SCIENTI IC PAPERS O THE UNIVERSITY O PARDUBICE Series C aculty of Humanities 6 (2000) G. A. LINDNER - EVROPAN 19. STOLETÍ

SCIENTIFIC PAPERS OF THE UNIVERSITY OF PARDUBICE Series C Faculty of Humanities 6 (2000) G. A. LINDNER - EVROPAN 19. STOLETÍ František Morkes Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze Na semináøi, který je vìnován 170. výroèí narození velkého èeského pedagoga G. A. Lindnera se jistì nemusíme pøesvìdèovat o významu a dùležitosti poznání nejrùznìjších aspektù historického vývoje. Vývoje, který ovlivnil i naši souèasnost a který se v mnoha zcela konkrétních skuteèností promítne i do naší budoucnosti. Ovšem mediálnì soustavnì prezentovaná pøedstava mimoøádné dùležitosti vize 21. století, vize spojené se zapojením Èeské republiky do evropských struktur, vede øadu lidí k pohledu na historické tradice a k poznávání historického utváøení naší spoleènosti jako na zbyteèné ohlížení kamsi zpìt, jako na jakýsi balast, který nás pøi cestì kupøedu k záøným zítøkùm jen zdržuje. Pøitom je zcela nesporné, že prakticky všechny souèasné skuteènosti mají své historické zakotvení a že tedy jsou vždy - nìkdy více, jindy ménì - podmínìny pøedcházejícím historickým vývojem. Zvl᚝ markantní je to v oblasti školství. Je to dáno nìkolika základními skuteènostmi. Každé školství je vždy svým zpùsobem národní a odráží v plném rozsahu tužby a smìøování urèitého národa. To je samozøejmì ovlivnìno i tím, že právì prostøednictvím školní výuky bývá dorùstajícím generacím pøedáván pocit urèité národní pospolitosti, sounáležitosti a kulturních i dalších hodnot. V pøípadì èeského školství je obzvláštì významná další skuteènost - školy se staly významným místem prosazování èeského jazyka, což sehrávalo zcela mimoøádnou roli pøi vytváøení pocitu národní svébytnosti a státotvorných snah. Nelze pominout ani to, že základní obrysy legislativního prostøedí, kterým bylo naše školství utváøeno, vznikaly a byly postupnì propracovávány právì v 19. století, tedy pøed více než 100 lety. Rozhodnì nelze nijak pominout skuteènost, že mnohé ze zákonù a naøízení, které vznikly již za života Lindnerova, byly pro naše školství urèující i pro znaènì velkou èást dvacátého století. Pohled do 21. století je pro nás v souèasnosti nejen nezbytnou nutností, ale v mnoha pøípadech i urèitou módou. Tento pohled je pak zcela automaticky provázen jak úvahami o evropské dimenzi našeho školství, tak i prezentováním skuteèností, které by k urèité europeizaci našeho budoucího školství pøispìly. Pod dojmem tìchto diskusí a úvah jsem se pokusil podívat na postavu významného èeského pedagoga G. A. Lindnera pohledem 21. století. Pøedevším proto, že z pohledu 21. století bychom mohli konstatovat, že G. A. Lindner ve své osobì v mnohém již splòoval právì oèekávání tohoto teprve

319

budoucího století. Mohli bychom dokonce konstatovat, že pokud by obdobná osobnost žila v pøíštím století, naplòovala by zøejmì výraznou vìtšinu našich pøedstav o pedagogovi a uèenci vyšlého z èeského státu - a pøitom ze státu, který by již byl plnoprávným èlenem evropských struktur. G. A. Lindner totiž byl nejen velkým èeským pedagogem minulého století, ale nespornì i osobností výraznì evropského rozmìru. Bez jakékoliv nadsázky bychom mohli konstatovat, že byl již ve století devatenáctém typem pedagoga, k nìmuž se ve století pøíštím budeme a chceme pøibližovat. Chtìl bych se zmínit pøedevším o problematice spojené s požadavky a potøebami vzájemné komunikace. Obecnì se prezentuje, že v otázkách zapojení našeho státu do evropských struktur bude hrát mimoøádnou roli otázka jazyková. Z tohoto pohledu mùžeme konstatovat, že po této stránce byl Lindner vybaven dobøe. V dobì, kdy pùsobil na gymnáziích v Rychnovì nad Knìžnou a v Jièínì, byla vyuèovacím jazykem nìmèina. Uèil tedy nìmecky, v Rychnovì ovšem i èeštinì. V Jièínì pak získal dovolení, aby uèil „po èesku“ fyzice a pro ten úèel si pøipravil i èeskou uèební knihu, obdobnì jako již døíve si obdobnou knihu pøipravil pro výuku filozofické propedeutice. Jeho deník, který si psal v Jièínì a který nazval Klíè k srdci mému (deník je uložen v archivu v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze), je psán jak èesky, tak i nìmecky. Ve své první èásti pøibližnì ve stejném rozsahu. V dalších èástech, kdy jde v øadì pøípadù i o výpisky a citáty známých autorù, pak již pøevažuje nìmèina. Jistì je to ovlivnìno skuteèností, že se jedná o osobní deník, který byl urèen milované osobì, jejíž znalosti èeštiny byly nepatrné. Z textu je zøejmé, že to Lindnera sice mrzelo, ale že byl hluboce pøesvìdèen, že láska dívky k nìmu pøekoná tuto pøekážku a po èase že spolu budou hovoøit èesky. Zápis ze 7. èervna 1854 o tom ostatnì vypovídá více, než jakákoliv jiná interpretace: Dnes jsme se pohybovali v pouhém žertování. Ona mi i tu pøichází milostná. Držel jsem s ní zkoušku z èeštiny, nechaje Ji èeskou tištìnou báseò èísti. Šlo to sice trochu chatrnì s ètením a chatrnìji s porozumìním, nebo posuzuje smysl nejvíce dle kontextu. Proto si myslím a pevnì doufám (hoffe), že i tìmto zápiskùm dle kontextu porozumí. Bylo by to vìru k pláèi, kdybychom si neporozumìli. Nemyslím však, že se to stane. Porozumí Ona zajisté èasem svým mojí èeštinì. Vždy pøicházejí v ní tak krásná slova, ba pøekrásná: Já Tì miluji (Ich liebe dich) aneb Tys má - Tys láska má. Jaká to hudba uchu našemu! A tomuto by Ona nemìla rozumìt? Jazyku, v kterém anjelé pospolu mluví by Ona mìla zùstati cizou? - O nikoli - Ona musí ke mnì hovoøiti øeèí èeskou, nové myšlenky, které Jí vdechne láska má, potøebují roucho nové - v nový šat se musejí odívat. Nìmèina je øeè myšlenek - mluvou citù ale jsou zvukové èeští! Uvidíme, co láska u Ní dokáže - láska se Jí stane uèitelem, a nemusila by mne milovat, kdyby neuèinila v brzkém èase veliký pokrok. Èiperna Její hlavièka pochopuje všechno, co pochopiti chce, doufám, že i èeštinu mým s návodem pochopí! Nedá mi to, abych v tomto okamžiku ponìkud neodboèil a v této souvislosti neupozornil, formou jakési poznámky pod èarou, na spøíznìnost tohoto Lindnerova horoucího vyznání k èeskému jazyku s obdobnì vøelými slovy, která o jeden a pùl roku døíve (pøesnì 1. listopadu 1852) napsal milované bytosti jiný velký muž našich dìjin. Byl jím František Palacký, který v osobním dopisu své dceøi psal ...k Tobì nemíním jinak mluviti, ba ani mysliti, než èesky, užíváním kteréhokoliv jiného jazyka zdálo by se mi, že vkraèuje cosi cizího mezi nás, že již nejsme cele svoji...

320

Scientific Papers of the University of Pardubice

Když se po letech, již ve slovinské Celji, Lindner k deníku vrátil a listoval v nìm, uèinil k citované pasáži za vìtou Porozumí Ona zajisté èasem svým mojí èeštinì tužkou struènou, nepochybnì bolestivou poznámku: Liché oèekávání! Vedle toho, že zápisky jsou psány dílem èesky, dílem nìmecky, obsahuje deník ještì drobnou zmínku o dalším moderním jazyce - o francouzštinì. V citovì velmi expresívním zápisu datovaném 25. kvìtnem si Lindner poznamenal Posílá mi francouzské lístky, v kterých nepøítomnost svou mi oznamuje. Deník, obsahující horoucí vyznání šestadvacetiletého Lindnera mateøskému jazyku - prakticky stejnì vøelé jako milované osobì - je nespornì zajímavým dokumentem dosvìdèujícím jak hloubku jeho citu, tak i jistý citový náboj a sklon k melodramatiènosti v jeho povaze. Z tohoto pohledu muselo pro nìho být jeho nucené pøeložení do slovinské (tehdy ovšem kraòské) Celje mimoøádnì bolestivé. Po citovém strádání zpùsobeném rozchodem s milovanou dívkou a disciplinárním øízení ve škole byl na dlouhých 16 let vytržen i z èeského prostøedí a vzdálen èeskému jazyku, k nìmuž choval tak mimoøádnì hluboký cit. Nìmecké prostøedí Celje výraznì ovlivnilo další životní dráhu Lindnera a jeho vìdeckou práci. V letech pobytu v Celji mu vyšla øada odborných prací v nìmèinì. Proè v nìmèinì, je zcela zøejmé. Jednak - až pøíliš vzdálen èeskému prostøedí - nemìl možnost vydat své práce v èeštinì, jednak to bylo v dobì, kdy patøilo k dobrému vìdeckému tónu vydávat uèené spisy nnìmecky. A vzpomeòme i na jeho citové vyznání, že nìmèina je øeè myšlenek! Mnohé práce z tohoto období byly pro znaènou popularitu (kdy vyšlo i nìkolik nìmeckých vydání) pøeloženy i do jiných jazykù - do øeètiny, italštiny, maïarštiny, chorvatštiny, francouzštiny a angliètiny. Tìmito pracemi se stal Lindner známým a pronikl již výraznì i na evropské pole. Pokud by je nenapsal v nìmèinì, nepochybnì by bylo jejich prosazení - bez ohledu na vìdeckou hodnotu dìl - nepomìrnì složitìjší, ne-li zcela nemožné. Ani v tomto období ale nezùstal Lindner zcela bez styku s èeským jazykem - šlo pøedevším o básnì a pak o rozpravy a obrazy z oboru duševìdy, které byly otištìny v Besedì v letech 1864-1865. O geografické rozlehlosti, kterou Lindner svými základními díly obsáhl, svìdèí i prostý výèet míst, v nichž byla jeho díla v tìchto letech, ale i v letech pozdìjších vydávána. Pokud bychom vycházeli z Výbìrové bibliografie prací G. A. Lindnera, která byla v roce 1958 zpracována ve Státní pedagogické knihovnì Komenského v Praze, našli bychom v ní 14 dnes pro nás zahranièních míst (nejpoèetnìjší zastoupení má samozøejmì Vídeò, v níž vycházely Lindnerovy práce v nìmèinì i v èeštinì). Z míst domácích pak Praha, Roudnice, Èeské Budìjovice, Tábor a Velké Meziøíèí. Pokud sledujeme rùznorodost jazykového prostøedí, v nìmž se Lindner pohyboval a z kterého vyrùstala jeho nadnárodní osobnost, musíme konstatovat, že sice pùsobil v nìmeckém prostøedí kraòské Celje, ovšem okolí mìsta zùstávalo tehdy stále slovinské. O vztahu Lindnera k slovinskému prostøedí pøináší øadu dokladù ve svém èlánku Gustav Adolf Lindner v Celji prof. J. Orožen (viz Pedagogické rozhledy 1929, è. 1 a 2). K nejzajímavìjším údajùm patøí ten, že Lindner byl spoleènì s èeským profesorem téhož gymnázia Hluštíkem èlenem prvního národního slovinského spolku Èitalnica (Ètenáøská beseda), založeného v roce 1862. Dále pak svìdectví o tom, že v prosinci 1862 žádalo pìt gymnazijních profesorù o potrestání žáka hlavní školy pro „rušení nacionálního klidu“. Mezi tìmito pìti byli dva Èeši (Lindner a Hluštík) a tøi Slovinci (Hafner, Ramora, Krušièe). Z nìmeckých profesorù

Series C - Faculty of Humanities (2000)

321

se k žádosti nepøipojil žádný. Zmiòovaný èlánek prof Orožena pøináší i výèet knih, které si Lindner v letech svého pobytu v Celji vypùjèil v univerzitní knihovnì ve Štýrském Hradci (všechny byly v nìmèinì). V archivu Pedagogického muzea J.A.Komenského v Praze pak je uložen dopis øeditele gymnázia v Celji prof. Tine Orla, datovaný 13. bøeznem 1958, který sdìluje, že v archivu celjského gymnázia byla k èinnosti prof. Lindera øada dokumentù, které použil ve svém èlánku prof. Janko Orožen. Tyto dokumenty však byly za války znièeny. Øeditel celjského gymnázia dále uvádí, že v zápisech mìstského výboru a v mìstských školských spisech z let 1860 - 1870 je Lindner nìkolikrát vzpomenut. Doslova píše: Byl jmenován školským inspektorem, protože však žádal, aby se v mìstských školách uznával i slovinský jazyk, stal se pøedmìtem prudkých nìmeckých útokù. I k tìmto záležitostem však prof Orel dodává, že originální dokumenty nejsou. Pomìrnì zajímavá je pak i závìreèná pasហdopisu øeditele Orla, v níž se konstatuje, že v Pamìtní knize v Logarské dolinì z roku 1862 je na stranì 6 zápis Gustava Lindnera ze dne 17. záøí 1862. Lindner navštívil tuto jedineènou alpskou dolinu s nìkolika Slovinci a napsal do pamìtní knihy celkem 12 øádek - nìmecky. Zápis ale zakonèil slovinským zvoláním „Živili Slovenci“. Jeden z úèastníkù tohoto výletu pod Lidnerovo zvolání - zøejmì i jako bezprostøední ocenìní Lindnera, jeho èešství i jeho vztahu k Slovincùm - pøipsal „Živili vsi Slavjani“ (A žijí všichni Slované). Z hlediska širšího evropského pohledu na G. A. Lindnera, kterému i jako pøesvìdèivému vlastenci byl cizí jakýkoliv nacionalismus a který hájil i národní a jazykové zájmy dalších národù v mnohonárodnostní monarchii (o øadu let pozdìji ve svých základních pedagogických pracích plédoval pro národní charakter gymnaziální výuky), je vhodné pøipomenout i to, že se v Celji oženil a vzal si za manželku Italku (jak se tehdy øíkalo Vlašku) Madelainu Zamolovou.O její ruku požádal 6. èervna 1856 a svatba se konala 6. srpna 1856. Oddávajícím byl jeho kolega, profesor náboženství z gymnázia v Celji Ivan Grašiè. Je nepochybné, že tato známost byla dùvodem k tomu, aby si do svého deníku poznamenal, že mu 7.5.1856 psal bratr Alex a Co já nyní se nakloòuji vlaštinì, cvièí se Alex ve franèinì. Práce dosti. Ve šastném manželství se Lindnerovi narodilo celkem osm dìtí, z toho sedm v letech jeho pobytu v Celji. I když èasem dosáhl v Celji pomìrnì vysokého postavení, chtìl mìsto opustit a stále žádal o pøeložení. Když do Celje pøišel, bylo to výraznì provinèní mìsto s jen asi 3000 obyvatel a gymnázium mìlo pouze 174 žákù. Zdánlivì jediné, co mohlo mìsto Lindnerovi poskytnout, bylo pouze okouzlující okolí. Lindner se proto ucházel se o místa v Brnì (1856), v Bratislavì (1856), na Malé Stranì v Praze (1858), v Terstu (1864), v Lublani (1865), opìtovnì v Lublani, tentokráte ale o místo øeditelské (1866), ve Znojmì (1868), o øeditelské místo ve Štýrském Hradci (1869), o øeditelské místo ve Znojmì (1869), o øeditelské místo v Jièínì (1871). Když žádal v roce 1869 o øeditelské místo ve Znojmì, pøiložil k žádosti i klasifikaèní tabulku, v níž se již uvádìlo, že Lindner vedle nìmèiny a èeštiny ovládá i italštinu a slovinštinu. Žádosti o pøeložení však bylo vyhovìno až v roce 1871, kdy byl jmenován øeditelem nìmeckého reálného gymnázia v Prachaticích. Brzy po pøíchodu do Prachatic však opìt žádal o pøeložení, tentokráte do Èeských Budìjovic, kde mìl zájem o místo øeditele èeského gymnázia. Této žádosti nebylo vyhovìno s odùvodnìním, že jsou jisté pochybnosti o žadatelovì znalosti èeštiny. Lindner si byl vìdom toho, že dlouholetý pobyt mimo èeské prostøedí jistì nezùstal bez vlivu, byl si však jistý tím, že by mu staèilo pouhých 14 dnù, aby odstranil všechny závady. Pokud si dáme dùvod tohoto odmítnutí do souvislosti s Lindnero-

322

Scientific Papers of the University of Pardubice

vým horoucím vyznáním èeskému jazyku v jièínském deníku pøed 17 lety, musíme pøedpokládat, že se ho odmítnutí hluboce dotklo i citovì. Naše pøedstavy o Evropì 21. století, pøedstavy ovlivnìné postupným sbližováním a globalizací, vycházejí do znaèné míry z pøedstavy a z úvah o potøebné jazykové vybavenosti. Charakteristické pøitom je, že tyto myšlenky nebyly v kruzích vzdìlancù ve století 19. nijak výraznì akcentovány. Nebylo to ale proto, že by odpovídající jazykovou vybavenost podceòovali, ale spíše proto, že pro nì nebyla nìèím mimoøádným a obvykle ji již mìli. Skuteènost, že žili v mnohonárodnostní monarchii, která byla významným evropským státem a jejíž oficiální státní jazyk byl úøedním jazykem i øady dalších státù - vìtšinou v bezprostøedním sousedství - nebyla zanedbatelná. K tomu se pøièlenila skuteènost, že prakticky ve všech zemích koruny èeské žilo ve vìtší èi menší míøe i obyvatelstvo, jehož mateøským jazykem byla nìmèina a že na tomto území existovalo i množství nìmeckých škol. To pak vedlo k tomu, že napøíklad pøi nejrùznìjších diskusích o reformì studia na gymnáziích byly v dobì Lindnerova života mnohem významnìji diskutovány otázky výuky latiny a øeètiny, než výuky moderních jazykù. (Není od vìci ovšem pøipomenout, že v našem støedoevropském prostoru byla sice bìžná nìmèina a ve vzdìlaných kruzích rozšíøena francouzština, nijak rozšíøena však nebyla angliètina. To ostatnì kritizoval již Karel Havlíèek Borovský.) Nebylo proto nijak náhodné, že i samotný Lindner vìnoval tìmto otázkám znaènì velkou pozornost. Charakteristické pøitom bylo, že nijak nezpochybnitelný fakt, že klasické jazyky jsou jazyky mrtvé, že díla jimi sepsaná podávají obrazy kontrastující s tehdejší vzdìlaností a že i èetba klasikù je obtížnìjší než ètení literatury moderní, nepovažoval Lindner za vady gymnazijního klasicismu, ale za jeho pøednosti. Uvìdomoval si ovšem i urèité nebezpeèí. To však spatøoval (a nepomìrnì mnohem více než v pøemíøe klasického filologismu) v nebezpeèí, které klasickému zamìøení gymnázií plynulo z existence nových vyuèovacích pøedmìtù, jejichž pøístupu do výuky ovšem nechtìl nijak zabraòovat. Znaèný význam z širšího mezinárodního pohledu, pøispívající k pochopení evropského rozmìru jeho osobnosti, mìla i osobní spolupráce G. A. Lindnera s mnohými zahranièními odborníky, èi jeho úèast a podíl na výstavách v Londýnì v roce 1871 (spisy G. A. Lindnera byly poctìny na výstavì diplomem) èi ve Vídni v roce 1873, na níž pùsobil Lindner pøi hodnocení exponátù v èásti vìnované výchovì a výuce. Tady je ovšem zapotøebí s politováním konstatovat, že korespondence Lindnera s tìmito odborníky se v písemné podobì nezachovala. Jistì je možno v pøíspìvku o Lindnerovi jako o významné postavì evropského rozmìru (v dobách rozkvìtu omezenì národního školství) zmínit i jeho práci Kniha malièkých (1881) a brzy po ní následující pøíruèce Slovo o zøízení a užívání Knihy malièkých. V Knize malièkých se Lindner zabýval otázkami elementární výuky a práce vzbudila ve své dobì vášnivou polemiku, v níž byla spíše odmítána než pøijímána s porozumìním. Charakteristické a pro pochopení Lindnera jako skuteèné osobnosti mezinárodního rozmìru pak je, že vady jeho èítance nejostøeji vytýkané - napøíklad to, že je zpracována na smìrech cizích - považoval za její pøednosti. V èeském pedagogickém prostøedí, které se teprve konstituovalo a vymezovalo se i vùèi cizím vlivùm, bylo nepochybnì nejen pøínosné, ale i odvážné, že se Lindner nebál ve své práci používat i cizích, osvìdèených metod. Zdùvodòoval to tím, že dobrá vìc - tøeba i pøevzatá ze zahranièí - je škole vždy ku prospìchu. Ještì jednu poznámku pod èarou bych zde chtìl udìlat.

Series C - Faculty of Humanities (2000)

323

Nepochybnì by bylo znaènì zajímavé - právì pro docenìní Lindnera jako osobnosti pøesahující èeské pomìry - zabývat se i ohlasem Lindnerova díla v zahranièí. Tento pohled však již pøesahuje možnosti mého pøíspìvku. Odkazuji proto pouze na jedno pomìrnì problematické hodnocení. Mám na mysli práci italské autorky Virginie Benedetti z roku 1919, která v pøípadì Lindnera neoplývá nijak chválou. Polemický hlas k její práci pozvedl Josef Hendrich v èlánku Lindner, vylíèený jako reprezentant pedagogiky rakouské (Pedagogické rozhledy 1924, è. 10, str.505 - 509). Na závìr svého pøíspìvku bych chtìl pøipomenout jednu z Lindnerových myšlenek. Tu, v níž nám z hloubi 19. století øíká, že Pravá škola musí vychovávati v duchu doby a pro zájmy svého národa. I dnes, na konci století dvacátého, pro nás mùže být ukázáním správného smìru, kterým by naše škola mìla vstupovat do 21. století.

324