepší se seancemi počkat do doby, než bude biřmována. Za napětí, které Helly pociťovala, byly zodpovědné částečně i její city k Jungovi. Helly, která byla o čtyři roky mladší než Luggy, Junga vášnivě milovala a žárlila na svou lépe vypadající sestru. Hellyiny zmatené emoce zvyšovaly naléhavost jejích vizí a fantazií. Při svém útěku od reality svou představivost plně odevzdala halucinacím a zoufale se ztotožňovala s postavami z rodinné minulosti — především s dědečkem, kterého měli s Jungem společného. Luggy můžeme vidět na rodinné fotografii z roku 1891. V sedmnácti měla dobře vyvinutou postavu ve tvaru přesýpacích hodin. -49-Podle knihy, kterou napsala jejich neteř, byl Hellyin äsomnambu-lismus výtvorem, který měl odpoutat Jungovu pozornost od Luggy. Kdykoli se stávala prorokem nebo upadala do transu, jeho pozornost se obracela k ní." Jung však pozval na karnevalový bál Zofingie právě Luggy. Měla na sobě národní kroj a hovořila vnitrozemským nářečím. Členové bratrstva Jungovi vřele blahopřáli k tomuto úlovku, neboť se domnívali, že se jedná o nefalšovanou venkovanku. Pastor o seancích, které se odehrávaly na jeho faře, nevěděl vůbec nic. Kdysi býval členem Zofingie a doprovázel svého syna na výlety bratrstva do vinařské obce v Markgrafenu, kde každého bavil svými podivínskými promluvami nad vínem. Když mohl Jung neočekávaně nahlédnout, jak velkodušným a nadějným mladým mužem byl kdysi jeho otec, dokázal se do něho najednou vcítit. Jako student musel být Paul Jung stejně ohnivý a hladový po poznání jako nyní jeho syn. Byl to však jejich poslední šťastný výlet. Na podzim roku 1895 ulehl pastor natrvalo do postele. Jak říká jeho syn, v posledních měsících svého života musel být tento muž, kdysi tak silný a vzpřímený, přenášen sem a tam jako nějaká hromádka kostí v učebně anatomie. Když se Jung vrátil 28. ledna 1896 domů, ptal se ihned, jak je na tom otec. Pořád to samé, odpověděla mu matka, je velmi slabý. Invalida vznesl otázku a matka, která očima poznala, že už je v deliriu, ji předala dál na syna: absolvoval státní zkoušku? Caři předstíral, že ji udělal velmi dobře. Pastor se známkou úlevy zavřel oči. Matka opustila pokoj. Caři zakrátko zaslechl jakýsi chřestivý zvuk v otcově krku. Později popisuje äcivící oči umírajícího, jejich nepřítomný, vzdálený pohled". Jung odešel za matkou, která seděla vedle u okna a pletla. Neschopen vypravit ze sebe, že otec je mrtev, jí řekl, že umírá. Šla se na něho podívat. äVšechno to proběhlo tak rychle," řekla. Pozdější její komentář — äZemřel v pravý čas pro tebe" — jako

by pocházel od její osobnosti Číslo dvě. Za šest měsíců měl Jung dosáhnout dospělosti: přítomnost otce v domě by mu mohla být na překážku. Krátce po pohřbu se Caři, nyní hlava rodiny, přestěhoval do otcova pokoje a od této chvíle to byl on, kdo dával matce peníze na chod domácnosti. Během šesti či sedmi týdnů měl jakýsi vracející se sen o mrtvém muži, který říkal, že se dobře zotavil a vrací se domů -50z dovolené. Jung pociťoval vinu, že otci uvěřil, že je mrtev a že obsadil jeho pokoj. Rodina teď byla ve finanční tísni. Na jaře roku 1896 se vdova se synem a jeho sestrou, kterou Jung zřídkakdy zmiňuje, přestěhovali k nejstarší matčině sestře Auguste a jejímu manželovi. Ten žil upoután na invalidním vozíku a trpěl vadou řeči. Žili teď všichni společně ve velkém domě, kterému se říkalo Bottmingerský mlýn. Dům byl dvoupatrový a měl širokou zkosenou střechu. Stál kousek od železniční trati v Binningenu, předměstí na jihovýchodní straně Basileje. Říkalo se, že v tomto domě, obklopeném velkou přerostlou zahradou, straší. Augusta, která byla o dvanáct let starší než Emilie, se ve svých padesáti osmi letech vdala za chromého vdovce. Oni dva žili v přízemí, zatímco tři noví příchozí se zabydleli na hořejším poschodí. Někteří členové rodiny naléhali na Junga, aby se vzdal studií a převzal práci duchovního po otci, avšak matčin bratr Edward jim tehdy daroval nějaké peníze. Jung teď dostával malý plat za práci mladšího asistenta na univerzitě a doplňoval si ho tím, že tetě a strýci pomáhal rozprodávat kus po kuse jejich sbírku starožitností. Dávali mu procenta z každého prodaného artiklu, ale peněz pořád neměl dost. Když dostal krabici doutníků, dopřával si pouze jediný doutník denně, aby mu vydržely na celý rok. Vždycky v sobotu odpoledne přicházely Luggy, Helly a jejich starší setra Emmy do mlýna navštívit svého bratrance a malou sestře-nici. Chodilo se společně na procházky nebo se hrály hry, seance však byly Jungovým strýcem Samuelem Gotlobem — ochráncem Carla i Helly, po smrti jejich otců — zakázány. Také Rudolf Preiswerk, stejně jako pastor, zemřel krátce po padesátce. Místo, aby tu pořádali seance, vrhli se mladí na divokou zahradu, kterou se snažili zkrotit. Jung dával Luggy, v naději že ji konvertuje, knihy o spiritismu a často ji doprovázel domů, což vždycky zabralo více než hodinu. Pravidelně ve své konverzaci o spiritismu pokračovali v přítomnosti Helly a její starší setry Mathildy, která po celý život věřila, že má kontakty s äoním světem". Také Emmy a Dini se zajímaly o svět duchů, ale jejich matka Celestina byla toho názoru, že spiritismus je proti bohu. Když jednoho dne našla Luggy, jak si čte jakousi okultní knihu, kterou jí půjčil Caři, hodila ji rozezleně do ohně. 51 Když šel jednadvacetiletý Jung jednou ráno na návštěvu za svým přítelem v Schaffhausenu, řekla mu matka, aby navštívil rodinu Rau-schenbachů, žijící v domě, který dostal jméno podle přilehlé růžové zahrady, Hans zum Rosengarten. V Laufenu bral pastor syna často na vycházky s rodinou Schencků. Jejich dcera Berta si vzala za muže majitele továrny na hodinky a stroje. Jung, jemuž byly čtyři roky, když se jeho rodina odstěhovala z Laufenu, si ji pamatoval jako krásnou dívku s plavými vlasy a modrýma očima. Když volal na dům, spatřil na schodech jejich starší dceru, čtrnáctiletou Emmu. Nepromluvili spolu, avšak Jung, přesvědčen že právě spatřil svou budoucí ženu, se se svým dojmem ihned svěřil svému příteli, který se rozesmál. Později o tom hovořil jako o älásce na první pohled". äArchetyp je síla. Disponuje vlastní autonomií a dokáže se vás z ničehož nic zmocnit... Aniž byste ji znali, máte v sobě určitý předobraz ženy: předobraz té ženy. Pak onu dívku, anebo alespoň dobrou napodobeninu tohoto vašeho typu, spatříte a okamžitě jste jí uchvácen." Jít domů z Breo znamenalo projít lesy. Jung si v noci raději brával do kapsy revolver — nikdy se totiž nezbavil nočních děsů svého dětství. Venku před barem se vždycky pokoušel zapojit do konverzace Alberta Oeriho anebo jiného z přátel, äa oni, aniž by si to uvědomovali, ho vždycky doprovázeli až ke dveřím domu. Při celé cestě lesem Jung přerušoval rozhovor podobnými poznámkami jako: ,Tady byl zavražděn Dr. Gótz. Svůj revolver odložil, teprve až když jim řekl dobrou noc." Po jedné celonoční pitce byl Jung dostatečně čilý, aby cestou

domů natrhal matce pugét divokých kytek. Oeri popisuje, že byl ävelmi šťastný" a neustále připravený na střety s äLigou ctnosti", jak nazýval své mnohem puritánštější spolužáky. äZřídkakdy byl opilý, ale když už, pak se projevoval velice hlasitě. Nepřemýšlel příliš o fakultních tancích, flirtování s domácími děvečkami a podobných galantnostech. Říkal, že poskakovaní po tanečním parketu s nějakou ženskou, dokud se netopíte v potu, je naprosto k ničemu." Nejprve se pravidelných týdenních debat v bratrstvu neúčastnil. Ve čtvrtém semestru se sice připojil, ale až do listopadu roku 1896 žádnou svou přednášku nepřipravil. Místo aby tím, co v něm z roz--52noru v jeho osobnosti zůstalo, byl handicapován, učinil ze všeho žert, když své já Číslo jedna vykreslil z úhlu pohledu já Číslo dvě. Říkal o sobě, že se asi musel narodit v nějaké zlé hodině. Díky chování inspirovanému jeho černým srdcem si získal pověst člověka rozervaného, nezdvořilého, domýšlivého, troufalého a nevychovaného. Zoufale potřeboval shovívavost publika a nevěděl, jak svou äodpudivou osobnost a odpuzující řeč" prezentovat. Výbor by ho možná raději poslal zpátky do pekel. Mohl by se snad dožadovat přijetí do lidské společnosti a rady, jak vypadat dobře vychovaný. Jeho přednáška, pojmenovaná äHranice exaktní vědy", byla vášnivým protestem proti vědeckému empirismu. Německý fyziolog Emil Heinrich DuBois-Reymond, který byl průkopníkem studia elektrických aktivit v nervech a svalových vláknech, učinil v roce 1872 famózní pokus deňnovat hranici mezi tím, co lze vědecky objevit, a tím, co nemáme šanci nikdy poznat. Byl si jist, že nikdy nebudeme schopni analyzovat, co je mysl nebo co je hmota. Když na něho Jung zaútočil, nebyl to pouze projev provokativní chvástavosti studentského diskutéra, on tím odhaloval zaujatost, která měla předurčit jeho další vývoj. Jung tvrdil, že vědci se často odvažují vstoupit do metafyziky. Jak jinak také přijmout, že existuje jakýsi éter? Světlo nemůže procházet vakuem, ale putuje skrze médium, které se zdá nehmotné, ačkoli disponuje vlastnostmi vnímatelnými našimi smysly. Když se dostal k problému teorie univerzální gravitace, napsal si do konceptu: äDostali jsme se na hranici čehosi, co vědu jednoduše nechává za sebou." Protože však nechtěl provokovat, nakonec tuto větu, když měl svůj text opravdu přečíst, vypustil. Jung, který si stěžoval na kariérismus a lačnost po penězích, si možná připomněl kázání svého otce. Trápilo ho, že vzdělaní lidé tak lehkomyslně plýtvají svým časem. Přesto některé z rozhněvaných pasáží své přednášky vypustil. Mezi jinými: äRozlišující intelekt člověka funguje na úrovni, která by znechutila i prase." Nezatajil však své pohrdání večírky, kde lidé tlachají o hrách, koncertech a uměleckých galeriích, o novinkách tureckého útlaku Arménů, o rentgenových paprscích, které byly objeveny předešlý rok. Jung, jenž měl na mysli částečně místní buržoazii a částečně sklony svého otce k myšlen--53-kove stagnaci, se táže: äCožpak nemáme svatou povinnost ochraňovat mladičké semínko probouzejícího se poznání před fatálním mrazem lhostejnosti?" Mátlo ho, že se ti druzí ani v nejmenším nechystali odhalit smysl života. äKdykoli pátráme po skutečném smyslu, musíme tápat ve velké prázdnotě, v oblasti těch nejmlhavějších hypotéz. Naše chatrná inteligence jednoduše v bodě, kde začíná opravdové vysvětlení, přestává fungovat." Jungovy priority zůstaly po celou jeho dlouhou kariéru v podstatě neměnné. Odhalil je, když své posluchače vyzval, aby äopustili bezpečnou stezku, kterou před námi vyšlapali vážení vědci a vyhlášení filozofové, a realizovali vlastní nezávislé příběhy v oblasti nepoznaného, aby šli za nočními stíny a klepali na dveře, které DuBoisReymond nastálo uzavřel svým klíčkem, řka Ignorabi-mus (Nepoznáme)". Jung měl spoustu příležitostí k proklamaci svých názorů na vědu a současnou společnost — v bratrstvu, v náboženských debatách se studenty teologie i doma s vikářem, který byl nyní nástupcem jeho otce. Existovalo tehdy módní učení Augusta Ritschla, teologa, který zemřel v roce 1889. Ritschl tvrdil, že vliv Kristova příchodu na zem byl po mnoho století podobný, jako když je vlak tlačen lokomotivou ze zadu. Jung ovšem dával přednost myšlence, že Ježíše po smrti nahradil Duch svatý. 545. KAPITOLA

MAGNETICKÉ TAHY V listopadu roku 1896, když Jung přednesl před společenstvím Zofingia svůj první text, bylo Helly patnáct let. Jung jí k narozeninám daroval kopii Viziondřky z Prevorstu od Justina Kernera. Před Vánocemi znovu začaly seance. Nyní se však trochu lišily, částečně i proto, že na Helly měla vliv, jak očekával, kniha, kterou jí dal, a částečně i proto, že přišla o otce. Seance měly stále jakýsi sexuální podtext — předčasně zralá Helly si našla nový způsob, jak s Luggy soutěžit o Jungovu pozornost — a nyní měly i silný náboženský nádech. Původně začínali na faře, kde ležel smrtelně nemocný pastor. Teď, když byl mrtev, pokračovali dál, ale smrt pro Junga i pro dívky dostala docela nový význam. Mladí pozůstalí, kteří seděli bázlivě kolem stolu s prsty na sklenici, celí rozrušení a překvapení svou troufalostí, s níž pokoušeli smrt, se nyní utěšovali obřadem, který znovu potvrzoval jejich víru v přežití duše. Helly postupně přestávala být dětinskou. Seance jí pomáhaly vyzrát a Jung, který ji přesvědčoval, že je možné pamatovat si svá předchozí vtělení, měl úspěch. Helly záhy nabyla přesvědčení, že byla v dobách renesance princeznou, která se vdala za Luigi Sforzu. Její bratr Willi, o dva roky mladší než Luggy a o pět let starší než Helly, se je marně pokoušel přemluvit, aby Junga nebraly tak vážně. Helly, dramatizující svá předešlá vtělení, nechala nyní do svých improvizací vstoupit větší počet duchů. Toho nejdůležitějšího nazývala Ivenes. Ačkoli se Helly nikdy s žádnou Židovkou nesetkala, sebejistě -55-chtěla stát — vyváženou, laskavou, sebejistou, silnou, inteligentní a ctnostnou. Další změny v jejím představení měly očividně původ v knize. Na konci každého transu se nyní začínala ämagnetizovat". Zdůvodňovala to snahou zahnat následné bolesti hlavy. Kombinovala regulérní tahy se zvláštními kruhy a figurami osmičky, které prováděla oběma pažemi. Tvrdila, že provádí to, co Friederike Hauffeová — kázání černým duchům, kteří žili pod povrchem země. Poskytovala také informace o obyvatelích hvězd, kteří neměli žádné duše, a o Marsu, na kterém jsou všude kanály. Na Marsu prý nebyly žádné mosty, každý cestoval sem a tam v létajících strojích. Na hvězdách se nevedly žádné války, protože zde neexistovaly žádné názorové rozdíly. Lidé, kteří cestovali vesmírem, nesměli na hvězdách přistát a hvězdní obyvatelé museli zůstat minimálně dvacet metrů nad povrchem země. Kdyby vesmířané tento zákon porušili, museli by na sebe vzít lidskou podobu, což prý byl případ Napoleona Bonaparta. V roce 1897, kdy byla Basilej vybrána jako hostitelské město pro první mezinárodní sionistickou konferenci, ohlásila Helly, že ji dědeček pověřil posláním obrátit židy na křesťanskou víru a vést je do Palestiny. Ačkoli by jim dědeček jistě rád dopřál domovinu, ve skutečnosti by si asi nepřál, aby konvertovali. Překvapující není ani to, že Helly dělala i chyby, ale že jich udělala tak málo. Podezíral Jung Helly, že svými duchy pohybuje jako šachovými figurkami ve vlastní hře, při které se ho snaží citově angažovat a rodinu domanévrovat k odpuštění pro Berthu a Dini? Dini po smrti svého dítěte nabyla přesvědčení, že ji uhranula její nevlastní matka, která prý byla reinkarnací Madame Voisin, známé travičky ze sedmnáctého století. Dini se o pomoc obrátila k Helly. Ta se však z jedné seance vrátila tak vyčerpaná, že její matka Junga obvinila, že ji chce zničit. Zakázala dceři, aby s nimi nadále pokračovala. Zahanbená Helly si zalezla do postele a odmítla jíst. Matka si přála, aby se vyučila na švadlenu v Basileji, ale pak od tohoto plánu upustila. Jung zprvu cítil jistotu, že Helly nic nepředstírá, ačkoli se všichni duchové, kteří skrze ni promlouvali, zdáli evidentně nedospělí. Kdyby všechno opravdu jen hrála, musela by být překvapivě kvalifikovaná. Když z ní hovořilo její somnabulní ego, nedokázalo ji nic vyrušit. -58Když měly navrch automatické osobnosti, bylo je možné přerušit v kterékoli chvíli. Pokaždé, když Jung pocítil skepsi, řekl si, že jeho mladá sestřenka přece nemůže mít tolik představivosti ani talentu. Jindy se Helly nijak ostrovtipná nezdála. Často chodila na faru a někdy v obchodě či na ulici propadala stavům, které Jung nazýval auto-inatismy. Oduševnělá konverzace se dokázala šmahem vytratit, jakmile sklouzla do stavu psychického rozrušení.

Pak vypadala, jako když sní, měla přivřené oči a mluvila absurdně monotónně, dokud se opět nevrátila do bdělého stavu. Když byla dotázána, co jí je, řekla vyhýbavě, že pocítila náhlou závrať nebo že má bolesti hlavy. Později se snažila obvinit duchy. Domnívali se snad, že tu byla jen kvůli nim? Měla pocit, že dokáží její tělo odnášet na vzdálená místa a odčerpávat její sílu. Stěžovala si, že když usíná, má vize i v posteli. Řekla, že se zčistajasna rozzářil její pokoj a ze světla vystoupily bíle zářící postavy zahalené do rouch připomínajících závoje. Později je dokázala spatřit i za bílého dne, avšak pouze letmo. Její vize byly obvykle příjemné; jen zřídkakdy byly strašidelné nebo měly démonický charakter. Jednou na ni z tmavé chodby vedoucí do haly zírala tvář v barvě měděné červeně. Kdyby Jung přijal spiritistické principy za své, mohl mít na otázky, zda je psýché totožná s duší anebo co odděluje živé od mrtvých, odpověď. Existuje i po smrti část jeho otce? Byla Helly opravdu v kontaktu s oběma jeho dědečky? I když Jungův postoj k Ježíšovi nebyl nikdy postojem normálního křesťana, jeho myšlenkové návyky se vyvíjely v klerikální prostředí a spiritismus se mu zdál přijatelnější než materialismus. Pokoušel se vědu a spiritismus smířit, zároveň však odmítal ortodoxní křesťanství. Seance měly s přestávkami pokračovat další čtyři a půl roku a Helly, bez ohledu na všechny nevýhody v soupeření se svou starší a mnohem atraktivnější sestrou, udělala na Junga hluboký a trvalý dojem. Později, když o ní jako mladý doktor hovořil s pacientkou Sabinou Spielreinovou, která se stala jeho milenkou, a když jí ukázal svůj diář a řekl jí, ať ho náhodně otevře, našla tam pasáž, ve které se Helly jednou v noci zjevila doktoru Jungovi v bílém hávu... a musela být velmi krásná a inteligentní. Tato dívka v něm hluboce zapustila kořeny. Byl to můj prototyp... Později, když jsem mu něco řekla, -59-se jakoby zahloubal; to a to nějaká žena řekla přesně tímhle způsobem. Pokaždé to byla tahle dívka! Možná že to byla Viziondrka z Prevorstu, co mu dalo nápad hypnotizovat ji. Díky Kernerovým ämagnetickým" tahům trpěla Frie-derike Hauffeová o něco méně. Možná by Jung nad děním získal větší kontrolu, kdyby Helly pomohl vstoupit do transu on sám. Ivenes občas navštívila mezihvězdný prostor, kde existoval nespočet světů duchů, a vyprávěla o jakémsi údolí měsíčního svitu přeurčeném k životu dosud nezrozených generací. Duchové nikdy nemusí rozmlouvat, řekla, neboť si dokáží navzájem číst myšlenky. Jung, pokoušející se usmířit vědu se spiritismem a odmítající jak ortodoxní křesťanství tak materialimus, četl Schopenhauerovy komentáře o spiritismu. äKaždého, kdo dnes pochybuje o faktech zvířecího magnetismu a jasnovidnosti, kterou umožňuje," napsal, äje třeba považovat nejen za skeptika, ale přímo za ignoranta." Schopen-hauer věřil v jakýsi äsnový orgán", který měl působit během spánku při vědomí a uvádět do světa jevů dojmy zapuštěné v neuměna. äSnový orgán dvou lidí může být účasten téže aktivity, jestliže v něm nějaký duch na sebe vezme tělesný zjev." Tento orgán by měl fungovat během stavů transu. Vybudit je pomocí hypnózy znamenalo navodit sblížení snových orgánů hypnotizéra a média. Kant byl, pokud jde o duchy, mnohem nejednoznačnější, a když pak Jung v květnu 1897, dva měsíce před svými dvaadvacátými narozeninami, přečetl před bratrstvem svou druhou přednášku, uvedl publikum do omylu stejně jako sama sebe, pokud šlo o význam Kantova eseje z roku 1766, Sny zřece duchů, kde autor diskutuje o tom, zda může být psýché nezávislá na prostoru a čase — otázku, která zůstane pro Jungovo uvažování klíčová. Swedenborg při návštěvě Goteborgu v roce 1756 svým přátelům vyprávěl o velkém ohni, který prý propukl 300 kilometrů odtud, nedaleko jeho stockholmského domu. Řekl jim přesně, kdy měly být plameny uhašeny atd. Jeho telepatické znalosti byly vzápětí doceněny, neboť se vše odehrálo opravdu tak, jak řekl. Kant, který mu napsal, avšak nedočkal se odpovědi, připustil, že ämá sklon neodmítat existenci nehmotných bytostí ve vesmíru", ale tento sklon závisí na -60specifickém nadání lidské mysli", která je předpojatá. Vážíme důkazy na vahách, které nejsou přesné: ästrana, na níž je vepsáno ,budoucí naděje má mechanickou převahu". Jungova přednáška obsahuje celkem sedm citací z Kantovy eseje. Ty se, vytržené z kontextu, zdají

potvrzovat jeho víru v duchy a podporovat i Jungův argument, že äje zapotřebí potírat hrubý senzualismus zbraněmi transcendentní pravdy... Náboženství jsou výtvorem lidí, kteří dokázali prakticky demonstrovat realitu mystéria a ,inimosmyslové sféry." Jestliže vědomí je, jak tvrdil Schopenhauer, äobjektem transcendentní ideje", transcendentní subjekt lze právoplatně nazvat äduší". Jung, který pokračoval, aby duši definoval jakožto äinteligenci nezávislou na prostoru a čase", řekl, že poskytne äempirický důkaz substantizující naši definici duše". Předpovídal, že jednoho dne bude materialismus obviněn z toho, že äna každého a všechno působí regresivně". Teď, v roce 1897, měly podle něho univerzity sponzorovat výzkumy psychického fenoménu. Jung, oddávající se idejím vzbuzujícím skepsi, byl nervózní, že se jejich prezentací činí stejně nepopulárním, jako byl na škole; nicméně posluchači jím byli osloveni. Uhranul je a samozřejmě se z této moci, kterou si získal, těšil, a to i přesto, že ji podcenil. V diskusi, která proběhla po jeho druhé přednášce, se střetl s Oerim, který se zastal studenta teologie, na něhož Jung zaútočil kvůli obhajobě vůdčích teologů své doby. Při volbě nového předsedy společnosti však Oeri Junga prosazoval za kandidáta. Jung měl soupeře, který byl oblíbený, a tak se volba musela čtyřikrát opakovat. Teprve pak byl Jung vyhlášen za vítěze. Mohl se úřadu ujmout na začátku zimního semestru. Když byly publikovány Vzpomínky, sny a úvahy, Jungovi staří spolužáci zjistili, že kniha představuje úplně jiného člověka, než na jakého si vzpomínali. Jako student musel äžít ve světě, který znal jen on sám". Také při privátní konverzaci dokázal Jung učinit silný dojem. Jen málo spolužáků bralo jeho víru ve spiritismus vážně, on však přesvědčivě tvrdil, že vědecký výzkum metafyziky je možný. äStudenti přírodních věd a matematiky ho podporovali, ale studenti teologie mlčeli." Jednou se pokusil obrátit na spiritismus mladého studenta teologie. Po dlouhé večerní pifce spolu kráčeli přes lesy. Jung si vybral za téma hovoru duchy a hovořil o nich s takovou vervou, že se -61-jeho zděšený soudruh dal náhle na úprk zpět do města. Když o tom později psal jednomu svému příteli, řekl, že Jung jím pohrdal a nyní to prý prokázal. Nelze pochybovat, že Jung Helly povzbuzoval, aby uvěřila, že skrze ni promlouvají mrtví. Určitým způsobem byl konfliktem mezi svými vědeckými ambicemi a zájmem o spiritismus handicapován, ale jinak mu to spíše pomáhalo. Toto napětí dokázalo zostřit jeho vědeckou zvědavost, pokud šlo o psýché. Jakožto student medicíny byl poněkud zmaten tím, jak málo se toho o duši vědělo, i když filozofové říkali, že bez duše by nebylo poznání ani vhledu. Když četl knihy Swedenborga a dalších spiritualistů, přijímal vše, co jimi bylo popsáno, jako äobjektivní chování duše". Byl to uznávaný psycholog William James, kdo v Americe založil pobočku Společnosti pro psychický výzkum, a spousta dalších uznávaných vědců se sama oddávala spiritismu — v Londýně například Sir William Crooke. Jung však hovořil o svém přesvědčení s nadšením pouze v soukromí. äBylo úžasné poslechnout si jeho přednášku, když jste s ním seděli v jeho pokoji. Jeho milovaný malý jezevčík na mě zíral tak inteligentně, jako by rozuměl každičkému slovu svého pána. Jung mi také hned líčil, jak žalostně dokázala senzitivní zvířata kňučet, kdykoliv začaly působit okultní síly." Další přednášku pro společnost Zofingia Jung pojmenoval äÚvahy o křesťanství". Řekl, že je zapotřebí nekompromisního odmítnutí moderního racionalismu. Obžaloval teology, kteří se veškerá náboženská mystéria pokoušeli vysvětlovat a odmítali možnost intimní komunikace s Bohem. Jestliže má mít křesťanství nějaký smysl, je třeba, aby äznovu akceptovali celý metafyzický a konceptuální vesmír prvotních křesťanů". Křesťanství änepředstavuje nic menšího než roztržku s celým světem". Nelze uvěřit v možnost mýtického spojení s Bohem, aniž byste se zřekli äjakékoli šance rozlišovat mezi realitou a halucinací". Je to zcela v souladu s prohlášením, které učinil o třicet osm let později: To, nač jsem byl vždycky nejvíc zvědav, byla otázka: Co produkuje lidská mysl, pakliže se jedná o její přirozenou automatickou funkci, v případě, že je ponechána sama sobě? Takovýto problém je -62-

samozřejmě možné řešit teprve po naprostém zřeknutí se veškeré tradiční pravdy, bez ohledu na to, jak opravdová se může zdát. Ať už jsou má stanoviska taková či onaká, vždycky se zakládají na zkušenostech. A ať říkám cokoli, neříkám to nikdy pro to, abych oponoval nebo obhajoval nějakou existující pravdu. Jediným smyslem všeho toho je vyjádřit přesně to, co jsem, jak věřím, poznal. Připomíná to tvrzení Rudolfa Steinera: äNikdy o duchovních záležitostech neřeknu nic, co bych nepoznal díky přímé duchovní zkušenosti. To je má vůdčí hvězda. Díky ní jsem byl schopen prohlédnout každou iluzi." Jung měl, tak jako Steiner, příznivce ochotné dát se vést stejnou hvězdou. äPovažuji za svůj úkol a povinnost vzdělávat své pacienty i žáky až do bodu, kdy budou moci přijmout přímý požadavek, kladený na ně zevnitř," řekl Jung. Většina z nich však potřebovala, aby jim řekl, co se po nich vlastně požaduje. Junga zajímaly teologické problémy, i když tvrdil, že je to jen proto, že ho těší hádky, které se tak často stávaly součástí argumentace studentů teologie. I v tom byl náznak rozporu, který měl charakterizovat celé jeho psychologické dílo. Jakkoli toužil po tom, aby byl považován za empirika, vlastní víru ignorovat nedokázal. Přednášky, na které docházel, probíhaly souběžně se seancemi, kterých se také zúčastňoval. Učil se od obojího. Helly prostřednictvím Ivenes vyprávěla klevetné historky o členech rodiny, mrtvých i živých, přičemž jiná poselství vycházela z jejích domněnek o tom, co se asi děje v Jungově mysli. Helly v žárlivosti na ženu, — jakousi vdovu, jejíž manžel zemřel na tuberkulózu — která, jak se zdálo, v soupeření o Jungovu pozornost nahradila Luggy, vyprodukovala spoustu klepů, které ji měly zdiskreditovat. Podle jednoho svědka z řad mrtvých byl prý onen manžel otráven roztokem, který přitahoval bacily tuberkulózy: zlomyslní duchové naučili jeho ženu, jak roztoku používat. Helly si většinu historek vymyslela tak, aby byly neověřitelné. Její sebejistota byla na její věk zcela mimořádná. Velmi důmyslně totiž dokázala využít detailů, které zachytávala při rodinných konverzacích. Osobou, která jí záviděla, byla o tři roky mladší Trudi, Carlova sestra. Ta se také ze všech sil snažila zaujmout pozornost svého bratra, který byl mnohem starší, větší a chytřejší, měla však mnohem menší -63-úspěch než Helly. Trudi, které bylo v létě roku 1898 čtrnáct, se rozhodla, že učiní vážný pokus upozornit na sebe. Když jednou odpoledne přišla Helly na čaj, Trudi náhle vstoupila do transu. Položili ji na gauč a Jung jí změřil pulz, který byl slabý. Trudí sotva dýchala a byla velmi pobledlá. Hlubokým hlasem, jako by byla jejich otcem, se pak obrátila na svého bratra. Neměl prý mít strach ze smrti. Byl ušetřen — někdo jiný ho prý usmíří. Hovořila o bratranci Fritzim, který se utopil v řece společně se dvěma přáteli. Bylo to v červnu roku 1889 — převrhla se s nimi loďka. Trudi však učinila mnohem menší dojem než Helly, která byla spokojena, že zůstane pouhým divákem. Uložili Trudi do postele a Helly odešla domů. Jung již čtvrtým rokem studoval medicínu, ale jeho žízeň po poznání zůstávala neuhašena. Dokázal akceptovat vše, co Helly vyprávěla o svých duchovních cestách vesmírem, kde existovaly bezpočty soustředných a navzájem propojených světů, avšak stále ještě se mu nedostávalo odpovědí na základní otázky po smyslu života. Během zimního semestru 1898-9 se přihlásil na kurz psychiatrie, ale brzy zjistil, že přednášející, profesor Wille, je naprosto neinspirativní. Ve své čtvrté přednášce pro Zofingii, kterou věnoval tomuto semestru, na svého učitele zaútočil. Kdyby byla univerzita mikrokosmem švýcarské společnosti, členové bratrstva by prý byli jako farníci, kterým je nutno připomenout, že své duše nespasí vyděláváním peněz. Jak řekl ve své přednášce, ve středověku se lidé těšili z těsnějšího sepětí s přírodou a život se soustřeďoval na zvnitřnění. Pohodlnost moderního života povzbudila povrchnost, přičemž sekularizace všechny zestejnila. Komerční úspěch nepřinesl štěstí. Zatím si nikdo nevydělal tolik peněz, aby zahnal hltavost po dalších penězích. Jak řekl Schopenhauer, za naší existencí spočívá cosi, co se stává dostupným teprve, když jsme svět odstrčili stranou. Věda by nás dokázala uspokojit, jen kdyby nás dokázala naplnit vírou a moudrostí. äKaždá autentická filozofie je, jakožto úplný výraz metafyzické touhy, náboženstvím." Jung o těchto věcech přednášel více než před sto lety, kdy se ještě zdálo, že věda, filozofie a náboženství dokáží

vysvětlit více než dnes, v době posteinsteinovského étosu. Jak by mohla země počít život, tázal se, kdyby nebyla vyba -64vena jako nějaká nevěsta silami stvoření? Hartmann měl jistě pravdu, když tvrdil, že princip, který uvedl v život hmotný svět, se projevil divergencí v polarizovaný dualismus. Jung se ovšem domníval, že by mohl v jediné přednášce demonstrovat kořeny tohoto dualismu jak v organické přírodě, tak ve fyzikálních principech. Jung věřil, že jeho předurčením je prostoupit skrytý smysl přírody. Když hovořil o svém äkauzálním instinktu", měl tím na mysli své puzení zkoumat různé problémy. Domníval se, že nejsilnější složkou jeho individuality je neukojitelná zvědavost. To ho přivedlo zpátky k náboženství. Aniž by vnější svět odmítal ve jménu vnitřní reality, a nebo mu přitakával na základě pouhého fenoménu, přál si pokračovat v průniku od poznaného k nepoznatelnému. Jung, charakterizující Kantovo noumena jako nepoznatelné, postupoval vstříc své pozdější ideji archetypu — k čemusi, co je nepoznatelné, ale slouží jako jakási nevědomá struktura, jako formující a konceptuální princip. V lednu roku 1899 Jung uspořádal poslední přednášku pro bratrstvo. Protože stále ještě věřil ve zjevení, trval na tom, že poznání dobrého a zlého musí vzejít z přímého pochopení Boží vůle. Hartmann měl pochybnosti, zda lze etiku odtrhnout od metafyziky, a tvrdil, že bez metafyzických idejí postrádá uctívání význam, přičemž etika uvadá v pouhou abstrakci. Jung souhlasil. Nadešel čas nekompromisního odmítnutí racionalismu. Nejprve neměla Helly vůbec žádné pochyby o realitě duchů, ale nyní v ně buďto ztrácela víru, nebo zjišťovala, že je těžké ubránit se opakování sebe sama. Čím dál víc času se utrácelo povrchním tlachání Uiriky voň Gerbensteinové, přičemž Ivenes byla stále hypotetičtější a méně dospělou. Helly, která nechtěla ztratit moc nad svým publikem, se začala uchylovat k trikům. Když do pokoje pod svými šaty propašovala různé předměty, předstírala, že se z ničehož nic zhmot-luly, avšak jako kejklíř nebyla tak šikovná jako herečka. Když pak Jung na seanci přivedl pár svých studentských přátel, nebyli vpuštěni. Helly pokořena svým selháním odmítla účast na dalších seancích, teréJung uspořádal na podzim roku 1898, takže Trudí dostala další nci. Nicméně, žádný valný dojem na bratra neučinila, takže Jung seče zastavil. äSny jeho sestry ho nijak nezaujaly," komentuje průběh ancí Stefanie Zumsteinová-Preiswerková. Jung píše, že na Helly do--65-lehla puberta, která s sebou přinesla fyziologické změny, nové nevědomé pocity, romantické představy, exaltovanou religiozitu a mysti-cismus a spolu s tím i touhu po nezávislosti. Puberta také dokázala vyostřit její touhu po něm. V roce 1899, kdy proběhla polední seance, jí bylo osmnáct let. Za čtyři a půl roku — které byly formující jak pro ni, tak pro Junga — musela překlenout mnoho změn v jejich vzájemném vztahu. Nikdy se nedozvíme, kolik agónie musela strpět, nebo co se vlastně stalo, když se jednou objevila v jeho pokoji oblečena do bílé róby. Jung ve svém náčrtu ke Vzpomínkám, snům a úvahám napsal, že s ní konečně zpřetrhal vztahy; tato věta však byla jeho rodinou z publikované verze vyňata, neboť, jak tvrdí Alan Eíms, äpocítila zvláštní senzitivitu ohledně toho, o jaký typ vztahu mohlo jít". Asi touto dobou, jak nás o tom informuje Jung, došlo k několika nevysvětlitelným explozím ve mlýně. Jung si však značně protiřečí, když o událostech referuje, a je těžké s jistotou říci, co — a zda vůbec — se tu vlastně udalo. Podle jednoho dopisu, který napsal ve třicátých letech, byl součástí první exploze nůž používaný na krájení chleba a Jung byl právě na zahradě, když se ozvala rána podobná výstřelu z pistole. äNůž ležel v koši vedle krajíce chleba a košík byl v zamčené zásuvce příborníku..., nůž se explozí roztrhl na čtyři kusy a ležel roztříštěný uvnitř kredence." O pár dnů později zaslechl další ránu podobnou výstřelu: Ozvala se z jednoho sousedního pokoje a Jung zjistil, že tam praskl kulatý stůl. Podle Vzpomínek, snů a úvah při první explozi praskl kulatý stůl, který patřil jeho dědečkovi z otcovy strany. Asi o dva týdny později přišel domů a nalezl matku, sestru a děvečku celé zmatené ránou z příborníku, kterou právě zaslechly. Jung příborník otevřel a našel tam nůž na chléb rozlomený na čtyři kusy. Hellyina neteř Stephanie Zumsteinová-Preiswerková říká, že

šlo o týž kulatý stůl, který se používal při seancích a patřil druhému Jungovu dědečkovi. Jungova matka vůbec nepochybovala, že obdrželi poselství, aby ukončili seance. Možná, že se jim Samuel Preiswerk pokoušel říci něco poté, co se Fritzi utopil, ale oni mu neporozuměli. Jung souhlasil, že exploze musí mít něco společného se silami, které měla jakožto médium Helly. Avšak ve svých Vzpomínkách, snech a úvahách říká, že se exploze odehrály až po poslední seanci. -66Jung v jednom dopise adresovaném autorovi knihy Extra-Sensory íperception (Mimosmyslové vnímání), J. B. Rhineovi, píše, že k ex-Iplozím došlo před započetím seancí a možná äměly souvislost se známostí, kterou jsem v těch dnech měl s jednou mladou ženou, jež byla pozoruhodným médiem... I když se do blízkosti mého domu nepřiblížila, řekla mi, že právě ve dnech, kdy došlo k explozím, živě myslela na naše seance." Poslal Rhineovi fotografii nože na krájení chleba se třemi zlomy na střence. Jung si Rhineova díla velmi vážil, takže je těžké vysvětlit, proč se musel tak dalece odchýlit od skutečností tykajících se Helly. V červenci, den před absolvováním státní zkoušky a promocí na univerzitě, si Jung zapsal do deníku: äDnes je obvzlášf slavnostní den..., nacházím se ve stavu tichého očekávání, moje duše hoří napětím." Večer po zkoušce si poprvé v životě zašel do divadla. Bylo mu pětadvacet let. Od smrti otce musela jeho matka vyžít z 2 200 franků na měsíc. Jung dosud opustil rodné Švýcarko jen jednou, a to když ušel přes 80 mil do Belfortu, nedaleko Mulhouse ve Francii, a během dvoutýdenní dovolené utratil šedesát franků. Jednou zaplatil 50 centimů, aby pak strávil noc v nějaké stodole, kde přespal na slámě. Druhá jeho dovolená v cizině proběhla v prvních deseti dnech září roku 1900, kdy navštívil Mnichov. Po absolvování univerzity mu nabídl práci šéf lékařské kliniky Friedrich voň Míiller, který se vzdával své pozice, aby mohl vést lékařskou praxi v Mnichově. Potřeboval asistenta. Byla by to skvělá příležitost, kdyby ovšem Junga tolik nepřitahovala psychiatrie. Ta byla tehdy považována za pouze podřadné odvětví medicíny. Jung se však v létě roku 1889 zúčastnil druhého psychiatrického kurzu u profesora Willeho a studoval standardní psychiatrická skripta, Lehrbuch der Psychiatrie (Učebnici psychiatrie) od Richarda voň Kraffta-Ebinga, které popisují neurózy jako änemoce osobnosti". Jung říká, že právě toto jej přesvědčilo, že jeho jedinou možnou budoucností byla psychiatrie. äNalézala se zde zkušenostní oblast, společná pro skutečnosti biologické i spirituální, oblast, kterou jsem všude hledal, ale nenalézal. Konečně tu bylo místo, kde se mohla příroda srážet s duchem." -67Bylo již řečeno, že skutečnou motivací jeho rozhodnutí studovat psychiatrii byla nejistota týkající se dědičného zatížení duševní nemocí v jeho rodině. Po dvou kurzech u Willeho a po přečtení Kraffta-Ebinga mohl mnohem kritičtěji — a mnohem úzkostněji — pohlížet zpátky na rozštěp mezi dvěma osobnostmi své matky i sebe sama. Jestliže věděl, že lékař diagnostikoval jeho záchvaty zemdlenosti jako ädege-nerativní" a epileptické, snad se mohl domnívat, že psychiatrie může jeho šance zachránit se před šílenstvím zvětšit. Ve svých přednáškách v Tavistocku, z roku 1935, Jung napůl žertovně upozorňuje na ädůvod, proč se lidem s trochu nevyrovnanými dušemi často líbí role odcizenou. Je to lidsky pochopitelné, neboť vám to dává úžasnou satisfakci, když si nejste zcela jisti, že můžete říci: ,0, ti druzí jsou na tom mnohem hůř." -68 6. KAPITOLA BLÁZINEC Jedinou možností, jak mohl ve Švýcarsku přelomu století psychiatr získat praxi, bylo působení v blázinci, jak se tomu tehdy stále ještě říkalo. Burghólzli nebylo jenom blázincem, ale také psychiatrickou klinikou Curyšské univerzity. Proslavilo se, když zde byl ředitelem Auguste Forel — psychiatr, neurolog, entomolog a sociální reformátor. Ten v roce 1899, v jednapadesáti letech, z Burghólzli odešel a předal vedení ústavu svému bývalému žákovi, třiačtyřicetiletému Eugenu Bleulerovi. V té době v ústavu působili pouze čtyři lékaři, kteří měli na starost 340 chovanců. Čtrnáct let byl Jungův život soustředěn na Basilej. Nyní ji

opustil. Bylo tomu tak zčásti i proto, aby se vzdálil matce a příbuzným, kteří s ním stále zacházeli jako s chlapcem. Než však mohl Bleulerovu nabídku k práci přijmout, musel ukončit svou vojenskou službu. Když dosloužil u pěchoty v Arau, byl propuštěn akorát tak včas, aby 10. prosince 1900 nastoupil do práce. Tradice, vzdělání a kultura, to všechno bylo v Basileji rozvinuto mnohem víc než v Curychu, který Jungovi připadal spíš jako vesnice. Když později ve stáří vzpomínal na svůj příchod do tohoto města, nazval Curych änejmaterialističtějším městem Švýcarska". Cítil se zde izolován: äNebyl tu nikdo, kdo by odpovídal tehdejším mým potřebám. Musel jsem si někoho takového zformovat." Ustav v Burghólzli, to byla velká strohá budova stojící na kopci nad jezerem, byla však postavena tak, aby pacienti neměli výhled na vodu — ta by je prý inspirovala k sebevražedným představám. 69-S výjimkou části, kterou obývali samotní lékaři, zde nebyl žádný čalouněný nábytek, pouze tvrdé dřevěné lavice. Lékaři museli být ubytováni přímo v budově a pracovat tvrdě jako Bleuler. Do půl deváté, kdy začínalo setkání personálu, museli stihnout obejít všechna oddělení, aby mohli podat zprávu o stavu pacientů. Dvakrát až třikrát do týdne následovalo další setkání o desáté, kdy se hovořilo o nových pacientech. Další obchůzku po odděleních měli lékaři a jejich asistenti na pořadu večer, mezi pátou a sedmou hodinou. Pak přepisovali na stroji své poznámky ohledně vývoje jednotlivých případů, takže jejich pracovní den zřídkakdy končil před desátou večerní, kdy se na noc uzavíraly nemocniční dveře. Starší lékaři měli své klíče, ti mladší si však, stejně jako asistenti, museli klíče vypůjčit, pakliže měli v plánu vrátit se do budovy později. Během prvních šesti měsíců neměl Jung téměř čas opustit ústav. Neustále četl, ať ve svém pokoji nebo v knihovně. Kdyby si přál žít aktivním společenským životem, měl by problémy, protože v té době mu patřil jen jeden pár kalhot a několik košilí, on po něm však nijak netoužil. Protože byl mnohem energičtější a ambicióznější než jeho kolegové, snažil se ze všech sil zaplnit citelné mezery ve znalostech klinické praxe. Během šesti měsíců se prokousal padesáti svazky odborného časopisu Allgemeine Zeitschrift fůr Psychiatrie. Ostatní lékaři jej považovali za psychotika nebo melancholika. Jediný, s kým se tu přátelil, byl mozkový chirurg Muralt. Toto přátelství skončilo, když se Muralt oženil a jeho novomanželka si mu stěžovala, že tolik času tráví s jiným mužem. I když Forel věřil v prospěšnost citových kontaktů s pacienty, mezi jeho lékaři byli většinou Němci, kteří nerozuměli švýcarskému nářečí, jímž hovořili ústavní pacienti. Když nějaký lékař napsal, že pacient mlčí anebo hovoří nesrozumitelně, většinou tím podával zprávu o lingvistické bariéře, která ovšem na Jungově ani Bleulerově straně neexistovala. Bleuler se narodil na hospodářském dvorci v Zollikonu, nedaleko od Curychu. Studoval v Paříži a řídil velký ústav pro cho-romyslné v Rheinau, původně benediktinském klášteře na ostrůvku nedaleko Rýnských vodopádů. Byl to přímý a humánní člověk, který byl průkopníkem přístupu, později aplikovaném Jungem a ještě později R. D. Laingem. Pozorně svým pacientům naslouchal, protože -70 odmítal myšlenku, že žvatlání schizofreniků postrádá smysl. Bleuler věřil, že když bude trávit čas s pacienty, když s nimi bude besedovat, vciťovat se a dávat jim úkoly, které jim ukážou, že si dovedou poradit s praktickými problémy, bude to na ně mít pozitivní dopad. Pracoval tedy tvrdě, nejméně čtyřikrát denně obcházel oddělení a svou první obchůzku zpravidla uzavíral kolem šesté ranní. Jung Bleulera popsal jako äčlověka, pro něhož jsou všechny vnější formy poznání prokletím. Je motivován nefalšovanou křesťanskou touhou nestát v cestě druhým lidem a má mladistvou dychtivost učit se, takovou, jakou může mít v jeho věku jen mimořádně bystrý a inteligentní muž." To, co ho limitovalo, byla jeho ostýchavost: bylo pro něho těžké navazovat kontakty s druhými. Ještě jako bakalář si navykl žít v nemocnici a trávit většinu svého času s pacienty. Když si pak vzal o dvanáct let mladší sociální pracovnici Hedwigu Waserovou, jež sdílela jeho víru ve střídmost, kterou měli společnou s Forelem, žili spolu v ústavu v samostatném bytě. Jeden ze zdejších lékařů, Alphonse Maeder, popsal Burghólzli jako äurčitý typ továrny, kde každý dřel za nízké mzdy". I když se tu netrpěl žádný

alkohol, Bleuler nebyl žádným autoritářem. Jestliže udělali lékaři nebo asistenti nějakou chybu, nemuseli na kobereček; on sám často přišel, aby si s nimi po jídle dal v jejich pokoji kafe a podebatoval s nimi o nových pokrocích v medicíně a chirurgii. Spíše než aby zkoušel jejich vědomosti, dělal to proto, aby s ním drželi krok. Pacienti zbavení kontaktu s vnějším světem a citové náplně si ve svých fantaziích a iluzích dopřávali toho, co jim scházelo v realitě. Hysterikové, obsesivní neurotici a schizofrenici v ústavu degenerovali a nepomáhaly jim ani později dostupné léky. Docházelo zde až k tak hlubokému sebeponížení, že tomu Jung ani nemohl uvěřit. Viděl pacienty, kteří pojídali vlastní exkrementy, pili moč a takřka nepřetržitě masturbovali. Jeden se tímhle způsobem zabil. Jakýsi vzdělaný mladý katatonik si chvílemi strkal prsty do úst, chvílemi do zadku. Jiní se potírali výkaly. Jedna žena se před Jungem okázale pomazávala po celém těle výkaly: äPotěšila jsem vás?" Jung od sebe odvracel depresi , a snažil se vzpružit, jak jen mohl. Pořádal například taneční večírky a výroční maškarní plesy, při kterých se pacienti mohli vymódit a tančit společně s lékaři/ 71K jeho povinnostem patřila i práce s ambulantními pacienty, včetně jedné šestileté holčičky, která obvinila vlastního otce, že ji sexuálně obtěžoval. Ta během prvního sezení äspontánně halucinovala" o äklobáse, která tloustla". äKdyž jsem se jí zeptal, kde klobásu viděla, promptně odvětila: ,Na panu doktorovi." Spolu s chaosem falešných představ existovala i sexuální a tělesná anarchie. Při schizofrenii je äkaždá jednotlivá věc projektována směrem ven," jak řekl Jung. Sebeklamné představy byly většinou směsí skrytých přání, pocitů ukřivděnosti a pronásledování — pocity často kompenzované megalomanií. Ženské pacientky lékaře ve svých fantaziích pravidelně obsazovaly do rolí romantických hrdinů nebo odporných svůdců, běžné byly přeludy o vlastní majestátnosti. äJá, Velkovévoda Mefistův, vás musím potrestat krevní mstou za zpodobení orangutana." äJe to již dávno, co jsem vše vyhrál. Jsem teď trojnásobným majitelem tohoto světa." äJsem dvojnásobně polytechnicky nenahraditelná. To znamená nejvyšší, úplně nejvyšší— ta nejvyšší z dámských krejčových." äStvořil jsem ten nejvyšší z horských vrcholů, Finsteraarhorn." äNeapol a já se musíme poohlédnout po světě s nudlemi." Takřka čtvrtina chovanců trpěla nevyléčitelným poškozením mozku, přičemž schizofrenie činila něco mezi 70 až 80 procenty chronických případů. Lékař, který se nechal lapit do konverzace s pacientem, si o sobě mohl myslet, že mu takto pomáhá nebo že by ji eventuálně mohl modulovat v racionální rozmluvu. Místo toho se stával obětí verbální agrese. Pacienti se potáceli mezi zdvořilou podřízeností a láteřením, které vzbuzovala závist na moc a svobodu lékařů. Jednoho rána Junga přivítali slovy: äPrávě přichází jeden ze smečky psů a opic, který si o sobě myslí, že je mesiáš." U pacientů mohl v nadsazené podobě zkoumat äveškerý fenomén, přítomný u normálních jen v^ prchavé podobě". Přítel, který ho v ústavu navštívil a obcházel s ním oddělení, řekl: äJe to tady jako zmenšenina Curychu. Kvintesence obyvatelstva. Jako by tu byla sbírka všech typů, které denně potkáváte na ulici, avšak každý ve své klasicky čisté formě." Jung obcházel jednotlivá oddělení, někdy sám, jindy s Bleulerem a jeho družinou asistentů a sester, avšak uvědomoval si, že pro pacienty lze dělat jen málo. Dvakrát denně chodil i na oddělení katatoniků 72Spoutaných na lůžko, kteří po léta nepromluvili. Katatonici nikdy, i výjimkou reflexivních aktivit, nereagovali na vnější podněty, a Jung Ľje proto nazýval .äreflexními stroji — zůstávají sedět nebo ležet ve své oblíbené pozici, dokud nejsou vyburcování k reflexní aktivitě". ^ Bleuler pacientům pomáhal a povzbuzoval je. Jung ho zpočátku napodoboval. Když kliniku navštívil Albert Oeri, zjistil, že ten, kte-rému říkali Sud, änásledoval svého mistra Bleulera na stezce naprosté abstinence". Oeri se tu setkával s pacienty stojícími nebo ležícími na svých postelích a s jedním si dokonce povídal, dokud se ho jiný nepokusil udeřit. Jung, který nebyl schopen potlačit svůj smích, l Oerimu řekl, že tenhle člověk dokáže udeřit velice tvrdě, když se l někdo přiblíží příliš. Jungův obdiv k Bleulerovi však netrval dlouho. Podle norem ; běžných v Basileji to byl nekulturní člověk a Jung jej později popi- soval jako křížence mezi sedlákem a školním

učitelem. Zřídkakdy se o něm zmiňuje ve svých rozhovorech nebo ve svých Vzpomínkách, snech a úvahách, kde dokonce viní lékaře z Burghólzli z klasifikace symptomů a kategorizace pacientů, aniž by vůbec byli vyslechnuti. Ve skutečnosti byli povinni navštívit své pacienty dvakrát denně a zapsat si vše, co řekli, ať už se jim zdálo, že to smysl má či nemá. Po dvanáct měsíců měl Jung jen velmi málo volného času. Při povinné vojenské službě v Basileji prošel důstojnickým výcvikem a získal hodnost nadporučíka. Když byl znovu zpátky v nemocnici, musel, kromě běžných povinností Bleulerova asistenta, dokončit svou diplomovou práci, aby mohl získat doktorát. Jednou měsíčně se v ústavu pořádalo večerní setkání, kde se probírala psychologická literatura. Bleuler vždycky požádal některého z lékařů nebo asistentů, aby si přečetl nějakou novou knihu nebo článek a podal o nich zprávu svým kolegům, kteří pak mohli klást své dotazy nebo pronášet komentáře. Vždy na konci večera Bleuler vše shrnul. V roce 1896, když byl ještě v Rheinau, Bleuler recenzoval Studia hysterie od Sigmunda Freuda a Josepha Breuera. Napsal tehdy, že ätato kniha, která předkládá naprosto nový pohled na fungování psýché, je jedním z nejdůležitějších přínosů posledních let na poli normální či patologické psychologie". 73Bleuler nyní požádal Junga, aby pro příští setkání připravil recenzi Freudovy knihy O snech (Uber den Traum). Tato kniha na Junga zapůsobila. Ve svém nekrologu za Freuda, z roku 1939, nazývá Vyklad snů (Die Traumdeutung) äsnad tím nejtroufalejším pokusem o rozluštění záhad nevědomé psýché, jaký byl na pevné půdě empirismu učiněn". V roce 1900 však knize, podle Vzpomínek, snů a úvah, věnoval jen zběžnou pozornost, äprotože jsem ji ještě nedokázal plně pochopit. V pětadvaceti mi chyběla zkušenost, abych dokázal Freudovy teorie plně ocenit. Taková zkušenost přišla až později. V roce 1903 jsem se Vykladu snů znovu chopil a objevil, jak toto všechno navazuje na mé vlastní myšlenky." Nicméně, v rozhovoru s Richardem Evansem ze srpna 1957, který je zachycen na filmu, Jung vyslovuje svůj obdiv: äStudoval jsem tu knihu velmi pozorně... Myslel jsem si: Je to mistrovský kus, který má v sobě budoucnost. Tehdy jsem ještě neměl své vlastní nápady; byl jsem teprve na začátku." To, co měl posoudit, nebyl kompletní Výklad snů, ale souhrn, který se objevil na začátku roku 1901, jako jedna část postupného vydání. Jungovo pojednání, datované 25. ledna 1901, bylo nalezeno mezi jeho posmrtnými spisy. Prezentoval je šest týdnů po svém návratu do Burghólzli. Bere zde na vědomí, že analýza snů vrhla nové světlo na to, co je jejich inspirací, i na jejich spojitost s bdělým životem. Freud sám považoval knihu Výklad snů za základnu toho, čeho dosáhl, avšak pomoci mu zvýšit reputaci se jí nepodařilo. V roce 1899 vyšlo její první vydání, celkem šest set výtisků, ale trvalo osm let, než se jej podařilo vyprodat. Freudovi, který byl o devatenáct let starší než Jung, bylo na přelomu století čtyřicet čtyři let, nikdy však nedosáhl jmenování do profesorské funkce. Kniha měla kořeny v jeho vlastní sebeanalýze, se kterou začal v roce 1897. Freudův přístup byl založen na ävolné asociaci", kterou vyvinul jako alternativu k hypnóze. Analyzovaná osoba, klidná, uvolněná, lhostejná, zda na někoho dělá dojem jako osoba snící, se noří do sebe a nechává se nazdařbůh unášet vzpomínkami a zážitky z dětství i současnosti, úzkostmi i touhami, myšlenkami a pocity. Analytik je pak poučen nejen tím, co bylo řečeno, ale také okamžiky ticha, váháním, rozpaky, přechody, změnami tempa, hlasitosti a směru hovoru. 74 Freud, který byl přesvědčen, že vzpomínky a fantazie z raného siví se dostávají na povrch v halucinacích, které utvářejí sny, rozkuje mezi jejich manifestovaným obsahem (to, co si snící pamatuje) ^ jejich latentním obsahem (spodními tužbami a úzkostmi). To, co Freud nazývá äpráce se snem", je snahou dostat latentní obsah snů na povrch. Objekt má snahu obejít existující snovou cenzuru — spánkový ekvivalent k potlačovacím funkcím, jež nás mají ochránit před znepokojením fantaziemi a tužbami, které mají svůj původ v počátečním stadiu života. To je důvod, proč si nepamatujeme rané dětské zážitky a sny. Jung, který si v roce 1900 Freudův text O snech přečetl již dost pozorně, aby byl schopen napsat o něm osmistránkovou zprávu, se pustil do kompletace Výkladu snů a staršího Studia hysterie od

Freuda aJosepfa Breuera, který byl publikován v roce 1895. Odkazy na obě tyto knihy nacházíme i v poznámkách k jeho doktorské disertační práci, kterou měl připravenu v polovině roku 1902. Před Freudem připisovali psychiatři většinu neurotických příznaků nedostatku integrace a výrazem disociace se označovalo to, co se jevilo jako přerušení spojení mezi osobností a jejími myšlenkami, činy, sny, přeludy a nutkáními, které se zdály být mimo ni. Breuer | zavedl výraz hypnoidní, aby jím popsal stav podobný tomu, který i navozuje hypnóza: vědomí se zdá být překryto něčím, co je pro E duševní život subjektu sekundární. Na povrch se dostávají uskupení | odštěpených asociací, které však mizí, jakmile se vrací normální stav | vědomí. Breuer a Freud psali o hysterii, Jungovi to však mohlo l připomínat stavy transu, které navodil hypnotizací Helly. I Když zjistil, že Freudovy spisy dokáží osvětlit mystéria, kterým musel čelit mezi pacienty, uvědomil si, že hlavním faktorem psychózy, , stejně jako neurózy, je potlačení (represe) a že přeludy lze analyzovat : Jako sny. Napsat doktorskou disertační práci o spiritistických seancích ; o dva roky dříve by .nebylo možné, avšak v roce 1900 přišel Theodore Flournoy, profesor psychologie na Ženevské univerzitě, se svou knihou Z Indie až na planetu Mars. Pět let se zabýval případem prodavačky z obchodního domu, která fungovala jako médium pod jménem Helen Smithová. Ve stavech transu popisovala tři své předcházející -75-existence: žila prý jako indická královna v 15. století, jako Marie Antoinetta a jako Marťan. Vystupovala jako osoba, která dobře zná krajinu, obyvatele i jazyk této planety. Flournoy, který nestranil obdivovatelům ani skeptikům, zacházel s jejími historkami jako s produktem její subliminální představivosti, zakládající se na zapomenutých vzpomínkách a neuvědomělých touhách. V materiálu, který používala ve svých vyprávěních, si její nevědomé podosobnosti nárokovaly různé roviny a vrstvy její minulosti. Příklady jejího marťanského jazyka obsahovaly syntaktický vzorec, založený na francouzštině, jež byla jejím mateřským jazykem. Když vyšla Flournoyova kniha, jeden lingvista demonstroval, že velká většina jejího marťanského slovníku se skládá ze zkomolených maďarských slov, což ovšem podporovalo Flournoyovy závěry: maďarština totiž byla mateřským jazykem jejího otce. V příbězích Marie Antoinetty se vracela do věku šestnácti let; v příbězích z Indie do svých dvanácti let. Jung o spiritismu diskutoval s Bleulerem, kterého zajímal výzkum psychiky. Když zjistil, že téma se díky Flournoyovi stalo akademicky přijatelným, povzbuzoval Junga, aby se ve své disertaci soustředil na problém spiritistických seancí. V roce 1935 řekl, že to, čím se jeho práce nejradikálněji lišila od práce Freudovy, byla äidea nezávislosti nevědomí". Tvrdil, že ji objevil äněkdy v roce 1902, když jsem se zabýval studiem psychické historie jedné mladé somnambulistky". Helly sice nebyla náměsíčná, ale Jung pokračoval v Charcotově tradici, který používal hypnózu ke studiu hysterie. Po většinu 19. století byl äartificiální somnambulismus", indukovaný hypnózou, považován za nejlepší způsob, jak si získat přístup do nevědomé mysli. Jak poukazuje Ellenberger, jenž připomíná scénu, při které Lady Macbath v námě-síčnosti prozrazuje svá tajemství, zájem o somnambulismus se do literatury a filozofie rozšířil mnohem dříve, a to mimo kontext medicíny. Jung, udávající datum 1902, nereferuje o seancích, které skončily v roce 1899, ale o finálních stadiích práce na své diplomní práci, kterou napsal — alespoň to tak tvrdí — na základě poznámek, jež si udělal po každé seanci. Slovo studium má menší význam, pokud jde o seance v letech 1895-9, než jeho četba a úvahy z let 1901-2, kdy již byla publikována Flournoyova kniha. Ta, jak poukázal Soňu Shamdasani, posloužila jako model Jungovy disertace. -76Jung nepřiznává, že by se aktivně účastnil seancí, ani to, že by nich čtyři a půl roku participoval. äCelý proces dospěl ke svému vrcholení během čtyř, možná osmi týdnů," píše Jung, äa popis venes a dalších podvědomých osobností spadá obecně do tohoto období." Jak říká, poté äbylo možno na vlastní oči pozorovat veškeré nadace, od somnambulismu až k vědomému lhaní". Ve skutečnosti uplynulo mezi první seancí a narozeninami Helly, kdy jí daroval Wernerovu knihu, osmnáct měsíců, a více než tři roky uplynuly mezi nimi a poslední

seancí. Jung řekl, že pozměnil několik nepodstatných dat a pominul rozličné detaily s ohledem na svou äpacientku", kterou nazval äslečna S. W.", avšak příběh, který vypráví, se zásadně liší od toho, co se stalo. Udává, že Helly bylo patnáct a půl roku, čímž ovšem zastírá veškeré rozdíly mezi dítětem, v době, kdy obdržela první poselství od svého dědečka, a mladou ženou, která již byla natolik zoufalá, že musela používat kouzelnické triky. Stejně nepřiznává, že jeden z dědečků jim oběma byl společný, že se seance odehrávaly v jeho domě, že její Stavy transu sám navozoval hypnózou nebo že do něho byla šíleně zamilovaná. Za seance byl Jung zodpovědný více než kdokoli jiný, nyní však o nich musel psát, jako by byl pouhým jejich nezúčastněným pozorovatelem. V letech 1901-2 mohl být opravdu skeptičtější vůči spiritismu než v roce 1895, ale pozměnilo jeho názor Hellyino ävědomé lhaní"? V jednom novinovém článku z roku 1905 napsal, že poté, co vyzkoušel osm médií — šest žen a dva muže — dospěl k názoru, že lze od nich očekávat jen málo. Vše, co se udalo, lze prý vysvětlit vědecky a většina použitých médií prý byla lehce abnormální. Jedno z osmi bylo dokonce simulantem. Ale shodovalo se to, co napsal, skutečně s jeho osobním přesvědčením? Kdy dospěl k názoru, že doplňující hlasy patřily^ fragmentům Hellyiny osobnosti? Pokoušel se spiritismus hodit za hlavu, když tvrdil, že Helly jen potlačovala své emoce, které vstupovaly do hry, když se ocitala ve stavech transu? Anebo to byl předpoklad skeptického empirika? Jungova diplomová práce odkazuje k Freudově výzkumu snů, když vysvětluje, jak se lze nevědomou koncentrací vyhnout rozptýlení: ĽJestliže je volný sled myšlenek zpočátku odmítnut (možná vědomě) -77-úsudkem, že je to pro okamžité intelektuální cíle cosi zbytečného nedobrého, v důsledku toho může tento volný sled myšlenek pokračovat, nepozorován vědomím, až na práh spánku." Jung zastává názor, že Hellyiny fantazie byly jako sny, vytvářející se nově z emoci-álně nabitých idejí, které jen zřídkakdy vstupovaly do jejího bdělého vědomí. Vědoma si diskontinuity mezi vlastní ostýchavostí a průboj-ností, snažila se oba extrémy potlačit a udržet si moc nad nejlepšími částmi sebe samé, aby pak takto hrála roli Ivenes. Potlačené elementy "i ovšem propukly v jejích halucinacích a jevily se jí jako autonomní (na ;; ní nezávislé) osobnosti. , Klepavé zvuky a pohyby stolu si Jung vysvětluje jako důsledek nechtěných pohybů její paže, äanalogických" s jistými hypnotickými experimenty v bdělém stavu. Pro popis procesu, díky jemuž se vzpomínky vytrácejí z vědomí a navracejí se až během napůl somnambul-ních transů, si Jung vypůjčuje Flournoyův výraz cryptomnesia. Když se pokouší analyzovat vztah podosobností — jako byli například dva Hellyini dědečkové — k jejímu vědomému já, dospívá k názoru, že šlo o zdramatizované odštěpky jejího snového já. Když Ivenes učili tajemstvím zásvětí, když ji velebili jako mimořádnou bytost a dávali ji příležitost vyniknout, snažili se ji potěšit, jak to často činí sen, splňující naše tajná přání. Pro stav bytosti transportované svým zájmem o objekt Jung používá Freudova výrazu ähysterická identifikace". Snění se může rozvinout až v hysterické delirium, kdy se ze snových fantazií stávají halucinace. Patologický lhář, který se oddává svým fantaziím, je jako dítě, které se rozplývá ve své hře, nebo jako herec splývající se svou rolí. äJediný rozdíl mezi tímto a somnambulickou disociací osobnosti je rozdíl v míře." Kdyby byla Helly opravdovým pacientem a Freud měl nad tímto případem dohled, nejspíš by Junga požádal, aby ji nechal vyslovit vše, co jí přišlo na mysl, dokud by nekonfrontovala vzpomínky a vjemy, které ležely až na dně jejího nevědomí a znovu se nevynořily jako představy a ideje během stavů transu. Jung sice později uvěřil, že integrace lze dosáhnout přenosem obsahu nevědomí do vědomí, přesto však Helly povzbuzoval, aby uvěřila ve své síly jakožto médium, uváděl ji hypnózou do transů a osobně byl účasten dramatu výslechu -78ejích podosobností, jako by neměly nic společného s jejím zážitkem iebo s emocemi, které se pokoušela potlačit. I kdyby již nyní věřil, že povzbuzováním jejího sklonu k disociaci i mohl ublížit, stěží by se z toho mohl vyzpovídat ve své disertační ipráci, která mu měla zajistit

doktorát. Místo aby své tvrzení o úloze potlačení sledoval až k jeho logickému vyústění, domáhá se toho, že M vlastně hovorem s jejími podosobnostmi pomohl. äIndividualizace podvědomého je vždycky velkým krokem vpřed a má obrovský vliv na další vývoj automatismu." Tato idea se stala základem jeho teorie. Později by postavy vyslýchal jen ve svých fantaziích. A ještě později by své pacienty učil, aby je i oni vyslýchali ve svých fantaziích. Tuto techniku nazval aktivní imaginací. Jung však opustil výraz podvědomý a místo toho hovořil o nevědomém, čímž měl na mysli nevědomou aktivitu jedincovy mysli a jindy zase jakési vnější nakupení sil, v domnění, že může na život člověka působit jako příroda nebo osud. Jeho sklon věřit v to, co nazýval nezávislostí nevědomí, je v souladu s jeho chlapeckým odmít-I nutím přijmout odpovědnost za takové představy, jako byl obrovský 1 penis nebo božské hovno. Jestliže se mu zpřítomnily, muselo tomu | být proto, že je do jeho mysli implantovala nějaká vnější moc. An-Ľ thony Storr je přesvědčen, že äKlamná představa, že nějaké vnější síly ^ implantují do mysli člověka ideje, je jedním z klíčových symptomů schizofrenie, který je znám jako ,myšlenkový vklaď". Osmdesátišestistránkový popis seancí posloužil Jungovi jako jeho inaugurální diplomová práce pro doktorát z medicíny. Poté, co byl představen jako äprvní lékař-asistent na klinice v Burghólzli", ji v roce 1912 prezentoval před lékařskou fakultou v Curychu a na Bleulerovo doporučení byla schválena. Pak byla^eho diplomová práce publikována. Ačkoli byla upravena tak, aby ochránila především Junga, odchylky od pravdy měly skrýt také totožnost Helly a Preiswerků. To se ovšem nepodařilo, a tak vypukl skandál, když si obyvatelé Basileje přečetli o jedné zjistitelné rodině, ve které dědeček měl bdělé halucinace a jeho bratr byl slabomyslným egocentrikem, který měl také vize, jeho sestra trpěla záchvaty mdlob, änásledovanými krátkým somnabulismem, během něhož vyslovovala svá proroctví". Matka média trpěla ävrozenou -79-psychopatickou méněcenností, často hraničí s psychózou", a jedna ze sester byla ähy stěrkou a vizionářkou". To, co Jung o Helly řekl Sabině Spielreinové, činí dojem, že jeho disertace mohla být aktem ämsty". Iniciály, které použil — S. W. ~ byly možná převzaty z Kraftových-Ebingových Skript o šílenství, kde je S. W. švadlena, jejíž přeludy byly rozjitřeny erotismem a koketerií. Když vyšla Jungova disertační práce tiskem, Basilejí se rozšířila řada fám a tlachů o rodině Preiswerků. Zvěsti o šílenství v této rodině omezovaly Hellyiny naděje, že si najde manžela, a její sestry trpěly stejným způsobem. Helly se nakonec stala švadlenou a se svou přítelkyní Emmy Zinnstagovou opustily Švýcarsko, aby se usadily ve Versailles. -807. KAPITOLA S LEPENKOVÝM LÍMEČKEM Jeden rodinný známý pozval Junga na oslavy do Winterthuru, ; který se nacházel 33 kilometrů směrem na severozápad od Curychu. Věděl, že zde má pár přátel. A právě tady se Jung mohl podruhé setkat s Emmou Rauschenbachovou. Jemu bylo dvacet sedm, jí bylo dvacet. Emma byla vysoká a štíhlá, a měla temně hnědé vlasy svázané do copů. Její otec, kterému bylo nyní něco přes čtyřicet, oslepl, když bylo Emmě dvanáct let. Nyní ponechával větší část kontroly nad domácností a oběma dcerami své ženě Bertě. Emma, jakožto starší z dcer, se teď pokoušela sdílet odpovědnost za rodinu se svou matkou. O několik měsíců později Berta pozvala Junga na ples, který se měl odehrát v místě letního pobytu její rodiny v Olbergu za Schaf-fhausenem. Vlastnili zde nádherně situovanou nemovitost obklopenou několika akry půdy, se třemi zahradníky, několika kočáry a dvěma tažnými koňmi. Jejich lokajové nosili zelenou livrej a jejich domov a životní styl mohl stěží více kontrastovat s domovem a životním stylem, jaký ve své rodině poznal Jung. Pokoje byly prostorné, nábytek impozantní, služebné nosily bílé čepečky s pentlemi a škrobené zástěry. Jung si s Emmou zatančil na vyzdobeném dvoře, avšak nijak příznivý dojem neučinil. Nosil tehdy lepenkový límeček a šaty, stejně Jako chování, měl značně neelegantní. Naštěstí pro něj to Emminu matku, která

ho pozvala na další návštěvu, nedokázalo odradit. V srpnu 1901 Jung Emmě napsal. Požádal ji o ruku. Ona mu odpověděla, že je zasnoubena s jedním mužem z vesnice. Její matce -81se však Jung líbil natolik, že uspořádala setkání v jednom curyšském restaurantu, kde mladému muži vysvětlila, že Emma zasnoubena není. Znovu ho pozvala do jejich letní rezidence, a dokonce pro Junga poslala na nádraží kočár. Jung Emmě navrhl manželství podruhé a ona tentokrát řekla ano. Během soudních přelíčení se jen zřídkakdy konzultovali psychiatři, v roce 1902 však do Burghólzli přivezli jednu vězenkyni. Stála prý strnule vedle dveří své cely a poručila dozorkyni, aby jí vrátila peníze, které odcizila. Odmítala jíst, protože jídlo prý bylo otrávené. Bleuler tento případ přenechal Jungovi. Zdálo se, že žena ztratila paměť. Hovořila koktavě, a když ji píchl špendlíkem, neprojevovala žádné známky bolesti. Chovala se, jako by byla v nějakém grandhotelu. S vězeňským personálem zacházela, jako by to byli hosté. Své vlastní jméno neznala, když byla rozčilená, cosi drmolivě vykřikovala a na jakékoli dotazy reagovala podrážděným: äNestrefuj se do mě." Problém hysterického chování ve vězení se pokusil v roce 1898 osvětlit Sigbert Ganser, který o něm napsal do psychiatrické revue. To, co bylo známo jako Ganserův syndrom, byl evidentní počátek šílenství u vězňů. Ti, u kterých se projevoval, odpovídali divoce i na ty nejprostší dotazy a vědomě či nevědomě se pokoušeli trestu vyhnout svým šíleným chováním. Napoprvé si Jung s vězenkyni příliš neporadil. Nezaznamenal žádný pokrok. Až po několika dnech se mu u ní podařilo několika pasy a zavřením očí navodil stav hypnotického somnambulismu. Vložil jí do ruky prázdnou sklenici a vsugeroval jí, že pije nejprve víno a pak ocet. Řekl jí, že stěrka na pero je jablkem. Ona se do něj opravdu zakousla a řekla, že je kyselé. Pomocí hypnózy se mu podařilo vyléčit jednu z jejích úporných bolestí hlavy, ale ztrátu paměti se mu vyléčit nepodařilo. Jedním z Jungových pacientů byla pětašedesátiletá žena, která měla sedmnáct let chromou levou nohu. Když ji spatřil poprvé, opírala se o svou služebnou a zároveň používala i berlu. Vyzval ji, aby se posadila a řekla mu něco o své vadě. Když vyčerpal svůj čas, Jung ji přerušil a řekl jí, že ji zhypnotizuje. Ona okamžitě zavřela oči, a ještě -82než stačil cokoli učinit, upadla do hlubokého transu. Když se ji asi po dvaceti minutách pokusil probrat, nereagovala. Trvalo ještě čtvrt hodiny, než se mu to podařilo. Když pak vstala, dokázala chodit bez jakékoli pomoci. Když jí podal berlu, odmítla ji. Jung si nebyl zcela jist, že již bude v pořádku, a proto jí řekl, aby za týden přišla znovu. Také při další návštěvě upadla do hlubokého transu, aniž by ji hypnotizoval, a když odcházela, zdála se mu na-; prosto fit. Uplynul takřka celý rok, než přišla znovu. Znovu ji musela podpírat služebná. Jung měl u sebe zrovna studenty, a tak je požádal, aby odešli. Chtěl s ní být o samotě. Vyprávěla mu, že má syna, kterému je něco přes dvacet. Projevoval prý náznaky talentu, ale nyní je pacientem v Burghólzli. Byl to nevyléčitelný katatonik. Pochopil, že : tu jde o případ přenosu: Jung se měl stát talentovaným synem, který potřeboval pomoc, a ona mu opravdu pomohla. Umožnila mu, aby ji i napodruhé vyléčil a tento úspěch pak v ústavu upevnil jeho pověst. Bleuler, který věřil, že schizofrenie je příčinou rozvolnění ve spojení asociací, rozhodl, že jeden z jeho asistentů, dvaadvacetiletý | Franz Riklin, půjde studovat práce na přípravě testu slovních asoci-| ací v psychologické laboratoři, kterou v Mnichově zřídili psychiatři Emil Kraepelin a Gustav Aschaffenburg. Riklinova žena byla jednou z Jungových sestřenic. Tento test, jehož vynálezcem byl Darwinův bratranec Francis Galton a který dále rozvinul německý fyziolog a experimentální psycholog Wilheim Wundt, se již v Burghólzli používal. iLékař navštěvoval individuálně své pacienty, předčítal jim postupně lova ze seznamu a na pacientech bylo, aby se snažili odpovědět vždy rvním slovem, které je napadlo. Lékař při tom používal stopky, neboť lei zaznamenávat délku intervalů mezi podnětem a pacientovou re-kcí. Okamžiky ticha, váhání, nenápadné vysunutí jazyka, samovolné ohyby, změny tónu a hlasitosti, to vše poskytovalo důkazy o stavu acientovy mysli. Poté, co se Riklin na jaře 1901 vrátil z Mnichova, připravil Bleuler anam 156 podnětných slov. Protože si přál

porovnat normální schizofrenické reakce, instruoval Riklina a Junga, aby provedli st na normálních subjektech. Jung dychtil zjistit, jak snadno lze ozornost člověka mezi podnětem a reakcí vyrušit vnějším zásahem. -83Takovým zásahem zvenčí mohl být například rámus, pacientovy starosti nebo nerozřešené konflikty. Namísto pouhého pořízení statistiky přišli Jung a Riklin s äfaktorem roztěkanosti", který pak používali k ověření, zda u subjektů pracují vědomé nebo nevědomé emoce. Testovali šestnáct mužů (sedm z nich bylo bez vzdělání) a dvacet dva žen (osm bez vzdělání) ve věku mezi dvaceti a padesáti lety. Místo, aby se omezili na Bleulerových 156 podnětných slov, používali jich 400, včetně 234 podstatných jmen a 82 sloves. Jedním ze způsobů, jak měřit roztěkanost subjektu, bylo nechat jej dělat si perem poznámky na papír a čas udržovat metronomem, který se po prvních padesáti poznámkách zrychloval. Jindy použili jako prostředku k omezení koncentrace alkoholu. Dohromady sesbírali 12 400 asociací. Když k měření intervalů mezi podněty a reakcemi používali stopek, přišli na to, že se intervaly někdy prodlužovaly díky vnějším rozruchům, jež se také mohly projevit neobratným frázováním nebo patrným citovým rozrušením. Subjektům se nedařilo odpovídat, rušily je rozličné přítomné předměty, byli uváděni do rozpaků, byli příliš emotivní, zapomínali, co bylo řečeno, anebo se vraceli k již vznesené otázce, namísto aby zareagovali na nový podnět. Toto vše bylo symptomatické pro äkomplex" — shluk představ a idejí kolem jakéhosi emocionálního centra. Přišel na to Theodor Ziehen, který o věci napsal v roce 1898. Vymyslel si a používal termín äpocity charakterizující komplex", avšak to, co dělali Jung a Riklin — používání slovně-asociačního testu jako prostředku vstupu do nevědomí — neschvaloval. Komplex mohl zahrnovat intimní pocity, které bylo možno vyjádřit citátem nebo slovy nějaké písně, názvem nějakého příběhu nebo knihy. Jak poukázali Jung a Riklin, ävětšina komplexů vystupujících na povrch při asociačních experimentech přímo či přeneseně souvisí se sexualitou". John Kerr poukázal, že v rámci svého testování vědomých a nevědomých emocí využívali Freudových myšlenek o represi (potlačení). Jung později napsal: äTo ďábel mi našeptal, že mám právo publikovat výsledky svých experimentů i své závěry, aniž bych zmínil Freuda... Avšak pak jsem uslyšel hlas své druhé osobnosti: Jestli něco takového děláš, jakobys neznal Freuda, je to prostě fixiování. Nemůžeš svůj život zakládat na lži." -84Riklin, který byl větším freudistou než Jung, řekl při svých přednáškách na podzim roku 1902, že komplex charakterizující pocity byl ve Freud-Breuerově smyslu potlačen", ale k prvnímu uznání dluhu vůči nim dochází ve 194 stránkovém eseji až pět stran před koncem. l | Časně na podzim roku 1902 odjel Jung do Paříže. Ve Francii byla psychiatrie pokročilejší než kdekoli jinde a Bleuler si přál, aby Jung studoval v laboratoři, kterou Jean-Martin Charcot v roce 1893 zřídil ; na Collěge de France. Po Charcotově smrti se jí ujal Janet a Jung se zúčastnil některých jeho přednášek. Jung později zdůrazňoval důležitost Janetovy teorie äo .snižování mentální úrovně, která se prokázala jako správná a pro studium těchto problémů znamenala mimořádně s přínosné hledisko... Výzkumy Pierra Janeta byly užitečné zejména ; pro porozumění funkčním poruchám v oblasti neuróz a především hysterie." Janetova první kniha, Psychologicky automatismus, publikovaná v roce 1889, aplikovala slovo automatismus na fragmenty osobnosti, které se očividně staly nezávislými, když došlo ke äsnížení mentální úrovně" spánkem nebo hypnózou. Protože se tento ärozštěp" ukázal jako charakteristický pro psýché, začali se psychologové na konci 19. století zajímat speciálně o spiritistická média a jiné se zvláštními sklony k ädisociaci". Jung při své cestě do Paříže zároveň fungoval jako ägardedáma" Hellyiny sestry Valerie, která se sem nemohla vydat sama. Rozhodla se žít spolu s rielly a Emmy Zinnstagovou, které se právě chystaly přestěhovat z Versailles do Paříže, aby tu pracovaly nedaleko Made-leine. Pro Helly, která zde rozvinula své podnikatelské kvality, nyní pracovalo dvaadvacet lidí. Ačkoli byl Jung zasnouben s Emmou Rauschenbachovou a psal jí dvakrát týdně dopisy — měli být oddáni na svatého Valentýna, 14. února 1903 — cítil se být přitahován Helly, které nyní bylo dvacet jedna let. Než opustil Paříž, napsal jí hned

několik dopisů. Sílu jeho pocitů potvrzuje jeho dopis Andreasi Vischerovi. Jung v tomto dopise píše, jak se jejich dřívější role nyní obrátily. Jung se na Collěge de France s Janetem nesetkal, avšak cítil z jeho přednášek povzbuzení, aby dál postupoval po stezkách, které se snažil 85probádat. Janet se zdál být přepečlivý, pokud šlo o sbírání maxima informací o každém pacientovi. Když bylo zapotřebí dosáhnout jádra osobnosti nebo se zabývat odštěpenými vzpomínkami či traumatickými událostmi, používal hypnózy. Chápal, proč hysterikové dávali před lékaři či návštěvníky najevo majestátnost nebo vinu, a ve svých spisech, které již Junga inspirovaly, podporoval tendenci uvažovat o duševní nemoci jako o disociaci já do řady podružných osobností, které mohly änabýt vrchu". Jung však na Janetových přednáškách strávil pouze dvě hodiny týdně. Ačkoli žehral na morální laxnost pařížského života, rozhodně jím nezůstal nedotčen. Vstával pozdě, toulal se ulicemi, takřka každý týden navštěvoval Louvre, kde si pořizoval kopii jednoho obrazu Franze Halse. Maloval si také vlastní obrázky. Několik hodin týdně se učil angličtině na Berlitz School a kromě nového zanícení pro Helly se ještě zbláznil do jedné židovské dívky. Ženské pacientky mu často dělaly návrhy, ale dříve měl jen málo příležitostí si ověřit, jak je přitažlivý pro nevyrovnané typy žen. Když spolu později spolupracovali na asociačních testech, Jung umožnil Riklinovi, aby jej otestoval. Testy pokračovaly až do srpna roku 1903, kdy výsledky své práce sepsali. Jak řekli, subjekt si během tohoto období vytvořil závislost na mladé židovce, což ho trápilo, neboť jeho vlastní výchova byla přísně křesťanská. V odpověď na slovo äpolibek" řekl: änikdy", a na slovo äláska" reagoval: äje beznadějná". Jeho asociací na äsvatbu" bylo äsmůla" a na ägauč" zareagoval pomyšlením na kočárové longue v přijímacím salonu židovské dívky. Dne 27. prosince 1902 odpověděl třikrát ävčera" na podnětná slova äpolibek", äláska" a äjiž", avšak průvodní text vysvětluje, že äpolibek" a ävčera" nelze považovat za vzpomínky, protože äjejich vztah tento charakter neměl". Na druhé straně je nám řečeno, že subjekt byl v radostné náladě, protože prý obdržel dárek od ženy. Jestliže se Jung cítil nešťastný, mohlo to být zčásti proto, že zraňoval Emmu, a zčásti proto, že ubližoval Helly. Jeho nová touha po ní možná podnítila jeho pocity viny. Ačkoli měl v Paříži nedostatek peněz — bydlel ve studentském hostelu a k večeři často neměl než na kaštany pečené pouličním prodavačem — vzal ji do Versailles, jezdil s ní v kočáře taženém dvěma koňmi, a když s ní chtěl oslavit její jedna--86vacáté narozeniny, pozval ji i dvě její sestry do divadla. Dopis, který ielly napsal počátkem ledna, je nezvykle, téměř až uctívačsky neod-iytný. Cožpak opravdu nemá během týdne ani jediný volný večer? cožpak by si nemohli pohovořit a jít pak společně do divadla? Podle jeho detailního popisu her v divadle Sarah Bernhardtové, v Odeonu » u Madame Réjaneové se zdá, že Jung již všechna tato tři představení yiděl, avšak byl by šťasten, kdyby ji mohl doprovodit na kterékoli by si vybrala, případně do opery. Byl dychtiv spatřit ji ještě před svým jjezdem do Londýna 19. ledna, odkud měl nejspíše pokračovat do istende a pak již přímo do Curychu, kde ho čekala svatba. V Londýně navštívil jasnozřivce a také si zde vylepšil svou anglič-Irinu, když si na každý den v týdnu vzal soukromou lekci. Mezinárodní postavení ústavu v Burghólzli bylo tak vysoké, že tam přicházelo studovat mnoho anglicky mluvících lékařů, včetně Welšana Ernesta Jonese a Američana Triganta Burrowa. Kdyby Jung nebyl odhodlán naučit se plynně anglicky, jistě by si za své finanční situace nedovolil platit si privátní hodiny. Helly však přežila jen devět dalších let. Zemřela ve třiceti, pravděpodobně na tuberkulózu, i když Stefanie Zumsteinová-Preiswerková tvrdí, že ji zabila srdeční mrtvice. i Emmě nebylo ještě jednadvacet, když se v únoru roku 1903 ; s Carlem G. Jungem sezdali. Matka ji povzbuzovala, aby se připravila na situaci, ve které by jí mohl chybět luxus, na který byla od malička zvyklá. Líbánky sice strávili na vyhlídkové lodi plující ke Kanárským ostrovům, avšak po návratu do Curychu museli začít žít v budově ústavu. Dostali byt nad Bleulerovými. Představy Emmy o tom, jak by měl fungovat domov, se přirozeně zakládaly na zkušenosti, kterou měla se životem v domě s růžovou zahradou, v letní rezidenci v Olbergu s

komorníky v zelených livrejích a služebných v bílých čepečcích a škrobených zástěrkách. Postoj k životu jejích rodičů by mohl být stěží odlišnější, než byl postoj Jungův. Jung, jehož návyky se utvářely během ochuzeného chlapeckého věku, měl nyní kontrolu nad jejími penězi a vším, co jí patřilo. Podle švýcarského zákona patří veškerý majetek ženy jejímu manželovi. -87-Jung byl ve vztahu k bohatství své ženy, které mu zajistilo profesní nezávislost, rozpolcený. Bez něho by, jak si přiznával, ämusel být mnohem opatrnější při vyjadřování svých názorů a mnoho věcí by se zřejmě ubíralo jinou cestou". Jung však nikdy docela nevyrostl z bídy, kterou si zažil v dětství na farnostech, kde žil se svými rodiči. I když si on i Emma mohli dovolit služky a jejich byt v Burgholzli byl samostatný a velký, přesto žili uvnitř ústavu pro choromyslné a hluk pacientů jim i v noci, když byly zatažené závěsy, připomínal, kde jsou. Jungův vztah k penězům byl poněkud komplikovaný. Někdy byl obdivuhodně šlechetný, když poskytoval profesionální pomoc, aniž by žádal jakékoli honoráře. V pozdějším věku však podnikl několik cest přes Atlantik jen pro to, aby si vypěstoval profesionální vztahy | s americkými multimilionáři. Anthony Storr naznačil, že tomu tak | mohlo být i proto, že ädychtil po tom, aby si vydělal peníze sám, což | by vytvořilo protiváhu k bohatství, které do rodiny přinesla Emmy". ! To, že dopisů používal jako odpadního papíru, podivně kontrastovalo l s jeho utrácením za velký dům, který si nechal stavět na pozemku ^ u jezera, který si zakoupil v Kúsnachtu. Kúsnacht byl malou předměstskou vesnicí, mnohem menší a tišší než je dnes. Jen málo průmyslových měst má, díky svým jezerům a okolním horám tak krásná předměstí, jako Curych. Kúsnacht je na východní straně jezera, pět mil od středu města — asi patnáct minut jízdy. Jung však se svým stěhováním nijak nespěchal a ještě za další čtyři roky zůstával dům nedokončen. Jaký měla Emma pocit ze své role manželky? Určitý doklad o tom nabízí její odpovědi, když svému manželovi dovolila, aby ji použil jako subjektu při testu slovních asociací. V textu z roku 1905 napsal, že äsubjektem číslo jedna" je vdaná žena, která byla manželovi tím neochotnějším způsobem k dispozici. Byla těhotná a äčas od času měla pocity nervózního očekávání". V komentáři na její reakce na podnětná slova Jung pravil, že příležitostně navštěvuje ústav, dřív žila v lepších finančních podmínkách a někdy äpociťuje tuto ztrátu". V pojednání jsou zmíněna zelená stínidla na lampách v jejím současném domově. Na slova äplavat" a ävařit" reagovala slovem äučit se". Plavat neuměla a dosud se moc nenaučila ani vařit. Protože byla -88elmi muzikální, přála si, aby uměla zpívat. Její reakce na äpohrdat" dhalila její úzkost, že by její těhotenství ämohlo být díky různým Ľnásledkům příčinou, že by o ni manžel ztratil zájem". Přečetla si Zolovu novelu Vérité, kde se původně idylicky šťastný pár vzájemně odcizí. Na slova äláska" a äslužba" odpověděla slovem ävěrný". i Jung ve svém komentáři na její reakce uvádí, že i když se naše eeo-vědomí domnívá, že má kontrolu nad asociativním procesem, je ve skutečnosti jen äpouhou loutkou, jež tančí na pódiu, aktivována skrytým mechanismem". Opakoval tak metaforu, kterou Bleuler použil v jedné knižní recenzi, publikované v předešlém roce: äNaše vědomí vidí ve svém divadle pouze loutky; ve freudovském světě však byla odhalena i spousta šňůrek, které těmito figurkami pohybují." Místo, aby řekla to, co si přála říct, Subjekt číslo jedna odhalil i to, co si nejvíc přála skrýt. Jak ukázal Freud ve své nové knize Psy-chopatologie každodenního života, reakce, které se zdály být nahodilé, byly často symbolickými skutky. Asociace neodhalily pouze intimní tajemství, ale také důležité shluky pocitů, které äformovaly obsah jejích radostí a trápení". Její nejmocnější komplex byl psychickým ekvivalentem jejího těhotenství, äpolarizujícím její nervovou předtuchu i lásku k manželovi, spolu s lehce nedůvěřivými obavami". Také Jung, stejně jako Emma, odhaloval to, co si toužil skrýt — tajemství o svém nejintimnějším citovém vztahu. Emma se cítila odtržená od práce svého manžela a domnívala se, že ji nikdy

nepochopí. Když hovořil o pacientech, kteří byli vůči němu nebo psychoanalýze rezistentní, popisoval někdy rezistenci její i to, jak byla postupně překonávána. ; Další překážkou v jeho vztahu k Emmě byla jeho víra v rozdíly ; mezi mužskou a ženskou emocionalitou. äZeny musí mít emoce," řekl, äneboť jinak nic neuvidí." Muž änikdy nemá emoce kvůli určitému cíli", zatímco ženské emoce ävždycky mají nějaký cíl... Skutečnou bytostí ženy je Eros." Když tohle řekl na jednom semináři proneseném v anglickém jazyce v roce 1928, ozval se hlas z publika: äNechtějte, ; abychom se cítily podřadně, protože máme pocit skutečné nadřazenosti!" A Jung ironicky odsekl: äTo je v pořádku, jen víc emocí!" A pak pokračoval dál, aby pravil, že pokud jde o cit mužský, není | v něm änic účelového". -89-Je užitečný jen skrze nesmírné sebeovládání, kdy si s citem může hrát, když je zchladlý; až pak si s takovýmto účelovým prvkem může pohrávat a předvádět ho. Ve skutečnosti to však. vůbec nejsou emoce. Žena funguje skrze své emoce, v každém svém ohledu tak, jak muž funguje prostřednictvím své mysli -~ vždycky je za tím nějaký účel. Mysl ženy však má nevinnost a bezúčelnost přírodního produktu. Jung věřil, že determinujícím faktorem ve vztahu mezi manželi je dřívější vztah muže k jeho matce a ženy k jejímu otci. äTo, co podvědomě ovlivňuje výběr partnera, ať pozitivně či negativně, je síla rodičovského pouta." Matka ve své neochotě přiznat si, jak neuspokojivé je její manželství, k sobě často poutá, jako náhradu za svého manžela, svého syna. Chlapec bude později puzen k homosexualitě nebo k výběru, jenž nebude odpovídat jeho skutečné povaze, a vybere si k sobě buď ženu panovačnou, anebo vůči jeho matce tak podřízenou, že otázka konkurence tu nebude možná. Nemůžeme se sice domnívat, že se Jungovy generalizace, týkající se sexuality, zakládaly na jeho vlastní zkušenosti, ale lze z nich vyvodit o jeho sexualitě jisté poznatky. V roce 1922, když byl pozván na přednášku o milostném životě studentů, Jung poukázal na äfakt, který platí pro všechna předčasná manželství": dvacetileté dívky byly obvykle starší než pětadvacetiletí muži, i když ädívka může dlouhá léta masturbovat, aniž by vůbec věděla, co dělá". Existuje mnoho žen, řekl, äjejichž skutečná sexualita zůstává léta panenská, a to i poté, co se provdaly. To je také důvod, proč tolik žen nemá žádné pochopení pro mužskou sexualitu — jsou si totiž naprosto nevědomý své vlastní." Mladý muž, experimentující se svým životem, bude mít pravděpodobně předmanželské zkušenosti, a pro ty tu existují äty nejníže postavené ženy". Slušní mladí muži si tak mohou vypěstovat návyk na äsexuální fantazie toho nejnižšího typu". I když jsou potlačeny, později ävyrazí na povrch ve své primitivní podobě, často k úžasu nic netušící manželky... Zeny bývají často frigidní ode dne své svatby, neboť jejich smyslové funkce na tento druh sexuality nereagují." Junga, jako většinu mužů oné doby, zajímala ženská sexualita jen minimálně. V dopise z roku 1958, který poslal jedné anglické psy--90 oterapeutce, äzděšené onou příznačnou skutečností, že tolik žen je ndních", Jung napsal: äVšiml jsem si stejné skutečnosti... Pokoušel m se při svých cestách do ciziny, do exotických zemí, nasbírat ^iximální množství informací a dospěl jsem k názoru, že orgasmus ; většinou spjat s očekáváním, a dokonce i se strachem z početí." Ľ Ve stejném dopise říká, že existují dva typy žen — ämanželky-mat-y" a äpřítelkyně-konkubíny". Sňatek, statisticky vzato, zvětšuje potřebu prostopášnosti, a to nejenom proto, že manželství se vyčerpává, ale také z jisté psychické potřeby, která souvisí s hetérskou povahou sexuálního objektu. Je bohužel pravdou, že když jste manželka a matka, stěží můžete být zároveň hetérou. Podobně bývá tajným utrpením hetéry, že není matkou. Existují ženy, jimž není dáno rodit tělesné děti, ale kterým muži dokáží poskytnout znovuzrození v duchovním smyslu. Výraz hetérismus převzal od Johanna Jakoba Bachofena, který ho oužíval pro raná prehistorická vývojová stadia, kdy podle něho lid-Ýo žilo v polygamních komunitách a kdy ženy nevěděly, kdo je otcem jejich dětí. Jung si přál ženu a rodinu, ale zároveň potřeboval i sexuální objekt, který by mu umožnil cítit se jakoby duchovně znovuzrozený. Později pro tento typ ženy používal výrazu femme inspiratrice. Zdá se, že Jung se během svého života hrozil vzájemné tělesné a citové závislosti. Na semináři o kundalíní józe v roce 1932 hovořil jedovatě o muži, který äžil v participation

mystique s těmi, jež miluje. Rozestíral se nad ostatními, dokud se s nimi neztotožnil, což je znásilňování principu individuality." Jung poprvé použil termínu par-ticipační mystika v knize Psychologické typy (1919-21) a převzal jej od sociologa Luciena Lévy-Bruhla. Definoval ho jako äpsychologické spojem, ve kterém je subjekt, neschopný zřetelně odlišit sama sebe (od objektu, s objektem úzce spojen zvláštním vztahem, který se rovná E částečné identitě". | Když milujete druhé lidi, napsal Jung, änakládáte s nimi, jako by l byli vámi samými, což musí zcela přirozeně vzbudit odpor. Člověk, ; který to chápe, ví, že jestliže opravdu miluje, bude brzy nenávidět. -91Proto se cestou na kopec bude usmívat a cestou z kopce plakat, tak jako Till Eulenspiegel." Till, tento mazaný venkovan známý z německých lidových příběhů, do kopce chodil rád, protože věděl, že až půjde dolů, půjde mu to snáz. Jung v roce 1928 anglicky řekl: äManželství v sobě konstituuje rezistenci... Vše, co žije společně, je sebou vzájemně ovlivněno... Mana jednoho asimiluje manu toho druhého. Tato identita, toto vzájemné lpění, je velkou překážkou individuálního vztahu... Vzhledem k tomu, že mystická participace je v manželství běžným stavem, zvláště když se lidé berou velmi mladí, je individuální vztah takřka nemožný." Fráze äindividuální vztah" je tu poněkud matoucí, nicméně Jung, kterého vztahy vždycky zajímaly méně než rozvoj individuality, byl v tomto 3 směru trochu nejednoznačný. s Nikdy však svůj názor na škody způsobené vzájemnou manžel- l skou závislostí nezměnil. V roce 1959 řekl: äManželství, které se ve všem všudy oddává vzájemnému porozumění, je špatné pro rozvoj individuální osobnosti; je to sestup na nejnižší možný společný průměr, který je nejspíš něčím podobným jako kolektivní hloupost masy." Stejně tak nevěřil v rovnost mezi manželem a manželkou. äZa ideálního stavu by měl muž obsáhnout ženu a zůstat mimo ni... Jednoduše řečeno, muž je v zásadě polygamní tvor... Myslím si, že Francouzi našli řešení v číslovce tři." Jung jen zřídkakdy hovořil o svém vlastním manželství, ale tu a tam, zvláště při svých přednáškách, nějakou generalizaci pronesl: äKdyž studujete běžnou psychologii manželství, objevíte, že většina potíží tkví v tomto úskočném vynálezu iritujících témat, které nemají absolutně žádné logické opodstatnění." Nevypadá to, že by tu uvažoval o konverzačních iniciativách, které vyžaduje manžel. Jung měl také iracionální averzi vůči plození potomků dětí. äJe jen málo věcí, které by byly příčinou tolikera úzkostí, neštěstí a zla," řekl v roce 1931, äjako je nutkání dát zrod." O dvacet let později potvrdil, že äsi plně stojím za svými dřívějšími poznámkami". Tuto svou averzi si racionalizoval ohledem na rostoucí nebezpečí přelidněnosti na této planetě. -928. KAPITOLA MĚSÍČŇANÉ Pro Junga nebylo nic charakterističtější než vytrvalost. Tam, kde | ostatní lékaři považovali případ za beznadějný, Jung pokračoval v po-(hovorech, v naslouchání pacientovi, aby tak demonstroval, že jeho | podpora nekončí. Ľ Jedna devatenáctiletá dívka trpící katatonií a halucinacemi pobý-ívala dva roky v ústavu. Když ji její bratr, lékař, přivedl kJungovi, měla j studené, promodralé ruce, zsinalou tvář a rozšířené zorničky, které se téměř nepohybovaly. Nemluvila. Po několika týdnech trvalé, avšak jednostranné konverzace, která probíhala přibližně hodinu denně, ji uslyšel zašeptat několik málo slov. Zorničky se jí opět stáhly, zsinalost zmizela, ruce se znovu prohřály. Jung z ní postupně vymámil vyprávění o jejím životě na Měsíci, kde prý žila jako spasitel Měsíčňanů. O čtyři měsíce později dospěla l k názoru, že už se na Měsíc nikdy nebude moci vrátit, protože prozradila tajemství měsíčních obyvatel a zachvátila ji mánie. Byla převezena do jiného ústavu. Po dalších dvou měsících se trochu uklidnila. Když Ji Jung znovu spatřil, její apatie se proměnila v ädosti lymfatickou citovost a oduševnělost". A pak se opět zhroutila, tentokrát do äneobvyklého epilepticky soumračného stavu". Když ji po roce znovu navštívil, propustil ji jako vyléčenou. Bez ohledu na ortodoxní předpoklad, že psychóza je nevyléčitelná, začal hledat míru, do které pacient

dokáže äustát svůj patologický materiál". Přirozeným sklonem pacienta bylo, že se před ním bude chtít 93-uchránit vybudováním jakési zdi, a Jung mu ji měl buďto pomoci stavět anebo se ji měl pokusit jemně zbourat. Musel připravit pacienta na další nápor psychózy a podpořit ho. Jak řekl později, někteří pacienti äz ní vyšli jakoby ze snu. Místo aby .splynuli, podrželi si svou nestabilitu , a proměnlivost. Kdyby existovaly nějaké oblasti zatuhlosti, našli byste tam: nepřístupnost, nedostatek citu anebo neadekvátní emoce a naprostou neměnnost." Rád by takové pacienty propustil z nemocnice ihned, jakmile by to bylo možné, äneboť ústavní atmosféra je příliš nakažlivá". Žádný z Jungových pacientů nedostal tolik pomoci jako jedna osmnáctiletá ruská dívka, která se do Burghólzli dostala 17. srpna 1904, když byla léčena na soukromé klinice v Interlakenu. Jme- novala se Sabina Spielreinová, byla vnučkou rabína, vlasy nosila spletené do copánků a oblékala se jako malé dítě. Byla senzitivní, citová, výřečná a občas ji trápily sebevražedné nálady. Projevovala se nekontrolovanými výbuchy smíchu, pláče a křiku. äNedokázala se nikomu podívat přímo do tváře, nosila hlavu skloněnou, a když se jí někdo dotkl, vyplázla na něj nenávistně jazyk." Otec této mladé pacientky byl obchodníkem a matka zubařkou, oba se sklony k hysterii, přičemž její bratr byl od mládí ätěžce hyste- l rický". Jung u ní diagnostikoval äpsychotickou hysterii", a proto ho j překvapilo, když ho Bleuler vyzval, aby u ní provedl psychoanalýzu. | Co od toho očekával? Freud, který psychotiky nikdy neléčil, zavedl i termín psychoanalýza v roce 1896. Prohlašoval při tom, že dokáže do \ vědomí uvést to, co dříve bylo nevědomé. Ve svém Výkladu snů tvrdil, ; že patologické ideje lze rozptýlit, jsou-li vystopovány jejich původní ; zdroje v mentálním životě pacienta. Zároveň slíbil, že postup vysvětlí ve své budoucí práci. O čtyři roky později tento příslib zůstával stále ještě nenaplněn. I když si Freud žádal širšího uznání jak sebe samého, tak svých idejí, choval se jako jediný vlastník psychoanalytické techniky. V dopise lékařské společnosti z 12. prosince napadl äširoce rozšířenou. a mylnou představu", že technika psychoanalýzy je äprostá a lze ji praktikovat zcela bezstarostně". Bylo tedy absurdní, když se mladému asistentovi na klinice nařizovalo, aby analyzoval pacientku trpící hysterií. Bez ohledu na slovo ämladý" (jung) bylo zřejmé, že Freud spílá Svýcarům, kteří teď zneužívali jeho vlastnictví. -94Během následujících čtyř a půl měsíců prováděl Jung psycho-alýzu Sabiny. Zdá se, že jí obden poskytoval sezení trvající jednu dvě hodiny. Byla první pacientkou, která se u něho podrobila sychoanalýze. Co se při tom odehrávalo, můžeme hádat podle toho, , napsal o té druhé: Lidé trpící obsesemi a nutkavostí jsou ochablí; nedokáží své myšlenky ovládat. To, co potřebují, je ošetření, které zrestauruje jejich energii. Pro jejich energii je nejlepší donutit je, při jistém stupni bezohlednosti, aby odhalili a dennímu světlu vystavili představy, jež se jejich normálnímu vědomí jeví jako neúnosné. Takovéto zacházení vybuzuje u pacientů energii a jejich vědomí zároveň začíná přijímat dříve potlačované dojmy. Freud, který pracoval jako neurolog, měl ve své ordinaci gauč, i i když na svých klientech nechtěl aplikovat hypnózu, žádal je, aby si lehli. Přitiskl jim ruku na čelo a požádal je, aby mu sdělili první myšlenku nebo představu, která jim přišla na mysl, když tlak ruky povolil. Jung, který používal Janetovu metodu vyhýbání se očnímu kontaktu, si při analýze sedl za Sabinu. Pokoušel se již zkombinovat techniku volné asociace s testem slovní asociace a nyní tedy Sabinu vyzval, aby otevřeně hovořila o svých problémech a snažila se vyjádřit jakoukoli sebepodivnější myšlenku či fantazii, která ji napadla. Naslouchal jí pozorně a zaměřoval se na jakákoli zaváhání či změny v jejím vyprávění, na jeho rytmus a hlasitost. Když byly Sabině tři roky, otec jí nařezal na holý zadek. Silně ji to rozrušilo, stejně jako když viděla, jak dostává naplácáno její bratr. Poté však měla pocit, jako by se vykálela na otcovu ruku. Roky pak sedávala na podlaze a zkoušela si pokálet vlastní nohu, i když se zároveň hovno pokoušela zadržet tím, že si do zadku tlačila patu. To jí poskytovalo pocity äblaženého rozechvění", vedoucí až k masturbaci. Když Sabina viděla, že je na někoho uvalen trest, rozzuřilo ji to, rie její vztek se proměňoval v sexuální vzrušení. Když Jung jednou před Sabinou nenucené

prohodil: äDobrá, musíte se tedy podřídit," všiml si, že ji to sexuálně vzrušilo. Poznání, že dál již není možné popírat existenci dětské sexuality, Junga znepokojovalo čím dál víc. -95-Když u Sabiny ve věku třinácti let začala puberta, nedokázala jíst ani pozorovat druhé při jídle, aniž by nepomyslela na výkaly, i Stejně tak se nedokázala ubránit vzrušení při pohledu na otcovy ruce. Když musela jíst s druhými, buďto se smála, anebo znechucením křičela. Hledala útěchu v neskrývané masturbaci a od svých osmnácti se zmítala mezi návaly deprese a výbuchy maniakální zuřivosti. Hlavu \ měla neustále skloněnou, a když se ji někdo dotkl, vztekle vyplázla ; jazyk. Trpěla hladem po lásce, který jitřil patologické symptomy. Ľ Psychický konflikt pak kulminoval v tom, co se později projevilo jako hysterická psychóza. V dětství se děsila moru, který si představovala jako nějakého vysokého tmavého muže, který si ji chtěl odnést pryč. Za touto fantazií , (jak řekla později) leželo neurčité ponětí o sexuálních procesech. Její : dětské strachy a úzkosti však i po analýze äzůstávaly potlačeny, i když jí Jung vysvětloval, co to potlačení je". Pokoušel se také zlepšit její sebeovládání a zapůjčil jí kopii své disertace, která ji přesvědčila, že má cosi společného s Helly. 3 Sabina byla prvním pacientem, kterého Jung vybídl, aby mu l asistoval u jeho práce. Šlo o jakousi variaci na Bleulerovu techniku l zvyšování sebevědomí u schizofreniků tím způsobem, že se jim za- \ dávají jednoduché úlohy, které mají provést. Jelikož si Sabina přála : stát se studentkou medicíny, Jung si získal její pomoc, a to během práce na eseji äReaktivní časový poměr při asociačním experimentu". Jako jeho Habilitationsschrift (pojednání, které ho mělo kvalifikovat, aby mohl na univerzitě zdarma přednášet jakožto soukromý docent), byl pro něho důležitý a Sabina mu byla nad očekávání nápomocna. I když měla deprese a byla dezorientovaná, užasla, když ho slyšela říkat: äTakové duše, jako je ta vaše, pomáhají při pokroku vědy. Musíte se stát psychiatrem." Jung brával Sabinu na vycházky a jednou, když z ní sklouzl kabát a Jung se ho snažil vyprášit svou holí, zuřivě se na něho vrhla a rvala mu kabát z rukou. Připomněl jí tím nechtěně, jak bývala bita od svého otce. Jung s ní hovořil o svém manželství a Sabina pak měla sen, ve kterém jí Emma řekla, že její manžel je diktátorský a složitý. Když o tomto snu slyšel Jung, řekl, že je těžké s někým jiným sdílet domov, -96 k když Sabina hovořila o intelektuální nezávislosti ženy, řekl jí, že ona Je výjimečná. Emma prý je obyčejná žena a zajímá se tudíž jen o to, m její manžel. Freud trval na tom, že lékař by se nikdy neměl zpovídat pacientovi, Sabina se však navzdory všemu rychle uzdravila. Jung tak možná poprvé plně využil své schopnosti dát pacientovi mnohem lichotivější abraz sebe sama, než jaký by si utvořil bez jeho pomoci. Ve Švýcarsku Ha přelomu století, stejně jako po celé tehdejší Evropě, i ty nejtalentovanější ženy nacházely jen málo příležitostí k sebevyjádření. V dalších padesáti letech však mohly ženské pacientky objevit novou identitu nahlížením svého odrazu v Jungových očích. S největší pravděpodobtností to byly ženy pociťující potřebu duchovního znovuzrození. Tím, že jim to umožňoval, nahrazoval jim Jung to, v čem selhaly jejich matky (a v čem selhala i jeho vlastní matka). V dubnu roku 1905, osm měsíců po přijetí do ústavu, se Sabina zapsala ke studiu na Curyšské univerzitě. Protože však jako svou adresu uvedla, ústav v Burghólzli, nebyla přijata, dokud ji na počátku června nepropustili. Většina pacientů ovšem zůstávala v Burghólzli déle než Sabina, která byla propuštěna za necelý rok, a Jung musel zápasit s nejistotou svých pocitů. Vždyť Sabina teď byla studentkou, ale zároveň i pacientkou, za jejíž rychlé vyléčení bylo možné částečně vděčit přenosu: i kdyby přišla o jeho podporu, mohlo u ni dojít k recidivě. Existoval tedy důvod k tomu, aby se s ní i nadále pravidelně setkával, a byla ! tu i záminka k prodlužování přátelství, které, jak se zdálo, potřeboval i on, i když neměl rád její vznětlivost a výstřednost. äJejí povaha má v sobě aspekt rozhodné neoblomnosti a nerozumnosti. Postrádá jakýkoli smysl pro přiměřenost a vnější chování, za což samozřejmě z valné většiny vděčí ruským povahovým rysům." Její židovství ho zároveň znepokojovalo i vzrušovalo, přičemž

jednou z věcí, kterou na Jungovi přitahovala ji, byl jeho teutonský vzhled. Stěží se mohl méně podobat Židům a Rusům, které dosud poznala. Jung teď pociťoval takovou dychtivost kontaktovat se s Freudem, že uvažoval o tom, že Sabinu pošle na konzultaci do Vídně. Mohl by to být slibný počátek přátelství, a když ne, pak alespoň počátek profe-| sionálního napojení. Freud se takto mohl setkat s živoucím důkazem -97Jungova úspěchu při jeho prvním pokusu o psychoanalýzu. Avšak ke kontaktu mezi oběma muži došlo až o šest měsíců později. Jungovi ještě nebylo třicet, když byl v dubnu roku 1905 jmenován l starším lékařem, podřízeným pouze Bleulerovi. V červnu se pak stal l ředitelem nového oddělení ambulantních pacientů. Když odešel Riklin, \ který měl převzít ústav v Rheinau, Jung se stal navíc vedoucím psychologické laboratoře. Během pěti let po promoci byl dvakrát povýšen. Bylo již zjevné, že Jungovo uvažování nezůstane zaměřeno výhradně na oblast duševních nemocí. V rámci recenze jedné knihy v dubnu téhož roku Jung předpověděl, že jakékoli budoucí dějiny hysterie ädalece přesáhnou úzké limity psychiatrie a neurologie. Čím dále pronikáme do problému hysterie, tím více se rozšiřují jeho hranice." Jeho techniky se dokonce mohly projevit jako užitečné i pro policii. V září ho navštívil jeden starší vyčerpaný džentlmen, aby s ním konzultoval případ osmnáctiletého hocha, který u něho bydlel. Starému pánovi se prý občas ztrácely peníze, které si schovával mezi košile do uzamčené zásuvky. Nebyl si jist, zda je na vině jeho vlastní roztržitost nebo jeho podnájemník. Jung se nabídl, že na mladíkovi vyzkouší svůj asociační test. Nejprve připravil seznam podnětných slov, včetně takových jako äzásuvka", äkrádež", ähřích", äklíče", äzloděj", äkošile" a zkombinoval je se slovy, která se situací neměla nic společného. Chlapcova reakce na ädát" byla äukradnout". Když na ävloupání" odpověděl äkrádež", ignoroval příští podnětné slovo a přešel až na další. Nejdelší pauza přišla po slově äzloděj", na které odpověděl älupič", a chvíli mu trvalo, než na äpolicie" odpověděl äzloděj". Po podnětných slovech äarest", äkriminál" a änepoctivý" následovaly dlouhé pauzy, načež odpověděl äzloděj", ävězení" a äbohatý" — reakce, jež by byly nepochopitelné, kdyby nekradl. Na slovo äměsíc" odpověděl ätýden" a na slovo ätrestat" odpověděl äpropustit", avšak pak, znepokojen kombinací slova äměsíc" a představy trestu, chvíli zaváhal než slovem äzelený" odpověděl na podnět äbarevný". Když ho Jung označil za zloděje, mladík zbledl a ujišťoval ho o své nevinnosti, načež propukl v pláč a začal se mu zpovídat. Jung líčí tento příběh v článku nazvaném äO psychologické diagnóze důkazu". Test mohl dokázat kriminální vinu, avšak žáci -98-riminalistického psychologa Hanse Grosse, Max Wertheimer a Julius ^lein, tvrdili, že jsou jeho objeviteli oni. Jung však trval na tom, že byl první, a pokračoval v útoku na ty, kteří se vysmívali Freudovi, aniž |>y jakkoli porozuměli jeho metodě, jež äse řadí k největším objevům moderní psychologie". Jung při svém používání testu stále znovu ospravedlňoval Freu-dovo pojetí potlačení. Ve své zářijové stati äExperimentální výzkum schopností paměti" splácí Freudovi dluh, když prohlašuje, že součástí hysterie je vždycky potlačení. Když se zde zabývá sklonem subjektů zapomínat na položené otázky, když se podnětná slova dotkla jejich komplexu, srovnává zapomenutá slova s výmluvami. Příčinou jejich těkavosti je prý týž typ úzkosti, která produkuje to, co Freud nazývá ävzpomínkami časného dětství". Vzpomínky na triviální události z dětství setrvávají v mysli, kde překrývají traumatické zážitky nebo nevědomé fantazie. Třicetiletý Jung, jmenovaný nyní na neplacené místo äsoukromého docenta" psychiatrie na Curyšské univerzkě, pronesl svou inaugurační řeč v říjnu. Vybral si neškodné téma: äPsychopatologický dosah asociačního experimentu". Tak jako ve svých přednáškách pro bratrstvo i zde prokázal svůj zájem o hraniční oblasti mezi intelektuálními disciplínami. Je psychologie vyznáním či vědou? Experimentální psychologie tehdy byla stále ještě v dětských střevíčkách a vyrůstala pod poručnictvím filozofické psychologie, která podporovala závislost na dogmatech a axiomech. Jung tvrdil, že také experimentální psychologie dokáže produkovat zákony — jako je např. zákon asociace — , které jsou stejně pevné jako jiné vědecké zákony.

Kdyby existovala evidentní potřeba prokázat reakce vyprovokované podnětnými slovy, experiment by änabyl povahy čehosi neúprosného a kauzálně nevyhnutelného", stejně jako | fyziologický experiment, při kterém je nervový systém vystaven pů-I sobnosti elektrického podnětu. Pak lze pevně stanovit, že při každé aplikaci testu existují jisté konstanty a jisté proměnné. Jung použil přes 25000 podnětných slov na 150 normálních subjektech a jediný zákon, který objevil, říká, že množství asociací závislých na znění podnětného slova (na rozdíl od jeho významu) bylo nepřímo úměrné j k pozornosti subjektu, kterou lze omezit nemocí nebo vyčerpáním. -99-V Německu má termín experimentální psychologie poněkud jiný.l význam — souvisí s experimentálním sebezkoumáním lidí, kteří byli k něčemu takovému připraveni výcvikem. Jung byl napadán, protože prý nelze očekávat, že si nevycvičené subjekty zapamatují, co řekly. Po každém testu dělal se subjekty pohovor a zaměřoval se při tom na komplexy, jež byly testem odhaleny. Německý psycholog William Stern však hodnotu těchto pohovorů zpochybnil. Jung ve své odpovědi přiznal, že jde o metodu složitou a nebezpečnou. Z tohoto důvodu ji použil, jak sám řekl, äna třech lidech, jejichž život a psychologická konstituce mi byly známy a kteří byli psychologicky zkušení, a to především ve zkoumání asociací". Experimentující, který by tento test použil na subjektech bez těchto kvaliňkací, by potřeboval znalosti z oboru psychopatologie. äAž když kompletně asimiluje Freudovu metodu, může si být člověk jist, že k asociacím přistupuje z psychoanalytického úhlu pohledu." Psychoanalýza, alespoň ve svých principech, byla naučitelnou metodou, äpraxí, které asociační experiment velmi napomáhá". Jelikož naše reakce nejsou determinovány svobodnou vůlí, ale našimi komplexy, i každodenní události jsou jako podnětná testovací slova, na která každý reagujeme podle své povahy. Svými činy, determinovanými naší psychologickou minulostí, jež zodpovídá za naši cerebrální organizaci, se testu vystavujeme stejně, jako například svým písmem. Jung cituje výrok psychologa Wilhelma Weygandta: äŘekněte mi, jak asociujete, a já vám řeknu, kdo jste." Část II. KORUNNÍ PRINC -100-9. KAPITOLA STATNÝ HŘEBEC Dříve než se Jung v roce 1907 setkal s Freudem, experimentoval kombinací slovněasociačního testu a volné asociace v naději, že e mu podaří zkrátit dobu potřebnou k pacientově psychoanalýze. Lčkoli se Freudova důrazu na sexualitu obával, bylo mu zřejmé, že někteří z jeho pacientů skutečně byli obětmi sexuálního potlačení. Zároveň souhlasil s Freudem, pokud šlo o to, co nazýval přenosem l co sám označoval výrazem transpozice. Jung si po pěti letech dřiny v ústavu pro duševně choré získal úvěru pacientů a upevnil si svou pozici. Jeho nástupní plat činil tisíc rýcarských franků ročně, ale od roku 1905 již vydělával celé čtyři psice. Dosahoval teď takových výsledků, že jeho jméno začalo být láme stejně jako jméno jeho šéfa Bleulera. Jejich vzájemný vztah ak upadal. Je možné, že Jung potřeboval trochu jiný typ otcovské )stavy, zvláště teď, když se sám stal otcem. První Jungova dcera ? athe se narodila 26. prosince 1904. Za čtyři měsíce byla Emma notná znovu. I když v roli otce a manžela Jungova odpovědnost irůstala, žádné zjevné meze pro to, co by měl dělat, tu nebyly. Pocit otřeby otcovské figury ve své blízkosti však nepřekonal. Když již |Bleulerem nemohl soupeřit a ani se mu nedokázal vyzpovídat, začal ^ upínat na Freuda. Někdy na jaře 1906 se Jungovi zdál zvláštní sen o koních. Koně yli zdvíháni na tlustých lanech, a když se jedno z nich přetrhlo, ttý hnědý kůň dopadl na ulici. Jak utíkal, objevil se vedle něho jiný -103-kůň. Oba cválali vpřed a táhli za sebou těžkou kládu. Druhý kůň však zmizel, ještě než si jezdec stačil vyskočit na koně, který byl malý Ľ a elegantní jako houpací kůň. Snažil se hnědého koně zpomalit taL že před ním klusal, avšak to, co je zachránilo před sražením, byla! drožka, která se před vyděšeným koněm objevila. Zpomalovala ho do poklusu. Uvnitř kabiny

byly děti. , Vyzdvihování koní vzhůru prý znamenalo, že tvrdou prací se lze dostat výš. Jung se ztotožnil se silným hnědým koněm. Plánoval teď cestu do USA, Emma ho však nechtěla pustit samotného. Nakonec však tuto cestu odložili kvůli jejímu dalšímu těhotenství. Druhým koněm ze snu musela být Emma — oba sice byli manželstvím spoutáni dohromady, on však mohl i nadále cválat vpřed. Jung si koně dával do souvislosti s malbou Alberta Weltiho, na níž byl manželský pár, ležící v posteli pod římsou, na které byl zobrazen vzpínající se chlípný hřebec. Jungovým ambicím se do cesty postavil jak Bleuler, který připomínal jezdce na elegantním koni, tak Emmino těhotenství. , Jung v dubnu 1906 napsal Freudovi dopis, ke kterému přiložil výtisk Studií diagnostiky asociace publikovaných v roce 1905. Freud v děkovném dopise píše, že si již jeden výtisk knihy pořídil. Velmi se mu líbila část nazvaná äPsychoanalýza a asociační studie", äneboť v ní od první své zkušenosti potvrzujete pravdivost všeho, co jsem o dosud neprozkoumaných oblastech naší disciplíny sám řekl. Jsem přesvědčen, že se mnohokrát octnete v situaci, kdy podpoříte mé výzkumy, přesto od vás velmi rád přijmu i kolektivní připomínky." Vzhledem k tomu, že jde o první dopis, který Freud svému mladšímu kolegovi poslal, jde o naprosto zřejmou výzvu ke vzájemné spolupráci. Jung však nechá uplynout takřka půl roku, než Freudovi odpoví. Dne 27. května se Jung zúčastnil konference neurologů a psychiatrů v Baden-Badenu, kde Gustav Aschaffenburg, jenž pomáhal Kraepelinovi vyvinout jeho test slovní asociace, atakoval Freudovu anamnézu Dory. Průzkum pacientčiných sexuálních představ označil za nemorálnost. Jung argumentoval, že sexuální okolnosti patrné v mnoha Freudových anamnézách prostě nelze přehlížet. äVíme jen to, že se se sexualitou setkáváme všude. Existuje jiný psychický faktor, jiný elementární pud, s výjimkou hladu a jeho odvozenin, který by byl pro lidskou psychologii tak důležitý?" I když nelze říci, že by 104 iterie měla původ v sexualitě, äve velkém počtu případů tomu bylo". Jung si nárokoval modifikaci Freudova oficiálního výroku (dovolením autora". Žádný doklad, že by ho dostal, však neexistuje. , V červnu měl Freud vystoupit na semináři studentů kriminologie (příspěvkem o testu slovní asociace, což byl pravděpodobně důvod, teoč si zakoupil Studie diagnostiky asociace. On sám přirozeně dával rfednost volným asociacím. Tři ze čtyř hlavních indikátorů testu wly, jak Freud řekl, obsaženy již v jeho vlastní technice, zatímco ce čtvrtému — jímž byla doba trvání — nedodal nic. Volné asociace, nísto aby pacienta tlačily kupředu dalšími a dalšími podnětnými slovy, nu umožňovaly pozdržet se u každého tématu podle potřeby. Freudovy výhrady Junga neodradily. Vzápětí mu vzdal hold r předmluvě ke své nové studii schizofrenie, delší než kterékoli z jeho Iřívějších pojednání a takřka dvojnásobné oproti jeho diplomové práci. Po letmé zmínce o Bleulerovi a Riklinovi chvalořečí äbrilantní ideje Freuda", autora, který äsi dosud nezískal uznání a chvály, jakých by si jistě zasloužil". Jung Freudovi napsal: äPro přístup k dementia praecox a jeho psychologii je pro mne zásadní vaše stanovisko." Jung ve Studiích diagnostiky asociací napsal, že to byl Freud, kdo änovou analýzu dostal na správnou cestu", když prokázal, že sny jsou Ľsymbolickými reprezentacemi vytěsněných komplexů. Velkorysá chvála Freuda byla vlastně urážkou Bleulera, jemuž právě vyšla jeho Afektivita, sugestibilita, paranoia. Jung ji však äurgentně" doporučil psychiatrům i širší veřejnosti. Bleuler zde navrhuje používat výrazu afektivita pro emoci, pocit, citovost — änikoli pouze dojmy v pravém smyslu slova, ale méně významné pocity nebo pocitové odstíny libosti a nelibosti v každé možné situaci". Jung ve svých Studiích diagnostiky asociací uctivě deklaroval, že esenciální základnou naší osobnosti bude afektivita. Tento Bleulerův termín však, na rozdíl od výrazu schizofrenie, kterého použil v článku z roku 1908, aby jím nahradil termín dementia praecox, dlouho j nepřežil. Kniha Teorie schizofrenického negativismu, kterou Bleuler l napsal v roce 1908, vyšla teprve roku 1911. Jung i nadále používá l výrazu dementia praecox a jeden z jeho titulů zní: äO psychologii | dementia praecox: Esej." Kraeplinova psychiatrická skripta rozlišovala ._ mezi dvěma formami šílenství: maniakální depresí, kdy po každém -105-období nerovnováhy následuje zotavení, a

dementia praecox, směřující nevyhnutelně k chátrání osobnosti. Jungova úcta k Bleulerovi vyprchala. Bleuler měl dva syny a Jung, který by bez soupeření nebyl sám sebou, řekl: äMůj šéf je celkově ovlivněn faktem, že má dva chlapce." Jung si přál, aby jeho druhým dítětem byl hoch, 2. června se však Emmě narodila další holčička. Pokřtili ji jménem Gret. Jungovy debaty o snu o koních — aniž by bylo jasně řečeno, o čí sen vlastně šlo — prozrazují jeho frustraci. Tvrdá práce si zaslouží odměnu, ale ostatní koně byli vyzdvihováni — to byli kolegové, jejichž postup neměl nic společného se skutečnými zásluhami. Když se trhá lano, začíná nový život koně, který cválá pryč, avšak jeho postup vpřed zablokuje elegantní kůň, kláda, která představuje sexualitu, a drožka, ve které sedí děti, jež rodí Emma. Jung nedokázal odhadnout, jak se s tím vyrovná. Jedním z bodů obratu v Jungově vývoji byl objev äroztěkanosti". Základním symptomem schizofrenie je snížení pozornosti. Dokonce i katatonii lze vysvětlit z tohoto hlediska — žádné jiné vědomé procesy pacientův zájem nezaujímají. Jungovi se při pohledu na výsledky, jichž dosáhli druzí lékaři testující subjekty s rozptýlenou pozorností, vybavili díky sledu slov a vět schizofrenici. äPozoruhodně tu převládaly povrchní vazby odrážející zhroucení logických spojení", stejně jako častý výskyt opakování. Díky zmateným frázím docházelo ke zneužívání jazyka. Jeden pacient si popletl fráze äjasný jako denní světlo" a äv širém denním světle", a řekl: äJe to široké jako denní světlo." Jung, který byl vůči nuancím a modulacím jazyka i tónu hlasu velmi ostražitý, navázal na to, co Freud řekl o neadekvátním pocitové atmosféře při schizofrenii. Symptomy vyjadřují myšlenky, které způsobovaly bolest, a proto došlo k jejich vytěsnění. Tato vytěsnění determinují přeludy i chování pacienta, který ztrácí schopnost přijímat nové dojmy. Uvězněné myšlenky jsou ovšem chaoticky propouštěny na svobodu. Freud v odpovědi na Jungův dopis předpovídá: äPřiblížíte se mi víc, než se nyní domníváte, že je možné. Soudě podle vaší skvostné analýzy případu obsesivní neurózy, víte lépe než kdokoli jiný, jak 106| důmyslně se sexuální faktor dokáže skrýt." I když zde Freud píše ( cizímu člověku, zmiňuje svůj věk — padesát let — a vyzývá, jej, aby se i přidal k ätěm, co jsou schopni překonat svůj vnitřní odpor a počítají ! se mezi mé následovníky". ; Jung v odpovědi znovu zopakoval své obavy s ohledem na Freudův \ přílišný důraz na sexualitu a zároveň se pokusil äodreagovat si" svou ; nedávnou zkušenost — neboť takovouto výmluvu si našel, aby s Freu-; dem konzultoval Sabinu Spielreinovou. Aniž by prozradil její jméno, podal stručný souhrn tohoto případu. Na počátku prosince Freudovi l píše znovu a mlčky přijímá jeho výzvu, aby se stal jeho následovníkem. äNechávám našim oponentům ústupovou cestičku," vysvětluje, äa to , naschvál, aby pro ně případné odvolání nebylo příliš obtížné." Když výrazu my používá Freud, činí tak neosobně — äto, co vidíme...", ; äPozději zjistíme..." atd. —Jung však navrhuje strategii, kterou by měli opravdu společně přijmout. Neměli by klást až takový důraz na výsledky: äjestliže tak4ičiníme, rychlá kumulace materiálu by mohla ukázat výsledky ve zcela špatném světle, jež by mohlo naší teorii ublížit." V přátelské odpovědi datované pouhé dva dny později Freud téměř slibuje, že si, pokud jde o místa nesouhlasu, přeje být pružný. ^ Vysvětluje, že zůstal se svými idejemi osamělý, a bylo tedy zapotřebí, l aby byl vůči druhým odolný. Uvědomuje si svou omylnost. Jung zdvo-I Kle odvětil, že naopak on je tím, kdo by potřeboval být korigován. | Říká, že mu při praxi nic nechybělo víc než kontakt s Freudem a že ; to, co v Curychu postrádal, byla právě opozice. Kritiku by uvítal. | Nyní se Jung nebezpečně zapletl se Sabinou. Ta mu sdělila, že dokáže telepatickým způsobem číst jeho myšlenky. Také on dokázal l číst její, nebylo to však tak obtížné, neboť Sabina myslela pouze ; na něho. Ještě před rokem se hodila jen pro život v ústavu, avšak Ľ důvěřovala svému strážnému duchu, který jí řekl, že si bude schopna , dělat, co je jí libo. S Jung jí jemně, aniž by podkopával její víru ve vlastní potenciál, pomáhal dosáhnout stabilního vztahu k vnější realitě. Čím byla Sabina l vyrovnanější, tím víc se těšil z její společnosti. Říkala, že Wagner je i nejpsychologičtějším hudebním skladatelem, neboť je schopen složit | k emocím melodie,

jež se rozvíjejí a zároveň proplétají. äUkážu ti,"řekl i Jung, äže já píšu totéž." A oči se mu zaplnily slzami. Lásku k ní ovšem -107-Ľl nepocítil dříve, než se do něho zamilovala ona. A milovali se navzájem l dávno před tím, než se stali skutečnými milenci, i Sabina neměla v úmyslu něco žádat. Ve své posedlosti představou | sebeobětování vůči němu pociťovala mnohem víc úcty než sexuální! touhy. Jung sice připustil, že po ní touží, ale řekl jí, že se oba musí 1 cvičit v sebeovládání. Jestliže navázali šlechetné a čisté přátelství, i nesmí ho poskvrnit cizoložstvím, tajnůstkařením a podvodem. Sabina 1 věřila, že spolu budou pomáhat druhým a že Jungovi dopomůže k ješté ! větším úspěchům. On si ji ztotožňoval se svou matkou, zatímco ona i jeho se svým otcem a bratrem. Jung jí ukázal svůj deník a řekl, že i kromě Emmy a jí ho ještě nikdo neviděl. : Sabininy fantazie prostupovaly jeho vlastní fantazie. Debatovali: o Sabinině pocitu, že je předurčena k velikosti. Často měla pocit, že je zaplavena energií, kdy k ní jakoby promlouvala veškerá příroda. . Fantazírovala o tom, že Junga na zem seslali bohové a jejich společné dítě, Siegfried, by v sobě heroicky smísilo kvality židovské a árijské. Bez ohledu na jméno dítěte, které si zvolila pouze symbolicky, pomýšlela na dceru. Když se k jejímu fantazírování připojil i Jung, který. si přál stát se otcem syna, nechala se přesvědčit, že by jejich dítětem měl být chlapec. Jung jí ovšem znovu nezapomněl připomenout, že jejich láska musí zůstat čistá. Pokud šlo o židovské dívky, Jung, přesto že ho tak přitahovaly, k nim byl ambivalentní. Později se vyjářil: äOd osoby, která má židovskou krev, bych děti mít nechtěl." Měl ovšem problém ubránit se Sabině, neboť na něho působila její jistota, že má schopnosti jasno-zřivce, i jeho vlastní ochota uvěřit jí. Co si přála a co předpovídala, to se mělo stát nevyhnutelným. Víra v její duchovní síly Junga navracela k dětské víře v síly jeho matky. Sabina s ní měla mnoho společného. Stejně tak Helly, která se rozhodla z Ivenes udělat Židovku. Stejně jako Preiswerkové a Jungové i Sabinini předkové byli duchovními vůdci s aspiracemi na kněžský vhled do skrytého konání Boží vůle. Sabina mnohem artikulovaněji než Emilie Jungová nebo Helly hovořila o äsložce předků" — o něčem, o čem Jung sice uvažoval, ale nikdy s ní o tom nediskutoval. Žili mrtví v živých? Byl v Jungovi přítomen Goethe? Vrátil se první Caři Gustav do života prostřednictvím Helly? Byla to 108 Sen shoda okolností, že se Jung zapletl s Freudem a s touto židovskou Slívkou, která věřila v osud? Sabinino přesvědčení o Jungově budoucí telikosti a slávě jen zvýšilo jeho netrpělivost, s níž se těšil na setkání l Freudem, který by mu dopomohl k jejich dosažení. Mezitím si debat O vlastním předurčení užíval se Sabinou. , Mladý asistent jménem Ludwig Binswanger se k týmu z Burghólzli přidal v červnu 1906. Byl to synovec Otto Binswangera, ředitele (diniky v Jeně. Ludwig Binswanger se účastnil přípravných prací na testech slovní asociace, a byl to Jung, kdo navrhl, aby se staly předmětem jeho diplomové práce. Binswanger nepoužíval při testování pouze stopek, ale také elektrického galvanometru. Subjektem, který popsal jako studentku, mohla být právě Sabina. Na slovo ästát" odpověděla äRusko". Po podnětu vfung" (mladý) zaváhala dvacet čtyři sekund, než odpověděla ästarý". Galvanometr zareagoval silně před i potom, co na äptát se" zareagovala (lovem äodpověď". Binswanger to komentoval takto: äByly vybuzeny dva silné komplexy, které pro ni byly a dosud jsou velmi důležité." Když dal Jung, na počátku roku 1907, souhlas, aby byl znovu testován, Binswanger mu vložil při prvním sezení elektrody pod ruce a při druhém pod obnažená chodidla. To, že Jung na podnět ävůle" zareagoval slovem äusilovat", na ährdý" slovem ävynikající", na älid" slovem ävládce", vysvětluje Binswanger jeho ävůlí k moci". Jung, kterého členové rodiny kárali, že^Je příliš hrdý, měl v Basileji pocit, že ho brzdí. Teď měl stejné pocity z Bleulera a z celého Burghólzli. Bránili mu v cestování. Poté, co se v dubnu vzdal myšlenky na cestu do Anglie, uvažoval o návštěvě Freuda ve Vídni. Měl neodbytný pocit, íe äse brzy něco musí stát". äGalvanometr poukazuje k velké potřebě subjektu po nových ,dojmech." Binswanger u Junga diagnostikoval jedenáct komplexů. Ten, který se soustřeďoval na Goetheho, byl äpro subjekt mimořádně silný", a když ho odhalil experimentátorovi, projevil při tom ävelké rozpaky".

Odhalil v něm filozoficky komplex stejně jako cestovní komplex, který se projevil ve snu o koních, tak jako touhu po synovi nebo frustraci. Binswanger také diagnostikoval komplex lítosti. Jung, odpovídající na podnět älítost" slovem ävěrnost", měl možná na mysli, íe věrnost Emmě frustrovala jeho touhu po Sabině, a jeho odpověď na 109-äčepice" slovem änasadit" možná odkazovala k antikoncepci. Jednou na podnět ädítě" reagoval ämít", podruhé ädát pozor". Když Jung na äsex" zareagoval slovem äodhodlanost", Binswan-ger si to vysvětlil tak, že se od Junga očekávalo, že bude mít syna. Jeho odpovědí na ärozvod" bylo ävyloučit", a na slovo äležet" řekl äbři- i cho", což bylo ächápáno sexuálně a ve smyslu ,plazit se po břiše ~~ l něco, co je pro subjekt kletbou, zvláště ve vědeckých záležitostech."] Binswanger uzavírá: äMáme tu co do činění s komplexem ambicí,! žízně po poznání a ,vulí k moci." i V březnu 1907 odcestovali Binswanger spolu s Jungem a Emmou : do Vídně navštívit Freuda. Jung trpěl frustrací, kterou popsal později. äNa univerzitní klinice se člověk musí přizpůsobit spoustě faktorů, které by ve svém soukromém životě raději ignoroval. Můžete si však býti jist jedním: Nikdy se nevzdám žádné části vaší teorie, která je pro mne podstatná, neboť jsem jí velmi zavázán." Je možné, že se zastavil uprostřed věty, aby nenabídl příliš mnoho: vždyť nikdo se nechce vzdát něčeho, co je pro něho zásadní. Freud, který pacienty běžně přijímal od osmi ráno do osmi večer, by byl raději, kdyby chodili i během velikonočních svátků, avšak slíbil hostům, že bude celou neděli volný. Uspořádal pro ně oběd a strávil s nimi i celý večer. Junga pak pozval na setkání Středeční psychologické společnosti. (Její jméno bylo roku 1908 pozměněno na Vídeňská psychoanalytická společnost.) Jung v pasáži věnované této vídeňské návštěvě ve Vzpomínkách, snech a úvahách nezmiňuje Binswangera a není ve shodě s tím, co později téhož roku řekl Ernestu Jonesovi, mladému velšskému lékaři, který se specializoval na psychiatrii a studoval v Burghólzli. Problém kolem toho, co se skutečně odehrálo, navíc komplikuje svědectví Johna Billinskyho o jeho setkání s Jungem v roce 1957. Profesor psychologie a přítel nejbližšího Jungova spolupracovníka Carla Meiera, Billinsky, referuje o tom, co mu řekl Meier nebo Jung. Poté, co Jung a Emma přijeli do svého hotelu, se prý objevil Freud s květinami a s omluvou, že je nepozval k sobě do bytu, kde nemá nic než starou manželku. Martě Freudové bylo tehdy čtyřicet pět a to, co o ní Freud řekl, Emmu uvedlo do rozpaků. 110Jungovi dorazili k Freudovi do bytu v sobotu 2. března právě včas l oběd. Tím, kdo nejvíc hovořil, byl Jung v přemíře radosti nad tím, že leza posluchače Freuda. Jung se, podle nejstaršího Freudova syna Maria äani v nejmenším nepokusil o zdvořilostní konverzaci s matkou pbo s námi dětmi, ale pokračoval v nepřetržité debatě, kterou přerušilo ; volání k jídlu..., a otec s nepředstíraným potěšením pouze naslou-ial". Martin Freud popisuje, že z Junga vyzařovala äjakási velitelská iobnost. Byl to vysoký muž širokých ramenou, který měl spíš držení ojáka nežli muže vědy a medicíny. Hlavu měl čistě teutonskou, s malou řádkou, knírkem, modrýma očima a řídkými ulíznutými vlasy." Nakonec oba muži odkráčeli do Freudovy studovny. Stále ještě ovořil především Jung, možná proto, že zjistil, jak zatěžko je mu volnit se ve Freudově společnosti. Totéž však pociťovala většina pho přátel. (Maďarský neurolog Sándor Ferenczi, který s ním byl roce 1914 na dovolené, o Freudovi prohlásil: äVaše přítomnost zbuzuje zábrany nejrůznějšího druhu, jež ovlivňují a někdy téměř aralyzují mé reakce, a dokonce i mé myšlení.") Když Jung hovořil z asi tři hodiny, vzpomíná Jones, ätrpělivý, upoutaný posluchač ho ferušil návrhem, že by svou diskusi mohli vést mnohem systematič-ieji. Freud k Jungovu překvapení opatřil skupinu obsahů jeho projevu lěkolika precizními záhlavími, což jim umožnilo strávit další hodiny mnohem přínosnější výměnou názorů." Pokračovali v hovoru téměř do druhé hodiny ranní. äPokud jde ) mou dosavadní zkušenost," řekl Jung, äneznám nikoho, s kým bych bo mohl srovnat. Zjistil jsem, že je to mimořádně inteligentní, chytrý, šeobecně pozoruhodný člověk." Zároveň považoval Freuda za hez-fiho člověka a říkal to o něm po celý život. Freudovu tvář popsal jako limořádně příjemnou, především kolem uší. Freud Jonesovi řekl, že ung má mnohem důmyslnější soubor

neuróz než kdokoli jiný, koho osud poznal. V pondělí se Jung vrátil do Berggase s Binswangerem, který ctil Freudovu änechuť vůči formálnosti a obřadnosti, jeho osobní šarm, prostotu, přirozenou otevřenost a laskavost a v neposlední řadě i jeho Mnysl pro humor... Bylo pro mne potěšením, i když trochu skeptic-^m, pozorovat nadšení a důvěrnost, s níž Freud odpovídal Jungovi, ^ kterém okamžitě spatřoval svého vědeckého ,syna a dědice." -111-Freud se obou mužů zeptal, o čem se jim v noci zdálo. Binswange-rovi, který měl pověst sukničkáře, pak řekl, že jeho sen znamenal, že si chce vzít za ženu Freudovu dceru, zatímco v Jungově snu odhalil jeho přání zbavit Freuda trůnu a zaujmout jeho místo. Freud byl ve svých padesáti letech ještě mladý na to, aby si hledal nástupce, nicméně tato interpretace naznačuje, že tato myšlenka již hlodala v jeho mysli. Jung, který věřil, že se äbrzy něco musí stát", vyhlížel příležitosti. Jung a Binswanger, kteří byli ve středu 6. března pozváni do Freudova kroužku, v něm byli prvními zúčastněnými nežidy, i když tato setkání, při kterých se vedly diskuse o psychoanalytických problémech, probíhala v bytě pravidelně již od podzimu 1902. Čtyřmi zakládajícími členy kroužku byli Alfred Adier, Wilheim Stekel, Max Kahane a Rudolf Reitler. Kroužek, který se postupně rozrůstal, se stal centrem psychoanalytického hnutí. Každý, kdo přišel, mohl hovořit. O pořadí měla rozhodnout jména, jež se vytahovala z jakési urny. Freud přečetl část své úvahy o činech ovlivněných posedlostí a náboženských rituálech. Řekl, že křečovité návyky obsesivních neurotiků v sobě mají prvek obřadu a že k tomu, aby člověk pocítil vinu jakožto hříšník a snažil se trest odvrátit rituálem, bylo zapotřebí neurózy. Debata se soustředila na anální erotismus jednoho ruského studenta a to, co zde Freud řekl, později rozpracoval ve svém dopise Jungovi: lakotu i velkorysost lze dávat do souvislosti s fixací na anální zónu, což vytváří sklon k pořádku, čistotnosti, svědomitosti, zarputilosti a starosti o peněžní záležitosti. Jung a Binswanger přispěli do diskuse jen málo. Byla to první Jungova konfrontace s vídeňskými Freudovými následovníky, kteří však na něj ani na Binswangera — jak Freud předpokládal — žádný valný dojem neučinili. Vzal si Binswangera stranou a řekl: äTeď jste tedy viděl gang." Podle Fritze Wittelse, lékaře, který se stal prvním Freudovým životopiscem, se Freud obklopil samými průměrnými lidmi. äMěl malou touhu, aby byli tito spolupracovníci osobami se silnou individualitou, aby to byli kritičtí a ambiciózní spolupracovníci... Uvítal každého, kdo akceptoval jeho názory. Přál si spíše pohled do kaleidoskopu zrcadel, jenž by rozmnožoval obrazy, které do něho uváděl." -112Freud byl překvapivě přátelský, ale pokud šlo o pozici, kterou měla v jeho domácnosti jeho nevlastní sestra Minna, bylo tu něco neobvyklého. Minna, která byla o čtyři roky mladší než Martha, žila s rodinou a doprovázela Freuda na letní prázdniny, zatímco Martha zůstávala s dětmi. Minna měla v bytě vlastní obývací pokoj, ale jen maličkou ložnici sousedící s ložnicí Freudovou. Když chodila v noci do koupelny, procházela jejich pokojem. Jung a Emma si všimli, že Freud o své práci nikdy nediskutoval s Marthou. Minna byla lépe vybavena, aby mu rozuměla. Jednou, když byl Jung v bytě sám, říká Billinsky, si ho Minna vzala stranou. äByla velmi usouzená vztahem s Freudem a cítila za všechno vinu. Od ní jsem se dozvěděl, že ji Freud miluje a že jejich vztah je opravdu velmi intimní." Podle jiného podání bylo však to jediné, co Jung o Minně řekl, že ji Freud zvýhodňuje. Martha se s úzkostlivou péčí starala o domácnost, nenáviděla odpadky a jen zřídkakdy se usmála. Přesně dodržovala rutinu i časy jídla, byla přísná na děti i služebné. Pokud šlo o domácí pořádek, pokoušela se rodinného lékaře Maxe Schura ve svém pedantství přesvědčit, aby při vyšetřování Freuda neseděl na posteli. Starosti o vnější zjev se však nevztahovaly na její osobu, její šaty nebo na postavu, která se během devíti let, kdy porodila šest dětí, pokazila. Freud přátelům potvrdil, že jeho änejbližší důvěrnicí" byla Minna, a důvodem, proč si své4eorie neověřil i na svých dětech, bylo, že se to äženským" nelíbilo. Když na jaře 1894 konzultoval kvůli bolestem v hrudi a nepravidelnému srdečnímu rytmu dalšího lékaře, vysvětloval mu, že Martha änebyla důvěrnicí mého smrtelného deliria". Jung a Emma strávili ve Vídni šest dní. Před odjezdem Jung požádal Marthu, aby mu poslala manželovu fotografii. Pak Jungovi pokračovali do

Budapešti, Fiume a Opatije, přímořského letoviska na Istrijském poloostrově. Zde se Jung opět cítil přitahován nějakou Židovkou — později to nazval änutkavým poblouzněním". Když na konci března psal Freudovi, vysvětloval zpoždění tajemným odkazem na pocitovou intenzitu, kterou stimuloval Freud: äAž doposud byly komplexy vybuzené ve Vídni v rozruchu." Jung tvrdí, že asimiloval Freudovu ärozšířenou koncepci sexuality... do jisté míry", a musel si ji na několika případech vyzkoušet. 113äVidím, že v tom hlavním máte pravdu." Jung se přibližuje, aby nw přísahal věrnost — od teď bude jeho änejpřednější starostí" pátrat po metodách dalšího rozvoje psychoanalýzy při maximální preciznosti, v naději, že tímto způsobem položím základy vědecké. popularizace vašeho učení..., neboť již nejsem sužován pochybnostmi o správnosti vaší teorie. Poslední cáry pochybností byly rozehnány mou zastávkou ve Vídni, událostí, která měla pro mne tu největší důležitost... Doufám, že vám moje práce pro vaší věc] ukáže hloubku mé vděčnosti a úcty. | Jung pozval Freuda do Curychu. äVaše návštěva by pro mne osobně znamenala sedmé nebe; těch pár hodin, co mi s vámi bylo | umožněno strávit, uteklo příliš rychle." Jung však později řekl: äFreud * je plný hořkosti, každé jeho slovo je jí zatíženo. Je to hořkost naprosto : nepochopeného člověka... Všiml jsem si toho již, když jsem se s ním setkal poprvé, a viděl to u něho napořád." Jejich vztah měl silně erotický podtext. Ještě než se počátkem j roku 1907 setkali, Freud přivítal Jungovu knihu o schizofrenii jako äten nejbohatší a nejvýznamnější příspěvek k mým snahám, o jakém vím". A pak prohlásil: äBudoucnost patří nám." První Jungův dopis, který následoval po vzájemném setkání, poskytl Freudovi to, nač čekal — pří- ; slib podpory. Odpověděl: äInspiroval jste mne důvěrou v budoucnost, takže si teď uvědomuji, že jsem nahraditelný stejně jako kdokoli jiný. Tak, jak jsem vás mohl poznat, vidím, že jsem nemohl doufat v nikoho lepšího, než jste vy, kdo bude v mé práci pokračovat a dokončí ji." Jak by asi Freud analyzoval chování, jako bylo to jeho, kdyby se | s ním setkal u svého pacienta? Oba muži byli až příliš rozrušeni svým novým přátelstvím, které se však mohlo díky korespondenci rozrůstat : mnohem intimněji, než kdyby se pravidelně stýkali. Freud, jakožto osamělý a nejistý muž, který nevěřil ani vlastní ženě, se domníval, že.) našel náhradu za člověka, který byl dosud jeho nejbližším přítelem. Šlo o Wilhelma Fliesse. äPro můj citový život byli vždycky nezbytní intimní přítel a nenáviděný nepřítel." Freudovo přátelství s Flissem má počátek v roce 1887, krátce poté, co si vzal Marthu. Právě díky němu si Freud dokázal získat -114eúctu. äKdyž jsem k vám hovořil a viděl na vás, že jste mne l vážně, začal jsem se brát vážně i já sám." Fliess, tento ušní, ní a krční specialita pracující v Berlíně, byl zvláštním způsobem éhlavý. Věřil, že i muži mají svůj biorytmický cyklus. Zatímco ženy ají osmadvacetidenní menstruační cyklus, mužský cyklus prý trvá ;et dva dní. Na menstruaci měly, podle něho, vliv ägenitální místa" nitř nosu. Freud Fliesse oslavoval jako äještě většího vizionáře, l jsem sám", a vyzval ho ke spolupráci na Vykladu snů. äZměním koli, co budete žádat, a s díky přijmu jakýkoli váš příspěvek. Jsem m strašně vděčen za to, co mi poskytujete tím, že jste ten druhý — sritik a čtenář — a při tom máte takové kvality. Psát, aniž bych měl (uhlíkům, nemohu, ale nevadí, teď píšu alespoň pro vás." Aby si Fliess mohl ověřit své praštěné teorie, potřeboval fakta. |reud ho tedy zásoboval údaji o menstruaci jeho ženy Marthy. V létě Í893 mu Freud řekl, že se s Marthou již nemilují. Později připustí ähomosexuální cathexi" tohoto přátelství, které mělo skončit až roce 1904, tedy o dva roky dříve, než započala Freudova korespon-ence s Jungem. Když se Freudovi dostalo luxusu úcty mladšího muže, cítil se svo-odný k sebekritice, což se nyní projevilo i v jeho dopisech Jungovi. }ednapadesáti letech Freudovi stále ještě chyběla autorita a pověst, éře si získal až v následujících deseti letech. Chyběla mu víra v sebe tcožto vůdce. äJistojistě nejsem způsobilý stát u kormidla. Skvělá olace mých formativních let poznamenala můj charakter." äPřál ych si být s vámi," řekl Jungovi, äa užívat si blaženosti nebýt na yěc sám, když je zapotřebí povzbuzení, a vyprávět vám o mnoha těch

úctyhodné, avšak bolestné izolace." Rád by hovořil äo svém omalu narůstajícím přesvědčení, jež se k interpretaci snů upínalo jako e skále uprostřed rozbouřeného moře, a o poklidné jistotě, která se tne nakonec zmocnila a poradila mi, abych vyčkal, než mi odpověděl las mé nepoznané mnohosti. A ten hlas patřil vám." Fliessův model ; tedy znovu opakoval. Jung šťastný, když zjistil, že je pro Freuda nepostradatelný, řekl, s »žije z drobků, které padají ze stolu boháče". Freud lichotky vděčně přijímal a opětoval je. -115-To, co nazýváte hysterickým prvkem ve své osobnosti, vaši í potřebu dělat na lidi dojem a ovlivňovat je, tedy ona kvalita, | která vás tak neobvykle vybavuje pro roli učitele a vůdce, si i přijde na své, i když neděláte žádné ústupky současným módním ; názorům. A teď, když jste své vlastní kvasinky ve stále štědřejší míře injektoval do kvasící masy mých idejí, nebude již žádného rozdílu mezi vaším a mým úspěchem. Obraz je to groteskní, naznačující mezi nimi jakousi rodičovskou rovnost, s Jungem v roli zakladatele. Freud se domníval, že Jung je i způsobilý stát u kormidla, a oba opojeni sami sebou přehnaně fantazírovali o moci, kterou budou sdílet, jakmile dojde k mezinárodnímu uznání psychoanalýzy. I když Jung později tvrdil, že ve svém odporu k Freudovu pojetí | libida nikdy nezaváhal, prošel tím, co nazýval äreformou vlastního 1 psychologického uvažování". Jung po přečtení Freudova eseje o Gra-1 divé, novele německého spisovatele Wilhelma Jensena, napsal: | Člověk musí trpět sedminásobnou slepotou, aby neviděl věcí takové, jaké skutečně jsou... Často se musím přenést zpět do doby před reformou svého psychologického uvažování, abych si znovu prožil obvinění vznesená proti vám... Mé uvažováni oněch dnů se mi zdá nejen intelektuálně nesprávné a vadné, i co horšího, morálně nízké, i když to nyní vypadá jako něja velká nepoctivost vůči sobě samému. Důvěra v přátelství s Freudem upevnila Jungovo sebevědon takže začal uvažovat, že ukončí klinickou praxi. V dopise Freudo (nepravdivě) tvrdil, že má pro svůj nápad otevřít si psychologicko laboratoř, která by byla přičleněna k ústavu, avšak měla jistý stupe nezávislosti, Bleulerovu äenergickou podporu". Pak by byl končen äosvobozen od okovů ústavu a schopen pracovat, jak chci... Já jsem mohl pozorovat na současných snech, tato změna má své "| pro vás — transparentní metapsychologickosexuální pozadí, chova)l| naději v příslib mnoha příjemných pocitů. Pro každého, kdo ví, že va věda skutečně pojedla ovoce z rajského stromu a stala se jasnozřivou -116Jung, který se dal strhnout rajskými fantaziemi, zmínil strom oznání ještě jednou, když napsal Freudovi o dvou případech, které äodpořily jeho náhled libida. äRád bych udělal v tomto stylu jakousi bbveselující obrázkovou knihu, ze které by se těšili jen ti, kteří pojedli voce ze stromu poznání." Freud, který si přál vydávat psychoanalytickou revue, přijal podnět Jungova šprýmovného návrhu na obrázkovou knihu. äCítíte se připraven vážně bojovat za uznání našich nových idejí? Jestliže ano, l první věc, které by bylo zapotřebí, je nový časopis... Vydavatel se sté najde; redaktorem můžete být jen vy, a já jen doufám, že Bleuler e neodmítne připojit jako ředitel." Stačily tři měsíce od společného etkání a Freud nabídl Jungovi klíčovou pozici v hnutí. Jung, který se chtěl zbavit Bleulera i Sabiny, vzal v létě Emmu do ^nevy a Paříže, kde navštívil Pierra Janeta. Jung, který jím byl dříve dmi zaujat a ovlivněn, ho nyní pustil z hlavy jako äpouhý intelekt, |ikoli osobnost, jako prázdného caseura a typického průměrného lěšfáka... Tito lidé kráčí padesát let za dobou. Dopadlo to na mé ervy tolik, že jsem se vzdal nápadu pokračovat do Londýna, kde lze [čekávat ještě mnohem méně." Již dvanáct měsíců uběhlo od chvíle, kdy Jung dokončil své lojednání o schizofrenii, ale dosud je nepřipravil pro vydání. Dne !4. července opustil Curych znovu, tentokrát na tři týdny kvůli Ibjenské službě v Lausanne. Ačkoli neměl pověření v lékařských nádních složkách, musel vstávat v pět ráno a pracovat do osmi Ser äjako lékařský všeuměl, který natírá nohy, vyřezává zrna, léčí Ujmy". Uspořádal také několik přehlídek, při kterých měl provést spekci genitálií pěti set mužů.

Když se vyčerpaný vrátil zpět do Curychu, pustil se do přípravy Sjednání o hysterii pro zářijovou konferenci v Amsterdamu. Napsal l během srpna a shrnul v ní hlavní Freudovy myšlenky. Chválil lychoanalýzu za změnu äveškerého uvažování i cítění pacienta, takže |)eho osobnost postupně osvobozuje od nutkavých komplexů". Jako Udad klinického využití Freudovy teorie použil případ Sabiny. Jeho (lezy byly äpravdou pro velký počet případů hysterie, které dosud ylo možné vymezit jakožto klinické skupiny". -117-Jung pracoval pod tlakem, takže uplynulo celých šest týdnů, aniž by se Freudovi ozval. Byl jím sice pokárán, ale lichotí mu: äMá osobnost se přestávkou v naší korespondenci umenšila... Vaše dopisy mne však přenášejí zpět k tomu, co se stalo středobodem zájmu nás obou." Jung reagoval zdůrazněním hloubky svého závazku: äPrávě díky své vášni po pravdě chci prezentovat vaše učení způsobem, který by znamenal průlom. Jinak se mé bezvýhradné odhodlání bránit a propagovat vaše ideje může jevit v mimořádně zvláštním světle, jako by šlo o mou rovněž bezvýhradnou úctu vůči vaší osobě." Aby Jung demonstroval, že je jeho obrácení kompletní, přiznal se mu, že se nikdy nesetkal s komplexy, jež by nebyly ve své podstatě sexuální. Freud trpěl pocity viny a sebepohrdáním. Místo, aby se věnoval konferenci, trávil zde dovolenou v hotelu na břehu jezera. Plaval a sbíral houby v lesích. Jeho absence však prospěla jak Jungovi, tak věci samé. äVždycky jsem cítil, že v mé osobnosti, idejích i způsobu, jakým hovořím, je cosi, co se zdá lidem podivné a odpuzující, zatímco vám se daří otevírat všechna srdce." V Amsterdamu se však srdce neotevřela. Jungova přednáška byla^ příliš dlouhá a navíc ignoroval signály předsedajícího, aby ji ukončil. äNakonec k tomu byl donucen," vzpomíná si Ernest Jones, änačež ro2ř* rušený vztekle opustil místnost. Vzpomínám si, jak nešťastným dojmem zapůsobilo jeho chování na netrpělivé posluchače plné předsudků.* Následující den Jung zachovával trucovité ticho, když několik delegádl zaútočilo na Freuda. Jung, který Freudovi napsal znovu, se jim vysmívá jako ähejnu strašidel, páchnoucímu marností... Stále ještě pocituji W gentní potřebu koupele." Opět Freuda požádal o fotografii — änikoB pro to, jak vypadáte, ale kvůli tomu, jaký jste byl, když jsem vás poznala Jung, pozdržený gastroenteritidou, referuje v dalším dopise Freď doví, že on a jeho curyšští kolegové založili Freudovskou společné lékařů. Prvního setkání se prý zúčastnilo asi dvanáct členů. Jul sice nazval Maxe Eitingona änaprosto neschopným žvanilem", a po Freudovsku si zanalyzoval svou vlastní agresi: ästává se mi, mu závidím jeho otevřenou abreakci polygamního instinktu." Jun který svůj vlastní polygamní instinkt zkrotil, byl stále věrný Éra a vysmíval se Otto Grossovi, nekonformnímu freudiánovi, kt tvrdil, že psychoanalytici by měli přenosu klást odpor povzbu -118váním pacientů k promiskuitě. äSkutečně zdravým stavem neurotika Ľje sexuální nemorálnost." Když Freud nakonec Jungovi svou fotografii poslal, vyžádal si na oplátku fotografii jeho. Jung, který si byl vědom erotického podtextu jejich přátelství, na to záludně zareagoval tím, že s ním konzultuje své Sienské pacientky. Anonymně se zmiňuje o Sabině, jako pacientce, která byla vyléčena ze své obsesivní neurózy, nicméně si z něho udělala objekt vlastních sexuálních fantazií, které ji trýznily. Protože jeho role v nich, jak řekla, byla morbidní, přála si odříznout se od něho a potlačit tak své fantazie. Má pokračovat v léčení, které jí poskytovalo jistý druh smyslného uspokojení anebo ji má propustit? Co dělá s takovými případy Freud? Myšlenka, že bude o tomto případu referovat Freudovi, zřejmě již byla v jeho mysli. S tímto záměrem v roce 1909 načrtl dopis, který však nikdy neodeslal. | Je možné, že zaváhal, než v říjnu 1907 odeslal dopis, který obsahoval jednu záhadnou větu: äKdyž jsem byl chlapcem, poddal jsem se |nuži, kterého jsem kdysi uctíval." Jung, který připouštěl, že v jeho po-|átech vůči Freudovi existoval i prvek sexuální přitažlivosti, tohoto in-pentu z dob svého chlapectví využil, aby vysvětlil odpor, který nepo-|ifoval jen vůči sexualitě, ale také proti vyjádření jakéhokoli citu. Řekl, e äerotický podtext" má svůj původ v homosexuální epizodě, díky če-

Buž se necítil ve své kůži, pokud šlo o ävztahy s kolegy, kteří mají vůči mě silný přenos". Zjistil tudíž, že je pro něho těžké hovořit o äintim-fch záležitostech". äMému cítění se nakonec každá intimita (Verkehr) dá jako cosi sentimentálního, banálního nebo exhibicionistického." lení to zcela nepodobné postoji, který zaujal při svém raném pocitu puštěnosti matkou v době, kdy byla v ústavu: äOd té doby jsem ždycky, když padlo slovo laská, okamžitě pocítil nedůvěru." Když Jung mnohem později hovořil o Freudovi, řekl, že jeho řátelský postoj dokázal přežít jeho starý pocit: äNe, ne, ne, já nikomu Btřit nechci. Nechci být sevřen v náručí." Přinejmenším do svých "ceti let byl Jung očividně naplněn úzkostí, pokud šlo o emoční »st, což ovlivňovalo mnoho jeho vztahů s muži i se ženami, a to Ľdyž v nich cit hrál jen malou roli. Jung se zřídkakdy zmínil o nějaké homosexuální epizodě, kromě kterou známe z dopisu Freudovi, a jejich vztah možná zlepšilo, -119-ze Freud byl — jakožto psychoanalytik — schopen reakce, jakou si Jung zřejmě přál. Naneštěstí pro oba, byl tento předmět pro Freuda, který udělal obrat o sto osmdesát stupňů nad otázkou, jak často byly děti sváděny svými rodiči, problematický. Poté, co veškerou hysterii vysvětloval ve smyslu dětského svádění — řekl, že jde o běžnou událost a že i jeho vlastní otec byl pervert — v roce 1897 prohlásil, že ho jeho fantazie o svádění zavedly na scestí. Pacienti mu říkali to, o čem se domnívali, že to chce slyšet. Freudova odpověď na Jungův zpovědní dopis nebyla publikována, ale zdá se, že mu doporučil, aby nebral tento incident příliš vážně. V dopise z 8. listopadu Jung souhlasí, že humor je nyní ta jediná smysluplná reakce, a v jeho dopise z 20. února je těžké dešifrovat Jakýkoli podtext o homosexualitě. Od debaty o rezistenci vůči přenosu Při psychoanalýze se dopis velmi rychle, zmateně a s rozpačitým žertováním přesouvá k předsudku vůči homosexualitě: Homosexuální rezistence u mužů jednoduše zaráží a brání jim otevřít se úžasným možnostem. Sejmout morální stigma z homosexuality, jakožto metody ochrany před početím, to je věc, kterou je třeba s maximální energií podporovat... Homosexualita by byla obrovskou výhodou, neboť mnoho méněcenných mužů, kteří by logicky rádi zůstali na homosexuální úrovni, je nyní nuceno ženit se... Díky naší krátkozrakosti se nám nedaří uvědomovat si biologické služby, které dokáží poskytnout homosexuální svůdci. Ve skutečnosti by jim mělo být přiznáno něco ze svatosti mnichů. 120 10. KAPITOLA ^v VÁŠNIVÝ FREUDOVEC Ačkoli spolu strávili relativně málo času, Jung se stal Freudovým nejlepším přítelem. Oba přišli na to, že dosáhnout intimity je pro ně snazší, když si dopisují, než když spolu hovoří tváří v tvář. Jejich přátelství pak trvalo asi sedm let — déle než kdyby jejich potřeba yzájemnosti byla pouze osobní. Oba z toho těžili profesně: jejich ali-Imce pomohla propagaci Freudových idejí, které pak pomohly oběma k mezinárodnímu věhlasu. I když Jung by si svou osobnost Číslo jedna s freudovským tuperegem nesrovnával, věděl, že je náchylný k nerovnováze, která potřebuje korekci. Osobní zkušenost mu ukázala, jak psychoanalýza dokáže pomoci. Proč nevyužít příležitost ke konzultaci odborníka? Již se Freudovi vyzpovídal o německo-americké přítelkyni v Paříži a nyní aiu napsal i o fantaziích Sabiny Spielreinové. I když oběma byla dobře známa nebezpečí přenosu, vzali na sebe nemalá rizika. Jung, který na svůj dopis z 28. října nedostal okamžitou odpověď, píše Freudovi znovu a připouští, že ätrpěl všemi agóniemi pacienta, který prochází analýzou a představuje si všemožné důsledky své zpovědi". Zároveň pozval Freuda, aby s ním a s Emmou strávil Vánoce. Poskytlo by jim to čas potřebný pro analytické rozhovory, a to i kdyby si při tom Jung nelehl na gauč. Freudova odpověď na první Jungův dopis chybí, ale Jung, který 1> obdržel 8. listopadu, jej oslovuje äDrahý příteli a kolego" (místo ĽDrahý kolego") a říká, že mu to äbáječně vyhovovalo". Souhlasí, že 121humor je tím nejlepším prostředkem, jak čelit nevyhnutelnému. Ji se takřka omlouvá, že se až tak moc vyzpovídal, a vysvětluje: äMá relÍ3 giozita, jež bývala tak živá,

našla ve vás tajně skrytou náhradu, a muset jsem ji tímto způsobem zpečetit." Málo by se získalo, kdyby se záleže tost obešla, avšak mohlo být hodně ztraceno, kdyby ji konfrontovali. V dopise z půli listopadu, ve kterém říká, že přenos na náboženské bázi by mohl skončit jen v odpadlictví od víry, Freud trvá na tona, že není způsobilý být objektem uctívání. Freud věděl, že žerty dokáže zakrýt pravdy nepříjemné chuti, avšak i když byl ochoten učinit svůj analytický posudek dostupný Jungovi, sám pro sebe z něj nečerpal. V listopadu 1907 přisel do Burghólzli nový psychiatr — Abraham Brill, který vystudoval v USA. äPod moudrým vedením Bleulera a díky agresivní inspiraci Junga, jeho hlavního asistenta," píše Brill, äkaždý pilně pracoval, aby otestoval Freudovy teorie." Na Brilla učinil dojem i Jungův äentuziasmus a brilantnost" i jeho odhodlání. \ Tou dobou byl Jung tím nejzapálenějším freudiánem... Ne-^ snášel žádný nesouhlas s Freudovými názory; byl impulzivní; a rozzářený a odmítal vidět i druhou stranu. Každý, kdo a troufl vyslovit pochybnosti o tom, co tehdy bylo nepochybně nové a revoluční, vzbudil jeho hněv... Naše rozhovory při jídle byly opakovaně přerušovány slovem äkomplex"... Nikdo nemohl udělat chybičku jakéhokoli druhu, aniž by nebyl okamžitě vyzván k evokaci volných asociací, aby ji vysvětlil. äPsychoanalytický kroužek" se scházel každý měsíc. Bylo v něm sice několik opozičníků, äale kromě Jungovy příležitostné impulzivní netolerance byla tato setkání při šíření Freudových teorií velmi plodná a úspěšná". Poté, co Brill pořídil anglický překlad Jungovy knihy o schizofrenii, jej Jung doporučil Freudovi. Na počátku roku 1908 přijel Brill dď Vídně, kde byl pověřen překladem Freudova díla do angličtiny. Tento úkol byl ovšem nad jeho síly a psychoanalýza je dosud ve vleku některých jeho omylů a chyb. Když šlo o slovní testy v nemocnici, překládal; výraz freier Einfall jako ävolné asociace", i když Einfall znamená; 122 dálost". Jde o to, že volně by se měly propouštět okrajové myšlenky. |fcho překlad äaktuální neurózy" zase vychází z neporozumění slovu yňuell, které, tak jako francouzské actuel, znamená äprůběžný". i, Na konci listopadu strávil jeden týden v Burghólzli jeden z prvních anglických freudovců, Ernest Jones. Obdivoval Jungovu äžoviální osobnost" a jeho äneposedně aktivní a rychlý mozek", i když ädo-|ázal měnit náladu jako nějaký chameleón. Jednou to byl energický t okouzlující vedoucí skupiny a za chvíli se halasně pustil do diskuse, l když se v ní střetl s opozicí, rval se o svou věc s energií, o níž se lěkteří — správně — domnívali, že je trochu neomalená. Měl jsem |»o tou dobou rád. Nebral si žádné servírky." Při jednom setkání nějaký maďarský analytik navrhl, aby se na v Salcburku nebo v Innsbrucku uspořádala mezinárodní konfe-ce — obě města byla napůl cesty mezi Vídní a Curychem. Když se ung ochotně pustil do předběžných příprav mezinárodního časopisu, Teud zareagoval: äPro naše ideje je to věc života a smrti." Jung byl připraven investovat svou energii i čas. äChystáme se na (pravdu dobrou věc a může nás to těšit." V lednu Jung vydal oběžník, nformující, že mezinárodní kongres by se měl konat na konci dubna Salcburku, ihned po třídenním Kongresu experimentální psychologie t Frankfurtu. Delegáti se odtud mohli vydat do Salcburku 27. dubna. r Jung sám se považoval za dost silného, aby dokázal pracovat přes čas, ale na konci ledna podlehl chřipce a necítil se zdráv až Bo půlky února. Ačkoli několikrát navštívil termální lázně v Badenu, pedokázal se zbavit neklidu, který byl řezničen hněvem, že nemá dost pasu na vlastní práci. Všechen svůj čas věnoval organizaci kongresu Izákům. äPostupují kupředu na můj úkor, zatímco já stojím na místě." Nastartovat a redigovat časopis by znamenalo investovat do änaší yéci" ještě mnohem víc času. Jung napsal Freudovi, že si vysoce cení änezaslouženého daru našeho přátelství". Jung si nepřál opakovat Fliessův vzor, a proto Uvrtil: äDovolte mi, abych se těšil z vašeho přátelství jako jeden t rovných, ale jako váš syn. Tato distance se mi zdá vyhovující přirozená. Mimoto, zdá se mi, že by to zabránilo nedorozumění l umožnilo to dvěma tvrdohlavým lidem koexistovat v bezproblémovém a nedeformovaném vztahu." 123-Jung, který se i nadále pravidelně scházel se Sabinou, si nebyl jist, co vlastně chce. I když se líbali, vřele objímali a diskutovali, zda se

mají milovat, drželi se stále zpátky. Dokážeme čtyři hodiny sedět v tiché extázi... Má láska k němu transcenduje naší spřízněnost, pokud to dál dokáže snášet a nebude žádat äpoezii". Z mnoha důvodů se nemohu a ani nechci bránit. Ale když se mne zeptal na mou představu, co by se stalo dál (díky änásledkům"), řekla jsem, že první láska nemá žádostí, že nemám žádné úmysly a nechci jít za polibek, jehož se, bude-li to zapotřebí, také dokáži vzdát. Poezie byla jejím eufemismem pro milování. Vzrušení ještě zin-tenzivnila představa, že jejich láska je incestní. Jung byl v Sabininých snech zaměnitelný s jejím otcem a bratrem, kterému dával na zadek, zatímco Jung si ji ve snech ztotožňoval se svou matkou. Fantazie o incestu se nakupily kolem postavy Siegfrieda, který jí v mysli splýval s Jungem i dítětem, které by spolu měli. Napětí se ovšem stávalo neúnosným. I když se Jung rozhodl řadu sezení ukončit, Sabina svůj hněv nalévala do svého deníčku. Její nevědomí, psala, si nepřálo nic, co by jeho nevědomí odmítalo, když však navzdory jejím pokrokům zažehával její touhu, nechával ji hrát mužskou roli, zatímco on hrál roli ženskou. Svou touhu po jejím dítěti dal najevo, když jí ukázal Binswangerovu analýzu výsledků slovního testu. Ona by však porodem syna mohla ztratit otce. Ze čtyřiceti dvou delegátů na Salcburském kongresu přijela více než polovina z Vídně, šest, včetně Bleulera a Riklina, ze Švýcarska, pět z Německa, mezi nimi i Karl Abraham a Otto Gross. Jung znal Abrahama, který byl v Burghólzli do roku 1907, než sám rezignoval. Poté, co navštívil Freuda ve Vídni, se usadil v Berlíně a stal se prvním německým psychoanalytikem na plný úvazek. Přijeli také dva Britové, Ernest Jones a chirurg jménem Wilfrid Trotter. äMůj východní kontingent," napsal Freud, äbude v osobních přednostech pravděpodobně proti vašemu západnímu kontingentu podřadnější. Na Junga opravdu neučinilo dojem ädegenerované a bohémské hejno, -124,teré Freuda nestavělo do dobrého světla". Podle Jonese ä to všechno byli praktičtí lékaři..., a kdyby jejich pláště ještě více vlály a jejich jdobouky byly ještě širší, než jaké bylo možno vidět v Curychu, [Londýně nebo Berlíně..., byla by to obecná vídeňská charakteristika". Nicméně, äbyli to prostě měšfáci a chybělo jim chování a úroveň, na které jsem si navykl v Londýně". Setkání, při kterém Freud seděl v čele dlouhé tabule, začalo ,o osmé ranní. Každý řečník měl na svůj projev vymezených třicet minut, kromě Freuda, který měl promluvit jako poslední. Jung hovořil | o ädementia praecox", Gross o kulturních perspektivách psychoana-| lýzy. Uvažoval, že by bylo možné neurózu eliminovat prostřednictvím společenské a kulturní změny. Za současné situace, jak řekl, byla nemoc nevyhnutelná a v odmítnutí demaskovat svou vlastní nemoc poskytl příklad ostatním psychoanalytikům. Bylo to příliš riskantní i pro Freuda, který naléhal: äJsme lékaři a musíme jimi zůstat." Otto Gross, který byl o dva roky mladší než Jung, byl synem Hannse | Grosse, který byl třicet let soudcem, než na univerzitě ve Štýrském Hradci učinil z kriminologie subjekt akademického studia. Otto po vystudování medicíny asistoval svému otci při kriminologickém výzkumu. Časem však přestal snášet otcovo autoritářství a jeho přesvědčení, že trest by měl směřovat na zločince, a nikoli na zločin. Termínu äkriminální typ" používal pro ädegeneráty", kteří sice žádný zločin ještě nespáchali, ale jistě ho spáchají, jakmile jim to okolnosti dovolí. Franz Kafka, který navštívil několik jeho přednášek, možná ^pochytil jeho myšlenku a použil ji pro svůj román Proces, ve kterém je člověk uvržen do vězení, aniž by proti němu bylo vzneseno jakékoli specifické obvinění. Jung se ve své knize o schizofrenii zmiňuje o článcích Otta Grosse, nicméně Gross se považoval spíše za mluvčího a analytika než za spisovatele. Povzbuzoval pacienty, aby se bránili čemukoli, co se jim zdálo utlačovatelské a, jak se vyjádřil Martin Green v sedmdesátých letech, äje patrné, že Groos byl tenkrát tím, čím jsou nám dnes R. D. Laing nebo Timothy Leary". Ernest Jones řekl, že Gross byl äze všech lidí, které jsem kdy potkal, nejblíže romantickému géniu... Na tok pronikavou schopnost odhadnout skryté myšlenky druhých jsem Již nikdy nenarazil." -125-Gross byl vysoký a štíhlý muž s blond vlasy, modrýma očití a orlím nosem. Měl silné charizma. Ačkoli byl ve vztahu k ženám pla chý,

občas navazoval sexuální vztahy s pacientkami. Byl to abstiner a vegetarián, avšak závislý na kokainu a morfiu. Než se v šestadvace letech oženil, prodělal léčení, ale otec, který ho chtěl dát internova napsal Jungovi, a žádal ho, zda by Otta po kongresu nepřijal jak pacienta do ústavu. I když se Otto k freudiánům připojil právě jako antiautoritářsk rebel, záhy začal ve Freudovi odhalovat jeho utlačovatelsky patriar chální sklony. Nejlépe se cítil ve Schwabingu, na severním předměst Mnichova, kde anarchisté a revolucionáři jedli, pili, kouřili, tlachali a flirtovali po kavárnách, které zůstávaly otevřené po celou noc. Bylo* to pařeniště dekadence a promiskuity, avšak Gross, přijímající obojtyj počítal s tím, že právě odtud vzejde mnohem liberálnější budoucnost^ Získával si příznivce a povzbuzoval je, aby užívali narkotika, čímž naleptával jejich morální skrupule. Jedné sebevražedkyni dodal jed a měl několik nelegitimních dětí. V roce 1906 potkal Friedu a Else, voň Richthofenové. Frieda byla provdaná za Ernesta Weekleye, kterf přednášel o anglické literatuře, jehož však později opustila kvůli D. H. Lawrencovi. Její sestra Else byla provdaná za Edgara Jaffe,| jenž byl učitelem politické ekonomie. Gross obě sestry svedl a Else| mu dala syna. Později řekl Friedě, že salzburský projev byl prvnůnj plodem jejich vzájemného vztahu. Ľ| Jung s ním nesouhlasil. äDr. Gross říká, že redukuje proces přenosu tím, že z pacientů dělá sexuální nemravy. Říká, že přenos na ; analytika a jeho úporná fixace jsou jen symboly monogamie, a tudíž symptomy potlačení... Nicméně, zdá se mi, že sexuální potlačení je pro civilizaci důležité a nepostradatelné, a to i přesto, že pro mnoho-i lidí, kteří jsou slabí, je patogenní." Freud, který byl k pocitům tohoto ägangu" lhostejný, se chystal všem dokázat, že psychoanalýza není fenoménem vídeňským ani židovským. Otto Rank byl jediným vídeňským Židem, jenž byl vyzván, aby se připojil k výboru, který Freud utvořil spolu s delegáty z Curychu, německým Židem Karlem Abrahamem, Brillem, Jonesena a maďarským delegátem Sándorem Ferenczim, jenž začal praktikovat psychoanalýzu poté, co si přečetl Vyklad snů a když se, na počátku -126^ "1908, setkal s Freudem. Všichni se dohodli, že založí meziná-idí organizaci a pod Freudovým a Bleulerovým vedením, a s Jun-3, jako redaktorem, budou vydávat ročenku. Toto nedemokratické bodnutí pak ohlásili ostatním, kteří se jistě právem museli cítit bořčeni. Takto byla odměněna dlouhá léta jejich loajality? |- Freud se nechal Jungem přesvědčit, aby prezentoval své anamnézy ozhovořil se bez poznámek o jednom pacientovi, který vešel ve [most jako Krysí muž. Freud začal svou řeč v osm äa teprve idenáct", jak vzpomíná Jones, änabídl, že ji uzavře. Všichni jsme k byli natolik upoutáni jeho fascinující expozicí, že jsme žebrali, pokračoval. Hovořil tedy ještě další hodinu. Ještě nikdy jsem |byl takhle nevšímavý k běhu času." s Místo aby se pokoušel své naježené vídeňské příznivce usmířit, teud svůj proslov ještě opepřil frázemi vykalkulovanými, aby potěšily řýcary. Když bylo jeho pacientovi řečeno o mučení, kdy byl koš krysami připoután k zadnici oběti, bylo to jako by mu sám Osud lával asociační test: vyřkla komplex-stimulující slovo a on zareagoval ou obsesivní představou". : Jung a Freud spolu strávili jen málo času, částečně i díky Emanuelu Freudovi, čtyřiasedmdesátiletému Freudovu polovičnímu Ľatrovi, který přijel, ač nepozván. Jung napsal: äPo zvážení byly ^sledky velmi dobré." Freudův projev na něho zapůsobil jako ädoko-llost sama. Všechno ostatní bylo pouhou vatou, sterilním nonsensem oupé obskurnosti." A dopis končí: äProsím vás, abyste měl se mnou pělivost a důvěru v to, co jsem dosud udělal. Pokaždé potřebuji lělat něco víc než být pouhým věrným následovníkem." Freud v tom neviděl nominální hodnotu. äJsem si docela jist, že dyž jste ode mne o pár kroků poodstoupil, najdete i cestu zpátky, pak se se mnou vydáte na dlouho... Cítím uspokojení, že jsme pólu zajedno, a nebojím se již, že by nás něco mohlo rozdělit. Musíte lít jednoduše trpělivost s některými mými osobními zvláštnostmi... Nesmíme se při obléhání Tróje hádat." Freud na požádání rozhodl dát Grosse internovat v Burghólzli, de měl být jeho lékařem Jung. äNepouštějte ho do října, až ho luu schopen sám převzít." Jungova antipatie vůči Grossovi záhy bodovala a, protože mu dával přednost před ostatními pacienty, 127strávil s ním každý

den několik hodin. Gross, který se pokot spolupracovat, omezil svůj příjem drog. Jednou spolu dokonce hova řili celých dvanáct hodin a analyzovali se navzájem. Gross Jungo^ předával ideje, které pochytil ve Schwabingu a Asconě, letovislg na Lago Maggiore, kde se shromažďovali radikálové a bohémovi Jeho odpor k monogamii měl původ v jeho odmítání patriarcha! autority: ženy a dcery by měly být vysvobozeny z poddanosti jedinec dominantnímu muži. Junga dosud nepřitahovalo pohanství ani bohémství, ale nyní re Freudovi, že rozhovory s Grossem prospěly jeho psychickému zdrán Gross je ävýjimečně sympatický člověk, se kterým lze okamžitě dobr vyjít, je jen třeba, aby se zbavil vlastních komplexů... Včera js uzavřel jeho analýzu. Kam až dohlédnu, jediné, co zůstává, je zby delší řady menších obsesí." Freud byl skeptický a Jung brzy poznal, že byl až příliš optal mističky. Ačkoli měl Gross momenty vhledu do svých komplexi änemá žádný vývoj, nemá žádný psychologický včerejšek; jeho zážids z raného dětství zůstávají nesmazatelné a zdrcující". Jung se práv dopracoval k diagnóze schizofrenie, když Gross, zoufalý po drogácl utekl 17. června přes zahradní zeď. Jung nazval tento zážitek äjedním z nejhorších v mém životi neboť jsem v Grossovi našel příliš mnoho aspektů mé vlastní přiroa nosti, takže se mi často jevil jako mé vlastní dvojče". Freud chápal je mlhavě, co měl Jung na mysli, ten však prodělal cosi jako konverz Dokonce i jeho vztah k Sabině se musel změnit. Zaobíral se teď psaním eseje o äVýznamu otce v osudu jedince";! Když přišel o své nové dvojče, truchlil, což mu znovu připomnětó otce, i když je možné, že uvažoval spíše o Samuelu Preiswerkovi( když řekl, že otec je äběžně ústředním a nebezpečným ohnisker fantazie dítěte, a kdyby se někdy stalo, že by to byla matka, mol bych za ní vidět dědečka, jemuž ve svém srdci náležela". Jung ve svém pojednání o otcovském vlivu na charakterovo strukturu, emocionalitu, hodnoty a životní styl, vykoná předběžné exkurzi do problému, který pro něho bude zásadní po rozchod s Freudem: vztahu mezi psychologií a náboženstvím. V roce 1908 však ještě následuje Freuda, když ideje božství chápe jako odvozeniny 128 Bkých pocitů vůči otci a když vztah dítě-rodič považuje za v zásadě aiální. äNeustále se pokoušíme popírat dětskou sexualitu. Je tomu ; ovšem jen díky naší svéhlavé ignoranci... Ve své podstatě je náš ografický osud totožný s naším sexuálním předurčením." Grossova apologie polygamie zintenzivnila Jungův odpor k au-fitářství. Nemohla by být láska k Židovce aktem vzpoury? Sabina, éra se domnívala, že Junga ztratila, užasla, když jí celý zářící bla-em vysvětloval, že získal vhled do polygamie. Chystal se, že zastaví otlačování svých pocitů. Ona byla, kromě Emmy, jeho nejdražším ftelem. äNedovedeš si představit, jak moc pro mne znamená být hopen milovat někoho, koho nemusím vinit za udušení se v banalitě yku a kdo se sám takovému osudu nepoddává." Milovali se a spolupracovali na básni v próze o Siegfriedovi. ro tebe jsem bojoval s rozhněvanými vlnami; a nyní přicházím jako rítěz mávající vesly, a ty budeš mou trofejí." Jung Sabinu miloval, jak ím řekl, pro majestátnost její touhy, a ona vzala jeho nevědomí do fých rukou. I tentokrát, stejně jako v případě Grosse, měl Jung pocit, jako by bjevil dávno ztracené dvojče. Sabina byla Sieglindou jeho Siegmunda. (Společně byli rodiči Siegfrieda, přičemž Jung zároveň představoval Siegfrieda. Zahrnut byl i Sigmund Freud, protože Sabina věděla > otcovsko-synovské blízkosti mezi ním a Jungem. äI zde je křesťan synem žida. Ten druhý je starší a mnohem nezávislejší. Ale můj přítel je tu zároveň i mým malým synkem, takže jsme volens-nolens oba provdaní za profesora Freuda." Pouze třicet devět let uplynulo |od doby, kdy mělo premiéru Ďas Rheingold (Rýnské zlato). Bylo v témže roce, kdy Cosima voň Bulowová, která opustila svého anžela, porodila Wagnerovi nelegitimního syna Siegfrieda. Jung se samozřejmě vymlouval. Říkal, že musí najít äčistou cestu zmatků, v nichž jsme se ocitli", a pokoušel se zatajit svou úzkost 2 požadavků, které by Sabina případně mohla mít. Řekl, že potřebuje něco velmi silného a nesentimentálního. Měla by zůstat volná a nezávislá. Tvrdil, že miluje Židovky a že chce mít tmavou židovskou dívku ve svém životě, ona však žárlila na křesťanku, která s ním sdílela licho domov. Na chvilku téměř přesvědčila sama sebe, že Emma by V

akceptovala jako přítelkyni, ale místo toho musela dál čekat na -129-krátké okamžiky vzájemnosti a setkávat se s ním někde, kde by je nikdo neviděl, a myslet na neúspěch Emmy v tom, aby mu dala synaJ Na počátku srpna Sabina odjela. Chystala se strávit léto s rodiči v Rusku. Když o ní Jung už dlouho neslyšel, zmocnila se ho ätrochu hysterie" a ptal se, zda äse do věci nevložil sám ďábel". Jeho náladal se začala ävulkanicky měnit" ze šedé do zlaté a zpět. Její první dopis po dlouhé době ho rozjařil. äVšiml jsem si, že k tobě lnu mnohem víc, než jsem považoval za možné," a táže se: äA co ti říká staral Bombučína? Je šťastná, že jsi se stala tak krásnou?" Na počátku září ji vyzývá, aby si rychle pospíšila zpátky do Curychu, neboť Freud by tam měl být později týž měsíc. Hlavním důvodem, proč Freud přijal Jungovo pozvání, bylo, jak řekl, äabych vás přesvědčil v pokračování na mé práci a jejím dokončení, když to, s čím jsem započal v případě neurózy, rozšíříte i na psychózu. S vaší silnou a nezávislou povahou, s vaší německou krví, která vám dává lepší schopnost získat si sympatie veřejnosti, než dokáži já, se mi pro tuto misi zdáte mnohem vhodnější než kdokoli, koho znám." Freud přijel 17. září, aby u Jungů pobyl pět nocí, ale Emma, která již byla v osmém měsíci svého třetího těhotenství, se dosud nevrátila z prázdnin, kde byla se svými dvěma malými dětmi. Freud navštívil Burghólzli a setkal se zde s Babettou, stařenou, která se holedbala, že je ädvojnásobně polytechnicky nenahraditelná", přičemž ; vyjádřil překvapení nad Jungovou ochotou trávit tolik času s někým tak odporným. Oba muži hovořili o mytologii. Uprostřed srpna Freud napsal: äTo i ono obrátilo mou mysl k mytologii a začínám mít dojem, že mýtus a neuróza mají společné jádro." Když Freud 22. září odjel, bylo Sabině řečeno, že Jungovo uctí- ^ vání Freuda přerostlo v opravdovou lásku, přičemž Freud uvěřil, žel Jung äpřekonal své zakolísání, drží se případu bez výhrad a chystá se , energicky pokračovat v práci na dementia praecox, ve smyslu našeho přístupu k věci". Napsal Jungovi: äDny, které jsme spolu tak nadějné strávili v Curychu, mě zanechaly v povznesené náladě." Po dalším období vojenské služby v yverdonských kasárnách Jung : začíná svůj dopis: äMilý profesore Freude", namísto äVelevážený pane profesore". Bleuler, stále ještě odhodlaný freudián, nedokázal Junga odradit, aby se pouštěl do práce, která s jeho prací nemá nic -130^léčného. Freud přetahování lana o třiatřicetiletého äsyna" vyhrál: ileuler souhlasil, že se stane šéfredaktorem ročenky, nicméně Jung hěl, jakožto výkonný redaktor, efektivně pracovat pro Freuda. l V říjnu Sabině skončil podzimní semestr, avšak Junga čekalo galší období vojenské služby. Když se v listopadu setkali, Emma byla f konečném stadiu třetího těhotenství a l. prosince se jí narodilo dítě. (yl to chlapec. Tato událost zmařila Sabininy fantazie o Sigfriedovi — Jhmg se stal otcem syna i bez ní. | Emma hrdá, ale vyčerpaná netrpělivě očekávala, kdy se přestěhují |jio nového domu, který stále ještě nebyl hotov. I když Jung cítil Vfum za svou nevěru i za to, že nedokázal vyvinout silnější tlak na tavebníky, trpěl především úzkostí, že by mohl propuknout skandál. íyní již měl co ztratit. První číslo psychoanalytické ročenky s jeho nénem na obálce mohlo být mezinárodní proklamací, že Freudovým obočníkem je on. Přítomnost maličkého bratříčka znepokojila čtyřletou Agathli, terá se nepřestávala ptát, odkud se berou děti, a odmítala uvěřit v čápa. Začala trpět nočními úzkostmi, což Jungovi připomnělo jeho ylastní dětství. Agathli se na své rodiče tak rozhněvala, že jim začala vyhrožovat, že se přestěhuje k babičce. Dvě holčičky seděly u jídla se svými rodiči, kteří hovořili o nedávném zemětřesení v Messině. Bez ohledu na atlasy a geologické obrázky, které Jung přinesl ze své studovny, Agathli s jistotou cítila, že i hory kolem Curychu jsou sopečného původu a že zemětřesení se rozšíří a jejich dům se zřítí. S. Rosenzweig vyjádřil názor, že její nedůvěra k oběma rodičům zřejmě vycházela z Emmina podezření vůči Sabině. Aniž by dítě chápalo, co se děje, převzalo matčinu nejistotu. Jung se pokoušel Agahtli uklidnit vysvětlením, že matka je jako půda a otec jako zahradník, který zasévá semeno, které roste a roste, až se nakonec narodí dítě. Gret byla ve svých dvou a půl letech ještě příliš malá, než aby se bála zemětřesení. Protože se mnohem víc než její sestra zajímala o otvory a byla mnohem odolnější vůči výcviku na nočník, hlučně se u jídla smála, a

to přesto, že jí Emma vysvětlovala, že to není k smíchu. Gret se jí pomstila, když se na stole objevil další pokrm. | Odmítala ho ochutnat, protože to prý není k smíchu. 131-Jung, který nebyl ochoten obětovat svůj vztah k Sabině, se oddával sebeopovržení: Odpustíš mi, že jsem, jaký jsem? Ze tě tímhle způsobem urážím a zapomínám na své povinnosti jako tvůj lékař? Pochopíš skutečnost, že jsem jeden z nejslabších a nejnestálejších mužů? A zdržíš se vůči mně msty slovy, myšlenkami nebo pocity? Hledám někoho, kdo ví jak milovat, aniž by člověka trestal, spoutával ho nebo se na něho přisával. Mohl by ji navštívit v její ubytovně v úterý mezi 9.15 a polednem? V této kritické chvíli se rozhodl vzdát se své práce. Kdyby propukl skandál, musel by tak jako tak rezignovat; kdyby rezignoval dřív, skandál by ho jistě poškodil méně. Bleuler nebyl na tuto novinu zcela.j nepřipraven a Jung nakonec souhlasil, že zůstane v Burghólzli až do | března. Freudovi řekl, že narození syna se kryje s jeho úspěchem při! racionalizaci otcovského komplexu a že se snaží vyprostit z každodenní závislosti na šéfovi. Freudovi to udělalo radost. äUvidíte, jakým potěšením je nemít nad sebou žádného pána." Jestliže se těšil z pocitu, že nyní bude jehoj pánem on, mohl možná volit svá slova obezřetněji. äNepochybně směřujeme kupředu. Jestliže já jsem Mojžíš, pak vy jste Jošua, který získá zaslíbenou psychiatrickou zemi, jíž já sám zahlédnu pouze z dálky."". Sabina jeho rezignací potěšena nebyla. Když se s ní Jung dva dny po narození syna setkal, řekl jí, že si přeje ze vztahu vymanit. Byte šokována a nevěřila svým uším. Příštího dne jí napsal zmatený dopis ve kterém trval na tom, že již Emmu nemůže klamat. äKdyž už -člověk v manželství, je lepší lež spáchat jen jednou a zaplatit za t< než tuto zkušenost opakovat stále dokola, znovu lhát a znovu někoh ponižovat." Jung, který argumentoval, že i pro ni bude lépe, když bu bez něho, dohromady mísil fakta a fikci v nelichotivém autoportn Naneštěstí pro mě, bez blaženosti lásky, vášnivé, neus se proměňující, pro mne život neznamená nic... Když se ve i probouzí láska, to první, co cítím, je lítost, soucit s ubohou žene která sní o věčné věrnosti a jiných nemožnostech a kterou cek -132drsné probuzení... Vrať mi ve chvíli mé nouze tu trochu lásky a pocitu viny a altruismu, které jsem ti byl schopen dát, když jsi byla nemocná. Nyní jsem to já, kdo je nemocen. Sabina na něm byla příliš závislá, než aby se vztahu vzdala. On, eschopen přerušit ho pokojně, ji šel navštívit. Emma, která dostávala néně lásky a pozornosti, než potřebovala, se rozhodla, že její tolerance z trvala příliš dlouho. Uprostřed ledna 1909 obdržela Sabinina matka nonymní varování, že musí zasáhnout a zachránit svou dceru před oktorem Jungem. Když mu napsala, odpověděl jí: Mohl bych se snadno vzdát své role lékaře, neboť jsem nepociťoval závazek profesionální povinnosti, jelikož jsem nikdy nežádal žádný poplatek... Muž a dívka nemohou pokračovat ve vzájemných přátelských vztazích na neurčitou dobu bez pravděpodobnosti, že do vztahu může vstoupit něco víc... Na druhou stranu lékař a pacientka mohou i o těch nejintimnějších záležitostech hovořit tak dlouho, jak je jim libo, a pacientka může očekávat, že jí její lékař věnuje veškerou lásku a péči, kterou potřebuje. Lékař však zná své meze a nikdy je nepřekročí, neboť je placen za své starosti. Jeho odměna byla deset franků za konzultaci, vysvětloval, a dou-il, že paní Spielreinová dá přednost äprozaickému řešení". Brzy však Vého zbrklého požadavku peněz litoval. S tímto dopisem by paní pielreinová mohla být nebezpečná. Jung řekl Sabině, že od nynějška musí být jejich vztah striktně ahem lékaře a pacientky. Znovu napsal její matce: Řekl jsem vaší dceři, že sexuální vztah nepadá v úvahu a že mé činy vždy byly vyjádřením nejčistšího přátelství. Když k tomuto došlo, byl jsem naštěstí ve velmi mírné a soucitné náladě a přál si projevit vaší dceři přesvědčivý důkaz mé důvěry v ní i přátelství, abych ji pomohl vnitřně se osvobodit. Po třech týdnech, kdy se mu vyhýbala, přišla Sabina do jeho dinace zmatená a s nožem v ruce. Když ho chtěl popadnout, 133-bránila se. äNáhle velmi zbledl a plácl se rukou do levého spánku: l ,Zaútočila jsi na mne." Octla se pak nějak mimo místnost, sedící l a plačící v tramvaji, obklopená lidmi, kteří chtěli vědět, jestli není l nějak zraněná. Na ruce a rameni měla krev, ta však patřila jemu. Evidentně ho, než začali zápasit o nůž, pleskla do tváře. Ľ : Utekla pryč a zanechala ho

ve vážných obavách, pokud šlo o dopisy, které napsal. Když přijal pozvání do Vídně, aby na konci března navštívil Freuda, bál se, že mezi tím může propuknout skandál. Místo aby se Freudovi vyzpovídal, nenapsal mu již žádný další dopis, dokud neobdržel telegram. Potom své odmlčení vysvětlil velkým množstvím práce a problémy se staviteli v Kúsnachtu. Přiznal, že se zapletl s ženskou pacientkou, ale nevysvětlil, že šlo o ženu, o které s Freudem diskutoval a kterou popisoval ve 1 své amsterdamské přednášce. Tvrdil, že s ní zacházel s ävelkorysou J oddaností" a léčil ji z ävelmi trapné neurózy". Řekl, že ! ztropila odporný skandál, protože jsem si odmítl potěšení dát jí , dítě. Vždycky jsem vůči ní vystupoval jako džentlmen, nicméně v konfrontaci s mým hypersenzitivním svědomím se necítím tak docela bez viny, a to je to nejbolestnější, neboť mé úmysly byly vždy čestné. Ale víte, jak to chodí — ďábel i to nejlepší dokáže použít pro výrobu špíny. Krom toho jsem však získal nepopsatelné množství manželské moudrosti, neboť předtím jsem měl, bez ohledu na všechnu sebeanalýzu, naprosto neadekvátní představu o svých polygamních složkách. Teď už vím, jak ďábla přemoci. Tyto bolestné, přitom však velmi prospěšné vhledy, ve mně navodily pekelný vnitřní neklid. Z téhož důvodu jsem si však, jak doufám, zachoval morální kvality, které se mi velice budou hodit v pozdějším životě. Tak jako syn, který svému otci říká, že neprovedl nic špatného — a i kdyby ano, kajícnost již ho bolí víc než případný trest — se Jung ve čtyřech větách třikrát zmiňuje o pekle a ďáblu. Freud si jeho äskluzu do teologického stylu" povšiml. Podle Nie-tzscheho byla äpředstavivost mnoha křesťanských světců do naprosto mimořádné míry nečistá; nicméně díky teorii, že touhy v nich zuřící -134aly ve skutečností démony, za ně necítili tolik osobní viny...". Jung ocitoval stejné nutkání jako v dětství, kdy za své sklony vinil vnější noc: äČasto to nazýváme rukou boží nebo ďáblovou a nevědomky, sak přesně, tím vyjadřujeme důležitý psychologický fakt: že moc, éra utváří život psýché, má charakter autonomní osobnosti." Freud, éry neměl potuchy ani o Jungově snu o penisu, ani o jeho představě dějícího Boha, tento důležitý psychologický fakt nijak nekomentoval. Freud se ve Vídni setkal s basilejským neurologem Arthurem Authmannem, který mu řekl, že se mu jedna žena představila jako rilenka doktora Junga. Freud, který předpokládal, že jde o touž ženu, i které mu psal Jung, jej ujistil, že jí ani on ani Muthmann nevěřili. äBýt pošpiněn a popálen láskou, s níž pracujeme — taková již jsou rizika našeho podnikání, kterého se však kvůli nim jistě nevzdáme." Jung řekl, že nemá představu, kdo by ta žena mohla být. äHis-orka, kterou šíří Muthmann je pro mne naprostou čínštinou. Ni-;dy jsem žádnou skutečnou milenku neměl a jsem ten nejnevinnější , manželů." V dopise se potácí od manželské věrnosti až k myšlence la Freudovu zradu. äKromě momentů pobláznění je můj cit trvalý i spolehlivý. To jen poslední dva týdny mne ďábel mučil v podobě é neurotické nevděčnice. Já však na to konto nebudu psychoanalýze nevěrný." Předtím, než Jung a Emma přijeli 25. března do Vídně, dostal Freud pozvání k šesti přednáškám o psychoanalýze na dárkově univerzitě ve Worcesteru ve státě Massachusetts. Jung, který tajil své úzkosti, hovořil optimisticky o budoucností freudismu v USA. Toto byl moment, kdy se Freud rozhodl, že vezme vážně Jungovu nabídku, že by mezi nimi měl zavládnout vztah otce a syna. Freud mu zčásti žertem, zčásti vážně nabídl, že ho adoptuje za svého star-Sího syna a že ho při improvizované ceremonii formálně äpomaže" Jako svého nástupce a korunního prince. Biblické slovo pomazat se v prvním z řady Freudových dopisů Jungovi opakuje společně s frází tti patribus infidelium — äv zemi nevěřících". Psychoanalytické náboženství, na rozdíl od judaismu, žádnou překážku do cesty patriarchy, který vytěsnil svého staršího syna, aby mohl za syna a dědice adoptovat nevěřícího, nenastražilo. Martinu Freudovi chyběla ta správná osobnost i ambice, aby převzal vůdcovství hnutí po otci. -135-Jung který překonal své obavy rychleji, než by se mu podařilo, kdyby neměl strach z propuknutí skandálu, se improvizovanému rituálu podrobil- J"^ neschopný uvolnit se, však konverzaci směroval k tématům které v tom, aby vyprovokovaly nesouhlas,

nemohly selhat _ jasnozřivosti a parapsychologii. Nicméně, zatímco Freud, který v jedno ani druhé nevěřil a neměl o ně ani zájem, vysvětloval svou skepsi, Jung se fyzicky necítil nejlíp. A najednou se v knihovně, která stála přímo vedle nás, ozvala tak hlasitá rána, že jsme byli oba hrůzou celí vyděšení. Domnívali jsme se že se nam knihovna chystá spadnout přímo na hlavu... Řekl jsem Freudovi: äTo je přesně to, čemu se říká fenomén katalytické exteriorizace." O " řekl, äto je ale čistý nesmysl." Nikoli," namítl jsem, ämýlíte se, pane profesore. A abych vám dokázal z6 mluvím pravdu, říkám vám, že uslyšíme další ránu." A opravdu, slova stěží stačila opustit má ústa a z knihovny se opět ozvala táž hlasitá rána. Do dnešního dne nevím, kde se vzala má jistota. Byl jsem si však jist, že zvuk se bude opakovat. Freud na i^ě Je" zděšeně zíral. Přišel o veškerou svou euforii. äJe zvláštní, že jste mne musel vysvléct z mé otcovské důstojnosti, což vám, zdá se, poskytlo tolik blaha jako na druhou stranu mně poskytla investitura vaší osoby." Freud který trval na svém, tvrdil, že rámus nebyl ničím víc než hlasitým zaskřípěním, jehož příčinou byla váha dvou egyptských stél na dubových regálech v sousedním pokoji, kde se staly zdrojem trvale skřípavých zvuků. Nikdy dřív je prý ve vedlejším pokoji neslyšel, ale následně ano. äMá důvěřivost, anebo alespoň má ochota věřit, se vytratila spolu s kouzlem vaší osobní přítomnosti... Podle toho jsem si znovu nasadil své otcovské brýle s obroučkami z rohoviny a varoval svého drahého syna, aby si zachoval chladnou hlavu, neboť je lépe něčemu neporozumět než kvůli svému porozumění činit tak velké oběti." Ten večer, který tak zklamal Freuda, zanechal v Jungovi pocit radosti. Poslední večer s vámi, mne, k mému velkému štěstí, vnitřně osvobodil od tísnivého pocitu vaší otcovské autority." Nyní již mohl -136uvažovat nezávisle a, připomínaje si svou intuicí, která se projevila Ľv případě druhého zarachocení, připadl na myšlenku, která se pro jeho další bádání měla stát zásadní. Ze snad existuje ädruh zvláštního komplexu..., který je univerzální a spjatý se sklony člověka hledět do budoucnosti. Jestliže existuje psychoanalýza, zabývající se minulým, pak také musí existovat nějaká ,psychosyntéza, vytvářející budoucí události na základě týchž zákonitostí." Freud tomuto užití termínu psychosyntéza nedokázal porozumět, dokud si nepřečetl Jungův dopis v Kantově perspektivě. Ve svém výtisku Kantovy Kritiky čistého rozumu si Jung udělal poznámku na okraj stránky u argumentu, že analytické úsudky (kdy subjekt sám i nese ideu predikátu) neposkytují žádnou novou informaci, narozdíl od syntetických úsudků (kdy ji subjekt neobsahuje). Jungova záhadná věta obsahuje jeho první formulaci myšlenky, zásadní pro jeho pozdější odklon od freudovské psychoanalýzy, jež, podle něho, neodhalovala nic než minulé události, které byly vytěsněny. \^ Podle Junga je mnohem užitečnější porozumět tomu, co se stane : v budoucnosti. äStejným způsobem, jakým jsou stopy paměti toho, co : se dávno ponořilo pod práh vědomí, prokazatelně přístupné v nevě-, domí, stejně tak existují i jisté velmi jemné subliminální kombinace, l které příznačně poukazují k událostem budoucím, a to do té míry, do l jaké jsou podmíněny naší psychologií." V Symbolech transformace | připomíná v této souvislosti Kanta a, jak vysvětluje Paul Bishop, | právě tento rozdíl mezi analytickými a syntetickými soudy je to, co poskytuje äkoncepční základnu toho, co nazíral jako dvě naprosto rozdílné psychologie". Freudovská psychoanalýza, která se zaměřuje na původ neurózy, nemůže nabídnout žádné nové informace, Jung si však přál äpracovat s trajektorií neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta". Odhalující poznámka na okraj v Symbolech transformace nazna-: čuje, že nevědomá psýché může obsahovat i poznání budoucnosti. Jung předpovídá, že ästěží bude ušetřen obviňování z mysticismu", ; a poukazujíc na neznalost historie, pokud jde o to, äco je skryto | v minulosti, i to, co je skryto v budoucnosti", a pro to, co lze předpovídat na základě snů, používá výrazu syntéza.

-137-11. KAPITOLA DŮM U JEZERA Jung se přestěhoval do nového domu na břehu jezera v Kúsnachtu S. května 1909, připraveny však byly jen čtyři místnosti, a to přesto, ; od koupě pozemku uplynulo šest let. Emma a děti se do domu břestěhovaly teprve 12. června. Nad vstupními dveřmi do domu byl nápis äVocatus atque non wcatus deus udeřit" — äBůh bude přítomen, ať volán či nevolán". Výňatek pocházel z Erasmova spisu Collectanea adagiorum, sbírky rybraných výroků klasických spisovatelů. Jung získal výtisk vydání l roku 1563, když mu bylo devatenáct. Když si v roce 1903 vybíral místo, byl již rozhodnut, že jeho udoucí dům by neměl stát blízko Burghólzli, ani centru Curychu. rchitektem byl jeho bratranec, profesor Fiechter, který přednášel rchitekturu na Federální polytechnice, nicméně Jung, který budovu plánoval spolu s ním, převzal mnohá rozhodnutí sám na sebe, což ozději napomohlo ke zdržení. Konečně tedy měl místo, kde mohl číst, psát a kouřit svou dýmku, niž by byl rušen neočekávanými návštěvníky. Jung rozhodně nepod-eňoval pomoc, kterou mohl psychotickým pacientům poskytnout, neměl však žádné zábrany, aby tuto práci opustil. Jednomu newyor-kému psychiatrovi, který toto jeho rozhodnutí zpochybňoval, řekl, e takovéto případy älze léčit, a to dokonce s tím nejočividnějším spěchem, často však za to platíte vlastním životem. Musíte věnovat simální úsilí reintegraci disociovaných psychických entit... Není -139-snadné léčit neurózy, avšak vyléčit případ na hranici dementia praecox je mnohem těžší." Jung neurotiky léčil i nadále — pakliže ovšem přišli za ním, do Kusnachtu. Pacienti doktora Junga museli nejprve použít malého par-níčku, který stál v přístavišti plném racků a divokých hus, a potom jít dobrých deset minut až k jeho žlutému venkovskému domu, stojícímu v zahradách na břehu Curyšského jezera. Museli zazvonit na naleštěný plechový zvon starodávného tvaru, a zatímco jeho osudové zvonění znělo domem..., museli čelit podrobné prohlídce ze strany skupiny navzájem se potýkajících psů. Jeden americký pacient o tom vypráví: Dům hlídal, a činil ho tak ještě méně pohostinným, Jungův teriér, pes spíše nepříjemný, který člověka vždycky odměřené doprovázel k rovněž odměřeným vstupním dveřím. Dům má formální, typicky buržoazní švýcarskou strukturu... Má týž uzavřený. a nepřístupný vzhled oněch zámožných švýcarských domů, které | vidíte všude... Jung mne varoval, že lidé, kteří jsou uzavřena nevědomému, si musí dát na jeho psa pozor. Pes má prý ve zvyku takové lidi kousat. Byl jsem hluboko v nevědomí, tak jako každ^ v okolí Junga... Když otevřel svou studovnu, nazval ji laskavě äko^ morou hrůz". Malá místnost byla plná nakupených nepřečtených! dopisů, poznámek psaných jeho vlastní rukou, všemožných typ! tiskovin a knih otevřených na speciálních místech... Uprostře toho nepořádku bylo trochu omšelé čalouněné, lehce plandav kožené křeslo. To bylo určeno pro pacienta. Pokoj měl vzhle častého, neformálního používání a pohodlí. Bylo to privátní, ní jivé, avšak trochu maličké hnízdo velkého muže, jehož kůlnu a intelektuální zvědavost a hledání neznaly hranic. I pes k tor všemu patřil. Pozoroval mne zpod Jungova stolu... V Kusnachtu se usadila i Jungova matka a někdy kolem roku 191 se přistěhovala i jeho sestra Trudi. Jung neměl sekretářku, -140fičetnictví a psaní na stroji pro něho obstarávala ona. Přicházela do domu každou sobotu, aby s ním, Emmou a dětmi poobědvala, příliš toho však nenamluvila a vedla veskrze nedobrodružný život. Nikdy .neopustila Švýcarsko. Šestnáct let dělala bratrovi sekretářku a stejně jako jeho matka byla i ona důležitá pro Jungovy děti. Když si paní Spielreinová vyžádala setkání, Jung to odmítl. Nabídl jí, že se s ní setká pouze na půdě nemocnice. V květnu si jedna Sabinina přítelkyně povšimla, že Jung během jedné^vé přednášky náhle zbledl. Když se rozhlédla kolem, spatřila stát vedle věšáku na kabáty Sabinu i tváří celou bílou. Nervózní, že nad sebou ztratí vládu, jako tehdy, :dyž mu uštědřila políček, opustila místnost. Na další lekci však přišla novu, sedla si přímo naproti němu a pozorně ho sledovala. Později téhož měsíce napsala Freudovi, aby se ho zeptala, zda f se s ní nemohl setkat. Místo odpovědi její dopis poslal Jungovi: Zvláštní! Co ta žena je? Chodí v mrákotách, je to mluvka

nebo yanoik?... Kdybych od vás nic neslyšel, předpokládal bych, že nic svite." Jung nyní přiznal, že je to ona žena, o které měl přednášku ř Amsterdamu. Protože ze zkušenosti vím, že by znovu rychle upadla, kdybych ji připravil o svou podporu, pokračoval jsem v tomto vztahu dlouhá léta a nakonec jsem zjistil, že jsem byl morálně zavázán k přátelství s ní, dokud jsem nepochopil, že se tu proti mé vůli roztáčí jistá kola, načež jsem se s ní rozešel... Tak jako Gross je i ona typickým případem boje proti vlastnímu otci... a já jsem se její gratissime pokoušel léčit svou nekonečnou trpělivostí... Má první návštěva ve Vídni měla velmi dlouho své následky, nejprve nutkavé pobláznění v Abbazii, pak Židovka, která se objevila v docela jiné formě, v podobě mého pacienta... A po celou tu dobu se v mé hlavě až příliš volně vznášely Grossovy ideje. Sabina byla typickým Rusem: äMálo trpělivosti a málo hloubky, tté malichernosti a mlžení — spousta toho, co není k ničemu." Junga by vůbec nepřekvapilo, kdyby ho Freud vydědil. Místo "^ však využil šanci prokázat mu laskavost. Nedošlo k žádné trvalé 141škodě, a kdyby on sám byl o deset let mladší, možná by měl podobné l zkušenosti. Ženy nám äpomáhají vyvinout si tlustou kůži, kterou! potřebujeme, a zvládat ,kontra-přenos, který je ostatně naším trvalým j problémem". Bylo to poprvé, co byl termín kontra-prenos použit. | äZpůsob, jakým se nás tyto ženy snaží očarovat maximální mož-1 nou psychickou dokonalostí, dokud nedosáhnou svého," pokračoval Í Freud, äje jedním z největších spektáklů přírody." Jeho shovívavost vyprovokoval nový rozpuk Jungovy zkroušenosti. äJe příliš hloupé, že ze všech lidí právě já, váš ,syn a ,dědic, bych měl rozházet vaše dědictví s takovou lehkomyslností, jako kdybych tomu všemu vůbec nerozuměl." Znovu však naznačil, že se poučil ze svých chyb. Po přestěhování do Kusnachtu se Jungova praxe rozšířila rychleji než očekával. Jakmile Sabině v červnu skončily přednášky, přišla za ním. Jung se před ní pokusil prchnout, ona se však zdála být klidná. Jung, který napůl věřil tomu, co řekl Freudovi — že jeho pocity vůči ní patřily k jeho äžidovskému komplexu" — jí řekl, že ve Vídni byl okouzlen nejmladší Freudovou dcerou Sofií, které bylo téměř čtrnáct let, a že tyto pocity následně přenesl na Sabinu. V dopise Freudovi připustil, že byl z větší části odpovědný za ambiciózní naděje této mé dřívější pacientky. Držel jsem se svého principu brát každého mimořádně vážně a diskutoval jsem s ní problém společného dítěte, ovšem na čistě teoretické rovině, nicméně Erós pochopitelně číhal v pozadí, který učinil, že jsem veškeré další naděje a žádosti přisoudil své pacientce, aniž bych si jich v sobě povšiml. Když už se situace stala tak napjatoo» že vztah mohl být uchován pouze sexuálními akty, začal jsem; se bránit způsobem, který je morálně neospravedlnitelný. Napsal jsem její matce, že nejsem uspokojovatelem sexuálních potřebí její dcery, ale pouze jejím lékařem... Jelikož jsem až donedávna věnoval pacientce své přátelství i plnou důvěru, má činnost by" darebáctvím, se kterým se vám, jako svému otci, neochotně svěřuji... Žádám vás mnohokrát o odpuštění, neboť tím, co mne zatáhlo do těchto zapeklitostí, byla má vlastní hloupost. 142Žádal Freuda, aby Sabinu ujistil, že nyní mu o všem řekl celou iravdu. , Freud jí poslaťusíniřující dopis. äFakt, že jsem neměl pravdu a že a selhání je třeba dát vinu nikoli ženě, ale muži, jak připouští můj oladý přítel, uspokojuje mou potřebu vysoce si žen vážit." Freud icustále hrající — a možná přehrávající — roli rozmazlujícího otce, ekl Jungovi, že je ochoten odpustit äty největší přehmaty na vaší traně. Nevyčítejte si, že jste mne učinil součástí věci; nebylo to vaším sdnáním, ale jejím, a myslím, že záležitost skončila způsobem uspo-;ojivým pro všechny." Jung pouze osciloval ämezi extrémy Bleulera i Grosse". Grossův vliv skutečně Junga posunul blíž nejenom k Sabině, ale aké k Freudovi, který mu napsal: äKdyž uvážím, že vám dlužím konečnou konverzi i hlubokou jistotu stejné zkušenosti, jakou měl iross, nemohu být ani v nejmenším rozhněvaný." Na člověka, který atolik porozuměl skrytým přáním myšlenek, měl k nim Freud až říliš patetické sklony. Když došlo pozvání k přednáškám na dárkově univerzitě i Junovi, udělalo to Freudovi radost. Mohli do Ameriky odjet stejnou )dí, procházet se společně po palubě a vést spolu dlouhé rozhovory.

^,Tím se, pokud jde o americký výlet, docela mění mé pocity a činí líc důležitým." Prezident univerzity, Stanley Halí, zároveň pozval i Freudova maďarského přítele, Sándora Ferencziho. Před vyplutím z přístavu v Brémách se zde Jung, Freud a Ferenczi ešíi dne 20. srpna. Po devíti letech abstinence, k níž ho inspiroval Ueuler, se Jung při obědě napil vína, nepočítal však s účinkem, jaký by o mohlo mít. Při konverzaci o prehistorických mrtvolách, které byly lalezeny v severním Německu, si je popletl s mumiemi vykopanými Ľ belgických rašelinišť. Freud se pokoušel změnit téma řeči, a když c opilý Jung ve své zatvrzelosti hovoru o mrtvolách nemínil vzdát, Teud pravil, že jeho monolog má stejný význam jako Jungův první enve Vídni — oba vyjadřují Jungovu touhu po jeho smrti. Když Jung "to interpretaci odmítl, Freud ochabl. Později to sváděl na vyčerpání l alkohol, avšak skutečná příčina, jak se Jung obával, byla víra v přání ti proti němu. 143Během osmi dní na moři si tito tři psychiatři navzájem interprel váli své sny. V jednom z Freudových snů vystupovala Martha a Mini ale když byl dotázán, s čím si sen asocioval, odmítl odpovědět a re že nemůže ohrozit svou autoritu. Dlouhá cesta po moři však pro ně byla méně odpočinková, než očekával. Nervové vypětí zapůsobilo S na jeho močový měchýř, tak na jeho střeva. Jungův návrh, že by ri prospěla kompletní psychoanalýza, však nijak neuvítal, i V New Yorku trpěli průjmem a bolestmi žaludku všichni tři, alei( ohroženě navštívili paleontologické muzeum, äkde lze spatřit všech) ty staré příšery, úzkostné sny stvoření pána boha". Když se setkj s Ernestem Jonesem, vyjeli si s ním na parníku na výlet kolem výběfl Manhattanu. Když je pozval Abraham Brill do čínské čtvrti, Jung, ktd neměl žádné zkušenosti s čínským jídlem, pojedl äjakési neuvěřitel jídlo s nasekaným masem, očividně dušeném v žížalách". V neděli ráj odjeli vlakem do Bostonu. äVenkov tu byl naprosto okouzlující," fl psal Jung, äsamé nízké kopečky, spousta lesů, mokřiny, malá jezírij nespočet pustých divokých skalisek, vesničky s domky natřenými l červeno, zeleno nebo šedivo s bíle orámovanými okny (Holandsko které se skrývaly pod nádhernými velkými stromy." ; Když k večeru dorazili do Worcesteru, zastavili se u Stání Halla. äPřijal nás kultivovaný, distingovaný starý džentlmen, ten sedmdesátiletý, projevující tu nejlaskavější pohostinnost. Má buclatí veselou, dobrosrdečnou, avšak mimořádně ošklivou ženu, která vS servíruje výborné jídlo." Její tělesná teplota se zdála být mnohi vyšší nežli teplota jejího manžela, neboť za mírného zářijového poí stála u otevřeného okna a větrala se, zatímco on postával u hoříd krbu a snažil se zahřát, ästav věcí, který Freuda inspiroval k trefnén naštěstí však privátnímu komentáři". Ráno se přestěhovali z hotelu l domu Hallsů. äDva negři, černí jako uhel, ve smokingu a s mimořác groteskním slavnostním výrazem, tu působili jako sluhové." Neb tu však žádné soukromí. äVšechny dveře byly otevřené, dokonce i| do koupelny nebo vstupní dveře do domu, a lidé chodili pořád se a zase tam..." j Jung si oblíbil äskutečně prostou eleganci" univerzitních budí avšak první zasedání kongresu bylo tak nudné, že si Freud s Jungl vyšli na vycházku za město, lVe třetí ze svých pěti přednášek Freud zopakoval svůj názor, iie psychoanalýza je, jakožto investigativní technika, nadřazená testu |lovní asociace. Z Jungových tří lekcí byla první o testu, druhá ÍO opakování stejného komplexu v rodině a třetí o äpsychických konfliktech v dětství". Jung a Freud, jenž totéž ráno přednášel o ämalém iHansovi", pětiletém hochovi posedlém sexem, kterého léčil, společně |aaranžovali, že Jung nabídne paralelní anamnézu, když pohovoří |o čtyřleté Agathli, aniž by ovšem použil její jméno nebo se zmínil, že jde o jeho dceru. Jung přednesl historkou o dívce — nazval jí Anna —, která chtěla vědět, kde se berou děti, a bouřila se, když jí odiče řekli, že je přináší čáp. Příběh posluchače rozveselil. Harvardský profesor James Putnám, který si Freuda a Junga iřišel poslechnout, řekl, že tato přednáška byla äplná osobnosti, ohně života". Byla publikována v roce 1910 v anglické i německé verzi, ivšak Jung udělal pro další vydání v roce 1915 pár změn. Freud, tterý v ní našel méně potvrzení po svůj příběh malého Hanse — ung omezil doklady dívčiny předčasné sexuální zralosti — namítal, e ävědec v sobě nedokázal plně překonat otce". Jung, který si

Putnama oblíbil, si pochvaloval jeho otevřenost l äneúnavnou touhu po objektivitě", ale Američanem, který na něho [apůsobil ze všech nejvíc, byl starší bratr Henryho Jamese, William, terému tehdy bylo něco přes šedesát let. Jejich otec, Swedenborgův jlásledovník, Henry James starší, psal o teologii. Poté, co William ames absolvoval soukromě vzdělání, především od svého otce, vy-tudoval medicínu na Harvardu, kde pak pokračoval ve studiích, aby e stal profesorem psychologie a filozofie. Dvanáct let strávil psaním ve knihy Psychologické principy, která ho po vydání v roce 1890 etablovala jako předního psychologa v zemi. Jeho další kniha. Druhy íboženské zkušenosti, byla publikována v roce 1902. Jednou se po večeři dostavil do domu Hallů. Protože se zajímal spiritismus, experimentoval s médiem jménem paní Piperová a při-(bil, že přinese i nějaké své poznámky týkající se jeho poznatků. áhl do náprsní kapsy a řekl, že přinesl nějaké papíry, které by mohly zbudit zájem, a vytáhl svazek dolarových bankovek. Náhodou či aschvál takto projevil výhrady vůči způsobu, jakým Halí využíval tkékoli příležitosti k apelům na peněžní dary pro školu. James sepřehnaně omlouval a teprve pak vytáhl z druhé kapsy ty správnél papíry. Když James později Flournoyovi napsal o tomto večeru, řekL že äse také setkal s Yungem /sic/ z Curychu, který vůči vám projevil velký respekt a udělal na mne velmi příjemný dojem". Freud však äna mne osobně učinil dojem člověka posedlého fixními idejemi", j Na večerní ceremonii, která se konala v pondělí třináctéhoJ obdrželi Freud i Jung před třemi sty lidmi čestné doktoráty, zláti střapaté barety a černé a červené taláry. Freud dostal doktorát psy. ; chologie, Jung doktorát za vzdělávání a sociální hygienu. äZískáváme l zde půdu," hlásil Jung, äa našich příznivců pomalu, ale jistě přibývá." l Jung na rozlučovacím večírku popíjel šampaňské s mladým i alkoholikem Mědili McCormickem, který ho dvakrát konzultoval í v Curychu. Jung se o něm zmínil v dopise Freudovi: äOsud, který | evidentně miluje bláznivé hry, právě včas položil na práh mých dveří dobře známého Američana (přítele Roosvelta a Tafta, majitele něko- \ lika velkých novin atd.)." McCormickova rodina vlastnila Chicago Tribune a Medillův bratranec Harold Fowler McCormick byl manželem dcery ropného magnáta a filantropa Johna D. Rockefellera. Jung o Medillovi debatoval s jeho ženou Ruth a řekl jí, že ädémon", který měl původ v äinfantilních vztazích jejího manžela k jeho matce", ho dotáhl k ädivokému a nemorálnímu životu." V manželství by však ämohla potlačit původní nemorální sklony láska". Když jí Jung psal, ignoroval doktrínu Otto Grosse, když však osobně hovořil s Medillem v New Yorku, připomněl mu ji. äJung mne varoval, abych nebyl příliš hodný a ptal se konkrétně, jestli se opravdu cítím svobodný. Doporučoval mi občasné lehké flirtování a říkal, abych měl na mysli, že v mém případě by mohlo být vhodné pořídit si milenku — že jsem velmi nebezpečný a divoký muž, že nesmím zapomínat na dědičnost a vlivy z dětství a že nesmím přijít o duši — když by ji dokázaly spasit ženy." Jung se mu svěřil, jak se sám vypořádal s polygamními podněty, a řekl mu, že äflirtování může jen doporučit, že sám v této zemi jeden flirt měl". Jung také hovořil o svém vztahu k Emmě, která ; se jednu dobu ädomnívala, že nikdy neporozumí jeho vědě," napsal Mědili, äa nevěnovala jí žádnou pozornost. Nyní však mu je při práci ; partnerkou." To bylo ovšem přehnané tvrzení. | 146Před tím než se Freud a Jung vydali na plavbu zpět do Evropy, břijali pozvání do Putnamova kempu na vrcholku Keene Valley v ho-tóch Adirondacks. Každý z nich zareagoval na primitivní podmínky l nedostatek pohodlí po svém: äNa Freudově tváři se objevil filozofický úsměv, když bloumal tímto bohatě rozrůzněným světem," napsal Tung. äJá jsem v poklusu běžel s ním a snažil si to užít." Na večer se Jung připojil ke zpívajícím a těšil se ze společných her. Je možné, že existovala spojitost mezi velikostí Jungova nového domu v Kúsnachtu a změnou v Jungově představě vědomí. Dříve si je představoval jako pokoj, kde nevědomí je jako sklopení, äa pak tu byla podzemní studně, která je tělem a posílá vzhůru instinkty". Na lodi se Jungovi zdálo, že je ve velkém středověkém domě. Vstoupil do něho z ulice a sestoupil do klenuté gotické místnosti. Odtud pokračoval do sklepa. Měl dojem, že je na

nejnižší úrovni, a našel zde čtvercový otvor. S lucernou v ruce zíral dolů, aby spatřil schody. Tak jako ve snu o penisu, který seděl na trůnu, ho podzemní schody dovedly dolů ke zjevení skrytého. Ocitl se v prastarém sklepení, možná římském, a když se podíval otvorem v podlaze, spatřil hrobku naplněnou prehistorickou keramikou, kostmi a lebkami. Jelikož na všem ležel netknutý prach, domníval se, že právě učinil velký archeologický objev. Zpráva, kterou o tomto snu podal na jednom semináři v roce 1925, se liší od j jeho popisu, které nacházíme v jeho Vzpomínkách, snech a úvahách, F kde říká, že v hrobě spatřil jen dvě lebky. i Když o snu diskutoval s Freudem, který se ho ptal, čí lebky to byly? Jung řekl, že patřily jeho ženě a nevlastní sestře. Pomlčel o vlastní interpretaci snu, která hovořila o tom, že dům představoval psýché s jejími nevědomými dodatky. Horní podlaží bylo prostorem vědomí a přízemí prostorem první roviny nevědomí. Jeskyně představovala primitivní svět. Temnota nižších úrovní znamenala, že jen stěží je bylo možné osvítit vědomím. Sen, jak se Jung domníval, äpoukazoval k základům kulturní historie — historie následných vrstev vědomí. Můj sen vytvářel jakýsi typ strukturálního diagramu lidské psýché; postuloval něco z naprosto neosobní povahy toho, co tvoří základ psýché." Říká, že šlo o äprvní potuchu o existenci kolektivního a priori spočívající pod úrovní osobní psýché". 147-12. KAPITOLA ^v NÁS PSYCHOANALYTICKY PRAPOR Sen o čtyřpatrovém domě povzbudil Jungův zájem o mytologii. Od poloviny října roku 1909 byl äpřímo posedlý myšlenkou, že jednoho dne napíše komplexní pojednání o celé této oblasti, přirozeně |,až po letech příprav a výzkumů... Archeologie, nebo přesněji myto-{logie, se mne docela zmocnila. Je to nevyčerpatelný zdroj úžasného materiálu." Jung nevysvětluje, proč archeologii spojuje s mytologií. V důvěře ve svůj sen a s přáním vydolovat ze svého nevědomí nějaký | materiál dokonce navštívil místo archeologických vykopávek, kde se j pozůstatky prehistorické minulosti dostávaly na povrch: äVeškeré mé potěšení z archeologie (po léta zasunuté) znovu vstoupilo do mého j života." I když sen obrátil Junga zpět k archeologii a mytologii, hlavní proud jej unášel jiným směrem — představy a motivy vycházející z jeho mytologické četby se mu objevovaly v nočních snech i bdělých fantaziích. Jung svou energii rozdělil mezi četbu knih a soukromou praxi, které přibývalo. Spoustu vydělaných peněz však pohltil dům. äJaký byste měl pocit," ptal se Freuda, äkdybych věci uspořádal tak, abych ze situace něco finančně vytěžil?" Freud mu navrhl: äNechtěl byste ohlásit sérii přednášek — nazvěte ji ,Uvod do psychoanalytické techniky — a umožnit svým .hostům, aby se za rozumný poplatek Přihlásili?" Během dvou týdnů již Jung žádal sto franků za kurz trvající tři týdny, což znamenalo, že by si při deseti žácích mohl za tři - 149 -týdny vydělat tolik, kolik činil jeho plat v prvním roce v Burgholzli, Jung se však do studia mytologie ponořil tak hluboce, že nechal uplynout dvacet sedm dní, aniž by se Freudovi ozval. Četl Herodota knihu o babylonských vykopávkách, knihu Richarda Payneho Knighta Dvě eseje o uctívám Priapa a čtyři svazky od klasického filologa Friedricha Creuzera Symbolismus a mytologie pravěkých lidí, zvláště Reků. äOtevírají se bohaté rudné žíly fylogenetické báze pro teorii neurózy. Později bych něco z toho rád použil do naší ročenky." Creuzer věřil, že knězi nebo zasvěcenci předávali prostřednictvím Eleusinských mystérií učení vycházející z pradávné moudrosti a nadřazené lidovému náboženství. Jeho pojetí mystérií, založené na Pausaniovi a Plutarchovi, se promítalo i do Fausta. Goethe měl ve svém vlastnictví obě vydání Creuzerova čtyřsvazkového díla a Wagner měl dokonce vydání původní. Poté, co navštívil místa archeologických vykopávek a zabýval se četbou mytologií, nabyl Jung přesvědčení, že k důkladnému porozumění psýché (je-li vůbec možné) dojde jen prostřednictvím historie nebo s její pomocí. Stejně je porozumění anatomii nebo ontogenezi možné jen na základě fylogeneze a srovnávací anatomie. Právě z tohoto důvodu se mi dnes starověk jeví v novém a závažném světle. To, co nyní — ve zhuštěné, zakrnělé nebo

jednostranně diferenciované podobě — nacházíme v individuální psýché, lze rozšířeno do celé své plnosti nahlížet v časech minulých. Šťastný je člověk, který tato znamení dokáže číst! Na Nový rok Jung o äproblematice starověku" píše Freudovi. äJe v ní bezpochyby i spousta infantilní sexuality, ale to rozhodně není vše. Spíše se mi zdá, že starověk zpustošil jeho zápas s incestem, jímž sexuální potlačení začíná (anebo je to jen jiná oklika?)." Jung se nikdy nevzdal toho, co jej naučil již profesor Zschokke — že růst lidského těla znovu opakuje celou evoluci lidské rasy. Jestliže starověk koresponduje s dětstvím jedince a mytologii je možné číst jako mapu starověku, pak se Jung mohl dobrat nových vzrušujících vhledům do psýché, ducha, duše. A jestliže byli spiritisté tak blízko pravdě, čemuž dosud věřil, proč by se měl ke všemu okultnímu obracet zády? -150I když Jung neměl respekt k zakladatelce Teozofické společnosti ipaní Heleně Blavacké, měl některé její knihy a také osmnáct knih od G. R. S. Meada. Jakožto médium vycvičené v Tibetu o sobě Blavacká tvrdila, že spolu s Ježíšem, Buddhou a Mohamedem má přístup k záhadným pravdám, jež byly známy lidem dávnověku a které se jen částečně i uchovaly jako součást velkých náboženství. Tvrdila, že je v kontaktu sisis, a tvrdila (tak jako Jung), že pro představy, které se zjevovaly jejímu ävnitřnímu oku" neexistoval žádný představitelný zdroj v její paměti či znalostech. V roce 1885, šest let před smrtí H. P. Blavacké, prohlásila Londýnská společnost pro psychický výzkum, že byla podvodnicí. Teozofická společnost, založená v roce 1875 v New Yorku, měla pobočky všude po světě a její publikace zpopularizovaly takové věci, jako byly gnosticismus, astrologie, východní náboženství, západní filozofie, vegetariánství, jasnozřivost a telepatie. G. R. S. Mead, jeden ze vzdělanějších teozofických spisovatelů, redigoval knižní řadu Ozvěny gnóze, která äpro neustále se rozrůstající okruh těch, kteří takové věci mají rádi, měla lépe zpřístupnit některé ozvěny mystických zkušeností a iniciační tradice jejich duchovních předků". Některé heretické sekty prvokřesfanů o sobě tvrdily, že disponují jakýmsi zvláštním poznáním neboli gnosis. V různých sektách se vy-r vinuly různé formy gnosticismu, ale jedním ze společných principů i bylo, že mezi silami dobra a zla se odehrává jakási nepřetržitá bitva. Vesmír začal existovat, když se původní duchovní jednota rozpoltila do duality nižšího demiurga a ženské emanace Boha. My jsme vězni výsledného kosmu, kde nás od Boha odděluje prostor a čas, nicméně j. v každém z nás dříme padlá jiskřička božské podstaty. Naše jediná | šance ve znovuspojení s Ním je v gnózi, v poznání, jež nemá původ l v rozvažování mysli, ale ve zjevné zkušenosti. j V anamnéze Krysího muže používá Freud pro nejranější impulzy | dítěte vůči rodičům a sourozencům fráze äjaderný komplex". Žil | v naději, že Jung se dospěje k závěru, že mytologie se soustřeďuje na stejné impulzy jako neurózy, nicméně ten kráčel docela jiným směrem, jednak díky Meadovi a částečně i proto, že se změnil jeho vlastní postoj k fantazii. Obvykle před ní ustupoval, i když si uvědomoval, že byla ne-, odlučitelná od literární a výtvarné tvorby. äJako forma myšlení však 151pro mne byla naprosto nečistá, tak jako nějaký typ incestního vztahu l který je z intelektuálního pohledu skrznaskrz nemorální." Svůj odpor překonal ädíky procesu projektování vlastního materiálu na slečnu Millerovou". Frank Millerová byla mladou americkou spisovatelkou která nosila stejné jméno jako její otec Frank Miller. Jung si přečetl její esej, kterou Flournoy s pochvalnou předmluvou představil v Archivech psychologie v roce 1905. Název eseje byl äNěkteré příklady podvědomé tvořivé imaginace". Slečna Franková hodně cestovala a mezi lety 1899 a 1900 se zabývala literaturou a filozofií na univerzitách v Berlíně, Lausanne a Ženevě, kde byl jedním z jejích učitelů právě Flournoy. V eseji tvrdí, že pro její básně a fantazie, které se jí představily ve stavu polovědomí, byla hlavní äinspirací" hra paměti. Cestovala po Evropě a Severní Americe a prezentovala cosi, čemu říkala äřada tří ilustrovaných kostýmních přednášek o Rusku, Řecku a Skandinávii". Oblečena postupně do kostýmů ruské venkovanky ze severu, středověké bojarky, řecké venkovanky a paní z dob klasického Řecka, přednášela o způsobech, zvycích a osobních zkušenostech z různých zemí, předčítala své překlady a recitovala vlastní básně.

Když citovala ze svých básní a fantazií, snažila se vystopovat jejich zdroj v důvěrně známé literatuře a osobních zkušenostech. V jedné z jejích fantazií vystupuje aztécký válečník Ciwantopel, který nikdy nenašel žádnou spřízněnou duši. Jednou náhle jeho i koně zabil malý had. Když si Jung pročítal její práci, spatřil v ní äosobu, která tak jako já měla mytologické fantazie a sny, které měly veskrze neosobní charakter". Jung se je zkusil interpretovat, jako by tu šlo o jeho pacientku. Hada považoval za symbol, který měl a neustále má týž význam. Jung říká, že tyto symboly se objevují ve snech a fantaziích, protože subjekt se vrací zpět k archaické a mimoslovní formě výrazu. Zásadní konflikt je v sexuálním pudu, který se tu obrací sám proti sobě. Had představuje ohlížející se incestní nutkání a kůň (tak, jako v jeho známém snu o koních) kupředu hledící kreativitu. Aby mohlo dojít k uvolnění kreativního a rozmnožovacího podnětu, je třeba obětovat incestní prvek. äSexualita je sebedestrukdvní," říká. V tomto se Sabinin vliv mísí s vlivem slečny Millerové. Je možné, že Jung, který si předplatil Archivy psychologie, si přečetl její esej, publikovanou 152r roce 1905, a zabýval se jí ve své přednášce v Herisau. Jak poukázal yilliam McGuire, tato přednáška byla ve skutečnosti prvním nástinem eho knihy Transformace a symboly. V jedné své básni, jež byla směsicí erotiky a náboženského cítění, vyjadřuje, že její představa Boha se odvozuje od jejího otce, nicméně před přáním, aby ji stále mohl vřele objímat, ji zastavila až bariéra incestu. V jiné básni představuje touha motýla po slunci, jak říká ĽJung, její introvertovanou sexualitu. Její použití mytologických témat indikuje schizofrenické tendence: jestliže nebude méně obrácenou do sebe, zhroutí se, předpovídá Jung v jakési komplikované argumentaci, která pendluje mezi jejím esejem a spoustou rozličných motivů z my-itologie. Když se Frank později vrátila do USA, opravdu se zhroutila. VDanverské státní nemocnici ji diagnostikovali jako äpsychopatickou osobnost s hypomaniackými rysy", avšak její zhroucení mělo úplně : jinou podobu, než jakou předpokládal Jung. Jung, který chápal mýty jako projev společné základny individuální imaginace a vědomí celé rasy, delegoval v zimě 1909-10 na Sabinu a její dva asistenty — čtyřiadvacetiletého Johanna Jakoba Honeggera a Jana Nelkena — úkol studovat mytologii a sbírat materiál přeludů, ^halucinací, fantazií a snů pacientů, který se zdál tématicky relevantní. Honegger, syn psychiatra, byl ävelmi inteligentní a důvtipný". Původně Junga konzultoval äkvůli pocitu ztráty smyslu pro realitu", trvající několik dnů (psychasthenia — inverze libida — dem. praec.) äMomentálně se ho snažím dostrkat k psychoanalýze, a to tak, aby se dokázal analyzovat vědomě sám; tímto způsobem snad může předejít automatické sebedezintegraci dem. pr." Jak poukazuje historik lékařství Hans Walser, Jung se v tomto případě zmiňoval o äobsahu psychózy" — ; o myšlenkách a představách — nikoli o schizofrenické psychóze. Tento nadaný mladý muž se stal Jungovi bližším přítelem než kdokoli jiný od časů Otta Grosse. äStěží mine den, aniž bychom si nevyměnili myšlenky f a nápady." Debatovali spolu dokonce i o svých snech. [ Když v roce 1959 dělal John Freeman interview s Jungem pro S televizi, jedna z položených otázek zněla: äExistuje nějaký případ, na J který se dnes můžete ohlédnout a říci, že snad znamenal bod obratu [ ve vašem uvažování?" 153äAle ano," odpověděl Jung. Bodem obratu prý byl objev, äžel v naší duši existuje jakási neosobní vrstva, a rovnou vám dám příklad"; Jungovou äneosobní vrstvou" bylo to, co obvykle nazýval kolektivním nevědomím. Příkladem, který měl na mysli, byl často jím citovaný! příběh o schizofrenním pacientovi, jenž ho jednoho dne popadl žal klopu kabátu, ukázal na slunce a řekl mu, že má penis. Kdyby prýj doktor Jung pohnul hlavou z jedné strany na druhou, mohl by ho spatřit. Tenhle sluneční penis prý způsoboval vítr. Jung vypráví, že o čtyři roky později četl jakési pojednání o mi-thraismu, starověkém perském náboženství uctívání slunce. Mithrais-mus vysvětluje, že vítr má původ v jakési trubici, která visí ze slunce, a mohou ji spatřit ti, kteří se dívají od východu k západu. A protože zmíněný pacient nemohl mít o mithraismu ponětí, jeho přelud musel mít původ v kolektivním nevědomí. K tomuto rozhovoru se schizofrenikem došlo, podle Junga, v roce 1906. Jung příběh vyprávěl dalších

padesát let, avšak v roce 1911, kdy jej popisuje poprvé, již netvrdí, že by jej vedl on sám. Prý se o něm dozvěděl od Honeggera. Esej äStruktura psýché" z roku 1930 nám však říká, že rozhovor s pacientem vedl on, a v revidovaném vydání Symbolů transformace z roku 1952, píše: äKdysi jsem narazil u schizofrenního pacienta na následující halucinaci..." John Freeman vyzvídal, jestli si zmíněný schizofrenik nemohl zapamatovat něco, co už někdy slyšel nebo četl. äO nikoli," odpověděl Jung. äO tom nemůže být pochyb, protože tehdy se to ještě nevědělo... Bylo to publikováno o čtyři roky později, než jsem to pozoroval u svého pacienta." Kniha Em Mithrasliturgie (Mithrova liturgie), jejímž autorem byl Albert Dietrich, byla publikována v roce 1903. Druhé vydání této knihy je z roku 1910. Jung vlastnil výtisk tohoto vydání. Podle poznámky, kterou připojili editoři k jeho Sebraným spisům, äaž následně zjistil, že jeho vydání z roku 1910 bylo opravdu vydání druhé". Nejdramatičtější Jungovo podání tohoto rozhovoru lze najít v jeho přednášce äKoncept kolektivního nevědomí" z roku 1936. Zatímco osobní nevědomí, jak říká Jung, äse skládá většinou z kom plexů, obsah kolektivního nevědomí tvoří archetypy". Archetypické představy definuje jako ty, jež mají archaický nebo prapůvodní cha-154kter, a korespondují s dobře známými mytologickými motivy. Jung lavrhuje, že ukáže, äjak lze existenci archetypů dokázat", a říká, že i ohledem na äpředpoklad, že vytvářejí určité psychické formy, je řeba diskutovat jak a kde získat materiál, který tyto formy demon-truje". Jedním ze zdrojů, který může archetypální materiál obsahovat, sou, podle Junga, sny; jiným prý jsou fantazie produkované promyš-enou koncentrací; třetím jsou přeludy paranoiků. Jméno zmíněného pacienta bylo Schwyzer a Jung tvrdí, že ho jnašel stojícího na okně, jak kýve hlavou a zírá do slunce. Řekl mi, ať udělám totéž, protože budu moci spatřit cosi velmi zajímavého... Ve své megalomanii se domníval, že je Bůh i Kristus v jedné osobě... Jeho přeludy byly převážně náboženské, a když mne pozval, abych zíral do slunce jako on a kroutil při tom hlavou, pochopitelně si přál, abych s ním sdílel jeho vizi. Hrál roli mystického mudrce a já jsem byl neofyt. Prožíval pocit, že je sám slunečním bohem, který tvoří vítr kýváním hlavou sem a tam. Caři Meier, původně Jungův asistent, který tohoto pacienta znal, podává jeho popis v knize Duše a tělo z roku 1986. Měl ätu nejčistší halucinační fantazii a halucinoval ve dne v noci". Říkali mu ädoktor Schwyzer". Podle Meiera to byl ovšem Honegger, kdo s ním vedl konverzaci a který o ní podal zprávu Jungovi. Jiný člen týmu v Burghólzli, Herman Nunberg, trochu nespolehlivý svědek, ve svých memoárech vzpomíná, že klamná představa pocházela přímo od Honeggera, nikoli od Schwyzera. Sabina, Honegger a Nelken dokázali najít pro Junga spoustu materiálu. Honegger hovoří o jednom paranoidním úředníkovi, který si své komplexy projektoval do svého bezprostředního okolí a celého světa. Hovořil o znovuzrození světa, o äkompletní identifikaci vesmíru sbohem (tj. s pacientem), o sebeinkubaci, o transformaci mrtvých ve hvězdy a o plochém světě obklopeném mořem". Honegger usuzoval, že revival prastarých mýtů a kosmologických teorií představuje äre-| gresi, která se vrací nejen do individuálního dětství, ale do dětství g celé lidské rasy... Příčinou tohoto regresu je introverze libida." Bylo -155-přirozeně nemožné ověřit si, zda pacienti čerpali z toho, co se do-1 zvěděli od druhých lidí, nebo z toho, co poznali díky čtení publikací3 Teozofické společnosti nebo jiných knih, pamfletů, novin a časopisů. Jung, který si Honeggera oblíbil, jej povzbuzoval k sebeanalýze a měl jen funkci dohlížitele. Když Honegger odešel, aby přijal práci l na jedné psychiatrické klinice blízko Ženevy, Jung zjistil, že se jeho l libido ätočilo dokola a pátralo po dalším vhodném objektu", s Nyní mezi ním aJungem existovaly dva zdroje nedorozumění. Jung i měl pocit, že Honegger nepracuje dosti tvrdě, a pobízel ho, aby více četl a ukončil svou disertační práci. I když odmítal Honeggerovo zaujetí i pro dívku jménem Heleně Widmerová, přijal ji jako svou sekretářku. Na počátku února 1911 přijal Honegger práci na psychiatrické klinice v Rheinau, kde pracoval na své doktorské diplomové práci. Ľ Přál si, aby jeho asistentem byl Jung, a Freud Jungovi doporučoval, i aby se ho äujal a vedl ho na základě jeho vlastní přirozenosti", Jung se mu

však zdráhal dát práci dříve, než získá doktorát. Obměkčený ho však na konci června přijal. Ani ne za dva měsíce, 28. března 1911, se však Honegger zabil injekcí morfia. Reagoval tak na povolávací rozkaz k vojenské službě, kam se měl dostavit následujícího dne. Jung napsal: äJediným jeho motivem bylo uniknout psychóze, neboť si za žádných okolností nepřál vzdát se života v souladu s principem slasti." Jung po jeho smrti řekl, že äse pokoušel dát dohromady všechny rukopisy, které by po něm mohly zůstat..., aby bylo pro vědu zachráněno cokoli, co se zachránit dalo". O pět let později Jung napsal: äJeho výzkumy jsou v mém vlastnictví a připravuje se jejich vydání." Nicméně, kromě stručného abstraktu v ročence, se žádná Honegge-rova práce v tisku neobjevila. Aniž by si Freud stěžoval na spoustu času, který Jung trávil studiem mytologie, přece jen projevil své podráždění, když se dopustil freudovské chyby. V jednom ze svých dopisů napsal, že se natolik. rozhněval na své vídeňské kolegy, äže si přeji, aby měli jediný zadek, abych vás všechny mohl seřezat jednou holí". Místo ihnen (je) napsal; Ihnen (vás). A když při listopadovém setkání ve Vídni tvrdohlavě trval na tom, že všechna hysterie pochází ze vzpomínek akumulovaných ve 156éku jednoho až čtyř let, zaútočil na Jungův názor, že by mohla mít (dědičný či tělesný původ. [ Oba se však shodovali, pokud šlo o základní podstatu mýtů, které .zcela ,přirozeně vypovídají o jaderném komplexu neurózy", napsal jung. Psychoanalýza byla čím dál populárnější a oba sdíleli radostné pohnutí. Jung hlásil, že na setkání Švýcarské psychologické asoci-ice rozdávali Bleuler a další dva mluvčí pojednání o psychoanalýze , titulem äPsychiatrická společnost je naše". Při korespondenci o mytologii se Jung s Freudem snažili navzájem neprovokovat, ačkoli Freud si někdy protahoval svaly, aby svému kolegovi připomněl, kdo že je tu hlavní šéfem. äNemyslím si, že by bylo dobré vrhnout se přímo do všeobecného problému starodávné mytologie. Lepší by bylo přistupovat k ní řadou detailních studií." Jinou nebezpečnou otázkou byla kolize mezi mytologií a náboženstvím. Zde se Freud pokusil o preventivní úder: äPřipadá mi, že konečnou základnou lidské potřeby náboženství je infantilníbezmocnost, která je u člověka mnohem větší než u zvířat. Člověk si po ztrátě dětství nedokáže představit svět bez rodičů a vymýšlí si spravedlivého Boha a laskavou přírodu, dvě nejhorší antropomorfní falzifikace, jakých se mohl dopustit." Jung jeho ruku ze svých zad nesetřásl, ale nenechal se jím vést. Když v lednu 1910 přednášel pro společnost studentů o äsymbolismu", rozlišoval mezi logickým uvažováním, k němuž patřila slova — diskurz nasměrovaný ven — a uvažováním äanalogickým", ke kterému patřila fantazie a cit. Bylo beze slov, obrazové a nasměrované dovnitř. Když Freudovi vyprávěl o této přednášce, řekl, že se pokoušel äsymbolické" postavit na psychogenetický základ, tj. ukázat, že v individuální fantazii je primům movens, individuální konflikt, materiál nebo forma (podle toho, čemu dáváte přednost), mytický nebo mytologicky charakteristický. Pro Freuda ovšem nic takového jako nonverbální uvažování neexistovalo. Symbolismus byl, podle jeho názoru, vždycky sekundární, odvozený ze systému, ve kterém společně svou roli hrály historie, ;)azyk a osobnost. Jung, analyzující mýty a symboly, však mnohem méně pozornosti věnoval kontextu — historickému, literárnímu a lin-gvistickému. Jak to vyjádřil John Forrester, äon nerozlišoval mezi pů-^dními a odvozenými verzemi mýtů. Všechny mýty se mu tudíž roz157pouštěly do uniformního pole symbolické přítomnosti." Podle Juneal nás psychóza uvádí do přímé konfrontace se symboly, které naplňuje nevědomí, a ty mají větší spojitost s mytologií než s jednotlivcem, l Aby Freud s Jungem svou alianci udrželi při životě, činili se slepými vůči emociálnímu temperamentu toho druhého. Jelikož June by nebyl ničím, kdyby nebyl svým temperamentem religiózní, nemělo smysl říkat mu, že se potřeba náboženství zakládá na infantilní bezmocnosti, stejně jako nemělo smysl říkat Freudovi, že fantazie má svůj původ mimo individuální vědomí. Pokoušeli se oblasti vzájemného nesouhlasu přehlížet a udržovat vzájemný dialog o svém kvazivojenském tažení. äMyslím, že bychom měli pozdvihnout náš psychoanalytický prapor," navrhoval Freud, änad teritoriem normálního milostného života, který je nám, koneckonců, velmi blízký. Možná přispěji několika

stránkami do ročenky." Byl to však Jung, kdo na ní musel udělat většinu práce a, jakožto redaktorský nováček, brzy zjistil, že to je práce nudná a unavující. Narozdíl od Freuda, který měl dost literárního talentu na to, aby vyhrál Goetheho cenu, se většina přispěvatelů vyjadřovala neobratně a upovídaně. Jung, který chtěl, aby bylo všechno pro tiskaře připraveno do konce ledna, musel udělat spoustu škrtů a korektur. Nic ho však nedokázalo zadržet před äpřekypujícími požitky z mytologie, pro kterou jsem si vždycky, jako na dezert, rezervoval večer." Jung přistupoval ke svým ämytologickým snům s takřka autoerotickou slastí". Nebylo to však jeho jediné erotické potěšení. Podle Freuda a Jo-landy Jacobiové si začal pletky s jednou ošetřovatelkou z Burghólzli, cílevědomou Holanďankou, která byla o rok starší než on. Maria Moltzerová, bouřící se proti svému otci, majiteli lihovaru Bois, utekla do práce na abstinenční klinice, avšak když hledala náhražku za otce, nenašla ji v Bleulerovi, ale v Jungovi. Tato milostná aféra urychlila krizi s Emmou. Po letech, kdy s manželem tak málo sdílela jeho dny, musela být potěšena, když jí Jung nabídl, že jí v rámci stabilizace manželství udělá psychoanalýzu. Napoprvé reagovala dobře a věřila, že jejich vztah lze vylepšit. Rozvinul se však určitý druh krize, možná proto, že si Jung začal novou pletku, je ovšem možné, že dokázal stavu rovnováhy dosáhnout jen souhlasem, že budou mít další dítě. 158V době, kdy se Jung zpovídal Freudovi, byla Emma opět těhotná. ng znovu, stejně jako když Freudovi vyprávěl o Sabině, překroutil kta: Tentokrát jsem nebyl tím, kdo je pokoušen ďáblem, ale mou ženou, která naslouchala zlému duchovi a bez jakéhokoli důvodu uspořádala řadu žárlivých výstupů... Dokud neexistuje záruka vzájemné svobody, analýza jednoho z partnerů je obtížná. Nezbytným předpokladem pro dobré manželství se mi zdá oprávnění k nevěře. Pro Junga bylo typické, že popírá nevěru a zároveň pro ni hledá ospravedlnění, nicméně Freud mu možná věřil. Jak si povšiml Ernest Jones, äFreud, navzdory svému mimořádnému géniu v průniku těch nejhlubších vrstev mysli, nepatřil mezi velké znalce mužů". Emma ještě neměla důvod žárlit na další novou pacientku, dvaadvacetiletou Toni Wolffovou. Ta měla velmi těžké a nebezpečné deprese po smrti otce, kterému bylo čtyřicet, když si vzal za ženu dva-cátnici. Po příchodu Toni do ústavu to vypadalo, že je, tak jako kdysi Sabina, na pokraji šílenství. Jiný lékař by možná při pokusu dostat je zpátky z okraje neuspěl, ale Jung, který rozpoznal výjimečnou kvalitu jejich vnímavosti a inteligence, jim oběma pomohl uvažovat tvořivě. Nedokázal by to, kdyby do hry nevstoupila jeho vlastní tvořivost. Buďto by selhal, nebo by se nepokoušel překonat své přetrvávající pochyby o přednostech monogamie. äEtický problém sexuální svobody je skutečně ohromný, a zasluhoval by si potu všech ušlechtilých duší." l Od Salcburského kongresu získávalo hnutí na motivaci. Ročenka l poskytla Jungovi a Freudovi fórum i prostředek, díky nimž mohli uplat-I ňovat svou autoritu. Neměli však žádnou vládu nad heterogenními l aktivitami, probíhajícími pod psychoanalytickou vlajkou, ani hetero-I doxními názory, které psychoanalytikové sami publikovali. Prvním Jun-; govým návrhem bylo vložit do ročenky oddíl recenzí a i sám Freud ; uznal, jak by to bylo užitečné. äVy budete napomínat své Vídeňáky a já se budu zabývat lidmi z Curychu, kdyby se chtěli toulat po svém. Tyto recenze musí vyjadřovat naše osobní přesvědčení; je to pokus o literární diktátorství, ale naši lidé jsou nespolehliví a potřebují disciplínu." 159-Mohlo by to vést přímo k nápadu založit mezinárodní orga- nizaci. Forel již provokativně zformoval cosi, co bylo společnosti potenciálním rivalem — asociaci evropských psychoterapeutů. Preud však pro tuto chvíli, neboť ho zajímala především cenzura, chtěl organizační problém odložit přidružením svých podporovatelů k jiné skupině. Požádal Alfreda Adiera, aby připravil memorandum o zápisu psychoanalytiků do sociálně demokratické strany. Adier, o čtrnáct let mladší než Freud, byl od roku 1902 aktivním l členem Středečního psychologického klubu a Freud měl vysoké mí- | není o knize Studie o podřízenosti organu, kterou vydal v roce 1907. Na konferenci v Salcburku v dubnu 1908 Adier přečetl pojednání ; o äSadismu v životě a neuróze". Avšak těsnější přátelství s Freudem navázal Sander Ferenczi a oba spolu na Nový rok 1910 prodiskutová-vali problém disciplíny.

Freud, který hned druhý den napsal Jungovi, vyjádřil názor, že příští kongres, který by měl proběhnout na konci "\ března v Norimberku, by se měl vyjádřit i k takovým úkolům, jako je organizace. Jung se věcí příliš nezaobíral. Vrátil se k ní až následující měsíc, když se doslechl, že Freud po Ferenczim žádá, aby ohlásil ; kongres o äorganizaci a disciplíně". Ačkoli Freud opustil myšlenku na politické přidružení asociace, stále ještě dával přednost splynutí s nějakou větší skupinou — třeba s Mezinárodním bratrstvem etiky a kultury, kterou organizoval chemik z Bernu, Alfred Knapp. Jung byl ovšem proti. äOcitám se nyní v tak vratké rovnováze mezi Dionýsem a Apollem, že se ptám, zda by nemělo smysl znovu zavést některou z těch starších kulturních hloupostí, jako třeba kláštery." Kdyby si prý přáli splynout s jinou skupinou, mělo by to být äpřiživováno hlubšími instinkty rasy". Náboženství prý lze nahradit pouze náboženstvím. Jung, na něhož měli vliv Otto Gross a Nietz-sche (který ovlivnil i Grosse), zpochybňoval tradiční představy dobra a zla. äNeměli bychom milovat i zlo, abychom unikli od posedlosti ctností, která nás znechucuje a zakazuje nám radost ze života?" Kdyby psychoanalýza měla morální funkci, znamenalo by to znovuvzkřísit mezi intelektuály cit pro symbolické a mytické, transformovat Krista zpět ve věšteckého boha vína, kterým byl. -160a takto absorbovat všechny extatické podněty křesťanství s jediným předmětem kultu a posvátného mýtu — opilým svátkem radosti, kdy si člověk může užít étosu a svatosti zvířete. Vyprovokoval tento dopis Freudovy pochyby o moudrosti svého l rozhodnutí postavit Junga do čela hnutí? Jak by asi využil svých sil, | když jeho přáním bylo, aby psychoanalytikové absorbovali äveškeré | extatické podněty křesťanství" a transformovali je postupně v uctívání tDionýsa? ! Mohlo by se zdát, že pro Freuda bylo jednodušší změnit svou E mysl než přesvědčit své vídeňské příznivce, aby Junga přijali za svého l prezidenta. Jenže změnit své myšlení pro něho nikdy nebylo snadné, | a i když v něm tento dopis navodil úzkost, neprojevil ji ve své odpo-, vědí ani náznakem. Aniž by se zmínil o zlu, křesťanství či Dionýsovi, svého nápadu splynout s nějakou jinou skupinou se vzdal. ! Jak to vyjádřil Ernest Jones, Freud až příliš nedůvěřoval průměru, i než aby dal přednost demokratickým metodám. äPřál si být promi-I nentním ,vůdcem, který by řídil aktivity pobočních společností a jejich l členů: ještě víc si přál být vůdcem permanentním, jakýmsi monarchou." Freud, který plánoval coup ďétat, se svěřil pouze Jungovi a Ferenczi-mu. Ústředí mezinárodní organizace by mělo být ustaveno v Curychu. Ferenczi formuloval návrhy, které by prezidentovi dali téměř diktátorskou moc. Členové by svá vědecká pojednání nemohli publikovat bez jeho požehnání. Jung, který již byl redaktorem ročenky, by měl pod kontrolou vše, co bylo pod vlajkou psychoanalýzy publikováno. Ačkoli Freud Junga pověřil administrativní přípravou kongresu, ; ten náhle odcestoval do USA. Obdržel telegram od ženy Mědili , McCormicka, který utrpěl recidivu. Jung nechal Honeggera, aby (s po-| mocí Emmy) převzal péči o své další pacienty a aby učinil konečné l přípravy na kongres. Freudovi napsal: äNebuďte na mě dopálený kvůli mým vylomeninám." Aniž by vysvětlil, kdo pro něho poslal nebo proč uposlechl předvolání, napsal, že tento výlet bude dobrý pro jeho duševní zdraví. l Byla to Emma, která Freudovi napsala vysvětlení. Podle toho, co ví, říká Emma, prý pacient trpí paralýzou nebo mánií, Jung se však domníval, že äproblém by mohl být i psychogenní, a proto reagoval na -161-volání. Urgentně vás prosí, abyste neměl strach o Norimberk, nebof tam docela jistě bude." Když Jung dorazil do New Yorku, zjistil, že Mědili odjel do Chattanooga v Tennessee, kde jezdí na koni a pokouší se jít za pomoci reliéfní mapy ve stopách bitev Občanské války. Jung se vrátil na kongres tak akorát včas, nicméně dost pozdě na to, aby se stačil předběžně sejít s Freudem a Ferenczim. Aby si udrželi jednotu, Jung jim zřejmě doporučil, aby byli při zacházení s ostatními delegáty diplomatičtější. Časně ráno 30. března řekli Karlu Abrahamovi, co se má stát. Přehled navrhovaných pravidel nové organizace se podařilo vytisknout v jednom knihkupectví, takže mohl být distribuován ještě během Ferencziho projevu. Freud, který

zjistil, jak je snadné tyranizovat svůj gang ve jménu podřízenosti, se neobával, že vyprovokuje zlost. Ve své úvodní řeči Freud prohlásil, že by psychoanalýza mohla zmírnit utrpení a zároveň přispět k obecnému osvícení vyléčením neurotických poruch, které vedly k sociálním nepokojům. Jung hovořil o tom, že Američané by mohli mít z psychoanalýzy prospěch. Trpí prý äpsychologickými zvláštnostmi", které äpoukazují k silnému sexuálnímu potlačení". Byl to důsledek äspolečného života s barbarskými rasami". Černoši prý mají äsugestivní vliv na pracně potlačené instinkty bílé rasy", která tak byla stržena dolů. Zdá se, že Freud byl ironický, když později Jungovi blahopřál k äbohatému výnosu vašeho výletu do Ameriky". William McGuire se domnívá, že hovořil o äodměnách za léčení bohatého pacienta". Nic ovšem nemohlo Freuda odvrátit od jeho plánů na úspěch. Ferenczi sledující linii, jíž pro jeho projev vytýčil Freud, rozdělil dějiny psychoanalýzy do dvou period — na věk heroický, ve kterém stál Sigmund Freud sám proti svým pomlouvačňm, a na nový věk, který se počal příchodem Carla Junga a dalších švýcarských freudistů. Freud později napsal, že byli äjádrem malé skupinky bojující za uznání analýzy. Jediná možnost, jak se tomuto novému umění naučit a prakticky na něm pracovat, ležela tam. Většina mých současných následovníka a spolupracovníků ke mně přišla přes Curych — dokonce i ti, kteří jsou zeměpisně mnohem blíže Vídni než Švýcarsku." Ferencziho řeč vyvrcholila ohlášením Freudova unilaterálního rozhodnutí. Nyní, když se zformovala Mezinárodní psychoanalytická -162asociace, měl být jejím doživotním prezidentem doktor Jung, disponující právem exkomunikovat každého, kdo by ignoroval pravidla. Protestující, které vedli zakládající členové Středeční psychologické společnosti, Adier a Wilheim Stekel, byli tak vehementní, že Freud odložil volbu až na následující zasedání. Před tím, než k němu došlo, povolal Stekel své vídeňské kolegy na diskusi do svého hotelového pokoje. Freud pozván nebyl, avšak učinil melodramatický výstup ve dveřích. Většina z vás jsou Židé, což znamená, že nemáte šanci získat pro nové učení přátele. Židy musí uspokojit skromná role přípravy půdy. Formování kontaktů ve vědeckém světě je naprosto zásadní věc. Pracuji na tom léta a jsem již z neustálých útoků, kterým musím čelit, unaven. Všichni jsme v nebezpečí... Vždyť by mi nenechali ani kabát na zádech. Švýcaři mne zachrání. Zachrání i vás. Freud upřednostňoval Junga téměř fanaticky. äJestliže toto impérium, které jsem založil, osiří," řekl Binswangerovi, änesmí ho zdědit nikdo jiný než Jung — a to celé. Jak vidíte, má strategie o tutu věc usiluje vědomě." Jak řekl Alphonse Maeder: äFreud si všiml, že Jung je typem génia, měl sílu a byl zdravý. Chci říct, že když se dobře podíváte na ony Vídeňáky, vidíte, že všichni vypadají jako zchátralí podivíni. Žádný v sobě nemá nic svěžího." Nakonec došlo ke kompromisu. Jung měl být prezidentem, ale pouze na dva roky. Když bylo od principu cenzury upuštěno, Adier a Stekel prohlásili, že si založí vlastní časopis, Zentralblatt fůr Psy-choanalyse. Po návratu do Vídně učinil Freud další ústupky. Adier byl jmenován prezidentem Vídeňské psychoanalytické společnosti se Stekelem jakožto viceprezidentem, ale Freud, kterému mělo patřit křeslo předsedajícího na všech vědeckých zasedáních, je přesvědčil, aby ho přijali za äředitele" Zentralblattu. äJsou zle otřeseni," napsal, »a já jsem pro tuto chvíli s výsledkem svého státnictví spokojen." Adier a Stekel souhlasili, že s ním budou předem diskutovat každé číslo a umožní mu právo veta. 16313. KAPITOLA BEZESNÉ NOCI Jung, jenž nechtěl ztrácet čas administrativními úkony, přenesl | většinu z nich na Franze Riklina, kterého jmenoval tajemníkem. Ten však pracoval váhavě a neefektivně, přičemž Freud byl příliš daleko, l aby mohl zasáhnout. Hořce rozzlobený Freud pravil, že na zformování l mezinárodní asociace bylo zřejmě příliš brzy. Měla na mne vliv má netrpělivost, s níž jsem vás chtěl vidět na tom pravém místě, a podráždění z mých vlastních odpovědností... Věc se má tak, můj drahý synu a následníku, že první měsíce vašeho kralování nedopadly moc dobře. Někdy mám pocit, že jste své funkce nepojal dosti vážně a dosud se nezačal

chovat v souladu se svou novou hodností... Ti, kteří si přejí vládnout, musí neúnavně kultivovat umění získat si lidi. Jung obratem odpověděl poštou, že se tohoto äobdobí deprese" ] neobává, a slíbil, že se pokusí ve svém úsilí přidat. Překážky byly | äzárukou ničím nedotčené radosti, stejně tak jako nějaké nádherné | údolí vysoko v horách, dosud neobjevené Thomasem Cookem & Co". |, Nicméně, místo aby se věnoval psychoanalytické politice, dychtivě S pokračoval v četbě s ohledem na svou knihu o mytologii. ! Ačkoli ho Freud varoval před tím, aby se vrhal do přílišných hlou-; bek, Jung se pokoušel v mýtu, folklóru, náboženství, filozofii, literatuře, kulturní historii, psychoanalýze a své osobní zkušenosti najít l - 165 -sjednocující témata. Pod vlivem Nietzscheova Zrození tragédie doufal že o Recích zjistí něco nového: äProstřednictvím pohřbených vrstev individuální duše se můžeme vypořádat se způsobem myšlení starodávné kultury a dosáhnout takto stabilního hlediska, jež sice nebude naše vlastní, ze kterého však dokážeme porozumět jejich mechanismům." Představou Dionýsa ideově polarizovaný Jung, uvažující již o možnosti rozchodu s Freudem, se nyní obracel k Nietzschemu; pročítal si jeho spis O genealogu morálky a tužkou si pořizoval poznámky ke klíčovým pasážím v druhém díle. Oddíl nazvaný äVina, špatné svědomí a tak podobně" vysvětluje špatné svědomí jako äsmrtelnou chorobu, kterou se lidstvo muselo nakazit, když procházelo tou nejhlubší ze svých proměn — když se nakonec ocitlo přiškrceno společností a poklidem". Paul Bishop, studující Jungův výtisk knihy, našel poznámky u pasáží, ve kterých Nietzsche tvrdí: äVšechny instinkty, které nelze uvolnit směrem ven, se obrátí dovnitř." Srovnává to s vývojem äduše". äCelý vnitřní svět, který byl původně tenký a jakoby rozprostřený, mezi dvě membrány, expandoval směrem ven a nahoru a postupně; získával své hloubky, šířky a výšky." To, čemu říkáme špatné svědomí, j se vyvinulo, když se agresivní a dravé podněty obrátily dovnitř. In- ,| stinktivní touha po svobodě (která je totožná s vůlí k moci), uvězněná| v tom, co Goethe nazývá älabyrintem srdce", se obrací proti äpradávnému zvířecímu já" v člověku a špatné svědomí se tak stává lůnem vší; imaginativní aktivity. Je to vlastně nemoc ve stejném smyslu, v jakélB je jí například těhotenství, a je těsně svázaná s pocitem viny vůči-předkům a kmenovým předchůdcům. Proporčně přibývá s rostoucí mocí kmene, äaž jsou předkové nakonec nutně transformováni v boha«j Snad tu jde o skutečný původ bohů — původ ve strachu." Jung používá Freudova výrazu libido a rozšiřuje ho, aby jí označil to, co Nietzsche chápe pod pojmem duše. V Symbolei transformace podává Jung nový význam mytického tématu putoval hrdiny do hlubin a jeho triumfálních bitev s příšerami — vědot si musí své vlastní kořeny prověřit v symbolech a příbězích, kt vytvořili naši předkové. Jungovo postupně narůstající nepřátelství vůči Freudovi a )e židovským žákům zintenzivnilo jeho pocit spřízněnosti s Nietzschet 166i Oba muži byli syny protestantských pastorů, kteří zemřeli mladí, a žen, které vzešly z generací duchovních. Zatímco Freudovy kořeny ; se zdály být v židovské kultuře, Jung cítil, že absorbováním Nie-i tzscheho idejí se navrací ke svým kořenům. Jung, který jednomu | americkému duchovnímu píše o tom, jak vyrůstal v Basileji, kde | jako profesor na univerzitě působil Nietzsche, říká: äVyrostl jsem l v atmosféře stále ještě oscilující dopadem jeho učení." j Nietzsche měl stejně jako Jung, ale na rozdíl od Freuda, hluboce religiózní povahu, díky níž, i přes všechny své výhrady vůči církvi a teologii, nedokázal se vším všudy křesťanství odhodit. Junga mnohem víc poutal Nietzscheho zájem o mýtus, především o Dionýsa. Řecká mytologie, na rozdíl od judaismu a křesťanství, ävšechny formy zbožš-fovala v signifikantní lidskosti". Neznala žádný asketismus: Olympští bohové dokázali posvětit dobro i zlo. V Aischylových a Sofoklových hrách byl, podle Nietzscheho, hrdinou vždycky Dionýsos konfron-tující Apollona. V jedné své poznámce Nietzsche cituje prapůvodní německou představu, že všichni bohové musí zemřít. Uchovával si .änaději ve znovuzrození Dionýsa. Pak se vše stane Dionýsem". Dalším, kdo měl na Junga vliv, byl učenec zabývající se studiem sanskrtu, Friedrich Max Múller, který dospěl k závěru, že mezi rijci — což byl jím

zpopularizovaný výraz — se všechny mytologické sterny zakládaly na oběhu Země kolem Slunce a na samotném dívání slunce, jež se vyvinulo z uvědomění si závislosti primitivního ilověka na něm. Jung, diskutující sluneční mytologii, tvrdí, že se Ľouha po slunci obrátila směrem k bohu, nikoli však k vnějšímu bohu. |»Uctívat boha, slunce nebo oheň, to znamená uctívat vlastní vitální iflu, libido. Jak říká Seneka: ,Bůh je blízko tebe, s tebou, v tobě. Bůh je naší touhou, kterou uctíváme." A v souhlasu s tím Jung cituje enekovu víru, že äŽádný člověk není bez boha... Nejde o to, kterého ťcifického boha, jisté však je, že bůh sídlí v srdci každého dobrého ověka." Křesťanství, povzbuzující lhostejnost vůči krásám přírody, bylo istně vůči mithraismu méněcenné. äZdá se mi, že stále ještě můžeme obře využít některé jeho myšlenky, a především jeho velkou moud-^st, která během více než dvou tisíce let prokázala svou životnost." Ľtotožňuje boha-hrdinu Mithru se sluncem. Mithra zabíjí božského 167-býka, jehož smrt symbolicky slibuje explozi plodnosti. Podle judaismu i křesťanství není spojení s Bohem na této straně hrobu možné, Jung však inklinoval ke srovnání Boha, Otce, Syna a ohně. Aby doložil, že křesťané během pátého století uctívali slunce, tvrdí, že představa svatozáří u světců je pozůstatkem uctívání slunce. Všechny příběhy o smrti a vzkříšení boha nebo hrdiny jsou prý modelovány na základě pohybu slunce při jeho západu a východu, přičemž Kniha Jobova ukazuje, že přírodní síly mají dvě stránky; tvořivou a ničivou. Bůh je tvořitelem i ničitelem: äOn svou odvrácenou stranu prostě obrátil směrem ven onou stranou, kterou si člověk nazval ďáblem." Jung přednášející 16. května 1911 na setkání švýcarských psychiatrů ve vesnici Herisau, nedaleko St. Gallenu, tento materiál použil — ämytologická látka si získala velký aplaus". Poslal text Freudovi, který ovšem namítl, že to, co prezentoval jako polaritu mezi realitou a symbolismem, byla ve skutečnosti polarita mezi realitou a fantazií. äTaké lidé dávných věků, kteří žili v mytologii, snili a jejich sny byly hlavním zdrojem jejich mýtů." Mithrovské představy o sebeoběti, které äse zcela evidentně odvozují od zabití zvířecího ega egem lidským", by se měly nazírat jako vyjádření způsobu, jakým äsublimovaná část lidské bytosti (vědomé ego) obětuje (s lítostí) své silné pudy". Pro Junga bylo ovšem příznačné, že býk, jakožto symbol plodnosti, byl zabit jiným sexuálním symbolem. äSebeoběť je dobrovolná i vynucená zároveň (týž konflikt jako při smrti Krista)." Jediným možným důvodem pro tento konflikt byl zákaz incestu, který blokádou nejvhodnější příležitosti ventilace libida zasáhl přímo kořeny přilili- ; tivní sexuality. To, čeho bylo zapotřebí, byl hrdina, äkterý dobrovolně i uskutečnil to, co si žádá potlačení — tj. dočasné či permanentní! zřeknutí se plodnosti (sociální pozadí je nejasné: přelidněnost?), aby se realizoval etický ideál potlačení instinktu." »j Freud Junga varoval, aby se nepokoušel dospět k interpretací äcelkového průčelí". Bylo důležité vzít v potaz kontext, ävystopovat původ každého prvku, ale nenechat se svézt z cesty pozdějšími nánosy^ duplikacemi, kondenzacemi atd. Jinými slovy, měl byste postupová stejně, jako to děláme se sny." Junga, který již nepracoval se sny já Freud, však žádné rady nezajímaly. 168V září roku 1910 se znovu objevila Sabina. Připravovala doktorskou disertační práci äO psychologickém obsahu schizofrenických případů" a pod vlivem Jungovy práce zkoumala jednu paranoidní pacientku, která se zdála plácat nesmysly. Sabina se vytrvale a s empatií snažila dešifrovat, co vlastně říká — úkol, který byl snazší s ženským přístupem k Jungovi. Jeho smysl pro humor a jeho bezstarostný postoj, řekla Sabina, všechny přesvědčil, aby k němu přistupovali s láskou, a soustřeďovaly se na něho fantazie pacientek. äDoktor J., který mne prostituoval, je přítelem mormonů — chce se ženit jednou za rok." Bleuler Sabině, pod dojmem její práce, řekl, že by ji mohl nabídnout Jungovi k otištění v ročence. Hlavním výsledkem našeho setkání bylo, že jsme se znovu vřele zamilovali. Můj přítel mi řekl, že bychom museli být neustále opatrní, abychom znovu neupadli do lásky: neustále bychom si byli vzájemně nebezpeční. Vyzpovídal se mi, že dosud nepotkal žádnou ženu, která by mne dokázala nahradit. Jako by měl náhrdelník, kde ostatní uctívači byli perlami, a já však byla medailon. Nejprve byl rozzloben, že jsem mu už dávno neposlala svůj esej, a říkal, že mu

nedůvěřuji atd. Pak byl čím dál náruživější. Nakonec mou ruku několikrát přitiskl na své srdce a řekl, že by to mělo znamenat počátek nové éry. Sabina pak měla ädvě zlé noci. Láska k němu mne zaplavila šíleným žárem. Někdy jsem se násilím bránila, jindy jsem ho nechala, ať políbí každičký z mých malých prstů, a přisála jsem se na jeho rty, celá omámená láskou." Nedokázala však čelit dalšímu záchvatu intenzivního utrpení. äLepší je absolutně čisté přátelství, a dokonce l distanc. Ze mne miluje je jisté," i když nikdy spolu nemohli být Šťastni, protože äpomyšlení na jeho ženu a děti by žádného z nás nenechalo v klidu". Nicméně, fantazie o tom, že mu dá dítě, byla tle neodolatelná. äPak by se zase mohl vrátit zpátky ke své ženě." Její disertace v něm vzbudila stav vytržení, jak řekl. Sabina doká-la, že mechanismy psychotického uvažování korespondují s modely Xistujícími v mýtech. Jeho další dopis byl přesto formální a chladný: yl zklamán, že zmiňuje jeho jméno jen zřídka a že jeho práci cituje tak -169-málo. äPředobrý bože!" vykřikla ve svém diáři. äKdyby jen měl ponětí jak strašně jsem musela trpět na jeho účet a jak strašně ještě trpím! Cožpak překvapuje, že jsem se obávala číst jeho práci ze strachu, že mě cit znovu naprosto zotročí?" Jung jí však přislíbil, že s ní bude na její disertační práci spolupracovat, dokud nebude publikovatelná a zároveň jí nabídl, že ji zapíše do psychoanalytické asociace. Sabina si nepřála nic než spojit svůj život s jeho, äaby mi uí nepatřil jen kratičký jas meteoru". Odmítla však být jen jednou z mnoha, které kvůli němu chřadnou, a za to jim věnuje benevolentní pohled a pár přátelských slov. Vzhlížela k němu a spěchala, aby vyhověla každému jeho vrtochu a nepřivolala na sebe jeho hněv! Neboť, jestli člověk nevezme v úvahu svou marnivost, čeká ho hořké pokání. On si osobuje studený, oficiální tón, ale kdo tím trpí? Jistěže on nikoli: on může své nepatrné trápení zažehnat prací a lásku jedné ženy může nahradit láskou druhé. A je jisté, že tato žena bude nakonec pokořena. Bude to ona, kdo musí zápasit s mučivými dny a bezesnými nocemi... Každé ráno nasedala na parník do Kúsnachtu a navštěvovala ho v jeho domě, aby společně pracovali na jejím eseji. Cítila se však zmatená a zahanbená. äV obývacím pokoji mi přiběhly naproti jeho děti, dvě sladké holčičky a malý chlapec... Před těmi dětmi jsem byla tak malá, bezmocná a má ,touha se mi zdála nechutná. Co vůbec chci?" Jung byl zároveň supervizorem disertační práce jedné krásné ruské dívky jménem Esther Aptekmannová, jíž zářily oči, když o něm mluvila. Věřila, že ji miluje, a vyzpovídala se s tím Sabině. Jung jí však řekl, že Esther änebyla z těch, které by mohl milovat". Sabina si to nechala pro sebe. Na scéně byla ještě Maria Moltzerová a jedna z pacientek, Martha Boddinghausová z Mnichova, do něho byla úplně zblázněná. äPřirozeně tu existuje," řekl Freudovi, äžárlivost v lásce ke mně mezi těmi dvěma dámami." Když Sabina přijela ráno 27. září, dveře jí otevřela služebná, která jí oznámila, že pán ji nemůže přijmout. Měla vztek, ale když slyšela, že se Emmě ráno narodila další dcera, pohlédla na sebe do zrcadla. äVyvedlo mne to z míry — to nemůžu být já, tahle kamenná šedivá 170 tvář, zírající na mě černýma očima, které pálily a byly podivně ponuré. Tohle byl silný, zlý vlk, který chladně číhal v mých hlubinách." O dva dny později měli spolu dlouhý rozhovor. Sabina řekla, že v každé osobě představuje otec äsložku předka", která je často prorocká a pro individuální osud významnější nežli vědomé postoje. Uvažovala také o souvislostech mezi přáním smrti a sexuální touhou po splynutí. Freud dosud o přání smrti nepsal, ale (jak poukazuje John Kerr) Sabina si přečetla práci Elie Metchnikoffa, vedoucího Pasteurova institutu v Paříži a nositele Nobelovy ceny z roku 1907. V knize Přirozenost člověka (1903) se vyslovil v tom smyslu, že přirozené přání zemřít se může prosadit na konci dlouhého života. Sabina začala již o přání smrti psát. Neexistovala žádná jiná žena — a pouze dva muži (Freud a Gross) — která by dokázala Junga při konverzaci natolik vzrušit. Ukázal jí výtisky své přednášky o symbolismu z Herisau, svůj poslední dopis Freudovi i jeho odpověď. Řekl, že jím hluboce pohnuly paralely mezi našimi představami a pocity. Řekl, že toto uvědomění jej znepokojuje, protože právě to je to, proč se do mne zamiloval... Jistě mu žádná jiná dívka nedokáže porozumět tak jako já, a nebo ho jako já překvapit nezávisle rozvinutým systémem

myšlení, který je tak těsně analogický jeho vlastnímu. On se vzpíral, nechtěl mne milovat. Nyní však musí, neboť naše duše jsou si hluboce podobné, a i když jsme odděleni, naše společná práce nás spojuje. Spřízněnost Junga a Sabiny z části závisela na tom, co oba zdědili ze svých religiózních rodin. Věřili, že nevědomí disponuje prorockými schopnostmi, a oba se dokázali zbavit — ona s jeho pomocí — schizoidních zážitků. Oba dva směřovali k psychoanalytickým teoriím, a ty, které Sabinu zaměstnávaly nyní, vycházely především z její práce s paranoidní pacientkou, která jí připomínala samu sebe. Posedlost nemocí, špínou, rozkladem a smrtí se zdály pro sexualitu této ženy zásadní. Její vysoce smyslný katolický manžel ji »zkatolizoval" — vnucoval jí nemilé představy a zkušenosti. V jejích psychotických přeludech, tak jako v její sexualitě působily äantago-171nické složky", některé destruktivní, jiné tvořivé nebo transformativní. Freud si povšiml, jak lidé dokáží to, co bylo potlačeno, brát na vědomí a zároveň se toho zříkat. Emoci či touhu bylo možné popsat ve smyslu jejího protikladu, což by vysvětlilo souvislost sexuální aktivity se symbolikou smrti. Právě tato pacientka dovedla Sabinu k myšlenkám, které později formulovala v eseji o instinktu smrti. Nietzsche napsal: äKaždý, kdo chce být v dobrém či zlém tvořivý, musí být nejdříve anihilátorem a hodnoty ničit," nicméně Jung se vzrušeně domníval, že on a Sabina objevili, že co se jeví jako destrukce, může být tvorbou: aby se něco mohlo narodit, musí něco jiného zemřít. Sabina svůj esej pojmenovala äDestrukce jakožto příčina zrození". Díky své síle, inteligenci a odhodlání oba dosáhli znovuzrození z jakési smrti; oba věřili, že při schizofrenii vědomí uvolňuje cestu archaickým modelům myšlení, kdy je rozumové ego pohlceno. Sabina však, jak poukázali Lisa Appignanesi a John Forrester, kombinovala biologii fin-de-siécie s Freudovou vírou v nadřazenost sexuálního pudu. V äDestrukci jakožto příčině zrození" řekla, že dvěma základními pudy jsou pud sebezáchovy a pud zachování druhu prostřednictvím sexuality. Při pudovém nutkání k fúzi nebere ohledy na individualitu, což znamená, že pro sexualitu jsou integrální jak destrukce, tak sebedestrukce, přičemž potlačení je částečně záležitostí sebeobrany. Zatímco Jungovo kolektivní nevědomí bylo vůči individuální sexualitě nepřátelské, Sabinino nevědomí bylo kolektivní právě proto, že bylo sexuální. Jung ji povzbuzoval, aby na své práci o přání smrti pokračovala dál. Její zájem o toto téma však nebyl pouze teoretický. Když v noci naslouchala hře na violu v dáli a dumala nad svým neúspěchem najít muže, který by jí dal dítě, měla pocit, že jediné, čeho je hodná, je smrt sebevraždou. Možná by měla přímo před Jungem spolknout kyanid. Jejich spolupráce se zastavila, když odjel na dovolenou. V roce 1906 musel zrušil plánovanou dovolenou v Americe, protože Emma nechtěla, aby odejel bez ní, nyní však neměl žádné výčitky svědomí, nechal ji samotnou s novorozenou dcerkou Marianne a třemi dalšími dětmi a odejel na bicyklový výlet do severní Itálie s mnichovským lékařem Wolfem Stockmayerem. Ve Veroně spatřili sochu boha Priapa, jenž s úsměvem ukazuje na hada, který ho kouše do penisu — jeden symbol libida útočí na druhý. 172Cestou zpět Jung snil o tom, že je obklopen vynikajícími duchy z dřívějších století. Pocity neadekvátnosti ze snu přežily a smísily se s pocity viny s ohledem na knihu, kterou dosud nebyl schopen dokončit. Omluvil se Stockmayerovi a nastoupil na nejbližší vlak do Curychu. Sen mu kynul, aby se vrátil zpět do období, kdy se spiritisté zdáli lépe vybaveni k vysvětlení tajemství duše než vědci. Poté, co 16. října dorazil do Curychu, napsal Freudovi, aby mu sdělil, že přepracovává mytologický materiál, který mu zaslal. Freud si dopisoval s Bleulerem, jenž se připojil k mezinárodní asociaci. Bleuler by se s ním rád setkal, l ale napsal mu, že nemůže opustit Curych dříve než na Velikonoce. i Freud byl tak dychtivý získat ho za člena, že mu nabídl, že jej i v Curychu navštíví během vánočních svátků. ; Jung nyní uvažoval o cestě do Vídně, částečně i kvůli setkání |, sAdlerem a Stekelem, společnými redaktory Zentralblattu. Od konce i roku 1910 se Adierovy názory křiklavě rozcházely s názory Freudo-, vými. Jak poukazuje Henri Ellenberger, Adier, kterému bylo třicet i dva, když se setkal s Freudem, měl již své vlastní ideje. A zatímco l hlavní Freudovou starostí bylo

vysvětlit bouřlivé psychické síly, které l lze spatřit v akci v dramatech velkých tragédů, Adiera, který měl l více sociálního soucitu, zajímalo spíše každodenní fungování lidské | přirozenosti. Jeho první publikací (z roku 1898) byl pamflet nazvaný l Zdravotnická příručka pro krejčovství. Jung, který nebyl obdivovatelem Adiera ani Stekela, si přál získat prezidentskou jurisdikci nad [ jejich Zentralblattem. | Sabina se v Jungově nepřítomnosti modlila za svou citovou ne-| závislost, byla však stále pod mocí jeho kouzla. Podle názoru Johna Kerra lze v knize Vzpomínky, sny a úvahy najít oddíl, který o ní | hovoří, aniž by ji ovšem zmiňoval jménem. Jung věřil, že sny dokáží i nabídnout praktické vedení při léčbě pacienta. Jednou se cítil zmaten l tím, co mu řekla jedna pacientka, než pochopil, že má neobvyklý S otcovský komplex. Když nepřišel na žádný doklad otcovského kom-| plexu v Sabině, zeptal se na jejího dědečka, který byl rabínem — i typem chasidského světce, který měl pověst jasnovidce. Poté jí Jung . řekl, že jelikož její otec odmítal judaismus, vstoupil strach z boha do ni a způsobil jí její neurózy. -173-V jiném snu opouštěla jedna dívka večírek v jeho domě a ptala se po deštníku. Když jí ho podával, poklekl na zem. Pochopil tento sen tak, že Sabina měla předpoklady světice, a řekl jí o tom. äProtože neměla žádné mytologické představy, nejpodstatnější součást jí samé se nedokázala vyjádřit. Její vědomá aktivita byla ve všem všudy směrována k flirtování, šatům a sexu, protože nic jiného neznala. Byla však opravdu dítě boží a jejím údělem bylo naplnění tajné vůle." Jung tvrdí, že tím, že v ní znovu probudil mytologické a religiózní ideje, vyléčil její neurózu. äNeboť náležela k onomu typu osob, od nichž se vyžaduje duchovní aktivita." Díky němu získal její život nový význam. Když spatřil Sabinu v této perspektivě, hodnotil ji mnohem výše. Její víra v Siegfrieda nebyla pouhou projekcí sexuální touhy; stejně její víra v její budoucí velikost a v to, že je jí osudem dáno sehrát obětní roli. Tím, že se v ní pokusil probudit náboženské a mytologické představy, realizoval svůj první experiment čelit neuróze upozorněním pacientů na přítomnost tajemného. V případě Sabiny však zažehl jak její touhu vůči němu, tak svou vůči ní. Od začátku listopadu se z nich znovu stali milenci a ona si do svého diáře psala poznámky o jejich vášnivé äpoezii". Miloval ji, jak řekl, kvůli její majestátní hrdosti a proto, že její myšlenky probíhaly paralelně s jeho. Nikdy by si ji však nevzal. I když byl pokoušen teoretickou představou, že pozmění svůj osud a bude mít takovou skvělou ženu, řekl jí, že je v zásadě omezencem, který potřebuje úzké limity a typicky švýcarský styl života. Vyzpovídal se jí ze svých pocitů izolovanosti. Nikdy by nezískal profesorské křeslo, nikdy by nedosáhl světského uznání. Jeho vztah s Bleulerem se zhoršoval, a když Bleuler Junga požádal, aby interpretoval jeden z jeho snů před posluchači, ukázalo se, že je to ten, ve kterém místo jeho ženy kojil dítě on. Jung sen vysvětlil tak, že dítě představovalo jeho a že si Bleuler odmítal uvědomit homosexuální lásku vůči němu. I když Sabina byla jeho vášní rozjitřena, zároveň byla nervózní, že by mohl ukrást její ideu přání smrti. Jung si ji přál zmínit v jednom svém článku: co kdyby tuto myšlenku prezentoval jako svou vlastní? Její otec neměl nic proti jejich nelegitimnímu vztahu: respektoval její schopnost tolerovat i nesouhlas a izolaci. I když představu, že by 174 měla být pro Junga pouze ärozptýlením", nenáviděla, jejich milostná pletka pokračovala. Celá její bytost byla äzaplavena láskou" a modlila se k osudu: äDej, abych ho milovala šlechetně." V posteli hovoříval upřímně, občas se však ävrátil k póze Dona Juana, která mne odpuzovala. I když mne považuje za v lásce upřímnou, řekl mi, že bych měla patřit do kategorie těch žen, které nejsou stvořeny pro mateřství, ale pro volnou lásku." Bez ohledu na to, co řekl o jejím duchovním údělu, v ní neviděl to, co opravdu byla. Při spolupráci na její disertační práci ji povzbuzoval k analýze ozvěn mýtů v přeludech paranoidní pacientky. Když chtěl někdy Sabinu provokovat anebo ji vytrhnout z její vážnosti, zdál se jí necitelný. Při milování býval často něžný a srdečný, nicméně 15. ledna 1911, den před její zkouškou, jí pravil, že zkoušku udělá dobře, protože je ve spolku s ďáblem. On, narozdíl od ní, jak jí říkával, byl v lásce nepoctivý, a jeho reakce se tak často lišily od toho, co očekávala a

potřebovala, že jí nezbylo než dál hloubat o hypotetickém muži, který by ji, vraceje jí vší silou mládí její lásku, učinil svou ženou a matkou jeho dětí. Po absolvování závěrečné zkoušky opustila uprostřed ledna Curych. Svou diplomovou práci naplnila 11. února. Výsledek, kterého v psychiatrii dosáhla, byl tak dobrý, že se zdálo, že jen potvrzuje její dlouho uchovávanou víru v jejím předurčení dosáhnout něčeho výjimečného. äExistuje-li Bůh Otec, nechť mne teď poslouchá — žádná bolest mi nebude překážkou, žádná oběť mi nebude dost velká, jen když budu moci naplnit své posvátné poslání... Pokusím se cele svěřit do rukou božské moci, abych zjistila, zda neobdržím nějaké poselství." 17514. KAPITOLA DOSTATEK ŽEN Jung Freudovi navrhl, že by se s Bleulerem nemusel setkat v Cury-chu, ale v Mnichově, kam by přijel i Jung a strávil by tam s ním jeden den. Potěšený Freud napsal Bleulerovi a navrhl nedělní setkání v hotelu. äTahle intrika se mi zdá rozkošná," řekl Jungovi. äKdyž však bude trvat na svém příjezdu v pondělí místo v neděli, bude mne to stát jeden den práce. Pro něho jej obětuji neochotně, pro vás však velice rád." I když Jung dosud nenarazil na hranice Freudovy tolerance, neočekával, že by se mohla rozšířit i na druhou polovinu jeho knihy, kterou stále odkládal s výmluvou, že materiál je stále ještě příliš dez-organizovaný, než aby byl čitelný. Freud by však měl äbýt připraven na velmi zvláštní věci, které nejsou podobny ničemu, co jste ode mne dosud slyšel". Když Bleuler souhlasil se setkáním na Štědrý den v Mnichově, Ľ Freud usoudil, že mnohem ädůstojnější" by bylo seznámit ho s jeho F plánem setkat se posléze i s Jungem. Setkání s Bleulerem proběhlo , tak dobře, že Freud nabyl dojmu, že Bleuler by se brzy mohl připojit i k asociaci. Jung přislíbil, že vůči němu zachová äkorektní postoj". Dne 26. prosince v mnichovském hotelu společně debatovali o Jungovu názoru na motiv slunečního hrdiny jakožto představy přechodu ega přes bariéru incestu při hledání jak si ulehčit od libida. Freud prý Junga požádal o příslib, že se nikdy nezřekne sexuální teorie, a pln emocí řekl: äVíte, musíme z toho udělat dogma, neotřesitelnou baštu." Na otázku äProti čemu?" odvětil: äProti černému -177-přívalu bahna — okultismu." Ve Freudovi se podle Junga vzedmula erupce änevědomých náboženských faktorů". Jung později uvedl, že tuto konverzaci vedli ve Vídni během roku 1910, nicméně Jung Vídeň v roce 1910 nenavštívil, došlo k ní tedy zřejmě během tohoto setkání v Mnichově. Jestliže se stížnost na Freuda — ta, kterou Jung tak často opakoval — nezakládala na skutečnosti, je snadné vidět, jak se rozrůstalo podhoubí fikce. Barry Silverstein poukázal na možnost, že Jungovy vzpomínky na otce, jakožto člověka, který po něm žádal, aby věřil — nikoli myslel — se někdy projektovaly do Freuda. Jejich přátelství však stále zůstávalo vřelé. Jung napsal: äStále vám dlužím horu díků za Mnichov." A Freud řekl Ferenczimu, že Jung äbyl velkolepý a dal mi sílu k dobru... Více než kdy dříve jsem přesvědčen, že právě on je mužem budoucnosti." On i Jung však přicházeli na to, že je pro ně čím dál těžší maskovat své negativní pocity. Některé s Freudových žertů už byly nebezpečně kousavé. Když Jung uprostřed ledna 1911 spatřil nové provedení Fausta, cítil se jist, že je Goetheho pravnukem a že by tento velký muž ctil jeho práci jakožto äpokračování a snad i obohacování po předcích zděděné linie uvažování". Toto řekl i Freudovi, který pak o Goethem hovořil jako o ävašem malém velkém pradědovi". Jung svou situaci chápal jako analogickou se situací Fausto-vou: mohl spasit sám sebe navzdory svému paktu s nenáboženským Freudem. Jeho úkolem bylo dokončit knihu, ve které by prostoupil temnotou duše a vystopoval symboly libida, odhalující to, co máme, společného s našimi předky. Freud byl jeho tajnůstkařením zmaten: äNechápu, proč se tak obáváte mé kritiky v otázkách mytologie. Budu velmi šťasten, když zasadíte prapor libida a potlačení do tohoto teritoria a vrátíte se do naší lékařské vlasti jako vítězný dobyvatel." Freud, pokoušející se vrátit k jejich válečné hře, aby potvrdil svou roli hlavního náčelníka, situoval mytologii kamsi mimo jejich vlast. Projevil tak svou netrpělivost s tím, že si Jung s mytologií vůbec něco začal. Ke konci února řekl, že pracuje na problému incestu: äNěco by z toho mělo

vzejít." V březnu byl však ohromen, když zjistil, že Freud nejenže konfiskoval jeho ideje o přímém a nepřímém uvažování, 178ale že bez svolení v tisku informoval o jeho snu o mrtvém otci. Ve äFormulaci dvou principů mentálního fungování" Freud trvá na svém, že primární a sekundární mentální procesy jsou regulované principem slasti a principem reality. Neurotici, ignorující realitu, se řídí principem slasti, který dominuje nevědomým procesům, když však získává navrch princip reality, ego se odvrací od denních snů a fantazie k vnější realitě, zatímco sexuální instinkty směřují od autoerotismu k předmětu lásky a rozplozování. Freud vyprávěl příběh o muži, jehož mrtvý otec se mu opakovaně zjevoval ve snech, aniž by tušil, že je mrtev. Freud řekl, že to poukazovalo k pocitům viny srnčího, pokud jde o přání smrti, která vůči svému otci choval. Jung byl rozhořčen, ale protestoval jen mírně. äVzal jsem si váš princip slasti a reality k srdci a prozatím jsem přijal vaši terminologii... To jediné, čeho lituji, je, že jsem k tomuto stanovisku neměl přístup dříve." Když Freudovi vyprávěl o schizofrenikovi, kterého léčil, řekl, že případ äpřinesl velmi zvláštní plody. Snažím se jim porozumět souběžným výzkumem incestní fantazie a ,kreativm" fantazie. Jakmile mé myšlenky dozrály, musím si vyžádat vaší rady." O žádnou radu si však nepožádal a pustil se do nezávislé snahy znovu definovat libido, když doufal, že to, co bylo potlačeno, vystoupí na povrch v mýtech a symbolech. Ať byly Freudovy motivy pro napsání äFormulací" jakékoli, nechtěl si Junga odcizit nebo konejšit své vídeňské podpůrce, kteří nebyli nic lepšího než ästádo". Nepolekalo by ho, ani by änelitoval, kdyby se zde jednoho dne všechno zhroutilo". Jung pročítající teozofické publikace a pracující na knize, která měla být nazvána Proměny a symboly libida, se pokoušel zapomenout na své sliby věrnosti Freudovi a jen ledabyle hlásil, jak pokračuje: Momentálně se zabývám astrologií, která se mi zdá pro náležité studium mytologie nepostradatelnou... Nedělejte si, prosím, starosti s mými toulkami v těchto nesmírnostech. Vrátím se obtížen bohatou kořistí, důležitou pro naše poznání lidské duše. Ještě chvíli se budu muset opíjet magickými vůněmi, abych přišel na kloub tajemstvím skrytým v hlubinách nevědomí. O osmnáct měsíců dříve řekl, že víra obsesivního neurotika v jeho vlastní neomylnost byla jen krokem stranou od pověry, äkterá pak 179-je jen zvláštním případem sebehypercathexe nebo spíše neschopni adaptace (obojí vždycky kráčí pospolu). Veškeré pověry vyvěrají z tétol půdy; vždycky to bylo útočnou a obrannou zbraní slabého člověka. Oslabený se často uchyluje k čarodějnictví — zvláště staré ženy, které3 dávno ztratily své přirozené kouzlo." Na druhé straně byl Freud, díky Ferenczimu, pokud šlo o okultní záležitosti, méně skeptický než v čase exploze knihovny. Ferenczi, který znal jedno médium v Budapešti, Freuda přesvědčil, aby se s ním účastnil konzultace, i kdyby jen ze zájmu o ämyšlenkový přenos". V říjnu 1909 Freud připustil: äObávám se, že jste začal objevovat cosi velkého." Na konci roku 1910 vyzval Ferencziho, aby na toto téma napsal do ročenky. Ten to nikdy neudělal, avšak v listopadu 1913 pronesl řeč o telepatii před Vídeňskou společností. Freud řekl Ferenczimu, žeJung si přeje ävést křížovou výpravu" do äpole okultismu". äVidím, že vás dva nic neudrží vzadu. Jděte tedy vpřed alespoň ve vzájemné spolupráci; je to nebezpečná výprava a já vás na ní nemohu doprovázet." Povzbuzoval Junga. äVždycky je správné jít tam, kam vás vedou vaše impulzy. Budete obviňován z mysticismu, avšak pověst, kterou jste si získal spisem Dementia vás proti tomu na čas ubrání. Jen nezůstávejte příliš dlouho v tropických koloniích. Musíte vládnout ve své domovině." O pět týdnů později Freud řekl, že jeho äpokora ve věcech okultismu vzrostla od chvíle, kdy Ferecziho zkušenosti udělily lekci. Slibuji, že uvěřím čemukoli, pokud to bude vypadat přijatelně. Neučiním to nijak nadšeně..., ale má arogance již byla rozbita." Jung šťastný, že nebyl pokárán, se vrátil do role syna/analyzovaného. Byl tu ädalší falešný poplach, pokud šlo o požehnání příliš velkým množstvím dětí. Člověk zkouší každý malý trik, aby této vzedmuté vlně malých požehnání učinil přítrž, avšak bez přílišné jistoty. Člověk se takříkajíc plácá od jedné menstruace ke druhé." Jung hloubající o Honeggerovi jej srovnával s jednou schizofrenní pacientkou. Řekl,

že v obou případech introverze libida vyprodukovala systém nevědomých fantazií. Bylo by možné odkrýt je analýzou. Měl z toho dojem, že äprovádí vivisekci na lidských bytostech se silnou vnitřní rezistencí. Zdá se, že introverze nevede, jako u hysterie, pouze k opětovnému propuknutí infantilních vzpomínek, ale také k uvolnění historických vrstev v nevědomí, což umožňuje vynoření 180 nebezpečných formací, které se dostávají na světlo jen ve výjimečných případech." Řekl, že kdyby si uvědomil, co se odehrávalo v Honeggerovi, bylo možné zachránit jeho život. Freud konejšivě prohlásil, že nevědomé fantazie byly jako pečlivě kultivované denní sny, a Honeggerův systém, äkdyby nějaký měl", by formaci jeho symptomů ovlivnil méně než äaetiologie, motivy a odměny, které nabízí skutečný život". Jung většinu svých volných večerů věnoval astrologii. Dělal horoskopické výpočty, aby našel klíče k jádru psychologické pravdy... Při výpočtu hvězdných pozic při narození jedné paní dospěl ke zřejmému povahovému obrazu s několika životopisnými detaily, které se nevztahovaly k ní, ale k její matce... Je možné, že jednoho dne v astrologii objevíme spoustu znalostí, intuitivně promítnutých do nebes. Zdá se například, že znamení zvěrokruhu jsou obrazy povah — jinými slovy, symboly libida zobrazující typické kvality libida v daném momentě. To předznamenává jeho pozdější práci o typologii a ukazuje, že mu nechyběl optimismus, pokud šlo o zmapování psýché. Možná že mytologie, nebo snad astrologie, dokáží poskytnout základnu. Jediná hrozba, které si Freud povšiml, byla, že Junga by mohlo pohltit ävydělávání peněz". Čelil útoku tím, že řekl, že měl pocit soupeřivosti: äPocit méněcennosti, který se mne často zmocní, když se s vámi poměřuji, musejí vždycky kompenzovat zvýšené ambice." Sabina po sedmi letech strávených v Curychu ukončila studium zkouškou a usadila se v Mnichově, kde pracovala na eseji o přání smrti. Jung na ni v její nepřítomnosti často myslel. Stejně jako ideje, vzpomínky a emoce Grossovy se i ty její vzájemně prolínaly s Jun-govými. Jung si přál, aby Transformace a symboly libida absorbovaly energii, která vstoupila do jejich společných rozhovorů, ale někdy se zdá, jako by s ní v její nepřítomnosti polemizoval. Na počátku srpna odjela Sabina z Mnichova do Vídně. Když odevzdávala äDestrukci jakožto důvod zrození" do ročenky, napsala: äPřijměte nyní tento produkt naší lásky, projekt, který je vaším malým synem, Siegfriedem." Jung, který na ni nechtěl příliš myslet, si výsledek přečetl jen zběžně. Místo, aby se pojednání objevilo v ročence, 181-mělo by prý být publikováno samostatně. Nemohl však její vliv na jeho uvažování přejít mlčením. Když se ambivalentně pokoušel napsat knihu, která by mohla zmírnit rozkol s Freudem, argumentoval, že jelikož moderní fantazie korespondují s mytologickými motivy, lze je interpretovat mimo kontext. Je těžké Jungovy myšlenky oddělit od jejích — tak jsou propletené. Některé byly počaty a rozvinuly se při jejich vzrušené konverzaci, takže později ani nevěděli, kdo čím přispěl. Jung srovnávající rozplozování se sebedestrukcí na základě toho, že nad námi naši potomci nabudou vrchu, opakoval názor, že destruktivnost je integrální součástí sexuality, přičemž vyjadřoval svůj vlastní pocit, že po narození syna byl jeho život vlastně přebytečný. Dne 11. srpna Jung odjel na pětidenní vzdělávací konferenci na jednom bruselském institutu. Přestože pro svůj projev o dětské psychoanalýze dostal jen dvacetiminutový limit, neměl v úmyslu jej dodržet ani si koledovat o nepopularitu pohrdáním předsedajícím. Když byl přerušen, řekl, že by byl rád, kdyby rozhodlo publikum. Bylo přítomno asi dvě stě lidí a potlesk mu byl dostatečným důvodem, aby ve své řeči pokračoval. Když pak předsedající — ředitel pedologického institutu z Antverp — učinil druhý pokus zastavit ho, publikum bylo opět na straně Junga, který již hovořil téměř hodinu. Po pěti dnech v Bruselu vzal Jung Emmu na horskou túru do Bernského Oberlandu. Dne 28. srpna se vrátili do Kúsnachtu, kde už čekal dopis od Freuda. äPřekvapí, že mne potkáváte v oboru, ve kterém nyní pracuji." Jung by byl äpříliš chytrý, aby nemusel hádat, oč mi jde, když říkám, že umírám touhou přečíst si vaši transformaci a symboly libida." Vzhledem k tomu, že se takto vyjadřoval člověk, jenž napsal äFormulace", to bylo poněkud znepokojující. äSpolečně s mou ženou," napsal Jung, äjsme se pokusil rozluštit hádanku toho,

co říkáte." V roce 1910 začal Freud s výzkumy primitivního náboženství v knize Totem a Tabu, kterou částečně inspirovala kniha Sira Jamese Frazera Totemismus a exogamie, částečně i povstání mladoturků proti sultánu Abdulu Hamidu II., který si vydržoval harém pod ochranou eunuchů — tyranský otec a vzpurná horda jeho sexuálně deprivova-ných synů. Všude, kde se našly totemy — tak jako mezi australskými domorodci — existoval zákaz sexuálního vztahu v rámci klanu. Po 182tlačená incestní přání se nakonec stávají nevědomými a primitivové je přísně trestali. Jung pobyl jen tři týdny v Kúsnachtu a pak odjel na Mezinárodní psychoanalytický kongres, který byl 21.-22. září ve Výmaru. Před tím přijel na návštěvu Freud a zůstal tři noci. Také James Putnám byl pozván, aby se stavil u Jungů, a Freud mu poskytl celkem šest hodin trvající analytická sezení. I když Freud trpěl bolestí zubů, zdálo se, že nežádá žádnou soustrast a, jak mohla vidět Emma, rozpačitost existující mezi ním a Jungem neměla nic společného s pocity fyzického nepohodlí. Freud si pročítal první část Transformací a symbolů libida, avšak ve svých dopisech o tom mlčel. Nyní však byl v Jungově domě a přímé konfrontaci se nedalo vyhnout. Freud však nic neříkal a napětí rostlo. Vypadalo to, že Freud je s Emmou méně nesmělý než s Jungem, ale chtěl s ní hovořit jen o svém manželství. Řekl, že už dlouhou dobu byl äamortizován": nezůstalo mu nic než zemřít. Bylo mu pětapadesát a již o dvanáct let dříve řekl: äSexuální vzrušení už pro někoho, jako já, není k ničemu." Řekl Emmě, že jediné potěšení mu přinášejí děti, které však čím byly starší, tím byly neposlušnější. Uvažovala, zda i Junga považoval za jedno ze svých dětí. Místo, aby se zeptala, řekla, že z psychoanalýzy by mohly mít prospěch i děti. Řekl, že byl příliš zaneprázdněn na to, aby analyzoval jejich sny, protože musel vydělat dost peněz, aby si jeho děti mohly dál snít. V tomto směru však byla skeptická, když již u Junga přišla na to, äže požadavek ,vydělávat peníze je jen únikem od čehosi, čemu se brání". Dne 19. září odjeli do Výmaru. Alphonsu Maederovi, který cestoval ve stejném vlakovém oddělení, se jejich přátelsky vztah zdál ävnitřně nalomený". Jung na kongres přivážel kromě Emmy další čtyři ženy: Toni Wolffovou, Marii Moltzerovou, Marthu Boddinghausovou a doktorku Beatrice Hinkleovou, která si otevřela psychiatrickou kliniku na Cornell Medical School poté, co skončila praxi městské lékařky v Saň Francisku. Toni nebyla ještě ani rok Jungovou pacientkou, když ji pozval na konferenci, a je zřejmé, že jeho pacientkou zůstala až do roku 1913. Podle Carla Meiera, který se rozloučil s Burgholzli, aby pracoval jako Jungův asistent, se o ní zmiňoval jako o jediném případu schizofrenie, který byl schopen vyléčit. -183-Jak Maria, tak Martha zaujaly místo mezi asistenty, z jejich láskyplného rivalství však očividně vyšla jako vítěz Maria. Jungova aférka s ní. podle Freuda, trvala až do konce roku 1912 a je možné, že se ho také pokoušela analyzovat. Jung se rozhodl, že se podrobí psychoanalýze u jednoho ze svých asistentů, a Freud předpokládal, že jím byla právě ona. Sexuální vztah už neměl tak odrazovat jako při jeho analýze Emmy. äMy Vídeňané," řekl Freud, änemáme nic srovnatelného se šarmantními dámami, které z Curychu přivážíte vy." Jung si přál, aby přijela také Sabina, a když dorazil do svého hotelu — příhodně se ubytoval v hotelu Korunní princ — stále ještě se nevzdával své naděje. äJen když usiluješ o štěstí druhých, budeš se i ty těšit ze štěstí," řekl jí. äMohu ti psát tímhle otevřeným a káravým způsobem, protože jsem ze svého srdce vyprázdnil veškerou hořkost, která se tam vůči tobě nahromadila... Neměla bys za žádných okolností zklamat a určitě se zúčastnit kongresu." Možná že nechtěla Emmu, Moltzerovou ani Boddinghausovou bezprostředně konfrontovat, ani nechápala, proč to po ní žádal on. Chtěl stavět na odiv svoji promiskuitu? Jistě ho ovlivnil Otto Gross. Říká se také, že když pracoval na testu slovní asociace, objevila se v Burghólzli jeho matka a řekla mu: äVe tvém životě není dostatek žen." Jak to bylo opravdu s jeho promiskuitou? Lewis Mumford vzpomíná, že jakýsi jeho přítel hovořil s Jungem, který prý řekl: äAž zemřu, nikdo si pravděpodobně neuvědomí, že ten starý muž v rakvi byl kdysi velký milovník." Sabina věřila, že Jung své popularity u žen plně využíval. äDr. Jung není poustevník — kromě mne poznává spousty dalších žen." Žárlivě pronikala k vlastnímu

morálnímu nesouhlasu s utrpením, které jí způsobil. äPrávě jsem se dozvěděla o tragédii, která se přihodila pacientce, kterou nejprve svedl, pak odmrštil a lidé pak hovořili i o jiných takovýchto ,hrdinských skutcích." Nevíme nic o tom, co si Freud myslel o Jungově ženské suitě. Martha Freudová se však na kongres nikdy nedostavila. Pět žen, které s sebou přivedl Jung, spolu s Lou Andreas-Salomé, která doprovázela švédského psychoterapeuta Poula Bjerre, utvořilo v mužském shromáždění malou ženskou enklávu. Lou Andreas-Salomé, vysoce inteligentní a dobře vypadající padesátnice, byla dcerou jednoho ruského generála a jedním z jejích milenců byl Rilke. Freudův proslov odhalil, 184Ľ jak hlubokým vlivem na něho zapůsobil Jung. Řekl, že nevědomí obsahuje änejen infantilní materiál, ale také relikty primitivního člověka". Vzdal hold výslovně Jungovi, který äpro svá tvrzení, že mýto-poetické schopnosti lidstva nevyhynuly, disponoval přesvědčivými důkazy". Jung, který svou řeč nazval äPříspěvky k symbolismu", tvrdil, že pro porozumění schizofrenních bludů je třeba citovat i historické paralely, neboť pacient ätrpí reminiscencemi lidstva". Schizofrenik uvažuje, narozdíl od hysterika, z pohledu pradávných představ, které mají univerzální hodnotu. Ctyřiatřicetiletá pacientka, kterou odmítl jeden muž, si jej představila odděleného od jeho genitálií. Tato fantazie znamenala obětování sexuality, kterou lze nahlížet v perspektivě starodávných náboženských kultů, jejichž součástí byla i oběť božstvu jara oběšením nebo bičováním, nebo obětováním falusu Velké matce. Lze to však nazírat i jako nenáboženskou fantazii prosté msty na mužském orgánu. Jung se připojil ke všeobecné diskusi, a když kdosi namítl, že jeho vtipy jsou příliš drsné, Freud pohotově odpověděl, že je to zdravá drsnost. Podle Ernesta Jonese se však Jung holedbal, že jeho pověst by mohla zastínit Freudovu. äByl jsem velmi překvapen a přirozeně jsem se ho zeptal, proč svůj otcovský komplex raději neanalyzoval, než aby si ho pokoušel odžívat tak nevhodným způsobem. Jeho mystická odpověď Je to můj osud. mi ukázala, jakým směrem se věci ubírají." Freud ustupoval. Od poloviny října byl hotov připustit, že äbrzy se stane nepopiratelným", že äv jedinci existuje cosi jako fylogenetická paměť". Jung byl nyní přesvědčen o tom, že když lidé tvrdí, že si vzpomínají na okamžik svého zrození nebo na období kojení u prsu své matky, čerpají vlastně z kolektivní paměti. Byl šťasten, že v tak zásadním bodě získal Freudův souhlas. Jestliže svého času na dárkově univerzitě nabídl svou Agathli jako ženský protějšek malého Hanse, nyní řekl, že její současné sny se zdají být ätěsněji spjaty s určitými černošskými mýty, ve kterých se tato oplzlá látka objevuje také". Po celý říjen, kdy měl Jung opět vojenskou službu, se Emma rozhodovala, jestli má navázat kontakt s Freudem. Sám se jí svěřil, že již nespí se svou ženou: proč mu tedy také nenapsat? Koncem měsíce sebrala dostatek odvahy, aby mu řekla, že nadešel čas ostré konfrontace s Jungem. 185Freudova odpověď Emmě byla konejšivá. Emma mu tedy napsala znovu a tázala se jej, zda snad nedal Jungovi příliš mnoho. äCožpak člověk často nedává mnoho, protože si chce mnoho udržet?" Freud se cítil starý, nevrlý a byl tím vším rozzloben. äStáří netrpí iluzemi. Nevrlý senex (stařec) si zaslouží, aby byl bez výčitek svědomí zastřelen." Proč se však ve věku pětapadesáti let cítí tak starý? äProč už myslíte na rezignaci," ptala se Emma, ämísto, abyste se těšil ze své zasloužené slávy a úspěchu?... Prosím vás, abyste na Junga nemyslel s otcovskými pocity — ,0n poroste, ale já musím upadat — ale spise jako o tom, kdo, tak jako vy, musí naplnit svůj vlastní potenciál." Na její podnět napsal Jungovi. Jedna z nejhezčích prací, které jsem (znovu) četl, je od jednoho dobře známého autora a je o Transformaci a symbolech libida. Mnoho věcí je v ní vyjádřeno tak dobře, že se zdá, že dostaly definitivní podobu a v této formě se samy vřískají do paměti. Někdy mám pocit, že jeho horizont byl příliš zúžen křesťanstvím, jindy to vypadá, že autor je spíše nad svým materiálem nežli v něm. Je to však ta nejlepší věc, kterou tento nadějný autor dosud napsal, i když jsem přesvědčen, že bude psát stále lépe. Poté Freud přiznal svou nervozitu s ohledem na jejich rivalitu v témže teritoriu. Vyjádřit ideje, které by rovněž mohly napadnout Junga, znamenalo připravit ho o ně, a Freud občas načal nějaký dopis Jungovi — a nechal ho

nedokončený — v němž mu nabízel nápady a pozorování, které by mohl dále rozvinout. äProč jsem vás, ve jménu božím, následoval do této oblasti?" Jung měl důvod k úzkosti. Jak řekl Freudovi uprostřed měsíce: äJestliže se i vy zabýváte psychologií náboženství, je můj výhled velmi chmurný. Jste velmi nebezpečným rivalem — když už musíme hovořit o rivalitě. Přesto mám pocit, že to tak musí být, neboť přirozený vývoj nelze zastavit." Pak však provokativně pokračoval, když řekl, že ve druhé části jeho knihy je obsažena äfundamentální diskuse o teorii libida... Koncept libida, jak byl nastíněn ve Třech esejích, je třeba, podle mého názoru, doplnit o genetický faktor, aby byl aplikovatelný i na dem. praec." 186Týž den, 14. listopadu, napsala Emma Freudovi. Její dopis ukazuje, jak se ona i Jung stali závislými na freudovské terminologii. Řekla, že jí nepřipadalo, že by se její poslední dopis Freudovi skutečně obracel k představě otce: äProtože znám přenosový aspekt svého i otcovského postoje vůči vám, domnívala jsem se, že to bude všechno | naprosto jasné a neublíží mi to." Neříkala však, že by ho Jung měl \ ignorovat. äČlověk by přirozeně měl uznat autoritu, a jestliže to nedo-! káže, jde jen o příznak jeho překompenzované nejistoty." Nejprve se ; domnívala, že kniha se zpozdila díky Jungovým obavám z Freudových reakcí, což ovšem byla jeho výmluva, že äse nepodujal sebeanalýzy, kterou si tato práce skutečně žádá". Dokonce si zanalyzovala svůj pocit, že je svým mužem zastíněná. Jak si udržet to své? Zjišťuji, že nemám přátele. Opravdu, všichni lidé, které vídáme, se zajímají jen o něho, s výjimkou těch několika otravných, kteří však jsou pro mě naprosto nezajímaví. Všechny ženy ho přirozeně milují. Okamžitě mne kategorizují jako manželku otce nebo přítelkyni. Já však lidi nutně potřebuji. Dokonce i Jung říká, že bych se měla přestat koncentrovat jen na něho a děti. Ale co tady na zemi můžu dělat? S mými silnými sklony k autoerotismu zjišťuji, že je to pro mne velmi těžké, a to i objektivně, protože s Jungem nikdy nemohu soutěžit. A abych to potvrdila, pokaždé když jsme mezi lidmi, musím hovořit extra hloupě. Jung užasl, když uviděl Freudovou rukou nadepsanou obálku adresovanou Emmě, ale ta mu dopisy ani neukázala, ani se mu nevyzpovídala z jejich obsahu. Sabina se usadila ve Vídni, kde Freuda překvapila, když se objevila na jednom z jeho tradičních středečních setkání. Řekla mu, že čekala, že bude vypadat zlomyslně, ale nebylo tomu tak. Místo aby ji urážel, zapsal ji jako členku společnosti. Aniž by chtěla Junga odmítnout, směřovala k Freudovi. Když na setkání Psychoanalytické společnosti ve Vídni předala své pojednání o přání smrti, způsobilo docela zmatek. Jeho titul byl -187-äO transformaci". Freud měl námitky proti tomu, jak lehkomyslné i zachází s mytologií, což, jak řekl, mohl inspirovat Jung. äTato pře- i zentace poskytuje více příležitostí k Jungově kritice, neboť i on ve svých současných mytologických studiích používá mytologický materiál libovolně." Jeho názorem bylo, že äpovrchní verze mýtů nelze nekriticky využívat pro srovnání s našimi psychoanalytickými poznatky. Musíme se dopracovat zpět k jejich latentním originálním formám...". Řekl Jungovi, že äpřišel na několik námitek vůči vaší metodě zacházení s mytologií, které jsem zmínil během diskuse s tou malou dívkou. Musím říci, že je dosti hezká a že začínám rozumět." Té malé dívce bylo pětadvacet. äNejvětší starosti mi dělá, že Fraulein Spielreinová chce psychologický materiál podřídit íwlogickým ohledům. Tato závislost není o nic přijatelnější než závislost na filozofii, fyziologii nebo anatomii mozku." Freud stál před Jungovou výzvou vůči teorii libida. äObávám se, že mezi námi existuje jisté nedorozumění — něco podobného, jako když jste jednou v nějakém článku napsal, že v mém způsobu uvažování je libido totožné s jakýmkoli typem touhy, zatímco ve skutečnosti velmi prostě zastávám názor, že existují dva základní pudy a že jen sílu za sexuálním pudem lze nazývat hbidem." Zmíněným článkem byla Jungova stať o Sabinině anamnéze ze září 1907, kterou přečetl v Amsterdamu. Jedním z důvodů, proč si Freud přál vyvarovat se hádky s Jungem, byl, že se rychle zhoršoval jeho vztah s Adierem. Zatímco Freud věřil, že ve vztazích mezi sourozenci záleželo na emocích méně než ve vztazích s rodiči, Adier se přidržoval opačného názoru. Jeho nesouhlas byl zjitřen shodou okolností, že vždycky žárlil na svého oblíbenějšího staršího bratra, který měl

stejné jméno jako Freud — Sigmund. Od roku 1908 Adier kritizoval Freudův názor na nadvládu libida v psychickém životě a na konferenci v roce 1911 se vyjádřil, že Freud důležitost sexuality přeceňuje. Výraz komplex méněcennosti vychází z Adierovy psychologie. Jedinec se ze všech sil snaží kompenzovat svůj pocit méněcennosti, který — podle Adiera nikoli Freuda — může být organického původu. Hlad po sebeúctě vede až k touze po moci. Jung dal Sabině příslib, že její pojednání otiskne v příští ročence, a zároveň Freuda požádal o další detaily s ohledem na ävýhrady vůči -188mé nové metodě zacházení s mytologií..., takže bych na vaši kritiku mohl zareagovat ve druhé části své knihy", která měla obsahovat kapitolu shrnující veškeré Jungovy myšlenky o teorii libida. äZásadním bodem je, že se pokouším deskriptivní koncepci libida nahradit koncepcí genetickou. Takováto koncepce pokrývá nejen současné sexuální libido, ale i všechny jeho formy, dávno již odštěpené do neorganizovaných aktivit. Trocha biologie by zde byla nezbytná." Ačkoli Jung řekl Sabině, že Freud o ní hovořil ävelmi pozitivně", dopis, který jí napsal, byl chladný a bez emocí. Znovu jí napsal, neméně chladně, 23. prosince, a doporučil jí, aby své pojednání, než je odevzdá do ročenky, dala přečíst Freudovi. Jung cítil, že celé jeho libido odchází do jeho knihy, a konečná stadia psaní byla velmi hektická. äJsem zcela pohlcen prací a tím, že jsem se pustil do křížku s nekonečně se rozrůstající mytologickou fantazií." Jung, který narazil na nespočet příkladů mýtu o hrdinově obětavém zřeknutí se mužnosti ve prospěch prvního milostného objektu — jeho matky — a následném znovuzrození skrze její lůno, tvrdí, že když Ježíš pravil Nikodémovi, že musí být zrozen podruhé, šlo o projev incestní představivosti, která měla přesměrovat libido. äUvědomme si, že Kristovo učení nemilosrdně odděluje muže od jeho rodiny, a v rozhovoru s Nikodémem spatřujeme Kristovu zvláštní snahu aktivovat incestní libido." Jeho úmyslem bylo äosvobodit Žida od jeho mimořádné fixace na rodinu, což neznamená větší rozvoj, ale větší slabost... a jako kompenzaci produkuje povinný obřad a kult nepoznatelného Jehovy". Zde se Jung přiklání k Freudovi, když naznačuje, že jeho teorie Oidipova komplexu byla relevantní především pro židovské rodiny. Jung, který kdysi vyzdvihoval mithraimus na úkor křesťanství, nyní porovnává pojetí oběti v obou těchto náboženstvích. Křesťanství zastává názor, äže nikoli pouze nižší touhy, ale celá osobnost musí být obětována. Křesťanský symbol vyžaduje naprosté odevzdání, žádá si kvůli vyššímu smyslu skutečnou oběť já." Jeho zmatené a těžko stravitelné psaní naznačuje, že snad mohl mít vědomé či nevědomé motivy, když si nepřál, aby mu jeho čtenáři plně rozuměli. Je možné, že se cítil nesvůj vzhledem k jeho značnému závazku vůči vousatému spisovateli, kterého kdysi tak často vídal na 189-ulicích Basileje — Johannu Jakobu Bachofenovi, který však nedosáhl5 akademického uznání. Zatímco Freud trval na tom, že vzpomínky ; incestních žádostí byly potlačeny během dětského věku, Bachofen věřil, že lidstvo potlačilo vzpomínky na prvotní matriarchát, a na mýty má stejný názor jako Freud na vzpomínky časného dětství — živé, avšak očividně křehké, vedly zpět k nesmazatelným dětským zážitkům a fantaziím. Mýty, podle Bachofena, v sobě uchovávaly onou prchavou paměť mládí lidské rasy. Jiným možným motivem pro Jungovu nesrozumitelnost byla nejistota v tom, kolik toho převzal od Sabiny. Když jí v březnu 1912 neupřímně napsal, řekl, že si jen teprve teď povšiml äneuvěřitelných paralel" mezi její a jeho prací. Prohlašoval, že dříve se vždycky domníval, že název její práce zněl äOdlišnost (Distinction) jako příčina zrodu" místo äDestrukce (Destruction) jako...". Tahle fráze by ovšem byla nesmyslná. Když obdržel rozhněvanou odpověď, přiznává: äPrvenství je vaše... Přání smrti vám bylo ozřejměno mnohem dříve než mně. Ze samozřejmých důvodů!" Stalo se to, že nevědomky každý äpohltil" část duše toho druhého. Ona se však bát nemusela. Jeho kniha činila tak odlišný dojem od její, že by ji nikdo z plagiátorství neobvinil. Varoval ji, že čtenářská veřejnost nikdy nesmí přijít na toto äskryté prostoupení myšlenek". Dalším důvodem pro to, že nechtěl, aby mu čtenáři plně rozuměli, byla nejistota, pokud šlo o jeho mentální rovnováhu. Jak sám řekl, mateřská scéna ve druhé části Fausta obsahovala

äsamovolnou introverti kreativní mysli, mobilizující své vnitřní síly, když ustupuje před vlastním problémem, dočasně se noří do pramene života, aby násilím uzmul více síly matce a dodělal své dílo". Popsal to jako ähru se sebou, tak jako si hraje matka s dítětem. Je v ní obsažen mnohem křehčí sebeobdiv a sebechvála." Možná zjistil, že je těžké dosáhnout toho, co nazývá äseparací od matčina imaga, zrození ze sebe sama, jež smiřuje veškerý konflikt skrze utrpení". Jestliže se Freud bál o Jungovu vyrovnanost, dokázal své obavy skrývat až do počátku roku 1912, kdy se s nimi svěřil Ferencziinu. Ten řekl, že Jung byl vyveden z rovnováhy änekončící a bezuzdnou ambicí, kterou vám vyjadřuje svou, zdaleka nadřazenou, malichernou -190nenávistí a závistí. Jeho nenaplněná ambice ho možná činí nebezpečným." Ačkoli se sám nazval äsentimentálním oslem", Freud si nepřál žádné hádky se svým korunním princem a doufal, že alespoň jejich profesionální vztahy zůstanou nedotčeny. Napětí však narůstalo. Jedna otravná Freudova pacientka — on ji l nazýval svým ählavním trapičem" — která přijela do Curychu, si dala l schůzku s Jungem. Když mu řekla, že Freud je odtažitý a nesoustředěný, ; vyjádřil své porozumění, i když jen povrchně. Poté, co se vrátila zpět do l Vídně, podala Freudovi svou vlastní verzi rozhovoru a rozčilený Freud Ľ pravil, že Jung by měl raději zůstat ärezervovaný a pouze chápavý, místo aby se zaplétal se svými pacientkami a ,dával se jim celý." Jung odpověděl, že psychoanalytik by měl disponovat svobodou, äkterou musí obratem získat i pacient... Domnívám se, že je to více záležitost našich odlišných způsobů života nežli principiálního nesouhlasu." Freud, který se znovu vyhnul konfrontaci, v argumentaci pokračuje v jednom článku pro Zentralblatt nazvaném äDoporučení pro lékaře praktikující psychoanalýzu". Analytik by nikdy sám od sebe neměl předávat osobní informaci, nikdy by neměl povzbuzovat k novým formám sublimace ani pacientovi půjčovat knihy nebo články. Jung všechno tohle dělal. Freud se i nadále snažil akceptovat některé Jungovy nové ideje, připouštěje že kryptomnézie nedokáže vysvětlit přítomnost mytologic-kého materiálu v psychotických fantaziích. Freud zároveň řekl svému Středečnímu klubu, že strach z kastrace by mohl mít fylogenetické kořeny. Freud, který nevěděl, co si počít se svou úzkostí, k ní tajuplně odkazuje v jednom publikovaném stanovisku — v recenzi knihy jednoho francouzského historika umění v Zentralblattu. Freud vyprávěl příběh o jedné komunitě, která začala být neloajální ke svému zakladateli, svatému Pavlovi. äDostala se pod vliv člověka jménem Jan, který přišel s Marií, a šířil kult Matky Boží." Když zlatníci začali přicházet o peníze díky Pavlovu kázání, začali vydělávat peníze díky poutníkům, kteří se shromažďovali, aby si poslechli Jana. Jen málo čtenářů si uvědomilo, že tu dělá narážky na Jungův zájem o Bachofena a mateřskou bohyni. Jung stále ještě ponořený do mytologie a astrologie udělal pro mezinárodní asociaci jen málo práce. Neudělal nic pro to, aby navzá-191jem skontaktoval šest národních skupin a připravil je na příští kongres. Freud, který mu poslal prospekt Imaga, revue, kterou se nyní chystal vydávat, dal najevo svou starost: äByl bych šťasten, kdybych viděl vaše jméno nápadně figurující v tomto časopise a v Zentralblattu, avšak místo toho se skrýváte ve svém nábožensko-libidinózním oblaku." Stejně tak Freuda nepotěšilo, když se dozvěděl, že se dvacet původních Jungových a Riklinových pacientů organizovalo do äSpolečnosti pro psychoanalytické snahy". Dne 13. února Riklin předsedal prvnímu setkání této skupiny, která se dohodla, že se bude scházet jednou za čtrnáct dní. Jung řekl Freudovi, že klub byl založen äna přání dřívějších pacientů... Mně se tento experiment zdá zajímavý s ohledem na sociální přínos psychoanalýzy ke vzdělávání." Jung si ve stále nepravidelnějších dopisech udržoval přátelský tón, ale Freud pociťoval čím dál větší hořkost, jak dával najevo, když se se zpožděním dozvěděl, že Junga pokousal pes, a tázal se, zda by se neměl bát o zdraví psa. Jung se omlouval za svou laxnost jakožto korespondent, aby mu bylo posléze řečeno, že by měl podstoupit psychoanalýzu. äNepochybně jsem byl jako korespondent náročný," přiznal Freud. äNemohu ani předstírat, že bych vaše dopisy neočekával netrpělivě a neodpovídal promptně. Nevěnoval jsem pozornost vašim dřívějším náznakům váhavosti.

Tentokrát se mne to ovšem dotklo mnohem vážněji. Vzchopil jsem se a rychle odvrátil své nadměrné libido." Jung se snažil bránit citací ze Zarathustry: žáci, kteří zůstávají pouze žáky, jsou pro dobrého učitele ubohou odměnou. Freudova smířlivost byla nepřejícná: äJestliže se domníváte, že chcete více nezávislosti, co mohu dělat více než se vzdát svého pocitu naléhavosti, pokud jde o naše přátelství, zaměstnat své nezaměstnané libido jinde a čekat, dokud nezjistíte, že dokážete snášet větší blízkost?" Spor nyní vzrostl i díky Sabině. Jung se téměř zbavil své emotivní závislosti, avšak co zůstávalo, bylo reziduum zloby. Řekl Freudovi, že její stať psaná pro ročenku byla äsilně zatížena jejími vlastními komplexy", a citoval Horácia: äHorní polovinou je to milá žena, ale dolní polovinou je to ryba." Sabina stále ještě fixovaná na Junga zašla uprostřed dubna na konzultaci za Freudem, který ji překvapil nabídkou začít ji na podzim analyzovat. Možná by jí pomohl äzbavit se tyrana". 192 15. KAPITOLA VZDÁT SE SVÉHO TRŮNU Ludwig Binswanger, který se stal svědkem prvního setkání Freuda a Junga, měl sehrát roli i při jejich poslední hádce. Operace slepého střeva odhalila, že má rakovinný nádor; ten byl odstraněn, avšak Binswanger, který nečekal, že na dlouho přežije, si přál věnovat poslední týdny svého života psaní eseje o Freudově významu pro klinickou psychiatrii. Freud mu přislíbil pomoc a zavázal se, že jeho nemoc udrží v tajnosti. Binswanger nyní žil v Kreuzlingenu na břehu Konstanského jezera, asi čtyřicet mil severovýchodně od Curychu. Freud, který si naplánoval, že ho navštíví, se pokusil zaranžovat také setkání s Jungem. Čím méně byly Jungovy názory freudiánské, tím energičtěji je Freudovi prezentoval. Koncem dubna prohlásil, že incest je především problémem fantazie, a jeho zákaz nebyl míněn doslovně. äNesmírná role matky v mytologii je mnohem a mnohem významnější nežli problém biologického incestu." Jung v souladu s Bachofenem vysvětloval, že během promiskuitního matriarchálního období postrádali otcové jakoukoli cenu a jediným možným důvodem pro to, aby byl incest tabu, byla snaha äkonzolidovat rodinu (nebo zbožnost anebo společenskou strukturu)". Na Freuda to neučinilo dojem. Aniž by Bachofena výslovně jmenoval, naznačil, že poznal Jungův inspirační zdroj, a v dalším dopise Jej obvinil, že se vrací zpátky: äDospěli jsme k názoru, že původem úzkosti byl zákaz incestu; vy nyní říkáte opak: že zákaz incestu měl původ v úzkosti, což se velmi podobá tomu, co se říkalo před nástupem -193-psychoanalýzy." Ještě než tento dopis napsal, byl rozhodnut se s Jun-gem nesetkat. äBěhem víkendu ve Whitsunu vám budu geograficky blíž. Čtyřiadvacátého večer odjíždím do Konstance navštívit Binswangera. Návrat plánuji na příští úterý. Na víc nebudu mít čas; je ho tak málo." Dotčený, nikoli však překvapený Jung, se vzdal. äTo, že nemáte potřebu navštívit mne během své návštěvy v Kreuzlingenu, je třeba jak předpokládám, připsat na vrub vaší zlosti vůči mému způsobu rozvinutí teorie libida. Doufám však, že se později dobereme porozumění toho, v čem spočívají hlavní body našich rozdílů. Zdá se, že si určitou dobu budu muset jít vlastní cestou. Víte, jak my Švýcaři dovedeme být tvrdohlaví." Freudova odpověď nebyla upřímná. äKdybyste přijel a strávil pul dne v Konstanci, znamenalo by to velké potěšení pro nás pro všechny. Nežádal jsem po vás, abyste přijel, neboť vím, že to znamená chtít po někom, aby tímto způsobem trávil své volno, když má na práci něco lepšího nebo si přeje odpočívat. Nicméně, byl bych potěšen, kdybyste o tom popřemýšlel." Jung se na déle než na měsíc odmlčel a pak pravil, že äKreuzlin-genské gesto dokázal pochopit. Zda je váš postup oprávněný, ukáže teprve úspěch nebo selhání mé budoucí práce. Vždycky jsem si udržoval odstup, a to zabrání jakékoli soutěživosti s Adierovou neloajálností." Freud pochopil tuto poznámku jako äformální zřeknutí se našich dříve přátelských vztahů", a když posílal Ferenczimu kopii listu, napsal mu, že se již vzdal naděje spojit židy a nežidy ve společné službě psychoanalýze. äOdpuzují se jako olej a voda." Řekl Sabině, že její fantazie o äzrození Spasitele ve smíšeném spojení se mu nikdy nezamlouvala... Pán jej v této éře antisemitismu nechal narodit z nadřazené židovské rasy." Sabina se pokusila mezi ním a Jungem nastolit

mír, avšak, jak jí řekl Freud, äexistuje dost dalších, kteří se tyto drobné roztržky pokoušejí rozšířit v rozkol." Sabina si záhy bude muset vybrat mezi Freudem a Jungem. Jejich partnerství by tak dlouho nesetrvalo bez kompromisů, které oba muže stresovaly. Ovšem Jung již v nich nebyl ochoten pokračovat. Když přijal pozvání k přednášce na malé katolické Fordhamské univerzitě v New Yorku, požádal Bleulera, aby v jeho nepřítomnosti dohlédl 194Ľna ročenku a upozornil Freuda, že se v Americe chystá pohovořit o problému incestu. Příští kongres by měl rozhodnout, zda by měl ve funkci prezidenta setrvat. Jung sepsal devět přednášek v němčině, které musel dát přeložit do angličtiny. To, co předložil přibližně devadesáti americkým psychiatrům a neurologům, to nebyla expozice freudovské teorie, ale její kritika. Zároveň uspořádal každodenní dvouhodinový seminář, který ; měl trvat dva týdny, měl klinické přednášky v nemocnici Bellevue a na Newyorském psychiatrickém institutu na Warďs Island, měl projev k Newyorské lékařské akademii a poskytl rozhovor New York Times, ve kterém zopakoval něco z toho, co již o kontaminaci bílých Američanů černými řekl v Norimberku. I když jeho jediná návštěva amerického jihu, Chattanoogy, byla krátká, řekl: Všiml jsem si, že vaši Jižané hovoří černošským akcentem; že vaše ženy začínají čím dál víc chodit jako černošky. Na Jihu nacházím něco, čemu tu říkají citovost a dvornost a romantika, aby se staly maskou krutosti. Jižané... zacházejí s černochy stejně, jakoby asi zacházeli s vlastní nevědomou myslí, kdyby věděli, co to je. Jung ve Fordhamu představil svůj nový názor na libido a své oponující rozdělení rozvoje jedince do tří postupných period. První byla fáze předsexuální, končící ve věku tří let. Druhou bylo stadium, ve kterém si chlapci normálně vyvíjejí oidipovský komplex (termín, který neměl rád) a dívky elektřin komplex (termín, který sám vymyslel). Ve třetí fázi měl adolescent své libido nasměrovat mimo rodinu. Jestliže je však obrací incestně zpět, následuje regres a neuróza. Na rozdíl od Freuda, který veškerou neurózu sváděl na škodlivou zkušenost z dětství, se Jung domníval, že její příčiny jsou vždy v nedávné minulosti. Čím dříve mělo dojít ke špatné zkušenosti, tím pravděpodobnější bylo, že pacientova paměť podváděla. Jung, který tvrdil, že intenzivní emoce dětství neprodukuje sexuální libido a že schizofrenická apatie není pouze díky ztrátě sexuálního apetitu, libido znovu definoval ve smyslu uchování energie. Když je do jedné aktivity vloženo příliš mnoho libida, druhá ho dostává příliš málo, takže úlohou psychoanalýzy je navodit rovnováhu. 195Příliš mnoho fantazírování lze srovnat s parciální introverzí a de- ^ fektní projekcí libida směrem ven. Fantazie lze použít jako přechodu po kamenech směrem ke spiritualizaci, stejně jako lze regresu využít pro vysvětlení potřeby realistické adaptace na okolnosti. I když je vnitřní hodnota fantazií zanedbatelná, díky libidu, které je s nimi spjato, se podobají potopenému pokladu. Analytik jej musí pacientovi pomoci znovu vylovit, aby jej on sám mohl využít při splnění svých závazků vůči životu. Pak je ovšem podstatné, aby tyto závazky splňoval i sám analytik. Vlastní neuvědomělé infantilní požadavky si nesmí plést s těmi, jež má pacient. Aby se proti tomu ubránil, měl by sám podstoupit psychoanalýzu. Ti, kteří tuto nezbytnost popírají, jsou vinni äpsychologií barona Prášila a nepochybně upadnou do pasti. Vždycky je nám zapotřebí objektivního posouzení od někoho jiného." Z toho vyplývalo, že Freud, který zanalyzoval sám sebe, skončil ve slepé uličce, zatímco Jung nikoli. Jung však neříká, kdo analyzoval jeho. V páté přednášce vysvětloval, že mýty, stejně jako sny, krystalizují nevědomé podněty, přičemž sluneční mýty obsahují fantazie o plození, stejně jako představu, že matka musí dítě nejdříve pozřít, a pak teprve může nějaké porodit. V pohádce o Červené Karkulce sní vlk babičku, která se znovu objeví živá, když se rozpáře a otevře vlkovo břicho. Je to paralela k příběhu o Jonášovi a mýtům, kde je slunce pohlceno mořskou obludou, aby se znovu objevilo při rozbřesku dne. Jung prohlašoval, že v dětské duši převládají mytologické prvky, neboť nevědomé vrstvy, které kdysi produkovaly mýty, jsou stále živé. Analytické hnutí se rozrůstalo a s tím i polarizace mezi Curychem a Vídní, za níž byla částečně odpovědna polarizace mezi křesťany a židy. Jestliže Freud a Vídeňané někdy

reagovali příliš ukvapeně na antisemitská prohlášení, Jung nebýval vždycky neutrální a tyto přednášky, stejně jako Transformace a symboly libida, které vyvrcholily v kapitole o äOběti", staví obě náboženství do vzájemného kontrastu. Představil svá tři stadia vývoje a prohlásil, že vnitřní logiku odevzdání na druhém stupni lze nejlépe charakterizovat křesťanským symbolem oběti, i když Vídeňané pro stejnou vývojovou fázi používají víceznačného termínu äkastrační komplex". Jung zároveň psychoanalýzu srovnával s terapií, kterou umožňovala zpověď. 196Jung se při svém výletu do USA nemusel dělit o obecnou pozornost s Freudem, a to, že si ho zde považovali, pomáhalo konsolidovat jeho sebevědomí. V rozhovoru pro New York Times cítil oprávnění moralizovat téměř jako kněz. Amerika nechápe, že äčelí nejtragičtějšímu okamžiku své historie: okamžiku, kdy si musí vybrat, zda své stroje ovládne nebo jimi bude pohlcena". Američané si ve svém důrazu na úspěch v podnikání vypěstovali tolik sebekontroly, že se pod tíhou snah o její dosažení zhroutili. Jung měl psychoanalýzou na mysli ädo-S hledání v duši skrytých psychologických faktorů, které, v kombinaci l s fyzickými nervstvem, způsobily tak falešnou reakci na život". ; Jung ve svém projevu k Lékařské akademii řekl: äČistě sexuální !, etiologie neurózy na mne působí jako příliš úzkoprsá." James Putnám, : který byl v publiku a doufal, že se s Jungem po přednášce setká ; k rozhovoru, byl překvapen, když ho slyšel mluvit o tom, že infantilní fixace byly jakožto příčina neurózy ve skutečnosti bezvýznamné. Putnám chtěl pohovořit o své příbuzné, kterou Jung léčil v Curychu. Osmatřicetiletá, ostýchavá, nepřitažlivá, neprovdaná Fanny Bowditchová upadla do depresí v zimě roku 1911, po smrti svého otce Henryho Pickeringa Bowditche, blízkého přítele Williama Jamese. Když Putnama požádala o radu, doporučil jí Junga, který na něj na dárkově univerzitě učinil dojem. Počátkem roku 1912 dorazila do Curychu, kde ji léčili současně Jung i Maria Moltzerová, hovořící plynně anglicky. Panny nejprve dělala pokroky, ale když si Putnám všiml, že se Jung změnil, napsal jí: äPředpokládám, že velmi suverénní chování doktora Junga může na některé z jeho pacientů zapůsobit silněji, než si sám uvědomuje, proto na něm nesmíte být závislá a nerozpakovat se vůči němu ve své mysli zformovat případný kritický úsudek." Na počátku prosince jí Putnám napsal znovu a řekl jí, aby nebyla äpouhou mouchou na mucholapce". Koneckonců, Jung a Moltzerová byli jen lidmi, kteří mají svá omezení a chyby, tak jako vy a já... Chybou doktora Junga (entre nous) je, že příliš prosazuje sama sebe. Mám dojem, že mu chybí jistý potřebný druh představivosti, že jde o opravdu silnou, zároveň však marnivou osobnost, která 197dokáže učinit spoustu dobrého a také to činí, zároveň však může mít sklon svého pacienta rozdrtit. Je třeba se z toho poučit a nenásledovat jej příliš bezpodmínečně. I když Junga jeho americký úspěch posílil, byl nyní v obtížné pozici. Byl sice prezidentem asociace, jak dlouho však bylo možné tolerovat jeho rozkolnické názory? New York se pro budoucnost hnutí jevil jako klíčové město, a aniž by si svou návštěvu naplánoval jako součást jakési antifreudovské kampaně, jeho pověst se zde upevňovala. Muž, který Junga na Fordham pozval, Smith Ely Jelliffe, založil spolu s Williamem Alansonem Whitem Psychoanalytic Review, který společně redigovali. Jungovy přednášky, uveřejňované zde postupně pod titulem Teorie psychoanalýzy, mohly mít na americké čtenáře mnohem aktuálnější dopad než cokoli, co napsal Freud. Během své osmitýdenní nepřítomnosti v Curychu Jung Freudovi ani jednou nenapsal. Zůstal v USA od poloviny září až do 26. října. Navštívil Chicago, Baltimore, kde navštívil psychologa Triganta Burrowa, jehož poznal v Burghólzli, a Washington. Zde byl pozván do nemocnice svaté Alžběty jejím äsuperintendantem" Williamem Alansonem Whitem, a zdá se, že i když strávil v nemocnici tři dny, spíše než jako lékař zde působil ve funkci pozorovatele. Když Freudovi řekl, že äzanalyzoval patnáct černochů včetně předvádění", použil výrazu analyzoval ve zcela jiném smyslu, než jaký má běžně dnes. Později o své návštěvě nemocnice pronesl spoustu zmatečných stanovisek. V roce 1959 ji líčil Johnu Freemanovi, jako by šlo o klíčovou událost při jeho objevu kolektivního nevědomí.

Často tvrdil, že musel odjet do Ameriky äprozkoumat nevědomí černochů", nebof si přál ověřit, zda kolektivní vzorce jsou dědictvím rasy nebo äa priori kategoriemi imaginace". Řekl, že přelud o slunečním penisu ämne : přiměl pustit se do různých zkoumání mentálně vyšinutých černochu . .; Při jedné přednášce z roku 1935 Jung řekl, že jejich snové i představy neměly änic společného s takzvaným dědictvím krve nebo j rasy a že jedinec je nemůže získat osobně. Přináleží celému lidstvu a mají tudíž kolektivní povahu." Jeden černý pacient — muž neinteligentní a nevzdělaný — měl sen o postavě ukřižované na k01^! äJe to starodávné sluneční kolo," vysvětloval Jung, äa ukřižováni )C| -198obětí slunečnímu bohu, aby došlo k jeho usmíření. Podobně mu, v rámci zajištění plodnosti země, byly původně nabízeny oběti lidské a zvířecí." Jung později tvrdil, že äbyl schopen demonstrovat ve snech a fantaziích čistokrevných černochů trpících duševními poruchami celé řady motivů z řecké mytologie". Stejně jako analýza, ani slovo objektivní nemělo pro něho stejný význam jako pro nás. Nazýval kolektivní nevědomí objektivní psýché a mezi objektivitou a subjektivitou nerozlišoval naším způsobem. Mentální událost nepovažoval nutně za méně reálnou než událost, jejímiž svědky mohli být druzí lidé. Postava ukřižovaného v mysli černého pacienta měla víc společného s Ježíšem než s obětmi starodávným slunečním bohům, nicméně ani kdyby Jung neměl žádný solidní důkaz, jak svou teorii kolektivního nevědomí dokázat, nevyplývá z toho, že by jí nevěřil. Tak jako Mojžíš a Rudolf Steiner i on více věřil hlasu uvnitř své hlavy než hlasům druhých lidí. I když Jung strávil ve Washingtonské nemocnici nemnoho času, tato návštěva byla prvním jeho krokem k semiantropologickým výzkumům, v nichž měl pokračovat cestami do Afriky a Mexika. Jeho zájem o sny černochů podnítila, jak se zdá, jedna věta, kterou si v jedné knize přečetl o australských domorodcích — aboriginech: äTo, co divoch prožívá ve svém snu, je pro něho stejně reálné jako to, co prožívá v bdělém stavu." Jung to cituje ve svých Psychologických typech a jeho odkaz k äaustralským černochům" na semináři v roce 1925 vyjadřuje, že i americké černochy nahlížel v této perspektivě. Když hovořil o äprimitivní mentalitě", často generalizoval, jako by šlo o formu myšlení, která je společná černým americkým schizofrenikům i australským domorodcům, a jako by patřili do téže kategorie, jako prehistoričtí lidé. Na äprimitivní mentalitě" se mu nejvíce líbilo to, že ävnitřní a vnější mělo sklon utvářet jedinou zkušenost". Měl dojem, že äprimitivové projevují mnohem vyrovnanější psychologii než my, neboť nemají žádné námitky ponechat iracionálnu ^ volný průběh, zatímco my jej odmítáme". Měl k nim úctu, protože jsou svázáni s objekty äpřímým vztahem, [který se rovná parciální identitě". Když je australský domorodec ne-I mocný, odchází ke äkameni duše", který je plný energie zdraví. Když [Se o něj tře, odchází do něho jeho nemoc. Pak se vrací do svého úkrytu -199-mezi skalami, kde svou nemoc může strávit a znovu se dobít kouzlem zdraví. Zároveň zde předvádí rituální tance. Takovýto léčivý tanec je považován za práci. äMy bychom řekli, že někdo dostal sílu od boha díky své modlitbě, avšak primitiv dostává sílu od boha díky své práci." V listopadu řekl Jung Freudovi, že v Americe udělal äspoustu práce pro to, aby rozšířil hnutí... Přirozeně jsem také poskytoval své názory, které se v některých ohledech odchylují od dosud existujících koncepcí, zvláště pokud jde o teorii libida. Zjistil jsem, že si má verze psychoanalýzy dokázala získat spoustu lidí, které dosud odrazoval problém sexuality v neuróze." Jung se vrátil k názoru, jaký zastával před äreformací" svého psychologického myšlení. Slíbil, že Freudovi pošle zvláštní otisk svých přednášek äv naději, že postupně akceptujete určité inovace naznačené již v mém pojednám o libidu. Necítím žádnou potřebu zklamat vás za předpokladu, že si můžete udělat objektivní názor na naše společné úsilí." Ve své předmluvě k vydané verzi přednášek trval na tom, že on roztržku v hnutí nezapříčinil. äK podobným schizmatům může dojít, jen když je zaangažována víra... Jsem si vědom, že má zkušenost se nepřibližuje naprosto mimořádné Freudově zkušenosti a vhledu, přesto se však domnívám, že některé mé formulace vyjadřují odpozorovaná fakta mnohem příhodněji než formulace Freudovy." Proudová odpověď začíná

takto: äDrahý pane doktore, zdravím vás při vašem návratu z Ameriky, sice nikoli tak emotivně jako posledně v Norimberku — z tohoto návyku jste mne úspěšně vyléčil — ale stále ještě se značnou sympatií, zájmem a radostí z vašeho osobního úspěchu." Řekl, že Jung může počítat s jeho objektivitou, äa tudíž i pokračováním našich vztahů. I nadále trvám na tom, že osobní různosti jsou naprosto ospravedlnitelné a pociťuji touž potřebu pokračovat společně v naší spolupráci." Stekel za Jungovy nepřítomnosti způsoboval problémy a odmítal rezignovat na funkci redaktora Zentralblattu. Freud rozzloben, že Jung neřekl, na jak dlouho bude pryč, ani neurčil, kdo bude odpovědným ředitelem po dobu prozatímnosti, měl v plánu buletin zastavit a nahradit jej novým časopisem. Aby situaci uklidnil, Jung sezval prezidenty šesti místních společností na setkání do Mnichova na 24. listopadu. -200Když se tu Jung s Freudem společně vydali na delší procházku před obědem, byla to takřka po dvou letech jejich první rozmluva. Freud řekl, že těžko může snášet přátelství, kde Jung ävyvolal vzájemnou intimitu", aby ji vzápětí odvrhl. Nebyl prý tím, kým se zdál — ärozeným vůdcem, který mohl ostatní, díky své autoritě, ušetřit spousty chyb". Přesto, že na Junga tento rozhovor udělal dojem, Freud později napsal, že äv jeho bytosti existuje jakési neupřímné jádro, které mu umožní tyto dojmy setřást". Po obědě diskutovali o eseji Karla Abrahama o faraónu Amen-hotepu IV., který prý zavedl monoteismus, avšak nechal ze všech monumentů vymazat otcovo jméno. Freud předpokládal, že tento faraón měl nejspíše pocity otcovraha, nicméně Jung vysvětloval, že jak jeho otec, tak praotec byli považováni za božská vtělení. Odstranění jména starého boha dodalo odvahu příznivcům nového náboženství. äMůže jít o surový, možná dokonce brutální příběh," řekl Jung, äale taková je v přírodě pravda. Neboť otec již své jméno má, zatímco syn se musí vydat do světa a udělat si ho." äMožná je to pravda starodávných dob," odpověděl Freud, äale nikoli nutně v tomto případě." Zatímco Jung pokračoval ve vyprávění o Amenhotepovi, o Freuda se pokoušely mdloby. Bylo to již podruhé, co se mu to přihodilo v Jungově přítomnosti. Když ho Jung přenášel na pohovku ve vedlejší místnosti, änapůl se vrátil k vědomí, a já nikdy nezapomenu, jakým způsobem se na mě podíval. Ve své bezmocnosti na mne pohlížel, jako kdybych já byl jeho otec." Podle Jonese zároveň řekl: äJak sladké musí být zemřít." Freud svou náhlou mdlobu svedl na nevyspání a na žaludeční nevolnost. Ještě než odjel, Jung mu slíbil: äZůstanu ve všem všudy na straně naší věci," Freud jej však srovnával s Adierem: oba dva si svou kariéru v Americe připravovali tím, že snižovali důležitost sexuality. Jednomu příteli řekl, že omdlel kvůli äneukázněné homosexuální složce", před jiným ji svaloval na äpotlačené pocity, tentokrát nasměrované proti Jungovi, nikoli proti jeho předchůdci, tak jako dříve". Freud řekl Putnamovi, že čas strávený s Jungem äodmetl tolik zbytečné osobní podrážděnosti. Doufám v další úspěšnou spolupráci." A Ferenczimu hlásil: äOsobní pouta, stejně jako ta intelektuální, vydrží -201-pevná po léta. O vzájemné separaci nebo odloučení nelze mluvit." Při dalším setkání Vídeňské společnosti Freud potvrdil, že je s Jungem znovu zadobře, avšak Lou Andreas-Salomé o tom přesvědčená nebyla: äFreud se z výletu do Mnichova vrátil docela osvěžený a spokojený. Je sblížení s Jungem opravdu tak zajištěné, jak to zaznělo na středečním setkání?" Jung ve svém dalším dopise tvrdí, že konečně pochopil rozdíl mezi nimi. Od nynějška již bude vědět, jak se zachovat. äOmluvte, prosím, mé chyby, které nechci zlehčovat a omlouvat je... Nejvíc mne skličuje, že jsem k tomuto vhledu nedospěl mnohem dříve. Mohlo by vás to ušetřit mnoha zklamání." Freudovi se tento dopis zdál blahosklonný. V odpovědi připustí ätrochu neurózy, kterou jsem opravdu musel prozkoumat," a varoval Junga, že brzy bude publikována Ferencziho kritika jeho pojetí libida. äTeď se domnívám, že jste nám opravdu přinesl velké zjevení, i když nikoli takové, jaké jste zamýšlel. Zdá se, že jste rozluští záhadu veškerého mysticismu a ukázal, že je založen na symbolické exploataci komplexů, které přežily svou funkci." A podepsal se: äVáš netransformovaný Freud". Rozezlený Jung obvinil Freuda, že jej podceňuje a nemá pochopení pro jeho práci. äVětšina psychoanalytiků zneužívá psychoanalýzy, aby devalvovali druhé lidi i jejich pokrok

narážkami na komplexy." Na vršek papíru naškrábal: äTento dopis je nechutným pokusem navyknout vás mému stylu. Takže pozor!" Freud napsal svou starobylou angličtinou Jonesovi a stěžoval si: äChová se jako dokonalý blázen, jako by byl Kristus sám. Dopisy, které jsem od něho dostal, se pozoruhodně mění od něžnosti až ke zpupné drzosti. Potřeboval by léčbu, já jsem však, díky svému poslednímu ataku, bohužel ztratil autoritativní pozici." Nyní už je nezajímalo, zda jeden druhého rozčiluje. Freud poukázal na jednu freudovskou chybu, kterou Jung udělal. Znovu tu šlo o velká písmena, která odlišují výraz Ihrigen (váš) od ihrígen (jejich). Jung chtěl říci, že dokonce ani Adierovi příznivci jej nepovažují za svého, místo toho napsal äjednoho z vás". Dokázal být nyní dostatečně objektivní, ptal se Freud, aby na svou chybu pohlédl a nedostal vztek? Junga to rozhořčilo. -202 Chodíte kolem a snažíte se vyčenichat ve vašem okolí kdejaký symptom a každého redukujete na syny a dcery, kteří s uzarděním připouštějí své nedostatky. Samozřejmě že víte, kam až se pacient při sebeanalýze dostává: nikoli pryč ze své neurózy — právě tak jako vy. Kdybyste se někdy zbavil všech svých komplexů, přestal hrát otce svých synů a dobře se podíval na vlastní slabá místa, místo abyste nepřetržitě hledal ta jejich, pak napravím své vlastní chování a eliminuji svůj omyl, že o vás uvažuji dvojím způsobem. Dva velcí analytici se tedy navzájem obviňovali z neurózy. Jung sliboval, že ve svých dopisech bude nadále psát to, co si opravdu myslí, na veřejnosti se však bude Freuda zastávat. Freud řekl Ferenczimu, že Jung se äzachoval jako blázen a brutální chlap, kterým bezpochyby je". Od teď je usmíření nemožné. äZdá se, že naprosto ztratil svůj důvtip," hlásil Freud Jonesovi, ächová se jako úplný blázen. Po několika mírných dopisech mi napsal jeden, který byl jedna velká drzost." A koncem roku 1912 se Jones zmiňuje o Jungových velikášských bludech. Freud rozhodl, že jejich přátelství änestojí ani za inkoust". Aniž by Jones Junga zmínil jménem — jeho narážka na něj však byla nepochybná —, znovu zopakoval své výhrady v tisku pod titulem äBoží komplex: Víra, že je někdo bůh, a následné charakterové rysy". äČím neobvyklejší metoda, tím víc jej přitahuje a dává mu pocit, že vlastní klíč, který je dostupný jen vybraným. Z tohoto důvodu má sklon projevovat mimořádný zájem o rozličné formy čtení myšlenek, chiromantie, věštění a dokonce i astrologie, stejně jako o okultismus a mysticismus ve všech jejich odvětvích." Jones vysvětloval jeho blud jako důsledek äkolosálního narcismu". Freud, který termín narcismus převzal od anglického spisovatele o psychologii sexu, Havelocka Ellise, jej uvedl na scénu v roce 1910. Vysvětloval, že homosexuálové, kteří si za sexuální objekt vybírají sama sebe, hledají mladého muže, který by je miloval stejně jako jejich matka. Zdá se, že Freud si osvojil Jonesovu diagnózu Junga, když psal svou práci O narcismu, která byla publikována v roce 1914. Jedním z jeho záměrů bylo doporučit koncept narcismu jakožto alternativu k Jungovu nesexuálnímu libidu. Ego lze považovat za rezervoár, který -203-k objektům vysílá libido a absorbuje ho, když proudí nazpět. Narcisista čerpá emociální energii z vnější reality a obrací ji k sobě, aby se stal jediným svým milostným objektem. Šestileté období korespondence s Jungem Freud završil svým posledním dopisem z 3. ledna 1913: äMezi námi analytiky existuje jakási konvence, že se nikdo z nás nemá důvod stydět za svá rezidua neurózy. Jestliže však někdo pokračuje v abnormálním chování, když křičí, že je normální, lze se domnívat, že má nedostatek vhledu do své choroby. Proto navrhuji, abychom své osobní přátelství docela ukončili." Jung odpověděl: äJá své přátelství nikdy nikomu nevnucuji. Vy sám můžete nejlépe posoudit, co pro vás v této chvíli znamená. ,Zbytek je ticho." Snad by bylo lepší citovat z Krále Leara. Ve svém odhodlání vzdát se trůnu by legitimní král svého adoptivního syna nenechal vládnout, ani by se nechoval jako pouhý subjekt. Přestože Jung svého času požadoval, aby se s ním zacházelo jako se synem, a řekl, že určitý čas se äcítil jako jeho syn", nyní to byla role, kterou si již nepřál hrát. Místní psychiatři se scházeli dvakrát týdně — ve středu večer v Kúsnachtu a ve čtvrtek večer v jedné z místností restaurantu Sei-denhof v Curychu. Nevíme, kdy se skupina ustavila jakožto sdružení (Verein), ale bylo to až po 13.

lednu 1913, kdy se poprvé pořídily záznamy. Udělala je Toni Wolffová, která tehdy ještě nebyla členkou. Teprve o rok později, při setkání 30. ledna 1914, bylo rozhodnuto kooptovat dva přidružené členy, kteří neměli lékařskou kvalifikaci: Toni Wolffovou a Marii Moltzerovou. Tématem setkání 31. ledna 1913 byla Jungova teorie libida. Jeho finální příspěvek k debatě byl: äSny nabízejí odpovědi prostřednictvím \ symbolů, kterým je třeba rozumět. Neměli bychom v nich však vidět pouze naplnění přání — jinak analyzátor prostě spolupracuje na pacientových fantaziích. Musíme objevit plán nevědomí, které lidi nikdy neklame." V červenci 1913 Jung zvětšil vzájemné nepřátelství tím, že Freu-dovi napsal v první osobě množného čísla, vyvozujíc konsenzus mezi curyšskými analytiky. Stěžoval si, že Freud nepochopil jejich názor na sny. äPlně připouštíme správnost teorie naplněného přání, trváme však -204na tom, že se tento způsob interpretace snů dotýká pouze povrchu, že se zastavuje u symbolu i přesto, že je možná další jeho interpretace." Jung, jakožto prezident mezinárodní asociace, byl v silné pozici. Zatímco se pokoušel do psychoanalýzy integrovat revizionistické teorie, na svou moc v rámci hnutí nemyslel. Ani ho nenapadlo, že by bylo možné Freuda a jeho podporovatele vyloučit. Ale napadlo to je. Co kdyby se Jung pokusil o převrat? Ernest Jones byl první, kdo navrhl obrannou akci. V srpnu 1912 navrhl, že je třeba vytvořit tvrdé jádro — skupinu těch nejvěrnějších, ämalé spojené těleso, jehož úkolem bude, tak jako Paladini z Charle-magne, chránit království a postupy jejich mistra". Skupina se měla skládat z Ferencziho, Jonese, Ranka, Hanns Sachse (další veterán ze Středečního klubu) a Karla Abrahama. Freud každému z nich dal řeckou rytinu usazenou do zlatého prstenu. Jung však byl příliš dezorientován, aby se pouštěl do nějaké útočné akce, snad kromě proti sobě samému. äMěl jsem pocit, že visím ve vzduchu, neboť mne ještě nenapadlo, v jaké jsem pozici." Později řekl jednomu příteli: äMěl jsem pocit, jako bych byl vyhnán z otcovského domu." Bylo těžké dát pacientům klid, který potřebovali. äRozhodl jsem se prozatím nedělat žádné postuláty, ale počkat si, až mi sami budou chtít něco říct... Brzy se stalo zřejmým, že spontánně hovoří o svých snech a fantaziích a já jim pouze položil několik otázek: ,Co ve spojitosti s tím pociťujete? nebo Jak jste to myslel? a ,Kde to má svůj původ?" On sám jen zakrýval svůj zmatek. Když jedna pacientka namítla: äAle vždyť to je opak toho, co jste řekl minulý týden.", on odpověděl: äMůže být, ale je to pravda. Ostatně to druhé bylo také pravda. Život je paradox." Někdy byl ätak vyveden z míry", že musel äemoce eliminovat prostřednictvím jógových cvičení". Nespecifikuje sice, jaké jógové praktiky používal, ale Soňu Shamdasani si povšiml podobnosti mezi äšavásana asánou" hatha jógy a technikou, kterou Jung doporučoval pacientovi, který se potřeboval vypořádat se svým intenzivním stresem. Jung prý doporučil, äaby se položil na gauč nebo na postel a jen tak tam zůstal ležet, klidně dýchal a představoval si, že nad ním vane vítr nepokoje". -205-Dalo by se říci, že měl přerušit prohlídky pacientů, dokud znovu nenabude ztracenou rovnováhu, nicméně součástí analytického vztahu je äobousměrný provoz" a řada těch z nejinspirovanějších terapeutů včetně Freuda, Junga, Wilhelma Reicha a R. D. Lainga, by byla méně nápomocna pacientům, kdyby sami byli stabilnějšími osobnostmi. Někteří z nejlepších lékařů lidstva léčili kromě pacientů i sebe. Jungovy sny se staly tak nesnesitelnými, že měl podezření na äpsychické narušení". Kdyby Jung konzultoval lékaře, možná by byl vyzván, aby nikam necestoval. Jung se však v březnu 1913 znovu vydal do USA, tentokrát nikoli za Medillem nebo Haroldem McCormickem, ale za Haroldovou ženou Edith — dcerou Johna D. Rockefellera a svéprávnou multimilio-nářkou. Harold McCormick byl prezidentem velké společnosti jménem Harvester International. Jeho žena byla štíhlá, hrdá, umíněná, s velkýma pronikavýma očima. Ve svých jedenačtyřiceti letech byla matkou pěti dětí, ale od smrti své čtvrté dcerky, Edith, v roce 1903, trpěla depresí. Až do roku 1912 ji nenapadlo, že by se mohla obrátit pro radu k Jungovi, jenž byl do Chicaga pozván k předběžným konzultacím po

svých přednáškách na Fordhamu. Setkal se s jejím otcem, ale když mu nabídla, že mu zakoupí dům v USA a mohl by si do Ameriky přivézt i svou rodinu a stát se jejím osobním konzultantem, Jung odmítl. Přeje-li si být jeho pacientkou, musí se usadit v Curychu. V tom, aby ji zabrzdil, sehrála větší roli jeho neuróza než hrdost. Ji se zmocňovala panika pokaždé, když se pokusila cestovat autobusem nebo vlakem. Na konci roku 1912 dorazila do Chicaga Maria Moltzerová, aby jí poskytla předběžná sezení v jejím domě, avšak také Jung se musel vrátit zpět. Poskytl jí tři týdny každodenní analýzy, avšak podle jeho sekretářky, ona byla ochotna přistoupit na to, že se usadí v Curychu, jen když ji zhypnotizoval. V New Yorku přednášel v Liberálním klubu v Gramercy Park, zároveň znovu navštívil azyl na Warďs Island. Zprávy o této návštěvě dostihly Ernesta Jonese, který Freudovi hlásil: äJeho současné chování v Americe na mne víc než kdy jindy dělá dojem, že nereaguje jako normální člověk a že je vážně mentálně vyšinutý; na některé psychiatry-psychoanalytiky na Warďs Island zapůsobil dojmem para-noika." 206Edith s ním odplula do Evropy. Vzala si s sebou svou sekretářku, čtrnáctiletého syna Fowlera a třináctiletou dceru Muriel, spolu s jeho domácím učitelem a její guvernantkou. Pronajali si apartmá v největším grandhotelu na jezeře Baur au Lac, majestátně renovovaném na přelomu století. Švýcaři jej považovali za nepřístupnou pevnost monarchů a královských rodin. Pobyl zde císař Vilém, stejně jako ruská císařovna a švédský král. Livrejovaní sloužící stáli před budovou, aby otevírali hostům dveře, Jung však na Edith naléhal, aby se naučila pokoře tím, že si bude sama po kolenou drhnout podlahy svého apartmá. Počátkem roku 1912 se Sabina vdala za lékaře Paula Scheftela, avšak ve čtvrtém měsíci těhotenství byla stále ještě posedlá Jungem. Freud neměl pochopení: äDůvod, proč stále ještě tak hluboce milujete doktora Junga je, jak si představuji, že jste dosud opovržení, které si zasluhuje, nevynesla na povrch." Jung, který zastával názor, že sny mohou být prorocké, se někdy ocital ve sporu s pacienty, pokud šlo o jejich interpretaci. Od června 1913 Panny Bowditchová pociťovala potřebu strávit dovolenou doma. Jung jí doporučil, aby zůstala v Curychu, i když se, jako obvykle, nechystal během léta přijímat své pacienty. Panny předpokládala, že ji bude ve své interpretaci jejích snů šidit a používat je pro podporu svých argumentů. Vzdorovala mu až do pozdního podzimu, pak odejela do Bostonu. James Putnám, který držel krok se situací, souhlasil, že Jung překrucuje význam jejích snů a zakrýval její pravou identitu. Jonesovi řekl, že Jung äpoužíval její sny jako prostředek k rozhodnutí, zda by se měla vrátit do Ameriky. Zdá se to podivné, a to ještě více, když si během jeho nepřítomnosti, jen o něco později, analyzovala vlastní sny a došla k poznání, že odlišný význam měl být prosazován právě v tomto ohledu!" Když Putnám o sedm týdnů později znovu Jonesovi napsal, nazval Junga äsilným, avšak egoistickým mužem... s potřebou akcentovat jakoukoli specifičnost své osoby pro potřebu sebeuspokojení". Od počátku srpna 1913 se plánoval čtvrtý Mezinárodní psycho-analytický kongres, který se měl konat v září, pět let po prvním -207-kongresu v Salcburku, v Mnichově. Freud měl mnohem smířlivější pocit. Poté, co prostudoval text Jungových Fordhamských přednášek, prohlásil je za ämimo veškerá očekávání dobré a neškodné... Na dálku jsem nebezpečí příliš přeceňoval." Sabině však řekl, že by stěží unesl, kdyby slyšel, äže pokračujete v nadšení pro svou starou lásku a své minulé sny". Byl vyléčen z äposledního cáru své slabosti vůči árijské kauze a rád by se domníval, že jestliže vaším dítětem bude chlapec, vyroste z něho věrný sionista. Jsme Židy a zůstaneme jimi. Druzí nás budou pouze využívat, nikdy nám neporozumí a nikdy nás neocení." Časně v srpnu Jung dorazil na mezinárodní lékařskou konferenci v Londýně, kde zopakoval svou přednášku, kterou měl v New Yorku na Lékařské akademii. Distancoval se od Freudova názoru na neurózu a naléhal, aby äpsychoanalytická teorie byla osvobozena od čistě sexuálního stanoviska. Namísto něho bych rád zavedl jakési energické hledisko." Žádná z jeho revizí, řekl, neznamená jakoukoli změnu psychoanalytické techniky, nicméně poprvé zde použil termínu äanalytická psychologie" a volal po änové psychologické vědě". Když se vrátil do Švýcarska, udělal si

čtyři dny volna, které strávil plavbou po Curyšském jezeře s Albertem Oerim a třemi dalšími přáteli. Oeri je bavil předčítáním z Homérovy Odyssey — epizodami Kirke a Nekyia. Ta druhá popisuje Odysseovu návštěvu říše mrtvých. Jung vzápětí použil termínu Nekyia pro snahy na samé hranici psychózy, kdy se snažil prostřednictvím snů a fantazií získat zpět nevědomý materiál. Nyní bylo Jungovi osmatřicet. K přechodu k dospělosti podle něho dochází mezi pětatřiceti a osmatřiceti lety. Ztratil své dva náhradní otce, Bleulera a Freuda, k dosažení profesionální nezávislosti a vymezení teritoria, které si mohl nárokovat pro i sebe, mu však pomáhaly dva další otcovské typy — William James g a Theodore Flournoy. | Až donedávna se obecně soudilo, že jejich vliv na Junga byl ve| srovnání s Freudovým zanedbatelný, tento názor však přesvědčivě zpochybnili Soňu Shamdasani, Eugene Taylor i John Haule. Narozdíl od Freuda, který měl vůči náboženství odmítavý postoj, Jamrt a Flournoy pomohli Junga inspirovat při procesu vyvíjejících se tecn» nik psychoterapie, které se soustřeďovaly na kultivaci náboženskéhOj postoje. -208Jung dokonce považoval Jamese, který jej navštívil v roce 1910, za jednoho z nejvýjimečnějších lidí, jaké potkal — člověka aristokratického, nikoli však afektovaného. James ve svých The Varieties of Religious Experience uvažuje o životech lidí, kteří věřili v äneviditelný řád, a v to, že naše nejvyšší dobro spočívá v tom, že se mu harmonicky přizpůsobíme". Je možné, že na Junga zapůsobil svou ochotou považovat subjektivní dojmy za platné: jedinec je oprávněn věřit ve své psychické zážitky, přičemž rozlišení, které Jung činil mezi ego a já může vycházet z Jamesovy diferenciace mezi já a mně. Mně je středem sobeckých zájmů člověka, zatímco já je konečným ovladatelem myšlení. James dokonce inklinuje kJungovu kolektivnímu nevědomí, když tvrdí, že současné já si vybavuje předešlá já a mě. Vlivy absorbované Jungem od Jamese dobře zapadaly do toho, čím ho ovlivnil Flournoy: oba uvažovali o náboženské zkušenosti nikoli jako o vztahu mezi člověkem a bohem, ale jako o čemsi, co prosakuje podvědomým nebo subliminálním — slovo, které shodně používali. äJestliže existují vyšší síly, schopné na nás působit," řekl James, ämohou k nám získat přístup jen prostřednictvím dveří subliminálního." Psychologie náboženství se, z pohledu Flournoye, nezaobírala metafyzikou, ale lidskou zkušeností, psychologickou a biologickou. Jung Flournoye několikrát navštívil v Ženevě, kde spolu kriticky hovořili o Freudovi, diskutovali o somnambulismu, parapsychologii a psychologii náboženství. äPřevzal jsem jeho koncepci kreativní imaginace, která mne zajímala především. Velmi jsem se z ní naučil." Zatímco Freud byl dynamický a pronikavý, očekávající, äže z každého svého případu něco získá, Flournoy nepožadoval nic. Byl odtažitý ^ a objektivní." Jung popisuje, že působil jako protiváha k Freudovi. Vzal si Flournoye jako svého hosta na Mnichovský kongres, který se | konal7.-8.zari 1913. ť & Dostavilo se osmdesátsedm delegátů. Jung, obklopený svými podporovateli, seděl u stolu na opačné straně než Freud. Jones označil atmosféru za änepříjemnou"; Freud ji nazval ävyčerpávající a nepříliš i Povznášející". Lou Andreas-Salomé, která přijela s Rainerem Mariou ;Rilkem, hlásila: -209-Jung se od Freuda neliší, snad jen v tom, že dělá, jako by mohl Freuda a jeho věc zachránit prostřednictvím těchto rozdílností... Jediný pohled na ty dva stačí a vidíte, který z nich je dogmatičtější a hladovější po moci. Přede dvěma roky byl Jungův dunivý smích plný robustní rozjásanosti a bujné vitality, ale jeho nynější vážnost je stvořena z čisté agrese, ambicí a intelektuální brutality. Přesto, že bylo absurdní domnívat se, že by ho Freud mohl akceptovat jako svého mentora, Jung upřímně věřil, že by staršímu muži pomohl překonat jeho neurózu. Stačila jeho ochota přistoupit na výměnu rolí. Jung se usadil do předsednického křesla, avšak nepřipojil se k debatě o příspěvcích Otta Ranka a Alphonse Maedera o interpretaci snu, ačkoli právě od Maedera Jung převzal ideu, že by sny mohly být prorocké a vyjadřovat pokusy nevědomí předvídat a řešit problémy, které leží vepředu.

Maeder, který se s Freudem střetl tváří v tvář před přednáškovou halou, mu nabídl svou ruku, Freud jej však ignoroval. Nicméně Freud inklinující k nešťastným nehodám se zachytil kapsou od saka na klice dveří, když se ve spěchu vracel zpět, a uvízl tam a nedokázal se vysvobodit bez pomoci muže, kterého právě urazil. Zásadní otázkou bylo, jestli má Jung zůstat prezidentem. Nebylo tu žádného rivalizujícího kandidáta, a i když se po tajném hlasování objevilo dvaadvacet prázdných hlasovacích lístků, dvaapadesát jich bylo pro Junga. Jung, který promluvil äO otázce psychologických typů", srovnával hysterii se schizofrenií. Hysterik poutá libido k druhým lidem prostřednictvím transference (přenosu), zatímco schizofrenik obrací libido dovnitř a vnější realitu nasává do přeludů. V prvém případě se libido obrací ven, extravertováno, ve druhém se obrací dovnitř, introvertovdno. Když analyzoval rozdílnosti mezi sebou a Freudem, dospěl k závěru, že on je introvertován, zatímco Freud je extrovertem. Jeho nová teze měla své kořeny v této myšlence, avšak nebylo by diplomatické nabídnout za příklad introverze sebe samého, a tak nabídl příkladem Adiera, kterého charakterizoval jako člověka, kterého méně zajímá minulá historie jeho pacientů nebo vliv jejich prostředí než jejich dominující principy a ävůdčí fikce". Freud, který byl extrovert a nacházel -210se na opačném extrému, vyprodukoval teorii äkterá je v podstatě reduktivní, pluralistická, kauzální a senzualistická". äStriktně se omezuje na empirická fakta a komplexy sleduje zpět k jejich předchůdcům a jednodušším prvkům. Jeho psychologický život se skládá většinou z reakcí a větší roli přisuzuje dojmu." Řekl, že nyní je zapotřebí psychologie, která by byla stejným dílem přiměřená oběma typům, a tvrdil, že hnutí by mohlo pojmout obojí. Na konci konference se však, podle Freuda, s Jungem rozešli, äaniž by si jeden přál druhého ještě někdy spatřit". Jung později Sabině řekl, že od tohoto kongresu mu bylo zřejmé, že Freuda ztratil: äOn mi chce dát lásku; já ale chci porozumění. Chci mu být přítelem na rovném základě; on mne však chce za syna. Proto zavrhuje vše, co dělám, a na komplex svádí vše, co nezapadá do rámce jeho doktríny." -211Část III. POPLACHY 16. KAPITOLA v ^ TVOŘIVÁ NEMOC Celý podzim roku 1913 žil Jung pod velkým tlakem. äStres, který jsem pociťoval v sobě, jako by se přesouval ven, jako by něco viselo ve vzduchu: stres se zdál temnější než kdykoli dřív." Cestou vlakem do Schaffhausenu, který leží blízko německé hranice, si Jung četl knihu a najednou se ho zmocnila vize obrovské potopy. Do transu se dostal ve chvíli, kdy vlak vjel do tunelu. Hleděl na reliéfní mapu Evropy a pozoroval, jak moře vystupuje z břehů a valí se na pevninu. äViděl jsem obrovské žluté vlny, na vodě plavaly fragmenty uměleckých děl, statisíce lidí nacházely ve vodě smrt. Moře se proměnilo v krev. Tato vize trvala asi dvě hodiny a úplně se mne zmocnila. Dělalo se mi z ní špatně a styděl jsem se za svou ochablost." V publikovaném textu Jungových Vzpomínek, snů a úvah je doba trvání vize kratší. Mluví se zde o jedné hodině, stejně jako v rozhovoru z roku 1952, kde Jung říká, že ho probudil až průvodčí na konečné v Schaffhausenu. O dva týdny později se mu vize vrátila. Byla prý ještě živější. Henri Ellenberger, který předkládá termín tvořivá nemoc, srovnává Jungovu samotu a depresi zletl913-19s Freudovým äobdobím neurastenie a hysterie". Vize se Jungovi vrátila dva týdny po transu. äMoře se opět zbarvilo krví. Promluvil k němu jakýsi vnitřní hlas: ,Podívej se, jak je to reálné, tak nějak to bude vypadat. O tom není pochyb.... Vize mne nechtěla pustit ze svého sevření." Od této chvíle byla Edith McCormicková v Jungově otroctví. Když na Junga vzpomíná Editin syn Fowler, říká: äV dětství jsem -215-ho vnímal jako otcovskou postavu... neobvyklé působivosti. Výraz otcovská postava je možná příliš slabý, spíš by se hodilo říci božská postava." V říjnu 1913 přijel jeho otec Harold McCormick

do Curychu v naději, že šest měsíců psychoanalýzy by mohlo jeho ženě stačit a mohla by se s ním vrátit do Ameriky. Nedokázal s ní však pohnout. Když Jung v říjnu rezignoval na funkci redaktora ročenky, důvodem mohl být jeho pocit dezorientace, anebo mohlo jít o první vypočítavý krok v kampani vůči jeho původnímu spojenci. Brzy došlo na rezignaci Bleulera. Freud publikaci přejmenoval na Jahrbuch der Psychoanalyse a společně s Abrahamem a nekriticky loajálním Eduardem Hitschmannem se chopili většiny potřebné redakční práce. Jung, který věděl, že pro sebe a své příznivce potřebuje nějakou platformu, týž den, kdy Freudovi odeslal rezignující dopis, napsal Al-phonsi Maederovi: äNezklamu vás. Vytvořím pro všechny z Curychu nový orgán ve stylu ročenky. Mohl by se jmenovat Psychologické výzkumy — práce Curyšské psychoanalytické školy. Zdá se, že je to Deuticke ochoten akceptovat. Budou-li naše práce z ročenky odstraněny, je možné, že ročenka přestane existovat." Základna vydavatele Franze Deutickeho byla v Lipsku a ve Vídni; äCuryšská škola" teď mohla Jungovy revizionistické myšlenky, které formuloval v New Yorku a v Londýně, rozsévat i po Evropě. Později si pro publikaci vybrali název Psychologické novinky. Jung neměl v úmyslu zříci se výrazu psychoanalýza, ale od května 1914, poté co napsal předmluvu k prvnímu svazku, již uvažoval ve smyslu nového hnutí. äJak se zdá, současný stav psychologie si žádá, aby její jednotlivé školy nebo hnutí měly vlastní publikační orgány." Ačkoli Bleuler v Mezinárodní psychoanalytické asociaci rezignoval, Jung nemohl počítat s jeho podporou, tak jako ze strany Franze Riklina a Maedera. Neměli nic připraveného k publikaci, proto Jung první svazek věnoval esejům svých dřívějších studentů a loajálních kolegů — Hansi Schmidovi, psychiatru žijícímu v Basileji, Josefu Langovi, J. Vodozovi a C. Schneiterovi. Další byly čtyři ženy, které již s sebou vzal na kongres, Toni Wolffová, Maria Moltzerová, Martha Bóddinghausová a Beatrice Hinkleová, plus Jan Nelken a Adolf Keller. Nejlepším Jungovým popisem jeho Nekyie v dalších textech je pojednání o tom, co nazývá äbožskostí" (äpodobností bohu"). Říká, ze -216při jakékoli analýze, která äsahá dostatečně hluboko", subjekt prožívá tento stav ohlašující se prostřednictvím symptomů, jako jsou sny, kde snící létá jako nějaká kometa vesmírem nebo má pocit, že je zemí, sluncem nebo hvězdou, že je velký jako obr nebo maličký jako trpaslík, že je mrtvý, že se ocitá v neznámém místě, že je cizí sám sobě, zmatený nebo šílený. Může zakoušet takové tělesné pocity, jako by mu byla kůže těsná, byl na ní příliš velký nebo příliš tlustý, hypnagogické pocity nepřetržitého pádu nebo stoupání, expanzi těla nebo závratě. Tento stav lze psychologicky charakterizovat podivnou dezorientací ve vztahu k vlastní osobnosti; neví, kým je, nebo si je naprosto jist, že je tím, čím se stal ve snu. Mezi běžné symptomy patří intolerance, dogmatismus, euforie, sebepodceňování [sic] a pohrdání lidmi, kteří neprošli analýzou, včetně jejich názory i aktivitami. Kdyby to mělo platit jako kritérium, bylo by nutno říci, že jen málo analýz ädosáhlo dosti daleko". Tato pasáž však má cenu popisu Jungovy zkušenosti. Díky užití fráze äpřiblížení se k nevědomí" to znělo cílevědomě. Jung ostatně tvrdí, že nikdy nezapomněl na to, že provádí vědecký pokus. Podle Carla Metéra však mohlo být jeho zhroucení klasifikováno äfenomenologicky... jako schizofrenická epizoda". Jung říká, že prošel konverzí, kdy odmítl vědeckou aktivitu, jak ji chápal dříve. Nepřestal věřit sám v sebe jako v někoho, kdo obdržel zjevení. Rozhodně by nepovažoval za špatné učinit předmětem vědeckého zkoumání svou vlastní duši — nechat se äoslepit troufalým duchem doby". Aby znovu získal svou duši, musí se přestat pokoušet äodrážet"onoho druhého, mnohem mocnějšího ducha, äducha z hlubin starobylých dob a všeho času, od nyní dále do budoucna". Nikdy nepochyboval o své nadřazenosti vůči duchu, který äse mění s generacemi a skomírá spolu s letními květy". Pro Ducha doby je duše äčímsi, co je závislé na osobě..., věcí, jejíž rozsah můžeme uchopit". Duch hlubin však ví, že duše je nezávislá, živoucí bytost. Ze se teď mohl řídit Duchem hlubin, nebylo záležitostí vědomého rozhodnutí. O rozhodování tu nešlo — jeho mentální aktivitu převzal duch a dal ji ädo služeb nevysvětlitelného a paradoxního, nebo spíše -217-čehosi, co se takto muselo jevit lidem této

doby. Připravil mne o moc hovořit nebo psát o čemkoli, co nebylo v jeho službě — ve službě spojení smyslu a nesmyslu." Když Jung slavil čtyřicátiny, stále ještě ho vedl Duch hlubin. Jestliže nyní dospěl k názoru, že jakmile budou mít jeho pacienti polovinu života za sebou, musí se jejich cíle změnit, bylo to částečně 1 proto, že se změnily jeho cíle. Řekl, že do čtyřicátého roku se mu podařilo naplnit všechny ambice chlapeckého věku. Dosáhl ävěhlasu, moci, bohatství, znalostí i nejlepšího lidského štěstí". Víc ätěchto dobrých věcí" si nepřál. Měl již dost. äCítil jsem Ducha hlubin, ale nerozuměl jsem mu." Tak to vyjádřil ve své nepublikované äČervené knize" — na šesti stech foliantových stranách strojopisu vázaného v rudé kůži a ilustrovaného reprodukcemi obrazů a kreseb z období zhroucení. Psaní, kreslení a malování, tyto aktivity mu pomohly znovu dosáhnout jistého stupně kontroly nad bouřlivými fantaziemi. Jung tvrdí, že schopnosti zachytit nevědomý materiál äin flagrante" dosáhl praxí, neboť se postupně naučil snít novým způsobem. äV noci bylo zapotřebí dosáhnout exaktního obratu v mentálním soustrojí, které jsem používal během dne... V noci bylo zapotřebí pasivního postoje, přičemž jsem do nevědomí vléval týž proud libida, který se musí vkládat do denní práce. Takto bylo možné zachycovat sny a zkoumat projevy nevědomého." V jednom svém předvánočním snu se ocitl s nevelkým mužem hnědé pleti za rozbřesku na jakési skalnaté hoře. Oba byli ozbrojeni puškami. Když zaslechli Siegfriedův roh, bylo jim jasné, že ho musí zabít. S prvním paprskem vycházejícího slunce se Siegfried před Jun-gern zjevil ve válečném voze vyrobeném z kostí. Když sjížděl dolů po svahu, zastřelili ho. Nehrozilo jim dopadení, neboť déšť smyl veškeré důkazy, pocit viny však trval. Když se Jung probudil, rozhodl se, že jestliže nedokáže snu porozumět, zastřelí se revolverem, který schovával v šuplíku svého nočního stolku. Co mu bránilo, aby o tomto snu psal otevřeně, byla Sabina, kvůli níž si přál mlčet. I když hluboce sdílel její fantazii o Siegfriedovi, říká, že Siegfried představoval jeho vlastní heroický idealismus. äTo, co jsem ve snu zabil, byl můj ideál síly a účinnosti. Zabil jsem svůj intelekt, v čemž mi pomohla personifikace kolektivního nevědomí, -218malý hnědý muž, který byl všeho účasten se mnou. Jinými slovy, zbavil jsem se své nadřazené úlohy." Potom rozebírá důsledky obsažené v představě zabití hrdiny: Rozpuštění takové představy znamená, že se jí stáváte sami. Odvrat od konceptu boha znamená, že se sami stáváte bohem. Je tomu tak proto, že když rozpouštíte představu, děje se tak vždycky vědomě, a libido investované do představy poté vstupuje do nevědomí. Čím působivější je představa, tím silněji vás pak poutá v nevědomí... Zabití hrdiny tedy znamená, že se sami stáváte hrdinou, že se musí udát cosi hrdinského. Následovala další fantazie, ve které se Jung stal bohem. Ti, jejichž nižší funkce je änapojena na kolektivní nevědomí" se ocitají pouhý krok od äboží všemoci... Ztotožnění takové osoby s kolektivním nevědomím je čím dál větší." Stejně jako sny je třeba interpretovat i fantazii: äDíváme se dovnitř, abychom poznali, zdali je zde něco, co lze zkoumat; jestliže tu není nic, můžeme se introspektivního procesu vzdát anebo pokračovat dál a pokusit se k látce, která nám při prvním průzkumu unikla, .propracovat." Jestliže Jung v některých ženách dokázal hypnózou navodit stav transu, mohl by přece vizionářským zážitkům otevřít i sama sebe. Jakmile vize propukly, neměl již nad děním vládu. Nebylo by však možné tento proces ztráty nadvlády zastavit? Jung si říkal, že kope jámu. äKdyž jsem s kopáním jámy začal, kopal jsem a kopal, tvrdě jsem dřel, protože jsem věděl, že odtud musí něco vzejít — fantazie tak vyprodukovala a navnadila fantazie další a další." To vedlo i k jeho imaginárnímu setkání s jakýmsi vousatým patriarchou, který se představil jako Elijáš. Doprovázela ho krásná a slepá Salomé. Patřil k nim ještě jakýsi černý had. Jung dívce nedůvěřoval, neboť ji považoval za bytost zlou. äKdyž Elijáš pravil, že jsou se Salomé odjakživa, napadlo mne, že cosi takového muselo pro něho znamenat téměř rouhání. Měl jsem pocit, že se nořím do atmosféry krutosti plné krve." Když Jung kopal ještě hlouběji, vybavil si v duchu druidský oltář a chápal to jako svůj vstup do podsvětí. Elijáš se smál: äVždyť nahoře i dole je to naprosto totéž." Salomé začala Junga uctívat jako Boha.

-219-Řekla mu, že je Kristus. Had se přitom ovíjel kolem něho a Jung, který roztahoval ruce, jako by byl ukřižován, zároveň obnovoval její poškozený zrak. Jeho tvář se záhy stala tváří lva nebo tygra. Mystéria obklopuje respekt a bázeň. Týká se to především mystéria zbožštění..., které jedinci dodává jeho věčnou hodnotu — dodává mu jistotu nesmrtelnosti. Člověk, který podstupuje takovouto iniciaci, dosahuje specifického pocitu. Ovíjeni hadem bylo důležitou součástí procesu vedoucího ke zbožštění. Zbožštěním bylo to, co prováděla Salomé. Zvířecí tvář, kterou jsem pociťoval jako svou, se proměnila ve tvář, kterou měl slavný (Deus) Leontocephalus z mithrovských mystérií. Právě to měl Jung na mysli, když později hovořil o äsebezbož-štění". Jedním z faktorů jeho dezorientace byla ztráta dvou lidí, na nichž mu záleželo nejvíc — Freuda a Sabiny. Oba byli židy, oba mohli být tak či onak spjati se Starým zákonem. Ačkoli dlouho spekuloval o významu Elijáše a Salomé — a poukazoval na to, že v mýtech starce často doprovází mladá dívka, která představuje erotický prvek, zatímco stařec představuje moudrost — nikdy se do takovýchto okatých srovnání nepouštěl. Ještě víc mu snášet tuto dvojí ztrátu ztěžoval fakt, že Sabinu nyní analyzoval Freud. Tak jako byli disidenti, eliminovaní při čistkách v Sovětském svazu, retušováni ze starších fotografií, jako by nikdy neexistovali, stejně se Jung při popisu svých snů a vizí vyhýbá jim. Jako by si zakázal jakkoli o nich přemýšlet. Laurens van der Post naznačuje, že když Jung äříká, že Salomé byla slepá, protože anima není schopna vidět, je to ve skutečnosti nevědomý způsob výpovědi o tom, že sám nedokázal význam Salomé vidět". Možná že ho viděl, netroufal si však přiznat, že si Sabinu spojuje s Lou Andreas-Salomé, touto neobyčejně atraktivní a ženskou bytostí tmavých vlasů, která byla prominentním hostem Mnichovského kongresu. Její sympatie zde však byly naprosto očividně na Freudově straně. Z Elijáše se brzy vyvinula další fantaskní postava, jakýsi rohatý a okřídlený stařec. Nosil u sebe svazek čtyř klíčů. Jung ho nazval Filemonem a vysoce si cenil vzájemných imaginárních konverzací. 220^ ^ Vyjádřil věci, o kterých jsem sám vědomě neuvažoval. Jasně jsem si uvědomoval, že to mluví on, nikoli já. Vysvětloval mi, že jsem se k idejím stavěl, jako bych je vyprodukoval sám, zatímco, podle jeho názoru, si žily vlastním životem, jako by to byla nějaká zvířata v lesích, lidé v domech nebo ptáci ve vzduchu... Takto mne postupně učil psychické objektivitě, skutečnosti duše. Kdyby takový argument vyslovil schizofrenik, Jung by mu mohl vysvětlit, že realita přeludů a lidí není táž, a kdyby se u psychotiků vize moudrého rádce opakovaly, bylo by zřejmé, že cítí potřebu vedení. Jung teď zápolil s vlastními vizemi, avšak jen zřídka čerpal z toho, co se naučil v Burghólzli. Vycházel však z toho, co si přečetl. Když řekl, že atmosféra obklopující Filemona byla äegyptsko-helénská s gnostickým zabarvením", znamenalo to, že slyšel slova, jejichž původ byl v tom, co se dozvěděl o gnosticismu a mytologii. Jung, od dávné epizody s kálejícím Bohem, věřil více svým snům a vizím nežli křesťanskému dogmatu. Odjakživa měl sklony k my-tologizaci svých zážitků a nyní, když se ocitl na pokraji psychózy, mu gnosticismus dodával jakýsi druh koncese. Později řekl, že když začal číst gnostiky, měl pocit, äjako bych z ničeho nic nalezl okruh přátel, kteří sdílí mé zkušenosti, kteří se mnou dokázali sympatizovat a dobře rozuměli celé té říši, v níž jsem se cítil tak opuštěn a izolován". Byl to týž pocit, který v něm vzbuzovaly pro něho tak přitažlivé mýty a později alchymie: představy a modely, vystupující na povrch ve starých spisech a shodující se s představami a modely jeho vlastních fantazií. I když schizoid věří, že je od Boha pověřen mesiášskou misí, může být schopen vědeckých objevů. Tak například Isaac Newton měl náboženské přeludy a po jistou dobu trpěl autentickým šílenstvím, tím se však nic nemění na platnosti jeho gravitačního zákona. Jak říká Arthur Koestler, historii kosmických teorií äje možno nazvat historií kolektivních obsesí a kontrolovaných schizofrenií". Ideje, rozvíjející se během schizoidních fází, je snadné podcenit. Víme však, že mnohé z těch nejpozoruhodnějších vhledů do fungování lidské mysli nám dali muži, kteří —

tak jako Coleridge, Baudelaire, Nietzsche -221-a Rimbaud — po jistou dobu trpěli vyšinutostí díky drogám nebo velikášským halucinacím. Schizofrenik si často personifikuje obsahy vědomí. Slova se stávají hlasy. Při tichých konverzacích jim dává jména, jako by šlo o lidi. Takto se Jung choval ke svému Filemonovi. äČas od času se zdál takřka fyzicky skutečný. Procházel jsem se s ním po zahradě sem a tam a byl pro mne tím, čemu Indové říkají guru... Nemohl jsem si přát víc než opravdového, třírozměrného guru, člověka disponujícího velkým intelektem a schopnostmi, který by mi pomohl dešifrovat samovolné výtvory mé fantazie." Filemon, říká Jung, ämi skutečně poskytl objasňující vhledy". Poprvé se mu Filemon zjevil ve snu, vznášející se po nebi. Jung pak své představy namaloval v secesním duchu, což samozřejmě neznamená, že by si je takto původně vybavoval. Umožňovalo mu to soustředit se na detaily. Svou moc nad sny a vizemi získal právě tím, že dosáhl kontroly nad detailem. V době, kdy maloval Filemona, našel na zahradě mrtvého ledňáčka. Německý výraz pro ledňáčka, Eisvogel, také znamená alky-mořského ptáka, který, jak se tradičně věřilo, vyvádí své ona mladé během zimního slunovratu v hnízdech plovoucích na vodě. Jung ve vysvětlení tohoto snu říká, že starý muž měl křídla ledňáčka, ale nevíme, zda slovo Eisvogel patřilo do snu nebo zda si během snu nějak mužova křídla spojil s ptákem. Je možné, že tento nápad dostal, až když namaloval křídla nebo nalezl onoho mrtvého ptáka. Víme, že lednáčci jsou v Curychu velmi vzácní, a Jung měl nepochybně pocit, že nemůže jít jen o nějakou náhodu. Jelikož schizofrenici žijí v egocentrickém světě a mají sklon věřit v tajemné spojitosti mezi nesouvislými událostmi, učinil si paranoidní předpoklad, že se vše vztahuje k němu. Když tyto obrazy později reprodukoval v äČervené knize", rohy již Filemonovi neudělal. Byl konec roku 1913 a Jung stále ještě měl děsivě apokalyptické sny a vize. Ať už ho analyzoval kdokoli, neinspiroval v něm dost důvěry, aby kvůli zažehnání psychózy vyhledal pomoc. Jeho strach ze šílenství byl dokonce větší nežli strach, že by se druzí mohli domnívat, že je šílenec. Stejně jako v dětství si své úzkosti nechával pro sebe. -222 Jeho tajnůstkářství bylo navíc posíleno vírou, že má takřka nadlidské síly snášet utrpení. äJedno hromobití následovalo za druhým. To, že l jsem přežil, bylo jen díky mé hrubé síle. Jiné to zničilo. Nietzscheho a také Hólderlina a spoustu dalších. Ve mně však byla jakási démonická síla." Prožíval neustálé napětí. äČasto se zdálo, jako by se na mne valily obrovské balvany." Když se bránil tomuto bombardování, cítil, že se řídí vyšší vůlí. Měl pocit, že kdyby dokázal vydržet, mohl by pochopit smysl zdánlivě nesmyslných představ. Když konfrontoval vřavu obrazových představ a imaginárních hlasů, pokoušel se koncentrovat se stejnou dychtivostí jako kdysi na pacientech v Burghólzli. Dělal si poznámky o svých fantaziích a zároveň věděl, že jazyk, který používá, je výstřední a bombastický. Nevědomí jako by získalo nadvládu i nad stylem jeho prózy. V několika snech se mu zjevilo podzemní schodiště a nějaká jeskyně, naznačující, že se jeho fantazie odehrávají kdesi v podsvětí. Snad by se s nimi dokázal vypořádat, kdyby se nebránil pádu dolů. Byl ze své psychózy nervózní, ale jak říká, když 12. prosince seděl u svého psacího stolu, rozhodl se, že to riskne a vrhne se do toho. äDovolil jsem si tento pád. Bylo to doslova, jako by se pode mnou rozpustila podlaha a já se řítil kamsi do temných hlubin." Jungovo podání toho, co se udalo, zpochybnil jeho syn Franz. Můj otec píše, že si vybral. Nevěřím, že měl na vybranou. Myslím si, že si vybrat nemohl. Dovedete si představit, jaké to musí být, když se rozhodujete, že zešílíte? Ze můžete navěky upadnout do prázdnoty? ... Ještě několik let poté, co se otec a Freud rozdělili, nedokázal můj otec pracovat. Dal si do nočního stolku pistoli a řekl si, že když už to dál nedokáže snášet, zastřelí se... Sedm let nedělal nic, jen maloval... Pomyslete na mou matku... Dovedete si představit život s mužem, který spal s pistolí vedle postele a celý den jen maloval obrazy kruhů? Někdy malému Franzovi dovolili, aby se posadil ke starému stolu v knihovně a maloval si spolu s otcem. Musel však slíbit, že bude zticha. -223-V létě roku 1914 se rodina vypravila za Emminou matkou. äCelé to léto," vzpomíná Franz, jsme si s mými bratranci hráli

na indiány bojující proti Angličanům. Náčelníkem byl otec. Nosil klobouk kanadské jízdní policie a kovbojské boty ještě z dob, kdy s Freudem navštívili Ameriku. Vypadal jako šerif. Postavili jsme si vigvamy a sruby dosti velké, aby se v nich dalo spát. Každá ze stran měla koně. Zapalovali jsme ohně, pálili si navzájem vigvamy a kradli si koně. Tohle byl otcův nápad. Po celou tu dobu si s námi hrál, i když jeho švagr byl proti tomu. Někdy si Jung a děti vykopávali v zemi dlouhé tunely a plazili se jimi. Svůj návrat k dětským hrám Jung vysvětloval tak, že počítal s tím, že jej vyléčí vlastní podvědomí a že tudíž potřebuje kontakt se svým dětstvím. Vyprávění Vzpomínek, snů a úvah však dost často prezentuje jako integrální součást svého rozhodování. Pravděpodobně však, když se na břehu jezera věnoval sběru kamenů a budování miniaturní vesnice s chaloupkami a hradem, žádný takovýto jasný cíl neměl. Díky suchému počasí onoho léta si s kameny hrál každý den po obědě, dokud nenadešel čas návštěvy pacientů. Často se pak ke hře vracel, a to přímo před očima pasažérů okolo projíždějících parníků, kteří si museli myslet, že se zbláznil. Někdy bylo Franzovi dovoleno, aby otci pomáhal. äOtec byl dole u jezera, kam snášel a skládal vhodné kameny. Byl v tom skutečným géniem. Dokázal takto postavit věže, domy a kostely, až měl hotovu celou vesnici. Já jsem řezal rákos na deskové střechy a plnil domečky pískem, aby se nezřítily. Když na jaře jezero stouplo, všechny tyhle malé vesničky zmizely pod vodou. Zhroucení u Junga navodilo série fantazií, on se je však pokoušel udržet pod kontrolou tím, že si dělal podrobné poznámky. Jeho nekritičtí příznivci akceptují názor, že se hrdinsky účastnil vědecké expedice do älůna prapůvodního života", jak to nazývá Mircea Eliade. -224 17. KAPITOLA ŽENA VE MNĚ Není pravda, že by Jung sedm let nedělal nic, pouze maloval. Nikdy nepřestal pacienty navštěvovat, i když s nimi zacházel poněkud nevypočitatelně. Trval na tom, že analytik by nikdy neměl pacienty tyranizovat, manipulovat s nimi nebo je dokonce ovlivňovat. Přesto uprostřed října 1913 donutil Panny Bowditchovou, která se právě vrátila z dovolené v Bostonu, k plačtivé podřízenosti. äDoktor Jung znovu zdůraznil, že jsem nečestná a podvádím, dokonce použil i slova lhářka.1 Obvinil Bowditchovou ze zbabělosti a z toho, že v něho änevěří". Řekl, že jestli chce svůj život znovu nalézt, musí mít ochotu ztratit jej. Během posledních dnů jsem sestoupila tak hluboko jako nikdy předtím a brzy jistě musí nastat stav povznesení; úžasný pocit Wiedergeburt (přerodu), k němuž přispělo pronikavé utrpení a zápas o vyšší život. Jsem a provždycky zůstanu doktoru Jungovi vděčná, že se mnou zacházel naprosto upřímně a vážně — teprve v dalším životě lépe pochopím, co všechno pro mne učinil. Místo, aby svůj dopis poslala přímo Putnamovi, ukázala ho Jungovi, který jí dopis povolil odeslat, avšak teprve o pět dnů později, až když k němu připojila postskriptum, kde říká, že napsání dopisu spadá do období její rezistence, které již skončilo. Pociťovala änenávist vůči doktoru Jungovi a fantazírovala jsem o tom, že ho zastřelím 225-a probodnu, a byly i chvíle, kdy jsem zcela vážně uvažovala, že ukončím analýzu a raději přejdu k doktoru Riklinovi". Jung ji však přesvědčil, že se své pýchy musí vzdát. Pak äk němu pocítila hlubokou a překypující lásku". Putnám ji v odpovědi požádal, aby jeho dopis neukazovala Jun-govi. äSebeponižující reakce je ,příliš jednoduchá a následně se stává typem nestřídmosti, podobně jako asketismus... Nebude na škodu, když si uvědomíte, že ani on není bůh. Je to spíše slepý, pokoušející se vést slepé. Máte tedy stejné právo kritizovat ho, jako on vás." Když Putnám znovu psal Jonesovi, nazývá Junga äsilným, avšak egoistickým člověkem... s potřebou klást, kvůli svému sebeukojení, důraz na všemožný svéráz vlastní osoby". Jakmile se z Elijáše stal Filemon, záhy se z něj vyvinula další postava. Jung ji nazval Ka, což je zkrácená verze jeho křestního jména Caři. Ve starodávném Egyptě byl ka ztělesněním duše a v Jungově fantazii to byl démon přicházející z hlubin země. Jung ho namaloval se zářící hvězdnou mlhovinou nad hlavou a s křídlem ledňáčka nad hvězdami. V obavách, že by jeho malba nemusela mít nic společného s vědou, se tázal sám sebe, oč tu jde. Potom mi vnitřní

hlas řekl: äJe to umění." Byl jsem omráčen, neboť se mi dosud nikdy nestalo, že by mé fantazie měly cokoli společného s uměním. Přesto jsem si pomyslel: äJe možné, že mé nevědomí stvořilo osobnost, která nejsem já a která si přeje vyjádřit vlastní názor." Věděl jsem, že tento vnitřní hlas patřil ženě. Poznal jsem v něm dokonce hlas jedné pacientky, talentované psychopatky, která na mě měla silný přenos. Stala se oživlou postavou mého vnitřního života... Empaticky a neochotně jsem tomu hlasu vysvětloval, že mé fantazie nemají s uměním nic společného. Poté hlas utichl a mohl jsem pokračovat v psaní. Pak přišel další záchvat — a totéž tvrzení: äJe to umění." Znovu jsem zaprotestoval: äNení. Naopak, je to přirozenost." Očekával jsem, že mi bude odporovat a znovu budu muset argumentovat, ale nestalo se nic. Tato äžena ve mně" ztratila schopnost mluvit. Navrhl jsem tedy, že by mohla využít moji schopnost. Ona inu) 226návrh přijala a svůj názor mi vysvětlila v dlouhém prohlášení. Bylo velmi zajímavé, že dokázala intervenovat z nitra mých vlastních myšlenek. Uvědomil jsem si, že jde pravděpodobně o souvislost s dusí v primitivním smyslu, a dumal nad tím, proč by se jí mělo říkat anima. Proč se vlastně duše představovala jako cosi ženského? Později jsem přišel na to, že vnitřní ženská postava hraje ve vědomí muže typickou nebo archetypickou roli, a nazval ji animou. Jung znovu imitoval médium. Jestliže Ivenes a vůdčí hlasy byly äodštěpenými částmi" Helly, anima, která mu řekla: äToto je umění.", byla odštěpenou částí jeho samého, tak jako Elijáš, Filemon, Salomé a Ka. Umělcům je dovoleno odchylovat se od faktů a Jung, uvažující o sobě jako o vědci, se rozhněval, když mu Maria Moltzerová řekla, že jeho dílo má uměleckou hodnotu. Někdy se uvažovalo, že tento hlas patřil Sabině, ale v materiálu diktovaném Jungem pro Vzpomínky, sny a úvahy, i v jejich publikované verzi, existují silné náznaky, že má pravdu Shamdasani, když tvrdí, že hlas patřil spíše Marii. äPacientka, jejíž hlas ve mně hovořil, měla na muže katastrofální vliv. Jednoho mého kolegu velmi úspěšně přesvědčila, že je nepochopeným umělcem. On tomu uvěřil a rozpadl se na kusy. Co ho zničilo? To, že nevedl svůj život na základě vlastního úsudku, ale na základě úsudku druhých." Je to odkaz na Riklina, který měl malířský talent a který — jak řekl člen jeho skupiny Heinrich Steiger — änakonec přišel o svou velkou kancelář, protože nepracoval seriózně jako lékař, ale čím dál víc se zabýval malováním". Jung se maximálně snažil, aby své fantazie prezentoval vědeckým způsobem. äStálo mne spoustu bolesti, abych — pokud to je vůbec možné — pochopil každou jednotlivou představu a její obsah a logicky ji klasifikoval a abych ji především realizoval v životě." Zároveň si přál vzkřísit starodávnou moudrost. Goethe napsal: äDodej si odvahy a prudce otevři brány tam, kde se druzí jen opatrně proplíží kolem." V jazyce alchymie byl článkem zlatého řetězu tvořeném řadou moudrých mužů, kteří v sobě dokázali spojit nebe a zemi. Prvním byl Hermes Trismegistos a také Jung, kdyby dokázal předat moudrost, Jíž se naučil od takového proroka, jako byl Elijáš, anebo takového mudrce, jako byl Filemon, pak by se mohl stát článkem tohoto řetězu. -227-Na okraji äČervené knihy" je u obrázku Filemona perem připsaná citace z Bhagavad Gity přeložené do angličtiny: äTam, kde upadá zákon a narůstá nerovnost / přicházím na pomoc zbožným, abych vykonavatele zla zničil / přicházím, abych zavedl zákon /sic/, a proto se v každém věku rodím znovu." Bohové jako Zeus a Hermes sestupují v mýtech na zemi, aby testovali lidskou zbožnost. Když ve Frygii požádali o pohostinnost, každý, s výjimkou starého páru, Filemona a Baucidy, je odmítl. Oni je za odměnu vynesli na vrchol hory, odtud pak spatřili svou domovinu zalitou velkými vodami a nakonec byli proměněni ve stromy. Jungova vize imunity Švýcarska vůči potopě koresponduje s tímto příběhem. Uvěřil, že jeho Elijáš-Filemon má nezávislou existenci jako guru a že jeho moudrost lze předat druhým. Vztah s Marií, jak se zdá, přežil jeho vztah se Sabinou, proplétající se s fantaziemi, idejemi a starostmi. Emma buďto nebyla schopna Jun-govy fantazie sdílet, anebo jí to nebylo umožněno. Během zhroucení manžela s ním mohla mít jen minimální kontakt. Právě v této době konečně učinila to, čeho nebyla schopna v době své korespondence s Freudem. Vybudovala si vlastní

intelektuální život, začala studovat latinu, řečtinu, fyziku a matematiku. Žena, která nahradila Sabinu, byla další z jeho oduševnělých pacientek. Měla velké tmavé oči, tmavé vlasy a silně intuitivní inteligenci. Jung v materiálu diktovaném pro Vzpomínky, sny a úvahy, který nakonec nebyl použit, popsal, jak s Toni Wolffovou udržoval poměr i poté, co ukončil její analýzu. To, co nazval konfrontací s nevědomím, byla konfrontace se šílenstvím a Laurens van der Post, opakující eufemismus, píše: äOna již tento svět nevědomí, do kterého on vstupoval jako muž, snášela jako žena. Díky Jungově vedení se mohla dopracovat ke své posílené a reintegrované osobnosti." Při její léčbě Jung využil všeho, co se naučil v Burghólzli, když studoval případ Frank Millerové, a při práci na Transformacích a symbolech libida. Jestliže jsou v šílenství přítomny stejné modely a představy jako v mýtu, bylo je zapotřebí konfrontovat vzájemnou kombinací rolí hrdiny i vypravěče, napřením veškeré odvahy v úsilí o uchování rovnováhy a udržování palubního deníku na lodi zmítané bouří. 228 Toni měla neuvěřitelně divoké a kosmické fantazie, byla však příliš zaměstnána Jungovým zápasem s ní. Ačkoli s ní měl milostný vztah, přerušil její analýzu a najednou nevěděl, co dál. Jedním z důvodů jeho zjištění, že ona i Sabina jsou tak neodolatelné, bylo, že v něm na rozdíl od Emmy dokázaly probudit vzpomínky na onu děvečku snědé pleti, která se o něho starala v době nepřítomnosti matky. Když ji popisoval, napsal, že se tento ätyp dívky stal aspektem mé animy". Jung věřil, že každý muž získává kolektivní představu ideální ženy — svou animu. Pak si tuto představu projektuje do skutečného ženského souputníka, kterého si vybral, neboť intuice mu řekla, že právě tato žena by mohla být schopna přijmout jeho projekci. Snad měl na mysli Toni, když popisoval způsob, jak se člověk odcizil od boha a společnosti a upadl do samoty a viny, ale jak může nakonec tuto vinu odčinit tím, že äsvou maximální dobrotu a lásku nabídne nikoli duši, ale živoucí lidské bytosti, která jeho duši symbolizuje. Od této lidské bytosti to pak pokračuje až k bohu a prostřednictvím této lidské bytosti se to vrací zpět k milující osobě, avšak jen po dobu, kdy tato lidská bytost symbolizuje jeho vlastní duši." Je možné, že to byla Toni, kdo se chopil iniciativy. Podle Michaela Fordhama odmítla pokračovat v analýze a odůvodnila to tím, že je příliš nestabilní a že to, co si přeje, je skutečný vztah. äToni mu více či méně ochotně naslouchala." Jiný Jungův pacient potvrzuje, že na něj zapůsobila jako brzda, která mu zabránila, aby přepadl přes okraj srázu. äBez ní by to nedokázal. Vrátila ho zpět do reality." I když se mezi nimi vybudovala vzájemná závislost, jeho potřeba být s ní byla, na rozdíl od potřeby její, pouze dočasná. Jak to vyjádřila její sestra Susanne Trúb, äona nikdy nežila naplno", jen když žila skrze něho. Až do roku 1940 žila se svou matkou — společně jedly, společně žily. Pro Junga nebyla izolace nikdy nebezpečnější než nyní. I když urgentně potřeboval někoho, s kým by si mohl pohovořit, nevzdal se tomuto pokušení naráz. Jung tvrdí, že mezi ukončením její analýzy a rozhodnutím znovu ji kontaktovat nechal uplynout celý rok. Jeho rozhodnutí uspíšil sen, ve kterém se ocitli sami v jednom alpském údolí, kde se mu ztratila v hoře, mezi vyjícími vlky. Jeho sny byly živé -229a bouřlivé. Jeden byl o ženě, která byla od pasu dolů kamenem, ale horní částí těla byla živá. Věděl, že je za její stav, způsobený injekcí míšního moku, zodpovědný on sám. Jeho život se zdál v nebezpečí, ale protože věřil, že by ho mohla zachránit Toni, napsal jí. Nebylo to jako se Sabinou — nemilovali se bezprostředně, Jung musel absolvovat téměř konverzi, než se odevzdal sexuálnímu pokušení. Nebezpečný záchvat křečí, které ho postihly, když se koupal v jezeře, ho donutil k přísaze, že jestliže přežije, stane se jejím milencem. Ještě mu nebylo čtyřicet a už měl sklony věřit, že sám žije v mýtu. Zapřísahal se jako nějací hrdinovéválečníci, kteří slibují, že obětují prvního cizince, kterého potkají, jen když bohové sešlou příznivý vítr. Řekl, že jakmile se z nich stali milenci, infikoval jí svou zkušeností, která byla otřásající. Jakmile se do ní dostala, byla bezmocná. Potřebovala Junga jako středobod sebe sama, a proto byla závislá na jeho vhledech. Tato její potřeba byla ovšem až tak zoufalá, že měl pocit, jako by byl rozerván na kousky. Někdy si svou rovnováhu musel udržet tak, že se

pevně chytl stolu. Jeho láska k Toni se stejně jako láska k Sabině zrodila z přenosu, kontrapřenosu, a zjištění, že se jejich fantazie shodují, překrývají a vzájemně proplétají. Mnohem později, poté, co z ní Jung učinil psychoanalytičku, řekl jeden z jejích pacientů: äOna má zvláštní dar: v její přítomnosti se vnitřní přetlak proměňuje v obrazy." Protože fungovala jako médium, äpomohla Jungovi vyvolat jeho představy a hovořit s nimi". Jiný její pacient cítil, äjako bych byl Jungově vnitřní moudrosti blíže, když jsem byl s ní, než v jeho tělesné blízkosti. Svým způsobem byla vnitřní stránkou jeho práce... Jako médium Jungovy mysli a intuitivních idejí působila přímo, neboť byla součástí jejich tvorby z nevědomí." Jeden mladý pacient ji popsal jako ženu s ävelmi proměnlivým výrazem, jak tomu bývá u spousty intuitivních lidí". äNěkdy dokázala vypadat nádherně, jindy úplně nevýrazně. Její mimořádně jasné oči — oči mystika — byly vždycky expresivní." Někteří lidé tvrdili, že je nepřístupná. Jeden muž ji dokonce nazval äbytostí podobnou duchu, ponurou, povýšenou a odpudivou". -230Toni se stala opravdovým členem Jungovy rodiny — jeho děti ji oslovovaly ätéto". Fowler McCormick, kterého šokovalo, když viděl, jak Toni a Emma společně připravují oběd, nepochyboval, äže snášení tohoto vztahu muselo být pro paníJungovou trýzní". Snesitelným jej, podle jejího syna, činilo to, že äsi byla jista svou ženskostí", zatímco Toni änikdy nevěděla, co to je být manželkou a matkou". Franz Jung ji popisoval jako äúplného ducha. Dělala dojem, jako by ani neměla žádné tělo." Jungovu domácnost obklopovala puritánská zbožnost přátel a žádostiví pacienti. Udržet si svou pozici nebylo pro Toni snadné. äMůj bože, ta byla odvážná," řekl jeden z jejích tehdejších pacientů. äTo jen její zásluhou tuto situaci akceptovali." Její střízlivý pragmatismus je zřejmý z rad, které dala jedné své pacientce, jíž byl nevěrný manžel. Proč by tu druhou nemohla pozvat na oběd? Trochu byste ji poznala a možná ji mohla mít i rada... Je-li mužova žena dosti velkorysá a dokáže překonat překážku sebelítosti, může dokonce zjistit, že jí předpokládaná sokyně pomohla vylepšit manželství! Ta ädruhá" někdy může pomoci muži odžít si jisté své aspekty, které jeho žena buďto nemůže, nebo z určitých důvodů ani nechce naplnit. V důsledku toho se některé manželčiny energie uvolní ve prospěch vlastních kreativních zájmů a rozvoje, a její manželství nejen přežije, ale vychází z krize silnější než dřív! Je možné, že Toni parafrázovala to, co jí řekl Jung. Van der Post ji obdivoval: äPochybuji, že by to, co doporučovala, byl schopen snášet a plně pochopit jakýkoli muž a mohl se poměřit s tím, čeho dosáhla ona." Její city se ovšem vychylovaly stejně jako city Emminy. V jedné fázi, kdy chtěla Junga jen pro sebe, se Toni pokoušela zasahovat do jeho rodinného života; v další fázi se pod dohledem Jungova asistenta Carla Meiera obě ženy rozhodly zana-lyzovat jedna druhou. Jung podle Meiera dokonce vážně uvažoval o tom, že se dá s Emmou rozvést. I ona sama se, podle Susanne Trubové, ocitla třikrát na pokraji rozvodu. Dala se však obměkčit — jednou, když propukla bouře, která málem na jezeře převrhla Jungovu loďku a hrozilo mu utopení. Také při dalších dvou příležitostech -231Jung jen těsně unikl neštěstí. Nakonec byla Emma dost šlechetná, aby prohlásila: äVždycky budu Toni vděčná, že pro mého manžela udělala něco, co by pro něho nikdo jiný, ani já sama, v době, která pro něho byla nejkritičtější, nedokázal udělat." Jung opírající se o sebedůvěru a neochotný rozlišovat mezi im-pulzem užívat si a podnětem ke zkoumání svého nevědomí, které považoval za neomylné, byl k oběma ženám nemilosrdný, když je i s dětmi vystavoval trvalému nátlaku. Když ho jednou v noci probudilo vzlykání mladší dcery, oblékl se a odešel s Toni ven. Řekl, že by mohla rodinu ochránit před emanacemi jeho animy. Když měl vize Elijáše a Salomé, řekl, že Salomé personifikuje tu část animy, kterou našel v Toni. Řekl, že i když se mu ji nepodařilo najít v Emmě, potřebuje ji ku prospěchu svých pacientů. Aby dosáhl kvalifikace k náležitým vztahům k nim, musí se se svou animou usmířit. Jestliže Helly Jungovi připomněla děvečku olivové pleti z jeho dětství a Sabina mu připomněla Helly, křehká a oduševnělá Toni mu připomněla všechny tři. Nyní to ovšem byl on, kdo vstupoval do stavů podobných transu, kontaktoval disociované části sebe

sama a choval se k nim jako k opravdovým lidem. äJde především o diferenciaci mezi vědomím a obsahy nevědomí. Ty je třeba izolovat. Tou nejsnazší metodou je jejich personifikace. Je třeba umožnit vědomí, aby je kontaktovalo." V imaginární konfrontaci s vlastní animou se musel cítit, jak sám řekl, jako by byl äpacientem, kterého analyzuje ženský duch". Akceptoval ženského ducha jako jakéhosi vlastního podnájemníka a obracel se na něj, kdykoli jsem se cítil rozrušený nebo nervózní. Tehdy bývalo cosi nakupeno v mém nevědomí. V takových dobách jsem se animy ptal: äO co ti jde teď? Co vidíš? Rád bych to věděl!" Po počáteční neochotě vždycky nějakou představu vytvořila. Jakmile se představa vynořila, nepokoj či deprese zmizely. Celková energie mých emocí se transformovala v zájem a zvědavost na jejich obsahy. Když Jung rozvíjel svou teorii animy, měl při tom na mysli Toni. äJisté typy žen jako by byly přírodou stvořeny, aby přitahovaly projekce animy... Postava podobná sfinx je neoddělitelnou součástí -232 výbavy těchto žen, stejně jako jakási dvojznačnost, jejich fascinující nepostižitelnost..., neomezenost, která se jeví jako plná příslibů." Takovéto ženy jsou äobdařeny naivní mazaností, která muže dokáže dokonale odzbrojit". Toni ve svém projektu ženské typologie uvádí, že kromě hetéry a manželky/matky existují další dva typy žen: amazonský a médiumální. Typ ženy-média disponuje menším egoistickým vědomím než ostatní. äPředstavuje nevědomí druhých lidí nebo nevědomí své epochy... Víme, že spirituální stránku žen formuje spirituální postoj otce. Médiumální typ ženy tedy vzácně představuje nevědomou, neosobní stránku maskulinní animy, jak k tomu často dochází mezi otcem a dcerou." Mnohem méně se ví o Jungově vztahu s Marií Moltzerovou, která do tohoto trojúhelníku zřejmě nezasahovala. Maria, fyzicky podobná spíše Emmě, měla intenzitu, inteligenci a spiritualitu, které mohly soupeřit s podobnými vlastnostmi Sabininými i Toninými. Zdá se, že na rozdíl od Toni pomohla Jungovi v době jeho zhroucení jen minimálně, což snad Toni umožnilo zaujmout její místo. Jung si i nadále pro své aktivity osoboval vědecký status. Prezentoval ukázky ze svých snů, fantazií a přeludů, jako by je bylo možno mikroskopicky analyzovat. Měl dojem, že ze všeho, co činí, může mít lidstvo užitek. V mých představách se objevovaly věci, které se netýkaly jen mne, ale mnoha dalších lidí. Takto se stalo mou povinností nepatřit jen sobě samému. Od té doby můj život náležel veřejnosti. Znalosti, které mne znepokojovaly a po kterých jsem se pídil, nebylo možné ve vědě té doby najít. Musel jsem podstoupit originální zkušenost a pokusit se tyto zážitky postavit na půdu reality... Právě tehdy jsem se rozhodl, že se oddám službě duše. Ti, kteří říkají, že jejich život náleží veřejnosti, obvykle trpí samotou, bludem velikášství nebo obojím. Bez ohledu na vztah k Toni, na to, že sdílel domov s Emmou a dětmi, že byl obklopen pacienty, žáky a kolegy, byl Jung v zásadě osamělý. Dlouhá léta bylo Toni 233dovoleno sdílet jeho samotu, jakmile se však Jungovi podařilo obnovit rovnováhu, své potřebě být s ni odrostl a jejich intimita se začala vytrácet. I když měl talent vytvářet úzké kontakty — jako ten s Ortem Grossem — bylo jen málo lidí, kteří ho oslovovali äCaři", tak jako Riklin, anebo mu směli tykat. Jung si během svého zhroucení uvědomil ätýž psychický materiál, který tvoří základnu psychózy a který lze najít v ústavu pro choromyslné". Chápal ho však jako ämatrici imaginace, která vytváří mýty a která se vytratila z našeho racionálního věku". Jeho posláním byla, jak se domníval, její obnova. Ačkoli se Frank Millerová pokoušela sny fantazie a vize konvertovat do umění — a druzí umělci z tohoto zdroje čerpali mnohem úspěšněji než ona — Jung umění řadil, na rozdíl od Nietzscheho, na mnohem nižší úroveň nežli náboženství. Jakmile umlkl hlas, který mu říkal, že dělá umění, dokázal si namluvit, že se svými vlastními nočními přízraky, fantaziemi a halucinacemi pracuje vědecky. Tímto způsobem se mu dařilo zahánět šílenství a ani pacienti v něho nikdy neztráceli víru. Na konci roku 1916, šestnáct dní poté, co si Jung dovolil äupadnout do temných hlubin", napsal Harold McCormick, aby uklidnil svého tchána Johna D. Rockefellera, že Edith je äv absolutně bezpečných, důvěryhodných rukou, neboť na tomto světě nikdy nedýchal skvělejší muž nežli doktor Jung". To se ovšem neshoduje s Jungovou

představou sama sebe. Jung by se jistě cítil mnohem lépe, kdyby neztratil Sabininu úctu. äTón vašeho dopisu na mě zapůsobil až k dojetí," napsal jí na jaře, änebol vidím, že i vy mnou opovrhujete. Úcta k lidské osobnosti a jejím motivům by neměla být podrývána psychoanalýzou. A protože za ni bojuji, musím mnoho trpět." Jak ve snech, tak ve stavu bdělosti Jung alternoval mezi sebe-glorifikací a sebetupením. V dubnu, květnu a červnu se mu třikrát opakovala táž noční můra. Když byl s přáteli na Sumatře, dozvěděl se, že Evropu sevřela ledová vlna. Uprostřed léta se vrátili domů, ale země byla promrzlá až na led, stejně jako kanály. V Lorraine nebylo možné spatřit žádnou zeleň; lidský život se vytratil. Když se mu tento sen zdál po třetí, konec byl přece jen šťastnější. Na jednom stromě dostaly zmrzlé listy podobu sladkých hroznů, plných léčivé šťávy. Jung je natrhal a rozdal velkému zástupu lidí. Ztotožnil se tak s Dionýsem. -23418. KAPITOLA KÁZÁNÍ K MRTVÝM Když se Emmě narodilo 14. března 1914 páté dítě, dcerka, které dali jméno Helena, byl devětatřicetiletý otec příliš dezorientován, než aby se dokázal na kohokoli z rodiny koncentrovat. Jeho instinkt mu velel stáhnout se do pozadí: v dubnu rezignoval na své prezidentství v Mezinárodní psychoanalytické asociaci. Odešel také z univerzity. Freud s úlevou, že již nemusí bojovat za vůdcovskou roli v hnutí, napsal Abrahamovi: äJistě jste musel být překvapen stejně jako já, jak přepečlivě Jung uskutečnil naše záměry." Po osmi letech, kdy Jung na univerzitě přednášel jakožto Privatdo-zent bez nároku na plat, očekával, že mu bude nabídnuto místo mezi zaměstnanci. Když se doslechl, že jeho statut má zůstat stejný, stáhl se do ústraní. Učit bylo pro něho obtížné za jakýchkoli okolností. äZa tři roky jsem nedokázal přečíst žádnou vědeckou knihu. Díky tomu jsem měl pocit, že už nedokážu udržet krok s intelektuálním světem." Nevzdal se však své soukromé lékařské praxe, ani nerezignoval na členství v asociaci. Jung, který cítil, že by potřeboval nějaké prázdniny, se vydal na kole do severní Itálie s o šest let mladším Hansem Schmidem. Kontrast mezi Schmidovou a jeho osobností pomohl Jungovi rozvinout jeho myšlenky o psychologických typech. Jestliže Schmid byl emotivním extrovertem, Jung sám byl uvažujícím introvertem. Poprvé položil rovnítko mezi emoce a extroverzi a uvažování a introverzi. Když po prázdninách korespondoval o typologii se Schmidem, který žil -235v Basileji, přiznal: äZa objasnění vděčím velkým dílem i této vzájemné výměně idejí." Žádnému jinému páru teď nebyli Jungovi bližší než Schmidům s výjimkou Riklinů. Jung byl kmotrem Schmidovy mladší dcery a Schmidovi byli naopak kmotry jeho dcery Heleny. Když jim Jung po devíti letech poslal svou fotografii, připsal na ni äPanu doktoru Schmidovi". Podle jejich starší dcery Marie-Jeanne äřekla paní Jungová, že je jí skutečně líto, že Jung nemá žádné opravdové přátele". Na jaře roku 1914 se Freud Sabiny dotázal, zda by byla ráda, aby se její jméno objevilo v tiráži nové ročenky. Znamenalo by to ten änejčistší druh pardzánství" — něco, co by snad raději nevyhlašovala veřejně äv době, kdy stále ještě milujete Junga, kdy na něho nemůžete být opravdu nahněvaná, kdy v něm stále vidíte hrdinu, na kterého dav pořádá honičku". Měla by äjako odpad odhodit své infantilní fantazie o německém šampiónu a hrdinovi". To ony prý podněcovaly její odpor vůči jejímu prostředí a původu. Díky frustraci v dětství, když si přála, aby jí dal otec miminko, přenesla svá očekávání na ätento fantom". Pouze osmnáct měsíců uplynulo od chvíle, kdy měl Freud Ferenc-zimu říci, že osobní a intelektuální pouta s Jungem by vydržela dlouhá léta, avšak ve své historii hnutí, publikované v ročence během července, Freud napsal, že Jung nás svou ämodifikací" psychoanalýzy äobdařil protějškem slavného Lichtenbergova nože. Kompletně změnil držadlo a vložil do něho nový břit; a protože je do něho vyryto stejné jméno, očekávala se od nás stejná úcta k novému nástroji jako ke starému." Když si Jung přečetl Freudovu esej, rezignoval i na asociaci a začal si budovat nezávislou kariéru. V anglicky mluvícím světě již měl dobrý opěrný bod. Časopis British Medical Journal z ledna roku 1914 přivítal jeho revizionismus

jako návrat ke äzdravějšímu pohledu na život". Jung naopak přijal pozvání k přednášce při červnovém výročním setkání British Medical Association v Aberdeenu. Když zde hovořil äO důležitosti nevědomí v psychopatologii", úmyslně vynechával výraz psychoanalýza a nahrazoval ho termínem äbudoucí psychologie". O Freudovi se zmiňoval stručně a lakonicky: äFreudovi vděčíme za to..., že přivábil pozornost k důležitosti snů." Psycholog W. McDougall si okamžitě přál Junga zanalyzovat. -236Jeho přístup k analýze se změnil. Od jara 1914 svá sezení orientoval směrem k tomu, co, jak se domníval, se naučil od Ducha hlubin, Filemona a Ka. Vždycky žíznil po duchovním znovuzrození a nyní nabyl dojmu, že by k němu mohl své pacienty dovést skrze oblast prapůvodních představ. (Ještě je však nenazýval archetypy.) Jung své nové ideje okamžitě uvedl do oběhu při práci s pacienty. Jeho vize a fantaskní postavy se dostaly i do rodiny Rockefellerů. äVšichni musíme naplnit nejvyšší předurčení, která máme," řekla Edith svému otci v červnu 1914. äVelký božský ochranný duch nemůže dělat nic špatně." Jung ji později popsal jako älatentní schizofreničku". V létě roku 1914 začal Jung spiritistické ideje aplikovat ve své klinické praxi. Jeho pacienti se učili, jak si utvářet kontakt s vnitřním bohem prostřednictvím aktivní imaginace, techniky, kterou vyvinul díky rozhovorům s postavami jeho fantazií a nepřímo i díky zkušenostem s Helly. I když již nepoužíval hypnózu, stav transu patřil k věci. Jak tvrdil Shamdasani, který citoval Williama Jamese a belgického psychologa Josefa Delboeufa, sugesce od doktora často vyžadovaly vydání více sil, než je patrné na chování pacienta. James ve svých Principech psychologie ukazuje, že při hypnóze jakýkoli druh osobní svébytnosti, jakýkoli trik, který náhodou padne do prvé instance od nějakého jednotlivého (něčího) subjektu, se díky přivábení pozornosti může stát stereotypním, posloužit jako model pro napodobení a figurovat jako typ školy. První objekt uvádí v chod operátora, který uvádí v chod následující subjekty, všichni v naprosto dobrém úmyslu konspirující na vytvoření dokonale nahodilých výsledků. Lze si těžko představit, že by se dívka, které nebylo ještě čtrnáct let, když Jungovy seance začaly, teď mohla stát jeho cvičitelkou a efektivně rozbíhat jeho školu. Kdyby jej však Helly milovala, zvýšilo by to její senzitivitu vůči jeho sugescím a hypnóza by navíc mohla zpevnit i lásku. Markýz de Puységur, jeden z prvních mesmeriků, zjistil, že jeho pacient Victor Ráče nejenže vykonává všechny jeho příkazy, ale jako by předjímal vše, co se mu teprve chystal říct. Jak říká William James, -237při mimořádně bystré a prozíravé vnímavosti, kterou subjekt často projevuje pro vše, co se týče operátora, s nímž je en rapport, je těžké udržovat v něm nevědomost všeho, co očekává. Tak se stává, že si na nových subjektech snadno ověřujete to, co jste již viděli na starých, stejně jako kterýkoli vytoužený symptom, o němž se subjekt mohl doslechnout nebo dočíst. Jung své pacienty učil izolaci vlastních podosobností a tomu, aby s nimi navazovali dialog. Umožňoval jim, aby čerpali z toho, co během seancí prožívala Helly a co prožíval on během svého zhroucení. Zároveň se snažil rozvíjet to, čemu se naučil v roce 1914 po čtení knihy Herberta Silberera, vídeňského freudovce, který o devět let později spáchal sebevraždu. Vděčnost byla na obou stranách. Silberer používal termínu imago, zavedeného Jungem, a rozvinul jeho teorii psychologických typů. Jung ovšem nikdy nepřiznal, za co vděčí článku, který Silberer publikoval v roce 1909, kde píše o snaze aktivního uvažování ve stavu blízkému mátohám. To, co nazýval äautosymbolickým fenoménem", se mohlo odehrávat v sešeřelém vědomí mezi spánkem a bděním. Bez jakéhokoli použití síly vůle se myšlenky transformovaly do představ, které byly alegoriemi idejí. Jak poukázal Dan Merkur, Jung šel touto cestou, když rozvinul techniku äaktivní imaginace". Nicméně, ätam, kde Silberer zkoumá nevědomou symbolizaci vědomých idejí, nachází Jung manifestaci symbolů a idejí, které vědomé nikdy nebyly". Povzbuzoval pacienty, aby kreslili nebo malovali postavy, které se objevovaly v jejich fantaziích, a pak jim kladli otázky. Panny Bowditchová v poznámce ke svým kresbám napsala: äMusím se jim naučit rozumět a pochopit, jak lze s každou z nich žít. Jisté archaické tendence a jisté duchovní aspirace jsou pro život příliš nízké anebo příliš

vysoké... Existuje možnost vývoje od velmi nízkého k velmi vysokému. Jde tu o hodnotu a důležitost uvědomění si archaických tendencí člověka jako součásti sebe samého — jde o to naučit se je milovat jako součást své vlastní duše." Tině Kellerové bylo ke třiceti, když se vdala za jednoho ze dvou švýcarských pastorů, kteří se připojili ke kroužku psychiatrů, studujících Freuda pod Bleulerovým vedením. Po mnichovské konferenci se -238na Freudovu stranu přidal další pastor, Oskar Pfitzer, přičemž Adolphe a Tina Kellerovi navštěvovali otevřené večery, které ve svém domě v Kíisnachtu pořádal Jung. Tina, trpící v roce 1915 návaly úzkosti a strachu, zašla za Jungem, aby ji před třetím těhotenstvím i během něho analyzoval. On jí vysvětloval, že místo, aby kladla otázky jemu, měla by si je klást sama, äneboť, jestliže tyto odpovědi opravdu žádáte a neobáváte se jich, jsou uvnitř vás". Šlo o to ädopřát nevědomí, aby se uvolnilo". Když si vypsala své otázky a marně čekala na odpovědi, Jung jí řekl: äVíte, co je modlitba." Začala tedy psát v pokleku. Prvním výsledkem byla äsměsice slov bez jakékoli spojitosti či významu. Pak postupně přišlo několik různých odpovědí, jakoby od různých lidí. Myslím, že jsem si pak začala zapisovat rozhovory mezi různými hlasy. Bylo bolestné tyto různé hlasy nacházet uvnitř sebe." Oscilovala mezi sebedůvěrou a neovladatelnou úzkostí. äImaginace vždycky vyvolávala možnosti nebezpečí; vypadalo to, že během analýzy se tyto předtuchy stávaly akutnější. V době představ se před mým vnitřním okem začala vynořovat jakási zvláštně tajuplná realita." Jung ji učil fungovat jako médium. Nakonec se jí zpřítomnila jakási vytáhlá, tmavá, vzpřímená postava, která řekla, že je jejím lékařem. Byla zděšena, ale po každé jeho návštěvě si dělala poznámky o tom, co řekl a co udělal. Položil svůj cylindr na podlahu a obrátil ho vzhůru nohama. Pak z něj jako nějaký kouzelník vytáhl mrtvou žábu a pár skořápek. Byl nepříjemně sarkastický, ale někdy ji jeho přítomnost přivedla až k orgasmu. Když Jungovi ukázala, co napsala, smál se, což jejím fantaziím učinilo přítrž. Vrátily se však, když ji jako psychoanalytik převzala Toni Wolffová. Čím zřetelnější se stávala Jungova idea archetypů, tím větší vliv měla na způsob, jakým pracoval s přenosem. Ernest Jones říká: äPacientka jej překonává, když dospěje k poznání, že ve skutečnosti nemiluje analytika, ale že poprvé bojuje o pochopení univerzální ideje v Platonově smyslu." Tina Kellerová píše: Doktor Jung nikdy nehovořil o přenosu, ale vedl mne k tomu, abych čelila skutečnosti, že jsem byla zamilovaná do jisté kvality nebo archetypů, který představoval, a takto se dotkl mé psýché. -239-Kdybych byla — v jisté míře — schopna realizovat tento neznámý prvek v sobě, pak bych od něho byla, jakožto osoba, osvobozena... Řekl mi, že jsem s sebou přinesla takovou otevřenost, že je mi povinován trochou duchovní hodnoty, která by oplodnila mou psýché a má individualizace by se stala duchovním dítětem. Po dlouhém období, kdy si Jung své náboženské sklony nechával pro sebe, je začal stále častěji používat i ve své klinické praxi. Pokoušel se nabídnout nevěřícím náhražku za náboženství, které ztratili. Christopher Isherwood vysvětlující vztah ke svému guru v roce 1958 napsal: äDospěl jsem k této formulaci: náboženství — jak ho chápu já — znamená vztah. Vztah přímo s Bohem nebo s někým, kdo s Ním má vztah: víru ve víru někoho druhého." Jung svým pacientům nabízel možnost uvěřit v jeho víru. Tina Kellerová a její manžel si však utvořili dojem, že Junga Duch hlubin z jeho narcismu docela nevyléčil. Ten zamořil jeho vztah se Sabinou, když jí povzbuzoval, aby uvěřila v jejich společné duchovní dítě. To mělo vliv i na způsob, jakým zacházel s přenosem Tiny Kellerové. Dne 10. července 1914 se Curyšská asociace psychiatrů formálně odtrhla od Mezinárodní psychoanalytické asociace. Když se patnáct nebo šestnáct přítomných členů volbou rozhodlo dojít k tomuto řešení, v předsednickém křesle seděl Maeder. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo, že Freud v ročence jednoznačně tvrdil, že psychoanalýza závisí na doktrínách jediného člověka. To bylo neslučitelné s äprincipy svobodného výzkumu". O čtyři měsíce později si curyšská skupina dala nové jméno — Asociace pro analytickou psychologii — a Jung přijal prezidentství. Když počátkem srpna Německo vyhlásilo válku Francii, byl stále ještě v Aberdeenu. Mezi tím německá armáda zaplavila Belgii, vojenské vlaky měly na kolejích přednost a turisté

zachvácení panikou bojovali o místo v přeplněných vagónech. Poté, co strávil několik krušných nocí ve vlacích odkloněných na vedlejší kolej, se Jungovi konečně podařilo dorazit do Švýcarska. Propuknutí války ho paradoxně spíše zklidnilo, než vyděsilo. Umožnilo mu považovat své sny a vize za prorocké. Jung později -240v anglickém jazyce prohlásil: äMěl jsem pocit, že se mne zmocnila překompenzovaná psychóza a neosvobodil se od ní až do l. srpna 1914." To byl den, kdy Německo vyhlásilo válku Rusku. Jeho prvním nynějším závazkem, jak řekl, mělo být prozkoumání hlubin vlastní psýché, aby zjistil, jak daleko se jeho vlastní zkušenost äshodovala s obecnou zkušeností lidstva". Kdyby konzultoval Bleulera — který ostatně napsal knihu o schizofrenii — nejspíš by mu bylo řečeno, že jeho sny a vize jsou sympto-matické, a to i kdyby Bleuler nezaslechl vůbec nic o zvěstech, že ona psychicky postižená rodina, o které Jung psal ve svém pojednání, byli Preiswerkovi. Na druhé straně, kdyby se Jungova zkušenost äshodovala s obecnou zkušeností lidstva", mohl se považovat za vůdce. A jak řekl, vůdci jsou často osobami trpícími schizofrenií nebo paranoiou: Právě proto, že tito lidé mívají fantazie a sny, které mají kolektivní platnost, mají tolik následovníků. Nejprve se díky své morbiditě rozcházejí se světem, poté přichází zjevení zvláštního poslání a pak začínají kázat. Muži v nich spatřují vzrušující osobnosti a ženy považují za nesmírnou čest mít s nimi děti. Primitivové si je představují jako bytosti plné bohů a duchů, Jung se o válečná jatka a devastaci zajímal spíše jen povrchně. Když roku 1915 psal (anglicky) Smithovi Elyemu Jaliffemu, řekl: Těžce zranění vojáci francouzských a německých armád v těchto dnech projíždějí Švýcarskem. Včera jsem je viděl. Je to strašné. Nedovedete si představit, jak se během války lidé v Německu, Francii a Anglii zbláznili. Ve Švýcarsku jsme zatím normální. Je to válka téměř psychologická. Určitě to všechno zanechá v evropských myslích pozoruhodné stopy... Obloha nad Evropou je čím dál temnější. My jsme tu na svém švýcarském ostrově v docela nepříjemné situaci... Je zajímavé pozorovat, jak je dokonce i pro nás obtížné udržet si uprostřed všeho toho lidského šílení pořádek. Všeobecné šílenství je nejnakažlivější — jen stěží si dokážete představit hlubinu pradávné pošetilosti, uzurpující mysl Evropy. Člověk nedohledá jejího konce. -241-Švýcarsko si mohlo dovolit být ostrovem do té míry, do jaké ho izolovala jeho neutralita. Když však v roce 1916 Jung válku veřejně označil za äepidemii šílenství", nenárokoval si imunitu pro sebe, ani pro Švýcarsko. V perspektivě evropského chaosu se jeho vlastní nerovnováha musela jevit jako naprosto bezvýznamná. Pacienti se s ním cítili příjemně, když jim vyprávěl o svých idejích a zájmech, ukazoval jim kresby, které si pořizoval, aby jimi ilustroval své sny a vize. äČasto hovořil o sobě a vlastní zkušenosti," napsala Tina Kellerová. äČlověk měl pocit přináležitosti k velmi zvláštní atmosféře odhalování vnitřního světa a jeho mystérií." Propuknutí kolektivního šílenství u nich navodilo stav, kdy již nebylo možné nadále důvěřovat kritériím, hodnotám a institucím, které dělaly život zdánlivě bezpečným. äByl jsem jedním ze skupiny shromážděné kolem průzkumníka, který se pokoušel prostoupit mystéria života." I když se svět za hranicemi Švýcarska sám ničil, äskupinka lidí kolem doktora Junga participovala na jeho vizi odhalujícího se vnitřního světa". Cítili se privilegováni. Bylo to bizardní sídliště multimilionářů. Harold McCormick, místo aby odejel s Edith domů, se v Curychu usadil a projevil přání sám absolvovat analýzu. Koncem listopadu 1914 napsal: äDoktor Jung mi po celou dobu přirůstá k srdci." Strádání, které Švýcarům přinášela válka, však nesdíleli. Benzin byl na příděl a jedinými soukromými osobami, kterým bylo dovoleno řídit auta, byli lékaři. Když však Editin šofér dojednal obchod s generálním štábem, bylo jí dovoleno dovézt si benzin, pneumatiky a náhradní díly, ovšem s podmínkou, že se něco z toho prodá se slevou armádě. Když Editě na jaře roku 1915 zemřela matka, odmítla odejet domů na pohřeb. Řekla svému otci: äNesmíme oplakávat úžasného ducha, který od nás odešel, protože víme, že žije dál a dál se vyvíjí." V sedmnácti letech

Fowlerovi domluvila první analýzu u Riklina. Když mělo několik Jungových spisů vyjít v anglickém překladu, chopila se kvůli němu korektur. Harold McCormick se postupně stával více než pouhým pacientem. V posledním týdnu srpna 1915 se připojil k Jungovi, Emmě a Toni Wolffové a společně se vydali na pěší túru do hor. äAsi jen dvakrát nebo třikrát se věci na chvilku nedařily — ,rezistence nebo 242 .potlačení na mé straně se však podařilo snadno vyjasnit pohovorem." Jung Harolda chválil, že se stal mnohem ävyrovnanějším". Řekl, že z jeho chování je obtížné poznat, zda je extrovertem nebo introvertem. Harold soudil, že Jung je ätakřka dokonalým mužem..., je dokonalý, jak muž vůbec může být". Potěšily ho změny, které na sobě mohl vidět. Měl dojem, že poznal sám sebe. Cítil se ve své vlastní společnosti lépe, než kdy dříve. Bylo mu řečeno, že má ve zvyku příliš cítit a málo uvažovat, přičemž Edith měla právě opačné sklony. Vzali si Jungovo doporučení k srdci: on se pokusil více myslet a ona se více cítit. Jung ovšem trávil méně času s McCormickem než s dalšími přáteli: Riklinem, Toni, její mladší sestrou Susanne a dvěma ze Susanni-ných milenců, psychiatrem Hansem Trúbem, který se s ní později oženil, a Rusem Emilijem Medtnerem, mladším bratrem skladatele Nikolaje Medtnera. Emilij se oženil v roce 1903, jeho žena Anna však byla nyní v jiném stavu s Nikolajem. Emilij měl mimořádně pronikavé oči: Jung řekl, že kromě olejů od Botticelliho a Filippa Lippiho nikdy nic takového neviděl. Řekl také, že mu Emilij připomíná Hindenburga. Poté, co Emilij v roce 1913 konzultoval Bleulera, byl doporučen Jungovi, který u něho diagnostikoval äintelektuální hypertrofii". Začal Junga pětkrát týdně navštěvovat. Jung o něm řekl, že je to ten nejmodernější muž, jakého kdy potkal, a kombinuje psychologii Němce osmnáctého století s ämoderní a přitom archaickou" psychologií Rusa. Medtner měl dojem, že ho Jung zachránil před zešílením, nepovažoval jej však za docela normálního. Jak řekl, již Goethe předvídal psychoanalýzu jakožto äpsychický lék, který sesílá šílenství, aby vyléčilo šílenství". Medtner napsal, že Jung äříká, že jsem s každým zadobře, až příliš zadobře, ale sám k sobě jsem prý naprosto nespravedlivý, zvláště pak ke svému Konrádovi. Je hrozně zábavné a příjemné slyšet ho vyprávět, jak se pře s Konrádem (tj. se svým vnitřním Konrádem) — jak ho konzultuje, jak se mu podrobuje, jak ho rozmazluje." V novele Carla Spittelera Imago, z roku 1906, dostal Konrád roli těla. Když Jung nebyl v Curychu, analyzovala Medtnera Maria Moltze-rová, kterou popsal jako ženu äpronikavou, věcnou a velmi chytrou". Oba se pokoušeli zmírnit Medtnerovy intelektuální sklony, aby rozvinuli jeho duchovnost. Jeho nadání pro intimitu hraničilo téměř s genialitou a lze říci, že měl na Junga mnohem větší vliv než kterýkoli 243-z jeho pacientů od dob Otta Grosse. Jung měl jeho společnost rád a stojí za to připomenout, že si navzájem tykali. Nikolaj řekl: äVelmi léčivě na mne působí jeho veselost, bez ohledu na jeho sebezahlcení a složitost." Můžeme-li věřit dopisu, který Emilij později poslal Anně, podařilo se mu svést Toni. Zároveň udělal dojem na Edith McCor-mickovou, která si přála, aby se stal jejím tajemníkem a usadil se v Chicagu. Odmítl to. Nechala se jím však přesvědčit, že änemocnou Rus" může vyléčit jedině Jung, takže souhlasila, že zaplatí překlady jeho knih do ruštiny. Editě a Haroldovi McCormickovým se dvořili nejrůznější lidé, potřebující peníze, oni však nikomu nedychtili dát víc než Jungovi. Asociace analytické psychologie se dosud scházela v restauraci Seiden-hof, nyní se však vynořila možnost udělat z ní spíše něco, co by se podobalo anglickému nebo americkému klubu — podobné kluby tou dobou ve Švýcarsku ještě neexistovaly. Harold našel ve středu města budovu, která se zdála dosti velká, aby mohla sloužit jako klubový dům pro analytiky i pacienty, s prostorem pro ubytování i restauraci, stejně jako pro přednášky a semináře. Dům byl na Lówenstrasse a Edith si ho pronajala na dva a půl roku, což ji stálo 120 000 dolarů. Více než polovinu této částky si vypůjčila od banky. Očekávala, že dluh se rychle splatí, ale běžné ceny byly překvapivě vysoké, takže v březnu 1920 již dlužila přes 800 000 dolarů. äTahle práce je v dějinách člověka něčím naprosto jedinečným," řekla svému otci. äPro případ jako tenhle bych si ochotně vzala půjčku ještě větší." Protože zůstala ämajitelem" klubu, rozhodovala o jeho politice stejně jako o

výběru dekorací, nábytku nebo uspořádání místností. Orientovala se při tom podle svého osobního vkusu a vzpomínek na exkluzivní kluby, které poznala v Americe. Instalovala v budově kulečníkový stůl, zaměstnala hostesku, kuchaře, tři pomocné síly a údržbáře. Emilij Medtner ji navíc přesvědčil, aby mu vyplácela plat klubového knihovníka. Strategií klubu bylo vyloučit všechny nečleny a počet členů omezit na dvacet. I když bylo později přijato více členů, restaurace a ubytování byly pro většinu z nich příliš drahé. Dalším problémem bylo, že klub -244měl dvě funkce, jednu společenskou a druhou zčásti vzdělávací, zčásti terapeutickou. Dříve se pacienti vídali zřídkakdy, možná jen v Jungově čekárně. Jak nám říká Barbara Hannahová: äJung čím dál víc cítil, že jako základnu reality pro to, co se naučili v psychologii, potřebují nějakou společenskou skupinu... a začal pociťovat potřebu poznávat své pacienty a jejich reakce v prostředí bližším skutečnému vnějšímu životu, než jsou konzultační místnosti a lekce psychoanalýzy." I když nesouhlasil se skupinovou analýzou, domníval se, äže by se o určitých aspektech chování pacientů dozvěděl víc, kdyby je prohlížel ve skupině, než jen z toho, co mu o sobě vyprávěli v kanceláři". A nebo řekl: äVím sice dost o tom, jak ten, kdo byl zanalyzován, reaguje na někoho, kdo nebyl, a naopak. Nevím však, jak mezi sebou reagují lidé analyzovaní... Nevím nic o kolektivní funkci jedinců a jejích okolnostech." Edith, která se zaobírala spíše sociálními aktivitami, měla sklon zapomínat, že se pacienti svým třídním zařazením, vkusem a životním názorem liší od jejího okruhu známých v Chicagu. Její syn Fowler si vzpomínal ävelmi jasně, jak otec tou dobou cítil, že většina tehdejších členů... toho tak málo věděla o společenském životě a o tom, jak trávit čas v družnosti. Otec se smál některým snahám o uspořádání veselých večírků i tomu, jak vyzněly naprázdno. Všechno považoval za triviální a povrchní." Podle zápisů ze zahajovacího setkání členstva Psychologického klubu dne 26. února 1916 vykonali většinu přípravných prací McCormickovi, Jungovi, Hermann Sigg, E. P. Teucher a Toni Wolffová. Ačkoli byl Jung ústřední postavou, nepřál si být ani prezidentem klubu, ani součástí jeho provozu. Možná, že si ještě pamatoval, jak Freud odmítl prezidentství mezinárodní asociace. Jung nabídl prezidentství klubu Alfonsu Maederovi, který od něho převzal prezidentství asociace, on však namítl: äV zákulisí držíte veškeré provázky ve svých rukou vy. Bude učiněno jen to, co si přejete. Bude přijato jen to, co řeknete." Prezidentství nakonec převzala Emma. Sigg byl jmenován pokladníkem a Irma Oczeretová tajemnicí klubu. Maeder zůstal členem Asociace pro analytickou psychologii — skupiny analytiků, kteří nyní nahradili Curyšskou psychoanalytickou asociaci. Dopisem-oběžníkem datovaným 20. dubna 1916 jej Jung vy-245zval, aby se společně s Riklinem, Toni, Marii Moltzerovou, Herbertem Oczeretem a doktorem C. Schneiterem připojili k pravidelným čtrnáctidenním setkáním v klubovním domě každou sobotu ráno, 13. květnem počínaje. äPo každém setkání dojde k formulaci učiněné na bázi kolektivní diskuse a budou pořízeny zápisy." Psychologický klub disponoval budovami na Lówenstrasse do roku 1919, kdy se přesunul do domu na Gemeindestrasse, blízko Kunsthausu a Schauspielhausu — umělecké galerie a divadla — který je jeho základnou dodnes. Ďábel, který byl často — nikoli pouze metaforicky — účasten Jungova uvažování, hrál v jeho mentálním zmatku prominentní roli. V listopadu 1915 Jung evokoval ďábla aby, aniž by jej srovnával s Freudem, popsal, co je to touha porozumět realitě na vědecké a materialistické úrovni. Světice ze 14. století, Brigitta Švédská, mu, jak řekl, umožnila poznání ďáblů; díky vlastní vizi totiž poznala, že jejich břicha jsou napuchlá proto, že jejich nenasytnost je bezmezná. Touha porozumět byla nenasytností, byla nezřízenou touhou hltat. Za touhou porozumět, i když se zdá etická a humánní, číhá ďáblova vůle... Porozumění je nesmírně závaznou mocí, někdy jde o skutečného vraha duše... Podstatou jedince je mystérium, které je zprovozeno ze světa, jakmile je äpochopeno"... Symbol sám se chce ochránit proti

freudovským interpretacím, které jsou skutečně takovými pseudopravdami, že nikdy neselhávají ve své účinnosti... äAnalytické" porozumění našich pacientů může mít blahodárně destruktivní efekt jako například koroze nebo vypalování. Na zdravé tkáni však je ničivě destruktivní. Je to technika, kterou jsme se naučili od ďábla... To strašné a nebezpečné na analýze je, že tu očividně dochází k pochopení jedince: duši, která se narodila na světlo světa tak jako kojenec, stejně tak obnažená a bezbranná, oloupena o svou ochrannou skořápku, vyhledává ďábel. Je možné, že si vzpomněl na Dostojevského Ivana Karamazova, který říká: äUž dávno jsem své duši zakázal rozumět. Když se budu čemukoli snažit porozumět, budu nespravedlivý k faktům, mně je však předurčeno na faktech lpět." -246Jung měl v roce 1916 fantazii, v níž od něho odlétla duše a on se stáhl do nevědomí nebo kolektivity mrtvých. Zde se z ní stala duše dodávající formu reliktu po předcích — kolektivním obsahům nevědomí. äUmožňuje materializaci ,mrtvých, podobně jako to činí médium." Zanedlouho po té spatřila jeho dcera Agathe bílou postavu procházející jejím pokojem. Další dcera Gret našla po dvakrát strženou deku ze své postele a syna Franze pronásledovala noční můra o ďáblovi. Následujícího dne v pět hodin odpoledne se rozezvonil zvonek u dveří. Jung viděl, jak se zvonek hýbe, u dveří však nikdo nebyl. Dům byl plný duchů a on je vyzýval: äPro Boha, co tohle všechno znamená?" Odpovídali sborem: äVrátili jsme se zpět z Jeruzaléma, kde jsme nenašli to, co jsme hledali." Strašení dosáhlo vrcholu následujícího odpoledne. äMohu vám říct, že vzduch byl tak hustý! Pak jsem věděl, že se to stane. Celý dům byl napěchovaný, jako by v něm bylo celé stádo duchů — byl jimi doslova přecpaný. Stáli až ke dveřím a člověk mohl jen stěží dýchat." Jakmile však začal psát, duchové se rozptýlili. Nemáme v úmyslu číst o tom jako o směsici fantazií a halucinací, ale chápat vše jako objektivní fakta o duši a o řadě událostí, kterých by mohl být svědkem kdokoli momentálně přítomný. Když si Jung zapsal fantazii, že od něho odlétla duše, měl na mysli, že se jeho duše stáhla do nevědomí, které korespondovalo s kolektivitou mrtvých, kde duše, jak se domníval, dávala formu reziduu po předcích — kolektivním obsahům nevědomí. Podobně jako ämrtvým" umožňuje znovuobjevení spiritistické médium. Lze pochybovat, zda by to, co řekl o návštěvě duchů, dosvědčily i jeho děti. Franzovi tehdy mělo být devět let, i když v knize se praví, že se vše odehrálo v průběhu léta roku 1916, a to mu bylo ve skutečnosti pouze sedm. Tento zážitek — ať už šlo o cokoli — však Junga donutil, aby napsal něco, co se od záznamů snů a fantazií vyprodukovaných během posledních tří let značně lišilo. Během tří dnů dokončil Septem Sermones ad Mortuous (Sedm kázání mrtvým), zapsané způsobem velmi podobným automatickému psaní. Řekl, že mu Kázání padla do klína neočekávaně, jako zralé ovoce. Věnoval je äjedné z těch velkých duší raně křesťanské éry, které křesťanství -247-zničilo". Odkazoval ke gnostikovi Basilidovi, žijícímu v Alexandrii ve druhém století po Kristu. O jeho učení však existují protikladné zprávy — jedna pochází od Hippolyta, druhá od Irenea — jeho jméno je zde pouhým pseudonymem. Gnosticismus, postavený mimo zákon římskými císaři, přežil v Sýrii a Persii, kde jej absorboval manicheismus, založený ve třetím století Peršanem Maním. Ten učil dualismu založeném na působení nezávislých kosmických sil dobra a zla: zlo je substancí; duch představuje světlo a hmota temnotu. Jungovým výchozím bodem byla sentence, která se mu zpří-tomnila vizí křižáků, kteří pravili, že se vrátili z Jeruzaléma, kde se jim nepodařilo najít to, co hledali. Stejně jako pacienti nebo farníci žádali, aby jim Jung vysvětlil smysl života. Ve skutečnosti se kázání někdy pronášela i k mrtvým: říká se, že se tak dělo v Basileji, v době, kdy tam jako kněz sloužil Paul Achilles Jung. Podle prvního z Jungových Sedmi kázaní je podstatou stvořené bytosti rozdílnost — princip individuace. Staví zde do kontrastu prázdnotu materiálních věcí s pleromatem obsahujícím celkový souhrn božích sil a emanací. Upoutáni k času a prostoru jsme od pleromatu vzdáleni, sdílíme s ním však jisté společné polarity — protiklady mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, životem a smrtí. Druhé kázání potvrzuje existenci boha nadřazeného jak Bohu, představujícímu plnost, tak i ďáblu představujícímu prázdnotu.

Nadřazený bůh, Abraxas, zde představuje nejen koncepci efektivity, ale také nepoznané a nevědomé. Abraxas produkuje jak pravdu, tak i klam. Pro skutečného gnostika Basilidese však byl Abraxas totožný s nižším demiurgem — nikoli se svrchovaným nejvyšším bohem, ani se sjednocením dobra a zla. Pro tuto Jungovu verzi neexistuje žádný gnostický precedent, stejně jako pro tvrzení, že uvnitř individuální duše existuje božství. Poslední kázání stvrzuje, že spásy nebo znovuzrození lze dosáhnout nahlížením dovnitř. Na zenitu vnitřního světa svítí hvězda, která je naším vůdčím bohem. Tato hvězda nebo slunce nebo bůh by měla být cílem našich poutí. Náš vztah s Bohem se odehrává uvnitř této individuální duše. Na konci sedmého kázání odchází vděční duchové hledat své vnitřní bohy. V Jeruzalémě slyšeli jen doktríny podobné těm, které - 248 kázal Paul Achilles Jung, nyní však jsou, díky jeho synovi, osvíceni. Jung, který věřil, že jeho nevědomí formovala rodinná zkušenost, byl přesvědčen, že musí naplnit úkol, který jeho předkové opomíjeli. äDobře si dovedu představit, že jsem musel žít v minulých staletích, kdy jsem se setkával s otázkami, na něž jsem ještě nedokázal odpovědět; že se musím znovu narodit, protože jsem ještě nenaplnil úkol, který mi byl dán... Možná jde o otázku zaměstnávající mé předky, kteří na ni nedokázali odpovědět." I když pro Junga bylo úlevou, že se mohl znovu vrátit k psaní, nedokázal se vždycky ovládnout, když byl s druhými lidmi. Podle Tiny Kellerové ädokázal být v klubu vulgární a dělat si z lidí necitelným způsobem legraci". Šokována äpak odmítla navštěvovat jakákoli společenská setkání". Když seděl při přednášce v publiku, hlasitě prý interpeloval. äAle tohle vůbec neexistuje." Jindy, když seděl vedle Toni Wolffové, si s ní neustále šeptal a smál se. Když měli slovo druzí, rád strhával pozornost sám na sebe. Podle Alphonse Maedera dělal stejnou chybu, kterou kritizoval u Freuda: äNesnesl totiž, aby jeho spolupracovníci byli nezávislí." Na podzim roku 1916, když klub pořádal svůj první banket v nové budově, rozzuřila Junga Maederova řeč po jídle. Maederovy argumenty podpořila Panny Bowditchová, když Jungovi řekla: äOpravdu jste tu lhal." Jung celý zsinalý vzteky vypochodoval z místnosti, a když šla za ním, řekl jí: äTady poteče krev." Maeder pak navrhl, aby se spolu sešli následujícího večera. Jung souhlasil, ale o roztržce již nehovořili. V nepublikované zprávě o äVeřejné prospěšnosti klubu psychologie" Harold McCormick deklaroval své pochybnosti o äspektáklu ortodoxně náboženských kruhů, které bojují mezi sebou" o otázky, které se přihlížejícím jeví jako nepodstatné. Existence klubu zinten-zivnila Jungův problém jeho mužských pacientů a příznivců. Těm se zdálo, že upřednostňuje ženy, které si vybírá za äasistentky" a deleguje na ně důležitou práci. Maria Moltzerová si vybírala pacienty, kteří platili přímo jí. Jung však řekl, že äpracovala naprosto nezávisle a efektivně". Je zřejmé, že se ona, podobně jako Toni a Sabina, stala dobrým analytikem. Jak se Jung čím dál více odcizoval svým mužským kolegům, nahrazoval je postupně ženskými pacientkami, jejichž -249-jedinou kvalifikací byla pasivní zkušenost psychoanalýzy a návštěvy přednášek a seminářů. Nejnešťastnější z těchto povýšení se týkalo Edith McCormickové která byla stále ještě relativně novou pacientkou. Edith se jen zřídkakdy odvážila mimo hotel. Jediným zaměstnáním jejího šoféra bylo, že ji vozil do Kíisnachtu a zpět. Její pacienti za ní přicházeli do hotelu a od listopadu 1916 s nimi trávila až šest hodin denně. V březnu 1919 hlásila svému otci: äPořád ke mně přicházejí noví a noví pacienti. Nyní jich mám asi padesát. Za rok mohu vyslechnout až dvanáct tisíc snů... Je nádherné vidět, jak do očí těch, kteří ke mně přišli v takové beznaději a zdánlivě tak ztracení, vstupuje život a radost!" Hlavním důvodem její popularity ovšem bylo, že rozdávala peníze pacientům, o kterých se domnívala, že je potřebují. Jeden mladý hudebník od ní dostal darem vilu ve středu města; jeden atraktivní mladý Rakušan dostal dost peněz, aby si mohl zakoupit švýcarské občanství. Edith přestala navštěvovat Junga a ukončila schůzky s ostatními pacienty, jen aby mohla s tímto Rakušanem trávit víc času. Záhy ji tajně vyslechli, jak svému muži Haroldovi říká, že nesmí do jejích pokojů vstupovat bez ohlášení sekretářkou. Když ji Jung varoval před nebezpečím skandálu, odvětila: äTo je můj problém. Mohu si dělat, co se mi zlíbí." Svého

řidiče, ženatého muže, povzbuzovala k poměru se svou hezkou sekretářkou a k tomu, aby s ní strávil noc. Řekla mu: äJestliže po vás vaše nevědomí žádá, abyste miloval několik žen, netřeba cítit žádnou vinu." 25019. KAPITOLA JAK JE DŮLEŽITÉ SEJÍT Z CESTY Když Jung v roce 1916 psal o tom, co nazývá transcendentní funkce, řekl, že jde o fúzi vnitřní a vnější zkušenosti nebo vědomého a nevědomého myšlení. Před psychoanalýzou a volnou asociací dává přednost výběru prvků nevědomého myšlení, kterým jsou propůjčeny hlasy. Těmto vnitřním hlasům je třeba naslouchat, jako by to byli lidé. äTrvalo mi dlouhou dobu," řekl Jung, änež jsem se adaptoval na cosi ve mně, co nebylo já — tj. na fakt, že v mé individuální mysli existují prvky, které mi nepatří". Přesně to však prováděl již od dob dětského snu o obřím penisu a fantazii o kálejícím Bohu. Jung během své tvořivé nemoci dále zdokonaloval techniku, jak s tím v sobě, co nebylo on, zacházet. äJestliže tyto nevědomé fenomény dokážete jejich personifikací izolovat, jde o techniku, která je zbavuje jejich moci." Jung se nepokoušel získat moc nad Elijášem a Filemonem o nic víc než Helly nad svými dědy nebo nad Ivenes, jeho technika naslouchání své animě nebo äkřížový výslech" vlastních vizí však navazovala na jeho zkušenosti se spiritistickými seancemi. äAbychom porozuměli nevědomí, musíme své myšlenky nahlížet jako události, jako fenomén. Musíme dosáhnout dokonalé objektivity." Neměl však na mysli objektivitu, jak ji chápe většina lidí, ale spíše to, že sny a fantazie náležejí k realitě, která existovala dříve než sám jedinec, jenž je podrobuje křížovému výslechu. Podle Ellenbergera ädochází k ukončení tvořivé nemoci zpravidla rychle a následuje krátká fáze euforie, pocit rozjaření a potřeba -251aktivity... Když je výsledek takového experimentu úspěšný, projeví se permanentní změnou osobnosti." Po několika letech, kdy Jung žil stažen do sebe, se vrací s větší sebedůvěrou, zároveň však se äzvýšenou náchylností k intuici, psychickým zážitkům a snům plným významů. Je to jen jiná charakteristika těch, kteří díky podobnému duchovnímu dobrodružství přiřadili své osobní zkušenosti univerzální hodnotu." Největší hodnota Jungovy zkušenosti spočívá v tom, že z ní načerpal sílu pomáhat druhým, kteří se stali obětí dezorientace. Jako byl v dětském věku vyděšen z hlavy bez těla v matčině pokoji, strachem, že ho může Ježíš pozřít, otcem zpívajícím na pohřbech, černě oděnými strýci v kolárcích a jezuitou v ženském převleku, ani dospělý Jung si ne pokaždé přál rozlišovat mezi halucinací a realitou, a to ani při zpětném pohledu. Byl dům opravdu plný duchů? Opravdu se s ním Filemon procházel zahradou a předával mu nové informace? Podobné otázky jsou irelevantní, jestliže mentální události nejsou méně reálné než ty události, jejichž svědky mohou být druzí. V Burghólzli Jung schizofrenikům pomáhal hovorem s postavami jejich přeludů. Nyní takto pomáhal sám sobě. Hovořil s postavami v sobě, a když měl pocit, že maximálně riskuje, lehl si a prováděl jógová cvičení. Pokračoval však a dál svým pacientům uděloval rady. O pár pacientů však přišel. V knize jungs Treatment of Christianity (Jungovo pojetí křesťanství) Murray Stein analyzoval model, který se opakoval po celý Jungův život. Měl mít tři stupně: vnitřní objekt, který měl být potlačen, se tomu bránil pomocí paranoidních myšlenek a fantazií, jejichž funkcí bylo přemístit jej även"; po krizi měl následovat prožitek úlevy a obnovy; konečným krokem pak měl být pokus o integraci dobré a zlé stránky já, často za pomoci symbolické formulace (malování obrazů mandal, pojímání boha jakožto unio oppositorum nebo psychologických teorií). Jungův nejistý pocit identity v dětství byl příčinou podnětů, kvůli kterým se mu rouhání a obscénnost zdály tak nebezpečné, že si je externalizoval v paranoidní představě boha, jenž sám byl -252vinen agresí, rouháním a obscenitou. Zdá se ovšem podivné, že ani následná Jungova zkušenost s duševní nemocí nezpochybnila jeho rané předpoklady o metodě, jakou s ním komunikuje Bůh. Jungova idea autonomního nevědomí, vycházející z tohoto pojetí, dokázala

přežít po celý jeho intelektuální vývoj. Nepotřebujeme Freuda ani Junga, aby nám řekli, že naše vůle k moci nemá nad našimi sny žádnou kontrolu. Při formulaci svých teorií archetypů a kolektivního nevědomí však Jung tvrdí, že psýché existuje mimo místo a čas. Jestliže každý sdílí stejnou psýché, pak žádné kritérium, jak prokázat platnost toho, co lidé považují za psychické události, neexistuje. Jsou přeludy schizoidního psychiatra méně patologické než přeludy schizofrenního pacienta? Stein tvrdí, že do ählubší dynamiky a energetických struktur v kolektivním nevědomí" byly äuloženy" Jungovy äspecificky osobní psychické struktury". Naší odpovědností je, říká Stein, äuvědomit si archetypální dimenzi, na které tyto osobní dynamiky spočívají a kterou reflektují". Jung, který předložil äkonstruktivní metodu" interpretace snů, kritizoval Freudovu äreduktivní" analýzu. Když citoval sen o keltské dýce, která kdysi patřila dominantnímu otci jedné pacientky, řekl, že freudovský analytik by se zaměřil na její fantazie o falické zbrani a na její zálety s muži slabšími, než byl její otec. Jung však v dýce spatřoval část jejího dědictví. Tato pasivní a sebelítostivá žena vedla frustrovaný život, byla však oprávněna dosáhnout nemenšího naplnění než její otec. Transcendentní funkce je äjakýmsi individuálně-kolektivním fenoménem, který v principu souhlasí se směrem života, jaký by následoval, kdyby byl žit zcela nevědomým, instinktivním způsobem". Mnoho lidí, tak jako ona, potlačuje svůj instinktivní život, ale konstruktivní analýza obcházející kritické schopnosti může uvolnit nevědomé fantazie. Instinkt dokáže podkopat konformismus a Nietz-sche, podle Junga, sám sebe osvobodil napsáním Zarathustry. Od toho okamžiku začal být äskrytý odpor nevědomí" v jeho díle mnohem zřetelnější. Jestliže lidé, kteří jsou ävizuálními typy", mají osvobodit své fantazie a dosáhnout disociace vědomí, měli by se äkoncentrovat na vyhlídku, že si vytvoří vnitřní představu". Měli by ji pozorně zkoumat. -253-Při tom si mohou dělat poznámky nebo náčrtky. äAudioverbální typy obvykle slyší vnitřní hlas, slova, někdy pouhé fragmenty evidentně nesmyslných vět." Zatímco šílenec slyší vnitřní hlas jasně, pro duševně zdravé je méně zřetelný, mohou však ovládnout své fantazie psaním. Naslouchat tomuto hlasu a jeho radám znamená činit to, co činí fantaskní výtvarníci a spisovatelé. äNebezpečím estetického sklonu však je nadhodnocení formální nebo .umělecké hodnoty produktů fantazie; libido odvrácené od reálného objektu transcendentní funkce je odlákáno k čistě estetickým problémům uměleckého výrazu." Když je symbolický význam psaní nebo kreslení analyzován intelektuálně, ztrácí se. Nezajímala ho míra, do níž se sny, fantazie a polovědomé představy mění, jakmile je vyvinuto vědomé úsilí. Šlo mu jen o vyjasnění čehosi, co bylo neurčité. Hádanku, jež je záhadou intelektu, často dokáží vyřešit ruce. Tím, že člověk tvaruje, pokračuje v podrobnějším snění svého snu v bdělém stavu. Původně nepochopitelná, izolovaná událost je pak integrována ve sféře úplné osobnosti... Čím méně je původní materiál tvarován a rozvíjen, tím větší je nebezpečí, že porozumění neovládnou empirická fakta, ale ohledy teoretické a morální. Jung své nové pacienty žádal, aby si zapisovali sny, a pokud to zvládnou, aby se své vyprávění pokusili ilustrovat. Na prvém sezení tyto sepsané zprávy pročítal, jako by přímo korespondovaly se zážitky spící mysli. Nicméně, k zápisu snu je zapotřebí intelektu. Jung považoval analýzu snů za äústřední problém psychoanaly-tické léčby, protože jde o nejdůležitější technický prostředek otevření cesty do nevědomí". Tvrdil, že sny jsou äobjektivními fakty" a jsou nezávislé na síle naší vůle. Jsou však ätak těžko čitelné, jak vždycky fyziologická fakta byla... Zajímavější sny dovedou člověka velmi rozrušit, jsou však mnohem srozumitelnější než sny druhořadé." Jediný jejich význam je privátní. Je možné, že ävelké" sny veřejné důležitosti neexistovaly od dob, kdy se dceři římského senátora zdálo, že se jí ve snu zjevila bohyně Minerva, aby si postěžovala, že její chrám je -254opomíjen. Když se o tom dozvěděli senátoři, rozhodli, že je zapotřebí chrám přestavět. Obecně měl Jung tendenci sny zpracovávat, jako by šlo o projevy v jakémsi cizím jazyce,

které jsou sice obtížně, avšak vždycky přeložitelné. Ztráty, které provázely práci s nimi, bylo stěží možné vysvětlit jasněji, než jak to Jung učinil na konci svého života, když řekl, že vnitřní zkušenost, sestávající se ze äspontánní přirozené emoce neboli ekstasis" je änaprostým protikladem metodicky konstruované napodobeniny". Má äsklon znovu a znovu podléhat senzualismu a racionalismu vědomí, tj. doslovnosti myšlení. V důsledku toho se pokoušíme opakovat spontánní, iracionální událost úmyslným, napodobivým aranžmá analogických okolností, které očividně vedly k události původní." Sny kladou odpor jakýmkoli pokusům o své zpevnění psaním či malbou. äTranscendentní funkce" zůstala nepublikována až do roku 1957. Ani Septem Sermones nevyšly tiskem. Jung nepřednášel na univerzitě. To všechno znamená, že Jung od své krize neučinil žádné veřejné prohlášení. První jeho přednáška na fakultě (reorganizované jako Curyšská škola analytické psychologie) byla o äStruktuře nevědomí". Její nástin předal Flournoyovi, který později, v roce 1916, publikoval její překlad v Archives de Psychologie. Jung se tak, poprvé od roku 1914, objevuje v tisku. Explicitně tu neodporuje ničemu, co řekl o transcendentní funkci. Tvrdí, že äjedincův přístup do kolektivní psýché znamená obnovu života", jeho přístup je však opatrný a zaměřuje se na překážky v cestě k porozumění kolektivní psýché. Opět jako nastrčené figury použil Adiera, aby vyjádřil své výhrady k termínu, který aplikoval na patologický stav, jehož součástí byly bludy o nadřazenosti — o podobnosti bohu. Jung to vztahuje na své pojetí kolektivního nevědomí. Tvrdí, že v nevědomí existují dvě roviny: osobní a neosobní. Každý člověk se rodí s mozkem, který äho uschopňuje k širokému rozsahu mentálních funkcí, které nejsou ontogeneticky rozvinuty a nelze si je osvojit". Mysl není docela soběstačná, ani naprosto individuální. Existuje kolektivní mysl, kolektivní duše a kolektivní psýché, čímž měl na mysli neindividuální myšlení, neindividuální cítění a neindividuální -255-psychologické fungování ve svém celku. A protože existují ärozdílnosti související s rasou, kmenem a dokonce i s rodem, existuje i kolektivní psýché omezená na rasu, kmen a rod, a nad ní existující ,univerzálm" kolektivní psýché". Jung vysvětluje nebezpečí pokusů o fúzi kolektivní a osobní psýché při analýze pacientova nevědomí. Může to zraňovat životní pocity pacienta a, v případě, že má jakoukoli moc nad svým okolím, i jeho bližních. Díky identifikaci s kolektivní psýché se spolehlivě pokusí vnutit požadavky svého nevědomí druhým, protože ztotožnění s kolektivní psýché s sebou vždycky přináší pocit univerzální platnosti — äbožskosti" — která ignoruje naprosto všechny rozdíly v psychologii jeho bližních. Snad si sám namlouval, že nesmí zneužít svou moc nad těmi, kteří věřili, že by je dokázal spojit s bohem v sobě, pokoušel se však také odporovat zvěstem, že je nevyrovnaným člověkem. Neurotik, podle Junga, participuje na životě nevědomí mnohem plněji než osoba duševně zdravá. Analýza, která obnovuje to, co bylo vytěsněno, rozšiřuje vědomí tak, aby bylo možno pojmout äjisté fundamentální, všeobecné i neosobní charakteristiky lidskosti". Potlačení kolektivní psýché je pro rozvoj osobnosti zásadní, neboť kolektivní psychologie a osobní psychologie do jisté míry vylučují jedna druhou. Individuální osobnost je založena na per-soně — masce, kterou kolektivní psýché nosí, aby oklamala druhé i sama sebe, aby uvěřili, že člověk nehraje roli, jejímž prostřednictvím promlouvá kolektivní duše. Při schizofrenii si nevědomí uzurpuje funkci reality a nahrazuje ji realitou vlastní. Pro normálního pacienta existují dvě možnosti, jak uniknout stavu zbožštění. Buď musí obnovit svou personu prostřednictvím reduktivní analýzy, anebo si musí ävysvětlit nevědomí z hlediska archaické psychologie primitivů". Některé z těchto idejí Jung rozvinul v pojednání z října 1916, nazvaném äAdaptace, individuace, kolektivita". Diskutuje zde otázku, -256do jaké míry by se měl jedinec vzdát äosobní konformity, a tudíž kolektivity". Organizované náboženství je překážkou individuace: nikdo se nemůže stát plně sám sebou, aniž se odřízl od Boha. Týká se to jak viny, tak jejího odčinění. äVnitřní adaptace však vede k dosažení vnitřních skutečností, umožňujících dosáhnout hodnot kompenzujících kolektiv." Jeho diferenciace mezi osobním a kolektivním nevědomím je zřetelnější v článku äRole nevědomí"

napsaném v roce 1918 pro měsíčník Schweizerland. Zatímco osobní nevědomí obsahuje vytěs-něný nebo zapomenutý materiál, obsahy kolektivního nevědomí mají původ v dědičné struktuře mozku. Ačkoli nedědíme žádné ideje, naše nevědomí spočívá änade vším světem minulosti, který aktivuje jednostrannost vědomého postoje". Když se vědomá mysl dostane do nerovnováhy, nevědomí se pokouší o znovuzajištění ignorovaných potřeb. Když Jung obhajoval víru v duchy a čarodějnictví, říkal, že jsou äve skutečnosti mnohem inteligentnější než akademické názory naší moderní vědy". Vysvětloval, že duchovní prvky dostávají smyslovou podobu při projekci do primitivní psýché, äjejíž reflexy jsou čistě animální — člověk myšlenku nemyslí, ona se mu zjevuje". Bez ohledu na Maederovo rozhodnutí týkající se klubu a jeho úmluvy s Edith mu Jung ještě několik let důvěřoval. äSouhlasil jsem s ideou klubu," řekl, äprotože nás napadlo, že to nejdůležitější bude přijít na to..., zda jsme ve své analýze kolektivní funkce neudělali chybu. Díky klubu jsem se nesmírně poučil." Aniž by specifikoval, jak jeho svobodu omezovala dohoda s Edith McCormickovou, řekl, že restrikce by měly trvat jen dva roky. Někteří z členů klubu pociťovali odpor ke způsobům, jakými Edith využívala svou finanční moc. Při vyplňování dotazníku, který v listopadu 1916 dala do oběhu Emma, Maria Moltzerová napsala: äSoučasný klub se mi zdá nevyléčitelně nemocný... Klub nemůže přežít, pokud ho nebudou financovat jeho vlastní členové... Současní členové by si měli uvědomit, jak je ostudné být parazitem." Navrhla změny ve stanovách klubu, které však nebyly uskutečněny, takže nakonec rezignovala na své členství. -257-Toni Wolffová, která se stala vedoucí přednáškové komise, získala značný vliv. Jung později ve své předmluvě k jejím Studiím jungov-ského myšlení napsal: äTaké mi pomáhala přes čtyřicet let uskutečnit jakýsi ,tichý experiment v psychologické skupině, experiment, který ustavuje život Psychologického klubu v Curychu." Právě v klubu se Jung setkal s tehdy osmatřicetiletým Hermannem Hessem, který se v Bernu zabýval knihovnickou a ediční činností pro německé válečné zajatce. Skončil s tím v březnu 1916, kdy otcova smrt uspíšila jeho zhroucení. Byl poslán do Sonnmattu, soukromé kliniky blízko Luzernu, kde v květnu absolvoval první z dvanácti psychoanaly-tických sezení u třiatřicetiletého Josefa Langa, původně Jungova žáka a přispěvatele do jeho kompilace z roku 1914, nazvané Psychologické transakce. Lang přivedl Hesseho do klubu a představil ho Jungovi. Hesse projevoval zájem o psychoanalýzu již od roku 1914, kdy si přečetl Freudovu a Adierovu práci. V jedné své knižní recenzi vyzdvihoval Freudovu originalitu a obhajoval jej proti ärozhořčeným oponentům", aniž by však zmínil Junga jménem. Zatímco jej v Luzernu analyzoval Lang, pročítal si Jungovy Transformace a symboly libida. Válka zároveň dávala nový význam termínu kolektivní nevědomí: celou jeho generaci hnali na jatka. Hesse absolvoval s Langem dalších padesát sezení, z nichž některá trvala až tři hodiny. Lang, tento plachý, avšak robustní muž s velkou hlavou, bez zábran aplikoval to, co se o äaktivní imaginaci" naučil. To mělo vliv na Hesseho, který od července opět začal psát a zároveň přehodnocovat svou práci i své blízké — někteří členové rodiny byli misionáři — z perspektivy Jungovy knihy. Zachované zlomky Langova deníku nám říkají, jakým způsobem hovořil s pacienty. Dne 23. října 1917 Hessemu řekl, aby änaslouchal hlasu, který vyvolává z prapůvodních hlubin země, v jejichž zřídlech panuji, magmatické zákony. Naučíš se ode mne Zákonům mrtvých, které se stanou Zákony nového věku." O dva dny později mu Lang řekl, že je dělníkem uvnitř jeho psýché, tlukoucím do ledu, jímž je obložena jeho duše. äHledám možnosti přístupu k vám, abych se vás dotkl." Následujícího dne přišel na metaforu. äKutám v důlní šachtě, která mne obklopuje a nenabízí mi jiné světlo než to, které sám vyzařuji. Vy můj tlukot slyšíte v dunění svého ucha. Váš srdeční tep je bušením mých paží, toužících po -258svobodě." Odkazuje k psýché, ale konotace jsou sexuální. Připomíná Hessemu jeho poslání spisovatele, které znamená ävytesat ze skály své duše prapůvodní signaturu lidí, se kterou je musíte seznámit: vytesat desky Zákona toho, co má přijít". Tak jako Svengali s Trilbym — nebo jako Jung s Helly — i Lang nabídl Hessemu šanci prolomit svou samotu a podělit se o

své ideje, emoce, zážitky. Povzbuzoval ho, aby zauvažoval, zda by nemohl fungovat jako médium: äKlidně spěte," nabádal ho Lang, äneboť jsem vždycky blízko vás. Ve dne v noci posílám paprsky vašich myšlenek do temné studně vaší duše, kde vás hledám, abych se vás dotkl." Hesse pak dokázal číst runy. Je to jakési pozvání ke společné zkušenosti kolektivního nevědomí, kde se mrtví předkové stýkají s budoucností. Langovo rétorické naléhání bylo možná hrubé a neprofesionální, stal se však přímou příčinou — a Jung příčinou nepřímou — toho, co Stefan Zweig nazval äpodivuhodnou metamorfózou a prohloubením Hesseho poetické přirozenosti". Nikdo neměl hlubší predispozice k prospěchu z analýzy než Hesse. Šedesát dva sezení s Langem na něho mělo hluboce introvertní účin. Jak Hesse řekl ve svém eseji z roku 1918, umělec by měl obdržet trojí äkonfirmaci", potvrzující objektivní hodnotu jeho pochybných her fantazií a představ, vedoucí jej k bohatšímu vztahu s vlastním nevědomím a učící jej, jak s mnohem větší otevřeností a nezaujatostí konfrontovat svá vytěsnění. Hesseho Demian byl první jungovskou novelou. (Pozdějším příkladem může být jeho Svět je ze skla — The Worid Is Mode of Glass, mezi jehož postavami lze nalézt i Junga, Toni a Emmu, nebo úspěšnější Lev s lidskou hlavou — The Manticore od Robertsona Daviese.) V tradičním německém Bildungsromanu se mladý hrdina ubírá směrem k dospělosti, učí se z vlastních chyb i od moudrých pre-ceptorů. I když také Demian náleží k této tradici, preceptoři nejsou tak docela odděleni od románového hrdiny Emila Sinclaira, jehož jméno je vyjádřením kombinace hříchu a osvícení. Jeho přátelé, Demian a Pistorius, se částečně jeví jako imaga (idealizované obrazy) — představy vytvářené subjektivně a vnímané podle Sinclairových potřeb — zatímco Demianova matka, paní Eva, koresponduje se Sinclairovou animou. Všechny vhledy, které tyto postavy Sinclairovi poskytují, se bez výjimky — a bez poděkování — zakládají na Jungových idejích. -259-Hlavní téma knihy je vysloveno již v prologu: äŽivot každého člověka je cestou k sobě samému... Každý si až do konce nese rezidua svého zrodu — sliz a skořápku prapůvodního světa." Jak však zjišťuje Sinclair: äNic na světě člověka nevzrušuje víc, než cesta po stezce, která ho vede k sobě samému." Jungovy ideje individuace a kolektivního nevědomí zde vykrystalizovaly ve fikci. V listopadu 1917, kdy měl poslední sezení s Langem, již Hesse pracoval na novele, kterou dokončil koncem téhož roku. Za rychlostí, s jakou Hesse absorboval Jungovy ideje, byl částečně pronikavý vliv myslitelů, kteří ovlivnili samotného Junga, jako byl Bachofen, sv. Augustin, Nietzsche a William Blake. Demian přemlouvá Sinclaira, šikanovaného školním surovcem, aby se zbavil pietistické morálky svých rodičů, když mu říká, že na zabití tyrana není nic špatného. Znamení na Kainově čele může značit, že se liší od druhých lidí, nikoli že je zlý. Ve snu Demian Sinclairovi doporučí, aby pozřel erb na svorníku nad hlavním vstupem do domu. Jeho součástí je i heraldický pták, který ho začíná ve snu zevnitř užírat. Později posílá Demianovi svoji malbu krahujce, který se snaží ze všech sil vysvobodit z temné pozemské koule, jako by šlo o gigantické vejce. äToto vejce je světem," odpovídá Demian. äKaždý, kdo se chce zrodit, musí zničit svět. Pták odlétá k Bohu. Ten Bůh se jmenuje Abraxas." Sinclair si čte sdělení ve třídě, když během výuky o Herodotovi zaslechne jméno Abraxas. Mladý učitel říká: äToto jméno můžeme chápat, zhruba řečeno, jako božstvo, které má symbolický úkol spojovat božské a ďábelské." I když Septem Sermones ad Mortuous nebyly publikovány, Jung pravděpodobně předal kopii Langovi, který zřejmě Abraxas představil Hessemu. Langovým protějškem v novele je Pistorius, varhaník, který znovu definuje vztah mezi vnitřním a vnějším. äKdyž někoho nenávidíme, v jeho obraze nenávidíme něco, co je uvnitř nás samých... Ty věci, které vidíme, jsou stejné jako ty, které jsou i v nás." Hesse dokonce bez zábran eklekticky začleňuje i metaforu tlukotu. Rozhovory s přítelem äve mně zasahovaly neustále totéž místo jemným, ale vytrvalým úderem kladívka". Pistorius mu vypráví o mithrovském rituálu a uctívání ohně. On a Sinclair leží vedle sebe na podlaze a zírají do -260-

vyhasínajících uhlíků; a když slaboučký plamének pohasíná, trochu se podobá hlavě krahujce. Aniž by Pistorius použil termínů äfyloge-netický" nebo äkolektivní nevědomí", vysvětluje: äTo, co každého z nás tvoří, je celková náplň světa. Stejně jako v sobě nesou naše těla všechna stadia existence, sahající zpátky až kamsi k rybě a ještě dál, tak i ve svých duších máme vše, co kdy žilo v duši člověka. Všichni bohové a ďáblové, kteří kdy existovali, ať pro Číňany, Řeky nebo Zuluy, všichni existují uvnitř nás jako možnosti, jako touhy, jako příležitosti." Pistorius, ve snaze ukázat Sinclairovi äfunkci od raných stadií evoluce", která uvnitř něho stále ještě zůstává aktivní, vytvoří knihu o zoologii. Novela je napsána v první osobě a byla publikována v roce 1919 pod pseudonymem Emil Sinclair. Hesse své autorství neodhalil do června roku 1920. Lang jeden její výtisk poslal Jungovi, který napsal Hessemu v prosinci 1919. Místo, aby byl pohoršen spisovatelovým nestoudným plagiátorstvím, jakoby by asi byla většina lidí, byl potěšen, když zjistil kolik jeho formulací dobře zapadá do systému vymyšleného cizím mozkem. Nazval knihu ästejně mistrovskou jako pravdivou" a ocenil její závěr, kde vše, co již proběhlo, skutečně směřuje ke svému konci a vše, čím kniha započala, začíná znovu — zrodem a probuzením nového člověka. Velká matka je nasycena samotou toho, kdo po ní pátrá. V puklé skořápce nese ästarého" člověka ke smrti a zasazuje jej do nové nekončící monády, mystéria individuality. Během války se Jung chopil několika úkolů přidělených mu armádou. Šlo o vojenskou službu trvající přibližně šest týdnů. Ženevská úmluva z roku 1864 byla v roce 1906 revidována a přikazovala, aby váleční zajatci, kteří uprchlí do Švýcarska, byli internováni v táborech. Od roku 1917 až do konce války byl Jung velícím důstojníkem in-ternovaných Britů v táboře Cháteau ďOex nedaleko Lausanne. Mezi těmito vězni bylo i několik hnědých Gurkhů v turbanech. Náklady platila britská vláda a disciplína tu byla laxní. Důstojníci směli žít se svými manželkami v hotelích a pouze dvakrát týdně se museli hlásit v táboře. Protože měli být repatriováni invalidé -261-a protože v táboře občas propukla úplavice a tuberkulóza, přišel Jungův savoir-faire vhod. Sám byl šťasten, že má šanci vyzkoušet si svou angličtinu. Při všech povinnostech mu zůstávala spousta volného času, pozval tedy svého ruského pacienta Emilije Medtnera, aby s ním pobýval v táboře. Jung si v táboře kreslil do malého notýsku. Přišel na to, že pořád dělá různé kruhové vzorce, které mu představovaly obnovení vnitřního míru já. Nazval je sanskrtským slovem mandala (kruh). Kruhová forma na něho působila odedávna. Zjistil, že ho kreslení těchto obrazců zklidňuje. äToto nakupení kruhů je archetyp, který představuje model řádu a překrývá psychický chaos jako nějaký psychologický hledáček, označený křížkem nebo kruhem rozděleným do čtyř částí. Každý prvek pak zapadá do sebe a neposedný zmatek je kruhem jakoby ohrazen." Tato idea pro něho byla velmi důležitá: äUvědomil jsem si, že jsem nalezením mandaly, jakožto symbolu já, dosáhl většinu toho, co pro mne bylo možné." Mnoho mandal, které Jung namaloval, obsahuje soustředné kruhy. Je to symbol jednoty obsahující v sobě celek všeho stvořeného. Jung, považující mandaly za symboly já, se domníval, že individualita musí být kompletní v sobě samé a nezávislá na vztazích s druhými lidmi. Hovory s vězni v Cháteau ďOex mu pomohly při znovuorientaci, ale stále ještě pro něho nebylo snadné rozlišovat mezi událostmi psychickými a fyzickými, zvláště když někdo disponoval mocí jasno-zřivosti. Zena jednoho internovaného britského důstojníka Jungovi řekla, že hadi objevující se v jejích snech vždycky znamenají onemocnění. Zdálo se jí o nesmírném moři plném hadů. Když propukla epidemie španělské chřipky, měl dojem, že získal další důkaz o prorockém významu snů. Sabina se stále ještě pokoušela nastolit mír mezi ním a Freudem. Řekla Jungovi, že je stále schopen růstu. Dokonale bys mu mohl rozumět, kdybys chtěl, tj. kdyby se ti do cesty nestavěla osobní emoce... Měl bys najít odvahu chápat ho v celé jeho velikosti, a to i když s ním nemůžeš v každém bodě souhlasit, i za cenu, že mu -262projevíš uznání za některé ze svých vlastních úspěchů. Teprve pak budeš naprosto svobodný, teprve pak se ukážeš jako větší člověk. Užasneš, až uvidíš, kolik z tvé celkové osobnosti a tvé nové teorie tímto procesem získá na objektivitě. Jde o překvapivě prozíravou předzvěst toho,

co napsal Michael Fordham po Jungově smrti: äJestliže se jeho hlavní životní dílo na konci zakládalo na osobní a vědecké nekompatibilitě s Freudem, někteří, a mezi nimi i já, věří, že šlo o neštěstí a částečně o iluzi, díky níž trpíme a budeme trpět, dokud se nám tuto škodu nepodaří napravit." V roce 1918 však tato škoda byla nevyhnutelná. Oba se zarytě hněvali, a zatímco Freuda obklopovali kolegové a příznivci, Jung byl izolován. Jen málo útěchy mu poskytovala pokračující korespondence se Sabinou, která nyní věřila, že pro spoustu pacientů byly Freudovy metody mnohem účinnější než Jungovy. Jung ji počínaje květnem 1916 až do října 1917 oslovoval äpaní doktorko" a sám se podepisoval äDr. Jung". V dopise z ledna 1918 mu Sabina řekla: äJe to zvláštní, ale již nesním o Siegfriedovi. Domnívám se, že je to proto, že jsem svou analýzu snu o Siegfriedovi ukázala profesoru Freudovi." Junga rozčílilo, že uvedla do tajemství společně sdílené fantazie o Siegfriedovi Freuda. äFreudův názor je hříšným znásilněním posvátného," napsal jí v dubnu 1919. äŠíří tmu, nikoli světlo... Jen z té nejhlubší noci se rodí nové světlo. A Siegfried je onou jiskrou." To bylo šest let po jeho snu o zabití Siegfrieda. Poslední dopis Sabině Jung píše ve třetí osobě: Láska S k J ve druhém z nich zalarmovala něco, čeho se dříve jen nejasně obával — moc nevědomí, která utváří osud člověka, moc, která jej později dovedla k záležitostem maximální důležitosti. Tento vztah bylo třeba äsublimovat", jinak by jej to vedlo k přeludům a šílenství (konkretizace nevědomí). Občas je dobré, když je člověk sveden z cesty, prostě jen proto, aby přežil. Šlechetnost a pomstychtivost — projevilo se tu obojí. Přiznává jí důležitost pro sebe, zároveň však říká, že by jej pokračování vztahu -263-CHRONOLOGIE dovedlo až k šílenství. Jung své chování nazývá nedůstojným, ale neomlouvá se. Nutně jej to dovádí k závěru, že její láska byla neopětována a tím, kdo vykonal veškerou sublimaci, byl on. Ona, neschopna souhlasu, pokračovala dál ve svých úvahách o Jungovi. Jednou se jí zdálo, že Jung je ve snu syfilitikem Donem Juanem. Popis tohoto snu, který sama publikovala, však obsahuje přiměřenou kamufláž. To také bylo její hořké poslední slovo, kterým uzavřela ten nejvášnivější vztah svého života.