Semonický Občasník Časopis Farního sboru Českobratrké
Třinácté číslo - Advent a
církve evangelické v Semonicích
Vánoční svátky 2003
Z obsahu:
• Předadventní rozjímání Svatopluka Karáska a Jiřího Hůlky
• Biblické hodiny v našem sboru • Týdenní vodácký tábor na polském Dunajci
• Má práce ve vězení - nedělní odpoledne s bratrem farářem Miloslavem Vašinou
• V. ročník tradičního setkávání křesťanů v předvečer Husova výročí na památném Chloumku
• Semonická neděle s hronovským farářem Michalem Kittou
• Sborové volební shromáždění 5. října 2003
• Jak zapůsobila Francie na bratry Radoňovy
• Mládež a my • Milíčův dům • Program bohoslužeb v našem sboru o Vánocích 2003
Novorenesanční evangelický chrám v Semonicích z let 1869 až 1872 (stav v roce 2000 na fotu J. Matějky)
TÉMA: „ HOSPODIN JE MŮJ PASTÝŘ "
Žalm 23. verš 1.
PŘEDADVENTNÍ ROZJÍMÁNÍ „Hospodin je můj pastýř“ - biblické slovo, které nás dnes oslovuje, je zapsáno v Žalmu 23., ve verši prvním.
ným směrem, on zná tu nejlepší pumpu, kde natankujeme tu nejkvalitnější šťávu a zadarmo nám tam umyjí i přední sklo, abychom měli nejlepší výhled na cestu a patřičnou bdělost k jízdě, i světla ošplouchnou, abys viděl na díry a jámy ve vozovce, olejem vnitřním pomaží útroby, olejem vnějším ozdobí Tvůj vůz až blednou Tví nepřátelé. Tak nějak by se to muselo přebásnit pro úplně soudobého člověka, ale nevím, kdo z nás by se to učil nazpaměť a když už, tak bychom se v závěji nebo na výslechu smáli bez vnitřního posilnění a pomalu by nám úsměv tuhnul a mrzl na rtech. Ne, nebudeme to modernizovat, necháme to staré a dobré - Hospodin je můj pastýř. Je-li on pastýř, pak jsme my sestry a bratři - ovce - ovce jeho pastvy. Je-li pastýř obrazem velebným, pak náš obraz ovce příliš důstojný není. Vždyť ovce přílišným důvtipem nevyniká, vyjukaně bečí a není schopná samostatného života, musí se držet hezky stáda, sama je v koncích, ztratí-li se, je úplně ztracena. Obraz ovce se pro člověka nehodí. Filosofové moderny vyvázali individuum z lidského stáda, nově nalezli cenu i krásu jednotlivé lidské bytosti, existencionalisté byli oslněni vnitřní životní kreací osobnosti Camusův „cizinec“ je vnitřně autentický, je natolik plně sám svůj, že se již nevztahuje ani k nejbližším, pevně až hrdinně podoben řeckým Bohům, dlí a bytuje sám v sobě. Necítí nic, cítí jen svou oproštěnost, vyvázanost ze všech vztahů. Postavy z Kunderových románů se o tuto hrdinskou oproštěnost snaží též, vyjdou směle na individuální cestu, ale vždy se čtenáři před očima sesypou - truchlivý bůh vytváří své individualistické neosobnosti už bez patosu hrdinství. Hodně energie věnovali myslitelé tomu, aby člověk nebyl stádní, aby nežil jako ta ovce, neschopen vlastní existence. A vyznám-li dnes „Hospodin je můj pastýř“, nehlásím se tím zpět do té stádnosti, nechci být jen ovcí či ovečkou, člen stáda, duchovní party či partaje, nezříkám se tím své osobnosti, své výjimečnosti, své odpovědnosti, nezařazuji se mezi ovce neschopné své vlastní existence? To, co není možné ve světě, to je možné v Bohu. V Bohu to jde, ve víře to jde vzdát se sám sebe, ale pozor - pouze a jen v Bohu to jde - pouze a jen v pravém, živém, suverénním, lidmi nezkresleném a lidmi nespravovaném Bohu. Jen tam to jde, jinak se vždy jedná o velký malér, o tragédii životní cesty, v jakémkoli jiném vedení budeme svedeni a povedou nás jako ovce na porážku. Tedy ne jakýkoli pastýř, ne ten či onen
Pane života, následujeme Tě jako ovce, jdeme za Tebou s důvěrou, směrem do neznáma cupitáme za Tebou. Amen.
Přátelé v Kristu, My, tradiční evangelíci umíme 23. Žalm nazpaměť. Dnešní mladí jsou svobodomilní a příliš je nebaví učit se biblické verše nazpaměť, pak je memorovat a odhrkávat. Ale umět důležité pasáže Písma nazpaměť, to má hlavní výhodu v tom, že to v paměti máme stále při sobě. Například dnes mnozí vzpomínají (i sám Svatopluk Karásek), že když je vedli v poutech na výslech, chtěli v sobě zmobilizovat vnitřní sílu a tak lovili v paměti a cestou těmi dlouhými chodbami si v duchu odříkávali: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku“ a poté, vnitřně posíleni, byli předvedeni před vyšetřovatele. Každý z nás se může dostat do extrémní situace, zabloudit na běžkách, za tmy zlomit lyže, brodit se po pás sněhem neznámo kam, mohou přijít takové chvíle - při autonehodě, při zranění, na kapačkách, kdy mobilizujeme poslední síly, kdy jde o duchapřítomnost, kdy nemáme po ruce Bibli a naopak máme po ruce to, co máme uloženo v paměti. Vnitřní myší dvakrát klikneme a v hlavě a v srdci naskočí program víry, který nenaprogramoval žádný z lidí, ale sám velký programátor a operátor, sám největší Macher. Macher je z němčiny a přeložíme to - Tvůrce. Ano, ten žalm umívali evangelíci nazpaměť jako vřelé vyznání víry, které měli stále při sobě. A právě proto, že je s mnohým z nás srostlý, že je to klenot našeho nitra, proto k němu přistupujeme s bázní a třesením, aby ten klenot naším neobratným výkladem neztratil svůj jas, abychom mu dalším broušením neubrali na grádech či karátech. Hospodin je můj pastýř. V obraze je Bůh přirovnáván k pastýři. Původní Izrael, to byl lid pastevců - nomádi-stanaři, lid pod širým nebem - na cestě. Stále pásli, téměř všichni byli původně pastýři či pasáci. Pastýř, to bylo něco naprosto běžného a každodenního. Pro nás to zní velebně a malebně, vzdáleně - pastýř. Kdybychom chtěli hledat dnešní ekvivalent k pastýři, tak bychom pro tu známost a každodennost nuseli asi použít - řidič. Hospodin je můj šofér, veze mne správ-
2
pastýř, ale Hospodin je můj pastýř.
stočený had, nezabývat se jen sám sebou, ale vírou prorazit kuklu vlastního já a spřáhnout se s Bohem.
Hospodin, to je pojem s osvobozujícím obsahem, žádný z lidí a nic ze stvořeného - pouze svatý a jediný nestvořený - jde před námi jako ten pastýř a pouze pro něj se mohu zříci sám sebe, pouze jemu vyznám, že nejsem sám svůj, ale že patřím jemu - že on je ve mně, bečící a nezajištěné ovci, pastýřem. Jen ve víře je to možné se dát, odevzdat, neboť pouze v Něm není žádné lsti, jen On to nezneužije, jen On Tě skutečně osvobozuje, zachraňuje, vodí Tě a pase Tě na nejlepších pastvách. Já tedy sdílím spolu s existencionalisty jejich odvážný zápas o vlastní a plnou existenci. Ve světě nebudu a nechci být ovcí. Ale Bohu se odevzdávám, zříkám se sám sebe, jen jím chci být veden. Jak to říká Martin Buber - každý musí začít sám u sebe, u vlastního já.
„Zlom kukly drsné jho, v motýla pestrého už vylíhnout se koukej.“ Na své osobní a neopakovatelné cestě došlo, dojde či dochází k setkání s Bohem - „musíte se znovu narodit, tentokrát z Ducha“ - znovunarození, to je ten průlom, to je exodus, vyjití z vlastního omezení, z kukly vlastního já - to je osvobození, to je, panečku, teprve oproštění, až zde, v tom odevzdání se, až v tom zvolání „Hospodin je můj pastýř“ začínáme tušit, co je pravá svoboda. Pastýř jde před svým stádem a mluví či zpívá, ovce jdou za jeho hlasem, znají jeho hlas a jdou za ním. Jedna rabínská tradice říká, že Hospodin, když tvořil svět, tak si přitom zpíval. Jako můj a náš pastýř mluví a zpívá si dodnes. Kdo zaslechne jeho hlas, jde za ním a tím se stává účastníkem společenství poutníků, kteří jdou skrze naše dějiny za jeho hlasem, za jeho slovem a zpěvem.
Ano, tak se musí začít, ale nikdo ať neskončí jen sám u sebe, není možné se stále zabývat sám sebou, rotovat kolem sebe v jediném egocentrickém zaujetí, to je dost bídný konec. Takže to zadání je dost obtížné. Začít sám u sebe, nikomu z lidí, žádnému vůdci ani straně, ani státu, prostě ničemu nedat své srdce a přitom nezůstat jen sám svůj, ten izolovaný, bezvztahový, sám do sebe
Amen. Svatopluk Karásek a Jiří Hůlka
BIBLICKÉ HODINY V SEMONICÍCH kde se bratři a sestry k těmto vzdělavatelným chvilkám scházejí, rapidně klesá účast.
„Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20)
Ani Semonice nejsou výjimkou. Ještě před patnácti lety mnohdy bývalo na pravidelných biblických hodinách více účastníků než na nedělních bohoslužbách. V této souvislosti vyvstávají mnohé otázky, na které ovšem nelze vždy jednoznačně odpovědět. Jsme natolik zaměstnaní, že nemůžeme najít čas na společná vzdělávání? Nemáme zájem se dozvědět něco více, než co můžeme přijímat z nedělního kázání? Nebo klesá zájem o Bibli vůbec? Nebo nám naše pohodlí nedovolí vyjít v pozdním odpoledni z vlastního domova? A jistě by se dalo najít mnoho dalších otázek a mnoho dalších argumentů. Ale na tyto otázky si každý odpověz sám.
Neodmyslitelnou součástí sborového života bývaly v naší evangelické církvi biblické hodiny. Vzdělávat se v Písmu ostatně patří mezi tradice, které vytvářeli naši předkové písmáci, k nimž se stále ještě hrdě hlásíme. Vzdělanost, a to nejen v Písmu, patřila k doménám evangelíků. Členové evangelických církví byli lidé sečtělí, jejich rozhled často převyšoval široké okolí, což bylo znát hlavně na venkově. Dodnes značnou část církve tvoří vzdělaní lidé. To také - v dobách ještě ne tak dávných - byla dobrá berlička, když se mocní snažili národ přesvědčit, že víra je pouze pro lidi zaostalé, a my pak váhali, zda na tom tvrzení není přeci jen něco pravdivého. Vzdělanost evangelíků měla své pevné kořeny právě v četbě a studiu Písma.
Ta hrstka „statečných“, která nenachází dostatek důvodů, proč se vždy ve středu v 18:00 hodin nevydat na faru v Semonicích, může jen litovat ty, kteří ony důvody nalézají. A myslím, že je proč litovat. Již druhým rokem probíráme evangelium podle Lukáše, abychom vždy znovu, s každým novým oddílem, zjišťovali, jak velice aktuální zvěst evangelia je. O tom svědčí společné rozhovory,
Neodmyslitelnou součástí sborového života bývaly v naší evangelické církvi biblické hodiny. Dnes už to neplatí. Jsou sbory, kde se biblické hodiny pro nezájem nekonají. V mnoha sborech,
3
které po vyslechnutí biblického výkladu bratra faráře účastníci rozvíjejí. Výklady bratra Kučery jsou fundované a srozumitelné. Písmo promlouvá do našeho každodenního života. Nalezneme v něm mnohé podněty, mnohá varování, mnohé otázky i odpovědi. Pravda, stane se tu a tam, že se diskuse od tématiky probíraného oddílu vzdálí, ale počátek je vždy právě v tom, co jsme mohli vyslechnout.
ho života, z literatury a podobně. My dnes máme pouze ten jeden program biblický, ale myslím, že to vůbec nikomu z účastníků nevadí, ba právě naopak se ukazuje, že Bible je velice inspirativní a při promýšlení její zvěsti můžeme nalézat sami její propojenost s životem. Škoda, že se nalézá jen tak málo zájemců o její hlubší poznání, a to nejen u nás v Semonicích. Naši předkové, kteří často pro Písmo riskovali nejen vlastní majetek, ale i životy, by se dnes asi nestačili divit.
Dříve bývalo zvykem, že biblická hodina měla dva programy. Ten první byl výklad Písma a ten druhý pak byl volnější, přinášející něco z běžné-
Jaroslav Andrejs
TÝDENNÍ VODÁCKÝ TÁBOR NA POLSKÉM DUNAJCI očima a perem Petra Hrudky (12 let) Po roce se opět konal týdenní vodácký tábor v Polsku na překrásné řece Dunajec. Původně bylo v plánu sjíždět řeku Poprad, ale protože v ní bylo velmi málo vody, jeli jsme na Dunajec. Tábořili jsme v polském městě Krosčenko nad Dunajcem a bylo to tam opravdu dobré. Já jsem byl na takovém týdenním táboře poprvé, ale bylo to prima. Každý den jsme vstávali ke snídani kolem půl deváté. Hned ten den první senior Vojen Syrovátka (ten na žádné vodě nesmí samozřejmě nikdy chybět) stanovil se svým pomocníkem Evženem Šmidtem st. (po celou dobu tábora nám dělal i lékárníka) službu. Denní služba měla mnoho povinností - ráno nám měla udělat snídani, na dobu poté si připravila ranní pobožnost, při našem sjíždění Dunajce nám měla nachystat svačinu a na dobu večerní samozřejmě uvařit něco dobrého k jídlu.
do říčního proudu, nebo je umisťovali do vozíků za auty. Jednou, když jsme sjížděli malebnou část Dunajce, jsme se zastavili u rozeklaných skal, jejichž název si bohužel již nepamatuji. Když jsme tedy přistáli při břehu, tak si několik kluků (a dokonce i holek) šlo nejen zaplavat, ale dokonce i zaskákat. No, to tedy byl zážitek! Při zpáteční cestě do tábora se někdo i „cvaknul“, ale mě na raftu tahle záležitost nepotkala.
Když se do plánu dostalo, že budeme sjíždět první úsek Dunajce, dali se všichni s obrovskou chutí do práce. Buď dávali lodě (mimochodem měli jsme jedenáct kánoí a tři rafty), tedy kánoe
Po večeři pak měl Vojen svoji pravidelnou večerní pobožnost. Každý den mi utekl jako ta voda v Dunajci a tak uběhl i celý týden. Poslední
4
den jsem šel spát mnohem později než kdy jindy. V neděli 27. července ráno jsme vstávali dost brzo
a hned po snídani jsme se vydali na cestu. Do České republiky, do Jaroměře, Semonic, Dvora Králové nad Labem, prostě zpátky do českých krajů. Týdenní vodácký tábor na Dunajci v polském městě Krosčenko se mi hrozně moc líbil. Doufám, že příští rok pojedeme zase a třeba i někam mnohem dál. Nepředbíhejme ale. Letos to tedy bylo super! Seznámil jsem se s novými mládežníky a prožil s nimi celičký týden v Polsku. A věřte, bylo to prima. Petr Hrudka
MÁ PRÁCE VE VĚZENÍ První neděle v měsíci, tentokrát druhou květnovou neděli, s farářem Miloslavem Vašinou ze sousedního sboru Náchod - Šonov Sešlo se nás v tom květnovém nedělním odpoledni (11.5.2003) šestadvacet a kdo přišel, nelitoval. Pokusme se nyní alespoň z kusých a mnohdy neurovnaných poznámek sestavit alespoň trochu smysluplnou zprávu pro ty, kteří se zúčastnit nemohli.
ukončit. Ale mnohé současné situace ho vždy znovu a znovu přesvědčí, že v pokračování je vždy možno nalézt nový smysl. Vždyť vždy po odhalených těžkých zločinech se vzedme rozhořčená vlna těch, kteří by byli pro znovuzavedení trestu smrti či alespoň pro razantní zvýšení trestních sazeb. I v našich evangelických kruzích se najdou lidé, kteří si myslí, že dnešní kriminál vlastně kriminálem není a že nemá vůbec žádný smysl, aby farář za lidmi tam zavřenými chodil. Ale už svatý Pavel v listu k Židům přece říká, že máme navštěvovat vězně, jako bychom sami vězni byli.
Nejprve jsme zkusili zanotovat jihoamerický spirituál ‚Za ty, kdo hladem trpí a bídou‘ (dodatek k Evangelickému zpěvníku 621). Obzvláště druhá a třetí sloka nám navodila tu správnou atmosféru: „Za ty, kdo bolest mají a pláčou, prosíme: Zjev svoji slávu! Také za ty, kteří jsou svázáni pouty, prosíme: Zjev svoji slávu! Za ty, kdo Slovo svaté tvé kážou, prosíme: Zjev svoji slávu! Za ty, kteří ve jménu tvém bližním slouží, prosíme: Zjev svoji slávu!“
Faktem zůstává, že naše česká vězení jsou stále spíše školou zločinu a to na faráře působí jako silně demotivující záležitost, a i proto se modlí o to, aby alespoň pro několik promile vězňů školou zločinu nebyla. Nemůžeme nikoho odsuzovat. Francouzský válečný letec a spisovatel Antoine de Saint - Exupéry kdysi napsal - ‚ani v chrámu tě Bůh nesoudí, ale přijímá.‘ Máme také i my přijímat ty, s nimiž si nevíme rady. A tak člověka stále přepadají myšlenky jako - proč tam chodím, jsem tam něco platný? A pak si uvědomím, že hlavní motiv je ten, že věřím, věřím, že i v tom vrahovi je možnost navázat kontakt s lidmi a uznat, že je vinen. Je nutné, dokázat jim, že nejsou jen pouhý odpad (tak je jim to někdy dáváno na vědomí ze strany bachařů), naznačit jim, že skrze Boha, ale i skrze nás, nejsou pro nás jen tím odpadem.
Více než deset let slouží bratr Vašina těm, kteří na první pohled slovo Boží ani nepotřebují. To se však jen zdá. Přes deset let navštěvuje různé typy věznic, v poslední době nejčastěji v Hradci Králové kde při biblickém slovu sbírá stále nové a nové zkušenosti, stále znovu a znovu se i sám učí. A potřebuje to, neboť jak sám říká - není v tomto působení nijak vyučen. A kdo vlastně v naší zemi je? A tak ho stále znova a znova trápí mnohé pochybnosti, mnohdy mu procházejí hlavou i úvahy, zda by nebylo lepší tuto činnost
5
Bratr Vašina se domnívá, že jeho osvobozuje při této práci teologie naděje. Ta povzbuzuje, ukazuje východiska a to i tehdy, když se to lidsky zdá skoro nemožné. Nikdy se do této funkce nehrnul, ale protože před tím pracoval deset let jako sanitář v českolipské nemocnici, i proto do toho šel. Vždyť za komunistické totality se volalo po možnosti dostat Slovo, bibli do vězení a nyní, kdy ta možnost se najednou v roce 1990 otrevřela, bylo by hříchem ji nevyužít. A navíc, v naší zemi je tato pomoc vězněným ekumenická. V ostatních státech je to jinak, my jsme v tomhle jediní (a to i ve vojenské oblasti). Ne každá církev k tomu přistupuje stejně. Například některé (apoštolská) si mysleli, že obrátí na víru celé vězení. Ovšem podrazy a finty ze strany vězňů jsou obrovské. Dost dlouho trvalo, než bratr Vašina rozpoznal, zda je to ze strany vězňů upřímné. Dělají ze sebe chudáky, snaží se vyprosit léky, ze všeho totiž dokáží vyrobit drogy.
lické farářské taláry připomínají vězňům soudcovské oblečení, ale přesto si i v Hradci Králové tenhle kněžský šat přejí. Alespoň na velké svátky. Vězni přicházejí dobrovolně, někdy ze zpovědních důvodů, prožívají svá mnohdy opravdu velká traumata. Někteří přicházejí jen proto, že jim to umožňuje přerušit šeď, fádnost vězeňského života. Někteří chtějí (i mnohonásobný vrah), aby s nimi farář jako jejich důvěrník šel i k jejich procesu. Jen proto, aby tam byl (a v průběhu procesu úpěnlivě sledují farářovu tvář, je to mnohdy pro ně jediná jim příznivě nakloněná tvář). Někdy si bratr Vašina sám pro sebe postěžuje, že nemá dostatek vědomostí a znalostí, pročítá brožury, účastní se školení, ono to vůbec není jednoduché, neboť mnozí lidé ve věznicích jsou velice inteligentní. Člověk stále musí hledat prostor pro vcítění se do druhého člověka. A ten prostor vskutku existuje, pro vězně je tady někdo i za těmi paragrafy, u něhož nebyli odepsáni. Zůstávají pro něho člověkem i s tou vinou, za niž byli potrestáni. I dva křty již ve vězení bratr farář vykonal, takže východiska se nacházejí. Nejhorším obdobím ovšem zůstává doba, kdy se potrestaní dostanou ven. Kde je pojednou ono dobro? A právě v té době, když jim nepomůžeme, dostanou se zpátky, zpátky k oněm jídlům servírovaným třikrát denně a k tomu vězeňskému kavalci - k jediným jejich ‚jistotám‘ v našem světě. Jistě, máme i u nás tzv. předpropouštěcí oddělení. Půl roku před propuštěním mají chodit s vychovatelem ven, dělat nákupy, navštívit třeba kino či poštu. Třeba již po takových šesti letech ve vězení se obrovsky mění lidská psychika.
I pro tuto obtížnost dnes ředitelé pětatřiceti věznic prosí o duchovní a říkají - nikdo k nám nechodí. Tahle absence duchovních ve věznicích je pociťována hlavně v severních a severozápadních Čechách. Skutečně ne každý může tuto práci dělat. Bratru Vašinovi zřejmě - podle jeho vlastních slov - pomohlo to, že v dobách, kdy neměl státní souhlas, dělal všechno možné (i v kamenolomu). Věří, že postupně budou i z bohosloveckých fakult u nás vycházet lidé, kteří k téhle práci budou mít i odborné vzdělání. Byli jsme seznámeni i s tím, že máme v naší zemi nyní čtyři základní kategorie výkonu trestu - věznice s dohledem (ta je v Hradci Králové na Pouchově - i tam bratr farář dochází), věznice s dozorem, s ostrahou a zvýšenou ostrahou. Jsou mezi nimi dost podstatné rozdíly. Ženské věznice se pak dělí na věznice bez dětí a s dětmi (ta je ve Světlé nad Sázavou). Ve věznici v Řeporyjích působí sestry boromejky, tam je součástí trestu i to, že jsou zařazeny trestankyně jako pracovní síly - nejen například v prádelnách, ale i jako zdravotní sestry.
A právě zde začal bratr Vašina porovnávat nás s vyspělou zemí na západě - s Nizozemskem. A nedopadá to srovnání pro nás slavně. Přes ústředí naší Diakonie navštívil s mnoha dalšími zainteresovanými moderní věznici v Haagu (krom jiných tam sedí i bývalý prezident Jugoslávie Miloševič). Větší část věznice je klasickou věznicí, v níž pracuje profesionálně i farář. Má za manželku Moravanku a právě díky jim jsme mohli poznat ony obrovské rozdíly mezi nimi a námi. Mají i tzv. ‚Dům na půli cesty‘. Bratr farář nám nechal kolovat knížečku, kterou si odtamtud přivezl - má pro nás krkolomný název ‚Cel met Uitzicht‘. Jsou na ní
Je nutné i mezi těmi provinilými hledat tvář Krista. Hledat to pozitivní v nich. A bratr farář věří, že to je možné najít i v těchto prostorách. Evange-
6
a v ní zajímavé ilustrace - například obraz volné krajiny a nad ní se vznáší zeměkoule za mřížemi, nebo jiný obrázek znázorňuje zamřížovanou celu a v ní se u stropu vznáší ještě malá klec. Nutí ty ilustrace člověka hodně přemýšlet. Obrázky i texty v knížce vypovídají o tom, co lidé, kteří se dostali za mříže, cítí. Co cítí po ztrátě svobody, protože ta se ztrácí i v tzv. fešáckém kriminále.
trestaní klidně utéct a páchat zločiny dál. Všichni u nás vědí, že by takovéhle ústavy holandského typu měly u nás existovat, ale ministerstva si to zatím stále přehazují jako horký brambor. Z diskuze pak vyplynulo, že při návštěvách faráře ve věznici se ovlivňují účastníci navzájem - farář vězně, vězni faráře. Zakončili jsme krásnou písní, která se svými několika slokami perfektně hodila k tomu, co jsme si právě vyposlechli.
U nás zatím společnost není demokraticky připravená na přijetí propuštěných vězňů. Praxe s přechodem vězňů na svobodu je vynikající. Pět věřících vytvoří v ‚Domě na půli cesty‘ směnu. Vaří se tam, je tam přítomen i psycholog, pomáhají si všichni navzájem ve všední dny i v neděli. Je tam zaměstnáno osm farářů na plný úvazek, konají se bohoslužby pro ty, kteří mají zájem. Všichni tam mají práci a tím i peníze na zaplacení všech požitků. Na jejich shromáždění je polovina lidí z místního sboru, druhou polovinu tvoří vězňové. Po službách Božích se sesednou a povídají si. Vězni tak mají stále styk s venkovní skutečností a jsou pak lépe připraveni pro návrat. U nás je nedostatek detenčních (záchytových) ústavů, v Holandsku tyto ústavy mají. Oddělují například psychopaty od ostatních, zvlášť mají ústavy pro mládež. Spolupracují s psychiatry a provinilce léčí. U nás - například v Bohnicích - mohou po-
Neskládejte v mocných naději (Dodatek k evang. zpěvníku 632, hudba i slova M. Rejchrt) Vláda Jeho není na chvíli, pravda věčně platí v jeho říši, V jeho panství není násilí, blaze tomu, kdo hlas jeho slyší. Žíznivým dá napít z pramene, nedolomí nalomenou třtinu, Proměňuje srdce kamenné, odpustí i zbloudilému synu. Znaveným On síly dodává, uvězněným snímá pouta z rukou, Stojí při těch, kdo jsou bez práva, otevírá všechněm, kteří tlukou.
Jiří Matějka
DOPIS NEJMLADŠÍ SESTŘE Jedna malá holčička Neposedná, povídavá, zvědavá Ale také neposlušná Na všechno se vyptávala
Z plic se dere vzduchu sykot Raději mi nařež, mamko, a hned na to slaných slzí proud Do náručí dcerku vzala Slané tváře zulíbala, ten krásný den by si kazil jenom bloud
Co prý písek povídá, když se po něm procházíme A zelenou travičku nebolí, když při chůzi celičkou ji ohýbáme
Maminka nám odpouštěla tak, jak Bůh nám odpouští Přesto víme, když zlobíme, trest si spíše zasloužíme A nejhorší trest by byl, kdyby Bůh k nám nemluvil On však mluví, mluví k nám stále I když mnohdy slyšet nechceme Jeho hlas nás laská a slzy stírá Říká - zachrání Tě láska, neboj se, jsem s Tebou, povzbudí Tě víra
Maminka odpovědi hledá, děvčátko si říci nedá Zlobí, zlobí I maminka se zlobí Na nic se mne dnes už neptej, nic ti nepovím Dnes již s tebou nemluvím Ticho netrvalo dlouho, přerušil ho pláč a vzlykot
Věra Andrejsová
7
V. ROČNÍK SETKÁNÍ NA LEGENDÁRNÍM CHLOUMKU K PŘIPOMÍNCE MISTRA JANA HUSA 5. ČERVENCE 2003
i k dnešnímu posluchači. Zřetelně zazněla výzva k zachovávání úcty k Hospodinu, k milování Boha a s tím neoddělitelná výzva k milování bližního. Ta slova měla svoji platnost v době Ježíšově, a vlastně již Starý Zákon má podobnou výzvu, a stejnou naléhavost měla v době vystoupení Jana Husa jako i dnes. Časový rozdíl několika staletí nic neubral na jejich naléhavé aktuálnosti. Připomněli jsme si také výzvu, že nikdo nemá druhému člověku ubližovat ani tělesně, ani duševně, ani špatnou radou či mu dokonce sloužit špatným příkladem.
„Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 6,20)
Od rána byla obloha zatažená šedivými mraky, vítr silně profukoval a dešťové přeháňky střídaly jedna druhou. Začínající léto ukazovalo svoji horší tvář. Na počasí nebylo nic, co by lákalo k výletu kamsi na kopec. Neslibovalo žádné příjemné zážitky v přírodě. A přece jsme se na Chloumku sešli opět v tradičním počtu kolem třiceti. Ani nepřízeň počasí neodradila skupinku věrných, aby si opět po roce připomněli odkaz Mistra Jana Husa. Program byl opět v režii bratra kurátora Jaroslava Andrejse.
Po modlitbě oslavující Boha Hospodina jsme společné setkání zakončili zpívanou modlitbou „Otče náš“. Počasí přes všechny hrozby nakonec ukázalo přívětivější tvář, takže jsme nemuseli použít - v pohotovosti pro všechny případy připravené - deštníky a pláštěnky a vzájemně si popřát šťastný návrat domů a příští rok, dá-li Pán, opět nashledanou.
Po krátkém přivítání zazněla již tradiční píseň s Husovým textem „Jezu Kriste, štědrý kněže“. Poté se ujal slova bratr farář Kučera, aby nám připomněl některá data ze života Jana Husa. Jeho životní zápas o čistotu a pravdivost církve, který ho přivedl až na hořící hranici, zapálenou těmi, kteří nechtěli myšlenky Mistra Jana přijmout. Poté jsme zazpívali píseň „Ó svatý Bože, slyš naše hlasy“, jejíž slova jsou modlitbou za český národ s připomínkou Jana Husa, jakožto výjimečné postavy naší historie.
Jaroslav Andrejs „Vzbuď nám, ó Pane, jak Hus byl, lidi, by český národ budili zas, ať srdce naše jásajíc vidí, že vrací nám se milosti čas. Ó vyslyš prosby za národ český, ať zvýšen českým jsi hlaholem, a naprav všecky ty jeho stezky, ať zkvete rajsky ta česká zem!“
Potom si vzal slovo bratr kurátor, aby nad textem Matoušova evangelia ze šesté kapitoly, dvacátý až dvacátý čtvrtý verš, přiblížil slova Mistra Jana z jeho kázání na tento oddíl. A opět jsme si mohli uvědomit, že slova výkladu evangelia tak, jak je pojal Jan Hus, mohou aktuálně promlouvat
(Šestá sloka písně 580 Ó svatý Bože, slyš naše hlasy)
PAHORKY DÁVNÝCH MÝTŮ s pozoruhodnou historií a zvláštní mystickou aurou.
V loňském čísle Semonického občasníku jsme si uvedli některá základní data o bájném Chloumku. Podívejme se nyní, jak se dá hledět na minulost z jiného úhlu. V našem prostředí možná ani nevíme, že u nás vychází týdeník zvaný AURA. A v jeho 45. čísle (na týden 3. - 7.11.2003) je na straně patnáct uveden článek pod stejným názvem, jaký jsme uvedli zde v záhlaví. Uveďme si tedy podstatnou část z článku Jana R. Hrdiny. A čtenář sám si udělá obrázek o tom, co může či nemůže akceptovat. Tak tedy -
Síla místa Tyto dva pahorky byly osídleny už odpradávna a jedna kultura tu střídala druhou. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí již z mladší doby kamenné, kdy na úpatí Chloumku stála malá vesnice, jež byla následně vystřídána lužickou osadou. V době železné (poslední zhruba čtyři staletí před narozením Krista - pozn. redakce SO) se pak na úbočí Chloumku usadili Keltové, kteří tuto oblast obývali po několik staletí. Důkazem jejich pobytu je poměrně rozsáhlé žárové pohřebiště
Na jih od královského města Jaroměře vystupují z krajiny dva nápadné pahorky
8
a pár dochovaných pozoruhodných pověstí, ke kterým se vrátím později. O keltském osídlení na této lokalitě není sice mnoho známo, ale dá se předpokládat, že celá oblast těchto dvou pahorků byla jakýmsi harmonickým celkem. Chloumek byl posvátným kultovním místem, kde probíhaly obřady, a Prašivka - jak potvrzují archeologické nálezy - byla místem světským, kam se lidé uchylovali v dobách nebezpečí, a to nejen za časů Keltů, ale už mnohem dříve.
který používala např. B. Němcová, pavuz. Podle slovníku to prý znamenalo silný kmen, který se podélně pokládá a upevňuje na vysoko naloženou fůru sena nebo obilí.) Další z pověstí mluví o tom, že na Chloumku byla založena kaple samými věrozvěsty, Konstantinem a Metodějem. Z této kaple vedl otvor do nitra kopce, v němž byly tajné podzemní prostory, kdy byly později ukryty zlaté liturgické předměty značné hodnoty. O přítomnosti Konstantina a Metoděje sice můžeme docela s úspěchem pochybovat, ale druhá část pověsti už tak nesmyslná být nemusí. Při parapsychologickém průzkumu se totiž psychotronikům, kteří si nepřejí být jmenováni (Otázka redakce SO - proč asi?), tyto pověsti povedlo osvětlit a vytáhnout je tak z říše bájí.
Po dlouhém čase byli Keltové vystřídáni slovanskými kmeny, které se tu usadily již natrvalo... Otázkou však je, proč toto místo tolik přitahovalo dávné kultury? Na tuto otázku se nám snad podařilo najít odpověď po důkladném průzkumu celé lokality a za pomoci parapsychologů. Folklor jako klíč
Magická aura
Pro úplnost celého příběhu je důležité seznámit se s pověstmi, které k Chloumku a Prašivce patří již od úsvitu českých dějin. Nejstarší z pověstí, která nás odkazuje na přítomnost Keltů, vypráví o vesnici ležící mezi oběma pahorky. Ona ves se jednoho dne propadla do země i se všemi obyvateli a na jejím místě vyrostl strom s krvavou mízou, který se nikdo neodvažoval porazit. Nebude asi překvapením, že právě na tomto místě odkryli archeologové již zmíněnou keltskou vesnici. (Pozn. redakce SO - archeologický průzkum, částečný, byl prováděn na obvodu návrší Prašivky, kde odkryl zbytky palisádového opevnění, tam, kde staří pamětníci uváděli místo ‚krvavého‘ stromu, nikdy žádný odborný archeologický průzkum prováděn nebyl)
S pomocí virgule a jasnovidnosti se podařilo potvrdit tezi, že Chloumek je místo s velice silnou koncentrací pozitivní energie, která prostupuje každým centimetrem této lokality. Člověk ani nemusí být obdařen nějakými mimořádnými schopnostmi, aby tento vliv pocítil i při krátkodobém pobytu na těchto magických místech... Ačkoli jsem se parapsychologům o výše uvedených pověstech nezmiňoval, určili v nitru pahorku jakési duté prostory a rovněž nevyloučili přítomnost podzemní chodby, takže by možná stálo za to prověřit cyrilometodějskou pověst z hlediska podzemních prostor poněkud podrobněji. .. V současné době se chystáme pokračovat v podrobnějším průzkumu této světem téměř zapomenuté lokality. Podařilo se nám totiž objevit svědka, který tvrdí, že z kostelíku sv. Václava skutečně vede jakási podzemní chodba, o které se však neví, jak je dlouhá a kam vede. Je možné, že jde třeba jen o zbytek sklepa či krypty, ale co když ne...!
Nezajímavá není ani pověst, která se váže k monumentálnímu vršku jménem Prašivka. V nitru tohoto kopce by totiž měl být zakopán zlatý „pavůz“. Vzhledem k tomu, že se mi však dosud nepodařilo s určitostí ověřit význam tohoto slova, nelze byť jen spekulovat o tom, co by to případně mohlo znamenat a jaký význam by měla pověst v daném kontextu... (Pozn. redakce SO - Slovník českého jazyka II ČSAV Praha 1964 uvádí na str. 541 nejprve tvar ženského rodu pavuza, řidčeji pavéza a hned poté tvar mužského rodu v nářečí,
Tak tedy tolik Jan R. Hrdina v časopise AURA z prvního týdne listopadu 2003. Zpracoval Jiří Matějka
9
HRONOVSKÝ MICHAL KITTA V SEMONICÍCH - neděle 6. dubna 2003 Ta postní neděle s hronovským farářem Michalem Kittou nebyla jen meditativní, byla i jímavě hudební. Shromáždění započal náš host jednoduchou modlitbou z malého katechismu Martina Luthera. Děkuji Ti, můj nebeský Otče, skrze Ježíše Krista, Tvého milého syna, že jsi mne zachoval tuto noc od všeho zla a nebezpečí, modlím se, abys mne také tohoto dne zachoval od hříchu a všeho zla, aby se všechny mé činy a život mohly Tobě líbit. Do Tvých rukou odevzdávám sebe samého, své tělo a svou duši i všechny věci. Ať je Tvůj svatý anděl nade mnou, aby zlý nepřítel neměl moc nade mnou. Amen.
Čtení: 1. Sam., 28, 3 - 20 Text: Kniha Soudců, 16, 4 - 21 Text je nám všem velice dobře známý. Je o Samsonovi, který se v Hroznovém úvalu zamiloval do ženy, jež se jmenovala Delíla. Tu Pelištejci požádali, aby od Samsona vyzvěděla, odkud má svou neobyčejnou sílu. Po celé dny Samsona obtěžovala stejnou otázkou, odolával, ale nakonec podlehl a prozradil Delíle pravdu. Uspala ho, nechala oholit sedm pramenů jeho vlasů a zavolala Pelištejce. Samson se chtěl jako obvykle bránit, ale nevěděl, že od něho Hospodin již odstoupil. Uveďme si zde nyní alespoň poněkud zkrácenou verzi kázání faráře Michala Kitty. Stojí to opravdu za to. Možná právě v této chvíli byl někde na světě nějaký člověk nakažen nemocí AIDS. Neví o tom, je mu teď příjemně, je klidný, ale v jeho těle už začal proces, který ho spolehlivě za pár let usmrtí. A jinde se teď právě, v téhle chvíli otáčí muž za cizí ženou. Jak je ta žena pěkná! Netuší, že za několik měsíců právě jeho vztah k této ženě způsobí rozvrat dvou rodin. Jiná, starší žena se právě teď dozvěděla špatnou zprávu, nemá to právě teď komu říct a netuší, že tato neschopnost se s tím vypořádat jí způsobí v budoucnu zlou psychickou chorobu.Ta myšlenka se jí bude vracet stále dokola. V sousedním městě si právě teď, v této chvíli, hrají dvě děvčata, dvojčata, za chvíli jedna z nich hodí do otevřených kamen lahvičku odlakovače na nehty. Ta vybuchne, ožehne
10
jí obličej a to jí změní život. Bude mít docela jinou pubertu než její sestra. Rezignuje, stáhne se do sebe, přestane se starat o mínění jiných lidí. Jestli je pěkná, nebo ne? Jestli je chytrá, nebo ne? Brzy porodí dítě a pak je odloží, vlastní rodina ji zatratí, porodí druhé a vezmou jí ho. Právě teď se to odehrává. Zrovna za chvilku to v sousedním městě začne. Právě teď vzniká těžký vzdor v její hlavě, nepřistoupí na obraz světa tak, jak jí ho budou vykládat rodiče, farář, přátelé. Ještě mohlo dojít k rozhovoru o závažných věcech, ale teď se zatvrzuje. Od nynějška to bude již jenom vzdor. Někdy jste zažili pocit beznaděje, když máte rozmotat nějaký provaz, který někdo zašmodrchal? Jak se to stane, že rovný provázek se takhle zamotal? Nedalo se tomu nějak zabránit? Co já s tím teď? Kdyby tak šlo vrátit čas nazpátek, jenže to nejde. A nikdy nikdo neví, co z toho v budoucnu bude. Pohádá se žena s mužem. Jeden z nich má dojem, že o nic nejde, a ten druhý už v sobě nese pocit křivdy. A pokračují žabomyší války, ale ten jeden z nich stále nic netuší, má pocit, že o nic nejde, v tom druhém ale narůstá pocit dekadence, pocit zhrzenosti partnerem. A pak jednou přijde krize, tlustá čára a účet. První je nesmírně překvapen, nevzpomíná si, že by se něco stalo, co by stálo za řeč, ale ten druhý připomíná: Copak si nepamatuješ, jak jsme se tuhle pohádali a od té doby to tak bylo vždycky? Od té chvíle není již těm dvěma pomoci. Bible obsahuje mnoho příběhů, ve kterých hlavní hrdina neví, co ví čtenář. Čtenář čte černé na bílém - tehdy od něho odstoupil Hospodinův Duch, tehdy se Hospodin rozhodl, že mu odejme království, tehdy Bůh zalitoval, že si nevybral za krále někoho jiného. A nebo - tehdy vstoupil satan do Jidáše Iškariotského a on se rozhodl, že Ježíše zradí. My to víme, my to čteme v Bibli, ale Samson ani Jidáš nic netuší. Je to pro ně den jako každý jiný. Ale pevná půda pod nohama se jim již naklonila a brzy se jejich chůze změní ve volný pád, který již nikdo nezastaví. Saul si myslel, že o nic nejde, když neposlechne Boží příkaz a po vítězné bitvě nad Amálekem nezničí všechnu kořist. Skrze Samuele Hospodin řekl, že je třeba kořist zničit. Ale Saul si myslel, že když kořist použije na oběť Hospodinovi, bude vše vpořádku. Ale mýlil se. V ten den ztratil Boží důvěru. I když ještě několik
tom, že to Samson nepoznal, že s ním není Bůh, že od něho Boží Duch odstoupil. Ale právě v tom je něco hrozného, ale zároveň fascinující půvab života. Nejenom, že nevíme dne ani hodiny, ale nevíme ani, jestli k dobré sadbě nepřihodil nepřítel nějaký koukol. Ale ať to spolu roste, časem se pozná, co je dobré a co je zlé. Na konci hospodář plevel spálí a obilí sveze do sýpek.
let panoval, byl to vlastně již volný pád. A právě tak Samson byl velmi unavený a Delíla na něho po čtvrté dotírala, možná se mu zdálo v té chvíli, že již nejde o nic podstatného, a tak Delíle vyzradil zdroj své síly. Řekl jí o tom, za jakých podmínek se stal Božím zasvěcencem od narození. Byl to jeho konec. Od toho okamžiku se stal nepoužitelným pro Boha. A mohli bychom pokračovat a hledat jiná podobná místa v Bibli, kdy se přehodila náhle výhybka úplně jiným směrem. Na co třeba myslel Abrahám, když přestal čekat na Sářino dítě a pozval si do stanu otrokyni? Uvědomil si, co z toho vznikne? Nebyl schopen dohlédnout, jaká bude v budoucnosti velká rivalita mezi potomky Izáka a potomky Izmaela. Nebo, jak asi voněla Jákobova kaše, když Ezau pohrdl prvorozenstvím? Napadlo ho v tu chvíli, že červená čára Božího vyvolení půjde už navždy jinou cestou, když ta krvavá kaše tak pěkně voněla? Možná Jidáše ani nenapadlo, že Ježíše přivede k smrti, když ho zradí, možná si myslel, že jenom dostane Ježíš natlučeno a vrátí se zpátky do Galileje. Každá věc je zez začátku nenápadná jako zrnku hořčice, a vyroste z ní veliký strom. Nikdo nic netuší a nevidí, ale v podzemí už to bublá. A nejhorší je na
Bůh stvořil svět dobře. Je třeba si to stále připomínat, abychom nezapomněli a nebyli nevděční. Svět je dobré stvoření. I když riziko života je obrovské. I když rizikem života je smrt. Nikdo neví, co se děje v hlavě dítěte, když ho přemlouváte, pojď dneska do kostela, jestli právě dnes konečně zlomíte jeho vzdor a ono půjde dobrou cestou, nebo se právě dnes zatvrdí a už nikdy nebude mít otevřené srdce pro vaše domluvy a pro Boha. Co se s tím dá dělat? Existuje nějaká prevence před špatným koncem? Všechny příběhy, jaké tady zazněly na začátek, jsou skutečné. Ve světě jaký je, nelze žít jinak. Nepomůžete si, leda byste nevycházeli na ulici, dali si polštář přes uši a svářečské brýle na oči, abyste náhodou neuviděli nějakou krásnou ženu, po které byste zadychtili. Ale přesto se něco dělat dá. A je toho vlastně docela hodně. A možná je to docela prosté. V Bibli se píše, že moudrý Job každé ráno přinášel zápalné oběti za své děti, co kdyby náhodou některé z nich zhřešilo? Nakonec jim ale tohle nebylo nic platné, protože Hospodin není loutka na provázku, která by dělala to, co člověk připraví. Ale pomohlo to alespoň Jobovi udržovat jeho víru svěží. Každý den se ptá: Stalo se dnes něco důležitého anebo stane se dnes něco závažného? Jaký to byl den, který mám dnes za sebou? Ohrozilo něco mou víru, mou spásu? Nezasel dnes někdo do mého srdce semínko vzdoru, pokušení či nevěry? Zpytovat ráno i večer vlastní nitro, dotazovat se na Boží vůli, vyznávat hříchy, svěřovat Bohu svou naději. Tak, jak nás k tomu různé postavy v dějinách církve skrze Písmo svaté vybízejí. Velmi dobrá prevence. Žijeme totiž vždy jenom jeden den dopředu, nikdy ne na delší čas. Ježíš v jediné modlitbě, kterou nás naučil, říkal - chléb náš vezdejší. Vždycky je to jenom krajíc na tenhle den, vždycky budu bojovat jen jeden den dopředu, i když kráčím cestou velmi dlouhou. Modlili jsme se na začátku modlitbu podle katechismu na jeden den, na jedno ráno. Je to tragický omyl individualismu, myslet si, že se
11
každý den modlí a každý týden chodí do kostela jenom primitivové, že písmákův deník je jenom nějaký přežitek. Člověk potřebuje velmi často vytvářet příležitosti, kudy dostat ven hřích a úzkost. Kdyby někdo nosil v sobě zlé myšlenky jenom do večera, než zapadne slunce nad jeho hněvem, možná by mezi námi nebylo tolik duševně chorých. Kdyby člověk každou neděli složil, jak se říká, pod Kristovým křížem všechno, co ho trápí a tíží, čím je unaven a zdeptán, možná by nebylo tolik lidí zraněných vnitřní bolestí. Kdyby lidé nepovažovali chvilku ztišení, přemýšlení a vnitřního usebrání za lenost a zahálku, kdyby si každý denně sedl a meditoval, kdyby existovala opravdová zpověď mezi přáteli, vůči farářům a presbyterům, mezi těmi, kterým důvěřujeme, kdyby se lidé nebáli říkat rovnou, co si myslí a nedusili v sobě úsudky zdravého rozumu, možná by svět vypadal jinak. Nevznikla by spousta špatných manželství a možná ani diktátoři by se nedostali tak daleko. Kdyby diktátor rozpustil prvního nepřítele v kyselině a ostatní by mu zatli tipec, možná by dějiny vypadaly jinak. Kdyby lidé víc žili přítomností, kdyby se ráno modlili a večer modlili, skládali denně účty Pánubohu, kdyby tátové měli čas na děti, kdy je to třeba a ne až budou velké, svět by určitě vypadal jinak. Asi se nám to nikdy nepodaří beze zbytku, tak se alespoň nesnažme být všichni chytří, všichni generálové. Buď nám varováním, že věci mohou dlouho, alespoň navenek, vypadat tak, že fungují. Duch Hospodina od vás odejde a vy to ani nepoznáte. Možná už teď mnozí Ducha nemají, a přesto všechno zdánlivě pokračuje dál. Je to memento. My se teď právě nacházíme v postním období. Kdyby do nás vstoupil ráno satan jako do Jidáše, vyvrhněte ho nejpozději večer. Kdybyste zatoužili po třiceti stříbrných, řekněte to co nejdříve Pánubohu. Existuje cesta, jak s Boží pomocí přehodit zpátky výhybky do špatné cílové stanice. Pán Bůh nás ne nadarmo vyzývá k ostražitosti a bdělosti. Připomínáme si to obzvláště dnes.
bohoslužeb byl velice zdařilý. Vlastní písničky se Michal Kitta snažil skládat již na gymnáziu, písně o Bohu a o víře. Na fakultě hrál v big bítu, v Hronově se vrátil k písničkám folkovým. Skládá hudbu i texty. Na koleně si natočil cédéčko (za 70 Kč ho měl i s sebou), které bylo možno si zakoupit. Některé jeho písničky byly velice živé, jiné pak komornější. Zhudebňuje i biblické texty. Obrázky k cédéčku mu namaloval Petr Payne. Když bratr Kitta pracoval o loňských povodních v Litoměřicích, uspořádal tam ze svých písní koncert ve prospěch tamější Diakonie. Zde si uveďme alespoň text úvodní písně cédéčka z roku 1989
Čtyřiadvacet. Čtyřiadvacet hodin denně nahoře nebe, dole země, kam tvá duše uteče, quo vadis, člověče? Ta moje se na cestu dá tam, odkud sem doléhá smích, kde schnou slzy na tvářích. Kam tvá duše uteče, quo vadis, člověče? Kéž se dá stejnou cestou jako má. Čtyřiadvacet hodin denně k čemu se tvářit zamračeně? Občas škvírou v oltáři jasné slunce zazáří, v duši se rozlije jas, v základech zdvihne se chrám vzácný host zavítá k nám. Občas škvírou v oltáři jasné světlo zazáří, promluví jemný a tichý hlas. Čtyřiadvacet hodin denně vlnka za vlnkou na mělčině, zpěněná krev v žilách vře, žene plavce na moře. Ostrov a člověk je kruh, šťastná je ryba i pták, do hloubky či do oblak zpěněná krev v žilách vře, žene plavce na moře, snad až tam, kde bydlí Bůh.
Amen. I závěrečná modlitba se nesla ve znamení proseb o ochranu Boží, aby od nás odstoupil Jeho Duch a my o tom nevěděli. Proseb, abychom dokázali žít přítomností a do budoucna žili stálou nadějí. I ten den s farářem Kittou jsme položili do rukou Hospodina. Koncert Michala Kitty hned po ukončení
12
Zpracoval Jiří Matějka
SBOROVÉ VOLEBNÍ SHROMÁŽDĚNÍ V SEMONICKÉM SBORU 5. října 2003 Hned na počátku toho nedělního shromáždění oznámil bratr farář Kučera, že se dnes jedná o sborové volební shromáždění. Tomu pak odpovídalo vše, od výběru písní přes biblické čtení i text, na nějž bratr farář kázal. U vchodu do chrámu byl tentokráte stolek u něhož se příchozí sestře Dítětové podepisovali do prezenční listiny. Snad nejde vybrat žádný jiný přijatelnější biblický text k tomuto shromáždění, než je Pavlův list Římanům, kapitola dvanáct. Připomeňme si alespoň část: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“
Bratr Kučera pak v kázání na text kapitoly dvanácté z Listu Pavla k Římanům zdůraznil kromě jiného, že důležité je pro každého z nás, nejen tedy pro nově volené starší, sloužit, ne panovat. Sloužit tak, jak sloužil a slouží náš Pán. Každý může posloužit sboru jinak, každý má od Boha různá obdarování a ta může a má uplatňovat ve prospěch všech, a nejen ve sboru. Víra pro nás nemůže být jen jakýmsi nedělním doplňkem života, víra má být pro nás zdrojem života, orientačním ukazatelem. Bratr farář poděkoval poté za dosavadní šestiletou práci dosavadnímu staršovstvu, poděkoval i dvěma z nich, kteří se již pro pokročilý věk sami nechtěji účastnit volby na dalších šest let (bratří Josef Andrejs a Jaroslav Dus, oba ze Semonic) a píseň ‚Vezmi, Pane, život můj‘ (EZ 473) nám připomněla, čím vším jsme Bohu povinováni. „Vezmi, Pane, život můj, k své jej službě zasvěcuj; moje dny, můj každý dech slávu svou vždy hlásat nech! Vezmi ruce, uč mne sám, co a jak kdy konat mám; vezmi také nohy mé, ať jsou hbity v službě tvé! Vezmi hlas, ať velebí, tebe, Boha na nebi; vezmi rty, bych hlásal všem, u tebe jak šťasten jsem!
Následovala volba předsedy volebního shromáždění. Na návrh dosavadního bratra kurátora
J. Andrejse byl všemi hlasy zvolen bratr farář. Zapisovatelem shromáždění pak bratr Z. Borecký, skrutátory sestra J. Borecká, V. Andrejs a L. Skalický. Ověřovatelkami zápisu byly zvoleny sestry D. Staníčková a M. Andrejsová. Poté byly rozdány natištěné volební lístky s deseti navrhovanými, s nimiž bylo vše předem projednáno, tedy zda se svou kandidaturou souhlasí, a byl vysvětlen postup voleb. Na volebním lístku měl každý z hlasovných údů zaškrtnout z oněch deseti jmen vždy nejvíce osm. Navrženi na příštích šest let byli: Jaroslav Andrejs z Rožnova, Václav Andrejs ze Semonic, Václav Bartoš z Vlkova, Zdeněk Borecký ze Semonic, Milada Dítětová z Černožic, Anna Hrudková z Jaroměře, Jana Jánská ze Semonic, Tomáš Radoň ze Smiřic, Dita Staníčková ze Semonic a Jarmila Viková z Jaroměře. Hlasovných údů bylo přítomno dvacet devět, celkově účastníků jedenatřicet. Než bylo přikročeno k samotné tajné volbě, vyjádřil velice hezky bratr Z. Borecký své pochybnosti sám o sobě. Řekl, že má stále důvody nejen pro, ale i proti tomu, aby se nechal zvolit. Že stále není rozhodnut. Seznámil společenství se svými čtyřmi důvody, které ho nutí, aby stále o sobě pochyboval. Má stále problémy, potíže v jednání s lidmi, domnívá se, že nedokáže správně vysvětlit své myšlenky a s tím souvisí i chyby, kterých se ve staršovstvu dopustil, dále má starosti s kumulací svých funkcí a čtvrtým důvodem pak je, že se jeho představy o práci ve staršovstvu mnohdy rozcházejí s realitou. Nechá za sebe rozhodnout Ducha svatého. Sáhl do sáčku, který si s sebou přinesl, a v němž měl dva kameny - bílý a černý. Černý znamenal nepřijmout funkci, bílý pak přijmout. Vytáhl si bílý. Prvních osm podle obdržených hlasů se seřadilo od 29 hlasů po 23 hlasy. Na devátém a desátém místě skončily sestry z Jaroměře Anna Hrudková a Jarmila Viková. Následovala volba čtyř náhradníků - postupně od prvního do čtvrtého. Prvním náhradníkem byl zvolen bratr Karel Radoň ze Smiřic, druhým Marie Kuchařová z Černožic, třetím Jitka Andrejsová ze Semonic a čtvrtým Anna Hrudková z Jaroměře. Přáním všech jistě je, aby se novému star-
13
šovstvu v čele sboru dařilo, abychom my ostatní jim byli ve všem podle našich možností, podle našeho obdarování ku prospěchu, abychom dokázali i na modlitbách vyprošovat pro ně i pro celý semonický sbor Boží požehnání. I k této prosbě směřovala závěrečná píseň volebního shromáždění - ‚Tvé požehnání, dobrý Otče‘.
A ještě závěrem - na konci října 2003 byl na schůzi nově zvoleného staršovstva zvolen kurátorem opět Jaroslav Andrejs, místokurátorem Zdeněk Borecký (zatím pouze na dva roky), místo pokladníka sboru zůstalo zatím neobsazeno do doby, než bude jasné, zda bude nutno zavést i do sborové pokladny podvojné účetnictví. Jiří Matějka
JAK ZAPŮSOBILA FRANCIE NA BRATRY RADOŇOVY Aktivity sboru Saint Jean (sv. Jana) v Colmaru 70.ti tisícové město Colmar ležící v severovýchodní části Francie poblíž německo-švýcarských hranic mezi městy Štrasburk a Basilej je hlavním městem alsaského departmentu Horní Porýní. Nejedná se o typicky francouzský region. Již historicky je tato oblast spjata se sousedním Německem. Od prusko-francouzské války v roce 1870 až do konce 1. světové války bylo Alsasko s Lotrinskem připojeno k Německu. Malá skupinka semonické mládeže strávila o letních prázdninách několik slunných dní v tomto kraji. Mimo jiné se zúčastnila rozmanitých aktivit farnosti Saint Jean v Colmaru, která je součástí církve augsburské- Tomáš, Klára, Věra a Marylene - slunné odpoledho vyznání Alsaska a Lotrinska. Po výročních ne ve Strasburku bohoslužbách, při kterých se zavzpomínalo na loňské prázdninové pobyty mimo jiné i na pobyt večeři sehrála klasickou českou pohádku uprave26ti členné francouzsko-české skupinky v Tisu, nou na zdejší poměry. Po společném hudebním následovala odpolední zahradní slavnost s přáteli vystoupení následovalo promítání diapozitivů ze z nedalekého německého Freiburgu. V týdnu pak zimní přírody nedalekých Vogéz. Jen stěží se daly naše mládež pohostila ve sborové místnosti 30ti rozpoznat obrázky zasněžených míst s těmi, které člennou skupinku místních českou kuchyní. Po se předchozí dny daly tak lehce zdolávat. Sbor Saint Jean, kromě partnerství s několika evropskými sbory, vyvíjí aktivity v různých asociacích protestanských církvích jako např. E.O.P., M.U.C. a La Croix Bleue. tes)
Věra, Tomáš, Klára a Jean Jacques - po nároeném výstupu
14
E.O.P. (Equipes Ouvrieres Protestan-
Tato asociace, která hraje důležitou roli v protestanských církvích ve Francii, se zaměřuje především na tématické setkávání týkající se problémů světa, nezaměstnanosti a sociální práce. Organizuje rodinné prázdninové pobyty jako „Letní universita“. Programem je vzájemné poznání a diskuse na vytyčená témata. Do jejich aktivit patří také mezinárodní setkávání, exkurze do výrobních závodů s debatou o sociálních podmínkách zaměstnanců
a tématicky zaměřené víkendy. M.U.C. (Mission Urbaine de Colmar) - městská misie Colmaru. Sbor Saint Jean se nachází ve čtvrti s panelovou zástavbou, kde žijí především nižší sociální vrstvy obyvatel. Velkou část těchto obyvatel tvoří emigranti z arabských zemí. Sdružení MUC, které řídí místní farář Jean Jacques Dietsch, se orientuje právě na tuto vrstvu obyvatel s cílem zaplnit volný čas dětí, mládeže, matek s dětmi a nezaměstnaných lidí.
La Croix Bleue (Modrý kříž) zabývající se problematikou alkoholismu a zapojení pacientů vyléčených z alkoholové závislosti do běžného života. Od 6. do 13. července příštího roku bude pobývat skupinka 12ti účastníků sdružení E.O.P. z Colmaru ve vile Čerych v České Skalici. Velmi rádi se zúčastní naší nedělní bohoslužby, po které budeme mít příležitost se dozvědět něco více o jejich rozmanité křesťanské činnosti. Tomáš Radoň
MLÁDEŽ A MY TenSing při bohoslužbách V neděli 22. června 2003 se při svém turné po českých zemích v našem sboru zastavila skupina mládeže z norského města Lommedalen. Byla to část mládeže věnující se v jejich sboru společnému zpívání, kterému se říká TenSing. Název vznikl spojením dvou anglických slov „teen“ (dospívající) a „sing“ (zpívat). TenSing je aktivitou křesťanských sborů v několika zemích Evropy, kterou se snaží podchytit činnost dospívající mládeže v křesťanském prostředí a nabídnou jí smysluplnou činnost. Repertoár se pohybyje rozsahem od moderních duchovních písní (jako například spirituály a tradicionály) až po ryze moderní směry, které jsou mladým blízké (rock, pop, ...). Z jejich duchovního repertoáru jsme měli možnost ochutnat při vystoupení v rámci bohoslužeb, a z ostatního (kdo se za nimi vydal) při jejich vystoupeních v Novém Městě nad Metují či v Náchodě. Jaroměřská školní mládež se pak v pondělí s nimi seznámila při jejich vystoupení pro školy v sále tělocvičny jaroměřského učiliště.
u studentů, ale i u žáků učňovkých škol. Všichni se plynule uměli domluvit anglicky či německy. Mnozí z nich si ale ke konci stěžovali, že přes veškerou pohostinnost, kterou jim poskytli rodiny našich sborů, kde byli ubytování, si nemohli s místními popovídat. We should think about ourselves. Ti kdo si popovídali se mohli dozvědět o tom, jak se žije v křesťanském sboru, ve kterém nemyslí jen na dnešek (protože má dosti trápení), ale „ve kterém sází stromy i kdyby měl zítra přijít konec světa“. Sází je samozřejmě obrazně, když se pečlivě a profesionálně věnují všem generacím, od prvních človíččích krůčků až po ty poslední. Vědí že Bůh požehná těm, kteří se v Jeho Duchu snaží. Zdeněk Borecký
Skupina z Lommedalen byla v naší zemi po roce již potřetí, a vystupovali v dalších dnech také v Praze a Ostravě. Mohli jsme na nich obdivovat jejich nadšení, vervu a elán, které do zpívání vkládali, i kázeň, který je pro společný zpěv nutný. Ti, kteří některé z nich měli ubytované doma, mohli obdivovat jejich jazykové schopnosti, nejen
15
Přednáška v Milíčově domě V sobotu 18. října odpoledne se v Milíčově domě šešlo několik zájemců k přednášce bratra Petra Kučery, kazatele sboru Církve bratrské v České Třebové. Toto setkání pořádal náš sbor společně se sborem Církve Bratrské z České Skalice. Petr Kučera se věnuje práci s dětmi a mládeží, a tudíž se s námi především dělil o své dobré zkušenosti z oblasti výchovy v křesťanském prostředí. Několik z nich váženému čtenáři předkládám, neboť každý z nás se s dětmi a mladými potkává.
přeskočí jiskra vzájemné důvěry otevírající osobní vztah. Pro dospělého je důležité, aby ocenil adolescentovu snahu či úspěch, aby ho přizval k činnosti prospěšné pro někoho třetího. Na otázku jak přiblížit hodnotu Krista malým dětem bratr Kučera odpovídal, že křesťanské hodnoty musí být především vidět na nás samých. Že není třeba dětem „přeslazovat“ biblické příběhy, ale pídit se po jejich ryzosti, podstatě, kontextu a souvislostech. Vyhýbat se klišé. Děti jsou tvorové hraví, a proto si s nimi hrát. Hlavně hry. A také i přijímat jejich hry. Zdeněk Borecký
Důležité je pořádat pro děti veškerého věku všelijakou společnou činnost, od dětí až po mládežníky, od her až po výlety či tábory. Být prostě s nimi. Pro děti je důležité to, co a jak s dospělými prožijí. Mnohem víc je osloví společné dobrodružství, než sezení nad otevřeným sešitem při sebe dokonalejší přednášce. Jakmile se sdětmi vydáme na výlet, je třeba se jim osobně věnovat, i když bychom si raději povídali s jiným dospělým. Pak je šance vystihnout ten správný okamžik, kdy
Presbyterní konference V sobotu 8. listopadu pořádal v našem sboru seniorátní odbor pro vzdělávání Presbyterní konferenci. Název poněkud zavádějící, neboť byl v církvi vymyšlen v době politické nadvlády materialismu a totality, aby bylo lze se scházet ke společnému vzdělávání a diskuzím. Tato setkání konající se na jaře a na podzim jsou ve skutečnosti otevřená všem. Každé setkání je tematicky zaměřeno a hostem bývá tématu znalý odborník. V Semonicích jím byl bratr Mgr. David Hanuš, učitel z náchodské Evangelické akademie. A téma ? Posatavení mládeže v našich sborech.
bou intimitu, odmítá povrchnost. Je to věk, kdy se vybavuje znalostmi, k čemuž ho nutí především přicházející zkoušky (přijímací, maturita,...). Školu však nevnímá jako prostředek pro dosažení vzdělání. Věnuje se horlivě vedlejším aktivitám. Je to věk prožívané svobody a odsouvané odpovědnosti. Říká se tomu adolescentní moratorium.
Úvod patřil mládeži z vrchlabského sboru, která si připravila krátkou pobožnost a společné zpívání. Bratr Hanuš se pak rozpovídal o věcech, které shrnul do názvu „Psychologie člověka v adolescenci“. Hovořil například o tom, že chování člověka ve věku dospívání má svoje specifické znaky, v mnohém podobné jednání člověka umírajícího. Dospívání je cesta na jejímž konci přichází přijetí odpovědnosti za sebe sama.
Všichni se umějí snadno nadchnout a vlastní nezkušenost jim přináší rychlé a nadšené odpovědi. Odmítají rady a zkušenosti rodiny, kde tráví nejméně času. Klíčovou se pro ně stává otázka co je správné. Snadno se tak zapojí do organizací zabývajících se hodnocením (např. ekologická hnutí). Hodně komunikují, ale přestávájí být hlučnými a stahují se do sebe. Naplňují potřebu partnerského vztahu, ale nutnost vzdát se více otevřených vztahů pro jeden hluboký bývá přiči-
V době dospívání prožívá člověk krátkodo-
16
Dospívající pozoruje své tělo a jak je přijímán okolím. Muži si uvědomují své svaly a sílu, kterou používají k vydobytí pozice v kolektivu. Ženy jsou naopak submisivnější, navazují vztahy, pečují o potřebné.
nou krátkého trvání partnerství. Vekou úlohu v tomto věku hrají prožitky, často adrenalinové. Morální hodnocení dělí na dobré či špatné, ještě nechápou kompromis a společnou dohodu. Pokud se bude církev k něčemu vyjadřovat, mládež se bude určitě chtít také vyjádřit. Dítě city jen prožívalo, ale adolescent si je uvědomuje a hledá odpověď co s nimi. Většinou však odpovědi odkládá.
Rozděleni do skupin jsme si pak povídali o konkrétní situaci v našich sborech, abychom pak společně konstatovali, že stav našeho jednání vůči mládeži sice není radostný, ale jisté naděje se rýsují. Jsme například první a jediný seniorát, který zaměstnává faráře specializovaného na prácei s dětmi a mládeží. V materiálech zaměřených na křesťanskou výchovu, do kterých jsme mohli nahlédnout, bylo možno číst i tuto báseň od neznámého autora:
V tomto věku se rozvíjí abstraktní myšlení. Každý člověk je přirozeně věřící, ale u každého se to projevuje jinak. To co se jako děti naučili v církvi, začínají přehodnocovat. Zejména tvrdá křesťanská výchova v dětství je takřka pravidelně přivádí k úplnému odvrácení. Adolescenti procházejí obdobím zmatků a hledání. Mají šanci i nalézat vztah ke křesťanskému společenství, ale to je musí přijímat takové, jací jsou.
Raději
Raději bych kázání viděl, než slyšel. Byl bych raději, kdyby někdo se mnou šel kus cesty, než mi ji ukázal. Oko je lepší žák, než ucho. Dobrá rada může zmást, příklad je vždy jasný. Nejlepší kazatelé jsou ti, kteří své kázání žijí. Lidé totiž potřebují vidět dobro vyjádřené v činech. I já bych se to brzy naučil, kdybys mi ukázal, jak se to dělá. Když pracuješ, mohu se ti dívat na ruce, ale na rychlost tvých slov nestačím. Tvé kázání je asi moudré a pravdivé, ale mě by se víc líbilo vyučování, kde bych se díval. Co když tvé rady nepochopím ? Ale tvému životu rozumím docela dobře.
Přednáška rozvířila dlouhou podnětnou diskuzi, která málem nedala prostor pro příspěvek seniorátního faráře pro mládež Mgr. Radima Žárského. Ten zapátral v histori, aby zjistil, že problémy s mládeží byly často velmi podobné. Ne každý farář uměl otevřít mladým křesťanské idee. Dozvěděli jsme se o historii YMCY, o tom jak mládež žila samostatně, i o tom, jak svobodné činění v na poli naší církve nacházelo nedůvěru v očích oficiálního vedení a vedlo k potlačení nezávislých projevů. Po obědě jsme si měli možnost na krátkém testu ověřit, co víme o životě dospívající mládeže.
Zdeněk Borecký
Pozoruhodná příhoda v Jaroměři v pátek 29. srpna v 9:50 mezi paneláky. Vracím se. Cestu si zkracuji po travnaté části mezi domy, kde jsou umístěny prolizky a jiné atrakce pro děti. Slyším hlásek: „Dobrý den, pane.“ Obklopily mě tři holčičky, dvě asi sedmileté, třetí je očividně mladší. Jsou hezké a pěkně oblečené. „Dobrý den, princezny.“ „My vás známe ! My vás pár dní pozorujeme z okna, jak tudy chodíte sám a pořád sám, a tak jsme si řekly, že vás potěšíme, abyste nebyl smutný.“ „Nejsem smutný.“ „Ale my to tak bereme, protože jste sám
a sám. My si všímáme !“ „Potěšily jste mě.“ „Vidíte,“ říká těm dvěma, „já to povídala, že nás potřebuje.“ „Mě si opravdu, jak tak chodím, nevšímá a to ani lidé, které znám a kteří znají mne a míjí mne autem. Nikdo by nezastavil, aby mě svezl.“ „Tak to jste na tom jako my, nás si taky dospěláci nevšímají.“ „A co rodiče ?“ „Ty taky moc ne, ty jenom okřikují a poroučejí, ale nevedou s námi žádné jiné řeči, prý nemjí čas poslouchat, co my si myslíme, ani si s námi hrát. Proto koukáme z okna a proto jsme
17
vás viděly.“
žím, ale to přece víte, že to nejde.“
„Rád vás vidím, slečny.“
„To byste udělal kvůli nám ?“
„Vidíte, já říkala, že bude rád !“, povídá dalším dvěma. „Chcete mi o něčem vyprávět ?“ „No já vám chci říct, že už umím na kole a nemusím se ani držet řidítek.“ „Tak to jsi dobrá, to je obdivuhodné, ale doufám, že víš, že je lepší se řidítek držet.“ „To jó, ale bez držení je to trochu umění.“
„Zajisté, ale také kvůli sobě, abych vás tady zase někdy potkal a mohli jsme si povídat.“ „Třeba se to povede. Bylo by to fajn, že bysme měly někoho, kdo si chce s námi povídat.“ „Moc vám přeji, abyste se ve škole cítily dobře a aby se vám dařilo.“ „Tak to vám, pane, moc děkujeme za přání, moc jste nás potěšil.“ „Ale, prosím tě čím ? Jen tak jsem se zastavil, když jste hezky pozdravily, vyslechl vás, co umíte a ještě jsme prohodili pár slov.“
„A co ty umíš ?“ „Já už umím se přetočit támhle na té tyči.“ „To je také obdivuhodné.“
„To je právě ono ! Vzpomínejste na nás, pane !“
„A už chodíte do školy ?“ „No jó, pane, teď jdeme do druhé třídy.“
„Ahoj !“
„Všechny tři ?“
„Můžeme vám taky říct ahoj ?“
„Ne, jenom my dvě, vona tahle ještě do školy nechodí.“
„Už aby to bylo !“
„A co děláš, když jedna z vás jezdí bez držení a druhá se přetáčí na tyči ?“
A utíkaly cestičkou mezi paneláky.
„Tak ahoj, pane !“
„Já jim tleskám !“
Mgr. Zdeněk Borecký
„Kdybych mohl, tak vám prázdniny prodlou-
JAK ŽIJE V SOUČASNOSTI NÁŠ MILÍČŮV DŮM? Několik poznámek z posledních schůzí představenstva Milíčova domu v Jaroměři Za prvé je jistě nutné zmínit se o tom, že od 1. května letošního roku máme nového pana ředitele. Po výběrovém řízení se jím stal pan Bc. Jan Syrový. Dojíždí do Jaroměře denně z Hradce Králové. V sociálních službách není žádným nováčkem, pracoval v nich již na vojně v Havlíčkově Brodě. Tam zůstal pracovat ve službách i po základní vojenské službě. Poté se přestěhoval na jižní Moravu do Znojma, kde pracoval v centru s názvem ‚Podané ruce‘. Předsedkyně představenstva pí. Mgr. J.Borecká ho seznámila se všemi členy představenstva, popřála mu, aby vždy našel ve členech představenstva podporu pro svou práci, aby i nadále na sobě pracoval a k témuž vedl i ostatní pracovníky Milíčova domu a měl potěšení z vlastní práce i práce svého okolí. Nový ředitel se do současné doby seznamoval s kolektivem Milíčova domu, s jeho možnostmi
18
či naopak omezeními. Odvolal zástupce ředitele MD a zreorganizoval zaměstnanecké obsazení pracovníků. Podal návrh na změnu organizace jednotlivých místností v MD a jejich využití, zpracoval náměty na úspory v provozu Milíčova domu. Je to i proto, že se vedení MD stále musí potýkat s nedostatkem financí jak na platy zaměstnanců, tak i na provozní náklady, neboť ceny například energií stále rostou, zatímco příspěvky státních institucí pokud neklesají, rozhodně nerostou. O finanční granty je stále více uchazečů, uspět u výběrových řízení je tedy stále obtížnější. Milíčův dům má v poslední době i problémy s vlhkostí. Ne sice až tak vlastní, ale vlhkost (snad, zřejmě?) proniká patrně z našeho domu do domu sousedního, který tak částečně znehodnocuje. Potýkáme se tedy (hlavně nový pan ředitel) s objednávkami odborníků, kteří by nejprve našli příčiny vlhkosti a poté navrhli cesty k odstranění. Že to není zadarmo, to je nabíledni. I na to se musí postupně nacházet v rozpočtu prostředky.
Na odstranění vlhkosti se v současnosti již pracuje. Některé etapy jsou dokonce již ukončeny. Milíčův dům má v současné době pověření od Krajského úřadu k výkonu sociálně právní ochrany v rozsahu vyhledávání dětí, činnost na ochranu dětí před škodlivými vlivy, k individuální práci s klientem, vede o klientu evidenci a stará se o něho, kontakty může provádět i u klienta doma, může integrovat zdravotně a mentálně postižené děti, spolupracovat se všemi školami v místě a podobně.
Co se týče financí nejsoučasnějších, dá se říci, že se v tomto ohledu MD pomalu dostává z minulých ztrát způsobených neobdržením některých grantů, s nimiž se původně počítalo. Vyprošujme i na modlitbách Boží péči o pracovníky našeho MD i o jejich klientelu. Podle zápisů představenstva zpracoval Jiří Matějka
Členové představenstva na snímcích Jaroslava Kučery (ten je schován za fotoaparátem) zleva: nahoře: Jarmila Borecká, Jaroslav Andrejs, Jan Hrudka, Věra Chlumská, Jarmila Viková dole: Jiří Matějka, Jan Syrový, Marek Haltuf, Barbora Vejnarová
Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. Titovi 2,11
Z této milosti, jenž s takou štědrostí k nám nehodným se sklání, buď chválen Bůh náš bez přestání. Z Hesel Jednoty bratrské na Vánoce 2003
19
ADVENT - VÁNOCE - NOVÝ ROK VE SBORU ČCE V SEMONICÍCH 2003 Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až na věky.
Horlivost Hospodina zástupů to učiní. Izajáš 9, 1. 5-6 Milí přátelé, bratři a sestry, Blíží se počátek nového církevního roku, který začíná Adventem - obdobím, ve kterém se v radosti i pokání připravujeme na příchod Páně. Nejde jen o připomenutí narození Pána Ježíše, ale i o to, že očekáváme nový příchod vítězného vzkříšeného Pána Krista, který se v plnosti času ujme vlády nad světem. V soudu odstraní všechno zlo a klam a nastolí vládu milostivé spravedlnosti pro všechny. Advent nás tedy volá k odpovědnému životu v poslušnosti Božího slova, jak nám je v plnosti zvěstoval Spasitel Ježíš. Vánoce nám zvěstují velikou radost, že se Pán Bůh ujímá nás lidí. Dává nám v Dítěti z Betléma naplnění svých slibů o spáse, o své blízkosti a záchraně z moci hříchu. Jméno Ježíš znamená: „Hospodin vysvobozuje“, další jméno, kterým je Dítě pojmenováno: „Immanuel“ vyjadřuje Boží blízkost: „Bůh s námi“. Počátek nového roku 2004 nás vede k vděčnému ohlédnutí za prožitými dny; i k výhledu do budoucna, čemu chceme zasvětit své dny, které nám Pán Bůh ještě přidává. Zveme Vás všechny srdečně k účasti na
adventních, vánočních i novoročních bohoslužbách! Neděle 30. 11. v 9,00 První advent - bohoslužby v Semonicích s vysluhováním SVP Neděle 7. 12. v 9,00 Druhý advent - bohoslužby v Semonicích Neděle 14. 12. v 9,00 Třetí advent - bohoslužby v Semonicích, v 10,30 bohoslužby v Jaroměři Neděle 21. 12. v 9,00 Čtvrtý advent Vánoční zvěstování dětí v Semonicích Středa 24. 12. ve 22,30 Štědrý večer v kostele v Semonicích Čtvrtek 25. 12. v 9,00 Hod Boží vánoční bohoslužby s vysluhováním SVP v Semonicích - sbírka na bohoslovce Pátek 26. 12. v 10,30 Druhý svátek vánoční v Jaroměři - bohoslužby s vysluhováním SVP Neděle 28. 12. v 9,00 - bohoslužby v Semonicích Středa 31. 12. v 17,00 Posezení na faře v Semonicích na závěr roku 2003 Čtvrtek 1. 1. 2004 v 9,00 Nový rok - bohoslužby v Semonicích s vysluhováním VP Neděle 4. 1. v 9,00 - bohoslužby v Semonicích Těšíme se na shledání s Vámi při bohoslužbách a u stolu Páně. Přejeme Vám požehnané a radostné vánoční svátky. V Novém roce ať Vás provází Boží péče a vedení. Staršovstvo sboru ČCE v Semonicích Jaroslav Andrejs, Jaroslav Kučera, kurátor
farář
Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista; byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. 2. Korintským 8,9
Navštívils nás bídné sluhy ve vězení, nesa z divné lásky z bíd nám vyproštění. Z bohatého skladu nebeského hradu hojné neseš zboží, štědrý Synu Boží: Vítej, králi náš! Z Hesel Jednoty bratrské na Vánoce 2003 Uzávěrka tohoto čísla 7. listopadu 2003
20
Redakce Jiří Matějka, grafická úprava a tisk Zdeněk Borecký
