sdružení knihoven České republiky v roce 2012

sdružení knihoven České republiky v roce 2012 ROČENKA

ROK 2013

ISBN 978-80-86249-67-4

Obsah Zpráva o činnosti Sdružení knihoven ČR za rok 2012 Lea Prchalová Zasedání Rady SDRUK a valná hromada

7 7

Studijní cesta do knihoven ve Spolkové republice Německo

11

Konference Knihovny současnosti 2012

14

Publikační činnost

16

Hospodaření SDRUK za rok 2012

17

SEKCE PRO AKVIZICI Ing. Aleš Brožek

18

SEKCE PRO BIBLIOGRAFII PhDr. Jiřina Kádnerová

22

SEKCE PRO HISTORICKÉ FONDY RNDr. Jitka Holásková

24

SEKCE PRO INFORMAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ UŽIVATELŮ Mgr. Veronika Peslerová

25

SEKCE PRO INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE (IT) Mgr. Tomáš Gec

27

SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE Mgr. Blanka Konvalinková

28

kolokvium slovenských, moravských a českých bibliografů 2012, PREŠOV, 7.–9. 10. 2012

31

Časopisy k česko–slovenské vzájemnosti PŘED I. SVĚTOVOU VÁLKOU Jaromír Kubíček, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně

36

Slovenské knihovny a knihovnictví na stránkách českého časopisu Čtenář PhDr. Jiřina Kádnerová, Středočeská vědecká knihovna v Kladně

41

Bohemiká v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka 47 Lucia Němcová, Štátna vedecká knižnica Prešov

Bohemiká vo fonde Slovenskej obecnej knižnice mesta Prešov začiatkom 30. rokov 20. storočia Marcela Domenová – Patrik Derfiňák, Inštitút histórie Filozofickej fakulty PU Prešov BOŽENA NĚMCOVÁ A SLOVENSKÉ ROZPRÁVKY Tatiana Klimková, Knižnica pre mládež mesta Košice

57

70

Významné osobnosti Pardubicka se vztahem ke Slovensku Martina Zlatohlávková, Krajská knihovna Pardubice

76

„Svět je plnej podivnejch krás“ – Pokus o bibliografii ilustrátora Františka Ketzka Jiří Mika, Středočeská vědecká knihovna v Kladně

79

FRANTIŠEK BARTOŠ – SBĚRATEL ČESKÝCH, MORAVSKÝCH A SLOVENSKÝCH PÍSNÍ Eva Filípková, Krajská knihovna Františka Bartoše Zlín

83

Ľudmila Strohnerová (24. 3. 1952–7. 11. 2006) Anna Kucianová, Slovenská národná knižnica Martin

91

Umelecká knižná väzba – Ján Vrtílek Nataša Lajdová – Ivana Uríková, Krajská knižnica Žilina

99

PhDr. Alice Garrigue Masaryková Ivana Poláková, Slovenská národná knižnica Martin Olga a Zdeno Zibrinovci – česko-slovenský horolezecký pár Blanka Snopková, Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici

103

110

Odkrývanie histórie: české osobnosti v Košiciach: architekti 20.–30. rokov 20. storočia 118 Ľubica Poklembová, Štátna vedecká knižnica Košice Češi na Slovensku v české historiografii od roku 1993 Václava Horčáková, Historický ústav AV CR Praha

126

SLOVÁCI A DOSÍDLOVÁNÍ KARLOVARSKÉHO KRAJE NA KONCI 40. A V PRŮBĚHU 50. LET 20. STOLETÍ Gerta Lorencová, Krajská knihovna Karlovy Vary

130

„Už vím, co budu číst“Projekt pre českú komunitu v Košiciach Klára Kernerová, Verejná knižnica Jána Bocatia v Košiciach

134

IVAN MACINSKÝ, UKRAJINSKÝ SPISOVATEĽ, LITERÁRNY HISTORIK, PREKLADATEĽ A KULTÚRNO-OSVETOVÝ PRACOVNÍK (1922–1987) 138 Zuzana Džupinková, Štátna vedecká knižnica Prešov Josef Vítězslav Šimák a jeho spolupráce s regionálními vlastivědnými časopisy s přihlédnutím k severním Čechám Václav Kříček, Krajská vědecká knihovna v Liberci

145

Zpráva o činnosti Sdružení knihoven ČR za rok 2012 Lea Prchalová

Zasedání Rady SDRUK a valná hromada Zasedání Rady proběhlo v roce 2012 třikrát. V Karlových Varech 6. března, v Havlíčkově Brodě 19. června a v Kladně 16. října. Struktura programu na zasedáních je již dlouhodobě stabilní a zahrnuje přípravu valné hromady či konference Knihovny současnosti… (s  různou intenzitou dle termínů zasedání). Valná hromada se uskutečnila 7.  března v  Karlových Varech a její program byl obohacen o poutavé vyprávění PhDr. Bucharoviče o historii Karlových Varů a  zajímavých osobnostech, které se zde léčily. Po skončení valné hromady, jejíž zápis je k  dispozici na http://www.sdruk. cz/sdruk/o-organizaci/zapisy-z-valne-hromady/clanek/zapis-z-jednanivalne-hromady-sdruk-cr-ze-7-brezna-2012/, absolvovali účastníci exkurzi po krajské knihovně a navštívili muzeum a sklárnu Moser. Rada se dále zabývala přípravou studijních cest do Stuttgartu a okolí, o  které je pojednáno samostatně, a  do Londýna, kde ředitelé krajských

Foto z valné hromady v Karlových Varech

7

Foto z valné hromady v Karlových Varech

knihoven navštívili Britskou knihovnu politických a  ekonomických věd (LSE), Obchodní knihovnu v  City (City Business Library), archivní knihovnu v City (Guildhall Library), britskou národní knihovnu (British Library) a regionální knihovnu v Southend on the Sea.

Foto: Diskuse v regionální knihovně v Southend on the Sea

8

Na každém setkání Rady se diskutovalo o návrzích další činnosti sekcí SDRUK, ale objevila se také mimořádná témata, k nimž se SDRUK vyjadřoval. Např. zaslal zastupitelům Havlíčkova Brodu stanovisko ve prospěch dalšího konání knižního veletrhu, které bylo ohroženo. Dále zaslal negativní stanovisko k  návrhu začlenit Národní lékařskou knihovnu do NK ČR. Rada řešila další naplňování databáze Slovník českých knihovníků a také jeho budoucí provoz a odstraňování nefunkčností. Zde je třeba konstatovat, že definitivní rozhodnutí bylo odloženo na jarní setkání. Drobnou změnou v  propagaci činnosti SDRUK se stalo převedení webových stránek z  webu MSVK na samostatnou doménu sdruk.cz. Na stránky jsou průběžně vkládány informace o chystaných akcí, zápisy z rad i činnosti sekcí a většinou též příslušné fotografie. Rada SDRUK pracovala v roce 2012 ve složení: Ing. Aleš Brožek, PhDr. Květa Cempírková, PhDr. Zdeňka Friedlová, Mgr.  Tomáš Gec, PhDr. Jiřina Kádnerová, Ing. Lea Prchalová, RNDr. Tomáš Řehák, Mgr. Eva Svobodová, PhDr. Eva Žáková. Ve čtvrtém čtvrtletí bohužel došlo ke snížení počtu členů Rady. Ve funkci ředitelek krajských knihoven loni skončily PhDr. K. Cempírková, PhDr. J. Kádnerová a PhDr. E. Žáková, čímž bylo také ukončeno jejich dlouhodobé aktivní působení v Radě SDRUK. Byť se jednalo o plánovaný konec manažerské činnosti, bude absence zmíněných kolegyň v Radě citelná. Potěšitelné je, že se členská základna rozrostla o Historický ústav Akademie věd, čímž počet členů stoupl na 44.

Poděkování PhDr. Cempírkové a PhDr. Kádnerové na zasedání Rady v Kladně

9

10

Účastníci zájezdu do Stuttgartu

Studijní cesta do knihoven ve Spolkové republice Německo Na 4.  až 6.  června 2012 připravilo Sdružení knihoven studijní cestu do Německa, které se zúčastnilo 25 zástupců členských knihoven SDRUK. Program i organizaci cesty si vzala na starost Mgr. Blanka Konvalinková. Výběr padl na knihovny, které jsou inspirativní jak po architektonické stránce, tak nabídkou služeb: • Universitätsbibliothek Erlangen, • Stadtbibliothek Erlangen, • Stadtbibliothek am Mailänder Platz, Stuttgart, • Württembergische Landesbibliothek Stuttgart, • Universitätsbibliothek Tübingen. Universitätsbibliothek v  Erlangenu sídlí v  historické budově (univerzita založena v  roce 1743) a  novostavbě přes ulici. V  současné době má 46 000 registrovaných čtenářů (z toho 6 000 z řad veřejnosti) a  knihovní fond v rozsahu 5,5 milionů knihovních jednotek. Katalog OPACPlus nabízí kromě vlastního fondu katalog akademických knihoven v Bavorsku a bibliografickou databázi časopiseckých článků bavorského sdružení knihoven. Pro studenty a zaměstnance je nabízena služba skenování a zasílání článků a statí v PDF. Stadtbibliothek Erlangen s nevšedně řešeným vstupem s proskleným atriem je ve 4 patrech rozdělena na několik oddělení  – oddělení pro dospělé, dětské oddělení a oddělení pro mládež a hudební oddělení. Služby však nabízí též v bibliobusu, který funguje od roku 1962. Má 18 zastávek v  Erlangenu a  na předměstí, na webových stránkách knihovny je k  dispozici podrobný jízdní řád bibliobusu. Pojízdná knihovna úzce spolupracuje s 5 školami v Erlangenu ve čtyřtýdenních cyklech, pravidelně pořádá výstavy knih ve školách a  na požádání sestavuje tematicky zaměřené kufříky. Noví obyvatelé Erlangenu mohou využít tříměsíční bezplatné členství, nabízen je též dárkový certifikát ročního členství vhodný jako dárek (17.50 EUR).

11

Stuttgartská městská knihovna sídlí v nové budově, která byla otevřena 24.  října 2011. Jde o  monolitickou stavbu čnící nad okolím jako jeho intelektuální a kulturní centrum – poloha a podoba stavby podle architekta (Korejec Eun Young Yi) symbolizuje význam knihovny pro společnost. Knihovna je umístěna v nově budovaném obchodním a administrativním městském centru Stuttgart 21. Budova má podobu krychle, přičemž vchody jsou umístěny na všech čtyřech stranách. Základními použitými materiály jsou beton a sklo. Jsou zde dvě fasády – vnější (masivnější, chápána jako záměrná zábrana mezi světem vzdělávání a  hektickým venkovním světem) a  vnitřní (funguje i jako termoizolační vrstva), mezi nimi je umístěn koridor, který může sloužit jako balkón či promenáda. Jde o energeticky úspornou budovu (geotermální sondy, solární panely) a současně o chloubu současné architektury včetně vnitřního designu. Zajímavým nápadem je více než 100 notebooků k prezenční výpůjčce, které se vypůjčí z boxů pomocí čipové karty, čímž není v prostoru trvale umístěno příliš mnoho PC stanic. Netradiční je rovněž přidání dětské literatury u tematických sbírek pro dospělé, i když existuje samostatné dětské oddělení. Snahou je neizolovat děti jen do jedné části knihovny. Ve vestibulu knihovny se nachází trvale otevřený „prostor pro nespáče“ s možností výpůjčky měnícího se knihovního fondu.

Foto novostavby Stuttgartské městské knihovny

12

Jednou z  nejpodnětnějších informací ze zemské knihovny Württembergische Landesbibliothek Stuttgart se stal významný podíl knihovny na tvorbě regionálního informačního portálu o Badensku-Württembersku LEO-BW (www.leo-bw.de), který byl připravován od roku 2001 a spuštěn v roce 2011. Portál je vytvářen 18 institucemi (knihovnami, archivy, muzei, univerzitami apod.) a obsahuje informace o regionu a regionální digitální dokumenty, přičemž zemská knihovna přispívá databází regionálních osobností (43  000 autorit), zemskou bibliografií, digitálními sbírkami, online publikacemi a systematickým katalogem map a globů. Univerzitní knihovna v Tübingenu byla založena již v 15. století, svou vlastní budovu Bonatzbau získala však až v  roce 1912. Během dalších let přibyly k této historické ještě další tři budovy (poslední v roce 2002) – všechny jsou nyní vzájemně propojené. Knihovna má v současné době asi 30 000 uživatelů (z toho 25 000 studentů). Většina fondu je umístěna v otevřených skladech, kde je využito řazení podle signatur, které si uživatelé musí nejprve v  katalogu vyhledat. Čipové karty lze nabíjet nabít v platebních automatech a využít pro úhradu kopírování, tisku či útraty v kavárně a menze.

13

Konference Knihovny současnosti 2012 11.–13.  září se v  Pardubicích uskutečnila oblíbená konference Knihovny současnosti ... Celkem se zúčastnilo 280 registrovaných účastníků včetně 12 hostů. Mezi registrovanými nejsou uvedeni zástupci 29 firem, které obohatily konferenční program. Po slavnostním zahájení v  aule Univerzity Pardubice následovalo předávání medailí Z. V. Tobolky, kterou za rozvoj českého knihovnictví obdrželi: • profesor PhDr. Ivan Hlaváček, CSc., • PhDr. Jarmila Okrouhlíková, Knihovna Uměleckoprůmyslového musea v Praze, • PhDr. Eva Žáková, Krajská knihovna Karlovy Vary, • PhDr. Halina Molinová, Regionální knihovna Karviná, • PhDr. Jiří Polišenský, Národní knihovna ČR. Za celoživotní práci v knihovnictví byla vyznamenána: • Mgr. Marie Valtrová, Městská knihovna v Praze. Přednášky či kratší příspěvky byly rozděleny do 6 programových bloků: Přístup k informačním zdrojům a služby knihoven. Vzdělávání uživatelů knihoven. Design služeb v knihovnách. Bezbariérová knihovna – její prostor a lidé. Knihovna a E-knihy. Koncepce rozvoje knihoven – aktuální stav a realizace. Naprostá většina prezentací (těch, které přednášející odmítli vydat, je opravdu jen pár) je k dispozici na http://www.sdruk.cz/sdruk/konference-knihovny-soucasnosti/clanek/konference-knihovny-soucasnosti/, kde je také vystavena fotogalerie a  sborník, jehož tištěnou verzi připravila Krajská knihovna F. Bartoše ve Zlíně. Účastníci si předem vyžádali též workshop na téma úspěšné marketingové kampaně. Kromě prezentací na firemních stáncích byly k dispozici také panely s informacemi k českým databázím, které se sem přesunuly z  bibliografické akce v  SVK v  Hradci Králové. Zájemci se dále mohli zúčastnit exkurze v univerzitní knihovně. Společenská část programu se tentokrát konala na malebném nádvoří a v sálech pardubického zámku. Konference se vydařila, pokusy o  změnu periodicity konání KKS na dvouletou byly účastníky jednoznačně odmítnuty. Velký dík za úspěšný průběh patří programovému výboru konference za výběr vhodných příspěvků, moderátorům a  přednášejícím za osobní nasazení a  odbornou úroveň prezentací, dále Moravskoslezské vědecké 14

knihovně v Ostravě za přípravu a vedení agendy konference a kolektivu Krajské knihovny v Pardubicích v čele s pí ředitelkou Bc. R. Kodetovou za zajištění funkčního a příjemného zázemí. Medaile Z. V. Tobolky pro PhDr. Okrouhlíkovou

Čerstvá nositelka medaile Z. V. Tobolky PhDr. Žáková

15

Publikační činnost • Knihovny současnosti 2012: sborník z 20. konference, konané ve dnech 11. až 13. září 2012 v areálu Univerzity Pardubice. 1. vydání. Ostrava: Sdružení knihoven ČR, 2012. 252 s. ISBN 978-80-86249-65-0 • Sdružení knihoven České republiky v roce 2012: ročenka. Ostrava: Sdružení knihoven ČR, 2012. 131 s. ISBN 978-80-86249-64-3 • Problematika historických a vzácných knižních fondů 2011: sborník z 20. odborné konference, Olomouc 20.-21. září 2011. 1. vydání. Olomouc: Vědecká knihovna v  Olomouci, 2012. 228 s. ISBN 978-80-7053-296-6 (Vědecká knihovna v  Olomouci), ISBN 978-80-86249-63-6 (Sdružení knihoven ČR). • Bibliotheca Antiqua 2012: sborník z  21.  konference 7.-8.  listopadu 2012 Olomouc. 1. vydání. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci, 2012. 259 s. ISBN 978-80-7053-298-0 (Vědecká knihovna v Olomouci), ISBN 97880-86249-66-7 (Sdružení knihoven ČR).

16

Hospodaření SDRUK za rok 2012 Počáteční zůstatek Výnosy konference a seminář zahraniční cesty členské příspěvky úroky státní dotace publikace Celkem Náklady konference a semináře zahraniční cesty bankovní poplatky vedení účetnictví tsk publikací státní dotace výdej ze skladu ostatní náklady (poštovné, účetní program, kancelářské potřeby) Celkem Konečný zůstatek

933 691,93 611 549,50 222 964,00 86 000,00 8 910,28 35 000,00 23 910,00 988 333,78 556 798,50 222 729,92 5 502,00 13 800,00 41 319,00 35 000,00 534,21 31 835,00 907 518,63 1 014 507,08

17

SEKCE PRO AKVIZICI Ing. Aleš Brožek Po 21. celostátním akvizičním semináři, který se mimořádně konal v říjnu, proběhl letošní 22.  akviziční seminář opět v  červnu. Za místo setkání devadesáti akvizitérů z  různých typů knihoven byla tentokrát zvolena Ostrava nejen proto, že pracovníci Moravskoslezské vědecké knihovny projevili nebývalou ochotu pomoci sekci při organizaci, ale i  skutečnost, že se zde v té době konal 2. letní knižní veletrh. Jeho prohlídka 15. června zpestřila pobyt akvizitérů, kteří však především přijeli, aby 14.  června vyslechli deset odborných referátů. Večer navíc někteří využili možnost popovídat si na Slezskoostravském hradě a  poslechnout si LiStOVáNí  – scénické čtení „U nás v Evropě“ autorky M. Hejkalové v podání L. Hejlíka a A. Novotného. Akviziční seminář tradičně zahájil předseda sekce pro akvizici, který jej i moderoval. Nejprve představil Marii Lichtenbergovou z SVKUL. Ta se v referátu, který nazvala „Akvizice dokumentů v době krize aneb jak za méně získat co nejvíce“ nezištně podělila s přítomnými o své zkušenosti. Akvizitér by podle ní měl být aktivní obchodní manažer, který dokáže dohodnout ty nejlepší podmínky nákupu, sledovat obchodní podmínky jednotlivých distribucí, bránit se vysokým expedičním nákladům a poštovnému. Jak za méně získat více zaznělo i v referátu „Využití institutu veřejná zakázka při nákupu dokumentů v Knihovně J. Mahena a v Knihovně města Ostravy“. Nejprve Ing. Libuše Nivnická a  Mgr. Eva Janišová přiblížily situaci v brněnské knihovně a seznámily přítomné s akviziční politikou této knihovny. Vybírají z týdenních ukázek od hlavního dodavatele, který byl zvolen na základě veřejné zakázky a  byla s  ním uzavřena smlouva na 12 měsíců. Mgr. Pavlína Kijová z  Knihovny města Ostravy nastínila dosavadní způsob akvizice, který se jeví jako nevyhovující a nákladný. Na podnět zřizovatele chtějí za pomoci firmy E-centre vypsat výběrové řízení na dodavatele knihovních fondů. Pro akvizitéry z  menších knihoven Ostravska, kteří však nevyužili možnosti, že se tentokrát akviziční seminář nekonal v  Čechách, bylo určeno vystoupení Mgr. Heleny Legowicz z Regionální knihovny v Karviné. V  něm se knihovnice zaměřila na doplňování knihovního fondu ve středisku polské literatury jak v minulosti, tak i v současnosti. S  akvizicí v  Krajské knihovně v  Pardubicích seznámila účastníky semináře Lenka Bláhová. Uvedla, že nakupují v kamenných i internetových obchodech, u  nakladatelů a  dojíždějících dodavatelů, doplňkově v  antikvariátech a na veletrzích, knihy získávají též pomocí darů, pozůstalostí a  samozřejmě povinným výtiskem. Spolupracují s  ostatními odděleními i se samotnými uživateli (sešity a krabičky na požadavky, sdělení přes webové stránky knihovny). 18

Očekávání, které si slibovali pořadatelé od neotřelého tématu  – akvizice komiksů  – skončilo zklamáním. Student knihovnictví a  knihovník JAMU v Brně Josef Blažek představil pouze svůj průzkum. Naproti tomu vystoupení Evy Knollové z Národní agentury ISBN v ČR přineslo řadu námětů, jak číslo chytřejší, než by se na první pohled zdálo, může akvizitérům pomoci. Mgr. Jitka Sládková z Vědecké knihovny v Olomouci vtipnou a odlehčenou prezentací předvedla, jak by měla fungovat mezinárodní výměna publikací, aby byla oboustranně výhodná a přínosná a její výsledky pro čtenáře atraktivní, kde vyhledávat partnery, o  co projevit zájem a  co nabídnout na oplátku. Mgr. Světlana Knollová z NK představila novinku roku 2012 – akvizici řízenou uživatelem. Pomocí firmy EBSCO byl projekt spuštěn v dubnu 2012, komise vybrala 69 titulů a po vyřešení technických otázek byly záznamy naimportovány a zpřístupněny v katalogu NK. Podle zájmu uživatelů se pak příslušné tituly zakoupí. V další přednášce Mgr. Gabriela Filipová z Moravskoslezské vědecké knihovny v  Ostravě hovořila o  využití Konspektu. Ostravští knihovníci provedli průzkum uživatelských potřeb pomocí dotazníku, jehož výsledkem jsou kódy úrovně doplňování, podle této úrovně a  statistiky výpůjček stanovili počty exemplářů u jednotlivých skupin a s kódy jazykového

Foto J. Leparová: Předsedkyně SDRUK Ing. Prchalová při zahájení 22. semináře akvizičních pracovníků v Ostravě 14. 6. 2012

19

Foto J. Leparová: 22. seminář akvizičních pracovníků v Ostravě 14. 6. 2012

pokrytí a  indikátory ochrany fondů vytvořili směrnici pro doplňování knihovního fondu. Závěr semináře patřil vystoupení Lukáše Pajera, který přítomné ujistil, že činnost Technického ústředí knihoven nekončí, jeho aktivity přebrala totiž od 1. 1. 2012 firma Ceiba s.r.o. Druhým hovořícím byl manažer firmy Pemic books a.s. Ondřej Stojeba. Pomocí prezentace ukázal nabídku informačního systému mypemic, způsoby vyhledávání, objednávání a výhody a podmínky spolupráce. Porada knihoven s  povinným výtiskem a  nabídkovou povinností se uskutečnila tradičně v  zasedací místnosti Národní knihovny ČR, a  to 20. listopadu 2012. Na ní proběhla nejprve kontrola zápisu z loňské porady a poté podala Marie Lichtenbergová rozsáhlou zprávu o plnění nabídkové povinnosti nakladatelů oslovených po loňské poradě. Milan Šilhan informoval o  stavu Databáze vydaných titulů. Obsahuje již 56  500 titulů. Za zrušené smlouvy s nakladateli byly uzavřeny smlouvy nové, celkem 192, ale počet nakladatelů, kteří takto plní nabídkovou povinnost, se stále díky propagaci především ústecké knihovny zvyšuje. Nyní jich je 230 a  databáze http://www.sckn.cz/ceskeknihy/ během své více jak desetileté existence zachycuje produkci 862 nakladatelů. Mgr. Anděla Prchlíková ze  Studijní a  vědecké knihovny Plzeňského kraje přednesla zprávu o plnění nabídkové povinnosti archivy, zaměřila se zejména na archivy Plzeňského kraje. Poté Jana Matějková z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Knihovny Celetná představila nový projekt na nákup elektronických knih pouze české odborné literatury, která je nejvíce žádaná a v knižní podobě stále půjčená. Projektu se účastní 18 subjektů – knihovny VŠ i  jednotlivých fakult, koordinátorem je Knihovna Celetná. Spolupracují se šesti nakladateli pomocí eReadingu. Náklady by se snížily,

20

kdyby se do projektu zapojilo více knihoven. V únoru 2013 proběhne další kolo výběru, lze se připojit k již zakoupeným titulům a zaplatit dohodnutý podíl ceny. Po loňském referátu o e-knihách Mgr. Martin Žížala z NK ČR představil další projekt na nákup e-knih a  výsledek projektu http://edpilot.nkp. cz/. Stále se zabývají možnými změnami v legislativě a povinným výtiskem, testovali sběr a  zpracování od akvizice po katalogizaci, prováděli průzkum trhu a možnosti komunikace s nakladateli (smlouvy o poskytování elektronických publikací, výhody dobrovolného ukládání proti překážkám a  problémům  – nedůvěra ohledně zabezpečení a  úniku). Přesto se podařilo získat hodně publikací a  nyní spouští NK ČR nový projekt NAKI. Závěrečného slova se ujala Mgr. Olga Zeinertová, poděkovala za uvedené příspěvky a  podala informace o  slíbené návštěvě Astronomické věže a Barokního knihovního sálu Klementina, kudy akvizitéry provedla PhDr. Hana Vajnerová. Zpracoval Aleš Brožek podle zápisů a prezentací vystavených na: http://www.svkos.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-akvizici/ clanek/sekce-pro-akvizici/

21

SEKCE PRO BIBLIOGRAFII PhDr. Jiřina Kádnerová Činnost Sekce pro bibliografii Sdružení knihoven se i v 18. roce jejího trvání nijak nevymykala průměru. Počet bibliografů zůstal stejný, pouze se v některých členských knihovnách změnila osoba, která se činnosti sekce účastní. V  závěru roku došlo ke změně předsedy sekce pro bibliografii v  souvislosti s abdikací PhDr. Jiřiny Kádnerové na funkci ředitelky Středočeské vědecké knihovny v Kladně, a tím i současně na post předsedkyně sekce. Předsedkyní sekce od 16.  října 2012 je Mgr. Eva Svobodová, ředitelka Studijní a  vědecké knihovny v  Hradci Králové, které byla předána také veškerá dokumentace o činnosti sekce od jejího založení v roce 1994. Sekce pro bibliografii, přesněji Studijní a  vědecká knihovna v  Hradci Králové osobou své ředitelky a předsedkyně sekce pro bibliografii, celoročně zajišťovala jednání týkající se pokračování kooperačního systému článkové bibliografie po ukončení této činnosti v Národní knihovně v roce 2011 (čímž zároveň došlo k porušení platných smluvních vztahů). Zajištění pokračování (alespoň částečné) funkčnosti kooperačního systému si celoročně vyžádalo množství hodin a jednání s Ministerstvem kultury ČR, které pro článkovou bibliografii rozšířilo podpropram VISK 9/1, v rámci něhož se svými projekty všechny krajské knihovny společně snaží alespoň částečně nahradit mezeru vzniklou neuváženým zrušením oddělení analytického popisu v Národní knihovně. Koordinátorem společných snah krajských knihoven se stala Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové. Jednání s Národní knihovnou byla komplikovaná a  nepřinesla žádoucí výsledky (z  její strany chyběl garant spolupráce), jednání s firmou MULTIDATA Praha, s.r.o. (Ing. M. Vojnar) a s PhDr. B. Stoklasovou (není již zaměstnankyní Národní knihovny a tuto knihovnu nezastupuje) posouvala problematiku jen velmi zvolna. Všechny krajské knihovny (s  výjimkou Moravské zemské knihovny v Brně a Městské knihovny v Praze) podaly projekt pro rok 2012 do podprogramu VISK 9/1 a podělily se o excerpci velmi frekventovaných a pro rešeršéry zásadních titulů odborných seriálů. Slibované a proklamované propojení s  plnými texty v  ANL+ se zdařilo jen částečně. Nutno konstatovat, že využitelnost kooperačního systému (funkčního od roku 1999) se výrazně zhoršila. Jarní zasedání v Hradci Králové (16. dubna 2012) se věnovalo této problematice velice důkladně, zúčastnila se i zástupkyně Národní knihovny Mgr. Edita Lichtenbergová, která členy sekce seznámila s  aktuálním stavem a zodpověděla alespoň některé z naléhavých otázek. Druhým velkým tématem byla databáze Slovník českých knihovníků, která by v  budoucnu ideálně měla být podkladem pro tištěné vydání

22

slovníku knihovnických osobností, což si nepochybně tento obor zasluhuje. I  v  tomto bodě jsou hledány nové cesty a  možná řešení, protože v posledních letech mnoho nových hesel z regionů (a především z Prahy) nepřibývá. Samozřejmou součástí setkání bibliografů byly informace knihoven o bibliografické činnosti a další drobné informace. Zasedání sekce předcházelo zajímavému semináři zorganizovaném SVK v Hradci Králové ve spolupráci se Sdružením knihoven České databáze (nejen) v knihovnách. Pravidelným bodem jednání je příprava mezinárodního bibliografického kolokvia, které v roce 2012 organizovala slovenská strana. Na jarním zasedání byli účastníci seznámeni s okruhy témat vyhlášených slovenskou stranou pro rok 2012 a totiž Česko–slovenské literární vztahy, Významné osobnosti regiónu v česko–slovenských vztazích, Menšiny v česko–slovenských vztazích, Spolupráce českých a slovenských knihoven, Různé. Ze  zkušeností let předcházejících bylo rozhodnuto, že přihlášených příspěvků bude méně než 10, ostatně zástupci některých knihoven oznámili, že v souvislosti s místem konání – Prešov – se kolokvia neúčastní. Kolokviu je věnována druhá část ročenky. Zápisy a prezentace jsou vystaveny na stránkách SDRUK: http://www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-bibliografii/ clanek/sekce-pro-bibliografii/

Seminář České databáze ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové 17. 4. 2012

23

SEKCE PRO HISTORICKÉ FONDY RNDr. Jitka Holásková Sekce SDRUK pro historické fondy zajišťovala v roce 2012 vydání sborníku příspěvků z 20. ročníku mezinárodní konference Problematika historických a  vzácných knižních fondů, kterou pořádala spolu s  Vědeckou knihovnou v  Olomouci (VKOL) ve dnech 20.-21.  září 2011. Sborník byl vydán v  nákladu 200 výtisků, zahrnoval 21 referátů a  byl sestaven pracovníkem VKOL Rostislavem Krušinským. Účastníci konference obdrželi sborník ke konci 1.  pololetí 2012, dalších více než 100 výtisků si objednaly archivy, řada univerzit z České republiky i ze zahraničí, krajské knihovny, muzea, pracoviště Akademie věd ČR a další instituce. Na podzim pořádala sekce pro historické fondy další, 21. ročník konference. Organizátoři se rozhodli po dvaceti letech trvání přistoupit k několika změnám. Konference dostala nový název Bibliotheca Antiqua a větší důraz byl kladen také na výběr přednášejících. Byly osloveny nové osobnosti zabývající se problematikou historických fondů, což přineslo tematické oživení programu. Další viditelné změny se týkaly sborníku, který vyšel nejen pod novým názvem, ale také v nové grafické úpravě a formátu a  navíc byl nově k  dispozici již na konferenci. Sborník byl vydán v  nákladu 200 ks a obsahoval 35 příspěvků, což je nejvyšší počet v historii akce. 21.  ročník se konal ve dnech 7.–8.  listopadu 2012 v  Olomouci v  prostorách Arcidiecézního muzea v  sále Mozarteum. Součástí programu byla i prohlídka výstavy Opatovický misál | Restaurování 2007–2010, kterou ve spolupráci s  VKOL připravilo Arcidiecézní muzeum Olomouc. Jednalo se o  komorní prezentaci průběhu restaurování poškozeného středověkého rukopisu z fondu VKOL. Inovovaný 21. ročník konference se setkal s kladnými ohlasy účastníků i přednášejících. S vydáváním sborníku před samotným setkáním se počítá i do budoucna. Zápisy a prezentace jsou vystaveny na stránkách SDRUK: http://www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-historickefondy/clanek/sekce-pro-historicke-fondy/

24

SEKCE PRO INFORMAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ UŽIVATELŮ Mgr. Veronika Peslerová V roce 2012 sekce IVU uspořádala, popř. se spolupodílela na několika akcích. Počet stabilních účastníků akcí sekce se opět rozšířil a to z 23 v roce 2011 na 30 členů, přizváni byli další knihovníci z městských knihoven. V  pořadí již čtvrtý seminář Informační vzdělávání uživatelů veřejných knihoven se konal ve dnech 25.–26. dubna 2012 tentokrát v Krajské knihovně Vysočiny v  Havlíčkově Brodě. Seminář byl rozdělen na dvě části. Teoretické příspěvky a informace o praktických příkladech z praxe zazněly první den semináře. Druhý den měl spíše pracovní ráz – byl věnován workshopům, které byly tematicky zaměřeny na tři okruhy – Čtenářská gramotnost, Knihovny – zdroje informací a Informační zdroje. Témata v podstatě kopírovala náměty tří pracovních skupin sekce IVU. Seminář byl ve zpětné vazbě jak účastníky, tak přednášející hodnocen velmi kladně. Prezentace ze semináře jsou umístěny na webových stránkách SDRUK. 22.  září 2012 se sekce IVU velmi dobře prezentovala v  samostatném programovém bloku na konferenci Knihovny současnosti v  Pardubicích. Celý blok Vzdělávání uživatelů knihoven odrážel potřebnost neustálého vzdělávání uživatelů knihoven, a to vzdělávání diferenciované, připravované se znalostí potřeb a zájmů konkrétních uživatelských skupin. Obsah přednášek mírně navazoval na seminář Informační vzdělávání uživatelů veřejných knihoven. Tematicky však byl rozšířen o  téma celoživotního vzdělávání a  informační vzdělávání bylo pojednáno v  celé šíři  – tj. od knihoven akademických a odborných až po knihovny městské. Celkově již páté pracovní setkání sekce se uskutečnilo ve dnech 7.–8.  listopadu v  Městské knihovně v  Poličce. V  úvodu jednání byly shrnuty a  kriticky zhodnoceny všechny předchozí akce sekce. Na základě těchto poznatků byla projednána příprava dalšího semináře. Tento seminář bude zaměřen na informační vzdělávání tentokráte formou workshopů a bude se konat v Prachaticích. Seminář tedy bude nadále putovní a snahou sekce je dostat takto tematiku informačního vzdělávání více do regionů. Hlavním smyslem celého jednání sekce bylo však umožnit práci ve skupinách, pokračovat na připravených podkladech a dokončit návrhy materiálů tak, aby je jako celek bylo možné předložit odborné knihovnické veřejnosti k připomínkování. Intenzívně se tedy pokračovalo na tématech Čtenářská gramotnost (informační výchova nejmenších), Knihovna nejen jako zdroj informací (práce s  informacemi žáků základních škol) a  Elektronické informační zdroje (zaměření na informační vzdělávání studentů středních škol). Na závěr setkání vedoucí týmů předložili výsledky a probíhala společná diskuse a samozřejmě stanovení dalších úkolů a termínů.

25

Připravované metodické podklady a vzorové lekce by měly knihovníkům pomoci realizovat a nabízet školám moderní informační vzdělávání žáků a studentů, vycházející z rámcových (RVP) a školních vzdělávacích programů (ŠVP). Zápisy a prezentace jsou vystaveny na webových stránkách SDRUK: http://www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-informacnivzdelavani-uzivatelu/clanek/sekce-pro-informacni-vzdelavani-uzivatelu/

Mgr. Peslerová moderuje seminář Informační vzdělávání uživatelů ve veřejných knihovnách

26

SEKCE PRO INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE (IT) Mgr. Tomáš Gec V roce 2012 byla prioritou činnosti sekce oblast digitalizace.V oblasti regionální digitalizace proběhla výběrová řízení na dodavatele digitalizace ve většině krajů a v části krajů již byla zahájena samotná digitalizace. MZK spolupracovala v rámci pracovní skupiny pro formáty projektu NDK s NK ČR a delegáty SDRUKu při doladění a upřesnění metadatových standardů pro digitalizaci periodik a  monografií a  vytvoření metodiky pro práci s nimi. MZK rovněž zorganizovala pracovní seminář k aktuálním problémům řešitelů digitalizačních projektů ve dnech 14.–15. 11. 2012 v  Brně. Na semináři byl prezentován způsob řešení pracoviště NDK v Brně. Dále byly debatovány body týkající se praktických zkušeností účastníků semináře s  plněním Registru digitalizace, potřeba rozšíření metadatových standardů o hudebniny a mapy a problematika validátorů dat. Byl prezentován metadatový editor ke Krameriovi 4, URN:NBN revolver a Kramerius verze 4 včetně popisu řešení image serveru. Prezentace jsou vystaveny na http:// www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-informacni-technologie/ clanek/sekce-pro-informacni-technologie/. Dále se sekce SDRUKu pro IT věnovala (v souladu s novou Koncepcí rozvoje knihoven do roku 2015) problematice centralizovaných on-line služeb. Účast na jednání pracovní skupiny Ústřední knihovnické rady pro centrální portál knihoven (CPK) využili i  zástupci krajských knihoven (své zástupce vyslaly Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně a  Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích). V 2. polovině roku 2012 byl realizován RPI s případnými dodavateli řešení centrálního portálu knihoven a byly ustaveny pracovní skupiny (pro centrální portál, pro informační zdroje, pro sdílení identit a on-line platby a pro MVS a DDS), do kterých se zapojili zástupci dalších krajských knihoven. Práce pracovních skupin bude pokračovat i v roce 2013 realizací RFP. V rámci sekce SDRUKu pro IT proběhl v Moravské zemské knihovně v  Brně dvoudenní workshop zájemců o  využívání vyhledávače Vufind ve dnech 15.–16.  8. 2012. Tento open-source software využívá MZK jako svůj hlavní webový katalog a věnuje se kromě spolupráce na jeho lokalizaci pro potřeby MZK v rámci SDRUK i práci s komunitou, která kolem tohoto SW v ČR vzniká. Seminář proběhl v praktické rovině, na začátku proběhla instalace na notebooky účastníků, byl probrán vnitřní formát xml záznamů, které při vyhledání vrací databáze solr a další komponenty Vufindu. Podrobná zpráva o semináři je vystavena na adrese http://www. ikaros.cz/installfest-a-seminar-vufind.

27

SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE Mgr. Blanka Konvalinková Sekce SDRUK pro regionální funkce se sešla v  loňském roce na jednání 17. 4. v Praze v Národní knihovně a 2. 11. v nově zrekonstruovaných prostorách Knihovnického institutu v Klementinu. 11. až 12. června se uskutečnil workshop krajských metodiků a některých ředitelů či jejich zástupců v Pardubicích, který se věnoval Celostátní koncepci rozvoje knihoven ČR na léta 2011–2015. Na setkání 17. 4. v Praze hovořila Mgr. Ladislava Zemánková a ve svém příspěvku Regionální funkce v  roce 2011  – základní údaje o  výsledcích porovnala roky 2009, 2010, 2011, výběrově s rokem 2002. Rok 2011 byl 10. rokem fungování RF. Celkově pokračovalo snižování dotací (ne ve všech krajích), na rok 2012 v  celkovém součtu opět pokles, pokles počtu obsluhovaných knihoven o  43, pokles počtu metodiků o  9 (v  roce 2010 o  10), nárůst nákladů obcí na nákup vlastního knihovního fondu, pouze 368 obcí přispívá na nákup VF. Přes pokles dotací nedošlo k žádným netradičním změnám v systému, jehož struktura zůstala téměř stejná. Koncepce rozvoje knihoven na léta 2011–2015. Implementace do praxe. Diskuse k naplnění priority č. 15 bylo tématem PhDr. Víta Richtera. Na jednání ÚKR byli stanoveni zpravodajové pro jednotlivé priority (pro regionální funkce Ing. Lea Prchalová). Porovnaly se situace v  krajích  – jak skloubit dosavadní koncepce KK nebo Krajské koncepce s  novou Celostátní koncepcí. Návrh V. Richtera: uspořádat workshop zaměřený na přípravu krajských koncepcí. Vít Richter hovořil o Přípravě Analýzy mzdové, věkové a vzdělanostní struktury pracovníků knihoven ČR v  roce 2012, vyzval k  zapojení maximálního počtu knihoven do Analýzy mzdové, věkové a  vzdělanostní struktury pracovníků knihoven ČR 2012. Dále informoval o  situaci ohledně PIKu. Vzhledem ke stále nejisté situaci je třeba připravovat zřizovatele knihoven na potřebu financovat připojení knihoven z vlastních prostředků, případně jednat s kraji o pomoci zejména malým obcím. 11. a 12. 6. 2012 se díky laskavé podpoře kolegyň z KK v Pardubicích uskutečnil workshop Krajské koncepce rozvoje knihoven do roku 2015, společně jej pořádaly Sekce SDRUK pro RF, Knihovnický institut NK ČR a Krajská knihovna v  Pardubicích. Dvoudenní workshop probíhal v  krásných prostorách pardubického zámku. Vít Richter ve své prezentaci Koncepce rozvoje knihoven v ČR 2011–2015 – současný stav, hlavní témata pro RF a kraje, nastínil situaci v krajích a vytyčil cíle, které Koncepce rozvoje knihoven sleduje. Co chceme? Dlouhodobě zvyšovat v  populaci podíl lidí, kteří knihovny využívají, kteří považují knihovny za důležité. Knihovna je místo, kde CHCEME být fyzicky, 28

Nástup účastníků na workshop

Pilná práce ve skupinách

virtuálně, citově… Knihovny nabídnou komplexní služby v  digitálním prostředí, tištěné a  digitální dokumenty, služby v  digitálním prostředí budou integrovány a  centralizovány. Aby mohla každá knihovna nabízet služby celého systému knihoven, je nutná spolupráce – sdílení zdrojů a identit, MVS, EDD. Po teorii jsme se vrhli na praxi, rozdělili do několika skupin a v nich se zabývali jednotlivými cíli koncepce a  jejich rozpracováním. Výsledky práce jsme si pak navzájem veřejně sdělili, komentovali jsme postery vytvořené ve skupinách. 29

Závěr semináře  – workshopu  – patřil Mgr. Zlatě Houškové, která se věnovala kapitole 6. Koncepce, tedy Rozvoji lidských zdrojů. Cílem je na základě analýzy současného stavu zpracovat koncepci celoživotního vzdělávání pro oblast knihovnictví s důrazem na požadavky praxe. 2. 11. 2012 jsme se sešli opět v Praze, program sekce byl věnován několika bodům: Standard VKIS – zjišťování spokojenosti uživatelů – hovořil PhDr. V. Richter a Bc. Gabriela Šimková (KISK FF MU Brno). Byla zdůrazněna důležitost průzkumů v knihovnách (měly by být prováděny nejméně jednou za pět let). Zdůrazněna důležitost zpětné vazby uživatelů. Bc.  Šimková nabídla možnost využití on-line aplikací Survio.com, kde jsou připraveny šablony dotazníků, Survio nabízí pro knihovny 99 % slevu, účet Diamond 100 Kč na rok. Bližší informace na stránce http://vyzkumy.knihovna.cz/ucebnice/ typy-vyzkumu. Jak odměňujeme knihovny? bylo téma dalšího příspěvku: Na základě opakujících se podnětů ze strany metodiků prezentovaly kolegyně ze tří krajů (Královéhradecký, Jihomoravský a Vysočina) pravidla této aktivity, formu a průběh vyhlášení, angažovanost kraje, medializaci a  zvýšení prestiže (nejen) oceněných knihoven a  knihovníků u  provozovatelů i občanů příslušného kraje. Cílem je, aby v co největším počtu krajů byly úspěšné knihovny a knihovníci oceňováni a jejich úspěchy medializovány cílem, vedle poděkování především knihovníkům a starostům obcí i posílení pozitivního obrazu o významu knihoven v očích veřejnosti. Statistické vykazování výkonů knihoven za rok 2012 – již tradičně Mgr. Ladislava Zemánková informovala o termínech dodání a kompletace statistických údajů knihoven. Informace z krajů o finanční situaci a o stavu krajských koncepcí Vzhledem k tomu, že Rady krajů nebyly k tomuto datu plně ustaveny, ani rozpočty na RF nebyly zcela jisté. K žádnému razantnímu snížení by však v krajích dojít nemělo. Situace ohledně stavu krajských koncepcí bude dále sledována a oznámena nejpozději na jarním zasedání sekce SDRUK pro RF (duben) 2013, nebo elektronicky. PhDr. V. Richter hovořil o  Prioritě č. 12  – Podpora tvorby knihovních fondů. Snaha připravit podporu KF ve veřejných knihovnách (obecních, městských, pověřených) pro oblast jazykového vzdělávání a fondů zaměřených na cizojazyčnou literaturu, fondy pro migranty, průzkum pomocí dotazníku. Dále hovořil o programu VISK (prostředky redukovány) a PIK, kde je podpora garantována do 31. 3. 2013. Zápisy a prezentace jsou vystaveny na stránkách SDRUK: http://www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-regionalnifunkce/clanek/sekce-pro-regionalni-funkce/ 30

kolokvium slovenských, moravských a českých bibliografů 2012, PREŠOV, 7.–9. 10. 2012 15. kolokvium českých, moravských a slovenských bibliografů se konalo ve dnech 7.–9. října v Prešově. Stěžejní částí setkání bylo dvoudenní pracovní jednání, ale účastníci z obou republik se sešli tradičně v Prešově již v neděli 7. října a za deštivého odpoledne si za doprovodu archivářky města prohlédli městskou památkovou rezervaci Prešov a v pozdním pondělním odpoledni Soľnobanské múzeum v  Prešove a  prešovskou Kalvárii (druhou nejstarší na Slovensku). Součástí kolokvia bylo také přátelské večerní posezení v  knihovně s muzikálem Na skle maľované v provedení divadelní skupiny DRAK.

Účastníci kolokvia v Prešově

Vlastní jednání kolokvia se po oba dny konalo v Knižnici P. O. Hviezdoslava v Prešově. Jednání zahájila ředitelka knihovny Mgr. Marta Skalková a za Prešovský kraj přítomné uvítala mluvčí Prešovského samosprávného kraje Mgr. Veronika Fitzeková. Jednání po oba dny řídila a předsedala PhDr. Anna Kucianová, PhD. ze Slovenské národné knižnice v Martine. Jednání bylo otevřeno příspěvkem doc. Jaromíra Kubíčka Časopisy k  česko-slovenské vzájemnosti do roku 1918. Doc. Jaromír Kubíček (Moravská vlastivědná společnost Brno) představil časopisy, které byly vydávány v Čechách, na Moravě a ve Slezsku před rokem 1918 a obsahově se 31

věnovaly problematice Slováků a Slovenska, totiž Slovenské národní listy (1901–1902) a Československá vzájemnost (1903 až 1904). Navazovala PhDr. Jiřina Kádnerová (Středočeská vědecká knihovna v  Kladně) příspěvkem Slovenské knihovny a  knihovnictví na stránkách českého časopisu Čtenář. Téma příspěvku bylo zvoleno proto, že Středočeská vědecká knihovna je od roku 1993 vydavatelem tohoto nejdéle vycházejícího oborového knihovnického časopisu v  ČR (vychází od roku 1949). Z  rozboru jasně vyplynulo, že v  letech společného státu bylo příspěvků o knihovnickém dění v druhé části státu podstatně více než v současnosti příspěvků o státě sousedním. Mgr. Lucia Němcová, PhD. (Štátna vedecká knižnica Prešov) si za téma svého příspěvku zvolila slovenskou knihovnickou osobnost Bohemiká v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka (jazykoveda, literatúra a literárna veda). Dlouholetý pracovník Štátnej vedeckej knižnice v Košicích patří k zakladatelské generaci slovenských profesionálních knihovníků, v odborné literatuře je označován jako první profesionální knihovník na Slovensku. V jeho pozůstalosti je také sbírka bohemikálních knih z různých vědních oborů; jazykověda, literatura a literární věda obsahují 131 knih (asi třetina z celkového počtu knih těchto oborů). Mgr. Marcela Domenová, PhD. a PaedDr. Patrik Derfiňák, PhD. (Inštitút histórie Filozofickej fakulty PI Prešov) představili fond původní prešovské městské knihovny Bohemiká vo fonde Obecnej knižnice mesta Prešov začiatkom 30. rokov 20. storočia. Nejstarší obecní knihovna zřizovaná městem Prešov byla založena až po vzniku Československé republiky v roce 1925; u  jejího zrodu (a  prvním knihovníkem) stál Belo Klein-Tesnoskalský, člen a funkcionář místního odboru Matice slovenské. Základ fondu knihovny tvořila sbírka knih a časopisů nashromážděném místním odborem Matice slovenské (asi 500 svazků), od čsl. státu dostala knihovna cca 200 svazků. Mgr. Tatiana Klimková (Knižnica pre mládež mesta Košice) nazvala svůj příspěvek Božena Němcová a slovenské rozprávky. Božena Němcová při svých třech návštěvách Slovenska obdivovala lidovou slovesnost, především lidové pohádky, které slýchala od venkovských vypravěčů. Mnohé z nich vtělila do pohádek, zejména do pohádek O dvanácti měsíčkách, Sůl nad zlato a O hadím královi. Martina Zlatohlávková (Krajská knihovna Pardubice) zůstala věrná svému městu i ve svém příspěvku Významné osobnosti Pardubic se vztahem ke Slovensku, z  nichž vybrala tři. Ing.  Mirko Janeček, rodák z  Bratislavy, dětská léta prožil v  Pardubicích, později emigroval do Kanady, kde vydával krajanský časopis. PhDr. Vlastimil Zikmunda (1925–1994), historik a podle svých vlastních slov „původem i osobním vyznáním Čechoslovák“ zdědil po matce slovenské kořeny. Po několika létech pedagogického a archivního zaměstnání zakotvil v pardubickém muzeu, kde působil až do své smrti v roce 1994. Byl velkým znalcem dějin města a jeho okolí. Pavel 32

Sula (1882–1975, pocházel ze Svojšic na Pardubicku). Po první světové válce několik let učil na Slovensku v Hlohovci. Z tohoto období pochází jeho pedagogický spis Morální výchova ve školské praksi – doklady z měšťanské školy chlapecké a dívčí v Hlohovci na Slovensku. Ing. Jiří Mika (Středočeská vědecká knihovna v  Kladně) zahájil svůj příspěvek Svět je plnej podivnechj krás – pokus o bibliografii ilustrátora Františka Ketzka ukázkou z Hrabalova filmu Sběrné suroviny, v němž František Ketzek ztvárnil šéfa sběrny. Neherec František Ketzek se dokázal v životě proměňovat do různých rolí. Přes svoji činorodost a nepochybné kvality své práce zůstává však výtvarník, publicista, operetní libretista, básník, filatelista, profesionální boxer, fotbalový brankář, kuchař i divadelní a filmový umělec – slovenský rodák – František Ketzek (1906 Bratislava–1978 Praha) poměrně neznámou osobou. V příspěvku byl představen především jako knižní ilustrátor. Bc. Eva Filípková (Krajská knihovna Františka Bartoše Zlín) v  příspěvku František Bartoš – sběratel českých, moravských a slovenských písní přiblížila, proč jeho jméno má zlínská knihovna ve svém názvu. „O Františku Bartošovi dobře lze říci, že celý život na to dal, aby z lidu národ vychoval“ napsal Adolf Šiška ve vlastivědném sborníku vydaném k 20. výročí Bartošova úmrtí. Jeho hlavními profesemi byla etnografie a pedagogika. Nataša Lajdová a  Ivana Uríková (Krajská knižnica Žilina) nazvaly svůj příspěvek Umělecká knižná väzba  – Ján Vrtílek. Mezi významné umělecké knihaře na Slovensku patřil moravský rodák Jan Vrtílek (12. 12. 1906 Vyškov–10.  3. 2000 Žilina). Svoje knihařské umění a  řemeslnou zdatnost prezentoval na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928. Krátce poté odešel z Brna na Slovensko do Žiliny, kde hledal lepší knihařské uplatnění. V Žilině se oženil a zůstal trvale. Byl zakládající osobností svého oboru na Slovensku. PhDr. Anna Kucianová, PhD. ze Slovenské národné knižnice v Martine svůj příspěvek věnovala své kolegyni a přítelkyni, nezapomenutelné osobnosti slovenské bibliografie Ľudmile Strónerové (1952–2006). Kolegy zvaná „naša Ľudka“ se svým úsměvem, energií, aktivitami a  výřečností nechyběla na žádném významném bibliografickém setkání od 80. let minulého století až do prvého desetiletí 21.  století. Věnovala se především rozvoji regionální bibliografie. Významnou oblastí byla její účast a podíl na spolupráci českých, moravských a slovenských bibliografů. PhDr. Blanka Snopková posluchače zaujala příspěvkem o  nadšených a odvážných horolezcích, manželské dvojici Olga a Zdeno Zibrinovci – česko–slovenský horolezecký pár. Ona byla rodačkou z  českého Turnova, on z Brezna na Slovensku. Láska k horám, přírodě, sportu a zejména k horolezectví spojila jejich životy natrvalo. Mgr. Ľubica Poklembová (Štátna vedecká knižnica Banská Bystrica) se ve svém příspěvku Odkrývanie historie : české osobnosti v Košiciach zabývala českými architekty a jejich podílu na výstavbě Košic v meziválečném 33

období. Vznik čsl. státu v  roce 1918 znamenal příliv zkušených českých architektů z tzv. pražské i brněnské školy. PhDr. Václava Horčáková (Historický ústav Akademie věd ČR) v  příspěvku Češi na Slovensku v české historiografii upozornila na skutečnost, že důsledkem rozdělení Československa v roce 1992 se řada Čechů trvale žijících na Slovensku i Slováků žijících v Čechách takřka ze dne na den ocitla v postavení obyvatel cizího státu. Po rozdělení Československa se problematika česko-slovenských vztahů stala jedním z významných témat české i  slovenské historiografie, zejména studium dějin zaniklého společného státu, ve kterém od roku 1918 prožilo svůj život několik generací Čechů i Slováků. Do západních Čech zavedla posluchače Gerta Lorenzová (Krajská knihovna Karlovy Vary) svým příspěvkem Slováci a  dosídlování Karlovarského regionu na konci 40. a v průběhu 50. let 20. století. Západní Čechy jsou oblastí, kterou prošlo v historii několik migrací obyvatelstva, významně poznamenal tuto oblast i novodobý vývoj. Již v roce 1945 živelně přicházeli lidé z východních oblastí Slovenska zničených válkou kvůli volným usedlostem a  půdě, kterou mohli získat. Osídlování pohraničí dle představ státních orgánů v roce 1945-46 se v 50. letech ukázalo jako neúspěšné. Neobydlené obce zanikaly, nedostatek pracovních sil vedl k  hospodářskému i  sociálnímu úpadku. V  60.  letech řešila situaci vláda státoprávními úpravami. PhDr. Klára Kerneková (Verejná knižnica Jána Bocatia Košice) seznámila s projektem této knihovny Už vím, co budu číst. Na počátku byla kniha Tisíc dobrých kníh, kterou Verejná knižnica Jána Bocatia vydala v roce 2008 jako výsledek projektu na podporu čtení. Bc. Zuzana Džupinková (Štátna vedecká knižnica Košice) představila ve svém příspěvku Ivan Macinský  – ukrajinský spisovateľ, literárny historik a  prekladatel : (k  90.  výročiu narodenia a  25.  výročiu úmrtia) významného představitele ukrajinské menšiny na Slovensku a osobnost města Prešova. Ivan Macinský byl ukrajinský spisovatel, literární historik, překladatel, dramaturg, ředitel Ukrajinského národního divadla v  Prešově, redaktor a  kulturně osvětový pracovník i  autor několika odborných prací. Zprvu psal rusky, později začal svoje práce (odborné i  vlastní poezii) vydávat v ukrajinštině. Mgr. Eva Svobodová (Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové) zdokumentovala Spolupráci ŠVK v Banské Bystrici a SVK v Hradci Králové od konce sedmdesátých let do současnosti ve fotografiích a dokumentech. Václav Kříček (Vědecká knihovna Liberec) zaujal příspěvkem (zařazeným do programu kolokvia v Jihlavě v roce 2011, z důvodu nemoci autora neodezněl) o mnohostranné osobnosti českého severovýchodu Josef Vítězslav Šimák a jeho spolupráce s regionálními vlastivědnými časopisy s přihlédnutím k severním Čechám. Turnovský rodák (15. srpna 1870, Turnov – 30. ledna 1941, Praha), historik, profesor Univerzity Karlovy, řádný člen České akademie, 34

mimořádný člen Společnosti nauk a  čestný člen Společnosti přátel starožitností se po celý život nejen do rodného města vracel, ale věnoval mu i velkou část své vědecké práce. Závěrečné slovo patřilo  – jako vždy  – doc. Jaromíru Kubíčkovi; vyzdvihl znamenitou úroveň mnohých příspěvků. Konstatoval, že některé z  příspěvků jsou objevné, jelikož z  tak podrobného úhlu nebyly některé osobnosti představeny. Závěrečné rozloučení patřilo ředitelce a hostitelské knihovny a předsedající kolokvia a také pozvání na kolokvium 6.–8. října 2013 do nově otevřené Krajské knihovny Františka Bartoše v zrekonstruované budově ve Zlíně.

Slavnostní večer na kolokviu v Prešově

35

Časopisy k česko–slovenské vzájemnosti PŘED I. SVĚTOVOU VÁLKOU Jaromír Kubíček, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně V roce 1907 se pořádal v Mnichově mírový kongres, na kterém se sešli zástupci téměř všech států. Velkou pozornost vzbudil ovšem norský básník Björnstjerne Björnson, který odmítl pozvání na kongres a  označil jej za humbuk. Rozvedl v dopise pořadatelům kongresu zásadu: „Nečiň jinému, co sám nechceš, aby jiní činili tobě“ a to na příkladu Maďarů, když napsal: „Maďaři jsou nejhorlivějšími tam, kde se jedná o práci ve prospěch míru... Ve své vlastní domácnosti potlačují však tři miliony Slováků. Zakazují jim, aby mluvili jazykem své duše, jejich lásku k  historickým tradicím zahrnují posměchem, zavírají jim muzea ...“ Dopis vzbudil velký ohlas v celém světě a v Praze dal podnět k založení revue Naše Slovensko. Již první číslo dokládá šíři záběru revue. Vedle veršů Pavla Országha Hviezdoslava, Janka Jesenského a Samuela Tomášíka přineslo studii Stanislava Klímy Rok slovenského probuzení a utrpení, v níž popsal mnohé politické postihy na počátku 20. století a vyzýval ke konkrétní pomoci. Další studie Rudolfa Paláta z Prahy rozvedla národnostní statistiku Uher podle sčítání lidu z  roku 1900 a  to v  jednotlivých župách, z  níž vyplývala převaha Slováků v Horních Uhrách. Např. Prešov patřil v té době do šaryšské župy, v níž bylo 175 tis. osob, z nichž bylo 66 % Slováků, 20 % Rusínů a po 6 % Maďarů a Němců. Samotný Prešov jako svobodné město měl 14,5 tis. obyvatel, z toho 7 tis. Slováků, 5,5 tis. Maďarů a na 2 tis. Němců. První číslo Našeho Slovenska vyšlo v říjnu 1907 a 27. října 1907 se odehrála tragédie v Černové, o níž již druhé listopadové číslo přineslo několik zpráv. Stručně k  událostem. Rodákem z  Černové (dnes součást Ružomberka) byl Andrej Hlinka (1864–1938), katolický kněz angažovaný v ľudovej straně, který se zasloužil o výstavbu kostela v této obci, kde byl farářem. Podporoval tamního lékaře Vavro Šrobára ve volbách za poslance do uherského sněmu a za to jej biskup Párvy v červnu 1906 suspendoval a soud jej poslal za předvolební řeči na dva roky do vězení. Za svého faráře se ovšem postavili farníci na Ružombersku také tím, že přestali chodit do kostela a nechtěli, aby Hlinkův kostel, na který se místní lidé sami složili, vysvětil maďarský kněz. Vztah slovenského lidu ke kostelům byl velmi silný, když si uvědomíme, že to bylo jediné místo, kde díky kněžím se hovořilo slovensky. Uherská vláda se snažila utvořit z Uher jednotný stát a tak nepřipouštěla ani v  národních školách výuku jinak než v  maďarštině, jen malé procento bylo národních škol se slovenskou výukou. Když 27. října 1907 přijel ke svěcení kostela maďarský děkan s  dalšími administrátory za doprovodu okresního hejtmana a  četníků do obce, lidé je nechtěli do kostela pustit a  hejtman (služný) nechal střílet do lidu, tragédie si vyžádala 15 mrtvých. O této maďarské brutalitě se psalo v tisku po celém světě 36

a události v Černové se připomínaly při podobných situacích i později, kdy četnictvo postupovalo proti dělníkům. I  když se Andrej Hlinka černovských událostí přímo neúčastnil, byl jejich představitel. Profesor hodonínské reálky dr. Alois Kolísek zorganizoval pro Hlinku šňůru přednášek v moravských městech a podobně Josef Rotnágl v  Čechách. V  Praze se konala Hlinkova přednáška 2.  listopadu 1907 na Žofíně a byl to spontánní projev nejen o Černové, ale také o maďarizaci slovenských škol, zabrání knihovny Matice slovenské, o znemožnění spolkového života, o významu slovenských časopisů, o volebních praktikách spočívajících v pronásledování slovenských kandidátů i voličů, tedy o  zápasu Slováků za svá práva. Hlinkova přednáška v  Praze probíhala jako národní manifestace. Zúčastnilo se jí tisíce Pražanů a sami studenti se zapřáhli do kočáru, aby odvezli Hlinku ze Žofína do hotelu na Příkopech, kam jej potom vynesli z kočáru na ramenou. Každý den přednášel Hlinka v jiném městě, kde ho vždy vítala městská rada, a ta šňůra byla přerušená, když musel nastoupit 30. listopadu do vězení na rok a půl v Segedíně. Celkové pojetí revue Naše Slovensko bylo na vysoké úrovni. Polovinu každého čísla, které mělo vždy 48 stran, zabíraly studie zejména o politických a národohospodářských poměrech, druhou polovinou to byly básně i  próza nejen slovenských autorů (Pavol Országh Hviezdoslav, Svetozár Hurban-Vajanský, Samo Chalúpka, Janko Kráľ, Ján Botto aj.), ale také českých s náměty ke Slovensku (jako byli např. Svatopluk Čech, Adolf Hejduk, Alois Kolísek, František Kretz). Je pochopitelné, že některé aktuální příspěvky byly podepsány jen šifrou. Místo komentářů byla také vděčná rubrika z  českých, maďarských, slovenských nebo jiných časopisů. Na únor 1909 připadly 60. narozeniny P. Orzágha Hviezdoslava, v č. 4 ve 2. ročníku najdeme nejen jeho medailónek, portrét, foto rodného domku, ale také větší výbor básní. Životopisné a cestopisné statě najdeme v každém čísle a měly svou odbornou i uměleckou hodnotu. Vydavatelem a redaktorem Našeho Slovenska byl Antonín Reis v Praze, který kož dříve jako zástupce firmy vyrábějící typografickou sazbu objížděl také slovenské tiskárny, později se stal majitelem knihtiskárny a mohl pro Slovensko udělat něco konkrétního. Jako poslední vyšlo dvojčíslo 11/12 v říjnu 1910 a důvodem zastavení revue byl značný finanční deficit. Časopis ve svých třech rozsáhlých a graficky výpravných ročnících byl určen pro českého čtenáře, přinesl ovšem řadu studií základního významu i pro Slováky, ale uherská vláda mu zakázala poštovní dopravu, a jako o časopisu zakázaném se o něm na Slovensku moc nepsalo. V českém krajinském tisku měl sice dobrý ohlas, ale malý počet odběratelů se nepodařilo dostatečně navýšit. Za předchůdce reprezentační revue Naše Slovensko můžeme pokládat dva časopisy, které vydával novinář Karel Kučera v Olomouci. Nejprve to byly Slovenské národní listy, vydávané čtrnáctidenně od října 1901 do prosince 1902, a na ně navázal po roční přestávce dvouměsíčník Československá 37

vzájemnost, kterého vyšlo šest čísel od března 1903 do ledna 1904. Redaktorem těchto na Slovensko zaměřených časopisů byl Dr. Antonín Přecechtěl, kaplan z  Morkovic u  Kroměříže, který se snažil propagovat vzájemné vztahy a  vzbudit zájem o  Čechy na Slovensku a  o  Slováky v  českých zemích. Časopis referoval o současných vydávaných slovenských novinách a kalendářích, přinášel zprávy o činnosti Muzeální slovenské společnosti v Martině nebo o ustavení Československé národní jednoty v Uherském Brodu či v  Prostějově a  dalších aktivitách, také přinášel zprávy z  Łudových novin. Vydavatel Karel Kučera byl žurnalistou z povolání a vydával i další tisk v Olomouci, uvedené dva tituly byly spíše pokusem o úspěšný ediční počin, který se příliš nevydařil a pro ztrátovost byly oba časopisy vždy po roce vycházení zastaveny. Porovnáním pražského a  obou olomouckých časopisů je vidět velký rozdíl v přístupu ke slovenské otázce v českých zemích v rozmezí jedné dekády na počátku 20. století. V olomouckých časopisech teprve redakce hledala nový přístup, většina příspěvků byla anonymních nebo podepsaná pseudonymy, autoři několika básní i  mnohých článků byli z  moravské strany a převažují v nich zprávy, co se na české straně psalo o Slovensku. V  revue Naše Slovensko najdeme básně převážně od slovenských umělců, studie a úvahy byly od významných osobností ze Slovenska, z české strany i ze zahraničí, větší prostor byl dán životopisům a cestopisným reportážím o Slovensku, poměrně obsáhlá byla rubrika o časopisech, jak se v nich odráželo politické dění na Slovensku, a na vysoké úrovni byla grafická stránka revue, doprovod fotografiemi, kresbami i barevnými reprodukcemi. Revue Naše Slovensko se mohla opřít o  činnost Českoslovanské jednoty, kterou řídil v Praze Josef Rotnágl. Šlo o nepolitický spolek, který měl v řadě měst své pobočky a zasloužil se o řadu konkrétních akcí, kterými se prohlubovala česko  – slovenská vzájemnost. Jednou z  nejvýznamnějších takových aktivit byly luhačovické porady, které se konaly od roku 1908. Jejich dobový význam je zaznamenán v Luhačovských listech lázeňských, které vycházely v letech 1909 až 1913. Lázně Luhačovice byly akciovou společností, která vznikla v  roce 1902 a  byla v  českých rukách. Ve srovnání s  tradičními západočeskými lázeňskými listy nebylo jejich hlavním cílem přetiskovat úřední seznamy lázeňských listů, také v  1.  ročníku nejsou, ale propagovat činnost lázní a  informovat lázeňské hosty o  místních pozoruhodnostech a  akcích. Vycházely v  době lázeňské sezóny 2x týdně, tedy od května zpravidla do konce srpna. Listy řídila spisovatelka Marie Calma (vl. jm. Veselá) společně s lázeňským lékařem Zikmundem Jankem, poslední 5. ročník řídil básník Adolf Bohuslav Dostal. Marie Calma studovala zpěv, byla propagátorkou Janáčkova díla a v prvním ročníku Listů sestavila také Smetanovské číslo, které vyšlo u příležitosti 85. výročí od narození tohoto hudebního genia. Luhačovské listy se věnovaly převážně kultuře, pochopitelně ve vztahu k Luhačovicím. Do tohoto listu psali i lázeňští hosté, jako básníci Otakar 38

Bystřina, Emanuel z Lešehradu, Quido Maria Vyskočil, národopisci Josef Klvaňa nebo František Kretz a mnozí další, kteří se snažili vyjádřit svůj umělecký vztah k Luhačovicím. Luhačovské listy lázeňské udělaly velkou propagační a organizační službu v pořádání česko – slovenských porad, které se zde konaly před 1. světovou válkou v letech 1908–1913. Luhačovice byly v té době přirozeným pojítkem mezi českými zeměmi a Slovenskem. Zásluhu na tom měly nejen útulné lázně samé, ale také slovenští lázeňští lékaři Pavel Blaho a Cyril Holuby, oba vyznavači česko-slovenské jednoty. Do roku 1909 šlo o porady v rámci slovanských zemí, od roku 1909 se na poradách projednávaly již bilaterární vztahy českých zemí ke Slovensku. Organizátoři porad si byli vědomi, že jednání sledují i maďarské vládní orgány a  tak zpočátku šlo o  úzký výběr spolehlivých pozvaných a  o  výsledcích jednání nenajdeme v novinách bližší zprávy. Organizátoři porad si uvědomovali, že k vzájemné spolupráci bylo třeba, aby se Češi a Slováci pravidelně scházeli a dávali do programu setkávání takové body, na kterých se vzájemně shodli. Pravidelnými tématy porad byla spolupráce ve školství, otázky vzdělání a  hospodářství. Českoslovanská jednota pomáhala umísťovat studenty ze Slovenska na české střední školy, z Luhačovic také vzešel podnět, aby na obchodní škole v Uherském Hradišti byla zřízena slovenská paralelka, na které by se učila slovenština a  maďarština. Pravidelným bodem jednání porad byly slovenské časopisy při vědomí jejich významu, o odebírání slovenských časopisů v českých zemích, stejně jako snahy o zařazování slovenské problematiky v českých časopisech. Na programu nebyly otázky jazykové, neboť obě strany pokládaly jazykovou otázku za danou, na které není třeba nic měnit. V roce 1912 přednášel v Luhačovicích nakladatel Emil Šolc, vydavatel Slovenské čítanky, která byla do té doby nejlepším sborníkem o Slovensku u nás. Poslední rok porad byl zaměřen na hospodářskou a obchodní problematiku. V českých zemích mělo hospodářství dobře organizovanou strukturu od živnostenských spolků až po obchodní komory, což na Slovensku chybělo a těžko se prosazovalo Počáteční důvěrné porady se od roku 1911 rozšířily o manifestační veřejná informační shromáždění, porada z roku 1913 měla na 300 účastníků, z nich byla téměř polovina ze slovenské strany. Luhačovské listy lázeňské jsou svědkem česko-slovenských vztahů a  vzájemných jednání. Z  pohledu maďarských státních orgánů byla činnost Českoslovanské jednoty hodnocena jako nebezpečná pro ideu jednotného uherského státu. Texty obrazové přílohy prezentace 1. Naše Slovensko. Obálka 1.  čísla z  října 1907. Vyd. Antonín Reis, red. Bohdan Pavlů. 2. Naše Slovensko. Titulní list 1. ročníku. Red. Milan Frič. 3. Naše Slovensko. Úvodní báseň P. O. Hviezdoslava. 39

4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26.

Andrej Hlinka. Kostelík v Černové. Události z 27. 10. 1907. Dav. Časopis z r. 1932 připomínající události v Černové 1907. Dav. Časopis po cenzuře, Slovensko kedysi a teraz. Naše Slovensko, slavnostní číslo k 60. narozeninám P. O. Hviezdoslava. Portrét P. O. Hviezdoslava. Náš domov. Medailónek k 60. narozeninám P. O. Hviezdoslava. Národopisná mapa Slovenska podle sčítání lisu 1900. Autor Vít Cintula. Jaroslav Augusta: Môj súsed Ostrihoň. Obraz. Miloš Jiránek: Báča. Obraz. Miloš Slovák: Slováčtí hudci v Podhradí. Obraz. Naše Slovensko. Informace o ukončení vydávání. Olomoucké časopisy Slovenské národní noviny, Československá vzájemnost. Československá vzájemnost. Vyd. Čs. družstvo, red. Antonín Přecechtěl. Československá vzájemnost. Obálka č. 2 z dubna 1903 s obsahem. Dušan Jurkovič. Maketa Slovenského domu v Luhačovicích. Adolf Heyduk se Slováky v srpnu 1909 v Luhačovicích. Luhačovické listy lázeňské. Čís. 1 z 1. 6. 1909. Článek Pavel Blaho: Slováci v Luhačovicích. Luhačovické listy lázeňské, 24. 7. 1910. Článek Na Slovensko! Luhačovické listy lázeňské. Slovenské dny v Luhačovicích, 12. 8. 1911. Luhačovické listy. K slovenským dnům u nás, 17. 8. 1912. Luhačovické listy. Slovenské dny v Luhačovicích, 13. 8. 1913. Jurkovičův dům v Luhačovicích, současný stav po rekonstrukci.

Literatura JURČIŠINOVÁ, Naděžda: Českoslovanská jednota a Slováci. (Kultúrno-spoločenské aktivity spolku 1896–1914.) Prešov 2010. MALÍŘ, Jiří: Ke studiu periodického tisku. (Luhačovické listy lázeňské jako pramen ke studiu vývoje české žurnalistiky, literatury, lázeňství a česko-slovenské vzájemnosti.) Časopis Matice moravské, 100, 1981, s. 57–76. POTEMRA, Michal: Bibliografia slovenských novín a  časopisov do roku 1918. Martin 1958. ROTNÁGL, Josef: Češi a Slováci. Praha 1945.

40

Slovenské knihovny a knihovnictví na stránkách českého časopisu Čtenář PhDr. Jiřina Kádnerová, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Časopis Čtenář vychází již od roku 1949. Středočeská vědecká knihovna v  Kladně je jeho vydavatelem od roku 1993. Za dobu své existence prošel časopis mnoha proměnami obsahovými i  vizuálními včetně vzniku a  zániku mnoha rubrik, vystřídalo se mnoho šéfredaktorů, redaktorů, výtvarníků a  grafiků i  řada vydavatelů a  s  nimi spojené i  sídla redakce. Změnil několikrát podnázev, neměnným zůstal pouze název a  měsíční periodicita. Není bez zajímavosti si připomenout jeho začátky. O vydávání časopisu bylo rozhodnuto na 1. sjezdu českých a slovenských knihovníků v květnu 1948 v Brně. Časopis vyšel poprvé jako dvojčíslo 1/2 začátkem roku 1949 a jeho vydavatelem necelý rok byl Masarykův lidovýchovný ústav v Praze. V  čísle se dočítáme, že Čtenář (s  podnázvem Měsíčník pro práci se čtenářem) vychází místo časopisů Lidová knihovna a  Čtenář, vydávaným Ústřední knihovnou hl. m. Prahy (dnes Městská knihovna Praha). O dvacet let později – v prvním čísle roku 1968 – se k historii vrací tehdejší ředitel Městské knihovny v Praze dr. Rudolf Málek a uvádí, že měsíčník navázal bezprostředně na čtrnáctideník Městské knihovny v  Praze a  převzal nejen název, ale i tiskárnu a grafickou úpravu. Vysvětluje, že název časopisu převzal se svolením od třebíčského knihovníka Františka Křesťana, který časopis Čtenář vydával v letech 1931–1941. V příspěvku se nebudu zabývat historií všech let, jen připomenu léta 1962–1963, kdy časopis měl podtitul Měsíčník pro práci knihoven a byl po tu krátkou dobu celostátním periodikem vycházejícím v české a slovenské verzi a jeho vydavatelem bylo Ministerstvo školství a kultury ČSR a Matice slovenská. Po ročním startu v Masarykově lidovýchovném ústavu bylo do roku 1953 vydavatelem Ministerstvo informací a osvěty, v letech 1953–1956 Ministerstvo kultury. To v roce 1956 vydáváním časopisu pověřuje nakladatelství Orbis, po roce se vydávání vrací zpět Ministerstvu kultury. Po dalším roce se vydávání Ministerstvo pověřuje vydáváním opět Orbis a později nakladatelství Panorama. To trvá do roku 1993. Od tohoto roku ministerstvo kultury vydávání všech odborných časopisů převádí na organizace, jichž je zřizovatelem. A proto se Středočeská vědecká knihovna (jako zařízení MK ČR) stává jeho vydavatelem, což trvá do současnosti, byť už jejím zřizovatelem Ministerstvo kultury není. Financování zajišťuje z větší části zřizovatel knihovny, tj. do roku 2002 MK ČR a od roku 2003 Středočeský kraj. Za dvacet let vydavatelství Středočeskou vědeckou knihovnou v Kladně se změnila šéfredaktorka (bývalá šéfredaktorka Mgr. Hana Jirkalová od roku 2006 vykonávala funkci starostky v obci Kamenné Žehrovice 41

a na její místo krátce v r.oce 2007 Jana Markusová), mění se i další redaktoři (další redaktorkou je bývalá šéfredaktorka časopisu Nové knihy), složení redakční rady, grafik  – po úmrtí dlouholetého grafika Jaromíra Jágra je grafičkou Kateřina Bobková ), tiskárna a pětkrát sídlo redakce. A  jak vypadá časopis posledních let? Název Čtenář zůstává nemněný (mění se jen jeho grafické logo) s podnázvem Měsíčník pro knihovny – Čtenář je oborovým časopisem všech typů knihoven. Šéfredaktorka Mgr. Lenka Šimková (také Žena regionu v roce 2011), redaktorka Olga Vašková. Grafická úprava a sazba Kateřina Bobková. Obálky jsou každoročně svěřovány jinému výtvarníkovi, pro rok 2012 byly vybrány vítězné práce z 30. ročníku Mezinárodní dětské soutěže Lidice 1942. Redakční rada se schází se 1x měsíčně a je složená ze zástupců vydavatele, Ministerstva kultury ČR, Národní knihovny a („konkurenčního“) časopisu Bulletin SKIP. Sídlo redakce je od srpna 2011 ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně. Knihovna zajišťuje v posledních letech i  předplatné, jen distribuce zůstává pro převážnou část předplatitelů u firmy ALL Production Praha. Od roku 2005 má Čtenář i elektronickou verzi, která je vystavena volně na webu SVK s výjimkou aktuálních posledních šesti čísel (jen pro předplatitele), přístupno z www.svkkl.cz. Nejdůležitější ovšem je obsah časopisu. Na profilu časopisu má vliv redakční rada, ale především dvojice šéfredaktorky s  redaktorkou. Obsah dvaceti posledních let se samozřejmě výrazně měnil v souvislosti se změnami společenskými a státoprávními – zcela jinak vyznívaly mnohé příspěvky před rokem 1989 a po něm. V  příspěvku se zajímám o  problematiku slovenského knihovnictví, která se v  časopise promítá rozdílně v  období před a  po rozdělení obou republik. Články slovenských autorů jsou vždy přeloženy do češtiny, článek ve slovenštině je naprostou výjimkou (ve sledovaném období byly pouze dva). Bylo to překvapivé vzhledem k podobnosti a znalosti jazyků v  obou částech společného státu. Dnes je to naprosto zdůvodnitelné. Přitom sleduji tři období: 1983–1992 (10 let před rozdělením), 1993–2002 (10 let po rozdělení) a od roku 2007, kdy jde o éru současné šéfredaktorky. 1983–1992, tj. éra společného státu: v časopise je celkem 101 příspěvků (nejvíce v roce 1987 – 21 příspěvků; nejméně v roce 1991–2). 1993–2002, tj. éra po rozdělení společného státu: uvedeno 30 příspěvků (nejvíce v roce 2003 – 10, naproti tomu v roce 1998 nebyl příspěvek žádný). Od roku 2007, kdy bylo zveřejněno 15 příspěvků (v roce 2010 celkem 5, v roce 2007 pouze 1). Jasnějším a evidentnějším předělem je rok 1989, ne rok rozdělení federace v  roce 2003. Bylo patrné, že po roce 1989 se kladla podstatně větší pozornost problematice knihovnictví ve vlastní části republiky, problémy druhé části republiky jakoby přestaly zajímat. Nezměnilo se to po celou dobu, naprostou výjimkou byl rok 2010. Zajímavý je přehled autorů. Před rozdělením do roku1992 publikovalo 32 autorů, 4 značky, 20  drobných zpráv bez autora. Ze 32 autorů je 42

10 českých, z nichž 3 mají více než jeden článek – dr. Jaroslav Suchý, ředitel náchodské knihovny a dr. Jana Sodomková, vedoucí odboru knihovnictví v Národní knihovně a šéfredaktor Čtenáře Vladimír Voznička. Ze slovenských autorů se nejčastěji setkáváme se jménem Heleny Pálkové (5x), Violy Vráblové (5x) a Marty Chudziakové (5x). V  letech 1993–2002 uvedlo 21 autorů 24 článků (v  jednom případě se tři autorky podílely na jednom příspěvku společně. Šlo o příspěvek z brněnského semináře Personálie v knihovnách, tj. Anna Amrichová, Elena Matysková a  Ľudmila Strohnerová o  personálních bibliografiích na Slovensku). Z 21 autorů byla téměř polovina (9) z ČR. Autoři jsou především z Národní knihovny – PhDr. Zdeněk Franc a PhDr. Vít Richter, ale i z krajských knihoven – PhDr. Marie Nádvorníková, CSc., a Ing. Hana Študentová (obě bývalé ředitelky Vědecké knihovny v Olomouci), z Městské knihovny v  Broumově býval pravidelným autorem její vedoucí Jan Meier (člen redakční rady a občasný autor vtipných fejetonů) a PhDr. Karel Sosna, ředitel Parlamentní knihovny Praha. Od roku 2007 (éra Lenky Šimkové) potkáme 11 autorů (Rozália Cénigová s 5 příspěvky), z toho český autor jediný (PhDr. Jiřina Kádnerová O historii a současnosti česko–slovenských bibliografických vztazích). A obsah těchto příspěvků? V letech 1983–1992, resp. do roku 1989 téměř každoročně zprávy o  nejrůznějších typech koordinačních porad, mj. ředitelů a hlavních metodiků ústředních knihoven krajů a sítí a inspektorů pro kulturu KNV obou republik. Tematika jasná: promítnutí stranických úkolů do činnosti knihoven, soutěžení, práce s politickou literaturou, ale také zvýšená pozornost problematice estetické výchovy, zdůraznění významu společných akcí i  družebních styků knihoven obou částí společného státu. Občas se scházeli i  redaktoři knihovnických časopisů obou republik, výsledek jejich společných jednání byl vždy uveřejněn. Společnou velkou akcí byla každoročně ústřední kola soutěže BVLK (Budujeme vzornou lidovou knihovnu). Této soutěži se věnovala značka Ja několika krátkými příspěvky, atmosféru celostátních ústředních kol přibližuje svižná reportáž Jaroslava Suchého Rožnava 1985. V časopise se pravidelně objevuje nejen výčet vyznamenaných knihoven (ty jsou představeny); v jednotlivých ročnících jsou rozhovory s vedoucími pracovníky krajských národních výborů – např. v roce 1985 o východoslovenských knihovnách a jejich podílu na přeměně kraje od roku 1945, v roce 1987 o knihovnách Západoslovenského kraje.V roce 1987 je článků o slovenských knihovnách nebo od slovenských autorů ze všech let nejvíce – 21. V tomto roce vycházel totiž seriál článků připravený společně redakcemi Čtenáře a Čitateľa k  70.  výročí VŘSR „zaměřených na pomoc všestrannému rozvoji forem a metod práce se čtenářem v knihovnách jednotné soustavy“. Jednotlivá témata byla vybrána se zřetelem k teoretickým aspektům rozvoje této problematiky i  prezentaci konkrétních kolektivních i  individuálních forem práce s různými čtenářskými kategoriemi. Články českých a slovenských 43

odborníků byly souběžně každý měsíc uveřejňovány v  obou časopisech a doplněny logy obou časopisů. Jedním z článků zveřejněným v obou časopisech v rubrice Čtenář – Čitateľ byl o významu sociologických výzkumů v knihovnách od autorů Vladimíra Smetáčka a Vladimíra Vozničky Sociologické aspekty práce se čtenáři ve veřejných knihovnách. Pravidelnou přílohou Čtenáře byly fotografie s portréty autorů – beletristů a básníků, mezi nimi i několik tehdejších současných slovenských autorů. Zajímavé jsou články představující jednotlivé knihovny a jejich činnost – třeba Městskou knihovnu v Bratislavě, knihovny v Kežmaroku, Prievidzi, Krajskou knižnici ve Zvolenu, Nitře, Prešově. Mezi nejzajímavější články patří Sonda do četby mládeže s  přihlédnutím k  jazykovému česko–slovenskému aspektu Violy Vráblové v 11. čísle ročníku 1983 o průzkum četby mládeže ve věku 15–19 let v Městské knihovně v Bratislavě. Autorka konstatuje, že vkus mládeže kolísá (oblíbení autoři či žánry – např. v 60. letech Saganová – „vzrušující, eroticky zaměřené příběhy z  prostředí morálně nahlodané maloměšťácké společnosti“ vystřídal zájem o další bestsellery – Moravia, Heller, Frýbová, Páral, Halley. Čte se povinná četba, ale nejsilnějším motivem je osobní zájem (beletrie a zvyšující se zájem o naučnou literaturu, především přírodní vědy). Četba českých autorů (ve fondu je jí 39 %) představuje vysoké procento  – u  dospívající mládeže 26  % (povinná četba  – Čapek, Otčenášek, Neruda, Mácha, Erben; z ostatních Hercíková, Rudolf, Suchý, Štorkán, z časopisů 100+1, ABC). Autorka konstatuje, že česká literatura tvoří nepominutelnou a samozřejmou součást výpůjček nejen MěK Bratislava a končí slovy „Rádi bychom porovnali naše výsledky se situací v českých knihovnách. Doufáme, že tento článek podnítí některé z našich českých kolegů k podobnému průzkumu“. To se ovšem nestalo. Mezi pěti příspěvky autorky Heleny Pálkové čteme v roce 1984 nejen o  Současnosti a  perspektivách slovenského knihovnictví, ale o  rok dříve o  Experimentální Okresní knihovně v Čadci (halový systém s rozsáhlým volným výběrem s návazností na specializované studovny, vstup čtenářů přes kontrolní prostor; volný pohyb čtenářů po knihovně, půjčování dalších typů nosičů; zavedení netradičních knihovnických činností – práce s dětmi od 3 let – hračkotéka, formování vztahu dětí k hudbě a výtvarnému umění; samostatná artotéka  – literatura o  umění a  reprodukce hodnotných výtvarných děl; zvláštní důraz na informační služby, spolupráce se školami všech stupňů. Velmi zajímavý je také příspěvek Aleše Hamana K otázkám práce s krásnou literaturou. Autor konstatuje, že krásná literatura tvoří převážnou část fondů veřejných knihoven a  také nejvíce výpůjček; čtenáře převážně tvoří lidé ekonomicky neaktivní, ekonomicky činná populace je v menšině. Nejčastěji je půjčována literatura s věrností popisující atraktivní prostředí mezinárodních hotelů, nemocnic, bank či dálkových kamionů. Mezi autory bestselerů jmenuje Párala, Frýbovou, Vaňkovou. Méně je čtena literatura látkově čerpající z  historie a  nejméně ta, která je charakterizována důrazem na fantazijní stránku umělecké představivosti; šanci uspět 44

mají jen díla vědeckofantastická. Autor uvádí, že imaginárně obohacená díla, jako např. Hrabalova próza Bambini di Praga, Bulgakův román Mistr a Markétka, v nichž fantazijní nadsázka překračuje meze všední empirie, působí čtenářům potíže. A  jak se promítá bibliografická problematika v  těch letech? V  roce 1988 byl zveřejněn článek Miloše Kovačky 70 let vývoje slovenské bibliografie. Posledním slovenským příspěvkem v 11. čísle roku 1992 (tedy těsně před rozdělením) je příspěvek Dušana Katuščáka přednesený za slovenské knihovny na 1. řádném sjezdu SKIP v Praze. V něm reagoval na vznik dvou samostatných států a ohlížel se za roky společného vývoje a rozvoje knihoven a knihovnictví. Vyslovil přání, aby i nadále oboustranně pokračoval zájem mezi českými a slovenským knihovnictvím (bibliografii nezmínil), dobré kolegiální a dokonce přátelské vztahy, které by měly být základem pro dobré spolužití v budoucnu. Svůj příspěvek nazval příznačně Hľadajme, co nás spája! A období 1993–2002? Tematika slovenského knihovnictví na stránkách Čtenáře silně prořídla. Místo 101 příspěvků v  desetiletí předcházejícím (průměrně 10 ročně včetně drobných zpráv) jich v tomto období bylo jen 30. Stav je i v dalších letech stejný, průměrně 2–3 příspěvky ročně. Vyšší je v tomto období počet příspěvků českých autorů o slovenských knihovnách. Zásadní je příspěvek Daniely Gondové Slovenská asociácia knihoven, knihovny a transformace státní regionální politiky. Podobná tématika je v příspěvku Transformácia verejného knihovníctva na Slovensku a jeho východiská Anny Faklové (jeden z mála nepřeložených příspěvků), kdy došlo k  delimitaci na 200  veřejných knihoven z  resortu kultury pod samosprávy měst a  krajů. A  o  kterých knihovnách jsou příspěvky?  – Středisko VTI Slovenskej polnohospodárskej banky (dokonce 5x), autorkou vždy Milica Lesáková. 2x se dočítáme se o  knihovně Juraja Fándlyho v  Trnavě: od Benjamíny Jakubáčové Libriáda  – svátek knihy a  knihovny a  Veroniky Chorvatovičové Prázdninový superklub v  knihovně J. Fándlyho v  Trnavě. O  celoživotním vzdělávání knihovnicků píše Milena Tetřevová v  příspěvku Soustavné vzdělávání pracovníků knihoven na Slovensku: projekt Prolib a pilotní kurzy dálkového vzdělávání. Jana Luxová z Národní knihovny v  Praze se zamýšlí nad srovnáním statistických ukazatelů veřejných knihoven ČR a SR – Sousedé v zajetí statistiky. Slovenskou stranou byl k napsání článku Spolupráce : nejobtížnější knihovnická disciplína vyzván dr. Vít Richter. Článek byl se svolením redakce převzat z časopisu IT lib. O  bibliografii, resp. bibliografických kolokviích čteme několikrát. Hana Študentová přibližuje v roce 2003 rožnovské Kolokvium slovenských, českých a moravských bibliografů v rámci Měsíce české a slovenské vzájemnosti. A o kolokviu v roce 2010 v Trnavě napsala Darina Králová. V roce 2001 uspořádala Moravská zemská knihovna v Brně společně s bibliografickou sekcí SDRUK a Bibliografickým ústavem Slovenskej národné knižnice v Martine

45

seminář o ikonografických sbírkách v knihovnách. O semináři se dočteme v příspěvku Marie Nádvorníkové Personálie v knihovnách. A poslední je pětiletí 2007–2011, přineslo řadu nových podnětných myšlenek. Představuje se Šedesátiletá jubilantka z Levoče – slovenská knihovna pro nevidomé Mateje Hrebenky v  příspěvku Gabriely Rerkové. Několik příspěvků se věnuje problematice dětského čtenářství, resp. nečtenářství a  výchově k  němu. V  tomto období 6x píše Rozálie Cenigová o  školních knihovnách, dětském čtenářství a podpoře jemu – Česko-slovenský projekt Záložka do knih spojuje školy, Podpora čtenářských aktivit ve školních knihovnách na Slovensku, Legislativní změny a  stav slovenských školních knihoven v  roce 2007, Práce školních knihoven ve Slovenské republice Od účatníků bibliografických kolokvií jsou dva příspěvky. Anna Gašparovičová seznamuje s  aktuální problematikou výsledků průzkumu v Malokarpatské knižnici v Pezinoku Čtení mládeže v Bratislavském kraji. Podrobná sonda do Historie a současnosti česko-slovenské bibliografie v 2. čísle roku 2009 od dr. Jiřiny Kádnerové konstatuje, že spolupráce bibliografů nebyla nikdy přerušena. Čtenář vychází v roce 2012 již 64. rok, příští rok oslaví 65 let své existence jako nejdéle vycházející oborový časopis v České republice.

46

Bohemiká v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka (jazykoveda, literatúra a literárna veda) Lucia Němcová, Štátna vedecká knižnica Prešov Bibliograf a knihovník Jozef Repčák Osobnosť dlhoročného pracovníka ŠVK PO Jozefa Repčáka netreba v knihovníckom prostredí osobitne predstavovať.1 Veď portál kis3g2 pri jeho mene vygeneruje „iba“ 359 položiek. Preto sa aj my na úvod tohto príspevku obmedzíme len na najzákladnejšie životné údaje. Možno smelo povedať, že Jozef Repčák (1911–1982), rodák z Bajerova, patril k zakladajúcej generácii slovenských profesionálnych knihovníkov. V  roku 1932 absolvoval štúdium na Štátnej knihovníckej škole v  Prahe, no vzhľadom na problémy s  hľadaním zamestnania v  odbore, ktorý vyštudoval, pôsobil v rokoch 1932–1934 ako pomocný učiteľ.3 Dňa 1. 1. 1934 sa po rozličných peripetiách stal knihovníkom Mestskej knižnice v Prešove, kde nastúpil na miesto inej významnej osobnosti prešovského kultúrneho života, Bela Kleina-Tesnoskalského. Od roku 1934 sa teda Jozef Repčák natrvalo „upísal“ knihovníckej profesii. V Štátnej vedeckej knižnici v Prešove pôsobil od r. 1957, prvých desať rokov svojho pôsobenia v nej zastával pozíciu knihovníka, v  rokoch 1967–1974 zastával post riaditeľa ŠVK Prešov. V  roku 1974 sa zo zdravotných dôvodov vzdal funkcie riaditeľa a  vrátil sa na bibliografické oddelenie. V rámci svojho profesionálneho života sa neustále vzdelával, o čom svedčí ukončenie štúdia knihovníctva na UK Bratislava i získanie akademickej hodnosti doktor filozofie na tejto istej univerzite. Vďaka ústretovému prístupu pracovníkov bibliografického oddelenia ŠVK Prešov nám bolo umožnené nahliadnutie do nateraz odborne nespracovanej osobnej pozostalosti Jozefa Repčáka.

1

Pozornosť mu venovalo viacero bilancujúcich hodnotiacich publikácií i štúdií. Napr. PhDr. Jozef Repčák : personálna bibliografia. Zost. Božena Šmelková. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 1978. xxii, 109 s.; Jozef Repčák : život a dielo. Zost. Jozef Rešovský. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 1987. 31 s.; Dorčáková, Mária. Jozef Repčák – 1911–1982 – knihovník, bibliograf, osvetový pracovník. In: Bibliografický zborník za roky 2006–2007. Martin : Slovenská národná knižnica, Národný bibliografický ústav v Martine, 2007. ISBN 978-80-89023-94-3, s. 14–16.

2

Porovnaj https://www.kis3g.sk/cgi-bin/gw/chameleon [cit. 2012-10-6].

3

Porovnaj DOMENOVÁ, Marcela. Najstaršia kronika mesta Prešov – K počiatkom vedenia pamätných kníh mesta Prešova a  ich terajšieho vydania In Pamätná kniha mesta Prešova. Diel I. (do roku 1700). Prešov : Štátna vedecká knižnica v Prešove, 2012. ISBN 978-80-8573496-6, s. XVIII.

47

Obr. 1.: Vysokoškolský index. ŠVK PO, fond: Osobná pozostalosť Jozefa Repčáka (1911–1982), nesignované

Znalci života a  diela Jozefa Repčáka rozdelili jeho pôsobenie do niekoľkých etáp. Roky 1932–1948 spájali s venovaním sa organizačným otázkam, činnosťou knižníc, metodikou a  technikou knižničnej práce4; roky 1949–1957 s metodickými problémami slovenského knihovníctva a počnúc rokom 1957 sa oblasť profesionálneho záujmu Jozefa Repčáka presunula smerom k personálnym bibliografiám a dejinám knižnej kultúry. Hoci je Jozef Repčák v odbornej literatúre označovaný ako prvý profesionálny knihovník na Slovensku, obmedzovať jeho aktivity len na sféru knihovníctva by bolo nemiestne. Jeho aktivity možno chápať ako spojené so širokým okruhom kultúry a humanitnej sféry ľudského bádania a činnosti. Veď okrem „tradičných“ charakteristík knihovníka a bibliografa sa jeho meno spája s aktivitami na poli v odbore archívnictvo, múzejníctvo či s vedným odborom archeológia. Publikačne bol činný v rozličných, predovšetkým odborne zameraných periodikách. Na tomto mieste možno spomenúť Obežník SNK, časopis Slovenská národná knižnica (1944–1948), Knižnica, Kniha, Čitateľ, Knižnice a vedecké informácie, či zborníky Bibliografický zborník a Knižničný zborník, Nové obzory a mnohých ďalších.

4

48

REŠOVSKÝ, JOZEF. Na úvod spomienkového stretnutia. In: Jozef Repčák život a dielo. Prešov : Štátna vedecká knižnica v Prešove, 1987, s. 1–3.

Pedagogicky bol činný napríklad na Štátnom knihovníckom kurze v Žiline. K osobnej pozostalosti – knižnici Jozefa Repčáka Štátna vedecká knižnica v Prešove sa hrdí tým, že osobitný fond jej zbierok tvorí osobná knižná pozostalosť Jozefa Repčáka. K prvým pokusom o jej zmapovanie možno zaradiť publikáciu Súpis kníh z pozostalosti PhDr. Jozefa Repčáka (ďalej ako Súpis...) vydanú ŠVK Prešov v roku 1986 a ktorej zostavovateľom bol Ľudovít Petraško.5 Táto publikácia sa pre nás stala hlavným informačným zdrojom pre náš výskum bohemík v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka. Predstavuje čitateľom knižnicu Jozefa Repčáka rozdelenú do pätnástich tematických skupín, ktoré sa ďalej delia na podskupiny. Obsahuje 2708 záznamov radených v  rámci špecificky vyčleneného  – tematického okruhu chronologicky a s uvedením signatúry. Počet záznamov však nemôžeme stotožniť s počtom knižných jednotiek, pretože pod tou istou signatúrou, resp. záznamom môžu byť radené viaceré diely toho istého titulu (napríklad viaczväzkového románu). Na konci každej kapitoly sú radené tituly, ktorým chýba niektorý alebo viacero identifikačných údajov (rok vydania, miesto vydania, autor…). K  hlavným kapitolám v  súpise patria nasledujúce oblasti: 1. knihovníctvo, 2. kultúra, vedecké inštitúcie, múzeá, 3. filozofia, psychológia, 4. právo, 5. ekonomika, národné hospodárstvo, 6. politika, KSČ, 7. výchova, vzdelávanie, vyučovanie, 8. osveta, 9. národopis, 10. prírodné vedy, 11. technika, 12. umenie, architektúra, výtvarné umenie, ex libris, 13. šport, 14. jazykoveda, filológia, 15. geografia, biografia, dejiny. Nás vzhľadom na tematiku predkladaného príspevku budú zaujímať bohemiká z  kategórie 14.  jazykoveda, filológia. Predovšetkým zdôrazňujeme, že nám pôjde o územné bohemiká. Žiaľ, Súpis... nám pri orientovaní sa v  jednotlivých publikáciách poskytol len základnú oporu. Dôvodom tohto stavu je fakt, že v súčasnosti už neplatia v ňom uvedené signatúry 5

Súpis kníh z pozostalosti PhDr. Jozefa Repčáka. Zost. Ľudovít Petraško. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 1986. 254 s.

49

jednotlivých knižných titulov. Pri poslednej rekatalogizácii Repčákovej knižnej pozostalosti zamestnancami OAAF ŠVK Prešov v  systéme Virtua po roku 2009/2010 došlo nielen k  samotnému vloženiu do systému, ale aj k  zmene koncepcie prideľovania jednotlivých signatúr. Tento skutkový stav zmenil nasmerovanie nášho príspevku, ktorý tým pri vybraných tematických okruhoch6 získal viac prehľadovo-štatistický ráz oproti pôvodne plánovanej obsahovej analýze bohemík vo vybraných skupinách. Veríme však, že k tomuto pôvodnému zámeru sa dostaneme v rámci ďalšieho výskumu, ktorých výsledky budú prezentované v inom príspevku. Konfrontovali sme teda Súpis... z  roku 1986 s  aktuálnym stavom v  systéme Virtua a  podarilo sa nám overiť takmer každý titul, čím sme získali aj prehľad pôvodných a novopridelených signatúr jednotlivých titulov. Máme ambíciu tento zoznam uverejniť ako prílohu predkladaného príspevku (Príloha 1). Bohemiká v tematickom okruhu jazykoveda, literatúra a literárna veda Pre analýzu bohemík v tematickom okruhu jazykoveda, filológia (14. kapitola) sme sa rozhodli z  veľmi jednoduchého dôvodu. Motiváciou bola vlastná profesionálna orietácia vyštudovaného slavistu a  slovenčinára. Zaujala nás predovšetkým otázka, aké miesto zaberali v osobnej knižnici profesionálneho knihovníka publikácie s jazykovednou i literárnovednou, či beletristickou orientáciou. Kapitola s názvom „jazykoveda, filológia“ sa tematicky delí na tri podkapitoly, a to Literárna veda, Krásna literatúra, Cudzojazyčná krásna literatúra a literárna veda. Pred samotnou podkapitolou Literárna veda je však ešte radený súpis jazykovedných publikácií, ktorý však nie je vyčlenený ako samostatná podkapitola a  je radený bezprostredne za názvom celej kapitoly. V  expressis verbis nevyčlenenej podkapitole jazykoveda sa v  Súpise... nachádza 15 titulov, čo pri celkovom počte 50 titulov predstavuje 30 % celkového počtu jazykovedne zameraných knižných titulov. Minimálne pri tejto skupine možno v  rámci bohemík konštatovať, že predstavuje výlučne prakticky zameranú časť knižnice Jozefa Repčáka. Medzi titulmi nenachádzame produkciu zameranú na teoretické jazykovedné problémy, či monografie týkajúce sa jednotlivých jazykových rovín (fonetika a fonológia, morfológia ...). Nachádzajú sa tu však okrem iného gramatiky cudzích jazykov, dvojjazyčné slovníky, či návod na transkripciu z iného jazyka. V podkapitole literárna veda sa podľa súpisu nachádza 63 titulov z celkového počtu 169 titulov, čo z hľadiska percentuálneho vyjadrenia predstavuje 37,3 % zastúpených publikácií. Z hľadiska celkového zhodnotenia 6

50

Nami uvedené zistenia a  spresnenia budú v  budúcnosti postupne zapracované aj do systému Virtua.

však ide o  komplikovanejšiu situáciu. Medzi jednotlivými titulmi nájdeme nielen dejiny literatúry rôznych národov, slovníky spisovateľov, či prehľadové publikácie pomáhajúce zorientovať sa v súdobom literárnom procese, ale i rýdzo odborne orientované výstupy monografického charakteru. Možno teda konštatovať, že ide (z nášho pohľadu) o súbor publikácii, ktorý čitateľovi poskytuje nielen základnú orientáciu encyklopedického charakteru, či informácie využiteľné z  knihovníckeho hľadiska, ale tiež o  publikácie, ktoré sa venujú analýze literárnoteoretických problémov. Túto orientáciu si vysvetľujeme osobným záujmom rozhľadenej osobnosti s humanitným vzdelaním. V podkapitole krásna literatúra sa nachádza 69 titulov z celkového počtu 178 titulov, čo predstavuje 39 % zastúpenie bohemík. Zároveň ide o percentuálne i počtom zväzkov najväčšiu časť zastúpených bohemík. V tomto súbore je už veľmi ťažké odsledovať akúkoľvek štruktúru v rámci výberu. Ten, prirodzene, odrážal osobný vkus majiteľa. Na tomto mieste možno konštatovať, že významnú časť súboru predstavovali české preklady svetovej literatúry a slovenská literatúra vydávaná v českých vydavateľstvách. Jazykovedné bohemiká vo fonde Jozefa Repčáka. Celkovo sa v  tejto podskupine nachádza 15 titulov, z ktorých je najstarší titul je z roku 19067 a najmladší z roku 1956.8 (tab. 1). Ide predovšetkým o dvojjazyčné slovníky, ktoré sa nachádzajú v jazykových kombináciách čeština-latinčina, češtinaruština, čeština-francúzština a gramatiky (francúzština, nemčina). Čo sa týka miesta vydania, dominuje v nich Praha (13x), raz je miesto vydania uvedené ako Král. Vinohrady a raz ide o tlač z Třebíče na Moravě. V Súpise... neboli identifikované vročenia dvoch titulov, ktoré sa však v novom spracovaní v systéme Virtua podarilo doplniť. Konkrétne ide o záznamy s poradovým číslom 1831 a 1834.9 Literárnovedné bohemiká vo fonde Jozefa Repčáka. V podkapitole literárna veda sa nachádza 63 titulov, najstarší titul pochádza z roku 1919.10 Ide o prácu Uměním k životu od Josefa Laichtera11 a najmladší z roku 196012 – Současná česká literatura od Františka Buriáneka.13 Čo sa týka tematickej štruktúry, dominujú publikácie, ktoré by sme v dobrom slova zmysle označili ako encyklopedické, resp. prehľadové (publikácie typu čo čítať, obsahy 7

Slovník latinsko-český a česko-latinský. Praha, 1906. 339 s.

8

Základní mluvnice němčiny. Praha : SPN, 1956. 180 s.

9

DOBROVOLNÝ, B. Slovník mluvené řeči německo-český, česko-německý. Praha. Jos. Hork. 1939], 192 s. a PALLAS, Gustav. Slovníček cizích slov v češtine. Praha, [1916], nakladatel Jos. Vilímek. 80 s.

10

Laichter, Josef. Uměním k životu. Praha, 1919. 276 s.

11

Josef Laichter (1864–1949) – autor románov, literárny kritik, autor memoárov. Brat vydavateľa Jana Laichtera.

12

BuriÁnek, František. Současná česká literatura. Praha : Orbis, 1960. 179 s.

13

František Buriánek (1917–1995)  – PhDr., DrSc., literární historik a  kritik, profesor českej literatúry, súborné a monografické práce z odboru.

51

literárnych diel, dejiny literatúr rozličných národov, hodnotenia súdobej literatúry, resp. literárneho procesu), ale zastúpené sú aj literárnoteoretické otázky.14 V súbore týchto publikácií z hľadiska miesta vydania dominuje jednoznačne Praha (56x), Brno (4x) a po jednej tlači sa vyskytli mestá Beroun a  Třebíč. V  tomto súbore publikácií sa už vyskytli aj problémy s overením jednotlivých knižných titulov, čo mohlo byť spôsobené tým, že v Súpise... a vo Virtue tituly figurovali (stav k septembru 2012) napríklad pod čiastočne zmeneným názvom. Jednu publikáciu sa nám nepodarilo overiť vôbec, pri dvoch sa síce daná publikácia v  ŠVK Prešov nachádza (aj v  niekoľkých exemplároch), ale nie je jej priradená signatúra „R,“ ale signatúra bežného fondu. Jeden titul nie je datovaný. Krásna literatúra je vo fonde Jozefa Repčáka zastúpená 69 titulmi. Najstaršia publikácia je datovaná rokom 185615 a  najmladšia tlač je datovaná do roku 1965.16 Už samotný názov podkapitoly hovorí, že ide prevažne o českú beletriu. Zastúpené sú antológie, almanachy, ale aj preklady svetovej literatúry do češtiny, no nie malú skupinu týchto titulov tvorí slovenská beletria vydávaná v českých vydavateľstvách. Z miest vydania sme zaznamenali jeden titul vydaný v  Brne, dva tituly v  Moravskej Ostrave, jeden vydaný v  Prahe a  Prešove (Praha-Prešov), tak, ako aj v  ostatných podkapitolách dominovala Praha (59x). V tomto súbore titulov sa však vyskytlo nielen najviac nedatovaných tlačí, ale aj najviac publikácií bez uvedeného miesta vydania, či názvu titulu, ako aj najviac nezrovnalostí medzi súdobými záznamami v Súpise... a súčasnými údajmi vo Virtue. V  poslednej podkapitole s  názvom Cudzojazyčná krásna literatúra a literárna veda sa už nijaké bohemiká nenachádzajú. Tab. 1.: Časové rozvrstvenie bohemík v okruhoch jazykoveda, literárna veda a krásna literatúra

Časové obdobie do r. 1918 1919 1920–29 1930–39 1940–49 1950–59 1960–69

Jazykoveda 3 0 5 3 0 4 0

Literárna veda 0 1 13 19 13 14 2

Krásna literatúra 2 0 7 39 3 7 0

K stavu dnešného zachovania a spracovania bohemík 14

Napr. Arne Novák. Kritika literární. Praha, 1925. 147 s.

15

Shakespeare, William. Veselé ženy Windsorské. Prel. J. Malý, B. m., MS, B. r. , 115 s.; podľa záznamu vo Virtue sa podarilo datovať túto tlač do už spomínaného roku.

16

Brecht, Bertolt. Matka Kuráž a její děti. Praha : Orbis, 1965. 115 s.

52

Pri konfrontovaní záznamov v  Súpise... a  vo Virtue sme narazili na niekoľko nezrovnalostí. Pre krátkosť času sme si vybrali len niekoľko príkladov. Odlišnosti v  detailoch sa nachádzajú nielen pri konfrontácii Súpisu... a Virtuy, ale aj v samotnom Súpise..., ide predovšetkým o „chyby“ typu interferencie zdrojového jazyka publikácie (češtiny) a jazyka autora Súpisu... Týmto spôsobom sa napríklad v zázname č. 2033 v Súpise...17 nachádza publikácia Výber z krásné prózy československé, hoci podľa záznamu z Virtuy i podľa logiky českého jazyka ide, prirodzene, o Výbor. Takéto nerokešpondencie medzi pôvodným a novým záznamom sa však prejavujú aj na úrovni zmeny názvu. S týmto prípadom sa stretávame v zázname č. 2164,18 v ktorom nachádzame dielo Smila Flašky z Pardubic pod názvom Nová doba, zatiaľ čo Virtua nám poskytuje informáciu o diele Nová rada. Podobný problém sa objavuje pri zázname č. 1916,19 v Súpise... sa stretávame s dielom Jiřího Marka Kdo je Josef Jungmann?, Virtua nám poskytuje názov Josef Jungmann. Ako ďalší problém sa nám môže vyskytnúť aj nekorešpondencia vročenia medzi starým a novým záznamom. V Súpise... v zázname č. 2124 sa nám nepodarilo overiť uvedený titul Vasilija Ažajeva Daleko od Moskvy z  roku 1952, podľa nami nájdených údajov sa tento titul v  našom fonde nachádza, ale len s vročením 1974. S podobným prípadom sa stretávame aj s v zázname č. 2083 v diele Alexandra Puškina Měděný jezdec, ktorý by mal byť podľa Súpisu... vydaný v roku 1937, Virtua však uvádza vročenie 1938.20 S rozličnými údajmi sa však môžeme stretnúť aj pri mene autora. Kým v zázname č. 2009 sa v Súpise... uvádza Jan Liška s dielom Jan Gutenberg, záznam vo Virtue nám uvádza autora Václava Lišku.21 K  chybe mohlo dôjsť jednoznačne pri prepise (interferenciou názvu a  mena autora). Pri zázname č. 1956 sa nám vôbec nepodarilo overiť exemplár vo fonde Jozefa Repčáka, ide o  dielo J. O. Fischera Francouzská literatura z  roku 1960, v ŠVK Prešov sa tento titul síce nachádza, ale len s vročením 1964 a len so signatúrami bežného fondu.22 Tieto i  ďalšie nezrovnalosti nás viedli k  tomu, že sme si vybrali niekoľko titulov, pri ktorých sme sa rozhodli porovnať nové a staré záznamy s porovnaním s fyzickým exemplárom publikácie. Ako prvý sme si vybrali záznam so súčasnou signatúrou R 3256. V  Súpise... ide o  záznam č.  1852 17

Súpis kníh z pozostalosti PhDr. Jozefa Repčáka. Zost. Ľudovít Petraško. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 1986, s. 177. V súčasnosti signatúra R 909.

18

Súpis ... 1986, s. 186. Súčasná signatúra R 1016.

19

Súpis ... 1986, s. 167. Súčasná signatúra R 1304.

20

Súpis ... 1986, s. 180. Súčasná signatúra R 1800.

21

Súpis ... 1986, s. 175. Súčasná signatúra R 961.

22

T. j. sign. začínajúca písmenom A. Titul je buď stratený alebo ešte nespracovaný v systéme Virtua.

53

a dielo E. V. Aničkova Zapadnyje literatury i slavjanstvo. Kým v súpise sa zdá, že ide len o jedno dielo, konfrontáciou so záznamom vo Virtue sme sa po mierne komplikovanom hľadaní dozvedeli, že ide o hlavný titul a príväzok. Túto skutočnosť potvrdil aj priamy kontakt s knihou – t. j. overenie skutkového fyzického stavu. Príväzok predstavuje druhý diel toho istého titulu i autora. Titul je sekundárne previazaný23, súčasťou tejto preväzby sa stala i pôvodná papierová obálka s rozmermi 17 x 12 cm. Čo nám však pri zázname vo Virtue chýba, je poznámka o  bohatom ponukovom liste vydavateľstva „Plamja“, ktorý sa nachádza pri hlavnom titule i príväzku. Rozhodli sme sa venovať pozornosť aj titulu so súčasnou signatúrou R 2144, v Súpise... ide o záznam č. 1911. Ide o titul Případ Zoščenko-Achmatova24. Tu sme zistili viacero nezrovnalostí, ktoré však, paradoxne, neboli spôsobené zle urobeným starým či novým záznamom, ale rozdielom medzi papierovou obálkou a  titulným listom. Kým na titulnom liste, Súpise aj zázname vo Virtue sa nachádza podoba mena vo forme Zoščenko-Achmatova, na obálke25 sa meno nachádza v podobe Zoščenko-Achmatová. Tento drobný rozdiel v  uvádzaní kvantity však má z  lingvistického pohľadu dištinktívnu funkciu. Kým v  „krátkej podobe“ by sa v  mysli čitateľa vynorila konotácia dvoch mužských mien (Zoščenko, Achmatov,) prípadne jedného mena nositeľa mužského rodu (Zoščenko  – Achmatov), v  druhej podobe by išlo o dve mená, mužské a ženské (Zoščenko, Achmatová). Ako vidno, katalogizátori či následne bibliografi musia občas bojovať aj s nejednoznačnosťou spôsobenou vydavateľom. Ďalším problémom sa ukázal byť záznam č. 1913 Súpisu... so súčasnou signatúrou R 1845,26 ktorý je v Súpise... uvedený ako Československá řeč a literatura27. Vo Virtue sa stretávame s údajmi III. aukce Československá řeč a literatura : až ke kruhu májovému, čo je aj v zhode s realitou. Táto publikácia vydaná v r. 1946 korešponduje s pôsobením Jozefa Repčáka v Mestskej knižnici v Prešove a s jeho záujmom o tvorbu knižničných fondov.

23

Uvádzame prepis titulného listu hlavného titulu: V. Ančikov profesor Belgradskogo Universiteta. Zapadnyje literatury i slavjanstvo. Očerk pervyj perepyt´je i razryv. XI-XV. vv. Praga.

24

Súpis...1986, s. 167. Súčasná signatúra R 2144. Uvádzame prepis záznamu z Virtuy: Ždanov, Andrej Alexandrovič (1896–1948), Případ Zoščenko-Achmatova // [Referát... A. A. Ždanova]. Praha : Svět v obrazech, vydavatelství ministerstva informací, 1946.

25

Pripájame prepis papierovej obálky titulu: Případ Zoščenko Achmatová. Knihovna Politických aktualit. Svazek 2. Vydavatelství ministerstva informací.

26

Súpis ... 1986, s. 167. Pôvodná signatúra R 1845.

27

Pripájame prepis údajov z  obálky: „III. Aukce Československá řeč a  literatura až ke kruho májovému v pondělí 9. června 1947 od č. 1–326, v úterý 10. června od č. 1947 od č. 327–656, ve středu 11. června 1947 od č. 657–981 v Národním domě na Král. Vinohradech (vchod z Korunní tř. V klub. č. 3) vždy o 17. hodině Jindř. Bačkovský knihkupectví, antikvariát a nakladatelství PRAHA II, ŽITNÁ 53 – TELEFON 203-82“.

54

Zaujal nás tiež záznam č. 2183 so súčasnou signatúrou R 959, ktorý je mimoriadne stručný nielen v starom zázname zo Súpisu...,28 ale aj vo Virtue. Ide o dielo Výbor z díla Francois Villona, ktorého prekladateľom bol Otokar Fischer. Príčinou tohto stavu je fakt, že sa priamym kontaktom s knihou prakticky nijaké ďalšie údaje nedajú získať. Ide totiž o  cyklostilovú rozmnoženinu básní, pri ktorých nie je okrem prekladateľa uvedené absolútne nič. Kniha má rozmer 22x15 cm, papierovú obálku pôvodne fialovej farby a chrbát tvorí hnedé plátno, rozsah tlače je 54 s. Záznam č. 2024 s pôvodnou signatúrou R 195029 predstavuje trojzväzkový román L. N. Tolstoja Annu Kareninu, ktorému boli pridelené samostatné signatúry R 917, R 918, R 919. Našu pozornosť zaujal fakt, že v Súpise... bolo uvedené miesto vydania Moravská Ostrava a vo Virtue sme sa stretli s  údajom Bratislava : Melantrich30. Po konfrontáciou jednotlivých dielov a záznamov môžeme konštatovať, že miestom vydania je naozaj Moravská Ostrava a nie Bratislava, ako je uvedené vo Virtue. Ide však o edíciu Melantrichova slovenská knižnica, Melantrich síce mal pobočku aj v  Žiline, ale miesto vydania na Slovensku sa nepotvrdilo, preto tieto publikácie môžeme ponechať v  zozname bohemík. Čo nás však zaujalo, je fakt, že vročenia vydaní jednotlivých zväzkov uvedené v tiráži a na titulnom liste korešpondujú iba pri prvom a  treťom zväzku. V  druhom zväzku je síce na titulnom liste uvedený rok 1929, ale v tiráži je v r. 1930. Pod číslom 2175 sa v Súpise... 31 uvádza dielo A. S. Puškina Povesti Belkina, vydaná v Prahe. Vo Virtue sa však uvádza ako miesto vydania Prešov, to sa však po preverení údajov z publikácie nepotvrdilo. Titulu síce chýba titulný list, ale na papierovej obálke je jednoznačne uvedená Praha32. Na zadnej strane papierovej obálky sa nachádza ponukový list edície Biblioteka „Ruskoje slovo“ s veľmi pekným heslom Chorošaja kniga – lučšij drug. Tieto podrobnosti sa v súčasnom zázname Virtuy nenachádzajú.33 Posledným titulom, na ktorý sme upriamili pozornosť bol titul so súčasnou signatúrou R 54, ktorý sa v  Súpise... nachádza pod číslom 2036.34 28

Súpis ...1986, s. 188.

29

Súpis ...1986, s. 176.

30

Uvádzame prepis tiráže jednotlivých zväzkov, prvý zväzok: „Melantrichovej slovenskej knižnice sväzok I. (brož. I.-3.). L. N. Tolstoj. Anna K arenina. Diel prvý. Poslovenčil Miloš Janoška. S ilustráciami V. Maška tlačou Melantricha v Moravskej Ostrave. Nákladom účast. Spoločnosti Melantrich 1929; druhý zväzok Melantrichovej slovenskej knižnice sväzok II. (brož. 4.–7.). L. N. Tolstoj. Anna Karenina. Diel prvý. Poslovenčil Miloš Janoška. S  ilustráciami V. Maška tlačou Melantricha v Moravskej Ostrave. Nákladom účast. Spoločnosti Melantrich 1930; tretí zväzok: Melantrichovej slovenskej knižnice sväzok III. (brož. 8. – 10.). L. N. Tolstoj. Anna Karenina. Diel tretí. Poslovenčil Miloš Janoška S ilustráciami V. Maška tlačou Melantricha v Moravskej Ostrave. Nákladom účast. Spoločnosti Melantrich 1930“.

31

Súpis ...1986, s. 187. Súčasná signatúra R 633.

32

Prepis titulného listu: „A: Puškin Povesti Belkina Vystrel Troboščik Praga“.

33

Neskôr dôjde aj k oprave týchto záznamov v systéme Virtua.

34

Súpis ... 1986, s. 177. Pôvodná signatúra R 15.

55

Kým v Súpise... sa stretneme s názvom Jízdní řád poesie, v kis3g je uvedený názov Jarní almanach Kmene : jízdní řád literatury a poesie. Táto disproporcia v  zázname mohla vzniknúť tak, že názov Jízdní řád poesie je uvedený na titulnom liste, ale názov Jarní almanach Kmene : jízdní řád literatury a poesie pochádza z  obálky knihy. Oba záznamy, starý i  nový identifikovali rok vydania na rok 1932. Hoci sa vročenie priamo v publikácii neuvádza, nemožno ho určiť neskôr. Svedčí o tom bohatá „insertní část“, v ktorej sa okrem iných reklám nachádza aj reklama na „IX. slet všesokolský v Praze“, ktorý sa mal uskutočniť v  roku 1932 a  v  rámci reklamy bol označovaný ako „letošní“. 35 Na záver možno konštatovať, že sa v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka v  kapitole jazykoveda a  filológia nachádza celkovo 147 titulov. Ich rozvrstvenie v  rámci jednotlivých kategórií nás oprávňuje ku konštatovaniu, že šlo nielen o knižnicu zameranú utilitárne (slovníky, gramatiky, prehľadové/encyklopedicky zamerané diela), ale aj o knižnicu čitateľa beletrie, ktorá svojmu používateľovi poskytovala široký rozhľad v súdobom československom kultúrnom priestore.

35

56

Kniha je navyše napadnutá aktívnou plesňou.

Bohemiká vo fonde Slovenskej obecnej knižnice mesta Prešov1 začiatkom 30. rokov 20. storočia Marcela Domenová – Patrik Derfiňák, Inštitút histórie Filozofickej fakulty PU Prešov Prešov ako významné centrum kultúry a  vzdelávania bol dlhodobo známy svojimi knižnicami a knižnými zbierkami. Väčšinu z nich budovali predovšetkým v priebehu 18.–19. storočia školy a spolky, cirkevné inštitúcie či jednotlivci v  osvieteneckom duchu. Príkladom postupného, systematického a  odborne podloženého rozvoja boli v tom čase najmä školské knižnice. Samotné mesto ani na prelome 19. a 20. storočia nemalo významnejšiu ambíciu budovať osobitnú vlastnú verejnosti prístupnú knižnicu, ktorá by pokrývala jeho potreby. Nemalo na to dôvod, dostatok voľných finančných prostriedkov a ani odborné kapacity.2 Ponuku už spomenutých školských, súkromných a cirkevných knižníc navyše dopĺňali prevádzkovaním súkromných požičovní aj viacerí miestni kníhkupci.3 Prvá svetová vojna a vznik Československej republiky priniesol aj do tejto oblasti formovania, ale aj udržateľnosti knižníc významné zmeny. Tie sa dotkli nielen starších školských knižníc, ktoré zanikli po zrušení či kooptovaní škôl (resp. sa stali fondom iných inštitúcií), prípadne novo zakladaných zbierok rôznych spolkov, ale postupne priniesli povinnosť zakladať a spravovať knižnice v jednotlivých mestách a obciach. Belo Klein-Tesnoskalský a počiatky obecnej knižnice mesta Prešov4 V roku 1925 začal platiť na Slovensku Zákon o obecných knižniciach.5 Na jeho základe aj v meste Prešov vznikla Mestská knižnica. Proces vzniku 1



Názov knižnice bol upravený na základe dokumentu: Slovenská obecná knižnica Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933. 92, [2] s. *Štúdia je z časti výsledkom riešenia projektu VEGA č. 1/0115/12 Historický vývin východného Slovenska v kontexte moderného národného vývinu Slovákov v 19. a v prvej polovici 20. storočia.

2

Dejiny Prešova 2. Zost. Imrich Sedlák. Košice : Východoslovenské vydavateľstvo, 1965, s. 26.

3

Napríklad DOMENOVÁ, Marcela. Prešovskí typografi a ich produkcia vo fondoch knižníc mesta Prešov do roku 1900. In Z minulosti a súčasnosti knižnej kultúry Prešova. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 2007. ISBN 978-80-85734-67-6, s. 20–21. Šelepec, Jozef. Prešovskí vydavatelia, tlačiari a kníhkupci v rokoch 1901–1918. In Z minulosti a súčasnosti knižnej kultúry Prešova. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 2007. ISBN 978-80-85734-67-6, s. 39–43.

4

Pojem „obecná knižnica“ sa na Slovensku používal v  rokoch 1919–1951. V  rokoch 1951– 1990 sa používal ekvivalentný pojem „miestna ľudová knižnica“.

5

Inštitucionalizácia verejných knižníc na Slovensku sa začala v r. 1919 prijatím Zákona o verejných knižniciach č. 430/199 Zb. zo dňa 22. júla 1919. Tento zákon stanovil povinné zriaďovanie verejných knižníc všetkým obciam v Čechách, na Morave a v Sliezsku. Na Slovensku nadobudol platnosť až v roku 1925, na základe výnosu Ministerstva školstva a národnej osvety z 21. marca 1925 pod č. 17/172, ktorý rešpektoval špecifické slovenské podmienky a ďalšieho výnosu z 26. októbra 1925, pod č. 60/291. Ten stanovil dozor nad realizáciou zákona o verejných obecných knižniciach. Pozri on-line Sakálová, Elena. Obecná knižnica. In http:// www.kniznicalevice.sk/swift_data/source/Okres/Obecna%20kniznica.doc [cit. 2012-09-09].

57

tejto inštitúcie však napriek opore v zákone nebol jednoduchý. Prípravy na jej založenie sa začali už v priebehu roka 1925. V máji bola vytvorená osobitná Knižničná rada, ktorá mala dozerať na celý proces vzniku knižnice a súčasne garantovať i to, že celý proces bude úspešne ukončený. Práve tu vystupuje do popredia osobnosť štátneho úradníka (vedúceho pozemkovej knihy) na dôchodku Bela Kleina-Tesnoskalského (1853–1941),6 ktorý mal predpoklady úspešne zvládnuť nielen zakladanie, ale aj prevádzkovanie činnosti obecnej knižnice. Belo Klein-Tesnoskalský bol rodákom z Hýb. Kvôli nedostatku financií neukončil štúdiá práva a takmer celý život pracoval ako úradník pri pozemkových knihách. Už počas stredoškolských štúdií začal umelecky tvoriť. Venoval sa poézii i próze, priebežne prekladateľskej činnosti. Do Prešova bol preložený v závere 19. storočia a v podstate celé jeho prešovské pôsobenie sa neodmysliteľne spájalo s kultúrnym životom v meste. Znovu začal tvoriť, prekladal, využíval dobre zásobené miestne knižnice (napr. knižnicu. Széchyniho kruhu–ako jej člen), bádal. V roku 1920 napríklad objavil v evanjelickom kolégiu knižnicu slovenských študentských spoločností, ktoré boli študentmi a učiteľmi kolégia budované v rokoch 1832–1872.7 Ako funkcionár Miestneho odboru Matice slovenskej sa zapojil do prípravných prác pri zriaďovaní obecnej knižnice Prešova. Situácia v rámci Prešova však nebola jednoduchá ani v prípade tak všeobecne prospešnej záležitosti, akou bolo zriadenie a prevádzka mestskej knižnice. Mesto Prešov predstavovalo v tom čase zložitý organizmus, ktorý nebol jednotný ani z národnostného ani z konfesionálneho hľadiska. Úlohu zohrali politické zápasy prebiehajúce v mestskom zastupiteľstve či chronický nedostatok finančných prostriedkov. Po prevrate v roku 1918 v meste pôsobilo niekoľko starších školských či spolkových knižníc (napr. Spoločenský kruh ponúkal maďarské, resp. nemecky písané publikácie), rovnako sa udržali súkromné požičovne kníh spojené s prevažne miestnymi kníhkupcami.8 Až po upevnení štátnej moci, následnému zriadeniu nových kultúrnych inštitúcií, ako bola Československá beseda v roku 19199 či Miestny odbor Matice 6

Domenová, Marcela – Derfiňák, Patrik. K životu a dielu Bela Kleina-Tesnoskalského (1853 – 1941). In Pamätná kniha mesta Prešova. Diel II. (1701 – 1919). Prešov : Štátna vedecká knižnica v Prešove, 2012. ISBN 978-80-85734-97-3, s. XXV-XXVIII.

7

O tomto svojom objave napísal článok pod názvom Biblioteca Slavica (O knižnici slovenskej mládeže na prešovskom kolégiu). Príspevok uverejnil v Slovenskom svete. Pozri REPČÁK, Jozef. Poznáte ich? Belo Klein Tesnoskalský. In: Čitateľ, r. 19, č. 1, 1970, s. 25.

8

REPČÁK, Jozef. Poznáte ich? Belo Klein Tesnoskalský. In Čitateľ, r. 19, č. 1, 1970, s. 25.

9

Československá beseda vznikla v Prešove v roku 1919, keď ustanovujúce valné zhromaždenie sa uskutočnilo 23. IX. 1919. Približne po roku činnosti však došlo k dobrovoľnej likvidácii a od 18. XI.1920 k pretvoreniu na Miestny odbor Matice slovenskej. Bližšie napríklad PRCHLÍK, Fr. Z histórie spolkového života v Prešove. In Šariš, r. 1, č. 34, 1930, s. 1–2. Samotný Belo Klein-Tesnoskalský sa v počiatočnom období neobjavuje vo vedúcich funkciách ani v rámci Československej besedy, ani v rámci Miestneho odboru Matice slovenskej. Na jeho čelo sa dostal iba na krátko, v rokoch 1925–1926. Následne bol pravidelne volený za člena jej výboru.

58

slovenskej,10 vznikali i vhodné podmienky pre postupné budovanie prvých väčších zbierok slovenských a českých kníh i periodík. Belo Klein-Tesnoskalský ako člen a funkcionár spomenutého Miestneho odboru Matice slovenskej stál pri zrode aj týchto prvých spolkových knižníc. Postupne sa, hlavne vďaka rôznym darom, výnosom z  rôznych kultúrnych podujatí i  počiatočnej podpore centrálnych orgánov, tieto prevažne slovenské knižnice vcelku úspešne rozrastali. Skúsenosti, ktoré pritom samotný Belo Klein-Tesnoskalský získal, zúročil neskôr pri svojej práci mestského knihovníka. Neskôr, s  odstupom času konštatoval, že pre nedostatok kvalifikovaných a najmä skúsených pracovníkov bol požiadaný vedúcimi činiteľmi mesta, aby prijal miesto knihovníka obecnej knižnice v  Prešove. Za knihovníka ho na jeseň 1925 oficiálne vymenovala Mestská rada Prešova, ktorá tak rozhodla na základe odporúčania Knižničnej rady mesta Prešov.11 V tom čase už ako penzista sa mohol náročnému povolaniu a v tomto prípade vlastne aj funkcie budovateľa knižnice plne venovať.12 Prácu prijal aj kvôli záľube v  literatúre, ale aj kvôli potrebe pravidelného príjmu v súvislosti so zabezpečením svojej rodiny. Post zastával v rokoch 1925–1933. Počas svojho pôsobenia sa zameriaval predovšetkým na budovanie fondu a individuálnu prácu s čitateľom. Zostavoval aj jednoduché knižničné pomôcky, absolvoval adekvátnu knihovnícku skúšku pre obce do 10 000 obyvateľov. Práce vykonával sám, t. j. nemal platený pomocný personál. Neplatenou silou mu bola v knižnici jeho manželka. Knihovnícka práca, ktorú Belo Klein-Tesnoskalský vykonával, bola a  je vo všeobecnosti hodnotená kladne už jeho nasledovníkmi,13 menovite knihovníkom, bibliografom a  osvetovým pracovníkom Jozefom Repčákom (1911–1982), ktorý následne zastával post knihovníka od 1. januára 1934.14 Podoba a obsah Slovenskej obecnej knižnice mesta Prešov – sonda do roku 1933 Obecná knižnica bola oficiálne otvorená 28.  októbra 1925. V  súčasnosti už vieme zodpovedať aj základnú otázku, kde sa vlastne nachádzala. 10

Základom obecných knižníc boli spolkové knižnice rozličných spolkov a miestnych odborov Matice slovenskej. V roku 1925 sa zriadila pri Matici slovenskej aj výpravňa kníh pre obecné knižnice a Komisia pre výber čítania do slovenských verejných knižníc. Tie zohrali významnú úlohu pri zakladaní obecných knižníc a doplňovaní fondov. Pozri cit. on-line Sakálová, Elena. Obecná knižnica.

11

MV SR, Štátny archív Prešov – pobočka Prešov, fond: Mestský úrad Prešov 1923 – 1945, inv. č. 3, šk. 34.

12

Slovenská obecná knižnica Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. [1].

13

REPČÁK, Jozef. Poznáte ich? Belo Klein Tesnoskalský. In Čitateľ, roč. 19, č. 1, 1970, s. 24.

14

Jozef Repčák– rodák z Bajerova, absolvent Štátnej knihovníckej školy v Prahe. O jeho nástupe na post knihovníka pozri DOMENOVÁ, Marcela. Najstaršia kronika mesta Prešov – K počiatkom vedenia pamätných kníh mesta Prešova a ich terajšieho vydania. In: Pamätná kniha mesta Prešova. Diel I. (do roku 1700). Prešov : Štátna vedecká knižnica v Prešove, 2012. ISBN 978-80-85734-96-6, s. XVII-XX.

59

Svoje služby začala poskytovať čitateľom „v malej chatrnej miestnosti mestského domu, ktorý prv užívali mestskí policajti.“15 Vzhľadom na to, že miestnosť nevyhovovala ani veľkosťou, ani usporiadaním, bolo potrebné hľadať nové, vhodnejšie a  najmä väčšie priestory. Preto sa knižnica ešte niekoľkokrát sťahovala. V roku 1926 bola presunutá do vyčlenených miestnosti v budove Čierneho orla. Od roku 1928 sa jej súčasťou stala aj verejná čitáreň. V  30.  rokoch 20.  storočia sa tam osobitne pre potreby mestskej knižnice vyčlenila požičovňa, sklad kníh a priestorná čitáreň.16 Základ fondu novozriadenej obecnej knižnice Prešova tvorila zbierka kníh a periodík, ktorú sa postupne podarilo zhromaždiť prostredníctvom Miestneho odboru Matice slovenskej. Celkovo išlo o  približne 500 zväzkov. Od československého štátu novo vznikajúca knižnica dostala ďalších približne 200 zväzkov.17 Časť kníh sa podarilo získať aj výhodnou priamou kúpou od Matice slovenskej.18 Tá v roku 1925 vydala Príručku pre verejné knižnice na Slovensku (zostavil Róbert Balaš), ktorá bola akousi prvou učebnicou pre dobrovoľných knihovníkov.19 Túto publikáciu evidujeme aj vo fonde nami analyzovanej obecnej knižnice mesta Prešov z roku 1933.20 Možno teda predpokladať, že sa ňou knihovník Belo Klein-Tesnoskalský riadil. K  roku 1925 mala knižnica obsahovať 691 kníh, iný zdroj uvádza 718 zväzkov kníh v slovenčine.21 Všetky knihy, nové i staršie, ktoré sa stali súčasťou fondu budúcej Obecnej knižnice mesta Prešov, boli počas prípravného obdobia spracované a rozdelené do troch základných skupín, konkrétne na spisy zábavné (t. j. beletriu) pod signatúrou A; spisy náučné (t.  j. náučnú literatúru) – pod signatúrou N a časopisy – pod signatúrou C.22 15

Tieto priestory po zrušení mestskej polície v roku 1923 zostali prechodne prázdne a tak sa rozhodlo o ich využití pre potreby knižnice.

16

REPČÁK, Jozef. Poznáte ich ? Belo Klein Tesnoskalský. Čitateľ, r. 19, č. 1, 1970, s. 25.

17

Doslov. In: Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. [1].

18

Matica slovenská na základe výnosu Ministerstva školstva a národnej osvety na Slovensku (MŠANO) zriadila v roku 1925 Výpravňu kníh pre obecné knižnice. Tá pripravovala súbory knihovnícky a knihársky spracovaných kníh a zasielala ich podľa objednávok obcí alebo MŠANO do knižníc. Matica slovenská vydávala aj zoznamy schválených kníh pre knižnice, zabezpečovala potrebné tlačivá. Obce platili za knihy zo zoznamu len dve tretiny, tretinu uhrádzal štát. Výška príspevku mesta Prešov napríklad v  roku 1925 činila sumu 5000 Kčs, v  roku 1926: 12 600 Kčs. Pozri MV SR, Štátny archív Prešov  – pobočka Prešov, fond: Okresný úrad Prešov 1923–1944, kr. 3, 1288/1925.

19

Slížová, Daniela. Verejné knižnice na Slovensku. In Príručka knihovníka  malej knižnice. Martin : Slovenská národná knižnica, 2003. ISBN 80-89023-37-1, s. 5.

20

Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. 78.

21

Údaj 691 kníh pozri Zpráva o stave a činnosti Verejnej knižnice a čitárne mesta Prešova za rok 1938. Prešov : Knižničná rada mesta Prešova, 1938, s. 8. Údaj 718 zv. pozri MV SR, Štátny archív Prešov–pobočka Prešov, fond: Okresný úrad Prešov 1923–1944, kr. 3, 1288/1925.

22

Poznámky. In Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. [1].

60

Po prekonaní počiatočných problémov sa postupne rozširovalo pôsobenie knižnice z oblasti získavania a požičiavania literatúry aj do ďalších oblastí v  odbore. Jednou z  najdôležitejších aktivít Bela Kleina-Tesnoskalského bola príprava ďalšieho vzdelávania knihovníkov v roku 1930, ktorá mala význam nielen pre samotný Prešov, ale aj celý región Šariša.23 Išlo o trojtýždňový štátny knihovnícky kurz, na ktorý sa oficiálne prihlásilo až 54 poslucháčov. Prednášky viedli viacerí významní odborníci z oblasti knihovníctva, knižníc, spracovávania starých tlačí i  budovania moderných knižných zbierok.24 Belo Klein-Tesnoskalský sa zaujímal o dejiny literatúry, dejiny knižnej kultúry,25 publikoval prednášky v miestnej tlači.26 Odhaduje sa, že ročne do knižnice viac menej pravidelne prichádzalo okolo 700 čitateľov a  vykazovalo sa približne 15  000 výpožičiek. Vo výkaze za rok 1932 to bolo 754 čitateľov, ktorých mestský knihovník viedol v dvoch kategóriách. Tou prvou boli dospelí – 275, a druhou mládež – 479. Do čitárne v tom istom období pravidelne dochádzalo spolu 236 osôb, pričom denný prieme v  čitárni bol okolo 40 čitateľov. Čitáreň bola pritom otvorená podstatne dlhšie ako knižnica. Mestský knihovník ju otváral každý deň, vždy od 11.  do 12.  hodiny a  následne od 14.  do 20.  hodiny.27 Materiál, knihy i časopisy nosieval čitateľom sám Klein-Tesnoskalský, čo bolo pre neho v  jeho veku aj fyzicky dosť náročné. Jeho jedinú, navyše neplatenú pomocnú silu preto predstavovala manželka.28 Možno aj preto si ešte v roku 1930 hľadal spolupracovníkov (kompaňarov) na spoluprácu nielen pri práci knihovníka, ale aj pri príprave knihovníckych pomôcok a odborných textov venovaných tejto problematike.29 Rozširujúci sa fond skoro na 4  000 zväzkov a  úprava priestorov naznačujú úspešnú činnosť knižnice (tab. 2). V  roku 1933 náučné diela 23

V úvodnom prejave sa Belo Klein-Tesnoskalský zmienil o vývoji a význame knižníc od staroveku po súčasný stav.

24

Z viacerých spomeňme aspoň štátnych knihovníckych inšpektorov dr. Františka Krausa či dr. Edvarda Kvasničku. Kým prvý sa venoval knihovníctvu všeobecne, druhý sa sústredil na prezentovanie základných problémov súvisiacich s katalogizáciou knižných zbierok. Porovnaj: Štátny knihovnícky kurz v Prešove. Šariš, r. 1, č. 31, 1930, s. 1.

25

Pripravoval vyše 140 s. rukopis „Knihy a knižnice – Známosti o knihe.“ Zachoval sa v Archíve literatúry a umenia v Martine. V rámci nej zozbieral chronologicky radené poznatky o dejinách knihy a knižníc od staroveku po 20. storočie. ALU SNK, fond: Belo Klein-Tesnoskalský (1853–1941), sign. 172 D 1. Opieral sa predovšetkým o dostupné historické práce z  tejto oblasti, jeho osobný výskum bol minimálny, no výsledný rukopis má charakter logicky usporiadaného, prehľadového materiálu využiteľného pre potreby budúcich knihovníkov.

26

Napr. KLEIN-TESNOSKALSKÝ, Belo. Vývoj a dôležitosť knižníc. Šariš, r. 1, č. 31, 1930, s. 1–2.

27

Koľko sa číta v Prešove? Šariš, r. 4, č. 9, 1933, s. 4.

28

Slovenská obecná knižnica Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Ná-

29

kladom vlastným, 1933, s. [2].

SNK, NBiU, prír. č. 1153/69.

61

predstavovali skoro 23 %,30 počet čitateľov v čitárni sa podľa knihovníka denne pohyboval na čísle 40–50. Knižnica mala okolo 700 čitateľov ročne, čo robilo približne 15 000 výpožičiek.31 Pre nával čitateľov bolo potrebné pripraviť osobitný návštevný program. V  rámci neho sa napr. pondelok, utorok a streda vymedzili pre mládež s tým, že jednotlivých čitateľov podelili ešte podľa abecedy na konkrétne dni. Štvrtok a piatok pridelili výhradne dospelým, pričom abecedný princíp delenia čitateľov bol rovnaký. Tab. 2: Štatistický prehľad vybraných ukazovateľov za roky 1925–1933 32

Rok 1925 1926 1927 1928 1929 1930 1931 1932 1933

Knihy 691 1368 1804 2135 2437 2810 3265 3930 450133

Čitatelia 288 360 *400 *450 *500 521 658 749 668

Výpož. zv. 1079 10174 9261 11686 9963 10466 12120 12238 16036

Návštevnosť 545 6523 5483 6870 5245 5102 6124 5998 7034

Situácia v akej sa Obecná knižnica nachádzala aj napriek opore v zákone, vyžadovala však pevné a  cieľavedomé vedenie. V  hospodárskej oblasti sa mestu nedarilo vykazovať výraznejší rozvoj. Stále stúpajúce zadlženie a vysoká nezamestnanosť odčerpávali finančné zdroje pôvodne určené na podporu kultúrnych a vzdelávacích aktivít.34 V tomto smere bola obmedzovaná aj podpora obecnej knižnici. V takýchto podmienkach celkový ročný prírastok fondu knižnice nepresahoval hranicu 1 000 kusov. Belo Klein-Tesnoskalský ani v tomto prípade nerezignoval a pokúsil sa získať ďalšie zdroje na nákup

30

On sám neskôr zhodnotil svoje snaženie pri práci v Mestskej knižnici a budovaní fondu nasledovne: „…Väčšina kníh je zábavného obsahu, ale 23 % dosahujú náučné diela. Mal som zreteľ na to, aby v knižnici každý našiel duševný pôžitok v jeho intelektu primeranej knihe.“

31

Takéto údaje uviedol Belo Klein-Tesnoskalský v Doslov. In: Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. [1].

32

Zpráva o stave a činnosti Verejnej knižnice a čitárne mesta Prešova za rok 1938. Prešov : Knižničná rada mesta Prešova, 1938, s. 8. Údaje s * – odhadnuté.

33

Rovnaký údaj 4501 titulov (knihy, periodiká) evidujeme aj v MV SR, Štátny archív Prešov – pobočka Prešov, fond: Okresný úrad Prešov 1923 – 1944; 1143/1936 adm. Zpráva o stave a činnosti slovenskej obecnej knižnice a verejnej knižnice mesta Prešova.

34

DERFIŇÁK, Patrik. Priemysel v  Prešove a  jeho premeny v  20.  rokoch 20.  storočia. In: ŠVORC, Peter a kol. Veľká doba a jej dôsledky. Prešov : Filozofická fakulta Prešovskej univerzity, 2012. ISBN 978-80-555-0465-0, s. 208.

62

kníh a  časopisov.35 Obojstranne prijateľnou možnosťou bolo pravidelné prideľovanie finančných prostriedkov z  rozpočtu Miestneho odboru Matice slovenskej. Napríklad jej každoročne uskutočňované valné zhromaždenia odsúhlasovali aj na prelome 20. a 30. rokov pre mestskú čitáreň, tvoriacu súčasť obecnej knižnice, prostriedky vo výške 1 000 Kč na nákup časopisov.36 Ako najhodnotnejší zdroj informácii k obsahu fondu knižnice možno spomenúť poslednú publikáciu Bela Kleina-Tesnoskalského Soznam kníh..., ktorá vyšla v  Prešove v  roku 1933 tlačou, no jeho vlastným nákladom.37 Uzatvára kariéru 1.  knihovníka, ktorý sa ku koncu kalendárneho roka vzdal postu, vedenia čitárne a  knižnice. Súpis kníh... rekonštruuje stav knižného fondu, obsahuje poznámky o usporiadaní a štruktúre fondu, doslov a knižničný poriadok.38 Zoznam titulov – t. j. fond je štruktúrovaný, rozdelený na celkovo 11 základných skupín (tab. 3). Každý titul, kniha i časopis bol popísaný, pričom sa uvádzali minimálne základné údaje ako: autor, resp. incipit názvu diela a signatúra. Tab. 3: Odhadovaný štatistický prehľad titulov knižnice v roku 1933 39

Č. I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. 40

Typ Básne Krásna próza Divadlo Prírodoveda Zdravoveda Technika Vedy sociálne Historia Zemepis Cestopisy Národopis Diela rôznych odborov Časopisy Spisy pre mládež Spolu (cca)

Tituly – záznamy Odhadované zv. 216 238 * 1880 * 2317 40 134 50 37 47 273 106

319 116

127 88 279 3237

-

35

Po vzore rôznych miestnych spolkov sa pokúsil napr. aj o získanie ďalších peňazí v hotovosti prostredníctvom usporiadania zbierok a verejných koncertov.

36

ŽILKA, Julius. Valné zhromaždenie Matice slovenskej v Prešove. Šariš, r. 4, č. 8, 1933, s. 2.

37

Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933. 92, [2] s.

38

Obsah (Sosnam kníh) a knižničný poriadok je vytlačený na papierovej obálke.

39

Uvedené číselné ukazovatele nie sú presné. Problém spôsobuje nejednotné uvádzanie zväzkov, častí, počtu duplikátov, opakovanie titulov vo viacerých skupinách atď.

40

* – údaje odhadnuté.

63

Ako vidieť z číselných ukazovateľov, možno sledovať istý nepomer zastúpenia literatúry v jednotlivých skupinách – vedných odboroch. Už v tejto dobe sa rozlišovali tituly, ktoré boli iba na prezenčné štúdium (označené *), prípadne ďalšie špecifické potreby čitateľov či možnosti knižnice. K bohemikám vo fonde obecnej knižnice mesta Existencia základného súpisu publikácií a  periodík, ktorá sa dochovala prostredníctvom publikácie Soznam kníh... z  roku 1933, umožňuje bližšie zhodnotiť obsahovú, čiastočne aj  jazykovú stránku jednotlivých dokumentov. Ešte predtým, ako pristúpime k  stručnému zhodnoteniu jazykových bohemík, je potrebné konštatovať, že z dokumentu je síce evidentná snaha o maximálnu presnosť, zreteľne sa však na ňom odrážajú postupne sa meniace názory na zaraďovanie jednotlivých titulov do príslušných kategórií. Ide napríklad o záznamy u Spisov pre mládež, resp. Krásnej prózy, kde sú striedavo zaraďované diela autorov ako Zane Grey, J. O. Curwood, C. A. Doyle či J. London. Ako problematické sa ukazuje aj nie vždy dôsledné uvádzanie autorov priezviskom, resp. uvedenie autora pod krstným menom, nie priezviskom (monogramom, skratkou). Podobne nie vždy dôsledné je uvedenie počtu dielov, zväzkov, resp. signatúr u jednotlivých diel. Atypické je tiež vytvorenie podskupiny, vyčlenenie niektorých periodík mimo stanovený obsah, zaradenie titulov do inej skupiny mimo predpokladaný žáner. Identifikáciu niektorých publikácii komplikuje aj používanie dobového jazyka s množstvom bohemizmov, uvedenie incipitu diela (ktoré je tvorené osobným menom alebo slovom v rovnakom znení v slovenčine i češtine). Pri žiadnom zaevidovanom titule v Súpise... nie je uvedené miesto vydania alebo rok vydania. Vzhľadom na celkový rozsah fondu i odborné zameranie autorov príspevku, rozhodli sme sa venovať pozornosť iba niektorým kategóriám uvedeným v  zozname. Konkrétne ide o  poéziu, krásnu literatúru, históriu, zemepis a  osobitne periodiká. Vybrané boli najmä v  súvislosti s  odbornou profiláciou i  záujmami vtedajšieho knihovníka Bela KleinaTesnoskalského. Súčasne predstavujú aj dôležité východisko pre študentov vo väčšine prípadov humanitne orientovaných stredných a  vyšších škôl v Prešove. Ako vyplýva z jednotlivých titulov u analyzovanej vzorky, počet českých publikácií, resp. publikácií v českom jazyku bol vysoký, predstavoval vo všetkých skupinách okolo 60–70 %. Možno dedukovať, že i tie tituly, u ktorých nevieme rozlíšiť jazyk vydania (slovenčina, čeština) boli vydané v českom jazyku. Štatistický prehľad skupiny I. Básne (tab. 4.), t. j. poézia, poukazuje na relatívne najnižší počet zastúpených jazykových bohemík. Z  celkového počtu 216 záznamov, v cca 238 zväzkov zaradených do tejto kategórie bolo

64

v slovenčine 146, kým v českom jazyku 82 zväzkov.41 Okrem nich bolo niekoľko titulov v maďarskom, ruskom a nemeckom jazyku. V tejto skupine dokumentov bola zaradená aj Dalimilova Česká kronika (2 exempláre), ktorú si čitatelia mohli pozrieť len na prezenčné štúdium.42 Tab. 4: Štatistický prehľad I. Básne

Jazyk Český Slovenský Maďarský Ruský Nemecký Neurčité slov./čes. Spolu

Tituly – záznamy 73 133 4 1 1 4 216

Odhadované zv. 82 146 4 1 1 4 238

Úplne iná bola situácia v  oblasti II.  – Krásna literatúra. V  súpise je v rámci tejto skupiny evidovaných približne 2 317 zväzkov. Z nich iba 21 % možno s určitosťou označiť ako slovenské, ale až 73 % prípadoch to boli české knihy.43 Neidentifikované boli tituly v počte 5 %. Jeden titul evidujeme v šarištine. Išlo o prácu Dvojrohovi človek od Jókaia Móra. Z  obsahovej stránky značnú časť bohemík predstavujú preklady svetových klasikov, napríklad Balzac (11 titulov), Dostojevský (10 titulov v  českom a  dva v  slovenskom jazyku), Dumas (43), Maupassant (16) atď. Z českých autorov boli významnejším počtom titulov zastúpení napríklad J. Vrchlický (11), B. Brodský-Zahradník (10), A. Jirásek (18 v českom a jedno v slovenskom jazyku), B. Němcová (7 v českom a 3 v slovenskom jazyku), V. Pittnerova (10), K. Světlá (11) či J. Skružný (15).44 U ostatných pôvodných českých autorov evidujeme menšie počty titulov, čo je z dnešného uhla pohľadu nesporne zaujímavé. V oblasti Krásnej literatúry mali v tom čase iba minimálne zastúpenie viacerí významní českí autori. Napríklad z  pera 41

Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. 3–9.

42

Táto práca sa napríklad evidovala aj v skupine VII. – a) všeobecné dejiny rovnako v 2 exemplároch, no už bez označenia hviezdičkou (* ), čo v katalógu znamenalo, že titul je len na prezenčné štúdium.

43

Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. 9–58.

44

Aj u  ostatných pôvodných českých autorov evidujeme veľmi rozdielne počty titulov vo fonde knižnice. Na jednej strane F. X. Šalda je rovnako ako I. Olbracht zastúpený iba dvoma, K. H. Mácha dokonca iba jedným zväzkom, konkrétne dielom Cikáni. Na druhej strane od dnes menej známych autorov sa v knižnici mesta Prešov nachádzali podstatne vyššie počty titulov. Napríklad F. J. Čečetka 9 titulov, K. Herdoš (7), R. Medek (8), T. Nováková (8), R. Svobodová (7) a V. Vlček 8 titulov.

65

K. Čapka sa vo fonde nachádzalo iba jedno dielo, konkrétne Povídky z jedné a druhé kapsy v 2 dieloch.45 Ako VII. bola radená História, delená na 3 skupiny: všeobecné dejiny – 157 titulov v  cca 192 zväzkoch, z  nich v  českom jazyku 66 titulov, v  cca 89 zväzkoch; dejiny literatúr  – 47 titulov, z  nich v  českom jazyku 34 titulov, v  cca 37 zväzkoch; životopisy  – 69 titulov, z  nich v  českom jazyku 21 titulov, v cca 22 zväzkoch. Okrem týchto monografií sa (podľa poznámky knihovníka) evidovali kratšie i  dlhšie bibliografie autorov pri ich jednotlivých dielach.46 To znamená, že aj v tejto tematickej skupine si prevahu udržiavali české knihy. V rámci všeobecných dejín bolo 78 titulov v slovenskom jazyku. Ešte horšia situácia bola v kategórii dejiny literatúr, kde bolo iba 13 slovenských titulov. Len jeden titul (história  – životopisy) bol evidovaný v maďarskom jazyku.47 Z českých a moravských súčasných (dnes však málo známych) autorov, boli zastúpení František Černý, Karel Kálal, František Kulhánek, Karel Lányi, František Neumann, Jaromír Nečas, Jiří Stankovský, Jozef Staněk, Lev Sychrava, Josef Šefl či Alois Žipek. Stretávame sa aj s menami ako T. G. Masaryk, František Palacký a Albert Pražák. V tejto sekcii kníh s témou dejiny a biografie boli len na prezenčné štúdium dostupné tituly Kosmas: Kronika česká; Československa Vlastivěda IV. : Dějiny; Československa Vlastivěda X. : Osvěta; Macht Anton: Obrázkové dejiny národa čsl.; Neumann, Stanislav: Francouzská revoluce I-III.; Palacký, František: Dějiny národa českého I-V; alebo Wells, H. G. Dějiny světa. Situácia nebola lepšia ani čo sa týka oblasti VIII.  – Zemepis, cestopisy, národopis (tab. 5). Zo 106 titulov bolo 64 českých a 29 slovenských. Na prezenčné štúdium boli dostupné tituly: Zlatá kniha Bratislavy,48 Podunajská dedina a Luhačovské zálesí od Antona Václavíka a Malebné Slovensko od Bohumila Vavroučeka. Tab. 5: Štatistický prehľad, skupina VIII. – Zemepis, cestopisy a národopis

jazyk český slovenský neurčité slov./čes. spolu

tituly – záznamy 64 29 13 106

odhadované zv. 69 33 14 116

45

Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. 15.

46

Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. 73.

47

Titul evidovaný pod Masaryk, T. G., konkrétne ako M. Támás élete (Bálint Miklós).

48

Titul bol evidovaný 2x, na s. 74 a 76, pod sign. N 532, raz pod Bratislavy Zlatá knižka a Zlatá kniha mesta Bratislavy.

66

Za zmienku stojí aj fakt, že pod bodom IX. Rôznych oborov diela sa osobitne vyčlenili (mimo obsah) knihy v okruhu „Knižnice“ – celkovo 7 záznamov (5 českých, 2 slovenské tituly) a „Slovníky“ – celkovo 16 záznamov. Literatúra ku knižniciam predstavovala spravidla dobové príručky pre správu, vedenie obecnej knižnice a bibliografie. Z českých autorov evidujeme Roberta Balaša, Ladislava Živneho (3 diela), od ktorého Bibliografie čsl. knihovedy bola len na prezenčné študium.49 Pri slovníkoch nachádzame tituly ako Československý diferenciálny slovník (Peter Tvrdý), Ottův slovník náučný – malý vo zv. I. – II. a veľký – vo zv. I. – XXXI. Z viacjazyčných slovníkov možno spomenúť česko-nemecký slovník (J. Štepán), poľskočeský a srbsko-český slovník (Čech, Očenášek) alebo slovinsko-český slovník (Zavadil). Osobitá situácia bola v  prípade periodík X.  – Časopisy. V  tomto prípade bola jazyková skladba periodík podstatne pestrejšia (tab. 6). Belo Klein-Tesnoskalský sledoval aktuálnu spisbu i vydavateľské aktivity nadregionálneho charakteru a najskôr aj požiadavky čitateľov. Periodiká boli evidované z  rôznych oblastí, aby pokrývali v  čo najväčšej miere záujmy čitateľov. Z  českých titulov možno uviesť Česká revue, Domáci dílna, Listy Hudební matice, Lumír, Malý čtenář, Moderní revue, Naše divadlo, Naše doba, Naše kniha, Naše řeč, Nové Čechy, Pestrý týden, Příroda, Světozor, Šach čsl., Včelka či Všetechnický přehled. V čitárni bola dostupná vtedajšia denná tlač. Išlo o tituly z rokov 1921–1932. Najstaršie či unikátne doložené ročníky sú pri tituloch Dunaj (1874), Česká domácnost (1889), Český svět (1902), Český jinoch (1907). Na prezenčné požičivanie boli v čitárni dostupné časopisy Dunaj, Slovenské pohľady, Prúdy, Salón a Slovenský svet, čo je situácia do veľkej miery podobná dnešnej. Tab. 6: Štatistický prehľad, skupina X. – periodiká

jazyk slovenský český nemecký francúzsky juhoslovanský ruský iný spolu

počet jd. 41 36 3 2 2 1 3 88

V sledovaných kategóriách tak pomer bohemík vo fonde Obecnej knižnice mesta Prešov dosahoval cca 65 %. Ak k tomu pripočítame zväzky, ktoré nie 49

Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. 78.

67

je možné jednoznačne zaradiť z jazykovej stránky medzi české, slovenské alebo iné, presahuje podiel bohemík dve tretiny všetkých zväzkov. Absencia predtým jednoznačne dominujúcich maďarských publikácií a periodík, ktorá ja nápadná hneď na prvý pohľad, neznamená, že by sa v Prešove prestala maďarčina úplne používať. Vo väčšine prípadov sa postupovalo podobne ako napríklad v prípade niekdajšieho Kráľovského katolíckeho gymnázia v  Prešove. Po roku 1919 bola pôvodná knižnica ústavu uzavretá a začalo sa s budovaním novej knižnej zbierky, do ktorej sa zaraďovali prednostne české a slovenské publikácie.50 Maďarské knihy a časopisy však počas medzivojnového obdobia pravidelne odoberalo viacero miestnych spolkov, pričom vzájomné vzťahy medzi oboma skupinami nemožno označiť ako priateľské. Prejavilo sa to aj na činnosti obecnej knižnice. V nej si maďarské knihy nenašli miesto. Na druhej strane v maďarčine vychádzajúce miestne periodiká, predovšetkým týždenník Új Világ, v uverejňovaných článkoch úplne ignorovali nielen založenie obecnej knižnice, ale aj akúkoľvek zmienku o jej činnosti; a naopak intenzívne propagovali možnosti získavania maďarských kníh a časopisov.51 Prvé obdobie činnosti Obecnej knižnice mesta  Prešov pod vedením Bela Kleina-Tesnoskalského možno hodnotiť ako úspešné. Okrem nárastu počtu publikácií i periodík, vyriešenia otázky nájdenia vhodných priestorov pre knižnicu i čitáreň, či stúpajúci počet čitateľov, pozitívne hodnotenie o stave a činnosti knižnice vydali aj zodpovedné a kontrolné orgány. Je otázkou ďalšieho výskumu, nakoľko sa na skladbe autorov i jednotlivých diel podieľali staršie knižné zbierky, ktoré sa stali súčasťou Slovenskej obecnej knižnice mesta Prešov, dary a akvizičná politika uskutočňovaná počas pôsobenia Bela Kleina-Tesnoskalského vo funkcii knihovníka, prípadne nakoľko ovplyvnili zloženie fondu jeho osobné záujmy. Vieme doložiť napríklad to, že do obecnej knižnice sa zaradili aj jeho vlastné práce.52 Išlo o  veršovaný román Lidércfény, ktorý vydal pod pseudonymom Béla Mikrosz. Tento titul vyšiel tlačou v Banskej Bystrici v roku 1897; prácu Zemianstvo Liptova a  jeho slovenskosť, zaevidovaný pod menom „Klein Belo,“ ktorá vyšla v Martine v roku 1924;53 napokon jedno číslo periodika Dunaj 50

MV SR, Štátny archív Prešov, fond: Stredné školy a skúšobné komisie v Prešove, Sabinove, Michalovciach a  Medzilaborciach. I. štátne gymnázium v  Prešove, inv. č. 197, kr. 41. II. Ročná zpráva Šafárikovho československého štátneho reálneho gymnázia v  Prešove za školský rok 1920–21. Prešov 1921, s. 6–7.

51

Napríklad Magyar könyvbarátok ! Uj Világ, 7, 1925, č. 30. s. 1., alebo A Kazinczy Társaság Könyvbarátai. Uj Világ, r. 7, 1925, č. 35, s. 2. V týchto, ale aj ďalších textoch boli prezentované možnosti, ako výhodne získavať rôzne publikácie nielen v Prešove, ale na území celého východného Slovenska a Podkarpatskej Rusi.

52

Vtedajšie sign. N 183, A 1011, A 857.

53

KLEIN-TESNOSKALSKÝ, Belo. Zemianstvo Liptova a  jeho slovenskosť. Martin : Matica slovenská, 1924. 91 s. Práca vyšla ako odtlačok v Slovenských pohľadoch, 40, 1924, s. 401–446, 537-549, 606-623, 724-738.

68

z  roku 1874, ktorý zostavoval a  redakčne upravoval počas svojho štúdia v Budapešti pod menom „Tesnoskalský.“54 Zaujímavou otázkou, ktorá tiež pre vytvorenie celkového pohľadu na skúmanú problematiku vyžaduje ďalší archívny výskum k  dopĺňaniu fondu, prípadne rekonštruovaniu finančných zdrojov, správe a prevádzke knižnice v jej prvých rokoch existencie. To však už nie je predmetom tohto príspevku.

54

ALU SNK, fond: Belo Klein-Tesnoskalský (1853–1941), sign. 172 F 26.

69

BOŽENA NĚMCOVÁ A SLOVENSKÉ ROZPRÁVKY Tatiana Klimková, Knižnica pre mládež mesta Košice Rozprávky a rozprávkari sú neodlučne spätí s obdobím detstva, ale i dospelosti. Bez nich si detstvo vlastne ani nedokážeme predstaviť. Rozprávka je útvar umeleckého slova, bola stvorená na rozprávanie, na to, aby obraznosť slova vyvolávala skryté obrazy, driemajúce v detskej psychike, v mysli poslucháča. Tak vzniká ničím nerušený komunikačný kontakt dospelého s dieťaťom. Počúvanie rozprávky prináša dôverné chvíle spolupatričnosti medzi poslucháčom a rozprávačom. Pocit dôvery a vzájomnosti, vznikajúci z  rozprávania a  počúvania je vždy znovu oživený zážitok čarovnej sily obrazného slova. A kto je rozprávkar? Vlastne, ako si predstavujeme rozprávkara? Urobila som si taký malý prieskum v  našej knižnici. Deti si pod pojmom „rozprávkar“ alebo rozprávač (človek, ktorý rozpráva rozprávky) predstavujú starého muža alebo ženu s typickými atribútmi – deduško s bielymi fúzmi a bradou, babička s bielymi vlasmi, vráskavou tvárou, obaja zhrbení a s paličkou, babička s košíkom... Na tejto predstave majú veľkú zásluhu ilustrácie v  knihách, filmové rozprávky, ale aj rozprávkové texty, ktoré sa často začínajú podobným opisom rozprávkara, ktorý začína rozprávať rozprávku. Rozprávkar je však i človek, ktorý rozprávky píše alebo zbiera a  upravuje. Keď sa pozrieme na niektoré portréty známych ani nie autorov, ale zberateľov a  upravovateľov ľudových rozprávok zistíme, že sú dosť vzdialené detským predstavám (hlavne preto, že touto činnosťou sa zaoberali počas študentských rokov). Predstavám rozprávkovej babičky sa vymyká i Božena Němcová. Božena Němcová, vlastným menom Barbora Panklová, sa narodila 4.  februára 1820 vo Viedni ako dcéra panského kočiša Johanna Pankla, pôvodom Nemca, a  českej slúžky Terézie Novotnej. Spisovateľkino narodenie však zahaľuje aj určité tajomstvo. Podľa niektorých údajov sa narodila už v roku 1817 a Panklovci neboli jej vlastnými rodičmi. Údajne bola nemanželskou dcérou kňažnej Kataríny Záhaňskej alebo jej sestry Dorothey Perigordovej-Talleyrandovej a Karla Clam-Martinica. Detstvo prežila v Ratibořiciach pri Náchode, kde bol jej otec v službách kňažnej Kataríny Záhaňskej. Jej vzdelanie sa obmedzovalo na obecnú školu a  kurz ručných prác. Ako 17 ročnú ju vydali za štátneho úradníka, počas života sa sťahovala z miesta na miesto, žila v skromných pomeroch a často v nedostatku až v biede. Manželstvo s Josefom Němcom malo jednu kladnú vlastnosť – jeho prostredníctvom sa dostala medzi vlasteneckú spoločnosť a k národnému uvedomeniu. Po presťahovaní do Prahy v  rokoch 1842–1845 sa Božena Němcová dostala v Prahe do kruhov vlasteneckej inteligencie, v ktorých spôsobila veľký rozruch. Ako mladá, krásna žena s darom reči si rýchlo 70

našla priateľov, ktorí ju podporovali v  jej literárnych ambíciách. Osobne poznala Karla Havlíčka Borovského, Josefa Václava Friča, Karla Jaromíra Erbena, Františka Ladislava Čelakovskeho, Josefa Evangelistu Purkyňe a iných, čim sa jej splnili túžby po duševnom vyžití a spoločenskom uplatnení. Bola to žena moderná, pre ktorú bol život životom skutočne plným a bohatým, a bola to naozajstná spisovateľka, pretože mala to, bez čoho by sa spisovateľkou stať nemohla – lásku k tvorbe, radosť z tvorivej literárnej práce. Od malička rada počúvala rozprávky, čo si z detstva zapamätala, i čo neskôr počula v krajoch, kde bývala. S obľubou ich pretvárala v umeleckej fantázii a rozprávala svojim deťom. Pri tvorbe rozprávok jej nešlo o národopisnú dokumentárnosť, ale o umelecké spracovanie. „Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou, abych ji tak napsala, přidám, kde je potřeba, ze svého, a to nehezké vynechám.“ Tak vznikala zbierka českých rozprávok, ktorú ocenili odborníci a malí i veľkí čitatelia. O  Slovensku sa viac dozvedela v  polovici 40.  rokov 19.  storočia prostredníctvom časopisov, Slovákov pôsobiacich v  Čechách, alebo Čechov, ktorí mali kontakty so Slovákmi. Vilém Dušan Lambl, ktorý Slovensko navštívil, upozornil začínajúcu spisovateľku na oblasť národopisných rarít, zvlášť ľudových rozprávok. Rozhodujúce však bolo, že jej manžela Jozefa Němca v  roku 1850 služobne preložili do Uhorska. Koncom leta 1850 ho preložili do Balážskych Ďarmot. V roku 1852 sa Božena Němcová rozhodla ísť so všetkými štyrmi deťmi na pár týždňov za manželom. Popri starosti o početnú rodinu neprestáva byť terénnou výskumníčkou a nezabúda, že je spisovateľkou. Zapisuje si slovenské slová i celé vety. Bol to pre ňu i deti príjemný odpočinok. V sídle Novohradskej stolice sa ale dlho nezdržali, využijúc manželovu služobnú cestu do Banskej Bystrice, išla i s deťmi na výlet na Pohronie. Vo svojich zápiskoch, ale i v pamäti si z tejto cesty odnášala postrehy z Banských centier  – Banskej Štiavnice, kde navštívila baňu a  z  Banskej Bystrice, kde sa zoznámila s významnými kultúrnymi osobnosťami ako boli Gustáv Kazimír Zechenter, Michal Rárus, Július Plošic a  ďalší. Na tejto ceste si obľúbila Slovensko a zostala mu verná ľudsky i umelecky do konca života. Za mužom sa vybrala Božena Němcová do Uhorska dokopy tri razy. A keď roku 1855 Josefa Němca zbavili miesta pre podozrenie, že je ruským vyzvedačom, vrátila sa tam ešte raz, naposledy. Musela sa tam vrátiť, veď aj neskôr túžila po ďalšom štúdiu života na Slovensku. Slovensko ju neodolateľne vábilo. Kam prišla, v tomto svojom neskoro nájdenom raji, všade sa stretávala s nevyčerpateľným bohatstvom ľudového výtvarného i  slovesného umenia, so skutočnými pokladmi zvykov a tradícií. A koľko tu bolo vôkol nej krásnych, statočných, veselých, dobrých ľudí! Koľko tu mohla na prvé stretnutie uzatvoriť verných a  užitočných priateľstiev s  Čechmi, 71

pôsobiacimi na Slovensku, so slovenskými lekármi, učiteľmi, básnikmi, kňazmi, ale aj roľníkmi, drevorubačmi, baníkmi. Tento novopoznaný ľud s bystro pracujúcim umom a poetickou rečou bol ďalším učiteľom českej spisovateľky. Dal jej, osvedčenej rozprávkarke, nový rozsiahly rozprávkový materiál, poučil ju o svojom živote a poskytol jej aj nové námety beletristické. Po vypovedaní zo Slovenska svoje spomienky vtelila do svojich pôvodných diel, ale vari s  najväčšou láskou a  so zvláštnou umeleckou úmernosťou do rozprávok. Pracovala na nich v rokoch 1856–1858. Ako pracovala na rozprávkach? Mala látkové osnovy, ktoré si sama, asi len stručne zapísala, ako ich počula od dedinských, väčšinou služobných ľudí, žien i mužov, keď bývala na Slovensku. Poznala rozprávkové motívy – a pekné – od trenčianskych drotárov, ktorí chodievali do Čiech a v Prahe ju navštevovali. Mala Francisciho tlačenú knižočku rozprávok, Reuss zo svojej starostlivo opatrovanej zbierky odpísal jej dvanásť rozprávok, niečo jej rozprával Chalupka i lehotské susedky a priateľka z Banskej Bystrice Jozefína Sablaková poslala jej sedem, keď sa už zbierka tlačila. Mienila vydať všetky tieto rozprávky „v čistej slovenčine“, ale keď sa na to nikto nechcel podujať, prerobila ich do „českej formy“, ale tak – ako sama priznáva – aby nenarušila zvláštnosť reči. Podarilo sa jej to skvele, v českej forme zachovala celý pôvab, bohatstvo a  starobylosť našej, už vtedy vyvinutej rozprávkovej reči. Do obsahu rozprávok nechcela veľmi zasahovať, najmä tam, kde mala tlačené alebo rukopisné texty od slovenských zberateľov, ale s umeleckým vkusom vynechala všetko, čo vložili do nich upravovatelia. Tie rozprávky, ktoré sama počula od ľudových rozprávačov, podala najdokonalejšie. Keď sa jej motív zapáčil a  uchvátil jej obrazotvornosť, rozvinula dej v umeleckom stupňovaní, oživila hrdinov, veci i zvieratá i prírodu vôkol nich a všetko vyrozprávala bezprostredne, bez jediného zbytočného slova. Rozprávku O  dvanástich mesiačikoch počula Němcová od svojej slúžky Marky v roku 1853 v Ďarmotách. Vytušila v nej mravný podklad ľudových rozprávok, spravodlivé víťazstvo dobra nad zlom vplyvom nadprirodzenej moci, precítila ju celou dušou. Jej živý záujem o  dievčenský osud dodal vykresleniu útrap krásnej pastorkyne Marušky nežnú, vrúcnu účasť s pokornou a pracovitou dievčinou, sestrou všetkých tých krásnych dievčenských postáv jej poviedok. Samotný príbeh sa rozvíja dramatickým spôsobom, ktorý sa stále stupňuje. Je rámcovaný úchvatnou prírodnou náladou, zobrazujúcou jar, leto, jeseň, končí mocným, tragickým závanom zimnej búrky, ktorá vyznieva ako harmonický akord večnej spravodlivosti vesmíru. O tom, že je soľ vzácnejšia ako zlato, sa dozvedela od starej slúžky na Sliači. V  jej spracovaní sa stala jednou z  najkrajších slovenských rozprávok a dočkala sa viacerých filmových spracovaní. Němcová si najviac cenila rozprávku o  Kovladovi, o  ktorej sa hovorí, že ju dostala od Samka Chalupku. Chalupka to síce neskôr poprel a tvrdil, že si ju zapísala podľa 72

rozprávania jednej starej Lehoťanky. V  Lehote sa dozvedela aj o  zlatej priadke a  banskom ľudíkovi Kinkaš Martinkovi, aj o  Slnečníkovi, Veterníkovi a  Mesačníkovi a  krásnej Uliane. Hornolehotské susedky ochotne rozprávali pražskej panej všetko, čo si pamätali o  Popoluške i  o  tom, že láska je dôležitejšia ako bohatstvo v rozprávke Otcovo dedičstvo. Rozprávka O  bačovi a  šarkanovi nemala ako základ rozprávku, ale dve povery  – o  haďom kráľovi, ktorý spí so svojimi poddanými v  zime v skale, a o drakovi, na ktorom jazdí černokňažník. Němcová, spomínajúc na svoje návštevy na salašoch, rozveselená sviežimi a radostnými spomienkami, vytvorila z týchto povier svoju vlastnú rozprávku, žartovne nadnesenú o zvedavom dobráckom bačovi, ktorý nakoniec nevie, či sa mu to všetko neprisnilo. Spôsob, akým vystihla v tejto rozprávke naivné ľudové predstavy a ľudový humor, je rozkošný. Zreteľný úmysel vyobraziť draka ako prírodný mýtus, zobrazenie jarnej búrky prudkým prívalom vôd, nemusí byť práve výmyslom autorky. Slováci radi rozprávajú takéto mýtické alegórie prírodných javov bez toho, aby mysleli na prastarú tradíciu. Slovenské pohádky a pověsti Boženy Němcové vychádzali v rokoch 1857 a  1858 v  desiatich zošitoch. Titulný obrázok nakreslil Jozef Mánes podľa návodu Boženy Němcovej: skupinka slovenských dedinských šuhajov, dievčat a  detí počúva pri ohníčku na kraji lesa starčeka, ako im rozpráva rozprávku. Kniha vyšla v náklade štyritisíc výtlačkov, čo bolo v tej dobe neslýchané. V Čechách vzbudila neobyčajný záujem a vydanie sa za chvíľu rozobralo. Vzbudilo pozornosť aj na Slovensku a  autorka sa zaradovala, že „vydurila zaprášený a zabudnutý poklad z Reussovej komory“, pretože Reuss si svoju zbierku starostlivo strážil a  videl v  nej symboly dávnej slovenskej minulosti. Slovenskí vydavatelia ocenili umelecké podanie Němcovej a učili sa z neho. Rozprávky, tak ako ich upravili slovenskí a českí buditelia, vykonali veľkú osvetovú prácu nielen medzi deťmi, ale i dospelými. Němcová nepokladala svoju slovenskú literárnu činnosť za skončenú, mienila sa na Slovensko ešte vrátiť, zbierať, študovať a v obsiahlej knihe odokryť domácemu i  cudziemu svetu všetky tam skryté poklady. Svoj vzťah k Slovákom vyjadrila v liste dobrodincovi Aloisovi Vojtechovi Šemberovi: „Mně se zde mnozí smějí se slovakizmem, nechť se smějí, myslím si, to mne neodstraší... Není to zištnost ani přepojatost, ale uprimná láska vzájemná.  – Já poznala Slováky a  vím, že jsou hodní, abychom si jich všimali. Tam je pokladu neocenitelných, a nikto si ich nevšímá, příčiny toho jsou mnohé a nemohu zde mluviti o nich. Však i Vy račte dobře znáti poměry, jenž na ne neblaze pusobí... my potřebujem jeden druhého, dobře tedy abychom se poznávali, jeden druhého laskavě podporovali a k vzájemnému cíli pracovali...“ Banskobystrický rodák Dr. Gustáv Kazimír Zechenter o  nej napísal: „Božena náš národ obzvlášte milovala a  medzi nami dlhší čas sa zdržiavala, zbierala naše zvyky, načúvala naším povestiam, nás s  bratmi 73

Čechmi oboznamovala, medzi nami vzájomnú lásku budila. My jej v srdciach našich staviame pomník na večné časy.“ Od prvého vydania Slovenských pohádek a pověstí Boženy Němcovej uplynulo už 155 rokov. Za tento čas vyšli v  slovenskom preklade a  rôznych úpravách a výberoch nespočetne krát. Stále majú svojich nadšených čitateľov. Sama autorka to predpovedala, vedela, že „to sa vždy bude čítať, dokiaľ na svete deti budú“. Názvy slovenských rozprávok v pôvodnom vydaní: Světská krása – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa Král času – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa Ľalija Valibuk – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa Šurina pan král a Otolienka – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa O tom šuhaji, co se nebál – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa Mahulena, krásna panna Vlkolak Berona – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa Petrova čepice Tři citrony – z knihy Janka Francisci-Rimavského Slovenskje povesťi Kinkaš Martinko – Samo Chalupka a susedy v Hornej Lehote Ztracený chlapec – z knihy Janka Francisci-Rimavského Slovenskje povesťi Pecko sprostáček Cesta k slunci a k měsíci Růžová Anička O Petru a Otci nebeském O turkovi a krásné Kataríne Zlá nuocka Peračina Sluncový kůň O bačovi a šarkanu Chlapec a vlk Pamodaj šťastia, lavička  – z  knihy Janka Francisci-Rimavského Slovenskje povesťi Chytrý synek – od drotárov z Trenčianskej stolice O třech zhavranělých bratřích – z knihy Janka Francisci-Rimavského Slovenskje povesťi O dvanácti měsíčkách – Marka, slúžka v Ďarmotách Černokňažník – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa O hloupé ženě – Marka, slúžka v Ďarmotách Literatúra Horáková, Anna. Božena Němcová. In: Kráľ času. 3. vyd. Bratislava : Mladé letá, 1980, s. 241–248. 74

Ivanov, Miroslav: Zahrada života paní Betty (později Boženy N.). Praha : Panorama, 1992. 430 s. Lacková, Dana. Božena Němcová. In: Knižnica. Roč. 13, č. 2 (2012), s.53–56. Matisková, Elena. Božena Němcová a jej vklad do rozvoja česko-slovenskej vzájomnosti. In Bibliografický zborník 2002/2003. [online]. [cit. 201208-15]. Dostupné na internete: < http://www.snk.sk/?BZ_2002>

75

Významné osobnosti Pardubicka se vztahem ke Slovensku Martina Zlatohlávková, Krajská knihovna Pardubice

Ing. Mirko Janeček Narodil se 27.  ledna 1927 v Bratislavě. Když mu byly dva roky, přestěhovala se rodina Janečkova do Pardubic. Tam prožil svá školní léta, v roce 1946 maturoval na pardubickém gymnáziu. Poté studoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Patřil mezi studenty, kteří v únorových dnech roku 1948 šli podpořit prezidenta republiky Edvarda Beneše, aby neustupoval nátlaku komunistů. Studenti byli brutálně zastaveni milicionáři a  policisty a někteří z nich, mezi nimi i Mirko Janeček, zatčeni. Mirko Janeček byl měsíc a půl zadržován ve vazbě u chrudimského Krajského soudu. Po propuštění se rozhodl pro emigraci. Již v  červnu 1948 odešel přes Železnou Rudu do Německa, kde brzy začal studovat na Masarykově univerzitě v Ludwigsburgu, ale ještě v prosinci 1948 přesídlil do Švédska. O rok později byl přijat na Královskou zemědělskou kolej, která je součástí univerzity v Uppsale. Do tohoto období se datuje počátek jeho novinářské činnosti – stal se vydavatelem Bulletinu pro svobodné české studenty ve Švédsku. Zajímavá je skutečnost, že se tehdy spřátelil se známým demokratem Olofem Palmem, později zabitým teroristy. V  květnu 1951 se Mirko Janeček přestěhoval do Kanady. Pracoval jako zemědělský dělník v provincii Ontario, později se mu podařilo získat místo laboratorního technika v Torontu. Právě tady začal přispívat do tehdy jediného československého časopisu v Kanadě, nazvaného Nový domov. V letech 1958–1960 byl jeho redaktorem. Roku 1961 nastoupil do služeb federálního ministerstva pro emigraci, kde působil plných 35 let až do svého odchodu do důchodu v roce 1988. Pomáhal českým a slovenským přistěhovalcům při jejich prvních dnech a krocích „v  nové kanadské vlasti“. V  roce 1966 založil československý Klub nově příchozích, při kterém začal vydávat měsíčník Hlas nových. Název bulletinu se o sedm let později změnil na Kanadské listy. Pod tímto názvem vycházel až do prosince 2008, tedy celých dvaačtyřicet let. Aktivity Ing. Mirko Janečka v Kanadě byly ale mnohem pestřejší. Pracoval v československém hnutí, v Kanadském etnickém tiskovém Klubu, pomáhal založit Nové kanadské divadlo, byl tajemníkem torontské filiálky Československé společnosti věd a umění. Po roce 1989 se každoročně vracel do své vlasti, samozřejmě zejména do Pardubic. Navštěvoval rodiny bývalých vojáků druhé světové války, letců a  parašutistů, jejichž osudy mu nikdy nebyly lhostejné, a  kterým věnoval mnoho prostoru i  ve svých novinách. Za pomoc a  podporu těmto rodinám mu Československá exilová vláda v Austrálii udělila Medaili Milana Rastislava Štefánika. Spolupracoval s místním vlastivědným a kulturním 76

spolkem Klub přátel Pardubicka, který propagoval i v zahraničí (v Kanadě založil i  jeho pobočku) a  stal se jeho čestným předsedou. Roku 1993 mu bylo uděleno čestné občanství města Pardubic. Nikdy neopomenul navštívit také skauty (sám byl v  mládí skautem) a  vedl s  dětmi besedy o  historii a  mezinárodním významu skautského hnutí. Je nositelem celé řady skautských vyznamenání, nechybí mu ani to nejvyšší Řád Stříbrného vlka. Pan Janeček se v dubnu 2012 natrvalo vrátil do Čech, se svou druhou manželkou Janou žije v Roztokách u Prahy. PhDr. Vlastimil Zikmunda Druhou zajímavou osobností, které bych chtěla věnovat svůj letošní příspěvek, je Vlastimil Zikmunda (1925–1994), historik a  podle svých vlastních slov „původem i osobním vyznáním Čechoslovák“. Byl rodákem z Oponic u Topolčan. Jeho otec, bývalý italský legionář, přišel z Čech na Slovensko, kde působil u četnictva. Po matce zdědil Vlastimil Zikmunda slovenské kořeny. V Oponicích žila rodina Zikmundova do roku 1939, poté se museli přestěhovat do Čech. Jejich prvním útočištěm se stala obec Žleby na Čáslavsku. Vlastimil Zikmunda studoval gymnázium v Čáslavi. Už v té době se jeho velkým koníčkem stala historie. Studovat ji však mohl začít až po válce ze známých důvodů (zavření českých vysokých škol). Studium na Karlově univerzitě, obor čeština-dějepis, zahájil v roce 1947. Absolvoval roku 1951, jako téma diplomové práce si zvolil dějiny vojenství za třicetileté války. Svou učitelskou dráhu zahájil roku 1951 na jedenáctileté střední škole v Lanškrouně a působil zde do roku 1958. Pro své studenty se stal milovaným a obdivovaným kantorem, na kterého vždycky rádi vzpomínali. Krátce pracoval v archivu v Hořovicích a roku 1959 se začala psát nejdelší a nejvýznamnější etapa jeho profesní kariéry – nastoupil do pardubického muzea, kde působil až do své smrti v roce 1994. S  Pardubicemi je spjato nejen pětatřicet let jeho života, ale i  odborné a pedagogické práce. Práce v muzeu a studium historie vedly Vlastimila Zikmundu k poznání historických tradic nejen města Pardubic, ale i celého kraje pod Kunětickou horou, takže se stal, jak sám říkával, opravdovým a zapáleným Pardubákem. Stal se velkým znalcem dějin města a jeho okolí. Věnoval se nejprve středověku, poté nejslavnějšímu období v historii Pardubic-období pernštejnskému a  postupně se soustředil na devatenácté a dvacáté století dějin města. Svou publikační a především bohatou přednáškovou činností se dostal brzy do povědomí veřejnosti. Jeho pracovna na pardubickém zámku, měla osobitou atmosféru a stávala se místem neformálních odborných diskusí, potkávali se tu lidé různých profesí, jež spojoval zájem o  historii. Dr. Vlastimil Zikmunda měl nejlepší předpoklady pro to, aby se mohl stát vysokoškolským učitelem historie. Bohužel politické poměry doby mu nebyly příznivě nakloněny. Přednášel ale na středních školách a v kulturních a osvětových institucích.

77

Zájem o historii dokázal probudit nejen u studentů, velké oblibě se těšily i přednášky pro veřejnost. Publikační činnost Vlastimila Zikmundy je velmi rozsáhlá, články podepsané jeho jménem najdeme v odborných historických časopisech i ve vlastivědných sbornících. Z  knižních edic jmenuji alespoň ty nejvýznamnější: Listy z  dějin východních Čech, které napsal spolu s profesorem Jiřím Frajdlem, Pardubicko – spoluautorem publikace je další významný pardubický historik František Šebek či Putování pardubickým okresem. Se svými příbuznými na Slovensku udržoval vždy úzké a milé vztahy a velmi těžce nesl rozdělení Československa po roce 1992. Pavel Sula (1882–1975) Pocházel ze Svojšic na Pardubicku. Absolvoval učitelský ústav v Kutné Hoře, potom působil na obecných školách v  Lučenci, Krchlebích a  Vilémově. V roce 1912 byl na studijním pobytu ve Francii, následoval rok práce ve Vídni. Po první světové válce učil na Slovensku v Hlohovci. Tomuto období je věnován jeho pedagogický spis Morální výchova ve školské praksi-doklady z měšťanské školy chlapecké a dívčí v Hlohovci na Slovensku. V době svého působení v Hlohovci se rovněž aktivně podílel na organizaci kulturního života dětí a mládeže. Uspořádal čítanky pro školní mládež, české s názvy Vzkříšení, Květen a  Poselství, pro slovenské děti Zvonečky, Smiech a  Ratolesti. Založil a  redigoval časopis Klas (1923–38), řídil časopis Úsvit. Na Slovensku ještě redigoval knižnici Detva a  sestavil vánoční sborník Sneh (1920). Přispíval do mnoha dalších novin a časopisů (Komenský, Směr, Dělnické listy, Lumír, Malý čtenář, Pedagogické rozhledy a další). Z dalších pedagogických spisů uvedu ještě knihy Proč máme vychovávat své děti v českých školách (1914) a Škola slohu z praxe na školách národních (1933). Sestavil rovněž pracovní sešity slohů pro české i slovenské děti. Pavel Sula je znám i jako autor beletrie pro děti a mládež. Psal nejprve prózy ze života venkovských dětí (Dolánka), později se soustředil na hlubší zobrazení psychologie dětí (Človíček, Majda bobeček, Kloučkové z předměstí). Autorovo dílo se uzavírá citlivými, bohatými vzpomínkami na vlastní dětství, prostými vyprávěními, nichž vyzařuje láska k dětem (V dětském světě).

78

„Svět je plnej podivnejch krás“ – Pokus o bibliografii ilustrátora Františka Ketzka Jiří Mika, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Ve filmu Sběrné surovosti, který v roce 1965 natočil režisér Juraj Herz podle povídky Bohumila Hrabala Baron Prášil, se šéf sběrny surovin Bohoušek proměňuje do různých lidských poloh – od nerudného nadřízeného, přes nemravného i  něžného obdivovatele ženských krás, až po lidového filozofa, domlouvajícího svému pábitelskému zaměstnanci Hanťovi: „Ty seš porád jen plnej randálu a provokace, a to je špatná, nedostatečná obrana proti tomu silnýmu náporu nekonečna.“ Skoro se zdá, že i Bohouškův filmový představitel, neherec František Ketzek, se dokázal v životě proměňovat do různých rolí, že obsáhl širokou škálu zájmů a  lásek a  že i  když možná nebyl „plný randálu“, sám občas docela rád provokoval. Přes svoji činorodost a  nepochybné kvality své práce zůstává však výtvarník, publicista, operetní libretista, básník, filatelista, profesionální boxer, fotbalový brankář, kuchař a konec konců i divadelní a filmový umělec – slovenský rodák – František Ketzek poměrně neznámou osobou. Rád proto využívám této příležitosti a  pokusím se jej představit na tomto fóru poněkud více, než pouze krátkou ukázkou z  dnes již klasického filmu. Nebudu se pouštět do všech oblastí, do nichž Ketzek svou činností zasáhl, nýbrž zůstanu především u jedné jeho životní role, u profese knižního ilustrátora. František Ketzek se narodil 21.  června 1906 v  Bratislavě. Zřejmě už v  dětství se přestěhoval do Kladna, neboť jeho jméno nalézáme po šest let v seznamech studentů místní reálky, kde také v roce 1925 maturoval. Následně studoval na Uměleckoprůmyslové škole v  Praze u  Vratislava H. Brunnera, Jaroslava Bendy a Zdeňka Kratochvíla; absolvoval ji v roce 1931. Současně navštěvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a na Českém vysokém učení technickém si osvojoval znalosti matematiky a deskriptivní geometrie. Studijní léta si zpestřil pobyty ve Francii, Itálii, Německu a Jugoslávii. Již v  Kladně se projevil jako činorodý a  umělecky zaměřený mladý muž. Dosvědčuje to sbírka jeho básní Nevkusná lyrika, kterou zde v  roce 1927 vydal vlastním nákladem, výstava karikatur, již zde uspořádal a jež byla pro kladenské publikum natolik pobuřující, že musela být předčasně ukončena, nebo jeho drobné příspěvky v Časopise Sdružení studentstva v  Kladně Naše cesta. Patřila k  nim například milostná báseň Loretánské zvonky věnovaná jakési Anče H. či Středoškolské poznámky, prozrazující už tehdy jeho sklony k  osobitému druhu filozofie: „Každé studování smrdí, ale jen spějme dál, statně dál, ve škole mezi hodinami se větrá.“

79

Ketzkův humor se brzy uplatnil i mimo studentské prostředí a za hranicemi Kladna. Jeho karikatury se objevují od konce dvacátých let v  Lidových novinách, Tvaru, Tvorbě a  dalších časopisech. Po studiích pracoval František Ketzek jako výtvarný návrhář, vedoucí reklamní propagace a  redaktor Večerního Českého slova. Ve druhé polovině třicátých let se podílel jako spoluautor textů na operetních veselohrách Bílá vrána a  Zlatá žába a  v  předvečer druhé světové války otextoval některé písně k  filmu z prostředí české vojenské akademie Neporažená armáda. Po válce vystoupil Ketzek jako jeden ze svědků, kteří před čestným soudem hájili dirigenta Václava Talicha, nespravedlivě obviněného z kolaborace s nacisty. Ketzek protokolárně potvrdil, že údajný Talichův článek uveřejněný v roce 1940 ve Večerníku Českého slova byl podvržen. V útocích proti Talichovi sehrálo aktivní roli ministerstvo školství, vedené Zdeňkem Nejedlým, proto si Ketzek za svoje postoje vysloužil nepřízeň režimu. Později už jen soukromě učil figurální kresbu a vedl kreslířské kurzy v Obecním domě v Praze. Ve volné tvorbě se věnoval malbě a grafice; jeho styl bývá srovnáván se stylem Františka Tichého, s  nímž se Ketzek přátelil. Minimálně až do poloviny šedesátých let 20.  století se věnoval knižním ilustracím. Zemřel 17. srpna 1978 v Praze. Shromáždit všechny knihy vyzdobené ilustracemi a  výtvarnými návrhy Františka Ketzka, nebo alespoň získat jejich bibliografické záznamy, není vůbec jednoduché. A  tím se dostáváme z  jiné strany k  tématu našeho kolokvia. Bibliografie je dnes pod tlakem katalogizačních pravidel, proto si jako motto k další části svého referátu dovolím uvést následující pravidlo z AACR2R: Vytvořte vedlejší záhlaví pro ilustrátora v případech, když: a) jméno ilustrátora je v hlavním prameni popisu katalogizované jednotky uvedeno se stejným nebo větším zdůrazněním než individuální autor nebo korporace, která tvoří hlavní záhlaví, b) ilustrace zabírají polovinu nebo větší část popisné jednotky, c) ilustrace jsou považovány za významný rys díla. - (AACR2R, pravidlo 21.30K2. Ilustrátoři.) Je zřejmé, že s ohledem na toto pravidlo se při sestavování bibliografie knih ilustrovaných určitým, relativně neznámým (nikoli však nevýznamným!) výtvarníkem, můžeme jen těžko spolehnout na autorský rejstřík v  databázi České národní bibliografie či v  Souborném katalogu ČR. Ilustrátor není pro bibliografa, respektive katalogizátora či katalogizátorku, ve většině případů natolik důležitým autorem, aby se jeho jméno dostalo do vedlejšího záhlaví (a tudíž do autorského rejstříku), nýbrž krčí se (toto jméno) kdesi v údajích o odpovědnosti, v poznámkách, případně není zaznamenáno vůbec. Je pak věcí toho kterého systému a té, či oné katalogizátorky, zda se z údajů o odpovědnosti a poznámek promítne ilustrátorovo jméno aspoň do indexu „všechny údaje“ a  zda tam bude v  základním tvaru. 80

V případě Františka Ketzka se mi podařilo různými způsoby shromáždit asi devadesát titulů, na nichž se jako výtvarník podílel. Podívejme se, jaké informace o tom poskytují záznamy České národní bibliografie, a současně s  tím si aspoň na několika málo ukázkách představme Ketzkovo ilustrační umění. Ve třicátých letech 20. století spolupracoval František Ketzek s několika nakladatelstvími. Pro Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství A. Svěceného ilustroval například knihu nizozemského spisovatele Johana Fabricia Dívka v  modrém klobouku (v  záznamu ČNB uvedeno jeho jméno v  údajích o  odpovědnosti: „v  grafické úpravě s  ilustracemi Fr. Ketzka“). Pro nakladatele Adolfa Drégra vytvořil značku jeho edice Corona a podílel se na úpravě několika svazků této knižní řady, například dramatického dialogu Jaromíra Johna Noční scéna (v záznamu ČNB uvedeno Ketzkovo jméno v poznámce). Od poloviny 30. let pracoval František Ketzek také pro nakladatelství Volná myšlenka, pro něž v letech 1937 a 1938 upravil knihy Španělsko krvácí a Přísežně potvrzuji (v záznamech ČNB v prvním případě neuveden, ve druhém případě uveden v údajích o odpovědnosti). Za druhé světové války navrhl obálky na zhruba desítku knih vydaných nakladatelstvím Život a práce. Patřil mezi ně například první díl publikace profesora biologie a etnografa Vladimíra Úlehly Za oponou života (v záznamu ČNB je Ketzkův podíl uveden v poznámce; tak je tomu i u většiny dalších záznamů knih z  tohoto nakladatelství). V  roce 1944 vydal Ketzek bibliofilii Naši svatí a blahoslavení. Jedná se o soubor dvanácti grafik, na nichž ztvárnil postavy mučedníků, ztělesňující utrpení českého národa. V ČNB toto dílo zaznamenáno není, najdeme ho však v Souborném katalogu ČR díky záznamu z Vědecké knihovny v Olomouci. Z poválečného období uveďme aspoň dva okruhy Ketzkovy ilustrační tvorby. Jeho dobrodružná povaha se promítla do ilustrací několika sešitů edice Románové novinky, jíž nakladatelství Práce navázalo na oblíbené předválečné rodokapsy. Tato edice se udržela i v padesátých letech 20. století, tedy v  době a  v  politické situaci, které tomuto žánru příliš nepřály. Ketzkovy kresby doprovodily například tituly Emila Vachka Tajemství obrazárny (v  záznamu ČNB je Ketzek uveden v  údajích o  odpovědnosti i ve vedlejším záhlaví) nebo Miloše Šváchy Pancho Villa, syn mexického lidu (v  tomto případě je záznam ČNB skromnější, Ketzkovo jméno uvádí jen v údajích o odpovědnosti). Druhou zajímavou oblastí Ketzkovy tvorby z té doby jsou ilustrace pro děti. Už v  roce 1936 se spolu s  výtvarníkem Oldřichem Cihelkou podílel na ilustrování čítanky pro první postupný ročník obecných škol Doma a ve škole, jejímž autorem byl učitel a školní inspektor František Jungbauer a  která vycházela opakovaně až do roku 1950 (záznamy v  ČNB uvádějí jako ilustrátora střídavě Cihelku a Ketzka). V roce 1939 ilustroval František Ketzek knížky pro děti Jana Hostáně Lesní požár a Co dvě děti dovedou. Oba, autor a  ilustrátor, se znali nepochybně z  mládí z  Kladna, neboť Hostáň 81

zde působil ve dvacátých letech jako učitel. Jejich spolupráce pokračovala i ve válečných letech a po válce. V roce 1941 doprovodil Ketzek kresbami Hostáňovy verše pro nejmenší děti Repetilka a  v  roce 1949 jeho „veršíky o pětiletce, sběru, budování, údernicích, mechanizaci vesnice, pionýrech, Stalinovi, 1. máji, rudém praporu, Sovětském svazu, Leninovi a Rudé armádě“ s  názvem Pod prapory. Dětem byly určeny také knihy Jana Čarka Bajky o  nástrojích a  O  velikých maličkostech, vydané rovněž s  výtvarným doprovodem Františka Ketzka v  letech 1953 a  1955. Ve všech naposledy zmíněných případech pamatovala ČNB na Ketzka alespoň uvedením jeho jména v údajích o odpovědnosti, v jednom případě jej dokonce zaznamenala jako spoluautora. ČNB naopak nezná Ketzka jako autora půvabné kresby ve frontispisu bibliofilie, kterou v  roce 1961 vydal kladenský tiskař Josef Cipra a  která obsahuje povídku Jaroslava Haška Mezi bibliofily. Další drobný tisk Josefa Cipry věnovaný přímo obrazům Františka Ketzka a  vydaný v  roce 1962 pod názvem Buď se člověk naučí posmívat, anebo se zblázní, nenalezneme v ČNB vůbec. V tomto případě je to zřejmě způsobené charakterem publikace, neboť ta byla určena pouze úzkému okruhu Ketzkových příznivců a přátel. V letošním roce jsme ji shodou okolností získali do Středočeské vědecké knihovny, ovšem i tady jsme se s odvoláním na katalogizační pravidla zachovali ke Ketzkovu jménu ve jmenném popisu poněkud macešsky a napravil to až věcný popis: Minář, Emil, 1931–1988. Buď se člověk naučí posmívat, anebo se zblázní : [komentář k pětačtyřiceti obrazům Františka Ketzka] / Emil Minář. -- [Kladno] : J. Cipra, 1962. -- 16 s. ; 26 cm. Ketzek, František, 1906–1978 * obrazy * výtvarné umění * stati * bibliofilie „Jo, svět je plnej podivnejch krás,“ povzdychne si šéf sběrny starého papíru ve filmu Juraje Herze. Asi se shodneme, že mezi tyto krásy patří také knižní ilustrace. Položme si však otázku: Dokážou naše katalogy a  bibliografie tuto krásu ukrytou v  knihovních fondech náležitě zaznamenat a upozornit na ni čtenáře?

82

FRANTIŠEK BARTOŠ – SBĚRATEL ČESKÝCH, MORAVSKÝCH A SLOVENSKÝCH PÍSNÍ Eva Filípková, Krajská knihovna Františka Bartoše Zlín „O Františku Bartošovi dobře lze říci, že celý život na to dal, aby z lidu národ vychoval.“ Tak popsal Františka Bartoše Adolf Šiška v rozšířeném vydání vlastivědného sborníku Zahrady Moravy, který byl vydán k  20.  výročí Bartošova úmrtí. A měl pravdu, pro Františka Bartoše byla slovanská idea důležitá. Snad důležitější však byla národní myšlenka česká, na kterou se zaměřoval ve svých dvou nejbližších profesích. Etnografii a pedagogice. František Bartoš se narodil 16.  března 1837 ve Zlíně–Mladcové. Jeho otec, Josef Bartoš, byl hostinským a  matkou byla Josefova druhá žena Viktorie Vrlová, dcera zámožného panského kováře ve Zlíně. Ačkoliv se rodiče museli hodně otáčet, aby si vydělali na živobytí, svému synovi se svědomitě věnovali. Malý František tak hodně času trávil v hospodě svých rodičů, což poznamenalo jeho následný život. Scházeli se zde totiž nejen místní, obyvatelé blízkého či vzdáleného okolí, ale také potulní řemeslníci i krajánci. A povídali si své příběhy a příhody, zpívali písně a ukazovali se jako zajímaví tanečníci tanců z oblastí, z nichž pocházeli. To vše malý František vnímal a  snad i  toto ho později přivedlo k  etnografii. Ostatně zájem o  lidové písně se u  něj projevoval od útlého věku. Již ve čtyřech letech prý uměl asi stovku lidových písní, které ho naučili rodiče, nebo je pochytil právě od hospodských hostů. Lidovým písním se věnoval i v dospělosti, kdy vydal několik sbírek sebraných lidových písní, jako Anthologie z národních písní československých ze sbírek J. Erbena, F. Sušila, J. Kollára a  J.  V.  Kamarýta, Nové národní písně moravské s  nápěvy do textu vřaděnými, O světských písních kramářských, Národní písně moravské v nově nasbírané, Kytice z národních písní moravských či Sto lidových písní českoslovanských s rozbory a výklady apod. V  roce 1843 nastoupil František Bartoš do školy ve Zlíně. Zde na něj pedagogicky zapůsobili učitelé Josef a František Vojtěchové. Kromě povinných předmětů do výuky zapojili i zpěv a hudbu. A malý František vbrzku vynikal nejen ve zpěvu, ale také ve hře na housle a klarinet. Když ve 12 letech ukončil školu ve Zlíně s výborným prospěchem, vyvstala otázka, kam bude jeho život směřovat dál. Matka sice chtěla, aby pokračoval ve studiu, ale finanční situace to nedovolila, otec z  něj chtěl mít soukeníka a  sám František chtěl být stolařem. Nakonec rodiče rozhodli, aby se vyučil perníkářem. Už po třech letech se na něj ale usmálo štěstí, byl přijat do třetího ročníku vzorné hlavní školy v Olomouci, přičemž matčin bratr se usadil v Olomouci a tak měl František možnost bydlet u něj. Hlavní školu ukončil po roce a  zkusil přijímací zkoušky na gymnázium. Byl přijat a  začal na něj působit učitel češtiny, dějepisu a zeměpisu František Vaněk. Ve svých žácích pěstoval uvědomělé češství, což pravděpodobně vedlo i k tomu, že 83

se Bartoš stal aktivním členem spolku Uměna, jehož středem zájmu bylo národní dění a také literatura. V roce 1860 složil maturitní zkoušku a opět vyvstala otázka kam směřovat své kroky dál. Nakonec zvolil studium češtiny a  klasických jazyků na univerzitě ve Vídni. Zde na něj měli největší vliv profesor slovanské filologie Franz Miklosich, který v Bartošovi vzbudil zájem o lidovou poezii, a Alois Vojtěch Šembera, jenž Bartoše zaujal zápalem pro čistotu českého jazyka, a  kterého v  dopise z  listopadu 1875 nazval svým vzorem pro práci národopisnou. V době studií ve Vídni byl F. Bartoš členem několika spolků, jako byl Zpěvácký spolek slovanský, který se nesl v duchu Kollárových myšlenek slovanské vzájemnosti. Dalším spolkem, jehož byl členem, byla Morava, jejíž členové vydávali časopis Kvasnice, do kterého František Bartoš již taktéž přispíval. V roce 1864 František Bartoš ukončil studium na vídeňské univerzitě a přijal místo suplenta na piaristickém gymnáziu ve Strážnici. Strávil zde sice pouze jeden rok, ale i přesto si získal pověst skvělého učitele, který ve svých žácích pěstoval vlastenectví. Již v roce 1865 přestoupil jako suplent na německé gymnázium do Olomouce a vrátil se tak zpět do školy, kterou dříve sám navštěvoval. I zde se projevil jeho učitelský talent, protože své žáky dokázal nadchnout pro češtinu. Za svého působení v  Olomouci se stal členem Besedy olomucké, čímž získal možnost dostat se k  novinám nejen českým, ale i polským a chorvatským. Sám pak přispěl svým pěveckým nadáním při zábavách hudebních, které Beseda pořádala. Školní rok 1865/66 byl předčasně ukončen kvůli prusko-rakouské válce a už v dalším roce byl Bartoš opět v novém působišti v Těšíně, kde byl jmenován skutečným učitelem na německém katolickém gymnáziu. V Těšíně se spřátelil se štúrovcem Michalem Miloslavem Hodžou a  slovenským prozaikem a  literárním kritikem Jánem Kalinčákem, který byl ředitelem evangelického gymnázia. V Těšíně Bartoš strávil tři roky a v roce 1869 přesídlil do Brna, kde se stal učitelem češtiny a  klasických jazyků na slovanském gymnáziu. Již zde své žáky fascinoval výklady lidových písní. Po zvýšení počtu studentů na slovanském gymnáziu bylo zřízeno v  roce 1886 samostatné nižší gymnázium, tzv. druhé české gymnázium a  jeho ředitelem se stal Václav Royt, který však byl po dvou letech jmenován zemským školním inspektorem. Jeho nástupcem byl František Bartoš, který se tuto funkci rozhodl přijmout a  díky tomu, že při této vysoké funkci nebylo mnoho administrativní činnosti, mohl se i  nadále věnovat svému výzkumu a  literární tvorbě. Té se vzdát nechtěl, a  proto jakmile bylo novým školním inspektorem požadováno, aby se gymnázium rozšířilo i na vyšší, odešel František Bartoš do výslužby. I při svém brněnském období se stal členem několika spolků, jako Vesny, Matice moravské, Brněnské matice školské, Filharmonické besedy, Musejního spolku, besedy Svatopluk, Čtenářského spolku či Sokola. Jeho přesídlení do Brna však mělo na jeho život jeden zásadní vliv, a tím bylo navázání důvěrného přátelství s Leošem Janáčkem. Janáček začal Bartošovi pomáhat 84

a  radit při sbírání lidových písní, ale díky svým teoretickým znalostem i zvyšovat úroveň takových sbírek. Společně dokonce vydali Kytici z národních písní, která původně měla být zaměřena pouze na písně moravské, ale posléze byly přidávány i písně české a slovenské. Bartošův zájem o lidové písně se projevil i ve Čtenářském spolku, kde přednášel o charakteristických znacích lidových písní. Jeho činnosti, ať již vědecké či školské, si povšimly i učené společnosti a v roce 1884 ho Královská česká společnost nauk jmenovala do pisujícím členem a v roce 1890 se dokonce stal jedním z prvních řádných členů České akademie pro vědy, slovesnost a umění. Čtenářský spolek v Brně mu udělil čestné členství a Národopisná výstava v Praze v roce 1895 ho zvolila čestným předsedou. Všimli si ho však i  v  zahraničí, když v roce 1903 byl jmenován dopisujícím členem petrohradská Akademie. Po svém odchodu do výslužby se odstěhoval na rodnou Mladcovou k rodině své sestry, kde pokračoval v práci a kde také 11. června 1906 zemřel. Jednu z mnoha sbírek lidovým písním vydal František Bartoš v  roce 1874 a pojmenoval ji Anthologie z národních písní československých, kterou ze sbírek K. J. Erbena, F. Sušila, J.  Kollára, J. V. Kamarýta aj. učinil František Bartoš, profesor c. k. slovanského gymnasia Brněnského. Hned v úvodu vyzdvihuje práci všech čtyř sběratelů lidových písní, z jejichž sbírek pro Anthologii čerpal. Jejich práce podle něj zachovává obraz národní poezie a tím je umožněno poznat ducha jednotlivých národů a  obyvatel různých národopisných oblastí. Nejprve si řekněme něco málo k samotné Anthologii a poté by bylo záhodno zaměřit se na změny, pro které se Bartoš rozhodl, protože tento jeho názor je zajímavý. Svou první písňovou sbírku František Bartoš započal úvodem, v němž vysvětluje, proč jsou písně pro prostý lid důležité a co jej přivedlo k sepsání právě takové sbírky, ale také o výběru jednotlivých písní a příčině případných změn, které učinil. Celkový počet písní, jež tvoří Anthologii je 407 a jsou rozděleny do osmi bloků podle jejich zaměření. Nazývají se Dějepravné, Posvátné, Zpěv a jeho význam, Milostné, Z  přírody, Hospodné a  pijácké, Žertovné, satyrické, naivné a  Různé. Počet písní v  jednotlivých blocích se mnohdy značně liší. Nejvíce jich obsahuje blok Milostné a  nejméně pak Různé. Celou sbírku zakončil přídavkem ve formě 22 dětských hádanek. Tak, jako se lišil počet písní, které obsahovaly jednotlivé části, lišily se i v počtu, v němž je vybral ze sbírek původních. Ve všech osmi částech jsou zastoupeny písně pouze od F. Sušila, byť „Posvátná“ je jen jediná. Naopak nejméně použil Bartoš písní J. V. Kamarýta, z  jehož sbírky čerpal pouze pro dva bloky  – „Posvátné“ a  „Milostné“. Bartoš vybral písně, které dle jeho názoru měly básnickou hodnotu, či byly výjimečné starobylostí, krásným rytmem apod. Zajímavostí však je, že písně nepřejímal v původním tvaru, v jakém byly v původních sbírkách, ale mnohdy do textů zasahoval. Sám v úvodu vysvětluje druhy chyb nalezené v písních, jaké úpravy v nich vykonal a proč. Uvedeme si několik příkladů.

85

Jedním z nemístných přívěsků, jak je sám Bartoš nazývá, je opakování posledního verše sloky, jako první verš sloky následující. Jako příklad uvádí píseň Nedověra z Prostonárodních českých písní a říkadel od Karla Jaromíra Erbena. Poukazuje na rozdíl mezi prvními dvěma slokami a slokami ostatními, které jakoby byly posléze uměle dotvořeny. Červená růžičko, co se nerozvíjíš? co k vám, můj Jeníčku, co k nám už nechodíš? „Kdybych já k vám chodil, ty bysi plakala, červeným šátečkem oči utírala.“ Proč bych já plakala, když mne nic nebolí? milovali jsme se, jako dva holubi. Jako dva holoubky, jako dvě hrdličky: já jsem ti dávala upřímné hubičky. Upřímné hubičky – falešná tvá láska: nebudu ti věřit, až bude ohláška... Bartoš pak v Anthologii tuto píseň uvedl takto. Nedověrná Červená růžičko, Co se nerozvíjíš? Co ty k nám, můj milý, Co k nám už nechodíš? „Kdybych já k vám chodil, Ty bysi plakala, Červeným šátečkem Oči utírala.“ Pročbych já plakala, Když mne nic nebolí? Milovali jsme se, Jako dva holubi. Jako dva holubi, Jako dvě hrdličky; Já sem ti dávala Upřímné hubičky. 86

Dalším přívěskem, který Bartoš kritizoval, je rozpor použitých slov. V jedné sloce písně jsou použita malebná slovní spojení, na něž však v další sloce navazuje text působící až hrubě a násilně. Jako příklad uvádí Erbenovu Holku poctivou. Utíkej, holka, utíkej, Zdaleka chlapcům vyhýbej. Která je holka poctivá, Zdaleka chlapcům vyhýbá. A když jim vyhnout nemůže, Zčervená se jak růže. Vyrazí na ní rosička, Jako maková zrníčka. Vyrazí na ní jako hrách – Škoda tě, holka, nastokrát. Bartošovi se v  lidových písních nelíbilo ani opakování otázek na počátku všech slok. Jako příklad uvádí píseň Otázky z Moravských národních písní s nápěvy do textu vřaděnými od Františka Sušila. Větší znechucení v  něm v  této písni však vyvolávají sloky, které sám nazývá všetečnými, v dnešní době bychom je označili, jako sloky se sexuálním podtextem. Co to máš, děvečko, co to máš za krásu? Dyž na tě pohlednu, celé se zatřasu. Co to máš, děvečko, co to máš za líce? Dyž na tě pohlednu, zabolí mě srdce. Co to máš, děvečko, co to máš za ruce? Dyž za tebe přindu, domů se mně nechce. Co to máš děvečko, co to máš za pasem? Červené šáteček, vyšité harasem. Co to máš, děvečko, co to máš za ňadry? Dvě červený jabka aby mně nezvadly. Vypuštění těchto slok, však nebylo jedinou změnou, kterou v této písni Bartoš provedl. Snad tou nejpodstatnější bylo, že po vypuštění několika slok spojil dohromady píseň Otázky od F. Sušila a Podivnosti K. J. Erbena. Co to máš, má milá, Co to máš za čelo: 87

Jak jsem tě políbil, Celé se zardělo. Co to más, má milá, Co to máš za oči: Když do nich pohlédnu, Svět se mnou se točí! Co to máš, má milá, Co to máš za líce: Když já jich nevidím, Bolívá mě srdce Bartoš pak v Anthologii tuto píseň uvedl takto. Čím to je? Co to máš, má milá, Co to máš za krásu: Když na tě pohlédnu, Celý se zatřasu! Co to máš, má milá, Co to máš za čelo: Jak jsem tě políbil, Celé se zardělo! Co to máš, má milá, Co to máš za oči: Když do nich pohlédnu Svět se se mnou točí! Co to máš, má milá, Co to máš za ruce: Když za tebou přijdu, Domů se mě nechce. Jako další vadu v lidových písních uvádí Bartoš spojení trosek různých písní. Příkladem uvádí Sušilovu píseň Dohořelá láska. Měla jsem synečka jako jiskerečka, udeřila střela do jeho srdečka. Galán jsi ty, galán, ale na hodinu, jak by mé srdečko nemělo rozumu. Hořelo srdečko, hořelo plamenem, a dyž dohořelo, zostalo kamenem. Uder, střelo, uder, enom ho nezabí! 88

Po čem by hledaly moje očka černy? Ale mé srdečko dobrý rozum mělo, že se ledakomu ošidit nedalo. Bartoš mezi jednotlivými slokami a jejich sdružováním nevidí souvislost. Píseň by podle jeho názoru byla smysluplnější a poetičtější, pokud by se vypustily tři prostřední sloky a  byly ponechány jen první a poslední. V Anthologii ji pak tedy uvedl takto. Měla jsem synečka jako jiskerečka, udeřila střela do jeho srdečka. Hořelo srdečko, hořelo plamenem, a dyž dohořelo, zostalo kamenem. V  písni Zima, kterou u  Žďáru zaznamenal Sušil, uvádí Bartoš jednu změnu – záměnu „do lesa“ za „do mecha“. Rým, který byl vytvořen s následujícím „potěcha“, byl dokonalejší. Není to však jediná změna, kterou v této písni učinil. Další změna se projevila v celé písni. Původně nářeční píseň Bartoš převedl do spisovné češtiny. Už je zima, už je mraz. Jak se, ptačku, poděť maš? Skovam se ja pod hrudu, tam ja zimu přebudu. Budě padať, budě dešč. Jak se, ptačku, poděješ? Poděju se pod mezu, pod travičku zelenu. Skryju se ja do lesa, Tam je moje potěcha, Ty jedlove chojiny, to jsu moje peřiny. V Anthologii je píseň zaznamenána takto. Bude zima, bude mráz, kam se ptáčku, kam schováš? Schovám já se pod hrudu, tam já zimu přebudu. Bude padat, bude déšť, kam se, ptáčku, poděješ? Poděju se pod mezu, až přestane, vylezu. 89

Skryju já se do mecha, tam je moje potěcha, ty jedlové chvojiny to jsou moje peřiny. Slovanské a české tendence byly ve Františku Bartošovi hluboce zakořeněny. Tak, jak v něm prvotní popud zajímat se o život prostého českého lidu vyvolali návštěvníci hostince jeho rodičů ještě v  předškolním věku, pokračoval i jeho učitel František Vaněk, od nějž získal základy už uvědomělého češství. Stal se pedagogem a toto uvědomění si příslušnosti k vlastnímu národu předával dál svým žákům. Každou volnou chvíli ale věnoval svému etnografickému úsilí. Zajímal se o  život lidu, jeho zvyky, tradice a také o lidovou slovesnost. Lidová píseň pomáhala podle jeho názoru nejen upevňovat národní hrdost, ale také zušlechťovala lidská srdce. Je však třeba rozlišovat, zda jde o dědictví předků, nebo již písně přišly o původní slova a  nabyly pak na jejich místo nové a  hlavně nevalné úrovně. Říká v úvodu své Anthologie: „Nalézáme tam zajisté utěšená kvítka čerstvé barvitosti a vůně přelíbezné, která by vynikala spanilou krásou v básnickém sadě kteréhokoli národu; mezi nimi však také všední trávu i všelikou neplechu, kterouž i mnohé spanilé kvítko prodlením času tak zarostlo, že jen bystřejší oko krásy jeho se dopatří.“ Literatura: BARTOŠ, František. Anthologie z  národních písní československých: kterou ze sbírek K. J Erbena, F. Sušila, J. Kollára a J. V. Kamarýta učinil František Bartoš. Praha: Fr. A. Urbánek, 1874. 176 s. DEVÁTOVÁ, Anna a  Karel PAVLIŠTÍK. Tabulkový životopis Františka Bartoše. Ve Zlíně: Muzeum jihovýchodní Moravy, 1998. 19 s. ISBN 80-2384283-8. ERBEN, Karel Jaromír. Prostonárodní české písně a říkadla. Praha: Evropský literární klub, 1937. 454 s. GREGOR, Alois. O životě a díle Františka Bartoše. 1. vyd. Brno: Musejní spolek v Brně, 1968. 69 s. Medailon Františka Bartoše: život a dílo moravského národopisce. Sest. Milena Skopalíková. Gottwaldov: Okresní knihovna v  Gottwaldově, 1986, 10 s. Památce Františka Bartoše: po dvaceti letech od jeho dožití k  odhalení pamětní desky na rodném domě na Mladcově. Kroměříž: Sbor na oslavu Bartošovu, 1926. 28 s. SUŠIL, František. Moravské národní písně: s nápěvy do textu vřaděnými. Vyd. 4. Praha: Vyšehrad, 1951. 797 s. Živý odkaz domova. sv.11. ZÍBRT, Čeněk. Fr. Bartoše dopisy AI. Šemberovi a Fr. Koubkovi. Český lid, 1907, roč. 16, s. 290. Dostupné z: http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/ knihy/ceskylid16/index.htm.

90

Ľudmila Strohnerová (24. 3. 1952–7. 11. 2006) Anna Kucianová, Slovenská národná knižnica Martin Stretnutia a podujatia bibliografov prinášali a prinášajú do knihovníckeho života vždy nové stimuly a aktivity. Medzi nezabudnuteľné osobnosti slovenskej bibliografie nepochybne patrila a patrí naša Ľudka, ktorej úsmev, energia, aktivity a  výrečnosť nemohli chýbať na žiadnom významnom bibliografickom podujatí od 80. rokov minulého storočia až do prvého desaťročia 21. storočia. Ľudmila Strohnerová rodená Fízeľová uzrela svetlo sveta 24.  marca 1952 v Martine, kde sa narodila rodičom Pavlovi a Ľudmile rodenej Skuhrovej. Bola prostredným dieťaťom Fízeľovcov, jedinou dcérou, mala staršieho brata Ivana, ktorý žije s rodinou v Martine a mladšieho brata Dušana, ktorý žije s rodinou v Banskej Bystrici. Otec Ľudky už zomrel, ale mamička ešte stále žije a dosť ťažko znáša smrť svojej dcéry, ktorú prežila, čo je najťažší údel rodiča. Ľudka vychodila Základnú deväťročnú školu v Martine v rokoch 1958–1967. Už v mladšom veku jej učarovali knihy a rozhodla sa ísť študovať na Strednú knihovnícku školu v Bratislave, ktorú absolvovala v rokoch 1967–1971. Už v tomto období sa zrodilo naše priateľstvo, ktoré trvalo až do jej smrti a vlastne trvá dodnes, lebo neexistuje jediné podujatie, na ktorom sa stretneme s kolegyňami bibliografkami, že by sme si na ňu nespomenuli. Po ukončení školy nastúpila do práce v Matici slovenskej do Oddelenia teórie, výskumu a metodiky, kde pôsobila v rokoch 1971–1977. V tomto období začala diaľkovo študovať na vysokej škole, vybrala si Katedru knihovedy a  vedeckých informácií Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, ktorú absolvovala v rokoch 1973–1978. Študovala dvojodbor knihoveda a vedecké informácie a pedagogika dospelých. Zase sme sa stretli, pretože tú istú katedru a presne v tých istých rokov, ale na dennom štúdiu som absolvovala aj ja. Navzájom sme si pomáhali, vymieňali prednášky, knihy a ťahala som ju so mnou na skúšky, aby ich mala čo najskôr hotové. Stihla sa popri náročnom štúdiu aj zaľúbiť a 1. septembra 1973 sa stala manželkou Ing. Antona Strohnera. Popri štúdiu stihla priviesť na svet svoje prvorodené dieťa – dcéru Silviu v roku 1974. Druhé dieťa – syn Martin sa jej narodil rok po ukončení štúdia v apríli 1979, trochu ma zase predbehla, môj syn sa narodil až v júni a spolu sme potom debatovali o súkromných a pracovných problémoch na prechádzkach s kočiarmi s našimi synmi. V  roku 1977 však Ľudka odchádza z  pracoviska v  Matici slovenskej a stáva sa vedúcou závodnej knižnice Turčianskych strojární v Martine, kde pracovala v rokoch 1977–1980. Keďže údelom manželky vojaka je nasledovať manžela, tak aj Ľudka odchádza v  roku 1981 za svojim manželom do Trenčína, kde bol prevelený a začína pracovať v Okresnej knižnici v  Trenčíne ako knihovníčka a  bibliografka. Knižnica prešla za roky jej pôsobenia rôznymi názvami, čo je viditeľné aj na jej bibliografických 91

dielach, ktoré vydala. Bola to najprv Okresná knižnica, ďalej Knižnica Michala Rešetku, Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, Verejná knižnica Michala Rešetku. Tejto knižnici a trenčianskemu regiónu ostala verná po celé obdobie svojej ďalšej pracovnej činnosti v rokoch 1981–2006, až kým ju neľútostná choroba nevyrvala z našich radov. Na prelome 60. a 70. rokov 20. storočia sa začína podstatne výraznejšie aktivizovať bibliografia, hlavne so zameraním na automatizáciu v jej spracovaní a  v  tomto období sa výrazne začína rozvíjať spolupráca českých, moravských a slovenských bibliografov, či už v oblasti národnej alebo regionálnej bibliografie. Začali sa uskutočňovať porady, stretnutia a  konferencie, na ktorých sa stretávali bibliografi a diskutovali o ďalšom vývoji a smerovaní bibliografie, ktoré však už bolo zamerané predovšetkým na využitie nových technológií, automatizácie a vytváranie národných a regionálnych automatizovaných informačných systémov. V 70. rokoch 20. storočia sa pracovalo na vývoji projektu Automatizovaného informačného systému Slovenskej národnej bibliografie, ktorý bol úspešne zavedený do praxe a všetky rady a série Slovenskej národnej bibliografie boli spracovávané na počítačoch. Popri Slovenskej národnej bibliografii sa začína úzko rozvíjať spolupráca aj so systémom regionálnej bibliografie a  začína sa budovať celoslovenská koordinácia v rámci bibliografického spracovania. V  tomto období sa začína formovať tím slovenských bibliografiek, ktoré spolupracovali so spracovateľským oddelením Slovenskej národnej bibliografie v Matici slovenskej a neskôr v Slovenskej národnej knižnici. Popri výchoslovenskom regióne, ktorý viedli viacerí významní bibliografi, ale regionálnu bibliografiu najmä Janka Amrichová s  kolegyňami, pracoval aj stredoslovenský región, ktorého regionálnu bibliografiu budovala Elenka Matisková so spolupracovníčkami a pridal sa aj západoslovenský región, ktorý začala svojim príchodom ťahať a  dvíhať na vyššiu úroveň práve Ľudka Strohnerová so svojimi kolegyňami. Venovala sa na teoretickej, ale aj praktickej úrovni predovšetkým rozvoju regionálnej bibliografie, tvorila množstvo edičných titulov, ktoré boli venované rôznym oblastiam činnosti regiónu, osobnostiam, významným udalostiam, inštitúciám, podujatiam, jubileám osobností a inštitúcií a ďalším aktivitám. Jej publikačná činnosť bola obrovská a  rôznorodá. Vydala 20 samostatných bibliografických diel, ktorých zoznam bude uvedený na záver príspevku. Za bibliograficko-biografické dielo Osobnosti vedy trenčianskeho regiónu, ktorý vytvorila spolu s Milanom Mikušom, získala v roku 2003 Prémiu J. M. Hurbana za najlepšie biografické diela vydané v roku 2003. Ďalej vydala množstvo odborných článkov predovšetkým z  bibliografickej problematiky, ale ďalšie obrovské množstvo regionálnych článkov týkajúcich sa problematiky trenčianskeho regiónu. Publikovala kalendár výročí osobností regiónu, propagovala edičnú činnosť svojej domovskej knižnice, ako aj jednotlivé aktivity knižnice. Podieľala sa na tvorbe bibliografie Okres Trenčín v tlači, propagovala jednotlivé periodiká vydávané 92

v  trenčianskom regióne a  informovala o  všetkých významných udalostiach a osobnostiach trenčianskeho regiónu. Bola chodiaciou encyklopédiou tohto regiónu, čo bolo viditeľné najmä pri organizácii rôznych typov podujatí venovaných významných osobnostiam trenčianskeho regiónu, na ktorých sa zúčastnila a so zanietením a erudovane dokázala prezentovať a priblížiť tieto osobnosti účastníkom podujatí. Boli to informácie o desiatkach významných osobností, ktoré mali vplyv nielen na vývoj trenčianskeho regiónu, ale celého Slovenska. Podieľala sa na tvorbe množstva rešerší podľa požiadaviek používateľov, poskytla používateľom tisícky informácií o regióne a jeho osobnostiach, ale aj o ďalšej problematike podľa požiadaviek používateľov. Od roku 1981 bola členkou Spolku slovenských knihovníkov, od roku 1993 sme zase spolu úzko spolupracovali, keď sa stala členkou výboru Bibliografickej sekcie Spolku slovenských knihovníkov a jej zásluhou vznikla 10.  decembra 1998 1.  krajská pobočka Spolku slovenských knihovníkov trenčianskeho regiónu a  za jej prvú predsedníčku bola zvolená práve Ľudka Strohnerová a pokračovala aj v týchto aktivitách až do svojej smrti. Ďalšou oblasťou jej aktivít bolo jej členstvo v  Koordinačnej rade pre bibliografickú činnosť Slovenska, ktorej členkou bola od roku 1992 až do svojej smrti a  práve v  tomto koordinačnom orgáne slovenskej bibliografie prispela významným dielom k  jej rozvoju, spolupráci a  koordinácii Národného bibliografického systému Slovenskej národnej bibliografie so systémom regionálnej a  špeciálnej bibliografie na Slovensku, ako aj ku spolupráci so zahraničnými kolegami. Významnou oblasťou, na ktorej sa Ľudka podieľala, bola jej účasť a  podiel na spolupráci českých, moravských a  slovenských bibliografov. Zúčastňovala sa pravidelne na tradičných stretnutiach od ich začiatkov. Kolokvium českých, moravských a slovenských bibliografov je tradičným októbrovým podujatím, ktoré v spolupráci organizujú česká a slovenská strana od roku 1997, kedy sa uskutočnilo nulté stretnutie – porada regionálnych bibliografov ČR a SR v Diviakoch pri Martine. Tam sa dohodli základy tejto spolupráce a od ďalšieho roka sa začali uskutočňovať pravidelné stretnutia bibliografov striedavo v ČR alebo v SR. Ľudka sa zúčastnila už nultého stretnutia v Diviakoch 9.–10. októbra 1997 a potom sa zúčastňovala pravidelne všetkých stretnutí, na viacerých sa zúčastnila aj s príspevkom. Viaceré stretnutia s  českými a  moravskými kolegami prispeli neskôr ku užšej spolupráci a  organizácii aj ďalších podujatí a  stretnutí. Zúčastnila sa aj ďalších Kolokvií – v Žďári nad Sázavou, kde bolo prvé v roku 1998 a po ňom nasledovali ďalšie stretnutia českých, moravských a slovenských kolegov za väčšej alebo menšej účasti oboch strán, ďalšie bolo v  Košiciach v  roku 1999, v  roku 2000 v  Mikulove, v  roku 2001 v  Brne, kde predniesli spoločný príspevok Janka Amrichová, Elenka Matisková a  Ľudka Strohnerová o  personáliách v  regionálnych knižniciach na Slovensku. Príspevok bol venovaný problematike tvorby personálnych bibliografií na 93

východnom, strednom a západnom Slovensku a skúsenostiam bibliografov s prezentáciou bibliografií a public relation v uvedených regiónoch. Ľudka sa zamerala vo svojej časti na analýzu druhov personálnych bibliografií, ktoré sa vydávajú v ich regióne. Ocenila prácu bibliografov, ktorí sa venujú aj iným formách personálnej bibliografie, ako sú biobibliografické slovníky – napr. Výtvarníci hornej Nitry, ako aj Literáti okresu Považská Bystrica alebo jej pripravovaný titul Prírodovedci a lekári Trenčianskeho kraja od najstarších čias po súčasnosť. Významným a dôležitým pomocníkom bibliografov je každoročne vydávané Kalendárium výročí osobností regiónu za príslušný rok. Podrobnejšie analyzovala vo svojej časti príspevku personálnu bibliografiu akademického maliara, národného umelca Miloša Alexandra Bazovského, ktorú zostavila Lýdia Brezová a vychádzala z obrovského prieskumu viacerých fondov a archívov doma i v zahraničí, čím sa jej podarilo vytvoriť a zostaviť vynikajúce dielo, ktoré slúžilo ako podklad ďalším autorom pri tvorbe katalógov, románov a publikácií. Čo sa týka prezentácie knižníc v danom regióne, konštatovala Ľudka, že knižnice slúžia v danom regióne ako kultúrne, informačné a vzdelávacie inštitúcie. Snažia sa poskytovať používateľom množstvo rôznorodých služieb a aktivít. V jednotlivých knižniciach vzniká množstvo zaujímavých a podnetných bibliografických diel a prezentáciami týchto diel sa snažia propagovať činnosť knižnice, slúžiť širokej verejnosti a poskytnúť jej množstvo zaujímavých a  podnetných informácií. Týmto smerom boli zamerané aj jej snahy a vydávanie viacerých zaujímavých a podnetných personálnych bibliografií venovaných významným autorom trenčianskeho regiónu – Jozef Korený, Milan Šismiš, Ján Haranta, Ivan Masár, Vojtech Zamarovský, Anton Blažej, Milan Mikuš, Ján Komorovský, Michal Rešetka, Jozef Veľký, Marián Veliký a ďalším, zoznam ktorých bude prílohou príspevku. V  roku 2002 sa uskutočnil 5.  ročník Kolokvia v  Spišskej Sobote, na ktorom Ľudka predniesla zaujímavý diskusný príspevok o  problémoch regionálnej bibliografie a  snahách hľadať riešenie bibliografických problémov, o  hľadaní nových riešení a  túžbe zvyšovania úrovne súčasnej bibliografie a  vzájomnej spolupráce. Každoročne bibliografi konštatujú, že bibliografická práca je krásna, ale drží nás pri nej predovšetkým entuziazmus a viera v zlepšenie podmienok pre bibliograficko-informačné služby knižníc, ktoré sú základom činnosti všetkých knižníc. Postupom času sa podstatne menia všetky podmienky existencie ľudí a  knižníc a  s  vývojom technológie, techniky, všetkých vedných odvetví sa menia aj požiadavky používateľov a z toho vyplýva, že sa musia zmeniť aj pracovníci pôsobiaci v knižnično-informačných a bibliografických službách. Radikálne sa menia podmienky vo verejných, ale aj akademických, vedeckých a ďalších typoch knižníc. Predovšetkým verejné knižnice však stále bojujú s nedostatkom finančných prostriedkov na svoju činnosť, a z toho vyplývajú aj ďalšie problémy s nedostatkom pracovníkov, počítačov, s nedostatkom financií na nákup dokumentov, aby mohli saturovať potreby 94

svojich používateľov. V činnosti verejných knižníc sa vyskytuje aj množstvo heuristických problémov. V regiónoch narástol počet vydavateľských subjektov a  mnohí nedodávajú svoje povinné výtlačky regionálnej knižnici v  regióne, vznikajú obrovské problémy so získavaním dokumentov vlastného regiónu, keďže nefunguje zákon o povinnom výtlačku a mnohí vydavatelia si neuvedomujú, že knižnice poskytujú vydavateľom takýmto spôsobom neplatenú reklamu. Rokovanie prvého dňa Kolokvia však skončilo netradičnou oslavou a hraním pingpongu, pretože sa Ľudka stala starou mamou prvého vnúčaťa – vnuka Maroška. V roku 2003 sa uskutočnilo ďalšie Kolokvium v Rožnove pod Radhoštěm a v roku 2004 v Liptovskom Mikuláši, kde Ľudka predniesla príspevok na tému Jánošík v regionálnej histórii trenčianskeho regiónu. Bol to veľmi zaujímavý príspevok, ktorý priniesol množstvo nových informácií, ktoré doteraz neboli známe a zistilo sa, že množstvo informácií bolo skreslených a umelo upravených pre potreby tvorby románov, scenárov filmov a množstvo sú len spracované legendy, ktoré však majú málo spoločného s realitou týkajúcou sa skutočných udalostí v živote Jánošíka. Téme Jánošíka boli venované viaceré zaujímavé publikácie a viaceré pravdivé informácie je možné nájsť v archívoch, predovšetkým v Štátnom oblastnom archíve v Bytči, v zámku, kde sa Jánošík a Uhorčík kedysi v minulosti zdržiavali. K téme Jánošíka sa Ľudka dostala veľmi netradične. Mali záhradu v Hámroch, na mieste, kde sa kedysi odohrala rozhodujúca bitka 3.  8. 1703 medzi kurucmi a  labancami a  v  nej bojoval Juraj Jánošík ako pešiak na strane Františka II. Rákocziho, takže zvedavosť ju vlastne dohnala k  skúmaniu podrobností o  bitke, priebehu a  následkoch boja. V  roku 2005 sa uskutočnilo ôsme Kolokvium v  Čejkoviciach, kde zaznel zaujímavý príspevok dr. Jiřiny Bínovej Kádnerovej o  výstave Bratři Čapkové a Slovensko. Táto zaujímavá výstava putovala po Čechách a Slovensku. Zhoda okolností bola v tom, že p. Strohnerová mohla potvrdiť, že táto veľmi pekná a  zaujímavá výstava bola v  čase konania Kolokvia umiestnená práve v  priestoroch Krajskej knižnice v  Trenčíne.Ľudka predniesla v Čejkoviciach príspevok na tému Zuzka Zguriška, literátka z Myjavy. Jej menovkyňa, pretože umelecké meno Zuzka Zguriška používala Ľudmila Šimonovičová, neskôr Ľudmila Dvořáková, sa narodila v Myjave, kde po smrti svojho otca a po ukončení štúdií aj pôsobila ako učiteľka. Okrem jej otca do jej života výrazne zasiahol jej manžel Jaroslav Dvořák, právnik a prekladateľ, rodák z Brna, pochádzajúci zo vzdelanej a národne cítiacej rodiny. Mali spolu dvoch synov, z ktorých jeden ostal pôsobiť v Bratislave ako právnik a druhý sa stal dramaturgom v Prahe, kde sa rodina odsťahovala v roku 1948. Po manželovej smrti v roku 1963 ostala bývať v Prahe až do svojej smrti. S manželom ich spájali spoločné kultúrne a umelecké záľuby, sociálne a národné cítenie a jeho zásluhou sa uchovala bohatá dokumentácia o jej tvorbe a ohlasoch na ňu a sú zachované v Archíve literatúry a umenia Slovenskej národnej knižnice v Martine, kde sa Ľudke podarilo 95

získať množstvo zaujímavých informácií o živote a diele Zuzky Zgurišky. V roku 2006 sa uskutočnilo Kolokvium v Trenčíne, ale na náš veľký žiaľ sa, zo zdravotných dôvodov, už Ľudka podujatia nemohla zúčastniť, ale podujatie patrilo k  ďalším príjemným a  úspešným stretnutiam českých, moravských a slovenských bibliografov. Na jubilejnom desiatom Kolokviu v roku 2007 v Strážnici sa však na úvod podujatia účastníkom prihovoril Jaromír Kubíček a minútou ticha si bibliografi uctili pamiatku Mgr. Ľudky Strohnerovej. Kolokviá pokračujú ďalej, uskutočnili sa vo Zvolene v roku 2008, v roku 2009 v Olomouci, v roku 2010 v Trnave, v roku 2011 v Jihlave a v roku 2012 je hostiteľom Kolokvia Knižnica P.O. Hviezdoslava v Prešove, ktorá je organizátorom 15. jubilejného stretnutia a zároveň si pripomíname v tomto roku nedožité 60. Ľudkine narodeniny. Neuskutoční sa jediné stretnutie, podujatie alebo porada, aby sme si na ňu nespomenuli, ako nám chýba. Ľudka bola významnou účastníčkou a nemožno zabudnúť na jej aktivity na bibliografických konferenciách. V roku 1986 sa podieľala na organizácii 7. slovenskej bibliografickej konferencie v Trenčíne, ktorá priniesla mnohé nové úlohy v oblasti bibliografického spracovania dokumentov, pri uplatňovaní medzinárodných štandardov v  oblasti automatizovaného spracovania dokumentov a  pri uplatňovaní nových informačných technológií. Na tieto úlohy nadviazali rokovania 8. slovenskej bibliografickej konferencie v roku 1991 v Spišskej Novej Vsi, ktorá bola zameraná predovšetkým na uplatnenie nových informačných technológií v spracovaní bibliografie a 9. slovenskej bibliografickej konferencie v roku 1996 v Martine, na ktorej Ľudka predniesla príspevok na tému Regionálna bibliografia v západoslovenskom regióne v rokoch 1992–1996, v ktorom stanovila úlohy, ktoré musia regionálne knižnice plniť, aby boli schopné spolupracovať s Automatizovaným informačným systémom Slovenskej národnej bibliografie, rozvinúť formy súbežnej, ale aj retrospektívnej regionálnej bibliografie a pripraviť podmienky pre funkčnú prestavbu regionálnej bibliografie podľa nového územno-správneho usporiadania Slovenska. Zhodnotila stav spracovania regionálnej bibliografie a stanovila úlohy, ktoré bolo potrebné riešiť v spolupráci s ústredným bibliografickým pracoviskom v Matici slovenskej. Na 10. slovenskej bibliografickej konferencii v roku 2001 v Martine zaznel jej príspevok na tému Regionálna bibliografia Trenčianskeho kraja za roky 1996–2000, v  ktorom konštatovala, že mnohé problémy, ktoré prinieslo nové územno-správne členenie ešte stále nie sú vyriešené a transformácia je proces veľmi zložitý a  veľmi nepriaznivo ovplyvnil vývoj regionálnej bibliografie v tomto období a knižnice majú obrovské problémy s plnením niektorých stanovených úloh a uspokojovaním potrieb používateľov. Napriek všetkým problémom však pracovala ďalej a rozvíjala svoje aktivity a nápady pre zlepšenie podmienok používateľov predovšetkým so zameraním na región. Ľudka bola iniciátorkou projektu a vytvorenia študovne Oddelenia bibliografie a regionálnych informácií – informačného miesta 96

Trenčianskeho samosprávneho kraja (TSK), ktorú sa však podarilo otvoriť a uskutočniť tak jej sen až v marci 2007, čoho sa už nedožila. Tešili sme sa na každé stretnutie s  ňou a  dúfali sme, že predsa sa jej podarí jej boj so zákernou chorobou vyhrať a spomínali sme na ňu aj na 11.  slovenskej bibliografickej konferencii v  Martine. Nie sme schopní zabudnúť na zvláštnu kyticu sklených čriepkov, na ktoré sa zmenil pohár predo mnou na predsedníckom stole pri prednáške kolegyne z  Prešova a na druhý deň sme sa dozvedeli o smutnej udalosti, že nás práve v tom čase opustila jedna z tých najvernejších a najoddanejších bojovníčok za regionálnu bibliografiu na Slovensku, ktorá svoju prácu milovala a venovala jej obrovské množstvo svojich síl, času i svojho zdravia. Publikované bibliografické diela Mgr. Ľudmila Strohnerová Ján Haranta (1909–1983) : literárny medailón a personálna bibliografia. Svinná : Obecný úrad, 1993. 50 s. ISBN 80-90044–44-1. Ján Halaša (1893–1961) : personálna bibliografia : regionálna bibliografia. Trenčín : Okresná knižnica, 1993. 105 s. ISBN 80-85135–06-X. Ján Komorovský : personálna bibliografia. Trenčín : Okresná knižnica Michala Rešetku, 1994. 100 s. ISBN 80-85135-07-8. Skalka pri Trenčíne : miesto legiend a pútí : regionálna bibliografia / spoluaut. Elena Halusková. Trenčín : Okresná knižnica Michala Rešetku ; Trenčín : Trenčianske múzeum, 1996. 63 s. ISBN 80-85135–08-6. Prof. Štefan Pozdišovský : personálna bibliografia / spoluaut. Elena Halusková. Trenčín : Knižnica Michala Rešetku, 1996. 45 s. ISBN 80-85135-09-4. Človek s  históriou v  srdci : personálna bibliografia Milana Šišmiša / spoluaut. Eva Vicelová. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 1998. 77 s. ISBN 80-85135-11-6. Cestovateľ stáročiami : personálna bibliografia Vojtecha Zamarovského. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku ; Trenčín : Mesto Trenčín, 1999. 71 s. ISBN 80-85135-13-2. Ulice a námestia mesta Trenčín : zoznam názvov ulíc a námestí mesta s výkladom : prehľad pamätníkov, pomníkov, pamätných tabúľ a náhrobníkov / spoluaut. Ivo Veliký. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 1999. 85 s. ISBN 80-85135-12-4. Knihovník s dušou básnika : personálna bibliografia Juraja Gönciho-Trenčianskeho. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 1999. 57 s. ISBN 8085135-14-0. Vedec – humanista : výberová personálna bibliografia Mariána Velikého / spoluaut. Eva Struhárová. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku ; Nemšová : Mesto Nemšová, 2000. 40 s. ISBN 80-85135-15-9. Učarovali mu príroda, kone a regionálna história : personálna bibliografia ochrancu prírody a  popularizátora vedy a  techniky Milana Mikuša. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 2001. 22 s. ISBN 80-85135-17-5.

97

Literát – vlastenec : výberová personálna bibliografia Jozefa Veľkého / spoluaut. Eva Struhárová. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 2001. 72 s. ISBN 80-85135-18-3. Fenomén vedy : výberová personálna bibliografia Antona Blažeja / spoluaut. Jozef Vlársky. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 2002. 105 s. ISBN 80-85135-21-3. Slovensko moje, otčina moja : výberová personálna bibliografia Ivana Masára. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 2002. 34 s. Jozef Korený  – vojak vo svete pošty, filatelie a  numizmatiky : personálna bibliografia. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku ; Trenčín : Mesto Trenčín, 2003. 151 s. ISBN 80-85135-23-X. Osobnosti vedy trenčianskeho regiónu : biobibliografický slovník / spoluaut. Milan Mikuš. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku, 2003. 385 s. ISBN 80-85135-20-5. Rudolf Dobiáš : personálna bibliografia / spoluaut. Darina Ďurkechová. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku ; Trenčín: Mesto Trenčín, 2004. 88 s. ISBN 80-85135-25-6. Michal Rešetka : personálna bibliografia kňaza, vzdelanca, vydavateľa a zberateľa kníh. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku, 2005. 42 s. ISBN 8085135-37-2. Ján Tluka : personálna bibliografia. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku, 2005. 16 s. Významné ženy Trenčianskeho kraja : biobibliografický slovník / spoluaut. Eva Struhárová. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku, 2007. 49 s. ISBN 978-80-85135-20-5.

98

Umelecká knižná väzba – Ján Vrtílek Nataša Lajdová – Ivana Uríková, Krajská knižnica Žilina

Foto: Lajo Kupkovič, 1979 – portrét Jána Vrtílka

Väzba  je nevyhnutnou ochrannou časťou knižného celku, ktorá dotvára jeho podobu. Knižnou väzbou rozumieme  obal, ktorý má knihu  chrániť pred poškodením a vytvárať pevný celok, prípadne ju tiež zdobiť. Kniha s  umeleckou väzbou je literárnym a  súčasne aj uceleným, samostatným výtvarným dielom. Ján Vrtílek sa narodil 12. decembra 1906 vo Vyškově na Morave. Knihárskemu remeslu sa vyučil v  rodnom meste u  majstra Aloisa Indry, tovaryšskú skúšku absolvoval v  roku 1924 a  v  jeho dielni ďalej pôsobil tri roky. V  roku 1927 pracoval ako knihár vo firme Ludvíka Schönpfluga. Popri zamestnaní navštevoval odborný knihársky kurz Zemského úradu pre zveľaďovanie živností. Svoje knihárske umenie a remeselnú zdatnosť prezentoval na Výstave súdobej kultúry v  Brne v  roku 1928. Krátko po výstave odišiel z Brna na Slovensko do Žiliny, kde hľadal svoje lepšie knihárske ja. Zo  začiatku pracoval v  dielni Václava Medka a  neskôr založil so svojim bratrancom a  menovcom Jánom Vrtílkom (1910) samostatnú 99

knihársku dielňu. V  Žiline našiel svoju životnú partnerku Jozefu Kotrbovú (1913–1983), s  ktorou mal štyri deti. Vojtech a  Ľudmila pomáhali J. Vrtílkovi v práci v dielni. Neskôr sa k nim pripojila dcéra Alžbeta, ktorá im organizačne pomáhala. Najmladšia dcéra Helena sa profesionálne venovala hudbe. Roky strávené v  Žiline zasvätil Ján Vrtílek umeleckej knižnej väzbe, hudbe a  spevu (pôsobil v  rôznych komorných a  zábavných orchestroch, mužskom speváckom zbore Palestrína, Žilinskom miešanom zbore) a taktiež spoločenskému a  kultúrnemu životu (Zbor Žilincov). V  Žiline spoznáva svojich výtvarných spolupracovníkov a priateľov, ku ktorým patrili Fero Kráľ, Ľudovít Fulla, Vincent Hložník, Anton Hollý, Andrej Barčík, Stanislav Bíroš, Alex Mlynárčik a Miro Štěpánek. Spolu s nimi a so svojim synom architektom Vojtechom Vrtílkom sa podieľajú na prvých umeleckých knižných väzbách v modernom duchu. Okrem toho sám nachádza miesto v umeleckej knižnej väzbe, vznikajú jeho vlastné návrhy. Po roku 1945 nadviazal kontakty s moravskými a českými knihármi, kde ho zaujímali otázky skôr technologické, než výtvarné. Spolupracoval s brnenským knihárom prof. Jindřichom Svobodom a Jaroslavom Doležalom. Ján Vrtílek sa zúčastňoval na viacerých kolektívnych výstavách doma aj v zahraničí. Môžeme pripomenúť Celoslovenské výstavy užitého umenia a  priemyselného výtvarníctva (od roku 1956), Prehliadky československého výtvarného umenia v  Prahe (od roku 1959) a  predovšetkým špecializované výstavy ako je Trienále umeleckej knižnej väzby (Třebíč 1976, Karlove Vary 1979, Brno 1982, Praha 1985). Výsledky svojej práce prvýkrát samostatne prezentoval v roku 1956 pri príležitosti svojich 50. narodenín v Žiline a v roku 1964 v rodnom Vyškově na Morave. Poslednou samostatnou prehliadkou jeho tvorby bola výstava „Dať knihe krídla“ na jeseň v roku 1998 v Žiline. Ján Vrtílek patril medzi najvýznamnejších predstaviteľov umeleckej knižnej väzby, bol zakladajúcou osobnosťou svojho odboru na Slovensku. Zaoberal sa individuálnou umeleckou knižnou väzbou s  rôznymi technologickými postupmi väzby do kože a  pergamenu. Používal zdobiace techniky, ako napríklad intarziu, mozaiku, aplikáciu a  ručné zlatenie. Významnou je jeho séria väzieb zo šesťdesiatych rokov, tematicky venovaných Slovensku. Použil v nej symbolické materiály, ako ovčiu kožušinu a mosadzné spony. Ďalšou kapitolou v  umeleckej tvorbe Jána Vrtílka bolo reštaurovanie kníh starých aj nových, so zreteľom na zachovanie ich dobového charakteru. O  kvalite práce Jána Vrtílka sa hovorí dodnes na prestížnych svetových prehliadkach knihárskeho umenia v  Lipsku, Berlíne, Viedni i Montreale s udelením čestného uznania. Bol členom organizácie Meister der Einbandkunst so sídlom v mníchove. Mesto Žilina mu udelilo v roku 1996 najvyššie vyznamenanie Čestné občianstvo mesta Žiliny. Zomrel 10. marca 2000 v Žiline. 100

Remeslo po knihárovi Jánovi Vrtílkovi zdedila jeho dcéra Ľudmila Mlichová, ktorá v pôvodných historických priestoroch zachovala knihársku tradíciu dodnes. Ľudmila (Lida) Mlichová, rod. Vrtílková sa narodila 9. októbra 1940. Ako umelecká knihárka patrí k popredným umeleckým osobnostiam Žiliny i  Slovenska. Je pokračovateľkou rodinnej tradície knihárskeho remesla a majiteľkou knihárskej dielne s nenapodobiteľnou atmosférou. Knihy vychádzajúce spod jej rúk sú jedinečnými originálmi, umeleckými skvostami, do ktorých vtláča svoj cit pre krásu, poéziu a precíznosť. Svoju tvorbu predstavila na mnohých výstavách doma i v zahraničí. Pravidelne vystavovala v rámci Bienále knižného umenia v Martine a  Trienále knižného umenia v  Kroměříži, kde sa prezentovala samostatnou autorskou výstavou. „Nerobíme to, aby sme boli prví. To sa tak ani nedá robiť, lebo to zviaže ruky. Vždy urobíme všetko, čo si myslíme, že treba urobiť – na viac v ten moment človek nemá ani v hlave, ani v rukách. Nemám rada, keď niekto zoberie knihu, povie fajn a ide preč. Hlavne, keď je to kniha, ktorej človek venuje niečo zo seba. Odovzdávanie knihy si chcem užiť, vedieť, do akých rúk ide...“, povedala o svojej práci. Získala mnoho významných ocenení, Cenu Spolku českých bibliofilú Praha (1985), ktorú získala spoločne s architektkou Vierou Meckovou, Cenu Mikuláša Galandu za knižnú väzbu bibliofílie Danielov sen (2001), ako aj víťazstvo v súťaži o najlepšiu väzbu knihy L. R. Haňka Kavárenské Cabuki, ktorú jej v roku 2009 udelilo Společenství českých knihařů. Je držiteľkou cien za knižné väzby získané na Bienále knižného umenia v Martine a Ceny Ministerstva kultúry SR v súťaži Najkrajšie knihy Slovenska. V roku 2009 bola Lide Mlichovej udelená cena mesta Žiliny za celoživotnú tvorbu a jedinečný umelecký prínos v oblasti práce s knihou. Knihárska dielňa ponúka kníhviazačstvo, knihárstvo, knižné väzby pre bibliofílie, autorské knihy, netradičné väzby a obaly kníh. Do dielne sa niekedy prídu ľudia vyrozprávať a knihárka Mlichová si často pripadá aj ako psychoterapeutka. „Počúvam ich a veľakrát už potom ani nemám energiu. Možno sa to nezdá, ale ja som rada ticho a musím povedať, že aj rada sama.“ Knihárskym začiatkom Lidy Mlichovej s priateľkou, architektkou Vierou Meckovou predchádzalo dlhé obdobie rozhodovania. „Práve tým, že ja som považovala otca za osobnosť, nemala som odvahu. Ale napokon sme vytvorili autorskú dvojicu a  prvé knihy sme v  roku 1984 poslali na Trienále do Prahy.“ Spojenie „knihariny“ a architektúry ma okamžite zaujalo. „No prešli roky a ja som začala robiť – postupne – pomaly – sama. Ako prvú som pripravila trilógiu Pocta môjmu otcovi. Musím povedať, že knihy mi robia veľkú radosť. Pretože sa veľmi trápim, kým ich vymyslím. O to je väčšia moja radosť, keď sa mi podarí, čo chcem knihou povedať.“, povedala o  svojich profesionálnych začiatkoch Lida Mlichová. Na otca, ktorý prišiel do Žiliny v roku 1928 a začal pracovať v dielni Václava Medka, spomína ako na pokorného človeka, ktorý prišiel remeselne pripravený viac ako hocikto iný a  už vtedy zvládal ručné zlatenie. 101

Keď prišla mimoriadna práca, vždy to urobil Ján Vrtílek. Pracoval s  veľkou pokorou, ale nie so sklonenou hlavou, pripomenula si otcove začiatky Lida Mlichová. Ján Vrtílek o sebe: „Vychází to všechno z mého nitra: Člověk musí mnoho načerpat, aby mohl dávat. A když hodně přijmu, vystačím s tím, co je ve mně.“ (Mazáč, 1999, s. 41). „Chci tvořit krásu v knižní vazbě. Jít do reality krásná – na tom je založený múj život a moje práce“ (Mazáč, 1999, s. 42). „Každá kniha si řekne sama, jak chce svázat. Je třeba jenom jí porozumět.“ (Mazáč, 1999, s. 45). „U mne se vlastne všechno začínalo hudbou ... Hudba mě dokáže nejvíc inspirovat, doslova povznést nad oblaka ... vezměte si například oratorium Svatá Ludmila od Antonína Dvořáka ...“ (Mazáč, 1999, s. 45). „Celý život jsem sloužil knize jak nejlépe jsem dovedl. Ničeho zlého se nebojím, nemám zničeho strach. Vidím jen krásno.“ (Mazáč, 1999, s. 45). Literatúra BARTKOVÁ, Zuzana – BROŽ, Robert. Ján Vrtílek. Umelecká knižná väzba. Banská Bystrica : Oblastná galéria, 1982. 47 s. MINÁŘ, Emil. Ján Vrtílek  – výber z  knižných väzieb. Žilina : Považská galéria, 1986. [39 s.]. MAZÁČ, Tomáš. Vazby laskavých doteků. Čtení o Jánu Vrtílkovi. Žilina : Považská galéria umenia, [1999]. 69 s. OKRUCKÝ, Ján. Vrtílek – Pavel – Jakubčík. In Kultúrny život Žiliny, 1963, č. 12, s. 4–5.

102

PhDr. Alice Garrigue Masaryková Ivana Poláková, Slovenská národná knižnica Martin PhDr. Alice Garrigue Masaryková patrí medzi najvýraznejšie a  najznámejšie ženské postavy 20. storočia. Do širšieho povedomia sa zapísala predovšetkým ako: - dcéra prvého prezidenta Československej republiky Tomáša Garriguea Masaryka (filozofa, ľudomila, demokrata a hlavne láskavého človeka) a matky Šarloty rod. Garrigueovej (1850–1923), - predsedníčka Československého červeného kríža, - pracovníčka ženského hnutia, verejná činiteľka, - sociologička, spisovateľka, ale predovšetkým - vzdelaná a  rozhľadená žena, ovládajúca niekoľko jazykov (nemecky, anglicky, rusky, slovensky). Tomáš Masaryk sa zoznámil so Šarlotou v  Lipsku počas štúdií a  v  r. 1877 sa s ňou zosobášil. Garrigueovci boli vysoko intelektuálne založená rodina, Šarlota bola zvlášť umelecky a hudobne nadaná, čo sa neskôr odrazilo aj u  jej detí. Vzťahy oboch rodičov Masarykovcov boli presiaknuté ohľaduplnosťou a šľachetnosťou. Z úcty k manželke Tomáš Masaryk dokonca prijal k svojmu menu aj jej priezvisko, podobne to bolo s dcérou Alicou, ktorá sa narodila 3. 5. 1879 vo Viedni, ako prvé dieťa Masarykovcov. Patrila nepochybne k najcitlivejším z prezidentových detí. Po Alici pribudol Masarykovcom v r. 1880 syn Herbert, maliar, ktorý v r. 1915 zomrel predčasne na týfus. Alice Masaryková vo svojich pamätiach s názvom Dětství a mládí spomína: „Matka vstoupila do manželství s nejvyššími ideály rodinného života a snažila se probouzet ušlechtilé zájmy v  dětech. Pro mne založila herbář s  měkkým sacím papírem a s malým dřevěným lisem. V Herbertovi budila zájem o nerosty. Měli jsme své sbírky v  dětském pokoji a  Herbert naspal na skříň velkolepý název: „Muzeum“, tam si své poklady uschovával. ...“ Již jako děvčátku se mi tehdy dostávalo krásných vlivů Východu i Západu, toho nejlepšího, co Východ i Západ poskytovaly... V oboru umění – v literatuře, v hudbě a v umění výtvarném – na nás měla největší vliv matka. Umění jí bylo svaté, věřila v jeho poslání v životě lidském a společenském. Měla svůj osobitý vkus. Nečetla mnoho a bez výběru, četla nejlepší věci důkladně. Ve své četbě měli rodiče velmi jasné stanovisko a my děti jsme rády četly dobré knihy... „Doma mi říkali ELIS nebo Eliska – litovala jsem, že nemám české jméno a že se moje jméno jinak píše a jinak vyslovuje.“ V r. 1886 sa narodil Ján, známy diplomat a posledný nekomunistický minister zahraničných vecí Československa v  r. 1945–48, ktorý tragicky zahynul v stave ťažkej depresie. V r. 1891 sa narodila dcéra Oľga, ktorá sa neskôr vydala za švajčiarskeho lekára H. Revillioda.

103

Keď mala Alica 3 roky, presťahovala sa rodina do Prahy, kde sa stal Tomáš G. Masaryk profesorom na Univerzite Karlovej. Alica začala študovať na meštianskej škole. V r. 1898 zmaturovala na prvom českom dievčenskom gymnáziu. (Tu ju ovplyvnila profesorka Eliška Krásnohorská, najmä jej úsilie o umožnenie štúdií dievčat a o ich zrovnoprávnenie s postavením chlapcov. Eliška Krásnohorská založila spolok Minerva, v ktorom sústredila schopné, energické a nadšené ženy.) V r. 1898 začala Alice Masaryková študovať medicínu na Lekárskej fakulte, ktorá ju priťahovala svojím vysoko humánnym poslaním. Ako sa domnieva historik Radovan Lovčí – pre zhoršený zrak (trpela krátkozrakosťou, nenosila však okuliare) a chýbalo jej duchovné vedenie na fakulte – po roku prestupuje na Filozofickú fakultu Univerzity Karlovej v  Prahe, kde do roku 1900 študovala históriu, filozofiu a  sociológiu. V  r. 1901–02 študovala na univerzite v Berlíne, v r.1903 postgraduálne históriu a ekonomiku v Lipsku. V r. 1904–06 absolvovala študijný pobyt v Chicagu, kde študovala sociálnu a  emigračnú problematiku. Pracovala medzi českými a slovenskými vysťahovalcami a zameriavala sa na štúdium metód americkej sociálnej starostlivosti. V r. 1906–10 pôsobila ako stredoškolská učiteľka na dievčenskom lýceu v Českých Budějoviciach (spolupracovala s dr. Františkom Prochádzkom a dr. Františkom Hamzom). Dovolím si zacitovať A. Masarykovú, ktorá v  tomto období napísala:„Keď sa bude hodnotiť dobrý učiteľ tak, ako bankový úradník alebo veľkopriemyselník, keď sa bude honorovať umenie učiteľovo ako zdatnosť technika, len vtedy sa vytvorí taká spoločnosť, že v nej bude mať človek cenu nad zlato.“ R. 1910–14 pôsobila na gymnáziu v Prahe. V r. 1915–16 bola väznená vo Viedni za spoluúčasť na ukrývaní rukopisov otca, dokonca jej hrozil trest smrti. Oporou jej v tom čase boli matkine listy, ktoré vyšli knižne v  roku 1933 pod názvom Listy matky. [Pre zaujímavosť: V  r. 2001 vydal Masarykův ústav AV ČR publikáciu s názvom – Milá mama /Dear Alice – korespondence Alice a Charlotty Masarykových 1915–1916, ktorú edične pripravila: Dagmara Hájková a Jaroslav Soukup.] Napokon bola pod tlakom americkej verejnosti z  väzenia prepustená a  až do roku 1938 žila v Prahe. Po r. 1918 počas choroby a po smrti matky r. 1923 vykonávala funkciu prvej dámy ČSR. Viedla domácnosť prezidenta T. G. Masaryka v  Prahe, Lánoch, na Bystričke a  v  Topoľčiankach. Svoje zážitky z  obdobia 1.  svetovej vojny priblížila v publikácií Dopis z vězení, ktorá vyšla v r. 1920. V r. 1918–1920 bola poslankyňou Národného zhromaždenia, v  ktorom zastupovala Klub slovenských poslancov. V r. 1919–38 bola: - predsedníčkou Čs. Červeného kríža a  výkonného výboru Medzinárodnej konferencie sociálnej práce (YMCA a YWCA), - Spoluzakladateľkou sociologickej sekcie Zväzu československého študentstva a Združenia akademicky vzdelaných žien, 104

-

Čestná predsedníčka Živeny  – Spolku slov. žien (pomáhala budovať slovenské školstvo). V r. 1928 ju zvolili do Výkonného výboru a Rady guvernérov Ligy Červeného kríža a  za predsedníčku I. medzinárodného kongresu sociálnej práce v Paríži. Ako spoluzakladateľka a prvá predsedníčka Československého Červeného kríža podporila vznik jeho divízie pre Slovensko v Martine (1924–38) a zorganizovala cyklus prednášok o jeho význame, na ktorých sa i sama aktívne zúčastnila. V r. 1935 vydala príručku Československý Červený kríž. (Vyšla pričinením dr. Ivi Šmakalovej, dlhoročnej priateľky, ktorá povyberala z  rôznych statí a  rukopisov A. Masarykovej najvýznamnejšie myšlienky o práci a obsahu pôsobenia ČK. Jej manžel MUDr. František Šmakal v r. 1924-38 bol riaditeľom Slovenskej divízie ČSČK v Martine.) Dovolím si zacitovať A. Masarykovú: „... Nestrácať rovnováhu! Kto hlboko precítil, že ľudský život má absolútnu cenu, našiel bezpečnú mieru pre rozbor a ocenenie súčasnej kultúry a súčasných javov života... Vie dobre rozlíšiť hodnoty trvalej ceny od náhodných, nervy bičujúcich javov...“ Bojovala za zlepšenie sociálneho a spoločenského postavenia žien: - za ich zrovnoprávnenie s mužmi v oblasti vzdelávania, práce a politického života, - za účinnejšiu ochranu matky a dieťaťa, - poukazovala na vysokú úmrtnosť detí do 6 rokov u nás, - vo viacerých mestách na Slovensku s podporou amerických priateľov zriadila poradne pre matky s malými deťmi, detské jasle a útulky pre opustené deti, - vypracovala osnovy vyššej ženskej sociálnej školy v Československu, - zaviedla oslavy Dňa matiek v ČSR. Dospela k pevnému presvedčeniu, že dobrý sociálny pracovník musí byť vzdelaný, oddaný svojej úlohe a morálne na výške. Venovala sa aj osvetovej a charitatívnej práci: - organizovala zbierky pre sociálne slabé vrstvy, nezamestnaných a postihnutých živelnými pohromami, - pomohla zriadiť sieť detských jedální, kde sa stravovali deti z najchudobnejších rodín, - zriadila sirotince a nemocnice, - podieľala sa na budovaní celoštátnej záchrannej služby, nazývanej symbolicky „Samaritský zbor“, - organizovala ošetrovateľské a zdravotné kurzy a i., - organizovala očkovacie akcie, letné ozdravné tábory. Presadzovala prísnu hygienu, telesný pohyb a zásady správnej výživy. Po rozbití ČSR v marci 1939 emigrovala do Švajčiarska, Anglicka a odtiaľ do USA, kde sa zapojila do československého zahraničného odboja. 105

Istý čas pôsobila v New Yorku, kde prednášala v rádiu Slobodná Európa, publikovala v miestnej tlači. V r. 1939 získala doktorát filozofie (PhDr.) na univerzite v Pittsburghu. V r. 1945–48 žila opäť v Prahe, venovala sa sociálnej práci. Spolupracovala s Ústavom T. G. Masaryka v Prahe a pokúsila sa o obnovenie vydávania Masarykovských diel. Osobitnú kapitolu života Alice Masarykovej tvorí jej vzťah k  Slovensku, formovaný už od útleho detstva. Od r. 1887 s výnimkou 1. svetovej vojny pravidelne navštevovala s rodinou Slovensko, prázdniny trávila na Bystričke pri Martine. Otec tu nadväzoval styky so Slov. národnou stranou (osobitne s Pavlom Mudroňom, Matúšom Dulom, Ambrom Pietorom, S. H. Vajanským, Elenou-Maróthy Šoltésovou). Snažil sa byť čo najbližšie v centre slovenského národného života a  spoznať politický a  kultúrny život Slovákov, usilujúc sa o ich spojenie s Čechmi. „Roku 1886 byla v T. Svätém Martině pořádána výstava malíře Věšína. Otec bol pozván na zahájení výstavy a rozjel se tam. Otci se v  Turci naráz zalíbilo. Krása prostředí, půvab slovenského denního života a  práce Slováků na kulturním rozvoji ho upoutaly už při první návštěvě v severoslovenské župě a rozhodl se, že na Slovensku bude s rodinou letovať... Na Bystričce se mluvilo krásnou slovenštinou. Každá součast vozu, každý kvítek, každý ptáček měl své jméno. Vazby vět byly učleněné, jasné. Hodně sa užívalo přechodníku... Když vzpomínám na léta na Bystričce, vidím před sebou amfiteátr hor. Já, malá, sedím na svahu louky a dívám se na Turiec, ktorý těče. Otočím hlavu, vidím olšoví a vrbinu a za nimi tuším bystričský potok, který chvatně spěje kupředu, aby smísil své vody s Turcem. Nebe je vysoké a modré a v Turci stojí otec. Voda se rozráží o jeho nohy, opřené pevně o kamenité dno. Udici občas hodí do vody a po chvíli se vlákno napne a otec vytahuje stříbrného lipňa. Chvilkami mi koník klepne o střevíc a já se dívám přes řeku do hor, na Lysec, na Krížnou a na necpalský kostelík. Nebe je klidné a jasné a je mi dobře... Bystrička se nám stala pravou pohádkou, vlastně pravým životem...“ Úprimne milovala slovenský ľud, krásy Turca a  jazyk  – hovorila plynule slovensky. Veľký záujem prejavovala o ľudové tradície i súčasnú slovenskú kultúru, ktorú propagovala v  českých umeleckých a  kultúrnych kruhoch. Podporovala slovenských umelcov, pozývala ich do rodinného kruhu do Prahy, sprostredkovávala nákupy ich literárnych a umeleckých diel, lebo oceňovala ich osobitosť a originalitu. Podľa zachovanej korešpondencie v  ALU SNK v  Martine udržiavala čulé kontakty s  Elenou Maróthy-Šoltésovou a  Annou Halašovou (predstaviteľkami Živeny) a Štefanom Krčmérym, tajomníkom MS (spolupracovala pri organizovaní matičných osláv pri príležitosti začiatia prác na novej budove. Objednávala knihy z matičného vydavateľstva. Spolupracovala pri vydávaní mesačníka pre deti Slniečko). Podporovala Karola Plicku, ale aj 106

iných slovenských umelcov a spisovateľov – Vladimíra Roya, Martina Kukučína, Štefana Krčméryho, Boženu Slančíkovú-Timravu. K ľuďom jej blízkym patrila i Anna Horáková-Gašparíková, ktorá žila osem rokov v rodine T. G. Masaryka ako jeho osobná tajomníčka – archivárka a dojmy a zážitky z pobytu v jeho rodine spracovala vo forme denníku (vyšli v r. 1995 po názvom U Masarykovcov. Vyberám jednu z pekných myšlienok o Alici Masarykovej: ... „nikto doposiaľ – aspoň ja nepoznám nikoho – nepochopil a neocenil klad slovenskej ľudovej kultúry ako Elis...“). V  r. 1922 Alica Masaryková prispela s  čiastkou 200 tis. Kč. na stavbu novej ľudovej školy na Bystričke (okrem toho na výsadbu stromčekov aj na nákup kníh do obecnej knižnice, ktorá bola zriadená v r. 1925). Podporila aj výstavbu verejnej cesty na Bystričke. Na zasadnutí obecného zastupiteľstva v decembri udelili prezidentovi prvej ČSR Tomášovi G. Masarykovi čestné občianstvo Bystričky. A  o  7 rokov neskôr  – 9.  5. 1925 na návrh Ladislava Tomku Markovického jednohlasne odsúhlasili čestné občianstvo Bystričky Alici Masarykovej. Jej zásluhou sa Živene podarilo založiť rodinnú školu v Kremnici. V r. 1925 otvára Ústav M. R. Štefánika na výchovu sociálno-zdravotníckych pracovníčok (na výstavbu ktorého americkí Slováci venovali milión korún – dr. Poubová). V r. 1930 otvára v Martine aj Dom sociálno-zdravotnej starostlivosti pre mládež. V r. 1931 dala Alica na Bystričke postaviť letné rodinné sídlo – tzv. Masarykovu vilu. V r. 1931 prišiel prezident republiky dvakrát na Bystričku. Prvýkrát pricestoval 5. 8. 1931 už ako obyvateľ Bystričky do svojho novopostaveného príbytku. Druhýkrát 14.  8. 1931 kedy si prehliadok novostavbu ľudovej školy. Prišiel v sprievode Alice, Janky a Ladislava Tomku-Markovického. Prezident denne okolo 17.  h. jazdil na svojom koni Hektorovi po svojich známych miestach v  chotári Bystričky  – a  to k  Žirkovskému, do Veľkej doliny, k  rieke Turiec. Na pozvanie A. Masarykovej aj prezident Eduard Beneš s manželkou navštívili dvakrát Bystričku (26. 9. 1936 aj 14. 9. 1946). Alica Masaryková navštívila Bystričku po 2.  sv. vojne 23.  7. 1946 a  naposledy 15. 7. 1947. Zanechala tu svoju bohatú osobnú knižnicu v počte 3 215 zväzkov. Prevzal a opatruje ju ALU SNK v Martine. Knižnica patrí k uzavretej historickej knižničnej zbierke s cenným obsahom, je peknou ukážkou súkromnej knižnice, rástla väčšinou z darov, o čom svedčí množstvo venovaní a  podpisov autorov. Podrobne ju spracovala Milada Nováková, pracovníčka MS, v článkoch Osobná knižnica Alice Masarykovej. In: Teória a výskum knihovníctva a bibliografie. Martin, 1971–1976. Knižnica Alice Masarykovej  – príloha časopisu Čitateľ (40), 1991, č. 3, s. 1–5. V minulosti bola knižnica A. G. Masarykovej viac ráz premiestňovaná, čo nepriaznivo ovplyvnilo jej fyzický stav. V  súčasnosti je zbierka uložená v depozite SNK v Martine. Súčasťou fondu Alice Masarykovej je aj herbár rastlín. Počas svojho pobytu na Bystričke sa Alica venovala zbieraniu rastlín. 107

Alica Masaryková bola skutočnou obdivovateľkou ľudovej kultúry vo všetkých jej prejavoch – od krásy ľudových piesní až po neopakovateľnosť ľudovej výšivky, čipky, či keramiky, ktorý zdobil chodby jej vily na Bystričke... (teraz sa nachádzajú v správe SNM). Málo známa je aj jej iniciatíva zriadiť v Tomčanoch pri Turčianskom sv. Martine živý skanzen – v súčasnosti našiel reálnu podobu v Jahodníckych hájoch ako Múzeum slovenskej dediny (stála expozícia SNM v Martine). Od r. 1949 sídlil v bývalej vile rodiny Masarykovej Archeologický ústav až do roku 1953. Po r. 1989 sa uskutočnili reštitúcie majetkov súkromným osobám aj na Bystričke. V r. 1990 bola budova vrátená dedičom po Alici Masarykovej. Bystričku navštívil aj v  máji 1990 prezident Václav Havel. Dňa 28. 12. 1990 na budove bývalej vily prezidenta T. G. Masaryka bola odhalená pamätná tabuľa na počesť prvého prezidenta ČSR. Do dnešných dní v Martine funguje aj Klub T. G. Masaryka. Je zaujímavé, že Alica Masaryková pôvodne plánovala vo vile založiť rodinné múzeum. V písomnom návrhu, ktorý v novembri 1948 adresovala Ladislavovi Novomeskému to podrobnej popisuje. Zámer pre známe historické udalosti však nevyšiel. Preto sa rozhodla aspoň zbierky výšiviek, kolekciu ľudovej keramiky venovať SNM v Martine. Dnes je súčasťou najväčšej a  najkvalitnejšej zbierky ľudového odevu a  textilu na území Slovenska. Dnešným, ale aj budúcim generáciám vypovedá nielen o svojom obsahu, ale aj o darcovi. Najlepšie to vystihol Štefan Krčméry, významný predstaviteľ MS, keď napísal: „… málokto cení kultúru slovenského kraja ako dr. A. Masaryková. Všetky jej slová a skutky Slovenska týkajúce sú preniknuté...“ Dovolím si zacitovať A. Masarykovú: Veci skutočnej kultúrnej hodnoty vyrastajú z  tradícií. Živé tradície sa zas tvoria iba tam, kde niekoľko generácií za sebou vytvára veci hodnotné, duchaplné a  obohacujúce ľudstvo! Veci ducha, krásna, skúsenosti dediacich sa z  pokolenia za pokolenia!“ Človek so zdravou, živou tradíciou nie je konzervatívny ani staromódny. Správne a  spravodlivo hodnotí minulosť, žije prítomnosti a  nebojí sa budúcnosti. Po februári 1948 a po tragickej smrti brata Jána, opustila vlasť, do ktorej sa už nikdy nevrátila. Svojho československého štátneho občianstva sa do smrti nevzdala. V  r. 1956 sa usadila na Floride. Postupne jej však slabol zrak a po mozgovej porážke v r. 1959 úplne oslepla. R. 1960 vydala v Pittsburghu knihu spomienok, ktoré r. 1994 vyšli i v Prahe pod názvom Dětství a mládí. Alica sa v knihe vracia k hodnotám pre ňu najbližším a najdrahším – k rodine a vlasti. V takomto invalidnom stave sa dostala do českého sanatória pre starých ľudí v Chicagu, kde 5. 11. 1966 ako 88 ročná zomrela. Túžbou Alice bolo odpočívať v pôde Československa po boku svojich rodičov a brata. Jej popol bol r. 1994 po 28 rokoch prevezený späť do vlasti a  uložený v  rodinnej hrobke Masarykovcov v  Lánoch v  Čechách a  tým bolo jej prianie konečne naplnené. 108

Jej dlhý život bol bohato naplnený nielen šťastnými chvíľami a úspechmi, ale i tragédiami a sklamaním. Preto svoju pozornosť zamerala na chudobných a sociálne slabých občanov. Prežila si niekoľko nešťastných lások a až do svojej smrti zostala slobodná. Aj napriek tomu nikdy nezatrpkla, namiesto toho sa hlavne venovala deťom, aj keď ich sama nemala. Celý svoj život verila: Len dobrom a láskou môže byť zlo prekonané a v dobro zmenené. Len dobrom a láskou! Literatúra Ďuranová, Ľ.  – Šourková, A.  – Táborecká, A. Lexikón slovenských žien. Martin : Národný biografický ústav, 2003. Maťovčík, A.  – Parenička, P.  – Ďuriška, Z. Lexikón osobností mesta Martin. Martin : Vydavateľstvo Osveta, 2006. 293 s. ISBN 808063-223-5. LACKO, R. Bystrička. Vrútky, 2008. 221 s. ISBN 978-80-969952-3-3. RUTH, C. M. Alice Garrigue Masaryk 1879–1966 : her life as recorded in her own words and by her friends. Pittsburgh, 1980. 251 s. ISBN 0-91600248-9. LOVČÍ, R. Alice Garrigue Masaryková – život ve stínu slavného oce. Praha, 2008. 485 s. ISBN 978-80-7308-189-8. LOVČÍ, R. – Maliarik, J. Korespondence Jána Maliarika s Alicí Garrigue Masarykovou a Karlem Kramářem. Plzeň, 2007. 17 s. Hájková, D. – Soukup, J. Milá mama : Dear Alice : Korespondence Alice a Charlotty Masarykových 1915–1916. Praha : Masarykův ústav, 2001. ISBN 80-86495-06-X. Švejnoha, J. Alice Masaryková. Praha, 2003. Kráľová, O. – JUNAS, J. Alice G, Masaryková . Bratislava : Červený kríž, 1992. ISBN 80– 20-85690-00-475. Mintalová, Z. Červený kríž Alica G. Masaryková a  Slovensko: pri príležitosti 40. výročia smrti PhDr. Alice G. Masarykovej, prvej predsedníčky ČsČK a  125.  výročia vzniku prvých spolkov ČK na území Slovenska. Martin, 2006. 199 s. ISBN 80-969550-8-X. Alice Masaryková – Detství a mládí – vzpomínky a myšlenky. Rredakce: Zdena Pelikánová, Dagmara Švihlová. Praha : Ústav T. G. Masaryka, 1994. 130 s. ISBN 80-901478-6-0.

109

Olga a Zdeno Zibrinovci – česko-slovenský horolezecký pár Blanka Snopková, Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici Horolezectvo je zo všetkých športových disciplín azda najviac legendami opradeným športom. V  rámci celosvetovej mozaiky tvorí jeho neoddeliteľnú súčasť, rovnako ako horolezectvo britské, poľské, nórske, španielske, horolezectvo jednotlivých alpských a ďalších krajín sveta aj české a slovenské horolezectvo. Veľkou mierou k tomu prispeli aj manželia Olga a Zdeno Zibrinovci – ona rodáčka z českého Turnova, on pôvodom z Brezna na Slovensku. Láska k horám, prírode, športu a najmä k horolezectvu spojila ich životy natrvalo. Hoci na území Slovenska a Čiech existovali a sú zdokumentované viaceré horolezecké spolky už od polovice 19. storočia1 a výstupy na niektoré tatranské štíty boli bežné už v 17. storočí,2 česko-slovenské horolezectvo sa v organizovanej podobe zrodilo až po vzniku Československej republiky. Za medzník sa pokladá 17. august 1921, keď v Spišskej Novej Vsi „M. Mlynarčík, F. Lipták a G. Nedobrý založili Tatranský horolezecký a alpinistický krúžok IAMES,“3 neskorší Spolok tatranských horolezcov IAMES. Názov IAMES pozostával zo začiatočných písmen slov, ktoré plne vystihovali náplň tejto organizácie (I – idealizmus, A – alpinizmus, M – morálka, E – eugenika, S – solidarita). Prelomovým vo vývoji horolezeckého športu bol rok 1950, keď sa vytvorilo prvé reprezentačné družstvo Československa pod vedením Otta Jelínka. Úroveň horolezectva rástla, prudko vzrástol počet prvovýstupov, do platnosti vstúpila jednotná horolezecká klasifikácia. V reprezentačnom družstve vyrástli viaceré osobnosti – himalájski a extrémni horolezci. Ako prví sa úspešne začlenili medzi svetovú elitu Radovan Kuchař – pieskár z  Liberca a  Zdeno Zibrin (*2.  5. 1931  – †29.  9. 2004) z  Brezna. „Ako dvojica zdolali severnú stenu štítu Petit Dru (1959), Walkerov pilier na Grandes Jorasses (1959), severnú stenu Matterhornu, Eigeru a  Cimy Grande di Lavaredo (Comkiciho cestou  – 1961), Piz Badile (Cassinovou cestou  – 1964) a  ďalšie významné steny a  štíty.“4 Medzinárodný úspech a  slávu im priniesli najmä výstupy v  západných Alpách  – severnou stranou Matterhornu a  Eigeru. Začiatok 60.  rokov bol novou érou moderného športového horolezectva vo Vysokých Tatrách, ktorá priniesla obrovský kvalitatívny posun vpred. 1

Úradné názvy týchto spolkov boli prevažne nemecké a maďarské, napr.: Uhorský karpatský spolok (Magyarországi Kárpátegyesület  – MKE), Maďarský turistický spolok (Magyar turista egyesület – MTE), Uhorský turistický zváz (Magyar turista szövetség) a pod.

2

DIEŠKA, Ivan. Horolezectvo zblízka. Bratislava : Šport, 1984, s. 127.

3

Malá encyklopédia telesnej výchovy a športu. Bratislava : Obzor ; Šport, 1982, s. 349.

4

DIEŠKA, Ivan. Horolezectvo zblízka. Bratislava : Šport, 1984, s. 131.

110

Neskôr  – v  sedemdesiatych rokoch sa o  československých horolezcoch a  ich výkonoch začali objavovať články v  zahraničnej odbornej tlači už pravidelne. Rodina Zibrinovcov z Brezna je príkladom toho, ako sa láska k športu dedí z otca na syna. Meno Jána Zibrina je spojené už s predvojnovou históriou športu v tomto meste na Pohroní. Spomedzi rôznorodých športov, ktorým sa venoval, preferoval turistiku a  láska k  horám ho priviedla až k  horolezectvu. Cielene k  nemu zaúčal aj iných, vrátane svojho syna Zdena. Tak ako tvoril Ing. Zdeno Zibrin5 nerozlučnú horolezeckú dvojicu s Radovanom Kuchařom, rovnako nerozlučne k nemu patrila jeho manželka Olga. RNDr. Olga Zibrinová, CSc., je nielen významnou československou horolezkyňou, ale aj vysokoškolskou pedagogičkou a  prvou riaditeľkou Hvezdárne v Banskej Bystrici. Narodila sa 23. novembra 1931 v Turnove (kraj Liberecký, ČR). Rodinné zázemie jej vytváral otec  – JUDr. Antonín Láska, štátny úradník a  právnik a  matka Anna, ktorá sa starala o  chod domácnosti. Všetci siedmi súrodenci dostali vysokoškolské vzdelanie: Ing. Pavel Láska, CSc., výskumný pracovník v  oblasti ochrany rastlín, objavil nové druhy pestríc  – prirodzených nepriateľov vošiek, RNDr. Anna vyd. Jůzová pracovala ako učiteľka matematiky, Ing. Antonín Láska bol elektrotechnikom, Ing. arch. Vojtech Láska, CSc., sa venoval pamiatkovej starostlivosti, Ing. arch. Marie vyd. Mašková bola architektka a pracovala na železnici, Ing. Janka vyd. Bortelová6 – poľnohospodárka, pracovala vo Výskumnom ústave liečiv. V  roku 1937 začala Olga navštevovať Základnú školu v  Turnove, pre chorobu štúdium prerušila. 1. 9. 1938 opäť nastúpila do 1. triedy ZŠ v Novom Bydžove. Obdobie II. svetovej vojny znamenalo pre rodinu nevyhnutnosť častého sťahovania sa. Preto v rokoch 1939–1941 prestúpila Olga do školy do Žluníc. V rokoch 1942–1943 absolvovala postupný ročník a 1. triedu Hlavnej školy (neskôr názov Měšťanská škola) v  Prahe. V  rokoch 1944–1945 navštevovala školu v  Hlušiciach, kam dochádzala zo Žluníc 6 km na bicykli. V  rokoch 1945–1948 navštevovala Gymnázium v  Prahe II (po roku 1948 bolo zatvorené). V štúdiu pokračovala na Gymnáziu v Prahe XIX, kde štúdium ukončila maturitnou skúškou 19.  6. 1951. Na vysokú školu nebola najskôr z politických dôvodov prijatá, po roku ju na základe odporúčania z Výskumného ústavu ťažkého strojárenstva v Prahe–Vokoviciach prijali na Matematicko-fyzikálnu fakultu Karlovej univerzity. Zároveň vstúpila do lyžiarskeho oddielu Slávia Karlovej univerzity a na jar 5

Významný slovenský horolezec, majster športu  – 1958, zaslúžilý majster športu  – 1962, v rokoch 1956–1962 reprezentant Slovenska.

6

Brat jej manžela – Ivan Bortel, bol vynikajúci horolezec, zdolal napr. Rubáš na Grandes Jorasses v Alpách. Zahynul pri páde pod Huascaránom v Peru v roku 1970. Zbytok výpravy zahynul o niekoľko dní neskôr pri zemetrasení.

111

1953 aj do horolezeckého oddielu. V roku 1973 obhájila rigoróznu prácu7 a získala akademický titul RNDr. V roku 1986 obhájila kandidátsku dizertačnú prácu na Geofyzikálnom ústave SAV na tému Azimutálne závislé hodochróny blízkych zemetrasení a  získala vedeckú hodnosť kandidát matematicko-fyzikálnych vied, CSc. Olga Zibrinová (rod. Lásková) si už počas detstva vypestovala veľmi blízky vzťah k športu. V roku 1950 získala strieborný Tyršův odznak zdatnosti mládeže, ktorý jej udelil Štátny výbor pre telovýchovu a šport (neskôr bol premenovaný na Odznak zdatnosti PPOV) a  v  nasledujúcich rokoch bola pravidelne nositeľkou Odznaku zdatnosti PPOV 1.  stupňa. Ako 21ročná študentka Matematicko-fyzikálnej fakulty Karlovej univerzity sa v  roku 1952 začala venovať horolezectvu. Prvýkrát vystúpila na štíty Vysokých Tatier na zájazde Horolezeckého oddielu Slávia Praha Karlovej univerzity. Inštruktorom jej bol Jozef Daneš. V rokoch 1954–1963 bola reprezentantkou Československa. V roku 1961získala titul Majsterka športu. Neskôr, v  60.  rokoch pôsobila ako trénerka československého ženského reprezentačného družstva. Športu sa venovala a  venuje aj v  pokročilom veku. V 70.–80. rokoch bola pravidelnou účastníčkou Slovenskej atletickej veteraniády, kde získala početné umiestnenia na stupňoch víťazov, pravidelne súťažila vo finálových bojoch na Majstrovstvách Slovenska OZ PPOV o strieborný a zlatý odznak zdatnosti ako členka TJ Slávia PF Banská Bystrica. V rokoch 1974–2007 bola pravidelnou účastníčkou a v 80. rokoch aj členkou organizačného výboru vytrvalostného preteku v behu na lyžiach Biela stopa SNP (1. ročník sa konal v roku 1974, 16. ročník v roku 1989 sa konal pod záštitou medzinárodného olympijského výboru). Dňa 6. 8. 1958 sa v Brezne vydala za Ing. Zdena Zibrina. Odvtedy pôsobí na Slovensku. Už v roku 1957 pracovali s budúcim manželom ako vysokohorskí nosiči a na základe zmluvy s n. p. Turista na Chatu pod Ďumbierom vyniesli 35  000 kg zásob. Po svadbe pôsobila na Jedenásťročnej strednej škole v Brezne. V roku 1961 sa stala prvou riaditeľkou Ľudovej hvezdárne v Banskej Bystrici. V rokoch 1964–1991 pôsobila na Katedre fyziky na Pedagogickej fakulte v Banskej Bystrici. Jej vedeckovýskumná činnosť bola zameraná na geofyziku. Vo volebnom období 1990–1994 bola poslankyňou Mestského zastupiteľstva v Banskej Bystrici za Stranu zelených a členkou Komisie pre výstavbu. Venovala sa problematike separovaného zberu domového odpadu. Mandátu sa vzdala dňom 13.  1. 1994 z  dôvodu zmeny trvalého bydliska mimo mesta Banská Bystrica. Odsťahovala sa do horskej obce Králiky, kde žije dodnes. Za svoje aktivity a  činorodosť získala Olga Zibrinová veľký počet ocenení: Pamätný diplom pri príležitosti 25.  výročia vzniku ČSTV a  Pamätnú medailu za rozvoj horolezectva udelenú Slovenským horolezeckým 7

112

Školiteľom jej bol prof. Alojz Zátopek, seizmológ svetového významu, zakladateľ seizmologických ústavov v Japonsku.

zväzom pri príležitosti 50.  výročia vzniku IAMES (1971), Diplom za dosiahnuté športové úspechy, udelený Okresným výborom ČSZTV Banská Bystrica (1975), Pochvalné uznanie za úspešnú reprezentáciu mesta v telovýchove, udelené Národným výborom v Banskej Bystrici a Diplom SKNV za rozvoj astronómie Stredoslovenského kraja (1976), Pamätný diplom za dlhoročnú úspešnú činnosť vo  VŠ TJ Slávia PF Banská Bystrica pri príležitosti 20.  výročia jej založenia, Čestné uznanie za rozvoj astronómie Stredoslovenského kraja (1981), Pamätnú plaketu Slovenskej astronomickej spoločnosti pri SAV (1984), Zlatý odznak IAMES za zásluhy o rozvoj slovenského horolezectva a propagáciu Vysokých Tatier (1985), Plaketu za rozvoj astronómie v Stredoslovenskom kraji (1987), Ďakovný list za dlhoročnú prácu pri príprave talentovaných žiakov pri príležitosti 50. výročia Fyzikálnej olympiády, za osobný podiel pri zabezpečovaní kvalitného priebehu olympiády (2009). Od 20. 9. 2011 je čestnou členkou Slovenskej astronomickej spoločnosti pri Slovenskej akadémii vied a je tiež nositeľkou vyznamenania Cena primátora mesta Banská Bystrica za rok 2011. Jej záujem o  život naokolo dokumentuje aj jej organizovanosť v  rôznych kultúrno-spoločenských a športových organizáciách: Junák–Skauting (1946–1948), DSO – Dobrovolná sportovní organizace (1953), ČSTV Slavia Praha (1956), ČSTV–TJ Partizán Brezno, Jednota československých matematikov a fyzikov (JČSMF), následne JSMF. Venovala sa mladým fyzikom v  rámci sústredení fyzikálnych olympiád, bola členkou Československej astronomickej spoločnosti, následne Slovenskej astronomickej spoločnosti (1961), členka medzinárodnej ženskej horolezeckej organizácie Randez­ ‑vous Hautes Montaignes (založená v Engelbergu, Rakúsko) – 1968, členka Rady Krajskej hvezdárne v Banskej Bystrici. Ako členka Krajského lektorského zboru ľudovej astronómie v Stredoslovenskom kraji zabezpečovala prednášky a semináre z oblasti astronómie a príbuzných prírodných vied na území Stredoslovenského kraja (1974–1990). V roku 1978 založila Horolezecký oddiel TJ Slávia Pedagogická fakulta Banská Bystrica, ktorý bol 17.  3. 1990 na Štrbskom plese prijatý 1.  valným zhromaždením za člena Slovenského horolezeckého spolku IAMES. V  osemdesiatych rokoch pôsobila ako predsedníčka Výboru horolezeckého zväzu OV ČSZTV Banská Bystrica. Bola zodpovedná za zaraďovanie športovcov do výkonnostných tried. Medzi jej záľuby patrí aj cestovanie. Navštívila Maďarsko, Juhosláviu, Bulharsko, Turecko, Grécko. V 70. rokoch niekoľkokrát na pozvanie Nellie Loretan navštívila Švajčiarsko, kde sa zúčastňovala na klubových podujatiach Oberengadinclubu. Spolu s členmi klubu vystúpila na Piz Bernina– Bianco­‑Grat, Grepon–východná stena, Piz Buin, Diamantstock E­‑Grat.8 8

Diamantstock E-Grat oder: „Bei Gästen zu Gast“ – 28./29. Juli 1990 / sg. In: SAC – Sektion am Albis=Club-Nachrichten der Sektion am Albis – SAC. – Č10 (1990), s. 17 – 18. – Olga Zibrinová ako hosť pri výstupe členov SAC a Sekcie Engadinia Bassa na E-Grat (Rakúsko).

113

V 70. rokoch navštívila USA, po roku 1989 Nórsko, Švédsko a v roku 1999 západnú časť USA. Niekoľkokrát navštívila Rakúsko kvôli horolezeckým výstupom v Alpách, Krétu a Grécko, kde vystúpila na Olymp. Olga Zibrinová spoločne s manželom vychovali dve deti, ktoré od malička viedli k  športu. Dcéra, Ing. Katarína Gálfyová, sa stala majsterkou športu, syn Ing. Michal Zibrin (*1967) aktívne lyžoval, ako dorastenec reprezentoval TJ Tatran Harmanec. V roku 1981 získal 3. miesto v zjazde Špičák v Jizerských horách, v roku 1984 získal 1. miesto v dorasteneckom prebore ČSSR v Jasnej v obrovskom slalome, 1. miesto v zjazdovom trojboji a 3. miesto v zjazde v kategórii ml. dorastenci. V roku 1985 sa umiestnil na 2. mieste v dorasteneckom prebore ČSSR v zjazdovom trojboji, na 2. mieste v obrovskom slalome a na 3. mieste v slalome v kategórii 18-ročných dorastencov. Vyštudoval študijný odbor ekológia. Horolezectvo je športom, kde súperom športovca nie je iný športovec, ale terén, poveternostné podmienky, subjektívne nebezpečenstvo, ale aj negatívne vlastnosti samotného športovca (strach, nedostatok sebadôvery, nezodpovednosť atď.). Od človeka vyžaduje maximálnu sebadisciplínu a poznanie svojich síl a možností. Zároveň ho učí a núti prekonávať svoje limity. So životným krédom: „S chutí do toho, půl je hotovo,“ prekonali mnohé prekážky a nástrahy života aj Olga a Zdeno Zibrinovci. Prehľad najvýznamnejších horolezeckých výstupov Olgy Zibrinovej: Pieskovcové skaly 1953 Příhrazská Kobyla. Německá cesta. Spolulezec: Jecelín. 1954 Dračí věž. Rudá hrana (30. 5.). Spolulezci: Voloďa Suchý, Kaufman. Mnich. Netopýří spára (19. 6.). Spolulezci: Miroslav Patera a Michal. Daliborka. Kouřová cesta (20. 6), klas. VIIb. Spolulezci: Miroslav Patera a Milič Blahout. Podmokelská normálka (1. 7.), klas. VII. Spolulezec: Milič Blahout. Taktovka. Chlumova cesta (1.  7.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout. Kapelník, normálka (3. 7.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout. Sfinga. Plátkova cesta (3. 7.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout. Smítkova skála. Chlumova cesta (3. 7.), klas. VII. Spolulezci: Vladimír Haleš a Milič Blahout. Maják. Mézlův roh (28. 7.), klas. VIIb. Spolulezec: Honza. Kapelník. Funkeho stěna (28.7.), klas. VII. Spolulezec: Honza. Durango, normálka (12. 9.), klas. VII. Spolulezci: Karel Cerman a Ladislav „Fifan“ Vodháněl. Únorová, normálka (12. 9.), klas. VII. Spolulezci: Udatný a Miki. Ocún. Fifanova cesta (12.  9.), klas. VII. Spolulezci: Karel Cerman a Vladimír „Chroust“ Procházka. Zapomenutá. Ponurá, klas. VII. Spolulezci: Jaroslav „Kujan“ Janků a Marie. 114

1955

Maják. Jeschkeho spára (22. 5.), klas. VII. Spolulezci: Vladimír Haleš, Miroslav Patera, Fučík a Milič Blahout. Kapelník. Jeschkeho stěna (11.  6.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout. Taktovka. Stará cesta (11. 6.), klas. VII. Spolulezec: Milič Blahout. Maják. Gotická hrana (12. 6.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout. Brána. Lengáčova stěna (12. 6.), klas. VII. Spolulezec: Milič Blahout. Smítkova skála (28. 6.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout. Daliborka. Kouřová cesta (30.  6.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout.

Vysoké Tatry 190 výstupov, z  toho 65 v  zime, 4 prvovýstupy, v  ženskom družstve 86 výstupov, z toho 36 v zime. 1953 Východná Vysoká. Z Velickej doliny (23. 3.), klas. I. Spolulezec: Jozef Daneš. 1. tatranský výstup. Kotlový štít. Krčmarovým žľabom. (28. 3.), klas. II–III. Spolulezec: Jozef Daneš. Rumanov štít, pilierom (22. 7.), klas. IV. Spolulezec: Vlasta Červený. Galéria Ganku. Stará cesta (25.  7.), klas. IV. Spolulezec: Vlasta Červený. Gerlachovský štít. V. stena. Birkenmajerova cesta (29. 7.), klas. V – VI. Spolulezec: Vlasta Červený. 1954 Žltá stena. Korosadowiczova cesta (17. 8.), klas. V–VI. Spolulezkyňa: Bláža Karasová. Baranie rohy. Južná stena – prvovýstup stredom steny prostredného piliera (20. 8.), klas. V. Spolulezci: Milič Blahout a Bláža Karasová. Stredohrot. Severný pilier. Cesta Cerman – Machaň. (25. 8.), klas. V–VI. Spolulezec: Milič Blahout. 1955 Lomnický štít. Západná stena. Karouškova cesta. (19. 8.), klas. V. Spolulezkyne: Bláža Karasová a Irena Hrablíková. Lomnický štít. Západná stena. Stanislawského cesta. (20.  8.), klas. V. Spolulezkyňa: Bláža Karasová. Lomnický štít. Východná stena. Prvovýstup. (8. 9.), klas. V. Spolulezec: Jarda Sláma. Javorový štít. SV pilier na východný vrchol. Cermanova cesta. (11.  9.), klas. V–VI. Spolulezec: Jarda Sláma. Prechod hlavného hrebeňa v smere Ľaliové sedlo – Kopské sedlo (17.–23. 9.). Ženské družstvo: Olga Zibrinová, Ema Formanová, Irena Hrablíková, Bláža Karasová, Mirka Macků, Zdena NespěchalováBlahoutová. 1956 Malý Pyšný. Severná stena. Prvovýstup. (25. 3.), klas. IV. Spolulezec: Jarda Sláma.

115

1957 1958 1960 1961 1962 1970

Ostrý štít. Severná stena. Prvovýstup. (26. 3.), klas. IV. Spolulezec: Olda Kopal. Malý Javorový štít. Severná stena. Stanislawského cesta. (31. 3.), klas. V. Spolulezec: Karel Cerman. Ľadové dolinky. Snehový štít (3.  4.), klas. II–III, V. Spolulezkyňa: Valášková. Lomnický štít. Západná stena. Birkenmajerova cesta. (7. 8.), klas. V–VI. 1. ženská výprava s Jiřinou Žebrákovou. Malý Kežmarský štít. Severná stena. Stanislawského cesta (17. 8.), klas. VI. 1. ženská výprava s Jiřinou Žebrákovou. Ošarpance. Puškášova cesta (13.  8.), klas. VI. Spolulezec: Zdenko Zibrin. Žabí kôň. Severná stena. (14.  8.), klas. V–VI. Spolulezec: Zdenko Zibrin. Galéria Ganku. Stanislawského cesta. (9.  9.), klas. VI. 1.  ženská výprava s Jiřinou Žebrákovou a Blážou Karasovou. Galéria Ganku. Puškášova cesta. (10. 9.), klas. VI. Spolulezkyňa : Jiřina Žebráková. Ľadový štít. Východná stena. (2. 2.), klas. V. Spolulezec: Jiří Valtr. Čierny štít. Južná stena (26.  4.), klas. V. Spolulezkyne: Bláža Karasová, Eva Posejpalová­‑Novotná a Jiřina Žebráková. Veľký Mengusovský štít. Severovýchodný pilier (5.–6. 4.), klas. V. Spolulezci: Milan Mereš, Tichý a Šmarda. Vyšné Terianske sedlo. Z Diablovho sedla (klas. V) ďalej na Štrbský štít, Triumetál, Furkotský štít, Bystré sedlo a veľké Solisko (27.–30. 3.). Spolulezkyňa: Eva Posejpalová­‑Novotná. Horné Dračie sedlo. Východná stena (7.  3.), klas. V. Spolulezkyne: Bláža Karasová, Eva Posejpalová­‑Novotná, Dáša Turková, Olga Veličková, Zdeňka Kotásková. Vysoká, Severná stena (8. 3.), klas. V. Spolulezci: Radan Kuchař, Olda Kopal, Karel Cerman, Jiří Mašek, Dáša Turková. Galéria Ganku. Stará cesta (21. 4.), klas. IV. Spolulezec: Alan Štolc. Zadná bašta. Východná stena (24.  4.), klas. V. Spolulezec: Anton Hanzel. Zlobivá. SV stena. Motykova cesta. 1. zimný výstup. (26. 4.), klas. V. Spolulezci: Jožo Psotka, Ivan Kluvánek, Zdeno Zibrin. Kriváň. Severná stena. 1. ženský zimný výstup. Žltá stena a prostredný hrot. SV stena. Cagašíkova cesta. Spolulezec: Vlado Tatarka. Volia veža. Južná stena, Eštok – Janiga. Spolulezec: Vlado Tatarka.

Kaukaz 1958 Sufrudžu (3.795 m) (15.  8.), klas. 1B. Spolulezci: Zdenko Zibrin, Vilém Heckel, Jožo Psotka. 116

1959 1961 Alpy 1964 1965 1967 1968 1975

Malý Dombaj (3.800 m) (18. 8.), klas. 2A. Spolulezci: Zdenko Zibrin, Vilém Heckel, Jožo Psotka. Dombaj – Uľgen (4 040 m) z Dombajského sedla hrebeňom (19. 8.), klas. 3B. Spolulezci: Zdenko Zibrin, Vilém Heckel, Jožo Psotka, Snášel, Rácz, Trousílek. Západný Dombaj – Uľgen (4.037 m), pilierom Sasorova (23. 8), klas. 4B. Spolulezci: Zdenko Zibrin, Jožo Psotka, Snášel. Voľnaja Hispánia (4.200 m), traverz zo sedla Bžeduch (20.–23. 7.), klas. 3B. Spolulezci: Ivan Kluvánek, Juraj Weincziller, Stanko. Pik Ščurovského (4.252 m), hrebeňom (24.–27. 7.), klas. 2A. Spolulezec: Stanko. Čatyn­‑Tau (4.300 m) hrebeňom (24.–27.  7.), klas. 1A. Spolulezec: Stanko. Elbrus (5.633 m) (30. 7.–1. 8.), klas. 2A. Štít Ščurovského (4.252 m), SV hrebeň, klas. 4B. Spolulezkyne: Eva Posejpalová­‑Novotná, Dáša Turková, Olga Veličková. Adyr-Su-Baši. 32.  hrebeňom. Spolulezkyne: Eva Posejpalová­ ‑Novotná, Dáša Turková, Olga Veličková. Ulu-Tau-Čana. Hrebeňom. Spolulezkyne: Eva Posejpalová­‑Novotná, Dáša Turková, Olga Veličková. Aiguille du Midi. Južná stena. Rébuffatova cesta, klas VI. Spolulezci: Radan Kuchař, Zdenko Zibrin. Piz Badile. Badile-Kante, klas. IV. Rakúsky spolulezec. Mont Blanc du Tacul. Mont Maudit, hrebeňom (18.  8.), klas. II. Spolulezec: Zdenko Zibrin. Mont Blanc. Ostruha Brenvy (21. 8.). Spolulezec: Zdenko Zibrin. Haute Route s výstupmi na Grand Combin, Auguille d‘Argentiére a Mt. Forte. Aiguille Verte, kuloár Whymper. Spolulezec: Zdenko Zibrin. Mont Blanc, cez Mont Maudit. Spolulezci: Zdenko, Michal a  Katarína Zibrinovci.

Pyreneje 1965 Pic d‘Astazou. Severný pilier (27. 8.), klas. II.–IV. Spolulezec: Zdenko Zibrin. Turecko 1966 Errias Dag (3.916 m). SZ hrana (12. 8.). Spolulezec: Zdenko Zibrin. Bibliografia článkov mapujúcich výstup Radovana Kuchařa a  Zdena Zibrina na Eiger v roku 1961 v zahraničnej tlači je uvedená in: Bibliografický zborník 2012. 117

Odkrývanie histórie: české osobnosti v Košiciach : architekti 20.–30. rokov 20. storočia Ľubica Poklembová, Štátna vedecká knižnica Košice Dnes by som chcela nadviazať a pokračovať v sprístupňovaní informácií o  českých a  moravských osobnostiach, ktoré zanechali svoje nezameniteľné stopy v Košiciach, a môžeme to brať doslovne, pretože dnes budem hovoriť o osobnostiach architektúry, kde tieto stopy sú naozaj viditeľné. Po českých osobnostiach z prírodovedeckého prostredia a po divadelných umelcoch, dnes vám predstavím desiatku českých architektov, ktorí mali výrazný vplyv na modernú tvár Košíc v 20.–30. rokov 20. storočia. Architektúra kozmopolitných Košíc medzivojnového obdobia sa nijako výrazne nelíšila od dobovej architektúry iných európskych miest. Realizovali ju predstavitelia viacerých európskych národov či národností a  štátností, no najsilnejšie zastúpenie mali architekti z býv. uhorského zriadenia a českí architekti. Práve vznik nového štátu – Československa – podnietil prílev mnohých skúsených českých architektov. Na Slovensku, obdobne ako v  okolitých európskych krajinách, sa v  tomto období v  oblasti architektúry prejavuje snaha o  nový funkcionalistický prejav. Toto úsilie je poznačené mimoriadne účinnou a  všestrannou pomocou českej avantgardy, reprezentovanou najmä pražskou a  brnenskou školou, ktorá so sebou priniesla dlhoročné tradície, skúsenosti i názory českej architektonickej moderny. Mnohí českí architekti sa tu natrvalo usadili. Pražský architekt Bedřich Bendelmayer (8.  4. 1872 Praha–20.  4. 1932 Praha) sa výrazne zapísal do architektonickej podoby najmä českej metropoly v prvých troch desaťročiach 20. storočia, dnes však patrí, spolu s jeho spolužiakom, architektom Aloisom Dryákom (1872–1932) k  zabudnutým menám. Jeho dielo postupne prechádzalo od historizmu a secesie, cez modernu, až k modernému klasicizmu. Bol absolventom špeciálnej školy architektúry Friedricha Ohmanna (slávneho viedenského architekta, ktorý pôsobil aj v  Prahe) na Umelecko­‑priemyselnej škole v  Prahe. Po Ohmannovom odchode späť do Viedne pomáhal dokončiť spolu s Dryákom jeho secesnú stavbu – hotel Central v Hybernskej ul. (1899–1900). Obidvaja architekti vlastnili architektonický ateliér na Moráni pod Karlovym námestím. Okolo roku 1900 spolupracoval s Rudolfom Němcom na dvoch obytných domoch v neorenesančnom štýle – dom U České královny v Hradci Králové, na Eliškinom nábreží a dom U sv. Jiří v Prahe­‑Holešoviciach, nárožie Kamenickej a  Kostolnej ul. V  r. 1902–1904 projektoval hotel Arcivojvoda Štěpán (teraz Európa) na Václavskom námestí v Prahe. Jeho stavba nájomných domov U Prašné brány 1–3, bola jednou z prvých secesných domov v  Prahe po historizujúcich stavbách a  dostalo sa mu v  tom období veľa 118

kritiky. V  roku 1904 bol hlavným inžinier stavebnej firmy Quidona Bělského v  Prahe, neskôr z  podniku vystúpil. V  r. 1905–1913 navrhol palác Hvězda (dnes Melantrich) v Prahe. Po roku 1918 projektoval budovy reálnych gymnázií v Jindřichovom Hradci a Hlučíne, budovy pre krajské súdy v  Klatovoch, Chrudimi a  Ružomberku. Po roku 1920 vyhotovil projekty neoklasicistických budov poisťovne Continentale, Priemyselnej banky na Příkope a areál justičného paláca na Pankráci v Prahe atď. Zúčastnil sa na domácich a medzinárodných súťažiach, medzinárodne sa presadil projektom paláca Spoločnosti národov v Ženeve a radnice v Osijeku (1923–1924). V  Košiciach je autorom projektov najstaršieho a  asi najväčšieho komplexu obytných domov medzivojnového obdobia, postavený v  blízkosti kalvínskeho kostola a  Katovej bašty, na uliciach Stará baštová a  Štefánikova. Projektoval ho v polovici 20. rokov minulého storočia. K ďalším významným pražským architektom, ktorý sa realizoval v Košiciach, patrí Rudolf Brebta (aj Brepta) (1885–?). Do r. 1923 bol zamestnancom stavebnej firmy Adolf Lipscher a  spol., potom prišiel do Košíc, kde si otvoril vlastný projekčný ateliér na Skladnej ulici. Tu uplatnil niekoľko zaujímavých projektov: bývalý Masarykov sociálny dom (Rastislavova ul., v súčasnosti XV. pavilón Fakultnej nemocnice L. Pasteura, 1928; je na ňom uplatnená plastika povojnového dekorativizmu), komplex družstevných domov štátnych zamestnancov (blokový dom na Komenského ul. č. 35, 37, 39, ul. Slov. jednoty); budova finančného riaditeľstva (1936, Hlavná 68), južná ľudová škola (dnes ZŠ, Gemerská ul.); severná ľudová škola a  opatrovňa, na Watsonovej ul. 2 a  4 (realizácia stavby 1935–1938, už vo funkcionalistickom štýle, dnes súčasť komplexu TU); dievčenské reálne gymnázium sestier Dominikánok (1937, Zbrojničná ul., v súčasnosti v ňom sídli Gymnázium sv. Tomáša Akvinského); kostol Krista Kráľa (Moyzesova 10) vo funkcionalistickom štýle, s elegantnými tvarmi, okrúhlou kazateľnicou, jednoduchým oltárom a  takmer nezdobenými lavicami; ešte v tom istom roku bol jeden z dvoch zvonov zo zvonice nad vchodom zabraný na roztavenie na delá – začiatok 2. sv. vojny; rekonštrukcia Gajdovych kúpeľov a stavba kúpaliska pri terajšej Gajdovke na Aničke. Stavebné a rekonštrukčné práce schátralých budov sa začali 15. apríla 1923 (vojaci technických rôt tu dislokovaných plukov číslo 14, 16, 32 a 37). Spolupracoval s kolegami Josefom Poláškom, V. Bartošom a staviteľom Alojzom Novákom na projekte Bytové domy bankových úradníkov atď. Brnenskú školu architektúry v Košiciach reprezentoval prof. Ing. Arch. Miloslav Kopřiva. Narodil sa 30. 1. 1894 v Tučapech u Holešova (okr. Kroměříž), zomrel 11. 3. 1968 v Brne. V r. 1920 ukončil štúdium architektúry na ČVUT v  Prahe. Pôsobil ako architekt i  pedagóg v  Prahe, Košiciach, Bratislave a Brne. V r. 1921–1935 pôsobil ako samostatný architekt v Brne, s  vlastnou projekčnou kanceláriou. V  r. 1935 prišiel do Košíc, kde spočiatku pôsobil ako prednosta technického oddelenia mesta Košice a hlavný architekt mesta. Zaslúžil sa o opätovné otvorenie Vysokej školy technickej 119

v  Košiciach (1938, zriadil fakultu architektúry) a  stal sa jedným z  jej prvých profesorov. Neskôr pôsobil na VŠT v Bratislave a od r. 1947 v Brne na fakulte Pozemného staviteľstva a architektúry VUT (1950–1953 prorektor školy, 1954–1955 dekan fakulty) až do r. 1959, kedy odišiel do dôchodku. Svojimi projektmi sa prezentoval na medzinárodných výstavách, napr. v  Utrechte, Zürichu, Budapešti, Bukurešti, Miláne, Paríži a  boli vysoko oceňované. Projektoval stavby po celej republike, mal silný zmysel pre dispozíciu, funkčnosť a estetický výraz. Projekty v Košiciach: ideové riešenie, architektonický návrh,  celkový plán a  realizácia výstavného areálu Zemskej výstavy východu ČSR v  Košiciach v  r. 1938 (Komenského park 19). Bolo to jeho najvýznamnejšie dielo na Slovensku, spoluautormi boli architekti R. Brebta, Ľ. Oelschläger, E. Friedman a V. Sipos. Väčšina stavieb sa nezachovala, ale hlavné objekty dodnes slúžia potrebám Technickej univerzity; obelisk pre československú štátnu vlajku, 1935 (jedinečné dielo, v  parku medzi Štátnym divadlom a  Urbanovou vežou, v  r. 1939 zbúraný), náhrobok starostu mesta, 1936, predajňa Mestských verejných podnikov, 1936, nájomné obytné domy pre chudobných, 1937, regulačný plán severného sektora, 1938, prístavba tzv. južnej ľudovej školy, 1938; ďalšie práce na Slovensku: kolónia rodinných domov (Zvolen, 1922); hotel, 1923 a  meštianska škola, 1928 vo Veľkých Levároch; v Rožňave: okresný dom, 1924, (1.  cena, realizácia 1926), sokolský štadión, okresný súd, 1927, Roľnícka vzájomná pokladnica, 1929 a nájomné obytné a rodinné domy; regulačný plán Piešťan, 1928; chata v Zádielskej doline, 1938; v Česku obchodný dom Brouk a  Babka, 1934, kino Jas, 1930 v  Brne ai; autor učebníc pozemného staviteľstva. Ing. architekt, Dr. techn. Bohumír Kozák patrí tiež k známym pražským architektom. Narodil sa 4. 12. 1885 vo Velké Lhotě u Telče, zomrel 1. 4. 1978 v  Prahe. Predstaviteľ funkcionalizmu, teoretik architektúry a  ochranca pamiatok. Detstvo prežil v  Čáslavi. Bol absolventom Českého vysokého učení technického v Prahe (prof. Josef Schulz a Jan Koula). Vo svojej tvorbe spočiatku uplatňoval prvky secesného dekorativizmu, ale čoskoro opustil neoslohový historicizmus. V r.  1919 si založil vlastný ateliér, jeho tvorba niesla pečať svojrázneho rondokubizmu s národným nádychom (budova telefónnej ústredne, Žižkov, 1921), neskôr stúpenec funkcionalistického purizmu. K jeho najväčším dielam patrí stavba rozsiahleho komplexu Masarykovych domov (v súčasnosti Thomayerova nemocnica) v Krči, postavená v r. 1926–1934. Z ďalších jeho prác sú významnejšie: Ústav materstva a Klárův ústav slepcov v Krči, palác Luxor, obchodný dom Avion, Union banka v Prahe, študentský internát Bubeneč a Dejvice, palác Příkopy s pasážou a bývalým kinom Sevastopol, hospodárska škola v Čáslavi a banka v Kolíne. Spolu s akademikom Stanislavom Bechyně vypracoval rad návrhov na premostenie Nuselského údolia. Ako člen Českobratskej cirkvi inklinoval aj k cirkevným stavbám, napr. je autorom projektu Českobratského kostola 120

na námestí Pred bateriemi v Střešovicích (1938), v Libni (1923), v Nuslích (1935), v Poličce, fary evanjelického zboru v Poděbradoch a i. Na Slovensku sa zúčastnil mnohých architektonických súťaží a projektoval viaceré stavby, napríklad na východnom Slovensku v  Haniske pri Košiciach v  r. 1922 navrhol budovu vysielacej rádiotelegrafickej stanice, resp. rozhlasového vysielača  – v  duchu povojnového novoklasicizmu  – budova v súčasnosti slúži iným účelom. V Košiciach je autorom projektu Poštový a telegrafný úrad (Poštová 2, Košice, 1926–1930). Tento elegantný komplex budov patrí k  prvým verejným stavbám na Slovensku so všetkými prvkami modernej architektúry v exteriéri i v interiéri, zbavený historizmu. Objekty dodnes vyhovujúco slúžia pôvodnému účelu, komplex je najväčším poštovým úradom v  Košiciach. Na podkladoch z  r. 1928 sú ako spolupracovníci uvedení brnenskí architekti a  stavitelia Bedřich Koráb a Jaroslav Železný. Bol aj vynikajúcim grafikom, historikom a kresličom, vytvoril rad pragensií. Čestný člen Klubu Za starou Prahu, vďaka jeho činnosti sa tento klub zviditeľnil. Zasadzoval sa za záchranu historických pamiatok, napríklad presadenie myšlienky Strahovského tunela miesto pôvodne navrhovaného Malostranského tunela, spolupracoval na záchrane kláštora Na Slovanech, za zachovanie prírodného brehu Kampy a o záchranu nádražia Těšnov, žiaľ neúspešne a i. O. i. je aj autorom kníh: Evangelický chrám, Architekt na cestách (Praha 1941), Mluva pražské architektury (Praha 1956, 1960), Hradčany a Malá Strana (autor kresieb; Praha 1962, 1964, 1965), Menší město pražské: 51 kreseb tištěných světlotiskem (Praha 1950); katalógov: Výstava architektonických kreseb a  akvarelů B. Kozáka : Praha  – leden 1956 : [katalog] (Praha 1956), Poklady pražské architektury : uměleckohistorický katalog, Praha – kamenný sen / kresby tužkou a barev. pastelem a uměleckohistorický katalog (spoluaut. E. Poch; Praha 1972) a i. Do Košíc prišiel aj architekt Petr Kropáček, pražský rodák, narodený 14. 7. 1889, zomrel 10. 9. 1931 tiež v Prahe. V Košiciach projektoval v r. 1926 Štátnu dievčenskú meštiansku školu, ktorá sa nachádza na rohu Kuzmányho 6 a Galenovej ul., realizovanú v r. 1928. V súčasnosti v budove sídli gymnázium a  základná škola s  vyučovacím jazykom maďarským. Bola postavená ako dostavba staršieho školského areálu, v ktorej sa od kubizmu presunul bližšie k modernej abstrakcii. Je autorom aj projektu gymnázia P. Horova v Michalovciach (1924). V Česku sú známe najmä dva jeho objekty, a  to letné sídlo – vila Edvarda Beneša v Sezimově Ústí, postavená v  r. 1930–1931, neskôr upravená a  rekonštruovaná podľa návrhov architekta Otokara Fierlingera (1888–1941), ktorej sa autor už nedožil, a  už menej úspešná prestavba slávneho pražského Ohmannovho hotela Central v  Hybernskej ulici (neskôr známeho ako Komorné divadlo), ktorá architektonicky získala kontrastný funkcionalistický portál. (V  súčasnosti bola objektu navrátená pôvodná funkcia hotela, prešiel rekonštrukciou, Kropáčkove úpravy boli 121

odstránené a priečelie bolo opravené do pôvodného štýlu.) Okrem architektúry sa venoval aj scénografii a dramatickej tvorbe (hra Stavba, komédia Mystifikace), pri ktorej používal pseudonymum Pavel Neri. Na Slovensku pôsobil Moravák Josef Marek. Narodil sa 17.  1. 1889 v Petroviciach, zomrel 17. 1. 1965 v Brne. V r. 1909 absolvoval Vyššiu školu staviteľskú v  Brne, v  r. 1910–1912 praxoval v  ateliéri Dušana Jurkoviča. V r. 1912–1914 študoval architektúru v Prahe u prof. Jana Kotěru. Pôsobil zväčša v Bratislave, ale aj na iných miestach na Slovensku, do rodiska sa vrátil v r. 1962. Z mnohých súťažných návrhov a realizovaných diel z obdobia do roku 1939 sú najznámejšie: ev. kostol v Trnave (1923), osada družstevných domov v Novom Meste nad Váhom (1925), Poštový a telegrafný úrad v Nitre (1928), Okresný úrad a Okresný súd v Skalici (1928), Okresná nemocenská poisťovňa v  Rožňave, liečebný ústav pre tuberkulózne deti v  Dolnom Smokovci (1929), škola vo Výčapoch­‑Opatovciach (1923), v Ovsišti (1934), Družstevný obytný a obchodný dom Avion v Bratislave (1930), ktorý v tom čase patril k najlepšie riešeným a vybaveným obytným budovám na Slovensku. Z urbanistických prác uvádzam súťažné projekty na úpravu Mukačeva (1935), Nových Zámkov (1936) a vypracované návrhy pre obce Vrbové (1934), Petržalku (1936), mesto Martin, Rimavskú Kokavu (1942) a ďalšie. V Košiciach realizoval obytné domy pre štátnych zamestnancov na Komenského ulici, postavené v rokoch 1925 až 1927 na základe súťažných návrhov pre vtedajšie ministerstvo verejných prác. V  poslednom období sa zaoberal problematikou urbanizmu, pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody. Vypracoval analyticko­‑syntetickú štúdiu Osnova krajinného plánu Slovenska (1936). Na prelome dvadsiatych a tridsiatych rokov výrazne prispel svojou bohatou publikačnou, verejnou a  tvorivou činnosťou k  formovaniu funkcionalistického profilu architektúry a  organizačného stmelenia architektonickej obce na Slovensku. Svojou tvorbou sa podieľal nielen na rozvoji stavebnej kultúry, ale aj na pokroku v oblasti urbanizmu, priestorového plávania a problematike stavby miest. Ing. Alois Novák sa v Košiciach presadil ako staviteľ. Narodil sa v r. 1886 vo Velké Blatnici (dnes Blatnice pod Svatým Antonínkem), zomrel v  r. 1961 v  Litoměřiciach. V  Košiciach pôsobil od r. 1920. Zo začiatku spolupracoval s Ing. Zdeňkom Fričom z pražského Žižkova, no v r. 1926 sa osamostatnil a založil si firmu Ing. Alois Novák, civilní stavby pozemní a  inženýrské, Košice. V Košiciach staval tak verejné budovy, ako aj súkromné stavby, či rodinné vily. Spolupracoval s viacerými architektmi, napríklad s  Antonínom Brožkom pri realizácii vily MUDr. Kňazovického, Rázusova ul. 6 (1931), Vila dr. Pavla Nováka (miesto doteraz neznáme), s  Rudolfom Brebtom pri stavbe Ľudovej školy a  opatrovne na Watsonovej ul. (1935) a finančného riaditeľstva na Hlavnej ul. Postavil prístavbu budovy ČSD atď. V  časoch prvej Česko­‑Slovenskej republiky bol jedným z najvýznamnejších stavebných inžinierov pôsobiacich v Košiciach. 122

Medzi najvýznamnejších československých avantgardných architektov tohto obdobia patrí Josef Polášek, brnenský architekt. Narodil sa 27. marca 1899 v Boršově pri Kyjove. Maturoval na Štátnej priemyslovej škole staviteľskej v  Brne až v roku 1921 (kvôli 1.  sv. vojne), v štúdiu pokračoval na Umeleckopriemyselnej škole v Prahe v špeciálnej škole architektúry u architekta prof. Pavla Janáka. V roku 1925 na odporúčanie tohto pedagóga získal prácu v projekčnej kancelárii mestského stavebného úradu v Brne. Na II. medzinárodnom kongrese modernej architektúry CIAM vo Frankfurte nad Mohanom (október 1929) mal úspech s  témou „najmenší byt“. V roku 1930, spolu s Bohuslavom Fuchsom a J. Krohom, sa stal aktívnym členom architektonickej sekcie Ľavej fronty. Pochádzal z  chudobných pomerov moravského Slovácka, vo svojej tvorbe sa preto vo veľkej miere zameral na riešenie typologických druhov stavieb so sociálnym poslaním. Realizácie školských budov a mestských obytných súborov pre chudobných patrí v  danej oblasti medzi špičkové výkony nielen českej, ale aj európskej medzivojnovej architektúry. Novela zákona z roku 1930 prijatá na podporu výstavby domov s lacnými bytmi umožnila Poláškovi odštartovať svoju samostatnú tvorivú dráhu v troch veľkých realizáciách: funkcionalistické sídlisko v  Brne pri Vranovskej (1930–1931) a  Skácelovej ulici (1931–1932) a  súbežne kolónia obytných domov pre bankových úradníkov v Košiciach (1930–1931), ktorá vychádzala z princípov kolektívneho bývania. Popri tvorivej práci v ateliéri priebežne sledoval európske i architektonické dianie, aktívne sa zúčastnil domácich aj zahraničných výstav. V  roku 1935 bol ocenený diplomom za účasť na medzinárodnej výstave v  Bruseli. Na Medzinárodnej výstave umenia a techniky v modernom živote v Paríži v roku 1937 získal zlatú medailu. Od roku 1938 sa vo svojej tvorbe intenzívne venoval urbanizmu, neskôr regionalizmu. Od roku 1945 sa jeho zdravotný stav rapídne zhoršil. V decembri 1946 zomrel v Brne na tuberkulózu. Masarykova moderná kolónia obytných domov pre bankových úradníkov v  Košiciach, Letná ul. 10–14, Jarná 1–3, je národnou kultúrnou pamiatkou a  súčasne je zaradená do zoznamu medzinárodnej organizácie na ochranu modernej architektúry DOCOMOMO. Bola postavená v priebehu jedného roka ako družstevná akcia pre 48 rodín bankových úradníkov českých, slovenských a maďarských bánk v Košiciach. Stavbu realizovala stavebná firma Ing. Aloisa Nováka. Urbanistické riešenie celej kolónie tvorí čiastočne uzatvorený blok štvorpodlažných objektov, jednotlivé, na seba nadväzujúce sekcie, sú usporiadané do tvaru písmena U (spolu je tu dvadsaťjeden trojizbových, dvadsaťjeden dvojizbových, šesť štvorizbových a päť jednoizbových bytov). Architekt František Sander (1871–1932) je známy najmä technickými stavbami v  okolí Vltavy, zaujímavými najmä tvarmi lode, majáky a prístavy. Vyštudoval pražskú techniku. Najprv pracoval ako konštruktér, v roku 1907 sa stal profesorom vyššej priemyselnej školy na Smíchove. Bol 123

autorom mnohých realizovaných stavieb pozdĺž Vltavy. Medzi najznámejšie patrí plavebná komora Hořín a Miřejovice, či stavby na ostrove Štvanice. Navrhol staničnú budovu v Holešoviciach (1905) v štýle historizujúcej secesie a vilu Regia (pôvodne Samohrd) v Luhačoviciach (1906) v historizujúcom štýle. Ako autor návrhu je uvedený na vitrážach sály (1908) bývalého paláca Obchodnej a  živnostenskej komory v  Prahe, U  obecného domu 3, Praha 1. Možno je autorom celej budovy. V  Hradci Králové určil vzhľad vodnej elektrárne Labe­‑Hučák (1909 až do r. 1930). V  Košiciach je autorom komplexu administratívnych budov policajného riaditeľstva na Rákociho okružnej, dnes Moyzesovej ulice č. 19. Pozemok pre stavbu venovalo mesto Košice, budovu vystavala v  rokoch 1928–1931 firma Ing. Huga Kaboša ešte v intenciách oficiálneho štátneho slohu. Je autorom aj návrhu pamätnej tabule vo vstupnej hale budovy policajného zboru Slovenskej republiky, odhalená v roku 1931. V  menšej miere sa v  Košiciach realizoval aj český architekt a  staviteľ Vojtěch Vanický, žiak Jana Kotěru a Josefa Gočára. Narodil sa 15. 11. 1898 v Horní Sloupnici, zomrel 31. 8. 1983 vo Vysokém Mýtě. Študoval na Vyššej priemyslovej škole v  Brne a na Akadémii výtvarných umení v  Prahe (1922–1925). Od r. 1925 pracoval v Gočárovom ateliéri, po r. 1930 ako stredoškolský pedagóg na priemyselných školách v  Plzni, Děčíne a  Hradci Králové. So svojimi projektmi sa zapájal do súťaží, väčšinou sa realizovali mimo Prahy. Spočiatku bol inšpirovaný novou holandskou architektúrou, postupne však prešiel k funkcionalizmu. Publikačne činný (Stavitel, Styl, Stavitelské listy a pod.). Člen viacerých profesných spolkov a asociácií, redakčných rád. V  Košiciach projektoval Katafalkovňu na Južnej triede  – smútočná obradná sieň a  kolumbárium (projekt 1936, realizácia 1938). Pre ilustráciu spomeniem ešte ďalšie úspešne realizované projekty: veľvyslanectvo v Belehrade (1924, spolu s J. Chomutovským), bytový dom v Chebe (1926), penzión Edith na Špicáku, domy s malými bytmi pre Ústrednú sociálnu poisťovňu (1930, s  J. Kinclom), reálne gymnázium v  Kolíne (1934) atď. Realizoval tieto stavby: v  České Třebové kolóniu radových domkov na Rösslerovej ul., 1928, chlapčenskú školu, 1929 a mestský bytový dom, 1929. V  Moravské Třebové realizoval stavbu menšinovej školy a  štátne bytové domy na Svitavskej ulici (1925, 1927). V Brne­‑Židenicích postavil Polákov nájomný dom s  ordináciou na Karáskovom námestí (1934), sokolovňu v Dolní Sloupnici (1926), obchodný dom v Ústí nad Orlicí (1933) atď. Samozrejme, ani z ďaleka som nevyčerpala zoznam českých architektov z tohto obdobia, je ich ďaleko viac, napríklad Bohuslav Fuchs, Arnošt Sehnal, Josef Štěpán, Zdenko Frič, Anton Bartoš a i., ale pre vymedzený časový priestor ich neuvádzam. Obdobne, aj v novšom – povojnovom – období prišiel do Košíc celý rad skvelých českých architektov. Štátna vedecká knižnica v Košiciach pripravila v októbri 2011 na Dni českej kultúry 2011 vo svojich priestoroch výstavu Českí architekti na východnom Slovensku. 124

Jej kurátorkou bola Mgr. Daniela Slezáková. Architektonickému i biografickému výskumu Košíc medzivojnového obdobia sa venuje Ing. arch. Adriana Priatková z FU TU Košice, katedra architektúry. Literatúra: Slezáková, Daniela : Českí architekti v  Košiciach : interný materiál. Košice : ŠVK, 2011. 5 s. Poklembová, Ľubica : Veda a  technika v  zrkadle dejín. Košice : ŠVK, 2002, s. 154–162. Priatková, Adriana : Architektonické osobnosti medzivojnového obdobia Košíc. In Architecture and the ending century. Bratislava 2002, s. 23–34. Foltyn, Ladislav: Slovenská architektúra a  česká avantgarda 1918–1939. Bratislava : Spolok architektov Slovenska, 1993. 238 s. Zemská výstava východu ČSR v Košiciach. In Novosti. Roč. 20, č. 165 (22.7.1938), s. 4. Haas, Felix : Moderná svetová architektúra. Bratislava : SFVU, 1968. 278 s. Masný, Rudolf: Domy bankových úradníkov. Architektúra & urbanizmus. Roč. 29, č. 1–2 (1995), s. 28–31. Dulla, Matúš – Moravčíková, Henrieta : Architektúra Slovenska v 20. storočí. Bratislava : Slovart, 2002. 512 s. Dulla, Matúš a  kol.: Slávne vily Slovenska. Bratislava : Foibos, 2010, s. 186–189. Zlatá kniha Slovenska : jubilejný zborník. Bratislava : Živnostenské vydavateľstvo a nakladateľstvo, 1930. 2. vyd. 522 s.

125

Češi na Slovensku v české historiografii od roku 1993 Václava Horčáková, Historický ústav AV CR Praha Po rozdělení Československa se problematika česko­‑slovenských vztahů stala jedním z nejvýznamnějších témat české i slovenské historiografie. Na prvním místě bylo studium dějin zaniklého společného státu, ve kterém od roku 1918 prožilo svůj život několik generací Čechů i Slováků. Organizačně zaštiťuje na tomto poli česko­‑slovenské vztahy Česko­‑slovenská historická komise, která vznikla v roce 1994, kdy vztahy mezi oběma historiografiemi byly velmi slabé. Komise vydává od roku 1996 Česko­‑slovenskou historickou ročenku (dosud vyšlo 15 svazků), je patronkou každoročně konaných seminářů k česko­‑slovenským vztahům, které se konají v Liberci (v roce 2012 proběhl 22. ročník semináře) a má též patronát nad konferencemi mladých vědeckých pracovníků v Hradci Králové České, slovenské a československé dějiny 20. století (v roce 2012 se konal 7. ročník)1. K  lepší vzájemné informovanosti o  výsledcích české i  slovenské historiografie po roce 1992 přispěla i bibliografická pracoviště Historického ústavu v Praze a v Bratislavě a Ústavu pro soudobé dějiny v Praze, která připravovala pro jednotlivé svazky Česko­‑slovenské ročenky podrobné soupisy slovacik vydaných na území České republiky a bohemikální literatury oboru historie publikované na Slovensku2. Po roce 2000 bibliografická pracoviště při knihovnách jmenovaných institucí zveřejnila databáze vytvářené od počátku devadesátých let online prostřednictvím internetu a zpřístupnila takto informace o práci české i slovenské historiografie široké veřejnosti3. Literatura posledních dvaceti let věnovaná česko­‑slovenským vztahům je velmi početná a  odráží širokou diskusi mezi českými a  sloven1 2

3

126

Česko­‑slovenská komisia historikov [online]. [cit. 2012­‑10-10]. Dostupné z: http://www.cskh.sk/. Václava HORČÁKOVÁ  – Kristina REXOVÁ, Slovacika v  edicích na území České republiky, Česko­‑slovenská historická ročenka 1996, s. 249–331; Václava HORČÁKOVÁ  – Kristina REXOVÁ, Slovacika v historiografii na území České republiky. Výběrová bibliografie za léta 1996–2000, tamtéž, 2001, s. 279–430; Alžbeta SEDLIAKOVÁ, Bohemika v historiografii na území Slovenskej republiky. Výberová bibliografia za roky 1990–1997, tamtéž, 1998, s. 265–359; Alžbeta SEDLIAKOVÁ, Bohemika v historiografii na území Slovenskej republiky. Výberová bibliografia za roky 1998–2002, tamtéž 2003, s. 337–441; Věra BŘEŇOVÁ, Český, slovenský a československý exil po 2. světové válce. Publikace a články z českých, slovenských a zahraničních sborníků a periodik vydaných v letech (1989)1990–31. 10. 2005, tamtéž, 2005 s. 297–466. Biblio  – literatura od r. 1990. HISTORICKÝ ÚSTAV AV ČR, v.v.i. Historický ústav AV ČR: Bibliografické databáze [online]. 2002- [cit. 2012-09-09]. Dostupné z: http://biblio.hiu.cas. cz/; báze článků Ústavu pro soudobé dějiny je vystavena v rámci souborného katalogu Knihovny AV: Ústav pro soudobé dějiny – ANL. AV ČR – souborný katalog [online]. 2011[cit. 2012-11-11]. Dostupné z:  http://aleph.lib.cas.cz/F/?func=file&file_name=find-b; HÚ SAV  – Historická bibliografie. Historický ústav SAV online [online]. 2003- [cit. 2012-11-11]. Dostupné z: http://databazy.dejiny.sk/.

skými historiky4. Do tohoto diskursu významně přispěl i Historický ústav Akademie věd ČR řadou publikací, mezi nimi i  dvěma sborníky z  konferencí, které shrnují aktuální stav bádání o  československých dějinách v letech výročí vzniku Československé republiky: Reflexe dějin československé republiky v  české a  slovenské historiografii5 a  Reflexe dějin Československa 1918–1948 v  historiografii na počátku 3.  tisíciletí6. Vzniku Československa byla věnovaná edice dokumentů vydaná Ústavem mezinárodních vztahů v rámci významné ediční řady Dokumenty československé zahraniční politiky7. Tématem velmi diskutovaným českými i  slovenskými historiky se staly příčiny rozpadu československého státu. Jednou z  nejdiskutovanějších knih se stala práce českého historika Jana Rychlíka Češi a Slováci ve 20. století, která vyšla poprvé v letech 1997–19988 a  v  druhém, aktualizovaném vydání v roce 20129. Důsledkem rozdělení Československa v roce 1992 byla skutečnost, že řada Čechů trvale žijících na Slovensku i Slováků žijících v Čechách se takřka ze dne na den ocitla v postavení obyvatel cizího státu. Češi na Slovensku i Slováci v Čechách se stali takřka ze dne na den národnostní menšinou. Nebyl to zanedbatelný počet lidí. Při sčítání obyvatelstva v roce 1991 se na Slovensku přihlásilo k české národnosti 59 326 obyvatel10. Emigrantem se většinou člověk stává svobodnou volbou, vlastním rozhodnutím. V tomto ohledu byla situace slovenských Čechů zvláštní a v českých dějinách spíše výjimečná, srovnatelná snad pouze se situací rakouských (vídeňských) Čechů po vzniku samostatného československého státu v roce 191811. Úloha Čechů na Slovensku v dějinách nebyla dosud studována v české i  slovenské historiografii samostatně, ale spíše v  rámci dějin česko­ ‑slovenských vztahů. Teprve v minulých letech se objevují práce, které se snaží tuto mezeru zaplnit. Slovenská historička Zlatica Zudová­‑Lešková, 4

5 6 7 8

9 10 11

Jen v databázi Historického ústavu AV ČR nalezneme více jak 45 000 záznamů a knihách a článcích věnovaných dějinám zaniklého Československa. Převážná část těchto bibliografických záznamů je přístupná i v tištěné a tematicky setříděné formě v ročence Bibliografie dějin českých zemí, kterou do roku 2010 vydával Historický ústav. Slovenský Historický ústav vydával pětileté výběrové bibliografie Historiografia na Slovensku a  Ústav pro soudobé dějiny se soustředil na bibliografické soupisy k dějinám Československa (Bibliografie Českých/československých dějin). Red. Josef HARNA. Praha, Historický ústav 1998. 190 s. Red. Jan NĚMEČEK. Praha, Historický ústav 2008. 258 s. Antonín KLIMEK – Helena NOVÁČKOVÁ – Milada POLIŠENSKÁ – Ivan ŠŤOVÍČEK (eds.), Vznik Československa 1918. Praha 1994. 439 s. Jan RYCHLÍK, Češi a Slováci ve 20. století. Díl 1., 2. Bratislava–Praha 1997, 1998. 360 s., 554 s.; týž, Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914–1992. Praha, Vyšehrad 2012. 677 s. Diskuse, které koncem 90. let probíhaly mezi českými a slovenskými historiky nad touto knihou, jsou zachyceny ve výše jmenovaných databázích a tištěných bibliografiích. Milan ŘEPA, Češi na Slovensku, in: Akademická encyklopedie českých dějin. Sv. IIII. Č/2. Red. Jaroslav Pánek. Praha, Historický ústav 2012, v tisku. Tomáš GRULICH, Češi na Slovensku, in: Česko­‑slovenské vztahy a krajané. Ed. Tomáš GRULICH – Stanislav BROUČEK. Praha, Etnologický ústav AV ČR 2010, s. 7 nn.

127

která působí v Historickém ústavu AV ČR, upozornila na skutečnost, že „aj v posledných desiati rokoch sa slovenskí historici len ojedinele zaoberali postavením a pôsobením príslušníkov českého národa na Slovensku (a v prospech Slovenska) počas celého obdobia existencie československej štátnosti“12. Jejím příspěvkem k zaplnění této mezery je kniha Cesty k sebe 13, která pojednává o  úloze Čechů na Slovensku v  protifašistickém odboji v letech druhé světové války. Autorka zdůrazňuje, že „československý demokratický odboj v rokoch 1939–1943 tvorí pevnú súčasť slovenského protifašistického a protinacistického národného príbehu.14“ Dosavadní stav poznání české úlohy na Slovensku od doby Jana Jiskry z Brandýsa do současnosti v domácí historiografii shrnuje v novém svazku Akademické encyklopedie českých dějin podrobné slovníkové heslo, které historik Milan Řepa velmi zpracoval do rozsahu samostatné studie15. Autor zdůrazňuje, že „přítomnost Čechů na Slovensku měla vždy jiný charakter než v jiných zemích. Tento fakt způsobovala od počátků vzájemná blízkost, ať už geografická či jazyková, a později hlavně příslušnost k jednomu státnímu útvaru – od roku 1526 k habsburské monarchii, v letech 1918–1992 k Československu“16. Encyklopedické heslo je doplněno obsažným bibliografickým soupisem, který zachycuje nejvýznamnější odbornou literaturu (knihy i studie) vydanou od první poloviny 20. století do současnosti, která se úlohou Čechů na Slovensku zabývá. Zvláště podrobně jsou v bibliografii zachyceny práce vydané v posledních dvaceti letech. Život současné krajanské komunity na Slovensku je více než doménou historiků polem pro etnologické bádání. Sborník Česko­‑slovenské vztahy a krajané 17 je souhrnem tří pohledů na tuto problematiku. Na prvním místě je to pohled slovenských Čechů, dále názory českých politiků a  třetím pohledem je odborný přístup, který vychází z  badatelských zkušeností pracovníků Etnologického ústavu AV ČR. Kniha shromažďuje současné poznatky o komunitních, právních, kulturních nebo školských potřebách českých organizací na Slovensku. Zabývá se však i  výhledy české krajanské komunity do budoucna a srovnává ji se situací slovenské menšiny v Čechách, neboť problémy jsou zde velmi podobné. Počet Čechů na Slovensku za posledních dvacet let neustále klesá. V  roce 2001 při sčítání obyvatelstva byl zjištěn pokles počtu Čechů na 44 620. Češi na Slovensku nyní tvoří teprve třetí nejpočetnější menšinu za 12

13 14 15 16 17

128

Zlatica ZUDOVÁ­‑LEŠKOVÁ, Slovenská historiografia o Československu (Slovenská historiografia k Československu: Reflexia – Bilancia), in: Reflexe dějin Československa 1918–1948 v historiografii na počátku 3. tisíciletí, s. 248. Zlatica ZUDOVÁ­‑LEŠKOVÁ, Cesty k sebe. Česi v odboji na Slovensku v rokoch 1939–1943. Praha, Historický ústav 2009. 352 s. Tamtéž, s. 15. Milan ŘEPA, Češi na Slovensku, tamtéž. Tamtéž. Red. Stanislav BROUČEK – Tomáš GRULICH. Praha, Etnologický ústav AV ČR 2010. 117 s.

Maďary a Romy. Podíl Čechů na celkovém počtu obyvatel Slovenska klesl proti 1,1 % z roku 1991 na 0,8 %18. Hlavní příčinou je skutečnost, že Češi na Slovensku, stejně jako Slováci v Čechách, mají velký asimilační potenciál. Kulturní a  jazyková příbuznost usnadňuje asimilaci. Důsledkem je skutečnost, že v  dlouhodobé perspektivě, pokud mezi oběma státy nebude docházet k trvalé migraci, budou se obě menšiny na českém i slovanském území dále postupně zmenšovat19. To však nic nemění na skutečnosti, že Češi na Slovensku zůstanou už navždy součástí slovenských dějin, stejně jako Slováci v  Čechách. Jejich úlohu budou nadále zkoumat a  hodnotit čeští i  slovenští historici, kteří budou rozvažovat a  diskutovat nad jejich rolí v dnes už dvacet let od sebe vzdáleném, společném a přece odlišném národním příběhu Čechů a Slováků.

18 19

Zdeněk UHEREK, Antropologické pohledy na problematiku Slováků v České republice a Čechů a Moravanů na Slovensku, tamtéž s. 23. Tamtéž s. 27.

129

SLOVÁCI A DOSÍDLOVÁNÍ KARLOVARSKÉHO KRAJE NA KONCI 40. A V PRŮBĚHU 50. LET 20. STOLETÍ Gerta Lorencová, Krajská knihovna Karlovy Vary Západní Čechy náleží mezi oblasti, kterými během staletí prošlo několik migrací obyvatelstva. Německá středověká kolonizace však nejvíce ovlivnila dějinný vývoj této oblasti. Hlavně novodobý vývoj poznačil vznik Československa, jeho rozpad i obnovení. Národnostní problémy prvorepublikového Československa se začaly řešit již ke konci druhé světové války. Postupimská konference vlastně posvětila největší změny v  národnostní struktuře obyvatel. Odsun německého obyvatelstva z národnostně smíšených oblastí státu představuje základní milníky ve vývoji regionu ve 20. století. Složitost a  důsledky úkolu nedokázal nikdo odhadnout, spíše si jej nikdo nepřipouštěl. Pod organizovaným odsunem sudetských Němců si musíme představit skutečnost, že se do pohybu dalo na pět a čtvrt milionů lidí, a  nemělo­‑li pohraničí zůstat neobydleno, bylo třeba jedno obyvatelstvo nahradit druhým. Tato skutečnost se řeší již v  Košickém vládním programu, který obsahoval konkrétní opatření k  osídlení pohraničí. Jsou to především tyto dekrety: - Dekret č. 5/45 S., o národních správách. - Dekret č. 12/45 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců a zrádců. - Dekret č. 27/45 Sb., o jednotném řízení vnitřního osídlení. - Dekret č. 28/45 Sb., o  osídlení zemědělské půdy po Němcích Čechy, Slováky a jinými slovanskými zemědělci. Vládní rozvahu prosazoval v  Karlovarském regionu Osídlovací úřad a  Fond národní obnovy. Přičemž Osidlovací úřad se staral hlavně o  odsun německého obyvatelstva a  příchod nových obyvatel. Fond národní obnovy dohlížel na veškeré majetkoprávní procesy německého majetku a jeho další osudy. Specifikou pro region byl druhý úřad v Plzni pro okresy Aš, Cheb, Kraslice, Loket, Sokolov a  Teplá, neboť byly pod správou americké armády. Z etap přílivu slovenských osídlenců jsem vybrala pro dané období stěžejní události. Rok 1945 První živelná vlna nových osídlenců byla z východních oblastí Slovenska zničených válkou. Přicházeli hlavně lidé kvůli volným usedlostem a půdě, kterou mohli získat. Zpočátku výměra nebyla daná, vzápětí byla výměra korigována dekrety na 13 hektarů. Výše úhrady za půdu měla odpovídat výši jednoho až tříročního nájemného. Inventář mohl osídlenec 130

uhradit v  penězích nebo naturáliích. (Např. v  obci Knínice na Žluticku, okres Karlovy Vary, byla usedlost o  výměře 18 ha se zachovalými budovami, 16 ks hovězího dobytka, párem koní, dvěma vozy, dvěma pluhy a vyorávačem brambor v roce 1946 vyčíslena na 126 000 Kčs.) Zvláštní skupinu tvořili vojenští přidělenci, kteří měli přednostní práva na opuštěné usedlosti a  živnosti. Dalším motivem byly i  pracovní příležitosti v různých průmyslových podnicích (textilky, porcelánky, sklárny) a  těžebním průmyslu. Začali přijíždět slovenští brigádníci pro zemědělství – žně, sběr zemědělských plodin. Práce byla i v pastvinářství a v lese. Rok 1946 Příliv slovenského obyvatelstva pokračoval. Začal ale vyvolávat obavy u  slovenských centrálních orgánů, které začaly vnímat nedostatek pracovních sil na Slovensku. Protože se na jižním Slovensku zastavil odsun Maďarů, začaly v  listopadu úřady usídlovat na Karlovarsku transporty Slováků z  Maďarska  – ze Sarvaše, Békeščaby, Niyregyházi, Tótkomloše a dalších oblastí, protože na Slovensku nebyla možnost usídlení. Dochází i  k  první vlně odlivu. Odchází demobilizovaní příslušníci zahraničních armád (důvodem byly výsledky voleb 1946). Domů se vraceli Slováci, kteří přišli za výdělkem a neměli o dlouhodobé usídlení zájem. Zůstávali zde Slováci z východního Slovenska a ti, kteří uvedli jako své bydliště Podkarpatskou Rus, také slovenští reemigranti ze zahraničí. Rok 1947 Slovenští politici chystají zajistit kulturní a sociální podmínky Slováků v Čechách. Za tímto účelem přicházejí delegace představitelů Matice slovenské, které vyzývaly k založení místních odborů Matice slovenské, jež by měly dbát na šíření slovenské kultury a jejich úkolem bylo zachování slovenského národního vědomí. V mnoha větších centrech odbory přímo založily (např. Cheb, Aš, Mariánské Lázně. MS Oloví a Dolní Rychnov založili kurzy slovenského jazyka a reálií, ve kterých se učili hlavně Slováci z  Maďarska.) Odbory však měly krátké trvání. Nepřežily déle než rok. Větší úspěch měla však ochotnická divadla a zájezdy putovních filmových představení. Slováci sami zakládali sportovní kluby. Do společenského dění se začalo promítat soupeření politických stran o moc. Rok 1948 V  důsledku postupné industrializace Slovenska dochází k  mírnému odlivu osídlenců. Naopak je zde výrazný příliv Slováků z Rumunska – Rudohoří a to v rámci náboru pracovních sil podle kvót jednotlivých okresů a smluvních dohod s příslušnými slovenskými okresy. Pracovní smlouvy jsou většinou na tři či šest měsíců, na delší dobu zřídka. Zvláštností tohoto

131

období jsou přesuny učňů a učnic na doučení nebo na brigádu. Postupně se začíná zvyšovat zaměstnanost žen. Rok 1949 a 50. léta Pokračují cyklické migrační vlny podle náboru spolupracujících okresů (3 a  6 měsíční). Časté skupinové pobyty slovenských dělníků v  státních statcích a  JZD. (Např. jedna z  náborových akcí v  roce 1955 měla stanoveno získat 151 pracovníků pro zemědělské podniky.) Nábor byl prováděn v okresech Košice, Bratislava, Prešov a Žilina. Získáno bylo pouze 24 pracovníků z kraje Košice a 12 lidí z bratislavských okresů Dunajská Streda, Senica a z okresu Topolčany. Politické orgány velice kladně hodnotily příchod reemigrantů z Latinské Ameriky – Argentíny, Brazílie. Dochází k rušení průmyslových podniků. V 50. letech to nejvýrazněji zasáhlo chebský okres. Zrušen tu je prakticky veškerý elektrotechnický a kovozpracující průmysl, který byl buď zrušen přímo, nebo byl převeden do vnitrozemí či na Slovensko v rámci industrializace. Osídlování pohraničí, jak si to představovaly československé státní orgány v roce 1945–46, se v 50. letech ukázalo jako neúspěšné. Neobydlené obce zanikaly. I hustota osídlení území byla třetinová. Nedostatek pracovních sil vedl k hospodářskému i sociálnímu úpadku. V  60.  letech řešila tuto situaci vláda státoprávními úpravami a umístěnkami. Časté migrace Slováků a  jejich různorodost sice poznamenala společenský a  kulturní život v  regionu, ale nevedly k  vytváření pevnějších regionálních enkláv slovenského původu, výjimkou jsou reemigranti z  Rumunska, Maďarska a  Podkarpatské Rusi. Trvale usídlení Slováci se sdružovali podle svého naturelu a potřeby společenského života v rámci místní pospolitosti či náboženského vyznání. Bylo to právě české prostředí, kde se po roce 1948 střetli s mnoha problémy, se kterými se museli vyrovnávat. Patřily mezi ně zákazy omezující náboženský život věřících, sledování tajnou policií a následnou perzekucí. Studium této problematiky, dosud velmi zanedbávané, může přinést zajímavé informace o  společenských statusech jednotlivých skupin Slováků v  konkrétních českých regionech, zdůvodnit názorové odlišnosti Slováků v  českých zemích, ze kterých pramení skutečnost, že se pevný obrys slovenské národnostní menšiny v  podstatě nevytvořil. Kořeny tohoto stavu musíme hledat důkladněji než doteď, neopírat se o pouhá procentuální zastoupení či součty rychle se měnících čísel. Možná dojdeme k překvapujícím závěrům, že zjistíme, že na českém území žije několik slovenských menšin s vlastními specifickými rysy a vlastním menšinovým životem.V  případě našeho regionu je to např. Regionálna obec Slovákov Karlovy Vary, která má vlastní webové stránky, a  její nejviditelnější aktivitou na veřejnosti je spoluorganizování každoročního Karlovarského mezinárodního folklorního festivalu. 132

Literatura: Toms, Jaroslav: K problematice odsunu Němců a osídlování Karlovarska (1945– 1953). In: Minulostí Západočeského kraje XXI. Plzeň 1985, s 27–54. Dohnal, Pavel: Dosidlování Sokolovska 1945–1948. Sokolov 2007. 63 s. Votroubková, Iva: Chebsko a  reemigranti v  letech 1947–1948. In: Sborník chebského muzea 2000. Cheb 2001, s. 71–77. Nosková, Helena: Kalendářní obyčeje v každodenním životě rudohorských Slováků v  regionech západních Čech. In: Sborník chebského muzea 2000. Cheb 2001, s. 78–98. Nosková, Helena: Slováci v západních Čechách v letech 1945–1954. In: Sborník Chebského muzea 1999. Cheb 2000, s. 46–55. Nosková, Helena: Slováci z Maďarska na Karlovarsku a Sokolovsku. In: Historický sborník Karlovarska IX. Karlovy Vary 2003, s. 202–227. Řeháček, Karel: Osidlovací úřad a Fond národní obnovy v Karlových Varech v letech 1945–1950. In: Sborník muzea Karlovarského kraje 19. Cheb 2011, s. 233–256. Votroubková, Iva: Slovenští osídlenci na Chebsku a  Ašsku v  letech 1945– 1958. In: Sborník Chebského muzea 1999. Cheb 2000, s. 56–63.

133

„Už vím, co budu číst“ Projekt pre českú komunitu v Košiciach Klára Kernerová, Verejná knižnica Jána Bocatia v Košiciach Na počiatku bola kniha, presnejšie publikácia Tisíc dobrých kníh, ktorú Verejná knižnica Jána Bocatia vydala v roku 2008 ako výsledok niekoľkoročného projektu na podporu čítania. Je to abecedný zoznam kníh opatrený bibliografickými údajmi a  anotáciami, názvovým a  predmetovým registrom. Spracoval ju kolektív autorov, zložený predovšetkým z knihovníkov našej knižnice. Na začiatku síce na projekte spolupracovali aj knihovníci z regionálnych knižníc na Slovensku, ale keďže išlo o náročnú prácu, ktorá spočívala v čítaní a formulovaní osobných názorov na knihu, postupne sa veľký kolektív autorov značne zredukoval. Do tisícky dobrých kníh sme vybrali tie, ktoré sa dobre čítajú a majú aj literárnu hodnotu. Rok vydania kníh sme ohraničili prelomovým rokom vstupu do tretieho tisícročia. Sú medzi nimi knihy určené každému typu čitateľa. Rozhodnutie zostaviť takýto výber nebolo ani vecou náhody, ani nejakou módnou záležitosťou. Jednoducho, cítili sme potrebu ponúknuť čitateľom knihy, ktoré sme sami prečítali a o ktorých vieme, že stojí za to prečítať si ich. Anotácia k nim je teda vyjadrením osobného názoru knihovníkov na základe vlastnej čitateľskej skúsenosti. Uvedenú publikáciu sme prezentovali knihovníckej verejnosti v Košiciach na seminári Kríza čítania III. a  následne aj návštevníkom Verejnej knižnice Jána Bocatia na podujatí o čítaní. Do života ju uviedli naši dlhoroční čitatelia, ktorí to považovali za veľkú poctu. Potom už publikácia putovala na police do požičovne i do ostatných verejných knižníc na Slovensku, aby pomáhala knihovníkom i čitateľom orientovať sa v situáciách, keď treba rýchlo nájsť „niečo dobré“ na čítanie. Publikácia sa stretla v knihovníckej verejnosti so značným záujmom, ale ako to už býva, postupne sa z tejto bibliografickej pomôcky stávala len jedna z kníh príručnej knižnice, ktorá sa využíva len sporadicky. Bolo nám to ľúto, keďže sa do zostavenia tejto odporúčajúcej bibliografie venovalo veľa času i intelektuálneho úsilia a tak sme rozmýšľali, čo pre jej väčšiu popularizáciu urobiť, ako aktívne propagovať knihy, ktoré sa oplatí prečítať. Riešenie sme našli v podobe projektu Už vím, co budu číst pre českú komunitu v Košiciach, ktorá má v tomto krajskom meste početné zastúpenie. Spoluorganizátorom projektu sa stal Český spolok v Košiciach, s ktorým Verejná knižnica Jána Bocatia už dlhé roky spolupracuje pri organizovaní výstav, besied, prezentácií kníh a pod. Spolok eviduje cca 500 členov, čo je dostatočne veľké zázemie pre prácu s touto menšinou. Spoločne sme spracovali projekt cyklických literárnych stretnutí s cieľom: - prezentovať známych i menej známych českých autorov 20. storočia, 134

-

popularizovať čítanie „dobrých kníh“ z fondu Verejnej knižnice Jána Bocatia, ale aj zvukové ahrávky hudobného oddelenia, - udržiavať kontakt českej komunity s  pôvodnou českou literatúrou a hudbou, - podporovať spolupatričnosť českej menšiny v Košiciach, - cibriť jej jazykovú kultúru. Keď sme uvažovali o tom, ako by mali stretnutia prebiehať, napadlo nás vrátiť sa k forme tzv. hovorenej bibliografie, ktorá sa kedysi často využívala. Poslucháčom sa postupne predstavujú autori a vybrané knihy prostredníctvom hlasného čítania. Keďže hlasné čítanie si vyžaduje pomerne veľké sústredenie, jednotlivé časti sa odľahčujú hudobnými .ukážkami. Do úvahy sme brali aj fakt, že hudba môže výrazne umocniť dojem z literárneho textu. Skutočnosť, že sa stretnutia konajú v hudobnom salóniku, sme zároveň využili na prezentáciu fondov hudobného oddelenia. Siahli sme i do nahrávok hovoreného slova, ktoré kedysi naši poprední umelci načítali na gramofónové platne a časom upadli do zabudnutia. V knižnici tak vznikla zaujímavá aktivita, ktorá prispieva nielen k posilňovaniu kultúrneho života jednej komunity, ale aj k propagácii jej fondov a  čítania. Členovia Českého spolku v  Košiciach sa u  nás stretávajú štvrťročne, aby si počas hodinového posedenia v  útulných priestoroch hudobného salónika „oprášili“ svoje literárne vedomosti a  vychutnali pôžitok z umeleckého čítania i počúvania hudby. Čítanie úryvkov z kníh v podaní členov spolku a hercov sprevádza hra na klavír alebo husle. Anotácie k vybraným knihám čítajú knihovníčky a knihovníci našej knižnice, ktorí ich aj napísali. Každé stretnutie má tento scenár: - úvodné slovo, - predstavenie autora, - anotácia prezentovanej knihy, - umelecká interpretácia úryvku, prípadne literárna nahrávka, ktorá sa viaže k autorovi alebo ku knihe, - hudobný predel, - záverečné slovo – zosumarizovanie prezentovaných kníh a pozvanie do výpožičného oddelenia knižnice. Autorov a  knihy vyberáme v  abecednom poradí, pričom na jednom stretnutí prezentujeme priemerne štyri knihy českých spisovateľov. Na ilustráciu si priblížime jedno z literárno-hudobných posedení, keď boli na programe diela českých spisovateľov, ktoré sa začínali písmenami D a F. Tentoraz to boli Ota Dub, Danielle Dušková, Viktor Fischl a Zdena Frýbová. Do programu zaraďujeme vždy len tie knihy, ktoré sa nachádzajú v našom knižničnom fonde, aby si ich mohli prípadní záujemcovia aj požičať. Po úvodnom privítaní sme účastníkom predstavili prvého spisovateľa. Okrem uvedenia jeho životopisných údajov charakterizujeme jeho tvorbu a knihu, o ktorej bude reč. Ota Dub sa stal známym románmi z lekárskeho 135

prostredia a podľa jeho predlôh boli natočené aj viaceré televízne inscenácie. Vo svojej knihe Doktorka prostredníctvom hlavnej hrdinky Evy skladá hold ženám – lekárkam. Z anotácie, ktorá je v knižke Tisíc dobrých kníh, sa účastníci dozvedajú, že „… situácia Evy je oveľa zložitejšia ako jej manžela Alexandra, lekára, ktorý sa môže naplno venovať svojej profesii. Dosahuje v nej omnoho väčšie úspechy, hoci intelektuálne predpoklady sú v prípade oboch rovnaké. Jej objav, ktorému sa nemohla hlbšie venovať kvôli rodine, publikuje zahraničný časopis. Nakoniec si naplno uvedomí, že najlepšie je nemyslieť a nespomínať, čo by bolo, keby bolo. Teší ju, že jej najbližší prežívajú život podľa svojich predstáv a želaní.“ Nasledovalo hlasné čítanie krátkej ukážky (cca 5–7 minút) a  po ňom hudobná vsuvka, ktorá umožnila poslucháčom preladiť sa na ďalšieho spisovateľa, v tomto prípade prozaičku Daniellu Duškovú. Táto autorka cez lyrický humor, ktorým opisuje život súčasnej mládeže, sa postupne dostáva i  k  závažnejším spoločenským témam. Známa je jej novela Neobyčajná trieda, ktorá bola sfilmovaná. Anotácia ku knihe Hra na lásku nás presviedča, že lásku síce možno predstierať, ale nakoniec sa aj tak všetko odhalí, čo potvrdilo aj čítanie vybranej ukážky. Z množstva diel ďalšej autorky Zdeny Frýbovej nie je jednoduché vybrať na prezentáciu iba dve. Nakoniec sme sa rozhodli pre svet laboratórií, univerzít a  kongresov v  knihe Z  neznámych důvodů. Komu je bližší svet zvierat, toho iste potešili roztomilé zážitky rodiny so psíkom Robinom z  rovnomennej knihy. Ako sa píše v  anotácii, „rozprávanie o  neopakovateľných kúskoch a beťárstvach sa iste bude páčiť každému, kto má zmysel pre humor a rád sa zasmeje na komických situáciách“. Nasledujúce dramatické klavírne tóny naznačovali, že ďalšia literárna ukážka zrejme úsmev na tvárach poslucháčov nevyčarí. Témou knihy Dvorní šašci sú totiž hrôzy koncentráku. Jej autor Viktor Fischl pracoval na veľvyslanectve v Londýne a za druhej svetovej vojny i po nej bol blízkym spolupracovníkom Jána Masaryka. Po roku 1949 odišiel do Izraela a do Československa sa vrátil až po roku 1989. Pri čítaní literárnej ukážky opisujúcej absurdnú situáciu, v  ktorej sa ocitol jeden zo štvorice väzňov, účastníci ani nedýchali. Autor anotácie upozorňuje čitateľov, že je to dobré, ale zároveň náročné čítanie. V  knihe je mnoho pekných myšlienok, napríklad táto: „Hlavné je nikdy neprestať hľadať. I keď nenájdeš presne to, čo si hľadal, ten, kto hľadá, nájde vždy niečo dobré, niečo, čo sa mu zíde.“ O kvalite knihy svedčí aj fakt, že práva na jej sfilmovanie zakúpil Miloš Forman. Po prečítaní dramatického úryvku osviežujúco zapôsobila klavírna ukážka z cyklu Po zarostlem chodníčku od Leoša Janáčka. Literárne popoludnia s  knihami ubehnú vždy veľmi rýchlo a  plánovaná hodinka nikdy nestačí. Účastníci komunity sa potrebujú ďalej rozprávať o knihách, o ďalších aktivitách alebo len tak o rôznych novinkách. Vždy im k tomu ponúkneme aj šálku dobrej kávy alebo čaju, pretože tá sa k dobrej knihe naozaj hodí.

136

Prínos projektu - Ide o príťažlivú formu prezentácie čítania a služieb knižnice. - Propaguje autorov a knihy, ktoré sa v súčasnosti menej čítajú. - Stmeľuje komunitu a upevňuje jej pozitívny vzťah ku knižnici (účinkujúci si veľmi cenia príležitosť prezentovať sa na verejnosti). - Oživuje český spisovný jazyk v komunite národnostnej menšiny. - Je to nenásilná forma, ako prilákať do knižnice dospelých čitateľov. Časť českej komunity pravidelne navštevuje aj iné podujatia knižnice. - Literárne stretnutia ponúkajú aj zaujímavé sprievodné aktivity (akými boli napr. výstavka kníh Karla Čapka zo súkromnej zbierky, prezentácia básnickej tvorby členov Českého spolku v Košiciach – Hany Žežulovej a Vlastimila Tichého, ukážky z filmov a muzikálov...). - Je to vhodný spôsob literárneho vzdelávania účastníkov (návštevníkov i  knihovníkov), ktorí dostávajú súhrnné informácie o  autoroch a  ich tvorbe. - Nezanedbateľný význam má aj udržiavanie kultúrneho kontextu s českou literatúrou a hudbou. - Vytvára sa pozitívny imidž knižnice vo verejnosti vďaka prezentácii jednotlivých stretnutí v printových aj elektronických médiách (STV, lokálna televízia, periodikum Stříbrný vítr).

137

IVAN MACINSKÝ, UKRAJINSKÝ SPISOVATEĽ, LITERÁRNY HISTORIK, PREKLADATEĽ A KULTÚRNO-OSVETOVÝ PRACOVNÍK (1922–1987) Zuzana Džupinková, Štátna vedecká knižnica Prešov Medzi významných predstaviteľov ukrajinskej menšiny na Slovensku ako aj osobnosti mesta Prešova, patrí aj Ivan Macinský – ukrajinský spisovateľ, literárny historik, prekladateľ, redaktor a  kultúrno-osvetový pracovník na Slovensku. Je aj jednou z osobností, ktoré si v  roku 2012 zaslužia dvojitú pozornosť, pretože si pripomíname 90.  výročie jeho narodenia a 25. výročie úmrtia. Ivan Macinský sa narodil 9.  apríla 1922 v  Medzilaborciach v  rodine železničiara. V rodnom meste ukončil ruskú ľudovú а meštiansku školu. V štúdiu pokračoval na Gréckokatolíckej ruskej učiteľskej akadémii v Prešove, ktoré ukončil v roku 1941. Po skončení školy pôsobil ako učiteľ v obci Velagy (teraz  Svetlice, okr. Medzilaborce). Po vojne študoval na Vysokej škole politickej a  sociálnej v  Prahe (1945–1949). V  roku 1949 sa vrátil do Prešova, kde sa zapájal do kultúrneho a spoločenského života Ukrajincov. Od 1. apríla 1949 pracoval ako redaktor v prešovskej pobočke Spravodajskej agentúry Slovenska. Od  septembra 1950 bol dramaturgom Ukrajinského národného divadla, neskôr jeho riaditeľom (1956–1960).  Inicioval založenie Poduklianskeho ukrajinského ľudového súboru. Tvorivá cesta I. Macinského bola spojená s neustálou činnosťou na kultúrnom a spoločenskom poli. Fenomenálne boli jeho vlastenectvo a rôznorodosť. Zaslúžil sa o založenie Ukrajinskej pobočky Zväzu slovenských spisovateľov (1952). Podieľal sa aj na vzniku ukrajinského literárno-umeleckého a publicistického časopisu Duklja (1953). Skoro dvadsať rokov (1960–1980) pracoval na oddelení ukrajinskej literatúry Slovenského pedagogického nakladateľstva v  Prešove, od apríla 1960 až do mája 1969 bol jeho vedúcim. Pracoval aj v  aparáte Kultúrneho spolku ukrajinských pracujúcich, bol jeho vedúcim tajomníkom. Poznačil ho rok 1968, kedy bol pre politické názory zbavený viacerých funkcií a nemohol publikovať. V priebehu povojnových rokov až do vstupu sovietskych vojsk do Československa v  roku 1968, sa I. Macinský stal skutočným ochrancom písomníctva a  kultúry Ukrajincov Československa. Nezabránili mu v  tom ani kruté udalosti po roku 1968, kedy bol vylúčený z Komunistickej strany Československa a zo Zväzu slovenských spisovateľov. Pokračoval v písaní básní, anonymne sa podieľal na redagovaní Vedeckého zborníka Múzea ukrajinskej kultúry vo Svidníku. Venoval sa aj prekladateľskej činnosti, do ukrajinčiny prekladal básne slovenských klasikov. Skoro 20 rokov (1967– 1986) pracoval na materiáloch Slovníka kultúry Ukrajincov Československa, ktoré uverejňoval na stránkach časopisu Duklja. I. Macinský vydal 138

aj niekoľko vedeckých prác, z  ktorých spomenieme aspoň  – Desjat’ rokiv profesional’noji sceny ukrajins’koho naselennja (Desať rokov profesionálnej scény ukrajinského obyvateľstva, 1958), Bukvar, ščo perežyv dvi inkvizyciji (Šlabikár, ktorý prežil dve inkvizície, 1962) a zbierky poézie a prózy ukrajinských spisovateľov Rozmova storič (Rozhovor stáročí, 1965), Kinec’ XVIII – perša polovyna XIX stolittja ta žyttja i  dijal’nist’ Vasylja Dovhovyča (Koniec XVIII. a  prvá polovica XIX. storočia a  činnosť Vasylja Dovhovyča, 1985), Slovac’kyj šljach do sučasnoji literaturnoji movy ta navkolyšni narody (Slovenská cesta k  súčasnému literárnemu jazyku a  okolité národy, 1981), Nove poetyčne slovo novoju slovac’koju literaturnoju movoju (Nové básnické slovo novým slovenským literárnym jazykom, 1989). Ako zostavovateľ, autor úvodných štúdií, doslovov, poznámok a zodpovedný redaktor sa I. Macinský podieľal aj v iných zbierkach a publikáciách. Napísal niekoľo príspevkov, s ktorými vystúpil na rôznych vedeckých konferenciách a iných podujatiach. Publikoval aj v periodickej tlači, kde sa prezentoval príspevkami najmä z oblasti literatúry, kultúry, spoločenského života a iných. Činný bol nielen do odchodu do dôchodku v roku 1984 ale až do konca svojho života. Dôchodku si veľa neužil, zomrel 14. marca 1987 v Prešove, kde je aj pochovaný. Literárna, vedecká a prekladateľská činnosť I. Macinského pozostáva z deviatich básnických zbierok, niekoľkých prozaických diel a z prekladov z českého a slovenského jazyka do ruštiny a ukrajinčiny. Napísal aj množstvo príspevkov z  vedeckých výskumov dejín zakarpatsko-ukrajinskej a slovenskej literatúry, kúltúry a vzdelávania. Ako napísal literárny kritik F. Kováč „I. Macinský skúšal svoje sily v poézii, próze a dráme. No predsa poézia v procese jeho autorskej samorealizácie postupne naberala vrchol nad prózou a drámou. Báseň sa preňho stala dominujúcou.“1 Prvé diela napísal v ruštine, neskôr v polovici 50. rokov minulého storočia prešiel na ukrajinčinu. Svoje básne začal uverejňovať už počas štúdia v školskom cyklostilovanom časopise Rassvet (Úsvit, 1938). Ďalšia jeho báseň bola uverejnená v ruštine v študentskom časopise spolku Dobrjanskyj Jar’ (Jar, 1943) pod názvom Ty umer (Zomrel si). Uverejnil ju pod pseudonymom Ivan Malej a bola venovaná dramatikovi M. Matisovi, pri príležitosti jeho úmrtia. Prvá básnická zbierka Belyje oblaka (Biele oblaky, 1949) obsahuje básne z 30.–40. rokov 20. storočia a vyšla v ruskom jazyku. Túto zbierku môžeme charakterizovať ako poéziu úvah a  hľadania. Zbierka básní Naša mova (Naša reč, 1956) je napísaná dvojjazyčne v ukrajinskom a ruskom jazyku. Neskôr začal písať básne v ukrajinčine. V tomto jazyku vydal aj všetky ďalšie zbierky. Zbierky Naša mova a Karpats’ki akordy (Karpatské akordy, 1962) zachytávajú jeho tvorbu z 50. a začiatku 60. rokov minulého storočia. Básnika inšpirovala zázračná príroda Karpát. V mnohých básňach vyjadruje 1

KOVAČ, F. Ivan Macyns’kyj 1922–1987 : /štrychy do portreta/. 1994.

139

svoju lásku k rodnému kraju a jeho ľudu. V ďalšej básnickej zbierke Prystritnyky (Stretky. Čakanky, 1968) sa výrazne odráža každodenná zidealizovaná publicistika ako daň socialistickému realizmu. Stále častejšie sa prejavuje zádumčivá meditatívnosť, filozofická rozvážnosť, znepokojenie a  kritickosť. A  práve tieto pocity sa výrazne odrážajú v  jeho viacerých básňach. I. Macinský hlboko prežíval krivdu a  nespravodlivosť. Zbierka bola výrazným odklonom básnika od vtedajšej oficiálnej ideológie a  prvým otvoreným kritickým názorom voči nej. Od  sedemdesiatych rokov minulého storočia až do svojej smrti sa I. Macinský venoval tvorivej práci. Pracoval hlavne na básnickej zbierke Vinky sonetiv (Vence sonetov, 1985) a Merydiany i paraleli (Poludníky a rovnobežky, 1989). Venoval sa prekladateľskej činnosti, do ukrajinčiny prekladal básne slovenských básnikov-štúrovcov Jána Bottu, Sama Chalupku, Janka Kráľa a Andreja Sládkoviča. Napísal aj niekoľko literárno-kritických prác. Zbierka básní Vinky sonetiv je vrcholom básnickej tvorby I. Macinského. Napísal ju v priebehu rokov 1975–1985. Aj keď rukopis nasledujúcej zbierky Merydiany i paraleli autor doniesol do vydavateľstva osobne, jej vydania sa nedožil. Vyšla až dva roky po jeho smrti. Obsahuje básne, ktoré autor napísal prevažne v  80.  rokoch, v  posledných rokoch svojho života. Ako vyplýva z jeho básní, ide hlavne o meditatívnu lyriku a niekoľko lyricko-epických diel I. Macinského, ktoré sú prevažne spomienkami na v živote postrehnuté, videné a počuté. Odráža sa tu hlavne to, čo autor cítil, prežíval, čo ho trápilo v posledných rokoch života. Bola vydaná aj bibliofília jeho básne Anhel (Anjel, 1997) z básnickej zbierky Prystritnyky. Pre detského čitateľa vydal zbierky poézie Ivanko ta Olenka (Ivanko a Helenka, 1959) – vyšla aj v slovenskom preklade Eleny Križanovej-Brindzovej pod názvom Olinka a Ivanko (1959 a I dali sonce rozdaju ... 2002), ktorá obsahuje básne venované deťom a mládeži. V  50.–60.  rokoch minulého storočia napísal I. Macinský osem prozaických diel. Knižne vyšla novela Zymova nič (Zimná noc, 1961), ktorá bola umelecky najvydarenejším epickým pokusom. Autor v  nej zobrazuje kolektivizáciu ale zároveň sa snaží vstúpiť do vnútorného sveta hrdinov, ktorí sa nachádzajú v procese hľadania svojej životnej orientácie. Napísal aj poviedky, ktoré boli uverejnené v ukrajinskej periodickej tlači a zborníkoch. Väčšia časť týcho poviedok bola uverejnená v  literárnom časopise Duklja, ďalšie boli publikované v časopise Družno vpered a zborníku Povisti slovac’kych hir (1959). Prvá poviedka Ostannja dritarka (Posledná drotárka) bola publikovaná v časopise Duklja, č. 4 (1955), s. 15–30. Ďalšie poviedky Bilyj chalat (Biely plášť) a Hroši (Peniaze) boli uverejnené v Dukle (1958). V tom istom časopise vyšli aj poviedky Parafial’ni klopoty otcja Mykoly (Farské starosti otca Mikuláša, 1960) a Ljudy i kosy (Ľudia a kosy, 1967). Prozaické dielo Istorija moho narodu bolo uverejnené v  zborníku Povisti slovac’kych hir (Povesti 140

slovenských hôr, 1959) a  poviedka Roztanc’ovana molodist’ (Roztancovaná mládež, 1960) v časopise Družno vpered. Básne I. Macinského boli uverejnené v  mnohých kolektívnych zbierkach a  antológiách Pid praporom Velykoho Žovtnja (Pod zástavou Veľkého októbra, 1957), Lastivka z Prjašivščyny (Lastovička z Prešovska, 1960), Rozmova storič (Rozhovor stáročí, 1965), Srdce ako slnce (1982), Ráno pod Karpatami (1983), Vesna ridnoho kraju (Jar rodného kraja, 1986), A Kárpátok éneke (Pieseň Karpát, 1988), Karpats’ka zamana (Karpatské čaro, 1990), Svjatist’ ljubovi (Posvätnosť lásky, 1994), Zaspivajmo sobi : iz dytjačoji poeziji ukrajinciv Slovaččyny (Zaspievajme si : z detskej poézie pre deti a mládež, 1994), Pid synimy Beskydami (Pod modrými Baskydami, 2006). Ivan Macinský je uznávaný ako básnik, ktorý vo svojej tvorbe dosiahol vysokú úroveň nielen doma ale aj za hranicami Slovenska. Medzi staršou generáciou ukrajinských básnikov v Československu druhej polovice 20. storočia si právom zaslúži prvenstvo. Ivan Macinský sa venoval aj prekladateľskej činnosti, ktorá bola veľmi plodná a vzácna. Umenie prekladu ho fascinovalo v počas dlhých rokov. Svedčia o tom preklady tvorby mnohých českých a slovenských básnikov. Spočiatku to boli preklady do ruštiny, neskôr do ukrajinčiny. Tieto básne boli uverejnené v  knižných zbierkach a  v  periodických vydaniach ukrajinskej tlače v Československu a na Slovensku akými sú časopisy Kostjor, Duklja,  Družno vpered a  noviny Nove žyttja. Niektoré preklady básní vyšli aj v  Narodnomu kalendari. Najviac jeho prekladov bolo uverejnených v literárno-umeleckom a publicistickom časopise Duklja. Podľa štatistiky J. Kundráta2 sa uvádza, že prekladateľská činnosť I  Macinského pozostáva z  8 knižných, 68  časopiseckých (45 slovenských a  23 českých) prekladov. Z toho vyplýva, že prevahu v prekladoch má slovenská poézia nad českou. Pokiaľ ide o slovenskú poéziu v roku 1953 vydal neveľkú knihu pod názvom Antologija slovackoj poeziji (Antológia slovenskej poézie), ktoré obsahuje básne slovenských básnikov preložené do ruštiny. V ruštine vyšla aj epická báseň Jána Kostru V čest’ Stalina (Na Stalina, 1953). Ďalšou samostatnou zbierkou, v ktorej boli uverejnené preklady slovenskej poézie Milana Ferka je zbierka Sonjačnyj den’ (Slnečný deň), ktorá vyšla v roku 1962. Vrcholom prekladateľského majstrovstva I. Macinského boli vydania diela klasikov slovenskej literatúry. Prvým bolo vydanie Jána Bottu pod názvom Dosvitni vatry : vybrane (Vatry nad úsvitom : výber z diela, 1981), ktoré bolo preložené podľa vydania Ján Botto: Súborné dielo (Bratislava : SVKL, 1955). Druhým básnikom, ktorého poéziu preložil a vyšla knižne, je zbierka Sama Chalupku – Provesny sonjačnyj nespokij : vybrane (Jari slnečný nepokoj : výber z diela, 1984). Preklad bol realizovaný podľa vydania Samo Chalupka: Dielo (Bratislava : Tatran, 1979). Tretím básnikom, ktorého poézia vyšla 2

KUNDRAT, J. Perekladna tvorčist’ Ivana Macyns’koho. 1994.

141

v ukrajinskom preklade I. Macinského, je Janko Kráľ – Orlamy syzymy pidspivane : vybrane (Sivými orlami napovedané : výber z tvorby, 1987). V diele sú zoradená básne z vydania Janko Kráľ: Súborné dielo (Bratislava : SVKL, 1959). Posledným básnikom zo štvorice je Andrej Sládkovič – Vybrani tvory (Výber z tvorby, 1989). Zbierka obsahuje výber básní z diela Andrej Sládkovič: Dielo I, II (Bratislava : SVLK, 1961). V uvedených dielach sa I. Macinský predstavil nielen ako prekladateľ, ale aj ako autor úvodných štúdií, poznámok a doslovov. Práve týmito prekladmi sa zaslúžil o vybudovanie mostov priateľstva medzi slovenským a ukrajinským národmi. V  periodickej tlači, ako už bolo spomínané, bolo najviac jeho prekladov uverejnených v  časopise Duklja. Šieste číslo časopisu Duklja v  roku 1968 bolo venované slovenskej poézii a  próze. Z  básní, ktoré boli uverejnené, preložil Ivan Macinsky básne Ladislava Novomeského Ote žachlyve (s. 458) a Človek (s. 459); Vojtecha Mihálika Syroty žyvych bat’kiv (Siroty žijúcich rodičov, s. 460); Jána Smreka Melodija 1943 r. (s. 461); Miroslava Válka Sonce (Slnko, s. 472); Jána Kostru Moja ridna (Moja rodná, s. 481) a  Pavla Horova Maty (Matka, s. 482). V  jednotlivých číslach časopisov Duklja a Družno vpered ako aj novín Nove žyttja boli publikované básne Pavla Horova, Jána Kostru, Milana Lajčiaka, Emila Lukáča, Vojtecha Mihálika, Ladislava Novomeského, Andreja Sládkoviča, Jána Smreka, Jána Stacha, Ctibora Štítnického, Miroslava Válka a Štefana Žáryho. Paralelne s prekladmi slovenskej poézie sa I. Macinský venoval aj prekladom poézie českých básnikov. Aj prekladateľskú činnosť podobne ako svoju originálnu tvorbu I. Macinský spočiatku realizoval v ruštine, neskôr v ukrajinčine. Jeho prvým prekladom do ruštiny bola báseň Jiřiho Wolkra Balada pro kočegarovy glaza (Balada o  očích topičových), ktorá bola uverejnená v druhom čísle časopisu Kostjor v roku 1946. I. Macinský sa podpísal pod pseudonymom Ivan Cynskij. K 60. výročiu úmrtia Jiřího Wolkra napísal Ivan Macinsky v Narodnomu kalendari 1984 príspevok o básnikovi pod názvom 60 rokiv tomu pomer Jirži Vol’ker [Pred 60. rokmi zomrel Jiři Wolker]3, kde boli uverejnené aj dve jeho básne preložené do ukrajinčiny – Balada pro kočeharovi oči a  Epitafija. Podobne, ako pri prekladoch slovenskej poézie, aj väčšina prekladov českej poézie bola uberejnená v časopise Duklja. Z  básnikov, ktorých tvorbu prekladal, môžeme spomenúť Vladimíra Holana, Miroslava Holuba, Jáha Skácela, Ivana Wernischa, Ivana Skálu, Karla Hynka Máchu a Vítězslava Nezvala. Ako uvádza J. Kundrát: „Umelecké preklady Ivana Macinského našli široký ohlas v literárnej kritike nielen na Slovensku, ale aj na Ukrajine, hovorilo sa o nich na vedeckých konferenciách a prekladateľských seminároch, stali sa predmetom výskumu študentov-ukrajinistov a  ašpirantov. Preto si vyžadujú nielen ich dôkladné naštudovanie ale aj adekvátne zhodnotenie.“4 3

MACYNS’KYJ, I. 60 rokiv tomu pomer Jirži Vol’ker. 1984.

4

KUNDRAT, J. Majster poetyčnoho perekladu. 2007.

142

Životu a  tvorbe Ivana Macinského boli venované dve vedecké konferencie, ktoré sa uskutočnili pri príležitosti jeho životných jubileí. Prvá konferencia s medzinárodnou účasťou pod názvom Poet i čas (Básnik a čas) sa uskutočnila 11.–13. mája 1992 v Medzilaborciach a bola venovaná 70. výročiu nedožitých narodenín spisovateľa. Príspevky z tejto konferencie boli uverejnené v  zborníku Naukovi zapysky 19 (1994)5. Druhá vedecká konferencia pod názvom „Mystec’kyj svit Ivana Macyns’koho“ (Umelecký svet Ivana Macinského) sa uskutočnila 24. októbra 2002 v Prešove pri príležitosti jeho 80. narodenín. Aj z tejto konferencie bol vydaný zborník (2003)6 s rovnakým názvom ako samotná konferencia. O  I. Macinskom bola vydaná ešte jedna zaujímavá kniha spomienok, ktorá vyšla v  roku 2000 pod názvom Frahmenty : Ivan Macyns’kyj u spohadach sučasnykiv (Fragmenty : Ivan Macinský v spomienkach súčasníkov) 7. Pozostáva zo spomienok dvadsiatich autorov – priateľov, spolupracovníkov a osôb ktorí, ako sa sami vyjadrili, sú vďační osudu za to, že sa mohli stretnúť a spolupracovať s básnikom. K 85. výročiu narodenia a 20. výročiu úmrtia I. Macinského v roku 2007 vyšiel zborník Čas i pam` jat’ : zbirnyk na pošanu Ivana Macyns’koho (Čas a pamäť : zborník na počesť Ivana Macinského).8 Pri príležitosti 70.  výročia narodenia I. Macinského v Medzilaborciach mu bola 13. 5. 1992 odhalená pamätná tabuľa. Trikrát sa stal laureátom Literárnej ceny Ivana Franka Slovenského literárneho fondu za prekladateľskú činnosť a  je nositeľom aj iných ocenení. I. Macinský bol ženatý, s manželkou Helenou mali dcéru Galinu (1953-?). Používal tieto pseudonymy a kryptonymy: Ivan Cynskij, Taras Ostapčuk, Nіkolaj Torskij, Ivan Malyj, Ihor Surmač a I. S. Slovenský prozaik Ladislav Ťažký sa o  I. Macinskom vyjadril takto: „Nepamätám sa, že by v  čase jeho spisovateľského funkcionárčenia bolo došlo k nejakým národnostným nedorozumeniam. Ivan sa síce hrdo hlásil a tvrdo pracoval pre Ukrajincov-Rusínov na Slovensku, ale Slovákov a Slovensko nikdy nepodrazil, Slovensko bolo naozaj jeho milovanou vlasťou. Ešte dodávam, že mal veľa priateľov v  radoch slovenských spisovateľov. Prijímali ho najmä pre jeho ľudské vlastnosti. Bol naozaj jeden z nás a my sme sa naňho vždy spoliehali ako na slovenského Rusína-Ukrajinca. Jeho osobnosť získavala aj pre Ukrajincov priateľov a žičlivcov. Skrátka, Ivan bol nielen básnik, organizátor a ukrajinský funkcionár, ale aj diplomat bez toho, že by si to sám uvedomoval.“9

5

Naukovi zapysky 19. 1994.

6

BOBAK, M. Mystec’kyj svit Ivana Macyns’koho : zbirnyk. 2003.

7

BOBAK, M. Frahmenty : Ivan Macyns’kyj u spohadach sučasnykiv. 2000.

8

BOBAK, M. Čas i pam`jat’ : zbirnyk na pošanu Ivana Macyns’koho. 2007.

9

ŤAŽKÝ, L. Bol naozaj jeden z nás. 2000.

143

Literatúra KOVAČ, Fedir. Ivan Macyns’kyj 1922–1987 : (štrychy do portreta). In Naukovi zapysky 19 : [materialy mižnarodnoji naukovoji konferenciji „Poet i čas“, prysvjačenoji nedožytomu 70-riččju Ivana Mycyns’koho]. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv Slovac’koji respubliky, 1994. ISBN 80-85137-12-7, s. 23–35. KUNDRAT, Jurij. Perekladna tvorčisť Ivana Macyns’koho. Naukovi zapysky 19 : [materialy mižnarodnoji naukovoji konferenciji „Poet i čas“, prysvjačenoji nedožytomu 70-riččju Ivana Mycyns’koho]. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv Slovac’koji respubliky, 1994. ISBN 80-85137-12-7, s. 47–62. MACYNS’KYJ, Ivan. 60 rokiv tomu pomer Jirži Vol’ker [Pred 60.  rokmi zomrel Jiři Wolker]. In: Narodnyj kalendar 1984. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo ; Prešov : Odbor ukrajinskej literatúry, 1984, s. 28–29. KUNDRAT, Jurij. Majster poetyčnoho perekladu. In Čas i pam` jat’ : zbirnyk na pošanu Ivana Macyns’koho. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv Slovac’koji Respubliky, 2007. ISBN 978-80-85137-20-0, s. 96–98. Naukovi zapysky 19 : [materialy mižnarodnoji naukovoji konferenciji „Poet i čas“, prysvjačenoji nedožytomu 70-riččju Ivana Mycyns’koho]. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv Slovac’koji respubliky, 1994. 117 s. ISBN 80-85137-12-7. BOBAK, Milan (uporjadnyk). Mystec’kyj svit Ivana Macyns’koho : zbirnyk. Prjašiv : Vydavnyctvo «Cuper», 2003. 102 s. ISBN 80-88890-33-0. BOBAK, Milan (uporjadnyk). Frahmenty : Ivan Macyns’kyj u  spohadach sučasnykiv. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv, 2000. 138 s. ISBN 80-8513716-X. BOBAK, Milan (uporjadnyk). Čas i  pam` jat’ : zbirnyk na pošanu Ivana Macyns’koho. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv, 2007. 102 s. ISBN 978-8085137-20-0. ŤAŽKÝ, Ladislav. Bol naozaj jeden z nás... In: Frahmenty : Ivan Macyns’kyj u spohadach sučasnykiv. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv, 2000. ISBN 80-85137-16-X, s. 47–49.

144

Josef Vítězslav Šimák a jeho spolupráce s regionálními vlastivědnými časopisy s přihlédnutím k severním Čechám Václav Kříček, Krajská vědecká knihovna v Liberci V srpnu roku 1870 se v Turnově narodil manželům Marii1 a Josefu Šimákovým prvorozený syn, který při křtu dostal jména Josef Vítězslav. Otec chlapce vyučoval na hospodářské škole2 a  matka ještě před chlapcovým narozením učila na vyšší dívčí škole. Později Josefovi přibyl ještě mladší sourozenec bratr Václav. Rodina patřila mezi střední vrstvu silně intelektuálně a kulturně založenou a v doma nechyběla bohatá knihovna, z níž z  dětství v  paměti Šimákovi nejvíce utkvěla bohatě ilustrovaná Zapova Česko-moravská kronika z  které otec vždy večer předčítal.3 Největší vliv na chlapcovu výchovu měla matka. Již od dětství Josefovi četla a  vyprávěla. Učila jej nazpaměť verše a ve chvíli, kdy se naučil číst, začala ho učit německy a francouzsky. Šimák vzpomíná, jak velký vliv na jeho pozdější zaměření na historii matka měla, ale nejen ona. Časté výlety, které absolvoval s  maminkou a  její známou paní Votočkovou, mu natrvalo vtiskly do srdce lásku k  Turnovsku, Mnichovohradišťsku a  Českodubsku. Vliv měla i četba historické beletrie, v níž nechyběl Alois Jirásek a Václav Beneš Třebízský. Po ukončení měšťanské školy nastoupil Šimák na gymnázium v Mladé Boleslavi, kde se již plně projevil jeho příklon k historii. V kvintě napsal svou první historickou práci založenou na pramenech o hradu Zvířetice a v septimě studii o šlechtických rodech na Boleslavsku. V době gymnaziálních studií začal spolupracovat s  nově založeným vlastivědným muzeem4 v Turnově, kde se stal členem výboru a jednatelem5. Při práci pro muzeum se do jeho zorného úhlu dostal také turnovský archív, který se nacházel ve stavu značného chaosu. Šimák se ujal práce s jeho uspořádáním a věnoval se jeho správě až do konce svého života. Po úspěšném složení maturitní zkoušky v červnu 1890 byl Šimák přijat ke studiu dějepisu a zeměpisu na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Během studií si zapisoval přednášky a semináře především u profesorů Josefa Kalouska, Josefa Emlera a Antonína Rezka. S Rezkem a Emlerem se sblížil, když navštěvoval jejich semináře a především 1

Marie Šimáková rozená Plavcová (1844  – byla absolventkou učitelského ústavu v  Praze. Učila v Českých Budějovicích a v Turnově.

2

Josef Šimák (1842–1914) se po krátkém čase stal ředitelem školy a  později přešel učit na měšťanskou školu, kde se stal také ředitelem.

3

Informace o dětství jsem čerpal z ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Z rodinné Kroniky. Od Ještěda k Troskám.1929/30, roč. 8, č. 9–10, s. 209–220. Dále jen ŠIMÁK. Z rodinné Kroniky.

4

Dnes Muzeum Českého ráje v Turnově.

5

S muzeem spolupracoval až do konce svého života.

145

u nich se naučil historikovu řemeslu. U Rezka psal i závěrečnou disertační práci na téma Spor o závěť Petra staršího z Rožmberka r. 1523–1528, u které mu druhého recenzenta dělal Josef Emler.6 Josef Vítězslav Šimák je uváděn často jako žák Jaroslava Golla, ale ač Gollův historický seminář absolvoval, nebyl s ním příliš spokojen. V listopadu 1893 o něm píše domů rodičům „Prof. Goll také ukládá v  semináři přípravy a  rozbory, kterými stráví se mnoho času zbytečně“ a v dopise z ledna 1894 opět píše „Zejména rozmrzen byl jsem minulé soboty, kdy podával jsem v semináři výsledek uloženého mi rozboru dvou listin, který byl od prof. Golla jen ledajak odbyt jako nesprávný, ač jsem o té práci (vlastně jinak zbytečné, jen pro „cvik“) dobře pět večerů úzkostlivě pracoval. Povzbuzení to valné není. Také v sobotu nebyl jsem valné práce schopen.“7 V prosinci 1894 Šimák složil rigorózní zkoušku ze všeobecného, rakouského a  českého dějepisu. Následně obhájil disertační práci a  2.  července 1895 byl jmenován doktorem filozofie. Aby dosáhl učitelské způsobilosti, požádal v říjnu o připuštění ke zkouškám z dějepisu a zeměpisu, což mu bylo povoleno. Po úspěšném složení zkoušek byl 17. prosince 1896 prohlášen způsobilým k vyučování dějepisu a zeměpisu na vyšších gymnáziích s českou vyučovací řečí. Prvním jeho učitelským místem bylo malostranské gymnázium v Praze. Šlo pouze o zastupování za nemocného profesora dějepisu a  zeměpisu. Odtud byl přeložen na vyšší reálku v  Pardubicích, kde opět suploval za odešlého kolegu. V  této roli působil ještě znovu v  Praze a  následně v  Německém Brodě. Konečně v  září 1900 byl ustanoven stálým učitelem dějepisu a zeměpisu na Vyšší dívčí škole v Praze, kde setrval až do svého jmenování profesorem University Karlovy v roce 1921. Na své působení na Vyšší dívčí škole vzpomínal Šimák rád, jak dokládá i tato pasáž z jeho vzpomínání: „A tak jsem se stal učitelem na Vyšší dívčí, kde jsem strávil 21 let, a mohu říci, šťastného života. Neměl jsem tu sic nikdy vědecké dovolené a učil skoro vždy plný počet hodin (někdy i 22 v témdni), ale přece tu bylo radostno učiti a mohl jsem vedle toho hodně pracovati.“8 Josef V. Šimák byl velmi publikačně činný. Jeho uveřejněné texty lze rozdělit do tři skupin a sice odborné práce, populárně-naučné či osvětové a  díla z  oblasti krásné literatury. Nejprve se zmíním o  literatuře zvané krásná. Málo kdo asi ví, že Šimák byl poměrně dost zdatný básník i autor prózy. Verše a povídky psal již od studentských let a publikoval je pod různými pseudonymy9 především v regionálním tisku; například v Hlasech 6

Více k Šimákovu univerzitnímu studiu v KÁBOVÁ, Hana. Učňovská léta Josefa Vítězslava Šimáka (23. 6. 1890–18. 9. 1900) In: Čas výstavního ruchu. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2005, s. 157–184.

7

Citace z dopisů viz KÁBOVÁ. Učňovská léta, s. 160-161. Vztah s Gollem viz ŠIMÁK. Z rodinné Kroniky, s. 218: „Jen prof. Golla přízně se mi nepodařilo dobýti, až teprve po dlouhých letech.“

8

Viz ŠIMÁK. Z rodinné Kroniky, s. 219.

9

Šimák často používal pseudonymy Jan Smiřický, B. Jarovec, Jaroslav Květ, Jeremiáš Škvor, Matěj Brouček či Pišišvor.

146

Pojizerských. Jeho básně byly otištěny také v  časopisech Osvěta, Zvon, Švanda dudák, Paleček a dalších. Nejvíce ceněné jsou asi epická báseň Tur, která vyšla ve sborníku Z Památníku Sokola turnovského v roce 1903, a Pohádka o zlatém ptáku vyšlá v časopise Osvěta v roce 1885.10 V oblasti populárně naučných děl Šimák publikoval celou řadu článků a  drobných příspěvku v  časopisech a  novinách, jako byly Národní listy, Národní politika, Hlasy Pojizeří, Zlatá Praha, Světozor, Ženský svět a dalších. Zúčastnil se celé řady vydavatelských podniků, z nichž asi nejznámější jsou Ottovy Čechy, kde napsal 12.  díl o  Severních Čechách a  ve 14.  díle pasáž o Krkonoších. Pokusil se i o syntézu českých dějin, která vyšla pod názvem Kronika Československá. V  roce 1904 vydal průvodce po Českém ráji. Ze svých turistických výletů často publikoval postřehy v  Časopise českých turistů. Především za První světové války se věnoval osvětovým přednáškám, z nichž v poválečném období František Topič vydal čtyři pod názvem Od Kostnice po Lipany. Za zmínku také stojí Šimákova rozhlasová přednáška pronesená v roce 1936 s názvem O rodinném životě českých knížat a králů11. Odborná literatura je v  Šimákově bibliografii zastoupena největším dílem. Obsahuje díla od edic pramenů až po syntetizující práce. Mezi významné jeho ediční počiny patří vydání Zpovědních seznamů arcidiecéze pražské z let 1671 až 1725, Kronika pražská Bartoše písaře, pro dějiny Turnovska důležité Listář k dějinám školství na Turnovsku a Listář fary turnovské z let 1620–1696 a mnoho dalších. Velmi důležité jsou jeho soupisy památek pro okresy Turnovský a Mnichovohradišťský12, které jsou vítanou pomůckou, nejen pro památkáře, do dnešních dnů. Dalšími regionálními díly jsou Příběhy města Turnova nad Jizerou a Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského. Pro regionální historii a topografii je důležitým dílem Pronikání Němců do Čech kolonizaci ve 13. a 14. století, které vyšlo v roce 1938 u Jana Laichtera. Josef V. Šimák byl od roku 1904 soukromým docentem historie na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. Ve svých přednáškách a seminářích se věnoval především historiografii, dějinám od nástupu Habsburků do roku 1740 a historické topografii13. Po skončení světové války a se vznikem nových universit vznikla také možnost získání profesury. Šimák nejprve uvažoval o Brně, ale potom dostal nabídku od Josefa Pekaře na profesuru českých dějin se zaměřením na historickou geografii. Šimák nabídku přijal, ale netušil, na jak trnitou cestu se vydal. Na stolici historie v té době již totiž proti sobě stáli Josef Pekař a Josef Šusta na jedné straně a Václav Novotný a Jaroslav Bidlo 10

Více je možné se dočíst v  článku Ludmily Šimákové: ŠIMÁKOVÁ, Ludmila. J. V. Šimák a poesie. Od Ještěda k Troskám, 1929/30, roč. 8, č. 9–10, s. 228–230.

11

Přednášku pod stejným názvem vydal v témže roce Československý rozhlas.

12

Šimák byl státním konzervátorem pro politické okresy Turnov a Mnichovo Hradiště.

13

Zde mu byly vzorem přednášky docenta university v  Lipsku Rudolfa Kötzschkeko na téma historické vlastivědy Saska.

147

na straně druhé. Václav Novotný, protože Šimáka podporoval Pekař, se proti Šimákově profesuře ostře postavil a prosazoval pro Šimáka zřízení profesorského místa v oboru historického zeměpisu. Šimák tuto nabídku odmítl se zcela legitimním poukazem, že je habilitován v oboru české dějiny a ne zeměpis. Po různých peripetiích nakonec došlo ke kompromisu a Šimák byl dne 30. března 1921 prezidentem republiky jmenován řádným profesorem historické vlastivědy československého státu s účinnosti od 1. října 1920.14 Šimák se neprodleně pustil do práce a vytkl úkoly, které musí československá vlastivěda řešit. V roce 1928 pronesl na schůzi Společnosti přátel starožitností v Praze přednášku s názvem O stavu a úkolech české vlastivědy15, ve které zhodnotil vlastivědnou práci v nové republice a nastínil úkoly, které vlastivědu čekají. V přednášce nejprve definoval pojem vlastivěda: „Prostě řečeno, jest vlastivěda to, čemu se až dosud říká topografie, jenže programu širšího. Pojednává tedy slovem i obrazem o svém vlastním vývoji, o změnách hranic, jak se vyvíjela jména hor, vod, lesů, tratí, osídlení, jaké bylo kdysi a se měnilo v pravěku, za doby staroslovanské, za příchodu německé kolonisace; o živobytí tohoto lidu, tedy o vývoji zemědělském, průmyslovém, obchodním, sociálním, konečně o kultuře duchové, vždy se zřetelem k  tomu, pokud byl vývoj podmíněn zeměpisnými vztahy půdy a rasy.“16 Vlastivědu oddělil od zeměpisu tak, že se zabývá jasně definovaným územím, které většinou tvoří správní celek a na něm jsou sledovány „… a) přirodovědecké vypsání oné jednotky; b) antrophogeografické vylíčení jeho obyvatelstva; c) vývoj jeho kultury, hmotné a  duchové …“ a  výsledky jsou zhodnoceny a uspořádány v přehledných tabulkách, grafech a mapách. Cílem jeho semináře, bylo vychovávat historiky, kteří až přejdou do praxe v  regionech, budou v  tomto duchu schopni sami pracovat a  organizovat regionální bádání. Předpokládal, že uspořádají místní archívy a  knihovny, které považoval za základ vlastivědné práce. Budou nápomocni při práci regionálních muzeí, nebo budou přímo iniciovat jejich zakládání. V  tomto směru byl Šimák po sedmi letech trochu zklamán, protože se mu nedařilo udržet své žáky po nástupu na středoškolské posty na jednom místě. Zvykem v tehdejší době bylo totiž překládat absolventa z místa na místo, než dostal definitivu. Během této doby většina jeho žáků ztratila chuť něco organizovat, nebo o nějakém místě bádat, když nevěděli, kdy budou opět přeloženi.17 Velkou pozornost ve své přednášce věnoval regionálním sborníkům a  časopisům. Časopisy a  sborníky v  jeho pojetí měly především 14

K peripetiím Šimákovy profesury více KÁBOVÁ, Hana. Historické dílo Josefa Vítězslava Šimáka. In: Jaroslav Goll a jeho žáci. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2005, s. 367–386. ISBN 80-7040-780-8.

15

Přednáška byla pronesena dne 8.12.1928 na jubilejní valné schůzi SPSČP v Praze a v následujícím roce vyšel z ní výtah,viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu a úkolech české vlastivědy. Časopis společnosti přátel starožitností československých. 1929, roč. 37, s. 1–11.

16

Viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu…, tamtéž s. 1–2.

17

Viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu…, tamtéž s. 10–11.

148

prezentovat výsledky práce v regionech a teprve na druhém místě měly plnit osvětovou činnost, kterou považoval sice za důležitou, ale ne primární. Na začátku dvacátých let vycházela již řada místních vlastivědných časopisů, ale jen málokterý dosahoval Šimákem požadované úrovně. V již zmíněné přednášce o tom říká: „Vlastivědné sborníky jsou jen výjimkou podniky vědeckými, většinou mají vlastní cíl pedagogický, aby probudily u  žactva zájem. Některé se pokoušejí spojiti obé, což zpravidla selhává. Nejlíp otázku řešil „Boleslavan“, mají vedle části vědecké zvláštní přílohu pro děti, což jest mu arci možno jen tím, že má dobrou subvenci, nejsa odkázán pouze na odběratele.“18 a kritizuje nečinnost historiků učících na školách: „Tu se opět vrací stesk, již svrchu připomenutý, že snad většina té velké práce ostává na povrchu, neví si rady, kompiluje a není dost kritická, ježto odborníci, historici středoškolští, se dílu vyhýbají. Dnes, pravda, se mohou vymlouvati na přetížení, ale nedělali mnoho ani před tím ; což ostatně ti ochotnější, kteří úkoly v museích a výzkumech na se berou, matematici, kreslíři, katecheti a většinou učitelé škol nár.[odních] a měšť.[anských] majísvýchúkolůméně?”19 Šimák jen nekritizoval, ale sám šel příkladem, a inicioval založení několika regionálních sborníků. Prvním byl sborník od Ještěda k  Troskám následovaný sborníky Boleslavan, Bezděz a  Krkonoše. V  prvním čísle sborníku Od Ještěda k Troskám je provolání s názvem „Co chceme“, které se v obměnách opakuje i ve třech následujících sbornících. Provolání není podepsáno, ale podle textu je patrno, že se na něm Šimák velkou měrou podílel a to zejména v části o programu sborníku: „V hlavních rysech máme asi tento program: 1. Poměry přírodní (geologie, horopis, vodopis, vzduchopis, nerostopis, botanika, biologie). 2. Pravěk. 3. Národopis, lid jeho povaha a  dílo po stránce fysické i duševní (kupř. stavby, kroj, nářečí, pohyb měna, osídlení, zvyky atd.). 4. Příběhy (kraje, panství, míst, rodů a rodin). 5. Církev a škola. 6. Umění a písemnictví. 7. Hospodářství národní, jeho organisace a produkce, (zemědělství, průmysl, obchod, doprava, peněžní a  úvěrové zařízení, ceny, poměry námezdní atd.). 8. Péče humanitní, zdravotnictví, chudinství, sirotčinství atd.). 9. Činnost národní a osvětová (knihovny, přednášky, spolky, divadla etc.). Zpracování těchto oborů a jejich oddílů si představujeme tak, že bude vypsán dějinný vývoj v  minulosti, statistické výsledky v  přítomnosti, vytčení výsledků absolutních, a pokud lze i relativních (sousedství, k celé zemi), soupis pracovníků – rodáků, vynikajících v tom oboru (jejich život i dílo, památky po nich atd.), soupis předních pracovníků rodilých jinde, kteří u  nás pobývali dočasně, soupis všech spisů, článků a statí o tom pojednávajících kdykoliv a kdekoliv. Vše doprovázejtež obrázky, mapky, tabulky, diagramy.“20 Od Ještěda k Troskám – Vlastivědný časopis vycházel ve školním roce a to 1922/23 až do 1937/38, kdy vzhledem k mnichovským událostem pře18

Viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu ..., tamtéž s. 9.

19

Viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu ..., tamtéž s. 9.

20

Co chceme. Od Ještěda k Troskám. 1922/23, roč. 1, č. 1, s. 1–2.

149

stal vycházet. Obnoven byl v roce 1947, ale po komunistickém převratu byl zastaven. Znovu bylo obnoveno jeho vydávání po roce 1990 a vychází dodnes. Periodicita byla 10x ročně, ale v pozdější době často vycházela dvojčísla. Vydavatelem byly Učitelské jednoty v  Turnově, kterou zastupoval v redakční radě odborný učitel Jan Polák, a v Českém Dubě zastupovaná učitelem Václavem Havlem. Od školního roku 1925/26 se přidala Učitelská jednota v Mnichově Hradišti zastupovaná učitelem Aloisem Šimonem. Boleslavan  – Časopis vycházel ve školním roce od 1925/26 až do 1940/41, kdy byl úředně zastaven. K obnovení vydávání již nedošlo. Periodicita byla 10x ročně. Časopis měl samostatnou přílohu pro mládež. Vydavatelem byla Učitelské jednota Komenský v Mladé Boleslavi. Hlavním redaktorem byl školní inspektor a spisovatel Karel Sellner, který dokázal pro časopis sehnat potřebné subvence. Bezděz – Časopis vycházel od roku 1930 do roku 1938, kdy vzhledem k  mnichovským událostem přestal vycházet. Obnoven byl v  roce 1947, ale po komunistickém převratu byl zastaven. Znovu bylo obnoveno jeho vydávání po roce 1989 a  vychází dodnes. Periodicita byla 6x ročně, ale v pozdější době často vycházela dvojčísla. Vydavatelem byl Český muzejní spolek pro kraj Českolipský. Hlavním redaktorem byl školní inspektor Josef Maštálko. Krkonoše – Časopis začal vycházet v roce 1937 a ukončen byl v roce 1941. Ačkoliv vycházel pět let, ročníky vyšly pouze dva. Periodicita měla být 10x ročně, ale tu se nepodařilo dodržet. První číslo vyšlo v březnu 1937 a druhé až teprve v listopadu 1939. Druhý ročník byl zastaven po vydání dvojčísla 6/7 v roce 1941. Vydavatelem a redaktorem sborníku byl gymnaziální profesor Karel Štětka z Jilemnice. Josef Vítězslav Šimák prožil velmi pestrý a procovitý život. To, oč usiloval v oblasti vlastivědy, nebylo za jeho života naplněno. Není tomu ani dnes, ale vše co v této oblasti vykonal a připravil, má velkou hodnotu pro dnešní dobu, kdy na jeho dílo můžeme navázat a snažit se v něm pokračovat. Tento článek zakončuji citací z  nekrologu Šimákova žáka docenta Františka Roubíka, který napsal pro Český časopis historický, a který nebyl nakonec uveřejněn. „Devisou jeho prostého, nenáročného života byla vždy jen skromná, vytrvalá, nezištná, často vysilující, odpočinku téměř neznající a odměny nežádající práce. V kruhu své milé rodiny žil tento vnitřně vyrovnaný, charakterní, vzácný člověk harmonickým životem pečlivého otce, svědomitého učitele a vynikajícího vědce, jemuž byl pracovní stůl a knihovna nade všecky radosti života. Věrný, oddaný a obětavý přítel těm, k nimž pojal důvěru, ochotný rádce a pomocník všech pracovníků, kteří se k němu uchylovali o radu, zosobněná spolehlivost, přesnost a vzor v plnění převzatých povinností, šel Šimák nenápadně životem, nemaje jiné ctižádosti, než sloužit vědě a  tím i  svému národu. Pole jím zorané vydalo bohatou úrodu nejen ve prospěch jeho milovaného rodného kraje, ale celého českého národa.“

150

Sdružení knihoven České republiky v roce 2012 : ročenka Odpovědný redaktor první části Lea Prchalová Odpovědný redaktor druhé části Jaromír Kubíček Jazyková korektura Eva Štěpánová Typografická úprava a tisk: REPRONIS s.r.o. Vydavatel Sdružení knihoven ČR Vyšlo v Ostravě v roce 2013 Vydání první ISBN 978-80-86249-67-4 http://www.sdruk.cz