SCIENTI IC PAPERS O THE UNIVERSITY O PARDUBICE Series C Institute of Languages and Humanities 5 (1999) KUTNOHORSKÉ ÈARODÌJNICE V 16. STOLETÍ

SCIENTIFIC PAPERS OF THE UNIVERSITY OF PARDUBICE Series C Institute of Languages and Humanities 5 (1999) KUTNOHORSKÉ ÈARODÌJNICE V 16. STOLETÍ. Hana Doušová „A též velela jí se svlíci a oknem vlézti a nití pøísti a potom svaøiti a vlíti do toho domu a ona jest toho uèiniti nechtìla, a sehna „špeldlík“ pod práh podložila, že ji do smrti nepøestane píchati…“ 1) Tento úryvek z výpovìdi jedné kutnohorské èarodìjnice budiž nám pozvánkou k nahlédnutí pod poklièku tehdejších žen èarodìjných a jejich tajemství tak, jak se s nimi setkávali bìhem 16. století kutnohorští radní. Nejdøíve nìkolik dùležitých obecných informací. Kutná Hora je jedním z mála královských mìst, jimž byl výkon hrdelní jurisdikce udìlen výslovnì, a to privilegiem Jana Lucemburského z roku 1329. Kutná Hora mìla i svého vlastního kata, o èemž svìdèí žádosti o jeho zapùjèování napø. do sousední Èáslavi, Kouøimi èi Šternberka. Základním pramenem k postižení trestního soudnictví celého rozsáhlého období od roku 1329 do poloviny 19. století, kdy mìla Kutná Hora trestní pravomoc, je kutnohorská smolná kniha. Zachycuje léta 1524-1571, s dvacetiletou mezerou v letech 1533-1551. Kniha se zamìøuje na trestní èinnost prostého nemajetného lidu a deklasovaných živlù a je tedy dùležitým pramenem pøi studiu kriminality významného, hospodáøsky rozvinutého mìsta, které v dobì, již kniha zachycuje, mìlo jako tøetí nejvìtší mìsto v Èechách (po Praze a Jáchymovu) kolem deseti tisíc obyvatel. Kromì smolné knihy se nìkteré trestní pøípady dostaly až do radních manuálù. Sem se zapisovaly zejména soudní pøípady z oblasti obèanskoprávní, sporné a rovnìž i pøípady trestní, avšak v pøevážné vìtšinì jen ty, které se týkaly m욝anù a spoleèensky výše postavených obyvatel. Jak uvádí práce manželù Bisingerových, kteøí kutnohorskou smolnou knihu vydali formou regestových záznamù z jednotlivých pøípadù, bylo mìstským soudem v Kutné Hoøe v prùbìhu 32 let øešeno celkem 382 trestních pøípadù atd.2) Vìtšinou byli odsouzenci trestáni za nìkolik trestných èinù souèasnì. Nejèastìjší byly krádeže, èasto spojené s prodejem odcizených vìci a pøekupnictvím, velmi frekventované byly loupežné vraždy, loupežná pøepadení, dále prosté vraždy, vraždy novorozeòat a ublížení na tìle. Èasto se také setkáváme s mravnostními delikty, z nichž byla nejèastìjší prostituce, oznaèovaná jako neøády, dále bigamie, cizoložství, znásilnìní a sodomie. Obvinìní z èarodìjnictví se v kutnohorské smolné knize objevuje jen sporadicky. Èastìji se s nimi setkáme v objemných svazcích Liber memorabilis – radních ma-

115

nuálech mìsta Kutné Hory, jejichž souvislá øada poèíná rokem 1529. Z radních manuálù pøepsal nìkolik pøípadù s èarodìjnou tematikou Josef Šimek v èlánku O 3) kutnohorských èarodìjnicích v XVI. vìku. Následující øádky nás seznámí struènì s nìkolika pøípady z praxe kutnohorských šepmistrù, kteøí se v prùbìhu 16. století s udáním o èarách, knihách a ženách èarodìjných setkávali pomìrnì èasto. Na závìr se budeme podrobnìji vìnovat jednomu pøípadu z roku 1544, svým zpùsobem výjimeènému, nebo do prùbìhu zasáhl samotný panovník Ferdinand I. Roku 1571 kutnohorští šepmistøi nechali svolat všechny známé horské hadaèky, aby s jejich pomocí vyøešili pøípad loupeže do Nám욝ské svatynì.4) Pøi této pøíležitosti musely mìstské vìdmy èelit obvinìní z èarování, jež údajnì používaly pøi pokoutném léèení nemocných. Pøipomeòme si, že pøi tehdejší úrovni lékaøské péèe a odborných znalostí bylo uzdravení nemocného víceménì vìcí náhody. Obyèejná chøipka èi epidemie jiné, dnes nepøíliš závažné nemoci, bývaly èasto smrtelné a souèasníci je proto pokládali za morovou ránu. Tváøí v tváø podobné nemoci byli naprosto bezmocní, neschopní najít její pøíèiny nebo úèinnou obranu. Kromì toho se celý støedovìk potýkal s nedostatkem kvalifikovaných zkušených lékaøù (v polovinì 16. století pùsobili v Kutné Hoøe pouze 3 ranlékaøi). Standardní léèebné postupy se mnohdy neosvìdèily a nahodilost jejich úspìchù nebudila dùvìru. Proto se nemocní obraceli na mnohé pokoutné lékaøe, mastièkáøe a dryáèníky, o jejichž zázraèných léèitelských schopnostech se všeobecnì vìdìlo nebo na nì upozornil nìjaký pøítel. Hadaèky, ženy se schopností vidìt neviditelné, se tìšily pøízni nejen prostých obyvatel a nemocní je nezøídka žádali o pomoc. Na druhé stranì se dostávaly do konfliktu s úøady právì kvùli èarování. Vedle lektvarù, bylinných smìsí nebo mastí si pøi léèení vypomáhaly zaøíkáváním a tajemnými gesty, která pùsobení daného léèivého pøípravku posilovala. Právì používání neznámých a tajemných praktik dodávalo nadìji, že stejnì nevysvìtlitelnì, jako nemoc pøišla, zase zmizí. Onoho roku 1571 obvinili šepmistøi Mandu Stupkovou, že bìhem léèby jisté chudé nemocné ženy prohloubila její onemocnìní užitím èar. Tato žena vypovìdìla, že výše jmenovaná hadaèka ji omývala tìlo vodou z Páchu (potok protékající Kutnou Horou) a pøitom nìkolikrát opakovala: Pane Ježíši Kriste, já pro tvé svaté milosti beru tuto vodu ke všemu dobrému a ne ke zlému. Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.5) Nemocná žena ovšem po celém tìle opuchla, nadìlaly se jí puchýøe, takže došlo k celkovému zhoršení stavu. Rozhodla se proto podat žalobu a kutnohorská hadaèka byla obvinìna z èarování. Jiná její kolegynì Anna Nosková prozradila nìco o zpùsobech stanovení diagnózy. Vypovìdìla, že má kameny a v nich všecko proti slunci uhlídá,… V tom kamenu pozná, jak co v èlovìku jest, jakou má bolest na plicích, játrách a jinde. Dále uvedla, že èerta ve sklenici nemá, jak na ni se udává, neb s èertem nezachází a rychtáø ho marnì u ní hledal. Poctivì slouží na Horách lidem již po 18 let.6) Je nutné dodat, že pøed soud se nedostávaly jen pokoutné lékaøky, ale i oficiálnì uznávaní ranlékaøi v pøípadì, že jejich pacienti nebyli spokojeni s léèbou a kdy se tolik oèekávané uzdravení nedostavovalo. Je evidentní, že ne vždy byla pøíèinou schopnost èi neschopnost lékaøe, a už byl jakýkoli. Úroveò lékaøských znalostí a tehdejší možnosti v mnohých pøípadech zlepšení pøedem vyluèovaly. Závažnìjší charakter mìly pøípady, kdy cílem obvinìného byla snaha zbavit se nepohodlné konkurence v podnikání nebo v milostném životì. Patøí sem i kutnohorský pøípad z roku 1564. Dvì nebezpeèné travièky - Markyta, hostinská na Baš-

116

Scientific Papers of the University of Pardubice

tì, a Anna rybníkáøka, byly obvinìny z èarodìjnictví. Ve své výpovìdi na muèidlech se Markyta pøiznala, že napøíklad kropila dùm neznámým koøením, aby si zajistila mnoho hostí a otrávila nebo se pokusila otrávit nìkolik osob, jež jí byly na obtíž nebo se jí jinak znelíbily. Takto se Markyta pomstila nevìrnému milenci a odstranila i jakousi Káèu, která ji mìla v hospodì na Baštì vystøídat (uvidíme, že její hnìv se obrátil proti celé rodinì této ženy) : I koho sme chtìly, já neb vona usušiti, i dávaly sme tìm toho prachu a já zvìdìvši, že místo mne na Baštì v tom domì má býti tato Káèa, i dala sem jí z závisti toho prachu pití. A tomu mne všemu nauèila ta Anna rybníkáøka. A kdy sme k tý šibenici chodily, bylo to ve ètvrtek asi ve tøi hodiny na noc a manželu tyto jistý Káèi dala sem dvakrát toho prachu a od toho on umøel. A synu jejímu týž sem toho prachu z hnìvu v pití dala a ševci Souèkovi týž sem v pití dala toho prachu, protože jest se mnou líhal a pravil, že chce pryè jíti.7) Zpùsob zhotovení jedu, jeho ingredience zøejmì rozhodly o tom, proè byly obì ženy souzeny jako èarodìjnice: Vzala jsem kosti od šibenice, od tìch visalcùv hnáty a žebra a tøemchové koøení a diviznové, ztloukly sme to s tou Annou rybníkáøkou spolu na prach.8) Klíèovou roli tu hrála šibenice, odkud ženy braly tìlesné ostatky viselcù èi zbytky jejich odìvu. Byla považována za prokleté místo, opøedené legendami, povìrami a pøedsudky, místo, kde pùsobí neèisté síly. Poctivý m욝an se tìmto konèinám zdaleka vyhýbal, osoby s nekalými èarodìjnými choutkami je naopak vyhledávaly. Markytu po jejím pøiznání vynuceném na muèidlech stihl trest typický pro èarodìjné ženy - 20. èervna 1564 byla upálena na hranici. Spolupachatelka Anna rybníkáøka se doèkala stejného trestu o 3 dny pozdìji - 23. èervna. Ne vždy byl trestný èin natolik zøejmý a nìkteré obvinìné lze spíše pokládat za obìti víry v èarodìjnice a jejich nadpøirozené schopnosti. Uveïme zde napøíklad pøípady Markyty Davidky, která se do manuálù dostala hned dvakrát – roku 1546 a 1567. V obou pøípadech byla obvinìna, že svými èarami škodí lidem na zdraví i na majetku. Souèasnì jsou tyto pøípady pøíkladem vzácnì osvíceného pøístupu kutnohorských radních. Mezi mnoha stížnostmi z roku 1546 byla i výpovìï Štìpána Koláèníka, který dosvìdèil, že když víno pálil, pøátelsky k nìmu Markyta pøicházela, jako by v živnosti raditi chtìla, a jednou žádala kvasu, a když jí dali, že se jim víno pomalu tratilo a v vodu obracelo.9) Podobné obvinìní pøidal ještì Petr vinopal Vasatrinka a Káèa vinopalka. Markyta byla považována za obzvláštì nebezpeènou èarodìjnici, neb kdo se prý s ní nepohodl, byl potrestán, jako napøíklad Klempíø, jenž o dùm se s ní sváøil a za to seschl. Pøesto když Markyta slíbila se tìchto vìcí vyvarovat a více již ostatním neškodit, byla propuštìna. V r. 1567 se s ní setkáváme znovu. Vinìna byla z toho, že koupel a vodu béøe od dìtí od køtu pøinesených a tou že kropí po svìtnici, od èehož hovada mrou.10) Zajímavé je, že pøi výsleších nebylo použito útrpné právo, a proto mohla být pro nedostatek dùkazù i tentokrát propuštìna. Na závìr se budeme podrobnìji zabývat kutnohorským pøípadem z roku 1544. Je zapsaný v radních manuálech 1542-1547 na foliantech 377r - 380 r, 382 v, 383 v, 385 r, 401r - 402 r a váže se k nìmu i korespondence uložená v aktové sbírce è. 947. Hlavní postava tohoto pøípadu - Regina Peøinová, manželka havíøe Jana Peøiny z Kaòku, se dostala pøed soud v souvislosti s podezøelými øeèmi, nebo jednoduše øeèeno na základì pomluv své bývalé zamìstnankynì, služebné Alžbìty. Záhy

Series C- Institute of Languages and Humanities (1999)

117

byla vyslechnuta také chùva Mandelina. Ta zpoèátku odmítala vypovídat a s pláèem opakovala, že nic zlého na dobrou paní neví, ovšem strach z tortury a neustálé naléhání šepmistrù ji pøimìly postoj zmìnit. Udání o èarodìjných praktikách Reginy Peøinové se zaèala množit. Stránky radních manuálù se tak postupnì plnily výpovìïmi o jejím podezøelém poèínání, které podle mínìní jejích sousedù muselo mít nìco spoleèného s èarováním. Dovídáme se tedy napøíklad, že obvinìná chodila na krchov do kostnice, aby tam vzala hlavu umrlce, vložila špendlík pod práh domu jisté ženy, aby ji do smrti nepøestalo píchat, vkládala benátské mýdlo do psí hlavy, kropila dùm svìcenou vodou a solí apod. Pozoruhodná je v této souvislosti výpovìï Petra Trnky, který sám z vlastní vùle pøišel oznámit pøíhodu, jež se stala v jeho domì již pøed tøemi lety.11) Z Trnkova vyprávìní vyplývá, že již tehdy byla Peøinová nebezpeènou èarodìjnicí, která pomocí kouzel a prostøednictvím jiné ženy zpùsobila nemoc a posléze i smrt jeho manželky a nemalou škodu na majetku. Z pouhé pomluvy pomstychtivé a závistivé zlopovìstné ženy se tak stal skuteèný pøípad, kde šlo o hrdlo. Peøinová byla celou záležitostí evidentnì zaskoèena, ale zároveò si uvìdomovala závažnost situace: Proti tomu Peøinka: ponìvadž ani manžela nemá pøi sobì, žádala za protah, že jest [se] takové žaloby nenadála, aby ji to potkati mìlo od svého naøèení…I dala Peøinka odpovìï, že ona tomu odpírá a k tomu se nepøiznává, co ona [Alžbìta] praví na ni, a praví, že tím povinna není; a ponìvadž jí se hrdla i poctivosti dotýèe, žádala za protah, a že se na ni veliká vìc vztahuje, ježto od její mladosti na ni nepøišlo, a pravdy že ona [Alžbìta] nepraví.12) Významnou oporou byl Reginì její manžel Jan Peøina. Poté, co šepmistøi Reginu uvìznili, marnì se ji snažil dostat z vìzení na rukojmí, marnì nabízel rùzné záruky. Nic nepomohlo. Obrátil se proto se svým protestem na radu zøízené komory království èeského, která byla pro Kutnou Horu nadøízenou soudní instancí. V sázce bylo nejen zdraví a život jeho ženy, ale i jejich malého dítìte nacházejícího se ve vìzení spolu s matkou. V listu z konce srpna 1544 (v nedìli po sv. Jana stìtí) rada kutnohorským konšelùm naøídila Peøinovou propustit a umožnit ji celou záležitost øádnì vysvìtlit.13) Konšelé, jejichž prestiž byla tímto v sázce, se s rozhodnutím rady nespokojili a obrátili se pøímo na panovníka Ferdinanda I. Ve výše citované aktové sbírce se dochovala panovníkova odpovìï z poloviny záøi 1544 (v pondìlí po sv. Køíži povýšení). Z ní vyplývá, že konšelé panovníka o pøípadu informovali a žádali jeho souhlas s dalším postupem. Panovník je podpoøil: Poctiví vìrní naši milí, vìrni tomu, co jste nám o Reginì Peøinù sousedu na Kaòku, jaké jest se vyznání na ní strany èarov stalo… Porouèíme Vám, abyste se v tom podle práva spravedlivì, jakž o Vás nepochybuje, zachovali, jmaje nejináèe.14) Osud Peøinové se zdál být zpeèetìn, nebo na muèidlech by se jistì pøiznala k èemukoli. Zvrat do celého pøípadu vnesla suplika Jana Peøiny, který se rovnìž 15) obrátil na panovníka. Jde o velmi pùsobivì napsaný dopis, s pùsobivou argumentací, stavící celou záležitost do jiného svìtla. Panovník byl v této suplice ujištìn, že obyvatelé Kaòku respektují naøízení a dodržují zákony: Nejmilostivìjší králi, my horníci pøi horách kaòkovských øády posvátný kostelní užívali jsme a užíváme a z posavad s dobrou vírou pøi posvìcování soli a vody. A tím žádných èarù neužíváme… Poukazuje na zjevnì nespravedlivé a protiprávní jednání konšelù a odhaluje jejich ne zrovna èis-

118

Scientific Papers of the University of Pardubice

té svìdomí. Zároveò zpochybòuje objektivitu výslechù útrpným právem, nebo právì strach z tortury donutil vyslýchanou chùvu, aby o jeho ženì vypovídala nepravdivì: I ta žena jedna z návodu mluvila chtìjíc se v tom pozachovati mým nepøátelùm, že by manželka má mìla ji k èarám vésti, ale že jen toho nevykonala jsouce té [vùle] nadìje, že pøi sprostném vyznání jejím zùstaveno bude, bez trápení. Nìkolikrát prosí panovníka za rychlé opatøení a žádá o spravedlivé pøešetøení. Argumentuje zaujatostí kutnohorských radních a také naznaèuje její pøíèiny: A dosavad nemá manželka má žádného pùvodu proti sobì, než toliko šepmistøi proti mnì a manželce mé své pøedsevzetí užívají bez viny. Døíve zjevné psance na rukojmí dávali, ale ženu mou nikterakž dát nechtìjí, nepohlídajíc na to, že ona malý dìátko u prsu svého má a obávati se, bude-li v tom vìzení déle, že sama i to dìátko o hrdlo pøijdou. Neb již jedenáctou nedìli ve vìzení se trápí. Domnívám se, že tìžkost, kteréž se manželce mé dìje, že se ji to dostává proto, že jsem od horníkù a poøádkù hor kaòkovských podle jiných vyslaných o potøeby s tìžkostí jich na Vaši královskou [Milost] vznášel. Na krále uèinila suplika veliký dojem. Rozhodnì na skuteènosti obsažené v suplice reaguje a naøizuje nové dùkladné prošetøení celé záležitosti. Ve své odpovìdi z poloviny øíjna (v pátek po svátku sv. Havla, tj. 17. øíjna) klade dùraz na spravedlivé posouzení celého pøípadu. Opakuje, že má ke konšelùm dùvìru, ale pøesto vysílá do Kutné Hory komisaøe, aby na tento pøípad dohlédli: … také dotèený Jan Peøina v suplikaci své, kterúž vám odsíláme, v tejž vìci zprávu dal, prosíc nás poníženì v tom za milostivé opatøení, aby žena jeho na rukojmí dána byla, … Nechtíc my, aby v tom jaké ukrácení proti spravedlivému jedné i druhé ženì státi se jmìlo, porouèíme vám, abyste tu ženu Peøinovu, hned jakž vás toto psaní naše dojde, na rukojmì na postavený vydali … ráèíme o tom komisaøom našim poruèiti, aby tu vìc vyslyšeli a v tom se dále, pokudž uznají, spravedlivì zachovali, jinaèe neèiníce.16) Závìry vyšetøování potvrdily, že obvinìní bylo výsledkem lidské zloby a pomstychtivosti. Zdrojem mohla být relativnì slušná životní úroveò této rodiny. Jan Peøina se sice podepisuje, nebo nechává podepisovat, jako chudý kaòkovský horník, ale jeho manželka pøesto mohla zamìstnávat chùvu a služebnou. Poslední jmenovaná navíc pøi výslechu uvedla, že Regina pøi èarování používala benátské mýdlo, luxusní kosmetický pøípravek orientálního pùvodu, který od 15. století vyrábìli Benátèané a dováželi je k nám jako doporuèovaný prostøedek k zjemnìní pleti. Podíváme-li se ale obecnì na situaci havíøù ve 30. a 40. letech 16. století, pak zjistíme, že byla neuspokojivá. Èasté náøky na bídu a marné prosby o nápravu dokládají nepøímou úmìrnost mezi upadajícími doly a neustále stoupajícími cenami základních potravin. Znaènou roli zde sehrávalo zaplavování dosud nejbohatšího kutnohorského pásma, pásma oselského. I když bìhem první poloviny 16. století nedošlo k vìtšímu pozdvižení havíøù, èasté bylo sbíhání a srocování havíøù a jiných horních dìlníkù. Jednali o svých záležitostech a pøedstupovali pøed kutnohorskou radu èi horní úøad, stìžovali si a pøedkládali své požadavky. Pøestože mezi havíøi byli nìkteøí zámožnìjší a jejich pøíjmy ze soukromého podnikání v dolech jim zajišovaly lepší životní úroveò, lze konstatovat, že dolování v Kutné Hoøe a jejím kaòkovském pøedmìstí bylo v 16. století jen chabým odleskem slávy a rozmachu z dob støíbrné horeèky. Zpùsob, jakým se havíø Jan Peøina orientoval v celé záležitosti, vypovídá o jeho inteligenci a rozhledu. Byl pravdìpodobnì organizaènì schopným èlovìkem, který

Series C- Institute of Languages and Humanities (1999)

119

se tìšil i urèité autoritì mezi ostatními kaòkovskými horníky - sám se svìøuje, že vznášel požadavky horníkù u panovníka. Proto také zatvrzelý pøístup kutnohorských radních lze interpretovat jako možnou pomstu za jeho minulé angažování a vznášení hornických stížností. Snad se tu projevila i odvìká rivalita mezi Kutnou Horou a Kaòkem. Toto kutnohorské pøedmìstí odjakživa podléhalo Kutné Hoøe, ale také usilovalo o co možná nejvìtší samostatnost v rozhodování a nezávislost na vnitøním mìstì. Dokládá to i výtka kutnohorských šepmistrù z 1543, kdy domlouvali Kaòkovským, že se do Hory utíkají jen v nìkterých vìcech a jindy si dìlají, co chtìjí.17) Pøípad Reginy Peøinové se mohl pro nì stát pøíležitostí k demonstraci své moci a nadøazenosti. Z pøedchozích øádek vyplývá, že dostat se pøed soud pro údajné èáry mohlo být neèekané a hlavnì nebezpeèné. I ty nejobyèejnìjší a nejpøirozenìjší èinnosti jako kropení svìtnice vodou èi vynášení smetí se povìrèivým sousedùm zdávaly podezøelé a mohly být podnìtem k zahájení trestního stíhaní. Na druhé stranì podobná obvinìní poskytovala nemalý prostor ke zneužití, jehož hybnou silou bývala pomluva, závist, snaha zbavit se konkurence apod. Jak z uvedených pøípadù a citovaných výpovìdí vyplývá, obvinìné osoby (zde výluènì ženy) používaly nezøídka nenormální, iracionální praktiky zámìrnì k ovlivnìní milostných vztahù mezi mužem a ženou, k zajištìní osobního prospìchu a využití tìchto praktik se pøímo nabízelo v soudobém léèitelství. Na druhé stranì v mnohých pøípadech pøevažuje nad skuteèným zloèinem snaha najít viníka napøíklad osobního èi profesionálního nezdaru, pùvodce vlastní nemoci nebo pøíèinu úhynu dobytka. Podobná obvinìní z èarodìjnictví byla výsledkem zakoøenìné povìry o nebezpeèných kouzlech a èárách, povìry podporované navíc praxí mìstského soudu. Souèasníci byli pøesvìdèeni o možnosti využít neèisté nadpøirozené síly k poškození zdraví èi majetku ostatních a velmi se jich proto obávali. Strach Kutnohorských dokládá mimo jiné také pøípad Marty Košíkové z roku 1559. Lidé bydlící v blízkosti kolínské brány vidìli tuto ženu vycházet z brány na rozhraní, kde si klekla, pøed sebe nìco vylila a pøitom mluvila. Obávajíce se, aby nešlo o èáry, které by jim mohly uškodit, tamní obyvatelé ihned vybìhli, Martu chytili a k právu dali.18) Svou roli tu sehrávalo myšlení pozdnìstøedovìkého a ranìnovovìkého èlovìka, který pokládal nemoci, pohromy, osobní neštìstí za trest boží, odvozoval je z postavení hvìzd, mimoøádných pøírodních úkazù nebo je pøisuzoval pùsobení neèistých sil, uøknutí apod. V neposlední øadì bylo èarování v nìkterých pøípadech jen nepøesnou definicí mnohem prozaiètìjšího zloèinu vraždy-travièství. Poznámky 1. Státní okresní archiv Kutná Hora, mìstské oddìlení (dále SOkA KH, m. o.), Memorabilia, 1542-1547, fol. 377r, 1544. 2. Bisinger, Z., Bisingerová, M.: Manuály práva útrpného (Smolná kniha), 1521-1571, Kutná Hora 1987. 3. Šimek, J.: Kutnohorské èarodìjnice v 16. vìku, Èeský lid, IV., Praha 1895. (Pozdìji Josef Šimek zaøadil tento èlánek do své knihy Kutná Hora v 15. a 16. vìku, Kutná Hora 1907.) 4. Tamtéž, str. 137. Podrobnìjší zpráva viz Archeologické památky, XIV., str. 214-215. 5. Tamtéž, str. 137. 6. Tamtéž, str. 138.

120

Scientific Papers of the University of Pardubice

7. Bisinger, Z., Bisingerová, M., c. d., str. 116. 8. Tamtéž, str. 116. 9. Šimek, J., c. d., str. 133. 10. Tamtéž, str. 134. 11. SokA KH, m. o., Memorabilia, 1542-1547, fol. 382 v, 1544. 12. Tamtéž, fol. 377 r, 1544. 13. SOkA KH, m. o., aktová sbírka è. 947/2. 14. Tamtéž, è. 947/3. 15. Tamtéž, è. 947/4. 16. Tamtéž, è. 947/5. 17. SOkA KH, m. o., Memorabilia, 1542-1547, fol. 283, 1543. 18. Šimek, J., c. d., str. 135. Pøílohy Svìdectví Petra Trnky : Petr Trnka vznesl, že toho doslech od tìch, kteøíž pøi té pøi o èáry stáli, že by se jeho nebožky manželky i také statku jeho dotýkalo, žadaje, aby ho ráèili vyslyšeti, co jest se zbìhlo v jeho domì na III léta již. Že v jeho domì postižena byla Kuøavá a) ve ètvrtek veèer, jako by pro pivo šla, a mìla pod plášt‘kem [džbán] hrnec aneb hrnec s èáry. A když se jí ptala Dorotha, dcera jeho, co to máš, a ona Kuøavá: že nic nemám, a ona Dorota: že mᚠa chtìla ohledati, a ona Kuøavá pøed ní caufajíci pøes druhý práh udeøila a rozbila ten hrnec vo veøeji a to jest vypadlo. A Dorota chtìla ji [Kuøavou] chytiti a držala ji i na máteø volala, o ona se jest jí vytrhla a ušla. A když mátì vyšla i jiní i Kuøavý, muž její, a tu sú na to hledìli a Rosová povìdìla, že ten hrnec zná, že jest Peøinèin, že ona [Peøinka] hrnce s takovým znamením má. I sklidili sú to ven z domu. A potom ta Kuøavá lomíce rukama, k nìmu k Petrovi že jest pøišla a prosila, aby jí to odpustil, pravíce, že k žádné škodì to jemu nebude. A on [Trnka]: Jakž není na škodu, neb manželka má stùnì i konì mi dva umøeli, jakž o tom mùže býti v pamìti nìkterým i panu Matìjovi. A když ona jeho tak prosila, aby jí odpustil, tehdy on øekl jí: Sama-lis to uèinila od sebe, èi kdo jiný ji navedl, aby oznámila. A ona nechtìla, až potom pøipovìdìl jí odpustiti, poví-li pravdu. A ona øekla, že poví. I povìdìla Kuøavá, že jest ji Peøinka navedla, aby ty èáry vnesla do mého domu. A on ji i nechal toho tak a neøíkal tomu nic, a potom, kdež mluvil o to s Rosovú, žes uhodla, že to byl hrnec Peøinèin, že jest o to mìl znamenitú nesnáz u práva, jakž šíøe to všecko oznamoval, pøipouštìje to k panskému spravedlivému uvážení a v moc dávaje. Pan Jindøich Charvát starší a p. Matìj Haluzy mladší, šepmistøi, vstali a ponìvadž by se Trnkové, pøítelkynì jich dotýkalo, že se jim nevidí, aby mìli tu sedìti. I jest jim povìdíno z uvážení panského: ponìvadž sú prve pøi tom sedìli a uvažovali spolu se pány a takovú pøíèinú se nezastírali a také že se nedotýkalo Trnkové samé, ale i jiných, a také že Trnka pùvodem se nestaví proti Peøince, a protož vidí se pánùm, aby pøi tom sedìli a spolu uvažovali. SOkA KH, AKH, mìstské oddìlení, Memorabilia, 1542-1547, fol.382 v, 1544.

Series C- Institute of Languages and Humanities (1999)

121

Èást výslechu Reginy Peøinové: Proti tomu Peøinka, že lehkomyslný èlovìk leccos mluví a že se toho nebojí pøed Pánem Bohem i pøed svým svìdomím, a ponìvadž jest ta[h]le žena [Alžbìta] zlopovìstná a jest navedena, žádala, aby se jí opatøiti ráèili, že tomu všemu odpírá; a Manda, chuova, též jest zlopovìstná a též i tøetí a jsú pro své zlé skutky z Kaòku vypovìdíny; neb Manda byla by ji [Peøinku] vypálila a právo ji vypovìdìlo z Kaòku. A co se vody z Páchu dotýèe, že jest tak, že jí [Alžbìtì] kázala po vodu a tou vodou po svém domì kropila; a žádnému škody jest neuèinila, žádající, aby jim jakožto zlopovìstným vìøiti neráèili, že jest [se] ona [Peøinová] dobøe chovala a èárùm se neuèila a že tomu všemu odpor èiní, žádající i pro právo za opatøení, aby se k ní jakž náleží, zachováno bylo. A co se Kuøavého ženy dotýèe, že když šla po pivo, nabrala vody, aby bylo studenìjší, i jdúci šplíchala vodu a vtom se jí èbánek utrhla; a oni pravili, že jest èáry vylila a ona bojéci se odešla… Regina Peøinka, dožádavši se slyšení, mluviti dala, že Mandalena pravila vo ní s pláèem, že na ni nic zlého neví a nepravila (krom té vody a tìch smetí)b) dotazujíci se, jestli tak. I povìdìla Mandalena, že na ni (Peøinovou) nic zlého neví o øádných èáøích a nepravila, než o té vodì a o smetech, kteréž jí (Mandì) kázala vmésti. SOkA KH, AKH, m.o., Memorabilia, 1542-1547, fol. 379 r, 1544. List Jana Peøiny radì království Èeského: Vaše Milosti, urození páni a stateèní rytíøi, páni mì milostivì pøízniví! Vašim Mi[lostem] toužebnì oznamuji a na Vaše milosti vznáším, což jest mi se od pánù šepmistrù Hor Cutten v nenadále pøihodilo. Že s nimi manželku mou po zprávì nedùvodné do vìzení svého vzali. A jednu ženu podezøelou na lehkost ženy mé trápiti dali. Na ni se toho chtìjíce dovìdìti, chtìla-li jen manželka má èárami svými lidi trávit. A když manželka má do jejich vìzení vzata byla, pøišel jsem k pánùm šepmistrùm na rathaus s pøáteli svými jich za to žádajíc, aby manželku mou na rukojmí dali, podávajíc se k tomu, jestli že by pøi útrpným právì a neb jak jináè manželka má vìcem neslušným naøíkána byla, že ona tak, jakožto nevinná k vejvodu státi chce a každého práva býti. I na to mé snažné a pøátel mých požádání manželku mou jsou z vìzení vypustiti nechtìli a podnes ji vìzí. A v tom vìzení jsouc, dìátko své, nemaje, kdo by jiný je opatøil, pøi sobì je má a jest se obávati, bude-li v tom vìzení dlouho, že o zdraví své pøijdou. Pøedešle od pánù šepmistrù byly jsou osoby na rukojmí vydávány, kteréž se k vejvodu vztahovaly, na kteréžto jsou lotøi umírali, ale jᝠjsem toho pøi nich dosáhnouti nemohl, co se jiným dostávalo a podle práva náležité[ho] bylo. A poznávám, že to, co se manželce mé a mì k úzkosti dìje bez provinìní podle nedùvodných se zpráv zbíhá. Pøi horách kaòkovských z mladosti své jsem byl a velmi pracnì jsem se živil, hor dotýkal. O tom se podávám všech obyvatelù k vyznání tìch hor. Milostiví páni, probùh Vašich [milostí] poníženì prosím, že ráèíte pánùm šepmistrùm poruèení a psaní uèiniti, aby manželku mou z vìzení vypustili na slušné rukojmí. Na tom ona jen každému právu býti [chce]. Vaše Milosti, ráèili jste mezi pány šepmistry a námi horníky hor kaòkovských na místì krále jistou tu výpovìï uèiniti, aby oni k nám a my k nim pokojnì se zachovali. My Kaòkovští pamatujíc na vzkaz Vašich Mi[lostí] poslušnì jsme se zachovali a

122

Scientific Papers of the University of Pardubice

chováme, ale od nich mì chudému horníku tìžkostí se od nich zbíhají. Vašich [Milostí] vždy poníženì prosím za milostivé a spìšné opatøení. Dáno v sobotu po sv[atým] Jiljím. Léta Pánì 1544. Jan Peøina, horník hor Kaòkovských. SOkA KH, AKH, m. o., è. 947/5. List rady kutnohorským šepmistrùm : Službu svú vzkazujem, poctiví páni a pøátelé naši milí! Vznesl jest na nás skrze podanú suplikaci svou Jan Peøina, horník hor kaòkovských, že jest mu manželka jeho od Vás pro nìjaké podezøelé ženy vyznání do vìzení vzata a po slušným poddání, že dostateèné rukojmí za sebe postaviti (chtìla) a jsouc sebou jista vyvésti by se chtìla. K tomu jste ji až posavad pøipustiti nechtìli, jakž suplikaci jeho, kterúž Vám odsíláme, ukazuje. I aè by tak bylo, že tហžena jeho s malým dítìtem od Vás v vìzení drží, z èehož ji i dítìti tomu na zdraví újma státi by se mohla. A dotèený muož její s jinými dobrými lidmi rukojmí býti jest chtìl a ještì se podává, nemožnì vìdìti, jak by tak veliké její provinìní býti mìlo, aby k tomu pøipuštìna nebyla, ponìvadž jakž z práva se dává, podezøelejší sú toho užívali. A protož Vás na místo krále Jeho Milosti napomínáme, sami také žádáme, že ráèiž manželku jeho na rukojmí vydati. A k tomu pøipustíte, aby ona z toho èímž by naøèena byla, volnì se vyvésti a jako jiní pøi poøadu práva Vašeho zùstavena býti mohla, jakož pak o Vás nepochybujem, že ji pøi tom žádné moci nad ní mimo øád a práva nedopouštìjíc na tuto žádost a pøímluvu naši zùstavíte. Dán na Hradì pražském v nedìli po Sv. Jana stìtí. Krále jeho milosti zøízené rady komory v království èeském SOkA KH, AKH, m. o., è. 947/4. Odpovìï Ferdinanda I. adresovaná kutnohorským šepmistrùm: Ferdinand z Boží milosti øímský, uherský, èeský etc. král, infant v Hispanii, arcikníže rakouské a markrabì moravské etc. Poctiví vìrní naši milí, vìrni tomu, co jste nám o Reginì Peøinkù sousedu na Kaòku, jaké jest se vyznání na ní strany èarov stalo, a že jest jedna žena a proto právem útrpným tázána uèinila poníženì prosíc abychom Vám vùli naší, kterak byste se dále v tom zachovati mìli oznámili jsme vyrozumìli ráèili, i ponìvadž se to z psaní a z zprávy Vaší nachází, že jest ta zlopovìstná Regina z strany èarov žena podezøelá, na kterúž jest se od jiných žen pøi právì i útrpným vyznáním stalo, nechtíc my, aby takoví lidé prùchod svùj míti mìli. Porouèíme Vám, abyste se v tom podle práva spravedlivì, jakž o Vás nepochybujem zachovali, jmaje nejináèe. Dán ve Vídni v pondìlí po svatém Køíži povýšení. Léta etc. 1544 a království našeho øímského ètrnáctého a jiných osmnáctého. SOkA KH, AKH, m.o., è.947/1. Suplika Jana Peøiny : Nejjasnìjší a velkomocí králi, pane mùj nejmilostivìjší. Na Vaši krá[lovskou Milost] vznáším, já chudý horník a obyvatel hor kaòkovských, že páni šepmistøi Hor

Series C- Institute of Languages and Humanities (1999)

123

Cutten na nìèí zprávu nejistou dali dvì ženy, obì na poctivosti pokažené, vzíti do svého vìzení, na nich se vyptávajíce, vìdí-li o tom, že by manželka má lidi trávit mìla. I ta žena jedna z návodu mluvila chtìjíc se v tom pozachovati mým nepøátelùm, že by manželka má mìla ji k èarám vésti, ale že jen toho nevykonala jsouce té [vùle] nadìje, že pøi sprostném vyznání jejím zùstaveno bude, bez trápení. A manželka má zvìdìvši o tom, znajíc se nevinnou býti, ihned ku právu jen se našla a ji odpírala. Ta jistá žena sedíc zas ve vìzení vyznává, že jen z návodu mluvila na manželku mou a že o ní nic zlého neví. Druhou ženu dali šepmistøi na tìžkost manželky mé útrpným právem trápiti chtíce na ni pøezvìdìti, ví-li o manželce mé co nepoctivého. Ona na trápení svém nic nevyznala na škodu manželce mé. Aby chtìla, nevìdìla-li co než to vyznala, když jen kuchaøkou u manželky mé byla, že jen ji rozkazovala, aby nádobí ji vymyla a tu vodu potom na cestu vylila. Ale žádných èárách nevyznala a nevyznává. Nejmilostivìjší králi, my horníci pøi horách kaòkovských øády posvátný kostelní užívali jsme a užíváme a z posavad s dobrou vírou pøi posvìcování soli a vody. A tím žádných èarù neužíváme. A když ta jistá zavøená byla, bylo mi dopuštìno k ní jíti a s sebou dva z rytíøských [?] lidí vzíti. I pøišel jsem k té jisté ženì s dotèenými dobrými lidmi ptajíc se na ni, co vyznává na ženu mou. A ona povìdìla pøed pøítomností pøátel mých a vyslaných pánù z rady, že o manželce mé nic nepoctivého neví než to vyznala, což se té vody dotýèe, jak z vrchu dotèeno je. I prosil jsem pány šepmistry zastokrát, aby manželku mou na rukojmí dali, že ona k vývodu stane a každému právu býti chce. Nemohl jsem toho na nich dosáhnouti. A dosavad nemá manželka má žádného pùvodu proti sobì, než toliko šepmistøi proti mnì a manželce mé své pøedsevzetí užívají bez viny. Døíve zjevné psance na rukojmí dávali, ale ženu mou nikterakž dát nechtìjí, nepohlídajíc na to, že ona malý dìátko u prsu svého má a obávati se, bude-li v tom vìzení déle, že sama i to dìátko o hrdlo pøijdou. Neb již jedenáctou nedìli ve vìzení se trápí. I nejmilostivìjší králi, Vaše k[rálovská] Mi[lost] pro milosrdenství Boží, prosím, že ráèíte týmž šepmistrùm rozkázati, aby manželku mou vìcí na Hrad pražský postavili. Jakožto k nejvyšší po právì neb i ty jistý ženy chudý toho žádají jsouce té nadìje, že pøi spravedlivém právu zùstaveny budou. A pakli-by Vaše krá[lovská] Mi[lost] neráèili jim poruèiti na Hrad pražský postavit, tehdy za to prosím poníženì, že raète komisary zøíditi, kterýž by dotèené šepmistry Hor Cutten s manželkou mou vyslyšeli a na spravedlivém konci postavili. Obávám se, nestane-li se to, že manželka má neviny své pøi nich [?] pro jejich zavržení, kteréž k manželce mé a k osobì mé mají. Domnívám se, že tìžkost, kteréž se manželce mé dìje, že se ji to dostává proto, že jsem od horníkù a poøádkù hor kaòkovských podle jiných vyslaných o potøeby s tìžkostí jich na Vaši královskou [Milost] vznášel. A za to mám, že Vaše krá[lovská] Mi[lost] neráèili jste pøi hornících kaòkovských nic toho poznávati vznešení jich, aby co toho žádali, èehož by žádati nemìli [?]. Chováme se pøi tìch Horách tak, jakž na dobré vìrné poddané Vaši kr[álovské] Mi[losti] záleží. Nelitujíc v tom nákladù ani zdraví svého. Vždy Vaši kr[álovské] Mi[losti] za milostivé a spìšné opatøení prosím. S tím se Bohu svému a Vaší krá[lovské] Mi[losti] porouèím. Dáno v Praze, v úterý pøed sv. Havlem, léta Pánì 1544. Vaši kr[álovské] Mi[losti] poddaný Jan Peøina, chudý horník na horách kaòkovských. SOkA KH, AKH, m.o., è. 947/3.

124

Scientific Papers of the University of Pardubice

Dopis panovníka reagující na pøedchozí supliku : Ferdinand z boží milosti øímský, uherský, èeský etc. král, infant v Hispanii arcikníže rakouské a markrabì moravské etc. Poctiví vìrni naši milí, v pamìti své máme jaké jsme vám psaní èasu ne dávno minulého z Vídnì o ženu Jana Peøiny horníka z hor kaòkovských i také o ty ženy, kteréž tam v vìzení pro nìjaké èáry sedí, uèiniti ráèili, i vìdìti vám dáváme, že jest nám také dotèený Jan Peøina v suplikaci své, kterúž Vám odsíláme, v tejž vìci zprávu dal, prosíc nás poníženì v tom za milostivé opatøení, aby žena jeho na rukojmí dána byla, i ponìvadž jest na téhož Jana Peøiny ženu od tìch dvou žen žádného takového vyznání strany tìch èárov z toliko o tu svìcenou vodu, jakž jsme spraveni, se nestalo. Nechtíc my, aby v tom jaké ukrácení proti spravedlivému jedné i druhé ženì státi se jmìlo, porouèíme Vám, abyste tu ženu Peøinovu, hned jakž Vás toto psaní naše dojde, na rukojmì na postavený vydali. Než co se tìch druhých dvou žen dotýèe, ponìvadž v brzkém èasu z poruèení našeho tu na Horách Kutnách úøad konšelský obnoven bude, ráèíme o tom komisaøom našim poruèiti, aby tu vìc vyslyšeli a v tom se dále, pokudž uznají, spravedlivì zachovali, jinaèe neèiníce. Dán na Hradì pražském v pátek po svatém Havle, Léta etc. XLIIII a království našeho øímského ètrnáctého a jiných osmnáctého. SOkA KH, AKH, m. o., è. 947/2. Poznámky: a) Pøetrženo. b) Pøetrženo. Resumé: Les cas choisis de la pratique juridictionelle de la ville Kutná Hora au 16e si cle manifestent que tre accusé de la sorcellerie était souvent inattendu et toujours tr s dangereux. M me les actes quotidiens et ordinaires (arrosage d´une chambre ou jet des ordures) étaient aux gens superstitieux suspects. Il est évident que cette accusation laissait un grand espace l´abus dont la source pouvaient tre une médisance, la jalousie ou l´effort de supprimer un concurrent. Dans certains cas plutôt qu´un crime réel apparassait l´effort de trouver un coupable de son échec personnel ou professionnel, la cause de sa propre maladie ou des pertes des bestiaux. Les gens du 16e si cle étaient persuadés qu´on peut abuser des forces malsaines et faire dégrader la santé ou les biens des autres. D´autre part certaines personnes (ici uniquement les femmes) se sont servies des pratiques anormalles et irrationnelles expr s pour assurer leur profit, pour gagner l´amour d´un homme et elles les utilisaient aussi dans la médecine obscure. En feuilletant le Livre Noire de Kutná Hora on reconnait que parfois la sorcellerie n´était qu´une mauvaise définition d´un crime plus prosaique - d´un assassinat d´empoisonnement.

Series C- Institute of Languages and Humanities (1999)

125