UKÁZKY Z KNIH PLÁČ BÍLÝCH VELRYB Seděla jsem na lavičce naproti domu. Obklopena barevnými průlezkami, kde jsem si hrála jako malé dítě. V ruce jsem držela pomačkaný hrubý sešit, na kterém bylo hrdě napsáno DENÍK.
Sešit, co mě provázel posledních pět let a měl několik pokračování.
Ve vlasech jsem cítila svěží vítr. Vesnický vítr nasáklý „hnojáckou“ příchutí, jak jsem říkávala. Štípal v očích. Byl už skoro večer a začínala mi být od nohou zima. Hlavou se mi vířili vzpomínky a myšlenky. Nedokázala jsem si představit, že za chvíli zazvoním na dveře a budu zase dama.
Návraty jsou vždycky těžké.
Snad jsem cítila strach, ale spíš to byla zvědavost. Se strachem jsem si užila až, až. Proto jsem se vrátila, abych skoncoval s tím posledním strachem, co ve mně zbyl. Vytrhnout ho ze tmy na světlo, pochopit, poznat, osahat a nechat rozplynout ve svém vědomí a změnit tak samu sebe. A nebo se dočista zbláznit.
1
Člověk musí pokračovat v cestě, jinak zahyne.
Pomalu jsem se přiblížila k masivním dveřím a už už jsem natahovala ruku ke zvonku, když se dveře rychle otevřely.
Táta.
Celou tu dobu byl schovaný za záclonou a pozoroval mě. Možná mu to působilo radost. Tak jako vždycky, když sledoval sousedy, nebo vystupující návštěvu z auta. Tohle jeho chování mě vytáčelo, hlavě když za mnou přišla nějaká návštěva a on nás pozoroval a poslouchal.
Dívali jsme se na sebe s tátou beze slov. Možná to bylo to trapné ticho, které všichni tak pateticky zmiňují. Teď jsem i já na vlastní kůži poznala, co jaké to je.
„Ahoj tati!”. “Šárko?!“.
Úplně jsem zapomněla, že
špatně vidí... ale že by tedy nepoznal svojí
vlastní dceru, to je tedy síla. Bože. Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, jestli jsem se opravdu tak moc změnila, nebo je to jenom jeho zrakem. Nebo je to tou dobou, co jsme se neviděli.
2
Čert to vem, nebudu přemýšlet nad takovými věcmi. Teď jsem doma. Po třech letech jsem zase doma.
„Jo, jsem to já...“
Vstoupili jsme se do předsíně. Jako by se tady zastavil čas. Čas který zůstal zmrazený někde na pomezí mládí a puberty. Jako bych ani nikdy neodešla, jako bych ani neprožila velikou část svého života.
Všechno při starém. U ledničky, která již prošla svou x-tou reinkarnací, byla bedna nahnilých jablek, u toho se válely granule pro psy, konzervy s psím masem a dvě rzí pokryté sekery a miska s vodou.
Kdybych otevřela bílou skříň byla by určitě plná těch zteřelých třicet let starých bot, které se budou hodit „na potom“. Naposledy když jsem se dívala nahoru do skříně, byl tam jeden náboj do brokovnice po dědovi. Vsadila bych, se že je tam dodnes.
Copak můžu lézt do cizí skříně? Ale, vždyť jsem vlastně doma...
Otevřela jsem skříň a rozesmála jsem se. Samozřejmě byla plná bot. Náboj byl vpravo nahoře. Skříně smrděla starou kůží a plastovými podrážkami.
3
Táta se na mě nechápavě podíval. Pak mu došlo, co mě asi tak rozesmálo.
No jo, vždyť znáš svojí matku. Co bys tu jiného čekala, vyházet to nemůžu a furt se kupujou nové a nové.
Můžu být chvíli sama?
Hm. Můžeš.
Táta mlčky odešel. Kdyby mě někdo viděl, asi by si pomyslel, že jsem utekla z psychiatrické léčebny. Ale co byste čekali, od holky, které vyoperovali půlku mozku, že?
Vzala jsem jeden pár bot. Staré poctivé, snad ještě, komunistické dřeváky, kupované někde v jednotě vedle vidlí a místního chleba. Čichala jsem k k hnědé popraskané kůži, přejížděla jsem rukou po spárách, po podrážce. Štěrkala jsem přezkami u uší. Snažila jsem se odhadnout jejich váhu. Bylo to opravdu poctivý kus obuvi, která se nosila na vesnici. Žádná rychlovka, prostě poctivá práce. Boty, které vydrží.
Myslím, že to byly dřeváky mojí matky. Snad v nich chodila i babička. Určitě je pak nahradila modernějšími, nebo jinými kusy ve kterých chodila na
4
zahradu, v jiných zase do sklepa a v těch posledních po domě. A když pak objevila levnější koupila jich pět páru, a tak se plnily skříně
a původní
dřeváky usínaly na dně skříně.
A stejně se dokola stávalo, že jsme si boty popletly a místo aby se v nich chodilo doma, chodilo se v nich ven a když babičce otékaly nohy a měla zplesnivělé palce obouvala si boty nás všech a my je pak nechtěli nosit.
Doteď si pamatuji ty pocity, kdy jsme si celá rodina jeli koupit do města nové boty a oblečení. Pak jsme je první týden opečovávali, jako by se na nich nemohlo usadit ani to nejmenší smítko, nebo i ta nejmenší saze. A po týdnu, už oblečení neubylo k rozpoznání od toho, co jsme nosili před tím. Veškerý ostych a opatrnost šla stranou. Staré oblečení samozřejmě skončilo ve skříní – na potom, na lítačku, do důchodu, vždycky se to může hodoit.
Kdyby u nás hořelo, byl by to pěkný a vysoký plamen.
Sedla jsem si ke skříní, natáhla jsem si před sebe nohy. V ruce jsme pořád držela dřeváky. Dávala jsem si je k nohám, porovnala jsem velikost. Myslím, že by mi teď akorát sedly. Zkusila jsem si je. Padly jako ulité. Stejně tu nemám boty a nějaké gumové hnusy si na nohy nevezmu, to tady raději budu chodit v třicet let staré veteši.
5
Vešla jsem do kuchyně. V „novém“ obutí, s každou ponožkou jinou. Táta si toho ani nevšimnu. Stál u ploty a ohříval mi jídlo. Zeleninový vývar.
„Určitě máš hlad“.
6
