Carrie Mary Frances Bowley / James Lund
W W W. J E W E LS I N T H E DAR K N E S S.CO M
CZ
Carrie Mary Frances Bowley / James Lund
Carrie One Chapter from the book - kapitola z knihy A League of Dangerous Women by Mary Frances Bowley Originally published in English under the title: A League of Dangerous Women by Mary Frances Bowley © 2006 by Mary Frances Bowley with James Lund Published by Multnomah Books an imprint of The Crown Publishing Group, a division of Random House, Inc. 12265 Oracle Boulevard, Suite 200 Colorado Springs, Colorado 80921 USA Published in association with William K. Jensen Literary Agency, Eugene, Oregon. International rights contracted through Gospel Literature International P.O. Box 4060, Ontario, California 91761-1003 USA This translation published by arrangement with Multnomah Books an imprint of The Crown Publishing Group, a division of Random House, Inc. © 2013 by OM EAST for the Czech edition. Translated by permission. All rights reserved. Translator: Iva Minářová Graphics & Layout: OM EAST Website: east.om.org/ebooks/
2
Carrie konečně doma Pro malou, sotva tříletou Boudsalin, byla řeka Mae Nam Kong „matkou všech řek“ – divem, který se nepodobal ničemu, co kdy viděla nebo slyšela. Zachumlaná v roztrhaném vlněném ka�bátku a své nejteplejší čepici, stála Boud�salin na pustém břehu a fas� cinovaně pozorovala proud řeky v měsíčním světle. V dálce slyšela hukot padající vody. Pro zbytek její rodiny ale řeka vůbec žádný div nepředstavovala. Znamenala poslední překážku v jejich zoufalé snaze o útěk. Otec, mat��ka i starší bratr 3
a sestra byli na nohou celý den. Nejdřív auto��busem a později pěšky se snažili dostat na toto místo, vzdálené mnoho mil na jihovýchod od jejich skromného domova ve Vientiane v Laosu. Měli s sebou jen pár věcí. Všechno ostatní ne�chali doma, aby nevzbudili podezření policistů pracujících pro místní komunistickou vládu, kteří dohlíželi nad ulicemi a celým krajem. Před několika týdny si Boudsalinina matka, Buonyong, našla práci jako sekretářka na americké ambasádě. Plat byl vyšší, než co kdy předtím ona nebo její manžel vydělávali. Ale to, co se zdálo být požehnáním, se brzy stalo spíš prokletím. Buonyong začal na cestě na ambasádu obtěžovat cizí muž a později ji sledoval dokonce i při náku�pech. Obvinili ji z velezrady za napomá�hání Spojeným státům. Před dvěma dny jí jiný muž začal vyhrožovat zabitím. Buonyong věděla, že to není jen planá hrozba. V poslední 4
době zmizelo už více lidí, kteří byli považováni za spojence USA. Nebylo na co čekat. Museli utéct. Té noci na břehu řeky shromáždila Buonyong své děti a přitiskla je k sobě. Mluvila k nim jemně a klidně, její oči ale nepřestaly těkat kolem a napjatě sledovat okolí. Boud�salinin tatínek Yanyong stál kousek opodál a potichu mluvil s mužem v tmavém kabátu. Yanyong mu podal nějaké peníze a cizinec odešel. „Loď je támhle,“ zašeptal Yanyong a ukázal k pár metrů vzdálené skupince stromů. Vzal Boudsalin do náruče a vedl svou rodinu tím směrem. Boudsalin se začala hlasitě hihňat. „To nesmíš!“ rozzlobeně sykl Yanyong. Boudsalin začala natahovat, ale za chvilku zmlkla. Nechápala, proč je tatínkova tvář plná hněvu a strachu. Nemohla vědět o rodině, která se nedávno snažila uprchnout z Laosu po řece do Thajska. Zvládli to, až na jejich nejmladšího, ani ne šestiměsíčního chlapečka. Jeho tělíčko bylo nalezeno na pěšině vedoucí na pláž. Udusil se. Yanyong 5
rozuměl, jaké dilema to nejspíš pro otce rodiny bylo. Stráže hlídkovaly všude podél Mae Nam Khong a jejich pozornosti neušel sebemenší zvuk. Čekaly jen na to, aby mohly bez milosti poslat uprchlíky do vězení, na mučení nebo na smrt. Zoufalému muži tak zbývalo buď utišit svého milovaného syna a přijít o něj, anebo ztratit milované všechny. To byla volba, před kterou nechtěl být Yanyong nikdy postaven. Mezi stromy se objevila otlučená loďka s jedním veslem a narychlo opravenou dírou ve dně. Vedle díry ležel kyblík. Yanyong zaklel, když to uviděl. „Udrží nás vůbec nad hladinou?“ zašeptala Buonyong. „Bude muset,“ odpověděl Yanyong. Rodiče uložili starší děti do člunu obličejem k dřevěné podlaze. Sestra Boudsalin vykřikla, když jí bratr nechtěně šlápnul na ruku. Jakmile ale uviděla rozzlobený otcův pohled, ihned zmlkla. 6
Odrazili od břehu – Yanyong vesloval jedním veslem a Buonyong držela v ná� ručí malou Boudsalin. Když po chvilce začala voda v loďce stoupat, Yanyong vysvětlil svému synovi, jak má kyblíkem vodu vybírat. Vítr řezal Boudsalin do tváře. Viděla, že jsou uprostřed proudu a zvuk vodopádu hřměl mnohem silněji. Řeka už jí nepřipadala jako zázrak. Teď se bála. Chtěla domů. Začala plakat a matka se jí marně snažila utišit. Najednou Boudsalin ucítila ruce, které jí popadly z maminčiny náruče. Byl to otec. Pevně jí tisknul ruku přes pusu, takže mohla dýchat jen nosem. „Musíš být zticha!“ syknul. Přestala tedy plakat. Její otec však ruku nepustil až do té doby, než stáli na druhém břehu řeky v Thajsku. Boudsalin začala znova kňourat. Byla unavená, vyděšená a bylo jí zima. Chtěla být konečně doma. Domov jí však chyběl ještě hodně dlouho potom. 7
Rodina Boudsalin žila v uprchlickém táboře v Thajsku sedm měsíců. Až poté zařídili spon�� zoři spolupracující s thajskou vládou převoz do Ameriky. Tam se usadili v Riverside v Georgii, na předměstí Atlanty. Jih Ameriky byl pro Boudsalin a zbytek její rodiny jako jiná planeta. Nikdo z nich neuměl anglicky a s výjimkou krátké pracovní zkuše�nosti matky na ambasádě se nikdo z nich ne�setkal s Američany ani s americkou kulturou. Pohled na rýžová pole a sošky Buddhy byl nahrazen obrazem periferie a nákupními středisky. Ocitli se v novém světě. Rodiče začali Boudsalin říkat Carrie a doufali, že jí to pomůže začlenit se rychleji do americké společnosti. I přesto bylo dost těžké se přizpůsobit. Carrie zápasila s nový jazykem a nemě�la skoro žádné kamarády ve škole. Byla schopná naučit se zpaměti probíranou látku, málokdy však rozuměla tomu, co odříkává. 8
Tohle ovšem nebylo ještě nic proti traumatu, které potkalo Carrie, když jí bylo osm let. Jednou večer nechali Yanyong a Buo�nyong své tři děti na několik hodin doma v bytě se čtyřmi Ya��nyongovými přáteli. Carrie však tihle muži naháněli strach. Pili, hlasitě se bavili a smáli a jeden z nich se na ni upřeně díval. Než si stačila uvědomit, co se děje, chytil ten muž Carrie za ruku a odvedl ji do ložnice. Svlékl si oblečení a trval na tom, aby udělala to samé. Potom ji přiměl, aby ho líbala a začal ji osahávat. 9
Carrie věděla, že to není správné. Plakala a prosi�la ho, aby přestal, ale nebylo to nic platné. Později se dozvěděla, že to samé se přihodilo i její sestře a bratrovi. Když Carrie řekla rodičům, co se stalo, nevěřili jí. Byla zničená. Z toho, co zažila, i z toho, že si její rodiče myslí, že by snad o něčem tako�vém mohla lhát. Cítila se opuštěná, bezcenná a osamělá. Připadala si ve vlastním domově jako cizinka. Během několika následujících let si Carrie postupně zvykla doma i ve škole, avšak nepří�jemný pocit z toho dne ji nikdy neopustil. Na střední škole se ze zoufalé snahy někam patřit začala kamarádit se skupinkou mladých rebelů. Už neviděla důvod snažit se být „hodné děvče“. Proč si trochu neužít? Pití, drogy a sex se brzo staly běžnou součástí jejího života. Pak Carrie potkala Mannyho. S dvaa�dvacetiletým klukem, který měl na paži vytetovaného draka, se seznámila, když 11
se zapletla do bankovního podvodu s falešný�mi šeky. Nevyšlo to a oba je zatkli. Manny se však do Carrie bláznivě zamiloval. Lichotilo jí, že o ni někdo stojí, a když ji požádal o ruku, souhlasila. Bylo jí sedmnáct. Manželství bylo od začátku konfliktní a Carrie od svého muže často zakoušela ma��nipulaci i slovní útoky. Přesto se snažila to vydržet. Po třech letech Carrie otěhotněla. Dcerka Mali se narodila, když bylo Carrie dvacet jedna. Druhá dcera, Mya, přišla na svět jen o jede�náct měsíců později. Carrie měla moc ráda obě své holčičky, ale rodičovské povinnosti a zod� povědnost znamenaly další zátěž pro jejich vratké manželství. Zanedlouho potom, co se Mya narodila, odešel Manny i s oběma dcerkami. Carrie upadla do deprese. Čím dál víc pila a často kouřila marihuanu. Chtěla zpátky své děti, to však Manny odmítl. Nakonec Carrie 12
s pomocí své kamarádky „unesla“ Mali. Manny se neuvěřitelně rozlítil, po několika měsících ale zjistil, jak náročné je starat se o malé dítě, a ustoupil. Tak se vrátila zpět i Mya. Přes velkou radost, že má obě dcerky u sebe, musela Carrie čelit novému
13
problému. Skoro nic neuměla a sotva se dokázala postarat sama o sebe. A teď měla nakrmit ještě dvě děti. Co mohla dělat? Její kamarádka jí nabídla řešení. Pracovala jako tanečnice ve striptýzovém klubu Atlanta a vydělávala si tak pěkné peníze. Během oběda u Carrie v bytě jí řek� la, že by jí přirozená krása a exotický vzhled zaručily okamžitý úspěch v klubech – a bylo by po finančních starostech. „Jakmile si na to zvykneš, není to tak hrozné, jak se zdá,“ ujišťovala ji kamarádka. „Prostě to jen zkus. Vždyť stejně nemáš co ztratit.“ „Rozhodně ne!“ odporovala Carrie. „Určitě se nebudu veřejně svlékat. To bych prostě nemohla.“ Když ale té noci Mali a Mya plakaly hladem a lednička byla skoro prázdná, začala Car�rie znovu nad nabídkou uvažovat. „Musím nějak vydělávat peníze,“ říkala si. „Z čeho bychom jinak žily?“ 14
O několik týdnů později měla Carrie své první vystoupení v klubu Golden Canary. Potřebovala několik piv k tomu, aby se odvážila vyjít na jeviště. Bylo hrozné myslet na to, že ji každý bude pozorovat. Nějak to ale přemohla. O pár dní později přišla tancovat znovu. Platili dobře, přesně tak, jak slibovala kamarádka. Nikdy se ale na pódiu necítila uvolněně a nikdy si nezvykla na chtivé pohle�dy mužů v davu. Při každém dalším předsta� vení potřebovala víc a víc alkoholu a později těžší a těžší drogy. Carrie v klubu tancovala dalších pět let. Díky tomu byla schopná živit svou rodinu. Avšak cena za to byla příliš vysoká. Začala trpět panickými záchvaty a často přemýšlela nad sebevraždou. Míchala antidepresiva s extází a s dalšími droga�mi. Několikrát se předávkovala tak, že skončila na záchrance v nemocnici. Jednoho dne, když si Carrie opět šla ke svému doktorovi pro předpis na antidepresiva, byla téměř 15
na dně, připravená vzdát se. Cítila, že nemá pro co žít. Neměla žádné blízké přátele, její rodina pro ni byla vzdálená a nerozuměla si s nimi. Měla pocit, že i pro její dcery by bylo lepší, kdyby vyrůstaly bez ní. Jak tak seděla v čekárně, oslovila ji zdra�votní sestra, kterou už znala z dřívějška. „Vy jste Carrie, že?“ zeptala se sestra. Carrie přikývla. „Tady,“ řekla sestra a podávala jí malou brožurku. „Slyšela jsem o nich samé dobré věci.“ Carrie si leták přečetla. Bylo to o organizaci, která pomáhá striptýzovým tanečnicím najít naději a dostat se „z toho“ ven. Carrie přemýšlela. Může mi někdo opravdu pomoct? Má vůbec smysl to zkoušet? Během následujících tří dní Carrie bojovala s těmito otázkami. Nakonec se rozhodla, že to stojí za poslední pokus. Zvedla telefon a zavolala na číslo z letáku. Jak tak vylé�vala všechno ze svého srdce a odpovídala 16
na otázky, cítila, že se poprvé někdo snaží porozumět jí a jejím problémům. Poslouchala vyprávění o muži, který byl Bůh – o Ježíši Kristu. Taky jí řekli o dal� ší organizaci, která se jmenuje Wellspring (Pramen). Čím víc mluvila Carrie se svými novými přáteli z pomocné organizace, tím víc si uvě�domovala, že se musí dozvědět něco dalšího o onom Ježíši a že potřebuje místo, kde by to mohla udělat. Její přihláška do domova Wellspring byla přijata zanedlouho potom. Jedna rodina z církve se nabídla, že se po�stará o Carriiny holčičky během šesti měsíců, kdy bude v programu. Při domlouvání jednot�livých detailů Carrie napadalo, jestli je za vším ten muž, kterému říkají Ježíš. Carrie nastoupila do programu v listo�padu 2003. Ve středu před Díkůvzdáním se mnou strávila celý den a pomáhala mi připravit dům na příchod hostů. Pilně pracovala a výborně jsme si tehdy popovídaly. 17
Bylo v ní něco křehkého a nevinného. Všechno pro ni bylo úplně nové. Teprve den předtím se dozvěděla, že slavíme Vánoce proto, abychom vzdali chválu za narození Ježíše. „Zrovna jsem to zjistila!” říkala mi nadšeně. „Vůbec jsem to nevěděla. Ale pokud jsou Vánoce svátky Boha a Ježíše,” pokra�čovala najednou pobouřeným hlasem, „proč je tedy všude Santa Claus? Tomu vůbec nerozumím!” Musela jsem se smát. „To je dobrá otázka, Carrie. Taky to moc nechápu.” O dva týdny později seděla Carrie v obýváku domova Wellspring a chystala se s Karen (jednou z našich pracovnic) dívat na film o Ježíši. Karen si uvědomila, že Carrie má problémy porozumět výuce v hodinách. Její psaná angličtina nebyla na moc dobré úrovni a kvůli buddhistické výchově neměla ponětí ani o nejzákladnějším křesťanském učení. Bylo jas��né, že by Carrie ráda chápala víc, ale mnohokrát 18
prostě nemohla. Karen tedy rozhodla, že Carrie potřebuje Ježíšův příběh vidět. Jakmile Karen zmáčkla tlačítko, aby přehrála video, potlačila zívnutí. Konec konců viděla tenhle film už mnohokrát. Znala skoro každičký detail i zápletku. Když ale pozoro�vala Carrie, jak sedí se zkříženýma nohama na podlaze a naklání se k obrazovce, aby jí neuteklo ani jedno slovo, uvědomila si, že tahle žena poprvé naplno zažívá sílu evangelia. Skrz oči Carrie se Karen ponořila do příběhu Ježíšova života, jako kdyby to pro ni bylo rovněž poprvé. Nečekaně cítila, jak se její srdce proměňuje, zatímco sledovala, jak Bůh přišel k nám na zem. Film pokračoval. Když se dostaly k části, kde se římští vojáci vysmívají Ježíši a mučí ho, tvář Carrie se zkřivila boles�tí. V tu chvíli Karen video stopla. „Proč to Ježíši dělají?” zeptala se Carrie. „Ježíš jim to dovolí kvůli tobě a mně.” Odpověděla Karen stísněně. „Platí tím cenu 19
za všechny naše hříchy a viny. Někdo se musel obětovat, protože odplatou za hřích je smrt. A Ježíš vzal náš trest na sebe.” Karen znovu spustila video. Carrie sledovala Ježíšovo ukřižování a pohřbení a slzy se jí kutálely po tvářích. Pak přišel prázdný hrob a důkaz Ježíšova vzkříšení. Když Car�rie uviděla vzkříšeného Ježíše, vyskočila 20
a vzrušením začala nadšeně skákat nahoru a dolů. „On je naživu!” volala. Od toho momentu se Carrie do Ježíše zamilovala. Byla nadšená, když její holčičky na Vánoce vyrobily narozeninový dort pro Ježíše. Ale vrcholem byl vánoční víkend, strávený společně s dcerkami a s rodinou Parkerových, která se o holčičky starala. Mali a Mya se taky postupně učily o Kristu. Byly připrave� né se připojit ke své mamince a svěřit Mu své životy. Na Štědrý večer se všichni sešli k modlitbě. V teplém světle svíček a s jem�nou hudbou v pozadí si obě holčičky klekly a zavřely oči. „Milý Ježíši,” modlila se Mali, „přijď do mého srdce, prosím.” Mya slabým hláskem zopakovala stejnou modlitbu. „A děkujeme ti, Bože, za Ježíšovo naroze�ní,” dodala Mali. „Děkujeme za Vánoce a za všechny dárky. Za to, že maminka našla Ježíše a děkujeme za domov Wellspring a za to, že maminku zachránil.” 21
Carryiny oči se během modlitby zalily slzami. „Děkuju, Ježíši,” zašeptala potichu. „Tohle je ten nejkrásnější moment mého života.“ Po návratu domů Carrie dychtivě očeká��vala každé další vyučování a studovala svou 22
Bibli, kdykoli to šlo. Vlastně ji s sebou no�sila všude. Dokonce i když šla nakupovat. Stala se pro ni životně důležitou. Carrie taky všechny kolem sebe zasypávala otázkami. „Co je víra? Co je hřích? Co je vina?” Její zvědavost tak pomohla našim pracovníkům, aby lépe rozuměli své vlastní víře. A jak to bývá, naučili jsme se toho právě tolik, kolik jsme toho sami naučili. Carrie byla mezi ostatními dívkami v programu oblíbená. Její nadšení bylo nakažlivé a často byla pro ostatní povzbu�zením. Díky svému téměř dětskému vzhledu (měřila sotva metr padesát), a protože pro ni bylo tak těžké pochopit americkou kulturu, ostatní dívky mnohdy zapomínaly na vlastní problémy a spěchaly Carrie něco vysvětlit nebo ji podpořit. Každý chtěl Carrie pomáhat. A kromě toho uměla vařit! Všechny dívky se střídaly v přípravě společného 23
jídla. Ale Carriina schopnost vykouzlit výborné asijské pochoutky z ní rychle udělala nejoblíbenější kuchařku. Po několika týdnech biblického studia a vyučování o životě jsme u Carrie začali vnímat změnu. Zdála se víc spokojená sama se sebou. Její duchovní znalost a zralost rychle rostly. Den po dni „to” pomalu začínala chápat. Zato v noci to bylo něco úplně jiného. Jako kdyby se síly temnoty snažily získat zpět to, co ztratily během dne, soustředěnými útoky po západu slunce. Častokrát vzbudilo pracovnice klepání na dveře. „Nemůžu spát,” říkala Carrie. „Něco je v mém pokoji.” Carrie trápily vidiny tmavých přízraků létajících nad její hlavou a zneklid�ňující hlasy v mysli. Mnohokrát ráno vstávala vyčerpaná po skoro probdělé noci. To se ale začalo měnit, když se Carrie přestěhovala ke Conradovým – své 24
hostitelské rodině. Během šesti měsíců v domo�vě Wellspring udělala Carrie neuvěřitelný pokrok. Nabyla naprosto nového chápání víry, plného naděje. U svých hostitelů u sebe opět měla dcerky, společně spaly v jedné ložnici a většina nočních můr přestala Carrie trápit. Stejně jako když byla Carrie v domově, něko� lik lidí jí podalo pomocnou ruku i v době, když z domova odcházela. Jedna rodina jí darovala auto, jiná jí pomohla najít práci v počítačové prodejně. Navzdory všem těmto požehnáním jsem však věděla, že víra, kterou má Carrie, je stále ještě dost křehká. Dokáže si uchovat svou důvěru v Boha a spoléhat na Něj? Zkouška měla přijít o několik týdnů později. Alma Conradová – maminka v hostitel�ské rodině – si všimla, že se musí Carrie naučit, jak správně pečovat o své děti. Mali, které bylo jen šest let, byla hlavní organizátorkou celé rodiny. Než přijel školní autobus, kontrolovala, jestli 25
mají všichni nachystané obědy a jsou připra�veni odejít. Alma častokrát mluvila s Carrie na téma rodičovské role a zodpovědnosti. Pro Carrie bylo taky těžké plánovat rozpočet, zaučit se ve své nové práci a všechny ostatní povinnosti “běžného” života. Pro někoho, kdo strávil většinu své dospělosti buď opilý nebo na drogách, to byla ohromující změna. Carrie často ztrácela trpělivost nebo se cítila zničená. Nový životní styl pro ni nebyl pohodlný. A stejně jako předtím jí při�padalo, že vlastně nikam nepatří. Přesto se Carrie velmi snažila být lepší matkou a porozumět, co obnáší práce v kan� celáři. Pokračovala v biblickém studiu. Za tři měsíce u Conradových se mnoho naučila a její víra byla pevnější. Stala se tak oficiálně absolventkou Wellspring. Největší zkouška ji ale teprve čekala. Po návratu do „skutečného světa” zápasila Carrie duchovně i emocionálně. Snažila se důvěřovat Bohu, někdy se ale sama sebe 26
ptala, jestli má Bůh opravdu takovou moc, aby ji změnil. Když jedna z našich vedoucích Laura volala Carrie, aby zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku, ob�vykle slyšela podobnou odpověď: „No, ještě dýchám. Pořád jsem ještě naživu.” Laura se pokaždé snažila seč mohla Carrie povzbudit. Nakonec to však Carrie už nezvládala. Všechno se zdálo být tak těžké a tak nové. Chtěla být prostě tam, kde to dobře znala, na místě, kde by se cítila „jako doma.” A tak se znovu vrátila do striptýzového klubu. Když vstoupila do dveří klubu Golden Canary, její dřívější šéf, ostatní zaměstnanci a další známí ji zdravili úsměvy a objetím. Bylo jí skvěle. Všichni si ji pamatovali a ví� tali ji. Když jí nabídli bývalou práci, souhlasila. Byla tedy znovu tanečnicí. Tentokrát se však Carrie nemohla donutit k pití nebo k drogám jako před�tím. Příčilo se jí to. 27
Ani striptýz jí nepřipadal správný. Bylo to tak důvěrně známé – horká světla, hudba, dým z cigaret a samozřejmě muži pozorující každý její pohyb. Avšak cítila se trapně a sty�děla se sama za sebe.
28
Zpátky v šatně Carrie zabořila hlavu do dlaní. „Pane, ty mě tady nechceš, že?“ mod�lila se. „Už sem nepatřím. Kam ale vlastně patřím?“ Jakmile si položila tuto otázku, uvědomila si, že zná odpověď. Uvnitř v srdci už to věděla dlouho. Pouze si to nechtěla připustit. „Nezáleží na tom, kde jsem, Pane, viď?“ modlila se. „Místo není vůbec důležité. Důležitý jsi Ty. Teď patřím Tobě. Můj domov je u Tebe.“ Carrie tu noc opustila klub nadobro. Rozhodla se, že je načase začít plně důvěřovat Bohu. S Božím vedením se pus�tila do několika nových aktivit. Zapojila se do týdenních setkání pro bývalé alkoholiky a narkomany a zapsala se do kurzu rodičovské výchovy založené na biblických principech. Začala též pomáhat se službou striptýzovým tanečnicím. Povzbuzovala ostatní svobodné matky ve své církvi. 29
Nedávno Laura Carrie opět zavolala. Laura měla dost náročný týden. Na konci jejich rozhovoru to byla Carrie, která zvedala Lauře náladu. „Přece to víš. Pán má všechno pod kontrolou,“ nabádala Carrie Lauru. „Můžeš Mu věřit. Můžeš se na Něj spolehnout.“ A Carrie se podle této rady dál sama řídí. 30
„Je to jako kousky skládanky, které zapadají do sebe,“ popisovala mi Carrie, když jsem se u ní nedávno zastavila na návštěvě. Seděly jsme na pohovce a popíje�ly společně čaj. „Zjistila jsem, že po mém to nefunguje,“ pokračo� vala. „Teď už chci všech�no dělat jen podle Boha. Chci Ho dál poznávat, být ta nejlepší maminka na světě a učit své děti pravdu, aby i ony mohly to samé učit své děti.“
31
Jak tak Carrie vyprávěla o svých dcerách, všimla jsem si zarámovaných barevných fotek, které stály na stole a na kterých byly Mali a Mya. Na ledničce zase visely jejich výtvory. Bylo vidět, jak moc je Carrie na své dcerky pyšná. A já jsem zase byla pyšná na Carrie. Vytvořila příjemný a milující domov pro svou rodinu a to jsem jí taky řekla. „Jsem tak vděčná Bohu, že je se mnou, pomáhá mi a vede mě,“ řekla mi Carrie. „Vím, že mě miluje a že Mu patřím. U Něho jsem doma. A jenom na tom záleží.“
32
