SEVERSKÁ LITERATURA – TORGNY LINDGREN 2 Autor
Mgr. Jiří Ondra
Anotace
Představení do češtiny přeložených knih T. Lindgrena, ukázky z děl, práce s texty, interpretace
Očekávaný přínos
Seznámení se s autory severské literatury a klíčovými prozaickými díly. Procvičení čtenářské gramotnosti
Tematická oblast
Světová literatura 2. poloviny 20. století
Téma
Torgny Lindgren
Předmět
Český jazyk a literatura
Ročník
4.
Obor vzdělávání
Maturitní obory
Stupeň a typ vzdělávání
SOŠ
Název DUM
Š7_S3_13_Severská literatura – Torgny Lindgren 2
Datum
30. 4. 2013
SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN
ZLÍNSKÝ KRAJ
Torgny Lindgren 2 Výklad, ukázky, cvičení
2
Přerušený příběh (2002) Nezvyklý, ale svým způsobem mimořádně vtipný román švédského klasika. Příběh v příběhu, vypravování psané jednou z postav, která vzpomíná na události z mládí. Možná si však jen vymýšlí – hranice mezi skutečným a fantazijním se stírají, stejně jako se střídají časové roviny. Postava, jejíž celoživotní zálibou bylo psaní lokálek do místních novin předestírá před čtenáře události, ve kterých hrají roli uprchlý nacistický zločinec Martin Bormann, tuberkulóza, náboženské chorály a především prejt resp. švédská specialita zvaná pölsa. Hledání dokonalého receptu, alternativní verze historie a hra s reálnými i vybájenými fakty tvoří originální literární zážitek. 3
Přerušený příběh (ukázka č. 1) Bude se držet úzkých silniček a vyhledávat nejmenší vesnice a vesničky, sice nenapíšu, že se straní lidí, ale nechám ho chovat se tak, jako by se jich stranil – nikdy svůj autobus nezaparkuje na žádném náměstí ani se neobjeví na žádném trhu. Celou dobu bude mířit na sever. V blízkosti Porrarpu se mu jednou v noci do autobusu pokusí vloupat několik mladíků, kteří nevědí, že v něm spí. Zažene je metrovou tyčí, kterou používá k měření látek – k objednané délce vždycky přidá půl lokte navíc -, avšak na policii to neohlásí. V Ekeberze se mu porouchá motor a jeden automechanik z Kosty mu pomůže vyčistit karburátor. Mechanik má modrou kšiltovku, na které je černými písmeny napsáno: Bolinder-Munktell. „Tenhle motor,“ poznamená, nadzvedne čepici a poškrábe se na hlavě, „má už leccos za sebou.“ “To je na něm opravdu vidět?“ zajímá se Robert Maser. „Co zažil?“ “Horní kryt je vyměněný, víčko rozdělovače bylo prasklé. V lopatkách větráku a chladiči se udělaly dírky, jsou ucpané. A kabely zapalování někdo spravoval lepidlem na duše a gumovými záplatami.“ “Ale přímo to, co zažil, vidět není?“ “Možná,“ připustí mechanik z Kosty, „možná by to poznalo cvičené oko.“ Robert Maser si ten výraz uloží do paměti: cvičené oko. V Locknevi prodá jedné ženě pět metrů prostěradloviny. A já mu do úst vložím slova: „Tahle prostěradlovina je přesně to, co vy, drahá paní nebo slečno, potřebujete, cvičené oko to snadno pozná! Když jde o prostěradlovinu, člověk nemůže být nikdy dost náročný!“ U té ženy zůstane přes zimu. Prostěradla se během několika týdnů roztrhají, ale jí to zjevně nedělá těžkou hlavu. Od té doby, co jí Hässelbyském sanatoriu v Mariannelundu zemřel snoubenec, žila sama. Vyndá z prádelníku prostěradla zděděná po babičce. Utkala je z lnu, na který si koncem minulého století vydělala jako děvečka ve Vennebjörke, informuje ho. Její dům obklopuje smrkový les, na sloupku u silnice je přidělaná poštovní schránka – pěšky je to tam čtvrt hodiny – a střechu nad vchodem podpírá kulatý trám. “Ta prostěradla mě zklamala,“ postěžuje si Robert Maser, „nesplňují výrobcovy sliby. Příliš jsme je opotřebovávali, jsou určená pro ukázněný, stojatý život, pro tenhle svět byla možná až příliš dobrá, zneužili jsme je, to jsem nechtěl, stydím se a je mi to líto.“ “Na tom nezáleží,“ bude ho chlácholit žena. „Já jsem těm prostěradlům nikdy úplně nevěřila.“ Ale Robert Maser namítne, že on svému zboží věřit musí, nemůže žít bez víry, co by si bez těch látek v autobuse počal? “Málokdy,“ poznamená ještě žena, „se setkáme s člověkem, který je skrznaskrz dobrý.“ Jejich rozhovor bude pokračovat víceméně celou zimu. A až přijde jaro, nechám ho vydat se na severozápad. Brzo si zamiluje švédská místní jména – ve srovnání s meklenburskými zní tak hřejivě, důvěryhodně a upřímně: Bokhyttan, Simonstorp, Granhammar, Västerfärnebo, Ulvshyttan, Gräsmora, Bingsjö, Hemberget, Byvallen, Lindo, poslouchej, jak jede a blíží se. Teď si možná myslíš, že se jeho zásoby během cesty smrsknou, že začne mít problémy s tím, aby se uživil. Ale dřevitým vlákninám a trávě v jeho látkách stále arktičtější podnebí svědčí, nasávají do sebe mlhu a vlhký vzduch, bobtnají a dmou se, takže v Bastuträsku mají v podstatě ještě stejný objem, jako měly kdysi v Travemünde.“
(Přeložil Zbyněk Černík)
4
Otázky k textu 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)
Jak je v textu přítomen vypravěč? Doložte a vysvětlete. Na jiném místě knihy se vyskytne postava Torgny Lindgren. Jak lze nahlížet na přítomnost autora v textu? V díle se vyskytuje přítomnost alternativní historie ve fiktivním příběhu. Vzpomeňte další příklady. Jedním z nápadných rysů je svéráznost jazyka. V čem přesně? Doložte. Vyhledejte možné vtipy (situační i jazykové). Vyhledejte a vysvětlete náznaky a nedořečenosti. Rozdíly mezi způsobem záznamu řeči. Vyhledejte a okomentujte. Vyhledejte znaky a přítomnost magického realismu v ukázce.
5
Dorého Bible (2005) Vypravěč příběhu je stižen strastí, nedokáže totiž číst. Okolí se proto jeví jako zaostalý, pro nejbližší rodinu představuje životní zklamání. Tíhne však k naslouchání vypravováním, má netušeně bohatý vnitřní život, ale především je již od mládí fascinován rodinnou biblí s ilustracemi Gustava Doré. Vztah ke knize, paralely k vlastním zážitkům spatřované v obrazovém doprovodu biblických příběhů, ústrky ze strany blízkých (ústav pro choromyslné) i pozdější hledání ztraceného artefaktu naplňují dojemný příběh odehrávající se v tradičních lokalitách, do kterých švédský spisovatel Lindgren děje umisťuje. 6
Dorého Bible (ukázka č. 2) Jsem pevně přesvědčen, že pozdrav, který mi kdysi dávno otec napsal dobromyslně zakulacenými písmeny, zní takto: Milovaný synu, až někdy v daleké budoucnosti otevřeš tento dopis a budeš pročítat má slova, budu pravděpodobně už nadobro pryč. Je mým vroucným přáním, abys pak na mne myslel s pocitem věčné sounáležitosti a kategorické lásky, právě tak, jako ve chvíli, kdy toto píši, myslím já na Tebe! Vím, že ve svém nitru občas pociťuješ smutek nad tím, že Tě postihly problémy se čtením a psaním, které Tě možná budou provázet po celý život, a že Tebou možná tu a tam projede záchvěv zoufalství. Věz však, že zoufalství, jak praví velký spisovatel Thomas Mann, neznamená konec. Ze zoufalství se člověk probere s projasněným pohledem. Drahý chlapče! Musíš si uvědomit, že moje břímě bylo v mnoha ohledech stejně těžké jako to Tvoje. Vědět v podstatě vše, mít knižní a vědecké vzdělání, jaké mám já, být takříkajíc vševědoucí může stejně tíživé a politováníhodné jako být vyloučen ze světa písmen, číslic a ostatních kabalistických znaků! Když jsme, milý hochu, kdysi dávno chodili ruku v ruce do přírody a Ty jsi mi pokládal drobné, dětinsky prosté, a přesto osudové otázky týkající se života rostlin, páření zvířat, původu mraků, vzniku horských řetězců a smrti, odpovídal jsem ti jasně a upřímně, i když ne zcela vyčerpávajícím způsobem a bylo mi potěšením sledovat, jak snadno vše chápeš a pamatuješ si to. Mé otcovské srdce překypovalo pýchou. Vím, že nakonec budeš v životě úspěšný! Budeš mně a své matce vždy dělat čest a připadne Ti vše, co jsem Ti slíbil. (...) Srdečné pozdravy od Tvého vlastního tatínka. Na tomto místě bude otištěn přiložený dopis od otce – otevře se obálka, papír se vyhladí a text se slovo od slova opíše a vloží do vlastní knihy. Vlastně se to může zdát zbytečné. Ale já chci, aby bylo vidět, že jsem obsah dopisu dokázal předpovědět navlas přesně, že jsem otcovo poselství celý život dokonale znal. Milý synu, s hlubokým uspokojením konstatuji, že si tento dopis nebudeš moci nikdy přečíst. To je jediná výhoda tvé ubohé zaostalosti, ze které jsem se kdy mohl těšit: mohu napsat pravdu. Nedokáži určit zcela přesně, kdy jsem si uvědomil, že tvůj zjev je nesnesitelný, že se mi přímo hnusí. Ale došlo k tomu v raném, velmi raném období tvého vytouženého a politováníhodného života. Zelené chuchvalce nudlí, které jsi měl u nosu, odporné, směšně odstávající uši, příšerný pach tvého těla, škvírky neustále zanícených očí. To všechno ve mně vzbuzovalo nevolnost, až téměř hrůzu. A ta tvoje řeč, když jsi konečně začal mluvit: koktavá a nejistá, pomalá a postrádající jakoukoli souvislost s mluvnicí a skladbou, nemužná a primitivní, ve své šaškovitosti téměř podlidská! Už jenom tvoje výslovnost odhalovala nesčetné chyby v hláskování. Velmi záhy jsem pochopil, že jsi nevyléčitelný debil. Z hlediska přírody jsi sice byl můj obraz, avšak tak krutě zdegenerovaný, že jsi v hlubším smyslu vůbec nepatřil do mé rodiny. Když jsem tě viděl sedět na zemi a listovat si v té banální sbírce Dorého podřadných obrázků, zachvěl jsem se po celém těle a musel jsem se odvrátit. (...) A to tvoje věčné vyptávání! Nicméně jsem dělal, co jsem mohl. V mé rodině jsme vždy dělali, co se dalo. Dokonce jsem občas vzal tvou lepkavou, zpocenou ruku do své a šel s tebou kousek do lesa, předstíraje, že tvé směšné úvahy beru vážně. A ty jsi všechny moje odpovědi přijímal, ve své nepříčetnosti jsi nechápal, že si z tebe jenom utahuji. Přeložil Zbyněk Černík)
7
Otázky k textu 1) V díle hrají silnou roli knižní ilustrace. Jaká literatura je nejčastěji ilustrována a proč ? 2) Znáte knihy, jejichž ilustrace způsobily základní vnímání určité postavy? 3) V díle Torgnyho Lindgrena se proplétají stejné postavy, ačkoliv jde o různé romány. Znáte jiný případ této techniky? Srovnejte způsob užití. 4) Vzpomeňte si na jiné příklady této tvůrčí techniky z literární historie. 8
Norrlandský akvavit (2007) Do místa svého bývalého působení přijíždí starý pastor. V tomto kraji se stal legendou, neboť svým kazatelským talentem dokázal obrátit na víru mnoho zdejších obyvatel. Dnes se však vrací s jiným cílem: rád by sdělil, že vše je jinak – Bůh podle něj neexistuje, a proto by od chtěl od lidí víru odehnat. Paradoxní mise kazatele je doprovázena (jak je u autora obvyklé) bizarními historkami a svéráznými postřehy či životními stanovisky. 9
Norrlandský akvavit (ukázka č. 3) Zatímco ještě žvýkali poslední zbytky chlebů, zeptal se Stockholmák: Vy jste pastor, takže to jistě víte. Teď asi přijdu do pekla? Olof Helmersson si dlouho mnul tváře a oči, hledal slova, tápal a pátral hluboko ve své paměti. Existuje mnoho pekel, odpověděl nakonec, celé tisíce. Spoustu z nich jsme zapomněl. Už jsem o nich hrozně dlouho nepřemýšlel. Některá pekla jsou navíc poněkud odporná. Ale když už se ptáte. Vylíčil některá z nejběžnějších pekel – konečně měl posluchače podle svého gusta: Společný pro všechna pekla je typ krajiny: plochá bezduchá nížina, bahno, bláto, břečka, tu a tam sopečné ohně, bublající horké prameny, sem tam nějaký zkamenělý strom. Na větvích stromů visí za háky vražené do plic klepny, lháři a podvodníci. Hned vedle visí za vlasy děvkaři a děvky. Všichni cizoložníci, zrádci, odpadlíci sedí po pás v sopečných ohních a stále a znovu jsou jim žhhavými železnými tyčemi vypíchávány oči. Olof Helmersson také brzy znovu našel svůj starý kazatelský hlas a Stockholmák se musel o kousek posunout. Ukázalo se, že Olof Helmersson si ve skutečnosti všechna ta rozličná pekla pamatuje překvapivě dobře. Mával rukama, mnul si je a několikrát je sepjal, dokonce mlaskal jazykem a olizoval si rty. Konečně dospěl ke zcela zvláštnímu peklu vrahů: Mačkají se, ti vrazi a zabijáci, na úzkém výběžku tvořeném skalními bloky a ostrými kameny, po hlavě a ramenou se jim plazí mrtvolní červi a živočichové všech druhů jim sají krev a hryžou maso – mravenci velcí jako veverky, krokodýli malí jako kočky a vosy zvící vran. Jakmile se vrazi pokusí ulehnout na kamennou suť a chvilku si odpočinout, hned je u nich ďábel a škrtícím hmatem je přinutí vstát. A na břehu hned vedle stojí všechny jejich oběti a sborově bez přestání volají: Ó Bože, spravedlivý jest Tvůj soud. Stockholmák ani nemukal a dál si prohlížel ruce. Nakonec si povzdechl: Takhle jasně a upřímně se mnou ještě nikdo nikdy nemluvil. Olof Helmersson se naklonil dopředu, napřáhl ruku a opatrně mu poklepal na koleno. Ve skutečnosti, prohlásil, si s peklem nemusíme dělat těžkou hlavu. Kdepak, historku o pekle si před několika tisíci lety vymysleli Egypťané, nebo snad Mezopotámci, na tom nezáleží, jsou to všechno báchorky, které v dávnověku nevzdělaní lidé využívali k tomu, aby se navzájem děsili, zapletli se do toho i Řekové, Indové a židovský národ, peklo je mizerné umělecké dílo, stejně jako nebeské království, to je z uměleckého hlediska ještě horší, Olof Helmersson byl coby duchovní pastýř s to přísahat, že Stockholmák, ačkoli zcela zjevně zavraždil Kristinu, se do pekla nikdy nedostane! Avšak předtím než zanechal Stockholmáka samotného na zápraží Linusova statku, nehybně čekajícího, až si pro něj přijede policie, připustil: Mám dceru, kterou nade všechno miluju, jmenuje se Marita. Kdyby jí někdo ublížil, přál bych si, aby dotyčný shořel v pekle!
(Přeložil Zbyněk Černík)
10
Otázky k textu 1) Vysvětlete termín paradox. Nalezněte v textu. 2) Který renesanční umělec proslul osobitým zobrazením pekel? 3) Srovnejte verzi pekla u různých starověkých kultur. 4) Jaký směr křesťanské víry nejspíše duchovní vyznává? 5) Rozlište geograficky větve křesťanství v Evropě a pojmenujte základní rozdíly mezi nimi. 11
Zdroje Literatura:
Ukázka č. 1) LINDGREN, Torgny. Přerušený příběh. Praha: Baronet, 2005. Str. 74-76. ISBN 80-7214-781-1. Ukázka č. 2) LINDGREN, Torgny. Dorého bible. Praha: Havran, 2010. Str. 161-166. ISBN 978-80-86515-98-4. Ukázka č. 3) LINDGREN, Torgny. Norrlandský akvavit. Brno: Host, 2009. Str. 127128. ISBN 978-80-7294-304-3.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 12
