BRITSKÁ LITERATURA - JULIAN BARNES 2 Autor
Mgr. Jiří Ondra
Anotace
Představení do češtiny přeložených knih spisovatele J. Barnese, ukázky z děl, práce s texty, interpretace
Očekávaný přínos
Seznámení se s aktuálními jmény britské literatury a klíčovými prozaickými díly. Procvičení čtenářské gramotnosti
Tematická oblast
Světová literatura 2. poloviny 20. století
Téma
Julian Barnes
Předmět
Český jazyk a literatura
Ročník
4.
Obor vzdělávání
Maturitní obory
Stupeň a typ vzdělávání
SOŠ
Název DUM
Š7_S3_09_Britská literatura - Julian Barnes 2
Datum
31. 3. 2013
SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN
ZLÍNSKÝ KRAJ
Julian Barnes 2 Výklad, ukázky, cvičení
2
Arthur & George (2005) Román odehrávající se ve viktoriánské Británii zpracovává osobitým způsobem skutečnou událost – nespravedlivé obvinění a odsouzení Brita se stopy indického původu a způsob, jakým se do tohoto případu vložil Arthur Conan Doyle, stvořitel literárního detektiva Sherlocka Holmese. Na příběhu lidí z různých společenských vrstev a různých temperamentů probíhá podrobné líčení života Británie v druhé polovině 19. století – zejména s důrazem na opomíjené nebo nepříjemné stránky dobové společnosti (třídní a sociální rozdíly, rasismus, kolonialismus atd.). 3
Arthur & George (ukázka č. 1) Od doby, kdy Sherlock Holmes vyřešil svůj první případ, přicházejí z celého světa žádosti o pomoc. Když někde zmizí za záhadných okolností nějací lidé nebo věci, když si policie neví víc než kdy jindy s něčím rady a když spravedlnost zklame, pak zřejmě kdekoho napadne, aby se obrátil na Holmese a jeho tvůrce. Dopisy adresované na Baker Street 221B už pošta automaticky vrací s razítkem ADRESÁT NEZNÁMÝ a stejně nakládá i s dopisy zasílanými na adresu Holmes, bytem u sira Arthura. Během těch posledních let Alfreda Wooda častokrát udivilo, jak je jeho zaměstnavatel hrdý, že vytvořil postavu, v jejíž skutečnou existenci čtenáři tak snadno uvěřili, a jak ho zároveň popuzuje, že tuto víru dokážou promítnout do logických závěrů. Dále přicházejí rovněž prosby zasílané siru Arthuru Conanu Doylovi in propria persona, jejichž pisatelé jsou přesvědčeni, že kdo je tak inteligentní a rafinovaný, že dokáže vymyslet smyšlené zločiny, jistě dovede vyřešit i zločiny skutečné. Pokud sira Arthura takové žádosti potěší nebo dojmou, někdy na ně i odpoví, ale vždycky jen záporně. Vysvětlí pisateli, že není o nic víc detektivem než anglickým lukostřelcem ze čtrnáctého století nebo šarmantním kavaleristou pod velením Napoleona Bonaparta. Wood mu tedy Edaljiho materiály předloží bez velkého očekávání. Jenže tentokrát se sir Arthur už za hodinu vrátí do tajemníkovy kanceláře, a sotva vpadne do dveří, vychrlí na něj svoje námitky. „Vždyť je to jasné jako facka,“ tvrdí. „Ten člověk se neprovinil o nic víc, než váš psací stroj. Poslyšte, Woodie! Je to hotový nesmysl. Záhada zamčeného pokoje, ale vzhůru nohama – ne jak se ten člověk dostal dovnitř, ale jak se dostal ven? Je to lumpárna, prachsprostá lumpárna.“ Wood svého zaměstnavatele už celé měsíce neviděl tak pobouřeného. „ Přejete si, abych na to odpověděl?“ zeptal se. „Odpověděl? Udělám víc než to. Pěkně celou tu věc rozvířím. A pořádně zamotám pár lidem hlavu. Ještě budou litovat dne, kdy připustili, aby se něco takového stalo nevinnému člověku!“ Wood si není tak docela jistý, jací „lidé“ by měli čeho „litovat“, ani co vlastně „připustili“. V prosbě o pomoc si kromě zvláštního příjmení nevšiml skoro ničeho, co by ji odlišovalo od desítek jiných přehmatů spravedlnosti, které by měl sir Arthur napravit. Woodovi však v té chvíli vůbec nesejde na tom, jestli by Edaljiho případ správně, či mylně posouzen. Je hlavně rád, že jeho zaměstnavatel ze sebe v té hodině setřásl otupělost a sklíčenost, které ho v posledních měsících tak sužovaly. (Přeložila Zora Wolfová)
4
Otázky k textu 1) Jaký vypravěčský postup (způsob podání informací) autor volí? 2) V čem spočívá zrádnost obdobných biografických textů? 3) Vyjmenujte další díla, která využívají známé osobnosti jako jedny z románových postav? 4) Vztáhněte tato díla k odpovědím na otázku č.2. 5
Žádný důvod k obavám (2008) Esejistické dílo britského tvůrce na závažné téma. Asociativní text, ve kterém se setkáme s osobními postoji autora ke smrti a umírání, detaily ze života (a smrti) členů jeho rodiny, ale (jako je u Barnese obvyklé) s příklady z literární historie (téma smrti v literatuře, autoři a jejich postoj k ní, smrti tvůrců atd.).
6
Žádný důvod k obavám (ukázka č. 2) Když zemřela matka, pohřební zřízenec z blízké vesnice se nás otázal, jestli ji chceme vidět. Já řekl ano, bratr řekl, že ne. (…) Nacházela se v čisté místnůstce s křížem na zdi. Ležela skutečně na pojízdném vozíku, a když jsem vešel, měla odvrácenou hlavu, takže okamžitému setkání tváří v tvář jsme se vyhnuli. Připadala mi… prostě úplně mrtvá: měla zavřené oči, lehce pootevřená ústa, víc na pravé než na levé straně, což jí bylo dost podobné. Z pravého koutku jí vždycky visela cigareta, zatímco tím druhým něco vykládala, dokud nezačalo hrozit, že se popel zřítí. Zkusil jsem si představit, co si uvědomovala – co si asi mohla uvědomovat – ve chvíli zániku. Došlo k němu pár týdnů poté, co se přestěhovala z nemocnice do pečovatelského domu. V té době už trpěla naprostou demencí a její střídající se výpadky byly dvojího rázu: někdy se domnívala, že pořád o všem rozhoduje, a neustále sjížděla sestřičky za domnělé nedostatky; jindy zase uznávala, že se jí to vymklo z rukou, a vracela se opět do dětství – její mrtví příbuzní byli ještě naživu a její matka či babička jí právě sdělila něco nesmírně naléhavého. Než se tahle demence začala projevovat, často jsem se přistihl, že během jejích krajně subjektivistických monologů prostě vypínám. Najednou však ve mně začala probouzet bolestný zájem. Pořád jsem uvažoval o tom, odkud se tohle všechno bere a jak vlastně mozek tenhle padělek skutečnosti vytváří. A ani jsem už nepociťoval žádný vztek, že chce mluvit pořád jenom o sobě. V okamžiku smrti prý u ní byly dvě sestřičky, a když „odešla“, právě se jí snažily na lůžku obrátit. Jelikož něco takového by bylo zcela typické a protože lidé by měli umírat tak, jak žili, zamlouvá se mi představa, že poslední myšlenku věnovala sobě samé: „Tak s tím už pohněte,“ nebo něco v tomhle duchu. To je však čitá sentimentalita – to, co by si byla přála (nebo spíš co bych si já přál pro ni). Pokud si v tu chvíli vůbec něco myslela, možná si představovala, že je zase dítětem a že ji v jedné ze „života zimnic“ obracejí dva dávno zesnulí příbuzní. V pohřební službě jsem se několikrát dotkl její tváře a pak ji políbil na čelo tam, kde začínají vlasy. Byla tak studená proto, že ležela v lednici, nebo proto, že mrtví prostě takhle studení bývají? Rozhodně nevypadala příšerně. Nehrála žádnými nepřirozenými barvami a určitě by ji potěšilo, že úprava jejích vlasů působí věrohodně („Samozřejmě si je nebarvím,“ chlubila se jednou manželce mého bratra. „Takhle je mám od přírody.“) Ano, připouštím: to, že jsem ji chtěl vidět mrtvou, způsobila spíše zvědavost spisovatele než synovský sentiment. Ale už kvůli té své dlouhodobé podrážděnosti, kterou jsem vůči ní cítil, jsem se s ní prostě musel rozloučit. „Dobrá práce, mami,“ zašeptal jsem. Umírání se jí skutečně „podařilo líp“ než otci. Ten přestál několik mrtviček za sebou a jeho tělesný úpadek se protáhl na celá léta, kdežto u ní byla cesta od prvního záchvatu až ke smrti celkově rychlejší a efektivnější. Když jsem si z Domu klidného stáří (což je slovní spojení, jež mě kdysi donutilo uvažovat o tom, jak by asi vypadal „Dům neklidného stáří“) vyzvedl její tašku s oblečením, byla těžší, než jsem čekal. Než jsem objevil láhev sherry značky Harvey’s Bristol Cream a potom i kupovaný a zcela nedotčený narozeninový dort v čtvercové papírové krabici od jejích přátel z vesnice, kteří ji přijeli navštívit v den jejích posledních, dvaaosmdesátých narozenin.
(Přeložil Petr Fantys)
7
Otázky k textu 1) Jak nazýváme postup, ve kterém autor využívá v díle soukromých zážitků tj. kdy literatura zachycuje jeho reálný život 2) V ukázce je užit slovní obrat, který je v jiné podobě komentován v ukázce u Flaubertova papouška? Nalezněte jej a okomentujte (viz Julian Barnes 1). 3) Obsahuje text stopy ironie? Doložte. 8
Vědomí konce (2011) Muž v pokročilém věku vzpomíná na svá studentská léta, na zážitky a lidi, kteří jej formovali. Po několika desítkách let jej okolnosti donutí vrátit se v paměti do doby mládí. Překvapivě zjišťuje, jak je paměť nespolehlivá, jak si jedinec vytváří falešné verze své minulosti a jak na základě nesprávných nebo chybějících informací žije v omylu. Pátrání po skutečné verzi svého vlastního já přinese vypravěči mnoho překvapení. Dílo jako obvykle obsahuje kontemplace na téma pravdivosti historie a paměti. 9
Vědomí konce (ukázka č. 3) Nikoli nutně v tomhle pořadí si pamatuju: lesk vnitřního zápěstí; páru, která stoupá z mokrého dřezu, kam právě bujaře dopadla horká pánev; chuchvalce spermatu rotující v odtokovém otvoru umyvadla, než je proud vody prožene potrubím až kamsi do hlubin protáhlého rodinného domu; řeku, která se nesmyslně valí proti proudu a jejíž zpěněné vlny pronásleduje záře půltuctu kuželů baterek; jinou řeku – širý šedivý tok, jehož směr maskuje ostrý vítr rozrušující hladinu; vanu s dávno vychladlou vodou za zamčenými dveřmi. Toho posledního výjevu jsem ve skutečnosti svědkem nebyl. Jenže vzpomínky, které vám nakonec zůstanou, se přece pokaždé neshodují s tím, co jste viděli na vlastní oči.
Neočekáváme snad v pokročilejší fázi života už trochu klidu? Máme přece pocit, že si ho zasloužíme. Tedy aspoň já ten pocit měl. Pak ale začneme chápat, že život nemusí mít odměny za zásluhy nutně v popisu práce. Když je člověk navíc mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený, či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky. Jak se učí novým emocím, které čas přináší. Zjišťuje například, že jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy – ať už v podobě slov, zvuků či fotek -, může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví. Jak že zněl ten citát, který Adrian tehdy použil? „Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů..“
(Přeložil Petr Fantys)
10
Otázky k textu 1) Vysvětlete pojem „nespolehlivý vypravěč“. 2) Doložte platnost poslední věty ukázky na historických příkladech popř. s tímto postojem polemizujte.
11
Zdroje Literatura:
Ukázka č. 1) BARNES, Julian. Arthur & George. Praha: Euromedia Group – Odeon, 2007. Str. 269-270. ISBN 978-80-207-1243-1. Ukázka č. 2) BARNES, Julian. Žádný důvod k obavám. Praha: Euromedia Group – Odeon, 2009. Str. 15-17. ISBN 978-80-207-1310-0. Ukázka č. 3) BARNES, Julian. Vědomí konce. Praha: Euromedia Group – Odeon, 2012. Str. 9 a 61. ISBN 978-80-207-1423-7.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 12
