SCIENTI IC PAPERS O THE UNIVERSITY O PARDUBICE Series C aculty of Humanities 6 (2000) K ENOMÉNU RUSKÉHO SAMOZVANECTVÍ

SCIENTIFIC PAPERS OF THE UNIVERSITY OF PARDUBICE Series C Faculty of Humanities 6 (2000) K FENOMÉNU RUSKÉHO SAMOZVANECTVÍ Bohuslav Šalanda Filosofická fakulta Univerzity Karlovy Fakulta humanitních studií Univerzity Pardubice I Na ruských dìjinách je mimo jiné pozoruhodná problematika samozvanectví. Jde nejen o èasový úsek ruských dìjin, ale také o souèást ruské kultury (vèetnì té politické), koneènì pak o urèité mentality: kolektivnì sdílené pøedstavy a názory, urèité zpùsoby myšlení. Samozvanectví rovnìž vstupuje do ruských historických a politických tradic. V Rusku existovaly a dosud existují specifické tradice vládnutí, které se vyznaèují i tím, že citují z dìjin. Vyskytovaly se rovnìž rùzné utopie a pùsobily ideály (viz napøíklad Èistov 1967; Puškarev 1982; Sinicyna 1998). Politická antropologie vìnuje pozornost také symbolùm státní moci èi mocenským symbolùm v rùzných civilizaèních a kulturních okruzích. Právì sociální hnutí, vzpoury èi rebelie mocenské symboly v podobì vládcù potøebovaly. Nìkteøí vùdcové tìchto hnutí vystupovali jako konkrétní panovníci. K tomu pøistupuje komplex substitucí, kdy se tøebas symbolicky zamìòují sídla (viz napøíklad koncepce Moskva - tøetí Øím) nebo aktéøi dìjin (samozvanci). Právì o dvojnictví v symbolice ruského baroka výstižnì pojednal B. A. Uspenskij (1996a: 124-141). V Rusku se navíc setkáváme se zvláštním statutem a rolí toho, kdo je na vrcholu mocenské hierarchie. Do utváøení tohoto statutu vstupují rùzné teoretické i folklorní modely a pøedstavy (viz napø. Èistov 1967). Prosazuje se též silný byzantský vliv. Tato problematika je spjata mimo jiné s dìjinami politického myšlení. V Rusku je nadto nutno poèítat se sakralizací èi deifikací monarchy (více tøeba Živov Uspenskij 1987). Ve støedovìku vztah k monarchovi v Rusku nabývá religiózního charakteru. Tento rys ruského religiózního myšlení zaujal také cizince, kteøí tuto zemi navštívili. Všichni se shodují na tom, že Rusové považují svého vladaøe témìø za boha nebo za vyšší božstvo (Uspenskij - Živov 1987: 48). Kde se toto zbožnìní vládcù vzalo? Ruské religióznì-politické myšlení se utváøelo pod bezprostøedním byzantským vlivem. Idea paralelismu monarchy a Boha byla pøevzata zejména z Byzance (viz napøíklad Dostálová 1990, 52-53). Sakralizace pøedpokládá nejen prosté pøipodobnìní monarchy Bohu, nýbrž i osvojení zvláštního charismatu, zvláštních požehnaných darù, díky nimž je následnì vnímán jako nadpøirozená bytost. Ostatnì

267

titul božský, vznešený (øecky teios a latinsky divus) mìli øímští a byzantští císaøi a pøíslušníci jejich rodu, poèínajíce Gaiem Juliem Caesarem. Oznaèení cara jako boha ve staroruských textech nepøedpokládá ztotožnìní cara s Bohem, jakékoliv reálné spoleèenství mezi nimi. Mluví se pouze o paralelismu cara a Boha, a tento paralelismus pak podtrhuje nekoneèný rozdíl mezi carem pozemským a Carem Nebeským. Toto tvrzení se do znaèné míry zakládá na nemotivovanosti (z hlediska køesanského kánonu svatosti) kultu svatých mnohých ruských knížat (knjazej). Kníže byl víceménì automaticky považován za svatého, vystupoval jako nutný prostøedník mezi Bohem a èlovìkem a disponoval v souladu se staroruským religióznì-teologickým názorem zvláštním charismatem. Prameny s touto tendencí se sice vztahují k pozdìjší dobì, zhruba ke konci 16. století, avšak mohou zachycovat pozdìjší, retrospektivní sakralizaci ruských knížat. Nový element do systému ruských religióznì-politických pøedstav vnáší Florentská unie a pád Byzance. V dùsledku toho Rusko zùstává jediným pravoslavným státem a ruské kníže jediným nezávislým vládcem. Pøitom je podstatné, že pád Konstantinopole (1453) pøibližnì odpovídá dobì závìreèného svržení tatarské nadvlády v Rusku roku 1480. V tehdejším Rusku se tyto události pak spojují dohromady: v dobì, kdy v Byzanci vítìzí islám nad pravoslavím, v Rusku vítìzí pravoslaví nad islámem. Rusko zaujímá místo Byzance a ruský veliký kníže pak místo byzantského basilea. Tato skuteènost pøináší nové možnosti pro religiózní vnímání ruského monarchy. Koncepce Moskvy - tøetího Øíma pokládá ruského velkého knížete za pokraèovatele byzantského imperátora. Tato koncepce mìla eschatologický charakter a v tomto kontextu ruský vladaø jako hlava posledního pravoslavného carství získával mesianistickou roli (k tomu zejména Sinicyna 1998). II Fenomén ruského samozvanectví pøedstavuje urèitou variantu dvojníka. Samozvanec je totiž dublér, dvojník nìkoho jiného, a to pøedevším toho, kdo je v mocenské a duchovní hierarchii nejvýše. Tento dvojník pak vystupuje jako námìstek boží, Ježíše Krista, cara, krále apod. Prosazuje se rovnìž urèitá zástupnost: pretendent mùže zaskakovat za nìkoho jiného. Antropolog by mohl hovoøit o zmìnì statutu a o rolích. Jinak se musí ještì poèítat s paternalismem, konkrétnì pak náhradním otcovstvím. Tuto problematiku výstižnì osvìtluje Puškinova Kapitánská dcerka. Uvedené dílo nezachycuje jen Pugaèovovo povstání, ale také exponuje problém podstrèení falešného otce místo pravého. Tento samozvaný otec je pøedevším moudrý, odvážný a okouzlující. Puškin, který se mimochodem odbornì samozvanectvím intenzívnì zabýval (Ovèinnikov 1985), zobrazil v Kapitánské dcerce osudy mladého muže ve víru dìjin. Dìj se vyvíjí takto: V polovinì 18. století posílá pøísný a horlivý voják svého syna do posádky ztracené ve vzdálené stepi. Ve vánici se potkává s Jemeljanem Pugaèovem, který se ještì neprojevil jako rebel. Budoucí vùdce kozácko-rolnického povstání zachraòuje hrdinu; vlastnì mu daruje život. Mladíkovi se pak zdá sen. Vidí ve snu matku, která ho pøesvìdèuje, že tulák, jeho zachránce, je pravý otec. Vlastní otec je údajnì nemocen, ulehl na lože a chystá se zemøít.

268

Scientific Papers of the University of Pardubice

Mladík pøistupuje k otcovu loži a místo svého otce vidí muže s èerným plnovousem, který na nìj vesele pohlíží. Byl to sice sen, ale od té doby Pugaèov i ve skuteènosti plní mladému dùstojníkovi roli jeho otce. Ještì jednou mu daruje život, když ho zachraòuje pod šibenicí; také mu pomáhá oženit se. Puškin dále zobrazil popravu samozvaného otce: dvojníka skuteèného otce. Mladík je zarmoucen, aèkoliv všechno v jeho životì dopadlo skvìle. Vzniká otázka, do jaké míry je potøebí poèítat s estetickými snahami lidí jako hybnou sílou dìjin, rovnoprávnou s jinými èiniteli utváøejícími dìjiny. Existuje estetika synovství, synovy lásky k otci, vìdomí, že celý svìt je pod jakousi sjednocující ochranou, bez níž nemùže být ve svìtì estetická úplnost a završenost? Tak odtržení od otce se objevuje mimo jiné v Shakespearovì Hamletovi. Otrávení otce prince dánského není jen politickou vraždou, ale také aktem boje o moc v mytickém Dánsku. Tento akt je rovnìž fenoménem duchovních dìjin lidstva. Jeho cílem je zpøetrhat svazky otce se synem a dát synovi jiného otce. Shakespeare má Claudia krále, Puškin Pugaèova, který se prohlásil ruským carem Petrem III. Také totalitarismus musel rozbít jednotu otce a syna. Zpravidla byl zlikvidován otec a pøitom syn se mu musel vzdálit i citovì; zøíci se ho. Pak se objevoval druhý otec, zdánlivì pravý, nový: státní, stranický otec, pøed kterým padaly davy na kolena. Tak Stalin byl stejnì politika jako ekonomika a estetika. Jeho portréty se ve velkém množství vznášely nad zemí, shlížel z piedestalù, byl vytesán v nadživotní velikosti. Vznikla naruby obrácená estetika víry. Náboženství uctívají mimo jiné pøedstavu ideálního otce. Tato potøeba ideálního otce v lidech stále pøetrvává. V dìjinách se vždy objeví nìkdo, kdo této pøedstavì odpovídá. Pak se reálný otec stává konkurentem nového mesiáše. Soupeøi mohou být odstranìni, ba dokonce fyzicky likvidováni apod. Je možné si pøedstavit Trockého jako otce národù? Patrnì ne, ten se na roli otce nehodil. Ani Zinovjev, ani Bucharin nemìli cit pro roli, kterou bylo tøeba hrát. Chybìlo jim i estetické cítìní. Zato Stalin odhadl estetiku státního otcovství. Skuteèní otcové byli pak likvidováni jeden po druhém. Vùdce ruského a svìtového proletariátu Lenin také otcem tohoto druhu nebyl (ani ve skuteènosti). Byl však pohøben zvláštním zpùsobem v mauzoleu. Mìl být stále na oèích nejen kvùli tomu, aby se mu lidé chodili klanìt, ale i proto, aby bylo názornì vidìt, že zemøel. Stalin mìl patrnì obavu z toho, aby po Sibiøi neputoval nìjaký jiný Lenin. Stalin a jeho okolí jistì dobøe vìdìlo o existenci samozvanectví a o dvojnické problematice vùbec. III Uveïme nìkolik konkrétních pøíkladù. Idea samozvanectví nemohla spadnout jen tak z nebe. Musely existovat urèité ekonomické, politické, sociálnì-psychologické aj. podmínky. Byla to doba, kdy nastal konec dynastie Ivana Kality, vnuka Alexandra Nìvského. Tato dynastie vládla Moskevské øíši témìø tøi sta let. Zánik dynastie je neštìstím v dìjinách monarchického státu. (Známe to i z èeských dìjin, kdy roku 1526 v bitvì u Moháèe zahynul Ludvík Jagellonský.) Když vymøe dynastie, nastoupí jiná a øád je obnoven. V Rusku však mìlo vymøení dynastie neobvykle nièivé následky. Samozvanectví tu bylo prùvodním fenoménem do konce 18. století. Málokteré panování se obešlo bez samozvance.

Series C - Faculty of Humanities (2000)

269

První desetiletí 17. století se zapsalo do mysli souèasníkù jako období zmatkù (smuta). Do konfliktù se postupnì zapojovaly všechny vrstvy tehdejší spoleènosti. Pokud jde o mocenské elity, nebyla na konci 16. a na zaèátku 17. století situace v Rusku nijak pøehledná. Poslední Rurikovec Fjodor Ivanoviè (1584 - 1598) nebyl zcela duševnì zdráv a vládu vedl jeho švagr Boris Godunov. Jeho zásluhou byl roku 1589 ruský metropolita povýšen na patriarchu. Ruské panství se tehdy rozšíøilo až na Sibiø a Kavkaz. Boris Godunov se roku 1605 stal ruským carem. Peèoval o blahobyt, obchod a vzdìlání. Snažil se do zemì zavádìt západní kulturu. V letech 1601 - 1604 pustošil Rusko mor a hlad. Celková nespokojenost vyšších i nižších sociálních vrstev byla posilována povìstmi o záhadné smrti carevièe Dimitrije roku 1591, z níž byl obviòován právì Boris Godunov. Pravdìpodobnost obvinìní pøipouštìli takøka všichni historikové, avšak R. G. Skrynnikov (1983) tyto domnìnky vyvrací. Mocenských zmatkù ve sledované dobì využil podvodník a dobrodruh Otrepjov, který se za Dimitrije (Lžidimitrij I.) vydával (viz napø. Skrynnikov 1987). K moskevskému trùnu mu mìla pomoci polská aristokracie a katolické duchovenstvo. Roku 1604 s nevelkým polským oddílem Lžidimitrij I. zahájil své tažení. Po smrti Borise Godunova (1605) za podpory rolnických povstání a zradou bojarù se dostal až do Moskvy. Za tìchto rebelií byl prohlášen ruským carem, ale vládl špatnì a nedovedl si získat oblibu. Po roce však do víru událostí vstoupil rovnìž Vasilij Šujskij (1606 - 1610), vùdce bojarù, kteøí Lžidimitrije odstranili. Samozvanecké boje byly obnoveny vystoupením nového Lžidimitrije, tzv. Tušinského vora. Toho využili i Poláci za Zikmunda III. k pokusu o dobytí Ruska. Poražený Šujskij pak zemøel v polském zajetí. Lžidimitrij II. nebyl pøijímán tak spontánnì jako jeho samozvaný pøedchùdce; do Moskvy se ani nedostal. Se svým vojskem zùstal v Tušinu, proto ho jeho odpùrci oznaèovali jako tušinského zlodìje. V tomto desetiletí probíhala také rozsáhlá selská válka vedená Ivanem Bolotnikovem. Roku 1606 se dílèí povstání rozrostla v selskou válku. K povstalcùm se pøidala i èást drobné šlechty, nespokojená s bojarským carem. O rok pozdìji byly hlavní síly rebelù zlomeny a Bolotnikov byl po dobytí Tuly zabit. Také on bojoval ve jménu dobrého cara Dimitrije. Pozadí všech tìchto zmìn a zmatkù bylo pod silným vlivem sociální nespokojenosti a pokusù šlechty zmocnit se vlády. Bouøe skonèily s nástupem Romanovcù na trùn a vyhnáním Polákù ze zemì. IV Idealizace minulosti získala od 17. století v širokých vrstvách ruského rolnictva výrazné religiózní zabarvení. Vznik absolutní monarchie v Rusku totiž souvisel do urèité míry s úsilím státu a církevní hierarchie o centralizaci pravoslavné církve a její obøadnosti, liturgie. Souèasnì církevní èinitelé (napøíklad patriarcha Nikon) uèinili pokus o uchopení vedoucích pozic v politickém a ekonomickém systému spoleènosti. Jako reakce na tuto tendenci vznikl rozkol (staroobøadnictví). Rozkol prošel složitým a pestrým vývojem; rozpadal se na øadu rozkolnických vìtví, z nichž se nìkteré vyznaèovaly fanatismem a nesmiøitelností k sociálnímu a náboženskému øádu Ruska 17. - 19. století. Staroobøadnické zabarvení mìla rovnìž kozácko-rolnická povstání Stìnky Razina (1670 - 1671) a Jemeljana Pugaèova (1771 - 1774), dále urèité vrstvy kozákù a nìkterá kolonizaèní hnutí na ruském Se-

270

Scientific Papers of the University of Pardubice

veru a na Sibiøi. Zvláštì radikální vrstvy rozkolu transformovaly pøedstavu o Antikristovi v synonymum odmítání veškeré feudální spoleènosti. Idealizace minulosti v staroobøadnickém a sektáøském prostøedí obvykle souvisela s chiliastickým pøedstavami: s oèekáváním konce svìta a tisícileté øíše, založené božským vykupitelem. Pøitom akcent byl položen právì na tato mesianistická oèekávání (podrobnìji viz Èistov 1967). Rozkol se šíøil nebývalou rychlostí do Povolží a zvláštì do nejsevernìjších oblastí Ruska, po bývalých guberniích Archangelské a Olonìcké. Obyvatelé Novgorodu s okolím tvoøili relativnì samostatnou oblast. Roku 1666 se do èela rozkolu postavil Solovecký klášter v Bílém moøi. Solovecký mnišský bunt se podaøilo potlaèit až v lednu 1676. Za Solovkami následovala øada jiných rebelií, s nimiž bojovali všichni carové od Alexeje k Petrovi I. Také pugaèovský bunt za Kateøiny II. mìl výrazné rysy rozkolu. Souèasnì se Solovkami na jižní hranici povstali donští kozáci pod velením atamana Stìnky Razina. Rozkol patøil k hlavním heslùm povstání, které probíhalo na širokém území Povolží od Kaspického moøe až k Samaøe. Razin se rozhodl táhnout i na Moskvu proti bezbožnému carovi, který se pøátelil s Antikristem Nikonem. O dobrodružstvích Razina a jeho popravì roku 1671, jakož i dobytí Soloveckého kláštera se dochovalo množství písní, legend a povìstí. Dobytím Solovek rozkol nebyl vymýcen, ale naopak se rozhoøel zvýšenou mìrou. Nepomohlo ani upálení hlavních iniciátorù rozkolu: protopopa Avvakuma, Lazara a diakona Feodora roku 1681 v osadì Pustozersku pøi ústí øeky Peèory do Severního ledového oceánu. Za dvì tøi desetiletí zachvátil rozkol celé Rusko od Baltu až k Tichému oceánu. Pøed upálením byl Avvakum deportován za Bajkal. Po cestì, kudy kráèel vypovìzený protopop, vznikaly rozkolnické osady. Touto zajímavostí ukonèeme úvahy o rozkolu; aspoò v náznaku jsme nastínili ideologické pozadí víry ve spravedlivé panovníky, samozvance, uzurpátory trùnu, osvoboditele a jiné pravé i nepravé autority. V Není možno napsat, že ten èi jiný car nastoupil na trùn, v klidu vládnul, pøivedl zemi k rozkvìtu a zemøel ve vysokém vìku v úctì rodiny a svých poddaných. Vìtšinou se rozšiøovaly fámy a klepy, že ten èi jiný car je vymìnìné dítì, že nemá legitimního otce, že mu nìkdo pomohl z tohoto svìta. O ruských dìjinách výstižnì psal mimo jiné historik Milan Švankmajer (1970). Jeho portrét Kateøiny II. provází mistrná studie epizodní vlády Petra III. a rebelie kozáckého atamana Jemeljana Pugaèova. Car Petr III. nastoupil vládu 25. prosince 1761; byl k ní již dlouho pøedtím urèen za života pøedchozí vládkynì Alžbìty Petrovny. Alžbìta I. byla jeho teta. Ovšem ruský trùn obsadil na pouhých 186 dnù, do ranních hodin 28. èervence 1762, kdy se v dùsledku státního pøevratu zmocnila trùnu jeho žena Kateøina II. Osobnost Petra III. nikdy nebyla jednoznaènì hodnocena. Lidový monarchismus v Rusku mìl rùzné podoby (Švankmajer 1970: 85). Tak napøíklad lidé v periferních oblastech Ruska líbali jméno Kateøiny II. na tištìných manifestech vyvìšovaných na veøejných prostranstvích. Jindy mužici chtìli pøi návštìvì carevny v Kazani roku 1767 zapálit pøed ní svíèky a utvoøit živý koberec,

Series C - Faculty of Humanities (2000)

271

po nìmž mìla vládkynì vstoupit do mìsta. Pøedstava o dobrém carovi se taktéž transformovala do podoby samozvancù, což bylo pro vládnoucí elity dosti nebezpeèné. Tak Natal Ejdelman (1986: 29) výstižnì uvedl: Proto mrtví carové ožívali jako „samozvanci“ a živé „samozvance“ prohlašovali za své syny, dcery nebo je zabíjeli; sám car, který rolnické Petry III. pokládal za samozvance, nebyl v oèích samozvaneckých carù „carem uznaným“. Všechno se nakonec popletlo tak, že Pugaèov, vùdce rolnického a kozáckého povstání, který se také vydával za zachránìného Petra III., byl jednou ve vládních provoláních vyhlášen za lžisamozvance, což znamenalo málem svatokrádežné uznání kozáka za cara ... Švankmajer (1970) popisuje ve své práci o Kateøinì II. pøíklady samozvancù. Za Petra III. se tøeba roku 1765 vydával voják Gavrila Kremnìv. Roli cara, kterému se podaøilo uprchnout z vìzení, pøevzal o nìco pozdìji i jakýsi dezertér Èernyšev. Bìhem nìkolika let bylo napoèítáno minimálnì pìt samozvancù. Zpravidla jim vypálili na èele znamení S (samozvanec) a poslali je na nucené práce do Nìrèinska. Uvádí se také pøípad princezny Alžbìty II., která se objevila roku 1774 v Benátkách. Tvrdila, že je nemanželskou dcerou nìkdejší carevny Alžbìty I. Pozvali ji na ruskou loï a odvezli do Petrohradu, kde krátce nato zemøela ve vìzení na úbytì. Vláda od roku 1772 zaèala brát pøípady samozvanectví velmi vážnì, nebo se zaèalo mluvit o samozvanci, který se objevil mezi jaickými kozáky. (Dále viz Švankmajer 1970: 85-87). Nepíšeme dìjiny Ruska; ty už byly ostatnì napsány i èeskými historiky Milanem Švankmajerem, Václavem Veberem, Zdeòkem Sládkem a Vladislavem Moulisem (1995). Pozornost vìnujeme pouze urèitým periodám ruských dìjin, kdy dochází k historickému zvratu, ke zmìnám, které se týkají i ruské státnosti. O dobrých carech Ivanu IV. a Petru I. pojednáme ve zvláštní studii. V tomto pøípadì nejde pøímo o samozvance, uzurpátory, uchvatitele trùnu. V následující èásti tohoto pojednání se problematika ruského samozvanectví promítne i na Balkán. VI Rusko mìlo své zájmy rovnìž na Balkánì. Zjednodušenì lze øíci, že tu bìželo i o pøístup ke Støedozemnímu moøi. Prùliv Bospor a Dardanely byl pro ruské obchodní a váleèné lodì pøíliš tìsný a nebezpeèný. Malá horská zemì Èerná Hora dokázala po staletí vzdorovat turecké expanzi. Èernohorci byli obávaní váleèníci, kteøí dokázali udržet svou nezávislost navzdory velké pøesile. Tato zemì byla tureckými a benátskými kordóny zcela odøíznuta od evropské politiky. Není známo, že by ji navštívil nìkdo z evropských panovníkù. Na zaèátku roku 1766 se tu však znenadání jeden z nich objevil: ruský car Petr III. Delikátnost celé situace pøedevším spoèívala v tom, že Petr III. byl zavraždìn již o ètyøi roky døíve. Jak jsme již uvedli, v èervenci 1762 byl totiž ruský car osobní gardou, èástí šlechty a za spoluúèasti své ženy Kateøiny Alexejevny zbaven vlády a zákeønì zabit. Èernohorci cara nadšenì pøivítali a provolali ho svým vládcem, a tak se na šest let stal (1767 - 1773) strùjcem osudu této zemì. Jde o nejvýraznìjší epizodu v dìjinách Èerné Hory vùbec a rusko - èernohorských vztahù zvláštì. Neznámý muž, který se posléze prohlásil za Petra III., se nejprve objevil na èernohorském pobøeží podléhajícím Benátkám. Ovládal je místodržitel sídlící v Kotoru. Pøíchozí umìl léèit pomocí bylin, byl však zcela chudý, a proto se dal najmout jako podruh k zámožnému a vlivnému rolníkovi Vukovi Markoviæovi (My¾nikov

272

Scientific Papers of the University of Pardubice

1987, 34 - 35). Pøedtím dlouho putoval po rakouských a tureckých zemích. Uvádìlo se také, že urèitý èas pobýval u Markoviæova pøíbuzného Jurije Kustidija v nitru Èerné Hory. Avšak zvìsti o nìm se vyskytovaly až pozdìji, roku 1767, pøedtím nikoho novì pøíchozí nezajímal. Brzy na sebe Štìpán Malý upoutal pozornost svým léèitelským umìním. Zaèal být populární. Lidé se podivovali jeho chování: na rozdíl od ostatních vesnických léèitelù si nevzal peníze, dokud se jeho pacienti neuzdravili. Pøitom s nimi vedl debaty o dobru, o nutnost skonèit s rozpory mezi obèinami. Také s úspìchem vyléèil svého hospodáøe a získal si jeho obdiv a respekt. V srpnu 1767 se zaèaly po vesnicích šíøit zvìsti, že Markoviæùv podruh není prostým èlovìkem. Štìpán Malý veøejnì ani nepotvrdil, ani nevyvrátil, že je ruský car Petr III., který tajnì opustil Rusko a našel klid mezi Èernohorci. Lidé mu øíkali Štìpán. Byl to muž prostøední, hubené postavy, nosil dlouhé vlasy. Pozdìji získal pøízvisko Malý, které však nedostal pro svùj drobný vzrùst, ale zjednal si ho svým chováním, nebo byl malý mezi malými a dobrý mezi dobrými. Na podzim roku 1767 se Štìpán Malý zaèal šíøit o svém carském pùvodu a události dostaly neèekanì rychlý spád. Za pár týdnù obìhla fáma celou zemí a nikdo nemìl vážné pochybnosti. Bylo však tøeba, aby Èernohorci carského poutníka uznali i formálnì. V øíjnu roku 1767 se proto sešla rada starších - pohlavárù a náèelníkù kmenù, která Štìpána prohlásila carem. Pak se v Cetinje sešel celonárodní snìm za úèasti sedmi tisíc lidí. Snìm pøijal s nadšením nového vládce, kterého nakonec podpoøil i tamìjší metropolita Sávva. Štìpán byl prohlášen nejen ruským carem, ale i vládcem Èerné Hory. Manifest o tomto rozhodnutí mu byl pøedán 2. listopadu 1767. Do té doby Štìpán Malý pobýval v Mainì. Kolem nìho se semkli jeho stoupenci, z nichž vytvoøil svou suitu a tìlesnou gardu. Nejbližší druh a oddaný Marko Tanoviæ byl ustanoven velkým kancléøem, aèkoliv byl negramotný. Do Mainy se z rùzných míst Èerné Hory zaèali ke Štìpánovi Malému sjíždìt nejen Slované, ale také Albánci a Øekové, aby mu vzdali hold a vyjádøili oddanost. Èernohorci, žijící ve svých bratrstvech a kmenech, nebyli spojeni žádným systémem státního zøízení, nebo stát v bìžném slova smyslu v Èerné Hoøe neexistoval. Jedinými vládci tu byli církevní vladykové, kteøí k duchovní moci pøipojovali i moc svìtskou. Byli sjednocujícím prvkem zemì, pøedsedali lidovému snìmu. Èernohorci mìli koneènì ve Štìpánovi Malém svého zákonnì nastoleného panovníka. Vzniká otázka, jak je možné, že poèínání samozvance bylo korunováno tak neuvìøitelným úspìchem? V tomto pøípadì se dobrodruhovi podaøilo nechat se provolat carem ne ve své vlasti, jako tomu bylo tøeba s Pugaèovem, ale dokonce ve zcela cizí zemi. Jde o specifický sociálnì psychologický jev. Od poèátku do konce své vlády byl tento podvodník považován za Petra III., ale zároveò se k nìmu jeho poddaní obraceli jako ke Štìpánu Malému, jako by tím pøiznávali, že se tu v jedné osobì spojily dvì politické osobnosti. Také samozvaný vládce tuto iluzi podporoval. Podepisoval se jako Štìpán, a právì toto jméno - Z milosti boží Štìpán Malý - dal vyrýt na svou panovnickou peèe. Ostatnì samo jméno Štìpán nebo Štefan mìlo vladaøský zvuk: “stefanos” znamená øecky vìnec nebo koruna. Právì toto jméno si dávali srbští panovníci z dynastie Štefana Dušana. Tím, že si je podržel, pøivlastnil si Štìpán Malý, sám èlovìk beze jména a pùvodu, svým zpùsobem i srbskou historickou tradici. V oèích svých souèasníkù však zùstal pøedevším ruským carem. Èernohorci se postavili za Štìpána i proto, že byli pøesvìdèeni o tom, že pouze Rusko nebo spojenectví s ním jim mùže poskytnout ochranu pøed Turky. Ostatnì

Series C - Faculty of Humanities (2000)

273

víra v záchranu, kterou jim pøinese Rusko, se mezi Èernohorci zaèala šíøit již na poèátku 18. století. Tehdy k nim Petr I. vyslal svého emisara Michaila Miloradoviæe, který mìl Rusku získat podporu Èernohorcù pro prutské tažení Petrových vojsk proti Turecku. Nadìje v ruskou pomoc udržovala také v prùbìhu 18. století každoroèní subvence z prostøedkù ruského synodu a státní pokladny. Metropolité si èasto pro tyto peníze pøijíždìli do Petrohradu, kde si také poøizovali liturgické náèiní, knihy, ornáty, mitry a svaté obrázky. Vztahy mezi ruskou a èernohorskou církví byly blízké. Bezejmenný tulák, který uchvátil vládu, zaèal mìnit celé sociální zøízení a vytváøel státní aparát. Pøedtím v zemi nebyl žádný daòový systém, stálé vojsko, ani hlídky na cestách, nebyli soudci ani úøedníci. Štìpán Malý se snažil vymýtit veškeré spory vèetnì krevní msty. Provádìl centralizaèní opatøení, pøedložil dokonale propracovaný systém reforem. Uèinil též pokus o sèítání obyvatelstva. Jak se události dále vyvíjely? Èerná Hora se upevòovala a sílila pøed oèima Turecka a Benátek. Turci v nìm vidìli osobnost, která je schopná dovést Èernohorce k definitivní nezávislosti. V létì roku 1768 byla proti Èerné Hoøe vyslána armáda skadarského paši, ale rusko-turecká válka, která vypukla v témže roce, trestné tažení znemožnila. Benátèané se zase Štìpána Malého snažili otrávit jedem, ale bez úspìchu. Postupnì se tato balkánská zemì dostala do prùseèíku zájmù tøí mocností: Benátek, Turecka a Ruska. Ruská vláda potøebovala získat vliv na Èernou Horu vzhledem k blížící se válce proti Turecku, k níž došlo v letech 1768 - 1774. Rusko si uvìdomovalo, že povstání Èernohorcù by mohlo vázat znaènou èást tureckých sil. Dále Rusové chtìli odhalit Štìpána Malého jako samozvance. Pro øešení tìchto úkolù byl vyslán generál Grigorij Dolgorukij s doprovodem, který na èernohorské území dorazil v srpnu 1769. Podaøilo se mu obvinit Štìpána Malého ze samozvanectví a uvìznit ho. Avšak za dva mìsíce se situace Dolgorukého stala neudržitelnou. Po rùzných peripetiích se svým doprovodem opustil Cetinje a svým zástupcem pøekvapivì ustanovil Štìpána Malého, kterého propustil z vìzení a vìnoval mu dokonce ruský dùstojnický patent i s uniformou. Celá ruská intrika, která byla zosnována ke svržení Štìpána Malého, nakonec ještì více posílila jeho autoritu. Velmi rychle znovu získal ztracenou prestiž. Znovu se objevil na trùnì, jako kdyby ho byly vyzvedaly tajemné síly. Tento dobrodruh nepochybnì umìl využívat hlubokého pøesvìdèení Èernohorcù o zázraèné záchranì ruského cara. Ale hlavní pøíèinou byla patrnì podpora duchovenstva. Nejvydatnìjšími Štìpánovými pomocníky v Èerné Hoøe byli mniši. Je obtížné posoudit, jak dalece tehdy církev Štìpána podpoøila: zda si ho sama vybrala a poskytla mu i pøedem pøipravený program, anebo ho zaèala podporovat poté, když už se sám snažil získat vládu? K ideji jednotného státu totiž již v prùbìhu 18. století dospìlo duchovenstvo døíve než ostatní složky spoleènosti. Nositelkou tìchto idejí byla pøedevším církev. Neznámý dobrodruh mohl vládnout mnoho let, nebýt toho, že byl v záøí 1773 patrnì na rozkaz skadarského paši zabit dýkou jakéhosi Øeka. Tak skonèil první pokus o vybudování moderního èernohorského státu.

274

Scientific Papers of the University of Pardubice

VII Tìmito dìjinnými zkratkami zatím uzavíráme nástin problematiky ruského samozvanectví, který pozdìji doplníme dalším materiálem, souvislostmi a odkazy na folklorní podání. Hodí se dodat, že v západní Evropì probíhala rolnická a mìstská povstání pod prapory kacíøství, nikoli ve znamení lepšího panovníka. Jinak chování samozvance vykazuje silné rysy karnevalového chování. Je v nìm urèitá souvislost s hrami na vladaøe (krále, císaøe a cary) v lidových obøadech a obyèejích. Ty rovnìž pøedstavují urèitou odrùdu samozvanectví. K tomu dále pøistupuje fakt, že idea nesmrtelnosti, popøípadì neukonèené smrti byla pevnou souèástí mentality lidových i elitárních vrstev. Pro nìkteré aktéry dìjin neboli pro nadprùmìrné, konající osobnosti v 17. a 18. století byla charakteristická kontaminace mesianistických rysù a funkcí s rysy a funkcemi atamana razinského typu. Samozvanci, atamani, tj. podle funkce carové-osvoboditelé, mìli sklon se považovat za mesiáše. Uveïme ještì další souvislost: problematikou samozvanectví se zabýval také Puškin, jeden z nejvìtších ruských básníkù (Ovèinnikov 1985). Ten také inspiroval Gogola k napsání Mrtvých duší i Revizora. Tak Ejdelman (1986: 42) vhodnì napsal: Samozvanectvím je každý nesoulad mezi slovem a realitou, každá hra s fantómy. Co jsou vlastnì Gogolovy „mrtvé duše“? Formálnì jsou to živí lidé, kteøí sice zemøeli, ale jsou vedeni mezi živými až do další revize, která bude kdoví kdy. Proti své vùli se stávají samozvanci (už jen tím, že i nadále existují v papírech) a jejich majitelé za nì platí státu na daních samozvané èástky. Samozvaný Napoleon Èièikov a samozvanec na druhou, kapitán Kopejkin, nejsou ani tak pøekvapivým, výjimeèným zjevem, jak se mnozí domnívají. Samozvanectví nelze chápat jen jako èistì ruský fenomén. Avšak v žádné jiné zemi tento fenomén nebyl tak frekventovaný a nesehrával takovou specifickou roli v dìjinách etnika a státu jako v Rusku. Nikdo nenapíše dìjiny Ruska bez pøihlédnutí k tomuto fenoménu, jehož koøeny nejsou dosud uspokojivì vyjasnìny. V sociálním plánu se samozvanectví obvykle traktuje jako jedna ze specifických a stabilních forem antifeudálního protestu, v politickém plánu pak pøedstavuje boj o moc. Tak B.A. Uspenskij (1996a: 142 - 183) akcentoval rovnìž religiózní aspekt samozvanectví. Uvedl, že samozvanectví bylo spjato se specifickým vztahem k carovi: vnímáním carské moci jako moci sakrální (Uspenskij 1996a: 143). Objevení samozvancù pak patrnì prozrazuje zaèínající proces sakralizace panovníka. Je tøeba doplnit, že samozvanci nepøijímali jen jména konkrétních carù, ale také vystupovali ve jménu nìkterých svatých (napøíklad Ilja - prorok). Z toho také vyplývá, že pretendovali na získání zvláštních pravomocí shora. Jinak K. V. Èistov (1967) spojuje samozvanectví s mesianistickými idejemi o vracejícím se carovi - osvoboditelovi. Pøedložená studie si neèinila nárok na úplné postižení fenoménu ruského samozvanectví v ruských dìjinách. Šlo o základní informaci o tomto složitém a komplexním rysu vládnutí. Toto pojednání je souèástí širšího zámìru: studia recepce autority a moci v transkulturálním pohledu, což je téma politické antropologie.

Series C - Faculty of Humanities (2000)

275

Literatura: Èistov, K.V. (1967): Russkije narodnyje socia¾no-utopièeskije legendy XVII-XIX vv. Moskva: Izd. Nauka. Èistjakova, J.V. - Solovjov V.M. (1987): Stìpan Razin i jego soratniki. Moskva: Mysl . Dostálová, R. (1990): Byzantská vzdìlanost. Praha: Vyšehrad. Ejdelman, N.J. (1986): Smrt tyrana. Praha: Lidové nakladatelství. Gumilev, L.N. (1998): Ot Rusi do Rossii. Moskva: Svarog i K. My¾nikov, A.S. (1987): Legenda o russkom prince (Rusko-slavjanskije svjazi XVIII v. v mire narodnoj ku¾tury). Leningrad: Izd. Nauka. Ovèinnikov, R.V. (1985): Nad pugaèevskimí” stranicami Puškina. Moskva: Izd. Nauka. Puškarev, L.N. (1982): Obšèestvenno-politièeskaja mysl Rossii. Vtoraja polovina XVII veka. Moskva: Izd. Nauka. Sinicyna, N.V. (1998): Tretij Rim. Istoki i evoljucija russkoj srednevekovoj koncepcii. Moskva: Izd. Indrik. Skrynnikov, R.G. (1983): Boris Godunov. Moskva: Izd. Nauka. Skrynikov, R.G. (1987): Samozvancy v Rossii v naèale XVII veka. Grigorij Otrepjov. Novosibirsk: Izd. Nauka. Sokolova, V.K. (1970): Russkije istorièeskije predanija. Moskva: Izd. Nauka. Švankmajer, M. (1970): Kateøina II. Praha: Svoboda. Švankmajer, M. - Veber, V. - Sládek, Z. - Moulis, V. (1999): Dìjiny Ruska. Praha: Nakl. Lidové noviny. Uspenskij, B.A. (1996a): Izbrannyje trudy. Tom I (Semiotika istorii + Semiotika ku¾tury). Moskva: Izd. Škola “Jazyki russkoj ku¾tury”. Uspenskij, B.A. (1996b): Izbrannyje trudy. Tom II ( Jazyk i ku¾tura). Moskva: Izd. Škola “Jazyki russkoj ku¾tury”. Živov, V.M. - Uspenskij, B.A. (1987): Car i bog. Semiotièeskije aspekty sakralizacii monarcha v Rossii. In: Jazyki ku¾tury i problemy perevodimosti. Moskva: Nauka, s. 47-153. (Pøedložená studie pøedstavuje jeden z výstupù projektu “Historical and Political Consciousness in the Folk Narratives of Eastearn and Central European Countries”, který získal podporu Sorosovy nadace.) Resumé: This paper is a study of the phenomenon of self-appointed Czars, which is closely related to Russian political and historical traditions. In Russia, unique traditions of government, specific because of their quotable history, as well as different utopias and ideals (as for example about a returning Czar-liberator) have existed. These are, in fact, particular symbols of power that were also present in peasant uprisings of the Cossacks (led by Ivan Bolotnikov, Stenka Razin, Jemeljan Pugatshov and other lesser-known historical figures). The phenomenon of self-appointed Czars cannot be understood as Russian only; however, it has not been so frequent or has played such an important role in history of other states as it has in Russia. The roots of this phenomenon have not yet been satisfactorily explained. On the social level, the Czar’s self-appointment is one of the established forms of antifeudal protest; on the political level, it represents a fight for power. Its religious aspect must also be emphasized, since

276

Scientific Papers of the University of Pardubice

self-appointment is related to the specific understanding of the Czar’s power as a sacral one. The rise of the self-appointed Czars, then, marks the beginning of the process of the sacralizing the emperor. We must add that the self-appointed Czars did not take on only the names of the earlier Czars but also those of saints. There were several waves of Czar self-appointment in Russian history, as represented by Dimitri (died in 1591) and Peter III. This phenomenon also constitutes a specific variation of doubles, since the self-appointed Czar stands in for one who is on the highest level of the political and spiritual power. This double then acts as a deputy for God, for Jesus Christ, for the emperor, etc., a role connected to paternalism and step-fatherhood. The behavior of the self-appointed Czar also contains strong elements of carnival behavior and is, thus, related to fictive emperors in folk rituals and customs. Part of the paper focuses on a self-appointed Czar from Montenegro, the adventurer Stepan Maly, who ruled there successfully between 1767-1773, pretending to be the Russian Czar Petr III (the real Petr III was removed from power and executed in 1762 by order of his wife, Catherine II). The following is part of a larger research project about the reception of authority and power, from a trans-cultural point of view.

Series C - Faculty of Humanities (2000)

277