SDRUŽENÍ KNIHOVEN ČESKÉ REPUBLIKY ROČENKA 2014

SDRUŽENÍ KNIHOVEN ČESKÉ REPUBLIKY

ROČENKA 2014

2014

sdružení knihoven České republiky v roce 2014

OBSAH

Úvod

Lea Prchalová, předsedkyně SDRUK

8

Studijní cesta SDRUK, Německo 3—5 6 2014

Blanka Konvalinková (s využitím cestovní zprávy Ing. J. Kaňky, KK Zlín)

Studijní cesta ředitelů krajských knihoven do Dánska a Švédska

14

Publikační činnost, hospodaření sdruk za rok 2014

19

Sekce pro akvizici

20

Aleš Brožek, Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem

Sekce pro bibliografii

Eva Svobodová, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové

Sekce pro historické fondy

Jitka Holásková, Vědecká knihovna v Olomouci

Sekce pro informační vzdělávání uživatelů

Radomíra Kodetová, Krajská knihovna v Pardubicích

ISBN 978-80-86249-73-5

3

10

26

28

30

Sekce pro informační technologie (it) 32 Petr Žabička, Moravská zemská knihovna v Brně

Sekce pro regionální funkce

Blanka Konvalinková, Krajská vědecká knihovna v Liberci

Sekce pro služby

Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích

34

38

17. kolokvium slovenských, moravských a českých bibliografů

41

Malokarpatská knihovna v Pezinku, 5—7 10 2014

42

Eva Svobodová, předsedkyně sekce SDRUK pro bibliografii a Zdenka Mikulecká, vedoucí odd. bibliografie SVK HK

4

OBSAH

Osobní fondy v knihovnách (pozůstalosti a speciální sbírky)

44 Vinič a jeho liečivé účinky i praktické rady pre vinárov a vinohradníkov v najstarších českých vydaniach Mattioliho herbára zo 16. storočia

Michaela Sibylová, Univerzitná knižnica Bratislava

53

Vinárstvo a vinohradníctvo v rukopisoch 17.–18. storočia vo fonde univerzitnej knižnice v Bratislave

Klára Mészárosová, Univerzitná knižnica v Bratislave

64 Poněkud trpké zdá se... Mělnické víno v legendách, kronikách a jiných spisech

OBSAH

5

Vinárska škola v Modre ako súčasť histórie slovenského a českého vinohradníctva a vinárstva

139

Daniela Tóthová, Malokarpatská knižnica v Pezinku

Valašský Edison Josef Sousedík

Eva Filípková, Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně

Rudolf Geschwind, šľachtiteľ ruží a lesmajster mesta Krupina

Elena Matisková, Krajská knižnica Ľudovíta Štúra vo Zvolene

Mléčnou drahou dolů a hutí Kladenské období básníka a výtvarníka Jiřího Koláře

Jiří Mika, Středočeská vědecká knihovna v Kladně

Cesta Slováka za poznáním západních Slovanů a role knihoven v národním obrození Jaromír Kubíček, Ústav bohemistiky a knihovnictví FPF Slezské univerzity v Opavě

Jiřina Kádnerová, Státní oblastní archiv v Praze

82

Vinařství na pardubicku

Martina Zlatohlávková, Krajská knihovna v Pardubicích

87

Vinařství v oblasti Krušných hor

Jan Hála a jeho pôsobenie na Slovensku

Gerda Lorenzová, Krajská knihovna Karlovy Vary

Anna Kucianová, Slovenská národná knižnica Martin

94

Vinohradníctvo na Zemplíne na základe vybraných historických a topografických prác

Gabriela Vašková, Štátna vedecká knižnica v Prešove

Po stopách rodákov z Čiech a Moravy v Košiciach od druhej polovice 19. storočia do polovice 20. storočia Životné príbehy pozoruhodných ľudí na stránkach 1. dielu Lexikónu Košičanov 1848–1938

103 Víno kráľov – kráľ vín Tokajské a jeho objaviteľ Szepsi Laczkó Máté

Tatiana Klimková, Knižnica pre mládež mesta Košice, Gabriela Nagyová, Verejná knižnica Jána Bocatia v Košiciach

Staviteľ Michal Milan Harminc 1869–1964 Tri výročia v jednom roku

112

Vinohradníctvo v regióne Tekov v odbornej a krásnej literatúre

Mária Bôbová, Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici

120

Hospodársky spolok bratislavskej župy (v prvých dvoch desaťročiach činnosti)

Katarína Pekařová, Univerzitná knižnica v Bratislavě

152

161

171

177

184

192

Eleonóra Blašková, Štátna vedecká knižnica v Košiciach

Zuzana Mesárošová, Knižnica Juraja Fándlyho v Trnave

Iniciatívy spolku Česko-slovanská jednota v Prahe pri rozvíjaní česko-slovenskej spolupráce v literatúre (1896–1914)

Nadežda Jurčišinová, Inštitút histórie Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove

210

216

6

OBSAH

232 Tvorba Karla Kálala vo fonde Štátnej vedeckej knižnice v Prešove

Lucia Němcová, Štátna vedecká knižnica v Prešove

241

Jaroslav Vodrážka a mesto Martin Ivana Poláková, Matica slovenská v Martine

247

Česká a slovenská básnická tvorba v ukrajinských prekladoch Milana Bobáka

Zuzana Džupinková, Štátna vedecká knižnica v Prešove

260

Jan Rychlík, historik česko-slovenského stýkání a potýkání Personální bibliografie jako kronika života

Václava Horčáková, Historický ústav Akademie věd České republiky

264 Poznámky

ČINNOST SDRUŽENÍ KNIHOVEN

8


Foto: Mgr. Jana Leparová

Úvod Lea Prchalová, předsedkyně SDRUK


Vážené kolegyně a kolegové, SDRUKaři, jsem nesmírně ráda, že se díky činorodé spolupráci knihoven a velkému osobnímu nasazení řady knihovnic a knihovníků stal SDRUK lídrem českého knihovnictví (našeptáno mnoha hlasy).

1

Rozvinuly se práce sekcí se zcela zřetelnými výsledky. Konference Knihovny současnosti 2014 se těšila zájmu 340 účastníků, přičemž byla kromě společenského večera velmi oceňována aktuálnost a odborná úroveň prezentací. Jak všichni víme, je budoucnost knihoven o nás, o tom, jaké služby a v jakých prostorách poskytneme, a to v každé knihovně. Mělo by jít o příjemné prostředí, v němž je možné vést dialog nad informačními zdroji, které je knihovna schopna zpřístupnit, v němž je možné studovat díky zapojení knihoven do projektů celoživotního vzdělávání, v němž lze vzhledem k postupující digitalizaci jednoduše bádat ve starých dokumentech a také mít k dispozici nejnovější čísla většiny českých periodik. Určitě bude dále platit zásada dobré znalosti zájmů čtenářů a dostatečná obnova nabízeného fondu. Je jisté, že budoucnost kvalitních služeb je stále silněji podmíněna úzkou spoluprací knihoven a vstřícností a odbornou erudicí knihovnic a knihovníků. Tak se prosím, milí SDRUKAŘI, dále snažme a naplňujme poslání knihoven 21. století.

1 Záběr ze zahájení konfe rence Knihovny současnosti 2014.

2 Paní Monica Dahlgren, vedoucí kulturního oddě lení úřadu Sigtuna, paní Lena Gustav son Randau, ředitelka Městské knihovny v Märstě, paní Zuzana Helinsky, konzul tantka pro knihovnictví.

3 Čerstvá nositelka medaile Z. V. Tobolky PhDr. Zdeňka Friedlová, ředitelka Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně.

2

3

4

4 Ing. Martin Lhoták, ředitel Knihovny Akademie věd po převzetí medaile.

5 Prezentace paní Liv Sæteren, emeritní ředitelky Městské knihovny v Oslo.

5

9

10



1 IKMZ 2 Philologische Bibliothek Freie Universität zu Berlin Foto: Miroslav Bünter, SVKUL

Studijní cesta SDRUK, Německo 3—5 6 2014 Blanka Konvalinková (s využitím cestovní zprávy Ing. J. Kaňky, KK Zlín)

Na programu letošní studijní cesty pořádané Sdružením knihoven České republiky (SDRUK) byla exkurze do šesti knihoven: univerzitní knihovny Brandenburgische Technische Universität Cottbus, filologické knihovny Freie Universität zu Berlin, Staatsbibliothek zu Berlin – Unter den Linden, ústřední univerzitní knihovny Humboldt universität Berlin (Jacob-und-Wilhelm-Grimm-Zentrum) a do pobočky Zentral- und Landesbibliothek Berlin v Luisenbad a Stadt- und Landesbibliothek Potsdam. Knihovny byly vybírány tak, aby u každé z nich bylo možné se soustředit na nějakou inovaci (stavební, technickou, odbornou). V nabídce byly knihovny různého typu. IKMZ (Informations, Kommunika tions und Medienzentrum) Brandenburgische Technische Universität Cottbus Budovu knihovny navrhla renomovaná architektonická kancelář Herzog & de Meuron (mezi jejich realizace patří např. olympijský stadion v Pekingu a další stavby). Budova má tvar améby. Interiér je proveden v živých barvách (světle zelená, žlutá, fialová + bílá a plech) a skýtá působivé průhledy knihovnou. Fond v jednotlivých patrech je rozdělen předmětově/tematicky. Knihovna má 44 zaměstnanců. Otevřeno je i v neděli, kdy v čase 17–22 je provoz výhradně samoobslužný. Ve všední dny je ve večerních hodinách v knihovně pouze jeden knihovník, který asistuje u automatů, ve vstupním patře jen ochranky. Jednotlivá patra nejsou prostorově dělena, návštěvníci knihovny mají trochu problém s hlukem. Roční registrace pro veřejnost 25 EUR, akademická obec zdarma. Knihovna působí velmi futuristicky. Philologische Bibliothek Freie Universität zu Berlin Budovu navrhla architektonická kancelář Foster + Partners, s ohledem na svůj tvar a poslání se jí říká mozek. Interiér má umírněnou barevnost a působí velmi vzdušně a svobodně, uživatelé se tam musí cítit dobře, je to příjemné prostředí. Budova má dvouplášťovou fasádu (venkovní vrstva sklo–ocel, vnitřní speciální textilie; na některých místech je problém se zatékáním).

1

2

Knihovna má 20 zaměstnanců. V době exkurze zaváděli jako novinku absenční výpůjčky (5 titulů / na 2 týdny), do té doby umožňovali pouze přes víkend. Exkurze proběhla s krátkým živým výkladem a následně s možností poslechu z audioprůvodců, které jsou v knihovně k dispozici k zapůjčení. Staatsbibliothek zu Berlin, budova Unter den Linden Jde o největší (nikoli však „národní“) německou knihovnu s hlubokou historií (založena 1661). Fond čítá na 11 milionů dokumentů. Nejstarší dokument – koptský rukopis ze 3. století, z 8. století první tištěná kniha (japonská). Provoz se odehrává ve dvou budovách. V historické budově na ulici Unter den Linden jsou uloženy fondy do roku 1900, novější budova z roku 1975 na Postupimském náměstí (původně v Západním Berlíně) obsahuje moderní fondy. Za 2. světové války byl knihovní fond rozvezen po celé říši a ukryt v dolech, část se po válce vrátila. Knihovnu zřizuje Pruský kulturní institut, je financována z federálního rozpočtu a z rozpočtu jednotlivých spolkových zemí. K dispozici je 250 studijních míst v nově vybudované impozantní a prostorné hlavní studovně, 60 míst ve studovně vzácných fondů s přísným dozorem. Studijní místa jsou často plně obsazena studenty (budova je blízko univerzity). Humboldt universität Berlín, Jacob und Wilhelm Grimm Zentrum Budova navržená švýcarským architektem Maxem Dudlerem byla otevřena v roce 2009, realizace stála 72 milionů EUR. Srdcem a hlavním prostorem knihovny je obrovská centrální stu-

11

12



Stadt und Landesbibliothek Potsdam Foto: Miroslav Bünter, SVKUL

dovna se stupňovitými palubami, která obsahuje 500 studijních míst. Do studovny jsou průhledy úzkými okny z vnějších galerií, na kterých je uložen volný výběr fondů. Klidným dojmem působící interiér studovny je proveden ve tmavém dřevě. Provozní doba: 8–24 hod. Knihovnou projde 6 000–7 000 návštěvníků denně (nezanedbatelné množství tvoří turisté), což mj. generuje potřebu téměř neustálého úklidu. Po 20. hodině jsou k dispozici již jen automaty na půjčování a vracení (RFID), obsluha pouze ve formě bezpečnostní služby. Knihovna nese jméno bratří Grim- mů, protože vlastní fond jejich knihovny (vyčleněn a chráněn jako speciální fond). Knihovna má 200 zaměstnanců celkem, v hlavní budově jich je 100. Pobočka Zentral und Landesbibliothek Berlin, Luisenbad Menší veřejná knihovna sídlí v budově bývalých léčebných lázní Luisenbad (v 18. století zde byl v blízkosti řeky Panke objeven léčivý pramen). Budova pochází z roku 1888, její zajímavou konverzi a dostavbu navrhla kancelář Chestnutt–Niess (otevřeno v roce 1991). Pro budovu je charakteristické cílené zanechání některých vybraných architektonických prvků z historie a jejich kombinace s novými. Do budovy se v průběhu nastěhovalo i dětské oddělení, knihovna má navíc 3 bibliobusy. S ohledem na sídlo v převážně imigrantské čtvrti (převaha Turků a Arabů) se snaží mít v řadách zaměstnanců pracovníky s jazykovým širokým vybavením, pořádají bilingvní akce, snaží se přitáhnout lidi, kteří by do knihovny sami nikdy nepřišli (např. pořady na téma spojení fotbalu a literatury). Snaha mít aspoň jednu knihu v každém relevantním cizím jazyce svých uživatelů (z nichž někteří vůbec

neumí německy). Knihovna má 30 zaměstnanců + dobrovolníky. Roční poplatek je 10, resp. 5 EUR pro dospělé a studenty. Stadt und Landesbibliothek Potsdam Knihovna vznikla sloučením ze dvou v roce 1969 a plní roli městské a zemské knihovny (Postupim má ca 160 tisíc obyvatel). Má 3 pobočky a 45 zaměstnanců. Zřizovatelem je město a od zemského úřadu dostávají podporu formou dotací. Budova, v níž ústřední knihovna sídlí, pochází z roku 1974 a v letech 2010– 2013 prošla radikální rekonstrukcí (zachován pouze skelet, vše ostatní je nové). Budovu s názvem Bildungsforum sdílí knihovna s dalšími třemi subjekty. Knihovna působí velmi příjemně, světle, otevřeně. Interiér je neokázalý, ale přitom elegantní a funkční. Převládá bílá, kterou doplňují další barvy použité zejména na sedacím nábytku. Knihovna má 14 000 registrovaných uživatelů, 300 000 návštěvníků, registrace stojí 19 EUR/rok (zajímavost – veškeré finanční operace probíhají výhradně přes platební automat, obsluha vůbec nepřichází do kontaktu s penězi). Zajímavostí je služba půjčování bestsellerů (urychleně zpracovávaných) na 3 týdny / 2 EURa za výpůjčku (v této kategorii jsou po dobu, kdy se považují za bestseller, tedy tak dlouho, jak dlouho zůstávají na žebříčku bestsellerů v časopisu Spiegel, pak přecházejí do běžného fondu). Knihovna nabízí půjčování e-knih systémem DiViBib, náklady jsou ca 40 000 EUR ročně pro konsorcium 5 knihoven (z toho pro tu postupimskou 15 000 EUR). Jeden uživatel může mít jen jednu knihu v jeden čas (možnost rozšíření za úplatu), doba výpůjčky je 3 týdny.

13

14


Studijní cesta ředitelů krajských knihoven do Dánska a Švédska

Každoročně podnikají ředitelé krajských knihoven pod hlavičkou Sdružení knihoven ČR studijní cestu do zahraničních knihoven. Financují ji však z vlastních rozpočtů a nikoliv z rozpočtu Sdružení. Přesto je tato forma výhodná pro obě strany, protože díky zmínce o Sdružení knihoven ČR jsou zahraniční knihovny vstřícnější k požadavku návštěvy u nich. Zástupcům těch zahraničních knihoven, kde se najde nejvíce inspirujících zkušeností, se posléze nabízí možnost podělit se o zkušenosti s ostatními českými a moravskými knihovníky na konferenci Knihovny současnosti.

Aleš Brožek

V září 2014 se vypravilo devět ředitelů a jeden náměstek do pěti dánských knihoven a dvou švédských. K cestě byl použit minibus, aby se nemuselo zůstávat na jednom místě, jak tomu bývalo v před chozích letech, ale aby se poznaly i knihovny vzdálenější od místa ubytování. Po úmorné šestnáctihodinové cestě se dorazilo do Kodaně a přespalo v panelovém hotelu postaveném v blízkosti vlakového nádraží Østerport. O klidném a útulném hotelu se tedy nedalo hovořit. Zážitky z navštívených knihoven však rychle daly zapomenout útrapám při cestě a hluku při nocování. Velký dojem na účastníky udělala Královská a univerzitní knihovna v Kodani. Nazývá se Black Diamond a funguje ve třech budovách: nejnovější (čtenáři a návštěvníci), nová (zde sídlí administrativa a je tu zázemí) a stará budova (čtenáři a návštěvníci). Hned za vstupem do ní je „kulturní zóna“ – kavárna, pó dium, místo pro setkávání, výstavní prostory. Součástí fondů knihovny je široké spektrum dokumentů, včetně bohatého fotografického archivu – vše je využíváno jako zdroj materiálu pro přípravu výstav. V sále, který je v knihovně využíván i komerčně, se konají tiskové konference, přednášky a koncerty (ve spolupráci se svazem skladatelů jsou pořádány i pětiminutové koncerty na schodech). Klubové členství (Diamond Club – cca 4 200 členů) umožňuje slevy na koncerty. V knihovně pracuje 430 zaměstnanců. Knihovna dostává z tiskáren sice dva exempláře povinného výtisku, ale druhý hned přeposílá do Aarhusu. Od roku


2002 jsou předmětem zájmu knihovny i e-born dokumenty. Do knihovny mají návštěvníci a turisté volný přístup, což ale neplatí pro uzavřené studovny, kam nepustili dokonce ani českou delegaci. Pro ochranu personálu i návštěvníků využívá knihovna služeb bezpečnostní agentury, která má statut civilních osob a je neozbrojená. Lidé z „kodaňské ulice“ spíše chodí do hlavní budovy veřejné knihovny na Krystalgade 15. Ředitel informoval české knihovníky, že budovu od roku 2010 postupně modernizují. V „nové“ knihovně chtějí nabídnout místo k setkávání, kavárnu, otevřený vstupní prostor, studijní prostory, prostory pro performance, chtějí nabídnout prostory pro teens, pro literární kluby, usilují o inspirativní a kreativitu podporující prostředí. Nedílnou součástí činnosti knihovny je poskytování komunálních informací, i proto mají záměr vytvořit přímo v knihovně ještě větší a živější „náves“. Knihovna musí být místem pro všechny, musí vyjít ze svých hranic, důraz kladou na aktivně vyhledávané partnerství a spolupráci, dialog, učení a podporu kreativity. Služby by měly

15

Účastníci studijní cesty Foto: archiv SDRUK

16



17

fungovat tak, aby s dobrým systémem mohl pracovat přímo čtenář (90 % všech činností by měl dělat sám). V budoucnu chtějí rozvíjet a klást důraz na on-line pomoc (čtenář bude využívat služby a fondy knihovny z domova a s knihovníkem bude komunikovat pomocí mobilu nebo možnosti SKYPE. Pobočky této knihovny jsou v 21 lokalitách, z toho 15 knihoven je otevřeno denně 8–22 hod (některé části provozní doby dokonce bez knihovníků). Třetí navštívenou kodaňskou knihovnou byla CBS library na Solbjerg Plads 3. Slouží pro 20 000 studentů a 1 600 zaměstnanců. Loni poklesl počet výpůjček fyzických dokumentů o 90 %, jednoznačně převažuje práce s vlastními materiály a s elektronickými zdroji. Budoucnost knihovny vidí nejen v e-zdrojích, ale také jako místo učení, kurzů a služeb (plánují pořádání konferencí včetně poskytování hotelových služeb). Ředitel knihovny nemá snadnou situaci, neustále vysvětluje vedení univerzity, k čemu a proč je knihovna. Po několikahodinové cestě do Aarhusu přivítal ředitel knihovny české knihovníky slovy „Muzeum je introvert, knihovna bude extrovert“. V konferenční místnosti pak pohovořil o koncepci nové knihovny Dokk1. Bude místem pro lidi, znalosti, místem pro koncentraci, události, učení, konzultace, místem pro setkávání, diskuse, vzdělávání, experimenty, workshopy. Bude součástí Urban Media Space, dá městu novou identitu podobně jako knihovna v Birminghamu. Má ambici dostat obyvatele města ze starého centra „k vodě“, do nově oživovaného a budovaného prostoru. V něm se staví parkovací budova pro 1 000 aut s automatizovanými výtahy, celé přízemí je koncipováno jako otevřený flexibilní prostor pro knihovnu, 1 000 m2 pro rodiny s dětmi, klubovny, kavárna, studovny. Dosud neexistuje projekt interiéru, budou testovat typový nábytek, se speciálními službami nebo prostory pro teenagery v Dokk1 nepočítají. Uvažují o minimalizovaných pultech, na celém podlaží budou pravděpo-

dobně tři knihovníci, v knihovně by mělo pracovat cca 50 lidí. Stěhování do nové knihovny chtějí zvládnout za 3 až 4 týdny, otevření plánují v létě 2015, plný provoz od září 2015. Funkce knihovny v menším městě otestovali čeští knihovníci v šedesátitisícovém Helsingøru. Knihovna je součástí komplexu tvořeného novou a dvěma starými budovami, kde probíhají koncerty, konference, kde se hraje divadlo a kde funguje muzeum, na místě bývalé loděnice. Momentálně prochází proměnou, vše se děje za běžného provozu. Záměrem je mít knihovnu v každém podlaží jako vesnici – s domy, náměstím, místem pro komunikaci. Dětské oddělení je inscenováno ve stylu loděnice, maskotem je velký plyšový medvěd, který pracoval v loděnicích. V létě tu není, cestuje, posílá pohledy ze zahraničí, děti chodí do knihovny, aby zjistily jeho cestovní záměry, píší mu dopisy. Knihovna zaměstnává v hlavní budově a 4 pobočkách cca 90 lidí. K dispozici mají jen 4 kanceláře, vše funguje jako otevřený prostor, zaměstnanci se u stolů střídají. Ve službách nosí černou vestu s otazníkem na zádech.

Městská knihovna v Helsingøru Foto: archiv SDRUK

18


19


Blízkost Malmö vedla české knihovníky k rozhodnutí navštívit městskou i univerzitní knihovnu. První z nich se v koncepci nazvala Knihovnou miláčkem. Řídí se heslem Your life, your dreams, your library (Tvůj život, tvé sny, tvá knihovna). Knihovníci se snaží o maximální otevřenost a vstřícnost. Jako v kodaňské národní je zde opět navázaná nová prosklená budova na původní zděnou, opět jsou všude otevřené prostory a velice variabilní prostor.

Bibliotheca Antiqua 2014

Poslední navštívenou knihovnou byla instituce zvaná Orkanenbiblioteket. Od ředitelky znovu čeští knihovníci uslyšeli o konceptu knihovny jako vesnice – učebny, místa pro práci, „náměstí“, tzn. místo pro setkávání, komunikaci, kostel, galerie… V knihovně je dokonce k dispozici meditační prostor, využívají ji totiž studenti vyznávající různá náboženství. Jsou tu samostatné i skupinové studovny, tichá zóna. Na rozdíl od dánské CBS knihovny zatím studenti preferují papírovou knihu, e-verzi berou jako nutné východisko, když papírová není. Záměrem je více spolupracovat s veřejnou knihovnou v Malmö.

Sdružení knihoven ČR v roce 2013 – ročenka

Sborník z 23. konference Olomouc, 5.–6. 11. 2014. Olomouc 2014. 1. vydání. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci, 2014. 155 s. ISBN 978-80-7053-306-2 (Vědecká knihovna v Olomouci), ISBN 978-80-86249-82-8 (Sdružení knihoven ČR)

PUBLIKAČNÍ ČINNOST

Knihovny současnosti 2014 Sborník z 22. konference, 9.–11. 9. 2014, Univerzita Palackého v Olomouci. 1. vydání. Ostrava: Sdružení knihoven ČR, 2014. 285 s. ISBN 978-80-86249-71-1

Ostrava: Sdružení knihoven ČR, 2014. 159 s. ISBN 978-80-86249-70-4

Počáteční zůstatek

1 014 507,08

Výnosy Konference Knihovny současnosti (včetně sborníků hrazených v rámci registrace) 583 290,00 Ostratní semináře 16 350,00 Zahraniční studijní cesty 288 794,00 Publikace 3 559,00 Členské příspěvky 88 000,00 Úroky – termínovaný účet, běžný účet 2 055,64 Státní dotace 40 000,00 Celkem 1 022 048,64 Náklady Konference Knihovny současnosti Ostatní semináře Zahraniční studijní cesty Bankovní poplatky Vedení účetnictví Výdej ze skladu – publikace Kooperativa Režie – ostatní náklady Knihovna 21. století Odpisy Celkem Konečný zůstatek

552 167,45 50 528,00 280 509,63 6 320,00 23 405,00 39 708,99 400,00 108 012,76 40 000,00 24 434,00 1 125 485,83 985 520,21

HOSPODAŘENÍ SDRUK ZA ROK 2014

20


SEKCE PRO AKVIZICI

Obdobně jako v předchozích letech uspořádala sekce pro akvizici v r. 2014 akviziční seminář a poradu knihoven s povinným výtiskem a nabídkovou povinností.

Aleš Brožek, Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem

Pro místo konání 24. akvizičního semináře byla zvolena nová budova Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně, aby si účastníci mohli prohlédnout její moderní vybavení. Úvodního slova se ujal Ing. Jan Kaňka, který přítomné přivítal v zastoupení ředitelky KKFBZ. Po něm hovořil Ing. Aleš Brožek. Svou prezentaci uvedl položením otázky „Potřebujeme akviziční semináře?“ a pro přítomné si připravil milý příspěvek s fotografiemi z minulých ročníků semináře. Připomněl, že v červnu 2012 vznikla Konference akvizice pro umísťování nabídkových seznamů vyřazených dokumentů. V současnosti je běžných účastníků konference 316, digest vy užívá 78 účastníků. Dále neopomněl zmínit, že i knihovny, které vydávají publikace, by měly využívat oznamovací povinnost přes portál České knihy – databáze vydaných titulů. Mgr. Hana Vašková z KKFBZ si připravila zprávu ze statistik KKFB ve Zlíně a v číslech přítomné seznámila s přírůstky dokumentů za rok 2013. Po ní PhDr. Libuše Machačová přednesla příspěvek týkající se nákupu knih ve VKOL. Jako knihovna s celostátním povinným výtiskem se pyšní knihovním fondem přes 2 mil. knihovních jednotek. Za loňský rok částka na nákup knih tvořila pouze cca 350 000 Kč. Díky povinnému výtisku v knihovně seženou uživatelé úplně všechno a nákupem řeší pouze velmi žádané knihy, promlčené nebo nesehnatelné povinné výtisky, ztracené a poškozené povinné výtisky a nákup zahraniční literatury do Angloamerické knihovny. I přes překážky, jako je nedostatek financí, nedostatek skladů a nedostatek personálu pro včasné zpracování, se snaží mít veškerou českou produkci alespoň jednou. Velmi zajímavou prezentaci si přichystal tým pracovníků KUK MU: Mgr. Zdeňka Dohnálková, Mgr. Petr Křivánek a Mgr. Jana Vartecká. KUK nakupuje dokumenty pro čtyři instituce. Systém


sdružených akvizičních poptávek byl vytvořen jako webová aplikace spolupracující se systémem Aleph, tím doplnil KUK MU přehlednější a průhlednější akvizici, úsporu administrativy, možnost většího počtu dodavatelů a větších slev. Systém nekalkuluje přímo s rabaty, ale rozbor cen v porovnání s katalogovými cenami ukázal, že celková sleva činila 27 %. Bc. Vladimíra Perlová a Bc. Lenka Hrozková, DiS., z Ústřední knihovny ÚVIS Mendelovy univerzity v Brně účastníky semináře seznámily se systémem nákupu knih Mendelovy univerzity v režimu veřejné zakázky (dále jen VZ) a přiblížily, jakou úlohu v tomto systému hraje Ústřední knihovna. Podle loňského objemu nákupu knih za univerzitu (6 mil. Kč) a předpokládaného stejného objemu v letošním roce se pohybují kolem hranice pro podlimitní a nadlimitní VZ. Předpokládané hodnoty zakázky se sčítají zvlášť pro českou odbornou literaturu a zvlášť pro zahraniční odbornou literaturu. Rolí knihovny je kontrola dostupnosti knihy, kontrola ceny knihy a sběr požadavků na předepsaných formulářích. Požadavky předkládají manažeři projektů nebo dílčí knihovníci. Dle odborného posouzení knihovna navrhne změny, ale neprovádí je sama, musí je odsouhlasit zadavatel. Knihovna hotové soubory předá oddělení VZ, které provádí veškerou administraci, vystavení na profilu zadavatele a nese odpovědnost za celou VZ na nákup knih v souladu se zákonem. Mgr. Libuše Pavlicová z Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana vysvětlila, jak zajišťují systém společné akvizice pro 56 knihoven okresu, kdy při agregovaném rozpočtu 2,6 milionu Kč bylo v r. 2013 nakoupeno cca 15 tisíc knih. KBBB uzavírá smlouvu s příslušným obecním úřadem, pod který spadá spolupracující knihovna, peníze na dokumenty jsou doručeny na účet KBBB i s paušální platbou za zpracování a dopravu. KBBB poskytuje půlroční vyúčtování, průběžné dodávky, 1 x týdně akviziční komisi a nákup s knihou v ruce, cenové výhody silného zákazníka, maximální efektivitu a rychlost a kompletní knihovnické a technické zpracování, dovoz knih, export záznamů.

21

22



24. akviziční seminář konaný v červnu 2014 v Knihovně Františka Bartoše ve Zlíně Foto: Mgr. Zuzana Vrtalová

Dr. Filip Vojtášek z Albertina Icome se ve svém příspěvku zaměřil na alternativní způsoby akvizice e-knih, speciálně na on-line zpřístupňované knihy pro instituce (institucionální licence) a přiblížil způsob akvizice formou PDA (Patron-Driven Acquisition). Dále popsal základní rysy 3 způsobů objednávek e-knih: „nemoderované“ PDA (např. ebrary), „moderované“ PDA (např. EBL) a objednávek podle míry využití (např. Gale). Zajímavé bylo závěrečné schéma podílu: tradiční vs. alternativní způsob akvizice a knihovny vs. uživatelé. Je relativně málo knihoven, které se do „PDA“ chtějí pustit, přestože tento způsob akvizice přináší své výhody. V poslední prezentaci Bc. Lukáš Gilánik představil nákupní portál Mladé fronty kniha.cz, který mohou za výhodných podmínek využívat akvizitéři knihoven. Portál nabízí více než 50 000 titulů skladem, moderní distribuční centrum PEMIC, expresní expedici zásilek v den objednávky, pro knihovny možnost platby na fakturu, profesionální zákaznický helpdesk, odběrová místa po celé republice, slevu 30 % na tituly Mladé fronty, plošnou slevu 20 % na tituly všech ostatních nakladatelů, expedici v den objednávky, předobjednávku novinky až 7 dní předem a dopravu zdarma při nákupu nad 1 500 korun. Na závěr semináře Ing. Aleš Brožek poděkoval pořadatelům za vzornou přípravu akce, přednášejícím za přínosné prezentace a všechny přítomné pozval na jubilejní 25. akviziční seminář, který se bude konat 8. října 2015 v Havlíčkově Brodě. Porada knihoven s povinným výtiskem a nabídkovou povinností se tradičně uskutečnila v zasedací místnosti Národní knihovny ČR, a to 21. listopadu 2014. Na ní Milan Šilhan podal statistické údaje o počtu záznamů v databázi České knihy k datu 20. 11. 2014. Potěšitelný je nárůst nakladatelů, kteří aktivně přispívají do databáze (loni 227, letos 239). Novinkou databáze je, že bude obohacena o nové knihy díky importu dat z distribuce Kosmas. Od letošního roku probíhá import zkušebně, zatím se řeší technické detaily, dublování titulů apod. a od nového roku by vše již mělo fungovat.

Mgr. Vlasta Havrdová si připravila příspěvek o využití knižních veletrhů v akviziční činnosti. I když veletrhy nejsou přímým akvizičním nástrojem, jistě nejsou v dnešní době přežitkem. Jsou využívány především pro přímý osobní kontakt s nakladateli. Ing. Hana Mikulíková vystoupila s prezentací o získávání PV v KKFB ve Zlíně, kterou měla původně mít na letošním akvizičním semináři, ale byla nemocná. Přiblížila způsob evidence povinných výtisků knihovny s nárokem na regionální PV. Užívá Excel a má v něm dva sešity (jeden pro obce a druhý pro nakladatele) provázané s „kartami“ jednotlivých nakladatelů a případnými urgencemi. Proklikem se lze dostat do karty s evidovanými dodanými a nedodanými výtisky, na e-mail (nejčastější způsob urgencí) a na www stránky nakladatele. Evidence je využívána k hromadnému zasílání korespondence, ke zpětné kontrole PV. Mgr. Monika Myslivečková z JVK poreferovala o zpřístupnění části současné produkce e-knih českých nakladatelů prostřednictvím portálu eReading.cz. Registrovaný čtenář má možnost si zdarma vypůjčit e-knihu on-line. Otázka kladů a záporů zpřístupňování knih přes eReading.cz vyvolala poměrně živou diskuzi. Je složité propočítat, který způsob půjčování e-knih je výhodnější (knihovna platí za každou výpůjčku 49 Kč). Až dlouhodobější statistiky mohou ukázat, zda je pro knihovnu a akvizitéry levnější nákup této e-knihy či tradiční papírové knihy.

23

24


V prezentaci nazvané Zkušenosti s výpůjčkami e-knih: Levná knihovna představila Mgr. Gabriela Filipová jiný způsob půjčování e-knih, který v MSVK zavedli v červenci. Je to služba (platforma pro čtení e-knih), kterou od ledna 2014 nabízí Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk knihovnám, institucím i jednotlivcům. Způsob zpřístupnění je formou on-line čtení. Knihovny si mohou vybrat mezi dvěma modely. Knihovna zakoupí určitý počet pevných a plovoucích licencí k danému titulu. Jedna licence stojí na jeden rok 50 % ceny tištěné knihy. Mgr. Filipová nabídla první statistiky využití služby a na závěr zhodnotila klady a zápory tohoto způsobu poskytování e-knih. Se zprávou o Aktuálním stavu a vývoji e-publikací v ČR přítomné seznámil Mgr. Martin Žížala z NK ČR. Trend jasně ukazuje, že e-knihy budou v našem knihovnickém oboru a celkově ve světě hrát důležitou roli. Byla zmíněna 42% úmrtnost e-periodik, byl připomenut hlavní problém zastarávání formátu e-knih a možnosti jejich uchování do budoucnosti. Dále mluvil o projektu NAKI a spuštění pilotního provozu systému e-deposit. Nový zákon se zatím navrhovat nebude a půjde se cestou novelizace stávajících zákonů. Je naděje, že v r. 2015 dojde k předložení návrhu zákona o PV e-knih do vlády. Na legislativní část projektu navázal RNDr. Zdeněk Matušík a zmínil hlavní problémy e-depositu a důležité body při jednáních: bezpečnost, ochrana, pracnost dodávání, doporučený formát e-publikací (PDF/A), otázka morálních autorských práv. Pokud jde o zpřístupňování, tak nakladatelům jde o to, aby bylo zaručeno garantované uložiště pod NK ČR a další knihovny by měly mít pouze možnost přístupu streamováním bez možnosti meziukládání na disk. V poslední prezentaci Mgr. Olga Zeinertová z NK ČR nejdříve představila oddělení doplňování dokumentů (ODDD) a dále pohovořila o úkolu, který připadl oddělení: o analýze možnosti nákupu veškeré české produkce (tzv. třetího PV). Centrální nákup


a centrální zpracování by do budoucna mohlo usnadnit rychlost a pružnost katalogizování knih v rámci sdílené katalogizace. Analýzu zpracovali na základě statistických údajů za rok 2013. Při nákupu 20 619 knihovních jednotek a při 7–8 pracovnících na plný úvazek byla vyčíslena částka 12 410 000 Kč potřebná k zajištění nákupu a zpracování třetího výtisku. Při variantě nákupu beletrie 4 400 kn. j. byla spočítána částka 2 750 000 Kč. Nákup dalšího výtisku je tedy velmi nákladný a technicky těžko proveditelný a nebyl ani schválen Ústřední knihovnickou radou. Proto se dál bude hledat jiná možnost řešení. Po skončení porady se přítomní podívali do prostor, kde nyní ODDD sídlí. Je to bývalá hlavní studovna Státní technické knihovny.

25

26


SEKCE PRO BIBLIOGRAFII

Sekce SDRUK pro bibliografii pokračovala ve své činnosti již dvacátým rokem. Členská základna se rozrostla o zástupkyni z Národní lékařské knihovny. V některých případech došlo ke změně osob, které zúčastněné knihovny zastupovaly, jinak zůstala členská základna stejná.

Eva Svobodová, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové

Prvořadým úkolem sekce pro bibliografii bylo zajišťování kooperačního systému ANL. Mgr. Eva Svobodová pokračovala v práci garanta podprogramu VISK9/1, v rámci něhož byly realizovány kooperativní projekty jednotlivých krajských knihoven, a v tomto roce i Knihovny Akademie věd a Národní lékařské knihovny. Celkem zúčastněné knihovny zpracovaly 17 502 záznamy článků z periodik vydaných v roce 2013, eventuálně 2014 (nebo starších, podle potřeb báze ANL). Rozdělení excerpční základny, metodiku a koordinaci projektů měla na starosti pracovnice SVK HK Mgr. Zdeňka Mikulecká, která tuto práci převzala po odchodu Bc. Ivany Novotné na mateřskou dovolenou. Záznamy článků byly zpracovávány klasicky dle podaných projektů. V roce 2015 budou kooperativní projekty pokračovat, o dotaci už žádat nebude Národní lékařská knihovna, naopak nově se zapojí Knihovna Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu AV ČR. Národní knihovna ČR ani v roce 2015 tento projekt koordinovat nebude. V roce 2014 pokračovalo zapojování producentů oborových databází do kooperačního systému ANL a dodávání záznamů z těchto databází do báze ANL. V současné době přispívá do ANL, kromě knihoven zapojených v kooperativním projektu, dalších 13 knihoven, 1 knihovna spolupráci dočasně přerušila. Dvacáté šesté zasedání sekce SDRUK ČR pro bibliografii se konalo 28.–29. 4. ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové. Řešily se otázky článkové bibliografie, slovníku českých knihovníků a byla připravena témata pro přednášky podzimního bibliografického kolokvia. Pan Mgr. Tomáš Foltýn z Národní knihovny ČR ve své prezentaci připomněl projekt ANL Retro,


vysvětlil organizační a technické zabezpečení projektu, podělil se o praktické zkušenosti s jeho řešením a na závěr celý projekt zhodnotil. V rámci programu se uskutečnily prohlídky Trautmannsdorfské a Biskupské knihovny v Hradci Králové, Knihovny města Hradce Králové a Kulturní památky Labská elektrárna Hučák. Sedmnácté Kolokvium českých, moravských a slovenských bibliografů se konalo 5.–7. 10. 2014 v Pezinku. Hostitelkou byla Malokarpatská knižnica v Pezinku. Zhodnocení kolokvia a jednotlivé příspěvky jsou zveřejněny v druhé části ročenky. Prezentace byly vystaveny na stránkách SDRUK ČR. Následující ročník se bude konat v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích. V první polovině roku 2014 intenzivně pokračovaly práce na převedení databáze Slovník českých knihovníků do knihovního systému Aleph Národní knihovny v ČR. Důvodem předání dat byl přechod z individuálního softwaru, který již neodpovídal potřebám a nárokům na využívání databáze, do standardního knihovního systému a zajištění centrální správy dat. Cílem bylo vytvořit databázi, která by zpřístupnila informace o významných osobnostech českého knihovnictví široké veřejnosti v příjemném uživatelském rozhraní, výhledově s možností publikování dat formou tištěného slovníku. Ze stávajícího softwaru bylo do nového systému převedeno 589 hesel. Členové sekce se aktivně podíleli na zpřesnění kritérií pro výběr osobností a pravidel pro zápis jednotlivých personálních hesel. Správkyní báze se stala Ing. Dana Smetanová z Knihovnického institutu Národní knihovny ČR. Zástupci krajských knihoven, většinou členové sekce pro bibliografii, budou v následujícím období převedená hesla opravovat a aktualizovat. Trvalým úkolem zůstává doplňování nových hesel do báze. PSAB pracovala korespondenčně, část jejích členů se sešla 20. 11. 2014 s řešiteli projektu ANL Retro. Účastníci se dohodli, že dříve, než se bude připravovat další projekt na propojení

27

28



Bibliotheca Antiqua v Arcidiecézním muzeu v Olomouci Foto: archiv SDRUK

záznamů článků s jejich plnými texty, je třeba zpracovat podrobnou koncepci dalšího vývoje článkové bibliografie v České republice, která bude definovat nejen cílový stav, ale i způsoby, jakými by jej mělo být dosaženo. Na zpracování koncepce budou vedle členů PSAB pracovat i pověření zástupci Národní Knihovny ČR. Veškeré dokumenty k činnosti sekce jsou vystaveny na http://www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-bibliografii/clanek/sekce-pro-bibliografii/.

SEKCE PRO HISTORICKÉ FONDY Jitka Holásková, Vědecká knihovna v Olomouci

Sekce SDRUK pro historické fondy připravovala v roce 2014 již 23. ročník konference s názvem Bibliotheca Antiqua. Konference se konala ve dnech 5. a 6. listopadu v prostorách Arcidiecézního muzea v Olomouci. Sál Mozartea přivítal tentokrát 48 účastníků konference, což je o 10 méně než v minulém roce, nicméně i tak mezi účastníky byli zástupci ze Slovenska a z Maďarska. Pro tento ročník konference nebylo vyhlášeno žádné speciální téma, se svými příspěvky vystoupilo 21 zástupců paměťových institucí ČR, z toho 18 příspěvků bylo zahrnuto i ve sborníku. Konference se konala za podpory SDRUK, které jako i v předcházejících letech uhradilo autorské honoráře. I v roce 2014 měla konference dobou úroveň, mezi nejzajímavější vystoupení patřila bezesporu prezentace profesora Wilkena Engelbrechta s názvem Nizozemská prohibita ve fondech VKOL. Z dalších příspěvků, které byly téměř všechny zveřejněny ve sborníku, můžeme zmínit např. vystoupení Mgr. Lubomíra Novotného, které věnoval Janu Františku Löwovi z Erlsfeldu – lékaři barokní doby, zajímavé osobnosti žijící od druhé poloviny 17. století a na počátku 18. století, která patřila ke společenské a vědní elitě tehdejší doby v Čechách, zejména lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Nebo vystoupení Mgr. Jiřího Čer-

ného, který se ve svém příspěvku Střelecká slavnost v Jáchymově zabýval jak architekturou střelnice v Jáchymově, tak i průběhem a zvyklostmi těchto slavností. Jednotlivé příspěvky ve sborníku byly doplněné obrazovými přílohami z prezentací, tentokráte v černobílém provedení. Náklad 160 ks se jevil jako dostačující a stejně jako v minulých dvou letech se podařilo sborník připravit v předstihu, aby byl k dispozici opět již na konferenci.

29

30



Seminář v Městské knihovně Havířov. Foto: archiv SDRUK

SEKCE PRO INFORMAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ UŽIVATELŮ Radomíra Kodetová, Krajská knihovna v Pardubicích

V roce 2014 se sekce IVU věnovala i nadále své deklarované činnosti, tedy informačnímu vzdělávání. S ohledem na plnění mateřských povinností její předsedkyně Veroniky Peslerové bylo vedení sekce dočasně svěřeno ředitelce Krajské knihovny v Pardubicích Radomíře Kodetové. Členská základna zůstává stabilní s tím, že někteří její členové se velice aktivně podílejí na zpracovávání finálních podob připravovaných metodických materiálů. Ve dnech 23.–24. dubna 2014 se konal v Havířově již šestý celostátní seminář – Informační vzdělávání uživatelů veřejných knihoven, hostitelem byla v letošním roce Městská knihovna Havířov. Program semináře byl koncipován podobně jako v předchozím roce v Prachaticích. Na úvod byly připraveny dvě odborné přednášky, které se věnovaly jednak rámcovým a školním vzdělávacím programům, další pak obecně seznámila účastníky s možnostmi databanky vzdělávacích programů KDK SKIP ČR. Následně byl již program vyplněn nabídkou praktických ukázek a workshopů. Účastníci setkání měli možnost vybírat ze sedmi nabízených, každý minimálně 3 témata. Jednotlivé workshopy trvaly 90 minut. Dostatečný prostor diskuzi a dotazům. Druhý den semináře byl v začátku věnován shrnutí informací z jednotlivých pracovních skupin a v navazujícím bloku byl opět vyplněn workshopy, které byly tematicky zaměřeny na základní tři okruhy námětů práce pracovních skupin sekce IVU – Čtenářská gramotnost, Knihovny – zdroje informací a Informační zdroje. Obsah semináře, workshopů a organizační zajištění byly ve zpětné vazbě účastníky hodnoceny velmi kladně a stejná forma semináře bude proto zachována i pro příští ročníky. Prezentace ze semináře byly umístěny na webových stránkách SDRUK. Pracovní setkání sekce (sedmé v pořadí) bylo naplánováno na 2.–3. 12. 2014 do Krajské knihovny v Pardubicích. Na programu byla prezentace výsledků jednotlivých pracovních skupin, do-

končení výsledné podoby metodického materiálu a příprava celostátního semináře na rok 2015. Bohužel, počasí nám nepřálo, a z důvodu kalamity v dopravě se do Pardubic dostalo pouze šest členů sekce. Díky této skutečnosti se pracovní setkání uskuteční v náhradním termínu na počátku roku 2015.

31

32


SEKCE PRO INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE (IT)

V roce 2014 byla základem činnosti sekce oblast digitalizace a přípravné práce na realizaci priority č. 6 v rámci Koncepce rozvoje knihoven na léta 2011–2015 – Centrálního portálu českých knihoven (více o projektu na www.knihovny.cz). V rámci CPK se členové SDRUK-IT zapojili do práce všech pracovních skupin CPK (pro centrální portál, pro informační zdroje, pro sdílení identit a on-line platby a pro MVS a DDS). Klíčovým pro další rozvoj Centrálního portálu knihoven se stalo podzimní doporučení Rady SDRUK, aby MZK pokračovala ve vývoji CPK s podporou projektu VISK. I v roce 2014 řada knihoven podala do VISK 8B projekty, v jejichž rámci se knihovny připravují na zapojení do CPK. Moravská zemská knihovna také uspořádala dne 20. 2. 2014 setkání se zástupci knihovních systémů, na němž byly diskutovány jednotlivé technické aspekty integrace knihovních systémů do centrálního portálu.

Petr Žabička, Moravská zemská knihovna v Brně

Tak jako v předešlém roce provozovala JVK v Českých Budějovicích server ObalkyKnih.cz. Databáze před koncem roku obsahovala přes 920 tisíc obálek a 117 tisíc obsahů českých a zahraničních dokumentů. API služby využívá aktuálně přes 190 registrovaných knihoven a stovky neregistrovaných uživatelů. Hlavními cíli rozvoje v roce 2014 byly: nasazení nového řešení do ostrého provozu ve dvou různých lokalitách (JVK a MZK), aktualizace a řešení hlášených provozních problémů, optimalizace procesu ukládání obálek skenovacím klientem, realizace API pro vkládání komentářů a hodnocení a příprava metodických pokynů / manuálu pro knihovny a knihovní systémy. Dále bylo v rámci projektu NK ČR řešeno rozšíření o podporu obálek a obsahů vícesvazkových děl a periodik. Ve dnech 9.–10. 4. 2014 proběhl v MZK seminář k digitalizaci pro krajské knihovny. Na semináři se probírala problematika krajských digitalizací, podrobně se řešily otázky kolem systému Kramerius a problematika metadatových standardů a jejich aktualizací. Filip Šír seznámil účastníky s problematikou digitalizace


gramofonových desek a portálem Virtuální národní fonotéka (www.narodnifonoteka.cz). Jiří Dufka hovořil o nástrojích a pomůckách pro online zpřístupňování map. Druhý den byl věnován problematice digitálních repozitářů, jejich auditu a certifikaci, přednášela Andrea Fojtů. Podrobný zápis ze semináře je umístěn na adrese http://goo.gl/yPSSOz. Dne 22. 5. 2014 proběhla Adminparty K4, která se zabývala zejména pokročilou administrací Krameria, tedy např. úpravami vzhledu, loga, barev, zálohovacími strategiemi, doplňováním a tvorbou dalších položek popisů periodik, nastavováním pořadí záložek a nastavováním a úpravou zobrazovaného obsahu, nastavováním možnosti zpětné vazby pro uživatele, možnostmi vylepšování, metadatovým editorem a manipulací s částmi periodik. Podrobnější informace jsou zveřejněny na http://goo.gl/ UVjx18. Ve dnech 29. 4. až 30. 4. 2014 proběhl v MZK dvoudenní hackathon zaměřený na VuFind 2.0. Cílem akce byla výměna zkušeností s konfigurací a provozem, úpravami typickými pro české knihovny apod. Akce byla určena hlavně pro programátory a administrátory. Akce Docker workshop proběhla 26.9. Docker je platforma, která umožňuje tvorbu a distribuci kontejnerů. Tyto kontejnery usnadňují snadnou instalaci a následnou aktualizaci aplikací, které se skládají z více komponent. Na workshopu byla popsána architektura Dockeru, základy pro tvorbu kontejnerů a zkušenosti z testovacího provozu MEditu a Krameria. Odpoledne se školení rozdělilo na dva týmy. V jednom se udělal základ kontejneru pro VuFind a v druhém týmu byl ve spolupráci s Michalem Denárem vytvořen kontejner pro Kohu (dostupný na: https://registry.hub. docker.com/u/opensourceknihovna/koha-cz-dev/).

33

34


SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE

Sekce SDRUK pro regionální funkce se sešla v loňském roce na jednání 12. 5. 2014 a 8. 12. 2014 v Praze v Klementinu. Její jednání v obou termínech bylo ovlivněno přípravou Centrálního portálu knihoven a plněním úkolů jednotlivých priorit Koncepce rozvoje knihoven ČR na léta 2011–2015 včetně internetizace knihoven.

Blanka Konvalinková, Krajská vědecká knihovna v Liberci

12 5 2014 Mgr. Ladislava Zemánková zhodnotila RF z celostátního pohledu a ve srovnání jednotlivých krajů. Výsledky roku 2013 byly porovnány s rokem 2012. Hovořila též o finančním zajištění RF v krajích v roce 2014. PhDr. Vít Richter podal informaci o vydání a distribuci brožury Služby knihoven knihovnám. Tato brožura pak vyšla v průběhu května, distribuována byla prostřednictvím Svazu měst a obcí a k dispozici byla v Knihovnickém institutu NK ČR. Brožura v elektronické podobě je vystavena na stránkách NK: http://knihovnam.nkp.cz/docs/RF/sluzby_knihoven_knihovnam.pdf. V. Richter pak hovořil o návrhu novely Standardu pro regionální funkce. Bylo shromážděno množství připomínek, ty byly doplněny do stávajícího textu. Na úpravě Standardu pro regionální funkce se podílely i metodičky KK. Centrálním adresářem knihoven se zabývala Pavlína Lonská (MKP). V rámci Centrálního portálu knihoven na doméně www.knihovny.cz by měl být používán centrální adresář knihoven, existuje Adresář knihoven ADR v rámci Souborného katalogu na stránkách NK, tam je asi 2 500 veřejných knihoven. Krajské knihovny by měly rozhodnout, zda chtějí spolupracovat na centrálním adresáři nebo zda budou udržovat nadále pouze své krajské adresáře, dále je nutno se domluvit, v jakém formátu budou vytvářeny krajské adresáře, aby byly kompatibilní s ADR. Informace ze sekce SDRUK pro služby o MVS podal Vít Richter: tématem setkání byla snaha o změnu systému MVS. Z této schůzky vyplynulo několik bodů, které se týkají všech knihoven, jedním z nich by měla být dohoda všech krajských a pověřených knihoven, že požadavky z knihoven v rámci příslušného kraje nebudou účtovány. Informace


o seminářích pro metodiky ve Vyškově a Děčíně poskytla Jaroslava Starcová a o vzdělávání knihovníků v Moravskoslezském kraji Marie Šedá. 8 12 2014 Vít Richter podal důležitou informaci o Novele standardu pro RF. Během roku proběhla novelizace Metodického pokynu Ministerstva kultury k zajištění výkonu regionálních funkcí knihoven a jejich koordinaci na území České republiky. Dokument je ke stažení na http://knihovnam.nkp.cz/sekce.php3?page=10_RegFceRozc.htm – na stránce dole. Dokument byl vydán Ministerstvem kultury ČR. Na této pracovní schůzce proběhlo rozloučení s paní Mgr. Ladislavou Zemánkovou, která odchází do penze. Mgr. Vladana Pillerová hovořila o Statistickém vykazování výkonů knihoven za rok 2014 a o hlavní změně ve statistickém výkaze 2015 – začlenění e-výpůjček. Metodici a metodičky krajských knihoven pak hovořili o finanční situaci v krajích. Většinou zůstane finanční příspěvek ve stejné výši jako v roce 2014, někde dokonce dojde k mírnému navýšení o 3,5 % na platy (zatím ale nejisté). Stejně jako na minulém setkání se hovořilo o Prioritě 19 a Adresáři knihoven (Lenka Hanzlíková a Vít Richter). Národní knihovna vytvoří CADR (Centrální adresář knihoven), základem centrálního adresáře bude adresář SK ČR a databáze knihoven evidovaných MK ČR. Následovat bude doplnění dat – KK, PK, ostatní knihovny. Tyto činnosti budou probíhat v příštím roce 2015. PhDr. Hana Nová, NK ČR, informovala o Prioritě 8 Koncepce knihoven Zpřístupnění EIZ široké veřejnosti – informace na stránce https:// sites.google.com/a/mzk.cz/koncepceeiz/. Vzrůstá počet zapojených knihoven. Pro rok 2015 budou poskytnuty zkušební přístupy – Anopress, LibraryPressDisplay, AtoZ. Paní Nová upozornila na seznam volně dostupných EIZ https:// sites.google.com/a/mzk.cz/koncepceeiz/home/ceske-zdroje. Vzniká příručka k EIZ ve spolupráci se studenty gymnázia.

35

36


PhDr. Zuzana Hájková, Jihočeská vědecká knihovna České Budějovice, měla příspěvek na aktuální téma – Funkce krajských knihoven při zavádění RDA v roce 2015. Krajské knihovny musejí začít používat RDA od 1. dubna 2015, doporučuje se záznamy odesílat rychleji (prostřednictvím protokolu OAI-PMH), aby je ostatní knihovny mohly přejímat co nejdříve; knihovny, které přispívají do SK ČR, musí rovněž začít používat RDA. Nutnost přechodu na výměnný formát MARC21 (přechod je podporován v rámci dotačního programu VISK 3). Záznamy zpracované podle pravidel RDA v Unimarcu budou přijímány ještě maximálně rok po zavedení RDA. Proto je třeba vyškolit školitele a pak ostatní knihovny: úvodní semináře pro krajské knihovny proběhly v roce 2014, v lednu 2015 proběhne v NK školení školitelů KK, kteří budou školit ve svých krajích. Priorita 12 Doplňování cizojazyčné literatury – pokračování projektu (za koordinátorku projektu Š. Kašpárkovou hovořila B. Konvalinková): Pilotní projekt proběhl v krajích Ústeckém, Zlínském, Jihočeském, Jihomoravském a Královéhradeckém. 2. etapa v roce 2015 bude zahrnovat dalších 5 krajů, Liberecký, Moravskoslezský, Olomoucký, Vysočina, Karlovarský. V těchto krajích budou vybrána vždy 3 centra distribuce, mimo KK. Koordinátorem projektu bude MZK. Ve 3. etapě v roce 2016 by měly být zapojeny zbývající kraje, ve 4. etapě v roce 2017 krajské knihovny. RNDr. Lenka Prucková, ředitelka Knihovny Města Olomouce, přednesla zkušenosti hodnotitelky a členky komise Knihovna roku. Blanka Konvalinková nastínila program chystaného semináře v Pardubicích. Pravděpodobný termín v týdnu 19.–22. října 2015 – v kooperaci s pardubickou knihovnou. Možná témata: Centrální portál knihoven, adresář knihoven, vzdělávání knihovníků, legislativa, novela Autorského zákona, nový Občanský zákoník, metodický pokyn věnující se vybavení knihoven…


PhDr. Vít Richter hovořil o novele Autorského zákona, navrhované změny: Knihovny budou moci tisknout z digitálního podkladu, bude to součástí hromadné licence. Poplatek za kopírování bude vybírán paušálně podle počtu registrovaných čtenářů v knihovně od knihoven, které službu poskytují za úplatu. Je na každé knihovně, zda bude kopírovací služby nabízet a za jakých podmínek – za úplatu nebo zdarma. V závěru pak Ing. Dana Smetanová, NK ČR, mluvila o databázi Slovník českých knihovníků. Provozovatelem databáze byl původně SDRUK, na základě dohody ji převzala Národní knihovna, která ji provozuje v systému Aleph. Data se importují a jsou přístupná. Databáze vzniká ve spolupráci s krajskými knihovnami, knihovny budou zasílat své návrhy osobností krajským zpracovatelům.

37

38


SEKCE PRO služby

Práce v Sekci pro služby se v roce 2014 nesla ve znamení meziknihovních výpůjčních služeb. Na základě pověření 31. zasedání Ústřední knihovnické rady byla na půdě sekce zahájena jednání o možnostech optimalizace systému MVS.

Ivo Kareš, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích

Po úvodní únorové schůzce zástupců SDRUK, Knihovny Akademie věd, Národní knihovny ČR a Knihovnického institutu byly v Národní knihovně vytvořeny podkladové materiály pro diskusi. Tato diskuse nebyla omezena pouze na Sekci pro služby SDRUK, k jednání byli přizváni zástupci městských knihoven, vysokoškolských knihoven a muzejních a galerijních knihoven. Rozšířené jednání Sekce pro služby proběhlo 15. dubna v Praze. Ve stručnosti bylo možné podněty a návrhy shrnout takto: – Knihovna by při poskytování MVS měla být povinna poskytnout dokumenty, které svým lokálním uživatelům půjčuje absenčně, přístup k místnímu a vzdálenému uživateli by tedy měl být stejný. Právo knihovny určit, které dokumenty půjčuje pouze prezenčně, by mělo být zachováno, ale opět se stejnou platností pro místní i vzdálené uživatele. Při poskytování MVS by se tedy nemělo rozlišovat mezi jednotlivými druhy dokumentů. – Měla by být stanovena a dodržována lhůta, ve které je oslovená knihovna povinna MVS výpůjčku vyřídit. Navrženo bylo vyřízení ihned po obdržení žádanky, opět zrovnoprávňující místní a vzdálené uživatele. – Je potřeba vytvořit jednotný formulář e-žádanek MVS, integrovaný do všech automatizovaných knihovnických systémů, popř. vhodného rozhraní (např. Centrální portál knihoven). – Pokud se nepodaří vyřešit externí financování poštovného MVS, knihovny si mohou vzájemně účtovat náklady. Spíše než skutečné náklady by měl být účtován jednotný poplatek za zásilku/výpůjčku, odpovídající „průměrnému“ poštovnému. Vzájemné zúčtování mezi knihovnami by se mělo provádět 1–2× za rok vždy ke konci pololetí.


– Opět v případě, že se nepodaří prosadit externí financování poštovného MVS, mělo by být legalizováno právo knihovny na zpoplatnění MVS ve vztahu k uživateli. Tento poplatek by měl mít především regulační funkci, o jeho aplikaci by rozhodovala konkrétní knihovna. Pokud by se knihovna rozhodla pro zpoplatnění MVS vzhledem k uživatelům, musela by použít výše zmíněný jednotný poplatek za zásilku/výpůjčku. – V případě, že se podaří prosadit externí financování poštovného MVS, odpadne tedy regulační funkce poplatku, bude zapotřebí uvažovat o omezení počtu současných MVS výpůjček pro jednoho uživatele, aby nedošlo k výraznému zvýšení objemu MVS a nákladů. Z hlediska knihovny by MVS vždy měla zůstat jako dotovaná služba, tj. knihovny hradí na svůj náklad veškeré další náklady spojené s výpůjčkou (vyřízení objednávky, balení apod.). Účastníci jednání se shodli na potřebě aktualizace pravidel poskytování MVS. Následně byl v Národní knihovně ČR zpracován na základě těchto podnětů návrh úprav Metodického pokynu pro poskytování meziknihovních služeb v České republice a diskuse nad ním byla hlavním bodem podzimního jednání sekce 6. listopadu v Praze. Dalšími body jednání byly informace o možnostech využití Virtuální polytechnické knihovny pro MVS včetně propojení se Souborným katalogem ČR. Odpolední program pak byl věnován problematice půjčování e-knih v českých knihovnách: byly prezentovány služby a platformy, které v současné době půjčování e-knih umožňují, včetně praktických zkušeností z jednotlivých knihoven (eReading v Jihočeské vědecké knihovně, e-knihy v češtině a slovenštině v UK Praha, Levná knihovna a Ebrary ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje).

39

40


41

Zápisy z jednání jsou k dispozici v plném znění na webu SDRUK. Jako podklad pro získání tvrdých dat v souvislosti s diskusí o optimalizaci MVS a zajištění financování zorganizovala Sekce pro služby v 1. pololetí 2014 rozsáhlý celorepublikový průzkum nákladů na poštovné MVS. Do průzkumu byly zahrnuty veřejné knihovny ve všech krajích, ústřední knihovny, knihovny vysokých škol, muzejní a galerijní knihovny, knihovny ústavů AV. Bylo zjištěno, že celkové náklady na poštovné MVS se v celé ČR pohybují mezi 7–8 mil. Kč ročně:

knihovna / region / knihovní síť

Podrobné výsledky průzkumu byly prezentovány na Konferenci knihovny současnosti a zveřejněny na webu SDRUK.

Národní knihovna Národní technická knihovna Národní lékařská knihovna Národní pedagogická knihovna muzejní a galerijní knihovny univerzitní knihovny ústavy AV Jihočeský kraj Jihomoravský kraj Karlovarský kraj Královéhradecký Liberecký kraj Moravskoslezský Olomoucký kraj Pardubický kraj Plzeňský kraj Praha Středočeský kraj Ústecký kraj Kraj Vysočina Zlínský kraj Celkem ČR

Částka (Kč) 521 700 223 100 30 000 8 600 100 000 633 293 135 355 685 468 428 408 618 408 269 451 233 324 753 275 615 785 501 639 191 000 17 906 460 000 195 904 246 648 618 044 7 487 308


42


Malokarpatská knihovna v Pezinku, 5—7 10 2014 Eva Svobodová, předsedkyně sekce SDRUK pro bibliografii a Zdenka Mikulecká, vedoucí odd. bibliografie SVK HK


Společné foto účastníků kolokvia Foto: archiv SDRUK

Sedmnácté Kolokvium slovenských, moravských a českých bibliografů se odehrávalo na Slovensku, a to v Malokarpatské knihovně v Pezinku ve dnech 5.–7. října 2014. Uskutečnilo se v rámci Měsíce české a slovenské kulturní vzájemnosti a jeho garantem byla Malokarpatská knihovna v Pezinku a Bratislavský samosprávní kraj. Ještě před samotným zahájením kolokvia stanoveného na pondělí 6. října na účastníky čekal již v neděli 5. 10. kulturní program. Ředitelka Malokarpatské knihovny Mgr. Daniela Tóthová účastníky seznámila s knihovnou a její historií, a spolu s PhDr. Katarínou Benciovou nás provedla jednotlivými odděleními. Následovala prohlídka Pezinku s průvodcem. Samotné kolokvium bylo slavnostně otevřeno v pondělí 6. 10., kdy účastníky i hosty přivítala opět Mgr. Daniela Tóthová. Několik slov na úvod pronesl také primátor Pezinku Mgr. Oliver Solga. Za Sdružení knihoven přivítala účastníky Mgr. Eva Svobodová, která představila novinky v České republice na poli bibliografie, za Slovenskou asociaci knihoven nás přivítala PhDr. Blanka Snopková, PhD. Následovala prezentace, která připomněla loňské kolokvium ve Zlíně. Program kolokvia byl rozdělen do dvou dnů a pěti bloků, přičemž každý blok měl vlastní moderátorku. Nejvíce příspěvků odeznělo první den v rámci 1. bloku s nejpoutavějším tématem Vinohradnictví a vinařství v regionech a literatuře, který moderovala PhDr. Blanka Snopková, PhD. Zde jsme vyslechli zajímavé příspěvky např. o vinařské škole v Modre nebo o králi vín – tokajském. Druhý blok s názvem Odvětví hospodářství a řemesel a působení významných osobností v Čechách a na Slovensku v rámci nich nám představila PhDr. Anna Kucianová, PhD. Zde zazněly tři příspěvky: o Josefu Sousedíkovi, Rudolfu Geschwindovi a Jiřím Koláři. Po skončení tohoto bloku následoval doprovodný program

v podobě návštěvy Muzea Ľudovíta Štúra v Modre, Galérie insitného umenia v Pezinku a Schaubmarova mlýna. Náročný den byl zakončen příjemným společenským večerem v Malokarpatském muzeu v Pezinku. Odborný program pokračoval druhý den 3. blokem, kterým nás provázela Mgr. Eva Svobodová a uvedla 4 příspěvky s tématem Významné osobnosti regionů ve vzájemné slovensko-české spolupráci. 4.–5. blok uváděla PhDr. Katarína Benciová a jeho tématy byly Česko-slovenské literární vztahy a Česko-slovenské vztahy v minulosti a současnosti v kontextu bibliografického zpracování. Čtyři příspěvky, které v rámci tohoto bloku zazněly, završily odborný program 17. Kolokvia slovenských, moravských a českých bibliografů. Závěrečné slovo patřilo doc. PhDr. Jaroslavu Kubíčkovi, CSc., který celý program shrnul, zrekapitulovat témata příspěvků a o každém příspěvku krátce pohovořil. Na úplný závěr pak Mgr. Eva Svobodová pozvala všechny účastníky na následující, již 18. ročník kolokvia, na které se s radostným očekáváním budeme všichni těšit – tentokrát do Jihočeské vědecké knihovny v překrásných Českých Budějovicích!

43

44



45

TÉMA

Osobní fondy v knihovnách (pozůstalosti a speciální sbírky) Vinič a jeho liečivé účinky i praktické rady pre vinárov a vinohradníkov v najstarších českých vydaniach Mattioliho herbára zo 16. storočia Michaela Sibylová, Univerzitná knižnica Bratislava

Abstrakt: Príspevok sa zaoberá témou vinárstva a vinohradníctva v tlačiach 16. storočia zachovaných vo fonde Univerzitnej knižnice v Bratislave. Autorka si za hlavný prameň zvolila najstaršie české vydania Mattioliho herbára (1. vydanie z roku 1562, 2. vydanie 1596), ktoré obsahujú aj kapitolu o viniči. Analyzuje jej obsah, ktorý popisuje hlavne liečivé účinky viniča a jeho častí na ľudské zdravie. Zvláštnu pozornosť venuje praktickým radám pre vinárov a vinohradníkov. Približuje aj vydavateľské aspekty 1. a 2. českého vydania Mattioliho herbára. V 16. storočí dochádza k sumarizácií všetkých dovtedy známych poznatkov formujúcich sa vedných odborov. Rastliny boli predmetom štúdia nielen poľnohospodárstva a geografie, ale aj medicíny, farmácie a chémie. Vinič sa radil k liečivým rastlinám, poznatky o ktorých boli zhrnuté do herbárov – základných lekársko-farmaceutických spisov. Obsahovo vychádzali predovšetkým z diel antických a arabských autorov, ktoré slúžili v stredoveku ako hlavný prameň poznania. Najčastejšie citovanými boli spisy rímskeho učenca Plinia st. – Naturalis historia a gréckeho lekára a farmakológa Dioscorida – De materia medica. K rastlinám antického a arabského sveta pridávali renesanční botanici rastliny rastúce v ich krajine. Po objavení Ameriky pribudli k európskym druhom rastlín exotické rastliny „Nového sveta“. V priebehu 16. storočia vyšli tlačou herbáre slávnych renesančných botanikov a lekárov – Hieronyma Bocka (1498–1554), Leonharda Fuchsa (1501–1566), Otta Brunsfelda (1488–1534) a Pietra Andrea Mattioliho (1500–1577). Posledný menovaný Mattioli sa preslávil komentovaným prekladom Dioscoridovho diela „De materia medica“ najskôr do taliančiny (v roku 1544) a po 10 rokoch aj do latinčiny a práve latinský preklad mu priniesol veľkú slávu a rozšíril toto dielo do celej Európy. Vydania tohto diela v rôznych jazykových mutáciách sa medzi sebou líšia nielen obsahom a rozsahom textu, keďže pribúdajú nové opisy liečivých rastlín, ale aj grafickou výzdobou. Český preklad Mattioliho herbára vyšiel tlačou počas 16. storočia dvakrát. Prvé vydanie vytlačil praž-

ský tlačiar Jiří Melantrich v roku 1562 a druhé vydanie jeho zať Daniel Adam z Veleslavína v roku 1596. Prvé české vydanie Mattioliho herbára z roku 1562 Prvé české vydanie herbára vyšlo počas Mattioliho pobytu v Čechách, keďže od roku 1554 žil v Prahe, kde bol povolaný ako osobný lekár arcikniežaťa Ferdinanda Tirolského. V rovnakom roku udelil cisár Ferdinand I. aj privilégium na tlač herbára už spomínanému pražskému tlačiarovi J. Melantrichovi, ale prípravné práce na vydaní a preklade trvali ešte 8 rokov. Vydanie finan čne podporil nielen cisár a arcivojvoda, ale významne aj česká šľachta a zemský snem. Mattioli preto súhlasil s požiadavkou českých stavov na vydanie v českom jazyku. Súbežne s českým vydaním sa pripravovalo v Prahe aj prvé nemecké vydanie, ktoré však vyšlo až po českom, v roku 1563. Preklad do češtiny je dielom významného českého lekára a astronóma Tadeáša Hájka z Hájku (1525?–1600), ktorý obohatil aj text herbára o poznatky z českej dobovej botaniky. Herbár vyniká ilustračnou výzdobou, ide o prvé botanické dielo s takmer celostránkovými drevorezmi. Celkovo ich toto vydanie obsahuje 589 a ich príprava bola časovo a finančne nákladná, keďže boli zhotovované podľa skutočných rastlín a na prácu ilustrátorov dohliadal sám Mattioli. Finan čná nákladnosť vydania sa prejavila aj na cene herbára. Vyše 800stranový herbár v 2° formáte sa predával za 240 meissenských grošov (Bohatcová, 1993, s. 35). Druhé vydanie bolo rozsahom väčšie a preto aj cena bola vyššia, nezviazaný herbár stál 300 a zviazaný 360 meissenských grošov (Bohatcová, 1993, s. 46), pričom kus dobytka stál 70 grošov. Ak boli drevorezové ilustrácie ručne kolorované, čo pomáhalo k jednoznačnej identifikácii ilustrácie s reálnou rastlinou, jeho predajná cena stúpla na 2 400 grošov (Hejnová, 2011, s. 16)1. Napriek vysokej cene herbára, nastal obrovský záujem verejnosti, Mattioliho herbár sa stal už počas života autora bestsellerom a používal sa ešte aj 200 rokov po jeho smrti.2

1 Hejnovej údaj o cene nepatrí prvému vydaniu herbára, ale druhému. Porovnaj Hejnová (2006, s. 16) a Bohatcová (1993, s. 35, 46). 2 Podľa zistení M. Hejnovej (2006, s. 56) vyšlo v 16. storočí tlačou 23 talianských, 14 latinských, 4 nemecké, 3 francúzske a 2 české vydania.

46



bohaté využitie v medicíne. Pitie tohto vína liečilo dyzentériu (červienku), zastavovalo krvácanie a robili sa ním aj výplachy očí. Kloktalo sa pri angíne, bolestiach hrdla a ďasien, v kombinácii s medom sa používalo na liečenie zápalu uší, s octom na vredy. Pálenku z nezrelého hrozna zmiešanú s mliekom používali ako pomoc pri spálení sa na slnku.

3 Recept na ophacium podľa 2. vydania herbára – nezrelé hrozno sa vyložilo 3–4 dni na slnko, po zvädnutí sa vylisovalo a táto šťava sa uchovávala dobre uzatvorená a na tmavom mieste.

Súčasťou Mattioliho herbára bol aj popis a liečivé účinky viniča hroznorodého (vitis vinifera), ktorý sa nachádza v 4. knihe herbára, v kapitole 121. V úvode tejto kapitoly pokladá autor za zbytočné popisovať rôzne odrody hrozna a vína, pretože podľa neho neexistuje snáď nikto, kto by ich nepoznal a neochutnal. Uvádza zato praktické poučenie, že sa nemá sadiť do vinohradu kapusta ani kel, lebo sa neznášajú s viničom. Aj v tomto období ohrozovali úrodu hrozna škodcovia, preto radí ako ochrániť vinič už v čase jarného rezu (po reze treba potrieť kosák na rez viniča krvou z capa, alebo ešte pred rezom kožou z bobra). Uvádza sa tu aj návod ako si dopestovať vinič s hroznom bez jadierok (dolnú časť vetvičky viniča pred vysadením rozrezať na dve polovice, vybrať dreň, polovice spojiť späť obalením v kôre a až potom sadenicu zasadiť). Pripája zaujímavosti z pestovania viniča – v Egypte je vinič stále zelený, ale rodí len raz ročne. V Taliansku bol podľa Plínia vinič, ktorý kvitol a rodil trikrát za rok, ale len prvá úroda dozrela. Autor sa nevenuje len liečivej sile samotného hrozna a vína, keďže v tejto dobe sa používali na liečenie aj zelené časti viniča. Listy a mladé výhonky pomáhali pri bolestiach hlavy a žalúdka, voda vytekajúca po jarnom reze viniča (aqua vitis, lachrima vitis) sa používala na liečenie ochorení kože a ošetrovanie očí (zlepšovala vraj zrak), zmiešaná s olejom odstraňovala vlasy a chlpy, pitá s vínom vyháňala z tela kameň. Liečivý účinok mal aj popol z vetvičiek viniča a hroznové jadierka. Tieto sa používali varené alebo pražené pri žalúdočných, črevných a ženských problémoch. Popol z vetvičiek viniča sa používal buď samotný alebo zmiešaný s inými prísadami na liečenie rôznych vredov, kožných problémov, liečil uhryznutie psom, pomáhal pri otrave hubami. Pri liečivých účinkoch čerstvého hrozna spomína sa jeho využitie pri popálení a zaparení kože. Autor varuje pred konzumáciou hrozna trpkého i príliš sladkého, odporúča jesť hrozno trochu zvädnuté, ktoré nedráždi žalúdok a črevá. Aj sušené hrozno má svoje liečivé účinky – lieči kiahne, dnu, posilňuje pľúca, pečeň, slezinu a podporuje chuť do jedla. V tejto dobe sa vyrábalo víno aj z nezrelého hrozna (omphacium)3, ktoré malo

V podkapitole o liečivosti vína, chváli ho ako nápoj zo všetkých najchutnejší a pre ľudský život najprimeranejší. Argumentuje aj tým, že latinsky názvov viniča „vitis“ je odvodený od latinského názvu života „vita“ a to na základe priaznivého účinku vína na ľudský život. Autor zdôrazňuje, že len striedme pitie má priaznivé účinky na telo. Vymenúva zdravotné ťažkosti i mravné dôsledky nadmerného pitia vína. Víno je prospešnejšie starším ľudom ako mladším, veď aj podľa starovekého lekára Galéna, by sa nemalo dávať víno deťom a mladým do 20 rokov – „nie je to nič iné, ako oheň do ohňa pridávať“. Veľmi škodí pitie chladeného vína v lete, lebo spôsobuje mŕtvicu, dýchacie a črevné ťažkosti, močové kamene, čo sa prejaví až po dlhšom čase. Zdravie si lepšie zachovávajú a vysokého veku sa dožívajú ľudia žijúci v krajinách, kde sa pestuje kvalitné hrozno a pije kvalitné víno. Mattioli argumentuje vlastnou skúsenosťou, keď si svoje dlhoročné žalúdočné ťažkosti vyliečil po presťahovaní sa z Tridentu (Trentu) do Gorizie a pitím tamojšieho vina.4 Chváli hlavne vína zo slovinskej Vipavy, vďaka ktorým sú miestni ľudia zdravší a dožívajú sa veku 90–100 rokov. Podľa autora je na pitie vhodné víno stredného veku, lebo staré víno je silné a dráždi telo aj zmysly a nové víno zase nafukuje, je močopudné a privádza ťažké sny. Odporúča piť biele víno, ktoré neškodí ani chorým. Husté červené víno spôsobuje tráviace problémy, trpké bolesť hlavy, sladké škodí pečeni a slezine. Voňavé a korenisté vína sa používali proti rôznym jedom ako bolehlav, otrava hubami, uštipnutie hadom, ale aj pri prechladnutí. Miera pitia vína má podľa autora zohľadňovať nielen vek konzumenta a druh vína, ale aj ročné obdobie.

47

4 Do Gorizie bol v roku 1539 povolaný za mestského lekára, predtým pracoval v Tridente ako osobný lekár kardinála Bernarda Clesa.

48



Druhé české vydanie Mattioliho herbára z roku 1596

čenie chorôb. Kapitola o viniči je doplnená citátmi hlavne starovekých autorov (Theophrastos, Columella, Palladius, Varro, Galenos, Plinius st., Avicena, Dioscorides, Avenzoar, Sethus, Paulus Aegineta) a len raz citátom dobového autora, ktorý ako jeden z prvých napísal samostatný spis o viniči. Rembert Dodoens (Dodonaeus, 1518–1585) flámsky lekár a botanik, od roku 1574 osobný lekár cisára Maximiliána II., si nechal svoj 46-stránkový spis s názvom Historia vitis vinique vytlačiť v Kolíne v roku 1580. Nové podkapitoly o viniči v 2. vydaní herbára boli s najväčšou pravdepodobnosťou doplnené práve z tohto Dodoensovho spisu, hoci sú v herbári označené ako doplnky Adama Hubera z Riesenpachu. Tento ich však mohol prebrať sprostredkovane cez vyššie spomínané herbáre Daléchampsa a Dietricha, ktoré vyšli až po roku 1580. V doplnkoch 2. vydania sa dočítame o tom, že príliš sladký, ale aj kyslí hroznový mušt je škodlivý (nadúvanie, hnačka), pridaný je recept ako urobiť z kalného muštu číry. Keďže v tomto recepte išlo o usadenie kvasníc, čím sa nápoj vyčistil, išlo skôr o burčiak ako len hroznový mušt. Novinkou je aj podkapitola o varenom víne, z ktorého rozlišovali dva druhy (sapa, defrutum), podľa toho koľko tekutiny sa pri varení vyparilo. Používali ho na liečenie kašľa a boľavých uší. Pri hľadaní odpovede na otázku, aké staré víno je dobré na pitie sa riadili týmto príslovím: „Vajce jednej hodiny, chlieb jedného dňa, víno jedného veku, majú svoj najlepší čas“. Podkapitola o vínovici, pálenke z vína (aquae vitae, spiritus vini) je v 2. vydaní obsiahlejšia ako v 1. vydaní. O vínovici sa tu píše ako o podstate, jadre vína, ktoré je prospešné žalúdku a črevám, upevňuje pamäť a zlepšuje zrak, ale škodí pečeni, žilám a nervom. Zmiešanú s medom a natretú na brucho ju používali aj proti detským črevným parazitom. Vínny ocot vyrábali zaujímavým spôsobom, do vína, piva alebo vody vkladali chlieb, ktorý bol predtým viackrát namočený v octe a usušený. Takýmto octom potom liečili kožné problémy, modriny, črevné parazity, opuchy, bolesti žalúdka, dýchacie ťažkosti a zastavovali krvácanie z nosa. Podľa arabského lekára Avenzoara vedel vínny ocot ochrániť pred morom, keď sa lial na rozpále-

Druhé české vydanie bolo vytlačené až po 34 rokoch od prvého. Hoci tlačiar 1. vydania J. Melantrich dostal 20-ročné privilégium na tlač tohto herbára, nevedel ho druhýkrát vytlačiť z technických príčin. Štočky drevorezov rastlín zostali totiž majetkom Mattioliho a ten si ich pri odchode z Prahy v roku 1564 zobral so sebou a ďalej používal. Dôvodom nového vydania bol trvalý záujem o tento herbár a rozpredané 1. vydanie ako vysvetľujú sami vydavatelia v úvodnej dedikácii 2. vydania – „Německý pak herbář ... vytišten jest v Frankfurtu léta Páně 1586, kterýžto, když nám do rukou přišel a českých (rozumej prekladov herbára) sa již dávno nedostávalo...“. 5 Kreutterbuch Desz Hochgelehrten vnnd weitberühmten Herrn D. Petri Andreae Matthioli, Jetzt widerumb mit viel schönen neuwen Figuren... Durch Ioachimum Camerarium, der löblichen Reichsstatt Nürmberg Medicum, Doct. ... Frankfurt/Main : Feyerabend, Sigmund, Dack, Heinrich und Fischer, Peter, 1586. 6 Camerariov text bol umiestnený medzi dve *, Huberov medzi dva +. 7 Jeho erb umiestnený na konci knihy spolu s erbom tlačiara sa v našom exemplári nezachoval. 8 Historia generalis plantarum. Lyon, 1586 až 1587. 9 Neuw Kreuterbuch. Frankfurt am Main, 1588.

Druhé vydanie vzniklo ako preklad nemeckého vydania z roku 1586,5 z ktorého boli prevzaté aj menšie, ale detailnejšie drevorezy. Doplnky 2. vydania pochádzajú od nemeckého lekára a prírodovedca Joachima Cameraria ml. (1534–1598), zostavovateľa nemeckého vydania z roku 1586 a Adama Hubera z Riesenpachu (1545–1613), osobného lekára cisára Rudolfa II. Ich doplnky do Mattioliho herbára boli graficky označené, takže sa dá ľahko určiť, akou mierou do herbára prispeli.6 Herbár vyšiel nákladom samotného tlačiara Daniela Adama a bohatého, ale málo známeho pražského mešťana Václava Trejtlara (Trevtlara) z Krošvic.7 Mecenášmi tohto vydania boli aj českí šľachtici, poprední predstavitelia českých stavov – Petr Vok z Rožmberka a Adam z Hradce. Im adresovaná dedikácia uvádza aj pramene, z ktorých zostavovatelia 2. vydania čerpali. Išlo o najnovšiu literatúru k tejto téme od francúzskeho lekára a botanika Jacquesa Daléchampsa (1523–1588)8 a jeho nemeckého kolegu Jakoba Dietricha (Tabernaemontanus, 1522–1590).9 Kapitola o viniči je v 2. vydaní oveľa obsiahlejšia ako v prvom. Pribudli podkapitoly o mušte, varenom víne, vínnom octe, vínnych kvasniciach a vínnom kameni. Všetky tieto produkty vznikajúce pri výrobe vína a z vína vedeli v 16. storočí použiť na udržanie si zdravia i na lie-

49

50



né tehly. Vínne kvasnice, ktoré vznikajú pri výrobe vína sa používali ako obklad pri rakovine a pálili z neho pálenku, ktorá však bola slabšia ako vínovica. Kvasnice stvrdnuté vo vnútri sudu, čiže vínny kameň vedeli tiež ďalej využiť. Obklad z vínneho kameňa liečil boľavý žalúdok, a vyrábal sa z neho aj predchodca dnešnej zubnej pasty, keď jemný prášok z vínneho kameňa zmiešali s vínom. V podkapitole o sušených hrozienkach sa v 2. vydaní dočítame aj o ich druhoch. Poznali „grécke hrozienka“, ktoré boli menšie a bez jadierok, dovážané z Grécka a „cibéby“, ktorými označovali veľké sušené hrozienka dovážané z Damasku. Sušené hrozienka sa v tom čase predávali v lekárňach, kde sa dal kúpiť aj sirup z nich. Tieto informácie, rovnako ako aj recept na hrozienkový sirup s pivonkovým koreňom určený na dýchacie ťažkosti a kašeľ doplnil do herbára až jeho prekladateľ a zostavovateľ Adam Huber z Riesenpachu, čiže zodpovedajú dobovej lekárnickej praxi. V kapitole o viniči sa dočítame aj ďalšie recepty, napríklad recept na jedlo pomáhajúce pri silnej zimnici, ktoré sa pripravuje smažením nezrelého hrozna na masle a pridaním čerstvých vajec. Nachádza sa tu i praktická rada, ktorá platí aj dnes, pochádzajúca od starovekého lekára Simeona z Antiochie, že ovocie s tenkou šupkou (hrozno, višne, slivky, broskyne) sa má jesť pred jedlom, aby nenadúvalo.

trebovali rady o raste a rozmnožovaní viniča, podkapitola s týmto názvom im odporučí prečítať si poľnohospodárske práce štyroch rímskych spisovateľov: Columella,10 Varrona,11 Palladia12 a Marca Porcia Cata st. Mohlo by to znamenať, že ešte v 16. storočí sa vinohradníci stále riadili praktickými postupmi zavedenými v antike, rovnako ako aj to, že žiadna novšia odborná literatúra na túto tému nebola k dispozícii.

Aj vinári a vinohradníci si našli v tomto herbári zopár praktických rád. Vinohradníkom radí, že ak chcú ochrániť vinič pred škodcami, musia pri jarnom reze použiť kosák, ktorý si nabrúsili na kameni, kde predtým rozotreli hmyz škodiaci viniču. Alebo si majú pripraviť olej, v ktorom nechajú vylúhovať tento škodlivý hmyz a týmto olejom na jar potierať kosák na rezanie viniča. Vinárom radí, ako skladovať víno, aby si zachovalo svoju kvalitu. Na vyčistenie kalného vína v sude sa odporúčalo vložiť do sudu črepiny z dvoch hlinených hrncov, ktoré pritiahnu na seba kvasnice a víno zostane potom číre. Rada ako zabezpečiť víno v sude, aby sa nestalo kyslým, podľa zostavovateľa víno poškodí, keďže treba vložiť kus slaniny do suda s vínom. Ak by však vinohradníci po-

51

Zachovalé exempláre českých vydaní Mattioliho herbára na Slovensku Vďaka českému prekladu bol Mattioliho herbár rozšírený a používaný aj na Slovensku. Z oboch českých vydaní sa však zachovalo len zopár exemplárov, podľa mojich zistení obe vydania vlastní Slovenská národná knižnica v Martine, Univerzitná knižnica v Bratislave (ďalej len UKB) a len 1. vydanie Stredoslovenské múzeum v Banskej Bystrici. Exemplár 1. vydania v UKB pochádza z rodovej knižnice Štefánikovcov, predkov Milana Rastislava Štefánika. V roku 1838 ho daroval Knižnici Slovanského ústavu v Bratislave jeho starý otec Pavel Štefánik (1799–1861), v tom čase evanjelický farár v Krajnom. Starších vlastníkov knihy nepoznáme. Pri reštaurovaní boli spolu s pôvodnou väzbou odstránené aj pôvodné predsádky a prídoštia, s ktorými sa ako píše Ferienčíková (1972, s. 214) stratili aj predpisy pre opatrovanie a zlepšenie vína, z čoho by sme mohli dedukovať, že náš herbár vlastnil nejaký vinár. Mattioliho herbár nebol totiž napísaný tak, že by ho vedeli používať len profesionálni lekári, či lekárnici, ale aj laici si v ňom našli jednoduché rady na liečenie seba a svojej rodiny. Druhé vydanie herbára z UKB bolo pôvodne vlastníctvom premonštrátskeho kláštora Hradisko pri Olomouci (zrušený 1784) a neskôr v 2. polovici 19. storočia patrilo českému šľachticovi a politikovi Janovi Bohdanovi Vojáčekovi (1831–1902). Význam najstaršieho českého vydania Mattioliho herbára pre českú botaniku, medicínu aj dejiny českej knižnej kultúry zhodnotili už viacerí odborníci. V súlade s hlavnou témou dnešného

10 Lucius Iunnius Moderatus Columella, ktorého „De re rustica“ obsahuje 12 kníh o poľnohospodárstve, jedna z nich sa venuje vinohradníctvu a vinárstvu. 11 Marcus Terentius Varro napísal 3 knihy o poľnohospodárstve „De re rustica“. 12 Rutilius Taurus Aemilianus Palladius, autor diela „Opus agriculturae“.

52



bibliografického kolokvia sme sa bližšie oboznámili len jednou z mnohých kapitol tohto herbára. Tá nám predstavila vinič ako liečivú rastlinu. Nielen samotné hrozno a víno, ale aj produkty vznikajúce pri výrobe vína a z vína vedeli v 16. storočí použiť na udržanie si zdravia i na liečenie chorôb. Akoby inšpirovaní Mattioliho herbárom začíname dnes znovu objavovať liečivú silu hrozna a jeho častí. Popritom sa v herbári zachovalo aj zopár praktických rád pre vinohradníkov a vinárov, z ktorých niektoré sa osvedčili a upravené používajú sa aj v dnešnej vinárskej praxi.

Abstrakt: V príspevku sme predstavili vybrané rukopisy Univerzitnej knižnice v Bratislave, ktoré obsahovali state o vinárstve a vinohradníctve. Aj zo stručného prehľadu vyplýva, že v rukopisnom fonde knižnice sa nachádzajú rukopisy, ktoré sa týchto tém dotýkajú z rôznych aspektov. Väčšinou ide o rukopisy, ktoré sa medzi pestovateľmi viniča a vinármi prakticky používali. Univerzitná knižnica v Bratislave (ďalej UKB) má vo svojom fonde európskych rukopisov vyše 1500 pozícií, ktoré obsahujú dokumenty z 12. až 20. storočia.13 Tematicky dominujú rukopisy s náboženským, právnickým obsahom, univerzitné prednášky, história, hudba, rukopisy používané pri vyučovaní a veľa ďalších tém, medzi nimi aj dokumenty, venujúce sa hospodáreniu a poľnohospodárstvu.

53

VINÁRSTVO A VINOHRADNÍCTVO V RUKOPISOCH 17.–18. STOROČIA VO FONDE UNIVERZITNEJ KNIŽNICE V BRATISLAVE Klára Mészárosová, Univerzitná knižnica v Bratislave

Pramene _ MATTHIOLI, Pietro Andrea. Herbarz: ginak Bylinář welmi vžitečný a Figůrami pieknymi y zřetedlnymi podlé praweho a yako ziwého zrostu Bylin ozdobeny y také mnohymi a zkussenymi Lékarzstwijmi rozhognieny gessto takowy nikdá w ziádnem Yazyku prwé wydán nebyl: od Doktora Petra Ondřege Matthiola Senenského Nayjasniegssjho Arcyknjžete Ferdynanda ec. přednjho žiwotnjho Lékaře nayprw w Latinské Ržeči sepsaný a gíž pro Obecné dobré Obywateluow Králowstwij Cžeského na Cžeskau Ržeč od Doktora Thadeásse Hágka z Hágku přeložený a wůbec wssechněm wydaný. Při koncy přidano kratke naučenij a zpráwa o rozliczném Distyllowánij a pálenij Wod s několika Pýckami k takowému pálenj náležitými kteréž netoliko Apatékářom ale y giným kteřijž se w tom kochagij dobře se treffiti budau mocy. Gest také trogij Index: Geden podlé gmén Latinskych Druhý podlé Cžeských a třetij obzwlássstnij podlé Nemocý a neduhuow sebraný. Wytisstieno w Starém Miestie Pražském v Girzijka Melantrycha z Awentynu. Létha Pánie | M.D.LXII [= 1562]. 2°. [20], CCCXCII, [25] ff. _ MATTHIOLI, Pietro Andrea. Herbář aneb Bylinář Wysoce včeného a wznesseného P. Doktora Petra Ondřege Mathiola nynj zase přehlédnutý, a mnohými pěknými nowými Figůrami též y vžitečnými Lékařstwjmi s obzwlásstnj pilnostj rozhogněný a sprawený: Skrze Joachyma Kameraria, w slawném Ržjssském Městě Normberce Lékaře a Doktora: Z Německého pak gazyku w Cžeský přeložený Od Adama Hubera z Rysnbachu, D. Danyele Adama z Weleslawjna. Nazad sprawena gsau hogná Registra bylin w rozličných gazycých ano y neduhů lidských a Lékařstwj proti nim vžitečných. - Tlačeno w Starém městě Pražském v M. Danyele Adama z Veleslawjna nákladem geho a Wáclawa Trewtlara z Krosswic. Léta Páně M.D.XCVI [= 1596]. Měsýce Ržijgna. 2°. [18], 476, [63] ff.

V agrikultúre už od staroveku malo výsadné postavenie pestovanie viniča a prioritný cieľový produkt pestovania – víno, v stravovaní nezanedbateľnú úlohu zohralo aj hrozno, je pochopiteľné, že aj tieto témy reflektujú v rukopisoch UKB. Témy vinárstva a vinohradníctva sa väčšinou vyskytujú ako súčasť rukopisov, v ktorých tvoria súvislé samostatné kapitoly alebo sa spomínajú len marginálne, v kratších pasážach textu. Na Slovensku sa doteraz publikovali len dva rukopisy z 18. storočia, ktoré sa venujú vinárstvu a vinohradníctvu.14 Z rukopisov Univerzitnej knižnice sa dokumenty s týmto špecifickými témami nateraz nepublikovali. Na tento aspekt neupozornili ani tie štúdie, ktoré sa venovali niektorým pozoruhodným rukopisom knižnice, napriek tomu, že tieto obsahujú aj state o vinárstve.

LITERATURA _ BOHATCOVÁ, Mirjam, 1993. Čtení na pomezí botaniky, fauny a mediciny : České tištěné herbáře 16. století. Sborník Národního muzea v Praze, řada C, sv. 38, s. 3–4. 65 s. _ FERIENČÍKOVÁ, Anna, 1972. Knižnica Slovanského ústavu v Bratislave. Bratislava: Univerzitná knižnica. _ HEJNOVÁ, Miroslava, 2001. Pietro Andrea Mattioli 1501–1578 : u příležitosti 500. výročí narození. Praha: Národní knihovna České republiky. ISBN 80-7050-388-2. _ VOIT, Petr, 2006. Encyklopedie knihy. Praha: Nakladatelství Libri. ISBN 80-7277-312-7.

V tomto príspevku z fondu UKB predstavíme vybrané manuskripty 17. a 18. storočia, ktoré sa uvedenej téme venujú. Sú to rukopisy rôzneho typu, ktoré podľa obsahu môžeme rozdeliť do štyroch skupín: – samostatné kapitoly o vinárstve a vinohradníctve

13 KOTVAN, Imrich. Rukopisy Univerzitnej knižnice v Bratislave. Bratislava: Univerzitná knižnica, 1970. 14 PANKL, M., BERNOLÁK, A. Náuka o poľnohospodárstve. Preklad: Vševlad J. Gajdoš. Bratislava: Osveta, 1984. PALKOVIČ, Konštantín. Rukopis vinárskej knižky z 18. storočia. Agrikultura, 1965, roč. 4, s. 121–148.

54



– hospodárske „večné“ kalendáre – ekonomika podnikania s vínom a vinohradom – hospodárske súpisy

napraviť. Na konci textu sú druhou rukou napísané praktiky na čistenie vína. Autor odporúča použiť roztlčené horčičné semená a škoricu , uviazať ich v šatke a pustiť do nádoby s vínom, prípadne rovnako v šatke pustiť soľ do suda. Zlú chuť vína odporúča odstrániť priložením horúceho bochníka chleba nad otvor pre zátku.

V niektorých rukopisoch sa témy prelínajú a časti textov môžeme zaradiť aj do viac skupín. Samostatné kapitoly o vinárstve a vinohradníctve

15 Astronomia Teutsch: Him[m]els lauff/ Wirckung/ und Natürliche Influentz der Planeten und Gestirn/ Auß grundt der Astronomey/ nach jeder Zeit/ Jahr/ Tag und Stunden/ Constellation ... Franckfurt am Mayn: Egenolff, 1601.

Samostatné kapitoly o vinárstve a vinohradníctve obsahujú tri dokumenty. Konvolút Ms 460 sa skladá z troch rukopisov a jednej tlače zo 17. storočia. Na začiatku zväzku, pred tlačou z roku 1601,15 je zaradený rukopis o dvoch fóliách Wina Uherska, Rakauska a Cžeska naprawítí. Rukopis je prácou jednej ruky, až na posledných šesť riadkov, ktoré zapísala druhá ruka. Listy sú poškodené. Jazyk je český, písmo je ťažko čitateľná kurentka (Kurrenschrift). Čitateľnosť sťažujú defekty a zachovaný text je miestami prekrytý tekutou papierovou masou, použitou pri rekonštrukcii chýbajúcich častí listov. Rukopis pochádza z knižnice piaristov v Podolínci, kde ho, podľa svedectva vlastníckeho záznamu, získali roku 1561. Konvolút dnes má novú väzbu, prídoštie aj predsádku, teda nezachovali sa prípadné pôvodné svedectvá o tom, kedy bol súbor dokumentov spojený v jednej väzbe. Zistili sme len toľko, že papier tlače a papier rukopisov sú odlišné. Kým na papieri tlače je zo stôp sita pri výrobe papiera len rebrovanie – vergé, na papieri rukopisov okrem rebrovania sa nachádzajú aj priesvitky: dvojhlavý orol s korunkou a so štítom, v ktorom je päťlupeňový kvet, ktoré sa nám nateraz nepodarilo identifikovať. Zachovaný text datujeme do 17. storočia, ale zatiaľ nepoznáme predlohu, ktorou sa autor rukopisu inšpiroval, prípadne odkiaľ text prepísal. Rukopis obsahuje návody na spracovanie vína. Venuje sa týmto okruhom: čo robiť aby víno malo dobrú chuť, kedy treba víno načať, čo robiť aby víno dlho trvalo, aby čisté bolo, čo robiť keď víno plesňou smrdí, keď je vláčkovité, ako napraviť, keď víno zapácha sudom a napokon ako sa dajú vína

State o vinárstve a vinohradníctve obsahuje rukopis Ms 328, prepis knihy Matúša Pankla (1740–1798), jezuitu a poľnohospodára, ktorý sa po zrušení rádu (1773) stal svetským kňazom. Od roku vyučoval filozofiu na Kráľovskej akadémii v Trnave, po presťahovaní akadémie do Bratislavy roku 1784 pokračoval vo vyučovaní tam. V tom období prednášal aj na generálnom seminári, ktorý v Bratislave založili tiež roku 1784. Bol jedným z prvých autorov učebníc o poľnohospodárstve. Latinský rukopis pochádza z knižnice františkánov v Trnave a katalóg UKB ho datuje do 18. storočia. Je to čiastočný odpis druhého vydania Panklovej práce Compendium oeconomiae ruralis... z roku 1973.16 Toto vydanie sa odlišuje od prvého vydania z roku 1790, nielen drobnými zmenami v texte, ale aj v štvorjazyčnom, latinsko-maďarsko-nemecko-slovenskom slovníku na konci knihy, ktorého autorom, podľa Márie Vyvíjalovej,17 bol Anton Bernolák. Práve spomenuté zmeny datujú vznik rukopisu po roku 1793. Rukopis sa venuje otázkam poľnohospodárstva od popisu pôdy, pestovania plodín, otázke majerov, chovu poľnohospodárskych zvierat, vrátane chovu húsenice priadky morušovej a v poslednej časti sa venuje ekonomickým otázkam hospodárenia. Vínu a vinohradníctvu sa venujú dve kapitoly, prvá v rámci pestovania kultúrnych rastlín, kapitola 9, pod názvom De cultu vinearum, teda o pestovaní viniča, druhá je v rámci ekonomickej časti, je to štvrtá kapitola tretej časti pod názvom De proventu vinearum, et vinorum conservatione – Príjmy z vinohradov a vína. Slovník na konci rukopisu tiež obsahuje heslá o hrozne a víne. V časti o pestovaní viniča sa venuje polohe a pôdnym podmienkam vinohradov, ako píše: vinič má rád mierne podnebie a miernu pôdu. Pôda má byť teplá, suchá, kyprá, s primiešanými drobnými kúskami kameňov, naj-

55

16 PANKL, Matthaeus. Compendium oeconomiae ruralis quod in usum auditorum conscripsit Matthaeus Pankl. Posonii: Typis Ioannis Michaelis Landerer, 1793. 17 VYVÍJALOVÁ, Mária. Bernolákov autentický slovníček spred roku 1790. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1969.

56



lepšie na svahoch, obrátených na juh, prípadne na juhozápad, lebo kvalite hrozna prospieva druh pôdy, v ktorej sa vinič sadí. Popisuje sorty hrozna, ktoré sa pestujú. Latinské názvy z rukopisu doplníme slovenskými ekvivalentmi, v takej podobe, v akej sa nachádzajú v slovníčku na konci rukopisu.

do piatich skupín a na nápravu týchto nedostatkov uvádza rôzne metódy. Medzi chorobami vína spomína: pleseň, zlomené víno, vláčkovité víno, ak víno nepríjemne zapácha a napokon keď víno octovatie. Ako píše: keď sa zanedbáva pleseň, víno sa mení na ocot. Túto chorobu možno liečiť mliekom. Mlieko sa naleje do vína, čím sa zmieni octovatosť. Iný spôsob: víno sa pretočí do iného suda, pridá sa nadrobno rozsekaná ichtyochola, čiže mechúr vyzy, nato sa naleje víno, keď sa mechúr rozpustí vznikne hmota, podobná huspenine, tá sa riedi vínom a mieša sa reťazou, kým víno nebude mať opäť obvyklú konzistenciu. Takéto víno, aj keď sa napraví, nemôže dlho stáť. Keby liečba nepomohla, víno treba dať na ocot. V tom prípade, keď víno príde o všetku farbu a chuť, nehodí sa na žiadne použitie, iba do pevného cementu. Posledný podtitul sa venuje technológii výroby octu, ktorý je možné pre zjemnenie vône vo finálnej fáze doplniť kvetmi alebo ovocím.

Druhy hrozna so zelenými bobuľami: Aegomasta alba – Koze cecki, Uva dactilina – Bíli Gahger, Uva albella – Bel Pihor bíli, Uva apiana – Muskatel, Ciribotrus viridis – Cinifal zeleni, Uva thurea – Woňowe hrozno, Uva crisea – Groznadel a Uva allemana – zele neg barwi hrozen aneb hrozno. Druhy hrozna s červenými bobuľami: Uva rhetica – Ciňifal čerwení, Cyribotrus niger – Ciňifal černi, Uva rubella – Čérwení Muskatel, Uva thurea nigra – Čérni muskatel, Uva burgundica – Čérne burgundske hrozno, Uva aurisiaca – Čérne francuske hrozno.

18 Pri prekladaní textu sme reálie a technológie tradičného vinohradníctva overovali v prácach: KAHOUNOVÁ, Ema. Tradičné formy agrotechniky viniča a technológie vinárstva na Slovensku. Agrikultúra, 1970, roč. 9, s. 109–155, DRÁBIKOVÁ, Ema. Človek vo vinici. Bratislava: Veda, 1989.

Rukopis sa podrobne venuje vysádzaniu viniča, prácam vo vinici, typy poškodení viniča. Samostatné podkapitoly sa venujú oberačke. V rámci oberačky rozoberá spôsob odrezania hrozna nožom a odporúča požitie nožníc miesto nožov, lebo pri odrezávaní nožom odpadávajú najzrelšie bobule. Panklova práca patrí k prvým odborným textom, ktoré odporúčajú použitie nožníc pri oberačke.18 Veľmi podrobne popisuje prípravu hrozna na lisovanie, technológiu lisovania, o mušte a o chybách pri kvasení. Kapitolu o vinárstve uzatvára stať o výrobe absintu, teda palinového vína z muštu a „palinovej trávy“ čiže paliny absintovej. V tretej časti rukopisu, v kapitole O príjmoch a uchovávaní vína sa venuje aj starostlivosti o uskladnenie a uchovávanie vína. Pozornosť venuje sudom, ktoré by mali byť vyhotovené z dreva domáceho gaštana, ale keďže toho nie je veľa, vyhovuje aj drevo z duba. Radí, čo si treba všimnúť pri kúpe vína, ako zistiť, že víno má nedostatky. Píše: kto chce víno ochutnávať, predtým nikdy nesmie jesť syr, lebo sa sladké na jazyku mení na horké a víno získa od neho kyslastú chuť. Autor túto kapitolu ukončí staťou o chorobách vína, ktoré rozdelil

57

V rukopisnom fonde UKB sa nachádza konvolút Ms 287, ktorý pochádza z knižnice piaristov v Leviciach.19 Nemecký rukopis možno datovať do rokov 1722–1793. K rukopisu sa vrátime v skupine kalendárov, ale v rámci jedného z kalendárov, na stranách 124b–125b, je samostatná kapitola o víne pod názvom Wein-Künste. Text sa venuje naprávaniu vína, ako sa dá zistiť, či v mušte alebo vo víne je voda, ako urobiť červené víno, ako dosiahnuť aby víno malo zlatú farbu, napokon čo treba urobiť, keď víno smrdí po sude – v tom prípade odporúča zavesiť do vína bylinky, napríklad benediktínku a šalviu. Na záver tejto časti môžeme konštatovať, že rukopis s Panklovým textom sa komplexne venuje otázkam vinárstva a vinohradníctva. V ďalších rukopisoch sa akcentuje predovšetkým problematika naprávania nedostatkov vína. Hospodárske „večné“ kalendáre Hospodárske kalendáre sa zostavovali na spôsob rímskych kalendárov, jednotlivé poľnohospodárske práce sa uvádzali podľa mesiacov, v ktorých sa mali vykonávať. Vzhľadom nato, že har-

19 Podrobné informácie o rukopise: MÉSZÁROSOVÁ, Klára. Rukopis z knižnice kláštora piaristov v Leviciach. In Kniha, 2006, s. 108–113.

58

20 FRÖHLICH, Dávid. Calendarium perpetuumt. Bartphae: Jacobi Klössii, 1639. LIPPAI, Ján. Calendarium oeconomicum perpetuum, Az az esztergami érsek urunk ő nagysága posoni gondviselőjének majorságrúl irt laistroma, minden esztendőre, kibül minden major gazda hórúl hóra egész esztendő általmit munkálottasson az majorság körül, meg tudhattya. Nagy-Szombatba: az Akademiai bötükkel. Schneckenhaus Menyhárt Venceszló által, [1662] 21 Pramene k dejinám slovenčiny. Zost. Milan Majtan, Jana Sladaná. Bratislava:Veda, 1992, s. 253–255.



monogram poľnohospodárskych prác sa cyklicky opakoval, tieto kalendáre mali dlhodobú platnosť, preto sa niekedy nazývali aj večné kalendáre. Orientovali hospodára, kedy aké práce má vykonať a tieto praktické informácie po stáročia patrili k „najčítanejšej“ ľudovej literatúre. Napriek tomu, že tento typ literatúry bol veľmi populárny, zachovalo sa z neho málo exemplárov. V odbornej literatúre knižnej kultúry sa mu venovala tiež len okrajová pozornosť. Od 17. storočia boli snahy modernizovať obsah cisiojanov, zbaviť ich nevedeckých častí, ktoré sa mali nahradiť racionálnymi poznatkami, ako sa to prezentovalo napríklad v prácach Fröhlicha a Lippaiho.20

o preklad nemeckej predlohy22 iný sa v krátkej správe o rukopise otázke pôvodného prameňa nevenoval pozornosť.23 Pri príprave tohto príspevku sme overili niekoľko tlačí s obsahom hospodárskych kalendárov a zistili sme, že rukopisný kalendár UKB je relatívne presný preklad trnavskej tlače z roku 1662 od Jána Lippaya Calendarium Oeconomicum perpetuum,24 výnimkou úvodu, pozdravu čitateľovi a doslovu. O tom, že text preložili z maďarčiny svedčia aj niektoré názvy rastlín, pre ktoré prekladateľ nenašiel slovenský ekvivalent. Kalendár obsahuje okrem časového rozvrhu hospodárskych prác aj pranostiky. Názvy mesiacov sú uvedené v latinčine a v češtine, napríklad: Januarius–Leden. Tézy v originály sú číslované plynule, prekladateľ číslovanie téz vynechal zjavne aj preto, že niektoré tézy skrátil, alebo spojil viac téz do jednej vety. Pri preklade v niektorých prípadoch vznikli skomoleniny, ktorých zmysel sme zistili pomocou textu v originály. Vybrané tézy vzťahujúce sa na víno a vinohradníctvo sme z rukopisu prepísali v pôvodnej podobe:

Z rukopisných „večných“ hospodárskych kalendárov v UKB sme vyhľadávali len tie informácie, ktoré sa týkali vinárstva a vinohradníctva. Veľmi zaujímavá je prvá časť unikátneho slovenského rukopisu Ms 1250 z roku 1672, ktorý obsahuje úplnú slovenskú záhradnícku terminológiu 17. storočia: Kratičzka sprawa na wssech dwanacte mesicuw pres rok, O setý polnim a zahradnim, ssczepowanj stromuw, presazowanj a ginich mnohich užitečnich wecech, wssem Vredníkom, Dworskim, Magenikom, zahradnikom, a lidem hospodarskim, welice potrebna, což ukaže skussenj. Napriek tomu, že ide o mimoriadne cenný prameň pre oblasť jazykovedy hlavne lexikológie, históriu agrikultúry osobitne pre vývoj odbornej terminológie, odborníci si ho doteraz všímali len marginálne. Rukopis okrem kalendára obsahuje časti o kvetnej záhrade a o jej kráse, o záhradných veciach a o štepnici. O autorovi prekladu nemáme informácie, podľa rukopisu vieme, že prvé tri časti napísala prvá ruka, poslednú časť, o štepnici, druhá ruka a na konci je niekoľko riadkov, návod na pestovanie melónu – dyne, napísaný treťou rukou. Vzhľadom nato, že ďalšie časti rukopisu neobsahujú informácie o viniči a vinohradníctve, preto sa v tomto príspevku sústredíme len na prvú, kalendárovú časť. Miesto vzniku rukopisu jazykovedci lokalizujú na územie Západného Slovenska,21 ale oni sa pôvodom obsahu textu bližšie nezaoberali. Niektorí autori sa domnievali, že ide

Január: Na S. Vincentia ač swýtý Slunce, obrodý se dobre wyna Február: Wýna stahowatý. Hnoge do wýnohradow noßýty. W teplých mistach wynyce se režu. Marec: Wynyce rezatý. Máj: Hrozny ač na (spln)25 kwetnu, mnoho a dobre wyno bude Júl: Hrozny zrnem malým budu, ač tento mesýc gt (gest) teplý, à bez desste, ač zdessdem (sic!), welyke bude. September: Hrozny na suchý lyst Yaworowy kladené, welyce trwagy dluho. Október: Wýno at se sbýra: Zwlasste ač mraz nebo dwa Pregda26 neb hrozen rosneg zralostý od ssestý dny daley nemuže zustatý: kdo wčas zbýra, nestale wýno ma: kdo ô Plne, sýlne wýno dostawa: na schod kdo zbýra, wlačkowýte wýno nebude.27 V rámci kalendárov sa vrátime k už spomenutému rukopisu levických piaristov, Ms 287, ktorý obsahuje cisiojan, hospodárske pranostiky, snár a takzvaný večný kalendár. Prvý text konvolútu

59

22

Ref. 1, s. 441.

23 ČERNÝ, Václav. Slovenské ovoce v 17. století. Časopis pro dějiny venkova s přílohou Selský archiv, 1934, roč. 21, s. 46–47. 24

Ref. 8, LIPPAI, Ján.

25 Na tomto mieste je spln zobrazený graficky ako kruh vyplnený atramentom. 26 Presný preklad originálu: Zvlášť, keď raz alebo dvakrát ho pripálil mráz. 27 Presný preklad originálu: kto na spln mesiaca oberá, dostane silné víno, kto nechce, aby víno bolo vláčkovité, má oberať, keď mesiac ubúda.

60

28 Meno autora na rukopise je Feilber, katalógy tlačí ho uvádzajú v tvare Felber. 29 FELBER, Jacob Ferdinand. Wohl-abgefaster Immerwährender Hauß- und Land-Wirtschaffts-Calender; Darinnen nicht nur die allerbeste und bewährteste, zum Feld- und Hauß-Wesen gewieste Reguln, Deren sich ein jeder sorgfältiger Hauß-Vatter und Land-Mann, das Gantze Jahr hindurch, mit grossen Nutzen bedienen kan, zu finden ... Dritte Auflag. Nürnberg: Johann Daniel Endter, 1722.



na ff. 4a–6b je latinský text Calendarium practicum verum, in multos annos duraturum: ab omni Mendacio alienum obsahuje, okrem predpovedí o očakávanom kvalite roka, chorobách, o úrode, aj kapitolu De vino et cerevisia – O víne a pive, kde autor popisuje prospešnosť týchto nápojov pre telo. Žiaľ, tento text neobsahuje informáciu, odkiaľ ho pisár prevzal, ani o dobe vzniku predlohy. Prepis textu nebol dokončený, čisté strany 7a-18b zjavne boli rezervované na prepis ostatných časti textu. Na stranách 19a–88b je prepis práce Wohl=abgefaster Hauss=und Land=Wirthschafts Calender od Jacoba Ferdinanda Feilbera28 z roku 1722.29 O prvom a druhom vydaní nemáme informácie. Felberovu prácu považujú aj dnes za zaujímavý príspevok k histórii poľnohospodárstva. Rukopis je nemecký, ale na ff. 78b–82a je kapitola Prognosticon, ktorá okrem latinských úvodných riadkov obsahuje pranostiky v slovenskom jazyku. Na ukážku sme vybrali text z mesiaca január:

nohradu v sume 69, 50 zlatých a prepočíta aj predpokladané zisky na jednom jutre vinohradu za cca 25 urien muštu v sume 75 zlatých, teda vypočíta zisk približne v sume 5,5 zlatých.30 Táto kapitola si zaslúži pozornosť aj z toho dôvodu, že je to jedna z prvých prác, ktorá sa zaoberá otázkami vinárskeho a vinohradníckeho podnikania. Okrem ekonomických otázok sa venuje aj ošetrovaniu, uchovávaniu a predaju vína.

Januarius Yasny den Vincentia Da hognost dobreho Wína. Gestli nenj Mrazu, Snehu, W tom Mesycy, wezme Skodu Ovoce i ozymina, A nebude hognost Wina. Môžeme konštatovať, že „večné“ kalendáre prežívali dlhú dobu nielen v tlačenej, ale i v prepísanej podobe. Je zaujímavé, že tieto rukopisy sa často zachovali v kláštorných knižniciach. Ekonomika podnikania s vínom a vinohradom Otázke ekonomiky podnikania sa venuje kapitola zo spomenutého rukopisu Ms 328 Matúša Pankla De proventu vinearum, et vinorum conservatione – Príjmy z vinohradov a uchovávanie vína. V úvode sú výpočty rozpočtu a predpokladaných výnosov na jeden jutár plochy vinice a otázky hospodárenia vo vinohrade. Podrobne rozpisuje všetky výdavky pri založení a kultivovaní vi-

Hospodárske súpisy Do tejto skupiny sme zaradili urbáre, ktoré sa venujú otázkam vinohradníctva z hľadiska feudálnych vzťahov medzi pestovateľmi, vinármi, konzumentmi a majiteľmi panstiev. Dokumenty obsahujú veľké množstvo priamych aj nepriamych informácií o obyvateľoch panstva, ich povinnostiach: platbami, naturáliami a službami, o rozlohe obrábanej pôdy, v rámci toho aj o vinohradoch a o finálnom výrobku, o víne a o jeho distribúcii. Vo fonde UKB sa nachádzajú dva urbáre zo 17. storočia, z panstiev Dobrá Voda a Smolenice z roku 1657,31 tento urbár popisuje hospodársky stav a povinností obyvateľov 20 obcí a urbár panstva Branč z roku 1671,32 ktorý obsahuje popis stavu hospodárenia a povinnosti poddaných 14 obcí. Majiteľ panstva vyberal v tých obciach, kde víno dorábali deviatok z vína, aj v tom prípade, keď pestovatelia nebývali v danej obci. V urbároch sa veľká pozornosť venuje krčme, kde zemepán predával svoje víno, ktoré pochádzalo buď priamo z jeho vlastných vinohradov, z urbárskych dávok alebo z kúpy. Zemepán mal výhradné právo predávať víno na vlastnom panstve v určenom období roka, podľa spomenutých urbárov od Vianoc do Sv. Michala. Poddaní mohli víno z vlastnej úrody predávať len od Sv. Michala do Sv. Juraja a len tam, kde vinohrad mali priamo v obci. Poddaní mali povinnosť v krčme zemepána predávať víno, keď nechceli v krčme obsluhovať, mohli si najať krčmára, vtedy platili za tzv. suchú krčmu 1 až 3 zlaté za poddanskú usadlosť. V urbároch nechýbajú upozornenia, že poddaní nesmú chodiť do krčiem iných panstiev a nesmú na panstvo prepašovať cudzie vína.

61

30 Miery mali rôzne hodnoty chronologicky aj geograficky. Urna teda okov obsahoval 53–56 litra, jutro malo rozlohu cca 43,16 až 57,55 ára. HÚŠČAVA, Alexander. Poľnohospodárske miery na Slovensku. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1972, s.73, 116–117, 140, 150. ŽIGO, Pavol. Motivačné prvky tradičnej metrológie. Slovenská reč, 1996, roč. 61, s. 207–215. 31 Ms 767. Vrbarivm Genrale Bonorum Arces Jókeo et Szomolyán pertinentium, medio Generosi Domini Sigismvndi Jaczkovicz eorundem Arcis Jokeo Bonorum provisoris diligenter et acurate conscriptum et inventatum. Conclusum vero in Castello Vittencze. Die 3. Jvlij. Anno Domini M.DC.LVII. 32 Ms 766. Urbarium Arcis et Bonorum Berencz. pro Sola Parte intronotata Die Undecima Martij, et duabus Subseqventibus, per Matthiam Prainer Rationum Exactorem factum, et Conscriptum.

62

33 Ms 296. Dominium Sempthe. 31. II. 1783. 34 Ms 1000. Anno MDCCLXXVIII/IX Comitatvm Nitriensem Comes Nicolavs Forgacs de Ghymes Arcvm Et Dominorvm Gács, Szecsény, Szalancz, hertnek, Vilak etc. Haereditarivs, S. C. R. A. M. Camerarivs Actvalis Intimus Status Consiliarivs Et Dicti Comitatvs Svpremvs Comes Visitavit. Litteris Nepomuceni Szalóky de Kiss Szalók ejusdem Incliti Comitatus Ordinarii jurati Mathematici, cujus Opera, et Calculo Trigonometrico-Astronomico processuum Situationis Plana, et Carta generalis Comitatus exhibentur.



Inú formu súpisu majetku obsahuje latinský zoznam majetkov a zamestnancov panstva Šintava z roku 1783.33 Obsahuje podrobný popis panstva, ku ktorému patrilo dovedna 40 obcí resp. hospodárskych jednotiek, finančné aj naturálne príjmy panstva a personály stav úradníkov a služobníctva. Evidujú príjmy z vlastných vinohradov a víno od árendátorov. Príjmy z vína za rok činili 11178, 68 a príjmy za pálené 2070 zlatých. Medzi zamestnancami boli aj odborní pracovníci pre práce vo vinohrade: v Seredi pracoval vinár a v Senci a Seredi evidovali po dvoch vincúrov. Napokon medzi rukopismi UKB sa nachádza monumentálne dielo, vizitácia obcí Nitrianskej stolice z rokov 1778–9.34 Je to opis stavu 460 obcí v regióne. Veľmi precízne spracováva stav obcí, domy, náboženskú príslušnosť obyvateľov, škôl, cesty a mosty, lesy, rybníky, spôsob hospodárenia na území obce a v rámci toho eviduje aj počet vinohradov. Zo 460 obcí vinohrady boli v 191 obciach, spolu až 452 vinohradov. Vinohradníctvo je úzko viazané na vhodné pôdne podmienky a klímu, preto najviac vinohradov bolo v obciach okolo Nitry, Dolných Obdokoviec a Skalice ale rukopis neregistroval ani jeden vinohrad v obciach v okolí Nového Mesta nad Váhom.

fov, lingvistov, nateraz ostali na periférii záujmu odborníkov. Cie ľom tohto príspevku je práve upriamiť pozornosť aj na tieto málo prebádané dokumenty Univerzitnej knižnice v Bratislave.

V príspevku sme predstavili vybrané rukopisy Univerzitnej knižnice v Bratislave, ktoré obsahovali state o vinárstve a vinohradníctve. Aj zo stručného prehľadu vyplýva, že v rukopisnom fonde knižnice sa nachádzajú rukopisy, ktoré sa týchto tém dotýkajú z rôznych aspektov. Väčšinou ide o rukopisy, ktoré sa medzi pestovateľmi viniča a vinármi prakticky používali. Je zaujímavé, snáď aj pochopiteľné, že veľká časť predstavených rukopisov pochádza z kláštorných knižníc, kde zjavne boli priaznivejšie podmienky na ich uchovávanie ako u praktizujúcich vinárov. Medzi predstavenými dokumentmi sú rukopisy zásadného významu aj texty kuriózne, sú medzi nimi texty obsahujúce presné výrobné postupy, ale aj texty z ekonomiky a ekonomickej evidencie. Hoci tieto pramene svojou pestrosťou mapujú tému vinárstva a vinohradníctva v celej šírke a zaslúžili by si pozornosť historikov, etnogra-

63

Literatúra _ ČERNÝ, V. (1934). Slovenské ovoce v 17. století. Časopis pro dějiny venkova s přílohou Selský archiv, roč. 21, s. 46–47. _ DRÁBIKOVÁ, E. (1989). Človek vo vinici. Bratislava: Veda. _ FRÖHLICH, D. (1639). Calendarium perpetuumt. Bartphae: Jacobi Klössii. _ Pramene k dejinám slovenčiny. Zost. Milan Majtan, Jana Sladaná. Bratislava:Veda, 1992, s. 253–255. _ HÚŠČAVA, A. (1972). Poľnohospodárske miery na Slovensku. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied. _ ŽIGO, Pavol. Motivačné prvky tradičnej metrológie. In Slovenská reč, 1996, roč. 61, s. 207–215. _ KAHOUNOVÁ, E. (1970). Tradičné formy agrotechniky viniča a technológie vinárstva na Slovensku. Agrikultúra, roč. 9, s. 109–155, _ KOTVAN, I. (1970). Rukopisy Univerzitnej knižnice v Bratislave. Bratislava: Univerzitná knižnica. _ MÉSZÁROSOVÁ, K. (2006). Rukopis z knižnice kláštora piaristov v Leviciach. In Kniha, s. 108–113. _ LIPPAI, J. [1662]. Calendarium oeconomicum perpetuum, Az az esztergami érsek urunk ő nagysága posoni gondviselőjének majorságrúl irt laistroma, minden esztendőre, kibül minden major gazda hórúl hóra egész esztendő általmit munkálottasson az majorság körül, meg tudhattya. Nagy-Szombatba : az Akademiai bötükkel. Schneckenhaus Menyhárt Venceszló által. _ PALKOVIČ, K. (1965). Rukopis vinárskej knižky z 18. storočia. Agrikultura, roč. 4, s. 121–148. _ PANKL, M. (1793). Compendium oeconomiae ruralis quod in usum auditorum conscripsit Matthaeus Pankl. Posonii: Typis Ioannis Michaelis Landerer. _ PANKL, M., BERNOLÁK, A. (1984). Náuka o poľnohospodárstve. Preklad Vševlad J. Gajdoš. Bratislava: Osveta. _ Pramene k dejinám slovenčiny. (1992). Zost. Milan Majtan, Jana Sladaná. Bratislava:Veda, s. 253–255. _ VYVÍJALOVÁ, M. (1969). Bernolákov autentický slovníček spred roku 1790. Bratislava : Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied. _ ŽIGO, P. (1996). Motivačné prvky tradičnej metrológie. In Slovenská reč, roč. 61, s. 207–215. Resumé Univerzitná knižnica v Bratislave je nejstaršia vedecká knižnica na Slovensku. Založená bola roku 1919 na báze viacerých starších knižníc v Bratislave. Univerzitná knižnica v Bratislave uchováva vyše 1500 európskych rukopisov vo svojom Kabinete rukopisov, starých a vzácnych tlačí. Tento súbor obsahuje aj rukopisy o víne a vinohradníctve. Táto práca sa venuje spomenutým rukopisom zo 17. a 18. storočia. V prvej časti stručne prezentujeme rukopisy s teoretickými a praktickými informáciami o vína a vinohradníctve. V druhej časti predstavujeme staré hospodárske kalendáre s termínmi prác vo vinohrade. Tretia časť sa venuje ekonomike podnikania s vínom a vinohradom. Posledná časť príspevku sa vzťahuje na dokumenty, ktoré obsahujú hospodárske súpisy 17-18. storočia.

64



Poněkud trpké zdá se... Mělnické víno v legendách, kronikách a jiných spisech

Abstrakt: Počátky vinařství v českých zemích jsou spojeny s příchodem křesťanství. Tento fakt dokumentují již latinské a staroslovanské legendy z 10. století a také nejstarší kroniky (Kosmas, Přibík Pulkava z Radenína, Václav Hájek z Libočan) a pozdější Pavla Stránského a Bohuslava Balbína. Vinařství se rozšířilo za Karla IV., který mu dal právní rámec. V 17. století získala v pěstování vína dominantní postavení mělnická oblast, kde dodnes stěžejní roli má rod Lobkowiczů a městské muzeum je zaměřené na vinařství.

V počátcích pěstování vína v raných přemyslovských staletích byly vinohrady v Čechách jen kolem Prahy a Mělníka. Teprve později pěstování vinné révy proniklo i do dalších oblastí Čech, především na Litoměřicko a Roudnicko, později také na Ústecko, Žatecko a Mostecko, méně do okolí Berouna, Kutné Hory či Chrudimi. Vinohrady zaujímaly především místa na svazích kolem větších českých Čech – Labe, Vltavy, Ohře či Berounky. A tato místa zůstala místy pěstování vína dodnes. Ještě do konce 19. století bylo vinic v Čechách podstatně více – jenom na Mělnicku bývalo více než 3300 ha, dnes je to sotva jedna desetina. Mělnicko je ovšem kolébkou českého vinařství.

Jiřina Kádnerová, Státní oblastní archiv v Praze

Česká vinařská oblast v porovnání s moravskými oblastmi je nepatrná, podle některých pramenů je v Čechách vinic z celkové rozlohy v ČR v hektarech jenom 3 % a na Moravě zbývajících 97 %. A tato tři procenta se rozkládají ve dvou podoblastech – litoměřické a mělnické. Mělnická vinařská podoblast vznikla v květnu 2004 v souvislosti s novým uspořádáním vinařských oblastí podle vinařského zákona č. 321/2004 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 324/2004 Sb. a vyhlášky č. 254/2010 Sb. Podoblast zahrnuje vinařskou oblast pražskou, roudnickou, čáslavskou a mělnickou, leží ve vinařské oblasti Čechy a je tvořena částmi okresů Mělník, Litoměřice, Mladá Boleslav, Kutná Hora, Kolín, Chrudim, Trutnov, Náchod, Beroun, Rakovník, Rokycany, Kladno, Praha-východ a částí území hlavního města Prahy. Obsahuje 42 vinařských obcí, 94 pěstitelů a 599 ha vinic (data jsou z roku 2007). V roce 1995 vstupuje v platnost nový vinařský zákon navazující na tradici. Ačkoliv se podle směrnice EU plocha vinic nemá v členských zemích dále rozšiřovat, obnovují se bývalé vinice – ve středních Čechách je to např. v Kutné Hoře na svahu pod katedrálou sv. Barbory, u zámku Kačina, v okolí Čáslavi, v Loděnicích u Berouna nebo u Slaného. Obec Vševily v okrese Příbram na své webové stránce uvádí, že na jejím území je údajně nejvýše položená vinice v Čechách ve výšce 594 m. n. m. – Chateau Aureus Vševily.

V Čechách nacházíme v mnoha oblastech názvy osad odvozené od slova víno, vinař, vinice, vinohrad... Nejznámějším příkladem jsou Královské Vinohrady v Praze. Budu-li se pohybovat jen na území Středočeského kraje, jsou zde obce Vinoř v okrese Praha východ, Vinařice dokonce troje – u Kladna, Mladé Boleslavi a Kolína, Vinařovice na Benešovsku, Vinaře u Kutné Hory nebo Vinec v okrese Mladá Boleslav. V okrese Nymburk je i Viničná Lhota. Na Mělnicku leží Kelské Vinice, Rousovické Vinice a Záhořanské Vinice. U Kutné Hory je osada Vinná Hora a dvůr Stará Vinice. V mnohých obcích a městech i názvy ulic připomínají, že leží na bývalých vinicích – Na vinici, Na viničce, Viniční, Pod vinicí a další. Podobný původ mají i názvy kopců – u Městce Králové je v okrese Nymburk Vinný vrch. Bývalá sopka Vinařická hora u Vinařic u Kladna (považovaná za nejjižnější vrchol Českého středohoří) také bývala osázena vinicemi (a dnes znovu je). Prvními pěstiteli révy vinné na našem území byli pravděpodobně Keltové. Na Moravě pěstovali révu vojáci desáté římské legie z Vindobony, dokladem může být vinařský nůž z 3. století nalezený pod pohořím Pálava. Nejstarší vykopávky, které by mohly potvrzovat pěstování vinné révy na českém území, jsou zídky, odkryté na jižních svazích Pražského hradu. Jejich stáří se odhaduje na první polovinu 9. století, ale není jistě prokázáno, že sloužily jako protie-

65

66



rozní systém nějaké vinice. Nejstarší písemné prameny o vinařství v Čechách máme z legend. První písemná zmínka o vinicích v Čechách je z roku 1057 a na Moravě z roku 1101.

podzimní zavolal svého nejvěrnějšího druha, řečeného již pa noše a společníka, a sám s ním v noci skrytě přede všemi přelézal ploty vinic, a naplniv dva koše svými hrozny a vloživ na svá bedra, vrátil se domů se svým panošem a vlastníma rukama je vytlačil, a když je dobře připravil pro službu boží, aniž kdo jiný o tom věděl, kromě jediného onoho panoše, již často vzpomenutého, slil víno do nádoby a tajně je uložil, a shledav, že je zralé, posílal je klerikům a kněžím zároveň s hostiemi, které sám pekl“.

Legendy, kroniky i písemné památky se shodují v tom, že se víno v Čechách objevilo v dobách, kdy se v zemi objevilo křesťanství. První sud vína prý dorazil ke dvoru knížete Bořivoje a kněžny Ludmily jako dar k narození jejich prvorozeného syna Spytihněva v roce 892. Knížecí pár prý víno ochutnal a kněžna Ludmila požádala dárce, moravského Svatopluka, aby jí poslal sazenice révy, které dala vysázet poblíž svého rodného hradiště Pšova. Nedochovaná staroslověnská proložní legenda o sv. Ludmile vzniklá v Čechách uvádí, že Ludmila byla dcerou srbského knížete Slavibora z Horní Lužice, v jiných dokumentech se uvádí, že byla z kmene Pšovanů. K tomu se kloní novější bádání. Pšov neboli Pšovka je dnes součástí Mělníka. Z nejstarší latinsky psané svatováclavské legendy Život a umučení svatého Václava z poloviny 10. století označované podle začátku textu jako legenda „Crescende fide christiana“ (= Když se šířila křesťanská víra), která je považovaná za jedno z nejstarších a tudíž základních pramenů k životu tohoto světce, se dozvídáme, že „chvátával za nočního ticha s věrným druhem na vinici svou, a natrhavše hroznů, ukládali je do koše a nosili je tajně do jeho komůrky a tam vymačkávali víno na lisu a nalévali je do džbánu. To dělal, aniž kdo o tom věděl, proto, aby z toho vína mohli kněží přinášet oběť Hospodinu“. Druhou staroslověnskou legendu o svatém Václavu v letech 994–1000 sepsal hlaholským písmem neznámý kněz. Dvě třetiny této legendy jsou doslovným překladem starší Gumpoldovy legendy, poslední část je převzata hlavně z legendy Crescente fide a jen část přináší nové zprávy o životě světce čerpané z neznámého pramene. I v této legendě se dočítáme, že v čase žní se vydával v noci bos na své pole požínat pšenici a „v čas pak

Totéž opakovala i legenda Gumpoldova. Zhruba stejná slova jsou použita v českém překladu legendy Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily autora břevnovského mnicha Kristiána, známou jako Kristiánova legenda. O době vzniku byly vedeny vědecké spory (Balbín ji kladl do 10. století, Dobrovský do století 14.). Současný stav diskuse naznačuje větší pravděpodobnost jejího vzniku k přelomu 10. a 11. století. A co se dozvídáme snad z nejznámější kroniky – kroniky Kosmovy? Ten ve své Kronice české vypráví o existenci vína v Čechách v dobách bájné kněžny Libuše. To je výplod jeho fantazie, nicméně je to také jasný doklad o tom, že v jeho době bylo víno v Čechách běžné. Kromě toho také vylíčil, že se víno do Čech dostalo při křtu knížecího syna Bořivoje, což je poněkud v rozporu s předchozím tvrzením. Pokračovatelé Kosmovi popisují děje bezprostředně od smrti Kosmovy v roce 1125. Tzv. Druhé pokračování Kosmovo vyplňuje mezeru ve vyprávěcích pramenech k českým dějinám od konce 12. století do konce století 13. Zmínky o rozvoji vinařství nejsou ale příliš četné. Kronika si všímá událostí důležitých pro život v Českém království, ty jsou ovlivněny přírodními podmínkami. Dočítáme se vždy na konci kapitol k jednotlivým létům o tuhých zimách, povodních a náhlých mrazech způsobujících neúrodu obilí a také vína. V roce 1250 „dne 2. července odpoledne spadly veliké kroupy, které způsobily mnoho škod na osení zimním i jarním, na vinicích.“ Roku 1261 byl „24. prosince Přemysl posvěcen na krále a po dva dny připravil přeslavné hody na poli zvaném

67

68



Letná, které leží mezi vesnicemi zvanými Ovenec, Holešovice a Bubny, ve staveních k tomu slavnostně připravených. O zimě nebo neúrodě se v tomto roce nepíše nic, na „hodech přeslavných“ určitě víno nemohlo chybět. Až v roce 1264 byla v měsíci prosinci velká povodeň po celých Čechách, která způsobila mnoho škod na obydlích, polích a vinicích. V roce 1266 se „obilí, ovoce na stromech i víno v Čechách špatně urodilo pro poškození krupobití a suchem“.

ných pro tuto kroniku. Václav Hájek z Libočan v Kronice české o sv. Václavu říká, že „Václav sám služby boží a svatých obětí velmi pilen byl, pšenici mlátil, oplatky pekl, víno tlačil a tak všecky věci k obětem připravoval“. V Hájkově kronice najdeme zápisů nebo poznámek o víně více. Kromě tohoto odstavce z léta devítistého dvacátého prvního se dočítáme v 5. kapitole léta 1330 o daru českého krále králi uherskému - „Za ten čas, pokudž tam byli ti hosti, vypili sto a osmdesát sudův vína“. O roce 1333 píše Hájek „Roku toho hvězda ocasatá, jenž kometa zove, vycházeti počala a ta se každý noci ukazovala až po čtyři měsíce. A než ta od svého vzcházení přestala, až druhá nastala, kteráž také trvala dva měsíce. Potom byl veliký nedostatek obilí a vína“.

Další kronikou, která nám něco říká o vinicích a pěstování vína, je kronika Přibíka Pulkavy z Radenína. Byl správcem školy u kostela sv. Jiljí v Praze a později farářem v Chudenicích na Klatovsku, kde také zemřel v roce 1380. Přibík Pulkava z Radenína Kroniku psal na popud Karla IV., který na ní také spolupracoval. Karel IV. dal shromáždit různé starší české letopisy a listiny pro Pulkavovu latinsky psanou kroniku; císař kromě toho měl přímý vliv na výběr a uspořádání Kroniky králů českých. V Kronice země české Přibík Pulkava z Radenína o knížeti sv. Václavu praví, že „múky a vína ke všem svatým svýma rukama a svým úsilím zvláštním dabývavše, mlátě pšenici a hrozny vinné vydavuje rukama svýma a obětováše, aby čest a chvála Bohu rozšířena byla“. Rukopis uložený v Moravském zemském archivu v Brně je jednou z mála středověkých legend zdobenou barevnými iniciálami. Kronika česká z 16. století je česky psaná humanistická kronika o dějinách českého národa, autorem je kněz Václav Hájek z Libočan. Začíná upozorněním na předslovanské osídlení českých zemí, pokračuje slovanským osídlením a dílo uzavírá korunovací Ferdinanda Habsburského českým králem v roce 1527. Je to rozsáhlé dílo vysoké literární hodnoty a dokladem této kvality byla a je i její oblíbenost u čtenářů. Zvláštní význam měla kronika katolického autora nábožensky intolerantního v pobělohorské době, kronika psaná čtivou češtinou a často i protiněmecky namířená. Tisk byl náročným tiskařským dílem pražského tiskaře Jana Severýna mladšího v roce 1541. Zajímavý je soubor ilustrací zhotove-

Bohuslav Balbín, jezuita a český vlastenec ve svých latinsky psaných Miscelaniích má kapitolu Obrana českého vína. V ní uvádí, že Aeneas Sylvius pohaněl víno nepříznivým výrokem, že je trpké. Lékaři je naopak doporučovali pro zdraví, poněvadž ze všech nejméně způsobuje „kamének“ a z toho plynoucí choroby a dokonce doporučoval, jak se o výbornosti českého vína lze přesvědčit zkou škou. V Balbínovi také čteme „Sám pamatuji toto: roku 1645 meškal v Praze císař Ferdinand III. A tehdy buď vinou správce, nebo pro nějakou jinou příčinu došlo rakouské víno, jež císař jedině pil. I předložili císaři bílé víno pražské, které on sám shledal lepším než rakouské. Konečně po celou dobu svého pražského pobytu nechtěl pít jiné. Ten muž, z jehož sklepa a vinic bylo žádáno, se jmenoval Železník, můj dobrý přítel, a já jsem tenkrát vstoupil do jeho domu, právě když si přišli pro víno na císařský stůl.“ A dále čteme „Červená mělnická vína si pochvalují nejzkušenější pijáci a jejich lahodu oceňují tak velice, že Italové a Tyroláci je nedovedou rozeznat od svých, ba přísahají, že pili domácí víno“. Balbín uvádí také nejrůznější výroky a soudy. Nepříliš je ceněno víno z Žatce - je prý hořké jako tamější pivo, nejhůře v jeho vyprávění dopadl Nymburk, kde prý často vznikaly hádky a rozbíjely se korbele o hlavy a Nymburk si vysloužil pořekadlo, že “po nymbursku pije ten, kdo rozbije džbán o hlavu protivníkovu“.

69

70



O vinicích se zmiňuje i vlastenecký kněz, sběratel a nadšený úspěšný amatérský archeolog první poloviny 19. století Václav Krolmus. Ve své Kronice či dějepisu všech povodní posloupných let, suchých a mokrých, úrodných a neúrodných na obilí, ovoce a vína, hladů, morů a jiných pohrom v království Českém vydané v Praze roku 1845 čteme „Rok k roku můžeme udati, že se okolo Mělníka v průměru na všech vinicích přes 30 000 věder vína urodí, někdy více, někdy méně (podle udání vrchnostenských úředníků a hodnověrných Mělničanů), za kterouž obživu slavné paměti Karlovi IV., císaři a králi českému, od roku 1348 co děkovati mají, ač vinice zde již před Karlem, však ale ne révy burgunského byly. Což jen v našem království Českém slavné paměti Karel vinic založil... Nebylo statečku a dvora, vísky a městečka na Čechách, aby při něm vinice či vinička nebyla bývala. Kolik tisíc poloh, polí, zahrad, luk, rostlin a pastvišťat, v této zemi nalézáme pod jménem“ na Vinici, Vinicích, Viničkách okolo Lípy Č., Jabloně, Liberce, Kouřimi, Kolína, Boleslavi M. a Staré, Benátek N. a Star., Chrudimi, Berouna, Plzně nebo Rakovníka, Slaného, Žatce, Loun, Libochovic atd. Na pahorcích labských a vltavských, jizerských a oharských, berounských a sázavských na jižních polohách, od severu krytých, tisíce vinic se zelenalo.“

nápoje dosud v Čechách neznámého. Kněžna Ludmila okusivši vína, obětovala je ještě jako pohanka bohyni Krosině a dala pak na počet této bohyně přinést z Moravy révu a kázala ji vysázet v okolí rodiště svého Mělníka“. To píše Hájek.

K rozšíření vinné révy v Čechách pomohly také nově zakládané kláštery (i když o pravosti zakládacích listin mnohých z nich se pochybuje). Víno se začalo brzy užívat při křesťanských liturgických obřadech, církev zakládala vinice a napomáhala k jejich rozšiřování. Byli to především premonstráti, cisterciáci, dominikáni a benediktini. Počátky českého vinařství se vztahují dle legendy k roku 892, kdy kníže Bořivoj slavil narození svého prvorozeného syna Spytihněva a při té příležitosti byl obdarován moravským knížetem Svatoplukem sudem výborného moravského vína – totiž „k hodům vystrojeným při narození Spytihněva, prvního syna Ludmily, poslal Svatopluk, kníže moravský, darem sud vína,

Dle dochovaných zpráv byla první vinice v Čechách založena na jižní straně vrchu Cecemína u obce Dřísy a táhla se po stráni nad dnešními Nedomicemi až ke Všetatům. Vinice se od nepaměti nazývala „vinicí sv. Václava“ a díky ideální k jihu obrácené poloze a kvalitní půdě rodila po staletí vynikající víno. Na této vinici dle legendy pracoval kníže Václav, později označovaný jako supremus magister vineatum - nejvyšší perkmistr hor viničných. Památná vinice byla v roce 1818 zrušena, nebyla udržována a postupně pustla. V roce 1905 byl proveden pokus o její obnovení na ploše asi 100 ha. Pokus nebyl úspěšný. Poslední zbytky původní vinice zanikly rozparcelováním při pozemkové reformě v roce 1921. Péčí Obecního úřadu v Dřísech byla vinice nyní znovu založena. Sdružení vinařů v Dřísech si dokonce dalo zhotovit pečeť s nápisem Vinaři dřísští, 874–1974, 1100 let českého vinařství. K této svatováclavské vinici se váží dvě pověsti. Kromě této již zmiňované o sv. Václavu a jeho práci na vinici s pomocníkem Podivenem další je z období třicetileté války. Na úpatí vrchu Cecemína měly být vinné sklepy, které byly v době nepokojných válečných let zazděny, aby víno bylo chráněno před vojáky. Místo bylo zasypáno hlínou a zarostlo trávou, a protože válka trvala řadu let a někteří obyvatelé prchli, byli pobiti nebo zemřeli, nemohli lidé v pozdějších dobách otvor do sklepů najít. A nenašel ho dosud nikdo a pod vrchem Cecemína se prý dodnes nachází mnoho vína. Tolik se dozvídáme o mělnickém a českém vinařství v legendách a kronikách. Jak vypadal rozvoj vinic na Mělnicku dál? Důležitým mezníkem českého a mělnického vinařství bylo kolonizační období ve 13. století. Bohatnoucí měšťané ukládali své peníze do

71

72



zemědělské půdy a stávali se majiteli ovocných sadů, zahrad i vinic. Tím se vinařství přesunulo i do nižších společenských vrstev. Vrcholným obdobím pěstování vína na Mělnicku byla doba Karla IV., který navazoval na činnost svých předků z matčiny strany a uplatňoval i to, co se naučil v mládí v cizině. V roce 1351 dal přivézt do Čech odrůdy z Burgunska a Porýní, které pil v mládí na francouzském dvoře. V Čechách se nazývaly „roučí“ pravděpodobně podle francouzského rouge, tj. červené. Zásluhou Karla IV. dostalo zakládání vinic i vlastní produkce vína právní rámec. Jeho zájem o víno nebyl jen zájmem konzumenta, ale - řečeno současným slovníkem - také ekonoma. Můžeme obdivovat státnickou i ekonomickou moudrost, s níž vytvořil právní systém, kterým sledoval prospěch svůj a majitelů vinic, ale i celé země. Karel IV. vydává 16. února 1358 nařízení o zakládání vinic v Praze a ještě téhož roku pro další královská města v Čechách.

Ve vlastním životopisu Vita Caroli vypráví Karel IV. o tom, jak s Buškem z Velhartic po delším popíjení vína ulehli ke spánku a v noci je vyděsila číše, letící přes místnost, kde spali.

Správou všech vinic v zemi byl pověřen úředník, volený majiteli vinic, ale odpovědný králi, nejvyšší perkmistr viničních hor. Není bez zajímavosti, že toto právo, jímž se řídily záležitosti vinařů, bylo odvozeno od práva hornického. Upravovaly se jimi nejen podmínky zakládání vinic, vztahy mezi majiteli a námezdními pracovníky, ale i šenkování domácích vín i dovoz vín z ciziny. Do měst s vlastním vinařstvím byl dovoz cizích vín po většinu roku zakázán. Víno z Čech se vyváželo do Saska, známé bylo hlavně mostecké Himmelwein „Nebeské víno“ z vinic na svazích vrchu Hněvína. Do Čech se v této době dovážela převážně vína z Itálie, Řecka, Kypru a z Uher. Byla to to hlavně vína sladká a s vyšším obsahem alkoholu, než jaká se obvykle rodila zde. Známá Nerudova báseň Romance o Karlu IV. měla asi pravdu v tom, že na první napití nemuselo české víno každému chutnat... Text je známý: Karel mluví s Buškem z Velhartic nad pohárem vína. Když ochutná, vyprskne a hubuje, že je víno trpké a nechutné stejně jako český lid. Potom se ale napije znovu a přijde vínu na chuť. Bušek mu vysvětluje, že víno je opravdu jako český lid; zprvu se zdá zvláštní, ale při bližším pohledu se ukáže jeho osobitá krása.

Další zvětšování ploch vinic bylo za Václava IV. a po morové epidemii a husitských válkách také za vlád Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Vinařská legislativa se postupně dále vyvíjela - úřad perkmistra, gruntovní knihy, viniční řád atd. Vladislav II. Jagellonský vydal roku 1497 nařízení o povinném zapsání všech vinic do gruntovních knih a současně nařídil kontrolu jakosti vína degustací. Dochází k vrcholnému rozvoji panských vinohradů, i když v předbělohorské době bylo v Mělníku vinařství také typickým a výnosným podnikáním měšťanů, které poskytovalo pracovní příležitosti řadě dalších obyvatel města. Dohled příslušel městské radě, který vykonávala s úředníky perkmistrovského úřadu a prostřednictvím starších cechu mělnického. Také v Mělníku byl perkmistrovský úřad od roku 1547 pod panovníkovým dohledem, který do něj dosazoval vhodnou osobu. Úřad měl na starosti sjednávání vinařů na práci jednotlivými měšťany, řešení sporů, rozhodování o trestech za nedodržování viničního řádu. Úřad nerozhodoval o rozdělování vinic. Nejstarší „artikulové mělnickým vinařům“ byly vydány na přelomu 16. a 17. století. Kvůli nedostatku pracovních sil pro práci na vinicích bylo každoročně opakováno městskou radou, že nákladníci – tj. majitelé vinic – si nemají pracovníky sjednávat sami, ale prostřednictvím perkmistrovského úřadu. Nákladníci, aby si zajistili dostatek pracovníků na svých vinicích, musili totiž občas k přeplácení přistoupit. Městská rada stanovovala denní mzdu za práci na vinici pro tyto nádenní síly. Nejen práce na vinicích, ale i prodej vína byl regulován a bez povolení městské rady se nesměl prodej vína ani prodej samotných hroznů provozovat. O koupi mělnického vína byl zájem; dle zápisů v roce 1572 prodala městská rada jen do Kolína 12 sudů bílého vína, to byla více než polovina roční sklizně z obecních vinic. Pití vína mělo na svědomí většinu přestupků, proto i jeho konzumace byla regulována. V hospodách a domech

73

74



se měli všichni řádně chovat, nečinit povyk, všelijaké hry, tance a rozpustilosti a bylo zakázáno noční vysedávání. Podle nařízení z roku 1572 se mohlo šenkovat v sobotu do 20 hodin a v jiných dnech do 21 hodin, nedodržení bylo pokutováno. Městská rada zasahovala napomínáním, pokutováním i vězením proti těm, kteří pro pití zanedbávali svoji živnost, za pití utráceli majetek a ke svým manželkám se surově chovali. Kruté tresty postihly toho, kdo škodil na vinicích „pokud byl polapen ve dne, propadl pravou rukou, pokud se nevykoupil 20 kopami grošů. ... A kdožpak by pak v noci škodil a přitom byl polapen nebo popaden, ten jest hrdlo své propadl a statek jeho na perkmistra připadl. Kdyby zloděj při takovém škodění zabit byl, tehdy ten, kdo by jej zabil, jest nic víc nepropadl než dva haléře, kteréž na téhož zabitého položiti má...“

tiletá válka, panují ale mezi odborníky rozdílné názory. Většina autorů dochází k závěru, že válka způsobila nenahraditelné školy. Historik mělnického vinařství Vilém Kraus soudí, že třicetiletá válka české vinařství nezničila, pouze začalo upadat vinařství městské a naopak se rozšířilo vinařství venkovské. Po třicetileté válce nastává další rozmach, koncem 17. století vznikají sklepní osady, začínají se pěstovat nové odrůdy a začíná obnova vinic.

Už od 14. století byla velkou konkurencí mělnických vinařů zámecká vrchnost. Ta na svém panství zakazovala prodej vína jiných vinařů, pěstovala a prodávala víno vlastní. Za císaře Rudolfa II. se dokonce rozhořel spor mezi mělnickými vinaři a majitelem panství Jiřím z Lobkowicz. Popularita mělnického vína – které se dostávalo dokonce i na královskou tabuli – byla tak vysoká, že se jí začala bránit i Praha. Vynikající chuť mělnického vína neopomněl zmínit ani spisovatel a exulant Pavel Stránský ze Zhoře ve svém spise Res publica Bohemiae O státě českém. Roku 1558 byl vydán tiskem první odborný spis o vinařství Vinice, v jakém rozpoložení má býti a jakým způsobem má ji člověk obdělávati, aby z toho hojný užitek mohl míti. Přitom také, jak se víno chovati a opatrovati má, jehož autorem byl staroměstský kantor Jan Had. Pohromou byla třicetiletá válka i mimořádně nevlídné počasí v 17. století. Řada vinařských rodin z náboženských důvodů emigrovala. Vojska během války při svých taženích likvidovala vinice i viniční lisy se zařízením, mnohé nebyly po třicetileté válce ani obnoveny. O tom, jak se na mělnickém vinařství podepsala třice-

V Mělníku v roce 1652 vznikl vinařský pořádek a manuál s pravidly o třiceti bodech. Mělničtí vinaři získali darem od perkmistra tradiční cechovní symbol – pokladnici. Cechovní korouhev si objednali u jednoho z majitelů mělnických vinic – malíře Karla Škréty. Pokladnice ani Škrétova korouhev se nedochovala, roku 1762 byla nahrazena novou (dnes uložena v muzeu). Vrcholem hmotných symbolů cechu byl svatováclavský oltář v mělnickém chrámu, který se však také nedochoval. V polovině 18. století dosáhl mělnický cech toto, že se všichni vinaři včetně vrchnosti, museli řídit jeho artikulemi. Týkalo se to tedy i Lobkowiczů, Pachtů z Rájova, Turbů, Hartigů. Tyto a další rody daly postavit barokní viniční lisy a usedlosti v Mělníku a nejbližším okolí. Zpestřují krajinu, díky solitérnímu postavení vynikají i dnes – Aušperk, Turbovický lis, Valdštejnský lis, Bašovka, Klamovka. Některé pohltila zástavba města, některé zanikly nebo zanikají. Viničný domek Aušperk zachytil Josef Mánes na svém obraze Řipský kraj. V kartuziánském lisu sídlí dnes Vinařské středisko České zemědělské univerzity v Praze. Josef II. upravil pozemkové daně a vydal první viniční řád platný pro celou monarchii; tereziánský katastr obsahoval přesné údaje o rozloze vinohradů. Rozvoj byl zpomalen až na konci 18. století. Důvodem zpomalení byl rozvoj obchodu, zejména ale rozvoj pivovarnictví a dovoz zahraničních vín. Rozmohly se také choroby révy vinné, které zničily vinice v celé Evropě. Bylo nutno všechny vinice přeštěpovat nebo vysadit sazenice odolnější. V 18. století dochází k selekci odrůd a k prvnímu šlechtění.

75

76



V době pozdního baroka koncem 18. století vznikají dva zajímavé spisy inspirované mělnickým vínem. Z pera Jana Ignáce Mayera z Mayersbachu, jednoho z pražských lékařů, později císařského rady a císařského osobního lékaře, rytíře a profesora botaniky a ekonomie na Karlově univerzitě a od roku 1752 i jejího rektora vzniklo dílo Kurzte doch gründliche Vorstellung und Recommendation des rothes Böhmischen Melnicker Weins. Německy psaný spis vyšel roku 1736 v Norimberku, o dva roky později i v Praze. Jeho cílem bylo poukázat na prospěšnost mělnického vína pro pacienty trpící močovými chorobami a uratilickou artritidou. Mayerova práce je zajímavá i dnes, především proto, že shrnuje soudobé poznatky o vinné révě. Čtenářsky vděčné jsou pasáže o léčbě alkoholem. O práci je zmínka v i Mělnické kronice městského písaře Jana Josefa Albrechta z let 1771–1799. Je jisté, že Mayerův spis byl po Mělníku rozšířen. Druhou prací je básnická sbírka Pietra Domenica Bartoloniho. Přišel do Čech v doprovodu toskánského prince Giana Gastone, který se oženil s dcerou vévody Sasko-Lauenburským, majitelem panství Zákupy, Annou Marií Františkou. Ta rozsáhlé panství po otci zdědila a toskánský princ Gian Gastone ji na její panství do Čech následoval. Lékař a humanisticky vzdělaný literát Bartoloni zůstal v Čechách mnoho let, naučil se (patrně) česky a napsal několik děl, z nichž jedno je veršovanou oslavou mělnického vína Bacco in Boemia:

Vltavy a Labe aneb Dva barokní spisky o mělnickém víně se zrcadlovými překlady z němčiny, resp. italštiny do češtiny a s úvody o autorech, edičními poznámkami a dokonalým poznámkovým aparátem.

„Chrudimské též nechci ve víně, kyselé je, ani víno z Ústí, kalné z Podskal, trpké z Kadaně. Mělnického syť mne příval hustý! Vína z Rakous ať se nalévají v jiném kraji.“ Dílo vyšlo 2 × v Praze – v roce 1717 a 1736 a v roce 1822 ve Florencii. Pro českého čtenáře byla a je zajímavá i důvěrná znalost české topografie, folklóru i české historie. Péčí regionálního historika Jiřího Kiliána a Regionálního muzea v Mělníku vyšla obě díla roku 2008 společně pod názvem Bakchus nad soutokem

Zastavme se ještě znovu u Mělnické kroniky Jana Josefa Albrechta uložené v mělnickém archivu a vydané také péčí Města Mělník v roce 2005 v edici Jana Kiliána. I zde editor použil simultánní přepis originálního textu a úpravy dnes běžné. V Kapitole 2 se dočítáme, že „Město to, jenž sluje Melnik, jemuž také někteří Mělník říkají, od Prahy 4 míle vzdálen jest“ a dále „leží na místě vysokém, pod nímž Labe a Vltava, jinak Moldava, se objímají a spojují.“ V další kapitole O vinohradech, též okolo ležících místech se dočítáme, že „Obzvláštní zvelebení tohoto města pozůstává na vinohradech, na kteréžto měšťané veliké práce a náklady vedou a ve vší snažlivosti jedině o to pracují, aby ty nákladný hory viničné zase mohli v starožitnou vznešenost a dobrotu uvést, neboť vína červená mělnická, jak již vejš připomenuto bylo, vždy s jinšími všemi víny přespolními o dobrotu spor mívaly a jich větší díl svou dobrotou převyšovaly“. V 19. století dochází k cílenému šlechtění vína. V roce 1862 byl vydán zákon, podle kterého mohly být v monarchii zakládány spolky, tedy také spolky a cechy vinařů. Na Jubilejní výstavě roku 1891 v Praze mělnické víno dominovalo, z Mělníka byl nejvyšší počet vystavovatelů. Podle ohlasů v novinách „poskytlo vinařství české na výstavě pěkný a dokonalý obraz sjednocení a pokroku. Dokázalo svými víny, že vyšinulo opět na výši doby a že české víno dovede zápolit vítězně s nejlepšími víny Porýní a Burgundu.“ Správce lobkowizckého vinařství dokázal splnit knížecí rezoluci z dubna 1890, která požadovala, že „... podhradní sklepy sv. Ludmily a sv. Václava musí být na výstavě hojně a velkolepě zastoupeny.“ I podle Katalogu výstavy vín v roce 1893 v Lublani, zjišťujeme, že si česká vína v konkurenci producentů z celého tehdejšího mocnářství vedla velmi dobře.

77

78



Založení Vyšší odborné školy pro ovocnáře a vinaře v Mělníku v roce 1885 bylo naplněním dlouholetého úsilí, aby se vinařští odborníci mohli vzdělávat v domácím prostředí. Byla to první vinařská škola v habsburské monarchii. Škola přispěla velkým podílem ke zlepšení výsledků práce českých vinařů, funguje dosud. V roce 1919 byla založena Pokusná státní vinice v Budňanech (část města Karlštejna). Dnes Výzkumná stanice vinařská je součástí Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i. Praha. Od založení je jejím posláním výzkum, šlechtění, zkoušení odrůd, nové způsoby pěstování a výzkumně-pěstitelská činnost. Obhospodařuje několik ha vinic v obtížném terénu Karlštejnska na terasách a ročně z vlastních hroznů vyprodukuje několik tisíc litrů vína.

roce 1948 většina odešla, někteří zůstali ovšem bez rozsáhlého majetku včetně zámků. Po roce 1989 Lobkowiczové požádali o jejich vrácení, mezi nimi i původní majitel mělnického zámku a vinic Otakar Lobkowicz se synem Jiřím. V roce 1992 jim byl majetek vrácen. Po smrti Otakara v roce 1995 se majetku ujímá syn Jiří se švýcarskou (neurozenou) manželkou Bettinou. Bezdětné manželství Jiřího a Bettiny se po roce 2000 složitě rozvádí; dělení majetku je nesnadnou záležitostí: 1/3 získává Jiří, 1/3 Bettina a o 1/3 se dlouze soudí. Bettina získává 40 ha vinic a prosperující vinařství. Naučila se rychle a dobře česky a začala sama stejně dobře hospodařit a podnikat. Dnes její značka Bettina Lobkowicz patří ke zvučným českým vínům dodávaným i na paluby letadel ČSA. Jiří se žení s pěvkyní Zdenkou Belas. Jim dvěma s narozeným synem Robertem Christianem Lobkowicz patří zámky Mělník a Hořín. Proslulá mělnická Ludmila v lahvích zvaných „kalamáře“ patří Jiřímu a prodává se výhradně v enotéce mělnického zámku. Počátkem 20. století byly totiž na nádvoří mělnického zámku nalezeny historické úlomky z kameniny. Po jejich sestavení se získal tvar láhve, ve kterých se za dob Karla IV. skladovalo víno. A tento tvar se stal inspirací pro „kalamáře“ Ludmila. Ve třech podlažích zámeckých sklepů (ze 14. století) je skladováno víno firmy Zámecké víno Lobkowicz a konají se zde také degustace vín pod vedením zámeckého sklepmistra.

V Regionálním muzeu v Mělníku (muzeum sídlí v bývalém kapucínském hospici) je expozice věnovaná mělnickému vínu a historii vinařské oblasti. Prezentuje nejcennější vinařské exponáty z muzejních sbírek – korouhev cechu vinařů používanou při slavnostních příležitostech v čele zástupu mělnických vinařů, tři historické ruční lisy, obraz vinařského patrona sv. Václava na vinici, dvě ferule (tj. odznaky cechu vinařského) z let 1676 a 1800, cínovou číši na víno z roku 1717, měděnou konvici na víno a fajánsový džbán. Regionální muzeum je také sídlem Cechu českých vinařů, ředitelka muzea je členkou předsednictva. Dnes na vinicích v Mělníku a okolí hospodaří Školní statek Mělník, Vinařské středisko Mělník (pracoviště České zemědělské univerzity Praha) a řada drobných hospodářů (Mělnické vinařství Kraus, Vinařství Vondrák, Vinařství Vaněk, Vinařství Kaleda, vinař Pavel Chorouš a vinař Roman Kříž). Rozhodující jsou však vinice a vinařství Jiřího Lobkowicze a Bettiny Lobkovicz. Lobkowiczové vlastnili už od 18. století v Čechách rozsáhlá panství a zámky Hořín, Mělník, Bílina, Lobkovice, Roudnice, Nelahozeves a palác v Praze. Za druhé světové války se všichni Lobkowiczové přihlásili jako Češi a odmítli kolaboraci s Němci. Po

Mělník a víno byly v minulosti a i dnes jsou spojité nádoby. Každoročně se v Mělníku konají vinařské slavnosti, kterých se účastní všichni mělničtí vinaři. V roce 2014 ročník otevřela 24. dubna Vinná noc, 8. srpna se konal Vinařský košt. Vyvrcho lením je slavné Mělnické vinobraní s příjezdem samotného císaře Karla IV. (v roce 2014 28.–29. září). Na slavnostech chyběl snad jen sv. Václav.

Na zdraví...

79

80



81

Vinařské obce a viniční trati vinařské podoblasti mělnické Vinařská obec

Okres

Viniční tratě

Benátky n. Jizerou Mladá Boleslav Pod zámkem, Stráň nad Jizerou, Akátové údolí Bechlín Litoměřice Bertýnka, Na Průhonu, Piksovka Brambory Kutná Hora U Luhů, Nade Vsí Cítov Mělník Zdenčina Dolní Beřkovice Mělník Beřkovská Domousnice Mladá Boleslav U sv. Jiří Dřísy Praha-východ Svatováclavská Heřmanice Havlíčkův Brod Na Kamnech Horka I Kutná Hora Nad hospodou, Nad týneckou cestou, Za bažantnicí Chrudim Chrudim U Záchrany Jeviněves Mělník Na vinicích Karlštejn Beroun Plešivec, Vrše, Rešna Kly Mělník Kelská, Záboří I, Záboří II Konárovice Kolín V Hájku, Zadní Zájezd Kralupy n.Vltavou Mělník Nad Vinicí, Velký kus Kuks Trutnov Nad zámkem Kutná Hora Kutná Hora U všech svatých, Pod chrámem sv. Barbory, U sv. Trojice, Pod Kuklíkem, Nad kapličkou Liběchov Mělník Jevišovická, Liběchovská Budyně, Pod kostelíčkem Litoboř Náchod Pod Hromobitkou Loděnice Beroun Kněží hora Loucká Kladno Vidrholec Mělník Mělník Vehlovská, Klamovka, Neuberská, Na Bílých břehách, Městská, Turbovická, Labská Otmíče Beroun Pod Otmíčskou horou Praha l hl. m. Praha Svatováclavská vinice, Svatojánská Praha 2 hl. m. Praha Gröbovka Praha 6 hl. m. Praha Baba Praha 7 hl. m. Praha Svatá Klára, Salabka Praha 9 hl. m. Praha Pod Prosekem Praha 12 hl. m. Praha Modřanská vinice Slabce Rakovník Balkán Slaný Kladno Ovčáry, Na Křížku Srbsko Beroun Na vinicích, U besídek Sudovo Hlavno Praha-východ Vinnum Palladium Svatý Mikuláš Kutná Hora U Borku Štětí Litoměřice Na Pelunce, Na liběchovické cestě Velký Borek Mělník Turbovická Vinaře Kutná Hora Na Příčce Vinařice Kladno Vinařická hora, Na Paloučkách, V řádcích, V Trníčkách Zbiroh Rokycany Zámecká Žehušice Kutná Hora Na skále

literatura _ ALBRECHT, Jan Josef a Jan KILIÁN, ed. 2005. Mělnická kronika Jana Josefa Albrechta ze sklonku baroka. Mělník: Městský úřad Mělník. 238 s. ISBN 80-239-6222-1 _ DORAZIL, Otakar. 1946. Kroniky mluví: Český středověk ve vyprávění současníků. Praha: Jos. Vilímek. 369 s. _ FAFEJTOVÁ, Jana. [2013]. Dvanáct zámků do tuctu a třináctý navíc. Praha: Jana Fafejtová. _ HAUFT, Jindřich. 1973. Brevíř o českém víně. Praha: Středočeské knihkupectví a nakladatelství, 169 s. _ HLAVAČKA, Milan. 2007 „Ctěný pane správce!“ Mělničina na Jubilejní výstavě 1891. In: Dobrou chuť velkoměsto. Sborník příspěvků z 23. vědecké konference Archivu hlavního města Prahy, uspořádaného ve spolupráci s Institutem mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ve dnech 5. a 6. října 2004 v ClamGallasově paláci v Praze. Praha: Scriptorium, s. 337-342. ISBN 978-80-86852-16-4 _ KILIÁN, Jan. 2009. Vinařství mělnických měšťanů za třicetileté války. In: Trpké býti zdá se? Víno a vinařství v českých zemích ve středověku a v raném novověku. Sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 2.–4. dubna 2008. Mělník: Regionální muzeum, s. 123-131. ISBN 978-80-903899-6-0 _ KILIÁN, Jan. 2012. Nástin vývoje mělnického vinařství v 19. a 20. století. In: Vinařovo slovo zní... Víno a vinařství v českých zemích po roce 1800. Sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 5. a 6. května 2010. Mělník: Regionální muzeum, s. 44-53. ISBN 978-80-904538-2-1 _ KILIÁN, Jan, Zora OBSTOVÁ a Jiří PELÁN, eds. 2008. Bakchus nad soutokem Vltavy a Labe aneb Dva barokní spisky o mělnickém víně. Mělník: Regionální muzeum. 253 s. ISBN 978-80-903899-4-6 _ KRAUS, Vilém. 1982. Historie českého vinařství. In: Vlastivědný sborník Mělnicka, č.1. Mělník: Okresní muzeum, s. 61-70 _ MACH, Vladimír. 2009. Vinařství v předbělohorském Mělníce. In: Trpké býti zdá se? Víno a vinařství v českých zemích ve středověku a v raném novověku. Sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 2.-4. dubna 2008. Mělník: Regionální muzeum, s. 112-122. ISBN 978-80-903899-6-0 _ OSOLSOBĚ, Jan a Jana OSOLSOBĚ. 2008. Staroslověnské a latinské kořeny naší literatury. Mikulov: Mikulovské centrum pro evropskou kulturu. 303 s. ISBN 978-80-254-1438-5 _ POKORNÝ, Pavel. 2009. Nejstarší vinařský předmět ve sbírce Regionálního muzea v Mělníce. In : Trpké býti zdá se? Víno a vinařství v českých zemích ve středověku a v raném novověku. Sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 2.-4. dubna 2008. Mělník: Regionální muzeum, s. 284-290. ISBN 978-80-903899-6-0 _ SNOPEK, Lukáš. 2012. Materiály k moderním dějinám vinařství v mělnickém muzeu. In : Vinařovo slovo zní... Víno a vinařství v českých zemích po roce 1800. Sborník příspěvků z konference konané v Mělníce 5. a 6. května 2010. Mělník: Regionální muzeum, s. 167-185. ISBN 978-80-904538-2-1 _ TŮMA, Jaromír. 2012. Mělnické přípitky po 100 letech: vinařský bedekr k výročí vinobraní na Mělníce. Praha: Petrklíč, 159 s. ISBN 978-80-7229-357-5

82


VINAŘSTVÍ Abstrakt: Tématem příspěvku je vinařství a vinařská kultura NA PARDUBICKU v Pardubicích, Chrudimi a okolí. První část je věnovaná počátMartina Zlatohlávková, Krajská knihovna v Pardubicích

kům vinařství ve východních Čechách, dějinám pěstování vinné révy a produkce vína na Pardubicku a Chrudimsku se zvláštním zaměřením na město Chrudim, které má v kraji nejbohatší vinařskou historii. Druhá část se zabývá současnou vinařskou kulturou v Pardubicích a představuje tradiční vinařské akce ve městě, pořádané jak pro odbornou, tak pro laickou veřejnost. Vinná réva se v Čechách pěstovala v minulosti i v oblastech, kde bychom ji dnes nehledali. První vinice zakládaly kláštery. Zřejmě první vinicí v našem regionu byla vinice u Osic v majetku Opatovického kláštera. První zmínka o ní je z roku 1086. Vinice prokazatelně existovala ještě na začátku 16. století, o čemž svědčí zápis v urbáři pardubického panství. Zanikla zřejmě v 17. století. Povědomí o ní se udrželo téměř až do dnešních dob. Roku 1970 učinilo tehdejší JZD pokus o obnovení, který však nebyl úspěšný a po dvou letech byla vinice zrušena. Vilém z Pernštejna začíná koncem 15. století s pěstováním vína na jižním svahu Kunětické hory. Na tuto vinici se vztahovala robotní povinnost, která přikazuje, že „Súsedé pardubičtí zavázáni jsou vína na Hoře /Kunětické/ táhnúti.“ Roku 1523 založil jeho pokračovatel Vojtěch z Pernštejna poddanskou vinici na opukové stráni nad řekou Chrudimkou. Doklady o pěstování vína v této lokalitě nacházíme i v pardubických knihách. Například v Rudé knize města Pardubic je zápis „o vinicích a zahradách všech okolo města“ a zápis „zřízení o šenkování vína“: „Léta 1523 pan Vojtěch z Pernšteina ráčil jest rozdávati skrze úředníky své vrch ten, který jest u Pardubiček hned u samé řeky až do zahrady, kterúž drží Černý z Pardubiček: Jiříkovi lékaři 1 jitro, Kroupovi zámišníku 1 a půl jitra, Šnayderovi 1 a půl j., mlynáři Němci 1 a půl j., Janovi krajčímu 1 jitro. A na ta všecka jitra dána jest lhůta za 3 léta pořád zběhlá od tohoto sv. Havla nayprv příštího až do leth svrchu psaných. A po těch třech letech též při sv. Havle má


se platiti úrok s těch jiter s každého 3 groše české jednú v roce při sv. Havle. Ti držitelé těch jiter, kteří je ujímali, mají je klučiti, vinice a zahrady dělati a hrázemi ohrazovati slušnými okolo nich všudy. A mezi nimi po mezech též mají hráze dělati, vše dva spolu jednu hráz na každé mezi vypletanú trním stavmo mezi latmi. A když by jeden počal hráz dělati, aby druhý hned svou polovici také dělal podle svolení toho, kteréž jsú mezi sebú učinili. Léta 1524 před sv. Janem aby ty hráze zdělány byly do sv. Ducha pod pokuthú, kdož by koli toho nedělal, aby dal ½ kopy gr. českým pánuom na rathúz. A na těch vinicích má sobě každý boudu udělati, jakúž by kto mohl a dvéře, aby nechodil přes cizí.“ Mnoho obyvatel Pardubic si dnes souvislost názvu Vinice s pěstováním vína už ani neuvědomuje. Koncem 19. století se stráň stala oblíbeným výletním místem, v letech 1903–1908 byla Okrašlovacím spolkem změněna na rozsáhlý úpravný park. Po první světové válce však obliba výletů na Vinici poklesla a po druhé světové válce park úplně zpustl. Úprav se Vinice dočkala až kolem roku 2000. Možná se dočkáme alespoň částečného „znovuvzkříšení“ pěstování vína v této lokalitě – první úvahy o vysázení alespoň upomínkové vinice už se objevují. Významné místo v pěstování vína ve východních Čechách patřilo (tehdy) bohatému královskému městu Chrudimi. Vinice pokrývaly nejen svahy města, ale i svahy vzdálenější. Pavel Stránský ve spise O státě českém uvádí: „...česká země není vína nikterak prosta. To se rodí u Prahy, Litoměřic, Mělníka, Loun, Ústí a Chrudimě a na několika jiných místech.“ Na jiném místě svého díla se Stránský zmiňuje o „Chrudimi, ozdobené vinorodými svahy Pumberka“. Největší rozvoj chrudimských vinic nastal po roce 1537. Réva se pěstovala v místech zvaných Vlčí hora, již zmíněné Pumberky, Vrcha a Na Špitálském (území pod dnešním Chrudimským nádražím). Pro místo, kde stály chrudimské vinné lisy, se dodnes používá místní pojmenování Presy. Produkce vína v Chrudimi činila tehdy 1000 hektolitrů ročně, pokud „víno se dobře obro-

83

84



dilo“. Četné vinice byly i na Choceňsku a choceňské víno bylo vyhlášené svou kvalitou. Když král Matyáš projížděl Vysokým Mýtem, dodali choceňští vinaři víno pro jeho pohoštění.

již před Klimešovou smrtí v roce 1900. Památkou na chrudimské vinařství je viniční svatováclavský sloup, postavený roku 1641. Šlahoun vinné révy, kterým je obtočen dřík sloupu, symbolizuje jeden z eucharistických darů a také nám připomíná, že v době vzniku se sloup nacházel v místě nad vinohrady, založenými na svazích nad Podkopanickým mlýnem. Dnes jej najdeme na křižovatce ulic Václavská a V Tejnecku.

Slavné časy vinařství v Chrudimi a ve východních Čechách však trvaly pouze do počátku 17. století. Skutečnou pohromu pro východočeské vinařství znamenala třicetiletá válka. Jen z Chrudimi odešlo z náboženských důvodů do emigrace 33 hospodářů–majitelů vinic. Vinice navíc utrpěly i při průchodu vojáků městem. Kromě válek vinařství nepříznivě ovlivnilo i ochlazení klimatu. Ještě Pobožná píseň ke sv. Salvátoru z roku 1739 popisuje Chrudim jako „město krásné mezi vinohrady“, ale již Josef Cereghetti ve své kronice roku 1771 píše: „ Za městem leží troje vinohradní kopce, kteréž také své ozvláštní jména mají. První kopec k východu sluje Pumberka, druhý kopec leží k polední straně a slove Vlčí hora, třetí kopec leží na západ, jenž slove Skřivaní hora, na kterýchžto kopcích ještě před nedávnýma časy krásné vinohrady se vynacházely, kteréžto mnohé hojné užitky vydávaly, až i také u každých presové vinní postaveni byli. Ale nyní již málokde vína viděti jest, ale místem stromoví a ostatní všechno obilí se zasívá.“ Zbylé vinice byly vyčerpané a kvalita vína z nich sklizeného upadala. Ke konci 18. století se prý víno z dožívajících vinic vyznačovalo takovou trpkostí, že matky svým zlobivým dětem hrozily chrudimským vínem. Navrátit dobrou pověst chrudimskému vínu se v roce 1869 pokusil Josef Klimeš, dlouholetý starosta města. Vinici o rozloze půldruhého hektaru založil v Janderově u Chrudimi. Dařilo se mu prý dobře, o čemž svědčí skutečnost, že se zúčastnil vinařské výstavy ve Vídni a že za své „Výborné víno chrudimské“ dostal čestný diplom. Stejně úspěšný byl i o rok později v německém Geisenheimu. Zde jako jediný vystavovatel z Rakouska obdržel první cenu za nejlepší ryzlink. Víno ze své vinice dodával i do známé chrudimské vinárny U Salášků. Není známo, jak dlouho pěstování vína v Janderově trvalo, ale pravděpodobně skončilo

Současnost Pokračovatelem vinařské tradice na Kunětické hoře je vinař ing. Jiří Sedláček. Posledním vinařem, kterého zde uvádějí kroniky, byl Jan Novák v roce 1680. Ing. Sedláček začal s pěstováním vinné révy o celá tři století později. V současné době má na ploše 3 arů více než 200 hlav vinné révy. Z bílých odrůd je nejvíce zastoupena odrůda Müller Thurgau, která po spojení s dalšími odrůdovými víny dává Kunětickou směs. Z červených odrůd pěstuje odrůdu Zweigeltrebe. Jiří Sedláček nešetří radou ani pomocí dalším pěstitelům nejen v zahrádkářské osadě čítající padesát „osadníků“, ale pořádá i besedy – v Pardubicích i v jiných místech našeho kraje. Je rovněž autorem publikace Vinice na Pardubicku. Vinařskou akcí, která již má v Pardubicích svou tradici je Pardubický festival vína. Je to prodejní a kontraktační výstava vína, pořádaná každoročně od roku 1998, zpravidla v posledním srpnovém týdnu. Zpočátku se konala v hotelu Zlatá štika, od roku 2006 je jeho dějištěm pardubický zámek. Cílem je pozvednutí vinařské kultury v nevinařské oblasti na evropskou úroveň. Letošního 17. ročníku se zúčastnilo více než šest desítek vystavovatelů z celého světa. Návštěvníků bylo kolem patnácti tisíc. S festivalem je spjata i Soutěž vín, jejíž 16. ročník proběhl 20. srpna 2014 v Pardubickém hotelu Euro. V čele hodnotící komise byl Ing. Fedor Malík, DrSc., světoznámý slovenský vinařský odborník a autor řady odborných publikací. Součástí festivalu je Pardubická vinařská noc probíhající na Pernštýnském náměstí. Pro návštěvníky jsou i zde připraveny různorodé soutěže s vinařskou

85

86



tematikou, na vítěze čekají hodnotné (jak jinak než vinné) ceny. Samozřejmostí je bohatý doprovodný kulturní program, nechybí ani ukázka sabrage – otevírání šampaňského vína šavlí.

Abstrakt: Z dějin vinohradnictví a vinařství v Podkrušnohoří. Mostecká vinařská oblast a dvě vybrané obce Most a Kadaň.

VinoForum je prestižní mezinárodní soutěž vín, která se koná od roku 1991 v různých zemích střední Evropy. Dvakrát hostily VinoForum Pardubice – v letech 2007 a 2013. Jedná se o jediný případ, kdy se soutěž konala v nevinařské oblasti. Ředitelem soutěže byl hoteliér a znalec vína Oldřich Bujnoch, který do východních Čech přišel z Moravy a snaží se o povznesení vinařské kultury v Pardubicích. Pardubický vinařský půlmaraton je pokračovatelem dřívějšího běhu Pardubice–Chrudim–Pardubice na 25 kilometrů. Roku 2005 se trať závodu změnila, přestalo se běhat do Chrudimi a zpět a půlmaratonská trasa od té doby vede pouze ulicemi města Pardubic. Již dva roky předtím, roku 2003 se na organizaci závodu začal podílet již zmíněný hoteliér Oldřich Bujnoch a závod tím získal přívlastek vinařský. Od roku 2011 se běží jako Mistrovství české republiky v půlmaratonu. Nechybí ani bohatý doprovodný program pro veřejnost – běh pro příchozí, závod in-line bruslařů, Český pohárový závod handbike-tělesně postižených sportovců a pestrý kulturní program na Pernštýnském náměstí.

Narazila jsem v Měsíčníku Krušné hory – západ na článek o hornoblatenském vinařství. Místní přátelé vína vytvořili přesvědčivou fabulaci o jeho nedoložené historii. Pořádají ročně vinobraní a dokonce vytvořili i naučnou stezku. Tato fantazie mi dala podnět zjistit, zdali se v krušnohorské oblasti víno pěstovalo. Severozápadní Čechy přicházely s vínem do styku odnepaměti. Obchodní stezkou, vedoucí Poohřím do nitra Čech, byla přivážena kvalitní vína z německého Porýní, z Francie, Itálie i dalekého Řecka. Víno se stávalo vyhledávaným nápojem. Navíc je v souvislosti s šířením křesťanství i důležitou liturgickou komponentou. Zrod vinařství v regionu souvisí s působením cisterciáckého řádu, který se významně podílel na kolonizaci řídce osídlených oblastí českého státu. Současné vinohradnictví v České republice se na základě zákona č.115/1995 Sb. a jeho novely č.216/2000 Sb. dělí na český a moravský vinařský region. Český region tvoří vinařské oblasti: Pražská, Mělnická, Roudnická, Žernosecká, Mostecká a Čáslavská. Každá oblast se skládá z vinařských obcí. Mosteckou oblast tvoří obce: Blšany, Čepirohy, Chlumčany, Chrámce, Most a Rudolice. Provádějící vyhláškou k zákonu č.216/2000 Sb. byly pro Mosteckou oblast doplněny obce Březno u Chomutova, Chbany, Kadaň, Libědice, Pětipsy a Vilémov. Vinařská obec Most

LITERATURA _ _ _ _ _

LÁBLER, Karel, 1898. Vinařství v Chrudimi. CHARVÁT, Jiří, 1991. Stará Chrudim. Chrudim: Okresní muzeum. SAKAŘ, Josef, 1931. Dějiny Pardubic nad Labem IV. Pardubice: nákladem města Pardubic. SEDLÁČEK, Jiří, 2003. Vinice na Pardubicku. Pardubice: Klub přátel Pardubicka. VOREL, Petr, 1987. Knihy rudé města Pardubic. Pardubice: Krajské muzeum východních Čech.

O mosteckém vinařství exitují písemné záznamy od roku 1207, ale vzhledem k jeho vyspělosti odborníci soudí, že zde bylo již mnohem dříve. 24. února 1374 Niclas von Bernecke, pražský purkmistr, udělil na příkaz Karla IV. pražské viniční právo městu Most. Vinařství se rozšířilo a víno se vyváželo i do Saska. V 15. století bylo v Mostě více jak 500 vinařů, kteří se sdružili do vinařského cechu. Koncem 16. století vlastnilo 80 % obyvatel města

87

VINAŘSTVÍ V OBLASTI KRUŠNÝCH HOR Gerda Lorenzová, Krajská knihovna Karlovy Vary

88



vinice. V roce 1650 bylo v Mostě 180 ha vinic. Třicetiletá válka zapříčinila úpadek vinařství a od doby Josefa II. se plocha vinic neustále zmenšovala. Po první světové válce vinice na Mostecku zanikly. Zůstaly však po nich nádherné čedičové terasy, které přežily celá staletí. Mostecké vinařství obnovil se spolupracovníky Ing. Ivan Váňa na bývalém Statku Most v obci Chrámce v roce 1967. V roce 1972 je v Chrámcích již 41 ha vinic. Buduje se sklepní hospodářství a vyrábí první víno. V roce 1977 jsou vinice vysázeny i na teplé svahy vrchu Špičák v Rudolicích a v roce 1978 se réva vinná stává rekultivační plodinou, když je vysazená vinice Barbora na výsypce lomu Hrabák v Čepirozích. Město Most je tak obklopeno prstencem krásných vinic, které tvoří jeho nové okolí. Plocha vinic stoupá až na 113 ha v roce 1983. Se vzrůstem plochy vinic se rozšiřuje sklepní hospodářství, které má dnes moderní zařízení a kapacitu sklepů 500 000 litrů vína. V roce 1991 si Ivan Váňa s rodinou pronajímá vinařství a postupně je privatizuje. Po restitucích se stará o 72 ha vinic. V roce 2001 vzniká společnost České vinařství Chrámce s. r. o., jež je v současnosti jedním z největších výrobců vína z vlastních hroznů ve vinařské oblasti Čechy. Vinice pravidelně dávají dobré sklizně, vína jsou oceňována na domácích výstavách. Posledním velkým úspěchem bylo zařazení vína Rulandské modré výběr z hroznů košer 2011 do Salonu vín České republiky ve Valticích pro rok 2013. Vína vyrobena za posledních 15 let byla velmi kvalitní. Vinaři si uvědomili, že již nemohou nabídnout vína horších ročníků. Proto snižují výnosy hroznů, aby sklizeň byla vždy kvalitní a vysoká cukernatost hroznů zajistila výrobu vín s přívlastkem – kabinetní víno, pozdní sběr, výběr z hroznů, výběr z bobulí a ledové víno. Prvním ledovým vínem zde vyrobeným bylo Rulandské modré košer z roku 2002. Postupně se obnovují staré vinici. Na obnovené Nebeské vinici u černé borovice pod Hněvínem vysadil 2007 prezident Václav Klaus s chotí Livií sazenice Ryzlinku rýnského. Vinice nese jméno první dámy. Vinařství Chrámce má půl hektaru plochy pronajaté od pravoslavné církve v Mostě. Vína odtud jsou určena pro obce církve v Čechách a na Slovensku. Vína určená k archivaci se skladují při stálé teplotě ve

sklepích přesunutého děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Pro příští generace se zde uchovávají vína od ročníku 1999. České vinařství Chrámce je od roku 1994 hlavním výrobcem košer vín v České republice. Vyrábějí je ortodoxní Židé tak, aby splňovala požadavky jejich náboženství. Procesu od zpracování hroznů až po zátkování lahví se mohou zúčastnit jenom oni. „Mám štěstí, nejstarší syn je Žid po matce,“ říká Váňa o Františkovi Moše. V rodu Váňových koluje krev českých Němců, Čechů i Židů. Ivan Váňa nevyznává žádné náboženství. Košer výroba je oddělena od ostatních vín. S přívlastkem ledové víno, výběr z hroznů, pozdní sběr, kabinet se dělají z nejzralejších a nejlepších hroznů. Košer ledové víno je světovou raritou. Váňa tvrdí, že ho izraelští rabíni upozornili, že plody vinice, ze kterých se bude vyrábět košer víno, první tři roky patří božímu ptactvu. Mosteckému vinaři ale bylo líto nechat úrodu špačkům. Domluvil se s rabíny, že víno stočené v prvních třech letech půjde na dobročinné účely. Jeho prodejem získal sto tisíc korun, jimiž přispěl na konto mostecké nemocnice, které scházel přístroj k ultrazvukovému vyšetření nedonošených dětí. „Mezi hrozny“ se pro rodinu Váňových udály i rodinné slavnosti. V roce 2009 se ženil na vinici na Špičáku František Moše, jediný výrobce košer vína v rodině. Tradiční židovský obřad se konal na rudolické vinici. V létě 2008 se na stejném místě vdávala nejstarší Váňova vnučka Tereza. Na vinicích v Mostě převažují modré odrůdy: Svatovavřinecké, Zweigeltrebe a Rulandské modré. Bílé odrůdy se pěstují na čtyřiceti procentech celkové plochy vinic v Mostě a v Chrámcích a patří k nim Ryzlink rýnský, Müller Thurgau, Rulandské šedé, Irsai Oliver, Tramín, Chardonnay a Kerner. Nejvyšší cukernatosti hroznů a kvality vína dosahují odrůdy Rulandské modré a Rulandské šedé. Vinařská společnost nabízí řízenou degustaci vína ve třech vlastních provozovnách: přímo ve vinařství ve Chrámcích, v Mostě ve vinárně „U Divocha“ a v Litvínově ve vinárně „U sv. Anny“. Kromě degustací se pořádají prohlídky vinic, vinného sklepa a provozu výroby vína. Doporučuje se návštěva vinařství v Chrámcích v květnu v Den otevřených dveří a v říjnu, kdy se koná Burčáková slavnost.

89

90



Vinařská obec Kadaň

výrazný pokles produkce. Městské knihy z let 1465 až 1516, evidující majetkové transakce a testamenty kadaňských měšťanů, dosvědčují existenci mnoha desítek vinohradů. Některé vinice kolem Kadaně náležely též králi a významným šlechticům. V roce 1468 prodal Jiří z Poděbrad vinohrad u řeky Ohře komturovi kadaňských johanitů. Král Vladislav Jagellonský potvrdil 15. února 1501 městu vinařská privilegia, udělena kdysi císařem Karlem IV. Hned v následujícím roce 1502 byl v Kadani takový nadbytek dobrého vína, že to méně žádané se prý používalo při hašení vápna, jež pak bylo pevné jako tmel. Nejlepší kadaňské vinice byly na Svaté hoře, kde se pěstovala nejvíce ceněná zdejší odrůda „Breitensteiner“. Její rudé hrozny byly místními opěvovány jako drahokamy, rudé granáty, z nichž se vyrábělo víno hnědorudé barvy, prý učiněný Božský nektar. Jeho spotřeba vzrostla po roce 1530, kdy ve městě oficiálně vznikla utrakvistická farnost německého jazyka, k níž později přibyli i luteráni a kalvinisté. Křesťanů, přijímajících pod obojí způsobou, byla v Kadani drtivá většina a pro své bohoslužby užívali samozřejmě místní víno. Také v Kadani se vyskytovaly problémy s nadměrným pitím ba alkoholismem, jak dosvědčují některé literární texty. V roce 1563 vyšla v Norimberku u tiskaře Valentina Neubera knížka Ein Spruch des Prophetn Esaie (Řeč proroka Izajáše). Jejím autorem byl básník Daniel Drechsel, který spis věnoval městské radě v Kadani, aby veřejně poukázal na zásluhy Kadaňských proti pijáctví. Hlavní část textu pojednává u užitečnosti vína, pokud se pije s rozvahou. Drechsel totiž zdaleka nebyl absolutním odpůrcem alkoholu, vždyť víno člověka posiluje, dává tělu i duchu sílu, činí lidi statečnými a veselými, je to nápoj Bohem požehnaný. Ovšem nadměrné „nasávání vína“ dělá z lidí „prasata, lvy a opice“, způsobuje „horečku a souchotě, bolehlav a žloutenku, dnu a vodnatelnost“ i jiné zhoubné nemoci. Proto Drechsel ještě v závěru svého literárního textu znovu pozvedá hlas proti nestřídmosti v pití vína. Pro své závěry používal argumenty jak z Bible, tak ze starých kronik a historií. Když český král Ferdinand I. potrestal v roce 1547 Kadaňské za účast na stavovském povstání, mimo jiné si vyhradil i právo jmenovat perkmistra. Viničná daň v Kadani

Zrod vinařství na Kadaňsku je starého data a souvisí s cisterciáckým řádem, který se podílel na kolonizaci území. Konkrétně jde o cisterciácký klášter ve Waldsassenu, jehož panství se neustále rozšiřovalo. Přímo o víně se zmiňuje listina z roku 1285, kterou se norimberský a loketský purkrabí Fridrich vzdává ročního poplatku jedné urny vína (něco přes 13 litrů) z vinohradu v Přívlakách, patřícího právě mnichům. Klášterní panství na konci 13. století zahrnuje obce Poláky, Dolany, Vinaře, Soběsuky, Roztyly, Přívlaky a Čínov, kde se rozkládaly vinohrady, které cisterciáci zpravidla osazovali révou z Burgundska. Mnichy ve vinařském podnikání brzy předčili obyvatelé starobylé Kadaně, která se již ve 13. století stala královským městem. Nové impulsy pro vinařství se datují do časů panování císaře Karla IV. Ten v roce 1358 vydal velké vinařské privilegium pro Čechy a v Praze zřídil úřad „perkmistra hor viničných“, jenž měl dohlížet na vinohrady v celém Českém království. Dne 8. září 1374 udělil císař Karel IV. Kadaňským stejná práva a svobody, kterými se při zakládání vinohradů a produkci vína řídili obyvatelé Pražští. Měšťané měli zakládat vinohrady na horách a kopcích v okruhu tří mil kolem města. Zakládání vinic spadalo pod královského perkmistra, kterým v letech 1374 až 1376 byl Niklas Rost z Prahy. Noví vinaři byli stimulováni ustanovením dvanáctiletých daňových prázdnin. Zavazovali se však, že vinice budou minimálně o velikosti 60 × 8 prutů (l prut = 380 cm, tj. 228 × 30 m). Aby se vinařství mohlo řádně rozvíjet, bylo tvrdě trestáno poškozování vinohradů – vandal přišel bez milosti o pravou ruku, případně se mohl vyplatit 20 kopami grošů. Pokud byl zločinec přímo při činu chycen a zabit, byl vinař či strážce vinice potrestám jen symbolicky, na mrtvolu zabitého měl položit dva haléře. Listinou z 8. listopadu 1391 dovolil římský a český král Václav IV. Kadaňským založení dalších vinic, přičemž jednotliví vinaři měli platit desátek městu a zároveň obvyklé poplatky králi. Královské město Kadaň bylo významnou vinařskou obcí i po celé 15. století, husitské války v tomto ohledu nezaznamenali žádný

91

92



činila v letech 1557 až 1563 třicet grošů a šest feniků z každého vinohradu. Perkmistrovi byli k dispozici ještě viniční radní, které vždy jednou za tři roky jmenovala městská rada. Kadaňským perkmistrem byl v roce 1569 Florian z Lambsteinu, v roce 1570 pak Konstantin Selender, sám humanisticky orientovaný spisovatel a podporovatel zdejšího školství. Rušení nerentabilních vinic je poprvé uváděno již v roce 1593. Od konce 16. století se v Kadani též rozvijí řemeslo lahvářů, jejichž produkty – lahve – byly vedle sudů důležité pro skladování vína. Od roku 1615 bylo mnoho vinic proměňováno na polnosti. Nicméně i tak se za pronájem jedné vinice na sedm let platil např. v roce 1616 ohromný nájem 45 kop míšeňských grošů. Nejvýrazněji však kadaňské vinohradnictví a vinařství utrpělo za Třicetileté války. Vojska ničila vinohrady, přemnožili se myši. Navíc z města odešly do saského exilu desítky evangelických rodin, včetně odborníků. Těžká ba smrtelná rána postihla kadaňské vinohrady v září 1647. Švédové obsadili Cheb a švédská vojska dorazila až ke Kadani, kde si u vesnice Poláky zřídila ležení. První, do čeho se válkou zdivočelí vojáci pustili, bylo plundrování vinohradů. Zbytek zničila císařská armáda generála hraběte Holzapfela – dřevo z vinic bylo používáno jako palivové. K tomu je třeba přičíst přírodní pohromy. Měnilo se klima. V roce 1631 bylo horké a suché léto. Další horko a sucho v roce 1639, další přemnožení myší v roce 1640, chladné počasí v roce 1641 a též mrazy v následujících dvou letech, kdy nebylo vyrobeno takřka žádné víno. Začala narůstat obliba piva. Přes všechnu snahu ochránit kadaňské vinařství se však blížila zkáza. Z 18. století jsou o kadaňském víně již jen sporadické zprávy, vinařství je ve značném úpadku. Ještě v roce 1845 je v Kadani evidováno deset hektarů vinic. Posledním kadaňským vinařem byl tehdy měšťan Pollet, který se však révou zaobíral spíše z nadšení a úcty k tradici. Kolem roku 1870 se nacházely zbytky zplanělých vinic na Jelení hoře nad Bystřicí. Koncem 19. století se pokoušel vinařství obnovit Wendelin Schmidt, měšťan a gymnaziální profesor. Přestože město již nebylo vinařskou obcí, nacházely se i ve 20. století jednotlivé kmeny vinné révy. A hlavně téměř všude zůstaly na

kopcích mohutné viniční terasy, někde i zbytky vinařských domků. Ani povědomí o někdejší slávě kadaňského vína nezaniklo docela. V roce 1997 se Kadaň rozhodla navázat na starobylou vinařskou tradici. Město bylo opět zařazeno zákonem mezi vinařské obce. V areálu klášterních zahrad byla vysázena Svatováclavská vinice o výměře 0,5 ha. Najdeme zde odrůdy Bacco, Krystal, Chrupka červená, Rulanské bílé, Kerner, Zweigeltrebe, Muškát moravský, Müller-Thurgau, Phoenix, Bianka, Fratava, Svatovavřinecké, Ryzlink rýnský, Mladen, Malverina a několik místních nezařazených odrůd, které rostou na zahrádkách v okolí z let 1900–1950. Další registrovanou vinicí v Kadani je vinice Sv. Ludmila pod Katovnou. Zde je na výměře 205 m2 pěstována odrůda Svatovavřinecké a odrůda Rulandské bílé.

93

Vinařská obec Kadaň se skládá z katastrů: Kadaň, Bystřice u Kadaně, Tušimice a Úhošťany. Pro každý katastrální území jsou ze zákona jmenované vinařské tratě. Každá trať se skládá z pozemkových parcel, které splňují klimatické podmínky pro pěstování révy. Může to být samotná parcela i pás parcel. Každá trať je označena jménem a tvoří jí přesný výčet parcel. Nejvýznamnější tratě v Kadani jsou Zlatý vrch, Nad meandrem, Oherské stráně, Svatováclavská trať a Běšická trať. Ve městě je dále mnoho drobných pěstitelů, kteří pěstují révu vinnou pro přímou konzumaci hroznů nebo i pro výrobu vína. Množství jimi pěstovaných hlav čítá od jednoho kusu až po 200 hlav. Tyto výměry však nepodléhají povinné registraci. Obnovena byla i slavnost Vinobraní, která je zahájena bohoslužbou ve františkánském klášteře. Na mši navazuje obřad otevírání „Hory“ ve Svatováclavské vinici. Letos se v Kadani konalo již 13. svatováclavské vinobraní a to 27. září. LITERATURA _ KARELL, Viktor. Kaaden-Duppau. Ein Heimatbuch der Erinnerung und Geschichte des Landkreises, Frankfurt/Main 1965, s. 59–60, 64–65, 313–314. _ HLAVÁČEK, Petr. Minulost a současnost vinařství v Kadani, Město Kadaň 2009, 60 s. Měsičník Krušné hory – západ 2013 _ HAVELKA, Jan. V Horní Blatné po staletích obnovili atmosféru vinobraní, Karlovarský deník, č. 235 (20081006), s.3.

94


Vinohradníctvo na Zemplíne na základe vybraných historických a topografických prác

Abstrakt: Predmetom predkladanej štúdie je po krátkom predstavení prírodných pomerov bývalej Zemplínskej stolice, odraz informácií o vinohradníctve na tomto významnom vinárskom území v geografických, historických prácach autorov 18. a 19. storočia. Autorka sa zamerala na predstavenie informácií jednak z topografických, historických prác mapujúcich väčšie územné celky, ako aj monotematických prác o Zemplínskej stolici autorov Mateja Bela a Antona Szirrmaya.

Gabriela Vašková, Štátna vedecká knižnica v Prešove

Zemplínska župa ako uhorský územnosprávny celok sa rozkladala na území dnešného Slovenska a Maďarska. Väčšia časť Zemplína, Horný Zemplín, sa rozprestierala na území dnešného Slovenska, južná časť župy, Dolný Zemplín, sa rozkladala na území dnešného Maďarska. Prirodzené hranice župy tvorili na západe a severe horské hrebene (Slanské vrchy, Zemplínske vrchy, Nízke Beskydy) na juhu a čiastočne aj východe rieky (Laborec, Bodrog, Tisa, Slaná, časť dolného Hornádu, Topľa). Zemplínska župa susedila na severozápade so Šarišskou župou, juhozápade s Abovskou župou, na východe a severovýchode s Užskou župou, na juhovýchode so Sabolčskou župou, severne od Zemplínskej župy sa rozprestierala Halič. Pre severnú časť župy bol charakteristický hornatý reliéf krajiny, tvorený Nízkymi Beskydami, Bukovskými a Vihorlatskými vrchmi, stredná časť župy ležala na Východoslovenskej nížine (ohraničená na západe Slanskými vrchmi). Dolný Zemplín sa rozprestieral na Veľkej dunajskej kotline a v oblasti Zemplínskych vrchov. Ráz krajiny predurčoval Zemplín na významnú obilninársku oblasť, v ktorej sa popri pšenici, raži, jačmeni, ovse, či kukurici, darilo aj, a to najmä v oblasti Hegyalya nachádzajúcej sa medzi Sáturaljaújhely, Tokajom a Szerencsom aj viniču, ktorý sa tu pestoval v rozsiahlych vinohradoch. Víno z tejto župy si získalo meno aj v zahraničí a stalo sa významným obchodným artiklom. Vinohradníctvo na Zemplíne našlo odraz aj v historických, topografických, miestopisných prácach autorov 18. a 19. storočia mapujúcich, či už územie celého Uhorska, resp. Rakúsko-Uhorska alebo v prácach venujúcich sa Zemplínskej župe samostatne.


Topografické, geografické, historické práce väčšieho územného rozsahu Prešovský rodák Ján Matej Korabinský35 vydal v roku 1786 svoj v nemčine písaný geograficko-historický lexikón Uhorska s názvom Geographisch-historisches und Produkten Lexikon von Ungarn.36 V lexikóne sú abecedne radené geografické heslá, medzi ktorými sú uvedené aj názvy zemplínskych miest a obcí. Kvôli rozsiahlosti publikácie sme sa zamerali na vybrané lokality a stručné informácie o vinárstve k nim. Korabinský pri hesle mestečka Tálya uvádza poznámku o tom, že sa tu rodí dobrý vinič. Pri lokalite Tokaj udáva autorov, v dielach ktorých možno získať informácie o vínorodých vŕškoch v tejto oblasti. Ako autora, ktorý sa venoval tejto problematike, uvádza Andreasa Fuckrea, ktorý vydal mapu tejto oblasti, ako aj samostatnú prácu, ktorá však ostala v rukopise. Informácie k vinohradníctvu pri Tokaji možno podľa Korabinského získať aj v Almanachu Uhorska. O vinohradníctve sa zmieňuje aj pri lokalitách Sátoraljaújhely, Mád, Bodrogkeresztúr a Kisfalud. Obmedzuje sa na stručné poznámky o viniči. Pri lokalite Sátoraljaújhely uvádza, že jej obyvatelia sa živia vinohradníctvom a obchodom. V Máde sa produkuje množstvo dobrého vína. Bodrogkeresztúr je obklopené vinorodými vŕškami. Okrem dobrého vinohradníctva sa jeho obyvatelia venujú aj obchodu s dobytkom. Pri lokalitách Zemplín, Tarcal, Kisfalud, Zombor, Ond, Leles, Humenné, Korabinský žiadne informácie o vinohradníctve neuvádza. V roku 1851 vyšiel v Budapešti štvorzväzkový maďarský geografický slovník Magyarország geographiai szótára37 autora Eleka Fényesa.38 Kvôli rozsiahlosti publikácie sme svoju pozornosť zamerali len na niektoré zemplínske lokality. Mestečko Tokaj autor opisuje ako terasovite rozloženú obec, na prvej terase sa pestuje tokajské víno „aszu“, ktoré svoje meno zapožičalo všetkým vínam, ktoré sa pestujú v Hegyalja, v spodnej časti sa pestuje biele aszu. Mestečko Tálya ležiace medzi Tokajom a Košicami,

95

35 Ján Matej Korabinský sa venoval štúdiu prírodných vied, histórie, filozofie a teológie. V rokoch 1773–1784 redigoval Pressburger Zeitung. Derfiňák, Patrik– Domenová, Marcela– Lysák, Ladislav–Pekár, Martin: Osobnosti Šariša I. Prešov: Vydavateľstvo Prešovskej univerzity, 2010, s. 79–81. ISBN 978-80-555-0131-4. Autorom hesla ku Korabinskému je Patrik Derfiňák. 36 Prepis titulného listu je Geographisch-historisches und Produkten Lexikon von Ungarn, in welchem die vorzüglichsten Oerter des Landes in alphabetrischer Ordnung angegeben, ihre Lage bestimmt, und mit kurzen Nachrichten, die im gesellschaftlichen Umgange angenehm und nützlich sind, vorgestellt werden. Presburg, zu finden im Weber und Korabinskyschen Verlege. 1786. ŠVKPO, A 2180. 37 Fényes, Elek. Magyarország geographiai szótára. Pesten, 1851. Nyomatt Kozma Vazulnál. ŠVKPO B 1771. 38 Elek Fényes sa narodil 7. júla 1807 v Csokaly na území dnešného Rumunska. Bol ekonomickým štatistom, autorom zemepisných, topografických prác, členom Maďarskej akadémie vied. Je považovaný za jedného zo zakladateľov maďarskej štatistickej vedy.

96

39 Anton Adolf Schmidl (1802–1863). Vo Viedni vydal viacero prác z oblasti fyzikálnej geografie krasových území, v Budapešti zase prevažne geografické, topografické a historické práce. Dostupné na internete http://www. deutsche-biographie.de/ sfz78644.html 40 Prepis titulného listu: Das Kaiserthum Oesterreich. Geografisch, statistisch, topografisch, mit alfabetischem Ortslexikon. Nach den neusten Daten und amtlichen Quellen begonnen von Dr. Ad. Schmidl, fortgesetzt von Prof. W. F. Warhanek. Wien, 1857. Verlag von L.C. Zamarski, Universitäts-Buchdruckerei (vormals J. P. Sollinger). ŠVKPO, A 18985. Autor sa v publiká41 cii venuje všeobecne Rakúsku – vývoj názvu, rozloha, hranice, horské celky, vodstvo, podnebie, obyvateľstvo, náboženstvo. Pri jednotlivých krajinách autor venuje pozornosť rozlohe, názvu, opisu erbu, hraniciam, vodstvu, podnebiu, obyvateľstvu, doprave, organizácii verejnej správy, kléru, hlavnému sídlu krajiny, topografii. 42 Súčasťou maďarského mesta Sátoraljaújhely bola do r. 1918 a v rokoch 1938–1945 aj slovenská obec Slovenské Nové Mesto.



sa rozprestiera na malom kopci, nad ktorým sa ťahajú vinice. Pri lokalitách Zemplín, Bodrogkeresztúr, Szerenc je zmienka o vhodnosti pestovania viniča, pričom Szerenc označuje ako miesto s vynikajúcim vínom. Mestečko Mád je známe aszu vínom. Z obce Malá Tŕňa pochádza víno známe svojou korenitosťou, z viníc v obci Veľká Tŕňa sa produkuje vynikajúce stolové víno.

Zemplínska župa – monotematické práce

Autor Adolf Schmidl39 vydal vo Viedni v roku 1857 nemecky písaný miestopis s názvom Das Kaiserthum Oesterreich. Geografisch, statistisch, topografisch, mit alfabetischem Ortslexikon.40 V publikácii autor venuje pozornosť jednotlivým častiam, krajinám rakúskej monarchie.41 V časti venovanej Uhorsku autor do topografickej state zahrnul 16 zemplínskych lokalít, a to: Bodrogkeresztúr, Humenné, Kráľovský Chlmec, Leles, Olaszliszka. Mád, Monok, Michalovce, Rátka, Sarospatak, Szerencs, Tálya, Tokaj, Sátoraljaújhely, Zemplín, Zombor. Ako vinárske uvádza mestečká Bodrogkeresztúr, Kráľovský Chlmec, Olaszliszka, Rátka, Sarospatak, Szerencs, Tálya, Tokaj, Sátoraljaújhely,42 Zemplín, Zombor. Pri Bodrogkeresztúre autor udáva známosť lokality kvalitným vínom, ktoré sa predáva pod názvom tokajské. Kráľovský Chlmec označuje ako lokalitu s dobrým vinárstvom, rovnako ako Olaszliszka. Mestečko Mád je hlavným mestečkom produkcie vína oblasti Hegyalya a známym sa stalo najmä kvôli vynikajúcemu vínu a slávnostiam, ktoré sa tu konajú v čase vinobrania. V obci Rátka v blízkosti Tálye sa okrem produkcie vína, venujú aj produkcii tabaku. Rovnako vinice a kvalitné víno pochádza aj z miest Sarospatak, Szerencs a Tálya. Talyanské víno autor charakterizuje ako jedno z najkvalitnejších z oblasti Hegyalja. Mestečko Tokaj ležiace pod vrchom toho istého názvu opisuje Schmidl ako známu vinársku lokalitu. Ako autor uvádza nie všetky vinohrady pri Tokaji rodia vinič rovnakej kvality, ako najcennejší uvádza vinič rastúci na vŕšku Mézeš-malé (Honigheim). Ako vinárske lokality sú v publikácii uvedené aj obce Ujhely, Zemplin a Zombor, pri čom zomborské víno je charakterizované ako jedno z najsilnejších v celej oblasti Hegyalja.

Autor Matej Bel43 dokončil v roku 1732 text k vtedajším vedomostiam o zemepise, dejinách, mestečkách a dedinách Zemplínskej župy. Časť venovaná Zemplínu bola súčasťou viaczväzkového diela Notitia Hungariae Novae historico-geographica (Nové historicko-geografické poznatky o Uhorsku). Z plánovaných 6–7 zväzkov vyšli tlačou 4.44 Zemplínska notitia, ktorá mala byť súčasťou piateho zväzku, tlačou nikdy nevyšla, ostala v rukopise.45 V prvej kapitole uvedeného diela autor popisuje polohu a prírodné podmienky Zemplínskej stolice, v ktorej prináša aj informácie k vinohradníctvu. Časť tamojších kopcov, pohorí vyniká úrodnosťou viniča, ako najznámejší uvádza autor vrch Tokaj, pod ktorým sa nachádzajú mestečko Tarcal a Tokaj. Svah Tokaja je do polovice porastený viničom, naopak úpätie Tokaja Belo opisuje ako skalnaté, nevhodné pre vinič, ani stromy akéhokoľvek druhu. Ako územie rodiace najkvalitnejšie hrozno sú uvedené svahy tiahnuce sa od mestečka Tokaj až po Tarcal, obrátené na juh. Horšej kvality je hrozno rastúce na severných náveterných svahoch. Ako svahy prinášajúce vinič porovnateľnej kvality ako to rodiace sa pri Tokaji, autor uvádza vŕšky pri dedinách a mestečkách ako Kis Falud, Segi, Béne, Liska, Tolcsva, Vámosujfalu, Zsadány, Olasi, Potok, Ardo, až po Ujhely. Uvedené vŕšky majúce kamenistú pôdu, na západe susedia so Serenčským vrchom, rodiacim však menej kvalitnejší vinič. Rovnakej kvality ako toto je hrozno dorastajúce na svahoch vŕškov medzi mestečkom Zemplín a obcami Viničky, Ladmovce, Cejkov, Kašov, na severe až po Veľaty. O čosi kvalitnejšie víno sa rodí v pohorí Hegyalie, na vŕšku Kamenec (za Bodrogom) a Chlmeckom vrchu. Na vrchoch Krivošťany, Brekov, pri Vranove a Humennom rastie menej kvalitný druh viniča, určený pre bežnú potrebu. Matej Bel pri zemplínskom víne rozlišuje dve kvalitatívne odrody vína. Ako kvalitnejšie a Zemplínskej župe slávu prinášajúce víno označuje víno tokajské. Víno pod týmto názvom sa rodí na vrchoch nachádzajúcich sa pri mestečkách Tokaj, obci Santov, Ujhely, Tarcal, Zombor, Tolcsa, Tálya, Liskov,

97

43 Matej Bel sa narodil 22. marca 1684 v Očovej v rodine roľníka a mäsiara. Bol významným polyhistororm, vlastivedným pracovníkom, učiteľom, teológom, evanjelickým kňazom. Biografický lexikón Slovenska I. A. B. Martin : Slovenská národná knižnica, 2002, s. 302– 305. ISBN 80-89023-15-0 (súbor), ISBN 80-8902316-9 (prvý zväzok). 44 Prvý zväzok diela obsahuje notitie (historicko-geografické) poznatky Bratislavy a Bratislavskej stolice, Druhý zväzok obsahoval dokončenie Bratislavskej stolice, Turčiansku, Zvolenskú a Liptovskú stolicu. Tretí zväzok stolice Pešť, Piliš a Šolt, štvrtý zväzok Novohradskú, Tekovskú, Hontiansku, Nitriansku a Malohontskú stolicu. V piatom zväzku mali byť stolice Gemer, Šariš, Zemplín, Abov, v šiestom zväzu Komárno, Ostrihom, Orava, Trenčín. 45 Pôvodný latinský text Zemplínskej stolice vyšiel v slovenskom preklade v roku 2000. Matej Bel Zemplínska stolica. Preklad z jazyka latinského. Bratislava: Zemplínsky valal, 2000. 221 s. ISBN 80-968450-6-3.

98

46 Anton Szirmay (1747–1812). V roku 1773 sa stal župným podnotárom, o štyri roky neskôr hlavným notárom Zemplínskej župy. V roku 1785 bol menovaný do kráľovskej tabule. Zastával aj funkciu predsedu Prešovskej dištriktuálnej tabule. Zemplínsku župu zastupoval ako poslanec v rokoch 1790–1796 na uhorskom sneme. Historické, topografické a politické poznatky stolice Zemplínskej. Michalovce: Zemplínska spoločnosť, 2004, s. 10–12. ISBN 80-969191-0-5. 47 Prepis titulného listu Notitia Historica, Politica, Oeconomica Montium, et Locorum Viniferorum Comitatus Zempleniensis. Authore Antonio Szirmay De Szirma sac. Caes. & Reg. Apost. Majestatis Consiliario Aulico. Cassoviae, typis Joannis Joseph Ellinger, Caes. Reg. Privil. Typographi 1798. Ev. kol. V 142 Tenže: Notitia Topographica, Politica inclyti Comitatvs Zempléniensis. Per Antonium Szirmay De Szirma. Privs Eivsdem Comitatvs Ordinarivm Notarivm, Dein S. C. et R. A. M. Consiliarivm Avlicvm, Et Tabvlae Ivdiciariae Districtvalis Cis-Tybiscanae Praesidem Conscripta. Edita Et Indicibvs provisa Indvstria Martini georgii Kovachich Senqviciensis, AA. LL. At Philos. Doct. II. Comitatvvm zempléniensis Ac Pest



Zsadány, Mád, Olás, Kerestúr, ktoré vynikajú svojou lahodnosťou, trvanlivosťou a sladkosťou. Ako víno horšej, druhotriednej kvality, autor uvádza víno z Viničiek, Ladmoviec, Tŕne, Krivošťan, Kráľovského Chlmca, Kamenca, ktoré je chuťou lahodné, avšak nie je vhodné na dlhšie uchovanie, pretože zrôsolovatelie a zoctovatie. Menej kvalitným je vinič rodiaci sa pri Vranove, Humennom, z ktorého víno ak dobre nedozreje, zhorkne. A ak aj dozreje, je potrebné ho vypiť toho istého roku. Ako istý paradox autor uvádza, že obyvateľstvo žijúce v tomto kraji, pije poväčšine pivo, podradné víno, vodu, či pálenku, pretože víno, aj to druhotriedne sa predáva za vyššiu cenu, ako by si zaslúžilo. Víno lepšej kvality sa hneď po vinobraní odvezie majiteľmi viníc, ktorí poväčšine pochádzajú z iných stolíc, alebo sú funkcionármi župy. Bežnému obyvateľstvu nepatria žiadne vinice, iba to, čo ostalo po bokoch. Autor sa venuje aj úrodnosti viniča, pričom ako uvádza, vinič neprináša úrodu každý rok, v rozpätí piatich rokov prichádza neplodný rok s nízkymi výnosmi.

víno pochádza z južného svahu, ktorý sa nazýva Mézeš-malé, t. j. medový koláč. Okrem Tokaja sú na pestovanie viniča vhodnými aj vŕšky nazývané Hegyalja, ktoré sa tiahnu od Bodrogkeresztúru na sever. Tieto vrchy sú od Tokaja oddelené údolím, no rodia sa tu rovnako slávne vína, ktoré sa pre odlíšenie od vína tokajského, zväčša nazývajú podľa miesta úrody. Južne od Hegyalja sa nachádza vrch Serencz, ktorý je rovnako vínorodý, avšak nemá rovnaké hrozno. Ako vŕšky, na ktorých sa pestuje vinič, autor uvádza aj vŕšky pri mestečku Zemplín, dedinách Viničky, Ladmovce, či Cejkove, vrch Kamenec medzi Bodrogom a Tisou, Chlmecký vrch, Krivoštiansky vrch a Brekov. Szirmay poukazuje aj na pestovanie viniča v minulosti na Vranovskom a Humenskom vrchu, kde sa s jeho pestovaním prestalo v roku 1732. Pri Vranove sa upustilo od pestovania viniča kvôli kyslosti vína, v Humennom zase pre slabú úrodu a nie najlepšiu kvalitu plodov. Autor informuje aj o úrodnosti vína, kde pri strednom vinobraní možno získať 80 i viac tisíc súdkov vína, čiže 240 tisíc vedier. Ako najúrodnejšie uvádza lokality: Tálya, Ond, Rátka, Mád, Zombor, Tarcal, Tokaj, Bodrogkeresztúr, Kisfalud, Segi, Liska, Erdöbénye, Tolcsva, Zsadány, Petrahó, Kis Patak, Vámosújfalu, Olasi. Do druhej skupiny patria lokality: Monok, Szerencs, Bekecs, Kamenec, Svätuše, Kráľovský Chlmec, Zemplín, Viničky, Veľká Tŕňa, Bara a Ladmovce. Do tretej skupiny patria lokality Sečovce, Krivošťany a Brekov. Jednotlivé vína majú rôznu kvalitu. Ako najsladšie a najlepšie Szirmay označuje víno tarcalské, tokajské a mádske. Víno z Tálye je najobsažnejšie, Zomborské najsilnejšie, zo Segy a Zsadányu najaromatickejšie, z Tolcsvy a Béne vydrží zase víno najdlhšie. Autor sa v uvedenej publikácii zamýšľa nad obdobím, kedy v tejto oblasti začali vznikať prvé vinohrady, aj nad obdobím, kedy sa preslávili. Vznik vinohradov na Zemplíne Szirmay kladie do obdobia Panónie, teda pred príchod Maďarov. Po tatárskom vpáde boli tieto vinice úplne zničené. Počiatky tokajského druhu vína kladie autor do Talianska, uvádza, že tunajšie víno sa odlišuje od ostatného viniča vysádzaného v Uhorsku a mali ho vysadiť osadníci, ktorí prišli z Talianska práve za účelom jeho pestovania. Ako

Viaceré práce venované opisu Zemplínskej župy vydal prešovský rodák, notár a funkcionár Zemplínskej župy Anton Szirmay,46 ktorý vo svojich prácach zhromaždil a analyzoval poznatky z histórie, geografie, etnografie, čím prispel k poznaniu historického vývoja Zemplína. Vo svojich prácach o Zemplíne čerpal informácie aj z Belovej Zemplínskej notície. Szirmay vydal v rokoch 1798 až 1804 tri práce prinášajúce údaje o vinohradníctve, topografii a najmä dejinách Zemplínskej župy od stredoveku do konca 18. storočia.47 V tomto príspevku sa zamierame predovšetkým na dielo z roku 1803 s názvom Notitia Topographica, Politica inclyti Comitatvs Zempléniensis.48 V úvode topograficko-politickej časti notícii Szirmay podáva informácie o jednotlivých vrchoch Zemplínskej župy. Opis začína vrchom Tokaj, ako uvádza, ospevovaným na celom svete, ktorý poskytuje vhodné podmienky a miesto pre pestovanie viniča. Severný svah Tokaja opisuje ako tú časť, na ktorej sa rodí najmenej kvalitné hrozno. Na východnej a západnej časti svahu sa rodí vinič strednej kvality. Najlepšie

99

Pilis At Solth Articvlariter Vnitorvm tabvlae Ivdiciariae Assessoris, Archivi Excelsae Camerae Regiae hvngarico Avlicae regestrantis. Bvdae. Typis regiae Vniversitatis Pestanae. 1803. Ev. kol. V 449. Tenže: Notitia Historica Comitatvs Zempléniensis. Per Antonium Szirmay De Szirma, Privs Eivsdem Comitatvs Ordinarivm Notarivm, Dein Consiliarivm Avlicvm, Et Tabulae Districtvalis Cis- Ty-Biscanae Praesidem Conscripta. Edita Et Indicibvs Provisa Indvstria Martini Georgii Kovachich Senqviciensis, AA. LL. Et Philos. Doct. II. Comitatvvm Zempléniensis, Ac Pest, Pilis Et Solth Articvlariter Vnitorvm Tabulae Ivduciariae Assessoris, archivi excelsae camerae regiae Hvngarico Avlicae regestrantis. Bvdae. Typis Regiae Vniversitatis Pestanae 1804. Ev. kol. V 477. 48 V roku 2004 vyšli v Michalovciach preklady pôvodného latinského textu Topografických, politických poznatkov z roku 1803 a Historických poznatkov z roku 1804 do slovenčiny. Text z latinčiny do slovenčiny preložil Martin Slaninka. Historické, topografické a politické poznatky stolice Zemplínskej. Michalovce: Zemplínska spoločnosť, 2004. 424 s. ISBN 80-969191-0-5.

100



49 Morea je historický názov Peloponezského polostrova.

najpravdepodobnejšie sa autorovi zdá, že tunajšie víno nadobudlo slávu po roku 1650. Argumentuje tým, že v dielach starších autorov sa pre svoju výnimočnosť tokajské víno nespomína, oceňované boli najmä vína šopronské, sirmijské a pilišské. Situácia sa zmenila okolo roku 1650, kedy sa tokajský vinič začal okopávať trikrát a vinobranie sa odsunulo na neskoršiu jeseň. Horúčavy a neskoršie mrazy spôsobili vädnutie viniča, pričom sa začalo oddeľovať od ostatného a šľapaním sa z neho začal vytláčať mušt podobný ťahavému medu. Szirmay ako najdôležitejšie druhy tokajskej vinnej révy uvádza Furmint, ktorý má sladké šťavnaté, voňavé hrozno, trvanlivý koreň znášajúci horúčavu a vhodný aj do podhorskej pôdy. Madarkáš je druh furmintu s menšími bobuľami, sladkou a hustou šťavou. Gohér predstavuje najsladšie hrozno, ktoré rýchlo vysychá na hrozienka. V uvedenej oblasti sú dva druhy gohéru–turecký gohér a budínsky gohér. Turecký gohér bol prinesený z polostrova Morea,49 druhý z Preddunajska a Zadunajska. Muškát ako vinič ázijského druhu má vôňu muškátového orecha a jedinečnú sladkosť, je náročný na pestovanie kvôli svojmu rastu, ktorý nie je všade trvanlivý. Haršlevelö (Lipový kvet) sa svojou vôňou podobá na kvet bazy, je šťavnatý a vyhovuje mu tokajská pôda. Balafánt–hrozno s trvanlivým koreňom, guľovitými bobuľami sladkej medovej šťavy, ktorý produkuje najviac hrozienok. Leáňsölö (Dievčie hrozno) a Fejersölö (Biele hrozno) sú druhy, ktoré sa od seba veľmi nelíšia. Odlišnosťou je, že kým prvé nadobúda zlatistý odtieň na slnku, druhé žltne až počas neskorej jesene. Sú charakteristické svojou šťavnatosťou. Červené víno poľhoš sa sadí na vlhšie miesta, jeho šťava je trpká, preto nepatrí medzi ušľachtilé vína. Ružové hrozno rózaš má bielu šťavu, šťavnaté bobule, kvôli menej sladkej chuti je veľmi vhodné pre každodennú potrebu. Geršet je hrozno čerešňovej farby, purčin tmavočervené víno, ktoré ma husté bobule. Ide o trvanlivý vinič, lisuje sa so šupkami. Kečke-čečü má mäsité bobule podlhovastého tvaru s tvrdšou šupkou, veľmi sladkej chuti. Rumoňa má podobné vlastnosti ako Kečke-čečü, lesklé šupky, podlhovasté zakrivené bobule. Bogársölö je bulharským vínom, kvalitou podobné vínu Rumoňa. Líši sa len farbou, ktorá je raz červenkastá, inokedy čerešňovitá.

Zaujímavou je časť textu, v ktorej autor približuje výrobu vína. Ako najdôležitejší faktor vníma priazeň počasia. Dôležité je, aby hrozno do 24. júna odkvitlo a v nasledujúcich mesiacoch júl a začiatkom augusta prišli dažde, ktoré naplnia bobule hojnou šťavou. V druhej polovici augusta, keď sa vinice okopú po tretí raz, počas septembra a začiatkom októbra je pre kvalitu vína prospešné slnečné počasie, ktoré hrozno akoby dovarí. Dažde v polovici októbra zmäkčia šupku, nasledujúce jasné a mrazivé dni s inovaťou spôsobia vädnutie, spálenie, sušenie a pripekanie hrozna. Takéto hrozienka sa potom koncom októbra, začiatkom novembra oddeľujú od ostatných, ukladajú sa na veľké stoly s obrúbenými okrajmi, ktoré zabraňujú stekaniu muštu po bokoch, ale cez dierky v stole do podložených kadí. Takto vytriedené bobule sa sypú do sudov s otvorom na vrchu a prevŕtaných v spodnej časti, kvôli prekvapkávaniu hustej šťavy, nazývanej esencia, do podložených krčahov. Keď sa takto nahromadí väčšie množstvo, je potrebné zabezpečiť jeho kvasenie, ktoré však nesmie trvať príliš dlho. Ak je šťava lepkavá a bobule menej napité, teplé počasie napomohlo jej kvaseniu, vtedy sa lepkavá masa prileje do muštu z ušľachtilého hrozna, z jednej tretiny už nakvaseného, a z dvoch tretín len nedávno vylisovaného muštu. Tento sčasti skvasený mušt urýchli kvasenie celej masy a pridá nedávno vylisovanému muštu na sladkej chuti. Množstvo pridaného muštu je potrebné prispôsobiť kvalite hrozienkového muštu. Ak väčšia časť hrozna pochádza z viníc prvej triedy, obyčajne sa pridávajú tri mierky do štyroch putien (jedna putna obsahuje 45 bratislavských holb), pri hrozne horšej kvality je potrebných aj viac mierok. Túto zmes je potrebné častejšie premiešať, dokiaľ sa dobre neskvasí a nevytvorí sa na nej hrubšia vrstva podobná hustej kôre. Takto pripravený mušt sa buď cedí cez prevŕtané kade, aby na dne kade zostalo len droždie a hustejší kal, alebo sa pridaná hmota vyberá plechovými sitami a mušt sa vytláča rukami, alebo, čo je najčastejší spôsob, sa masa dáva do mechov a šťava sa vytlačí nohami. Šupy, ktoré ostali, sa zalejú muštom a po šiestich hodinách precedia cez mechovinu, čím sa získa masláš, druhák

101

102



103

z hrozienok. Kvôli tomu, aby nedochádzalo k zámene podhorského hrozna s muštom z iných, horších vinohradov, ustanovujú sa počas vinobrania hájnici a vyšetrovatelia, ktorí majú za úlohu odhaliť podvodníkov.

Abstrakt: Tokajské víno je najvýznamnejší produkt Tokajskej oblasti. Je známe už od 16. storočia. Jeho najvýznamnejšími odberateľmi boli Poľsko a Rusko, neskôr aj krajiny západnej Európy. Leží na Dolnom Zemplíne v juhovýchodnom cípe Slovenska. Spôsob výroby tokajského výberu (putňového vína) ako prvý zaznamenal Szepsi Laczkó Máté, rodák z Moldavy nad Bodvou. Práve on opísal spôsob zberu cibéb, lisovania a pridávania do mladého vína, ako aj pomer množstva šťavy z cibéb a vína. Výroba tokajského vína je však závislá aj od pivníc, ktoré sú vytesané v sopečnej hornine. Udržuje sa v nich stála teplota a vlhkosť, ktorej vďačí tokajské víno za svoju chuť. Každý región má svoje tradície a ústnu ľudovú slovestnosť. Tú tokajskú mapuje Literárna spoločnosť Pravé orechové. Tokajský región chce oživiť svoju slávu aj organizovaním Tokajskej vínnej cesty, ktorá podporuje turizmus a kultúru tejto oblasti.

VÍNO KRÁĽOV – KRÁĽ VÍN TOKAJSKÉ A JEHO OBJAVITEĽ SZEPSI LACZKÓ MÁTÉ

V našom príspevku sme mali ambíciu poukázať na vybrané historicko-topografické práce. Vzhľadom na ich rozsah sme sa nezamerali na celkové hodnotenie ich obsahu, ale našu pozornosť sme zamerali na vybrané lokality bývalej Zemplínskej župy. Aj tento krátky pohľad svedčí o tom, že vinárstvo na území dnešného juhovýchodného Slovenska má niekoľkostoročnú tradíciu a veríme, že aj budúcnosť.

LITERATÚRA _ Biografický lexikón Slovenska I. A. B. Martin : Slovenská národná knižnica, 2002, s. 302–305. ISBN 80-89023-16-9. _ Borovský, Štefan. K rozšíreniu vinohradníctva na východnom Slovensku. In: Nové Obzory. Košice: 1967, roč. 9, s. 91–102. _ Derfiňák, Patrik–Domenová, Marcela–Lysák, Ladislav–Pekár, Martin: Osobnosti Šariša I. Prešov: Vydavateľstvo Prešovskej univerzity, 2010, s. 79–81. ISBN 978-80-555-0131-4. _ Fényes, Elek: Magyarország geographiai szótára, mellyben minden város, falu és puszta, betürendben körülményesen leiratik. I.- IV. kötet. Pesten: Nyomatott Kozma Vazulnál, 1851. 312, 285, 306, 350 s. _ Historické, topografické a politické poznatky stolice Zemplínskej. Michalovce: Zemplínska spoločnosť, 2004. 424 s. ISBN 80-969191-0-5. _ Korabinský, Ján Matej: Geographisch-historisches und Produkten Lexikon von Ungarn. Presburg: Weber und Korabinskyschen Verlege, 1786. [12], 858, 19 s. _ Matej Bel Zemplínska stolica. Preklad z jazyka latinského. Bratislava: Zemplínsky valal, 2000. 221 s. ISBN 80-968450-6-3. _ Schmidl, Adolf: Das Kaiserthum Oesterreich. Geografisch, statistisch, topografisch, mit alfabetischem Ortslexikon. Wien: Verlag von L.C. Zamarski 1857. [8], XXXVIII, 641, [1] s. _ Szirmay, Anton. Notitia Historica, Politica, Oeconomica Montium, et Locorum Viniferorum Comitatus Zempleniensis. Cassoviae : typis Joannis Joseph Ellinger, Caes. Reg. Privil. Typographi, 1798. 207, [1] s. _ Szirmay, Anton: Notitia Topographica, Politica inclyti Comitatus Zempléniensis. Budae: Typis regiae Vniversitatis Pestanae, 1803. [14], 371, [1] s _ Szirmay, Anton: Notitia Historica Comitatus Zempléniensis. Budae: Typis Regiae Vniversitatis Pestanae, 1804. [6], 371, [1] s. _ Uličný, Ferdinand: Dejiny osídlenia Zemplínskej župy. Michalovce: Zemplínska spoločnosť, 2001. 760 s. ISBN 80-968579-1-6. _ Žudel, Juraj. Stolice na Slovensku. Bratislava: Obzor, 1984, s.160–167. Internetové zdroje http://www.deutsche-biographie.de/sfz78644.html

Vinum regum, rex vinorum – týmito slovami ponúkal tokajské francúzsky kráľ Ľudovít XV. Madame de Pompadour. Zďaleka však nebol prvým objaviteľom neopakovateľnej chuti a arómy tokajského vína. Už jeho pradedo Ľudovít XIV., kráľ Slnko, mimoriadny estét a majiteľ vycibreného vkusu požadoval, aby na jeho stole nikdy nechýbali tokajské vína. Ruský cár Peter I. mal údajne priznať v roku 1711 v Jaroslawe: „Doteraz nado mnou nezvíťazil nikto a nič, ale vo včerajšom nočnom boji nado mnou zvíťazila sila tokajského.“ V tokajskom víne videl klenot hodný dostatočnej ochrany. Aby si bol istý, že na jeho stole nebude nikdy chýbať, obchodníkov, ktorí mu ho dovážali, chránila početná eskorta cárskych vojakov. Tokajské víno miloval nemecký básnik Johann Wolfgang Goethe, francúzsky filozof a spisovateľ Francois Voltaire, rakúsky hudobný skladateľ Franz Schubert, uhorský skladateľ a klavírny virtuóz Ferenz Liszt, ako aj jeden z najväčších hudobných velikánov Ludwig van Beethoven. Nezaostával za nimi ani Sándor Márai, rodák z Košíc, ktorý sa vypracoval na kozmopolitného intelektuála európskeho formátu. Len máloktorý spisovateľ zostal svojim

Tatiana Klimková, Knižnica pre mládež mesta Košice Gabriela Nagyová, Verejná knižnica Jána Bocatia v Košiciach

104



dielom pripútaný k rodnému mestu tak, ako práve Márai. Ako spisovateľ, ktorý navštívil mnoho krajín, dobre poznal blahodárne pôsobenie tokajského vína. Hoci vínu nevenoval osobné literárne dielo, téma vína sa prelína celou jeho tvorbou.

tokajského domu, iba teta Mara zostala doma a oberačku riadila komplikovaným štafetovým spôsobom pomocou poslíčkov, zo svojej postele. Na vinicu každoročne doplácali, a napriek tomu z nej záhadným spôsobom predsa len vyžili...“ (Márai 2011.)51

„Nepiť víno je vynikajúca vec. Len jedno je lepšie, piť víno“. (Boros könyv 2012.)50

Na špecifickej a jedinečnej chuti tokajského vína má svoj podiel nielen výdatné slnečné žiarenie, ale aj pôda, na ktorej sa vínna réva pestuje. Pôdu tvoria horniny sopečného pôvodu, ktoré dokážu veľmi dobre akumulovať teplo. Veľmi dôležitú úlohu hrá počasie, dlhá, slnečná jeseň, ktorá umožní, aby vyzrievajúce bobule napadla ušľachtilá pleseň Borytris cinerea, ktorá bobule vysuší a zostanú cibéby – hrozienka, bez ktorých kvalitné tokajské víno nemožno vyrobiť. Základom výroby tokajských vín sú stáročiami vyskúšané odrody viniča – Furmint, Lipovina a Muškát žltý, ktoré musia byť použité v stanovenom pomere. Medzi ďalšie osobitosti patrí aj originálny technologický postup výroby a vyzrievania týchto vín.

Vinohradnícka oblasť Tokaj leží na Dolnom Zemplíne v juhovýchodnom cípe Slovenska. Je pokračovaním vinohradníckej oblasti, ktorej väčšia časť sa nachádza v Maďarsku. Táto oblasť je najmenšou a zároveň najatraktívnejšou vinohradníckou oblasťou Slovenska. Tvoria ju južné svahy Zemplínskych vrchov osadené vínnou révou už po dve tisícročia. Patria do nej obce Bara, Čerhov, Černochov, Malá Tŕňa, Slovenské Nové Mesto, Veľká Tŕňa a Viničky. Tokajská oblasť je jednou z mála oblastí na svete, kde možno dopestovať hrozno na výrobu prírodne sladkých vín. Počiatky pestovania viniča v oblasti sú známe z obdobia nadvlády Rimanov, kedy bol kraj súčasťou Panónie. Po páde rímskeho impéria pokračovali v pestovaní hrozna Slovania. Práve v tomto období sa formovali niektoré staré odrody viniča. Od tejto doby sa odvíja aj pomenovanie celej oblasti, podľa staroslovanského slova stokaj, čo znamená sútok dvoch riek – Bodrogu a Tisy. Pestovanie viniča a celkový rozvoj oblasti bol spomalený vpádom Tatárov, keď bol tento jedinečný kraj vyľudnený a vinohrady zničené. Veľké zásluhy v rozvoji vinohradníctva v tejto oblasti sa pripisujú talianskym osadníkom v 13. a 14. storočí z oblasti Bari a Formini, ktorí sem priniesli nové pestovateľské skúsenosti, ale aj základnú odrodu tokajského vína Furmint. Z čias tureckých vojen v 16.–17. storočí pochádza väčšina tokajských pivníc, ktoré boli dobudované ako úkryty ľudí a majetku pred lúpežnými vojskami. Postupom času sa však zistilo, že dlhoročné dozrievanie vína v pivniciach má mimoriadne priaznivé účinky na jeho chuť a celkovú kvalitu. 50 Boros Könyv. 2012.

„...Teta Mara mala pivnicu v Tokaji, z ktorej ona aj jej početné ženské príbuzenstvo žili. V čase oberačky celá rodina odtiahla do

Počiatky exportu vín z Tokajského podhoria sa pripisujú posledným desaťročiam 15. storočia, prv do Poľska (1490), potom do Ruska (1580-90). Podľa písomných údajov z Bardejova v rokoch 1520 až 1521 cez Bardejov z Uhorska sa do severných štátov vyviezlo 2357 hektolitrov vína. Za vlády cára Petra I. patrilo tokajské víno medzi najobľúbenejšie v Rusku. Jeho vývoz sa zastavil až po roku 1798. Prvý zákon, ktorý sa týkal tokajskej oblasti bol vydaný v roku 1655. V ňom sa nariaďovalo povinné vyberanie cibéb zo strapcov hrozna. Tým bol aj z právneho hľadiska položený základný kameň výroby tokajských výberových vín. História tokajského vína a zvlášť tokajského aszú (výber) je neodlučiteľne spätá s menom Szepsi Laczkó Máté. Máté Laczkó sa narodil pravdepodobne v roku 1576 v Moldave nad Bodvou (Szepsi) a podľa vtedajších zvyklostí si jej názov pridával k menu. Z tejto obce pochádzalo viacero významných osobností, ktoré si tiež pridávali prívlastok Szepsi (Márton Csombor Szepsi, autor prvého cestopisu napísaného v maďarskom jazyku, ktorého dielo vyšlo v Košiciach v roku 1620; György Koronz Szepsi, tajomník sedmohradského kniežaťa Istvána Bocskayho, ktorý

105

51 MÁRAI, S. Spoveď mešťana. 2011.

106



sa neskôr stal tokajským kazateľom reformovanej cirkvi; András Szepsi pôsobil na dvore kniežaťa Mihálya Apafiho). Moldava nad Bodvou bola významným poľnohospodárskym mestom bývalej turnianskej župy. V jeho zrode zohrala významnú úlohu výhodná poloha. Bolo vybudované na križovatke hlavnej cesty smerujúcej z centrálnych oblastí krajiny cez údolie Ipľa a Vyšnej Slanej do Košíc a bočných ciest vedúcich povedľa údolí potoka. V období Arpádovcov sa ešte nazývalo „villa curriferorum Regalium” – teda dedina kráľovských kočišov – a v súlade so svojim názvom bolo jedným z obslužných dedín patriacich k turnianskemu hradu. Pred Tatármi utekali jeho obyvatelia do Spiša a po ukončení hrozby sa prisťahovali naspäť. Jeho zvláštny názov poukazuje právo na túto skutočnosť. V starých listinách sa spomína aj ako Moldau, preto je možné predpokladať, že – snáď už v časoch kráľa Gejzu II. – sa tu usadili ľudia hovoriaci nemeckým jazykom. (Odtiaľto pochádza aj jeho súčasný názov Moldava.) V roku 1387 je ešte stále dedinou ležiacou na kráľovskej pôde. Vďaka svojej výhodnej pozícii sa ešte v začiatkoch vytvorilo miestne trhové centrum a stalo sa z neho poľnohospodárske mesto. Už v 16. storočí v ňom žilo veľa remeselníkov, ale časť ľudí, ktorí tu žili, boli kočiši alebo furmani, čiže prevážali tovar. Tí sa dostávali do kontaktu s vinármi z oblasti Miškovca, Szikszó a Tokaja ako znalci ciest pohoria. „Vínna cesta” Moldava nad Bodvou – Kežmarok zrejme existovala už za čias kráľa Mateja. V rodnom meste sa Máté Laczkó pravdepodobne oboznámil aj s vinohradníctvom. V jeho okolí existovali vinohrady, ale hlavne veľa vínnych pivníc, ktoré slúžili na uskladnenie vína, prevážaného do ďalších miest. Szepsi Laczkó Máté absolvoval vyššie stupne štúdia v Kolégiu reformovanej cirkvi v Sárospataku. Kolégium v tej dobe šírilo vzdelanosť a kultúru pod patronátom rodiny Dobóovcov. Po ukončení štúdií sa stal učiteľom v obci Olaszliszka, čoskoro však prišiel do Košíc a v roku 1608 do Wittenbergu, aby si rozšíril vzdelanie. Na toto štúdium dostal štipendium od Mihálya Lorántffyho, ktorý si ho neskôr zvolil za dvorného kňaza. Povedľa svojich duchovných a iných úloh riadil aj vzdelávanie a výchovu jeho dcéry Zuzany. Keď sa vydala za Juraja I. Rákociho, stal sa reformova-

ným kňazom v obci Erdőbénye .Vtedy začal písať svoju kroniku (Kronika dvorného koncionátora M. Lorántffyho a krátky opis vecí domácich), v ktorej sú od roku 1521 uvedené krátke zápisky a od roku 1603 zachytáva osobné zážitky, a to po maďarsky a po latinsky. Na slávneho rodáka mesto Moldava nad Bodvou nezabudlo. Na budove evanjelickej fary mu odhalilo pamätnú tabuľu. V roku 2007–2013 sa uskutočnil projekt cezhraničnej spolupráce Maďarská republika–Slovenská republika v mestách Moldava nad Bodvou (Szepsi) a Erdőbénye, v rámci ktorého mesto Moldava nad Bodvou zrekonštruovalo a rozšírilo vínnu pivnicu, ktorá je súčasťou Múzea vín, vyrobilo dokumentárny film o Máté Laczkó Szepsim, ktorý je k dispozícii na internete http://istvanzacharias.eu/article-item-sk/dokumentarny-film-o-mate-laczko-szepsim a osadilo bronzovú sochu Máté Laczkó Szepsiho v životnej veľkosti. Prečo o ňom hovoríme ako o „otcovi“ alebo „vynálezcovi“ tokajského výberu (aszú)? V 16. storočí bolo typické, že sa úroda hrozna spracovala bez triedenia cibéb, čiže sa vyrábali prirodzené vína. Na to, aby vzniklo hrozno, vhodné na výrobu tokajského, je potrebná dlhotrvajúca, teplá jeseň. V polovici septembra, keď odrody Furmint a Lipovina dosiahnu určitý stupeň cukornatosti, sa pod vplyvom malého množstva zrážok vytvoria na bobuliach sotva viditeľné praskliny, cez ne prenikne do bobúľ ušľachtilá huba Botrycis cinerea, ktorá spôsobuje ich usychanie. Za suchého a teplého počasia potom začne v bobuliach proces, v rámci ktorého dochádza k rôznym chemickým a biologickým javom, z bobúľ sa odparí voda, prirodzený obsah cukru sa koncentruje, časť kyselín sa na konci procesu, ktorý trvá 10 až 14 dní, rozloží a hrozienka – cibéby – dozrejú. Ich povrch je popolavý, majú čokoládovú farbu, na povrchu sú pokryté hubou Botrycis cinerea, scvrknuté. Majú vynikajúcu chuť a vysokú cukornatosť. Ich vznik a existencia sú kľúčom ku kvalite všetkých tokajských vínnych špecialít. Scvrknuté bobule – cibéby – sa zberajú zo strapcov ručne do osobitnej nádoby. Po ukončení zberu sa cibéby pozberané do

107

108



kadí melú na mlynčeku. Do sudov suchého nového vína sa pridáva 3–6 putní cibébovej masy a 36 až 48 hodín sa lúhuje. Počas lúhovania sa z cibébovej masy uvoľnia prírodné cukry a chute. Potom sa víno scedí a podľa počtu pridaných putní cibébovej masy sa získava 3–6 putňové tokajské víno. Sudy nie sú celkom plné a fermentácia prebieha za prítomnosti kyslíka. K tomu, aby dozrelo, je potrebný taký počet rokov, o koľko putní ide + 2 roky navyše. Po stočení vína do fliaš sa fľaše zazátkujú a nastojato odložia do pivníc. V tokajských pivniciach s relatívne veľkou vlhkosťou (80–90%) a konštantnou teplotou (10–12°C) fľašky pokryje pleseň, rovnaká, aká pokrýva steny pivníc. Práve tá je zárukou potrebnej pivničnej vlhkosti. V roku 1631 bol za spracovanie hrozna a výrobu vína zodpovedný Máté Laczkó. Pretože sa bál útoku Turkov, nariadil zber hrozna oneskorene. Vďaka tomuto oneskoreniu niektoré hrozná chytili ušľachtilú pleseň a boli zozbierané a tlačené oddelene, predtým, ako sa nalievali do muštu. Výsledné víno predávané okolo Veľkej noci si v ďalšom roku získalo veľký obdiv. Toto víno odovzdal svojej panej Zuzane Lorántffy, vtedy už Rákoci, ktorej veľmi zachutilo a prikázala ho vyrábať v čo najväčšom množstve. Máté Laczkó stanovil presnú receptúru výroby tokajského „aszú“ (výberu) a tento postup sa používa dodnes. Správa o kvalite a liečivej sile vína prenikla rýchle do celého sveta. Áno, tokajské víno sa používalo aj ako liek, pretože má ideálne vyvážený pomer sodíka, horčíka a draslíka. „K obedu nepime nič iné, ako čisté víno – ak po obede chceme byť ešte práceschopný, a želáme si riešiť svoje veci v zdravej, počiatočnej a sviežej opilosti, čo je predpokladom dobrej práce“ (Márai 2011.)52

smere ako krajinská cesta cez Zemplínsku župu prechádzala cez Sárospatak a Sátoraljaújhely, cez Slovenské Nové Mesto, Viničky a Malú Tŕňu na Trebišov a Sečovce a odtiaľ do vínnych stredísk. Z hornouhorských kráľovských miest išli kolóny kupcov s tokajským vínom cez karpatské priesmyky do poľských pohraničných vínnych stredísk na Podkarpatsku. Z týchto vínnych stredísk smerovali uhorské (tokajské) vína hlavne do Krakova, ale aj Lublina, Chelmu a iných poľských miest, kde sa tiež vyvážali a predávali. Osobitná pozornosť na Tokajskej vínnej ceste patrí Spišskej Kapitule, ktorá mala tiež vinice v Olaszliszke a obchodovala s tokajským vínom. Rovnako vína nakupovali aj poľské kláštory a mníšske rády, ako aj biskupstvá, šľachta, vojvodstvá i kráľovský dvor. Tokajská vínna cesta končila po súši až pri Baltskom mori a odtiaľ, v čase rozvinutých obchodných vzťahov s Ruskom, pokračovala na lodiach do Sankt-Peterburgu. Napísala tak jednu z významných kapitol v dejinách tokajského vinohradníctva a vinárstva. Viaceré skutočnosti naznačujú, že bolo viac vínnych ciest, po ktorých kolóny kupcov vozili znamenité tokajské vína do Poľska, Ruska, Sliezska a do iných krajín Európy.

Tokajská vínna cesta

52 MÁRAI, S. Škola chudobných. 2011.

Najviac vína vyvážali v 16.–18. storočí do pohraničných vínnych stredísk poľského kráľovstva hornouhorské slobodné kráľovské mestá Prešov, Levoča, Bardejov, Košice, Kežmarok a Sabinov, ktoré mali v Podhorí (Hegyalja) vlastné vinice a časť vína nakupovali. Z Podhoria vyvážali vína mestečká Tokaj, Tarcal, Tállya a Tolcsva, ako aj niektoré vinohradnícke obce. Tokajská vínna cesta v načrtnutom severnom

Súčasná Tokajská vínna cesta vznikla na podporu rozvoja turizmu, kultúry, ale i kultúrno-spoločenského života vo Vinohradníckej oblasti Tokaj. Podnetom pre jej vznik bola potreba poznávania histórie i súčasnosti tejto oblasti, jej zákutí, zaujímavostí, tradícií a zvykov, ale aj pestovania viniča, technológie jeho spracovania, či výroby tokajských vín. Tokajská vínna cesta predstavuje kultúrno-poznávaciu trasu, ktorá vedie z mesta Trebišov do tokajského regiónu, reprezentovaného 7 obcami, ktorých územie je považované za historickú Tokajskú oblasť: Malá Tŕňa, Veľká Tŕňa, Slovenské Nové Mesto, Viničky, Čerhov, Černochov a Bara. Územie predstavuje komplex unikátnych prírodných a kultúrnych hodnôt, ktoré boli navrhnuté na zápis do zoznamu svetového kultúrneho dedičstva. Historická oblasť prechádza do ochrannej zóny s obcami: Luhyňa, Veľaty, Kysta, Kašov, Cejkov, Zemplín, Ladmovce, Streda nad Bodrogom, Klin nad Bodrogom, Borša. Raritou vínnej cesty sú stredoveké tokajské pivnice vytesané do sopečných, tzv. tufových hornín.

109

110



Vinohradnícka oblasť Tokaj je predovšetkým miestom zrodu kráľovského moku, ale skrýva v sebe ešte veľa nepoznaného. Každá obec, ktorá dotvára Tokajskú vínnu cestu, má za sebou bohatú históriu, ktorá sa podpísala na jej dnešnej podobe. Tajomstvá minulosti v obciach nám dnes odhaľujú kultúrno-historické pamiatky s významnou historickou hodnotou a mnohé kostolíky v obciach vínnej cesty patria medzi národné kultúrne pamiatky.

pevne rozhodol. Nič iné nechcem od života. Aj miesto som si už vyhliadol, neďaleko od domova. Pešo tam budem chodiť a dám si pozor, aby ľudia na okolí: vinári, vinohradníci a majitelia ovocných sadov sa nič nedozvedeli o mojej mestskej minulosti. Keď mi osud slepý dopraje, na moje sedemdesiatiny vážení ľudia ma budú pokladať tiež za váženého človeka z vlastnej spoločnosti, teda za vinohradníka, ktorý vie, kde chce zomrieť. Pretože niet krajšej smrti ako pod orechom, pred vínnou pivnicou, na jeseň, v čase tesne po oberačke, kedy ešte mladé víno podriemkava v sudoch, orechy už popadali zo stromu, a sila slnečných lúčov je už slabá ako láska starého človeka. Budem tu sedieť na lavičke, chrbtom k mojej pivnici, kde moje vína odpočívajú, opierajúc sa o trojnožku... Všetci už budeme starí, majiteľ pivnice aj jeho hostia, o literatúre len vtedy budeme hovoriť, ak bude tisícročná, o víne len vtedy, ak bude päťročné... Víno nemá rado zhovorčivých hostí, to je stará skúsenosť, a zhovorčivý hosť, komu je dôležitá všetka svetská márnosť, nestojí o víno. Všetci budeme múdri, z prvého pohára vylejeme trochu aj na zem, podľa prastarého obetného zvyku. Keď vyjde prvá hviezda, zamkneme železné dvere pivnice na kľúč a opierajúc sa o krátku palicu poberieme sa domov. Noc je už chladná, tiene malej spoločnosti pohltí kúzlo októbrového súmraku. Žili sme, nežili sme, koho to už len zaujíma?... Budeme múdri ako víno, ktoré sme pili. Pretože základom každej múdrosti je len toľko: milovať život, a nestarať sa o to, ako nás svet posudzuje. Všetko ostatné je márnosť...“ (Boros könyv 2012).53

Slovensko je známe svojou ľudovou kultúrou a tradíciami. Žiaľ, vznikom moderných technológií sa postupne upúšťalo od uchovávania starých tradovaných povestí ako duchovného dedičstva. Onedlho nám vymrie generácia, ktorá si tieto príbehy ešte pamätá, rovnako ako aj pamätníci dejín nie tak dávnych. Zachrániť tradované povesti, ako aj skutočné príbehy, ktoré sa odohrávali uprostred, alebo na pozadí dejinotvorných udalostí v regióne sa podujala Literárna spoločnosť Pravé orechové. Jej členovia robia terénne výskumy v jednotlivých oblastiach, zhotovujú zvukové záznamy a na ich základe po konzultácii s historikmi a etnografmi ich literárne spracúvajú. Medzi výsledky ich práce patrí aj kniha Príbehy z Tokaja. Vyšla v roku 2011 a obsahuje sedem poviedok, ktoré sú napísané na základe príbehov vypočutých v tomto regióne. Zároveň obsahuje profily obcí na slovenskom území Tokaja a tradičné recepty z tejto oblasti. Kniha je dvojjazyčná (slovenčina, angličtina) a svoju prvú prezentáciu mala v Európskom parlamente v Bruseli pri príležitosti výstavy Slovenského Tokaja. Autormi knihy sú Slavomír Szabó, Anna Domaníková, Soňa Jakešová a Jiří Zaťovič. Na organizácii projektu Tokajskej vínnej cesty sa podieľajú: Košický samosprávny kraj, Združenie obcí Tokajského regiónu, mesto Trebišov, samosprávy miest a obcí, Múzeum a Kultúrne centrum južného Zemplína, producenti tokajského vína, mimovládne organizácie. Záver príspevku o tokajskom víne prenecháme opäť Sándorovi Máraimu: „VÍNO JE CHLAPSKÁ ZÁLEŽITOSŤ, tíško sa o ňom rozpráva. Najlepšie pri pohári vína. Keď zostarnem, chcem pivnicu, už som sa

111

53 Boros Könyv. 2012.

LITERATÚRA _ Anonym, 2013. Dokumentárny film o Máté Laczkó Szepsim. [online]. [cit. 2014-8-18]. Dostupné z: http://istvanzacharias.eu/article-item-sk/dokumentarny-film-o-mate-laczko-szepsim/ _ BRINDZA, Ján, ed. 2002. Tokajské vinohradníctvo a vinárstvo na Slovensku: zborník referátov z odborného seminára konaného dňa 19. novembra 2002 vo Viničkách. 3. Odborný seminár. Nitra: Agrofond. ISBN 80-969068-1-X. _ MÁRAI, Sándor, 2011. Spoveď mešťana. Bratislava: Kalligram. ISBN 978-80-8101-463-5. _ MÉSZÁROS, Tibor, ed. 2012. Boros kÖnyv. Budapest: Helikon. ISBN 978-963-227-351-8. _ Príbehy z Tokaja / Tales from Tokaj. 2011. Košice: Kultúrne centrum Košického samosprávneho kraja. ISBN 978-80-89224-34-0. _ Tokajská vínna cesta. [2008]. [Michalovce], Excel Enterprise. ISBN 978-80-89258-36-9. _ ZELENÁK, István: Szepsi Laczkó Máté és a tokai aszú. Máté Laczkó Szepsi a tokajské aszú (výber). Moldava nad Bodvou (Szepsi) ; Erdőbénye: Erdőbénye Község Önkormányzata, [online]. [cit. 2014-8-18]. Dostupné z: http:// www.szepsilaczkomate.eu/resources/File/szepsi_laczko_mate_hu.pdf

112



Vinohradníctvo v regióne Tekov v odbornej a krásnej literatúre

Abstrakt: Príspevok prezentuje súčasnej verejnosti málo známy región v pestovaní hrozna – Tekovský rajón zahrňujúci trinásť vinohradníckych obcí. Prostredníctvom tlačených dokumentov chceme poukázať na bohatú historickú tradíciu v pestovaní hrozna a výrobe vína. Prostredníctvom elektronických dokumentov a zdrojov zase na súčasnosť vinohradníctva v tomto regióne.

ná je v diele Slovensko vo fotografii Karola Plicku (1950). V jedinej fotografii s názvom Ženy z Čajkova spojil Plicka dva významné a dominantné prvky regiónu, typický tekovský kroj a plodinu vinič. Fotografická publikácia Od Tekova vietor veje (2008) s fotografiami Milana Hlôšku a sprievodným slovom a básňami Andreja Chudobu vyšla prvý krát v roku 1984.54 Predstavuje dedinský život vo všetkých podobách bytia počnúc odevom, architektúrou, robotami, oslavou sviatkov, zvykov, rozčlenených do štyroch ročných období. Publikácia obsahuje dnes už dobové pohľady na vinohradnícku architektúru regiónu. Andrej Chudoba sa veršovanými textami podieľal aj na publikácii Tekov krásny čilejkársky (2011), ktorá vyšla v autorskom kolektíve Vladimír Bárta, Vladimír Barta ml. a Jozef Frtús. Oproti predošlému dielu prináša pohľad na súčasné vinohrady a vinohradnícke stavby. K fotografickým publikáciám radíme aj dielo Csabu Tolnai Levice na starých pohľadniciach (2006), v ktorom ponúka dobový pohľad na vinice z roku 1936.

Mária Bôbová, Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici

Historický kraj Tekov rozprestierajúci sa na rozhraní západného a stred ného Slovenska je súčasťou Slovenského vinohradníckeho regiónu. Príspevok sa nevenuje celej oblasti bývalej Tekovskej župy, ale pridržiava sa slovenskej vinohradníckej legislatívy (Zákon č. 313, 2009). Podľa nej pod Nitriansku vinohradnícku oblasť spadá Tekovský rajón, kam patrí trinásť vinohradníckych obcí: Čajkov, Dolný Pial, Horný Pial, Hronské Kľačany, Krškany, Levice, Malé Kozmálovce, Mýtne Ludany, Nová Dedina, Nový Tekov, Podlužany, Rybník, Tlmače. Vinohrady zväčša ležiace na úpätí Štiavnických vrchov tvoria dominantu jednotlivých obcí aj z pohľadu krajinnej architektúry. Niekde vinice na seba nadväzujú a vytvárajú viničné areály so súvislou zástavbou viničných chyžiek, v iných lokalitách sú roztratené. Cieľom príspevku je na priblížiť málo známy región z pohľadu Slovenska, hoci miestny obyvatelia tu pestujú hrozno nepretržite už od dávnych dôb. Jednou z príčin je, že väčšina hrozna bola v minulosti pestovaná pre vlastnú spotrebu. Prioritne bola pôda prideľovaná pre obilie a viničom sa vysádzali plochy nevhodné na pestovanie obilia. Minulosť a súčasnosť vinohradníctva v tomto regióne chceme priblížiť na príklade dostupných tlačených zdrojov, ktoré vypovedajú hlavne o minulosti a elektronických prezentujúcich súčasnosť. Tlačené dokumenty Do skúmanej problematiky nás uvádzajú fotografické publikácie nádhernými dobovými aj súčasnými pohľadmi na vinohrady a spracovanie hrozna. Autorom najstaršej publikovanej fotografie je Karol Plicka jej (1894–1987) významný slovenský a český výtvarník, fotograf, režisér, folklorista. Vznikla pravdepodobne v tridsiatych rokoch 20. storočia pri natáčaní filmu Zem spieva (1933). Uverejne-

Keďže vinohrady a výroba vína majú v Tekove dlhú tradíciu, príbehy o rôznych vinohradníckych udalostiach sa dostali aj do ľudového rozprávania a povestí. Vysokoškolský učiteľ, folklorista, literárny kritik a historik Jozefa Melichera (1929–2008) sa zaoberal aj spracovaním a vydávaním povestí. V Tekovských povestiach (1989) uvádza príbehy z vinohradníckeho prostredia z Podlužian (Hady so zlatými korunkami), Levíc (S rapkáčom na zajace), Hronských Kľačian (Kto naučil našich predkov vinicu strihať) a Tlmáč (O tlmačskej čárde). Zaujímavé sú aj ďalšie dve autorove diela. Ide o výkladový slovník nárečia z okolia Levíc Krátky slovník nárečia slovenského tekovsko-čilejkárskeho (1996)55 s doslovom Andreja Chudobu a o dielo Čilejkárska rapsódia (1998), obsahujúce folklórne obrázky s piesňovými vsuvkami z oblasti tzv. čilejkárskych obcí. Podľa Melicherovho slovníka medzi nárečové výrazy používané vo vinohradníctve sú napr. cedák (prútený kôš na cedenie vína), čenger (horší druh vína, vodnár), hajlok (domček vo viniciach), kŕč (hlava viniča), lopov (násoska na ťahanie vína), očko (zárodkový púčik viniča), otelák (víno zo samorodáku), piskáč (nádoba na víno), preš (lis),

113

54 Andrej Chudoba (1927–2014), spisovateľ, scenárista, žil a tvoril v Pukanci a jeho literárnym záujmom boli ľudia a krajina rodného kraja, ľudia a krajina z oblasti Tekova a Hontu; Milan Hlôška (1934) neprofesionálny fotograf, ktorý fotografoval ľudí a prírodu rodného kraja. 55 Čilejkárske nárečie (z typického čiľ, čiľej, čiľek namiesto spisovného teraz) je súčasť južnostredoslovenských nárečí. Používalo sa v obciach: Tlmače, Čajkov, Hronské Kľačany, Hronské Kosihy, Nová Dedina, Podlužany, Rybník nad Hronom, Starý Tekov, Veľké Kozmáľovce.

114



prešuvaňec (víno z vylisovaného hrozna), terkeľe (hroznové výlisky), terkeľica (pálenka z hroznových výliskov), ťíka (kôl k viniču), vodnák (slabšie víno). Čilejkárska rapsódia obsahuje napríklad príbehy z Čajkova (Aj štrngať si način vedieť), o „štedrosti“ čajkovských vinárov (Veľa blata, málo vína) a tiež poviedku popisujúcu priebeh prác vo vinici (Keby víno vo vreci kyslo). Roku 1982 vydal Melicher ako samizdat zborník Verše vínorodých vŕškov (Malá antológia slovenskej poézie o víne a viniciach).56 Tu zozbieral poéziu regionálnych autorov o víne a viniciach s ukážkami básní Ľudovíta Bátovského, Ľuda Bakaja, Andreja Chudobu a Jána Horniačika.

etnografka Tekovského múzea. Tlmačania si vlastné vinice vysadili až po roku 1924, hoci tento kraj stáročia patrí k vinohradníckym oblastiam Slovenska. Autor Jozef Sulaček v diele Nová Dedina v 20. storočí (2006) popisuje stav vinohradníctva od najstarších čias. Pestovanie viniča malo prevažne samozásobiteľský doplnkový charakter, len v niektorých rodinách tvorilo vedľajší zdroj peňažného príjmu. Prvá zmienka sa datuje do 14. storočia. Najstaršia zmienka o pestovaní hrozna v tekovskej lokalite, ale aj na Slovensku je z obce Rybník, je z 11. storočia. Ján Horniačik v monografii Obec Rybník: historicko-národopisná monografia (2010) zozbieral materiál spracovaný v obecnej kronike doplnené štúdiom v archívoch a v dostupnej literatúre. V kapitole Poľnohospodárstvo sa nachádzajú časti: Rybnícke vinohradníctvo, Vinohradnícke stavby, výroba a uskladnenie vína, náradie, Výroba vína, Zo zvyklostí a obyčajov vinohradníckeho života.

Vtipné aj smutné príbehy a spomienky predkov nedávnej a ďalekej minulosti zozbieral a spracoval aj Marko Hudec v zbierke Poviedky a udalosti zo starých Tlmáč. Z vinohradníckeho prostredia je to napr. príbeh o Karolovi Štefkovi nezabudnuteľnom tlmačskom humoristovi, ktorý otelákom opil kone. O vzniku viníc v Tlmačom rozpráva príbeh Tri kamenné srdcia v urnách z Festungu. Z ľudových piesní z tekovského kraja bola uverejnená v zbierke Tekovské ľudové piesne Filipom Horniakom (1912–1994) z obce Podlužany zaznamenaná pieseň Pime chlapci, pime víno.

56 Znovuvydané v diele Literárne stopy pod Slovenskou bránou.

Z oblasti odborných publikácií sa vinohradníctvu venujú predovšetkým regionálne vlastivedné monografie. Publikácie zaoberajúce sa rôznymi oblasťami života jednotlivých obcí zaznamenavajú v jednotlivých častiach a kapitolách aj dejiny a súčasnosť vinohradníctva. Takými sú napr. Levice: monografia mesta (2010), ktorá v časti Vinice obsahuje bohatý informačný aj obrazový materiál. Čerpá z archívnych materiálov od 16. storočia. V Leviciach sa v medzivojnovom období príslušníci vyšších vrstiev fyzicky priamo nezapájali do oberačiek. Na manuálnu prácu si najímali oberačov. Úlohou majiteľov bolo len príjemne konverzovať pred hajlokom, pochutnávať si na husacine, zbytkoch vlaňajšieho vína a koláčoch. Oberačky patrili k spoločenským udalostiam, končili sa tanečnou zábavou v mestskom hoteli. V publikácii Tlmače v plynutí času (Bátovská 2010) kapitolu s názvom Zamestnanie – zdroj obživy napísala Katarína Holbová, dlhoročná

Samostatnú publikáciu o dejinách a súčasnosti vinohradníctva v obci Čajkov Putovanie (2006) spísal MUDr. Jaromír Muráni, člen Európsky vinársky rytiersky stav. Monografia zachytáva dejiny vinohradníctva v Čajkove, jeho premeny a význam pre zachovanie kultúrneho dedičstva Tekova, na základe historicky dochovaných pamiatok, dokumentov, spomínaní a vecí. K súčasnosti patrí aj obecné vinohradnícke múzeum, súčasní vinohradníci a občianske združenie Vinohradnícky spolok Čajkov Jeho úlohou je pozdvihnúť úroveň vinohradníctva zavádzaním nových postupov, organizovaním odborných exkurzií, besedy a seminárov. Samostatnú publikáciu majú tiež levický vinohradníci združení v združení Krížny vrch (Tesák 2005). Základnou vedeckou monografiou k dejinám vinohradníctva v regióne je dielo Poddaní v Tekove v 18. storočí: historicko-štatistická monografia (Špiesz 1966), v ktorom samostatná časť je venovaná vinohradníctvu. Zmienky o tekovskom regióne sa nachádzajú aj v celoslovenských vedeckých publikáciách. Napr. v diele Človek vo vinici (Drábiková 1989) sú aj fotografie z Rybníka a Dolného Pialu. Viac informácií poskytuje základná literatúra k dejinám vinohradníctva Pestovanie viniča a produkcia vína na Slovensku v minulosti (Kazimír 1986). Ide o prvé syntetické spracovanie

115

116



historického vývoja v období feudalizmu. Obsahuje údaje o rozlohe vinohradov a ďalšie dáta k dejinám vinohradníctva pre obce: Čajkov, Nová Dedina, Hronské Kľačany, Levice, Mýtne Ludany, Dolný a Horný Pial, Podlužany, Rybník, Nový Tekov. Početné dobové fotografie z regiónu sú sprístupnené prostredníctvom diela Ľudové vinohradnícke stavby a lisy (Kahounová, 1969). Hlavné ťažisko sledovaného materiálu však spočíva v terénnych dokladoch. Systematicky sa zbierali formou národopisného výskumu v rokoch 1962–1966 na území južného Slovenska. Z novších odborných publikácií prinášajú informácie viaceré príspevky v zborníku Vinicola Carpathensis (2011). Ján Lukačka zhodnotil pramennú bázu v príspevku Vinice, vinohradníctvo a obchod s vínom na juhozápadnom Slovensku v stredoveku, Helena Markusková v príspevku Osmanské nápoje a víno. Produkcia vína na slovensko-osmanskom pomedzi v 17. storočí hovorí o zdaňovaní vína Osmanmi, čo sa dotýkalo aj Čajkova a Rybníka. Jarmila Bátovská a Eva Bešinová v príspevku Vinohradníctvo na južných svahoch Štiavnických vrchov poznamenávajú, že hoci táto vinohradnícka oblasť dnes nepatrí k najznámejším, v minulosti sa podstatnou mierou podieľala na zásobovaní blízkych banských miest vínom. Víno z tejto oblasti malo určené dve hlavné odbytiská, časť produkcie sa predávala v banskej oblasti Banskej Štiavnice a jej okolia. Druhá, hlavne z cirkevných majetkov (Rybník, Čajkov) sa sústreďovala vo veľkých cirkevných pivniciach a bola určená na liturgické účely. Dávna tradícia vinohradníctva sa odrážala aj v obecných symboloch. V historických obecných pečatiach sa vyskytovali aj vinohradnícke motívy (Novák 2008). Vinohradnícke atribúty sa vyskytovali v pečatiach obcí Rybník (vinič s dvoma strapcami hrozna), Opatová (strapec hrozna, lemeš a kosa), Krškany (strapec hrozna, lemeš a pšeničný snop), Nový Tekov (strapec hrozna).

kych združení a samostných vinohradníkov a vinárov. On-line katalógy univerzitných knižníc poskytujú záznamy o záverečných prácach študentov. Pre oblasť vinohradníctva sme skúmali katalógy univerzít: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Slovenská poľnohospodárska univerzita v Nitre, Technická univerzita vo Zvolene a s tým súvisiaci aj Centrálny register záverečných prác. Jednotlivé práce boli zamerané podľa odborov na dejiny a súčasnosť vinohradníctva, manažment turizmu alebo na tvorbu krajiny. Najviac záverečných prác sa venovalo vinohradníctvu v obci Čajkov. Jednou z prvých sa mu venovala Darina Obertová (1991). Študentka Miroslava Nichtová (2009, 2011) obe svoje záverečné práce venovala kultúrnemu podujatiu Vinohradnícke slávnosti s cieľom spracovania a inovácie programu za účelom zatraktívnenia podujatia a zvýšenia návštevnosti. Tiež Anton Uhnák (2013) hodnotil vinohradníctvo a vinárstvo v tejto obci. Slavomíra Debnárová v bakalárskej práci Vinohradníctvo a vinárstvo v obci Rybník nad Hronom (2013) si za cieľ stanovila zhodnotenie vinohradníckej výroby v obci v minulosti a súčasnosti a návrh opatrení na zlepšenie stavu so zameraním na družstevnú výrobu, súčasných veľkopestovateľov, vinohradnícky spolok a jeho aktivity. Vývoju vinohradníctva a vinohradníckemu združeniu v meste Levice sa venoval Pavol Martinček (2011, 2013). Na Katedre plánovania a tvorby krajiny v Banskej Štiavnici vznikla práca Daniela Korbeľa (2004) o pestovaní viniča v lokalite Malé Kozmáľovce a Nový Tekov. On-line katalóg Tekovskej knižnice v Leviciach a jej článková bibliografia poskytuje predovšetkým články regionálnych periodík informujúce o rôznych vinohradníckych podujatiach a o situácii v oblasti regionálneho vinohradníctva, osobnosti spojené s vinohradníctvom. Na základe týchto výstupov môžeme poskytnúť prehľad o cyklických podujatiach jednotlivých obcí týkajúcich sa vinohradníctva. Akcie sa vo väčšine prípadov uskutočňujú v spolupráci obce a miestneho vinohradníckeho spolku. V obci Čajkov každoročne pripravujú Oblastnú degustáciu vín a na jeseň podujatie Čajkovské vinobranie s tradičným krojovaným sprievodom obcou na čele s ale-

Elektronické dokumenty Informácie o súčasnosti vinohradníctva a vinárstva v skúmanom regióne ponúkajú hlavne elektronické dokumenty a zdroje, napr. on-line katalógy knižníc, internetové stránky obcí, vinohradníc-

117

118



119

Literatúra

gorickým vozom (Ráchela 2014). V obci Rybník tiež prebieha Rybnícke vinobranie (Ráchela 2014) a zatiaľ ako jediný v regióne ponúkajú Deň otvorených pivníc (Ráchela 2014) ako jednu z foriem podpory rozvoja vinohradníctva a vinárstva, na ktorom prezentujú vinári svoje produkty priamo vo vínnych pivniciach. Obec Nový Tekov usporadúva symbolické odomykanie viníc, hajlokov a pivníc pre novú vinohradnícku sezónu na sv. Urbana tradičným pootočením veľkého kovaného kľúča. (Želiarová, 2013). V meste Levice sa uskutočňuje slávnosť sv. Urbana (mb, 2014) a v zimných mesiacoch aj Slávnosť mladého vína. V obciach Podlužany a Nová Dedina sa tiež uskutočňujú slávnostné sv. omše vo vinohradoch pri príležitosti sviatku sv. Urbana spojené s kultúrnym programom (Kasanová 2014). Aj napriek problémom má stále vinohradníctvo a vinárstvo v obciach tekovského rajónu nezastupiteľné miesto. Na jeho podporu vznikli v obciach vinohradnícke spolky. Snažia sa obnovovať staré zabudnuté tradície organizovaním podujatí a podporou tunajších vinohradníkov a vinárov a ich vína. Za všetky spomenieme dve združenia. Prvé je Združenie vinohradníkov Krížny vrch Levice. Je dobrovoľnou záujmovou organizáciou vinohradníkov, vinárov, spracovateľov a obchodníkov. Vzniklo s cieľom napomáhať trvalému rozvoju vinárstva a vinohradníctva ako súčasti prírodného, kultúrneho a historického dedičstva. S mestom Levice pripravuje kultúrne podujatia, má vydanú publikáciu o svojej činnosti. Vo viničnej časti Levíc-Krížny vrch pripravili a spravujú náučný chodník (2011), ktorý sa tiahne pomedzi hajloky. Združenie Terroir Tekov združuje vinohradníkov a vinárov s cieľom pôsobiť aktívne vo zvyšovaní povedomia verejnosti o základných princípoch terroir Tekov, odrodách hrozien vypestovaných v terroir a špecifických vlastností z nich vyrobených vín. Propagáciu domácim vinárom zabezpečuje aj regionálna cestovná agentúra RegionVino (Levice). Ponúka prehliadky a ochutnávky vín s pohostením v regionálnych vinárstvach, vínnych pivniciach a vinotékach. Snaží aj o vybudovanie stálej expozície vinohradníctva a vinárstva v Leviciach.

_ BÁRTA, Vladimír, Jozef Frtús a Vladimír Barta, 2011. Tekov krásny čilejkársky. Slovenská Ľupča: AB Art press. ISBN 97880-89270-33-0. _ BÁTOVSKÁ, Jarmila a Eva BEŠINOVÁ, 2011. Vinohradníctvo na južných svahoch Štiavnických vrchov. In: Vinicola Carpathensis. Bratislava: Katedra slovenských dejín FF UK, s. 134–153. ISBN 978-80-8127-026-0. _ BÁTOVSKÁ, Jarmila, ed., 2010. Tlmače v plynutí času: monografia mesta. Tlmače: mesto Tlmače, Mestské kultúrne stredisko. ISBN 978-80-970450-6-7. _ DEBNÁROVÁ, Slavomíra, 2013. Vinohradníctvo a vinárstvo v obci Rybník nad Hronom: bakalárska práca. Nitra: FZKI SPU. _ DRÁBIKOVÁ, Ema, 1989. Človek vo vinici. Bratislava: Veda. ISBN 80-224-0012-2. _ HORNIAČIK Ján, 2010. Obec Rybník: historicko-národopisná monografia. Komárno: Nec Arte. ISBN 978-80-8056-677-7. _ HUDEC, Marko, 2012. Poviedky a udalosti zo starých Tlmáč. Tlmače: SB PRESS. ISBN 978-80-89395-19-4. _ CHUDOBA, Andrej a Milan HLÔŠKA, 2008. Od Tekova vietor veje. Bratislava: Lúč. ISBN 978-80-7114-672-8 _ KAHOUNOVÁ, Ema, 1969. Ľudové vinohradnícke stavby a lisy. Bratislava: SAV. _ KASANOVÁ, Stanislava, 2014. Oslava patróna. In: Slovenská brána. Roč. 24 (64), č. 12, s. 5. _ KAZIMÍR, Štefan, 1986. Pestovanie viniča a produkcia vína na Slovensku v minulosti. Bratislava: Veda. Levice: monografia mesta. 2010. Levice: Harmony. ISBN 978-80-89151-27-1. _ LUKAČKA, Ján, 2011. Vinice, vinohradníctvo a obchod s vínom na juhozápadnom Slovensku v stredoveku. In: Vinicola Carpathensis. Bratislava: Katedra slovenských dejín FF UK, s. 27-38. ISBN 978-80-8127-026-0. _ MARKUSKOVÁ, Helena, 2011. Osmanské nápoje a víno. Produkcia vína na slovensko-osmanskom pomedzí v 17. storočí. In: Vinicola Carpathensis. Bratislava: Katedra slovenských dejín FF UK, s. 97-107. ISBN 978-80-8127-026-0. _ MARTINČEK, Pavol, 2011. Vinohradníctvo v Leviciach v minulosti a dnes: bakalárska práca. Nitra: UKF. _ MARTINČEK, Pavol, 2013. Združenie vinohradníkov Krížny vrch Levice: diplomová práca. Nitra. _ KORBEĽA, Daniel, 2004. Posúdenie pestovania viniča hroznorodého (Vitis vinifera L.) s ohľadom na ekologizáciu využívania vinohradov v oblasti k. ú. Malé Kozmálovce a Nový Tekov: diplomová práca. Banská Štiavnica: TUZFETK. _ MELICHER, Jozef, 1989. Tekovské povesti. Bratislava: Tatran. ISBN 80-222-0060-3. _ MELICHER, Jozef, 1996. Krátky slovník nárečia slovenského tekovsko-čilejkárskeho. Bratislava: Print-Servis, ISBN 80-88755-25-5. _ MELICHER, Jozef, 1998. Čilejkárska rapsódia. Levice: Zisk. ISBN 80-967962-4-0. _ MELICHER, Jozef, 2000. Literárne stopy pod Slovenskou bránou. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, s. 181-198. ISBN 80-8050-367-2. _ MURÁNI, Jaromír, 2006. Putovania: Čajkov – dejiny vinohradníctva. Tlmače: SB Press. ISBN 80-968431-9-2. _ NICHTOVÁ, Miroslava, 2009. Vinohradnícke slávnosti v obci Čajkov: bakalárska práca. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa. _ NOVÁK, Jozef, 2008. Pečate miest a obcí na Slovensku. Bratislava: Univerzita Komenského. ISBN 978-80-89236-49-7. _ OBERTOVÁ, Darina, 1991. Zhodnotenie organizačno-ekonomických aspektov pri výrobe hrozna v PD Čajkov: diplomová práca. Nitra. Príloha č. 2 Vyhlášky č. 350 Ministerstva pôdohospodárstva SR z 19. augusta 2009, ktorou sa vykonávajú niektoré ustanovenie zákona č. 313/2009 Z. z. o vinohradníctve a vinárstve. _ RÁCHELA, Štefan, 2014. Vyvrcholila sezóna koštoviek: v Čajkove jubilejná 20. oblastná degustácia vín. In: Pohronie. Roč. 69, č. 17, s. 3. _ RÁCHELA, Štefan, 2014. Pocta vinohradníkom i vinárom: oberačkové slávnosti sa v regióne začali rybnickým vinobraním. In: Pohronie. Roč. 69, č. 32, s. 1, 11. _ Slovensko vo fotografii Karola Plicku. 1950. Martin: Matica slovenská. _ SULAČEK, Jozef, 2006. Nová Dedina v 20. storočí. Nová Dedina: Obecný úrad. ISBN 80-969542-0-2. _ ŠPIESZ, Anton a Jozef WATZKA, 1966. Poddaní v Tekove v 18. storočí: historicko-štatistická monografia. Bratislava: Slovenská archívna správa, 1966. _ TENCEROVÁ, Jana, ed., 2000. Tekovské ľudové piesne: Podlužany. Zbierka Filipa Horniaka. Nitra: Dom Matice slovenskej. ISBN 80-7090-586-7. _ TESÁK, Peter, 2005. Krížny vrch pri Leviciach: náčrt osudov a premien viničnej lokality. Levice: Združenie vinohradníkov Krížny vrch. _ TOLNAI, Csaba, 2006. Levice na starých pohľadniciach. Bratislava: Dajama. ISBN 80-89226-05-1. _ TUŠANOVÁ, Marika, 2014. V Rybníku ocenili najlepších. In: Slovenská brána. Roč. 24 (64), č. 7, s. 2. _ UHNÁK, Anton, 2013. Zhodnotenie vinohradníctva a vinárstva v obci Čajkov: diplomová práca. Nitra. _ ŽELIAROVÁ, Mária, 2013. Aby sa vinohradnícka sezóna vydarila: na Sv. Urbana odomkli vinice, hajloky a pivničky. In: Pohronie. Roč. 68, č. 20, s. 14.

120



HOSPODÁRSKY SPOLOK BRATISLAVSKEJ ŽUPY (v prvých dvoch desaťročiach činnosti)

Abstrakt: Hospodárske spolky zohrali významnú úlohu v rozvoji hospodárstva v Uhorsku a v rámci neho aj na Slovensku. Štúdia približuje činnosť Hospodárskeho spolku Bratislavskej župy v prvých dvoch desaťročiach jeho činnosti. Autorka sledovala okolnosti založenia, vývoj členskej základne a činnosť podľa jednotlivých odborných sekcií spolku.

prirodzene ponúkali priestor aj pre neformálne politizovanie. András Vári vychádzal najmä z členskej základne Krajinského uhorského hospodárskeho spolku, ktorá zahŕňala mnoho popredných politikov počnúc Deákom – končiac Somssichom. Toto politizovanie podľa Váriho však malo svoje odôvodnenie len v 60. rokoch – do rakúsko-uhorského vyrovnania. V ďalších rokoch tieto spolky predstavovali pôdu pre vznik agrárneho politického hnutia v Uhorsku.60

Katarína Pekařová, Univerzitná knižnica v Bratislavě

57 WENZEL, G. Ma gyarország mezőgazdaságának története, s. 417. 58 WENZEL, G. Ma gyarország mezőgazdaságának története, 418–420. 59 Napr.: VÁRI, A. Urak és gazdászok; KISS, Zs. A Zala Megyei Gazdasági Egyesület megszervezése a neobszolutizmus korában.

V rozvoji kľúčového hospodárskeho odvetvia v Uhorsku – a rámci neho i na Slovensku – zohrali významnú úlohu hospodárske, resp. poľnohospodárske spolky. Založiť sieť spolkov zameraných na pozdvihnutie a zlepšenie poľnohospodárstva navrhla už v r. 1770 Mária Terézia. Menovite mestu Bratislava nariadila založenie takéhoto spolku v 18 bodoch, ktorý mal pôsobiť pod správou Miestodržiteľskej rady a mal byť vzorom pre ďalšie podobné spolky v ostatných župách.57 Vznik prvých spolkov poľnohospodárskeho charakteru v Uhorsku spadá však až do obdobia tzv. maďarského reformného hnutia (reformkor). K iniciátorom založenia predchodcu Krajinského uhorského hospodárskeho spolku (Országos Magyar Gazdasági Egyesület) patril predovšetkým reformný politik István Széchényi (1791–1860), ktorý podľa západoeurópskych vzorov podnietil viaceré progresívne zmeny v záujme hospodárskeho a kultúrneho rozmachu krajiny. V 20. rokoch 19. storočia vzniklo združenie, ktorého cieľom bolo organizovať konské dostihy a podporovať plemenný chov koní. Jedny z prvých dostihov sa konali aj v Bratislave počas zasadania uhorského snemu. Z tejto spoločnosti neskôr vznikol Spolok pre chov hospodárskych zvierat (Állattenyésztő Társaság), ktorý sa napokon v r. 1857 reorganizoval na Krajinský uhorský hospodársky spolok, jeho cieľom už bola podpora všetkých hospodárskych odvetví.58 V 60. rokoch 19. storočia vzniklo v Uhorsku viac ako dve desiatky regionálnych hospodárskych spolkov, ktoré si stanovili za cieľ zveľaďovanie regionálneho hospodárstva. Viacerí maďarskí historici však upozorňovali, že pod plášťom snažení o pozdvihnutie poľnohospodárstva sa našiel priestor aj pre politické diskusie.59 Hospodárske spolky združovali predovšetkým pozemkovú aristokraciu a veľkostatkárov regiónu. Spolky teda presadzovali nielen hospodárske záujmy spoločenskej elity, ale

121

Hospodárske spolky na dnešnom území Slovenska Na činnosti Krajinského uhorského hospodárskeho spolku sa podieľali aristokrati a statkári zo všetkých uhorských žúp. Zástupcovia žúp z územia dnešného Slovenska figurovali aj vo výbore spolku.61 V druhej polovici 19. storočia však popri Krajinskom uhorskom hospodárskom spolku v Uhorsku pôsobil celý rad spolkov, ktorých cieľom bolo pozdvihnutie poľnohospodárstva. Boli to najmä všeobecné spolky s pôsobnosťou na celom území župy, resp. s menším obvodom pôsobnosti. Popri nich vyvíjali činnosť v jednotlivých regiónoch aj hospodárske spolky špecializované na rozličné odvetvia poľnohospodárstva. Na dnešnom území Slovenska vyvíjali činnosť v 14 župách, a to v Bratislavskej, Nitrianskej, Trenčianskej, Liptovskej, Turčianskej, Hontianskej, Tekovskej, Gemerskej, Šarišskej, Spišskej, Komárňanskej, Abovskej, Zemplínskej a Novohradskej. Ich činnosť nebola vždy rovnomerná, avšak mnohé z nich dosiahli značné úspechy v propagovaní pokrokových metód hospodárenia a v ich zavádzaní do praxe.62 Členská základňa týchto spolkov sa regrutovala z kruhov pozemkovej aristokracie, nemeckých a maďarských statkárov. Spolky sa prostredníctvom svojej činnosti usilovali o povznesenie poľnohospodárstva čo bolo v záujme ich členov. Vo všeobecnosti možno povedať, že podporovali predovšetkým zvyšovanie rastlinnej a živočíšnej výroby. Na pôde spolku realizovali rôzne pestovateľské a chovateľské pokusy a výskumy, podporovali nákup plemenného materiálu, propagovali používanie priemyselných hnojív, usporadúvali prednášky, výstavy a prehliadky. Mnohé z nich vydávali a šírili odbornú literatúru.

60 VÁRI, A. Urak és gazdászok, s. 211. 61 VÁRI, A. Urak és gazdászok. 62 JURKOVIČ, M. Hospodárske spolky na území Slovenska do roku 1918 a snahy o založenie samostatných slovenských spolkov, s. 83.

122

63 GERGELYI, O. Spišské hospodárske spolky; GERGELYI, O. Dejiny hospodárskych spolkov na území Nitrianskej župy; FOJTÍK, J. Poľnohospodársky a lesnícky spolok Trenčianskej župy. 64 Napr.: JURKOVIČ, M. Hospodárske spolky na území Slovenska do roku 1918 a snahy o založenie samostatných slovenských spolkov; HOLEC, R. Barón v službách roľníka (Gregor Friesenhof). 65 HOLEC, R. Barón v službách roľníka (Gregor Friesenhof). 66 Podľa spolkovej ročenky za r. 1861/62 prispeli: gróf Jozef Batthyányi , gr. Anton Eszterházy, gr. Jozef Eszterházy, gr. Michal Eszterházy, gr. Ján Pálffy, gr. Jozef Pálffy, gr. Pavol Pálffy, gr. Fidél Pálffyl, gr. Leopold Daun Pálffy, gr. Ján Daun Pálffy, gr. Karol Daun Pálffy, gr. Štefan Daun Pálffy, gr. František Zichy, gr. Jozef Zichy a Konštantín Gyiokó. 67 AZ EGYLET teendőinek meghatározása. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1861–1862, 1. évf., s. 4–12.



V slovenskej odbornej literatúre sa doteraz venovala väčšia pozornosť hospodárskym spolkom pôsobiacim na Spiši, Nitriansku a Trenčiansku.63 Otázke slovenských hospodárskych spolkov, osobitne snaženiu o založenie celoslovenského hospodárskeho spolku, sa venovalo viacero autorov.64 Spomedzi slovenských hospodárskych spolkov zaujíma výnimočné postavenie Hospodársky spolok pre údolie Nitry. Spolok bol ojedinelý svojim záujmom o roľníka a niektorými ďalšími aktivitami (napr. založením agrometeorologického observatória), ktoré úzko súviseli so záujmami predsedu spolku baróna Gregora Friesenhofa (1840–1913).65 Založenie a ciele Hospodárskeho spolku Bratislavskej župy Hospodársky spolok Bratislavskej župy vznikol začiatkom 60. rokov, krátko po reorganizácií Krajinského uhorského hospodárskeho spolku. Za iniciátora spolku sa označuje gróf František Zichy (1811–1900), ktorý už v r. 1860 získal povolenie zvolať schôdzu s cieľom založiť hospodársky spolok. Ešte pred zvolaním schôdze však gróf Zichy vyhlásil finančnú zbierku medzi aristokratmi bratislavskej župy a za pomerne krátky čas získal 5 600 frt. Medzi darcami nájdeme najmä predstaviteľov rodov Eszterházyovcov, Pálffyovcov a Zichyovcov.66 Na prvej schôdzi, ktorá sa konala 27. novembra 1860, účastníci vyjadrili vôľu podporiť spolok hospodárskeho zamerania a poverili dočasný výbor vypracovaním stanov. Na ustanovujúcej schôdzi spolku 4. marca 1861 schválili stanovy a zvolili výbor. Spolok bol založený so 72 zakladajúcimi a 690 riadnymi členmi. Už na svojom prvom zasadaní si zvolili za prvého čestného člena spolku podpredsedu Krajinského uhorského hospodárskeho spolku a redaktora odborného poľnohospodárskeho časopisu Gazdasági Lapok Ladislava Korizmiča (Korizmics, 1816–1886). Hlavné ciele, resp. program bratislavského hospodárskeho spolku objasnil jeho spoluzakladateľ a dlhoročný funkcionár Róbert Cilchert (Czilchert, 1809–1884) na stránkach prvého ročníka spolkovej ročenky.67 Cilchert rozlišoval dva veľké okruhy cieľov, prvý z nich mal rozvíjať spolupatričnosť gazdov/hospodárov a druhý okruh cieľov mal priamo napomáhať zlepšeniu a pozdvihnutiu hospodárskych pomerov na území župy. V prvom okruhu úloh si spolok stanovil za cieľ získavať štatistické prehľady a údaje o stave jednotlivých hospodárskych odvetví na území Bratislavskej župy, ni-

elen pre potreby a informácie Uhorskej akadémie vied či Krajinského uhorského hospodárskeho spolku ale aj pre vlastné potreby spolku. K dôležitým cieľom spolku patril úmysel podporovať zriaďovanie poľnohospodárskych škôl na území župy. Výsledkom malo byť dosiahnutie zriadenia aspoň dvoch odborných škôl (na Žitnom ostrove a v okolí Trnavy).68 Okrem zakladania hospodárskych škôl si spolok kládol za cieľ iniciovať založenie vinohradníckej a ovocinárskej školy na území župy. Mnohé hospodárske spolky budovali vzorové gazdovstvá, resp. hospodárstva. Podľa Cilcherta však toto nemalo byť cieľom hospodárskych spolkov, pretože sa podľa neho na vzorových gazdovstvách nedali rovnomerne rozvíjať všetky poľnohospodárske odvetvia. Jednou z ďalších úloh vzorových hospodárstiev bola realizácia vedeckých výskumov, čo podľa Cilcherta malo byť úlohou škôl, resp. poľnohospodárskych akadémií. Domnieval sa, že oveľa osožnejšie pre spolok bude na základe získaného štatistického prehľadu určiť kto a v akom odvetví dosahuje najlepšie výsledky. Na základe výsledkov by sa potom mali plánovať exkurzie na vybrané hospodárstva – podľa záujmu jednotlivých členov. Do prvého okruhu cieľov spolku patrilo tiež usporadúvanie rôznych výstav a súťaží. Hospodársky spolok Bratislavskej župy si ako jediný stanovil za cieľ aj spoluprácu s Krajinským uhorským hospodárskym spolkom a ďalšími príbuznými spolkami.69 V neposlednom rade sem patril aj úmysel vydávať spolkový spravodaj. Druhý okruh cieľov, ktoré mali priamo podporiť rozvoj poľnohospodárstva na území župy, zhrnul Cilchert do desiatich bodov. Pre zlepšenie trhových podmienok poľnohospodárskych plodín a produktov zamýšľali zaviesť tzv. „informačnú knihu“ umiestnenú na úrade tajomníka, do ktorej by každý člen mohol zaznamenať svoj úmysel predať alebo kúpiť akýkoľvek poľnohospodársky produkt, zvieratá, nástroje, atď. Motivačne mal pôsobiť plán finančného odmeňovania tých čeľadínov a hospodárskych sluhov, ktorí najlepšie a najdlhšie slúžili u svojich gazdov. K ďalším cieľom patrilo podporovať rozvoj obecných stromových škôlok a rozvoj kuchynského a úžitkového záhradníctva. Cilchert zdôraznil význam

123

68 Cilchert vyzdvihol už fungujúcu hospodársku školu v Seredi, na založení ktorej sa podieľal člen spolku Fridrich MATTHAEI a ktorú mal v úmysle podporovať aj spolok. Avšak už v poznámke pod čiarou uviedol, že z nedostatku finančných zdrojov škola celkom zanikla. 69 VÁRI, A. Urak és gazdászok.

124



zamestnávania pastierov koní a spoločné pasenie koní v letnom období. K najpálčivejším úlohám zaradil potrebu zabezpečiť stáleho zverolekára v každom okrese župy. Ďalším zámerom spolku bolo vypracovať návrh čo najúčelnejšieho využitia „verejných prác“ pre poľnohospodárstvo, tento návrh sa mal predložiť župnému úradu na posúdenie. Podobne chceli predkladať župnému úradu návrhy na zlepšenie dopravy na území župy. Jedným z návrhov na rozvoj dopravy malo byť založenie parolodnej spoločnosti, pričom v oblasti Žitného ostrova sa malo zriadiť viacero staníc. Ďalším cieľom spolku bolo iniciovať prispôsobenie poplatkov za mletie múky a mlynársku daň novým priemyselným požiadavkám. V poslednom bode plánovaných úloh navrhovali zriadenie komisie v rámci spolku, na ktorú by sa mohol obrátiť každý statkár, ktorého pozemky ležia na nábreží Dunaja. Táto komisia by v prípade potrebných prác na Dunaji či na dunajskom ramene mala vedieť statkárom poradiť a poskytnúť potrebné informácie. V prípade väčších prác by komisia odporúčala, resp. prerokovala spoluprácu so župným zastupiteľstvom.

ženy a štyroch korporatívnych členov – mestá Šamorín, Bratislavu, Trnavu a Modru.70 Riadni členovia sa členili podľa výšky poplatku v rozpätí od 5 do 1 forintu. V prvom publikovanom zozname medzi riadnymi členmi figurovali temer výlučne jednotlivci, avšak v zozname členov za r. 1882 z celkového počtu 435 členov takmer štvrtinu tvorili korporatívni členovia (mestá, obce, spolky, komposesoráty).71 Najviac členov združoval spolok v prvých rokoch pôsobenia (členská základňa mala viac ako 800 členov). V sedemdesiatych rokoch došlo k veľkému úpadku a stagnácií spolkovej činnosti (v r. 1873 mal spolok len 220 členov), čo pravdepodobne súviselo aj s celkovou hospodárskou situáciou a nastupujúcou agrárnou krízou v Uhorsku.72 V 80. rokoch 19. storočia však môžeme zaznamenať postupný nárast členskej základne, v r. 1894 mal spolok viac ako 600 členov (tab. 1). Činnosť spolku usmerňoval riadiaci výbor spolku, ktorý mal 53 členov v r. 1861, z nich približne desiatka patrila k vyššej šľachte a približne polovica výboru patrila k zakladajúcim členom spolku. Neskôr sa do riadiaceho výboru už volilo podľa siedmich oblastných sekcií. Počtom najväčšie zastúpenie mala centrálna a bratislavská sekcia (17 členov), ďalšie obvody zastupovalo v riadiacom výbore priemerne 6–8 členov. Riadiaci výbor v r. 1882, teda o dve desaťročia neskôr, mal 59 členov, z nich len dvaja patrili k vyššej šľachte a len približne 10 % patrilo k zakladajúcim členom spolku.

Členská základňa a funkcionári spolku Podobne ako v prípade ďalších župných hospodárskych spolkov aj v Bratislavskej župe členskú základňu spolku tvorili predovšetkým pozemkoví aristokrati, veľkostatkári a statkári. Členská základňa sa členila na čestných členov, zakladajúcich a riadnych členov – v závislosti od členského poplatku. Zoznamy členov publikované v spolkovej ročenke uvádzali len mená, resp. šľachtický titul a výšku členského poplatku. Členská základňa by si žiadala hlbší výskum pre zistenie, nakoľko v nej bola zastúpená formujúca sa hospodárska inteligencia. Najvyššie členské poplatky platili spolku zakladajúci členovia, ktorých bolo podľa ročenky v r. 1863 spolu 84. Priemerný poplatok zakladajúceho člena činil 100 forintov, najvyššiu sumu poukázal gróf Ján Pálffy (1000 Ft). Spomedzi 84 zakladajúcich členov patrili viac ako dve desiatky k vyššej šľachte. Ďalší zakladajúci členovia zastávali významné posty predovšetkým na úrovni župy či jednotlivých miest. Medzi zakladajúcimi členmi nájdeme aj tri

Vývoj členskej základne 73 Rok

Čestný člen

Zakladajúci člen

Riadny člen

Spolu

1861 1865 1872 1877 1880 1882 1887 1891 1894

2 2 3 3 3 1 - - -

81 87 87 87 86 86 87 87 85

724 705 227 140 319 348 407 537 528

807 794 316 230 408 435 494 624 613

125

70 A POZSONYMEGYEI gazdasági egylet 1861 márt. 4. és 5-én nemkülönben 1863 jan. 12-én pótlólag megválasztott tisztviselői. In: A Pozsonymegyei Gazdasági Egyesület Évkönyve. 1861 és 1862 év, s. 126–128. 71 POZSONYMEGYEI gazdasági egylet tagjainak névsora. In: A Pozsonymegyei Gazdasági Egyesület Évkönyve. 1882. év, s. 176–190. 72 HOLEC, R. Slovensko v ekonomike Uhorska. 73 Tabuľka podľa: Pozsonymegyei gazdasági egyesület. In: Gazdasági egyesületek monográfiái. Szerk. SZILASSY Zoltán. Budapest: Pátria, 1896, s. 438.

126

74 AZ EGYLETI ügyrend iránti szabály elvek. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1861–1862, 1. évf., s. 13. 75 Mali to byť: 1.hospodárska a štatistická sekcia, 2. sekcia chovu zvierat, 3. poľnohospodárska sekcia, 4. lesnícka sekcia, 5. sekcia vinohradnícka, záhradnícka, včelárska a hodvábnicka, 6. technická a strojnícka sekcia.



Riadiaci výbor zasadal raz mesačne, jeho zasadania boli verejné. Na schôdzach sa rokovalo o správach a návrhoch jednak odborných a jednak oblastných sekcií.74 Podľa stanov mal spolok pracovať v šiestich sekciách,75 každá sekcia mala približne 20 členov, jednotliví členovia mohli byť členmi aj viacerých sekcií. Počas činnosti spolku sa však vyprofilovali 3–4 odborné sekcie. V r. 1861 sa spolok členil na: 1. sekciu hospodársku a štatistickú, 2. sekciu chovu zvierat (ktorá sa ďalej členila na tri podsekcie: chov koní, chov hovädzieho dobytka a chov oviec), 3. rastlinnú sekciu, 4. sekciu lesnícku, vinohradnícku, včelársku a hodvábnicku. Činnosť za rok 1882 vykazovala len sekcia poľnohospodárska, sekcia chovu zvierat a záhradnícko-vinohradnícka sekcia. Odborné sekcie zasadali podľa potreby, ich hlavnou úlohou bolo zisťovať situáciu v jednotlivých hospodárskych odvetviach na území župy a pripravovať podklady pre odborné práce v záujme zlepšenia pomerov. Na zasadaniach odborných sekcií okrem správy o činnosti spravidla odzneli aj odborné prednášky.

hospodárskych produktov, prípadne poskytnúť aj vzorku, čo sa zaznamenávalo do „informačnej knihy“. V neposlednom rade členovia oblastného výboru vyberali členské poplatky. Oblastné výbory sekcií vypracovávali štvrťročné a výročné správy, ktorých ukazovatele boli vopred stanovené.76

Okrem odborných sekcií sa spolok členil na 6 oblastných sekcií a to na: Bratislavský okres, Horný Žitný ostrov, Dolný Žitný ostrov, oblasť Senca, Trnavy a Malaciek. Najpočetnejšiu oblastnú sekciu predstavoval Bratislavský okres. Ťažiskovou úlohou oblastných sekcií bolo sprostredkúvať informácie medzi riadiacim výborom a jednotlivými členmi v rôznych oblastiach župy. Členovia výboru oblastných sekcií informovali riadiaci výbor o potrebách, nedostatkoch či prebytkoch alebo zmenách v jednotlivých statkoch/ hospodárstvach. Mali za úlohu tiež sledovať prípadný výskyt ochorení hospodárskych zvierat a podávať správy o opatreniach proti jeho rozšíreniu. Ťažiskovou úlohou členov oblastného výboru bolo nabádať statkárov a gazdov k racionálnejšiemu hospodáreniu, ďalej mali vysvetľovať význam separácie nakazených zvierat alebo zdôvodňovať potrebu dodržiavania zdravotníckych nariadení župy, resp. štátu. Sprostredkovávali tiež informácie krajinského úverového ústavu a informovali gazdov o podmienkach poskytovania pôžičiek. Jednotliví statkári a gazdovia mali za povinnosť informovať oblastných zástupcov o množstve a cene predaných poľno-

Činnosť spolku riadili funkcionári spolku. Na poste predsedu spolku pôsobili Pálffyovci. Za prvého predsedu bol zvolený gróf Ján Pálffy (1829–1908) v dejinách známejší ako zberateľ umeleckých predmetov, mecén umenia a najmä prestavbou Bojnického zámku, ktorý sa však vo veľkej miere venoval aj správe zdedených majetkov a angažoval sa v hospodárskom a politickom živote Bratislavskej župy. V r. 1866 sa vzdal predsedníckej funkcie a na jeho miesto bol zvolený dovtedajší podpredseda gróf Štefan Pálffy (1828–1910), ktorý post predsedu zastával viac ako tri desaťročia. Štefan Pálffy bol činný v štátnej správe, aktívne sa zapájal do verejného života Bratislavskej župy, kde bol funkcionárom viacerých spolkov sídliacich v Bratislave. Funkciu podpredsedu spolku v r. 1861–64 a potom opätovne od roku 1871 až do svojej smrti v r. 1884 zastával Konštantín Gyiokó (?–1884 Viedeň), uhorský šľachtic gréckeho pôvodu ktorý sa usadil vo Veľkom Bieli, kde sa venoval najmä záhradníctvu. Známy bol aj svojím vinohradom a ovocnými sadmi. Na pôde spolku patril k iniciátorom a realizátorom väčšiny výstav, súťaží a exkurzií na vidiek. K mimoriadne aktívnym funkcionárom spolku patril jeden z jeho zakladateľov lekár Róbert Czilchert (Cilchert, 1809–1884), ktorý je známy aj v dejinách medicíny na Slovensku.77 Od 60. rokov sa však venoval hospodáreniu na svojich majetkoch a svoje organizátorské schopnosti využil v Hospodárskom spolku Bratislavskej župy. Patril k chýrnym chovateľom oviec, neskôr hovädzieho dobytka – preto sa na pôde spolku angažoval najmä v sekcii chovu hospodárskych zvierat, ktorej tiež predsedal. Sledoval však všetky hospodárske odvetvia, patril k najčastejším prednášateľom spolku, v spolkovej ročenke uverejnil celý rad článkov a štúdií o chove hospodárskych zvierat. Vo svojich prednáškach

127

76 A VIDÉKI bizottmányok hatásköre és teendői. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1861–1862, 1. évf., s. 17–21. 77 Počas svojho pôsobenia na poste župného lekára v Nitrianskej župe, v r.1839 inicioval založenie odborného lekárskeho spolku v Nitre, ktorý patril k najaktívnejším lekárskym spolkom v prvej polovici 19. storočia v Uhorsku. Podrobnejšie: KISS, László. A Nyitra megyei orvosegyesület rövid, de tanulságos története (1839–184?) – Czilchert Róbert (1809–1884).

128

78 GULYÁS, P. Magyar írók élete és munkái.



sa zaoberal aj ďalšími témami ako napr.: daňové pomery v poľnohospodárstve, regulácia Dunaja, zavlažovanie a odvodňovanie pôdy a pod. Funkciu podpredsedu spolku zastávali aj gróf Ernest Eszterházy (1826–?), ktorý sa aktívne podieľal najmä na realizácií spolkových výstav v 80. rokoch, a tiež hlavný slúžny Bratislavskej župy Béni Bittó (1830–1911),78 ktorý sa na pôde spolku zapájal najmä do činnosti poľnohospodárskej a ekonomickej sekcie.

Najväčší význam z hľadiska hospodárskeho vývinu regiónu boli snaženia bratislavského spolku zamerané na skvalitnenie chovu hospodárskych zvierat. Podnikli tiež viacero krokov v oblasti speňažovania predovšetkým hospodárskych zvierat ale aj ďalších poľnohospodárskych produktov. Najaktívnejšiu činnosť v rámci spolku vyvíjala sekcia chovu hospodárskych zvierat, ktorú v prvých rokoch usmerňoval Róbert Cilchert. V prvom desaťročí trvania spolku členovia venovali najväčšiu pozornosť ovčiarstvu. Chov oviec mal dominantné postavenie v živočíšnej výrobe ešte v 50. a 60. rokoch, keďže boli zdrojom ziskov najmä produkciou vlny. O rozvoj ovčiarstva sa pričinil aj R. Cilchert, ktorý dosahoval vynikajúce výsledky v chove jemnovlnných oviec. Členovia sekcie postupne navštevovali ovčiarne jednotlivých členov, ktoré dosahovali výrazné úspechy. Prvú spolkovú exkurziu podnikli do Cilchertovho ovčína v Hamuliakove, ďalej to boli ovčinec grófa Michala Eszterházyho v Bernolákove, Konštantína Gyiokó vo Veľkom Bieli a grófa Jána Pálffyho v Kráľovej pri Senci. Na stránkach spolkovej ročenky uverejňovali správy z týchto exkurzií, ktoré sledovali počet čried, plemená, všeobecnú charakteristiku chovu, bahnenie oviec, kvalitu vlny a jej predaj a pod. Na zasadaniach sekcie odzneli aj odborné prednášky o chove oviec, napr. v r. 1863 predniesol R. Cilchert prednášku o ovčiarstve v Nemecku a modernizácií chovu plemena merino.82 Popri chove oviec už v 60. rokoch 19. storočia smerovala pozornosť členov aj ku kvalite kŕmenia, predovšetkým hovädzieho dobytka. Oblasť Bratislavskej župy mala dobré podmienky pre pestovanie krmovín v severnej časti župy. V záujme skvalitnenia krmovín v r.1864–65 vybraní členovia experimentovali s ich pestovaním s cieľom udomácnenia novších vedeckých poznatkov, o ktorých publikovali správy v spolkovej ročenke.83 Aj v tejto oblasti sledovali najnovšie výsledky vedy doma i zahraničí, ako o tom svedčí napríklad prednáška R. Cilcherta o aktuálnych poznatkoch vedy v oblasti kŕmenia zvierat.84

Za prvého tajomníka Hospodárskeho spolku Bratislavskej župy bol zvolený Karol Kiripolszky (1820–1873), pôsobil však len krátko. Po ňom prevzal túto funkciu, a s výnimkou krátkeho obdobia v prvej polovici 70. rokov, viac ako 30 rokov ju popri advokátskej praxi zastával Július Földes (1829–1910). Zapojil sa do verejného i politického života Bratislavskej župy, v 80. rokoch sa angažoval aj v Protipovodňovom spolku Žitného ostrova (Felsőcsallóközi ármentesítő társaság),79 autor dejín protipovodňových opatrení na Žitnom ostrove.80 Na pôde hospodárskeho spolku ako tajomník redigoval spolkovú ročenku (sprvu spolu s Cilchertom), na stránkach spolkovej ročenky publikoval príspevky z oblasti ekonomiky, poľnohospodárstva a vinohradníctva. Inicioval celý rad výstav a súťaží usporiadaných spolkom. V r. 1899 bol zvolený za tajomníka Eugen Horváth,81 ktorý pôsobil ako správca majetkov Pálffyovcov a neskôr u baróna Dionýza Vaya. Ako tajomník spolku redigoval spolkové periodikum Pozsonyi Gazda a jeho pôsobenie v spolku prinieslo oživenie činnosti. Zasadzoval sa za zakladanie družstiev na území župy. Inicioval niekoľko významných spolkových výstav.

79 POZSONY vármegye.

Činnosť spolku

80 FÖLDES, Gy. Felsőcsallóköz árvédekezésének története. Pozsony : Stampfel Károly, 1896. 171 s.

Fundamentálny materiál pre náčrt činnosti spolku predstavovali spolkové ročenky, ktoré dokumentujú pestrú paletu aktivít v rozličných oblastiach hospodárskeho života. Činnosť spolku ovplyvňovali viaceré faktory, predovšetkým reflektovala situáciu hospodárskeho vývoja v krajine. Vo všeobecnosti sa členovia spolku usilovali podporovať racionálne hospodárenie, zvyšovanie rastlinnej a živočíšnej výroby.

81 POZSONY vármegye.

V súvislosti s nástupom agrárnej krízy sa však do centra záujmu postupne dostával chov hovädzieho dobytka. V záujme skvalitnenie chovu hovädzieho dobytka už od v polovice 60. rokov sa snažili zabezpečiť kvalitných plemenníkov na území župy. V r. 1867 zriadili

129

82 CZILCHERT, R. A német juhászatok s a merino tenyésztés reformatiója. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1862/63 évre, s. 33–60. 83 Pokusy s kŕmením oviec vykonával v Bernolákove František Kompott, v obci Čakany Róbert Czilchert, v Častej na panstve Štefana Pálffyho pokusy vykonal správca Fridrich Swoboda a ďalej to boli výsledky pokusov s kŕmením hovädzieho dobytka v Kráľovej pri Senci (vykonal správca Karol Bartalos). 84 CZILCHERT, R. Házi állataink táplalása, a tudomány ujabb eszközlései nyomán. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1864. évre, s. 70–87.

130

85 BIOGRAFICKÝ lexikón Slovenska 1, s. 105. 86 BARTAL, A. Pozsonymegye lótenyésztése. Pozsony: Stampfel, Ederer és Társai, 1891. 15 s. 87 MÉNLÓ állomasok ügye. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1864. évre, s.26–32. 88 POZSONYMEGYEI gazdasági egyesület.



prvé pripúšťacie stanice plemenných býkov zakúpených zo štátnej subvencie ale aj zo spolkových peňazí. Jednotlivé stanice spravovali „spoľahliví členovia spolku“. Prvé dve vznikli v Petrovej Vsi a Čiernom Bodrogu, v nasledujúcich rokoch zriadili stanice: v r. 1868 v Hamuliakove (spravoval R. Czilchert), v r. 1869 v obci Dolné Lovčice (spravoval Anton Prileszky) a Stupave (správca František Bathó). Ďalšie stanice vznikli v obciach Baka, Orechová Potôň a Šamorín, ďalej Báč, Biskupice a na Červenom Kameni. Od 70. rokov pravidelne publikovali výsledky spolkových pripúšťacích staníc na stránkach ročenky. Od r. 1869 spolok okrem toho prispieval jednotlivým obciam na nákup plemenných býkov zo štátnych dotácií. R. 1883 však štát prevzal podporu obcí pri nákupe plemenných býkov do vlastných rúk a spolkové pripúšťacie stanice postupne zanikali.

rokov, tieto snaženia však neboli úspešné. Na jej znovuobnovenie a dôsledné vedenie apelovali členovia bratislavského spolku v polovici 70. rokov. Róbert Cilchert predniesol na pôde spolku prednášku o význame plánovaného rozmnožovania hospodárskych zvierat. Jeho prednáška mala veľký ohlas, preto poverili niekoľkých členov vypracovaním Výzvy uhorským gazdom. Táto výzva formulovala potrebu vedenia celouhorskej plemennej knihy, resp. kníh a podmienky zápisu do nej. Krajina by tým získala zároveň aj informácie o akosti a úžitkovosti všetkých hospodárskych zvierat.89 S touto tematikou súvisela aj ďalšia prednáška R. Cilcherta, v ktorej sa zaoberal dejinami chovu zvierat a najnovšími poznatkami v oblasti šľachtenia hospodárskych zvierat.90 V poslednej štvrtine storočia mal stúpajúcu tendenciu chov ošípaných. Pozornosť členov bratislavského spolku sa v tejto oblasti zvýšila v 80. rokoch, preferovali najmä chov plemena mangalica.

Od svojho založenia členovia spolku kládli dôraz na povznesenie chovu koní, na ktorom mala najväčší záujem aristokracia. Výbor pre chov koní, ktorý zriadil spolok v r. 1868, viedol sprvu správca eszterháziovských majetkov Gustáv Appel (1804–1903), ktorý sa sám venoval šľachteniu plemien a dosiahol pozoruhodné výsledky v chove koní.85 Neskôr viedol tento výbor veľkostatkár a člen župného výboru Lehel Bacsák, potom gróf Ernest Eszterházy (1826–1904) a napokon veľkostatkár a neskorší bratislavský župan Aurel Bartal (1856–1931), ktorý vydal knižne brožúru o chove koní v Bratislavskej župe.86 Vedenie spolku sledovalo činnosť vojenských žrebčínov na území župy, ktoré v pripúšťacom období využívali aj statkári a gazdovia. Napr. v r. 1864 hrozil zánik vojenského žrebčína v Šamoríne. Náklady na činnosť vojenských žrebčínov do veľkej miery znášali mestá – pre ktoré to však boli veľké výdavky, preto členovia spolku navrhovali, aby časť nákladov hradili jednotliví gazdovia.87 Pre rozvoj chovu koní považovali za mimoriadne dôležité vhodné pastviny, v r. 1890 zriadili pastvisko pre spoločné pasenie koní v Čečinskej Potôni.88 Skvalitneniu chovu najmä hovädzieho dobytka mala prispieť i krajinská plemenná kniha. O zavedenie celouhorskej plemennej knihy sa usiloval Krajinský uhorský hospodársky spolok už koncom 50-tych

Pestovateľská sekcia Hospodárskeho spolku Bratislavskej župy sa začala aktivizovať o niečo neskôr ako živočíšna a v obraze spolkovej ročenky bola o niečo menej aktívna. V prvých rokoch riešili predovšetkým otázku hnojenia, ktorá súvisela s potrebami rastlinnej výroby. Už na zasadaní v r. 1863 sa usilovali preklenúť nedostatok maštaľného hnojiva vypracovaním rôznych návrhov.91 Július Földes vo svojej prednáške o vyčerpanosti pôdy a hnojení zdôrazňoval význam maštaľného hnojiva, cieľom jeho prednášky bol podať návod gazdom, ako získať vhodné maštaľné hnojivo.92 Neskôr venovali pozornosť umelým hnojivám. Spočiatku len sporadicky, prvý krát vo väčšej miere použili priemyselného hnojivá na majetkoch cukrovaru v Sládkovičove. Na základe dobrých výsledkov ich príklad nasledovali aj ďalší statkári. V r. 1887–91 realizoval spolok viacero pokusov s priemyselným hnojivom v okolí Trnavy. Priaznivé výsledkov potom viedli k využívaniu priemyselného hnojivá na viacerých veľkostatkoch.93 Popri otázke hnojenia pôdy druhou najčastejšou témou zasadaní pestovateľskej sekcie boli pestovateľské pokusy. Prvé informácie o skúsenostiach s pokusným pestovaním krmovín (fúzatka prstnatá, lucerna, kŕmna repa) sa objavili na stránkach spolkovej

131

89 FELHÍVÁS Magyarország gazdáihoz. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1875. és 1876. év, s. 77–80. 90 CILCHERT, R. A Pozsonymegyei gazdasági egyesületének állattenyésztési szakosztály által 1877. évi február 18-án tartott gyülés jegyzőkönyve. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1875. és 1876. évi, s. 83–91. 91 FÖLDMÜVELÉSI szakosztály. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1865. év, s. 67–71. 92 FÖLDES, Gy. A földerő kimerültetéséről és a trágyazásról. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1864. év, s. 54–70. 93 POZSONYMEGYEI gazdasági egyesület.

132

94 A FÖLDMÍVELÉSI szakosztály. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1865. év, s. 70-72. 95 A SKOT Regent burgonyával tett termelési kísérletek összeállítása. In: Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1873–74. év, s. 46; A canadai zabbal tett termelési kísérletek összeállítása. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1873–74. év, s. 48. 96 JURASSY, I. Tekintetes gazdasági egyesület. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1873–74. év, s.45–49. 97 TERMELÉSI kíserletek. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1882. év, s. 112–116. 98 A CSALLÓKÖZI rétöntözés és vizlecsapolás ügye. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1864-ik év, s. 13–15. 99 DEZASSA, E. – Palugyay, L. Tekintetes Igazgató Választmány. In: Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1875-1876. év, s. 50–52. 100 WODIANER, F. – Kufner, K. A Pozsonymegyei gazdasági egylet igazgató választmányához Pozsonyban. In: Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1875–76. évre, s. 63–65.



ročenky na r. 1865.94 V 70. rokoch sa viacero členov spolku sa podujalo na pestovateľské pokusy s odrodami rastlín, ktoré odporúčalo Ministerstvo pôdohospodárstva, priemyslu a obchodu, k takým patrili niektoré odrody zemiakov a ovsa. V tabuľkovom prehľade výsledkov sa pestovanie škótskej odrody zemiakov ukazovalo ako úspešné, avšak pestovanie kanadského ovsa neodporúčali v oblasti župy.95 Tieto výsledky potvrdili aj ďalšie pestovateľské pokusy v nasledujúcich rokoch. Obsiahlu správu o skúsenostiach s pestovaním kanadského ovsa podal Ignác Jurassy, hospodársky správca na majetkoch Juraja Majlátha v obci Zavar.96 Začiatkom 80. rokoch sa na stránkach spolkovej ročenky (na r. 1882) stretávame so správami o ďalších pestovateľských pokusoch s rôznymi odrodami najmä zemiakov, ovsa a repy. Správy o nich podali Štefan Pálffy, Róbert Cilchert, Béni Bittó, Aurel Bartal a Július Földes.97 Sekcia niekoľko krát rokovala o zavlažovaní suchých lúk a odvodňovaní mokrých lúk na území župy. Prvé diskusie sa týkali situácie na Žitnom ostrove.98 V polovici 70. rokoch podali správu o pokusnom zavlažovaní právnik Ladislav Palugyay (1825–1885) a gróf Emil De Zasse (1834–1908) v okolí Trnavy s využitím potokov Blava, Trnavka a Orešanka.99 O umelom zavlažovaní v Čilistove referoval gróf Jozef Batthányi.

Oblasť Bratislavskej župy mala stáročné tradície v pestovaní viniča a vinárstve. V sledovanom období sa hroznové vína z malokarpatskej oblasti presadzovali aj na európskych trhoch, čím sa Bratislava stala popredným centrom vinárstva a vinohradníctva.103 Hospodársky spolok Bratislavskej župy vyvinul nemalé úsilie o povznesenie vinohradníctva a rozšírenie pestovania ušľachtilých odrôd viniča v tejto oblasti. Už prvý ročník spolkovej ročenky publikovali štatistický prehľad o pomeroch v oblasti vinohradníctva a vinárstva na území župy. Tieto údaje sústredili na výzvu Krajinského uhorského hospodárskeho spolku. V tabuľkovom prehľade zhromaždili údaje o 21 lokalitách, kde sledovali klimatické a pôdne pomery, odrody pestovaného viniča, ročné výnosy, kam a za akú cenu víno predávajú, významnejšie pivnice v lokalite, zaujímavé údaje obsahovali jednotlivé poznámky. Vinárska sekcia Hospodárskeho spolku Bratislavskej župy sa vyčlenila ako samostatná sekcia v r. 1864. Jej predsedom sa stal tabulárny sudca Albert Csenkey (?–1883). Už na prvom zasadaní sekcie odzneli prednášky, ktoré sa snažili nájsť riešenie na zlepšenie situácie v oblasti vinohradníctva. Člen spolku Ferdinand Führer vo svojej prednáške navrhoval, aby sa nepestovali rôzne odrody vína, ale len niekoľko kvalitných odrôd vhodných pre tunajšie podnebie a pôdu, aby tak dosahovali lepšie výsledky.104 V ďalšej prednáške sa A. Weinberger sa zamýšľal nad hlavnými prekážkami rozvoja vinárstva a obchodu s vínom. Videl ho hlavne v zlej colnej politike (vysoké clo do nemeckých krajín) – žiadal otvorenie trhu do nemeckých krajín – kritizoval colnú politiku. Pre zlepšenie obchodu s vínom navrhoval zakladanie spolkov, ktoré by obchodovali s vínom podľa anglického a francúzskeho vzoru. Zlepšiť obchod s vínom by tiež umožnilo dobudovanie železnice Bratislava–Trnava, a pod.105 Na zasadaní vinárskej sekcie v r. 1865 člen spolku Matej Ritter vystúpil s návrhom na založenie spolkovej škôlky viničných sadeníc, čo by zabezpečilo pestovanie kvalitných a pre tunajšie podnebie vhodných odrôd viniča. Už na tomto zasadaní odznela informácia o založení vzorového vinohradu v Bratislave, ktorý spravoval Andrej Fink pod patronátom spolku.106 Tu sa uvádzali do praxe nové metódy v pestovaní ušľachtilých odrôd viniča a spraco-

Na zasadaniach sekcie sa tiež zaoberali modernou poľnohospodárskou technikou. V spolkovej ročenke uverejnil statkár a jeden zo zakladateľov cukrovaru v Sládkovičove Filip Wodianer (?–1885) správu hospodárskeho účastinného družstva v Sládkovičove o dosiahnutých výsledkoch žatvy žacími strojmi.100 V správe porovnávali predpokladané výdavky pri žatve klasickým spôsobom a výdavky pri žatve žacími strojmi (22 strojov značky Vood s Reaper, Samuelson minium Roayal, Johnston Harvester a Regi Samuelson). Pod názvom Výsledky kosby použitím piatich žacích strojov značky Johnston vo Veľkom Bieli uverejnili svoje skúsenosti nájomcovia strojov Konštantín Gyiokó a Móric Tóth.101 Začiatkom 80. rokoch informovali F. Wodianer a K. Kuffner o skúsenostiach použitia parných pluhov pri sejbe na majetku cukrovaru v Sládkovičove.102

133

101 GYIOKÓ, Sz. – Tóth, M. Kimutatása az ez idei termés learatásánal Magyarbélen alkalmazott 5 db Johnston-féle aratógép után elért eredmények. In: Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1876-77. évre, s. 105–108. 102 WODIANER, F. – Kufner, K. A pozsonymegyei gazdasági egylet tekintetes igazgatósághoz. In: Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1882. év, s. 119–123. 103 HOLEC, R. Poľnohospodárstvo na Slovensku v poslednej tretine 19. storočia. 104 FÜHRER, Nándor a borászati szakosztályhoz kiadott értekezése. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1864-dik év., 3., s. 96–98. 105 WEINBERGER, A. A borászati szakosztálynak értekezési tárgyát képezi... In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1864-dik év., 3., s. 98–100. 106 BORÁSZATI szakosztály. In: A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1865-ik év, 4, s. 75–78.

134

107 SZŐLLŐMÍVELÉSI szak. In: Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. 1873–74. év, s. 59–60.



vaní vína. Vzorový vinohrad zanikol v r. 1886, kedy ho zničila nákaza fyloxéry. V 70. rokoch viniče na území Uhorska zasiahla fyloxéra. Už v r. 1875107 spolok oslovil profesorov hospodárskej akadémie v Magyaróvári Juraja Linharta (1844–1925) a Imricha Deiningera (1844–1918), pre spoluprácu pri zisťovaní nákazy. V r. 1880 prepukla opätovne nákaza fyloxéry v okolí Bratislavy, v dôsledku čoho spolok vypracoval pravidlá na ochranu viniča pre celé územie župy. Základným pravidlom týchto predpisov bolo povinné vyničenie napadnutých viničov bez odškodnenia. Toto nariadenie bolo v platnosti takmer dve nasledujúce desaťročia. Koncom 70. rokov (1878) sa na zasadaní vinohradníckej sekcie spolku vo Veľkom Bieli uzniesli na zlúčení rôznych vinohradníckych spolkov na území župy s Hospodárskym spolkom Bratislavskej župy. Častou témou diskusií bola otázka predaja vína bratislavských výrobcov a s tým súvisiace ceny vína, jeho dovozu a vývozu. Sledovali tiež kvalitu vína jednotlivých výrobcov. V súvislosti so skvalitnením vinohradov jednotlivých pestovateľov spolok na návrh ministerstva od r. 1879 zamestnával vinohradníckeho vandrovného učiteľa, ktorý šíril osvetu medzi pestovateľmi. Táto úloha sa neskôr spájala s funkciou tajomníka spolku. Na náklady spolku sa už od konca 60-tych rokov vzdelávalo niekoľko chlapcov (1868) vo vincúrskej škole v Budíne. V 80. rokov spolok inicioval založenie Bratislavskej vincúrskej, resp. vinohradníckej školy, v tejto súvislosti oslovili predstaviteľov mesta Bratislavy aj ministerstvo poľnohospodárstva. V súčinnosti s ďalšími vinohradníckymi spolkami vznikla potom prvá odborná vinohradnícka dvojročná škola v Bratislave.

nika. Odbornú prednášku o chove hodvábnika predniesol na pôde spolku trnavský rodák Martin Steer (1798–1879), ktorý v rokoch 1827–48 prednášal patológiu na univerzite v Padove. Jeho neskoršie pôsobenie nie je celkom známe, avšak pôsobil v Nitre. Propagoval chov hodvábnika v Uhorsku knižne aj na stránkach hospodárskych i bratislavských regionálnych periodík.108

Ďalšou oblasťou, ktorej spolok venoval pozornosť bolo ovocinárstvo a pestovanie ovocných stromov. V prvých rokoch činnosti, v období mapovania pomerov v tejto oblasti, sledovali osobitne otázku obecných škôlok ovocných stromov. V 70. rokoch vypracovala sekcia predpisy pre ošetrovanie ovocných stromov platných na území celej župy. Usilovali sa tiež presadiť výučbu poznatkov zo záhradníctva na ľudových školách. Od r. 1863 sa na pôde spolku propagovalo sadenie moruší a pestovanie hodváb-

135

V spolkovej činnosti malo svoje miesto aj včelárstvo. V 80. rokoch spolok menoval osobitného vandrovného učiteľa včelárstva, ktorý formou prednášok sprostredkúval odborné informácie v oblasti chovu včiel. Z odborných prednášok sa najrozsiahlejšie tejto téme venoval Viliam Rowland (1814–1888), ktorý zhodnotil situáciu v chove včiel na území Bratislavskej župy a v praktickej časti prednášky sa zameral najmä na metódy chovu včiel.109 K ďalším oblastiam, ktorým spolok venoval pozornosť bolo lesníctvo. Členovia spolku sa už v prvých rokoch svojej činnosti zasadzovali za prípravu lesného zákona, ktorý by reguloval lesné hospodárstvo. V 60. rokoch odznela podrobná správa o stave a charaktere lesov a lesných porastov a ich hospodárskom využití na území župy, ktorú vypracoval V. Rowland. Na zasadaniach odbornej sekcie patril v 70. rokoch k najaktívnejším prednášateľom gróf Móric Pálffy (1812–1897), ktorý prv než sa utiahol na svoje majetky aktívne sa venoval politickej aj vojenskej kariére. Na pôde spolku v druhej polovici 70. rokov referoval o výskyte škodcov v lesoch na svojich majetkoch v Smoleniciach a v Chtelnici, ale aj na celom území župy a informoval o návrhoch na opatreniach na zamedzenie ich šírenia. Vystúpil tiež niekoľkokrát s prednáškami o význame a podmienkach budovania vodných záchytných nádrží, pri budovaní vodných rezervoárov zdôrazňoval ich využitie v priemysle a tiež upozorňoval na ich ekologický význam. Hospodárska sekcia spolku sa v prvých rokoch snažila získať štatistické údaje o stave hospodárstva na území pôsobenia spolku v jednotlivých odvetviach. Vyvíjala aktivity na zlepšenie trhových podmienok poľnohospodárskych produktov. Napr. v 60. rokoch inicializovali

108 DÖRNYEI, S. Egy padovai magyar orvosprofesszor: Steer Márton. 109 ROWLAND, V. Jelentés a pozsonyi méhészet illetőleg. In: A Pozsonymegyei Gazdasági Egyesület Évkönyve. 1863, s. 25–32.

136

110 CZILCHERT, R. A Duna szabályozására vonatkozó indítvány. In: A Pozsonymegyei Gazdasági Egyesület Évkönyve. 1876/77, s. 110–125. 111 FÖLDES, Gy. Védvám vagy szabadkereskedés Ausztriával. In: A Pozsonymegyei Gazdasági Egyesület Évkönyve. 1875/76, s. 16–20. 112 Napr. 1862 v Senci, 1863 v Kráľovej pri Senci, 1864 v Trnave. 113 Napr. 1863 Kráľová pri Senci, 1864 Šamorín, 1882 Sládkovičovo, 1888 Bratislava 1888. 114 V r. 1873 na medzinárodnej hospodárskej výstave vo Viedni, 1878 v Paríži.



a realizovali v meste Bratislava viaceré trhy poľnohospodárskych produktov. V 80. rokoch – v spolupráci s ďalšími župnými hospodárskymi spolkami z Horného Uhorska – zaviedli trhy výkrmového dobytka, ktoré navštevovali aj viedenskí mäsiari. Snažili sa tiež mapovať cenovú situáciu jednotlivých plodín. V súvislosti so zlepšením predaja poľnohospodárskych produktov sa tiež zasadzovali na župnom úrade za opravu alebo vybudovanie viacerých cestných komunikácií. Keďže Dunaj bol hlavným dopravným prostriedkom, a tiež časté záplavy zapríčiňovali škody na úrode, vypracovali návrhy na reguláciu Dunaja.110 V tejto záležitosti sa angažovali nielen na župnom úrade aj na príslušnom ministerstve. Ekonomická sekcia Hospodárskeho spolku Bratislavskej župy sa tiež zaoberala významom zakladania úverových spolkov (obilníc), ktoré by v jednotlivých lokalitách boli nápomocné menším gazdom. Na stránkach ročenky v polovici 60. rokov uverejnili návrh vzorových stanov úverového spolku. Na pôde hospodárskej sekcie spolku bola diskutovanou témou colná politika medzi Rakúskom a Uhorskom. Na túto tému pripravil zhrňujúcu situačnú správu J. Földes.111 K ďalším témam zasadaní odbornej sekcie patrila otázka rozvíjajúceho sa poisťovníctva. Spolková ročenka uverejňovala korešpondenciu s Prvou uhorskou všeobecnou poisťovacou spoločnosťou v Budapešti. Hospodársky spolok Bratislavskej župy organizoval takmer každý rok výstavy poľnohospodárskych plodín, hospodárskych zvierat alebo poľnohospodárskej techniky, rovnako obľúbené boli tiež rôzne súťaže. V prvých rokoch usporadúvali výstavy koní spojené jazdeckými pretekmi,112 naposledy v r. 1867 v Bratislave, kde sa uzniesli, že dostihové súťaže už organizovať nebudú, ale ich organizáciu prenechajú jazdeckému spolku. Výstavy koní s cieľom vzbudiť záujem o ich chov však organizovali i naďalej. Popri výstavách organizovali aj súťaže napr. v pestovaní kŕmnej repy (1862), strihaní oviec (1861), vykrmovaní ošípaných (1864). K najobľúbenejším patrili súťaže pluhov a v orbe, ktoré často spájali s výstavou poľnohospodárskych strojov.113 Okrem vlastných výstav a súťaží sa spolok zúčastňoval na výstavných podujatiach príbuzných spolkov, resp. krajinských a zahraničných výstav.114 O účasti na celouhorskej hospodárskej výstave v Stoličnom Belehrade v r. 1879 podrobne informovali aj na

stránkach spolkovej ročenky. V r. 1902 organizoval Hospodársky spolok Bratislavskej župy spolu s Uhorským zväzom hospodárskych spolkov celokrajinskú poľnohospodársku výstavu v Bratislave, o ktorej priebehu, vystavovateľoch, účastníkoch, programe a výsledkoch podrobne informovala dvojjazyčná príloha spolkového periodika.115 Spolok realizoval výstavy až do konca svojej pôsobnosti. V predvojnovom roku 1913 sa podieľal ako spoluorganizátor na medzinárodnej exihibícii 20 výrobcov orných strojov, ktoré sa konalo v Galante.116

137

Ďalšie aktivity spolku Spomedzi ďalších aktivít spolku treba spomenúť snahu o šírenie hospodárskej osvety a hospodárskych poznatkov. Za dôležité považovali, aby už v elementárnych školách získali deti základné poznatky z oblasti poľnohospodárstva. Snažili sa presadiť, aby už v ľudových školách na dedinách vyučovali učitelia z čítaniek, ktoré ponúkajú základné poznatky z poľnohospodárstva, preto napr. v r. 1866 zo spolkových peňazí zakúpili väčší počet čítanky a zároveň učebnice pre dedinskú mládež, ktorá vyšla pod názvom Gazdasági kis tükör (Hospodárske zrkadielko). S podobným úmyslom šírenia poľnohospodárskej osvety vydali v 5 tisícovom náklade a zadarmo rozdali (nielen členom spolku) ľudovú čítanku, ktorú zostavil zakladateľ prvej odbornej záhradníckej školy v Uhorsku Ferenc Entz (1805–1877).117 Dielo nazvané Novodobý uhorský gazda (Ujabbkori magyar gazda. Pozsony, 1868), ktoré obsahovalo najnovšie prírodovedné poznatky súvisiace s poľnohospodárstvom, bolo ocenené aj putovným zhromaždením uhorských lekárov a prírodovedcov. Podľa monografie zostavenej Szilassym, spolok zabezpečoval osvetu šíriacu literatúru aj pre slovenských gazdov – členov spolku.118 Popri tom šírili osvetu medzi členmi spolku aj pravidelnými prednáškami z rôznych oblastí poľnohospodárstva, ktoré realizovali podľa územných obvodov (sekcií), ďalej organizovali výukové kurzy v niektorých hospodárskych odvetviach ako napr. včelárstvo a pod. Popri už spomenutých vydavateľských aktivitách spolok vydával spolkové periodikum. V rokoch 1861–65 vychádzala spolková ročenka, ktorú redigovali

115 Vychádzal 7.–28. 9.1902 pod názvom Pozsonyi Gazda : a pozsonyi II. országos mezőgazdasági kiállítás hivatalos lapja. 116 Réz, Gy. Egy száz évvel ezelőtti nemzetközi szántógép bemutató. In: Mezőgazdasági technika, szeptember 2013, s. 44–45. 117 Keďže veľmi skoro osirel vychovávali ho starí rodičia v Bratislave. 118 Pozsonymegyei gazdasági egyesület. In: Gazdasági egyesületek monográfiái. Szerk. Szilassy Zoltán. Budapest : Pátria, 1896, s. 433.

138



R. Cilchert a J. Földes, pod názvom A Pozsonymegyei Gazdasági Egyesület Évkönyve. V rokoch 1866–72 publikovali správy o svojej činnosti a príspevky v orgáne Uhorského hospodárskeho spolku, ktorý vychádzal pod názvom Gazdasági lapok. V rokoch 1873–82 opäť vydávali vlastnú ročenku, ako redaktor sa uvádzal už len Július Földes. Neskôr o svojej činnosti informovali v Pozsonymegyei Gazdasági Egyesület Értesítője, ktorý v rokoch 1884–86 vychádzal ako príloha bratislavských Pozsonyvidéki Lapok, neskôr samostatne ako dvojmesačník. Od roku 1899 až do roku 1918 vydával spolok mesačník pod názvom Pozsonyi Gazda za redakcie sprvu Eugena Horvátha, neskôr Miklósa

Abstrakt: Modra je verejnosti známa aj ako vinohradnícke mestečko. V období vzniku vinohradníckej a vinárskej školy, v druhej polovici 19. storočia prichádzali pre vinohradníctvo tie zlé roky. Vinohradníci boli bezradní na škodca viniča, neexistovala ustanovizeň, ktorá by vychovávala odborníkov, nemali sa kde poradiť. Prvá štátom podporovaná vinárska škola bola otvorená 4. januára 1884 v Modre. Vinársku školu v Modre vyštudovali takmer všetci úspešní vinári a vinohradníci vo všetkých vinohradníckych lokalitách na Slovensku.

LITERATÚRA _ DÖRNYEI, Sándor. Egy padovai magyar orvosprofesszor: Steer Márton. In Orvostörténeti olvasmánytár. [online] 2014. [cit. 201401-12] Dostupné z: < http://www.orvostortenet.hu/tankonyvek/tk-05/Green/index.php?subdiv=5&subtopic=501&topic=7> _ FOJTÍK, Juraj. Poľnohospodársky a lesnícky spolok Trenčianskej župy. In: Agrikultúra 5. Bratislava: Príroda, 1966, s. 107–129. _ GAUCSÍK, István. A gazdasági önszerveződés keretei és hálózatjellemzés. In: A jog erejével. Összeáll. GAUCSÍK István. Bratislava: Kalligram, 2008. S. 19–22. _ GERGELYI, Otmar. Dejiny hospodárskych spolkov na území Nitrianskej župy. In: Agrikultúra 16. Bratislava: Príroda, 1979. S. 135–164. _ GERGELYI, Otmar. Spišské hospodárske spolky. In: Agrikultúra 18. Bratislava: Príroda, 1981. S. 45–118. _ GULYÁS, Pál. Magyar írók élete és munkái. Budapest: Magyar Könyvtárosok és Levéltárosok Egyesülete, 1939–2002. _ HOLEC, Roman. Poľnohospodárstvo na Slovensku v poslednej tretine 19. storočia. Bratislava: Veda, 1991. 188 s. _ HOLEC, Roman. Barón v službách roľníka (Gregor Friesenhof). In: Historické štúdie 34. Bratislava: Historický ústav SAV, 1993. S. 81–105. _ HOLEC, Roman. Slovensko v ekonomike Uhorska. In: Krátke dejiny Slovenska. Zost. Elena Mannová. Bratislava: Historický ústav _ SAV, 2003. S. 221–227. _ HUPKO, Daniel – Janáčková, Ivana – Tihányi, Jozef. Koniec starých čias : Poslední Pálfiovci na hrade Červený Kameň 1848–1948. Komárno: Vydavateľstvo KT, 2011. 203 s. _ JURKOVIČ, Miloš. Hospodárske spolky na území Slovenska do roku 1918 a snahy o založenie samostatných slovenských spolkov. In: Agrikultúra 7. Bratislava: Príroda, 1968. S. 81–96. _ KISS, László. A Nyitra megyei orvosegyesület rövid, de tanulságos története (1839–184?) – Czilchert Róbert (1809–1884). In: Orvosi Hetilap, 2009, évf. 150, sz. 14, s. 663–665. _ KISS, Zsuzsanna. A Zala Megyei Gazdasági Egyesület megszervezése a neobszolutizmus korában. In: Koráll, 2033, 13. sz., Szeptember, s. 107–124. _ Pozsony vármegye : Magyarország vármegyéi és városai. Szerk. Borovszky Samu. Budapest: Apollo, [1904]. Dostupné na internete : < http://mek.oszk.hu/09500/09536/html/0017/22.html>. [Cit. 2013.12.05]. _ Pozsonymegyei gazdasági egyesület. In Gazdasági egyesületek monográfiái. Szerk. SZILASSY Zoltán. Budapest: Pátria, 1896. S. 415–440. A Pozsonymegyei gazdasági egyesület évkönyve. _ RÉZ, Gyula. Egy száz évvel ezelőtti nemzetközi szántógép bemutató. In: Mezőgazdasági technika, szeptember 2013, s. 44–45. _ VÁRI, András. Német és magyar agráriusok 1849–1909. In: Korall, 2007, 28-29. sz., s. 88–108. _ VÁRI, András. Urak és gazdászok : arisztokrácia, agrárértelmiség és agrárius mozgalom Magyarországon 1821–1898. Budapest: Argumentum, 2009. 560 s. _ WENZEL, Gusztáv. Magyarország mezőgazdaságának története. Budapest: A Magyar Tudományos Akadémia Történelmi bizottsága, 1887. 422 s.

Tak ako Pezinok, aj Modra je verejnosti známa aj ako vinohradnícke mestečko. Prvá písomná zmienka o Modre pochádza z r. 1158 ako o poddanskej osade kráľa, kde sa ľudia zaoberali sokolníctvom. Najstarší hodnoverný písomný prameň, v ktorom sa spomína dedina Modra (villa Modor), je listina Bela IV. z roku 1256. Územie patrilo viacerým majiteľom od bratislavských županov až po Matúša Čáka Trenčianskeho. Modru pustošili Tatári, vojská Přemysla Otakara II., arcikniežaťa Albrechta, kráľovské vojská aj Kuruci. Slobodným kráľovským mestom sa Modra stala v r. 1607. V 17. storočí tu boli okrem vinohradníkov aj hrnčiari a džbánkari, halenári, súkeníci, neskôr i debnári. (Homola 1989). Modra je aj mestom kultúry a vzdelania. Všetci spájajú Modru s menom Ľudovíta Štúra a tiež s tradičnou modranskou keramikou. V Modre pôsobilo známe a kvalitné gymnázium, ktorého počiatky siahajú do roku 1594 a radilo sa k tým najvýznamnejším v Uhorsku. Modranský učiteľský ústav – dnes Pedagogická a kultúrna akadémia bol jedným z prvých štyroch učiteľských ústavov, ktoré sa po r. 1868 v Hornom Uhorsku otvorili. Množstvo českých a slovenských keramikárskych majstrov študovalo na odbornej keramickej škole v Modre, ktorej predchodkyňa hrnčiarska učebná dielňa bola založená v r. 1883. Slávne bolo aj lesnícke učilište. No a takmer všetci vinohradnícki a vinárski majstri na Slovensku sa začali odborne vzdelávať v modranskej vinohradníckej škole. Táto výnimočná stredná škola naučila základom vinohradníckej a vinárskej gramotnosti a všetkým zručnostiam celé

139

Vinárska škola v Modre ako súčasť histórie slovenského a českého vinohradníctva a vinárstva Daniela Tóthová, Malokarpatská knižnica v Pezinku

140



generácie vinohradníkov Rakúsko-Uhorska, Československa a Slovenska. Modra a vinohradníctvo v čase vzniku vinohradníckej školy Vinič sa na svahoch pod Malými Karpatmi pestoval oddávna. Miestni obyvatelia si vedomosti o pestovaní viniča a dorábaní vína prednášali z pokolenia na pokolenie. Učili sa čeliť klimatickým podmienkam, chorobám viniča, biblickým siedmym úrodným aj siedmym chudobným rokom. Vedomosti boli často slabé, ľudia sa spoliehali na silu prírody, nevedeli, aké pôdy a aké živiny sú pre jednotlivé druhy hrozna vhodné, ako ho treba ochraňovať. Vinohradníci a vinári boli dôležitou súčasťou hospodárstva mesta. Zákon o municípiách po roku 1870 povýšil samosprávu kráľovských miest na úroveň žúp, Modra sa však stala len mestom so zriadeným magistrátom s právom užívať titul slobodné kráľovské mesto. V r. 1876 stratila Modra charakter municípia a bola podriadená priamo podžupanovi Bratislavskej župy. Samospráva sa ustálila až v r. 1887 po prijatí nového organizačného štatútu a Modra ostala slobodným kráľovským mestom so zriadeným magistrátom. (Žudel 2006, s. 224).

vo Svätom Jure v roku 1882, v Pezinku a Mysleniciach (dnes mestská časť Pezinka) v roku 1890. Koncom 19. storočia zničila prevažnú časť tokajských viníc na východe Slovenska. Na Moravu sa dostala v roku 1890, v Čechách ju zistili v roku 1913. (Homola 1985, s. 13). V Modre zistili výskyt fyloxéry roku 1890 na ploche 0,75 ha a 10. júna 1891 u ďalších 34 majiteľov. Do záchranných prác zapojili aj farárov, ktorí mali každú druhú nedeľu poúčať vinohradníkov, že jedinou ochranou je sírovanie pôdy pri koreňoch viniča, nabádať ich ku kontrole viníc a okamžitému hláseniu výskytu choroby pod pokutou 50 zlatých (Žudel 2006, s. 237).

Modru v tej dobe obývalo slovenské, nemecké a maďarské obyvateľstvo, rozpory medzi katolíkmi a evanjelikmi boli veľké. Okresné voľby vyhral v r. 1881 Maďar Szalay, ktorého volili Maďari aj Nemci, v parlamente bojoval proti zvyšovaniu daní z vína, aj preto uspel v ďalších troch voľbách (Žudel 2006, s. 227). V období vzniku vinohradníckej a vinárskej školy, v druhej polovici 19. storočia prichádzali pre vinohradníctvo tie zlé roky. V roku 1866 kruté mrazy, predtým pleseň stromová, v r. 1878 perenospóra a v roku 1880 sa na Slovensku objavil vtedy najväčší škodca viniča – fyloxéra viničová. Drobný živočích podobný voške prišiel zo Severnej Ameriky. Napadol korene viniča hroznorodého a spôsobil jeho zaostávanie v raste a v niektorých prípadoch aj odumretie. Symptómy bolo možné pozorovať na rastúcich korienkoch, ktoré sa zduria a žltnú alebo na drevnatých koreňoch, hoci na nich je identifikácia zdurenín veľmi obtiažna. V roku 1860 objavili fyloxéru vo francúzskych viniciach, v Bratislave bola zistená v roku 1880,

Jediným opatrením voči fyloxére viničovej bolo vyklčovanie napadnutých pňov a ich nahradenie americkými podpníkmi, na ktoré sa štepili vruble odrôd viniča. Iba tieto podpníky boli rezistentné alebo tolerantné voči škodcovi. Väčšina rastlín viniča v Európe a ostatných krajinách sveta sa odvtedy pestuje na podpníkoch z Ameriky. V priebehu desiatich rokov od objavenia fyloxéry choroba postihla všetky modranské vinohrady. Vinice boli postupne vyklčované a vysádzané, znížila sa úrodnosť, v rokoch 1897–1907 dosahovala len 53,7 % v porovnaní s predchádzajúcim obdobím (Žudel 2006, s. 238). Vinohradníci boli bezradní, neexistovala ustanovizeň, ktorá by vychovávala odborníkov, nemali sa kde poradiť. Bratislavskí vinohradníci, ktorí sa už od 15. storočia združovali do spolkov a cechov, vytvorili v roku 1861 Bratislavský vinohradnícky spolok (Pressburger Weingärtnerverein) a v roku 1872 Pivničný spolok (Kellerverein). V roku 1875 sa tieto spolky zlúčili a vytvorili Spolok bratislavských vinohradníkov a vinárov. Spolok organizoval podľa stanov aj prednášky, kurzy pre vinohradníkov a založil aj pokusný vinohrad na okraji terajšieho Račianskeho mýta (Horniak 2006). Prvý predseda spolku Jonáš Fülep upozorňoval na nutnosť založiť na území Slovenska školskú ustanovizeň na vzdelávanie vinohradníkov a vinárov. V roku 1880 sa zakladá v Modre Štátna štepárska škola, ktorá pomáhala rozširovať štepárske postupy. Mesto Modra škole darovalo na pokusné práce 16 katastrálnych honov. Škola ale zanikla.

141

142



Fülep podnikol v r. 1881 študijné cesty do Pančeva a Vršca v Banáte, aby študoval fyloxérou zničené vinohrady. Po návrate vytvoril v Spolku komisiu vyslanú vtedajšiemu ministrovi poľnohospodárstva Gáborovi Kemenyovi. Vysvetľovali mu následky škodcu vo vinohradoch a vyslovili požiadavku nutnosti založenia vinohradníckej školy. Požiadavka nebola akceptovaná z prozaického dôvodu – nepriaznivá hospodárska situácia v Uhorsku, nedostatočné množstvo prostriedkov. Spolok sa preto obrátil na mesto Bratislavu, ktoré sa na zasadnutí 7. augusta 1882 uznieslo poskytnúť 24 000 zlatých na zriadenie školy. Rozhodnutie mesta prispelo k zmene stanoviska ministerstva, to prisľúbilo, že bude prispievať na študijné náklady a platy profesorov – týmto si zabezpečilo svoj vplyv na školu a na pedagogické obsadenie školy. V liste ministerstva županovi Széchenyimu ministerstvo ukladá podmienku, že vyhliadnuté pozemky a budovy nesmú byť uhrádzané z prostriedkov štátnej pokladnice a prostriedky poskytnuté mestom boli použité na zakúpenie nehnuteľnosti (16 000 zlatých) na podporu na podporu vinohradníkov (8000 zlatých). Ministerstvo ukladalo, aby boli prednostne prijatí učitelia po skončenej vojenskej službe a výdavky na nich budú – riaditeľský plat 1200 forintov, plat externého učiteľa 600 forintov, plat pivničného majstra (vincúra) 300 forintov. V konkurze bol za prvého riaditeľa školy vybraný Karol Engelbrecht, ktorý 1. decembra 1883 vyhlasuje konkurz na prijatie žiakov – podmienkou bolo absolvovanie ľudovej školy a vek 16 rokov. Z listu riaditeľa školy z 2. decembra 1883 bolo jasné, že budovy školy ešte nie sú pripravené na vyučovanie a odporúča začať školský rok 1. januára 1884 (Homola 1985).

ulici a žiacky internát mala na Sasinkovej ulici 26. Mala 14 žiakov a pedagogický zbor tvoril riaditeľ – Karol Engelbrecht, jeden interný a štyria externí učitelia. Štúdium prebiehalo v maďarčine, ktorá bola do všetkých škôl na Slovensku zavedená v r. 1879. (Homola 1989i). Vyučovali sa predmety matematika, fyzika, mechanika, anatómia a fyziológia viniča a ovocných stromov, pôdoznalectvo, spôsoby šľachtenia viniča, zakladanie ovocných sadov a vinohradov, ich obrábanie a kreslenie. Školský rok bol neskôr upravený – od 1. októbra do 31. júla. Vyučovalo sa 42 hodín týždenne s viac hodinami praktického cvičenia, ktoré žiaci vykonávali na školských vinohradoch ale aj u drobných vinohradníkov, vinárov a v záhrade v Petržalke. Školné a zápisné sa nevyberalo. Majetnejší platili za ubytovanie a stravu v internáte. Škola musela veľmi šetrne hospodáriť. Pokusné pozemky na hone Vierzsieger boli zanedbané, časť pôdy ležala nevyužitá, zarastená. Škola musela pozemok upraviť vytvorením terás a zúrodnením, čím si získala priazeň vinohradníckej verejnosti a pomoc miestnych vinohradníkov. Založená bola viničová i ovocná škôlka, tak isto zeleninová záhrada, ktorá okrem výučby zásobovala internátnu kuchyňu. Profesori školy okrem prednášok robili ukážky prác priamo vo vinohradoch a organizovali cvičenia. Kredit školy rýchlo rástol, v Bratislave sídlili slávne vinárske rodinné podniky, ako boli Palugyaovci či Hubertovci, a na európskom trhu s vínami sa presadili aj zásluhou vzdelaných odborníkov, ktorých pripravovala prešporská vinárska škola.

Dejiny školy O dejinách školy a študentoch hovoria najmä publikácie, ktoré škola vydala pri príležitosti výročí založenia: Sto rokov vinárskej školy v Modre (1985), Stretnutie absolventov vinársko-ovocinárskej školy v Modre na prelome tisícročí (2000) ako aj Almanach k 130. výročiu založenia školy (2014). Prvá štátom podporovaná škola bola otvorená 4. januára 1884 na terajšej Matúškovej

V roku 1890 navštívil školu riaditeľ Roľníckej ovocinársko-vinohradníckej školy z Valtíc Karel Sikora (1873–1896) v rámci svojej študijnej cesty po Uhorsku, aby pozoroval ako sa zakladajú nové vinice po škodách spôsobených fyloxérou, ako sa ujímajú sadenice získané štepení podpníka viniča amerického. Fyloxéra sa začínala prejavovať aj na Morave, skúsenosti neboli (Homola 1985). Škola dostala od bratislavských vinohradníkov pozemok na výsadbu viniča. V r. 1891 po reforme upravila svoje osnovy podľa ostatných vinohradníckych škôl v Uhorsku. V r. 1900 školu prevzal

143

144



Uhorský štát, názov sa zmenil na Uhorskú kráľovskú vinohradnícku školu – Magyar Királyi vinczellér iskola. Minister orby usúdil, že budovy nevyhovujú a na hone Ulram sa začala budovať škola, ktorú dokončili v septembri 1902. Sú to budovy Ústredného kontrolného a skúšobného ústavu poľnohospodárskeho nad Hlavnou stanicou. V okolí školy bol vinohrad o výmere cca 22 árov aj s viničovou škôlkou. Pri škole bola vytvorená aj ovocinárska škôlka a vŕbik. Ovocinárstvo bolo veľmi dôležité, Bratislava potrebovala veľké množstvo ovocia, pretože bratislavskí ovocinári zásobovali aj Viedeň. Vŕbik slúžil na získavanie prútia, z ktorého žiaci plietli koša pre rôzne účely, najmä počas zimného obdobia (Homola 1985, s. 27). Škola ako jediná na území Slovenska organizovala kurzy pre pestovateľov viniča, ovocia, o chorobách a ich prevencii.

a tým, že Modra bola najväčšou vinohradníckou obcou ČSR. Druhá teória pochádzala od riaditeľa školy, ktorý sa nechcel presťahovať. O pekné priestory školy mal vraj záujem vládny alebo verejný činiteľ (Homola 1985, s. 29). Zápis žiakov v Modre sa konal v nedeľu 17. 9.1922, škola sa premiestnila 20. 9.1922. Spočiatku bola v provizórnych podmienkach, zrekonštruovanú budovu na Hornej ulici slávnostne otvorili 18. novembra 1923 za účasti vtedajšieho ministra poľnohospodárstva Milana Hodžu, bratislavského župana Metoda Bellu aj Samuela Zocha, modranského evanjelického kňaza, od roku 1922 biskupa Západného dištriktu evanjelickej cirkvi. Riaditeľom sa stal Adolf Fišer, ktorý predtým pôsobil vo Vinársko-ovocinárskej škole v Mělníku. Blízkosti školy boli pozemky na vinohrady a ovocné dreviny, škola mala v areáli pivnicu.

Po vzniku Československej republiky 20. októbra 1919 bola slávnostne otvorená prvá slovenská Štátna vinársko-ovocinárska škola v Bratislave. Jej riaditeľ Albín Arnold, nar. 3. 12. 1873, na odpočinku žijúci v Heřmanovom Městci okres Chrudim, spracúva prvú správu školy od jej založenia. Katalógy žiakov z r. 1919–1922 uvádzajú študentov ako spisovateľa a autora románu Červené víno Františka Hečka a študentov z Moravy – Ladislav Lukes, Ladislav Kitner. V roku 1919 archív prezrádzal, že do školy bolo dovtedy prijatých 539 žiakov – 400 Maďarov, 75 Nemcov, 38 Slovákov a 26 inej národnosti (Česi, Ukrajinci, Slovinci a pod.).

Študenti pochádzali aj z Čiech, Maďarska, Ruska, Srbska, Nemecka. Keď v roku 1930 po extrémnych mrazoch v okolí Modry uhynuli takmer všetky stromy, o obnovu sa starali práve študenti a pedagógovia školy. Škola organizovala aj kurzy pre roľníkov, vždy v zimných mesiacoch, v roku 1937 bola pri škole zriadená poľnohospodárska poradňa, dostávali žiadosti z iných okresov o zabezpečenie prednášok z vinohradníctva a ovocinárstva.

V roku 1922 sa škola presídlila do Modry – vtedy najväčšej vinohradníckej obci na Slovensku (Zoch 2014, s. 9). Podarilo sa za štátne peniaze zrekonštruovať bývalý mlyn, neskôr kaštieľ rytiera Polczera v Modre na Hornej ulici a zakúpiť pozemky na pestovanie viniča a ovocia. O preložení školy z Bratislavy do Modry existujú dve hypotézy. Podľa prvej sa uskutočnilo na základe cieľavedomej inšpekcii na škole z februára 1922, ktorá vyhlásila priestory za nevyhovujúce a predložila ministerstvu návrh na presun školy. Dekrét pomohli vypracovať modranskí vinohradníci a činitelia podporujúci Modru. Argumentovali najvhodnejšími podmienkami

Zaujímavosťou bolo, po rok 1938 boli všetci interní učitelia Česi. Zápisy z porád boli v češtine, národnosť študentov v rokoch 1924–26 bola žiakom z Moravy a Čiech písaná česká, zo Slovenska československá, v r. 1936–38 je uvádzaná československá, v r. 1938–40 – československá a v zátvorke Čech alebo Slovák. Prvý zápis z porady písaný v slovenskom jazyku pochádza z 12. decembra 1938, z poslednej porady pôvodného pedagogického zboru, ktorý bol vymenený (Homola 1984, s. 31). Počas II. svetovej vojny sa do Modry presťahovala aj záhradnícka škola v Malinove, ktoré po viedenskej arbitráži 2. novembra 1938 pripadlo hortyovskému Maďarsku. Obe školy splynuli do jednej Štátnej vinohradníckej-ovocinárskej a záhradníckej školy. Tomu sa prispôsobili učebné plány.

145

146



V rokoch 1919–45 absolvovalo školu 424 žiakov, z toho 2 ženy. Tradícia, že škola je len pre mužov, bola porušená v roku 1937 – katalóg žiakov uvádza meno Karolína Eva Eislerová absolventka šiestich tried gymnázia, nar. 18. 10. 1919 v Bratislave, absolutórium vydané 11. 7.1937, študovala s vyznamenaním. Druhou bola Mária Buntová nar. 10. 9. 1919 Rossdorf (Nemecko), národnosť slovenská, bydlisko rodičov Stará Turá. V tomto období školu skončilo 285 Slovákov, 66 Čechov, 37 Maďarov, 16 Nemcov, Rusi, Ukrajinci, Bulhari, Srbi.

hali pri organizovaní družstevných škôl práce, pretože funkcionári JRD nemali skúsenosti z veľkovýrobných foriem hospodárenia a väčšinou ani vzdelanie (Homola 1985, s. 38). V roku 1957 bol na škole založený mičurinský krúžok zaoberajúci sa otázkami šľachtenia a pokusníckej práce (Homola 1989c). V auguste 1957 došlo v škole k zriadeniu samostatného agitačného strediska s úlohou získavať roľníkov do JRD na celom okolí Modry. Nábor bol prezentovaný ako skvelá skúsenosť pre učiteľov spoznať roľníkov a ich myslenie. Žiaci pomáhali plniť agrotechnické termín JRD, ŠM. 50. roky boli rokmi diaľkového štúdia, študovali celé kolektívy. V r. 1952/53 sa záhradnícka škola vrátila do Malinova, v r. 1961 sa odčlenilo poľnohospodárske vzdelávanie – škola v Zemianskych Sadoch, okres Galanta. V päťdesiatych rokoch sa zintenzívnila výsadba viniča na južnom a východnom Slovensku a začala veľkovýroba vína. Škola musela produkovať veľa absolventov. Rozšírila pozemky na pestovanie – v roku 1963 jej pripadlo 300 ha zo Štátneho majetku Senec. V roku 1975 sa zmodernizovala a rozšírila školská pivnica. Vína produkované študentmi školy začali vyhrávať domáce aj európske súťaže. V 60. a 70. rokoch prebiehala modernizácia budov školy. Modernizuje sa aj strojový park, pokračuje sa vo výsadbe vinohradov a sadov, postavili sa moderné bytové jednotky pre zamestnancov. Vína produkované v školskej pivnici zaznamenávajú prenikavé výsledky na domácich, ale i Európskych výstavách.

Život školy bol ovplyvnený vojnovým stavom, zápis z porady učiteľov z 18. decembra 1944 hovorí, že bolo málo klasifikovaných žiakov – 12 z 23 prvákov a 11 z 22 druhákov. Príčinou bola častá účasť žiakov na kopaní obranných zákopov. V decembri 1944 škola dostala výnos o zabraní všetkých priestorov a internátu. Vyučovanie bolo ukončené 20. 12. 1944. Internát školy bol daný k dispozícii armáde, školská pivnica slúžila ako verejný úkryt. Po oslobodení dvojročná škola v Modre pokračovala v činnosti a v Bratislave v r. 1946 založili Štátnu vyššiu vinársko-ovocinársku a záhradnícku školu so 4ročným štúdiom. Sídlila na Matúškovej ulici. Prvým riaditeľom bol Otakar Bláha, rodák z pražskej Tróje. Priestory nestačili, hľadali sa iné. Mesto Modra ponúklo pomoc a priestory pre školy aj prax. Dvojročná škola rozvíjala svoju činnosť a budovala školské hospodárstvo. Prevádzkovala pálenicu aj pre drobných pestovateľov zo širokého okolia. Opakoval sa rok 1922 – aj teraz v r. 1949/50 sa bratislavská škola presunula do Modry, dočasne do budovy vedľa bývalého kláštora uršulínok. Nasledujúci rok bola premiestnená do budovy bývalého evanjelického sirotinca, školský rok 1951/52 bol otvorený v budove vinohradníckeho družstva. Po reorganizácii poľnohospodárskeho školstva v roku 1952 vznikla Poľnohospodársko-technická škola, odbor vinohradnícko-vinársky v Modre, s pôsobnosťou pre celú ČSR. Povereníctvo poľnohospodárstva v Bratislave nariadilo adaptovať budovy bývalej Evanjelickej dievčenskej dištriktuálnej školy na Kostolnej ulici, ktorá bola pri prechode sovietskej armády vypálená. Adaptáciu zaplatil štát a obe školy začali spoločne školský rok 1954/55. Učitelia sa v 50. rokoch nevyhli službe vlasti – pomá-

Po roku 1989 sa začala aj modernizácia školských osnov. V r. 1993 škola mení názov na Strednú vinársko-ovocinársku školu v Modre. Pribudli nové učebne, laboratóriá. Otvorili sa nové odbory: podnikanie vo vinohradníctve a ovocinárstve (1994), agroturistika (1995), somelierstvo (2011). Najťažším obdobím školy bol podľa súčasného riaditeľa Slavomíra Zocha rok 2002. Zriaďovateľ – Bratislavský samosprávny kraj prenajal Školský majetok Fajdal a škola zostala bez vinohradov, ovocných sadov a pivnice, študenti stratili možnosť vykonávať odbornú prax. Pomohli jej vlastní absolventi pod vedením Ing. Pavelku a po troch rokoch im boli vrátené pivnice, neskôr zrekonštruované s novou technologickou

147

148



linkou a poskytnuté finančné prostriedky na výsadbu vinohradu a pomologického sadu na výsadbu ovocných odrôd (Valo 2013). Budova prešla pod majetok evanjelickej cirkvi, ktorá priestory škole poskytuje bezplatne. 30 rokov (1974–2004) je riaditeľom Slavomír Zoch. Stredisko odbornej praxe vyrába 6 druhov bieleho vína - RR, RŠ, RB, MO, Veltlínske zelené, Chardonnay a 2 druhy červeného vína – Frankovka, Cabernet Sauvignon. Agroturistika sa vykonáva v degustačnej miestnosti za účasti žiakov. Škola sa o svojich absolventov stará i po stránke odbornej. Každoročne už 15 rokov bez prestávky organizuje ovocinársky seminár spojený s degustáciou jabĺk a vinohradnícko-vinársky seminár. Na obidvoch odznievajú aktuálne prednášky na momentálnu situáciu v odbore.

generáciu odborníkov, ktorí v neľahkých podmienkach čerstvo skolektivizovanej dediny postavili slovenské aj české vinohradníctvo a vinárstvo na nohy. K Modre sa hrdo hlásim aj preto, že to vždy bola škola vysokých mravov a úcty k poctivej práci. Nezabudnem, ako nám profesor Hora prízvukoval, chlapci, keď prídete na dedinu, vyhľadajte starých vinohradníkov, povedia vám, ktoré polohy sú pre vinič najlepšie, aké odrody tu idú. Milan Pavelka. Spoluzakladateľ najstaršej slovenskej vínnej cesty (Malokarpatská vínna cesta) patrí dnes k najúspešnejším slovenským vinárom, držiteľ zlatých medailí zo svetových výstav. Jeho motto znie: Život je príliš krátky na to, aby sme pili zlé víno! Školu navštevoval v rokoch 1975–1979. Nebola to hocaká, ale výberová škola. Ten, kto sa na ňu dostal, si to vážil. Naučili nás tam svedomito pracovať. Dievčatá držali krok s chlapcami, a keď nevládali, pomohli sme im. Cením si, že sme zvládli praktickú stránku vinohradníctva či ovocinárstva a vinohradníctva. Neminul nás rez, kopačka, škrabačka, zelené práce vo vinici či oberačka. Ak dnes počujem, že prax na škole je tyrania prácou, neviem, či sa mám smiať, alebo plakať. Mladí ľudia potrebujú nielen vedomosti, ale aj fyzické a psychické zocelenie. To sa nám dostalo. Bolo vecou osobnej prestíže, aby sme školu zvládli. Som rád, že ju absolvoval aj môj syn Michal. Jaroslav Ostrožovič. Spolu s manželkou vybudoval od r. 1990 špičkovú firmu J&J Ostrožovič, Veľká Tŕňa, so svetovými tokajskými vínami. Školu navštevoval v rokoch 1979–1983. Z domu som odišiel ako pätnásťročný chlapec a z Modry som sa po štyroch rokoch vrátil ako dospelý mladý muž. Bola to veľká škola posilňujúca nielen odbornosť, ale aj samostatnosť. Východniari zostávali na internáte aj dva mesiace. Vreckové od rodičov bolo stovka na mesiac, preto sme chodievali na brigády do vinohradov aj na stavby. Hneď po vyučovaní sme dobrovoľne utekali vypomáhať do Výskumného ústavu vinohradníckeho a vinárskeho k Milanovi Uhorčíkovi. Tam sme získali nové impulzy a vášeň vyrobiť svoje veľké víno. Toľko praxe, koľko my sme mali v Modre, nemali veru na iných odborných školách, veľa absolventov z brandže si to potom veľmi pochvaľovalo.

Osobnosti české a slovenské ako absolventi školy Vinársku školu v Modre vyštudovali takmer všetci úspešní vinári a vinohradníci vo všetkých vinohradníckych lokalitách na Slovensku. Napriek tomu, že vinárske stredné školy v Čechách majú dlhšiu tradíciu, modranská škola sa môže pochváliť aj úspešnými českými absolventmi. Okrem študentov na škole počas jej histórie pôsobili mnohí českí učitelia. Súčasný riaditeľ školy Samuel Zoch spomína na Ing. Otakara Bláhu, ktorý sa narodil v pražskej Tróji, kde žil ako syn záhradníka v krásnom prostredí vinohradov a sadov, dnes vinohrady ostali a sú obkolesené ambasádami. Bol ocenený najvyšším pedagogickým vyznamenaním, medailou sv. Gorazda (ZOCH, Slavomír, 2000). Niektorý absolventi školy a ich spomienky na školu, ktoré pochádzajú z článku Jozefa Sedláka (2014): Miroslav Petrech. Rodák z moravsko-slovenských kopaníc, vinárska osobnosť roku 2013, vinohradník a vinár zo Chateau Belá, ktoré padlo do oka aj Robertovi Parkerovi, konkrétne jeho rizling rýnsky, bobuľový výber, ročník 2001. Mnohí tento rizling považujú za najlepšie slovenské víno. Školu navštevoval v rokoch 1959–1963. Bola to škola s vynikajúcimi pedagógmi. Teória a prax sa tu výborne dopĺňali. S odstupom času môžem povedať, že škola vychovala

149

150



Vladimír Mrva. Od roku 1997 budoval špičkovú firmu Vinárstvo Mrva&Stanko Trnava dnes celosvetovej úrovne. Školu navštevoval v rokoch 1982–1986. Štúdium ma vždy bavilo, ale priznám sa, že za jednu hlučnú nočnú imatrikuláciu som dostal odmenu v podobe dvojky zo správania. Bol to spravodlivý rez, ako keď vinohradník formuje vinič svojím nožom. Boli sme živí, neposední a búrliví ako mladé víno. Akoby sme chceli prekročiť mantinely socializmu, ktorý kariéru ohraničoval pozíciami vinohradníka na družstve alebo technológa v pivnici vinárskych závodov. Ak som za niečo vďačný škole, tak tomu, že nás pedagógovia naočkovali vášňou k vínu. To sa prejavilo tým, že sme sami z vlastnej vôle chodili do Výskumného ústavu vinohradníckeho a vinárskeho. Škola nás všestranne zušľachťovala a bola podnetom pre ďalšie vysokoškolské štúdium. Rád sa do Modry vraciam. Jozef Repa. Majiteľ rodinného vinárstva v Šenkviciach REPA WINERY, založeného v r. 2009. Skúsenosti predtým získal v JM Vinárstve Doľany u pána Jozefa Mikuša, kde „vyrástol“ až do funkcie majster pivničného hospodárstva a napokon výrobného riaditeľa. Spolu so skúseným novozélandským winemarkerom Nigelom Daviesom bol aj pri zrode úspech vín značky ELESKO. Školu navštevoval v rokoch 1991–1995. Mal som šťastie, že som študoval na skvelej odbornej škole. Učili nás vinohradníci, vinári a ovocinári profesionálne podkutí. Maturoval som z ôsmich predmetov, všetky boli podložené nielen teóriou, ale aj praxou. Bol som maximálne spokojný s tým, akú školu som si vybral, a dostal som od nej veľmi veľa. Rád spomínam na školský sad a ovocinára pána Píchu, na pivnicu a v nej na vincúra Miroslava Dudu, na učiteľa vinárskej technológie Jozefa Kováča. Dnes sa na škole dostáva do popredia kedysi neznáme somelierstvo, agroturistika. Aj súčasná prax je však hladná po vinohradníkoch a technológoch. A keďže jedna generácia končí, druhá by mala prísť. Je to pre školu výzva. Lukáš Berta. Vinohradník a vinár založil v r. 2007 rodinné vinárstvo v Strekove (Južnoslovenská vinohradnícka oblasť). Školu navštevoval v rokoch 2005–2007. Modranskú školu absolvovali

moji rodičia, brat i ja. Modra mi poskytla potrebný nadhľad, poslala ma na pobyt do Bordeaux a potom na ročné štúdium do Pensylvánie, kde som ochutnal slávne svetové vína. Všetci slovenskí topvinári sú z tejto školy. Keď som ako študent prišiel na exkurziu do vinárstva k Vladimírovi Mrvovi, povedal som si – raz budem ako on. Chcem to dokázať. Mám na to dobré vzdelanie, ktoré preverila aj univerzita. Jakub Šebesta. Bývalý český minister poľnohospodárstva z rokov 2009–2010 a dlhoročný riaditeľ potravinárskej inšpekcie v ČR. Školu navštevoval v rokoch 1963–1967. Stredná škola najviac formuje mladého človeka. Poznáva svoju budúcu profesiu, vytvára si vzťahy a priateľstvá často na celý život. Bola to alma mater, ktorá akcentovala nielen profesionalitu, ale posilňovala ako celoštátna škola aj slovensko-českú vzájomnosť. Jej českí absolventi to ďaleko dotiahli. Napríklad Josef Vozdecký bol generálnym riaditeľom Bohemia sektu, Antonín Šťastný založil po revolúcii Vinné sklepy Valtice. Ako inšpektor kvality vína som prišiel do praxe výborne pripravený. Modra zostane navždy v mojom srdci.

151

LITERATÚRA _ HOMOLA, Rudolf, 1984. Zo storočnej histórie vinohradníckej a vinárskej školy v Modre. Vinohrad. 22 (6), s. 122–124; (7), s. 150–152. _ HOMOLA, Rudolf, 1985. Z histórie školy. In: Sto rokov vinárskej a vinohradníckej školy. Modra: Stredná poľnohospodárska a technická škola v Modre. _ HOMOLA, Rudolf, 1989. Zo storočnej histórie vinohradníckej a vinárskej školy v Modre (2). Vinohrad. 27 (1), s.18–20; (2), s. 32–33; (3), s. 67–68; (4), s. 89–91; (5), s. 116–117; (6), s. 140–141; (7), s. 162–163; (8), s. 186–188; (9), s. 212–213; (11), s. 257–258. _ HORNIAK, Viliam, 2006. Vinohradnícke a vinárske spolky a cechy. Bratislavské noviny. 9 (31), s. 11. _ HREHA, Ladislav, 2000. Stretnutie absolventov vinársko-ovocinárskej školy v Modre na prelome tisícročí. Modra: Stredná vinársko-ovocinárska škola Modra. _ SEDLÁK, Jozef, 2014. Prestíž slovenského vína korení v Modre. In: Pivnička.sk [online]. 9. júla 2014 [cit. 2014-10-03]. Dostupné z: http://pivnicka.pravda.sk/magazin/prestiz-slovenskeho-vina-koreni-v-modre/320245-clanok.html _ VALO, Peter a Slavomír Zoch, 2013. Vychovávame vinárske osobnosti. Učiteľské noviny. 60 (13), s.9–10. _ ZOCH, Slavomír, 2000. Pred stretnutím absolventov na prelome tisícročia. Vinohrad. 38 (3), príloha s.186–188. _ ZOCH, Slavomír, ed., 2014. Almanach k 130. výročiu založenia školy. Modra: Stredná odborná škola vinársko-ovocinárska Modra. _ ŽUDEL, Juraj, Ján DUBOVSKÝ a kol., 2006. Dejiny Modry. Modra: Mesto Modra, Mestský úrad Modra.

152



Valašský Edison Josef Sousedík

Abstrakt: Josef Sousedík – úspěšný továrník a vynálezce, hrdina vyznamenaný Československým válečným křížem 1939, ale také člověk, jehož památku komunistický režim úspěšně vymazal. Kdo to tedy vlastně byl? Hrdý Čechoslovák hýřící nápady, který se vypracoval z chudých poměrů až mezi průmyslnickou elitu a regionální politickou špičku. Jeden z bezpočtu jeho nápadů doslova propojil Česko a Slovensko.

které zde získal, pro něj byly velmi cenné. Sám prokázal neobyčejnou zručnost a zanedlouho zastával vedoucí pozici. V brněnské továrně však Josef Sousedík nezůstal dlouho. Byl povolán do války. Byl určen do technického oddělení a prožil boje na ruské a na italské frontě. Na italské frontě byl při opravě telefonu raněn a prošel několika nemocnicemi. Nakonec se dostal zpět do Vsetína, kde se dočkal konce války. Jako dobrovolník se přihlásil na výzvu Sokola k obraně Slovenska proti Maďarům. Zpět domů se nakonec vrátil až v polovině roku 1919. Už v září pak složil tovaryšskou zkoušku s výborným prospěchem. Poté začal podnikat. Nejprve jen v rodném domku, kde měl stůl se svěrákem a skříň s nářadím. Už tady mu pomáhali dva učni. Po jedné příhodě, kdy se i s motorem probořil do sklepa, byl nucen najít si nové působiště. Tím se mu stala bývalá pila, která patřila staviteli Rudolfu Londinovi. Po nutných úpravách zde započal svou práci v říjnu 1919. Nová provozovna nesla jméno Závod na výrobu elektrických strojů pro stejnosměrný proud, Josef Sousedík – Vsetín. V září 1920 měl závod 10 zaměstnanců a 9 učňů. V květnu 1920 pak rozšířil koncesi na výrobu elektrických strojů (motorů, dynam, agregátů apod.). Zároveň požádal o rozšíření koncese na elektrotechnickou továrnu. Žádost byla zamítnuta. Odvolal se a rozšíření mu nakonec bylo povoleno. To už se ale psal rok 1926. V roce 1927 byla zapsána jako firma Elektrotechnická továrna, Josef Sousedík na Vsetíně. Už v roce 1925 továrna vyvážela do Anglie a jejích kolonií, Skotska, Kanady, Dánska, Německa, Rakouska, Polska, Rumunska, Jugoslávie i Jižní Afriky. V roce 1925 založil rodinu. Manželkou se mu stala Zdenka Londinová, dcera vsetínského stavitele, bývalého majitele pily, v níž našla zázemí vznikající Sousedíkova továrna. Měli spolu 4 děti, 2 syny, Josefa a Tomáše a 2 dcery, Zdenku a Danuši. Nejstarší Josef zemřel v útlém věku a dospělosti se tak dožili jen dcery a nejmladší Tomáš. Danuše později zaznamenala své vzpomínky na jeho zatčení. V roce 1927 vstoupil do politiky. Vedla ho k tomu nespokojenost se ztrátovým vedením městské elektrárny. Založil politicky nezávislou Občanskou stranu. V tom samém roce vyhrál s velkou převahou volby a stal se starostou. Odhalil špatné hospodaření nejen v měst-

Eva Filípková, Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně

Ačkoliv se tematický okruh zaměřuje na osobnosti průmyslu a řemesel a jejich působení v Česku a na Slovensku, představím vám valašskou osobnost, která sice působila jen na Moravě, ale zato Česko a Slovensko doslova propojila. Tou osobností je vynálezce, podnikatel, ale také politik a odbojář s fascinujícím osudem Josef Sousedík. V době svého života byl známou a uznávanou osobností. Komunistický režim se však rozhodl s ním vypořádat tak, jako s jinou průmyslnickou kapacitou z jihovýchodní Moravy, ba možná ještě hůř. Jméno Baťů bylo hanobeno, nebylo však zapomenuto. U Josefa Sousedíka se režimu podařilo, že byl z povědomí lidí téměř vymazán a zapomenut. A kdo to tedy vlastně byl? Začněme od začátku. Narodil se 18. prosince 1894 ve Vsetíně–Horním Městě. Otec byl stolařem a matka se starala o početnou rodinu. Kromě Josefa měli ještě čtyři syny a dvě dcery. V zimě prý mohlo ven s kamarády vždy jen jedno z dětí, protože měli jen jedny boty. Rodina byla chudá, nemohl tedy po obecné a měšťanské škole pokračovat ve studiu a tak šel do učení. Učil se nejprve v továrně na vyrábění ohýbaného nábytku Thonet a posléze i u firmy Bubela a spol., což byl výrobce příborů a nožířského sortimentu. V roce 1912 získal výuční list jako strojní zámečník a elektromontér. Dalším krokem byla pokračovací průmyslová škola. Tady se se svými vynálezy pravidelně zúčastňoval výstav. Objevy obvykle zaujaly a vysloužily mu peněžité odměny, které neváhal utratit – zase za nové součástky pro další pokusy. V září 1912 získal práci elektromontéra v brněnské továrně Bartelmus-Donát. Továrna jako jedna z prvních v českých zemích začala průmyslově vyrábět elektrické přístroje (např. i pro vídeňské městské dráhy). Zkušenosti,

153

154



ské elektrárně, ale také v nemocnici, za jejíž hospodaření zodpovídal lidovecký první náměstek starosty. Lidovci to pojali jako útok na sebe a zahájili boj. Ten nakonec vedl ke zrušení elektrárny a odstoupení Josefa Sousedíka z pozice starosty v roce 1930. O dva roky dříve ještě stihl přivítat vzácnou návštěvu – prezidenta T. G. Masaryka, s nímž ho pojila vzájemná úcta. V roce 1931 opět vyhrál volby a starostou setrval až do roku 1938. Jako starosta se snažil o rozvoj vzdělávání a zvýšení možnosti přístupu k němu pro všechny. Stejně tak se v továrně již od počátku věnoval výchově budoucích zaměstnanců. Učební doba v podniku trvala 3–4 roky, podle učebního oboru. První dva roky pracovali učni zadarmo, až ve třetím ročníku začali pobírat přiměřený plat a případně i příplatky za přesčas. Josef Sousedík trval na tom, aby učni zároveň navštěvovali školu a vzdělávali se. Sám už v roce 1923 učil ve Vsetíně na Živnostenské odborné škole pokračovací. V roce 1929 pak přednášel na ČVUT v Praze, ale i v Brně, Ostravě a Příbrami. Kohutka, Košťál (2013) uvádějí zajímavost, že vůbec první učeň v továrně v ní pracoval po celou dobu její existence a i po znárodnění podniku až do svého důchodu. Už v roce 1920 podal svůj první patent – automatický spouštěč v rotoru. Byl velmi činný a měl silný podnikatelský potenciál. Nevyhýbal se individuálním zakázkám, ba právě naopak. Byl schopen jich navrhnout a následně realizovat velké množství. Pracoval i více než 16 hodin denně. Nejraději pracoval v noci, kdy ho nikdo a nic nerušilo. To vyvažovalo počáteční nedostatek kapitálu. Výborná pověst podniku vyvolala potřebu expandovat. Už v roce 1922 bylo třeba postavit nové dílny a jiné objekty. V roce 1925 pak přibyla kotelna s vysoušecí a impregnační pecí. Počet zaměstnanců se rozrostl na 70-80. V roce 1927 již měl podnik vlastní slévárnu s modelárnou a skladem modelů. O rok později pak byla postavena soustružna. V roce 1934 už měl podnik na 200 zaměstnanců.

já jsem Čechoslovák a mou povinností je pracovat pro Československou republiku“. I když sám neodešel, vyhověl alespoň zájmu o jeho patenty prostřednictvím prodeje licenčních práv. Na konci 20. let zasáhlo továrnu několik ran. První pomyslnou kapkou bylo to, že od roku 1927 se Josef Sousedík věnoval naplno politice a vedení továrny nechal na svém bratrovi Jaroslavovi. Ten uplatňoval sociální politiku, která byla zcela protichůdná od sociální politiky bratrovy. Stoupající napětí v továrně řešil propuštěním několika radikálních zaměstnanců. Stejně tak stagnovaly investice do technického zařízení podniku a ten tak přestával držet krok s neustálým vývojem, což zpomalovalo jeho výkonnost. Rozrostla se však i konkurence. Zčásti se jí staly nové továrny založené bývalými zaměstnanci, ale i velké podniky jako Škoda, ČKD či Siemens. V roce 1929 dostala továrna další ránu. Jeden z jejích největších odběratelů, firma Baťa, zrušila spolupráci. Stálo za tím odmítnutí fúze obou firem ze strany Josefa Sousedíka. V roce 1932 Josef Sousedík požádal Ministerstvo obchodu, průmyslu a živností o státní záruku a úvěr 3 840 000 Kč. Nebyl mu poskytnut a tak si musel sjednat úvěr u Moravské zemské banky. 10. února 1933 byl na továrnu soudem uvalen konkurz. Kvůli dlužným 12 000 Kč. Nepomohlo ani to, že továrna měla u svých zákazníků pohledávky 1 400 000 Kč. Finanční situace se i nadále zhoršovala. V roce 1934 však přišel s nabídkou pomoci baron Ringhoffer. Ta měla spočívat v začlenění továrny do akciové společnosti Tatra Kopřivnice, kterou vlastnila firma Ringhoffer. Josef Sousedík nabídku přijal. Měl k tomu dva důvody – vyřešení ekonomických problémů, ale také nový nápad – zaměřit se na dopravu a elektromobilitu. Baron Ringhoffer zachoval i po začlenění továrny do své její název Elektrotechnická továrna Josef Sousedík, Vsetín – Morava a Josefa Sousedíka ustanovil jejím ředitelem. Ten se však zabýval zejména vynálezy. V letech 1934–36 vyvíjel trolejbusové motory. Na počátku roku 1936 ukázal světu svůj největší vynález – hybridní elektro-mechanický pohon drážního vozu Slovenská strela. V roce 1937 byla továrna převedena na akciovou společnost se sídlem v Praze a přejmenována na Elektrotechnickou továrnu Josef Sousedík a. s. S příchodem nového technického ředitele přišly i neshody a tak

Josef Sousedík měl už v druhé polovině 20. let nemálo nabídek pro odchod do zahraničí. Zájem o něj měli Angličané, Američané i Němci. A že nešlo o ledajaké nabídky. Američané mu nabízeli post ředitele General Motors, Angličané dokonce funkci vedoucího ředitele patentového úřadu. Jak uvádí Jabůrková (1996) vše odmítal slovy: „Pánové,

155

156



byl nakonec Josef Sousedík v roce 1939 odvolán z funkce ředitele a přidělen do vývojového střediska v Praze. Neshody však nebyly jediným popudem pro jeho přesun do Brna. Několik měsíců po obsazení Československa Němci a ustanovení Protektorátu svolal Josef Sousedík zaměstnance a měl k nim vlastenecký projev. 1. prosince 1939 byl následkem toho zatčen gestapem a několik dní vězněn. Po přímluvě barona Ringhoffera byl nakonec propuštěn, ale zakázali mu vstup do továrny. Baron Ringhoffer se za něj musel přimluvit ještě jednou, když 10. července 1940 byl zatčen znovu kvůli podezření z ilegální činnosti v odboji. Nakonec byl propuštěn až 21. října. Po propuštění se vrátil do Vsetína, kde se věnoval práci ve vývojové laboratoři. V lednu 1943 svou práci pro koncern Ringhoffer ukončil.

ukázalo, měli odbojáři ve svých řadách tři zrádce. Bylo to nečekané, protože byli v odboji angažováni již od roku 1939. Jedním z nich byl řídící učitel z Karpentné ve Slezsku František Bednář, dalším pak byl strojní zámečník Zbrojovky Brno František Šmíd a Jan Dvořák, který se vydával za doktora, aby pronikl do partyzánské skupiny. Tak 15. prosince 1944 byl Josef Sousedík zatčen potřetí. Gestapo ho vylákalo pryč z domu (odevzdat lístky na benzin) a vtrhlo do vily. Dobu do jeho návratu využili k nesmyslně tvrdé prohlídce. Hledali vysílačku a zbraně. Ani jedno samozřejmě nenašli. Po Sousedíkově návratu domů ho zatkli. Vyváděli ho s dekou přes hlavu, aby nikdo nepoznal, o koho se jedná. Už v den svého zatčení byl krutě vyslýchán a mučen. O průběhu toho posledního výslechu existuje několik verzí. Nejpravděpodobnější je, že se Josef Sousedík – poté, co ve výslechové místnosti zůstal pouze s jedním gestapákem – Františkem Kopřivou (alias Franzem Kernerem), pokusil o útěk skokem z okna a Franz Kerner ho několika výstřely zastřelil. Jeho tělo nechalo gestapo až 2. ledna 1945 zpopelnit. Urna měla být dopravena do Terezína a spolu se stovkami dalších popel vysypán do Ohře, ale zda tak opravdu bylo učiněno, není známo. Urna se totiž už nikdy nenašla.

Podezření gestapa o zapojení Josefa Sousedíka do odboje už v roce 1940 nebyla planá. Odboje se opravdu aktivně účastnil již od počátku. Dokonce už v roce 1939 vznikla ve Vsetíně odbojová skupina Obrana národa. Josef Sousedík vsacký odboj podporoval finančně, materiálně, ale také se sám zúčastňoval některých nebezpečných akcí. Na začátku své odbojové činnosti dokonce ukrýval ve svém domě zbraně a vysílací stanici. Jeho činnost vynálezce mu dávala určitou výhodu – hodně cestoval. A právě tyto cesty využíval k plnění tajných zpravodajských úkolů. Další z výhod výzkumu byly testovací jízdy. Během nich přepravoval potraviny a zbraně pro partyzány. Odbojová skupina Josefa Sousedíka spolupracovala s partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova a s odbojovou skupinou Pro vlast. Dodávala jim situační zprávy, ale také je podporovala hmotně. Spolupráce byla oboustranná, na oplátku získali rozhlasový styk se Svobodovou armádou v Rusku. V roce 1944 se Sousedíkova odbojová skupina spojila s parašutistickou skupinou Clay-Eva. To jim zajistilo spojení s Londýnem. Josef Sousedík tak kupříkladu vyjednal shoz zbraní z Anglie pro chystané povstání. Ten byl několikrát přichystán, ale nakonec se neuskutečnil. Josef Sousedík byl velkou postavou odboje na Valašsku. K němu se sbíhaly všechny nitky rozsáhlého vsackého odboje. Ve své lidi věřil a měl neochvějnou důvěru v jejich spolehlivost. To se mu nakonec stalo osudným. Jak se později

Vraťme se ale k Sousedíkově vynálezu, který propojil Česko a Slovensko. A to doslova. Díky objevu elektro-mechanického přenosu výkonu užitého u rychlého osobního kolejového vozu Slovenská strela. Slovenská strela jezdila pravidelně v letech 1936–39 mezi Prahou a Bratislavou. Měla označení M 290.0 a její první jízda se uskutečnila 13. července 1936. Kohutka, Košťál (2013) uvádějí říkanku, kterou nalezli v dětské knížce vydané po 2. sv. válce: Slovenská strela Praha-Bratislava, zas přijde ke cti její stará sláva, vždyť naše země v jednu spojovala. Mihla se očím opravdu jak střela, bez páry, kouře k svému cíli spěla a oddechla si jen nepatrně tam pod Špilberkem v starobylém Brně.

157

158



Slovenská strela byla višňově červená a střechu měla v barvě starého zlata. Byla přidělena do bratislavského depa, proto byly nápisy na ní ve slovenštině. Vozy Slovenské strely nebyly nikdy vyráběny sériově. Vyrobeny byly pouze dva prototypy, které dostaly označení M 290.001 a M 290.002. Na rovině dokázala zrychlit z klidu na 130 km/h za 3 minuty na dráze pouhé 4,4 km. Z rychlosti 105 km/h při středně velkém klesání dokázala zastavit (s použitím rychlobrzdy) za 25 sekund na dráze 400 m. Jak ukazuje jízdní řád 1936–37 ujela Slovenská strela trasu 397 km z Bratislavy do Prahy za 4 hodiny 52 minut (z Prahy do Bratislavy byla o minutu rychlejší). V jízdním řádu 1937–38 už na tuto trasu potřebovala jen 4 hodiny 21 minut (resp. 4 hodiny 20 minut).

v roce 1953 a převezen do Vagónky Studénka, kde ho na odstavné koleji ničili vandalové a na počátku 60. let kompletně vyhořel. Vůz M 290.002 sloužil až do roku 1960 jako ministerská záloha a poté předán do podnikového muzea Tatry Kopřivnice. Jedna polovina vozu byla osazena dochovanými sedadly (nově čalouněnými), ve druhé polovině vozu (nekuřáckém oddílu) byly instalovány panely dokumentující železniční výrobu v Kopřivnici. V letech 1974 a 1993 byly zrenovovány i vnější nátěry vozu. 1. července 2010 byla Slovenská strela prohlášena za národní kulturní památku.

Dne 30. června 1936 se uskutečnila veřejná zkušební jízda za účasti zástupců politické a hospodářské moci, jako byli zástupci ministerstva železnic Koller a Křižík, prezident ČSD v Bratislavě, prezident Zemědělské rady moravskoslezské, primátor Bratislavy, zástupci obchodních komor z Prahy, Bratislavy i Brna, baron Ringhoffer. Veřejnou zkušební jízdu si nenechali ujít samozřejmě ani šéfkonstruktér Slovenské strely Hans Ledwinka a autor jejího pohonu Josef Sousedík. Nutností byla samozřejmě i přítomnost novinářů. V následném běžném provozu ji nejčastěji využívali lidé cestující z Prahy a to až do Bratislavy. Slovenská strela byla prvním místenkovým vlakem Československých drah. Zájem byl velký, v některých dnech museli být zájemci o místenku odmítnuti kvůli plnému obsazení. Slovenská strela jezdila pouze 6 dní v týdnu od pondělí do soboty. Oba vozy (M 290.001 i M 290.002) se v jízdách střídaly po dnech. Skládaly se ze dvou oddílů druhé třídy – kuřáckého a nekuřáckého. Vůz měl i vlastní bufet. Nastupovalo se přes stanoviště strojvedoucího. Zde byla i toaleta a topná jednotka pro ohřev vody sloužící k vytápění vlaku. Větrání pak zajišťoval střešní ventilační kanál. Po válce přestala Slovenská strela sloužit pravidelné přepravě cestujících a začala se používat pro dopravu vládních delegací. Fungovala kupříkladu jako kurýrní vlak z Prahy do Norimberku v průběhu Norimberského procesu. Vůz M 290.001 byl vyřazen z provozu

159

Ač se komunistický režim pokoušel osobnost Josefa Sousedíka vymazat z historie, přece jen nebyl zapomenut. Je pravdou, že tři monografie, které mu jsou věnovány, vyšly až v 90. letech a později, ale povědomost o této pozoruhodné osobnosti Valašska se nadále rozvíjí tak, jako se pozvolna rozvíjí bibliografie o něm.

LITERATURA _ JABŮRKOVÁ, Hana. Josef Sousedík: vynálezce: podnikatel: vsetínský starosta: vlastenec: 1894–1944. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum Vsetín, 1996. _ KOHUTKA, Jiří a Josef KOŠŤÁL. Josef Sousedík: (ne)zapomenutý vynálezce, továrník, politik a vlastenec: říkali mu Edison z Moravy. Praha: J. Kohutka, 2013, 248 s. ISBN 978-80-260-3642-5. _ Slovenská strela: Josef Sousedík. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko ve Vsetíně, 2011, 20 s. ISBN 978-80-260-0281-9. 90 let elektrotechniky ve Vsetíně (1919–2009). Vsetínské noviny 23. 10. 2009, č. 19, s. 4. _ EFMERTOVÁ, Marcela. Josef Sousedík. Energetika. 1998, roč. 48, č. 10, s. 621.3. _ GREGUŠOVÁ, Dominika. Vynálezce Josef Sousedík: moravský Edison: deník ne(známých) moravských osobností. Olomoucký deník. 28. 5. 2013, č. 123, s. 12. _ JABŮRKOVÁ, Hana. Josef Sousedík – vynálezce, podnikatel, vsetínský starosta, vlastenec. Zpravodaj Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně. 1996, s. 84. _ Josef Sousedík. 100+1. 2003, roč. 40, č. 7, s. 42. _ Josef Sousedík. Elektrotechnický magazín – ETM. 1996, roč. 6, č. 12, s. 28–30. _ Josef Sousedík. Vsetínské noviny. 1994, č. 19 (22. 11. 1994), s. 3. _ KOŠŤÁL, Josef. Edison z Moravy. Živá Historie. 2014, 1-2, s. 42-43. _ Město Vsetín a knihovna zvou na křest knihy o Josefu Sousedíkovi. Vsetínské noviny. 7. 6. 2013, č. 11, s. 8. _ Moravský Edison: Z publikací o J. Sousedíkovi vybral -MIKA-. Vsetínské noviny. 21. 5. 2004, č. 10, s. 6. _ NEUMANN, Miroslav. Tři cesty k smrti. Týdeník Kroměřížska. 1996, č. 4, s. 5. _ NOVOTNÝ, Vladimír. 90 let elektrotechniky ve Vsetíně (1919–2009). Valašsk : vlastivědná revue. 2009, č. 23, s. 12–13. _ OTAVA, B. Josef Sousedík, valašský selfmademan. Technický magazín. 1991, č. 6, s. 48–51. _ PROCHÁZKOVÁ, Petra. Příběh továrníka a starosty, kterého zastřelilo gestapo. Mladá fronta Dnes – Zlínský Dnes. 9. 5. 2014, roč. 25, č. 107, B3.

160

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _


ROKYTOVÁ, Jana. Významné osobnosti našeho města: Josef Sousedík. Zpravodaj města Vsetína. 1998, č. 4, s. 10–11. SOUSEDÍK, Tomáš. Moje Valašsko a moje maminka. Valašsko: vlastivědná revue. 2011, roč. 14, č. 26, s. 40. SOUSEDÍKOVÁ, Danuše. Slovenská strela – vynález vsetínského technika. Valašsko: vlastivědná revue. 2001/2, s. 41. Sousedíkův elektromobil znovu ožívá. Vsetínské noviny. 15. 3. 2013, č. 5, s. 3. Starosta Sousedík zastřelen při výslechu před 50 lety. Region Valašsko. 1994, č. 46 (16. 11. 1994), s. 3. STEJSKALOVÁ, Hana. Trumfl valašský Edison i Pendolino? History revue. 2012, č. 11, s. 28. ŠIMEK, Robert. Edison z Valašska. Profit. 4. 7. 2005, roč. 16, 27–28, s. 70–71. ŠIMEK, Robert. Josef Sousedík Edison od Bečvy. Nový profit. 21. 11. 2011, roč. 22, č. 47, s. 46–49. TRÁVNÍČEK, Michal. Proč nevíme, že jsme měli osobnost, jako byl Sousedík? Mladá fronta Dnes - Zlínský Dnes. 27. 6. 2013, roč. 24, č. 149, B3. VALÍČEK, J. Pánové, já jsem Čechoslovák. Podřevnicko: Kronika okresu Zlín. 1996, roč. 5, č. 3, s. 14–15. VESELÝ, Lumír. Josef Sousedík, moravský Edison. ZVUK. 1996, jaro, s. 4. VESELÝ, Lumír. Památce Josefa Sousedíka (18. 12. 1894–15. 12. 1944). Valašsko: vlastivědná revue. 4. 12. 2004, č. 13, s. 43. Vsetín chce opět řád pro Josefa Sousedíka. Vsetínské noviny. 9. 5. 2014, č. 9, s. 3. Vsetínský rodák navržen na Řád T. G. Masaryka. Právo. 25. 7. 2005, roč. 15, č. 172, s. 14. Vynálezy s českým rodokmenem: průmyslníci pod lupou. Technik. 2009, roč. 17, č. 12, s. 52. Kapitoly v knize

_ MYNAŘÍK, Florián. Z projevu člena předsednictva OV SPB Vsetín Floriána Mynaříka při oslavách stých narozenin Josefa Sousedíka v r. 1994. In PÁLENÍČKOVÁ, Božena. Z rozkazu svědomí. Vizovice: Lípa, 1997, s. 295–296. _ SOUSEDÍK, Josef. Žil jsem bohatý život... In PÁLENÍČKOVÁ, Božena. Z rozkazu svědomí. Vizovice: Lípa, 1997, s. 267-285. _ SOUSEDÍKOVÁ, Danuše. Ze zápisů Danuše Sousedíkové, dcery Josefa Sousedíka. InPÁLENÍČKOVÁ, Božena. Z rozkazu svědomí. Vizovice: Lípa, 1997, s. 291–295. _ SOUSEDÍKOVÁ, Zdenka. Ze zápisů paní Zdenky Sousedíkové, manželky Josefa Sousedíka. In PÁLENÍČKOVÁ, Božena. Z rozkazu svědomí. Vizovice: Lípa, 1997, s. 186-290. Webové stránky _ Josef Sousedík, člověk, jehož jméno mělo být navždy vymazáno z dějin české vědy a techniky. Technický týdeník [online]. Praha: SpringerMedia, 2006 [cit. 2014-07-28]. Dostupné z: http://www.technickytydenik.cz/rubriky/archiv/ josef-sousedik-clovek-jehoz-jmeno-melo-byt-navzdy-vymazano-z-dejin-ceske-vedy-a-techniky_18641.html _ SOUSEDÍK Josef. In: Beskydy - Valašsko [online]. 1998-2014, 23.03.2011 [cit. 2014-07-28]. Dostupné z: http://beskydy-valassko.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=53668 _ Josef Sousedík. In: Elektrika.cz [online]. 21.11.2000 [cit. 2014-09-15]. Dostupné z: http://elektrika.cz/data/clanky/ stnm001120 _ Josef Sousedík. In: Encyklopedie dějin města Brna [online]. 2004, 24. 5. 2014 [cit. 2014-07-28]. Dostupné z: _ http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=21421 _ Josef Sousedík. In: Masarykova veřejná knihovna Vsetín [online]. 2008-14, 22.08.13 [cit. 2014-07-28]. Dostupné z: _ http://www.mvk.cz/knihovna/vsetin/regionalni-osobnosti-10012/?componentID=10086&letter=S _ Josef Sousedík. In: Vsetín: oficiální web města [online]. 3. 2. 2007 [cit. 2014-07-28]. Dostupné z: http://www.vsetin. eu/josef-sousedik/d-474172 _ Josef Sousedík: vynálezce, podnikatel, politik a vlastenec. Elektro [online]. 2007, č. 3, s. 108-109 [cit. 2014-09-15]. _ Dostupné z: http://www.odbornecasopisy.cz/download/elektro/2007/el0307108.pdf _ DOLANSKÝ, Radomír. Josef Sousedík – zapomenutý vynálezce a vlastenec ze Vsetína. In: Blog.iDNES.cz [online]. _ 1999-2014 [cit. 2014-07-28]. Dostupné z: http://dolansky.blog.idnes.cz/c/177471/Josef-Sousedik-zapomenutyvynalezce-a-vlastenec-ze-Vsetina.html _ ŠIMEK, Robert. Josef Sousedík: Edison od Bečvy. E15.cz / Ekonomika, byznys, finance [online]. 2014 [cit. 2014-07-28]. Dostupné z: http://euro.e15.cz/profit/josef-sousedik-edison-od-becvy-861561 Akademické práce _ KOPEČKOVÁ, Veronika. Osobnost Josefa Sousedíka (1894 – 1944). Brno, 2012. Dostupné z: http://is.muni.cz/ th/264085/ff_m/Osobnost_Josefa_Sousedika__1894_-_1944_.pdf. Diplomová práce. Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce PhDr. Vladimír Černý, Ph.D.


Abstrakt: Na Slovensku nemalo šľachtenie ruží takmer žiadne tradície. Jedným z prvých šľachtiteľov bol Rudolf Geschwind (1829–1910). Výsledky jeho práce ocenili až nasledujúce generácie a viac v zahraničí ako doma. Vytvoriť mozaiku života svetovo uznávaného šľachtiteľa ruží Rudolfa Geschwinda z roztrúsených a rôznorodých dokumentov. Poznatky o ružiach publikoval v rôznej záhradníckej tlači v rokoch 1880–1910. Vydal niekoľko publikácii, ktoré väčšinou napísal v Krupine v nemeckom jazyku. Ruža patrí k najstarším kultúrnym rastlinám a človek si k nej vybudoval zvláštny obdivný postoj a urobil z nej kráľovnú kvetín. Ruže sa pestovali dávno pred naším letopočtom v Číne, v Indii a v Japonsku. Do Európy sa dostali v 7. a 8. storočí nášho letopočtu a k ich cieľavedomému šľachteniu došlo v 19. storočí. Na Slovensku nemalo šľachtenie ruží takmer žiadne tradície. Jedným z prvých šľachtiteľov bol Rudolf Geschwind. Výsledky jeho práce ocenili až nasledujúce generácie a viac v zahraničí ako doma. Vytvoriť mozaiku života svetovo uznávaného šľachtiteľa ruží Rudolfa Geschwinda z roztrúsených a rôznorodých dokumentov nebolo jednoduché. Jeho životná púť je málo známa a vyskytujú sa mnohé nepresnosti. Rudolf Geschwind bol nemeckého pôvodu, narodil sa v Čechách a väčšiu časť života prežil na území Slovenska vo vtedajšom Rakúsko-Uhorsku a tak si ho prisvojujú Česi, Nemci, Maďari, Rakúšania aj Slováci. Dátum jeho narodenia nie je jednoznačný. Za smerodatný považujeme 21. august 1829, ktorý si on sám uvádza v nemecky písanom denníku. V matrike narodených a krstených je uvedený 23. august 1829. V literatúre sa stretneme aj s inými dátumami. Narodil sa v obci Hředle, v okrese Rakovník. Za jeho rodisko boli označované tiež Teplice, kde jeho otec Andrej Geschwind pôsobil ako hostinský. V Tepliciach vyrastal a tamojšia príroda mu učarovala. Už v mladom veku sa z neho stal lesník a nadchli ho aj ruže, ktoré boli ozdobou kúpeľných parkov Teplíc.

161

RUDOLF GESCHWIND, šľachtiteľ ruží a lesmajster mesta Krupina Elena Matisková, Krajská knižnica Ľudovíta Štúra vo Zvolene

162



Ako 16ročný sa začal zaoberať teoretickým i praktickým šľachtením stromov a kríkov. Sám o tom napísal: „Od r. 1845 som sa intenzívne zaoberal tak teoreticky ako aj prakticky štúdiom oplodňovania rastlín a želanie preniesť všetky moje pokusy do lesníctva bolo odvtedy myšlienkou, ktorá ma neustále zamestnávala“. (Greguss 2010, s. 92). Rodina mala pravdepodobne veľmi pozitívny vzťah k lesom, pretože aj dvaja bratia Ondrej a Július sa stali lesníkmi.

zvláštnosť, kvôli ktorej sem putovali obdivovatelia ruží z celého okolia. Popínavá ruža Felicité et Perpétue obopínala skoro polovicu horárne – bolo to hotové more kvetov. Okoloidúci sa zastavovali a mnohí sem prišli práve preto, aby si tento ružový div mohli zblízka poobzerať. A tak mi veľmi ťažko padlo, keď som musel opustiť svoj „ružový raj“, ako som polesie Brod nazýval“. (Glváč, 1998, s.14) Odchod z Brodu súvisel pravdepodobne s vtedajšími politickými pomermi v období rakúsko-pruskej vojny, po ktorej Rakúsko pristúpilo na autonómny systém. V roku 1867 bola v Uhorsku obnovená ústava a zákonodarstvo z roku 1848, takže vznikli vlastne dva ústavné štáty, spojené s menom rakúsko-uhorského mocnárstva.

Jeho snahou bolo získať čo najviac teoretických vedomostí. V školskom roku 1847–48 začal študovať na Polytechnickom inštitúte v Prahe. Ešte v tom istom študijnom roku prestúpil na Banícku a lesnícku akadémiu do Banskej Štiavnice. Už počas štúdia pracoval na viacerých miestach v obvode Banskoštiavnického riaditeľstva baní, lesov a majetkov ako lesník. Štúdium ukončil v roku 1852 a dostal sa do služieb Hlavného komorskogrófskeho úradu v Banskej Štiavnici. Pracoval v Pukanci, na riaditeľstve v Žarnovici a v horárni na polesí Brod. Okrem lesníctva sa naďalej venoval pestovaniu a šľachteniu ruží. Časté sťahovanie mu spôsobilo nemálo starostí, no odhliadnuc od nich na každom svojom pôsobisku založil ružovú záhradu. V máji roku 1857 sa oženil s Máriou rod. Läglerovou, a to v meste svojej mladosti, v česko-nemeckých Tepliciach. Zároveň sa mu podarilo získať zamestnanie vo Fonde v Južnom Tirolsku. Manželka zostala v Žarnovici a tu sa v roku 1858 narodil starší syn Rudolf, preto R. Geschwind požiadal banskoštiavnické riaditeľstvo lesov o miesto lesníka. Získal funkciu lesníka 1. triedy. Aj druhý syn Leopold sa narodil v Brode a to v roku 1861. V tomto období sa R. Geschwind venoval hybridizácii drevín a publikoval prvé odborné práce. V diele Die Hybridation der Forstgehölze (Hybridizácia lesných drevín) predložil komplexnú koncepciu šľachtenia lesných drevín pomocou hybridizácie. Jeho pokrokové myšlienky predstihli dobu a musel sa ich vzdať. O to intenzívnejšie sa začal venovať šľachteniu ruží. Na polesie Brod spomína takto: „Šľachtenie som robil na erárnom pozemku vo výmere niekoľkých jochov. Na tomto pozemku som mal stovky ruží. Bola tu aj jedna

Z Brodu odišiel Geschwind najprv do Teplíc. Potom pôsobil na niekoľkých miestach – v Alpách, v Trente, v Mesolombardii, v Tirolsku, býval na zámku Predjarná. Na nových miestach sa venoval pozorovaniu ruží. Zaujali ho ruže južného Tirolska. Koncom vegetačného obdobia zbieral zrelé plody čajových a noisetových ruží na vysokých ružových kroch. Okrem semien uchovával z obdobia kvitnutia ruží peľ, konzervovaný v pukoch ruží na výhonkoch, prechovávaných vo vode. Takto konzervované peľové zrná použil po ôsmich dňoch na umelé opelenie. Šľachtiteľské postupy podrobne rozoberá vo svojich dielach. V roku 1869 odišiel na ďalšie pôsobisko do Vučka v Zakarpatskej Ukrajine, ale aj toto miesto opustil veľmi skoro a odišiel pracovať na Lesnú správu v Litoměřiciach. Či priniesla táto, na vtedajšiu dobu nevídaná cestovateľská púť po Rakúsko-Uhorsku obohatenie alebo bola len bezvýznamným obdobím v jeho šľachtiteľskej práci sa tvrdenia, v doteraz známej literatúre o Rudolfovi Geschwindovi, rozchádzajú. V roku 1871 sa uvoľnilo miesto lesmajstra v Krupine a uchádzal sa oň aj Rudolf Geschwind. Mesto Krupina bohaté na lesy sa nachádza neďaleko Banskej Štiavnice. Rozprestiera sa na pomedzí Štiavnických vrchov a Kru pinskej planiny v údolí rieky Krupinica. Patrí medzi najstaršie

163

164



mestá na Slovensku. Mestské privilégiá jej boli udelené už v roku 1244. Uhorskí králi oceňovali najmä úsilie obyvateľov úspešne brániť banské mestá na strednom Slovensku pred vojenskými ťaženiami osmanských Turkov. Medzi najvýznamnejšie historické pamiatky mesta dodnes patrí Vartovka. Významný polyhistor Matej Bel vo svojich Notíciách z roku 1736 o Krupine napísal: „Poloha je nádherná uprostred viničných kopcov... Neviem, či v celom Uhorsku nájdeš miesto obdarené väčšou úrodou, pestrosťou alebo lepšou chuťou, každý druh stromov sa tu v hojnosti vyskytuje. Rozprestierajú sa sady, úrodné polia. Obyvatelia mesta využívajú obojakú úrodu, vinič i poľné plodiny.“ (Lukáč, 2006, s.1). Mestské zastupiteľstvo zvolilo Rudolfa Geschwinda do funkcie 4. júla 1872. Nový lesmajster pricestoval do mesta a 3. septembra pracovné miesto zápisnične prevzal. Nadaný lesník funkciu neprijal náhodne. Bol už pätnásť rokov ženatý, synovia v tom čase mali už 14 a 11 rokov, mal rozpracované mnohé práce v oblasti šľachtenia, mal úzke kontakty s pedagógmi Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici, bol odborníkom na slovenské lesy a poznal návyky obyvateľov, kde pôsobil. Vedel s nimi komunikovať a predpokladáme, že to boli hlavné dôvody, prečo sa rozhodol prijať túto funkciu.

dza v správe Mestského úradu v Krupine. Podľa ich farebného vyhotovenia rozoznať precíznu prácu zručného kresliča. Prácu lesmajstra ocenilo aj mesto Krupina, keď Rudolfovi Geschwindovi udelilo zlatú medailu a istým vyznamenaním je aj to, že funkciu lesmajstra po otcovi prevzal jeho syn Leopold. Dôležitosť mestských lesov vyjadroval tiež plat lesmajstra, ktorý bol tretí najvyšší za platom mešťanostu alebo policajného kapitána. Podľa štatútu mesta z roku 1898 mal krupinský mešťanosta 1100, mestský kapitán 850 a „horársky“ 800 korún ročný plat.

Čakalo ho mnoho práce. Mesto malo vo svojom vlastníctve vyše 4000 hektárov lesa. Výdavky mesta boli kryté najmä z príjmov lesného hospodárstva. Hneď po príchode do Krupiny prikročil k vypracovaniu nových lesných plánov. K dispozícii boli len staré už nevyhovujúce plány a lesné mapy. Obsahom plánov bola správa lesov, rozsah ťažby dreva a zalesňovanie planín. Sám meral, mapoval a hodnotil lesný oddiel za oddielom. Túto náročnú prácu ukončil až v roku 1895. Všetky lesy mesta rozdelil na dve triedy, do siedmych ťažobných úsekov a tie ďalej rozdelil na 35 lesných oddielov. V mapovej časti plánov veľmi presne zaznačil slovenské názvy častí chotárov. Plány schválilo v roku 1896 Centrálne lesné riaditeľstvo štátnych lesov bez pripomienok. Tieto plány slúžili takmer 50 rokov. Na mapách sú zachované signácie Geschvvind Rezsó MP (manu propria - vlastnou rukou). Časť máp sa nachá-

Ako vidno úlohu starostlivosti o lesy R. Geschwind splnil a postaral sa i o zalesňovanie holín a tak zabezpečil obnovu lesa podľa moderných poznatkov lesnej starostlivosti. Každoročne objednával z Liptovského hrádku okolo 20 tisíc sadeníc stromčekov. Nebolo jednoduché vysádzať sadenice na neprístupných miestach. Nosili ich ženy v košoch na chrbte a na určených miestach vysádzali. Krupinské ženy, tak ako inde, boli zvyknuté na nosenie ťažkých bremien, čo platilo najmä pre ženy z lazov. Mesto mu za túto prácu udelilo pochvalu. Pod vedením R. Geschwinda a podľa jeho plánov bol v roku 1899 v Krupine na svahu nad Tepličkami dokončený Lesopark kráľovnej Alžbety, ktorý bol udržiavaný z mestských peňazí. Boli tu lesné chodníčky, miesta na odpočinok a dva tanečné parkety. Na lesopark si pamätajú ešte obyvatelia, ktorí sa narodili okolo polovice 20. storočia. Postupom času prestal plniť svoju úlohu a fakticky zanikol. Popri činnosti lesmajstra sa R. Geschwind stále intenzívne venoval šľachteniu ruží. Konečne mohol svoje šľachtence vyskúšať v odolnosti voči nepriaznivému počasiu a mrazu. Sám o tom píše: „Usadil som sa natrvalo v Krupine, získal som záhrady a v nich som zhromaždil botanické ruže z celého sveta. Vo svojej záhrade mám niekoľko tisíc semenáčov“. (Glváč 1998, s.15). Návštevníci zblízka i zďaleka obdivovali jeho záhrady, v ktorých mal asi 350 druhov a sort ruží. R. Geschwind mal tri záhrady, pred domom, za domom a záhradu na Majerskom rade s celkovou výmerou 1125 štvorco-

165

166



vých siah. O záhrade za domom môžeme uviesť jednu zaujímavosť o ktorej píše R. Geschwind v článku Z mojej záhrady z roku 1905: „Horná časť záhrady má parkovú úpravu s peknou skalkou. Toto miestečko je také rozkošné, že nebohý bankár Július Finger, ktorý mal vo Viedni rozprávkovú ružovú záhradu mi povedal, že by mi dal desaťtisíc guldenov, keby si mohol tento kúsok záhrady preniesť do Viedne“. (Glváč 1998, s.15).

snehu.“ (Glváč 1998, s.17). V roku 2000 bola zaradená do Medzinárodnej siene slávy starých ruží v Montreali, kde je len niekoľko vynikajúcich svetovo uznávaných ruží.

Rudolf Geschwind v Štiavnickom stredohorí, kde je veľký výskyt botanických ruží, intenzívne vykonával systematický prieskum. Spoznal sa s farárom, botanikom a národovcom Andrejom Kmeťom, ktorý sa zaoberal výskumom slovenskej kveteny a nadviazali spoluprácu. Geschwind si počas svojho života ani neuvedomoval, že sa významnou mierou podieľal na svetovom vývoji šľachtenia ruží. Vyšľachtil okolo 700 ruží a šľachtencov. Dodnes sú jeho ruže pestované a obdivované. Niektoré dosiahli svetovú slávu. Zásluhou Geswchwinda bol svet obohatený o klasické parkové ruže. Patria do skupiny veľkokvetých ruží. Najväčší úspech dosiahla ruža s názvom Pozdrav Tepliciam (Gruss an Teplitz) z roku 1897 zaradená k čajohybridom alebo bengálskym ružiam. Jej pôvod je vo viacerých ružiach. Do obchodu ju uviedol Peter Lambert v meste Trevír v Nemecku. Popri kráse kvetu sa oceňovala i jej odolnosť voči zime. Po dlhý čas jej udeľovali najvyššie známky kvality v najrôznejších častiach sveta. Táto ruža bola využívaná v následnom šľachtení ďalších skupín ruží. Mnohé majú rodičovský pôvod práve v tejto ruži. Peter Lambert sa o ruži vyjadril, že je to Geschwindovým pomníkom. Geschwind o ruži napísal: „čajohybrid alebo bengálhybrid z roku 1897. Ruža nespornej krásy s výzorom a vzrastom ruže Fellemberg. Možno ju označiť ako jeden z najvyšších stupňov dokonalosti. Kvitne od skorej jari do neskorej jesene, bohato a stále. Kvety sú posadené na dlhých stopkách, buď jednotlivo alebo od troch do pätnásť vo zväzku. Sú veľké mušľovitej formy, bezchybne stavané, plné, svetlošarlátovej farby, často pokryté hnedastým alebo čiernym zamatom. Sú nádherne voňavé. Na záhone prezimujú aj pod hrubšou vrstvou

Ďalšou ružou z tejto skupiny je čajohybrid z roku 1895 pod názvom Bludička (Irrlich). Geschwind o ruži napísal: „Kvet príjemne voňajúci veľký, raz jednotlivo, raz v súkvetí, dobre sa drží, je mušľovitej stavby a je viac ako poloplný. Farba žiarivej rumelky s ohnivočerveným odtieňom. Tento semenáčik výborne zniesol prezimovanie na záhone. Túto ružu možno označiť ako ohnivočervený „Papa Gontier“. (Glváč 1998, s.17). S nostalgiou možno uviesť, že zo skupiny čajohybridov veľa nezostalo. Najznámejšie sú okrem spomenutých Astra, Wenzel Geschwind, Eugen D. Marlitt. Druhú skupinu tvoria uhorské popínavé ruže. Najznámejšia z nich je ruža Spomienka na Brod (Erinnnerung an Brod). Ker má sklon k tvorbe výhonov vo forme previsov. Počas vegetačného obdobia dosahuje až dvojmetrové hrubé výhony. Veľký, plný a plochý kvet je takmer purpurovomodrý alebo fialkovomodrý často s tmavočerveným stredom. Dekoratívna veľmi pekná ruža bola v čase uvedenia do obehu jedinou ružou, ktorá sa blížila k skutočne modrej farbe. Túto ružu vlastní Europa Rosarium Sangerhausen v Nemecku. Druhou najznámejšou popínavkou v tejto skupine je ruža Gechwindov Rad (Geschwinds Orden). Ker má výhony silného vzrastu so silnými štyri až päťmetrovými ročnými prírastkami. Kvety s krátkymi stopkami vyrastajú jednotlivo alebo v malých súkvetiach. Plný kvet je stredne veľký, plocho formovaný, živej tmavoružovej alebo purpurovej farby s ostro ohraničeným bielym lemom. Ďalšou ružou popínaviek, ktorá zaujíma pozornosť, je ozdobná Mercedes z roku 1886, tmavočervená s ružovofialovým tónom. Je mimoriadne mrazuvzdorná a bohato kvitnúca v početných súkvetiach. Uhorské popínavky sú najodolnejšie ruže na dekoračné zakrývanie múrov a stien. Treťou skupinou ruží, ktorej Geschwind venoval mimoriadnu pozornosť je skupina severských ruží. Predstavovali vyvrcholenie jeho úsilia o dosiahnutie mrazuvzdorných ruží. Túto skupinu považovali

167

168



šľachtitelia za výnimočnú. Geschwind musel pri šľachrení prekonávať nemalé ťažkosti, ktoré spočívali v obstarávaní východzích pôvodných botanických ruží, ktoré sa veľmi ťažko krížia. Severské ruže prezimovali pri teplotách – 28 C. Medzi najznámejšie patria: Geschwindova severská ruža I. Až tri metre vysoký ker pôsobí robustným dojmom. Ružové kvety v počte tri až päť sú strednej veľkosti. Geschwindova severská ruža II. Ker je vysoký a dobre rozložený. Má pekné tmavozelené olistenie. Kvet je veľký žiarivý a ružovočervenej farby. Je jednou z najkrajších historických parkových ruží. Neobvykle bohato kvitne. Geschwindova najkrajšia – túto ružu veľmi dobre predstavila grófka Mária Henrieta Choteková, nasledovníčka Geschwinda: „Najžiarivejšia a najnápadnejšia v mojom rozáriu. Len ten, čo ju raz uvidel v kvete, môže si urobiť predstavu o kráse a bohatosti kvitnutia tejto ruže. Vysoká a široká svojimi výhonmi, ako obrovská smútočná ruža v poschodiach s veľkým množstvom kvetov v širokých oblúkoch skláňajúcich sa až po zem. Kožovitý pekný list slúži len ako pozadie pre ťarchu väčších sčasti vzpriamených a visiacich chumáčov stredne veľkých ružovočervených plných kvetov“. (Glváč 1998, s. 26). Hodnotenie severských ruží môžeme uzavrieť perom šľachtiteľa: „Šľachtenie severských ruží je pomalé a namáhavé. Začiatok k tomu už bol urobený. Je potrebné len uvážlivé ďalšie pestovanie a mnoho pokusov, aby sme došli k cieľu. Predovšetkým je k tomu potrebná dobrá semenná ruža (matka) a taká je len u mňa v Krupine.“ (Glváč 1998, s. 26). Ruže často pomenovával podľa miest, kdežil, podľa svojich príbuzných a niektoré niesli jeho meno. Poznatky o ružiach publikoval v rôznej záhradníckej tlači v rokoch 1880–1910. Vydal niekoľko publikácii, ktoré väčšinou napísal v Krupine v nemeckom jazyku. Medzi najznámejšie patria Ruža v zime (Die Rose im Winter), Čajová ruža a jej krížence (Die Teerose ind ihre Bastarde), Hybridizácia a opeľovanie ruží (Die Hybridation und Sämlingzucht der Rosen) a ďalšie. Priatelia šľachtiteľa v roku 1909 dali mestu návrh, aby

odkúpilo záhradu na Majerskom rade na verejný park. Mesto však s kúpou nesúhlasilo a pravdepodobne z tohto dôvodu ponúkol R. Geschwind ruže zo svojich záhrad grófke Márii Henriette Chotekovej, ktorá sa stala majiteľkou jeho pozostalosti. Ruže odkúpila, ďalej pestovala a šľachtila. Jej rozárium v Dolnej Krupej na západnom Slovensku je dodnes udržiavané. Mesto Krupina prišlo o jedinečnú možnosť stať sa metropolou Hontu, významným ružiarskym strediskom celoštátneho, ale i svetového významu. Rudolf Geschwind umrel v Krupine v dome na Boryho ulici dňa 30. augusta 1910 vo veku 81 rokov. Bol pochovaný na starom cintoríne a syn nad jeho hlavou zasadil gaštan, ktorý po sto rokoch museli spíliť z bezpečnostných dôvodov. V roku 1981 bol hrob opravený a dodaný bol nový náhrobný kameň. Postaral sa o to záhradkársky zväz v Krupine. Ruže R. Geschwinda sa do Krupiny vrátili v roku 2002 zásluhou Hontianskeho združenie turizmu, ktoré ich dalo vysadiť v záhrade Múzea Andreja Sládkoviča v Krupine. Darovalo ich Arborétum Borová hora vo Zvolene, jeden z mála pestovateľov týchto ruží. V roku 2010 bola v Krupine odhalená tabuľa z reáliami šľachtiteľa ako významné lesnícke miesto. Žijúci pamätníci ešte na začiatku 80. rokov 20. storočia spomínali na pána horárskeho. Postavou to bol zavalitý muž s impozantne zarastenou bradou, s hrubým sugestívnym a pomalým hlasom. Pamätali si najmä na jeho skromnosť a húževnatosť. Obidvaja synovia R. Gechwinda sa stali lesníkmi a aj vnuci pokračovali v tradíciách rodiny. Venovali sa však len lesníctvu. Manželka R. Geschwinda zostala v Krupine. Zomrela 21. októbra 1919 a tu je i pochovaná. Niektoré ruže sú pýchou rozárií. Hrdia sa nimi u nás na Slovensku Arborétum Borová hora vo Zvolene a Arborétum Mlyňany v Bratislave. V zahraničí u našich susedov je to Rosarium Baden (Do-belhoffpark) pri Viedni v Rakúsku a Rozárium (Rózsakert) v Budapešti – Budatétényi v Maďarsku. Dielo Rudolfa Geschwinda je v širokej verejnosti takmer neznáme a výsledky jeho práce v podobe vyšľachtených ruží nepoznané. Zachoval sa len minimálny počet vyšľachtených ruží, ale sú genofon-

169

170



dom pre pokračovanie šľachtiteľských prác súčasných i budúcich generácií. Prvé ruže vyšľachtil v polesí Brod, no najväčšiu tvorivú šľachtiteľskú časť života prežil v Krupine. Ukázal nové smery šľachtenia ruží, cestu, ktorou ruže odolávajú našej klíme, kvitnú bez južného slnka a prekonávajú našu zimu. V tejto oblasti bol geniálny a dosiahol pozoruhodné výsledky. Bol vzorom húževnatosti, vytrvalosti a nezištnej lásky k ružiam. Pracoval sám a výsledok jeho práce sa dá porovnať s výkonmi mnohých profesionálnych a dobre vybavených šľachtiteľských podnikov.

Abstrakt: Biografický příspěvek básníka, dramatika, autora mnoha významných výtvarných technik Jiřího Koláře (1914 až 2002) mapuje jeho kladenské období po roce 1925.

LITERATÚRA _ ĎURICA, Ján, 1999. Spomienka na lesmajstra. Hontianske noviny. Roč. 8, č. 17, s. 8. _ GLVÁČ, František, 1998. Rudolf Geschwind (1829–1910). In: Kráľovná kvetín od minulosti k dnešku. Bratislava: SOU polygrafické, 14–35. _ GREGUSS, Ladislav, 2010. Rudolf Geschwind – priekopník hybridizácie lesných drevín. In: Rudolf Geschwind: 1829–2009 (1910–2010): zborník z Medzinárodného sympózia Rudolf Geschwind 1829–2009 venovaného 180. výročiu narodenia Rudolfa Geschwinda konaného v Krupine a vo Zvolene 11.–12. júna 2009. Krupina: Mestský úrad, s. 91–101. _ LUKÁČ, Miroslav, ed., 2006. Osobnosti Krupiny. In: Krupina: monografia mesta. Banská Bystrica: Štúdio HARMONY, s.184–196. _ LUKÁČ, Miroslav, 2010. Rudolf Geschwind a Krupina. In: Rudolf Geschwind: 1829–2009 (1910–2010). Krupina: Mestský úrad, s. 45–67. _ KĽUČKA, Michal, 1973. Veľký šľachtiteľ z Krupiny. Vpred. Roč. 14, č. 51–52, s. 5.

V dubnu roku 1925 podali manželé František a Anna Kolářovi u Okresního soudu ve Vodňanech žádost o povolení dobrovolného rozvodu od stolu a lože. V květnu bylo jejich žádosti vyhověno a v říjnu téhož roku se oba i s dětmi stěhují z Protivína, kde do té doby bydleli, do Kladna. František Kolář měl v Protivíně pekařskou živnost. Od změny působiště si zřejmě sliboval, že v průmyslovém Kladně, které se po poválečném útlumu důlní a hutní výroby začalo v polovině 20. let opět rozvíjet, najde jako pekař více příležitosti k práci. Jejich prvním kladenským útočištěm se stala čtvrť Nové Kladno s dnes již neexistujícími ulicemi označenými římskými číslicemi. Nastěhovali se do nového dvoupodlažního domu čp. 906, který stál v VI. ulici. Zde, pravděpodobně v pronajatém bytě o dvou pokojích, bydleli František a Anna Kolářovi se svými čtyřmi dětmi – dcerou Zdenkou, dvojčaty Marií a Jiřím a synem Aloisem – necelé dva roky. Jiřímu bylo v té době jedenáct let. Narodil se v Protivíně 24. září 1914, tam také ukončil obecnou školu a hned po přestěhování, v říjnu 1925, nastoupil do prvního ročníku I. měšťanské školy pro chlapce na Kladně. Jeho otci se asi nedařilo tak, jak si představoval, a proto ani Kolářovy vlastní vzpomínky na první kladenská léta nejsou nijak radostné: „Zde otec našel práci a vedlo se nám tak, že jsme se stěhovali z bytu do bytu; jednou dvě místnosti, potom jedna podkrovní místnost v Újezdě pod Kladnem. Tam ten nejšerednější život v mých vzpomínkách: naprostý nedostatek všeho, sebevražedné pokusy matky, její nemoc, rozchod s otcem.“ V Újezdě pod Kladnem bydleli Kolářovi od dubna 1927 do října 1928. Bylo to v v domě čp. 74 v Čechově ulici, kterou bychom dnes, podobně jako ty na Novém Kladně, už také nenašli – v 60. letech 20. století musela obec Újezd ustoupit rozšiřujícím se hutím. Otec tu s nimi nežil dlouho. V květnu 1927 se ubytoval

171

Mléčnou drahou dolů a hutí Kladenské období básníka a výtvarníka Jiřího Koláře Jiří Mika, Středočeská vědecká knihovna v Kladně

172



v kladenském hotelu Sparta a pak odešel do Dubí u Kladna. Matka s dětmi se přestěhovala zpátky do Kladna, tentokrát do ulice Tuchoraz I, která vedla údolím mezi čtvrtí dělnických domků zvanou Podprůhon a návrším, na němž stál důl Engerth. Tady se začal Jiří Kolář po ukončení měšťanské školy v roce 1928 učit truhlářem. Mistrem mu byl nejprve jeho soused František Křišťan a později Bedřich Trojan, který měl dílnu s prodejnou nábytku na hlavní kladenské ulici, Masarykově třídě.

vztahy v rodině. Na začátku roku 1933 se k matce zřejmě nakrátko vrátil otec, ale v dubnu téhož roku se odstěhoval z Kladna do Pochvalova na Rakovnicku. Matka byla nemocná, bratr Alois byl v učení a sestry se snažily zajistit živobytí. V roce 1936 Kolářova matka zemřela. Sestra Marie – Kolářovo dvojče – se provdala, později rozvedla a Jiří Kolář se stal opatrovníkem její dcery Anděly. Z různých pramenů vysvítá, že v nevelkém bytě v Rašínově ulici žili ve společné domácnosti po nějakou dobu i další Kolářovi sourozenci a jejich rodinní příslušníci.

V lednu 1930 se přestěhovali do Rašínovy ulice, do domu čp. 190 poblíž kladenského náměstí, tehdy zvaného Wilsonovo. Nedaleko odtud byl také kladenský zámek, v němž v té době sídlila městská knihovna, kterou Jiří Kolář jako mladý truhlářský učeň navštěvoval a seznamoval se v ní s moderní poezií. Výtvarný teoretik Jindřich Chalupecký ve vzpomínce na Koláře uvádí, že právě tady se Kolářovi dostal do ruky český překlad knihy italského básníka a zakladatele futurismu F. T. Marinettiho Osvobozená slova. Po vyučení v roce 1932 zůstal Jiří Kolář bez práce. Sociální podmínky v Kladně byly závislé na situaci ve velkých podnicích a ta byla v důsledku hospodářské krize právě v těchto letech z celého meziválečného období vůbec nejhorší. Pokles výroby vedl k propouštění dělníků jak v Pražské železářské společnosti, která provozovala Vojtěšskou huť zaměřenou na tradiční hutní produkci, tak v Poldině huti, která vyráběla především ušlechtilé oceli využívané v automobilovém a leteckém průmyslu. Specifická byla situace na dolech. Těžba uhlí v kladenském revíru značně kolísala a prakticky po celé desetiletí od poloviny dvacátých do poloviny třicátých let byla v depresi. S tím souvisel trvalý pokles zaměstnanosti – zatímco v roce 1926 pracovalo na Kladensku asi 10 000 horníků, v roce 1936 to bylo o třetinu méně. Pro drobnou řemeslnou výrobu nejsou podobná čísla k dispozici, ale lze předpokládat, že krize měla dopad i na ni. Jiří Kolář získal stálé zaměstnání teprve v roce 1936, kdy začal pracovat v dílně družstva Včela na Wilsonově náměstí nejprve jako pomocný dělník a pak jako truhlář. Jeho osobní situaci navíc komplikovaly spletité

V polovině třicátých let se Jiří Kolář zapojil do kladenského společenského, kulturního i politického života. Po odeznění hospodářské krize vzrostla výroba v hutích i těžba v dolech, zároveň se však zvýšily ceny zboží, kdežto mzdy dělníků nadále stagnovaly. Za této situace pokračoval odpor proti vedení podniků, který Kladno zažívalo po celou první polovinu třicátých let a do něhož se výrazně zapojovala levicově orientovaná mládež. Kolář vstoupil do KSČ a prostřednictvím trampského hnutí se seznámil s jejím kladenským vedením. Byl členem Svazu přátel Sovětského svazu a funkcionářem kladenského výboru Svazu mladých, organizace založené v roce 1936 z popudu KSČ. Ve Včele se stal členem odborové organizace, tzv. Rudých odborů, a lze předpokládat, že se podílel na činnosti, s níž Včela coby největší dělnické družstvo spotřebitelů v Československu vystupovala na veřejnosti. K jejím aktivitám patřily kulturní a vzdělávací pořady, sportovní soutěže a akce pro děti. Kolář byl členem kladenského recitačního a pěveckého kroužku Anticorro, který vystupoval na kulturních večerech Včely, ale i při jiných příležitostech. Tento mládežnický, zřejmě tříčlenný agitační soubor nesl jméno proslulé značky poldovské oceli, o šíření slávy kladenských podniků však zřejmě neusiloval – v listopadu 1936 uvedl například sovětskou písní projev Klementa Gottwalda na velké hornické schůzi, jež měla demonstrovat jednotu dělnických odborů proti zaměstnavatelům. V průběhu 30. let se Kolář seznámil s marxistickým teoretikem a kritikem Václavem Pekárkem a s učitelem Václavem Klabíkem. Pekárek působil v Kladně nejprve jako

173

174



pedagog na pokusné Volné škole práce a po jejím zrušení v roce 1933 na různých školách na Kladensku. Počátkem 30. let redigoval studentský časopis Naše cesta a s Klabíkovou podporou zřídil i stejnojmennou edici, v níž mimo jiné vydal v nákladu 3000 výtisků první český překlad Leninova díla Materialismus a empiriokriticismus. Patřil k lidem, kterým se Kolář svěřil s vlastní literární tvorbou, a od začátku ji podporoval. V roce 1936 publikuje Pekárek v časopise Čin svou báseň Noc na Kladně. První Kolářova otištěná báseň má název Kladenská noc a vyšla v roce 1938 v revui U, kterou vydávala literární skupina Blok, jejímž členem byl také Václav Pekárek. Byť se Kolářovy básně věnované Kladnu rozrostly do podoby delšího pásma, v samotném městě zůstávaly jeho básnické počátky spíše neznámé. V roce 1938 byl Jiří Kolář redaktorem mládežnického časopisu Hej rup, který tiskla kladenská tiskárna Jaroslava Šnajdra, sídlo redakce však bylo v Praze. V truhlářské dílně se Kolář seznámil s dělníkem Václavem Troppem, jenž byl současně autorem sociálního románu Soudruzi. Na počátku války byli společně nasazeni na stavbu železniční vlečky v Srbech u Kladna. Když v roce 1941 vyšla v kladenském Nakladatelství mladých antologie Kladno v básních a próze, Tropp v ní byl zastoupen úryvkem ze svého rukopisu Vynálezci. Svou Noc na Kladně a další dvě básně zde uveřejnil také Václav Pekárek. Jiří Kolář však mezi téměř padesátkou autorů, kteří se v antologii představili, chybí. A to navzdory tomu, že v září téhož roku, tedy 1941, vydal svou knižní prvotinu Křestný list. Bez konkrétního výsledku zůstala také nabídka Nakladatelství mladých z ledna 1942, aby Kolář přispěl svými básněmi do sborníku ke Dnu matek.

českého surrealismu Nezval. Jisté však je, že Nezval byl tím, k němuž Kolář jako mladý autor vzhlížel, a jemu také svěřil své texty z poloviny 30. let. Experimentální próza Rudý havran a básnická skladba Nový don Quijote byly mnoho let po svém vzniku nalezeny v Nezvalově pozůstalosti. Strojopis Rudý havran označil Kolář podtitulem „román – reafora“. Jedná se o básně v próze ovlivněné různými avantgardními směry a využívající surrealistické metody automatického textu. Rukopisný cyklus Nový don Quijote je jakousi básnickou autobiografií, do níž Kolář začlenil také své kladenské pásmo, které věnoval Václavu Pekárkovi.

Stopy po Kolářově rané tvorbě je třeba hledat jinde než v prostředí proletářského Kladna, kde vznikala. Již 26. ledna 1937 si básník Vítězslav Nezval zapsal do svého deníku: „V Metru je ten surrealistický adept z Kladna...“ Nepochybně tím myslel Jiřího Koláře. Lze sice předpokládat, že Kolářovy první verše, ovlivněné surrealistickou estetikou, četl nejdříve kladenský propagátor literatury socialistického realismu Václav Pekárek a teprve poté přední představitel

V roce 1937 vystavil Jiří Kolář dvanáct koláží ve foyeru pražského avantgardního divadla E. F. Buriana a v témže roce přišel s dalším rukopisem za Františkem Halasem, který řídil v pražském nakladatelství Václav Petr edici básnických debutů První knížky. „Nechal jste se příliš svést surrealistickými manifesty,“ vyjádřil se Halas ke Kolářovým básním. Nicméně na základě další spolupráce obou mužů vzniká Kolářova básnická prvotina vydaná v edici První knížky pod již zmíněným názvem Křestný list. Sbírka obsahuje i báseň „Kladnu“, v níž jako kdyby autor přiznával ideový rozchod s městem svého mládí a předjímal rozchod fyzický: Své verše posílám na vandr pro Jinou paní… Kolář se stává členem Skupiny 42, sdružující výtvarníky a básníky v čele s teoretikem Jindřichem Chalupeckým, a díky pražským přátelům se mu podaří vyvázat se z pracovní povinnosti a po zbytek druhé světové války vypomáhá jako číšník v hostinci svého přítele Václava Pánka. Pohostinství se nacházelo v VI. ulici ve čtvrti Nové Kladno – tím jako kdyby se Kolář navracel do míst, kde své kladenské pobývání v jedenácti letech svého života začal. Po válce už jen krátce vedl organizaci Svazu české mládeže na Kladně a poté se odstěhoval do Prahy. Po roce 1945 se Jiří Kolář do Kladna ještě několikrát vrátil – doslovně, i v přeneseném slova smyslu. Osobně navštěvoval v kladenském atelieru svého přítele, malíře Karla Souč-

175

176



ka. Na Kladensko umístil děj své knihy pro děti Jeden den prázdnin, vydané v roce 1949. Nucenou vzpomínkou na Kladno byl pak jeho vlastní životopis, který napsal po svém zatčení a během vyšetřování Státní bezpečností v roce 1953. Odkazy na působení mezi kladenskými dělníky, studenty a komunisty byly nepochybně součástí jeho obranné strategie v soudním procesu, v němž byl na základě strojopisu básnické sbírky Prometheova játra obviněn z vystupování proti dělnickému zřízení a komunistické moci.

Abstrakt: Před 175 lety se rozhodl student evangelického lycea v Bratislavě Jozef Miloslav Hurban (1817–1888) využít prázdniny k poznání západních Slovanů. Z Bratislavy vyjel 2. července 1839 a přes Vídeň přijel do Brna, prochodil Českomoravskou vysočinu, navštívil Prahu a přes Hanou se po dvou měsících vrátil na Slovensko. Ve svém cestopise zaznamenal počátky národního obrození a také vznik a význam prvních veřejných knihoven na Moravě a ve východních Čechách.

Zatím posledním symbolickým návratem Jiřího Koláře do Kladna je výstava Hráno na harfu komínů – Jiří Kolář a Kladno (1925–1945), která od konce srpna do 7. října 2014 probíhá v Malé galerii Středočeské vědecké knihovny v Kladně. Připravili jsme ji ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., ke stému výročí Kolářova narození. Její elektronická verze je dostupná na webu ÚČL v sekci Literatura ke stažení. Součástí společného projektu byla také přednáška literárního historika Jakuba Říhy, která se uskutečnila v den Kolářova výročí v prostorách Středočeské vědecké knihovny, a bude jím i publikace o kladenském období Kolářova tvůrčího a osobního života. Mediální ohlas těchto akcí, mezi něž patřilo také odhalení pamětní desky Jiřího Koláře v Kladně, bude nepochybně znamenat zajímavý příspěvek do regionální bibliografie zpracovávané knihovnou.

Za poznáním západních Slovanů se vypravil před 175 lety Jozef Miloslav Hurban (1817–1888). Byl v té době studentem evangelického lycea v Bratislavě, na kterém založil v rámci národněobrozeneckých aktivit Mladé Slovensko, studentskou nadaci pro cestování do slovanských zemí. Jeho kolega v roce 1838 vyrazil do Chorvatska a Slovinska, Hurban dalším rokem na Moravu a do Čech. O svém putování napsal cestopis,1 v němž nejen zachytil poznatky z nových krajů a popsal dojmy ze setkání s moravskými a českými vlastenci, ale dovedl vystihnout, jak slovanské národy prodělávaly svůj národnostní rozmach v Rakouské říši.

Literatura _ HOLANOVÁ, Markéta. Zatčení Jiřího Koláře v roce 1953 – edice dokumentů. Česká literatura. 2013, roč. 61, č. 4, s. 560–579. _ ŘÍHA, Jakub, Jiří MIKA a Markéta JELENOVÁ. Hráno na harfu komínů: Jiří Kolář a Kladno (1925–1945). In: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.: Institute of Czech Literature AS CR [online]. Praha: Ústav pro českou literaturu [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.ucl.cas.cz/cs/publikace/literatura-ke-staeni _ Sto let kladenských železáren: příspěvek k dějinám českého železářství a k dějinám dělnického hnutí na Kladensku v letech 1854–1957. Praha: Práce, 1959, 604 s. Kroniky práce a bojů, sv. 2. _ VEJNAR, Lubomír. Zaměstnanost a mzdové poměry hornictva kladenského revíru 1919–1938. In: Z dějin dělnického hnutí na Kladensku. Praha: Orbis, 1962, s. 193–210. Prameny _ SOA v Praze – Státní okresní archiv Kladno (fond Policejní ředitelství Kladno, fond I. střední škola Kladno 1878–1953) _ SOA v Třeboni – Státní okresní archiv Strakonice (fond Okresní soud Vodňany)

Dvaadvacetiletý mladík v bílém klobouku s ranečkem cestovních věcí vyrazil brzy ráno 2. července 1839 ke skupině dostavníků, přistavených u hostince Ku zlatému slunci v Bratislavě. Do jednoho z nich nastoupil a v jeho voze byli ještě dvě slečinky, jedna paní, mlčenlivý Němec a hovorný Vídeňák, tedy šest osob. Na hranicích s Rakouskem u Devínské Nové Vsi proběhla pasová kontrola a brzy na to dostavník nahradil parní vůz. Něco takového v horním Uhersku nejezdilo a tak jej barvitě popisoval: „Parní vůz se hýbati počínal; na jednou pak se rozletěl a hřmícím rachotem co střela řítil se s námi rovinami rozkošnými [...], přeletěli jsme Dunaj mostem dlouhým nad ním rozloženým, stanuvše u samé Vídně.“2 Vídeň byla metropolí rakouské říše, ve které slovanské obyvatelstvo převažovalo a jak pravil náš cestovatel: „ve Vídni bydlí výše 80 000 Slovanů, mezi nimiž nejvíce Čechů se nachází.“3 Když ve Vídni zpr-

177

Cesta Slováka za poznáním západních Slovanů a role knihoven v národním obrození Jaromír Kubíček, Ústav bohemistiky a knihovnictví FPF Slezské univerzity v Opavě 1 HURBAN, Miloslav Josef, 1841. Cesta Slowáka ku Bratrům Slawenským na Morawě a w Čechách. W Pešti: tiskem Trattnor-Károlyiho. 112 s. – Tisk zprostředkoval Ján Kollár za spolupráce Hurbanova spolucestovatele Jána Mastiše, viz list Hurbana A. V. Šemberovi ze dne 16. 4. 1841. In: Korespondence Daniela Slobody s Jozefem Miloslavem Hurbanem. 2009. Ed. Z. Fišer. Brno, s. 489–493. 2 Citováno podle vydání HURBAN, Miloslav Josef, 1929. Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách. Ed. Adolf E. Vašek. Žilina–Košice: Nakladatelstvo slovenského východu, s. 38–39.

178

3 HURBAN, J. M., 1929, s. 44. 4 HURBAN, J. M., 1929, s. 43. 5 Severní dráha císaře Ferdinanda byla první železnicí v Rakousku. Úsek z Vídně do Brna v délce 144 km byl zahájen 7. 7. 1839. Cesta tehdy trvala 3 a půl hodiny, v roce 2014 trvá 3 hodiny a deset minut. 6 HURBAN, J. M., 1929, s. 47. 7 HURBAN, J. M., 1929, s. 50.



vu nenalezl své přátele, zašel do hostince, aby se seznámil s vídeňskými zvyky. Co jej velmi překvapilo, že „lidu bylo všude plno, ale tichost panovala jako v hrobě. Jeden se díval do svého pohára, jiný na talíř, třetí kouřil a v kotoučích dýmových na marnost světa zapomínati se zdál, čtvrtý pozoroval, pátý s hostinským cosi tajného mluvil a tak dále.“ Byl to pro něho značný rozdíl, neboť „z našich Slováků se ne jeden tomu podiví. V Uhřích jsou krčmy pravé křičmy!“4 Hurban se zdržel ve Vídni čtyři dny, aby si prohlédl památky a s přáteli rozmlouval o národních věcech. V neděli 7. července 1839 ve své cestě pokračoval, když se k němu připojil ještě přítel Ján Mastiš, který ve Vídni studoval. Oba byli pasažéry prvního vlaku Severní dráhy Ferdinandovy, který byl vypraven z Vídně až do Brna (do té doby dráha končila v Rajhradu). Z Vídně vyjeli o půl osmé a již v jedenáct dorazili do Brna.5 Mladého Hurbana nezajímaly jen slovanské otázky, ale také děvčata: „Co mi první padlo do očí, byly krásné, sličné, okrouhlo-tvárné, bystro-hledné Brňanky.“6 První cesta vedla do hospody U bílého kříže, kde sice hostinský neznal slovensky ani česky, ale jen po moravsky. Oba chasníci ochutnali dobrých jídel a při číši vína a piva hodnotili rozdíly mezi Slovankami a Němkyněmi a rozhodli se pyšnit se „krásou sester našich slavenských“.

celá poschodí a veliké síně plné strojů. Pokládal ovšem za štěstí, že se mohl potkat s vlastenci. Navštívil profesora Dominika Františka Kynského (1777–1848), v té době guberniálního překladatele. Obdivoval jeho soukromou knihovnu a výstižně ji popsal: „Zřídka kde ve veřejných, nercili soukromých knihovnách nalezne Slovan, toužící po vděčných památkách literárních z minulosti, takové potěšení [...] Veliké množství se tu nalézá spisů staročeských, veškerá téměř díla Komenského z rozličných vydání, Biblí Kralické, rukopis biblí páně ze století XIV. na pergamenu psaný atd. Plody a zjevy novější literatury česko-slovanské, obrazy a podobizny mužů slavenských – mají zde příslušná svá místa.“8

Hurban svůj cestopis často doplňuje úvahami o probíhajícím národním obrození. Z jeho myšlenek jsou např. zajímavé: „Móda odnárodňování jako móda pomalu zaniká a národ ku starým přirozeným, nezměněným a čistým obyčejům se navrací. Třídy průmyslové, obchodnické, řemeslnické, rolnické jsou zřídlem a studnicí života národně-společenského. Pokrok národnosti nechť se neměří podle hlasu a křiku novin a časopisů, ale podle pokroku tříd průmyslových, obchodnických, rolnických.“7 Hurban také na svých besedách s vlastenci musel často vysvětlovat rozdíl mezi Uhrem a Maďarem a připomínal skutečnost, že v Uhersku je značná část národa, která se počítá ke Slovanům. V Brně navštívil divadelní představení, kde se hrálo také v česko-slovenském nářečí a divadlu přikládal pro národní uvědomění velkou váhu. Žasnul nad využíváním páry v továrnách, která poháněla

179

Místem vzdělanosti byly ovšem v té době zejména kláštery. Při následné návštěvě kláštera augustiniánů v Brně obdivovali osobní knihovnu básníka a spisovatele Františka Matouše Klácela (1808– 1882), která svědčila o jeho neuhasitelné touze o vědách. Klácel byl také v té době knihovníkem a tak je provedl klášterní knihovnou, ve které mohli vidět „znamenité spisy důležité pro dějiny Slovanstva“. Hurban svou cestu měl předem naplánovanou tak, aby se setkal s vlastenci, na které získal kontakty. Tak v Brně to byli augustiniáni, kteří jej zavedli za dalšími a mezi nimi byl také farář Tomáš Zrzavý (1808–1840), který přišel z Nedvědic a doporučil mu tuto obec na Vysočině navštívit. Oba přátelé navštívili benediktiny v Rajhradě, se kterými při obědě diskutovali o rozvoji průmyslu a Hurban vysvětloval vztahy mezi Slováky a Maďary v Uhersku s přesvědčením, že „Slováci neupustí nikdy od vlády své dědičné, ale ani od jazyka otcovského“.9 Při té návštěvě si mohli prohlédnout klášterní knihovnu, která patřila k největším na Moravě a také tamní rukopis Martyrologium Odonis z 9. století s přípisky cyrilicí, který již dříve studovali v klášteře např. Josef Dobrovský nebo Pavel Josef Šafařík. V Brně se také setkal s novinářem Janem Ohéralem, který jej zavezl za benediktiny do Rajhradu, shlédli spolu náhrobek Josefa Dobrovského na brněnském hřbitově a pozval slovenské poutníky oběd.

8 HURBAN, J. M., 1929, s. 57. Kynský byl profesorem na filozofickém ústavu, patřil k horlivým vlastencům, překládal do češtiny dílo G. E. Lessinga a dalších básníků z doby osvícenství. 9 HURBAN, J. M., 1929, s. 63.

180

10 HURBAN, J. M., 1839. Z Moravy. Výňatek z denníka cestovního. Květy. Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky, 12. 9. 1839, roč. 6, č. 37, s. 295–296. 11 Jána Kollára Slávy dcera vyšla poprvé v roce 1824. Tři ročníky časopisu Hronka vycházely v Banskej Bystrici v letech 1836–1838. Girolamo Balbi byl představitelem humanistické vzdělanosti v Uhersku na počátku 16. století, jeho dílo vyšlo souborně v roce 1790. 12 HURBAN, J. M., 1839. Z Moravy. Květy, 12. 9. 1839, roč. 6, č. 37, s. 296. 13 O cestě na Karlštejn napsal zprávu samostatně, viz HURBAN, M. J., 1840. Výlet z Prahy. Květy, 19. 3. 1840, roč. 7, č. 12, s. 94–95.



Další cesta obou Slováků vedla do Letovic, kde vyhledali básníka a historika Jana Erazima Vocela (1803–1871), vychovatele u tamního hraběte, a kde se Hurban rozloučil se spolucestovatelem a putoval již sám v západní část Moravy, přes Kunštát do Nedvědice. Své dojmy z návštěvy v Kunštátu popsal v pražském časopise Květy již v roce 1839.10 Městečko mělo v té době asi tisíc obyvatel, o kterých uvedl: „Oni čtou knihy české, čtou časopisy, noviny, slovem oni se v mateřské řeči vzdělávají. Zvláštní zásluhy má o to kaplan Bednář. On sám zapůjčuje knihy [...] Knihovna jeho by mohla být vzorem mnohému vlastenci českému, moravskému, zvlášť ale slovenskému. Zde vyznati musím k hanbě našinců, že cestovav po slovenských krajích nenalezl sem tolik Slávy dcer, Hronek, Balbich, Šafaříků atd., jako zde v Moravě.“11

Jana Svatopluka Presla a zejména Karla Slavoje Amerlinga.14 Nechtěl popisovat věci, které pokládal za všeobecně známé. Zvláště obdivoval a podrobně popsal systém vzdělávání dvou až desetiletých dětí na mateřské a základní škole, jak je organizoval Amerling ve spolku Budeč. Zde se také setkal se Slováky Jozefem Božetěchem Klemensem a Františkem Belopotockým z Liptova,15 kteří u Amerlinga studovali vědy a uplatnili se jako malíři. 4. srpna vyprovodil Amerling Hurbana z Prahy, ten šel pěšky do Poděbrad a odtud pokračoval dostavníkem do Hradce Králové. Zde byl celý týden hostem u nakladatele a tiskaře Jana Hostivíta Pospíšila, s jehož synem Jaroslavem se seznámil již v Praze.16

Po krátkém putování přišel do Nedvědic, kde jej čekalo srdečné uvítání, neboť Tomáš Zrzavý dal zprávu o jeho příchodu předem. Poprvé se Hurban setkal s vesnickou obecní knihovnou. Zrzavý byl knihovníkem již v bohosloveckém semináři v Brně, a když se stal kaplanem v Nedvědicích, půjčoval své knihy a to pro zájemce i ze sousedních obcí, pořádal o knihách besedy s řemeslníky a v roce 1838 založil školní knihovnu. Uvedl, že lidé „čítají knihy, časopisy, napomáhají knihovně, jejíž počátky jsou krejcary učiněny, nyní pak již 150 knih počítá“.12 Obec si předplatila knihy od Dědictví svatojanského. Ve vybudování knihovny viděl Hurban důkaz toho, že z malých počátků veliké věci vyrůstají při pilnosti, stálosti a vytrvalosti lidské. Po odchodu Zrzavého do Brna v roce 1839 se o knihovnu staral podučitel Hamáček a obec nechala zhotovit pro knihy skříň. Pochopitelně si také prohlédl hrad Pernštejn, který stojí na nedvědickém katastru, a podrobně ho v cestopise popsal. Na západní Moravě mu trvalo týden, než prošel města a obce Velké Meziříčí, Měřín, Luka nad Jihlavou, Brtnici a dorazil do Jihlavy, kde nastoupil na dostavník a ten jej zavezl až do Prahy. V Praze setrval deset dnů, včetně třídenního výletu na Karlštejn.13 Setkal se s mnohými vlastenci, poznal domácnosti Františka Palackého,

Z Hradce vyprovodili Hurbana otec i synové Pospíšilovi a jeho další zastávka byla v Týništi nad Orlicí, kde si Hurban opět všímal vzdělávání: „Nalézá se tu také školská knihovna, pojištěná Maticí českou a Dědictvím svatého Jana. Nachází se tu také obecná štěpnice, z jejížto užitku se zakupují české knihy, nimiž se odměňuje pilnost dítek. Časopisy se čtou všecky, technologický a hospodářský časopis odebírají cechy z povinnosti.“17 Po dvou dnech se Hurban vydal opět na cesty, delší zastávka byla až v Litomyšli u Rettigů, seznámil se se spisovatelkou Magdalenou Dobromilou Rettigovou, odtud směřoval přes německé osídlení severní Moravy na Hanou. V Olomouci se nezdržel, vyhledal ovšem slovenského evangelického faráře Daniela Slobodu na Rusavě a zajel si také do Vsetína, aby navštívil evangelické kazatele Adama Škultétyho (1784–1844) a Karla Opočenského (1811–1900). To už bylo koncem srpna a tak spěchal, aby překročil pohraniční hory a vrátil se na Slovensko. V dešti a zimě došel do Laz pod Makytou, kde po tři dny se na faře léčil z prochlazení a potom již Povážím spěchal do Bratislavy, aby stihl začátek čtvrtého ročníku svého studia na evangelickém lyceu. Málokterá kniha tak zasvěceně seznamuje s poměry národního obrození v českých zemích v předbřeznové době. Hurban sledoval podíl literatury na slovanském uvědomění, odběr českých časopisů ve městech a popsal i počátky veřejných knihoven, přesto

181

14 Karel Slavoj Amerling (1807–1884), lékař a přírodovědec, založil roku 1839 v Praze vzdělávací ústav Budeč, kterým se zasloužil o popularizaci vědy. 15 Jozef Božetěch Klemens a František Belopotocký studovali v Praze malířství a pracovali v Budči. 16 Jan Jaroslav Pospíšil (1812–1839) převzal pražskou pobočku vydavatelství a byl redaktorem časopisu Květy, ve kterém Hurban uveřejnil v letech 1839–1840 dva úryvky svého cestopisu a pět zpráv o kultuře z Bratislavy. 17 HURBAN, J. M., 1929, s. 137.

182

18 ŠTROBACH, A., 1836. O vhodných ke vzdělání řemeslníků prostředcích. Časopis českého Museum, roč. 10, sv. 3/4, s. 351–356. 19 Anonym, 1838. Opětovaná prosba. Květy, 11. 10. 1838, roč. 5, č. 41, s. 328. 20 HANSGIRG, Antonín, 1840. Katalog českých knih od l. 1774 až do konce r. 1839. Praha: Jan Spurný. 10, 72 s.



se soudobá biografická literatura věnuje Hurbanovu dílu až v souvislosti s revolučním rokem 1848 a následně. S nadšením se vyjádřil o vlastenecké práci Tomáše Zrzavého v Nedvědicích včetně založení školní knihovny, která patřila mezi první veřejné knihovny na Moravě. Druhou takovou knihovnu měli v Žalkovicích, v obci podle Hurbana s největším vlasteneckým úsilím na Hané, o kterou se staral novinář Jan Ohéral, se kterým se Hurban setkal v Brně. V Žalkovicích vznikla obecní knihovna také koncem 30. let 19. století, kdy místní rolníci se pravidelně skládali na zakoupení českých knih a Ohéral získával knihy k jejímu doplňování. V souvislosti s politickou činností Jana Ohérala vyšetřovaly úřady v roce 1842 také tuto knihovnu, která obsahovala na 300 českých knih a ty si vypůjčovali zájemci i z okolních obcí. To se ovšem německým úřadům nezamlouvalo. Přerovský hejtman nechal sestavit seznam knih a ten byl zaslán až do Vídně ke zjištění, zda neobsahuje závadné knihy. Obecní knihovna v Žalkovicích patřila mezi největší a působila dlouho. Po revolučních událostech provedla policie další prohlídku knihovny v červnu 1849, rovněž zjišťovala, zda neobsahuje závadné knihy, což se ovšem nepotvrdilo.

malý peníz. Knihovny měly být zakládány s povolením zemského zřízení, neboť tomu musely podávat o své činnosti každým rokem zprávu. Oporou ke zřízení knihovny bylo nařízení českého gubernia z 15. července 1838. Byly v něm uvedeny také pokyny pro knihovnickou techniku, jako vybírání poplatků od čtenářů (4 krejcary za měsíc), půjčovní doba na čtyři týdny, oborové uspořádání knih ve skříni nebo označení knih signaturou. Knihovny měly vést dvě pamětní knihy, jednu pro zaznamenání dárců, druhou pokladní. Odbornou studii o významu knihoven a čtenářských spolků pro rozvoj vzdělání představuje také práce Jana Erazima Vocela z roku 1845 O knihovnách obecních, uveřejněná v Časopise českého Museum a doplněná o výběrovou bibliografii české literatury vhodné pro knihovny.21

V soudobém českém tisku se začaly objevovat ve třicátých letech 19. století návody k šíření vzdělanosti, v nichž byla zdůrazňována potřeba veřejných knihoven. V Časopisu českého Museum byla uveřejněna úvaha již v roce 1836, v níž autor popsal zkušenosti z Anglie při zakládání knihoven a čtenářských spolků.18 Redakce časopisu Květy vyzvala všechny buditele a především studenty, kteří se navraceli z prázdnin do Prahy, aby podávali zprávy o rozvíjejícím se literárním životě a „o čtenářských a školních bibliotékách; jsou potřebné k poznání pokroků naší vzdělanosti.“19 Užitečný návod ke zřizování veřejných obecních knihoven připojil do katalogu českých knih Antonín Hansgirg z roku 1840.20 V předmluvě uvedl, že československý lid býval nad jiné národy čtení milovnějším a čím je mládeži škola, tím jsou dospělým knihy. Poněvadž na kupování knih nezbývá, pomohou nejlépe společné knihovny, jimiž lze poskytovat lidu poučné a zábavné spisy za

183

21 VOCEL, Jan Erazim, 1845. O knihovnách obecních. Časopis českého Museum, roč. 19, sv. 3, s. 455–471.

LITERATURA _ FIŠER, Zdeněk, ed. Daniel Sloboda. Dokumenty 4. Korespondence Daniela Slobody s Jozefem Miloslavem Hurbanem. Brno: Matice moravská, 2009. 636 s. ISBN 978-80-86488-62-2 _ HANSGIRG, Antonín. Katalog českých knih od l. 1774 až do konce r. 1839. Praha: Jan Spurný, 1840. 10, 72 s. _ HURBAN, Jozef Miloslav. Cesta Slowáka ku Bratrům Slawenským na Moravě a w Čechách 1839. W Pešti: tiskem Trattner-Károlyiho, 1841. 112 s. _ HURBAN, Jozef Miloslav. Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách 1939. Žilina–Košice: Nakladateľstvo Slovenského východu, 1929. 154 s. _ HURBAN, Jozef Miloslav. Cesta Slováka k slovanským bratom na Morave a v Čechách 1839. Preložil, poznámky a vysvetlivky spracoval Josef Ambrus. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1960. 258 s. _ HURBAN, Jozef Miloslav. Jozef Miloslav Hurban : život zvoniaci činom : život a dielo v dokumentoch. Martin: Osveta, 1987. 260 s. _ Josef Miloslav Hurban. Světozor, 1870, roč. 4, č. 3, s. 17 (obr.), 22; č. 5, s. 35–36; č. 6, s. 42–43. _ KUBÍČEK, Tomáš. Proměna literárního cestopisu v době národního obrození a Hurbanova pouť Hanou. Bohemica Olomucensia, 2011, roč. 3, s. 35–41. _ SKUTIL, Jan. O literární vzájemnosti Slovenska a jižní Moravy v době obrozenské. In: Břeclav–Trnava, 1973, s. 134–139.

184



JAN HÁLA A JEHO PÔSOBENIE NA SLOVENSKU

Abstrakt: V príspevku je prezentovaný život a dielo významného českého maliara Jana Hálu, ktorý si zamiloval Važec, žil a pôsobil v ňom od roku 1923 až do svojej smrti v roku 1959. S Važcom sú spojené jeho najvýznamnejšie diela, ktoré patria k najvýznamnejším dielam slovenského výtvarného umenia 20. storočia.

vplýval aj otec jeho budúcej manželky František Chlupsa, hlavne čo sa týka národnej histórie. Počas stredoškolských štúdií sa zaoberal svojim veľkým umeleckým vzorom – Mikolášom Alešom. Raz mu spolužiak priniesol do školy knihu Babička ilustrovanú Adolfom Kašparom a o jeho životnom osude bolo rozhodnuté. Po maturite na Českom gymnáziu v Českých Budějoviciach v roku 1909 odchádza talentovaný študent do Prahy so zámerom študovať na Akadémii výtvarných umení. Po jeho príchode do Prahy ho však čakalo nemilé prekvapenie, keďže prijímacie skúšky boli už pred prázdninami, takže nastupuje na Filozofickú fakultu Karlovej univerzity študovať históriu, ale zároveň navštevuje súkromnú krajinársku maliarsku školu Ferdinanda Engelmüllera, u ktorého si upevnil maliarske základy, potvrdil sa jeho maliarsky talent a nerobilo mu potom žiadne problémy obstáť na prijímacích skúškach na Akadémii ďalší školský rok. Začínal ako študent všeobecnej školy u profesora Vlahoslava Bukovaca a potom prechádza do špeciálky Maximilána Pirnera. Pirnerova výučba vychádzala z dôkladného osvojenia si práce podľa modelu, čo však často ubíjalo individualitu študentov. Tiesnivá atmosféra školy neuspokojovala mladého študenta, čo sa prejavilo aj v jeho skicách, ktoré maľoval počas prázdnin v Blatnej (Teľatá, Výlov Podskalského rybníka, Starý Ředina a Rybár Boček – 1912, Zátišie s rakmi, Šťuka, Brat Václav, Chalupa v Skořeticiach – 1914, Zabité prasa, V chlieve, Blatenský kostol, Stará škola – 1915), ktorých maliarsky rukopis a svieži kolorit vyjadrovali odpor voči akademickým zásadám kompozičnej a tvarovej výstavby obrazu. Jeho obrazy vyjadrovali očarenie svetom vlastného detstva, témou mu boli predovšetkým Blatná, jej okolie, jarmoky, rybári a roľníci pri práci a matka. K jeho prvým dielam maľovaným počas prázdnin v Blatnej patria Scheinbarov mlyn, Blatenský potok v noci, Dvor Stockých – 1911. Tieto jeho obrazy mali úspech v rodine, u priateľov a spolužiakov, takže na ich podnet usporiadal prvú výstavu v predajni kníhkupectva V. Novotného v Blatnej. Do jeho vysnívaných životných plánov kruto zasiahla prvá svetová vojna, počas ktorej sa dostal na taliansky front a každodenné útrapy urýchlili jeho ľudské a umelecké dozrievanie. V roku 1918 končí výtvarné štúdium v Prahe. Po

Anna Kucianová, Slovenská národná knižnica Martin

V mnohých vedných odboroch vidno stopy spolupráce českých a slovenských osobností. Je to tak aj v prípade výtvarného umenia. Jedným z významných predstaviteľov pôsobiacich v oblasti maliarstva bol významný český maliar, kresliar, ilustrátor a grafik Jan Hála. Prišiel do Važca maľovať a našiel tam domov. Zaujali ho drevenice, ľudia, vrchy, hory, celkove sa jeho predstava o živote, prírode a ľuďoch vo Važci stala jeho životným a umeleckým programom. Podľa Abelovského sa Hála javí ako maliar čistého srdca, ktorý sa vrátil k čistým prameňom, kde našiel sám seba. Aj to je určite jeden z dôvodov, prečo je jeho tvorba zrozumiteľná širokému okruhu záujemcov. Jan Hála sa narodil 19. januára 1890 v Blatnej, súčasť dnešného Frymburku, v juhočeskom mestečku v okrese Český Krumlov. Narodil sa ako druhé zo šiestich detí, ktoré sa narodili jeho rodičom, matke Ružene rodenej Črnochovej a otcovi Jánovi. Jeho otec zdedil po svojich rodičoch domček a s ním aj skromnú pekársku živnosť. Matka Ružena pochádzala z neďalekých Pročevil a bola dcérou chudobného roľníckeho gruntovníka. Umelecké nadanie zdedil syn po otcovi, ktorý deťom kreslieval figúrky, ktoré si vystrihovali, aby sa mali s čím hrať. Od detstva malému Janovi učarovala literatúra, národná história a výtvarné umenie, z ktorého sa mu páčili diela Mikoláša Aleša a Josefa Mánesa. Po skončení obecnej školy odchádza mladý Hála študovať na gymnázium do Českých Budějovíc. Záujmy mladého maliara neboli v tom čase ešte definitívne vyhranené, veľa čítal, obdivoval poviedky Zikmunda Wintera. Jeho názorový svet sa formoval pôsobením spoločnosti, v ktorej žil. Bola to vidiecka maloburžoázia a ohlas v nej a u mladého Hálu nachádzali myšlienky o národnom a slovanskom vlastenectve. Podstatne na neho

185

186



skončení vojny ostáva v armáde do roku 1920 ako poručík v posádke v Písku. V roku 1922 prijal pozvanie svojho priateľa banského inžiniera Václava Kroupu a odchádza do Mostu, aby dôverne poznal skutočný život baníkov. Fáral spolu s baníkmi z bane Július II a výsledkom tohto pobytu bolo množstvo skíc a náčrtov – cca 40 olejomalieb, ktoré zachytávali život a ťažkú prácu baníkov – V bani, Raňajky v bani, Rúbanie uhlia, Baňa Július pri moste I, II – 1922. Počas druhej svetovej vojny sa však veľká časť týchto prác stratila alebo bola zničená. V roku 1922 mal viaceré výstavy v Plzni, Klatovoch, Domažliciach, Lounoch a Mělníku. Jan Hála ako maliar, ale tiež ako človek a filozof, hľadal východiská v najlepších tradíciách českého a slovenského ľudu. Často cestoval po vidieku a hľadal typy zodpovedajúce jeho predstavám a o hrdom a slobodnom človeku. 6. júl 1923 sa mu stal osudným pre jeho ďalší život. Jeho priateľ maliar Karel Hildprant ho pozval do Zlatej Bane pri Prešove na poľovačku. Keďže Hála túžil po nových námetoch, ale zápasil s finančnými problémami, s radosťou prijal priateľovo pozvanie. Netušil, že táto cesta zasiahne osudovo do celého jeho ďalšieho života, že zviaže život so slovenskou zemou, s prekrásnou podtatranskou dedinou, ktorá ho chytila za srdce tak, že zabudol na celý svet. Po mesačnom pobyte v Zlatej Bani sa pobral do Važca. Bolo to v krásny slnečný deň 1. augusta 1923, keď sa dostal do Važca, kde chcel asi mesiac maľovať, pozorovať svet okolo, ale poznal, že svet, do ktorého prišiel, je úplne niečo odlišné od sveta, ktorý poznal. Uchvátil ho kraj, Tatry, dedina, ktorá mu bola od prvého okamihu ako domov. Hála si od začiatku uvedomoval, že pochopiť Važec, znamená poznať všetko, čo dáva ľuďom skutočnú náplň ich života. Z tohto dôvodu usilovne študoval, zachytával a zbieral zvyky, rozprávky, piesne časť z nich začal v rokoch 1923–1928 aj zverejňovať v Lidových novinách. V roku 1928 nakreslil 56 perokresieb kolorovaných akvarelom ku čítanke Jozefa Středu Cestička (vyšla v Prahe) a rad ďalších učebníc a rozprávok plných poézie, ktorú čerpal z prostredia a života ľudí z Važca. Dostal mnoho objednávok na ďalšie ilustrácie, mali veľký úspech a stal sa zakladateľom slovenskej ilustračnej tvorby spolu s Ľudovítom Fullom, Karolom Ondreičkom a Martinom Benkom.

Ojedinelým ilustrátorským dielo bol jeho rozsiahly cyklus kolorovaných perokresieb ku knihe Turecká vojna. Hála, hoci žil ďaleko od kultúrnych centier, nestratil nikdy kontakt s výtvarným životom. Vystavoval na spolkových výstavách Umeleckej besedy v Bratislave, Združení juhočeských výtvarníkov v Českých Budějoviciach, v Združení českých výtvarných umelcov v Prahe a na iných miestach. Z jeho iniciatívy od roku 1926 vzniklo a pôsobilo vo Važci Tovarišstvo výtvarných umelcov Tatran, ktoré sa snažilo zachytiť krásu krajiny pod Tatrami. Na založení Tovarišstva spolupracoval s maliarmi F. Havránkom, V. Hohausom, J. Kučerom a architektom V. Jeřábkom. Hoci združenie zaniklo v roku 1929, on ostal verný tomuto programu do konca svojho života. V tomto období vzniklo množstvo jeho významných prác – napr. Priadky, Pri okienku, Zuzka Mudroňová, Starý cigáň, Starý Paľoško Čupka 1923, Tkáčka 1924, Ján Michalko, Starý Važec v zime, Voly pri voze 1925, Dojenie oviec 1929, Starký v perinách, Tanec do kruhu 1931, ale aj ďalšie práce Pastierik, Tkáčka, Uspávanka v poli 1924, Trepačky ľanu 1925, Bača 1926, Pred večerom 1928, Pod Tatrami, Drevenice 1929, Priadky 1929, Starý važecký dvor, Pohreb vo Važci, Česanie ľanu 1930 a ďalšie. Zvolil realistický prístup v krajinomaľbe a pri zobrazovaní ľudových typov – Važecká nevesta 1928, Zima vo Važci 1931, Mišo muzikant, Važecká svadba I 1931, Važecká svadba II 1935 a iné. V tomto období sa objavujú recenzie v tlači, prináša mu jeho tvorba aj spoločenské uznanie a prichádzajú aj záujemcovia o kúpu jeho obrazov. Hmotné podmienky sa zlepšili hlavne vďaka jeho literárnym aktivitám v Lidových novinách, Slovenských pohľadoch, Jese, Eláne, Svetozore, Saloone a ďalších periodikách. Od roku 1925 je členom Spolku slovenských výtvarných umelcov, od roku 1928 je členom Umeleckej besedy slovenskej, ako aj už spomenutého združenia Tatran. V roku 1926 vzniká 16 perokresieb ku knihe Adolf Heyduk Moje Slovensko (vyšla v Prahe). V roku 1927 kreslí 7 kresieb ceruzou ku knihe Boženy Němcovej Chyža pod horami a iné zo Slovenska (vyšla v Žiline). V tom istom roku kreslí 42 perokresieb ku knihe Jan Hála Zo života podtatranskej dediny (vydal O. Trávniček v Žiline, ako aj mnohé ďalšie jeho ilustrácie), 18 perokresieb ku kni-

187

188



he Jan Hála Podtatranská dedina, 12 perokresieb ku knihe Jan Porod Poklad a iné povesti z okolia Veľkej Bytče. V roku 1928 vystavuje na výstave Soudobá kultura v Brne, zúčastňuje sa Važeckou mladuchou 1928 a samostatne vystavuje v Košiciach, Bratislave, Prešove a ďalších mestách. V tomto období, v roku 1929, po zlepšení finančných podmienok, si berie za manželku priateľku z detstva, absolventku konzervatória Rinu Chlupsovú. V tomto období vzniká množstvo ďalších perokresieb 9 perokresieb ku knihe Ján Kalinčiak Z dávnych dôb, 25 perokresieb a 7 perokresieb kolorovaných akvarelom ku knihe Sidónia Sakáľová Z mesta na dedinu (obe diela boli vydané v Žiline). V roku 1930 vzniká 14 perokresieb ku knihe Martin Hranko Burko, Vrabčiak Truľko, ďalej 47 perokresieb kolorovaných akvarelom ku čítanke Karola Jelínka U nás, 32 perokresieb ku knihe Vladimíra Plicku Slovenské hrady a 28 perokresieb ku knihe Ivana Stodolu Gazda Ondrej. Veľkú ranu mu však zasadili udalosti zo 17. júla 1931, keď zhorel do tla temer celý Važec, Hálov drevený domček, ako jeden z mála, požiar ušetril. Vtedy ľahlo popolom 540 z 581 domov, slamou pokryté drevenice, ale aj murované domy. Hálu táto tragédia veľmi poznačila. Hoci vyrástol nový Važec, v živote a správaní ľudí sa udiali obrovské zmeny, čo malo zásadný vplyv aj na Hálovu tvorbu. V rokoch 1932–1934 vznikajú ďalšie Hálove diela, množstvo ilustrácií – perokresieb ku rôznym vydaným publikáciám a namaľoval na základe objednávky generálneho riaditeľa Slovenskej papierne v Ružomberku 13 olejomalieb, ktoré vznikli priamo vo výrobných halách. Každoročne sa zúčastňoval a vystavoval na rôznych samostatných výstavách a prezentoval svoje diela aj na nesamostatných výstavách pri rôznych významných príležitostiach. V roku 1934 sa Hálovcom narodila v apríli dcéra Oľga. V roku 1935 mal samostatné výstavy v Blatnej a v Liptovskom hrádku. V roku 1938 maľoval pre výstavné interiéry Slovenského národného múzea v Martine a jeho obrazy boli súčasťou výstavy slovenského umenia v New Yorku. V tom istom roku namaľoval aj vlys Tanec 1938, ktorý bol súčasťou poľnohospodárskeho pavilónu československej expozície Svetovej výstavy v New Yorku. Jana Hálu neobišli ani útrapy druhej svetovej vojny. Podľa zákonov, ktoré platili v Slovenskom štá-

te, sa musel 1. 4. 1939 vysťahovať späť do rodnej Blatnej. Na početné žiadosti obyvateľov Važca nakoniec úrady umožnili Hálovi, aby sa 15. októbra 1940 vrátil s rodinou na Slovensko a mohol pokračovať v práci. V roku 1939 uzavrel Hála zmluvu s poľnohospodárskym vydavateľstvom Novina v Prahe o tom, že bude ilustrovať román Jindřicha Šimona Baara Jan Cimbura a bol to dar Juhočechom, ktorý podporoval vlastenectvo a krásu juhočeského človeka. Kniha vyšla pred Vianocami roku 1940, bolo to už 14. vydanie tohto románu. V roku 1944 a 1948 mu vyšla kniha Pod Tatrami, ktorá zhrnula najvýznamnejšie časti jeho ilustrátorského diela. V tom istom roku sa zúčastnil aj Bienále v Benátkach a aj na ďalších výstavách, znova sa zapojil do slovenského výtvarného života. V roku 1944 maľuje posledný variant témy Važecká mladucha s jablkom. Aktívne sa zapojil aj do bojov v Slovenskom národnom povstaní, strávil aj niekoľko mesiacov vo vyšetrovacej väzbe v Spišskej Sobote. Po oslobodení bol za odbojovú činnosť aj vyznamenaný Zlatou hviezdou partizánskeho oddielu Vysoké Tatry. Zapája sa do kultúrneho rozvoja Liptova a Slovenska. V roku 1946 sa zúčastnil na 1. celoslovenskej výstave výtvarného umenia a o rok neskôr na 2. celoslovenskej výstave výtvarného umenia v Bratislave a priebežne každoročne sa zúčastňoval na týchto výstavách aj ďalšie roky, keď boli organizované. V roku 1947 dokončil koncept pietistického monumentalizmu vo viacfigurálnych kompozíciách Na dedine 1937, Na Viliju 1947, Na svadbe 1949, Važecký Betlehem 1950, Jánošík a víla 1952. Pravidelne sa zúčastňoval na rôznych typoch výstav a v rokoch 1955–1956 bol čestným predsedom prípravného výboru pre založenie Galérie Petra Michala Bohúňa v Liptovskom Mikuláši. Intenzívne spolupracoval s vydavateľstvom krásnej literatúry, ako aj s vydavateľstvom Mladé letá, čím podstatne prispel k rozvoju slovenskej ilustrátorskej tvorby. Množstvo jeho kresieb vznikalo pre diela venované deťom a bolo aj súčasťou viacerých leporel. Zúčastňoval sa aj na tvorbe viacerých úlohových prác na rôzne témy. V roku 1951 vyšla monografia o umelcovi z pera básnika a jeho priateľa Júliusa Lenku. V tomto období organizoval niekoľko súborných výstav, v roku 1954 v Martine, v roku 1956 v Liptovskom Mikuláši.

189

190



Jan Hála bol nielen vynikajúcim majstrom kresby a farby, ale často si sadal k písaciemu stolu a vyjadroval aj písomne to, čo nevyjadrí farba a kresba. Výsledkom jeho písania boli desiatky fejtónov a čŕt, ktoré ilustroval vlastnými kresbami a uverejňoval ich v rôznych slovenských a českých časopisoch a novinách. Pravidelne prispieval aj do Krčméryho Slovenských pohľadov, ktoré boli reprezentatívnym časopisom slovenskej literatúry, histórie, ale aj hudby a výtvarného umenia. Uverejnil tam aj viaceré črty o Važci, ktoré možno považovať za štúdie alebo reportáže važeckého folklóru. Pre ich sviežosť, štýl a rozprávačský talent autora ich Krčméry radil do beletristickej rubriky.

boli jeho diela vystavované. Od roku 2006 funguje pre návštevníkov len v letných mesiacoch na dočasné výstavy. V areáli je aj drevenica, v ktorej Jan Hála býval a je to národná kultúrna pamiatka. Jan Hála vytvoril mnohostranné a syntetické dielo, zachytávajúce nielen krásu prírody, ľudovej architektúry a rázovitých krojov. Jeho obrazy však zachytávajú a ilustrujú aj svojráznu filozofiu, životnú múdrosť, hrdosť a dramatický zápas ľudí o každodenný chlieb.

Jan Hála prvýkrát vážne ochorel v roku 1942 a odvtedy mal podlomené zdravie. V roku 1957 cestoval do Bratislavy, kde prijal objednávku Slovenského vydavateľstva krásnej literatúry na ilustrovanie publikácie Života pieseň. Po návrate však znovu vážne ochorel, no z tohto ochorenia sa mu už nepodarilo zotaviť. Mal veľa plánov, hlavne čo sa týka ilustrovania, ale zákerná choroba mu to už žiaľ nedovolila. V rokoch 1957–1958 boli jeho diela súčasťou viacerých výstav. Na jar roku 1959 šiel navštíviť syna v Prahe, ale väčšinu času preležal v nemocnici. Začiatkom mája sa vracia späť do Važca, kde zomrel 17. mája 1959, v dedine, ktorej venoval svoje ľudské a umelecké ideály a pochovali ho v Blatnej, v dedine, kde sa narodil. Aj keď mu smrť nedovolila už ďalej tvoriť, jeho diela sú každoročne významnou súčasťou rôznych výstav, ktoré sa uskutočňujú v Čechách a na Slovensku. Od roku 1977 je na jeho pamiatku zriadená Pamätná izba a Galéria Jana Hálu vo Važci, ktorá pripomína súčasným a budúcim generáciám význam jeho tvorby. V stálej expozícii bolo v rokoch 1984–2005 množstvo obrazov, ktoré vytvoril Jan Hála počas svojho pobytu vo Važci. Žiaľ, mnohé z nich sú v súčasnosti v rukách zlodejov a súkromných zberateľov, lebo v máji 2006 veľkú časť obrazov Jana Hálu z expozície ukradli. Galéria prišla o 26 olejomalieb, 2 litografie a 2 kresby, čím vznikla mnohomiliónová škoda. Je to aj obrovská škoda pre obec, Liptov a celé kultúrne a výtvarné spoločenstvo, lebo Hálove obrazy boli veľkým lákadlom pre návštevníkov obce Važec, ale aj všetkých návštevníkov výstav, na ktorých

191

Pri zaradení Jana Hálu do širšieho kontextu slovenského maliarstva 20. storočia je potrebné skoncovať s názormi o výlučne etnografickej hodnote Hálovho diela. Takto interpretovala jeho tvorbu medzivojnová výtvarná kritika. Podobné vývinové peripetie tvorby ako Hála prekonávali aj ďalší slovenskí medzivojnoví maliari (Kern, Ondreička, Ladvenica, Polkoráb, Straka, Szalay, Žabota atď.). Každý z nich, ale inými cestami dospieva od konkrétnej javovej skutočnosti k osobnej metaforickej predstave slovenského. Ak radíme Hálu k tejto skupine, tak je jeho dielo ideovo najvyhranenejším príkladom novoromanticky orientovanej žánrovej maľby. To, k čomu uvedení maliari dospeli intuitívnou cestou, vyjadril Hála s programovou suverenitou umelca, ktorý si je plne vedomý zacielenia svojej tvorby. LITERATÚRA _ ABELOVSKÝ, Ján, 1978. Jan Hála. Bratislava: Pallas. ABELOVSKÝ, Ján, 2006. Jan Hála 1890–1959. Bratislava: Q–EX. _ Anonym, 2013. Jan Hála (maliar) [online]. 2013 [cit. 2013-12-03]. Dostupné z: http://sk.wikipedia.org/wiki/jan_ Hála_(maliar) _ Anonym, 2014. Český maliar a ilustrátor Jan Hála žil vo Važci, zomrel pred 55 rokmi [online]. [cit. 2014-06-22]. _ Dostupné z: http://skolskyservis.teraz.sk/zaujimavosti/cesky-maliar-jan-hala-vazec Anonym, 2014. Hála, Jan: tiskový výstup informačního systému abART – osoba [online]. [cit. 2014-06-22]. Dostupné z: abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=osobavdokumentech _ Anonym, 2014. Važec a Jan Hála sú ako dvojčatá [online]. [cit. 2014-06-22]. Dostupné z: http://liptov.sme. sk/c/4855002/vazec-a-jan-hala-su-ako-dvojcata.html _ BACHRATÝ, Bohumír, 2014. Jan Hála (19. 1. 1890 Blatná–17. 5. 1959 Važec) [online]. [cit. 2014-06-22]. Dostupné z: http://www.cesi.sk/bes/04/02/042hala.htm _ BARANCOVÁ, Anna, ed., 1982. Jan Hála (1890–1959). Výber z diela. Martin: Vydavateľstvo Osveta. _ GALÉRIA P. M. BOHÚŇA, Liptovský Mikuláš PAŠKO, 2012. Galéria Nedbalka. Slovenské moderné umenie. Bratislava: Calder, s. 125. _ KOLEKOVÁ, Mária, 2009. Jan Hála 1890 – 1959. Maliar Važca. Považská Bystrica: Považská knižnica., 1997. _ Jan Hála (1890–1959). Výber z diela: súbor pohľadníc. Liptovský Mikuláš: Galéria P. M. Bohúňa.

192



Po stopách rodákov z Čiech a Moravy v Košiciach od druhej polovice 19. storočia do polovice 20. storočia

Abstrakt: Zhodnotenie prínosu Čechov a Moravanov pre rozvoj a obohatenie hospodárskeho, politického, spoločenského, kultúrneho i umeleckého života Košíc v sledovanom období na príklade vybraných osobností zahrnutých do publikácie GAŠPAR, Ján– BLAŠKOVÁ, Eleonóra–MIHÓKOVÁ, Mária: Lexikón Košičanov 1848–1938. 1. diel A–I. Košice, 2014, ktorá bola zostavená na pôde Štátnej vedeckej knižnice v Košiciach.

venskej národnej retrospektívnej bibliografie, na ktorom participuje Štátna vedecká knižnica v Košiciach aj v súčasnosti, pravdaže inými čiastkovými úlohami. Úspech Slovníka u verejnosti a tiež požiadavka rozšíriť časové obdobie hlavne po roku 1918 nás postavilo pred rozhodnutie, či sa pustiť do náročnej práce, pretože obdobie po r. 1918 nie je predmetom nášho výskumu na úseku retrospektívnej bibliografie. To znamená, že nebol vykonaný hlbší bibliografický výskum. Preto sme vo veľkej miere využili staršie i novšie bibliografie, slovníky, encyklopédie, historické štúdie a čiastočne aj košické noviny a časopisy z obdobia po roku 1918. Boli nám nápomocné rukopisné materiály zo súkromného historického výskumu i publikované výstupy odborníkov, sprístupnené archívne materiály košických archívov (Archív mesta Košíc, Štátny archív v Košiciach), ale tiež z iných slovenských archívov, celého radu ďalších vedeckých i kultúrnych inštitúcií, záujmových spolkov a združení. Nenahraditeľnou sa stala spolupráca s rodinnými príslušníkmi, ktorí nám ochotne sprístupnili albumy, výstrižky, fotodokumenty a pamiatky na svojich predkov. Mnohí sa nám ozvali z ďalekého zahraničia. Bez pomoci všetkých menovaných by Lexikón Košičanov určite stratil na svojom obsahu, rozmanitosti, ale aj presnosti.

Životné príbehy pozoruhodných ľudí na stránkach 1. dielu Lexikónu Košičanov 1848–1938 Eleonóra Blašková, Štátna vedecká knižnica v Košiciach

Metropola východného Slovenska patrí od svojho založenia k tým mestám, ktoré môžeme nazvať multietnickými i multikonfesionálnymi. Košice ponúkli viacerým národnostiam možnosť udomácnenia a uplatnenia sa v rôznych oblastiach spoločenského života. V rokoch 1848–1938 sa v košickom prostredí prelínala predovšetkým maďarčina s nemčinou a slovenčinou, po r. 1918 je to bola v menšej miere aj čeština. Všetky tu žijúce národnosti dodávali mestu jeho neopakovateľný ráz, tvorili jeho kolorit. Životné osudy a príbehy viacerých rodákov z Čiech a Moravy sú spojené s košickým mestským prostredím, komunitou tu žijúcich ľudí. Kedy a prečo sa rozhodli odísť z im známeho prostredia a cestovať stovky kilometrov na východ? Vychádzajúc z histórie vieme, že dôvody mohli byť rôzne: politické, náboženské, ekonomické, či profesionálne. Pre niektorých sa Košice stali miestom, kde prežili celý svoj ďalší život a stali sa zakladateľmi ďalšej „košickej“ rodinnej vetvy. Pre druhých to bola len kratšia, či dlhšia zastávka počas budovania profesionálnej kariéry alebo v období hľadania lepších existenčných podmienok. Vo svojom príspevku vám ponúkam pohľad, názory a postrehy k zvolenej téme z perspektívy spoluautorky 1. dielu Lexikónu Košičanov 1848–1938, ktorý vyjde tlačou vo vydavateľstve Equilibria v Košiciach v decembri tohto roku. Tento titul je opraveným, doplneným a rozšíreným vydaním Slovníka košických osobností, ktorý pripravila a vydala Dr. Mária Mihóková (1995) ako zavŕšenie práce v rozpisovom rade Bibliografia článkov z inorečových novín a časopisov z rokov (1848) 1901–1918 výskumnej úlohy Programu slo-

Text prvého dielu Lexikónu Košičanov obsahuje takmer 1 900 (presne 1 898) abecedne radených biografických hesiel. S témou môjho príspevku korešponduje 113 hesiel, čo predstavuje takmer 6 % z celkového množstva spracovaných personálnych hesiel v prvej časti publikácie. Čo sa týka kritérií výberu osobností, prihliadali sme na dĺžku ich pôsobenia v Košiciach v sledovanom období, ale nebolo to rozhodujúce, skôr prínos a výsledky ich práce v oblastiach pôsobenia. Zaradili sme ich medzi „Košičanov“ ako výraz vďaky zato, čo pre mesto a ľudí tu žijúcich urobili. Nosnú časť publikácie tvoria abecedne radené personálne heslá. Doplnené sú pomocným bibliografickým aparátom, ktorý obsahuje Zoznam skratiek použitých v textovej časti, Zoznam skratiek najčastejšie používanej literatúry. Tieto sú uvedené v časti perso-

193

194



nálneho hesla v časti Literatúra. Ďalšou súčasťou pomocného aparátu je Zoznam použitej a odporúčanej literatúry k predmetu skúmania. Samotné personálne heslo má niekoľko hlavných častí: 1_ Záhlavie: Meno – priezvisko (rodové, rodinné meno), jeho iné varianty, v prípade zmeny aj pôvodné priezvisko s vyznačeným rokom zmeny. Ženské priezviská sú radené tiež abecedne podľa mena, ktoré žena získala po sobáši vydajom. Rodné priezvisko v záhlaví nasleduje po čiarke. Pre takéto prípady sú vytvorené vylučovacie odkazy na príslušnom mieste v abecednom poradí pri ženskom rodnom priezvisku. Rodné (krstné) meno mužské resp. ženské v slovenskej podobe s príslušným ekvivalentom v materinskom jazyku zaradenej osoby. Ak je doložené, že osoba má iný pôvod (nemecký, maďarský) a používala meno v takomto tvare, je uvedené v inom jazyku a v zátvorke je slovenský ekvivalent. V závere záhlavia je uvedený akademický, resp. šľachtický titul. Biografické údaje obsahujú dátum a miesto narodenia (súčasný názov v príslušnom jazyku s geografickým zaradením), dátum a miesto úmrtia, miesto pochovania (opäť súčasné pomenovanie a geografický zaradenie). V Košiciach aj s presným udaním cintorína a čísla parcely hrobového miesta. Ďalej nasledujú údaje o rodičoch a partnerovi – dátumy narodenia, úmrtia, sobáša a povolanie. 2_Jadro personálneho hesla – výstižná charakteristika, obdobie štúdia, profesionálna dráha, politická, záujmová činnosť. Stručné informácie o deťoch, dátumy narodenia, profesia. 3_Dielo – literárne, výtvarné, sochárske a hudobné práce vytvorené predovšetkým počas pobytu v Košiciach, resp. čerpajúce z košického prostredia, prípadne vytlačené niektorou z košických tlačiarní. 4_Literatúra – prehľad najdôležitejších odporúčajúcich knižných, elektronických i archívnych prameňov, informácie rodinných príslušníkov, majiteľov súkromných zbierok. 5_Fotografia, portrét.

sime sa načrtnúť v stručnom prehľade, heslovite najdôležitejšie aktivity niektorých z nich, s cieľom upozorniť, upriamiť záujem verejnosti na životné osudy, pracovné výsledky konkrétnej osoby. Zároveň je skromným želaním autorského kolektívu prebudiť záujem o Lexikón Košičanov 1848–1938, kde je zhrnuté všetko to, čosa zostavovateľom podarilo doteraz zistiť.

Pre lepšiu prehľadnosť sú osobnosti pochádzajúce z Čiech a Moravy v predkladanom výbere zoskupené do niekoľkých tematických okruhov, podľa toho, v akej oblasti menovaní pôsobili. Pokú-

štátni zamestnanci (železníc, pôšt, policajného riaditeľstva) vojaci ekonómovia a zamestnanci bánk na rôznych úrovniach

6 10 4

sudcovia, právnici 2 lekári, zverolekári 4 kňazi 1 historici, archivári, knihovníci 2 učitelia (ľudových, stredných škôl, vysokoškolskí pedagógovia)

26

poľnohospodárski odborníci, lesníci

7

kartograf a geograf

1

umelci (hudobní skladatelia, dirigenti, herci a speváci, maliari, sochári, vojenskí kapelníci, architekti a stavitelia, bábkoherci)

22

živnostníci a podnikatelia (mäsiari, pekári, pivovarníci, krčmári, hostinskí a kaviarnici, knihári, záhradníci, tlačiari, obchodníci, riaditeľ magnezitovej bane)

22

I. Zo štátnych zamestnancov by sme upriamili vašu pozornosť na prednostu riaditeľstva československých štátnych dráh v Košiciach Dr. Karla Dolánskeho zo Strakoníc (1879–1931). V rokoch 1925–1931 prispel veľkou mierou k tomu, že Košicko-bohumínska železnica prešla potrebnou reorganizáciou a modernizáciou. V tejto oblasti pracoval aj Dr. Juraj Blažej Chromec (1892–?). V staršom časovom horizonte – od polovice 70. rokov 19. storočia – bol zamestnaný ako hlavný kontrolór štátnych železníc František Duke (1840–1904), rodák z obce Ptice. Policajným riaditeľom v Košiciach bol od r. 1930 Čeněk Eis.

195

196



II. Vojaci mali v Košiciach pomerne početné zastúpenie, pretože v meste sídlili viaceré posádky a vojenské veliteľstvo (VI. armádneho zboru, 26. pešej divízie, 53. pešej brigády, 6. delostreleckej brigády, úrad poľného kuráta). Po ukončení 1. svetovej vojny a zmeny štátoprávneho usporiadania stáli na čele československého vojska velitelia, ktorí zabezpečovali plynulé prevzatie moci československými štátnymi orgánmi. Platí to pre poslanie plukovníka Františka Berana (1871–1922) z obce Dobřív, ktorý okrem toho v nasledujúcom roku 1919 bojoval so svojím plukom v blízkosti Košíc proti zoskupeniam maďarskej Červenej armády. V r. 1920–1923 pôsobil ako veliteľ pešej 22., resp. 21. pešej brigády Ján Horák (Johann von Horak), narodený v r. 1859 v Ivanoviciach. Generál Josef Ejem (1892 až 1957), pochádzajúci z Radotína, počas svojej obdivuhodnej kariéry bol od r. 1928 prednostom štábneho oddelenia 11. divízie v Košiciach a jeho cesta viedla odtiaľto až na ministerstvo. Z obdobia meruôsmych rokov pripomenieme cisárskeho dôstojníka Bedřicha Blaudeka (uvádza sa aj v tvare Bloudek) (1815–1875), ktorý sympatizoval s názormi M. M. Hodžu, Ľ. Štúra, J. M. Hurbana a dokonca vo Viedni organizoval nábor dobrovoľníkov na slovenskú výpravu. Počas pobytu v Košiciach prejednával s mestským magistrátom otázku zásobovania vojska potravinami a potrebným materiálom. Plukovník Vojtech (Adalbert, aj Albert) Černík (neskôr Czernik), narodený v r. 1872 v Olomouci, bol v r. 1921 v rámci služby pridelený do Košíc. Sobášom sa priženil do jednej z najuznávanejších obchodníckych a podnikateľských rodín v Košiciach – Szakmáry. V mladosti sa venoval písaniu krátkych humoristických poviedok, aforizmov a hrával v ochotníckom súbore. V jeho pozostalosti sa zachoval rukopisný denník, v ktorom po nemecky zaznamenával a zakresľoval presné popisy túr do košického okolia, ktoré ako milovník prírody podnikal často najmä po odchode do dôchodku v období rokov 1924–1933. Cisársky a kráľovský kapitán Alois Hanka (1865 až 1942) z obce Spořice bol v r. 1890 prevelený na vojenské veliteľstvo v Košiciach, kde pracoval na hospodárskom oddelení. Položil základy rodiny, ktorej potomkovia tu žijú dodnes. Spomenieme ešte čatára Václava Blumu, ktorý v 20-tych rokoch 20. storočia, v čase keď bol

na základnej vojenskej službe v Košiciach, viedol skupinu amatérskych vojenských jaskyniarov, ktorí preskúmali jaskyne Slovenského krasu (Moldavskú, Jasovskú a Drienovskú). Dôstojník československej armády Josef Brym (1892–1971), pochádzajúci zo Znojma, bol známym botanikom, vedúcim botanickej sekcie Prírodovedeckého klubu v Košiciach, zostavovateľom vzácneho herbára. Venoval sa výskumu a pestovaniu liečivých rastlín a z tejto oblasti publikoval v odborných slovenských i českých časopisoch. III. Medzi ekonómov a finančníkov patrili Karel Domorázek (1875 až 1943) z Tábora, ktorý sa po pôsobení na finančnom riaditeľstve v Prahe v r. 1932–1938 realizoval ako riaditeľ podobnej inštitúcie v Košiciach. Bol tiež publicisticky činný a pôsobil ako redaktor novín Národní politika. Prednostom košickej filiálky Národnej banky československej v r. 1923–1928 bol Eduard Čáp narodený v r. 1883 v obci Volenice. V tomto postavení zúročil svoje dlhoročné skúsenosti z predchádzajúcich pracovísk v Prahe, Viedni, Olomouci a Nitre. Ignác Adalbert Kaderzawek (tiež Katrzabek, od r. 1885 s pomaďarčeným menom Ardai) (1834–1919), pochádzal z Jihlavy a cez Győr sa ako vysoký finančný komisár dostal v r. 1882 do Košíc, kde pôsobil na finančnom riaditeľstve do r. 1895. Bol považovaný za odborníka v oblasti potravinárskeho priemyslu, čoho dokladom je jeho bohatá publikačná činnosť z tejto oblasti. IV. Jedným z prvých českých sudcov, ktorí po r. 1918 pracovali na Slovensku bol Dr. Jan Česnek (1896–1926). Advokátsku kanceláriu si v Košiciach otvoril v r. 1923 po predchádzajúcom pôsobení v Liptovskom Mikuláši. Zdravotné komplikácie a následná smrť mu však zabránili v rozvinutí započatej úspešnej advokátskej praxe. Z obce Králíky pochádzala rodina lesného majstra Wilibalda Hentschela (1868–1950), ktorý sa na pozvanie grófa Windrischgrätza usadil ako správca jeho lesného panstva v Zboji. Jeho syn Rudolf (1897–1965), ktorý sa už narodil na Slovensku bol sudcom na rôznych pôsobiskách východného Slovenska. Ďalšie generácie spojili svoj život už s týmto regiónom. V. Hlavným župným lekárom Abovsko-turnianskej župy sa po r. 1918 stal Dr. Valentín Dašek (1874–1925). Rodák z Prahy bol

197

198



od r. 1923 hlavným košickým okresným lekárom. Sobášom s Irenou Péchy sa dostal do rodinných väzieb s významnou šľachtickou rodinou z Pečovskej Novej Vsi a jeho potomkovia tu žijú dodnes. Dr. Antonín Hrůza (1865–?) pôsobil v Košiciach v r. 1919 ako župný zverolekár a veterinárny inšpektor pre východné Slovensko a Podkarpatskú Rus. Svoje aktivity rozvíjal aj v organizovanej turistike. Vojenským lekárom bol Viktor Ignác Hermann (1871–1916), ktorý pochádzal z Opavy. V r. 1897–1916 bol pedagógom mestskej vojenskej reálky a hlavným lekárom 34. c. a k. pešieho pluku. Prekladateľ, literárny a hudobný kritik, pražský rodák Dr. Kamil Fiala (1880–1930) pôsobil v Košiciach od r. 1928 ako zmluvný lekár kožného oddelenia divíznej nemocnice č. 11. Zároveň mal aj súkromnú prax v ambulancii, ktorá sa nachádzala na dnešnej Bočnej ulici č. 1. Ordinácia bola vybavená röntgenom a prístrojmi na elektroterapiu. Bol považovaný za špecialistu v odbore dermatológie a venerológie, vykonával aj kozmetické, plastické operácie. V Košiciach býval na dnešnej Zborovskej ulici v dome č. 8 (na rohu Mlynárskej a Kukučínovej ulice), ktorý dnes už nestojí. Žil a pracoval tu len krátko – dva roky, pomerne mladý zomrel. Túto skutočnosť možno zapríčinil jeho „búrlivý“ život, keďže už počas univerzitných štúdií experimentoval s opiátmi a drogami, ktoré ho poznačili na celý život do takej miery, že jeho úspešne sa rozbiehajúca kariéra a tiež tvorivá práca hudobného aj literárneho kritika, prekladateľa z angličtiny a francúzštiny i autora odborných štúdií z medicíny sa po r. 1920 úplne prerušila. Prežil stroskotanie lode Imperatrix v Egejskom mori, bojoval na ruskom fronte. Doslova zázrakom sa mu podarilo vyliečiť z ochorenia týfu. Z doteraz neznámych dôvodov doslova utiekol do Košíc (Färber 2013), kde sa jeho život uzavrel. Podľa personálneho hesla v Lexikone české literatury (zp. 1985, s. 692) „vystupoval predovšetkým ako náročný, ironicky útočný nepriateľ diletantizmu...“ a „dokázal už v prvotinách rozoznať talent a umelecké hodnoty bez ohľadu na ich provenienciu (bratia Čapkovci, J. Hora).“ Text jeho kritických článkov sa vyznačoval zložitou vetnou stavbou, výraznou obraznosťou, hojným využívaním odbornej terminológie, hlavne z oblasti medicíny.

VI. Františkovi Hilárovi Haitlovi (1871–1949), rímskokatolíckemu kňazovi, dominikánovi sa pripisujú zásluhy na renovácii dominikánskeho kostola v Košiciach v r. 1931. Od r. 1930, s prestávkou v rokoch 1933–1936 pôsobil ako superior kláštora, spovedník dominikánok a vincentiek a do r. 1938 aj ako katechéta. Narodil sa v obci Partutovice na Moravě. VII. Českí učitelia predstavujú početnú skupinu inteligencie, ktorá sa hlavne po r. 1918 uplatnila na košických ľudových, ale hlavne stredných školách. Správcom ľudovej školy na Hviezdoslavovej ulici bol v r. 1919–1928 Bohumil Hlobil, neskôr pôsobil v Komenského ústave. Pripravoval literárne programy košického rozhlasu a publikoval odborné pedagogické články. Manželia Josef a Olga Hejdovci učili na I. ľudovej škole na Komenského ulici od r. 1927 do r. 1938. Jakub Dragoni (1815–1871) z Křenovíc bol riaditeľom gymnázia v Košiciach v r. 1853–1858, kedy ukončilo svoje dlhoročné pôsobenie gymnázium rádu premonštrátov a prešlo do správy štátu s tým, že bola zavedená nemčina ako vyučovací jazyk. Jeho pôsobenie v tejto funkcii bolo úspešné, pretože neskôr postúpil na miesto školského radcu, stal sa inšpektorom a napokon zamestnancom rakúskeho ministerstva školstva. Na reálnom gymnáziu vyučoval v r. 1934–1936 prírodovedné predmety Josef Choutka (1898–?), publikačne činný člen Prírodovedeckého klubu v Košiciach a predseda jeho zoologického odboru. Pochádzal z obce Dobrá. Profesor telocviku Otokar Böhm (1885–1931) vyučoval na reálnom gymnáziu a obchodnej akadémii v r. 1920 až 1930 po predchádzajúcom pedagogickom pôsobení v Rusku. Bol veľkým propagátorom športu a organizoval sokolské cvičenia. Učiteľkou rovnakého zamerania bola aj jeho manželka Marie, ktorá sa venovala telesnej výchove dievčat. František Bluma (1885 až 1934), rodák z Olomouca, učil na reálnom gymnáziu od r. 1919 a o desať rokov neskôr sa stal jeho riaditeľom. Publikoval v slovenských a českých odborných časopisoch štúdie z oblasti vlastivedy a histórie, spolupracoval s rozhlasom, bol autorom používanej učebnice zemepisu. Chemická inžinierka Ružena Černá (1903–?) z Polic nad Metují učila od r. 1929 na chlapčenskej meštianke a od

199

200



r. 1937 na dievčenskom reálnom gymnáziu. Ako členka Prírodovedeckého klubu publikovala a prednášala z oblasti geológie a botaniky Stredoškolskou profesorkou francúzštiny na reálnom gymnáziu v r. 1934–19327 bola Libuše Bidlasová (1908–?). Od r. 1926 do r. 1937 pôsobil na tomto gymnáziu aj Jaromír Červenka (1903–?) pochádzajúci z Třebíče, ktorý okrem pedagogickej činnosti bol autorom odborných článkov z histórie, filozofie a pedagogiky v regionálnej tlači a populárno-náučných prednášok v mestských kultúrno-osvetových spolkoch. Záslužnú prácu v prospech rozvoja a modernizácie priemyselnej školy strojníckej vykonal Ing. Antonín Benda (1890–1952), ktorý ju viedol od marca 1923 do januára 1938. Pochádzal z Přestavlkov. Na škole vyučoval technické kreslenie, viedol viaceré kurzy, publikoval odborné učebné texty, angažoval sa v práci rôznych kultúrnych spolkov a v r. 1927 stál pri zrode Masarykovej leteckej ligy v Košiciach. Ing. Rudolf Dolínek (1883–?) zo Smržíc vyvinul veľké úsilie pri budovaní obchodného školstva v Košiciach v r. 1919–1930. Pôsobil ako riaditeľ viacerých škôl tohto typu: obchodnej akadémie, dvojročnej dievčenskej obchodnej školy a pokračovacej obchodnej školy (neskôr do r. 1924 učňovskej). Na obchodnej akadémii a vyššej reálke vyučoval spev a prírodovedné predmety Jaroslav Douša (1887–?) z Dolných Kralovíc, ktorý bol zároveň aj autorom viacerých prírodovedných štúdií a učebníc pre kurzy poddôstojníkov. Stredoškolským pedagógom anglického a nemeckého jazyka na obchodnej akadémii v Košiciach bol v r. 1922–1938 Antonín Dostálek (1882–1938). Rodák z Hulína externe vyučoval aj na melioračnej škole. Ako zručný klavirista, spevák a zbormajster spolupracoval s košickým rozhlasom. Upravoval scénickú hudbu, bol zanieteným propagátorom českej modernej hudby (predovšetkým V. Nováka, J. Suka, B. Martinů). Ako hudobný kritik spolupracoval s denníkom Slovenský východ. Eduard Engelthaler (1880–?) vyučoval francúzštinu, chémiu a fyziku na košickej reálke v r. 1924–1938 a externe spev aj na iných stredných školách. Jeho spolupráca s Alliance française sa prejavila v realizácii prednášok o francúzskej literatúre a hudbe. Bol jazykovo zdatný, ovládal šesť jazykov a poriadal kurzy francúzskeho

jazyka. Výpomocným učiteľom hudby od r. 1926 na reálnom gymnáziu bol Jaroslav Hnátek (1890–1978) z Prahy-Nuslí, od r. 1935 aj na dievčenskom reformnom gymnáziu. Paralelne zastával aj funkciu dirigenta spevokolu Foerster, upravoval piesne pre zbory a prejavil sa ako citlivý a vnímavý hudobný kritik (o. i. aj v denníku Slovenský východ). Od r. 1926 vyučoval nemčinu na vyššej reálke Alois Dolínek, ktorý bol zároveň externým pedagógom na vyššej hospodárskej škole a tunajšom učiteľskom ústave. Kratšiu dobu bol redaktorom Českých novín a periodika Pokrokové hlasy. V Košiciach pôsobili viacerí českí učitelia hudby. Jedným z nich bol František Hartmann (aj Hartenthal) (1818–1899) z Mladej Boleslavy, ktorý bol pôvodne c. k. dôstojníkom. Zaujímavosťou je, že celá jeho rodina sa venovala hudbe: manželka vdova Mária Auszt (1828–1888), dcéra hudobného skladateľa Janigha bola speváčkou, podobne ako aj ich dcéry Terézia (1858–1927) a Helena (1866–1929), ktoré zároveň aj vyučovali hru na klavíri. Pedagógom Vyššej poľnohospodárskej školy bol v r. 1923–1938 Ing. Jan Drahozal (1898–1971), ktorý pochádzal z Hradca-Ostrova. Vyučoval botaniku, pestovateľstvo, lesníctvo, fyziku a iné predmety. Bol tiež členom Prírodovedeckého klubu v Košiciach, v zborníku ktorého publikoval štúdie o chorobách a správnom pestovaní zemiakov (Solanum tuberosum). Ing. Jaroslav Ferulík (1887–1966) vyučoval na tej istej škole od r. 1920. Pracoval vo výbore Župnej hospodárskej a lesníckej jednoty v Košiciach a predseda jej dobytkárskej komisie. Publikoval množstvo odborných štúdií o chove domácich zvierat. Pochádzal zo Sebraníc. Košice, a konkrétne tá istá škola, sa stali miestom pôsobenia aj pre jeho mladšieho brata Bohuslava (1889–1925). Avšak v jeho prípade len na krátku dobu, pretože o život prišiel pri tragickej nehode počas lyžiarskej túry vo Vysokých Tatrách a tam bol aj pochovaný v Štrbe. Docent slovenskej literatúry Anton Bolek, CSc. (1903–1985), literárny vedec, učil v r. 1928–1938 a potom aj v neskoršom období po r. 1945 na obchodnej akadémii. Od r. 1952 bol prodekanom Pedagogickej fakulty v Košiciach, ktorá bola neskôr preložená do Prešova. Rodák

201

202



z Havířova-Šumbarku sa venoval celý svoj život skúmaniu rumunsko-francúzskych, slovansko-slovenských vzťahov. Prekladal z francúzštiny, taliančiny a poľštiny. Spoločne s Antonom Prídavkom vydali zbierku rumunskej poézie (Černomorské kvety). Spolupracoval s košickým rozhlasom a tunajšou divadelnou scénou, pre ktoré pripravoval preklady a prednášky. Viedol tiež kurzy rumunského, ruského a poľského jazyka. Hojne publikoval: okrem výročných školských správ obchodnej akadémie aj v ukrajinskej tlači. Bol členom mnohých kultúrnych a osvetových spolkov pôsobiacich na území mesta. VIII. Historik Dr. Alfréd Čuberka, ktorý si v r. 1908 pomaďarčil meno na Czobor, pôsobil v r. 1907–1923 ako hlavný archivár Abovsko-turnianskej župy a svojou odbornou prácou prispel k lepšiemu poznaniu politických dejín regiónu, venoval sa genealógii tunajších rodov a dejinám profesionálneho divadla v Košiciach. Rodák zo Zlína-Štípy sa narodil v r. 1883 a zomrel v r. 1959. Bol redaktorom historického časopisu Történelmi Közlemények Abauj-Torna vármegye és Kassa mutjából (Historické štúdie z minulosti Abovsko-turnianskej župy a mesta Košice) a spolupracoval s Kazinczyho spoločnosťou. Archivárom a knihovníkom bol Dr. Emil Černaj (1885–1946) z Českého Krumlova, ktorý po predchádzajúcom pôsobení v univerzitnej knižnici v Prahe pracoval od r. 1923 ako dočasný správca knižnice košickej Právnickej akadémie. Previedol revíziu a odborne spracoval jej fondy. Položil základy Mestskej verejnej knižnice (dnešnej knižnice Jána Bocatia v Košiciach). Zostavil jej knižničný poriadok, zariadil presťahovanie do vhodnejších priestorov a vybudoval mestskú čitáreň. Podrobnejšie sa jeho životu a odbornej knihovníckej práci venovala Dr. Amrichová (2004). Spisovateľom, básnikom a redaktorom Slovenského východu v r. 1921–1923 bol František Durďák z Bojkovíc (1893–1942). Aj keď tu nepôsobil v neskoršom období, bol stálym prispievateľom denníka. V Košiciach mu vyšla prvá kniha próz. IX. Poľnohospodárski odborníci, zamestnanci Štátnych výskumných ústavov zemedelských v Košiciach patrili na jednotlivých oddeleniach (ústavoch: vinársko-ovocinársky, fytopatologický,

agropedologický a bioklimatologický) k uznávaným nielen teoretikom v svojej špecializácii, ale i priekopníkom v zavádzaní nových technologických postupov. Patrili k nim: fytopatológ Ing. František Fiala (1898–?) z Bělče, Ing. Antonín Fiala (1896–?) z Prahy, prednosta Vinársko-ovocinárskeho ústavu, účastník viacerých vedeckých kongresov, ktorý sa venoval vinárstvu v tokajskej oblasti. Agropedológ Jaroslav Černý (1901–?) z Čerčian sa zameral ma oblasť pôdnej chémie. Lesný správca Ignác Bidlo (aj Bydlo, Bidló) (1852–1915) pochádzal z Březnice. Už pred r. 1884 pôsobil na východnom Slovensku v službách rodiny Forgáchovcov. V r. 1904 založil kúpele Borda a od r. 1905 žil a pracoval v Košiciach ako vedúci Prvej maďarskej poľovníckej agentúry. Jeho synovia Ignác (1889–?), Alexander (1892–1950) a Hubert (1885–1918) pokračovali v jeho práci ako správcovia lesného majetku v rodinách Forgáchovcov a Károlyiovcov. Dcéra Margita (1884–?) sa stala opernou speváčkou popredných zahraničných operných scén a košickému publiku sa predstavila prvýkrát v r. 1903. X. Geograf a kartograf Josef Homolka z Hlinska (1840–1907) je považovaný za jedného z najlepších uhorských kartografov. V Košiciach pôsobil krátke obdobie ako zememerač v r. 1867–1868 a jednou z jeho početných máp je aj mapa Košíc, ktorú zhotovil v r. 1868. Košický mestský magistrát, ktorý ju odkúpil, dal ju vytlačiť v štátnej tlačiarni v Budíne. Homola vyhotovil okolo 200 máp, atlasov a iných kartografických prác. XI. Umelci predstavujú početnú skupinu českých usadlíkov v Košiciach, a to aj v takom prípade, keď sme do výberu nezaradili tých interpretačných umelcov, ktorí len krátku dobu pohostinne účinkovali v Košiciach na divadelnom javisku Národného divadla (Nemzeti színház) a neskôr Východoslovenského národného divadla, či v sále hotela Schalkház. Z hudobných umelcov spomenieme organistu a pedagóga Mateja Lechkého (aj Lechki, Lehky) z obce Potěchy (1745–1820), ktorý založil v r. 1784 v Košiciach jednu z prvých hudobných škôl na Slovensku, vychoval celý rad významných pedagógov i hudobných skladateľov, ktorí v nasledujúcich rokoch skvalitnili hudobný život východného Slovenska.

203

204



Jeho meno je súčasťou názvu základnej školy na jednom z košických sídlisk (Sídlisko Košického vládneho programu). Plodným hudobným skladateľom, dirigentom a organistom v Košiciach bol Oldřich Hemerka (1862–1946) z obce Vrdy-Bučice. Svojou tvorbou i z pozície organistu Dómu sv. Alžbety pozdvihol úroveň a prezentáciu cirkevnej hudby na verejnosti. Okrem skladieb svetových skladateľov propagoval českú hudbu. Bol organizátorom hudobného i koncertného diania aj ako interpret v mnohých komorných zoskupeniach, dirigentom viacerých spevokolov i vyhľadávaným pedagógom. V tomto jeho snažení pokračovali aj jeho deti syn Július Ivan (1889–1942), autor prvej slovenskej operety Hajdamáci a dcéra Mária, vyd. Mašiková (1900–1996), vynikajúca pedagogička. Z jej podnetu vznikla nadácia Hemerkovcov, ktorá v súčasnosti pracuje pod názvom Spoločnosť Hemerkovcov. Vynikajúcim pedagógom a skladateľom bol Karel Hodytz (1806–1892) z Hradca Králové. Jeho skladby, ktoré venoval svojim nadaným košickým žiakom A. Novellyovej – Grande ballade pre klavír a violončelistovi Henrichovi Elischerovi – sláčikové kvarteto, predviedli viaceré komorné zoskupenia zložené z tunajších hudobníkov. František Auszt (1792–1853) pochádzajúci z Roudna bol v r. 1837–1853 regenschorim a výpomocným učiteľom hudby na mestskej ľudovej škole. Pripisujú sa mu zásluhy na propagovaní nemeckej a českej chrámovej hudby. V komorných zoskupeniach sa verejnosti predstavil husľový virtuóz Jindřich Feld (1883–1953) z Prahy, ktorý tu pôsobil od r. 1904 ako pedagóg v šľachtickej rodine Zichyovcov. Skladateľ a dirigent František Xaver Diviš (1892–1957) z Nižbora pôsobil v r. 1935–1938 a potom od v r. 1945–1952 ako dirigent rozhlasového orchestra a autor scénickej hudby k rozhlasovým inscenáciám. Vojenských kapelníkov, dirigentov a skladateľov v našom výbere reprezentujú Václav Hrnčířek (aj Hrncsirek), ktorý pôsobil v r. 1887–1889 ako dirigent orchestra 34. pešieho pluku. Potom, čo vystúpil z vojenských služieb, ostal tu naďalej ako hudobný pedagóg. Dve obdobia pôsobil v Košiciach aj hudobný skladateľ Bedřich Holeček (1882–1942) z Prahy. V r. 1927 až 1928 to bolo vo funkcii šéfa spevohry tunajšieho divadla a v r.

1932–1938 ako riaditeľ košického štúdia Radiojournalu a vedúci jeho hudobného vysielania. Bol spoluzakladateľom a dirigentom Košickej filharmónie. Pri zakladaní robotníckeho bábkového divadla v r. 1926 sa angažoval úradník Jaroslav Bouček (1898–1957) z obce Sedlec, ktorý bol aj autorom viacerých predvedených hier, vydaných aj knižne. Vynikajúcou baletkou – primabalerínou a choreografkou košického divadla v rokoch 1924–1926 bola Ella Fuchsová, vyd. Lehotská (1905–1967) pochádzajúca z Ostravy. Do Košíc sa vracala na pohostinné vystúpenia aj v rokoch 1931–1937. Jej tanečným partnerom bol Košičan Viktor Jassik, s ktorým založili prvú súkromnú baletnú školu v Košiciach a absolvovali početné zahraničné turné v Nemecku, Švajčiarsku, Taliansku a Poľsku. Hudbe sa venujú aj jej synovia Juraj (1940) – inštrumentálny umelec, trubkár a Ján (1947) – hudobný skladateľ, spevák, ale už mimo Košíc, v Bratislave. Skupinu výtvarných umelcov reprezentuje Václav Beneš (1895–?) z obce Pečky, ktorý tu získal základy kresliarskej a grafickej techniky v r. 1922–1924 v majstrovskej škole Eugena Króna a neskôr u majstra Ľudovíta Csordáka. Od r. 1921 tvoril v Košiciach František Foltýn (1891–1976). Jeho dielo predstavujú kubizujúce kompozície, portréty a krajina Podkarpatskej Rusi. Veľký vplyv na jeho tvorbu mal pobyt v Paríži, kde sa zapojil do práce skupín Cercle et Carré a Abstraction-Création Art non Figuratif. Po r. 1935 sa už do Košíc nevrátil a usadil v Čechách. Marie Iza Auštěcká (1898–?) z Prahy bola maliarkou a kostýmovou návrhárkou. V Košiciach pôsobila ako stredoškolská pedagogička štátneho dievčenského reformného gymnázia v r. 1929–1938. V tomto období absolvovala aj kurz na umelecko-priemyselnej škole vo Viedni a venovala sa aj scénickému kostymérstvu a spolupracovala s módnym časopisom Šťastný domov a s pražskými módnymi salónmi. Z oblasti divadelníctva: V r. 1924–1926 bol režisérom a riaditeľom Východoslovenského národného divadla Josef Hurt (1881–1945), pokračovateľ českej hereckej generácie. Vybudoval tu súbor pozostávajúci z 50 činoherných a operetných umelcov a 24-členný

205

206



orchester. Podporoval uvádzanie slovenského a českého repertoáru. Krátku dobu v r. 1937–1938 bol riaditeľom Východoslovenského divadla Antonín Drašar (1880–1939) zo Studénky.

vod podčiarkol výrobou pražských lupačiek a moravského samožitného chleba. Českí pivovarníci Ján Bayer (1804–1870) z Dobřan a niekoľko generácii Bauerneblovcov, potomkov Konštantína Bauernebla (1844–1918) z Českého Krumlova položili v Košiciach základy odvetvia, ktoré prosperovalo až do nedávnej minulosti a ich aktivity aj v iných oblastiach sa stali významnou súčasťou mestskej podnikateľskej sféry. Hostinskí a majitelia kaviarní mali v Košiciach tiež svoje zastúpenie v osobe Františka Horaleka (1826–1894) z Třebešic a Josefa Dočkáleka (neskôr Docskalik) (1824–1892) z Uherského Hradiště. Obidvaja sa snažili o spopularizovanie svojho podnikania u verejnosti angažovaním cigánskych kapiel i zahraničných hudobných telies (Docskalik), ponukou domácich i zahraničných novín a časopisov i zariadenia pre zábavu – zakúpením biliardových stolov. Horalek bol jedným zo signatárov zdravice Františkovi Palackému pri príležitosti jeho vyznamenania v r. 1866. V oblasti pohostinských služieb pôsobila aj rodina Freudenfeld. Henrich Freudenfeld (neskôr Fodor, 1839 až 1899) z Terezína svoje podnikanie rozšíril aj o mäsiarstvo a údenárstvo. Presadili sa aj jeho početní príbuzní (Anton, Adolf, Karol, Oskár), ktorí rozšírili podnikanie aj o veľkoobchod, modernú výrobňu, ktorá jedno obdobie sídlila vo dvore dnešnej budovy Štátnej vedeckej knižnice v Košiciach.

Mestské prostredie Košíc ponúklo viacerým architektom a stavebným podnikateľom možnosť realizácie v svojom odbore. V polovici 20-tych rokov 20. storočia túto možnosť využil architekt Bedřich Bendelmayer (1872–1932) z Prahy, keď podľa jeho projektu bol postavený firmou Huga Kaboša komplex obytných blokov v blízkosti kalvínskeho kostola a Katovej bašty. Rudolf Brebta (1885–?) navrhol viaceré stavby (budovu okresného súdu na Mojmírovej ulici spoločne so staviteľom Aloisom Novákom, Masarykovu kolóniu bankových úradníkov spoločne s Josefom Poláškom z Brna, školské budovy, nemocničný pavilón a mnohé ďalšie). Podrobne jeho aktivity zdokumentovala a odborne zhodnotila Dr. Priatková (2013) z Katedry architektúry Fakulty umení Technickej univerzity v Košiciach. Zo staviteľov spomenieme Zdeňka Dvořáka, majiteľa stavebného podniku a cementárne na Prešovskej ceste v Košiciach a filiálku v Beniakovciach, ktoré prevádzkoval v 30-tych rokoch 20. storočia. Zároveň bol v r. 1932 aj vydavateľom a zodpovedným redaktorom týždenníka Echo východu. Jan Hermann (neskôr s pozmeneným menom Hradský, 1899–?) pochádzal z Ostravy a po predchádzajúcom pôsobení v Čechách v r. 1930–1941 pracoval o. i. aj v podniku Ing. Hugo Kaboš a spol. v Košiciach. Podieľal na výstavbe budov na území celého východoslovenského kraja. V Košiciach to bolo pri výstavbe obchodného domu firmy Baťa (1931) a učňovskej školy (1935 až 1937). Pracoval aj v ateliéri Ing. Lajosa (Ľudovíta) Oelschlägera, v r. 1946–1947 v stavebnej firme Jindřich Vorsa v Košiciach ako vedúci inžinier, a neskôr ako vedúci firmy Unia. Hugo Hanisch (1855–?) z Mladej Boleslavy ako spolumajiteľ stavebnej firmy sa podieľal na adaptácii niektorých košických budov v centre mesta a výstavbe rozľahlého areálu pošty situovanej pri železničnej stanici. XII. V Košiciach pôsobili živnostníci a podnikatelia z rôznych oblastí. V 1. časti Lexikónu Košičanov 1848–1938 sme zaznamenali majiteľa modernej parnej pekárne Jindřicha Horila, ktorý svoj pô-

Josef Černý (1883–?) bol správcom Slovenskej tlačiarne od r. 1919, od r. 1921 majiteľom tlačiarne a knihárne Slovakia, po r. 1930 spolupracoval aj s tlačiarňou Novina, ktorá sa pretransformovala zo Slovenskej tlačiarne. V r. 1927 pracoval aj ako zodpovedný redaktor a vydavateľ humoristického dvojtýždenníka Smiech. Riaditeľom tlačiarne Novina sa stal v r. 1930 bývalý faktor a účtovník Slovenskej tlačiarne František Flossman (1889–?), ktorý pochádzal z Plzne. Majiteľom jednej z najstarších samostatných knihárskych dielní v meste bol František Drabek (1804 až 1867), ktorý už pred r. 1831 podnikal v meste. Položil základy jednej z najväčších knihárskych dielní a aj po jeho smrti v r. 1867 fungovala pod vedením jeho učňa Eduarda Buliczku do r. 1896.

207

208



Úprave mestských záhrad sa venoval Antonín Břicháček (neskôr Brichácsek, 1862–1906), ktorý bol zamestnaný na mestskom lesnom úrade. Podnikateľom a riaditeľom magnezitovej bane v blízkom okolí Košíc bol Robert Eichler z obce Trmice (1897 až 1983). Spočiatku pracoval ako úradník banskej spoločnosti Herkules, ktorá sa zaoberala ťažbou tejto suroviny, neskôr sa stal jej riaditeľom. XIII. Vo sfére obchodu sa stretávame s menami predajcu šijacích strojov značky Singer Františka Charausa (neskôr Charous, 1890 až 1960), ktorý pochádzal z Rokytnice a Leopoldom Braunom (1856–1908), ktorý založil spoločne s Ignácom Geigerom firmu Braun & Geiger, neskôr Leopold Braun & spol. špecializujúcu sa na výrobu a predaj metiel, farieb a lakov. Pripomenutie si zaslúži, že jeho syn všestranný športovec Vojtech s pozmeneným menom Bukovský (1894–1963) stál pri organizovaní povojnových ročníkov Medzinárodného maratónu mieru ako jeho dlhoročný funkcionár. XIV. Na záver spomenieme šachového veľmajstra Rudolfa Charouska (1873–1900), rodáka z Prahy, ktorý už ako poslucháč Právnickej akadémie v Košiciach a člen Šachového kruhu získal vysoké medzinárodné ocenenia v zahraničí (Medzinárodné majstrovstvá v Budapešti – 1896, Norimbergu, Berlíne). Choroba mu však neumožnila naplno rozvinúť talent a zručnosť, v r. 1897 sa z Košíc odsťahoval a mladý zomrel. Po r. 1960 bol pomenovaný jeho menom šachový turnaj - Charouskiáda.

umelci rozličného zamerania, ktorým ponúklo Východoslovenské národné divadlo a formujúca sa filharmónia možnosť prezentácie a zároveň obohatenia tunajšieho hudobného i výtvarného života o nové prvky i umelecké prúdy. S nárastom obyvateľstva súviseli aj stavebné aktivity. V oblasti architektúry vznikli v období 1918 až 1938 na území Košíc architektonické diela, ktoré si zaslúžia pozornosť aj z medzinárodného hľadiska. Česi a Moravania preniesli do Košíc kúsok svojho domova, tradície, ale aj skúsenosti a nové názory. Obohatili košické prostredie, ktoré bolo formované vo viacerých oblastiach budapeštianskym vplyvom, o české detaily, tóny a farby, uplatnili svoje znalosti v riadení i podnikaní a odovzdali ich svojim nástupcom.

Z predchádzajúcich riadkov a vybraného textu je možné konštatovať, že Česi a Moravania neobchádzali Košice. Usadili sa tu, tvorili a pracovali v mnohých oblastiach spoločenského života v 19. storočí a hlavne po r. 1918, keď Košice boli územne včlenené do nového štátu. Nárast počtu obyvateľov v tomto období si vynútil modernizáciu a rozvoj všetkých oblastí hospodárskeho, verejného a spoločenského života. Najpočetnejšou skupinou z Čiech boli pedagógovia ľudových a hlavne stredných škôl, ktorí prišli na Slovensko a do Košíc po r. 1918, keď bolo potrebné vybudovať slovenské školstvo. Len o niečo menej početnejšie boli zastúpení

LITERATÚRA

209

_ AMRICHOVÁ, Jana, 2004. Český knihovník Dr. Emil Černaj a Verejná knihovňa mesta Košíc: referát prednesený na kolokviu slovenských, českých a moravských bibliografov v dňoch 6. – 7. 10. 2003 v Rožňove pod Radhoštem. Brno : Sdružení knihoven ČR, 2004. _ FÄRBER, Vratislav, 2013. Literární kritik, překladatel a odborný lékař ... In Souvislosti [online]. 2007, roč. 18, č. 4, s. 143–145 [cit. 2013-09-30]. Dostupné na internete: < http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=675 > ISSN 0862-6928. _ MIHÓKOVÁ, Mária, 1995. Slovník košických osobností 1848–1918. Košice: Štátna vedecká knižnica, 1995. 532 s. ISBN 80-85328-22-4. _ PRIATKOVÁ, Adriana, 2013. Českí architekti medzivojnového obdobia v Košiciach. Pamiatky a múzeá, 2013, roč. 62, č. 1, s. 43–50. _ zp., 1985. Kamil Fiala. In Lexikon české literatury. Praha : ACADEMIA, nakladatelství Česko-slovenské akademie věd, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0.

210



STAVITEĽ MICHAL MILAN HARMINC 1869–1964

Abstrakt: Pripomenutie troch výročia týkajúce sa života a diela slovenského staviteľa a architekta Michala Milana Harminca (1869–1964), ako národne cítiaceho a politicky angažovaného intelektuála.

Tri výročia v jednom roku

Nebýva často, aby sme si v jednom roku mohli pripomenúť tri významné výročia týkajúce sa života a diela slovenského staviteľa a architekta Michala Milana Harminca. 145. výročie jeho narodenia, 50. výročie úmrtia a storočnica budovy, ktorej je autorom a ktorá je už desiatky rokov sídlom našej trnavskej knižnice je trojčíslie, ktoré je príležitosťou spomenúť si na pozoruhodný život a dielo majstra Harminca.

skúšky a v tomto roku sa aj oženil. S manželkou Annou Valériou Holcovou, pochádzajúcou z Moravskej Olešnice, mal dvoch synov a jednu dcéru. O štyri roky získal za projekt prvej budovy Slovenského národného múzea titul staviteľa. Vtedy už mal zákazky v Srbsku a Rumunsku, boli to napr. reprezentačný biskupský palác vo Vršaci, pravoslávny kostol v Novom Sade, kultúrny dom v Nadlaku. Počas tzv. budapeštianskej etapy však najviac stavieb realizoval na Slovensku. V sakrálnej oblasti to bolo viacero kostolov rôznych konfesií: napr. evanjelický kostol v Pribyline v roku 1901 (bola to jeho prvá väčšia stavba na našom území), Kostol Ružencovej Panny Márie v Černovej (1905–1907), ďalej kostol sv. Františka Assiského v Báhone (1914), evanjelický kostol v Liptovskej Porúbke. Počas jeho celej profesijnej kariéry ich bolo vyše šesťdesiat. Z bankových budov, ktoré realizoval na Slovensku, možno spomenúť Slovenskú banku v Ružomberku (1901–1902), Ľudovú banku v Novom Meste nad Váhom (1904–1906), Tatra banku v Martine (1910–1911). V roku 1914 postavil budovu Hospodárskej banky v Trnave. Banka mala svoje pobočky aj v Modre a v Pezinku. V týchto mestách mala skúpených viacero domov, v pivniciach ktorých bolo uskladnené víno. To patrilo na začiatku podnikania banky k jej hlavným obchodným artiklom. V tomto období môžeme Harminca spoznať aj ako národne cítiaceho a politicky angažovaného intelektuála. V Budapešti nadviazal čulé vzťahy s predvojnovou slovenskou inteligenciou, bol činný v tunajšej evanjelickej cirkvi a aktívne sa zapájal do života Slovenského spolku. Pomáhal pri vystúpeniach spevokolu, organizoval divadelné predstavenia, výstavy mladých slovenských výtvarníkov, podporoval slovenské ľudové umenie. V Slovenskom spolku začínal pracovať vo funkcii knihovníka, neskôr v rokoch 1909–1916 bol už jeho predsedom. Ako podnikateľ finančne podporoval vydávanie časopisov Slovenský denník a Slovenský týždenník. Bol mecenášom mnohých slovenských študentov v Pešti. Zúčastnil sa augustových slávností v roku 1898 v Turčianskom sv. Martine, čo bol aj jeho prvý pobyt na Slovensku. Kandidoval do uhorského snemu za mesto Zvolen, nebol však zvolený. To bolo na politic-

Zuzana Mesárošová, Knižnica Juraja Fándlyho v Trnave

Michal Milan Harminc sa narodil 7. októbra 1869 v Kulpíne, neďaleko Báčskeho Petrovca (dnešné Srbsko) v rodine tesárskeho majstra. Spolu so siedmimi súrodencami vyrastal medzi vojvodinskými Slovákmi. Po vychodení tunajšej základnej školy rád pomáhal v otcovej dielni. Otec chcel mať zo syna obchodníka, preto na jeho želanie ako 13ročný odišiel študovať na nemeckú obchodnú školu do Nového Sadu. Po návrate domov naďalej vypomáhal otcovi pri stavebných prácach. Tesárske remeslo ho bavilo, mal svoje vlastné konštrukčné nápady, ktoré ale vyvolávali otcovu nevôľu. Preto sa ako 17ročný rozhodol odísť do Budapešti, kde sa zamestnal ako tesár v stavebnej firme Karol Neuschloss a synovia. Tu ako samouk získal ďalšie praktické stavebné a projekčné poznatky. Počas povinnej vojenskej prezenčnej služby sa spoznal s architektom Albertom Schickedanzom. Po jej skončení získal prácu u slovenského staviteľa Jána Nepomuka Bobulu. O rok neskôr už pracoval u Schickedanza, ktorého firma vtedy získala veľa stavebných zákaziek spojených s oslavami tisíceho výročia príchodu Maďarov do Karpatskej kotliny. Po nadobudnutí ďalších stavebných znalostí sa rozhodol otvoriť si svoju vlastnú stavebnú kanceláriu. Podarilo sa mu to 1. apríla 1897 ako 28ročnému. Začínal projektami a výstavbou obytných domov v Budapešti, v Turci a na Liptove. V roku 1904 zložil murárske a tesárske majstrovské

211

212



kom poli aj jeho posledné účinkovanie. V stavovských spolkoch a združeniach bol aktívny počas celého svojho tvorivého života: bol napr. predsedom Organizačnej jednoty staviteľov pre Slovensko, členom Ústredne všetkých staviteľských korporácií, Obchodnej a priemyselnej jednoty, ale aj Slovenskej ligy a Matice slovenskej. V roku 1953 ho vymenovali za prvého čestného člena Zväzu československých architektov. Často a rád cestoval, navštívil zaujímavé miesta v Nemecku, Rakúsku, Taliansku a v Rusku. Rád chodieval do moravských Luhačovíc, kde sa kontaktoval s budúcimi predstaviteľmi slovenského finančného a politického života. Po vypuknutí prvej svetovej vojny mal nastúpiť na vojenskú stavebnú správu v Budapešti. Harminc si vtedy na Slovensku mohol otvoriť, vďaka získaniu veľkej objednávky pre garbiarsku firmu Lacko & Pálka, svoju stavebnú kanceláriu. V roku 1916 získal už živnostenské povolenie v Liptovskom sv. Mikuláši a natrvalo sa sem aj s rodinou presídlil. Po získaní zákaziek v tatranskom regióne v rokoch 1919–1922 si otvoril stavebnú pobočku aj v Novom Smokovci. V roku 1922 sa s rodinou presťahoval do Bratislavy, kde aktívne pôsobil až do svojich osemdesiatich dvoch rokov, kedy odišiel do dôchodku. To sa písal rok 1951. Za toto obdobie vytvoril množstvo stavieb, ktoré boli štýlovo a typologicky rozmanité, typické kvalitným prevedením detailov, zaujímavými interiérmi, prelínaním moderných prvkov s klasikou. V svojich projekčných kanceláriách zamestnával viacero projektantov, z ktorých sa stali známi a uznávaní architekti.

vami: „provedl Franta Anýž z Prahy“. Hotel Carlton-Savoy v Bratislave, ktorý už vtedy s kapacitou 400 lôžok patril medzi najväčšie hotely v strednej Európe. Majstrovským prebudovaním troch pôvodných budov mesto získalo stavebnú ikonu slovenskej architektúry 20. storočia. Zemedelské múzeum, dnes Slovenské národné múzeum v Bratislave s figurálnymi kompozíciami Harmincovho priateľa Františka Úprku, pochádzajúceho z Moravského Slovácka. Budova bola počas 2. svetovej vojny bombardovaná a čiastočne vyhorela. Pri jej obnove a rekonštrukčných prácach vykonával stavebný dozor projektant budovy Harminc. Alebo nad mestom Martin stojace, v poradí tretie Harmincovo, Slovenské národné múzeum s 37 miestnosťami, čo je dodnes najväčšia muzeálna budova postavená na Slovensku. Vtedy už takmer 60ročný architekt s mladíckou vervou uplatnil v projekte moderné prvky funkcionalistickej architektúry. Vojenské sanatórium v Novej Polianke, ktoré dominuje tejto novo založenej tatranskej osade a je aj poslednou veľkou stavbou vtedy už vyše 80ročného staviteľa. Šesť vybraných projektov a zrealizovaných stavieb z vyše troch stovák, málo a či veľa na priblíženie kumštu tohto veľkolepého staviteľa a architekta? Trnavská čitateľská verejnosť a trnavskí knihovníci by do tohto výberu určite zaradili budovu, v ktorej teraz sídli Knižnica Juraja Fándlyho. Pred sto rokmi bola budova odovzdaná do užívania predstaviteľom už spomínanej slovenskej Hospodárskej banky v Trnave. Od roku 1953 sa jej priestory postupne zapĺňali knižničnými fondami vtedajšej Okresnej knižnice. Impozantná vstupná brána, dlažba, schodisko so zábradlím sú pôvodne zachované atribúty, ktoré návštevníkom knižnice už vyše 60 rokov pripomínajú tvorbu tohto architekta. Čierno-biely mozaikový štítok s jeho menom a secesný včelí úľ na stenách vo vstupnej hale sú detaily, ktoré potvrdzujú precíznosť a tvorivosť projektanta. Budova časom prechádzala potrebnými úpravami, niekedy, hlavne v 50. až 70. rokoch, dosť nešetrnými. V súčasnosti je našou snahou, v rámci pridelených finančných prostriedkov, udržiavať budovu v „dobrej kondícii“. V roku 2011 boli v prednej časti budovy vymenené okná, začali sa práce s odvlh-

Ktoré stavby realizované na Slovensku v tzv. „liptovsko-mikulášskom“ a „bratislavskom“ období vybrať a spomenúť? Sanatórium Dr. Szontága v Novom Smokovci – výnimočnú stavbu uprostred tatranskej prírody, kde Harminc ako tretí, v rámci výstavby európskych tuberkulóznych liečební, aplikoval progresívny Sarasonov systém kaskádovitých terás. Palác Tatra banky v Bratislave s veľkorysými obytnými priestormi, s bufetom i kinosálou, dnes sídlo Ministerstva kultúry SR a Divadla Astorka-Korzo 90. Drobnou zaujímavosťou je to, že na kľučkách vstupnej brány je okrem mena staviteľa Harminca uvedené aj meno zhotoviteľa brány týmito slo-

213

214



čovaním múrov. V roku 2013, keď bola realizovaná rekonštrukcia strechy, naša budova bola zapísaná do zoznamu národných kultúrnych pamiatok (pod č. 11 891/0).

20. 10. 2013 mohli pozrieť aj v Českej republike, v Jiřskom kláštore v Prahe. Pred mesiacom vydavateľstvo Trio Publishing vydalo prvú ucelenú monografiu autorov Matúša Dullu a Jany Pohaničovej pod názvom Michal Milan Harminc: architekt dvoch storočí. Máme ju už zakúpenú a uloženú vo svojom regionálnom fonde.

Knižnica si výročie svojej budovy a svojho architekta pripomína práve dnes, 7. októbra 2014, slávnostným podujatím. Jeho súčasťou je inaugurácia pečiatky s námetom secesného úlika zo vstupnej haly budovy a príležitostného poštového lístka k 145. výročiu narodenia Michala Milana Harminca, ktorý vydáva Slovenská pošta. Prítlačou na tomto lístku je víťazný výtvarný návrh zo súťaže, ktorú naša knižnica vyhlásila v októbri minulého roka pod názvom Knižnica – úlik vedomostí. K tomuto názvu nás inšpiroval už spomínaný malý včelí úľ, ktorý je už sto rokov súčasťou vstupnej haly a pôvodne ho majster Harminc navrhol ako symbol sporivosti všetkých, ktorí vchádzali do vtedajšej Hospodárskej banky. Deti do 15 rokov kreslili svoje predstavy tematicky zamerané na už spomenuté výročia. Dnes je v budove knižnice inštalovaná a slávnostne sprístupnená aj výstava všetkých vyše 60 zaslaných výtvarných prác. Traja autori víťazných kresieb preberú od riaditeľky knižnice ocenenia. Naši návštevníci si dnes budú môcť zakúpiť tento poštový lístok, nechať si ho opečiatkovať a získať autogram autora víťazného návrhu. Súčasťou podujatia bude aj prezentácia výberovej personálnej bibliografie Michal Milan Harminc, ktorú zostavili pracovníčky našej knižnice. Je zatiaľ v elektronickej forme, sprístupnená na webovej strane knižnice. Na majstra Harminca nezabúdajú ani iní: v rodnom Kulpíne mu v roku 2012 odhalili bustu, RTV Vojvodiny natočila o ňom dokumentárno-hraný film. Na Slovensku, v obci Prietrž (okres Senica), kde Michal M. Harminc postavil evanjelický kostol, mu v roku 2009 pri príležitosti 140. výročia narodenia, odhalili pamätnú tabuľu. Fakulta architektúry STU v Bratislave usporiadala viaceré medzinárodné kolokviá, konferencie a výstavy. Študenti tejto fakulty vytvorili modely 21 významných stavieb (medzi nimi bola aj maketa našej budovy). Boli súčasťou výstavy, ktorú si v období od 23. 9. do

215

5. 7. 1964 je trojčíslie, ktorým sa v Bratislave končí životná púť vyše 94ročného nestora slovenskej architektúry. Vďaka svojmu nadaniu, cieľavedomosti a húževnatosti Michal Milan Harminc realizoval v priebehu dlhých šesťdesiatich štyroch rokov aktívnej tvorivej činnosti vyše 300 stavieb na území Slovenska, Maďarska, Srbska, Rumunska a Ukrajiny. Projekty a stavby nájomných či rodinných domov, veľkolepých budov bánk a múzeí, kostolov rôznych konfesií, továrenských priestorov, školských a zdravotníckych objektov nesú v sebe okrem originálnych architektonických riešení sebavedomie mladého rebela, ktorý nebojácne odišiel z malej dedinky do sveta realizovať svoje sny.

LITERATÚRA _ Pohaničová, Jana. M. M. Harminc 1869–1964: príbeh nestora slovenskej architektúry. Bratislava, Trio Publishing 2014. 16 s. [10] s. fotogr. _ Michal M. Harminc, staviteľ a architekt: dielo nestora. Bratislava, Trio Publishing 2013. 27 s. _ Dulla, Matúš – Pohaničová, Jana. Michal Milan Harminc: architekt dvoch storočí. Bratislava, Trio Publishing 2014. 268 s. http://www.slovackizavod.org.rs/vesti/vid/8378 http://www.archinet.sk/Magazine/clanok.asp?ClanokID http://architectureweek.cz/cz/

216



Iniciatívy spolku Českoslovanská jednota v Prahe pri rozvíjaní československej spolupráce v literatúre (1896–1914)

Abstrakt: Rozvoj česko-slovenských vzťahov koncom 19. a začiatkom 20. storočia svojou činnosťou výrazne zintenzívnil, oživil, obohatil a formoval národnoobranný a slovakofilský spolok Českoslovanská jednota so sídlom v Prahe, ustanovený 7. mája 1896. V rámci česko-slovenskej kultúrnej spolupráce venoval zvýšenú pozornosť rozvoju vzťahov aj v oblasti literatúry. Najvýraznejšie sa to prejavilo v realizácii jeho známej akcie pod názvom Česká kniha na Slovensko a slovenská kniha do Čiech. Spolok najmä prostredníctvom svojich dvoch špecializovaných odborov – akademického a literárneho pri ústredí v Prahe, ako i členov slovenského spolku Detva a v súčinnosti so svojimi slovenskými dôverníkmi a spolupracovníkmi zasielal prevažne české knihy a časopisy, ale i celé knižnice Slovákom žijúcim v Uhorsku. Zároveň spolok rozširoval v českej spoločnosti poznatky o slovenských knihách a časopisoch. Tie sa jeho pôsobením dostali do českých besied a čitateľských spolkov, do úradov, hostincov a kaviarní, učiteľských i žiackych knižníc a pod. S podporou spolku vyšlo cenné dielo česko-slovenskej spolupráce Slovenská čítanka. V záujme skvalitnenia spolupráce v tejto oblasti bola problematika knižnej spolupráce pertraktovaná i na spolkom organizovaných česko-slovenských poradách, konaných v kúpeľnom mestečku na Morave v Luhačoviciach v rokoch 1908–1913.

Ustanovením ČJ sa česko-slovenské vzťahy udržiavali a ďalej rozvíjali nielen na personálnej báze, ale aj na inštitucionálnej úrovni, pretože spolok si stanovil ich cieľavedome rozvíjať a organizovať. Akcent vo svojej činnosti kládol najmä na rozvíjanie kultúrnych vzťahov a v ich rámci prináležalo dôležité miesto literatúre. V stanovách ČJ, schválených miestodržiteľstvom v Prahe 20. februára 1896, bolo účelom spolku pestovať kultúrne záujmy českoslovanské a podporovať chudobnú slovanskú mládež. Ako jednu z popredných úloh stanovy vymedzili: „vydávati, rozšiřovati, sbírati, kupovati plody literární a zakládati knihovny“.120 Slováci uvítali vznik spolku, pretože so znepokojením sledovali ochabovanie záujmu českej strany o vzájomné kontakty, čo výstižne tlmočil na stránkach Národných novín popredný národný činiteľ a ideológ Slovenskej národnej strany Svetozár Hurban Vajanský. Vyslovil nespokojnosť so stratou záujmu Čechov o Slovákov, čo sa najvýraznejšie dotklo slovenskej literatúry, keď sa v Čechách prestali odoberať slovenské časopisy, čítať slovenské knihy, českí nakladatelia prestali pravidelne zasielať redakčné výtlačky a spisovatelia navštevovať Slovensko. Pritom pripomenul, že Slováci aj naďalej odoberali české knihy a časopisy, dokonca vo väčšom množstve než prv a vo veľkom počte chodili na české podujatia. Vyslovil presvedčenie, že ustanovením ČJ sa situácia zmení a česko-slovenské vzťahy sa rozvinú.121

Intenzita vzťahov medzi Čechmi a Slovákmi sa v priebehu historického vývoja menila, čo sa prejavilo najmä v česko-slovenských kontaktoch koncom 19. a začiatkom 20. storočia, keď nadobudli nový rozmer a výrazne sa zintenzívnili. Veľkou mierou sa o to zaslúžil slovakofilský spolok Českoslovanská jednota (ČJ) so sídlom ústredného výboru v Prahe, ustanovený 7. mája 1896.119 Ako národnoobranný spolok ochraňoval české národné záujmy v okrajových oblastiach Čiech, Moravy, Sliezska a Dolného Rakúska, ale už od začiatku svojej pôsobnosti venoval zvýšenú pozornosť rozvíjaniu kontaktov so Slovákmi. Pri jeho zrode stáli predovšetkým kultúrni pracovníci z radov literátov, žurnalistov, učiteľov a iných kruhov – prívržencov myšlienky česko-slovenskej vzájomnosti.

ČJ od svojho vzniku až do začiatku 20. storočia kládla akcent vo svojej činnosti vo vzťahu k Slovákom práve na rozvíjanie kultúrnych vzťahov a v ich rámci prináležalo dôležité miesto spolupráci v oblasti literatúry. Z jej iniciatívy sa uskutočnila populárna akcia Česká kniha na Slovensko a slovenská kniha do Čiech. Pri jej realizácii sa najprv sústredila na rozširovanie poznatkov o slovenských knihách a časopisoch v českej spoločnosti.122 Kupovala slovenské knihy a dávala ich na predaj českým obchodníkom. Postarala sa o to, aby boli slovenské knihy vo výkladoch Ústrednej matice českej, Topičovho kníhkupectva a i. Zostavila zoznam najlepších slovenských kníh, ktorý na hektografe rozmnožila a rozoslala ich najmä čitateľským spolkom. Intervenovala české redakcie, aby referovali

Nadežda Jurčišinová, Inštitút histórie Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove

119 Bližšie: JURČIŠINOVÁ, Nadežda. 2010. Českoslovanská jednota a Slováci. (Kultúrno-spoločenské aktivity spolku). Prešov: FF PU Prešov, 2010, 183 s.

217

120 Literární archív Památníku národního písemnictví (LA PNP) Praha, fond ČJ. Stanovy ČJ. 121 VAJANSKÝ, Svetozár Hurban. Pražské dojmy. Národnie noviny, 1896, roč. 27, č. 288, s. 2. 122 Jej pričinením sa slovenské časopisy dostali do mnohých českých hostincov a kaviarní, do besied a čitateľských spolkov, do úradov a súkromných domov.

218

123 Českoslovanská Jednota. Slovenské listy 1898, roč. 1. č. 29, s. 6. 124 ROTNÁGL, Josef. 1945. Češi a Slováci. Vzpomínky a úvahy nad dopisy a zápisky z let 1907–1918. Praha: 1945, s. 108; Bližšie: Slovenská literatúra na českých školách. Prúdy, 1912/13, roč. 4, s. 216–217. 125 Zpráva o činnosti Českoslovanskej jednoty v Prahe. Hlas 1901, roč. 3, s. 363. 126 ROTNÁGL, J. 1945. Češi a Slováci. Vzpomínky a úvahy nad dopisy a zápisky z let 1907–1918. Praha: 1945, s. 109. 127 Druhá zpráva o činnosti Českoslovanskej jednoty za II. správní rok 1897–1898. Praha: 1898, s. 6; LA PNP Praha, fond ČJ. Zápisy zo schôdzí výboru (SV) ČJ.



o nových slovenských knihách.123 Zvláštnu pozornosť venovala šíreniu slovenskej literatúry medzi stredoškolskou mládežou. Vyvinula snahu presadiť slovenské knihy alebo knihy so slovenskou tematikou do učiteľských a žiackych knižníc. V záujme úspešnej realizácie tohto zámeru sa snažila ponúknuť mládeži dobré knihy, preto požiadala slovenského literárneho kritika Pavla Bujnáka, spisovateľa a učiteľa Karla Kálala a profesora českej literatúry Alberta Pražáka, aby zostavili výber 15 kníh vhodných na propagáciu slovenskej literatúry pre študentov a ako prostriedok na začlenenie slovenských reálií do osnov stredných škôl v českých krajinách v spolupráci s ústrednou Maticou školskou. Odporúčané boli tituly Ján Botto Spevy, Andrej Sládkovič Detvan, Samo Chalupka Básne, Pavel O. Hviezdoslav Sobrané spisy, Ivan Krasko Nox et solitudo, Jozef Škultéty Veniec slovenských národných piesní, Svetozár Hurban Vajanský Letiace tiene, Jozef Gregor Tajovský Z pod kosy, Elena Maróthy-Šoltésová Proti prúdu, Martin Kukučín Sobrané spisy, Ján Kalinčiak Reštaurácia, Ján Čajak Tri rozprávky, Almanach slovenskej mládeže z roku 1909, Karel Kálal–Karol Salva Slovník československý, František Bílý Slovenská čítanka. Zoznam kníh zaslali všetkým českým stredným školám so žiadosťou, aby ich kúpili do žiackych knižníc.124 S odporúčaním ho poslali i verejným a spolkovým knižniciam. Veľmi účinným prostriedkom šírenia slovenských kníh boli dary najlepším abiturientom niekoľkých stredných škôl. Napr. v roku 1901 zaslala ČJ 40 exemplárov básní P. O. Hviezdoslava a Viliama Paulinyho-Tótha riaditeľstvám všetkých pražských stredných škôl so žiadosťou, aby ich rozdali abiturientom.125 Ako poznamenal predvojnový starosta spolku Josef Rotnágl, v tejto činnosti nešlo len o šírenie znalostí o slovenských tituloch, ale viac išlo o to, aby budúca česká inteligencia nadobudla už na strednej škole presvedčenie, že slovenská literatúra je i jej vlastníctvom. Preto sa odosielatelia usilovali zaradiť slovenské články do českých učebníc a „o zavedení slovenštiny a slovenské literatury do učitelských a profesorských zkoušek”.126 Vo svojej príručnej knižnici sa ČJ snažila sústreďovať spisy o Slovensku a slovenské knihy, jednak z kníh, ktoré jej darovali a časť kníh si kúpila. Okrem toho odoberala takmer všetky slovenské časopisy.127

V rámci realizácie knižnej akcie zbierala ČJ v Čechách a na Morave české knihy a tieto darovala na Slovensko.128 Tak sa sem dostali celé knižnice so základným fondom českej beletrie, ale i odbornej literatúry. Niektoré knihy, ktoré zasielala na Slovensko priamo kúpila, alebo ich získala darom od jednotlivcov a rôznych inštitúcií. Medzi darcami boli nakladatelia a kníhkupci Antonín Reis, Eduard Grégr, Josef Richard Vilímek, František Šimáček, Jan Otto, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Rada kráľovského hlavného mesta Prahy, Ústredie Matice školskej, spolky a organizácie (Ústredná hospodárska spoločnosť v Prahe, Slovanský klub, Americký Sokol v New Yorku, Klub za starú Prahu, sokolské jednoty a občianske besedy, učiteľské a študentské organizácie, a i.) a mnohí jednotlivci.129 Potešujúcou črtou bola účasť širšej verejnosti, ktorá darovaním kníh reagovala na výzvu v novinách Českoslovanská Jednota žádá o knihy pro Slovensko. Na základe vyjadrenia dlhoročného knihovníka ČJ V. Smutného boli darované knihy mnohokrát veľmi cenné, bezcenné knihy ČJ vylučovala. Niektoré knihy jej boli darované s výslovným želaním, aby ich zaslala na Slovensko. Spočiatku zabezpečoval zasielanie kníh, časopisov a kalendárov Slovákom člen Ústredného výboru spolku J. Klofáč, neskôr od roku 1902 po ustanovení Akademického oboru ČJ pri ústredí v Prahe bola táto činnosť zverená jeho členom.130 Vo výbore tohto odboru bola zastúpená hlavne moravská a slovenská mládež a jeho prvým predsedom sa stal spisovateľ Bohumil Haluzický, ktorý si na začiatky činnosti odboru spomínal: „Prvú úlohu sme prakticky pochopili tak, že sme už v prvom roku rozposlali vari pätnásť knižníc do slovenských mestečiek a dedín na adresu spoľahlivých slovenských ľudí.”131 Knižná akcia ostala dôležitou oblasťou činnosti odboru a jeho členovia boli v stálom kontakte s knihovníkom spolku a Ústredným výborom ČJ, kde sa knihy zhromažďovali. Členovia akademického odboru pomáhali nielen umiestňovať knižnice, ale aj získavať knihy od rôznych korporácií, navrhovali Ústrednému výboru ČJ miesta, kde bolo vhodné a potrebné založiť knižnicu a pod. Pri zasielaní kníh a celých knižníc Slovákom ČJ úzko spolupracovala so svojimi slovenskými dôver-

219

128 Českoslovanská Jednota. Slovenské listy, 1898, roč. 1, č. 29, s. 6. 129 ROTNÁGL, J. 1945. Češi a Slováci. Vzpomínky a úvahy nad dopisy a zápisky z let 1907–1918. Praha: 1945, s. 107; LA PNP Praha, fond ČJ. Zápisy zo SV ČJ dňa 24. 2. 1898, 6. 11. 1902 a 1. 10. 1902. 130 K ustanoveniu Akademického odboru ČJ došlo 26. 1. 1902. Bližšie: Ústav dějin a archív Karlovy univerzity (ÚDA KU) Praha, fond Všestudentský archiv, kart. A 337. List prípravného komitétu Akademického odboru ČJ v Prahe Detvanu zo 14. 1. 1902. 131 HALUZICKÝ, Bohumil. 1956. Stopami rozpomienok. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1956, s. 221.

220

132 LA PNP Praha, fond ČJ. Zápisy zo SV ČJ dňa 17. 2. 1898 a 23. 9. 1897. 133 LA PNP Praha, fond ČJ. Zápis zo SV ČJ dňa 29. 4. 1897.



níkmi a spolupracovníkmi, prostredníctvom ktorých medzi Slovákmi pôsobila. Kým úlohou ČJ bolo zozbierať knihy a odoslať ich na Slovensko, všetko ostatné záviselo už od práce slovenského dôverníka a spolupracovníka spolku. Tí navrhovali miesto, kde bolo najvhodnejšie umiestniť knižnicu a odporúčali spoľahlivú osobu, ktorá by bola zodpovedná za knihy. Knihy a časopisy boli zasielané najmä do miest alebo ich okolia, kde mala ČJ dôverníkov. Tí sami prichádzali s námetmi a radami, ako skvalitniť spoluprácu v tejto oblasti a spolok ich návrhy zohľadňoval. Okrem toho sa od nich dozvedal, že najobľúbenejšie boli na Slovensku povesti, rozprávky, vlastenecké a historické poviedky. Záujem bol aj o ilustrované a populárno-odborné knihy, ktorých bolo v slovenčine veľmi málo. O osožnosti knižnej akcie medzi Slovákmi sa spolok dozvedal jednak z priamych rozhovorov, ale najmä z došlých listov. Z nich vyplynulo, že knihy sa skutočne čítajú a v niektorých školách sa o nich aj rozprávali.132

Už v prvom roku pôsobnosti 1897 expedoval spolok na Slovensko päť knižníc: po jednej do Kráľovej, do Slovenského Pravna a do Liptovského Sv. Mikuláša, dve do jeho okolia.134 Jednu zo zásielok v počte 240 kníh obdŕžal Emil Stodola (v Liptovskom Sv. Mikuláši) a ten ich rozdelil po 60 kusov do štyroch obcí v okolí.135 V nasledujúcom roku 1898 mu opäť zaslali 30 kníh. Na návrh Vavra Šrobára boli knihy darované spoločnosťou Roudnická pivnice v Prahe výhradne pre Slovensko odoslané do Skalice na založenie ľudovej knižnice, išlo asi o 300 zväzkov. Spolupracovník spolku Bohdan Pavlů požiadal o zaslanie knižnice do Prešporku (Bratislavy) a neskôr aj do Budapešti. Pritom podotkol, aby „to byly jen nejlepší věci, poněvadž jedna špatná kniha odežene chuť od dvou dobrých. Musí nám strašně záležet na tom, aby mládež zvykla si opět na českou knihu jako na svoji. Docílíme-li té ideální kooperace obou větví, máme pro českou i slovenskou stranu vyhráno. Ale může to být jen kooperace, žádné vnucování českých forem, poněvadž to lidí činí nedůvěřivými”.136

Za najdôležitejšiu úlohu, ktorú knižná akcia na Slovensku z pohľadu slovenských dôverníkov plnila bola osvetová a vzdelávacia funkcia. Uvedomovali si však aj jej jazykový aspekt, na čo poukázal napr. Emil Stodola a v tejto súvislosti odporúčal ČJ, aby pri expedovaní kníh na Slovensko posielala tiež knihy písané po slovensky, aby sa najprv v ľude vzbudila chuť a láska k čítaniu.133 Taktiež niektorí jednotlivci z Čiech a Moravy posielali knihy a niekedy aj celé knižnice na adresy udané ČJ. Z kníh, ktoré boli na Slovensko zasielané, vznikali ľudové knižnice zvyčajne v jednotlivých obciach a popri nich to boli aj tzv. prenosné (cirkulujúce) knižnice. Boli prípady, keď spolok poskytol financie priamo na nákup kníh, napr. v prípade Vavra Šrobára mu dali na jeho žiadosť 40 K, aby kúpil knihy pre Občiansku besedu v Ružomberku. Spolok pomáhal tiež pri zriaďovaní a doplňovaní „akademických“ knižníc pre slovenskú študujúcu mládež, napr. v Budapešti. Zvláštnu pozornosť venoval knihám pre mládež, tá prejavila najväčší záujem o rozprávky, ilustrované a populárno-odborné knihy. Pre školopovinné slovenské deti predplácala ČJ časopis Květy a Mladý čtenář a tie v 14dňových intervaloch zasielala asi 30 dôverníkom a spolupracovníkom, ktorí ich mládeži zadarmo rozdávali.

ČJ neostala bokom ani pri budovaní Bibliotéky, ktorá bola popri Múzeu súčasťou Národného domu v Turčianskom Sv. Martine, ktorý si Slováci otvorili v roku 1890. Pomáhali im ju budovať i českí jednotlivci a inštitúcie, včítane ČJ.137 Taktiež Muzeálnej slovenskej spoločnosti v Turčianskom Sv. Martine darovala v roku 1902 spolu 202 kníh. ČJ evidovala i celý rad individuálnych žiadostí. Takou bola aj prosba učiteľa Júliusa Helvigu v Dolnom Kubíne, ktorý chcel zľavu na zakúpenie ním udaných kníh a učebných pomôcok pre školu, kde pôsobil. Keďže ČJ poznala slabé finančné pomery tejto školy, tak sa ponúkla, že pre školu zabezpečí okrem už zaslaných kníh ešte ďalšie pedagogické spisy a knihy pre mládež na svoje náklady. Podieľala sa aj na založení knižnice pre slovenských akademikov v Budapešti, ktorej pri zriaďovaní venovala 500 K na nákup kníh podľa vlastného výberu.138 Pozornosť v tejto oblasti venovala i sezónnym slovenským poľnohospodárskym robotníkom, každoročne prichádzajúcim na žatevné práce do Čiech a na Moravu. Viacerým jednotlivcom i celým robotníckym partiám predplácala nielen slovenskú tlač (Slovenský týždenník, Ľudové noviny,

221

134 LA PNP Praha, fond ČJ. Zápisy zo SV ČJ dňa 14. 1. 1897; Bližšie: LA PNP Praha, fond ČJ. Do 38 roku činnosti Československé jednoty (dokument). 135 LA PNP Praha, fond ČJ. Zápisy zo SV ČJ. 136 Literárny archív Slovenskej národnej knižnice (LA SNK) Martin, sign. 64 E 14. List Bohdana Pavlů Josefovi Rotnáglovi z 1. 1. 1911. 137 SOKOLÍK, Viliam. 1966. Z bojov o pokladnicu slovenskej kultúry. Martin: Matica slovenská, s. 107–108. Stavom martinskej knižnice sa ČJ zaoberala už na SV ČJ dňa 8. 4. 1897. František Pastrnek upozornil na jej bohatý fond, ktorý bol však v takom stave, že sa ani nevedelo, čo všetko obsahuje. Odporúčali preto urobiť najprv úplný zoznam spisov v knižnici. 138 ROTNÁGL, J. 1945. Češi a Slováci. Vzpomínky a úvahy nad dopisy a zápisky z let 1907–1918. Praha, s. 107.

222

139 Sedmnáctá výroční zpráva Českoslovanské jednoty za správní rok 1912. Praha: Českoslovanská jednota, 1913, s. 25–26. 140 Ustanovujúca schôdza Literárneho odboru ČJ sa uskutočnila 12. 1. 1912. Za predsedu zvolili spisovateľa Františka Bílého, za podpredsedu spisovateľa Františka Táborského a za konateľa spisovateľa Stanislava Klímu. Knihovníkom sa stal Bohumil Vavroušek. 141 Českoslovanská jednota. Prúdy, 1912, roč. 3, č. 5, s. 191.



Národný hlásnik a i.), ale im aj posielala slovenské a české knihy. Počet kníh a knižníc zasielaných spolkom z roka na rok stúpal, najmä od roku 1909, keď valné zhromaždenie ČJ prijalo uznesenie, ktorým sa rozhodlo upriamiť činnosť spolku výlučne na pomoc Slovákom a na rozvoj vzťahov s nimi a to žijúcimi na Morave a Slovensku. Už v uvedenom roku ČJ zriadila na Slovensku osem knižníc, v nasledujúcom roku 1910 ich bolo desať, v roku 1911 založila spolu 29 knižníc, z nich dve boli umiestnené na „moravské Slovácko” a ostatné na Slovensku a v roku 1912 odoslala na Slovensko 30 knižníc, v priemere s 80 zväzkami, celkove teda asi 2 400 zväzkov. Z nich po šesť knižníc dostali v Bratislavskej, Nitrianskej a Trenčianskej župe, tri knižnice boli odoslané na Oravu, dve do Liptova a jedna do Turca. Na slovenský východ odoslala jednu knižnicu, na Dolnú zem tri a na „moravské Slovácko” dve knižnice. V bohatej zásielke boli knižné dary jednotlivcov, okrem iného vyše 300 kníh a brožúr od majiteľa tlačiarne a člena výboru ČJ Antonína Reisa.139 V spomínanom roku 1912 bolo zasielanie kníh a knižníc na Slovensko zverené novoustanovenému odboru pri ústredí v Prahe a to Literárnemu odboru ČJ,140 do ktorého vstupovali viacerí poprední českí literáti, ako spisovateľ a historik Albert Pražák, literárny kritik Miloslav Hýsek, prekladateľ a redaktor časopisu Zlatá Praha Vincenc Červinka, redaktor Národnej politiky Jan Hejret, spisovateľ a filológ František Rut Tichý (pseudonym Zdeněk Broman) z Berouna, pedagóg Antonín Frinta z Plzne, poslanec, spisovateľ a učiteľ Jindřich V. Houra z Jindřichovho Hradca, lekár a spisovateľ Josef Svítil (pseudonym Jan Kárník) z Nového Mesta na Morave a i.141 Cieľom literárneho odboru bolo „literární sblížení československé”, čo sa malo dosiahnuť hlavne šírením poznatkov o Slovensku v Čechách a o Čechách na Slovensku predovšetkým tlačou a knihami. Na ustanovujúcej schôdzi odboru odznelo viacero návrhov ako šíriť poznatky o Slovensku v Čechách, medzi nimi odznela aj požiadavka, aby za členov Českej akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění boli menovaní aj Slováci a aby bol pri nej zriadený slovenský odbor. Albert Pražák navrhol, aby sa na českej univerzite súčasťou štatútu štúdia pre učiteľov stredných škôl stalo vykonanie skúšky zo slovenskej literatúry. Odznel aj návrh

obohatiť univerzitnú knižnicu slovenskou literatúrou. Vzhľadom na jazykovú blízkosť slovenčiny a češtiny navrhol docent slovanskej filológie Antonín Frinta, aby sa slovenské knihy neprekladali do češtiny, pretože im každý môže rozumieť i v origináli. S návrhmi sa oboznámil ústredný výbor a posúdil možnosti ich realizácie. Rozhodol sa rokovať s akadémiou, aby v literárnej oblasti nadviazala spoluprácu so Slovákmi.142 Súhlasil i s tým, aby sa českým literátom, ktorí chcú písať o Slovensku, poskytlo cestovné štipendium. Medzi prvoradé úlohy zaradil odbor vplývať na české časopisy, aby širšie a častejšie prinášali správy a články o Slovensku. V tejto súvislosti bol dôležitý návrh literárneho historika Miloslava Hýska, aby české beletristické časopisy otvorili svoje stránky slovenským autorom, pretože aj to bol spôsob oboznámenia českej verejnosti s „lahodnou slovenštinou” a pomohlo by to ľahšie rozumieť slovenským knihám. Okrem toho sa v literárnom odbore od začiatku snažili, aby české literárne revue prinášali občas i príspevky slovenských autorov v slovenčine. Tým chceli dosiahnuť, aby si českí čitatelia zvykali na slovenčinu a siahli aj po knihe v tomto jazyku, najmä po takej, ktorá podľa členov odboru znamenala skutočné obohatenie (Pavol O. Hviezdoslav, Martin Kukučín a i.). Počas druhého roku činnosti urobil Literárny odbor ČJ zo spoločných mesačných schôdzí (organizovaných každý druhý piatok v Lobkowitzovej vinárni na Malej Strane) „literární dýchánky”. Odzneli prednášky, príhovory, referáty o českej slovakofilskej alebo slovenskej knihe. Hovorilo sa o rozličných literárnych a kultúrnych česko-slovenských problémoch.143 Literárny odbor sa pričinil o vydanie slovenských literárnych diel v českých vydavateľstvách, o zaradenie slovenských kníh do českých knižníc a o prenikanie slovenskej literatúry do českých stredoškolských a vysokoškolských učebníc,144 poskytoval informácie o Slovensku v dennej tlači a v obrázkových a literárnych časopisoch, evidoval nielen vydané slovenské knihy a knihy o Slovensku, ale pripravoval i referáty, kritiky a prednášky. Odporúčal Slovákom české knihy do knižníc a redakciám poskytoval knižné posudky. Napokon vyznamenával a oceňoval slovenských spisova-

223

142 LA PNP Praha, fond ČJ. Zápis zo SV ČJ dňa 17. 1. 1912. 143 LA PNP Praha, fond ČJ. Literární odbor ČJ. 144 Literárny odbor Českoslovanskej jednoty v Prahe. Slovenský týždenník, 1912, roč. 10, č. 28, s. 5; POTEMRA, Michal. 1979. Rozvoj česko-slovenských vzťahov v rokoch 1901 až 1914. Historický časopis, 1979, roč. 27, č. 3, s. 401; Sedmnáctá výroční zpráva Českoslovanské jednoty za správní rok 1912. Praha: Českoslovanská jednota, 1913, s. 36.

224

145 Sedmnáctá výroční zpráva Českoslovanské jednoty za správní rok 1912. Praha: Českoslovanská jednota, 1913, s. 48–54; Ročenka Českoslovanské jednoty a XVIII. výroční zpráva za správní rok 1913. Praha: Českoslovanská jednota, 1914, s. 84. Bližšie : XVI. výroční zpráva Českoslovanské jednoty za správní rok 1911. Praha: 1912, s. 28 a 32; Výroční zpráva Českoslovanské jednoty v Praze za správní rok 1910. Praha: 1911, s. 14–15. 146 Jedným z nich bol M. R. Štefánik, ktorý poberal pravidelné štipendium od ČJ v rokoch 1898–1901 (potom len ojedinele); Bližšie: LA PNP Praha, fond ČJ. Zápisy zo SV ČJ. 147 ÚDA KU Praha, fond Všestudentský archív, kart. B 301. Materiály ke spolku Detvan. Zápis zo schôdze Detvana dňa 8. 6. 1901; ÚDA KU Praha, fond Všestudentský archív, kart. A 337. Materiály ke spolku Detvan. V knižničnej správe Detvana z 9. 12. 1903 sa uvádza, že v knižnici Detvana bolo 750 kníh a 855 zväzkov; LA PNP Praha, fond ČJ. Zápis zo SV ČJ dňa 12. 11. 1896.



teľov.32 V ústrety vyšiel Jánovi Páričkovi, ktorý chystal vydať zoznam slovenských kníh a plánoval doň zahrnúť i slovenské knihy vydané v Čechách a české knihy hovoriace o Slovensku.

finančnú pomoc pri vydaní jeho knižky pod názvom Sbierka slovenských piesní pre stredný hlas so sprievodom klavíra. Na ponukový list adresovaný ČJ reagoval výbor uvoľnením 200 K ako pôžičky Detvanu na vydanie knižky s podmienkou, že ako zálohu mu Detvan odovzdá 100 exemplárov. Detvan podmienky prijal a 15. júla 1905 prijala ČJ od spolku Detvan 100 zošitov slovenských piesní.148 Na pôde spolku Detvan a teda v českom prostredí literárne rástli a vzdelávali sa niektorí slovenskí spisovatelia (Martin Kukučín a Ivan Krasko). Jedným z nich bol i študent obchodnej akadémie v Prahe, predstaviteľ dramatickej tvorby Jozef Gregor Tajovský, ktorý počas štúdia dostával od ČJ finančnú podporu.

Do knižnej akcie ČJ sa zapojili aj miestne odbory ČJ pôsobiace na Morave a v Čechách. Napr. v roku 1902 miestny odbor v Uherskom Brode v spolupráci s ústredím ČJ uskutočnil zbierku kníh pre Slovensko. Miestny odbor v Kroměříži umiestnil v roku 1911 na rôznych miestach Slovenska päť prenosných knižníc a okrem toho kúpil slovenské a české kalendáre a odoslal ich na Slovensko. Podobne miestny odbor v Písku kúpil miestnym školským knižniciam slovenské knihy a miestny odbor ČJ v Plzni zaslal iba v roku 1912 na Slovensko 1 200 zväzkov zábavných a vzdelávacích kníh, hlavne do Trenčianskej a Nitrianskej župy.145 Na realizácii knižnej akcie sa podieľali aj slovenskí študenti, ktorí boli členmi spolku Detvan v Prahe.146 Ich úlohou bolo, na základe pokynov Ústredného výboru ČJ, triediť a vyberať knihy pre knižnice do jednotlivých oblastí. Zároveň navrhovali miesta, kam by ČJ z Prahy mala zaslať knihy či knižnice. Napr. Milan Rastislav Štefánik ako podpredseda Detvana vyjednával s výborom ČJ a jej prvým starostom – slavistom, jazykovedecom a dialektológom Františkom Pastrnekom o umiestnení knižníc a na pôde Detvana sa radil a podával správu o ich zabezpečení. Náklady na zriadenie knižníc na Slovensku hradila ČJ a členovia Detvana pripravili knihy pre čitateľov do knižníc a zabezpečili ich presun na konkrétne miesto. Členov Detvana Vavra Šrobára a Jozefa Minárika poveril výbor ČJ pravidelne vypracovať informáciu o slovenských knihách a poskytnúť ju výboru ČJ aj čitateľským krúžkom so zámerom rozšíriť poznatky o slovenských knihách.147 Slovenský spolok Detvan disponoval vlastnou knižnicou, do ktorej mu časť kníh darovala ČJ. S materiálnou pomocou najmä ČJ zakladali členovia Detvana z českých a slovenských kníh učiteľské knižnice v slovenských dedinách. Výbor ČJ prejavil ústretovosť spolku Detvan aj tým, že podporil jeho žiadosť vyslovenú v mene svojho člena, absolventa pražského konzervatória (neskôr skladateľa a zberateľa slovenských ľudových piesní) Mikuláša Schneidera-Trnavského, aby ČJ poskytla

Do pozornosti širšej českej verejnosti dávala ČJ slovenskú literatúru a tlač aj na ňou organizovaných príležitostných podujatiach. Učinila tak aj na výstave, ktorú usporiadala napr. redakcia Revue Naše Slovensko149 pri príležitosti pražskej jubilejnej výstavy obchodnej a živnostenskej komory v roku 1908. V troch vitrínach vyložili slovenskú literatúru. Ako napísali Národní listy, „střídá se tu krásné písemnictví, dějiny, spisy hospodářské, populární, kalendáře, náboženské spisy, sbírky písní. Nakladatelství účastinárského spolku v Turč. Sv. Martině vystavuje tu výkvět slovenského písemnictví! Hviezdoslav, Hurban, Vajanský, Sládkovič a j. K ním připojuje se historik Sasinek”.150 Menovali aj slovenských nakladateľov a kníhkupcov: A. Pivko a F. Klimeš z Liptovského Sv. Mikuláša, Š. Roháček z Modry, J. Bežo a spol. zo Senice, J. Teslík zo Skalice, Karol Salva z Ružomberka, E. Bertan zo Zvolena, J. Gašparík z Turčianskeho Sv. Martina. Ich obchodné kontakty s českými kníhkupcami však neboli na želanej úrovni. O jednej z príčin sa zmienila správa miestneho odboru ČJ v Písku v roku 1911: „Zdejší knihkupci projevili ochotu vésti na skladě také slovenské knihy. Jejich snaha vyšla však na prázdno pro neochotu slovenských nakladatelů, kteří nechtěli dáti knihy do komise, žádajíce předem zaplacení!”151 ČJ urobila prvé kroky k vybudovaniu úplnej česko-slovenskej knižnice, ktorá by popri českých knihách pojednávajúcich o Slovensku obsahovala i celú slovenskú literatúru, časopiseckú tvorbu, po-

225

148 ÚDA KU Praha, fond Všestudentský archív, kart. A 337. Materiály ke spolku Detvan. List ČJ Detvanu z 14. 7. 1905. 149 Revue Naše Slovensko vychádzala zásluhou ČJ v Prahe v rokoch 1907–1910. Jej podtitul znel Revue pro hájení zájmů uherských Slováků. Redaktormi boli E. Edgar a Antonín Reis, ktorý bol aj majiteľom, vydavateľom a zodpovedným redaktorom časopisu. Prvotným zámerom časopisu bolo informovať českú verejnosť o uhorských Slovákoch a obhajovať ich záujmy. 150 ROTNÁGL, J. 1945. Češi a Slováci. Vzpomínky a úvahy nad dopisy a zápisky z let 1907–1918. Praha : Jos. R. Vilímek, s. 109–110. 151 ROTNÁGL, J. 1945. Češi a Slováci. Vzpomínky a úvahy nad dopisy a zápisky z let 1907–1918. Praha: s. 110.

226

152 Slovenská čítanka. 1911. Praha : Moravsko-slezská beseda, 1911, 645 s. 153 ROTNÁGL, J. 1945. Češi a Slováci. Vzpomínky a úvahy nad dopisy a zápisky z let 1907–1918. Praha: s. 120.



môcky k vedeckému štúdiu o Slovensku atď. Už na jar 1913 obsahovala knižnica výber zo slovenskej literatúry a sústreďovala všetky slovenské časopisy. K získaniu výberu slovenskej literatúry veľkou mierou prispel nakladateľ a majiteľ tlačiarne Antonín Reis.

ho, Samuela Tomášika, Janka Kráľa, Andreja Sládkoviča, Jána Bottu, Viliama Paulinyho-Tótha, Karola Kuzmányho a i., prózu od Jozefa Gregora Tajovského, Ľudmily Markovičovej, Jána Urama, Pavla Kuzmányho a i. Aj v ďalších časopisoch boli publikované práce slovenských literátov alebo informácie o ich tvorbe, o čo sa pričinili členovia spolku. Zo slovenských spisovateľov udržiavala ČJ blízke kontakty s Ľudmilou Podjavorinskou, S. H. Vajanským a najmä so svojím čestným členom P. O. Hviezdoslavom.154 Pričinením predsedu Literárneho odboru ČJ Františka Bílého vymenovala v roku 1912 Umelecká beseda v Prahe Hviezdoslava pri príležitosti jeho 50. narodenín za svojho čestného člena. V roku 1913 ČJ iniciovala Hviezdoslavovo menovanie za „přespolního člena“ českej akadémie. Išlo o vysoké uznanie jeho literárnej tvorby.155 Aj iniciatívou ČJ sa pôsobenie slovenských literátov dostalo do povedomia širšej českej verejnosti a tá aj prostredníctvom ich tvorby mala možnosť bližšie spoznať minulosť, život a činnosť slovenského národa.

S podporou ČJ vyšlo cenné dielo česko-slovenskej spolupráce Slovenská čítanka. Vydala ju v roku 1911 Moravsko-slezská beseda pod redakciou literárnovedného historika, stredoškolského profesora a člena výboru ČJ Františka Bílého. Pozostávala zo všeobecnej a cestopisnej časti, obohatilo a spestrovalo ju vyše 30 obrázkov zo života a krás Slovenska a portrétov významných slovenských osobností. Toto dielo zahrňovalo 39 príspevkov, z nich 19 bolo od českých autorov. Medzi slovenskými autormi boli popredné osobnosti národného života, ako historik a pedagóg Július Botto, významný predstaviteľ hlasizmu Vavro Šrobár, znalec hospodárskych pomerov na Slovensku národohospodár a publicista Fedor Houdek, novinár a filozof Anton Štefánek, politik a novinár Milan Hodža, advokát a politik Milan Ivanka (pseudonym dr. Vacovský), zakladateľ komeniológie Ján Radomil Kvačala, skladateľ Mikuláš Schneider-Trnavský, etnograf, historik a cirkevný hodnostár Karol Anton Medvecký, botanik, etnograf a evanjelický farár v Zemianskom Podhradí Jozef Ľudovít Holuby a etnograf, fotograf a maliar Pavol Socháň. Všeobecnú časť Slovenskej čítanky uzatvárala báseň P. O. Hviezdoslava Ecce Homo. Články českých autorov v češtine boli venované slovenskej problematike.152 Po úspešnom vydaní Slovenskej čítanky sa na návrh starostu ČJ Josefa Rotnágla153 Literárny odbor ČJ uzniesol vydať slovenskú hospodársku čítanku. Jej koncepcia bola vypracovaná a autori dohodnutí, avšak vypuknutie prvej svetovej vojny jej vydanie znemožnilo. Česko-slovenská spolupráca v literatúre sa prejavila predovšetkým v publikovaní tvorby slovenských spisovateľov v českých časopisoch a knihách. V rokoch 1908–1910 uverejňovala revue Naše Slovensko tvorbu slovenských spisovateľov, napr. básne od P. O. Hviezdoslava, S. H. Vajanského, Sama Chalupku, Janka Jesenské-

Prejavy literárnej spolupráce vidieť aj oblasti vedy, ktorá sa na pôde ČJ premietala najmä do vzájomnej výmeny kníh, do pomoci pri realizácii výskumov, informovaním verejnosti o významných vedeckých či odborných prácach a vzájomným uverejňovaním výsledkov vedeckého bádania.156 Jedným z prejavov vzájomnosti, na ktorej spolok participoval, bola morálna a finančná podpora slovenským bádateľom pri výskume. Vďaka príhovoru starostu ČJ Františka Pastrnka poskytla Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění pedagógovi a jazykovedcovi Adolfovi Zátureckému finančnú podporu vo výške 750 zl. na vydanie knihy. Pastrnekovým pričinením sa kniha dostala do niektorých školských knižníc.157 Pomoc a podporu pri vedeckej práci ponúkol Pastrnek i pedagógovi, etnografovi, historikovi a zakladateľovi slovenskej bibliografie Ľudovítovi Vladimírovi Riznerovi, ktorého povzbudzoval pri písaní dialektologického slovníka a Rukoväte k dejinám literatúry. Na spracovanie oboch spisov mu bol ochotný poskytnúť vopred finančnú zálohu. Rizner vynaložil veľké pracovné úsilie pri spracovaní Bibliografie písomníctva slovenské-

227

154 LA SNK Martin, sign. A 1167. List F. Pastrnka P. O. Hviezdoslavovi zo 4. 10. 1899. 155 Sedmnáctá výroční zpráva Českoslovanské jednoty za správní rok 1912. Praha: 1913, s. 37; Ročenka Českoslovanské jednoty a XVIII. výroční zpráva za správní rok 1913. Praha: 1914, s. 62. 156 Bližšie: LA SNK Martin, sign. 58 S 2. List F. Pastrnka J. Ľ. Holubymu z 2. 11. 1897. Slováci spolupracovali pri zostavovaní zväzkov Národopisného sborníka českoslovanského, na ktorom spočiatku redakčné práce vykonával starosta ČJ F. Pastrnek. 157 LA SNK Martin, sign. 11 A 86. List F. Pastrnka A. Zátureckému z 23. 9. 1897.

228



ho od najstarších čias do roku 1900, ktorú odniesol 11. novembra 1911 v českom preklade do českej akadémie vied, kde mu jej vydanie sprostredkovali Jaroslav Vlček a František Pastrnek. Pre mnohé objektívne dôvody vychádzala práca pomaly. V čase, keď bol na konci svojej životnej cesty (v roku 1913), bol v tlači jej prvý zväzok.158 ČJ uvítala a kladne ocenila vydanie českého prekladu knihy britského historika a publicistu Roberta Williama Setona-Watsona (známy ako Scotus Viator) Národnostní otázka v Uhrách.159 Autor v nej oboznámil európsku verejnosť s problematikou národnej emancipácie a reálnymi podmienkami života Slovákov v Uhorsku.160 Keďže ČJ nemohla jej vydanie finančne podporiť, aspoň ju spropagovala v pražských i mimopražských časopisoch a odporúčala zakúpenie knihy. Sama sa zaviazala kúpiť 200 exemplárov.161 Táto iniciatíva spolku bola pre Slovákov významná s prihliadnutím na fakt, že Scotus Viator sa rozhodol poskytnúť honorár z českého vydania knihy na štipendiá pre slovenských študentov protestantskej teológie na univerzite v škótskom meste Edinburgh.162

Párička a Július Kustra. Dohodli sa, že v záujme riešiť túto otázku iniciujú osobitnú anketu všetkých slovenských a viacerých českých kníhkupcov a nakladateľov.164 Okrem rozširovania slovenských kníh sa mala pozornosť sústrediť na knihy venované Slovensku, a to propagáciou starších titulov a podporovaním tvorby nových. Tým, ktorí písali o Slovensku, poskytovala ČJ tvorivé podpory a cestovné štipendiá.165

229

158 RUTTKAYOVÁ, Katarína. 1963. Ľudovít V. Rizner. Odporúčajúca bibliografia. 1963, s. 6. 159 VOKURKA, Vlastimil. 1969. Československé porady v Luhačovicích před 1. světovou válkou. Luhačovice : Čs. státní lázně a Měst. NV, 1969, s. 15; LA SNK Martin, sign. 64 M 11. ROTNÁGL, Josef. Je tomu 40 let... Prácu do češtiny preložil Josef Úlehla. Na poradách v roku 1910 vzniklo uznesenie o začatí propagácie tejto knihy. Práve v Luhačoviciach v roku 1910 urobil Seton-Watson za pomoci spisovateľky Jindřišky Wurmovej korektúru prekladu svojej knihy do češtiny, ktorá vyšla pod vyššie spomenutým názvom v Brne v roku 1910. 160 Túto knihu vydal Robert William Seton-Watson v roku 1908 v Londýne pod názvom The Racial Problems in Hungary. Slovenský preklad pod názvom Národnostná otázka v Uhorsku vyšiel v roku 1994. 161 LA PNP Praha, fond ČJ. Zápis zo SV ČJ zo dňa 27. 9. 1910. 162 Bližšie: SETON-WATSON, R. W. 1995. (Documents) Dokumenty 1906–1951. Zv. I. Praha– Martin: Ústav T. G. Masaryka–Matica slovenská, 1995, s. 65, 150, 164, 166. Okrem Milana Hodžu a Antona Štefánka udržiavali kontakty so Setonom-Watsonom i Pavol Blaho, Samuel Zoch a i.

Otázka spolupráce v literatúre bola jedným z hlavných bodov rokovaní česko-slovenských porád v Luhačoviciach, ktoré ČJ organizovala v tomto moravskom kúpeľnom mestečku od roku 1908 do roku 1913. Ich účastníci diskutovali o tom, ako udomácniť v Čechách slovenské a na Slovensku české knihy, ako napomôcť kontaktom medzi českými a slovenskými kníhkupcami. Pozornosť venovali i otázkam reformy kníhkupeckého trhu medzi Čechmi a Slovákmi a s týmto zámerom boli na porady pozvaní českí a slovenskí kníhkupci. Napr. na luhačovických poradách v roku 1912 prednášal český nakladateľ a kníhkupec Emil Šolc. Zaoberal sa otázkou ako šíriť českú knihu na Slovensku a slovenskú v Čechách. Hovoril o potrebe a spôsobe ako nadviazať obchodné kontakty medzi slovenskými a českými kníhkupcami, o reforme kníhkupeckého trhu a založení komisionárstva slovenských kníh v Prahe v záujme ich ľahšieho prenikania k Čechom.163 Po jeho prednáške sa rozvinula dlhšia diskusia, na ktorej sa zúčastnili Pavol Blaho, Alois Kolísek, Vavro Šrobár, Antonín Žalud a zo slovenských kníhkupcov a vydavateľov Jozef Teslík, Ján

Aktivity spolku pri zasielaní kníh Slovákom podporovali niektoré slovenské noviny naklonené myšlienke česko-slovenskej vzájomnosti, napr. časopis mladých Hlas vyzýval, aby sa tí, ktorí boli ochotní vziať si do opatery menšiu knižnicu a z nej požičiavať knihy, obrátili na ČJ a udali jej počet a druh kníh, aké by „pomerom a potrebám obyvateľstva nimi obývaného mestečka alebo dediny najlepšie zodpovedali”.166 Taktiež Slovenský denník považoval zasielanie kníh za dôležité, lebo „naša literatúra, menovite odborne-poučná je úplne nedostatočná, preto musí česká kniha vypomáhať”.167 Slovenské listy poukázali na základné príčiny záujmu Slovákov o české knihy, pričom jednou z nich bolo, že im bola česká kniha a český časopis po slovenskej knihe najbližšia a jej rozumeli.168 Zakladanie knižníc na Slovensku sa nezaobišlo bez problémov, neraz boli knihy uhorskými úradmi skonfiškované a tak niektorí slovenskí dôverníci navrhovali ich posielať bez spolkového znaku, pretože takto nevzbudzovali podozrenie úradov a adresáti ich dostali. Neodporúčali posielať listy a knihy ľuďom označeným ako „pansláv”. Upozorňovali členov spolku, že balíky s knihami sú často otvorené. O tom, že činnosť ČJ vážne znepokojovala uhorské úrady svedčí i prípis ministra kultu a osvety Gyulu Wlassicsa školskému inšpektorovi Bratislavskej župy. Zmieňuje sa v ňom o ČJ ako o hnutí, ktoré ohrozuje integritu uhorského štátu. Preto dostal školský inšpektor pokyny, aby počas návštev škôl zistil, či tam majú knihy písané po česky a ak by takáto publikácia na škole bola a bola z národnostného hľadiska nebezpečná, treba proti tomu rázne zakročiť.169 Obavy zo vzmáhajúcej sa česko-slovenskej spolupráce prejavil aj minister vnútra. Považoval ho za hnu-

163 LA SNK Martin, sign. 64 M 11. ROTNÁGL, Josef. Je tomu 40 let. 164 Sedmnáctá výroční správa Českoslovanské jednoty v Praze za správní rok 1912. Praha: 1913, s. 24; Ku luhačovickým poradám. Slovenský denník, 1912, roč. 3, č. 154, s. 2. 165 ROTNÁGL, Josef. 1928. Československá jednota a Slovensko. In Zlatá kniha Slovenska 1918–1928. Viedeň : 1928, s. 88. 166 Zpráva o účinkovaní ČJ v Prahe. Hlas 1900, roč. 2, s. 362. 167 Z jednoročnej činnosti Českoslovanskej Jednoty. Slovenský denník 1912, roč. 3, č. 77, s. 1. 168 Českí agenti. Slovenské listy 1901, roč. 3, 17. 11. 1901, s. 1; Bližšie: Česká kniha–slovenská kniha–maďarská kniha. Prúdy 1912, roč. 3, č. 5, s. 220. 169 Slovenský národný archív (SNA) Bratislava, fond Uhorské ministerstvo vnútra, kart. č. 9, inv. č. 54, Československá jednota. (Preklad F. Vrábel.)

230


tie, ktoré „usiluje vybudovať oporu a dosiahnuť výsledky v odvetví kultúry šírením českej kultúry“.170 Slovenskí činitelia a prívrženci česko-slovenskej vzájomnosti vítali túto činnosť ČJ a sami ju vyzývali, aby zasielala knihy a časopisy, pretože sa tým snažili eliminovať pôsobenie a činnosť spolkov akým bola napr. Hornouhorský maďarský osvetový spolok so sídlom v Nitre známy ako FEMKE, ktorého jednou z prvoradých úloh bolo upevňovanie maďarského národného povedomia a šírenie maďarského jazyka prostredníctvom kníh a v nadväznosti na to zakladanie žiackych a ľudových knižníc v slovenských župách a to za finančnej i morálnej podpory uhorských úradov a za priamej aktivity uhorských úradníkov.171

170 SNA Bratislava, fond Uhorské ministerstvo vnútra, kart. č. 9, inv. č. 54, Československá jednota. (Preklad F. Vrábel.) 171 VRÁBELOVÁ, Zdenka. 2002. Nitra– sídlo ústredia maďarského Hornouhorského osvetového spolku (1882 až 1919). In Nitra v slovenských dejinách. Richard Marsina (zost.). Martin: Matica slovenská, 2002, s. 301–313.

Rozvíjaniu spolupráce v oblasti literatúry patrilo v celkovej činnosti ČJ stále miesto. Bola častým bodom programu zasadnutí Ústredného výboru ČJ a ňou zvolávaných česko-slovenských snemov. Iniciatíva spolku sa prejavila pestrosťou a rôznorodosťou činností realizovaných v rámci knižnej akcie. Jej uskutočnenie si vyžadovalo mnoho korešpondencie i financií na nákup a expedíciu kníh, ale aj prekonávanie prekážok zo strany uhorských úradov. Tým, že spolok posielal knihy a zakladal celé knižnice s prevažne českými knihami, vytváral pre Slovákov možnosť získať poznatky a vedomosti v jazyku, ktorý im bol blízky, zvlášť evanjelikom, a rozvíjať duchovnú kultúru prostredníctvom českých kníh. Zároveň sa spolok rôznorodými aktivitami pričinil o propagáciu a podporu slovenskej literárnej tvorby.


231

LITERATÚRA _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Česká kniha – slovenská kniha – maďarská kniha. Prúdy 1912, roč. 3, č. 5, s. 220. Českoslovanská Jednota. Slovenské listy 1898, roč. 1. č. 29, s. 6. Českoslovanská jednota. Prúdy, 1912, roč. 3, č. 5, s. 191. Českí agenti. Slovenské listy 1901, roč. 3, 17. 11. 1901, s. 1. Druhá zpráva o činnosti ČJ za II. správní rok 1897–1898. Praha: 1898. HALUZICKÝ, Bohumil. 1956. Stopami rozpomienok. Bratislava : Slovenský spisovateľ. JURČIŠINOVÁ, Nadežda. 2010. Českoslovanská jednota a Slováci. (Kultúrno-spoločenské aktivity spolku). Prešov : FF PU Prešov. 183 s. ISBN 978-80-555-0252-6 Ku luhačovickým poradám. Slovenský denník, 1912, roč. 3, č. 154, s. 2. Literárny odbor Československej jednoty v Prahe. Slovenský týždenník, 1912, roč. 10, č. 28, s. 5. POTEMRA, Michal. 1979. Rozvoj česko-slovenských vzťahov v rokoch 1901–1914. In Historický časopis, roč. 27, č. 3, 398–427. Ročenka Českoslovanské jednoty a XVIII. výroční zpráva za správní rok 1913. Praha: 1914. ROTNÁGL, Josef. 1928. Československá jednota a Slovensko. In Zlatá kniha Slovenska 1918–1928. Viedeň. ROTNÁGL, Josef. 1945. Češi a Slováci: vzpomínky a úvahy nad dopisy a zápisky z let 1907–1918. Praha. RUTTKAYOVÁ, Katarína. 1963. Ľudovít V. Rizner. Odporúčajúca bibliografia. 1963. Sedmnáctá výroční zpráva Českoslovanské jednoty za správní rok 1912. Praha: 1913. SETON-WATSON, R. W. 1995. (Documents) Dokumenty 1906–1951. Zv. I. Praha–Martin : Ústav T. G. Masaryka – Matica slovenská. Slovenská čítanka. 1911. Praha: Moravsko-slezská beseda. 645 s. Slovenská literatúra na českých školách. Prúdy, 1912/13, roč. 4, s. 216–217. SOKOLÍK, Viliam. 1966. Z bojov o pokladnicu slovenskej kultúry. Martin: Matica slovenská. 247 s. VAJANSKÝ, Svetozár Hurban. Pražské dojmy. Národnie noviny, 1896, roč. 27, č. 288, s. 2. VOKURKA, Vlastimil. 1969. Československé porady v Luhačovicích před 1. světovou válkou. Luhačovice: 1969. VRÁBELOVÁ, Zdenka. 2002. Nitra – sídlo ústredia maďarského Hornouhorského osvetového spolku (1882–1919). In Nitra v slovenských dejinách. Richard Marsina (zost.). Martin : Matica slovenská, s. 301–313. Výroční zpráva Českoslovanské jednoty v Praze za správní rok 1910. Praha: 1911, s. 14–15. Z jednoročnej činnosti Českoslovanskej Jednoty. Slovenský denník 1912, roč. 3, č. 77, s. 1. Zpráva o činnosti Českoslovanskej jednoty v Prahe. Hlas 1901, roč. 3, s. 363. Zpráva o účinkovaní Českoslovanskej jednoty v Prahe. Hlas 1900, roč. 2, s. 362. XVI. výroční zpráva Českoslovanské jednoty za správní rok 1911. Praha: 1912. Archívne pramene

_ Literární archív Památníku národního písemnictví Praha. (LA PNP Praha), fond ČJ. Stanovy ČJ; Zápisy zo schôdzi výboru Českoslovanskej jednoty; Literární odbor. _ Ústav dějin a archív Karlovy univerzity (ÚDKU) Praha, fond Všestudentský archiv, kart. A 337. List prípravného komitétu Akademického odboru ČJ v Prahe Detvanu zo 14. 1. 1902; kart. B 301. Materiály ke spolku Detvan. Zápisy zo schôdzi Detvana. _ Literárny archív Slovenskej národnej knižnice (LA SNK) Martin, sign. 64 E 14. List Bohdana Pavlů Josefovi Rotnáglovi z 1. 1. 1911; List F. Pastrnka P. O. Hviezdoslavovi zo 4. 10. 1899; sign. 58 S 2. List F. Pastrnka J. Ľ. Holubymu z 2. 11. 1897; sign. 11 A 86. List F. Pastrnka A. Zátureckému z 23. 9. 1897; sign. 64 M 11. ROTNÁGL, Josef. Je tomu 40 let... _ Slovenský národný archív (SNA) Bratislava, fond Uhorské ministerstvo vnútra, kart. č. 9, inv. č. 54, Československá jednota.

232

Tvorba Karla Kálala vo fonde Štátnej vedeckej knižnice v Prešove Lucia Němcová, Štátna vedecká knižnica v Prešove

172 Malá československá encyklopedie III. svazek. I – L. Praha: Academia, 1986, s. 262, Encyklopaedia Beliana: Slovenská všeobecná encyklopédia. Siedmy zväzok. In–Kalg. Bratislava: Encyklopedický ústav Slovenskej akadémie vied, 2013, s. 674. ISBN 978-80-970350-1-3. 173 Prepis titulného listu: Die Unterdrückung der Slovaken durch die Magyaren. Prag: Buchdrukerei der »Politik« – Verlag von L. Srb, Prag. 1903, sign. B 31439. 174 Prepis titulného listu: Jděte Na Slovensko! II. opravené vydání. Napsal Karel Kálal. Nákladem K. Steiglmaiera, čes. knihkupce v Čes. Budějovicích. 1908, sign. A 14992


Abstrakt: Po krátkom predstavení osobnosti slovakistu Karla Kálala príspevok venuje opisu vybraných titulov, ktorých autorom Karel Kálal je, prípadne tie, na ktorých autorsky participoval. Predmetom jej záujmu sú posesorské údaje v jednotlivých publikáciách, ich vyhotovenie i tematika jednotlivých publikácií. Na základe analýzy titulov sa tak postupne vynára hlboký a trvalý záujem o Slovensko zo strany Karla Kálala. Osobnosť Karla Kálala (1860–1930),172 známeho slovakofila, zohrala v období pred prevratom i po vzniku prvej československej republiky významnú úlohu v propagácii Slovenska v českom prostredí. Od roku 1880 pôsobil ako učiteľ na rôznych typoch škôl. V rokoch 1918–1920 bol pracovníkom Ministerstva školstva a národnej osvety v Prahe pre ľudovýchovu a organizáciu školstva na Slovensku. V rokoch 1922–1923 bol riaditeľom obchodnej akadémie v Banskej Bystrici. Slovensko začal navštevovať od roku 1885, spolupracoval s Karolom Salvom, angažoval sa predovšetkým vo vydavateľskej činnosti (časopisy Priateľ dietok, Dom a škola, Slovenské listy, Noviny mladých, Dennica). Prispieval do periodík Česká škola, Učitelské noviny, Učitelské listy, Komenský, Paedagoggické rozhledy, Posel z Budče. Bohatú publikačnú činnosť venovanú Slovensku nebudeme osobitne predstavovať, spomeňme pars pro toto len niekoľko jeho diel Zpod Tater (1896), Na krásném Slovensku (1903), Slovensko, země budoucnosti (1919), Dějiny Slovenska (1920) a pod. Jeho záujem o Slovensko možno na základe jeho publikačnej činnosti považovať za všestranný. Keď začneme vyhľadávať Karla Kálala ako autora vo fondoch ŠVK Prešov, systém Virtua nám poskytne 42 záznamov, a v lístkových katalógoch historických fondov sa nachádza celkovo 7 klasických lístkov. Vzhľadom na v letných mesiacoch prebiehajúce sťahovanie skladov ŠVK Prešov neboli všetky evidované knižné jednotky na mieste, a preto sme pri príprave tohto príspevku fyzicky pracovali s 35 knižnými jednotkami. Tento počet, prirodzene, nezodpovedá počtu titulov, keďže sa vo fonde ŠVK Prešov nachádza viacero du-


plikátov a multiplikátov Kálalových diel. Na tomto mieste sa nebudeme zaoberať ich uvádzaním ani špecifikáciou. Zaujímavý je časový rozsah skúmaných titulov. Kálalove diela vychádzali v reprintoch aj v 21. storočí, a tak pod jeho menom evidujeme najstarší titul s vročením 1903 a najmladší s vročením 2009. Z jazykového hľadiska ide o diela v českom, slovenskom a nemeckom jazyku. Vzhľadom na rozsah príspevku sa však nebudeme venovať všetkým publikáciám Karla Kálala, ale vyberieme si len tie, ktoré nás nejakým spôsobom zaujali. Z hľadiska vročenia je prvou spomedzi všetkých publikácií tlač vydaná v nemeckom jazyku v roku 1903 s názvom Die Unterdrückung der Slovaken durch die Magyaren.173 Z posesorského hľadiska nie je publikácia príliš zaujímavá, v fonde ŠVK Prešov sa zachovala v pôvodnej papierovej zelenej obálke, údaje na obálke korešpondujú s údajmi na titulnom liste. Ide o publikáciu tematicky sa viažucu na problematiku maďarizácie Slovákov a ich postavenie v Uhorsku, bližšie informácie k jej vzniku však podáme nižše. Tlačou, ktorú by sme radi predstavili, je publikácia Jděte na Slovensko!,174 ktorá vyšla v roku 1908 nákladom K Steiglmaiera175 v Českých Budejoviciach. Ide o publikáciu, ktorá je previazaná do kombinácie kartónu a modročierneho mramorovaného papiera, predná časť pôvodnej papierovej obálky sa stala súčasťou preväzby, vďaka čomu si môžeme urobiť obraz o pôvodnom výzore publikácie. Dnešným slovníkom šlo o paperback v zelenej obálke, údaje na obálke boli uvedené v linkovom ráme. Na území mesta Prešov je táto publikácia prítomná ako jedna z najstarších, o čom svedčí posesorský údaj – pečiatka s nápisom Obecná Knižnica Mesta Prešova, ktorá bola prvou poprevratovou knižnicou pôsobiacou v Prešove. Publikácia je zaujímavá z viacerých hľadísk. Má klasickú štruktúru bedekra, venuje sa možnostiam dopravy na Slovensko, prírodným krásam, tipom na výlety, spôsobu správania, ale aj praktickým radám českým turistom (napr. letné byty). Ako posledná je radená kapitola Slovo k Maďarům, ktorá je emocionálne koncipovaná.176 Kniha je však zaujímavá aj vďaka knižnej reklame, ktorú obsahuje. Tá propaguje slovenskú kultúru a literatúru. Na konci publikácie je radených celkovo 8 lis-

233

175 Karel Stieglmaier (*1866 ?, † ?) pôsobil ako nakladateľ v rokoch 1907–1918, v Českých Budejoviciach si otvoril kníhkupectvo a nakladateľstvo učebníc a odborných príručiek, svoju nakladateľskú pôsobnosť neskôr preniesol do Prahy. [cit. 2014-09-30]. Dostupné z: http://www. slovnik-nakladatelstvi.cz 176 „Buďte silni viděti pravdu,: Češi a Slováci jsou bratří. Jest přirozené, jest lidské, že Slováky milujeme. Čím více je utiskujete vy, tím více je milujeme my. Zak je člověk stvořen, nelze jinak ...se Slováky pěstujeme toliko styky kulturní: oni čtou naše knihy a my jejich a něco mladíků slovenských vzdělává se na českých školách nebo se učí řemeslům u českých mistrů. To je československá vzájemnost, které vy se tak děsíte. Přejeme Uhrám státního práva, Maďarům přejeme všeho, což jejicjh jest, ale nikdy nevyslovíme souhlasu s násilím, které konají proti národům nemaďarským a nikdy si nedáme vzíti právo Slovákův se ujímati. Stydéti bychom se museli před celou Evropou, kdybychom lhostejně na utiskování Slovákův pohlíželi.“, KÁLAL, Karel. Slovác : stručný rozhled po době minulé a přítomné. Praha : Tiskařské a nakladatelské družstvo „Pokrok“, 1910, s. 62–63.

234

177 Prepis titulného listu: Slováci Stručný rozhled po době minulé a přítomné. Napsal Karel Kálal. V Praze 1910. Tiskařské a nakladatelské družstvo „Pokrok“, spol. s ruč. obm. (Administrace „Času“, II. Jungmannova 21). A 90017 178 Firma Edvard Beaufort (nakladatelství), ktorá pôsobila v Prahe od 80. rokov 19. storočia cca do 40. rokov 20. storočia. [cit. 2014-09-30]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz 179 „Toto pojednání bylo napsáno před dvěma roky pro ruský almanach, jenž potom nedošel uskutečnění. Seškrtav popis maďarisace – vylíčilť jsem ji jinde – uveřejňuji pojednání to v Knihovničce Času, doufaje, že také u nás dobře poslouží. Slovenska je třeba stále připomínat a s poučením třeba zabíhat do všech vrstev. Pramenů neuvádím; čtu kde co, vypisuju a když píšu, už jen tu a tam nahlédnu.“ KÁLAL, Karel. Slovenské pohledy. Praha: Nakladatel Jos. R. Vilímek, 1917. s. 3. 180 „Jsem Čech, proto přece, když jsem před 25 roky jal Slovensko studovati, věřil jsem, že Slováci dobře jednali literárně se osamostatnivše. Poznav potom, že si Češi a Slováci navzájem rozumějí, počal jsem se viklat a dospěl časem ku přesvědčení, že Češi a Slováci jsou jazykově i ideově národ jeden...“ KÁLAL, Karel. Slovenské pohledy. Praha: Nakladatel Jos. R. Vilímek, 1917, s. 27–29.


tov, na ktorých sa okrem iného nachádza reklama na edíciu Slovenská knižnica (propagované diela J. Kalinčiaka, Jána Čajaka, J. G. Tajovského, I. Hrušovského, M. Kukučína...). Zaujímavý je spôsob vyrovnania sa s erátami, keď pri diele Slovenská zem je ako vydavateľ uvedený Frant. Votroubek, ktorého meno bolo sekundárne prelepené na Frant. Votruba. Dielo s názvom Slováci: stručný rozhled po době minulé a přítomné177 vyšlo v roku 1910 v Prahe nákladom Tiskařského a nakladatelského družstva Pokrok, spol. s ruč. obm., tlač zaistil F. Beaufort178 v Prahe. Z vizuálneho hľadiska nejde o zaujímavý exemplár, preväzba je vyhotovená v kombinácii kartón, čierny papier, chrbát a rohy – modrý celastik. Napriek tomu aj táto kniha podáva svedectvo o dobe svojho vzniku. Ako uvádza autor, knihu musel pre potreby vydania upraviť – autocenzorovať.179 Z nášho hľadiska je zaujímavý jeho postoj k spisovnej slovenčine a jej budúcemu vývinu, hoci si uvedomoval odlišnosť oboch národov, budúcnosť videl v spojení oboch jazykov do jedného – českého.180 Túto záležitosť však nechával na princíp prirodzeného vývinu. Okrem tejto otázky sa však publikácia venuje aj národohospodárskym pomerom, histórii, vývoju národného povedomia, maďarizácii a vzťahom Slovákov a Čechov. Ďalšou publikáciou v poradí sú Slovenské pohledy,181 ktoré vyšli v edícii Za vzděláním Knížky pro každého u Josefa R Vilímka182 v Prahe. Hoci na titulnom liste nie je uvedené vročenie, za pomoci údajov z jeho rubu ju vieme zadatovať do roku 1917. Redaktorom edície bol Petr Zenkl.183 Paperbacková forma publikácie je v porovnaní s predošlými bohato zdobená, obsahuje secesné linky a vlysy, na titulnom liste sa nachádza signet vydavateľa, papierová obálka je zdobená ornam.-fig. (kohút) výzdobou s portálovým námetom v ráme, tlač obálky je kombinovaná čierno-červená. Publikácia je zaujímavá aj z posesorského hľadiska, keďže obsahuje pečiatku „Konvent Dominikánů Olomouc“. Z tematického hľadiska sa K. Kálal zaoberal hospodárstvom, štatistickými údajmi, štátnou správou (župy, stolice), aj dejinami Slovenska, autor uvádza aj praktické rady súvisiace predovšetkým s výmenou kníh a nabádaním na hlbšie po-


znanie Slovenska. Z dnešného čitateľského pohľadu sa nám ako atraktívna javí príloha – mapa Slovenska so zaznamenaním hraníc jednotlivých slovenských stolíc. Publikácia obsahuje na zadnej obálke aj knižnú reklamu na už spomínanú edíciu Za vzděláním. Optimistický názov má Kálalova publikácia Slovensko, země budoucnosti,184 ktorú v rámci edície Propagační knihovna vydal Československý cizinecký úřad v roku 1919 a vytlačila tlačiareň Dra Ed. Grégra a syna.185 Tematicky sa publikácia venuje prírodným a hospodárskym pomerom, nerovnomernému vlastníctvu pôdy, maďarizácii, stručnému dejinnému prehľadu a krátkemu exkurzu politickou situáciou od konca storočia do r. 1918. Z posesorského hľadiska je zaujímavý defektný exemplár B 8252 (chýbajúca obálka), ktorý sa do ŠVK Prešov dostal z Olomouca, o čom svedčí pečiatka „Universitní knihovna Olomouc vyřazeno duplikát“. Exemplár B 8252a so zachovanou knižnou reklamou zasa poskytuje informácie o edícii Propagační knihovna a o skladbe jej titulov. Karel Kálal sa vo svojej tvorbe nezameriaval iba na publikácie ladené propagačne, či historicky. K jeho dielu patria aj texty s beletristickým presahom, ktoré síce môžu byť založené na skutočných udalostiach, autor sa v nich však snaží o vykreslenie príbehu, spomienky, či mravného posolstva, ide o pomedzný žáner, ktorý nemožno jednoznačne považovať ani za beletriu, ani za literatúru faktu. Túto líniu jeho tvorby reprezentuje dielo Z posledních let jařma: třetí kniha slovenských obrázků.186 Na základe databáz NK ČR sme knihu zadatovali do roka 1919 a jej nakladateľom bol Emil Šolc.187 Kniha sa dlhodobo nachádzala na území mesta Prešov, o čom svedčí posesorský údaj v podobe pečiatok: „Žiak. Knih. Šafarikovho št. reál. gymn. Čís. inv. 272. Čís. kat. 35/2“; „(....)ne Reálne Gymnázium V Prešove“, s československým štátnym znakom. Dejiny Slovenska188 predstavujú reprint z knihy Slovensko v české škole. Vydavateľom bol Alois Holub a kniha vyšla ako 55. zväzok v rámci edície Učitelský rádce v roku 1929. zaujímavá je pre nás predovšet-

235

181 Prepis titulného listu: Za Vzděláním Knížky Pro Každého Slovenské Pohledy Napsal Karel Kálal V Praze Nakladatel Jos. R. Vilímek Spálená Ulice, sign. A 14647 182 Jos. R. Vilímek (nakladatelství) – bolo nakladateľstvo, ktoré založil Josef Richard Vilímek (1835–1911) v Prahe. [cit. 2014-09-30]. Dostupné z: http://aleph. nkp.cz; http://cs.wikipedia.org 183 Petr Zenkl (1884 až 1975), prvorepublikový český a československý politik. Dôležitá je jeho aktivita v Osvětovém svazu, ktorá viedla v roku 1914 k vytvoreniu edície lacných vzdelávacích publikácií. [cit. 2014-0930]. Dostupné z http:// cs.wikipedia.org 184 Prepis titulného listu: Propagační Knihovna Československého Cizineckého Úřadu VI. Karel Kálal: Slovensko, Země Budoucnosti. V Praze 1919. Vydává Československý Cizinecký Úřad–Tiskem Dra Ed. Grégra a syna, sign. B 8252, B 8252a 185 Dr. Eduard Grégr a syn (nakladatelství), zakladateľom podniku bol mladočech český novinár a politik Eduard Grégr, narozen jako Eduard Gröger (1827–1907). [cit. 2014-09-30]. Dostupné z:http://cs.wikipedia.org; http://aleph.nkp.cz

236

186 Prepis titulného listu: Z posledních let jařma. Třetí kniha slovenských obrázků. Napsal Karel Kálal. Nakladatel Emil Šolc, Spol. S. R. O. Praha=Karlín. [1919], sign. A 21664 187 Emil Šolc (nakladatelství a knihkupectví), zakladateľom firmy, ktorá najprv pôsobila v Telči a neskôr v Prahe bol Emil Šolc (1861–1931). [cit. 2014-09-30]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz 188 Prepis titulného listu: Dejiny Slovenska. Napísal Karol Kálal. Z Knihy „Slovensko V České Škole“ Do Slovenštiny Prepísal Stan. Klíma. Vydal Aloiz Holub, Učiteľ V Lysej N. Labom Jakožto 55. Číslo „Učitelského Rádce“. [1929], sign. A 3624 189 Prepis titulného listu: Kniha Československé Jednoty. Památce Našich Mrtvých. Anketa. Češi Na Slovensku Po Převratu. Redakcí Ing. Josefa Rotnágla. 1925. Péčí Československé jednoty v Praze. Nákladem Českomoravských podniků tiskařských a vydavatelských v Praze, sign. C 751 190 Josef Rotnágl (1875–1958) slovakofil, politik a poslanec Revolučného národného zhromaždenia, angažoval sa v komunálnej politike, [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org



kým z posesorského hľadiska, nachádzame v nej pečiatku „Obecná verejná knižnica Pavlovce n Uhom“ a niekoľko rukopisných poznámok z titulného listu („čís. 121, rok 1947 J“, „Č. 109“, „“104“). Tematicky sa venuje dejinám od praveku, Nitrianskeho kniežatstva, Veľkej Moravy, Uhorska, Česka, Poľska, z osobností sa zameriava na také postavy, akými boli: Matúš Čák, Anjouovci, Jan Jiskra, bratríci, Jiří z Poděbrad, Matej Korvín, no venuje sa aj témam ako protihabsburské povstania, literárne osamostatnenie sa Slovákov, revolúcia 1848/49, memorandum, Matica slovenská, absolutizmus, či rozvoj vedy a kultúry na Slovensku.

sústredia na dva problémy, prvým je maďarizácia, ktorá podľa neho zanechala stopy na Slovákoch, ktorí boli Maďarmi učení nenávidieť cudzie/neuhorské a druhú časť predstavuje jeho predstava pomoci Slovensku, ktorá podľa neho zahŕňa problém „od hmoty k srdci“, a síce pomôcť vychovať a vyučiť slovenských učňov v Čechách, podporiť sokolské hnutie na Slovensku, dodať knižnicu, knihy, a tým zveľadiť aj ducha na Slovensku.

Ďalšou publikáciou, ktorú máme ambíciu predstaviť na ploche tohto príspevku je zborník Kniha Československé jednoty. Památce našich mrtvých. Anketa. Češi na Slovensku po převratu,189 ktorého redaktorom bol Josef Rotnágl,190 nakladateľom bola Československá jednota v Praze a vydavateľom Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské v Praze. Hoci ide o publikáciu, ktorej pôvodná väzba sa nezachovala, je pre nás zaujímavá z posesorského hľadiska, keďže obsahuje pečiatku „Dar Československé Jednoty v Praze 7.“ Ako už podnázov naznačuje, kniha je rozdelená na tri celky. Prvú časť – Památce našich mrtvých – predstavujú medailóny osobností, ktoré sa nedožili vydania publikácie (Svetozár Hurban Vajanský, M. R. Štefánik, Frant. Bílý, Pavol Országh Hviezdoslav, Adolf Heyduk, Josef Ludevít Holuby, Ján Párička), druhú časť tvorí anketa, ktorej sa zúčastnilo 33 respondentov – medzi nimi aj Karel Kálal, ako prvá však bola zaradená odpoveď prezidenta republiky. Anketu tvorili len dve otázky: 1. Jak působila myšlenka československé jednoty v boji za naše osvobození? 2. Jak může působit spolek Československá jednota na další vývoj československé myšlenky? A tretiu časť predstavuje kapitola Češi na Slovensku po převratu, ktorá je venovaná jednak bojom na Slovensku, jednak situáciou na Slovensku po vzniku republiky. V rámci ankety sa názory K. Kálala

V roku 1922 vyšiel v rámci edície Knihovna českých dětí Kálalov titul Co si dva chlapci dopisovali: československá povídka.191 Tlač zabezpečila Knihtiskárna Bělský a Ježek v Praze. Väzba publikácie je typická pre prelom 19. a prvé dekády 20. storočí – tvorí ju kartón, žltohnedý mramor. papier, zaujímavá však je svojou knižnou reklamou a predovšetkým radami pre čitateľa uverejnenými pod názvom „Čtenáři, měj se na pozoru!“, ktorý je zameraný na spôsob práce s knihou (predovšetkým ochranou kníh počas choroby čitateľa). Z hľadiska tematiky publikácie v nej K. Kálal čitateľom približuje zbeletrizované osudy dvoch chlapcov Slováka a Čecha, ktorým spolu s Antonínom Červenkom sprostredkoval najprv listový kontakt, z ktorého sa postupom času vyvinulo priateľstvo. Išlo o Červenkovho syna Neklana a Vladimíra Vlkolinského z Ružomberka, ktorí autorovi v publikácii poslúžili ako demonštrácia česko-slovenského priateľstva. V ŠVK Prešov sa nachádza aj niekoľko publikácií, ktoré pochádzajú z vydania súborného diela K. Kálala. Toto súborné dielo bolo členené z tematického hľadiska na spisy slovakofilské, spisy pre mládež a spisy etické.192 Jednou z nich je tretie vydanie titulu Na krásném Slovensku,193 ktoré vyšlo u Leopolda Mazáča v Prahe v roku 1929. Je zaujímavá predovšetkým posesorskými údajmi, ku ktorým patria pečiatka „Obecná Kni(.)nica Humenné“ a „Ján Škerlík Knihár Humenné“, rukopisná poznámka „C. 425“. Publikácia je previazaná, preväzbu tvorí kartón, mramor. hnedomodrý papier, chrbát a rohy sú vyhotovené z čierneho plátna, súčasťou preväzby sa stala pôvodná ilustrovaná papierová obálka, ktorá

237

191 Prepis titulného listu: Knihovna Českých Dětí. Svazek XXV. Co si dva chlapci dopisovali. Československá povídka. Mládeži české a slovenské napsal Karel Kálal. II. Vydání. Děj povídky před válkou. Publikace 432. 1922. Nákladem Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského v Praze. Společnost s r. o., sign. A 44281 192 Encyklopaedia Beliana: Slovenská všeobecná encyklopédia. Siedmy zväzok. In-Kalg. Bratislava: Encyklopedický ústav Slovenskej akadémie vied, 2013, s. 674. ISBN 978-80970350-1-3. 193 Prepis titulného listu: rozšírený titulný list – ľavá strana: Karla Kálala Spisy Pro Mládež Svazek I Praha, pravá strana – Karel Kálal Na Krásném Slovensku III. přepracované vydání. S barvotiskovým obrázkem na obálce, s 38 vyobrazeními a národnostní mapou. Nakladatel L. Mazáč V Praze 1929, sign. A 3622

238

194 Prepis titulného listu: rozšírený titulný list – ľavá strana: Karla Kálala Spisy Slovakofilské Svazek IV. Praha, pravá strana: Karel Kálal. Slovensko Předválečné Besedy Maďarisace – Vyhubit Nákladem Leopolda Mazáče V Praze 1928, sign. A 3776 195 Jaromír Dolenský (1884–1954) pôsobil ako hudobný nakladateľ, redaktor a editor. [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz 196 ...Takto brožurka vyšla až r. 1902 (vytištěna r. 1903) s názvem Die Unterdrückung der Slovaken durch Die Magyaren, a to nákladem Českoslovanské Jednoty, ale vytištěn jakožto nakladatel L. Srb. ... Česky vyšla brožurka v I. a hned v II. vyd. s novými doklady útisku r. 1907 a 1908 u E. Šolce v Telči. ... Při čtení této knihy třeba stále pamatovati, že mluví o Slovensku předválečném.“, KÁLAL, Karel. Slovensko předválečné : besedy maďarisace – vyhubit. Praha : Nákladem Leopolda Mazáče, 1928, s. 5–6 197 Prepis titulného listu: rozšírený titulný list – ľavá strana: Karla Kálala Spisy Slovákofilské Sebraných Spisů Svazek V. Praha, pravá strana: Karel Kálal. Slovenská Vlastivěda Pro Dům A Školu. Nákladem Leopolda Mazáče V Praze 1928, sign. A 14990


bola nalepená na prednú dosku knihy. Z tematického hľadiska sa v nej Kálal venuje predovšetkým prírodným a historickým dominantám Slovenska (Tatry, Trenčianske Teplice, Trnava, Trenčiansky hrad, Oravský hrad...). Titul je však oproti údajom, ktoré sa v ňom nachádzajú defektný – bez avizovanej mapy. Čo nás však zaujalo je, že obsahuje odporúčané knihy pre mládež – slovenskej odporúča výber z českej a svetovej literatúry a českej naopak radí, aké slovenské knihy čítať. Jednotlivé tematické skupiny sú odstupňované podľa veku čitateľov. K vydaniu súborného diela patrí aj titul Slovensko předválečné: besedy maďarisace–vyhubit,194 ktorý vyšiel tiež u Leopolda Mazáča. Z údajov o tlačiaroch (Kalina a Dolenský) sa nám podarilo identifikovať Jaromír Dolenského.195 Z posesorského hľadiska je publikácia zaujímavá svojimi pečiatkami: „Ján Škerlík Knihár Humenné“ a „Obecná Kni(...)ica Humenné“. Čo sa týka väzby, ide o preväzbu, ktorú tvorí kartón, mramor. zelený papier, chrbát a rohy sú vyhotovené z hnedého plátna, súčasťou preväzby sa stala pôvodná papierová ilustrovaná obálka nalepená na prednej doske knihy (motív dedinčanky oblečenej v kroji, vychádzajúcej z kostola). Nás však zaujali informácie, ktoré autor zverejnil v predhovore publikácie. Jednak určil, kedy a kde vyšlo toto dielo prvý raz, jednak sa vďaka tomuto predhovoru dozvedáme viac o spise vydanom anonymne v nemčine Die Unterdrückung der Slovaken durch die Magyaren.196 Na základe autorových vyjadrení ide o dielo s dvoma autormi a spoznávame (aspoň čiastočne) okolnosti jeho vzniku. Slovenská vlastivěda: pro dům a školu197 vyšla nákladom Leopolda Mazáča v Praze v roku 1928. Ide o publikáciu, ktorú môžeme jednoznačne spájať s Prešovom, a to vďaka pečiatke s textom: „Obecná Knižnica Mesta Prešova“, na prednej doske sa nachádza aj rukopisná poznámka „N 395“. Tlač obsahuje knižnú reklamu (Mir. Kálal Slovenský slovník). Zaujímavosťou pre nás je, že autor sám vyšpecifikoval okruh svojich čitateľov – rodiny, školy, učitelia, žiaci, ba dokonca si kladie aj ambície na rozšírenie publikácie


medzi ľud.198 Ako sám uvádza, kniha nie je len „školský suchopar“ a verí, že sa bude čítať za asistencie rozloženej mapy. Aj v tejto publikácii sa pôvodná ilustrovaná papierová obálka stala súčasťou preväzby (kartón, sivý mramor. papier, chrbát a rohy – zelené plátno, oranžový papier), návrh obálky vytvoril maliar, grafik a ilustrátor Václav Čutta (1878–1934).199 Súborné dielo Karla Kálala je vo fondoch ŠVK Prešov zastúpené aj svojím druhým vydaním, a to konkrétne piatimi exemplármi. Prvým z nich je titul Za ideou: problém československý stenografovy zápisky z lázní.200 Rovnako ako v prvom vydaní súborného diela vyšla táto publikácia u L. Mazáča v Prahe, ale pri tomto i nasledujúcich zväzkoch sa zmenila osoba tlačiara. Stal sa ním Jan Kobes z Plzne.201 Titul vyšiel v rámci Spisů slovákofilských a ide o prácu, ktorá vyšla prvý raz v Českom slove v období september–október 1928. vzhľadom na vročenie titulu (1930) považujeme za pozoruhodné, že ide už o druhé knižné vydanie práce za pomerne krátky čas. I to svedčí o popularite a žiadanosti Kálalových diel, ktoré slúžili ako v tom najlepšom slova zmysle „výchovné“ čítanie a predstavovali informačný kanál, spojnicu medzi oboma národmi sui generis. Z tematického hľadiska ide o beletrizované obrázky zo života Čechov a Slovákov, ich vzťahov, kontaktov, opis prírodných krás, udalosti z kúpeľného pobytu. Druhým zväzkom druhého vydania Kálalovho súborného diela je titul Slovenské obrázky: I. Obrázky zpod Tater. II. Z hor a plání.202 Osoba vydavateľa, tlačiara a tvorcu obálky sa v porovnaní s prvým zväzkom nemenia. Publikácia sa zachovala v pôvodnej ilustrovanej papierovej obálke (motív tesára) sa stala súčasťou preväzby, dielo obsahuje knižnú reklamu a z tematického hľadiska reprezentuje cestopisné črty po Slovensku. Vo fonde ŠVK Prešov sa nachádza aj tretí zväzok druhého vydania. Ide o titul Dvě povídky Jiný duch Jiný svět.203 Ide o súbor krátkych próz, ktoré boli napísané, ale nemohli z cenzurných dôvodov vyjsť pred vojnou (napr. Jiný svět), či dokonca časť z nich vyšla už po slovensky aj pred vojnou (ako súbor Nové rozprávky). Vo fonde

239

198 „To není marné slovo, pravím-li, že znalost Slovenska, ...musí proniknout až do horských chaloupek.“, KÁLAL, Karel. Slovenská vlastivěda : pro dům a školu. Praha : Nákladem Leopolda Mazáče, 1928, s. 5 199 Václav Čutta (1878–1934) – akademický maliar, grafik a ilustrátor kníh. [cit. 2014-0925]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz, http://cs.wikipedia.org 200 Prepis tit. listu: roz. tit. list–ľavá str.: Karla Kálala Spisy Slovákofilské Sebraných Spisů Svazek I. Vydání II. Praha 1930, pravá str.: Karel Kálal Za Ideou Problém Československý Stenografovy Zápisky Z Lázní. Nakladatel L. Mazáč V Praze, sign. A 20445/I 201 Jan Kobes (nar. 1884) sa venoval vydávaniu odborných príručiek a beletrie pre deti. [cit. 2014-10-04]. Dostupné z: http://www.slovnik-nakladatelstvi.cz 202 Prepis tit. listu: roz. tit. list – ľavá str.: Karla Kálala Spisy Slovákofilské Sebraných Spisů Svazek II. Praha 1930, pravá str.: Karel Kálal Slovenské obrázky I. Obrázky Zpod Tater. II. Z hor A Plání. Nakladatel L. Mazáč V Praze, sign. A 20445/II 203 Prepis titulného listu: roz. tit. list–ľavá str.: Karla Kálala Spisy Slovákofilské Svazek III. Vydání II. Praha 1930, pravá str.: Karel Kálal Dvě Povídky Jiný Duch Jiný Svět Nakladatel L. Mazáč V Praze, sign. A 20445/III.

240

204 KÁLAL, Karel. Maďarizácia : obraz slovenského utrpenia. Bratislava : Eko-konzult, 2006. 80 s. ISBN 80-8079-047-7., sign. A 192601, A 192601a 205 KÁLAL, Karel. Die Unterdrückung der Slovaken durch Die Magyaren. Bratislava : Eko-konzult, 2009. 121, [3] s. ISBN 978-80-8079-095-0, sign. B 82929 206 KÁLAL, Karel. Utrpenie Slovákov : predvojnové Slovensko do roku 1914. Bratislava : Eko-konzult, 2006. 220 s. ISBN 80-8079-062-0, sign. A 196001



ŠVK Prešov sa nachádzajú aj reprinty Kálalových diel vydané po roku 2000. Ide o tituly Maďarizácia: obraz slovenského utrpenia,204 Die Unterdrückung der Slovaken durch Die Magyaren,205 Utrpenie Slovákov: predvojnové Slovensko do roku 1914.206 keďže však vo všetkých parametroch zodpovedajú tlačiam 21. storočia, nebudeme sa im na tomto mieste osobitne venovať.

Abstrakt: Jaroslav Vodrážka sa so svojim výtvarným dielom, jeho rozsahom, ale aj umeleckým dosahom zapísal do dejín umenia na Slovensku. Jeho nezabudnuteľné ilustrácie v detských časopisoch výraznou mierou pozdvihli umeleckú a grafickú, ale jeho pričinením aj polygrafickú úroveň slovenskej a českej ilustračnej tvorby. V roku 2014 si pripomíname 120. výročia narodenia a 30. úmrtia tohto významného maliara, ilustrátora, dizajnéra, výtvarného pedagóga aj spisovateľa.

Ako vidno aj z tohto čiastkového pohľadu na zastúpenie diel Karla Kálala vo fonde ŠVK Prešov, skúmaný autor sa problematike Slovenska venoval dlhodobo a cieľavedomo. Jeho dielo zahŕňalo okruh cestopisov/sprievodcov po Slovensku, históriu, slovník a siahalo až po beletrizované zážitky z ciest, či príklad slovensko-českých vzťahov. V dobe svojho vzniku nepochybne plnilo významnú informačnú úlohu a vytváralo spojivo medzi oboma národmi. I dnes, bezmála, ba i po viac ako sto rokoch prekvapuje svojím záberom i emocionálnym nasadením autora. Je výrazným príkladom slovensko-českej spolupráce v období pred prevratom i v čase existencie prvej Československej republiky.

Ak chceme podrobne poznať osobnosť Jaroslava Vodrážku, významného maliara, ilustrátora, dizajnéra, výtvarného pedagóga a neváhajme povedať, že aj pedagóga a spisovateľa, musíme čo-to o ňom povedať a najmä o jeho raste v značnej miere spojenom s mestom Martin. Vodrážka bol pravý a nefalšovaný Pražák. Narodil sa v Karlíne (29. 1. 1894) a tu aj skonal (9. 5. 1984). V tomto roku si pripomíname 120. výročie narodenia a 30. úmrtia. Reálku vychodil v Karlíne v rokoch 1913-1916. Umeleckopriemyselnú školu v Prahe a Akadémiu výtvarných umení navštevoval v rokoch 1919–1921, ale štúdium nedokončil. V rokoch 1920 až 1923 pôsobil ako profesor kreslenia na gymnáziách v Benešove a v Tábore, a od roku 1923 do 1939 fungoval na gymnáziu v Martine ako stredoškolský profesor kreslenia. Prečo Jaroslav Vodrážka prišiel učiť do Martina?

LITERATÚRA _ Encyklopaedia Beliana: Slovenská všeobecná encyklopédia. Siedmy zväzok. In–Kalg. Bratislava: Encyklopedický ústav Slovenskej akadémie vied, 2013. 682 s. ISBN 978-80-970350-1-3. _ Kniha Československé jednoty. Praha: Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské v Praze, 1925. 216 s. _ Malá československá encyklopedie III. svazek. I–L. Praha: Academia, 1986. 912 s. On-line zdroje _ _ _ _

http://www.slovnik-nakladatelstvi.cz http://aleph.nkp.cz http://cs.wikipedia.org http://www.slovnik-nakladatelstvi.cz

Po prevrate v roku 1918 bola absolútne rozdielna situácia školstva v Čechách a na Slovensku. Kým v Čechách gymnáziá fungovali normálne pred prevratom 1918, po prevrate nebolo treba vykonávať žiadne rozsiahle zmeny. Ale na Slovensku bolo po prevrate potrebné vybudovať úplne od základov celé slovenské stredné školstvo. V Čechách, na Morave a v Sliezku fungovali stredné školy podľa rakúskych predpisov. Uhorské školstvo bolo úplne inak organizované. Na Slovensku chýbali budovy, neboli kvalifikovaní stredoškolskí profesori. Martin pred prevratom nemal žiadnu maďarskú strednú školu!

241

Jaroslav Vodrážka a mesto Martin Ivana Poláková, Matica slovenská v Martine

242



V školskom roku 1919/1920 vzniklo na Slovensku 35 stredných škôl! Začiatkom roku 1919 vyšla v novovzniknutej Československej republike výzva, aby sa na slovenské stredné a meštianske školy prihlásili učitelia a profesori ovládajúci slovenskú reč slovom aj písmom, a naviac, aby boli nekompromitovaní minulosťou. Postupne sa prihlásilo vyše tristo českých profesorov, ktorí sa dali dobrovoľne preložiť na Slovensko so snahou vybudovať tu stredné školstvo. Vyučovanie na martinskom gymnáziu sa otvorilo 5. októbra 1919 (1. gymnázium). Maďarská vláda však úmyselne nedala vybudovať reprezentatívnu budovu v Martine tak, ako boli na tú dobu vybudované veľmi pekné budovy škôl v Žiline, v L. Mikuláši, v Trenčíne, v Levoči, v Spišskej Novej Vsi... V Martine sa napochytro postavila dočasná budova martinského gymnázia, kde sa s biedou začalo vyučovať od 1. septembra 1921 (na Mudroňovej ulici), tzv. druhé gymnázium. Prvým riaditeľom poprevratového martinského gymnázia bol Slovák z Moravy Ján Úlehla. Profesormi boli Bohumil Tesař, Dr. Ján Eisner, František Heřmanský, Jaroslav Věženský, Dr. Augustín Vondráček, Marie Pilařová, Dr. František Rojka, Krejčí a Jaroslav Vodrážka. Boli to všetko českí profesori, lebo jediným Slovákom v profesorskom zbore bol Pavel Florek.

nú budovu prvého martinského gymnázia, ktorú Maďari v roku 1875 uzatvorili. Kolegovia boli rovnako ako on skvelí odborníci, veď z profesora Dr. Jána Eisnera vyrástol neskôr univerzitný profesor archeológie, z profesora Václava Vážneho tiež univerzitný profesor. Boli to nielen vynikajúci odborníci, ale aj skvelí ľudia. Profesor Vodrážka sa čoskoro zoznámil v Martine s nestorom slovenských tlačiarov a kníhkupcov Jozefom Gašparíkom, ale aj so školským radcom Františkom Marešom, zakladateľom dievčenského školstva. V spolupráci s Dr. Alicou Masarykovou sa zaslúžili o vybudovanie Štefánikovho ústavu a Sociálneho domu v Martine. Profesor František Heřmanský uviedol Vodrážku k správcovi Matice slovenskej profesorovi Dr. Jozefovi Škultétymu, ale aj ku tajomníkovi Dr. Štefanovi Krčmérymu. Takto začala Vodrážkova spolupráca s významným vydavateľom na Slovensku.

Krásne predstavy o Martine, ale smutnejšia bola realita... Jaroslav Vodrážka mal o Martine úplne iné predstavy, rozdielne voči skutočnosti. Podľa jeho predstáv bol Martin honosným sídlom Slovenského národného múzea a Matice slovenskej. Čo-to vedel Vodrážka aj o Memorande Slovákov. Najviac lákala Vodrážku do Martina, ako to často spomínal, krásna príroda Malej a Veľkej Fatry a folklór obyvateľov. Lenže za maďarskej vlády bol Martin, ako typické panslávske mesto, úmyselne potláčaný a zanedbávaný. Bola to po prevrate 1918 malá obec so 4833 obyvateľmi bývajúcim v 595 domoch, i keď s veľkou kultúrnou a politickou tradíciou boja za práva Slovákov v Uhorsku. Vodrážka sa i po príchode do Martina len s biedou ubytoval v jednom gazdovskom domčeku v Jahodníkoch spolu s telocvikárom Krejčím. Privítali ho kolegovia, ukázali mu najprv ošarpanú prízem-

Vodrážka sa stal významnou osobnosťou kultúrneho i spoločenského života v Martine. Bol motorom malých podujatí. Pomáhal budovať školu, kresliarne, ihriská. Zúčastnil sa ja pri výstavbe Sokolovne, ďalej organizoval lútkové divadelné prestavenia, spolupracoval aj s Československým Červeným krížom. Pre divadelné prestavenia robil vlastnoručne kulisy, navrhoval kostýmy, organizoval školské akadémie, majálesy pod Stráňami i v Martine, lampiónové sprievody, aktívne organizoval aj rozvoj turizmu na Slovensku (pomáhal pri výstavbe chaty na Martinských holiach). Jeho hlavnou náplňou bolo však maľovanie, ilustrácie kníh, časopisov a hádam aj spisovateľské úspechy. Vynikol ako významný autor ilustrácií najmä pre detských čitateľov. Vodrážka kolegami a hlavne študentmi nazývaný familiárne „Drážka“, ilustroval knihy a časopisy zväčša podľa konkrétnych postáv ľudí. Bol to bravúrny majster akvarelu a gvašu (krycia vodová farba). Jeho ilustrácie boli nápadité, dojemné a nádherne farebne zladené. Ľudia dodnes obdivujú krásne ilustrácie v ňom vtedy založenom časopise Slniečko (ktoré redigovala Mária Rázusová-Martáková), prispieval i do časopisu Včelka a Detský kútik.

243

244



Sám knižne ilustroval 21 titulov. Stal sa priekopníkom bohato ilustrovanej a vkusne graficky upravenej detskej knihy (diela J. C. Hronského – Smelý zajko, Budkáčik a Dubkáčik, Tri múdre kozliatka, Brondove rozprávky).

1926) a súčasne aj na hudobnej škole v Martine. Písala poéziu pre deti a bibliofílie, ktoré krásne ilustroval jej manžel. Boli to ale aj nezabudnuteľné ilustrácie v časopisoch Živena, Slovenské pohľady, Zornička, Slniečko ... Po smrti manžela darovala Turčianskej galérii v Martine súbor grafických listov v hodnote 100 tis. Kčs.

Vodrážka veľa putoval po celom Slovensku a z týchto ciest vzniklo veľa drevorytov, leptov, lineorezov a litografií, jednak krajinárskeho charakteru, ale ja s figurálnymi motívmi. Vznikli takto krásne súbory ako napríklad Slovenské kroje, Na horách, Za mestom, Jar v tráve, Predjarie. Známe sú ale aj jeho obrazy s husitskou tematikou, ktoré nakreslil uhlom (Zo života starých Slovanov, Zbojníci, Z Chodska). Obľúbené boli však jeho krajinomaľby, veľmi realisticky vnímaného života slovenského a českého ľudu. Málo sa vie o jeho exlibrisoch. Nakreslil množstvo plagátov, pohľadníc, diplomov. Azda niet ani umeleckého prejavu, ktorý by nebol Jaroslav Vodrážka využil pre pravdivé stvárnenie života. Všetko skúsil a všetko aj bravúrne zvládol. Vodrážka zorganizoval celý rad odborných kurzov pre typografov v tlačiarni Neografia. Trápila ho technická nedokonalosť tlačiarní. Bol vždy nespokojný s výsledkami práce martinských tlačiarov, keď perokresby boli šedé a nie čierne, farby obrázkov boli vyblednuté. Keď človek vtedy položil pred seba originál obrazu a reprografiu, tak rozdiel bol evidentný. Ale netreba zabudnúť, že vtedajšia technická úroveň polygrafie je na míle vzdialená dnešnej reprografickej technike a dobe digitalizácie a modernému reprografickému umeniu. Cesta smerujúca k vydaniu kníh bola zväčša tŕnistá, dlhá a preňho dosť vyčerpávajúca. Ku svojim starším prácam sa vracal, prepracoval ich a posielal do redakcií na posúdenie. Jaroslav Vodrážka sa napokon aj priženil do rodiny národno-kultúrneho dejateľa a bankára Ľudovíta Vanoviča (4. 1. 1878 Dražkovce – 19. 8. 1949 Martin). Zobral si v roku 1929 za manželku jeho dcéru Gabrielu (10. 1. 1909 Martin – 18. 11. 1992 Praha). Bola to veľmi príjemná pani, ktorá študovala na martinskom gymnáziu (v r. 1919 až

Jaroslav Vodrážka bol klenotom ilustrácií! Životopis Jaroslava Vodrážku bol životom nekonečne usilovného, vzdelaného, všestranne aktívneho umelca, kultúrneho pracovníka a pedagóga. V Martine hodlal trvale zakotviť. Kúpil si krásny rodinný dom na Fučíkovej ulici (vedľa Dojčeneckého ústavu). Vysadil lesík, vybudoval svoj ateliér, založil okrášlovací spolok. V roku 1930 sa mu narodil syn Jarko, ktorý zdedil po mame hudobné nadanie. Pôsobí ako organový interprét. Lenže nad Európou sa začalo zmrákať a pokojný život narušil viedenský a mníchovský diktát. Bola to porážka demokracie a začiatok novej éry, ktorá postihla veľmi nepríjemne aj Jaroslava Vodážku. Vyhlásenie autonómie Slovenska a okupácia českých krajín sa prejavila aj v živote Jaroslava Vodrážku. Do konca školského roka 1938/1939 bolo prepustených a daných k dispozícií v Martine 15 českých profesorov. Jaroslav Vodrážka bol prepustený ku koncu augusta 1939 a odsťahoval sa do Prahy. Tým sa uzavrela jedna významná kapitola v jeho živote. Ostalo po ňom obrovské výtvarné dielo, ktoré dnes obdivujeme a vzdávame úctu človeku, ktorý toľko dokázal urobiť za svoj život. Martin a Martinčania a súčasní gymnazisti vzdávajú vďaku aj J. Vodrážkovi, že aj jeho pričinením (bol isté obdobie aj členom stavebnej komisie mesta Martin) sa začalo so stavbou v poradí už tretej budovy martinského gymnáziá, v ktorej sa začalo učiť v školskom roku 1940/1941. Budovu martinského gymnázia naprojektoval brnenský architekt Bohuslav Fuchs a postavila ho známa martinská firma Hlavaj–Palkovič–Uličný. Šťastím pre Martin bolo, že sa budova začala stavať 2. mája 1938, lebo počas voj-

245

246



ny by sa asi so stavbou ani nebolo začalo. Dnes je to stále ešte moderne vyzerajúca dominanta mesta Martin. V Martine žilo a tvorilo veľa významných umelcov, ktorým sa podarilo nezmazateľným spôsobom zaznamenať na maliarskych plátnach a grafických listoch krásy Slovenska, jeho prírody, ale ja slovenského ľudu. Jaroslav Vodrážka sa so svojim výtvarným dielom, jeho rozsahom, ale aj umeleckým dosahom zapísal do dejín umenia na Slovensku. Jeho nezabudnuteľné ilustrácie v detských časopisoch výraznou mierou pozdvihli umeleckú a grafickú, ale jeho pričinením aj polygrafickú úroveň slovenskej a českej ilustračnej tvorby. Mesto Martin je Vodrážkovi vďačný za dielo, ktoré v tomto meste vytvoril.

Abstrakt: Príspevok je venovaný 70. výročiu narodenia ukrajinského básnika, prekladateľa, redaktora a kultúrneho pracovníka, predstaviteľa ukrajinskej areálovej literatúry na Slovensku, Milana Bobáka, ktorý pôsobí na Slovensku. Okrem hodnotenia života a diela tohto básnika, značná pozornosť je venovaná jeho ukrajinským prekladom slovenskej a českej poézie a prameňom, v ktorých boli tieto básne publikované.

Jaroslav Vodrážka: Čo je vlastné výtvarné umenie? „Akýsi dobrý duch mi našepkáva, že je to prejav vzrušeného srdca. Či radosťou, túžbou, hnevom, smútkom alebo iný. A že vzrušené srdce sa chce zveriť iným, ak nemôže v sebe udusiť to, čo ho rozbúrilo a čím prekypuje. Pochopil som, že každý opravdivý výtvarný prejav sa začína vzrušením srdca, že len tak môžu ostatní pochopiť tvorcov zámer, a že ťažko sa možno výtvarne prejaviť bez citových vzťahov, a preto bývame k čisto špekulatívnym výtvorom zvyčajne chladní. Rozum vedie k logike a vede, cit – a tak sa vidí, že len cit – tvorí umenie.“

Literatúra _ _ _ _

TUMA, MIROSLAV a LAZIŠŤAN, EUGEN, 1965. Turiec, kraj živej tradície a dynamického dneška. Martin: Obzor. VÁŇA, J. a kol., 1956: Dejiny pedagogiky. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. MÁTEJ, JOZEF a kol., 1967: Sto rokov Slovenského gymnázia v Martine (1867–1967): pamätnica. Martin: Obzor. VODRÁŽKA, JAROSLAV a CHMELOVÁ, ELENA, 1977: Bolo–nebolo–maliarove spomienky. Bratislava: Mladé letá.

Každá národná literatúra sa vyznačuje tým, že ju tvoria diela originálne a prekladové. Inak to nie je ani s ukrajinskou literatúrou na Slovensku, v ktorej okrem originálnej literatúry má bohaté zastúpenie aj prekladová literatúra, hlavne slovenská a česká. Medzi prekladmi má bohaté zastúpenie próza a dráma, dominantné miesto patrí poézii. Hodnotiac prekladovú literatúru nielen československých, neskôr slovenských Ukrajincov od roku 1945 môžeme konštatovať, že táto literatúra prešla bohatým vývojom a stala sa významnou súčasťou ukrajinskej kultúry nielen v Česko–Slovensku, ale po roku 1992 aj na Slovensku. Do polovice 50. rokov minulého storočia preklady zo slovenčiny a češtiny boli uverejňované v ruštine, čo súviselo s jazykovou orientáciou, ďalšie obdobie sa vyznačuje plným prechodom na jazyk ukrajinský. Celé obdobie od spomínanej polovice 50. rokov možno rozdeliť do troch období. V prvom období, ktoré trvalo do konca 50. rokov, jeho najvýznamnejšími prestaviteľmi boli Ivan Macinský a Fedor Lazorik, druhé obdobie predstavujú 60.–70. roky, okrem uvedených predstaviteľov dopĺňajú Larisa Molnárová, Eliáš Galajda a Sergej Makara. Tretie obdobie, ktoré trvá po súčasnosť, charakterizujeme najviac výrazným a produktívnym. V tomto období prekladateľskou činnnosťou popri vlastnej tvorbe sa zaoberajú Štefan Hostiňák (1941), Michal Drobňák (1942–1984), Miroslav Németh (1943–2009), Vitalij Konopelec (1948–2003), Marusja Ňachajová (1951) a Milan Bobák (1944). Z uvedenej skupiny samostatné knižné vydania slovenskej poézie v ukrajinskom preklade vydali I. Macinský: preložil diela Jána Bottu Dosvitni vatry: vybrane [Vatry nad úsvitom: výber z diela] (1981),

247

ČESKÁ A SLOVENSKÁ BÁSNICKÁ TVORBA V UKRAJINSKÝCH PREKLADOCH MILANA BOBÁKA Zuzana Džupinková, Štátna vedecká knižnica v Prešove

248

207 Milan Bobák... In: Džupinková, Zuzana (ed.). Diela ukrajinských spisovateľov Slovenska: (bibliografia knižných vydaní v rokoch 1945 až 2010), s. 110.



Sama Chalúpku Provesny sonjačnyj nespokij: vybrane [Jari slnečný nepokoj: výber z diela] (1984), Janka Kráľa Orlamy syzymy pidspivane: vybrane [Sivými orlami napovedané: výber z diela] (1987) a Andreja Sládkoviča Vybrani tvory [výber z diela] (1989); V. Konopelec výber z tvorby Milana Rúfusa Vybrani tvory [Výber z diela] (1991), Ivana Kraska Čorna svička [Čierna svieca] (1995), Jana Smreka Iz zolotoji fantaziji [Zo zlatej fantázie] (1996) a Jozefa Leikerta: Večorinnja [Zvečerievanie] (2002) a Ja Tebe duže ljubyv... : antolohija slovac’koji ljubovnoji poeziji [Ja som Ťa veľmi miloval... : antológia slovenskej ľúbostnej poézie] (2003); M. Bobák, ktorý sa prezentuje dvoma výbermi z tvorby Daniela Heviera Posered spokusy: vybrani poeziji [Uprostred pokušenia: výber z poézie] (2003) a Karola Chmela 365 pir roku: vybrani poeziji [365 ročných období: výber z poézie] (2006) a E. Galajda Iz kuzni času: antolohija sučasnoji slovac’koji poeziji [Z vyhne času: antólogia súčasnej slovenskej poézie] (2007), ktorá obsahuje preklady básní 25 slovenských básnikov.

daktor, publicista a kultúrny pracovník sa narodil 28. septembra 1944 v obci Pichne, okres Snina. Základnú školu navštevoval v rodnej obci a v Snine. Po ukončení študoval na Strednej všeobecnovzdelávacej škole v Snine, kde v roku 1962 maturoval. Po maturite jeho ďalšie kroky viedli na FF UPJŠ do Prešova, kde vyštudoval odbor ukrajinský jazyk a literatúra a dejepis. Vysokoškolské štúdium v Prešove ukončil v roku 1970 a v rokoch 1968– 1969 bol stážistom na Filologickej fakulte Kyjevskej štátnej univerzity T. H. Ševčenka. Pracoval ako redaktor ukrajinských novín Nove žyttja (1970–1972) a šéfredaktor detského časopisu Veselka (1972–1990). V ďalšom období až do roku 2004, kedy odišiel do dôchodku, bol podpredsedom Ústrednej rady Zväzu Rusínov-Ukrajincov Slovenskej republiky (1990–2004). Jeho prekladateľskej činnosti predchádzala originálna tvorba. Debutoval básnickou zbierkou Živokvet (1972) a predtým blokom poézie mladých autorov Priehrštie jari (1966).

Ukrajinské preklady rôznych literatúr a taktiež českej a slovenskej boli uverejňované v ukrajinských časopisoch a novinách vychádzajúcich na Slovensku, ako je literárno-umelecký a publicistický časopis Duklja (vychádza od roku 1953), v súčasnosti ho vydáva Spolok ukrajinských spisovateľov na Slovensku, časopis Družno vpered (vychádzal v rokoch 1951–1998), vydával ho Kultúrny zväz ukrajinských pracujúcich, noviny Nove žyttja (vychádzajú od roku 1951), ich vydavateľom je Zväz Rusínov-Ukrajincov Slovenskej republiky a detský časopis Veselka, ktorý do roku 1990 vychádzal vo vydavateľstve Smena. Miestom pôsobenia redakcie tohto časopisu boli Košice od roku 1966. V súčasnosti jej vydavateľom je ZRUSR. Okrem spomínaných ukrajinských periodík prekladaná poézia iných literatúr bola uverejňovaná aj v antológiách, ľudových kalendároch, zborníkoch a iných prameňoch.

Milan Bobák okrem vlastnej mnohopočetnej originálnej básnickej tvorby sa takmer štyridsať rokov venuje prekladateľskej činnosti. Do ukrajinčiny prekladá poéziu slovenských a českých básnikov. Prekladať básne začal v 70. rokoch minulého storočia. Zo slovenských básnikov prekladal poéziu Juraja Andričíka (1937), Dezidera Bangu (1939), Mily Haugovej (1942), Daniela Heviera (1955), Vojtecha Kondróta (1940–2003), Mikuláša Kočana (1946), Petra Milčáka (1966), Dušana Mitanu (1946), Kamila Peteraja (1945), Karola Chmela (1953), Rudolfa Čižmárika (1949–2008), Jána Švantnera (1949) a Jána Strassera (1946). Preklady básní boli uverejnené v ukrajinských novinách a časopisoch Duklja, Družno vpered, Nove žyttja a Veselka.

Významné miesto v literatúre Slovenska patrí ukrajinskému básnikovi a prekladateľovi Milanovi Bobákovi, ktorý v roku 2014 oslavil svoje 70. narodeniny. Milan Bobák207 – básnik, prekladateľ, re-

V sedemdesiatych rokoch minulého storočia medzi prvými slovenskými básnikmi, ktorých poéziu M. Bobák preložil a uverejnil, boli Juraj Andričík, Vojtech Kondrót a Mikuláš Kočan. Poézia týchto troch básnikov bola prezentovaná v časopise Duklja, č. 5/1975 pod názvom Zo slovenskej poézie. Boli to preklady básní Mikuláša

249

250



Kočana Detstvo tvojej babičky [Dytynstvo tvojeji babusi], Vojtecha Kondróta Den’ narodžennja, a dve básne Juraja Andričíka – Ty a Dzvony. Prekladom básní Vojtecha Kondróta bol venovaný priestor aj v ďalších novinách a časopisoch Nove žyttja, č. 49/1976 – báseň Leninov sovchoz [Radhosp imeni Lenina]; Nove žyttja, č. 14/1977 – básne Na šljachu do samitnosti a Rik u rik II; Duklja, č. 5/1979 – báseň Prvá smena [Perša zmina]; Duklja, č. 1/1987 – básne Vpevnenist’ a O.

Duklja, č. 2/1991 popri J. Andričíkovi, boli predstavené aj báseň Rudolfa Čižmárika Vždy [Zavždy], dve básne Jána Strassera Piatok [Pjatnycja] a Poeta doctus. Básne J. Strassera boli vybraté z básnickej zierky Podmet (1980).

Juraj Andričík bol publikovaný na stránkach ukrajinskej tlače aj v ďalších rokoch: Duklja, č. 1/1979 uverejnila tri jeho básne zo zbierky Nezrelé spoluhlásky (1973) pod názvom Záplaty [Laty], Dom [Dim] a Keď treba [Jakščo treba]; Duklja, č. 2/1991 – ďalšie tri básne Pavúk s profesionálnou zručnosťou tká sieť... [Pavuk z profesijnoju vytončenistju tče sitku...], Miešaný les [Mišanyj lis] a Ohne [Vohni]. Výber básní je zo zbierky Hryzoviská (1985). Štyri básne Mikuláša Kočana Navždy žiarivá [Povik promenysta], Rapsódia [Rapsodija], Dospievajúca [Pidrostajuča] a Po rokoch II [Z rokamy II] uverejnili noviny Nove žyttja, č. 7/1977. Zároveň tu bol uverejnený aj krátky profil básnika. Ďalšie preklady štyroch básní toho istého autora – Vrchovato [Doverchu (Mariji)], Artistka [Akrobatka] a Chlapča a bitunok [Chlopčenja i byvnja] priniesol časopis Družno vpered, č. 9/1978. M. Bobák preložil aj tri básne Jána Švantnera zo zbierky Neviditeľná hudba (1980) – Kráľ [Korol’], Čierni a bieli vtáci [Čorni i bili ptachy] a Jeho meno je láska [Joho im`ja – ljubov], Duklja, č. 1/1981. Preložený súbor šiestich básní Mily Haugovej uverejnil v Družno vpered, č. 9/1983. Bol to výber básní zo zbierky Premenlivý povrch (1983) – Nahá chvíľa [Hola myt’], Po polnoci [Pislja pivnoči], San Salvador [San-Sal’vador], Skoro presná diagnóza [Majže točnyj diahnoz], Je také miesto [Je take misce] a Tieň vo mne [Tin’ u meni]. O deväť rokov neskôr ukrajinský preklad básne Mily Haugovej Vták čo srdcom preletel ... [Ptach, ščo kriz’ serce proletiv ...], bol uverejnený v Duklja, č. 9/1992. V rubrike Pereklady v časopise

V prekladovej poézii slovenskej literatúry M. Bobák načrel aj do tvorby slovenského rómskeho básnika Dezidera Bangu. Z jeho tvorby preložil básne písané po slovensky Strach, Jelša [Vil’cha] a Ruža [Trojanda], ktoré publikloval v Duklja, č. 2/1994. Širší priestor vo svojej prekladateľskej činnosti M. Bobák venoval slovenskému básnikovi Danielovi Hevierovi. V periodickej tlači v priebehu rokov 1983–2003 bola publikovaná jeho poézia sedemkrát a to v časopisoch Duklja, Veselka a Nove žyttja. V Duklja, č. 1/1983 boli uverejnené tri básne Spohad zavtrašn’oji daty, Muž ktorý vesluje [Čolovik jakyj vesluje] a Muž v byte [Čolovik u kvartyri]; Duklja, č. 2/1985 – básne Ultrazvuk [Ul’trazvuk] a Poznámky k tráve [Notatky pro travu]; Duklja, č. 1/1992 – básne Keď sme ešte plakali nad básňami [Koly my šče plakaly nad viršamy] a Apokalipsa [Apokalipsys], Duklja, č. 6/1994 – básne Nepripravovaná radosť zo života [Nepidrobna žyttjeradisnist’], Medzi sviecou a plameňom [Miž svičkoju i polum`jam], Malé večerné bláznenie [Malen’ki večirni pustošči], Aztécka kresba [Acteks’kyj maljunok], Budúci možný mier [Majbutnij možlyvyj myr] a Pinocchio [Pinokkio]; Duklja, č. 1/2003 – básne Vonku sa hrá mojich 13 dcér [Za viknom hrajet’sja mojich 13 dočok], In memoriam Johna Lennona [In memoriam Džona Lennona], Detail z cestovania nočným rýchlikom [Detal’ podorožuvannja ničnym pojizdom], Chodíme spolu po parku [Razom prohuljujemosja v parku], Hamlet je ako vždy šialený [Hamlet jak zavždy boževil’nyj], Napríklad takto [Napryklad tak], Podľa turistického sprievodcu by tu mala byť katedrála [Za putivnykom tut mav by buty sobor], Prosím ťa [Ja tebe blahaju], Western [Vestern], Bosorka na diaľkové ovládanie [Vid’ma z dystancijnym keruvannjam], 256 alternatíva konca ľudstva [256 al’ternatyva kincja ljudstva], Návrat dinosaurov [Povernennja dynozavriv], Fotograf cintorínov [Fotohraf cvyntariv] a E [Je].

251

252



Priestor na uverejnenie prekladov básní Daniela Heviera poskytli aj noviny Veselka, č. 9 (1984/1985), kde boli uverejnené básne Bielo ako v bielku [Bilo jak v bilku] a Prečo je noc [Čomu je nič]. V Novom žyttju, č. 51-52/2002 bolo publikovaných desať básní – Vzbura rastlín [Bunt roslyn], Urbanizmus [Urbanizm], Rybí pot [Ryb`jačyj pit], Nikdy ale možno niekedy [Nikoly ale možlyvo kolys’], Reportáž z cestovania výťahom [Reportaž iz podoroži liftom], Plechovka [Bljašanka], Budúci možný mier [Majbutnij možlyvyj myr], Pinocchio [Pinokkio], Celý život [Vse žyttja] a Ready. Podobne, ako pri prekladoch básní Daniela Heviera, M. Bobák značnú pozornosť venoval aj poézii Karola Chmela. Prevážna časť jeho básní bola publikovaná v čas. Duklja, č. l/1992, kde bola uverejnená báseň Skepsa [Skepsys] a v Dukle, č. 2/1995 – básne Potišinnja, Kontekst, Tvoji oči, Čuža mova, Picasso [Pikasso] a Schönberg [Šenberh]. Výber básní K. Chmela z knihy Ovocnejší strom (1989) – Nebudem nebudeš [Ne budu ne budeš], Taktne mlčím [Taktovno movču] a Odkaz (iným zlodejom) [Povidomlennja (inšym zlodijam)], bol publikovaný aj v čas. Družno vpered, č. 10/1990. Ďalšie jeho štyri básne Cézanne, otvor sa [Sezanne, vidkryjsja], Pýtaš sa [Ty pytaješ], Skepsa [Skepsys], Pokus o báseň s Ivetou [Sproba virša z Ivetoju], uverejnili nov. Nove žyttja, č. 5-6/2007.

slovenskou básnickou zbierkou, ktorá vyšla knižne v ukrajinskom preklade M. Bobáka, bola poézia Daniela Heviera pod názvom Posered spokusy : vybrani poeziji [Uprostred pokušenia: výber z poézie]208 (Prešov: Vydavateľstvo CUPER, 2003). Zbierka obsahuje 50 básní a 70 s. Predslov napísal D. Hevier, ilustroval Stanislav Šálko, autor fotografie Tomáš Hevier, redaktorka Tetjana Lichtej. Výber preložených básní je z básnických zbierok D. Heviera Nonstop (1981), Pohyblivý breh (1984), Psí tridsiatok (1990), Nočný predaj nádeje (1994) a Básne z reklamnej kampane na koniec sveta (1996). V úvode prezentovanej zbierky sa vyjadruje sám autor Daniel Hevier, ktorý hovorí o tom, čo vedie k tomu, aby sa prekladali a čítali diela v iných jazykoch. Básne preložené do iných jazykov umožňujú spoznať autora a jeho tvorbu v iných kultúrach. Preložené básne často podávajú obraz aj o samotnom autorovi a vypovedajú aj o tom, čo sám autor nemôže a ani „nechce vedieť“ o sebe. Ide tu aj o zblíženie kultúr, ktoré sú si navzájom niekedy blízke, ale aj vzdialené. Básnik berie pozitívne, že jeho básne vychádzajú v ukrajinčine, lebo prostredníctvom poézie sa zblížujú nielen jazyky, kultúry ale aj ľudia navzájom. Na vydanie zbierky poézie D. Heviera Posered spokusy v ukrajinskom preklade a na prezentáciu knihy doma i v zahraničí reagovala slovenská aj ukrajinská tlač či už v podobe recenzií, anotácií a iných ohlasov, či informácií.

Začiatkom 90. rokov 20. storočia M. Bobák uverejnil preklady slovenskej poézie Petra Milčáka, dve básne – Odyn iz slavnych nomeriv vsesvitn’ovidomoho cyrku a Sutinky, Družno vpered, č. 10/1990; Dušana Mitanu tri básne – Pojedynok, Osin’ a Dyvo, Duklja, č. 2/1992. Priestor dostal aj Kamil Peteraj s básňami Zajtra môže byť neskoro [Zavtra može buty pizno], Skoro ráno [Rano-vranci] a Niektoré ženy [Dejaki žinky], Duklja, č. 2/1992. Bol to výber básní zo zbierky Útechy, maximy, telegramy (1987). Pokiaľ ide o prekladateľskú činnosť slovenskej poézie v ukrajinských prekladoch Milana Bobáka, vyšli aj dve samostatné zbierky básnikov – Daniela Heviera Posered spokusy [Úprostred pokušenia] a básní Karola Chmela 365 pir roku [365 ročných období]. Prvou

Vydanie básnickej zbierky Posered spokusy hodnotí Eliáš Galajda v recenzii, ktorú predniesol na jej prezentácii, a bola publikovaná v časopise Duklja, č. 3/2004. Hovorí, že pri preklade básní to Milan Bobák nemal ľahké. Aby dosiahol adekvatný preklad, musel vynaložiť nemalé úsilie, nakoľko D. Hevier je svojský, ironický, sebaironický a má aj svoj špecifický básnický štýl. V samotnej zbierke je cítť citlivý prístup M. Bobáka aj k samotnému výberu básní. Recenzent poznamenáva, že prekladateľ ponúkol ukrajinskému čitateľovi na Slovensku, ale aj v zahraničí vysoko kvalitný umelecký preklad poézie Daniela Heviera. Ďalšia prezentácia sa uskutočnila 8. novembra 2005 na Veľvyslanectve Slovenskej republiky v Kyjeve. O tejto udalosti informoval detský ukrajinský časopis na Slovensku Veselka,

253

208 HEV`JER, Daniel. Posered spokusy: vybrani poeziji. 2003.

254

209 CHMEL, Karol. 365 pir roku: vybrani poeziji. 2006.



č. 3-4/2005/2006 pod názvom Prezentacija u Kyjevi [Prezentácia v Kyjeve]. Rozsiahle články o prezentácii napísal aj Ivan Jackanin pod názvom Šče odyn posol–Poezija [Ešte jeden posol–Poézia] v novinách Nove žyttja, č. 47/48 (2004) a taktiež v slovenskom denníku Prešovský večerník, č. 3845 (2004) pod názvom Poézia nepozná hranice: prezentácia básní Daniela Heviera v Kyjeve. Za knihu Daniela Heviera Posered spokusy M. Bobákovi bola v roku 2004 udelená Cena Ivana Franka za preklad z ukrajinčiny do slovenčiny za rok 2003.

Preklady českej poézie

Druhým samostatným výberom slovenských básní preložených do ukrajinčiny M. Bobákom je kniha 365 pir roku: vybrani poeziji [365 ročných období: výber z poézie]209 Karola Chmela. Zbierka vyšla v Užhorode vo vydavateľstve Mystec’ka Linija v roku 2006. Na jej vydaní sa podieľali Oleksandra Kozoriz ako redaktorka, Nadija Ponomarenko ako umelecká výtvarníčka, ktorá na obálke použila kresbu holandského maliara Hieronýmusa Boscha (1460–1516). Kniha obsahuje 45 básní, vyšla na 62 stranách. Výber preložených básní bol zo štyroch básnických zbierok K. Chmela: Máš čo nemáš (1985), Ovocnejší strom (1989), Spray, modrá mentalita (1998) a O nástrojoch, náradí a iných veciach, vypustených z rúky (2004). Doslov k zbierke napísal Irenej Baláž, v ktorom predstavil Chmela ako slovenského básnika a prekladateľa súčasných slovanských literatúr (srbskej, chorvátskej, slovinskej a zvlášť poľskej). Jedným z charakteristických znakov jeho tvorby je intertextuálnosť. Aj na vydanie básnickej zbierky K. Cmela 365 pir roku v ukrajinskom preklade reagovali mnohé slovenské aj zahraničné periodiká. Miroslav Iljuk pod názvom Slovac’ka poezija po-ukrajins’ky [Slovenská poézia v ukrajinčine] uverejnil anotáciu v novinách Nove žyttja, č. 5-7/2007. Básnickej zbierke sa venoval aj Juraj Kundrát, ktorý uverejnil rozsiahlu recenziu pod názvom Karol Chmel i Jozef Lajkert v ukrajins’kych perekladach, Duklja, č. 2/2008. Na Ukrajine sa tiež objavil ohlas na túto zbierku, o ktorej napísala významná ukrajinská poetka Nadija Pančuk pod názvom « ... tak, je holuby ... ta z kil’cjamy na lapkach ...» [«... áno sú holubice ... lenže s krúžkami na nôžkách ...», Novyny Zakarpattja, č. 46/2007. Za preklad tejto zbierky Milan Bobák získal Prémiu Literárneho fondu.

Popri prekladoch slovenskej poézie sa M. Bobák venoval aj prekladom českej poézie. Nemalú pozornosť si zaslúžia ukrajinské preklady českých básnikov Josefa Cinka (1932–1995), Jaroslava Holoubka (1946), Miroslava Holuba (1923–1998), Josefa Jelena (1921–2006), Petra Prouzu (1944), Dagmar Sedlickej (1947), Jaroslava Seiferta (1901–1986), Zdenka Slapničku, Josefa Suchého (1923–2003), Josefa Šimona (1948) a Jaromíra Vaňousa (1929–2000). Básne podobne ako pri slovenskej poézii boli publikované v ukrajinských priodikách Duklja, Družno vpered a Nove žyttja. Značná preváha publikovaných básní bola v časopise Duklja. Výber básní bol jednak zo samostatných básnických zbierok jednotlivých autorov, ale aj z literárnych časopisov Literárni měsičník a Tvorba, príloha Kmen. Prvou básňou, ktorú M. Bobák preložil do ukrajinčiny, bola báseň českého básnika Josefa Šimona Povstání [Povstannja]. Táto báseň bola uverejnená v novinách Nove žyttja, č. 35/1974. Ďalšia báseň toho istého autora Pražští rybáři [Praz’ki rybalky] vyšla v časopise Duklja, č. 6/1984. V polovici 70. rokov 20. stor. boli uverejnené preklady básní Josefa Jelena – Bilja kremlivs’koji stiny a Krasna plošča, Družno vpered, č. 11/1974. Druhým básnikom, ktorého báseň bola uverejnená v tomto období, bol Petr Prouza – Riga [Ryha], Nove žyttja, č. 49/1975. Aj v 80. rokoch 20. stor. sa preklady poézie českých básnikov objavili v ukrajinskej tlači. Toto obdobie prezentujú štyria zástupcovia: Jaroslav Holoubek, Jaroslav Seifert, Josef Suchý a Miroslav Holub. Jaroslav Holoubek výber básní zo zbierky Úžas (1977) – básne Život květin [Žyttja kvitiv], Vrácim se [Ja povertajusja] a Úsvit [Svitanok], Duklja, č. 1/1980. Pred týmito básňami bol uverejnený aj krátky medailón o autorovi. Ten istý autor sa prezentoval aj básňami Ščo inše, Řekni mi kdy to byla láska [Skažy koly ce bula ljubov] a Šachy [Šachy] v čas. Duklja, č. 3/1986. Jaroslav Seifert – báseň

255

256

210 KUNDRÁT, Juraj. Milan Bobák – ukrajinský básnik a prekladateľ (život a dielo). In: ŇACHAJOVÁ, Mária (ed.). Milan Bobák - ukrajinský básnik a prekladateľ = Milan Bobak – ukrajins’kyj poet i perekladač. 2011, s. 67-81.



Píseň z mezihry [Pisnja z intermediji], Duklja, č. 5/1985. Josef Suchý – báseň Nič na seli, Duklja, č. 6/1985. Miroslav Holub – báseň Poluden’, Duklja, č. 6/1989. Začiatkom 90. rokov 20. stor. časopise Duklja bol vytvorený priestor na uverejnenie básní českých básnikov Jaromíra Vaňousa, Josefa Cinka, Zdeňka Slapničku a Dagmar Sedlickej. Jaromír Vaňous – Báseň zo zbierky Fosforový úplněk (1989) – Noci [Noči], Duklja, č. 6/1990. Josef Cink – básne Zahrozlyva obstanovka a Antarktyčni dni, Duklja, č. 6/1990; Zdeněk Slapnička – báseň Paryz’kyj eskiz, Duklja, č. 6/1990. Výberom piatich básní zo zbierky Dneska se stanu mužem (1984) sa predstavila Dagmar Sedlická – básne Možnosti význání [Možlyvosti osvidčennja], Podobizny [Portrety], Varianty bezkonfliktných vztahů /1/ [Varianty bezkonfliktnych vidnosyn (1)], Hra s ohněm [Hra z vohnem] a Manželství [Podružžja], Družno vpered, č. 5/1994.

príspevok o jeho prekladateľskej činnosti pod názvom Milan Bobák ako prekladateľ a interpretátor napísal Juraj Kundrát. Milan Bobák prekladá českú a slovenskú poéziu, ale aj jeho básne zaujali mnohých prekladateľov, ktorí tieto básne preložili do češtiny, slovenčiny a maďarčiny.

Z uvedeného príspevku vyplýva, že Milan Bobák má za sebou bohatú nielen vlastnú básnicku tvorbu, ale môže sa pochváliť aj rozsiahlou prekladateľskou činnosťou, hlavne prekladmi básní slovenskej a českej poézie. Na záver dajme slovo odborníkovi Jurajovi Kundratovi, ktorý preklateľskú činnosť Milana Bobáka hodnotí takto: „Jednou z charakteristických čŕt M. Bobáka ako prekladateľa je jeho vnútorná spätosť s prekladanými autormi. V súlade s tým volí na preklad tých autorov, ktorí sú mu blízki predovšetkým mentalitou a lakonickými básňami napísanými výlučne voľnými básnickými formami, v danom prípade voľným veršom. Tento sa od začiatku svojej existencie vyvíjal ako symbolická štruktúra, ktorá pohlcovala a interpretovala elementa folklóru, originálnej a prekladovej literatúry, výtvarných umení, filozoficko-estetických a spoločensko-politických kategórií“.210 V rámci 11. ročníka Týždňa slovenských knižníc v Štátnej vedeckej knižnici v Prešove 25. marca 2010 sa uskutočnil odborný seminár na tému Milan Bobák– ukrajinský básník a prekladateľ (život a dielo), z ktorého pod rovnakým názvom v roku 2011 knižnica vydala zborník, ktorý zostavila Mária Ňachajová. V tomto zborníku

Ukrajinské preklady Milana Bobáka – bibliografický súpis Slovenská poézia Andričík, Juraj, 1937– Z slovac’koji poeziji [Zo slovenskej poézie] / Jurij Andričik. In: Duklja. – Roč. XXIII, č. 5 (1975), s. [1]. – [Básne: Ty [Ty] a Zvony [Dzvony]. [Virši – Básne] / Juraj Andričik. In: Duklja. – Roč. XXVII, č 1 (1979), s. 7. – [Básne: Záplaty [Laty], Dom [Dim] a Keď treba [Jakščo treba]. Básne zo zbierky Neznelé spoluhlásky (1973)]. [Virši – Básne] / Juraj Andričik. In: Duklja. – Roč. XXXIX, č. 2 (1991), c. 18. – [Básne: Pavúk s profesionálnou zručnosťou tká sieť... [Pavuk z profesijnoju vytončenistju tče sitku ...], Miešaný les [Mišanyj lis] a Ohne [Vohni]. Básne zo zbierky Hryzoviská (1985). Banga, Dezider, 1939– [Virši – Básne] / Dezyder Banha. In: Duklja. – Roč. 42, č 2 (1994), s. 80. – [Básne: Strach [Strach], Jelša [Vil’cha] a Ruža [Trojanda]]. Čižmárik, Rudolf, 1949–2008 Vždy [Zavždy] / Rudol’f Čyžmaryk. In: Duklja. – Roč. XXXIX, č. 2 (1991), s. 18.–19. Haugová, Mila, 1942– [Virši - Básne] / [Mila Haugova]. In: Družno vpered. – Roč. [XXXIII], č. 9 (1983), s. 23. – [Básne: Nahá chvíľa [Hola myt’], Po polnoci [Pislja pivnoči], San Salvador [SanSal’vador], Skoro presná diagnóza [Majže točnyj diahnoz], Je také miesto [Je take misce] a Tieň vo mne [Tin’ u meni].

Vták čo srdcom preletel ... [Ptach, ščo kriz’ serce proletiv ...] / Mila Haugova. In: Duklja. – Roč. 40, č. 1 (1992), s. 72. Hevier, Daniel, 1955– [Virši – Básne] / Danijel Hev`jer. In: Duklja. – Roč. XXXI, č. 1 (1983), s. 22. – [Básne: Spohad zavtrašn’oji daty, Muž ktorý vesluje [Čolovik jakyj vesluje] a Muž v byte [Čolovik u kvartyri]]. [Virši – Básne] / Danijel Hev`jer. In: Duklja. – Roč. XXXIII, č. 2 (1985), s. 39. – [Básne: Ultrazvuk [Ul’trazvuk] a Poznámky k tráve [Notatky pro travu]]. [Virši – Básne] / Danijel Hev`jer. In: Veselka. – Roč. XXXIV, č. 9 (1985) [1984/1985], s. 7. – [Básne: Bielo ako v bielku [Bilo jak v bilku] a Prečo je noc [Čomu je nič]]. [Virši – Básne] / Danijel Hev`jer. In: Duklja. – Roč. 40, č. 1 (1992), s. 72. – [Básne: Keď sme ešte plakali nad básňami [Koly my šče plakaly nad viršamy] a Apokalipsa [Apokalipsys]. [Virši – Básne] / Danijel Hev`jer. In: Duklja. – Roč. 42, č. 6 (1994), s. 85. – [Básne: Nepripravovaná radosť zo života [Nepidrobna žyttjeradisnist’], Medzi sviecou a plameňom [Miž svičkoju i polum`jam], Malé večerné bláznenie [Malen’ki večirni pustošči], Aztécka kresba [Acteks’kyj maljunok], Budúci možný mier [Majbutnij možlyvyj myr] a Pinocchio [Pinokkio]].

257

258



[Virši – Básne] / Danijel Hev`jer. In: Nove žyttja. – Roč. 52, č. 51-52 (2002), s. 8. – [Básne: Vzbura rastlín [Bunt roslyn], Urbanizmus [Urbanizm], Rybí pot [Ryb`jačyj pit], Nikdy ale možno niekedy [Nikoly ale možlyvo kolys’], Reportáž z cestovania výťahom [Reportaž iz podoroži liftom], Plechovka [Bljašanka], Budúci možný mier [Majbutnij možlyvyj myr], Pinocchio [Pinokkio], Celý život [Vse žyttja] a Ready]. [Virši – Básne] / Danijel Hev`jer. In: Duklja. – Roč. 51, č. 1 (2003), s. 71-77. – [Básne: Vonku sa hrá mojich 13 dcér [Za viknom hrajet’sja mojich 13 dočok], In memoriam Johna Lennona [In memoriam Džona Lennona], Detail z cestovania nočným rýchlikom [Detal’ podorožuvannja ničnym pojizdom], Chodíme spolu po parku [Razom prohuljujemosja v parku], Hamlet je ako vždy šialený [Hamlet jak zavždy boževil’nyj], Napríklad takto [Napryklad tak], Podľa turistického sprievodcu by tu mala byť katedrála [Za putivnykom tut mav by buty sobor], Prosím ťa [Ja tebe blahaju], Western [Vestern], Bosorka na diaľkové ovládanie [Vid’ma z dystancijnym keruvannjam], 256 alternatíva konca ľudstva [256 al’ternatyva kincja ljudstva], Návrat dinosaurov [Povernennja dynozavriv], Fotograf cintorínov [Fotohraf cvyntariv] a E [Je]. Chmel, Karol, 1953– Virši slovac’kych poetiv [Básne slovenských básnikov] / Karol Chmel. In: Družno vpered. – Roč. [40], č. 10 (1990), s. 15. – [Básne: Nebudem nebudeš [Ne budu ne budeš], Taktne mlčím [Taktovno movču] a Odkaz (iným zlodejom) [Povido mlennja (inšym zlodijam)]. – Básne zo zbierky Ovocnejší strom (1989)]. Skepsa [Skepsyz] / Karol Chmel. In: Duklja. – Roč. 40, č. 1 (1992), s. 72. [Virši – Básne] / Karol Chmel. In: Nove žyttja. – Roč. 57, č. 5-6 (2007), s. 5. – [Básne: Cézanne, otvor sa [Sezanne, vidkryjsja], Pýtaš sa ... [Ty pytaješ ...], Skepsa [Skepsys], Pokus o báseň s Ivetou [Sproba virša z Ivetoju]]. [Virši – Básne] / Karol Chmel. In: Duklja.

Útechy, maximy, telegramy (1987).] Švantner, Ján, 1949– [Virši - Básne] / Jan Švantner. In: Duklja. – Roč. XXIX, č. 1 (1981), s. 44. – [Básne: Kráľ [Korol’], Čierni a bieli vtáci [Čorni i bili ptachy] a Jeho meno je láska [Joho im`ja – ljubov]. Strasser, Ján, 1946– [Virši - Básne] / Jan Štrasser. In: Duklja. – Roč. 39, č. 2 (1991), s. 19. – [Básne: Piatok [Pjatnycja] a «Poeta doctus»].

– Roč. 43, č. 2 (1995), s. 91-92. – [Básne: Potišinnja, Kontekst, Tvoji oči, Čuža mova, Picasso [Pikasso] a Schönberg [Šenberh]]. Kočan, Mikuláš, 1946– Detstvo tvojej babičky [Dytynstvo tvojeji babusi] / Mikulaš Kočan. In: Duklja. – Roč. XXIII, č. 5 (1975), s. [1]. Z pera Mikulaša Kočana [Z pera Mikuláša Kočana] / Mikulaš Kočan. In: Nove žyttja. – Roč. XXVII, č. 7 (1977), s. 7. – [Básne: Navždy žiarivá [Povik promenysta], Rapsódia [Rapsodija], Dospievajúca [Pidrostajuča] a Po rokoch II [Z rokamy II]]. [Virši - Básne] / Mikulaš Kočan. In: Družno vpered. – Roč. XXVIII, č. 9 (1978), s. 26. – [Básne: Vrchovato [Doverchu (Mariji)], Artistka [Akrobatka] a Chlapča a bitunok [Chlopčennja i byvnja]. Kondrót, Vojtech, 1940–2003 Narodeniny [Den’ narodžennja] / Vojtjech Kondrot. In: Duklja. – Roč. XXIII, č. 5 (1975), c. [1.] Leninov sovchoz [Radhosp imeni Lenina] / Vojtjech Kondrot. In: Nove žyttja. – Roč. XXVI, č. 49 (1976), s. 6. Iz slovac’koji poeziji [Zo slovenskej poézie] / Vojtjech Kondrot. In: Nove žyttja. – Roč. XXVII, č. 14 (1977), s. 5. – [Básne: Na šljachu do samitnosti a Rik u rik II]. Prvá smena [Perša zmina] / Vojtjech Kondrot. In: Duklja. – Roč. XXVII, č. 5 (1979), s. 13. [Virši – Básne] / Vojtjech Kondrot. In: Duklja. – Roč. XXXV, č. 1 (1987), s. 31. – [Básne: Vpevnenist’ a O]. Milčák, Peter, 1966– Virši slovac’kych poetiv [Básne slovenských básnikov] / Peter Milčak. In: Družno vpered. – Roč. [40], č. 10 (1990), s. 14. – [Básne: Odyn iz slavnych nomeriv vsesvitn’oho cyrku a Sutinky]. Mitana, Dušan, 1946– [Virši - Básne] / Dušan Mitana. In: Duklja. – Roč. 40, č. 2 (1992), s. 77. – [Básne: Pojedynok, Osin’ a Dyvo]. Peteraj, Kamil, 1945– [Virši – Básne] / Kamil Peteraj. In: Duklja. – Roč. 40, č. 2 (1992), s. 76. – [Básne: Zajtra môže byť neskoro [Zavtra može buty pizno], Skoro ráno [Rano-vranci] a Niektoré ženy [Dejaki žinky]. – Básne zo zbierky

Česká poézia Cink, Josef, 1932–1995 [Virši - Básne] / Jozef Cink. In: Duklja. – Roč. XXXVIII, č. 6 (1990), s. 31. – [Básne: Zahrozlyva obstanovka a Antarktyčni dni]. Holoubek, Jaroslav, 1946– [Virši - Básne] / Jaroslav Holoubek. In: Duklja. – Roč. XXVIII, č. 1 (1980), s. 10–11. – [Básne: Život květin [Žyttja kvitiv], Vrácim se [Ja povertajusja] a Úsvit [Svitanok]. – Básne zo zbierky Úžas (1977)]. [Virši - Básne] / Jaroslav Holoubek. In: Duklja. – Roč. XXXIV, č. 3 (1986), s. 22. – [Básne: Ščo inše, Řekni mi kdy to byla láska [Skažy koly ce bula ljubov] a Šachy [Šachy]. Holub, Miroslav, 1923–1998 Poluden’ / Myroslav Holub. In: Duklja. – Roč. XXXVII, č. 6 (1989), s. 25–26. Jelen, Josef, 1921–2006 [Virši - Básne] / Josef Jelen. In: Družno vpered. – Roč. XXIII [XXIV], č. 11 (1974),

259

s. 11. – [Básne: Bilja kremlivs’koji stiny a Krasna plošča]. Prouza, Petr, 1944– Ryha [Riga] / Petr Prouza. In: Nove žyttja. – Roč. XXV, č. 49 (1975), s. 6. Sedlická, Dagmar, 1947– [Virši – Básne] / Dahmar Sedlyc’ka. In: Družno vpered. – Roč. [44], č. 5 (1994), s. 17. – [Básne: Možnosti význání [Možlyvosti osvidčennja], Podobizny [Portrety], Varianty bezkonfliktných vztahů (1) [Varianty bezkonfliktnych vidnosyn (1)], Hra s ohněm [Hra z vohnem] a Manželství [Podružžja]. – Básne zo zbierky Dneska se stanu mužem (1984)]]. Seifert, Jaroslav, 1901–1986 Píseň z mezihry [Pisnja z intermediji]/ Jaroslav Sejfert. In: Duklja. – Roč. XXXIII, č. 5 (1985), s. 23. Slapnička, Zdeněk Paryz’kyj eskiz / Zdenjek Slapnička. In: Duklja. – Roč. XXXVIII, č. 6 (1990), s. 33. Suchý, Josef, 1923–2003 Nič na seli / Jozef Suchyj. In: Duklja. – Roč. XXXIII, č. 6 (1985), s. 28. Šimon, Josef, 1948– Povstání [Povstannja] / Josef Šimon. In: Nove žyttja. – Roč. XXIV, č. 35 (1974), s. [1]. Pražští rybáři [Praz’ki rybalky] / Jozef Šimon. In: Duklja. – Roč. XXXII, č. 6 (1984), s. 30. Vaňous, Jaromír, 1929-2000 Noči [Noci] / Jaromyr Van’ous. In: Duklja. – Roč. XXXVIII, č. 6 (1990), s. 30. – [Báseň zo zbierky Fosforový úplněk (1989)]].

LITERATÚRA _ Bobák Milan ... In: DŽUPINKOVÁ, Zuzana (ed.). Diela ukrajinských spisovateľov Slovenska: (bibliografia knižných vydaní v rokoch 1945 - 2010). Prešov: Štátna vedecká knižnica, 2011, s. 110. ISBN 978-80-85734-95-9. _ HEV`JER, Danijel. Posered spokusy: vybrani poeziji. Prjašiv: Vydavnyctvo «CUPER», 2003. ISBN 80-88890-31-9. _ CHMEL, Karol. 365 pir roku: vybrani poeziji. Užhorod: Vydavnyctvo «Mystec’ka Linija», 2006. ISBN 966-8764-40-4. _ KUNDRÁT, Juraj. Milan Bobák ako prekladateľ a interpretátor. In: ŇACHAJOVÁ, Mária (ed.). Milan Bobák – ukrajinský básnik a prekladateľ = Milan Bobak – ukrajins’kyj poet i perekladač. Prešov: Štátna vedecká knižnica, 2011, s. 67-77. ISBN 978-80-85734-91-1.

260

JAN RYCHLÍK, HISTORIK ČESKOSLOVENSKÉHO STÝKÁNÍ A POTÝKÁNÍ Personální bibliografie jako kronika života Václava Horčáková, Historický ústav Akademie věd České republiky 211 Jaroslav PÁNEK, Petr VOREL, Lexikon současných českých historiků, Praha 1999; Radek LIPOVSKI, Lumír DOKOUPIL, Aleš ZÁŘICKÝ a kol., Lexikon českých historiků, Ostrava 2010. 212 Např. Češi a Slováci 1945–1989. Kurzy univerzitních extenzí z oboru historie, Praha 2002. 213 Prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc.: Životopis. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin [online]. 2014 [cit. 2014-10-04]. Dostupné z: http://ucd.ff.cuni.cz/o-ustavu/pracovnici/prof-phdr-jan-rychlik-drsc/ 214 Monografie Milana KŘÍŽKA Jan Rychlík. Život a dílo skladatele, Praha 2001.


Abstrakt: Příspěvek pojednává o životě a díle českého historika Jana Rychlíka se zaměřením na jeho práce věnované česko-slovenským vztahům na základě jeho kompletní personální bibliografie za léta 1980–2013. Jan Rychlík, prof. PhDr., DrSc. se narodil 26. listopadu 1954 v Praze, významnou částí svého života a díla je však spjat i se Slovenskem.211 Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval v letech 1974 až 1979 obor národopis a dějepis, další vzdělání (1979–1985) absolvoval na univerzitě sv. Klimenta Orchidského v Sofii a současně pracoval v Ústavu pro folklór Bulharské akademie věd. Po návratu do Československa pracoval nejprve v Záhorském muzeu ve Skalici, potom v Zemědělském muzeu Ústavu vědeckotechnických informací pro zemědělství v Praze. Od roku 1991 je vědeckým pracovníkem Masarykova ústavu Akademie věd České republiky a současně od roku 1998 přednáší problematiku českých, slovenských a československých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 2011 také působí na Fakultě přírodovědné a humanitně-pedagogické Technické univerzity v Liberci, kde přednáší české a světové dějiny 19. a 20. století. Přednášel též světové dějiny 1789–1989 na Univerzitě sv. Cyrila a Metoda v Trnavě. Je vynikajícím pedagogem, autorem řady učebních textů,212 kterého si studenti velmi váží. Jan Rychlík je členem řady vědeckých rad, společností a komisí, mj. je též předsedou Česko-slovenské/slovensko-české komise historiků a mezinárodní redakční rady Historického časopisu vydávaného Historickým ústavem Slovenské akademie věd. Badatelsky se Jan Rychlík zaměřuje na problematiku českých, slovenských, středoevropských balkánských dějin 19. a 20. století, obecně na problematiku národnostních vztahů a konfliktů. Pro své zaměření je vynikajícím způsobem jazykově vybaven. Hovoří anglicky, polsky, rusky, slovensky, bulharsky, německy, srbochorvatsky a makedonsky. Pasivně ovládá jazyk ukrajinský, běloruský a slovinský.213 Je synem Jana Rychlíka (1916-1964), vý-

261


znamného hudebního skladatele.214 Slovenská etnografka Magdaléna Rychlíková, manželka Jana Rychlíka, se zabývá především problematikou zahraničních Čechů a Slováků a podobně jako její manžel i otáz kami česko-slovenských vztahů od 19. století do současnosti.215 Porovnáme-li personální bibliografie Magdalény Rychlíkové a Jana Rychlíka, vidíme, že manželé jsou i po stránce odborné po celý život partnery, kteří se vzájemně inspirují a doplňují. Jan Rychlík se problematikou česko-slovenských vztahů začal zabývat už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, v době, kdy byla otázka slovensko-českých vztahů zdánlivě vyřešena federativním uspořádáním Československa.216 Už tehdy však bylo jasné řadě historiků, včetně Jana Rychlíka, že problém vyostření česko-slovenských vztahů se může vynořit kdykoli znovu při další politické krizi. Velmi důležité bylo pro mladého historika z hlediska jeho zaměření jeho působení v Záhorském muzeu ve Skalici v letech 1984 až 1985, které využil především ke studiu pramenů ve slovenských archivech a práci a literaturou. V pozdějších letech tento výzkum rozšířil i na české a zahraniční archivy. Zajímavý je jeho postřeh o knihovně Záhorského muzea, který byla podle jeho slov dobře zásobena starší literaturou, která byla v jiných knihovnách často uložena do „zvláštních fondů“ a běžnému čtenáři nebyla dostupná.217 Je pravda, že mnohé knihovny muzeí i dalších institucí měly spíše příručkový charakter a nedokonalou evidenci, což na druhé straně neumožňovalo tak dokonalý cenzurní dohled „soustružníků lidských duší“ jako tomu bylo ve veřejných knihovnách.218 Problematika Slovenska a česko-slovenských vztahů se v době normalizace objevuje v díle Jana Rychlíka především ve studiích zaměřených na dějiny lidové kultury,219 ale i dějiny dopravy220 a dějiny zemědělství a zemědělské politiky, především pak pozemkových reforem.221 Tato témata ostatně zcela neopustil ani v dalších letech svého života. Už koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let se však v pracích Jana Rychlíka objevuje téma, které patřilo k méně obvyklým, neboť se dotýkalo spíše kontroverznějších stránek česko-sloven-

215 Např. Stěhování slovenského obyvatelstva do českých zemí do roku 1945, in: Materiály k problematice etnických skupin na území ČSSR. Sv. 5, část 2, Slováci v českých zemích po roce 1945. Praha 1987, s. 51–60 (s Janem Rychlíkem). 216 RYCHLÍK, Jan: Předmluva, in: Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1914–45, Bratislava 1997, s. 8. 217 Tamtéž. 218 Petr ŠÁMAL, Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století. Praha 2009. 219 RYCHLÍK, Jan: Obradové obchôdzky slovenského ľudu, Zborník Slovenského národného múzea. Etnografia 82, 1988, s. 145–146. 220 RYCHLÍK, Jan: Vývoj veřejné dopravy na Břeclavsku a Hodonínsku v letech 1938–1939, Malovaný kraj 21, 1985, č. 4, s. 6–7. 221 RYCHLÍK, Jan: Memorandum moravských kopaničářů k císaři z roku 1897. Na okraj jednoho dokumentu k dějinám zemědělství koncem 19. století, Vědecké práce Zemědělského muzea 25, 1985, s. 257–261; týž: Pozemková reforma na Slovensku v letech 1940–45 ve světle nových dokumentů, tamtéž, 26, 1986, s. 259– 264; týž: Pozemková reforma z let 1919–35 a změny v pozemkové držbě za druhé světové války, Československý časopis historický, 37, 1989, č. 2, s. 187–207.

262



222 RYCHLÍK, Jan: Stěhování slovenského obyvatelstva do českých zemí do roku 1945, in: Materiály k problematice etnických skupin na území ČSSR. Sv. 5, část 2. 223 RYCHLÍK, Jan: Předmluva, in: Češi a Slováci ve 20. století, s. 8. 224 RYCHLÍK, Jan: Češi a Slováci ve 20. století [Díl 1.], Česko-slovenské vztahy 1914–1945, Bratislava, Praha1997; [Díl 2.]. 225 RYCHLÍK, Jan: Předmluva, in: Češi a Slováci ve 20. století. [Díl 2.], s. 8–9. 226 Tamtéž, s. 9. 227 Praha 2012 228 RYCHLÍK, Jan: Rozdělení Československa. 1989–1992, Praha 2012. 229 RYCHLÍK, Jan (ed.), Anna Gašparíková-Horáková, U Masarykovcov. Bratislava 1995 (s Valeriánem Bystrickým, Jaroslavem Opatem, Josefem Zumrem, Zdenko Ďuriškou a Zorou Frkáňovou). 230 RYCHLÍK, Jan (ed.), R. W. Seton-Watson and his Relations with the Czechs and Slovaks. Documents. 1906–1951. Díl., 1., 2., Praha, 1995. 231 RYCHLÍK, Jan (ed.), Tomáš Garrigue Masaryk, Korespondence TGM – MRŠ. T. G. Masaryk – slovenští veřejní činitelé (do r. 1918), Praha 2008. 232 URSÍNY, Ján: Z môjho života. (Príspevok k vývoju slovenskej národnej myšlienky), Martin 2000. (úvod s. 5–8 a poznámky napsal J. Rychlík).

ských vztahů–migrace Čechů a Slováků v letech druhé světové války a postavení menšin v protektorátu a ve slovenském státu v letech 1938–1945.222 Už tehdy Jan Rychlík zamýšlel zpracovat monografii k dějinám česko-slovenských vztahů, události z let 1989–1992 jej však vedly k odložení této práce.223 Psala se nová kapitola česko-slovenského příběhu – a Jan Rychlík byl jejím bezprostředním účastníkem. Kniha Češi a Slováci ve 20. století224 proto vznikla až v polovině devadesátých let. Kniha byla určena především českým čtenářům, kterým měla dát možnost porozumět a pochopit vývoj slovenského národa ve dvacátém století, a politické postoje slovenských vůdčích osobností. Podle názoru Jana Rychlíka „ve slovenských dějinách se Češi bohužel špatně orientují a vědí o nich jen velmi málo“.225 Autor sám tehdy přiznával, že knize by spíše příslušel název „Slovenská otázka v Československu“.226 Nového, aktualizovaného vydání se kniha dočkala v roce 2012 pod názvem Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914–1992,227 kdy autor vydal též při příležitosti dvacetiletého výročí rozdělení Československa knihu věnovanou česko-slovenským vztahům v letech 1989–1992.228 Kniha je pohledem historika i bezprostředního účastníka událostí. Jan Rychlík byl v době rozpadu Československa poradcem tehdejšího předsedy české vlády Petra Pitharta a dramatická jednání mezi slovenskými a českými politiky tedy sledoval z bezprostřední blízkosti. Dílo Jana Rychlíka bylo vždy podloženo důkladným studiem archiv ního materiálu, ze kterého vytěžil i řadu významných edičních počinů. V Masarykově ústavu vydal knihu vzpomínek Anny Gašparíkové-Horákové,229 korespondenci britského historika a velkého příznivce Československa R. W. Setona-Watsona,230 především korespondenci T. G. Masaryka se slovenskými intelektuály z let 1883–1918.231 Zasloužil se též o vydání pamětí slovenských politiků Jána Ursínyho a Vavra Šrobára.232 Výčet odborných studií Jana Rychlíka činí stovky bibliografických záznamů, z nich ovšem jen část, i když ne nepodstatná, je věnovaná česko-slovenským vztahům. Jejich soupis bude součástí připravované

personální bibliografie autora. V rámci tohoto příspěvku však stojí za to povšimnout si ještě jeho drobnějších prací, zpráv z vědeckého života, recenzí a především popularizačních prací a publicistky. Tyto práce, roztroušené v českých a slovenských periodikách a jen velmi obtížně v úplnosti bibliograficky postižitelné, jsou už dnes významným pramenem k dějinám historiografie po roce 1989. Psaní českého a slovenského národního příběhu v tomto období bylo složitým problémem, v jehož pozadí vidíme při bližším pohledu řadu velmi ostrých diskusí. Jan Rychlík do těchto „sporů o dějiny“ vstupoval vždy velice otevřeně a vždy se vyjadřoval k velmi závažným otázkám.233 Převážná část těchto prací se dotýká právě českých a slovenských dějin dvacátého století. Jediný nekrolog, který Jan Rychlík podle mých zjištění napsal, je výrazem úcty ke slovenskému disidentovi a jednomu nejvýznamnějších slovenských historiků nejnovějších dějin Jozefu Jablonickému (1933 až 2012).234 Články v denním tisku napsané Janem Rychlíkem po roce 1990 jsou zajímavým souborem názorů na politické události z osobního pohledu i z pohledu historika, které by si možná zasloužily knižní vydání.235 Bez těchto „drobností“ není obraz historika a jeho díla v rámci personální bibliografie úplný. Novým problémem při zpracování personální bibliografie se stává zachycení informací, které nebyly vydány tiskem a jsou dostupné pouze online v digitální formě. Jedná se především o veřejná vystoupení v rozhlase a televizi. Těžko lze zachytit tyto informace v úplnosti a zůstává otevřenou otázkou, zda je po několika letech bude možné na síti ještě vyhledat, přesto však je třeba, vzhledem k jejich významu, je v rámci personální bibliografie uvést.236 Rozbor a hodnocení díla Jan Rychlíka, jedné z vůdčích osobností české historické vědy při snaze o vymezení nových českých a slovenských hodnot při rozpadu Československa a po něm, přísluší historikům. Základem pro ně však je sestavení co nejúplnější personální bibliografie, která je obrazem jeho díla i životních osudů.

263

233 Srovn. např. ĎURICA, Milan S.: Dejiny Slovenska a Slovákov. 2. vyd., Bratislava 1996. Recenze: RYCHLÍK, Jan: Deformovaný výklad slovenských dejín, Slovenské listy 5, 1997, č. 6, s. 16–17, 31. 234 RYCHLÍK, Jan: Jozef Jablonický (3. 1. 1933–7. 12. 2012), Český časopis historický 111, 2013, č. 1, s. 245-246; týž: Zemřel historik Jozef Jablonický. Právo 10. 12. 2012. 235 Srovn. např: RYCHLÍK, Jan: Československo a národnostní problémy, Fórum. Týdeník Občanského fóra 1990, č. 6, s. 1; týž: „Přehodnocování dějin“ na Slovensku? Právo lidu 94, 1990, (16. 8.), s. 5; týž: Dualismus: možné řešení. O potřebě nalití čistého vína a česko-slovenských perspektivách, Mladá fronta Dnes 1991, (18. 12.), s. 6. 236 Jako příklad uvádím rozhovory z roku 2013 k otázce česko-slovenských vztahů. Jak to vidíte? Ke vzniku Československa, ČRo Dvojka, 14. 11. 2013 (s Ivanem Šedivým, moderátorka Patrície Strouhalová), [audiozáznam on-line: http://prehravac. rozhlas.cz/audio/ 3005951]; Zrození a smrt Československa, diskuze v rámci Festivalu spisovatelů Praha, 18. 4. 2013. (s Mary Heimann a Petrem Pithartem, moderátor Tomáš Klvaňa), [videozáznam on-line: http://www. ceskatelevize.cz/ivysilani/10000000 101-festival-spisovatelu-praha-2013]

POZNÁMKY

267

Sdružení knihoven České republiky v roce 2014: ročenka

Sdružení knihoven České republiky v roce 2014: ročenka Odpovědný redaktor první části Lea Prchalová Jazyková korektura první části Blanka Konvalinková, Marek Sekyra Obsahová a jazyková korektura druhé části Jaromír Kubíček Grafická úprava Roman Černohous Tisk Art-D Praha Vydavatel Sdružení knihoven ČR Vyšlo v Ostravě v roce 2015 ISBN 978-80-86249-73-5

www.sdruk.cz

SDRUŽENÍ KNIHOVEN ČESKÉ REPUBLIKY ROČENKA 2014

Recommend Documents