GRONINGEN Leeuwarden
SEVERNÍ MOŘE
Groningen
FRIESLAND
Assen DRENTE
NOORD HOLLAND Zwolle
Lelystad Amsterdam FLEVOLAND Haarlem
OVERIJSSEL
GELDERLAND
Den Haag (’s Gravenhage) ZUID HOLLAND
UTRECHT Utrecht
Arnhem
Den Bosch (’s Hertogenbosch) Middelburg ZEELAND
NOORD BRABANT
LIMBURG
BELGIE
Maastricht
SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO
S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Nizozemsko SYLVA SKLENÁŘOVÁ
N a k la da te lstv í
L ibr i,
P r aha
Odborní recenzenti: Prof. dr. Hans Renner, Instituut voor Geschiedenis, Rijksuniversiteit Groningen, Nederland (†) Prof. PhDr. Zdeněk Macek, CSc., Historický ústav, Fakulta humanitních studií, Univerzita Hradec Králové
Nakladatelství Libri upřímně děkuje Velvyslanectví Nizozemského království v Praze za podporu při vydání knihy Nizozemsko v edici Stručná historie států. De uitgeverij Libri dankt de Ambassade van het Koninkrijk der Nederlanden te Praag hartelijk voor de ondersteuning van de publicatie van het boek Nizozemsko in de editie Stručná historie států.
© Sylva Sklenářová, © Libri, ISBN –– –
Obsah Několik slov úvodem O jazyce Pravěk Římské období ( před Kr.–asi po Kr.) Merovejské a karolinské období (.– . století) Příchod křesťanství Vikingové Doba hrabství a vévodství (– ) Utrecht Flandry Brabant Holland Henegavsko Frísko Gelre Dobývání země Města a obchod Kultura středověku Náboženský život Nizozemí pod vládou Burgundů a Habsburků ( .– . sto letí) Burgundové Centralizace Kultura na burgundském dvoře Habsburkové Pod vládou Karla V.
Města v . a . století Reformní hnutí . století Vláda Filipa II. Povstání Republika spojených provincií ( – ) Obchod a kolonie Obyvatelstvo Zlaté století kultury psané i kamenné Malířství Zlatého věku Vzdělanost Zlatého věku
Náboženská otázka Proti Oranžským ( . století)
Úpadek republiky ( . století) Osvícenství v Nizozemí Pod nadvládou Francie Batávská republika ( – ) Ludvík Napoleon a Holandské království ( – ) Součástí Francouzského císařství ( – ) Spojené království nizozemské ( – ) Odtržení Belgie v roce
Nizozemské království
Ústava z roku
Boj o školství
Král versus Druhá komora
Industrializace a modernizace
Města v . století Vznik politických stran Boj o volební právo a školství Nizozemsko na přelomu . a . století Kultura a věda druhé poloviny . století Koloniální panství v . století Mezi dvěma světovými válkami Druhá světová válka Židovská otázka
Odboj a konec války Duhá světová válka v Indonésii a další vývoj Opuštění neutrality Hospodářská obnova Politický vývoj po roce Multikulturní společnost Kultura . století Po roce Česko(slovensko)-nizozemské vztahy Doporučená literatura Beletrie se vztahem k historii Encyklopedické heslo Přehled hlav státu
Rady a doporučení pro turisty Zastupitelské úřady
Důležitá telefonní čísla Zajímavé webové stránky Jazyková první pomoc Seznam použitých zkratek
Několik slov úvodem Oficiální název rozlohou nevelké země v severozápadní Evropě při pobřeží Severního moře zní Nizozemské království (Koninkrijk der Nederlanden). Vžité pojmenování Holandsko má pro mnoho lidí stejný význam jako název oficiální, i když tento výraz v sobě zahrnuje pouze pojmenování jedné provincie – dnes rozdělené na dvě části, Noord-Holland a Zuid-Holland, tedy Severní Holandsko a Jižní Holandsko – která si v historii Nizozemska vydobyla přední místo a byla z hospodářského i kulturního hlediska jakýmsi středem mladé Republiky spojeného Nizozemí (Republiek der Verenigde Nederlanden) v . století. Zásadní významový rozdíl je ovšem i mezi označeními Nizozemsko a Nizozemí. Nizozemsko je alternativní název této zajímavé země s oficiálním názvem Nizozemské království. Naproti tomu Nizozemí je pojmenování pro historické území, které bylo geograficky rozsáhlejší než dnešní samotné Nizozemsko, protože v sobě zahrnovalo nejen území Belgie, ale také části severní Francie, Lucemburska i hraniční oblasti dnešního Německa. Podobně název Flandry neboli Vlámsko (Vlaanderen) v sobě skrývá nejasnost. Zeměpisně je název Flandry označením pro provincie Východní a Západní Flandry (v historickém Nizozemí). Původně však byly Flandry hrabstvím spadajícím pod francouzský vliv, které se v . století rozkládalo až k řece Sommě ve Francii. V současné době je to část Belgie, která leží na sever od nizozemsko (vlámsko)-francouzské (valonské) jazykové hranice, oficiálně potvrzené v roce . Ještě ve . letech . století žil v Nizozemsku a Belgii stejný počet obyvatel. Od té doby jejich počet stoupal v Nizozemsku rychleji, až na milionů v . letech, což království přineslo přívlastek jednoho z nejhustěji obydlených států v Evropě s počtem osob na kilometr čtvereční. Odvěkým nepřítelem Nizozemska je voda, nad níž se zatím daří vítězit. Důkazem toho je dnešní vzhled krajiny, která byla z velké části získána postupným vysoušením moře, jako napří-
n N ě k o lik s lo v ú v o dem
klad velká část provincií Noord-Holland a Zuid-Holland. Téměř polovina země tak leží pod úrovní hladiny moře a velká část území je chráněna hrázemi proti útokům vod Severního moře. Důsledkem staleté zkušenosti boje s vodou a jejího ovládání byl vznik dvanácté provincie Flevoland v roce , která vznikla vysušením někdejšího Zuiderského moře (Zuiderzee), jež se dnes nazývá Ijsselmeer (Ostrovní moře). Spolu s novou provincií vznikla i nová města jako její hlavní město Lelystad. Jako každá země má i Nizozemské království své symboly, jedním z nich jsou dřeváky – klompen – jež se staly oblíbenými turistickými suvenýry. K Nizozemsku ale neodmyslitelně patří i tulipány, které sem byly na konci . století dovezeny z Asie. Pravděpodobně z Persie se rozšířily do Turecka a odtud začátkem . století do střední, jižní a po roce i do západní Evropy. V Nizozemsku vykvetl první tulipán v roce v Leidenu v tamější botanické zahradě. Pro pěstování tulipánů existovaly v Nizozemsku velice příhodné podmínky, především na navátých písčitých půdách mezi Haagem a Leidenem, které byly vhodně prohnojené pasoucím se dobytkem a chráněné před větry od moře valem pobřežních dun. Tulipány byly považovány za velmi luxusní zboží, byly velice drahé, ale dobře obchodovatelné. V době častých válek bylo pro obchodníky přijatelnější mít svůj kapitál uložen bezpečně v zemi v podobě tulipánových cibulí. Za vrchol historického vývoje se v Nizozemsku považuje . století, které získalo přívlastek Zlaté století (Gouden eeuw). V tomto období, jež někteří začínají rokem , rokem založení Východoindické společnosti, jiní rokem , kdy bylo uzavřeno dvanáctileté příměří v boji za nezávislost mezi Španělskem a povstalým Nizozemím, dosáhly světového vrcholu nizozemský obchod, umění, věda i vojenská síla země. Konec Zlatého století spadá do roku , v němž Anglie, Francie, kurfiřtství Kolín a biskupství Münster vpadly do Republiky a odkdy je datován její částečný hospodářský úpadek. Jednou ze zajímavostí Nizozemského království je fakt, že hlavním městem je Amsterdam, ačkoliv sídlo královny, parlamentu a zastupitelských orgánů se nachází v Den Haagu, který byl po dlouhou dobu pouhou sídelní vesnicí bez statu-
tu města. Městská práva, která mu v roce udělil holandský král Ludvík Bonaparte, byla o pět let později znovu potvrzena. V roce získal Den Haag i městský znak, na němž je čáp držící v zobáku úhoře. Severní část Nizozemska, nazývanou Frísko (Friesland) a k ní patřící ostrovy, obývá germánský národ Frísů s tisíciletou historií. Do dnešních dnů si uchoval svou svébytnost i jazyk, který je starší než nizozemština (holandština) a má blíže k angličtině a keltštině. Fríštinou dnes hovoří asi lidí žijících převážně v této provincii Frísko, včetně ostrovů Terscheling a Schiermonnikoog. Od roku tu existují dvojjazyčné školy a fríština je povinným předmětem na základních školách. Historické Frísko tvořilo část současné provincie Severní Holland, současnou provincii Frísko a část Dolního Saska v Německu. Teprve v . století bylo Frísko připojeno nejprve k habsburskému Nizozemí a v roce se stalo součástí Spojených nizozemských provincií. Hlavní město Leeuwarden je důležitým obchodním centrem s mnoha historickými památkami, jako je např. Fríské muzeum. Je také rodným městem nejslavnější špiónky všech dob Mata Hari ( – ), vlastním jménem Margaretha Geetruida Zelle, která v něm má dokonce pomníček. K frískému území se váže zajímavá tradice Elfstedentocht – bruslařské putování
frískými městy (což obnáší celkem kilometrů), kterého se může zúčastnit prakticky každý, kdo umí bruslit. K nejznámějším vývozním artiklům Nizozemska patří sýry, jejichž výroba je předmětem velkého zájmu turistů. Blíže se s celým procesem vzniku proslavených pochoutek mohou seznámit ve skanzenu Zaanse Schans ležícím nedaleko Amsterdamu, také je možno navštívit sýrové trhy. Trhy s nejstarší tradicí probíhají ve městě Alkmaar v provincii Severní Holland, a to již od . století. Nepřehlédnutelnou součástí sýrových trhů jsou sýraři v dobovém oblečení, přinášející obrovská kola sýrů na náměstí, kde podstupují jejich výrobky test kvality a chuti. V celém světě známou dominantou nizozemské krajiny jsou větrné mlýny, které dnes už sice neplní jednu ze svých původ-
n N ě k o lik s lo v ú v o dem
ní funkcí, mletí obilí, ale pohánějí často pumpy, které slouží k odčerpávání vody z vysoušených ploch, tzv. polderů. Výraz „polder“ je typickým slovem nizozemského slovníku, označujícím v překladu část země získané vysoušením, obehnané hrázemi, kde se dá uměle regulovat vodní hladina. Na závěr uvádíme nejznámější nizozemský bonmot, v němž je ukryta tisíciletá zkušenost: Bůh stvořil zemi a lidé Nizozemsko.
O jazyce Nizozemština je západogermánským jazykem, kterým hovoří buď jako svým mateřským jazykem nebo jako jazykem kulturním či dorozumívacím (v bývalých koloniích) asi milionů lidí na celém světě. Nizozemština je úředním jazykem Nizozemska, dále jedním ze tří úředních jazyků Belgie, úředním jazykem Surinamu (dříve Nizozemské Guyany) a úředním jazykem Nizozemských Antil. Stejně jako oficiální název země je mezi lidmi rozšířen a používán termín holandština, který může označovat dialekty provincií Severní a Jižní Holland. Naproti tomu vlámština je pojmenování pro jazyk, kterým mluví obyvatelé severní části Belgie, Vlámska. Nizozemštinou mluví v Nizozemsku asi milionů obyvatel, v severní Belgii – Vlámsku – asi , milionu lidí, v severní Francii v departementu Nord-Pas-de-Calais je jazykem vlámské menšiny a mimo Evropu zní na Nizozemských Antilách, v Surinamu a občas zní ještě v Indonésii. V jižní Africe, kde až do počátku . století existovaly búrské republiky (Oranžsko a Transvaal), se z ní vyvinul samostatný jazyk – afrikánština. Oba jazyky jsou však do značné míry navzájem srozumitelné. Základem nizozemského jazyka se stalo hornofranské nářečí (dolní němčina), z něhož se jazyk vyvíjel již v době před . stoletím. V lexikologii i morfologii má mnoho společných znaků s němčinou, ale liší se od ní hlavně ve výslovnosti a v pravopisu. Soudí se, že nizozemština jako jazyk začala vznikat kolem roku z různých dialektů existujících na území Nizozemska. Nejstarší známá věta Hebban olla vogala hagunnan, dinase ic tu, wat unbidan we nu (tj. Všichni ptáci si již dělají hnízda, kromě mne a tebe, na co čekáme) byla napsána vlámským mnichem v klášteře v Rochestru. V roce vznikl překlad bible v nově vytvořeném jednotném jazyce, aby byl srozumitelný všem obyvatelům země. Nový spisovný jazyk obsahoval prvky mnoha nářečí, ale jeho jádro tvořily dialekty z Hollandu.
Pravěk Dlouhou dobu bylo území Nizozemí pokryto silnou vrstvou ledu, která asi před lety svým pohybem a tlakem začala určovat tvar země. Dříve než zmizel všechen led, žili už na tomto území lidé. Nejranější známé osídlení se datuje z doby asi před lety. Stopy prvních obyvatel zůstaly zachovány, např. u Rhenen v provincii Utrecht a spadají do doby před Kr. a v Limburku jsou dokonce ještě o let starší. Asi před lety byla ledová pokrývka ve svém středu až tři kilometry silná, a hladina moře tak byla asi o metrů níže než dnes. Na počátku čtvrtohor už byla většina nizozemského území pod vodou, pouze vyšší části dnešního Zélandu, Flander, Severního Brabantska, Limburku, Twente a Achterhoeku (oblast v provincii Gelderland) nebyly zasaženy. V období ohraničeném zhruba léty – před Kr. obývali nizozemské území neandrtálci, kteří své jméno získali podle řeky Neander tekoucí mezi Düsseldorfem a Elberfeldem, kde bylo objeveno velké množství dokladů o Homo sapiens Neanderthalensis. V Nizozemsku se sice kosterní pozůstatky neandrtálců zatím nikde nenašly, ale byly objeveny jejich pěstní klíny staré asi let. Životní podmínky byly tvrdé, protože podnebí se ochladilo a lidé trpěli hlavně vlivem chladných větrů. Pouze v letním období se jim vedlo lépe, protože v krajině se objevily i odolné druhy zvířat jako mamut či sob. Lovci se málokdy odvážili jít na sever dále než k Ardenám. V tomto dnes belgickém pohoří nacházeli jeskyně, které jim posloužily jako útočiště před nevlídným počasím. Asi před
– lety před Kr. došlo k radikální změně podnebí. Skončila poslední doba ledová, teplota stoupala, tundra se přeměnila v bažiny, krajina se zaplnila různými druhy listnatých stromů. Sobi se přesunuli na chladnější sever a mnoho lovců (rendierjagers) je následovalo. Jiní se nové situaci přizpůsobili, ale pozůstatky jejich činnosti jsou řídké. Počátky zemědělství (neolitu) se v Nizozemsku datují do období kolem roku před Kr. První známky se obje-
vily v oblasti Jižního Limburku u vesnic Elsloo a Stein a asi o – let později se zemědělství rozšířilo také v severních částech Nizozemí. V dunách u města Vlaardingen blízko Rotterdamu v provincii Jižní Holland byly nalezeny stopy zemědělského osídlení, stejně jako v hollandských bažinách a písčité půdě v provincii Drenthe. Tehdejší obyvatelé těchto míst vděčí za své pojmenování keramice, kterou vyráběli a zdobili a jež jim sloužila k ukládání potravin a nápojů – bandkeramiekers = kultura lineární keramiky, známá i z našich oblastí. V této době již lidé přestali putovat z místa na místo a usazovali se. Začali s kácením lesů a na uvolněných plochách pěstovali kulturní rostliny a stavěli zemědělská stavení, jejichž životnost byla pravděpodobně let. Usedlosti si stavěli hlavně z drnů, doba stanů nomádů byla pryč. Nositelé kultury s lineární keramikou žili v malých vesnicích tvořených většinou pěti až sedmi staveními a počet obyvatel vsi se odhaduje na osob. Všechna stavení byla orientována severozápadně–jihovýchodně. Nálezy dokazují, že tehdejší obyvatelé chovali krávy, prasata, kozy a ovce, a tak přestali být závislí jen na lovu. V této době se objevují i důkazy o společenské nerovnosti, což bylo viditelné na některých bytelnějších domech chráněných před větrem plůtky z prken. Snad jde o obydlí hlav rodu. Při vykopávkách ve vesnici Elsloo bylo nalezeno také velké pohřebiště, kde se zjistilo, že docházelo i k pohřbům žehem. Celé pohřebiště ukrývalo asi hrobů, do nichž dostávali zemřelí dary, které je měly provázet na jejich posmrtné cestě. I mezi nimi byly rozdíly, menší část hrobů byla vybavena bohatěji než ostatní. V tomto období se ze sběrače a lovce stal zemědělec, který si dokázal zajistit větší a pravidelnější přísun potravy. To vedlo ke zvýšení počtu obyvatel. Měnil se vývoj vztahů ve společnosti, v níž docházelo ke specializaci, kdy se část obyvatelstva začala věnovat např. zpracování kamene nebo výrobě keramiky. Kolem roku před Kr. se rolníci usazovali ve výše položených oblastech dnešních provincií Drenthe, Frísko, Groningen, Overijssel a Gelderland. V těchto písčitých oblastech žili v klidu a beze strachu před vodou, která ohrožova-
n P ra v ě k
la zbytek území, chovali dobytek, prasata, kozy a ovce, drželi si psy a pěstovali obilí i zeleninu. Nádoby a nářadí si vyráběli stále z kamene, kostí, dřeva, ale také z hlíny (keramika). Podobně jako předchozí obyvatelé dostali své jméno podle nalezené keramiky – trechtervolk = lidé kultury nálevkovitých pohárů. Přibližně okolo roku před Kr. velice vzrostla potřeba i spotřeba pazourku. Lidé se jej naučili jemně opracovávat – brousit a ostřit. Mnohem hladší nástroje se daly lépe užívat a vznikaly i nové nástroje – sekery a dýky. Okolo roku před Kr. se začalo v Nizozemí s dobýváním tohoto nerostu. Při výzkumu v Jižním Limburku se zjistilo, že během několika století bylo zcela vytěženo území o velikosti pěti hektarů. Ve zkoumané oblasti zůstalo zachováno podzemních chodeb. Celkem muselo být z tisíce šachet vytěženo na desetitisíce metrů krychlových pazourků, z nichž bylo vyrobeno na milion seker, ale i nožů, dlát, vrtáků, drásádel, hrotů na šípy a dalších nástrojů. Přirozeně tyto výrobky nezůstaly pouze na území Limburku. Nálezy ukázaly, že obchodníci s tímto zbožím z Rijkholt u Maastrichtu v provincii Limburku je dopravili stovky kilometrů daleko na sever, až do Münsteru a na jih do Frankfurtu a Mohuče. Teprve v době bronzové, asi o let později, ztratily pazourky svůj význam pro potřeby tehdejších lidí. Do období let okolo – před Kr. se datují velké kamenné (megalitické) skupinové hroby, nalezené především v provincii Drenthe. Velké balvany, z nichž jsou hroby postaveny, přinesl s sebou led, který na toto území zasahoval ze severu v dobách ledových. Dodnes je udivující, jak lidé v tehdejší době byli schopni vytvořit mohutné hroby – hunebedden. Všechny hroby jsou orientovány směrem západ–východ, tedy k východu slunce. Podlaha byla vybudována z malých balvanů, stěny hrobu tvoří vztyčené balvany a na ně položený náhrobek slouží jako víko. Celý hrob je pak pokryt vrstvou zeminy. Z původních stovek objektů v celé zemi se dochovalo asi hrobů v provincii Drenthe. Mnoho hrobů bylo zpustošeno nebo úplně zničeno zřejmě proto, že v nich bývaly uloženy posmrtné dary, které lákaly lupiče – vykradače hrobů. Ale i sám stavební materiál – balvany – lákal k využití i v pozděj-
ších dobách, např. při zpevňování silnic. Kvůli těmto činnostem zmizely navěky již v . století hroby v Gaasterlandu (území ve Frísku). Bohužel, o budovatelích těchto mohyl je toho známo velice málo, stejně jako o jejich stavební technice. V době stavitelů mohyl se v zemi objevili lidé kultury zvoncovitých pohárů – klokbekercultuur, kteří přišli ve dvou vlnách z východu, kde se seznámili s kmeny, které již uměly využívat měď. Dokázali napodobovat mnohé jejich nástroje, ale z kamene či kosti ( jehly). Druhá vlna se usadila na místech, kde předtím žili lidé flárdingenské kultury (Vlaardingencultuur) v západní části Nizozemska v úzkém pásmu na pobřeží, které předtím bývalo často zaplavováno. Pískem přineseným řekou a navátým větry se pobřeží zvýšilo a rozšířilo, čímž bylo území lépe chráněno před vodou. Když hrozba záplav pominula, písečné valy a břehy řek se staly vhodným místem pro osídlování. Počátek používání mědi spadá v Nizozemsku do období před Kr. Lidé používající tuto surovinu k výrobě zbraní a nástrojů byli nazváni strijdhamervolk a zabývali se především chovem dobytka. Po několika staletích se smísili s jinými kmeny. Pozůstatky na jejich pobyt zůstaly zachovány např. v provinciích Severní a Jižní Holland, Frísko, a hlavně opět v Drenthe a ve Veluwe (oblast v provincii Gelderland). Následující doba bronzová po sobě zanechala mnohem více pozůstatků než doby předchozí, k nejdůležitějším patří nálezy ve Voorhout v Jižním Hollandu a v Bergu a Terblijtu v Jižním Limburku. Její začátek se odhaduje přibližně na počátek . tisíciletí před Kr. a končí kolem roku před Kr., kdy byla vystřídána dobou železnou, jejíž konec se překrývá s příchodem Římanů. Doba želená s sebou přinesla nový prvek v pohřbívání, a to urny, což souviselo s novým způsobem pochovávání mrtvých, kdy po žehu byly zbývající kosti a popel uloženy do urny a ta do hrobu. Tento zvyk se do země dostal ze střední Evropy a poprvé se v Nizozemsku ujal asi let před Kr. Urny objevené v Hapsu v severním Brabantu pocházejí z konce doby železné, tedy z . století před Kr. Zajímavým úkazem doby železné v Nizozemí, který byl objeven při odvodňovacích pracích v močálech v drentském
n P ra v ě k
Hijkerveldu, je obrovské pole. Podle anglického vzoru se nazývá Celtic Field (raatakkers) a bylo následně zrekonstruováno. Jeho vznik nemá pravděpodobně nic společného s Kelty, ale vzniklo spíše spojením zemědělských políček v jakousi šachovnici nepravidelného tvaru, kdy každé políčko měřilo zhruba × metrů. Rodina o počtu asi šesti lidí obhospodařovala
políček a každý rok využívala jen polí na obživu, zbytek ležel ladem. Vesnička se skládala z pěti až sedmi domků, obývaných asi obyvateli. Po nějaké době byla opuštěná políčka zanesena pískem, což byl i důsledek kácení lesů, které musely ustoupit zvětšujícímu se počtu obyvatel. K dalším specifikům patří v provinciích Frísko a Groningen kopce (terpen), které jsou dílem lidí a byly vybudovány v době pravidelných záplav. Aby bylo kde bydlet, zvyšovali tehdejší obyvatelé vyvýšeniny pomocí odpadu, hnoje i půdy. Zemědělské usedlosti stály na těchto vyvýšeninách v kruhu, jejich obyvatelé se živili chovem dobytka, pěstovali obilí a jiné rostliny ve vyšších polohách, protože nížiny pravidelně zalévala voda. Pravěk v Nizozemsku ukončil příchod Římanů. Ti jako první zanechali písemné zprávy o tomto území a jeho obyvatelích.
Římské období ( před Kr. – asi po Kr.) Před příchodem Římanů je doložena existence dvou kmenů žijících na území dnešního Nizozemska. Prvním byl kmen Frísů. Jejich přítomnost zaznamenal římský historik Publius Cornelius Tacitus (asi –asi
) kolem roku po Kr. ve svém díle Germania, v němž popsal germánský kmen na nizozemském pobřeží, které pojmenoval jménem Frisie. Římští spisovatelé Tacitus a Plinius Starší (Gaius Plinius Secundus, /–) zaznamenali jména ještě několika dalších germánských kmenů, ale ty časem zmizely, pouze Frísové existují dodnes. Dalšími obyvateli nizozemského území byli Keltové. Tajemný národ se zvláštním jazykem, náboženstvím a mytologií pravděpodobně pocházel ze středního Podunají a okolo roku před Kr. se rozšířil skoro po celé střední, jižní i západní Evropě. V Nizozemsku Keltové zanechali stopy především v okolí řeky Másy (Maas), kde žili kolem roku před Kr. Svět obyvatel „Nízkých zemí“ – a nejen jich – se začal měnit po roce před Kr., kdy započaly výboje římského vojevůdce Caesara do Galie. Caesar svá tažení popsal v knize Commentarii de bello Gallico (Zápisky o válce galské), kde zaznamenal, že na jih od řeky Rýn na území dnešní Belgie a severní Francie žilo mnoho kmenů, kterým přidělil souhrnné jméno Belgové, zřejmě podle jména kmenového svazu (původně se jednalo o keltské kmeny, ale v době Caesarově již zřejmě alespoň zčásti smíšené s Germány). Po dlouhém odporu byly tyto kmeny skoro vybity, což platilo především pro Eburony, Aduatucie, Nervie a asi i Nenapie. Na podnět Římanů jejich místo brzo zaujaly jiné, tentokrát jistě germánské kmeny, takže na počátku našeho letopočtu zde žily kmeny Kananefateů a Batávů podél velkých řek (Rýn, Mása a Šelda), Tungriů v městě Kempen v Belgii a podél řeky Másy a také neurčitelné skupiny v Zélandu a západních Flandrech. Na sever od Rýna v oblasti Římany zvané Germánie, která od roku po Kr. byla svobodná a nezávislá, žili od pradávna Frísové a jiné malé kmeny, jejichž původ a příchod není možno přesně určit.
n Ř í m s k é o b do b í
Caesarovu vojsku se podařilo v roce před Kr. porazit spojené vojsko Belgů u Aisne. O něco později Caesar přemohl vojsko Nerviů, kteří obývali území dnešního Brabantu a Henegavska, v bitvě u řeky Sabis (řeka Selle ve Francii, vlévající se do Šeldy). Úspěšný rok uzavřel zabráním pevnosti Aduatuků, pravděpodobně citadely v dnešní belgické provincii Namen. O tři roky později se podařilo pod vedením náčelníka Ambiorixe kmenu Eburonů, který žil severně od Arden, porazit polovinu legie Římanů v jejich zimním ležení. Nerviové, Eburonové a Aduatukové se také pokusili zaútočit na tábor Quintina, ale Caesar mu přispěchal včas na pomoc. Následující rok začala Ceasarova válka proti Eburonům a v roce před Kr. tento kmen porazil a zcela vyhubil. Ve stejném roce potlačil povstání Trevírů a dalších germánských kmenů na tomto území a připojil Galii a dnešní Belgii k římské říši, jejíž území bylo nyní ohraničeno na severu řekou Rýnem. Naproti tomu jeho pokusy o dobytí území severně a východně od Rýna nebyly úspěšné. Teprve v roce před Kr. se za císaře Augusta podařilo vojevůdci Drusovi přičlenit jih dnešního Nizozemska skutečně pod římskou správu. Poté však přišla porážka římských legií v Germánii a neúspěšné výboje na sever ukončil v roce po Kr. císař Claudius. Od té doby se řeka Rýn stala přirozenou hranicí mezi Římany a Frísy. Podél levého břehu řeky Rýna budovali Římané v pravidelných odstupech obranné pevnosti, které postupně vytvořily v . století po Kr. součást proslulého limes Romanus. Opevněná hranice se v Nizozemsku táhla od Severního moře, kde jako první ležel vojenský tábor v Katwijku, dále přes Valkenburg, Leiden – Roomburg, Alphen, Zwammerdam, Woerden, Vleuten, Utrecht, Bunnik – Fechtem, Wijk bij Duurstede (což není jisté), Maurik, Kesteren, Arnhem – Meinerswijk, Nijmegen, Duiven – Loowaard, Heren en Aerdt – De Bijland, Velsen po Rossum, odkud pokračovala dále do Německa. Nejznámější castellum, které bylo zcela vykopáno, leží ve Valkenburgu. Některé ze jmenovaných sídel již dnes neexistují, protože jejich stopy zahladila voda. Římané považovali germánské kmeny za nepřítele, který měl být podroben. Na stranu Římanů se přidali před začát-
kem našeho letopočtu Batávové, kteří do těchto oblastí přišli ze středního Německa o něco později než Římané a usadili se v oblasti řek. Dnešní město Nijmegen se stalo jejich prvním sídlem a nazývali je Oppidum Batavorum. Jako římští spojenci (foederáti) dostali za úkol udržovat klid mezi původním obyvatelstvem. Díky spojenectví byli osvobozeni od daní a měli pouze povinnost posílat muže do římského vojska. Na straně Římanů stáli také Frísové a Kaninefátové, což byl kmen sídlící mezi ústím řek Rýna a Másy v dnešní provincii Kennemerland. Jeho muži také sloužili v římských legiích. Po smrti císaře Nerona v roce propukly v římské říši nepokoje. V té době povstali i Batávové. Vedl je Claudius Civilis, který sloužil v legiích jako velitel batávských pomocných jednotek. Civiliovo vojsko tvořili především Batávové vycvičení v římském vojsku. K povstání se přidaly i další kmeny, např. Frísové, Kaninefátové a rovněž germánské kmeny z východního břehu Rýna. O rok později s vynaložením všech sil Římané povstání potlačili. Podle historika Tacita, který zaznamenal údajná slova Civilia, vedla k povstání skutečnost, že Římané již nepovažovali Batávy za spojence, ale za otroky. Po potlačení batávského povstání byl po dvě století klid. Oblast velkých řek a brabantské a limburské zázemí byly ve většině rozděleny do velkých obdělávaných ploch půdy, v jejichž centru stála římská zemědělská usedlost – villa rustica. Tato forma – tzv. villové hospodářství – se začala šířit asi od roku po Kr., v době, kdy Římané budovali pevnosti podél řeky Rýn. Villy zajišťovaly produkci potravin a zásobování posádek ve vojenských táborech. Jejich obyvatelé pocházeli zejména z Galie, ale byli již silně ovlivnění římskou kulturou. Nazývali se Galští Římané (či Galo-Římané). Vedle nich dostávali villy do vlastnictví i penzionovaní vojáci, veteráni z legií. Zemědělství díky Římanům dosáhlo vyšší úrovně. Začalo se používat pravidelné hnojení, sypání půdy vápnem, aby se půda udržela úrodná. Pro tahání pluhů se využívali voli, známé byly i brány, k sečení obilí se používal srp a na sušení síta. Rozšířilo se sadařství i pěstování zeleniny. Vlastníci půdy byli převážně bohatí lidé, kteří bydleli v nových velkých městech. Domácí keltsko-germánské obyvatelstvo bylo postupně romanizováno a nuceno pracovat v země-
n Ř í m s k é o b do b í
dělství, ale zabývalo se i řemesly či obchodem anebo sloužilo ve vojsku. Hospodářství bylo zaměřeno hlavně na zajištění potřeb vojenských posádek. Okolo roku po Kr. dokončil císař Traianus správní reformu říše, kterou započal jeho předchůdce Domitianus. Provincie Germania Inferior a Belgica byly rozděleny na správní oblasti – civitates čili obce, přičemž tyto oblasti rozsahem odpovídaly území, které obýval jeden kmen. Ve druhé polovině . století klidné období končilo, když hranice říše tvořená Rýnem byla stále častěji napadána národy žijícími za římským limitem. Kolem roku Římané opustili vybudované pevnosti a ustoupili na jih. Okolo roku vpadli do této oblasti Frankové a usadili se na území jižně od Rýna, především v okolí řeky Šeldy (Schelda). Snaha Římanů vyhnat Franky byla neúspěšná, a tak jim v roce Julianus, pozdější císař známý jako Julián Apostata, toto území, které bylo tvořeno Flandry a jižním Nizozemím, věnoval a učinil je římskými foederáty, čímž se Frankové stali spojenci Římanů. Okolo roku bylo římské impérium často ohrožováno barbarskými kmeny a všechny legie sloužící za Alpami se musely vrátit zpět do říše. Ve . století tak končí římské období v nizozemských dějinách. Na římskou dobu upomínají tehdy založená města: Utrecht (Trajectum ad Rhenum), Heerlen (Coriovallum) nebo Maastricht (Mosae Trajectum; jméno získalo podle mostu, který nechal na tomto místě postavit přes řeku Másu císař Augustus). Podle archeologických nálezů je pak město Maastricht jedním z nejstarších soustavně obývaných nizozemských sídel. Dalším městem, jehož počátky spadají do doby římské, je Nijmegen (Noviomagus, později nazývané též Noviomagi, což znamenalo nový trh). Po potlačení povstání Batávů v roce , kdy bylo původní město Oppidum Batavorum vypáleno, vyrostlo na jiném místě již zmiňované nové sídlo Batávů. Město Nijmegen leží na řece Rýn na strategickém místě a v římském období představovalo významné centrum. Zároveň se zřejmě jedná o největší jednotný archeologický komplex v Nizozemsku o rozloze × km. Na začátku našeho letopočtu zde stálo vojenské ležení o výměře asi hektarů, které bylo schopné pojmout dvě le-
gie čítající zhruba mužů. Ke konci . století po Kr. byl již tábor postaven z kamene nedaleko původního sídla, které se ve . a . století stalo městem. Jeho rozkvět spadá do období kolem roku , kdy zde žilo asi – obyvatel. Ve městě byl trh, amfiteátr, stadion o délce asi metrů a dva hřbitovy. Také na severní část Nizozemska měli Římané vliv, jak o tom svědčí nálezy spotřebních i luxusních předmětů a mincí římského původu. To ukazuje na čilé obchodní styky mezi Frísy a Římany. Dalším, do dnešních dnů patrným svědkem přítomnosti Římanů v Nizozemsku je asi okolo roku postavený kanál zvaný Corbulogracht u města Voorburg v Jižním Hollandu, který se nacházel za dunami a vytvářel spojení mezi ústím Rýna a ústím Másy. O něco dříve, asi kolem přelomu letopočtu, bylo Drusem vybudováno vodní dílo Drususgracht, který se dnes ztotožňuje s Utrechtským kanálem.
Merovejské a karolinské období (. století–počátek . století) Na počátku . století bylo Nizozemí rozděleno na tři části. Frísové obývali území podél pobřeží, Sasové sídlili na východě a Frankové na jihu. Hraničním městem Franků byl dlouho Nijmegen. V první polovině . století Sálští Frankové obsadili Kamerijk (Cambrais ve Flandrech) a došli k řece Sommě. V té době se město Doornik (starší název je Turnacum, dnes Tournai) stalo nejdůležitějším místem v říši Sálských Franků. V roce
po smrti Childericha I., krále Sálských Franků z rodu Merovejců, který skonal ve své rezidenci v Doorniku, si jeho syn a nástupce Chlodvík I. dokázal podrobit konkurenční rody. Na zbytcích římské říše vybudoval mocnou franskou říši, jejímž centrem se stala severní část staré Galie. Jako staletí předtím tvořila řeka Rýn hranici mezi Římany a kmeny na severu, tvořila ji i nyní mezi Franky na jedné straně a Frísy a Sasy na straně druhé. Svou moc Chlodvík I. posílil tím, že se dal v roce v Remeši pokřtít biskupem Remigiem spolu s muži svého vojska. Přijetím křesťanství se pokusil překlenout protiklady v náboženství mezi Franky a křesťany. V . století se Frankové usadili také v severním Brabantu. Od dob Chlodvíka z rodu Merovejců vládli v Maastrichtu a oblastech kolem řeky Másy, stejně jako v Nijmegenu a na území na východ od něj až k řece Rýnu. Na rozdíl od Římanů se Frankům podařilo včlenit do své říše území na sever od Rýna zásluhou majordomů, kteří postupně převzali moc v zemi. V roce porazil majordomus Pipin II. z rodu Pipinů fríského krále Redbada, a učinil tak na let konec fríské samostatnosti. Ale teprve Pipinův syn, Karel Martell, přemožitel Arabů v bitvě u Poitiers v roce , zlomil o dva roky později ( ) odpor Frísů definitivně. Od té doby sahala franská říše na severu až k Frískému moři. Syn Karla Martella, Pipin III. Krátký, se nechal zvolit králem, a ukončil tak nominální vládu Merovejců. Tento jeho čin mu posvětil Bonifác, anglosaský mnich a biskup Frísů. V roce
získal i souhlas papeže Štěpána, který potřeboval v Itálii spojence proti Langobardům. Pipin mu za to věnoval území dobyté na Langobardech okolo Raveny, které se stalo základem budoucího papežského státu. Po smrti otce Pipina III. Krátkého se ujal vlády v roce spolu se svým bratrem Karlomanem Karel Veliký (Karel de Grote; vládl v letech – ). V roce Karloman zemřel a Karel Veliký vládl od toho roku sám. Podnikl několik desítek vítězných tažení, při nichž ovládl rozsáhlá území a zpacifikoval kmeny, které ohrožovaly rozvoj franské říše. Podmanil si Langobardy na území dnešní Itálie, za Pyrenejemi svedl vítězný boj s Araby, v roce porazil za Rýnem Sasy i Polabské Slovany a z Panonie vytlačil Avary. Jeho impérium dosáhlo takové velikosti a vlivu, že . prosince byl v Římě papežem Lvem III. korunován císařem Západu. Ovládal území dnešní Francie, Nizozemska a Belgie, západního Německa, Švýcarska, Rakouska, severní Itálie a části severního Španělska (tzv. Španělská marka). Svou říši rozdělil do hrabství – gouwen (pouze ve Frísku bylo zachováno domácí rozdělení na dvě správní části – go: Oostergo a Westergo). V jejich čele stála hrabata jmenovaná Karlem, která spravovala jednotlivá území, vedla vojsko hrabství, vybírala daně a měla i soudní pravomoc. Na hranicích Karlovy říše vznikaly marky, v jejichž čele stáli markrabí. Marky byly obsazovány vojáky k obraně země před nepřítelem zvenčí a současně k organizaci dalších výbojů. Sám Karel neměl stálé sídlo, a tak nechal po celé říši postavit císařské paláce – falce. Jeho nejoblíbenějším místem se staly Cáchy (Aachen), mezi dalšími např. Nijmegen. S příchodem pevné vlády Karla Velikého se dalo opět do pořádku vybírání daní a finance. Díky rozvoji obchodu doprovázeného politickou stabilitou a bezpečností v celé říši vznikla poptávka po pevné měně. Karel stanovil novou měnovou jednotku – libru (šlo zároveň i o váhovou jednotku), která se dělila na šilinků a šilink na pencí. Velkou pozornost věnoval Karel Veliký podpoře vzdělání. Pro tento svůj záměr získal významné duchovní učence, jakým byl např. Alkuinus a další učenci z Anglie. Alkuinus (anglosasky Ealhwine, latinsky Alcuinus), také známý pod jménem
n Me ro v e js k é a k arol i nské ob dobí
Alkuinus Turský, se narodil v Yorku v roce . Během své cesty do Říma potkal v Parmě Karla Velikého, který jej pozval na svůj dvůr. Alkuinus vzdělával samotného Karla, ale i jeho děti a příbuzné. V roce jej Karel jmenoval opatem v Tours, kde pak i v roce zemřel. Alkuinus byl nejdůležitější postavou tzv. karolinské renesance, seznámil Franky s latinskou kulturou, která v té době stále ještě kvetla v klášterech na Britských ostrovech, a též s díly z minulých dob a také spoluzavedl novou, přehlednější formu latinky, tzv. karolinskou minuskuli. Mnohostranná činnost Karla se projevila i v oblasti zákonodárné. Dal sepsat zákoníky Sasů a Frísů a přičlenil je k již tři staletí starému zákoníku Franků – Lex Salica, který vznikl za vlády Chlodvíka I. Karlem zavedená právní pravidla byla shromážděna v tzv. kapitulářích. Poprvé tak stanul král, resp. císař (korunován ), na vrcholku správní pyramidy. Velký význam mělo také zavedení lenního systému, kdy panovník, vrchní vlastník veškeré půdy v zemi, propůjčoval pozemky (i s lidmi na nich usedlými) do držby členům své družiny, aby je odměnil a zavázal si je. Leník přísahal svému pánovi věrnost a byl svému lennímu pánovi povinen „radou i pomocí“. Mohl také sám část pozemků přidělovat svým vlastním vazalům. V době vlády Karla Velikého se tyto lenní smlouvy rušily smrtí leníka, ale už v průběhu . století léno přecházelo do dědičného držení, a leníci tak získávali více moci, než jim bylo původně přiznáno, čímž se stávali méně závislí na svém vrchním vládci. Nizozemská území ležela na okraji říše, a proto měli zdejší leníci ve správě svěřeného území poměrně velkou míru svobody. V průběhu doby se tu vytvořila území s vlastní správou a pravidly. Někteří vládci se stali mocnějšími a někteří dokázali svá území i prakticky osamostatnit. Zásluhou Karla Velikého tak bylo Nizozemí součástí obrovského impéria, ale ne na dlouhou dobu. Po smrti nejmocnějšího Karlovce chtěl jeho dědic Ludvík Pobožný zachovat jednotu říše, a tak ve svém nařízení Ordinatio imperii učinil svého syna Lothara spoluvladařem a mladší syny podřízenými králi. Nařízení však nikdy nevstoupilo v platnost a výsledkem bylo, že všichni bojovali proti všem. Když roku tento poslední vládce celého Západu zemřel, propukly krvavé
Pří cho d křesťan s t v í n
spory mezi jeho dědici naplno. V roce uzavřeli přeživší synové Ludvíka Pobožného tzv. verdunskou smlouvou a franská říše se podle ní rozdělila na tři části. Karel Holý dostal říši západofranskou (podstatné části dnešní Francie), Ludvík Němec říši východofranskou (část dnešního Německa) a Lotharovi zůstal titul císaře Západu (na Východě panovala Byzanc) a království ve střední části bývalé říše. „Střední“ říši tvořil dlouhý pás území táhnoucí se od Severního moře přes Alpy až do střední Itálie, vymezený na západě řekami Šeldou, Másou a Seinou, na východě Rýnem. Do středního dílu patřilo i území Nizozemí. Střední část říše se už v roce rozpadla a jednotlivé územní celky si mezi sebou rozdělily východofranská a západofranská říše. Území Nizozemí bylo z větší části připojeno k východofranské říši (později římskoněmecké říši), pouze Flandry a západní část Lotrinska se staly součástí západořímské říše (budoucí Francie). Nakonec se Nizozemí stalo od roku až do roku formálně součástí německé říše.
Příchod křesťanství První stopy zanechalo křesťanství v západní Evropě ve . století v městských centrech římské říše. Povýšení křesťanství na státní náboženství císařem Theodosiem v roce nemělo pro Nizozemí zprvu velký význam. Až příchod Franků, a zejména přijetí křtu Chlodvíkem, přinesl změnu. První známí křesťanští misionáři přišli z Říma v roce a byli ještě těsně spjati s Římany, resp. v Nizozemí i s Galo-Římany. V Anglii, a především v Irsku, byly zakládány kvetoucí klášterní školy, v nichž se opisovala díla starých římských učenců. Ze . století jsou doložena v Jižním Nizozemí biskupská sídla ve městech Doornik – Nogon, Atrecht – Kamerijk, Terwaan a Maastricht – Tongeren (pozdější Luik, Lutych). Z těchto center pak křesťanství zahájilo svou pouť na sever. Velkou roli přitom sehráli jihofranští mniši Amandus a Eligius, když v roce Amandus založil opatství v Elnone a Nijvel a opatství sv. Petra a sv. Bava v Gentu. Prostřednictvím těchto klášterů si do země opět našla cestu římská kultura. Došlo k rozdělení země na biskupství (diecéze), což neznamenalo,
n Me ro v e js k é a k arol i nské ob dobí
že by hranice biskupství souhlasila s původním římským rozdělením na civitates. Od dob křtu Chlodvíka byla církev a král pevně spojeni a panovník dohlížel nad tím, aby víru přijali i jeho poddaní. K průniku křesťanství do severního Nizozemí v první polovině . století přispěl merovejský král Dagobert (v českých dějinách známý z tažení proti Sámovi a svou porážkou u Wogastisburgu v roce ), který v roce dobyl Utrecht a přímo na zbytcích římské pevnosti vybudoval křesťanský kostelík, krátce nato ale zpustošený pohanskými Frísy. V roce založil král Pipin II. biskupství v Utrechtu, kde se stal prvním biskupem anglosaský mnich Willibrord. Ten odešel z irského kláštera Rath Melsigi už v roce , aby šířil křesťanskou víru mezi obyvateli fríského území, které v té době zasahovalo až k městu Utrecht. V roce ho jmenoval papež arcibiskupem Frísů. Dříve než Willibrord začal se svou misí, pokoušel se už biskup Wufframus z Normandie pokřtít fríského krále Radboda. Vzhledem k odporu proti křesťanství mezi Frísy se jednalo v podstatě o nadlidský úkol. Ale pokud by se podařilo přesvědčit krále, aby přijal křest, následoval by jej celý národ. Prý už byl Radbod k tomuto kroku připraven, ale nakonec od něj ustoupil. Willibrord začal po svém příchodu do Utrechtu s přestavbou Dagobertova kostelíka Sint-Maartenkerk, sám založil na počest Spasitele Sint-Salvatorkerk. Jeho zásluhou byl také založen klášter se školou St.-Maartenklooster, kde byli vychováváni kněží. Okolo roku založil klášter v lucemburském Echternach, což bylo místo, kde si přál být pohřben. V tomto městě našel útočiště poté, co byl Utrecht v roce přepaden Frísy v čele s králem Radbodem. Willibrordova mise tedy neprobíhala podle jeho představ, protože fríští obyvatelé na severu se raději drželi svých pohanských bohů. O pět let později, už po Radbodově smrti, v době opětovného ovládnutí utrechtského území Pipinem II., získal nový prostor pro své poslání. Nyní se Willibrord zaměřil na oblast západního pobřeží a na území jižně od Flevomeer, tehdy moře na místě Zuiderského jezera. Dostačující ekonomické zajištění mu poskytly dary Pipina, který mu věnoval
Vi ki ngov é n
především území v Brabantu a Limburku. Willibrord zemřel v roce v Echternach a za své působení si získal přízvisko „apoštol Frísů“. Dokladem jeho činnosti jsou jím založené kostely v Heiloo, ve Velzen, v Oegstgeest, Petten, Schoorl, Limmen a kostely ve Westlandu, v kraji jižně od Haagu v západních Flandrech. Pomocníka získal Willibrord v osobě dalšího anglosaského mnicha, Bonifáce, vlastním jménem Winfried, který se v Nizozemí objevil krátce po roce , když Radbod dobyl Utrecht a Dorestad. Tenkrát byly kostely poničeny a pohanství opět získalo nadvládu, zatímco představitelé církve museli uprchnout. Není jisté, za Bonifác s Radbodem vyjednával, ale pokud k tomuto setkání došlo, skončilo neúspěchem a Bonifác se roku vrátil zpět do Anglie. Později Bonifác zaměřil svou pozornost na území Sasů ve středním Německu, ale zpráva o smrti krále Radboda jej přivedla zpět do Utrechtu. V letech – působil v oblasti Vechtu a později Velzenu. Podařilo se mu obrátit na křesťanství více Frísů, a to díky propojení některých představ jejich pohanské víry s křesťanstvím. Na podnět papeže odešel Bonifác na východ, kde se stal mohučským biskupem. Mezi jeho významné činy patří např. založení německého kláštera ve Fuldě. Po třiceti letech, ve věku let, se vrátil do Fríska a nedlouho poté byl v roce ve městě Dokkum zavražděn skupinou pohanských Frísů. Podle tradice se prý útočníkům bránil s biblí v ruce. Prvním z místních duchovních se stal Liudger (–), který byl vychováván v utrechtské misii nejprve Willibrordem, později Bonifácem. Jeho šlechtická fríská rodina ho jako dítě poslala do kláštera. Liudger se v roce stal prvním münsterským biskupem. Po vraždě Bonifáce dal postavit v Dokkumu malou kapli.
Vikingové Vláda Karla Velikého patřila v nizozemských dějinách k obdobím klidu a stability, ač ze severu se již pomalu ozývalo nebezpečí v podobě vpádů skandinávských národů. Námořníci z Dánska, Norska a Švédska jako první v Evropě ovládli umě-
n Me ro v e js k é a k arol i nské ob dobí
ní stavby lodí schopných plavby jak po moři, tak po řekách. Jejich lodě – tzv. drakkary (dračí lodě) – poháněla jak vesla, tak čtyřhranné plachty. Mohly zakotvit prakticky všude, díky masivnímu kýlu se odvážily i do hlubších vod. Pohyb obyvatelstva v severských zemí byl vyvolán hladem po úrodné půdě, i když se tu nacházela ještě neobydlená území, která však byla nehostinná. V Norsku žilo prakticky všechno obyvatelstvo podél hlubokých, daleko do země zasahujících ordů, nebo v lesích, kde bylo obtížné uživit se zemědělstvím. Ve Švédsku byl obýván pouze jih země, kde se nacházely vhodné podmínky pro zemědělství. I v Dánsku byla neobydlená území, ale méně úrodná. K budoucím výbojům do kontinentální Evropy přispěla skutečnost, že majetek vždy připadl pouze prvorozenému synovi, což samozřejmě vyostřovalo situaci, kdy mladším bratrům často nezbývalo nic jiného, než získat majetek při kořistnických nájezdech. V roce napadl dánský král Godfried s loděmi území Frísů, čímž začalo stoleté období vikinských vpádů na evropskou pevninu ( ještě dříve ovšem zaútočili Vikingové na Britské ostrovy). Nejznámější obětí ničivých útoků Vikingů na nizozemském území se stalo mezi léty – město Dorestad, které do té doby patřilo k nejvýznamnějším fríským obchodním centrům. Vyrostlo na řece Rýn na pozůstatcích římské pevnosti, nedaleko dnešního města Wijk bij Duurstede. V Dorestadu se obchod provozoval již od . století, s malou přestávkou, kdy město padlo do rukou Frísů. Ale od roku bylo opět v moci Pipina a Franků, a tím nastal i rozkvět obchodu. Archeologickými průzkumy bylo prokázáno, že Dorestad, známý z . a . století, ležel jinde než původní sídlo téhož jména. Toto město již v . století, tedy v době Frísů, získalo výraznou pozici, když řemeslná výroba přežívající z dob římských v oblastech okolo Rýna (hrnčířství a sklářství) a Másy (výrobky ze železa) zajišťovala stálé obchodní kontakty se sídly na pobřeží Baltského moře. V každém případě zaujímalo město v době karolinské klíčové místo v obchodu mezi jihem říše a oblastmi na severu – Skandinávií a Baltem. Současně si udržovalo stejnou pozici na spojnici západ–východ, tedy s římskoněmeckou říší a s Anglií.
Vi ki ngov é n
Druhý Dorestad ležel asi metrů dál a jeho základy byly položeny na březích starého Rýna. Protože se koryto řeky posunulo, museli obyvatelé hráze podél vody prodloužit. V roce podnikli Dánové poprvé útok na Dorestad přes Fríské ostrovy (Waddeneilanden), Vlie (vodní cesta mezi ostrovy), města Almere a Vecht a přes řeku Rýn. Padla jim zde do rukou velká kořist, takže útoky opakovali celkem čtyřikrát, až město zcela zmizelo z povrchu zemského. Pozoruhodné bylo, že Karlovci při obraně svých fríských držav využívali proti nájezdům z jejich pohledu bezbožných Vikingů služeb jiných Vikingů. Fríská obchodní města jako Dorestad obývali totiž i vikinští obchodníci. Společně s Frísy se bránili útokům Vikingů ze severu, kteří zase spolu s frískými lupiči ohrožovali jejich obchod. V roce získali město v léno Dánové, bratři Rorik a Harald. O něco později dal sice Lothar I. Rorika uvěznit, ale tomu se podařilo uprchnout na dvůr Lotharova bratra a v roce byl již zpět. Rorik nutil císaře, aby mu propůjčil v léno celé fríské území (dnešní Holland, Utrecht a další území na severu Nizozemska), aby je tak mohl lépe chránit před nájezdy lupičů, tedy proti svým krajanům. Okolo roku odjel do Dánska, kde se pokusil získat dánskou korunu, ale neuspěl, a proto se vrátil zpět do Fríska. Odtud byl v roce vyhnán. Ke konci svého života přijal křesťanskou víru. Když byli v roce Vikingové poraženi Alfrédem Velikým v Anglii, obrátili svou pozornost na oblast Flander, kde žili až do roku . Nejvýznamnější postavou tohoto vikinského období byl Dán Godfried, Rorikův synovec. Na počátku . let . století sužoval svými aktivitami město Gent a jeho okolí, kde dva roky vládl. V roce byl obležen ve svém táboře v limburském Asseltu vojskem císaře Karla III. Tlustého. Po počátečních bojích došlo k jednání, jejichž výsledkem bylo, že Godfried získal v léno državy svého strýce Rorika, aby je – podobně jako on – ochránil před vpády ze severu. Tím počala Godfriedova kariéra: dal se poté pokřtít a za manželku získal Giselu, dceru krále Lothara II. To mu však nestačilo a spolu s manželčiným bratrem, synem Lothara II., připravoval plány na povstání, které však byly prozrazeny. Karel III. Tlustý povstání zabránil a Godfried přišel v roce
n Me ro v e js k é a k arol i nské ob dobí
o život. Významnou roli přitom hrál Gerulf, tehdy nepříliš významný hrabě, později ale zakladatel samostatného hrabství Holland. Smrtí Godfrieda skončila na těchto územích vláda Vikingů. V letech a se objevili naposledy na nizozemském pobřeží, tehdy bylo vypleněno město Tiel a byl zapálen Utrecht. Po vikinských nájezdech zmizela některá města zcela z povrchu zemského (např. už zmiňovaný Dorestad) a byly rovněž (často opakovaně) vypleněny mnohé kláštery. Konec karolinského období tak v nizozemských dějinách splývá částečně s obdobím vikinským.
Doba hrabství a vévodství ( – ) Období úpadku karolinské říše, její dělení a rozpad středního údělu („Střední“ říše) přinesl faktické rozdrobení Nizozemí na řadu více či méně samostatných hrabství, vévodství a církevních území. Další výklad o dějinách těchto územních celků tak nelze vylíčit jako jeden proud, ale rozpadá se nám na dějiny jednotlivých území, byť mnohá z nich byla načas spjata dynastickými svazky.
Utrecht Samotné utrechtské biskupství tvořila značně rozsáhlá oblast, která zahrnuje dnešní provincie Utrecht, Drenthe, Overijssel, Weluwe a město Groningen. Ve středověku se území dělilo na Nedersticht (dnešní Utrecht) a Oversticht (dnešní provincie Overijssel, Drenthe a město Groningen). Utrechtští biskupové získávali své panství postupně mezi
. stoletím, kdy jim byla udělena mnohá práva od německých králů, a . stoletím, kdy jejich feudální systém byl nahrazen úřední správou a kdy biskupové nechali své panství spravovat leníky a jmenovanými úředníky. Dlouhý boj o investituru mezi papeži a německými císaři skončil v podstatě až v roce
, kdy došlo k dohodě mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Podle ustanovení konkordátu wormského se císař zřekl investitury a souhlasil s kanonickou volbou biskupů a opatů. Papež naproti tomu vyjádřil souhlas s přítomností králů (císařů) u voleb, které nebyly pro spory kapituly nebo konventu rozhodnuty, a také s udělením lenních statků králem (císařem) po provedené volbě. V
. století se utrechtské biskupství stalo tak mocným, že v tom mohl být dokonce viděn příslib budoucí jednoty Nizozemí. Než se tato jednota ale mohla stát skutečností, ztratilo biskupství podporu císaře, který mohl tento vývoj urychlit, neboť prohrál svůj boj o investituru s papežem. Tím volba biskupa přešla na kolegium kanovníků, což znamenalo, že vol-
n D o b a hrab s t v í a v évo dství
ba biskupa od té doby byla fakticky ovlivňována místním vládcem. Biskupství se tak stalo závislé především na hrabatech hollandských a gelderlandských. Světsko-církevní vládní systém sálských a štaufských císařů v Nizozemí ukončily dvě události. V roce se vzdal Fridrich II. práv, která měl nad biskupstvím, a v roce byla vládci této oblasti propůjčena práva mincovní. Biskupství sice získalo díky rozsáhlosti svého území zvláštní postavení, ale už neurčovalo běh dějin. Naopak, okolní vládci se snažili často zasahovat do jeho správy. Navzdory tomu se biskupové dokázali ubránit hrabatům hollandským, vévodům gelderlandským nebo Frísům až do přelomu . a . století.
Flandry Okolo roku bylo nejlépe organizováno hrabství Flandry, které se rozkládalo západně od řeky Šeldy a většinou svého území bylo lénem francouzského krále. Jen malá část na východ od Šeldy byla v pravomoci římskoněmecké říše. Na celém území přitom vykonával přímou správu flanderský hrabě. Rozdělil své panství na oblasti zvané distrikty, které byly spravovány purkrabími. Hrabě pochopil, že velký užitek mu může přinést pouze kvetoucí ekonomika, a proto podporoval zakládání měst a budování kanálů a s tím související obchod. V letech
– byly Flandry spojeny personální unií s Henegavskem a právě v té době byly i na vrcholu moci. V letech – hrabě Balduin IX. (v Henegavsku Balduin VI.) stál v čele . křížové výpravy vyhlášené papežem Inocencem III. Po dobytí Konstantinopole křižáky v roce bylo vyhlášeno latinské císařství, jehož prvním císařem se stal právě flanderský hrabě pod jménem Balduin I. ( –). Ke konci . století se francouzský král Filip IV. Sličný snažil získat zpět pod svou kontrolu všechna území, která kdysi patřila k západofranské říši. Spor mezi flanderským hrabětem Gwijde van Dampierre a francouzským králem Filipem Sličným šel tak daleko, že flanderský hrabě vypověděl v roce
francouzskému králi poslušnost a uzavřel vojenský spolek s Anglií. Nato vyslal Filip vojsko, které ve dvou taženích
Fl an d r y n
Flandry dobylo s pomocí zdejších francouzských sympatizantů. Hrabě byl francouzskými vojáky zajat, a Flandry se opět dostaly pod francouzskou pravomoc. V té době anglický král – úhlavní nepřítel Francie – zastavil do Flander dovoz vlny, která byla pro flanderská města Bruggy, Ieper (Ypres) a Gent prakticky nepostradatelnou surovinou pro výrobu sukna. Díky hospodářským obtížím tak v roce
povstalo město Gent a ve stejném roce obyvatelé Brugg zmasakrovali francouzskou šlechtu a jejich fl anderské spojence. Francouzský král opět poslal do Flander vojsko, ale to bylo tentokrát krvavě poraženo. Proslulá bitva Zlatých ostruh (Gulden Sporenslag) u Kortrijku ( ) získala své jméno podle množství ostruh padlých či zajatých francouzských rytířů, které přinesli Flandrové (Vlámové) do svých měst jako symbol vítězství. Fakt, že těžce ozbrojená profesionální francouzská armáda na koních podlehla pěšímu vojsku složenému především z chabě vycvičených řemeslníků (městské milici) – to byl ve své době skutečný unikát a ostuda výkvětu rytířstva, na níž se dlouho vzpomínalo. Flanderská hrabata si navíc uvědomila, že pokud chtějí hrát významnější politickou roli, nemohou opomíjet zájmy bohatých flanderských měst. Vítězství ale bylo následováno porážkami, kdy se hrabě Ludvík II. (Lodewijk II. van Nevers, –) stal povolným nástrojem v rukou francouzské politiky. V roce nastoupil ve Francii na trůn po vymření přímé linie kapetovské dynastie Filip IV. z rodu Valois, který se pokoušel zasahovat do flanderských poměrů. Vedle toho se snažil přerušit hospodářské spojení s Anglií, od níž soukeníci odebírali vlnu. Zatčení anglických kupců ve Flandrech mělo za následek opět přerušení dodávek vlny ze strany Anglie. Flanderský patriciát se pak postavil na stranu Angličanů v začínajícím konfliktu mezi Anglií a Francií, proslulým jako stoletá válka ( – ). Pod tlakem událostí v Gentu vypuklo povstání ( –) pod vedením Jacoba van Artevelda, kupce se suknem. Byla ustavena revoluční správa města, která vyhlásila neutralitu ve sporu Anglie s Francií. Hrabě utekl do Francie a města uzavřela smlouvu s Anglií, čímž se obnovil přísun vlny do země. Spolu s tím se zvýšil i vliv Anglie na chod hrabství. Ne všichni s touto situací byli spokojeni, což se projevilo vraždou Jacoba
n D o b a hrab s t v í a v évo dství
van Artevelda po jeho návratu z jednání s anglickým králem Edvardem III. Celou akci vyvolala fáma, že by hrabství mělo přejít pod pravomoc prince waleského. V roce se Flandry dostaly díky sňatku hraběcí dcery Margarety, jediné dcery hraběte Ludvíka, s burgundským vévodou Filipem Smělým pod burgundský vliv. Filip Smělý pomohl svému tchánovi v roce porazit povstání v Gentu vedené Filipem van Arteveldem, synem Jacoba van Artevelda. O dva roky později se Filip Smělý stal hrabětem flanderským, čímž započala burgundská éra ve Flandrech a později i v celém Nizozemí.
Brabant Významným a mocným územím bylo také Brabantsko či Brabant. Už v roce bylo ustanoveno jako hrabství, zprvu v rámci Dolního Lotrinska, které bylo součástí německé říše. Začátek vzniku jednotného území se klade do dob vlády Lamberta I. († ), který sňatkem připojil Brusel a Lovaň, jeho následovník pak získal Antverpy. V roce
založil pozdější vévoda Hendrik I. (
– ) město ’s-Hertogenbosch jako čtvrté centrum Brabantska. V roce
byl Brabant v souladu s rostoucí hospodářskou a politickou mocí povýšen na vévodství, přičemž titul byl odvozován od Lotrinského vévodství. Hlavním střediskem vévodství se stal Brusel. Vévoda Hendrik I. byl uznáván i hrabaty gelderským a hollandským jako mocný panovník. Své bohatství zakládal na prosperujícím obchodu, zejména na textilní výrobě (proslulé brabantské krajky a sukna). Pro Brabant byla po ekonomické stránce významná obchodní cesta vedoucí z Kolína přes Maastricht, Lovaň a Brusel do flanderských Brugg. Brabantští vévodové zaměřovali svou expanzi především na východ. V roce získali správní práva nad Maastrichtem. K největšímu rozkvětu vévodství došlo za vlády vévody Jana I. ( –). Jan I. se narodil jako syn Hendrika III. a Aleidis Burgundské pravděpodobně v Antverpách. Na trůn nastoupil po smrti svého bratra Hendrika IV. V roce se oženil s Margarethou van Dampierre, dcerou vlámského hraběte Gwijde van
Hol l a n d n
Dampierre. Jeho první žena, dcera francouzského krále Ludvíka IX., totiž zemřela již v roce , tedy necelý rok po svatbě. Jan I. se projevil jako mocný panovník, který dokázal zvětšit své panství, reorganizoval správu svého dvora a přijal různá opatření ke zlepšení hospodářství. Jeho snaha prosadit svůj vliv i v jiných oblastech ho přivedla ke sporu s arcibiskupem kolínským. Ale protože jeho politika byla spojena s obchodními zájmy na řece Rýnu, byl podporován, hlavně finančně, městy. Za odměnu jim přiznal mnohá privilegia. Když v roce zemřela bez dětí vévodkyně Irmgard Limburská, koupil Jan I. následovnická práva od jednoho z jejích dědiců. Jeho čin se ale nezamlouval vdovci po vévodkyni, Reinoudovi I. van Gelre. (Gelre bylo v té době území na jihovýchodě od Maastrichtu.) Spor vedl až k bitvě, která se odehrála . června u Woeringen (německy Worringen, dnes část Kolína nad Rýnem). Na straně gelderského vévody bojovala vojska hraběte lucemburského i arcibiskupa kolínského. Vítězství nad vévodou z Gelre a jeho spojenci způsobilo, že se brabantský vévoda stal současně vévodou limburským a odpoutal se od císařské moci. Na konci . století se tak Brabant stal významným mocenským subjektem. Ve . století vévodství ale pomalu ztrácelo vydobytou pozici. K tomu přispěl i problém nástupnictví, když Janem III. ( –) vymřel vládnoucí rod v mužské linii. Jeho dcera Johana, která se již v roce stala vdovou po henegavsko-hollandském hraběti Vilémovi II. (IV.), se provdala v roce
za Václava (Wenceslas), vévodu lucemburského a nevlastního bratra císaře Karla IV. Jejich vládu odsouhlasila města i šlechta. Manželství ale zůstalo bezdětné, a tak v roce po smrti manžela přenechala vdova svá nástupnická práva Margaretě, manželce burgundského vévody Filipa II. Smělého. V roce tak nastoupil na trůn první z rodu Burgundů – Antonín (Anton), a tím došlo definitivně ke sloučení Brabantska a Limburku.
Holland Ještě důležitější mocenská pozice než Brabantu připadla pozdějšímu hrabství Hollandu, které se pomalu rozšiřovalo z oblasti Kennemerlandských dun.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
