SCIENTI IC PAPERS O THE UNIVERSITY O PARDUBICE Series C aculty of Humanities 6 (2000)

SCIENTIFIC PAPERS OF THE UNIVERSITY OF PARDUBICE Series C Faculty of Humanities 6 (2000) IDEA “AMERICTV͓ JAKO JEDNO Z KRITÉRIÍ UTVÁØENÍ AMERICKÉHO LITERÁRNÍHO KÁNONU Šárka Bubíková Fakulta humanitních studií Univerzity Pardubice

ÚVOD Americká literatura prošla za nedlouhou dobu své existence zajímavým vývojem z hlediska pohledu na to, co je literární „klasika“. O jakémsi procesu formalizace kánonu1) americké literatury lze hovoøit od dvacátých let tohoto století, kdy se postupnì ustavuje English2) jakožto øádný pøedmìt vysokoškolského studia a kdy se již všeobecnì pøestává americká literatura pokládat jen za odnož literatury britské. Spolu s ustavením této nové oblasti akademického zájmu se také zvyšuje potøeba uèebnic a antologií a pøi jejich tvorbì samozøejmì dochází k selekci a preferenci urèitých dìl na úkor jiných. Jak uvádí Paul Lauter, tyto vysokoškolské „kurzy, antologie a profesionální specializace pøispìly k akademické institucionalizaci ètenáøské volby“ [Lauter, 27]. Od šedesátých let se na poli americké literární kanonicity datuje proces pøehodnocování dosavadního tradièního kánonu a zaèíná zuøit místy až neuvìøitelnì urputný boj o jeho rozšíøení. Tato situace je akademickým dopadem politických zmìn a pravdìpodobnì i odrazem nástupu postmoderního paradigmatu. Prvotní reakce na požadavky rozšíøit tradièní kánon byly bytostnì americké - expanze, totiž prosté pøièlenìní jednotlivých pøedstavitelù menšinových „sub-literatur“. Avšak tato expanze kánonu nemùže jít donekoneèna, protože pak hrozí zánik kulturnì sdíleného referenèního rámce, a tedy i rozpad „národní kultury“. Z tohoto dùvodu je jakési znovuvytvoøení „kánonu americké literatury, a už jakkoliv obtížné, ne-

1. Slovo kánon pochází z øeètiny, kde pùvodnì znamenalo tøtinovou hùl, pak pravítko èi mìøítko a posléze pøenesenì pravidlo nebo normu. V tomto smyslu již v sobì slovo kánon obsahuje odkaz na autoritu. Jako kánon je oznaèován seznam knih tvoøících Písmo, jež byl sestaven tridentským koncilem v roce 1546. Také židovská tradice používá slova kánon pro oznaèení seznamu pøijatých spisù, jak se ustálil na rabínském synodu v Jabném koncem 1. století n. l. Normativní charakter výrazu kánon byl touto jeho aplikací posílen. Jak uvádí Rudolph Pfeiffer, byl výraz kánon poprvé použit v souvislosti se seznamem vybraných autorù v roce 1768 Davidem Ruhnkenem, ovšem nikoliv v doslovném, ale v katachrestickém smyslu [Pfeiffer, 207]. 2. V našem prostøedí by asi nejlépe odpovídal termín “anglická filologie“, pøípadnì “amerikanistika“.

7

zbytností” [Kolb, 39]. Oba póly procesu utváøení kánonu výstižnì charakterizuje Harold Kolb: „Jako demokraté musíme být inkluzivní a pluralistiètí, zároveò však jakožto humanisti musíme mít odvahu být selektivní, nebo pronášení hodnotových soudù je jádrem humanitních vìd“ [Kolb, 39]. Vyvstává zde otázka kritérií, na jejichž základì urèujeme díla jako „kanonická“, nebo, jak Kolb dále poznamenává: „seznam významných knih neexistuje jen tak sám o sobì, oddìlenì od pøesvìdèení o významnosti. Kánon je kulturním zrcadlem, odrážejícím naše pojetí toho, kdo vlastnì jsme. Je to národní studnice historických a spoleèenských hodnot, pedagogických pojmù, idejí o smyslu literatury“ [Kolb, 39]. Je snad pøíznaèné, že debata o validitì literárních kánonù a o principech jejich utváøení má takovou intenzitu právì ve Spojených státech, kde je otázka identity otázkou od poèátku diskutovanou a do souèasnosti palèivou. Otázka identity úzce souvisí s otázkou tradice a má svou paralelu v problematice identity a tradice literární. Jedním z hledisek, jež se zjevnì na utváøení amerického kánonu podílela, je kromì mìøítek estetických bezpochyby i hledisko národní a kulturní identity.

TRADIÈNÍ POJETÍ 3)

Již v dobì koloniální se Hector St. John de Crìvecoeur zamýšlel nad tím, kdo je to Amerièan, co to vlastnì znamená americký. A bylo jen otázkou èasu zaèít se ptát, co je to americká literatura, jak a zda vùbec se liší od literatury evropské, pøesnìji øeèeno anglické. Zatímco nìkteøí, jako napøíklad Noah Webster, volali po literární nezávislosti na evropských vzorech („Amerika musí být právì tak nezávislá literárnì jako politicky...“) [Ruland, 8], jiní byli mnohem skeptiètìjší k možnostem literatury v zemi bez tradièních struktur a materiálù, které obvykle bývají námìtem literárních dìl. Zatímco Crìvecoeur vnímal to, co Amerika ve srovnání s Evropou nemá, jako pozitvní výsledek procesu zbavení se nevhodného, de Tocqueville ve své Democracy in America èi Hawthorne v pøedmluvì k Marble Faun vidí absenci komplexních spoleèenských struktur, bohatství lidové literární tvorby, kupøíkladu v podobì legend a mýtù, a pestré tradice „vysoké“ literatury, na niž je možno navázat, spíše jako handicap. Také Lionel Trilling poukazuje na fakt, že ve Spojených státech: „skuteèný základ pro román neexistoval - totiž napìtí mezi støední tøídou a aristokracií, které dodává mravùm pozoruhodné plastiènosti, protože jsou živoucí reprezentací ideálù a živým komentáøem idejí“ [Trilling, 260]. Alexis de Tocqueville velmi pozoruhodným zpùsobem - totiž porovnáním rysù spoleènosti demokratické, tj. americké, a aristokratické, tj. evropské - dospívá k prorockému vymezení možností literatury v Novém svìtì a tím i k vytyèení základních rysù budoucí americké literatury. Aèkoliv de Tocqueville v Poetry in a Democratic Society hovoøí pouze o poezii, jsou jeho postøehy natolik obecnì platné, že je lze vztáhnout na celou oblast literární tvorby. Americký princip rovnoprávnosti odstranìním vìtšiny hierarchické struktury, jež je tak hluboce zakoøenìna v Evropì,

3. Crevecoeur se touto otázkou zabývá v jednom z dopisù v knize Letters from an American Farmer z roku 1782

8

Scientific Papers of the University of Pardubice

odstranil také celou škálu literárních námìtù, a už je to napìtí panující mezi jednotlivými spoleèenskými vrstvami a uvnitø každé z nich, èi koncepce prostøednictví nebo inspirace minulostí. “Princip rovnosti,“ øíká de Tocqueville, „vysušil vìtšinu starých pramenù poezie“. Z toho dùvodu je podle nìj více než pravdìpodobné, že se poezie v takové situaci soustøedí nejprve na pøírodu jakožto svùj námìtový zdroj, ale velmi brzy pøenese svùj zájem na èlovìka: „Jsem pøesvìdèen, že demokracie pøesune svou imaginaci od všeho, co je èlovìku vnìjší, a zamìøí ji na èlovìka samotného. Demokratické národy se mohou urèitou dobu bavit obdivováním pøírody, ale ve skuteènosti je opravdu zajímá jen zkoumání sebe sama“ [de Tocqueville, 46]. Demokratické národy se mnoho nestarají o minulost, o to více se zajímají o budoucnost. „Demokracie, která zavírá pøed básníkem minulost, otevírá pøed ním budoucnost.“ Také poezie mezi demokraticky smýšlejícími lidmi proto nebude žít „z legend“ èi vzpomínek na „staré tradice“, ale bude se zamìøovat na možné vize budoucnosti. Další bohatou studnicí námìtù bude vztah èlovìka k Bohu, zbavený všech prostøedkujících mezièlánkù aristokratického vidìní svìta, pøinejmenším pro ty, kteøí neztratí víru vlivem skepticismu, jež v demokratické spoleènosti pøevládá. „Podobnì lze pøedpovídat, že básníci v demokratických dobách budou dávat pøednost ztvárnìní vášní a myšlenek pøed ztváròováním osob a skutkù“ [de Tocqueville, 47]. Proto se budou literáti na americké pùdì zabývat tìmi nejskrytìjšími zákoutími lidské duše, jejími emocionálními a duchovními prožitky a pohnutkami. Nebudou ani potøebovat prozkoumávat „zemi a oblohu, aby našli obdivuhodné objekty spøedené z protikladù“, které v nás vzbuzují celou øadu protichùdných pocitù. Bude staèit se „pouze podívat na sebe“ [de Tocqueville, 48]. De Tocqueville nejen prorocky vystihl námìt a nìkteré formální rysy Whitmanovy poezie témìø ètvrt století pøed jejím vznikem, ale analyzoval ony konstitutivní prvky specifické americké skuteènosti a zkušenosti. Již on poukázal na toto tìsné spojení mezi tím, co je vnímáno jako americké z hlediska spoleèensko-politického, a mezi tím, co bude pokládáno za americké v oblasti literatury. V podobném duchu tìsného spojení americké reality a literatury hodnotí tradici amerického písemnictví kupøíkladu Donald Kartinger a Malcolm Griffith, pro nìž je také pocit nedostatku, ona absence v Evropì bìžných spoleèenských struktur a jevù, klíèem nejen k porozumìní americké literatuøe, k nalezení jejích specifik a definice, ale i kritériem pro formování kánonu. Pochopení významu odlišnosti americké reality od evropské nás „pøipraví na onen neobvyklý zpùsob, jímž [ameriètí] autoøi zobrazují ve svých nejtypiètìjších dílech skuteènost“ [Kartinger, 3]. Podstatou americké literatury je vystižení napìtí, které existuje mezi nedokonalou, ne4) ustále zpochybòovanou a opouštìnou skuteèností a svìtem „jinde“. Literárním vyjádøením nedokonalé a zpochybòované skuteènosti mùže být kupøíkladu svìt puritánských tradic v díle Hawthornovì èi bøehy øeky Mississippi v The Adventures of Huckleberry Finn. Jim komplementární je „svìt jinde“, svìt dokonalejší, imaginární, snovì nejasný, ale pøesto neustále vyzývající a zpochybòující hodnoty a principy „svìta zde“. Takovým možným svìtem je pro Huckleberryho Finna øeka 4. “World elsewhere“, termín užívaný kritikem Richardem Poirierem v jeho knize se stejným názvem A World Elsewhere

Series C - Faculty of Humanities (2000)

9

Mississippi, na jejíchž vlnách mizí zakoøenìné rasové pøedsudky, je jím také duchovní svìt Hawthornovy Hester, kde osobní éthos zpochybòuje puritánský nedostatek odpuštìní a zaslepené moralizování. Pro Kartingera a Griffitha je základem americké literatury toto „americké pøesvìdèení, že to, co je dáno, není dost dobré“ [Kartinger, 3]. Z „negativního vymezení americké zkušenosti, rezervovanosti ve vztahu k realitì, dùrazu na hledání spíše než završení, z pøílišného zaobírání se estetickými problémy zachycení zkušenosti, jež se stále jeví jako pøechodnᓠvyplývá definice „národní literatury, která je po celých tøi sta let své existence v podstatì moderní ve svých námìtech i formì“ [Kartinger, 5]. Myšlenka, že napìtí mezi svìtem existujícím a svìtem možným je typickým rysem americké zkušenosti zachycované v nejlepších amerických literárních dílech, se objevuje také napøíklad u A. N. Kaula, který za typicky americké kanonické autory pokládá Melvilla, Coopera, Marka Twaina a Hawthorna. Ve své eseji se pak pokouší ukázat, že „tito romanopisci se hluboce zajímali jak o spoleènost své doby, tak o ideální koncept spoleèenských vztahù“ a že neutuchající živost jejich díla je tvoøena alespoò z èásti právì touto hrou mezi „skuteènými a ideálními spoleèenskými hodnotami“ [Kaul, 62]. Nejen zmiòovaní autoøi, ale celá øada dalších amerických kritikù vidí americkou literaturu prizmatem hledání toho, co je specificky americké a jak je tato kategorie zachycena v konkrétních literárních dílech. Kupøíkladu Leo Marx vydal Whitmanùv Song of Myself spolu s øadou literárnì kritických esejù o této skladbì pøímo pod názvem The Americanness of Walt Whitman. V úvodu píše: „Dnes už je americtví poezie Walta Whitmana jedním z postulátù literárního diskurzu. Je to myšlenka témìø tak axiomatická, jako idea velikosti Shakespeara. Zdá se, že lidé všech národností, povah a víry nacházejí ve Whitmanovi onu esenci amerického stylu“ [Marx, v]. Avšak sám autor tìchto øádkù uvádí, že zatímco se vìtšina kritikù shoduje na Whitmanovì americtví, panují až zcela protichùdné názory na to, èím je toto americtví konstituováno. I pøesto je, píše Marx, tìžké ubránit se, abychom o Leaves of Grass neuvažovali jako o knize, která „nese podtitul: Básnì - jednoznaènì americké“ [Marx, v]. Richard Chase pokládá Whitmanùv tón v Song of Myself za charakteristicky americký druh humoru, jež je historicky „vzdálenì pøíbuzný restauraèní komedii“ [Chase, 127]. Tento specificky americký humor je jakousi „radikální modifikací sentimentální komedie“ a ve své nejlepší podobì jej nalezneme v dílech „Marka Twaina, Melvilla, Thoreaua a Whitmana“. Také Chase se vrací k jaksi tocquevillovskému spojení poezie se situací demokratické spoleènosti a poukazuje na další výraznì americký rys Whitmanovi poezie - totiž na fakt, že se Whitman pokládá za mluvèího své zemì a celého lidstva: „Demokrat se automaticky pokládá za akreditovaného reprezentanta a mluvèího své zemì, proto, když se stane básníkem, má sklon domnívat se, že jeho zemì, lidstvo i celý vesmír hovoøí skrze nìj“ [Chase, 130]. Také Chase se zmiòuje o tom, že americká zkušenost nabízí jen „nìkolik modù, jež vskutku mohou dávat vznik mýtùm“ a ti z amerických spisovatelù, kteøí mají tendeci mýty vytváøet, mezi nimiž uvádí Coopera, Melvilla, Marka Twaina, Hawthorna, Parkmana, Faulknera a Hemingwaye, musejí vycházet z „témìø odyseovské velryby, lovu medvìda, útìku po øece, legend z hranice èi hluboce zakoøenì-

10

Scientific Papers of the University of Pardubice

ných zvykù starého Jihu nebo rané Nové Anglie“. Také Whitmanova poezie vykazuje tyto mýtotvorné sklony, jež „v amerických rukách pøetvoøily tolik možných románù v romance a tolik básní v proroctví“ [Chase, 131]. Chase dále hovoøí o tom, že národní literatura - a jako pøíklady jmenuje Poea, Melvilla, Emersona a Jamese – se odlišuje svým zájmem o já. I z tohoto hlediska shledává Whitmana typickým reprezentantem americké národní literatury, který sdílí s Jamesovým Christopherem Newmanem v The American zpùsob pojetí a tvoøení já, s transcendentalisty víru v moc svobodného, dobrého, spontánního a dostateènì milujícího já, jež mùže vytváøet dobrou spoleènost. Aèkoliv Chase uznává, že je nemožné pøesnì charakterizovat, co je americká kultura a že žádná kultura není jednolitá, ve své úvaze o Whitmanovi vytyèuje urèité základní rysy americké národní literatury a dokládá, jak do tìchto tradic Whitman zapadá, jak na nì navazuje, pøetváøí je a pøípadnì posouvá dál. Také Van Wyck Brooks zasazuje Whitmana do tradice americké národní literatury pro jeho schopnost ztvárnit americký charakter, být jeho „kondenzátem“ [Brooks, 85]. Richard Jarrell svùj rozbor Whitmanovy poezie konèí touto pøedstavou: Jestliže si jednoho dne turistka ve zøíceninách New Yorku všimne výtisku Leaves of Grass ...a pøeète si nìkolik øádkù, bude si moci øíct: ‘Jak velmi americké! Kdyby Whitman a jeho zemì neexistovali, bylo by nemožné si je vymyslet’ [Jarrell, 119]. Jak jsme již naznaèili, pohled na to, co je ta pravá americká zkušenost, je u rùzných autorù rùzný. F. O. Matthiessen tvrdí, že americkou literární historii nejlépe pochopí ten, kdo ji studuje jako vedlejší produkt americké zkušenosti. V díle American Renaissance vyzdvihuje pìt autorù na základì jejich „zanícení pro možnosti demokracie“ [Matthiesen, ix]. Pro Sacvana Bercovitche je podstatou americké zkušenosti hledání identity, avšak, jak vyplývá z jeho knihy The Puritan Origins of the American Self, pojetí identity omezuje na novoanglickou puritánskou tradici a kromì jiných vlivù tak zcela opomíjí geograficky rozlehlou, literárnì významnou a pøitom znaènì odlišnou kulturu Jihu. Pro Richarda Lehana je „americkým prototypem“ Robinson Crusoe, protože je „vtìlením [amerických] kulturních hodnot“ [Lehan, 177]. Lehanùv výbìr kanonických autorù zahrnuje Williama Bradforda, jež ukazuje amerického Crusoea v podobì prvních osídlencù, J. F. Coopera, jehož americký Crusoe osídluje západ, H. D. Thoreaua a Walta Whitmana, kteøí oba zaujímali ponìkud kritický vztah k nìkterým rysùm crusoeovského mýtu (pøedevším jeho dobyvaènosti a pocitu nadøazenosti nad domorodým okolím), a dále Marka Twaina, Faulknera, Cranea, Henryho Jamese, Dreisera, Ezru Pounda, T. S. Eliota, F. S. Fitzgeralda, Henryho Millera, Henryho Adamse, Thomase Pynchona a Normana Mailora. Utváøení amerického literárního kánonu na základì tradièního pojetí kritéria americtví mùže vést k nìkolika problematickým dùsledkùm. Èasto se, pøedevším u prvních kritikù americké literatury, upøednostòuje obsah pøed formou a kritérium americtví pak nahrazuje kritéria literárnì estetická. Další námitkou je fakt, že se zcela opomíjejí nebo pøinejmenším nedoceòují díla svou podstatou univerzální a s tematikou obecnì lidskou spíše než partikulárnì americkou. Podobný osud kupøíkladu postihoval nìkterá díla Henryho Jamese, v nichž se autor pokouší s pomocí psychologických teorií svého bratra psychologa Williama Jamese, postihnout slo-

Series C - Faculty of Humanities (2000)

11

žitou stavbu lidského nitra. Jak uvádí Philip Rahv v roce 1943, sekce vìnovaná Henry Jamesovi v College Book of American Literature, tedy v knize v té dobì bìžnì užívané jako uèebnice v mnoha školách, zaèíná tímto témìø karikaturním sdìlením: „Není jisté, zda Henry James skuteènì patøí do americké literatury, protože byl k Americe kritický a obdivoval Evropu...“ [Rahv, 154]. Do kategorie americtví se rovnìž velmi tìžko vmìstnávají díla amerických expatriotù èi autorù první generace emigrantù, obzvláštì pocházejí-li z neevropského prostøedí. Jistì se shodneme, že v každé literatuøe (jako koneckoncù v každé oblasti lidské èinnosti) je vynikajících dìl nemnoho. Nicménì, jak poukázala již Nina Baymová, je absurdní tvrdit, že jen málo amerických dìl je skuteènì amerických [Baym, 67]. Neménì diskutabilní je další spoleèný rys dìl, jež bývají pozitivnì hodnocena na základì tradièních mìøítek “americtví“: jsou to nejèastìji díla bílých autorù støední tøídy, anglosaského pùvodu, ze starší emigrace, mužského pohlaví. Kritika tohoto jevu se ozvala nejsilnìji v šedesátých letech z øad afro-americké a feministické literární kritiky a pak v dalších desetiletích z øad ostatních menšin.

MULTIKULTURNÍ OTEVØENÍ KÁNONU Je zjevné, že „boj o kánon“ není pouze zápasem o literárnì estetická mìøítka hodnocení velikosti dìl, ale je rovnìž bojem o národní identitu, o to, co je americké a co je jako takové kulturnì konstitutivní. Tak jako se zhruba od poloviny století pøehodnocuje postavení rùzných menšinových skupin v rámci celku americké spoleènosti, mìní se i pohled na validitu jejich literární prezentace. Zrození afro-amerických studií koncem šedesátých let poskytlo mimo jiné i akademické zázemí pro snahy o kanonizaci literatury psané èernými Amerièany. První, kdo v souvislosti s americkou èernošskou literaturou použil slovo kánon, byl, jak uvádí Henry Louis Gates, teolog a publicista Theodor Parker, který již v roce 1846 ve svém proslovu bìdoval nad stavem americké literatury, která je podle jeho názoru jen imitací britských tradic.O tøi roky pozdìji již Parker nachází opravdový americký žánr: Pøesto existuje èást naší trvalé literatury, pokud tomu mùžeme øíkat literatura, jež je zcela originální a domorodá... Máme proud literární produkce, jež nemohl být napsán nikým jiným než Amerièany, a pouze zde; mám na mysli životopisy uprchlých otrokù [Gates, 23]. Ve stejné dobì se ozývají další pokusy o ustavení afro-amerického kánonu, a už se jedná o Lanussovu antologii èernošské poezie psané ve stylu francouzského romantismu, èi o antologii Allenovu. Obì mìly jeden cíl - postavit hráz rasistickým pøedsudkùm poukázáním na intelektuální a umìlecké schopnosti amerických èernochù - každá však k tomuto cíli chtìla dospìt jinou cestou. Lanusse sestavil antologii z nepolitických básní ve francouzském duchu, jako by chtìl øíci: dovedeme psát jako Francouzi, zacházejte s námi jako s Francouzi a ne jako s otroky. Allen naopak preferoval díla s výraznì rasovou tematikou. Již od této doby se, jak poukazuje Gates, datuje základní otázka afro-amerického literárního kánonu (a paralelnì i dalších minoritních kánonù): Je èernošskou literaturou pouze literatura s explicitnì èernošskými námìty èi je to jakákoli literatura napsaná americkým èernochem?

12

Scientific Papers of the University of Pardubice

Od 20. let 20. století se do afro-amerického kánonu zaøazuje i “vernakulární“ literatura, tedy spirituály, blues, èi pracovní písnì. V. F. Calverton se v pøedmluvì ke své antologii èernošské literatury znovu vrací k otázce americtví a výmluvnì tvrdí, že pravým Amerièanem je pouze americký èernoch, který vytvoøil ve Státech zcela originální kulturu, kdežto bílí Amerièané pouze nedokonale napodobují tradice svých evropských pøedkù. Brown a Davis ve své antologii The Negro Caravan prosazovali názor, že èernošští spisovatelé netvoøí jakýsi vlastní izolovaný literární proud, ale jsou to spisovatelé ameriètí a jejich díla jsou tudíž souèástí americké literatury. Pro nì byl afro-americký kánon definován takto: „[Je to] kánon, který je sjednocený tematicky sebeobranou vùèi rasistickým literárním konvencím i výrazovì ‘tahy svobody’“ [Gates, 29]. Podle Gatesova vyjádøení je „nejèernìjším kánonem ze všech“ [Gates, 30] kánon definovaný Amiri Barakou a Larry Nealem v Black Fire (1968). Z hlediska formálního pøijímá èernošské kulturní inovace, tedy èernošskou hudbu, pøedstavení, ústní tradici, z hlediska obsahu je veden touhou a zápasem za osvobození. Africký esencialismu zde byl vyzdvižen jako podstatný rys univerzálního amerického dìdictví. Jestliže antologie první poloviny tohoto století sotva kdy zahrnovaly èernošské autory, jsou dnes již životopisy uprchlých otrokù, díla pøedstavitelù Harlemské renesance i literárního hnutí 60. let našeho století bìžnì vydávána, antologizována a stojí v centru zájmu ètenáøských i literárnì kritických kruhù. Nejlepším dokladem snad mùže být Nobelova cena udìlená americké èernošské spisovatelce Toni Morrisonové. Proces hledání a definování afro-amerického kánonu mìl také vliv na zmìny pohledu na tradiènì oceòovaná díla. Aèkoliv The Advetures of Huckleberry Finn jsou obvykle i nadále pokládána za klasické dílo, jejich kritická recepce získala nový aspekt - kritické vyrovnání se s faktem, že zpùsob prezentace èernocha Jima podléhá tradièním rasovým pøedsudkùm a stereotypùm. Podobnému pøehodnocení se nevyhnula ani Uncle Tom’s Cabin, rehabilitovaná pro svou literární hodnotu a neobyèejný spoleèenský dopad. Také Stoweová, aè poukazující na zlo otroctví, paradoxnì podléhá ve své literární prezentaci èernochù pøedsudeèným stereotypùm. Tato vlna nové citlivosti a multikulturní vnímavosti k tradièním dílùm bílých Amerièanù bývá nìkdy z nedostatku hlubších znalostí v evropském kontextu znevažována. Vychází však z nejvlastnìjších amerických tradic, z oné úcty k lidské individualitì s jejími právy a z úporné snahy vymezit vlastní identitu a specifikum americké zkušenosti. Protože americká zkušenost je bytostnì pluralitní, musí tuto skuteènost respektovat i její literární prezentace. Rovnìž feministická kritika se podílí zásadní mìrou na souèasném procesu redefinování americké zkušenosti. Poukázala totiž na to, že aèkoliv je v dìjinách americké literatury pøinejmenším stejný poèet spisovatelek jako spisovatelù, jejich díla byla tradiènì opomíjena, znevažována a èasto i zatracována (vzpomeòme jen notoricky známé Hawthornovy poznámky o tom, že se nemùže prosadit vùèi „té 5) smeèce ženských pisálkù“, nebo Fiedlerova oznaèení spisovatelek jakožto autorek neuvìøitelnì špatných best-sellerù). Jak poznamenává již zmiòovaná Nina Baymová, jsou píšící ženy pokládány témìø za nepøátele literatury a jsou obviòovány z toho, že kazí vkus ètenáøstva. 5. Stìžoval si tak v roce 1854 svému nakladateli, v orig. “damned mob of scribbling women“ (1854).

Series C - Faculty of Humanities (2000)

13

Ženská zkušenost svìta jakoby neodrážela zkušenost americkou, nebyla vtìlením amerických kulturních hodnot. „Znamená to, že podstata americké zkušenosti je inherentnì mužskᓠ[Baym, 70]. Literární kánon pak neodráží objektivní hodnotové soudy provìøené historií, ale je to kulturnì vázaný politický konstrukt. Annette Kolodny podobnì hodnotí interpretativní strategie literární kritiky, jež nejsou pøirozené a univerzální, ale historicky podmínìné a tedy nutnì ovlivnìné se6) xismem [Showalter, xi]. Praktickým dopadem feministických literárních studií bylo v první øadì rozšíøení kánonu americké literatury o opomíjená, avšak hodnotná díla nìkterých ženských autorek. Jane P. Tomkinsová se svými pronikavými a fundovanými rozbory zasloužila o „rehabilitaci“ Harriet Beecher Stoweové, autorky snad nejvlivnìjší americké knihy Uncle Tom’s Cabin. Pøestože i tato kniha reprezentuje typicky americkou zkušenost napìtí mezi možným svìtem køesanských ideálù lásky a rodiny a skuteèným svìtem obchodu s otroky, byla zapomenuta pøedevším proto, že ji napsala žena, o ženském prožívání onoho bolestného a hanebného amerického faktu otroctví, a napsala ji pøevážnì pro ženy. Podle Tompkinsové je další podstatnou pøíèinou znevažování románu Stoweové fakt, že na nìj nelze aplikovat estetické kategorie modernismu, jež tak hluboce ovlivnil literárnì kritické uvažování tohoto století, nýbrž že je to román vyrùstající z komplexního systému koncepèních kategorií sdílených autorkou a jejím ètenáøstvem - jde o: „vztah k rodinì a dalším spoleèenským institucím, definice moci a jejího vztahu k individuálnímu lidskému cítìní, ideje politické a sociální rovnosti, a pøedevším systém náboženské vìrouky, jež je tomu všemu základem“ [Tompkins, 85]. Podobným literárnì kritickým pøehodnocením prošla celá øada dìl amerických autorek, opomíjených v tradièních kánonech. Kupøíkladu zatímco povídky zabývající se temnými stránkami lidské psychiky a otázkami psychických chorob od E. A. Poea byly (by po urèitých diskusích) pøijaty jako prùkopnická díla žánru, povídka Charlotte Perkins Gilmanové The Yellow Wallpaper, zachycující hrdinèino postupné psychické zhroucení, byla jednoznaènì odmítnuta. Aèkoliv Poeùv popis choré duše uvìznìné v rozpadajícím se domì pøedkù byl ihned vnímán jako „symbolicky a sémanticky relevantní“ [Kolodny, 50], trvalo více než pùl století uznat symbolickou a sémantickou relevanci a literární paralelu (snad i zámìrnou polemiku s Poeovou povídkou The Pit and the Pendulum) v osudu støedostavovské hrdinky zobrazené Gilmanovou. Feministická literární kritika nejen vynesla na svìtlo akademické a kritické pozornosti jednotlivá díla, jednotlivé autorky a pozdìji rehabilitovala celou vìtev americké literatury pøedstavovanou pøedevším ženami-spisovatelkami, ale otevøela také diskusi o kánonu obecnì. Jestliže teoretikové zabývající se americkým kánonem takto zcela opominuli jeden podstatný proud americké literatury, bylo jen logickým krokem zpochybnit i validitu jejich kritérií kanonicity a znovu pøehodnotit zpùsob a podmínky, na jejichž základì uznáváme urèitá díla jako klasická a jiná jako druhoøadá.

6. Diskriminace pohlaví.

14

Scientific Papers of the University of Pardubice

Lillian Robinsonová žádá, aby se feministická literární kritika nespokojila pouze s vytvoøením jakéhosi feministického „vzdorokánonu“ sestávajícího pøedevším z kvalitních dìl spisovatelek, ale pokusila se najít taková kritéria hodnocení literárních dìl, jež by vedla k vytvoøení pluralistického heterogenního kánonu, který by nejlépe vystihoval základní rys americké zkušenosti - totiž její multikulturalismus. Tak jako se od šedesátých let hovoøí o afro-americkém kánonu, hovoøí se v posledních desetiletích o dalších minoritních kánonech - asijsko-americkém, indiánském, mexicko-americkém, apod. Otázka etnicity se dostává do popøedí nejen v politice, ale i v humanitních oborech. Impulsem k tomuto multikulturnímu diskursu je v politice pøedevším úspìch rùzných hnutí za lidská práva a za práva menšin, na poli akademickém má neopominutelný vliv zmìna demografické struktury studentstva. „Netradièní“ studenti nenacházejí sobì vlastní a jejich kultuøe srozumitelné obrazy v tradiènì vyuèované, pøevážnì bìlošské, anglo-saské protestantské literatuøe. Menšinoví, novì úspìšnì vystudovaní literární kritikové upozoròují na kvalitní díla minoritních literatur a po propracování jakéhosi vlastního menšinového kánonu usilují o jeho vèlenìní do celkového kánonu americké literatury. Na tyto multikulturní požadavky otevøení tradièního literárního kánonu dosud opomíjeným menšinovým literaturám citlivì reagují nakladatelství a pøicházejí s takzvanými inkluzivními antologiemi. Velmi dobrým pøíkladem je The Heath Anthology of American Literature z roku 1990 (Lauter, P. ed.: The Heath Anthology of American Literature, D.C.Heath, Lexington, 1990), v níž najdeme mnoho ukázek z dìl rùzných menšinových autorù a autorek. Poprvé se zde setkáváme i s díly, jež nebyla prvotnì psána v angliètinì a se záznamy ústních lidových tradic rùzných kmenù. Závìrem lze øíci, že na rozdíl od biblického kánonu podléhá literární kánon èasovým zmìnám, které odrážejí nejen mìnící se estetický vkus, ale i promìnlivá kulturnì spoleèenská hnutí. V tomto smyslu existuje urèitá paralela s Waardenburgovým názorem na provázanost interpretace ideologicky závažných znakù a vývoje urèité kultury.7) Také pohled na validitu literárních znakù a jejich interpretace podléhá promìnám spoleèenského klimatu. Souèasné hnutí snažící se strhnout hranice dosavadních tradic a na místo do znaèné míry monolitického kánonu tradièního zavést celý komplex vzájemnì se prolínajících pluralitních kánonù je velmi pravdìpodobným literárním protìjškem procesu legitimizace požadavkù postmoderny. Podobnì jako Lyotard hovoøí o konci univerzálnì platné metanarace, jsme i v oblasti literárnì teoretické svìdky pádu legitimity vševysvìtlujících literárnì interpretativních teorií a jednotného modernistického literárního kánonu. Tento struèný historický nástin se pokusil ukázat, kolik existuje rùzných pohledù na to, co je pravá americká zkušenost, jejíž literární reprezentace bývá tak èasto pokládána za základ americké literání tradice. Pokusili jsme se rovnìž namátkovì poukázat na významná díla, která pøi takovém posuzování zùstávají opomíjena a zdùraznili jsme fakt, že i koncept americké zkušenosti je „dobovì promìnným a kulturnì vázaným konstruktem“.

7. Podle religionisty Jacquese Waardenburga totiž existuje úzký vztah mezi sociálnì-kulturní epistémé a zpùsobem interpretace náboženského systému znakù, a že tedy “sledovat vývoj a dìjiny výkladu nábožensky a ideologicky závažných znakù znamená vlastnì sledovat na abstraktní rovinì vývoj konkrétní kultury“ [Horyna, 92].

Series C - Faculty of Humanities (2000)

15

Biblografie: Baym, Nina: “Melodramas of Beset Manhood“ v Showalter, E.: The New Feminist Criticism: Essays on Women, Literature and Theory, Pantheon Books, New York, 1985. Brooks, V.W.: “The Precipitant“ v Marx, L.: The Americanness of Walt Whitman, D.C. Heath, Boston, 1967. Filipi, P.: Køesanstvo, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 1998. Gates, H. L., Jr.: Loose Canons: Notes on the Culture Wars, Oxford University Press, New York, 1992. Harris, W.V.: “Canonicity“, PMLA 106, 1991. Horyna, B.: Úvod do religionistiky, Oikumené, Praha, 1994. Chase, R.: “Whitman and the Comic Spirit“ v Marx, L.: The Americanness of Walt Whitman, D.C. Heath, Boston, 1967. Jarrell, R.: “Some Lines from Whitman“ v Marx, L.: The Americanness of Walt Whitman, D.C. Heath, Boston, 1967. Kartinger D.M., Griffith, M.A.: “Introduction“ v Theories of American Literature, The Macmillan Company, New York, 1962. Kaul, A. N.: “Cultural and Literary Background: The Type of American Experience“ v Kartinger D.M., Griffith, M.A.: Theories of American Literature, The Macmillan Company,New York, 1962. Kolb, H.H. Jr.: “Defining the Canon“ v Ruoff, A., Brown, L., Ward, W. Jr. ed.: Redefining American Literary History, New York, MLA, 1990. Kolodny, A.: “Dancing Through the Minefield“, Feminist Studies, 6, 1980, cit. dle Showalter, E.: The New Feminist Criticism: Essays on Women, Literature and Theory, Pantheon Books, New York, 1985. Lauter, P.: “Race and Gender in the Shaping of the American Literary Canon: A Case Study from the Twenties“, Feminist Studies 9, 3, 1983. Lehan, R: “Literature and Values:The American Crusoe and the Idea of the West“ v Luedtke, ed.: Making America, USIA, 1984. Lyotard, J.-F.: O postmodernismu, Filosofický Ústav AV ÈR, Praha 1993. Marx, L.: The Americanness of Walt Whitman, D.C. Heath, Boston, 1967. Matthiesen, F. O.: American Renaissance, Oxford University Press, New York, 1941 (cit. v Nina Baym). Rahv, P.: “Attitudes toward Henry James“ v Leary, L., ed: American Literary Essays, Thomas Y. Crowell Company, New York, 1960. Robinson, L.S.: “Treason Our Text“ v Tulsa Studies in Women’s Literature, 2, 1983, cit. dle Showalter, E.: The New Feminist Criticism: Essays on Women, Literature and Theory, Pantheon Books, New York, 1985. Ruland, R., Bradbury, M.: Od puritanismu k postmodernismu, Mladá fronta, Praha 1997. Showalter, E.: The New Feminist Criticism: Essays on Women, Literature and Theory, Pantheon Books, New York, 1985. Tomkins, J.T.: “Sentimental Power: Uncle Tom’s Cabin and the Politics of Literary History“ , Glyph, 2, 1978, cit. dle Showalter, E.: The New Feminist Criticism: Essays on Women, Literature and Theory, Pantheon Books, New York, 1985. de Tocqueville, A.: “Poetry in a Demokratic Society“ v Marx, L. ed.: The Americanness of Walt Whitman, D.C. Heath, Boston, 1967. Trilling, L: The Liberal Imagination, Anchor Books, Garden City N.Y., 1950. Resumé

16

Scientific Papers of the University of Pardubice

The article claims that the idea of “americanness” is a plausible non-aesthetic criterion of American literary canon formation. The author illustrates the traditional concepts of the American experience and classical canon based on them and presents the contemporary opening up of the canon as a natural consequence of the changing perception of americanness that has gradually included the non-white and the female perspectives.

Series C - Faculty of Humanities (2000)

17