SCIENTIFIC PAPERS OF THE UNIVERSITY OF PARDUBICE Series C Faculty of Humanities 6 (2000) K FENOMÉNU RUSKÉHO SAMOZVANECTVÍ Bohuslav alanda Filosofická fakulta Univerzity Karlovy Fakulta humanitních studií Univerzity Pardubice I Na ruských dìjinách je mimo jiné pozoruhodná problematika samozvanectví. Jde nejen o èasový úsek ruských dìjin, ale také o souèást ruské kultury (vèetnì té politické), koneènì pak o urèité mentality: kolektivnì sdílené pøedstavy a názory, urèité zpùsoby mylení. Samozvanectví rovnì vstupuje do ruských historických a politických tradic. V Rusku existovaly a dosud existují specifické tradice vládnutí, které se vyznaèují i tím, e citují z dìjin. Vyskytovaly se rovnì rùzné utopie a pùsobily ideály (viz napøíklad Èistov 1967; Pukarev 1982; Sinicyna 1998). Politická antropologie vìnuje pozornost také symbolùm státní moci èi mocenským symbolùm v rùzných civilizaèních a kulturních okruzích. Právì sociální hnutí, vzpoury èi rebelie mocenské symboly v podobì vládcù potøebovaly. Nìkteøí vùdcové tìchto hnutí vystupovali jako konkrétní panovníci. K tomu pøistupuje komplex substitucí, kdy se tøebas symbolicky zamìòují sídla (viz napøíklad koncepce Moskva - tøetí Øím) nebo aktéøi dìjin (samozvanci). Právì o dvojnictví v symbolice ruského baroka výstinì pojednal B. A. Uspenskij (1996a: 124-141). V Rusku se navíc setkáváme se zvlátním statutem a rolí toho, kdo je na vrcholu mocenské hierarchie. Do utváøení tohoto statutu vstupují rùzné teoretické i folklorní modely a pøedstavy (viz napø. Èistov 1967). Prosazuje se té silný byzantský vliv. Tato problematika je spjata mimo jiné s dìjinami politického mylení. V Rusku je nadto nutno poèítat se sakralizací èi deifikací monarchy (více tøeba ivov Uspenskij 1987). Ve støedovìku vztah k monarchovi v Rusku nabývá religiózního charakteru. Tento rys ruského religiózního mylení zaujal také cizince, kteøí tuto zemi navtívili. Vichni se shodují na tom, e Rusové povaují svého vladaøe témìø za boha nebo za vyí bostvo (Uspenskij - ivov 1987: 48). Kde se toto zbonìní vládcù vzalo? Ruské religióznì-politické mylení se utváøelo pod bezprostøedním byzantským vlivem. Idea paralelismu monarchy a Boha byla pøevzata zejména z Byzance (viz napøíklad Dostálová 1990, 52-53). Sakralizace pøedpokládá nejen prosté pøipodobnìní monarchy Bohu, nýbr i osvojení zvlátního charismatu, zvlátních poehnaných darù, díky nim je následnì vnímán jako nadpøirozená bytost. Ostatnì
267
titul boský, vzneený (øecky teios a latinsky divus) mìli øímtí a byzanttí císaøi a pøísluníci jejich rodu, poèínajíce Gaiem Juliem Caesarem. Oznaèení cara jako boha ve staroruských textech nepøedpokládá ztotonìní cara s Bohem, jakékoliv reálné spoleèenství mezi nimi. Mluví se pouze o paralelismu cara a Boha, a tento paralelismus pak podtrhuje nekoneèný rozdíl mezi carem pozemským a Carem Nebeským. Toto tvrzení se do znaèné míry zakládá na nemotivovanosti (z hlediska køesanského kánonu svatosti) kultu svatých mnohých ruských kníat (knjazej). Kníe byl víceménì automaticky povaován za svatého, vystupoval jako nutný prostøedník mezi Bohem a èlovìkem a disponoval v souladu se staroruským religióznì-teologickým názorem zvlátním charismatem. Prameny s touto tendencí se sice vztahují k pozdìjí dobì, zhruba ke konci 16. století, avak mohou zachycovat pozdìjí, retrospektivní sakralizaci ruských kníat. Nový element do systému ruských religióznì-politických pøedstav vnáí Florentská unie a pád Byzance. V dùsledku toho Rusko zùstává jediným pravoslavným státem a ruské kníe jediným nezávislým vládcem. Pøitom je podstatné, e pád Konstantinopole (1453) pøiblinì odpovídá dobì závìreèného svrení tatarské nadvlády v Rusku roku 1480. V tehdejím Rusku se tyto události pak spojují dohromady: v dobì, kdy v Byzanci vítìzí islám nad pravoslavím, v Rusku vítìzí pravoslaví nad islámem. Rusko zaujímá místo Byzance a ruský veliký kníe pak místo byzantského basilea. Tato skuteènost pøináí nové monosti pro religiózní vnímání ruského monarchy. Koncepce Moskvy - tøetího Øíma pokládá ruského velkého kníete za pokraèovatele byzantského imperátora. Tato koncepce mìla eschatologický charakter a v tomto kontextu ruský vladaø jako hlava posledního pravoslavného carství získával mesianistickou roli (k tomu zejména Sinicyna 1998). II Fenomén ruského samozvanectví pøedstavuje urèitou variantu dvojníka. Samozvanec je toti dublér, dvojník nìkoho jiného, a to pøedevím toho, kdo je v mocenské a duchovní hierarchii nejvýe. Tento dvojník pak vystupuje jako námìstek boí, Jeíe Krista, cara, krále apod. Prosazuje se rovnì urèitá zástupnost: pretendent mùe zaskakovat za nìkoho jiného. Antropolog by mohl hovoøit o zmìnì statutu a o rolích. Jinak se musí jetì poèítat s paternalismem, konkrétnì pak náhradním otcovstvím. Tuto problematiku výstinì osvìtluje Pukinova Kapitánská dcerka. Uvedené dílo nezachycuje jen Pugaèovovo povstání, ale také exponuje problém podstrèení faleného otce místo pravého. Tento samozvaný otec je pøedevím moudrý, odváný a okouzlující. Pukin, který se mimochodem odbornì samozvanectvím intenzívnì zabýval (Ovèinnikov 1985), zobrazil v Kapitánské dcerce osudy mladého mue ve víru dìjin. Dìj se vyvíjí takto: V polovinì 18. století posílá pøísný a horlivý voják svého syna do posádky ztracené ve vzdálené stepi. Ve vánici se potkává s Jemeljanem Pugaèovem, který se jetì neprojevil jako rebel. Budoucí vùdce kozácko-rolnického povstání zachraòuje hrdinu; vlastnì mu daruje ivot. Mladíkovi se pak zdá sen. Vidí ve snu matku, která ho pøesvìdèuje, e tulák, jeho zachránce, je pravý otec. Vlastní otec je údajnì nemocen, ulehl na loe a chystá se zemøít.
268
Scientific Papers of the University of Pardubice
Mladík pøistupuje k otcovu loi a místo svého otce vidí mue s èerným plnovousem, který na nìj vesele pohlíí. Byl to sice sen, ale od té doby Pugaèov i ve skuteènosti plní mladému dùstojníkovi roli jeho otce. Jetì jednou mu daruje ivot, kdy ho zachraòuje pod ibenicí; také mu pomáhá oenit se. Pukin dále zobrazil popravu samozvaného otce: dvojníka skuteèného otce. Mladík je zarmoucen, aèkoliv vechno v jeho ivotì dopadlo skvìle. Vzniká otázka, do jaké míry je potøebí poèítat s estetickými snahami lidí jako hybnou sílou dìjin, rovnoprávnou s jinými èiniteli utváøejícími dìjiny. Existuje estetika synovství, synovy lásky k otci, vìdomí, e celý svìt je pod jakousi sjednocující ochranou, bez ní nemùe být ve svìtì estetická úplnost a zavrenost? Tak odtrení od otce se objevuje mimo jiné v Shakespearovì Hamletovi. Otrávení otce prince dánského není jen politickou vradou, ale také aktem boje o moc v mytickém Dánsku. Tento akt je rovnì fenoménem duchovních dìjin lidstva. Jeho cílem je zpøetrhat svazky otce se synem a dát synovi jiného otce. Shakespeare má Claudia krále, Pukin Pugaèova, který se prohlásil ruským carem Petrem III. Také totalitarismus musel rozbít jednotu otce a syna. Zpravidla byl zlikvidován otec a pøitom syn se mu musel vzdálit i citovì; zøíci se ho. Pak se objevoval druhý otec, zdánlivì pravý, nový: státní, stranický otec, pøed kterým padaly davy na kolena. Tak Stalin byl stejnì politika jako ekonomika a estetika. Jeho portréty se ve velkém mnoství vznáely nad zemí, shlíel z piedestalù, byl vytesán v nadivotní velikosti. Vznikla naruby obrácená estetika víry. Náboenství uctívají mimo jiné pøedstavu ideálního otce. Tato potøeba ideálního otce v lidech stále pøetrvává. V dìjinách se vdy objeví nìkdo, kdo této pøedstavì odpovídá. Pak se reálný otec stává konkurentem nového mesiáe. Soupeøi mohou být odstranìni, ba dokonce fyzicky likvidováni apod. Je moné si pøedstavit Trockého jako otce národù? Patrnì ne, ten se na roli otce nehodil. Ani Zinovjev, ani Bucharin nemìli cit pro roli, kterou bylo tøeba hrát. Chybìlo jim i estetické cítìní. Zato Stalin odhadl estetiku státního otcovství. Skuteèní otcové byli pak likvidováni jeden po druhém. Vùdce ruského a svìtového proletariátu Lenin také otcem tohoto druhu nebyl (ani ve skuteènosti). Byl vak pohøben zvlátním zpùsobem v mauzoleu. Mìl být stále na oèích nejen kvùli tomu, aby se mu lidé chodili klanìt, ale i proto, aby bylo názornì vidìt, e zemøel. Stalin mìl patrnì obavu z toho, aby po Sibiøi neputoval nìjaký jiný Lenin. Stalin a jeho okolí jistì dobøe vìdìlo o existenci samozvanectví a o dvojnické problematice vùbec. III Uveïme nìkolik konkrétních pøíkladù. Idea samozvanectví nemohla spadnout jen tak z nebe. Musely existovat urèité ekonomické, politické, sociálnì-psychologické aj. podmínky. Byla to doba, kdy nastal konec dynastie Ivana Kality, vnuka Alexandra Nìvského. Tato dynastie vládla Moskevské øíi témìø tøi sta let. Zánik dynastie je netìstím v dìjinách monarchického státu. (Známe to i z èeských dìjin, kdy roku 1526 v bitvì u Moháèe zahynul Ludvík Jagellonský.) Kdy vymøe dynastie, nastoupí jiná a øád je obnoven. V Rusku vak mìlo vymøení dynastie neobvykle nièivé následky. Samozvanectví tu bylo prùvodním fenoménem do konce 18. století. Málokteré panování se obelo bez samozvance.
Series C - Faculty of Humanities (2000)
269
První desetiletí 17. století se zapsalo do mysli souèasníkù jako období zmatkù (smuta). Do konfliktù se postupnì zapojovaly vechny vrstvy tehdejí spoleènosti. Pokud jde o mocenské elity, nebyla na konci 16. a na zaèátku 17. století situace v Rusku nijak pøehledná. Poslední Rurikovec Fjodor Ivanoviè (1584 - 1598) nebyl zcela duevnì zdráv a vládu vedl jeho vagr Boris Godunov. Jeho zásluhou byl roku 1589 ruský metropolita povýen na patriarchu. Ruské panství se tehdy rozíøilo a na Sibiø a Kavkaz. Boris Godunov se roku 1605 stal ruským carem. Peèoval o blahobyt, obchod a vzdìlání. Snail se do zemì zavádìt západní kulturu. V letech 1601 - 1604 pustoil Rusko mor a hlad. Celková nespokojenost vyích i niích sociálních vrstev byla posilována povìstmi o záhadné smrti carevièe Dimitrije roku 1591, z ní byl obviòován právì Boris Godunov. Pravdìpodobnost obvinìní pøipoutìli takøka vichni historikové, avak R. G. Skrynnikov (1983) tyto domnìnky vyvrací. Mocenských zmatkù ve sledované dobì vyuil podvodník a dobrodruh Otrepjov, který se za Dimitrije (Lidimitrij I.) vydával (viz napø. Skrynnikov 1987). K moskevskému trùnu mu mìla pomoci polská aristokracie a katolické duchovenstvo. Roku 1604 s nevelkým polským oddílem Lidimitrij I. zahájil své taení. Po smrti Borise Godunova (1605) za podpory rolnických povstání a zradou bojarù se dostal a do Moskvy. Za tìchto rebelií byl prohláen ruským carem, ale vládl patnì a nedovedl si získat oblibu. Po roce vak do víru událostí vstoupil rovnì Vasilij ujskij (1606 - 1610), vùdce bojarù, kteøí Lidimitrije odstranili. Samozvanecké boje byly obnoveny vystoupením nového Lidimitrije, tzv. Tuinského vora. Toho vyuili i Poláci za Zikmunda III. k pokusu o dobytí Ruska. Poraený ujskij pak zemøel v polském zajetí. Lidimitrij II. nebyl pøijímán tak spontánnì jako jeho samozvaný pøedchùdce; do Moskvy se ani nedostal. Se svým vojskem zùstal v Tuinu, proto ho jeho odpùrci oznaèovali jako tuinského zlodìje. V tomto desetiletí probíhala také rozsáhlá selská válka vedená Ivanem Bolotnikovem. Roku 1606 se dílèí povstání rozrostla v selskou válku. K povstalcùm se pøidala i èást drobné lechty, nespokojená s bojarským carem. O rok pozdìji byly hlavní síly rebelù zlomeny a Bolotnikov byl po dobytí Tuly zabit. Také on bojoval ve jménu dobrého cara Dimitrije. Pozadí vech tìchto zmìn a zmatkù bylo pod silným vlivem sociální nespokojenosti a pokusù lechty zmocnit se vlády. Bouøe skonèily s nástupem Romanovcù na trùn a vyhnáním Polákù ze zemì. IV Idealizace minulosti získala od 17. století v irokých vrstvách ruského rolnictva výrazné religiózní zabarvení. Vznik absolutní monarchie v Rusku toti souvisel do urèité míry s úsilím státu a církevní hierarchie o centralizaci pravoslavné církve a její obøadnosti, liturgie. Souèasnì církevní èinitelé (napøíklad patriarcha Nikon) uèinili pokus o uchopení vedoucích pozic v politickém a ekonomickém systému spoleènosti. Jako reakce na tuto tendenci vznikl rozkol (staroobøadnictví). Rozkol proel sloitým a pestrým vývojem; rozpadal se na øadu rozkolnických vìtví, z nich se nìkteré vyznaèovaly fanatismem a nesmiøitelností k sociálnímu a náboenskému øádu Ruska 17. - 19. století. Staroobøadnické zabarvení mìla rovnì kozácko-rolnická povstání Stìnky Razina (1670 - 1671) a Jemeljana Pugaèova (1771 - 1774), dále urèité vrstvy kozákù a nìkterá kolonizaèní hnutí na ruském Se-
270
Scientific Papers of the University of Pardubice
veru a na Sibiøi. Zvlátì radikální vrstvy rozkolu transformovaly pøedstavu o Antikristovi v synonymum odmítání vekeré feudální spoleènosti. Idealizace minulosti v staroobøadnickém a sektáøském prostøedí obvykle souvisela s chiliastickým pøedstavami: s oèekáváním konce svìta a tisícileté øíe, zaloené boským vykupitelem. Pøitom akcent byl poloen právì na tato mesianistická oèekávání (podrobnìji viz Èistov 1967). Rozkol se íøil nebývalou rychlostí do Povolí a zvlátì do nejsevernìjích oblastí Ruska, po bývalých guberniích Archangelské a Olonìcké. Obyvatelé Novgorodu s okolím tvoøili relativnì samostatnou oblast. Roku 1666 se do èela rozkolu postavil Solovecký kláter v Bílém moøi. Solovecký mniský bunt se podaøilo potlaèit a v lednu 1676. Za Solovkami následovala øada jiných rebelií, s nimi bojovali vichni carové od Alexeje k Petrovi I. Také pugaèovský bunt za Kateøiny II. mìl výrazné rysy rozkolu. Souèasnì se Solovkami na jiní hranici povstali dontí kozáci pod velením atamana Stìnky Razina. Rozkol patøil k hlavním heslùm povstání, které probíhalo na irokém území Povolí od Kaspického moøe a k Samaøe. Razin se rozhodl táhnout i na Moskvu proti bezbonému carovi, který se pøátelil s Antikristem Nikonem. O dobrodrustvích Razina a jeho popravì roku 1671, jako i dobytí Soloveckého klátera se dochovalo mnoství písní, legend a povìstí. Dobytím Solovek rozkol nebyl vymýcen, ale naopak se rozhoøel zvýenou mìrou. Nepomohlo ani upálení hlavních iniciátorù rozkolu: protopopa Avvakuma, Lazara a diakona Feodora roku 1681 v osadì Pustozersku pøi ústí øeky Peèory do Severního ledového oceánu. Za dvì tøi desetiletí zachvátil rozkol celé Rusko od Baltu a k Tichému oceánu. Pøed upálením byl Avvakum deportován za Bajkal. Po cestì, kudy kráèel vypovìzený protopop, vznikaly rozkolnické osady. Touto zajímavostí ukonèeme úvahy o rozkolu; aspoò v náznaku jsme nastínili ideologické pozadí víry ve spravedlivé panovníky, samozvance, uzurpátory trùnu, osvoboditele a jiné pravé i nepravé autority. V Není mono napsat, e ten èi jiný car nastoupil na trùn, v klidu vládnul, pøivedl zemi k rozkvìtu a zemøel ve vysokém vìku v úctì rodiny a svých poddaných. Vìtinou se roziøovaly fámy a klepy, e ten èi jiný car je vymìnìné dítì, e nemá legitimního otce, e mu nìkdo pomohl z tohoto svìta. O ruských dìjinách výstinì psal mimo jiné historik Milan vankmajer (1970). Jeho portrét Kateøiny II. provází mistrná studie epizodní vlády Petra III. a rebelie kozáckého atamana Jemeljana Pugaèova. Car Petr III. nastoupil vládu 25. prosince 1761; byl k ní ji dlouho pøedtím urèen za ivota pøedchozí vládkynì Albìty Petrovny. Albìta I. byla jeho teta. Ovem ruský trùn obsadil na pouhých 186 dnù, do ranních hodin 28. èervence 1762, kdy se v dùsledku státního pøevratu zmocnila trùnu jeho ena Kateøina II. Osobnost Petra III. nikdy nebyla jednoznaènì hodnocena. Lidový monarchismus v Rusku mìl rùzné podoby (vankmajer 1970: 85). Tak napøíklad lidé v periferních oblastech Ruska líbali jméno Kateøiny II. na titìných manifestech vyvìovaných na veøejných prostranstvích. Jindy muici chtìli pøi návtìvì carevny v Kazani roku 1767 zapálit pøed ní svíèky a utvoøit ivý koberec,
Series C - Faculty of Humanities (2000)
271
po nìm mìla vládkynì vstoupit do mìsta. Pøedstava o dobrém carovi se takté transformovala do podoby samozvancù, co bylo pro vládnoucí elity dosti nebezpeèné. Tak Natal Ejdelman (1986: 29) výstinì uvedl: Proto mrtví carové oívali jako samozvanci a ivé samozvance prohlaovali za své syny, dcery nebo je zabíjeli; sám car, který rolnické Petry III. pokládal za samozvance, nebyl v oèích samozvaneckých carù carem uznaným. Vechno se nakonec popletlo tak, e Pugaèov, vùdce rolnického a kozáckého povstání, který se také vydával za zachránìného Petra III., byl jednou ve vládních provoláních vyhláen za lisamozvance, co znamenalo málem svatokrádené uznání kozáka za cara ... vankmajer (1970) popisuje ve své práci o Kateøinì II. pøíklady samozvancù. Za Petra III. se tøeba roku 1765 vydával voják Gavrila Kremnìv. Roli cara, kterému se podaøilo uprchnout z vìzení, pøevzal o nìco pozdìji i jakýsi dezertér Èernyev. Bìhem nìkolika let bylo napoèítáno minimálnì pìt samozvancù. Zpravidla jim vypálili na èele znamení S (samozvanec) a poslali je na nucené práce do Nìrèinska. Uvádí se také pøípad princezny Albìty II., která se objevila roku 1774 v Benátkách. Tvrdila, e je nemanelskou dcerou nìkdejí carevny Albìty I. Pozvali ji na ruskou loï a odvezli do Petrohradu, kde krátce nato zemøela ve vìzení na úbytì. Vláda od roku 1772 zaèala brát pøípady samozvanectví velmi vánì, nebo se zaèalo mluvit o samozvanci, který se objevil mezi jaickými kozáky. (Dále viz vankmajer 1970: 85-87). Nepíeme dìjiny Ruska; ty u byly ostatnì napsány i èeskými historiky Milanem vankmajerem, Václavem Veberem, Zdeòkem Sládkem a Vladislavem Moulisem (1995). Pozornost vìnujeme pouze urèitým periodám ruských dìjin, kdy dochází k historickému zvratu, ke zmìnám, které se týkají i ruské státnosti. O dobrých carech Ivanu IV. a Petru I. pojednáme ve zvlátní studii. V tomto pøípadì nejde pøímo o samozvance, uzurpátory, uchvatitele trùnu. V následující èásti tohoto pojednání se problematika ruského samozvanectví promítne i na Balkán. VI Rusko mìlo své zájmy rovnì na Balkánì. Zjednoduenì lze øíci, e tu bìelo i o pøístup ke Støedozemnímu moøi. Prùliv Bospor a Dardanely byl pro ruské obchodní a váleèné lodì pøíli tìsný a nebezpeèný. Malá horská zemì Èerná Hora dokázala po staletí vzdorovat turecké expanzi. Èernohorci byli obávaní váleèníci, kteøí dokázali udret svou nezávislost navzdory velké pøesile. Tato zemì byla tureckými a benátskými kordóny zcela odøíznuta od evropské politiky. Není známo, e by ji navtívil nìkdo z evropských panovníkù. Na zaèátku roku 1766 se tu vak znenadání jeden z nich objevil: ruský car Petr III. Delikátnost celé situace pøedevím spoèívala v tom, e Petr III. byl zavradìn ji o ètyøi roky døíve. Jak jsme ji uvedli, v èervenci 1762 byl toti ruský car osobní gardou, èástí lechty a za spoluúèasti své eny Kateøiny Alexejevny zbaven vlády a zákeønì zabit. Èernohorci cara nadenì pøivítali a provolali ho svým vládcem, a tak se na est let stal (1767 - 1773) strùjcem osudu této zemì. Jde o nejvýraznìjí epizodu v dìjinách Èerné Hory vùbec a rusko - èernohorských vztahù zvlátì. Neznámý mu, který se posléze prohlásil za Petra III., se nejprve objevil na èernohorském pobøeí podléhajícím Benátkám. Ovládal je místodritel sídlící v Kotoru. Pøíchozí umìl léèit pomocí bylin, byl vak zcela chudý, a proto se dal najmout jako podruh k zámonému a vlivnému rolníkovi Vukovi Markoviæovi (My¾nikov
272
Scientific Papers of the University of Pardubice
1987, 34 - 35). Pøedtím dlouho putoval po rakouských a tureckých zemích. Uvádìlo se také, e urèitý èas pobýval u Markoviæova pøíbuzného Jurije Kustidija v nitru Èerné Hory. Avak zvìsti o nìm se vyskytovaly a pozdìji, roku 1767, pøedtím nikoho novì pøíchozí nezajímal. Brzy na sebe tìpán Malý upoutal pozornost svým léèitelským umìním. Zaèal být populární. Lidé se podivovali jeho chování: na rozdíl od ostatních vesnických léèitelù si nevzal peníze, dokud se jeho pacienti neuzdravili. Pøitom s nimi vedl debaty o dobru, o nutnost skonèit s rozpory mezi obèinami. Také s úspìchem vyléèil svého hospodáøe a získal si jeho obdiv a respekt. V srpnu 1767 se zaèaly po vesnicích íøit zvìsti, e Markoviæùv podruh není prostým èlovìkem. tìpán Malý veøejnì ani nepotvrdil, ani nevyvrátil, e je ruský car Petr III., který tajnì opustil Rusko a nael klid mezi Èernohorci. Lidé mu øíkali tìpán. Byl to mu prostøední, hubené postavy, nosil dlouhé vlasy. Pozdìji získal pøízvisko Malý, které vak nedostal pro svùj drobný vzrùst, ale zjednal si ho svým chováním, nebo byl malý mezi malými a dobrý mezi dobrými. Na podzim roku 1767 se tìpán Malý zaèal íøit o svém carském pùvodu a události dostaly neèekanì rychlý spád. Za pár týdnù obìhla fáma celou zemí a nikdo nemìl váné pochybnosti. Bylo vak tøeba, aby Èernohorci carského poutníka uznali i formálnì. V øíjnu roku 1767 se proto sela rada starích - pohlavárù a náèelníkù kmenù, která tìpána prohlásila carem. Pak se v Cetinje seel celonárodní snìm za úèasti sedmi tisíc lidí. Snìm pøijal s nadením nového vládce, kterého nakonec podpoøil i tamìjí metropolita Sávva. tìpán byl prohláen nejen ruským carem, ale i vládcem Èerné Hory. Manifest o tomto rozhodnutí mu byl pøedán 2. listopadu 1767. Do té doby tìpán Malý pobýval v Mainì. Kolem nìho se semkli jeho stoupenci, z nich vytvoøil svou suitu a tìlesnou gardu. Nejblií druh a oddaný Marko Tanoviæ byl ustanoven velkým kancléøem, aèkoliv byl negramotný. Do Mainy se z rùzných míst Èerné Hory zaèali ke tìpánovi Malému sjídìt nejen Slované, ale také Albánci a Øekové, aby mu vzdali hold a vyjádøili oddanost. Èernohorci, ijící ve svých bratrstvech a kmenech, nebyli spojeni ádným systémem státního zøízení, nebo stát v bìném slova smyslu v Èerné Hoøe neexistoval. Jedinými vládci tu byli církevní vladykové, kteøí k duchovní moci pøipojovali i moc svìtskou. Byli sjednocujícím prvkem zemì, pøedsedali lidovému snìmu. Èernohorci mìli koneènì ve tìpánovi Malém svého zákonnì nastoleného panovníka. Vzniká otázka, jak je moné, e poèínání samozvance bylo korunováno tak neuvìøitelným úspìchem? V tomto pøípadì se dobrodruhovi podaøilo nechat se provolat carem ne ve své vlasti, jako tomu bylo tøeba s Pugaèovem, ale dokonce ve zcela cizí zemi. Jde o specifický sociálnì psychologický jev. Od poèátku do konce své vlády byl tento podvodník povaován za Petra III., ale zároveò se k nìmu jeho poddaní obraceli jako ke tìpánu Malému, jako by tím pøiznávali, e se tu v jedné osobì spojily dvì politické osobnosti. Také samozvaný vládce tuto iluzi podporoval. Podepisoval se jako tìpán, a právì toto jméno - Z milosti boí tìpán Malý - dal vyrýt na svou panovnickou peèe. Ostatnì samo jméno tìpán nebo tefan mìlo vladaøský zvuk: stefanos znamená øecky vìnec nebo koruna. Právì toto jméno si dávali srbtí panovníci z dynastie tefana Duana. Tím, e si je podrel, pøivlastnil si tìpán Malý, sám èlovìk beze jména a pùvodu, svým zpùsobem i srbskou historickou tradici. V oèích svých souèasníkù vak zùstal pøedevím ruským carem. Èernohorci se postavili za tìpána i proto, e byli pøesvìdèeni o tom, e pouze Rusko nebo spojenectví s ním jim mùe poskytnout ochranu pøed Turky. Ostatnì
Series C - Faculty of Humanities (2000)
273
víra v záchranu, kterou jim pøinese Rusko, se mezi Èernohorci zaèala íøit ji na poèátku 18. století. Tehdy k nim Petr I. vyslal svého emisara Michaila Miloradoviæe, který mìl Rusku získat podporu Èernohorcù pro prutské taení Petrových vojsk proti Turecku. Nadìje v ruskou pomoc udrovala také v prùbìhu 18. století kadoroèní subvence z prostøedkù ruského synodu a státní pokladny. Metropolité si èasto pro tyto peníze pøijídìli do Petrohradu, kde si také poøizovali liturgické náèiní, knihy, ornáty, mitry a svaté obrázky. Vztahy mezi ruskou a èernohorskou církví byly blízké. Bezejmenný tulák, který uchvátil vládu, zaèal mìnit celé sociální zøízení a vytváøel státní aparát. Pøedtím v zemi nebyl ádný daòový systém, stálé vojsko, ani hlídky na cestách, nebyli soudci ani úøedníci. tìpán Malý se snail vymýtit vekeré spory vèetnì krevní msty. Provádìl centralizaèní opatøení, pøedloil dokonale propracovaný systém reforem. Uèinil té pokus o sèítání obyvatelstva. Jak se události dále vyvíjely? Èerná Hora se upevòovala a sílila pøed oèima Turecka a Benátek. Turci v nìm vidìli osobnost, která je schopná dovést Èernohorce k definitivní nezávislosti. V létì roku 1768 byla proti Èerné Hoøe vyslána armáda skadarského pai, ale rusko-turecká válka, která vypukla v téme roce, trestné taení znemonila. Benátèané se zase tìpána Malého snaili otrávit jedem, ale bez úspìchu. Postupnì se tato balkánská zemì dostala do prùseèíku zájmù tøí mocností: Benátek, Turecka a Ruska. Ruská vláda potøebovala získat vliv na Èernou Horu vzhledem k blíící se válce proti Turecku, k ní dolo v letech 1768 - 1774. Rusko si uvìdomovalo, e povstání Èernohorcù by mohlo vázat znaènou èást tureckých sil. Dále Rusové chtìli odhalit tìpána Malého jako samozvance. Pro øeení tìchto úkolù byl vyslán generál Grigorij Dolgorukij s doprovodem, který na èernohorské území dorazil v srpnu 1769. Podaøilo se mu obvinit tìpána Malého ze samozvanectví a uvìznit ho. Avak za dva mìsíce se situace Dolgorukého stala neudritelnou. Po rùzných peripetiích se svým doprovodem opustil Cetinje a svým zástupcem pøekvapivì ustanovil tìpána Malého, kterého propustil z vìzení a vìnoval mu dokonce ruský dùstojnický patent i s uniformou. Celá ruská intrika, která byla zosnována ke svrení tìpána Malého, nakonec jetì více posílila jeho autoritu. Velmi rychle znovu získal ztracenou presti. Znovu se objevil na trùnì, jako kdyby ho byly vyzvedaly tajemné síly. Tento dobrodruh nepochybnì umìl vyuívat hlubokého pøesvìdèení Èernohorcù o zázraèné záchranì ruského cara. Ale hlavní pøíèinou byla patrnì podpora duchovenstva. Nejvydatnìjími tìpánovými pomocníky v Èerné Hoøe byli mnii. Je obtíné posoudit, jak dalece tehdy církev tìpána podpoøila: zda si ho sama vybrala a poskytla mu i pøedem pøipravený program, anebo ho zaèala podporovat poté, kdy u se sám snail získat vládu? K ideji jednotného státu toti ji v prùbìhu 18. století dospìlo duchovenstvo døíve ne ostatní sloky spoleènosti. Nositelkou tìchto idejí byla pøedevím církev. Neznámý dobrodruh mohl vládnout mnoho let, nebýt toho, e byl v záøí 1773 patrnì na rozkaz skadarského pai zabit dýkou jakéhosi Øeka. Tak skonèil první pokus o vybudování moderního èernohorského státu.
274
Scientific Papers of the University of Pardubice
VII Tìmito dìjinnými zkratkami zatím uzavíráme nástin problematiky ruského samozvanectví, který pozdìji doplníme dalím materiálem, souvislostmi a odkazy na folklorní podání. Hodí se dodat, e v západní Evropì probíhala rolnická a mìstská povstání pod prapory kacíøství, nikoli ve znamení lepího panovníka. Jinak chování samozvance vykazuje silné rysy karnevalového chování. Je v nìm urèitá souvislost s hrami na vladaøe (krále, císaøe a cary) v lidových obøadech a obyèejích. Ty rovnì pøedstavují urèitou odrùdu samozvanectví. K tomu dále pøistupuje fakt, e idea nesmrtelnosti, popøípadì neukonèené smrti byla pevnou souèástí mentality lidových i elitárních vrstev. Pro nìkteré aktéry dìjin neboli pro nadprùmìrné, konající osobnosti v 17. a 18. století byla charakteristická kontaminace mesianistických rysù a funkcí s rysy a funkcemi atamana razinského typu. Samozvanci, atamani, tj. podle funkce carové-osvoboditelé, mìli sklon se povaovat za mesiáe. Uveïme jetì dalí souvislost: problematikou samozvanectví se zabýval také Pukin, jeden z nejvìtích ruských básníkù (Ovèinnikov 1985). Ten také inspiroval Gogola k napsání Mrtvých duí i Revizora. Tak Ejdelman (1986: 42) vhodnì napsal: Samozvanectvím je kadý nesoulad mezi slovem a realitou, kadá hra s fantómy. Co jsou vlastnì Gogolovy mrtvé due? Formálnì jsou to iví lidé, kteøí sice zemøeli, ale jsou vedeni mezi ivými a do dalí revize, která bude kdoví kdy. Proti své vùli se stávají samozvanci (u jen tím, e i nadále existují v papírech) a jejich majitelé za nì platí státu na daních samozvané èástky. Samozvaný Napoleon Èièikov a samozvanec na druhou, kapitán Kopejkin, nejsou ani tak pøekvapivým, výjimeèným zjevem, jak se mnozí domnívají. Samozvanectví nelze chápat jen jako èistì ruský fenomén. Avak v ádné jiné zemi tento fenomén nebyl tak frekventovaný a nesehrával takovou specifickou roli v dìjinách etnika a státu jako v Rusku. Nikdo nenapíe dìjiny Ruska bez pøihlédnutí k tomuto fenoménu, jeho koøeny nejsou dosud uspokojivì vyjasnìny. V sociálním plánu se samozvanectví obvykle traktuje jako jedna ze specifických a stabilních forem antifeudálního protestu, v politickém plánu pak pøedstavuje boj o moc. Tak B.A. Uspenskij (1996a: 142 - 183) akcentoval rovnì religiózní aspekt samozvanectví. Uvedl, e samozvanectví bylo spjato se specifickým vztahem k carovi: vnímáním carské moci jako moci sakrální (Uspenskij 1996a: 143). Objevení samozvancù pak patrnì prozrazuje zaèínající proces sakralizace panovníka. Je tøeba doplnit, e samozvanci nepøijímali jen jména konkrétních carù, ale také vystupovali ve jménu nìkterých svatých (napøíklad Ilja - prorok). Z toho také vyplývá, e pretendovali na získání zvlátních pravomocí shora. Jinak K. V. Èistov (1967) spojuje samozvanectví s mesianistickými idejemi o vracejícím se carovi - osvoboditelovi. Pøedloená studie si neèinila nárok na úplné postiení fenoménu ruského samozvanectví v ruských dìjinách. lo o základní informaci o tomto sloitém a komplexním rysu vládnutí. Toto pojednání je souèástí irího zámìru: studia recepce autority a moci v transkulturálním pohledu, co je téma politické antropologie.
Series C - Faculty of Humanities (2000)
275
Literatura: Èistov, K.V. (1967): Russkije narodnyje socia¾no-utopièeskije legendy XVII-XIX vv. Moskva: Izd. Nauka. Èistjakova, J.V. - Solovjov V.M. (1987): Stìpan Razin i jego soratniki. Moskva: Mysl . Dostálová, R. (1990): Byzantská vzdìlanost. Praha: Vyehrad. Ejdelman, N.J. (1986): Smrt tyrana. Praha: Lidové nakladatelství. Gumilev, L.N. (1998): Ot Rusi do Rossii. Moskva: Svarog i K. My¾nikov, A.S. (1987): Legenda o russkom prince (Rusko-slavjanskije svjazi XVIII v. v mire narodnoj ku¾tury). Leningrad: Izd. Nauka. Ovèinnikov, R.V. (1985): Nad pugaèevskimí stranicami Pukina. Moskva: Izd. Nauka. Pukarev, L.N. (1982): Obèestvenno-politièeskaja mysl Rossii. Vtoraja polovina XVII veka. Moskva: Izd. Nauka. Sinicyna, N.V. (1998): Tretij Rim. Istoki i evoljucija russkoj srednevekovoj koncepcii. Moskva: Izd. Indrik. Skrynnikov, R.G. (1983): Boris Godunov. Moskva: Izd. Nauka. Skrynikov, R.G. (1987): Samozvancy v Rossii v naèale XVII veka. Grigorij Otrepjov. Novosibirsk: Izd. Nauka. Sokolova, V.K. (1970): Russkije istorièeskije predanija. Moskva: Izd. Nauka. vankmajer, M. (1970): Kateøina II. Praha: Svoboda. vankmajer, M. - Veber, V. - Sládek, Z. - Moulis, V. (1999): Dìjiny Ruska. Praha: Nakl. Lidové noviny. Uspenskij, B.A. (1996a): Izbrannyje trudy. Tom I (Semiotika istorii + Semiotika ku¾tury). Moskva: Izd. kola Jazyki russkoj ku¾tury. Uspenskij, B.A. (1996b): Izbrannyje trudy. Tom II ( Jazyk i ku¾tura). Moskva: Izd. kola Jazyki russkoj ku¾tury. ivov, V.M. - Uspenskij, B.A. (1987): Car i bog. Semiotièeskije aspekty sakralizacii monarcha v Rossii. In: Jazyki ku¾tury i problemy perevodimosti. Moskva: Nauka, s. 47-153. (Pøedloená studie pøedstavuje jeden z výstupù projektu Historical and Political Consciousness in the Folk Narratives of Eastearn and Central European Countries, který získal podporu Sorosovy nadace.) Resumé: This paper is a study of the phenomenon of self-appointed Czars, which is closely related to Russian political and historical traditions. In Russia, unique traditions of government, specific because of their quotable history, as well as different utopias and ideals (as for example about a returning Czar-liberator) have existed. These are, in fact, particular symbols of power that were also present in peasant uprisings of the Cossacks (led by Ivan Bolotnikov, Stenka Razin, Jemeljan Pugatshov and other lesser-known historical figures). The phenomenon of self-appointed Czars cannot be understood as Russian only; however, it has not been so frequent or has played such an important role in history of other states as it has in Russia. The roots of this phenomenon have not yet been satisfactorily explained. On the social level, the Czars self-appointment is one of the established forms of antifeudal protest; on the political level, it represents a fight for power. Its religious aspect must also be emphasized, since
276
Scientific Papers of the University of Pardubice
self-appointment is related to the specific understanding of the Czars power as a sacral one. The rise of the self-appointed Czars, then, marks the beginning of the process of the sacralizing the emperor. We must add that the self-appointed Czars did not take on only the names of the earlier Czars but also those of saints. There were several waves of Czar self-appointment in Russian history, as represented by Dimitri (died in 1591) and Peter III. This phenomenon also constitutes a specific variation of doubles, since the self-appointed Czar stands in for one who is on the highest level of the political and spiritual power. This double then acts as a deputy for God, for Jesus Christ, for the emperor, etc., a role connected to paternalism and step-fatherhood. The behavior of the self-appointed Czar also contains strong elements of carnival behavior and is, thus, related to fictive emperors in folk rituals and customs. Part of the paper focuses on a self-appointed Czar from Montenegro, the adventurer Stepan Maly, who ruled there successfully between 1767-1773, pretending to be the Russian Czar Petr III (the real Petr III was removed from power and executed in 1762 by order of his wife, Catherine II). The following is part of a larger research project about the reception of authority and power, from a trans-cultural point of view.
Series C - Faculty of Humanities (2000)
277